VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE. Bakalářská práce Filip Sobotka

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE

Bakalářská práce

2011

Filip Sobotka

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Obor: Podnikání a právo

Evropský veřejný ochránce práv (bakalářská práce)

Autor: Filip Sobotka Vedoucí práce: JUDr. Nicole Grmelová

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma „Evropský veřejný ochránce práv“ vypracoval samostatně s využitím literatury a informací, na něž odkazuji.

V Praze dne…………

………………… Filip Sobotka

Poděkování

Rád bych na tomto místě poděkoval své vedoucí JUDr. Nicole Grmelové za její vstřícný přístup, odborné vedení a cenné připomínky k této práci.

Obsah Obsah.............................................................................................................................................. 1 1

Úvod ........................................................................................................................................ 3

2

Instituce ombudsmana všeobecně ........................................................................................ 4

3

2.1

Pojem a definice .......................................................................................................... 4

2.2

Vznik a vývoj .............................................................................................................. 4

2.3

Modelové typy ombudsmana ...................................................................................... 5

Evropský veřejný ochránce práv.......................................................................................... 7 3.1

První myšlenky zavedení ............................................................................................. 7

3.2

Mezivládní konference o politické unii ....................................................................... 8

3.3

Primární právo ............................................................................................................. 8

3.3.1

Maastrichtská smlouva......................................................................................... 8

3.3.2

Ostatní smlouvy .................................................................................................... 9

3.4

Prováděcí předpisy .................................................................................................... 10

3.4.1

Jednací řád Evropského parlamentu ................................................................. 10

3.4.2

Statut evropského veřejného ochránce práv ...................................................... 11

3.4.3

Prováděcí ustanovení ......................................................................................... 11

3.4.4

Evropský kodex řádné správní praxe ................................................................. 12

3.5

Jmenování a ukončení funkce evropského veřejného ochránce práv ........................ 12

3.5.1

Volba .................................................................................................................. 12

3.5.2

Ukončení funkce ................................................................................................. 13

3.6

Organizace a vnitřní struktura úřadu ......................................................................... 14

3.6.1

Osoba ombudsmana ........................................................................................... 14

3.6.2

Sídlo.................................................................................................................... 15

3.6.3

Tým evropského ombudsmana ........................................................................... 15 1

3.6.4

Logo.................................................................................................................... 16

3.6.5

Financování úřadu a kontrola rozpočtu ............................................................ 17

3.7

3.7.1

Cíl činnosti ......................................................................................................... 18

3.7.2

Vyšetřovací pravomoci ....................................................................................... 18

3.7.3

Průběh a úkony v řízení...................................................................................... 19

3.8

4

Činnost evropského veřejného ochránce práv ........................................................... 17

Vztahy vůči institucím EU a dalším subjektům ........................................................ 21

3.8.1

Evropský parlament ........................................................................................... 21

3.8.2

Ostatní orgány a instituce EU ............................................................................ 22

3.8.3

Evropská síť veřejných ochránců práv............................................................... 23

Praktická část ....................................................................................................................... 25 4.1

Přehled zkoumaných stížností ................................................................................... 25

4.2

Případ pozdních plateb Evropské komise.................................................................. 28

4.2.1

Šetření z vlastní iniciativy zahájené roku 1999 .................................................. 28

4.2.2


4.2.3


5

Závěr ..................................................................................................................................... 37

6

Seznam použité literatury a zdroje .................................................................................... 39

7

Seznam obrázků a tabulek .................................................................................................. 43

8

Přílohy ................................................................................................................................... 44

2

1 Úvod Ombudsman je pro některé země mladou, pro některé již tradiční institucí. Ať ta či ona, není možno přehlédnout její stoupající význam a budování si stále silnější a vlivnější pozice v ústavních systémech demokratických právních států. Ruku v ruce s vývojem jde také diferenciace jednotlivých typů ombudsmana a to na podnikové, národní ale i mezinárodní úrovni. S přistoupením České republiky do Evropské unie vyvstaly pro české občany jisté povinnosti, ale také oprávnění. Jedním takovým nárokem je právě možnost obracet se na Evropského veřejného ochránce práv. Mnoho našich občanů má jisté povědomí o českém veřejném ochránci práv, možná zejména díky osobě dnes již zesnulého Otakara Motejla. Znalost našich možností na úrovni evropské je již ale dosti tristní. Institucionální systém, postupy a principy, které se uplatňují na úrovni Evropské unie, jsou složité, a málokdo je v nich opravdu zběhlý. Cílem této práce je osvětlit instituci Evropského veřejného ochránce práv, na kterou se často zapomíná nebo ve větší míře případů o ní chybí vůbec povědomí. Jedná se o malou instituci, stále poměrně mladou, bez větších účinných nástrojů pro svoji práci. Jeho postavení je však dáno spíše jeho autoritou a schopností vyhledávat kompromisy a řešení bez nařizovací pravomoci. Stává se tak rychlým, efektivním, ale hlavně váženým prostředníkem mezi běžným občanem a institucionálním systémem. Na začátku práce bych rád vysvětlil obecnou teorii veřejného ochránce práv, vznik a vývoj, typy ombudsmanských institucí, co je předmětem jeho činnosti atd. V dalším oddíle se již chci konkrétně věnovat ombudsmanu evropskému. Nejprve právnímu zakotvení a to jak v právu primárním, tak i v prováděcích předpisech, dále strukturou úřadu evropského veřejného ochránce práv a to zejména s důrazem na personální obsazení a skladbu úřadu. V neposlední řadě si popíšeme vlastní činnosti ombudsmana, jeho pravomoci a postupy a úkony, které může či musí činit v průběhu řízení. Na závěr budu rozebírat vybraný případ řešený evropským ombudsmanem a v souvislosti s praktickým výkonem funkce si uvedeme několik statistik ohledně jeho činnosti.

3

2 Instituce ombudsmana všeobecně V dnešním světě, plném byrokracie a úřednictva, se málokterý člověk orientuje. Může tak snad podlehnout mašinerii správních úkonů a přijít o nároky, které mu po právu patří. Ty se pak proti suverénovi velmi těžko vymáhají. Je proto třeba, aby existovaly postupy a instituce, které pomáhají občanům, ale i podnikům, přinutit tyto veřejné orgány dostát svým závazkům a povinnostem. Jednou z takových institucí je právě úřad veřejného ochránce práv.

2.1

Pojem a definice

Otevřeme-li jakoukoliv publikaci na téma veřejného ochránce práv, dostaneme pokaždé trochu odlišnou odpověď na to, kdo je to vlastně ombudsman. K tomuto stavu svou měrou přispívá nejednotnost akademické obce, ale je to zejména rozdílnost forem v jednotlivých zemích a to v jeho postavení, pravomocech či zakotvení. Český veřejný ochránce práv je např. definován zákonem1 jako osoba, která: „působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod“. Obecně pod pojmem ombudsman chápeme „nezávislou a nestrannou osobu, pověřenou parlamentem, která prošetřuje stížnosti občanů proti nezákonnému resp. nespravedlivému jednání nebo nečinnosti veřejné správy, tj. státní byrokracie.“2

2.2

Vznik a vývoj

Instituce ombudsmana byla poprvé ústavně zakotvena v roce 1809. Pod názvem justitieombudsman3 ji upravovala Ústava Švédského království. Cílem bylo ustanovit nezávislou instituci, která měla ve své působnosti kontrolu exekutivy a ochranu práv a

1

Zákon č. 349/1999 Sb. o veřejném ochránci práv

2

PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda: I. díl Obecná státověda. 1. vydání. Praha: Linde, 1998. 368 s. ISBN 80-7201-141-3, str. 349 Srov. např: HOLLANDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 368 s. ISBN 978-80-7380-178-6., str. 233; ILIP, Jan; SVATOŇ, Jan; ZIMEK, Josef. Základy státovědy. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. ISBN 80-210-3023-2., str. 283; HENDRYCH, Dušan. Správní právo: Obecná část. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. 838 s. ISBN 978-80-7400-049-2., str. 633 3

Volně přeloženo jako „oprávněný mluvčí“

4

svobody jednotlivců.4 Postupně ji ve 20. století přebíraly další země (např. Finsko 1919, Dánsko 1953), největší rozmach pak nastal v 60. letech, 20. století, kdy se instituce ombudsmana rozšířila prakticky do celého světa. Dánský model, který většina zemí přebírala, se odlišoval od původního švédského modelu v tom, že soudní moc vyloučil z ombudsmanových pravomocí a mezi jeho kompetence zařadil šetření, podávání zpráv a tvorbu

doporučení,

namísto

rozhodování

v trestních

věcech.5

Prudký nárůst

ombudsmanské instituce je spojen, podle bývalého Evropského veřejného ochránce práv Jacoba Sodermana, se dvěma hlavními příčinami.6 Prvou je růst veřejné správy, k němuž docházelo v západních demokratických státech v poválečném období. Tento růst vede k požadavku, aby veřejná správa sloužila občanům a ne naopak. Pokud byl důvod ke stížnosti, šlo sice předstoupit před soud, ale ombudsman nabízel dodatečnou a méně formální cestu řešit spory mezi občany a veřejnou správou bez dalších nákladů. Druhou příčinou je zvyšující se úsilí o demokracii a dodržování lidských práv, kdy země ustanovovali ombudsmana jako součást jejich přechodu k demokracii a vybavovali jej pravomocemi v oblasti lidských práv. Český ústavní soudce prof. Pavel Hollander shledává příčinu takového boomu spíše strukturální a popisuje ji jako „prolomení tradiční struktury státních institucí dělené na zákonodárné, výkonné a soudní, potřebu konstruování nových státních institucí se speciálními funkcemi, ve vztahu k tradičním v nezávislém postavení. Začíná se formovat nová, komplikovanější struktura ústavně fixovaných orgánů, dokumentující trend k diverzifikaci moci. Česká republika zavedla veřejného ochránce práv zmiňovaným zákonem č.349/1999 Sb. S vývojem úřadu v různých státech s odlišnými ústavními systémy dochází k vytváření odlišných forem této instituce.“

2.3

Modelové typy ombudsmana

Dělení jednotlivých druhů lze vytvořit na principu několika kritérií. Na základě diferenciace orgánu, který jej volí, odlišuje ústavní teorie dva základní typy: ombudsman moci zákonodárné a ombudsman moci výkonné.7 Jak již názvy napovídají, jsou tyto typy odvozené od zákonodárného sboru a od orgánu exekutivy podle teorie dělby moci. 4

HOLLANDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 368 s. ISBN 97880-7380-178-6., str. 233

5

DASHWOOD, Alan. The Cambridge Yearbook of European Legal Studies : Volume 3, 2000. Oxford: Hart Publishing, 2002. 608 s. ISBN 1841132403. 6

Jacob Soderman [online]. 2007 [cit. 2011-04-08]. How to be a good ombudsman. Dostupné z WWW: .

7

PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda: I. díl Obecná státověda. 1. vydání. Praha: Linde, 1998. 368 s. ISBN 80-7201-141-3, str. 351

5

Ombudsman moci zákonodárné se považuje za klasický a nejrozšířenější model (tzv. ombudsman pravý). Jeho předností je nezávislost, princip pro výkon jeho činností naprosto nezbytný. Bývá sice podřízen zastupitelskému sboru, který jej volí, ale jedná se zde o podřízenost nepřímou, projevující se zejména v povinnosti podávat pravidelná hlášení či zprávy o činnostech instituce. Oproti tomu u ombudsmana moci výkonné (tzv. ombudsman nepravý) lze úspěšně pochybovat o nezávislém postavení právě z důvodu podřízenosti nejvyššímu exekutivnímu orgánu. Bývá proto považován spíše za instituci interního charakteru, určenou pro vlastní vnitřní kontrolu.8 Tak jako jiné orgány systému státní moci, i ombudsman nemá vždy jen celostátní působnost. Podle jeho územního zaměření pak hovoříme o ombudsmanech ústředních, zemských, či místních, shodně se správním dělením určité země. Nejnovějším trendem ombudsmanské instituce je oproštění se od státní moci a vznik nových pozic ve sféře soukromé. Tzv. „organizational ombudsman“9, jak se taková instituce nazývá, funguje na stejném principu, nicméně je zřizován korporacemi či dalšími entitami soukromého sektoru, kde provádí nestrannou, neformální pomoc zaměstnancům společnosti a klientům při řešení jejich vzájemných konfliktů. Jako nezávislý zaměstnanec by v ideálním případě neměl být zatížen dalšími rolemi a povinnostmi, čímž se důsledně předchází střetu zájmů.

8

PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda: I. díl Obecná státověda. 1. vydání. Praha: Linde, 1998. 368 s. ISBN 80-7201-141-3, str. 351 9

HOWARD, Charles. The Organizational Ombudsman: Origins, Roles and Operations: American Bar Association, 2010. 642 s. ISBN 978-1-60442-778-3.

6

3 Evropský veřejný ochránce práv Evropský ombudsman patří do rodiny světových veřejných ochránců práv. Jeho postavení není exaktně definováno, jako je tomu například u ombudsmana českého, nicméně podle právní úpravy, rozpracované níže, se jedná o model tzv. ombudsmana pravého.

3.1

První myšlenky zavedení

První zmínky o požadavku veřejného ochránce práv na evropské úrovni se objevují již během 70. let. Světový rozmach ombudsmanských úřadů probíhal v 60. letech a není náhodou, že právě na přelomu let 60. a 70., kdy světový boom kulminuje, vzniká myšlenka podobné evropské instituce. Lord O’Hagan10 ji ve své written question11 adresované Evropské komisi v roce 1975 nazývá „ombudsman Společenství“, kde ji definuje jako instituci, která by měla prostředky nápravy proti nesprávnému úřednímu postupu 12 a pravomoc přijímat a vyšetřovat stížnosti občanů. Svoji myšlenku podporuje názorem, podle něhož je třeba „překlenout propast mezi občany členských států a strukturami Evropských společenství“. Odpověď ze strany Evropských společenství byla jako i v dalších případech negativní. Komise svoji argumentaci o nepotřebnosti podobné instituce opírala o skutečnost, že již existují dostatečné cesty k podání stížnosti na aktivity Společenství. Možností bylo podání skrze Evropskou komisi, Informační centra Společenství nebo prostřednictvím zástupců v Evropském parlamentu. V roce 1979 přijal Evropský parlament rezoluci13 o ustanovení evropského ombudsmana. O měsíc později přijal Evropský parlament zprávu14 zabývající se možnostmi ustanovení ombudsmana a zejména tím, jaký zvolit model, jaká by měla být 10

Poslanec Evropského parlamentu (1972 – 1975, 1979 – 1994)

11

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-09]. Lord O'Hagan, written question 663/74. Dostupné z WWW: .

12

„maladministration, mauvaisadministration, “

13

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-10]. Resolution on the appointment of Community Ombudsman by European Parliament (Office Journal 1979 C143). Dostupné z WWW: . 14

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-10]. Report drawn up on behalf of the Legal Affairs Committee on the appointment of a Community Ombudsman by the European Parliament, 1979 (PE 57.508/fin.). Dostupné z WWW: .

7

jeho role, pravomoci, včetně podnětných připomínek ombudsmanů z členských států. Nicméně Komise ani později nově ustanovený parlament neměli politickou vůli převést rezoluci ve skutečnost.15

3.2

Mezivládní konference o politické unii

V roce 1991 se v Lucembursku a Nizozemí uskutečnila Mezivládní konference o politické unii. Zde byla přijata španělská iniciativa, která se týkala zavedení Evropského občanství. Aby dobře fungovalo a rozvíjelo se, bylo třeba určité ochrany. S ohledem na již zavedené postupy, zavedl návrh další funkční ochranu. Byla jím právě instituce Evropského ombudsmana. Výsledky konference byly zapracovány do textu smlouvy, která byla o rok později přijata jako Maastrichtská smlouva.

3.3

Primární právo

Primárním právem rozumíme základní zdroj práva Unie. Jedná se převážně o zakládací smlouvy, které jsou výsledkem přímých jednání vlád členských států EU a které musí být ratifikovány na vnitrostátní úrovni. Ve většině případů se tak děje skrze referendum či parlament. Součástí primárního práva jsou i přílohy zakládacích smluv, smlouvy o přistoupení či obecné právní zásady evropského práva.16

3.3.1 Maastrichtská smlouva Úřady ombudsmanského typu měly na národních úrovních historickou tradici a to víceméně úspěšnou. Nebylo proto žádným překvapením, že došlo k ustanovení ombudsmanské instituce i na nadnárodní úrovni v rámci Evropské unie. Maastrichtská smlouva v hlavě II. obsahovala ustanovení pozměňující Smlouvu o zřízení Evropského hospodářského společenství. Změna této smlouvy se týkala mimo jiné zavedení čl. 8d17 (21;24) a čl. 138e (195;228) upravujících evropského ombudsmana. Ty se staly základními kameny právní úpravy této instituce. Článek 8d je zařazen v oddílu „Občanství unie“ a věta druhá říká, že: „Každý občan se může obracet na Ombudsmana ustanoveného v souladu s článkem 138e.“ Španělská iniciativa s ním počítala jako s jedním z atributů ochrany vzniklého občanství Unie, nicméně čl. 8d, na rozdíl od 15

The European ombudsman - Origins Establishment, Evolution, Office for official Publications of European Communities, 2005 – part 1 by Hans Gammeltft-Hansen

16

Tichý, L. Evropské právo, 3. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 232

17

Původní číslování, v závorce uvedeno číslování podle Amsterodamské smlouvy a číslování podle Lisabonské smlouvy v uvedeném pořadí

8

ostatních článků v tomto oddíle, postrádá celé spojení „občan Unie“ a obsahuje pouze výraz „občan“. Čl. 138e pak obsahuje stručnou úpravu Ombudsmana, jeho volbu a odvolání. Vše ostatní upraví prováděcí předpisy, jejichž přijetím se pověřuje Evropský parlament.

3.3.2 Ostatní smlouvy Další smlouvy měly na ombudsmana minimální vliv. Amsterodamská smlouva, přijata v roce 1997, přečíslovala články, které jej upravují a čl. 21 rozšířila o třetí větu. Tato věta poskytuje právo každému občanu Unie obracet se na Ombudsmana v jednom z jazyků uvedených v článku 31418 a povinnost úřadu odpovědět ve stejném jazyce. Smlouva z Nice se ombudsmana přímo nijak nedotkla. Lisabonská smlouva Lisabonská smlouva z formálního hlediska opět přečíslovala články a přejmenovala smlouvu, která jej upravuje, na Smlouvu o fungování EU. Rozsah působnosti evropského ombudsmana je dán institucemi a orgány Společenství. Lisabonská smlouva mezi tyto instituce zakotvuje Evropskou radu a tím rozšiřuje prostor, ve kterém může ombudsman provádět svá šetření. Zároveň se zde objevuje nová formulace, kdy namísto „institucí a orgánů Společenství“ užívá výrazu „orgány, instituce nebo jiné orgány Unie“. Opět se jedná o rozšíření mandátu evropského veřejného ochránce práv vůči nesprávnému úřednímu postupu.19 Důležitou skutečností bylo přijetí Listiny základních práv Evropské Unie jako součásti Lisabonské smlouvy. Listina sama o sobě byla vytvořena již v roce 2000 a ještě téhož roku ratifikována. Její právní status ale byl neurčitý20 a byla považována za vlivnou součást tzv. soft law21. Až s Lisabonskou smlouvou získává plnou právní závaznost. Podstatnými jsou pro ombudsmana články č. 41 a č. 43. Článek 43 jej zmiňuje přímo: 18

Čl. 314 konsolidovaného znění Smlouvy o založení ES se týká platnosti znění smlouvy a říká, že smlouva je platná v jazyce anglickém, dánském, finském, francouzském, irském, italském, německém, nizozemském, portugalském, řeckém, španělském a švédském. Lisabonská smlouva změnila odkaz na čl. 55 konsolidovaného znění Smlouvy o EU, čímž se výčet rozšířil o jazyk bulharský, český, estonský, litevský, lotyšský, maďarský, maltský, polský, rumunský, slovenský, slovinský.

19

The European Ombudsman: annual report 2009, str. 73

20

CRAIG, Paul. EU law : text, cases, and materials. 4. vydání. Oxford: Oxford Univerzity Press, 2008. 1392 s. ISBN 978-0199249435. 21

„Pravidla, která nejsou právně závazná, ale mají určité právní účinky.“ SENDEN, Linda. Soft Law in European Community Law. Oxford: Hart Publishing, 2004. 533 s. ISBN 978-1841134321., str. 111

9

„Každý občan Unie a každá fyzická osoba s bydlištěm nebo právnická osoba se sídlem v členském státě má právo obracet se na evropského veřejného ochránce práv v případě nesprávného úředního postupu orgánů, institucí nebo jiných subjektů Unie, s výjimkou Soudního dvora Evropské unie při výkonu jeho soudních pravomocí.“ Jedná se víceméně o zopakování formulace obsažené již ve Smlouvě o fungování EU. Na rozdíl od ní ale užívá výrazu „občan Unie“. Článek 41 Listiny se ombudsmana týká jen nepřímo. Pojednává o právu na řádnou správu. Jedná se o velmi obecný termín, jenž může být různě interpretován. Veřejný ochránce práv v roce 2001, ihned po vyhlášení Listiny, zahájil šetření z vlastní iniciativy, jehož výsledek později EP přijal jako usnesení o schválení Kodexu řádné správní praxe22. Kodex si dává za úkol vytyčit, co by právo na řádnou správu uvedené v Listině mělo znamenat v praxi.

3.4

Prováděcí předpisy

Výše uvedené zdroje fungují jako obecný rámec evropského ombudsmana na nejvyšší právní úrovni. Mnoho ustanovení je ale samo o sobě neaplikovatelných, nebylo-li by dále provedeno. Za tímto účelem Evropský parlament přijal několik usnesení a dalších právních předpisů, jenž slouží ombudsmanu zejména v jeho praktickém výkonu činnosti.

3.4.1 Jednací řád Evropského parlamentu V obecné rovině můžeme chápat jednací řád jako soubor právních norem, který upravuje postupy a procesy dané instituce. Jednací řád EP byl přijat na základě čl. 232 Smlouvy o fungování EU a byl mnohokrát novelizován. V oblasti sekundárního práva se jedná o stěžejní dokument úpravy evropského ombudsmana. Vlastní ustanovení obsahují spíše základní úpravu, podrobnosti stanoví dva dokumenty, rozebrány níže, jenž jsou přílohou Jednacího řádu EP. Veřejného ochránce práv se dotýká hlava IX a její tři články (čl. 204, 205, 206). Jak napovídá úvodní obecná definice, upravuje hlavně volbu (čl. 204) a odvolání z úřadu (čl. 206). Článek 205 adaptuje činnost evropského ombudsmana, i když ve velmi omezené míře a spíše odkazuje na dokumenty v příloze XI. Vysvětlení skutečnosti, proč je ombudsman upraven právě zde, je nasnadě. V úvodu jsem evropského veřejného ochránce práv pojmenoval jako ombudsmana pravého, tzn. 22

Celým názvem Evropský kodex řádné správní praxe, přijat 6. září 2001 Evropským parlamentem

10

moci zákonodárné, na základě článku 228 Smlouvy o fungování EU. Ten mimo jiné říká, že: „Evropský veřejný ochránce práv volený Evropským parlamentem…“. Parlament provedl toto ustanovení právě zakotvením procesu volby a v souvislosti i dalších skutečností v Jednacím řádu.

3.4.2 Statut evropského veřejného ochránce práv23 Statutem rozumíme nařízení Evropského parlamentu, predikováno čl. 228, odst. 4, který ukládá Evropskému parlamentu přijmout „zvláštním legislativním postupem formou nařízení, po obdržení stanoviska Komise a se souhlasem Rady statut a obecné podmínky pro výkon funkce veřejného ochránce práv“. Je tedy jedním ze dvou základních úprav pro výkon činnosti. Podle Jednacího řád EP čl. 205, upravující činnost ombudsmana, je jeho přílohou XI. Je také přílohou č. 1 této práce. Existovalo mnoho skutečností a postupů, které bylo třeba podrobně upravit. Preambule statutu říká, že rozhodnuto bylo s ohledem na potřebu: „určit podmínky, za kterých může být veřejnému ochránci práv podána stížnost, a vymezit vztahy mezi výkonem funkce veřejného ochránce práv a soudními či správními řízeními; stanovit postupy pro případ, že šetření prováděná veřejným ochráncem práv odhalí případy nesprávného úředního postupu; že veřejný ochránce práv musí vykonávat funkci zcela nezávisle; že veřejný ochránce práv a jeho zaměstnanci jsou povinni udržovat v tajnosti všechny informace a další ustanovení24

3.4.3 Prováděcí ustanovení Prováděcími ustanoveními nazýváme rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv, kterým se přijímají prováděcí předpisy. Jedná se o druhý dokument, důležitý pro výkon činnosti. Jak již bylo zmíněno, nejedná se tentokrát o předpis přijatý Evropským parlamentem, ale ombudsmanem samotným. Nynější podoba je z roku 2002, pozměněna rozhodnutím z roku 2004. Tato ustanovení byla přijata na základě čl. 14 Statutu, jenž k jejich přijetí zmocňuje veřejného ochránce práv, a doplňují úpravu zakotvenou ve Statutu. Je také přílohou č. 2 této práce.

23

Rozhodnutí Evropského parlamentu o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv - Přijato Parlamentem dne 9. března 1994 (Úř. věst. L 113, 4.5.1994, s. 15) platné ve znění pozdějších úprav (Úř. věst. L 92, 9.4.2002, s. 13; Úř. věst. L 189, 17.7.2008, s. 25). 24

Preambule Statutu Evropského veřejného ochránce práv – příloha č. 1

11

3.4.4 Evropský kodex řádné správní praxe Dne 6. září 2001 přijal Evropský parlament usnesení o schválení Kodexu řádné správní praxe, který by orgány a instituce Evropské unie, jejich správní orgány a úředníci měli dodržovat při styku s veřejností.25 Kodex byl přijat na základě návrhu, který vypracoval veřejný ochránce práv v souvislosti s čl. 41 Listiny.26 Zároveň Evropský parlament přijal usnesení, jímž vyzývá evropského ombudsmana, aby „Kodex používal při zkoumání, zda dochází k nesprávnému úřednímu postupu, s cílem uvést v platnost právo občanů na řádnou správu podle článku 41 Listiny. Proto veřejný ochránce práv při zkoumání případů údajného nesprávného úředního postupu náležitě přihlíží k pravidlům a zásadám obsaženým v Kodexu.“27 S ohledem na výše uvedené, jedná se o předpis, který není právně závazný. Jedním dechem je ale nezbytné dodat, že se evropský ombudsman vyslovil, že se cítí být tímto kodexem vázán.

3.5 Jmenování a ukončení funkce evropského veřejného ochránce práv Volba i skončení funkce veřejného ochránce práv je určitým způsobem upravena ve všech právních předpisech zmíněných výše, tj. na všech úrovních evropského práva.

3.5.1 Volba Evropský veřejný ochránce práv je podle volen Evropským parlamentem. Poslanci EP jej volí po každých volbách do EP na dobu jejich funkčního období. Může být zvolen opakovaně.28 Obecné podmínky pro výkon funkce jsou definovány Statutem. Článek 6 požaduje „osoby, které jsou občany Evropské unie, mají plná občanská a politická práva, poskytují veškeré záruky nezávislosti, splňují podmínky požadované pro výkon nejvyšších soudních funkcí ve své zemi nebo mají obecně uznávané zkušenosti a způsobilost pro výkon funkce veřejného ochránce práv.“ Občanskými a politickými právy rozumíme práva obsažená v Listině. Garance nezávislosti lze spatřit zejména v jeho dosavadních zkušenostech a morálních vlastnostech. Důležité je abstrahovat od jakýchkoliv předpokladů možných nátlaků politické či ekonomické povahy. Třetí 25

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-08]. Evropský kodex řádné správní praxe. Dostupné z WWW: .

26

Viz kapitola „ostatní smlouvy“

27

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-08]. Evropský kodex řádné správní praxe. Dostupné z WWW: .

28

Čl. 228, odst. 1 a 2

12

podmínka zřetelně požaduje člověka zkušeného v dané oblasti (např. současný evropský veřejný ochránce práv působil 5 let jako ombudsman řecký a má náležité vzdělání29). Na počátku každého volebního období, ihned po svém zvolení, vyzve předseda EP k předložení nominací na úřad veřejného ochránce práv a stanoví lhůtu pro jejich předložení.30 Uvedené informace se zveřejňují v Úředním věstníku Evropské unie.31 Nominovaní kandidáti musí splňovat tyto podmínky: podpora kandidátů musí být alespoň 40 poslanců, kteří jsou nejméně z dvou členských států, a každý poslanec může zároveň podporovat pouze jednoho kandidáta. Je rovněž nezbytné, aby uchazeč předložil všechny podklady, které jsou vyžadovány předpisy o evropském veřejném ochránci práv. To se týká požadavků uvedených v čl. 6 Statutu. Poté jsou nominace předány příslušnému výboru32, který může požádat o slyšení kteréhokoliv kandidáta a poslanci EP mají právo se těchto slyšení účastnit. Seznam nominací je postoupen plénu EP, který o něm hlasuje. Minimální kvórum pro platnost hlasování je nejméně polovina všech poslanců. Hlasování o veřejném ochránci práv je tajné a podmínkou úspěšného zvolení je obdržení většiny odevzdaných hlasů. Pokud není této většiny dosaženo ve dvou kolech, následuje třetí kolo, kam postupují dva kandidáti s nejvyšším počtem hlasů v druhém kole. Nastane-li mezi nimi rovnost, je rozhodnuto ve prospěch staršího kandidáta. Zvolená osoba pak musí složit přísahu před Soudním dvorem. V ní se podle čl. 6, odst. 2 „slavnostně zavazuje, že bude vykonávat svou funkci zcela nezávisle a nestranně a plnit po celou dobu výkonu funkce i po jejím ukončení povinnosti z ní vyplývající, zejména povinnost čestného a zdrženlivého jednání při přijímání některých funkcí nebo některých výhod po skončení výkonu funkce veřejného ochránce práv“.

3.5.2 Ukončení funkce Mandát ombudsmana končí za běžných podmínek uplynutím jeho funkčního období nebo odstoupením. V těchto dvou případech ale vykonává svoji funkci až do okamžiku, kdy je jmenován jeho nástupce. 29

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-10]. Životopis Nikiforos Diamandouros. Dostupné z WWW: .

30

Článek 204, odst. 1 Jednacího řádu Evropského parlamentu

31

EUR - Lex [online]. 2011 [cit. 2011-04-10]. Úřední věstník Evropské unie. Dostupné z WWW: .

32

Příslušným je v této věci Petiční výbor

13

Jednací řád EP ale stanoví třetí možnost, která dovoluje odvolat veřejného ochránce práv proti jeho vůli. Vymezuje ji článek 206: „Jedna desetina všech poslanců může žádat odvolání veřejného ochránce práv, jestliže již nesplňuje podmínky stanovené pro výkon úřadu nebo jestliže se dopustí závažného pochybení.“33 Minimální kvórum pro platnost hlasování je jako u volby nejméně polovina všech poslanců. „Jestliže je výsledkem hlasování schválení žádosti o odvolání veřejného ochránce práv a on následně neodstoupí ze svého úřadu, předseda nejpozději na následujícím dílčím zasedání požádá Soudní dvůr, aby neprodleně vydal rozhodnutí o odvolání veřejného ochránce práv.“34

3.6

Organizace a vnitřní struktura úřadu

Evropský ombudsman je monokratický orgán, který, na rozdíl od jiných ombudsmanů (např. český veřejný ochránce práv), nemá ustanoveného žádného zástupce. 35

3.6.1 Osoba ombudsmana K prvnímu ustanovení evropského ombudsmana došlo 12. července 1995. Byl jím jmenován bývalý finský ombudsman a ministr spravedlnosti Jacob Söderman.36 Znovu zvolen byl v roce 1999. Svůj mandát, který měl původně trvat do roku 2004, předčasně ukončil a z vlastní iniciativy odešel již o rok dříve. Nahrazen byl Nikiforosem Diamandourosem, řeckým profesorem politologie a taktéž národním ombudsmanem37, který stojí v čele úřadu dodnes. V roce 2005 a 2010 mu byla funkce ve volbě potvrzena. Zvolení do úřadu evropského ombudsmana s sebou nese omezení v profesním životě. Po dobu své funkce nesmí veřejný ochránce práv vykonávat žádnou jinou politickou nebo správní funkci ani jinou výdělečnou či nevýdělečnou profesionální činnost.38 Co se týká platů a náhrad, je veřejný ochránce práv postaven na roveň soudci soudního dvora Evropských společenství.39

33


34


35

G. Kucsko-Stadlmayer – European Ombudsman-Institutions, Spriger 2008, str. 172

36

Jacob Soderman [online]. 2007 [cit. 2011-04-15]. Curriculum Vitae. Dostupné z WWW:

37

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-10]. Životopis Nikiforos Diamandouros. Dostupné z WWW: .

38

Článek 10, odst. 1 Statutu

39


14

3.6.2 Sídlo Sídlo evropského ombudsmana zmiňují až prováděcí předpisy, primární právo se tomuto tématu vůbec nevěnuje. Úpravu najdeme ve Statutu, který nám ve svém čl. 13 říká, že: „Sídlem veřejného ochránce práv je sídlo Evropského parlamentu.“ Pokud se ale podíváme do Protokolu o umístění sídel orgánů a některých institucí, subjektů a útvarů EU40, zjistíme, že má Evropský parlament tři různá sídla. „Štrasburk, kde se konají plenární zasedání, která trvají 12 měsíců, včetně zasedání o rozpočtu. Doplňující plenární zasedání se konají v Bruselu. Výbory Evropského parlamentu zasedají v Bruselu. Generální sekretariát Evropského parlamentu a jeho útvary sídlí v Lucemburku.“41 Bráno striktně podle uvedených předpisů, měl by taktéž ombudsman sídlit v těchto městech. Ve skutečnosti ale ombudsman sídlí pouze v jednom městě a to ve francouzském Štrasburku.42

3.6.3 Tým evropského ombudsmana Veřejnému ochránci práv je nápomocen sekretariát, jehož vedoucího sám jmenuje.43 Zajišťuje pro něj zejména úkony spojené s řešením stížností, které je ombudsman povinen přijímat ve všech jazycích Evropské unie44 tj. ve 23 jazycích45. Sekretariát je tvořen Generálním tajemníkem s vlastním týmem, právním odborem, které je tvořeno čtyřmi právními odděleními po 4 právnících a na závěr administrativním a finančním oddělením, pod které spadá personalistika, finance, rozpočet, skupina pro komunikaci, skupina pro média, podniky a občanskou společnost a správa registratury. Generální tajemník je odpovědný za strategické plánování úřadu a kontrolu obecné administrativy, radí veřejnému ochránci práv v otázkách právní strategie, koordinuje vztahy s ostatními institucemi a zejména pak vztahy s národními veřejnými ochránci práv.46 Právní odbor má hlavní úkol analyzovat stížnosti a provádět následná šetření, pod vedením vedoucího

40

Přijat na základě smlouvy o fungování EU čl. 341

41

Článek 1, odst. 1 protokolu o umístění sídel orgánů a některých institucí, subjektů a útvarů EU

42

V Bruselu se navíc nachází dislokovaná kancelář evropského ombudsmana

43

Článek 11, odst. 1 prováděcích předpisů

44

Článek 15, odst. 1 prováděcích předpisů

45

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-15]. Tým evropského veřejného ochránce práv. Dostupné z WWW: 46


15

právního odboru. Administrativní a finanční oddělení pak má na starosti vše ostatní, co přímo nesouvisí s posuzováním stížností a vedením šetření. 47 Volná stálá pracovní místa v sekretariátu evropského veřejného ochránce práv jsou obsazována prostřednictvím interního převedení z jiných orgánů či institucí Společenství nebo náboru ze seznamů vhodných uchazečů sestavených na základě otevřených výběrových řízení pořádaných Úřadem pro výběr personálu Evropských společenství (EPSO). Zaměstnanci jsou vždy převáděni se zárukou, že budou přijati zpět do své původní instituce.48 Volná dočasná pracovní místa jsou obsazována zejména na základě seznamů, které vytvořil úřad EPSO. 49 Na základě čl. 10, odst. 3 Statut se na veřejného ochránce práv vztahují články 12, 13, 14, 15 a 18 Protokolu o výsadách a imunitách Evropské unie a těmito výsadami disponují také právě členové sekretariátu ombudsmana. Pro představu uveďme například čl. 13, podle kterého: „Úředníci a jiní zaměstnanci jsou osvobozeni od vnitrostátních daní z platů, mezd a požitků, které jim poskytují Společenství.“

3.6.4 Logo Vizuální podoba současného loga evropského ombudsmana byla Obrázek 1 Logo představena v září roku 2010. Jeho účelem je reprezentovat identitu a hodnoty úřadu. Modrá a žlutá barva byla vybrány, aby evokovali evropskou vlajku. Tvar kruhu představuje jednotu a shodu. Obousměrné šipky uvnitř tohoto kruhu vyjadřují výměnu a dialog, což jsou hlavní rysy metody práce evropského veřejného ochránce práv. Vrstvené šipky tvoří rovnítko, které symbolizuje rovnost a spravedlnost.50

47

The European Ombudsman: annual report 2009, str. 92-93

48


49

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-17]. Nábor pracovníků. Dostupné z WWW: .

50

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-25]. Vizuální podoba loga evropského veřejného ochránce práv. Dostupné z WWW: .

16

3.6.5 Financování úřadu a kontrola rozpočtu Rozpočet evropského veřejného ochránce práv je samostatným oddílem rozpočtu EU. Finanční nařízení51 ombudsmanu ukládá do 1. července vypracovat odhad očekávaných příjmů a výdajů úřadu pro další rok. Takovou povinnost mají všechny instituce EU, v rámci schvalování unijního rozpočtu. Podle výroční zprávy52 je rozpočet veřejného ochránce práv dělen na tři hlavy: „Hlava 1 obsahuje platy, příspěvky a další výdaje spojené se zaměstnanci. Hlava 2 obsahuje výdaje na budovy, nábytek a zařízení a další provozní výdaje. Hlava 3 obsahuje výdaje spojené s obecnými činnostmi, které úřad vykonává“. Výdaje v roce 2009 činily 8 906 880 eur. Pro srovnání nárůstu rozpočtu uveďme výši z roku 1995, kdy měl hodnotu 1 200 00 eur.53 Nutno podotknou, že nárůst rozpočtu je spojen s odpovídajícím nárůstem práce. Stejně jako ostatní instituce EU podléhá úřad veřejného ochránce práv auditu Evropského soudního dvora. Zároveň má úřad vlastního interního auditora, který průběžně provádí pravidelné kontroly systémů vnitřní kontroly a finančních operací úřadu.54

3.7

Činnost evropského veřejného ochránce práv

Výkonem funkce veřejného ochránce práv se zabývá článek 205 Jednacího řádu EP. Nikterak velké podrobnosti nestanovuje a rovnou se odvolává na Přílohu XI. Jednacího řádu EP. Ihned v prvním článku Statutu jsou stanoveny dva důležité principy, kterými se musí ombudsman řídit: plnění své funkce při respektování pravomocí ostatních orgánů a institucí a nemožnost zasahovat do soudního řízení ani zpochybňovat důvodnost rozhodnutí soudu. Mezi ombudsmanovy pravomoci obecně patří, evropského veřejného ochránce práv nevyjímaje55, právo nahlížet či žádat podklady a součinnost od ostatních orgánů. Prve jmenované pravidlo jej zavazuje v rámci uplatňování této pravomoci nenarušovat jejich kompetence. Druhý z uvedených principů ombudsmana jasně

51

Nařízení Rady 1605/2002 v platném znění

52


53

The European ombudsman - Origins Establishment, Evolution, Office for official Publications of European Communities, 2005 – chapter 13 by Juan Manuel Fabra Vallés, str. 213

54


55


17

vymezuje vůči soudní moci. Často může být veřejný ochránce práv považován za konkurenta moci soudní. Skutečnost je taková, že vedle sebe působí paralelně, ale nekonkurují si.56 Naopak, pokud ombudsman zjistí, že v daném případu byl zahájen soudní proces, ihned ukončí svoje aktivity.

3.7.1 Cíl činnosti Cíl činnosti veřejného ochránce práv je definován jako přispívání k odhalování nesprávného úředního postupu při činnosti orgánů a institucí Unie s výjimkou Soudního dvora a Tribunálu57 při výkonu jejich soudní pravomoci (jak vyplývá z výše uvedeného principu) a doporučování nápravných opatření.58

3.7.2 Vyšetřovací pravomoci Pravomoci svěřené evropskému veřejnému ochránci práv vyjmenovává čl. 5 prováděcích ustanovení. Umožňují ombudsmanovi vykonávat svoji funkci a dosahovat výsledků. Nahlížení do spisů a dokumentů Jako jednu z nejvýznamnějších pravomocí můžeme hned na úvod uvést již zmíněné oprávnění požadovat po orgánech a institucích Unie a orgánech členských států, aby mu v přiměřené době poskytly pro účely šetření informace nebo dokumenty. Může taktéž nahlížet do příslušných spisů dotyčného orgánu. V tomto případě musí být stěžovatel informován, že ombudsman do spisu nahlédl. Mnoho dokumentů a informací, jenž si veřejný ochránce práv vyžádá od orgánů a institucí Společenství, případně členských států podléhá jistému stupni důvěrnosti. Je proto nezbytné, aby tyto orgány a instituce jasně stanovily, které považují za důvěrné. Statut ombudsmanu ukládá, aby si s dotyčnými orgány stanovil podmínky, za kterých bude s utajovanými materiály zacházet. K dokumentaci členského státu podléhající předpisům o utajení může být umožněn přístup dotčenými orgány či institucemi až po předchozím souhlasu tohoto členského státu. Veřejný ochránce práv a jeho zaměstnanci 56

PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda: I. díl Obecná státověda. 1. vydání. Praha: Linde, 1998. 368 s. ISBN 80-7201-141-3 str. 355 57

Jedná se o původní Soud prvního stupně, přejmenovaný Lisabonskou smlouvou, ale Statut na změny v Lisabonské smlouvě nereagoval, tudíž je v něm stále nazýván jako Soud prvního stupně 58


18

mají povinnost nesdělovat tyto informace a dokumenty, se kterými byli seznámeni v rámci svých šetření. Jedná se o dokumenty ve smyslu nařízení č.1049/2001, dokumenty, jichž zveřejnění by bylo v rozporu s evropským právem chráněným právem na ochranu osobních údajů nebo dokumenty, které by mohly poškodit stěžovatele či jinou zúčastněnou osobu. Pro posledně zmíněné dokumenty platí důležitá výjimka: „Jestliže se veřejný ochránce práv v rámci šetření dozví o skutečnostech, jež podle jeho názoru spadají do oblasti trestního práva příslušné vnitrostátní orgány…a spadá-li případ do jejich pravomocí, příslušné orgány či instituce Společenství…“59. Nařízení EP a Rady č.1049/2001 se týká přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise. Statut ombudsmana zavazuje nakládat se žádostmi o informace, neuvedené v předchozím odstavci, v souladu s podmínkami uvedených v tomto nařízení. Orgány členských států musí poskytnout veřejnému ochránci práv veškeré informace, které mohou objasnit případy nesprávného úředního postupu. Děje se tak skrze prostřednictvím stálých zastoupení členských států u Evropské unie. Opět existuje výjimka, kdy státy nejsou povinny tyto informace vydat. K této situaci dochází, jsou-li informace kryty předpisy o mlčenlivosti nebo ustanoveními zabraňující jejich předání. Stát pak může tyto informace uvolnit pouze z vlastního uvážení. Předkládání důkazů, místní šetření a odborné posudky Ombudsman může požádat úředníky a ostatní zaměstnance orgánů nebo institucí Společenství o předložení důkazů. Vyžaduje-li to povaha případu, může si vyžádat studie nebo odborné posudky, které považuje za nezbytné.

3.7.3 Průběh a úkony v řízení Stěžejním nástrojem při výkonu funkce ombudsmana je stížnost. Oprávnění ji podat má každý občan Evropské unie nebo každá fyzická nebo právnická osoba s bydlištěm nebo sídlem v členském státě Evropské unie.60 Rovněž je ombudsmanu článkem 2, odst. 8 dovoleno zabývat se stížností, která se týká pracovních vztahů mezi orgány a institucemi Společenství a jejich úředníky a ostatními zaměstnanci. Je k tomu ale oprávněn pouze tehdy, vyčerpala-li dotyčná osoba všechny možnosti vnitřních 59


60


19

správních žádostí a stížností (Statut zmiňuje zejména postupy podle čl. 90, odst. 1 a 2 služebního řádu61). Je rovněž nezbytné, aby již uplynula lhůta pro odpověď ze strany orgánů, jimž byla věc předložena. Ombudsman zahajuje šetření z vlastní iniciativy nebo častěji právě na základě podané stížnosti, která by měla splňovat určité náležitosti. Je třeba, aby bylo jasné, oč v ní jde a kdo ji podává. Zároveň musí být předložena do dvou let ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o skutečnostech, kterých se stížnost týká. Veřejný ochránce práv se naopak zavazuje informovat stěžovatele v co nejkratší době o vyřízení jeho stížnosti. Dříve než je zahájeno vlastní šetření, rozhodne ombudsman o přípustnosti stížnosti. Shledá-li ji nepřípustnou nebo nespadající do jeho působnosti, ukončí řízení. Může však stěžovateli doporučit, aby se obrátil na jiný orgán. Přípustnost stížnosti ale ještě neznamená automatické postoupení k šetření. Veřejný ochránce práv se také musí vypořádat s odůvodněním stížnosti. Nedostatek důvodů má za následek, obdobně jako v otázce přípustnosti, ukončení řízení. V opačném případě ombudsman informuje stěžovatele a dotyčný orgán. Orgánu zašle kopii stížnosti a požádá jej o vydání stanoviska ve lhůtě 3 měsíců. To je ihned postoupeno stěžovateli, který má prostor pro připomínky a to opět v určité lhůtě, která by neměla překročit 1 měsíc. Podle vlastního uvážení může ombudsman provést další šetření. Po jeho dokončení případ uzavře odůvodněným rozhodnutím a informuje obě strany. Pokud ombudsman shledal úřední postup nesprávným, usiluje ve spolupráci s dotyčným orgánem o pokud možno smírné řešení pro uspokojení, aby pochybení napravil a uspokojil stěžovatele. Nepodaří-li se však dosáhnout tohoto řešení, vypracuje ombudsman zprávu s návrhy doporučení nebo případ uzavře odůvodněným rozhodnutím, které může obsahovat „kritickou poznámku“62. Institut kritické poznámky umožňuje ombudsmanovi vyjádřit nesouhlas, pokud již není možné, aby dotyčný orgán napravil nesprávný úřední postup nebo v případě nesprávného úředního postupu, jenž nemá žádné obecné důsledky. Pro sepsání zprávy s návrhy doporučení se veřejný ochránce práv rozhodne, má-li za to, že je možné, aby dotyčný orgán nesprávný úřední postup napravil. Zvolí jej taktéž v případě, kdy má uvedená skutečnost obecné důsledky. V obou případech zprávu zašle 61

Regulation No. 31 (Úř. věst. 45, 14. 6. 1962, s. 1385) – Služební řád úředníků evropských společenství

62

Článek 17 prováděcích předpisů

20

zúčastněným stranám a vyžádá si podrobné stanovisko. Pokud jej ombudsman shledá neuspokojivým, má možnost vypracovat zvláštní zprávu pro Evropský parlament o případu. Může obsahovat i ombudsmanovo doporučení.

3.8

Vztahy vůči institucím EU a dalším subjektům

Působnost ombudsmanova mandátu se dotýká případů nesprávného úředního postupu orgánů, institucí a jiných subjektů Unie, s výjimkou Soudního dvora Evropské unie při výkonu jeho soudních pravomocí.63 Jedná se tedy o široký výčet institucí, nicméně normativně jsou upraveny pouze vztahy s Evropským parlamentem, jakožto jeho supervizorem. Ostatní vztahy buďto neexistují nebo spíše nejsou vůbec upraveny. Evropský ombudsman proto vyvíjí aktivity, jejichž účelem je vytvářet vztahy s ostatními institucemi, zajistit účinné řešení stížností, sdílet osvědčené postupy a v neposlední řadě zvyšovat povědomí o úloze veřejného ochránce práv při prosazování dobré správy.64 Záběr veřejného ochránce práv přesahuje možnosti této práce, na následujících řádcích proto uvedu alespoň ty nejdůležitější instituce a vztah k nim.

3.8.1 Evropský parlament Jak již bylo uvedeno, vztah evropského ombudsmana vůči Evropskému parlamentu je velmi specifický. Evropský parlament volí veřejného ochránce práv, který se Parlamentu zodpovídá a to zejména prostřednictvím výročních zpráv nebo formou zvláštních zpráv65 V úvodu této práce zazněla zmínka o odpovědnosti veřejného ochránce práv vůči Evropskému parlamentu. Zakotvuje ji jak Smlouva o EU, tak Prováděcí ustanovení, které stanoví některé podrobnosti.66 Zajímavé je nahlédnout na vztah a rozdílné

63

Podle článku 228, odst. 1 Smlouvy o fungování EU

64

The European ombudsman: Annual report 2009, str. 73

65

Článek 8, odst. 4 prováděcích ustanovení

66

Článek 11 stanoví: 1. Veřejný ochránce práv podává o své činnosti jako celku, včetně výsledků svých šetření výroční zprávu Evropskému parlamentu. 2. Pokud to považuje za potřebné pro plnění svých úkolů podle Smluv a statutu, může veřejný ochránce práv kromě zvláštních zpráv vypracovaných podle čl. 8 odst. 4 výše vypracovat jiné takové zvláštní zprávy pro Evropský parlament. 3. Výroční a zvláštní zprávy veřejného ochránce práv mohou obsahovat doporučení, pokud to veřejný ochránce práv považuje za potřebné pro plnění svých úkolů podle Smluv a statutu.

21

postavení těchto institucí přímo z pohledu evropského ombudsmana, který svůj názor vyjádřil při projevu před EP u příležitosti jednání o výroční zprávě evropského veřejného ochránce práv za rok 2009. Nikiforos Diamandouros uvedl: „Jak parlament, tak veřejný ochránce práv mají zajistit, aby občané EU mohli plně využít svých práv, nicméně, každý se o to staráme jinak. Mandát ombudsmana je omezenější, protože já se zabývám pouze stížnostmi proti evropským institucím, zatímco vy se můžete zabývat i tím, co dělají členské státy. EP je svrchovaný politický orgán a může se tedy zabývat peticemi, které žádají novelizovat zákony nebo přijímat zákony nové. Zatímco já se zabývám pouze příklady špatné správy a jejich nápravy. Na rozdíl od soudních rozhodnutí, rozhodnutí ombudsmana nejsou právně závazná. Mohu se pouze snažit evropské instituce přesvědčit, aby se drželi mých doporučení nebo dosáhnout smírčího řešení, které uspokojí obě dvě strany. Když evropské instituce odmítnou poslouchat mé nařízení, tak je důležité, aby se ombudsman mohl obrátit na parlament a požádat jej o podporu. Jsem velice vděčný za to, že mi parlament podporu dává.“67 Za vztahy mezi veřejným ochráncem práv a Evropským parlamentem je zodpovědný parlamentní Petiční výbor. Rovněž také vypracovává zprávu o výroční zprávě ombudsmana.

3.8.2

Ostatní orgány a instituce EU

Evropská komise je institucí, na kterou si občané EU nejčastěji stěžují. V roce 2009 se jí dotýkalo více než 56%68 zahájených šetření, a aby byly tyto případy uspokojivě vyřízeny, dochází k početným jednáním mezi veřejným ochráncem práv a zástupci Komise. Konkrétně jsou to pravidelné schůzky ředitele právního odboru veřejného ochránce práv s ředitelem zodpovídajícím za interinstitucionální vztahy na generálním sekretariátu Komise. Důležitá je rovněž stále posilující spolupráce skrze síť Solvit. Jedná se o systém, který vytvořila Evropská komise za účelem „spolupráce při řešení problémů vznikajících v důsledku nesprávné používání právních předpisů v oblasti vnitřního trhu ze strany orgánů veřejné moci“69. Ombudsman tuto spolupráci posiluje i 67

Doslovný přepis projevu evropského ombudsmana před evropským parlamentem ze dne 25.11.2010.

68

Výsledky provedených šetření. In Přehled činnosti Evropského veřejného ochránce práv [online]. Strasbourg : Pierre Roesch, 2010 [cit. 2011-04-26]. Dostupné z WWW: . ISSN 1831-3531.

69

Evropská komise [online]. 1995 [cit. 2011-04-20]. Solvit. Dostupné z WWW:

22

rozšiřováním povědomí o Solvitu mezi národními ombudsmany. Dalším projektem koordinovaným a spolufinancovaným Evropskou komisí, na které se jistou měrou veřejný ochránce práv podílí, je síť a kontaktní centra Europe Direct. Jedná se o informační síť, která „zastává funkci prostředníka mezi Evropskou unií a jejími občany v regionech. Úkolem Europe Direct je šířit povědomí a informace o Evropské unii a aktivně podporovat diskuzi o jejích aktivitách na místní a regionální úrovni.“70 Cílem ombudsmanových aktivit vůči tomuto programu je, aby kontaktní centra byla maximálně informována o činnosti evropského veřejného ochránce práv a Evropské sítě veřejných ochránců práv a občané tak mohli být přímo nasměrováni na správný postup zjednání nápravy. Komise má rovněž možnost ovlivnit Statut evropského veřejného ochránce práv, k němuž podle jeho preambule vydává stanovisko71. Podobně jako v předchozím případě, i Rada Evropské unie má pravomoci vůči veřejnému ochránci práv. Na rozdíl od Komise nedává stanovisko, ale udílí souhlas v souvislosti s přijetím Statutu, případně jeho revizí. Evropský úřad pro výběr personálu (EPSO) nepatří k základním orgánům Evropské unie, ale díky jeho postavení a vztahu k občanům EU se řadí na třetí místo v počtu stížností. Ombudsmanovy aktivity v poslední době ovlivnily zejména transparentnost procesu výběru, nynější kroky EPSO by měly dosáhnout modernizace náborové procedury a jsou doprovázeny účastí na diskuzi zástupci z úřadu veřejného ochránce práv.

3.8.3 Evropská síť veřejných ochránců práv Evropská síť veřejných ochránců práv je složena z 94 úřadů v 32 zemích72. „Síť se skládá z úřadů národních a regionálních veřejných ochránců práv a podobných orgánů členských států Evropské unie, zemí žádajících o členství v EU a některých dalších evropských zemích, jakož i Evropského veřejného ochránce práv a Petičního výboru Evropského parlamentu. Všechny úřady národních veřejných ochránců práv a 70

Europe Direct Česká republika [online]. 2011 [cit. 2011-04-26]. O Europe Direct. Dostupné z WWW: .

71

Pravomoc vydávat stanovisko je zde sice uvedena, ale jedná se spíše o deklarování či zdůraznění toho, co je zakotveno v primárním právu.

72

Vztahy s veřejnými ochránci práv a obdobnými institucemi. In DIAMANDOUROS , Nikiforos . Výroční zpráva 2009 Evropský veřejný ochránce práv [online]. Strasbourg : Pierre Roesch, 2010 [cit. 2011-04-27]. Dostupné z WWW:.

23

obdobných orgánů sítě jmenovali svého úředníka, který působí jako kontaktní osoba pro ostatní členy sítě.“73 Síť byla založena v roce 1996 jako nástroj usnadňující mezinárodní spolupráci při řešení případů. Zvláštní důležitost má pro evropského veřejného ochránce práv, neboť mu umožňuje rychle a účinně řešit stížnosti, které nespadají do jeho působnosti. Výměna zkušeností a postupů probíhá na společných seminářích, v pravidelných bulletinech či informační zpravodajskou službou.

73

Evropský veřejný ochránce práv [online]. c1995 [cit. 2011-04-27]. Evropská síť veřejných ochránců práv. Dostupné z WWW: .

24

4 Praktická část V předchozích kapitolách jsme se zabývali historií ombudsmanského úřadu a jeho typologiemi. Rozebrali jsme si právní úpravu ombudsmana evropského, strukturu jeho úřadu či pravomoci, kterými disponuje. Nyní se podíváme na to, kolik řeší ombudsman stížností, s malým statistickým exkurzem do historie, či jaká je úspěšnost jeho řešení. Hlavně si ale rozebereme problém pozdních plateb Evropské komise, k němuž již ombudsman za dobu své existence několikrát vyjadřoval, prošetřoval jej a stále jej považuje za naléhavý.

4.1

Přehled zkoumaných stížností

V roce 200974 bylo podáno 3098 stížností, což je pokles o 9 % oproti roku 2008. Bylo zjištěno, že 727 stížností spadá do působnosti veřejného ochránce práv. Z toho 230 stížností bylo prohlášeno za nepřípustné, 162 stížností prohlášeno za přípustné, ale neopodstatněné a na základě 335 stížností bylo zahájeno šetření. Většina šetření se týkala Komise (56 %), dále pak Evropského parlamentu (11%) a úřadu ESPO (9 %). Pro zbylých 24% bylo předmětem 24 orgánů a institucí EU. Nejčastější stížnosti mířily na nedostatek transparentnosti, včetně zamítnutí poskytnout informace. Za rok 2009 bylo uzavřeno 318 stížností. V 58 případech nebyl zjištěn chybný úřední postup a u 166 případů (56 %) došlo k nápravě dotyčným orgánem samotným. V 35 případech použil ombudsman kritickou poznámku, jejíž význam a funkčnost podle analýzy EP dosahuje 79 %. Za rok 2009 ombudsman nepředložil EP žádnou zvláštní zprávu.75 Následující tabulka 1 přináší kompletní přehled stížností v roce 2009: Tabulka 1 Případy projednávané v roce 2009 Stížnosti zaznamenané v roce 2009 Stížnosti vyřízené v roce 2009 Stížnosti v působnosti člena Evropské sítě veřejných ochránců práv Stížnosti v působnosti evropského veřejného ochránce práv Z toho:

74 75

3098 3119 1704 727 230 nepřípustných 162 přípustných, chyběly však důvody pro zahájení šetření

V době psaní této práce ještě nebyly k dispozici údaje za rok 2010 Zpráva EP o výroční zprávě evropského veřejného ochránce práv za rok 2009

25

Šetření na základě stížností Šetření z vlastního podnětu Uzavřená šetření Z toho:

335 šetření zahájených na základě stížností 335 4 318 182 z roku 2009 (57%) 80 z roku 2008 (25%) 56 z předchozích let (18%)

Zdroj: Výroční zpráva 2009 Evropský veřejný ochránce práv [online]. Strasbourg : Pierre Roesch 2010, str. 35

Vývoj počtu zaznamenaných stížností se rok od roku různí. V roce 1995, kdy byl úřad ustanoven, obdržel ombudsman 298 stížností (prošetřil asi 45% a z nich shledal 80% jako neoprávněné). Nutno podotknout, že k ustanovení došlo až v druhé polovině roku. V dalším roce došlo logicky k nárůstu stížností, úřad zaznamenal 842 stížností. S přibývajícími léty se počet dále stupňoval. V roce 1997 překonal hranici 1000 stížností, v roce 1999 se již musel vypořádat s více než 1500 stížnostmi a v roce 2002 poprvé dosáhl počtu 2000 stížností. Následující dva grafy reprezentují vývoj počtu stížností v působnosti/mimo působnost veřejného ochránce práv za posledních sedm let: Obrázek 2 Počet stížností v působnosti veřejného ochránce práv 2003-2009


26

Obrázek 3 Počet stížností mimo působnost veřejného ochránce práv 2003-2009


Zatím jsme se bavili pouze o statistických počtech stížností, bez jakékoliv diferenciace. Nyní je čas zjistit, vůči komu jsou vlastně směřovány. Některé údaje již byly zmíněny v kapitole o meziinstitucionálních vztazích. Jak vidno z níže přiloženého grafu, největších hříšníkem v celém Unie je Evropská komise. Její název nese více než polovina všech stížností76. Žádná jiná instituce ale nezaměstnává tolik osob a nevede tak širokou agendu. Druhé místo patří Evropskému parlamentu a třetí Evropskému úřadu pro výběr personálu. Obrázek 4 Instituce, orgány a jiné subjekty, jichž se týkala šetření

Zdroj: Výroční zpráva 2009 Evropský veřejný ochránce práv [online]. Strasbourg : Pierre Roesch 2010 76

Jedná se o počty stížností, v nichž evropský ombudsman zahájil v roce 2009 šetření.

27

4.2

Případ pozdních plateb Evropské komise

Evropská komise je srdcem institucionální struktury Evropské unie. Jak bylo zmíněno výše, má nejširší administrativní aparát a více než 50 % stížností, které evropský ombudsman prošetří, se týká právě Komise. Již od počátku fungování úřadu veřejného ochránce práv se stížnosti na Komisi z velké části týkaly problému pozdních plateb77. V roce 1999 se proto ombudsman, v souvislosti s neustupujícím problémem, rozhodl využít svého pravomoci podle čl. 9 prováděcích ustanovení a zahájit šetření z vlastní iniciativy.

4.2.1 Šetření z vlastní iniciativy zahájené roku 1999 Důvodem šetření dlouhodobě působícího problému pozdních plateb Komise byly jak stupňující se stížnosti, tak ale i další aspekty. Mezi ně ombudsman ve svém odůvodnění uvedl „hrozbu pro další pokračování podnikání či společností, poškození reputace Komise a zhoršení vztahů vůči občanům. Na počátku devadesátých let stanovila Komise limit 60 dnů pro provedení platby. Lhůta byla složena ze 40 dnů, během kterých byla platba schválena a udělen pokyn k zaplacení, a 20 dnů, které sloužily pro finanční kontrolu a provedení platby. V roce 1997 se Komise k přetrvávajícímu problému vrátila a určila placení úroků za překročení dané 60 - ti denní lhůtu, s jistými výjimkami. Tento krok ombudsman ocenil, nicméně poznamenal, že vede pouze k redukci, nikoliv eliminaci nepříznivých důsledků pozdních plateb a otázku problému pozdních plateb samotných neřeší vůbec.78 V dopise otevírajícím šetření stanovil ombudsman dva základní požadavky. Za prvé požádal Komisi, aby jej informovala o krocích, které podnikla za účelem zjištění příčin pozdních plateb. V druhé části navrhl Komisi zvýšení veřejného povědomí o tomto problému v podobě prezentace analýzy příčin a analýzy možných řešení problému. Zároveň Komisi doporučil v analýze řešení rozlišovat mezi příčinami odstranitelnými

77

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-05]. Studie pozdních plateb Evropské komise z roku 1998. Dostupné z WWW: .

78

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-05]. Letter from European ombudsman opening the inquiry OI/5/99/(IJH)GG. Dostupné z WWW: .

28

administrativně a těmi, kde je potřeba změna zákona. Závěrem navrhl zvážit, zda jsou současné postupy pro náhradu dostatečně rychlé a efektivní. Komise byla instruována vyjádřit se do konce března 2000, což také učinila. Ve svém prohlášení79 se odkazuje na analýzu ze září 1998, kterou nechala k danému tématu vypracovat. Po obdržení dopisu o zahájení byla ustanovena ad hoc skupina, jejímž cílem bylo implementovat doporučení prezentované v oné analýze z roku 1998. Jednalo se o několik bodů. Za prvé se jednalo o doporučení rozdělit platby do různých kategorií, ke kterým se poté budou vztahovat různé časové lhůty. Za druhé to bylo jasné vymezení odpovědnosti, které útvary kdy odpovídají. Třetí požadavek se např. domáhal stanovení přesného a neoddiskutovatelného data pro každou skupinu, od kterého běží prodlení. V reakci na předchozí dokument ombudsman vyčetl Komisi, že se odkazuje na analýzu ze září 1998 a zprávu ad hoc skupiny roku 1999, ale tyto dokumenty nejsou přístupné pro třetí osoby. Vyzval ji, aby učinila oba dokumenty veřejně přístupnými a umožnila tak zapojení široké veřejnosti. Této žádosti Komise vyhověla a umístila oba dokumenty na web. Zároveň komentovala ombudsmanův požadavek na definitivní vyjádření, neboť předchozí zpráva Komise byla označena pouze jako provizorní. Zástupce Komise deklaroval, že problém pozdních plateb bude předmětem některého z příštích meetingů a jeho výsledek bude ombudsmanu zaslán jako definitivní vyjádření. Spokojenost s dosavadním postupem vyjádřil ombudsman v létě 2000 v tiskovém prohlášení80, kdy za největší úspěch považoval zveřejnění výše zmíněných dokumentů. V říjnu 2000 obdržel ombudsman definitivní vyjádření, k jehož doručení se Komise zavázala. Obsahovalo požadované odpovědi na jednotlivé body, které ombudsman vytyčil při zahájení šetření z vlastní iniciativy. Prvý bod se týkal zjišťování příčin pozdních plateb. Odpověď Komise se z velké části zopakovala to, co obsahuje analýza zpracovaná Grantem Thortonem. Dále přidala zprávu o zahrnutí do akčního plánu, obsaženého ve „White Paper on Reform“, výroku, že: „Politika Komise je, aby všechny 79

Comments of the Commission on a request for information from the European Ombudsman - Own initiative inquiry, ref. OI/5/99/IJH

80

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-05]. Commission responds positively to Ombudsman's initiative on late payment. Dostupné z WWW: .

29

platné faktury a účty by měly být postoupeny v rámci 60 dnů. Z nejrůznějších důvodů je tento časový rámec dodržován pouze v 60 % současných plateb. Cílem Reformy je zvýšit toto číslo na 95 % do roku 2002.“81 Druhý bod obsahoval požadavek na analýzu příčin, jejich diferenciaci a možná řešení. Jako první příčinu Komise uvedla přílišnou administraci v podobě mnoha dokumentů a podrobného zkoumání, než je platba provedena. Jako řešení považuje zjednodušení finančních klauzulí ve smlouvách a redukci potřebných dokumentů pro provedení platby. Další příčina je podle Komise ve stanovení samotné 60 denní lhůty k zaplacení, která ne vždy jasně vyplývá ze smlouvy. Jako řešení nabízí obecné pravidlo, které formálně stanoví časový rámec nebo do smlouvy zahrnout konkrétní výrok, který časový rámec jasně stanoví. Třetí příčinu nachází v nedokonalosti procesů a nástrojů IT oddělení. Tyto dva body označuje za příčiny čistě administrativní povahy. Za jedinou příčinu vyžadující legislativní zásah považuje změnu Finančního nařízení ohledně doby placení a práva věřitelů na úroky v případě pozdní platby. Na základě tohoto definitivního rozhodnutí a komentářů třetích osob, ke kterým na podzim roku 2000 vyzval, vydal rozhodnutí82 ve věci šetření z vlastní iniciativy. Jako nejdůležitější navržené kroky považuje zjednodušení, objasnění a obecně zlepšení postupů Komise zajišťujících co nejrychlejší provedení plateb. Postupy, které Komise navrhla, považuje ombudsman za značný pokrok v boji proti pozdním platbám Komise a pokládá výsledky tohoto šetření z vlastní iniciativy za uspokojivé. Přesto na závěr poznamenává, že v souvislosti s tímto šetření neodhalil nesprávný úřední postup a uzavírá případ.

4.2.2 Šetření z vlastní iniciativy zahájené roku 2007 V roce 2007 veřejný ochránce práv konstatoval, že od uzavření výše uvedeného šetření v roce 2001 byl nucen zabývat se celou řadou případů, z nichž vyplynulo, že problémy

81

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-05]. Definitive Opinion of the European Commission. Dostupné z WWW: .

82

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-05]. Decision of the European Ombudsman in the own-initiative inquiry OI/5/99/(IJH)/GG . Dostupné z WWW: .

30

v této oblasti přetrvávají. Obdržel například dvě po sobě následující stížnosti na pozdní platbu od německého občana, který pravidelně pracoval pro Komisi jako expert. Veřejný ochránce práv proto zahájil nové šetření z vlastního podnětu.83 Ombudsman vyzval Komisi k předložení stanoviska k danému případu. Konkrétně požádal opět o shrnutí kroků, které podnikla za účelem zjištění příčin pozdních plateb, dále o statistická data ilustrující problém nebo vyjádření ohledně placení úroků za pozdní platby a to v souvislosti s nutností věřitelů se o úroky přihlásit. Stanovisko Komise bylo veřejnému ochránci práv doručeno se statistikami pozdních plateb za roky 2005-2007. Mezi těmito léty došlo k jistým zlepšením, což vyplývá z tabulek. Komise poskytla ombudsmanu tři hodnoty údajů pro každý rok. Byly jimi počet pozdních plateb, hodnota pozdních plateb a průměrná doba zpoždění. Zatímco prvé dva údaje poklesly dosti viditelně, doba zpoždění takové zlepšení nevykázala. Na druhou stranu se ale také nezhoršila. V konkrétních číslech se u počtu pozdních plateb jedná o pokles ze 42% na 22%, u hodnoty pozdních plateb je to pokles ze 17% na 11%. Z čísel vyplývá, že problém se týká zejména malých částek, které lze nejčastěji přiřadit jednotlivcům či malým a středním firmám. Právě pro tyto subjekty jsou pozdní platby nebezpečné z důvodu bankrotů a dalších finančních problémů a měli by proto požívat nejvyšší ochrany. Posledním číslem je pokles průměrné doby zpoždění a to o pouhý jeden den ze 49 na 48 dní. Mezi příčiny, které způsobují pozdní platby a k jejichž identifikaci ombudsman vyzval, Komise řadí složitost procesu hodnocení podpůrných dokumentů, zejména technické zprávy, často vyžadující vnější expertízu. Dále Komise připomíná, že není v pozici, kdy by určovala, kdy která platba bude vydávána84, a proto může nastat skutečnost, že se více plateb s různou prioritou setká ve stejný čas. Kroky, které Komise uskutečnila za účelem eliminace pozdních plateb, rozdělila tak jako v prvním šetření z roku 1999 na opatření administrativní a legislativní.

83

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-05]. Nové šetření z vlastního podnětu v oblasti pozdních plateb. Dostupné z WWW: . 84 toto oprávnění má pouze věřitel

31

Z administrativních opatření se Komisi povedlo začlenit interní kontrolní systém, poskytující informace o pozdních nebo požadovaných platbách či zrychlení procesu přezkumu žádostí na platby. Na úrovni legislativních úprav se jedná o změnu finančního nařízení (ES) č. 2342/2002. Významnou modifikací, platnou od roku 2008, je automatické placení úroků z pozdních plateb. Věřitelé tedy už nemusí žádat o přiřknutí úroků za prodlené platby85. Krom toho byla zavedena možnost užití jediného časového limitu pro schválení zpráv a dokumentů a platby samotné, což v praxi podpoří současné posouzení finančních i procesních aspektů a zároveň došlo ke změně v procesu schvalování přípustnosti plateb, kde bude v budoucnu stanovena maximální doba pro přijetí/nepřijetí. Všechny tyto změny budou zhodnoceny ve zprávě, kterou Komise připravuje. Druhá statistika, uvedená ve stanovisku Komise, shrnuje počet žádostí o zaplacení úroků a částky, které byly na úrocích vyplaceny. Poměrná hodnota žádostí je pouhých 0,1%, v absolutních číslech 140. Každá smlouva uzavírána Komisí obsahuje klauzuli, kde jsou podmínky pro získání případných úroků popsány. Věřitelé by si proto měli být vědomi svých práv. Důvody nízkého počtu žádostí si Komise vysvětluje zejména nedostatečnou pozorností věnované klauzuli, záměrným nepodáním žádosti kvůli malé výši úroku či pozdním dodáním dokumentů věřitelem. Jedná se o zajímavé shrnutí příčin, nicméně pro další vývoj jsou zcela irelevantní, z důvodu zavedení výše zmíněných automatických plateb. Pro úplnost statistiky doplňme, že suma vyplacená na úrocích za rok 2007 byla 378 211 EUR.86 Uvedené statistiky podle Komise vystihují pozitivní trend, který očekává i v dalších letech.

V kombinaci

s výše

uvedenými

opatřeními

předpokládá

posílení

transparentnosti, efektivnosti, zodpovědnosti v organizaci a správy časových limitů. Situaci ohledně pozdních plateb v roce 2007, vyplývající z výše uvedených čísel, považoval ombudsman za velmi vážnou a nepřijatelnou. Zároveň ale velmi ocenil kroky, které Komise učinila k nápravě tohoto problému. Největším pozitivem podle ombudsmana bylo, že se nejedná pouze o kosmetické změny, ale o užitečnou reformu jak na úrovni legislativní tak i administrativní. Mnoho z těchto úprav bylo provedeno 85

Určenou pouze pro částky nad 200 euro. Ostatní musí stále žádat. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-05]. Decision of the European Ombudsman on own-initiative inquiry OI/5/2007/GG. Dostupné z WWW: .

86

32

v nedávné době a mnoho z nich ani stále nevstoupilo v účinnost. Na základě těchto aspektů veřejný ochránce práv stanovil, že je příliš brzy pro posouzení některý dopadů, které by výše uvedené změny měly přinést. Rozhodl proto, že uzavírá toto šetření z vlastní iniciativy a pro zhodnocení účinků otevře nové šetření počátkem roku 2009, kdy budou známa čísla za rok 2008.

4.2.3 Šetření z vlastní iniciativy zahájené roku 2009 V polovině února roku 2009 dostál ombudsman svému závazku a otevřel šetření z vlastní iniciativy týkající se pozdních plateb. Komise byla vyzvána jako v předchozích dvou šetřeních, aby uvedla kroky, které podnikla za účelem zjištění příčin pozdních plateb a statistická data ilustrující problém. Statistika, kterou Komise uvedla ve svém stanovisku, nepřinesla prakticky žádný pozitivní vývoj, spíše naopak. Skrze všechny přijaté opatření na administrativní i legislativní úrovni, očekával veřejný ochránce práv příznivý vývoj v oblasti pozdních plateb. Doslova řekl, že: „zdá se, že Komise pochopila závažnost situace. Opatření, která popsala, byla opravdu ku prospěchu věci a mohla vést ke zlepšení.“87 Pro přehlednost si čísla nejprve uveďme v následující tabulce: Tabulka 2 Pozdní platby

2005

2007

2008

Počet pozdních plateb 42,74%

22,57%

22,67%

Hodnota pozdních plateb

17,48%

11,52%

13,95%

Průměrné zpoždění

49,13 dní

47,98 dní

47,45 dní

Zdroj: Comments of the Commission on the European Ombudsman's own initiative inquiry OI/1/2009/GG [online] dostupné z WWW: http://www.ombudsman.europa.eu/cs/cases/correspondence.faces/en/4524/html.bookmark#_ftn2

Jak vidno z prvního řádku, mezi lety 2007 a 2008 nepokračoval vývoj v pozitivním trendu, ale můžeme tvrdit, že stagnoval. Stále platí výrok, že každá pátá platba bude zpožděná, což již v předešlém šetření veřejný ochránce práv označil jako nepřijatelné. 87

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-05]. Nové šetření z vlastního podnětu v oblasti pozdních plateb. Dostupné z WWW: .

33

Ani další dvě hodnoty si nepolepšily. Druhý řádek naznačuje pouze malý odklon od malých částek, což lze s určitými výhradami chápat jako jev pozitivní. Druhá tabulka se týká úroků z pozdních plateb: Tabulka 3 Úroky z pozdních plateb

2005

2007

2008

Počet žádostí o úroky z pozdních plateb

149, tj. 0,11%

136, tj. 0,16%

173, tj. 0,19 %

Suma úroků vyplacená za pozdní platby

230.736,58 €

378.211,57 €

576.027,10 € (512.830,79 € na žádost + 63.196,31 € bez žádosti)

Zdroj: Comments of the Commission on the European Ombudsman's own initiative inquiry OI/1/2009/GG [online] dostupné z WWW: http://www.ombudsman.europa.eu/cs/cases/correspondence.faces/en/4524/html.bookmark#_ftn2

Druhá tabulka jasně rovněž demonstruje přetrvávající problém, nicméně přináší alespoň přehled toho, jak se Komise snaží korigovat neblahé důsledky pozdních plateb. Zde se naopak trend udržel a čísla víceméně úměrně stoupají. Co ale stojí za povšimnutí, jsou vyplacené úroky bez žádosti. Přestože Komise přijala opatření, kterým odbourává nutnost žádat o úroky a má je vyplácet z úřední povinnosti, tvoří suma úroků bez žádosti pouhých 10 % z vyplaceného celku. Komise tyto hodnoty ve svém stanovisku podpořila zejména argumentem, že kroky, které v souvislosti s pozdními platbami provedla, mají dlouhodobý charakter. Proto se má efekt dostavit pozvolna. Zmíněný nepoměr mezi sumami vyplacených úroků na žádost a bez žádosti, zde Komise rovněž obhajuje. Podstatným problémem podle Komise je, že žádost o úroky je nezbytná pro kontrakty, které byly uzavřeny před 1. 1. 2008, tj. datem zavedení automatické platby úroků. Jako další cíl zároveň vytyčila ochranu malých a středních podniků a nevládních organizace, kterých se pozdní platby často týkají, a jimž způsobí největší problémy. Přijala proto zprávu nazvanou „Efektivnost finančních pravidel a urychlení realizace rozpočtu jako pomoc zotavení ekonomiky“88 Ta obsahuje další kroky v boji s pozdními

88

SEK (2009) 477/5.

34

platbami jako zkrácení některých lhůt ze 45 na 30 dnů či užívání paušálních částek a paušálních úrokových sazeb.89 Veřejného ochránce práv zaujala zejména změna lhůty 45 dnů na 30. Vyžádal si proto od Komise doplňující informace a ujištění, zda je vůbec Komise schopna lhůtu 30 dnů dodržet. Za účelem ubezpečení představila Komise další opatření. Jedná se o školení personálu ale zejména účetní systém, který přináší možnosti včasného upozornění na možné prodlení či umožní sdílet informace z dokumentů s dalšími orgány v procesu vyplácení financí. Ombudsman se rovněž podrobněji dotazoval na úroky v souvislosti s nárůstem celkové vyplacené sumy. Komise mu vyšla plně vstříc a ke svému stanovisku připojila tabulky90 podrobně popisující nejrůznější aspekty jednotlivých plateb. Do dalšího postupu šetření veřejný ochránce práv přizval veřejnost, aby se vyjádřila k danému tématu. Na základě došlých podnětů a výše zmíněného stanoviska požádal Komisi opět o vyjádření k několika věcem. Nejprve požádal Komisi, aby se vypořádala s argumenty, které vzešly z podnětů veřejnosti a byly obsažené v ombudsmanově zprávě.91 Podnětů vzešlo mnoho, zmíníme si tu proto jen ty zajímavější. Jedna z příčin shledávala problém v dvojitém přezkumu dokumentů na dvou různých odděleních (administrativní a finanční). Komise potvrdila, že spolupráce mezi těmito odděleními je základem interní organizace, nicméně dodala, že se to týká malého procenta plateb a považuje jej za rozšířený problém. Další z návrhů kritizoval Komisi za měsíční nečinnost během letních prázdnin. To Komise popřela s tím, že její činnost je celoroční. Jiný z připomínek kritizuje skutečnost, že s pozdní platbou vyvstává pro příjemce finanční problém a úroky tento problém nijak neřeší ani neodškodní. S tím Komise souhlasí, ale jako řešení uvádí již zavedené opatření a odvolává se na stále se zlepšující statistiky.

89

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-01]. Comments of the Commission on the European Ombudsman's own initiative inquiry OI/1/2009/GG. Dostupné z WWW: .

90

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-01]. Comments of the Commission on the European Ombudsman’s Own-Initiative Inquiry 1/2009/GG. Dostupné z WWW: .

91

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-01]. Note on the results of the public consultation concerning inquiry OI/1/2009/GG. Dostupné z WWW: .

35

Dále žádal po Komisi čísla za rok 2009, které již touto dobou byla k dispozici. Ta jako v předchozích případech vyhověla a připojila statistiky, které značily značné zlepšení. Počet pozdních plateb se snížil o celou polovinu a hodnota plateb rovněž. Snížila se dokonce i jinak velmi rigidní doba zpoždění platby a to na 40 dní. Zlepšil se i poměr vyplácených úroků, kdy bez žádosti bylo vyplaceno již 33 % na místo 10 % z roku 2008. Na základě všech výše uvedených skutečností vytvořil ombudsman hodnocení. Pokrok v počtu pozdních plateb, které se od roku 2005 snížily ze 42 % na 14 %, považuje za více než znatelný. Zrovna tak progres v hodnotě pozdních plateb nebo průměrného zpoždění. S potěšením oznámil, že bylo dosaženo cílů, v něž doufal. Celkový obraz ale podle něj není úplně pozitivní. Problémem jsou stále narůstající úroky. Za uspokojivé ovšem považuje argumenty, s nimiž se Komise vypořádala s podněty vzešlými od veřejnosti. Konečně posledním bodem, ke kterému se ombudsman vyjádřil, byla změna nařízení (ES) č. 2342/2002. Ocenil zavedení automatického placení úroků, kriticky se vyjádřil k některým ustanovením v nařízení, která přetrvala. Zároveň však dodal, že za současných podmínek není nutná změna ihned. Veřejný ochránce práv proto rozhodl, že zde v současnosti nejsou žádné další důvody pro další šetření. Nicméně Komise by měla ombudsmanu poskytnout údaje za rok 2010, hned jak budou k dispozici.92

92

Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-09]. Decision of the European Ombudsman closing his own-initiative inquiry OI/1/2009/GG. Dostupné z WWW: .

36

5 Závěr Ve své bakalářské práci jsem se zaměřil na mladou instituci Evropské unie, úřad evropského veřejného ochránce práv, jakožto jeden z trendů vústavních systémech demokratických právních států. Ambicí práce bylo dosáhnout komplexnějšího textu, který bude pojednávat o této instituci a přispěje tak k rozšíření povědomí jako jeden ze zdrojů, kterých zejména v českém jazyce na toto téma příliš nenajdeme. Ombudsmanská instituce má za sebou již desítky let vývoje a za tu dobu již dostatečně prokázala, kde jsou její kvality a hlavně to, v čem spočívá její přínos pro společnost, tedy pro státy, kde je zřízena. Nejprve se její činnost zabývala kontrolou exekutivy a ochranou práv a svobod jednotlivce. Dánský model, který dnes převzala drtivá většina států, vyjmul z ombudsmanovy pravomoci rozhodování v trestních věcech, tj. zasahování do soudní moci a definoval tak instituci na dlouho dopředu. Dnes se tedy na veřejného ochránce práv díváme jako na osobu, která působí k ochraně osob před jednáním úřadů. Jejím základním znakem nezávislost respektive nestrannost. Vyvinul se v jakousi alternaci moci soudní, nicméně se jedná o vztah, kde si vzájemně nekonkurují, ale spíše se svými pravomocemi doplňují. Tam, kde právní teorie nachází v soudní moci problém, ombudsman naopak nalézá výhodu. Jeho jednání je rychlé, levné, neformální. Tato tři slovíčka v sobě mají celý účel a smysl ombudsmanské instituce. V souvislosti s rozmachem těchto institucí ve světě a obrovským (a stále narůstajícím) administrativním systémem Evropské unie, není příliš překvapující, že byl ombudsman zaveden i na evropské úrovni. Jeho vymezení je dosti specifické, jeho jediným úkolem je chránit občany a právnické osoby EU proti nesprávnému úřednímu postupu institucí EU. Již v sedmdesátých letech vznikl koncept, který měl stejný úkol. Snaha o zavedení byla podložena argumentem, že je třeba překlenout propast mezi občany členských států a strukturami Evropských společenství. Vzniknuvší úřad byl mimo jiné postaven na principu respektování pravomocí ostatních institucí ale zejména princip přebraný z dánského modelu, a to nevměšování se do záležitostí soudu. Má tedy postavení oné alternace, jiné možnosti řešení. Obecná kritika veřejných ochránců práv většinou útočí na prostředky, kterými ombudsman disponuje. 37

Jedná se o nástroje nevymahatelné, chybí rozhodovací, či přikazovací pravomoc. Jak bylo uvedeno, tyto nástroje spadají spíše do jurisdikce soudů. Evropský ombudsman naproti tomu operuje se slabšími, ale efektivními prostředky. Má možnost nahlížení do spisů a dokumentů, pravomoc vyžádat si stanovisko, odborné posudky či provést místní šetření. Tyto instrumenty však vedou pouze ke zjištění skutkového stavu. Problém nastává v případě, kdy je třeba vynutit si změnu skutkového stavu. Co činní ombudsmana silným je jeho charakter, a zde je právě na prvním místě. Je to jeho autorita a schopnost se dohodnout, která může něco změnit. Skutečně se tedy jedná o tzv. soft law, nicméně fungující. Dosud jsme víceméně zmiňovali pouze působení ex post. Evropský ombudsman ovšem rozvíjí velikou aktivitu, co se týče prevence. Jedná se o jiný způsob práce, který už nemá za cíl pouze ochranu jednoho konkrétního člověka, občana, ale nápravu pro „celkové blaho“. Příkladem budiž jeho vztahy, které udržuje a rozvíjí s jednotlivými institucemi, vůči nimž občany EU brání. Velkým počinem v této oblasti bylo také sepsání Evropského kodexu řádné správní praxe, který obsahuje pravidla styku orgánů a institucí EU s veřejností. Případ uvedený v praktické části práce týkající se pozdních plateb Komise ukázal, jak prostě a efektivně dokáže evropský veřejný ochránce práv fungovat. Pouhé otevření případu a vyzvání Komise k analýze příčin a možných změn, ji donutilo ony změny analyzovat a následně provést.

Jedná se krásný o příklad, jak instituce funguje.

Efektivita je samozřejmě relativní a liší se případ od případu. Na závěr nezbývá než konstatovat, že budoucnost pro evropského veřejného ochránce práv tu určitě je. Úřad se, tak jako ostatní, stále vyvíjí a jak vyplývá z výročních zpráv, počet stížností stále roste. Lidé využívají tyto prostředky k ochraně svých práv a dávají tak najevo, že instituce ombudsmana pro ně dokáže něco udělat a že je zde potřebná.

38

6 Seznam použité literatury a zdroje Knižní zdroje: 1. CRAIG, Paul. EU law : text, cases, and materials. 4. vydání. Oxford: Oxford Univerzity Press, 2008. 1392 s. ISBN 978-0199249435. 2. DASHWOOD, Alan. The Cambridge Yearbook of European Legal Studies : Volume 3, 2000. Oxford: Hart Publishing, 2002. 608 s. ISBN 1841132403. 3. FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan; ZIMEK, Josef. Základy státovědy. 3. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2002. 264 s. ISBN 80-210-3023-2. 4. HENDRYCH, Dušan. Správní právo: Obecná část. 7. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009. 838 s. ISBN 978-80-7400-049-2. 5. HOLLANDER, Pavel. Základy všeobecné státovědy. 2. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2009. 368 s. ISBN 978-80-7380-178-6. 6. HOWARD, Charles. The Organizational Ombudsman: Origins, Roles and Operations: American Bar Association, 2010. 642 s. ISBN 978-1-60442-778-3. 7. KUCSKO-STADLMAYER, Gabriele. European Ombudsman - Institutions: Springer, 2008. 584 s. ISBN 978-3-211-72880-2. 8. PAVLÍČEK, Václav. Ústavní právo a státověda: I. díl Obecná státověda. 1. vydání. Praha: Linde, 1998. 368 s. ISBN 80-7201-141-3. 9. SENDEN, Linda. Soft Law in European Community Law. Oxford: Hart Publishing, 2004. 533 s. ISBN 978-1841134321. 10. TICHÝ, Lukáš. Evropské právo. Praha: C.H. Beck, 2006. ISBN 80-7179-430-9. Elektronické zdroje: 1. Evropská komise [online]. 1995 [cit. 2011-04-20]. Solvit. Dostupné z WWW: 2. Europe Direct Česká republika [online]. 2011 [cit. 2011-04-26]. O Europe Direct. Dostupné z WWW: . 3. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-05-01]. Comments of the Commission on the European Ombudsman’s Own-Initiative Inquiry 1/2009/GG. Dostupné z WWW: 39

. 4. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-05-01]. Comments of the Commission on the European Ombudsman's own initiative inquiry OI/1/2009/GG. Dostupné z WWW: . 5. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-05]. Commission responds positively to Ombudsman's initiative on late payment. Dostupné z WWW: http://www.ombudsman.europa.eu/cs/press/release.faces/en/216/html.bookmark. 6. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-05]. Decision of the European Ombudsman in the own-initiative inquiry OI/5/99/(IJH)/GG . Dostupné z WWW: . 7. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-05]. Decision of the European Ombudsman on own-initiative inquiry OI/5/2007/GG. Dostupné z WWW: . 8. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-05]. Definitive Opinion of the European Commission. Dostupné z WWW: . 9. Evropský veřejný ochránce práv [online]. c1995 [cit. 2011-04-27]. Evropská síť veřejných ochránců práv. Dostupné z WWW: . 10. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-08]. Evropský kodex řádné správní praxe. Dostupné z WWW: . 11. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-09]. Lord O'Hagan, written question 663/74. Dostupné z WWW:

40

. 12. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-17]. Nábor pracovníků. Dostupné z WWW: . 13. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2011 [cit. 2011-05-05]. Nové šetření z vlastního podnětu v oblasti pozdních plateb. Dostupné z WWW: . 14. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-05-01]. Note on the results of the public consultation concerning inquiry OI/1/2009/GG. Dostupné z WWW: . 15. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-10]. Resolution on the appointment of Community Ombudsman by European Parliament (Office Journal 1979 C143). Dostupné z WWW: . 16. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-10]. Report drawn up on behalf of the Legal Affairs Committee on the appointment of a Community Ombudsman by the European Parliament, 1979 (PE 57.508/fin.). Dostupné z WWW: . 17. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-25]. Vizuální podoba loga evropského veřejného ochránce práv. Dostupné z WWW: . 18. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-23]. The European ombudsman - Origins Establishment, Evolution. Dostupné z WWW: http://www.ombudsman.europa.eu/showResource?resourceId=1298479633909_ volume2005_en.pdf&type=pdf&download=true&lang=en

41

19. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-15]. Tým evropského veřejného ochránce práv. Dostupné z WWW: http://www.ombudsman.europa.eu/atyourservice/team.faces. 20. Evropský veřejný ochránce práv [online]. 2010 [cit. 2011-04-10]. Životopis Nikiforos Diamandouros. Dostupné z WWW: . 21. Jacob Soderman [online]. 2007 [cit. 2011-04-08]. How to be a good ombudsman. Dostupné z WWW: . 22. Jacob Soderman [online]. 2007 [cit. 2011-04-15]. Curriculum Vitae. Dostupné z WWW: 23. Přehled činnosti Evropského veřejného ochránce práv [online]. Strasbourg : Pierre Roesch, 2010 [cit. 2011-04-26]. Dostupné z WWW: . ISSN 18313531. 24. Výroční zpráva 2009 Evropský veřejný ochránce práv [online]. Strasbourg : Pierre Roesch, 2010 [cit. 2011-04-27]. Dostupné z WWW: .

42

7 Seznam obrázků a tabulek Seznam obrázků Obrázek 1 Logo ............................................................................................................... 16 Obrázek 2 Počet stížností v působnosti veřejného ochránce práv 2003-2009 ................ 26 Obrázek 3 Počet stížností mimo působnost veřejného ochránce práv 2003-2009 .......... 27 Obrázek 4 Instituce, orgány a jiné subjekty, jichž se týkala šetření ............................... 27

Seznam tabulek Tabulka 1 Případy projednávané v roce 2009 ................................................................. 25 Tabulka 2 Pozdní platby.................................................................................................. 33 Tabulka 3 Úroky z pozdních plateb ............................................................................... 34

43

8 Přílohy Příloha č. 1 – Rozhodnutí Evropského Parlamentu o pravidlech a obecných podmínkách pro výkon funkce veřejného ochránce práv - Statut EVROPSKÝ PARLAMENT, s ohledem na smlouvy o založení Evropských společenství, a zejména na čl. 195 odst. 4 Smlouvy o založení Evropského společenství a čl. 107d odst. 4 Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii, s ohledem na stanovisko Komise, s ohledem na souhlas Rady, vzhledem k tomu, že je třeba stanovit pravidla a obecné podmínky pro výkon funkce veřejného ochránce práv podle ustanovení obsažených ve smlouvách o založení Evropských společenství; vzhledem k tomu, že je na místě určit podmínky, za kterých může být veřejnému ochránci práv podána stížnost, a vymezit vztahy mezi výkonem funkce veřejného ochránce práv a soudními či správními řízeními; vzhledem k tomu, že veřejný ochránce práv, který může též jednat z vlastního podnětu, musí mít všechny náležitosti potřebné k výkonu své funkce; že za tímto účelem jsou orgány a instituce Společenství povinny poskytnout veřejnému ochránci práv na požádání všechny informace, jež požaduje, aniž je dotčena povinnost veřejného ochránce práv nesdělovat je; vzhledem k tomu, že přístup k utajovaným skutečnostem nebo dokumentům, zejména k citlivým dokumentům ve smyslu článku 9 nařízení (ES) č. 1049/2001, by měl podléhat bezpečnostním pravidlům dotyčného orgánu nebo instituce Společenství; vzhledem k tomu, že orgány nebo instituce zpřístupňující utajované skutečnosti nebo dokumenty zmíněné v čl. 3 odst. 2 prvním pododstavci by o jejich utajení měly informovat veřejného ochránce práv; vzhledem k tomu, že při uplatňování pravidel uvedených v čl. 3 odst. 2 prvním pododstavci by se měl veřejný ochránce práv předem dohodnout s dotyčným orgánem nebo institucí na podmínkách zacházení s utajovanými informacemi nebo dokumenty a s jinými informacemi, jež podléhají služebnímu tajemství; že pokud nebude veřejnému ochránci práv poskytnuta

44

požadovaná pomoc, uvědomí o tom Evropský parlament, a tomu přísluší podniknout náležité kroky; vzhledem k tomu, že je nezbytné stanovit postupy pro případ, že šetření prováděná veřejným ochráncem práv odhalí případy nesprávného úředního postupu; že je třeba současně stanovit, že veřejný ochránce práv podává každoročně souhrnnou zprávu Evropskému parlamentu na konci ročního zasedacího období; vzhledem k tomu, že veřejný ochránce práv a jeho zaměstnanci jsou povinni udržovat v tajnosti všechny informace, se kterými se seznámí v souvislosti s výkonem své funkce; že veřejný ochránce práv je však povinen informovat příslušné orgány o skutečnostech, o kterých se domnívá, že spadají do oblasti trestního práva, a o nichž se dozví v rámci šetření; vzhledem k tomu, že je nutné stanovit možnost spolupráce mezi veřejným ochráncem práv a orgány stejného typu, které existují v některých členských státech, při dodržení vnitrostátních právních předpisů; vzhledem k tomu, že Evropský parlament jmenuje veřejného ochránce práv na začátku svého volebního období pro dané volební období z řad osob, které jsou občany Evropské unie a u kterých jsou veškeré záruky nezávislosti a náležité způsobilosti; vzhledem k tomu, že je třeba stanovit podmínky, za nichž funkce veřejného ochránce práv končí; vzhledem k tomu, že veřejný ochránce práv musí vykonávat funkci zcela nezávisle, k čemuž se slavnostně zavazuje před Evropským soudním dvorem při nástupu do funkce; že je třeba určit veškeré činnosti neslučitelné s výkonem funkce veřejného ochránce práv, dále pak jeho plat, výsady a imunitu; vzhledem k tomu, že je třeba stanovit pravidla týkající se úředníků a zaměstnanců sekretariátu, který má být veřejnému ochránci práv nápomocen, a jeho rozpočtu; že sídlo veřejného ochránce práv je v sídle Evropského parlamentu; vzhledem k tomu, že je na veřejném ochránci práv, aby přijal prováděcí ustanovení k tomuto rozhodnutí; že je třeba mimo jiné stanovit určitá přechodná ustanovení pro prvního veřejného ochránce práv, který bude jmenován poté, co vstoupí v platnost Smlouva o Evropské unii, ROZHODL TAKTO: 45

Článek 1 1. Toto rozhodnutí stanoví pravidla a obecné podmínky pro výkon funkce veřejného ochránce práv v souladu s čl. 195 odst. 4 Smlouvy o založení Evropského společenství a čl. 107d odst. 4 Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii. 2. Veřejný ochránce práv plní své funkce při respektování pravomocí, jež orgánům a institucím Společenství udělují Smlouvy. 3. Veřejný ochránce práv nesmí zasahovat do žádného soudního řízení ani zpochybňovat důvodnost soudního rozhodnutí. Článek 2 1. Veřejný ochránce práv přispívá za podmínek a v mezích stanovených výše uvedenými Smlouvami k odhalování nesprávného úředního postupu při činnosti orgánů a institucí Společenství s výjimkou Soudního dvora a Soudu prvního stupně při výkonu jejich soudní pravomoci, a doporučuje nápravná opatření. Činnost jiných orgánů či osob nemůže být předmětem stížnosti uplatněné u veřejného ochránce práv. 2. Každý občan Evropské unie nebo každá fyzická nebo právnická osoba s bydlištěm nebo sídlem v členském státě Evropské unie se může obrátit na veřejného ochránce práv buď přímo, nebo prostřednictvím člena Evropského parlamentu se stížností týkající se nesprávného úředního postupu při činnosti orgánů a institucí Společenství s výjimkou Soudního dvora a Soudu prvního stupně při výkonu jejich soudní pravomoci. Veřejný ochránce práv uvědomí dotyčný orgán nebo dotyčnou instituci neprodleně po obdržení stížnosti. 3. Ze stížnosti musí být patrné, oč v ní jde a kdo ji podává; tato osoba může požádat, aby se se stížností nakládalo jako s důvěrnou. 4. Stížnost musí být předložena do dvou let ode dne, kdy se stěžovatel dozví o skutečnostech, kterých se stížnost týká, a musí jí předcházet vhodné administrativní kroky uplatněné u dotyčných orgánů a institucí. 5. Veřejný ochránce práv může stěžovateli poradit, aby se obrátil na jiný orgán. 6. Stížnostmi podanými veřejnému ochránci práv není dotčen běh lhůt k podání opravných prostředků v soudních nebo správních řízeních.

46

7. Musí-li veřejný ochránce práv z důvodů probíhajícího či ukončeného soudního řízení v téže věci prohlásit nějakou stížnost za nepřípustnou nebo ukončit její zkoumání, výsledky šetření, které případně již provedl, se odkládají. 8. Veřejný ochránce práv se může zabývat stížností, která se týká pracovních vztahů mezi orgány a institucemi Společenství a jejich úředníky a ostatními zaměstnanci pouze tehdy, pokud již dotyčná osoba vyčerpala všechny možnosti vnitřních správních žádostí a stížností, zejména postupy uvedené v čl. 90 odst. 1 a 2 služebního řádu, a pokud již uplynuly lhůty pro odpověď ze strany orgánů, jimž byla věc předložena. 9. Veřejný ochránce práv informuje stěžovatele v co nejkratší době o vyřízení jeho stížnosti. Článek 3 1. Veřejný ochránce práv provádí z vlastního podnětu nebo na základě stížnosti všechna šetření, která považuje za důvodná pro objasnění každého případného nesprávného úředního postupu při činnosti orgánů a institucí Společenství. Uvědomí o tom dotyčný orgán či dotyčnou instituci, a ty mu mohou podat všechny potřebné připomínky. 2. Orgány a instituce Společenství musí poskytnout veřejnému ochránci práv požadované informace a umožnit mu přístup k dotyčné dokumentaci. Přístup k utajovaným skutečnostem nebo dokumentům, zejména k citlivým dokumentům ve smyslu článku 9 nařízení (ES) č. 1049/2001, podléhá bezpečnostním pravidlům dotyčného orgánu nebo instituce Společenství. Orgány nebo instituce zpřístupňující utajované skutečnosti nebo dokumenty zmíněné v předchozím pododstavci o jejich utajení informují veřejného ochránce práv. Při uplatňování pravidel uvedených v prvním pododstavci se veřejný ochránce práv má předem dohodnout s dotyčným orgánem nebo institucí na podmínkách zacházení s utajovanými informacemi nebo dokumenty a s jinými informacemi, jež podléhají služebnímu tajemství. Přístup k dokumentaci členského státu, na kterou se vztahují právní nebo správní předpisy o utajení, umožní dotčené orgány nebo instituce až po předchozím souhlasu tohoto členského státu. K jiné dokumentaci členského státu umožní přístup poté, co jej o tom uvědomí.

47

V obou těchto případech nesmí veřejný ochránce práv v souladu s článkem 4 obsah této dokumentace rozšiřovat. Úředníci a ostatní zaměstnanci orgánů a institucí Společenství musí svědčit na požádání veřejného ochránce práv; vypovídají jménem svého úřadu a v souladu s jeho pokyny a zůstávají vázáni služebním tajemstvím. 3. Orgány členských států musí poskytnout veřejnému ochránci práv, pokud o to požádá, prostřednictvím stálých zastoupení členských států u Evropských společenství veškeré informace, které mohou pomoci objasnit případy nesprávného úředního postupu ze strany orgánů a institucí Společenství, pokud se na tyto informace nevztahují právní nebo správní předpisy ukládající mlčenlivost nebo ustanovení zabraňující jejich předání. V posledně uvedeném případě však může daný členský stát sdělit veřejnému ochránci práv tyto informace, pokud se zaváže, že jejich obsah neposkytne jiným osobám. 4. Jestliže není veřejnému ochránci práv poskytnuta spolupráce, kterou požaduje, informuje o tom Evropský parlament, a ten podnikne náležité kroky. 5. Podle možností hledá veřejný ochránce práv společně s dotyčným orgánem či dotyčnou institucí řešení, jímž by se dal nesprávný úřední postup napravit a stížnost se uspokojivě vyřídila. 6. Pokud veřejný ochránce práv odhalí nesprávný úřední postup, uvědomí dotyčný orgán nebo dotyčnou instituci, a případně předloží návrhy doporučení. Dotyčný orgán nebo dotyčná instituce zašle veřejnému ochránci práv do tří měsíců odůvodněné stanovisko. 7. Následně podá veřejný ochránce práv zprávu Evropskému parlamentu a dotyčnému orgánu či dotyčné instituci. Může zde též podat doporučení. Stěžovatele veřejný ochránce práv vyrozumí o výsledcích šetření a o stanovisku dotyčného orgánu nebo dotyčné instituce a o případných doporučeních podaných veřejným ochráncem práv. 8. Veřejný ochránce práv podává každoročně na konci ročního zasedacího období zprávu o výsledcích svých šetření Evropskému parlamentu. Článek 4 1. Veřejný ochránce práv a jeho zaměstnanci, na něž se vztahuje článek 287 Smlouvy o založení Evropského společenství a článek 194 Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii, jsou povinni nesdělovat informace a dokumenty, se 48

kterými byli seznámeni v rámci svých šetření. Jsou zejména povinni nezveřejňovat žádné utajované skutečnosti nebo dokumenty poskytované veřejnému ochránci práv, a to především citlivé dokumenty ve smyslu článku 9 nařízení (ES) č. 1049/2001 nebo jako dokumenty, na něž se vztahuje právo Společenství, pokud jde o ochranu osobních údajů i veškerých informací, které by mohly poškodit stěžovatele nebo jinou zúčastněnou osobu, aniž je dotčen odstavec 2. 2. Jestliže se veřejný ochránce práv v rámci šetření dozví o skutečnostech, jež podle jeho názoru spadají do oblasti trestního práva, neprodleně o tom uvědomí příslušné vnitrostátní orgány prostřednictvím stálých zastoupení členských států při Evropské unii a, spadá-li případ do jejich pravomocí, příslušné orgány či instituce Společenství, nebo úřady pověřené bojem proti podvodům; v případě potřeby veřejný ochránce práv rovněž uvědomí orgán nebo instituci Společenství, z nichž pochází dotyčný úředník nebo zaměstnanec, a tento orgán nebo instituce může případně použít čl. 18 druhý pododstavec protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství. Veřejný ochránce práv může také informovat dotyčný orgán nebo dotyčnou instituci Společenství o skutečnostech nasvědčujících tomu, že jednání některého z jejich úředníků či zaměstnanců spadá do působnosti disciplinárních předpisů. Článek 4 a Veřejný ochránce práv a jeho zaměstnanci nakládají se žádostmi o přístup veřejnosti k dokumentům, jež nejsou zmíněny v čl. 4 odst. 1, v souladu s podmínkami a omezeními stanovenými v nařízení (ES) č. 1049/2001. Článek 5 1. Veřejný ochránce práv může v případě, že to přispěje k vyšší účinnosti šetření a k lepší ochraně práv a zájmů stěžovatelů, spolupracovat s orgány stejného typu, které existují v některých členských státech, při dodržení použitelných vnitrostátních právních předpisů. Veřejný ochránce práv nesmí touto cestou vyžadovat dokumenty, ke kterým by neměl přístup podle článku 3. 2. V rámci rozsahu své funkce v souladu s článkem 195 Smlouvy o založení Evropského společenství a článkem 107d Smlouvy o založení Evropského společenství pro atomovou energii a při zajištění toho, že se jeho činnosti nepřekrývají s činnostmi ostatních orgánů nebo institucí, může veřejný ochránce práv spolupracovat s orgány a institucemi členských států, které jsou pověřeny podporou a ochranou základních práv. 49

Článek 6 1. Veřejný ochránce práv je jmenován Evropským parlamentem po každých volbách Evropského parlamentu na dobu volebního období. Může být jmenován opakovaně. op 2. Veřejný ochránce práv je vybírán z osob, které jsou občany Evropské unie, mají plná občanská a politická práva, poskytují veškeré záruky nezávislosti, splňují podmínky požadované pro výkon nejvyšších soudních funkcí ve své zemi nebo mají obecně uznávané zkušenosti a způsobilost pro výkon funkce veřejného ochránce práv. Článek 7 1. Výkon funkce veřejného ochránce práv skončí buď uplynutím jeho funkčního období, anebo odstoupením či odvoláním. 2. Kromě případu odvolání vykonává veřejný ochránce práv práv svou funkci až do okamžiku, kdy je jmenován jeho nástupce. 3. V případě předčasného skončení výkonu funkce veřejného ochránce práv je nástupce jmenován do tří měsíců od uvolnění funkce na dobu zbývající do konce volebního období. Článek 8 ce práv, který již nesplňuje podmínky požadované k výkonu funkce Veřejný ochránce nebo který se dopustí vážného pochybení, může být odvolán Soudním dvorem Evropských společenství na žádost Evropského parlamentu. Článek 9 1. Veřejný ochránce práv vykonává svou funkci zcela nezávisle v obecném zájmu Společenství a občanů Evropské unie. Při plnění funkce nesmí požadovat ani přijímat pokyny od žádné vlády ani orgánu. Zdrží se veškeré činnosti neslučitelné s povahou jeho funkce. 2. Při nástupu do funkce se slavnostně zavazuje před před Soudním dvorem Evropských společenství, že bude vykonávat svou funkci zcela nezávisle a nestranně a plnit po celou dobu výkonu funkce i po jejím ukončení povinnosti z ní vyplývající, zejména povinnost čestného a zdrženlivého jednání při přijímání některých některých funkcí nebo některých výhod po skončení výkonu funkce veřejného ochránce práv. Článek 10 50

1. Po dobu své funkce nesmí veřejný ochránce práv vykonávat žádnou jinou politickou nebo správní funkci ani jinou výdělečnou či nevýdělečnou profesionální činnost. 2. Pokud jde o platy, náhrady a důchody, je veřejný ochránce práv postaven naroveň soudci Soudního dvora Evropských společenství. 3. Články 12 až 15 a článek 18 Protokolu o výsadách a imunitách Evropských společenství se vztahují na veřejného ochránce práv i úředníky a zaměstnance jeho sekretariátu. Článek 11 1. Veřejnému ochránci práv je nápomocen sekretariát, jehož vedoucího sám jmenuje. 2. Na úředníky a zaměstnance sekretariátu veřejného ochránce práv se vztahují nařízení a předpisy vztahující se na úředníky a zaměstnance Evropských společenství. Jejich počet je každoročně stanoven v rámci rozpočtového procesu. 3. Úředníci Evropských společenství a členských států, kteří jsou jmenováni zaměstnanci sekretariátu veřejného ochránce práv, jsou ve služebním zájmu vyčleněni pro veřejného ochránce práv se zárukou, že budou přijati zpět do své původní instituce. 4. V otázkách svých zaměstnanců je veřejný ochránce práv postaven naroveň orgánům ve smyslu článku 1 služebního řádu Evropských společenství. Článek 12 : zrušen Článek 13 Sídlem veřejného ochránce práv je sídlo Evropského parlamentu. Článek 14 Veřejný ochránce práv přijme prováděcí předpisy k tomuto rozhodnutí. Článek 15 První veřejný ochránce práv jmenovaný poté, co vstoupí v platnost Smlouva o Evropské unii, je jmenován na dobu zbývající do konce volebního období. Článek 16 : zrušen Článek 17 Toto

rozhodnutí

bude

zveřejněno

v Úředním věstníku Evropských společenství.

Vstupuje v platnost dnem zveřejnění. 51

Příloha č. 2 - Rozhodnutí evropského veřejného ochránce práv, kterým se přijímají prováděcí předpisy Článek 1 : Výklad pojmů V těchto prováděcích předpisech a) se „dotyčným orgánem“ rozumí orgán nebo instituce Společenství, který je předmětem stížnosti nebo šetření z vlastního podnětu; b) se „statutem“ rozumějí pravidla a obecné podmínky pro výkon funkce veřejného ochránce práv. c) se „důvěrnými“ rozumějí dokumenty a informace, které „nemají být zpřístupněny. Článek 2 : Přijímání stížností 2.1 Stížnosti jsou roztříděny, zaregistrovány a očíslovány při jejich obdržení. 2.2 Potvrzení o obdržení stížnosti se zasílá stěžovateli s uvedením registračního čísla stížnosti a jména právníka, který se případem zabývá. 2.3 Petice předložená veřejnému ochránci práv Evropským parlamentem se souhlasem předkladatele je posuzována jako stížnost. 2.4 Ve vhodných případech a se souhlasem stěžovatele může veřejný ochránce práv předat stížnost Evropskému parlamentu, aby byla projednána jako petice. 2.5 Ve vhodných případech a se souhlasem stěžovatele může veřejný ochránce práv předat stížnost jinému příslušnému orgánu. Článek 3 : Přípustnost stížností 3.1. Na základě kritérií stanovených ve Smlouvě a ve statutu veřejný ochránce práv určí, zda stížnost spadá do jeho působnosti, a pokud je tomu tak, zda je přípustná, či nikoliv. Předtím, než učiní toto rozhodnutí, může požádat stěžovatele o poskytnutí dalších informací nebo dokumentů. 3.2 Pokud stížnost nespadá do jeho působnosti nebo je-li nepřípustná, veřejný ochránce práv řízení ukončí. Veřejný ochránce práv informuje stěžovatele o svém rozhodnutí a jeho důvodech. Veřejný ochránce práv může stěžovateli doporučit, aby se obrátil na jiný orgán. Článek 4 : Šetření ve věci přípustných stížností 52

4.1 Veřejný ochránce práv rozhodne, zda je dostatek důvodů pro zahájení šetření ve věci přípustné stížnosti. 4.2 Pokud neshledá dostatek důvodů pro šetření, ukončí řízení ve věci dané stížnosti a informuje o tom stěžovatele. Veřejný ochránce práv může informovat také dotyčný orgán. 4.3 Pokud veřejný ochránce práv shledá dostatek důvodů pro šetření, informuje o tom stěžovatele a dotyčný orgán. Zašle kopii stížnosti dotyčnému orgánu a vyzve jej, aby předložil své stanovisko ve stanovené lhůtě, která obvykle nepřekročí tři měsíce. Ve výzvě dotyčnému orgánu mohou být uvedeny konkrétní aspekty stížnosti nebo specifické otázky, k nimž se má ve svém stanovisku vyjádřit. 4.4 Součástí stanoviska nesmějí být žádné informace ani dokumenty, které dotyčný orgán považuje za důvěrné. 4.5 Dotyčný orgán může požádat, aby určité části jeho stanoviska byly zpřístupněny pouze stěžovateli. Jasně stanoví, o které části se jedná, a vysvětlí důvod(y) své žádosti. 4.6 Veřejný ochránce práv zašle stanovisko dotyčného orgánu stěžovateli. Stěžovatel má možnost předložit své připomínky veřejnému ochránci práv ve stanovené lhůtě, která obvykle nepřekročí jeden měsíc. 4.7 Považuje-li to za užitečné, provede veřejný ochránce práv další šetření. Na další šetření se vztahují čl. 4 odst. 3 až 6, avšak lhůta pro odpověď pro dotyčný orgán je obvykle jeden měsíc. 4.8 Považuje-li to za vhodné, může veřejný ochránce práv použít k nalezení rychlého řešení zjednodušený postup. 4.9 Po dokončení šetření veřejný ochránce práv případ uzavře odůvodněným rozhodnutím a informuje o tom stěžovatele a dotyčný orgán. Článek 5 : Vyšetřovací pravomoci 5.1 Za podmínek stanovených ve statutu může veřejný ochránce práv požádat orgány a instituce Společenství a orgány členských států, aby mu v přiměřené době poskytly pro účely šetření informace nebo dokumenty. Tyto orgány či instituce jasně stanoví, které informace nebo dokumenty považují za důvěrné.

53

5.2 Veřejný ochránce práv může nahlédnout do příslušného spisu dotyčného orgánu. Dotyčný orgán jasně stanoví, které dokumenty ze spisu považuje za důvěrné. Veřejný ochránce práv může pořizovat kopie celého spisu nebo konkrétních dokumentů v něm obsažených. Veřejný ochránce práv informuje stěžovatele o tom, že do spisu nahlédl. 5.3 Veřejný ochránce práv může požádat úředníky a ostatní zaměstnance orgánů nebo institucí Společenství o předložení důkazů za podmínek stanovených ve statutu. Veřejný ochránce práv může rozhodnout, že osoba, která důkazy předkládá, tak učiní v důvěrnosti. 5.4 Veřejný ochránce práv může požádat orgány a instituce Společenství, aby mu umožnily provést místní šetření. 5.5 Veřejný ochránce práv si může vyžádat studie nebo odborné posudky, které považuje za nezbytné pro úspěšný výsledek šetření. Článek 6 : Smírná řešení 6.1 Pokud veřejný ochránce práv zjistí nesprávný úřední postup, usiluje ve spolupráci s dotyčným orgánem pokud možno o smírné řešení, aby pochybení napravil a uspokojil stěžovatele. 6.2 Pokud veřejný ochránce práv usoudí, že tato spolupráce byla úspěšná, uzavře případ odůvodněným rozhodnutím. O tomto rozhodnutí informuje stěžovatele a dotyčný orgán. 6.3 Pokud veřejný ochránce práv usoudí, že smírné řešení není možné, nebo nepodaří-li se k němu dospět, případ buď uzavře odůvodněným rozhodnutím, které může obsahovat kritickou poznámku, nebo vypracuje zprávu s návrhy doporučení. Článek 7 : Kritické poznámky 7.1 Veřejný ochránce práv učiní kritickou poznámku, pokud: a) již není možné, aby dotyčný orgán napravil nesprávný úřední postup; a b) případ nesprávného úředního postupu nemá žádné obecné důsledky. 7.2 Pokud veřejný ochránce práv uzavře případ s kritickou poznámkou, informuje o tom stěžovatele a dotyčný orgán. Článek 8 : Zprávy a doporučení 8.1 Veřejný ochránce práv vypracuje zprávu s návrhy doporučení dotyčnému orgánu, pokud má zato, že: 54

a) je možné, aby dotyčný orgán napravil daný nesprávný úřední postup; nebo b) daný případ nesprávného úředního postupu má obecné důsledky. 8.2 Veřejný ochránce práv zašle kopii své zprávy a návrhy doporučení dotyčnému orgánu a stěžovateli. 8.3 Dotyčný orgán zašle veřejnému ochránci práv podrobné stanovisko do tří měsíců. Podrobné stanovisko může obsahovat přijetí rozhodnutí veřejného ochránce práv a popis opatření přijatých s cílem uplatnit navrhovaná doporučení. 8.4 Pokud veřejný ochránce práv nepovažuje podrobné stanovisko za uspokojivé, může vypracovat zvláštní zprávu pro Evropský parlament o případu nesprávného úředního postupu. Zpráva může obsahovat doporučení. Veřejný ochránce práv zašle kopii zprávy dotyčnému orgánu a stěžovateli. Článek 9 : Šetření z vlastního podnětu 9.1 Veřejný ochránce práv může rozhodnout o zahájení šetření z vlastního podnětu. 9.2 Vyšetřovací pravomoci veřejného ochránce práv jsou stejné, ať jde o šetření z vlastního podnětu, nebo o šetření na základě stížnosti. 9.3 Postupy pro šetření na základě stížnosti se použijí při šetření z vlastního podnětu obdobně. Článek 10 : Procesní ustanovení 10.1 Pokud o to stěžovatel požádá, posuzuje veřejný ochránce práv stížnost jako důvěrnou. Pokud to považuje za nezbytné pro ochranu zájmů stěžovatele nebo třetí strany, může veřejný ochránce práv posuzovat stížnost jako důvěrnou z vlastního podnětu. 10.2 Pokud to považuje za vhodné, může veřejný ochránce práv přijmout nezbytná opatření pro to, aby byla daná stížnost vyřízena přednostně. 10.3 Pokud je v souvislosti s věcmi, v nichž vede veřejný ochránce práv šetření, zahájeno soudní řízení, veřejný ochránce práv případ uzavře. Výsledky již provedených šetření se bez dalších opatření založí do spisu. 10.4 Veřejný ochránce práv informuje příslušné vnitrostátní orgány a popřípadě orgán nebo instituci Společenství o trestněprávních skutečnostech, které zjistí v průběhu šetření. Veřejný ochránce práv také informuje orgán nebo instituci Společenství o 55

skutečnostech, které mohou být podle jeho mínění důvodem k zahájení disciplinárního řízení. Článek 11 : Zprávy Evropskému parlamentu 11.1 Veřejný ochránce práv podává o své činnosti jako celku, včetně výsledků svých šetření výroční zprávu Evropskému parlamentu. 11.2 Pokud to považuje za potřebné pro plnění svých úkolů podle Smluv a statutu, může veřejný ochránce práv kromě zvláštních zpráv vypracovaných podle čl. 8 odst. 4 výše vypracovat jiné takové zvláštní zprávy pro Evropský parlament. 11.3 Výroční a zvláštní zprávy veřejného ochránce práv mohou obsahovat doporučení, pokud to veřejný ochránce práv považuje za potřebné pro plnění svých úkolů podle Smluv a statutu. Článek 12 : Spolupráce s veřejnými ochránci práv a obdobnými orgány v členských státech Veřejný ochránce práv může spolupracovat s veřejnými ochránci práv a obdobnými orgány v členských státech s cílem zvýšit účinnost svého šetření a šetření prováděných veřejnými ochránci práv a obdobnými orgány v členských státech, a tím přispět k lepší ochraně práv a zájmů vyplývajících z práva Evropské unie a Evropského společenství. Článek 13 : Právo stěžovatele nahlédnout do spisu 13.1 Stěžovatel má právo nahlédnout do spisu veřejného ochránce práv, který se týká jeho stížnosti, s výhradou čl. 13 odst. 3 níže. 13.2 Stěžovatel má právo nahlédnout do spisu na místě. Může požádat veřejného ochránce práv o poskytnutí kopie celého spisu nebo konkrétních dokumentů ze spisu. 13.3 Stěžovatel nemá přístup k: a) dokumentům a informacím získaným na základě čl. 5 odst.1 nebo 2 výše, které byly pro veřejného ochránce práv označeny jako důvěrné; b) důkazům předloženým v důvěrnosti v souladu s čl. 5 odst. 3 výše. Článek 14 : Přístup veřejnosti k dokumentům v držení veřejného ochránce práv 14.1. Veřejnost má přístup k dokumentům v držení veřejného ochránce práv, které se nevztahují k šetřením, s výhradou stejných podmínek a omezení, jaké stanoví nařízení

56

(ES) č. 1049/2001(2) o přístupu veřejnosti k dokumentům Evropského parlamentu, Rady a Komise. 14.2 Veřejnost může požádat o přístup k dokumentům v držení veřejného ochránce práv, které se k šetřením vztahují, pokud stížnost není na žádost stěžovatele nebo veřejného ochránce práv podle čl. 10 odst. 1 výše posuzována jako důvěrná. Přístup se neposkytuje k: a) dokumentům a informacím získaným na základě čl. 5 odst. 1 nebo 2 výše, které byly pro veřejného ochránce práv označeny jako důvěrné; b) důkazům předloženým v důvěrnosti v souladu s čl. 5 odst. 3 výše; c) částem stanoviska dotyčného orgánu k dalším šetřením nebo jeho odpovědí na ně, u nichž v souladu s čl. 4 odst. 5 výše požádal, aby byly zpřístupněny pouze stěžovateli. Žadatel o přístup k takovým informacím je informován o důvodu/důvodech předložení této žádosti dotyčným orgánem; d) dokumentu, jehož zpřístupnění by ovlivnilo nezaujatost probíhajícího šetření. 14.3 Žádosti o přístup k dokumentům se podávají písemně (poštou, faxem nebo elektronickou poštou) a musí být dostatečně přesně formulovány, aby umožnily identifikovat daný dokument. 14.4 Přístup k dokumentům je možný buď na místě nebo poskytnutím jejich kopie. Veřejný ochránce práv může stanovit přiměřené poplatky za poskytnutí kopií dokumentů. Způsob výpočtu poplatku musí být objasněn. 14.5 O žádostech veřejnosti o přístup k dokumentům nebo informacím je rozhodnuto do 15 pracovních dnů po obdržení žádosti. Ve výjimečných případech lze tuto lhůtu prodloužit o 15 pracovních dnů. Žadatel je o tomto prodloužení lhůty informován předem a je mu poskytnuto podrobné zdůvodnění. 14.6 Úplné nebo částečné zamítnutí žádosti o přístup k dokumentům je odůvodněno. Článek 15 : Jazyky 15.1 Stížnost může být veřejnému ochránci práv předložena v kterémkoli z jazyků Smlouvy. Veřejný ochránce práv není povinen zabývat se stížnostmi předloženými v jiných jazycích.

57

15.2 Jazykem řízení vedeného veřejným ochráncem práv je jeden z jazyků Smlouvy. V případě stížnosti je jím jazyk, ve kterém je stížnost vyhotovena. 15.3 Veřejný ochránce práv určí, které dokumenty mají být vypracovány v jazyce řízení. Článek 16 : Zveřejňovaní zpráv 16.1 Evropský veřejný ochránce práv zveřejní v Úředním věstníku oznámení o přijetí výročních a zvláštních zpráv a uvede způsoby, jakými může každý zájemce získat přístup k plnému znění těchto dokumentů. 16.2 Veškeré zprávy veřejného ochránce práv a shrnutí jeho rozhodnutí týkající se důvěrných stížností jsou zveřejněny ve formě, která neumožňuje zjistit totožnost stěžovatele. Článek 17 : Vstup v platnost 17.1 Prováděcí předpisy přijaté dne 16. října 1997 se zrušují. 17.2. Toto rozhodnutí vstupuje v platnost dnem 1. ledna 2003. 17.3 O přijetí tohoto rozhodnutí je informován předseda Evropského parlamentu. Oznámení o tomto rozhodnutí bude rovněž zveřejněno v Úředním věstníku.

58

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE. Bakalářská práce Filip Sobotka

Recommend Documents