Výprava na jižní část Maginotovy linie ve Francii uskutečněná Jirkou Kratochvílem, Michalem „Tryskem“ Součkem a Davidem „Davem“ Šrůtkem ve dnech 30. července – 6. srpna 2010.
Den NULTÝ Po procestování různých koutů Evropy s různými systémy opevnění padla karta na návštěvu jižní části Maginotovy linie ve Francii, která je bezesporu svým umístěním a technickým řešením královnou mezi světovými opevňovacími systémy. Den D nastává 30. července 2010. Nalodění posádky v pořadí Dave, Trysk a Jirka do Davova auta proběhlo v pátek navečer a okolo sedmé hodiny večerní vyrážíme přes Německo, Rakousko a Itálii směrem do jižní části Francie. Samotná cesta proběhla bez jakýchkoli problémů, pouze zpestřena šikovností členů posádky po probdělé noci. Samotný transport na místo určení nám zabral 14 hodin.
Den PRVNÍ Na rozdíl od naší domoviny, která nás vyprovodila deštěm (který v ní panoval celou dobu našeho výletu) nás v sobotu ráno přivítala Francie nádherným počasím a krásnými pohledy na přímořské Alpy s pobřežím Středozemního moře. Výchozím bodem se stává pobřežní letovisko Roquebrune a mys Cap Martin. Po cestě jsou spíše tušit než vidět francouzská předsunutá postavení. Po drobné chybě v navigaci si mírně zajíždíme a tak se vracíme přes Monako, kde formulovému fandovi zaplesá srdce vidět naživo místa trati F1. Samotnou velkou tvrz Cap Martin nacházíme bez problémů a parkujeme u vchodového objektu, který se nachází v místě husté zástavby. Tvrz je uzavřená a snad je někdy přístupná veřejnosti, bohužel ale bez kontaktů a uvedené otevírací doby. Po obhlídce exteriéru objektu sestupujeme pod místní silnici na prohlídku jediných dvou bojových objektů tvrze. Na živo vidíme známý pohled přes strop a zvon objektu B2 na pláž, letovisko Menton a francouzsko – italskou hranici. Sousedem tvrze Cap Martin je tvrz Roquebrune. Ta je ale nepřístupná a jelikož je prázdninová sobota, které chceme využít k návštěvě přístupných muzeí, vyrážíme na další tvrz Saint Agnes rozkládající se u stejnojmenné vesnice. Tato tvrz je vidět z Cap Martinu díky svému umístění vysoko nad Mentonem cca 5 km vzdušnou čarou od pobřeží. Autem se k ní přesouváme po místních cestách, charakteristických svoji úzkostí a serpentinami, kterých si náš dvorní řidič užil za dobu našeho pobytu více než dost. Autem zajíždíme až ke vchodovému objektu, kde parkujeme. Velká tvrz Sainte Agnes je k naší radosti právě otevřená. Prohozujeme pár slov s místním milým správcem, který s námi dokonce prohodil pár slov česky a po zaplacení 5 € na osobu se věnujeme prohlídce, která (jak je zde na jihu dobrým zvykem) je vlastní, tedy bez průvodce. Po prohlídce vnitřku následuje prohlídka exteriéru tvrze. Dělostřelecký srub B2, který je svojí výzbrojí šesti střílen hlavních zbraní pod betonem nejsilnějším objektem zde na jihu, je umístěn u vyhlídky na pobřeží (z této daleké vyhlídky je samozřejmě kromě pobřeží s letovisky a okolních pevnostních objektů vidět i povrch velké tvrze Mont Agel, umístěné na dominantní hoře. Pro tuto polohu je ale aktivně využívána jako radarová stanice francouzské armády a jako vojenský prostor tedy nepřístupná). Bohužel diamantový příkop srubu je opatřen vysokým pletivem, které na fotogeničnosti nepřidá. Na vyhlídce obědváme a poté se vypravujeme nad vchodový objekt ke prohlídce zbylých objektů. Po vyšplhání se na vrcholek kopce, kde se nachází také zřícenina hradu, nás vítá místní nadšenec, který zde s vodovodní hadicí v ruce obnovuje historickou zahradu. A bunkráci jsou prý blázni :). Jelikož mu nechceme šlapat po sazenicích, vracíme se zpět k autu a přesouváme se na další štaci. Další v pořadí je velká tvrz Saint Roch u Sospelu, která by měla být turisticky přístupná. Zajíždíme až ke vchodovému objektu, kde je parkoviště. Skutečně je otevřeno, ale jelikož dorážíme před druhou hodinou odpolední, což je čas zpřístupnění, tak se věnujeme prohlídce dvou pěchotních objektů tvrze. Po návratu zpět k autu jsou již padací vrata spuštěna a my můžeme jít dále. Prohodíme pár slov s místním sympatickým starším nadšencem a po zaplacení opět 5 € na osobu se sami věnujeme prohlídce podzemí tvrze. Prohlídka je volná a kromě zachovalého vybavení je k vidění také menší historická expozice. Nakonec si ještě prohlížíme exteriér nejzajímavějšího objektu tvrze (dělostřeleckého objektu B4), vybaveného pro svoji polohu u silnice fortovou mříží. Nasedáme do auta a přesouváme se k fortu Barbonnet. Pod tímto fortem, umístěným na samém vršku kopce, se rozkládá stejnojmenná velká tvrz Barbonnet, sestávající pouze z vchodového a dělostřeleckého objektu (nejmenší velká tvrz). Ke vchodovému srubu opět bez problémů dojíždíme autem. Tvrz samotná je bohužel uzavřená a dle
informací je občas zpřístupněná společně s místním fortem. Vydáváme se tedy do samotné pevnosti. Bohužel, u samotného vchodu fortu je umístěna obligátní tabulka o vojenském prostoru a také vrátnice vojenského vzezření. Dělostřelecký srub se nachází až dále pod stěnou fortu, po které by se k němu mělo nechat pohodlně dojít. Zjevná přítomnost osob ve fortu a praktická nemožnost dostat se k objektu po svahu nás ale odrazují a tak se vracíme k autu a jedeme dále. Jelikož si chceme prohlédnout tvrz Roquebrune, vracíme se zpět na pobřeží. Cestou projíždíme okolo vchodového objektu tvrze Castillon, kde krátce zastavujeme a vyhodnocujeme místo před ním jako vhodné k nocování a jedeme do Roquebrune. Interiér velké tvrze Roquebrune je dle předpokladů opět nepřístupný. Vchodový objekt se nachází v areálu místních technických služeb. Ačkoliv je sobota, brána do areálu je otevřená. Než ale riskovat handrkování, radši sjíždíme autem před čelo tvrze, kde parkujeme. Povrchové objekty mají být špatně dostupné, na slovo tak přichází GPS. Jdeme nad místní domy se zahradami a prodíráme se trním a kopřivami k objektům. Takovéto hebdí na pobřeží několik málo kilometrů od Monaka, jednoho z nejbohatších míst v Evropě, mě docela překvapilo. Námaha se ale vyplatila, objekty tvrze jsou hezky zachovalé a večerní pohledy přes zvony objektů na pobřeží, Cap Martin a Monako opět nemají chybu. Zároveň zjišťujeme, že kousek od tvrze je posezení a dá se na ní dojít po pěšině, vyúsťující právě nad branou technických služeb. Jako návrat volíme tuto sice delší, ale pohodlnou cestu. Jelikož čas už dost pokročil, nasedáme do auta a přemísťujeme se zpět ke vchodovému objektu tvrze Castillon nad Sospelem. Trysk se už za soumraku věnuje obhlídce povrchu tvrze, já a Dave již pouze večeři. Znaveni po dlouhé cestě a celodenním programu uleháme pod širák, neboť počasí je stále nádherné.
Den DRUHÝ Ráno vstávám jako první a jako první mě vítá štír, který se promenuje kousek od mojí hlavy. Štír si ale šel po svých a my jsme již v 7 hodin na nohou a společně jdeme na obhlídku povrchu velké tvrze Castillon. Dělostřelecký objekt a „komín“ jsou od auta viditelné, jelikož jsou přímo nad vchodovým srubem, pro svou polohu na skále jsou ale přímo od objektu nedostupné. Trysk ale nalezl pohodlně schůdnou pěšinu, po které si bez problému prohlížíme všechny bojové objekty tvrze. Ranní pohledy na Sospel pod námi a nedaleký Barbonnet jsou opět z těch nezapomenutelných. Samotná tvrz je údajně v interiéru velmi dobře zachovalá a ještě nedávno byla otevřená. Nyní je vchodový srub opatřen novým plotem a uzavřen, snad se uvažuje o zpřístupnění. Dnešní program dne je ale návštěva tvrze Monte Grosso, jednoho z hlavních lákadel naší cesty. Nejprve vyrážíme do Sospelu, kde si prohlížíme část městečka a nakupujeme poživatiny. Přístup ke tvrzi, umístěné na stejnojmenné hoře, má být komplikovaný. Starší zdroje uvádějí přístupovou cestu ke vchodovému objektu jako téměř nesjezdnou. Skupina, která navštívila tuto část Maginotovy linie měsíc před námi, uvádí na cestě zákaz vjezdu. Uvažovali jsme tedy nad možnostmi dupat po cestě cca 10 km po svých nebo tvrz objet a pěšky jít od tvrze Col de Brouis, kterou nemáme na plánu. Naštěstí na žádný zákaz nenarážíme a s nejvyšší opatrností (na tvrz jsme jeli ze Sospelu asi 45 min) dojíždíme krásně až před vchodový objekt. Tento je otevřený a tak vyrážíme do hlouby tvrze. Velká tvrz Monte Grosso je největší tvrzí v Alpách. Kromě vchodového srubu má 6 bojových objektů a to dva pěchotní objekty, dva objekty dělostřelecké a dvě dělostřelecké otočné věže (jednu se dvěma kanóny 75 mm a druhou se dvojčetem 135 mm). Věž T135 je navíc jediná osazená v alpské části Maginotovy linie. Ale to nejdůležitější – Monte Grosso je jedinou volně přístupnou tvrzí vybavenou dělostřeleckými věžemi. No a prolézt si sám obě dělové věže s osazenou výzbrojí, zatočit se všemi možnými udělátory (pro technický stav už bohužel nejde s věžemi otáčet ani je vysunovat/zasunovat) se rovná bunkrologické extázi. V dělostřeleckých objektech jsou dochovány minomety, kanóny jsou již demontovány. Bohužel podzemí tvrze je (jako na ostatních volně přístupných tvrzích) vypálené zloději barevných kovů, cenné věci (čerpadla, vybavení dílen) jsou dávno rozkradeny, agregáty ve strojovně jsou nešetrně rozebrány a cenné součásti odvezeny. I tak je ale návštěva tvrze nesmírně zajímavá. Po prohlídce podzemí se vracíme vchodem zpět k autu a následujeme prohlídkou povrchu tvrze. Tvrz by sice šlo opustit přes nejvzdálenější pěchotní objekt B8, bohužel v menších pěchotních objektech je poslední část schodiště tvořena z ocelových profilů, které zde nejsou v nejlepší kondici a riskovat let 30 metrů hlubokou šachtou se nám nechce. Díky tomu, že samotný vršek hory není zarostlý lesem a my máme stále krásné počasí, otevírají se nádherné výhledy do okolí včetně pohledů na cca 20 km vzdálené moře a Sospel v údolí s tvrzí Barbonnet. Samozřejmě jsme shlédli exteriéry všech objektů včetně obou „dělovek“ a pěchotního objektu B8, který má utržený vrchlík pancéřového zvonu (ležící pod objektem). Zvon je po
válce opraven dobetonováním, které by, upřímně řečeno, mohla závidět všechna pevnostní muzea v ČR. Nedaleko vchodového objektu stojí poškozená budova kasáren tvrze. Dá se vystoupat až na střechu s opět nepřekonatelnými výhledy na údolí Sospelu a linii tvrzí Agaisen, Barbonnet a Castillon. Jelikož nám prohlídka tvrze zabrala celý den, přesouváme se po příjezdové cestě zpět směrem k Sospelu a u lesního pramene obědváme/večeříme nadšeni z pohodlného přístupu a hlavně toho, co bylo během dne k vidění. Noc jsme se rozhodli strávit na tvrzi Agaisen, která leží přímo nad Sospelem a jejíž povrch je nezalesněný. Cestou zastavujeme u cvičného srubu Casemate d'instruction de l'Agaisen, který, ačkoliv nedaleko vesnice, je volně přístupný a my si prohlížíme interiér. Poté zajíždíme na samotný povrch tvrze Agaisen, kde je parkoviště a naše dnešní konečná. Velká tvrz L'Agaisen je uzavřená a zpřístupňována pouze několikrát do roka. V podvečer si prohlížíme dva dělostřelecké objekty B2 a B3, kde objekt B3 je vybaven věží se dvěma kanóny 75 mm. Tvrz kromě toho sestává z pozorovatelny a samozřejmě vchodového objektu. Díky nezalesněnosti tvrze jsou objekty dobře fotitelné. My uleháme pod dělostřeleckými objekty, nad hlavou se tvrzí Monte Grosso, pod sebou s výhledem na tvrz Barbonnet. Snad jen horko a množství komárů znepříjemňuje toto krásné bunkrologické poležení.
Den TŘETÍ Za minulé dva dny jsme navštívili všechny nejdůležitější a nejzajímavější lokality v nejjižnější části alpské Maginotovy linie. Zbývala pouze tvrz Col de Brouis. Tato tvrz má pouze tři objekty, navíc poškozené. Povrch tvrze je zarostlý křovím, podzemí bylo přebudováno na sklad zeleniny. Kolega, který zde byl před námi, návštěvu hodnotil jako zklamání, proto tuto tvrz vypouštíme a přesouváme se přibližně 50 km vzdáleného města Roquebillière. Po stranách údolí, ve kterém leží toto město, se nacházejí dvě velké tvrze. Jako první míříme ke tvrzi Gordolon. Přijíždíme po cestě ke vchodovému objektu tvrze, ovšem cca 200 metrů před tvrzí se na cestě nachází zával, u kterého parkujeme a zbytek docházíme. Velká tvrz Gordolon sestává z vchodu a pouze dvou dělostřeleckých objektů. Je ovšem umístěna v prudkém svahu, takže její podzemí je rozděleno do dvou pater spojených vyrovnávací šachtou. Podzemí, do kterého vstupujeme otevřeným vchodovým objektem, je opět poznamenané zloději kovů a vlhkostí, avšak poměrně rozlehlé a zajímavě řešené. Obsahuje také vstup do úzké štoly, která ústí doprostřed skalní stěny a její význam nám není jasný. Po prohlídce celého podzemí a interiéru objektů vystupujeme na povrch tvrze nejvzdálenějším objektem B3. Díky umístění srubů do svahu nad Roquebillière jsou oba sruby velmi zajímavě řešeny. K autu se vracíme již po povrchu tvrze, kde je nutno sestoupat prudším klesáním a sešplhat po vyzděné stěně. Následovně se přemísťujeme na druhou stranu údolí, nad vesnici Flaut ke stejnojmenné tvrzi. Velká tvrz Flaut sestává z vchodu, jednoho pěchotního a tří dělostřeleckých objektů. Opět je volně přístupná vchodovým objektem. Podzemí však není v nejlepší kondici, samozřejmě po vypálení zloději kovů a místním koníčkem „shoď co nejtěžší věc z nejvyšší výšky“. Objekty na povrchu jsou zarostlé a ne příliš dobře fotitelné a zvláště k objektu B2 nad vchodem je horší přístup. Zajímavý je však sousední dělostřelecký objekt B3 s pěti zvony a kanóny pro čelní palbu, které již na místě nejsou, zato jsou dobře zachovány jejich kasematy. Počasí je opět krásné, dokonce tak krásné, že Davovi v autě vybouchne láhev s aditivem. Doplňujeme zásoby v místním supermarketu, umístěném v údolí přímo pod tvrzí Gordolon. Z parkoviště je dobře viditelná ona štola ústící do skalní stěny a přes stromy také částečně bojové objekty této tvrze. V údolí města Roquebillière však již nic k prohlídce naplánováno nemáme, autem se tedy přesouváme do přibližně 30 km vzdálené vesničky Rimplas. Cesta probíhá po klasické místní komunikaci, tedy ve skále zařízlých serpentinách širokých tak akorát pro dvě osobní auta. Cestou se zastavujeme u malé tvrze Valdeblore, která je tvořena vchodem, pěchotním objektem krytým fortovou mříží ve skále těsně vedle silnice a pěchotním objektem se zvonem ve svahu nad nimi. Tvrz je bohužel uzavřená, tedy se u ní dlouho nezdržujeme a pokračujeme dále směrem na Rimplas. Velká tvrz Rimplas je vůbec nejstarší tvrzí Maginotovy linie. Je umístěna na vrcholku kopce nad vesnicí a klasicky jsme dojeli až ke vchodovému objektu tvrze. Ten sestává z vchodu pro mužstvo, klasický vjezd s padacími vraty je ale nahrazen otvorem pro lanovku, vedoucí z cesty umístěné dole v údolí. Otvor pro lanovku je opatřen mřížovými vraty s vyříznutým otvorem, který by se dal použít jako vcelku pohodlný vstup do tvrze. Jelikož je ale v okolí vchodu velká fluktuace turistů a interiér tvrze nenabízí nic mimořádného, od prohlídky upouštíme a po večeři si prohlížíme povrchové sruby tvrze. Oproti tomu je povrch tvrze velmi zajímavý použitím staršího opevňovacího prvku, ochranných
eskarpových stěn s namalovanými falešnými střílnami. Kromě toho se na povrchu tvrze nacházejí i klamné plechové zvony a z jejího vršku se opět naskýtají báječné výhledy. Poté se přesouváme pod cca 90 km vzdálenější fort Tornoux, kde máme doporučení na dobrý camp. Cestou se zastavujeme u malé tvrze Fressinea, která je stavebně velmi podobná tvrzi Valdeblore. Bohužel je tvrz opět uzavřená, ale opravená a je v ní provozováno muzeum. Fotíme a přesouváme se dále, cestou míjíme srub STG s lanovkou, ale bohužel se u něj nedá zaparkovat, proto nezastavujeme. Trochu neplánovaně jedeme okolo předsunutého postavení Le Pra. Zastavujeme a prohlížíme si toto postavení, které by se dalo přirovnat k našim starým lehkým objektům propojených podzemím. Očekáváme „třicetšestky“ propojené zákopy, ale velkorysost provedení nás překvapuje. Skládá se ze dvou vchodů, dvou kulometných objektů a pozorovatelny, propojených průchozím spojením. Po prohlídce se urychleně vracíme k autu, neboť začíná pršet. Přeháňka byla ale velmi krátká a při cestě autem stoupáme k horskému sedlu Restefond (2715 m). Opět se nám naskýtají úžasné výhledy, krátce zastavujeme u malé tvrze Granges Communes. Bohužel se pomalu začíná stmívat, proto si tvrz neprohlížíme a jedeme dále okolo další pevnostních objektů do údolí s fortem Tornoux do campu. Camp bez problémů již za soumraku nalézáme a na jeden večer se v něm ubytováváme. Počasí hrozí prvním francouzským deštěm, proto poprvé stavíme stan a po krátké konzumaci místního vína uleháme.
Den ČTVRTÝ Ráno, po překvapení z Tryskova tvrzení, že v noci opravdu pršelo a musel stavět část spadlého stanu (asi nekecal, bylo opravdu mokro), využíváme času nutného k usušení stanu ke krátké procházce po okolí k Baterii XII. Tato betonová baterie byla postavena již před 1. světovou válkou a aktivně byla zapojena i do opevnění v rámci Maginotovy linie. Je však nepřístupná, proto jen fotíme a vracíme se zpět do campu. Novým cílem je Restefond, další z velkých lákadel cesty. Zajíždíme zpět k malé tvrzi Granges Communes, která byla koncipována jako aktivní úkryt. Nyní si ji prohlížíme klasicky důkladně. Tvrz sestává z vchodu, podzemí, které obsahuje větší množství sálů ubikací a jediného bojového objektu. Díky opět vyjasněnému počasí se z povrchu tvrze naskýtají krásné pohledy do okolí s vysokou nadmořskou výškou. Autem se vracíme na samý vršek sedla, kde je umístěna velká tvrz Restefond. Parkujeme u nedostavěného vchodového objektu a jdeme do podzemí. Restefond je nejvýše umístěnou tvrzí Maginotovy linie a zároveň první námi navštívenou stavebně nedokončenou tvrzí. Je tak možné si prohlédnout již dokončené a vybavené podzemní prostory, tak i pouze vylámané části pod nedokončenými objekty tvrze. Na povrchu má tvrz dokončeny dva pěchotní a jeden dělostřelecký objekt, pro další dva dělostřelecké objekty jsou připraveny pouze vylámané šachty. Návštěva povrchu umožňuje pohledy na četné zazelenané svahy s posledními zbytky sněhu (jak se zdá, návštěva na počátku srpna má ideální termín). Na povrchu si taktéž prohlížíme četné zbytky staveniště a přesouváme se k sousední tvrzi. Tou je malá tvrz Col de Restefond, která je podobná svým provedením tvrzi Granges Communes (ta je z ní také pěkně vidět přes horský svah). Obsahuje dva vchody, jeden pěchotní objekt a podzemí sloužící jako aktivní úkryt. Bohužel, díky zbytkům tajícího sněhu je v podzemí vlhko a vrstva bahna. Interiér je také lehce zaminován, takže po prohlídce vchodu od návštěvy podzemí upouštíme (je stejné jako na Granges Communes) a přesouváme se na povrch tvrze, na kterém jsou umístěny některé části střílen a zvony pro nepostavené objekty tvrze Restefond. Nakonec ještě sjíždíme k pevnostním kasárnám pod tvrzí, u kterých je umístěn zbytek pancéřových prvků. Tím prohlídku okolí Restefondu ukončujeme a jedeme cestou zpět do údolí Tornoux, v jehož blízkosti se nalézají další tvrze Maginotovy linie. Na dně údolí u hlavní silnice pod vesnicí Saint Ours se nachází malá tvrz Bas de Saint Ours. Je to tvrz typu monoblok (pouze jeden objekt bez podzemí) a je realizovaná v celé části alpské Maginotovy linie pouze zde. Na rozdíl od svých severních protějšků navíc nemá osazenu ve stropě otočnou věž, ta je nahrazena několika pancéřovými zvony. Objekt je uzavřen a provozován jako muzeum, v době naší návštěvy ale bohužel není otevřeno. Přesouváme se tedy k velké tvrzi Saint Ours Haut. Lehce bloudíme ve vesnici Saint Ours, ale po chvíli nalézáme značenou cestu ke tvrzi a parkujeme kousek od vchodového objektu tvrze. Bohužel tvrz je v držení stejné skupiny jako monoblok v údolí, proto si opět prohlížíme pouze exteriér tvrze. Ten je však velmi dobře fotitelný s krásným okolím a s pěknými výhledy na sousední tvrz Roche la Croix, speciálně na její pěchotní objekt B6 umístěný na vršku vysoké skalní stěny. Cestou zpět vidíme a z dálky fotíme dva podzemní úkryty (každý se dvěma vchody a jedním zvonem).
Velká tvrz Roche la Croix je naší další plánovanou zastávkou. Upozorněni na špatný stav příjezdové cesty se vracíme do Tornoux a odbočujeme na „bunkrovku“. Stav cesty je opravdu povážlivý a proto po několika stech metrech raději parkujeme a pokračujeme pěšky. Ve francouzském parnu stoupáme cca 6 km vzhůru do kopce a zjišťujeme, že nejhorší úsek cesty jsme autem stejně projeli a dále je cesta v lepším stavu, ale pokračujeme dále až k samotné tvrzi. Na radu místních turistů volíme cestu zkratkou, která je opravdu kratší, ale o dost horší cestou. Na tvrz nakonec v pohodě dorážíme a před samým vstupem ke vchodovému objektu vidíme koleje úzkorozchodné dráhy a plechový tunel, sloužící jako ochrana osádky přistupující ke vchodovému objektu. Bohužel i tato tvrz je uzavřena místním sdružením, takže si prohlížíme pouze zajímavý exteriér. Hned vedle vchodového srubu je umístěna budova kasáren a pod ní dělostřelecký objekt mimo jiné vybavený dělostřeleckou věží pro dvojče kanónů 75 mm a zmíněný pěchotní srub na vršku skalní stěny. Z něho je pochopitelné přístupná pouze střecha, ovšem s nezapomenutelným pohledem do hloubky několika set metrů skály pod sebou a na tvrze Bas de Saint Ours a Saint Ours Haut. Po obejití budovy kasáren vidíme také dva zajímavé pěchotní objekty (betonové smajlíky :)) postřelující původní příkop okolo kasárenské budovy. V blízkosti tvrze se má nacházet baterie a úkryt osádky s horní stanicí zásobovací lanovky tvrze. Bohužel nevíme, že umístění baterie a stanice lanovky je dost odlišné, proto odbočujeme přímo vzhůru několik set metrů do nejprudšího kopce směrem k baterii. Já osobně málem vypouštím duši, ale baterii nacházíme. Jedná se o baterii Haute de Roche la Croix, ke které z druhé strany vede pohodlná cesta, po které přijíždí skupina místních turistů, vesele nám mávající, kterou jsme potkali již při prohlídce velké tvrze. Mírně rozčarování z toho, že jsme našli „cihly“ a ne stanici lanovky se vracíme s nepořízenou zpět k autu. Náladu nám opět zlepšuje řidičské umění místních, kteří v se v autech prohánějí po horách a kopcích bez problémů. Čirou náhodou cestou zpět nacházíme kousek od cesty hledaný úkryt se stanicí lanovky. Interiér je perfektně zachovalý s mnoha vozíky úzkorozchodné dráhy tvrze a mnoha vozíky lanovky, což nám rapidně zdelšuje náladu a můžeme se vrátit zpět k autu. Tam dorážíme přibližně ve 20 hodin a radíme se, co dál. Místní pevnostní stavby jsme vyčerpali a další zastávkou je oblast města Modane, která je ale vzdálená přes 120 km. Rozhodujeme se, že vyrazíme a na příhodném místě u cesty přenocujeme. Pár míst sice potkáváme, ale žádné se nám nezdá dost příhodné, proto dojíždíme až na parkoviště tvrze muzea ve tvrzi Saint Gobain už za tmy, přibližně o půl jedenácté a jdeme spát.
Den PÁTÝ Na protější straně údolí Modane je ražen nový tunel, jehož odstřel mě přibližně ve čtyři hodiny ráno probouzí. Naštěstí. Chvíli poté slyším podivné zvuky a vidím lišku, potulující se okolo Tryskova spacáku. Svit baterky ji nevyděsil, naopak, vzala si moji botu a pelášila s ní do lesa. Moje pronásledování jí skákáním po jedné noze a sprška neslušných výrazů probouzí i spolunocležníky, kteří ze mě mají samozřejmě patřičnou srandu. Po chvíli pronásledování se liška naštěstí mé boty vzdává a já můžu už v klidu dospat. Hned ráno balíme a odjíždíme do cca 15 km vzdáleného údolí Lavoir, kde nás jako první čeká stejnojmenná tvrz. Ke tvrzi by se snad nemělo nechat dojet autem kvůli zákazu, ale ze zákazu se vyklubalo pouze upozornění na vjezd na vlastní nebezpečí, takže pohodlně dojíždíme až ke vchodu pro munici. Velká tvrz Lavoir má, oproti zvyklostem zde, dva oddělené objekty sloužící jako vchody. Vchod pro munici je umístěn na dně údolí, vchod pro mužstvo je na povrchu tvrze mezi bojovými objekty. Po prohlídce vchodu pro munici bohužel zjišťujeme, že se přes tento objekt dovnitř nedostaneme. Vydáváme se tedy pěšinou nahoru na povrch tvrze. Pěšina po chvíli končí v suťovém svahu, takže se za pomoci GPS rozhodujeme, že lepší přístup bude z čela tvrze. Autem se přesouváme na místní parkoviště v údolí a pohodlně po louce jdeme k objektům tvrze následováni další skupinou turistů (také z České republiky, jak jsme se později dověděli). Prohlídkou povrchu tvrze bohužel zjišťujeme, že vchod pro mužstvo i nouzový výlez z dělostřeleckého objektu jsou opět uzavřeny. Na vlastní oči tak nevidíme svážnici 140 metrů dlouhou mezi vchody tvrze, ovšem díky krásnému počasí se naskýtají další skvělé výhledy po okolí a my se vracíme k autu. V blízkosti tvrze je umístěna kasárenská budova, kterou si taktéž prohlížíme. Probíhá v ní stavební ruch a je přestavována k jinému účelu. Autem se přesouváme po horské cestě ke známé velké tvrzi Pas du Roc, proslavené zejména svým dělostřeleckým objektem vsazeným do skalní stěny. Poslední úsek cesty je špatně sjízdný, proto parkujeme a poslední kilometr cesty docházíme pěšky. Prohlížíme si první pěchotní objekt tvrze, pod kterým by měl být složen zvon určený pro nedokončený vchodový objekt tvrze, zvon ale nenalézáme. Jdeme proto ke vchodovému objektu, ze kterého je hotov pouze vstup pro lanovku. Stavební otvor, kterým by se dalo vstoupit do nitra, je už bohužel zazděn, takže máme zase smůlu.
Prohlížíme si tedy zbývající povrchové objekty (kromě známého B3). Samotná tvrz je zajímavě umístěná na kopci mezi dvěma vyššími horami s možností dalekých rozhledů. Z tvrze není vidět pro horský hřeben na sousední Lavoir, z přístupové cesty je ale možno shlédnout celý povrch zmíněné tvrze. Před tvrzí je umístěno předsunuté postavení Arrondaz, to už ale nenavštěvujeme. Vidíme však k němu se škrábající Defender místní obdoby CO. My se vracíme k autu a odjíždíme zpět do Modane k plánované prohlídce tvrze Saint Antoine. Podle předpokladů by se mělo k této tvrzi dát opět zajet autem po cestě ke vchodového objektu. Cestou ke tvrzi se zastavujeme u kasárenské budovy blokhausu Rieux Roux, bohužel obklopené turisty. Budova je umístěna nad ústím odstřeleného tunelu a důsledkem toho je značně nakloněná. Pokračujeme dále ke tvrzi. Bohužel v cestě nám stojí závora, patrně zamezující vjezdu k onomu zmíněnému budovanému tunelu. Než se stačíme otočit, je u nás místní hlídač, který nás sice mile, ale posílá do pryč. Jelikož už padla čtrnáctá hodina, přemísťujeme se zpět k místu noclehu na tvrzi Saint Gobain. Velká tvrz Saint Gobain slouží jako muzeum, které navštěvujeme. Poutačem u vjezdu ke tvrzi je zvon, patrně dovezený z Pas du Roc. Lehce překvapeni vidíme, že před vchodem stojí zmíněný Defender a jeho osádka evidentně do tvrze stěhuje věci přemístěné z postavení Arrondaz. Vstupné je 8 € na osobu, které platíme místnímu správci, lehce nepříjemnému a evidentně neoplývajícímu jinou řečí, než francouzštinou. Prohlídka tvrze je opět volná a kromě klasického vybavení tvrze (strojovny, filtrovny, kuchyně, kasáren, zbraní v objektech a svážnice k jednomu z pěchotních objektů) jsou k vidění také výstavky zbraní, plánů sousedních tvrzí a různého vybavení. Po prohlídce podzemí následuje prohlídka povrchu, dvou dělostřeleckých objektů. Zbylé dva pěchotní objekty si prohlížíme jen z výšky, neboť jsou umístěny v prudkém svahu pod námi a my už jsme trošku líní opět někam sešplhávat, neboť jsme takových objektů viděli už spousty. Přemýšlíme, co dál. Z povrchu tvrze je vidět povrch zatím nezdolané tvrze Saint Antoine a dokonce i kasemata Saint Antoine dole v údolí. My se přemísťujeme nejdřív doplnit zásoby do místního supermarketu a dále ke tvrzi Sapey, umístěné vysoko na kopci pod stejnojmenným fortem. Bohužel cca 2 km od tvrze nás zastavuje zákaz vjezdu (první zákaz vjezdu na cestě po Francii). Rozhodujeme se, co dále. Je asi 17 hodin a cesta na tvrz a prohlídka tvrze (podzemí má být dostupné) by nám zabrala zbytek dne. Rozhodujeme se tedy pro druhý pokus návštěvy Saint Antoine. Skupina, která navštívila tvrz asi měsíc před námi, se ke tvrzi vyšplhala po suťovém svahu nad místním lomem. My se autem přemísťujeme ke kasematě Saint Antoine. U kasematy, která by měla být volně přístupná, opět stojí už dobře známý Defender a my tušíme, že se do ní nepodíváme. Aktuálním cílem je ale velká tvrz Saint Antoine. Šplhání se po suťovém svahu se nám zdá až příliš punkové. Naštěstí Trysk při pohledu z povrchu Saint Gobain objevil pohodlnou cestu ke tvrzi. Obcházíme lom a skutečně nacházíme pohodlnou cestu, která nás po chvíli přivádí na samotný povrch tvrze. Tam si prohlížíme pěchotní i dělostřelecký objekt a scházíme ke vchodovému objektu s dobrou náladou, jak jsme vyzráli na hlídače u závory a na šplhání se po skále. Tvrz je dle předpokladu uzavřena skupinou okolo tvrze Saint Gobain ('Armée à la commune de Modane), tak jako patrně všechny objekty v okolí Modane (takže uzavírání všeho možného a přemísťování výbavy jsou ne praktiky české, ale již vskutku světové :)). Vracíme se ke kasematě Saint Antoine, již bez Defenderu a bohužel skutečně uzavřené. Prohlížíme si aspoň její exteriér a vracíme se zpět ke vchodu tvrze Saint Gobain, nyní už prázdné tvrze, kde máme v plánu strávit noc. Krásné počasí se ale vcelku rychle začíná měnit, takže radši stavíme stan. Oproti všem předchozím dnům nám dnes padla už dříve, asi o půl osmé a delší čas využitý k testování místního vína se lehce nepříjemně podepsal na stavu části osádky příštího rána :).
Den ŠESTÝ Ráno vstáváme o trochu déle před osmou hodinou (doposud jsme vstávali vcelku pravidelně po sedmé). Noc propršelo a schyluje se opět k dešti. Snídáme, balíme a přemísťujeme se autem k zákazu před tvrzí Sapey, kde parkujeme a pěšky vyrážíme nahoru do kopce. Pro vyšší nadmořskou polohu je cesta do kopce zahalena v mraku. Po chvíli přicházíme k uzavřené bráně fortu, za kterou se bude nacházet velká tvrz Sapey. Tu obcházíme a vycházíme až na samý vršek kopce, kde hledáme objekty tvrze. Prohlížíme si exteriéry pěchotního objektu a dělostřeleckého objektu B4. Zbylé dva dělostřelecké objekty jsou umístěny pod fortovou stěnou v prudkém svahu, kam se nám nechce šplhat. Proto se vracíme ke vchodovému objektu. Objekt vypadá uzavřeně, pokračujeme tedy dále ke starým fotovým štolám. Zajímavostí tvrze je to, že zde bylo částečně využito podzemí fortu (např. odbočka do pozorovatelny tvrze v pěchotním objektu je řešena starou zděnou chodbou). Přes jednu starou štolu pohodlně vnikáme do nitra. Prohlížíme si podzemí (bez schodů, neboť všechny objekty jsou umístěny v jedné rovině) včetně dvou zbylých
dělostřeleckých objektů. Ještě, že jsme k nim nešplhali, protože exteriéry jsou pohodlně dostupné z podzemí. Podzemí je na to, že se jedná o volně přístupnou tvrz, nebývale zachované (v dílně tvrze je mimo jiné stále soustruh a stojanová vrtačka), člověk si může např. zkusit přehodit výhybky, zajezdit s vagónky železnice tvrze nebo zavřít zásuvná vrata. Při prohlídce vchodového srubu zjišťujeme, že vchod pro pěší byl pouze zavřen, takže tvrz opouštíme tímto východem. Vracíme se k autu a následovně do supermarketu v Modane. Doplňujeme zásoby a přibližně ve třináct hodin vyrážíme směr domov. Cesta zpět proběhla opět bez problémů a trvala opět okolo čtrnácti hodin. Po třetí hodině ráno v pátek 6. srpna 2010 se tak v opačném pořadí Jirka – Trysk – Dave dostáváme šťastně domů.
Závěrem Během pěti a půl dne se nám podařilo navštívit prakticky kompletní exteriéry 19 velkých tvrzí, 5 malých tvrzí a několika dalších fortifikačních zajímavostí. Shlédli jsme 3 interiéry velkých tvrzí, sloužících jako muzea, 5 interiérů tvrzí opuštěných a jeden interiér opuštěné malé tvrze, což byl nadplán toho, s čím jsme na jih Francie jeli. Počasí bylo ideální, prvních pět dní krásné slunečno umožňující daleké výhledy, pouze den odjezdový propršel. Osobně jsem si vyhrál se všemi typy dochovaných zbraní v opuštěných tvrzích, s oběma typy dělových věží, zavřel zasouvací i otevírací vrata vchodových objektů, přehodil výhybky, zajezdil s vozíky úzkorozchodné dráhy a lanové dráhy. Tedy jsem asi pouze nespustil padací vrata vchodového srubu. :) Případným dalším zájemcům o cestu bych doporučil náš postup. Je pravda, že jsme měli obrovské štěstí na počasí podpořené tím, že jsme jeli na počátku srpna (například do července je Restefond ještě pod sněhem), takže jsme stihli velký počet navštívených objektů v klidu včetně prohlídek všeho, co se dalo. V případě nedostatku času bych patrně doporučil vypustit tvrz Barbonnet, kde není krom exteriéru vchodového objektu nic k vidění a nenadchla mě ani tvrz Flaut, která je sice přístupná, ale dosti poškozená a její povrch je zarostlý. Naopak bych určitě nevynechal návštěvu tvrzí Monte Grosso a Restefond, které považuji za vůbec nejlepší zážitky z cesty. Na úplný závěr tímto děkuji svým spolucestovatelům za možnost parádně strávit týden obklopený betonem a horami, odřízení celé dlouhé cesty tam a zpět včetně přesunů po místních silničkách, pořízení skvělých fotek a hlavně za nejlépe strávenou pevnostní dovolenou, na které jsem kdy byl a kterou jen tak něco nepřekoná. Sepsal Jirka Kratochvíl
Shrnutí Z celé alpské části Maginotovy linie jsme nenavštívili pouze velké tvrze: - Mont Agel (aktivně využívána francouzskou armádou, tedy návštěva zcela vyloučena) - Col de Brouis (zčásti zničena, přestavěna na sklad) - Plan Caval (rozestavěná tvrz, část podzemí nepřístupná kvůli závalu, osamocená tvrz v odlehlé oblasti) - Janus (odlehlá tvrz s nepřístupným podzemím, kvůli poloze se dá dostat k exteriéru snad jen čtyřech objektů z osmi) Ke všem objektům (kromě G.O. Sapey) se dá zajet autem (někde ale s velkou opatrností). Tvrze Monte Grosso, Gordolon, Flaut, Rimplas (pro oražené jedince), Granges Communes, Restefond, Col de Restefond a Sapey jsou volně přístupné. Ostatní velké a malé tvrze jsou uzavřeny, některé (Sainte Agnes, Saint Roch, Saint Gobain, Fressinea) jsou přístupné jako pravidelně otevřená muzea, některé (Cap Martin, L'Agaisen, Bas de Saint Ours, Saint Ours Haut, Roche la Croix) pouze příležitostně, další patrně vůbec (Barbonnet, Roquebrune, Castillon, Valdeblore, Lavoir, Pas du Roc, Saint Antoine).
Seznam navštívených objektů po dnech: 1. G.O. Cap Martin G.O. Sainte Agnes G.O. Saint Roch G.O. Barbonnet G.O. Roquebrune 2. G.O. Castillon G.O. Monte Grosso Casemate d'instruction (cvičný objekt) de L'Agaisen G.O. L'Agaisen
3. G.O. Gordolon G.O. Flaut P.O. Valdeblore G.O. Rimplas P.O. Fressinea předsunuté postavení Le Pra 4. Baterie XII P.O. Granges Communes G.O. Restefond P.O. Col de Restefond P.O. Bas de Saint Ours (Monobloc) G.O. Saint Ours Haut G.O. Roche la Croix + baterie Haute de Roche la Croix + úkryt se stanicí lanovky 5. G.O. Lavoir G.O. Pas du Roc G.O. Saint Gobain G.O. Saint Antoine Casemate (kasemata) Saint Antoine 6. G.O. Sapey
