Výkon trestu odnětí svobody v České republice

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva

Výkon trestu odnětí svobody v České republice

Bakalářská práce

Autor:

Eva Lánská Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Pavel Zelenka

Duben, 2010

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Praze dne 28. 4. 2010

Eva Lánská

Poděkování Touto cestou bych ráda poděkovala JUDr. Pavlu Zelenkovi za odborné vedení, cenné připomínky a náměty při zpracování této bakalářské práce, dále bych také chtěla poděkovat své rodině a přátelům za podporu a pomoc.

Anotace Bakalářská práce je zaměřena na výkon trestu odnětí svobody. Pro definici trestu odnětí svobody je nutné nejdříve definovat samotný trest, jeho funkce a druhy. Aby bylo moţno nahlíţet na trest odnětí svobody v kontextu dějinných událostí, je v předloţené práci uveden stručný historický vývoj pojetí trestu, jeho smyslu a druhů. Stěţejními kapitolami této práce jsou Právní úprava trestu odnětí svobody platná od 1. 1. 2010 a Výkon trestu odnětí svobody. Dnem 1. ledna 2010 nabyl účinnosti nový trestní zákoník, a proto je kapitola Právní úprava trestu odnětí svobody ohraničena tímto datem. Problematika výkonu trestu odnětí svobody je analyzována především z pohledu práv a povinností odsouzených a podmínek ve výkonu trestu. Vliv výkonu trestu v obecném pojetí nekončí samotným propuštěním z výkonu trestu. Z tohoto důvodu jsou poslední dvě kapitoly věnovány penologickému pohledu na trest odnětí svobody a duchovním a sociálním sluţbám poskytovaným ve věznicích a po propuštění na svobodu. Smyslem zařazení těchto kapitol je nabídnout jiný, širší pohled na tento druh trestu neţ čistě právní, a hledat nová řešení jak docílit pozitivního vlivu trestu s cílem nápravy pachatele.

Annotation Thesis is mainly focused on imprisonment execution. For the exact punishment definition is necessary to specify the punishment itself, its functions and types. The author considers imprisonment execution as an inevitable part of history events. Thesis provides short historical overview together with historical punishment development, its effects and different types. Fundamental chapters are "Legal regulations of imprisonment from 1.1.2010" and "Imprisonment execution". From 1st January 2010 a new Penal Code became operative. Due to this change the first chapter is limited by this date. Description of punishment execution matters is focused on convicts rights and their duties during the process of execution. Effects of punishment itself should last even after the execution is over. Two last chapters are dedicated to penological view at execution process, ministration and provided social services as well. Purpose of the mentioned chapters is to offer a different view of sentence, not only from legal point of view. New ways of positive influence and solutions are still being used and improved.

Obsah Úvod ...................................................................................................................................... 8 1.

2.

3.

4.

Pojem trestu, jeho druhy a funkce.............................................................................. 9 1.1.

Pojem trestu ............................................................................................................ 9

1.2.

Funkce trestu ......................................................................................................... 10

1.3.

Druhy trestů .......................................................................................................... 11

1.4.

Teorie o pojetí smyslu trestu a obecné zásady pro ukládání trestů ....................... 13

Nástin historického vývoje trestu odnětí svobody ................................................... 16 2.1.

Období starověku .................................................................................................. 16

2.2.

Středověk .............................................................................................................. 16

2.3.

Novověk ................................................................................................................ 17

2.4.

Období první republiky ......................................................................................... 18

Právní úprava trestu odnětí svobody od 1. 1. 2010 ................................................. 20 3.1.

Ústava a trest odnětí svobody ............................................................................... 20

3.2.

Ukládání trestu odnětí svobody ............................................................................ 21

3.2.1.

Mimořádné sníţení trestu odnětí svobody ..................................................... 22

3.2.2.

Mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody .................................................... 22

3.3.

Podmíněný trest odnětí svobody ........................................................................... 23

3.4.

Výjimečný trest ..................................................................................................... 24

Právní úprava výkonu trestu odnětí svobody .......................................................... 26 4.1.

Prameny práva regulující výkon trestu odnětí svobody ........................................ 26

4.2.

Hlavní zásady výkonu trestu ................................................................................. 26

4.3.

Typy věznic........................................................................................................... 28

4.4.

Práva odsouzených................................................................................................ 29

4.4.1.

Práva odsouzených podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody............... 30

4.4.2.

Evropská vězeňská pravidla .......................................................................... 32

4.5.

Povinnosti odsouzených ....................................................................................... 34 6

4.6.

5.

6.

Průběh výkonu trestu odnětí svobody ................................................................... 35

4.6.1.

Příjímání, umísťování, přemísťování a propouštění z výkonu trestu ............ 36

4.6.2.

Zajišťování práv odsouzených a jejich sociálního postavení ........................ 37

Současné pojetí trestu odnětí svobody z pohledu penologie ................................... 40 5.1.

Pojem penologie a její předmět............................................................................. 40

5.2.

Působení trestu odnětí svobody na psychiku odsouzeného .................................. 41

5.3.

Výchovná funkce trestu odnětí svobody ............................................................... 42

Duchovní a sociální služby poskytované vězňům .................................................... 44 6.1.

Pojem duchovní a sociální sluţby ......................................................................... 44

6.2.

Duchovní péče ...................................................................................................... 44

6.3.

Sociální péče ......................................................................................................... 45

6.4.

Postpenitenciární péče .......................................................................................... 46

Závěr ................................................................................................................................... 48 Seznam použité literatury ................................................................................................. 50 Seznam zkratek .................................................................................................................. 53 Seznam příloh .................................................................................................................... 53 Přílohy ................................................................................................................................ 54

7

Úvod Svou bakalářskou práci jsem se rozhodla psát na téma výkonu trestu odnětí svobody, protoţe se jedná o nejpřísnější druh trestu v našem právním systému a jedná se i o nejčastěji ukládaný trest v České republice. Toto téma jsem si vybrala, jelikoţ se jedná o vysoce intenzivní zásah do práv jedince a pobyt ve vězení často negativně ovlivní jeho další ţivot. Následek, který výkon trestu na odsouzeném zanechá, můţe být různý. V nejlepším případě si potrestaný uvědomí, ţe se nezachoval správně, pokud spáchal trestný čin a uţ nikdy trestný čin nespáchá. V horším případě to dopadne tak, ţe si nepřipustí svou chybu, kterou udělal, jestliţe trestný čin spáchal. Svou chybu bude spatřovat v tom, ţe se nechal odhalit a chytit, a proto bude po propuštění pokračovat v trestné činnosti, ale bude opatrnější a zvolí jiné metody. Trest odnětí svobody se, kromě nápravy pachatele, snaţí chránit i společnost proti zločincům tak, ţe je oddělí od zbytku společnosti a působí preventivně proti páchání trestných činů. Poutavost zvoleného tématu také tkví v tom, ţe pohledů na trest odnětí svobody je nespočet, sice se nejedná o tak problematické téma, jakým je trest smrti, ale z mého pohledu jsou si však oba tyto druhy trestů velmi blízké. Trest odnětí svobody má však na rozdíl od trestu smrti další důleţité poslání – a to napravit odsouzeného a pomoci mu po výkonu trestu zařadit se zpátky do společnosti, jedná se o druhou šanci, neboť si můţe uvědomit, ţe pokud chce ţít ve společnosti ostatních lidí, musí ctít daná pravidla a můţe pak uţívat určitých práv. Cílem práce je seznámit se s podmínkami ukládání trestu odnětí svobody v ČR a rozebrat zásady výkonu trestu odnětí svobody. Dále je cílem popsat trest, jako jev, který provází naši společnost od jejího vzniku a stručně nahlédnou do jeho vývoje od starověku. V neposlední řadě je důleţité odhalit, jakým směrem se bude ukládání a výkon trestu odnětí svobody ubírat do budoucna.

8

1. Pojem trestu, jeho druhy a funkce 1.1.

Pojem trestu

Trestem chápeme způsobení újmy, uvalení nějakého omezení nebo bolesti. Prostřednictvím trestu se společnost domáhá dodrţování mravních, společenských nebo právních pravidel. Trest je nejpřísnější ze sankcí a proto má nezastupitelné místo mezi sankcemi, které jsou nástrojem slouţícím k udrţení společenského pořádku, mírnějšími sankcemi jsou například ochranné léčení nebo výchovné opatření. Trest patří mezi systém obranných mechanismů, který lidská společnost vyvinula k ochraně před chováním ohroţujícím její fungování a před deviantním chováním svých členů. Pohledy na trest se v historii vyvíjely především vlivem úrovně právního vědomí, chápáním morálních a filosofických hodnot, ale i celkovou politickou a ekonomickou situací.1 Trest je z právního hlediska následkem trestného činu. Zákon č. 40/2009 Sb. trestní zákoník (dále jen „trestní zákoník“), definuje trestný čin jako protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. V novém trestním zákoníku došlo k vypuštění tzv. materiálního znaku (pojetí trestného činu zaloţené vedle formálních znaků na jeho společenské nebezpečnosti), dále zaloţil kategorizaci soudně trestných jednání na bipartici - zločin a přečin. Bylo tudíţ upuštěno od dosavadního pojetí jednotného deliktu. Pojem trestného činu je povaţován za nadřazený termín. Bipartice vychází z odstupňované typové závaţnosti trestných činů vyjádřené trestní sazbou.2 Trestní zákoník dále rozlišuje dva typy trestních sankcí pro osoby starší 18 let (dualismus trestních sankcí), jedná se o tresty a ochranná opatření. Právní následky trestných činů (nazývají se provinění), spáchaných osobami mladším 18 let se nazývají opatřením, nikoli trestem, jedná se tedy o monismus trestněprávních sankcí, které se dále dělí na výchovná opatření, ochranná opatření a trestní opatření. Dětem mladším 15 let lze ukládat jen tato opatření – výchovné povinnosti, výchovná omezení, napomenutí

1

Kalvodová, V. Trest odnětí svobody na doţivotí. Brno: MU, 1995. s. 7

2

důvodová zpráva k vládnímu návrhu trestního zákoníku, s. 15 - 17

9

s výstrahou, zařazení do terapeutického, psychologického nebo jiného vhodného výchovného programu ve středisku výchovné péče, dohled probačního úředníka a ochranná výchova. Jiná opatření nelze uloţit dětem mladším 15 let.3

1.2.

Funkce trestu

Účelem trestu je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránit odsouzenému v dalším páchání trestné činnosti a vychovat jej k tomu, aby vedl řádný ţivot, a tím působit výchovně i na ostatní členy společnosti - takto byl účel trestu definován v trestním zákonu4 účinném do konce roku 2009. Nový trestní zákoník tento pojem neobsahuje, nahradil ho však úpravou obecných zásad trestání, které jsou promítnuty do jednotlivých ustanovení o trestních sankcích. „Trestní právo kodifikované v trestním zákoníku nepovaţuje trest za odplatu za

spáchaný čin. Vedle základní ochranné funkce trestní právo usiluje téţ o sociální reintegraci pachatelů a o zajištění přiměřené satisfakce obětem trestných činů.“5 Z toho je patrné, ţe v české trestně právní praxi a nauce dominuje pojetí účelu trestu, které vychází z relativních teorií (jak bude pojednáno dále). Funkce opatření (týkají se odsouzených starších 15 let do 18 let) podle § 9 Zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe) je vytvoření podmínek pro sociální a duševní rozvoj a ochrana před škodlivými vlivy a předcházení dalšímu páchání provinění. U dětí mladších 15 let se projednáváním protiprávních činů a uloţením opatření sleduje, aby se takových činů zdrţel a našel si společenské uplatnění odpovídající jeho schopnostem a rozumovému vývoji a podle svých sil a schopností přispěl k odčinění újmy vzniklé jeho protiprávním činem.6 Trest je jedním z prostředků státního donucení, jímţ se realizuje ochranná funkce trestního práva. Společnost trestem vymáhá dodrţování norem, trestem je hodnocena

3

Jelínek, J. Trestní právo hmotné. Praha: Leges, 2009. s. 446

4

zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009

5

Šámal, P. Trestní zákoník a naplňování funkcí a základních zásad trestního práva hmotného. Bulletin advokacie 10/2009, s. 22

6


10

závaţnost porušení normy a určuje, ţe potrestaný byl odpovědný za své jednání. Trest můţe plnit tyto čtyři základní funkce: 1.

přispět k nápravě potrestaného (výchovná funkce);

2.

odradit či odstrašit jiné od podobného jednání (preventivní funkce);

3.

chránit společnost před pachatelem (ochranná funkce – např. vězení);

4.

obnovit spravedlnost, která byla trestným činem narušena (restorativní funkce).7

Důleţité je, aby trest působil na pachatele výchovně. Aby takto působil, musí být splněny určité podmínky – např. trest musí být individualizován (co je pro jednoho trest, druhého nechává lhostejným), má-li být trest účinný, musí následovat bezprostředně po provinění a trest odnětí svobody by měl být vyhrazen jen pro nejzávaţnější delikventní chování (souvisí s individualizací).8 Pokud se naplní účel trestu, pak vliv trestu na pachatele a společnost bude bezesporu pozitivní. Ale bohuţel trest, zvláště pak trest odnětí svobody, můţe mít i negativní vliv. Zejména se jedná o vysokou finanční náročnost trestu odnětí svobody a o další poškození osobnosti pachatele – stává se, ţe vlivem spoluvězňů je výchovná snaha trestu naprosto zmařena.

1.3.

Druhy trestů

„V jednotlivých historických obdobích převládal ten či onen druh trestu: tresty na ţivotě a na těle, tresty na majetku. Teprve vývoj civilizace a poţadavek humanizace trestu vyzvedl do popředí trest odnětí svobody.“9 Určení druhu trestu závisí na povaze a závaţnosti spáchaného trestného činu (povaha a závaţnost jsou určovány především významem chráněného zájmu). Trest však nesmí být nepřiměřeně krutý a nesmí jím být poníţena lidská důstojnost. Právní následek trestného činu můţe spočívat i v upuštění od potrestání (§ 46 aţ 48 TrZ), které je zaloţené na tom, ţe soud v odsuzujícím rozsudku vysloví výrok o vině, avšak trest neuloţí. Jelikoţ rozsudek

7

http://cs.wikipedia.org/wiki/Trest

8

Štěrba, V. Penologie. Praha:Armex Publishing, 2007. s. 24

9

Solnař, V. Tresty a ochranná opatření. Praha: Academia, 1979. s. 33

11

obsahuje sociálně etické odsouzení činu, je z tohoto důvodu upuštění od potrestání systematicky přiřazeno k trestům, i kdyţ se o trest v pravém slova smyslu nejedná.10 Obecné dělení trestů: 1.

podle toho, jaké zájmy postihují - tresty postihující svobodu odsouzeného, tresty majetkové nebo tresty na cti

2.

podle toho, zda je lze uložit samostatně nebo pouze vedle jiného trestu - tresty samostatné (lze je uloţit samostatně, či spolu s jiným trestem) a tresty vedlejší, které lze uloţit pouze vedle jiného trestu (ztráta čestných titulů a vyznamenání)

3.

podle určitosti trestní sankce – tresty absolutně určité (v zákoně je stanoven druh a výměra trestu), tresty relativně určité (zákonem stanovena pouze nejniţší nebo nejvyšší výměra trestu) a tresty absolutně neurčité (není určena ani výměra ani druh trestu), tyto tresty se však v českém trestním zákoně nevyskytují

4.

podle toho, zda je možné tresty uložit kterémukoliv pachateli trestného činu, anebo jen zúženému okruhu pachatelů

5.

podle věku pachatele – tresty, které je moţné uloţit dospělému (uvedeny v § 52 TrZ) a trestní opatření, která lze uloţit mladistvému (§ 24 ZSM)11

V trestním zákoníku jsou taxativně vymezeny tresty, které je oprávněn ukládat výhradně soud. Jsou jimi tresty: a) odnětí svobody, b) domácí vězení, c) obecně prospěšné práce, d) propadnutí majetku, e) peněţitý trest, f)

propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty,

g) zákaz činnosti,

10

Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. Praha: C.H.Beck, 2009. s. 418

11

Jelínek, J. Trestní právo hmotné. Praha: Leges, 2009. s. 357 - 359

12

h) zákaz pobytu, i)

zákaz vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce

j)

ztrátu čestných titulů nebo vyznamenání,

k) ztrátu vojenské hodnosti, l)

vyhoštění.

K nově zavedené osnově trestů, která je uvedena v trestním zákoníku se důvodová zpráva k vládnímu návrhu trestního zákoníku vyjadřuje takto - trest odnětí svobody osnova pojímá jako jeden druh trestu, který lze uloţit nejen nepodmíněně, ale i s podmíněným odkladem na stanovenou zkušební dobu nebo také s vyslovením dohledu probačního úředníka, má tedy tři formy, za zvláštní typ trestu odnětí svobody je povaţován i výjimečný trest.

1.4.

Teorie o pojetí smyslu trestu a obecné zásady pro ukládání trestů

V historii se vyvinuly dvě teorie o pojetí smyslu trestu, a to teorie absolutní a teorie relativní. Absolutní teorie vychází z myšlenky, ţe se trestá, protoţe bylo spácháno zlo, coţ nejvíce odpovídá smyslu pro spravedlnost zastávaného širokou veřejností. Za nevýhodu této teorie je často povaţován fakt, ţe obnovení rovnováhy mezi právem a bezprávím je jen abstraktní představou, která není dostatečným důvodem oprávněnosti trestu – neboli opětované újmy.12 Relativní teorie na tento problém pohlíţí tak, ţe se trestá, aby nebylo pácháno zlo, coţ přiznává trestu i další význam – ochrana společnosti nebo například výchova pachatele. Samozřejmě vznikly i teorie smíšené, které se snaţí o spojení odplatné i účelové teorie.13 Trestní zákoník, jak jiţ bylo zmíněno výše, rozlišuje dva typy trestních sankcí pro osoby starší 18 let (dualismus trestních sankcí), jedná se o tresty a ochranná opatření. Soud můţe pachateli podle uváţení uloţit trest nebo ochranné opatření, není však vyloučeno, aby v konkrétním případě soud rozhodnul, ţe je nutné uplatnit oba druhy sankcí vedle sebe, tj. jak trest, tak ochranné opatření (například pachateli je uloţen trest odnětí svobody

12


13


13

a současně ochranné léčení). Ochranná opatření mohou být uloţena, na rozdíl od trestů, i za čin jinak trestný. Čin jinak trestný je protiprávní čin, který s ohledem na vlastnosti vztahující se k osobě pachatele (nedostatek jejího věku či příčetnosti), nevykazuje všechny znaky trestného činu. Trestání osob mladších 18 let je zaloţeno monismu trestněprávních sankcí, coţ znamená, ţe soudy mohou ukládat pouze opatření za provinění, či za čin jinak trestný. Základním předpokladem pro uloţení trestu je skutečnost, ţe došlo ke spáchání trestného činu trestně odpovědným pachatelem (zásada nulla poena sine crimine). Přehled základních zásad trestání a ukládání ochranných opatření:  zásada zákonnosti – nulla poena sine lege – trestní sankce lze ukládat pouze na základě zákona  zásada přiměřenosti – sankce musí být adekvátní spáchanému činu  zásada individualizace použitých sankcí – při ukládání sankcí je nutno přihlédnout ke konkrétním okolnostem  zásada personality sankce – sankce by měla postihovat jen pachatele  zásada neslučitelnosti určitých druhů sankcí u téhož pachatele – zákaz ukládání sankce shodné věcné povahy u jednoho pachatele  zásada humanity sankcí – zákaz ukládání kruté a nepřiměřené sankce14 Trestní zákoník obsahuje obecná pravidla pro ukládání trestů především v ustanoveních § 37, § 38, § 39, § 41 a § 42. Tresty by měly splňovat tři základní obecná kritéria pro ukládání trestů, která jsou uvedena v § 39 odst. 1 TrZ a jsou dána: 1) povahou a závaţností spáchaného trestného činu pro společnost 2) moţností nápravy pachatele 3) osobními, rodinnými, majetkovými a jinými poměry pachatele

14


14

Dále v § 39 odst. 1 a 3 určuje ještě další okolnosti, k nimţ soud dále přihlíţí při stanovení druhu a výměry trestu a jedná se o: a) chování pachatele po činu, zejména zda měl snahu nahradit škodu nebo odstranit jiné škodlivé následky činu b) okolnost, ţe pachatel byl označen jako spolupracující obviněný, soud přihlédne k tomu, jak významným způsobem přispěl k objasnění zvlášť závaţného zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny nebo pomohl zabránit pokusu nebo dokonání takového trestného činu c) účinky a důsledky, které lze očekávat od trestu pro budoucí ţivot pachatele d) dobu, která uplynula od spáchání trestného činu e) případnou změnu situace; f) délku trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu, a to s přihlédnutím ke sloţitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení. Specifická kritéria pro ukládání trestu jsou stanovena při ukládání trestu v případě spolupachatelství, organizátorství, návodu, pomoci, pokusu a přípravy trestného činu (§ 39 odst. 6) a také, pokud pachatel získal či se snaţil získat trestným činem majetkový prospěch (§ 39 odst. 7).

15

2. Nástin historického vývoje trestu odnětí svobody 2.1.

Období starověku

V tomto období se trest odnětí svobody nevyskytoval v podobě, jak je znám v současnosti. Pouze institut psance, zavedený Římany, se jako jediný přiblíţil dnešnímu pojetí trestu odnětí svobody. Za psance byla prohlášena osoba, jeţ spáchala čin, který byl neţádoucí pro společnost. Ostatní členové společnosti měli zakázáno poskytovat psanci ţivotně důleţité prostředky, coţ způsobilo, ţe byl psanec nucen hledat své místo jinde. Později byl tento institut nahrazen institutem dočasného a trvalého vyhnanství. Těţší forma vyhnanství bylo doţivotní vyhoštění se ztrátou občanských a majetkových práv.15

2.2.

Středověk

Trestní právo tohoto období bylo zaloţené na obyčejích přetrvávajících z období předstátních společenství. Rozdrobená státní moc a slabá pozice panovníka znamenala absenci donucovací státní moci, proto v této době nemohl mít trest odnětí svobody pozici jako dnes. Obyčeje této doby nevyhovovaly tehdejší středověké společnosti, proto byly transformovány a aplikovány v zájmu šlechty, coţ znamená, ţe byl kladen důraz na společenské postavení pachatele a podle výše jeho postavení se určovaly i tresty. Pro výměru trestu bylo také podstatné, co bylo objektem trestného činu.16 Stopou předstátních přeţitků byl také soukromý charakter trestního práva, jako je například soukromá msta, kterou lze definovat jako placení náhrady za způsobenou škodu, dalším příkladem je vykoupení z krevní msty, které se ve staré terminologii nazývalo příhlavní peníze (peníze za hlavu - vraţdu). Hlavním ukazatelem soukromého charakteru trestního práva bylo, ţe delikt zabití nebyl chápán jako útok proti společnosti či státu, ale jako poškození soukromého zájmu. Za další přeţitek přetrvávající z předstátních společenství lze povaţovat celkový systém a způsob výkonu trestů. Jednalo se například o

15


16

Malý, K. a kolektiv. Dějiny českého a česko-slovenského práva do roku 1945. Praha: Linde, 3. přepracované vydání. 2004. s. 143

16

trest kamenování (doloţen uţ ve Statutech Konrádových), který byl zaloţen na tom, ţe delikvent byl usmrcen celou pospolitostí.17 Za předstupeň doţivotního trestu odnětí svobody lze povaţovat nucené práce, tzv. galeje. Poprvé se tento druh trestu začal objevovat kolem roku 1500 v oblasti Středozemního moře. Galejníci byli nuceni veslovat, nohy měli přikovány k lavicím a měli zavázána ústa, aby nebylo slyšet jejich nářek. Pokud pracovní nápor nevydrţeli, byli vhazováni do moře. Tento druh trestu v podstatě znamenal tvrdší alternativu trestu smrti.18

2.3.

Novověk

Období novověku bylo dobou, ve které docházelo ke kodifikacím trestního práva. V těchto kodifikacích se jiţ odráţela zásada proporcionality (úměrnost mezi nebezpečností trestného činu a trestem) a zákonnosti. Jedná se například o „Všeobecný zákoník o zločinech a trestech" z roku 1787, který byl vydán za vlády Josefa II. a byl silně ovlivněn myšlenkami Beccaria19. Tímto krokem byla zrušena tortura (mučení, které mělo vést k přiznání), dále rušil mrzačící tresty a trest smrti, který nahrazoval dlouhodobými nucenými pracemi. Vyčerpávající výčet trestných činů, který zde byl obsaţen, řadil tyto činy podle společenské nebezpečnosti. Dále zavedl důleţité zásady trestního práva, které jsou platné i dnes, jako například zásadu ţádný trestný čin bez zákona a zásadu ţádný trest bez zákona.20 Rok 1850 byl významný z hlediska trestního práva na území habsburské monarchie, protoţe došlo k zestátnění soudnictví a vězeňství. Trest odnětí svobody byl v tomto období odstupňován, aby byl trest přizpůsoben druhu spáchaného trestného činu na těţký ţalář, ţalář, tuhé vězení a vězení. Rozdíl tkvěl zejména ve stravování, poutání a zařazování trestanců do pracovní činnosti. Podle stupně zločinnosti a dosaţitelné nápravy byli vězni rozdělováni do 3 disciplinárních tříd, kterým odpovídala různá míra přiznávaných zvýhodnění (např. nákup zboţí, dopisování, návštěvy aj.). Chování a činnost trestanců,

17

Malý, K., Sivák, F. Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do r. 1918. Jinočany: H&H, 1992. s. 214

18


19

Cesare Beccaria (15. března 1738, Milano – 28. listopad 1794, Milano), italský aristokrat, filozof a politik, který se proslavil svým pojednáním O zločinech a trestech.

20


17

bylo upraveno tzv. Domácím řádem (koresponduje dnešnímu zákonu o výkonu trestu odnětí svobody). Porušení Domácího řádu bylo kázeňsky trestáno, přičemţ nepřísnějšími tresty, které mohly být uloţeny, bylo uloţení půstu, tvrdého loţe, samovazby nebo temnice. Trestanci měli povinnost vykonávat přidělenou práci a navštěvovat bohosluţby (katolické, evangelické nebo ţidovské). Negramotní nebo nedostatečně vzdělaní trestanci do 35 let věku byli povinni se zúčastňovat školního vyučování, které se ve věznicích rozvíjelo díky dobrovolným spolkům. Střeţení trestních ústavů provádělo vojsko aţ do roku 1914. Dohled nad výkonem trestu měl na starosti domácí komisař, příslušný vrchní státní zástupce a v nejvyšší instanci generální inspektor pro vězeňství se sídlem v Praze.21 Mezi nejdůleţitější kroky v oblasti vězeňství patřilo zaloţení Mezinárodní komise pro vězeňství (International Penitentiary Commission) v roce 1872. Jednalo se o první organizaci, která se zabývala penitenciární problematikou. Později byla tato organizace přejmenována na Mezinárodní komisi pro trestní právo a vězeňství (International Penal and Penitentiary Commission, ve zkratce IPPC).22

2.4.

Období první republiky

Po vzniku Československé republiky (ČSR) v roce 1918 nastala recepce rakouského a uherského práva včetně justičního a vězeňského systému rakouské monarchie. Pouze předpisy habsburské monarchie, které odporovaly republikánskému zřízení, byly zrušeny. Výjimkou bylo slezské Hlučínsko, kde ještě do počátku roku 1920 platilo německé právo.23 Počínaje rokem 1919 dochází postupně ke zdokonalování základní legislativní úpravy, organizace a správy vězeňství. Zejména se jednalo o prohlubování progresivního systému výkonu trestu, které bylo důleţitou podmínkou pro zavedení podmíněného propuštění z výkonu trestu (uzákoněno v roce 1919). Progresivní systém výkonu trestu byl zaloţen na postupném zmírňování vězeňského reţimu v závislosti na průběhu nápravy trestanců, rozdělených zpravidla do 3 disciplinárních tříd. Pokud byl trestanec zařazen do I. třídy mohl být podán návrh na podmíněné propuštění z výkonu trestu. Vězeňství bylo centrálně

21

Kýr, A., Kafková A. Věznice Valdice v historii českého vězeňství. Historická penologie 2/2007. s. 1 - 2

22

Kafková, A. Vězeňská konference v roce 1931 v Praze. Historická penologie 1/2007. s. 11

23

Malý, K., Sivák, F. Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do r. 1918. Jinočany: H&H, 1992. s. 413

18

řízeno odborem ministerstva spravedlnosti, který tak činil ve spolupráci s Mezinárodní komisí pro trestní právo a vězeňství.24

24

Kýr, A., Kafková A. Věznice Valdice v historii českého vězeňství. Historická penologie 2/2007. s. 3

19

3. Právní

úprava

trestu

odnětí

svobody

od

1. 1. 2010 3.1.

Ústava a trest odnětí svobody

Právní úprava trestu odnětí svobody od 1. 1. 2010 musí být, tak jako všechny zákony a další právní předpisy, v souladu s ústavními zákony. Proto bych zde chtěla nastínit základní principy ovlivňující tvorbu a aplikaci trestních norem, uvedených v ústavním pořádku České republiky. Listina základních práv a svobod25 (dále jen „Listina“), která je součástí ústavního pořádku České republiky přiznává člověku určitá práva a svobody jako reakci na období, v němţ byla lidská práva a základní svobody potlačována. Meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Aby omezení práv nebylo aplikováno pouze na určitou skupinu obyvatel, tak v čl. 4 odst. 3. Listiny se stanoví, ţe zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky. Tato práva mohou být omezena výkonem trestu odnětí svobody. Jelikoţ Listina trest smrti nepřipouští, je v České republice trest odnětí svobody trestem nejpřísnějším. Trest odnětí svobody, jak jiţ vyplývá z jeho názvu, odjímá dané osobě určité svobody. Podle článku 8 Listiny je osobní svoboda zaručena, z tohoto pravidla však musí být zákonné výjimky, aby mohl být trest odnětí svobody uplatňován v rámci práva. Odstavec 2. článku 8 LZPS určí, ţe nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak neţ z důvodů a způsobem, které stanoví zákon. Výkon trestu odnětí svobody zasahuje jak do osobní svobody, tak i do zákazu nucení k pracím nebo sluţbám. Zákaz podrobení se nuceným pracím nebo sluţbám se nevztahuje na práce ukládané podle zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody. Výkonem trestu odnětí svobody je také omezen zákaz porušení listovního tajemství uvedený v čl. 13 Listiny. Podle zákona č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „zákon o výkonu trestu odnětí svobody“) je Vězeňská sluţba oprávněna provádět kontrolu korespondence odsouzených. Nejdůleţitější svobodou, které je odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody zbaven, je svoboda pohybu a pobytu. 25

Listina základních práv a svobod, č. 2/1993 Sb.

20

Svobody a práva, které zůstávají neporušeny, jsou například – právo na ţivot, svoboda myšlení, svědomí a náboţenství, volební právo, atd., coţ znamená, ţe jsou dotčena pouze práva, která by mohl odsouzený zneuţít, nebo která by mu umoţnila pokračovat v trestné činnosti. Pachatele trestných činů, kterému v páchání trestné činnosti nezabrání vlastní svědomí, anebo hrozba trestu, je nutné na těchto základních právech omezit. Sporné však zůstává, jestli je efekt odnětí svobody ţádoucí u pachatelů nedbalostních trestných činů, u nichţ lze předpokládat, ţe jejich morální hodnoty odpovídají zpravidla běţné normě. Domnívám se, ţe za určitých okolností jsou pro pachatele nedbalostního trestného činu dostatečným trestem výčitky svědomí, trvající zřejmě po celý ţivot, a proto se případné další nedbalostní trestné činnosti vyvarují. Článek 10 Ústavy stanoví, ţe vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichţ ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiţ je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu. Na základě tohoto ustanovení je součástí našeho právního řádu rovněţ Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále jen „Pakt“). Tento Pakt stanoví v článku 10, ţe se všemi osobami zbavenými osobní svobody se jedná lidsky a s úctou k přirozené důstojnosti lidské bytosti. Dále stanoví, ţe obviněné osoby jsou s výjimkou mimořádných okolností odděleny od osob odsouzených a zachází se s nimi úměrně ke skutečnosti, ţe o jejich vině dosud nebylo rozhodnuto a podle posledního odstavce tohoto článku Vězeňský řád zajistí takové zacházení s vězni tak, aby byl naplněn hlavní cíl, kterým je jejich převýchova a náprava.

3.2.

Ukládání trestu odnětí svobody

Trest odnětí svobody se dělí na podmíněný a nepodmíněný. Podmíněný trest znamená, ţe soud můţe u trestu odnětí svobody, který je kratší tří let podmíněně odloţit jeho výkon. U nepodmíněného trestu není výkon odloţen. Jak je stanoveno v § 55 hlavy V. TrZ, nepodmíněný trest odnětí svobody se ukládá nejvýše na dvacet let, jestliţe nejde o mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (§ 59), nebo o výjimečný trest (§ 54). Nový trestní zákoník naprosto opustil tzv. materiální pojetí trestného činu a ostatních institutů vyuţívaných k individualizaci a diferenciaci trestního postihu (viz zejména ustanovení § 3 odst. 2 a 4, § 65, § 88 odst. 1 tr. zák.). Proto nabyla na významu individualizace trestní odpovědnosti právě prostřednictvím ukládání trestu, včetně

21

moţností mimořádného zvýšení nebo naopak mimořádného sníţení trestu odnětí svobody či upuštění od potrestání.26

3.2.1. Mimořádné snížení trestu odnětí svobody Trest odnětí svobody lze mimořádně sníţit podle pravidel obsaţených v § 58 TrZ. Jedná se o případy, ve kterých soud uzná, ţe trestní sazba je v daném případě pro pachatele nepřiměřeně přísná a pokud se domnívá, ţe lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Dále je také moţné mimořádně sníţit trest u pachatele, který napomohl zabránit trestnému činu, jenţ jiný připravoval nebo se o něj pokusil. Pokud se za těchto podmínek trest výjimečně sníţí, přesto soudce nemá, aţ na výjimky, volnou ruku při určení vhodné sazby. Jedná se například o tato omezení:  nelze uloţit trest pod pět let, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň dvanáct let,  nelze uloţit trest pod tři léta, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň osm let,  nelze uloţit trest pod jeden rok, činí-li dolní hranice trestní sazby odnětí svobody alespoň pět let27

3.2.2. Mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody Mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (§ 59 TrZ) je fakultativní a zcela závisí na uváţení soudu. Lze ho uloţit, pokud se jedná o pachatele, který znovu spáchal zvlášť závaţný zločin. Soud v tomto případě pachateli určí trest v horní polovině trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jejíţ horní hranici zvýší o jednu třetinu, v tomto případě můţe trest převyšovat 20 let. U mimořádného zvýšení výjimečného trestu odnětí svobody nad 20 aţ do 30 let nesmí jeho horní hranice převyšovat 30 let. K mimořádnému zvýšení trestu se přistupuje z důvodu, ţe moţnost nápravy pachatele vzhledem k jeho recidivě je ztíţena. Zákon zdůrazňuje recidivu pachatele a jeho ztíţenou

26

Púry, F. Některé změny v ukládání trestů podle nového trestního zákoníku. Trestěprávní revue 1/2010. s. 1 - 2

27

zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. § 58, odst. 3

22

moţnost nápravy jako neopomenutelná hlediska, přesto nelze zcela ignorovat ani potřebu dostatečné ochrany společnosti.28 Zvláštní případ zvýšení horní hranice trestní sazby upravuje § 108 TrZ. Toto zvýšení se týká pachatele trestného činu spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Soud v tomto případě musí obligatorně zvýšit horní hranici trestní sazby o jednu třetinu a uloţit mu trest v horní polovině takto stanovené trestní sazby, nejsou-li zároveň splněny podmínky pro mimořádné sníţení trestu podle § 58 TrZ. Dalším rozdílem oproti § 59 je to, ţe takto zvýšená horní hranice nesmí převyšovat 20 let a při ukládání výjimečného trestu nad 20 aţ do 30 let nesmí horní hranice převyšovat 30 let.

3.3.

Podmíněný trest odnětí svobody

Jak jiţ bylo uvedeno výše, u podmíněného trestu odnětí svobody, se jedná o trest, u něhoţ je jeho výkon podmínečně odloţen. Podmíněný trest se vyskytuje ve dvou variantách - trest odnětí svobody s podmíněným odkladem na stanovenou zkušební dobu nebo také i s vyslovením dohledu probačního úředníka. Tento druh trestu odnětí svobody je uloţen, pokud k výchovnému působení trestu není zapotřebí jeho výkon. Povolení podmíněného odkladu výkonu se však netýká výkonu ostatních trestů uloţených vedle trestu odnětí svobody. Výkon trestu je nahrazen zkušební dobou v rozmezí jednoho aţ pěti let. Soud je oprávněn pachateli stanovit dále přiměřená omezení a povinnosti vedoucí k tomu aby vedl spořádaný ţivot. V případě, ţe podmíněně odsouzený nevedl ve zkušební době řádný ţivot nebo nevyhověl uloţeným podmínkám, soud rozhodne, ţe trest vykoná a zároveň rozhodne o způsobu výkonu trestu. Výjimečně je moţné ponechat podmíněné odsouzení v platnosti, i pokud odsouzený zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu. Soud můţe odsouzenému stanovit dohled, nebo zkušební dobu prodlouţit či stanovit další omezení. Pokud je zkušební doba prodlouţena, nesmí překročit dobu 5 let a lze ji prodlouţit maximálně o dvě léta.

28


23

Pokud podmíněně odsouzený vedl ve zkušební době řádný ţivot a vyhověl uloţeným podmínkám, vysloví soud, ţe se osvědčil. Aby odsouzený neţil v nejistotě, zda se během zkušební doby osvědčil či nikoliv, je v § 83 TrZ stanoveno, ţe pokud soud neučinil toto rozhodnutí do jednoho roku od uplynutí zkušební doby, má se za to, ţe se osvědčil.

3.4.

Výjimečný trest

V roce 1990 byl definitivně zrušen trest smrti a opětovně po 34 letech byl zaveden trest odnětí svobody na doţivotí. Doţivotní odnětí svobody bývá často označováno za „sociální trest smrti".29 Podle trestního zákona č. 140/1961 Sb., se řadily mezi výjimečné tresty trest odnětí svobody na doţivotí a trest odnětí svobody v rozmezí 15 aţ 25 let. Současný trestní zákoník řadí mezi

výjimečné tresty trest odnětí svobody na doţivotí a trest odnětí svobody nad dvacet aţ do třiceti let, coţ znamená, ţe došlo ke zpřísnění této sankce. Tento zákon upravuje výjimečný trest především v § 54, a dále i v ustanoveních § 55 aţ § 59 upravujících ostatní tresty odnětí svobody. Výjimečnost těchto trestů spočívá zejména v tom, ţe:

 doba trvání je delší, neţ je obecně nejvyšší přípustná horní hranice trestu odnětí svobody,  lze je uloţit jen za splnění přesně vymezených podmínek, které jsou taxativně stanoveny v § 54 a musí být splněny kumulativně,  je stanoven obligatorní výkon těchto trestů tak, ţe pachatel je vţdy zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou podle ustanovení § 56 odst. 3.30 Výjimečný trest můţe soud uloţit pouze za zvlášť závaţný zločin (uvedeny v § 14 odst. 3), pokud to u něj trestní zákon dovoluje. Aby mohl být uloţen trest odnětí svobody nad 20 aţ do 30 let, musí být závaţnost spáchaného zvlášť závaţného zločinu je velmi vysoká nebo moţnost

nápravy pachatele je obzvlášť ztíţena (§ 54 odst. 2 TrZ).

29

Kalvodová, V. Trest odnětí svobody na doţivotí. Brno: MU, 1995. s. 5

30


24

Trest odnětí svobody na doţivotí je nejpřísnější alternativa výjimečného trestu, podmínky pro uloţení tohoto trestu jsou v zákoně stanoveny kumulativně (musí být splněny zároveň). Trest odnětí svobody na doţivotí lze uloţit:

 pouze za úzký okruh těch nejzávaţnějších zvlášť závaţných zločinů,  pokud závaţnost takového zvlášť závaţného zločinu je mimořádně vysoká, vzhledem ke způsobu provedení, pohnutce a následku,  jestliţe uloţení trestu odnětí svobody na doţivotí buď vyţaduje ochrana společnosti, nebo není naděje, ţe by pachatele bylo moţno napravit trestem odnětí svobody nad 20 aţ do 30 let.31 V zákoně není výjimečný trest uveden jako trest samostatný nebo jediný, vţdy můţe soud rozhodovat mezi výjimečným trestem a trestem odnětí svobody kratšího trvání. Za výjimečný trest se nepovaţuje trestní opatření odnětí svobody ukládané mladistvému podle § 31 odst. 3 ZSM, i kdyţ se jedná o alternativu výjimečného trestu pro mladistvé.

31


25

4. Právní úprava výkonu trestu odnětí svobody 4.1.

Prameny práva regulující výkon trestu odnětí svobody

Právní úprava trestu odnětí svobody je zakotvena ve více právních předpisech, přičemţ nejdůleţitějším je zákon o výkonu trestu odnětí svobody. Další pravidla jsou upravena ve vyhlášce Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává Řád výkonu trestu odnětí svobody (dále jen „řád výkonu trestu odnětí svobody“). Dalším zákonem, který určí budoucí podmínky výkonu trestu, ještě před jeho samotným nastoupením je trestní zákoník. Jedná se především o určení typu věznice, které obsahuje jiţ odsuzující rozsudek podle závaţnosti spáchaného činu. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) v hlavě dvacáté první, oddílu druhém, § 320 aţ 334 také reguluje pravidla výkonu trestu odnětí svobody. Upravuje především nařízení výkonu trestu, odklad, změnu nebo přerušení výkonu trestu, podmíněné odsouzení, podmíněné propuštění a započítání vazby a trestu.

4.2.

Hlavní zásady výkonu trestu

Podle § 2 VýkTrOSv patří mezi hlavní zásady výkonu trestu odnětí svobody respektování lidské důstojnosti odsouzených. Zásada zachování zdraví odsouzených je v dnešní době jiţ samozřejmostí. Aby výkon trestu lépe splnil svou výchovnou funkci, patří mezi hlavní zásady i zásada podporování takového postoje a dovedností, které odsouzeným pomohou při návratu do společnosti. Podle „Koncepce rozvoje českého vězeňství do roku 2015“32 jsou základními principy zejména: a) se všemi osobami, které jsou omezeny na svobodě, musí byt zacházeno s ohledem na jejich lidská práva a s ohledem na lidskou důstojnost;

32

k dispozici na www.vscr.cz

26

b) důstojný a humánní výkon trestu odnětí svobody a výkon vazby lze realizovat pouze ve věznicích, věznice zajišťuji bezpečnost a bezpečí celé společnosti stejně jako vězňům a vězeňskému personálu; c) omezení osob, které vykonávají trest nebo jsou umístěny ve výkonu vazby, mají být uplatňována jen v rozsahu nezbytně nutném k dosaţení účelu trestu odnětí svobody a účelu výkonu vazby; d) ţivot ve věznici má být v co nejvyšší míře blízký pozitivním aspektům ţivota ve společnosti; e) rizika představovaná jednotlivými vězni mají být posuzována individuálně a pouze podle toho má být s nimi jednáno; f) výkon trestu odnětí svobody má byt plánován individuálně s důrazem na vytváření nejlepších moţných podmínek pro reintegraci po propuštění odsouzeného. Tato koncepce je do značné míry inspirována skandinávským vězeňstvím. Pro názornou ukázku uvádím tři základní principy skandinávského vězeňství: 1. Princip normalizace (= zvýraznění druhého principu Evropské vězeňské filozofie): -

podmínky ţivota ve věznici se snaţí co nejvíce přiblíţit standardu na svobodě.

2. Princip otevřenosti: snaha o maximální kontakt vězení s vnějším světem: -

telefony na celách (ve vazbě s omezením),

-

častější návštěvy,

-

rozumný sexuální ţivot,

-

dovolené a propustky,

-

denní docházka do zaměstnání nebo ke studiu mimo věznici,

-

tzv. otevřená vězení (tj. bez mříţí a plotů).

3. Princip zodpovědnosti: -

kritika paternalismu a „hotelových sluţeb“ X vězni dostávají peníze, učí se hospodařit včetně nakupování a vaření, jak si hledat práci …

27

Smysl tří principů: překonat vězeňský izolacionismus, falešný pocit stability a bezpečí, připravit odsouzené na reálný ţivot po propuštění.33

4.3.

Typy věznic

O zařazení do vhodného typu věznice rozhoduje soud jiţ v odsuzujícím rozsudku. V této příslušné věznici je trest odnětí svobody vykonáván. Pokud se jedná o mladistvé, ti vykonávají trest odnětí svobody ve zvláštních věznicích nebo alespoň ve zvláštním oddělení věznice. Trestní zákon rozlišuje čtyři typy věznic: s dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou. Do jednotlivých typů věznic jsou odsouzení zařazováni podle následujících kriterií:  věznice s dohledem: odsouzení za přečin, spáchaný z nedbalosti, kteří dosud nebyli ve výkonu trestu odnětí svobody za úmyslný trestný čin  věznice s dozorem: odsouzení za přečin, spáchaný z nedbalosti, kteří jiţ byli ve výkonu trestu za úmyslný trestný čin a odsouzení za úmyslný trestný čin do tří let, kteří ještě nebyli ve výkonu trestu za úmyslný trestný čin  věznice s ostrahou: odsouzení za úmyslný trestný čin, pokud zároveň nejsou splněny podmínky pro umístění do věznice s dozorem nebo se zvýšenou ostrahou a odsouzení, kteří byli odsouzeni pro přečin spáchaný z nedbalosti a nebyli zařazeni do výkonu trestu odnětí svobody do věznice s dohledem nebo s dozorem  věznice se zvýšenou ostrahou: - odsouzení, kterým byl uloţen výjimečný trest, - odsouzení, kterým byl uloţen trest odnětí svobody za trestný čin spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny, - odsouzení, kterým byl uloţen trest odnětí svobody ne nejméně 8 let za zvlášť závaţný zločin, - odsouzení, kterým byl odsouzen za úmyslný trestný čin a v posledních pěti letech uprchl z vazby nebo z výkonu trestu.34

33

http://penologie.hala.sweb.cz/2.htm

34


28

Soud nemůţe umístit pachatele, který byl odsouzen k trestu odnětí svobody na doţivotí do jiného typu věznice, neţ do věznice se zvýšenou ostrahou. V jiném případě, však můţe soud přihlédnout k tomu, zda by výběr jiného typu věznice, neţ určuje § 56, odst. 2 TrZ, měl na pachatele lepší výchovné působení. Soud však musí brát zřetel na závaţnost trestného činu a na stupeň a povahu narušení pachatele.35 Rozhodnutí soudu, ve kterém typu věznic má probíhat výkon daného trestu, není definitivní. Odsouzeného, lze, za určitých podmínek, přeřadit do jiného typu věznice. Hlavní podmínkou v tomto případě, je, ţe nově určený typ věznice se od původního můţe lišit jen o jeden stupeň. Soud je oprávněn odsouzeného přeřadit, pokud jeho chování a způsob jak plní své povinnosti, odůvodňují závěr, ţe přeřazení přispěje k jeho nápravě. Soud můţe o přeřazení do věznice s přísnějším reţimem rozhodnout, jestliţe: a) odsouzený závaţným způsobem nebo opakovaně porušil stanovený pořádek nebo kázeň, nebo b) odsouzený byl pravomocně uznán vinným trestným činem, který spáchal během výkonu trestu. Z věznice se zvýšenou ostrahou odsouzeného nelze přeřadit pokud: a) mu byl uloţen trest odnětí svobody na doţivotí a pokud dosud nevykonal alespoň deset let tohoto trestu, b) vykonává jiný trest neţ trest odnětí svobody na doţivotí ve věznici se zvýšenou ostrahou, a nevykonal alespoň jednu čtvrtinu uloţeného trestu.36

4.4.

Práva odsouzených

Základním předpokladem naplnění účelu trestu jsou optimální podmínky ve výkonu trestu, které mají vést k tomu, aby se pachatel trestného činu napravil a po skončení trestu vedl řádný ţivot v souladu se zákonem. Proto zákon o výkonu trestu odnětí svobody přiznává odsouzeným určitá práva a dále v kaţdé věznici stanoví její ředitel vnitřní řád,

35


36

zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. § 57, odst. 3, 4

29

kterým se stanoví denní rozvrh chodu věznice, činnost odsouzených a jejich podíl na řešení otázek souvisejících se ţivotem ve věznici. Zákon všem odsouzeným ve výkonu trestu přiznává stejná práva za podmínek a v rozsahu stanovených tímto zákonem. Zákonná úprava práv odsouzených zajišťuje, aby byla zachována jejich základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem a mezinárodními úmluvami.

4.4.1. Práva odsouzených podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody V zákoně o výkonu trestu odnětí svobody je v § 2 uvedeno, ţe trest můţe být vykonáván jen takovým způsobem, který respektuje důstojnost osobnosti odsouzeného a omezuje škodlivé účinky zbavení svobody, čímţ však nesmí být ohroţena potřeba ochrany společnosti. S odsouzenými se musí ve výkonu trestu jednat takovým způsobem, aby bylo zachováno jejich zdraví a pokud to doba výkonu trestu umoţní, aby se podporovaly takové postoje a dovednosti, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umoţní vést po propuštění soběstačný ţivot v souladu se zákonem.37 Nejzákladnějším právem odsouzených je jejich právo na vhodné sociální podmínky a právo na poskytování zdravotní péče. Konkrétně má odsouzený právo na pravidelnou stravu za podmínek a v hodnotách, které odpovídají poţadavku udrţení zdraví, dále do jeho práv spadá právo na lůţko a prostor pro uloţení osobních věci. Z poţadavku udrţení zdraví také vyplývá právo odsouzeného na vhodné odívání, které odpovídá klimatickým podmínkám a zabezpečení osmihodinové doby ke spánku a nejméně jednohodinové vycházky. Odsouzenému také musí být poskytnuta i odpovídající zdravotní péče, přičemţ při závaţném onemocnění, úrazu vyţadujícím hospitalizaci nebo úmrtí odsouzeného vyrozumí věznice manţelku, druţku, rodiče či děti. Další skupina práv odsouzených uvedená v § 17 VýkTrOSv se vztahuje na korespondenci. Odsouzený má právo přijímat a na svůj náklad odesílat písemná sdělení, a to bez omezení. Vězeňská sluţba má však právo korespondenci kontrolovat, seznámit se s jejím obsahem a v případě podezření na přípravu nebo spáchání trestného činu můţe

37

zákon č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody § 2 odst. 1, 2

30

korespondenci i předat orgánu činnému v trestním řízení. Určitý druh korespondence, např. mezi odsouzeným a jeho advokátem však kontrole nepodléhá. Právo na uţívání telefonu (§ 18 VýkTrOSv) má velmi blízko k právům vztahujícím se na korespondenci, protoţe se jedná o druh komunikace s okolním světem a tuto komunikaci je nutno přísně regulovat, aby nemohlo docházet k páchání trestné činnosti přímo z vězení.38 Dalším právem, které poţívají odsouzení, je právo důleţité pro zachování pozitivních rodinných vazeb, a to právo na návštěvy. V čase, který určí ředitel věznice, mohou odsouzené navštěvovat jejich blízcí na dobu celkem aţ tři hodiny během jednoho kalendářního měsíce, a to v počtu maximálně 4 osob včetně nezletilých dětí (vnitřní řád věznice však můţe určit i jiné počty). Ředitel je oprávněn v souvislosti s návštěvou povolit i opuštění věznice, pokud tím nebude ohroţen výkon trestu. Právo na duchovní a sociální sluţby zajišťuje odsouzenému právo na poskytování duchovních a dalších podobných sluţeb sledujících humanitární cíle. Ve věznici je umoţněno konat společné náboţenské obřady odsouzených, účast na těchto obřadech je dobrovolná. Obdobným právem je právo na uspokojování kulturních potřeb, coţ znamená, ţe odsouzený má právo objednat si na svůj náklad knihy, denní tisk, časopisy či si bezplatně půjčovat publikace z vězeňské knihovny a má téţ moţnost půjčit si a hrát společenské hry, které jsou ve věznici k dispozici (§ 22 VýkTrOSv). Mezi další práva patří právo odsouzeného nakupovat si v prodejně věznice potraviny, věci osobní potřeby a věci pro zájmovou a vzdělávací činnost. Dále můţe dvakrát ročně zpravidla u příleţitosti narozenin a vánočních svátků přijmout balíček s potravinami a věcmi osobní potřeby do hmotnosti 5 kg. Balíčky podléhají stejně jako korespondence kontrole Vězeňské sluţby. Pokud jsou odsouzenému zaslány peníze, převedou se na jeho účet zřízený a vedený věznicí a odsouzený se o tom vyrozumí. Odsouzený smí k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů, podávat stíţnosti a ţádosti orgánům příslušným k jejich vyřízení (viz příloha č. 1).39

38

http://www.epravo.cz/top/clanky/prava-odsouzenych-12189.html

39

http://www.epravo.cz/top/clanky/prava-odsouzenych-12189.html

31

4.4.2. Evropská vězeňská pravidla Práva a povinnosti vězňů jsou upraveny vnitrostátními zákony, ale jelikoţ se jedná o závaţný zásah do základních práv a svobod občanů, které jsou mimo jiné, chráněny i na mezinárodní úrovni, bylo pouze otázkou času, kdy se objeví mezinárodní dokument upravující práva odsouzených komplexně a jednotně. Takovým dokumentem se stala Evropská vězeňská pravidla, která byla poprvé vyhlášena v roce 1973. Evropská vězeňská pravidla byla vytvořena Mezinárodní komisí pro trestní právo a vězeňství v období 1929 – 1933. K jejich prvnímu formálnímu vyjádření došlo v roce 1935, kdy Společnost národů vyhlásila svým členům Standardní minimální pravidla pro zacházení s vězni. Po druhé světové válce převzala iniciativu v této oblasti Organizace spojených národů.

V roce 1955 se konal v Ţenevě I. kongres „O prevenci zločinnosti a

zacházení s pachateli", na kterém byla přijata nová verze minimálních pravidel. Následné diskuze inspirované tímto kongresem, vyústily ve schválení Standardních minimálních pravidel pro zacházení s vězni rezolucí Hospodářské a sociální rady OSN č. 663 Cl z 31. 7. 1957. Pravidla určují obecné principy a praxi v oblasti zacházení s vězni, jsou minimálními poţadavky, které OSN povaţuje za ţádoucí především v souvislosti s prosazováním disciplíny a uţíváním nástrojů omezování svobody v nápravných zařízeních. V roce 1973 bylo schváleno evropské pojetí minimálních pravidel (vydané Výborem ministrů Rady Evropy). Jiţ v této době se objevovaly názory povaţující obě mezinárodní verze za zastaralé, neadekvátní a v tomto směru neslučitelné se současnými i předpokládanými trendy vězeňství. Proto začaly probíhat práce na zcela nové verzi, která by odstranila nedostatky existujících pravidel. Tak vznikla nová Evropská vězeňská pravidla, která byla v roce 1987 schválena Výborem ministrů Rady Evropy jako soubor pravidel respektujících a zaručujících lidskou důstojnost, vycházejících z moderních vězeňských programů.40 Pravidla určená tímto dokumentem je třeba chápat v kontextu s rozvojem evropské trestní filosofie a politiky, která byla inspirována zejména negativní zkušeností Evropského

40

Kalvodová, V. Evropská vězeňská pravidla. Časopis pro právní vědu a praxi 1/1997 s. 89 - 90

32

společenství v průběhu druhé světové války a jsou charakteristická třemi základními aspekty: 

uvěznění je trestem samo o sobě, podmínky výkonu trestu by tedy neměly zhoršovat tento stav, s výjimkou případů, kdy je to nezbytné pro zachování disciplíny



reţim zacházení ve věznicích má být zaměřen na reedukaci a resocializaci delikventa



správa věznic musí respektovat základní práva individua a po celou dobu zachovávat lidskou důstojnost41

Nejaktuálnějším dokumentem spojeným s Evropskými vězeňskými pravidly je Doporučení Výboru ministrů členským státům Rady Evropy k Evropským vězeňským pravidlům z roku 2006. Toto doporučení je vydané se zřetelem na práci prováděnou Evropským výborem pro zamezení mučení a nelidského nebo poniţujícího zacházení nebo trestání a zdůrazňuje skutečnost, ţe nikdo nesmí být zbaven svobody s výjimkou případů, které nelze řešit jinak a v souladu se zákonným postupem. Dále je kladen důraz na to, ţe výkon trestu a zacházení s vězni vyţaduje brát zřetel na poţadavky bezpečnosti, zabezpečení a kázně, zároveň se zajištěním takových podmínek ve věznicích, které neporušují lidskou důstojnost a které uvězněným nabízejí smysluplné pracovní činnosti i programy zacházení, čímţ je připraví na jejich opětovné začlenění do společnosti, přičemţ doporučení bylo přijato se zřetelem na Standardní minimální pravidla OSN pro zacházení s vězni. Obsahem je doporučení členským státům, aby se ve své legislativě, politice a praxi řídily pravidly obsaţenými v příloze k tomuto doporučení a aby zajistily překlad tohoto doporučení a doprovodného komentáře k jeho textu a zabezpečily jeho co moţná nejširší distribuci, zejména mezi soudními orgány, vězeňskými pracovníky a jednotlivými vězni.42 Příloha tohoto doporučení je systematicky rozdělena na devět částí. První část obsahuje základní principy, rozsah a působnost, druhá část je obsáhlejší, protoţe obsahuje podmínky pro výkon trestu, v třetí části je zdravotní problematika a pátá část upravuje problematiku pořádku ve věznicích. Vedení věznice a záleţitosti personálu jsou upraveny

41

Kalvodová, V. Evropská vězeňská pravidla. Časopis pro právní vědu a praxi 1/1997 s. 91

42

Doporučení Rec (2006) 2 Výboru ministrů členským státům k Evropským vězeňským pravidlům

33

v části šesté, zbývající části přílohy jsou o poznání stručnější a zabývají se neodsouzenými vězni a dalšími nezařazenými problematikami (například vzdělávání a propouštění vězňů) a poslední část se věnuje aktualizaci pravidel a obsahuje pouze jedinou větu, ţe Evropská vězeňská pravidla musí být pravidelně aktualizována.

4.5.

Povinnosti odsouzených

Povinnosti, které jsou odsouzeným ve výkonu trestu odnětí svobody uloţeny zákonem o výkonu trestu odnětí svobody, řádem výkonu trestu odnětí svobody a vnitřním řádem věznice stanoví meze moţností chování těchto osob. Pro podpoření výchovného působení trestu a udrţení pořádku je moţné postihovat negativní protispolečenská jednání odsouzených a také pozitivní chování odsouzených pomocí ukládání kázeňských odměn a trestů. Při ukládání kázeňských trestů je nutné brát v úvahu zásady individualizace, přiměřenosti, stupňování, důslednosti a spravedlnosti, aby byl posílen výchovný účinek trestu. Mezi základní povinnosti odsouzených podle § 28 odst. 1 VýkTrOSv patří dodrţování pořádku a kázně a plnění pokynů a příkazů zaměstnanců Vězeňské sluţby. Dále mezi tyto povinnosti spadá povinnost pracovat, pokud je odsouzenému přidělena práce a není uznán dočasně práce neschopným nebo není po dobu výkonu trestu uznán zdravotně nezpůsobilým k výkonu práce. Odsouzený má také povinnost plnit úkoly vyplývající z programu zacházení a šetrně zacházet se svěřenými věcmi. Dále jsou odsouzení povinni dodrţovat opatření a pokyny podle zvláštních právních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a poţární ochrany (zvláštními předpisy jsou myšleny především – Zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, Zákon č. 174/1968 Sb., o státním odborném dozoru nad bezpečností práce, Zákon č. 133/1985 Sb., o poţární ochraně). Odstavec druhý výše zmíněného zákonného ustanovení určuje další povinnosti odsouzených, jakými jsou například – podrobení se osobní prohlídce a kontrole osobních věcí, podrobení se lékařským prohlídkám, povinnost strpět úkony související s identifikací, dodrţovat zásady hygieny atd. Další odstavec obsahuje výčet zákazů – odsouzeným je zakázáno například vyrábět, přechovávat a konzumovat alkoholické nápoje, hrát hry o peníze, věci nebo sluţby, tetovat sebe nebo jinou osobu nebo se nechat tetovat, předstírat poruchu zdraví atd. Podle odstavce čtvrtého můţe Vězeňská sluţba pouţít proti

34

odsouzenému, který odmítá plnit své povinnost, prostředky povolené zákonem, pokud nestačí k nápravě výzva nebo napomenutí. Odsouzení lze zaměstnávat v rámci provozu, vlastní výroby nebo podnikatelské činnosti věznice anebo smluvně u jiných subjektů. K zaměstnávání odsouzeného u jiného subjektu neţ je věznice, Česká republika, kraj, obec atd. je potřeba předchozího písemného souhlasu odsouzeného. Odsouzení mají obecně zakázáno být přiřazováni na práci s výbušninami nebo na práci kde by přicházeli do kontaktu s omamnými a psychotropními látkami nebo jedy. Odsouzení, kterým bylo umoţněno vzdělávání v denní formě studia, jsou pro účely Trestního zákoníku povaţováni za zařazené do práce. Odsouzení jsou dále povinni hradit náklady výkonu trestu – výše nákladů a podrobnosti její úhrady jsou stanoveny vyhláškou.43 Od této povinnosti můţe být odsouzený osvobozen např. - pokud nebyl nezaviněně zařazen do práce a neměl jiný příjem nebo pokud nedovršil 18. rok věku. Odsouzený má také povinnost hradit další náklady jako jsou náklady na střeţení, dopravu a předvedení do zdravotnického zařízení jestliţe sobě způsobil újmu nebo předstíral poruchu zdraví.

4.6.

Průběh výkonu trestu odnětí svobody

Průběh výkonu trestu je blíţe určen řádem výkonu trestu odnětí svobody. Tento řád určuje základní pravidla pro přijímání, umísťování, přemísťování a propouštění odsouzených, dále stanoví podmínky pro zajišťování práv odsouzených a jejich sociálního postavení a také realizaci programu zacházení a zaměstnávání odsouzených. Zajišťování bezpečnosti a pořádku v místech výkonu trestu je další důleţitou kapitolou obsaţenou v řádu výkonu trestu odnětí svobody a upraveny jsou zde i prostředky, které lze vyuţívat k dodrţení pořádku a kázně. Naplňování účelu trestu můţe také dle řádu výkonu trestu odnětí svobody napomoci účast nestátních subjektů, která je zde upravena. Druhá část řádu výkonu trestu odnětí svobody se věnuje především výkonu trestu u některých skupin odsouzených, jako jsou například mladiství a ţeny.

43

Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.10/2000 Sb. o sráţkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí sráţkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů

35

4.6.1. Příjímání, umísťování, přemísťování a propouštění z výkonu trestu Odsouzený můţe být přijat do výkonu trestu na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu a nařízení výkonu trestu. Aby se zamezilo záměně s jinou osobou, provede se při přijetí do věznice ověření totoţnosti odsouzeného. Dále se také provede osobní prohlídka odsouzeného, a to osobou stejného pohlaví a také se provedou potřebná hygienická a protiepidemická opatření. Odsouzený je oprávněn u sebe ponechat písemnosti související s trestním řízením, téţ kapesní nebo náramkové hodinky, psací potřeby, věci potřebné k vedení běţné korespondence, ruční mlýnek na kávu, elektrický holicí strojek, hrneček na nápoje a základní hygienické potřeby. Můţe pouţívat vlastní přenosný radiopřijímač napájený z vlastního zdroje po provedení kontroly technických parametrů, kterou se zjistí, zda nebylo instalováno neţádoucí zařízení. Další věci si odsouzený můţe ponechat, pokud mu to povolí ředitel věznice, jinak jsou správou věznice uloţeny. Nově přijatí odsouzení se ubytují v přijímacím oddělení věznice, s ohledem na zásady uvedené v § 7 VýkTrOSv, pobyt v přijímacím oddělení zpravidla nepřevyšuje týden. Během této doby se provedou preventivní vstupní lékařské prohlídky a po jejich uzavření správa věznice zasílá okamţitě Generálnímu ředitelství Vězeňské sluţby hlášení obsahující všechny údaje nezbytné k rozhodnutí o umístění odsouzeného do konkrétní věznice. Umísťování odsouzených se řídí § 9 odst. 3 VýkTrOSv, provádí jej v souladu s rozhodnutím soudu Generální ředitelství Vězeňské sluţby a řídí se zejména druhem programů zacházení s odsouzenými realizovaných v jednotlivých věznicích a podle moţností téţ přihlíţí k tomu, aby odsouzený vykonával trest co nejblíţe místu pobytu blízkých osob. O tomto rozhodnutí je odsouzený co nejdříve informován, aby měl moţnost o této skutečnosti informovat blízké osoby. Odsouzený se přemístí na přechodnou dobu do jiné věznice, pokud například podá policejní orgán doţádání schválené ředitelem příslušného útvaru Policie nebo ředitelem Úřadu sluţby kriminální policie a vyšetřování Policejního prezidia České republiky, nebo na příkaz státního zástupce nebo předsedy senátu, který potřebuje odsouzeného vyslechnout anebo na návrh lékaře za účelem poskytnutí potřebné zdravotní péče. 36

Odsouzeného lze přemístit pouze do věznice, ve které je zřízeno oddělení stejného základního typu, nebo do věznice, ve které je zřízeno přijímací oddělení. Dále je také moţné přemístit odsouzeného do jiné věznice na dobu nikoliv přechodnou z důvodů hodných zvláštního zřetele v zájmu zabezpečení plnění účelu výkonu trestu, nebo po vzájemné dohodě ředitelů věznic stejného základního typu na základě kladného rozhodnutí o ţádosti odsouzeného nebo jemu blízkých osob. Správa věznice bezodkladně informuje blízké osoby odsouzeného o přemístění na dobu delší neţ sedm dní, pokud tak nemůţe učinit sám odsouzený. Šest měsíců před očekávaným skončením výkonu trestu je odsouzený umístěn ředitelem věznice do výstupního oddělení, zpravidla na návrh odborných zaměstnanců, jakými jsou například psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník nebo vychovatel. Před propuštěním se odsouzený rovněţ prokazatelně poučí o právech a povinnostech, jako například povinnost přihlásit se k pobytu, nebo práva a povinnosti uchazečů o zaměstnání. Dále je upozorněn, ţe je v jeho zájmu, aby se nejpozději do tří dnů dostavil ke koordinátorovi péče o občany společensky nepřizpůsobené. Odsouzenému se vydá potvrzení o jeho propuštění, také se provede preventivní výstupní lékařská prohlídka a vydají se mu věci a doklady osobní totoţnosti, které měl v úschově věznice. Odsouzení se z výkonu trestu propouštějí denně od osmé hodiny ranní do čtyř hodin odpoledne (týká se i odsouzených, kterým končí výkon trestu před osmou hodinou).

4.6.2. Zajišťování práv odsouzených a jejich sociálního postavení Pokud jsou vytvořeny odpovídající materiální a hygienické podmínky, je odsouzeným umístěných ve věznicích s dohledem, věznicích s dozorem a ve výstupních odděleních věznic s ostrahou a věznic se zvýšenou ostrahou umoţněno, aby si stravu připravovali sami z potravin dodaných věznicí. Kaţdý odsouzený má k dispozici uzamykatelnou skříňku, která podléhá kontrole Vězeňské sluţby. Dalším vybavením věznice je, mimo vybavení uvedeného v § 16 VýkTrOSv, stolek a ţidle. Odsouzeným jsou poskytovány běţné čisticí prostředky k udrţování pořádku. Cely musí být vybaveny záchodem a umyvadlem odděleným od

37

zbývajícího prostoru cely alespoň neprůhlednou zástěnou a signalizačním zařízením. Dále jsou určena pravidla, aby na odsouzeného připadala plocha místnosti o rozloze nejméně 4 m2, pokud však v rámci republiky není překročena kapacita věznic takovým způsobem, ţe nelze zabezpečit, aby na odsouzeného připadla plocha takové výměry (viz příloha č. 2). Odsouzení mají k dispozici oděv a další výstrojní součástky podle ročního období a jsou povinni dbát a jejich čistotu. Vlastní oděv a obuv mohou nosit odsouzení při tělovýchovných aktivitách a dále například ve věznici s dozorem a ve věznici pro mladistvé v době návštěv, při účasti na bohosluţbách, a akcích mimo věznici pořádaných v rámci programu zacházení a ve výstupním oddělení a věznici s dohledem, v mimopracovní době podle vlastního uváţení. Všichni odsouzení mohou nosit vlastní spodní prádlo a ponoţky. Sprchování teplou vodou je odsouzeným umoţněno nejméně jednou týdně. Odsouzení jsou podle potřeby bezplatně stříháni, a pokud nemají základní hygienické prostředky ani peněţní prostředky, jsou jim podle potřeby poskytnuty. Pokud odsouzený odmítá stravu, musí být o tom neprodleně vyrozuměn lékař, který zdravotní stav odsouzeného soustavně kontroluje, a státní zástupce, který vykonává dozor nad výkonem trestu. Pokud odsouzený nekuřák podá ţádost, bude umístěn vţdy odděleně od odsouzených kuřáků. Ředitel věznice pověří určité zaměstnance k tomu, aby kontrolovali korespondenci odsouzených, a takové pověření se zveřejní ve vnitřním řádu věznice. Korespondenci mohou odsouzení předávat vychovateli, nebo ji vkládat do uzamykatelné schránky. Obálky se odevzdávají nezalepené mimo korespondence uvedené v § 17 odst. 3 VýkTrOSv. Pokud chce odsouzený umoţnit telefonický hovor na povolené číslo, poţádá o to vychovatele. Vězeňská sluţba kontroluje obsah telefonátů zpravidla kontrolou záznamu telefonátu na záznamovém médiu. Pokud během kontroly telefonátu zjistí Vězeňská sluţba, ţe odsouzený komunikuje se svým advokátem, je povinna odposlech ihned zrušit a záznam o jeho obsahu zničit nebo informace, které tímto odposlechem zjistí nijak nepouţít. Vstup do prostor věznice pro účely návštěvy se povolí osobě starší 15 let po předloţení občanského průkazu nebo pasu, vstup na základě potvrzení o ztrátě občanského průkazu se neumoţní, pokud není opatřeno fotografií. Před návštěvou poučí Vězeňská 38

sluţba návštěvníky a odsouzeného o stanovených pravidlech chování při návštěvě. Pokud odsouzený nevyčerpá stanovenou dobu návštěv podle § 19 odst. 1 VýkTrOSv, převede se do následujících kalendářních měsíců. Věznice zajišťuje pro uspokojování kulturních potřeb odsouzených provoz knihovny a umoţní jim výběr knih z knihovního fondu věznice podle jeho zájmu, duchovních potřeb a vyznání. Odsouzení si mohou nakupovat věci v prodejně věznice, ceny zboţí v prodejně nesmějí přesahovat ceny obvyklé v obci, v jejímţ územním obvodu se věznice nachází. Případné stíţnosti a ţádosti odsouzených k uplatnění svých práv a oprávněných zájmů můţe odsouzený adresovat jak státním orgánům České republiky, tak mezinárodním orgánům a organizacím, které jsou na celosvětové i evropské úrovni povaţovány za součást procesu získávání a prošetřování informací o porušování lidských práv. Pro rozhovory odsouzených s jejich advokáty je ve věznici zřízena zvláštní místnost. Zaměstnanec Vězeňské sluţby pokud zjistí, ţe je ohroţeno právo odsouzeného na jeho ochranu před neoprávněným násilím, jakýmikoliv projevy poniţování lidské důstojnosti a uráţkami nebo výhruţkami nebo oznámí-li mu odsouzený takové jednání, je povinen učinit neprodleně opatření nezbytná k zamezení takového jednání a současně oznámit tuto skutečnost řediteli věznice. Odsouzený, který by vzhledem k psychickým vlastnostem, věku, zdravotnímu a tělesnému stavu mohl být obětí násilí a poniţování lidské důstojnosti, bude ubytován odděleně

od

odsouzených

s

39

agresivními

sklony.

5. Současné pojetí trestu odnětí svobody z pohledu penologie 5.1.

Pojem penologie a její předmět

Slovo penologie je odvozeno od latinského slova „poena“, neboli náhrada za spáchaný zločin, odplata, pokuta, trest. Penologie je vědou, která se zabývá tresty a trestáním, jejich výkonem a účinky. Předmětem penologie je především zkoumání metod zacházení s pachatelem trestného činu, které mají za úkol co nejúčelnějším způsobem dosáhnout korektivní změny chování pachatele tak, aby se mohl vrátit do společnosti jako řádný občan. Jejím úkolem je také zkoumat efektivnost všech druhů trestů a hledat jiné sankce (ochranná opatření, alternativní postupy zacházení s pachatelem), které by účinně ovlivňovaly chování pachatelů. Penologie se zabývá hlubším poznáváním osobnosti pachatele právě proto, aby mohla nalézat adekvátněji diferencované výchovné zacházení s pachateli. Penologie zkoumá i problematiku penitenciární (projev lítosti, změna mínění, obrat, polepšení), zkoumá především penitenciární proces, neboli proces polepšení nebo nápravy pachatele.44 Další oblasti, které penologie zkoumá, jsou například sociálně-psychologické procesy, jevy, vztahy a zákonitosti, které vznikají v důsledku aplikace trestu, také zkoumá systém institucí a jejich funkcí při realizaci zákonného postihu a fyzickou a psychosociální realitu pachatele. Z důvodu široké oblasti zkoumání penologie, je potřeba spolupráce s odborníky společenských věd jako například z oblasti psychologie, psychiatrie, sociologie a kriminologie. V souhrnu lze říci, ţe předmětem penologie je okruh problémů, zákonitostí a vztahů, které vznikají od momentu konfliktu jedince se zákonem včetně reakcí společnosti na toto jednání a jejich účinků na pachatele aţ po jeho reintegraci do společnosti za pomoci státních i nestátních institucí a organizací.45

44

Štěrba, V. Penologie. Praha:Armex Publishing, 2007. s. 8 - 9

45


40

5.2.

Působení trestu odnětí svobody na psychiku odsouzeného

Vliv výkonu trestu na psychiku odsouzeného závisí na jeho osobnosti, lze však najít podobné a často se opakující odezvy chování. Negativní emoční reakce, kterou kaţdý trest vyvolává, je člověkem převáţně subjektivně zpracována jako odmítnutí jeho osobnosti, ačkoli má představovat odmítání jeho chování. Častým způsobem jak se člověk vyrovnává s touto sloţitou situací, je mechanismus racionalizace – člověk si omlouvá své chování, vymlouvá se na situace a lidi, kteří na tom, ţe se ocitl ve výkonu trestu, mají vinu. Často má snahu bagatelizovat (zlehčovat) svůj trestný čin, vymlouvat se na přísnost soudu, u některých

typů

osobností

dochází

k výrazným

poruchám

chování

(hladovky,

sebepoškozování) aţ k psychickému selhání.46 Vliv vězeňského prostředí na psychiku vězně lze rozdělit do 5 skupin: 1) Dekompenzace - selhání, zhoršení aţ ochromení psychické aktivační energie, v různé míře od počátečních výpadků aţ po chronický únavový syndrom, nebo vleklý depresivní stav. 2) Deaktivace - projevuje se jako ztráta sebeobranných, volních, adaptačních mechanismů, v počátcích se jedná o lhostejnost a nezájem, můţe se vyvinout aţ ve stav absolutní resistence, otupující apatie a lethargie aţ ke konečnému stadiu katathymie.47 3) Demotivace - jedná se o výpadek většiny kladných motivačních polí nutných k nápravě pachatele a tyto kladné motivační pole jsou nahrazeny motivací necílovou a reverzní, zaměřenou na aktivaci sekundárních kriminálních aktivit uvnitř vězeňského zařízení (tzv. „aktivní účast ve vězeňském kriminálním podsvětí"). 4) Destrukce - spočívá v opuštění tvůrčích, konstruktivních aktů a tyto jsou kompenzovány ničením věcí, cílenou agresí proti lidem, úmyslným vyvoláváním nepokojů, vzpour a výtrţností, stálým porušováním kázně a vězeňského řádu (role „krále, roye, bosse"). 5) Dezorientace - naprostá rezignace na ţivot na svobodě, úmyslné odmítání programů pro propuštěné z výkonu trestu a postpenitenciární péče, plánovaná 46


47

zkreslení obsahu vědomí, názorů a úsudků vlivem emoce

41

příprava na další kriminální a trestnou činnost po opuštění věznice (tzv. „prizonizace - věznice domovem").48

5.3.

Výchovná funkce trestu odnětí svobody

Podmínky výchovného působení trestu odnětí svobody:

 Individualizace trestu – Jedná se o důleţitou zásadu, pokud má trest změnit chování pachatele, je obzvláště nutná u recidivistů a předpokládá širokou škálu trestů, které jsou uvedeny v trestním zákoně.  Trest musí následovat bezprostředně po provinění – protoţ v době mezi deliktem, zadrţením a potrestáním dochází k tomu, ţe pachatel omlouvá svůj čin a mnohdy se paradoxně utvrdí o správnosti svého jednání.  Trest musí být doprovázen odměnou, aby byl účinný – funkcí trestu je blokovat neţádoucí chování, proto se k ţádoucímu chování musí vztahovat odměna, trest, nedoprovází-li ho odměna, nemá vliv na změnu cílů.  Trest odnětí svobody, by měl být ukládán pouze za nejzávažnější delikventní chování – proto je nutná rozšířená škála trestů, která umoţňuje i lepší individualizaci.  Osobnostní vlastnosti a profesní připravenost vychovatelů ve vězeňských zařízeních formují vzájemný vztah s vězni, který je předpokladem výchovného působení trestu.  Trest a odměna by měly působit na pachatele tak, aby přešel od výchovy k sebevýchově (od vnější kontroly k vnitřní), internalizace (zvnitřnění) odměn a trestů závisí pak na sociálním zrání jedince a utváření se jeho ţivotní dráhy.49 Komponenty vedoucí k uskutečnění výchovné funkce trestu jsou – resocializace, reedukace, readaptace, rehabilitace a reintegrace. Resocializace je strukturovaný, široce pojatý a velmi cílevědomě realizovaný proces celkové obnovy (rekonstrukce) kriminálně narušené, rozvrácené a dysfunkční socializace (proces osvojení norem a hodnot). Počátky dysfunkce socializace se často vyskytují jiţ v raném období dětství, proto je často sloţité je

48

Černíková, V., Sedláček, V. Základy penologie pro policisty. Praha: PAČR, 2002. s. 65

49


42

odhalit a pokusit se je formovat a proces resocializace se tím stává velmi komplikovaným. Reedukace (převýchova) je ústředním bodem v rámci penitenciárního výchovného procesu, ve kterém dochází k výrazným změnám, odstraňujícím veškeré minulé výchovné nedostatky a dysfunkce, kterými pachatel během svého ţivota prošel. Readaptace ve smyslu penologickém znamená systematickou a cílevědomou přípravu odsouzeného na přijetí všech podmínek pro bezporuchový a nekriminální ţivot. Rehabilitace (neboli ozdravení), znamená posun odsouzeného na stupeň ţivotních hodnot, které by mu v dalším ţivotě navrátily pověst slušného člověka s vyvinutou úrovní mravního a etického smýšlení. Reintegrací rozumíme proces, který završuje výchovné funkce trestu. Jedná se o efektivní, účelné a trvalé znovu zapojení do všech pozitivních vztahů, vazeb, struktur a procesů.50

50

Černíková, V., Sedláček, V. Základy penologie pro policisty. Praha: PAČR, 2002. s. 101 - 102

43

6. Duchovní a sociální služby poskytované vězňům 6.1.

Pojem duchovní a sociální služby

Právo na duchovní a sociální sluţby je zakotveno jiţ v § 20 VýkTrOSv. Duchovní sluţby jsou poskytovány ve věznicích i ve vazebních věznicích a zajišťují je profesionální duchovní – vězeňští kaplani i dobrovolní duchovní. Duchovní sluţba je v českých věznicích zásadně ekumenická51 a mohou se na ní podílet všechny církve, které jsou v České republice registrovány s právem sluţby ve věznicích. Vězeňská duchovenská péče, o.s. – (Prison Spiritual Care, NGO) je nevládní organizací, registrovanou u ministerstva vnitra jako občanské sdruţení. Vězeňská duchovní sluţba je sborem vězeňských kaplanů, které pověřila jejich církev, přičemţ s jejich působením musí vyslovit souhlas výkonný výbor Vězeňské duchovenské péče. Kaplani jsou zaměstnanci Vězeňské sluţby, jsou členy Vězeňské duchovenské péče o.s., a patří do deseti různých církví a organizačně odpovědni jsou řediteli své věznice.52 Věznice poskytují vězňům sociální sluţby samy a dále umoţňují obecním úřadům obcí s rozšířenou působností poskytovat odsouzeným sociální sluţby (řídí se zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách). Sociální péče se dělí na penitenciární sociální péči a ranou pomoc a postpenitenciární péči. Penitenciární sociální péče, je vykonávána ve věznici pro výkon vazby a pro výkon trestu sociálním pracovníkem Vězeňské sluţby. Raná pomoc a postpenitenciární péče, jsou vykonávány sociálními kurátory ve vazební věznici u obviněných a dále po propuštění vězněných z výkonu trestu odnětí svobody. 53

6.2.

Duchovní péče

Základními dokumenty pro duchovní sluţbu ve vězeňských zařízeních v České republice je nařízení generálního ředitele Vězeňské sluţby České republiky č. 41/2008, kterým se vyhlašuje Dohoda o duchovní sluţbě a nařízení generálního ředitele Vězeňské sluţby č. 44/2008 o organizaci duchovní sluţby. Dále jde o zákon o církvích a

51

zahrnující všechny církve

52

http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/duchovni-sluzba-1287/duchovni-sluzba-1194/zakladniinformace/english-summary-prison-pastoral-care-6573

53


44

náboţenských společnostech č. 3/2002 Sb., ve kterém je v § 7 odst. 1 písm. b) je zmíněno zvláštní právo církví a náboţenských společností s patřičným stupněm registrace pověřovat osoby k výkonu duchovenské činnosti v místech, kde se vykonává vazba nebo trest odnětí svobody.54 Ve Vězeňské duchovenské péče mohou působit duchovenské osoby i členové sborů a farností registrovaných církví, které se dobrovolně chtějí věnovat duchovní a pastorační činnosti v našich věznicích a jsou k tomu pověřeny vedením svých církví. Předpokladem pro moţnost stát se vězeňským kaplanem je minimálně roční členství v této organizaci. Vězeňská duchovní sluţba je souhrnné označení pro duchovní z registrovaných církví, kteří jsou v pracovním poměru k Vězeňské sluţbě jako vězeňští kaplani (viz příloha č. 3).55

6.3.

Sociální péče

Kontinuální sociální péči provádí sociální pracovník nebo sociální kurátor. Sociální pracovník je zaměstnancem Vězeňské sluţby ČR na rozdíl od sociálního kurátora, který je zaměstnancem městského úřadu. Mimo tyto subjekty, náleţí do této oblasti státní zdravotnické instituce určené pro ochranné léčení, speciální školská zařízení určená pro ochrannou výchovu, případně ústavní péče. Nestátními subjekty, které se podílí na sociální péči ve věznicích, jsou občanské, církevní a charitativní sdruţení a organizace zaměřené na pomoc jedincům, kteří se dostali do konfliktu se zákonem. Základním úkolem sociálního pracovníka je samostatná sociální praxe, zpracovává návrh koncepce nápravně výchovné činnosti, osobně vede pravidelnou aktivitu resocializačních programů, poskytuje samostatnou sociálně právní poradnu, a vybírá odsouzené k zařazení do pracovní činnosti, vzdělávání a rekvalifikace. Cílem této činnosti je pomoci odsouzenému orientovat se a hledat cesty uspořádání si svých sociálních vztahů k svým nejbliţším, ke společnosti a jejím normám a hodnotám. Snaţí se odsouzenému pomoci řešit jeho sociální situaci. 56 Sociální kurátor (dělí se na kurátory pro mládeţ a pro dospělé) poskytuje ranou sociální péči a pomoc jedincům ve fázi vazebního i nevazebního vyšetřování, snaţí se

54

http://www.vdpcr.eu/

55

http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/duchovni-sluzba-1287/

56


45

zmírňovat sociální důsledky pobytu ve výkonu vazby, připravuje odsouzené na ţivot po propuštění z výkonu trestu a také spolupracuje se sociálním pracovníkem věznice. Dále tvoří náplň práce kurátora terénní sociální případová práce, která zahrnuje celé spektrum sociálně patologických jevů.57 Přínos kontinuální sociální péče pro společnost:  snaţí se usnadňovat návrat jedince, který se dostal do konfliktu se zákonem,  napomáhá jedinci v hledání ţivotních perspektiv, hodnot a motivů pro svůj ţivot,  zvyšuje šanci klienta úspěšně se vyrovnat s poţadavky společnosti,  podstatně se sniţuje recidiva,  pravděpodobnost efektivnějšího vyuţití nákladů, které byly vynaloţeny na trestní řízení a výkon trestu, se zvyšuje,  kontinuální sociální péče posiluje motivaci klienta integrovat se do společnosti,  nabádá klienta, aby si našel své místo jako řádný občan,  zmírňuje a zamezuje vzniku pocitu sociální izolace klientů.58

6.4.

Postpenitenciární péče

Jedná se o zvláštní druh sociální péče, v začátku byla poskytována pouze osobám, které byly propuštěny z výkonu trestu odnětí svobody, z ochranného léčení a z ochranné výchovy. V současné době je péče rozšířena o ranou pomoc a sociální péči. Tento druh péče je realizován prostřednictvím odborných poznatků a postupů obsaţených v sociální práci – je zaměřena na prevenci recidivy trestné činnosti, její obsah a rozsah je určen sociální politikou státu a podílí se na dosaţení nápravy odsouzeného po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. V rámci postpenitenciární péče je odsouzeným poskytována:  pomoc při hledání práce,  pomoc při nalezení a zprostředkování ubytování,

57


58


46

 finanční podpora,  pomoc při začlenění se do sociálního prostředí,  sociálně-výchovné a poradenské působení ve věcech sociálně-právních.59 Poskytování postpenitenciární péče je na bázi dobrovolnosti. V zahraničí je tomu často odlišně, tj. poskytování následné sociální pomoci odsouzeným je povinné. Často se také v zahraničí vyskytuje zvláštní druh nařízené sociální intervence tzv. parole, která se vztahuje na podmínečně propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody nebo v případech ambulantního ochranného léčení (především skandinávské země, Francie, SRN, Kanada, USA). Podstatou parole je, ţe propuštěný má závazné pokyny dotýkající se jeho chování a způsobu ţivota. Také je po jistou dobu podroben dozoru a je mu poskytována potřebná pomoc.60 V České republice existuje několik nestátních subjektů, které poskytují pomoc odsouzeným po jejich propuštění z výkonu trestu. Dělí se podle toho, zda poskytují materiální pomoc – šatstvo a strava (ADRA, Česká katolická charita, Český červený kříţ,…), poradenskou pomoc – v situaci nouze, krize (Sdruţení pro pomoc propuštěným vězňům a lidem v nouzi, Centrum Diakonie Českobratrské církve, Společnost na pomoc pronásledovaným a vězněným, Domov Matky Terezy,…), nebo sociální péči – zahrnuje stravování, osobní hygienu, ubytování, zdravotní péči (Azylové domy, Armády spásy a sdruţení

Naděje).

59


60

Černíková, V., Sedláček, V. Základy penologie pro policisty. Praha: PAČR, 2002. s. 145 - 146

47

Závěr Trest v různých formách provází lidstvo uţ od pradávna. Jeho druhy a funkce se neustále měnily, ať jiţ kvůli změně uspořádání společnosti nebo kvůli soukromým cílům vlivných jedinců. Společnost bez trestů si dnes ani neumíme představit, přestoţe často je na trest nahlíţeno jako na něco negativního, díky trestům můţeme dnes ţít ve společnosti, která má určité hodnoty, jejichţ porušování není tolerováno. Trest je protikladem odměny, odměna bez trestu nebo trest bez odměny by neměly smysl. Podle křesťanské víry je trestem peklo a odměnou ráj, přičemţ obojí nastává aţ po smrti. Na tomto příkladu je zřejmé, ţe trest má význam i kdyţ není jisté, ţe k němu dojde. Uţ pouhá pohrůţka trestem má zřejmý efekt na chování lidí. V historii převládal názor, ţe trest by měl být odplatou za spáchání křivdy. Odplata je pojem, který kaţdý zná, avšak míra, která je povaţována dostatečnou odplatu, se značně liší. Pokud je tato míra všeobecně určena, častokrát se poškozeným zdá nízká, čímţ je způsobeno, ţe smysl trestu jako odplaty není splněn. Tento pohled na trest bohuţel přetrvává i v současnosti. Pokud je v médiích zveřejněn nějaký proces s pachatelem trestného činu a padne odsuzující rozsudek, prakticky pokaţdé se ozývá veřejnost, ţe uloţený trest je příliš nízký. Domnívám se, ţe takové reakce jsou především způsobeny tím, ţe veřejnost chce odplatu a kaţdý povaţuje jinou výměru trestu za dostatečnou, pokud se vůbec s trestem odnětím svobody spokojí. V moderní společnosti nelze nahlíţet na trest jako na odplatu, jinak bychom se dokola museli přít o to, zda je určitá výměra trestu dostatečnou odplatou a to by nás mohlo i vrátit k tělesnému trestání a poniţujícímu zacházení. Pokud za smysl trestu povaţujeme ochranu společnosti, nápravu pachatele a působení na ostatní členy společnosti, jedná se o názor daleko modernější a naplnění tohoto smyslu je snáze rozpoznatelné. Naplnění smyslu trestu odnětí svobody by mělo mít pozitivní účinek jak na pachatele, tak i na společnost obecně a na potenciální pachatele. Ideálně by si měl pachatel sám uvědomit, ţe spáchal něco špatného, měl by se snaţit tento skutek odčinit a vyvaroval by se další takové činnosti. Velkým problémem, který znesnadňuje naplnění tohoto cíle, je vliv spoluvězňů a oddělení od společnosti, která by mohla mít pozitivní vliv na osobnost pachatele. Hlavním cílem modernizace vězeňství je tyto pozitivní vlivy navrátit do ţivota 48

odsouzených – jedná se zejména o pozitivní vliv zaměstnání, rodiny, církve nebo jiných občanských sdruţení. Další problém trestu odnětí svobody je také často negativní vliv trestu, který nepostihuje pouze pachatele, ale i jeho blízké. Můţe se jednat o finanční nebo emoční závislost a je nutné tento negativní vliv na příbuzné pachatele co nejvíce redukovat. Jsou země, které dokázaly negativní vlivy trestu odnětí svobody minimalizovat. Jedná se především o skandinávské země, které by pro nás měly být inspirací. Bohuţel limity České republiky spatřuji v tom, ţe nedisponujeme potřebnými finančními prostředky a odborným personálem, abychom se mohli v nejbliţší době vyrovnat skandinávským zemím. Přesto je podstatné se přibliţovat tomuto ideálu, jak jen to bude moţné. Bude zapotřebí také působit na veřejnost, protoţe nový model vězeňství zřejmě nebude odpovídat názoru veřejnosti na to, jakým směrem bychom se měli ubírat. Jiţ dnes jsou slyšet názory, ţe z vězení se stávají hotely a pobyt ve vězení se stává pro pachatele příjemnějším. Přesto věřím, ţe je moţné názor veřejnosti změnit a s podporou občanů bude přeměna českého vězeňství jednodušší a doufám, ţe i rychlejší.

49

Seznam použité literatury Bibliografie: 1. Černíková, V., Sedláček, V. Základy penologie pro policisty. Praha: PAČR, 2002. ISBN 80-7251-104-1. 2. Foucault, M. Dohlíţet a trestat. Praha: Dauphin, 2000. ISBN 80-86019-96-9. 3. Francek, J. Zločin a trest v českých dějinách. Praha: Rybka Publishers, 1999. ISBN 80-86182-68-1. 4. Jelínek, J. Trestní právo hmotné. Praha: Leges, 2009. ISBN 978-80-87212-24-0. 5. Kalvodová,

V.

Trest

odnětí

svobody

na

doţivotí.

Brno:

MU,

1995.

ISBN 80-210-1197-1. 6. Malý, K. a kolektiv. Dějiny českého a česko-slovenského práva do roku 1945. Praha: Linde, 3. přepracované vydání. 2004. ISBN 80-7201-433-1. 7. Malý, K., Sivák, F. Dějiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do r. 1918. Jinočany: H&H, 1992. ISBN 80-85467-61-5. 8. Nedorost,

L.

Vězeňství

a

správa

vězeňství

v ČR.

Brno:

MU,

1995.

ISBN 80-210-1114-9. 9. Solnař, V. Tresty a ochranná opatření. Praha: Academia, 1979. 10. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 aţ 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. ISBN 978-80-7400-109-3. 11. Štěrba, V. Penologie. Praha: Armex Publishing, 2007. ISBN 978-80-86795-48-5.

Periodika: 1. Bulletin advokacie. Vydává Česká advokátní komora v Praze. 2009. č. 10. ISSN 1210-6348. 2. Časopis pro právní vědu a praxi. Vydává Masarykova univerzita v Brně. 1997. roč. 5, č. 1. ISSN 1210-9126. 3. Historická penologie. Vydává Institut vzdělávání – Kabinet dokumentace a historie VS ČR. 2007. roč. 5, č. 1 – 2. 50

4. Trestěprávní revue. Vydává Nakladatelství C. H. BECK. 2010. roč. 9, č. 1. ISSN 1213-5313.

Internetové články: 1. http://penologie.hala.sweb.cz 2. http://www.epravo.cz 3. http://www.socialniprace.wz.cz 4. http://www.vdpcr.eu 5. http://www.vscr.cz 6. http://www.wikipedia.cz

Zákony: 1. Doporučení Rec (2006) 2 Výboru ministrů členským státům k Evropským vězeňským pravidlům 2. Důvodová zpráva k vládnímu návrhu Trestního zákoníku 3. Listina základních práv a svobod, vyhlášená předsednictvem ČNR dne 16. prosince 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky (č. 2/1993 Sb.), ve znění pozdějších přepisů 4. Nařízení generálního ředitele Vězeňské sluţby č. 44/2008 o organizaci duchovní sluţby 5. Nařízení generálního ředitele Vězeňské sluţby České republiky č. 41/2008, kterým se vyhlašuje Dohoda o duchovní sluţbě 6. Ústava České republiky (č. 1/1993 Sb.), ve znění pozdějších předpisů 7. Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů 8. Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č.10/2000 Sb. o sráţkách z odměny osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody zaměstnány, o výkonu rozhodnutí sráţkami z odměny těchto osob a chovanců zvláštních výchovných zařízení a o úhradě dalších nákladů 9. Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních sluţbách, ve znění pozdějších předpisů 51

10. Zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů 11. Zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů 12. Zákon č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů 13. Zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboţenských společnostech 14. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů

52

Seznam zkratek LZPS

Listina základních práv a svobod, vyhlášená předsednictvem ČNR dne 16. prosince 1992 jako součást ústavního pořádku České republiky (č. 2/1993 Sb.), ve znění pozdějších přepisů

tr. zák.

zákon č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů

TrZ

zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů

VýkTrOSv

zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů

ZSM

zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeţe za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeţe a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeţe), ve znění pozdějších předpisů

Seznam příloh 1.

Tabulka, graf - Počet stíţností obviněných a odsouzených v roce 2009

2.

Tabulka - Průměrný stav vyuţití ubytovacích kapacit ve vazebních věznicích a věznicích Vězeňské sluţby České republiky za rok 2009

3.

Tabulka - Duchovní sluţba ve VS ČR

4.

Obrázek - Způsob zakování doţivotního vězně (18. století)

5.

Tabulka, graf - Vývoj stavu odsouzených v letech 1999 – 2009

53

Přílohy

Příloha č. 1

Počet stížností obviněných a odsouzených v roce 2009

Zdroj: Statistická ročenka VS ČR za rok 2009. s. 66, dostupná z www.vscr.cz

54

Příloha č. 2 Průměrný stav využití ubytovacích kapacit ve vazebních věznicích a věznicích Vězeňské služby České republiky za rok 2009


55

Příloha č. 3 Duchovní služba ve VS ČR číslo věznice 1

Bělušice

2

Brno

3

5

Břeclav České Budějovice Drahonice

6

Heřmanice

4

9

Horní Slavkov Hradec Králové Jiřice

10

Karviná

11

Kuřim

12

Kynšperk – Kolová

13

Liberec

14

Litoměřice

15

Mírov

16 17

Nové Sedlo Odolov

18

Olomouc

7 8

19 20 21 22

Opava Oráčov Ostrava Ostrov

kaplani -

VDP 1casd, 1cčsh, 1řkc 1casd, 1pc, 3řkc 1cčsh, 1řekc, 1casd 1 čce 1bjb, 2casd, 3řkc, 1casd, 1řekc

ze zákona 1ac, 3as, 1pc, 7sj 1pc

poznámka

4sj 1čce, 1pc, 1řkc, 2sj 1casd, 1řkc, 3sj 1 cčsh, 4sj

téţ Brno

1čce, 1řkc

-

1casd, 1cb, 1sceav, 1řkc

2řkc, 3sj 1řkc, 3sj

řkc (0,5)

1ac,2as,1cb, 1casd, 3křesbo, 2řkc 1casd, 1pc

1ac,1as, 1cb, 1casd, 2řkc, 1sj 1 pc, 2sj

casd (0,6)

1casd

casd (0,5), řkc (0,5)

pc (1,0)

3ecm, 1čce 2as, 1casd, 3cb, 1čce, 1pc, 1řkc 1řkc 1cčsh 1čce, 1řkc, 1řekc 1čce, 1řkc,

1jb, 1řkc, 1sj 1řkc, 3sj 1čce, 4sj

-

-

řkc(1,0)

1pc, 2casd, 1čce, 4řkc 2casd,1řekc,

čce (0,21) čce (0,375) cb (1,0) řkc – dohoda 6 hod/měs čce (0,5) cb (0,2) casd (0,5) sceav (0,3) -

řkc (1,0)

-

56

4sj 3sj 1čce, 1pc 1casd, 3řkc, 3sj 2řkc, 1casd, 1pc, 1sj 3sj 1řkc, 3sj

téţ Břeclav

obsluha z Kynšperka

23

Pardubice

24

Plzeň

25

Praha – Pankrác Praha – Ruzyně Příbram

26 27 28 29 30

31 32

Rapotice Rýnovice Stráţ pod Ralskem Světlá nad Sázavou Teplice

33 Valdice 34 35 36 celk

Vinařice Všehrdy Znojmo

*čce (0,5), řkc (0,5) ecm (0,2), řkc (0,3) čce (0,5), řkc (0,5) čce (1,0), pc (0,25),řekc(0,25) čce (0,5) casd (0,2), řkc (1,0) cb (1,0)

čce (0,5) -

1čce, 2řkc

2řkc, 4s

1casd, 2ecm, 2pc, 3řkc 1cb, 2čce, 2řkc 1 casd,1 řkc

1pc, 1řkc, 4sj 3řkc, 1pc 3sj, 1žd 1 čce

1 čce, 2 křesbo 1cb, 1řkc, 1pc, 1casd -

1řkc, 4sj 2řkc, 3sj

2cčsh, 1čce, 1ecm, 2skc 1casd

casd (0,26), cčsh (0,72), řkc (0,31) ac (0,2), čce (0,8) -

1 řkc

*pc (0,5) 35

107

2řkc 2cčsh, 1čce

*(předpoklad) r. 2010

3casd, 1pc, 2řkc, 2sj 3ac, 1jb, 1pc, 1řkc, 5sj 5as,1cčsh, 1řkc, 2sj 1cčsh, 1čce, 1řkc -

5casd, 1čce, 5řkc, 1čce, 1řkc, 1pc, 8sj 1řkc, 2sj 87všechny c., 91sj

*od 1.1.2010

Instituce: ac (Apoštolská c.), as (Armáda spásy), bjb (Bratrská jednota baptistů), casd (C. adventistů s. d.), cb (C. bratrská), cčsh (C. československá husitská), čce (Českobratrská c. evangelická), ecm (Evangelická c. metodistická), jb (Jednota bratrská), křesbo (křesťanské sbory), pc (Pravoslavná c.), řkc (Římskokatolická c.), řekc (Řeckokatolická c.), sceav (Slezská c. augsburského vyzn.), sj (Náb. společnost Svědků Jehovových), skc (Starokatolická c.), žd (ţidovská obec) Zdroj: http://www.vscr.cz/generalni-reditelstvi-19/duchovni-sluzba-1287/duchovni-sluzba1194/zakladni-informace/duchovni-sluzba-ve-vs-v-r-2009-5985

57

Příloha č. 4 Způsob zakování doživotního vězně (18. století)

Zdroj: Kýr, A. Kafková, A. Z historie poutání vězňů v českých zemích. Historická penologie 2/2006. s. 50

58

Příloha č. 5 Vývoj stavu odsouzených v letech 1999 – 2009


59

Výkon trestu odnětí svobody v České republice

Recommend Documents