VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Imobilizační syndrom z pohledu všeobecné sestry

VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra zdravotnických studií

Imobilizační syndrom z pohledu všeobecné sestry Bakalářská práce

Autor: Monika Nápravníková Vedoucí práce: Mgr. Petra Vršecká Jihlava 2016

Abstrakt Bakalářská práce se zabývá imobilizačním syndromem z pohledu všeobecných sester. Cílem práce bylo zjištění úrovně znalostí všeobecných sester v dané problematice. Práce je rozdělena na část současný stav problematiky a výzkumnou část. V části Současný stav problematiky jsou uvedeny pojmy jako mobilita a imobilita. Je zde popsán samotný imobilizační syndrom a jeho vliv na jednotlivé orgánové soustavy s doporučenými preventivními opatřeními. A je zde i kapitola o rozdílnosti práce sester na standartním oddělení a oddělení intenzivní péče. Pro zpracování výzkumné části jsem použila kvantitativní metodu výzkumu. Informace jsem získala pomocí dotazníku. Výsledky výzkumu jsou prezentovány v grafech a tabulkách. Uvádím zde také doporučení pro praxi.

Abstract The bachelor thesis deals with the Immobilization syndrome from the perspective of general nurses. Its aim was to ascertain the level of knowledge of nurses in this area. The work is divided into present situation issues and research part. In the part - Present situation issues - is listed key terms as mobility and immobility. Also, there is also described immobilization syndrome and its impact on each organ systems with the recommended preventive measures. And there is also a chapter about the work of nurse at standard departments and intensive care units. For processing of research part I used a quantitative research method. And the information I received through the questionnaire research. The research results are presented in graphs and tables. Here is listed the recommendations for practice too.

Klíčová slova Mobilita, imobilita, imobilizační syndrom, všeobecná sestra

Key words Mobility, immobility, immobilization syndrome, nurse

Poděkování Především bych ráda poděkovala vedoucí mé bakalářské práce Mgr. Petře Vršecké za odborné vedení, podnětné připomínky a rady při zpracování této bakalářské práce. Také děkuji statistikovi Mgr. Miroslavu Hanáčkovi za odporné rady a tipy při zpracovávání výsledků z dotazníku v programu Microsoft Office Excel. Děkuji i náměstkyni pro ošetřovatelskou péči Mgr. Jarmile Cmuntové za umožnění výzkumu v Nemocnici Jihlava. Dále děkuji všem respondentům, kteří věnovali svůj čas a podíleli se na dotazníkovém šetření. V neposlední řadě velké dík patří také mé rodině a přátelům za podporu během studia.

Prohlášení Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též „AZ“). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ . Byl/a jsem seznámen/a s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména § 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutím licence. V Jihlavě dne 15. 4. 2016 ..................................................... Podpis

Obsah Úvod ........................................................................................................................................... 8 1

Současný stav problematiky............................................................................................. 9 1.1

Mobilita....................................................................................................................... 9

1.2

Význam dostatečného pohybu .................................................................................. 9

1.2.1 1.3

Imobilita ................................................................................................................... 10

1.3.1

Příčiny imobility ............................................................................................... 10

1.3.2

Dělení imobility ................................................................................................. 11

1.4

Projevy imobilizačního syndromu ......................................................................... 11

1.4.1

Kardiovaskulární systém ................................................................................. 12

1.4.2

Dýchací systém.................................................................................................. 13

1.4.3

Gastrointenstinální trakt ................................................................................. 15

1.4.4

Urogenitální systém .......................................................................................... 16

1.4.5

Pohybový systém .............................................................................................. 17

1.4.6

Kožní systém ..................................................................................................... 19

1.4.7

Psychosociální projevy ..................................................................................... 22

1.5

Práce sester na lůžkovém oddělení ......................................................................... 23

1.5.1

Role všeobecné sestry ....................................................................................... 23

1.5.2

Specifika práce sester na standartním oddělení ............................................ 24

1.5.3

Specifika práce sester na oddělení poskytující intenzivní péči .................... 25

1.6 2

Co ovlivňuje fyzickou aktivitu .......................................................................... 9

Vyhodnocování rizika imobilizačního syndromu ................................................. 25

Cíl výzkumu a výzkumné otázky ................................................................................... 28 2.1

Cíl výzkumu ............................................................................................................. 28

2.2

Výzkumné otázky .................................................................................................... 28

2.3

Metodika výzkumu .................................................................................................. 28

2.4

Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí .......................... 29

2.5

Průběh výzkumu ...................................................................................................... 29

2.6

Zpracování získaných dat ....................................................................................... 29

2.7

Výsledky výzkumu ................................................................................................... 30

2.8

Diskuse ...................................................................................................................... 50

2.9

Doporučení pro praxi .............................................................................................. 55

Závěr ........................................................................................................................................ 56 Seznam použité literatury ...................................................................................................... 58 Seznam grafů a tabulek ......................................................................................................... 62 Seznam zkratek ...................................................................................................................... 63 Seznam příloh ......................................................................................................................... 64

Úvod „Nemoc není přítomnost čehosi špatného, ale nepřítomnost čehosi podstatného.“ (Dr. Bernard Jensen.) Pro svou bakalářskou práci jsme si vybrala téma „Imobilizační syndrom z pohledu všeobecných sester“. Domnívám se totiž, že téma imobilizačního syndromu je stále aktuální, a že sestry v péči o imobilního pacient hrají nezastupitelnou důležitou roli a jejich dostatečné a správné znalosti jsou zde třeba pro efektivitu a správnost poskytované péče o nemocného. Důvodů proč jsem si toto téma zvolila, je několik. Prvním důvodem je že mi přijde velmi zajímavé jak jediný problém – problém snížené mobility pacienta – může poškodit hned několik orgánů a jejich funkcí v celkem krátkém čase. Chtěla jsem tedy zjistit, zda sestry o této skutečnosti mají dobré povědomí a zda popřípadě na vědomosti má vliv i nejvyšší dosažené vzdělání sester. Dalším důvodem je, že těmto problémům se dá předejít správnou a včasnou celkovou prevencí se snahou navrátit pacientovi původní úroveň mobility a soběstačnosti či alespoň částečnou soběstačnost a mobilitu. Avšak, tato prevence je někdy na odděleních nedostatečně či ne zcela správně aplikována. Chtěla jsem tedy také zjistit, zda sestry znají správnou prevenci, a zda ji a v jaké míře poté převádí do praxe. Neposledním důvodem je také samotný fakt, že s touto problematikou a jejími následky se nejen v nemocnicích multidisciplinární tým setkává ne-li denně i dnes, ve 21. století. V první části – Současného stavu problematiky – shrnuji základní důležité skutečnosti ohledně mobility, imobility a imobilizačního syndromu. Také jsou zde ve zkratce shrnutá fakta o specifikách role všeobecné sestry a práce sester na jednotlivých odděleních. Součástí této práce je i výzkumná část s doporučením pro praxi, kde shrnuji základní zjištěné poznatky a navrhuji zde možná řešení některých nedostatků.

8

1 Současný stav problematiky 1.1 Mobilita Neboli také pohyblivost je základní životní potřebou. Definice mobility dle Hrozenské a Dvořáčkové (2013) zní: „Jedná se o schopnost, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v dosahu 200 metrů a to i po nerovném povrchu, chůzi po schodech v rozmezí jednoho patra směrem nahoru a dolů a používat dopravní prostředky, včetně bariérových.“ (Hrozenská, 2013, s. 152) Mobilita tedy značí, že člověk je sám schopen kontrolovat a měnit pozici těla, naopak imobilní pacient není těchto úkonů schopen a je zcela odkázán na výpomoc ošetřovatelského personálu. (Vorlíček, 2012)

1.2 Význam dostatečného pohybu Pohyb je základní složkou života člověka. Avšak v poslední době dochází v populaci k významnému poklesu pohybových aktivit a to má negativní vliv na celkové zdraví člověka. Pro snížení výskytu chronických neinfekčních chorob je nutné se vrátit k aktivnímu způsobu života. Například aerobním cvičením zlepšíme přísun kyslíku do svalů a buněk. Toto cvičení využívá jako zdroj energie zásobní tuky a svalový glykogen. Naopak anearobní cvičení není závislé na kyslíku a jako zdroj energie využívá zásobního jaterního a kosterního glykogenu. Nedostatek pohybu také snižuje úroveň přizpůsobit se vyšší tělesné zátěži. Naopak pravidelným pohybem člověk zlepšuje odolnost organismu, dýchání nebo prokrvení, má lepší tělesnou zdatnost, a prodlužuje si tak i délku života. (Čeledová, 2010; Polichronová, 2004)

1.2.1 Co ovlivňuje fyzickou aktivitu Fyzickou aktivitu ovlivňuje mnoho činitelů (okolností), můžeme tedy tyto okolnosti rozdělit do čtyř základních skupin: (Nováková, 2012) a) Biologické – funkční schopnost pohybového systému, věk, pohlaví, smyslové vnímání, motivace, nemoc apod. … b) Psychické – sebepojetí, sebeúcta, víra apod. … 9

c) Sociální prostředí – kultura, rovnost, volný čas, hierarchie hodnot, finance … (Nováková, 2012; Karásková, 2011) d) Životní prostředí – geografické a klimatické podmínky (Trachtová, 2005)

1.3 Imobilita Lidské tělo je uzpůsobeno k aktivnímu a pravidelnému pohybu a tak imobilita neboli neschopnost pohybu, zapříčiňuje riziko vážných komplikací. (Workman, 2006) Dlouhodobý pobyt na lůžku a imobilizace pacienta vede k příznakům, které patří k tzv. imobilizačnímu syndromu. (Kapounová, 2007) Kouřilová (2010), v knize Lokální ošetřování ran a defektů na kůži, definuje imobilizační syndrom jako: „Imobilizačním syndromem rozumíme stav, kdy je jedinec ohrožen poškozením různých tělesných systémů, následkem léčbou vynucené anebo nevyhnutelné imobilizace.“ (Kouřilová, 2010, s. 43)

1.3.1 Příčiny imobility Příčiny imobility jsou různé od pouhých zlomenin, přes pooperační stavy až po kóma. Mezi nejčastější faktory zapříčiňující imobilitu pacienta patří: -

Dlouhodobá chronická bolest, silné akutní bolesti (dlouho zaujímající úlevová poloha)

-

Paréza, plegie po CMP či přerušení míchy úrazem,

-

Onemocnění pohybového aparátu

-

Revmatologická onemocnění

-

Neurologické poruchy (např.: obrna, Parkinsonova choroba)

-

Kvantitativní poruchy vědomí – kóma

-

Některá psychiatrická onemocnění - Deprese, Demence

-

Těžký zdravotní stav, těžká zranění

-

Zlomeniny, poruchy kloubů, svalů či šlach

-

Pooperační stavy

-

Věk a stav pacienta – staří lidé a jejich chronické choroby (Vytejčková, 2015)

-

Léčbou vynucená imobilizace (závěsné dlahy, prevence při akutním riziku embolie, apod. …). (Kouřilová, 2010)

10

1.3.2 Dělení imobility Imobilita je v mnoha publikacích dělena rozličnými způsoby, nejčastěji však na stupně, typy nebo skupiny. Podle Minaříkové (2016) můžeme imobilitu rozdělit na dvě základní skupiny: (Minaříková, 2016) a) Primární – přímý následek onemocnění či úrazu (CMP – plegie, transverzální míšní léze apod. …) b) Sekundární – vyvíjecí se sekundárně (stav po infarktu myokardu, pooperační stav, stav po dlouhodobé resuscitaci apod. …) Dále lze imobilitu u pacientů také rozdělit na čtyři úrovně/stupně: (Osacká, 2007) 1. Stupeň – imobilní pacient, který není schopen samostatně vykonat jakékoliv denní činnosti 2. Stupeň - velmi omezená pohyblivost pacienta, je nutné dopomoci pacientovi ve většině činnostech během dne (př. nemocný má pohyb omezen kvůli silným bolestem apod…) 3. Stupeň – mírně omezena mobilita, pacient potřebuje jen částečnou dopomoc od ošetřovatelského personálu 4. Stupeň – zcela mobilní pacient, schopen samostatně vykonávat jakékoliv denní činnosti bez pomoci První důsledky imobility se mohou projevit u pacienta už po několika hodinách od upoutání na lůžko a k patologickým změnám dochází již během prvního týdne. Nejčastěji postiženými systémy jsou kardiovaskulární a pohybový. (Vytejčková, 2011; Vytejčková, 2015)

1.4 Projevy imobilizačního syndromu Také mnoho zahraničních publikací definuje pojem imobilizační syndrom. Pro příklad lze uvést definici od Monti (2000), která zní: „Imobilizační syndrom je komplexem příznaků a symptomů na různých ústrojích (aparátech), který se projeví, když je člověk v nucené nehybnosti po dlouhou dobu.“ (Monti, 2000, s. 120) Imobilizační syndrom se tedy vyznačuje různými poruchami a obtížemi jednoho nebo několika orgánových systémů. (Kapounová, 2007) Tyto projevy mohou probíhat zpočátku skrytě (např. u psychiky, kardiovaskulárního systému apod…) a může tak 11

docházet k zanedbání projevů a tím i k prodlevě řešení. Proto často bývají odhaleny pozdě a to může následně ohrozit pacienta i na životě. Naopak tzv. projevy viditelné jako třeba proleženiny nebo opruzeniny, jsou zjevné, avšak viditelné poškození kůže je považováno za pouhý vrchol ledovce. Tkáně jsou totiž v hloubce poškozeny mnohem víc. Je tedy třeba pobyt na lůžku zkrátit na co nejkratší dobu. Proto je velmi důležité provádět mobilizaci pacienta co nejdříve a také nezapomínat na včasnou prevenci. (Vytejčková, 2011; Kapounová, 2007)

1.4.1 Kardiovaskulární systém Vodorovná poloha pacienta vede k rychlému útlumu ortostatických reflexů, tyto reflexi nám umožňují přizpůsobení se na vzpřímenou polohu. Při dlouhodobém pobytu na lůžku tak klesá žilní návratnost krve z dolních končetin, srdeční činnost se přizpůsobí a je utlumena. Při náhlé změně polohy, z lehu do sedu, srdce nezvládne zvýšený nárok na jeho činnost a vznikne tak tzv. ortostatická hypotenze. Následkem je např. tachykardie, mdloby, mžitky před očima či opocení. Vazomotorické změny způsobí nedostatečný výkon srdečního svalu a nedostačující prokrvení jednotlivých orgánů. Všechny důležité orgány postrádají dostatek kyslíku. Insuficience žilních chlopní zapříčiní, že při postavení nemocného nedojde ke stažení arteriol. Vzniklé varixy a tromboflebitidy, ohrožují pacienta na životě vznikem plicních embolií. (Klevetová, 2011; Kapounová, 2007) Preventivní opatření Bandáže dolních končetin - bandáže děláme pomocí elastického obinadla širokého 8 10 cm. Volíme především tzv. vysoké bandáže uvazující se až do třísel, největší tlak obvazu by měl být okolo kotníku. Obinadla lze nahradit i speciálními elastickými punčochami. Obinadla či punčochy by měli být nasazovány vždy ležícímu pacientovi před samotným vstáním pacienta. Protože nejvíce embolizací vzniká při změně pohybu vstáváním pacienta z lůžka.(Šafránková, 2006) Bandáž pomáhá na stěně žil svým zevním tlakem, který zužuje průsvit žil, zlepšuje funkci žilních chlopní a brání tak hromadění krve v dolních končetinách. Rychlý průtok krve pak zabraňuje tvorbě trombů. (Kompresivní bandáž, 2016) Cévní cvičení – které zahrnuje pravidelné přitahování špiček nohou k tělu, skrčování nohou v kolenou a jejich zpětné natažení, podporování a nacvičování sebe péče, zvedání

12

dolních končetin u ležících pacientů na určitou dobu a pozvolný sed na lůžku s nohama dolů (pokud je třeba, vypomůžeme si podepřením zad pacienta). Tyto cviky zlepšují průtok krve, cvičí srdce a měli by se dělat několikrát denně. (Klevetová, 2011) Antitrombotická léčba – antitrombotická léčba je taková léčba, která snižuje hrozící riziko vzniku trombů s následným rizikem plicní embolizace, která je častá u dlouhodobě ležících pacientů. Většinou se používají nízkomolekulární preparáty (př. Fraxiparin, Clexan.) a podávají se většinou subkutánně. Jejich účinek není třeba běžně laboratorně kontrolovat, jako u vysokomolekulárních heparinů a tak není většinou nutná úprava podání dle laboratoře. A je tedy možné tuto léčbu používat i v domácí péči. (Penka, 2011)

1.4.2 Dýchací systém U respiračního systému dojde ke snižování vitální kapacity plic z důvodu dlouhodobého horizontálního ležení na zádech. Pacienti také ztrácí schopnost vykonání hlubokých vdechů (nedokáží se dostatečně nadechovat) a špatně se jim vykašlává. U takovýchto nemocných dochází ke snižování funkce samočistícího systému a schopnosti kašle, k hromadění sekretu a venostáze v dolních částech plic. To vše způsobí hromadění infekce v plicích a tím vznikne následně tzv. hypostatická pneumonie. Pacienti jsou také ohroženi atelaktázou plic neboli nevzdušností plíce. Která je způsobena hromaděním hlenu v dýchacích cestách při hypostatické pneumonii. Příznakem vzniku atelaktázy je dušnost, neklidný zrychlený dech a cyanóza (zmodrání kůže akrálních částí těla, způsobena nedostatkem kyslíku). (Kapounová, 2007; Vytejčková, 2011) Preventivní opatření Dechová gymnastika – cílem je podpora dýchacího systému a zlepšení vykašlávání sekretu. K tomuto cvičení je využíváno nafukování balónku nebo rukavice, probublávání vody brčkem, trénování pomalých hlubokých nádechů a výdechů, nácvik odkašlávání, použití pomůcek s využitím pozitivního výdechového přetlaku (např. PEP s nízkým či vysokým tlakem (viz obr. 1), nebo pomůcky s kontrolovaným vibračním systémem, který vede k usnadnění pohybu sekrece v bronchu (např. Flutter). Ke zlepšení vykašlávání lze využít tzv. Terapie Asistovaného kašle, kdy je použit speciální na to uzpůsobený přístroj, který stimuluje přirozený kašel (př. Cough assist (viz obr. 2)). Tato léčba se děje v sedě či polosedě kdy se nemocnému nasadí maska

13

nebo se přístroj napojí rovnou na tracheostomii. Přístroj přivede velký objem vzduch při inspiraci (nádechu) následně přístroj obrátí rychle průtok vzduchu k vytlačení sekretu z Dýchacích cest. Poté následuje krátká odpočinková přestávka a znovu se opakuje stejný postup. Tímto způsobem stroj pomáhá zlepšit vykašlávání a samotnou efektivitu kašle. Veškerá dechová gymnastika by se měla provádět po určitou dobu v pravidelných intervalech během celého dne (cca 4 - 5 krát denně), nejlépe za kontroly ošetřovatelského personálu nebo rehabilitačního pracovníka. (Žurková, 2012; Vytejčková, 2011) Vhodná poloha – nejčastěji se využívá tzv. Fowlerovi polohy, kdy pacient má zvednutý hrudník a hlavu tak, že na posteli zaujímá polohu v polosedě (viz obr. 3). Tím se zlepší dýchání a odkašlávání. Vhodné je též pacienta přesouvat do křesla alespoň na půl hodiny denně. (Vytejčková, 2015) Masážní techniky – které napomáhají odkašlávání hlenu. Patří sem tzv. míčkování hrudníku (molitanovým míčkem provádíme masáž hrudníku), vibrační poklepová masáž hrudníku, masáže stimulující dýchání. Je dobré k těmto masážím využít speciálních masážních olejů nebo kafrových mastí. Masáž by se měla provádět několikrát během dne. (Vytejčková, 2015) Zvlhčení vzduchu – zvlhčování vdechovaného vzduchu napomáhá lepšímu dýchání nemocného. Suchý vzduch totiž vysušuje sliznice dýchacích cest. Optimální hodnota vlhkosti vzduchu se v místnosti pohybuje okolo 30 – 60 %. Ke zvlhčení vzduchu můžeme použít různých speciálních parních vodních přístrojů či mokré látky, kterou položíme na topení a kterou pravidelně vyměňujeme. Je také dobré využívat výměny vzduchu za čerstvý větráním. Větrat by se mělo především ráno, ale je dobré větrat i během dne. (Vytejčková, 2011; Müllerová, 2014) Medikamenty – používají se hlavně léky ke zlepšení vykašlávání (expektorancia), k zástavě kašle (antitusika) či na rozšíření průdušek (bronchodilatancia). Tyto léky jsou většinou podávány buď per os anebo pomocí inhalace. Inhalace se provádí nejčastěji formou nebulizace. U této techniky je medikament do dýchacích cest aplikován pomocí aerosolu tvořeným pomocí tryskového nebo ultrazvukového nebulizátoru. Před a po použití nebulizace je nutné pacienta odsát či ho nechat ať si odkašle. Před nebulizací musíme předchozí lék, co zbyl, odstranit a nahradit ho nově podávaným. K inhalaci se

14

nejvíce

využívají

mukolytika,

adrenalin,

antibiotika

nebo

bronchodilatancia.

(Kapounová, 2007)

1.4.3 Gastrointenstinální trakt Je známo, že poloha vleže, nutnost vyprazdňovat se na lůžku a nedostatek pohybu způsobí zpomalení střevní peristaltiky. Pacienti poté trpí zácpou a nadýmáním kvůli špatnému odchodu plynů. Další komplikací je nechutenství a následná malnutrice, které způsobí nedostatečný příjem živin a tekutin. Nechutenství může mít mnoho příčin, nejčastější jsou: stres, změna prostředí (hospitalizace), nepřirozená poloha při jídle (leh, polo sed), zhoršené polykání, nemoc (horečky) či nauzea. U seniorů tak nechutenství a nauzea může způsobit i těžkou dehydrataci. (Kapounová, 2007; Klevetová, 2011) Tito pacienti často ztrácí pocit žízně. Dehydratací však může trpět i mladší pacient, který má strach se vyprazdňovat na lůžku a proto odmítá příjem tekutin a někdy dokonce omezí i příjem jídla na minimum. (Vytejčková, 2011) Preventivní opatření Změna polohy – na stravování bychom měli pacienta posadit, pokud je to aspoň trochu možné. V případě, že je to třeba, vypomůžeme si podložkami, stoličkami pod nohy a dalšími pomůckami pro lepší stabilizaci těla a možné opření pacienta při sedu. Pokud je nutné, aby pacient ležel, měli bychom pacientovu postel nastavit co nejvíce do sedu/polosedu a podepřít mu hlavu pro lepší polykání. Po najezení pacienta necháme ještě v dané poloze několik minut (okolo 10 minut), aby nemocný měl čas strávit jídlo a nehrozila mu tak aspirace ze zbytků jídla v ústech. Po najezení je vhodné pacienta napolohovat na bok, aby při případné nauzee či zvracení nedošlo k aspiraci. (Klevetová, 2011) Pohyb – u pacienta provádíme několikrát během dne rehabilitace ať už aktivní, pasivní či kombinaci obou technik. Využívá se třeba cviku přitahování dolních končetin k břichu. Dobrá je též včasná mobilizace např. po porodu, operacích a nemocech, které pacienta upoutávali na lůžku. Dalším cvičením, které je dobré pro peristaltiku střev, je dechová gymnastika. (Klevetová, 2011; Vytejčková, 2011) Masáže – vhodné při zácpě a snížené peristaltice jsou i masáže břicha krouživými pohyby ve směru hodinových ručiček. (Klevetová, 2011)

15

Minimalizace stresových faktorů - pacientovi bychom měli zajistit při vyprazdňování na lůžku či u lůžka (používání tzv. gramofonů) co nejvíce soukromí. Pokud je to možné tak požádat aby spolu pacienti na pokoji odešli a také používáním zástěn mezi postelemi. Důležitá je podpora ze stran příbuzných a rodiny. A domluvení se s nimi při donášení oblíbených potravin pacientovi, aby vynechali jídla vyvolávající zácpu (např. hořká čokoláda). (Vytejčková, 2011) Strava – jídlo by mělo být bohaté na veškeré živiny, které nemocný potřebuje a také dostatečně energeticky hodnotné. Je tedy třeba, aby výdej i příjem energie byl stejný. (Kapounová, 2007) U pacientů trpících nechutenstvím či nedostatečným příjmem tekutin, je nutné zavést tzv. bilanci tekutin. Kde zapisujeme, co a kolik pacient snědl a vypil během dne, někdy se sem zapisuje i výdej (většinou množství moči). Pokud pacient nepřijímá dostatek stravy, můžeme přejít k doplňkům, které podáváme k základní stravě. V dnešní době to je především oblíbený tzv. sipping. Tento název značí popíjení přípravků určené k enterální výživě, které jsou nutričně hodně bohaté. Jsou k dostání i v několika příchutích (káva, čokoláda, vanilka apod…), takže si pacient může vybrat tu, kterou preferuje. Je však potřebné, aby ošetřovatelský personál dohlédl na vypití (pitíčka) či snězení (např. forma pudingu) těchto doplňků proto, aby pacientovi neležel celý den na stolku, a léčba se tak neminula účinkem. Dnes je již několik typů těchto přípravků pro různé potřeby ať už pro doplnění dostatečné výživy či různých minerálu, bílkovin, sacharidů, vitamínů nebo tuků. Jsou i speciální Nutridrinky např. pro diabetiky (Diasip), celiaky (Fortimel) nebo pacienty s dekubity (Cubitan). (Vytejčková, 2011; Grofová, 2007) Dostatečná hydratace - minimální příjem tekutin u pacienta by měl být okolo 1500 ml/den. U dehydratovaných pacientů se tekutiny dočasně mohou doplňovat i podáváním infuzí (nejčastěji se využívá samotného fyziologického roztoku). (Grofová, 2007; Vytejčková, 2011)

1.4.4 Urogenitální systém V dlouhodobé poloze na zádech dochází k zadržování, tzv. stagnaci, moči v močových cestách, kvůli omezenému pohybu bránice a neúplné relaxaci svalů břišní stěny. Dojde tak k oligurii neboli snížení množství vyloučené moči během dne pod 400 ml / den. Imobilní pacienti tak můžou trpět infekcemi, retencí moče, rizikem vzniku močových kamenů nebo inkontinencí. (Klevetová, 2011; Kalvach, 2006) 16

Preventivní opatření Dostatečný pitný režim - jak už bylo psáno výše, dostatek tekutin je základ, který by měl činit minimální příjem tekutin okolo 1500 ml/den. (Grofová, 2007) Pravidelné vysazování na mísu. – pravidelné vysazování na mísu by mělo být s co nejvíce vyhovující polohou pro nemocného u vykonávání potřeby (př.: polosed). Zajištěna by měla být i dostatečná, pravidelná a správná hygiena po vykonání potřeby. Hygienická péče o inkontinentní pacienty by měla zvýšená. Permanentní močový katetr by se měl používat jen v nejnutnějších případech např. u pacientů s retencí moči. Při jeho dlouhodobém zavedení hrozí riziko infekce močových cest a otlačenin (dekubitů) objevující se především v močové trubici v oblasti nafouknutého balónku. (Klevetová, 2011; Vytejčková, 2015) Nácvik svalstva a vertikalizace – patří sem nácviky k posílení pánevního dna (především ženy) na lůžku v průběhu dne, pokud je toho pacient schopen. A také umožnit pacientovi sed na lůžku či v křesle během dne. (Klevetová, 2011; Vytejčková, 2015)

1.4.5 Pohybový systém Za velmi krátký čas dochází u pacientů s nedodatečným pohybem k výraznému snížení výkonosti svalů. Svalová síla a výkonnost poklesnou už během 7 dnů o 1/3 a během jednoho až dvou měsíců je pokles okolo 10 - 40 % i více. Ale naopak k navrácení původního stavu je potřeba dvojnásobně delší doba, pokud je pacient schopný celkové rehabilitace. (Vytejčková, 2011; Kalvach, 2006) Dochází tak k atrofiím svalů a zkrácení svalů z nečinnosti. Nejčastější kontraktury jsou viděny na dolních končetinách, kdy jsou nohy převážnou dobu pokrčeny v koleni a dochází tak ke zkracování lýtkového svalu. Také dochází ke kontrakci šlach a fascií, což vytváří různé deformity páteře nebo končetin. (Kapounová, 2011; Vytejčková, 2011) Problém při dlouhodobé snížené mobilitě nastává i u kloubů, kdy dochází k úbytku mezi kloubní tekutiny a degenerativně se mění hyalinní chrupavky, vazivu nebo kloubní pouzdra. Tyto změny způsobí např. zjizvení tkáně chrupavky, objevují se praskliny na chrupavce nebo dokonce nekróza chrupavek. Dalším problémem jsou oslabené vazy, které mají poté sníženou odolnost. Nehybnost zraněného kloubu, může vést k horšímu hojení a jeho tzv. ztuhnutí/zatuhnutí. Tuto skutečnost způsobuje kombinace srůstů v kloubu nebo zkrácení

17

vazu či oslabené oblasti, kde vazy a šlachy začnou vrůstat do kostí. (Klevetová, 2011; Treatment of Immobilization …, 2016) Dalším postižením pohybového systému je poškození kostí, kdy se jejich části jak organické tak anorganické začnou více odplavovat. Důsledkem tohoto odbourávání je řídnutí kostí neboli osteoporóza, kdy jsou kosti křehčí a nemocnému hrozí, že se začnou tvořit zlomeniny. Pokud se u pacienta zjistí nedostatek vitamínu D, může nastat i tzv. osteomalacie, která vede k měknutí kostí a k velké slabosti svalů. Jediná léčba osteomalacie je dostatek vitamínu D, ten však nevyléčí už vzniklé deformity. (Kapounová, 2007; Vokurka, 2015) Preventivní opatření Rehabilitace – rehabilitace má za cíl prevenci primárních a sekundárních změn např. prevence kontraktur svalů či dekubitů. Rehabilitaci je nutno provádět po celý den, samozřejmě s přihlédnutím na aktuální stav nemocného. Na rehabilitaci se vzájemně podílí veškerý ošetřovatelský personál spolu s rehabilitačními pracovníky. Mezi základní činnosti řadíme: manipulaci s pacientem, polohování, péči o průchodnost dýchacích cest, péče o celkovou pacientovu fyzickou kondici, preventivní opatření proti tromboembolické nemoci a samozřejmě péči o psychiku nemocného. Patří sem jak aktivní (minimální nebo částečná dopomoc) tak i pasivní rehabilitace (plná dopomoct personálu či cvičebních přístrojů). (Šamánková, 2005) Pasivní cvičení se dělá jen s uvolněným svalstvem a jen tak dlouho, dokud pacient nepociťuje bolest. Úkolem této rehabilitace je hlavně protažení kontraktur a zabránění dalšímu zkracování svalstva a udržení či zlepšení kloubní pohyblivosti. (Kapounová, 2007) Polohování – základy ošetřovatelství pro studující lékařských fakult (2005) o polohování píše: „Polohováním rozumíme ukládání nemocného nebo částí jeho těla tak, abychom předcházeli vzniku komplikací ze špatné polohy“ (Šamánková, 2005, s. 247). Změny polohy patří mezi základní a nejúčinnější prevenci proleženin. (viz obr. 4) Polohováním se snižuje působení tlaku na kůži především na predilekční místa. (Mikula, 2008) Uplatňujeme především takové polohování, které zabraňuje vzniku bolestí, zhoršení plicní ventilace, deformitám, kontrakturám, omezené pohyblivosti kloubů a vzniku proleženin. Mezi polohovací techniky patří samotná změna polohy a pak především posouvání klienta, ať už za celkové pomoci personálu či jen částečné, kdy pacient personálu pomůže nadzvednutím se pomocí hrazdičky. 18

(Šamánková, 2005) Když měníme polohu pacienta, můžeme si vypomoct různými polohovacími pomůckami nebo polohovatelnou postelí. Ke změně polohy patří i vertikalizace (posazení a postavení) pacienta či vysazování do křesla během dne. (Vytejčková, 2015) Polohování by se mělo dělat minimálně každé dvě hodiny ve dne a každé tři až čtyři hodiny v noci, někdy, když je to třeba, i v kratším odstupu (á 20 minut, á 1 hodina…). V poloze v sedě na posteli, křesle nebo vozíku je interval kratší a to 30 minut až 1 hodina, kvůli znatelně vyššímu tlaku na tkáně při sedu než u ležení. Pokud se u předepsaného časového intervalu vytvoří dekubit je nutné tento interval ihned zkrátit. Pacienta polohujeme na bok, záda, do polosedu, do sedu, a pokud je to možné můžeme pacienta napolohovat i na břicho (kontraindikace u kardiaků, astmatiků, při onemocnění dýchacích cest (př.: zápalu plic) apod..). (Mikula, 2008; Šamánková, 2005.) Podpora pacienta – důležitá je i samotná psychologická podpora nemocného k soběstačnosti, snahy, vykonávat sám sebe péči i samostatného pohybu na lůžku a okolo bez pomoci. Je dobré, aby pacienti pobývali i na slunci (nepřímém), pokud je to vzhledem ke zdravotnímu stavu pacienta možné, měli by se vyvážet na balkon nebo terasu (v domech pro seniory). Neměla by ani chybět podpora a výpomoc (např. s rehabilitací) rodinných příslušníků nemocného. (Vytejčková, 2015) Správná výživa – strava s dostatkem vápníku a vitamínů, především vitamínu D, jako prevence osteoporózy a měknutí kostí. Nemocný by měl mít dostatečný příjem ovoce, zeleniny a mléčných výrobků. (Vytejčková, 2015; Grofová, 2007)

1.4.6 Kožní systém Zuzana Grofová (2007) ve své publikaci Nutriční podpora - praktický rádce pro sestry uvádí, že, „Kůže je zrcadlo organismu.“. (Grofová, 2007, s. 134) Kůže nám tedy hned při prvním pohledu na pacienta může říci jakou má přibližně vrstvu a rozložení podkožního tuku, z čehož můžeme vyvodit, jak se pacient stravuje a zda má dostatečný pohyb. Kůže též částečně ukazuje psychický stav pacienta (úsměv, nervozita, stud …) nebo zda má pacient dostatečný příjem tekutin (snížený turgor, suchost kůže, rtů …). Na kůži se odráží většina dějů uvnitř organismu. Jako příklad lze uvést alergické reakce projevující se kopřivkou nebo ekzémem. U obézních pacientů nastává problém s utlačováním žil a tím omezením cirkulace krve, jejich nadměrnou hmotností. Pergamenová (velmi slabá) kůže, která se vyskytuje u nedostatečně hydratovaných pacientů (především u seniorů), a projevuje se velkým rizikem poranění (př.: stržení 19

kůže). Zvýšená krvácivost do podkoží a nehojící se rány ukazují na nedostatek vitamínu C, který je přímým účastníkem při syntéze kolagenu. (Grofová, 2007) U imobilních pacientů je velmi zatěžována pokožka těla a dochází tak k atrofii podkoží a kůže. Je narušena její pevnost a struktura. Snížené ochranné funkce kůže mohou zapříčit vznik různých defektů a poškození kůže. Mezi nejčastější patří dekubity, otlaky, opruzeniny nebo různé trofické změny. (Klevetová, 2011) Opruzenina Opruzenina neboli intertrigo je poškození povrchu kůže. Vzniká tam, kde se vyskytuje tření dvou ploch kůže o sebe (podpaží, pod prsy, třísla, stehna, oblast konečníku, tukové záhyby apod. …). Prvními příznaky opruzenin je zrudnutí a zduření kůže. Někdy se objeví také menší puchýře. Opruzená místa svědí, pálí, bolí a mohou začít i mokvat. Komplikací opruzenin je infekce a to především u diabetiků. (Vytejčková, 2011; Vytejčková 2015) Dekubity Proleženiny (tlakové léze, kožní vředy …) se řadí mezi nejčastější defekty kůže i tkáně. Vznikají působením přímého tlaku na kůži, třením kůže a střižnými silami (gravitacepacient na posteli, židli nebo vozíku sklouzává dolů). Vliv na vznik dekubitu má i sama nepohyblivost a zhoršený celkový stav pacienta. Krom kůže může dekubit zasahovat přes svaly, šlachy až ke kosti. V místě vzniku dekubitu je poškozen krevní oběh a tím je narušena výživa a okysličení kůže i okolní tkáně. Poškození cirkulace krve může způsobit např. vlhkost, nepřetržitý tlak, teplota v místnosti, imobilita, podvýživa, věk, tělesná hmotnost, diabetes, kardiovaskulární choroby apod. (Mikula, 2008; Kapounová, 2007) Nejčastějšími místy vzniku dekubitu jsou tzv. predilekční místa (viz obr. 5). Jsou to oblasti, kde je tuková vrstva mezi kůží a kostí minimální (oblasti kloubů, křížová krajina, hřebeny lopatek, kotníky, ramena, temeno hlavy, trochanter apod. …). Proleženiny jsou v dostupné literatuře děleny na 3 až 5 stupňů/fází. Nejčastějším rozdělením je čtyřstupňové (viz obr. 6). (Šamánková, 2005; Kapounová, 2007) Lze tedy obecně dekubity rozčlenit takto: 1. Stupeň – zčervenání kůže (obranný mechanismus – rozšíření vlásečnic pro lepší prokrvení), bolest, kůže je neporušena, může se objevit mírný otok, svědění a pálení zčervenalé oblasti 20

2. Stupeň – dochází, k poškození kožní integrity, tvorba puchýře, když puchýř praskne, vytéká z rány tekutina a oblast se stává náchylnou na infekci, pacient pociťuje velké bolesti 3. Stupeň – vznik vředu, přítomnost počínající nekrózy (odumřelé tkáně buněk), vřed zasahuje hluboko do podkoží až ke svalu, tato rána může být pokryta suchým černohnědým nebo vlhkým žlutohnědým povlakem, je přítomen zánět, nemocný má teploty, nechutenství, bolest … Může dojít i ke spontánnímu zhojení rány, avšak to je velmi zdlouhavý proces, vzhledem k poškození cév a okolních tkání. (Šamánková, 2005; Vytejčková 2015) 4. Stupeň – odumírání tkáně, dojde k destrukci a rozpadání se svalů až na kost, která také jeví známky poškození. Rána může být vyplněna hnisem a kryta suchou černou nekrózou nebo rozbředlou nekrotickou tkání, přítomen je hnilobný zápach. I zde je možné zhojení, to však trvá několik měsíců až let. Vznikne zde tenká jizva přiléhající na kost, někdy se tedy přistoupí k chirurgické plastice. Oblast s touto jizvou je velmi náchylná na působení tlaku a může zde vzniknout i chronický vřed.(Mikula, 2008; Vytejčková, 2015) Preventivní opatření Polohování – polohování je podrobně rozebráno viz výše v kapitole 1.4.5. Využití pomůcek – polohovací pomůcky patří mezi dostupné a velmi účelné pomůcky, usnadňující práci i ošetřovatelskému týmu. Mezi tyto pomůcky patří např.: polohovací válce, kruhy, kvádry, klíny nebo polštáře se speciální náplní pro lepší pohodlí nemocného. U jednoho pacienta, by se mělo používat jen tolik pomůcek, kolik je nutné. Čím více pomůcek v lůžku tím se zvyšuje imobilita nemocného. (Mikula, 2008) Speciální matrace – antidekubitní matrace jsou podpůrné povrchy (matrace, podložky, sedací polštáře) snižující tlak na tkáň. Matrace, které jsou měkké, z latexu, viskoelastického materiálu nebo studené pěny, která se přizpůsobí tvaru těla, jsou nejvhodnější. Antidekubitní matrace plněné vzduchem též napomáhají snížení působícího tlaku na tkáň. Matrace, které mají několik speciálních nastavitelných zón, jsou ideální pro páteř. U těchto matrací je možné upravit její tvrdost dle individuální potřeby těla. Ramena a pánev jsou elastičtější tak nemusí být tak podepřeny jako např. hrudní páteř. (Mikula, 2008; Weiss, 2013)

21

Hygiena – také dostatečná hygienická péče o pokožku především u inkontinentních pacientů je velmi důležitá. Na ošetření a prevenci opruzenin se používá speciálních mastí či past, popřípadě přikládání záložek pod prsy, tukovými záhyby apod. … Pacient se musí udržovat v celkové čistotě. Při umývání pacientů se používá jemných sprchových gelů a mýdel. Kůži nikdy netřeme, jen ji lehce omýváme. Sušení kůže by se mělo provádět přikládáním ručníku (tapováním) a ne obvyklým drhnutím kůže. Je třeba pokožku udržovat vláčnou suchou a čistou. Po koupeli bychom měli kůži ošetřit regeneračními krémy či oleji. Nutná je pravidelná kontrola pokožky, všímáme si i nepatrných změn (oděrek, modřin, zčervenání, strupů). Prádlo pacientů včetně ložního musí být prodyšné a suché, aby pokožka mohla dýchat a nedocházelo k zapářce. Prádlo pravidelně měníme dle potřeby. Také kontrolujme, zda ložní prádlo není pod pacientem shrnuté a pravidelně ho urovnáváme. (Šamánková, 2005; Mikula, 2008) Výživa – dostatečná výživa u imobilních pacientů má nezastupitelnou roli. U pacientů s již vzniklým dekubitem je třeba zvýšit energetickou hodnotu jídla. Tkáň má vyšší energetickou spotřebu kvůli samotnému hojení rány. Je třeba pokrýt všech nároků na stavební materiál tkáně. Měl by se zvýšit přísun antioxidantů a mikronutrientů ve stravě. Tyto prvky výrazně zlepšují hojení ran. Mezi nutrienty, které je třeba navýšit, řadíme především bílkoviny, argin, zinek, vitamín C a E. Nesmíme také zapomenout na dostatečnou hydrataci. Nedostatek tekutin, energie a nutrientů zabraňuje zhojení kožních defektů. (Grofová, 2007)

1.4.7 Psychosociální projevy Zde záleží na mnoha faktorech, na osobnosti, jaké role pacient vykonával před hospitalizací, na jeho finanční situaci a především na době vynuceného pobytu na lůžku, a zda je imobilita pacienta dočasná nebo trvalá. Nedostatečný přísun informací a podmětů zapříčiňuje u pacientů poruchu intelektuálních i emocionálních funkcí. Může se projevit změnou osobnosti (agresivita, nepřátelství …) či zhoršeným celkového vnímaní (apatie). Také sama nemožnost samostatně uspokojit své základní potřeby vede pacienty k depresím. U náhlého omezení hybnosti nemocného, především u starších pacientů dojde k dočasným projevům zmatenosti a zhoršení až ztracení orientace v čase i prostoru. Pacienti většinou pociťují bezmocnost, beznaděj, smutek, pocit prázdnoty nebo u nich nastane ztráta sebevědomí. Nouze o sociální kontakty, změna pobytu a dosavadního životního stylu způsobí to, že mezilidské vztahy budou narušeny. Izolace

22

od společnosti a následná osamělost zapříčiní zhoršení dosavadní oslabené soběstačnosti. (Vytejčková, 2011; Vytejčková, 2015) Preventivní opatření Kontakt s okolím – na prvním místě je udržení dostatečných sociálních a rodinných kontaktů pacienta. Pravidelné a časné návštěvy rodinných příslušníků jsou velmi důležité. Pacient se tak necítí sám a může si promluvit i s někým jiným a sobě bližším než s personálem. Problém nastane, pokud rodinné vztahy nejsou ideální, a návštěvy jsou tak jen ojedinělé a nepravidelné. Lze využít i služeb sociálních pracovnic. Nesmíme zapomínat na vřelý přístup i ze strany ošetřovatelského personálu. Pokud si pacient bude přát návštěvu kněze, měl by mu ji personál umožnit. (Klevetová, 2011; Vytejčková, 2011) Informovanost – důležité je, aby pacient měl dostatek informací, a především všechny informace, které potřebuje znát. Je důležité, aby jim porozuměl a nebyl tak v nejistotě. Je tedy nutná neustálá komunikace s nemocným. (Klevetová, 2011) Orientace – nedílnou součástí je i snaha o udržení orientace pacienta. Celkové vybavení pokoje by mělo vyzařovat pozitivní energii a měl by být tak i dostatečně vybaven. Neměla by chybět barevnost stěn (např. žlutá, světle zelená), hodiny, obrazy, kalendář nebo možnost používání televize na pokoji. (Klevetová, 2011; Vytejčková, 2011) Vedení a podpora nemocného – pacient by měl být veden ošetřovatelským personálem i rodinou a podporován k péči o svoje tělo a k pohybu v rámci jeho schopností a možností. (Klevetová, 2011; Mlýnková, 2010)

1.5 Práce sester na lůžkovém oddělení 1.5.1 Role všeobecné sestry Role sester se měnila spolu s vývojem ošetřovatelství v průběhu let od charitativní činnosti (např.: Anežka Česká) po dnešní zařazení sester jako, samostatně pracující rovnocennou součást multidisciplinárního týmu ve zdravotnictví. Zdravotnická profese je mnohými chápána nejen jako zaměstnání ale i jako určité poslání. Sestra vykonává ošetřovatelskou péči za pomoci ošetřovatelského procesu a měla by se též řídit tzv. kodexem rady sester. Kde lze najít základní pravidla sestrami poskytované ošetřovatelské péče. Dle nich by ošetřovatelská péče měla být poskytnuta každému 23

stejnou měrou bez ohledu na rozličnost nemocných (jejich barvu pleti, vzhled nebo postižení, společenský statut, věk, vyznání, národnost, pohlaví, apod. …) a sestry by také měli vždy dbát práv pacientů, lidských práv (právo na důstojnost a úctu, právo na život atd. …) a kulturních práv. (Beňadiková, 2009; Etický kodex, 2012) Aby sestry mohly dosahovat a dodržovat dnešní standardy péče, je od nich vyžadováno stálé získávání nových schopností a dovedností. Mezi základní předpoklady u sester se řadí zapálení pro práci, zodpovědnost, průběžné doplňování znalostí a schopností pomocí celoživotního vzdělávání, schopnost samostatné práce a rozhodování (v závislosti na kompetenci sestry), schopnost práce v kolektivu a neměli bychom zapomenout ani na snahu zachování a respektovaní víry, důstojnosti a hodnoty každého člověka. Dnes jsou sestry zařazeny mezi hodnotné členy týmu poskytující zdravotní péči pacientovi. Nemocným poskytují neustálou ošetřovatelskou péči a z toho vyplývá, že u pacienta stráví nejvíce času z celého zdravotnického týmu. Mají tedy o něm, jeho obtížích a nemocech největší přehled. Aktivní zařazení sester do multidisciplinárního týmu je součástí zdravotnické péče, vzájemné spolupráce, organizace, plánování, řízení a vyhodnocování ošetřovatelských zákroků. (Beňadiková, 2009) Etický kodex sester (2012) jasně uvádí že: „Sestry mají čtyři základní povinnosti: pečovat o zdraví, předcházet nemocem, navracet zdraví a zmírňovat utrpení.“ (Etický kodex, 2012, s. 1)

1.5.2 Specifika práce sester na standartním oddělení Standartní lůžkové oddělení poskytuje hospitalizovaným nemocným úplnou základní diagnosticko-léčebnou a ošetřovatelskou péči. Do této péče zahrnujeme diagnostické činnosti (odběr krve, moče a dalšího biologického materiálu na daná vyšetření), terapeutické úkony (podávání a aplikace léků, základní rehabilitace, polohování pacienta apod..), prevenci primární, sekundární i terciální (edukace pacienta, nácvik dovedností – aplikace inzulínu, apod. …) a administrativu (shromažďování a zapisování získaných informací do ošetřovatelské dokumentace, psaní žádanek, apod. …). Každé oddělení má svá specifika práce, na chirurgických odděleních jde především o peri- a pooperační péči, naopak na interních odděleních se jedná hlavně o symptomatickou léčbu pomocí léků nebo dietních opatřeních. Všeobecná setra zajišťuje pasivní i aktivní péči na podkladě takzvaného ošetřovatelského procesu. Důležitá je i spolupráce s dalšími členy multidisciplinárního týmu (lékaři, nutričními asistenty, fyzioterapeuty, zdravotními asistenty, atd. …). (Šafránková, 2006; Nejedlá 2006)

24

1.5.3 Specifika práce sester na oddělení poskytující intenzivní péči Sestra na jednotkách intenzivní péče (dále JIP) a Anesteziologicko - resuscitačním oddělení (dále ARO) vykonává odbornou specializovanou péči. Na jednotkách intenzivní péče se sestra stará o pacienty, kteří jsou v ohrožení selhání nebo jim selhává jeden či více orgánů. Jedná se tedy o náhle změněný zdravotní stav nemocného nebo o pacienta po plánovaném operačním výkonu, kdy je nezbytné nemocného pomocí přístrojů kontinuálně monitorovat po určitou dobu. Naopak na oddělení ARO všeobecná setra pečuje o pacienty, jimž bezprostředně hrozí selhání základních životních funkcí nebo u nichž k této skutečnosti již došlo. Těmto pacientům krom základní diagnostickoléčebné a ošetřovatelské péče je také navíc zajištěna resuscitační péče. Na obou typech intenzivní péče všeobecná sestra stav pacienta sleduje nepřetržitě a zapisuje pravidelně veškeré informace a změny stavu nemocného. Jak na oddělení JIP tak na oddělení ARO, jsou k dispozici u každého pacienta speciální přístroje ukazující momentální stav jeho životních funkcí, volný přístup ke kyslíku, speciální podpůrné přístroje (např. možnost umělé plicní ventilace) a speciální polohovatelná lůžka, včetně antidekubitních matrací. (Nejedlá, 2006; Kapounová, 2007)

1.6 Vyhodnocování rizika imobilizačního syndromu Zhodnocení rizika imobilizačního syndromu je objektivní hodnocení stavu klienta, k němuž využíváme speciální testy, škály či stupnice. Tyto metody nám pomáhají vyhodnotit stav pacienta a tím i rizika související s jeho zdravotním stavem a nemocí. Ve světě je využíváno široké spektrum těchto hodnotících prvků. Záleží tedy na daném zařízení, nemocnici a ošetřovatelském personálu, které hodnotící testy budou pro jejich práci v daném zařízení nejlepší. Uvádím tedy výčet několika testů a škál, které lze v praxi použít u pacientů k zhodnocení rizika vzniku imobilizačního syndromu. a) Testy hodnotící mobilitu o Time Up and Go Test (TUG test) – Vstaň a jdi! (viz příloha č. 3) o Screeningový test mobility o 6Minute Walk Test o Test pro hodnocení chůze a rovnováhy podle Tinnetiové b) Zhodnocení bolesti o Vizuální analogová stupnice intenzity bolesti - VAS (viz příloha č. 4) 25

o Denní záznam bolesti podle Malzacka o Behavioral Pain Scale (viz příloha č. 5) o Mapa bolesti o Záznam hodnocení bolesti o Face Legs Activity Cry Consolability scale o McGill Pain Questionnaire (MPQ) o Škála výrazů obličeje pro měření intenzity bolesti c) Zhodnocení soběstačnosti pacienta o Barthelův test základních všedních činností o Test ošetřovatelské zátěže podle Svanborga (viz příloha č. 6) o Test Gordonové o Test funkční soběstačnosti o Test Barthelové (Barthel index) o Funkční Index Soběstačnosti d) Testy hodnotící stav výživy o Index tělesné hmotnosti - BMI o Klasifikace malnutrice podle klinické závažnosti o Škála pro hodnocení stavu výživy (MNA) (viz příloha č. 7) o Základní nutriční screening o Nutriční rizikový screening (Nutritional Risk Screening) e) Zhodnocení rizika vzniku komplikací o Hodnocení nutričního stavu o Northonova stupnice – hodnotící riziko dekubitů (viz příloha č. 8) o Waterlow škála - hodnotící riziko dekubitů (viz příloha č. 9) o Bradenova stupnice – hodnotící riziko dekubitů o Gaitův funkční test – hodnotí riziko pádů o Hodnocení rizika pádu podle Conleyové o Škála k hodnocení rizika vzniku žilní trombózy o Biensteinova škála k hodnocení situace a rizik v oblasti dýchání o Test hodnotící riziko plicní embolie

26

f) Testy k hodnocení stavu vědomí a kognitivních funkcí o Glasgow Coma Scale o Bodovací schéma podle Beneše (viz příloha č. 10) o Mini vyhodnocení duševního stavu o Test kognitivních funkcí (MMSE) o Montrealský kognitivní test

27

2 Cíl výzkumu a výzkumné otázky 2.1 Cíl výzkumu 1.

Zjistit úroveň znalostí všeobecných sester o problematice imobilizačního syndromu v závislosti na typu oddělení.

2.2 Výzkumné otázky 1. Jsou

všeobecné

sestry

z oddělení

intenzivní

péče

informovanější

o

imobilizačním syndromu než všeobecné setry z oddělení standardní péče? 2. Dokáží všeobecné setry z oddělení intenzivní péče lépe využívat poznatky o správné a včasné prevenci imobilizačního syndromu než sestry ze standardního oddělení? 3. Mají

sestry

s vysokoškolským

vzděláním

větší

znalosti

o

dopadu

imobilizačního syndromu na pacienta, než sestry se středoškolským vzděláním? 4. Využívají všeobecné setry poznatky získané na školeních o imobilizačním syndromu v praxi? 5. Kladou všeobecné sestry důraz na prevenci imobilizačního syndromu?

2.3 Metodika výzkumu Pro svoji práci jsme zvolila kvantitativní metodu výzkumu, která byla nejvhodnější vzhledem k mému cíli výzkumu. Technikou sběru dat, která byla použita bylo tzv. dotazníkové šetření. Dotazník měl 14 otázek, z toho bylo 8 uzavřených otázek, 3 polouzavřené otázky a 3 uzavřené otázky s možností výběru více odpovědí. Všechny výzkumné otázky se vztahovali k jednomu cíli mé práce. K první výzkumné otázce se vztahovaly otázky 1, 3, 5, 6, 11. K druhé výzkumné otázce se vztahovaly otázky 1, 10, 11, 12. K třetí výzkumné otázce se vztahovaly otázky 2, 3, 5, 13, 14.

28

Ke čtvrté výzkumné otázce se vztahovaly otázky 4, 7, 8. K páté výzkumné otázce se vztahovaly otázky 9, 10, 12, 14.

2.4 Charakteristika vzorku respondentů a výzkumného prostředí Dotazník byl určen pro pracující všeobecné sestry na standartním oddělení a odděleních poskytující intenzivní péči (ARO, JIP). V Nemocnici Jihlava jich bylo rozdáno 100 a na internetovém serveru jich bylo vyplněno 30. Tištěných dotazníků se mi vrátilo vyplněných pouze 75 a použitelných bylo nakonec 100 dotazníků.

2.5 Průběh výzkumu Dotazník byl rozeslán jak v elektronické podobě pomocí webu survio, tak jsem osobně rozdala dotazník v tištěné formě na všechna oddělení v Nemocnici Jihlava. Sběr dat probíhal po dobu tří měsíců, a to od ledna 2016 do března 2016.

2.6 Zpracování získaných dat Dotazník byl vytvořen pomocí programu Microsoft Word 2013 a získaná data poté byla zpracována v programu Microsoft Office Excel 2013. Výsledky jsou prezentovány v přiložených grafech a tabulkách.

29

2.7 Výsledky výzkumu Otázka číslo 1: Na jakém oddělení pracujete?

80 70

Počet respondentů

60 50

Standardní oddělení

40

Oddělení poskytující intenzivní péči (JIP,ARO)

30 20 10 0

Typ oddělení Graf 1 Typ oddělení

Komentář Tento graf nám ukazuje, kolik zdravotních sester pracuje na daném typu oddělení. Vidíme, že 69 % ze všech dotazovaných sester pracuje na standartním typu oddělení (jako je chirurgie a její podobory, interní oddělení a jeho podobory, lůžkové oddělení rehabilitace či oddělení dlouhodobě nemocných). A 31 % sester pracuje na oddělení poskytující intenzivní péči (Jednotky intenzivní péče a Anesteziologicko-resuscitační oddělení).

30

Otázka číslo 2: Jaké je vaše nejvyšší dosažené vzdělání?

45 40

Počet respondentů

35

středoškolské s maturitou

30

vysokoškolské - bakalářské

25

vyšší odborné

20

jiné - ARIP

15

jiné - vysokoškolské magisterské

10 5 0

Intenzivní péče (JIP, Standardní oddělení ARO) Typ odělení Graf 2 Nejvyšší dosažené vzdělání

Komentář Tento graf nám ukazuje, jaké nejvyšší dosažené vzdělání mají dotazované sestry na jednotlivých oddělení. Můžeme zde vidět, že nejvíce dotazovaných respondentů, a to 44 %, disponuje pouze se středoškolským vzděláním s maturitou, další skupinou jsou vysokoškolsky vzdělané sestry s bakalářským titulem těch je 22 %, 16 % sester má vyšší odborné vzdělání a také 16 % sester má jiné než uvedené vzdělání a to magisterské 4 % a studium sestra pro intenzivní péči (dále ARIP) má 12 %. Graf nám také ukazuje, že středoškolsky vzdělaných sester se nejvíce vyskytuje na standartních odděleních 57,97 %. Dalším častým vzdělání sester na standartních odděleních je vzdělání vysokoškolské bakalářské 24,64 %, následuje vyšší odborné s 15,94 %, a vysokoškolské magisterské vzdělání, které má jen 1,45 % sester. Naopak na odděleních intenzivní péče převládají sestry se vzděláním ARIP s 38,71 %, dále je zde 22,58 % sester které mají vysokoškolské bakalářské vzdělání, dalších 12,90 % sester disponuje s vyšším odborným vzděláním, středoškolské vzdělání má jen 16,13 % sester a 9,68 % sester má vysokoškolský magisterský titul. 31

Otázka číslo 3: Imobilizační syndrom je podle vás: 45

soubor příznaků, projevuje se zpomalenými funkcemi organismu

40

Počet Respondentů

35 30 25

soubor příznaků projevující se nedostatečným zásobováním krve pohybového aparátu

20 15 10 5

soubor příznaků, vznikající v důsledku in-aktivity způsobené nehybností či sníženou aktivitou nemocného

0

Vzdělání Graf 3 Pojem Imobilizační syndrom

Komentář Na tamto grafu vidíme, že většina respondentů 97 % odpověděla správně a to že se jedná o soubor příznaků, vznikající v důsledku in-aktivity způsobené nehybností či sníženou aktivitou nemocného. Jen 2 % respondentů uvedli, že se jedná o soubor příznaků, projevující se nedostatečným zásobováním krve pohybového aparátu a pouze 1 % sester tvrdí že imobilizační syndrom je soubor příznaků, projevující se zpomalenými funkcemi organismu. Také v tomto grafu je vidět, že sice sestry se středoškolským maturitním vzděláním v drtivé většině 93,18 % uvedly správnou odpověď - soubor příznaků, vznikající v důsledku in-aktivity způsobené nehybností či sníženou aktivitou nemocného, ale 4,55 % sester uvedlo chybnou odpověď - soubor příznaků, projevující se nedostatečným zásobováním krve pohybového aparátu a 2,27 % také chybně uvedlo, že se jedná o soubor příznaků, projevující se zpomalenými funkcemi organismu. Naopak všechny sestry s bakalářským vzděláním 100 %, vyšším odborným 100 % a jiným než uvedeným (ARIP a Magisterské vysokoškolské vzdělání) 100 % uvedly správě, že se jedná o soubor příznaků, vznikající v důsledku in-aktivity způsobené nehybností či sníženou aktivitou nemocného.

32

Otázka číslo 4: Zajímáte se sama aktivně o problematiku imobilizačního syndromu? 60

Počet respondentů

50 40 30

Ne Ano

20 10 0

Intenzivní péče (JIP/ARO)

Standardní oddělení Oddělení

Graf 4 Aktivní zájem o danou problematiku

Komentář Graf nám ukazuje, že pouze 39 % dotazovaných sester se o tuto problematiku aktivně zajímá a vyhledává si informace v odborných publikacích. Naproti tomu většina sester (61 %) se domnívá, že je o dané problematice dostatečně informována a tak se o tuto problematiku aktivně nezajímají. Také zde můžeme vidět, že se o tuto problematiku aktivně zajímá 58,06 % sester pracujících na odděleních Intenzivní péče (JIP, ARO) a to a 41,93 % sester z tohoto oddělení si myslí, že je dostatečně informováno. Na standartních odděleních je to tak že 69,57 % všeobecných sester se domnívá, že je o této problematice dostatečně informovaná a pouze 30,43 % sester se aktivně zajímá o problematiku imobilizačního syndromu.

33

Otázka číslo 5: Jaké jsou dle Vás hlavní příznaky imobilizačního syndromu? Nejvyšší dosažené vzdělání

Celkový 7 součet

Body 3

4

5

6

Středoškolské - Maturitní

2

4

8

12

18

44

Bakalářské

0

1

9

8

6

24

Vyšší odborné

0

1

2

7

6

16

Jiné - ARIP

1

1

2

4

4

12

Jiné - Magisterské Celkový součet

0

0

0

2

2

4

3

7

21

33

36

100

Tabulka 1 Znalost hlavních příznaků

Komentář Tato otázka ověřovala znalost sester v dané problematice, měli zde možnost zaškrtnout více odpovědí. Jako možné odpovědi byli uvedeny - otoky, křeče, dekubity, úbytek svalové hmoty o 20 % za 1 týden, obstipace, excitace a dehydratace. Správné odpovědi byli dekubity, úbytek svalové hmoty o 20 % za 1 týden a obstipace. Pro lepší vyhodnocení této otázky jsem se po domluvě se statistikem Mgr. Hanáčkem rozhodla pro bodové hodnocení. Kdy 1 bod je správná odpověď (každá správně zaškrtnutá a správně nezaškrtnutá odpověď) a 0 bodů je špatně zodpovězená odpověď. Maximum bodů co mohli respondenti dosáhnout je 7. Rozhodla jsme se tedy, že pro správnou objektivitu, budu brát za správné zodpovězení této otázky získání 6 a 7 bodů. Pouhé tři body získali respondenti, co zaškrtali všechny možné odpovědi v domnění, že všechny uvedené jsou správné. Proto jsme i pro lepší přehlednost po domluvě s vedoucí mojí práce Mgr. Vršeckou zvolili formu tabulky a ne grafu. Jako nejčastěji uváděné chybné odpovědi byli otoky 32 % a dehydratace 26 %. Pokud se podíváme na tabulku tak zjistíme, že většina respondentů 69 %, získalo 6 nebo 7 bodů a tím prokázali dobrou znalost v oblasti hlavních příznaků imobilizačního syndromu. Dále 21% sester získalo 5 bodů a pouhých 10 % respondentů získalo po třech či čtyřech bodech. Jak zde můžeme zpozorovat, z celkového počtu dotazovaných 68,18 % sester se středoškolským vzděláním získalo 6 bodů nebo 7 bodů, ale naopak 9,9 % získalo po 4 bodech a dokonce 4,55 % sester získalo pouhé 3 body. Dále 58,33 % sester s vysokoškolským bakalářským vzděláním získalo po 6 nebo 7 bodech, 37,50 % po 5 bodech a 4,17 % sester získalo jen 4 body. Ze sester s vyšším odborným vzděláním 34

81,25 % mělo 6 či 7 bodů, 12,50 % sester získalo 5 bodů a 6,25 % jen 4 body. Sester se vzděláním ARIP 66,66 % získalo 6 bodů nebo 7 bodů, 16,77 % po 5 bodech, 8,33 % sester mělo 4 body a 8,33 % pouhé 3 body. U respondentů s Magisterským vzděláním získalo 7 bodů 50 % sester a zbylých 50 % mělo 6 bodů.

35

Otázka číslo 6: Co podle Vás může nejčastěji vést ke vzniku imobilizačního syndromu? Fraktury dolních končetin Odpověď / Oddělení Intenzivní péče (31 respondentů)

Poškození mozku nebo

Demence

Dlouhodobá ztráta vědomí

míchy

ne

ano

ne

ano

ne

ano

ne

ano

11

20

13

18

5

26

4

27

19

50

52

17

16

53

15

54

30 %

70 %

65 %

35 %

21 %

79 %

19 %

81 %

Standardní oddělení (69 respondentů) Celkový součet

Narkóza

Jiné

CMP

Odpověď / Oddělení Intenzivní péče

ne

ano

ne

ano

ne

ano

(31 respondentů)

21

10

7

24

24

7

53

16

25

44

62

7

74 %

26 %

32 %

68 %

86 %

14 %

Standardní odd. (69 respondentů)

Tabulka 2 a Tabulka 3 Okolnosti vedoucí ke vzniku imobilizačního syndromu

Komentář Pro lepší zpracování této otázky jsem po konzultaci se statistikem Mgr. Hanáčkem zvolila takové zpracování, kdy odpověď „ano“ znamená zaškrtnutí a „ne“ znamená nezaškrtnutí vypsané možnosti odpovědi. Pro lepší přehlednost jsme po domluvě s vedoucí mojí práce Mgr. Vršeckou opět zvolili formu tabulky místo grafu. Tato otázka zjišťovala, jaké skutečnosti podle sester mohou vést ke vzniku rizika imobilizačního syndromu u pacienta. Všechny odpovědi byli správné s tím, že respondenti měli možnost jich vybrat více a popřípadě mohli také dopsat svou vlastní odpověď pod odpověď – jiné. Této skutečnosti využilo 30 % respondentů (9,68 % sester z oddělení intenzivní péče a 39,13 % ze standartního oddělení), kdy respondenti také uvedli různé modifikace odpovědi, která zněla - dlouhodobé ležení z jakéhokoliv důvodu. Další odpovědi byli např.: polytraumata, silné dlouhodobé bolesti, skleróza multiplex či závažnější operace. Z této tabulky můžeme také vyčíst, že 70 % 36

respondentů zvolilo jako odpověď frakturu končetin, z toho bylo 72,46 % sester ze standartního oddělení a 64,52 % sester z oddělení intenzivní péče. Jako odpověď demence uvedlo 35 % sester, z nichž 58,06 % bylo z oddělení intenzivní péče a 24,64 % ze standartního oddělení. Dále 79 % sester (83,87 % sester bylo z oddělení intenzivní péče a 78,81 % ze standartního oddělení) uvedlo jako odpověď poškození mozku či míchy, 81 % respondentů (87,10 % sester bylo z oddělení intenzivní péče a 78,26 % ze standartního oddělení) zvolilo za odpověď dlouhodobou ztrátu vědomí, 26 % sester (23,19 % ze standartního oddělení a 32,26 % respondentů bylo z oddělení intenzivní péče) zaškrtlo odpověď narkózu a cévní mozkovou příhodu (CMP) uvedlo 68 % sester, z nichž 77,42 % bylo z oddělení intenzivní péče a 63,77 % pracujících na oddělení standardním.

37

Otázka číslo 7: Navštěvujete školení / přednášky týkající se problematiky imobilizačního syndromu? 30

navšívila jsem školení

Počet respondentů

25

o žádné nevím 20

15

potřebné informace znám ze studií

10

nebyla jsem, ale chystám se

5

navštívila jednou za rok

0

každý půl rok či častěji

Standardní oddělení

Intenzivní péče (JIP/ARO)

Oddělení

Graf 5 Návštěva školení/přednášek

Komentář Z grafu můžeme vyčíst, že na standartním oddělení, 37,68 % sester alespoň jednou navštívilo školení či přednášku o dané problematice. Dále 31,88 % sester na standartním oddělení žádnou přednášku nenavštívilo, protože neví o žádné zabývající se podobnou problematiku. Další sestry uvedli, a to 14,49 % z nich, že ještě na žádné nebyli, ale chystají se nějaké zúčastnit. Stejný počet sester tedy 14,49 % uvedlo, že na žádné nebyli, protože se domnívají, že potřebné informace znají ze studií či si je vyhledávají sami z odborné literatury a pouze 1,45 % sester ze standartního oddělení navštěvuje přednášky na danou problematiku jednou za rok. Naopak 32,26 % sester z oddělení intenzivní péče řeklo, že navštívily školení nebo přednášku, dalších 32,26 % sester uvedlo, že přednášku nenavštívilo, protože neví o žádné zabývající se podobnou problematiku a 19,35 % sester řeklo, že nenavštívilo žádnou přednášku, protože potřebné informace znají ze studií či si je vyhledávají sami z odborné literatury. Dále 12,90 % sester (z oddělení JIP/ARO) uvedlo, že navštěvují přednášky o imobilizačním syndromu jednou za rok a jenom 3,23 % sester navštěvuje tyto přednášky nebo školení jednou za půl roku či častěji. Celkově ze všech dotazovaných respondentů tedy 36 % navštívilo alespoň jednou přednášku o dané problematice, 32 % o žádné neví a tak ještě 38

žádnou nenavštívili, 16 % respondentů se nezúčastnili přednášky, protože potřebné informace znají ze studií či si je vyhledávají sami z odborné literatury. Dále 10 % sester na přednášce ještě nebylo, ale chystají se, 5 % sester navštěvuje tyto přednášky jednou za rok a jen 1 % sester navštěvuje přednášky (semináře) jednou za půl roku či častěji.

39

Otázka číslo 8: Využíváte získaných informací z těchto přednášek i v praxi?

18

Počet respondentů

16 14

často

12 10

občas

8 6 4 2 0

Standardní oddělení

Intenzivní péče (JIP/ARO) Oddělení

Graf 6 Využití nových informací v praxi

Komentář Tato otázka navazuje na otázku předchozí a vyplňovali ji ti, kdo na předešlou otázku odpověděli kladně, tedy ano. V tomto grafu jasně vidíme, že ze 100 % sester, které absolvovaly přednášky, tyto informace následně využívá i v praxi, z nichž 60,47 % sester je využívá občas a 39,54 % sester často. Z toho 37,04 % sester na standartním oddělení a 43,75 % na oddělení intenzivní péče je aplikuje do praxe často. Oproti tomu 62,96 % sester ze standartního oddělení a 56,25 % z oddělení intenzivní péče těchto získaných informací aplikuje do praxe jen občas. Žádný z dotazovaných respondentů neodpověděl záporně, a to že k tomu neměl ještě příležitost.

40

Otázka číslo 9: Jaké stupnice či testy používáte ke zjištění rizika vzniku imobilizačního syndromu na vašem oddělení? Barthelův test

Oddělení

Test ošetřovatelské zátěže podle Svanborga ne ano

Glasgow Coma Scale

ne

ano

ne

ano

Intenzivní péče (31 respondentů)

7

62

55

14

66

3

Standardní odd. (69 respondentů)

6

25

21

10

27

4

Celkový součet

13 %

87 %

76 %

24 %

93 %

7%

Oddělení

Nortonova stupnice – riziko vzniku dekubitů

Hodnocení rizika pádu

Škála Waterlow

jiné

ne

ano

ne

ano

ne

ano

ne

ano

Intenzivní péče (31 respondentů)

22

47

20

48

53

16

43

26

Standardní odd. (69 respondentů)

3

28

8

23

23

8

28

3

Celkový součet

25 %

75 %

28 %

71 %

76 %

24 %

71 %

29 %

Tabulka 4 a Tabulka 5 Používané stupnice a testy

Komentář Pro lepší zpracování této otázky jsem se opět rozhodla, po konzultaci se statistikem Mgr. Hanáčkem, pro takové zpracování, kdy odpověď „ano“ znamená zaškrtnutí a „ne“ znamená nezaškrtnutí vypsané možnosti odpovědi. Pro lepší přehlednost jsme po domluvě s vedoucí mojí práce Mgr. Vršeckou u této otázky znovu zvolili formu tabulky místo grafu. Na tabulkách 3 a 4 můžeme vidět, že Barthelův test základních všedních činností ADL využívá na svém oddělení 87 % sester, z toho 89,86 % ze standartního oddělení a 80,65 % z oddělení intenzivní péče. Dále zde vidíme, že Glasgow Coma Scale využívá 24 % sester (32,26 % sester bylo z oddělení intenzivní péče a 20,29 % ze standartního oddělení), jen 7 % sester (12,90 % sester z oddělení intenzivní péče a 4,35 % ze standartního oddělení) používá test ošetřovatelské zátěže podle Svanborga, 75 % 41

respondentů (90,32 % sester z oddělení intenzivní péče a 68,12 % ze standartního oddělení) uvedlo hodnocení rizika vzniku dekubitů pomocí stupnice Nortonové, hodnocení pádu používá 75 % sester (74,19 % sester z oddělení intenzivní péče a 67,57 % ze standartního oddělení) a škálu Waterlow používá 24 % sester, z nichž 23,19 % pracuje na standartním oddělení a 25,81 % na oddělení intenzivní péče. Odpověď jiné zvolilo 29 % sester (9,68 % sester z oddělení intenzivní péče a 39,13 % ze standartního oddělení), kdy u této odpovědi mohli respondenti vyplnit další testy, které používají. Mezi nejčastějšími uváděnými odpověďmi byly - test Gordonové, Ramsay sedation score (RSS) a test kognitivních funkcí.

42

Otázka číslo 10: Jaké metody prevence imobilizačního syndromu využíváte na svém oddělení? Aktivní RHB

Pasivní RHB

ne

ano

ne

ano

Aktivizace ne ano

6

25

7

24

4

27

(69 respondentů)

15

54

22

47

10

59

Celkový součet

21 %

79 %

29 %

71 %

14 %

86 %

Oddělení Intenzivní péče (31 respondentů) Standardní odd.

Polohovaní

Antidekubitní pomůcky

ne

ano

ne

ano

ne

ano

1

30

2

29

9

22

(69 respondentů)

4

65

19

50

31

38

Celkový součet

5%

95 %

21 %

79 %

40 %

60 %

Oddělení

Dechová rehabilitace

Intenzivní péče (31 respondentů) Standardní odd.

Oddělení

Pravidelná hygiena, péče o pokožku ne ano

Pravidelná rehabilitace ne ano

Dostatečná výživa a hydratace ne ano

Intenzivní péče 2

29

5

26

4

27

(69 respondentů)

10

57

8

61

11

58

Celkový součet

12 %

86 %

13 %

87 %

15 %

85 %

(31 respondentů) Standardní odd.

Tabulka 6, Tabulka 7 a Tabulka 8 Používané metody prevence

Komentář Pro lepší zpracování této otázky jsem se rozhodla, opět pro takové zpracování, kdy odpověď „ano“ znamená zaškrtnutí a „ne“ znamená nezaškrtnutí vypsané možnosti odpovědí (viz předchozí otázka). Z tohoto důvodu i pro lepší přehlednost jsem po konzultaci s vedoucí mojí práce Mgr. Petrou Vršeckou znovu zvolila u této otázky místo grafu formu tabulky.

43

V tabulkách číslo 6, 7 a 8 vidíme, že polohování aplikuje 95 % sester v praxi, z toho je 94,20 % pracujících na standartním oddělení a 96,77 % na oddělení s intenzivní péčí. Také zde vyčteme, že 79 % respondentů (93,55 % sester z oddělení intenzivní péče a 72,46 % ze standartního oddělení) používá antidekubitních pomůcek, dechovou rehabilitaci aplikuje 60 % dotazovaných sester (70,97 % sester z oddělení intenzivní péče a 55,07 % ze standartního oddělení), 85 % sester (87,10 % sester z oddělení intenzivní péče a 84,06 % sester ze standartního oddělení) se snaží zajistit dostatečnou výživu a hydrataci u pacientů, pravidelnou hygienu s péčí o pokožku označilo 86 % (93,55 % sester z oddělení intenzivní péče a 82,61% ze standartního oddělení), 87 % sester (82,61 % sester z oddělení intenzivní péče a 88,41 % ze standartního oddělení) provádí pravidelnou rehabilitaci u pacienta, aktivní rehabilitaci cvičením aplikuje 78 % sester do praxe (80,65 % sester z oddělení intenzivní péče a 78, 26 % ze standartního oddělení), pasivní rehabilitaci uvádí 71 % respondentů (77,42 % sester z oddělení intenzivní péče a 68,12 % ze standartního oddělení) a naopak vertikalizaci pacienta provádí 91 % dotazovaných, z nichž je 93,55 % sester z oddělení intenzivní péče a 89,86 % ze standartního oddělení. Bazální stimulaci u pacientů aplikuje jen 20 % dotazovaných respondentů (45,16 % sester z oddělení intenzivní péče a 8,70 % sester ze standartního oddělení) a naopak tomu 86 % sester uvádí aktivaci (87,10 % sester z oddělení intenzivní péče a 85,51 % sester ze standartního oddělení).

44

Otázka číslo 11: Jaké jsou podle Vás vhodné pomůcky pro imobilního pacienta? Nejvyšší dosažené

Body

Celkový

vzdělání

3

4

5

6

součet

Středoškolské - maturitní

5

5

13

21

44

Bakalářské

3

4

5

12

24

Vyšší odborné

0

2

8

6

16

Jiné - ARIP

2

2

3

5

12

Jiné - Magisterské

0

0

2

2

4

Celkový součet

10

13

31

46

100

Tabulka 9 Vhodné pomůcky pro imobilního pacienta

Komentář Tato otázka ověřovala znalost sester v dané problematice, měli zde možnost zaškrtnout více odpovědí. Jako možné odpovědi byli uvedeny - polohovací lůžka, antidekubitní matrace, permanentní močový katetr, noční stolek se sklápěcí deskou, antidekubitní pomůcky a zástěny mezi pacienty. Správné odpovědi byli polohovací lůžka, antidekubitní matrace a antidekubitní pomůcky. Pro lepší vyhodnocení této otázky jsem se opět rozhodla po domluvě se statistikem Mgr. Hanáčkem pro bodové hodnocení stejně jako u předchozí otázky č. 5. Kdy 1 bod je správná odpověď (každá správně zaškrtnutá a správně nezaškrtnutá odpověď) a 0 bodů je špatně zodpovězená odpověď. Maxima bodů, kterého mohli respondenti dosáhnout je šest. Rozhodla jsme se tedy, že pro správnou objektivitu, budu hodnotit za správné zodpovězení této otázky získání 5 a 6 bodů. Z důvodu lepší přehlednosti jsem znovu zvolila, po domluvě s vedoucí mojí práce Mgr. Vršeckou, formu tabulky místo grafu. Nejčastější chybnou odpovědí byl permanentní močový katetr, který uvedlo 36 % respondentů. Jak v tabulce můžeme také vidět, 77 % sester získalo pět nebo šest bodů a tím prokázalo dobrou znalost v problematice vhodných pomůcek pro imobilního pacienta. Také zde můžeme zpozorovat, že z celkového počtu dotazovaných 77,28 % sestry se středoškolským vzděláním dosáhlo 5 nebo 6 bodů, 11,36 % mělo čtyři body a 11,36 % jen body tři. U sester s bakalářským titulem 70,83 % získalo po 5 nebo 6 bodech, 16,67 % mělo 4 body a 12,50 % sester dosáhlo jen 3 bodů. Dále 87,50 % sester s vyšším odborným vzděláním získalo 5 nebo 6 bodů a 12,50 % jen 4 body. U sester se

45

vzděláním ARIP 66,67 % obdrželo 5 nebo 6 bodů, 16,67 % má 4 body a dalších 16,67 % sester má jen tři body. A všechny sestry (100 %) s magisterským vzděláním získaly 5 či 6 bodů.

46

Otázka číslo 12: Kdy je podle Vás vhodné aplikovat preventivní opatření (prevenci) proti vzniku imobilizačního syndromu? 80

Počet respondentů

70 60 50

preventivně již při zjištění snížené mobility

40 30

preventivně až při prvních příznacích imobilizačního syndromu

20 10 0

Standardní oddělení Oddělení

Intenzivní péče (JIP/ARO)

Graf 7Aplikace prevence

Komentář V tomto grafu je jasně vidět, že 99 % respondentů uvedlo, že preventivní úkony a opatření proti vzniku imobilizačního syndromu aplikují preventivně již při zjištění snížené mobility pacienta a jen 1 % sester uvedlo, že tyto opatření provádí preventivně, až při prvních příznacích (zčervenání kůže, bolesti z dlouhodobého upoutání pacienta na lůžko apod..). Také zde můžeme vidět, že na odděleních intenzivní péče všech 100 % sester zodpovědělo, že preventivní úkony a opatření proti vzniku imobilizačního syndromu aplikují preventivně již při zjištění snížené mobility pacienta a totéž uvedlo 98,55 % sester na standartních odděleních a pouhé 1,45 % sester ze standartních oddělení uvedlo, že tyto opatření provádí preventivně, až při prvních příznacích imobilizačního syndromu.

47

Otázka číslo 13: Myslíte, že imobilizační syndrom může způsobit vážné poškození životních funkcí a tím i ohrozit pacienta na životě? 80

Počet respondentů

70 60 50 40

ano

30

ne

20 10 0

Standardní oddělení

Intenzivní péče (JIP/ARO)

Oddělení Graf 8 Imobilizační syndrom jako život ohrožující stav

Komentář Na tomto grafu vidíme, že 98 % respondentů se domnívá, že imobilizační syndrom může způsobit vážné poškození životních funkcí a tím ohrozit pacienta na životě a jen 2 % respondentů si myslí, že tento syndrom nemůže pacienta ohrožovat na životě. Také je zde patrné, že 100 % sester z oddělení intenzivní péče a 97,10 % sester ze standartních odděleních si myslí, že je možné, aby imobilizační syndrom mohl způsobit vážné poškození životních funkcí a tím i ohrozit pacienta na životě a jen 2,90 % sester ze standartního oddělení si myslí opak, a to že tento syndrom nemůže způsobit poškození životně důležitých funkcí a ohrozit tak člověka na životě.

48

Otázka číslo 14: Považujete za důležité předcházet vzniku imobilizačního syndromu?

80

Počet respondentů

70

60 50 40

ano

30 20 10 0

Standardní oddělení

Intenzivní péče (JIP/ARO)

Oddělení Graf 9 Důležitost předcházet vzniku imobilizačního syndromu

Komentář Na tomto grafu je vidět, že 100 % respondentů se domnívá, že je důležité předcházet vzniku imobilizačního syndromu a 0 % (tedy žádný) z respondentů si nemyslí opak. Také je zde patrné, že jak 100 % sester z intenzivní péče tak i 100 % sester ze standartního oddělení považuje prevenci proti vzniku imobilizačnímu syndromu za důležitou.

49

2.8 Diskuse Cílem práce bylo zjistit úroveň znalostí sester o problematice imobilizačního syndromu v závislosti na oddělení. Porovnávala jsme znalost sester ze standartních oddělení a oddělení intenzivní péče. Také jsem zjišťovala, zda na tuto skutečnost má i nějaký vliv nejvýše dosaženého vzdělání sester. Výzkumná otázka 1: Jsou všeobecné sestry z oddělení akutní péče informovanější o imobilizačním syndromu než všeobecné setry z oddělení standardní péče? K této výzkumné otázce se vztahovaly otázky č. 1, 3, 5, 6, 11. Otázka číslo 1 zjišťovala, na jakém oddělení respondent pracuje. Domnívala jsme se, že bude respondentů z každého typu oddělení alespoň 50. Avšak, z oddělení intenzivní péče se mi vyplněných dotazníků vrátilo pouhých 31, i když jsem na některých odděleních JIP nechávala dotazník i 3 – 4 týdny, aby měli dostatek času na jeho vyplnění. Vyšlo mi tedy, že 69 % sester pracuje na standartním oddělení a 31 % na oddělení intenzivní péče. Třetí dotazníková otázka zjišťovala, zda respondenti vědí, co pojem imobilizační syndrom znamená, zde měli na výběr ze tří možností. Ze všech dotazovaných respondentů 97 % zodpovědělo správně a tím prokázali, že tomuto pojmu rozumí. Pouze 3 % sester zaškrtlo nesprávnou odpověď (tyto sestry uvedli, že pracují na standartním oddělení). Také Bukovjanové (2013) vyšel výsledek, ohledně znalosti sester o pojmu imobilizačního syndromu tak, že většina (87,50 %) dotazovaných sester vědělo, co tento pojem znamená. (Bukovjanová, 2013) Otázkou č. 5 jsem zjišťovala, zda sestry znají 3 hlavní projevující se příznaky u imobilizačního syndromu. Respondenti měli možnost zaškrtnout jednu nebo více odpovědí, a přitom dopředu nevěděli, že pouze tři z nich jsou správné. Jak už bylo zmíněno v hodnocení otázky č. 5, rozhodla jsme se tuto otázku vyhodnotit pomocí bodování. Sestry, jenž získaly 7 nebo 6 bodů tak prokázaly správnou a dobrou znalost příznaků. Naopak sestry, které získaly pouhých 5 bodů, sice mají povědomí o správných příznacích, ale jsou neúplné a sestry, které získaly 4 a méně bodů, mají o této skutečnosti minimální, milné znalosti. Plný počet bodů anebo 6 bodů získalo celkem 69 % sester z toho 37,68 % sester z oddělní standartního a 32,26 % dotazovaných sester z oddělení intenzivní péče. Celkem 19,35 % sester ze standartního oddělení získalo pouhých 5 bodů a 11,60 % sester mělo 4 body a méně. Překvapilo mně, že 6,46 % sester, které pracují na oddělení intenzivní péče, také získalo jenom 4 a méně bodů. Otázka č. 6 byla především informativní a chtěla 50

jsem za zjistit, jaké příčiny vzniku imobilizačního syndromu budou nejvíce uvedeny a zda je sestry znají. Nejčastěji byla uváděnou uvedena odpověď dlouhodobá ztráta vědomí, na tu odpovědělo 81 % respondentů, z toho 87,10 % sester z oddělení intenzivní péče a 78,26 % sester ze standartního oddělení. Hned za touto odpovědí byla nejčastěji uváděna 79 % respondentů (83,87 % sester z oddělení intenzivní péče a 76,81 % sester ze standartního oddělení) odpověď - poškození mozku nebo míchy. Naopak nejméně uváděnou odpovědí byla narkóza, kterou uvedlo 26 % sester (32,26 % z oddělení intenzivní péče a 23,19 % sester ze standartního oddělení) a odpověď – jiné – na kterou odpovědělo 14 % respondentů (22,58 % sester z oddělení intenzivní péče a 10,14 % sester ze standartního oddělení). Jako nejčastěji doplňované odpovědi jiné – byly různé formy spojení dlouhodobého ležení za jakéhokoliv důvodu nebo byly uváděny závažnější operace. Všechny sestry tedy prokázaly, že vědí, jaké příčiny mohou nejčastěji vést ke vzniku imobilizačního syndromu. Otázka č. 11 zjišťovala znalosti sester v problematice vhodných pomůcek pro imobilního pacienta, opět pomocí bodovacího systému (vysvětleno viz výše). Zde oproti předchozí otázce 6 a 5 bodů znamenalo dobré znalosti a 4 a méně neúplné a malé vědomosti dané skutečnosti. U této otázky 77 % procent respondentů (65,75 % sester z oddělení poskytující intenzivní péči a 81,16 % sester ze standartních oddělení) získalo požadovaný počet 6 nebo 5 bodů. Překvapilo mne zde, že vcelku dost a to 10 % sester (12,90 % z oddělení intenzivní péče a 8,70 % sester ze standartního oddělení) získalo pouhé 3 body. Zde mne také velmi zaujalo, že mnoho sester (64 %) uvedlo jako vhodnou pomůcku pro imobilního pacient permanentní močový katetr. Jak uvádějí Klevetová a Vytejčková ve svých publikacích, je permanentní močový katetr zcela nevhodný pro pacienta s rizikem vzniku či již vzniklým imobilizačním syndromem, a to z mnoha důvodu, pro příklad lze uvést riziko infekce a při dlouhodobějším zavedení riziko vzniku otlačenin v močovém měchýři a močové trubici v oblasti nafouknutého balónku. (Klevetová, 2011; Vytejčková, 2015) Jak můžeme zpozorovat, vyšlo mi tedy, že o této problematice mají takřka stejné povědomí sestry z obou typů oddělení, i když sestry ze standartního oddělení jsou na tom vědomostně nepatrně lépe. Výzkumná otázka 2: Dokáží všeobecné setry z oddělení intenzivní péče lépe využívat poznatky o správné a včasné prevenci imobilizačního syndromu, než sestry ze standardního oddělení?

51

K této otázce se vztahovali dotazníkové otázky č. 1, 10, 11, 12. Otázka č. 1 již byla zodpovězena v předchozí Výzkumné otázce číslo 1. A to tak že 69 % dotazovaných sester pracuje na standardním oddělení a 31 % sester na oddělení poskytující intenzivní péči. Otázka č. 10 měla zjistit, jaké metody prevence využívají sestry na jednotlivých odděleních nejvíce. Nejvíce 95 % sester, z toho je 94,20 % pracujících na standartním oddělení a 96,77 % na oddělení s intenzivní péčí jako nejčastější metodu prevence používá polohování. Hned za ním je vertikalizace s 91 % dotazovaných sester (93,55 % sester z oddělení intenzivní péče a 89,86 % ze standartního oddělení) a pravidelná rehabilitace, kterou provádí 87 % respondentů (82,61 % sester z oddělení intenzivní péče a 88,41 % ze standartního oddělení) a nejméně s 20 % dotazovanými je využívaná bazální stimulace, kterou provádí převážně sestry (45,16 %) na odděleních intenzivní péče oproti sestrám na standartním oddělení (8,70 %). Antidekubitních pomůcek používá 79 % sester, z toho 29 % sester na odděleních intenzivní péče a 50 % sester a oddělení standartní péče). Bukovjanová (2013) ve své práci uvádí, že ji také 18, 92 % respondentů

jako

druhou

nejčastější

odpověď

uvedlo

časnou

vertikalizaci.

(Bukovjanová, 2013) Vidíme tedy, že u sester jako druhý nejčastější preventivní úkon používají vertikalizaci u nemocného. Otázkou č. 11 jsem rozebírala podrobně již v předchozí výzkumné otázce. A otázkou číslo 12 jsem zjistila, že 99 % sester správně aplikují prevenci již při zjištění snížené mobility pacienta. Zajímalo mne, zda jsou sestry z intenzivní péče s využíváním prevence na tom lépe než sestry na standartních odděleních. Po zhodnocení otázek jsem došla k závěru, že na obou typech odděleních, se sestry snaží správně a včasně používat prevenci proti vzniku či dalšímu rozvoji imobilizačního syndromu. Avšak na odděleních intenzivní péče jsou na tom v průměru o 5 – 10 % lépe než sestry na standartních odděleních. Výzkumná otázka 3: Mají sestry s vysokoškolským vzděláním větší znalosti o dopadu imobilizačního syndromu na pacienta, než sestry se středoškolským vzděláním? K třetí výzkumné otázce se vztahují otázky č. 2, 3, 5, 13, 14. Dotazníkovou otázkou č. 2 jsem se dozvěděla, že z dotazovaných respondentů 44 % disponuje středoškolským maturitním vzděláním, 24 % sester má vysokoškolské bakalářské vzdělání, 16 % dotazovaných vystudovalo vyšší odbornou školu a 16 % má jiné než uvedené vzdělání (12 % sester má ARIP a 4 % sester vysokoškolské magisterské vzdělání). Oproti Bukovjanové (2013), u které 27 % respondentů disponovalo vyšším odborným 52

vzděláním a pouze 12 % sester mělo vysokoškolské bakalářské vzdělání, v mém průzkumu vyšlo, že více sester má vysokoškolské bakalářské vzdělaní (24 %) a méně sester (16 %) disponuje vzděláním vyšším odborným. (Bukovjanová, 2013) Otázka č. 3 již byla podrobně rozebrána ve výzkumné otázce č. 1. Můžeme tedy konstatovat, že z celkového počtu 97 % sester vědělo, co pojem imobilizační syndrom znamená. Pouhé 3 % sester uvedly chybnou odpověď (tyto sestry mají jen středoškolské vzdělání s maturitou). Otázka č. 5 také byla rozebrána podrobně, viz výše. Zde více jak polovina (68,18 %) středoškolsky vzdělaných sester, získala požadovaný počet 7 či 6 bodů. Dále též po 7 či 6 bodech získalo 58,33 % sester s vysokoškolským vzděláním, 81,25 % sester s vyšším odborným vzděláním, 66,66 % s ARIP a 100 % sester s magisterským titulem. Překvapilo mne zde, že 8,33 % sester se vzděláním ARIP získalo pouhé 3 body, pouze ještě 4,55 % sester se středoškolským vzděláním získalo po 3 bodech. Otázkou č. 13. jsem měla za cíl zjistit, zda respondenti vědí skutečnost, že imobilizační syndrom může způsobit vážné poškození životních funkcí a tím i ohrozit pacienta na životě. Z dotazovaných sester 98 % (100 % sester z oddělení intenzivní péče a 97,10 % sester ze standartních odděleních) sester odpovědělo, že jsou si toto skutečností vědomi. Otázka č. 14 měla za cíl zjistit, zda prevenci proti vzniku imobilizačního syndromu berou vážně a myslí si, že je důležitá. Všichni respondenti, tedy 100 %, odpověděli shodně ano. Z výsledků je zjevné, že vysokoškolsky vzdělané sestry mají větší znalosti v této oblasti než sestry, které jsou pouze středoškolsky vzdělané, i když tato odchylka je minimální. Správné znalosti prokázalo 94,06 % vysokoškolsky vzdělaných sester a 89,61 % středoškolsky vzdělaných sester. Výzkumná otázka 4: Využívají všeobecné setry poznatky získané na školeních o imobilizačním syndromu v praxi? Ke čtvrté výzkumné otázce se vztahují otázky 4, 7, 8. V otázce číslo 4 jsem se sester ptala, zda sami aktivně vyhledávají informace o imobilizačním syndromu. Vyšlo mi, že pouhých 39 % všeobecných sester aktivně vyhledává informace o této problematice a drtivá většina 69% se domnívá, že je dostatečně informovaná a nevyhledává je. Otázka číslo 7 zjišťovala, zda a jak často, sestry navštěvují semináře/přednášky o této problematice. Z dotazovaných 36 % sester navštívilo alespoň jednou přednášku o dané problematice, 5 % sester navštěvuje tyto přednášky jednou za rok a jen 1 % sester 53

navštěvuje přednášky (semináře) jednou za půl roku či častěji. Celkem se přednášek (seminářů) zúčastnilo 42 % respondentů. Bukovjanová (2013) naopak ve své bakalářské práci uvádí, že semináře o imobilizačním syndromu jsou organizovány převážně na chirurgickém oddělení a využívá jich jen 5 % sester z dotazovaných. (Bukovjanová, 2013) Osmá otázka přímo navazovala na otázku předchozí (č. 7). Na ni odpovídali pouze ti, kteří na předchozí odpověděli ano. Vyšlo mi zde, že 60,47 % sester využívá občas získaných poznatků z absolvovaných přednášek/seminářů a 39,53 % jich těchto poznatků využívá často v praxi. Odpovědí na tuto výzkumnou otázku je, že necelá polovina (42 %) sester chodí na odborné semináře či přednášky s danou tématikou a všechny (100 %) své poznatky z těchto účastí poté aplikují (snaží se aplikovat) do praxe. Výzkumná otázka 5: Kladou všeobecné sestry důraz na prevenci imobilizačního syndromu? K páté výzkumné otázce patří dotazníkové otázky 9, 10, 12, 14. V otázce číslo 9 od respondentů zjišťuji jaké hodnotící škály/testy používají, aby zhodnotili riziko vzniku imobilizačního syndromu u pacienta a mohli tak včas a správně aplikovat preventivních opatření. Nejvíce sester (87 %) při vyhodnocování stavu pacienta využívá Barthelův test základních všedních činností ADL, který pomáhá se zhodnocením stupně závislosti pacienta v základních denních činnostech. Dalším nejčastěji využívaným hodnotícím testem je hodnocení rizika vzniku dekubitů pomocí stupnice Nortonové, který používá 75 % dotazovaných. Ve své bakalářské práci Bukovjanová (2013) došla ke zjištění, že 93,75 % dotazovaných sester využívá též stupnici Nortonové a 6,25 % sester ji nevyužívá a nepoužívá ani žádné z dalších uvedených hodnotících škál v jejím dotazníku. (Bukovjanová, 2013) Tato stupnice je využívána sestrami mnohem více než Waterlowa škála, která je oproti Nortonové přitom mnohem přesnější, jak uvádí Vorlíček (2012) ve své publikaci. (Vorlíček, 2012) Waterlowu škálu používá pouze 24 % dotazovaných. Třetí, nejvíce uváděnou používanou stupnicí, je hodnocení rizika pádu, kterou používá 71 % dotazovaných sester. Otázka č. 10 je již rozebrána v druhé výzkumné otázce. Nejvíce dotazovaných sester (95 %) jako nejčastější metodu prevence používá polohování, hned za ním je využívaná nejvíce vertikalizace, kterou provádí 91 % sester a pravidelná rehabilitace, kterou aplikuje 87 % dotazovaných. A jen 79 % sester při své práci využívá antidekubitních pomůcek. Otázka č. 12 je též již probrána 54

v druhé výzkumné otázce. Zde jsem zjistila, že 99 % sester správně aplikují prevenci, již při zjištění snížené mobility pacienta. Otázka č. 14 je též již zmíněna výše, ve třetí výzkumné otázce. Všichni dotazovaní respondenti, tedy 100 %, odpověděli shodně o důležitosti předcházet vzniku imobilizačního syndromu. Na tuto výzkumnou otázku mohu tedy odpovědět, že převážná většina sester klade důraz na prevenci vzniku imobilizačního syndromu. Cílem mé bakalářské práce bylo zjistit úroveň znalostí všeobecných sester o problematice imobilizačního syndromu v závislosti na typu oddělení. Po zhodnocení jednotlivých výsledků a zodpovězení na výzkumné otázky (pomocí dotazníkového šetření) jsem došla k závěru, že sestry o této problematice mají velmi dobré znalosti. I když nepatrně lépe se znalostmi jsou na tom sestry ze standartních odděleních, tak naopak v praktické aplikaci prevence (do praxe) jsou na tom o něco lépe sestry na odděleních poskytující intenzivní péči (ARO, JIP). Také jsme zjistila, že úroveň nejvýše dosaženého vzdělání ve znalosti sester o dané problematice hraje též svou roli. Sestry s vyšším vzděláním než středoškolským mají lepší povědomí o imobilizačním syndromu a jeho preventivních opatřeních používaných v praxi.

2.9 Doporučení pro praxi Dle zjištěných poznatků bych doporučila poskytování nebo organizování více seminářů/ přednášek na téma imobilizačního syndromu na odděleních. Aby následně tyto nově získané informace mohli být předávány dál mezi sestrami a poté aplikovány do praxe. Také bych doporučila používání více škál/testů, které jsou přesnější pro zjištění rizika imobilizačního syndromu u pacienta. Nemuselo by se jich poté používat na odděleních více než je třeba. Dalším doporučením by mohlo být poskytování možnosti doplnění si dalšího vzdělání sestrám. Především pro sestry se středoškolským vzděláním, kterým by byla nabízena např. s různými benefity, aby sestry tato možnost zaujala a vyžívaly ji.

55

Závěr Problematika imobilizačního syndromu je aktuálním tématem i dnes. Proto si myslím, že by o tomto problému sestry měly být dostatečně informovány, a měly by poté i umět správně aplikovat své poznatky do praxe. Ve své bakalářské práci jsem se tedy zaměřila na problematiku imobilizačního syndromu z pohledu sester. Hlavní cílem bylo, zjistit informovanost sester o imobilizačním syndromu v závislosti na typu oddělení. I když bylo napsáno již několik prací, které porovnávají znalosti sester či aplikování prevence sestrami mezi odděleními, tak se jednalo převážně o porovnání oddělní dlouhodobě nemocných, interních a chirurgických odděleních či domovech pro seniory, a proto jsem si zvolila porovnání odděleních standartních a odděleních poskytující intenzivní péče, které nejsou tak často porovnávaný mezi sebou. Dle mého názoru, a také ze samotného vypozorování skutečností během praxe v nemocnici, se domnívám, že vybavení potřebných pro imobilního pacienta na těchto dvou oddělení je trochu rozličné. Intenzivní péče jsou všeobecně v některých ohledech vybavenější než standartní oddělení (elektronická polohovatelná lůžka, antidekubitní matrace, rollery apod. …) i když imobilní pacienti se vyskytují i na odděleních standartních. Ohledně aplikace preventivních opatřeních, je též možné, že na tuto skutečnost může mít vliv i obsazenost sester na těchto typech oddělení, kdy na intenzivní péči má jedna sestra na starost max. 3 - 4 pacienty a na standartních odděleních jich naopak má sestra na starost okolo patnácti, v některých případech i více. Proto jsem se rozhodla zjistit, jak na tom budou vědomostně i prakticky sestry s problematikou imobilizačního syndromu z těchto oddělení a zda na tyto skutečnosti má také nějaký vliv nejvyšší dosažené vzdělání sester. V části současné problematiky jsou za pomoci odborné literatury vysvětleny pojmy jako mobilita či imobilita a dále jsou zde vypsány základní informace o imobilizačním syndromu. Zajímavou kapitolou je zde, dle mého názoru, i samotný dopad imobilizačního syndromu na jednotlivé části organismu člověka s uvedením možných preventivních opatření. Za zmínku stojí i kapitola kde jsou krátce zmíněny specifika práce sester na jednotlivých odděleních. V poslední kapitole jsem vypsala nejčastěji používané škály a testy které lze v praxi využít ke zjištění rizika imobilizačního syndromu u pacientů. 56

Ve výzkumné části jsem hodnotila znalosti sester o této problematice. Použila jsem k tomuto účelu kvantitativního průzkumu pomoci dotazníkového setřeni. V této části dále výsledky zpracovávám, hodnotím a ověřuji cíle a výzkumné otázky. Všechny výsledky jsou zpracovány do přehledných tabulek a grafů. V diskuzi již byly plně zhodnoceny výzkumné otázky spolu s cílem mé práce. Nicméně, musím uznat, že mne zaujalo několik věcí. První je skutečnost, že 64 % z dotazovaných uvedlo, že u imobilních pacientů považují jako vhodnou pomůcku permanentní močový katetr, který je však pro tyto pacienty zcela nevhodný, jak již bylo zmíněno. Další skutečnosti je fakt že pouze 39 % sester se o problematiku imobilizačního syndromu samy aktivně zajímají a že jen 36 % sester bylo alespoň jednou na přednášce/semináři, tykajícím se imobilizačního syndromu. Na základě všech získaných poznatku mohu tedy nakonec říci, že cíl mé práce byl splněn. Otázkou, která by stála za zvážení na další prozkoumání a zůstala zde zcela nezodpovězena, je např. otázka ohledně důvodu proč (z jakých důvodů) aplikace prevence vzniku imobilizačního syndromu není v některých případech dostatečně aplikována (př.: doporučené intervaly polohování bývají prodlužovány, požívání nevhodných polohovacích pomůcek apod. …). Další možnou otevřenou otázkou, kterou by stálo také prozkoumat je, zda pacient s porušenou mobilitou je multidisciplinárním týmem veden k soběstačnosti (získávání alespoň částečné soběstačnosti zpět) nebo zda je tato snaha zcela minimální a proč tomu tak je. Jak můžeme vidět, téma imobilizačního syndromu je velmi rozsáhlé a lze tedy na něj vypracovat další práce v dalších rozličných podobách. Ať už z pohledu ošetřovatelského personálu, tak z pohledu samotných pacientů trpících tímto syndromem či jejich rodin kteří se o ně starají v domácí péči. Domnívám se totiž, že toto téma je stále a bude ještě dlouho aktuální.

57

Seznam použité literatury 1. BEŇADIKOVÁ, Daniela. Sestra jako poskytovatelka ošetřovatelské péče a její postavení

ve

zdravotnickém

týmu.

Sestra.

2009,

2009(19),

28-30.

2. BUKOVJANOVÁ, Lenka. Prevence imobilizačního syndromu. Zlín, 2013. Bakalářská práce. Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně. 3. ČELEDOVÁ, Libuše a Rostislav ČEVELA. Výchova ke zdraví: vybrané kapitoly. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80-247-3213-8. 4. GROFOVÁ, Zuzana. Nutriční podpora: praktický rádce pro sestry. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-1868-2. 5. HROZENSKÁ, Martina a Dagmar DVOŘÁČKOVÁ. Sociální péče o seniory. 1. vyd. Praha: Grada, 2013. ISBN 978-80-247-4139-0. 6. KALVACH,Z. a KOL., Geriatrické syndromy a geriatrický pacient. Praha: Maxdortf, 2006. 336 s. ISBN 978-80-247-2490-4 7. KAPOUNOVÁ, Gabriela. Ošetřovatelství v intenzivní péči. Vyd. 1. Praha: Grada, 2007. ISBN 80-247-1830-8. 8. KARÁSKOVÁ, Vlasta a Tomáš DOHNAL. Zoorekreace. 1. vyd. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2011, 42 s. ISBN 978-80-244-2881-9 9. KLEVETOVÁ, Dana. Nebezpečí imobility. Sestra. 2011, 2011(10), 54-56, ISSN: 1210-0404. 10. Komperesivní

bandáž.

[online].

[cit.

2016-01-6].

Dostupné

z:

http://www.bolavenohy.cz/files/kompresni_bandaz.pdf 11. KOUŘILOVÁ, Irena. Lokální ošetřování ran a defektů na kůži. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-2682-3 58

12. MINAŘÍKOVÁ, Petra, Imobilizační syndrom. ZDN [online]. [cit. 2016-01-09]. Dostupné z: http://zdravi.e15.cz/clanek/sestra-priloha/imobilizacni-syn-drom383386 13. MIKULA, Jan a Nina MÜLLEROVÁ. Prevence dekubitů. Vyd. 1. Praha: Grada, 2008. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-2043-2. 14. MLÝNKOVÁ, Jana. Pečovatelství. 1. vyd. Praha: Grada, 2010. ISBN 978-80247-3184-1.

15. MONTI, M. L'ulcera cutanea: approccio multidisciplinare alla diagnosi ed al trattamento. Milano: Springer, 2000. ISBN 978-88-470-0072-8. 16. MÜLLEROVÁ, Dana a Anna AUJEZDSKÁ. Hygiena, preventivní lékařství a veřejné zdravotnictví. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2014. ISBN 978-80-246-25102. 17. NOVÁKOVÁ, Iva. Zdravotní nauka 3. díl: Učebnice pro obor sociální činnost. 1. Praha: Grada Publishing a.s., 2012. ISBN 8024778955. 18. NEJEDLÁ, Marie. Ošetřovatelství III./1: pro 3. ročník středních zdravotnických škol a vyšší zdravotnické školy. Vyd. 1. Praha: Informatorium, 2006. ISBN 80733-3030-X. 19. OSACKÁ, P. a kol. Techniky a postupy v ošetrovateľstve [CD-ROM]. 1. vyd. Bratislava : JLF UK, 2007. 505 s. ISBN 978-80-88866-48-0 20. PENKA, Miroslav a Eva SLAVÍČKOVÁ. Hematologie a transfuzní lékařství. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. ISBN 978-80-247-3459-0 21. POLICHRONOVOVÁ, Lenka. Rehabilitační ošetřování u imobilního pacienta. Sestra. 2004, 14(7/8), 57-58, ISSN 1210-0404.

59

22. ŠAMÁNKOVÁ, Marie, Martina HUŠKOVÁ a Karel MATOUŠOVIC. Základy ošetřovatelství pro studující lékařských fakult 1 a 2 díl. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2005. ISBN 80-246-0477-9. 23. ŠAFRÁNKOVÁ, Alena a Marie NEJEDLÁ. Interní ošetřovatelství. Vyd. 1. Praha: Grada, 2006. Sestra. ISBN 80-247-1148-6.

24. Treatment of Immobilization Syndrome. In: Caring Medical [online]. Florida: Caring Medical Regenerative Medicine Clinics, 2016 [cit. 2016-01-16]. Dostupné z: ttp://www.caringmedical.com/treatment/immobilization-syndrome 25. TRACHTOVÁ, a kol. Potřeby nemocného v ošetřovatelském procesu. Brno: Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů, 2005. ISBN 80-7013-324-4 26. VORLÍČEK, Jiří a Jitka ABRAHÁMOVÁ. Klinická onkologie pro sestry. 2., přeprac. a dopl. vyd. Praha: Grada, 2012. ISBN 80-247-3742-6. 27. VOKURKA, Martin a Jan HUGO. Velký lékařský slovník. 10. aktualizované vydání. Praha: Maxdorf, 2015. Jessenius. ISBN 978-80-7345-456-2. 28. VYTEJČKOVÁ, R., Péče o imobilního pacienta. [cit. 2015-12-12]. Načteno z 3. lékařská

fakulta

Univerzity

Karlovy:

http://www2.lf3.cuni.cz/opencms/export/sites/www.lf3.cuni.cz/cs/pracoviste/ose trovatelstvi/vyuka/studijni-materialy/CNSKOS1/studijnimaterialy/Pxe_o_imobilnxho_pacienta.pdf 29. VYTEJČKOVÁ, Renata. Ošetřovatelské postupy v péči o nemocné I: obecná část. 1. vyd. Praha: Grada, 2011. Sestra (Grada). ISBN 978-80-247-3419-4.

30. WEISS, Hedwig a Florian PRINZ. Occupational therapy in epidermolysis bullosa: a holistic concept for intervention from infancy to adult. Wien: Springer, c2013. ISBN 3709111382.

60

31. WORKMAN, Barbara A a Clare L BENNETT. Klíčové dovednosti sester. Vyd. 1. české. Praha: Grada, 2006. Sestra (Grada). ISBN 80-247-1714-X. 32. ŽURKOVÁ, Mgr. Petra a Prof. MuDr. Jana SKŘIČKOVÁ. Přehled dechových pomůcek. Medicína pro praxi [online]. 2012, 2012(9), 6 [cit. 2016-01-10]. Dostupné z: http://www.dumrodin.cz/res/data/042/004450.pdf

61

Seznam grafů a tabulek Tabulka 1 Znalost hlavních příznaků ......................................................................... 34 Tabulka 2 Okolnosti vedoucí ke vzniku imobilizačního syndromu ......................... 36 Tabulka 3 Okolnosti vedoucí ke vzniku imobilizačního syndromu ......................... 36 Tabulka 4 Používané stupnice a testy ......................................................................... 41 Tabulka 5 Používané stupnice a testy ......................................................................... 41 Tabulka 6 Používané metody prevence ...................................................................... 43 Tabulka 7 Používané metody prevence ...................................................................... 43 Tabulka 8 Používané metody prevence ...................................................................... 43 Tabulka 9 Vhodné pomůcky pro imobilního pacienta .............................................. 45 Graf 1 Typ oddělení ...................................................................................................... 30 Graf 2 Nejvyšší dosažené vzdělání .............................................................................. 31 Graf 3 Pojem Imobilizační syndrom ........................................................................... 32 Graf 4 Aktivní zájem o danou problematiku ............................................................. 33 Graf 5 Návštěva školení/přednášek ............................................................................. 38 Graf 6 Využití nových informací v praxi .................................................................... 40 Graf 7Aplikace prevence .............................................................................................. 47 Graf 9 Imobilizační syndrom jako život ohrožující stav ........................................... 48 Graf 10 Důležitost předcházet vzniku imobilizačního syndromu ............................ 49

62

Seznam zkratek apod. – a podobně atd. – a tak dále aj. – a jiné ARO – anesteziologicko-resuscitační oddělení ARIP – sestra pro intenzivní péči ADL - activity daily living CMP – cévní mozková příhoda CNS – centrální nervová soustava č. – číslo JIP – jednotka intenzivní péče např. – například př. – příklad. obr. – obrázek ODN – oddělení dlouhodobě nemocných odd. – oddělení resp. – respektive RHB – rehabilitace str. – strana tj. – to je tzn. – to znamená

63

Seznam příloh Příloha 1: Umožnění výzkumu v Nemocnici Jihlava……………………………….66 Příloha 2: Dotazník…………………………………………………………………...67 Příloha 3: Time Up and Go Test……………………………………………………..71 Příloha 4: Vizuální analogová škála intenzity bolesti………………………………71 Příloha 4: Behavioral Pain Scale…………………………………………………….72 Příloha 6: Test ošetřovatelské zátěže podle Svanborga…………………………….72 Příloha 7: Škála pro hodnocení stavu výživy (MNA) ……………………………...73 Příloha 8: Nortonové stupnice – hodnotící riziko dekubitů………………………..73 Příloha 9: Škála Waterlow - hodnotící riziko dekubitů……………………………74 Příloha 10: Bodovací schéma podle Beneše…………………………………………74 Obrázek 1: PEP – Pomůcky k dechové RHB…………………………….…………75 Obrázek 2: Cough assist…………………………….………….…………………….75 Obrázek 3: Fowlerova poloha, Semi-Fowlerova poloha…………………………....75 Obrázek 4: Základní příklady polohování…………………………….…………….76 Obrázek 5: Predilekční místa…………………………….…………………………..77 Obrázek 6: Stupně dekubitů…………………………….…………………………....77

64