Výkon trestu odnětí svobody v ČR

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Výkon trestu odnětí svobody v ČR Bakalářská práce

Autor:

Jana Kubalová Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Pavel Zelenka

Duben, 2013

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Rokycanech, dne 23.4.2013

Jana Kubalová

6

Poděkování Tímto bych ráda poděkovala vedoucímu mé bakalářské práce JUDr. Pavlu Zelenkovi za poskytnutí odborných rad, věcné připomínky, ochotu a vstřícný přístup během zpracování této práce.

7

Anotace Práce je zaměřena na výkon trestu odnětí svobody. Jsou v ní obsaženy obecné definice sankcí, trestních sankcí, trestu a ochranných opatření, vymezen účel a funkce trestů. Jedna z kapitol se věnuje historickému vývoji trestního sankcionování na území České republiky. V dalších kapitolách jsou vyjmenovány druhy trestů a rozebrána problematika jejich udělování. Podrobněji se práce věnuje samotnému výkonu trestu odnětí svobody, jeho průběhu, podmínkám věznění, právům a povinnostem odsouzených. V poslední kapitole jsou rozebrány návrhy de lege ferenda právní úpravy výkonu trestu odnětí svobody. Závěr pojednává mimo jiné o nejdůležitějším problému současného vězeňství, kterým jsou finance.

Klíčová slova: sankce, trest, výkon, věznice, odsouzený

Annotation This Bachelor Thesis is dedicated to execution of prison sentences. It contains general definitions of sanctions, criminal sanctions, sentences and protective measures. It also defines the purpose and function of sentences. One of the chapters analyzes historical evolution of sanctioning on the territory of the Czech Republic. Different kinds of sentences and problematics of sentencing itself are explained in other chapters. This document is in details also focused on execution of prison sentences itself, its process, conditions in prison, discretions and duties of convicts. In the last chapter suggestions for legal regulations de lege ferenda are presented. Conclusion, among others, speaks about the most important problem of actual imprisonment situation, which is finance.

Key words: sanction ,sentence, execution, prison, convic

8

Obsah: Úvod ............................................................................................................................ 7 1.

Pojem trestu a jeho penologický a kriminologický rozměr ........ 8 1.1

Sankce, trestní sankce ............................................................................... 8

1.2

Pojem trestu ............................................................................................... 10 1.2.1

Účel trestu ........................................................................................ 11

1.2.2

Funkce trestání ................................................................................. 12

1.3

Ochranná opatření .................................................................................... 14

1.4

Penologický a kriminologický rozměr trestu .......................................... 15

2.

1.4.1

Kriminologie ................................................................................... 16

1.4.2

Penologie ......................................................................................... 17

Historie trestního sankcionování na území ČR .............................. 19 2.1

Vývoj trestání do roku 1918 ...................................................................... 19 2.1.1

Typy vězení do roku 1918 ............................................................... 22

2.2

Moderní vězeňství ...................................................................................... 24

2.3

Období nacistické okupace ....................................................................... 24

2.4

Vězeňství do roku 1989 ............................................................................. 25

2.5

Vězeňství po roce 1989 .............................................................................. 27

3.

Trest odnětí svobody ................................................................................. 30 3.1

Systém trestů .............................................................................................. 30

3.2

Trest odnětí svobody ................................................................................. 32 3.2.1

Nepodmíněný trest odnětí svobody ................................................. 32

3.2.2

Výjimečný trest odnětí svobody ...................................................... 35 3.2.2.1 Trest odnětí svobody na doţivotí ......................................... 36 3.2.2.2 Trest odnětí svobody nad 20 aţ do 30 let ............................ 36

3.3

Alternativní tresty ..................................................................................... 37

3.4

Druhy trestních opatření u mladistvých ................................................. 38

4.

Výkon trestu odnětí svobody ................................................................. 40 4.1

Vězeňská služba ČR .................................................................................. 40 4.1.1

Úkoly vězeňské sluţby .................................................................... 40

4.1.2

Členění a organizace vězeňské sluţby ............................................ 41

5

4.2

Diferenciace věznic .................................................................................... 42 4.2.1

Vnější diferenciace .......................................................................... 42 4.2.1.1 Věznice typu s dohledem ..................................................... 44 4.2.1.2 Věznice typu s dozorem ...................................................... 46 4.2.1.3 Věznice typu s ostrahou....................................................... 47 4.2.1.4 Věznice typu se zvýšenou ostrahou .................................... 48 4.2.1.5 Výkon tr. opatření nepodm. trestu odnětí svobody ............. 49

4.2.2 Vnitřní diferenciace ......................................................................... 50 4.2.2.1 I. prostupná skupina vnitřní diferenciace ............................ 52 4.2.2.2 II. Prostupná skupina vnitřní diferenciace ........................... 53 4.2.2.3 III. Prostupná skupina vnitřní diferenciace .......................... 53 4.2.3 Diferenciační skupiny mladistvých ................................................. 54 4.2.3.1 Prostupné skupiny vnitřní diferenciace mladistvých ........... 55 4.3

VTOS – průběh, práva a povinnosti odsouzených ................................. 56 4.3.1 Přijímání odsouzených do výkonu trestu ........................................ 56 4.3.2 Práva a povinnosti odsouzených ..................................................... 56 4.3.2.1 Evropská vězeňská pravidla ................................................ 56 4.3.2.2 Práva odsouzených .............................................................. 58 4.3.2.3 Povinnosti odsouzených ...................................................... 61 4.3.2.4 Práva a povinnosti mladistvých odsouzených ..................... 63 4.3.3 Zacházení s odsouzenými ................................................................ 64 4.3.4 Propuštění z VTOS .......................................................................... 65 4.3.4.1 Probační činnost, parole ...................................................... 66

5.

Náměty de lege ferenda právní úpravy VTOS ................................ 70 5.1

Úprava VTOS de lege lata ........................................................................ 70

5.2

Aktuální problémy ve vězeňství v ČR ...................................................... 70

5.3

Náměty de lege ferenda ............................................................................. 71

Závěr ............................................................................................................................ 77 Seznam použité literatury .......................................................................................... 79 Seznam použitých zkratek ......................................................................................... 82 Seznam použitých příloh ............................................................................................ 82 Přílohy .......................................................................................................................... 83

6

Úvod Téma výkonu trestu odnětí svobody je velice obsáhlé téma, které je pro laickou veřejnost velmi zajímavé, na druhé straně je tématem málo diskutovaným a pro většinu lidí představuje věznice tabu, jakýsi okraj společnosti, jenţ se jich nemůţe nikdy dotknout. Rčení Winstona Churchilla „Ukaţte mi vaše vězení a já vám řeknu, jaká je vaše společnost.“ se ukazuje ve velké míře jako pravdivé. I u nás, nejprve v Československu, nyní v České republice je vliv sociálně-politických a ekonomických podmínek na vězeňství evidentní. K zásadním změnám došlo po revoluci v roce 1989, odkdy se české vězeňství začalo transformovat ve světle standardů Evropské unie. Došlo především k humanizaci trestního sankcionování, inspiraci v normách a doporučeních Evropské unie, týkajících se mimo jiné i podmínek věznění, práv a povinností odsouzených. Důraz je nyní kladen na resocializaci odsouzeného a zabránění recidivám. Práce je rozdělena do pěti kapitol. První kapitola se věnuje obecným pojmům sankce, trestní sankce a podrobněji pojmu trestu. V druhé je shrnut historický vývoj trestního sankcionování na území České republiky, v němţ je patrný vývoj trestání a jeho účelu v jednotlivých historických etapách našeho státu. Od primitivní zásady odplaty „oko za oko, zub za zub“, odstranění nebezpečí v podobě delikventa, aţ po osvícenské myšlenky na nápravu odsouzených, které se vyvíjejí a praktikují dodnes. Další část je věnována systému trestů, nepodmíněnému trestu odnětí svobody a okrajově alternativním trestům. Alternativní tresty by samy o sobě zaslouţily mnohem více prostoru, neţ tato bakalářská práce dává. Čtvrtá kapitola se věnuje výkonu odnětí trestu svobody, je v ní popsána činnost Vězeňské sluţby ČR, diferenciace věznic a průběhu výkonu trestu odnětí svobody nepodmíněně. V poslední kapitole jsou obsaţeny náměty de lege ferenda právní úpravy výkonu trestu odnětí svobody z pohledu odborného i z laického pohledu autorky bakalářské práce. Cílem této bakalářské práce je analyzovat historický vývoj sankcionování na území České republiky a aktuální právní úpravu výkonu trestu odnětí svobody, poukázat na současné problémy ve vězeňství a navrhnout směr, kterým by se měla vyvíjet v budoucnu.

7

1.

Pojem

trestu

a

jeho

penologický

a

kriminologický rozměr

1.1 Sankce, trestní sankce „Sankce je část právní normy, v níţ je stanovena újma za porušení právních povinností stanovených v dispozici právní normy.“1 Právní teorie člení sankce dle tří kritérií.  Z hlediska míry abstraktnosti formulace na sankce relativně abstraktní, relativně konkrétní a sankce neurčité. Sankce relativně abstraktní vytváří větší prostor pro uváţení soudu, popř. jiných orgánů veřejné moci aplikujících normy. Tento prostor je dán zákonodárcem a jeho pouţití je vhodné tam, kde je větší moţnost variability případů, na něţ se norma vztahuje. Relativně konkrétní formulace sankce je velmi konkrétní. Nevytváří ţádný prostor pro uváţení při aplikaci, přináší vyšší míru právní jistoty pro adresáty norem. Sankce neurčité se v právu objevují ojediněle, neodpovídají modernímu demokratickému právu. Ubi ius incertum, ibi ius nullum (kde je právo neurčité, tam není práva).  Z hlediska

kumulativnosti

nebo

alternativnosti

formulace

na

sankce

kumulativního charakteru a sankce alternativního charakteru. V případě kumulativní formulace sankcí musí být uloţeny všechny sankce, naproti tomu při alternativním charakteru stačí, aby byla uloţena jedna ze sankcí.  Z hlediska úplnosti či neúplnosti vymezení sankce na taxativní výčet sankcí, kdy nelze uloţit jiné neţ uvedené sankce a demonstrativní výčet, který vytváří prostor pro uváţení pro soudy a další orgány veřejné moci při aplikaci sankce.2 Systém trestních sankcí v České republice je koncipován jako dualistický. K ochraně sociálního pořádku slouţí dvě paralelně existující koleje sankcí, a to tresty a ochranná opatření. Těţiště sankčního systému tvoří tresty, které jsou chápány jako reakce na spáchání zaviněného trestného činu, spočívající v záměrném působení citelné újmy pachateli trestného

1 2

GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2009, s. 37. ISBN 978-80-7380-233-2. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 5. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2009, s. 37-39. ISBN 978-80-7380-233-2.

8

činu a spojené s jeho veřejným sociálně etickým odsudkem. Do druhé koleje řazená ochranná opatření je moţno charakterizovat jako opatření preventivní povahy, jeţ jsou sociálně eticky neutrální a méně závislá na trestném činu, někdy i jen na činu jinak trestném, a jeho závaţnosti. Na rozdíl od trestů nemají být odpovědí na trestný čin, ale mají být ukládána z podnětu činu se zřetelem k nebezpečnosti osoby pachatele, která z činu vychází.3 Obecně bývá existence dvojkolejných systémů trestních sankcí odůvodňována tím, ţe tresty nejsou u některých skupin pachatelů plně způsobilé plnit preventivní úkoly. Jedná se zejména o pachatele, u nichţ nelze v plné míře uplatnit trest úměrný spáchanému trestnému činu, např. pro duševní poruchu v době činu, ale zároveň je zřejmé, ţe se tito pachatelé budou i v budoucnu dopouštět dalších, pro společnost škodlivých činů, a také o pachatele, u nichţ trestem úměrným spáchanému trestnému činu nelze dosáhnout toho, aby se vyvarovali recidivě. Naproti tomu monistické systémy, které nerozlišují mezi tresty a ochrannými opatřeními, vycházejí ze zjištění, ţe je problematické odlišit oba druhy sankcí pomocí preventivního a represivního prvku i z hlediska způsobu jejich výkonu. V těchto systémech plní sankce jednotného typu zároveň úkoly trestu i zabezpečovacího opatření. Monistické systémy bývají kritizovány zejména proto, ţe trest a zabezpečovací opatření jsou v nich sjednoceny do neutrální trestní sankce. Dochází pak k setření rozdílu mezi trestem, který ztrácí typický charakter sociální výtky pachateli pro jeho trestný čin, a ochranným opatřením, jeţ má především slouţit k neutralizaci nebezpečnosti osoby pachatele, coţ je z hlediska postojů veřejnosti k sankcionování nepřijatelné. 4 V literatuře je proto zastáván názor, ţe současné české trestní právo je zaloţeno na zásadě trojkolejnosti. Vedle klasických trestněprávních sankcí se v trestním právu uplatňují formy řešení trestních věcí, které nemají povahu ani trestů, ani ochranných opatření. Jsou zakotveny pod vlivem trestněpolitického směru tzv. restorativní justice. Restorativní justice prosazuje myšlenky obnovení pachatelem narušených právních vztahů na bázi usmíření a dobrovolného vyrovnání mezi pachatelem a jeho obětí, náhrady škody a odčinění způsobeného příkoří. Přestoţe tyto formy řešení mají v českém trestním právu povahu procesních institutů, zejména podmíněné zastavení trestního stíhání podle § 307, 308 TRŘ, narovnání podle § 309 aţ 314 TRŘ aj., je s ohledem na jejich znaky zřejmé, ţe zároveň představují sankcionování spáchaného skutku (náhradou škody poškozenému, vydáním

3

ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012, s. 486. ISBN 978-80-7400-428-5. 4 ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012, s. 486-487. ISBN 978-80-7400-428-5.

9

bezdůvodného obohacení, sloţením peněţní částky k obecně prospěšným účelům i v jiných směrech).5

1.2 Pojem trestu Trest je jedním druhem trestních sankcí. Podle ustanovení §36 trestního zákoníku známe dva druhy sankcí. Jsou jimi právě tresty a dále ochranná opatření. Pro existenci dvou druhů sankcí je dán důvod. U některých skupin pachatelů, především duševně chorých nebo mladistvých, nejsou tresty vţdy plně způsobilé splnit preventivní záměry, a proto jsou uţívána ochranná opatření. „Trestem rozumíme zákonem stanovený právní následek za určité protiprávní jednání.“ 6 „Trest lze uloţit jen za trestný čin. Z toho vyplývá, ţe trest je právním následkem trestného činu. Trest se vyznačuje dvěma základními prvky: za prvé obsahuje záměrnou, ve smyslu donucení působící újmu, a za druhé obsahuje veřejně vyslovený, sociálně etický odsudek pachatelova činu.“ 7 „V pojetí trestního práva ČR je trest prostředkem státního donucení. Stát trest uţívá k ochraně zájmů chráněných trestním zákonem, ochraně společnosti před trestnými činy a jejich pachateli.“ 8 Podstatou trestu je újma, která je uloţena soudem pachateli trestného činu. Tato újma obsahuje zásahy do občanských práv a svobod zaručených ústavních pořádkem, zasahuje rovněţ do osobní svobody občanů, jejich cti, majetkových práv, atd. Jedná se o újmu záměrnou. Její uloţení a výkon mají pachatele a samozřejmě i veřejnost od páchání trestné činnosti odradit. Tímto se trest liší od ochranných opatření. Újma nemá přesahovat intenzitu k ochraně společnosti nezbytně nutnou a nemá poniţovat lidskou důstojnost. 9

5

ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012, s. 487-488. ISBN 978-80-7400-428-5. 6 JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges s.r.o., 2009, s. 346. ISBN 978-8087212-24-0. 7 SOLNAŘ, Vladimír, Jaroslav FENYK, Dagmar CÍSAŘOVÁ a Marie VANDUCHOVÁ. Systém českého trestního práva: Tresty a ochranná opatření. Praha: Novatrix, s.r.o., 2009, s. 8. ISBN 978-80-254-4033-9. 8

JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges s.r.o., 2009, s. 348. ISBN 978-8087212-24-0. 9 SOLNAŘ, Vladimír, Jaroslav FENYK, Dagmar CÍSAŘOVÁ a Marie VANDUCHOVÁ. Systém českého trestního práva: Tresty a ochranná opatření. Praha: Novatrix, s.r.o., 2009, s. 9. ISBN 978-80-254-4033-9.

10

Pro bliţší objasnění výše uvedených definic pojmu trestu je potřeba si ujasnit pojem trestný čin. Pojem trestného činu je vymezen v ustanovení §13 odst. 1 trestního zákoníku následovně: Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, ţe postačí zavinění z nedbalosti. Z této definice vyplývá, ţe musí být splněny současně 2 podmínky, aby se jednalo o trestný čin, a to protiprávnost a znaky uvedené v trestním zákoně. Trestný čin mladistvého se nazývá provinění. V §6 odst.3 ZSM se uvádí, ţe nestanovíli tento zákon jinak, platí pro posouzení provinění spáchaného mladistvým trestní zákon. Pojetí provinění je totoţné s pojetím trestného činu dospělého pachatele. I u mladistvého se poţaduje, aby byly naplněny současně obě výše uvedené podmínky, musí se jednat o protiprávní čin, který musí vykazovat znaky uvedené v zákoně. Jedná se tedy pouze o odlišné označení trestného činu spáchaného mladistvým, nejedná se o samostatnou kategorii deliktů.10 Trestní zákoník z roku 2009 zavedl bipartici trestných činů. Od 1.1.2010 zná tedy české právo dvě kategorie soudně trestných deliktů, a to přečiny a zločiny.11 Přečiny definuje trestní zákoník v § 14 odst. 2 jako všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něţ trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do pěti let. Zločiny jsou pak vymezeny v odst. 3 jako všechny trestné činy, které nejsou podle trestního zákona přečiny. Podkategorií zločinů jsou pak zvlášť závaţné zločiny, jsou jimi ty úmyslné trestné činy, na něţ trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně deset let.

1.2.1 Účel trestu Pojem „účel trestu“ dříve definovaný v ustanovení §23 trestního zákona z roku 1961 (účinného do 31.12.2009) jiţ není v novém trestním zákoníku z roku 2009 specifikován. Ustanovení vymezující obecný účel či funkce trestání byla nahrazena úpravou obecných zásad trestání. Ty byly promítnuty do jednotlivých ustanovení o trestních sankcích. Jde zejména o následující základní zásady trestání a ukládání ochranných opatření: 10

JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges, s.r.o., 2009, s. 114-115. ISBN 978-80-87212-24-0. 11 JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges, s.r.o., 2009, s. 124. ISBN 97880-87212-24-0.

11

 Zásada zákonnosti – uplatňuje se zásada nulla poena sine lege (ţádný trest bez zákona), podle níţ je moţno ukládat trestní sankce jen na základě zákona.  Zásada přiměřenosti - sankce musí být adekvátní spáchanému trestnému činu.  Zásada individualizace použitých sankcí – druh a příp. i výměra sankce musí být soudem ukládány s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem vztahujícím se jak k závaţnosti trestného činu, včetně přitěţujících a polehčujících okolností, tak k moţnostem sociální neintegrace pachatele jeho poměrům a v neposlední řadě i s přihlédnutím k přiměřené satisfakci poškozených trestným činem.  Zásada personality sankce – sankce má postihovat jen pachatele trestného činu, přičemţ vliv na jeho okolí by měl být minimalizován.  Zásada neslučitelnosti určitých druhů sankcí u téhož pachatele – zákaz ukládání sankce totoţné věcné povahy u jednoho pachatele.  Zásada humanity sankcí – zákaz ukládání kruté a nepřiměřené sankce ve vztahu ke konkrétnímu pachateli a v konečném důsledku i poţadavek, aby tam, kde postačí k dosaţení společensky prospěšného účelu sankce niţší intenzity, nebyla ukládána sankce intenzivnější, která nepostihuje vţdy jen pachatele trestného činu, ale často i osoby jiné. Nové pojetí účelu sankcí, které zajišťuje jejich přiměřenost, účinnost a odstrašující působení je pak vyjádřeno v zákonných kritériích jejich ukládání, jeţ jsou obsaţena v konkrétních ustanoveních trestního zákoníku upravující jak obecné předpoklady a principy, tak podmínky ukládání jednotlivých sankcí. Pokud jde o účel a funkce trestání, bude české trestní právo i nadále zaloţeno na smíšené teorii trestání, spojující ochranné, nápravné a generálně preventivní působení trestu.12

1.2.2 Funkce trestání Existuje několik vyhraněných koncepcí zabývajících se funkcí trestání:  Odplatná (retributivní) teorie povaţuje trest za přirozený důsledek kriminálního jednání, uloţení trestu je „zrcadlovým odrazem“ spáchaného trestného činu. Trest

12

JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges, s.r.o., 2009, s. 350-351. ISBN 978-80-87212-24-0.

12

musí znamenat pro pachatele určitou újmu, jejíţ citelnost, vyjádřená výší a druhem trestu, má odpovídat závaţnosti spáchaného činu.13 Trestný čin a trest jsou neoddělitelně spojeny. Je třeba stanovit přiměřenost újmy pro pachatele vzhledem ke spáchanému činu a zhodnotit závaţnost kriminálního jednání. Postupem doby rozsah odplaty a její uplatňování zeslábly, a to zejména z etických důvodů. Teorie odplaty tedy usiluje o vytvoření rovného a proporcionálního vztahu mezi proviněním a trestem.14  Teorie odstrašení spatřuje význam trestu především v odrazování pachatele od dalšího kriminálního chování a stejný účinek má i na ostatní jedince, kteří se mohou stát potenciálními pachateli. Újma, která pachateli vzniká uloţeným trestem, jistě můţe sama o sobě vést k tomu, ţe ho odradí od dalšího kriminálního chování, aniţ se vůči pachateli uplatňují nějaké další převýchovné prostředky. Teorie odstrašení více neţ na individuální účinky spoléhá na generálně preventivní význam trestání. Základním předpokladem je dosaţení stavu, kdy se „zločin se nevyplácí“. Trest proto musí být spojen s odejmutím všech výhod, které pachateli z trestné činnosti mohly vyplynout. Odstrašující efekt se očekává i od vedlejších účinků trestání. Sem patří zejména „lebeling effect“, tj. společenské „ocejchování“ (označení) osoby jako pachatele trestného činu, a různé formy pranýřování pachatelů. Toto spoléhání na odstrašující účinek trestání je podkladem i pro některé současné penologické postupy. Například v USA bylo obnoveno poutání vězňů do okovů a jejich vyvádění na práce poblíţ silnic s odůvodněním, ţe pohled z projíţdějících aut na tyto trestance můţe odradit potenciální pachatele.15  Nápravná (rehabilitační) teorie spatřuje jediný cíl trestání v tom, aby pachateli bylo poskytnuto v rámci trestního řízení a zejména při výkonu uloţeného trestu takové odborné zacházení, které potlačí příčiny, proč trestný čin spáchal. Tato funkce trestu je tematizována otázkou: Co máme učinit ve vztahu k pachateli, jak s ním zacházet v situaci trestání, aby trestnou činnost jiţ v budoucnosti nepáchal? Jde o moderní, humánní přístup k trestu a trestání, spočívá v zohlednění faktorů trestné činnosti, které spočívají na straně subjektu – pachatele. Tato teorie je základem pro probační 13

KARABEC, Zdeněk. Účel trestání. Kriminalistika. 2000, č. 02, s. 1. ISSN 1210-9150. KUCHTA, Josef, Válková HELENA a kolektiv. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 189. ISBN 80-7179-813-4. 15 KARABEC, Zdeněk. Účel trestání. Kriminalistika. 2000, č. 02, s. 2-3. ISSN 1210-9150. 14

13

instrumenty trestního práva a pro postpenitenciární činnost. Usiluje o opětovné zařazení pachatele do společnosti na základě dosaţené změny v chování vyplývající z porozumění jeho problémovosti v sociálním kontextu.16  Vylučovací (eliminační) teorie spatřuje účel trestního postihu v dočasné nebo trvalé izolaci pachatele od ostatní společnosti. Tato izolace má být nejen nejcitelnější újmou pro pachatele, ale i nejlepší obranou pro společnost. V této teorii je prioritně zohledněna ochrana společnosti a u jednotlivých pachatelů je snaha izolací dosáhnout zabránění dalšímu páchání trestných činů. 17  Teorie kompenzační (restituční) zdůrazňuje význam odstranění následků trestného jednání a význam náhrady škody, kterou utrpěla oběť trestného činu. Trest podle této teorie má především směřovat k tomu, aby byla rovnováha v sociálních vztazích, porušená trestným činem, obnovena, a aby byly uspokojeny nároky poškozených osob. S touto teorií jsou spojeny různé alternativní tresty, ukládané místo trestu odnětí svobody, nebo procesní postupy dávající přednost odškodnění oběti před potrestáním pachatele, a různé formy zprostředkování jednání mezi pachatelem a poškozeným o způsobu a rozsahu kompenzace způsobené škody.

1.3 Ochranná opatření Jak bylo jiţ uvedeno výše, ochranná opatření jsou jedním ze dvou druhů trestních sankcí. Ochranná opatření mají ryze preventivní povahu, nevyjadřují odsudek pachatele a jsou nezávislé na míře pachatelovy viny. Je moţné je uloţit nejen trestně odpovědným osobám, ale také osobám, které nejsou trestně odpovědné, například pro nepříčetnost nebo nedostatek věku.18 Ochranná opatření mají společné rysy s tresty. Taktéţ jsou opatřeními státního donucení, která mohou vyslovit soudy jen na základě zákona. Platí pro ně rovněţ zásada „nullum crimen, nulla poena sine lege“. Mezi zákonné podmínky také patří spáchání trestného činu, popř. činu, který by nehledě na osobu pachatele byl trestným činem. Dalším společným znakem s trestem je újma, která vzniká osobě, jíţ bylo uloţeno ochranné opatření. Podobná je 16

KUCHTA, Josef, Válková HELENA a kolektiv. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 190-191. ISBN 80-7179-813-4. 17 KUCHTA, Josef, Válková HELENA a kolektiv. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 192. ISBN 80-7179-813-4. 18

NOVOTNÝ, Oto, Marie VANDUCHOVÁ, Pavel ŠÁMAL a kolektiv. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 485. ISBN 978-80-7357-509-0.

14

i povaha této újmy, která spočívá v omezení občanských práv a svobod. Společný je i konečný účel, kterým je ochrana společnosti před činy nebezpečnými pro společnost.19 Rozdíl je však především ve způsobu, jímţ se společný účel sankcí uskutečňuje. Ochranná opatření ochraňují společnost výhradně prostředky speciální prevence, neobsahují v sobě morálně politický odsudek činu. Újma způsobená jejich výkonem není na rozdíl od trestu jejich funkční sloţkou, je jen jejich nevyhnutelným účinkem. U ochranných opatření vystupuje do popředí jejich terapeutická, výchovná a zabezpečovací stránka. Intenzitu ochranných opatření neurčuje povaha a závaţnost spáchaného trestného činu, ale potřeba léčení, výchovy nebo zneškodnění.20 V § 98 trestního zákoníku je obsaţen taxativní výčet ochranných opatření, mezi něţ řadíme ochranné léčení, zabezpečovací detenci, zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty a ochrannou výchovu. Ochranou výchovu, kterou lze uloţit pouze mladistvým a ve zvláštním typu občanskoprávního řízení nezletilým mladším patnácti let, upravuje zákon č. 218/2003 Sb., ZSM.

1.4 Penologický a kriminologický rozměr trestu Do současnosti není vztah kriminologie a penologie jednoznačně chápán. Někteří teoretici povaţují penologii za relativně samostatnou součást kriminologie. Penologie má ke kriminologii velmi blízko a oblasti zkoumání se částečně překrývají. Penologie se však konstituovala dříve neţ kriminologie a dokonce měla velký vliv na vznik a vývoj kriminologie. Pro kriminologii typická otázka: „Proč došlo ke spáchání trestného činu?“ se mění v penologii v otázku „Jak lze působit na osobu odsouzeného, aby se vícekrát nedopustil trestného činu?“ Pro lepší pochopení vztahu penologie a kriminologie si rozebereme nejvýznamnější oblasti jejich vzájemné spolupráce. „1.

Penologie využívá poznatky z kriminální etiologie, klinické kriminologie a

kriminální fenomenologie při zkoumání kriminální geneze odsouzeného. U kaţdého odsouzeného podrobně analyzuje, v jakém rozsahu a kombinaci se vyskytují jednotlivé

19

NOVOTNÝ, Oto, Marie VANDUCHOVÁ, Pavel ŠÁMAL a kolektiv. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 485. ISBN 978-80-7357-509-0. 20 NOVOTNÝ, Oto, Marie VANDUCHOVÁ, Pavel ŠÁMAL a kolektiv. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 486-487. ISBN 978-80-7357-509-0.

15

kriminogenní faktory. Penologie poznává specifickou individualizovanou kombinaci kriminogenních faktorů a na jejím základě volí moţné přístupy k jejich korektivnímu zvládnutí. Poznatky z kriminální etiologie a klinické kriminologie jsou doplňovány a zpřesňovány o komplexní individuálně osobnostní pohled a jsou tak poznatkově širším a hlubším základem pro vypracování preventivních opatření kriminologie. 2.

Poznatky z kriminální fenomenologie, tedy o stavu, struktuře a dynamice

trestné činnosti jsou v penologii rozpracovány: v oblasti plánování – na základě těchto poznatků se určuje adekvátní počet věznic pro výkon vazby a trestu odnětí svobody, tomu odpovídající profilace vězeňských zařízení, počet personálu a jeho odborná specializace atd.; v oblasti prognózování – na základě analýzy kriminální fenomenologie lze usuzovat na výskyt určitých trestněprávních a sociologických charakteristik odsouzených, které podmiňují obsah penologických aktivit, profesionální náročnost zacházení s trestanými, potřebu určitých odborníků, věznic určitého typu apod.“21

1.4.1 Kriminologie Pojem kriminologie je moţné odvodit z latinského crimen – zločin a řeckého logos – zde ve smyslu učení (učení o zločinu). „Kriminologii lze definovat jako samostatnou, interdisciplinární vědu, která zkoumá za pomoci teoretických postupů a empirických metod kriminalitu, její příčiny, projevy, latenci, pachatele, oběť a jejich vzájemný vztah, sankční systémy a jejich účinnost, formální sociální kontrolu kriminality uskutečňovanou prostřednictvím trestní justice, neformální sociální kontrolu, společenské procesy kriminalizace a viktimizace, prevenci a veřejné mínění o kriminalitě.“ 22 Z kriminologického hlediska je trestání (trest) sociální kategorií přesto, ţe jeho vymezení, funkci a podmínky pro vykonávání stanoví trestněprávní předpisy.

21

ČERNÍKOVÁ, Vratislava a Vojtěch SEDLÁČEK. Základy penologie pro policisty. Praha: Vydavatelství PAČR, 2002, s. 8. ISBN 80-7251-104-1. 22 KUCHTA, Josef, Válková HELENA a kolektiv. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C.H.Beck, 2005, s. 190-191. ISBN 80-7179-813-4.

16

1.4.2 Penologie „Je vědou o trestu a trestání a jejich účincích, zkoumá účinnost všech druhů trestu.“23 „Zkoumá proces ukládání a vykonávání trestů nebo jiných opatření, kterými je reagováno na trestnou činnost z pohledu jejich účinnosti na pachatele a moţnosti naplnění účelu trestu a soustřeďuje se na sociálně psychologické zákonitosti a trestně právní vztahy vznikající mezi pachatelem a institucí udělující trest a institucí zabezpečující vykonávání trestu.“24 Penologie se zabývá reálným výkonem trestů a ochranných opatření, v širším pojetí je do ní začleňována i oblast alternativních sankcí.25 Prevence kriminality, řešená na poli penologie, se soustřeďuje na zkoumání vlastností osobnosti a chování pachatele především z hlediska předpokladů pro dosaţení moţných změn jeho chování v souvislosti s vnějšími vlivy prostředí. Výrazný důraz je kladen na individuum, poznání jeho vývoje osobnosti s cílem stanovit odpovídající diferencované výchovné zacházení včetně individualizovaného přístupu.26 Penologie nahlíţí na trest z pohledu těchto hledisek:  Kvalitativní stránka trestu, která spočívá v zákonitosti uloţeného trestu, respektování preventivně-ochranné funkce trestu a adekvátnosti uloţeného trestu ke spáchanému skutku.  Kvantitativní stránka trestu, závaţnost trestu, délka trestu jako specifická forma kvantifikace nebezpečnosti pachatele a tím potřebná délka ochrany společnosti před ním.  Osobnostní a psychické vlastnosti pachatele jsou obtíţně definovatelnou mnoţinou fenoménů, které se projeví v plné síle odnětím svobody a umístěním odsouzeného do vězeňského prostředí.  Morální profil pachatele je brán jako veličina, která je definována jiţ svou kriminální charakteristikou. Není ale správné zastávat názor, ţe morální profil pachatele je nezávislou proměnnou. V tom případě by všechny výchovné a resocializační snahy vězeňských odborníků nebyly účinné. 23

ČERNÍKOVÁ, Vratislava a Vojtěch SEDLÁČEK. Základy penologie pro policisty. Praha: Vydavatelství PAČR, 2002, s. 8. ISBN 80-7251-104-1. 24 ČERNÍKOVÁ, Vratislava a Vojtěch SEDLÁČEK. Základy penologie pro policisty. Praha: Vydavatelství PAČR, 2002, s. 13. ISBN 80-7251-104-1. 25 MEZNÍK, Jiří, Věra KALVODOVÁ a Josef KUCHTA. Základy panologie. Brno: Vydavatelství Masarykovy univezity v Brně, 1995, s. 3. ISBN 80-210-1248-X. 26 ČERNÍKOVÁ, Vratislava a Vojtěch SEDLÁČEK. Základy penologie pro policisty. Praha: Vydavatelství PAČR, 2002, s. 8-9. ISBN 80-7251-104-1.

17

 Na přijetí, zvnitřnění trestu odsouzeným závisí do značné míry schopnost a ochota odsouzeného podřídit se výchovnému procesu ve věznici a připustit si vinu za spáchaný delikt.  Trest jako kategorie, umožňující odsouzenému návrat a reálnou adaptaci na ţivotní podmínky po opuštění věznice.  Trest jako kategorie, zabraňující odsouzenému v opakování původní trestné činnosti. Za předpokladu účinné realizace všech předchozích trestně-právních aspektů přiměřeného a správně vykonaného trestu, reverse k recidivě by byla patrně niţší, neţ poukazují současné statistiky. 27

Základními znaky a charakteristikami trestu jsou především: 1. účel trestu, kterým lze chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzeným v následném páchání trestné činnosti a vychovávat je k tomu, aby vedli řádný ţivot a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti. Pro penology však není konečným cílem vynesení spravedlivého trestu, naopak umístěním odsouzeného do věznice pro ně hlavní práce teprve začíná a její efekt se projeví aţ tehdy, kdyţ je odsouzený propuštěn na svobodu a nestane se recidivní, pak byla dlouhotrvající výchovná a neintegrační práce korunována úspěchem. 2. přiměřenost trestu v první fázi znamená objektivní, nezaujaté a na základě prokazatelných důkazů zaloţené hodnocení všech známých a dostupných aspektů trestného činu konkrétního pachatele. V další fázi se jedná o objektivní vynesení výroku o vině a trestu přiměřeně k povaze, charakteru a nebezpečnosti trestného činu s přihlédnutím k objektivní a subjektivní stránce a samotnému subjektu trestného činu. Nepřiměřenost trestu je vţdy silným momentem pro výchovnou práci s odsouzeným ve výkonu trestu odnětí svobody. 3. objektivní zhodnocení efektivity trestu je konečným cílem penitenciárního zacházení s odsouzeným a také hlavním ukazatelem úspěšnosti výchovných metod a prostředků, pouţívaných v soudobém vězeňství.28

27

ČERNÍKOVÁ, Vratislava a Vojtěch SEDLÁČEK. Základy penologie pro policisty. Praha: Vydavatelství PAČR, 2002, s.

49-50. ISBN 80-7251-104-1. 28

ČERNÍKOVÁ, Vratislava a Vojtěch SEDLÁČEK. Základy penologie pro policisty. Praha: Vydavatelství PAČR, 2002, s.

54. ISBN 80-7251-104-1.

18

2. Historie trestního sankcionování na území ČR V průběhu lidských dějin docházelo k uţívání mnoha různých druhů trestů. Některé z nich byly velmi kruté a nelidské ve srovnání s mírou provinění. V nejstarších dobách se řešilo bezpráví soukromě, zásadou „oko za oko, zub za zub“. Trest byl prostředkem odplaty, odstrašení potencionálních pachatelů a dočasné ochrany. Trest smrti byl trestem téměř univerzálním, trest odnětí svobody v té době pouţíván nebyl. Věznění jako výkon trestu se začalo uţívat aţ v 16. století. Aţ teprve osvícenství přišlo s myšlenkou humanizace trestání. Na trest začalo být pohlíţeno jako na způsob napravení zločince za pomoci převýchovy, prostředek k zabránění recidivy a způsob preventivního působení na ostatní členy společnosti.

2.1 Vývoj trestání do roku 1918 Po rozpadu Velkomoravské říše v roce 906 se ve středoevropském prostoru začal formovat český stát pod vládou mocného rodu Přemyslovců. K jeho řízení byly postupně vytvářeny potřebné státní a církevní instituce, soudnictví bylo však nadále ponecháno v rukou kmenových kníţat a vznikající šlechty.29 V počátcích raně feudálního státu bylo trestní právo stále z většiny závislé na obyčejích společnosti předstátní. Hlavní účel trestní politiky v tomto období byl zřejmý, byla jím hlavně pomsta a zastrašení. Tyto obyčeje byly však transformovány do středověké společnosti a nabývaly nový obsah, byly pouţívány v zájmu státu a šlechty. To se projevovalo jak v rozdílném hodnocení osoby pachatele podle jeho společenského postavení při výměře trestu, tak i v hodnocení jednotlivých deliktů podle toho, co bylo nebo kdo byl objektem trestného útoku.30 Ve dvanáctém století se začínají projevovat znaky překonávání soukromého charakteru trestního práva. Je tomu tak u deliktů, kterými se pachatel dotýká obecných zájmů, například delikt kacířství nebo útok proti panovníkovi. Vliv západoevropského latinského práva sílí na našem území po roce 1212 získáním dědičného královského titulu kníţetem Přemyslem I. Jeho syn Václav I. a následně zejména 29

KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 4. MALÝ, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2003, s. 143. ISBN 80-7201-433-1. 30

19

vnuk Přemysl Otakar II. vytvářejí podmínky pro rozvoj měst, která jsou zakládána podle norimberského nebo magdeburského práva. Vzniká systém středověkého soudnictví, který se opírá o vrchnostenské, církevní a městské soudy. Postavení obviněných, popř. obţalovaných bylo svízelné, protoţe břemeno důkazů bylo v jejich rukou. Sami museli prokazovat svoji nevinu. To však bylo ztíţeno vyšetřovacími praktikami (výslech za pouţití mučicích nástrojů).31 V první polovině 13. století byl budován systém ţupních hradů, ty slouţily k obraně, státní správě a také soudnictví. Byly v nich zřizovány prostory k drţení osob zbavených svobody, toto drţení ale ještě nemělo charakter trestu odnětí svobody. Jednalo se ve větší míře o vazbu před vlastní krvavou exekucí, o popravu hladem nebo o politickou internaci osob vyššího stavu. Ve druhé polovině 13. století byla obdobná vězení zřizována i ve sklepení městských radnic. Podmínky v těchto vězeních byly velice nepříznivé, vězni zde ţili v nezdravém prostředí a většinou po krátké době umírali.32 Ve 14. století přestává být trest pouze pouhou odplatou. Byly známé následující tresty: trest smrti prováděný stětím, šibenicí, upálením či zahrabáním zaţiva, tresty mrzačící – podle druhu deliktu useknutí ruky, nohy, oslepení, vytrţení jazyka, konfiskace majetku, plen, pokuty, ztráta cti. U trestů se uplatňoval jistý symbolismus (za rouhání – vytrţení jazyka, za zradu rozčtvrcení, apod.). Výkon trestu bylo moţné nahradit soukromou dohodou mezi pachatelem a poškozeným.33 V dějinném vývoji trestání nalézáme i období, kdy trestní právo neslouţilo jen k potírání zločinnosti, ale bývalo zneuţíváno k odstraňování nepohodlných politických, ideových a jiných odpůrců. Soudní procesy s kacíři a čarodějníky probíhaly v Evropě ve dvou vlnách, a to v 13. a 15. století, za podpory tehdejších papeţů římskokatolické církve. Ke stíhání a vyšetřování osob podezřelých z kacířství nebo čarodějnictví bylo vytvořeno svaté oficium, jehoţ členové předsedali inkvizičním soudům. Vynášené tresty smrti byly většinou vykonávány stětím nebo upálením odsouzeného na hranici. Na našem území hořela první hranice v roce 1581 a celá řada tzv. čarodějnických procesů se dala do pohybu v polovině 17. století na severní Moravě.34

31

KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 5. KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 5. 33 MALÝ, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2003, s. 145-146. ISBN 80-7201-433-1. 34 KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 5. 32

20

Plně se začalo trestní právo rozvíjet aţ v období stavovské monarchie. Systém trestů v dnešním slova smyslu však naše právo neznalo. Tresty v městském právu byly děleny dle Koldína. 35 Hlavním účelem trestu je stále odstrašit, jeho smyslem je pomsta pachateli. Výchovné působení trestů je teprve v počátcích, a to u krátkodobých trestů odnětí svobody a u nucených prací. Stále převaţují tresty smrti různými způsoby, tělesné tresty zmrzačující, tresty zneucťujícího charakteru, majetkové tresty. Trest vězení začíná mít však v této době širší uplatnění, jeho délka bývá někdy ukotvena v zákoně.36 V barokním období, od konce 17. století a hlavně ve století 18., se objevovalo přesvědčení, ţe věznění nemá být tak surové a ţivot vězňů má být chráněn. Habsburská císařovna a česká královna Marie Terezie vydala nový trestní kodex, kterým mimo jiné omezila ukládání trestu smrti (tzv. hrdelní tresty) a v roce 1776 zakázala mučení. Zaváděný systém státních profesionálních soudů odstraňoval bezohledné uplatňování vlastní vůle a nedostatky v právních postupech feudálních pánů. Marii Terezii v právních, ale i vězeňských reformách následoval její syn Josef II., který dospěl ke zrušení trestu smrti a jeho nahrazení doţivotním uvězněním v pevnosti Špilberk.37 Vydal Všeobecný zákoník o zločinech a trestech. Tresty měly především přispívat k převýchově pachatele, to však vedlo aţ k nepřiměřené krutosti trestů tělesných. Po jeho smrti byl opět zaveden trest smrti, a to pro velezradu či pokus o ni.38 V roce 1803 byl za vlády císaře Františka II. vydán Zákon trestní o zločinech a těţkých policejních přestupcích. Přebírá všechny podstatné zásady josefínského trestního zákoníku a dále se rozvíjí. Zákoník ukládal za zločiny trest smrti (vykonával se výlučně oběšením) a ţalář, který se dělil na 3 stupně: ţalář, těţký ţalář a ţalář nejtěţší. Výkon trestu v ţaláři byl vykonáván doţivotně či dočasně, a to od 6 měsíců do 20 let. Počínaje těţkým ţalářem byl vězeň ukován na nohou, nebylo mu podáváno maso a byl chován v izolaci. Při výkonu nejtěţšího ţaláře byl ukován na nohou i v pase, obden dostával teplé jídlo (krom masa), jinak jen chléb a vodu. Tyto tresty byly ještě zostřovány nucenými pracemi, vystavením na pranýř, bitím holí či metlou. Přestupky byly v této době trestány pokutou, propadnutím zboţí, ztrátou práv, vězením, bitím. Vězení se dělilo na obyčejné a tuhé, 35

Pavel Kristián z Koldína- sepsal „Práva městská království českého“, která byla vydána v roce 1579, je z nich patrno, ţe hrdelních trestných činů, které byly trestány smrtí, byla celá řada včetně trestných činů bigamie, cizoloţství, kacířství a čarodějnictví na tresty právem stanovené a uloţené dle uváţení soudců 36 MALÝ, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2003, s. 146. ISBN 80-7201-433-1. 37 KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 6. 38 MALÝ, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2003, s. 198-199. ISBN 80-7201-433-1.

21

v případě tuhého vězení byl vězeň „lehce“ ukován na nohou. Trest vězení trval od 24 hodin do šesti měsíců. V roce 1823 byla v Praze zaloţena první státní Svatováclavská trestnice, v níţ poprvé došlo k diferenciaci vězněných osob (oddělení muţů, ţen a mladistvých, osob více a méně narušených).39 V roce 1852 vydal císař František II. Císařský patent č. 117 o zločinech, přečinech a přestupcích, který byl na našem území pouţíván jako trestní zákon téměř 100 let. Podle něj bylo vězeňství zcela zestátněno, jeho řízení se ujalo Ministerstvo spravedlnosti. Dochází k budování sítě vězeňských zařízení v rámci příslušných soudních okresů. V této době pronikají do vězeňství snahy o nápravu vězněných osob, zejména skrze duchovní.40 Zákoník trestá buď smrtí (vykonává se dle §13 oběšením), nebo ţalářem, který se dělí dle §14 na ţalář prvního či druhého stupně. Ţalář 2. stupně, tzv. těţký ţalář, je vykonáván se ţelezy na nohou (§16) a v samovazbě. Dle délky se rozlišuje na ţalář doţivotní či dočasný (6měsíců aţ 20 let). Trest ţaláře byl vykonáván výlučně v zemských trestnicích. V § 246 se připouštělo i domácí vězení. Dalším trestem je trest bití. Za přestupky a přečiny jsou pak dle §240 ukládány tyto tresty: peněţitá pokuta, propadnutí věci, ztráta práv a povolení, vězení, tělesná kárání. Tělesné tresty včetně ukování byly zrušeny zák. č. 131/1867 ř.z. 41

2.1.1 Typy vězení do roku 1918 Do této doby známe následující typy vězení: Zeměpanské vězení (995-1627) Plnilo účel vazby pro zeměpanský soud, kterému předsedal příslušný územní vládce, zpravidla kníţe, král nebo jím pověřený správce hradu. Podle potřeby slouţilo také jako zajišťovací a trestní vazba pro osoby šlechtického původu. Vězni byli umístěni do vězeňských kobek ve sklepních prostorách nebo věţích hradu. Poddaní byli oddělováni od šlechty a šlechtici od sebe navzájem, diferencováni byli pouze osoby šlechtického původu se zřetelem na pohlaví a věk. Církevní vězení (1222-1781) Plnilo účely vazby pro církevní soud v působnosti příslušného biskupa katolické církve, do jehoţ jurisdikce náleţely církevní osoby. Vězněni zde byli kněţí, členové řeholních řádů, popř. ţeny šlechtického původu. Jednotliví kněţí, řeholníci, popř. ţeny šlechtického původu 39

KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 6. KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 6. 41 MALÝ, Karel a KOLEKTIV. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2003, s. 285. ISBN 80-7201-433-1. 40

22

byli oddělováni samovazbou. Diferencováni byli vězni pouze se zřetelem na pohlaví, věk a osoby šlechtického původu. Stavovské vězení (1253-1850) Plnilo účel vazby pro zemský (stavovský) soud, kterému předsedal král spolu s významnými příslušníky panského stavu, do jehoţ jurisdikce náleţely osoby šlechtického původu. Vězněni zde byli šlechtici ve vyšetřovací, zajišťovací nebo trestní vazbě, později i nešlechtičtí drţitelé velkostatků a osoby nešlechtického původu v odvolacím řízení. Se všemi vězni bylo zacházeno jednotně. Městské vězení (1287-1850) Plnilo účel vazby pro městský soud s tzv. hrdelním právem, kterému předsedal královský rychtář s konšely, později purkmistr s městskou radou. Slouţilo k vyšetřovací i zajišťovací vazbě. Vězněni zde byli měšťané, ale téţ poddaní z okolních panství a statků, jejichţ vrchnost neměla hrdelní právo, popř. osoby neusedlé (tuláci). Vězni byli děleni na dluţníky v zajišťovací vazbě, zločince ve vyšetřovací vazbě, nebezpečné zločince. Oddělování dle pohlaví a věku prováděno nebylo. Vrchnostenské vězení (1627-1849) Plnilo účel vazby pro vrchnostenský soud, jemuţ předsedali šlechtičtí majitelé panství nebo nešlechtičtí drţitelé velkostatků a vrchnostenští úředníci. Zároveň slouţilo k zajišťovací a trestní vazbě. Vězněni zde byli poddaní příslušných panství a velkostatků. Od roku 1803 byli diferencováni muţi od ţen. Pevnostní vězení Špilberk (1783-1858) Plnilo účel trestní vazby pro zvlášť těţké zločince, kteří byli odsouzeni hrdelními soudy na území Čech, Moravy a Slezska a pro tzv. státní vězně. Vězněny zde byly osoby vojenské i civilní odsouzené k výkonu pevnostních prací, odsouzené za zvlášť těţké zločiny, zejména za vraţdy, loupeţe, ţhářství, falšování úředních listin a padělání peněz a dále osoby vyššího stavu, které byly odsouzeny za různé zločiny a přestupky od politických přes vojenské aţ kriminální, tzv. státní vězni. Nejtěţší zločinci byli oddělováni od pevnostních vězňů a tzv. státních vězňů. Oddělováni dále byli nejtěţší zločinci v doţivotním trestu od zločinců v dočasném trestu.42

42

KÝR, Aleš. Typologie historických vězeňských zařízení. Historická penologie. 2005, roč. 2005, č. 01, s. 2-6.

23

2.2 Moderní vězeňství Po rozpadu habsburské monarchie v roce 1918 vznikla Československá republika. Nový stát navázal na historické penitenciární tradice, převzal rakouský trestní zákon a k jeho naplňování vytvářel nové normy a postupy v právních i vězeňských otázkách.43 V roce 1919 byl upraven převzatý systém přijetím zákona o podmíněném odsouzení a podmíněném propuštění (č. 362/1919 Sb.), který zvýraznil prvky progresivního výkonu trestu odnětí svobody a umoţňoval posílit výchovnou funkci trestu.44 V roce 1931 byl vydán zákon č.48, o trestním soudnictví nad mládeţí, který komplexně upravil systém ochranné a ústavní výchovy mládeţe s důrazem na výchovně vzdělávací přístup. V tomto roce byl vydán i zákon č. 123, který stanovil podmínky k výkonu trestu odnětí svobody tzv. politických provinilců. Ti vykonávali trest odděleně od pachatelů kriminálních trestných činů v tzv. státním vězení a měli větší výhody, které spočívaly v pouţívání vlastního oděvu, moţnosti nechat si donášet stravu z restaurace, nemuseli pracovat. V ČSR byly postupně zřízeny tyto vězeňské a polepšovací justiční ústavy: 6 muţských trestnic k odpykávání trestů delších neţ 1 rok aţ na doţivotí, 2 polepšovny pro mladistvé muţe do věku 21 let, 1 ţenská trestnice, 1 trestní přechodný ústav pro dlouhodobé trestance, kteří odpykali 2/3 trestu, 37 věznic krajských soudů pro vyšetřovance a trestance, kteří odpykávali trest do 1 roku, 379 věznic okresních soudů pro vyšetřovance a trestance s uloţeným trestem od 12 hodin do 1 měsíce.45 V průběhu trvání první republiky nedošlo ke zrušení trestu smrti, byl ale vyuţíván jen zřídka. V roce 1934 byl pak vydán zákon č.91, který upřednostňoval ukládání trestu odnětí svobody do 30 let nebo doţivotního trestu před trestem smrti.46

2.3 Období nacistické okupace V období nacistické okupace podléhala výkonná moc ČSR německé okupační správě. Ta byla reprezentována v nejvyšší instanci zastupujícím říšským protektorem a později státním říšským ministrem. Osoby zatčené německou kriminální policií nebo gestapem byly souzeny německým zemským soudem, zvláštním soudem, stanným soudem nebo rychlým

43

KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 7. MALÝ, Karel a KOLEKTIV. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2003, s. 402. ISBN 80-7201-433-1. 45 KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 7. 46 KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 7. 44

24

soudem. Německá trestní justice umisťovala zatčené ve věznicích vyšetřovací vazby a následně je posílala do koncentračních táborů.47 Podle názoru autorky bakalářské práce se v tomto období vrátil systém trestů zpět do středověku. Tresty, které byly ukládány v soudním řízení, byly často nepřiměřené povaze deliktu. Obvyklý byl trest smrti i za nedbalostní delikty.48 Nacisté si vytvořili zvláštní přístup k třídění vězňů, který vycházel z antroporasových teorií a opíral se o příslušné rasové zákony.49

2.4 Vězeňství do roku 1989 V období 1945-1948 se projevovaly snahy obnovit vězeňství na demokratických principech jako nástroj trestu, společenské izolace a resocializace jedinců, právoplatně odsouzených nezávislým soudem či správním úřadem. Přitom však rušivě působila řada faktorů. Nejdůleţitějším z nich byl problém přeplnění soudních věznice a trestnic. Došlo k zavedení nucené práce mimo vězeňská zařízení, měla se týkat retribučních vězňů, ale postihla i jiné vězně. Další etapa ve vývoji vězeňství začala na podzim roku 1948. V tomto období se vězeňství změnilo dle sovětského vzoru v součást represivního aparátu totalitního komunistického reţimu. Slouţilo k zajištění nekontrolovaného policejního teroru a masových perzekucí obyvatelstva. Základní lidská i občanská práva vězňů ve výkonu trestu i vyšetřovací vazbě byla značně omezena, byly zrušeny kontrolní mechanismy a instituce k jejich ochraně, byl legalizován „třídní“ princip umoţňující rozdílný přístup k vězněným osobám a kruté zacházení s politickými vězni.50 Ke zvýšení vězeňské ubytovací kapacity se zřizovaly tábory nucené práce, kde byli vězněni lidé na základě rozhodnutí tříčlenných komisí, které jmenovaly krajské národní výbory. V roce 1956 došlo postupně ke zrušení táborů nucených prací. Počátkem 50. let probíhala redukce sítě okresních a krajských soudních věznic, začala unifikace vězeňských zařízení a centralizace jejich řízení. Rostl vliv i úloha Státní bezpečnosti, která řídila stále větší část vězeňství.51 47

KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 8. MALÝ, Karel a KOLEKTIV. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. 3. vyd. Praha: Linde Praha, a.s., 2003, s. 479. ISBN 80-7201-433-1. 49 KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 8. 50 JANÁK, Dušan a Aleš KÝR. Nástin vývoje československého vězeňství v letech 1948-1989. Historická penologie. 2004, roč. 2004, č. 05, s. 1-2. 51 JANÁK, Dušan a Aleš KÝR. Nástin vývoje československého vězeňství v letech 1948-1989. Historická penologie. 2004, roč. 2004, č. 05, s. 1-2. 48

25

V roce 1950 byl vydán nový trestní zákon č.86 a trestní řád č.87. Tímto došlo i k nové úpravě výkonu trestu odnětí svobody. Nové zákony chránily především totalitní politické a hospodářské zřízení. Účel trestu byl uveden v §17 Trestního zákona z roku 1950 následovně: (1) Účelem trestu je: a) zneškodnit nepřátele pracujícího lidu b) zabránit pachateli v dalším páchání trestných činů a vychovávat ho k tomu, aby dodrţoval pravidla socialistického souţití, c) působit výchovně na ostatní členy společnosti.52 Na základě zákona č. 319/1948 Sb., o zlidovění soudnictví byl v roce 1951 vydán Vězeňský řád (směrnice Ministerstva spravedlnosti S-4), který zavedl i třídně politickou diferenciaci vězňů. Stěţejním faktorem zacházení s vězni v té době jiţ byla práce. V roce 1952 existovalo celkem 335 trestních ústavů a věznic, z nichţ 226 bylo ve správě Ministerstva spravedlnosti a 109 ve správě Ministerstva národní bezpečnosti. Dále bylo zřízeno 107 pracovních táborů, z nichţ 87 podléhalo ministru spravedlnosti a 20 Ministerstvu národní bezpečnosti. V roce 1953 bylo vězeňství převedeno do působnosti Ministerstva národní bezpečnosti. Ústředním orgánem vězeňství byla Správa nápravných zařízení Ministra národní bezpečnosti. V roce 1961 byl vydán nový trestní zákon č.140, trestní řád č. 141 a Řád pro výkon trestu odnětí svobody. Ze Směrnice pro nápravně výchovnou činnost mezi odsouzenými v nápravných zařízeních MV z roku 1961 vyplývá, ţe političtí vězni byli zvláštní kategorií tzv. „třídních nepřátel“. Rozhodujícím kritériem byla třídně politická charakteristika odsouzených, ne druh a hloubka kriminálního narušení.53 V roce 1965 byl vydán zákon č. 59, o výkonu trestu odnětí svobody, lze jej povaţovat za legislativní základ dílčí reformy československého vězeňství. Třídně politická diferenciace vězňů byla nahrazena zařazováním odsouzených do tří nápravně výchovných skupin v závislosti na jejich kriminálním narušení. Do první nápravné výchovné skupiny byly řazeny většinou prvovězněné osoby za méně závaţnou trestnou činnost, do druhé většinou osoby, které se v posledních 10 letech dopustily úmyslného trestného činu a do třetí většinou zvlášť nebezpeční pachatelé a recidivisté. Zavedení nápravně výchovné činnosti v nápravně výchovných ústavech umoţnilo, aby s odsouzenými mohli pracovat vychovatelé, sociální pracovníci, učitelé, speciální pedagogové a psychologové. Po federativním uspořádání státu

52

BAJCURA, Lubomír. Nástin periodiazace dějin vězeňství v českých zemích v letech 1945-1969. České vězeňství. 1999, roč. 1999, 02-03, s. 17, ISSN 1213-9297. 53 KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 9.

26

v roce 1968 vzniklo MS ČSR a MS SSR. Tato ministerstva převzala řízení vězeňství. Na území ČSR byla zřízena správa Sboru nápravné výchovy ČSR.54 Po roce 1980 bylo české vězeňství postiţeno zásadním způsobem, co se normalizačních opatření spojených se vstupem vojsk Varšavské smlouvy do ČSR v roce 1968 týče. Pod záminkou rušení neefektivních pracovišť zrušil ministr spravedlnosti JUDr. Jan Němec dnem 31.12.1980 Výzkumný ústav penologický. Jeho zrušení předcházelo stupňující se vyuţívání státní moci vůči zastáncům lidských práv, zejména vzniku Charty 77, coţ se projevilo v přílivu politických vězňů do výkonu vazby a trestu odnětí svobody. Političtí vězni byli drţeni společně s pachateli kriminálních trestných činů. Uplatňování pedagogicko psychologických zásad komunikace s vězni bylo převáţeno vyţadováním prvků vojenské kázně u odsouzených a obviněných.55

2.5 Vězeňství po roce 1989 Vězeňství v České republice nastoupilo v důsledku státního převratu v roce 1989 cestu radikální transformace. Ostatní vězeňské systémy vyspělé Evropy se po celá desetiletí nepřetrţitě vyvíjely, český vězeňský systém stál před sloţitým úkolem zásadní transformace, a to v relativně krátké době. V letech 1991 aţ 1992 byla ředitelstvím Sboru nápravné výchovy vypracována Koncepce rozvoje vězeňství v České republice. Tato koncepce v duchu Evropských vězeňských pravidel byla doručena k realizaci právním expertem Rady Evropy. Nezbytnými reformními kroky byly: depolitizace vězeňství, demilitarizace vězeňství a decentralizace vězeňství s cílem posílit pravomoci ředitelů vězeňských zařízení a v neposlední řadě humanizace vězeňství.56 Dnem 1.1.1993 vznikla na základě zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské sluţbě a justiční stráţi České republiky Vězeňská sluţba České republiky. Podmínky výkonu vazby, zejména práva a povinnosti obviněných byly upraveny zákonem č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby. Výkon trestu odnětí svobody byl upraven zákonem č. 294/1993 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Podstatnou změnou bylo nahrazení nápravně výchovných skupin čtyřmi typy věznic: s dohledem, dozorem, ostrahou a

54

KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 10. KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 10-11. 56 KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 11-12. . 55

27

zvýšenou ostrahou. Trest smrti byl v roce 1990 zrušen zákonem č. 175 a od té doby zůstává nejpřísnějším trestem trest doţivotní.57 V roce 1999 byl přijat nový zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, jenţ nahradil s účinností od 1.1.2000 výše zmiňovaný zákon č. 59/1965 Sb. Jedná se o aktuální úpravu VTOS. Transformace vězeňství, jejímţ teoretickým základem byla Koncepce českého vězeňství přijatá v roce 1991, vyuţila výhody nechat se inspirovat zahraničními modely a vyhnout se tak chybám a omylům. Co se týče cílů a obsahu zacházení s vězni, byla tato koncepce naplněna. Méně pak byla naplněna v oblasti decentralizace řízení a vytvoření vhodných materiálních podmínek pro řádnou správu vězeňství. Původní, více neţ deset let stará koncepce, uţ nemohla plně reflektovat aktuální vývojové trendy a zároveň bylo nutné reagovat na vstup České republiky do EU. To byly důvody, proč bylo rozhodnuto o zformulování a zpracování koncepce nové, která zajistí další kontinuální rozvoj českého vězeňství. Základním cílem Koncepce rozvoje českého vězeňství do roku 2015 je reagovat na nové podmínky a nové souvislosti, v nichţ se české vězeňství nachází a současně naznačit směřování a priority českého vězeňského systému.58 Strategické cíle Koncepce rozvoje českého vězeňství do roku 2015 jsou následující: Koncipování a naplnění nové bezpečnostní doktríny, jejímţ základem bude komplementární působení prvků vnější bezpečnosti a bezpečnosti dynamické, zajistit přiměřenou míru bezpečnosti a bezpečí pro společnost, vězně a vězeňský personál. K objektivnějšímu posuzování a efektivnější eliminaci rizik, představovaných jednotlivými vězněnými osobami, koncipovat a realizovat nové diagnostikování, klasifikaci a umísťování vězněných osob; přitom akceptovat principy zaloţené na metodě hodnocení rizik a potřeb. Činit kroky k dalšímu zintenzivnění spolupráce s Probační a mediační sluţbou České republiky. Zjednodušit strukturu vězeňských zařízení, přičemţ základ této struktury budou tvořit pouze tři typy věznic, a to věznice pro výkon trestu odnětí svobody s dozorem, věznice pro výkon trestu odnětí svobody s ostrahou a vazební věznice. 57 58

KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01, s. 11-12. Koncepce rozvoje českého vězeňství do roku 2015. Praha: Vězeňská sluţba ČR, 2005, s. 1.

28

Na základě zkušeností z rozvinutých vězeňských systémů zvýšit zásadně účast odborných diagnostických pracovišť VS při zařazování a přeřazování odsouzených do typů věznic. Zpracovat a realizovat strategii zaměstnávání vězněných osob směřující k rozšíření moţností zaměstnávání, přitom počítat téţ se zaměstnáváním během výkonu vazby. Činit kroky k ţádoucím změnám vězeňské architektury, a to především s cílem modernizace vězeňských zařízení, případně výstavby nových. Být moderním, dynamickým systémem, jenţ je otevřen odůvodněným změnám. K tomu orientovat vztahy s veřejností, s institucemi a organizacemi, včetně Koncepce aktivních zahraničních kontaktů. V návaznosti na koncepční změny ve veřejném zdravotnictví a s ohledem na specifické potřeby vězeňství dořešit systém zdravotnické péče o vězněné osoby i personál. Činit kroky k tomu, aby případný další nárůst (nebo stagnace) počtu vězněných osob nebyl důvodem k rezignaci na dosaţení strategických cílů.“59 Z výše uvedeného je patrné, ţe pojetí trestu a trestání se prolíná celou dosavadní historií českých zemí, avšak v průběhu staletí se pohled na trest a trestání měnil v závislosti na právní ideologii státního zřízení, které v té době převládalo.

59

Koncepce rozvoje českého vězeňství do roku 2015. Praha: Vězeňská sluţba ČR, 2005, s. 9-10.

29

3. Trest odnětí svobody

3.1 Systém trestů „Systém trestů je moţné definovat jako uspořádání jednotlivých druhů trestů podle závaţnosti, podle postihovaných zájmů a vzájemné vztahy mezi jednotlivými tresty.“60 Jednotlivé tresty lze třídit podle několika kritérií: Podle zájmu odsouzeného, jehož tresty postihují: -

tresty postihující svobodu (tj. trest odnětí svobody, trest domácího vězení, trest obecně prospěšných prací, trest zákazu pobytu, zákazu činnosti, trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, vyhoštění, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody).

-

tresty majetkové (tj. peněţitý trest, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, propadnutí majetku)

-

tresty na cti (tj. ztráta čestných titulů a vyznamenání, ztráta vojenské hodnosti)

Podle toho, zda lze trest uložit samostatně nebo pouze vedle jiného trestu: -

tresty samostatné lze uloţit jak samostatně, tak spolu s jiným trestem (tj. trest odnětí svobody, trest domácího vězení, trest obecně prospěšných prací, propadnutí majetku, peněţní trest, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, trest zákazu činnosti, zákazu pobytu, trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, vyhoštění).

-

tresty vedlejší lze uloţit pouze vedle jiného trestu (tj. trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti)

Podle určitosti trestní sankce je možné rozlišovat tresty: -

tresty absolutně určité jsou takové, u nichţ zákon stanoví druh a výměru trestu (tj. trest ztráty čestných titulů a vyznamenání, trest ztráty vojenské hodnosti, trest odnětí svobody na doţivotí)

-

tresty relativně určené, u nichţ je zákonem stanovená pouze nejniţší nebo nejvyšší výměra trestu nebo nejvyšší horní hranice či proměnná konkrétní náplň trestu (tj. ostatní).

60

JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges, s.r.o., 2009, s. 354. ISBN 97880-87212-24-0.

30

Podle toho, zda je možné tresty uložit kterémukoliv pachateli trestného činu, anebo jen okruhu pachatelů -

tresty, které je možné uložit kterémukoliv pachateli trestných činů (tj. trest odnětí svobody, trest domácího vězení, peněţitý trest, propadnutí majetku, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, zákaz pobytu, zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce)

-

tresty, které je možné uložit jen zúženému okruhu pachatelů (tj. trest obecně prospěšných prací, jestliţe je pachatel zdravotně nezpůsobilý k soustavnému výkonu práce, trest vyhoštění nelze uloţit občanovi ČR a občanovi EU, který v posledních deseti letech nepřetrţitě pobýval na území ČR, neshledá-li soud váţné důvody ohroţení státu. Trest ztráty čestných titulů a vyznamenání a trest vojenské hodnosti lze uloţit jen pachateli, který je nositelem těchto titulů, vyznamenání a hodností. Zákaz činnosti mladistvému lze uloţit jen v případě, není-li to na překáţku přípravě mladistvého na jeho povolání. Peněţité opatření mladistvému můţe soud uloţit jen tehdy, je-li výdělečně činný, nebo jeho majetkové poměry uloţení takového trestního opatření dovolují.

Podle věku pachatele: -

výčet trestů, které je možné uložit dospělému pachateli trestného činu, je uveden v §52 TRZ.

-

trestní opatření, která lze uložit mladistvému, viz. §24 ZSM.61 Do systému trestů se promítají, jak jiţ bylo uvedeno výše, dvě základní zásady

trestního práva hmotného, a to zásada nullum crimen nulla poena sine lege (zásada legality, zásada zákonnosti) a zásada humanismu. Dle zásady zákonnosti lze tresty ukládat jen na základě zákona, tedy jen zákon můţe stanovit druh trestu a podmínky jeho ukládání. Z hlediska uplatnění zásady humanismu je pro úpravu systému trestů stěţejní čl. 7 odst. 2 Listiny. Podle tohoto ustanovení nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo poniţujícímu zacházení nebo trestu.62 Tento princip se začal více projevovat zejména po zásadních politických a společenských změnách od roku 1990 postupnými novelami dřívějšího trestního zákona z roku 1961, na které navázal nový trestní zákoník. Důleţitá novela trestního zákona 61

JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges, s.r.o., 2009, s. 357-359. ISBN 978-80-87212-24-0. 62 NOVOTNÝ, Oto, Marie VANDUCHOVÁ, Pavel ŠÁMAL a KOLEKTIV. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 358-359. ISBN 978-80-7357-509-0.

31

provedená zákonem č. 175/1990 Sb. mimo jiné zrušila trest smrti, který nahradila trestem odnětí svobody na doţivotí s moţností zpřísněného podmíněného propuštění z jeho výkonu. Dále byl vytvořen širší prostor pro ukládání trestů nespojených s odnětím svobody.63 Ustanovení § 52 odst. 1 TRZ obsahuje taxativní výčet pravidelných druhů trestů, které je moţné uloţit pachatelům (u mladistvých ve spojení s ustanovením § 24 a následně zákona č. 218/2003 Sb., ZSM). Jedná se o následující tresty: a) odnětí svobody (§ 52 odst. 2, 3, § 54, § 55 aţ 59, § 81 aţ 87), b) domácí vězení (§ 60 a 61), c) obecně prospěšné práce (§ 62 aţ 65), d) propadnutí majetku (§ 66), e) peněţitý trest (§ 67 aţ 69), f) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 70 aţ 72), g) zákaz činnosti (§ 73 a 74), h) zákaz pobytu (§ 75), i) zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce (§ 76 a 77), j) ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání (§ 78),

3.2 Trest odnětí svobody Dle ustanovení § 52 odst. 2,3 TRZ se trestem odnětí svobody rozumí (nestanoví-li trestní zákon jinak) nepodmíněný trest odnětí svobody, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem a výjimečný trest.

3.2.1 Nepodmíněný trest odnětí svobody Nepodmíněný trest odnětí svobody plní speciálně preventivní účel tím, ţe chrání společnost po dobu výkonu trestu a omezuje tak moţnost odsouzeného páchat další trestnou činnost. Zároveň tento trest plní i výchovný cíl, a to jiţ svým samotným uloţením spolu s výkonem újmy na osobní svobodě a dále systematickým výchovným působením během výkonu trestu.64

63

ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012, s. 716. ISBN 978-80-7400-428-5. 64 JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges, s.r.o., 2009, s. 360. ISBN 97880-87212-24-0.

32

Trest odnětí svobody je moţné uloţit za kaţdý trestný čin, který je uveden ve zvláštní části trestního zákona. Nemusí však být uloţen vţdy. S ohledem na subsidiární povahu nepodmíněného trestu odnětí svobody přichází tento trest v úvahu pouze v případě, ţe ke splnění účelu trestu nelze uloţit některý z alternativních trestů, který by přicházel za daný trestný čin v úvahu.65 Subsidiární povaha nepodmíněného trestu odnětí svobody se zřetelně projevuje v ustanovení § 55 odst. 2 TRZ, podle něhoţ lze za trestné činy, u nichţ horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, uloţit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, ţe by vzhledem k osobě pachatele uloţení alternativního trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný ţivot. Trvání trestu odnětí svobody je v trestním zákoně stanoveno obecně pomocí obecné horní hranice, která činí dvacet let (§55 odst. 1 TRZ), a také v jednotlivých trestních sazbách. Uloţení trestu odnětí svobody nad obecnou horní hranici dvaceti let je naším trestním zákoníkem připuštěno jen výjimečně. Nepochybně to souvisí se zdůrazněním výchovných cílů trestu. Dlouhodobé tresty sice slouţí ochraně společnosti před pachateli trestných činů, ale dosaţení převýchovy je u nich obzvlášť ztíţeno. Výkon dlouhodobých trestů je spojen s velkým nebezpečím škodlivých vlivů uvěznění a deformace vězňovy osobnosti.66 Uloţení trestu odnětí svobody nad obecnou horní hranici dvaceti let (mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody), je moţné jen ve třech případech, vţdy se musí jednat o zvlášť závaţné zločiny: 

v prvním případě umoţňuje takový postup ustanovení §54 TRZ, podle něhoţ je moţné u zvlášť závaţných zločinů za podmínek zde stanovených uloţit výjimečný trest, a to odnětí svobody nad dvacet aţ do třiceti let a odnětí svobody na doţivotí.



ve druhém případě se jedná o mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody dle §59 TRZ pachateli, pokud znovu spáchal zvlášť závaţný zločin, ač byl pro takovýto nebo jiný zvlášť závaţný zločin potrestán, a jde tedy o zvlášť závaţný případ recidivy.



ve třetím případě je tato moţnost dle § 108 TRZ při ukládání trestu odnětí svobody pachateli trestného činu, který byl spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny.

65

JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges, s.r.o., 2009, s. 360-361. ISBN 978-80-87212-24-0. 66 NOVOTNÝ, Oto, Marie VANDUCHOVÁ, Pavel ŠÁMAL a kolektiv. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 409. ISBN 978-80-7357-509-0.

33

K dlouhodobému pobytu ve výkonu trestu odnětí svobody delšímu dvaceti let můţe však dojít i u pachatele, který byl postupně odsouzen více rozsudky k více trestům odnětí svobody, v tomto případě se neodpykané tresty sčítají.67 U jednotlivých trestných činů je trest odnětí svobody stanoven v podobě trestní sazby. Horní hranice trestní sazby odnětí svobody za spáchání jednotlivých trestných činů je v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku stanovena vţdy. Smí být překročena pouze ve třech případech, kdy se zvyšuje nebo můţe zvýšit o jednu třetinu. 

V prvním případě se jedná o vícečinný souběh většího počtu trestných činů, v tomto případě můţe soud pachateli uloţit trest odnětí svobody v rámci trestní sazby, jejíţ horní hranice se zvyšuje o jednu třetinu horní hranice trestní sazby odnětí svobody, ale nesmí ani po tomto zvýšení převyšovat dvacet let a při ukládání výjimečného trestu odnětí svobody nad dvacet aţ do třiceti let nesmí převyšovat třicet let (§43 TRZ).



Druhá moţnost se týká ukládání trestu odnětí svobody v případě zvlášť závažné recidivy (§59 TRZ).



Ve třetím případě se jedná o obligatorní zvýšení horní hranice trestní sazby u trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny (§108 TRZ).68 Minimální hranice trvání trestu odnětí svobody v trestním zákoně stanovena není. Při

ukládání se vychází z ustanovení § 39 a určitou výměru trestu soud zpravidla uloţí v rámci trestní sazby, která je uvedena u jednotlivých skutkových podstat. Z povahy trestu plyne, ţe teoreticky nejniţší moţnou výměrou trestu je dvacet čtyři hodin.69 Pod dolní hranici trestní sazby (mimořádné snížení trestu odnětí svobody) můţe soud sníţit trest odnětí svobody v šesti případech. Soud nesmí uloţit trest odnětí svobody pod minimální mez stanovenou v ustanovení § 58 odst. 3 TRZ,  jestliţe má soud vzhledem k okolnostem případu nebo vzhledem k poměrům pachatele za to, ţe by pouţití trestní sazby odnětí svobody trestním zákoníkem stanovené bylo

67

NOVOTNÝ, Oto, Marie VANDUCHOVÁ, Pavel ŠÁMAL a kolektiv. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 409-410. ISBN 978-80-7357-509-0. 68 NOVOTNÝ, Oto, Marie VANDUCHOVÁ, Pavel ŠÁMAL a kolektiv. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 409-410. ISBN 978-80-7357-509-0. 69 JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges, s.r.o., 2009, s. 361. ISBN 97880-87212-24-0.

34

pro pachatele nepřiměřeně přísné a ţe lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání (§58 odst.1 TRZ),  jestliţe odsuzuje pachatele, který napomohl zabránit trestnému činu, jenţ jiný připravoval nebo se o něj pokusil, jestliţe má za to, ţe lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání (§58 odst.2 TRZ).70 Soud není vázán omezením stanoveným v ustanovení §58 odst. 3 TRZ  v případě tzv. spolupracujícího obviněného, přičemţ vezme v úvahu povahu trestného činu uvedeného v jeho doznání v porovnání se zvlášť závaţným zločinem spáchaným členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, jehoţ dokonání pomohl zabránit nebo k jehoţ objasnění přispěl (§58 odst.4 TRZ).  v případech, kdy soud odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu, za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má za to, ţe pouţití zákonné trestní sazby by bylo pro pachatele vzhledem k závaţnosti jeho jednání nepřiměřeně přísné a ţe lze jeho nápravy dosáhnout i trestem kratšího trvání (§58 odst.5 TRZ)  v případě, kdy pachatel jednal v právním omylu, kterého se mohl vyvarovat, nebo spáchal trestný čin tím, ţe překročil meze některé okolnosti vylučující protiprávnost (jednal, aniţ by byly splněny podmínky krajní nouze, nutné obrany nebo přípustného rizika - §58 odst.6 TRZ)  tehdy, má-li soud za to, ţe u pachatele, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, je moţné vzhledem k jeho zdravotnímu stavu za současného uloţení ochranného léčení dosáhnout moţnosti jeho nápravy i trestem kratšího trvání (§40 odst.2 TRZ).71

3.2.2 Výjimečný trest odnětí svobody Výjimečný trest je upraven především v § 54 TRZ a dále v ustanoveních §55 - §59 TRZ. Trestní zákon označuje za výjimečný trest odnětí svobody na doţivotí a trest v délce trvání nad 20 aţ do 30 let. Výjimečnost těchto trestů spočívá především v tom, ţe: - doba trvání je delší, neţ je obecně nejvyšší přípustná horní hranice trestu odnětí svobody

70

NOVOTNÝ, Oto, Marie VANDUCHOVÁ, Pavel ŠÁMAL a kolektiv. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 410-411. ISBN 978-80-7357-509-0. 71 NOVOTNÝ, Oto, Marie VANDUCHOVÁ, Pavel ŠÁMAL a kolektiv. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 410-411. ISBN 978-80-7357-509-0.

35

- lze je uloţit jen za splnění přesně vymezených podmínek, které jsou taxativně stanoveny v § 54 TRZ a musí být splněny kumulativně - je stanoven obligatorní výkon těchto trestů tak, ţe pachatel je vţdy zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou podle ustanovení § 56 odst.3 TRZ Výjimečný trest lze uloţit pouze za zvlášť závaţný zločin (§14 odst.3 TRZ), u něhoţ to trestní zákon dovoluje. Ani v jedné skutkové podstatě není výjimečný trest uveden jako trest samostatný nebo jediný, vţdy je uloţen spolu s trestem odnětí svobody kratšího trvání.72 3.2.2.1 Trest odnětí svobody na doživotí Trest odnětí svobody na doţivotí můţe být soudem uloţen jen pachateli, který spáchal zvlášť závaţný zločin vraţdy podle § 140 odst. 3 TRZ, nebo který při spáchání zvlášť závaţného činu obecného ohroţení, vlastizrady, teroristického útoku, teroru, genocidy, útoku proti lidskosti, pouţití zakázaného bojového prostředku a nedovoleného vedení boje, válečné krutosti, perzekuce obyvatelstva, zneuţití mezinárodně uznávaných a státních znaků, zavinil úmyslně smrt jiného člověka.73 Pro uloţení doţivotního trestu je dále nutné, aby byly splněny tyto podmínky:  takový zvlášť závaţný zločin je mimořádně závaţný vzhledem o k zvlášť zavrţeníhodnému způsobu provedení činu o k zvlášť zavrţeníhodné pohnutce o k zvlášť těţkému a těţko napravitelnému následku  uloţení takového trestu vyţaduje účinná ochrana společnosti, nebo  není naděje, ţe by pachatele bylo moţno napravit trestem odnětí svobody nad 20 aţ do 30 let.74 3.2.2.2 Trest odnětí svobody nad 20 až do 30 let Trest odnětí svobody nad 20 aţ do 30 let lze uloţit podle ustanovení §54 odst. 2 pouze tehdy, jsou-li splněny tyto podmínky: -

závaţnost zvlášť závaţného zločinu je velmi vysoká, nebo

-

nebo je moţnost nápravy pachatele obzvláště ztíţena.75

72

JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges, s.r.o., 2009, s. 364. ISBN 97880-87212-24-0. 73

ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012, s. 716. ISBN 978-80-7400-428-5. 74 JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges, s.r.o., 2009, s. 365. ISBN 97880-87212-24-0.

36

3.3 Alternativní tresty „V celosvětovém vývoji se prosazuje úsilí o širší vyuţívání trestů nespojených s odnětím svobody a postupné nahrazování trestu svobody těmito alternativami.“76 Jedním z hlavních cílů novely trestního zákona z roku 1990 byla změna celkové filozofie ukládání sankcí, obzvlášť bylo třeba změnit hierarchii sankcí, v rámci níţ by byl trest odnětí svobody chápán jako ultima ratio. Byl by kladen důraz na individuální přístup v řešení trestních věcí, který by předpokládal širokou moţnost vyuţití alternativních sankcí k zajištění pozitivní motivace pachatele.77 Za alternativní tresty jsou povaţovány všechny tresty, které nejsou spojené s nepodmíněným odnětím svobody. Alternativou se rozumí moţnost zvolit si mezi dvěma či více moţnostmi řešení. Znamená to, ţe soud má moţnost při ukládání trestu uloţit odsouzenému trest odnětí svobody, anebo trest, který lze vykonat na svobodě.78 Hlavní přednosti alternativních trestů je třeba spatřovat zejména v tom, ţe alternativy trestu odnětí svobody nemají nevýhody odnětí svobody, jejich výkon je spojen s niţšími náklady a nejsou překáţkou pro opětovné začlenění pachatele do společnosti, naopak mu v řadě případů účinně pomáhají. V systému trestů převaţují druhy trestů, které nejsou spojeny s odnětím svobody a s izolací pachatele od společnosti. Předpokládá se, ţe značná část pachatelů je méně narušena, zejména v případě, ţe jsou odsouzeni poprvé. U těchto pachatelů by se pak mohly nepříznivě projevit některé škodlivé důsledky spojené s výkonem nepodmíněného trestu odnětí svobody. Ty spočívají zejména v násilném vytrţení pachatele z přirozeného sociálního prostředí, narušení jeho sociálně uţitečných svazků a v riziku negativního vlivu více narušených osob v době výkonu trestu na odsouzeného pachatele. Ukládání trestů s odnětím svobody nespojených je chápáno jako projev důvěry vůči pachateli, přičemţ při jejich výkonu je moţnost opřít se o pachatelovy kladné vlastnosti a návyky. Na výchovném zacházení s ním se mohou podílet odborníci i laická veřejnost. V neposlední řadě pak výkon trestu odnětí svobody vyţaduje vynaloţení značných finančních, materiálních a dalších prostředků (budování věznic, udrţování jejich provozu, zajištění kvalifikovaného vězeňského personálu 75

JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges, s.r.o., 2009, s. 365. ISBN 97880-87212-24-0. 76 NOVOTNÝ, Oto, Marie VANDUCHOVÁ, Pavel ŠÁMAL a kolektiv. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 360. ISBN 978-80-7357-509-0. 77 JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges, s.r.o., 2009, s. 356. ISBN 97880-87212-24-0. 78 JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges, s.r.o., 2009, s. 356. ISBN 97880-87212-24-0.

37

atd.). V České republice je ve srovnání s jinými státy Evropy stále příliš vysoký počet osob ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody v přepočtu na celkový počet obyvatel.79 Přes zmíněný trend spočívající v prosazování alternativních trestů však zůstává nepodmíněný trest odnětí svobody u některých pachatelů trestem nenahraditelným. Jedná se zejména o více narušené pachatele trestných činů, o pachatele, u nichţ další pobyt na svobodě znamená především další nebezpečí páchání trestných činů a další škodlivý vliv ze strany morálně narušených osob, v jejichţ společnosti se pohybují, a u nichţ je jejich vězeňský pobyt nutnou podmínkou jejich resocializace. U těchto pachatelů obvykle alternativní tresty selhávají, proto je nutné společnost před nimi chránit a působit na ně nejdříve ve vězeňských zařízeních.80 Alternativními sankcemi v současné právní úpravě rozumíme následující tresty: trest domácího vězení (§ 60 TRZ), trest obecně prospěšných prací (§ 62 TRZ), peněţitý trest (§ 67 TRZ), trest zákazu pobytu (§ 75 TRZ), trest zákazu činnosti (§ 73 TRZ), trest zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce (§ 76 TRZ), trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (§ 70 TRZ), podmíněné odsouzení (§ 81 TRZ), podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem (§ 84 TRZ), jakoţ i upuštění od potrestání (§ 46 TRZ) a podmíněné upuštění od potrestání s dohledem (§ 48 TRZ). Podmíněné propuštění odsouzeného z výkonu trestu odnětí svobody (§ 88 TRZ), ať jiţ s dohledem (§ 89 TRZ) či bez dohledu, není v českém trestním právu chápáno jako alternativní trest, jedná se o pouhé zmírnění uloţeného a zčásti jiţ vykonaného trestu odnětí svobody.

3.4 Druhy trestních opatření u mladistvých Pokud jde o pachatele, který je mladistvým, za spáchané provinění mu lze uloţit jen sankce podle zvláštního zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeţe. Jde o výchovná opatření podle § 15 aţ 20 ZSM, ochranná opatření podle § 21 aţ 23 ZSM (ochranné léčení, zabezpečovací detence a zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty ukládané podle § 98 aţ 104 TRZ, ochranná výchova ukládaná podle § 22 a 23 ZSM) a trestní opatření podle § 24 aţ 33 ZSM. Podle § 24 odst. 2 ZSM pak trestní opatření uloţené podle ZSM v návaznosti na trestní zákoník musí vzhledem k okolnostem případu a osobě i poměrům mladistvého napomáhat k vytváření vhodných podmínek pro další vývoj 79

ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012, s. 717. ISBN 978-80-7400-428-5. 80 NOVOTNÝ, Oto, Marie VANDUCHOVÁ, Pavel ŠÁMAL a kolektiv. Trestní právo hmotné. 6. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010, s. 360-361. ISBN 978-80-7357-509-0.

38

mladistvého. Výkonem trestního opatření nesmí být poníţena lidská důstojnost. Ustanovení § 24 odst. 1 ZSM obsahuje taxativní výčet trestních opatření, která můţe soud pro mládeţ uloţit za spáchané provinění mladistvému. Jsou to: a) obecně prospěšné práce, b) peněţité opatření, c) peněţité opatření s podmíněným odkladem výkonu, d) propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, e) zákaz činnosti, f) vyhoštění, g) domácí vězení, h) zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce, i) odnětí svobody podmíněně odloţené na zkušební dobu (podmíněné odsouzení), j) odnětí svobody podmíněně odloţené na zkušební dobu s dohledem, k) odnětí svobody nepodmíněné. Mladistvému tedy nelze uloţit trestní opatření odpovídající trestům propadnutí majetku (§ 66 TRZ), zákazu pobytu (§ 75 TRZ), ztráty čestných titulů nebo vyznamenání (§ 78 TRZ) a ztráty vojenské hodnosti (§ 79 TRZ). Naopak jen mladistvému lze uloţit peněţité opatření s podmíněným odkladem výkonu (§ 28 aţ 30 ZSM), jehoţ ekvivalent trestní zákoník nezná.81 Účel opatření vůči mladistvému je definován v ustanovení §9 ZSM. Je jím především vytvoření podmínek pro sociální a duševní rozvoj mladistvého se zřetelem k jím dosaţenému stupni rozumového a mravního vývoje, osobním vlastnostem, k rodinné výchově a k prostředí mladistvého, z něhoţ pochází, zároveň jeho ochrana před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání provinění. Trestní opatření musí vzhledem k okolnostem případu a osobě i poměrům mladistvého napomáhat k vytváření vhodných podmínek pro jeho další vývoj (§24 odst. 2 ZSM). Proto je třeba při provádění úkonů řízení vţdy šetřit osobnosti zúčastněných mladistvých. Vţdy musí být přihlédnuto k jejich vyspělosti a věku postupovat tak, aby nedošlo k narušení jejich psychické a sociální rovnováhy, a jejich další vývoj byl tak co nejméně ohroţen.

81

ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012, s. 722-723. ISBN 978-80-7400-428-5.

39

4

Výkon trestu odnětí svobody

4.1 Vězeňská služba ČR Činnost VS je upravena zákonem č. 555/1992 Sb., o Vězeňské sluţbě a justiční stráţi České republiky. Dle §1 zákona č. 555/1992 Sb. je VS organizací, která zajišťuje výkon vazby, výkon zabezpečovací detence a výkon trestu odnětí svobody, dále zajišťuje ochranu pořádku a bezpečnosti při výkonu soudnictví a správě soudů a při činnosti státních zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti.

4.1.1 Úkoly vězeňské služby Úkoly VS jsou specifikovány v §2 zákona č. 555/1992 Sb. Podle nich VS: 

Spravuje a střeţí vazební věznice, věznice a ústavy pro výkon zabezpečovací detence, zároveň odpovídá za dodrţování zákonem stanovených podmínek výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody.



Střeţí, předvádí a eskortuje osoby ve výkonu vazby, ve výkonu zabezpečovací detence a ve výkonu trestu odnětí svobody.



Pomocí programů zacházení soustavně působí na osoby ve výkonu trestu odnětí svobody a obdobně i na některé skupiny osob ve výkonu vazby s cílem vytvořit předpoklady pro jejich řádný způsob ţivota po propuštění.



Provádí výzkum v oblasti penologie, jeho výsledky a vědecké poznatky vyuţívá při výkonu vazby a při výkonu trestu odnětí svobody.



Zajišťuje pořádek a bezpečnost v budovách soudů, státních zastupitelství a ministerstva a v jiných místech jejich činnosti, zajišťuje pořádek a bezpečnost při výkonu pravomoci soudů a státních zastupitelství.



Vytváří podmínky pro pracovní a jinou účelnou činnost osob ve výkonu vazby, ve výkonu zabezpečovací detence a ve výkonu trestu odnětí svobody.



Provozuje hospodářskou činnost, jejímţ cílem je zaměstnávání osob ve výkonu trestu odnětí svobody, případně i osob ve výkonu vazby.



Vede evidenci osob ve výkonu vazby, ve výkonu zabezpečovací detence a ve výkonu trestu odnětí svobody na území České republiky.

40



Plní úkoly, které pro ni vyplývají z vyhlášených ratifikovaných mezinárodních smluv.



Zabezpečuje vzdělávání příslušníků VS a občanských zaměstnanců VS, které provádí prostřednictvím Institutu vzdělávání, a vzdělávání osob ve výkonu vazby a ve výkonu trestu odnětí svobody, které provádí prostřednictvím Středních odborných učilišť, učilišť a odborných učilišť VS.



Poskytuje zdravotní péči ve svých zdravotnických zařízeních osobám ve výkonu vazby, osobám ve výkonu zabezpečovací detence a osobám ve výkonu trestu odnětí svobody, příslušníkům a občanským zaměstnancům VS. V případě potřeby zabezpečuje specializovanou zdravotní péči ve zdravotnických zařízeních mimo věznici.



Prošetřuje vlastními pověřenými orgány trestnou činnost příslušníků. Ve spolupráci s Policií České republiky se podílí na předcházení a odhalování trestné činnosti osob ve výkonu vazby, ve výkonu zabezpečovací detence a ve výkonu trestu odnětí svobody.

4.1.2 Členění a organizace vězeňské služby Vězeňská sluţba ČR se člení na vězeňskou stráţ, justiční stráţ a správní sluţbu, přičemţ dle § 3 zákona č. 555/1992 Sb.: Vězeňská stráž střeţí, předvádí a eskortuje osoby ve výkonu vazby, ve výkonu zabezpečovací detence a ve výkonu trestu odnětí svobody, střeţí také vazební věznice, věznice, ústavy pro výkon zabezpečovací detence a je-li povolána k plnění úkolů justiční stráţe, střeţí budovy soudů, státních zastupitelství a ministerstva. Při této činnosti a ve výše uvedených místech zajišťuje stanovený pořádek a kázeň. Justiční stráž zajišťuje pořádek a bezpečnost v budovách soudů, státních zastupitelství a ministerstva a v jiných místech jejich činnosti. Příslušníci zařazení ve vězeňské stráţi mohou být dočasně povoláni k plnění úkolů justiční stráţe jen v mimořádných případech a naopak, a to pouze se souhlasem generálního ředitele. Správní služba rozhoduje ve správním řízení podle zvláštních právních předpisů a zabezpečuje organizační, ekonomickou, vzdělávací, výchovnou, zdravotnickou a jinou odbornou činnost. Příslušníci zařazení do správní sluţby mohou být dočasně pověřeni plněním úkolů vězeňské stráţe, pokud vězeňská stráţ jí svěřené úkoly nemůţe vlastními silami plnit, a to se souhlasem ředitele věznice.

41

Základními články organizace VS ČR jsou:  Generální ředitelství VS ČR  Vazební věznice  Věznice  Účelová zařízení VS ČR, kterými se rozumí institut vzdělávání a zotavovny VS ČR Věznice a vazební věznice jsou zřizovány a rušeny ministrem spravedlnosti. V čele věznic a vazebních věznic stojí ředitelé, kteří jsou jmenováni ředitelem VS ČR. Ministr spravedlnosti jmenuje a odvolává generálního ředitele, prostřednictvím kterého řídí VS. Za činnost VS ČR odpovídá generální ředitel ministrovi. Generální ředitelství VS ČR řídí, organizuje a kontroluje činnost ostatních orgánů VS ČR.82 Podrobnější informace jsou uvedeny v přílohách této bakalářské práce č. 1, 2 ,3.

4.2 Diferenciace věznic Ustanovení §56 odst. 1 TRZ, podle něhoţ se nepodmíněný trest odnětí svobody vykonává diferencovaně ve věznici s dohledem, dozorem, ostrahou a zvýšenou ostrahou (viz. příloha bakalářské práce č.4 – rozloţení odsouzených v jednotlivých typech věznic). Členění věznic do čtyř typů představuje základní vnější diferenciaci výkonu trestu odnětí svobody. Na tu pak navazuje diferenciace vnitřní v podobě tří prostupných skupin vnitřní diferenciace (§ 39 ŘVTOS).83

4.2.1 Vnější diferenciace Cílem diferencovaného výkonu trestu odnětí svobody v jednotlivých typech věznic je, aby méně narušení odsouzení vykonávali trest odděleně od více narušených odsouzených a aby se v resocializační činnosti u odsouzených, u nichţ to vyţaduje vyšší stupeň nebo povaha jejich narušení, uplatňovaly účinnější nápravné a resocializační prostředky, metody a techniky, a to i podle kriminogenních deviací a jiných individuálních charakteristik osobnosti odsouzených. Obdobně diferencovaně se volí také formy a metody pracovní

82

ŠTĚRBA, Vladislav. Penologie. Praha: Armex Publishing s.r.o., 2007, s. 36. ISBN 978-80-86795-48-5. KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 24. ISBN 978-80-7357-706-3. 83

42

výchovy a kulturně výchovné práce, rozsah oprávnění samosprávy, stupeň vnější ostrahy a způsob zajištění bezpečnosti.84 O zařazení odsouzeného do konkrétního základního typu věznice rozhoduje vţdy soud. Toto rozhodnutí je obligatorní a neoddělitelnou součástí výroku rozsudku, kterým byl uloţen nepodmíněný trest odnětí svobody. Obdobně soud rozhoduje o zařazení odsouzeného do některého typu věznice podle § 56 odst. 2, 3 TRZ také v dalších případech: a) při ukládání nepodmíněného trestu odnětí svobody, pokud se pachatel, od jehoţ potrestání bylo podmíněně upuštěno s dohledem, neosvědčil, b) při nařízení výkonu podmíněně odloţeného trestu odnětí svobody včetně případu, ţe byl výkon tohoto trestu podmíněně odloţen s dohledem, c) při nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody za zmařený výkon trestu domácího vězení nebo jeho zbytku, d) při nařízení výkonu trestu odnětí svobody za nevykonaný trest obecně prospěšných prací nebo jeho zbytek, e) při nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody za nevykonaný peněţitý trest nebo jeho zbytek, f) při přeřazení mladistvého, který ve výkonu trestního opatření odnětí svobody dovršil 19. rok věku a soud rozhodl o jeho přeřazení z věznice pro mladistvé do věznice pro ostatní odsouzené. Soud naopak nerozhoduje o zařazení odsouzeného podle § 56 TRZ, pokud vyslovil, ţe podmíněně propuštěný z výkonu trestu odnětí svobody se neosvědčil. V tomto případě odsouzený pokračuje ve výkonu trestu odnětí svobody v tom typu věznice, do něhoţ byl zařazen (popř. přeřazen) před podmíněným propuštěním z výkonu tohoto trestu. Soud rozhoduje nejen o zařazení pachatele k výkonu trestu odnětí do jednotlivých typů věznic, ale také o přeřazování odsouzeného do jiného typu věznice. Návrh na takové přeřazení je v určitých případech povinen podat ředitel věznice a jinak ho můţe podat odsouzený, ředitel věznice nebo státní zástupce.85 Základními kritérii diferenciace věznic jsou způsob vnějšího střežení a zajištění bezpečnosti. Ve věznici s dohledem a věznici s dozorem nejsou pouţívány speciální stavebně technické prostředky (např. zdi, ploty s ostnatým drátem) ani ozbrojené stráţe k zabránění 84

ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s.r.o., 2012, s. 759. ISBN 978-80-7400-428-5. 85 ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012, s. 759. ISBN 978-80-7400-428-5.

43

útěku odsouzených. Kontrolu a dohled nad činností odsouzených vykonávají vychovatelé a ve věznici s dozorem dozorci. Naproti tomu ve věznici s ostrahou a věznici se zvýšenou ostrahou se pouţívají speciální stavebně-technické prostředky a pořádek zajišťují ozbrojené stráţe. Zajištění vnitřní bezpečnosti souvisí s otázkou moţnosti volného pohybu mimo věznici za účelem práce nebo volnočasových aktivit či průběhem návštěv.86 Trestní zákon stanoví směrnice pro rozhodnutí soudu o zařazení odsouzeného, které nejsou bezpodmínečně závazné (s výjimkou zařazení odsouzeného, kterému byl uloţen výjimečný trest). Opírá se v nich o tři kritéria, kterými jsou osoba pachatele (charakterizovaná buď penitenciární recidivou, nebo vyšším stupněm narušení), povaha a závažnost trestného činu, za který se trest odnětí svobody ukládá, a výměra trestu odnětí svobody, který má být vykonán. Do jiného typu věznice, neţ je uvedený ve směrnici, můţe soud zařadit odsouzeného, má-li se zřetelem na závaţnost trestného činu a stupeň a povahu narušení pachatele za to, ţe bude náprava v jiném typu věznice lépe zajištěna. Do věznice s dohledem a dozorem soud zpravidla nezařadí pachatele, kterému byl vedle trestu odnětí svobody uloţen trest vyhoštění, a pachatele, který se má na základě rozhodnutí soudu podrobit ochrannému léčení v ústavní formě.87 4.2.1.1 Věznice typu s dohledem „Věznice s dohledem (§51 ŘVTOS) představuje nejmírnější reţim výkonu trestu odnětí svobody a zachovává odsouzenému relativně nejvíce volnosti.“88 V prostorách věznice se odsouzení pohybují bez omezení. Pracují většinou na pracovištích mimo věznici. Dohled nad jejich pracovní činností vykonávají vychovatelé minimálně jedenkrát týdně. Poměrně široce jsou upraveny moţnosti volného pohybu mimo věznici v mimopracovní době. Ředitel věznice můţe volný pohyb mimo věznici povolit za účelem účasti na akcích kulturně výchovných, osvětových a sportovních, dále na bohosluţbách a k návštěvám zdravotnických, rehabilitačních a obdobných zařízení. Současně musí rozhodnout, zda budou odsouzení doprovázeni zaměstnancem VS. Z toho tedy vyplývá, 86

KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 25. ISBN 978-80-7357-706-3. 87

SOLNAŘ, Vladimír, Jaroslav FENYK, Dagmar CÍSAŘOVÁ a Marie VANDUCHOVÁ. Systém českého trestního práva: Tresty a ochranná opatření. Praha: Novatrix, s.r.o., 2009, s. 72. ISBN 978-80-254-4033-9. 88 ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012, s. 764. ISBN 978-80-7400-428-5.

44

ţe pobyt mimo věznici můţe být realizován i bez doprovodu. Návštěvy odsouzených se uskutečňují zpravidla bez dohledu zaměstnance Vězeňské sluţby. V souvislosti s návštěvou můţe ředitel věznice povolit odsouzenému jednou za 2 týdny dočasné opuštění věznice nejdéle na dobu 24 hodin.89 Zajišťování vnitřní bezpečnosti věznice s dohledem odráţí skutečnost, ţe do věznice s dohledem jsou zařazováni pachatelé typově nejméně závaţných trestných činů, za něţ zákon povaţuje přečiny spáchané z nedbalosti. Podle § 56 odst. 2 písm. a) TRZ lze tedy pachatele zařadit k výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody do věznice s dohledem, jen pokud mu byl uloţen trest za přečin spáchaný z nedbalosti, ale bez ohledu na to, v jaké výměře soud uloţil trest odnětí svobody, o jehoţ výkon jde. Přečiny jsou podle definice v § 14 odst. 2 TRZ všechny nedbalostní trestné činy a ty úmyslné trestné činy, na něţ trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby do 5 let. Proto do věznice s dohledem lze zařadit pachatele jakéhokoli trestného činu spáchaného z nedbalosti, ne však pachatele úmyslného přečinu ani pachatele zločinu. Jedná-li se o zařazení pachatele do věznice s dohledem k výkonu takového nepodmíněného trestu odnětí svobody, který byl uloţen jako trest úhrnný nebo souhrnný, musí být všechny sbíhající se přečiny spáchány z nedbalosti.90 Zároveň je věznice s dohledem určena pro pachatele nejméně narušené, kteří dosud nebyli ve výkonu trestu odnětí svobody buď vůbec, nebo pro úmyslný trestný čin. Překáţkou zařazení pachatele podle § 56 odst. 2 písm. a) tedy nebude předchozí výkon trestu odnětí svobody za trestný čin spáchaný z nedbalosti. Nejmírnější způsob výkonu trestu odnětí svobody přichází v úvahu také za předpokladu, ţe o případném předchozím odsouzení za úmyslný trestný čin s následným výkonem trestu odnětí svobody platí fikce neodsouzení, tedy po zahlazení takového odsouzení, coţ je upraveno v § 105 a 106 TRZ. Po vzniku této fikce ze zákona nebo po prominutí trestu rozhodnutím prezidenta o individuální nebo hromadné amnestii bylo zároveň stanoveno, ţe se odsouzení zahlazuje nebo ţe se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen (nebo vykonal-li pachatel předchozí trest, resp. trestní opatření odnětí svobody např. jako mladistvý).91 Byl-li v minulosti pachatel odsouzen jako mladistvý, musí soud z hlediska zařazení pachatele do příslušné věznice podle § 56 odst. 2 vyřešit jako předběţnou otázku, pokud 89

KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 25. ISBN 978-80-7357-706-3. 90 ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012, s. 764. ISBN 978-80-7400-428-5. 91 ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012, s. 764-765. ISBN 978-80-7400-428-5.

45

předchozí odsouzení pachatele jako mladistvého dosud nebylo zahlazeno ani o něm neplatí fikce neodsouzení, zda k němu lze přihlíţet. Pro splnění podmínky § 56 odst. 2 písm. a) TRZ (jedná se o pachatele, který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin), je rozhodující, ţe pachatel nevykonal ani zčásti trest odnětí svobody za úmyslný trestný čin před spácháním činu, pro který je mu nyní ukládán trest odnětí svobody, o jehoţ výkon jde. Není důleţité, zda pachatel vykonal trest odnětí svobody nebo jeho část po spáchání takového trestného činu, o němţ se nyní rozhoduje.92 4.2.1.2 Věznice typu s dozorem Pro věznici s dozorem (§ 52 ŘVTOS) je stanoven přísnější reţim. Pohyb odsouzených v prostorách věznice je zpravidla organizován a pod dohledem zaměstnance VS. Ředitel věznice ale můţe odsouzeným, u nichţ lze předpokládat, ţe toho nezneuţijí, povolit volný pohyb uvnitř věznice. Odsouzení pracují většinou na nestřeţených pracovištích mimo věznici, přičemţ dohled nad jejich činností je ve srovnání s věznicí s dohledem podstatně častější. Provádí ho zaměstnanec VS určený ředitelem věznice nejméně jedenkrát za hodinu. Volný pohyb mimo věznici můţe být ředitelem věznice povolen ve dvou případech, a to odsouzeným, u nichţ lze předpokládat, ţe toho nezneuţijí. První z nich je patrný z předchozího textu, a to v případě plnění pracovních úkolů. Dohled nad odsouzeným vykonává v takovém případě ředitelem pověřený zaměstnanec VS nejméně jedenkrát týdně. Druhým případem je návštěva zdravotnického, rehabilitačního a obdobného zařízení s doprovodem zaměstnance VS. V mimopracovní době je moţné organizovat pro odsouzené akce mimo věznici za účasti zaměstnance VS. Můţe se jednat o akce kulturněvýchovné, osvětové, sportovní, apod. Reţim návštěv je stejný jako ve věznici s dohledem. Také ve věznici s dozorem můţe ředitel věznice povolit odsouzenému v souvislosti s návštěvou dočasné opuštění věznice nejdéle na dobu 24 hodin, a to jednou za měsíc.93 Věznice s dozorem je pro pachatele druhým stupněm co do přísnosti reţimu výkonu trestu. Podle § 56 odst. 2 písm. b) je určena pro dvě skupiny pachatelů, jimţ byl uloţen nepodmíněný trest odnětí svobody, a to:  pro pachatele, kterým byl tento trest uloţen za přečin spáchaný z nedbalosti a kteří jiţ v minulosti byli ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin. Odsouzený musel skutečně vykonat alespoň část z nepodmíněného trestu odnětí svobody 92

ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012, s. 765. ISBN 978-80-7400-428-5. 93 KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 25-26. ISBN 978-80-7357-706-3.

46

uloţeného mu v minulosti za úmyslný trestný čin a k takovému odsouzení přihlíţet (tzn., nebylo zahlazeno, nevznikla fikce neodsouzení ze zákona ani nebyl trest zmírněn či prominut výslovně s tímto účinkem rozhodnutím prezidenta republiky o milosti nebo amnestii). Výkonem trestu odnětí svobody se rozumí i případy, v nichţ byl dříve uloţený trest domácího vězení, trest obecně prospěšných prací či peněţitý trest nebo jejich nevykonaný zbytek přeměněn v trest odnětí svobody, popř. byl-li nařízen výkon náhradního trestu odnětí svobody, nebo pokud byl nařízen výkon podmíněně odloţeného trestu odnětí svobody poté, co se pachatel ve zkušební době podmíněného odsouzení nebo podmíněného odsouzení s dohledem neosvědčil. Za výkon trestu odnětí svobody se povaţuje i započítání vazby do nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to i tehdy, pokud byl celý dřívější trest odnětí svobody vykonán započtenou vazbou.  pro pachatele, kterým byl uloţen tento trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřevyšující 5 let a kteří dosud nebyli ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin. V tomto případě se vyţaduje, aby byly splněny 3 kumulativně stanovené podmínky: 

nyní byl odsouzen za úmyslný trestný čin,



byl mu uloţen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře nepřevyšující 3 roky,



dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin.94

4.2.1.3 Věznice typu s ostrahou Věznice typu s ostrahou (§ 53 ŘVTOS) je třetím stupněm a tomu odpovídá i způsob zajišťování vnitřní bezpečnosti. Odsouzení se v prostorách věznice pohybují organizovaně a pod dohledem zaměstnance VS. Ředitel věznice můţe pouze výjimečně povolit volný pohyb při plnění pracovních povinností těm odsouzeným, u nichţ lze předpokládat, ţe toho nezneuţijí. Odsouzení pracují většinou uvnitř věznic nebo na střeţených pracovištích mimo věznici. Dohled nad pracovní činností provádí ředitelem věznice určený zaměstnanec VS nejméně jedenkrát za 45 minut. Akce mimo věznici za účasti zaměstnance VS je moţné organizovat jen pro odsouzené umístěné ve výstupním oddělení. Návštěvy odsouzených se uskutečňují zpravidla za dohledu zaměstnance VS. I ve věznici s ostrahou můţe být

94

ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012, s. 766-767. ISBN 978-80-7400-428-5.

47

odsouzenému ředitelem věznice povoleno opuštění věznice v souvislosti s návštěvou nejdéle na 24h jednou za dva měsíce.95 Věznice s ostrahou jako typ s přísnějším reţimem je určena pro závaţnější případy odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Situace, kdy soud zařadí pachatele pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, jsou vymezeny negativně. Do tohoto typu věznice soud zařadí pachatele vţdy, kdyţ nepřipadá v úvahu zařazení do některého z obou mírnějších typů věznic (s dohledem nebo s dozorem), ani kdyţ nejsou dány podmínky pro zařazení pachatele do nejpřísnějšího reţimu ve věznici se zvýšenou ostrahou. Z výše uvedeného je patrné, ţe ve věznici s ostrahou bude vykonávat uloţený nepodmíněný trest odnětí svobody pachatel, který byl nyní odsouzen: 

za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody nepřevyšujícímu 3 roky, jestliţe jiţ byl v minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin,



za úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody převyšujícímu 3 roky, bez ohledu na to, zda jiţ byl či nebyl v minulosti ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin,



za přečin spáchaný z nedbalosti, nebyl-li zařazen do věznice s dohledem nebo s dozorem.96

4.2.1.4 Věznice typu se zvýšenou ostrahou Nejpřísnějším typem věznic je věznice se zvýšenou ostrahou (§54 ŘVTOS). Tomu odpovídá nejen způsob vnějšího střeţení, ale i zajištění vnitřní bezpečnosti. Ta se vyznačuje velkou mírou kontroly a omezení odsouzených. V prostorách věznice se odsouzení pohybují organizovaně pouze pod dohledem příslušníka VS. Odsouzení pracují většinou na pracovištích uvnitř věznice nebo mohou vykonávat vhodnou práci přímo v celách. Mimo věznici mohou být zaměstnáni pouze odsouzení, u nichţ lze předpokládat, ţe toho nezneuţijí. Dohled nad pracovní činností odsouzených provádí ředitelem věznice určený zaměstnanec VS nejméně jedenkrát za 30 minut. Odsouzeným se nepovoluje volný pohyb ve věznici ani při plnění pracovních úkolů. Návštěvy odsouzených se uskutečňují zpravidla ze dohledu příslušníka VS.97 95

KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 26. ISBN 978-80-7357-706-3. 96 ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012, s. 768. ISBN 978-80-7400-428-5. 97 KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 26. ISBN 978-80-7357-706-3.

48

Nejtěţší typ věznice je určen pro nejzávaţnější případy výkonu trestu odnětí svobody. Do věznice se zvýšenou ostrahou soud zařadí pachatele v některém z těchto případů: 

byl-li pachateli uloţen výjimečný trest odnětí svobody, a to jak ve výměře nad 20 aţ do 30 let, tak na doţivotí,



byl-li mu uloţen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny,



byl-li mu uloţen za zvlášť závaţný zločin trest odnětí svobody ve výměře nejméně 8 let,



byl-li mu uloţen trest odnětí svobody za úmyslný trestný čin a v posledních 5 letech uprchl z vazby nebo z výkonu trestu. Tyto případy jsou stanoveny alternativně, proto postačí, splňuje-li pachatel podmínky

alespoň jedné z alternativ. Z uvedeného taxativního výčtu je zřejmé, ţe do věznice se zvýšenou ostrahou je moţné zařadit jen pachatele úmyslného trestného činu i tehdy, kdyby jím byl pouze jediný z více sbíhajících se trestných činů.98

4.2.1.5 Výkon trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody Zvláštní skupinou odsouzených jsou mladiství. Mladistvým se dle § 2 písm. d) ZSM rozumí ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý a nepřekročil osmnáctý rok věku. Pro účely výkonu uloţeného nepodmíněného odnětí svobody, však dochází ze zákona k prodlouţení věku mladistvého o jeden rok. Výkon trestního opatření nepodmíněného odnětí svobody mladistvých probíhá dle § 5 odst. 3 ZVTOS odděleně od ostatních odsouzených ve věznicích či zvláštních odděleních pro mladistvé s uplatňováním vnitřní diferenciace, a to i v době, kdy dovršili v průběhu výkonu trestního opatření devatenáctý rok věku. §79 ZSM umoţňuje soudu pro mládeţ rozhodnout, ţe mladistvý, který dovršil ve výkonu odnětí svobody devatenáctý rok věku, se přeřazuje do věznice pro ostatní odsouzené. Poţadavek na oddělený VTOS dospělých a mladistvých odsouzených je dán potřebou zohlednit věkové zvláštnosti a potřeby mladistvých a zároveň eliminovat negativní vliv, který by dospělí odsouzení mohli na mladistvé mít.99 Zřízení zvláštních věznic, resp. zvláštních oddělení pro mladistvé je projevem specifického přístupu k mladistvým v oblasti výkonu trestního opatření nepodmíněného 98

ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012, s. 769. ISBN 978-80-7400-428-5. 99 KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 21. ISBN 978-80-7357-706-3.

49

odnětí svobody. Výše uvedený postup je v souladu s mezinárodními úmluvami a doporučeními. Ve věznicích pro mladistvé se neuplatňuje vnější diferenciace do čtyř základních typů podle způsobu vnějšího střeţení a zajištění bezpečnosti. Představuje zvláštní typ kritérií jiţ nediferencovaný, důraz je kladen na diferenciaci vnitřní. Dle ustanovení § 49 odst. 2 ŘVTOS je vnější bezpečnost je zajištěna speciálně stavebně-technickými prostředky a ozbrojenými stráţemi k zabránění útěku odsouzených. Zajištění vnitřní bezpečnosti je pak upraveno v § 55 ŘVTOS. V prostorách věznice se odsouzení pohybují organizovaně pod dohledem zaměstnance VS. Pracují zpravidla na pracovištích uvnitř věznice. Odsouzení, u nichţ lze předpokládat, ţe toho nezneuţijí, mohou být zaměstnáni na nestřeţených pracovištích mimo věznici. Dohled nad pracovní činností odsouzených provádí ředitelem věznice určený zaměstnanec VS nejméně jedenkrát za 30 minut. Pro odsouzené lze organizovat akce mimo věznici, přičemţ se jich vţdy účastní zaměstnanec VS. Návštěvy odsouzených jsou uskutečňovány zpravidla za dohledu zaměstnance VS. Z tohoto ustanovení je patrné, ţe je vůči mladistvým uplatňován přísný reţim, prakticky na úrovni věznice s ostrahou aţ se zvýšenou ostrahou. Dle § 86 odst. 3 ŘVTOS můţe ředitel věznice povolit dočasné opuštění věznice v souvislosti s návštěvou na dobu nejdéle 24h. Četnost tohoto povolení není omezena.100 V systému trestních opatření zaujímá nepodmíněné odnětí svobody postavení ultima ratio, tedy krajního prostředku směřujícího k naplnění účelu trestních opatření i účelu ZSM. Tato zásada je promítnuta do ustanovení §31 odst. 2 ZSM, podle kterého můţe soud uloţit nepodmíněné odnětí svobody pouze tehdy, jestliţe by s ohledem na okolnosti případu, osobu mladistvého nebo předchozí pouţitá opatření uloţení jiného trestného opatření zjevně nepostačovalo k dosaţení účelu ZSM. Z toho vyplývá, ţe do věznice pro mladistvé jsou umísťováni zejména odsouzení s vyšší mírou narušení, kteří se dopustili provinění s vysokým stupněm společenské škodlivosti.101 Z toho vyplývá přísnost reţimu ve věznicích pro mladistvé.

4.2.2 Vnitřní diferenciace Prostupné skupiny vnitřní diferenciace tvoří ucelený systém pozitivní motivace odsouzených. Ve vnitřním řádu se stanoví podrobnější podmínky vnitřní diferenciace tak, aby 100

KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 27. ISBN 978-80-7357-706-3. 101 KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 28. ISBN 978-80-7357-706-3.

50

odsouzený mohl být během výkonu trestu na základě změn v přístupu, plnění programu zacházení, plnění povinností a chování a jednání v souladu, popř. nesouladu s vnitřním řádem postupně zařazován do jednotlivých skupin.102 O zařazení a o změně zařazení odsouzeného do prostupné skupiny vnitřní diferenciace rozhoduje ředitel věznice nebo jeho zástupce na základě doporučení odborných zaměstnanců, zpravidla při hodnocení programu zacházení.103 Věznice nabídne odsouzenému na základě komplexní zprávy výběr z alternativ programů, vycházejících z moţností věznice, které pro něj povaţuje za vhodné. Přitom nemusí jít o výběr celého programu, ale jeho částí. Výběr programu potvrdí odsouzený podpisem. Alternativy jsou voleny tak, aby v důsledku byly rovnocenné. Kombinace alternativ umoţňují sestavit programy v potřebné míře individualizované.104 Naplnění cíle programu zacházení jednotlivého odsouzeného se hodnotí pravidelně v termínech dle typu věznice: a) za měsíc ve věznici pro mladistvé, b) za dva měsíce ve věznici s dohledem a dozorem a ve výstupních odděleních věznic s ostrahou a se zvýšenou ostrahou, c) za tři měsíce ve věznici s ostrahou, d) za šest měsíců ve věznici se zvýšenou ostrahou.105 Při hodnocení se program zacházení aktualizuje v souladu s vývojem osobnosti odsouzeného a změnami v jeho chování a jednání. Hodnocení úspěšnosti plnění programu zacházení projednají zaměstnanci oddělení výkonu trestu (oddělení výkonu vazby a trestu) s odsouzeným. Odsouzený se na aktualizaci programu zacházení podílí.106 Konkrétní uplatnění prostupných skupin je uvedeno na příkladu věznice Heřmanice. Ta je určena pro výkon trestu odnětí svobody s ostrahou a s dozorem, přičemţ odsouzení

102

ČESKO. Vyhláška č. 345 ze dne 21.12.1999, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. In: Sbírka zákonů ČR. 1999, částka 110, § 39 odst. 9. 103 ČESKO. Vyhláška č. 345 ze dne 21.12.1999, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. In: Sbírka zákonů ČR. 1999, částka 110, § 39 odst. 10. 104 ČESKO. Vyhláška č. 345 ze dne 21.12.1999, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. In: Sbírka zákonů ČR. 1999, částka 110, § 36. 105 ČESKO. Vyhláška č. 345 ze dne 21.12.1999, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. In: Sbírka zákonů ČR. 1999, částka 110, § 38 odst. 2. 106 ČESKO. Vyhláška č. 345 ze dne 21.12.1999, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. In: Sbírka zákonů ČR. 1999, částka 110, § 38.

51

zařazení ve věznici s dozorem, jsou umísťováni do 1. a 2. prostupné skupiny a odsouzení zařazení do věznice s ostrahou, pak do všech 3 skupin. 4.2.2.1

I. prostupná skupina vnitřní diferenciace (I. PSVD) Do I. PSVD jsou zařazováni zpravidla prvotrestaní odsouzení s pozitivní výchovnou

prognózou. Dále sem mohou být přeřazeni odsouzení, kteří jsou ve výkonu trestu opakovaně, ale příkladným plněním svých povinností v II. PSVD si vytvořili k přeřazení podmínky. Odsouzení z I. PSVD jsou přednostně pracovně zařazováni s moţností vyuţít svou kvalifikaci nebo projít rekvalifikací. Programy zacházení jsou zde zaměřeny zejména na posilování vnitřní odolnosti a na vytváření podmínek k udrţení vhodného vnějšího zázemí. Odsouzeným, kteří byli zařazeni do pravidelných brigád, můţe být za účelem jejich provádění ředitelem věznice povolen volný pohyb uvnitř věznice. Odsouzený, který opakovaně neplní stanovený program zacházení nebo hrubým způsobem porušil vnitřní řád věznice, je na návrh odborné komise rozhodnutím ředitele věznice přeřazen do II. PSVD, v případě zvlášť závaţného porušení Vnitřního řádku věznice nebo spáchání trestného činu do III. PSVD. Zvýhodnění odsouzených spočívá zejména:  v moţnosti udělení volného pohybu uvnitř věznice při plnění pracovních úkolů, popř. zařazení do nestřeţeného pracoviště,  v charakteru pracovního zařazení (vyuţívání kvalifikace, znalostí a dovedností),  v rozsahu sledování televize, v častějším povolování návštěv bez zrakové a sluchové kontroly zaměstnanců VS, v podávání návrhů ředitele věznice na přeřazení do mírnějšího typu věznice nebo na podmíněná propuštění. Pohyb odsouzených mimo ubytovnu probíhá organizovaně pod dohledem pracovníků VS. V loţnicích nejsou odsouzení zamykáni, ubytovna se uzamyká. Do této skupiny vnitřní diferenciace rovněţ patří bezdrogová zóna, do níţ jsou umisťováni odsouzení, kteří nebyli a nejsou uţivateli či distributory omamných a psychotropních látek, abstinující odsouzení, kteří jiţ v minulosti měli s drogou zkušenosti, ale projevují motivaci k trvalé abstinenci.107

107

Vnitřní diferenciace. Vězeňská služba ČR [online]. 2009 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/veznice-hermanice-73/vykon-vezenstvi-307/vnitrni-diferenciace-3068

52

4.2.2.2

II. Prostupná skupina vnitřní diferenciace Do II. PSVD jsou zařazováni odsouzení, kteří jsou ve výkonu trestu opakovaně, a dále

ti, kteří neplnili podmínky pobytu v I. PSVD Programy zacházení jsou zde zaměřeny na získávání a upevňování standardních dovedností a návyků v oblasti kázně, pořádku a osobní hygieny a k hledání optimálního řešení svého uplatnění po ukončení výkonu trestu. Pracovní programy odsouzených z II. PSVD tvoří obvykle brigády, výjimečně jim k tomuto účelu můţe ředitel věznice povolit volný pohyb uvnitř věznice. V odůvodněných případech můţe být odsouzený z II. PSVD zaměstnán ve výrobní zóně věznice nebo zařazen do denní formy vzdělávání. Je-li odsouzenému z II. PSVD vyhodnoceno kladné plnění programu zacházení alespoň třikrát za sebou, můţe vychovatel ve spolupráci se speciálním pedagogem navrhnout odborné komisi jeho přeřazení do I. PSVD. Neplní-li odsouzený z II. PSVD podmínky programu zacházení, navrhne odborná komise řediteli věznice jeho přeřazení do III. PSVD. Do III. PSVD můţe být přeřazen i odsouzený z II. PSVD také tehdy, poruší-li závaţným způsobem vnitřní řád věznice nebo spáchá-li trestný čin. Volnočasové aktivity jsou realizovány v rámci pevně stanoveného časového rozvrhu dne. Pohyb odsouzených mimo ubytovnu probíhá organizovaně pod dohledem pracovníků VS. Na loţnicích nejsou odsouzení zamykáni, ubytovna se uzamyká.108 4.2.2.3

III. Prostupná skupina vnitřní diferenciace Oddělení je zřízeno v prostorách budovy výkonu kázeňských trestů. Odsouzení jsou

do III. PSVD zařazováni z důvodů neplnění stanovených programů zacházení, spáchání trestného činu či závaţného kázeňského přestupku nebo opakovaného porušování stanovené kázně a pořádku. Po dobu pobytu v III. PSVD je odsouzenému stanoven minimální program zacházení. Pobyt v III. PSVD je zpravidla šestiměsíční, poté odborná komise posoudí s přihlédnutím k návrhu vychovatele, jestli podá návrh řediteli věznice na přeřazení odsouzeného do oddělení standardního reţimu. Pokud odsouzený soustavně neplní minimální program zacházení, můţe odborná komise doporučit podání návrhu ředitele věznice na přeřazení odsouzeného do věznice se zvýšenou ostrahou. O návrhu ředitele věznice rozhoduje příslušný okresní soud.

108

Vnitřní diferenciace. Vězeňská služba ČR [online]. 2009 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/veznice-hermanice-73/vykon-vezenstvi-307/vnitrni-diferenciace-3068

53

Odsouzení z III. PSVD v rámci pracovního programu provádí úklid a práce pro potřeby věznice. Volnočasové aktivity mají omezeny na prostory oddělení (cely, vycházkový dvůr budovy oddělení výkonu kázeňských trestů), o účasti na kulturních a sportovních akcích je rozhodováno individuálně speciálním pedagogem. Odsouzení jsou na oddělení ubytováni v celách se základním sociálním vybavením.109

4.2.3

Diferenciační skupiny mladistvých K omezení negativních účinků izolace mladistvých od společnosti v důsledku výkonu

trestního opatření se u nich ve zvýšené míře uplatňují individuální způsoby zacházení. Zaměřují se na rozvíjení rozumové, emocionální a sociální zralosti mladistvých. Důraz je kladen především na přijetí osobní odpovědnosti za spáchané provinění, posilování samostatného řešení ţivotních situací, omezování a zvládání agresivních reakcí a nevhodného jednání. Vzdělávací a pracovní aktivity jsou zaměřeny na získání znalostí a dovedností, které usnadní zařazení mladistvého do zaměstnání po návratu do občanského ţivota. Mladiství jsou vedeni k takovým volnočasovým aktivitám, které odpovídají jejich vývojovým potřebám a zároveň nejsou v rozporu s běţnými společenskými zvyklostmi.110 Základní diferenciační skupiny se liší obsahem a způsobem zacházení odpovídajícím potřebám ţádoucí změny osobnosti mladistvého. Vzdělávání a vhodná forma sociálního výcviku je součástí programů zacházení s odsouzenými ve všech čtyřech základních diferenciačních skupinách.111 Na základě charakteristiky osobnosti a spáchaného provinění se ve věznicích pro mladistvé rozdělují odsouzení do čtyř základních diferenciačních skupin.  Do základní skupiny A se řadí odsouzení se základní charakteristikou osobnosti v normálu, u nichţ poruchy chování vyplývají z nevhodného sociálního prostředí, emocionální a sociální nevyzrálosti, popřípadě špatného zacházení.  Do základní skupiny B se řadí odsouzení s naznačeným disharmonickým vývojem osobnosti.

109

Vnitřní diferenciace. Vězeňská služba ČR [online]. 2009 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/veznice-hermanice-73/vykon-vezenstvi-307/vnitrni-diferenciace-3068. 110

ČESKO. Vyhláška č. 345 ze dne 21.12.1999, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. In: Sbírka zákonů ČR. 1999, částka 110, § 82. 111 ČESKO. Vyhláška č. 345 ze dne 21.12.1999, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. In: Sbírka zákonů ČR. 1999, částka 110, §85.

54

 Do základní skupiny C se řadí odsouzení s poruchami chování včetně poruch chování způsobených uţíváním návykových látek, kteří vyţadují specializovaný výkon trestního opatření.  Do základní skupiny D se řadí odsouzení s mentální retardací. O zařazení mladistvého odsouzeného do základní diferenciační skupiny rozhoduje ředitel věznice na základě doporučení odborných zaměstnanců.112 4.2.3.1 Prostupné skupiny vnitřní diferenciace mladistvých Prostupné skupiny vnitřní diferenciace tvoří ucelený systém pozitivní motivace mladistvých odsouzených. Ve vnitřním řádu jsou stanoveny podrobnější podmínky vnitřní diferenciace tak, aby odsouzený měl během výkonu trestního opatření moţnost být na základě posunu v přístupu, plnění programu zacházení, plnění povinností a chování a jednání v souladu či nesouladu s vnitřním řádem postupně zařazován do jednotlivých skupin.113 Základní skupiny vnitřní diferenciace mladistvých odsouzených se většinou člení na tři prostupné skupiny. Do těchto skupin jsou mladiství odsouzení zařazováni na základě svého chování, jednání, postojů ke spáchanému provinění a výkonu trestního opatření.  Do první prostupné skupiny jsou zařazováni odsouzení, kteří převáţně aktivně plní program zacházení i své další povinnosti a chovají se a jednají v souladu s vnitřním řádem.  Do druhé prostupné skupiny jsou zařazováni odsouzení s nevyjasněným a kolísavým postojem a přístupem k programu zacházení a svým povinnostem.  Do třetí prostupné skupiny jsou zařazováni odsouzení, kteří převáţně a)

program zacházení plní pasivně nebo jej odmítají,

b)

neplní své povinnosti,

c)

chovají se a jednají v rozporu s vnitřním řádem.114

O zařazení a změně zařazení mladistvého do jiné prostupné skupiny rozhoduje vedoucí oddělení výkonu trestu na návrh speciálního pedagoga, zpravidla při zpracování a hodnocení plnění programu zacházení s mladistvým odsouzeným.115

112

ČESKO. Vyhláška č. 345 ze dne 21.12.1999, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. In: Sbírka zákonů ČR. 1999, částka 110, §83. 113 ČESKO. Vyhláška č. 345 ze dne 21.12.1999, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. In: Sbírka zákonů ČR. 1999, částka 110, §85. 114 ČESKO. Vyhláška č. 345 ze dne 21.12.1999, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. In: Sbírka zákonů ČR. 1999, částka 110, § 84.

55

4.3 VTOS – průběh, práva a povinnosti odsouzených 4.3.1 Přijímání odsouzených do výkonu trestu Dle § 6 ZVTOS lze do výkonu trestu přijmout odsouzeného jen na základě písemného nařízení výkonu trestu vyhotoveného soudem. Nařízení výkonu trestu zašle předseda senátu příslušné věznici, jakmile se rozhodnutí, podle něhoţ se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stane vykonatelným. Je-li odsouzený na svobodě, vyzve ho předseda senátu k nástupu trestu. Při přijetí do věznice je nutné ověřit totoţnost odsouzeného, aby byla vyloučena záměna s jinou osobou. Následuje osobní prohlídka odsouzeného, a to osobou stejného pohlaví. Při přijetí do výkonu trestu musí být odsouzený prokazatelně seznámen se svými právy a povinnostmi podle tohoto zákona a řádu výkonu trestu a s vnitřním řádem věznice. Odsouzený je po nástupu do výkonu trestu ubytován v přijímacím oddělení věznice.116

4.3.2 Práva a povinnosti odsouzených Významným dokumentem, který je předlohou pro naši legislativní úpravu, ale i úpravu vězeňského systému, jsou Evropská vězeňská pravidla, kterým je pro jejich nepopíratelný význam věnována pozornost v úvodní části této podkapitoly. 4.3.2.1 Evropská vězeňská pravidla Evropská vězeňská pravidla byla vyhlášena rezolucí Rady Evropy poprvé v roce 1973, poté byla přepracována a v roce 1987 zavedena do nejširší platnosti ve všech zemích Evropské unie. EVP mají charakter pouhých doporučení, z čehoţ vyplývá, ţe jejich neplnění nemůţe být postihnuto ţádnými sankcemi. Představují tedy pouze předlohu pro vnitrostátní úpravy legislativy členských zemí. Účelem EVP je stanovení rozsahu minimálních zásad pro všechny oblasti vězeňské správy (především lidsky důstojné podmínky), podněcování vězeňské správy k rozvíjení politiky, stylu řízení a praxe zaloţených na zásadách účelu a spravedlnosti, podpora profesního postoje vězeňského personálu, který má odráţet sociální a morální stránky jejich 115

ČESKO. Vyhláška č. 345 ze dne 21.12.1999, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. In: Sbírka zákonů ČR. 1999, částka 110, § 84 odst.5. 116 KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 17-20. ISBN 978-80-7357-706-3.

56

práce, a vytváření podmínek pro zlepšení jejich výkonu ve prospěch společnosti, poskytování realistických základních kritérií, podle nichţ mohou vězeňské správy správně posuzovat jednání a měřit dosahovaný pokrok k vyšší úrovni.117 Základními principy těchto pravidel jsou: 1. Se všemi osobami zbavenými svobody bude zacházeno tak, aby byla respektována jejich lidská práva. 2. Osobám zbaveným svobody budou ponechána veškerá práva, která jim nebyla zákonně odňata uloţením výkonu trestu nebo vazby. 3. Omezení ukládaná osobám zbaveným svobody budou v nezbytně minimálním rozsahu a úměrná legitimnímu účelu, pro který byla uloţena. 4. Vězeňské podmínky, které porušují lidská práva vězňů, nelze ospravedlnit nedostatkem prostředků. 5. Ţivot ve vězení se musí co moţná nejvíce přibliţovat pozitivním aspektům ţivota na svobodě. 6. Výkon trestu bude zajišťován tak, aby umoţnil osobám zbaveným svobody jejich opětné začlenění do svobodné společnosti. 7. Je nutno podporovat spolupráci s externími sociálními sluţbami a co moţná nejvíce i zapojení občanských sdruţení do vězeňského ţivota. 8. Vězeňští pracovníci vykonávají důleţitou veřejnou sluţbu a jejich přijímání, zaškolení i pracovní podmínky jim musí umoţnit udrţování vysoké úrovně jejich péče o uvězněné osoby. 9. Ve všech věznicích musí probíhat pravidelné státní inspekce a nezávislé kontroly.118 EVP jsou rozčleněna do devíti částí. Obsahují přes 100 přesně definovaných pravidel, v nichţ jsou řešena všechna práva a povinnosti vězňů, povinnosti vězeňských správ jednotlivých zemí vůči vězňům, forma a frekvence státního dohledu nad výkonem trestu a dodrţování lidských práv vězňů. Jedna z částí řeší podmínky pro výkon trestu, mimo jiné konkrétní podmínky ubytování vězňů, jsou v ní uvedeny povinnosti, které jsou uloţeny vězeňským správám poskytovat vězněným osobám dostatečné oblečení, stravování, pravidelný a dostatečný styk

117

MEZNÍK, Jiří, Věra KALVODOVÁ a Josef KUCHTA. Základy penologie. Brno: Vydavatelství Masarykovy univezity v Brně, 1995, s. 25. ISBN 80-210-1248-X. 118

Evropská vězeňská pravidla: Doporuční Rec (2006) 2 Výboru ministrů členským státům Rady Evropy. České vězeňství: Příloha. 2006, roč. 2006, č. 01. ISSN 1213-9297.

57

s vnějším světem, náboţenskou a duchovní péči, úschovu majetku vězňů, pravidla vzdělávání, přemísťování a propouštění vězňů, aj. Další část je věnována zdravotní péči, následující pořádku a jeho dodržování. Tato část se věnuje i disciplíně a trestům. Vyplývá z ní mimo jiné, ţe je nutné dodrţovat disciplínu a pořádek v zájmu bezpečného výkonu trestu i vazby. Značná část EVP je věnována personálu věznice, jeho výběru, řízení, výcviku a školení. V dalších částech jsou obsaţena pravidla týkající se inspekce a kontroly, postavení neodsouzených vězňů. Osmá část se věnuje problematice cílů režimu pro odsouzené vězně. Z obsahu této části vyplývá důleţitá zásada: „uvěznění je v důsledku odnětí svobody trestem samo o sobě a reţim pro odsouzené vězně tudíţ nesmí ještě zhoršovat utrpení, které je dáno samotnou podstatou uvěznění“.119 EVP jsou zaloţena na vysokých morálních hodnotách, integrují obecné lidské hodnoty, lidskou důstojnost, etické, sociální cíle. Vycházejí z humanistických evropských tradic. EVP se stala respektovanou evropskou normou a metodickým prvkem při vytváření vězeňských systémů členských zemí Evropské unie.120 Česká republika po této stránce jiţ dosáhla úrovně poţadované EVP, v praxi se však potýká s problémy kapacity a nedostatečného technického vybavení věznic. 4.3.2.2 Práva odsouzených Jak je jiţ výše uvedeno, jednou ze zásad trestání je zásada humanity sankcí, ta se promítá i do výkonu trestů (LZPS - článek 7 - nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo poniţujícímu zacházení nebo trestu; ustanovení § 23 odst. 2 trestního zákona - výkonem trestu nesmí být poníţena lidská důstojnost). Společnost má zájem na tom, aby se pachatel trestného činu napravil a po skončení výkonu trestu vedl řádný ţivot, proto se snaţí podle svých moţností zajistit pachateli optimální podmínky, aby uloţený trest splnil svůj účel. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody se zabývá právy odsouzených v § 14-27. Důleţitým dokumentem je vnitřní řád věznice. § 14 říká, ţe pro kaţdou věznici stanoví její ředitel se souhlasem Generálního ředitelství VS vnitřní řád věznice, v němţ 119

Evropská vězeňská pravidla: Doporuční Rec (2006) 2 Výboru ministrů členským státům Rady Evropy. České vězeňství: Příloha. 2006, roč. 2006, č. 01. ISSN 1213-9297. 120 MEZNÍK, Jiří, Věra KALVODOVÁ a Josef KUCHTA. Základy penologie. Brno: Vydavatelství Masarykovy univezity v Brně, 1995, s. 27. ISBN 80-210-1248-X.

58

stanoví denní rozvrh chodu věznice, činnosti odsouzených a jejich podíl na řešení otázek souvisejících se ţivotem ve věznici. Vnitřní řád obsahuje krom denního rozvrhu i druh a obsah povinných a dobrovolných činností pro jednotlivé skupiny.121 Dle § 15 přísluší odsouzeným ve výkonu trestu stejná práva, coţ je projevem zásady rovného přístupu k odsouzeným a zárukou nestrannosti. Práva jsou poskytována odsouzeným ve všech typech věznic ve stejném rozsahu, jednotlivé typy věznic se tedy odlišují jen způsobem vnitřního a vnějšího střeţení a zajištěním bezpečnosti, rozsah práv a povinností je stejný. Z dalších ustanovení (§16-26) vyplývá:  S odsouzenými musí jednat takovým způsobem, aby bylo zachováno jejich zdraví.  Odsouzený má právo na to, aby mu byla poskytována pravidelná strava v takovém sloţení a hodnotách, které odpovídají poţadavku udrţení jeho zdraví, věku a obtíţnosti vykonávané práce.  Odsouzený má nárok na lůţko, prostor pro uloţení osobních věcí a na odívání, které odpovídá klimatickým podmínkám a dostatečně chrání zdraví odsouzeného.  Musí mu být denně zabezpečena osmihodinová doba ke spánku, dále potřebná doba k osobní hygieně, úklidu, stravování, přiměřené osobní volno a nejméně jednohodinová vycházka.  Odsouzenému, který není zařazen do práce, poskytuje věznice sociální kapesné (pokud neodmítl práci bez závaţného důvodu).  Odsouzený má právo přijímat a na svůj náklad odesílat písemná sdělení bez omezení. Vězeňská sluţba je však oprávněna korespondenci kontrolovat, seznámit se s jejím obsahem a v případě nutnosti i předat orgánu činnému v trestním řízení. Kontrola určitého druhu korespondence, např. mezi odsouzeným a jeho advokátem zmocněným odsouzeného zastupovat, je nepřípustná, odsouzenému se doručuje neprodleně.  V odůvodněných případech se odsouzenému umoţní pouţití telefonu ke kontaktu s osobou blízkou, z jiného závaţného důvodu i ke kontaktu s jinou osobou neţ osobou blízkou, a to na jeho náklady.  Co se týče návštěv, má odsouzený právo přijímat v čase určeném ředitelem věznice návštěvy blízkých osob na dobu celkem aţ tři hodiny během jednoho kalendářního měsíce, a to v maximálním počtu 4 osob včetně nezletilých dětí. Vnitřní řád věznice 121

KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 42. ISBN 978-80-7357-706-3.

59

můţe určit i vyšší počty. V zájmu nápravy odsouzeného nebo jiných závaţných důvodů je moţné odsouzenému povolit návštěvu i jiných neţ blízkých osob. Ředitel můţe v souvislosti s návštěvou povolit i opuštění věznice, pokud tím nebude ohroţen výkon trestu.  Odsouzenému se zajišťuje právo na poskytování duchovních a dalších obdobných sluţeb sledující humanitární cíle. Věznice umoţňuje konat společné náboţenské obřady odsouzených v době pracovního klidu, účast na nich je dobrovolná. Míru poskytování duchovních sluţeb oznamuje věznice ve vnitřním řádu věznice.  K uspokojení svých kulturních potřeb má odsouzený právo objednat si na svůj náklad knihy, denní tisk, časopisy. Můţe si bezplatně půjčovat publikace z vězeňské knihovny, má téţ moţnost půjčit si a hrát společenské hry, které jsou ve věznici k dispozici.  Odsouzený má právo nakupovat si v prodejně věznice potraviny a věci osobní potřeby, případně věci pro zájmovou a vzdělávací činnost nebo k realizaci programu zacházení.  Dvakrát ročně zpravidla u příleţitosti narozenin a vánočních svátků má odsouzený právo přijmout baliček s potravinami a věcmi osobní potřeby do hmotnosti 5 kg. Stejně jako korespondence i balíčky podléhají kontrole Vězeňské sluţby.  Pokud byly odsouzenému do věznice zaslány peníze, převedou se na jeho účet zřízený a vedený věznicí a odsouzený se o tom vyrozumí.  Odsouzený můţe k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů podávat stíţnosti a ţádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení.  Odsouzený má právo na poskytování právní pomoci advokátem. Po dobu výkonu trestu jsou odsouzení omezeni v některých právech a svobodách., jejichţ výkon by byl v rozporu s účelem výkonu trestu, nebo která nemohou být vzhledem k výkonu trestu uplatněna.122 V § 27 je uvedeno, ţe výkonem trestu jsou omezena práva a svobody na nedotknutelnost osoby odsouzeného a jejího soukromí, svobodu pohybu a pobytu, zachování listovního tajemství a tajemství jiných písemností, záznamů a zpráv, dále právo svobodné volby povolání. Po dobu výkonu trestu nepřísluší odsouzenému právo na stávku, výkon práva sdruţovat se ve spolcích, společnostech a jiných sdruţeních, zakládat odborové organizace, 122

KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 43. ISBN 978-80-7357-706-3.

60

ani se v nich sdruţovat, právo podnikat, právo svobodné volby lékaře. Nesmí zakládat politické strany nebo hnutí, nemůţe vykonávat volené a jiné veřejné funkce. 4.3.2.3

Povinnosti odsouzených Zákon vyţaduje po odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody dodrţování řady

povinností. Výčet základních povinností obsahuje §28-36 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Základní povinnosti vyjmenovává zákon v ustanovení § 28:  V obecné rovině: dodrţovat stanovený pořádek a kázeň, plnit pokyny a příkazy zaměstnanců Vězeňské sluţby, pracovat, pokud je vězni přidělena práce, plnit úkoly vyplývající z plnění programu zacházení, šetrně zacházet se svěřenými věcmi, nepoškozovat cizí majetek, dodrţovat zásady slušného jednání s osobami, s nimiţ přichází do styku, a samozřejmě dodrţovat povinnosti vyplývající z vnitřního řádu věznice, v souvislosti s výkonem práce dodrţovat také veškerá opatření a pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a poţární ochrany.  Další povinnosti, které slouţí k zajištění bezpečnosti a pořádku ve věznici, a jsou jiţ konkretizované, jsou povinnost podrobit se osobní prohlídce, dále umoţnit zaměstnancům Vězeňské sluţby zkontrolování osobních věcí. Tato opatření se provádějí zejména při přijetí odsouzeného do věznice, před započetím a po ukončení návštěvy, aby se zabránilo pronášení věcí ohroţujících výkon trestu do prostor věznice nebo v případě důvodného podezření, ţe u sebe odsouzený uchovává zakázanou věc.  Mezi další povinnosti, které mají souvislost se zdravotní péčí, prevencí šíření chorob a hygienickými opatřeními, patří povinnosti podrobit se lékařským prohlídkám, očkování, neprodleně ohlásit úraz, onemocnění nebo okolnosti, které mohou vést k ohroţení bezpečnosti jeho samého, spoluodsouzených nebo věznice, podrobit se opatřením nezbytným k zamezení výroby, drţení nebo zneuţívání omamných a psychotropních látek a jedů ve věznici a povinnost dodrţovat hygienu.  Dále je odsouzený povinen strpět úkony související s jeho identifikací, oznámit neprodleně skutečnost, ţe se stal poţivatelem důchodu, výsluhového příspěvku, příspěvku za sluţbu, nebo má-li příjem podléhající dani z příjmu. Má-li vězeň jakékoliv věci, jejichţ drţení s ohledem na jejich cenu, mnoţství nebo způsob pouţívání je zakázané nebo by mohlo být v rozporu s účelem výkonu trestu, je povinen je odevzdat do úschovy věznice. Odsouzený je povinen uhradit náklady zdravotní péče provedené v zájmu zachování nebo zlepšení jeho zdravotního stavu,

61

které jsou nad rámec péče hrazené z veřejného zdravotního pojištění nebo ze státního rozpočtu. V ustanovení § 28 odst. 3 jsou uvedeny zákazy odsouzeným. Vězňům je tak zakázáno navazovat styky s osobami v rozporu s tímto zákonem, vyrábět, přechovávat nebo poţívat alkohol nebo jiné návykové látky nebo vyrábět a přechovávat předměty, které by mohly vést k ohroţení bezpečnosti osob a majetku, nebo by mohly být pouţity k útěku, ohroţení zdraví nebo jiným způsobem narušovat pořádek Mezi další zákazy patří přechovávání a rozšiřování tiskovin nebo jiných materiálů, které by negativně působily na odsouzeného nebo jeho spoluvězně (př. propagace národnostní, etnické, rasové, náboţenské nebo sociální nesnášenlivosti, fašismus, násilí a hrubost, popis výroby návykových látek, zbraní apod.). Vězni nesmí hrát hry o peníze, věci, sluţby nebo jiné úkony. Nesmí nechat tetovat sebe ani tetovat jinou osobu, předstírat poruchy zdraví nebo se úmyslně poškozovat, nesmí bez souhlasu VS prodávat, směňovat a darovat věci, které mají u sebe v drţení. Dle názoru autorky bakalářské práce je hlavní myšlenkou těchto zákazů a omezení snaha zabránit vzájemné manipulaci vězňů, šikaně, konfliktům mezi vězni, „obchodování“ s cigaretami, návykovými látkami a alkoholem. Dle §29 jsou odsouzení povinni pracovat, pokud jsou práce způsobilí. Práce je jim přidělována s ohledem na jejich zdravotní způsobilost, s přihlédnutím k jejich odborným znalostem a dovednostem. Za práci dostávají odměnu (výše odměny je stanovena nařízením vlády č. 365/1999 Sb.), která je následně rozdělena, po odečtení eventuálních sráţek, které jsou odsouzenému soudem nařízeny, na kapesné a úloţné. Věznice vytvářejí podmínky pro zaměstnávání odsouzených buď v rámci svého provozu, nebo smluvně u jiných subjektů (tyto subjekty pak poskytují věznicím za práci odsouzených dohodnuté plnění). Zaměstnání vězně u jiného subjektu je podmíněno jeho předchozím písemným souhlasem, pokud se nejedná o zaměstnání Českou republikou, krajem, obcí apod. Tradiční metodou resocializace je vzdělávání. Ve věznici jsou vytvářeny podmínky k tomu, aby odsouzení mohli získat, popř. zvyšovat svoji pracovní kvalifikaci. Odsouzeným, u nichţ jsou pro to předpoklady, se umoţní, aby získali vzdělání základní nebo střední, popř. se zúčastnili dalších forem vzdělávání. Pokud jsou zařazeni do denní formy studia, jsou pro účely tohoto zákona posuzováni jako odsouzení zařazení do práce. Důleţitou povinností odsouzených je hradit náklady výkonu trestu. Rozumí se jimi náklady spojené s pobytem odsouzeného ve věznici, zejména náklady na ubytování, stravování, vystrojování. Výše sráţky k úhradě nákladů výkonu trestů činí dle §3 vyhlášky 62

Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb. 40% čisté odměny, nejvýše však 1500,-Kč měsíčně. Není-li moţné tyto náhrady srazit z odměny za práci, je věznice oprávněna k jejich úhradě pouţít peněţní prostředky, které má vězeň ve věznici uloţeny. Povinnosti hradit náklady výkonu trestu je zproštěn ten, který nebyl nezaviněně zařazen do práce a neměl v období kalendářního měsíce jiný příjem nebo jinou hotovost, nedovršil 18. rok věku, po dobu poskytování ústavní či nemocniční péče, po dobu zařazení do vzdělávacího nebo terapeutického programu, po dobu přerušení výkonu trestu, po dobu účasti na soudním jednání v postavení svědka nebo poškozeného, po dobu dočasného předání do ciziny, či je-li na útěku. Odsouzený je také povinen nahradit zvýšené náklady nebo střeţení a náklady na dopravu a předvedení do zdravotnického zařízení, pokud si úmyslně způsobil nebo jinému úmyslně umoţnil způsobit újmu na zdraví, opakovaně se dopustil porušování léčebného reţimu, zneuţil zdravotní péče předstíráním poruchy zdraví nebo se z vlastního rozhodnutí nepodrobil lékařskému zákroku, k němuţ dal předchozí souhlas. 4.3.2.4 Práva a povinnosti mladistvých odsouzených Práva a povinnosti mladistvých odsouzených jsou uvedena v §60-65 zákona č. 169/1999 Sb. Dle ustanovení § 61 ZVTOS se při výkonu trestu odsouzeného, který nedovršil 18. rok věku, věznice zaměří hlavně na jeho výchovu a zabezpečení jeho přípravy na budoucí povolání. Při určení obsahu programu zacházení s mladistvým se vţdy sleduje zabezpečení jeho pracovní kvalifikace a samostatný způsob ţivota. Pro mladistvého je účast na stanovené formě vzdělávání a jiných určených aktivitách programu zacházení povinná. Po dobu výuky se mladistvý nezařazuje do práce a jeho vzdělávání se uskutečňuje formou denního studia. Mladistvý má právo přijímat návštěvy na dobu 5 hodin během jednoho kalendářního měsíce (§ 61 ZVTOS). Má právo čtyřikrát ročně přijmout balíček s potravinami a věcmi osobní potřeby do hmotnosti 5 kg (§ 62 ZVTOS). Odměny u mladistvých jsou podobné jako u dospělých, jsou jimi pochvala, mimořádné zvýšení doby trvání návštěv během jednoho kalendářního měsíce aţ na 8 hodin, povolení jednorázového nákupu potravin a věcí osobní potřeby mladistvému, který jinak tyto nákupy nemůţe provádět, zvýšení kapesného nejvýše o 1/3 aţ na dobu 3 kalendářních měsíců, věcná nebo peněţitá odměna aţ do výše 1 000,- Kč, mimořádné povolení balíčku, rozšíření osobního volna na sportovní, kulturní nebo jiné zájmové aktivity aţ na dobu 1 měsíce, povolení opustit věznici aţ na 24 hodin v souvislosti s návštěvou nebo s programem zacházení s mladistvým, přerušení výkonu trestu (§ 63 ZVTOS). 63

Kázeňské tresty ukládané mladistvým jsou taktéţ obdobné trestům dospělých. Za kázeňský přestupek lze mladistvému uloţit jen některý z těchto kázeňských trestů: důtku, sníţení kapesného nejvýše o 1/3 aţ na dobu 2 kalendářních měsíců, zákaz přijetí jednoho balíčku v kalendářním roce, propadnutí věci, umístění do uzavřeného oddělení aţ na 14 dnů, s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení s mladistvými, celodenní umístění do uzavřeného oddělení aţ na 10 dnů, umístění do samovazby aţ na 10 dnů, odnětí výhod vyplývajících z předchozí kázeňské odměny (§ 61 ZVTOS).

4.3.3 Zacházení s odsouzenými Problematika zacházení s odsouzenými je upravena v §40 zákona č. 169/1999 Sb. V průběhu výkonu trestu se odsouzený musí podrobit vnitřnímu řádu věznice. K tomu, aby byl dosaţen účel výkonu trestu, stanoví věznice pro kaţdého odsouzeného program zacházení. Program zacházení představuje stěţejní prostředek pozitivního působení na odsouzeného. Jeho cílem je pozitivně ovlivňovat chování a jednání odsouzeného, minimalizovat negativní účinky uvěznění a napomáhání odsouzenému k návratu do společnosti. Výchovné působení je v něm propojeno s přípravou na návrat do ţivota na svobodě.123 Program zacházení je zpracováván na základě komplexní zprávy o odsouzeném s ohledem na délku trestu, charakteristiku osobnosti a příčiny trestné činnosti. Tato zpráva shrnuje výsledky psychologického, pedagogického, popř. lékařského posouzení. V případě, ţe u odsouzeného přichází v úvahu více variant programu zacházení, umoţní se mu výběr. V programu je jasně formulován cíl, popř. více cílů, jehoţ má být realizací tohoto programu dosaţeno (např. získání určité pracovní kvalifikace zvyšující šanci na získání zaměstnání po propuštění na svobodu). V návaznosti na cíl jsou stanoveny metody zacházení. Program zacházení také stanovuje způsob a četnost hodnocení naplnění cíle tohoto programu. Další součástí programu jsou výslovně uvedené způsoby zacházení s odsouzenými, účast na pracovní terapii, vzdělávání nebo jiné náhradní činnosti směřující k vytvoření předpokladů pro jeho samostatný způsob ţivota.124 Pokud odsouzený svým chováním a jednáním nebo příkladným činem projevuje odpovědný přístup k plnění povinností a spolupracuje při naplňování účelu výkonu trestu, lze mu udělit odměnu. Odměnou je pochvala, mimořádné zvýšení doby návštěv během jednoho kalendářního měsíce aţ na 5 hodin, povolení jednorázového nákupu potravin a věcí osobní 123

KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 132. ISBN 978-80-7357-706-3. 124 KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 135-136. ISBN 978-80-7357-706-3.

64

potřeby odsouzenému, který tyto nákupy jinak provádět nemůţe, zvýšení kapesného nejvýše o 1/3 aţ na dobu 3 kalendářních měsíců, věcná nebo peněţitá odměna aţ do výše 1000,-Kč, povolení opustit věznici aţ na 24h v souvislosti s návštěvou nebo s programem zacházení, přerušení výkonu trestu. V případě, ţe však odsouzený provede kázeňský přestupek (zaviněné porušení zákonem stanovené nebo na jeho základě uloţené povinnosti, pořádku nebo kázně během výkonu trestu), lze mu uloţit kázeňský trest. Kázeňskými tresty jsou důtka, sníţení kapesného nejvýše o 1/3 aţ na dobu 3 kalendářních měsíců, zákaz přijetí jednoho balíčku v kalendářním roce, pokuta aţ do výše 1000,-Kč, propadnutí věci, umístění do uzavřeného prostředí aţ na 28 dnů, s výjimkou doby stanovené k plnění určených úkolů programu zacházení nebo aţ na 20 dnů celodenně, odnětí výhod z předchozí kázeňské odměny. Dle §51 je kázeňská pravomoc nad odsouzenými vykonávána generálním ředitelem Vězeňské sluţby a řediteli věznic.

4.3.4 Propuštění z VTOS Dle §73 zákona č. 169/1999 Sb. je odsouzený propuštěn z výkonu trestu, pokud  uplynula doba trestu stanovená v pravomocném a vykonatelném rozhodnutí soudu a Vězeňské sluţbě nebylo doručeno nařízení soudu k výkonu dalšího trestu,  věznice obdrţela písemný příkaz, aby odsouzený byl propuštěn na svobodu, vydaný soudem na základě jeho rozhodnutí o podmíněném propuštění z VTOS, o přerušení VTOS nebo o upuštění od zbytku VTOS,  propuštění nařídil státní zástupce při výkonu dozoru nad výkonem trestu v případě, ţe je osoba drţena ve VTOS nezákonně,  propuštění rozhodl prezident republiky při udělování milosti nebo ministr při výkonu svých oprávnění podle trestního řádu.125 Přiměřenou dobu před očekávaným skončením VTOS jsou odsouzení, kterým byl uloţen trest na dobu delší neţ 3 roky, a odsouzení, jimţ je třeba pomáhat při vytváření příznivých podmínek pro samostatný způsob ţivota, umísťováni do výstupního oddělení. Programy zacházení s odsouzenými zařazenými do výstupního oddělení jsou zaměřeny na jejich přípravu pro samostatný způsob ţivota. Jedná se o komplexní přípravu vězně na propuštění poskytováním informací o změnách, které za dobu jeho věznění nastaly

125

KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 205-207. ISBN 978-80-7357-706-3.

65

v mimovězeňské realitě, a také praktickým doplněním některých ţivotně důleţitých dovedností.126

4.3.4.1 Probační činnost, parole Pojem probace pochází z latinského probere – zkoušet, ověřovat, dohlíţet. Definici pojmu probace najdeme v zákoně č. 257/2000 Sb. o probační a mediační sluţbě (dále PMS). Probací se podle něj rozumí: „organizování a vykonávání dohledu nad obviněným, kontrola výkonu trestů nespojených s odnětím svobody, včetně uloţených povinností a omezení, sledování chování odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, dále individuální pomoc obviněnému a působení na něj, aby vedl řádný ţivot, vyhověl soudem nebo státním zástupcem uloţeným podmínkám, a tím došlo k obnově narušených právních i společenských vztahů.“ Z výše uvedeného vyplývá, ţe hlavními probačními činnostmi jsou zajištění výkonu a organizace dohledu probačního úředníka u uloţených alternativních trestů a opatření (podmíněný trest spojený s dohledem, trest obecně prospěšných prací, podmíněné propuštění z VTOS spojené s dohledem, trest zákazu vstupu na sportovní a jiné společenské akce, propouštění z ochranného léčení rovněţ spojené s dohledem).127 Dohledem se rozumí pravidelný osobní kontakt pachatele s probačním úředníkem, vzájemná spolupráce při vytváření a realizaci probačního plánu dohledu ve zkušební době a zároveň kontrola dodrţování podmínek uloţených pachateli soudem nebo vyplývajících ze zákona. Účelem probačního dohledu je sledování a kontrolování chování pachatele, odborné vedení a pomoc pachateli s cílem zajistit, aby v budoucnu vedl jen řádný ţivot.128 Pojem parole vychází z francouzského je donn ma parole – dávám své slovo. Dnešní justicí je tento výraz pouţíván pro označení situace, kdy pachatel je z vězení propuštěn na svobodu, to je podmíněno slibem podrobit se propuštění po určitou dobu stanoveným podmínkám. Kaţdý odsouzený ve věznici má právo poţádat o podmíněné propuštění, jestliţe vykonal zákonem stanovenou poměrnou část trestu odnětí svobody.129 Institut parole představuje specifickou formu probace, jedná se o probační práci s osobami, které byly podmíněně

126

KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 208-209. ISBN 978-80-7357-706-3. 127 ŠTERN, Pavel, Lenka OUŘEDNÍČKOVÁ a Dagmar DOUBRAVOVÁ. Probace a mediace: Možnosti řešení trestných činů. Praha: Portál, s.r.o., 2010, s. 71. ISBN 978-80-7367-757-2. 128 ŠTERN, Pavel, Lenka OUŘEDNÍČKOVÁ a Dagmar DOUBRAVOVÁ. Probace a mediace: Možnosti řešení trestných činů. Praha: Portál, s.r.o., 2010, s. 73. ISBN 978-80-7367-757-2. 129 ŠTERN, Pavel, Lenka OUŘEDNÍČKOVÁ a Dagmar DOUBRAVOVÁ. Probace a mediace: Možnosti řešení trestných činů. Praha: Portál, s.r.o., 2010, s. 103. ISBN 978-80-7367-757-2.

66

propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody. Parole je tedy spojovací cestou mezi pobytem ve vězení a návratem odsouzeného pachatele do společnosti. Pod názvem parole se skrývá nejen kontrola chování propuštěného pachatele znovu na svobodě, ale také konkrétní resocializační aktivity, které navazují na penitenciární program uplatňovaný ve vězení. V rámci parole je propuštěným osobám zajišťován přístup ke vzdělávacím programům a kurzům sociálních dovedností, které jsou zaloţeny na pozitivním psychosociálním působení.130 Role pracovníka v systému podmíněného propuštění se můţe uplatnit ve dvou oblastech: První oblast se týká období, kdy je odsouzený ve VTOS. Pracovníci nabízejí odsouzeným moţnost dobrovolné spolupráce jiţ půl roku před jejich podmíněným propuštěním. Při této spolupráci je zkoumána připravenost odsouzeného zvládnout návrat do běţného ţivota mimo věznici. Vězeň získává informace, podklady a materiály, které soud bere v úvahu při rozhodování o podmíněném propuštění. Druhá oblast, kterou upravuje zákon č. 257/2000 o PMS, zahrnuje období, kdy je odsouzený podmíněně propuštěn z věznice a na základě rozhodnutí soudu se musí podrobit dohledu pracovníka. Pracovník odsouzeného kontroluje a vede k tomu, aby jeho ţivot na svobodě probíhal v souladu se zákonem. Také mu poskytuje profesionální a odbornou podporu a pomoc při řešení aktuálních problémů (rodinné, pracovní, zdravotní, sociální a vzdělávací oblasti). Zároveň dohlíţí, zda podmíněně propuštěný dodrţuje uloţené podmínky, např. zákaz pití alkoholu, zneuţívání drog, zákaz kontaktu s vymezenými osobami, jestli si aktivně hledá práci, bydlí v určeném místě.131 Zákonné předpoklady podmíněného propuštění z VTOS vymezuje ustanovení §88 TRZ. Soud můţe podmíněně propustit na svobodu odsouzeného, jenţ vykonal alespoň polovinu uloţeného nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody, nebo jenţ nebyl odsouzen za zvlášť závaţný zločin a který dosud nebyl ve výkonu trestu odnětí svobody a vykonal alespoň třetinu uloţeného nebo podle rozhodnutí prezidenta České republiky zmírněného trestu odnětí svobody. Pokud odsouzený po právní moci rozsudku, zejména ve výkonu trestu svým chováním a plněním svých povinností prokázal polepšení a můţe se od něho očekávat, ţe v budoucnu povede řádný ţivot nebo soud přijme záruku za dovršení jeho nápravy.

130

SOTOLÁŘ, Alexander, František PÚRY a Pavel ŠÁMAL. Alternativní řešení trestních věcí v praxi. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, s.r.o., 2000, s. 25-26. ISBN 8071793507. 131 ŠTERN, Pavel, Lenka OUŘEDNÍČKOVÁ a Dagmar DOUBRAVOVÁ. Probace a mediace: Možnosti řešení trestných činů. Praha: Portál, s.r.o., 2010, s. 104. ISBN 978-80-7367-757-2.

67

Soud můţe odsouzeného podmíněně propustit na svobodu i předtím, neţ vykonal část trestu odnětí svobody vyţadovanou pro podmíněné propuštění podle odstavce 1 §88 TRZ, pokud odsouzený za přečin prokázal svým vzorným chováním a plněním svých povinností, ţe dalšího výkonu trestu není třeba (§88 odst. 2 TRZ). Soud nevyhoví návrhu ředitele věznice na podmíněné propuštění odsouzeného na svobodu, jen pokud je zjevné, ţe by odsouzený po propuštění na svobodu nevedl řádný ţivot. Při svém rozhodování o podmíněném propuštění odsouzeného za zločin přihlédne také k tomu, zda odsouzený včas nastoupil do výkonu trestu a zda částečně nebo zcela nahradil či jinak odčinil škodu nebo jinou újmu způsobenou trestným činem nebo zda vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Jestliţe odsouzený vykonával ochranné léčení před nástupem výkonu trestu odnětí svobody nebo v jeho průběhu, přihlédne soud i k projevenému postoji odsouzeného k výkonu ochranného léčení (§88 odst. 3 TRZ). Pro pachatele zvlášť závaţných zločinů taxativně uvedených v §88 odst. 4 TRZ a pro osoby odsouzené k výjimečnému trestu odnětí svobody nad dvacet aţ do třiceti let platí, ţe mohou být podmíněně propuštěny aţ po výkonu dvou třetin uloţeného trestu odnětí svobody. Nejpřísnější podmínky platí pro osoby odsouzené k výjimečnému trestu odnětí svobody na doţivotí, které mohou být podmíněně propuštěny aţ po nejméně dvaceti letech výkonu trestu, nehrozí-li s ohledem na okolnosti činu, za který byla odsouzena, a povahu její osobnosti opakování spáchaného nebo jiného obdobného zvlášť závaţného zločinu (§88 odst.5 TRZ). Při podmíněném propuštění určí soud zkušební dobu u odsouzených za přečin aţ na tři roky a u odsouzených za zločin na jeden rok aţ sedm let. Zkušební doba počíná podmíněným propuštěním odsouzeného na svobodu. Soud můţe zároveň vyslovit nad pachatelem dohled, který je vykonáván probačním úředníkem, a současně uloţit, aby se pachatel ve stanovené části zkušební doby, navazující na počátek zkušební doby, zdrţoval v určené době ve svém obydlí nebo jeho části (§89 TRZ). Dle ustanovení § 331 TRŘ rozhoduje o podmíněném propuštění soud na návrh státního zástupce nebo ředitele věznice, v níţ je trest vykonáván, na ţádost odsouzeného, ve veřejném zasedání nebo na návrh zájmového sdruţení občanů, nabídne-li převzetí záruky za dovršení nápravy odsouzeného.

68

Jakmile se rozhodnutí o tom, ţe se odsouzený podmíněně propouští, vykonatelným, nařídí předseda senátu, popř. samosoudce neprodleně věznici, v níţ se na odsouzeném vykonává trest odnětí svobody, aby byl odsouzený ihned propuštěn na svobodu.132

132

KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012, s. 206. ISBN 978-80-7357-706-3.

69

5

Náměty de lege ferenda právní úpravy VTOS

5.1 Úprava de lege lata právní úpravy VTOS Pro účely návrhu námětů právní úpravy VTOS de lege ferenda, je třeba analyzovat právní úpravu VTOS de lege lata. České trestní právo je v současné době upraveno především v trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.), který upravuje trestní právo hmotné, a v trestním řádu (141/1961 Sb.), který obsahuje úpravu trestního práva procesního. Tyto dva kodexy doplňuje zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe), jenţ obsahuje jak hmotnou, tak i procesní úpravu trestní odpovědnosti mladistvých a trestního řízení vedeného proti nim. Od 1.1.2012 je účinný zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (zákon č. 418/2011 Sb.), v němţ byl zaveden institut trestní odpovědnosti právnických osob, který české právo doposud neznalo. Hmotněprávní úprava VTOS je obsaţena v zákonu č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Z procesního hlediska je VTOS upraven v trestním řádu v hlavě XXI., podrobněji pak ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád VTOS. Důleţité je rovněţ nařízení vlády o výši a podmínkách odměňování odsouzených osob zařazených do zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody (č. 365/1999 Sb.). Neméně podstatná je vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 10/2000 Sb., o srážkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí srážkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, jeţ byla naposledy aktualizována vyhláškou č. 425/2009 Sb.

5.2 Aktuální problémy ve vězeňství Závaţným problémem vězeňství je nedostatek financí (viz. příloha č.5 – rozpočet VS ČR). Z předkládací zprávy VS ČR o plnění systémových opatření v oblasti vězeňství v roce 2010 vyplývá, ţe není moţné plnit systémová opatření, lze jen udrţovat základní chod a činnosti jednotlivých sluţeb v organizačních jednotkách VS. Finanční prostředky, které jsou stanoveny při rozpisu schváleného rozpočtu VS, v posledních letech byly a jsou nedostatečné.

70

Důsledkem toho je nárůst havarijních oprav movitého, ale především nemovitého majetku VS, problémy s dodrţováním hygienických předpisů a nedostatečná ubytovací kapacita pro vězně. Stav majetku ve správě VS se tak stále zhoršuje a náklady, které bude nutné v budoucnu vynaloţit na jeho opravy, se tím kaţdým rokem podstatně zvyšují. Nedostatečné financování zároveň přímo ovlivňuje bezpečnostní situaci věznic a vazebních věznic z pohledu ohroţené funkčnosti budov, jejich zařízení a dalších součástí potřebných k zajištění chodu vězeňství. Z problému nedostatku financí pak vyplývá další závaţný problém, a tím je přeplněnost věznic (viz. příloha této bakalářské práce č.6). Na konci roku 2012 překročila kapacita českých věznic 107 procent. V důsledku amnestie Václava Klause, vyhlášené dne 1.1.2013, není jiţ tento problém natolik aktuální. K 1.1.2013 bylo dle VS ČR 22.638 odsouzených. Ke dni 8.3.2013 jich bylo v důsledku amnestie taktéţ dle VS ČR o 6.443 méně. Ke dni 27.3.2013 je dle přílohy této bakalářské práce č.7 v ČR vězněno celkem 16.174 osob. Je otázkou, zda amnestie v takové míře byla správným krokem, ale kaţdopádně, problému přeplněnosti věznic pomohla. I kdyţ do budoucna by se na tento problém nemělo zapomenout, jelikoţ ubytovací kapacita věznic je dle přílohy č.8 21.284 osob. Kapacita by měla regulovaná jiţ v předstihu, ne aţ tehdy, kdy dojde k přeplnění kapacity. Náměty, jak by se dalo problému přeplněnosti věznic předejít, budou popsány v další podkapitole.

5.3 Náměty de lege ferenda právní úpravy VTOS V této podkapitole budou nejprve uvedeny návrhy autorky bakalářské práce na moţná řešení problémů spojených s aktuálními problémy VTOS, závěr bude věnován odborným návrhům týkajících se především alternativních trestů. Rozšířením jejich ukládání by mělo dojít do budoucna ke sníţení finančního zatíţení vězeňského sektoru. Co se problému nedostatku financí ve vězeňství týče, mohla by se Česká republika v prvé řadě nechat inspirovat západními velmocemi (USA, VB), konkrétně zprivatizováním vězeňství. Privatizace by vedla jak k úsporám rozpočtu ČR, zároveň by přispěla k růstu konkurence v poskytování vězeňských sluţeb. Jmenované opatření by zároveň mohlo vést v důsledku konkurence ke zlepšení těchto sluţeb. Finanční problém by bylo moţné částečně vyřešit zvýšením zaměstnanosti odsouzených. Ta se jiţ sice podstatně zvýšila (r. 2000 necelých 50%, rok 2012 58,83% příloha č.9), přesto by bylo vhodné její další navýšení podpořit, např. určitými zvýhodněními

71

v mimopracovních aktivitách, popř. zvýšit motivaci vězňů k práci. Dle názoru autorky bakalářské práce by bylo moţné tuto motivaci zvýšit úpravou vyhlášky č. 10/2000 Sb., o sráţkách z odměny osob, které jsou ve VTOS zaměstnány, o výkonu rozhodnutí sráţkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů, ve znění pozdějších předpisů. Do budoucna by bylo prospěšné navýšit povinný podíl odsouzených hradit náklady spojené s jejich uvězněním. V současné době činí dle §8 této vyhlášky výše úhrady nákladů výkonu trestu nejvýše 1500,-Kč. Tato částka by měla být přinejmenším navýšena. V úvahu by připadalo vydat zákonné nařízení k úhradě nákladů věznění v případě, ţe vězeň není schopen hradit náklady po dobu výkonu trestu, a to jejich vymáháním na odsouzeném po jeho propuštění z VTOS. Hradil by je např. formou exekuce (sráţky ze mzdy). K zamyšlení je moţno uvést následující: pokud je občan ČR hospitalizován v nemocnici jeden měsíc (30 dní), zaplatí regulační poplatek ve výši 1800,-Kč. Samozřejmě předpokládáme, ţe řádně hradí sociální a zdravotní pojištění. Vězeň za svůj pobyt ve věznici zaplatí minimálně o 300,-Kč měsíčně méně. V rámci resocializace jsou vězňům nabízeny různé formy vzdělávání, které jsou značně finančně nákladné. Nesmí být opomenuto, ţe vězeň, který se rozhodne dále vzdělávat, je vyloučen z pracovního procesu a pobírá kapesné, čímţ zvyšuje náklady svého uvěznění. Bylo by logické nechat odsouzenému minimálně část nákladů vynaloţených na jeho vzdělání uhradit, např. formou splátek po propuštění z VTOS. Co se dále zaměstnanosti odsouzených týče, v budoucnu by se do něj měli v co nejvyšší míře zapojovat „soukromí zaměstnavatelé“. Stát by mohl zvýhodnit zaměstnávání vězňů obdobně jako zaměstnávání osob se zdravotním postiţením. Zároveň by minimální mzda vězňů zaměstnaných u podnikatele měla být srovnatelná s ostatními pracujícími. Aktuálně by tak činila 8000,-Kč hrubého, odsouzení by pak mohli hradit vyšší náhrady nákladů svého uvěznění. Přeplněnost věznic lze řešit dvěma způsoby, a to zvýšením vězeňských kapacit, nebo sníţením počtu odsouzených k výkonu trestu. Z hlediska finančních problémů je zřejmé, ţe bychom se měli ubírat cestou sniţování počtu odsouzených, jelikoţ se zvyšováním vězeňských kapacit je spojené zvyšování investičních nákladů na výstavbu nových věznic, eventuálně budov, náklady s provozem, se zvýšením počtu zaměstnanců VS, jakoţto personálu nových věznic. Jedním z řešení je podpora zřizování tzv. soukromých věznic. §13 ZVTOS problematiku výkonu trestů v objektech nespravovaných VS upravuje. Muselo by však dojít 72

ke konkrétní specifikaci podmínek, za nichţ by provoz takovýchto věznic byl moţný. V neposlední řadě by měl stát osoby, které by se nelehkého úkolu budování nových věznic zhostily, finančně podpořit (ať jiţ dotacemi či daňovými úlevami, aj.). Sniţování počtu odsouzených k výkonu trestu odnětí svobody nepodmíněně je druhou cestou vedoucí k zabránění kapacitnímu nedostatku věznic. Zde se jeví jako důleţité zefektivnit systém trestů a vyuţívat dostupné alternativy k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. V tomto směru jsou jedním z nejdůleţitějších právních institutů trest domácího vězení a jiţ v původním TRZ upravený trest obecně prospěšných prací. Po téměř dvou letech, kdy institut domácího vězení vstoupil do českého práva, se na základě zkušebního provozu elektronického monitoringu odsouzených prokázalo, ţe prostřednictvím tohoto trestu dojde k výraznému sníţení nákladů spojených s vězněnými osobami (jeden den/jedna osoba ve výkonu trestu 1000,- Kč, jeden den elektronického monitoringu/jedna osoba 165,- korun). Ministerstvo spravedlnosti ve spolupráci s Probační a mediační sluţbou provedli tento experiment, který trval od začátku července do konce listopadu roku 2012, v osmi soudních krajích byl otestován systém elektronického monitorování odsouzených pomocí náramků. Získané zkušenosti z tohoto testování jsou důleţité pro přípravu širšího zavedení tohoto elektronického kontrolního nástroje do praxe trestní justice. Testování prokázalo způsobilost pouţité technologie, bezpečnostní odolnost i přijatelnou finanční náročnost v rámci zvoleného modelu provozu systému, který byl v experimentálním ověření pouţit. Veřejná zakázka na zavedení a rozšíření systému Elektronického monitoringu odsouzených byla vyhlášena začátkem roku 2013. Z toho tedy vyplývá, ţe jiţ nestojí nic v cestě tomu, aby byl v co nejbliţší době trest domácí vězení vykonáván.133 Co se týče trestu obecně prospěšných prací, mělo by dojít k úpravě ustanovení § 65 TRZ. Pokud se odsouzený k výkonu trestu obecně prospěšných prací tomuto trestu jakkoliv vyhýbá, nevykonává jej nebo jeho průběh jakkoliv maří, neměl by být tento trest přeměněn na trest odnětí svobody nepodmíněně. Měl by být kladen důraz na volbu jiné alternativy, nejlépe peněţitého trestu, popř. trestu domácího vězení. V poslední řadě je třeba upozornit na zbytečně sloţitý systém vnitřní a vnější diferenciace věznic. V této práci jsou podmínky členění a zařazování odsouzených popsány. Z popisu jednotlivých zařazení vyplývá, ţe některá z nich, ač mají být různá, se překrývají. 133

Zkušební provoz elektronického monitoringu. www.pmscr.cz [online]. IT STUDIO s.r.o., 2002-2013, [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: https://www.pmscr.cz/scripts/aktuality_detail.php?IDA=509

73

Určitě by bylo vhodné zjednodušit systém diferenciace. Co se vnější diferenciace týče, bylo by vhodné inspirovat se materiálem, který nechala v roce 2009 VS ČR zpracovat pro Ministerstvo spravedlnosti, v němţ navrhuje zredukovat počet typů věznic ze stávajících 4 typů na 2 typy („věznice“ a „trestnice“).134 Pokud by byly schváleny dva typy věznic, pak by členění do tří prostupných skupin mohlo zůstat zachováno. Návrh zákona

spočívající v „redukci typů věznic“ projednává

Parlament ČR, jeho účinnost je předpokládána k 1.4.2014. Dalším návrhem zákona, který se dotýká trestu odnětí svobody, je vládní návrh na novelu zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské sluţbě a justiční stráţi ČR. Návrh novelizace zákona vychází z praktických potřeb VS a orgánů činných v trestním řízení, z jejich zkušeností z dosavadního uplatňování tohoto zákona. Návrh reaguje i na další praktické potřeby Vězeňské sluţby a doplňuje oprávnění na pouţití donucovacích prostředků i v mimovězeňských zařízeních a s tím související mimořádné oprávnění k omezení moţnosti volného pohybu odsouzeného nebo jiné osoby časově omezeným připoutáním k vhodnému předmětu, a to za přesně zákonem stanovených podmínek. Je doplněn výčet donucovacích prostředků, které jsou jiţ s úspěchem vyţívány Policií ČR a které doposud Vězeňská sluţba postrádala. V neposlední řadě se upřesňují stávající ustanovení o hospodářské činnosti Vězeňské sluţby provozované za účelem tvorby zisku, kterou můţe provozovat mimo svoji hlavní činnost, pro kterou byla zřízena, zejména za účelem zaměstnávání osob ve výkonu trestu odnětí svobody a prodeje jejich výrobků nebo sluţeb.135 Dle odborného názoru JUDr. Filipa Ščerby, PhD., lze za významnou chybu označit zbrklé zavádění nových druhů alternativních opatření, tj. jejich zakotvení do právní úpravy bez předchozího testování a zjištění jejich efektivního výkonu. Týká se to především trestu obecně prospěšných prací, u něhoţ nebyla zajištěna kontrola jeho výkonu, dále pak probačních institutů, které byly zavedeny bez toho, ţe by existovala celostátně organizovaná probační sluţba, a konečně trestu domácího vězení, u něhoţ není doposud zajištěn efektivní způsob výkonu kontroly. Nový TRZ některé nedostatky doladil, přesto zbývá prostor pro další úpravy. Zde jsou podle Ščerby nejdůleţitější návrhy de lege ferenda:

134

MAREŠOVÁ, A. a M. TAMCHYNA. Několik kritických připomínek k současným pokusům o resocializaci pachatelů trestných činů. Trestněprávní revue. 2011, roč. 2011, č. 09. 135 Sněmovní tisk 714/0: Novela z. o Vězeňské sluţbě a justiční stráţi ČR. www.psp.cz [online]. [cit. 2013-0423]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=714&CT1=0

74

 Upravení celkového systému alternativních opatření tak, aby většina alternativních opatření nebyla spojena s jedinou kategorií deliktů, tedy s přečiny, jak je tomu doposud. Bylo by vhodné systém alternativ vertikálně rozčlenit, aby tvořil alespoň 2 skupiny opatření, kdy by instituty méně postihující pachatele bylo moţné aplikovat u uţší skupiny méně závaţných deliktů, přísnější alternativy i u trestných činů střední závaţnosti.  Zavedení nových druhů alternativních opatření, a to jednak odklon zaloţený na vykonávání obecně prospěšných prací a jednak peněţitý trest s podmíněným odkladem výkonu.  V rámci stávajících druhů alternativních opatření provést následující změny: 

Upravit institut podmíněného zastavení trestního stíhání tak, aby jej bylo moţné spojit se zákazem výkonu činnosti, např. řízení motorových vozidel, coţ by vedlo k rychlejšímu vyřizování deliktů spáchaných v dopravě.



Upravit podmínky pro aplikaci institutu narovnání tak, aby obviněný nebyl povinen nahradit peněţitou částku určenou k obecně prospěšným účelům. Jako nejvhodnější varianta se jeví rozdělení stávajícího institutu narovnání na dva samostatné odklony, kde jeden by byl zaloţen na dosaţení narovnání mezi obviněným a poškozeným, druhý by byl naopak spojen pouze se zaplacením peněţité částky k obecně prospěšným účelům.



Upravit moţnosti vyuţívání odklonů v řízení proti mladistvým, upustit od snahy o vytvoření zvláštního druhu odklonu určeného převáţně pro mladistvé obviněné a namísto toho pro tuto skupinu obviněných rozšířit moţnosti aplikace odklonů obsaţených v TRŘ, především institutu narovnání.



Vypustit z TRZ moţnost upuštění od potrestání z důvodu spáchání nezpůsobilé přípravy či pokusu (§ 46 odst. 2 TRZ).



Zasáhnout do právní úpravy trestu domácího vězení, zejména umoţnit nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody i v případech, kdy odsouzený nevede řádný ţivot a také poruší slib o poskytování součinnosti při kontrole výkonu trestu.



V rámci peněţitého trestu zakotvit pevné pravidlo pro určování výměry náhradního trestu odnětí svobody odvíjejícího se od počtu uloţených 75

denních sazeb. Dále se vrátit k úpravě účinné do 31.12.2009, tedy umoţnit nařízení výkonu náhradního trestu odnětí svobody ihned po nezaplacení peněţitého trestu.136

136

ŠČERBA, Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě. Praha: Leges, s.r.o., 2011, s. 402-405. ISBN 978-80-87212-68-4.

76

Závěr Cílem této práce bylo navrhnout moţné budoucí směry právní úpravy trestního sankcionování a zejména výkonu trestu odnětí svobody, a to na základě historického exkurzu do problematiky trestání, účelu trestu a následné analýze současné právní úpravy systému trestů se zaměřením na výkon trestu odnětí svobody V poslední kapitole práce jsou popsány náměty de lege ferenda právní úpravy výkonu trestu odnětí svobody. Nejdůleţitějším problémem vězeňství v České republice je ekonomická situace ve vězeňství, z níţ vyplývají všechny podstatné problémy, o nichţ se nevede veřejná diskuze. Dle slov brig. gen. PhDr. Jiřího Treglera je hlavním problém vězeňství ČR významná disproporce mezi právní úpravou věznění osob a disponibilním ekonomickým, potaţmo materiálním potenciálem. Právní úprava VTOS je veskrze evropská, ale po materiální stránce se Česká republika od let osmdesátých 20. stol. příliš neposunula. Vězeňství se podle Treglera „nachází dlouhá léta na okraji zájmu společnosti i politiků. Veřejností jsou snahy o zlepšení podmínek ve věznicích obvykle vnímány jako vylepšování podmínek zločinců a prosazení změn je o to náročnější.“137 Z pohledu veřejného ochránce práv, ombudsmana Pavla Varvařovského, přináší současný stav vězeňství zvýšené riziko špatného zacházení, nerespektování lidské důstojnosti, nevyhovující hygienické podmínky a nedostupnost zdravotní péče. Důsledkem nedostatečného počtu zaměstnanců, především odborných pracovníků, chybí práce s odsouzenými, coţ následně zvyšuje riziko následné recidivy a tedy ohroţení společnosti.138 Jelikoţ autorku této bakalářské práce téma zaujalo, snaţila se o ní získat co nejvíce relevantních informací, a proto se sešla s bývalým vězněm Petrem A., který byl dne 20.3.2013 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, jenţ vykonával ve věznici s dozorem. Hlavní téma rozhovoru směřovalo k aktuálním problémům ve vězeňství. Z jeho výpovědí vyplynulo, ţe vězeňství v ČR je skutečně podfinancované. Stav budov, v nichţ jsou odsouzení vězněni, je na špatné úrovni, programy zacházení probíhají ve věznici dle jeho slov „jen na oko“. Systém

137

Připravované změny vzbuzují naději pro české vězeňství, dosavadní opatření však příliš účinná nebyla. Www.ochrance.cz [online]. 2012 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/tiskove-zpravy/tiskovezpravy-2012/pripravovane-zmeny-vzbuzuji-nadeji-pro-ceske-vezenstvi-dosavadni-opatreni-vsak-pril/ 138 Připravované změny vzbuzují naději pro české vězeňství, dosavadní opatření však příliš účinná nebyla. Www.ochrance.cz [online]. 2012 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/tiskove-zpravy/tiskovezpravy-2012/pripravovane-zmeny-vzbuzuji-nadeji-pro-ceske-vezenstvi-dosavadni-opatreni-vsak-pril/

77

vnitřní diferenciace věznic je prý dobře propracovaný, ale chybí zde personál, který by mohl programy realizovat a na jejich dodrţování dohlíţet. Z výše uvedeného vyplývá, ţe by měla být vězeňství v České republice věnována větší pozornost, stát by měl uvolnit více prostředků pro tuto oblast. Určitě by bylo vhodné zváţit i investice do zavedení podmínek pro rozšířené vyuţívání alternativních trestů, které sice z počátku budou nemalé, ale je nutno si uvědomit především to, ţe finančně nejnáročnější sankcí je jednoznačně nepodmíněný trest odnětí svobody. V případě, ţe dojde ke zvýšení efektivity systému alternativních trestů, došlo by následně ke značnému sníţení nákladů spojených s vězeňstvím v České republice, resp. by zbylé finance mohly být vyuţity efektivněji, s cílem naplňovat účely a funkce trestních sankcí. Při tvorbě této práce byla nejvíce vyuţita metoda analýzy systému trestů se zaměřením na VTOS především prostřednictvím studia odborné literatury a pramenů uvedených v seznamu pouţité literatury. V páté kapitole a výše v závěru byly na základě této analýzy shrnuty problémy současného vězeňství a navrhnuty náměty na vývoj právní úpravy zkoumané problematiky do budoucna.

78

Seznam použité literatury Bibliografie: 1. ČERNÍKOVÁ, Vratislava a Vojtěch SEDLÁČEK. Základy penologie pro policisty. Praha: Vydavatelství PAČR, 2002. ISBN 80-7251-104-1. 2. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, s.r.o., 2009. ISBN 978-80-7380233-2. 3. JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Nakladatelství Leges s.r.o., 2009. ISBN 978-80-87212-24-0. 4. KALVODOVÁ, Věra. Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2012. ISBN 978-80-7357-706-3. 5. KUCHTA, Josef, Válková HELENA a kolektiv. Základy kriminologie a trestní politiky. Praha: C.H.Beck, 2005. ISBN 80-7179-813-4. 6. MALÝ, Karel a kolektiv. Dějiny českého a československého práva do roku 1945. Praha: Linde Praha, a.s., 2003. ISBN 80-7201-433-1. 7. MEZNÍK, Jiří, Věra KALVODOVÁ a Josef KUCHTA. Základy panologie. Brno: Vydavatelství Masarykovy univezity v Brně, 1995. ISBN 80-210-1248-X. 8. NOVOTNÝ, Oto, Marie VANDUCHOVÁ, Pavel ŠÁMAL a kolektiv. Trestní právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer ČR, a.s., 2010. ISBN 978-80-7357-509-0. 9. SOLNAŘ,

Vladimír,

Jaroslav

FENYK,

Dagmar

CÍSAŘOVÁ

a

Marie

VANDUCHOVÁ. Systém českého trestního práva: Tresty a ochranná opatření. Praha: Novatrix, s.r.o., 2009. ISBN 978-80-254-4033-9. 10. SOTOLÁŘ, Alexander, František PÚRY a Pavel ŠÁMAL. Alternativní řešení trestních věcí v praxi. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, s.r.o., 2000. ISBN 8071793507. 11. ŠÁMAL, Pavel a kolektiv. Trestní zákoník: Komentář. 2. vyd. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, s. r. o., 2012. ISBN 978-80-7400-428-5. 12. ŠČERBA, Filip. Alternativní tresty a opatření v nové právní úpravě. Praha: Leges, s.r.o., 2011. ISBN 978-80-87212-68-4. 13. ŠTERN, Pavel, Lenka OUŘEDNÍČKOVÁ a Dagmar DOUBRAVOVÁ. Probace a mediace: Možnosti řešení trestných činů. Praha: Portál, s.r.o., 2010. ISBN 978-807367-757-2.

79

14. ŠTĚRBA, Vladislav. Penologie. Praha: Armex Publishing s.r.o., 2007. ISBN 978-8086795-48-5.

Články z periodických publikací: 1. BAJCURA, Lubomír. Nástin periodiazace dějin vězeňství v českých zemích v letech 1945-1969. České vězeňství. 1999, roč. 1999, 02-03, ISSN 1213-9297. 2. JANÁK, Dušan a Aleš KÝR. Nástin vývoje československého vězeňství v letech 1948-1989. Historická penologie. 2004, roč. 2004, č. 05. 3. KARABEC, Zdeněk. Účel trestání. Kriminalistika. 2000, č. 02, s. 1. ISSN 1210-9150. 4. KÝR, Aleš. Památník Pankrác. Historická penologie. 2003, roč. 2003, č. 01. 5. KÝR, Aleš. Typologie historických vězeňských zařízení. Historická penologie. 2005, roč. 2005, č. 01. 6. MAREŠOVÁ, A. a M. TAMCHYNA. Několik kritických připomínek k současným pokusům o resocializaci pachatelů trestných činů. Trestněprávní revue. 2011, roč. 2011, č. 09.

Zákony a právní předpisy: 1. ČESKO. Zákon č. 141 ze dne 29.11.1961 o trestním řízení soudním. In: Sbírka zákonů ČR. 1961, částka 66. 2. ČESKO. Zákon č. 555 ze dne 17.11.1992 o Vězeňské a justiční stráţi České republiky. In: Sbírka zákonů ČR. 1999, částka 112. 3. ČESKO. Zákon č. 169 ze dne 30.6.1999 o výkonu trestu odnětí svobody. In: Sbírka zákonů ČR. 1999, částka 58. 4. ČESKO. Vyhláška č. 345 ze dne 21.12.1999, kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. In: Sbírka zákonů ČR. 1999, zařízení a o úhradě dalších nákladů. In: Sbírka zákonů ČR. 2000, částka 4. 5. ČESKO. Zákon č. 218 ze dne 25.6.2003 o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonů. In: Sbírka zákonů ČR. 2003, částka 79. 6. ČESKO. Zákon č. 40 ze dne 8 částka 110.

80

7. ČESKO. Vyhláška č. 10 ze dne 20.1.2000 o sráţkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí sráţkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných.1.2009 trestní zákoník. In: Sbírka zákonů ČR. 2009, částka 11. 8. Evropská vězeňská pravidla: Doporuční Rec (2006) 2 Výboru ministrů členským státům Rady Evropy. České vězeňství: Příloha. 2006, roč. 2006, č. 01. ISSN 12139297.

Elektronické dokumenty: 1. Koncepce rozvoje českého vězeňství do roku 2015. Praha: Vězeňská sluţba ČR, 2005. Dostupné z: http://dataplan.info/img_upload/7bdb1584e3b8a53d337518d988763f8d/koncepce_doroku_2015.pdf 2. Připravované změny vzbuzují naději pro české vězeňství, dosavadní opatření však příliš účinná nebyla. www.ochrance.cz [online]. 2012 [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://www.ochrance.cz/tiskove-zpravy/tiskove-zpravy-2012/pripravovane-zmenyvzbuzuji-nadeji-pro-ceske-vezenstvi-dosavadni-opatreni-vsak-pril/ 3. Sněmovní tisk 714/0: Novela z. o Vězeňské sluţbě a justiční stráţi ČR. www.psp.cz [online]. [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=6&CT=714&CT1=0 4. Vnitřní diferenciace. Vězeňská sluţba ČR [online]. 2009 [cit. 2013-04-20]. Dostupné z:http://www.vscr.cz/veznice-hermanice-73/vykon-vezenstvi-307/vnitrni-diferenciace3068 5. Zkušební provoz elektronického monitoringu. www.pmscr.cz [online]. IT STUDIO s.r.o., 2002-2013, [cit. 2013-04-23]. Dostupné z: https://www.pmscr.cz/scripts/aktuality_detail.php?IDA=509

81

Seznam použitých zkratek: EVP

- Evropská vězeňská pravidla

PSVD

- prostupná skupina vnitřní diferenciace

ŘVTOS

- vyhláška č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody

TRZ

- zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

TRŘ

- zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízením soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů

VS

- Vězeňská sluţba České republiky

VTOS

- výkon trestu odnětí svobody

ZSM

- zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů

ZVTOS

- zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů

Seznam příloh: Příloha č. 1

Organizace Generálního ředitelství VS ČR (1 strana)

Příloha č. 2

Organizační struktura VS ČR (1 strana)

Příloha č. 3

Organizační jednotky VS ČR (1 strana)

Příloha č. 4

Rozložení odsouzených v jednotlivých typech věznic k 27.3.2013 (2 strany)

Příloha č. 5

Rozpočet VS ČR (3 strany)

Příloha č. 6

Vývoj počtu vězňů v letech 2000 – 2012 (1 strana)

Příloha č. 7

Stavy vězněných osob (2 strany)

Příloha č. 8

Ubytovací kapacity (1 strana)

Příloha č. 9

Zaměstnanost a odměna odsouzených (2 strany)

82

Přílohy: Příloha č.1 Organizace Generálního ředitelství VS ČR

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/prezentace%20VS%20%C4%8CR/120210_VSCR_vseo becna_WEB.pdf

83 1

Příloha č.2: Organizační struktura VS ČR

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/prezentace%20VS%20%C4%8CR/120210_VSCR_vseo becna_WEB.pdf

84 1

Příloha č.3: Organizační jednotky VS ČR

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/oj/

85 1

Příloha č.4: Rozložení odsouzených v jednotlivých typech věznic k 27.3.2013

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/prezentace%20VS%20%C4%8CR/120210_VSCR_vseo becna_WEB.pdf

86 1

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/prezentace%20VS%20%C4%8CR/120210_VSCR_vseo becna_WEB.pdf

Odsouzení v typech věznic* Typ věznice mladiství dohled (A) dozor (B) ostraha (C) zvýšená ostraha (D)

Počet odsouzených občané ČR cizinci 68 2 321 14 3 938 296 7 594 431 1 009 121

* poslední aktualizace 27.3.2013, 17:00

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-servis/rychla-fakta/

87 2

Příloha č.5: Rozpočet VS ČR

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/prezentace%20VS%20%C4%8CR/120210_VSCR_vseo becna_WEB.pdf

88 1

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/prezentace%20VS%20%C4%8CR/120210_VSCR_vseo becna_WEB.pdf

89 2

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/prezentace%20VS%20%C4%8CR/120210_VSCR_vseo becna_WEB.pdf

90 3

Příloha č.6: Vývoj počtu vězňů v letech 2000 - 2012

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/prezentace%20VS%20%C4%8CR/120210_VSCR_vseo becna_WEB.pdf

91 1

Příloha č.7: Stavy vězněných osob poslední aktualizace: 27.3.2013, 6:00

Vězněné osoby

dospělí mladiství chovanci* celkem

ţeny 842 4 2

muţi 15 185 109 32 16 174

* zabezpečovací detence

Obvinění - výkon vazby

dospělí mladiství celkem

ţeny 153 1

muţi 2 144 42 2 340

Odsouzení - výkon trestu

dospělí mladiství celkem

ţeny 689 3

muţi 13 041 67 13 800

Chovanci - detenční ústav

Opava Brno celkem

ţeny 0 2

muţi 6 26 34

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-servis/rychla-fakta/

92 1

Doživotně odsouzení** muţi ţeny celkem

43 3 46

** poslední aktualizace 27.3.2013, 17:50

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-servis/rychla-fakta/

93 2

Příloha č.8: Ubytovací kapacity Poslední aktualizace: 27.3.2013

kapacita

skutečnost

naplněnost

výkon vazby

2 392

2 340

97,83%

výkon trestu

18 826

13 800

73,30%

detence

66

34

51,52%

celkem

21 284

16 174

75,99%

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-servis/rychla-fakta/

94 1

Příloha č.9: Zaměstnanost a odměna odsouzených

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/prezentace%20VS%20%C4%8CR/120210_VSCR_vseo becna_WEB.pdf

Zaměstnanost stav zaměstnanost odsouzených v únoru 2013

--- %

průměrná zaměstnanost v roce 2012

58,83 %

průměrná zaměstnanost v roce 2011

59,63 %

průměrná zaměstnanost v roce 2010

62,35 %

průměrná zaměstnanost v roce 2009

57,99 %

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/informacni-servis/rychla-fakta/

95 1

Zdroj: www.vscr.cz. Vězeňská služba České republiky [online]. 2013 [cit. 2013-03-27]. Dostupné z: http://www.vscr.cz/client_data/1/user_files/19/file/PDF/prezentace%20VS%20%C4%8CR/120210_VSCR_vseo becna_WEB.pdf

96 2