UMÍRÁNÍ Z POHLEDU SESTRY

OSTRAVSKÁ UNIVERZITA OSTRAVA ZDRAVOTNĚ SOCIÁLNÍ FAKULTA

UMÍRÁNÍ Z POHLEDU SESTRY

Darja Jarošová Radka Růžičková

Ostrava 2001

 2001 ISBN:

80-7042-325-0

OBSAH

Úvod…………………………………………………………. 5

Sestry a umírání……………………………………………… 7

Závěr………………………………………………………… 21

Název:

Umírání z pohledu sestry

Vydal:

Ostravská univerzita Ostrava, Zdravotně sociální fakulta

Autor:

Mgr. Darja Jarošová, Bc. Radka Růžičková

Počet stran: 21 Vytiskl:

Repronis

Náklad:

400 ks

ISBN:

80-7042-325-0

Publikace neprošla jazykovou úpravou

ÚVOD

"Smrt je skutečná jen tehdy, udeří-li nedaleko, nebo zasáhne-li člověka přímo.“ E. M. Remargue

Lidský život končí vždy smrtí. Není nic jistějšího než to, že každý, kdo se narodil, také jednou zemře. Přesto se obvykle chováme tak, jako bychom měli žít věčně a svou smrtelnost si nechceme uvědomit nebo se ji snažíme vytěsnit. Člověk nemůže vědět, jaké bude jeho umírání, jaký bude život a prožívání situace, než přijde milosrdná smrt. Neví, zda definitivní konec nastane doma nebo v nemocnici, zda bude opuštěn nebo zda při něm bude až do konce někdo stát. V minulosti měli lidé svůj „model umírání“. Nemocný člověk věděl, že se u jeho lože shromáždí všichni jeho blízcí, že bude moci sdělit poslední přání, rozloučit se. V dnešní době však většina lidí umírá v nemocnicích, což v nich vyvolává nejistotu zesilovanou neznámým prostředím a neznámými lidmi. Ošetřování umírajícího člověka je jedna z nejtěžších a nejsmutnějších povinností zdravotní sestry. Na téma „péče o umírající“ se mezi sestrami vedou časté diskuse: o způsobu ošetřování, co může pomoci a co naopak uškodit. Názory se různí, ale smysl zůstává stejný - snížit nevyhnutelné utrpení umírajícího na minimum. O pomoci těžce nemocným a umírajícím se dnes již hovoří poměrně často. Zapomíná se však na ošetřující personál, na jeho 5

pocity, na psychické přetížení z trvalé konfrontace s vitálně ohroženými lidmi. Není-li zdravotní sestra na tuto konfrontaci připravena, je sama ohrožena psychickou traumatizací nebo naopak profesionální deformaci s necitlivým chováním k umírajícímu. Tato útlá brožurka se pokouší autentickými výpověďmi sester přiblížit, jak ony samy setkání se smrtí prožívají a jak se cítí připraveny na tuto těžkou zkoušku své profesionální zralosti.

6

UMÍRÁNÍ Z POHLEDU SESTRY

Jaké pocity u Vás převládají při ošetřování umírajících nebo při péči o tělo zemřelého? Daří se Vám tyto pocity před umírajícím i spolupracovníky úspěšně skrývat?

svými

Sestry, které neprožívaly žádné zvláštní pocity se s umírajícími setkávaly spíše výjimečně. Zdá se, že tyto sestry nemívají větší problémy vyrovnat se s úmrtím pacienta. V dotaznících se nejvíce objevuje pocit lítosti, smutku, soucitu, bezradnosti a strachu. Může se jednat o prostý „strach z někdy až děsivého výrazu trpícího člověka“ (22 let, praxe 3 roky a 27 let, praxe 4,5 let), o „strach z vlastního selhání, z vlastních reakcí a představ“ (29 let, praxe 7 let) nebo dokonce o „strach z duchů“. (36 let, praxe 18 let) Ani v jednom z dotazníků se neobjevilo, že by sestra při ošetřování umírajícího nebo těla zemřelého cítila odpor. Většina dotázaných sester přiznala, že před pacientem své pocity skrývají dle svého názoru úspěšně. Čím jsou jejich pocity intenzivnější, tím více se snaží navenek vyjadřovat spíše opak. „Když vidím umírat člověka, vždy to prožívám velmi intenzivně. Mé pocity se mi ale zdají v porovnání s tím, co prožívá ten, který umírá, úplně vedlejší. I kdybych své pocity někomu sdělila, nemyslím, že bych se cítila lépe. Spíše naopak.“ (26 let, praxe 6,5 let) 7

Je pro Vás těžší odcházet ze služby, na které vám zemřel pacient? Jaké pocity u Vás po této službě přetrvávají, jak dlouho a jak se to odráží ve Vašem osobním životě?

Více než polovina sester neprožívá po odchodu z této služby již žádné výrazné pocity nebo o tom nepřemýšlí. Snaží se na vše rychle zapomenout. „Záleží na mnoha různých okolnostech, na věku pacienta, jeho diagnóze, zda byla nějaká možnost ho zachránit.“ (26 let, praxe 4 roky) „Záleží na mnoha věcech - zda se jedná o očekávané nebo náhlé úmrtí, na věku, délce hospitalizace, …“ (34let, praxe 7 let) „Stále na to musím myslet, je mi líto jeho příbuzných. Když přijdu domů ze služby, na které mi zemřel pacient, vždy to na mně rodiče nějak poznají.“ ( 24 let, praxe 4,5 let) „Mám vždy pocit zvláštní prázdnoty a bezmoci, který přetrvává většinou několik hodin po odchodu ze služby. Snažím se potom být doma na všechny hodnější.“ (55 let, praxe 28 let) „Stále si kladu otázku „proč?“, hlavně pokud jde o mladého těžce nemocného člověka.“ (36 let praxe 18 let) „Cítím se bezmocná, zvláště pokud umírá mladý člověk. Musím na to často myslet i doma. Vždy si více uvědomím, jak jsem ráda, že jsme doma všichni zdraví.“ (36 let, praxe 18 let)

8

Setkala jste se v praxi někdy s tím, že by pacient vyjádřil přání o ukončení svého života? Pokud ano, jak jste zareagovala a jaké byly Vaše pocity?

Většina z oslovených sester se již ocitla v situaci, kdy musela přímo reagovat na vyjádřenou nechuť pacienta ke svému životu. Jednalo se zpravidla o pacienty s onkologickou diagnózou nebo velmi staré, bezmocné a opuštěné, výjimečně i o pacienty bez zjevného vážného důvodu. Sestry většinou nevěděly, jak odpovídat nebo co udělat. Vnímaly tuto situaci jako „slepou uličku“. „Stalo se mi to minulý týden. Pacient, 50 let, rozsáhlý zhoubný nádor konečníku s potvrzenými metastázemi do kostí. Úspěšně se u něho dařilo tlumit bolesti opiáty, zvládal péči o kolostomii, byl chodící a zatím zcela soběstačný. Byl spíše zamlklý, ale působil na mne vyrovnaným dojmem. Když jsem se jej na noční službě před spaním zeptala, zda ještě něco nepotřebuje, odpověděl mi, že „jedině dobrou rakev“. Velmi mne to zarazilo, rychle jsem odešla z pokoje. Dodnes nevím, co jsem měla říci nebo udělat. Cítila jsem se hrozně.“ (26 let, praxe 6,5 let) „Muž, asi 60 let, rakovina hrtanu v konečném stádiu, tracheostomie. Přes podávání vysokých dávek morfia měl stále bolesti, byl extrémně vyhublý, dusil se, nemohl jíst, pít ani mluvit. Pokaždé, když jsme mu napojovaly novou infúzi, zuřivě se bránil. Věděl, že ho tím udržujeme při životě a tím prodlužujeme jeho trápení. A mé pocity? Hrozné, nepopsatelné.“ (55 let, praxe 28 let) „S tím, že si pacienti přes veškerou péči přejí zemřít, se na našem oddělení setkávám poměrně často. Jsou to pacienti většinou velmi 9

staří, bezmocní, bolestiví, kteří nemají mnoho návštěv. Zdá se mi hrozné, když člověk nemá důvod žít, žádnou perspektivu, jen samé potíže a útrapy. Nevím, co k tomu dodat.“ (41 let, praxe 23 let)

10

Působí Vám potíže komunikovat s umírajícím pacientem?

Nejčastěji sestry uváděly, že s umírajícím komunikují jako s každým jiným pacientem, a to bez ohledu na jeho stav. Další se, dle svého mínění, snaží umírajícímu maximálně věnovat a v rámci možností jej podněcovat k vyjádření jeho pocitů a potřeb. Asi třetina sester přiznala, že s umírajícím komunikuje zřídka popřípadě vůbec ne. Mnoho z nich provádí mlčenlivě pouze nejnutnější ošetření a rychle odchází z pokoje. V odpovědích se projevila určitá ignorace pocitů již „beznadějného“ a pro některé tedy „odepsaného“ pacienta.

11

Zajímáte se o psychologickou a etickou problematiku v péči o umírající? Vyhledáváte na toto téma odbornou literaturu a snažíte se v tomto směru zdokonalovat?

Zdravotní sestry nejčastěji uváděly, že se touto problematikou sice aktivně příliš nezabývají, ale ani se případným informacím na toto téma nebrání. Přibližně každá pátá dotázaná, se problematikou umírání aktivně zabývá nebo někdy zabývala. Nejčastěji zde byla uváděna četba odborných periodik a knih s psychologickou tématikou, dále pak účast na odborném semináři a exkurze v hospici. „Myslím si, že z žádné knihy se nemůže nikdo naučit úctě a lidskosti, pokud to v sobě nemá. Umírající potřebuje především klid, velmi šetrnou péči a pocit, že není sám. Kdo toto neví, ten se to nikde nenaučí. Mnohem více by se sestry měly zajímat o novinky v medicíně a ošetřování, aby mohly lépe pomoci těm, kteří mají šanci se uzdravit.“ (36 let, praxe 18 let) U každého zdravotníka by však měly být úcta a lidský přístup ke každému pacientovi samozřejmostí. Základním předpokladem by mělo být, že sestra chce nemocnému nebo umírajícímu pomoci. Mnohdy ale neví jak, zvláště když konkrétní problém přesáhne rámec učiva zdravotní školy nebo zkušeností a vědomostí nabytých v praxi. Pokud však má sestra k pacientům celkově negativní nebo lhostejný přístup, posouvá se řešení tohoto problému do zcela jiných dimenzí.

12

Jaké jsou dle umírajícího?

Vašeho

názoru

nejdůležitější

potřeby

Nejfrekventovanější odpovědi byla v různých variantách potřeba přítomnosti rodiny – „přítomnost a pozornost příbuzných“, „pocit blízkého příbuzného“, „zájem a péče rodiny“, „kontakt s rodinou“, „přítomnost nejbližších“, „rodina okolo“ apod. Přítomnost nejbližší rodiny a domácí prostředí nenahradí umírajícímu sebelepší péče nemocničního personálu. Další potřebou umírajícího byla zdůrazňována potřeba sociální kontaktu – „nemít pocit samoty“, „pocit, že není nikým opomíjen“, „zájem o jeho osobu“, „přítomnost druhé osoby“, „porozumění okolí“, „stálá pozornost“, „neumírat o samotě“ apod. Přesto, podle názorů sester, mnoho lidí umírá v nemocnicích opuštěně a personál někdy ani neví, kdy přesně smrt nastala. Potřeba umírajících mít klid, klidné prostředí nebo soukromí, která byla uváděna poměrně často, je plněna většinou důsledně, někdy i na úkor všeho ostatního. Potřebu tělesné pohody uváděly sestry ve vztahu k ošetřovatelské péči –„být v čistotě“, „vzorná péče sester“, „maximální plnění všech potřeb“, „pohodlí“, „ohleduplné zacházení“, „zájem a péče sester“, „plnění všech přání (pivo, cigareta, …)“ apod. Pouze u desetiny oslovených sester se objevila potřeba být bez bolesti –„analgetizace“, „aby neumíral v bolestech“, „zbavení bolesti“, „nemít silné bolesti“ aj.

13

Přestože bolest bývá jednou z nejhorších útrap umírajícího, často bývají tišící prostředky podávány velice „opatrně“, zvláště pokud umírající již není schopen pro celkové vyčerpání své potíže jakkoliv vyjadřovat. Několik sester uvedlo v dotazníku pouze umírajícího – hygienu a dokonce jen samotu.

jednu

potřebu

Některé psychologické potřeby, např. potřeba zachování lidské důstojnosti nebo naděje, se neobjevily ani v jednom dotazníku. Sestry zcela zapomněly na potřeby duchovní.

14

Dokážete se vcítit do prožívání umírajícího a lépe tak poznat, co ho právě nejvíce trápí?

Většina sester uvedla, že se do prožívání umírajícího vcítit dokáže. To by znamenalo, že by měly mít osvojeny zásady empatické péče, což předpokládá mimo jiné i znalosti z oblasti možných potřeb umírajících. Do této skupiny se však zařadily i ty sestry, které popsaly u umírajících pouze důležitou potřebu hygieny nebo samoty… Asi pětina sester přiznává, že vcítit se do prožívání umírajícího není jednoduché, ale snaží se o to s nejistými a střídavými výsledky. Ostatní se o empatii nikdy nepokouší, neboť se jim zdá zbytečná. Takto usuzovaly zpravidla sestry středního věku (41-55 let), které se s umírajícím setkávají často nebo stále. Jejich ostatní odpovědi však na neznalost této problematiky neukazují, spíše naopak. Pravděpodobně zde sehrává jistou roli rutina a zobecňování možných potřeb umírajícího na základě dlouholetých zkušeností z praxe místo individuálního přístupu.

15

Setkala jste se někdy u svých kolegyň s neetickým nebo nedbalým zacházením při ošetřování umírajícího? Jak jste (nebo jak by jste) zareagovala?

Více než polovina dotázaných sester se s neetickým nebo nedbalým zacházením s umírajícím v praxi nikdy nesetkala. Nelze však jednoznačně určit, co kdo považuje ještě za etické či už za neetické. Co může být pro jednu sestru ještě normální či přiměřené, nemusí znamenat totéž pro někoho jiného. Záleží pravděpodobně i na celkové atmosféře a úrovni péče na konkrétním oddělení, na přístupu i případné benevolenci vedoucích sester a lékařů. „U umírajících se často šidí toaleta a jídlo, někdy se jen čeká, až zemře. Mám velmi špatné zkušenosti s poukazováním na chyby druhých - nemá to cenu a vždy se to zatím obrátilo proti mně.“ (24 let, praxe 4,5 let) „Velmi mi vadí, když sestry vtipkují po smrti pacienta. Několikrát jsem na to upozornila - bez efektu.“ (26 let, praxe 3 roky) „Sestry často hovoří před umírajícím, jako by tam nebyl. Vadí mi neúcta k tělu zemřelého. Vždy upozorním na nevhodné chování.“ (34 let, praxe 7 let) „Vadí mi určitá ležérnost a ledabylost zvláště u mladších kolegyň, a to nejen při ošetřování umírajícího. Vždy radši odejdu z pokoje, domlouvat jim nemá cenu.“ (54 let, praxe 34 let) „I když se většinou jedná o maličkosti, vždy se snažím vyjádřit svůj názor.“ (23 let, praxe 3 roky)

16

„Nedávno jsem byla svědkem toho, že mladší kolegyně zapomněla v daném čase podat pacientovi antibiotika - ale tvrdila opak. Byla jsem si zcela jistá, protože jsem byla celou dobu na ošetřovně, odkud by si tyto léky musela nejprve vzít. Šlo o špatného, zmateného pacienta a podávání léků u něho vyžadovalo čas a trpělivost. S kolegyní jsem se pohádala a ordinaci jsem splnila sama.“ (55 let, praxe 28 let) „Často mne zaráží neúcta k tělu zemřelého, a to i těch kolegyň, kterých si jinak velice vážím.“ (41 let, praxe 23 let) „Velmi mi vadí, když se umírající člověk nutí do jídla přestože nemá vůbec chuť. Následně se mu rozpíchají ruce i nohy kvůli infúzím a končí to žaludeční sondou nebo naopak. Pokud se nemocný brání, tak je přikurtován. Reagovat nemohu nijak, protože se jedná o ordinace.“ (26 let, praxe 8 let)

17

Jste přesvědčena, že v péči o umírajícího člověka pro něho děláte maximum?

Většina sester je přesvědčena, že umírajícímu věnuje maximální péči. Dlužno podotknout, že jejich odpovědi byly velice různorodé co se týče např. znalostí potřeb nebo způsobu osvojené komunikace s umírajícím. Zdá se, že některé sestry jsou pravděpodobně k sobě stejně nekritické, jako tomu bylo u položky posouzení své schopnosti vcítit se do prožívání umírajícího. Třetina sester přiznává, že pro vysoké pracovní vytížení se umírajícímu většinou nemůže maximálně věnovat. „Záleží na mnoha věcech - na stavu oddělení, počtu ležících pacientů a na počtu sester.“ (34 let, praxe 7 let) Pro nemocného se dá vždy udělat více, než je nezbytně nutné, pokud to ovšem sestra udělat chce a umí. Stejně tak je možné vymluvit se na pracovní zaneprázdněnost. Mnohdy záleží pouze na sestře samotné, jak dalece je pacientovi ochotna vyjít vstříc nad rámec běžných povinností. Při ošetřování umírajících nebývá efekt této péče objektivně hodnotitelný zlepšujícím se zdravotním stavem nemocného. Takoví pacienti si obvykle na nekvalitní ošetřovatelskou péči nestěžují, neboť k tomu nemívají dostatek sil.

18

Dokážete si vzpomenout na nějaký případ z Vaší praxe, kdy na Vás úmrtí pacienta zvlášť výrazně zapůsobilo?

Všechny dotázané sestry popsaly v různém rozsahu jeden, pro ně zvlášt psychicky traumatizující, případ z vlastní praxe. Nejčastěji zde sestry uváděly umírání mladého člověka, dítěte nebo velmi dramatické a bolestivé umírání nemocného bez ohledu na jeho věk. „Mladý člověk umíral v průběhu vánočních svátků, byl v mých letech. Dusil se. Nechtěl být sám. Nechtěl se stěhovat na pokoj poblíž sesterny, protože byl inteligentní a vypozoroval, že na onom pokoji pacienti často umírají. Musím přiznat, že tento pacient a jeho smrt ovlivnily moji vánoční náladu téměř k depresi.“ (34 let, praxe 7 let) „Muž, 43 let, přijatý pro bolesti zad, zemřel po sedmnácti dnech v bolestech a zmatený na dosud skrytou rakovinu a metastázy v celém těle. Měla jsem pocit beznaděje, nemohla jsem mu nijak pomoci, jen svou přítomností.“ (30 let, praxe 12 let) „Paní kolem padesáti let, rakovina plic s meta-procesem v posledním stádiu, umírala asi 10 měsíců. Měla silné bolesti, byla plně při vědomí. Později se stavy vědomí střídaly s útlumem po silných opiátech. Byla trpělivá, vyrovnaná, ale při silných bolestech nás všechny prosila o ukončení utrpení. Nikdy jsem nezažila větší pocit bezmocnosti a soucitu.“ (36 let, praxe 15 let) „Žena, asi 70 let, přijata v celkem dobrém zdravotním stavu kvůli rehabilitaci. Během dvou měsíců se stav postupně zhoršoval, stále nové potíže, pacientka přestala spolupracovat, vzdala to, zemřela v celkově špatném stavu jako úplně ležící na zápal plic. Dlouho 19

jsem musela myslet na to, že jsme asi pro ni neudělali maximum. Nemusela zemřít, kdyby na tom byla lépe psychicky a nevzdala to.“ (27 let, praxe 4,5 let) „Na ARO jsem viděla umírat dvě děti - jednoleté a tříleté, které přivezli z hořícího domu. Nikdy na to nezapomenu…“ (23 let, praxe 5 let) „Žena, asi 85 let, v celkově špatném stavu s rozsáhlým dekubitem v křížové oblasti, silně zapáchajícím. Umírala velmi dlouho v bolestech. Velmi se trápila. Přestože měla hodně příbuzných v blízkém okolí, nemívala žádné návštěvy. Cítila jsem velkou lítost a beznaděj.“ (24 let, praxe 6 let) „Muž, 45 let, umíral tři měsíce na rakovinu plic s metastázami po celém těle. Chátral a hubnul nám před očima, nemohli jsme mu nijak pomoci. Cítila jsem lítost a bezradnost, měl věk mých rodičů.“ (22 let, praxe 3 roky) „Žena, asi 45 let, byla u nás hospitalizována asi tři dny s diagnózou karcinom močových cest. Během čtyř hodin vykrvácela do dutiny břišní. Byla to matka mojí spolupracovnice. Cítila jsem lítost, smutek a strach, že by se to mohlo přihodit mojí rodině.“ (29 let, praxe 11 let)

20

ZÁVĚR

Většina sester prožívá smrt člověka jako silný psychický otřes. Sestry daleko hůře a déle prožívají umírání mladého člověka, zvláště pokud jim připomíná někoho známého či příbuzného. Své pocity umí sestry popsat většinou velice přesně, ale pojmenovat pocity a potřeby umírajícího jim činí potíže. Sestry samy pociťují v tomto směru nedokonalou teoretickou připravenost. To může potom vést k povrchnímu přístupu k umírajícímu a k celkově zkreslenému hodnocení nejen své práce, ale také úrovně péče na svém pracovišti (aniž by si to sestry vždy samy uvědomily). Znát potřeby umírajícího, tedy umět je přesně pojmenovat a v praxi poznat jejich deficit, to je nezbytný předpoklad k tomu, aby mohly být tyto potřeby uspokojeny a péče o tohoto umírajícího byla efektivnější. Vzdělanější sestra by možná pociťovala smutek, strach či beznaděj s mnohem mírnějším dopadem na svoji psychiku a soustředila by se více na to, co prožívá umírající.

Kübler-Ross: „Existuje mnoho nemocí - a vedle nich i stáří, které v medicíně vyčerpávají všechny možnosti. Není ale žádná nemoc, která by vyčerpala možnosti lidské blízkosti. Pro toho, kdo chápe hodnotu mlčení a najde v sobě dostatek sil a lásky k tomu, aby se k umírajícímu posadil, není pohled na něho ani trapný, ani nevzbuzuje hrůzu - vidí jen pomalé vyhasínání tělesných funkcí. Pohled tiše umírajícího člověka připomíná padající hvězdu, hvězdu mezi milióny světel na vzdálené obloze - zaplane a zmizí navždy …“

21

22