Nacionalismus ve Francii na počátku 21. století

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra občanské výchovy

Nacionalismus ve Francii na počátku 21. století Bakalářská práce

Brno 2008

Vedoucí bakalářské práce : PhDr. Marta Goňcová, CSc.

Vypracovala : Markéta Bednářová

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům

V Brně dne

Markéta Bednářová 1

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucí mé bakalářské práce PhDr. Martě Goňcové, CSc., za vedení, vstřícnost a užitečné rady, které napomohly vzniku této práce. 2

OBSAH: 1. Úvod ..................................................................................... 4 2. Pohled do historie nacionalismu ........................................ 7 Historie pravice ve Francii od r. 1789 ....................................... 7 Po roce 1880 - v době boulanžismu .......................................... 9 Období lig .................................................................................. 10 Charles Maurras ......................................................................... 12 Národní revoluce ........................................................................ 14 Nacionalismus po 2. světové válce ............................................ 15 3. Národ .................................................................................... 17 Vznik národů .............................................................................. 17 Co je to národ ............................................................................. 17 4. Nacionalismus...................................................................... 21 Nacionalismus dle Ernesta Gellnera .......................................... 22 5. Pluralismus versus multikulturalismus ............................ 25 6. Prezidentské volby 2007 ..................................................... 30 Kandidáti .................................................................................... 34 Kampaň ...................................................................................... 35 První kolo prezidentských voleb................................................ 36 7. Výchova k národnosti ......................................................... 40 8. Závěr .................................................................................... 42 9. Literatura ............................................................................ 44 10. Resumé ................................................................................ 45

3

1. Úvod Nacházíme se na počátku 21. století, překonali jsme magický rok 2000, který neskončil dle mnohých předpovědí zkázou lidstva. Na jedné straně jsme si tak mohli oddychnout (myslím, že i ti nejzatvrzelejší realisté cítili určitou zlomovost a jedinečnost okamžiku při novoročních oslavách roku 2000), na druhé straně na nás tím tíživěji dolehla otázka: Co bude dál? Problémy 19. a 20. století totiž nabyly takových rozměrů, které si žádají analýzu, postoj a rychlé řešení. Jedním z nich je právě otázka národa a nacionalismu, v užším slova smyslu tedy postavení evropských států (v našem případě Francie) v mezinárodní politice, otázky imigrace a problémů s ní souvisejících a v neposlední řadě „národní“ cítění a jeho místo v životě občana. Rozhodla jsem se pro historickou analýzu těchto skutečností, která by za pomoci současných autorů a jejich názorů na národ a nacionalismus měla vyústit v jakési hodnocení a praktický význam pro školní výchovu. Není to úkol jednoduchý, přesto však nezbývá, než se do něj pustit. Abychom mohli začít rozebírat aktuální dění na poli nacionalismu, je třeba vědět něco o definicích a chápání nacionalismu, dále pak o jeho možných příčinách. Musíme srovnat řadu autorů, kteří se tématem „nacionalismus“ a „národ“ zabývají, nalézt společnou teorii, vyznačit rozcestí a především zavítat do historie, která nám bude tím nejvěrnějším společníkem a rádcem. Největší úkol, který by tato analýza měla vyřešit, je dát odpověď na následující otázky: Co je to nacionalismus? Jaké jsou jeho příčiny a vývojové tendence? Co je to národ? Jakou roli hrál v historii a jakou roli hraje nyní v běžném životě občana? Jaké jsou související aktuální problémy a jak je řešit? Má ve školní výchově místo „výchova o národě“? Definovat nacionalismus je velmi komplikovaný úkol, neboť v historii prošel řadou podob. Je proto vždy důležité označit v souvislosti s jakým regionem a jakým obdobím o nacionalismu hovoříme. Stejně tak na vědecké úrovni (zejména ve společenských vědách) byla a je vedena řada diskusí o podstatě a definici nacionalismu. Mnoho vědců zabývajících se sociologií, politologií či historií přišli se svými vlastními koncepty nacionalismu, které se často radikálně liší. Proto vždy vzájemné komunikaci prospěje, když jsou uváděny výchozí koncepce pro jednotlivá tvrzení. Pokusila jsem se dát dohromady velmi obecnou definici, kterou obsahují encyklopedie a slovníky:

4

Nacionalismus coby moderní kolektivní ideologie (týká se tedy v první řadě celých společenských skupin) vznikl v 18. století a rozvinul se především v století následujícím. Částečně navazuje na patriotismus čili vlastenectví vztažené spíše k územnímu či politickému celku nežli k národu. Je založen na pojmu národ a pracuje dál s pojmy jako například etnikum, etnická příslušnost či národní identita. Nacionalismus staví na vědomí příslušnosti k jednomu národu (často související s vymezením vůči národu jinému). Pokud budeme chtít zajít do konkrétnějších charakteristik, musíme postupovat po teritoriální a časové ose, protože jak už jsem zmínila výše, vývoj v různých oblastech světa byl značně odlišný. Jak už vyplývá z pouhého názvu, základem nacionalismu jsou národy, jenž jsou definovány na základě různých kritérii. Podle těchto kritérií se rozlišují skupiny, které rysy národa splňují a které nikoliv, a jak se jednotlivé národy od sebe liší. Tak například vznikla charakteristika národa v 19. století v Evropě, že národ tvoří společný jazyk, kultura, dějiny území, které jeho členové trvale obývají, a někdy také náboženství (Severní Irsko, bývalá Jugoslávie…). Pokud bychom chtěli tuto charakteristiku aplikovat v jiných částech světa, působilo by nám to značné obtíže. Ve Francii – již od Francouzské revoluce – se utvářel stát ztotožňovaný s národem a hnací silou jeho vzniku byl politický projekt s celosvětovou platností. Cizinec má být národu přizpůsoben školou, službou v armádě, zkrátka má s ním zcela splynout. Lze tedy říci, že národ = stát = seskupení občanů = Francouz. Velké rozpory mezi odborníky vzbuzuje období vzniku nacionalismu. Řada z nich odmítá, že o něm lze hovořit před Francouzskou revolucí, neboť i slovo „národ“ mohl mít často značně odlišný obsah od dnešního chápání tohoto slova. Naopak jiní hovoří o daleko starším datu, což například v českých dějinách dokládá Dalimilova kronika, husitská epocha nebo z hlediska českého jazykového nacionalismu velmi zajímavý jazykový zákon z r. 16151 či anonymní „Země dobrá, tj. země česká“2 z temného

1

V roce 1615 čeští stavové vydali nařízení, jakýsi jazykový zákon, kterým přikázali, aby se všechny děti v Čechách učily česky (slovanskému dialektu); že “česky” mluvící děti získají z dědictví po rodičích dvojnásobný podíl a nemovitosti, kdežto děti “česky” se nenaučivší smějí zdědit jen peníze. S okamžitou platností nesměl být žádný cizozemec přijat do země, dokud se nenaučí “česky” a jeho potomci až do třetího kolena nesměli zastávat úřad. Obyvatelé království českého germánských dialektů se tím ohroženi necítili, “němčina” (dialekty) byla odjakživa řečí obchodu a řemesel a dorozumívací řečí v celé zemi. 2 Dílo anonymního autora (1754). V reakci na zrušení české dvorské kanceláře, tj. na faktické právní zrušení českého státu, vytvořil anonymní autor velkolepou obranu českého národa a především českého jazyka. Své dílo skromně označil za pouhý „vejtah“. Historické vyprávění se proměňuje ve vášnivou obranu Čechů a Čech, pro níž v historii shledává důkazní materiál. Svou aktuálností vstupuje do

5

období 18. století. Ve Francii pak, spousta lidí považuje za nacionalistku nikoho jiného než Johanku z Arku a jistě podivuhodný je i xenofobní text spisu Monitoriale adversos Italo-Gaillam (Napomenutí proti Italo-Galům) právníka Francoise Hotmana z roku 1595. Moderní nacionalismus se šířil v souvislosti s národním uvědoměním a snahami o osamostatnění u závislých etnik (např. Češi, Poláci, Italové, Němci, Baskové, mimo Evropu např. Indové a Brazilci). U již existujících národů byl důvod jiný, a sice politické a ekonomické zájmy, hospodářská expanze a snaha předstihnout ostatní soupeřící státy (Francie, Británie, Japonsko, USA). Specifický je židovský nacionalismus, jenž se ve své politické rovině projevuje tzv. sionismem. Jeho významná složka spočívá na židovském náboženství a představě „vyvoleného národa“. Je třeba uvědomit si, že některé aspekty nacionalismu byly zneužity k formování a obhajobě řady totalitních či diktátorských ideologií a doktrín (např. nacionalismus, francismus, péronismus). To ale neznamená, že by nacionalismus sám o sobě byl špatný. Soutěživost mezi národy totiž často vede k rychlému zvýšení civilizační a kulturní úrovně. Nacionalismus je také úzce spjat se vnikem národních států, mimo něž by klasická občanská společnost evropského typu nebyla možná. V prostředí Evropy, například v rakouském mocnářství, proto národní hnutí zpravidla šla ruku v ruce s hnutími za politickou a sociální emancipaci a za demokratické uspořádání společnosti3

souvislosti s úvahami o kontinuitě či diskontinuitě české kultury a českého jazyka. Dílo se řadí ke skvostům českého barokního písemnictví. 3

revoluce 1848, parlamentarismus, reformy školství, spolkový život po r. 1860, dělnické hnutí ap.

6

2. Pohled do historie nacionalismu Jak jsem již naznačila v úvodu, historie se vine mou prací jako zlatá nit a je nesporně jejím nejzákladnějším a nejhodnotnějším pramenem. Vždyť právě pochopením historie můžeme uchopit současnost. Z tohoto důvodu věnuji historii nacionalismu, která je úzce spjata s pravicí, značnou část své práce.

2.1. Historie pravice ve Francii od r. 1789 4 Pro lepší orientaci rozliším především dvě tradice: tradici kontrarevoluční pravice (vznikla současně s VFR a důsledně se staví proti roku 1789) a tradici pozdější populistické pravice (80.léta 19. stol., zrodila se z „éry mas“: zavedením všeobecného volebního práva, svobody tisku, příchodem reklamy a novinových románů na pokračování - u zrodu některých z jeho rysů stál boulanžismus.) Po roce 1920 se objevuje třetí tendence, sílící v následujícím desetiletí: fašismus. Na začátku byla Revoluce a Kontrarevoluce, zárodečný opoziční vztah, který stojí u kolébky politické polarity dnešní Francie. Zanechaly po sobě slavné vzpomínky, ale i otevřené rány. Proti zarytým republikánům stojí nesmiřitelní Francouzi, obhájci svrženého království. V průběhu diskusí provázejících oslavy 200. výročí Revoluce vyšlo najevo, že malá část národa vytrvale odmítá základní hodnoty jejich demokracie. Od října 1987 začal vycházet věstník francouzských kontrarevolucionářů pod názvem L´Anti-89 Revoluce musela již od svých počátků vzdorovat mnohonásobnému odporu. Především králi a jeho dvoru. Dále to byly nekoordinované místní nepokoje, např. povstání ve Vendée.5 Není zdaleka jednolitým blokem, neustále se štěpí do jednotlivých stran, které postupně nabývají vrchu. Revoluce zkrátka nebyla připravena, o to méně pak republika. Éra republiky začíná 21. září 1792. Přestože kontrarevoluce nacházela podporu v nejširších vrstvách společnosti i u zahraničních panovnických dvorů, nedokázala situaci ovlivnit. Po popravě Ludvíka XVI. dochází k monarchistické

4

rozdělení pravice a levice se datuje od 28.8.1789, kdy se v Ústavodárném shromáždění příznivci práva veta, které mělo být přiznáno Ludvíkovi XVI., usadili napravo od přesedajícího a jejich protivníci nalevo. 5 vzniklo jako důsledek rozhodnutí Konventu o vojenské mobilizaci z března 1793. Revolta venkovanů, kteří proklínali vojenskou službu vypukla i v jiných regionech, avšak pouze ve zmilitarizované Vendée nedocílila vládní represe okamžitého úspěchu. Vzpoura dostala politický charakter a je jedním z největších symbolů kontrarevoluce.

7

emigraci a neschopnosti postavit se proti republice (později proti císařství). Pouze na jihozápadě a západě země došlo k lokálním vzpourám. Novým mocným mužem Francie je Napoleon, který prohlašuje: „Francouzům už nemůže vládnout nikdo jiný než já.“ Restaurace v letech 1814 – 1815 jeho slova sice nepotvrdila, avšak obnovená monarchie reprezentována Ludvíkem XVIII. musela vyjednávat a byla značně omezená. Následně Karel X. utíká za pařížského povstání ze země. Jeho nástupce, Ludvík Filip Orleánský přijímá prapor revoluce – trikoloru. Francie se tak definitivně vymaňuje ze starého řádu. I když kontrarevoluce skončila vojenským i politickým neúspěchem, založila silnou tradici. K její kontinuitě přispívá velké množství faktorů. Je to především katolická víra, která je spíše než náboženstvím nástrojem k podřízení mas, jinak řečeno k sociální soudržnosti. Je genetickou výbavou francouzské společnosti a pro lidi je znamením jistoty. Edmund Burke ve svých Úvahách o Francouzské revoluci píše, že je třeba při reformách vycházet zejména ze zkušenosti a ctít dědictví našich předků. Francouzům vytýká zbrklost, se kterou sepsali Ústavu, aniž by brali zřetel na vykonané dílo jejich předků. Revoluce tedy chtěla stvořit společnost bez přihlédnutí k hierarchiím a poutům, které ji až dosud spojovaly. Redukovala náboženství na soukromou záležitost, pokud se rovnou nesnažila je vymýtit, zavedením rozvodu a zrušením prvorozenského práva zaútočila na rodinu. Atomizovala společnost, zanechávajíc s konečnou platností člověka před neosobním a byrokratickým státem. Pravice zpočátku splývala s kontrarevolucí a přežila celé 19. století.6 Jedna část katolického společenství však odmítala setrvávat v nostalgii po minulých časech a pokusila se usmířit církev s novým světem. Byl to liberální katolicismus, naproti kterému stál integrální katolicismus – zrozen na počátku 20. století, stojící proti modernitě a střežící dogmatické pravdy. Ve Francii šířilo toto konzervativní myšlení několik časopisů, od roku 1907 především čtrnáctideník opata Barbiera – La Critique du libéralisme (Kritika liberalismu). Terčem integrálního katolicismu se na konci 19. století stává „židozednářství“ (podle některých Židé a zednáři jako strůjci

6

Přinejmenším až do smrti hraběte de Chambord v r. 1883, s nímž odešla poslední naděje na legitimní obnovení monarchie.

8

antikřesťanské a antimonarchistické války). Avšak po smrti Pia X., který zajišťoval jakýsi zlatý věk integrálnímu katolicismu, se Vatikán obrací směrem k demokracii.7 Kontrarevoluční myšlení se nicméně v proudu integrálního katolicismu příliš nevyčerpalo. Poté, co se vymanilo z teologických pout, razil Charles Maurras, zakladatel neoroajalismu z počátku 20. století, jednoznačné heslo: „Politiku především!“. V 80. letech 19. století se navíc objevil nový zdroj extrémní pravice, z něhož vzešel nacionalismus a Action francaise.

2.2. Po roce 1880 – v době boulanžismu Jestliže měla pravice, která se záhy stala extrémní pravicí, sehrát jinou roli než roli zastánce aristokracie, jíž se stýská po starém režimu, musela reagovat na nové sociální otázky, které zrodil moderní věk. Musela obohatit původní témata i za cenu, že se občas sníží k bulvárnímu populistickému projevu. Hlavním tématem radikální pravice i levice se stala revize ústavy. Pro venkovany (více než 60% obyvatel) znamenal vstup do moderního světa obrat k horšímu. Odchod z venkova za prosperitou znamenal většinou bídu znásobenou vykořeněním. Snižovala se poptávka po fyzické síle a tím i její hodnota. K tomu přispěla nezaměstnanost, dlouhá pracovní doba a absence odborových sdružení, která zanechala do konce století dělnickou třídu napospas komukoli, kdo dokázal formulovat jejich požadavky. Republika, která se zrodila z volání po mravnosti, trpěla korupčními aférami, zdálo se, že zabředla do morálního bahna a ekonomické katastrofy. Společným jmenovatelem se tak stává nenávist k parlamentní demokracii. To ale neznamená omítnutí ideje republiky jako takové.

Požadavky venkovských

kontrarevolucionářů z roku 1889 už nežádají ani tak návrat ke zřízení z doby před Revolucí, jako spíš „antidemokratickou republiku“. Tento duch vřele podporuje tisk. 18. 5. 1882 vzniká Liga vlastenců se svým týdeníkem Le drapeau (Vlajka). Cíl: vychovávat a zasvěcovat školní mládež v duchu nových hodnot, stmelit národní jednotu a překlenout kulturní i sociální rozdílnost. Tak se slovo národ – díky odkazu Revoluce nadlouho zakotvené nalevo, zabarvilo i jinými odstíny. Francouzský nacionalismus se začíná měnit, zaměřuje se na nacionalismus německý, stává se lékem proti národnímu

7

24.12.1944 rozvíjí Pius XII. své vánoční poselství „O demokracii“ následovně: Demokratickou formu vlády řada z nás vnímá jako přirozený postulát ustanovený zdravým rozumem.“

9

úpadku. Nastupuje kult morálního a fyzického zdraví, o který nás měla připravit parlamentní republika a nachází se nejznepokojivější výraz v antisemitismu. Maurras odpovídá na otázky typu Co znamená být Francouzem, jestliže se Francie tak změnila? Co od nynějška znamená národ? následovně: „Národ není souhrnem nebo většinou dospělých jedinců, kteří se v určitém okamžiku nacházejí v této zemi. Národ znamená lid, žijící v řádu rodin, korporací, obcí a regionů spojených tradičními zvyklostmi a vědomých si příslušnosti k minulým i budoucím generacím natolik, že tvoří národnost a vlast.“8 R. 1886 otiskne La Croix poprvé sérii protižidovských článků, finanční pohromy roku 1889 vyostří nenávist k Židům9 a r. 1890 La Croix prohlašuje, že je nejprotižidovštějším listem Francie. Je možná dobré podotknout, že tento antisemitismus není rasový ale náboženský.

2.3. Období lig Národní jednota (Union nationale) vedená opatem Garnierem a podporovaná Vatikánem i velkým počtem biskupů, členy se mohou stát pouze katolíci. Liga se sice hlásí k republice, hodlá však bránit „katolického občana“ a rozhodne se pro cestu nového pokřesťanštění Francie. K lize jsou připojeny některé další organizace: Mládež Národní jednoty (Jeunesse de l´Union nationale), Národní dělnická jednota (Union nationale ouvrière), Liga evangelia (Ligue de l´Évangile), Kruh sociální obrany (Cercle d´apologétique sociale) atd. Její list Le Peuple francais (Francouzský lid), založený v roce 1893 a podporovaný listem La Croix, se sloučí v roce 1910 s Drumontovým časopisem La Libre Parole. V roce 1896 opat Garnier jasně definuje svoji organizaci jako „antižidovskou ligu“. Na shromážděních v Paříži v dubnu 1900 se skanduje – „Francie Francouzům!“, „Smrt Židům!“ V únoru 1897 je založena Francouzská antisemitská liga (později přejmenovaná na Velký Západ Francie). Je úzce spjata s Národní jednotou a vede ji Jules Guérin. Od srpna 1898 ji podporuje roajalistické hnutí. Její hlavní sídlo v Paříži je neobyčejně dobře vybaveno (telefony, tiskárna, motorizovaná vozidla). Organizovaní členové,

8

Citace z Maurrase in Victor Nguyen, Aux origines de l´ Action francaise. Intelligence et poligique à l´aube du XX e siècle. Paris: 1991. (str. 303) 9 Finanční pohromy roku 1889 – likvidace Společnosti Panamského průplavu, zhroucení Kovoprůmyslové i Eskontní banky – mají odhalit, že v nich má prsty Izrael.

10

vychováváni v polovojenské disciplíně, prahnou po rvačce a kde to jen jde, vyvolávají potyčky s policií a napadají židovské obyvatelstvo. V dubnu 1894 vzniká pod záštitou Drumonta Antisemitská a nacionální mládež (Jeunesse antisémite et nationaliste). V roce 1901 se přejmenovává na Národní protižidovskou stranu (Parti national antijuif). Její bojový popěvek je jednoduchý: „Všechny Židy vyženem pořádně velkým koštětem.“ Liga vydává časopis Le Précurseur (Předchůdce). V roce 1903 zakládá Drumont Antižidovskou národní federaci (Fédération nationale antijuive), která se marně pokouší o sjednocení všech antisemitských organizací. Založeno je mnohem více organizací, např. Antisemitské obchodní ligy v Pitiers (1896), Antisemitsko-nacionalistická skupina v Rennes (1899), Antižidovská vlastenecká liga v Nantes, Antižidovská liga v Alžíru (1892) či Antisemitská skupina studentů (1896). Zároveň se také ustavuje několik protizednářských a katolických lig, které se rovněž připojují k antisemitským akcím (v letech 1897 – 1913): Protizednářský výbor francie (Comité antimaconnique de France), Protizednářská francouzská liga (Ligue francaise antimaconnique), Protizednářská rada Francie (Conseil antimaconnique de France, Svobodný katolík (Franc catholique) a Liga národní obrany proti svobodnému zednářství (Ligue de défense nationale contre la franc-maconnerie). Je třeba ještě připomenout bonapartistické skupiny, které se v letech 1898 – 1899 výše zmíněným ligám přizpůsobují. V únoru 1906 zahájí činnost Institut Francouzské akce, který je v nacionalistických řadách naprostou novinkou: formují se v něm budoucí stoupenci roajalistické doktríny, kteří zde studují nacionalistické nebo regionalistické teorie. Deník hnutí je založen v roce 1908, kdy se objeví i Camelots du Roi (Královi kameloti), bojovně naladění jedinci pocházející většinou z řad studentů katolické univerzity v Paříži. Liga francouzské vlasti (1898) je umírněná, promyšleně se hlásí k republikánství a daleko více než antisemitské ligy pečuje o svou pověst a účinnost, aby získala co největší počet hlasů. Do jejích řad se tlačí velké množství studentů, členové jiných vlasteneckých lig nebo spolků válečných veteránů, celé redakce novin, právníci, literáti, umělci, lékaři a učitelé. V únoru 1900 se počet členů odhaduje na 500 tisíc. Židovské obyvatelstvo je všude doslova terorizováno, pustošení obchodů, domů či synagog probíhá ve velkém a je na denním pořádku. Tyto antisemitské bouře neprobíhají až tak spontánně, velký vliv má tisk, jehož kresby a karikatury jsou zvýrazněny moderní barevnou technologií a různé propagační materiály (obaly čokolád, 11

cigaret, bonbónů, hrací karty a pohlednice). Kupodivu na venkově se prostřednictvím venkovských listů antisemitská ideologie šíří rychleji než ve městě. Ligy, podobně jako pozdější lepenismus, míří k nacionalistické obraně kultury zakotvené v katolicismu, jež zůstává neslučitelná s občanskou republikou. Ligy katolické Francie, vycházející z odmítání bezvěrecké republiky, konečně našly své heslo: antisemitismus. V dubnu 1898 založili Maurice Pujo a Henri Vaugeois Výbor Francouzské akce (Comité d´action francaise). To, že se tento výbor stal jedním z nejdůležitějších hnutí francouzské pravice, bylo však zásluhou třetího společníka Charlese Maurrase. Jejich bulletin se nazývá Revue de l´Action francaise (Revue Francouzské akce).

2.4. Charles Maurras10 Maurras kritizuje parlamentní demokracii, snaží se dokázat, že nacionalismus by měl logicky

a

přirozeně

vyvrcholit

přimknutím

se

k monarchii.

Dále

kritizuje

individualismus, který pochází z protestantství – tedy od Židů. Izraelité jsou státem ve státě, korumpují a zastupují cizinu ve všech spiknutích proti národu. Antisemitismus má navíc politickou výhodu – sjednocuje společnost. Staví proti sobě křesťanství a katolicismus. Maurrasův nacionalismus je především přesvědčení, že společnost je víc než člověk – individuum. Nejde však o jakoukoli společnost, ale o vlast, která byla vybudována několika generacemi za dlouhou dobu. Je to tedy dědictví nahromaděných zásob jedné rasy a jedné vlasti. 6. 5. 1899 zveřejnil Maurras program „širokého protirevolučního hnutí“, v němž byly následující body:

1. obnova rodiny 2. obnova obce: kritika centralizace 3. obnova provincie: kritika departementu 4. obnova odborných skupina korporací: kritika ekonomického liberalismu 5. obnova vládní svobody: kritika politického liberalismu 11 10

nar. 20.4.1868, francouzský nacionalistický politický myslitel; zastánce viny Dreyfuse, 1899 vstoupil do Francouzské akce; před 2. sv. válkou varoval před německým nacismem. 1944 zatčen a odsouzen k doživotnímu trestu. Umírá v důsledku nemoci 16.11.1952. 11 WINOCK, Michel a kol. Historie extrémní pravice ve Francii. Praha: Academia, 1998. 206 stran. ISBN 80-200-0711-3.(str. 86)

12

Jak nastolit tuto restauraci? Maurras vysvětluje strategii, jako převrat uskutečněný malou energickou skupinou. Francouzská akce se na sklonku 1. světové války stala velkým národním hnutím a roku 1919 se poprvé účastní voleb. Roku 1926 však přichází nečekaný úder – odsouzení Římem. V lednu 1934 je sice příležitost k útoku12, vůdci Francouzské akce se však ukáží jako neschopní vyvinout jakoukoli iniciativu. Nato se část FA rozhodne hledat učitele jinde a přimkne se k fašismu. Paradoxně Maurras zrazuje své vlastenectví, když přispívá ke kapitulaci před hitlerovskými požadavky. Jako antipacifista se nebojí samotné války, ale války židobolševické proti Hitlerovi, do které byla vtahována Francie. Po vypuknutí války se zhroutil republikánský režim a vláda byla odevzdána maršálu Pétainovi. Vhodná doba pro Maurrasovi myšlenky – zákon ze 17. července 1940 zakázal výkon veřejných funkcí a právních profesí každému občanovi, jehož otec byl cizincem; další zákon zpochybnil státní občanství udělená po roce 1927; zákon z 13. srpna zakázal tajné spolky atd. Nicméně tyto kroky bylo možné učinit jen pod záštitou německé okupace, což přivedlo i Francouzskou akci k tomu, aby prohlásila odboj i de Gaullovu Svobodnou Francii za nepřátele. Maurras byl v září 1944 zatčen, odsouzen na doživotí a byla mu odňata státní příslušnost. Je logické, že Maurrasovo učení našlo své pokračovatele: dorgérismus, organizace Ohňové kříže, časopis La Nation francaise (1954), Nová francouzská akce (1968), týdeník Rivarol (1946), časopis Les Écrits de Paris (1947). Je třeba připomenout, že vedle organizací vycházejících z národního populismu a francouzské tradice anebo z kontrarevolučního ultraradikalismu tak, jak jej upravil a opravil Maurras, vznikají na přelomu dvacátých a třicátých let formace, které mohou být na různých stupních vývoje považovány za fašistické. Ideologie, metody a hlavně styky, které pěstovaly (především s Itálií) dokazují, že francouzský fašismus existoval. Protože hlavním obsahem mé práce je jiná problematika nebudu se nyní fašismem podrobně zabývat, jen zmíním, že měl silný vliv na mnoho osob a skupin, jak pravicových, tak i levicových.13

12

Staviského aféra – tento Źid neznámého původu kšeftoval s penězi střadatelů díky pochybné vstřícnosti politiků 13 např. „francismus“ propagovaný Marcelem Bucardem, jehož vzorem je Mussolini nebo Jacques Doriot, bývalý komunista, který založil ultrapravicovou stranu PPF.

13

2.5. Národní revoluce Krajní pravice se během 20. století dostala k moci jen jednou – za okupace v roce 1940. Přestože neměla dlouhého trvání, její význam je nesporný. Není to pouhá shoda okolností, nýbrž výsledek hlasování lidí, kteří až do r. 1936 hlasovali pro vytvoření pravice, jenž by se podílela na politické situaci. Navíc je to ztráta politických a sociálních opor, zmatek politických tříd, rozdrobení státu, třemi slovy řečeno: krize národní identity. Tato revoluce měla nastolit nový řád věcí: národní, autoritářský, hierarchický a sociální. Philippe Pétain vyzval v červnu roku 1940 Francouze k „morálnímu a intelektuálnímu vzpřímení“. Zastával názor, že Francie se musí sama zasloužit o změnu, ne čekat na pomoc z venčí. Stoupenci národní revoluce nebyli nakažení fašismem, jak se psalo, čerpali z Maurrasových teorií. S tím souvisí i v podstatě nezměněné hodnoty: odmítání individualismu, rovnostářství, industrialismu, intelektualismu a kulturního liberalismu. Drží se striktně koncepce nacionalismu (nacionalismus omezený výhradně na metropolitní Francii, ale hlásá zásadně i možnost vyloučení z důvodu odlišného vyznání, přesvědčení nebo rasy), bojí se Trojského koně14. Tak byl nastolen státní, kulturní a nacionalistický antisemitismus. Vzorem pro budování nového režimu má být venkov - Pétainovci oslavují rolnictvo. Je nutné provést školní reformu, podporovat mládež – vznik různých spolků, důraz na manuální práci. Ženy se mají vrátit „za plotnu“, velmi postihováno je cizoložství. Pro výstrahu je jedna žena, která si dala provést potrat, popravena. Pétain si přivlastnil veškerou vládní moc, měl po ruce odborníky, které odvolával, jak jen chtěl. Tato kulturní revoluce však v praxi zklamala.

14

cizinci pronikající dovnitř státu, funkcí

14

2.6. Nacionalismus po 2. světové válce Po r. 1945 nacionalismus stagnuje. Upadá do vzpomínek a letargie. A tak duch „starého dobrého“ Maurrase spojuje katolíky, antikomunisty a bývalé maurrasovi stoupence v již zmíněném měsíčníku Écrits de Paris a týdeníku Rivarol. R. 1954 se pokouší Pierre Boutang oživit zkostnatělý nacionalismus a zakládá bojovný týdeník La Nation francaise. R. 1949 vzniká útočná skupina Mladý národ (Jeune Nation). Za největší zmínku ovšem stojí „poujardismus“, který se zrodil úplně spontánně jako revolta pár obchodníků v létě 1953 proti kontrolorům daní. Mezi poujardisty zvolenými v roce 1956 byl mimo jiné i Jean-Marie Le Pen, osoba konečně známá i v současném politickém světě. Poujardismus zmobilizoval Francii „galského kohouta“ proti Francii „Coca-Coly“. Byl to výpad „malých“ proti „velkým“15 Přestože v roce 1958 už stojí Le Pen a Pierre Poujard proti sobě, mají toho hodně společného: slovní agresivita, krátkodobý populismus, který účinkuje na nespokojené a utlačované, oba se prosadili v době krize. Možná významnější je však to, co je odlišuje. Zatímco se poujardismus hroutí, jakmile se trochu uvolní daňový systém nebo stoupne inflace a nad vodou ho drží jen boj za francouzské Alžírsko, lepenismus nachází stoupence až v období hospodářské krize a nezaměstnanosti a svou voličskou základnu rozšiřuje. Spojuje různé úrovně požadavků Francouzů, také díky médiím (na rozdíl od Poujada, který neměl nikdy do médií přístup). Právě situace v Alžírsku dává pravici nový vítr do plachet. Znovu se odvolává na nacionalismus či pouhý patriotismus Francouzů. Manifest Národní fronty pro francouzské Alžírsko (FNAF)16 podepisuje i Jean-Marie Le Pen. Snaží se o puč a pořádají protestní akce u příležitosti cesty generála de Gaulla do Alžírska. Situaci se však nepodaří zvrátit, v roce 1961 souhlasí tři čtvrtiny obyvatel Francie s de gaullovskou politikou a na triko extrémní pravice je opět připisována snaha o rozpoutání války.

15

WINOCK, Michel a kol. Historie extrémní pravice ve Francii. Praha: Academia, 1998. 206 stran. ISBN 80-200-0711-3. (str. 143) 16 vznikla jako odezva na Frontu francouzského Alžírska (FAF)

15

Impulsy k její aktivitě však přichází dál, někdy s větší či menší prodlevou – válka ve Vietnamu uprostřed 60. let, události v roce 1968 a komunistické nebezpečí. Extrémní pravice je vidět, i když její vliv je omezený. To se však má brzy změnit. Francouzi brzo vystřízliví z okouzlení „socialistickou alternativou“, chápou, že levice není schopná změnit hospodářskou a společenskou situaci. Vzhledem k hospodářské krizi, mnoho Francouzů má pocit, že jejich okolí je „zaplaveno“ cizinci. Francouzský nacionalismus tak dostává zelenou a s ním Národní fronta a Jean-Marie Le Pen, se svým volebním sloganem: „Francouzi na prvém místě!“ Francouzské obyvatelstvo je natolik posedlé přistěhovalectvím a kriminalitou s tím spojenou, že odsunuje hlavní problémy (např. zaměstnanost, kupní síla atd.). Projevuje se to převážně v městských oblastech, kde od poloviny 70. let žijí vedle sebe různé společenské skupiny. A právě to je ten zásadní problém: žít VEDLE sebe a ne SPOLU. Národní fronta se zdá být se svým radikálním postojem jako jediná schopná politická síla. S tím, jak Národní frontě rostou křídla, začne čím dál víc prosazovat antisemitismus.

16

3. Národ 3.1. Vznik národů Je těžké rozlišit přechodné formy mezi kmenem a národem. Lze pouze odhadovat, že na světě existuje několik stovek národů, ale možná až dva tisíce kmenových společenství, která se transformují ve větší národní komunity. Proces vzniku a zániku národů nikdy neskončí, nebo lépe řečeno, neustále dochází k jejich transformaci, prolínání a ovlivňování. Zatímco někde se teprve formují národy z kmenových a rodových společností, podobně jako v Evropě minulého tisíciletí, v jiných částech světa se plně emancipované národy spojují s cílem vytvořit supranárodní formace typu Evropan, Latioameričan nebo dokonce povědomí „světoobčanů“ Nové národy vznikají na bázi jazykové, územní nebo náboženské (územní faktory hrají roli při snahách Korsiky či Quebecku o samostatnost). Vytvořit národní stát je záležitost dlouhodobá a většinou se prosadil jako sjednocující prvek různých ras, národů jazykového typu, různých kultur a náboženství, jazyk kolonizátorů.17

3.2. Co je to „národ“ Při hledání odpovědi na tuto otázku bych na úvod použila výňatek z knihy Vladimíra Baara, Národy na prahu 21. století: „(...)největším problémem a úskalím při hledání definice co je a co není národ, co je to národnost, etnická skupina nebo kmen, je snaha stanovit taková kritéria, která by se dala použít všeobecně, maximálně s upřesněním, že pro některý národ všechna kritéria neplatí, nebo že platí jenom v omezené míře, případně s určitými výjimkami. Definice národů se vyvíjejí v čase a výrazně se liší podle regionů. Je evidentní, že evropské pojetí národa lze do značné míry použít ještě v části Asie, ale už těžko v Americe a prakticky vůbec ne v Africe. Je to dáno především tím, že přirozeným způsobem se národy, jak je chápeme v Evropě, zformovaly pouze tady a v části Asie, přičemž výrazně záleží na době přirozeného vývoje – ta je např. jiná v západní a severní části Evropy ve srovnání 17

BAAR, Vladimír. Národy na prahu 21. století. 2. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita a nakladatelství Tilia, 2002. ISBN 80-86101-66-5. (str. 41)

17

třeba s Evropou jihovýchodní (…)Odlišné je i vědomí historické sounáležitosti, v Evropě čítající většinou celá staletí, v Asii dokonce ojediněle i déle, zatímco v Americe čítá maximálně dvě staletí a v Africe jenom pár desítek let.“ 18

Přestože téměř každého při pojmu „národ“ okamžitě napadne „stát“, je důležité si uvědomit, že v žádném případě nejde o synonyma. I když v dnešní západní Evropě jsou státy poměrně ustálené a skutečně tedy formálně odrážejí stávající národy, ve zbytku Evropy je situace jiná. Ve střední a východní Evropě se mnoho států zformovalo až během 20. století (konec Rakousko-Uherska, rok 1989) a některé se bouřlivě formují ještě dnes (Balkán). Některé národy nedokázaly stát se Státy a „zůstaly ve vývojových stadiích předcházejících tomuto poslednímu, které je dělá svrchovanými.“19 Z tohoto důvodu prvním kritérium národa, které se mi nabízí, je určitá jedinečnost v souvislosti se vznikem národa (např. časová – zatímco americký národ sám sebe ustanovil v jediném okamžiku, evropské národy za sebou mají dlouhou řadu historických událostí). Další kritérium můžeme najít v díle Evropa a idea Národa (Ortega y Gasset): „Evropský člověk žil vždycky zároveň ve dvou historických prostorech, ve dvou společnostech, jedné méně hutné, avšak rozsáhlejší, v Evropě; a v druhé hutnější, ale teritoriálně omezenější, jíž byla oblast každého národa nebo užších krajů a okresů, které jako osobité formy společností předcházely dnešním velkým národům. Evropa existuje dříve než dnes tak jasně profilované národy(…) Evropské národy jsou již po dlouhou dobu společností, která má všechny náležité atributy: existují evropské mravy, evropské zvyky, evropské veřejné mínění, evropské právo, evropská veřejná moc.“20 Z tohoto jasně vyplývá, že Evropan žil a žije ve dvou dimenzích – v jedné se chová podle souboru svých zvyků osobitých, tj. rozrůzňujících; ve druhé pak žije jako člen velké evropské společnosti vytvořené velkolepým systémem evropských zvyků. Dá se říci, že zvyky jednotlivých národů jsou různé, ale všechny vychází z jednoho společného evropského základu. (např. různé oslavy svátků se v každé zemi odehrávají jiným způsobem, dokonce mnohdy i v jiné datum, vychází však z jednotné evropské tradice – křesťanství). Zatímco v 19. století převládal v Evropě národní duch, na konci 18

BAAR, Vladimír. Národy na prahu 21. století. 2. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita a nakladatelství Tilia, 2002. ISBN 80-86101-66-5. (str. 57) 19 GASSET, Ortega. Evropa a idea národa. 1. vyd. Mladá fronta, 1993. 192 stran. ISBN 80-204-0380-9. (str. 47) 20 GASSET, Ortega. Evropa a idea národa. 1. vyd. Mladá fronta, 1993. 192 stran. ISBN 80-204-0380-9. (str. 30,31)

18

20. století a počátkem 21. století je tendence ke spojování, tedy preference evropské dimenze. Je zde třeba připomenout, že nejde o nic nového z hlediska historie a že je to žádoucí jev (vzhledem k integraci v ostatních částech světa). Autor dále hovoří o skutečnosti, že plné vědomí národnosti je patrné již v roce 160021, kdy se v každé zemi hovoří o našich vojevůdcích, našich učencích, našich básnících. Čeho je třeba si povšimnout – a to je další kritérium – je, že při uvědomování si vlastní národnosti hraje důležitou roli proces srovnávání se s druhými.

Tím si národ

uvědomuje svou odlišnost a jedinečnost. Předpokladem existence jednoho národa je tedy existence dalších národů. Aby moje charakteristika národa byla úplná nesmím zapomenout na více konkrétní aspekty, kterými jsou: kultura, území, jazyk, náboženství a dějiny (odlišnosti v těchto aspektech velmi často vedou k snahám o separatismus, např. Quebeck nebo Korsika). Jako shrnutí výše uvedených tvrzení, tedy použiji následující definici: „Národ je ucelený způsob, jak být člověkem. Být Angličanem, Francouzem nebo Španělem znamená být celistvě člověkem po anglickém, francouzském nebo španělském způsobu. Tento způsob se dotýká všech rozměrů lidství – náboženství, poezie, umění, ekonomie, politiky, lásky, bolesti, slasti – proniká je, prosakuje a uzpůsobuje je.“22 Avšak slova jako by ztrácela význam, svou důležitost a naléhavost. Jakoby se slova, která dříve odrážela činy a skutky, dnes měnila v prázdné, nicneříkající klišé. A tak, když dnes vyzdvihnete hodnotu jakou je například hrdost nebo čest, mnohým budete připadat k smíchu nebo naopak „nabubřele“, jako mýtická postava dokonale se nehodící do současného světa. I pojem nebo raději použiji slovo hodnota národa se tak nějak rozpouští v dnešním materiálním světě a ti, kdo ho používají a cítí jsou považováni za poněkud sentimentální až nebezpečné, ve vztahu k současným tendencím nechci říct lidstva, nýbrž politiky. Francie, jako posel, nositel a tvůrce obecných lidských hodnot jako je volnost, rovnost a bratrství a tudíž i demokracie je národem hrdých občanů. Národ pro ně znamená právě občanská příslušnost k těmto hodnotám a jakási universální reprezentativnost – 21

Jindřich IV. oznámil obyvatelům Bugey, že mírovou smlouvou s Karlem Emanulelem Savojským (1601) integroval korunu: „Bylo rozumné, jakožto přirozeně mluvíte francouzsky, abyste byli poddanými francouzského krále. Chci aby španělský jazyk zůstal ve Španělsku, německý v Německu, avšak francouzský musí být můj! Tato slova Navařana jsou již plným, dokonce doktrinálním projevem úplné ideje Národa, protože zakládají právo na jednotu svrchovanosti z toho důvodu, že existuje jednota životních forem – zvyků -, symbolizovaná jednotou jazyka. (GASSET, Ortega. Evropa a idea národa. str.69 22 GASSET, Ortega. Evropa a idea národa. 1. vyd. Mladá fronta, 1993. 192 stran. ISBN 80-204-0380-9. (str. 57)

19

ztělesňuje se v ní lidstvo samo. Francie si tak přisoudila privilegované postavení mezi ostatními národy, stala se učitelkou lidského druhu a tuto skutečnost bohatě odráží její mezinárodní vztahy a postoje. Například si tak můžeme všimnout, s jakou nechutí Francouzi přejímají cizí slova (zejména z angličtiny). S oblibou tak vymýšlejí své vlastní názvy pro jinak mezinárodní slova: např. zkratku pro onemocnění AIDS byste hledali těžko, Francouzi ji nahradili názvem SIDA, další příklad: notebook – l´ordinateur portable a jiné. Ve Francii také funguje jakási podpora domácích produktů, takže třeba v kinech musí být zastoupen určitý počet francouzských filmů oproti zahraničním. Z vlastní zkušenosti i dle zážitků známých, co navštívili Francii, vím, že Francouzi nejsou zrovna ochotní učit se jiné světové jazyky, předpokládají, že naopak ostatní by se měli učit francouzštinu, spíše než angličtinu. Můžete si být jistí, že po oslovení číšníka v restauraci „Hello“ nebo „Good morning“ budete obslouženi velmi chladně, zatímco pokud projevíte znalost alespoň pár základních slov a řeknete „Bonjour“, dostanete kromě úsměvů i malou pozornost. Do komolení jídelníčku ve francouzštině se raději ale nepouštějte, požádejte o ten v angličtině, protože co Francouz nesnáší stejně jako neznalost jeho rodného jazyka je jeho špatná výslovnost.

20

4. Nacionalismus Území odpovídající dnešní Francii bylo od pradávna svědkem mnohého dobývání a pronikání cizinců. Svědčí o tom již prostý fakt, že přijalo jméno jednoho z dobyvatelských národů, Franků. Po celá staletí lidé na křesťanském Západě nesdíleli představu národa, i když se už projevovaly známky vlastenectví namířeného proti Angličanům nebo Němcům. Tak v roce 2000 přinejmenším jeden Francouz ze čtyř má částečně cizí kořeny. Pokud tedy spojujeme nacionalismus s národem, pak ano, vzniká až mnohem později. Pokud však bereme v potaz i jiné aspekty nacionalismu, jako např. území či kulturu, pak jeho projevy sahají hluboko do minulosti (příkladů jsem již uvedla několik). Avšak v tomto případě by bylo vhodnější používat název vlastenectví nebo ještě lépe – vědomí národnosti, jelikož nacionalismus, tak jak ho známe v kontextu s 19. stoletím, změnilo vědomí národnosti v politický program a souvisel s národem jako státem. Politické programy jak známo nikdy nejsou vytvořeny z autentických idejí, nýbrž se skládají pouze z –ismů, a naopak, když se něco upíná k –ismu, znamená to, že už to není autentické, ale že se to proměnilo, že to degenerovalo v program. Tedy v něco umělého, ne spontánního a prvotního. Prvotní je totiž pouze národ, ten je tu dřív a nezávisle na nás, jeho jedincích. Je čímsi, v čem se rodíme, ne něčím co zakládáme. Z tohoto důvodu se za normálních okolností člověk o svůj národ nestará, připadá mu, že tu je a bude sám od sebe. Národnost z nás dělá spolu-vlastence, nikoli prvotně spolu-občany.

23

Jak říká

Gasset: „Takto se národní vědomí transformovalo – řekl bych zpilo – do podoby nacionalismu.“24 „Ismus“ vždycky ohlašuje přemrštěnost a v tomto případě přemrštěnost spočívala v tom, že příslušný národ se nespokojoval s tím, že jím je ale usiloval o co největší prosazení sebe sama, a v mnoha případech se pokoušel ovládnout ostatní. Mějme na paměti, že je to období bojů o kolonie a trhy. Přesuňme se nyní konkrétně do Francie. Nacionalismus zde rozdmýchává pravice (jak jsem podrobně rozepsala v kapitole Historie pravice od roku 1789) a zaměřuje se přitom na všechny sociální vrstvy. Vodou do mlýna jsou pro ni všechny neúspěchy levicových vlád, ekonomická krize, nezaměstnanost. Hovoří se o krizi národní identity. Ve století 23

GASSET, Ortega. Evropa a idea národa. 1. vyd. Mladá fronta, 1993. 192 stran. ISBN 80-204-0380-9. (str. 73) 24 GASSET, Ortega. Evropa a idea národa. 1. vyd. Mladá fronta, 1993. 192 stran. ISBN 80-204-0380-9.( str. 73)

21

dvacátém pak přicházejí na řadu problémy jako dekolonizace, okupace, válka ve Vietnamu, rok 1968, to vše jsou témata, která nacionalismus ve Francii podporují. A nacionalisté přichází se stále stejnými hesly, převážně: „Francie Francouzům!“ a důraz na rodinu. Mohlo by se zdát, že nacionalismus navenek skončil dvěma posledními velkými válkami, avšak vystřídala ho jiná forma nacionalismu – evropské národy již dnes neusilují o expanzi a nadvládu, a přesto jejich niterný postoj vůči jiným národům je zápornější než kdykoli předtím. „Znamená to, že nacionalismus navenek, se proměnil v překvapivý nacionalismus dovnitř, anebo vyjádřeno lépe francouzským slovem, v nacionalismus rentré. 25 Francie v této době evidentně stojí před důsledky svých dobrých úmyslů. Mezi nejdůležitější současné problémy patří imigranti ve Francii a radikální postoje vůči přistěhovalců můžeme najít v programech důležitých politiků, včetně prezidenta země Nicolase Sarkozyho.

4.1. Nacionalismus dle Ernesta Gellnera Nacionalismus je ústředním tématem díla česko-britského antropologa Ernesta Gellnera, který je v českém prostředí velice oblíben. Vzhledem k informacím uvedených v předchozích kapitolách, docházím ke stejnému závěru jako Gellner a sice, že předpokladem vzniku nacionalismu je existence státu.

„(…)Jestliže a pokud se nacionalismus zabývá výhradně vylučováním cizinců z klíčových míst ve státě, může celý problém nacionalismu stěží vzniknout tam, kde není ani stát, ani žádné klíčové pozice v něm. Měli bychom si povšimnout, že problém nacionalismu se většinou objevuje pouze v prostředí, které vnímá státy jako samozřejmost a nutnost, což se netýká celého lidstva. 26

Vznik nacionalismu Gellner spojuje s průmyslovou epochou - poslední ze tří etap vývoje lidstva. Podle Gellnera je moderní svět průmyslu nejen prostředím, kde se nacionalismus mohl objevit a prosadit, tedy předpokladem jeho vzniku, ale také naopak nacionalismus je nutným projevem a požadavkem moderní doby. 25

GASSET, Ortega. Evropa a idea národa. 1. vyd. Mladá fronta, 1993. 192 stran. ISBN 80-204-0380-9. (str. 15) 26 GELLNER, Ernst: Nacionalismus. 1. vyd. Brno:Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 133 s. ISBN 80-7325-023-3. (str. 20)

22

Nacionalismus však nevzniká zákonitě, jsou státy, kde se nacionalismus neprojevuje vůbec nebo jen v omezené míře. Evropu rozděluje do tzv. časových pásem – tří až čtyř, přičemž v těchto jednotlivých pásmech si všímá dvou věcí: vztahu kultury a státu. Zatímco v nejzápadnější Evropě šel stát s kulturou ruku v ruce již dlouho – a tudíž příchod nacionalismu neznamenal (kromě vytvoření Irské republiky) žádné závratné změny, postupujeme-li směrem na východ, zjišťujeme jakousi absenci jednoho či druhého. V oblasti Svaté říše římské vysoká kultura již v zásadě existovala, ale stát jaksi chyběl. Tématem italského a německého nacionalismu se tak logicky stalo sjednocení: „Kompaktnost území, které mělo být sjednoceno, navíc umožňovala obejít se bez etnických čistek – z těchto důvodů se přinejmenším sjednocovatelský nacionalismus devatenáctého století mohl jevit mírumilovně a jednat ve spojenectví s liberalismem.“ 27 Ve východní Evropě neexistovaly ani národní státy ani národní kultury. Nacionalismus 19. století měl před sebou plné ruce práce, měl vytvořit jak stát, tak kulturu28: „Dochází k souběžnému formování národního státu a kultury, zasazenému do společenského prostředí, které postrádá obé, a navíc zatíženému obrovsky složitým spletencem jazykových a kulturních diferencí rozptýlených na mapě i v sociální struktuře: a právě taková kombinace je receptem na katastrofu.“ 29 Za takovýchto podmínek lze vytvořit jedinou kulturně homogenní společnost vytvořit pouze pomocí etnických čistek. Klíčovými rysy průmyslové éry a nacionalismu jsou dle Gellnera stejnorodost, gramotnost

a

anonymita.

Nacionalismus

je

speciálním

typem

patriotismu

uskutečňovaným v kulturně homogenních jednotkách. Tyto jednotky musí být dostatečně velké, aby mohly mít naději na udržování vzdělávací soustavy. Další podmínkou vzniku nacionalismu je totiž vysoká vzdělaná kultura (tj. kultura opírající se o písmo), která ke své existenci potřebuje právě vzdělávací soustavu.Třetí podmínkou nacionalismu je anonymita obyvatelstva. Pro jednotlivce už není stěžejní členství v podskupině (komunita, církev, široká rodina, obec, cech), ale je přímo jednotkou „národa“. 27

GELLNER, Ernst: Nacionalismus. 1. vyd. Brno:Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 133 s. ISBN 80-7325-023-3.(str. 70) 28 Samozřejmě tvrzení, že žádná kultura neexistovala, je přehnané, v podstatě jde ale o pravdivé konstatování faktu, že vyzdvihnout či lépe řečeno ohraničit nějakou kulturu, bylo nemožné (např. u slovanských jazyků bylo velmi těžké určit, kde jeden dialekt končí a druhý začíná apod.) 29 GELLNER, Ernst: Nacionalismus. 1. vyd. Brno:Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 133 s. ISBN 80-7325-023-3.(str. 71)

23

Přestože v mnoha věcech jsem s Gellnerem v souladu, v určitých momentech s ním nemohu souhlasit. Např. tvrzení typu „staří válečníci mnoho nedbali na kulturní podobnost a více je zajímal status“30je pro mne nepřijatelné. Jsem toho názoru, že kulturní podobnost – nebo lépe řečeno – kulturní odlišnost, hrála velmi důležitou roli od pradávna. Hovořím-li o době, kdy ještě nebyly utvořeny moderní státy tak, jak je známe dnes, tak nepoužívám slovo nacionalismus; nikoli však z důvodu, že by neexistoval, ale z důvodu odlišení této skutečnosti od podoby, kterou má dnes. V kontextu dřívější doby tedy hovořím o vědomí národnosti. Závěrem Gellner konstatuje, že Evropa má před sebou dvě možná východiska. Předpokládám, že za vhodnou považuje první možnost: „existují dvě možnosti – buď se podaří dosáhnout pluralismu a defetišizace země, anebo nastoupí etnické čistky.“31

30

GELLNER, Ernst: Nacionalismus. 1. vyd. Brno:Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 133 s. ISBN 80-7325-023-3. (str. 92) 31 GELLNER, Ernst: Nacionalismus. 1. vyd. Brno:Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 133 s. ISBN 80-7325-023-3. (str. 132)

24

5. Pluralismus versus multikulturalismus Tam, kde Gellnerova kniha končí, začíná v podstatě dílo dalšího autora, který nás posunuje v problematice o kus dál – tedy ke konkrétním řešením. Mám na mysli Giovanni Sartoriho, známého italského politologa, a jeho esej „Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci“. Výchozím aspektem jeho díla je otevřená společnost32 a následně otázka: Do jaké míry se může otevřená společnost otevřít a komu? Odpovědí na tyto otázky je podle autora pluralismus. Pluralismus prezentuje jako koncepci založenou na toleranci „Rozdíl spočívá v tom, že zatímco tolerance respektuje hodnoty jiných, pluralismus prosazuje vlastní hodnotu.“33a přesvědčení, že rozmanitost představuje hodnotu. Neznamená to však vyskytovat se v množném čísle – tedy pluralita. Do opozice tudíž staví multikulturalismus, který se v posledních desetiletích stal ideologií a politickým směrem přicházejícím z Ameriky. „Rozumí se samo sebou, že pluralitní společnost je zároveň společností otevřenou. Za důkaz špatného chápání považuji domněnku, že multikulturalismus – tedy politika, která podporuje etnické a kulturní odlišnosti – představuje jakési pokračování a prohlubování pluralismu. Tato představa je chybná.“34 Především multikulturalismu vyčítá „nerovnou“ politiku jednostranného uznání, kdy mnozí zastánci této teorie /ideologie/ opomíjejí základní dvoustrannou vazbu tolerance. Politice uznání (propagované Charlesem Taylorem) se věnuje ve 2. kapitole. Tvrdí, že Taylorův výrok: „neuznání nebo zneuznání může způsobit ublížení, může být formou útlaku, může druhého uzavřít do falešného, narušeného a redukovaného způsobu existence“ (Taylor 1994, s. 25) je přehnaný. Útlak není roven pocitu deprese. Rovněž nelze přenášet argumentaci od jedince ke skupině, není totiž jisté, že pokud se cítím já frustrován, nemám úspěch v práci atp., tak stejné pocity má i kolektiv. Zároveň není patrné, do jaké míry je frustrace menší, pokud se komunitě dostává uznání. Podle Taylora si politika uznání žádá, aby se všem kulturám nedostávalo pouhého respektu, nýbrž rovného respektu. Proč musí být respekt rovný? – Protože všechny kultury mají 32

problematiku vymezuje Karel Popper (Otevřená společnost a její nepřátelé)

33

SARTORI, Giovanni. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Praha: nakladatelství Dokořán, 2005. 134 stran. ISBN 80-7363-022-2. (str.15) 34 SARTORI, Giovanni. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Praha: nakladatelství Dokořán, 2005. 134 stran. ISBN 80-7363-022-2. (str. 9)

25

rovnou hodnotu. To je odpověď multikulturalismu a jeho politiky uznání a zde je moment, kdy se pluralismus ostře staví proti. Pluralismus je přesvědčení o hodnotách rozmanitosti a respektu, nikoli však založeném na bezpodmínečné rovnosti. Je vcelku pochopitelné a přijatelné zdůvodnění, které ostatně napadne každého, když ho však vyslovíme nahlas, máme tendenci se rychle podívat, co tomu řeknou ostatní a popřípadě rychle dodat: „Ale samozřejmě jsem to nemyslel/a doslova“. Hovořím, stejně jako Sartori, o nerovnosti kultur. Pokud se chceme neustále schovávat za závoj neurčitosti, jistě budeme tvrdit, že všechny kultury mají svou hodnotu. Ano, s tím souhlasím, ale jak vhodně poznamenal Sartori, aby mělo něco hodnotu, nemůže být vše hodnotné. Přinejmenším tedy musíme připustit, že kultury se vyvíjejí různě rychle a také v různých podmínkách, tudíž existují kultury zaostalé a méně bohaté (v závislosti např. na přírodních zdrojích). Stejně jako existuje rozdíl mezi kulturami, existuje i rozdíl mezi lidmi. Pokud nyní dokončím tuto práci, jistě to nebude důvod k tomu, aby mne kdokoli srovnával např. s Machiavellim (jako politologem), jen na základě rovnosti uznání. A proto je na místě otázka, proč se některé odlišnosti stanou přijatelnými a jiné ne? A neméně důležitá otázka jaké odlišnosti jsou překonatelné a které nikoli? Je přitom nutné brát v potaz „hranice“ tolerance a adekvátně se pohybovat v jejich rozmezí, uvádět důvody, proč něco považujeme za netolerovatelné (zabráníme tak dogmatismu), respektovat princip neubližování a princip vzájemnosti: jsouce tolerantní vůči ostatním, očekáváme, že i my budeme tolerováni. V rámci integrace Sartori rozlišuje čtyři typy odlišností: jazyk, zvyklosti, náboženské vyznání, etnikum, přičemž první dvě představují odlišnosti překonatelné, druhé nastolují zásadní problém. Je však pravdou, že imigrační politika háže všechny odlišnosti do jednoho pytle. Není možné, aby imigrant 3. nebo 4. typu byl integrován stejným způsobem jako imigrant 1. a 2. stupně. Především z toho důvodu, že jako nástroj integrace zvolili politici udělování občanství, což se již projevilo jako dostatečný problém. Měli bychom si uvědomit (a tím „my“ mám na mysli všechny obyvatele Evropy), že být občanem neznamená jen užívat práv, ale také plnit závazky a spolupodílet se na společných hodnotách. Ač velmi obecná a na první pohled nicneříkající fráze, je tento princip velmi důležitý a tvoří jádro problémů. Často se totiž setkáváme s tím, že imigranti se nechtějí zapojovat a integrovat, vytváří uzavřená společenství a ghetta (často se vyznačující agresivitou), což již samo o sobě je v rozporu s otevřenou demokratickou společností, jejímž předpokladem je existence 26

různých společenství, avšak na bázi dobrovolnosti a všeobecné přístupnosti a propojenosti. Tak se z nenápadných skupin žijících vedle nás (nikoli s námi) stává díky udělenému občanství rovnocenný nepřítel, neužívající však rovné zbraně. V pravé ruce mává Deklarací lidských práv na svou obhajobu, zatímco v levé ruce drží Korán jako zbraň. Ano dostávám se k úhlavnímu nepříteli současné Evropy. Ve skutečnosti je xenofobie v Evropě obrácena proti africkým a muslimským imigrantům, což souvisí především s vyznáváním islámu. Z etnického hlediska se Asiaté od bělochů neliší o nic méně než Afričané či Indové. Rasismus? Nikoli. Jde tu o kulturně-náboženskou odmítavou reakci. Důvod je již ve zmíněné nepřekonatelné odlišnosti. Zatímco islámské vidění je teokratické, neexistuje odluka náboženství od státu, Korán nezná lidská práva a je také jediným zdrojem práva, západní civilizace je postavena na přesně opačném přístupu. Člověk ze Západu nepovažuje muslima za nevěřícího, opačně to však platí. Na úrovni mas došlo k rozdmýchání nejryzejšího islámu – tedy fundamentalistického, tento autentický islám vytváří militantní skupiny, které se akcemi snaží dosáhnout tří cílů: očistit muslimský svět, obrátit na víru zem částečně muslimské, obnovit svatou válku a vzít Západ útokem. Žádné současné náboženství nemá takovou sílu prostupovat všemi oblastmi života jako islám. „(…)Přesto je užitečné rozlišovat mezi muslimskými a islámskými státy. Muslimské státy se vyznačují menší rigiditou a jsou islámu věrny méně než státy islámské. Dodnes platí, že všechny muslimské státy nejsou islámské. Takovým státem je Turecko od roku 1924. Silně islámskými státy jsou dnes Saúdská Arábie, Libye, Súdán, Írán a Afghánistán. Méně islámské jsou: severoafrické Maroko, Alžírsko, Tunis a Egypt.“35 V této

souvislosti

lze

vytyčit

další

problém

svou

závažností

odpovídající

lehkomyslnému udílení občanství. Jedná se o aktuální diskuse ohledně soukromého školství, které by umožnilo imigrantům vzít vzdělávací politiku do vlastních rukou. Pokud si plně uvědomíme význam předchozích řádků, musíme rovněž pochopit „nepřijatelnost“ této možnosti. Je nezbytné trvat a usilovat o integrovaný školský systém, v opačném případě lze předpokládat ztrátu kontroly nad tím, co a jak se ve zmíněných školách bude učit. Přestože to zní pro „důvěřivého“ a „mírumilovného“ Evropana jako pohádka, nesmíme riskovat, že se tato pohádka stane skutečností a nám

35

SARTORI, Giovanni. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Praha: nakladatelství Dokořán, 2005. 134 stran. ISBN 80-7363-022-2. (str. 82 – 84)

27

nezbyde než pro ni vybrat jeden z mnoha nabízejících se názvů - např. Karkulka, která se vyptávala tak dlouho, než ji sežral vlk

a nebo Smolíček, co bezelstně věřil

Jeskyňkám. Vzhledem k tomu, že v Evropě je nezaměstnanost 2 – 4 x větší než v USA, není pravdou, že je tu přítomnost imigrantů nezbytná. Dávky v nezaměstnanosti umožňují Evropanům žít bez práce. Není tedy nutné hromadně otevírat náruč přistěhovalcům, kteří odmítají něco podstoupit výměnou za to co získali. Pluralismus si odlišností cení a považuje je za přínosné, na druhou stranu se nedomnívá, že je zapotřebí zvětšovat množství odlišností. Není v jeho zájmu vytvářet dílčí zákony, klást výjimky a tím porušovat univerzálnost již existujících zákonů. „Je-li určitá konkrétní společnost kulturně heterogenní, pluralismus ji do sebe zahrne jako takovou. Pokud však ona společnost heterogenní není, pluralismus se necítí povinován v ní kultury rozhojňovat.“36 V neposlední řadě by bylo vhodné se zamyslet nad současnou etikou smýšlení, která staví nekompromisně a vcelku nelogicky úmysl nad důsledek. Politiku uznání, multikulturalismus a podobné teorie považuji za důsledek provinění, za které musí Evropa ještě zpytovat svědomí (nebo má alespoň ten pocit). Mám na mysli hrůzy spojené s 2. světovou válkou – antisemitismus, vraždění, útisk. Evropa si neustále připomíná: Jsme to my, kdo nechal Hitlera zajít tak daleko. To už se nikdy nesmí opakovat! A tak, dnes sebemenší zmínka o odlišnostech uvádí lidi do pozoru a nutí je rozmyslet si, co vlastně řeknou a co ne, aby nebyli podezřelí z rasistického smýšlení. Přitom tu vůbec nejde o rasu, rasou se ohání možná několik nedorostlých děcek, co se označují za „nacionalisty“ aniž by měli alespoň trochu smysluplnou koncepci schopnou odolat logickým argumentům déle než 3 minuty. I když z biologického hlediska rasy samozřejmě existují a je prokázáno, že různé rasy mají různé intelektové předpoklady, konflikt je úplně někde jinde. Jde o nesmiřitelný střet kultur a náboženství (nebo lépe řečeno náboženství a ateismu), který je příčinou vzrůstajících konfliktů v Evropě. A i když jsou myšlenky typu politika uznání apod. velmi krásné, je důležité si přiznat, že prostě v praxi nefungují a nebo jen zanedbatelně, za předpokladu vyvinutí nadměrného úsilí a vynaložení nemalých finančních prostředků. Samozřejmě se nelze uzavřít a na brány Evropy nalepit nápisy: Vstup zakázán. Koneckonců už by bylo stejně pozdě. Nicméně je nutné přijmout účinná 36

SARTORI, Giovanni. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Praha: nakladatelství Dokořán, 2005. 134 stran. ISBN 80-7363-022-2. (str. 39)

28

opatření související s imigrací, uchýlit se k politice činů a nikoli planých slov – těch už tu bylo dost a dost. V prvé řadě je zapotřebí zpřísnit politiku udílení občanství, protože jak již bylo řečeno, občanství nese určitá práva a povinnosti nejen individuálního, nýbrž i kolektivního charakteru – např. právo volební. Takový Trojský kůň není totiž žádná legrace (tedy alespoň pro původní obyvatele). Je rovněž důležité držet pevně v rukou otěže zákonů, které jsou a musí být rovné a nevytvářet takové zákony a opatření, která by vytvářela tzv. pozitivní diskriminaci. Hovořím teď o různých kvótách a poměrech, s kterými v zásadě nesouhlasím, ať se jedná o menšiny nebo kohokoli jiného (např., počet žen v politice). Podmínky musí být pro všechny stejné a jedině takovým způsobem lze integrovat ty, kteří o tuto společnost a kulturu skutečně stojí. Těm potom může být poskytnuta jistá forma podpory, ale formou „něco za něco“ ne „všechno za nic“. Mohu tedy říct, že s názory Giovanniho Sartoriho souhlasím a i když by někdo mohl namítnout, že výše uvedené řádky problém bagatelizují, já odpovídám, že je na čase nazývat věci pravými jmény a prosazovat a chránit v prvé řadě zájmy civilizovaných občanů Evropy.

29

6. Prezidentské volby 200737 Obrovská účast voličů na prezidentských volbách v loňském roce svědčí o neklidu francouzských občanů prahnoucích po radikálních změnách. O tom vypovídají výsledky voleb, které vyhrál Nicolas Sarkozy známý svým postojem k imigrantům. Své protikandidátce však neuštědřil zdrcující porážku, nýbrž prohru „o prsa“. Sarkozyho volilo 53,06 procenta Francouzů, Royalovou tedy 46,94 procenta. Nicolas Sarkozy, exministr vnitra a šéf vládní Unie pro lidového hnutí, potvrdil výhru z prvního kola i náskok z předvolebních průzkumů. Přesto však prohlásil, že jeho výhra není vítězstvím "jedné Francie nad druhou", že bude pracovat v duchu jednoty a usilovat o to, aby nikdo nezůstal "na kraji cesty". Zopakoval, že jako prezident chce rehabilitovat hodnotu práce, obnovit autoritu státu a vrátit Francii národní hrdost.38 Zejména zajímavé jsou demografické mapky, na kterých lze porovnat jak navázal Sarkozy na svého předchůdce Chiraca a jak volila multietnická Paříž, , jak se změnilo voličstvo Le Pena a kde získala hlasy Royalová.

37 38

http://www.cepsr.com/clanek.php?ID=304 http://zprávy.idnes.cz

30

Tabulka č. 1. Výsledky 1. kola prezidentských voleb srovnávaných kandidátů 1981–2002 (v %)39 J. Chirac (RPR)

F. Mitterrand, L. Jospin (PS)

J.-M. Le Pen (FN)

R. Barre, É. Balladur, F. Bayrou (UDF)

1981

18,00

25,85

-

-

1988

19,96

34,11

14,38

16,54

1995

20,84

23,20

15,00

18,58

2002

19,88

16,18

16,86

6,84

Protože dva hlavní představitelé Jean-Marie Le Pen a Pascal Gauchon nesplnili stanovenou podmínku k přijetí kandidatury pro prezidentské volby, veškeré následující mapy krajní pravice – Le Pena a středopravé koalice UDF – jsou srovnávány až od roku 1988. V prezidentských volbách v roce 1988 obhajoval svou pozici François Mitterrand, kandidát Socialistické strany. Z pozice ministerského předsedy se ucházel o hlasy voličů i Jacques Chirac, kandidát RPR. Představitel středopravicové UDF Raymond Barre zastával roli kandidáta středu a od tohoto okamžiku je možné zaznamenat linii středových kandidátů, kterou zakončil François Bayrou. Na rozdíl od předcházejícího kandidáta UDF, prezidenta d’Estainga, který v rámci negaullistické koalice zastával spíše liberálně pravicový proud, se kandidáti UDF od roku 1988 staví spíše docentristické pozice (Knapp 2004). Jacques Chirac se o prezidentský úřad ucházel několikrát, ale teprve na třetí pokus se dočkal očekávaného vítězství. Poprvé v roce 1981 svou kandidaturou spíše dopomohl Françoisi Mitterrandovi k prezidentskému úřadu. Podruhé se mu nepodařilo z pozice ministerského předsedy obsadit nejvyšší úřad francouzské V. republiky, i když na rozdíl od předchozí volby tentokrát již postoupil do druhého kola. Potřetí se dokonce zdálo, že jej může nejvíce ohrozit stranický kolega a gaullistický ministerský předseda, ale nakonec v druhém kole porazil kandidáta socialistů a potřebná většina hlasů v druhém kole voleb zajistila vstup Jacquese Chiraca do Elysejského paláce. Posledním volebním kláním, kterého se Jacques Chirac zúčastnil, byly prezidentské volby v roce 2002, z nichž (zatím) vzešel jeho poslední mandát v politickém životě.

39

www.election-politique.com

31

Mapa č. 1. Území volební podpory – J. Chirac 1981–2002.

Zdroj: http://www.interieur.gouv.fr/.

Na vybraném území převládá zemědělství, tradiční vzorce běžného života a aktivity spojené s turistickým ruchem. Nejedná se o průmyslové oblasti, ani o oblasti s vyšším počtem přistěhovalců žijících ve Francii.

Mapa č. 2. Území volební podpory – Mitterrand, Jospin 1981–2002.

Zdroj: http://www.interieur.gouv.fr/.

K tradičním regionům s vyšší koncentrací voličů patří pobřeží Středozemního moře, dále oblast okolo řeky Rhôny, která pokračuje až do Lyonské oblasti a dále směrem na východ ke Švýcarsku a Itálii. Druhým rozptýleným územím jsou departementy okolo hranic s Belgií a Německem, především Alsasko a z velké části také Lotrinsko (mimo departement Meurthe-etMoselle). Tato oblast pokračuje dále na sever přes departement Ardennes do departementu Nord, který se v 1. polovině 20. století vyznačoval vyšší koncentrací komunistického elektorátu (Lacoste 1986). K osamoceným ostrůvkům patří departementy přiléhající k oblasti Île-deFrance: Oise, Eure-et-Loire a Yonne. Poslední část tvoří východní předměstí pařížské aglomerace departement Siene-et-Marne.

32

Mapa č. 3. Území volební podpory – Le Pen 1988–2002.

¨ Zdroj: http://www.interieur.gouv.fr/.

Velice heterogenní skupinu kandidátů představuje v posledních 20 letech skupina představitelů pravicového negaullistického proudu, který vystupoval v rámci koalice UDF. V předloženém srovnání je vynechána kandidatura prezidenta d’Estainga v roce 1981, neboť jeho role na rozdíl od kandidátů UDF od roku 1988 vycházela spíše z pozice kandidáta liberální pravice než centristy. Ve volbách v roce 1988 reprezentoval tento proud Raymond Barre, v následujících volbách v roce 1995 sice nebyl ze skupiny elit UDF osobně nikdo nominován, ale tuto roli na sebe vzal tehdejší ministerský předseda Édouard Balladur. Mapa č. 4. Území volební podpory – Barre, Balladur, Bayrou 1988–2002.

Zdroj: http://www.interieur.gouv.fr/.

Při pohledu na mapu dlouhodobého území volební podpory kandidátů UDF je jasně patrná vyšší koncentrace voličů na západě Francie, v místech, která identifikoval jako konzervativně-křesťanskou oblast již André Siegfried (Siegfried 1913). Vybrané území tvoří celkem 21 departementů, které zasahují do několika krajů.

33

Kandidáti Před prvním kolem francouzských prezidentských voleb v roce 2007 deklarovalo zájem ucházet se o nejvyšší úřad okolo 40 kandidátů, potřebný počet podpisů získalo 12 kandidátů. Ve srovnání s předchozími volbami se jednalo o menší počet kandidátů. Šest kandidátů se ucházelo o prezidentský úřad poprvé a čtyři kandidáti byli známí na základě předchozí kandidatury z roku 2002. Hlavními osobnostmi, které byly od počátku výzkumy volebních preferencí favorizovány, byli Nicolas Sarkozy a Ségolène Roayalová. Oba bojovali o prezidentský úřad poprvé. Nicolas Sarkozy, představitel neogaullistického proudu, byl vnímán jako pomyslný nástupce Jacquesa Chiraca. Jedná se o syna maďarského aristokrata a přistěhovalce, který na rozdíl od většiny prezidentských kandidátů nedisponuje elitním vzděláním na ENA14 a ztělesňuje v politice nový liberálně konzervativní proud po vzoru G. W. Bushe. V předchozím období proslul jako nekompromisní kritik přebujelé byrokracie a nepružného tržního prostředí, které brzdí francouzské hospodářství. Ségolène Royalová, kandidátka Socialistické strany, předběhla spolustraníky a na základě výsledků primárních voleb ve vlastní straně úspěšně vstoupila do předvolební kampaně. Její původ je přitom na socialistickou kandidátku poměrně netypický, neboť pochází z konzervativní rodiny. Otec Roayalové, vysoký armádní důstojník, zastával spíše tradiční názory a v roce 1965 veřejně podporoval Tixiera-Vignancoura, reprezentanta krajní pravice. Názorový zvrat u Roayalové nastal až v době studia politologie na Institut d’Études Politiques de Paris. Třetím nejsilnějším kandidátem, kterého některé předvolební výzkumy dokonce posouvaly na druhou pozici, byl centrista François Bayrou. V prezidentských volbách byl zkušeným hráčem, protože se účastnil předchozích voleb a celé období od roku 2002 pojal jako dlouhou předvolební kampaň. Využíval každé příležitosti, především při krajských a evropských volbách. Jean-Marie Le Pen, známý představitel francouzské krajní pravice, si nenechal ujít příležitost prezidentských voleb ke svému zviditelnění a s nadějí na obhájení úspěchu z roku 2002 kandidoval i v těchto volbách. Jedinou otázkou bylo, zda získá nutný počet podpisů opravňujících ke vstupu do soutěže, protože na rozdíl od předchozích voleb se zdálo, že pro Le Pena bude tato laťka hůře dosažitelná. Ostatním uchazečům o prezidentský úřad, nedávaly předvolební výzkumy velké naděje. 34

6.2.Kampaň Ve srovnání s kampaní v roce 2002 lze hovořit o rytířském souboji, kde se dodržují pravidla slušnosti. Nedošlo k výraznému osobnímu napadání a vzájemným urážkám jednotlivých kandidátů (s výjimkou Le Pena, kde se to však již stalo koloritem). Každý z hlavních kandidátů se vyznačoval „svým“ tématem, které ho mělo zviditelnit. Ségolène Roayalová si byla jista v otázkách sociální politiky, pracovního trhu a vším, co souviselo s úspěchy vlády pluralitní levice v letech 1997–2002. Klasickým příkladem může být zmiňování 35 hodinového pracovního týdne jako úspěšného nástroje v boji proti nezaměstnanosti. Současně se kriticky vyjádřila o odebrání veškerých podpor a dotací společnostem, které se administrativně stěhují do „daňově levnějších“ zemí. Roayalová v kampani nahradila Internacionálu, píseň, která v předchozích kampaních doprovázela socialistické kandidáty, Marseillaisou. Vzhledem k možné institucionální změně navrhovala kandidátka socialistů nahrazení některých modelů V. republiky ratifikací referendem (změna volebního systému apod.). Novinkou také mělo být udělení volebního práva cizincům se statutem trvalého pobytu na území Francie. Nicolas Sarkozy jako ekonomický liberál navrhoval řešit problém nezaměstnanosti administrativním rozvolněním pracovních kontraktů. Na rozdíl od Roayalové spatřoval v 35 hodinovém týdnu velkou chybu. Jeho návrhy vycházely ze zavedení nezdaněné práce přesčas, která bude motivovat k vyšším pracovním výkonům. Dále prosazoval snížení daňové zátěže, zjednodušení administrativních pravidel v obchodním styku apod. Hlavní důraz kladl na otázku bezpečnosti, zahraniční politiky a migrace. K jeho hlavním cílům patřil plán na zřízení ministerstva specializovaného na přistěhovalectví a s tím spojenou otázku občanství (podmínkou získání trvalého pobytu na území Francie mělo být prokázání znalosti francouzského jazyka, možnosti ubytování a existence pracovního kontraktu). Velmi často probíraným tématem se stala otázka získávání občanství. V zahraniční politice je Nicolas Sarkozy považován za zapřísáhlého odpůrcevstupu Turecka do EU. Kampaň centristického kandidáta Fraçoise Bayroua se skládala ze směsice různých témat. Jako kandidát středu na jednu stranu zastával stanovisko zachování 35 hodinového pracovního týdne (výsledek socialistické vlády) a současně požadoval zvýšení bezpečnosti na veřejném prostoru po vzoru Nicolase Sarkozyho, tvrdé postihy

35

ilegální migrace a její vyšší kontrolu ze strany státu. Ve věci institucionálních změn navrhoval přejít k systému VI. republiky. Základem měla být změna volebního systému pro parlamentní volby podle smíšeného modelu, který kombinuje jak proporcionální zastoupení kandidátních listin, tak i pravidlo většinové volby. Jean-Marie Le Pen vycházel ze svých klasických témat krajní pravice, jako jsou ve Francii: nesmiřitelný boj proti imigrantům, ukončení štědrého sociálního systému, obnovení trestu smrti, snížení trestní odpovědnosti mládeže, zvýšení počtu příslušníků policie a četnictva atd.

6.3.První kolo prezidentských voleb Voliči v prvním kole prezidentských voleb rozhodli o dvou hlavních kandidátech, kteří se o dva týdny později utkali ve druhém kole. Do této „V.I.P. loterie“ vyslali voliči kandidáta UMP Nicolase Sarkozyho a hlavní představitelku PS Ségolène Roayalovou. Co nám tyto volby přinesly dále? Prvním a velice překvapivým jevem byl zájem voličů. V době, kdy se většina současných demokracií potýká s klesající voličskou účastí (především v Evropě), přišlo v prvním kole prezidentských voleb ve Francii 84,6 % oprávněných voličů, což je nejvíce od počátku V. republiky. Elektorát byl tedy velice koncentrovaný a již v prvním kole voleb většina volila s „rozumem“.

Voliči

byli

poučeni

předchozím volebním

kláním,

kdy

jejich

nedisciplinovanost vynesla do druhého kola Le Pena. Až na čtvrté pozici se umístil Le Pen se ziskem 10,44 %. Ve srovnání s předchozím volebním výsledkem se jednalo o ztrátu asi jednoho milionu hlasů. Další kandidáti nedosáhli ani 5% hranice.Voliči Nicolase Sarkozyho vytvořili na území Francie velice zajímavou mapu území volební podpory. Při porovnání s předchozí mapou (č. 1), znázorňující rozložení dlouhodobé volební podpory Jacquese Chiraca, navázal Nicolas Sarkozy na jeho voliče jen v některých oblastech. V devíti případech se mapa území volební podpory kandidáta UMP v posledních prezidentských volbách neshodovala s departementy, které dříve patřily do oblasti hlavního kandidáta RPR.

36

Mapa č. 5. Území volební podpory – Sarkozy 2007

Zdroj: http://www.interieur.gouv.fr/.

Mapa č. 6. Území volební podpory – Roayalová 2007

Zdroj: http://www.interieur.gouv.fr/.

Kandidátka Socialistické strany, Ségolène Roayalová, která obsadila druhé místo v prvním kole voleb, se snažila navázat na své předchůdce Lionela Jospina a Françoise Mitterranda. Tomu do značné míry odpovídá i rozložení území volební podpory, tvořené celkem 37 departementy.

37

Mapa č. 7. Území volební podpory – Bayrou 2007.

Zdroj: http://www.interieur.gouv.fr/.

Mapa č. 8. Území volební podpory – Le Pen 2007

Zdroj: http://www.interieur.gouv.fr

V pořadí čtvrtým kandidátem a současně posledním analyzovaným prezidentským uchazečem v roce 2007 byl Jean-Marie Le Pen. Kde tento krajně pravicový kandidát oslovil většinu svých voličů a jak se mu podařilo navázat na předchozí trendy, znázorňuje mapa č. 8.

38

Tabulka č. 3. Volební účast v prvním kole prezidentských voleb40

40

Rok voleb

Počet voličů

Počet hlasujících

účast

1981

36,398,859

29,516,082

81,09 %

1988

38,179,118

31,059,300

81,35 %

1995

39,992,912

31,345,794

78,38 %

2002

41,194,689

29,495,733

71,60 %

2007

44,474,519

37,260,798

83,80 %

www.election-politique.com

39

7. Výchova k národnosti Jedním z mých úkolů deklarovaných na začátku, bylo odpovědět na otázku, zda začlenit výchovu k národnosti do školních osnov. Dle mého názoru ano. Nehodlám zde vymýšlet podrobnou strukturu a název předmětu, nemyslím si totiž, že by se snad tato výchova měla realizovat jako samostatný předmět. Samozřejmě záleží na vyučujícím, někteří např. při výuce jazyka či dějepisu náležitě vyzdvihnou národní spisovatele či panovníky, jiní to nepovažují za nutné. Můj názor je takový, že především vzdělávání na základní úrovni by se mělo zaměřovat na národní bohatství. Děti by se měli učit nejdříve poznávat svět kolem sebe a poté přejít do širších souvislostí. V praxi by to tedy znamenalo, že v jazyce by se učilo převážně o národních autorech, v dějepise o národních dějinách, v přírodopise o rostlinách a zvířatech, se kterými se děti v přírodě setkávají, v zeměpise o městech, která mohou navštívit. Možná se tato teorie zdá příliš ideologická, ale není tomu tak. Cílem tohoto přístupu je „odlehčit“ dětem přísun nesourodých informací a postupovat v jejich vzdělávání systematicky, jak už jsem řekla – nejprve si důkladně a neomylně osvojit vědomosti související s mým okolím poté až přejít k poznávání vzdálenějších či odlišnějších věcí, rostlin a živočichů, osobností, událostí atd – ty by měly být rozvíjeny až v 9. ročníku základní školy a následně na střední škole. Tato změna by neměla nastat na úkor jednoho či druhého, jde spíše o metodu a přístup. Jde o to, zamezit situacím, kdy děti přehlcené nesouvislými dílčími informacemi nejsou schopny v závěru své povinné školní docházky (a často i na střední škole) odpovědět na otázku: Kdo byl T. G. Masaryk a jaký je jeho přínos? (ve Francii tomu není jinak, spíše je to ještě mnohem horší, bereme-li v úvahu, že po vědomostní stránce je úroveň českého školství vyšší). Školní výchovou podporovaný a tudíž hluboce zakořeněný vztah k národu pak hraje v životě občana velmi důležitou roli. Je to předpoklad pro jeho aktivní se zapojení do veřejného života země – není mu jedno, jakým směrem se země ubírá, hodlá se podílet na její ochraně (např. ekologické), chce ji podporovat, ne ji zradit, chce ji milovat, ne ji hanit. Tato výchova by měla být platná pro všechny občany země, tudíž i pro legální přistěhovalce, kteří si danou zemi pro svůj budoucí život vybrali a tudíž ji hodlají ctít a respektovat a je v jejich zájmu své děti začlenit do této společnosti. Jistěže by se našla řada protiargumentů, o nichž se neustále vedou spory – např., že každý člověk má právo 40

na vzdělání ve svém rodném jazyce nebo zda není diskriminace to, že učíme děti odlišných kultur pouze kulturu jedné země. Na takovéto podobné argumenty bych řekla dvě věci: 1) člověk, který přijímá občanství jakékoli země, musí přijmout zároveň i její společenský systém a uspořádání nezbytné k fungování společnosti (např. právní řád, do kterého spadá školství). Úkolem tohoto státu není přizpůsobit se těmto jednotlivcům, je to přesně naopak. S tímto faktem vůbec nesouvisí vnitřní souhlas/nesouhlas s těmito zásadami či kulturní přizpůsobení (pokud nejsou v rozporu s právním řádem a zvyklostmi země. 2) v podstatě každý výrok, každou teorii lze vyvrátit. Je to jako když přijdu na kontrolu k očnímu lékaři a řádek, kde je jasně napsáno K,L,M,F,X čtu jako D,I,N,I,O. Kdo má pravdu, já nebo oční lékař?

41

8. Závěr Cílem mé práce bylo odpovědět na následující otázky: Co je to nacionalismus? Jaké jsou jeho příčiny a vývojové tendence? Co je to národ? Jakou roli hrál v historii a jakou roli hraje nyní v běžném životě občana? Jaké jsou související aktuální problémy a jak je řešit? Má ve školní výchově místo „výchova o národě“? Každé z těchto otázek jsem věnovala samostatné kapitoly, vzájemně spolu však samozřejmě souvisejí a nelze vyřešit jednu, aniž bychom vyřešily všechny ostatní. Je zapotřebí vycházet z historických zkušeností a uvědomit si, že nacionalismus vždy nabíral dech s určitou krizí ve společnosti. Je tomu tak i nyní, v době kdy je situace lidí nejistá. Ve Francii je míra nezaměstnanosti kolem 8 %, nutná je ekonomická reforma, lidé mají strach z teroristů a obávají se přistěhovalců. Přístupů k imigrační politice existuje

několik,

od

universalistického

individualismu

po

partikularistický

kolektivismus. Na jedné straně stojí liberalismus, na druhé realismus a racionalismus. 41 Zaujímat některou z radikálních pozic by bylo zřejmě proti evropské filozofii, zároveň však uchýlit se k neutrálnímu a nejméně konfliktnímu střetu je neefektivní. Řešení by tak měla dle mého názoru najít středněpravicová vláda. Mohly by se tak prosadit zákony zpřísňující získání občanství (tak jak to navrhoval Sarkozy). Francie se s imigrací nesetkává poprvé. Již v 16. a 17. století přišla vlna Italů, kteří – přestože byly chápáni negativně42 – přinesli do země pokrok a prosperitu. Druhá vlna kolem roku 1850 již představovala jinou situaci, kdy Italové obsazují pracovní místa, o která Francouzi nemají zájem. Přesto se však nakonec integrovali natolik, že dnes ve Francii neexistuje italská komuna. Podobný charakter měla i imigrace Belgičanů, Poláků a Španělů. Od 80. let 20. století je stejně negativní postoj i vůči přistěhovalcům z Maroka či Alžírska. V této době se začaly objevovat teroristické útoky související s islámskou revolucí v Íránu. Jaký tedy bude přístup k těmto etnickým menšinám, které už zdaleka nejsou tak početně malé? Je vůbec ještě možné hovořit o národu bez těchto etnických skupin?

41

srov. Baršová, Andrea – Barša, Pavel: Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2005, 308 stran, ISBN: 80-2103875-6. 42

protiitalská hysterie vyvrcholila roku 1617, kdy byla mrtvola Conciniho vykastrována, rozsekána na kusy, částečně snědena, spálena a hozena do Seiny. Srov. FERRO, Marc: Dějiny Francie.

42

Zřejmě už si s touto vzpomínkou můžeme jen hrát nikoli ji brát vážně. Co je důležité je postoj, který si musíme k nově nastalé situaci vytvořit. Bylo by špatné stagnovat a neustále vzpomínat na staré časy. Říkat si: pamatuješ, to tenkrát bývalo…. Takovým přístupem se nic nevyřeší. Je na čase přiznat si, že se naše civilizace zproblematizovala, je to však jen jedna z cyklicky se opakujících zkoušek, které musí být vyřešeny, aby se mohla zrodit nová podoba lidské existence. „Ztroskotanec se mění v plavce. Záporná situace se mění v kladnou. Každá civilizace se zrodila nebo znovuzrodila jakožto plavecký pohyb sebezáchovy.“43 Způsob, jakým Francie – a nejen ona – vyřeší tento úkol, bude určující pro další vývoj Evropy. Je důležité uvědomit si, jak důležitý a odpovědný úkol před politiky i občany země stojí. Požadavek zní jasně: chceme žít a vychovávat své děti ve svobodné a bezpečné Evropě.

43

GASSET, Ortega. Evropa a idea Národa. 1. vyd. Mladá fronta, 1993. 192 stran. ISBN 80-204-0380-9. (str.23)

43

9. Literatura 1) BAAR, Vladimír. Národy na prahu 21. století. 2. vyd. Ostrava: Ostravská univerzita a nakladatelství Tilia, 2002. ISBN 80-86101-66-5. 2) BARŠA, Pavel. Národní stát a etnický konflikt. 1. vyd. Brno: CDK, 1999. ISBN 80-85959-52-6 3) BARŠA, Pavel. Politická teorie multikulturalismu. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 1999. 247 stran. ISBN 80-85959-47-X. 4) BARŠOVÁ, Andrea – BARŠA, Pavel: Přistěhovalectví a liberální stát. Imigrační a integrační politiky v USA, západní Evropě a Česku. Brno: Mezinárodní politologický ústav, 2005, 308 stran, ISBN: 80-210-3875-6. 5) BURKE, Edmund. Úvahy o revoluci ve Francii. CDK, 1997. ISBN 80-8595923-2. 6) FERRO, Marc. Děniny Francie. 1. vyd. Lidové noviny, 2006. ISBN 80-7106888-8 7) FERRO, Marc. Dějiny kolonizací od dobývání po nezávislost 13. –20. století. 1. vyd. Lidové noviny, 2007. 503 stran. ISBN 978-80-7106-021-5. 8) GASSET, Ortega. Evropa a idea národa. 1. vyd. Mladá fronta, 1993. 192 stran. ISBN 80-204-0380-9. 9) GELLNER, Ernst. Nacionalismus. 1. vyd. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 133 stran. ISBN 80-7325-023-3. 10) NGUYEN, Victor. Aux origines de l´Acrion francaise. Paris: Fayard, 1991. 11) POPPER, Karl. Otevřená společnost a její nepřátelé. Praha: 1994 12) SARTORI, Giovanni. Pluralismus, multikulturalismus a přistěhovalci. Praha: nakladatelství Dokořán, 2005. 134 stran. ISBN 80-7363-022-2. 13) TAYLOR, Ch. Multi-kulturalismus. Zkoumání politiky uznání. Praha, Filosofia 2001. 14) WINOCK, Michel a kol. Historie extrémní pravice ve Francii. Praha: Academia, 1998. 206 stran. ISBN 80-200-0711-3.

Internetové zdroje •

http://www.election-politique.com

•

http://www.interieur.gouv.fr

•

http://www.blisty.cz

•

http://www.cepsr.com

44

10. Résumé Bakalářská práce Nacionalismus ve Francii v 21. století je analýzou historického vývoje národa a nacionalismu ve Francii od roku 1989 až po současnost. Věnuje se názorům mnoha uznávaných politologů a rovněž prezentuje současná úskalí imigrační politiky. Vysvětluje, z jakého důvodu je již myšlenka multikulturalismu chápána jako nevyhovující a přiklání se tak svým názorem k pluralismu. Kapitolou „Prezidentské volby 2007“ se snaží nastínit možný politický vývoj a v závěru promítá uvedené skutečnosti do edukačního závěru: Začlenit výchovu k národnosti do školních osnov? Práce je koncipována takovým způsobem, aby čtenáře seznámila nejen s jednotlivými definicemi pojmů a názory autorů politologických publikací, ale současně mu poskytuje širší historický i aktuálně-politický rozhled v oblasti dané problematiky.

Mon travail appelé Nacionalisme au début de 21e siècle en France analyse le développment de la nation et du nationalisme et aussi explique comment comprendre ces mots – le sens dépend de la situation historique et géographique. Aujourd´hui le multikulturalisme n´est pas compris comme la solution. Beaucoup de auteurs populaire croient que le bon facon est pluralisme. Il y a aussi les chapitres – Les éléctions présidentiels en 2007 ou Intégrér la éducation national ou no? qui peuvent décider les lecteurs de réfléchir à l´avenir de la France.

45