Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta managementu v Jindřichově Hradci
Bakalářská práce
Vendula Škrabánková 2008
Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta managementu Jindřichův Hradec
Bakalářská práce
Vendula Škrabánková 2008
Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta managementu v Jindřichově Hradci Institut managementu zdravotnických služeb
Analýza směnárny v režimu kurzu „Floating“
Vypracovala: Vendula Škrabánková
Vedoucí diplomové práce: Ing. Ondřej Lešetický
Praha, červen 2008
Prohlášení
Prohlašuji, že bakalářskou práci na téma »Analýza směnárny v režimu kurzu „floating“« jsem vypracovala samostatně. Použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.
Praha, Červen 2008
podpis studenta
Anotace
.
Bakalářská práce se bude zabývat popisem směnárny, jejího fungování, právních norem a historickým vývojem. Dále se zaměří na kurzové režimy, oscilační pásmo, intervence ČNB, dopady vstupu ČR do měnové unie.
Červen 2008
Poděkování
Za cenné rady, náměty a inspiraci bych chtěla poděkovat Ing. Ondřeji Lešetickému a doc. Ing. Pavlu Dvořákovi; CSc. z Vysoké školy ekonomické v Praze, Fakulty managementu v Jindřichově Hradci.
Obsah Úvod ...........................................................................................................................................2 1
Historie peněz a přehled kurzových režimů....................................................................3 1.1 Vznik peněz a počátky směnárenství 3 1.2 Systémy měnových kurzů 8 1.3 Předcházející režimy stanovování kurzů u nás 10 1.4 Popis režimu „Floating“ 13
2
Evropská měnová integrace............................................................................................14
3
2.1
Fáze vývoje hospodářské a měnové unie
14
2.2
Zavedení systému ERM 2
19
2.3
Dopady vstupu ČR do měnové unie
21
2.4
Maastrichtská kritéria
22
Analýza provozu směnárny.............................................................................................22 3.1 Legislativa v oblasti provozu směnáren 22 3.2 Základní pravidla a povinnosti 23 3.3 Bezpečnost a vnitřní zásady 26 3.4 Vnitřní systém 27 3.5 Popis produktů 28 3.6 Srovnání obchodní strategie s konkurencí 30 3.7 Stanovování kurzů (rozhodování o slevách) 33 3.8 Finanční rozbor a vliv změny kurzu 33
Závěr ........................................................................................................................................35
Úvod První myšlenka, která se člověku vnukne při potřebě směnit peníze je navštívit banku nebo směnárnu. Tento způsob výměny peněz se zdá býti nejbezpečnějším. Výhodou směnáren oproti bankám je pružnější otevírací doba a většinou i výhodnější výměna peněz. Co je tedy vlastně směnárna? Je to podnikatelský subjekt založený za účelem směny peněz různých zemí. Nejvíce směnáren se nachází v turistických oblastech a velkých městech. Ve směnárně pracuji 7 let a díky tomu jsem měla možnost hlouběji poznat principy fungování této specifické oblasti podnikání. V této bakalářské práci bych se s Vámi ráda o své poznatky podělila a seznámila Vás s legislativou v oblasti směnáren, nabízenými službami a produkty, různými obchodními strategiemi a způsoby stanovování kurzů a slev. Dále Vám přiblížím související témata, jako je historie peněžnictví a směnárenství, režimy měnových kurzů a jejich vývoj v ČR. Částečně se budu zabývat i tématem, které se týká nás všech a stále se o něm mluví. Jedná se o evropskou měnovou integraci, její fáze a zavedení systému ERM II.
2
1
Historie peněz a přehled kurzových režimů Vznik peněz a počátky směnárenství1
1.1
Už v dávných dobách se objevila potřeba směny zboží. Jako první a nejjednodušší způsob se používal barterový obchod. Barterový obchod trval několik tisíciletí, dokud člověk nevymyslel a nezačal používat peníze. Starověkou ekonomiku považujeme za období předmonetární. Trvalo několik století, než byla vyrobena a použita první mince. V tomto období se k placení používaly nejprve různé kameny, lastury a ulity, potom hrály roli peněz drahé kovy. Zprvu se používaly kusy kovů, později pro usnadnění práce slitky - ty se pak začaly označovat hodnotou hmotnosti, obrazci a symboly. Na území českých zemí se počátek mincovnictví připisuje Keltům. Razili zde zlaté statéry z vysokojakostního zlata. Někdy tyto mince bývají označovány jako duhovky. Za existence Franské říše se začínají razit denáry. Český kníže Boleslav I. začíná v 10. st. s ražbou stříbrných denárů. Vedle Přemyslovců zde začínají razit mince i Slavníkovci. První moravské mince razí pod vlivem českého mincovnictví Břetislav I. Ten také v r. 1050 přistupuje k první plošné mincovní reformě. Ve 13. stol. přichází s reformou Přemysl Otakar I. Zavádí zde ražení Brakteátů. Tyto mince razili králové Přemysl I., Václav I., Přemysl II. A Václav II. R. 1300 došlo k významné finanční reformě krále Václava II. – začal se razit Pražský groš a ražba byla soustředěna do Kutné Hory. Jan Lucemburský ubral českým grošům na jakosti. V druhé polovině 14. století, za vlády Karla IV., se objevují nové dílčí jednotky pražského groše – duté (brakteátové) haléře. Pražský groš si po celou dobu používání (mezi roky 1300 – 1547) držel stabilní hodnotu i vzhled.
1
ŠENKÝŘOVÁ, Bohuslava – ČECHÁK, Vladimír – PETERSKÁ, Zuzana: Bankovnictví. Praha 2005, ISBN 80-86754-53-7
Po r. 1520 se začíná objevovat tolarová měna díky snaze Ferdinanda I. Habsburského o sjednocení měny na celém svém území. Centralizační snahy vyvrcholily zavedením tzv. Augšpurského mincovního ediktu v r. 1559 – tím se uvedl do říšského mincovnictví zlatník v hodnotě 60 krejcarů. V Čechách vstupuje v platnost o dva roky déle. Neměl ale dlouhého trvání a Maxmilián II. se v r, 1573 vrací k tolaru. Objevují se také mimo jiné bílé či malé groše. Další významný zásah přinesly mincovní reformy Marie Terezie. Od r. 1750 se přistupuje k zavedení jednotné měny ve všech dědičných habsburských zemích. Základem je vídeňská marka (hřivna), z níž se razí 12 tolarů. Tato měna je brzy nahrazena kolínskou hřivnou – tzv. „dvacetizlatkovou“. Od r. 1754 se na našem území razily: tolar, půltolar, čtvrttolar a ražbu doplňovaly drobné krejcarové mince – groš, krejcar, grešle a půlkrejcar. Papírové peníze Za vlády Marie Terezie se v našich zemích poprvé objevují papírové peníze, v Evropě se nejdříve používaly v Anglii, zde se vyvinuly z dlužních úpisů již koncem 17. stol. Světové prvenství však patří Číně, kde byly známy již v 10. století. Dynastie Ming pak od jejich používání upustila kvůli hyperinflaci. U nás se roce 1892 zavádí zlatá korunová měna. Používaly se jak mince, tak bankovky. Souběžně se používaly rakouské zlatky. Oficiální povinnost počítat v nové korunové měně byla stanovena od 1.1.1900. Tento systém se udržel do rozpadu Rakouska-Uherska. 25.2.1919 byly uzavřeny hranice a okolkovány všechny obíhající bankovky. První emisi vlastních papírových peněz vydával Bankovní úřad ministerstva financí v Praze v září 1919. V roce 1920 proběhla druhá emise. Vlastní mince začala Československá republika razit r. 1922 ve státní mincovně v Kremnici. Od r. 1926 byly vydávány bankovky Národní banky československé. V době okupace platily protektorátní bankovky a státovky. Koncem roku 1944 byl dekretem prezidenta republiky zřízen československý měnový úřad a byl pověřen dočasnou funkcí emisního ústavu. Po osvobození a obnovení politického a hospodářského života Československé republiky došlo i k obnovení peněžního systému a poměrně rychle byly vydány státovky a následně i bankovky. Po měnové reformě byly u nás vydány státovky
a bankovky nové, některé i s nezvyklými nominálními hodnotami, jako např. tříkoruna a dvacetipětikoruna. V roce 1993 byla postupně uvedena do oběhu peněžní soustava České republiky, v podobě jakou známe dnes. Vývoj bankovnictví Za první zárodek bankovních služeb lze považovat půjčování peněz. V období feudalismu tyto transakce probíhaly tak, že si panovník vypůjčil obvykle od netuzemského obchodníka a nezřídka ve snaze splatit dluh použil mocenský způsob zbavování se těchto osob. Dříve se podle křesťanských zásad nevybíral úrok za půjčení peněz, neboť dle nich šlo pouze o plynutí času. Půjčování za peníze se zde mohli věnovat pouze nekřesťané, obvykle to byli Židé. Odtud asi pochází dodnes zlidovělé pojmy „nekřesťanský úrok“ nebo „lakomý jako žid“. V 16. a 17. století plnily tuto úlohu soukromé bankovní domy jako součást svého podnikání. Teprve na přelomu 17. a 18. století se situace mění. Obchodníci a směnárníci sami rozhodují o výši úroku a částkách úvěrů a často by se dali přirovnat k lichvářům. První soukromý, i když malý bankovní dům vznikl v Brně r. 1751, byl spojen s komoditní burzou a sloužil pro potřebu okolních textilních manufaktur. První skutečnou bankou, která vznikla v Rakousku, byla Vídeňská městská banka – Wienerstadt Bank, zal. r. 1706 a jejím úkolem byla především správa státních financí. Roku 1816 byla ve Vídni založena národní banka. Kromě ní existovala řada malých soukromých firem. V roce 1819 pak byla založena ve Vídni i Česká spořitelna. R. 1847 byla v Praze otevřena filiálka Vídeňské národní banky. Mnohem významnějším obdobím však je druhá polovina minulého století, R. 1855 vznikla jedna z nejvýznamnějších rakouských obchodních bank – Creditanstalt, která také po dvou letech zřizuje filiálku v Praze. Skoro současně je v Linci založena banka Boden Creditanstalt, zaměřená na úvěrování pozemkového vlastnictví. V následujících letech je jak v česku, tak v Rakousku založeno mnoho dalších bank. R. 1869 zahájila svou činnost významná Živnostenská banka. Po velké depresi zkrachovalo mnoho bank, Živnostenská a také známá Bomische Union Bank to ustály.
V poslední třetině předminulého století se hodně rozvíjelo „malobankovnictví“. R. 1883 byla založena např. poštovní spořitelna. Také se projevila sféra lidového peněžnictví – zakládání záložen a kampeliček. Ty totiž představovaly úspěšnou formu překonání nedůvěry velkých bankovních domů vůči drobným úvěrovým klientům. Kampeličky a záložny sloužily pro půjčky řemeslníkům a svépomocným výrobním družstvům. Nejvýhodnější úvěry poskytovaly záložny svým vkladatelům – členům. První záložna tohoto typu vznikla ve Vlašimi r. 1858. V druhé polovině 60. let vzniká mnoho dalších českých bank založených na komerční bázi. Jsou to například Záložní a úvěrní ústav v Hradci Králové, Úvěrní banka v Kolíně (později se mění v Pražskou úvěrní banku a přesídluje do Prahy), Česká průmyslová banka atd. Na počátku 20. let přibývají Sporobanka, Pozemková banka, Česká banka, Pivovarská banka, Banka Bohemia, Agrární banka, Moravská agrární a průmyslová banka a Moravsko-slezská banka. Kromě těchto je zde řada filiálek Rakousko-uherské národní banky a vídeňských obchodních bank. Pro představu postavení bank na trhu lze uvést, že akciový kapitál Živnobanky a Pražské úvěrové banky dosahoval téměř takové hodnoty, jako byla hodnota akciového kapitálu všech ostatních bank dohromady. Rezervní fondy těchto dvou bank představovaly osmdesát procent veškerých rezervních fondů českých bank.. Mezi spořitelnami měla od konce minulého stol. nejvýznamnější místo Pražská městská spořitelna založená r. 1875. Vznik Československé republiky přinesl bankovnictví další změny. V listopadu r. 1918 byla pověřena dočasnou funkcí cedulového ústavu Zemská banka – ta však k emisní činnosti vůbec nepřistoupila. V březnu 1919 byl zřízen Bankovní ústav při ministerstvu financí jako státní úřad. Teprve 23.4.1925 byla zřízena Národní banka československá – byla emisní bankou. Působila na celém území, měla 2 hlavní ústavy, 34 filiálek a 143 poboček. V období protektorátu byla podřízena německému diktátu, název se změnil na Národní banku Čech a Moravy, r. 1938 musela zrušit své filiálky na obsazeném území a 15. března 1939 bylo osamostatněno
slovenské
bankovnictví.
Zajímavými
změnami
prošlo
i
komerční
bankovnictví. Působilo zde asi 301 obchodních akciových bank a po válce došlo k mnoha krachům a fúzím slabších bank. Po 11 letech už zde působilo pouze 114 akciových bank.
Většina akciového kapitálu a vkladů se soustředilo v 7 největších bankách: Živnobanka, Anglopragobanka, Česká eskontní banka, Česká banka Union, Česká průmyslová banka, Banka pro obchod a průmysl a Moravská banka. Bankrot několika významných bank po r. 1922 dal odezvu k tvorbě nové bankovní legislativy. Kromě obchodních bank působily v tehdejším Československu i peněžní ústavy ve formě veřejnoprávních institucí bez akciového kapitálu. Zemská banka dostala právo provádět širší bankovní obchody a stala se významným depozitním a reeskontním centrem pro ústavy lidového peněžnictví. Dále byla bankovní soustava doplněna Poštovní spořitelnou, Československým reeskontním a lombardním ústavem. Německou okupaci plně přežila pouze Živnobanka. Poznamenána byla i Národní banka československá, realizovala měnovou reformu vyhlášenou 1.11.1945 a uznanou jednotkou na celém území se stala koruna československá. Prezidentskými dekrety v říjnu 1945 byly všechny banky znárodněny. V únoru 1948 byla Národní banka československá zapojena do centralizace státní ekonomiky. Došlo ke sloučení bank, zůstaly zde pro krátkodobý úvěr Živnobanka v Čechách a Tatrabanka na Slovensku a k dlouhodobým úvěrům byla určena Investiční banka. V r. 1967 byly tyto instituce sjednoceny do Československé státní spořitelny. V r. 1965 byla ustavena Československá obchodní banka k realizaci peněžních vztahů se zahraničím. Tato situace panovala až do r. 1989. V roce 1990 vzniká bankovní systém tak, jak ho známe dnes. Směnárenský systém Začátek systému hodný ke zmínění sahá do dob hluboké totality. Jediný oficiální institut, kde bylo možné zakoupit valuty, byla Státní banka československá. Situace však nebyla zdaleka tak jednoduchá jako dnes. Člověk musel před odjezdem vyplnit spoustu dokumentů a projít složitým procesem. Bylo potřeba vypsat celní a devizové prohlášení, sehnat si výjezdní doložku a při výjezdu mimo země RVHP také obstarat devizový příslib, který byl vydán pouze se souhlasem zaměstnavatele. Je potřeba uvést, že částky byly omezené dle předem stanovených limitů a byly tak malé, že obvykle nedostačovaly k normálnímu přežití. Důvodem, proč nemohli lidé získat valuty tak snadno jako dnes je, že byl dovoz do země
značně regulován a hlídán režimem. Lidé, kteří vydělávali peníze v cizí měně, museli všechny peníze uložit na devizové účty u Živnobanky a ta je spravovala. Na základě žádosti potom vyplácela buď omezené množství nebo tuzexové poukázky, lidově nazývané bony. Bony sloužily pro nákup dovezeného zboží ze západu – zboží velmi nedostatkového a žádaného. Bony byly vůči koruně v kurzu 1:1. Toto byla však jen oficialita. Vzhledem k velkému deficitu, který tato ekonomika způsobovala, se na černém trhu bony prodávaly v kurzu asi 1:5. S tím samozřejmě souvisel způsob, jak se dalo k bonům přijít. Existovaly osoby, kterým se říkalo vekslák. Tyto osoby se obvykle nechaly zaměstnávat pomocnými pracemi a v rámci volného času se živily neautorizovanými operacemi, kdy se snažili získat valuty jinak. Snažili se například odchytávat skupinu cizinců a vykupovat od nich valuty za příznivější kurz než banka. Prodávali je pak samozřejmě několikanásobně dráž. Když například banka platila za marku 5 Kčs, všeobecně se vědělo, že je u veksláků k sehnání za 25 Kčs.
1.2
Systémy měnových kurzů
Systémem měnových kurzů se podle Samuelsona a Nordhause rozumí soubor pravidel, úmluv a institucí, podle nichž se provádějí a inkasují platby v rámci transakcí, které přesahují hranice zemí. Systém existuje proto, že všechny země považují měnový kurz za příliš důležitý, než aby se ponechal neregulovanému trhu. Měnové kurzy mají vliv na produkt, inflaci, zahraniční obchod a na mnoho dalších ústředních hospodářských cílů, takže je přirozené, že vlády se snaží působit na měnový trh tak, jak je to potřeba.2
2
SAMUELSON, P. A –. NORDHAUS, W. D. Ekonomie. Praha: Svoboda, 1995. ISBN: 80-205-0494-X. 941 – 944 s.
Pavel Žambecký hledí na kurzové režimy ze dvou pohledů.3 Podle směnitelnosti a podle způsobu stanovování kurzů. Volba kurzového režimu má vliv na mnoho aspektů v ekonomice. Z hlediska směnitelnosti dělíme měny na směnitelné a nesměnitelné. Nesměnitelné měny se neobchodují na devizovém trhu, kurz je stanoven příslušnou institucí, obvykle to je centrální banka nebo ministerstvo financí. Měnový kurz neplní svojí základní funkci – není určen interakcí nabídky a poptávky. Směnitelné měny dále dělíme dále na měny s vnitřní směnitelností a s vnější směnitelností. S měnami směnitelnými vnitřně se obchoduje pouze na domácím devizovém trhu. Vnitřní směnitelnost zajišťuje přístup tuzemským firmám k zahraničním měnám a to tím, že umožňuje vedení účtu pouze v korunách. Když přichází platba v zahraniční měně, získané peníze jsou pak k dispozici dál. Tento systém byl u nás uplatňován mezi roky 1991 – 1995. O vnější směnitelnost se jedná, pokud se měna běžně obchoduje na devizových trzích. Směnitelné měny se obchodují v jednom ze dvou základních kurzových režimů – pevném nebo plovoucím.4 Plovoucí kurz nazýváme floating. Existuje několik jeho druhů. Základem ovšem je určitá volnost nebo nezávislost na centrální bance nebo jiné podobné instituci a také samovolné určování kurzů pomocí nabídky a poptávky. Režim pevného kurzu spočívá v navázání domácí měny na jinou, případně na koš měn. Např. česká koruna byla do r. 1997 navázána na koš měn DEM a USD. Centrální banka stanoví pevnou hodnotu vůči referenční měně a tuto dodržuje pomocí devizových intervencí. V režimu pevného kurzu bývá stanoveno fluktuační pásmo, při riziku překročení hranice dochází k intervenci centrální banky. V případě, kdy banka dlouhodobě nedokáže udržet kurz v mezích pásma, musí přistoupit k devalvaci (revalvaci) měny anebo změně kurzového režimu.
3
ŽAMBECKÝ, Pavel – TAUŠER, Josef: Ekonomie měnového kurzu I. Praha 2003,
ISBN 80-245-0637-8 4
ŽAMBECKÝ, Pavel – TAUŠER, Josef: Ekonomie měnového kurzu I. Praha 2003,
ISBN 80-245-0637-8
Crawling Peg je určitý systém pevného kurzu s pravidelnými a dopředu ohlášenými úpravami centrální parity vůči referenční měně. Jde vlastně o úpravy kurzu směrem dolů, což zastavuje reálné posilování v důsledku inflace. Pro tyto korekce se používá pojem devalvace, v případě růstu měny se jedná o revalvaci. Systém skutečně pevného kurzu bez oscilačních pásem je nazýván Currency Board, neboli měnový výbor. Představuje pevné ukotvení domácí měny na měnu zahraniční bez pásem oscilace. Cílem tohoto mechanismu je vyrovnat domácí inflaci s inflací měny použité k ukotvení. Nakonec nesmím zapomenout zmínit režim Zlatého standardu5. Ten ve své čisté podobě fungoval mezi roky 1880 až 1914. Zlato bylo společnou měnou ve světě a měnový kurz závisel na poměru domácí měny ke zlatu. Veškeré bankovky musely být plně kryty zlatem, což přesně definovalo množství peněz v oběhu. Po první světové válce se objevuje modifikace systému zvaná Zlatý měnový standard, založená na měnovém slitku. Po druhé světové válce a velkých hospodářských problémech v Evropě se při konání měnové a finanční konference v americkém městě Bretton Woods v r. 1944 učinily následující závěry. Vznikl zlatý dolarový standard, byl vymezen zlatý obsah amerického dolaru na 0,888671 g zlata a konvertibilita 35 USD za 1 trojskou unci (=31,1035 g zlata o ryzosti 24 karátů). Byl vytvořen Mezinárodní měnový fond, Světová banka a Všeobecná dohoda o clech a obchodu.
Předcházející režimy stanovování kurzů u nás6
1.3
Historie československé koruny sahá do doby Rakouska-Uherska. Před druhou světovou válkou byla československá koruna považována za jednu z předních měn. Vyznačovala se vysokou stabilitou kurzu a důvěrou na devizových trzích, a to i během hospodářské krize dvacátých let. Úspěšné období narušila druhá světová válka - připojení k bretonwoodským
5
JÍLEK, Josef: Peníze a měnová politika. Praha 2004, Grada Publishing, první vydání. ISBN 80-247-0769-1
6
DURČÁKOVÁ, Jaroslava – MANDEL, Martin: Mezinárodní finance. Praha, Management Press. ISBN 80-7261-017-1.
dohodám a členství ve vznikajícím Mezinárodním měnovém fondu. Zlatý obsah koruny nebyl stanoven přímo poměrem ke zlatu, ale odvozen od platného kurzu amerického dolaru. Základem bylo porovnání cen v Československu a v jiných vyspělých tržních ekonomikách. Kurz byl stanoven 50 Kč za 1 USD. Z toho byl odvozeně vypočítán poměr koruny ke zlatu a zlatá parita byla uznána Mezinárodním měnovým fondem. V roce 1953 Československo, stejně jako ostatní prosovětsky orientované země, vystoupilo z Mezinárodního měnového fondu a postavilo své hospodářství na principu státního devizového monopolismu. Stát dostal výlučné právo uskutečňovat platební a úvěrový styk se zahraničím a sám rozhodoval o nakládání s devizovými hodnotami. Kurzový režim byl nepružný, jednalo se o administrativně stanovený kurz. 1. června 1953 byla provedena měnová reforma. Zlatý obsah jedné Kčs byl stanoven na 0,123426 g ryzího zlata. Zlatý obsah měl být výrazem kupní síly, ta se však díky vývoji cenové hladiny změnila a zlatý obsah koruny byl nadhodnocen. Ze zákona vyplývala povinnost udržovat daný kurz k sovětskému rublu. Nereálnost administrativně stanoveného kurzu se však záhy projevila. Zavedl se systém kurzových příplatků a přirážek. Devizový monopol téměř neumožnil obyvatelstvu obstarání devizových prostředků pro vlastní potřebu. Donutil naopak občany, aby směnili veškeré prostředky na československou měnu nebo tzv. Tuzexové poukázky. S tím také souvisel velmi nízký kurz nabízený zahraničním návštěvníkům a vznikal pak snadno černý trh s devizami – jakýsi zárodek směnárenské činnosti. Mezi roky 1967 – 1988 zde platil korigovaný kurz se skrytou oscilací. Kurz odvozený od zlaté parity se pomocí skrytého korigování dostal na hranici, kde znázorňoval kolik ekonomiku stojí získání jednotky deviz pomocí exportu zboží. R. 1981 byl kurz částečně navázán na individuální měnový koš, složený z USD, DEM, ATS, GBP, FRF. V roce 1989 byly vytvořeny některé předpoklady pro vnitřní směnitelnost koruny, zanikly korigující koeficienty a vztahy začaly být vyjadřovány průměrnou cenou získávaných deviz. Jednalo se o jednosložkový kurz koruny.
V roce 1990 byl zaveden jednotný kurz pro obchodní a neobchodní platby a provedena devalvace kurzu ke směnitelným měnám. Koruna byla navázána na koš měn, kde byla zastoupena DEM a USD v poměru asi 2 : 1. Přechod centrálně řízené ekonomiky na ekonomiku tržní postupně uvolňuje směnitelnost československé koruny. Platila zde omezená vnitřní směnitelnost, založená na následujících prvcích: Domácím podnikům byl umožněn volný přístup ke konvertibilním měnám. Veškeré devizové příjmy musely být prodány za stávající kurz autorizovaným domácím bankám. •
vedení devizových účtů až na výjimky nebylo povoleno;
•
domácnosti mohly držet regulovaný obnos deviz, mohly mít devizový účet na kterém zůstatky podléhaly platné regulaci pro odliv kapitálu;
•
volba banky závisela na podnikateli samotném;
•
banky vystupovaly jako samostatné subjekty a obchodovaly mezi sebou, aby zajistily devizové operace klientů;
•
státní banka československá vystupovala jako určitý garant celkové likvidity, s možností zásahu do vlastních devizových rezerv.
Záměrem režimu vnitřní směnitelnosti bylo vytvořit prostředí, do kterého by tekly zahraniční investice podporující restrukturalizaci a privatizaci podnikového sektoru. Ústavně byla zaručena ochrana zahraničních investic. Od roku 1992 skončila pevná fixace koruny na měnový koš a bylo zavedeno fluktuační pásmo v rozmezí ± 0,5 %. Touto změnou přestává být ovlivňován vývoj kurzu pouze pohybem kurzů v měnovém koši a začíná také odrážet vývoj nabídky a poptávky na vnitřním trhu. V roce 1993 se Československo rozdělilo na dva samostatné státy a československá koruna byla nahrazena korunou českou v poměru 1 : 1. V roce 1995 byl schválen nový devizový zákon a česká koruna se tím stává plně směnitelná. Zákon dává volný přístup k devizám a umožňuje všem tuzemcům obchodovat s cizozemci v české nebo cizí měně. 28.2.1996 rozšířila ČNB fluktuační pásmo na ± 7,5 %. V roce 1997
díky měnové krizi zrušila toto pásmo úplně. Tím se česká koruna dostala do režimu volně plovoucího kurzu a toto platí dodnes.
1.4
Popis režimu „Floating“
„Čistý plovoucí kurz je režim měnového kurzu, kdy měnový kurz je výlučně závislý na trhu, tj. na nabídce a poptávce po dané měně bez jakékoliv intervence centrální banky či jiné státní instituce.“7 „V režimu čistého plovoucího kurzu se centrální banka předem vzdává možnosti intervenovat. Kurz dané měny je tak čistě výsledkem interakce mezi nabídkou a poptávkou na devizovém trhu, přičemž centrální banka do dění na devizovém trhu vůbec nezasahuje.“8 Častěji se používá nezávislý plovoucí kurz neboli řízený floating. Jedná se o režim, který je občas ovlivňován intervencemi centrální banky nebo jiné instituce a to z důvodu možnosti řídit ekonomickou situaci a vývoj kurzu v dané zemi. Určování měnového kurzu koruny je přenecháno hlavně tržnímu systému nabídky a poptávky, není vyhlášena ani centrální parita, ani fluktuační pásmo. K intervencím dochází jen ve vyjímečných případech a bývají uskutečňovány v souladu s cílováním inflace. Řízený plovoucí kurz – managed float je systém ovlivňovaný intervencemi centrální banky proti přílišnému oslabení nebo posílení měny. Nejčastějším nástrojem, který centrální banka používá, je nákup či prodej zahraniční měny za domácí. Cílem bývá snaha zabránit nadměrným kurzovým výkyvům nebo udržet výkyvy v přijatelném rozpětí.
7
JÍLEK, Josef: Peníze a měnová politika. Praha 2004, Grada Publishing, první vydání. ISBN 80-247-0769-1
8
ŽAMBECKÝ, Pavel – TAUŠER, Josef: Ekonomie měnového kurzu I. Praha 2003,
ISBN 80-245-0637-8
2
Evropská měnová integrace
2.1
Fáze vývoje hospodářské a měnové unie9
Za první mezinárodní měnový systém je považován Brettonwoodský systém. Vznikl v roce 1944 podepsáním dohody 44 států o vytvoření Mezinárodního měnového fondu (MMF). Tento systém fungoval až do roku 1973, byl konstruován na pevných devizových kurzech, které se stanovovaly podle amerického dolaru a ten se fixoval cenou zlata v hodnotě 35 USD za trojskou unci. Členské země měly možnost využívat úvěrových prostředků MMF. Úvěrové zdroje vznikaly tím, že každá členská země dostala přidělenu určitou členskou kvótu vymezující objem prostředků, kterými přispívala do celkového fondu rezerv. V roce 1967 se členské státy MMF na výroční schůzi v Rio De Janieru dohodly na vytvoření mezinárodních reservních prostředků, tzv. Zvláštních práv čerpání (Special Drawing Rights - SDR). Důvodem k tomu byly devalvační tlaky na dolar, které způsobila slábnoucí síla dolaru na přelomu padesátých a šedesátých let na základě významných zásahů do výdajů státního rozpočtu USA, inflace, zavedení devizové směnitelnosti v západoevropských zemích, růstu konkurenceschopnosti výrobků západoevropských zemí a Japonska a další události. Na konci roku 1971 proběhla ve Washingtonu měnová konference a ta se usnesla na některých zásadních změnách. USD devalvoval o 7,9 %, zrušila se směnitelnost dolaru za zlato, zavedla se 10 % dovozní přirážka, přešlo se na úřední kurzy a vazbu měn na SDR, změnila se pásma přípustných odchylek V roce 1972 začal v Západní Evropě fungovat mechanismus nazývaný „had v tunelu“. Účastníky byly Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko, Holandsko a Západní Německo, později se připojila Velká Británie a Dánsko, Norsko se stalo přidruženým členem. Tento kurzový systém spočíval v tom, že kurzy členských zemí mohly navzájem fluktuovat v rozmezí 1,125 % od jejich centrální parity – had, vůči dolaru pak o 2,25 % - tunel. Ropný a surovinový šok, rozdílná tempa inflace v různých zemích a další události sedmdesátých let
9
KUBIŠTA, Václav: Mezinárodní měnové vztahy. Praha 2003, ISBN 80-245-0616-5
se staly příčinou upuštění od tohoto kurzového systému. Kurz fluktuující v rámci tunelu byl v roce 1973 zcela uvolněn. 10 Další etapa kurzového mechanismu v Evropě začala v r. 1978, kdy bylo na základě zasedání Rady Evropy v roce 1976 v Kingstonu rozhodnuto o vytvoření EMS zásadních změn světového měnového systému. Především se jednalo o zrušení oficiální ceny zlata, zrušení parit světových měn ke zlatu (počátek floatingu), schválení rozsáhlých prodejů zlata Fondem, používání SDR místo USD jako mezinárodní rezervní měny, vyřazení zlata z oficiálních měnových rezerv, poskytnutí volnosti členským zemím při stanovování kurzů svých měn. Dále došlo ke zvýšení členských kvót a liberalizaci podmínek získání úvěrů. V roce 1979 vzniká Evropský měnový systém (EMS) a dochází k vytvoření kolektivní zúčtovací jednotky ECU (Eureopean Currency Unit). Důvodem byly zejména rozpory mezi USA a západoevropskými zeměmi kvůli postavení dolaru v mezinárodním platebním styku, které posilovala i pozice v koši měn, jež tvořily SDR. ECU sloužila k zúčtování a platbám mezi členskými zeměmi, skládala se z měn členských zemí dvanáctky, jimž byly přiděleny váhy s ohledem na jejich ekonomickou sílu. Původní využití se plánovalo pro oficiální platby mezi centrálními bankami členských zemí, postupně se pak používala i k soukromým transakcím. EMS pracoval na základě daných pravidel. Kurzový mechanismus (Exchange Rate Mechanism, ERM) byl založen na relativně pevných kurzech fluktuujících v rozmezí ± 2,25 % od základních sazeb, pro některou měnu mohlo být pásmo dočasně rozšířeno na ± 6 %. Všechny měny EMS nemusely být zapojeny v ERM. Centrální banky zemí se silnějšími měnami mají povinnost poskytnou půjčku zemi, kde hrozí odchýlení kurzu od dohodnuté parity. EMS fungoval dobře, byl stabilní a nedocházelo ke změnám kurzového rozpětí. V roce 1988 v Hannoveru na zasedání Evropské rady byl ustaven tzv. Delorsův výbor, který měl pověřit Evropskou komisi vypracováním projektu Evropské měnové unie (EMU). O rok později byla vydána zpráva, podle které se měla hospodářská a měnová unie zavést během 10
10
ČAPEK, Aleš: Mezinárodní měnový a finanční systém. Praha 1994, ISBN 80-7079-221-3
let ve třech etapách s následujícími principy. Společná měnová instituce by měla být nezávislá, základem provádění měnové politiky je cenová stabilita, zdůrazňuje se více pravomocí pro národní orgány, ale zároveň se požadují limity pro národní rozpočtové deficity, koordinaci národních rozpočtových politik na principu subsidiarity, zrušení financování deficitů veřejného sektoru centrálními bankami. V roce 1989 byly v Madridu závěry této zprávy odsouhlaseny. V roce 1992 se na summitu v Lisabonu řešil posun ve vztahu členských zemí Společenství ke kandidátským a bohužel se nepodařilo překonat názorové rozdíly na účast těchto zemí v politice Společenství. Průlom přinesl až summit v Edinburghu v prosinci 1992. Zde šéfové vlád schválili dokument předložený Evropskou komisí, kde je uvedeno, že splní-li země střední a východní Evropy potřebná kritéria, mohou se stát členy EU. Kodaňský summit v r.1993 přislíbil postkomunistickým zemím otevření cesty k plnému členství v EU. Kritéria byla stanovena poměrně obecně: Stabilita institucí zaručujících demokracii, právní stát, lidská práva a respektování práv národnostních a etnických menšin. Existence fungujícího tržního hospodářství. Schopnost převzít povinnosti vyplývající z členství, včetně společného cíle zrealizovat politickou, hospodářskou a měnovou unii.11 1. listopadu 1993 vstoupila v platnost Smlouva o Evropské unii (Maastrichtská smlouva). Jedním z nejdůležitějších bodů bylo přijetí rozvrhu pro vytvoření hospodářské a měnové unie s cílem zrušit jednotlivé členské měny a pod kontrolou Evropské centrální banky zavést jednotnou měnu. V roce 1994 se konal summit v Essenu a byla zde schválena Předvstupní strategie. Essenská strategie měla být přípravou na cestu ke členství v Evropské unii. Hlavní myšlenkou bylo umožnit perspektivním členům podílet se na činnostech EU ještě před zahájením jednání
11
Černoch, Pavel: Cesta do EU. Praha 2003, ISBN 80-86131-40-8
o členství. Dále se řešilo otevření trhu pro zemědělské a textilní výrobky a také problémy reformy politiky a institucí Evropské unie. Přijetí kodaňských kritérií a schválení předvstupní strategie v Essenu posílilo roli programu Phare jako finanční podpory zaměřené především na přípravu členství v EU. Základní plán vytvoření měnové unie se dělí do tří etap První etapa měnové integrace začala 1. července 1990 a trvala do 31. prosince 1993. Byla vytvořena kritéria konvergence členských zemí (tzv. Maastrichtská kritéria) s cílem měřit míru sjednocení základních makroekonomických ukazatelů ekonomik členských států při přechodu na společnou měnu, posílila úloha výboru guvernérů centrálních bank a byla pověřena Rada ministrů financí tzv. ECOFIN. Druhá etapa se odehrála mezi 1. lednem 1994 a koncem roku 1998. 1. ledna 1994 byl založen Evropský měnový institut (EMI) se sídlem ve Frankfurtu nad Mohanem. Tato instituce byla vytvořena pro přípravu pro vznik Evropské centrální banky (ECB) ve třetí etapě. Členy EMI se staly centrální banky zemí Evropských společenství. Hlavním úkolem Evropského měnového institutu byla příprava zavedení budoucí jednotné měnové politiky, koordinace měnových politik s cílem posílit měnovou stabilitu, dohlížení na Evropský měnový systém a vývoj ECU, výkon konzultativní a poradenské činnosti a spravování části rezerv centrálních bank. V roce 1995 se na Madridském summitu rozhodlo, že společná měna ponese název euro.
Dosavadními
členy
byly
Francie,
Německo,
Itálie,
Belgie,
Nizozemsko,
Lucembursko,Velká Británie, Irsko, Dánsko, Řecko, Španělsko, Portugalsko. V letech 1994 a 1995 požádaly o členství v Evropské unii téměř všechny státy střední a východní Evropy: Maďarsko, Polsko, Rumunsko, Slovensko, Lotyšsko, Estonsko, Litva, v roce 1996 i Česká republika a Slovinsko. 1. ledna 1995 vstoupily do EU další tři země, Rakousko, Finsko a Švédsko. Třetí etapa byla zahájena v roce 1999. V této fázi přinesla změny Amsterdamská smlouva, také
dochází
k zafixování
kurzů
a
zavedení
eura.
Nejdůležitějším
rozhodnutím
Amsterodamského summitu se stalo schválení Paktu stability, který zavazoval členské země k přísné rozpočtové disciplíně, aby mohla být včas zavedena jednotná měna euro.12 „Krátce po podpisu Amsterdamské smlouvy byl Komisí uveřejněn soubor dokumentů s názvem Agenda 2000. Ta představovala pohled na vývoj Evropské unie a její politiku na začátku 21. století. Zkoumala, jaký dopad bude mít předpokládané rozšíření na Unii, na její jednotlivé politiky a na finanční rámec Unie. Součástí agendy se také staly i tzv. Posudky na žadatelské země.“ Mezi ně patřilo ČR, Slovensko, Polsko, Maďarsko, Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovinsko, Rumunsko, Bulharsko a Kypr. S Maltou byla obnovena jednání. Komise se při vypracování opírala o tzv. Kodaňská kritéria přijatá v červnu 1993 v Kodani a o předvstupní strategii, definovanou na Essenském summitu v prosinci 1994. „Komise přijala pro každou zemi Přístupové partnerství, kde upozorňovala, na co se zaměřit při přípravě na členství. Mezi roky 1998 a 2003 vydávala tzv. Pravidelné zprávy o pokroku jednotlivých kandidátských zemí. Dne 1. ledna 1999 byla na světové trhy uvedena jednotná měna euro. Měny členských států, které se k eurozóně připojily, byly vůči euru zafixovány pomocí nezměnitelného koeficientu dle výsledků devizových trhů k 31.12.1998. Euro zpočátku fungovalo pouze v neviditelné formě bankovních účtů a bezhotovostních převodů. Objevily se první bankovky a mince národních měn všech členských zemí Unie kromě Dánska, Švédska, Velké Británie (Řecko se k společné měně připojilo později). Švédové hlasovali o euru znovu v září 2003 a s velkou převahou euro opět odmítli.“ 13 Na summitu v Nice v roce 2000 byly nakonec dohodnuty minimální reformy, potřebné pro nadcházející velké rozšíření EU. Reformy se týkaly tří hlavních institucí: Rady ministrů, Evropské komise a Evropského parlamentu. V prosinci 2001 následovala Laekenská deklarace, neboli prohlášení o budoucnosti Evropské unie a rozhodlo se o svolání Konventu. Konvent se scházel od 28.2.2002 do 20.6.2003 a výsledky návrhu ústavy předložil na
12
Černoch, Pavel: Cesta do EU. Praha 2003, ISBN 80-86131-40-8
13
http://www.euroskop.cz/40558/111149/clanek/strucna-historie-eu
zasedání Evropské rady v Soluni dne 20.6.2003. Poté probíhaly ratifikace v jednotlivých státech. V roce 2004 přišla vlna rozšíření o deset nových členů Evropské unie. Jednalo se o Českou republiku, Slovensko, Maďarsko, Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko, Maltu, Slovinsko a Kypr. Vyjednávání s Chorvatskem a Tureckem začala v roce 2005. 1.1.2007 vstoupily do EU také Rumunsko a Bulharsko.
2.2
Zavedení systému ERM 2
„Kurzový mechanismus ERM II (Exchange Rate Mechanism) je mechanismus fixování zúčastněných měn na euro v rámci tzv. Fluktuačního pásma. Měna účastnící se v ERM II má stanovenu centrální paritu oproti euru a šíři fluktuačního pásma pro pohyb devizového kurzu. V případě kurzových tlaků je setrvání kurzu v rámci fluktuačního pásma bráněno jak národní centrální bankou, tak Evropskou centrální bankou (ECB). Kurzové konvergenční kritérium je oproti tomu jedním z kritérií pro přijetí jednotné měny euro. Plnění tohoto kritéria vyžaduje zapojení do ERM II a zachování kurzové stability, neboli pro splnění kritéria se musí pohybovat v užším intervalu, než je standardní fluktuační pásmo ± 15 %. Původní kurzový mechanismus ERM vytvořený v souvislosti se zavedením předchůdce eura (bezhotovostní ECU – European Currency Unit) prošel za posílení více než desetiletí dynamickým vývojem. Významný vliv na design mechanismu měly především 2 události. Za prvé, měnové turbulence z let 1992 – 93, kdy došlo k rozšíření fluktuačního pásma ERM z ± 2,25 % na ± 15 %, za druhé, zavedení jednotné měny euro (k 1.1.1999), které znamenalo posun od multilaterálního kurzového systému ERM (princip „mřížky“ propojující jednotlivé měny) k bilaterálnímu systému ERM II, kde jsou měny zúčastněných zemí vázány na euro.
Základními charakteristickými rysy mechanismu ERM II jsou: •
Centrální parita a fluktuační pásmo měn zúčastněných zemí vůči euru jsou stanoveny na základě standardní procedury za účasti ministrů financí, ECB, guvernérů národních centrálních bank a Evropské komise.
•
Standardní fluktuační pásmo je ± 15 %, což nevylučuje možnost stanovení užšího pásma.
•
Intervenční podpora ECB národní centrální bance (NCB) je automatická na hraně stanoveného pásma (tzv. marginal interventions); případné intervence uvnitř pásma (tzv. intramarginal interventions) ECB nemusí, ale může, podpořit.
•
ECB a NCB mají právo zdržet se intervencí v případě ohrožení cíle cenové stability.
•
Změna centrální parity je prováděna na základě standardní procedury, kterou mají právo
•
vyvolat jak ECB, tak členská země.
Jak bylo uvedeno výše, v souvislosti s šíří pásma v ERM II je klíčové rozlišovat mezi fungováním mechanismu a vyhodnocením kurzové stability. Stanovení fluktuačního pásma v ERM II má význam pro fungování intervencí národních centrálních bank a ECB. Mechanismus vyhodnocení plnění kurzové stability, který úzce s mechanismem ERM II souvisí, je popsán níže. Kurzové konvergenční kritérium je součástí ostatních konvergenčních (maastrichtských) kritérií, jejichž plnění je podmínkou přijetí jednotné měny euro. Vyhodnocování plnění kurzového konvergenčního kritéria vychází z příslušných ustanovení Smlouvy o Evropské unii (dále jen Smlouva), která jsou dále rozpracována příslušným protokolem a Rezolucí rady, kterou byl založen kurzový mechanismus ERM II s platností od 1. 1. 1999Současnou pozici evropských autorit při hodnocení kritéria kurzové stability lze shrnout následovně: Země se musí v době hodnocení plnění kritéria účastnit v ERM II nejméně dva roky v hodnoceném dvouletém období nesmí dojít k devalvaci centrální parity, splnění kritéria vyžaduje, dle současného chápání ČNB a po konzultaci s příslušnými orgány EU a ECB, udržení devizového kurzu v intervalu ± 2,25% (tj. užším, než je standardní
fluktuační pásmo) okolo centrální parity ERM II „bez výrazného napětí“, jinými slovy, udržení kurzu v úzkém rozmezí ± 2,25% „za každou cenu“ za pomoci nadměrných intervencí či netržních opatření nemusí být hodnoceno jako splnění kritéria kurzové stability. Pokud dojde k pohybu devizového kurzu mimo toto pásmo, je nutné rozlišovat mezi porušením apreciační a depreciační hranice, a zkoumat délku odchylky, důvody odchylky a nastavení úrokových sazeb a intervenční politiky v době vybočení z intervalu. Na závěr definování kurzové stability je třeba zmínit, že vzhledem k tomu, že evropská ekonomická integrace je politický proces, může určitá vágnost ekonomických kritérií odrážet i záměrné ponechání prostoru pro politická rozhodnutí.“14
2.3
Dopady vstupu ČR do měnové unie
Zavedení eura je spojeno s pozitivními i negativními přínosy, některé z nich ovšem nebude jednoduché přesně vyčíslit. Jednou z výhod bude například odstranění nákladů spojených s konverzí měn při návštěvě cizí země v rámci Evropské unie. Podnikům se sníží náklady spojené s vedením vnitropodnikového účetnictví v různých měnách, dále například náklady při výkyvech kurzů. Zavedení eura přinese stabilizaci inflace v rámci měnové unie a snížení rozdílů ve výši inflace mezi jednotlivými státy unie. V neposlední řadě euro přispěje k transparentnosti cen a nákladů, které budou vyjadřovány v jednotné měně. Nevýhodou je, že Česká národní banka ztratí jeden ze svých nástrojů k regulaci domácí měnové politiky, tím že nebude schopná intervenovat ve prospěch domácí hospodářské politiky. Doposud má ČNB možnost ovlivňovat směnný kurz vytvářením devizových rezerv nebo jejich rozpouštěním. S ohledem na neomezenou mobilitu kapitálu hrozí riziko prohloubení regionálních rozdílů tím, že se zdroje ze zemí s nízkou produktivitou a výnosy budou přesouvat do zemí s vyšší produktivitou a vyššími výnosy.
14
2.4
Maastrichtská kritéria
Podmínkou pro vstup České Republiky do eurozóny je vedle slučitelnosti právních předpisů také dosažení vysokého stupně udržitelné konvergence. Jejím měřítkem je plnění čtyř konvergenčních kritérií: •
vysoký stupeň cenové stability patrný z vývoje inflace;
•
dlouhodobá udržitelnost veřejných financí hodnocená prostřednictvím vývoje vládního deficitu a vládního dluhu;
•
stabilita měnového kurzu hodnocená pohybem kurzu uvnitř normálního fluktuačního rozpětí systému ERM II po období dvou let bez devalvace;
•
stálost nominální konvergence odrážející se v úrovni dlouhodobých úrokových měr.
3
Analýza provozu směnárny
3.1
Legislativa v oblasti provozu směnáren
Provozování směnáren spadá do oblasti živnostenského zákona, konkrétně se jedná o živnost koncesovanou. K provozu směnárny je tedy nutné získání koncesní listiny. Otevřít směnárnu si může jak fyzická, tak právnická osoba, musí ovšem splňovat základní podmínky dané živnostenským zákonem, tj. dosažení věku 18 let, způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost a spolehlivost. Další podmínkou je odborná způsobilost, za což je považováno středoškolské vzdělání zakončené maturitní zkouškou. Další nezbytnou podmínkou je schválení provozovny Českou národní bankou - zejména umístění kurzové tabule, informace o cenách poskytovaných služeb, používání valutové knihy nebo deníku a také mít k dispozici platnou kartotéku platidel s jejich vyobrazením. Směnárenská činnost se řídí devizovým zákonem. Živnostenský úřad rozhoduje v žádosti o koncesi ve lhůtě 60 dnů ode dne podání žádosti.
Legislativní normy, podle kterých se směnárna řídí jsou: zákon č. 219/1995 sb., 434/2002 sb., 284/2004 sb., 69/2006 sb., 61/1996 sb., vyhláška ČNB 36 a 37/1994, a další zveřejněné ve věstníku ČNB. Postup získání licence K provozování směnárenské činnosti existují další pravidla, které musí podnik dodržet, aby získal licenci opravňující k prodeji valut, udělenou ČNB. Jakmile podnik získá koncesní listinu, může začít valuty pouze vykupovat. Musí dodržovat podmínky nákupu, které uvedl v žádosti o koncesi. Po dobu jednoho roku valuty vykupuje a odvádí je do banky. Poté přijde na kontrolu ČNB a pokud neshledá žádné nedostatky nebo prohřešky, udělí firmě licenci k prodeji valut.
3.2
Základní pravidla a povinnosti
Pro názornost se budu zabývat fungováním směnárny, ve které jsem pracovala. Směnárna patří firmě se sítí o čtyřech pobočkách, zaměstnává průměrně 13 lidí. Všechny pobočky jsou umístěny přímo v centru Prahy. Začala bych velmi důležitou problematikou – otázka bezpečnosti. Mám tím na mysli bezpečnost pracovníků za přepážkou, bezpečné ukládání a převody peněz, zajištění proti krádeži. Neopomenutelná je však také otázka bezpečnosti vnitřní. Zejména jde o rozpoznání padělků, předcházení trestné činnosti praní špinavých peněz a v neposlední řadě rovněž zajištění proti krádeži samotnými zaměstnanci firmy. Firma se také snaží dodržovat co nejvíce opatření, aby zaměstnanci neochuzovali sami sebe nepozorností a chybami. Každý totiž podepsal smlouvu o hmotné zodpovědnosti a jakmile udělá chybu, je povinen jí uhradit ze vlastních prostředků. O předcházení legalizace výnosů z trestné činnosti hovoří zákon č. 61/1996 sb. Firma v souvislosti s tímto zákonem vydala vnitřní zásady, které nařizují pečlivě prověřovat transakce v hodnotě 15.000 eur a více a v ekvivalentech v ostatních měnách. Zaměstnanec je podle vnitřních zásad povinný požádat klienta o identifikační doklad, do počítače zanést údaje
o všech jménech a příjmeních, čísle dokladu a jeho platnosti, státní příslušnosti, rodném čísle nebo datumu narození, pohlaví, adrese trvalého bydliště, u firem navíc IČO a sídlo firmy. Každou takovou transakci je povinen pracovník oznámit svému nadřízenému, a to ještě než jí provede. Posledním krokem je posouzení obecných znaků podezřelých obchodů, jako je například nervozita, nabízení příliš výhodné směny pro směnárnu, nelogická výměna atd., přesně je to opět vyjmenováno ve vnitřních zásadách firmy. ČNB nařizuje u transakcí nad 100.000 Kč a ekvivalent uvádět údaje o jménech a příjmeních, čísle dokladu a jeho platnosti a státní příslušnosti. Dále tuto identifikační povinnost firma uplatňuje při proplácení cestovních šeků v při vyplácení hotovosti z kreditních karet. Pro rozpoznání pravosti bankovek a mincí je každý zaměstnanec firmy proškolen pracovníky ČNB. Nařizuje to vyhláška ČNB č. 434/2002 sb., která stanovuje náležitosti žádosti o udělení devizové licence, předpoklady a podmínky pro provádění některých obchodů s devizovými hodnotami a postup pro nakládání s padělanými nebo pozměněnými prostředky. Zaměstnanec je povinen každou bankovku řádně zkontrolovat. K tomu používá znalost ochranných prvků bankovek Pro příklad zde uvedu základní a nejdůležitější ochranné prvky českých bankovek: •
soutisková značka proti světlu se doplní CR. Důležitá je přesnost na setiny milimetrů;
•
vodotisk – proti světlu se objeví portrét;
•
tisk z hloubky – dobře lze hmatem cítit část portrétu (vlasy a límec), číselná hodnota a vydavatelská banka tj. u CZK ČNB;
•
skrytý obrazec – vystupující pouze pod určitým úhlem (vpravo dole hodnota);
•
opticky proměnlivá barva OVI – třpytící se částečky mění svou barvu (u 1000 Kč lipový list);
•
iridiscentní pruh – třpytící se pruh (širší) obvykle s hodnotou;
•
metalizovaný proužek – vložený mezi papíry. Často také potištěn hodnotou bankovky. UV - pod uv lampou svítící vlákna a část bankovky;
•
ochranná vlákna – jsou viditelná okem;
•
mikropísmo – drobně psaný text, někdy čitelný pouze pod lupou.
Ochranné prvky se často shodují i na bankovkách ostatních měn, akorát jsou použity na jiném místě nebo trochu jiným způsobem. Na každé pobočce je umístěna kartotéka platidel. Pokud se stane, že se zaměstnanci dostane do ruky padělek, je jeho zákonnou povinností bankovku zadržet. Vyplní protokol o zadržení falzifikátu a to dvakrát, jeden pro předložitele a jeden pro firmu. Pokud je k transakci přivolána policie, vystavuje se jeden protokol i pro policii. Zadržená bankovka se pak odnáší do ČNB na expertizu stupně nebezpečnosti, nebo ji přebírá policie ČR a zajišťuje taktéž provedení expertizy. V případě podezření může být zahájeno trestní řízení s předložitelem. V každém případě by se měli všichni účastníci dozvědět, jakým stupněm nebezpečnosti byla bankovka padělána. Sama jsem se nejčastěji setkala s padělky třetího stupně nebezpečnosti – tj. asi takový, že laik jej nepozná, odborník při alespoň letmé kontrole pozná s jistotou. Ze svých zkušeností bych uvedla jako nejčastější padělek sto dolarovou bankovku. Od roku 1996 ze začaly tisknout nové sto dolarové bankovky, opatřené více ochrannými prvky, zejména OVI. Padělky se vyskytují obojím provedení, ale staré stodolarové bankovky jsou považovány za „Černého Petra“ všech směnárníků – jsou velmi špatně chráněné a vzhledem ke stáří dost opotřebované, čímž se kvalita papíru padělku pak značně podobá pravé bankovce.
Tabulka 1 - Přehled zadržených falsifikátů
3.3
Bezpečnost a vnitřní zásady
Pracovníci směnárny musí dodržovat přísná pravidla bezpečnosti, která jsou průběžně upravována memorandy. Podpisem pracovní smlouvy jsou zaměstnanci vázáni k mlčenlivosti, která se týká všech interních záležitostí – množství peněz na pobočkách, způsob zabezpečení, bezpečnostní kódy, politika hospodaření, informace o zákaznících, telefonní čísla nadřízených, kolegů i klientů, plat, výše zisků a obratu firmy. Dále platí přísný zákaz vstupu cizích osob do směnárny – všechny transakce se musí uskutečnit za přepážkou. Dovnitř nesmí vstoupit ani bývalí zaměstnanci. Firma spolupracuje s bezpečností agenturou ADT, která zajišťuje bezpečnost, alarmy, otevírání a zavírání poboček včetně uchovávání klíčů. Zaměstnanec nesmí bez vědomí manažera manipulovat s penězi jinak, než je samotné provádění transakcí. Zejména je tím myšleno přenášet peníze mezi pobočkami, chodit si rozměňovat na jiné nominály, peníze si půjčovat. Každá pobočka má stanoven limit množství peněz (tzv. Cash flow), který by se měl dodržovat s určitou tolerancí. Jakmile jej překročí
řádově o desítky tisíc korun, peníze se stahují z pobočky pryč. Všude funguje princip dvou pokladen. Hlavní pokladny – zde se udržují rezervní peníze, valuty a také drobné nominály CZK pro možnost průběžného doplňování pokladny. Pokladnou jako takovou se mají na mysli peníze a valuty, které jsou v příruční zásuvce a slouží k přímému provádění transakcí. Dle potřeb mohou zaměstnanci převádět peníze mezi pokladnami, musí však dodržet limit příruční pokladny v hodnotě 100.000 Kč. K převodům mezi pobočkami nebo odvodům do banky slouží výhradně hlavní pokladna. Převody provádějí pouze kompetentní osoby. Z důvodu bezpečnosti nemohu uvést přesnější informace.
3.4
Vnitřní systém
Firma používá pro svou práci, evidenci, výpočty a archivaci program Směnárna. Program nabízí 5 základních nabídek k běžné práci v provozu. 1. Číselníky – dělí se na kurzovní lístek a ceník. V kurzovním lístku se provádí změny kurzů včetně změny na kurzových tabulích, ceník slouží po evidenci a kontrolu telefonních karet. 2. Pokladna – tato záložka je určena k samotnému provádění transakcí, ke kontrole stavu pokladny prostřednictvím vyplnění výčetky, k odevzdání pokladny jiné osobě, přesunům mezi pokladnami a stornům. Samotná operace směny probíhá asi takto: do systému se vloží předložená částka, vybere se o jakou jde transakci (nákup x prodej), výše poplatku, případně další údaje a na účtence je spočítána celková suma CZK k proplacení nebo převzetí od klienta. 3. Hlavní pokladna – slouží zejména pro vkládání a výběr peněz z pobočky, přesunům mezi pokladnami a také k odvodům do banky. 4. Uzávěrky – pomocí této záložky se každé ráno provádí uzávěrky předešlého dne, vypočítají se údaje o stavu českých korun a valut, výši obratu, zisku, počtu klientů atd. Další uzávěrkové operace se provádí měsíčně, čtvrtletně i ročně. 5. Systém – obsahuje údržbu databází, nebo-li zálohování a další nepodstatné položky.
3.5
Popis produktů
Hlavní činností směnárny je nákup a prodej valut s cílem vytěžit co nejvyšší zisk na poplatcích za výměnu valut na koruny a zároveň díky prodeji valut získat zpět dostatečné finanční prostředky na další nákup. V případě velké zakázky na prodej se firma snaží nakoupit žádané množství valut zákazníkem, ne vždy je ovšem schopná požadavek splnit. Záleží na ceně, kterou je ochotna vyplatit a na konkurenčním prostředí, také částečně na náhodě, protože někteří zákazníci vymění v první směnárně, kterou potkají, aniž by řešili cenu valuty. Cestovní šeky (TC – travel cheques) jsou dalším produktem, který směnárna nakupuje. Slouží jako náhrada peněžní hotovosti. Jedná se vlastně o valutu vydanou společností American Express (AMEX), Thomas COOK nebo CITICORP (existují i další, ale s těmito nemá společnost uzavřenu smlouvu). Tyto šeky jsou určené pro bezpečné cestování. Jsou chráněné ochrannými prvky a zabezpečené proti krádeži. Obsahují předtištěnou hodnotu a měnu, vypadají podobně jako bankovky. Při vydávání šeků platí klient určitý poplatek, ale je-li okraden a dodrží-li bezpečnostní pravidla, vydávající společnost mu proplatí zpět peníze i bez předložení šeků. Každý šek je totiž evidován pod číslem a proplácení je vázáno kontrolou podpisů. Sériová čísla šeků se před proplacením na pobočkách autorizují. Klient má povinnost opatřit šeky svým podpisem než vycestuje, stejný podpis potom musí předvést přímo na pobočce před pracovníkem směnárny. Po kontrole identifikačních údajů a posouzení správnosti podpisu může pracovník šek proplatit. Prakticky potom proces proplácení probíhá následujícím způsobem: 1. Pracovník převezme TC společně s identifikačními doklady. 2. Pracovník požádá klienta o druhý podpis na šeku – musí být proveden přímo před ním. 3. Do počítače zanese kromě běžně vyplňované částky a poplatku také identifikační údaje osoby, čísla šeků a autorizační číslo. Toto může později pomoci při hledání chyby.
4. Nakonec vrátí doklady a vyplatí částku. Tato směnárna vyplácí pouze CZK, nikoli např. EUR nebo USD, na které jsou TC nejčastěji vystavovány. V případě, že při autorizaci něco nesouhlasí, nebo si zaměstnanec není jist podpisem a pasem předkládané osoby, drží stále u sebe jak šek, tak identifikační doklad. Tím pádem může přivolat policii při podezření na falsifikaci nebo TC zadržet, pokud to přikáže autorizační centrum. Tato směnárna však z důvodu urychlení práce a ušetření nákladů autorizuje šeky až v ekvivalentní hodnotě 6.000 CZK a výše. AMEX má autorizační místo v Praze, autorizace je rychlá a snadná. Větší problém pak nastává u Thomas COOK a Citicorp. Při autorizaci těchto šeků se volá do centra v Londýně a autorizace bývá obvykle složitější a delší. Směnárna také nabízí službu výběru hotovosti z embosovaných platebních a kreditních karet (CC). Pro výběr z karty jsou také stanoveny přísná pravidla kontroly. K provádění transakcí používá firma imprinter. Toto zařízení je mechanické – na doklad se otisknou údaje vystupující z karty. Směnárna vyplácí pouze české koruny, provedení transakce není možné bez identifikačního dokladu a minimální poplatek si účtuje 6 %, neboť vznikají vysoké vedlejší náklady a z poskytnutých peněz nemá možnost získat žádný jiný prospěch, jako je tomu u valut, kde dochází k zisku z prodeje.15 Postup je přísnější než u cestovních šeků: 1. Pracovník převezme CC společně s identifikačními doklady. 2. Pomocí imprinteru vytiskne doklad, vyplní částku a dá doklad podepsat klientovi. 3. Proběhne tzv. trojí kontrola. Podpis na vytištěném dokladu se musí jasně shodovat podpisu na podpisovém pruhu karty. Fotografie na identifikačním dokladu musí odpovídat osobě požadující provedení transakce a také se musí shodovat jméno v pase se jménem na kartě.
15
O podrobnější struktuře poplatků se dočtete dále.
4. Autorizace transakce v centrále a následné
vyplnění všech údajů do PC. (údaje
o jméně, čísle dokladu, čísle karty a autorizačním čísle transakce) 5. Nakonec vrácení dokladů a karty a proplacení peněz. Funguje zde výše uvedený princip bezpečnosti jako u TC. Poslední, spíše doplňková služba je prodej telefonních karet. Směnárna prodává Smart karty, které slouží pro levné volání do zahraničí prostřednictvím předplaceného kreditu.
3.6
Srovnání obchodní strategie s konkurencí
Analyzovaná směnárna se řídí následující obchodní strategií: •
Minimální poplatek při nákupu valut činí 35 CZK, maximální 9,5 hal z 1 CZK.
•
0 % při prodeji valut.
•
Zpětný odkup valut až do výše zakoupené částky bez poplatku.
V praxi je situace taková, že pokud se klient nezajímá o částku nebo kurz, který za předloženou valutu dostane, naúčtuje mu směnárna poplatek maximální, což je 9,5 %, v extrémních případech se tento poplatek může vyšplhat i do tisíců korun. V případě, že se zákazník zeptá, kolik dostane nebo jaký je poplatek za výměnu valut, pracovník mu sdělí takovou sumu nebo kurz, o které předpokládá, že se zákazníkovi bude líbit a vymění ji. Pro názornost uvádím příklad: Klient chce vyměnit 100 euro. Kurz je např. 25 CZK/EUR. Pokud se zajímá o cenu, bude mu pravděpodobně sthrnuto 1 % a dostane částku 2475 Kč. Pokud se ale nezeptá, nebo v případě že je směnárna valutou přezásobena, dostane částku 2500 Kč sníženou o 9,5 % poplatek, tedy 2263 Kč. Určení procenta poplatku při nákupu záleží na měně a množství. Čím vyšší množství, tím menší poplatek za výměnu, protože firma více vydělá na prodeji valut a dokonce jí stojí za to nakoupit velké množství valut i bez poplatku.
Jinak se měny rozdělují zhruba do tří kategorií. Do první skupiny patří měny vysoce obchodované, tj. EUR, USD a GBP a dále měny sezoní. U této skupiny platí pravidlo nakoupit měnu za každou cenu, i bez poplatku. Existuje vysoká pravděpodobnost prodeje a také jsou dost často předem zadané objednávky. Dobrou službou je valutu pro zákazníka sehnat, na oplátku on často odkoupí valutu od směnárny, když ta potřebuje získat koruny (platí u stálých klientů). Za měnu sezóní lze považovat měnu toho státu, kde se například koná významné sportovní utkání nebo v letních měsících země přímořské nebo často turisty navštěvované. Do druhé skupiny s vyšším procentem patří měny občasně obchodované a do té třetí patří měny, na které směnárna jen stěží shání kupce - zde si tedy obvykle sráží procento blížící se maximální hranici. Prodej valut, jak už bylo uvedeno, je vždy a všude bez poplatku. Firma ovšem ještě nabízí službu VIP kurzů, pro své dobré klienty a také ve snaze získat nové klienty. Klient, který provede transakci nad 100.000 Kč získá VIP kartu, na kterou již při dané první zakázce uplatní VIP kurz a službu nákup valut bez poplatku. Tuto kartu předkládá při každé další transakci, karta je přenosná. VIP kurzy jsou k nahlédnutí na internetových stránkách nebo k doptání na pobočce, při větším obnosu peněz je možná i jiná domluva. Abych shrnula strategii zkoumané směnárny, ráda bych zmínila klamavost nápisů určujících výši poplatků. Někdy, a to zejména u cizinců, se stává, že klient mající zájem o výměnu valut na české koruny si přečte nápis: 0 % při prodeji valut a valutu bez rozmýšlení vymění, protože kurz na tabuli je obvykle velmi zajímavý. Jenomže problém je v tom, jak je to myšleno. Prodej valut se samozřejmě používá, stejně jako v jiných finančních institucích, ve smyslu prodeje ze směnárny k zákazníkovi. Jaké jsou ostatní směnárny a banky? Zabývala jsem pouze několika zajímavými typy, protože v celé škále této branže je mnoho firem a obchodních strategií, obvykle jsou si hodně podobné. Základem je množství peněz, které má firma k dispozici pro obchodování. Pokud disponuje velkými sumami, může si dovolit výhodnější kurzy a také obchodovat bez poplatků, když má málo, snaží se využít fint a snaží se účtovat poplatky nebo vydělává na nevýhodných kurzech. Výjimkou jsou pouze banky, které mají horší kurzy než směnárny
a účtují si obvykle 2 - 3 % při nákupu i prodeji valut. Poskytují ovšem klientům větší pocit bezpečí, jak z hlediska prostředí výměny tak z hlediska možnosti získání padělku. Opak může být pravdou, protože podle statistik ČNB většina nezadržených padělků přichází do zkušebny platidel ČNB z pokladen komerčních bank.16 Nyní bych uvedla tři příklady konkurenčních strategií. První typ nejmenované společnosti garantuje jakoukoliv výměnu bez poplatku. Na kurzové tabuli uvádí dva druhy kurzů, přičemž jedny kurzy jsou srovnatelné s konkurencí, druhé vypadají až nesmyslné, protože jsou při nákupu valut velmi nízké. Jen malými písmeny někde v rohu je uvedeno, že ty „normální“ kurzy platí pouze pro výměnu nad 5000 Kč. Příklad pro názornost při výměně 100 USD. Kurz ČNB – střed je například 17 CZK/ USD, směnárna má v nabídce 16 CZK/USD, za 100 klient předpokládá obdržet 1600 CZK. Jenomže druhý kurz na tabuli je pouze 12 korun za dolar a při takovéhle částce tedy rázem dostane 1200 Kč. Tato firma je sice schopná vydělat hodně % z jedné transakce, ale může si být jistá, že už se klient nevrátí. Další příklad je směnárna, která má přehledně vyvěšené kurzy a nabízí výměnu valut, jak nákup tak prodej, za 3 % poplatek. Kurzy jsou zajímavější než v bance a jsou přesně nastavená pravidla obchodování. Z hlediska firmy je zde trochu nevýhoda, že může přijít o velkou transakci, protože pracovníci nemají možnost s cenou pracovat, pro klienta při běžných turistických výdajích se zdá být směnárna poměrně výhodná při nákupu, nevýhodná při prodeji. Jako poslední příklad bych zmínila „arabské směnárny“. V Praze existuje několik velmi výhodných směnáren, většinu z nich vlastní Arabové. Jedná se o bývalé pouliční veksláky, kteří ještě do nedávné doby – odhaduji přibližně okamžik zavedení eura - obchodovali na ulici, obcházeli směnárny a spolupracovali při zajišťování potřebných druhů peněz.
16
Školení pro rozpoznání pravosti bankovek pořádané ČNB, které jsem osobně absolvovala v r. 2006.
Vypracovali se tak vysoko, že nejen že mají své kamenné směnárny, disponují také vysokými objemy peněz a velice konkurují řadovým pouličním směnárnám. Nejen v kurzech, ale také samozřejmě v 0 % poplatcích v obou směrech výměny. Jedinou nevýhodou pro laika může být, že je zde dle mého názoru mnohem vyšší šance obdržet padělek, jelikož tyto směnárny obchodují ve vysokých sumách. Např. velmi často v balíčkách o 100 ks v sumách jako 5.000 EUR, 10.000 EUR nebo 10.000 USD atd. nekontrolují pravost jednotlivých bankovek. Myslím si ale, že se rozhodně nejedná o úmyslné šíření padělaných peněz, spíše o nedodržení potřebné kontroly.
3.7
Stanovování kurzů (rozhodování o slevách)
Směnárna se řídí podle kurzovního lístku Raiffeisen Bank. Tato banka na pobočce ve Vodičkově ulici v Praze, ve všech pracovních dnech před 18.00 hodinou, vystavuje kurzovní lístek na další den. Směnárna má stanoveny určité přepočítací koeficienty, podle kterých bankovní kurzy přepočítá, kurz EUR, USD a GBP určuje osobně manažer firmy. Směnárna při své strategii získání nových zákazníků, udržení stávajících a především snaze o dosažení stejného zisku při zhoršujících se podmínkách obchodování, používá i VIP kurzy. Tyto kurzy jsou počítány podle dalších přepočítacích koeficientů. Vyvěšeny jsou denně na webových stránkách a také jsou k nahlédnutí na pobočkách. Obchodování částečně visí v rukou směnárníka, možná je manipulace s poplatkem, jak už bylo uvedeno, zároveň je možné upravovat kurz. O vyšších změnách než je VIP kurz musí být vždy informován manažer, ten také obvykle cenu určuje.
3.8
Finanční rozbor a vliv změny kurzu
Vzhledem k nebezpečnosti tohoto oboru podnikání bych jen okrajově uvedla některé finanční údaje. Základní parametry pro přehled o cash flow a pohybech se každé ráno vyplňují do formuláře nazvaného Daily Figures. V tabulce č. 2 uvádím příklad, který bych označila jako přehled za průměrný den, v průměrném období na průměrné pobočce. Lze si tedy snadno
vypočítat, že takto by se měsíčně vydělalo na jedné pobočce 450.000 Kč,což opravdu v této firmě výše uvedenému průměru odpovídá. Tabulka 2 - Formulář Daily Figures
Nákup valut Nákup ostatní Poplatky Prodej valut Kurzový zisk Obrat celkem Zisk celkem Počet nákupních transakcí Počet prodejních transakcí Celkem transakcí Hodnota valut v CZK Hodnota CZK Cash flow celkem Přehled transferů
Pondělí 150 000,00 2 000,00 9 000,00 100 000,00 8 000,00 250 000,00 15 000,00 80,00 50,00 130,00 250 000,00 150 000,00 400 000,00 0,00
Úterý
Středa
...
S tímto přehledem souvisí vliv pohybu kurzů a také výpočet kurzového rozdílu. Hodnota valut v CZK je 250.000. Představme si příklad. Firma drží 10.000 USD – to je v hodnotě 150.000 CZK – uvažujeme-li, že všechny nakoupila v pondělí za nákupní VIP kurz 15 CZK/USD. Dále má 1.000 EUR nakoupené kurzem 25 CZK/EUR, zbytek je v ostatních měnách za předpokladu neměnnosti jejich kurzů. V úterý poklesne kurz dolaru o 15 hal a vzroste kurz EUR o 5 hal. Firmě tím vznikne ztráta z propadu dolaru v hodnotě 0,15 * 10.000 = 1.500 CZK a zisk z eura v hodnotě 0,05 * 1000 = 50 CZK. Takto se zjednodušeně řečeno počítá denní kurzový rozdíl. V našem případě je -1.450 CZK. Manažer, který má starosti stanovení kurzů by zřejmě snížil hodnotu dolaru pouze o 10 haléřů a euro by možná nezvyšoval. Touto strategií se snaží krátkodobě předcházet kurzové ztrátě, v dlouhodobém měřítku se jí však stejně nevyhne. Stejného úspěchu lze také dosáhnout prodejem dolarů se slevou ještě v pondělí. Kurzy na další den jsou počítány okolo 18 hodiny a zbývá pak ještě několik hodin k uskutečnění prodeje do zavírací doby. Významné kurzové výkyvy mají také vliv na politiku stanovování poplatků. Pokud se ví, že kurz klesá, snaží se pracovník držet minimální poplatek na hladině, kdy mu měna při prodeji v následujících dnech stále ještě přináší zisk.
Závěr Česká Republika vstoupila do Evropské Unie 1.5.2004 a již od té doby se připravuje také na vstup do měnového systému ERM II. Podmínkou vstupu do měnové unie je splnění konvergenčních kritérií. Kurzové kritérium zatím není možné přesně hodnotit, protože doposud nebyla stanovena centrální parita kurzu CZK/EUR. Podle Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou17 však vývoj v posledních několika letech ukazuje kolísání měnového kurzu CZK/EUR menší než hypotetické pásmo ± 15 %. Dlouhodobě vykazuje měnový kurz trend směrem k posilování koruny a lze tedy očekávat, že v příštích letech bude toto kritérium splněno. Současný předpoklad vstupu do měnové unie směřuje k roku 2012. Graf 1 - Nominální kurz CZK/EUR
17
Vyhodnocení plnění maastrichtských konvergenčních kritérií a stupně ekonomické sladěnosti ČR s eurozónou.[online]. c2007. < http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Vyhodnoceni_Maastricht _2007_akt21032008_pdf.pdf>.
Podle mého názoru můžeme očekávat v dalších letech posilování koruny vůči euru o 80 haléřů až 1 korunu ročně. Předpokládám tedy zakotvení kurzu v rozmezí 21 – 22 CZK/EUR. V úplném závěru popíši svůj názor na budoucnost směnáren. Ta je velice nejistá. Po vstupu ČR do měnového společenství bude v naší republice platit nová měna - euro. Přesto na trhu zůstane několik silných měn a turisté budou počítat s jejich směnitelností i u nás. Je jisté, že mnoho neprosperujících směnáren, držících se na hranici pokrytí nákladů, zkrachuje. V Praze se udrží nejvíce směnáren s příhodnou polohou v samém centru, a to nejspíš pouze ty, které nemají postavenu koncepci zisku na poplatcích, ale na velkých obratech. Výhoda směnáren musí i nadále zůstat v lepších kurzech, pružnější strategii obchodování a samozřejmě v dostupnosti v hodinách, kdy mají banky zavřeno. Nadále na kurzovém lístku zůstanou měny jako USD, CAD, GBP, JPY, CHF, NOK, SEK, DKK, HRK a další méně obchodované.
Zdroje Literatura: ČAPEK, Aleš: Mezinárodní měnový a finanční systém. Praha 1994, ISBN 80-7079-221-3 Černoch, Pavel: Cesta do EU. Praha 2003, ISBN 80-86131-40-8 DURČÁKOVÁ, Jaroslava – MANDEL, Martin: Mezinárodní finance. Praha, Management Press. ISBN 80-7261-017-1. HAD, Miroslav – URBAN, Luděk: První pilíř evropské unie. Praha 2000, ISBN 80-8586488-6 JÍLEK, Josef: Peníze a měnová politika. Praha 2004, Grada Publishing, první vydání. ISBN 80-247-0769-1 KOMÁREK, Luboš: Účast ČR v kurzovém mechanismu ERM II – načasování, předpoklady, důsledky. Odborný seminář KUBIŠTA, Václav: Mezinárodní měnové vztahy. Praha 2003, ISBN 80-245-0616-5 SAMUELSON, P. A –. NORDHAUS, W. D. Ekonomie. Vydání: druhé. Praha: Svoboda, 1995. ISBN: 80-205-0494-X. 941 – 944 s. ŠENKÝŘOVÁ, Bohuslava – ČECHÁK, Vladimír – PETERSKÁ, Zuzana: Bankovnictví. Praha 2005, ISBN 80-86754-53-7 ŽAMBECKÝ, Pavel – TAUŠER, Josef: Ekonomie měnového kurzu I. Praha 2003, ISBN 80-245-0637-8 Elektronické zdroje: Intergrace poválečné Evropy Kurzový mechanismus ERM II a kurzové konvergenční kritérium
Seznam obrázků, tabulek a grafů: Tabulka 1 - Přehled zadržených falsifikátů...............................................................................26 Tabulka 2 - Formulář Daily Figures .........................................................................................34
Graf 1 - Nominální kurz CZK/EUR .........................................................................................35
Přílohy Příloha 1 – Kurzovní lístek Raiffeisen Bank
Příloha 2 – Denní kurzy analyzované směnárny
