VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMIE A MANAGEMENTU
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
2014
ALEXANDRA KOPOLOVIČOVÁ
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMIE A MANAGEMENTU Nárožní 2600/9a, 158 00 Praha 5
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
KOMUNIKACE A LIDSKÉ ZDROJE
Vysoká škola ekonomie a managementu
[email protected] / www.vsem.cz
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMIE A MANAGEMENTU Nárožní 2600/9a, 158 00 Praha 5
NÁZEV BAKALÁŘSKÉ PRÁCE/TITLE OF THESIS Společnost s ručením omezeným před a po rekodifikaci soukromého práva The limited liability company before and after re-codification of the private law
TERMÍN UKONČENÍ STUDIA A OBHAJOBA (MĚSÍC/ROK) Červen/2014
JMÉNO A PŘÍJMENÍ / STUDIJNÍ SKUPINA Alexandra Kopolovičová/KLZ 8
JMÉNO VEDOUCÍHO BAKALÁŘSKÉ PRÁCE JUDr. Ing. Jaroslav Staněk, CSc.
PROHLÁŠENÍ STUDENTA Prohlašuji tímto, že jsem zadanou bakalářskou práci na uvedené téma vypracovala samostatně a že jsem ke zpracování této bakalářské práce použila pouze literární prameny v práci uvedené. Jsem si vědoma skutečnosti, že tato práce bude v souladu s § 47b zák. o vysokých školách zveřejněna, a souhlasím s tím, aby k takovému zveřejnění bez ohledu na výsledek obhajoby práce došlo. Prohlašuji, že informace, které jsem v práci užila, pocházejí z legálních zdrojů, tj. že zejména nejde o předmět státního, služebního či obchodního tajemství či o jiné důvěrné informace, k jejichž použití v práci, popř. k jejichž následné publikaci v souvislosti s předpokládanou veřejnou prezentací práce, nemám potřebné oprávnění.
Datum a místo: V Praze, dne 25. 4. 2014 ____________________________ podpis studenta
PODĚKOVÁNÍ Ráda bych tímto poděkovala vedoucímu bakalářské práce za metodické vedení a odborné konzultace, které mi poskytl při jejím zpracování.
Vysoká škola ekonomie a managementu
[email protected] / www.vsem.cz
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMIE A MANAGEMENTU Nárožní 2600/9a, 158 00 Praha 5 SOUHRN 1. Cíl práce: Cílem práce je srovnání právní úpravy společnosti s ručením omezeným podle obchodního zákoníku (1991) a podle zákona o obchodních korporacích (2012), vyzdvihnout nejdůležitější změny týkající se tohoto typu společnosti a posoudit jejich aplikovatelnost do praxe.
2. Výzkumné metody: Rešerše odborné literatury, zejména příslušných právních předpisů. Popis a srovnání právní úpravy týkající se společnosti s ručením omezeným podle obchodního zákoníku (1991) a podle zákona o obchodních korporacích (2012).
3. Výsledky výzkumu/práce: S nástupem nové soukromoprávní úpravy prošla společnost s ručením omezeným dosti výraznými změnami, za které autorka považuje zejména: -
stanovení minimální výše vkladu v hodnotě 1 Kč a zrušení povinnosti vytvářet základní kapitál; existence více druhů podílů; důraz na vykonávání funkce s péčí řádného hospodáře a zavedení podnikatelského úsudku; povinnost člena statutárního orgánu vydat za porušení povinností prospěch, který získal v souvislosti s výkonem funkce, či možnost jeho diskvalifikace.
4. Závěry a doporučení: Předně je důležité doporučit společnostem, resp. osobám, jež za společnost jednají, aby neopomíjely nutnost upravit ujednání svých společenských smluv tak, aby byla v souladu se zákonem o obchodních korporacích (2012). V opačném případě může na návrh rejstříkového soudu dojít až ke zrušení společnosti. Stejně tak je důležité podrobit úpravě i smlouvy o výkonu funkce, a to zejména v oblasti odměňování. V obou uvedených případech musí být změny provedeny nejpozději do 1. 7. 2014. Po srovnání právní úpravy lze konstatovat, že rekodifikace soukromého práva vnáší do podnikatelského prostředí klíčové změny, jež mají jak pozitivní, tak i negativní dopad. Obecně lze jako pozitivní spatřovat větší míru smluvní volnosti při úpravě společnických práv a povinností, nebo novou úpravu podílů. Autorka však považuje za dosti nešťastné upuštění od tvorby základního kapitálu. Další výraznou změnou je úprava v oblasti povinností a odpovědnosti členů statutárního orgánu. Lze říci, že zákon (ZOK, 2012) věnuje této problematice nově mnohem více prostoru, avšak pro členy statutárního orgánu to v případě pochybení znamená i mnohem větší míru odpovědnosti. Týž zákon dále zavádí do podnikatelského prostředí určitou právní nejistotu, jež je dána např. nejasným výkladem při řešení souběhu funkcí, resp. je dána úplnou absencí této úpravy. Nová právní úprava bezesporu vnese do podnikatelského prostředí v prvních letech určitou právní nejistotu, neboť bude chybět především vhodná judikatura a bude se řadu let čekat na soudní rozhodnutí, která budou v praxi dobře aplikovatelná.
KLÍČOVÁ SLOVA Zákon o obchodních korporacích, obchodní zákoník, právní úprava, společnost s ručením omezeným.
Vysoká škola ekonomie a managementu
[email protected] / www.vsem.cz
VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMIE A MANAGEMENTU Nárožní 2600/9a, 158 00 Praha 5 SUMMARY 1. Main objective: The aim of the thesis is to compare legislation of the limited liability company on the basis of the Commercial Code (1991) and the Act on Corporations (2012), highlight the most important changes relating to the limited liability company and assess their applicability to practice.
2. Research methods: Review of reference books, particularly relevant legislation. Description and comparison of legislation relating to the limited liability company on the basis of the Commercial Code (1991) and the Act on Corporations (2012).
3. Result of research: With emergence of new private law legislation, the limited liability company went through fairly significant changes, for which the author considers in particular: determination of the minimum amount of deposit in the amount of 1 CZK and abolition of the obligation to make registered capital; existence of multiple types of shares; emphasis on the function performed with due diligence of a careful manager and implementation of business judgement; obligation of the statutory authority to render benefits, gained in connection with their function performance, because of breaching duties, or the possibility of their disqualification.
4. Conclusions and recommendation: First, it is important to suggest companies, respectively persons who are acting on the behalf of them, not neglecting the need for adjusting arrangements of their partnership agreements so that they are in accordance with the Act on Corporations (2012). Otherwise, the dissolution of the company may happen at the proposal of the Companies House. It is equally important to put the contracts of function performance to adjustment, especially in area of remuneration. In both stated cases, the amendments must be made no later than July 1, 2014. After comparing the law, it can be stated that re-codification of the private law brings key changes into the business environment, which have both positive and negative impacts. Generally, a greater degree of contractual freedom in adjusting rights and obligations of partners can be seen as a positive facet, as well as the new adjustment of shares. The author, however, considers it unfortunate abandonment of the registered capital. Another significant change is the modification in the area of duties and responsibilities of the statutory authority. It can be said that the law (Act on Corporations, 2012) has been paying attention to this issue more recently, but in a case of misconduct, it also means much greater degree of responsibility from the side of the members of the statutory authority. Furthermore, the same Act introduces some legal uncertainty into the business environment, which is given, for example, by an unclear interpretation when dealing with overlapping functions, respectively by the complete absence of the adjustment. The new legislation undoubtedly will bring some legal uncertainty into the business environment in first years, since it will miss appropriate judicature especially, and it will be necessary to wait many years for the court decisions which will be applied well in practice.
KEYWORDS Business Corporations Act, Commercial Code, legislation, limited liability company.
JEL CLASSIFICATION K20 General , K23 Regulated Industries and Administrative Law
Vysoká škola ekonomie a managementu
[email protected] / www.vsem.cz
Obsah 1 Úvod ............................................................................................................................. 1 1.1 Cíl bakalářské práce ............................................................................................................... 2 1.2 Metodika ................................................................................................................................ 2
2 Teoreticko-metodologická část .................................................................................... 3 2.1 Právní úprava společnosti s ručením omezeným podle obchodního zákoníku ...................... 4 2.2 Základní kapitál ..................................................................................................................... 4 2.3 Vklady společníků ................................................................................................................. 5 2.4 Obchodní podíl společníka .................................................................................................... 5 2.5 Založení a vznik společnosti .................................................................................................. 7 2.6 Společenská smlouva ............................................................................................................. 9 2.7 Orgány společnosti .............................................................................................................. 10 2.8 Zrušení a zánik společnosti .................................................................................................. 11
3 Rekodifikace soukromého práva ................................................................................ 12 3.1 Nový občanský zákoník ....................................................................................................... 14 3.2 Zákon o obchodních korporacích ........................................................................................ 15 3.3 Právní předpisy související se rekodifikací.......................................................................... 16
4 Praktická část .............................................................................................................. 17 4.1 Právní úprava společnosti s ručením omezeným podle zákona o obchodních korporacích 18 4.2 Základní kapitál a vklady společníků do společnosti .......................................................... 18 4.3 Podíly společníků................................................................................................................. 20 4.4 Společenská smlouva ........................................................................................................... 21 4.5 Založení a vznik společnosti ................................................................................................ 22 4.6 Členové orgánu společnosti s ručením omezeným a jejich povinnosti ............................... 23 4.6.1
Péče řádného hospodáře ................................................................................................. 24
4.6.2
Pravidlo podnikatelského úsudku ................................................................................... 25
4.6.3
Sankce za porušení povinností........................................................................................ 26
4.7 Valná hromada ..................................................................................................................... 28 4.8 Jednatelé .............................................................................................................................. 29 4.8.1
Smlouva o výkonu funkce jednatele ............................................................................... 30
4.8.2
Souběhy funkcí ............................................................................................................... 31
4.9 Zrušení a zánik společnosti .................................................................................................. 33 4.10 Zhodnocení nové soukromoprávní úpravy .......................................................................... 35
5 Závěr ........................................................................................................................... 37 Literatura ......................................................................................................................... 40
Seznam použitých právních předpisů Označení zákona v BP
Označení zákona podle Sbírky zákonů ČR
Zdroj, z něhož byl zákon citován
občanský zákoník
zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
Občanský zákoník a související předpisy: podle stavu k 1. 6. 2011. Ostrava: Sagit, 2011. ÚZ č. 841.
obchodní zákoník nový občanský zákoník
zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník
Obchodní zákoník a další zákony: podle stavu k 1. 3. 2013. Ostrava: Sagit, 2013. ÚZ č. 925.
zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
Nový občanský zákoník 2014:rejstřík: redakční uzávěrka 1. 12. 2012. Ostrava: Sagit, 2012. ÚZ č. 900.
zákon o mezinárodní m právu soukromém
zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém
ČR. Zákon č. 91 ze dne 25. ledna 2012, o mezinárodním právu soukromém. In: Sbírka zákonů ČR. 2012, částka 35, s. 1490-1515. Dostupné z: http://data.idnes.cz/soubory/pravo/73A120817_VR_91_20 12_MEZINARODNI_PRA.PDF.
zákon o obchodních korporacích
zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech
Zákon o obchodních korporacích 2014: rejstřík: redakční uzávěrka 26. 3. 2012. Ostrava: Sagit, 2012. ÚZ č. 901.
zákon o veřejných rejstřících
zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob
ČR. Zákon č. 304 ze dne 30. září 2013, o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. In: Sbírka zákonů ČR. 2013, částka 116, s. 3501-3522. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/ViewFile.aspx?type=c&id=6502.
insolvenční zákon
zákon č. 182, o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon)
ČR. Zákon č. 182 ze dne 9. května 2006, o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). In: Sbírka zákonů ČR. 2006, částka 62, s. 2130-2215. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/ViewFile.aspx?type=c&id=4908.
zákon o nemocenském pojištění
zákon č. 187, zákon o nemocenském pojištění
ČR. Zákon č. 187 ze dne 12. května 2006, zákon o nemocenském pojištění. In: Sbírka zákonů ČR. 2006, částka 64, s. 2330-2392. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/ViewFile.aspx?type=c&id=4910.
zákoník práce
zákon č. 262, zákon zákoník práce
ČR. Zákon č. 262 ze dne 7. června 2006, zákon zákoník práce. In: Sbírka zákonů ČR. 2006, částka 84, s. 3146-3241. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/ViewFile.aspx?type=c&id=4930.
zákon o daních z příjmu
zákon č. 586, zákon České národní rady o daních z příjmu
ČR. Zákon č. 586 ze dne 18. prosince 1992, zákon České národní rady o daních z příjmu. In: Sbírka zákonů ČR. 1992, částka 117, s. 3473-3491. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/ViewFile.aspx?type=c&id=2640.
Tabulka poskytuje přehled o tom, jak je na právní předpisy v textu práce odkazováno. Autorka vždy pracovala s aktuální podobou daného zákona, v textu mu ale pro přehlednost přiděluje jeho původní rok vydání, jak je uveden ve Sbírce zákonů ČR. Autorka v textu odkazuje na konkrétní obsah jednotlivých zákonů (tedy paragrafy, odstavce, nebo celkově vydání zákona), nikoliv na podoby, jichž nabývají (elektronické, tištěné publikace atd.). Díla, z nichž autorka vycházela při práci se zákony, jsou tedy součástí výše uvedené tabulky a seznamu literatury na konci práce, v textu na ně však není s ohledem na přehlednost odkazováno.
Seznam použitých zkratek ObčZ
Občanský zákoník
ObchZ
Obchodní zákoník
NOZ
Nový občanský zákoník
NZMPS
Nový zákon o mezinárodním právu soukromém
ZOK
Zákon o obchodních korporacích
ZVR
Zákon o veřejných rejstřících
MS ČR
Ministerstvo spravedlnosti České republiky
1 Úvod Téma této bakalářské práce s názvem „Společnost s ručením omezeným před a po rekodifikaci soukromého práva“ bylo zvoleno hned z několika důvodů. Nejpodstatnějším důvodem je rozsáhlá rekodifikace soukromého práva, která v České republice nemá obdoby. Jádro rekodifikace tvoří nový zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (NOZ), zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále jen ZOK anebo zákon o obchodních korporacích), a zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (NZMPS). Přijetím NOZ (2012) a ZOK (2012) došlo od 1. 1. 2014 k rozsáhlým změnám, které se týkaly všech soukromoprávních subjektů, tzn. fyzických i právnických osob, podnikatelů i nepodnikatelů. Činnost právnických osob upravuje v obecné rovině NOZ (2012), který je ve vztahu k zákonu o obchodních korporacích (2012) obecným právním předpisem. Zvláštní právní úpravu obchodních společností a družstev následně zahrnuje zákon o obchodních korporacích (2012). Je však třeba nadále brát zřetel i na některá ustanovení obchodního zákoníku, tzn. zákona č. 513/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen obchodní zákoník), neboť dle přechodných ustanovení ZOK (2012) budou obsahem společenských smluv společností s ručením omezeným, které vznikly před účinností ZOK, nadále i dosavadní ustanovení obchodního zákoníku, která upravovala práva a povinnosti společníků, pokud nejsou v rozporu s donucujícími ustanoveními zákona o obchodních korporacích, nebo se v nich společníci neodchýlili ve společenské smlouvě. Dalším aspektem výběru tématu byla skutečnost, že společnost s ručením omezeným je v České republice považována za jednu z nejpoužívanějších forem obchodních společností a že v rámci rekodifikace soukromého práva prošel právě tento typ obchodní společnosti nejvíce změnami. Tyto změny mají velký dopad na fungování stávajících společností, ale také přinášejí odlišné možnosti při zakládání nových společností. Práce je rozdělena do tří částí. V začátku teoretické části bude představena stručná charakteristika společnosti s ručením omezeným. Následně bude teoretická část věnována popisu právní úpravy společnosti s ručením omezeným upravené obchodním zákoníkem (1991). Budou popsány základní pojmy týkající se společnosti s ručením omezeným, aby se čtenář mohl zorientovat v právní úpravě společnosti a následně lépe porozumět především části věnované srovnání dvou právních úprav. Dále se autorka práce přesune k části věnované samotné rekodifikaci soukromého práva, která má za cíl seznámit čtenáře se záměrem a účelem rekodifikace. Zároveň se pokusí o zhodnocení smyslu celého procesu. V této části bude také představen nový občanský zákoník (2012), který obsahuje všeobecná pravidla pro soukromý život; dále zákon o obchodních korporacích (2012), který je předpisem zcela novým a upravuje pouze specifickou oblast obchodních korporací. Závěrem této části bude stručně popsána i doprovodná legislativa související s rekodifikací soukromého práva. Ve třetí části práce se pozornost autorky zaměří na novou právní úpravu společnosti s ručením omezeným podle zákona o obchodních korporacích (2012). Ta bude představena formou srovnání se starou právní úpravou dle obchodního zákoníku (1991). Bude postupováno analogicky dle teoretické části s tím, že se autorka bude věnovat ve větší míře oblastem, které prošly nejvíce změnami a kterým je dle jejího názoru nutno věnovat zvláštní pozornost. V oblastech, které jsou nejproblematičtější, se autorka rovněž pokusí o posouzení jejich dopadu na praxi. Tato část bude zakončena stručným zhodnocením celé nové soukromoprávní úpravy. 1
S ohledem na skutečnost, že nová právní úprava společnosti s ručením omezeným vstoupila v účinnost téměř ve stejném okamžiku, kdy bylo započato se psaním této práce, bude se autorka této práce zabývat též vývojem rozdílných právních názorů na vybrané rekodifikační nejasnosti.
1.1 Cíl bakalářské práce Bakalářská práce má za cíl srovnat právní úpravu společnosti s ručením omezeným podle obchodního zákoníku a její novou právní úpravu podle zákona o obchodních korporacích. Cílem je kromě toho poskytnout přehled nejvýznamnějších a nejdůležitějších změn v úpravě společnosti s ručením omezeným a zhodnotit jejich dopad na praxi.
1.2 Metodika Práce vznikla na základě prostudování odborné literatury, zejména příslušných zákonů České republiky. Nejdůležitějšími zdroji této práce byly zejména právní předpisy, ze kterých autorka vycházela při popisu právní úpravy. Tyto právní předpisy, zejména interpretaci jednotlivých ustanovení, dále doplňovala o odbornou literaturu, zejména v těch případech, kdy bylo zapotřebí vysvětlit určité interpretační nejasnosti. Odborná literatura byla pro tyto účely zapůjčena v knihovně České národní banky. Autorka pro výklad nové právní úpravy čerpala i z důvodových zpráv příslušných zákonů, které poskytují určitá výkladová stanoviska. Pro samotný rozbor právní úpravy byly všechny uvedené zdroje dostačující, ale autorka chtěla svůj text obohatit i o právní názory či stanoviska odborníků na dané téma a k tomuto účelu použila i některé internetové zdroje. V části zaměřené na rekodifikaci soukromého práva byly stěžejním zdrojem především informace z webových stránek Ministerstva spravedlnosti ČR, z nichž se autorka zaměřila zejména na informace týkající se přípravy civilního kodexu včetně celého legislativního procesu. Následně je doplňovala i o názory odborníků na potřebu nového občanského zákoníku (2012). Při samotném srovnávání původní a nové právní úpravy autorka opět vycházela především z právních předpisů. Avšak pro prvotní orientaci použila srovnávací texty Lasáka (2013), které se ukázaly jako přehledný podklad pro posouzení, jak se určitá ustanovení změnila oproti původní úpravě. Následně autorka čerpala především z publikovaných výkladových komentářů k zákonu o obchodních korporacích (2012), ve kterých hledala řešení určitých otázek či nejasností. Aby autorka mohla provést či zhodnotit dopad nové právní úpravy na praxi, hledala informace buď na internetových stránkách zabývajících se danou problematikou, nebo v článcích tištěných odborných časopisů. Na základě takto shromážděných a zpracovaných informací si autorka utvářela vlastní názor na danou problematiku a následně se snažila své myšlenky a poznatky aplikovat do praxe.
2
2 Teoreticko-metodologická část Základní charakteristikou všech obchodních společností je fakt, že se jedná o právnickou osobu, která má právní subjektivitu a je zapisována do zákonem určeného rejstříku. Společnost s ručením omezeným je tradičně považována za kapitálovou společnost se všemi základními rysy kapitálových společností. Současně však vykazuje i prvky, které jsou charakteristické pro osobní společnosti. Eliáš et al. (2010, s. 182) ve své publikaci uvádějí, že společnost s ručením omezeným stojí na pomezí kapitálových a osobních společností a představuje tak přechodnou formu, v níž jsou spojeny výhody charakteristické pro obě skupiny společností. Z publikace Eliáše et al. (2010, s. 182) je patrné, že společnost s ručením omezeným nevznikla z potřeb hospodářského života, jak tomu bylo u ostatních typů obchodních společností, ale jako umělý výtvor zákonodárců právě z důvodu, aby maximalizovala výhody a minimalizovala nevýhody obou existujících typů společností. Záměr zákonodárců byl naplněn, neboť touto tzv. přechodnou formou se společnost s ručením omezeným stala nejvyužívanější formou obchodní společnosti. Je zde ale důležité podotknout, že právě díky této kombinaci výhod bývá v podnikatelských kruzích často i zneužívána k podvodným praktikám. Společnost s ručením omezeným může být založena jak za účelem podnikání, tak za účelem jiným. Přesto je však vždy brána jako podnikatelský subjekt, což, jak uvádí Dvořák (2008, s. 13), plyne i ze samotné podstaty její existence a smyslu. Pro společnost s ručením omezeným vyplývá z obchodního zákoníku povinnost tvorby základního kapitálu z vkladů všech společníků v minimální požadované výši. Vedle povinnosti vytvářet základní kapitál je zde i vkladová povinnost každého společníka podílet se právě na tvorbě základního kapitálu. Podle Eliáše et al. (2010, s. 184) by měl základní kapitál představovat určitou garanci vůči třetím osobám, že pohledávky budou skutečně splaceny. Ze samotného názvu společnosti vyplývá, že ručení společníků za závazky společnosti je omezené, neboť ti ručí za závazky společnosti do doby, než všichni společníci splní svoji vkladovou povinnost a splacení vkladů je zapsáno do Obchodního rejstříku (Faldyna et al., 2010, s. 377). Zde jsou patrné rysy osobní společnosti, ve které společníci ručí za její závazky veškerým svým majetkem. Rozdíl spočívá právě v této omezenosti ručení. Podle Štenglové et al. (2009, s. 343) pro ručení společníků u tohoto typu společnosti platí, že ručí společně a nerozdílně a věřitelé mohou požadovat plnění na kterémkoliv ze společníků bez ohledu na to, zda svoji povinnost splnil, či nikoliv. Autoři k tomu dále poznamenávají, že ve chvíli, kdy dojde v plném rozsahu ke splacení a k zapsání splacení všech vkladů do rejstříku, společníci již nepřebírají neomezené ručení za závazky společnosti. Společnost s ručením omezeným jakožto právnická osoba za porušení svých závazků ručí celým svým majetkem (Štenglová et al., 2009, s. 343). Eliáš et al. (2010, s. 195, s. 199) uvádějí, že společníci mají určitá práva a povinnosti, avšak jejich rozsah je nerovný a řídí se zejména majetkovou účastí společníka na společnosti. Podle zmíněných autorů se nepředpokládá, že by společníci sami řídili a kontrolovali společnost, ale naopak vytváří vnitřní orgány stanovené obchodním zákoníkem (1991), které tyto funkce plní. Společníci totiž nemají povinnost se osobně podílet na činnosti podniku. Stejně tak zákon nestanoví pro společníky zákaz konkurenčního jednání. V těchto bodech se projevuje ryze kapitálová povaha společnosti.
3
2.1 Právní úprava společnosti s ručením omezeným podle obchodního zákoníku Společnost s ručením omezeným patří mezi nejmladší právní formy obchodních společností. Jak již bylo řečeno výše, byla vytvořena uměle rozhodnutím zákonodárců. První zákon o společnosti s ručením omezeným byl schválen roku 1892 Říšským sněmem. Eliáš et al. (2010, s. 182) vysvětlují, že tento zákon ji koncipoval jako modifikovanou kapitálovou společnost, jež by omezovala rozsah ručení společníků, které je charakteristické pro osobní společnost, avšak s podstatně jednodušší organizační strukturou a těsnějším vztahem společníků ke společnosti, než je tomu u akciové společnosti. Podle Dvořáka (2008, s. 2) se německý zákon stal vzorem pro právní úpravy v celé řadě dalších zemí. Obchodní zákoník prošel od roku 1992, kdy nabyl účinnosti, velkou řadou novel. Právní úprava obchodních společností je obsažena v části druhé zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů. Obecná ustanovení obchodního zákoníku o obchodních společnostech (§ 56–75c) platí pro všechny formy obchodních společností, neobsahuje-li ovšem tento zákoník v rámci zvláštní úpravy jednotlivých forem společností odchylnou úpravu. Na společnost s ručením se tedy mohou úměrně použít výše uvedená obecná ustanovení o obchodních společnostech. Dále je pak právní úprava tohoto typu společnosti zvláštně upravena v § 105–153 obchodního zákoníku (1991). Obchodní zákoník (1991) v rámci § 105 definuje společnost s ručením omezeným jako společnost, „jejíž základní kapitál je tvořen vklady společníků a jejíž společníci ručí za závazky společnosti, dokud nebylo zapsáno splacení vkladů do obchodního rejstříku.“ (obchodní zákoník, 1991, § 105 odst. 1) Dále, jak uvádí § 105 odst. 2 téhož zákona, může být společnost založena jednou osobou, avšak s tou podmínkou, že tento společník nemůže být zároveň jediným společníkem nebo zakladatelem jiné společnosti s ručením omezeným. Tentýž paragraf určuje i maximální možný počet společníků, tj. padesát.
2.2 Základní kapitál Společnost s ručením omezeným jakožto kapitálová společnost vždy vytváří obligatorně základní kapitál. Obecná ustanovení obchodního zákoníku o obchodních společnostech definují základní kapitál jako „peněžní vyjádření souhrnu peněžních i nepeněžitých vkladů všech společníků do základního kapitálu společnosti.“ (obchodní zákoník, 1991, § 58 odst. 1) Základní kapitál musí být vyjádřen v jednotkách české měny. Podle Štenglové et al. (2009, s. 217) základní kapitál netvoří jednotlivé hodnoty, které jsou předmětem vkladů společníků. Podle zvláštního ustanovení obchodního zákoníku (1991, § 108 odst. 1) musí základní kapitál společnosti s ručením omezeným činit alespoň 200 000 Kč. Štenglová et al. (2009, s. 346) dále zdůrazňují, že vytvoření základního kapitálu je nezbytným předpokladem vzniku tohoto typu společnosti. Základní kapitál musí být po celou dobu existence společnosti zachován alespoň v minimálně přípustné výši a pod tuto hranici nesmí klesnout po celou dobu trvání společnosti. Je však třeba zdůraznit, že pokud základní kapitál klesne po zákonnou minimální mez, žádná sankce nenásleduje, a to bez ohledu na případnou insolvenci. Základní kapitál plní ve společnosti určitou funkci. Podle Dvořáka (2008, s. 324-325) se zde vzhledem k tomu, že základní kapitál je určitou majetkovou základnou společnosti a jedná se o minimální objem prostředků, který je společnost povinna mít po celou dobu 4
své existence, projevuje princip ochrany věřitelů. Jeho minimální přípustná výše by měla sloužit k zajištění ochrany třetích osob, avšak z praktického hlediska není význam takovéto ochrany příliš vysoký, neboť společnost může být zcela insolventní, např. z důvodu nedobytných pohledávek (Štenglová et al., 2009, s. 346). Základní kapitál dále slouží k vyjádření míry účasti jednotlivých společníků na fungování společnosti. Výše obchodního podílu je ze zákona (obchodní zákoník, 1991) dána poměrem vkladu každého společníka k základnímu kapitálu (Dvořák, 2008, s. 236).
2.3 Vklady společníků Základní ustanovení obchodního zákoníku (1991, § 59 odst. 1) obecně definuje, co se rozumí vkladem společníka: „Vkladem společníka je souhrn peněžních prostředků nebo jiných penězi ocenitelných hodnot, které se určitá osoba zavazuje vložit do společnosti za účelem nabytí nebo zvýšení účasti ve společnosti.“ Vzhledem k tomu, že vztahy společníků a společnosti jsou majetkové povahy, má i postavení společníka ve společnosti majetkový základ (Eliáš et al., 2010, s. 19–20). Autoři dále objasňují různé významy, které v sobě termín vklad skrývá (Eliáš et al., 2010, s. 20, 22, 30, 39): - předmět vkladu, tj. peněžité či nepeněžité plnění, které se společník zavazuje společnosti poskytnout; - vkladová povinnost společníka, tj. společník má povinnost poskytnout vklad a společnost má právo požadovat na něm předmět vkladu a povinnost předmět vkladu přijmout; - majetkový základ podílu společníka na společnosti a velikost vkladu společníka podmiňuje výši podílu a tím i význam právního postavení společníka ve společnosti. Právní úprava u společnosti s ručením omezeným předepisuje minimální rozsah jednotlivého vkladu. Kogentní ustanovení § 109 obchodního zákoníku (1991) stanovuje, že „výše vkladu společníka musí činit alespoň 20 000 Kč.“ Tentýž paragraf v odstavci 2 dále stanoví, že každý společník se na základním kapitálu společnosti může podílet pouze jedním vkladem a výše vkladu může být pro společníky rozdílná, avšak musí být dělitelná na celé tisíce. Podle Štenglové et al (2009, s. 348) výši vkladu každého společníka stanoví společníci ve společenské smlouvě, avšak musí respektovat ustanovení o dodržení minimální výše vkladu a zároveň i ustanovení o minimální výši základního kapitálu společnosti. Autoři dále zdůrazňují, že výše vkladů jednotlivých společníků je jednou z podstatných náležitostí společenské smlouvy a není-li výše vkladů uvedena, způsobuje to neplatnost společenské smlouvy.
2.4 Obchodní podíl společníka Obchodní podíl je jedním z klíčových pojmů právní úpravy společnosti s ručením omezeným. Chápe se jako dvousložkový. Každý podíl má svoji kvalitativní a kvantitativní stránku. Podle Faldyny et al. (2010, s. 207) se mezi společníky a společností vytváří právní vztah charakterizovaný svými subjekty (společností a společníky) a obsahem, který představují práva a povinnosti subjektů vůči sobě navzájem. Pro vyjádření existence tohoto vztahu se užívá právě pojmu podíl (Eliáš et al., 2010, s. 56). Otázka obchodního podílu společnosti s ručením omezeným je speciálně upravena ustanovením § 114 a následujícím (obchodní zákoník, 1991). „Obchodní podíl 5
představuje účast společníka na společnosti a z této účasti plynoucí práva a povinnosti.“ (obchodní zákoník, 1991, § 114 odst. 1) Z uvedené definice je zřejmé, že účast společníka na společnosti a z ní plynoucí práva a povinnosti představují stránku kvalitativní. Právní teorie tato práva a povinnosti rozdělila podle různých aspektů. V publikacích Faldyny et al. (2010, s. 208) i Eliáše et al. (2010, s. 60–61) jsou shodně roztříděna následujícím způsobem. Práva společníka: 1. práva na majetkové plnění, která zahrnují právo na podíl na zisku či právo na vypořádání společníka a společnosti; 2. práva podílet se na řízení a kontrolu činnosti společnosti a také právo na informace o záležitostech společnosti. Povinnosti společníka: 1. povinnost poskytnout majetkové plnění, čímž se rozumí vkladová a příplatková povinnost; 2. povinnosti různého charakteru, které může stanovit společenská smlouva. Obchodní zákoník (1991, § 114 odst. 1) dále definuje, že „výše obchodního podílu se určuje podle poměru vkladu společníka k základnímu kapitálu společnosti, nestanoví-li společenská smlouva jinak.“ Velikost podílu, tedy míra, jakou společník ovlivňuje rozhodování ve společnosti, a hodnota podílu představují stránku kvantitativní. Ustanovení o výši obchodního podílu má však dispozitivní povahu, tudíž je podle Štenglové et al. (2009, s. 364) možné ve společenské smlouvě vyloučit přímou vazbu mezi výší jeho vkladu a výší jeho podílu na společnosti a založit tak nerovné postavení společníků ve společnosti. Autoři zde podotýkají, že toto odchylné ujednání by nemělo odporovat zásadám poctivého obchodního styku ani dobrým mravům. Štenglová et al. (2009, s. 364) v komentáři obchodního zákoníku uvádějí, že obchodní podíl i práva s ním spojená mohou být předmětem právních vztahů. Jako předmět právních vztahů je zařazen mezi jiné majetkové hodnoty podle § 118 občanského zákoníku (1964). Zmiňovaní autoři doplňují, že jednotlivá práva mohou být samostatným předmětem právních vztahů jen tehdy, jde-li o práva sama o sobě způsobilá být předmětem právních vztahů (Štenglová et al., 2009, s. 364). Jako s předmětem právních vztahů lze tedy s obchodním podílem disponovat. Obchodní zákoník (1991) umožňuje převod či přechod obchodního podílu. Převod obchodního podílu je možný mezi společníky navzájem, anebo mezi společníkem a jinou osobou. Podle ustanovení § 115 odst. 1 tohoto zákona může se souhlasem valné hromady společník smlouvou převést svůj obchodní podíl na jiného společníka. Dále § 115 odst. 2 umožňuje převod obchodního podílu na jinou osobu, připouští-li to společenská smlouva. Převoditelnost podílu je vždy nějak podmíněna. Jednak musí mít smlouva o převodu obchodního podílu písemnou podobu, jednak je nutný souhlas valné hromady a v neposlední řadě nesmí převoditelnost podílu vylučovat společenská smlouva (obchodní zákoník, 1991, § 115). Dalším způsobem, jak disponovat právy a povinnostmi společníka, je podle § 116 obchodního zákoníku (1991) přechod obchodního podílu. Může k němu dojít zánikem právnické osoby, která je společníkem. V tomto případě přechází obchodní podíl na jejího právního nástupce. Druhou příčinou vzniku přechodu obchodního podílu je smrt fyzické osoby (společníka), v tomto případě přechází obchodní podíl na jinou osobu děděním. V obou uvedených případech se může stát, že možnost převodu obchodního podílu vylučuje společenská smlouva. Zde řeší podle Štenglové et al. (2009, s. 379) důsledky 6
takovéto situace obchodní zákoník (1991) ustanoveními § 116 odst. 3 a § 150 o vypořádání obchodního podílu. Autoři dále uvádějí, že v tomto případě zůstává po zaniklém nebo zemřelém společníkovi uvolněný obchodní podíl, který se stává majetkem společnosti, a společnosti vzniká povinnost vyplatit dědici či právnímu nástupci vypořádací podíl (Štenglová et al., 2009, s. 379). V souvislosti s převodem či přechodem obchodního podílu umožňuje obchodní zákoník (1991) i jeho rozdělení. Podle Faldyny et al. (2010, s. 407) se obchodní podíl rozděluje v případech, kdy existuje více nabyvatelů tohoto podílu. Štenglová et al. (2009, s. 380) také připouštějí, že tento postup bude pro dědice či právní nástupce výhodnější, neboť práva společníka nebudou muset být vykonávána společným zástupcem a rovněž nevznikne solidární závazek ke splacení nesplaceného vkladu. Faldyna et al. (2010, s. 407) v souvislosti s rozdělením obchodního podílu upozorňují na řadu kogentně stanovených podmínek. Uvádějí, že rozdělení je možné pouze při převodu či přechodu obchodního podílu, přitom je nutný souhlas valné hromady, společenská smlouva nesmí rozdělení obchodního podílu vylučovat a majetkový základ nově vzniklých obchodních podílů nesmí klesnout pod zákonnou hranici minimální velikosti vkladu (Faldyna et al., 2010, s. 407). K úplnosti výkladu o obchodním podílu je příhodné zmínit i skutečnost, že může být i předmětem zástavního práva. Obchodní zákoník (1991) v rámci § 117 výslovně připouští zastavení obchodního podílu. Podle Eliáše et al. (2010, s. 216) se k zastavení obchodního podílu vyžaduje písemná smlouva s úředně ověřenými podpisy zástavního věřitele i zástavce. Autoři dále uvádějí, že jestliže je převoditelnost obchodního podílu vázána na souhlas valné hromady, bez tohoto souhlasu zástavní právo nevznikne. Po dobu trvání zástavního práva pak vykonává společnická práva i nadále zástavce (Eliáš et al., 2010, s. 216).
2.5 Založení a vznik společnosti Ke vzniku obchodní společnosti dochází postupnou realizací série právních kroků. Obchodní zákoník (1991) rozděluje počátek existence obchodní společnosti do dvou fází: fázi založení a fázi vzniku společnosti. Eliáš et al. (2010, s. 14) uvádějí, že založením obchodní společnosti se rozumí její zřízení jako právnické osoby, aby následně jako právnická osoba zápisem do obchodního rejstříku vznikla. Podle Štenglové et al. (2009, s. 214) nemá obchodní společnost v období mezi svým založením a vznikem právní subjektivitu. O vzniku lze mluvit až se zápisem do obchodního rejstříku, tomu však předchází řada kroků. Při zakládání a vzniku společnosti s ručením omezeným se použije obecná úprava obchodního zákoníku (1991) o obchodních společnostech. Z obecného ustanovení § 57 tohoto zákona vyplývá, že společnost s ručením omezeným se zakládá společenskou smlouvou nebo, v případě jediného společníka, zakládací listinou. Uzavření společenské smlouvy je typickým právním úkonem, kterým zakladatelé projevují vůli směřující ke zřízení společnosti (Faldyna et al., 2010, s. 227). Stejný paragraf dále upravuje, že společenská smlouva podepsaná všemi zakladateli musí být sepsána písemně, a to formou notářského zápisu. Totéž platí i v případě zakladatelské listiny. Podle Faldyny et al. (2010, s. 227-228) je společenská smlouva dvoustranným či vícestranným právním úkonem, ve kterém se zakladatelé zavazují společně vykonávat činnost naplňující účel, pro který se společnost zřizuje. Je třeba zde zdůraznit, že veškeré právní úkony týkající se založení, vzniku, změny, zrušení nebo zániku společnosti musí mít formu notářského zápisu. Tuto
7
povinnost ukládá obchodní zákoník (1991) v § 63 jakožto ustanovení kogentní, tudíž se od něho nelze odchýlit. Faldyna et al. (2010, s. 383) v souvislosti se společenskou smlouvou dále zdůrazňují, že nedodržení předepsané formy vede k neplatnosti právního úkonu. Podle Dvořáka (2008, s. 76) je sepsáním společenské smlouvy ukončen proces zakládání společnosti, avšak společnost jakožto subjekt práva dosud neexistuje. Zde je důležité zmínit průběh jednání za společnost v mezidobí mezi jejím založením a vznikem. K této problematice se váže § 64 odst. 1 obchodního zákoníku (1991): „Kdo jedná za společnost před jejím vznikem, je z tohoto jednání zavázán; jedná-li více osob, jsou zavázány společně a nerozdílně.“ Úprava se týká nejen jednání zakladatelů, ale jednání všech osob, které vystupují jménem společnosti před jejím vznikem. Převážně však jsou těmito osobami její zakladatelé. Z činnosti osob jednajících ve věcech společnosti musí být patrné, že jde o úkony, které jsou prováděny jménem společnosti (Štenglová et al., 2009, s. 242). Jestliže společníci takováto jednání schválí do tří měsíců od vzniku společnosti, platí podle § 64 odst. 1 obchodního zákoníku (1991), že společnost byla z těchto jednání vyvázána od počátku. Jak ve své publikaci uvádějí Faldyna et al. (2010, s. 386), než dojde k samotnému vzniku, je u společnosti s ručením omezeným vedle uzavření společenské smlouvy daná zákonem povinnost splatit zčásti vklady společníků. Tato povinnost je zvláštně upravena § 111 odst. 1 obchodního zákoníku (1991), kde je výslovně řečeno, že před podáním návrhu na zápis společnosti do obchodního rejstříku musí být splaceno alespoň 30 % z každého vkladu společníka a zároveň musí celková výše všech splacených vkladů činit minimálně 100 000 Kč. Zde vyvstává otázka, kdo je oprávněn přijímat a spravovat splacené části vkladů společníků. Obchodní zákoník (1991) stanoví zakladatelům povinnost pověřit správou splacených vkladů konkrétní osobu. Konkrétně § 60 odst. 1 (obchodní zákoník, 1991) určuje, že „...před vznikem společnosti spravuje splacené vklady nebo jejich části zakladatel pověřený tím ve společenské smlouvě. Správou peněžitého vkladu může být též pověřená banka, i když není zakladatelem.“ Obchodní zákoník (1991, § 60 odst. 2–4) správci vkladu ukládá další povinnosti. Podle Štenglové et al. (2009, s. 231) lze minimálně dovodit jednu ze základních povinností, a to povinnost o svěřené vklady řádně pečovat. Mezi povinnosti správce vkladu podle obchodního zákoníku (1991, § 60) patří: přijímat splacené části vkladů; spravovat vklady; po vzniku společnosti splacené vklady bez zbytečného odkladu předat společnosti; povinnost vydat písemné prohlášení o splacení vkladu či jeho části pro účely rejstříkového zápisu. Pokud jsou splněny všechny výše uvedené podmínky založení společnosti, podává se návrh na zápis do obchodního rejstříku, který musí být podepsán všemi jednateli. Návrh na zápis do obchodního rejstříku společnosti s ručením omezeným podávají první jednatelé společně (Eliáš et al., 2010, s. 193). Podle ustanovení obchodního zákoníku (1991, § 62 odst. 1) „...společnost vzniká dnem, ke kterému byla zapsána do obchodního rejstříku. Návrh na zápis do obchodního rejstříku musí být podán do 90 dnů od založení společnosti nebo doručením průkazu živnostenského či jiného podnikatelského oprávnění.“ Štenglová et al. (2009, s. 238) upozorňují, že teprve až dnem zápisu může společnost nabývat práva a povinnosti, může se vlastním jednáním zavazovat a být účastníkem soudního či jiného řízení. Z výše uvedené definice je také patrné, že důležitým krokem společnosti je získání příslušného podnikatelského oprávnění, pokud je společnost s ručením omezeným za tímto účelem zřízena. V souvislosti se vznikem a založením společnosti s ručením omezeným je vhodné na tomto místě upozornit, že neplnění některých výše uvedených povinností může vést
8
k neplatnosti společnosti. Důvody k prohlášení společnosti za neplatnou jsou vyjmenovány v § 68a obchodního zákoníku (1991). Faldyna et al. (2010, s. 254) k tomu dodávají, že posouzení, jaké vady či významy jednotlivých úkonů se vyskytly v průběhu procesu konstituování společnosti, jaké důsledky se projevily v procesu vznikání obchodní společnosti nebo až po jejím vzniku, jsou velmi složitou a citlivou otázkou.
2.6 Společenská smlouva Společenská smlouva je pro společnost s ručením omezeným základním dokumentem. Podle Faldyny et al. (2010, s. 383) je tento dokument projevem vůle společníků a vedle obchodního zákoníku představuje základní pramen, v němž se nachází pravidla upravující vnitřní poměry společnosti i způsob, jakým vystupuje vůči třetím osobám. Náležitosti společenské smlouvy lze rozdělit do dvou okruhů. První z nich je obligatorně upraven obchodním zákoníkem (1991, § 110 odst. 1), na těchto náležitostech se musí společníci dohodnout. Podle Štenglové et al. (2009, s. 351) může nedodržení těchto povinných náležitostí vést k neplatnosti právního úkonu dle § 39 občanského zákoníku (1964). Obchodní zákoník (1991, § 110 odst. 1) obligatorně stanovuje tyto náležitosti společenské smlouvy: 1. firmu a sídlo společnosti; 2. určení společníků, tj. jméno a bydliště fyzické osoby nebo název a sídlo osoby právnické; 3. předmět podnikání; 4. výši základního kapitálu a výši vkladu každého společníka včetně způsobu a lhůty splacení vkladu; 5. identifikace prvních jednatelů společnosti a způsob, jakým jednají jménem společnosti; 6. identifikace členů dozorčí rady, pokud se zřizuje; 7. určení správce vkladu; 8. jiné údaje vyžadované tímto zákonem, ke kterým se řadí například údaje o rezervním fondu společnosti, který se povinně vytváří při založení společnosti. Druhý okruh představují náležitosti společenské smlouvy označované jako fakultativní. Jedná se o takové náležitosti, které si společníci mohou určit po vzájemné dohodě. Podle Faldyny et al. (2010, s. 385) jsou založeny na dispozitivních ustanoveních obchodního zákoníku a umožňují přizpůsobit vnitřní vztahy společnosti jejímu účelu a představám společníků. Eliáš et al. (2010, s. 191–192) i Faldyna et al. (2010, s. 385-386) se shodují, že mezi nejvýznamnější náležitosti lze zařadit např. úpravu obchodního podílu, způsob výkonu řídících a kontrolních oprávnění společníků, úpravu podílu na zisku, ustanovení o působnosti a způsobu rozhodování valné hromady, obecná ustanovení o jednatelích, podrobnosti o zvyšování a snižování základního kapitálu, výpočet vypořádacího podílu či způsob určení a rozdělení podílu na likvidačním zůstatku. Vzhledem k tomu, že se jedná o pravidelně se vyskytující náležitosti, obchodní zákoník podle Štenglové et al. (2009, s. 353) některé i sám předvídá a umožňuje. V neposlední řadě je důležité zmínit, že v případě zakládání společnosti pouze jedním společníkem je základním dokumentem zakladatelská listina, která musí splňovat stejné náležitosti jako společenská smlouva a musí mít také formu notářského zápisu.
9
2.7 Orgány společnosti Společnost s ručením omezeným jakožto právnická osoba nemůže sama jednat způsobem, jako to činí fyzické osoby, a musí mít určitou organizační strukturu (Dvořák, 2008, s. 199). Společnost vytváří určitou soustavu vnitřních orgánů, jimiž plní uvedené funkce. Nejvyšším orgánem společnosti s ručením omezeným je valná hromada. Z ustanovení § 122 odst. 1 obchodního zákoníku (1991) plyne, že „...společníci vykonávají svá práva týkající se řízení společnosti a kontroly její činnosti na valné hromadě v rozsahu a způsobem uvedeným ve společenské smlouvě.“ Společníci se nemohou podílet na řízení společnosti přímo, ale prostřednictvím určitého orgánu – valné hromady (Štenglová et al., 2009, s. 391). Působnost valné hromady společnosti s ručením omezeným je vymezena kogentním ustanovením § 125 obchodního zákoníku (1991). To určuje okruh záležitostí, o kterých je valná hromada oprávněna rozhodovat a projednávat je. Podle § 125 odst. 1 obchodního zákoníku (1991) mohou do působnosti valné hromady, mimo zákonem vymezené záležitosti, spadat i otázky uvedené ve společenské smlouvě. Dále je vhodné upozornit i na § 125 odst. 3 (obchodní zákoník, 1991), na který odkazují i Dědič a Lasák (2010, s. 19), podle něj se může valná hromada ujmout i rozhodování o věcech, které ze zákona nebo podle společenské smlouvy patří do působnosti jiných orgánů společnosti s ručením omezeným. Podle Faldyny et al. (2010, s. 425) však valná hromada nemůže tímto způsobem převzít rozhodování o záležitostech, které jsou obchodním zákoníkem či společenskou smlouvou uloženy všem společníkům. Obchodní zákoník (1991, § 127) dále upravuje otázky týkající se usnášeníschopnosti valné hromady. V § 127 odst. 1 téhož zákona je jako podmínka usnášeníschopnosti tohoto orgánu stanovena přítomnost těch společníků, kteří mají alespoň polovinu všech hlasů. Podle Štenglové (2009, s. 403) není ani tak rozhodující počet přítomných společníků, ale počet hlasů, kterými společníci disponují. Zde je důležité posuzovat usnášeníschopnost valné hromady i podle toho, o jaké otázce se má rozhodovat a jaký je potřebný počet hlasů k přijetí konkrétního usnesení (Dvořák, 2008, s. 216). Za společnost s ručením omezeným jedná její statutární orgán. Z ustanovení § 133 odst. 1 obchodního zákoníku (1991) vyplývá, že „...statutárním orgánem společnosti je jeden nebo více jednatelů.“ Dále se v tomto odstavci výslovně uvádí, že „je-li jednatelů více, je oprávněn jednat jménem společnosti každý z nich samostatně.“ (obchodní zákoník, 1991, § 133 odst. 1) Nevyplývá-li ze společenské smlouvy něco jiného, jednatelé jsou tedy oprávněni jednat jménem společnosti a také jim náleží obchodní vedení společnosti. Podle Štenglové et al. (2009, s. 435) je důležité odlišit tyto dvě činnosti, protože na rozdíl od jednání jménem společnosti navenek se obchodním vedením rozumí činnosti směřující dovnitř společnosti. Obchodní zákoník (1991) nespecifikuje, co je obsahem obchodního vedení, ale právní teorie chápe obchodní vedení zpravidla jako řízení společnosti, tj. zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o podnikatelských záměrech (Štenglová et al., 2009, s. 435). Obchodní zákoník (1991, § 134) stanoví, jakým způsobem se přijímá rozhodnutí o obchodním vedení, má-li společnost více jednatelů – vyžaduje se souhlas většiny. K tomuto Faldyna et al. (2010, s. 432) doporučují, aby bylo přesné rozdělení pravomocí obchodního vedení mezi jednotlivé jednatele obsaženo ve společenské smlouvě. Podle § 135 odst. 1 obchodního zákoníku (1991) jsou jednatelům uloženy určité povinnosti, mezi které patří: zajištění řádného vedení účetnictví, povinnost vést seznam společníků, nebo povinnost informovat o záležitostech společnosti. Jednatelé jsou povinni postupovat s péčí řádného hospodáře a zachovávat mlčenlivost o důvěrných informacích (Štenglová et al., 2009, s. 438).
10
Dalším orgánem, který může být ve společnosti s ručením omezeným zřízen, je dozorčí rada. Jedná o fakultativně zřizovaný orgán, jehož ustavení záleží výlučně na vůli společníků. Obchodní zákoník (1991) vymezuje její působnost v ustanovení § 138-140.
2.8 Zrušení a zánik společnosti Proces ukončení existence společnosti se považuje za dvoufázový (Dvořák, 2008, s. 357), stejně jako tomu bylo při založení a vzniku společnosti. Společnost s ručením omezeným se ruší podle obecné úpravy § 68 a následujících obchodního zákoníku (1991). V § 68 odst. 1 téhož zákona je uvedeno, že „společnost zaniká ke dni výmazu z obchodního rejstříku.“ Podle Dvořáka (2008, s. 357) přestává dnem zrušení společnost naplňovat svůj podnikatelský záměr, a dochází tak k vypořádání jejích majetkových poměrů, zrušením tedy neztrácí svoji právní subjektivitu. Zánik společnosti nastává až dnem výmazu společnosti z obchodního rejstříku, čímž mizí i její právní „osobnost“ (Dvořák, 2008, s. 357). V odst. 2 § 68 obchodního zákoníku (1991) je stanoveno, že zániku společnosti nejdříve předchází její zrušení s likvidací, nebo bez likvidace. V odst. 3 je pak výslovně uvedeno, jakými způsoby se společnost ruší. Děje se tak: - uplynutím doby, na kterou byla založena; - dosažením účelu, pro který byla založena; - rozhodnutím společníků nebo valné hromady. V uvedených případech dochází ke zrušení společnosti s likvidací a společníci mají podle obchodního zákoníku (1991, § 61 odst. 2) právo na vypořádání podílu. Otázka vypořádacího podílu je speciálně řešena ustanoveními § 153 obchodního zákoníku (1991), z nichž je zřejmé, že každý společník má nárok na podíl na likvidačním zůstatku vyplývajícím z likvidace. Tentýž paragraf dále určuje, že tento podíl se stanovuje podle poměru obchodních podílů společníků, nestanoví-li společenská smlouva něco jiného. Likvidace společnosti je řešena v základních ustanoveních § 70–75b obchodního zákoníku (1991). Jak bylo řečeno výše, obchodní zákoník (1991, § 68 odst. 2) umožňuje i zrušení společnosti bez likvidace. K těmto případům dochází jen v případě, přechází-li jmění na právního nástupce, nebo jde-li o zrušení konkurzem a společnost nemá žádný majetek. Obchodní zákoník (1991) speciálně upravuje i další možné způsoby zrušení společnosti s ručením omezeným. Podle § 151 tohoto zákona se připouští její zrušení i na základě rozhodnutí soudu, nebo i z jiných důvodů uvedených ve společenské smlouvě.
11
3 Rekodifikace soukromého práva Práce na rekodifikaci soukromého práva byly započaty na základě rozhodnutí tehdejšího ministra spravedlnosti Otakara Motejla. V roce 2000 byl vypracován věcný záměr rekodifikace, který byl následně roku 2001 schválen vládou. Poté následoval dlouhodobý proces tvorby nové právní úpravy, který byl završen v roce 2011, kdy byl návrh nového občanského zákoníku vládou schválen. Po schválení v Parlamentu PS ČR vyšel v roce 2012 ve Sbírce zákonů zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který tvoří jádro nové úpravy soukromého práva. Druhou část rekodifikace představuje zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích). Posledním z trojice zákonů, na nichž je postaveno nové soukromé právo, je zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém. Vznik těchto nových kodexů měl samozřejmě dopad na stávající soukromoprávní předpisy, které byly v některých případech zcela zrušeny, a oblast jejich právní úpravy byla přesunuta do nového občanského zákoníku (2012), anebo tyto předpisy prošly zásadními novelami. Důsledkem rekodifikačního procesu byl však i vznik zcela nových předpisů. Z tohoto hlediska je důležité si uvědomit, že byť je NOZ (2012) považován za jeden z nejdůležitějších předpisů rekodifikace, stojí vedle něho řada dalších předpisů, kterým by veřejnost měla věnovat pozornost. Taktéž při zpracování tématu této bakalářské práce je tedy třeba pohlížet na rekodifikaci v celé její šíři a zaobírat se jí jako uceleným komplexem právních předpisů. Koncepcí NOZ mělo být vypracování zcela nového zákona, který vytvoří obsahově, systematickým uspořádáním, volbou terminologie a uspořádáním i podobou jednotlivých normativních konstrukcí celkový rámec a normativní bázi pro celé soukromé právo (MS ČR, 2000). Současně bylo záměrem vytvořit takový kodex, který se navrátí zpět ke standardům kontinentálního práva za současného přiblížení se vyspělým evropským zemím. Tvůrci nové soukromoprávní úpravy za základní ideový zdroj považovali návrh občanského zákoníku bývalého Československa z roku 1937, který však nebyl nikdy přijat (MS ČR, 2012, s. 17), a při své tvorbě se mnohdy inspirovali i v zahraničí, a to především v zákoníku německém, rakouském, švýcarském, italském či nizozemském a bezesporu i v britském právním řádu. Řada institutů byla modifikována tak, že se v některých případech více přibližuje k angloamerickému pojetí práva než ke standardům kontinentálního práva. Středem nové právní úpravy je individuální člověk a jeho individuální zájmy, což se přibližuje angloamerickému pojetí. Pokud by měla mít právní úprava blíže k tradičnímu kontinentálnímu právu, mělo by se vycházet z tradiční evropské kultury, která je založena spíše na kolektivním přístupu. Dále nová právní úprava zavádí závaznost soudních rozhodování jako precedentů. Tento princip předvídatelnosti, který vyplývá z ustanovení v § 13 NOZ (2012), říká, že soud se bude rozhodovat na základě rozhodnutí jiného právního případu, se kterým se konkrétní případ shoduje a v případě, že dojde k odchýlení se od dřívějšího rozhodnutí, musí soud toto přesvědčivě odůvodnit. Otázkou bude, jak se nově posílená role soudců projeví v soudní praxi. Jednoznačně lze předpokládat, že zpočátku bude docházet k rozdílným výkladům jednotlivých ustanovení. A pojetí angloamerického práva je možné nalézt i v právu korporačním (ZOK, 2012), příkladem může být oblast správy a řízení obchodních společností nebo zavedení tzv. podnikatelského úsudku. Je tedy možné tvrdit, že se české soukromé právo navrací k pojetí kontinentálního práva, nebo se snad více přibližuje k angloamerickému systému? Nadále zůstává mimo nový kodex upravena oblast pracovněprávní a oblast korporačního práva. S přihlédnutím na obsáhlost NOZ (2012) se lze domnívat, že by to ani nebylo reálné, aby byla veškerá odvětví řešena pouze obecným předpisem. Z tohoto důvodu se lze domnívat, že i úprava rodinného práva měla být ponechána v samostatném předpise, 12
neboť rodinné právo je založeno na odlišných zásadách než občanskoprávní vztahy. Soukromé právo bylo do konce loňského roku členěno do několika právních předpisů, ale v tomto ohledu se nelze domnívat, že by tomu od 1. 1. 2014 bylo jinak. Nový občanský zákoník sjednocuje zejména úpravu osobnostních práv, dědických práv, rodinného práva, absolutních a relativních majetkových práv. K významné změně došlo v oblasti závazkových práv, kde byla odstraněna dvojkolejnost úpravy obsažené dříve jak v občanském, tak i v obchodním zákoníku. To lze považovat za přínosné. Podle zákonodárců by měl být kodex přehlednější a srozumitelnější (MS ČR, 2012). Je však možné považovat počet 3080 paragrafů za přehlednější oproti předchozím předpisům? A rovněž by se dalo polemizovat i nad srozumitelností nového občanského zákoníku (2012). Vzhledem ke změně terminologie a použitým archaismům lze říci, že se nový občanský zákoník stává spíše nesrozumitelný. Právní terminologie je u NOZ (2012) kritizována hlavně z důvodu, že jde o tvary a pojmy zastaralé a nepoužívané. Odborná i laická veřejnost si v dosti případech může pokládat otázku, co tím chtěl tvůrce vlastně říci. Především pro mladší generace jsou například služebnost, právo pastvy, závdavek, výprosa nebo pacht pojmy naprosto neznámé a nejsou schopny si konkrétně vybavit jejich význam. Jednoduše řečeno, veřejnost byla po desetiletí zvyklá na užívání určitých pojmů a bude dost těžké přizpůsobit se novému názvosloví v občanském zákoníku (2012). A možné interpretační problémy vidí i řada odborníků (advokáti, soudci), neboť především oni se budou v praxi potýkat s problémy, způsobenými nesrozumitelností jazyka a obtížnou interpretací pojmů, které určité výrazy představují. Rekodifikace soukromého práva byla široce diskutována. Odborná veřejnost se s jejím příchodem ve svých postojích rozdělila na dva tábory. Jedni nový zákoník vítají, druzí ho odmítají a kritizují. Mezi zastánce rekodifikace patří např. právník Robert Němec, který se k novému kodexu vyjádřil následovně: „Jako každá právní změna přinese i rekodifikace řadu otázek a výkladových problémů, ale ve svém celkovém dopadu jednoznačně představuje posun jak v oblasti principů soukromého práva jako takového, tak pokud jde i o atraktivitu podnikatelského prostředí v oblasti regulace.“ (in Januš, 2013) Rovněž právník Karel Muzikář (in Januš, 2013) hodnotí změnu soukromého práva jako pozitivní, a to i přes určité interpretační problémy, které jsou způsobené nedostatečně zpracovanou judikaturou. Dalším zastáncem rekodifikace je právník Ladislav Štorek, který zastává názor, že „z dlouhodobého pohledu jde nepochybně o velmi pozitivní krok. Jde o moderní předpisy s velkým důrazem na smluvní svobodu stran, na druhou stranu však pečlivě postihující nefér praktiky.“(in Januš, 2013) Na druhé straně však stojí odpůrci nového soukromoprávního kodexu, kteří ho považují za velice nešťastný. Příkladem může být právník Lukáš Trojan: „Úpravu nového občanského zákoníku jednoznačně považujeme za nešťastný zásah do civilního práva České republiky.“ (in Januš, 2013) Dodává, že „...se jedná o kodex, který do české společnosti na mnoho let zavede prvek právní nejistoty a tápání.“ (in Januš, 2013) Mezi přední kritiky lze řadit i advokáta Karola Hrádelu, který mimo jiné inicioval odložení účinnosti nového občanského zákoníku (2012): „Vadí nám celá koncepce občanského zákoníku. To, že si v řadě věcí odporuje, jsou ohromná rizika pro veřejnost.“ (in ČT24, 2013) Právník Petr Čech (in Kramer, 2011), který je považován za jednoho z největších kritiků NOZ (2012), argumentuje, že rekodifikace nebyla nutná v tak velké míře, neboť stát potřebuje právní stabilitu a kontinuitu, a tudíž by podle něj bylo dostačující určité změny zapracovat do stávající legislativy, které již každý rozumí a k níž je ustálená judikatura. Lze předpokládat, že takto vytvořený nový kodex nezůstane bez povšimnutí a bude terčem kritiky i nadále.
13
Právní úprava takového rozsahu s sebou přináší řadu výkladových nejasností a nepřesností. Odborná veřejnost (advokáti, soudy, úřady apod.) se musí seznámit s právní úpravou, naučit se nová pravidla, která kodex zavádí. Stěžejní úloha pak bude na soudech a jejich rozhodování. Výše zmíněné bude nepochybně vyžadovat dlouhý čas, než se utvoří vhodná judikatura, která bude aplikovatelná v praxi. Autorka této práce vnímá jako určitou mezeru i skutečnost, že veřejnost nebyla na změnu tohoto rozsahu dostatečně připravena. Dvouletou dobu legisvakance je sice obecně možné považovat za přiměřenou, pokud by však právní úprava nevykazovala tolik nedostatků a česká politická scéna neprocházela řadou problémů.1 Dlouhou dobu nebylo jasné, jestli nový občanský zákoník (2012) a zákon o obchodních korporacích (2012) vůbec nabude od 1. 1. 2014 účinnosti a v jaké podobě. Odborná veřejnost, především advokáti, měla možná dostatek času na seznámení se s novou soukromoprávní úpravou, ale bylo tohoto prostoru (mimo jiné i z důvodu nejasné budoucnosti nového kodexu) skutečně využito? Podle autorky veřejnost spíše neustále vyčkávala, zda, resp. kdy budou zákonodárci schváleny všechny nezbytné prováděcí předpisy2, bez kterých by bylo možné novou soukromoprávní úpravu jen těžko aplikovat. V souvislosti s tím zaznívaly z řad odborné veřejnosti stále naléhavější otázky, zda je nový občanský zákoník vůbec potřeba, pokud ano, tak proč v podobě a rozsahu publikovaných ve Sbírce zákonů ČR.
3.1 Nový občanský zákoník Občanský zákoník má určité výsadní postavení, neboť obsahuje všeobecná pravidla pro soukromý život. Kromě toho je ale důležitý i tam, kde zvláštní zákony nestanoví něco jiného (Eliáš et al., 2013, s. 23). Nový občanský zákoník přebírá množství pravidel upravených dříve v jiných zákonech, které tímto ruší. Týká se to především práva rodinného, obchodního, práv souvisejících s vlastnictvím bytů a dalších. Nový občanský zákoník (2012) je založen na principu autonomie vůle. Zde se vychází z pojetí Eliáše et al. (2013, s. 27), že svobodní a svéprávní lidé si dokážou nejlépe uspořádat své soukromé záležitosti sami, tedy že mezi nimi má platit, co si ujednali a jaká práva a povinnosti si sami stanovili ve smlouvě. Zákoník vychází především z dispozitivních ustanovení – to znamená, že se použijí, neprojeví-li strany jinou vůli. Výše uvedené popisuje § 3 odst. 1, občanského zákoníku (2012): „Soukromé právo chrání důstojnost a svobodu člověka i jeho přirozené právo brát se o vlastní štěstí... takovým způsobem, jenž nezpůsobí bezdůvodně újmu druhým.“ Nový občanský zákoník (2012) obsahuje také celou řadu ustanovení souvisejících s právnickými osobami. Z Důvodové zprávy k NOZ (MS ČR, 2012) vyplývá, že obecná část se věnuje postavení právnických osob proto, že jsou rovněž subjekty soukromých práv a povinností. V § 118–418 občanského zákoníku (2012) jsou popsány veškeré statusové otázky právnických osob, upravuje se jejich činnost a fungování ve vztahu k obchodním společnostem. Obecná ustanovení pak obsahují především záležitosti týkající se identifikace právnické osoby, jejího vzniku a zániku, orgánů právnických osob, způsobu, jakým lze za právnickou osobu jednat navenek. Zákoník dále upravuje některá
Ministerstvo spravedlnosti plánovalo dokončit legislativní proces v Poslanecké sněmovně do 30. 6. 2013, avšak nastala vládní krize, jednalo se o rozpuštění Poslanecké sněmovny a desítka důležitých zákonů tak zůstala ve třetím čtení. Tehdejší premiér Rusnok však stále doufal v to, že poslanci doprovodnou legislativu odsouhlasí. Dne 8. 8. 2013 se tak stalo. Dne 12. 9. 2013 schválil Senát doprovodné zákony k novému občanskému zákoníku v gesci Ministerstva spravedlnosti ČR s výjimkou zákona o statusu veřejné prospěšnosti a daňové zákony (MS ČR, 2013). Následně Senát schválil zákonná opatření o změně daňových zákonů v souvislosti s rekodifikací. 2 Blíže k doprovodným právním předpisům bude pojednáno v samostatné kapitole. 1
14
obecná ustanovení o obchodních korporacích, neboť z § 210 odst. 1 je zřejmé, že „korporaci vytváří jako právnickou osobu společenství osob.“ (NOZ, 2012) V souvislosti s právnickými osobami je vhodné upozornit na nový termín „právní osobnost“. Zde dochází k terminologické změně oproti minulé úpravě. Podle ustanovení § 15 občanského zákoníku (2012) „právní osobnost je způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti,“ dále pak se v § 20 uvádí, že „právnická osoba může bez zřetele na předmět své činnosti mít práva a povinnosti, které se slučují s její právní povahou.“ Nově je tedy právnická osoba zákonem považována za uměle vytvořený organizovaný útvar, který má právní osobnost. Tím dochází mimo jiné i k určité změně výkladu jednání právnické osoby. Podle starého občanského zákoníku (1964) jednala právnická osoba prostřednictvím statutárního orgánu, nebo svého zástupce. Avšak podle nové úpravy (2012) jedná statutární orgán, či zástupce za právnickou osobu. Občanský zákoník (2012) obsahuje také obecné pojetí podnikatele, který byl původně vymezen obchodním zákoníkem (1991). Zde se rovněž sleduje cíl, aby byl nový občanský zákoník kodexem obecným. Vymezení podnikatele a otázky s ním související jsou řešeny v § 420–435 občanského zákoníku (2012), upraveno je i zastoupení.
3.2 Zákon o obchodních korporacích Jedná se o předpis zcela nový, upravující pouze specifickou oblast obchodních korporací, zejména podmínky jejich fungování. Tuto oblast v mnohém modifikuje a doplňuje právní úpravu obchodního zákoníku (1991). Podle Havla et al. (2012, s. 29) nový právní předpis opouští smíšené pojetí obchodního práva a reguluje pouze podnikatele. Zákon o obchodních korporacích (2012) posiluje autonomii podnikatelů a nechává jim v úpravě vztahů uvnitř obchodních korporací značnou smluvní volnost. Dochází tedy k uvolňování pravidel a vychází se především z dispozitivních ustanovení. Cílem je příliš je neomezovat v podnikání a zároveň chránit ty, kteří nemají dostatečný vliv nebo informace. Je kladen velký důraz na správu a řízení obchodní společnosti, tj. rozvržení jejích práv a povinností mezi zainteresované strany. Správa obchodních korporací by se dala považovat za jednu z nejdůležitějších oblastí korporátního práva. Tento pojem se zavádí především z důvodu sílícího úspěchu britského či amerického korporátního práva. Z materiálů Ministerstva spravedlnosti (MS ČR, 2013) vyplývá, že se jedná o určitý způsob rozložení práv a povinností mezi osoby zapojené do činnosti obchodní korporace (tj. společníky, statutární orgány, výkonný management a věřitele). Cílem tohoto systému je jednak umožnit efektivní řízení obchodní společnosti, jednak zajistit ochranu práv třetích stran. Je zde patrná snaha o nastavení větší smluvní volnosti pro společníky, statutární orgány či management obchodní firmy, ale musí se posuzovat míra profesionality podnikatelů, kteří povinnosti a práva obchodní korporace vykonávají s řádnou péčí, loajalitou a informovaně. V opačném případě za své jednání nesou odpovědnost. Vzhledem k situaci, že zákon o obchodních korporacích (2012) řeší určité právní otázky odlišně, než tomu bylo v obchodním zákoníku (1991), je důležité nastavit určitý způsob, jakým budou upravovány právní vztahy po účinnosti tohoto zákona. Pro stávající obchodní společnosti jsou v první řadě stěžejní přechodná ustanovení zákona o obchodních korporacích (2012, § 775), podle kterých se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne účinnosti tohoto zákona, vymezují tak vztah nové a předcházející právní úpravy. Bezprostřední dopad budou mít především donucující ustanovení § 777 zákona o obchodních korporacích (2012), od kterých se nelze smluvně odchýlit. Přechodná 15
ustanovení mají řešit konflikt, který účinností nového zákona vzniká, a stanovovat, které záležitosti mohou zůstat v režimu starého zákona a které je nutné přizpůsobit zákonu novému. Přechodná ustanovení § 777 odst. 2 ZOK (2012) ukládají společnostem povinnost upravit ta ujednání zakladatelských dokumentů, která jsou v rozporu s donucujícími ustanoveními, a to ve lhůtě šesti měsíců ode dne účinnosti tohoto zákona. V případě nedodržení této povinnosti hrozí sankce či dokonce soudní zrušení společnosti. Přechodná ustanovení ZOK (2012, § 777 odst. 3) stanovují společnosti povinnost upravit ujednání smluv o výkonu funkce a o odměně plynoucí z této funkce, jinak bude platit, že výkon funkce je bezplatný. Přechodná ustanovení téhož paragrafu v pátém odstavci tak dávají společnostem možnost podřídit se změnou společenské smlouvy novému zákonu jako celku. Pokud by tak společnosti učinily do dvou let od účinnosti zákona o obchodních korporacích (2012), již by se na tyto společnosti neaplikoval starý obchodní zákoník (1991), ale řídily by se pouze zákonem novým. Podmínkou tohoto přechodu je změna společenské smlouvy a provedení zápisu do obchodního rejstříku. Pokud by se společnosti nechtěly podřídit zákonu o obchodních korporacích jako celku, platí pro ně ustanovení § 777 odst. 4 (ZOK, 2012), ze kterého vyplývá, že práva a povinnosti společníků se budou i nadále posuzovat podle starého obchodního zákoníku. Je tedy nutné, aby společnosti neopomíjely důležitost výše uvedených změn a přizpůsobily ujednání společenských smluv způsobem pro ně co možná nejvhodnějším, tím se vyhnou případným konfliktům a sankcím.
3.3 Právní předpisy související se rekodifikací Aby byla zajištěna určitá kontinuita a funkčnost nového soukromého práva, bylo nezbytné přijmout rozsáhlou doprovodnou legislativu s tím spojenou. Začátkem loňského roku byla Poslaneckou sněmovnou Parlamentu ČR projednávána převážná část doprovodné legislativy, avšak s dalším komplikovaným vývojem na české politické scéně hrozilo, že doprovodná legislativa nebude v důsledku rozpuštění Poslanecké sněmovny k 1. 1. 2014 schválena. To způsobilo velké obavy odborné veřejnosti z toho, jak bude možné novou úpravu aplikovat bez těchto nezbytných předpisů. V druhé polovině loňského roku byla i přes komplikovanou politickou situaci ve Sbírce zákonů ČR vyhlášena převážná část těchto právních předpisů. Jedná se například o: - zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob; - zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních a zákon č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony; - zákon č. 294/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů; - zákon č. 256/2013 Sb., katastrální zákon. Důvodem jednotné úpravy veřejných rejstříků byla jak jejich technická a veřejnoprávní povaha, tak také sjednocení a zjednodušení složité struktury různých rejstříků (MS ČR, 2012).
16
4 Praktická část Jak již bylo uvedeno v úvodu práce, společnost s ručením omezeným je považována za jednu z nejpoužívanějších forem obchodních společností. S nástupem nové soukromoprávní úpravy prošla bezesporu mnoha změnami. Nová právní úprava společnosti s ručením omezeným by měla společníkům přinést větší míru volnosti při úpravě jejich vzájemných vztahů, klade důraz na správu obchodních společností. Cílem vytvoření zákona o obchodních korporacích (2012) bylo umožnit efektivní řízení společnosti a zároveň poskytnout dostatečnou ochranu i třetím osobám (MS ČR, 2013). Nová právní úprava by měla přinášet jednodušší pravidla při správě a fungování obchodní společnosti. Na první pohled by se dalo usuzovat, že přináší velké množství výhod, zejména pro společnost s ručením omezeným. Z dalšího výkladu bude ale zřejmé, že tomu tak být ve skutečnosti nemusí. Společnosti s ručením omezeným jsou zakládány za účelem, aby umožnily vykonávání určité podnikatelské činnosti, která bude přinášet vlastníkům (společníkům) užitek. Primárním účelem takové společnosti je dosahování zisku. Společnosti musí brát zřetel na zásadu dobrých mravů a přizpůsobit svá jednání zásadě poctivého obchodního styku. Přesto může při podnikatelské činnosti docházet i k určitým konfliktům. Nová právní úprava zavádí nová pravidla, která by měla zabránit tomu, aby členové orgánu společnosti zneužívali svého postavení na úkor ostatních (Eliáš et al, 2013, s. 121). Nová pravidla však s sebou nesou i větší míru odpovědnosti a přináší pro společníky a členy statutárních orgánů při nedodržování daných pravidel (například v souvislosti s výkonem funkce) i možná rizika. Práce se dále zaměřuje na oblasti změn vyvolaných novou právní úpravou a možnosti společností se jim přizpůsobit. Přizpůsobení se realizuje jednak zákonnou cestou (zákonem), to znamená, že určitá pravidla přestávají s účinností nového zákona platit. V tomto případě společníci musí na tuto skutečnost reagovat úpravou příslušných odpovídajících dokumentů; pokud nedojde k úpravě, platí ustanovení zákona (ZOK, 2012). V druhém případě je úprava závislá na rozhodnutí společníků, jak využít nových možností. Úpravy tedy mohou nastat, ale také nemusejí být vůbec využity. Na přizpůsobení se novým zákonům jsou pro společnosti (společníky) stanoveny lhůty: - šest měsíců od nabytí účinnosti ZOK (2012), tj. do 1. 7. 2014, na úpravu společenských smluv, které nejsou v souladu s novým právem a úpravu smluv o výkonu funkce a odměně; - dva roky na změnu společenské smlouvy, kterou se obchodní korporace podřídí zákonu o obchodních korporacích (2012) jako celku; - tři roky na přizpůsobení se novému občanskému zákoníku (2012). Společníci proto musí zvážit, zda se chtějí řídit novým právem nebo kombinací nového práva a starého obchodního zákoníku. Situace, kdy se společnost řídí částečně obchodním zákoníkem (1991) a částečně novým právem (NOZ, 2012, ZOK, 2012), může být pro společnost v budoucnu dosti zatěžující a problémové. Z tohoto důvodu autorka považuje za vhodné poskytnout přehled nejpodstatnějších změn a pokusit se posoudit jejich dopad na praxi.
17
4.1 Právní úprava společnosti s ručením omezeným podle zákona o obchodních korporacích Zákon č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (dále zákon o obchodních korporacích nebo ZOK) upravuje základní podmínky fungování obchodních korporací. Korporační právo definuje množství odlišností, které se vážou na to, že obchodní společnost je podnikatelem a vstupuje do složitých vztahů (Eliáš et al., 2013, s. 120). Zde je nezbytné věnovat pozornost obecným pravidlům, která se týkají právnických osob, korporací nebo podnikatele. Tato obecná pravidla jsou upravena v občanském zákoníku (2012) a korporační právo na ně navazuje. Zákon o obchodních korporacích (2012) je rozdělen do několika částí, obecně upravuje: - společné záležitosti správy a fungování korporací; - založení společnosti; - rozložení její vnitřní struktury orgánů; - odpovědnost členů těchto orgánů; - zrušení korporace. Zákon o obchodních korporacích (2012, § 1) výslovně definuje, že obchodními korporacemi jsou obchodní společnosti, mezi které je řazena i společnost s ručením omezeným jakožto společnost kapitálová. Vzhledem k opuštění limitujícího ustanovení o minimální hranici základního kapitálu, mizí i majetkový rys charakteristický pro kapitálové společnosti. Společnost s ručením omezeným je však i nadále řazena mezi kapitálové společnosti, a to s ohledem na omezené ručení společníků a jejich účast na správě řízení. Tím se tedy nadále liší od osobních společností. Zákon o obchodních korporacích (2012, § 132 odst. 1) definuje společnost s ručením omezeným jako „společnost, za jejíž dluhy ručí společníci společně a nerozdílně do výše, v jaké nesplnili vkladové povinnosti podle stavu zapsaného do obchodního rejstříku v době, kdy byli věřitelem vyzváni k plnění.“ Z definice je zjevné, že základní kapitál pozbývá na své důležitosti, nadále již není vzhledem k velmi nízké minimální hranici vkladu považován za koncepční prvek (Štenglová et al., 2013, s. 271). Nicméně koncepčním prvkem stále zůstává ručení společníků, z čehož lze konstatovat, že i nadále je zachována podstata společnosti, jako tomu bylo doposud. Společnost s ručením omezeným je následně upravena zvláštními ustanovení § 132–242 ZOK (2012).
4.2 Základní kapitál a vklady společníků do společnosti Základní kapitál dnes už ve společnosti s ručením nepředstavuje základní prvek nezbytný pro vznik společnosti. To vyplývá z následujících skutečností. Základní kapitál je definován jako „souhrn všech vkladů“ (ZOK, 2012, § 30). Společnost s ručením omezeným je taková „společnost, za jejíž dluhy ručí společně a nerozdílně do výše, v jaké nesplnili vkladové povinnosti...“ (ZOK, 2012, § 132 odst. 1), přičemž „minimální výše vkladu je 1 Kč“ (ZOK, 2012, § 142 odst. 1), pokud společenská smlouva neurčí jinak. Z toho jasně vyplývá, že dochází k opuštění minimální hranice základního kapitálu, resp. výše základního kapitálu není stanovena vůbec, je stanoven jen minimální vklad, který pak v souhrnu tvoří základní kapitál. Obchodním zákoníkem (1991, § 108-109 odst. 1) byla výslovně stanovena minimální hranice ve výši 200 000 Kč, přičemž minimální vklad společníka musel být alespoň 20 000 Kč. Nová právní úprava tedy odbourala finanční bariéry v podobě minimálního základního kapitálu. Tento fakt umožňuje snadnější a pro mnohé i atraktivnější vstup do podnikání. Má však i svá úskalí.
18
Zákonem přípustná minimální hranice základního kapitálu měla mít opodstatnění především ve funkci určité ochrany a garance vůči třetím osobám, zejména věřitelům. Pokud by se však skutečně na základní kapitál mělo nahlížet jako na garanci v případě platební neschopnosti, tak ani výši 200 000 Kč nebylo možné považovat za dostačující. V mnoha případech tato hranice nemohla garantovat věřitelům úhradu jejich pohledávek. Základní kapitál představoval pouze účetní hodnotu a neexistovaly žádné prostředky (sankce), které by nutily společnosti k udržení zákonné výše základního kapitálu například na bankovních účtech. Tím bylo způsobeno to, že pro mnohé představoval základní kapitál spíše určitý byrokratický počin znepříjemňující vstup do podnikání. Uvedené skutečnosti pravděpodobně vedly ke zrušení této minimální výše základního kapitálu. Základní kapitál dnes vyjadřuje neměnný údaj, pouhý souhrn všech vkladů. Otázka ochrany třetích osob je novou právní úpravou (NOZ, 2012, ZOK, 2012) řešena např. vyšší mírou odpovědnosti při správě majetku společnosti (zde musí správce postupovat s péčí řádného hospodáře), nebo testem insolventnosti, jenž by měl zabránit poskytnutí takových plnění, která by přivedla společnost do úpadku. Pokud je totiž společnost v úpadku, znamená to, že není schopna uspokojit ani všechny nároky věřitelů, a společníci tak ztrácejí jakýkoliv nárok na majetek společnosti (ZOK, 2012, § 40). Tímto ustanovením je vysloven zákaz společnosti vyplatit si zisk či jiné prostředky z vlastních zdrojů, pokud by si tímto mohla přivodit úpadek dle § 3 insolvenčního zákona (2006). K tomu dodává Vrba (2014, s. 48), že vzhledem k tomu, že insolvenční zákon obsahuje dvojí definici úpadku, tj. ve formě platební neschopnosti a ve formě předlužení, lze z toho usuzovat, že i dělení a vyplácení zisku společnosti je zákonem vázáno na splnění dvou úpadkových testů. Dále k tomu dodává, že aplikace každého z nich může vést k rozdílnému výsledku, je tedy nutné provést oba testy. Podle Štenglové et al. (2013, s. 102) by měl test insolvence zabránit situacím, kdy výplata zisku způsobí kritickou nerovnováhu na straně aktiv při nedostatku hotovosti v porovnání se splatnými dluhy společnosti nebo v případě nedostatku celkového majetku vzhledem k celkovým dluhům obchodní společnosti. Základní kapitál však neměl pouze garanční funkci, ale považoval se i za jakési „startovné“. Vypuštění této regulace umožní podnikatelům, především těm malým, snazší vstup do odvětví. Do minulého roku musel mít zakladatel určitý minimální kapitál, jehož hodnotu mohl využívat k zajištění své činnosti. Dnes, pokud se rozhodne založit společnost s počátečním vkladem v celkové výši 1 Kč a půjde-li o jediného zakladatele, bude tedy jeho základní kapitál pouze 1 Kč. Jak bude takováto společnost existovat, když nemá žádný majetek? Je jasné, že v některých případech se bude muset společnost od samého začátku své existence zadlužovat, tudíž se může ocitat v situaci hrozícího úpadku. Tato situace může být pro zakladatele a společníky velice riziková. Nehledě na to, že vůči třetím osobám nemůže takováto společnost působit důvěryhodně. Proto autorka zastává názor, že určitý základní kapitál měl pro společnost s ručením omezeným své opodstatnění, minimálně ve formě jakéhosi „startovného“. Pelikán (2012, s. 78) v souvislosti s tímto vyjádřil shodný názor: „Zrušení tohoto požadavku povede ke zvýšení nezodpovědnosti některých ekonomických subjektů, kteří nebudou při podnikání prostřednictvím společnosti s ručením omezeným riskovat ze svého majetku jedinou korunu.“ Oblast vkladů neprošla výraznými změnami, je ale vhodné zmínit některé odlišnosti oproti původní úpravě obchodního zákoníku (1991). Obecné ustanovení § 15 odst. 1 ZOK (2012) vymezuje, „že vkladem je peněžní vyjádření hodnoty předmětu vkladu do základního kapitálu obchodní korporace.“ Definice oproti minulé úpravě dostála určitých změn, avšak svou podstatou zůstává nezměněna. Z definičního vymezení vkladů
19
bylo odstraněno obsáhlé pojednání o tom, co lze považovat za nepeněžitý vklad. Nová právní úprava toto zjednodušila a stanovuje, že předmětem vkladu je věc, kterou se společník zavazuje vložit do korporace za účelem nabytí účasti v ní (ZOK, 2012, § 15 odst. 2). Zákon rovněž vypustil zákaz ohledně hospodářské využitelnosti nepeněžitého vkladu ve vztahu k předmětu podnikání. Avšak nadále nelze za vklad považovat provedení určité práce či služby. K problematice vkladu je vhodné ještě zmínit změnu, která nastala v oblasti oceňování nepeněžitého vkladu znalcem. Zákonem o obchodních korporacích (2012, § 143) je určeno, že znalce pro ocenění nepeněžitého vkladu si vybírají zakladatelé společnosti ze seznamu znalců stanovený jiným právním předpisem. Toto se dá považovat za pozitivní změnu, neboť dle obchodního zákoníku (1991, § 59) musel být znalec vybírán místně příslušným soudem na návrh zakladatele společnosti. Nehledě na to, že dosavadní praxí bylo, že soud rozhodoval o určení znalce na návrh zakladatele, který ve svém návrhu osobu znalce označil, soud tuto skutečnost ve většině případů schválil. Současnou právní úpravou by měly pominout zbytečné komplikace a v praxi by mělo dojít ke zjednodušení a především k urychlení celého procesu. Určitá změna proti obchodnímu zákoníku (1991) nastala v určení osoby správce vkladu. Podle zákona o obchodních korporacích (2012, § 18) je výslovně uvedeno, že správcem vkladu může být i zakladatel. Z toho je tedy možné vyvodit, že na rozdíl od minulé úpravy obchodního zákoníku (1991), která určovala, že správcem vkladů mohl být pověřený zakladatel, nebo v případě peněžitých vkladů i pověřená banka, může dnes být správcem vkladů kdokoliv, kdo tím bude pověřený. Nadále zůstává zachována právní úprava v oblasti nabývání vlastnického práva k předmětům vkladů, tj. okamžikem svého vzniku (ZOK, 2012, § 25).
4.3 Podíly společníků Úvodem této kapitoly je vhodné upozornit na to, že došlo k jednotnému terminologickému vymezení „podílu“. Oproti původní úpravě se již nerozlišuje, co se považuje za podíl a co za obchodní podíl. Stejně tak bylo jasně vymezeno, že podíl je svou podstatou věcí nehmotnou (NOZ, 2012, § 496). Oblast podílu ve společnosti s ručením omezeným zaznamenala větší počet změn. Zde se uplatňuje především autonomie vůle smluvních stran a úprava podílu tak stojí především na dispozitivních ujednáních společníků ve společenské smlouvě. Zákon o obchodních korporacích (2012, § 31) i nadále definuje pojem podílu: „Podíl představuje účast společníka v obchodní korporaci a práva a povinnosti z ní plynoucí.“ Výraznou změnu však představuje možnost vlastnit více druhů podílů. Toto obchodní zákoník (1991) umožňoval pouze v případě akciové společnosti. Podle tohoto zákona platilo pro společnost s ručením omezeným pravidlo, že každý společník mohl mít pouze jeden podíl. V případě, že se společník účastnil dalším vkladem, jeho vklad se zvýšil odpovídajícím způsobem a s tím i jeho podíl (obchodní zákoník, 1991, § 114 odst. 2). Druhá část předchozí věty se uplatní i dnes, neboť zákon výslovně uvádí, že podíly s nimiž jsou spojena stejná práva a povinnosti tvoří i nadále jeden druh podílu (ZOK, 2012, § 135 odst. 1). Z téhož zákona dále vyplývá, že v případě, že s podílem nejsou spojena žádná zvláštní práva a povinnosti, je tento podíl považován za podíl základní, k němuž se vztahují pouze základní práva a povinnosti plynoucí ze samotné účasti společníka (ZOK, 2012, § 135 odst. 1). Vlastnění více druhů podílů je však podmíněno výslovným určením druhu a obsahu podílu ve společenské smlouvě. S každým podílem 20
jsou spojena určitá práva a povinnosti, je tedy nutné, aby společenská smlouva jasně vymezovala, jaká práva a jaké povinnosti se ke konkrétnímu podílu vážou. Zákon o obchodních korporacích (2012) umožňuje i volnější podmínky v oblasti převodu podílu. Vymezuje, že „každý společník může svůj podíl převést na jiného společníka“, avšak společenská smlouva i v tomto případě může převod na jiného společníka podmínit (ZOK, 2012, § 207). Podle obchodního zákoníku (1991, § 115) byl i k takovému převodu nutný souhlas valné hromady. Pokud jde o převod podílu na třetí osobu, lze tak podle ZOK (2012) učinit pouze se souhlasem valné hromady, neurčuje-li společenská smlouva něco jiného. Zde je patrný určitý rozdíl oproti původní úpravě obchodního zákoníku (1991), podle kterého bylo možné uskutečňovat převod podílu na třetí osobu jen v případě, byla-li tato možnost výslovně ve společenské smlouvě upravena (Štenglová et al., 2009, s. 374) s tím, že společenská smlouva může podmiňovat i určité podmínky tohoto převodu. Podle původní úpravy bylo tedy možné převést obchodní podíl na třetí osobu i bez souhlasu valné hromady. Další významnou změnou je i možnost, že podíl je představován v podobě cenného podílu, tzv. kmenového listu. Zákon o obchodních korporacích (2012, § 137) výslovně umožňuje podíl společníka v podobě kmenového listu, určí-li tak společenská smlouva. Tentýž paragraf dále určuje, že kmenový list je cenný papír na řad a nelze jej vydat jako zaknihovaný cenný papír. Nesmí být vydán k podílu, jehož převoditelnost je omezena, nebo podmíněna (ZOK, 2012, § 137). Následně jsou v § 138 téhož zákona uvedeny obligatorní náležitosti kmenového listu. Určitá nevýhoda vydání kmenového listu může být spatřována právě v tom, že jeho převoditelnost nesmí být nijak omezena. Kmenový list tedy může být převeden na kohokoliv bez souhlasu valné hromady a tím se stává určitou nevýhodou pro společnost, neboť společníci nemohou ovlivnit, kdo se nově může stát jeho nabyvatelem (společníkem). Vlastnické právo se v tomto případě převádí dle nového občanského zákoníku (2012, § 1103) smlouvou k okamžiku jeho předání. Oznámení o změně osoby společníka je vůči společnosti účinné dnem předložení tohoto oznámení (ZOK, 2012, § 210). Vzhledem k tomu, že tedy nelze v případě tohoto kmenového listu ve společenské smlouvě vymezit určitá pravidla ohledně jeho převodu, měly by společnosti zvážit, zda jsou ochotné přijmout riziko, že se společníkem může do budoucna stát naprosto kdokoliv. Doposud byla společnost s ručením omezeným z velké většiny používána spíše pro uzavřený okruh společníků, který nepřipouštěl libovolný vstup jakéhokoliv neznámého společníka. Naopak možnost vlastnictví podílu společnosti s ručením omezeným ve formě „cenného papíru“ – kmenového listu – se může pro určitou společnost a její společníky projevovat pozitivně. Do jaké míry bude institut kmenových listů v praxi využíván, ukáže pravděpodobně až budoucnost v řádu několika let.
4.4 Společenská smlouva Společenská smlouva společnosti s ručením omezeným představuje dokument, na kterém je založena existence celé společnosti. Společenská smlouva dává společníkům prostor k upravení si svých práv a povinností tak, jak jim to vyhovuje. Dle nové právní úpravy je možné náležitosti společenské smlouvy rozdělit na dvě skupiny: na obligatorní náležitosti, které musí smlouva obsahovat po celou dobu jejího trvání, a na náležitosti, které souvisí se založením společnosti, s tím, že tyto náležitosti je možné po splnění vkladové povinnosti vypustit (ZOK, 2012, § 146 odst. 3). Obligatorně jsou v novém občanském zákoníku (2012, § 123) uvedeny náležitosti, které musí 21
zakladatelské právní jednání právnických osob obsahovat. ZOK (2012, § 146) náležitosti společenské smlouvy společnosti s ručením omezeným dále doplňuje či rozšiřuje. Při bližším srovnání obou úprav je možné konstatovat, že náležitosti společenské smlouvy dostály změn hlavně v úpravě a vymezení různých druhů podílů každého společníka a práv a povinností s nimi spojených (ZOK, 2012, § 146 odst. 1 d). Dále je nově stanovena povinnost uvést ve společenské smlouvě počet všech jednatelů včetně způsobu jejich jednání za společnost (ZOK, 2012, § 146 odst. 1 g). Způsoby jednání za společnost budou blíže specifikovány v následujících kapitolách. Nová je též povinnost, že u všech fyzických osob, tj. členů orgánů společnosti, musí být uveden zápis o jejich pobytu. Nestačí přitom uvést pouze trvalý pobyt, ale i místo skutečného pobytu. Tato skutečnost vyplývá ze zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob v ustanovení § 7. Tato povinnost dříve dána nebyla a v rejstříku se uváděly pouze trvalé pobyty těchto osob. Ostatní obligatorní náležitosti zůstaly zachovány. Společenská smlouva může být měněna dohodou všech účastníků (ZOK, 2012, § 147 odst. 1), která musí mít formu notářského zápisu. ZOK (2012, § 6 odst. 1) mimo jiné určuje, pro která jednání se vyžaduje písemná forma s úředně ověřenými podpisy, v opačném případě by toto právní jednání vedlo až k jeho neplatnosti. Nově je upravena situace, kdy o změně společenské smlouvy rozhoduje valná hromada. Zde dochází k určitému posunu, neboť dle obchodního zákoníku (1991, § 125 odst. 1 d) do působnosti valné hromady jednoznačně spadaly i otázky ohledně změny společenské smlouvy. I tehdy platilo, že pokud všichni společníci souhlasili se změnou společenské smlouvy a uzavřeli dohodu, nebylo třeba svolávat v tomto směru valnou hromadu, takovýto počin byl platným právním úkonem a valná hromada o změně v takovém případě nerozhodovala (Štenglová et al., 2009, s. 398). Dnes právní úprava (ZOK, 2012, § 147 odst. 1) připouští i možnost změny společenské smlouvy na základě rozhodnutí valné hromady jakožto nejvyššího orgánu společnosti s ručením omezeným, avšak pouze za předpokladu, že tuto možnost připouští společenská smlouva. Zákon zde opět ponechává na vůli společníků, zda valné hromadě působnost rozhodování o změně společenské smlouvy svěří, či nikoliv (Štenglová et al., 2013, s. 323). V případě, že tedy valná hromada tuto působnost má, tak se takovéto rozhodnutí osvědčuje veřejnou listinou (ZOK, 2012, § 147 odst. 2). Dle tohoto ustanovení musí mít rozhodnutí písemnou formu s ověřenými podpisy, byť dle § 6 (ZOK, 2012) je v odst. 2 výslovně uvedeno, že písemná forma právního jednání se nepoužije v případě rozhodnutí nejvyššího orgánu. Zde se dá usuzovat, že se bude postupovat dle zvláštního ustanovení § 147 odst. 2, neboť jde o ustanovení zvláště upravující právní jednání společnosti s ručením omezeným, je tedy možné dovodit, že má přednost před obecným ustanovením tohoto zákona.
4.5 Založení a vznik společnosti Oblast založení a vzniku společnosti nedostála významných změn. Obecné záležitosti týkající se založení a vzniku obchodní korporace jsou formulovány novým občanským zákoníkem (2012) v ustanovení týkajících se právnických osob. Z občanského zákoníku (2012, § 122) plyne, že právnická osoba se zakládá zakladatelským právním jednáním, tj. v případě společnosti s ručením omezeným společenskou smlouvou ve formě veřejné listiny (ZOK, 2012, § 8). Zde považuje autorka za důležité opět zmínit, že i nadále trvá skutečnost, že v době mezi založením a vznikem nemá právnická osoba (obchodní korporace) právní osobnost. Práva a povinnosti nabývá až svým vznikem, což je dnem zápisu do veřejného rejstříku (NOZ, 2012, § 126). Návrh na zápis do obchodního rejstříku
22
se podává do šesti měsíců ode dne jejího vzniku (ZOK, 2012, § 9 odst. 1). V tomto případě jde o změnu oproti obchodnímu zákoníku (1991), který dle § 62 určoval, že návrh na zápis do obchodního rejstříku musí být podán do 90 dnů od založení společnosti. Zákon (ZOK, 2012, § 9 odst. 2) však připouští i odlišnou lhůtu pro zápis, je-li tak výslovně upraveno ve společenské smlouvě. Je tedy opět na vůli stran, jakou lhůtu pro zápis si ve společenské smlouvě určí, chtějí-li lhůtu výrazněji zkrátit. V případě, že návrh na zápis nebyl podán ve stanovené lhůtě, platí, že zakladatelé od smlouvy odstoupili (Havel et al., 2012, s. 32). K zápisu společnosti do obchodního rejstříku by autorka ještě zmínila, že zákon o veřejných rejstřících zavedl možnost provedení zápisu notářem. V zákoně o veřejných rejstřících (2013) je v § 108 nově dána možnost provést zápis do rejstříku notářem. Po podání této žádosti pak notář může společnost do rejstříku zapsat bez zbytečného odkladu i dálkovým přístupem (ZVR, 2013, § 113). Tento postup by měl výrazně urychlit proces zápisu, tudíž by společnost mohla vzniknout v relativně krátkém čase. Avšak toto bude fungovat pouze za podmínek, že notáři budou dostatečně vybaveni technickými prostředky, které by tento dálkový způsob umožňovaly. Autorka se však domnívá, že řada notářů takové možnosti nemá, tudíž ještě chvíli potrvá, než bude tento proces plně funkční a bude možné se na něj plně spolehnout.
4.6 Členové orgánu společnosti s ručením omezeným a jejich povinnosti Zákon o obchodních korporacích (2012) obecně v ustanovení § 44 a následujících upravuje orgány obchodní korporace. V rámci § 44 jsou vymezeny veškeré orgány obchodních korporací. Nejvyšším orgánem kapitálové společnosti je valná hromada (ZOK, 2012, § 44 odst. 1). Odst. 5 pak vymezuje, že statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným je každý jednatel, pokud ze společenské smlouvy nevyplývá, že více jednatelů tvoří kolektivní orgán. Z nové právní úpravy vyplývají i určité povinnosti pro členy volených orgánů. Primárně tyto základní otázky řeší občanský zákoník (2012). I obecně je o orgánech právnických osob pojednáno v občanském zákoníku (2012). V souladu s ustanovením § 151 odst. 1 (NOZ, 2012) rozhodují členové orgánu za právnickou osobu a nahrazují její vůli. Ze zákona dále vyplývá, že v případě existence více členů v rámci orgánu se jedná o orgán kolektivní (NOZ, 2012, § 152 odst. 1) a v takovém případě musí dle § 156 odst. 1 rozhodovat o záležitostech ve sboru. Nová právní úprava (NOZ, 2012, ZOK, 2012) klade na členy volených orgánů určité povinnosti, které mají vůči společnosti, a z nedodržení povinností pak vyplývá odpovědnost. K ucelenosti výkladu je vhodné uvést, kdo se členem orgánu může stát a jaké základní povinnosti pro něj z funkce vyplývají. Primární podmínkou je plná svéprávnost osoby, jež je do funkce volena či jmenována (NOZ, 2012, § 152 odst. 2). Občanský zákoník (2012, § 153 odst. 1) stanoví, že osoba, jejíž úpadek byl osvědčen, se může stát členem orgánu jen za předpokladu, oznámila-li to předem tomu, kdo ji do funkce povolává. To však neplatí, pokud od skončení insolvenčního řízení uplynuly alespoň tři roky. Stejně tak osoba, která je členem orgánu, má povinnost osvědčení o úpadku bez zbytečného odkladu oznámit tomu, kdo ji do funkce povolal (NOZ, 2012, § 153 odst. 2). V případě, že toto neoznámí, může se ten, kdo má na tom právní zájem, u soudu domáhat jejího odvolání (NOZ, 2012, § 153 odst. 3). V návaznosti na to zvláště zákon o obchodních korporacích (2012) v § 46 vylučuje, kdo se nemůže stát členem orgánu z důvodu dané překážky výkonu funkce. Obecné ustanovení § 159 odst. 1 nového
23
občanského zákoníku (2012) pak následně stanovuje, že „kdo přijme funkci člena voleného orgánu, zavazuje se, že ji bude vykonávat s nezbytnou loajalitou i s potřebnými znalostmi a pečlivostí.“ Z uvedeného paragrafu dále plyne, že nedbale jedná ten, kdo není této péče schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodí z toho pro sebe důsledky (NOZ, 2012, § 159 odst. 1). Další pravidla pro řádný výkon funkce člena orgánu jsou upravena zákonem o obchodních korporacích (2012), tudíž se dále výslovně aplikují pouze na obchodní korporace. Je důležité též odlišit povinnosti členů volených orgánů3 a členů, kterým vzniká členství v korporaci následkem jejich přijetí (dále „společníci“). Pro společníky například neplatí povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, neboť tato povinnost se vztahuje pouze na členy statutárního orgánu jakožto na členy volené do funkce. Pro společníky však platí, že se musí vůči korporaci chovat čestně a zachovávat její vnitřní řád (NOZ, 2012, § 212 odst. 1). Povinnosti i odpovědnost členů orgánu společnosti s ručením omezeným byla obchodním zákoníkem (1991) řešena dosti omezeně. Odkazovalo se na přiměřené použití ustanovení § 194 tohoto zákona, upravující povinnosti a odpovědnost akciové společnosti, a v případě porušení povinností člena orgánu se následně postupovalo dle právní úpravy pro akciové společnosti. Nová právní úprava (NOZ, 2012, ZOK, 2012) tato pravidla sjednocuje a ta jsou aplikovatelná obecně na všechny obchodní korporace. Dá se říci, že zákon o obchodních korporacích (2012) otázky odpovědnosti upravuje šířeji a aplikuje je na všechny obchodní korporace obecně.
4.6.1 Péče řádného hospodáře Povinnost jednat s péčí řádného hospodáře není v nové právní úpravě žádnou novinkou. V minulosti bylo mnohokrát řešeno, co všechno by taková péče měla obnášet. Občanský zákoník (2012) ji přebírá a do určité míry více specifikuje. Z publikace Dědiče a Lasáka (2010, s. 1351) lze péči řádného hospodáře charakterizovat následujícími požadavky na funkci: - plnění povinností na určité odborné úrovni především v souvislosti s řízením korporace; - seznamovat se s novými poznatky v oboru řízení a správy společnosti a uplatňovat je v činnosti společnosti; - rozhodovat se se znalostí věci; - umět rozpoznat situaci, ve které je nutná odborně kvalifikovaná pomoc zajištěná odborníkem; - spravovat majetek společnosti tak, aby nevznikala škoda jeho úbytkem nebo znehodnocením, ale také pečovat o majetek společnosti, aby byl majetek zhodnocován v maximální možné míře; - povinnost loajality, tj. povinnost jednat v zájmu společnosti; - povinnost zachovávat mlčenlivost; - dodržování i určitých pravidel, které jsou v zájmu společnosti, např. zákaz konkurence. Dle obchodního zákoníku (1991) také platilo pravidlo, že v případě sporu ohledně pochybností o řádném výkonu funkce musel člen orgánu prokázat, že funkci s náležitou 3
Vzhledem k užšímu zaměření se pouze na společnost s ručením omezeným je v dalším textu jako člen orgánu chápán především člen statutárního orgánu, neboť v případě společnosti s ručením omezeným jde o jediný volený orgán. Dozorčí rada bývá zřizována málokdy, proto se výklad zaměří pouze na členy statutárního orgánu.
24
péčí řádného hospodáře vykonával. Důkazní břemeno pro členy orgánů i nadále ze zákona vyplývá, konkrétně z obecného ustanovení § 4 ZOK (2012), kterým je dána možnost domáhat se určitého práva za společnost nebo proti ní. Je tedy zřejmé, že jednat s péčí řádného hospodáře není žádnou novinkou. Nová právní úprava však na péči řádného hospodáře klade mnohem větší důraz. Jednak je definice obecně řešena v občanském zákoníku (2012) a dále v zákoně o obchodních korporacích (2012) je více specifikována a doplněna o další instituty zajišťující odpovědnost a ručení členů orgánů. Nová právní úprava je však založena na vyvratitelné domněnce nedbalosti: „Má se za to, že jedná nedbale, kdo není této péče řádného hospodáře schopen, ač to musel zjistit při přijetí funkce nebo při jejím výkonu, a nevyvodil z toho pro sebe důsledky.“ (NOZ, 2012, § 159 odst. 1) Člen voleného orgánu, který při plnění povinností zjistí, že nebude s řádnou péčí a na odborné úrovni schopen plnit své povinnosti, měl by z toho pro sebe včas vyvodit důsledky a z funkce odstoupit. V opačném případě se vystavuje sankcím, které plynou z nedodržení povinností v souvislosti s výkonem funkce.
4.6.2 Pravidlo podnikatelského úsudku Na pravidlo péče řádného hospodáře navazuje § 51 odst. 1 zákona o obchodních korporacích (2012), který říká, že „pečlivě a s potřebnými znalostmi jedná ten, kdo mohl při podnikatelském rozhodování v dobré víře rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace; to neplatí, pokud takovéto rozhodování nebylo učiněno s nezbytnou loajalitou.“ Zde se oproti obchodnímu zákoníku (1991) lze setkat se zdánlivě novým pravidlem podnikatelského úsudku. Podle Kartoušové (2013, s. 281) se však o převratnou novinku nejedná, neboť i v minulosti se judikatura k podnikatelskému úsudku přikláněla, avšak odpovědnost členů orgánů za porušení povinností byla v minulosti řešena spíše v oblasti trestněprávní. Pravidlo podnikatelského úsudku je v zákoně o obchodních korporacích (2012) zavedeno po vzoru některých zahraničních právních předpisů, především podle vzoru angloamerického právního systému. Dle Štenglové et al. (2013, s. 135) bylo toto pravidlo převzato z důvodu možné odchylky od aplikace obecného pravidla o péči řádného hospodáře. Autoři dále uvádějí, že podstata tohoto pravidla spočívá v tom, že dává jednajícím členům orgánů možnost „pevného zálivu“ tehdy, pokud jednali podle pravidel, bez ohledu na způsobený následek. Pravidlo podnikatelského úsudku je založeno na koncepci, že pokud někdo jedná náležitě, informovaně a v zájmu společnosti, nemůže nést veškerá rizika, která mohou v rámci podnikání nastat (Havel et al., 2012, s. 53). Podle Kožiaka (2012, s. 111) se testem podnikatelského úsudku zkoumá, zda statutární orgán jedná v dobré víře, zda mohl rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v zájmu obchodní korporace. V případě porušení uvedených pravidel nese důkazní břemeno jednající člen orgánu (ZOK, 2012, § 4). Dle Štenglové et al. (2013, s. 136) „zákon vychází z toho, že porušením péče řádného hospodáře v návaznosti na pravidlo podnikatelského úsudku není každé jednání člena orgánu, které mělo pro obchodní korporaci nepříznivé následky, zcela nekompromisní je v tom směru, že porušil-li člen orgánu zákonem stanovenou povinnost loajality, nemůže se zprostit důsledku svého jednáním poukazem na to, že jednal v dobré víře a mohl rozumně předpokládat, že jedná informovaně a v obhajitelném zájmu obchodní korporace.“ Pravidlo podnikatelského úsudku je podle Kožiaka (2012, s. 112) zavedeno zpravidla z důvodu usnadnění činnosti soudů, zlepšení postavení statutárního orgánu a přínosu ekonomické výhody korporaci. Byť bylo možné se v minulosti s uplatněním podnikatelského úsudku v soudní praxi setkat, otázkou je, zda bude mít jeho výslovné vnesení do zákona takový přínos
25
pro společnost, jak se někteří domnívají. Obecně lze říci, že nová právní úprava vyvolává spíše určité obavy; lze tedy předpokládat, že v prvopočátku může způsobit určitou nejistotu jednatelů při plnění jejich povinností. Nová právní úprava klade v případě statutárních orgánů mnohem větší důraz na řádné plnění povinností, přisuzuje jim více odpovědnosti a s tím i související rizika. Do loňského roku byla česká společnost zvyklá podřizovat se při plnění povinností i práv určitým zákazům a příkazům, které vytvářely právní předpisy. Společnost byla zvyklá na určitý model, podle kterého se řídila. Nová právní úprava přiznává společníkům a členům orgánů volnější přístup k vykonávání podnikatelských aktivit, ale zároveň je staví do pozic, že za svá rozhodnutí nesou veškerou odpovědnost. Z postavení jednatelů by se dalo soudit, že mohou mít určité obavy, jak se bude nahlížet na jejich konkrétní rozhodování, budou se méně uchylovat k riskantnějším rozhodnutím, neboť se budou obávat, že jim následkem toho bude hrozit postih. Nabízí se též úvaha, zda to naopak nepovede k tomu, že členové orgánů nebudou tolik svázáni zákazy a příkazy, budou mít volnější přístup k plnění svých povinností, a tedy i k zefektivnění celé jejich podnikatelské činnosti. Posuzovat lze případ od případu. Například jednatel společnosti s ručením omezeným, který pro společnost vykonává funkci bez jakékoliv majetkové účasti na společnosti, se může ocitnout v situaci, že se bude bát více riskovat, bude na něj vyvíjen mnohem větší tlak. Bude se obávat, zda jeho jednání bude posuzováno jako to nejvhodnější z hlediska společnosti. K tomu je však třeba poznamenat, že soudní praxí bylo již vymezeno, že člen orgánu spravuje majetek společnosti se stejnou péčí a odpovědností, jako by šlo o jeho vlastní majetek (Štenglová et al., 2010 in Kartoušová, 2013, s. 281). Na druhou stranu to může vést jednatele k rozhodnutí jednat s vědomím, že se z určité odpovědnosti může vyvázat pravidlem podnikatelského úsudku, neboť prokáže, že jednal s řádnou loajalitou a v zájmu organizace. Štenglová et al. (2013, s. 136) však poznamenávají, že zákon nepředpokládá aplikaci podnikatelského úsudku na všechna jednání, ale pouze na ta, která budou učiněna v rámci podnikatelského rozhodnutí. Jednoznačně lze konstatovat, že v tomto směru budou hrát významnou roli soudy. Je možné se tedy domnívat, že pokud se jednající člen bude držet všech zákonem daných podmínek, bude provádět rozhodnutí s potřebnou loajalitou, nebude možné po něm požadovat, aby nesl odpovědnost za rozhodnutí, která mají přesto pro společnost negativní důsledky? V tomto případě člen orgánu nese důkazní břemeno dle § 4 zákona o obchodních korporacích (2012) a musí prokázat, že jednal s péčí řádného hospodáře, s přihlédnutím k péči, kterou by v obdobné situaci vynaložila jiná rozumně pečlivá osoba (ZOK, 2012, § 52 odst. 1). Jak se ale v tomto případě bude prokazovat jiná rozumná péče? Jsou soudy vybaveny dostatečnou odbornou znalostí, na základě které budou schopny provést vyhodnocení a poskytnout stanovisko, jestli bylo dané podnikatelské rozhodnutí prováděno s náležitou odbornou péčí, či nikoliv? Jak se bude prokazovat, že jiná rozumně pečlivá osoba by za stejných podmínek učinila lepší rozhodnutí? To se může jevit jako velice obtížné. Autorka se domnívá, že aplikace pravidla podnikatelského úsudku bude do určité míry závislá na rozhodnutí soudů.
4.6.3 Sankce za porušení povinností Zákon (ZOK, 2012, § 53) stanoví sankce plynoucí z porušení povinnosti péče řádného hospodáře. Dle odst. 1 vydá osoba, která porušila povinnost péče řádného hospodáře, obchodní korporaci prospěch, který v souvislosti s takovým jednáním získala. Z ustanovení § 53 odst. 2 (ZOK, 2012) zřetelně vyplývá, že není možné se odpovědnosti vzdát. Odpovědnost tedy nelze nijak omezit či vyloučit, a to ani společenskou smlouvou.
26
Pokud následkem porušení péče řádného hospodáře člena orgánu vznikla společnosti újma, zákon umožňuje uzavřít s povinnou osobou smlouvu o vypořádání újmy (ZOK, 2012, § 53 odst. 3). Stejný odstavec dále stanoví, že smlouva by byla neúčinná, pokud by s ní valná hromada nevyslovila souhlas alespoň dvoutřetinovou většinou hlasů společníků. Existence smluvní úpravy o vypořádání újmy by podle Štenglové et al. (2013, s. 142) měla mít za následek, že v případě nesplnění povinnosti člena orgánu uhradit vzniklou újmu by se na základě smlouvy bylo možné nároku domáhat u soudu, aniž by bylo potřeba další prokazování vzniku povinnosti újmu hradit. Ustanovení ZOK (2012) vycházejí z obecného pojetí újmy řešené občanským zákoníkem (2012). Členové orgánů společnosti jakož i členové bývalí se mohou ocitnout i v situaci, že budou soudem vyzvání k vydání prospěchu získaného ze smlouvy o výkonu funkce, a to až dva roky zpětně od nabytí právní moci rozhodnutí (ZOK, 2012, § 62). V případě, že bude insolvenční řízení zahájeno na návrh osoby jiné než dlužníka a bude tímto řízením zjištěn úpadek společnosti, může pak soud rozhodnout o vydání prospěchu získaného ze smlouvy o výkonu funkce. Vydat prospěch takto získaný by však měli členové orgánu pouze za předpokladu, že věděli nebo měli vědět, že společnosti hrozí případný úpadek a oni neučinili vše potřebné k jeho odvrácení (ZOK, 2012, § 62 odst. 1). V tomto případě je mimo jiné aplikovatelný test insolvence dle § 40 (ZOK, 2012), který zakazuje společnosti vyplatit společníkům podíly na zisku v případě, že by si tímto plněním společnost mohla přivodit úpadek. V případě, že si společníci například vyplatí zisk i přes nepříznivou ekonomickou situaci, které si byli nebo měli být vědomi, porušují povinnost danou zákonem a může jim hrozit postih ve formě odevzdání plnění získaného z výkonu funkce. Podle Hejdy et al. (2013, s. 74) je snahou přimět členy orgánů důkladně se zajímat o hospodářskou situaci společnosti a v případě nepříznivé situace podle zásad řádného hospodáře a s řádnou loajalitou podniknout důležitá opatření, která by hrozící situaci odvrátila. Institut ve formě insolvenčního testu lze považovat za velice rozumný. Další sankcí, která se však týká pouze člena statutárního orgánu a která může hrozit v důsledku prohlášeného úpadku společnosti, je možnost vyloučení člena statutárního orgánu nebo také jeho diskvalifikace z výkonu funkce člena statutárního orgánu. Obchodní zákoník (1991, § 38 l) upravoval překážky výkonu funkce, jež se týkaly statutárních orgánů a jeho členů všech právnických osob. Z tohoto ustanovení vyplývalo, že statutárním orgánem či jeho členem nemohl být ten, kdo vykonával srovnatelnou funkci v rámci právnické osoby, na jejíž majetek byl prohlášen konkurz. Dále obchodní zákoník (1991) vymezoval i lhůtu, pro kterou překážka platila. Podle zákona o obchodních korporacích (2012) může insolvenční soud rozhodnout o vyloučení člena statutárního orgánu z důvodu stanovených v § 64 a 65, který byl ve funkci v době vydání rozhodnutí o úpadku společnosti. Rozhodnutí má za následek, že člen statutárního orgánu nesmí po dobu tří let od nabytí právní moci tohoto rozhodnutí vykonávat funkci v jakékoliv obchodní společnosti. Zde vzniká určitý námět k diskusi, neboť občanský zákoník (2012) jako kodex obecný v § 153 tuto skutečnost popírá tím, že osoba má povinnost oznámit skutečnosti o předchozím úpadku tomu, kdo ji do funkce povolává, a ten následně i přes uvedenou skutečnost může trvat na setrvání dotyčného ve funkci. Dalo by se tedy z tohoto usuzovat, že může nastat situace, kdy takto vyloučený člen statutárního orgánu vykonává současně funkci i v jiné obchodní společnosti. Za předpokladu, že oznámí nastalé skutečnosti nejvyššímu orgánu dotyčné společnosti a nejvyšší orgán by na setrvání funkce trval, je možné se v takovém případě a s ohledem na ustanovení § 153 (NOZ, 2012) domnívat, že takovýto člen může funkci legálně vykonávat? Odpověď lze nalézt ve výkladu § 155 nového občanského zákoníku (2012), ze kterého je patrné, že v takovém případě funkce zaniká, neboť člen orgánu ztratil
27
zákonnou způsobilost být členem voleného orgánu. Štenglová et al. (2013, s. 160) uvádějí, že právní mocí zaniká vyloučené osobě funkce člena statutárního orgánu ve všech obchodních korporacích a současně tato osoba nemůže být po zákonem určenou dobu zvolena členem statutárního orgánu žádné obchodní korporace. Ostatně důsledky jsou patrné i z § 66 odst. 2 zákona o obchodních korporacích (2012), jenž říká, že ten, kdo poruší uložený zákaz, ručí za splnění všech povinností obchodní korporace, které vznikly v době jeho zákazu vykonávat funkci člena statutárního orgánu.
4.7 Valná hromada Nejvyšším orgánem společnosti s ručením omezeným podle § 44 odst. 1 zákona o obchodních korporacích (2012) nadále zůstává valná hromada. Zákon o obchodních korporacích (2012, § 167) stanovuje, že „společníci vykonávají své právo podílet se na řízení společnosti na valné hromadě nebo mimo ni.“ Nadále platí, že společníci se na řízení společnosti s ručením omezeným nemohou podílet přímo, ale pouze prostřednictvím valné hromady, v rámci níž rozhodují a uplatňují svá práva plynoucí z majetkové účasti na společnosti. Z uvedené definice je vhodné se zaměřit na formy účasti společníků na valné hromadě. Je třeba rozlišit obvyklou formu účasti od jiné odlišné formy účasti. Podle Štenglové et al. (2013, s. 312) lze za obvyklou formu účasti na valné hromadě považovat to, že společník se osobně, či prostřednictvím zástupce dostaví do prostor, kde se koná zasedání valné hromady. Zákon o obchodních korporacích (2012, § 167 odst. 2) nově stanoví možnost hlasování na valné hromadě nebo rozhodování mimo ni za použití technických prostředků, připouští-li to společenská smlouva. Musí však být jasně vymezeny podmínky k ověření totožnosti osoby oprávněné vykonávat hlasovací právo (ZOK, 2012, § 167 odst. 2). Tato forma účasti se tedy považuje za „jinou účast“ (Štenglová et al., 2013, s. 312). Technickými prostředky se rozumí videokonference, telekomunikační služby, internetové komunikační služby apod. Je-li společenskou smlouvou umožněno hlasování a rozhodování s využitím technických prostředků, musí být podmínky určeny tak, aby společnosti umožňovaly ověřit totožnost osoby oprávněné vykonávat hlasovací právo (ZOK, 2012, § 167 odst. 2). V tomto odstavci je dále obsaženo, že v případě, že by nemohlo dojít k ověření totožnosti oprávněné osoby, nelze k účasti takto hlasujících společníků přihlížet. Tato možnost koresponduje s přizpůsobením se podmínkám moderní společnosti a trendům ve využívání nových komunikačních technologií. Lze však doporučit, aby ověřování totožnosti bylo jasně určeno, a nedocházelo tak k situacím, že nedostatečné určení povede k nemožnosti společníků vykonávat jejich práva. Přizpůsobení se moderní technologii má bezpochyby své klady, ale i své zápory. Mezi klady, které tato možnost do společností přináší, lze uvést: - možnost rychlého jednání a rozhodování, například v případě mimořádného svolání valné hromady za účelem zásadního rozhodování; - úspory jak časové, tak i ekonomické, např. pokud je více společníků z různých geografických lokalit. -
-
Zápory je možné spatřovat například: při nedostatečném určení totožnosti společníka, to bude mít za následek nemožnost vykonávat práva dotyčného společníka a při existenci více takových případů i nemožnost řádného schvalování a rozhodování; v možnosti společníků napadnout způsob určení jejich totožnosti a následkem toho možnost zpochybnění přijatých rozhodnutí;
28
-
možné výpadky funkčnosti zvolené techniky, které sice nejsou časté, nicméně se vyskytují a mnohdy mají dosti nepříjemné následky.
Nová právní úprava dále v souvislosti s rozhodováním valné hromady nově používá termínu „rozhodování per rollam“, což znamená rozhodování mimo valnou hromadu (ZOK, 2012, § 175 odst. 1). I dosavadní obchodní zákoník (1991) umožňoval dle § 130 rozhodování mimo valnou hromadu, tudíž se nejedná o převratnou změnu. Z ustanovení § 175 zákona o obchodních korporacích (2012) vyplývá, že pokud společenská smlouva nevylučuje rozhodování per rollam, jednatel společnosti rozešle návrh rozhodnutí společníkům. V návrhu musí být uvedena lhůta pro jeho přijetí a další podklady potřebné k přijetí rozhodnutí, společníci následně na základě toho zašlou svá rozhodnutí zpět oprávněné osobě, tj. jednateli (ZOK, 2012, § 175-176). Podle Štenglové et al. (2013, s. 334) musí rozhodování per rollam probíhat písemnou formou s tím, že společenskou smlouvou lze rozšířit o využití technických prostředků. Dle autorčina názoru by měl návrh rozhodnutí obsahovat i uvedení této možnosti. Zde je důležité ještě zmínit, že v případě, kdy je rozhodnutí vyžadováno formou veřejné listiny, musí být podpis úředně ověřen. Otázka je, zda by bylo možné v případě nutnosti vytvoření veřejné listiny využít technických prostředků. Podle autorky této práce by to mělo být dle dostupných možností jasně stanoveno. Valná hromada je schopná se usnášet, jsou-li přítomni společníci, kteří disponují alespoň polovinou všech hlasů (ZOK, 2012, § 169 odst. 1), a každý společník má jeden hlas na každou korunu vkladu, pokud společenská smlouva neurčí jinak (ZOK, 2012, § 169 odst. 2). Valná hromada rozhoduje prostou většinou hlasů přítomných společníků (ZOK, 2012, § 170) s výjimkou záležitostí dle § 171 odst. 1, při kterých je vyžadován souhlas alespoň dvoutřetinové většiny hlasů všech společníků. Působnost valné hromady je upravena v ustanovení § 190 odst. 2 zákona o obchodních korporacích (2012) a lze říci, že je do určité míry stejná, jako byla dřívější úprava v obchodním zákoníku (1991).
4.8 Jednatelé Z obecného ustanovení občanského zákoníku (NOZ, 2012, § 163) vyplývá, že statutárnímu orgánu náleží veškerá působnost, kterou zakladatelské právní jednání či zákon nesvěří jinému orgánu právnické osoby. Podle zákona o obchodních korporacích (2012) je statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným jednatel nebo více jednatelů. Každý z nich jedná samostatně, neurčí-li společenská smlouva, že více jednatelů tvoří kolektivní orgán (ZOK, 2012, § 44 odst. 5 a § 194). Statutární orgán nahrazuje vůli právnické osoby, je oprávněn jednat jménem společnosti na základě zákonného zastoupení (Štenglová et al., 2013, s. 115). Obchodním zákoníkem (1991, § 135) byly upraveny povinnosti spadající do působnosti jednatele. Zákon o obchodních korporacích (2012) obsahuje výčet těchto povinností. Jednateli přísluší především obchodní vedení firmy, dále je povinen zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví, vést seznam společníků a informovat společníky o záležitostech společnosti (ZOK, 2012, § 195 a § 196). Do výlučné působnosti jednatele náleží též rozhodování o obchodním vedení společnosti. O vymezení pojmu „obchodní vedení“ bylo v minulosti mnohokrát rozhodováno soudní praxí. Podle Dědiče a Lasáka (2010, s. 859) lze obchodní vedení definovat jako: „průběžnou pravidelnou správu záležitostí společnosti a jejího podniku, tzn. rozhodování
29
o organizačních, technických, obchodních, personálních, finančních aj. otázkách běžného života. Rozumí se tím řízení společnosti, zejména organizování a řízení její podnikatelské činnosti, včetně rozhodování o jejích podnikatelských záměrech.“ V podstatě shodně jej definuje i Štenglová et al. (2013, s. 384), obchodní vedení směřuje dovnitř společnosti, jde při něm o řízení společnosti včetně rozhodování o podnikatelských záměrech. I nadále platí, že nikdo není oprávněn jednateli ukládat pokyny týkající se obchodního vedení, zákaz vyplývá z § 195 odst. 2 zákona o obchodních korporacích (2012). Štenglová et al. (2013, s. 384) to vysvětlují tak, že vzhledem k zajišťování obchodního vedení jednatelem s péčí řádného hospodáře4 jej nelze omezovat zákazy a příkazy. Jednatel může požádat valnou hromadu o udělení pokynu týkajícího se obchodního vedení (ZOK, 2012 § 51 odst. 2). Lze konstatovat, že to může sloužit k určité ochraně jednajícího člena statutárního orgánu, byť udělením pokynu není dotčena jeho povinnost jednat s péčí řádného hospodáře. Je to ale možné chápat také tak, že by se tím člen statutárního orgánu mohl zbavit odpovědnosti. Další otázka, která se nabízí, zní: Nakolik by byl jednatel takto uděleným pokynem vázán? Ani v tomto případě není dotčena povinnost jednat s péčí řádného hospodáře, takže se lze domnívat, že v případě, že by valná hromada poskytla pokyn, se kterým se jednatel úplně neztotožňuje a považuje ho například za špatný, měl by učinit konečné rozhodnutí on. Podle Štenglové et al. (2013, s. 137) musí být v návrhu jednatele zformulováno, jakého pokynu se jednatel dožaduje a jak by měla valná hromada rozhodnout. I nadále se podle zákona o obchodních korporacích (2012, § 199) na jednatele společnosti vztahuje zákaz konkurenčního jednání. Zde je však patrný rozdíl oproti minulé úpravě, neboť obchodní zákoník (1991, § 136) výslovně jednateli zakazoval vykonávat určité činnosti, které by mohly vytvářet konkurenční střet zájmů. V ustanovení ZOK (2012, § 199 odst. 1) jsou uvedeny činnosti, které jednatel nesmí vykonávat bez svolení všech společníků. Jednatel má povinnost bezodkladně oznámit okolnosti, které by se mohly možného zákazu týkat (ZOK, 2012, § 199 odst. 2). Dále podle odst. 2 téhož paragrafu platí, že pokud se společníci k daným okolnostem nevyjádří, má se za to, že společníkům konkurenční střet zájmů nevadí. I nadále platí a vyplývá to ze zákona o obchodních korporacích (2012, § 5 odst. 1), že v případě takového porušení může společnost požadovat vydání prospěchu získaného z dané funkce z důvodu porušení zákazu konkurence. Obchodním zákoníkem (1991) byla tato sankce upravena v § 65.
4.8.1 Smlouva o výkonu funkce jednatele Práva a povinnosti mezi společností s ručením omezeným a jednatelem jsou upravena na základě smlouvy o výkonu funkce. Tvorba této smlouvy se řídí ustanovením § 2430 občanského zákoníku (2012) o příkazu. Podle obchodního zákoníku (1991) byla původně na smlouvu o výkonu funkce přiměřeně používána právní úprava mandátní smlouvy § 566, která již dnes neexistuje a je nahrazena smlouvou o příkazu. Ze zákona o obchodních korporacích (2012, § 59 odst. 2) jasně vyplývá, že smlouva o výkonu funkce musí být sjednána písemně a následně ji musí schválit i valná hromada. Upraveny jsou též údaje o odměňování, které musí být ve smlouvě specifikováno (ZOK, 2012). Podle § 60 téhož zákona by měla smlouva obsahovat tyto údaje o odměňování: - vymezení všech složek odměn, které náleží členovi orgánu (tj. příspěvky na penzijní připojištění, životní pojištění, věcná plnění v podobě automobilu, telefonu, notebooku atd); 4
Podmínky výkonu funkce s péčí řádného hospodáře byly popsány v kapitole předchozí.
30
-
určení výše odměny, nebo způsob jejího výpočtu; určení pravidel pro výplatu zvláštních odměn a podílu na zisku; údaje o výhodách nebo odměnách spočívajících v převodu účastnických cenných papírů.
Pokud není odměna takto sjednána, má se za to, že je výkon funkce bezplatný (ZOK, 2012, § 59 odst. 3). Toto ustanovení lze považovat za významné z hlediska již dosud platných smluv řídících se podle obchodního zákoníku (1991). Smlouvy o výkonu funkce, které byly uzavřeny podle obchodněprávního vztahu obchodního zákoníku, musí být do 1. 7. 2014 podrobeny úpravě. Povinnost vyplývá z přechodných ustanovení § 777 odst. 1 zákona o obchodních korporacích (2012), kde se výslovně uvádí, že ujednání, která jsou v rozporu s donucujícími ustanoveními tohoto zákona, se zrušují dnem nabytí účinnosti zákona. Je možné se domnívat, že smlouvy o výkonu funkce budou muset být podrobeny úpravám v mnohem větší míře, než tomu bude u zakladatelských dokumentů. Nepředpokládá se, že smlouvy by byly v hojné míře v rozporu s pravidly nového zákona, ale dá se říci, že v mnohých smlouvách chybí sjednané odměny za výkon funkce. Pokud by byla smlouva upravena podle obchodního zákoníku (1991) nebo podle zákona o obchodních korporacích (2012) a neobsahovala by ujednání o odměně, považovala by se tedy za bezúplatnou smlouvu, pak by mohla až valná hromada rozhodnout a schválit výši odměny za výkon funkce. Jednatelům lze doporučit, aby se jejich smlouvy o výkonu funkce přizpůsobily novému zákonu a měly vymezeny veškeré odměny, které jim za vykonávání funkce náleží. V opačném případě se mohou vystavit situaci, že budou nadále vykonávat funkci bez náležité odměny. Dle zákona o obchodních korporacích (2012) patří do působnosti valné hromady i schvalování výše odměny plynoucí z výkonu funkce např. statutárního orgánu (jednatele). Lze tedy říci, že v případě, že smlouva o výkonu funkce byla sjednána bez náležité odměny, valná hromada může na základě svého rozhodnutí schválit určitou odměnu za uvedenou funkci, která jednateli náleží. Tento postup však nelze doporučit, neboť pokud smlouva o výkonu funkce není uzavřena z důvodu překážek na straně obchodní korporace, použije se podle zákona odměna obvyklá v době uzavření smlouvy (ZOK, 2012, § 59 odst. 4).
4.8.2 Souběhy funkcí Nová právní úprava přináší opětovné nejasnosti v oblasti souběhu funkcí člena statutárního orgánu. Souběh funkcí je diskutované téma již po dlouhá léta. Až do konce roku 2011 platilo, že na činnost vykonávanou jednatelem nebylo možné uzavřít žádnou pracovní smlouvu řídící se pracovněprávními předpisy (zákoník práce, 2006). Od 90. let minulého století se stala klíčová především otázka odměňování jednatele společnosti s ručením omezeným. Problémy způsobovalo především to, že nebylo zcela jasné, jak se na příjmy z těchto odměn nahlíží z pohledu daně z příjmu či zákonného pojistného. Odměna plynoucí ze smlouvy o výkonu funkce jednatele spadající pod obchodnězávazkové vztahy byla z pohledu daně z příjmu řazena do § 6 zákona o daních z příjmů (1992) jako příjem ze závislé činnosti. S tím však souvisely další problémy z pohledu zákonného pojistného, neboť se de facto o závislou činnost nejednalo, byť byl příjem do této skupiny řazen. Tyto skutečnosti vedly k tomu, že byla činnost jednatele v řadě případů řešena v oblasti pracovněprávní, tedy na základě pracovněprávního vztahu. Byly uzavírány klasické pracovní smlouvy na pozici ředitele, v některých případech i na výkon jednatele. Obsahově pokrývaly činnosti spadající výlučně do působnosti jednatele. K souběhu funkcí docházelo, jedna osoba například vykonávala naprosto shodnou činnost
31
na základě dvou naprosto odlišných právních vztahů. Obchodněprávní smlouva o výkonu funkce byla v mnoha případech bezúplatná a jednatel pobíral mzdu podle jiných právních předpisů, resp. mzdu plynoucí z pracovní smlouvy, podle které vykonával naprosto shodné činnosti. To také vedlo k tomu, že takto uzavřené smlouvy byly následně soudem prohlášeny za zcela neplatné. Ze zákona (obchodní zákoník, 1991, § 261 odst. 3 e) jasně vyplývalo, že smluvní vztahy mezi společností a jednatelem se vždy řídí výlučně obchodním zákoníkem, tudíž to vylučovalo možnost, aby se výkon funkce řídil pracovněprávními předpisy. Zákon však nevylučoval, aby člen statutárního orgánu vykonával v téže společnosti na základě pracovněprávních předpisů například pozici odborného specialisty (např. auditor, daňový poradce, IT specialista). I podle Dědiče a Lasáka (2010, s. 1231-1232) platilo, že „výkon funkce statutárního orgánu není druhem práce a vznik a zánik tohoto právního vztahu není upraven pracovněprávními předpisy a řídí se obsahem společenské smlouvy. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, pokud náplní pracovního poměru není výkon činnosti statutárního orgánu.“ Skutečnost, že fyzická osoba byla statutárním orgánem společnosti s ručením omezeným, sama o sobě nebránila tomu, aby byla současně uzavřena i pracovní smlouva dle pracovněprávního předpisu. Aby se společnosti nedostávaly do rozporu s obchodním zákoníkem (1991), bylo společnostem doporučováno, aby případy souběhu funkcí řešily úpravou smluv tak, aby se nedalo zpochybnit, že statutární orgán vykonává shodnou činnost na základě dvou odlišných právních vztahů. V roce 2009 nastal další průlomový okamžik, když byli jednatelé a společníci společnosti s ručením omezeným s definitivní platností vyloučeni z účasti na nemocenském pojištění. To vyvolalo opět řadu problémů. Jednatelé a společníci byli tímto stavem dosti pobouřeni a považovali to za diskriminační prvek. Současně s novelou obchodního zákoníku byla v roce 2012 provedena novela zákona o nemocenském pojištění (2006), kterou bylo upraveno, že členové statutárního orgánu společnosti se účastní nemocenského pojištění. Tím se tedy sjednotily podmínky odměňování členů orgánu s podmínkami zaměstnanců v pracovním poměru. Novelou obchodního zákoníku bylo také zakotveno ustanovení § 66 d odst. 1 (obchodní zákoník, 1991), které umožňovalo pověřit obchodním vedením společnosti zcela nebo zčásti jinou osobu s tím, že tyto činnosti mohou být vykonávány v pracovněprávním vztahu a tato osoba může být současně statutárním orgánem. Tentýž paragraf také vymezoval, které činnosti jednatele není možné i nadále delegovat na jiného. Lze konstatovat, že se po dlouhých letech diskusí problematika souběhu funkcí vyřešila. Po mnoha letech dospěla tato problematika do určitého schůdného a aplikovatelného bodu. Nabytím účinnosti nového zákona o obchodních korporacích (2012) se opět objevují spekulace o tom, jestli bude možné, aby členové statutárního orgánu určité činnosti obchodního vedení vykonávali souběžně na základě pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že zákon o obchodních korporacích (2012) se touto oblastí nezabývá, dochází ke spekulacím, jestli je souběh od 1. 1. 2014 možný, či nikoliv. Zákon o obchodních korporacích (2012) nepřebírá ustanovení § 66 d obchodního zákoníku (1991), na základě toho by se dalo usuzovat, že od 1. 1. 2014 není možné delegovat obchodní vedení na další osobu, natož pak na člena statutárního orgánu. Avšak z pohledu soukromoprávní úpravy, která je založena na zásadě vyjádřené v § 1 odst. 2 nového občanského zákoníku (2012) a podle níž si mohou osoby ujednat práva a povinnosti odchylně, pokud to zákon výslovně nezakazuje, je možné usuzovat, že i přes absenci § 66 d obchodního zákoníku (1991) je souběh funkcí možný, neboť není nikde zakázán. Podobně tento problém vykládá i Havel
32
(2013), neboť dle jeho úvah nejsou v zákoně žádná taková kogentní ustanovení, která by souběh zakazovala. To by dokládalo i ustanovení § 61 zákona o obchodních korporacích (2012), ve kterém je řečeno, že jiné plnění, než které plyne ze smlouvy o výkonu funkce, lze poskytnout se souhlasem valné hromady s tím, že se toto použije i na určení mzdy i na jiné plnění zaměstnance, který je současně statutárním orgánem. Díky tomu se lze domnívat, že určitý souběh je tedy možný. K tomuto názoru se přiklání i řada odborníků. Nicméně je to pouze jeden z možných výkladů a konečné stanovisko poskytne až soudní praxe. V tomto případě by autorka doporučila postavit se k souběhům tak, aby byly se členem statutárního orgánu uzavírány pracovní smlouvy spíše na odlišné specializované činnosti, než jsou činnosti vykonávané výlučně jednatelem. Autorka se i domnívá, že situace kolem souběhů je celkově dosti vyostřená, a nevidí k tomu důvod. Nová právní úprava vymezuje podstatné náležitosti smlouvy o výkonu funkce jednatele, o kterých bylo pojednáno výše. Pokud společnost se členem statutárního orgánu ve smlouvě o výkonu funkce specifikuje a určí veškeré odměny a plnění v souvislosti s funkcí, valná hromada ujednání schválí, tak jednatel může pobírat veškeré požitky, které by mu vznikaly i z pracovněprávního vztahu. Proto autorka neshledává důvod, proč by statutární orgán měl určité činnosti delegovat na jinou osobu. Ani dle minulé právní úpravy ani dle nové právní úpravy není delegováním obchodního vedení dotčena odpovědnost člena statutárního orgánu. Tuto odpovědnost nebylo možné omezit či vyloučit ani podle obchodního zákoníku (1991, § 194 odst. 5) ani podle zákona o obchodních korporacích (2012, § 53 odst. 2). Jsou sjednoceny i podmínky pro odměňování z hlediska daní či pojistného, není tedy důvod, proč zakládat další pracovněprávní vztahy. Pokud člen statutárního orgánu ve společnosti vykonává i pozici určitého odborníka, nechť ji vykonává na základě pracovního poměru, ale to nemá žádnou souvislost s činností jednatele, zákon toto nezakazuje. Pokud by se na problém nahlíželo z této perspektivy, mohlo by to zabránit nekonečným diskusím a odstranit výkladové nejasnosti.
4.9 Zrušení a zánik společnosti Nový občanský zákoník (2012), jenž je základem úpravy právnických osob, stanovuje i pravidla pro zrušení a zánik právnických osob v ustanovení § 168 a následujících. Otázky zrušení, zániku a likvidace byly původně řešeny obchodním zákoníkem (1991), ale důsledkem zrušení tohoto právního předpisu se přesunuly pod občanský zákoník (2012). Dle Důvodové zprávy k NOZ (MS ČR, 2012) se tato úprava zobecnila proto, že je použitelná pro veškeré právnické osoby, uvádí se v ní, že se původně jednalo o nejpropracovanější právní úpravu obchodních společností a platila podpůrně pro právnické osoby i v minulosti. Způsoby zrušení právnické osoby vymezuje ustanovení § 168 nového občanského zákoníku (2012), která jsou téměř shodná s úpravou původního obchodního zákoníku (1991). Na to lze navázat ustanovením § 241 zákona o obchodních korporacích (2012), jenž uvádí, že ke zrušení společnosti s ručením omezeným může dojít dohodou společníků, což předpokládá rozhodnutí valné hromady podle § 171 (ZOK, 2012). Vzhledem k tomu, že občanský zákoník převzal převážnou část úpravy z obchodního zákoníku, i nadále dle § 169 nového občanského zákoníku (2012) platí, že společnost se ruší s likvidací, ledaže celé její jmění nabývá právní nástupce. Nadále též zůstávají zachovány důvody, pro které se společnost s ručením omezeným tímto způsobem ruší (NOZ, 2012, § 171). Z určitých vážných důvodů může zrušení společnosti iniciovat soud.
33
Podle že : -
NOZ (2012, § 172) může o zrušení právnické osoby soud rozhodnout v případě, vyvíjí nezákonnou činnost závažným způsobem, který narušuje veřejný pořádek; nesplňuje požadavky vyžadované zákonem pro její vznik; nemá déle jak dva roky statutární orgán schopný se usnášet; nebo stanoví-li tak zákon.
Na toto dále navazuje zákon o obchodních korporacích (2012), který v § 93 rozvádí důvody soudního zrušení právnické osoby s nařízenou likvidací: - společnost pozbyla všechna podnikatelská oprávnění; - není schopna po dobu delší než jeden rok vykonávat svou činnost; - nemůže vykonávat činnost pro nepřekonatelné důvody mezi společníky; - provozuje činnost, kterou mohou vykonávat pouze fyzické osoby podle jiného právního předpisu. Záležitosti týkající se likvidace právnické osoby jsou upraveny v občanském zákoníku (2012) v § 187 a následujících. Likvidací se sleduje účel vypořádat majetek zrušené právnické osoby, vyrovnat dluhy věřitelů a podle zákona naložit s čistým likvidačním zůstatkem, který vyplyne z likvidace (NOZ, 2012, § 187). Odst. 2 téhož paragrafu určuje, že společnost vstupuje do likvidace dnem, kdy je zrušena nebo prohlášena za neplatnou. Společnost s ručením omezeným, resp. její valná hromada, při vstupu do likvidace jmenuje likvidátora. Pokud tak ale neučiní, musí osobu likvidátora dle § 191 (NOZ, 2012) jmenovat soud, a to i bez návrhu. V případě, že ke zrušení společnosti dochází dohodou společníků a valná hromada nejmenovala likvidátora, má se za to, že tuto funkci mohou vykonávat členové jejího statutárního orgánu, což vyplývá i z § 189 odst. 2 nového občanského zákoníku (2012). Oblast působnosti a oprávnění likvidátora shodně upravoval i obchodní zákoník (1991, § 71-72), což nasvědčuje tomu, že občanský zákoník (2012) tato ustanovení převzal. Obchodní zákoník (1991, § 72 odst. 1) uváděl, že „likvidátor činí jménem společnosti jen úkony směřující k likvidaci společnosti.“ Občanský zákoník (2012, § 196 odst. 1) definici přebírá, co se týče obsahu, avšak používá trochu jiné formulace, stanovuje, že „činnost likvidátora může sledovat jen účel, jaký odpovídá povaze a cíli likvidace.“ Likvidátor nabývá působnosti statutárního orgánu a jako takový musí za řádný výkon i odpovídat. Likvidátor musí ode dne likvidace učinit řadu kroků. Musí učinit zápis do obchodního rejstříku, zveřejnit oznámení vstupu společnosti do likvidace všem známým věřitelům, sestavit zahajovací rozvahu a soupis jmění společnosti ke dni vstupu (NOZ, 2012, § 199 odst. 1). Pokud v průběhu likvidace zjistí, že je společnost v úpadku, podá bez zbytečného odkladu insolvenční návrh (NOZ, 2012, § 200). V případě, že dochází ke zrušení dle § 173 odst. 2 NOZ (2012) a společnost má pouze majetek, který nepostačuje k úhradě všech závazků, likvidátor v takovém případě musí vyrovnat pohledávky první (tj. náklady likvidace) a druhé (tj. pohledávky zaměstnanců) skupiny, až poté může nabídnout věřitelům nezpeněženou podstatu k převzetí na úhradu dluhů (NOZ, 2012, § 202 odst. 1). Rozhodně lze říci, že obchodní zákoník (1991) tuto problematiku upravoval zřetelněji, z § 75 odst. 5 tohoto zákona jasně vyplývalo, které pohledávky měly být postupně uhrazovány. Z nového občanského zákoníku (2012) tento postup úplně zřejmý není. Každému z věřitelů, kteří přijmou na úhradu svých pohledávek likvidační podstatu, náleží podíl na likvidačním zůstatku určený poměrem výše jejich pohledávek (NOZ, 2012, § 203). V případě, že by některý z věřitelů nechtěl nabízenou podstatu přijmout, jeho pohledávka zaniká (NOZ, 2012, § 203 odst. 2).
34
V konečné fázi je likvidátorovi v ustanovení § 205 NOZ (2012) uložena povinnost vyhotovit konečnou zprávu o průběhu celé likvidace a dle § 94 ZOK (2012) ji předat ke schválení valné hromadě. V okamžiku ukončení průběhu likvidace navazuje na ustanovení občanského zákoníku zákon o obchodních korporacích. Podle § 94 (ZOK, 2012) musí likvidátor kromě konečné zprávy předložit i návrh na použití likvidačního zůstatku a také účetní závěrku sestavenou ke dni ukončení likvidace. Druhý způsob zrušení společnosti je zrušení bez likvidace. Důvody, které k jeho vzniku vedou, jsou uvedeny v § 173 nového občanského zákoníku (2012). Dle tohoto paragrafu může dojít ke zrušení bez likvidace při přeměně společnosti nebo v případě, že byl dle zvláštního zákona (insolvenční zákon, 2006) deklarován úpadek právnické osoby a dojde ke zrušení konkurzu z důvodu, že došlo ke splnění rozvrhového usnesení, nebo v případě, že je konkurz zamítnut, protože majetek společnosti je zcela nedostačující, takže není, co by se rozdělovalo mezi věřitele. Po zrušení společnosti s likvidací nebo bez likvidace zaniká společnost okamžikem výmazu z obchodního rejstříku (NOZ, 2012, § 185).
4.10 Zhodnocení nové soukromoprávní úpravy Rekodifikace soukromého práva postrádá kontinuitu dosavadního práva. Z Důvodové zprávy (MS ČR, 2012) jednoznačně vyplývá, že hlavním cílem byla diskontinuita vůči socialistickému občanskému zákoníku z roku 1964. Lze konstatovat, že tento cíl byl zákonodárci naplněn. Nový občanský zákoník (2012) totiž kontinuitu skutečně postrádá. Diskontinuitou práva dochází k obsahovým a interpretačním změnám. Právní řád by však neměl překvapovat, měl by se naopak chovat předvídatelně. To však novému civilnímu kodexu zcela chybí a vnáší do života českých občanů řadu komplikací. Důvěra lidí ve stabilní řád ve společnosti je důležitá. Nelze se však domnívat, že by rekodifikací práva byla do právního řádu nějaká stabilita vnesena a právní řád se dnes nachází ve značné nejistotě. Občanský zákoník by měl být předpisem, který právo tvoří a předvídá ho. Avšak občanský zákoník (2012) tuto předvídatelnost nově přenáší na soudy, a vkládá tak do českého právního řádu precedentní právo. Z pojetí kontinentálního práva přece nevyplývá, že soudy mají právo tvořit, soudy by jej měly nalézat. Nově je tedy posílená úloha soudců a bude záležet, jak se toto projeví na jejich rozhodovací praxi. Rozhodně bude řadu let trvat, než budou vytvořeny vhodné judikáty. A do té doby budou občané žít v právní nejistotě. Nový soukromoprávní kodex již nepočítá se zásadou rovnosti, nýbrž je postaven na zásadě smluvní volnosti. Občanský zákoník (2012) vychází z toho, že úpravu tvoří převážně dispozitivní ustanovení. Záleží tedy výhradně na vůli samotných osob, jak si svá práva a povinnosti upraví. Avšak lze se domnívat, že je to zcela správné? I v soukromoprávní úpravě by měly existovat určité regulace dané státem – především z důvodu ochrany slabších stran. Lze říci, že minimum kogentnosti nahrává právní nejistotě a to bude mít za následek, že si každý bude zákon vykládat, jak bude chtít. V tomto ohledu by se dalo říci, že nový kodex nahrává hlavně advokátním kancelářím. Důvodem, proč například pracovněprávní úprava zůstala samostatně, je právě zachování určité rovnosti stran a ponechání jisté veřejné regulace, neboť zde se projevuje zájem na ochranu slabší strany, kterou je bezpochyby zaměstnanec. Vzhledem k tomu, že pracovněprávní předpis a dále i korporátní právo zůstalo upraveno samostatně, nelze tento nový civilní kodex pokládat za obecný, který by upravoval veškeré soukromoprávní vztahy. Určité rozdělení právních úprav některých odvětví má svá opodstatnění, proto 35
zůstalo samostatně upraveno pracovní právo. Proč tedy občanský zákoník nově zahrnuje i právo rodinné? Vždyť úprava rodinného práva má naprosto odlišný smysl oproti právu občanskému. Občanské právo má povahu především hmotnou, majetkovou, materiální. Kdežto smysl rodinného práva by měl být postaven na emocionálním a mravním prvku. Copak lze na rodinné vztahy, konkrétně vztahy rodič-dítě, uplatňovat smluvní volnost? To si nelze moc dobře představit. Z tohoto důvodu lze považovat začlenění rodinného práva do obecného kodexu za nešťastné. A v neposlední řadě lze nové soukromoprávní úpravě vytknout především terminologickou změnu. Lze jen velice těžko pochopit, proč je v řadě případů použita zastaralá a hlavně již nepoužívaná terminologie. Pokud se vezme v úvahu, že i bez terminologické změny je nový občanský zákoník (2012) dost nesrozumitelný, neposkytuje žádnou jistotu, jasná výkladová stanoviska, tak terminologie to vše jen umocňuje. Zde je na místě položit si otázku, zda skutečně byla takováto revoluce v soukromém právu nutná. Naopak právní úprava obchodních korporací (ZOK, 2012) respektuje i nadále právní vývoj a zachovává kontinuitu s původním obchodním zákoníkem (1991) v té části, která upravovala otázky obchodních společností. Kde je však zřetelná diskontinuita od původního obchodního zákoníku, je úprava minimálního vkladu ve společnosti s ručením omezeným. Obecně odborná veřejnost vyzývala zákonodárce, aby se minimální hranice základního kapitálu zvýšila alespoň na 500 000 Kč. Zákonodárci však místo toho tuto hranici naprosto odbourali. Lze se dohadovat, co je k tomuto kroku vedlo. Dle názoru autorky to byla snaha ještě více posílit postavení společnosti s ručením omezeným. Diskutuje se však o tom, že minimální hranice byla zrušena z důvodu, že neplnila garanční funkci, ke které byl základní kapitál zřizován, a k posílení ochrany třetích osob jsou zavedeny nové instituty například v podobě tzv. insolvenčního testu. Byť zákon (ZOK, 2012) zachovává kontinuitu, obsahuje řadu formulačních změn, které působí dojmem změn koncepčních, ve skutečnosti ale zůstávají obsahově stejné s původní úpravou obchodního zákoníku (1991). Toto lze považovat za zbytečné, navíc to vnáší do zákona další zmatek. Zákon o obchodních korporacích (2012) respektuje zásady nového občanského zákoníku (2012), tudíž převážná část ustanovení má dispozitivní charakter, minimum tvoří kogentní ustanovení. To bude mít tentýž následek právní nejistoty jako v případě občanského zákoníku (2012). Co lze považovat za přínosné, je úprava členů orgánů a jasné vymezení sankcí vyplývajících z odpovědnosti člena orgánu.
36
5 Závěr Z publikace Havla et al. (2012, s. 5-6) vyplývá, že zákon o obchodních korporacích si kladl za cíl učinit české korporační právo konkurenceschopné v soutěži s jinými právními předpisy. Dále uvádí, že zákon o obchodních korporacích by měl nabídnout více variability v podnikání, poskytnout více volnosti v právním postavení společníků ve společnosti a zjednodušit fungování a řízení obchodních společností. Na základě provedeného srovnání právních úprav je možné říci, že účinnost nového soukromoprávního kodexu vnesla do českého práva řadu nejasností, rozporů a především i určitou právní nejistotu. Lze konstatovat, že široká veřejnost, zejména však odborná veřejnost, nebyla dostatečně připravená na takto rozsáhlou změnu soukromoprávní úpravy. Úprava takového rozsahu měla vyžadovat mnohem delší a důkladnější přípravu. Zcela chybí připravenost soudů, které budou nuceny svá soudní rozhodnutí aplikovat již za plného chodu nové soukromoprávní úpravy a tím bude docházet k řadě konfliktů a nejasností. Lze se domnívat, že v řadě případů bude možné vycházet z již prověřené judikatury, někteří odborníci se dokonce domnívají, že se na některé případy bude aplikovat judikatura z první republiky. Avšak v některých případech se dá předvídat, že bude judikatura zcela nedostačující. Za posledních dvacet let se česká společnost již v některých právních otázkách dosti ustálila a byla schopná je aplikovat do praxe. Novou soukromoprávní úpravou však dochází k situacím, že není jasné, jak se budou soudy s tímto vypořádávat. Lze tedy konstatovat, že se český právní systém dostává do určité právní nejistoty. Pro společnosti to v prvních měsících bude znamenat vynaložení zvýšených nákladů v souvislosti s přizpůsobením se nové právní úpravě, ale do určité míry to bude třeba i v průběhu dalších let, neboť se lidé budou dozajista dostávat do nových soudních sporů, vyvolaných v důsledku nejasných významů nových ustanovení. Pravděpodobně vzniknou nové soudní spory o již rozhodnutých a zavedených právních otázkách. V současné době jsou obchodní společnosti vystaveny tlaku, neboť musí v zákonem dané lhůtě upravit svá práva a povinnosti, která dnem 1. 1. 2014 pozbyla účinnosti, a musí je podrobit úpravě, aby nebyla v rozporu se zákonem. Společnosti musí upravit své zakladatelské dokumenty a ujednání v nich, která jsou v rozporu se zákonem a rovněž tak upravit i smlouvy o výkonu funkce, které rovněž nesplňují podmínky dle nového právního předpisu. Vzhledem k tomu, že zákon o obchodních korporacích (2012) upravuje mnohé otázky odlišně oproti původnímu obchodnímu zákoníku (1991), musí společnosti upravit ty právní vztahy, které by byly v rozporu s novou právní úpravou. Společníci a členové orgánů společnosti musí věnovat pozornost především přechodným ustanovením, která řeší vztah nové a předchozí právní úpravy. Bezprostřední dopad mají především donucující ustanovení § 777 zákona o obchodních korporacích (2012), od kterých se nelze smluvně odchýlit. V první řadě musí společnosti přizpůsobit ujednání zakladatelských dokumentů, která by byla v rozporu s tímto zákonem. Lze předpokládat, že tohoto úkolu se zhostí společnosti různě. Jiným způsobem to bude řešit velká společnost, jinak tomu bude u menší společnosti. U velké společnosti, která má více společníků, se předpokládá důslednější úprava jednotlivých ujednání, nejjednodušší způsob je v tomto případě obrátit se na právního poradce a nechat si odborně zakladatelské dokumenty upravit. Velký tlak je v tomto vyvíjen především na advokátní kanceláře, které musí být schopné radit svým klientům a být na určitý nápor náležitě připravené. Naopak malé společnosti např. o dvou společnících se mohou rozhodnout své zakladatelské dokumenty upravit vlastními silami. To ovšem předpokládá určitou znalost nové soukromoprávní úpravy. Lze se domnívat, 37
že v řadě případů nebudou ujednání zakladatelských dokumentů v takové velké míře v rozporu s donucujícími ustanoveními a nebude nutný velký zásah do těchto dokumentů. V případě nedodržení těchto podmínek se společnost může vystavit sankci, která může vést až k prohlášení společnosti za neplatnou, tj. zrušení společnosti. Co však vyžaduje další pozornost a kde se předpokládají úpravy většího rozsahu, či změny, jsou smlouvy o výkonu funkce členů statutárních orgánů. Tyto smlouvy musí být rovněž do zákonem stanovené lhůty upraveny. Jedná se především o úpravu odměny náležející za výkon funkce. V případě, že stávající smlouvy tato ujednání neobsahují a nebudou do zákonem stanovené lhůty podrobeny úpravě, má to dopad především pro samotné jednatele, neboť se takováto smlouva bude považovat za bezúplatnou. To znamená, že výkon funkce bude bezplatný, nebo v rozsahu omezeném jen na některé složky odměny. Proto je nutné, aby veškerá plnění náležející jednateli společnosti byla specifikována ve smlouvě a schválena valnou hromadou. Toto se týká i případné smlouvy podléhající jinému právnímu předpisu, konkrétně jedná-li se o pracovněprávní vztah téhož člena. Obchodní společnosti pak budou mít lhůtu dvou let na rozhodnutí, zda se chtějí novému zákonu o obchodních korporacích (2012) přizpůsobit jako celku, či nikoliv. V tomto směru lze spíše doporučit, aby se společnosti přizpůsobily, neboť v budoucnu může způsobovat další problémy posuzování, které záležitosti se řídí ještě původním obchodním zákoníkem (1991) a které se již řídí zákonem o obchodních korporacích (2012). Cílem této práce bylo srovnat právní úpravu společnosti s ručením omezeným podle obchodního zákoníku (1991) a podle zákona o obchodních korporacích (2012). Po provedeném srovnání lze konstatovat, že v právní úpravě společnosti s ručením omezeným došlo k řadě významných změn. Za nejzjevnější změnu v úpravě společnosti s ručením omezeným lze považovat opuštění od institutu základního kapitálu a snížení minimální hranice vkladu společníka do společnosti na pouhou 1 Kč. Upuštění od zákonem stanovené hranice základního kapitálu vzbuzuje značnou pozornost odborné veřejnosti a lze říci, že řada odborníků nepovažuje toto za správný krok. S tímto se autorka této práce zcela ztotožňuje, neboť dle jejího názoru společnost se základním kapitálem 1 Kč bude působit vůči třetím osobám dosti nedůvěryhodně. Autorka zastává názor, že určitá hranice základního kapitálu byla předpokladem pro zodpovědnější přístup k podnikání. Dále se především takto podkapitalizovaná společnost ocitá již od samého počátku v ohrožení úpadku. V praxi pak mohou takovéto rizikové situace mít nepříznivý dopad především pro společníky a členy statutárních orgánů, kteří jsou povinni jednat loajálně a v nejlepším zájmu společnosti. Pokud by byl prokázaný vědomý úpadek společnosti, ručí členové statutárního orgánu za porušení povinné péče a jsou odpovědni za případnou škodu. Autorka by jednoznačně doporučila, aby si zakladatelé ve společenské smlouvě stanovili vyšší výši vkladu. Další výraznou změnou je zavedení možnosti vlastnit více druhů podílů. Zde se projevuje větší míra volnosti pro společníky, neboť dle zákona o obchodních korporacích (2012) mají možnost, aby si ve společenské smlouvě upravili, že pro určité podíly platí zvláštní práva. Může se jednat například o zvláštní právo na vyšší podíl na zisku, nebo právo vyššího počtu hlasů na valné hromadě. Podobně se může nakládat i s vymezením určitých povinností k jednotlivým podílům, které se mohou lišit podle účasti společníka například na chodu a činnostech společnosti. S úpravou podílů souvisí i možnost mít podíl v podobě
38
cenného papíru, tzv. kmenového listu. Vydání kmenového listu k podílu však může přinášet i svá úskalí, a to například v jeho neomezené převoditelnosti. Podle nové právní úpravy se může společníkem stát naprosto kdokoliv a společníci v případě kmenového listu nemají možnost tuto skutečnost nijak ovlivnit. Opět bude záležet na charakteru činnosti jednotlivé společnosti a na ujednání společníků ve společenské smlouvě, zda umožní vydání kmenových listů k podílu, či nikoliv. Dle autorčina názoru není zavedení kmenových listů do právní úpravy společnosti s ručením omezeným šťastným krokem. Nehledě na to, že toto přibližuje společnost s ručením omezeným blíže k úpravě akciové společnosti. Na druhou stranu se jedná pouze o možnost, která musí být sjednána ve společenské smlouvě, tudíž volba je na samotných společnících. Další velmi diskutovanou oblastí, zejména ve společnosti s ručením omezeným, je zvýšená osobní odpovědnost jednatele (statutárního orgánu) za řádný výkon funkce. Jednatel je povinen jednat za společnost s péčí řádného hospodáře. Zákon o obchodních korporacích (2012) zde navazuje na definici péče řádného hospodáře upravenou v občanském zákoníku (2012), kterou rozšiřuje o povinnost loajality ke společnosti a povinnost vykonávat funkci v zájmu společnosti. Pokud jednatel vykonává svoji funkci za uvedených podmínek, ZOK (2012) dává jednatelům určitou „kotvu“ v podobě pravidla podnikatelského úsudku, na jehož základě se jednatel může odpovědnosti zprostit, pokud jednal náležitě informovaně, s náležitou péčí a v nejlepším zájmu společnosti. Pokud se však prokáže opak, pak důsledek takového nedbalého jednání a porušení uvedených povinností může vést až k vyloučení této osoby ze statutárního orgánu rozhodnutím soudu; k osobnímu ručení člena orgánu při úpadku společnosti; nebo k vydání prospěchu, který v souvislosti s protiprávním jednáním získal, nebo v podobě povinnosti nahradit škodu, která společnosti vznikla v souvislosti s porušením povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře. Při srovnání obou právních úprav se autorka dosti často dostávala do situací, že některá ustanovení působila, že se koncepčně změnila, ale následným srovnáním autorka dospěla k závěru, že se jedná pouze o formulační změnu a obsahově se jedná o zcela shodnou úpravu jako v obchodním zákoníku (1991). To vnáší do nového zákona další zmatek, neboť se dá považovat za zcela zbytečné reformulovat ta ustanovení, která se obsahově téměř nezměnila. Čtenář totiž pak může hledat změnu i tam, kde žádná nenastala. Nehledě na změnu terminologie – jedná se o zažité termíny, které budou dle autorčina názoru způsobovat interpretační problémy. Závěrem lze říci, že rekodifikace soukromého práva výrazným způsobem zasahuje do všech soukromoprávních vztahů. Do podnikatelského prostředí vnáší klíčové změny, jež mají jak pozitivní, tak v řadě případů negativní dopad na obchodní společnosti. Je velice obtížné zhodnotit skutečný dopad nové soukromoprávní úpravy na podnikatelské subjekty. Bude trvat řadu měsíců či spíše řadu let, než se nová právní úprava ustálí v českém právním řádu a než bude možné říci, že máme stabilní právní řád s ustálenými právními výklady a rozhodovací praxí.
39
Literatura Primární zdroje HAVEL, B. et al. Zákon o obchodních korporacích s aktualizovanou důvodovou zprávou a rejstříkem. Ostrava: Sagit, 2012. 287 s. ISBN 978-807-2089-239. HEJDA, J. et al. Zákon o obchodních korporacích: výklad jednotlivých ustanovení včetně jejich návaznosti na české a evropské předpisy. Praha: Linde Praha, 2013. 784 s. ISBN 978-80-7201-917-5. LASÁK, J. et al. Zákon o obchodních korporacích, obchodní zákoník: srovnávací texty. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. 358 s. ISBN 978-80-7357-346-1. ŠTENGLOVÁ, I., PLÍVA, S., TOMSA, M. Obchodní́ zákoník: komentář. Praha: C. H. Beck, 2009. 1397 s. ISBN 80-740-0055-9. Občanský zákoník a související předpisy: podle stavu k 1. 6. 2011. Ostrava: Sagit, 2011. ÚZ č. 841. ISBN 978-80-7208-861-4. Obchodní zákoník a další zákony: podle stavu k 1. 3. 2013. Ostrava: Sagit, 2013. ÚZ č. 925. ISBN 978-80-7208-949-9. Nový občanský zákoník 2014:rejstřík: redakční uzávěrka 1. 12. 2012. Ostrava: Sagit, 2012. ÚZ č. 900. ISBN 978-80-7208-920-8. Zákon o obchodních korporacích 2014: rejstřík: redakční uzávěrka 26. 3. 2012. Ostrava: Sagit, 2012. ÚZ č. 901. ISBN 978-80-7208-921-5. Sekundární zdroje DĚDIČ, J. LASÁK, J. Právo kapitálových obchodních společností: přehled judikatury s komentářem. Praha: Linde, 2010. 1975 s. ISBN 978-807-2017-812. DVOŘÁK, T. Společnost s ručením omezeným. Praha: ASPI, 2008. 454 s. ISBN 978-807-3573-447. ELIÁŠ, K. et al. Občanské právo pro každého: pohledem (nejen) tvůrců nového občanského zákoníku. Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2013. 316 s. ISBN 978-80-7478-013-4. FALDYNA, F. et al. Obchodní právo. Praha: Wolters Kluwer, 2010. 1170 s. ISBN 978-80-7357-577-9. ELIÁŠ, K., POKORNÁ, J., DVOŘÁK, T. Kurs obchodního práva: obchodní společnosti a družstva. Praha: C.H. Beck, 2010. 538 s. ISBN 978-807-4000-485. ŠVARC, Z. et al. Základy obchodního práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. 426 s. ISBN 978-807-3803-223.
Legislativní dokumenty ČR. Zákon č. 182 ze dne 9. května 2006, o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). In: Sbírka zákonů České republiky. 2006, částka 62, s. 2130-2215. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/ViewFile.aspx?type=c&id=4908. ČR. Zákon č. 304 ze dne 30. září 2013, o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. In: Sbírka zákonů České republiky. 2013, částka 116, s. 3501-3522. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/ViewFile.aspx?type=c&id=6502. ČR. Zákon č. 586 ze dne 18. prosince 1992, zákon České národní rady o daních z příjmu. In: Sbírka zákonů České republiky. 1992, částka 117, s. 3473-3491. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/ViewFile.aspx?type=c&id=2640. ČR. Zákon č. 187 ze dne 12. května 2006, zákon o nemocenském pojištění. In: Sbírka zákonů České republiky. 2006, částka 64, s. 2330-2392. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirka-zakonu/ViewFile.aspx?type=c&id=4910. ČR. Zákon č. 262 ze dne 7. června 2006, zákon zákoník práce. In: Sbírka zákonů České republiky. 2006, částka 84, s. 3146-3241. Dostupné z: http://aplikace.mvcr.cz/sbirkazakonu/ViewFile.aspx?type=c&id=4930. ČR. Zákon č. 91 ze dne 25. ledna 2012, o mezinárodním právu soukromém. In: Sbírka zákonů České republiky. 2012, částka 35, s. 1490-1515. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/ZMPS_interaktiv.pdf. MS ČR. Důvodová zpráva. In: Obcanskyzakonik.justice.cz [online]. [cit. 2014-04-24]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2012. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovanaverze.pdf. MS ČR. Věcný záměr občanského zákoníku Obcanskyzakonik.justice.cz [online]. [cit. 2014-03-17]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti ČR, 2000. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/fileadmin/vecny_zamer_OZ_2000.pdf. Odborné časopisy KARTOUŠOVÁ, L. Péče řádného hospodáře: odpovídá britskému konceptu duty of care, skill and diligence? Obchodněprávní revue. 2013, č. 10, s. 279-284. ISSN 1803-6554. KOŽIAK, J. Pravidlo podnikatelského úsudku v návrhu zákona o obchodních korporacích (a zahraničních právních úpravách). Obchodněprávní revue. 2012, č. 4, s. 108-112. ISSN 1803-6554. PELIKÁN, R. Několik poznámek k úpravě společnosti s ručením omezeným v novém zákoně o obchodních korporacích. Obchodněprávní revue. 2012, č. 3, 76-79. ISSN 1803-6554. VRBA, M. Test úpadku při výplatě zisku v kapitálové společnosti. Obchodněprávní revue. 2014, č. 2, 41- 48. ISSN 1803-6554.
Internetové zdroje ČT24. Advokátní komora chce odložit nový občanský zákoník. In: Ceskatelevize.cz [online]. 2013-10-11 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/245760-advokatni-komora-chce-odlozit-novyobcansky-zakonik/. JANUŠ, J. Prospěje NOZ podnikatelskému prostředí? In: Roedl.com [online]. Právní rádce. 2013, č. 11 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z: http://www.roedl.com/fileadmin/user_upload/Roedl_Czech_Republic/clanky/2013/Prav ni_radce_11_2013_Prospeje_NOZ_podnikatelskemu_prostredi.pdf. KANCL, MS ČR. Nový zákon o obchodních korporacích. In: Obcanskyzakonik.justice.cz [online]. 2013 [cit. 2014-03-15]. Praha: Ministerstvo spravedlnosti ČR. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/obchodnikorporace/informacni-brozura/ KRAMER, J. Petr Čech: „V právu nepotřebujeme revoluci, nevidím tu pro ni žádný důvod“. In: Epravo.cz [online]. 2011-06-09 [cit. 2014-03-17]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/efocus/petr-cech-v-pravu-nepotrebujeme-revoluci-nevidimtu-pro-ni-zadny-duvod-74515.html. MS ČR. Moderní úprava tradičního a vyzkoušeného. Obcanskyzakonik.justice.cz [online]. © 2013–2014 [cit. 2014-03-14]. Dostupné z: http://obcanskyzakonik.justice.cz/obecna-cast/obecne/. HAVEL, B. Glosa o svobodě. Co se starými souběhy? A jak s novými? In: Epravo.cz [online]. 2013-09-27 [cit. 2014-03-31]. Dostupné z: http://www.epravo.cz/top/clanky/glosa-o-svobode-co-se-starymi-soubehy-a-jak-snovymi-92537.html.
