Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta

Vysoká škola ekonomická v Praze Národohospodářská fakulta Hlavní specializace: Veřejná správa

TRESTNÍ ODPOVĚDNOST PRÁVNICKÝCH OSOB – OD NÁVRHU K ÚČINNÉ ÚPRAVĚ diplomová práce

Autor: Ing. Monika Stachová Vedoucí práce: PhDr. JUDr. Jaroslav Kuba, CSc. Rok: 2012

Prohlašuji na svou čest, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně a s použitím uvedené literatury.

Monika Stachová V Praze, dne 31. 8. 2012

Zadání práce

Abstrakt Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim se stal účinným 1. ledna 2012. Ačkoli se jedná o velice diskutovanou právní úpravu, která narušuje ustálené trestněprávní zásady, Česká republika byla posledním státem Evropské unie, který deliktní odpovědnost právnických osob nezakotvoval. Snaha o vyřešení tohoto problému se objevila již v roce 2004, Poslanecká sněmovna ovšem původní návrh zákona zamítla. Možná díky mezinárodnímu tlaku nebo v důsledku nárůstu páchané trestné činnosti právnickými osobami, byl v roce 2011 druhý návrh zákona schválen. Předkládaná diplomová práce se zabývá argumenty a průběhem diskursu, ze kterého platná právní úprava vzešla, dále objasněním některých podstatných ustanovení zákona a také mezinárodní podobou trestní odpovědnosti právnických osob. Vzhledem ke krátké účinnosti zákona je těžké zhodnotit konkrétní dopad zákona a práce tedy na trestní odpovědnost právnických osob nahlíží více z teoretického než praktického hlediska.

Abstract The Act on criminal liability of legal entities and proceedings against them became effective on 1 January 2012. Although it is a highly controversial law disrupting the established criminal law principles, the Czech Republic was one of the few European Union member states whose laws did not embed criminal liability of legal entities in its laws. An effort concerning solving this problem appeared as far back as 2004, the Chamber of Deputies, however, rejected the original bill. Perhaps due to the international pressure or due to the increase in crimes committed by legal entities, in 2011, the second bill was already approved. This thesis deals with the arguments and process of discourse, from which emerged the valid enactment, as well as an explanation of some of the principal provisions of the Act and also the international scheme of criminal liability of legal entities. It is difficult to anticipate the specific impact of the Act due to its short effect and therefore the thesis on criminal liability of legal entities is more of a theoretical than practical.

Klíčová slova Trestní odpovědnost, právnická osoba, trestní právo, zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim

Key words Criminal liability, legal entity, criminal law, the Act on criminal liability of legal entities and proceedings against them

JEL klasifikace K140

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu práce panu PhDr. JUDr. Jaroslavu Kubovi, CSc. z Katedry práva VŠE za jeho odborné a cenné rady při zpracování této práce. Ráda bych také poděkovala své rodině za jejich plnou podporu, pochopení a pomoc během mého studia na VŠE.

Obsah Úvod..................................................................................................................................1 1. 1.1.

Základní pojmy ..........................................................................................................4 Právnická osoba .....................................................................................................4

1.1.1. Pojem právnické osoby...........................................................................................4 1.1.2. Právní úprava právnické osoby ...............................................................................6 1.1.3. Právní subjektivita právnických osob......................................................................8 1.1.4. Způsobilost k úkonům ............................................................................................9 1.2.

Trestní odpovědnost právnických osob .................................................................10

2.

Historický exkurz .....................................................................................................12

3.

Argumentace pro a proti zavedení trestní odpovědnosti právnických osob................15

3.1.

Důvody pro zavedení trestní odpovědnosti právnických osob ...............................16

3.1.1. Rozvoj moderní průmyslové společnosti a nové protispolečenské aktivity právnických osob .............................................................................................................16 3.1.2. Tzv. bariéra individuální trestní odpovědnosti ......................................................17 3.1.3. Rovnováha práv a povinností................................................................................18 3.1.4. Nedostatečnost úpravy deliktní odpovědnosti právnických osob mimotrestními normami ..........................................................................................................................19 3.2.

Důvody proti zavedení trestní odpovědnosti právnických osob .............................20

3.2.1. Teorie fikce právnických osob a zaměření trestního systému na fyzické osoby .....20 3.2.2. Nezpůsobilost právnické osoby jednat v trestněprávním smyslu ...........................21 3.2.3. Zavinění ...............................................................................................................22 3.2.4. Postih nevinných fyzických osob, kolektivní vina.................................................23 4.

Mezinárodněprávní nástroje k trestní odpovědnosti právnických osob ......................25

4.1.

Přehled relevantních mezinárodních smluv a evropských předpisů .......................26

4.2.

Legislativní projekt Corpus Iuris ..........................................................................32

5.

Úprava trestní odpovědnosti právnických osob v České republice ............................34

5.1.

Správní trestání a správní delikty právnických osob..............................................34

5.2.

Jednání za jiného ..................................................................................................37

5.3.

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim ........................38

6.

Trestní odpovědnost právnických osob v praxi .........................................................40

6.1.

Místní působnost ..................................................................................................40

6.2.

Rozsah trestní odpovědnosti .................................................................................40

6.3.

Přičitatelnost trestného činu..................................................................................42

6.4.

Souběh trestních odpovědností fyzické a právnické osoby ....................................44

6.5.

Sankcionování právnických osob..........................................................................45

6.6.

Specifika trestního řízení ......................................................................................48

6.7.

Vyvinění právnické osoby ....................................................................................51

6.8.

Účinná lítost.........................................................................................................52

6.9.

Rejstřík trestů .......................................................................................................52

7.

Trestní odpovědnost právnických osob v dalších zemích EU....................................54

7.1.

Nizozemí..............................................................................................................54

7.2.

Francie .................................................................................................................56

7.3.

Rakousko .............................................................................................................59

8.

Závěr........................................................................................................................63

Seznam použitých zkratek....................................................................................................65 Seznam použité literatury.....................................................................................................66

Úvod Předkládaná diplomová práce se zabývá tématem trestní odpovědnosti právnických osob. Ačkoli institut trestní odpovědnosti právnických osob nemá v našem právním prostředí tradici, stal se od roku 2012 součástí českého právního řádu a pachatelem trestného činu může nyní být kromě fyzické osoby i osoba právnická. Navzdory tomu, že v posledních desetiletích se již neopakují námitky proti odpovědnosti právnické osoby založené na argumentu, že právnická osoba nemůže samostatně konat a přesto, že právní systémy na celém světě uznávají její právní subjektivitu a způsobilost k úkonům, téma trestní odpovědnosti právnických osob stále patří mezi nejspornější otázky trestněprávní teorie. Postupně se ustálil názor, že společnosti mají své vlastní „vědomí“ a mohou prostřednictvím svých představitelů trestnou činnost páchat. Na tuto skutečnost reagovala i Česká republika a na konci loňského roku byl ve Sbírce zákonů pod číslem 418/2011 Sb. publikován zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Tento zákon byl nejprve v polovině listopadu vrácen prezidentem Poslanecké sněmovně, která však jeho veto přehlasovala a zákon se tak stal účinným již od 1. ledna 2012. Přijetí zákona znamenalo průlom do integrity ustáleného systému českého právního řádu. Ačkoli byla Česká republika posledním členským státem Evropské unie, který trestní odpovědnost právnických osob zaváděl, provázelo přípravu zákona mnoho otazníků daných zejména odlišností povahy fyzických a právnických osob. Mezi nejpalčivější otázky, které bylo třeba vyřešit, patřily otázky typu - Které právnické osoby by měly být subjekty trestného činu? Jak pojmout koncept zavinění, když koncept používaný u fyzických osob, tedy nedbalost nebo úmysl, u právnických osob nelze užít? Jedná se o vyjádření určitého stavu vůle, kterou však právnická osoba nemá? Které skutkové podstaty jsou relevantní, neboli jaké trestné činy by mohla právnická osoba spáchat? Jaké lze právnické osobě uložit tresty? Jaký je vztah mezi trestní odpovědností fyzických a právnických osob? Mohou být za stejný skutek trestně odpovědné společně fyzické i právnické osoby? Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob nám na všechny tyto otázky poskytl odpověď. Zejména z tohoto důvodu mě téma trestní odpovědnosti právnických osob oslovilo jako téma v současnosti velmi aktuální, přesto do značné míry kontroverzní. Problematika trestní odpovědnosti právnických osob je diskutovaná na poli odborném, politickém i 1

laickém. Příčiny této kontroverze jsou spatřovány především v narušení samotných základů a principů, na kterých tradičně spočívá evropské kontinentální trestní právo, které po staletí vychází ze zásady individuální trestní odpovědnosti fyzické osoby. Přijetím zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim se české trestní právo odklonilo od římskoprávní zásady societas delinquere non potest a zavedlo kolektivní trestní odpovědnost. Zákonodárci museli vyřešit, zda a do jaké míry se pustit do rizika moderní přestavby, hrozí-li narušení samotných základů stavby. Rozmach fenoménu trestní odpovědnosti právnických osob souvisí s novými ekonomickými, společenskými i politickými poměry, jimiž jsou rozvoj moderní průmyslové společnosti, globalizace ekonomiky a sílící reálná moc právnických osob. Hospodářská kriminalita podle celostátních statistik představuje dlouhodobě co do počtu přibližně desetinu všech zjištěných trestných činů, které ale způsobují cca 60 % evidované celkové škody. Ve druhé polovině minulého století došlo celosvětově k exponenciálnímu růstu kriminality, a to zejména majetkové. S těmito novými skutečnosti bylo nutné vyvodit závěry i pro nauku trestního práva i pro aplikační a legislativní praxi. Celosvětově se tedy od 70. let 20. století členské státy Evropské unie postupně přikláněly k zavedení určité formy trestní odpovědnosti právnických osob a jeden ze základních principů kontinentální evropské právní kultury se tak začal postupně měnit. Rovněž vývoj v mezinárodním právu nenechává na pochybách, kterým směrem se tendence ubírají. V oblasti anglosaského práva je institut trestní odpovědnosti právnických osob již tradičně zdomácnělý. Z výše uvedených důvodů jsem si za cíl diplomové práce stanovila zejména přiblížit problematiku trestní odpovědnosti právnických osob široké veřejnosti a poukázat na její pozitiva i negativa. Ráda bych se pokusila o zhodnocení současné právní úpravy týkající se deliktní odpovědnosti právnických osob a posoudila její dopad na české právní prostředí. Smyslem mé práce je vyložit problematiku uceleně a komplexně tak, aby čtenáři načerpali relevantní informace na jednom místě a aby se byli schopni po přečtení v dané problematice orientovat. Budu usilovat o zhodnocení jednotlivých kladných i negativních názorů, které předcházely přijetí zákona. Zároveň se budu snažit o zohlednění fungování tohoto institutu v ostatních zemích, aby čtenář získal informace o tomto pro nás novém institutu v širším celosvětovém rámci. V české odborné literatuře se jedná o poměrně novou problematiku, která se poprvé začala objevovat až po roce 1989. Od té doby jí však byla věnována dostatečná pozornost. Jak v Čechách, tak celosvětově existují četné studie i články k jednotlivým aspektům 2

trestní odpovědnosti právnických osob. Monografických prací je bohužel pomálu. Jediným autorem, který se v českém prostředí zabývá touto problematikou komplexně již několik let, je profesor Jiří Jelínek. Na počátku tohoto roku vyšly tři komentáře k zákonu o trestní odpovědnosti právnických osob, které dle mého názoru obsahují ucelený výklad jednotlivých ustanovení zákona. V úvodní kapitole diplomové práce vymezuji základní pojmy, které je třeba objasnit pro další účely práce. Výklad obsahuje pojmy jako právnická osoba, právní způsobilost právnických osob, způsobilost k právům a povinnostem a také k úkonům a trestní odpovědnost právnických osob obecně. Druhá kapitola shrnuje historický vývoj institutu trestní odpovědnosti právnických osob, který započal v oblasti angloamerického práva a teprve v druhé polovině 20. století našel své uplatnění také v kontinentálním právním prostředí. Cílem třetí kapitoly je seznámit čtenáře s protichůdnou argumentací při zavádění trestní odpovědnosti právnických osob do českého právního řádu, který provázel už i původní návrh z roku 2004. Obsahem čtvrté kapitoly je seznam mezinárodněprávních nástrojů k trestní odpovědnosti právnických osob. Je zde uveden přehled relevantních mezinárodních smluv a evropských předpisů a také legislativní projekt Evropské unie Corpus Iuris. V následující páté kapitole se zabývám úpravou trestní odpovědnosti právnických osob v České republice, kdy restní odpovědnost právnických osob přibyla k již existujícímu trestání na poli správního práva. Šestá kapitola je stěžejní kapitolou této diplomové práce. Pojednávám zde o specifikách trestní odpovědnosti právnických osob, které vyplývají ze zákona. Právě zde lze nalézt odpovědi na otázky, které byly jako zásadní nastíněny v úvodu. Poslední kapitola diplomové práce je zaměřena na úpravu trestní odpovědnosti právnických osob v dalších zemích Evropské unie, přičemž jsem se zabývala relevantní právní úpravou v Nizozemí, Francii a Rakousku. Předkládaná diplomová práce je analytická a deskriptivní studie, která vznikla na základě studia dostupné odborné literatury. K úvodnímu vymezení teoretických pojmů jsem využila metodu deskripce a komparace. Následně jsem se zaměřila na analýzu současného stavu právní úpravy této problematiky a závěr práce je zpracován metodou syntézy předchozích získaných poznatků.

3

1. Základní pojmy Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob není samostatným zákonem, ale navazuje na předpisy trestního práva v oblasti práva hmotného a procesního, kterými jsou trestní zákoník a trestní řád. K tomu, abychom pochopili jednání a samotnou existenci osob právnických, je třeba co nejpřesnější definice hledat také v právu občanském a obchodním. Následující pojmy jsou rozhodující pro ucelené porozumění předkládaného tématu trestní odpovědnosti právnických osob.

1.1.

Právnická osoba

Abychom si dokázali představit, co právnická osoba je a jakým způsobem jedná, je třeba si uvědomit, že je to především právní prostředí, ve kterém vznikla a zejména také její vnitřní organizace, které ji utváří. Nebylo by vhodné snažit se vymezit právnickou osobou poukazováním na její srovnání či rozdílnosti s osobou fyzickou. Podle Hurdíka1 lze právnické osoby označit za „deriváty osob fyzických, které je třeba považovat za samostatnou kategorii.“ Trestněprávní úmluva o korupci2 rozumí výrazem právnická osoba „subjekt mající takové postavení podle vnitrostátního práva, vyjma státu nebo jiných veřejných subjektů vykonávajících státní pravomoc a vyjma veřejných mezinárodních organizací.“, z čehož je zřetelné, že znalost postavení právnických osob v rámci vnitrostátního práva je pro práci s dalšími prameny práva podmínkou sine qua non.

1.1.1.

Pojem právnické osoby

Pojem právnické osoby je jak lingvisticky, tak i juristicky poměrně nový. Například anglické právo pojem právnické osoby nezná dodnes, a tento termín je do anglického jazyka velmi obtížně přeložitelný.3 Právnické osoby nejsou osobami v přirozeném smyslu, ale jsou to útvary umělé. Vznikají, mění se a zanikají při splnění podmínek stanovených právními normami.4 1

Hurdík, J. Právnické osoby a jejich typologie. První vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, s. IX. Trestněprávní úmluva o korupci (č.70/2002 Sb. m. s.) čl. 1 (d). 3 Knapp V. O právnických osobách. Právnické osoby de lege lata. Právník, 1995, č. 10, s. 980. 2

4

Právnické osoby jako osoby fiktivní existovaly již v římském právu. Pro právnické osoby používali Římané termín „personae vice fungitur“ – působí jako osoby, existují na místě osob.5 S vývojem společenských vztahů se ruku v ruce objevila potřeba nových sdružení, která by existovala nezávisle na fyzických osobách a vytvářela by samostatné právní celky. Již v této době bylo možné za právnické osoby považovat korporace a nadace. Korporace je organizovaná skupina fyzických osob, které vytváří samostatný právní celek, který je odlišný od jejich členů. Vedle korporací existovaly v římském právu nadace, které byly sdružením majetkovým. V kontinentálním právu vzniká v 18. století koncept právnických osob jako organizovaných entit, jejichž účel slouží společným zájmům určité skupiny a jejichž juristická individualita se odlišuje od individuality jednotlivců činných v těchto útvarech.6 Pojem právnické osoby lze kromě zákonné definice vyjádřit také pomocí vědeckoprávní teorie. Z klasických teorií, které vznikly právě v 18. století, jsou nejvýznamnější teorie fikce a teorie reality. Teorie fikce prohlašuje právnickou osobu za umělou právní konstrukci, za výtvor zákonodárce, na jehož vůli závisí, kterým organizovaným entitám právní subjektivitu udělí. Podle této teorie se popírá vlastní vůle právnických osob, možnost se určitým způsobem chovat a právnická osoba je redukována na nesourodou množinu fyzických osob.7 Teorie fikce považuje právnickou osobu za neexistující subjekt, který se nemůže dopustit trestného činu, proto je vyjádřením trestní neodpovědnosti právnických osob. Naopak teorie reality považuje právnickou osobu za osobu s vlastní vůlí a přiznává jí právní subjektivitu. Toto pojetí akceptuje právnickou osobu, která ve skutečném světě reálně existuje bez ohledu na právní řád. Z teorie reality vzešlá organická teorie pohlíží na právnické osoby jako na skutečné bytosti.8 Dvořák uvádí, že ačkoli neexistuje všeobecná definice právnických osob, jsou obecně uznávány některé společné definiční znaky, mezi které patří právní subjektivita, deliktní způsobilost, vnitřní organizace a majetková autonomie.9 Z mnoha dalších pohledů na výčet definičních znaků právnické osoby, se mi jeví výstižné pojetí Pelikánové, která za hlavní pojmové znaky považuje „organizační 4

Boguszak, J; Čapek, J; Gerloch, A. Teorie práva. Druhé vydání. Praha : EUROLEX Bohemia, 2004, s. 138. Kincl, J.; Urfus, V.; Skřejpek, M. Římské právo. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1995, s. 80. 6 Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Aspi, 2005, s. 200. 7 Tamtéž s. 202. 8 Pelikánová, I. a kol. Obchodní právo 1. díl. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 251. 9 Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Aspi, 2005, s. 202. 5

5

oddělenost a formální individualizující znaky, majetkovou samostatnost, rozhodovací samostatnost, relativní trvalost či dlouhodobost existence, strukturální stabilitu bez ohledu na změny v personálním a majetkovém substrátu, určitý a dovolený předmět činnosti.“10

1.1.2.

Právní úprava právnické osoby

Ačkoli v českém právním řádu neexistuje obecná definice právnické osoby, základní vymezení tohoto pojmu obsahuje zákoník občanský. OZ z roku 1964 nahradil pojem „právnická osoba“ pojmem „socialistické organizace“. Po roce 1989 byl, v důsledku transformace právního prostředí, zákonem č. 509/1991 Sb. občanský zákoník novelizován a získal současnou podobu. Právní úprava právnických osob, vycházející z teorie fikce, se nalézá v ustanovení §18 OZ. Občanský zákoník v § 18 odst. 1 pouze konstatuje, že způsobilost mít práva a povinnosti mají i právnické osoby. Odstavec druhý předmětného ustanovení dále právnické osoby kategorizuje na a) sdružení fyzických nebo právnických osob b) účelová sdružení majetku c) jednotky územní samosprávy d) jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon.11 Právní věda definuje právnickou osobu prostřednictvím jejích pojmových znaků, kterými jsou její právní subjektivita, vlastní majetková samostatnost, vnitřní organizační struktura a účel, za kterým byla založena. Učebnice občanského práva hmotného přehledně třídí právnické osoby dle různých navzájem se prolínajících kritérií na tři skupiny a) právnické osoby práva soukromého a práva veřejného b) korporace, nadace a ústavy c) právnické osoby ziskové a neziskové.12 V rámci soukromého práva má úprava v občanském zákoníku význam především pro korporace obchodního práva upravené zejména v obchodním zákoníku, tedy obchodní společnosti (§56 a násl. ObchZ) a družstva (§221 a násl. ObchZ), v neposlední řadě však platí podpůrně i pro další právnické osoby upravené speciálními zákony.

10

Pelikánová, I. a kol. Obchodní právo 1. díl. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 252. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 12 Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Aspi, 2005, s. 208. 11

6

Na poli veřejného práva tomu není jinak. Předpisy správní, trestní, daňové, procesní staví taktéž na pojmech majících základ v občanském právu, kdy v mnohých svých ustanoveních pouze předpokládají existenci právnické osoby, aniž by se zabývaly její definicí, přestože nelze nevnímat jistá specifika a modifikace příslušných ustanovení vyplývající z povahy veřejného práva.13 Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim nevymezuje, které entity pro účely tohoto zákona právnické osoby považuje; byla zachována jednota právního řádu a pojem právnické osoby vymezený v rámci civilního práva se jevil jako dostačující. Ustanovení zákona o TOPO jsou ve vztahu k ustanovením ostatních zákonů ustanoveními primární povahy, tzn. že ustanovení například trestního zákoníku a trestního řádu se použijí jen tehdy, nemá-li zákon o TOPO zvláštní úpravu a není-li to z povahy věci, zejména s přihlédnutím k charakteru právnických osob, vyloučeno. Jednou ze základních otázek, se kterou se musel zpracovatel návrhu zákona o TOPO vypořádat, bylo stanovení okruhu právnických osob, které mají být trestně odpovědné. V mezinárodních smlouvách a evropských právních předpisech, jejichž požadavkem je zavedení odpovědnosti právnických osob za určitá jednání, která jsou u osoby fyzické kvalifikována jako trestný čin, je za právnickou osobu považován jakýkoliv subjekt, který je právnickou osobou podle příslušného vnitrostátního práva, s výjimkou států nebo jiných veřejnoprávních subjektů při výkonu moci veřejné a veřejných mezinárodních organizací.14 V souladu s těmito požadavky zákon o TOPO v § 6 odst. 1 z trestní odpovědnosti vyloučil Českou republiku jako stát a územní samosprávné celky při výkonu veřejné moci.15 Vyloučení Česká republiky jako souboru organizačních složek státu vykonávajících v rámci své působnosti nebo předmětu činnosti funkce státu z působnosti zákona je pochopitelné: stát by trestal sám sebe. Pokud bude u organizační složky státu zjištěno jednání podléhající trestní odpovědnosti, půjde o trestní odpovědnost fyzické osoby, ať už

13

Švestka, J; Spáčil, J.; Škárová M.; Hulmák M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 14 Forejt, P.; Habarta, P.; Trešlová, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem. Praha: Linde, 2012, s. 55. 15 Zákon č. 408/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů.

7

půjde konkrétně o osobu oprávněnou jednat jménem státu16 nebo jinou osobu zařazenou v organizační složce státu k výkonu práce. Rovněž trestní odpovědnost cizích států, byť to není výslovně v návrhu zákona stanoveno, se nepředpokládá, neboť princip suverenity státu tento postup neumožňuje. Takové případy jsou řešeny v intencích mezinárodního práva. Z obdobného důvodu jsou z trestní odpovědnosti vyloučeny mezinárodní organizace veřejného práva. Trestní stíhání jiných států a mezinárodních organizací veřejného práva (vládních mezinárodních organizací) je vyloučeno z povahy věci, neboť požívají výsady a imunity podle mezinárodního práva, což je důvod nepřípustnosti trestního stíhání.17

1.1.3.

Právní subjektivita právnických osob

Právnické osoby jsou osobami v právním smyslu, mají tudíž právní subjektivitu, čímž se rozumí, že jsou způsobilé k právům a povinnostem. Právnické osoby mají vlastní právní subjektivitu vycházející ze zásady neomezené subjektivity, která může být omezena pouze na základě zákona.18 Právnická osoba nabývá právní subjektivity při jejím vzniku, za což je považován okamžik jejího zápisu do obchodního nebo jiného zákonem určeného rejstříku. Teprve ode dne účinnosti zápisu mohou právnické osoby nabývat práv a povinností. Výmazem právnické osoby z veřejnoprávní evidence zaniká i její právní subjektivita. Tato právní subjektivita je ovšem omezena faktickou povahou právnické osoby, která jí jako právní konstrukci nedovoluje nabývat práv, jež ze své podstaty mohou náležet pouze osobám fyzickým (například právo na život a zdraví). V souvislosti s právnickými osobami se tedy můžeme setkat s pojmem „speciální právní subjektivity“. Na rozdíl od fyzických osob je právní subjektivita osob právnických vyjádřena zásadním smyslem a účelem právnických osob - „vyjadřovat a realizovat specifické zájmy, společné pro skupiny fyzických osob či jedince - fyzickou osobu.“19 Konstrukce právní subjektivity právnických osob zahrnuje v současné době jak způsobilost k právům a povinnostem, tak způsobilost k právním úkonům. Oproti našemu 16

§ 7 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. 17 Důvodová zpráva k návrhu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim k vládnímu návrhu zákona z roku 2011. [online]. [cit. 15.6.2012]. Dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=285&CT1=0. 18 § 19a odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. 19 Hurdík J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 139.

8

předválečnému právu byla subjektivita právnických osob rozšířena o aktivní složku – způsobilost vlastními úkony nabývat práv a povinností. Tuto způsobilost realizuje právnická osoba prostřednictvím svých statutárních orgánů.20

1.1.4.

Způsobilost k úkonům

Od způsobilosti k právům a povinnostem, kterou mají všechny osoby, odlišujeme další druh způsobilosti – způsobilost k úkonům, kterou mají pouze osoby, jejichž chování je uznáno za právně relevantní objektivním právem. Způsobilost k úkonům zahrnuje způsobilost k právním a protiprávním jednáním. Způsobilostí k právním úkonům se rozumí schopnost právnické osoby nabývat práv a povinností. Deliktní způsobilost právnické osoby neboli její způsobilost k protiprávnímu jednání je schopnost být subjektem odpovědnosti za vlastní protiprávní jednání. Pro účel zkoumaného tématu je vhodné definovat právě deliktní způsobilost. Právnická osoba může být odpovědna za správní delikt, může být subjektem soukromoprávní odpovědnosti a až od počátku letošního roku může být i trestně odpovědná. Učebnice občanského práva definuje způsobilost k protiprávním úkonům jako způsobilost nést nepříznivé právní následky vlastního jednání, které je v rozporu s právním řádem, tedy založit vlastními zaviněnými protiprávními úkony svou odpovědnost.21 Právnická osoba může být odpovědnostním subjektem z deliktů, jichž se dopustí již dnem svého vzniku. Podle Hurdíka je deliktní způsobilost právnických osob kromě přístupu zákonodárce k této otázce v konkrétním právním řádu závislá na míře přičitatelnosti deliktního chování osob jednajících jménem právnické osoby přímo těmto osobám nebo právnické osobě. Míra přičitatelnosti vyplývá z rozsahu speciální právní subjektivity a tomu odpovídající způsobilosti k právním úkonům. Deliktní chování fyzických osob, plnících úkoly právnické osoby se považuje zpravidla za deliktní chování právnické osoby, pokud se toto chování uskutečňuje v rámci speciální právní subjektivity právnické osoby. Chování, které tento rámec překračuje, je považováno za exces a váže pouze jednající fyzické osoby. 22

20

Pelikánová, I. a kol. Obchodní právo 1. díl. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 250. Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Aspi, 2005, s. 186. 22 Hurdík, J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno: Masarykova univerzita, 2000, s. 144. 21

9

Názory na deliktní způsobilost právnických osob prošly dlouhým vývojem od římské zásady „societas delinquere non potest“ („společnost nemůže jednat protiprávně“, která opanovala jako dogma novou kontinentální trestněprávní historii od dob římského práva, přes středověké právní myšlení, které uznalo dokonce i trestní odpovědnost právnických osob, aby se opět vrátilo na přelomu 18. a 19. století k výše uvedené romanistické zásadě. Nakonec však převážně z praktických důvodů byla deliktní odpovědnost vyvozena.23

1.2.

Trestní odpovědnost právnických osob

Obecně je v právní teorii rozlišováno mezi pravou a nepravou trestní odpovědností právnických osob. Jako hraniční třetí přístup bývá označován tzv. německý model trestní odpovědnosti právnických osob. Z výčtu států, které se přiklonily ať k té či oné cestě, se dá shrnout, že v evropských státech převažuje model pravé trestní odpovědnosti (např. Nizozemí, Belgie, Francie, Dánsko, Slovinsko, Česká republika aj.). Některé ze zemí, u kterých původně platila nepravá trestní odpovědnost právnických osob, dokonce v nedávné minulosti změnily svůj přístup a zvolily pravou trestní odpovědnost právnických osob (např. Španělsko). Poté, kdy Česká republika přijala zákon o TOPO, Německo zůstalo osamoceno ve specifickém řešení trestní odpovědnosti právnických osob. Pravá trestní odpovědnost právnických osob Ve státech, kde se uplatňuje model pravé trestní odpovědnosti právnických osob, je právnická osoba považována za pachatele trestného činu spáchaného jednáním fyzické osoby. Právnická osoba je pak účastníkem trestního řízení a je jí uložena trestněprávní sankce.

23

Knappová, M.; Švestka, J.; Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Aspi, 2005, s. 203.

10

Nepravá trestní odpovědnost právnických osob V případě nepravé trestní odpovědnosti právnických osob právnická osoba není považována za pachatele trestného činu a je jí uložena kvazitrestní sankce. Při této formě trestní odpovědnosti právnických osob nejsou základy trestní odpovědnosti právnických osob výslovně stanoveny. Právnická osoba je tak de facto nucena strpět vedlejší sankční důsledky deliktu, který stanoví zákona. Nepravá trestní odpovědnost právnických osob je zachována např. ve Švédsku, Itálii, Řecku, Bulharsku či na Slovensku.24 Německý model trestní odpovědnosti právnických osob Německý model je formou nepravé trestní odpovědnosti, která je však podrobněji propracovaná. Jedná se o systém trestněsprávního trestání zakotveném v právním předpisu. Dle německého práva je možně právnickým osobám uložit různé formy pokut za předpokladu, že fyzická osoba jednající jako její orgán spáchá při výkonu funkce orgánu této osoby trestný čin nebo přestupek. Zákon kromě pokut umožňuje právnickým osobám uložit i konfiskaci při propadnutí majetku, který byl získán deliktním jednáním fyzické osoby.25 Jak je z výše uvedeného patrné, většina zemí přistoupila na úpravu trestní odpovědnosti dle snah Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj.

24

Trestní odpovědnost právnických osob - úvodní vystoupení Prof. JUDr. Jaroslava Fenyka Ph.D., DSc. na diskusním setkání české národní skupiny AIDP Praha 6. 10. 2011. 25 Trestní odpovědnost firem: České společnosti jako pachatelé trestních činů. [online]. [cit. 16.6.2012]. Dostupné z http://www.patria.cz/pravo/1949662/trestni-odpovednost-firem-ceske-spolecnosti-jakopachateletrestnych-cinu.html

11

2. Historický exkurz Trestní odpovědnost právnických osob je institut, který má kořeny v angloamerickém právním systému, tzv. common law. Země common law však k této problematice nepřistupují jednotně a společný model kolektivní trestní odpovědnosti neexistuje. Nejstarší prameny o trestní odpovědnosti právnických osob v systémech common law pocházejí z 16. století. Byly však vesměs odmítavé.26 Odborná veřejnost byla v té době stále přesvědčená o tom, že trestní odpovědnost se vztahuje pouze na fyzické osoby. Trestní odpovědnost právnických osob se v Anglii začala rozvíjet až roku 1840.27 Pojetí trestní odpovědnosti právnických osob v systémech common law stojí na flexibilním přístupu k jejím základům. Odpovědnost vychází z několika modelů, které jsou většinou odrazem ekonomického systému konkrétní země a odrážejí se v nich především vnitřní poměry právnické osoby. V první polovině 20. století se začala trestní odpovědnost právnických osob formou precedentů prosazovat i ve Spojených státech amerických a v Kanadě. Soudy vycházely z dosavadní anglické praxe.28 Postupně se vyvinulo několik odlišných doktrín: 1. Doktrína strict liability a vicarious liability (absolutní a delegovaná odpovědnost) 2. Identifikační doktrína – alter ego (osamostatnění) 3. Doktrína agregace (kolektivní vedení) 4. Moderní holistické teorie 5. Současné vývojové směry29 Přes mnohem delší historii institutu trestní odpovědnosti právnických osob v právu angloamerickém, se ani v této oblasti nejedná o ukončený proces vývoje. V teorii i praxi se stále vedou diskuze o povaze právnických osob, o formách subjektivní stránky trestných činů a v neposlední řadě o výčtu trestných činů samotných. 26

Perkins, M. R. Criminal Law, Mineola, New York: The Foundation Press. Inc., 1969, s. 639: korporace není trestná, ale jednotliví její členové ano. 27 Musil, J. Trestní odpovědnost právnických osob – ano či ne? Trestní právo, 2000, č. 7-8, s. 2. 28 Příkladem takového rozhodnutí je například rozhodnutí ve věci New York Central & Hudson River Railways Co. Vs. United States (1909). 29 Kratochvíl, V. a kol. Kurs trestního práva, trestní právo hmotné, obecná část, 1. Vydání, C. H. Beck: Praha, 2009, s. 433 an., 725 an.

12

V oblasti práva kontinentálního zněl do druhé poloviny 20. století základní princip trestní odpovědnosti právnických osob, až na výjimky, „societas delinquere non potest“, tj. že právnické osoby nemohou spáchat delikt, tedy nemohou být trestně odpovědné. Tento princip byl prolomen ve stavovském právu, kdy existovala kolektivní trestní odpovědnosti různých druhů spolků jako byly obce a cechy. S rozvojem moderní podoby právnických osob, novými společenskými poměry a pod vlivem doktríny teorie fikce se kontinentální Evropa přiklonila k individuální trestní odpovědnosti. Podle Musila došlo k úplnému odklonu od kolektivní trestní odpovědnosti z několika důvodů, kterými jsou především nové nástroje regulace společenských vztahů zejména administrativněprávními předpisy.30 Teprve ve 20. století dochází k novému nazírání na právní subjektivitu právnických osob a opětovně vyvstává myšlenka jejich trestní odpovědnosti. V roce 1929 byla trestní odpovědnost právnických osob poprvé projednána na 2. mezinárodním kongresu Mezinárodní společnosti pro trestní právo v Bukurešti. Státy kontinentální Evropy však rozhodně nebyly v té době připraveny změnit svůj rezervovaný postoj k této otázce. Zavedení trestní odpovědnosti právnických osob se na počátku 20. století zdálo v Evropě stále zcela nemyslitelné, to se však netýkalo názoru na deliktní odpovědnost právnických osob za správní delikty, prosazující se čím dál častěji ve speciálních zákonech. „Podle právních tradic té které země se tyto právní normy systematicky zařazovaly buď do oblasti tzv. vedlejšího trestního práva (Nebenstrafrecht) nebo do oblasti práva správního, devizového a daňového apod.“31 S ohledem na rostoucí hospodářskou kriminalitu pragmaticky přistupovaly k trestní odpovědnosti právnických osob po vzoru angloamerického práva evropské státy teprve v druhé polovině 20. století. Roku 1976 byla jako první v Evropě zavedena trestní odpovědnost právnických osob v Nizozemí. Následně byla trestní odpovědnost právnických osob zavedena například roku 1982 v Portugalsku, v Norsku v roce 1991, na Islandu v roce 1993, dalšími státy byla roku 1994 Francie, stejného roku také Slovinsko, ve Finsku v roce 1995, v Dánsku v roce 1996, v Belgii v roce 1999, v Estonsku v roce 2001, v Polsku v roce 2002, ve Švýcarsku v roce 2003, v Rakousku v roce 2006, v Lucembursku v roce 2010. Do slovenského právního řádu byla v roce 2010 zavedena tzv. nepravá trestní odpovědnost. Právnické osobě je tak dle této úpravy možno jako vedlejší důsledek trestného činu fyzické osoby uložit ochranné opatření, pokud došlo k účasti na trestném 30

Musil, J. Trestní odpovědnost právnických osob – ano či ne? Trestní právo, 2000, č. 7-8, s. 2-3. Musil, J. Trestní odpovědnost právnických osob: Historický vývoj a mezinárodní srovnání. In Musil, J.; Vanduchová, M. (red.): Pocta Otovi Novotnému. Praha: Codex, 1998, s. 86. 31

13

činu v souvislosti s činností právnické osoby. Ve Spolkové republice Německo jsou právnickým osobám ukládány rovněž kvazitrestní sankce v podobě vedlejších sankčních důsledků trestného činu stanovených právnické osobě v zákoně, nikoli však podle trestního zákona nebo zvláštního zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, ale podle zákona o přestupcích, a proto je postih právnických osob v tomto státu pokládán za postih v rámci správní odpovědnosti právnických osob. Byť je odpovědnost právnických osob považována ve Spolkové republice Německo za správní, je uplatňována v trestním řízení spolu s odpovědností fyzické osoby za trestný čin v jednom a témže řízení. Ze zemí mimo evropský kontinent je možné uvést například Japonsko, Koreu či Čínu, které uznávají trestní odpovědnost korporací od 70. let, ačkoli ji málokdy uplatňují v praxi.32 V československém právním řádu byl správní delikt právnické osoby upraven poprvé vládním nařízením č. 54/1954 Sb. o provozu na silnicích a od té doby počet administrativně právních předpisů upravujících správní delikty právnických osob stále narůstal.33 Trestní odpovědnost právnických osob byla do českého právního řádu zavedena s účinností od 1. 1. 2012 zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Společně s tímto zákonem byl přijat i zákon o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, který byl ve Sbírce zákonů vyhlášen pod č. 420/2011. Oproti roku 2004, kdy Poslanecká sněmovna návrh zákona o trestní odpovědnosti právnických osob zamítla hned v prvním čtení, nový návrh zákona snad i díky silnému tlaku mezinárodních organizací v roce 2011 celkem hladce procházel legislativním procesem. Poslanecká sněmovna návrh schválila dne 27. 9. 2011, senát návrh schválil přesně o měsíc později 27. 10. 2011. Poté byl zákon doručen prezidentovi k podpisu, prezident zákon nepodepsal a vrátil ho sněmovně zpět. Poslanecká sněmovna o vráceném návrhu hlasovala 6. 12. 2011, přičemž prezidentské veto přehlasovala. Schválený zákon byl doručen k podpisu premiérovi dne 15. 12. 2011 a dne 22. 12. 2011 byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. Legisvakanční lhůta tedy trvala pouhých devět dní, což i přesto, že byl zákon značně medializován, u tak zlomové normy jde o dobu poměrně krátkou.

32

Huber, B. Trestní odpovědnost korporací. Trestní právo, 2000, č. 9, s. 2. Prášková, H. Správní delikty právnických osob. Praha: Acta Universitatis Carolinae-Iuridica. 1992, č. 4- 5, s. 6. 33

14

3. Argumentace pro a proti zavedení trestní odpovědnosti právnických osob Jak již bylo řečeno výše, zavedení trestní odpovědnosti právnických osob do českého právního řádu čelilo úskalím v podobě zamítnutí původního návrhu z roku 2004 a následného odmítnutí nového návrhu zákona o TOPO vetován prezidentem republiky. Hlavním důvodem vrácení zákona bylo, že trestán má být vždy konkrétní, skutečný viník, resp. že se má navzdory módní tendenci zavádění trestní odpovědnosti právnických osob odbourávat institut kolektivní viny, přenášení viny na jiného nebo rozkládání viny na větší skupinu osob.34 Zákon o TOPO podle prezidenta republiky popírá vazbu mezi pachatelem a trestem a je spíše příkladem alibismu než důsledné snahy potrestat viníky trestných činů. Na počátku návrhu zákona o TOPO bylo obsahové vymezení důvodů, které jednotlivé právní řády vedou ke kriminalizaci jednání právnických osob. O potřebnosti a budoucím přínosu tohoto institutu byly vedeny mnohé debaty, které vycházely z kvalitativního zhodnocení dosavadní právní úpravy. Důvody, s nimiž se musel zákonodárce vypořádat, vycházely nejen z oblasti právněteoretické, ale zohledňovaly také hlediska kriminálněpolitická, kriminologická, ekonomická, psychologická a další. V obecné rovině lze tábory zastánců i odpůrců dle profesora Jelínka rozlišit jako zastánce kriminálněpolitických hledisek na jedné straně a právnědogmatických na straně druhé.35 S mnohostí názorů souviselo i ustavení specializované komise ministrem spravedlnosti České republiky, která se mimo jiné zabývala právě argumenty na podporu přijetí institutu trestní odpovědnosti právnických osob do českého trestního práva. Aniž bych jakkoliv měla v úmyslu zpochybňovat výsledky této komise, nezbývá mi než s politováním konstatovat, že práce z mého pohledu nesplnila základní cíl, který bych očekávala, tedy po vyhodnocení důvodů pro a proti, zaujmout v závěru stanovisko k úpravě trestní odpovědnosti právnických osob de lege ferenda. Shoda panovala v potřebě sankcionovat závažná protiprávní jednání vyskytující se v činnosti právnických osob, jako sporná se však ukázala otázka, zda jsou k postihu dostatečné mimotrestní nástroje nebo je

34 35

Úplný text viz [online]. [cit. 20.6.2012]. Dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=76132. Jelínek, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 81.

15

třeba zavést trestněprávní odpovědnost a trestněprávní sankce, přičemž argumentaci je možné shledat stejně pádnou na obou stranách.36

3.1.

Důvody pro zavedení trestní odpovědnosti právnických osob

3.1.1.

Rozvoj moderní průmyslové společnosti a nové protispolečenské aktivity právnických osob

Spolu s moderním rozvojem společenského a hospodářského života a se vzrůstajícím ekonomickým potenciálem nadnárodních obchodních společností roste také reálná možnost vyvíjení společensky škodlivých činností. Právnické osoby v dnešní době páchají závažné trestné činy, ať už úmyslné, kdy je typicky příkladem podvodné vylákání subvencí a dotací, hospodářské podvody a jiné hospodářské machinace, páchání organizovaného zločinu nebo nedbalostní, kdy k nejčastějším jevům patří havárie ohrožující životní prostředí.37 Tyto trestné činy mají mnohdy nenávratné důsledky na celou společnost. Dalšími oblastmi, do kterých činnost právnických osob významně zasahuje, jsou také oblast bezpečnosti práce, ochrany spotřebitele, ochrany hospodářské soutěže, nakládání s nebezpečnými látkami, daňové a úvěrové podvody, organizované praní špinavých peněz, obchod s drogami, obchod s bílým masem, s lidskými orgány, terorismus atd. Lze se setkat také se situacemi, kdy společnosti vyvíjejí tlak na své zaměstnance a podněcují je k protiprávní činnosti. Zaměstnanci jsou často ze strachu nebo s ohledem na finanční kompenzaci ochotni nést důsledky takovýchto jednání. Vyvstala potřeba celou řadu těchto pochybení a nedodržování právních předpisů efektivněji trestat a zamezit obchodním společnostem v jejich alibistickém konání. Trestněprávní postih těchto činností je spojován s vyšším stupněm diferenciace, než je tomu v případě správního trestání.38 Pokud srovnáme sankce trestního a správního práva, sankce trestního práva mají vyšší stupeň difamace. Odsouzení může mít faktické účinky na další činnost trestané právnické osoby - trestní právo na to má již řadu nástrojů (zveřejnění rozsudku, rejstřík trestů) a 36

Musil, J.; Prášková, H.; Faldyna, F. Úvahy o trestní odpovědnosti právnických osob de lege ferenda. Trestní právo, 2001, č. 3, s. 13. 37 Jelínek, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 82. 38 Musil, J. Trestní odpovědnost právnických osob – ano či ne? Trestní právo, 2000, č. 7-8, s. 3.

16

samotný trestní postih není tak anonymní jako v případě správního postihu. Hrozba takové sankce může mít i preventivní účinky, kdy samotní zaměstnanci a společníci budou mít zájem na tom, aby ovlivňovali a kontrolovali její fungování žádoucím směrem, tj. aby se chovala v souladu se zákonem. Závažnost protispolečenských aktivit, které právnické

osoby realizují v

jednotlivých oblastech, je bezpochyby velmi vysoká, především škodou a následky jednáním způsobenými. Jsou však natolik závažné, že je třeba uvažovat o trestněprávní represi? Členové komise ustavené ministrem spravedlnosti se shodují na kladné odpovědi. „Nové druhy protispolečenských aktivit jsou natolik závažné, že je zapotřebí čelit jim nejpřísnějšími nástroji, které má právní systém k dispozici.“ Pokud se právnické osobě společensky škodlivé jednání vyplácí, aniž by riskovala více než finanční ztrátu ve formě peněžního postihu, která však může být zanedbatelná v poměru s potenciálním, popř. dosaženým ziskem, a nebude čelit žádným obavám z efektivních sankcí, které by jí skutečně motivovaly předem své jednání zvážit vzhledem k důsledkům, které pro ni mohou vyplynout, bude se chovat v zásadě logicky, pokud bude kriminální činnost dále prostředkem k maximalizaci zisků. Především je třeba právnickou osobu motivovat k tomu, aby si uvědomila, že riziko protiprávního jednání pro ni není ekonomicky výhodné.

3.1.2.

Tzv. bariéra individuální trestní odpovědnosti

Jedním z nejdůležitějších argumentů pro zavedení trestní odpovědnosti právnických osob je tzv. bariéra individuální trestní odpovědnosti, což je situace, kdy je mnohdy velmi složité prokázat vinu konkrétní fyzické osobě, která trestný čin spáchala. S tímto problémem se lze setkat zejména u právnických osob, kde relevantní rozhodnutí jsou přijímána kolektivními orgány, či tam, kde nejsou vytvořeny náležitě transparentní a jednoznačné organizační struktury, umožňující individuální trestní odpovědnost dovodit. V takových případech pak bylo možné zjistit, že individuální trestní právo je neúčinné, protože směřuje pouze vůči konkrétním pachatelům - fyzickým osobám. Ačkoli o spáchání trestného činu není pochyb, pokud by právnická osoba nebyla trestně odpovědná, uložení sankce by nebylo možné.

17

Podle autorů ustavené komise „takovéto neprůhledné vztahy, označované v literatuře jako „strukturální individuální neodpovědnost“39 jsou někdy důsledkem hrubých nedbalostí, někdy jsou však záměrně vytvářeny ve snaze uniknout trestní odpovědnosti, což je označováno jako „organizovaná neodpovědnost.“ Důkazní obtíže mohou podle Jelínka vyplývat i pro časový odstup od spáchání trestného činu, často zejména u deliktů proti životnímu prostředí, kdy mezi jednáním a následkem jednání může dojít k časové prodlevě. 40 Jak hledat ve složitě strukturovaných společnostech člověka, jehož je možné označit za odpovědného za protizákonné jednání společnosti? Nemůže se stát, že za viníka bude odsouzen ten, komu byla domnělá vina nejsnáze prokázána? Takové otázky jistě vedou k zamyšlení nad tím, zda není lepší hledat vinu u jednotlivých organizací, které mohou trestné činnosti zabránit tím, že budou dbát o funkční systém kontroly v rámci společnosti. Je pravdou, že zejména výše pokut, které jsou ukládány fyzickým osobám, lze často s ohledem na způsobenou škodu považovat za neadekvátní a neodpovídající poměrům podniku zaměstnance. Dle mého názoru má však zavedení trestní odpovědnosti právnických osob i druhou stranu mince, kdy se v budoucnu může schylovat k situaci, že soudům postačí prokázání trestní odpovědnosti právnické osobě a nebudou již vyvíjet snahu potrestat skutečného pachatele, kterým samozřejmě fyzická osoba být může. Bude tedy záviset na schopnostech trestních soudů, jak k trestným činům spáchaných za společnost přistoupí.

3.1.3.

Rovnováha práv a povinností

Právnickým osobám je postupně přiznáváno stále více práv, kterými mohou disponovat. Vzhledem k tomu, že se přibližují právnímu statutu osob fyzických, je žádoucí, aby již nebyly vyjmuty z trestní odpovědnosti a nepožívaly tak výhody, která jim byla poskytnuta. Podle Hurdíka není důvod přiznávat právnické osobě veškeré atributy samostatně odpovědného subjektu právních vztahů na jedné straně a zároveň vylučovat právnickou osobu z trestní odpovědnosti.41 39

Musil, J.; Prášková, H.; Faldyna, F. Úvahy o trestní odpovědnosti právnických osob de lege ferenda. Trestní právo, 2001, č. 3, s. 11. 40 Jelínek, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 88 – 91. 41 Hurdík, J. Trestní odpovědnost právnických osob? Časopis pro právní vědu a praxi, 1999, č. 1, s. 32-33.

18

Nerovnost je navíc viditelná při postihu fyzických osob v rámci činnosti osob právnických. Jsou-li trestně stíhány fyzické osoby za podíl na protispolečenských aktivitách v rámci právnické osoby, je nelogické, aby právnické osoby trestnímu postihu unikly.42

3.1.4.

Nedostatečnost úpravy deliktní odpovědnosti právnických osob mimotrestními normami

Současné hmotněprávní úpravě správních deliktů právnických osob je vytýkáno, že je nedokonalá, není kodifikovaná, obecně nejsou upraveny základy odpovědnosti, systém sankcí a jejich ukládání, procesní úprava při projednávání těchto deliktů. Správní delikty právnických osob jsou obsaženy v řadě zákonů, jejichž počet se v současnosti pohybuje kolem 150. Přitom v každém zákoně jsou upraveny skutkové podstaty, sankce, lhůty pro jejich uložení a určení orgánů, které o nich rozhodují. Úprava forem odpovědnosti ve vztahu k zavinění je nepřehledná a postrádá logiku, stejně také výše sankcí je naprosto chaotická. Vychází spíše z momentálního stavu inflace v době přijetí norem než z jiných rozumných kritérií a rozhodně dnes nesplňuje požadavek proporcionality sankce ve vztahu k závažnosti deliktů.43 Na nesoulad mezi trestní odpovědností a trestáním fyzických osob a správním trestáním upozorňoval v literatuře již v roce 1977 profesor Novotný. Zejména poukazoval na nesoulad mezi možností uložit podle trestního zákona fyzické osobě nejvyšší možný peněžitý trest ve výši 5 milionů korun a právní úpravou administrativněprávní, která dovoluje fyzickou osobu za jiný správní delikt potrestat pokutou až do výše stovek milionů korun, ačkoli trestný čin je závažnější a postup by tak měl být opačný.44 Podle nového trestního zákoníku45 je nejvyšší možný peněžitý trest 36.500.000,- Kč, tudíž disproporce byla potlačena již novou trestní úpravou. Dalším důvodem nedostatečnosti správního trestání právnických osob je, že trestní právo může postihovat porušení abstraktně formulovaných pravidel žádoucího chování právnických osob, přičemž správní delikty právnických osob lze vymezit jako protiprávní 42

Musil, J.; Prášková, H.; Faldyna, F. Úvahy o trestní odpovědnosti právnických osob de lege ferenda. Trestní právo, 2001, č. 3, s. 11. 43 Musil, J.; Prášková, H.; Faldyna, F. Úvahy o trestní odpovědnosti právnických osob de lege ferenda. Trestní právo, 2001, č. 3, s. 11 44 Jelínek, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 94. 45 Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

19

jednání právnické osoby oprávněné k výkonu určitých činností, jehož znaky jsou konkrétně stanoveny zákonem, za které ukládá správní orgán sankci stanovenou tímto zákonem. Dle mého názoru však nelze opomenout princip ignorantia legis non excusat. Pouhá roztříštěnost právní úpravy by tak neměla být základním důvodem pro to, aby byla zavedena trestní odpovědnost právnických osob. V mnoha případech spíše problém spočívá v nevymáhání platného práva než v jeho neexistenci.

3.2.

Důvody proti zavedení trestní odpovědnosti právnických osob

3.2.1.

Teorie fikce právnických osob a zaměření trestního systému na fyzické osoby

Argument, že je právnická osoba považována za právní fikci, pochází ze starších teorií a v současné době dochází k jeho odmítnutí. Přesto, že i v českém právu je teorie fikce zakotvena, právnickou osobu již nelze považovat pouze za umělou osobu, která nemá reálný podklad. Přijetím zákona o TOPO došlo ke střetu teorie fikce a teorie reality a fiktivnost právnických osob tak byla oslabena. Dřívější názory se přikláněly k teorii, že právnická osoba je fiktivním konstruktem zbaveným vlastní vůle, což brání tomu, aby byla subjektem trestněprávních vztahů.46 S ohledem na postupný nárůst faktického vlivu organizací jsou tyto názory čím dál více zpochybňovány. V kontextu historického vývoje je také třeba neopomíjet fakt, kdy bylo trestní kontinentální právo po staletí založeno na zásadě individuální trestní odpovědnosti fyzických osob. Celý systém trestního práva, včetně základních principů tak byl a je zaměřen na člověka, který byl jediným možným pachatelem. Tradiční nazírání na subjekt trestného činu je skutečně hluboce zakořeněné, což dokládá následující Francův názor „celé trestní řízení, jeho instituty i formy jsou přizpůsobeny trestnímu stíhání fyzických osob. Pokud však bude zavedena trestní odpovědnost právnických osob, jejím důsledkem bude, že bude vedeno velice formální trestní řízení proti fikci, která sama o sobě žádného jednání schopna není, tím méně zaviněného, a tedy není ani schopna se dopustit trestného 46

Musil, J.; Prášková, H.; Faldyna, F. Úvahy o trestní odpovědnosti právnických osob de lege ferenda. Trestní právo, 2001, č. 3, s. 11.

20

činu, když zavinění je jedním z jeho zákonných znaků. Situace je zde obdobná, jako by se vedlo trestní řízení proti sekyře či jinému nástroji, kterým pachatel trestného činu vraždy usmrtil svoji oběť. Při páchání trestného činu může právnická osoba sloužit pouze jako nástroj k páchání trestné činnosti fyzickou osobou a pro jeho páchání má právě takový význam jako sekyra v rukou vraha pro spáchání trestného činu vraždy.“47 Spolu s akceptací trestní odpovědnosti právnických osob je nutné upustit od antropocentrického nazírání na subjekt trestného činu, což však v našem právním prostředí pod vlivem mnoho staletí trvajícího vývoje není otázkou pouhé změny právní úpravy.

3.2.2.

Nezpůsobilost právnické osoby jednat v trestněprávním smyslu

Odpůrci trestní odpovědnosti tvrdí, že právnické osoby nejsou způsobilé jednat v trestněprávním smyslu, tj. nemohou jednat tak, aby se jejich jednání projevilo ve vnějším světě, jak vyžaduje objektivní stránka trestného činu. Upozorňováno je tak zejména na to, že fakticky právnická osoba nikdy nejedná sama, ale vždy je k tomu třeba jednání osoby fyzické (ať již jde o statutární orgán či zástupce). Takové jednání jiné osoby nelze abstraktní entitě - právnické osobě přičítat v případě spáchání trestného činu fyzickou osobou. Takovou teorii popírá například Musil, který říká, že jestliže jsou právnické osoby reálně způsobilé být nositeli práv a povinností, potom musí být také způsobilé jednat buď konformně, tj. v souladu s příkazem práva nebo naopak nekonformně, tj, v rozporu s právními povinnostmi.48 Domnívám se, že s přičítáním jednání se můžeme setkat i v trestní odpovědnosti osob fyzických (spolupachatelství, účastenství atd.). Podobně je tomu tak i v oblasti soukromoprávní a oblasti správního trestání. Byla-li tedy právnickým osobám přiznána právní subjektivita a deliktní způsobilost v oblasti práva správního, není důvod, proč deliktní způsobilost nezavést i v oblasti práva trestněprávního.

47 48

Franc, P. Nad návrhem zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Soudce, 2010, č. 6-7, s. 37. Musil, J. Trestní odpovědnost právnických osob – ano či ne? Trestní právo, 2000, č. 7-8, s. 3.

21

3.2.3.

Zavinění

Mezi další námitky vůči trestní odpovědnosti právnických osob lze zařadit i tu, že právnické osoby nejsou způsobilé jednat zaviněně. V České republice je zavinění obligatorním znakem subjektivní stránky trestného činu a lze ho chápat jako vnitřní psychický vztah člověka k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin. Z toho vyplývá, že zavinění je vždy spjato s jednáním člověka fyzické osoby. U právnické osoby o psychice nelze hovořit. Zavinění ve vztahu k trestní odpovědnosti právnických osob je třeba formulovat ve smyslu přičitatelnosti trestného činu právnické osobě na základě chybného zvládnutí zvýšeného rizika vyplývajícího z provozování podniku. Podle tohoto pojetí lze právnické osobě přičítat spáchání trestného činu, jestliže byl tento trestný čin spáchán na základě rozhodnutí, schválení nebo pokynu jejích orgánů nebo ovládajících osob, nebo proto, že orgány nebo osoby neprovedly taková opatření, která měly na základě zákona provést, která po nich lze spravedlivě požadovat. Zejména se jedná o situace, kdy organizace neprovedly dostatečnou kontrolu nebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. Přívrženci trestní odpovědnosti právnických osob vytvořili několik teoretických konstrukcí, jimiž se snaží tuto námitku překlenout. Například v Německu existuje pojetí viny, chápané jako vytýkatelnost spojené se sociálně etickým odsudkem. Je nutno také zmínit, jak se s touto otázkou vypořádali v těch zemích, kde je také zavedena pravá trestní odpovědnost právnických osob. Např. v Nizozemí byla tato problematika zcela ponechána výkladu soudů. Někteří autoři vytvořili pojem „vina právnické osoby“ (vina podniku, funkcionální vina orgánu), která nezahrnuje žádný psychologický obsah. Jiní zase tento pojem nahrazují pojmem „zavinění organizace“ (opět bez psychologického obsahu). Dále také existuje snaha vytvořit vedle individuálního trestního práva zcela oddělené trestní právo korporací. Subjektivní stránku trestného činu by v tomto případě tvořila „vina vedení podniku“ a obsahem by byl „chybný výkon tzv. rizikového managementu“.49 V anglosaské právní úpravě pak bylo vytvořeno několik teorií, které se mají s tímto problémem vypořádat - např. teorie identifikační.

49

Jelínek, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha: Linde Praha, a.s., 2007, s. 100.

22

Samozřejmě, že takto vytvářené nové konstrukce nezůstávají bez odezvy a dokonce se připodobňují k vytváření „jiného trestního práva, založeného na zcela odlišných principech. Tato „dvě trestní práva“ jsou vzájemně neslučitelná pod jednou „střechou“ trestního práva, jinak by hrozila kontaminace, eroze a degradace osvědčených hodnot, dosažených v dosavadním právním vývoji.“50

3.2.4.

Postih nevinných fyzických osob, kolektivní vina

Jedna z nejcitlivějších a nejspornějších otázek, která se týká trestní odpovědnosti právnických osob, je ochrana práv třetích osob, které se nepodílejí žádným způsobem na trestné činnosti, ale jsou v určitém právním vztahu spojeny s právnickou osobou. Jedním z důvodů proti přijetí trestněprávní úpravy postihující právnické osoby je ta skutečnost, že i nevinné třetí osoby by mohly být sankcemi proti právnickým osobám postiženy, tedy takové osoby, které nemají s deliktem nic společného.51 Sankce za spáchaný trestný čin právnickou osobou by neměla zasahovat do práv třetích osob, pokud to není, s ohledem na výrazný společenský zájem, nezbytně nutné, a neměla by narušovat nezbytnou právní jistotu osob, které se nepodílejí žádným způsobem na páchání trestné činnosti právnické osoby v případě, že nabyly tyto osoby práva v dobré víře. Základním argumentem je zásah do ústavně garantovaného práva, které je zaručeno čl. 11 Listiny základních práv a svobod.52 Podle tohoto čl. má každý právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Ve smyslu čl. 39 Listiny stanoví jen zákon, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké jiné újmy na právech nebo majetku, lze za jeho spáchání uložit. V čl. 39 Listiny jsou uvedeny podmínky, na které zde ústavodárce váže omezení základního ústavního práva vlastnit majetek. Zákonodárce musí každé z případných omezení tohoto vlastnického práva jako ústavně garantovaného práva podřídit stanoveným ústavním předpokladům, tj. je-li to v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, ochranu veřejného pořádku, předcházení trestným činům. 50

Musil, J.; Prášková, H.; Faldyna, F. Úvahy o trestní odpovědnosti právnických osob de lege ferenda. Trestní právo, 2001, č. 3, s. 12. 51 Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D., Základy trestní odpovědnosti, podstatně přepracované a doplněné vydání, Nakladatelství Orac, 2003, s. 258-260. 52 Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod.

23

Existuje celá řada osob, na které by mohla trestněprávní sankce uložená právnické osobě dopadnout. Ať už se jedná o akcionáře, společníky, věřitele nebo zaměstnance právnické osoby. Zákonodárce na tento argument reaguje vlažně, když ho považuje za zkreslující – „vina se nerozšiřuje na osoby, ať fyzické nebo právnické, které s trestným činem nemají nic společného, jen proto, že mají něco společného s pachatelem. Za přísně definovaných podmínek se jednán fyzické osoby přičítá také osobě právnické, ale vina se na nikoho nepřenáší ani nerozkládá mezi více osob.“53 Problém kolektivní viny je značně komplikovaný a je pravdou, že i při trestání fyzických osob se lze setkat se sociálně nežádoucími důsledky, např. snížení životní úrovně odsouzenou osobou vyživovaných osob. Zvýhodňovat toho, jenž se svým protiprávním jednáním dopouští protispolečenských jednání jen proto, že na druhé straně působí společensky pozitivně je pastí, ve které se pro účel světí prostředky. Vypořádat se s tímto argumentem a minimalizovat nežádoucí dopady na nevinné fyzické osoby lze podle Musila i stanovením širokého katalogu trestů určených alternativně, s pokud možno širokým rámcem trestních sazeb, který ponechá soudcům dostatečný prostor pro to, aby při výměře trestu přihlédli k možným rizikům vedlejších nežádoucích účinků trestů.54

53

Forejt, P.; Habarta, P.; Trešlová, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem. Praha: Linde, 2012, s. 20. 54 Musil, J. Trestní odpovědnost právnických osob – ano či ne? Trestní právo, 2000, č. 7-8, s. 6.

24

4. Mezinárodněprávní nástroje k trestní odpovědnosti právnických osob Koncem 70. let minulého století se začíná v mezinárodních dokumentech prosazovat postih protispolečenských aktivit právnických osob. Zaznívá názor, podle kterého dosavadní právní nástroje nepostačují k naplnění represivní a preventivní funkce trestního práva, čímž neposkytují dostatečnou ochranu občanské společnosti. Z tohoto důvodu se novodobé dokumenty Organizace spojených národů, Rady Evropy a Evropské unie vyjadřují ve prospěch zavedení „účinných, přiměřených a odstrašujících sankcí“, které by představovaly řádnou odpověď na rozvíjející se protizákonnou aktivitu právnických osob, mnohokrát s nadnárodním škodlivým účinkem. 55 Problematika trestní odpovědnosti právnických osob je předmětem zájmu také na vědeckých mezinárodních konferencích. Za zmínku stojí Světový kongres Mezinárodní společnosti pro trestní právo (AIDP) a rezoluce z XV. Mezinárodního kongresu trestního práva konaného v Rio de Janeiru v roce 1994, který doporučil zavést do vnitrostátního práva sankce za trestné činy proti životnímu prostředí vůči právnickým osobám. Podobně i Celosvětový akční plán z roku 1994 ze Světové ministerské konference v Neapoli navrhuje v § 15 doporučení zavést trestní odpovědnost právnických osob. Mezinárodní dokumenty poukazují na protiprávní jednání korporací a odpovídají požadavkem nastolit účinné a dostatečné sankciování právnických osob. Postihovat by se měly trestné činy hospodářské, majetkové a korupční, proti pořádku ve věcech veřejných, proti životnímu prostředí, trestné činy obecně nebezpečné, teroristické útoky, organizovaný zločin obecně, drogové delikty, obchodování s lidmi, kuplířství, výroba a distribuce dětské a tvrdé pornografie, trestné činy ohrožující a poškozující život a zdraví pacientů a spotřebitelů, trestné činy proti pracovním poměrům a sociálnímu zabezpečení.56 Často se jedná o korporace nadnárodního charakteru, proto by společný postup určovaný normami mezinárodního práva mohl být účinným prostředkem v boji proti těmto nezákonným aktivitám. Konkrétně se sankce takového charakteru vyžadují např. v čl. 3 odst. 2 Úmluvy o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských 55

Důvodová zpráva k návrhu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim k vládnímu návrhu zákona z roku 2011. [online]. [cit. 23.6.2012]. Dostupné z http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=285&CT1=0. 56 Král, V.: K trestní odpovědnosti právnických osob – východiska, obsah a systematika zákonné úpravy, Trestněprávní revue 2002, č. 4, s. 222.

25

transakcích ze dne 17. prosince 1997 a ve Druhém protokolu k Evropské úmluvě o ochraně finančních zájmů evropských společenství ze dne 19. června 1997. Oba mezinárodní dokumenty jsou závazné pro Českou republiku. Česká republika je dle čl. 1 odst. 2 Ústavy57 povinna plnit závazky vyplývající pro ni z mezinárodních smluv, je tedy určitě důležité získat kladnou odpověď na otázku, zda tyto závazky vyplývající z mezinárodních dokumentů plnila, ačkoli až do počátku letošního roku setrvávala u individuální trestní odpovědnosti. Před posouzením otázky zda povinnost zavedení trestní odpovědnosti právnických osob v rámci vnitrostátního práva vůbec vyplývá z mezinárodněprávního dokumentu nebo se jedná jen o doporučený postup, je rozhodně namístě zkoumat, zda daný mezinárodní dokument je pro Českou republiku závazný. Z dokumentů, kterými je Česká republika vázaná, nevyplývá stricto sensu požadavek zavedení pravé trestní odpovědnosti právnických osob. Česká republika tedy neporušovala závazky plynoucí jí z mezinárodního práva. Lze říci, že tyto mezinárodní právní akty obsahují doporučení k jejímu zavedení, ale při respektu k ústavním a zákonným tradicím, zavazují státy jen k zajištění odpovědnosti právnických osob za konkrétní trestný čin, při současném ponechání státu možnosti volby aplikace trestních či mimotrestních právních nástrojů. Právě požadavek zavedení pravé trestní odpovědnosti do vnitrostátního práva, byl však překážkou ratifikace mnoha mezinárodních právních aktů již existujících i těch do budoucna zamýšlených.

4.1.

Přehled relevantních mezinárodních smluv a evropských předpisů

Mezinárodních dokumentů, které se týkají trestní odpovědnosti právnických osob, je velmi mnoho a po věcné stránce mají rozličný charakter. V České republice byly již vyhlášeny a jsou proto pro Českou republiku závazné tři mezinárodní

smlouvy

zavádějící

kriminalizaci

některých

závažných

forem

protispolečenských činností a postih právnických osob za její spáchání.

57

Čl. 10 Ústavy stanoví že, vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

26

Mezi ty nejvýznamnější patří:  Úmluva a boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích ze dne 17. prosince 1997 Pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 21. března 2000 (Sdělení MZV č. 25/2000 Sb.m.s.). Tato úmluva, která byla iniciována OECD, se zabývá podplácením veřejných činitelů v zahraničí a říká, že „Každá strana přijme, v souladu se svými právními zásadami, taková opatření, která budou třeba pro stanovení odpovědnosti právnických osob za podplácení zahraničního veřejného činitele.“58 Úmluva nepožaduje trestní charakter sankcí, zůstává tedy na jednotlivých státech samotných, zda se vydají cestou trestní odpovědnosti právnických osob.

Pokud ne, ukládá jim Úmluva povinnost zajistit, aby

právnické osoby podléhaly účinným, přiměřeným a odrazujícím sankcím, včetně sankcí finančních, přičemž jasně rozlišuje mezi sankcí ukládanou právnickým osobám a odčerpání zisku a úplatku.

 Trestněprávní úmluva o korupci ze dne 27. ledna 1999 Pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 1. července 2002 (Sdělení MZV č. 70/2002 Sb.m.s., ve znění sdělení MZV č. 43/2009 Sb.m.s.). Trestněprávní úmluva o korupci na základě článku 18 zavádí pravidlo o trestní odpovědnosti právnických osob, jejichž zástupce nebo osoba jednající jménem právnické osoby korumpuje k prospěchu/zisku právnické osoby. Koncepce odpovědnosti právnických osob sleduje model Druhého protokolu k Evropské úmluvě o ochraně finančních zájmů EU (viz níže); právnickou osobou se rozumí subjekt mající takové postavení podle vnitrostátního práva, ovšem vyjma států nebo jiných veřejných subjektů vykonávajících státní pravomoc a vyjma mezinárodních organizací. Úmluva zavazuje členské státy k přijetí opatření k zajištění odpovědnosti právnických osob za trestné činy týkající se aktivního úplatkářství, obchodování s vlivem a praní špinavých peněz. Česká republika, jež je Úmluvou vázána, učinila výhradu, že chování v úmluvě popsané jako aktivní úplatkářství v soukromém sektoru a pasivní úplatkářství v soukromém sektoru bude hodnotit jako trestný čin podle vnitrostátního práva, pokud 58

Viz Úmluva o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích.

27

odpovídají skutkovým podstatám trestných činů stanovených ve zvláštní části trestního zákona České republiky.  Mezinárodní úmluva OSN o potlačování financování terorismu ze dne 9. prosince 1999 Pro Českou republiku vstoupila v platnost dne 26. ledna 2006 (Sdělení MZV č. 18/2006 Sb.m.s., ve znění sdělení MZV č. 9/2010 Sb.m.s.). Podle této úmluvy mají státy do svých vnitrostátních právních řádů začlenit skutkovou podstatu shromažďování a poskytování finančních prostředků na teroristické cíle a přiměřeně sankcionovat tyto činy zejména s ohledem na závažnost skutku. Stejně tak financováním některého trestného činu, jež je obsažen v některé z devíti mezinárodních smluv,59 jež jsou uvedeny v příloze k úmluvě, je považováno za trestný čin podle úmluvy. Článek 5 zavazuje smluvní strany, aby v souladu se svými vnitrostátními principy přijaly opatření s cílem umožnit, aby právnická osoba se sídlem na jejím území nebo založená podle jejího práva byla odpovědná v případě, kdy fyzická osoba zodpovědná za řízení a kontrolu této právnické osoby spáchá při výkonu své funkce trestný čin podle této úmluvy. Tato odpovědnost může být trestní, občanskoprávní nebo administrativní. Sankce pro právnické osoby mají být vždy účinné, přiměřené a odstrašující. Česká republika dosud neratifikovala nebo nepřistoupila (primárně v důsledku absence právní úpravy trestní odpovědnosti právnických osob) k těmto mezinárodním smlouvám:60  Druhý protokol k Úmluvě EU o ochraně finančních zájmů Evropských společenství, vypracovaný na základě článku K.3 Smlouvy o Evropské unii ze dne 19. června 1997 Druhý protokol obsahuje doporučení k zavedení trestní odpovědnosti právnických osob. Článek 3 obsahuje kritéria trestní odpovědnost právnických osob, navazující článek upravuje problematiku sankcionování právnických osoba a článek 5 samostatně specifikuje 59

Blíže viz Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob. Linde Praha, 2007, s. 115. Forejt, P.; Habarta, P.; Trešlová, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem. Praha: Linde, 2012, s. 25. 60

28

sankci propadnutí majetku právnické osoby. Co se týče peněžních sankcí, stanoví protokol dvě alternativy, tj. trestní nebo mimotrestní peněžní sankce a dále několik dalších druhů sankcí.61  Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu ze dne 15. listopadu 2000 Česká republika Úmluvu podepsala 10. prosince 2000, avšak dosud ji neratifikovala. Požadavek zavedení trestní odpovědnosti právnických osob byl v tomto dokumentu odůvodněn tím, že zločinecké organizace vykonávají i legální podnikatelskou činnost jako právnické osoby, která mnohdy slouží jako krytí pro jejich zločinecké aktivity. V čl. 10 se požaduje, aby každý stát, který přistoupil k Úmluvě, „přijal opatření, slučitelná s jeho právními zásadami, aby byla stanovena odpovědnost právnických osob za účast na závažných trestných činech, na nichž se podílí organizovaná zločinecká skupina.“62 Výslovně je zde uvedeno, že tato odpovědnost může být trestní, civilní nebo správní. Vyvozením trestní odpovědnosti právnické osoby nemá být dotčena trestní odpovědnost fyzických osob, které trestné činy spáchaly. Sankce, které budou právnickým osobám po vyvození trestní odpovědnosti ukládány, mají být přiměřené a odrazující.  Úmluva o trestněprávní ochraně životního prostředí ze dne 4. listopadu 1998 Úmluva o trestněprávní ochraně životního prostředí požaduje kriminalizování jakéhokoli poškození ovzduší, vody a půdy, které způsobuje smrt nebo vážnou újmu na zdraví, anebo v jehož důsledku vznikne velmi vážné riziko těchto následků. Článek 9 státům ukládá, aby přijaly potřebná opatření k sankcionování právnických osob, pokud trestný čin spáchala v jejich prospěch osoba jednající jako její orgán, reprezentant nebo člen. Mezi další mezinárodní úmluvy patří:  Úmluva OSN proti korupci ze dne 31. října 2003; 61 62

Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob. Linde, Praha 2007, s. 120-123. Viz Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, Palermo, 2000, OSN.

29



Úmluva o počítačové kriminalitě ze dne 23. listopadu 2001;



Úmluva Rady Evropy o praní, vyhledávání, zadržování a konfiskaci výnosů ze zločinu a o financování terorismu ze dne 16. května 2005;

 Úmluva Rady Evropy o ochraně dětí před sexuálním zneužíváním a sexuálním vykořisťováním ze dne 25. října 2007;  2. opční protokol k Úmluvě o právech dítěte týkající se obchodu s dětmi, dětské prostituce

a

dětské

pornografie, přijatý

rezolucí

Valného

shromáždění OSN dne 25. května 2000;  Úmluva Rady Evropy o prevenci terorismu ze dne 16. května 2005;  Úmluva Rady Evropy o padělání léčivých výrobků a obdobných trestných činech ohrožující veřejné zdraví ze dne 28. října 2011. Z právních

předpisů

EU

obsahují

závazek

ke

kriminalizaci

některých

protispolečenských činů a postih právnických osob za jejich spáchání tato rámcová rozhodnutí a směrnice63 (z jejich samotných názvů je patrné, jaké problematiky se týkají):  Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 29. května 2000 o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání ve spojitosti se zaváděním eura;  Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 28. května 2001 o potírání podvodů a padělání bezhotovostních platebních prostředků;  Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 13. června 2002 o boji proti terorismu;  Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 19. července 2002 o potírání obchodování s lidmi; 63

Forejt, P.; Habarta, P.; Trešlová, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem. Praha: Linde, 2012, s. 27.

30

 Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 28. listopadu 2002 o posílení trestního rámce prevence umožnění nezákonného vstupu, průvozu a pobytu;  Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 27. ledna 2003 o ochraně životního prostředí trestním právem;  Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 22. července 2003 o boji s korupcí v soukromém sektoru;  Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 22. prosince 2003 o boji proti vykořisťování dětí a dětské pornografii;  Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 25. října 2004, kterým se stanoví minimální ustanovení týkající se znaků skutkových podstat trestných činů a sankcí v oblasti nedovoleného obchodu s drogami;  Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 24. února 2005 o útocích proti informačním systémům;  Rámcové rozhodnutí Rady EU ze dne 24. října 2008 o boji proti organizované trestné činnosti;  Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 19. listopadu 2008 o trestněprávní ochraně životního prostředí;  Rámcové rozhodnutí Rady ze dne 28. listopadu 2008 o boji proti některým formám a projevům rasismu a xenofobie prostřednictvím trestního práva;  Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 18. června 2009 o minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí;  Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 21. října 2009 o znečištění z lodí a o zavedení sankcí za protiprávní jednání;

31

 Směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne ze dne 5. dubna 2011 o prevenci a potírání obchodu s lidmi a ochraně jeho obětí. S ohledem na skutečnost, že Lisabonská smlouva již vstoupila v platnost a s ní byla zrušena i pilířová struktura, zvláštní zacházení v oblasti třetího pilíře, tedy v oblasti mezivládní spolupráce v oblasti justice a vnitra respektující zásady mezinárodního práva tak v podstatě zaniklo a dodržování závazků týkajících se spolupráce členských zemí v boji s kriminalitou, včetně závazků na zavedení postihu právnických osob, která je dnes upravena rámcovými rozhodnutími Rady EU citovanými výše, bude moci být vymáháno mnohem efektivněji než dosud, totiž žalobou pro nesplnění povinnosti k Soudnímu dvoru, tedy standardním prostředkem vynucování závazků členských států.64 Systém pilířů a jednotlivé politiky justice a vnitra jsou nyní sloučeny do hlavy V. SFEU pod názvem prostor svobody, bezpečnosti a práva (čl. 67 – 89). S právními akty třetího pilíře se po změnách v důsledku Lisabonské smlouvy již nepočítá. Aby byla zachována kontinuita, právní účinky aktů orgánů, institucí a jiných subjektů Unie přijatých na základě Smlouvy o EU před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost jsou v přechodném režimu zachované až do zrušení, zániku nebo změny těchto aktů za použití nových zřizovacích smluv.65 Na rámcová rozhodnutí přijatá před vstupem Lisabonské smlouvy v platnost se nevztahuje možnost Komise zahájit řízení o porušení Smluv podle čl. 258 SFEU po dobu pěti let přechodného období ode dne vstupu Lisabonské smlouvy v platnost, za předpokladu, že nebude příslušný předpis v mezidobí pozměněn.66 Lze předpokládat, že za účelem posílení mezinárodní spolupráce budou v rámci mezinárodních organizací uzavírány další smlouvy k postihu trestní odpovědnosti právnických osob. Obdobně se to dá očekávat i v rámci spolupráce členských státu Evropské unie.

4.2.

Legislativní projekt Corpus Iuris

Corpus Iuris je projekt připravovaný od roku 1996 z iniciativy orgánů Evropské unie. Nejedná se o žádný evropský právní řád, který by měl bezprostřední aplikovatelnost a účinek. Legislativní záměr je chránit finanční zájmy Evropských společenství. Návrh Corpus Iuris vychází z obecně platných právních zásad národních právních řádů členských 64

Forejt, P.; Habarta, P.; Trešlová, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem. Praha: Linde, 2012, s. 29. 65 čl. 9 a násl. hlavy VII. Protokolu č. 36 o přechodných ustanoveních k Lisabonské smlouvě. 66 čl. 10 hlavy VII. Protokolu č. 36 o přechodných ustanoveních k Lisabonské smlouvě.

32

zemí Evropských společenství, judikatury Evropského soudního dvora, Evropského soudu pro lidská práva a Evropské úmluvy o lidských právech. V roce 1997 byla předložena první verze Corpus Iuris na evropském kolokviu nazvaném „Corpus Iuris jako základ evropského trestního práva“. Výsledkem kolokvia byla shoda mezi představiteli všech evropských trestněprávních systémů v otázce trestnosti podnikajících subjektů. V roce 2000 byl přestaven nový projekt Corpus Iuris 200067. Přijetí zavedení trestní odpovědnosti právnických osob se promítlo do článků 12 a 13 druhé verze CI, která byla přijata v roce 2000 ve Florencii (dříve články 13 a 14). Článek 12 CI se týká trestní odpovědnosti vedoucího obchodní společnosti nebo osoby s pravomocí v takové společnosti rozhodovat nebo provádět kontrolu. Článek 13 CI stanovuje, že trestné činy mohou být spáchány právnickými osobami a takovými organizacemi, které mají podle zákona právní subjektivitu a mohou být vlastníky, a to za podmínky, že byl trestný čin spáchán v jejich prospěch některým orgánem právnické osoby, (statutárním) zástupcem nebo kýmkoliv, kdo jejich jménem jedná nebo má zákonné či faktické rozhodovací kompetence. Odstavec 2 nevylučuje souběh trestnosti právnické osoby a fyzické osoby v pozici pachatele, návodce nebo pomocníka u téhož skutku. Corpus Iuris se prozatím nachází ve stadiu přípravy. Jeho důležitost nastínil profesor Jelínek následovně: „Dokument naznačuje budoucí vývoj v oblasti odpovědnosti právnických osob za trestný čin. Jedná se o pravou trestní odpovědnost právnických osob“68Lze se domnívat, že je to jeden z hlavních důvodů, proč legislativní proces pokračuje už několikátým rokem bez vyhlídky brzkého ukončení. Na druhou stranu za toto období se rozrostl počet členských států uznávajících pravou trestní odpovědnost právnických osob, proto lze předvídat postupné a opatrné přijetí Corpus Iuris.

67

Celý text. [online]. [cit. 29.6.2012]. Dostupné z http://ec.europa.eu/anti_fraud/documents/fwk-green-papercorpus/corpus_juris_en.pdf. 68 Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob, 1. vydání, Linde Praha, a. s., Praha, 2007, s.138.

33

5. Úprava trestní odpovědnosti právnických osob v České republice České trestní právo stojí od 1. ledna 2012 na zásadě kolektivní trestní odpovědnosti. Deliktní odpovědnost právnických osob je paralelně zakotvena v soukromoprávní oblasti (odpovědnost za škodu, odpovědnost za bezdůvodné obohacení atd.). Ve veřejném právu je de lege lata možná také správní odpovědnost právnických osob za správní delikty. Český trestní zákoník obsahuje také úpravu institutu tzv. jednání za jiného, který rozšiřuje trestní odpovědnost fyzických osob za trestné činy ve zvláštní i na osoby, které nemají požadovanou vlastnost nebo způsobilost a které by jinak nemohly naplnit zvláštní skutkovou podstatu. Tento institut však nevybočuje ze zásady individuální trestní odpovědnosti.

5.1.

Správní trestání a správní delikty právnických osob

Trestání neboli rozhodování o vině a trestu lze rozdělit na dvě velké oblasti – trestání soudní a trestání správní.69 Protiprávní jednání podřazená soudní rozhodovací pravomoci se nazývají trestné činy, v případě trestání správního správními delikty. Teoretická hranice mezi nimi je neostrá a tak se i jednotlivé úpravy evropských států v jejím vytyčení dosti liší. Právní teorie a praxe se snažila najít hranici mezi soudními delikty a správními delikty stanovením několika kritérii jako je objekt deliktu, závažnost deliktu, kritérium difamace nebo stupeň společenské nebezpečnosti, přesto se shody pro stanovení obecně platné hranici nedošlo.70

Jedním ze základních teoretických kritérií pro jejich rozhraničení je tedy objekt deliktu. V případě trestných činů jsou to společenské vztahy (např. vlastnictví), zájmy a hodnoty (život, tělesná integrita, čest, důstojnost člověka) chráněné zákonem, v případě správních deliktů se jako objekt uvádí řádné plnění právních povinností. Druhým základním kritériem může být závažnost protiprávního jednání, těžší delikty jsou

69 70

Hendrych, D.: Správní právo: obecná část, 7. vydání, Praha, C.H.Beck 2009, s. 438. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 439-446.

34

označovány jako trestné činy a patří do oblasti pravomoci soudní, lehčí jako správní delikty patřící do pravomoci správní. Závažnost lze ohodnotit podle společenské nebezpečnosti činu – míry porušení nebo ohrožení společenských vztahů, pomocným měřítkem může být druh a výše sankce, způsobený následek, jeho morální závadnost atd.71 Dalším kritériem by mohl být stupeň difamace – společenského odsouzení pachatele, který bude u správních deliktů zpravidla podstatně nižší. Vztah trestného činu a přestupku – jednoho ze správních deliktů – je v českém právním řádu vyřešen v ustanovení § 2 odst. 1 PřestZ, který stanoví, že přestupkem je takové protiprávní jednání splňující další znaky stanovené zákonem a „nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin“. Ustanovení upravující trestné činy jsou tedy v poměru speciality vůči ustanovením o přestupcích, ustanovení o přestupcích jsou subsidiární vůči ustanovením o trestných činech. Možnost souběhu trestného činu se správním deliktem právnické osoby je od účinnosti zákona o TOPO možný, neboť tyto dva druhy deliktů se dle platné právní úpravy již neliší svými subjekty. Správní delikty právnických osob jsou jen jedním z druhů deliktů, které do oblasti trestního práva správního patří. Správní delikty obecně je možné dělit na přestupky, jiné správní delikty fyzických osob postihované na základě zavinění, správní delikty právnických osob a fyzických osob postihované zásadně bez ohledu na zavinění, správní disciplinární delikty a správní pořádkové delikty. Legální definice správního deliktu se v současné právní úpravě nevyskytuje, ale lze jej definovat jako „protiprávní jednání, jehož znaky jsou stanoveny zákonem, za které ukládá správní úřad (orgán) trest stanovený normou správního práva.“72 Obecnými znaky správních deliktů právnických osob jsou jednání, protiprávnost, trestnost, odpovědná osoba, znaky deliktů stanovené zákonem. Jednáním se rozumí projev lidské vůle ve vnějším světě. Jednat je možné komisivně i omisivně. Opomenutím se rozumí takové jednání, ke kterému byla odpovědná osoba podle okolností a svých poměrů povinná a zároveň tato povinnost plynula ze zákona či jiného právního předpisu popřípadě veřejnoprávní smlouvy. Jednání u správních deliktů právnických osob je jednání fyzických osob, které plní úkoly právnické osoby, pokud jde o jejich činnost v rámci plnění těchto úkolů. Jejich jednání se přičítá právnickým osobám jako celku. Odpovědná osoba je právnická osoba, je-li deliktně způsobilá. 71 72

Hendrych, D.: Správní právo: obecná část, 7. vydání, Praha, C.H.Beck 2009, s. 440 an. Hendrych, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s. 439.

35

Protiprávností je jednání, jímž je porušena (u komisivních) nebo nesplněna (u omisivních) právní povinnost stanovená v zákoně nebo uložená na jeho základě. Trestnost znamená, že zákon spojuje spáchání správního deliktu s hrozbou trestu. Spácháním správního deliktu vzniká mezi odpovědnou osobou a státem hmotněprávní vztah, jehož obsahem je právo a povinnost státu uložit odpovědné osobě trest dle zákona a na druhé straně povinnost odpovědné osoby se trestu podrobit. Hmotněprávní vztah se realizuje v rámci vztahu procesněprávního, ve kterém jsou uplatňovány práva a povinnosti plynoucí z právních předpisů o řízení o správních deliktech. Procesněprávní vztah podle nich vzniká prvním procesním úkonem příslušného správního orgánu a to bez ohledu na to, zda vztah hmotněprávní v době zahájení skutečně existoval nebo neexistoval. Existence či neexistence hmotněprávního vztahu (odpovědnosti pachatele) je jedním z předmětů, o kterých se řízení vede a které je třeba objasnit. Samotné rozhodnutí správního orgánu je pak v části vyslovující výrok o spáchání deliktu deklaratorní, v části o uložení sankce konstitutivní. Odpovědná osoba je dalším typovým znakem správních deliktů. Odpovědnou osobou může být osoba fyzická nebo právnická, ale pouze za předpokladu, že je deliktně způsobilá. Deliktní způsobilost právnické osoby plyne ze samotné její existence a vzniká v okamžiku samotného jejího vzniku, například u obchodních společností dnem zápisu do obchodního rejstříku. Zaviněním se rozumí vnitřní psychický vztah pachatele deliktu k danému protiprávnímu jednání a jeho následku. Zavinění tvoří dvě jeho složky a to složka vědění a složka volní. Podle různého obsahu těchto složek se rozlišují dvě formy zavinění: úmyslné (přímé a nepřímé) a nedbalostní (vědomé a nevědomé). Odpovědnost za správní delikty právnických osob je založena na základě objektivní odpovědnosti.

Skutkové podstaty – znaky konkrétních správních deliktů jsou stanoveny zákonem. Správním deliktem můře být pouze takové jednání, jehož znaky jsou v zákoně stanoveny a je za správní delikt explicitně označeno. Samotná protiprávnost jednání neznamená, že byl automaticky spáchán správní delikt.

36

5.2.

Jednání za jiného

Stěžejní ustanovení týkající se možnosti trestního postihu právnických osob v české právní úpravě je ustanovení §114 odst. 2 TZ tzv. jednání za jiného. Pachatelem je fyzická osoba, která zaviněně naplní znaky trestného činu, ale nemá zákonem požadované vlastnosti konkrétního či speciálního subjektu.73

Tento institut rozšiřuje podmínky trestní odpovědnosti fyzických osob u trestných činů, u nichž zákon vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení v tom ohledu, že postačuje, aby tyto znaky konkrétního či speciálního subjektu, které musí dle požadavku zákona být dány u pachatele, byly dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná. Jednání jménem právnické osoby se rozumí nejen jednání statutárního orgánu, které je zároveň osobním jednáním právnické osoby, ale také zastoupení. Jednání právnické osoby upravují civilněprávní předpisy a pojednávám ho na jiném místě této práce. Zákon tak vlastně vytváří fikci na základě níž fyzická osoba, která jedná jménem právnické osoby, bude považována za pachatele se zvláštní vlastností, způsobilostí či postavením v případě trestných činů vyžadujících konkrétní či speciální subjekt, pokud znaky konkrétního či speciálního subjektu naplňuje právnická osoba, za kterou tato fyzická osoba v konkrétním případě jednala. Institut se však uplatní pouze v případech trestných činů, jejichž skutková podstata omezuje okruh pachatelů na konkrétní či speciální subjekt, což pochopitelně nevylučuje trestní odpovědnost fyzických osob za trestný čin spáchaný v rámci právnické osoby s obecným okruhem pachatelů. Dále trestní zákoník upravuje i situace, kdy k jednání pachatele došlo před vznikem právnické osoby, v případě, že právnická osoba vznikla, ale její vznik je neplatný anebo je neplatný či neúčinný úkon, který měl založit oprávnění k jednání za právnickou osobu. Úprava institutu jednání za jiného, v podobě, kterou zná švýcarský trestní zákon, byla do českého právního řádu přijata zákonem 253/1997 Sb. s účinností od 1. 1.1998.74 73

Konkrétní a speciální subjekt upravuje trestní zákoník v §114 odst.1 – Jestliže ke spáchání trestného činu

trestní zákon vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení pachatele, může být pachatelem nebo spolupachatelem trestného činu pouze osoba, která má požadovanou vlastnost, způsobilost nebo postavení. Konkrétním subjektem je pachatel, u něhož je zákonem vyžadována zvláštní vlastnost např. dlužník u trestného činu zvýhodnění věřitele dle §223 TZ. Speciálním subjektem je pachatel, u kterého trestný čin vyžaduje zvláštní způsobilost nebo postavení např. úředník u trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 TZ. 74

Zákon č. 253/1997 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

37

5.3. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim V roce 2009 byl přijat nový trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.), který v návaznosti na předchozí právní úpravu vychází ze zásady, že trestní odpovědnost může být dána jen u fyzické osoby, která je příčetná a dovršila stanovený věk. Toto pojetí individuální trestní odpovědnosti fyzických osob bylo narušeno zavedení institutu kolektivní trestní odpovědnosti, který byl do českého právního řádu inkorporován zákonem č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s účinností k 1. lednu 2012. Je třeba zdůraznit, že zákon o TOPO zavádí tzv. pravou (úplnou) trestní odpovědnost právnických osob, tedy samostatnou veřejnoprávní odpovědnost obchodních společností za vybrané trestné činy, s bezprostředními právními důsledky spočívající v možnosti uložení trestů a/nebo ochranných opatření, uložených soudem v rámci trestního řízení vedeného přímo proti právnické osobě. Touto konstrukcí se výrazně lišíme například od úpravy slovenské nebo německé, které zvolili nepravou trestní odpovědnost právnických osob, založenou na principu vedlejšího finančního nebo majetkového postihu za trestný čin vlastního pachatele (fyzické osoby, která byla v kvalifikovaném vztahu s danou společností). Jak jsem již popsala výše, nyní přijatý zákon o TOPO byl v pořadí již druhým legislativním pokusem o úpravu deliktní odpovědnosti právnických osob v České republice. Zákon o TOPO se skládá z 6 částí a celkem 48 paragrafů: 1) obecná ustanovení 2) základy trestní odpovědnosti právnických osob 3) tresty a ochranná opatření 4) zvláštní ustanovení o řízení proti právnickým osobám 5) zvláštní ustanovení o právním styku s cizinou 6) účinnost Předmětem úpravy zákona o TOPO jsou dle ustanovení § 1 odst. 1 podmínky trestní odpovědnosti právnických osob, tresty a ochranná opatření, která lze právnickým osobám uložit a řízení proti právnickým osobám.

38

Řízení proti právnickým osobám obsahuje úpravu speciálních ustanovení vůči trestnímu řádu – vztah k řízení o správním deliktu, místní příslušnost, společné řízení, zrušení, zánik a přeměna právnické osoby, zajišťovací opatření či zastupování obviněné právnické osoby v trestním řízení. Zákon o TOPO vychází ze zásady speciality, tedy nestanoví-li zákon o TOPO jinak, použije se trestní zákoník a v řízení proti právnické osobě trestní řád, není-li to z povahy věci vyloučeno. Je tedy možná úplná úprava dílčího institutu či problematiky v zákoně o TOPO (např. úprava rozsahu kriminalizace v ustanovení § 7 zákona o TOPO), absence či nedostatek úpravy v zákona o TOPO (např. dokazování) či částečná úprava v zákoně o TOPO a dílčí (částečná) úprava v trestním zákoníku či trestním řádu (např. úprava zajišťovacích opatření). Použití subsidiárních, obecných předpisů lze vyloučit např. v případě prohlídky těla a jiných podobných úkonů (§ 114 TrŘ).

39

6. Trestní odpovědnost právnických osob v praxi 6.1.

Místní působnost

Místní příslušnost dle zákona o TOPO vychází ze zásady teritoriality, kdy působnost zákona je určena v případě, že trestný čin byl spáchán na území ČR. Na základě § 2 odst. 1 zákona o TOPO se podle zákona České republiky posuzuje trestnost činu spáchaného na území České republiky právnickou osobou, která a) má v České republice sídlo – sídlo právnické osoby upravuje § 19c OZ, b) má na území České republiky umístěn svůj podnik75 či organizační složku c) v České republice alespoň vykonává svoji činnost – bude se jednat např. o pronajatou kancelář či jiný prostor, ze kterého právnická osoba vykonává svoji činnost,76 d) má v České republice svůj majetek – může se jednat o zahraniční právnickou osobu, e) která se dopustila jednání v cizině, přičemž následek nastal v České republice, a taková právnická osoba bude mít uloženy svoje finanční prostředky na účtu banky v České republice.

6.2.

Rozsah trestní odpovědnosti

Rozsah kriminalizace právnických osob byl velmi kontroverzní otázkou v tom směru, zda má zahrnovat všechny trestné činy nebo se má omezit jen na taxativně vymezené trestné činy uvedené v zákoně a zda má postihovat i trestné činy, u nichž odpovědnost právnických osob nepožadují mezinárodní závazky.77 Ministerstvo spravedlnosti předložilo návrh zákona, který v tomto směru předkládal dvě varianty. V první z nich byl uveden taxativní výčet všech zločinů nebo přečinů, u 75

Podnik je definován jako soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. K termínu podnik např. Pelikánová, I. Obchodní právo. I. díl, Praha: ASPI, 2005, s. 173 an. 76 Fenyk, J., Smejkal, L.: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. Příloha: Modelová interní opatření k předcházení trestné činnosti právnické osoby. Praha: Wolters Kluver ČR, 2012, s. 2. 77 Forejt, P.; Habarta, P.; Trešlová, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem. Praha: Linde, 2012, s. 16.

40

nichž přichází trestní odpovědnost právnických osob v úvahu, přičemž okruh trestných činů byl v zásadě omezen na ty z nich, u nichž zavedení deliktní odpovědnosti požadují mezinárodní smlouvy a právní předpisy ES/EU. Ve druhé variantě byl rozsah trestní odpovědnosti právnických osob vymezen tak, že se bude vztahovat na všechny trestné činy uvedené v trestním zákoníku, není-li jejich spáchání právnickou osobou vyloučeno jejich povahou. Tato varianta vycházela z premisy, že určitá jednání jsou považována za trestuhodná a stát je s ohledem na jejich typovou závažnost považuje za trestné činy, přičemž není dán žádný důvod, aby na tyto skutkové podstaty bylo nahlíženo odlišně pouze z toho důvodu, že se jich nedopustila fyzická osoba, ale osoba právnická. Právnická osoba by měla zásadně odpovídat za veškeré trestné činy vymezené v trestním zákoníku (příp. i v jiném trestním zákoně), pokud to samozřejmě nebude vyloučeno přímo z povahy konkrétního trestného činu. Zahraniční úpravy obsahují obě tato řešení. Vláda nakonec zvolila variantu první, která vychází z poměrně úzkého konkrétního vymezení jednotlivých trestných činů, u kterých bude možno podle § 7 osnovy uplatňovat trestní odpovědnost právnických osob, a to přesto, že výhodou odmítnuté druhé varianty, podle níž by zákon o trestní odpovědnosti právnických osob nevymezoval konkrétní trestné činy, by byla jeho jednoduchost, neboť při budoucích změnách právní úpravy by nebylo třeba doplňovat výčet trestných činů vymezených v tomto ustanovení. Nevýhodou však naproti tomu je skutečnost, že orgány činné v trestním řízení by musely v každém jednotlivém případě zvažovat, zda u konkrétního trestného činu, u něhož by přicházela v úvahu trestní odpovědnost právnické osoby, je tato vůbec s přihlédnutím k povaze takového trestného činu možná, což by zejména na počátku aplikace trestní odpovědnosti právnických osob jistě přinášelo značné problémy a zřejmě také nejednotnost při aplikaci a výkladu znaku „není-li to vyloučeno povahou zvažovaného trestného činu“. Takové řešení by zásadně oslabilo požadavek právní jistoty a předvídatelnosti práva, který je u trestní odpovědnosti právnických osob zvlášť důležitý. Navíc by hrozilo, že trestní odpovědnost právnických osob bude uplatňována v širokém rozsahu, a to dokonce i za trestné činy, u nichž by to z hlediska kriminální (trestní) politiky a užití nástrojů trestního práva z hlediska uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12odst. 2 TZ nebylo účelné ani vhodné. Zákon o TOPO v § 7 taxativně vyjmenovává 79 trestných činů, které právnická osoba může spáchat a být za ně tak trestně odpovědná. Vymezení těchto trestných činů 41

vychází zejména z mezinárodních závazků a je rozšířeno o delikty daňové.78 Jedná se přitom o trestné činy:  proti svobodě a právům na ochranu osobnosti, soukromí a listovního tajemství  proti majetku  proti životnímu prostředí  hospodářské  korupční  v oblasti postihu organizovaného zločinu  proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti  drogových a rasově motivovaných jednání  proti pořádku ve věcech veřejných  proti lidskosti, míru  válečné trestné činy  proti České republice, cizímu státu a mezinárodní organizaci V úpravě zákona o TOPO absentují některé trestné činy, kterých by se mohla právnická osoba dopustit. Za příklad lze uvést trestný čin poškození věřitele (§ 222 TZ), způsobení úpadku (§ 224 TZ), pletich v insolvenčním řízení (§ 225 TZ), neoprávněného podnikání (§ 251 TZ), neoprávněného provozování loterie a podobné sázkové hry (§ 252 TZ) či trestný čin poškozování spotřebitele (§ 253 TZ).

6.3.

Přičitatelnost trestného činu

Koncept trestní odpovědnosti je založený na „přičitatelnosti jednání fyzických osob osobě právnické“. Právnické osobě se přičítá jednání jejích orgánů či níže uvedených osob, přičemž nezáleží na tom, zda-li se podaří či nepodaří zjistit, která konkrétní fyzická osoba se protiprávního činu dopustila. Trestný čin lze přičítat právnické osobě, i pokud k němu došlo před vznikem právnické osoby, dále pokud právnická osoba vznikla, ale soud rozhodl o její neplatnosti, 78

Bohuslav, L.: K rozsahu kriminalizace jednání právnických osob. In: Kriminalistika. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, č. 3, 2011, s. 161 an.

42

či v případě, kdy právní úkon, který měl založit oprávnění k jednání za právnickou osobu, je neplatný nebo neúčinný, nebo jednající fyzická osoba není za takový trestný čin trestně odpovědná. Trestní odpovědnost přechází dle § 10 zákona o TOPO na všechny právní nástupce právnické osoby. Při více právních nástupcích se přihlíží k tomu, v jakém rozsahu na každého z nich přešly výnosy, užitky a jiné výhody ze spáchaného trestného činu. Trestným činem spáchaným právnickou osobou je protiprávní čin spáchaný jejím jménem nebo v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, jestliže jej spáchala fyzická osoba ve specifickém vztahu k právnické osobě a jestliže lze takový trestný čin právnické osobě takzvaně přičítat podle § 8 odst. 2 zákona o TOPO, to je, jestliže byl trestný čin spáchán: a) statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu, anebo jinou osobou, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat,79 b) ten, kdo u této právnické osoby vykonává řídící nebo kontrolní činnost, i když není osobou uvedenou v písm. a), V tomto případě se jedná o osobu pověřenou obchodním vedením společnosti, osoby vykonávající vnitřní kontrolní činnost, dozorčí rada či vedoucí zaměstnanci. c) ten, kdo vykonává rozhodující vliv na řízení této právnické osoby, jestliže jeho jednání bylo alespoň jednou z podmínek vzniku následku zakládajícího trestní odpovědnost právnické osoby, Ustanovení § 8 odst. 1 písm. c) je směřováno ke vztahu mezi ovládající a ovládanou osobou, jinak řečeno vztahem mezi mateřskou a dceřinou společností v rámci holdingu, kdy rozhodujícím je faktický stav, nikoliv formální pohled

79

Statutárním orgánem se v případě veřejné obchodní společnosti myslí všichni společníci, případně jen někteří společníci či jeden společník, stanoví-li tak společenská smlouva (§ 85 ObchZ). U komanditní společnosti se statutárním orgánem rozumí komplementáři (§ 101 ObchZ). U společnosti s ručením omezeným to pak bude jeden či více jednatelů (§ 133 ObchZ). Statutárním orgánem akciové společnosti je pak představenstvo (§ 191 ObchZ). Pokud není ve stanovách akciové společnosti uvedeno jinak, jedná navenek jménem společnosti každý člen představenstva. Jinou osobou, která je oprávněna jménem nebo za právnickou osobu jednat, lze rozumět osobu jednající na základě plné moci včetně byť jen konkludentního projevu.

43

d) zaměstnanec nebo osoba v podobném postavení při plnění pracovních úkolů, i když není osobou uvedenou v písmenech a) až c), kdy tyto pracovní úkoly vykonává na podkladě rozhodnutí, schválení nebo pokynu orgánů právnické osoby nebo osob uvedených v ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) až c) anebo proto, že orgány právnické osoby nebo osoby uvedené v ustanovené § 8 odst. 1 písm. a) až c) neprovedly taková opatření, která měly provést podle jiného právního předpisu nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména neprovedly povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo neučinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení následků spáchaného trestného činu. S ohledem na konstrukci a hlavní principy nově zavedené trestní odpovědnosti právnických osob, zejména pokud jde o jednání zaměstnanců, musí nyní společnosti věnovat zvýšenou pozornost přijetí konkrétních a zejména účinných opatření k zamezení, popřípadě k odvrácení následků trestných činů spáchaných fyzickými osobami, jejichž jednání lze obchodní společnosti přičítat. Tyto skutečnosti kladou nárok na právnické osoby, aby zavedly preventivní programy v rámci právnické osoby, kterými lze předcházet trestné činnosti takové právnické osoby, systém proškolování zaměstnanců atp. Otázkou zůstává, jak bude judikatura přistupovat k pojmu „lze spravedlivě požadovat“, který je v trestním právu termínem zcela novým.

6.4.

Souběh trestních odpovědností fyzické a právnické osoby

Nic nebrání připuštění souběhu trestní odpovědnosti fyzické osoby a trestní odpovědnosti právnické osoby pro ten samý skutek. Podle § 9 odst. 3 zákona o TOPO není při stíhání právnické osoby dotčena trestní odpovědnost fyzických osob, které jednaly v pozici statutárního orgánu, členů statutárního orgánu nebo zaměstnanců právnické osoby. Byl-li trestný čin spáchán společným jednáním více osob, z nichž alespoň jedna je osoba právnická, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. V otázce souběhu trestních odpovědností fyzických a právnických osob panuje v české teorii trestního práva shoda. 44

6.5.

Sankcionování právnických osob

Zákon o TOPO přináší oproti obecné úpravě v trestním zákoníku zvláštní systém trestů, a to pomocí obdobných sankcí, které jsou ukládány fyzickým osobám, či pomocí sankcí zcela odlišných. Zákon sankcionuje právnické osoby jednak formou trestů, kdy definuje poměrně širokou škálu 8 trestů a jednak cestou ochranných opatření. Vytvoření efektivního systému sankcí, který bude právnické osoby ovlivňovat žádoucím směrem, bylo jednou z dalších výzev zákonodárců. Aby se sankcionování právnických osob neminulo účinkem, bylo třeba konstruovat sankce tak, aby byly skutečnou hrozbou a aby přínos z uskutečněné činnosti nepřevažoval nad následky potrestání. Sankcemi, které mají ekonomickou povahu, se tak sleduje především účinnější ochrana významných společenských zájmů. Při stanovení druhu trestu a jeho výměry (§ 14 zákona o TOPO) přihlédne soud k povaze a závažnosti trestného činu, k poměrům právnické osoby, včetně její dosavadní činnosti a jejích majetkových poměrů, zda právnická osoba vykonává činnost ve veřejném zájmu, která má strategický nebo obtížně nahraditelný význam pro národní hospodářství, obranu nebo bezpečnost a k účinkům a důsledkům, které lze očekávat od trestu pro budoucí činnost právnické osoby. Soud přihlédne i k důsledkům, které může mít jejich uložení na třetí osoby, zejména přihlédne k právem chráněným zájmům osob poškozených trestným činem a věřitelů právnické osoby. Soud může právnické osobě uložit následující druhy trestů: 1. Zrušení právnické osoby Tento trest lze považovat za „trest smrti“ právnické osoby. Soud může uložit trest zrušení právnické osobě se sídlem v České republice, pokud její činnost spočívala zcela nebo převážně v páchání trestného činu nebo trestných činů. Právní mocí rozhodnutí, kterým byl uložen trest zrušení právnické osoby, vstupuje tato právnická osoba do likvidace. Uložení tohoto trestu bude namístě především tam, kde se právnická osoba zapletla např. do organizovaného zločinu. Trest zrušení nelze uložit těm právnickým osobám, u kterých to vylučuje jejich povaha (např. u osob zřízených zákonem, u územně samosprávných celků apod.).

45

2. Propadnutí majetku Soud může právnické osobě uložit trest propadnutí majetku (zcela nebo zčásti), pokud spáchala zvlášť závažný zločin,80 kterým pro sebe nebo jiného získala nebo se snažila získat majetkový prospěch. Bez těchto podmínek bude moci soud uložit trest propadnutí majetku pouze v případě, že trestní zákoník uložení tohoto trestu za spáchaný zločin dovoluje. 3. Peněžitý trest Peněžitý trest ve výši 20 – 730 denních sazeb81 v rozmezí 1 000 Kč až 2 mil. Kč – tedy až do výše 1,46 mld. Kč. Při určení výše denní sazby soud zohlední majetkové poměry právnické osoby, zejména pak přihlédne k tomu, jaké prostředky nebo věci jsou zcela nezbytně potřebné k výkonu její činnosti. Peněžitý trest nelze uložit vedle trestu propadnutí majetku a uložení tohoto trestu nesmí být na újmu práv poškozeného. Zejména sankce v podobě peněžitého trestu s sebou nese také nežádoucí sekundární důsledky, které v konečném důsledku pocítí osoby odlišné od potrestané právnické osoby. Těmito osobami mohou být zákazníci potrestané společnosti, kteří břemeno trestu ponesou v podobě zvýšených cen určitého produktu. Mohou jimi být také zaměstnanci společnosti, která jim v důsledku uložené pokuty buď může snížit mzdu, anebo může některé zaměstnance rovnou propustit. 4. Propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty Soud rozhoduje o uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty včetně propadnutí náhradní hodnoty za podmínek stanovených trestním zákoníkem, přičemž tento trest nelze uložit vedle ochranného opatření zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty.

80

Zvlášť závažnými zločiny jsou ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let (§ 14 odst. 3 TZ). 81 Počet denních sazeb se řídí ustanovením § 68 odst. 1 TZ.

46

5. Zákaz činnosti Dále lze právnické osobě uložit trest zákazu činnosti v rozmezí 1 roku až 20 let, byl-li trestný čin spáchán v souvislosti s touto činností. 6. Zákaz plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži Tento trest lze právnické osobě uložit opět v rozmezí 1 – 20 let, dopustila-li se právnická osoba trestného činu v souvislosti s uzavíráním smluv na plnění veřejných zakázek nebo s jejich plněním či s účastí v zadávacím řízení o veřejných zakázkách, koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži. 7. Zákaz přijímání dotací a subvencí Zákaz přijímání dotací a subvencí na 1 – 20 let lze jako trest uložit, dopustila-li se právnická osoba trestného činu v souvislosti s podáváním nebo vyřizováním žádosti o dotaci, subvenci nebo o návratnou finanční výpomoc nebo s jejím poskytováním nebo využíváním či jakékoli veřejné podpory. 8. Uveřejnění rozsudku Trestem rovněž může být uveřejnění rozsudku ve veřejném sdělovacím prostředku, který soud sám určí. Soud také rozhodne o rozsahu jeho uveřejnění a o lhůtě určené k uveřejnění rozsudku. V případě neuveřejnění může být uložena pořádková pokuta až 500 000 Kč denně, kterou je možno uložit i opakovaně až do doby uveřejnění rozsudku. Vzhledem k tomu, že zveřejnění odsuzujícího rozsudku může ovlivnit široké povědomí zákazníků, ale také zaměstnanců, tento trest může mít fatální dopad na fungování právnické osoby jako celku. Je ovšem zřejmě, že takovýto potenciální účinek nelze dopředu předvídat. Zákon zná i jedno ochranné opatření, a to zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty. Toto ochranné opatření lze uložit samostatně nebo vedle trestu, s výjimkou 47

uložení vedle trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to včetně zabrání spisů a zařízení, lze uložit i omezení dispozice s věcí. Lze shrnout, že v zákoně o TOPO se vyskytují různé druhy sankcí, které se můžou stát vhodným nástrojem k sankcionování trestní odpovědnosti právnických osob v České republice. Jejich charakter má znaky preventivního i represivního rázu. Je možné však uvažovat i o dalších druzích sankcí, které mají v trestní odpovědnosti právnických osob své místo. Jedná se např. o zákaz reklamy či propagace zboží a služeb právnických osob. Za závažný nedostatek úpravy považuji absenci zákazu činnosti členům statutárního orgánu či vedoucím pracovníkům tak, aby se nemohli protiprávního jednání dopouštět v jiné právnické osobě.

6.6.

Specifika trestního řízení

Obviněná právnická osoba je subjektem trestního řízení. Zásady trestního řízení pro právnické osoby stojí na obdobných základech jako úprava trestního řízení pro osoby fyzické. Nejdůležitější zásady trestního řízení vyplývají z trestního řádu, těmi jsou například obecně známá presumpce neviny, zásada volného hodnocení důkazů nebo zásada stíhání pouze ze zákonných důvodů apod. Některé dílčí otázky jsou upraveny přímo v zákoně o TOPO. V takovém případě se jedná o speciální úpravu k trestnímu řádu. V ostatních případech se v trestním řízení užije úpravy trestního řádu, pokud toto není z povahy věci vyloučeno. Vztah ke správnímu řízení (§ 28 zákona o TOPO) - vymezuje vztah ke správnímu řízení vůči téže právnické osobě a vůči témuž skutku.  překážka litispendence (§ 28 odst. 1 zákona o TOPO) Zahájení trestního stíhání proti právnické osobě brání tomu, aby o témže skutku proti téže právnické osobě probíhalo řízení o správním deliktu. Překážka litispendence se uplatní pouze v případě, že se bude jednat o totožnost skutku, kdy bude zachováno alespoň jednání či následek.

48

 zásada ne bis in idem (§ 28 odst. 2 zákona o TOPO) Trestní stíhání proti právnické osobě nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jestliže dřívější řízení pro týž skutek proti téže právnické osobě skončilo pravomocným rozhodnutím o správním deliktu a toto rozhodnutí nebylo zrušeno. Zajišťovací opatření (§ 33 zákona o TOPO) V případě důvodné obavy, že bude právnická osoba opakovat trestnou činnost, pro kterou je stíhána, může již v přípravném řízení soudce na návrh státního zástupce a v řízení před soudem předseda senátu obviněné právnické osob uložit:  dočasné pozastavení výkonu předmětu činnosti  omezení nakládání s majetkem právnické osoby (je-li stíhána pro trestný čin, za který lze očekávat uložení peněžitého trestu, a je-li obava, že výkon trestu bude zmařen nebo ztížen). Soudce má povinnost přihlížet i k důsledkům, které může mít uložení zajišťovacího opatření na třetí osoby. Z důležitých důvodů může předseda senátu a v přípravném řízení soudce na návrh dotčené právnické osoby povolit provedení úkonu, který se týká majetku, na nějž se vztahují zajišťovací opatření. Zajišťovací opatření se zruší nebo omezí, jestliže ho již není pro účely řízení třeba nebo není třeba ve stanoveném rozsahu. Právnická osoba, které bylo uloženo dočasné pozastavení výkonu předmětu činnosti či omezení nakládání s majetkem právnické osoby, má právo kdykoliv žádat o zrušení nebo omezení zajištění. O takové žádosti se musí neodkladně rozhodnout. Byla-li žádost zamítnuta, může ji právnická osoba, neuvede-li v ní nové důvody, opakovat až po uplynutí čtrnácti dnů od právní moci rozhodnutí. Výše uvedená zajišťovací opatření jsou dvě doplňující formy opatření uvedených v trestním řádu. Z opatření dle TrŘ lze vyloučit aplikaci těch, která se týkají zajištění osob,

49

kdy lze jako příklad uvést institut vazby.82 Jako obecná zajišťovací opatření se však mohou uplatnit vydání a odnětí věci, zajištění peněžních prostředků na účtu u banky, zajištění zaknihovaných cenných papírů, zajištění nemovitostí, zadržení a otevření zásilek, odposlech a záznam telekomunikačního provozu atd. Místní příslušnost (§ 29 zákona o TOPO) Místní příslušnost soudu se řídí podle místa spáchání trestného činu. Nelze-li toto místo zjistit nebo byl-li čin spáchán v cizině, koná trestní řízení soud dle sídla obviněné právnické osoby nebo soud, v jehož obvodu má obviněná zahraniční právnická osoba svůj podnik nebo organizační složku. Jestliže se výše uvedená místa nedají zjistit nebo jsou mimo území ČR, koná řízení soud, v jehož obvodu vyšel čin najevo. Vyrozumění o zahájení a skončení trestního stíhání (§ 30 zákona o TOPO) O zahájení trestního stíhání proti právnické osobě vyrozumí policejní orgán příslušný orgán veřejné moci nebo osobu, které podle jiných právních předpisů vedou obchodní rejstřík nebo jiný zákonem určený rejstřík, registr nebo evidenci, orgán udělující licenci nebo povolení k činnosti této právnické osobě a orgán odpovědný za dozor nad takovou právnickou osobou. Tyto orgány nebo osoby vyrozumí předseda senátu a v přípravném řízení státní zástupce také o pravomocném skončení věci. Společné řízení proti právnické a fyzické osobě (§ 31 zákona o TOPO) Proti obviněné právnické osobě a obviněné fyzické osobě se koná společné řízení, jestliže jejich trestné činy spolu souvisejí, pokud tomu nebrání důležité důvody. Trestní odpovědnost se posuzuje samostatně u právnické i fyzické osoby. Právnická osoba, proti které bylo zahájeno trestní stíhání, nemůže být do pravomocného skončení řízení zrušena, přeměněna ani nemůže zaniknout s výjimkou toho, kdy by důsledky byly nepřiměřené povaze spáchaného trestného činu. Výjimky z tohoto pravidla schvaluje soud.

82

§ 67 TrŘ

50

Úkony právnické osoby (§ 34 zákona o TOPO) Úkony právnické osoby v trestním řízení lze rozumět takové úkony v trestním řízení, kterými je realizováno právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se obviněné právnické osobě kladou za vinu a k důkazům o nich, podávání návrhu a žádostí, nahlížení do spisů či podávání opravných prostředků. Za právnickou osobu činí tyto úkony ten, kdo je oprávněn jednat za právnickou osobu v řízení před soudem dle občanského soudního řádu.83 V řízení může za právnickou osobu činit úkony současně jen jedna osoba. Činit úkony v řízení nemůže za právnickou osobu osoba, která je obviněným, poškozeným či svědkem v téže věci. Právnická osoba je oprávněna si zvolit zmocněnce. Příslušná ustanovení trestního řádu týkající se obhajoby nejsou úpravou zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízená proti nim dotčena; neužijí se však ustanoveni trestního řádu o nutné obhajobě.

6.7.

Vyvinění právnické osoby

Jedinou možností vyvinění se právnické osoby z trestného činu spáchaného jejím jménem, v jejím zájmu nebo v rámci její činnosti, je situace, kdy je trestný čin spáchán zaměstnancem právnické osoby (nebo osobou v obdobném postavení jako má zaměstnanec) a orgány právnické osoby provedly taková opatření, které měly provést podle zákona, nebo která po nich lze spravedlivě požadovat, zejména povinnou nebo potřebnou kontrolu nad činností zaměstnanců nebo jiných osob, jimž jsou nadřízeny, anebo učinily nezbytná opatření k zamezení nebo odvrácení trestného činu.84 Právnická osoba tudíž nebude odpovídat za výlučný exces zaměstnance, pokud dodržela vše, co po ní lze spravedlivě požadovat. Zde tedy budou velkou roli hrát vnitřní normy právnických osob, dále proces oznamování trestné činnosti na pracovišti, zavádění korupčních linek, etických kodexů, kde budou uvedeny hodnoty společnosti, posílení interního auditu. Jedině tak bude moci právnická osoba prokázat, že provedla veškerá opatření, která po ní lze spravedlivě požadovat, a tudíž případná trestná činnost zaměstnance je excesem, od kterého se právnická osoba distancuje.

83 84

§ 21 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů § 8 odst. 2 písm. b) zákona o TOPO

51

Zavedení kvalitních vnitřních norem však k vyvinění se samo o sobě nepostačí, neboť právnická osoba musí prokázat, že zaměstnance s těmito normami seznámila a že jim rozumí. Zaměstnance je tedy nutno proškolovat, přezkušovat a plnění norem kontrolovat.85

6.8.

Účinná lítost

Účinná lítost je jednou z okolností zániku trestní odpovědnosti upravená v § 11 zákona o TOPO. Orgány činné v trestním řízení k ní přihlížejí z úřední povinnosti. Pokud již ke spáchání trestného činu právnickou osobou dojde a nejedná se o trestné činy přijetí úplatku, podplacení nebo nepřímého úplatkářství, může právnická osoba tohoto institutu využít. Důvodová zpráva k zákonu o TOPO uvádí jako příčinu požadavek plynoucí z mezinárodních úmluv o boji proti korupci. Trestní odpovědnost právnické osoby zaniká, pokud právnická osoba dobrovolně upustí od dalšího protiprávního jednání a  odstraní nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem, zamezí škodlivému následku trestného činu nebo ho napraví, nebo  učiní oznámení o trestném činu státnímu zástupci či policejnímu orgánu v době, kdy nebezpečí mohlo být ještě odstraněno nebo škodlivému následku mohlo být ještě zabráněno.

6.9.

Rejstřík trestů

Společně se zákonem o TOPO byl přijat i zákon č. 420/2011 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Kromě jiných zákonů pozměňovací zákon upravil i zákon č. 264/1994 Sb., o Rejstříku trestů. Od účinnosti pozměňovacího zákona, která nastala dnem 1. ledna 2012, je nově možné z rejstříku trestů získat informace týkající se pravomocně

85

Skalická, Hana. Trestní odpovědnost právnických osob. Účetní v praxi. 2012, roč. 2012, č. 4.

52

odsouzených právnických osob, a nejen osob fyzických, jak tomu bylo do počátku loňského roku. Rejstřík trestů je podřízen Ministerstvu spravedlnosti a v jeho čele stojí ředitel, kterého jmenuje a odvolává ministr spravedlnosti. Jak stanoví § 3 zákona o RT, v evidenci Rejstříku trestů jsou založeny údaje z trestních listů všech osob pravomocně odsouzených soudy České republiky. Ve spojení s § 2 zákona o RT je zřejmé, že osobou se v tomto případě rozumí jak fyzická tak právnická osoba. § 3 zákona o RT ve své podstatě rovněž inkorporuje zásadu presumpce neviny, která je jedním z trestněprocesních pilířů. Ačkoli zákon o RT je založen na totožnosti osob právnických a fyzických (co do obsahu údajů, které lze výpisem z Rejstříku trestů získat – viz § 3 odst. 3, písm. a) zákona o RT), drobný nesoulad spatřuji v době, po kterou se údaje o odsouzených osobách uchovávají. Přestože jak pro osoby právnické, tak pro osoby fyzické činí lhůta pro úschovu údajů 100 let, v případě fyzických osob se tato lhůta začíná počítat ode dne jejich narození, u právnických osob je to až od okamžiku, kdy rozsudek, jímž byla právnická osoba shledána vinou, nabyde právní moci. Domnívám se, že při snaze o zachování „rovnosti“ právnických a fyzických osob by bylo vhodnější zahájit běh lhůty pro uchování údajů ode dne, kdy právnická osoba vznikne. Na rozdíl od rejstříku trestů fyzických osob, údaje v rejstříku trestů o právnických osobách jsou veřejně přístupné. Tedy v případě, kdy bude právnická osoba pravomocně odsouzena za trestný čin, se tato skutečnost zaznamená do rejstříku trestů a tyto údaje budou veřejně přístupné. Výpis z rejstříku trestů právnické osoby bude poskytnut každému, kdo o to písemně požádá. Není proto třeba, aby o výpis žádala pouze osoba, kterou právnická osoba jedná, popř. která byla k získání výpisu z rejstříku trestů touto právnickou osobou zmocněna (jak to je v případě osob fyzických). Rejstřík trestů se tak v případě právnických osob podobá obchodnímu rejstříku, insolvenčnímu rejstříku nebo podobným veřejně přístupným rejstříkům. Na webových stránkách Rejstříku trestů právnických osob je v současné době uvedeno toto oznámení: „Evidence odsouzení právnických osob je veřejná evidence. V této evidenci zatím není žádný záznam o odsouzení právnické osoby, neboť od doby od 1. ledna 2012, tedy od nabytí účinnosti zákona o TOPO, prozatím nedošlo k odsouzení právnické osoby.“86 86

[online]. [cit. 20.7.2012] . Dostupné z: http://portal.justice.cz/Justice2/Soud/soud.aspx?o=203&j=213&k=5764&d=322484

53

7. Trestní odpovědnost právnických osob v dalších zemích EU Vzhledem k tomu, že institut trestní odpovědnosti právnických osob je pojat v rámci zahraničních právních úprav nejednotně, považuji proto za vhodné, závěrečnou kapitolu věnovat stručnému popisu jeho právní úpravě v některých evropských zemích. Jako první jsem zmínila Nizozemí, protože Nizozemí bylo první evropskou zemí, které trestní odpovědnost právnických osob zavedlo, dále Francii, neboť je typickým příkladem pravé trestní odpovědnosti právnických osob. Jako poslední zemi jsem zvolila Rakousko, protože rakouská právní úprava má značný význam právě pro Českou republiku zejména proto, že se jedná o země, kde existuje podobnost trestněprávního odvětví

7.1.

Nizozemí

Nizozemská úprava trestního práva směřovala k trestní odpovědnosti již od 50. let 20. století a Nizozemí je první zemí evropského kontinentu, která zavedla trestní odpovědnost právnických osob, a to přijetím zákona z roku 197687. Tento zákon novelizoval článek 51 trestního zákoníku z roku 188688, který již nadále nevyjadřuje fiktivní doktrínu, nýbrž přechází k tomu, že právnická osoba se stala reálnou a může spáchat trestný čin. Trestní stíhání a uložení trestu nebo jiného opatření může být: a)

vůči právnickým osobám nebo

b)

vůči těm, kteří nařídili provedení činu, jakož i vůči těm, kteří zakázaný čin fakticky řídili nebo

c)

vůči osobám uvedeným v bodech a) a b) současně, přičemž za právnickou osobu se „pokládají také obchodní společnosti bez právní subjektivity, společenství a účelové fondy.“89

87

Gewijzingd bij de wetten van 23. 6. 1976, StBl. 377. Wetboek von Strafrecht, van 3. 3. 1886, StBl. 35. 89 Musil, J.: Trestní odpovědnost právnických osob: Historický vývoj a mezinárodní srovnání, in: Musil, J., Vanduchová, M., ed: Pocta Otovi Novotnému k 70. narozeninám, Praha, Codex Bohemia 1998, s. 90. 88

54

K prokázání trestní odpovědnosti právnické osoby, musí být podle nizozemské judikatury a trestněprávní nauky splněna dvě hlavní kritéria, a to kritérium moci a kritérium akceptace. V prvém případě to znamená, že právnická osoba měla skutečnou možnost ovlivňovat zakázané jednání a za druhé právnická osoba přijala zakázané jednání za své. Jako pachatelé přicházejí v úvahu všechny právnické osoby soukromého práva. K odpovědnosti mohou být volány i veřejnoprávní právnické osoby, které nevykonávají státní moc v mezích své kompetence, svěřené jim zákonem nebo ústavou a jednají jako soukromé osoby. Stát je z trestní odpovědnosti zcela vyňat, stejně jako jeho orgány. Pokud jde o možnosti stíhat společnost, která byla po spáchání trestného činu zrušena a tedy v době, kdy se proti ní vede trestní řízení, již neexistuje, stanovil soud, že rozhodující je den, kdy bylo zahájeno trestní stíhání. Pokud v tento den již společnost neexistovala, je trestní stíhání právnické osoby vyloučeno. To ovšem neznamená, že není možné stíhat jednotlivé fyzické osoby, které se podíleli na trestné činnosti právnické osoby. Otázku souběhu trestní odpovědnosti právnické a fyzické osoby řeší samotný článek 51. Vyplývá z něj, že trestní stíhání těchto dvou subjektů pro jeden a tentýž skutkový základ jsou na sobě nezávislá. Právnické osoby jsou trestány peněžitým trestem, jehož horní hranice činí desetinásobek částky, k níž může být odsouzena fyzická osoba. Dále je možné potrestat právnickou osobu zveřejněním rozsudku, zabavením ilegálně dosáhnutého zisku, zabavením věci, která sloužila ke spáchání trestného činu, zákazem určité činnosti, vyslovením soudního dohledu. A je-li právnická osoba soudem kvalifikovaná jako vinná, může být nařízena i její likvidace jako nejúčinnější řešení ilegální činnosti právnické osoby. V nizozemské úpravě však lze vyčíst, že zákonodárce se vůbec nezabýval, kterých trestných činů se právnická osoba může dopustit.

55

7.2.

Francie

Další z evropských zemí, kde můžeme mapovat několik pokusů o zavedení trestní odpovědnosti právnických osob, je Francie. Nicméně až v roce 1994 s přijetím rekodifikace došlo k zakotvení této úpravy. Úprava trestní odpovědnosti právnických osob je obsažena v trestním zákoníku (Code Pénal), který je účinný od 1. 3. 1994.90 Pokud z trestního zákoníku nevyplývá výslovně něco jiného, vztahuje se příslušné ustanovení obecné části trestního zákoníku na trestné činy osob fyzických i právnických. Speciální ustanovení týkající se právnických osob jsou obsažena v I. knize („Obecná ustanovení“). Článek 123 – 2 upravuje obecnou trestní odpovědnost právnických osob, v článcích 131 – 37 až 131 – 49 jsou uvedeny tresty ukládané právnickým osobám a články 132 – 12 až 132 – 15 vypočítávají tresty ukládané při recidivě. II. – V. kniha obsahuje ustanovení, která specifikují jednotlivé trestné činy a tresty za ně ukládané. Tato ustanovení se vztahují na právnické osoby pouze tehdy, je-li to ve výše zmíněných částech zákona výslovně stanoveno. Podle této úpravy lze postihnout všechny právnické osoby. Společnost musí mít právní existenci, tedy se kvalifikovat jako právnická osoba - vyjma státu a územních správních celků a jejich seskupení. Vyloučení územních správních celků není absolutní. Mohou totiž být trestně odpovědné za trestné činy spáchané při vykonávání veřejných služeb, ohledně nichž se připouští, aby byly delegovány nebo smluvně převedeny na soukromoprávní subjekt (např. obce mohou být trestně odpovědné za trestné činy spáchané při provádění veřejných dopravních služeb za stejných podmínek, jako by byla dána trestní odpovědnost koncesované společnosti soukromoprávního charakteru při výkonu této delegované nebo smluvně převedené pravomoci). Navrhovalo se vyjmout z trestní odpovědnosti též např. politické strany, odborové organizace či neziskové organizace, ale nakonec zvítězila idea rovnosti před zákonem a tyto exempce nebyly připuštěny. Francouzský trestní zákon pamatoval v článku 121 – 2 i na možný souběh trestní odpovědnosti fyzické a právnické osoby. To znamená, že právnická a fyzická osoba mohou být ve vztahu spolupachatelství nebo v různých formách trestné součinnosti.

90

Do té doby platil mnohokrát novelizovaný Codé Pénal Napoleón – 1805.

56

Novela z roku 2004 odstranila z původního znění omezující výčet trestných činů, jichž se mohla právnická osoba dopustit. Tento princip byl označován jako princip speciality, protože trestní odpovědnost neměla obecný charakter. Od platnosti a účinnosti této novely, provedené dne 9. března 2004 - tzv. zákon Perben II, platí obecná trestní odpovědnost právnických osob za všechny trestné činy spáchané po 31. 12. 2005. I z tohoto obecného principu trestní odpovědnosti existují výjimky (např. omezení trestní odpovědnosti právnických osob podle tiskového zákona z roku 1881).91 I francouzské trestní právo vyžaduje splnění dvou podmínek k tomu, aby právnická osoba nesla trestní odpovědnost. Jednání, jímž je čin spáchán, musí uskutečnit orgán (např. valné shromáždění, správní rada, představenstvo, dozorčí rada, apod.) nebo představitel (ředitel, správce, vedoucí, starosta) právnické osoby, čímž je omezen okruh možných pachatelů na ty, kteří mají faktickou moc ovlivnit jednání právnické osoby. Řadový zaměstnanec může svým jednáním založit trestní odpovědnost právnické osobě, pouze pokud obdržel výslovné zmocnění zastupovat zaměstnavatele. Druhá podmínka vymiňuje spáchání trestného činu ve prospěch právnické osoby. Prospěch může mít povahu materiálního zisku nebo může mít imateriální povahu, může být přímý či eventuální, současný nebo budoucí. Téměř za všechny trestné činy je možné uložit pokutu, jejíž maximální hranice tvoří pětinásobek taxy stanovené u daného trestného činu pro fyzickou osobu. Pokud není možné fyzické osobě uložit peněžitý trest, tedy není dán způsob, jak stanovit trest pro osobu právnickou, pak právnické osobě bude uložen peněžitý trest ve výši 1 milionu EUR. Zrušení, jako nejtěžší trest, je ukládáno jen u malého počtu závažných trestných činů (např. zločiny protilidskosti, obchod s drogami, kuplířství, podvod, terorismus apod.). Zejména se tento trest ukládá, pokud byla právnická osoba zřízena právě za účelem spáchání trestné činnosti. V ostatních případech jej lze uložit za spáchání trestného činu, pro který lze fyzické osobě uložit trest odnětí svobody od tří let. Tento trest nelze ale vyměřit všem právnickým osobám, nepodléhají mu právnické osoby veřejného práva, politické strany, odbory apod. Mimořádnou závažnost tohoto trestu lze vyvodit i ze skutečnosti, že jej může uložit jen soud nejvyšší instance. Trvalý nebo dočasný zákaz činnosti se týká určitého druhu profesních nebo sociálních aktivit, které určí soud. Dočasný zákaz může být uložen na dobu maximálně pěti let.

91

Jelínek, J.: Trestní odpovědnost právnických osob. Linde Praha, 2007, s. 52.

57

Dalším z možných trestů je soudní dohled na dobu maximálně pěti let. Soud v tomto případě určí zmocněnce, který kontroluje aktivity právnické osoby, související s trestným činem. Opět nelze tento trest uložit právnickým osobám veřejného práva, politickým stranám či odborovým organizacím. Trest uzavření podnikových budov nebo zařízení se týká těch složek, které sloužily ke spáchání trestného činu. Lze tak postihnout právnickou osobu trvale nebo jen dočasně opět na dobu nejdéle pěti let. Právnická osoba může být postihnuta za deliktní jednání také vyloučením z veřejných obchodů. I v tomto případě má soudce na výběr mezi vyloučením trvalým nebo dočasným tj. maximálně na dobu pěti let. Právnické osobě může být též zakázáno vystavovat šeky s výjimkou těch, které opravňují k proplacení výstavci příjemcem, a těch, které jsou potvrzené nebo použité jako platební karty. Věc, která sloužila nebo byla použita ke spáchání trestného činu nebo byla jeho produktem, může být právnické osobě zabavena. Jako účinný se jeví trest zveřejnění odsuzujícího trestního rozsudku. Tak je možno učinit tiskem nebo jakýmkoli jiným audiovizuálním prostředkem. Za několik málo trestných činů je možné uložit trest konfiskace majetku nebo jeho části. Jedná se o tak závažné trestné činy, jako je genocidium nebo trestné činy proti lidskosti.92 Velmi zajímavým se jeví trestní rejstřík právnických osob jako obdoba trestního rejstříku fyzických osob. Odlišně od Rejstříku trestů v České republice jsou tresty odsouzených právnických osob zapisovány do trestního rejstříku, sestávajícího se ze dvou svazků. Svazek B1 je přístupný pouze soudům, zatímco svazek B2 pouze úředním osobám specificky zainteresovaným na ekonomických či obchodních aktivitách dotčené právnické osoby.

Toto

diskriminační.

opatření

je

intenzivně

kritizováno

francouzskými

podniky

jako

93

„V letech 1994 – 2002 bylo v celé Francii vyneseno nad právnickými osobami celkem 2 520 odsuzujících rozsudků. Průměrná délka soudního řízení činila třicet měsíců. Proti rozhodnutí bylo podáno odvolání v 18, 1 % případů. Přibližně třetinu stíhaných deliktů tvoří nelegální práce, zatímco neúmyslné zranění nebo zabití tvoří asi čtvrtinu případů. Nejčastěji je ukládán peněžitý trest (v 91, 8 % případů). Více než 16 % rozsudků

92

Musil, J.: Trestní odpovědnost právnických osob: Historický vývoj a mezinárodní srovnání, in: Musil, J., Vanduchová, M., ed: Pocta Otovi Novotnému k 70. narozeninám, Praha, Codex Bohemia 1998, s. 95 a násl. 93 Hurdík, J.: Trestní odpovědnost právnických osob? Časopis pro právní vědu a praxi 1996, č. 1, s. 32.

58

ukládá právnickým osobám kumulativně několik trestů. Obvykle jde o peněžitý trest spolu s povinností zveřejnit rozsudek (v 15 % odsouzení).“94

7.3.

Rakousko

Rakousko přijalo trestní odpovědnost právnických osob Spolkovým zákonem č. 151 z roku 2005, kterým se vydává zákon o odpovědnosti sdružení a kterým se mění zákon o sdělovacích prostředcích, zákon o bezpečnosti potravin a ochraně spotřebitele, patentový zákon, zákon o ochranných známkách, zákon o ochraně polovodičů, zákon o ochraně vzorků a zákon o užitných vzorech. Tento zákon nabyl účinnosti dne 1. 1. 2006. Rakouský zákon má speciální postavení vůči rakouskému trestnímu zákoníku. Odpůrci zavedení tohoto institutu poukazovali na ustanovení § 20 odst. 4 současného platného a účinného rakouského Trestního zákoníku,95 podle nějž je možné odčerpat právnické osobě neoprávněné obohacení, které pochází z trestné činnosti a dále argumentovali tím, že rakouské právo upravuje institut ručení právnické osoby za peněžitý trest uložený fyzické osobě. Odkazovali zákonodárce na úpravu německého přestupkového práva, které umožňuje (srov. § 46 odst. 1 německého zákona o přestupcích) pro řízení o uložení peněžité pokuty přiměřeně použít předpisy o trestním řízení.96 Naopak přínosem zavedení trestní odpovědnosti sdružení je podle zákonodárců podnět pro podnikatele, aby přijali důraznější technické, personální a organizační opatření, čímž zamezí vzniku trestně právních následků a v důsledku bude posílena schopnost konkurence mezi jednotlivými podnikateli. Trestným činem je podle zákona jednání, které je ohrožené trestem podle spolkového nebo zemského zákona. Sdružení mohou být odpovědná za jakýkoliv protiprávní čin, který je uveden v Trestním zákoníku či souvisejícím předpise. Zákonodárci se tak, podle mého názoru, snaží vyhnout vzniku mezery, k čemuž by mohlo dojít např. při taxativním vymezení protiprávního jednání, jehož by se sdružení mohla dopustit. Navíc vzhledem k neustálému vývoji v Evropské unii by takový seznam musel být stále

94 Karabec, Z., Nečada, V., Vlach, J.: Trestní odpovědnost právnických osob – otevřený problém. Trestní právo 2007, č. 4, s. 9.

95 96

Trestní zákoník č. 60/1974 Spolk. Sb. z. Príbelský, P.: Trestná zodpovednosť právnických osôb v Rakúsku, Trestní právo 2007, č. 1, s. 13.

59

doplňovaný a rozšiřovaný. Výjimku tvoří tzv. finanční přečiny, na něž se tento zákon užije jen v případě, že tak stanoví Finanční trestní zákon. Subjektem odpovědnosti je sdružení.97 Tento pojem je užší než definice právnické osoby podle občanského nebo obchodního práva. Sdružení ve smyslu tohoto zákona jsou právnické osoby, jakož i osobní obchodní společnosti, zapsané výdělkové společnosti a evropské hospodářské zájmové sdružení. Zákon taktéž vyjmenovává, co není sdružením: pozůstalost, spolek (tj. samotný stát), země, obce a jiné právnické osoby, pokud jednají k vykonání zákona (orgány hospodářské a služební samosprávy – komory, univerzity, veřejnoprávní organizace – televize ORF, samostatné zařízení – Rakouská národní banka). V neposlední řadě jsou také exempovány uznané církve, náboženské společnosti a náboženská společenství stejného vyznání, pokud jsou duchovně činná. Ustanovení § 2 odst. 1 a 2 vymezuje subjekty, které jsou způsobilé přivodit trestní odpovědnost sdružení. Jedná se o tzv. nositele rozhodnutí, resp. nositele rozhodovací pravomoci a spolupracovníka. Nositel rozhodnutí ve smyslu tohoto zákona je ten, kdo: 1. je jednatelem, členem představenstva nebo prokuristou, nebo kdo je na základě zmocnění k zastupování z důvodů 2. je členem dozorčí rady nebo správní rady nebo vykonává jinak kontrolní oprávnění ve vedoucím postavení, nebo 3. má z jiného důvodu rozhodující vliv na obchodní vedení sdružení. Platí přitom pravidlo, že trestní odpovědnost sdružení se nevylučuje s trestní odpovědností nositele rozhodnutí a spolupracovníka za tentýž trestný čin. Aby vznikla trestní odpovědnost sdružení, musí být splněna jedna z podmínek, které zákon udává alternativně, a to buď aby byl čin spáchán ve prospěch sdružení nebo aby činem byly porušeny povinnosti, které jsou sdružení uloženy. Obecně lze říci, že odpovědnost sdružení zahrnuje všechny trestné činy, které mají původ ve fungování podniku a porušují nebo ohrožují právní zájmy třetích osob. Mimo tuto odpovědnost samozřejmě stojí činy, které směřují přímo proti sdružení jako takovému.98 97

Der Verband – přeloženo jako „sdružení“, což je nejširší a nejpřesnější termín, který je možno vztáhnout k právnickým osobám korporačního i nadačního typu. 98 Príbelský, P.: Trestná zodpovednosť právnických osôb v Rakúsku, Trestní právo 2007, č. 1, s. 15.

60

Zákon odlišně upravuje, kdy sdružení odpovídá za trestné činy nositele rozhodnutí a kdy odpovídá za trestné činy spolupracovníka. Za trestné činy nositele rozhodnutí je sdružení odpovědné, pokud nositel rozhodnutí jako takový čin spáchal protiprávně a zaviněně.

Za trestné činy spolupracovníků je sdružení odpovědné, pokud: 1. spolupracovníci protiprávně uskutečnili skutkový děj, který odpovídá zákonnému odrazu; sdružení je za trestný čin, který předpokládá úmyslné jednání, odpovědné pouze tehdy, pokud spolupracovník jednal úmyslně; za trestný čin, který předpokládá nedbalostní jednání, pouze tehdy, pokud spolupracovník nezachoval podle okolností přikázanou náležitou pečlivost; a 2. spáchání činu bylo umožněno nebo podstatně usnadněno tím, že nositelé rozhodnutí nezachovali podle okolností přikázanou a přičitatelnou náležitou pečlivost, obzvláště pokud tím opominuli podstatné technické, organizační nebo osobní opatření k zabránění takových činů. Odpovědnost sdružení za čin a trestnost nositelů rozhodnutí nebo spolupracovníků za tentýž čin se vzájemně nevylučují. Rakouský zákonodárce umožňuje trestat právnickou osobu jen jedinou sankcí, a to peněžitou pokutou. Podmínky jejího ukládání, včetně institutu podmíněného prominutí peněžité pokuty, polehčující a přitěžující okolnosti jsou upraveny velmi podrobně. Podle zákona se peněžitá pokuta vyměří v denních sazbách. Uložený trest musí představovat alespoň jednu denní sazbu. Množství denních sazeb stanovuje soud v závislosti na horní hranici trestu odnětí svobody. Nejnižší počet denních sazeb je stanoven na 40. Denní sazba se vyměří podle stavu výnosů sdružení s ohledem na jeho jiné hospodářské schopnosti produkovat výkony. Stanoví se částkou, která odpovídá jedné třistašedesátině (1/360) ročního výnosu, přičemž může být zvýšen nebo snížen o 1/3, nejméně však 50 Euro a nejvýše o 10.000 Euro. Slouží-li sdružení obecně prospěšným, humanitárním nebo

61

církevním účelům nebo není-li jinak zaměřen na zisk, stanoví se denní sazba nejméně 2 EUR a nejvýše 500 EUR. Zákonodárce mj. vymezil i okolnosti, které jsou při vyměřování počtu denních sazeb významné a hrají důležitou roli. Počet se vyměří zejména tím vyšší, 1.

čím je větší poškození nebo ohrožení, za něž je sdružení odpovědné,

2.

čím vyšší je prospěch získaný trestným činem,

3.

čím více bylo protizákonné jednání spolupracovníků trpěno nebo podporováno.

Počet se vyměří nižší zejména tehdy, pokud 1. sdružení již před činem přijalo opatření k zabránění takových činů nebo spolupracovníci byli vedeni k jednání v souladu s právem, 2. sdružení je odpovědné pouze za trestné činy spolupracovníků (§ 3 odst. 3), 3. po činu významně přispělo k nalezení pravdy, 4. následky činu napravilo, 5. podniklo podstatné kroky k zabránění podobných činů v budoucnu, 6. následkem činu byly závažné právní nevýhody pro sdružení nebo jeho vlastníky. Třetí oddíl prvního článku zákona o odpovědnosti sdružení obsahuje ustanovení o trestním řízení vedeném proti sdružení – označení sdružení, zahájení trestního stíhání, práva stíhaného sdružení, upuštění od trestního stíhání, hlavní líčení, opravné řízení. Ve vztahu ke všeobecným předpisům o trestním řízení je tato úprava speciální a obecné předpisy se užijí podpůrně, pokud nejsou použitelné výlučně na fyzické osoby.

62

8. Závěr Jak již bylo řečeno, problematika trestní odpovědnosti právnických osob je tématem mimořádně diskutovaným již po řadu let. Přesto se však toto téma nevyčerpalo a zůstává stále aktuální a otevřené. V této práci jsem se snažila předložit podrobný přehled argumentace z obou názorově nesmiřitelných táborů, který podle mého názoru nejlépe naznačuje, jak je nesnadné přijmout jednoznačný závěr. Příznačné pro institut trestní odpovědnosti právnických osob v České republice je, že naši zákonodárci, přestože návrh zákona schválili, neopomíjí zdůrazňovat svůj odmítavý postoj, jako kdyby se jednalo o nutné zlo, které je potřeba přijmout, protože jim je vnuceno mezinárodním tlakem. Bohužel musím konstatovat, že některé klíčové otázky (např. podmínky trestní odpovědnosti či zavinění právnických osob) nejsou uspokojivě vysvětleny ani v České republice a ani ve státech, které již trestní odpovědnost právnických osob zavedly. Argumentace proti trestní odpovědnosti právnických osob je založena především na obtížnosti jejího uchopení z pohledu právní teorie, přesto se domnívám, že její zavedení k úpravě společenské reality je žádoucí. Kumulace individuální a kolektivní odpovědnosti je vedená cílem zvýšit regulativní účinek trestního práva. Vzhledem ke zvyšujícímu se počtu právnických osob i rostoucí protispolečenské aktivitě bylo na místě zavést účinné, přiměřené a odstrašující sankce, k čemuž nás ostatně zavazují i mezinárodní dokumenty. Na právnické osoby jsou tak kladeny značné nároky ve smyslu předcházení trestné činnosti a opatřeních, které je třeba učinit. Za největší břímě pro společnosti považuji nutnost minimalizovat nežádoucí dopady na nevinné fyzické osoby. Sankce pro právnické osoby mají především ekonomickou povahu a jsou často přísnější než v případě fyzických osob, což se jeví jako zvlášť efektivní regulátor kolektivního chování. To vše by mělo do budoucna aktivizovat zodpovědné pracovníky právnických osob, aby v rámci svých možností ovlivňovali fungování korporací společensky žádoucím směrem. Dosavadní trestněprávní právní úprava byla z mého pohledu velmi omezená, soukromoprávní postih je nedostačující a správní úprava se nejeví jako dostatečně efektivní.

63

Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim hodnotím pozitivně, byť není prostý nedostatků. Nicméně oproti předchozímu návrhu se alespoň ty vytýkané nedostatky snažil odstranit. Za klad úpravy považuji i předpokládanou změnu Trestního rejstříku, který na základě principu publicity umožní veřejnosti získat informace o trestné činnosti právnických osob. Vzhledem k tomu že zákon je účinný teprve od 1. ledna 2012 a dosud nebyla žádná právnická osoba pravomocně odsouzena, je velice obtížné prakticky zhodnotit dopady zákona. Důsledek zákona lze vidět ve dvou základních rovinách. Tou první je efekt na postup orgánů činných v trestním řízení, které budou trestnou činnost právnických osob vyšetřovat a stíhat. Druhou skutečností je preventivní význam zákona, neboť právnické osoby se budou muset chovat obezřetně, aby jim trestní odpovědnost nemohla být přičtena podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona o TOPO. Tato konkrétní zhodnocení nás tedy čekají až v budoucnu, bude však záležet především na judikatuře, jak se bude tento institut nadále vyvíjet.

64

Seznam použitých zkratek CI

Corpus Iuris

Listina

Usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součást ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů

ObchZ

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

OZ

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů

Pozměňovací zákon Zákon č. 420/2011 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim PřestZ

Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů

TZ

Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

TrŘ

Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů

Ústava

Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů

Zákon o TOPO

Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim

Zákon o RT

Zákon č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů

65

Seznam použité literatury Monografie; učebnice BOGUSZAK, J; ČAPEK, J; GERLOCH, A. Teorie práva. Praha: EUROLEX Bohemia, 2001 HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 7. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 HURDÍK, J. Právnické osoby (Obecná právní charakteristika). Brno: Masarykova univerzita, 2000 HURDÍK, J. Právnické osoby a jejich typologie. Praha: C. H. Beck, 2003 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo hmotné. 1. vydání. Praha: Leges, 2009 JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 1. vydání. Praha: Leges, 2010 JELÍNEK, J. Trestní odpovědnost právnických osob. Praha: Linde Praha, a.s., 2007 KINCL, J.; URFUS, V.; SKŘEJPEK, M. Římské právo. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 1995 KNAPPOVÁ, M.; ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: Aspi, 2005 KRATOCHVÍL, V. a kol. Kurs trestního práva, trestní právo hmotné, obecná část. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009 NOVOTNÝ, O.; VANDUCHOVÁ, M.; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010 PELIKÁNOVÁ, I. a kol. Obchodní právo 1. díl. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010 PINTO, A.; EVANS, M. Corporate Criminal Liability. London: Sweet&Maxwell, 2003 SOLNAŘ, V.; FENYK, J.; CÍSAŘOVÁ, D. Základy trestní odpovědnosti, podstatně doplněné a přepracované vydání. Praha: Orac, 2003 ŠVESTKA, J; SPÁČIL, J.; ŠKÁROVÁ M.; HULMÁK M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009 TOMÁŠEK, M. a kol. Europeizace trestního práva. Praha: Linde Praha a.s., 2009 Články BOHUSLAV, L.: K rozsahu kriminalizace jednání právnických osob. In: Kriminalistika. Praha: Ministerstvo vnitra ČR, č. 3, 2011 66

FRANC, P. Nad návrhem zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Soudce, 2010 HUBER, B. Trestní odpovědnost korporací. Trestní právo, 2000 HUBEROVÁ, B.: Trestní odpovědnost korporací, Trestní právo, č. 9, 2000 HURDÍK, J. Trestní odpovědnost právnických osob? Časopis pro právní vědu a praxi, 1996 JANDA, P. Trestní odpovědnost právnických osob. Právní fórum, 2006 JELÍNEK, J. International Legal Instruments Related to the Criminal Liability of Legal Persons, International and Comparative Law Review, 2006 JELÍNEK, J. Trestní odpovědnost právnických osob jako předmět zkoumání. Kriminalistika, 2008 KARABEC, Z., NEČADA, V., VLACH, J.: Trestní odpovědnost právnických osob – otevřený problém. Trestní právo, č. 4, 2007 KNAPP V. O právnických osobách. Právnické osoby de lege lata. Právník, č. 10, 1995 KRÁL, V.: K trestní odpovědnosti právnických osob – východiska, obsah a systematika zákonné úpravy, Trestněprávní revue, č. 4, 2002 MUSIL, J. Trestní odpovědnost právnických osob – ano či ne? Trestní právo, 2000 MUSIL, J.; PRÁŠKOVÁ, H.; FALDYNA, F. Úvahy o trestní odpovědnosti právnických osob de lege ferenda, Trestní právo, 2001 NEČADA, V. Trestní odpovědnost právnických osob – otevřený problém. Praha: Acta Universitatis Carolinae-Iuridica, 2007 PELIKÁNOVÁ, I. Trestní sankce ve francouzském právu obchodních společností. Trestní právo, 1999 PERKINS, M. R. Criminal Law, Mineola, New York: The Foundation Press. Inc., 1969 PRÁŠKOVÁ, H. Správní delikty právnických osob. Praha: Acta Universitatis CarolinaeIuridica, 1992 PRÍBELSKÝ, P.: Trestná zodpovednosť právnických osôb v Rakúsku, Trestní právo, č. 1, 2007 SKALICKÁ, H. Trestní odpovědnost právnických osob. Účetní v praxi. 2012, č. 4, 2012 VANDUCHOVÁ, M. (red.): Pocta Otovi Novotnému. Praha: Codex, 1998

67

Komentáře FENYK, J., SMEJKAL, L.: Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim. Komentář. Příloha: Modelová interní opatření k předcházení trestné činnosti právnické osoby. Praha: Wolters Kluver ČR, 2012 FOREJT, P.; HABARTA, P.; TREŠLOVÁ, L. Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim s komentářem. Praha: Linde, 2012 Mezinárodní úmluvy Protokol č. 36 o přechodných ustanoveních k Lisabonské smlouvě Úmluva o boji proti podplácení zahraničních veřejných činitelů v mezinárodních podnikatelských transakcích Úmluva OSN proti nadnárodnímu organizovanému zločinu, Palermo, 2000, OSN Internetové odkazy http://www.patria.cz/pravo/1949662/trestni-odpovednost-firem-ceske-spolecnosti-jakopachateletrestnych-cinu.html http://www.psp.cz/sqw/text/orig2.sqw?idd=76132 http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=285&CT1=0 http://ec.europa.eu/anti_fraud/documents/fwk-green-paper-corpus/corpus_juris_en.pdf http://portal.justice.cz/Justice2/Soud/soud.aspx?o=203&j=213&k=5764&d=322484 Právní předpisy Zákon č. 2/1993 Sb., Listina základních práv a svobod Zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky Zákon č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim Zákon č. 420/2011 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů 68

Zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů Zákon č. 269/1994 Sb., o rejstříku trestů, ve znění pozdějších předpisů Nizozemský trestní zákon (Wetboek Van Strafrecht) – český překlad; „Nizozemský trestní zákon a předpisy související“ (Autor: Artlingua), Praha: Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 2006 Francouzský trestní zákoník (anglický překlad: John Rason Spenser, University of Cambridge), zdroj URL: www.legifrance.gouv.fr, resp. URL: http://195.83.177.9/upl/pdf/code_33.pdf Francouzský trestní řád (anglický překlad: John Rason Spenser, University of Cambridge), zdroj URL: http://www.legifrance.gouv.fr/html/codes_traduits/cpptextA.htm Zákon o odpovědnosti spolků [BGBl I 2005/151 – Verbandverantwortlichkeitsgesetz – VbVG], zdroj Steininger, Einhard:"Verbandsverantwortlichkeitsgesetz - Ein Lehrbuch", Linde Verlag, Wien, 2006 Rakouský trestní zákon [Bundesgesetz vom 23. Jänner 1974 über die mit gerichtlicher Strafe bedrohten Handlungen (Strafgesetzbuch - StGB) StF: BGBl. Nr. 60/1974], zdroj URL: http://www.internet4jurists.at/gesetze/bg_stgb01.htm Rakouský trestní řád [Strafprozessordnung - BGBl.Nr. 631/1975 (WV)], zdroj URL: http://www.internet4jurists.at/gesetze/gesetze.htm

69