KVALITA ŽIVOTA ODSOUZENÝCH VE VÝKONU TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY

MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY

KVALITA ŽIVOTA ODSOUZENÝCH VE VÝKONU TRESTU ODNĚTÍ SVOBODY

DIPLOMOVÁ PRÁCE

Vedoucí diplomové práce: Doc. PhDr. Pavel Mühlpachr, Ph.D.

Vypracovala: Petra Vrbňáková

Brno 2007

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a použila jen uvedené prameny a literaturu. Souhlasím s uložením práce v knihovně PdF MU v Brně a s jejím využitím ke studijním účelům.

V Brně, 20. 4. 2007

2

Děkuji svému vedoucímu práce, panu doc. PhDr. Pavlu Mühlpachrovi, Ph.D., za odborné vedení, cenné připomínky a metodické rady během vypracování diplomové práce. Ráda bych také poděkovala plk. Mgr. Ivo Kadlecovi, řediteli Věznice Břeclav, za to, že mi umožnil výzkum kvality života mezi odsouzenými. Děkuji panu Bc. Jiřímu Langrovi za lásku, prostřednictvím které mi dodával neutuchající psychickou a morální podporu v průběhu celého studia. Rodičům děkuji za vše. V Brně, 20. 4. 2007

3

OBSAH

Úvod

6

1. Historie ústavní péče

7

1.1 Období prvních civilizací

7

1.2 Antická společnost

7

1.3 Středověké pojetí ústavní péče

9

1.4 Renesance

11

1.5 Osvícenství

13

1.6 Novověk

16

1.7 Současnost

19

2. Historie trestu a trestání

22

2.1 Pojetí trestu ve starověku

22

2.2 Feudalismus – středověké pojetí trestu a trestání

22

2.3 Pojetí trestu v dobách osvícenství

24

2.4 Trest odnětí svobody v kapitalistické společnosti

25

3. Typologie penologických koncepcí

27

3.1 Pensylvánský systém

28

3.2 Auburnský systém

28

3.3 Ženevský režim

29

3.4 Obermayerovský režim

29

3.5 Anglický progresivní režim

30

3.6 Irský progresivní režim

30

3.7 Bodovací (známkovací) režim

31

3.8 Elmirský režim

32

3.9 Borstalský režim

33

3.10 Withwilská nápravná kolonie

34

3.11 Vězeňská škola

35

4

4. Resocializace

36

4.1 Diferenciace výkonu trestu u dospělých odsouzených

36

4.2 Evropská vězeňská pravidla

43

4.3 Systémy resocializační výchovy

46

4.4 Proces resocializace

47

4.5 Programy zacházení s odsouzenými

48

5. Struktura zaměstnanců

53

5.1 Organizace vězeňské služby

53

5.2 Statistiky

54

5.3 Historie Věznice Břeclav

55

5.4 Výkon trestu odnětí svobody, práva a povinnosti odsouzených 56 6. Teoretické vymezení kvality života

63

6.1 Vymezení kvality života

63

6.2 Rozsah pojetí kvality života

67

6.3 Multidisciplinární přístup

68

6.4 Principy měření

73

7. Výzkum

82

7.1 Výzkumný projekt

82

7.2 Metodologie výzkumu

83

7.3 Hypotézy

84

7.4 Univariační analýza

92

Závěr

99

Shrnutí

100

Resume

101

Literatura

102

5

Úvod Výkon trestu odnětí svobody je zde pro to, aby zajistil ochranu lidské společnosti před jedincem páchajícím činnost odporující zákonům naší země a současně se snažil o řádnou nápravu kriminálního jedince. Lidé, kteří ve výkonu trestu nikdy nebyli, pohlíží na téma vězeňství s jistou dávkou zvědavosti. Zažité předsudky o vězních v pruhovaných uniformách a mřížích, které odsouzení nesmějí opustit, se v rámci humanizace vězeňství radikálně změnily. Samozřejmě, že velmi záleží na typu věznice, ve které má odsouzený vykonávat trest. Každý typ věznice se od sebe liší množstvím různých zabezpečení, režimem apod. Pracuji jako vychovatelka ve Věznici Břeclav na oddělení výkonu trestu pro odsouzené zařazené do věznice typu s dohledem. Zde nenajdete pruhované uniformy, odsouzení mohou nosit své civilní oblečení, mají volný pohyb a denně dochází do zaměstnání – většina z nich mimo objekt věznice, aby si mohli hradit náklady na výkon trestu. Ve své diplomové práci jsem se rozhodla prozkoumat, jak jsou odsouzení spokojeni ve výkonu trestu v břeclavské věznici, která jako samostatná věznice typu s dohledem a s ostrahou funguje od 1. 1. 2006. Ke svému výzkumu jsem použila standardizovaný dotazník Squala – dotazník zjišťující kvalitu života. Cílem práce je analýza kvality života odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody z hlediska věku, místa trvalého bydliště a hmotného zabezpečení. Výzkum se bude vztahovat na jejich spokojenost ve výkonu trestu z pohledu ubytování, stravy, vztahů s ostatními lidmi, množstvím finančního zabezpečení, pracovních příležitostí, využití volného času, rodinných vztahů, psychické pohody, zdraví apod.

6

1. Historie ústavní péče 1.1 Období prvních civilizací

Chrám se zřejmě stal první internační institucí jak léčebnou, tak trestní, přestože trest odnětí svobody nebyl znám. Aplikovaly se následující tresty: trest smrti, zmrzačení těla a vyhnanství. Tyto druhy trestů nevyžadovaly vytvoření objektu trvale sloužícího pro výkon trestu. Internace v chrámech měla funkci ostrahy po dobu soudu. Pál (1985) konstatuje, že v těchto kulturách měl chrám dvojí funkci: bylo to ústřední místo náboženských obřadů, sloužící i jako místo realizace soudních procesů a mezi jeho funkce patřila i ostraha zadržených. Vytvářela se postupně třídní společnost a vrstva ekonomicky silnějších jedinců. Důsledkem těchto socioekonomických změn byl i nárůst patologických jedinců. Z dostupných historických pramenů lze usoudit, že na abnormity zdravotní a osobnostní nebylo nahlíženo jiným způsobem, byly nedílnou součástí společnosti, byly její integrovanou součástí. S postiženými bylo zacházeno jako s právoplatnými členy společnosti, léčba měla balneologický charakter a prováděli ji kněží (Pinel, 1808) . U národů tzv. starého Orientu převládalo polyteistické náboženství. Naopak Židé jsou vyznavači monoteismu, přesto vývoj zdravotnické péče a s tím i vývoj ústavní péče nedoznal podstatných změn. Lékařství zůstalo i nadále v rukou privilegované třídy kněží - jen s tím rozdílem, že Židé uctívali pouze jediného boha. Kvalitativně byla zahájena u obou náboženských kultur mystická koncepce viny, božího trestu a božího odpuštění.

1.2. Antická společnost

Třídní struktura antické společnosti předurčuje i odlišné chápání péče o příslušníky jednotlivých tříd. Pešková (1997) konstatuje, že v řecké kultuře byla rozvinuta a zdůvodněna nejen myšlenka nutnosti a oprávněnosti otroctví, ale i myšlenka rovnosti všech lidí. Antická forma otroctví je něčím výjimečným, geograficky na Středomoří omezeným jevem. Platón poskytování zdravotní péče chápe jednoznačně: vědecká péče a ošetření patří bohatým a svobodným občanům, neodborné ošetření patří otrokům, ti jsou duševně nedokonalí, mohou být léčeni nevědeckým zaříkáváním. Platón se vyjadřuje k duševně nemocným takto:

7

Duševně choří, kteří jsou zuřiví a nevyléčitelně nemocní, se mají zahubit, je tomu tak lépe pro ně samotné, tak pro stát. Klidní duševně postižení nemají být ponecháni sami sobě a bez dozoru. Mají být svěřeni příbuzným, kteří jsou povinni je hlídat a opatrovat, v případě nedbalosti zaplatí příbuzní pokutu. Platón také zmiňuje jeden z rozšířených způsobů léčení v antice, individuální lékařskou péči. Vedle ní ostře kontrastuje rituál vyobcování jedince ze společnosti, který znamenal jistou smrt. Duševní, ale i jiná postižení byla v antice prezentována demonologickou etiologií a byla spíše tvořivým aktem, jak říká Sokrates, na rozdíl od budoucí středověké koncepce, která se projevovala jasně negativně a destruktivně (Vencovský, 1996). V Řecku jsou nejstaršími ústavními institucemi léčebné ústavy, označované asklépia podle stejnojmenného boha. Asklepios přešel natrvalo do tradice starořeckého lékařství. Lékaři-kněží šířili jeho kult. Asklépia vznikala v příznivých klimatických oblastech mimo řecké polis.

Chrámové léčení spočívalo v sugestivním působení na nemocné. Nemocný,

který na chrámovou léčbu nereagoval, byl vykázán z chrámu jako prokletý a nevhodný pro tento typ léčení. Instituce vyobcování se stala prevencí opakovaných neúspěchů. Úspěšní lékaři začali ve svých domech zakládat soukromé kliniky. Přenesli péči o nemocné do teritoria polis, které bylo do té doby chápáno jako centrum poznání. Tento kulturně civilizační útvar je společenství svobodných lidí, kteří v podstatě žijí tak, aby v tomto společenství byli jako svobodní uznáni, tzn. společenství takových lidí, kteří si nekladou za cíl svého života pouze ten život sám, nýbrž něco jiného, něco dalšího, něco víc …. (Pešková, 1997). V těchto tzv. iatreiích lékaři na krátkou dobu hospitalizovali nemocné a pečovali o ně spolu se svými pomocníky. Později přešla tato zařízení pod správu městského státu. Starořecké lékařství vrcholí vystoupením Hippokrata, který svou koncepcí popřel mystické, náboženské

a nevědecké

představy o člověku ve zdraví a nemoci a příčinou chorob

nehledal v nadpřirozených silách, nýbrž ve vnitřních, humorálních podmínkách lidského života, ve vlivu vnějšího prostředí a zevních podmínek člověka. Toto funkcionální pojetí se svojí progresivitou nepřineslo významné změny ve vztahu k vývoji institucionalizované péče. Antické vězení, modifikace institucionalizované péče, vzniklo ve 4. století př.n.l. v Římě a bylo nazýváno robur. Později se z tohoto typu stavby vyvinuly vlastní budovy vězení. Středověk se zřejmě nechal inspirovat tímto typem staveb, když budoval tzv. věže bláznů, neboť původní robur měl tvar věže, zřídka i sklepní podobu. Římská architektura chápe prostor jako primární předmět architektury, jako substanci, jež měla být tvarována a 8

artikulována. Římské prostory na rozdíl od řeckých vykazují velkou rozmanitost forem. Politické pozadí Římské republiky mělo příznivý vliv na realizaci staveb internačního charakteru. Tato římská vězení měla za cíl vykonávat trest odnětí svobody, trest smrti a internovat ty, kteří porušovali veřejný pořádek. Dominující byla ochrana společnosti, historie připouští i zneužívání internace mocenskou vrstvou. Matoušek (1995) v rozporu s konstatováním Pála (1985) uvádí, že vězení v období antiky mělo podobu vazby po dobu vyšetřování trestného činu. Autor připomíná, že právo mělo diferenciální charakter, netrestalo každého stejnou měrou. Dále již v souladu s Pálem Matoušek vypočítává druhy trestů, a to trest smrti, tělesný a peněžitý trest. V trestní oblasti se uplatňoval princip pomsty. Zakládání zvláštních útulků pro handicapované jedince a děti bez rodin se objevuje až s příchodem křesťanství. Až do novověku je církev významnější institucí než stát, je to ona, kdo propůjčuje státu legitimitu. Nastupuje ideologie založená na ideálu křesťanské lásky k bližnímu, která přejímá úlohu novodobého státu, který nutnost vzájemné pomoci odvozuje z ideálu solidarity. Dlouhou dobu vedle sebe existovala hierarchie moci světské a moci církevní, světská moc nabyla vrchu až v několika posledních stoletích.

1.3. Středověké pojetí ústavní péče

Úpadek a zánik Římské říše je fenomén, na kterém se podílela řada faktorů. Sama rozloha se stala osudovou, rozklad otrokářského zřízení, vyčerpání a degenerace etnika, řada nemocí, epidemií, ztráta životaschopnosti institucí, rozkládá se antické vědomí, antické ctnosti. Dochází k morální krizi, rozkladu morálky, rodiny. Na zánik Říma působí křesťanství které později vítězí jako církev a teologie (Pešková, Ševčík, 1997). Křesťanství - to je nová konfese s osobním vztahem k Bohu, nový duch, nové umění, nová entita. Hluboká křesťanská religiozita je u vzniku nových kulturně civilizačních forem rozhodující silou. Vzrůstající moc římského papeže se odráží v bohatství klášterů a chrámů. Klášter se stal střediskem nejen duchovním, ale také institucí vzdělávací a ekonomickou. V období raného středověku vznikaly při jednotlivých křesťanských klášterech nemocniční zařízení, tzv. hospitaly. Poskytují azylovou a nemocniční péči nikoli z hlediska medicínského, nýbrž sociálně charitativního, jako projev nutnosti chránit společnost. Etiologie duševních chorob začala být vykládána demonologicky. Ackerknecht (1966) v této souvislosti připomíná, že se 9

jednalo o filosoficky neakceptovatelný pokus člověka vyložit pochopitelnými obrazy patologické, abnormální rozměry svého bytí. Ackerknecht se dopouští některých nesrovnalostí a zjednodušování. Volí zcela jasný pozitivismus, a kde nemůže argumentovat historickým faktem, tam se dopouští fantasijních konstatování. Na rozdíl od antiky přináší křesťanství kvalitativní sociální změnu. Palouš (1991) konstatuje, že zásadní obrat představuje odvrácení od běžné situace k nadsituačnímu. Křesťanství tak probouzí antické individuum k vyššímu stupni subjektivity, ale vede ho současně tak, že zabraňuje propadání do excesů a deviací, které lidé pozdní antiky a sklonku Říma znali neméně dobře, než lidé doby pozdně moderní. Kvalitativní sociální změna v internační problematice středověku k zakládání specializovaných

xenodochiálních

místností.

Původní xenodochium z prvního století

křesťanství byl útulek, forma pomoci, pohostinství, které klášter nebo chrám poskytoval pocestným, poutníkům, žebrákům, starcům, sirotkům, vdovám a lidem pronásledovaným, ale také nemocným, choromyslným a bláznům. Xenodochia se v raném feudálním řádu vyvinula z prvotních diakonií, útulků první doby křesťanství, která byla pokračováním takových zařízení starořeckých a židovských, zvaných agapy. Vznikala potřeba profesionálních ošetřovatelů. Tuto funkci vykonávali vlastní duchovní, řádoví bratři, mniši, jeptišky. Od prvních století křesťanství se také rozšiřují středověké věznice, které byly církevní (klášterní a věznice inkvizice), hradní, vojenské. Pozdní středověk praktikoval pracovní internaci zvanou galeje. Podstatou internace byl strach. Všudypřítomné Memento mori ovlivňovalo všechny vrstvy společnosti. Ovládaní byli stále více ovládáni, ovládající ovládali. Konec člověka byl spojován s morem a s válkou. Koncem středověku mizí ze západního světa lepra. Na krajích obcí, před branami měst zejí jakési veliké planiny, které sice přízrak zla již opustil, ale zanechal je pusté a nadlouho neobyvatelné. Zůstanou nelidské po celá století. Od 14. do 17. století budou čekat a dožadovat se podivnými zaříkáváními nového vtělení zla, nového šklebu strachu, nové magie očisty a vypuzení (Foucault, 1994). Lepra zanikla, malomocný vymizel, ale struktury zůstávají. Roli malomocných převzali chudí, tuláci, provinilci. Stále zůstává ona dělící čára, jež společensky vyobcovává. Přechod od tématu smrti k tématu šílenství neznamená zlom, ale spíše určité pootočení v téže nejistotě. Společnost prezentuje šílenství jako konec, samo o sobě jím není. Z šílenců se snadno stávali tuláci. Městské úřady ve snaze zajistit pořádek a klid ve městě vyháněly tyto osoby za hradby města a nechaly je volně bezcílně putovat krajinou. Tato lykantropie dosáhla ve své době pouze lokálních, nevýznamných rozměrů. 10

Středověká společnost měla jediné intelektuální centrum - církev, jejíž mluvčí byli kněží a mniši, kteří představovali jedinou vrstvu inteligence. Mocenské postavení církve mohlo být otřeseno výroky a činy duševně nemocných osob, a proto duševně nemocní byli postaveni mimo rámec tehdejšího lékařství, nebyli pokládáni za nemocné a nepotřebovali proto ani léčení, ani jakoukoli jinou zdravotnickou péči. Šílenství bylo neklamným projevem vtělení a posedlosti ďábly. Démonologie představovala jedině možnou a scholasticky přijatelnou koncepci o vzniku duševních chorob. Scholastika je velkolepým, přes staletí jdoucím úsilím o křesťanský výklad světa, které co do trvání, organizačního a institucionálního zázemí nemá obdoby. Scholastika je prostor, kde se pečovalo o tradici, kde se střetávají rozdílné tematizace problémů, ale nakonec dominuje kontinuita vývoje, konstatují Pešková a Ševčík (1997). Ve středověké Evropě se o sociálně nepřizpůsobivé jedince starala,

pokud

nedocházelo k ohrožení na životech bližních, rodina a širší komunita postiženého. Lidé bez příbuzenských vztahů se ocitli v pozici vyhnanců. Ze společenské potřeby internovat sociálně nevhodná individua vznikly instituce veřejných a všeobecných špitálů. Středověk prostoupený křesťanskou religiozitou interpretoval duševní nemoci rámci náboženských

v

konceptů. Neuvažovalo se o nemoci, ale o posedlosti. Posedlost

zlými duchy se dala ovlivnit pouze exorcismem. Šílenství jako projev animality, existenci něčeho živočišně nízkého, duševní nemoc, bylo nutno uvěznit. Šílenství jako zvláštní lidský pobyt v kleci bylo vysvětlováno zvířeckostí chorého. Blázen byl člověk, který selhal v sociálních rolích příslušné společnosti a ztratil to jedinečné, čím se člověk od zvířat odlišuje, rozum. Po vzniku evropských univerzit byl rozvoj lékařství příčinou veřejné kritiky nevědeckého církevního lékařství. Dogmata církve oslabovala. Nové pokrokové myšlenky bylo nutno umlčet. Kdo oponoval církevním

dogmatům, byl nařčen z čarodějnictví a z

posedlosti satany a démony a fyzicky zlikvidován.

1.4. Renesance

Dogmatismus, autoritářství a scholasticko-abstraktní myšlení byly charakteristickými předrenesančními ideologickými prvky. Typickými znaky renesančního myšlení bylo hledání pravdy ve vědách na podkladě empirie. Renesance bojovala proti pověrám, čarodějnictví a démonologii. Mohutný rozvoj měst v 15. století, jak konstatuje Vencovský (1996), přispěl k tomu, že se v otázce péče o 11

duševně choré projevil nový, sociální aspekt. V té době se setkáváme poprvé s pravidly a předpisy pro zacházení s duševně chorými, které nebyly motivovány zájmem o zdravotní stav postižených, nýbrž tím, aby nebyli společnosti na obtíž. I tak byl tento sociální aspekt pokrokem a výrazem humanistického způsobu myšlení. Renesance byla obdobím protikladů, pokrokové názory měšťanstva byly v opozici vůči církevním dogmatům. Foucault (1994) vychází z mohutného sociokulturního záběru a aplikuje strukturální metodu na poznání jednotlivých epistéme, vzorců poznání a vědění, které určují diagnostiku i terapii duševních nemocí. Černoušek(1994) se shoduje s Foucaultem, že vždy existovala tichá dohoda, zamlčená společenská smlouva o tom, že lidé chudí duchem, lidé podivní a lidé blázniví nejsou nebezpeční, že naopak mohou někdy pobavit, proto existovala intuitivní komunální péče o abnormální jedince. Korporativní středověká struktura je nenechala umírat na následky lhostejného nezájmu. Historický přechod mezi středověkým postojem k duševní nemoci a novověkým zrodem azylu představovala Loď bláznů. Byla to primitivní, ale přitom soběstačná instituce, zabezpečující jakousi detenční a izolující společenskou funkci. Renesance objevuje Loď bláznů, podivný koráb. Má reálný podklad, který nabývá institucionalizované podoby. Takové lodě naložené blázny skutečně existovaly, k tomuto závěru dochází Foucault (1994) . Na jejich palubách putovali pomatení a šílení lidé od města k městu. Tím byl garantován jejich specifický způsob existence, zcela zvláštní modus bytí: poutnictví. Foucault se opírá nejen o literární památky, ale také o svědectví různých kronik. Norimberská kronika dokládá, že blázni a šílenci byli zpravidla vyobcováni na Lodi bláznů za městské hradby. Právě to je zřejmě vysvětlením onoho podivného hromadného a tak oblíbeného naloďování šílenců. Byla to praxe velmi účinná. Svěřit blázna námořníkům znamenalo jistotu, že už nebude donekonečna bloumat kolem městských hradeb, že zmizí někam daleko, odkud se nebude moci vrátit. Ale navíc tu byla temná masa vody, která k tomu přidávala své vlastní hodnoty: voda odnáší pryč, ale také očišťuje, krom toho znamená nejistou budoucnost, každý je na ní vydán svému osudu, každé nalodění může být tím posledním.

12

1.5. Osvícenství

Velké špitály, internační budovy, církevní i veřejné podpůrné a trestní instituce, charity a vládní dobročinná zařízení jsou dílem osvícenství: mají stejně univerzální povahu jako ono a rodí se takřka současně s nimi. 17. století je stoletím vzniku velkých internačních budov. Blázni byli uvězněni v kobkách věznic spolu s trestanci nebo ve velkých sálech nemocnic spolu s nemocnými. Všeobecný špitál založený v polovině 17. století nebyl typickou lékařskou institucí, měl polosoudní strukturu. Byl označován za třetí kategorii represe mezi policií a soudnictvím. Byla to instituce pořádková, monarchistická, měšťanská. Postupně se síť špitálů rozšiřuje. Byla to záležitost měšťanstva a královské moci, církev stála stranou. Samotná internace je záležitostí policie. Policie vede a nutí lidi k práci. Než internace nabyla léčebného smyslu, sledovala zcela něco jiného - práci jako projev odsouzení zahálky. Tyto instituce si od počátku kladly za úkol bránit žebrotě a zahálce. Bylo to vlastně poslední z velkých opatření, jimiž už renesance chtěla skoncovat s povalečstvím a žebrotou. Vyobcování byla nahrazeno internací. Internace je reakce na ekonomickou krizi. Internační instituce se vždy přeplní v době krizí. Ale v dobách nekrizových dostává internace smysl jiný. Její represivní funkce se uplatňuje ještě dalším způsobem. Už nejde o to zavírat nepracující, ale donutit zavřené k práci, aby sloužili všeobecnému prospěchu. Systém střídání je jasný: v dobách plné zaměstnanosti a vysokých mezd laciná pracovní síla, a v období nezaměstnanosti vstřebání zahalečů a ochrana společnosti před neklidem a bouřemi (Foucault, 1994). Osvícenství užívá internace dvojakým způsobem a přiděluje jí dvojí roli: vstřebávat nezaměstnanost, nebo alespoň zastírat její nejviditelnější důsledky a regulovat počty, když hrozí příliš vystoupit. Internační domy vstřebávaly nezaměstnané hlavně

proto, aby

maskovaly jejich bídu a bránily sociálně a politicky nepokojům. Odsouzení zahálky zahrnovalo i blázny. Pravidlo nucené práce platí i pro ně a právě tento uniformní tlak ukázal jejich jinakost. Odlišují se neschopností pracovat a podřídit se kolektivu. Nutnost zvláštního režimu pro pomatené vznikla právě v rámci všeobecné pracovní povinnosti. Šílenci byli zavírání už dřív, ale až 17. století je začíná cíleně internovat. Špitál jako dominantní instituce mezi vznikajícími internačními domy nemá povahu útulku pro ty, kdo kvůli stáří, invaliditě nebo nemoci nemohou pracovat. Statut špitálu je

13

etický, ale je to také mravní instituce, jejímž úkolem je trestat, postihovat to, co nepatří před soud. Motiv internace je náprava, mravní nátlak a pak práce. Tento vynález nátlakového místa, kde se administrativním příkazem vyrábí morálka, je významný jev. Správcové špitálů používají ryze středověkých trestů, pranýřů a kůlů dle svého uvážení, proti němuž není odvolání. Absolutní svrchovanost, soud bez odvolání, výkonné právo, nad nímž neexistuje nic vyššího, to jsou mocenské atributy správců. Správcové jsou pověřeni mravním úkolem a dostávají k tomu i veškeré hmotné represivní prostředky. Každý prohřešek se řeší alternativně, odebráním stravy, přidáním práce, vězením. Správcové mají veškerou moc rozhodovací, řídící, správní, policejní, soudní, nápravnou i trestní. Ke splnění toho úkolu mohou použít kůly, pranýře, vězení a podzemní žaláře. Internace je instituční vynález 17. století. Šíře, jaké okamžitě nabyla, se vůbec nedá srovnávat s vězením, jak je praktikoval středověk. Jako ekonomické opatření a sociální pojistka má hodnotu objevu. V dějinách ne-rozumu je to však událost zcela rozhodujícího významu: moment, kdy je na šílenství poprvé nahlédnuto sociálně, z perspektivy chudoby, neschopnosti pracovat, nemožnosti zapojit se do společenství, kdy se propojuje s problémy obce. Blázni, jak je Foucault (1994) označuje, mají ve světě internace přece jen určité zvláštní postavení. V internačních domech se s nimi zachází jako s vězni. Společnost na ně nahlíží obecně jako na pomatené, choromyslné, blázny, dementní. Společnost prezentuje postižení jako skandál. Vyhnout se skandálnosti znamenalo internovat. Internace znamenala zapomnění. Tím přestává být ohrožena čest rodiny a náboženství. Až ve stáří, či vážné nemoci, v době, kdy nemohli postižení ohrožovat, byli z internace propuštěni. Postupem doby se šílenství stává veřejným skandálem, přesto jsou zuřiví šílenci vystavováni na odiv za poplatek. Osvícenství tvrdí, že šílenec nemocný není, blázen vydrží všechno. Této teze se drželi strážci postižených, kteří dokázali internované přimět bitím k vyšším výkonům. V internaci se objevuje záměrné a dlouhodobé násilí. Již NE napravovat, NE pokání, nýbrž ANO animalitě a ANO šílenství, které má zvířecí masku. Zvířecí dravost šílenství chrání člověka před nemocemi, dodává mu nezranitelnost. Pomatený rozum skrze animalitu navrací šílence k přírodě. Svobodná animalita je zvládána drezúrou, smyslem není pozvednout postiženého k lidství, ale srazit ho do čiré animality. Internace vyznává animalitu šílenství a zároveň hledí umlčet skandální amorálnost ne-rozumného.

14

Inkviziční metody přežívají v sublimované formě, mírnější, jakoby vědecky, společensky zdůvodněné, nadále. Nahánění strachu z týrání a bití, vyloučení z kolektivu občanů a společenská izolace v lidsky nedůstojných podzemních kobkách, určených pro "hospitalizaci", spolu s jejich ukazováním a předváděním - to vše nadále trvá, třebaže v poněkud lidštější formě. Osvícenství nerozlišovalo léčbu fyzickou od léčby duševní. Toto rozlišení se stalo aktuální v okamžiku, kdy se problematika šílenství zaměří k otázce odpovědnosti subjektu. K rozlišení na fyzické a mravní nepřivedla lékaře ani Descarterova definice dvou substancí, rozprostraněné a myslící. V jeho Pojednáních o vášních se potvrzuje, že duše (substance myslící) a tělo (substance rozprostraněná) jsou přísně různorodé a vytvářejí se tedy korelace psychofyziologické: dualismus nebrání vzájemnému působení jedné složky člověka na druhou, i když, jak Descartes sám přiznává, jsou způsoby tohoto působení těžko pochopitelné. Další jeho dílo O vášních duše zaměřilo tehdejší pozornost lékařů především na prozkoumání dialektiky, pohybu vášně. Descartes hodnotí projevy vášně jako principiální příčinu šílenství. Vášeň pokládá za místo, kde se duše setkává s tělem, za bod vzájemné niterné komunikace psyché a somy, za svorník psychosomatické jednoty organismu. Vášeň je hnací síla bytosti, a proto způsobuje i různá hnutí tělesných kapalin a narušuje tak rovnováhu organismu, která se někdy projevuje těžkými psychopatologickými příznaky. Osvícenská medicína, ať karteziánská nebo ne, Descartův metafyzický dualismus nikdy nepřenesla na antropologii. Objevuje se nové výsadní postavení viny. Dělící čáru mezi tělesnou a duševní léčbou narýsovala metoda sankce. Čistě psychologická medicína mohla vzniknout teprve poté, když bylo šílenství vykázáno do oblasti provinění. Foucault (1994) polemizuje s Descartem o jedné z forem obléhání ne-rozumu, probouzení. Protože blud je sen bdících, je třeba takové osoby z jejich kvazi-spánku probudit. Takovéto absolutní probuzení sledoval Descartes na začátku svých Meditací a nalézal je paradoxně právě ve vědomí snu, ve vědomí šáleného vědomí. Pomateného musí však z jeho snu probudit medicína, a to tak, že karteziánskou odvážnou samotu nahradí autoritativním zásahem bdícího, jistého si svým bděním, do iluze bdícího snivce: dogmatická zkratka napříč dlouhou cestou Descartovou. K čemu Descartes dospívá rozhodným úsilím a zdvojením vědomí, jež se však nikdy neoddělí od sebe sama a nerozdvojí, to vnucuje medicína zvenčí, a to v rozštěpení na lékaře a nemocného. Lékařův vztah k pomatenému je Descartovo Cogito, reprodukované ve vztahu ke snu, iluzi a šílenství (Foucault, 1994).

15

Koncem 17. a počátkem 18. století začínají být duševně nemocní vylučování ze společnosti, jsou pro ně zřizovány velké ústavy, ve kterých jsou spolu s nimi drženi i mentálně retardovaní, kriminální osoby, chudí, vojáci. Všechny tyto osoby jsou internovány společností nového typu, kterou začínají ohrožovat tím, že nedbají základního příkazu pracovat. Na počátku novověku se objevuje a postupně prosazuje kvalitativně nový princip v péči o lidi sociálně handicapované, tzv. domovské právo. V našich zemích bylo vydáno v roce 1552 a poprvé se v něm ukládá obci pečovat o své chudé. Obec je definována jako přirozené zázemí pro své příslušníky. Obec se tak vedle církve stává dalším zřizovatelem ústavů pro asociály, kteří postrádají rodinné zázemí nebo prostředky pro udržení vlastního života v mezích požadovaných společností.

1.6. Novověk

Strukturalistický trend v historiografii psychiatrie sleduje Foucault (1994). Sleduje v něm především sociologické dimenze nazírání na duševní nemoci v závislosti na historických proměnách, a to i když pátrá po neměnných invariantách šílenství jako projevu ne-rozumu. Šílenství jako projev ne-rozumu není chápáno úzce jen v plánech fyziologických, organických, biologických, psychologických, ale také v rozměru sociální percepce racionální společnosti, která se neustále honosí svým pokrokem, a přitom svými represivními akty vyčleňuje ze svého středu nekonformní jedince, a dává tak vlastně vzniknout psychiatrii jako oboru medicíny. Foucaultovo dílo obohacuje dějiny psychiatrie nebývalými pohledy a hloubkou filozofických interpretací. Společenská reakce na projevy pomatenosti, lunatismu, šílenství, ne-rozumu spočívá v tom, že příslušná instituce rozhodne a udělí příslušnou nálepku duševní nemoci, čímž se rozhodne

o tom, kdo duševně nemocný je, a kdo duševně nemocný není. Společnost

rozhoduje podivuhodným aparátem rozlišovací schopnosti, některé jedince za

blázny

prohlašuje, a jiné nikoliv, a to i v případech, kdy je tomu zcela naopak. Pod vlivem nástupu francouzské materialistické filozofie dochází ke kvalitativním změnám ve všech tehdejších sociálních subsystémech společnosti, které se postupně přenesly do celé Evropy. Radikální změna v nazírání na zdravotnickou péči je nerozlučně spjata se jménem Philipa Pinela. Jeho vystoupení namířené proti zdravotnickému pseudohumanismu v lékařství

16

a snažící se o reformu zdravotnické péče v rámci veřejné péče o zdraví občanů, není jen mezníkem, ale významnou skutečností ve vývoji ústavnictví. Pinel otevřel cestu k morální léčbě, také on podlehl masivní revolučně-osvícenské ideologii, že svoboda musí být administrativně organizována, řízena úřadem a že má mobilizovat mravní impulzy nově vznikající buržoazie. Byla to idealistická představa vrcholu lidskosti dosáhneme, když nařídíme úředním výnosem žít ve svobodě, když je svoboda zakotvena v zákoně. Dobré a sociálně prospěšné hodnoty musí v terapii zvítězit nad destruktivním pudem. V nově vznikajících psychiatrických léčebnách byl nemocný člověk - nikoliv již šílenec - nucen do přísně morální akce. Jestliže přijal tlumočené hodnoty řádu, kázně, rozumu, mohl být pokládán za vyléčeného, za morálního. Ne-rozum se zařadil do patologie, lze ho léčit návratem k bezprostřednosti, jen pokud je ta bezprostřednost předem připravená. Internace se lidé báli, bojí se jí dodnes. Internace se stává sama zlem a šíří ho kolem sebe. Z internačních domů se ohlašuje strach a úzkost. Princip strachu byl ve špitálech a různých detenčních zařízeních uplatňován již v minulosti. Důležitý byl nový kvalitativní posun, který se vznikem azylu, psychiatrické léčebny, objevil. Zatímco teror předcházejícího uvěznění šílenců obklopoval nemocné zevně, byl v psychiatrické léčebně pocit strachu navozován v hlubší, psychologické rovině. Strach působil zevnitř, ze samotného provozu. Strach byl garantován personálem, charakterem stavby léčebny, stylem života, rituály léčení. Internační domy ke své sociální roli segregace a očisty připojily zcela opačnou funkci kulturní. Primárně na hladině společnosti dělily rozum od nerozumu, sekundárně v hlubinách uchovávaly obrazy, které vyústily veřejně jako sadismus. Na počátku 19. století se ostře kritizuje polyfunkčnost internačních zařízení. Do té doby byli pomatení zavíráni do věznic spolu s trestanci. Dochází však k zásadnímu oddělování nevinnosti ne-rozumu a provinění zločinnosti. Snahy oddělit blázny od trestanců se objevovaly od roku 1720 do Velké revoluce. Nebyly však příliš významné, ale hlavně byly pomalé. 19. století je stoletím specializace ústavních zařízení. Začíná se používat i nových označení pro tyto nově profilované internační domy: nemocnice, trestnice, polepšovna, starobinec ... Velké ústavy nového typu zakládá stát, který alternuje církevní středověké instituce. Nově se budují i věznice, které původně měly charakter pevnosti. Pevnosti ztratily díky novému vedení války význam. Podmínky života vězňů zkracovaly život vězněným na dva až 17

dvacet měsíců života od nástupu trestu. I vězeňství si staví nové cíle. Kolem roku 1800 se ve Francii a Anglii objevuje myšlenka, že zločince je třeba disciplinovat vnitřně, omezuje se vzájemná komunikace, budují se samostatné malé cely. V polovině 19. století navrhuje J. Bentham Panopticon, vězení, které nebylo nikdy postaveno, ale jehož princip byl využit v některých nově budovaných věznicích. Jedná se o takové umístění cel, které jsou centrálně kontrolovatelné. Experimenty s oddělováním vězňů byly vystřídány tzv. tichým systémem: vězni sice pracovali společně, ale vynucovalo se ticho při práci. Stejně jako u systému oddělovacího se spoléhalo na to, že absence komunikace mezi vězni umožní autoritářské postavení dozorci nebo knězi a zamezí se kriminální nákaze. Kolem roku 1840 byl v Austrálii zaveden známkový systém, který určoval délku pobytu vězně podle jeho chování. Řada současných převýchovných a léčebných

institucí tento

systém využívá (Černíková, 1996). Přítomnost bláznů mezi vězni není žádná skandální krajnost. Sami vězni začali upozorňovat na skutečnost, že mezi nimi jsou lidé jiné povahy. Od nich vycházejí první a také nejostřejší protesty. V takovém duchu se nesla politická kritika internace. Nejistotu zaznamenává i zákonodárná moc, která neví, jaký sociální prostor má šílenství vyhradit, zda vězení, špitál, či péči v rodině. Novověká společnost se naučila šílenství rozpoznávat a začíná s ním zacházet podle pravdy, k níž byli všichni tak dlouho slepí. Vzniká útulek - Azyl. Azyl má mravně a nábožensky segregovat. V Azylu je náboženství součástí pohybu, který naznačuje, že v šílenství je nicméně rozum stále přítomný, a směřuje od pomatenosti zpět ke zdraví. Strach je stále považován při léčbě šílenců za velice důležitý. Charakteristickými prvky pro útulek 19. století jsou dohled a soud. Rodí se zcela něco nového, co už není represí: autorita. Celá organizace Azylu má za cíl pomatené co nejvíce minorizovat. Vzniká tak imaginární rodina. Liberální ekonomika svěřovala péči o chudé a nemocné rodině, společenskou odpovědnost přebírala rodina. Šílenec je příliš cizí a nelidský, nelze ho svěřit rodině. Podle Pinelova pojetí je útulek náboženská oblast bez náboženství. Útulek je proto třeba od náboženství osvobodit. Internační zařízení jako sociální prostor převzalo takřka absolutně dědictví leproserie: byla to cizí země. Nyní by měl být útulek výrazem kontinuity společenské morálky. Panují v něm hodnoty rodiny a práce, veškeré uznávané ctnosti. 18

Útulek je soudní instance, která vedle sebe neuznává žádnou jinou. Soudí okamžitě a bez odvolání. Má své vlastní nástroje trestu a po libosti jich užívá. Někdejší internace probíhala mimo běžné právní normy, napodobovala způsoby trestání odsouzenců.

1.7. Současnost

Konec 19. a počátek 20. století přináší změnu. Ústavy sloužící k vylučování lidí ze společnosti se orientují na potřeby klientů. Tento trend vede ke koncipování ústavní péče jako ochrany klientů před nároky vnějšího světa. Vzniká tak svět ve světě, kde platí normy, hodnoty a pravidla odlišná od reálného venkovního světa. Dochází tak k tzv. skrytému vylučování. Patologičtí jedinci jsou internováni, jsou jim poskytnuty veškeré materiální potřeby jejich existence, jsou však vyloučeni ze společnosti, a nemůže jim být nikde lépe než ve společnosti jedinců stejného postižení, ať už se jedná o psychický, fyzický, či sociálně patologický handicap. Většina dnešních ústavů byla založena v době poválečné. V té době byl vytvořen organizační systém ústavní péče, který jednoznačně stanovil kritéria k zařazení jednotlivce do ústavu zdravotního, sociálního či výchovného charakteru. Změny po roce 1989 ve společnosti přinesly zcela odlišnou ideologii, instituce jako taková však zůstává. V souladu s konstatováním Matouška (1995) se pokusíme o následující analytický pohled na sociální funkčnost ústavů.

Ústav je světem pro sebe, ostrov soběstačného řádu, v němž je život omezený a předvídatelný vůči okolnímu sociálnímu prostředí. Ústav je spjat se třemi archaickými lidskými

zkušenostmi:

zkušeností rodiny, zkušeností obce a zkušeností vyobcování.

Zkušeností obce a zkušeností rodiny je společný zážitek domova. Každý má původní domov, rodný kraj. Být někde doma znamená být v prostředí, které cítíme jako svoje, jako pravé, normální, i když ostatním se toto prostředí jeví jako

cizí,

zvláštní. Ústav je vždy

pokusem o umělý domov, azyl. Má být sférou jistoty, a to i v těch případech, kdy byl vybudován proto, aby chránil společnosti, nikoliv ty, kteří v něm přebývají. Třetí, archaickou zkušeností, protichůdnou, je vyobcování. Tato zkušenost je negativem předchozích dvou. Právo patřit do obce a do rodiny může člověk ztratit a může být vyhnán do sféry neznáma, do chaosu. Tam může se stejně postiženými vytvořit miniaturní komunitu, která s původní obcí komunikuje minimálně. 19

V ústavech podle Matouška (1995), stejně jako v jiných organizacích, existuje hierarchie společenských pozic, formální nadřízenost se nemusí krýt s nadřízeností neformální. Stejně jako rodiny a státy udržují ústavy svůj vnitřní řád, soubory pozitivních a negativních sankcí. Ústavy mají svůj folklór, mají svůj slovník, svoji atmosféru. Vůči vnějšímu světu jsou uzavřené, vstup i výstup je kontrolovaný. Mezi klienty a personálem existuje hranice, jejíž obdobou je mezigenerační hranice rodinná. Funkce ústavů můžeme nahlížet z perspektivy zájmů společnosti nebo z hlediska individua. V některých případech se oba zájmy shodují, jindy se různí. Různí-li se, obvykle je to zájem společnosti, která dostává přednost, a klientovy možnosti volby se zužují. Z hlediska individua je nejpodstatnějším parametrem ústavu respekt k osobní svobodě rozhodování. Ústav přijme klienty buď na základě jejich uvědomělého souhlasu, nebo je vstup klienta nedobrovolný. Rozhodnutí o nedobrovolném vstupu pak přísluší lékaři, soudním nebo státním orgánům. Ústavy v nestejné míře omezují klientovo soukromí. Čím důraznější výchovný aspekt ústavu, tím menší prostor pro uplatnění osobních přání je ponechán individuu. Čím sociálnější aspekt (ve smyslu zabezpečovacím), tím je tomu naopak vzhledem k jedinci.

Matoušek (1995) rozlišuje následující hlavní funkce ústavů: 1) Podpora a péče. Tato funkce je v popředí zařízení poskytujících náhradu za nefunkční nebo chybějící rodinu (kojenecké ústavy, dětské domovy), v ústavech pro svobodné matky s dětmi, v zařízeních pro těžce mentálně nebo fyzicky handicapované, v domovech pro bezdomovce, domovech důchodců, v utečeneckých táborech. V takových zařízeních je poskytováno chybějící zázemí či péče, bez nichž se klient nemůže obejít. Neexistence takových ústavů by znamenala nízkou kvalitu života klientů, v některých případech by nebyli schopni v běžných podmínkách přežít.

2) Léčba, výchova a resocializace. Tato funkce je v popředí v nemocnicích, léčebných a rehabilitačních ústavech, v zařízeních pro rizikovou mládež, v postpenitenciárních zařízeních. Společným jmenovatelem je úsilí o změnu stavu. Předpokládá se, že klient opustí ústav v jiném stavu, než v jakém do něj přišel.

20

3) Omezení, vyloučení, represe. Tato funkce převažuje ve věznicích, v psychiatrických zařízeních s nedobrovolnými pobyty, ve sběrných táborech pro uprchlíky. Společnost je chráněna před kriminálními osobami, uprchlíky, psychotiky.

21

2. Historie trestu a trestání 2.1 Pojetí trestu ve starověku

Koncepce trestu ve starověku byla ovládána myšlenkou odplaty a cílem trestu bylo způsobení utrpení a nastolení spravedlnosti. Toto pojetí se shoduje s daleko později vyřčenými názory Kanta a Hegera. Takovéto vnímání trestu nazýváme absolutní teorií. I v této době se však objevovaly osvícené názory, které předčily dobu. Jako přiklad může sloužit Seneka, který pojímá účel trestu i z pohledu prevence. Tvrdil, že by se nemělo trestat jen proto, že byl spáchán trestný čin, ale proto, aby už nebyl páchán. Obdobně řecký filosof Protagoras říká: „Ten, kdo trestá rozumně, trestá ne za chyby minulosti (neboť není možné zabránit, aby nebylo vykonáno to, co se už stalo), ale za chyby, ke kterým může dojít a aby i jiní měli užitek z potrestání viníka.“

2.2 Feudalismus – středověké pojetí trestu a trestání

Pro ranný feudalismus je typická rozdrobená státní moc a obyčejové, převážně nepsané právo. Slabá pozice panovníka znamená absenci donucovací státní moci. V praxi daná situace vypadá tak, že každý je odkázán sám na sebe. Většina deliktů je vypořádána svémocí. Platí zde zásada „oko za oko, zub za zub“ (odveta). Krevní msta je postupně se sílící státní mocí omezována. Především je nahrazována jakousi kompenzační dohodou. V případě, že byl usmrcen svobodný člověk, byla dána pachateli možnost vykoupit se z nepřátelství příbuzných peněžitou sumou tzv. wergeldem. sílící mocí státu začíná stát přebírat aktivitu ve vyhledávání a trestání pachatelů. Na našem území k tomuto došlo až na počátku 17. století.

Do 14. století byly na našem území užívány iracionální důkazní prostředky tzv. ordály neboli boží soudy, na nichž se účastnilo duchovenstvo. Stát v té době neměl dostatečný aparát ani potřebné důkazní metody, a proto se odvolával na boží soud. Ordály existovaly ve dvou formách: vodou či železem. Tento rituál probíhal následovně: obviněná byl svázán do kozelce a vhozen do vody. Pak se zkoumalo, zda se dotyčný potopí či nikoliv. Když se potopil a neutopil, vycházelo se z toho, že obviněný mluvil pravdu, neboť ho voda přijala, byl považován za nevinného. U ordálu železem se zase zkoumala hojivost ran, když se hojila – mluvil pravdu, když se nehojila – lhal a byl potrestán. Jestliže se obviněný přiznal nebo byl tímto podivným způsobem usvědčen, následoval trest. Ani v tomto případě není o co stát,

22

neboť středověké tresty byly více než drastické. Pachateli hrozil buď trest smrti nebo tresty mrzačící a difamující (zneucťující). Avšak i sám trest smrti byl odstupňován podle závažnosti činu. Mezi mírnější formy patřilo stětí a oběšení a dále existovaly mnohem drastičtější formy jako upálení, zahrabání za živa, rozčtvrcení a lámání v kole. Rovněž tresty mrzačící byly drastické. Ve středověku se běžně usekávaly ruce, nohy, vytrhával se jazyk, vypaloval se cejch, oslepovalo se. Pachatel mohl mluvit o štěstí, když skončil pouze pokutou či ztrátou cti.

Feudální koncepce účelu trestu vycházela z ideje zastrašování. Veřejně vykonaný trest měl zastrašit potencionální pachatele. Tato koncepce trestu již nehledí na trest jen jako odplatu. Odklání se od absolutní teorie, vytváří teorii relativní a preventivní (prevence odstrašením). Tato teorie spočívá v tom, že podstata trestu je spatřována v jeho účelnosti: trestá se, aby nebylo pácháno zlo. Důraz je zde kladen na zábrannou funkci trestu.

Stejně tak jako ve starověku ani ve feudalismu nejsou pro trest odnětí svobody vhodné společenské podmínky. Vězení a jeho udržování představovalo značné finanční náklady. Feudálnímu vládci, který pro své válečné výboje musel držet značné vojsko, nezbývaly prostředky na vězení. A tak náklady spojené s vězněním předběžně hradil žalobce a poté byly na bedrech pachatele. Ve feudalismu má vězení především funkci zajišťovací. Na našem území existovala velmi kuriózní forma dlužnického vězení tzv. „ležení. Spočívalo v závazku Dlužníka zdržovat se na určitém místě, dokud nebude splacen dluh. Tímto místem byl zpravidla hostinec. Tento institut nutil dlužníka, aby co nejdříve zaplatil, neboť náklady spojené s „ležením“ den ode dne narůstaly. Kromě toho existovalo soukromé, domácí a politické vězení.

Jakýmsi předstupněm dnešního trestu odnětí svobody avšak doživotního byly nucené práce tzv. galeje. V Evropě se objevují kolem roku 1500 v oblasti Středozemního moře. Jednalo se o doživotní trest, který nahrazoval trest smrti. Galejníci byli využíváni v námořní dopravě, nohy měli přikovány k lavicích, byli nuceni veslovat, přičemž měli zavázána ústa, aby nebyl slyšet jejich nářek. V případě, že pracovní nápor nevydrželi, byli bez milosti vhazováni do moře. Tento druh trestů byl v mnoha aspektech horší než trest smrti, v podstatě znamenal jeho tvrdší alternativu.

České trestní soudy posílají koncem 16. století odsouzené na stavby pevností proti Turkům a na galeje na Dunaj. Postupně dochází též k deportacím odsouzených z Anglie do 23

Ameriky, kde zákonná úprava dovolovala místo trestu smrti uložit trest deportace. Po americké revoluci byli vězni prodáváni plantážníkům v Západní Indii anebo v jihoamerických státech, kde pracovali spolu s otroky z Afriky. Po objevení nového kontinentu pokračuje až do poloviny 19. století vyvážení odsouzených do Austrálie. Trestanecké kolonie se stávají součástí „způsobu věznění“ s vězni v mnoha dalších zemích včetně Francie, Itálie, Ruska, Mexika a Řecka.

2.3 Pojetí trestu v dobách osvícenství

Teprve filozofie osvícenství přichází s myšlenkou humanizace trestu a trestání. Východiskem bylo tzv. přirozené právo a filozofie se navracela k přírodě a k jejím přírodním zákonům. Jako první kritizuje Thomas More (anglický filosof) trestní systém, především nepřiměřenost některých trestů vzhledem k společenské nebezpečnosti. Francouzský právník a filozof Montesquieu formuloval požadavek právní jistoty a zákonnosti, nezávislosti soudců, zásadu proporcionality mezi trestem a trestným činem a především nutnost výchovné funkce trestu. Osvícenci apelují na to, aby byla v zákoně zakotvena i určitá ochrana pachatele. Především hlásají právo na život člověka jako základní občanské právo. Při koncepci trestního práva vytvořili tyto zásady: 1) žádný trestný čin bez zákona, to v podstatě znamená, že čin, který není uveden v zákoně, není trestným činem. 2) žádný trest bez zákona, to znamená, že pachatel může být potrestán jen takovým trestem, který je uveden v zákoně.

Na této osvícenské filozofii pak stavěla tzv. klasická škola. Za jejího zakladatele je považován italský markýz Cessare Beccaria (1738-1794). Napsal dílo „O zločinech a trestech“. Vycházel z požadavku úměrnosti mezi trestem a trestným činem. Beccaria byl odpůrcem krutých trestů a trestů smrti. Účelem trestu podle něj není způsobovat utrpení, ale ochránit společnost. Byl přesvědčen, že v případě stejných trestných činů by měl následovat stejný trest, tedy požadoval alespoň formální spravedlnost. Těmito myšlenkami bylo ovlivněno i zákonodárství osvícenského absolutismu. Dochází ke kodifikacím trestního práva, tzv. zákoníky ve kterých se odráží zásada proporcionality (úměrnost mezi nebezpečností trestného činu a trestem) a zákonností. Klasickým případem takového zákoníku je Všeobecný zákoník o zločinech a trestech z roku 1787, který byl vzdán za vlády osvíceného panovníka Josefa II. A byl silně ovlivněn myšlenkami Beccaria. Vycházel ze zásady úměrnosti trestného 24

činu a trestu, zrušil torturu (mučení, které mělo vést k přiznání), dále rušil mrzačící tresty a trest smrti nahrazoval dlouhodobými nucenými pracemi. Obsahoval vyčerpávající výčet trestných činů, které byly seřazeny podle společenské nebezpečnosti. Dále v něm byly obsaženy zásady: žádný trestný čin bez zákona, žádný trest bez zákona. Jediným jeho nedostatkem bylo, že obsahoval kruté tělesné tresty (např. mrskání bičem).

2.4 Trest odnětí svobody v kapitalistické společnosti

Pojetí věznic a trestu odnětí svobody tak, jak ho známe, přichází až s nástupem kapitalismu. Klasickým případem je Anglie na přelomu 15. a 16. století. Dochází zde k centralizaci státní moci a rozvoji kapitalistických výrobních vztahů. Především rozvoj textilního průmyslu a s tím spojené pěstování ovcí ve velkém způsobilo vyhánění drobných zemědělců z půdy a tím pádem prudký nárůst žebráků a tuláků, což vedlo k nárůstu kriminality. Tuto nově vzniklou situaci bylo nutné nějak řešit a tak došlo na realizaci myšlenky trestu odnětí svobody vykonávaného ve věznicích.

Celé 17. století je stoletím vzniku velkých internačních budov, které byly určeny nejen pro delikventy, ale i lidi nemocné, nemohoucí, s psychickými postiženími, osiřelé, mravně zpustlé, tuláky nebo jinak sociálně zbědované. Důležité je, že mravní zpustlost byla již dávána do souvislosti se zahálkou a ta byla trestuhodná. Důsledky těchto jevů se výrazně projevovaly na vyrůstající mladé generaci obzvláště z některých sociálních skupin a daly podnět ke vzniku specifických ústavů (útulků) pro tuláky, žebráky a mladistvé delikventy, které vznikaly v Anglii. Jedna z prvních věznic vznikla v roce 1553 v královském zámku Bridewel. Byla to první improvizovaná věznice, která sloužila výkonu trestu odnětí svobody.

Nutnost vzniku těchto „nápravných“ či „pracovních“ domů vyplynula z potřeby ochrany společnosti před těmito sociálně neadaptabilními jedinci. Amsterodamský model spočíval v povinné společné práci, přísném režimu a náboženském čtení. V roce 1595 byl vybudován ústav pro muže a o rok později pro ženy. V těchto ústavech si však brzy povšimli, že společné přebývání nebezpečných zločinců s chlapci, kteří tam byli dáni pro mravní nápravu, nevede k dobrým výsledkům a proto byla v roce 1603 postavena zvláštní budova pro mládež, v níž v noci přebývali odděleně na celách a ve dne pracovali společně s jinými vězni. Hlavním záměrem amsterodamských ústavů bylo šíření mravní výchovy, elementárního

25

vzdělávání a vedení k práci (tkaní sukna). Proto byli stálými členy personálu pastor a učitel. Toto zařízení se stalo modelem vězeňských zařízení nejen pro mladistvé. V dalším vývoji trestního uvěznění bylo výjimkou oddělovat mladistvé od dospělých; nezohledňoval se věk pachatele trestných činů, všichni byli trestání stejným způsobem a stejný byl výkon trestu.

V anglických věznicích byl koncem 18. století k principu práce, jako podmínky nutné k nápravě, připojen zásluhou reformátora JOHNA HOWARDA prvek izolace. Nezbytnost takového pojetí byla ospravedlňována jak negativními důvody (bezprostřední možnosti útěku, vydíráním, kriminalizací chování), tak důvody pozitivními (návratem odsouzeného k sobě samému). Vzniká myšlenka vytvoření dvou vězeňských soustav (zvlášť pro muže a pro ženy). J. Howard se otázkám praxe věznic dlouhodobě věnoval, kritizoval tehdejší stav věznic v Anglii na základě zkušeností a poznání věznic v zahraničí, které navštívil. Jeho práce jsou prvními odbornými pracemi o vězeňství. (O anglických a zahraničních věznicích a žalářích Londýn, 1777, Ochrana zdraví věznů a opatření vztahující se na epidemie ve věznicích, Zákon o vězeňství). Ideologie trestání se vine celou historií lidstva. V průběhu dějin lidstva dochází k uplatňování množství různých druhů trestů. Povaha sankcí je výrazně ovlivňována vývojem soudnictví, práva a správy, pojetím lidských práv. S vývojem lidské společnosti se pohled na trest a trestání postupně humanizoval. Ve starověku převládal především trest smrti a tělesné tresty. Dalším trestem, který se svým způsobem blíží trestu odnětí svobody bylo v ranných dobách otroctví. Otroctví znamenalo zbavení osobní svobody a lidských práv. V Řecku a Římě byl otrok degradován na věc. Otroky se stávali původně svobodní občané, kteří nebyli schopni splatit své dluhy a také zloději.

26

3. Typologie penologických koncepcí V souladu s uplatňováním trestu odnětí svobody vznikla potřeba vybudování věznic, v nichž by byl vykonáván. Není náhodou, že průkopníkem se stalo právě Holandsko, které byla na svou dobu vyspělejší než ostatní země a potýkalo se s nárůstem zločinnosti. Z iniciativy radních města Amsterdamu byl vybudován ústav pro mladé delikventy, tuláky a žebráky. V rode 1595 pro muže a o rok později pro ženy.

V těchto ústavech si však brzy povšimli, že společné přebývání nebezpečných zločinců s chlapci, kteří tam byli dáni pro mravní nápravu, nevede k dobrým výsledkům, a proto byla v roce 1603 postavena zvláštní budova pro mládež, v níž v noci přebývali zvlášť na celách a ve dne pracovali společně s jinými vězni.

Hlavním záměrem amsterdamských ústavů bylo šíření mravní výchovy, elementárního vzdělávání a vedení k práci (tkaní sukna). Proto byli stálými členy personálu pastor a učitel.

Obdobné ústavy vznikaly pak v Německu a Itálii. V Anglii se o rozvoj vězeňství zasloužil John Howard. K realizaci jeho návrhu se přistoupilo v roce 1791 v Gloucesteru, kde vzniklo vězení se systémem cel.

Přes všechny snahy nedošlo na evropském kontinentě k zásadním změnám. Stará Evropa se ukázala jako příliš zaostalá. Zásadní reformy se provedly teprve ve Spojených státech severoamerických na základě myšlenkových proudů Evropy a díky úsilí učence a reformátora Benjamina Franklina. Vyvinuly se tam dva vězeňské systémy: pensylvánský s auburnský. Byly to dvě originální formy systému cel, které se v Americe vyvinuly pod vlivem dvou činitelů: omezení trestu smrti a náboženského učení kvakerů. (Čepelák, 1971) Kvakeři – protestantská náboženská sekta, která v 17. století vznikla v Anglii. Jejím zakladatelem byl Georgie Fox. Název sekty je odvozen od slovesa to quake = třásti se, jedná se o přezdívku. Podstatou jejich učení je nauka o nadpřirozeném působení Ducha svatého na člověka, které se jeví navenek jakousi extazí a třesem těla. Nazývali se „křesťanskou společností přátel“ anebo „syny či vyznavači světla“. V popředí u nich stojí praktická stránka náboženství: Vystupovali proti všem ceremoniím, chtěli, aby duch byl prost všech forem. Pramenem víry jim nebylo Písmo svaté, nýbrž jakási nadpřirozená síla, která působením božím je v člověku a navenek se jeví jako zvláštní nadšení. Dávali přednost jednoduchému způsobu života bez přepychu a okázalosti. Hlásali lásku k bližnímu a dobročinnost vůči každému. Za své učení byli pronásledováni. Učení se rozšířilo z Anglie do Skotska,

27

Holandska a Ameriky, zejména do Pensylvánie. Zasloužili se zejména o zlepšení vězeňských poměrů.

3.1 Pensylvánský systém

Pensylvánský systém byl v tomto severoamerickém státě r. 1786 ve městě Philadelphii, ve vězení hvězdicového typu. Je to tzv. Solitary systém (solitary – sám, o samotě). Vězni byli umísťování do úplné izolace v samostatné cele s vyloučením práce a se zaměřením na čtení z bible a zpytování svědomí. Důvodem izolace vězněného bylo předcházení útěkům, kriminální nákaze. Psychickou, sociální izolací mělo být pachateli umožněno dosažení nápravy sebepoznáním a trýznivým zpytováním svědomí. Základem režimu uzavření o samotě bylo působení na psychiku vězně. Účinky tohoto způsobu zacházení s vězněnými se však projevovaly převážně negativním ovlivněním duševního a následně i fyzického stavu vězněných osob (psychické strádání, deprese až psychické zhroucení). V Evropě našel systém osamocení posléze uplatnění v anglické věznici Pentonwile. Po dvouletém zkušebním období se dospělo k přesvědčení o škodlivosti vlivu úplné izolace na člověka, i když číselné údaje nebudou zcela přesné, uvádí se, že z 80 vězňů, kteří byli podrobeni úplné izolaci, zůstali na živu jen dva, ostatní zemřeli, nebo spáchali sebevraždu. (Čepelák, 1971)

3.2 Auburnský systém

Na základě těchto skutečností byl zaveden další vězeňský systém, který nazýváme auburnský (podle města Auburn ve státě New York r. 1823). Je to tzv. Silent systém (silent – mlčící). Jednalo se v podstatě o průmyslový typ věznice. V noci byli vězni izolováni na celách ve dne společně pracovali při zachování mlčení. Soustavná těžká práce, neustálé ticho a poslušnost byly vynucovány těžkými tělesnými tresty. (Čepelák, 1971) I když tento režim eliminoval škodlivé účinky úplné izolace, odporoval lidské přirozenosti (vězni působili dojmem mechanicky se pohybujících soch). Přirozená potřeba kontaktu vedla k tomu, že vězni tento režim porušovali, což vyžadovalo větší počet dozorců a další závažnou skutečností bylo, že jejich příprava na reálný život byla malá.

28

3.3 Ženevský režim

Kombinací režimu uzavření o samotě a mlčení vznikly tzv. smíšené režimy, které přinesly také nové prvky. Byly zejména pokusem o klasifikaci odsouzených (někdy bývají nazývány klasifikačními režimy). Ženevský režim spočíval v rozdělení odsouzených na základě charakteru spáchaného trestného činu a chování do čtyř kategorií, které byly stupňovány podle závažnosti trestných činů až po nejlehčí kategorii, kam byli umísťováni všichni napravení z předešlých kategorií a mladiství (16 – 18 let). Ženevský režim fungoval na těchto principech: 1. Ve všech kategoriích bylo povinné mlčení. 2. Na základě viditelných známek nápravy mohl být odsouzený přemístěn z přísnější do mírnější kategorie. 3. V nejpřísnější kategorii byl odsouzený nejprve povinný absolvovat samovazbu, která mohla trvat od 14 dnů do 6 měsíců, teprve potom mohl být přemístěn. Důležitým aspektem bylo neustálé zaměstnávání vězňů, povolování návštěv rodinných příslušníků a občanských spolků, které mohly vězně pozitivně ovlivňovat. Ženevský režim zavedl výhodu odpuštění 1/3 trestu odsouzeným, kteří se dobře chovali a pracovali. (Francek, 1994)

3.4 Obermayerovský režim

Dalším smíšeným typem byl Obermayerovský režim, založený na těchto principech: 1. Hlavní zásadou byl přísný dozor, nepřetržité zaměstnávání, zabezpečování volného času a pozitivní působení personálu. 2. V zájmu dosažení konkrétního cíle bylo možno odsouzené umístit do společné cely, ale také do samovazby. 3. Vzdělávání bylo důležitým výchovným prostředkem. Cílem výuky bylo pěstování citu pro čestnost. 4. Mezi odsouzenými byla vypěstována tzv. síť „dohlížečů“ (aufpasser). (Čepelák, 1971)

Pozitivem tohoto režimu byla aktivizace části odsouzených v zájmu udržení pořádku dodržování disciplíny. Negativem však byla činnost „dohlížečů“, která byla spíše škodlivá. Jejich výběr se řídil kritérii, která upřednostňovala výlučně fyzické aspekty

29

„způsobilosti“ (hrubá fyzická síla, „dohlížeči“ se stávali „křiklouni“ a „šplhouni“ pro výhody, které tato funkce skýtala).

3.5 Anglický progresivní režim

Autoři progresivních režimů vycházeli ze zásady, že odsouzení by měli po dobu výkonu trestu odnětí svobody procházet různými stupni přísnosti režimu. Při nástupu trestu byl odsouzený umístěn do přísnějšího režimu a postupně byl přeřazován do mírnějších, na základě zlepšení (progresu) svého chování.

1. stupeň – vězeň byl umístěn na 9 měsíců do samovazby, byla mu krácena strava, nepracoval, měl zažít pocit viny za spáchaný čin. 2. stupeň – přes den se podílel na společné veřejné práci, cílem bylo přiblížit odsouzeným podmínky života ve společnosti. Pozornost si zaslouží systém kategorizace práce, na základě které byli diferencovaně odměňováni. Při zaměstnávání byla věnována péče jejich odborné profesní přípravě - vyučení řemeslu, které by mohl využít po propuštění. 3. stupeň – po vykonání ¾ trestu odnětí svobody při dosažení nápravy mu byla ¼ odpuštěna, byl podmíněně propuštěn na svobodu a byl pod dozorem policie. Když se řádně nechoval, byl vzat zpět do vězení k výkonu zbývající ¼ trestu. (Čepelák, 1973)

3.6 Irský progresivní režim

Výraznou zásluhu na rozvoji progresivního systému má Walter Croffton, zakladatel irského systému. Jeho koncepce měla obdobné stupně jako měl anglický systém, byla však rozšířena ještě o jeden mezistupeň. 1. stupeň •

v 1. období dostávali omezené množství jídla a vykonávali nudnou práci na svých celách.

•

v 2. období dostávali lepší stravu a přidělovala se jim zajímavější práce, kterou vykonávali společně, společně se zúčastňovali vyučování a diskusních večerů.

30

2. stupeň •

vykonávali těžké práce, nejčastěji veřejně a na čerstvém vzduchu. Noc trávili odděleně. Ve 2. stupni trávili polovinu trestu.

3. stupeň •

trest byl vykonáván v podmínkách uvolněného režimu. Vězeň pobýval ve vězení bez uzavření, kde dozor byl neozbrojený. Dostávali větší odměnu za práci. Tento stupeň končil podmíněným propuštěním.

Jisté prvky progresivního výkonu trestu odnětí svobody se objevují též v rakouském trestním zákoně č. 117/1852 ř.z., jenž se stal později základem československého trestního práva (až po přijetí trestního zákona č. 86/1950 Sb.) Trest vězení, ukládaný za přečiny a přestupky, byl vykonáván ve věznicích okresních soudů. K výkonu trestu žaláře za spáchané zločiny trestnice (tři mužské – v Praze, Plzni, Kartouzích; ženská v Řepích u Prahy). Trestanci byli rozdělováni do tří, tzv. disciplinárních tříd, jež se od sebe lišily režimem zacházení. Doba strávená v 1. a 2. třídě byla omezena lhůtou tří let (jinak u recidivistů, jež si v 1. třídě odpykávali vždy celou polovinu trestu). Umístění do vyšší třídy představovalo získání větších výhod (častější návštěvy, vyšší odměny za práci apod.). Elementární vzdělávání bylo pro trestance do určitého věku v zásadě povinné, rovněž zde existovala povinnost pracovní (vyjma politických vězňů). Každoročně byla panovníkem udílena milost vzorně se chovajícím trestancům, kteří již vykonali alespoň 2/3 trestu a splňovali předpoklady, že budou na svobodě soběstační. Rozšíření myšlenky o možnosti převýchovy trestanců rovněž vedlo k uplatňování mírnějšího postupu při trestání a věznění mladistvých, pro něž jsou od roku 1889 zřizována zvláštní oddělení. (Čepelák, 1971) 3.7 Bodovací (známkovací) režim

Jeho průkopníkem byl námořní kapitán Maconochie, inspektor anglického deportačního tábora v Austrálii, v Norfolku. Vycházel z předpokladu, že prostřednictvím dobře vykonané práce se odsouzený může napravit a lze mu trest zkrátit. podle jeho představ nemá být zločinec odsouzen na délku trvání trestu, ale na množství práce, kterou lze určit číselnou hodnotou.

Alexander Maconochie – tvůrce moderní penologie 19. století, povoláním (kapitán britského královského námořnictva, připravoval systematicky vězně k návratu do společnosti tím, že zavedl progresivní výkon trestu, tj. převádění vězňů z přísnějších fází do mírnějších. V převýchově zdůrazňoval skupinovou práci s vězni (skupinovou terapii) jako první 31

zdůrazňoval funkci sebekontroly a odpovědnosti kolektivu vězňů za jednotlivé členy – plně realizováno

v otevřených

zařízeních

věznice

Norfolk.

Realizoval

ideu

klasifikace

odsouzených, doceňoval význam samosprávy vězňů. Vycházel z individuálních zájmů vězňů, doceňoval význam přímého kontaktu vedení věznic s vězni, zaváděl vězeňské vyučování a kultivoval vězeňské prostředí hudbou a jinými formami kultury. Vězňům povoloval obdělávat vlastní zahrádky a umožňoval jim získanou produkci prodávat.

Maconochie bývá označován za strůjce tzv. progresivního nápravného systému založeného na hodnocení vlastního přičinění odsouzených. Je otcem bodovacího systému. Úvahou nad vhodností náplně trestu dospěl k závěru, že trest, který soud vynese by měl spočívat nikoliv v rozsudku znějícím na časově ohraničené odsouzení, nýbrž ve stanovení určitého objemu pracovním úkolů. Představoval si to tak, že by vězeň musel jednak svou prací a jednak dobrým charakterem dosáhnout stanoveného počtu „bodů pochvaly“ (v rozsahu 3000 – 5000 bodů), teprve pak by bylo možno ho propustit. (Čepelák, 1973)

Upozorňoval na důležitost změny vztahu personálu k vězňům. Zdůrazňoval myšlenku výběru a výchovy personálu.

Ideou byla postupná příprava odsouzeného na život ve společnosti. V posledním stupni měl také příležitost ke spáchání trestného činu, byl tak vystaven zkoušce.

V progresivních režimech probíhala plánovitá výchovná práce, a to vzdělávání, zejména rozumová výchova, výchova k práci, využíval se podněcující vliv odměn; s velkým úspěchem se využívalo podmíněného propouštění.

3.8 Elmirský režim

Na myšlenky irského progresivního systému a systému známkovacího navázal „American Prison Congres“ (skupina civilních občanů a veřejných úředníků zabývajících se penologií). Během prvního setkání v roce 1870 došlo ke zformulování základních principů, jimiž by se měla řídit vězeňská reforma: •

náprava, ne utrpení, by měla být účelem trestního zacházení s vězni,

•

klasifikace vězňů by měla být založena na známkovacím systému,

•

za dobré chování by měly být poskytovány odměny, 32

•

vězeň by měl být veden k uvědomění, že osud má ve svých rukou,

•

neurčité tresty by měly být nahrazeny konkrétními,

•

záměrem uvěznění by mělo být formovat spíše pracovité, svobodné osoby než ukázněné a poslušné vězně,

•

svobodná společnost by měla být vedena k uvědomění si vlastní odpovědnosti za podmínky vedoucí ke zločinu.

Na tomto základě byl vytvořen v městě Elmíru tzv. elmirský systém, označovaný dle nápravného zařízení pro mladistvé prvotrestané, k jehož otevření došlo roku 1876 v New Yorku. V tomto systému byla věnována značná péče odbornému výcviku, základnímu vzdělání a zvláště kulturní výchově odsouzených. odsouzení měli k dispozici bohatou knihovnu, měli svůj pěvecký soubor a orchestr, pravidelně nacvičovali a pořádali divadelní představení a koncerty, na kterých vystupovali známi newyorští umělci a zpěváci. Měli rovněž podmínky pro mnohostranné sportování. Snahou bylo vytvořit podmínky pro výchovné zacházení s vězněnými , avšak výchovné postupy nebyly vztaženy k výchovnému cíli konkrétněji stanovenému. (Francek, 1994)

3.9 Borstalský režim

V Anglii vznikl na počátku 20. století podobně zaměřený systém jako elmírský – systém borstalský. Vnitřní režim soustředěný na nápravu mladistvých, byl co nejvíce možno přizpůsobován životu na svobodě. Vězni byli během progresivního výkonu trestu organizováni v různých klubech zaměřených na vzdělávání, sport, kulturní výchovu trestu a odbornou přípravu. Objevily se zde nově i prvky péče po výkonu trestu v současné době označované jako kontinuální sociální péče.

Borstalský systém převýchovy mladých anglických delikventů představuje pozoruhodným způsobem řešení delikvence mládeže. Obsahuje 2 základní ideje: 1. myšlenku nahrazení represivních forem věznění působením na rehabilitaci řešení delikvence mládeže inspirovanou elmirským vězeňským systémem. 2. zásadu progresivity výkonu trestu – (přičinlivý jedinec mohl být odměňován postupným uvolňováním režimu)

33

Odsouzený byl motivován postupným uvolňováním režimu. Systém se vyznačoval: •

individualizovaným přístupem

•

kvalifikovaným vychovatelským týmem

•

pečlivou klasifikací a možností deklasifikace

•

využíváním pozitivního vlivu kolektivu (klub o 12 členech)

•

prvními náznaky postpenitenciární péče

Aby se podmínky Borstalského systému co nejvíce podobaly normálnímu životu, byla zavedena forma tzv. „matky domova“, která dbala na řádné oblékání a stravování chovanců i na účelné využívání volného času. Klíčovou postavou byl „domácí představený“ muž, jehož úkolem bylo řídit kolektiv 50 – 60 osob, dbát na dodržování režimu, vedl chovance ke sportu a měl na starost jejich výchovnou činnost. Důraz byl kladen především na práci v klubech. (Francek, 1994)

3.10 Withwilská nápravná kolonie

Švýcarští odborníci pro výkon trestu byli známi pokrokovými reformními snahami. Roku 1895 byl zřízen trestněpracovní ústav pro prvotrestané pachatele a pachatele za drobná provinění tzv. Witzwilský nápravný ústav. Jejich náprava měla být docílena zaměstnáváním prospěšnou prací na poli, v zemědělském hospodářství, kde měli volný pohyb a byli chráněni před škodlivými vlivy uzavřeného vězení. Způsob života a práce byl blízký podmínkám na svobodě. Výchovný proces byl úzce spojován s produktivní prací a potřebami každodenního života a vycházel z pedagogických názorů Pestalozziho.

Witzwilský polnohospodářský nápravný ústav se stal vzorem pro otevřené věznice pro výkon trestu odnětí svobody a pro realizaci náhradní výchovné péče pro mladistvé delikventy (institut náhradní rodiny).

Přínos prezentovaných penologických systémů spočívá v následujícím: •

v realizaci výkonu trestu byly vytvořeny a praxí ověřeny různé vězeňké systémy; jsou výrazem rozvoje iniciativ, snah a hledání nových přístupů k trestu uvěznění, díky kterým došlo k nashromáždění bohatých zkušeností, ale též k určité reflexi problémů spojených s uvězněním.

34

•

Proces dosahování změn (penitencie) vězněného se v průběhu vývoje mění co do obsahu, tak též co se týká prostředků a metod zacházení, díky kterým má být změna dosažena.

•

Do popředí vystupuje progresivní penitenciární systém a korektivní výchovná fukce trestu.

•

Na základě dosavadních praktických zkušeností vystoupily tato hlediska výchovy: a) Snižování vlivu vzájemného škodlivého ovlivňování vězňů. b) Uplatňování principu progresivního režimu ve věznicích. c) Aktivní, užitečné vyplňování času odsouzených se snahou připravit je na život ve společnosti po ukončení trestu.

3.11 Vězeňská škola

Klasické vězeňské režimy kladly důraz

na vzájemnou odloučenost, na fyzickou

izolaci odsouzených. Když začaly převažovat režimy společného umístění, objevilo se jako vážný problém škodlivé vzájemné ovlivňování odsouzených, vznikla tak potřeba diferenciace odsouzených. Kritérii výběru byla stejná společenská nebezpečnost, věk, psychické zvláštnosti, rozumové schopnosti a tělesná zdatnost.

První vězeňská škola vznikla v Dánsku v roce 1930 a o pět let později ve Švédsku. Pokrokem bylo zřízení tzv. pozorovacího střediska, které sloužilo k přijímání a třídění odsouzených. Hlavní důraz byl kladen na výchovu k práci – určovalo se, v jakém druhu práce bude odsouzený nejúspěšnější při zařazování do společnosti. Pracoviště se v těchto školách stává účinným a úspěšným místem výchovy. Odborná práce s odsouzenými představuje koordinaci práce psychologů, pedagogů, lékařů, psychiatrů, kriminologů.

Vězeňská škola tak položila základy k vytváření ústavů výkonu trestu, v nichž je kladen důraz na diagnostiku odsouzených, analýzu příčin jejich chování a na základě zjištění nastupuje teprve odborná práce specialistů. (Jůzl, Olejníček, 2004)

35

4. Resocializace 4. 1 Diferenciace výkonu trestu u dospělých odsouzených

Věznice se člení podle způsobu vnějšího střežení a zajištění bezpečnosti do čtyř základních typů, a to: •

s dohledem

•

s dozorem

•

s ostrahou

•

se zvýšenou ostrahou

Tyto čtyři různé typy věznic se od sebe liší dle vnějšího zabezpečení (různou výškou oplocení a ohrazení), zajištěním vnitřní bezpečnosti (zvýšeným počtem vězeňské stráže, většího počtu stavebně zabezpečovacích prostředků, větší nebo menší volností vězňů uvnitř věznice, ubytováním na ložnicích nebo zařazováním do práce apod.). Rozdíly najdeme také v nabídce a realizaci programů zacházení. Ve věznici s dohledem se zaměřují výchovní pracovníci více na zájmové aktivity vězněných osob oproti zvýšené ostraze, kam jsou umísťovány zvlášť nebezpečné osoby zpravidla s uloženým výjimečným trestem až na doživotí. Tam se aplikují více terapeutické programy zacházení s důrazem na dodržování bezpečnosti, kázně a pořádku. O umístění odsouzených do jednotlivých typů věznic rozhoduje soud při vynášení rozsudku. Jde o tzv. vnější diferenciaci. Důvodem rozdělení odsouzených je, aby více narušený pachatel trestného činu vykonával trest odděleně od méně narušeného. (ZVTOS č. 169/1999 O konkrétní věznici, kde bude odsouzený vykonávat trest odnětí svobody, rozhoduje dispečer na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR podle pohlaví, délky trestu, věku, zdravotního stavu, pracovní způsobilosti a v neposlední řadě též podle blízkosti bydliště odsouzeného. V jedné věznici může být zřízeno více typů, v žádném případě však nesmí dojít k narušení účelu výkonu trestu odnětí svobody. Nesmí dojít např. ke společnému ubytování, uplatňování stejných bezpečnostních zásad nebo přístupů vyplývajících z platných norem. Odděleně se také umísťují odsouzení muži od odsouzených žen. K dalšímu rozdělení odsouzených dochází při ubytování na ložnice. Diferencují se zvlášť mladiství odsouzení od

36

dospělých, recidivisté od odsouzených, kteří jsou ve výkonu trestu poprvé, odsouzení za úmyslně spáchané trestné činy od odsouzených za trestné činy z nedbalosti, trvale pracovně nezařaditelní odsouzení, odsouzení s poruchami duševními a poruchami chování a s uloženým ochranným léčením.

Vnitřní diferenciace výkonu trestu odnětí svobody sleduje aplikaci co možná nejúčinnějších výchovných metod, prostředků a způsobů zacházení. Vnitřní diferenciace je upravena hlavou čtvrtou zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Vychází ze zařazování odsouzených do tří prostupných skupin vnitřní diferenciace, jež vytváří komplexní celek pozitivní motivace odsouzených. Dle ustanovení § 39 odst. 5 Řádu výkonu trestu odnětí svobody je způsob a volba naplňování cíle programu zacházení vedle jednání, chování, postojů ke spáchanému trestnému činu a výkonu trestu, jednou z nejdůležitějších skutečností při zařazování odsouzeného do některé z obvykle tří prostupných skupin vnitřní diferenciace. Hlediska rozhodující o zařazení do některé z prostupných skupin vnitřní diferenciace zakotvují ustanovení § 39 odst. 6, 7 a 8 Řádu výkonu trestu odnětí svobody. Zařazení je následující: a) do první prostupné skupiny jsou zařazováni odsouzení, jež převážně plní program zacházení včetně svých dalších povinností a jejich jednání i chování je v souladu s vnitřním řádem, b) do druhé skupiny se zařazují odsouzení mající kolísavý a nevyjasněný postoj a přístup k programu zacházení i svým povinnostem, c) do třetí skupiny jsou zařazováni odsouzení, kteří převážně odmítají či neplní program zacházení; neplní své povinnosti nebo se chovají a jednají v rozporu s vnitřním řádem. O zařazení nebo změně zařazení odsouzeného rozhoduje ředitel věznice či jeho zástupce a to dle doporučení odborných zaměstnanců (§ 39 odst. 10 Řádu výkonu trestu odnětí svobody). V rámci vnější diferenciace trestní zákon v ustanovení § 39a rozeznává čtyři typy věznic: věznice s dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou. Jde o členění od mírnějšího k přísnějšímu režimu výkonu trestu. Představuje také členění základní, neboť zákon počítá s určitými modifikacemi výkonu trestu odnětí svobody v rámci jednotlivých typů věznic, současně i se zřízením určitých typů oddělení, jestliže tím nebude narušen účel samotného výkonu trestu (§ 8 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). Vedle

37

základních typů existují i zvláštní věznice pro mladistvé (§ 8 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). Zákon o výkonu trestu představuje model formálně jednotného výkonu trestu odnětí svobody, v rámci kterého je odlišným pro jednotlivé typy věznic způsob vnějšího střežení a zajištění bezpečnosti. Pro výkon trestu ve všech typech věznic jsou práva a povinnosti odsouzených určeny jednotně. Mezi hlediska pro zařazení do určitého typu věznice se řadí míra nebezpečnosti pachatele a jeho právní postavení. Dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o výkonu trestu odnětí svobody se trest odnětí svobody vykonává ve věznici nebo ve zvláštním oddělení vazební věznice. Věznice jsou zřizovány a zrušovány Ministrem spravedlnosti a výkon jejich správy má za úkol Vězeňská služba dle zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a Justiční stráži České republiky. (Hájek, Medvědová, Holubová, 1991) Výlučně soud rozhoduje do jakého typu věznice bude odsouzený zařazen (§ 39a odst. 2 trestního zákona) dle hledisek, která nelze aplikovat mechanicky, neboť ve stanovení způsobu výkonu testu odnětí svobody se musí odrazit zásada individualizace trestu. Proto je možné vzít v úvahu všechny okolnosti případu a rozhodnout o zařazení pachatele do jiného typu věznice, pokud se soud domnívá, že vzhledem k závažnosti spáchaného trestného činu, povaze a stupni narušení pachatele, bude lépe zajištěna jeho náprava. Do věznice se zvýšenou ostrahou musí být však zařazen vždy pachatel, kterému byl uložen výjimečný trest (§ 39a odst. 3 trestního zákona). Odsouzený nastoupí výkon trestu ve věznici dle soudního určení ve výzvě k nástupu. Jiná věznice může odsouzeného přijmout z důležitých důvodů (§ 9 odst. 2 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). O dalším umisťování do jednotlivých věznic rozhodne generální ředitelství Vězeňské služby spolu s ředitelem věznice samozřejmě ve shodě se soudním rozhodnutím o zařazení do určitého typu věznice (§ 9 odst. 3 zákona o výkonu trestu odnětí svobody). Dle ustanovení § 39b trestního zákona může soud v průběhu výkonu trestu odnětí svobody učinit rozhodnutí o přeřazení odsouzeného do věznice jiného typu, jenž je však limitováno pouhým jedním stupněm mezi typem věznice, kde pachatel trest vykonává a typem věznice, do které by měl být nově zařazen. (ZVTOS č. 169/1999) Pokud jde o přeřazení

z věznice s přísnějším režimem do věznice s mírnějším

režimem řadí se mezi podmínky pro toto přeřazení jednak určité chování a způsob plnění povinností odsouzeného a také odůvodněný závěr, že přeřazení přispěje k dosažení účelu výkonu trestu. Přeřazení opačným směrem tedy z mírnějšího do přísnějšího typu věznice 38

zapříčiní i pouze jedna z taxativně uvedených okolností spočívající v tom, že odsouzený opakovaně či závažným způsobem poruší stanovenou kázeň nebo pořádek a dále v tom, že byl odsouzený pravomocně uznán vinným z trestného činu, jenž spáchal v průběhu výkonu trestu. Dále zákon zakotvuje omezení pro přeřazení odsouzeného z věznice se zvýšenou ostrahou, které nepřichází v úvahu v případě, že odsouzenému byl uložen výjimečný trest a dosud nevykonal alespoň deset let nebo u jiného odsouzeného ve věznici se zvýšenou ostrahou před výkonem minimálně jedné třetiny uloženého trestu. Zákon také nepřipouští přeřazení do věznice s dohledem či dozorem u odsouzeného, kterému byl vedle trestu odnětí svobody uložen trest vyhoštění a u takového odsouzeného, jenž má dle rozhodnutí podstoupit ochranné léčení v ústavní formě . Soud může učinit rozhodnutí o přeřazení do věznice s mírnějším režimem na návrh odsouzeného, jenž vykonal nepřetržitě alespoň jednu třetinu trestu, což musí činit minimálně šest měsíců. V případě nevyhovění, tedy pokud byl návrh zamítnut, je možno jej opakovat až po uplynutí šesti měsíců. Vedle této žádosti může o přeřazení rozhodnout soud i na návrh ředitele věznice či státního zástupce nebo i bez takového podnětu (§ 324 odst. 1 trestního řádu). Odsouzený není oprávněn podat žádost o přeřazení do věznice s přísnějším režimem, tedy ani o přeřazení ze zvláštní věznice pro mladistvé do věznice pro ostatní odsouzené potom, co dovršil 18. rok věku. Jestliže tak učiní, soud musí jeho návrh zamítnout.

Jak už bylo zmíněno trestní právo zná čtyři typy věznic: 1. Věznice s dohledem má nejmírnější režim výkonu trestu odnětí svobody a znamená pro odsouzeného nejvíce svobody. Jsou do ní zařazováni: a) pachatelé nejméně závažných trestných činů, a to sice trestných činů spáchaných z nedbalosti, a b) pachatelé, kteří dosud nebyli ve výkonu trestu odnětí svobody buď vůbec nebo pro úmyslný trestný čin. Rozhodující pro splnění podmínky spočívající v tom, že pachatel dosud nebyl ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin je skutečnost, že nevykonal ani zčásti trest odnětí svobody za úmyslný trestný čin před spácháním činu, pro který je nyní trest ukládán. Není významné, že vykonal trest odnětí svobody nebo jeho část po spáchání takového trestného činu.

39

Ve věznici s dohledem nejsou užívány speciálně stavebně technické prostředky ani ozbrojená stráž k zabránění útoku odsouzených. Kontrolou a dohledem nad činností odsouzených jsou pověřeni vychovatelé (§ 49 odst. 1 vyhlášky č. 345/1999 Sb., kterou se vydává Řád výkonu trestu odnětí svobody). V prostorách věznice se pohybují odsouzení bez omezení. Pracují obvykle na pracovištích mimo věznici, minimálně jednou týdně provádí vychovatel dohled nad jejich pracovní činností. Odsouzeným je umožněn v mimopracovní době volný pohyb, a to za účelem účasti na kulturně výchovných, sportovních, osvětových akcích a bohoslužbách a to sice na základě povolení ředitele věznice, jenž také rozhoduje o tom, zda se jich spolu s odsouzenými zúčastní i zaměstnanec Vězeňské služby. Za účelem práce i účasti na zmíněných akcích jsou vydávány odsouzeným propustky vyznačující místo, ve kterém se mohou nacházet v určené době. Pokud se jedná o návštěvy odsouzených, tak ty probíhají obvykle bez přítomnosti zaměstnance Vězeňské služby. Ředitel věznice může ve spojitosti s návštěvou jedenkrát za dva týdny dovolit odsouzenému dočasné opuštění věznice a to maximálně na dvacet čtyři hodin. O tomto povolení je vydáno odsouzenému potvrzení, ze kterého je jasné, jak dlouho a kde se může odsouzený zdržovat. (Hájek, Medvědová, Holubová, 1991) 2. Věznice s dozorem představuje pro pachatele druhý nejmírnější režim výkonu trestu. Jsou do ní zařazováni pachatelé, dle § 39a odst. 2 písm. b) trestního zákona: a) jimž byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody a to za trestný čin spáchaný z nedbalosti, a kteří již byli ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin, nebo b) pachatelé, kterým byl uložen tento trest za úmyslný trestný čin ve výměře nepřesahující dva roky, a kteří dosud nebyli ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin. Ani v tomto typu věznic nejsou užívány k zabránění útěku odsouzených speciální stavebně technické prostředky ani ozbrojené stráže. Vedle vychovatelů je zde dohled a kontrola nad odsouzenými svěřena též dozorcům (§ 49 odst. 1 Řádu výkonu trestu odnětí svobody). Zajišťování vnitřní bezpečnosti ve věznici s dozorem je upraveno ustanovením § 52 Řádu výkonu trestu odnětí svobody. Je zde stanoveno, že v prostorách věznice se obvykle odsouzení pohybují organizovaně pod dohledem, který vykonává zaměstnanec Vězeňské služby. Ředitel věznice dále může dovolit volný pohyb uvnitř věznice těm odsouzeným, u kterých nelze předpokládat zneužití volného pohybu v rámci věznice. Odsouzení pracují zpravidla mimo samotnou věznici na nestřežených pracovištích a zaměstnanec vězeňské 40

služby určený ředitelem věznice dohlíží nad jejich pracovní činností alespoň jednou za hodinu. Ředitel však může dovolit volný pohyb mimo věznici pro plnění pracovních úkolů takovým odsouzeným, u kterých lze předpokládat, že toho nezneužijí, potom dohledem nad jejich pracovní činností je pověřen zaměstnanec Vězeňské služby určený ředitelem věznice, a to nejméně jednou týdně. Je také možné pořádat v mimopracovní době akce mimo věznici, na kterých je vždy přítomen zaměstnanec Vězeňské služby. Zaměstnanec nemusí být přítomen u akcí v případě, že těchto se zúčastňují pouze odsouzení, kterým byl povolen volný pohyb mimo věznici ve smyslu ustanovení § 52 odst. 4 Řádu výkonu trestu odnětí svobody. K výše zmíněným účelům jsou vydávány odsouzeným propustky, na kterých je vyznačen prostor, v jakém se mohou nacházet během určené doby. Pokud se týká návštěv, tak tyto se uskutečňují zpravidla bez dohledu zaměstnance Vězeňské služby. Ředitel věznice může jednou za měsíc povolit odsouzenému v souvislosti s návštěvou dočasné opuštění věznice, a to nejdéle na 24 hodin. O tomto povolení je třeba vydat potvrzení, za kterého je jasně patrné, kde a jak dlouho se může odsouzený pohybovat. (Hájek, Medvědová, Holubová, 1991) 3. Věznice s ostrahou je určena pro závažnější případy odsouzení jako poměrně přísný režim výkonu trestu odnětí svobody. Možnosti, kdy soud zařadí pachatele do tohoto typu věznice, jsou zakotveny negativním způsobem (§ 39a odst. 2 písm. c) trestního zákona), a to sice vždy, když je nepřijatelné zařazení do některé z obou mírnějších typů věznic a ani když nepřipadá v úvahu zařazení pachatele do věznic se zvýšenou ostrahou coby nejpřísnějšího režimu. Lze tedy vyvodit, že věznice s ostrahou bude určena pro pachatele, který nenaplňuje požadavky pro zařazení do věznice se zvýšenou ostrahou, je odsouzený za: a) úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody nepřesahující dva roky, pokud již byl v minulosti pro úmyslný trestný čin ve výkonu trestu odnětí svobody, b) úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody přesahující dva roky, bez ohledu na skutečnost, zda byl nebo nebyl pro úmyslný trestný čin ve výkonu trestu odnětí svobody již v minulosti, c) v ojedinělých případech za trestný čin nedbalostní. Stavebně technické prostředky stejně jako ozbrojené stráže jsou už v tomto typu věznice užívány (§ 49 odst. 2 řádu výkonu trestu odnětí svobody). Podle ustanovení § 53 řádu výkonu odnětí svobody se odsouzení pohybují v prostorách věznice pod dohledem zaměstnance Vězeňské služby. Ředitel věznice může ve výjimečných případech dovolit odsouzeným volně se pohybovat v prostorách věznice k plnění pracovních úkolů, a to sice v případech, u nichž nelze předpokládat zneužití. Odsouzení pracují obvykle na pracovištích umístěných uvnitř věznice či na střežených pracovištích nacházejících se 41

mimo věznici. Na nestřežených pracovištích mimo věznici lze zaměstnat pouze takové odsouzené, u nichž lze předpokládat, že toho nezneužijí. Zaměstnanec Vězeňské služby určený ředitelem věznice dohlíží nad pracovní činností odsouzených alespoň jednou za čtyřicet pět minut. Pro odsouzené umístěné ve výstupním oddělení a odsouzené uvedené v ustanovení § 53 odst. 4 řádu výkonu trestu odnětí svobody je možné pořádat také akce mimo věznici, na kterých je však vždy přítomen zaměstnanec Vězeňské služby. Za dohledu zaměstnance Vězeňské služby probíhají obvykle i návštěvy odsouzených. Odsouzeným uvedeným v ustanovení § 53 odst. 6 řádu výkonu trestu odnětí svobody může ředitel věznice jedenkrát za dva měsíce dovolit dočasné opuštění věznice, nejvíce na 24 hodin. O povolení se vydává potvrzení, ze kterého je jasné, jak dlouho a v jakých místech se může pohybovat. (ZVTOS č. 169/1999) 4. Věznice se zvýšenou ostrahou je považována za vůbec nejpřísnější typ věznice a tudíž je určena pro pachatele nejzávažnějších trestných činů. Do tohoto typu věznice soud zařadí pachatele v případech: a) doživotního trestu odnětí svobody (i trest odnětí svobody v rozsahu 15 do 25 let - § 39a odst. 3 trestního zákona), b) uložení trestu zvlášť nebezpečnému recidivistovi (§ 41 odst. 1 trestního zákona), c) uložení trestu za zvlášť závažný trestný čin (§ 41 odst. 2 trestního zákona) trest nejméně na osm let, d) uložení trestu za úmyslný trestný čin a současně v posledních pěti letech uprchl z vazby či výkonu trestu. Zde stejně jako u předchozího typu věznic jsou používány speciální stavebně technické prostředky a ozbrojené stráže k znemožnění útěku odsouzených (§ 49 odst. 2 řádu výkonu trestu odnětí svobody). Úpravu zajištění vnitřní bezpečnosti ve věznici se zvýšenou ostrahou obsahuje ustanovení § 54 řádu výkonu trestu odnětí svobody, ve kterém je zakotveno, že v prostorách věznice se odsouzení organizovaně pohybují pod dohledem příslušníka Vězeňské služby. Odsouzení mají možnost vykonávat vhodnou práci v celách a pracují na pracovištích uvnitř věznice. Na pracovní činnost dohlíží zaměstnanec Vězeňské služby určený ředitelem věznice alespoň jednou za třicet minut. Ani při plnění pracovních úkolů není odsouzeným dovolen volný pohyb. Pokud jde o návštěvy odsouzených, tak ty se konají obvykle za dohledu příslušníka Vězeňské služby.

42

4.2 Evropská vězeňská pravidla Demokratické proměny naší společnosti po roce 1989 výrazně zasáhly i vězeňství. Potřeba zásadních změn ve vězeňství byla důrazně požadována na základě zjištění reálného stavu ve vězeňství pracovními komisemi ČNR a ministerstva spravedlnosti.

Důsledky stagnace: •

přetrvávání silně represivních prvků trestní politiky a vězeňství (nadmíra trestů odnětí svobody)

•

v oblasti zacházení s odsouzenými byl uplatňován akcent trestání a autokratické organizování nápravně výchovného procesu, kdy složka korektivní socializace byla redukována na jednotné formální politické vzdělávání odsouzených.

•

hl.prostředek = výrobní činnost odsouzených

•

věz.zařízení velkých kapacit, přísné direktivní řízení ,vysoce formální vztahy

•

nevyhovující a nedostatečné vybavení cel a prostoru pro volný čas

•

nevhodné prostory pro pracovní činnost, zastaralé výrobní zařízení

•

minimální vybavení moderní technikou

•

nedostatečně kvalitní personál, nedostatek specialistů - lékaři, psychologové, sociální pracovníci, vychovatelé.

•

neexistující informační síť, chybí návaznost na postpeniterciární systém

Etapy transformace vězení: 1990 - rozchod s minulostí a zmapování reálného stavu vězeňství 1991 - vypracování Koncepce vězeňství ,formulace cílů a jejich dosažení

Cílem je vytvořit moderní vězeňský systém zakotvený v širším systému jednak sociální péče, jednak v systému represivních orgánů státní moci. (Hájek, Medvědová, Holubová, 1991)

Požadavek sociální péče musí být splněn, neboť účelem VTOS je společenská rehabilitace jedinců a zajištění kontinuity procesu integrace propuštěného do civilního života.

43

Humanizace ve vězeňství patří do systémových změn včetně změn v pojetí obsahu systému. Započato 1992.

Podstata humanizace vězeňství : •

v ocenění ,v uznání vězňů jako občanů, v neponižování jejich důstojnosti.

•

zabezpečení vhodných materiálních podmínek života vězňů

•

garance základních práv a svobod vězňů

•

omezení občanských práv vězňů výhradně postupem a prostředky stanovenými zákonem.

Cílem humanizace je zlepšení podmínek života ve věznicích, tak aby odpovídaly požadavkům Evropských vězeňských podmínek. Přínos OSN pro řešení peniterciárních otázek Pořádání kongresů OSN o prevenci zločinnosti přispělo (už od 1.kongresu v Ženevě r. 1955) k procesu uskutečňování standardního rámce pro ochranu práv vězňů. Kongresem byly přijaty i další významné dokumenty: a) Deklarace proti týrání(1957) b) Konvece proti týrání(1984) c) Listina zaručující ochranu práv osob očekávající trest smrti d) SMP pro nevazební opatření(1990) e) Pravidla pro ochranu mladistvých zbavených svobody(1990)

Kongresy OSN o prevenci kriminality jsou výsledkem mezinárodní trestní politiky deklarovanou Hospodářskou a sociální radou, která je jedním z hlavních orgánů OSN pro tvorbu trestní politiky. Jsou výrazem rozvíjení mezinárodní spolupráce. (Hájek, Medvědová, Holubová, 1991)

Účel Evropských vězeňských pravidel 1. Stanovit rozsah min.zásad pro všechny oblasti vězeňské správy, které jsou nutné pro lidsky důstojné podmínky a pro prospěšná jednání. 2. U vězeňské správy podněcovat styl řízení a praxi založenou na korektních zásadách a spravedlnosti.

44

3. Podporovat u vězeňského personálu profesionální postoje, které odrážejí důležité sociální a morální stránky jejich práce a vytvářet podmínky při niž mohou vylepšovat vlastní výkon. 4. Poskytovat realistická základní kriteria pro správné posuzování jednání a měření dosaženého pokroku k vyšší úrovni.

Základní principy Evropských vězeňských pravidel 1. Odnětí svobody se má provádět za takových materiálních a mravních podmínek, které zabezpečují respekt k důstojnosti a jsou v souladu s těmito pravidly. 2. Pravidla se aplikují nestranně. Nelze diskriminovat na základě rasy, barvy, pohlaví, jazyka, politického nebo jiného přesvědčení, náboženství, ...... 3. Účelem jednání s osobami ve VV je zachování jejich zdraví a sebeúcty a pokud to doba ve výkonu trestu dovolí rozvíjet jejich osobní pocit odpovědnosti a podporovat ty postoje, které jim pomohou v návratu do společnosti s nadějí vést řádný život. 4. Věznice se budou pravidelně kontrolovat kvalifikovanými a zkušenými inspektory z příslušných úřadů.Účelem je sledování dodržování předpisů a platných zákonů. 5. Ochrana osobních práv vězně se zabezpečí prostřednictvím kontroly prováděné v souladu s vnitrostátními předpisy, soudním nebo jiným úřadem oprávněným navštěvovat vězně. 6. Pravidla budou přístupná personálu v národních jazycích. Přístupná i pro vězně a to v jazyce, kterému rozumí. (Hájek, Medvědová, Holubová, 1991)

Obsah Evropských vězeňských pravidel: a) Základní principy aplikace Evropských vězeňských pravidel b) Správa vězeňských zařízení c) Personál(výběr,vzdělání,výcvik,...) d) Cíle vězeňského režimu e) Doplňující pravidla pro zvláštní kategorie vězňů

45

4.3 Systémy resocializační výchovy Výchovný systém lze popsat jako ucelený, plánovaný a systematický soubor prostředků, které směřují k dosažení zamýšleného výchovného cíle rychleji a ekonomičtěji. Tato definice odráží charakter resocializačního působení podmíněný cíli resocializace. Odůvodňuje výběr prostředků, metod a technik, které vyhodnocují jednání organizátora procesu resocializace podle jejich úspěšnosti. Základním systémem resocializační výchovy, kritizovaným, i když stále používaným, ačkoliv v současnosti už jen v omezené míře, je systém disciplinárně izolační. Má mnoho variant a mnoho názvů. Nejvýstižněji je obsažen v pojmenování – autoritativní – poněvadž je založen na neomylnosti vychovatele a jeho příkazech skupině. Pro tento systém je charakteristické celkové podřízení vychovávaného jedince disciplíně a režimu, který je stanoven pravidly zařízení. Není v něm místo pro individualitu, pro subjekt. Podřízení se pravidlům má charakter vnější (heterotelický) a vychovávaní jedinci se nejčastěji snaží přizpůsobit se požadovaným pravidlům. Používání prvků autoritativního systému u některých vychovávaných jedinců (silně narušených a v krátkých časových intervalech) však může přinést pozitivní resocializační efekt. (Bodláková, 1993) Systém progresivní je modifikovaným, metodicky propracovaným resocializačním programem, který je pro organizátora v mnohém výhodný. Organizátor může zásadním způsobem zpříjemnit nebo zostřit život v zařízení, jelikož pravidla umožňují pružné použití výchovných prostředků při resocializačních postupech. Progrese (rovněž regrese) prostředků (trestů, odměn) je podmíněna formálním zařazením vychovávaného jedince do odpovídající úrovně nebo sekce. Proto je tento systém nazýván systémem úrovní nebo sekcí. Na každé úrovni jsou závazná jiná pravidla. Jejich plnění umožňuje přechod na stále vyšší úroveň, což je spojeno s odstraňováním některých omezení. Někteří praktici považují tento systém za užitečný při formování postoje podřízenosti a pochopení pravidel života v prostředích se svislou strukturou podřízenosti (podobně jako v autoritativních systémech). Systém borstalský je považován za variantu progresivního systému, má však větší stupnici vzájemně se ovlivňujících závislostí. Důležitým aspektem je pokud možno pečlivá selekce chovanců do odpovídajících skupin; možnost individuálního resocializačního působení, poměrně úspěšná verifikace procesu resocializace prostřednictvím podmíněného, zkušebního propuštění ze zařízení. Etapy resocializace – těžká fyzická práce, příprava na povolání, fungování v rolích. (Čepelák, 1971)

46

Systém heterogenní fungující jako modifikace systému homogenního. V homogenním systému je výběr chovanců do výchovných skupin podřízen přísně stanovaným kritériím, které zajišťují stejnorodost (homogeničnost skupin). Např. věk, psychické a fyzické vlastnosti, prostředí, zkušenosti, zájmy apod. Tento systém je vhodný k formování vychovávaných jedinců s podobnými rysy prostřednictvím homogenního resocializačního programu. Umožňuje také resocializační „specializaci“ zařízení, buduje tradici a prestiž. Heterogenní systém je jakoby opakem teoretických a empirických předpokladů. Diferencované skupiny, působení a programy podle různých koncepcí vypracovaných často vychovateli. Zastánci tohoto systému nejpřirozenějším a nejsprávnějším podmíněním funkčního organizování situačních zkušeností v resocializačním procesu vychovávaných jedinců. (Jůzl, Olejníček, 2004) Systém elektický, často nazývaný komplementární – ze zásady umožňuje komponování elementů převzatých z jiných systémů resocializační výchovy. Je výhodný z hlediska argumentace pro i proti, dále také z hlediska ubytovacích a kádrových podmínek „resocializačního prostředí“ (např. školní dílny, zemědělské hospodářství, výrobní činnost, druh didaktické činnosti, řád apod.) Systém individuální – v současnosti nejvíce žádaný, ale velmi obtížně realizovatelný. Vychovávaný jedinec je v centru výchovného zájmu. Nutné jsou dobře rozvinuté psychologicko-pedagogické služby, terapeuti, instruktoři, diagnostika, rozvinutá ubytovací i didaktická báze, podpora lokálního prostředí a úzká spolupráce s otevřeným prostředím. (Czapów, 1981) 4.4 Proces resocializace Proces resocializace osob sociálně nepřizpůsobitelných je stále častěji předmětem ostré kritiky. Kritizuje se oprávněnost provádění resocializační činnosti v aktuální podobě jak organizační tak formální. Diskutuje se o formách institucionálního působení (typy resocializačních zařízení), metodách a technikách působení i o tzv. resocializačním prostředí. Současně s ohledem na společenské protesty a nedostatek společenského souhlasu pro uskutečňování resocializačního procesu v podmínkách svobody dohlížené, sledované nebo „dávkované“, se zmenšují možnosti využití výchovných hodnot, které spočívají v otevřených výchovných prostředích. Zdá se, že kvalitativní změna je nevyhnutelná a vedle zásady instituciálních resocializačních vlivů, nastal čas na realizaci resocializačních cílů podle vzoru revalorizace deviačních prostředí. (Jůzl, Olejníček, 2004) Potřebu hledání nových řešení (při zachování ověřených „starých“, ale v omezeném rozsahu) lze zdůvodnit dvěma způsoby.

47

První se opírá o tezi, často formulovanou praxí, že nepočetná skupina nepřizpůsobivých vyžaduje izolaci (kolem 17%), a proto je neodůvodněné izolovat na právním podkladu ty, kteří sice měli konflikt se zákonem, ale nejsou to „typické kriminální osobnosti“. V těchto případech jsou předmětem kritických úvah řešení v právní rovině. Druhý je vynucený přesvědčením o tom, že pokud resocializace, pak pouze v pedagogických podmínkách, což se v praxi vztahuje na hledání výchovných hodnot v resocializační činnosti. Pedagogická teorie a praxe vymezily tento typ podmínek formulováním teze, že resocializace může být totožná s výchovným procesem pouze tehdy, když má vychovávaný jedinec šanci být v tomto procesu subjektem působení. V případě, kdy tato možnost není, objevují se instrumentální procedury, ve kterých důležitější roli hraje sociotechnika, která je v opozici k subjektu. Tento předpoklad je výchozím bodem současných názorů na proces resocializace v mnoha zemích. Základním rysem takto chápaných procesů je směřování k subjektivizaci, eliminování prvků spojených s filozofií „odplaty“, tzn. represe ve prospěch morálního očištění (zadostiučinění) a užití pokud možno široké stupnice výchovných prostředků. 4.5 Programy zacházení s odsouzenými

Hlavním cílem programu zacházení s odsouzeným je vytvoření předpokladů pro návrat do civilní společnosti tak, aby odstranil ze svého života páchání trestné činnosti.Ve skladbě odsouzených má vliv pohlaví, věk, charakter trestné činnosti, prvotrestaní, recidivisté, ochota pracovat. Při zpracování programu zacházení se uplatňují následující zásady: individuální přistup, motivace, přiměřenost, komplexnost, zpětná vazba, cílevědomost, systematičnost, soustavnost a perspektivnost.Program zacházení je základním prostředkem cílevědomého a komplexního působení na odsouzeného. Je stanoven pro každého odsouzeného individuálně . Určuje okruh konkrétních činností, kterých je odsouzený povinen se zúčastnit, nebo které může vykonávat. Program zacházení je zpracováván speciálními pedagogy na základě komplexní zprávy o odsouzeném, která obsahuje záznamy o průběhu výkonu vazby, pedagogickou, psychologickou a zdravotní charakteristiku a sociální anamnézu , s ohledem na délku trestu, charakteristiku osobnosti a příčiny trestné činnosti. ( Zákon o VTOS č. 169/99 Sb.§41) Při tvorbě konkrétního programu zacházení se vychází z nabídky aktivit, která je podle prostorových, personálních a finančních podmínek věznice pravidelně aktualizována. Co se týče personálních možností, jde tu o tabulkové obsazení specialistů a jejich počet, o jejich schopnosti, zájem, erudovanost a zkušenosti. Promítne se zde zákonitě i kvalita a

48

kvalifikace vychovatelů jako přímých garantů a realizátorů programů zacházení. Zvláštní rozšířená nabídka aktivit programu zacházení je určena pro kategorii mladých vězňů a pro odsouzené, kteří jsou umístěni v bezdrogové zóně věznice. Pokud si odsouzený nezvolí některou z navržených alternativ programu zacházení, zúčastní se minimálního programu zacházení stanoveného vnitřním řádem. Jeho základ tvoří pracovní aktivity, odpovídající zdravotnímu stavu odsouzeného. Minimální program zacházení je určen jednak pro odsouzené s krátkodobým trestem do 6 měsíců, jednak pro ty odsouzené, kteří odmítnou širší program zacházení vypracovaný ve shodě s jejich individualitou. (Beránek, 2006) Cílem minimálního programu zacházení je vyplnit volný čas odsouzených podle jejich motivace, zájmů a závažnosti spáchané trestné činnosti, usměrnit nežádoucí činnosti do oblasti vzdělávací, terapeutické a zájmové. Jeho významný základ tvoří pracovní činnost odpovídající zdravotnímu stavu odsouzeného. Každým programem zacházení prostupuje snaha

po

jakési

mravní

nápravě

odsouzeného.

V souladu s vývojem osobnosti odsouzeného a změnami v jeho chování a jednání je možné program zacházení aktualizovat. ( Vyhláška č. 345/99 Sb.§ 38 ) Nejméně 3 měsíce před propuštěním se pro odsouzeného vytvářejí podmínky pro jeho samostatný způsob života a zpracovává se program zacházení před propuštěním z VTOS. ( Zákon o VTOS č. 169/99 Sb.§ 41,odst.4 )

Obsah programu zacházení Program zacházení obsahuje konkrétně formulovaný cíl působení na odsouzeného, metody zacházení směřující k dosažení cíle a způsob a četnost hodnocení. ( Zákon o VTOS č. 169/1999 Sb.§41, odst.3 ) Metody zacházení lze rozdělit do pěti oblastí: 1. Pracovní aktivity Podle Zákona o VTOS je odsouzený povinen pracovat, pokud je mu přidělena práce, a pokud mu to dovoluje jeho zdravotní stav. ( Zákon o VTOS č. 169/99 Sb.§28, odst.1 ) Odsouzení jsou povinni provádět úklidovou a další obdobnou činnost potřebnou k zajištění každodenního provozu věznice bez nároku na pracovní odměnu. ( Zákon o VTOS č. 169/99 Sb. § 32, odst.2 ) Odsouzený nesmí práci pro věznici odmítnout, ale může odmítnout zaměstnání

v soukromém

subjektu

49

mimo

věznici.

V současné době se připravuje nový zákon, který byl zajistil povinnost odsouzených pracovat i na pracovišti pro soukromé subjekty.

2. Vzdělávání odsouzených Jedním z předpokladů rozvoje osobnosti, společenských schopností a zvýšení možnosti reintegrace do společnosti je pro odsouzené vzdělávání. Možnost zvýšení kvalifikace ve VTOS je dle daných podmínek konkrétní věznice. Ve Věznici Břeclav právě probíhá tříměsíční rekvalifikační kurz CEPAK určený pro odsouzené připravující se na výstup z výkonu trestu. V lednu tohoto roku úspěšně dokončil jeden z odsouzených kurz ošetřovatelství. Pro vnitřní potřeby věznice absolvují odsouzení pracovně zařazení do kotelny kurz kotelníka. Pro rozšíření možnosti pracovního uplatnění po propuštění slouží počítačový kroužek. V současnosti je vybaven čtyřmi staršími počítači a probíhá výuka základů práce s PC pro začátečníky. Získané znalosti a dovednosti pomohou absolventům rozšířit možnosti uplatnění, avšak nejedná se o rekvalifikační kurz, který by byl ukončen vydáním osvědčení o rekvalifikaci. K samostudiu odsouzených slouží nedávno zrekonstruovaná a rozšířená knihovna, obsahující cca 5 200 knižních titulů. V souladu se zákonem (Zákon o VTOS č. 169/99 Sb.§ 24,odst. 3) si mohou odsouzení po domluvě s vychovatelem nechat zaslat v balíčku učebnice či

další

odbornou

literaturu

pro

své

další

vzdělávání

.

3. Speciálně výchovné postupy Realizací těchto postupů se zabývají specialisté oddělení výkonu trestu v souladu s popisem své funkce. V indikovaných případech nabízí psycholog individuální psychoterapii. Podobně sociální pracovníci poskytují sociálně právní poradenství a speciální pedagogové poradenskou pedagogickou pomoc podle individuálních potřeb odsouzených. Smyslem jejich realizace je docílení účelu výkonu trestu, podpora takových postojů a dovedností, které odsouzeným pomohou k návratu do společnosti a umožní vést po propuštění soběstačný život v souladu se zákonem. Účast v těchto aktivitách přispívá k uvolnění vnitřního napětí, pocitů bezmoci, křivdy, viny a přispívá k přijetí trestu. Současně zde působí čtyři skupiny "Sociálně psychologického výcviku", které jsou zaměřeny na nácvik komunikačních a sociálních dovedností, na motivaci odsouzených ke změnám hodnotové orientace, prevenci agresivních projevů a redukci vnitřního napětí.

50

4. Zájmové aktivity Tyto aktivity slouží k udržení a rozvoji fyzického i psychického zdraví odsouzených. Pokud mohou trávit svůj volný čas smysluplně, dochází ke kultivaci osobnosti v oblasti zájmů a koníčků. Sportovní aktivity se těší velkému zájmu odsouzených. Vycházíme z poznatku, že tělesná cvičení a fyzická zátěž pomáhají snižovat vnitřní napětí, depresivní a úzkostné stavy a nepřímo odbourávat agresi. V letním období se hraje fotbal a nohejbal. Po celý rok je možno hrát elektronické šipky, šachy a stolní tenis. Během roku jsou v těchto disciplínách pořádány pravidelně turnaje. Podle zájmové orientace jsou odsouzeným nabízeny další kroužky, sloužící k rozvoji zájmů a žádoucí seberealizaci. K rozvoji estetického vnímání a cítění slouží výtvarný kroužek, kroužek tvořivosti a fotografování. Výrobky vězňů několikrát vystavovány. V květnu 2006 byly obrazy břeclavských odsouzených vystaveny na Velehradě. V listopadu proběhla prodejní výstava v Židovské synagoze v Břeclavi, výtěžek z prodaných obrazů byl věnován charitativní organizaci Adra. Pro zájemce o poslech rockové hudby je určen hudební kroužek. Potřebné znalosti o místě, kde žijeme, získávají odsouzení v zeměpisné kroužku. S využitím odborné literatury, časopisů a videoprojekce získávají informace o jednotlivých oblastech země, ale opakují si i své znalosti. Velmi oblíbený je kroužek čtenářský, kdy pedagog volného času diskutuje s odsouzenými o knihách, které přečetli a navštěvuje s nimi břeclavskou knihovnu. Jiní se učí pečovat o pakobylky nebo rybičky v kroužku akvaristiky. Pro odsouzené, kteří rádi tvoří a projevují se, je určen dramatický kroužek, kde vychovatel spolu s odsouzenými nacvičuje divadelní hry. Velmi oblíbený je především kroužek vaření. Pro zájemce o náročnější filmovou tvorbu jsou určeny videokroužky. Oblíbené jsou i kroužky společenských her.

5. Oblast utváření vnějších vztahů Tzv. extramurální programy mají velký význam, neboť zajišťují častý kontakt se životem za vězeňskou zdí. Připravují odsouzené na život na svobodě. Utváření, udržování a posilování vztahů odsouzeného s civilním světem, především s rodinou, je jedním z dalších faktorů prevence možné recidivy. Kontakt s rodinou probíhá kromě udržování korespondence nejčastěji formou návštěv.

Hojně je využívána možnost opuštění věznice v souvislosti

s návštěvou. ( Zákon o VTOS č. 169/99 Sb.§19, odst.7 ) Odsouzení mohou být v kontaktu s jednotlivci, zaměstnavateli, mohou se zúčastňovat volných vycházek v souvislosti s programem zacházení. Na naplňování účelu trestu se mohou podle zákona podílet registrované církve a náboženské společnosti, zájmová sdružení občanů, nevládní organizace a další orgány a instituce, se kterými odsouzený udržuje styk, a které mohou přispět k plnění 51

účelu výkonu trestu ( Zákon o VTOS č. 169/99 Sb.§43, odst.1 ) Odsouzení jsou např. navštěvováni sociálními kurátory z MěÚ, pracovnicí matriky MěÚ, která provádí ověřování podpisů na různých listinách, pracovníky humanitárních organizací, např. Nadace Podané ruce apod.. Časté jsou i kontakty odsouzených s církevními organizace, někteří odsouzení docházejí pravidelně každou sobotu na mše církevní organizace Adventistů sedmého dne.

52

5. Struktura zaměstnanců

5.1 Organizace vězeňské služby Organizace vězeňské služby se řídí zákonem č. 555/1992 Sb. o vězeňské službě a justiční stráži ze dne 17. listopadu 1992 platným od 1.1.1993 zřízeným Českou národní radou. Vězeňská služba zajišťuje zejména výkon vazby a výkon trestu odnětí svobody a v rozsahu stanovaném zákonem č. 555/1992 Sb. o vězeňské službě a justiční stráži České republiky ve znění pozdějším předpisů, ochranu pořádku a bezpečnosti při výkonu soudnictví a správě soudů a při činnosti státních zastupitelství a Ministerstva spravedlnosti. Generální ředitelství Vězeňské služby, vazební věznice a věznice, pokud rozhodují ve správním řízení, mají postavení správních úřadů. Vězeňská služba se člení na vězeňskou stráž, justiční stráž a správní službu. Vězeňská stráž a justiční stráž mají postavení ozbrojeného sboru. Vězeňská stráž střeží, předvádí a eskortuje osoby ve výkonu vazby a ve výkonu trestu odnětí svobody, střeží vazební věznice, věznice a věznice pro místní výkon trestu a při této činnosti a v uvedených místech zajišťuje pořádek a kázeň. Justiční stráž zajišťuje pořádek a bezpečnost v budovách soudů a státních zastupitelství a v jiných místech činnosti soudů a ministerstva spravedlnosti a v rozsahu stanoveném zákonem zajišťuje bezpečnost výkonu pravomocí soudů a státních zastupitelství. Správní služba rozhoduje ve správním řízení podle zvláštních právních předpisů a zabezpečuje organizační, ekonomickou, výchovnou a další odbornou činnost. Součástí správní služby je i zdravotnická služba. Činnost správní služby zajišťují občanští zaměstnanci a příslušníci. Příslušníci vězeňské služby zařazení do správní služby mohou být pověřeni plněním úkolů vězeňské stráže. (Zákon č. 555/1992 Sb. o vězeňské službě a justiční stráži) Základními organizačními jednotkami Vězeňské služby jsou generální ředitelství, vazební věznice, věznice a Institut vzdělávání. Generální ředitelství Vězeňské služby řídí, organizuje a kontroluje činost ostatních článků organizace Vězeňské služby. Ministr řídí Vězeňskou službu prostřednictvím generálního ředitele, kterého jmenuje i odvolává. Za činnost Vězeňské služby zodpovídá generální ředitel ministrovi. Právní úkony jménem státu za Vězeňskou službu činí generální ředitel. (Hájek, Medvědová, Holubová, 1991)

53

5.2 Statistiky Ministr spravedlnosti řídí Vězeňskou službu prostřednictvím generálního ředitele, kterého jmenuje a odvolává. Za činnost Vězeňské služby zodpovídá generální ředitel ministrovi. Právní úkony jménem státu činí za Vězeňskou službu generální ředitel. Jednotlivé věznice a vazební věznice zřizuje a zrušuje ministr spravedlnosti. V jejich čele stojí ředitelé, které jmenuje a odvolává generální ředitel Vězeňské služby. Ředitelé vazebních věznic, věznic a dalších organizačních článků Vězeňské služby jsou oprávněni jednat a činit právní úkony za Vězeňskou službu ve všech věcech, kromě těch, které podle zákona č. 555/1992 Sb. o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky v platném znění nebo rozhodnutí ministra nebo generálního ředitele patří do jejich pravomoci. Vězeňská služba se člení na vězeňskou stráž, justiční stráž a správní službu. Vězeňská stráž a justiční stráž mají postavení ozbrojeného sboru.

Vězeňská stráž střeží, předvádí a eskortuje osoby ve výkonu vazby a ve výkonu trestu odnětí svobody, střeží vazební věznice, věznice a věznice pro místní výkon trestu a při této činnosti. V uvedených místech také zajišťuje stanovený pořádek a kázeň.

Justiční stráž zajišťuje pořádek a bezpečnost v budovách soudů a státních zastupitelství a v jiných místech činnosti soudů a ministerstva spravedlnosti a v rozsahu stanoveném zákonem zajišťuje bezpečnost výkonu pravomocí soudů a státních zastupitelství. zařazení v justiční stráži mohou být dočasně povoláni k plnění úkolů vězeňské stráže v místech výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody jen v mimořádných případech, nemůže-li vězeňská stráž zajistit vlastními prostředky pořádek a bezpečnost v těchto místech, a to pouze se souhlasem ministra spravedlnosti České republiky.

Správní služba rozhoduje ve správním řízení podle zvláštních právních předpisů a zabezpečuje organizační, ekonomickou, výchovnou a další odbornou činnost. Součástí správní služby je i zdravotnická služba. Činnost správní služby zajišťují občanští zaměstnanci a příslušníci. Příslušníci Vězeňské služby zařazení do správní služby mohou být pověřeni plněním úkolů vězeňské stráže.

54

Základními organizačními jednotkami Vězeňské služby jsou generální ředitelství, vazební věznice, věznice a Institut vzdělávání. Generální ředitelství Vězeňské služby řídí, organizuje a kontroluje činnost ostatních článků organizace Vězeňské služby. (www.vscr.cz)

5.3 Historie Věznice Břeclav

Budova Okresního soudu v Břeclavi a okresní věznice byla postavena na sklonku 19. století v novorenesančním duchu jako celá řada dalších veřejných budov v Břeclavi té doby. Byla stavěna pro potřeby okresního soudu, který zde vznikl v r. 1850 po reformě státní správy způsobené revolučními událostmi roku 1848. Tehdy byla zrušena soudní pravomoc patrimoniálních úřadů (správ příslušného velkostatku, který vykonával veškeré správní a soudní pravomoci k poddaným panství) a se zánikem poddanství vznikly nové správní a soudní orgány. Pod pravomoc okresního soudu břeclavského spadaly obce Nová a Stará Břeclav, Židovská obec Břeclav a Podivín, město Podivín a vsi Lanžhot, Kostice, Tvrdonice, Mikulčice, Týnec, Moravský Žižkov, Ladná, Velké Bílovice a Hrušky. Okresní věznice byla určena pro krátkodobé tresty odsouzených ze spádové oblasti soudu břeclavského. Ke

55

krátkodobým trestům nastupovali odsouzení s vlastním jídlem (např. chléb a špek) a pitím (i s demižónem vína). Věznice ukončila svoji činnost v roce 1953. Od roku 1959 byla budova předána Okresnímu národnímu výboru. Později zde byl až do roku 1989 vojenský útvar pohraniční stráže. V roce 1990 byla budova převedena Okresnímu soudu, který jednu část budovy nechal zrekonstruovat pro svou potřebu, druhá část budovy byla určena pro stavbu věznice. S výstavbou nové věznice bylo započato na jaře roku 1993. Stavba byla ukončena na jaře roku 1995. Od té doby byl také zahájen provoz vazební věznice jako objektu Vazební věznice Brno. Dnem 1. ledna 1997 byla rozhodnutím Ministra spravedlnosti ČR zřízena samostatná Vazební věznice Břeclav, která je dnem 1. 1. 2006 zařazena jako věznice. Kapacita věznice je celkem 188 osob, z toho 24 míst pro obviněné, 60 míst pro odsouzené zařazené do věznice typu s ostrahou, 96 míst pro odsouzené zařazené do věznice typu s dohledem a 18 míst zcela nově vybudované oddělení pro trvale pracovně nezařaditelné odsouzeného zařazené do věznice typu s dohledem. Výkon vazby zabezpečuje Věznice Břeclav prioritně pro okres Břeclav. Do věznice jsou umísťováni pouze muži. Vazba je zde vykonávána tzv. pevnou formou, kdy obvinění jsou uzavřeni celodenně na jednotlivých celách. Odsouzení zařazení v dohledu pracují ve vnitřní režii věznice k zajištění vnitřního provozu a také jsou zaměstnáváni u externích firem. (www.vscr.cz/breclav) Každé ze zmíněných oddělení má svá specifika. Chod všech oddělení zabezpečuje oddělení výkonu trestu a vazby, do kterého patří vychovatelé, specialisté (speciální pedagog, psycholožka, sociální pracovnice, vychovatel-terapeut, pedagog volného času), dozorce I. a II. třídy, zástupce vedoucího oddělení a vedoucí oddělení.

5.4 Výkon trestu odnětí svobody, práva a povinnosti odsouzených

Výkon trestu odnětí svobody upravuje Zákon o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 Sb. a Vyhláška č. 345/1999 Sb. Řád výkonu trestu odnětí svobody a Vnitřní řád věznice, který formuluje a schvaluje ředitel konkrétní věznice. Podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody jsou věznice rozděleny do čtyř typů od nejlehčího k nejtěžšímu: věznice s dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou. Tyto čtyři různé typy věznic se od sebe liší dle vnějšího zabezpečení (různou výškou oplocení a ohrazení), zajištěním vnitřní bezpečnosti (zvýšeným počtem vězeňské stráže,

56

většího počtu stavebně zabezpečovacích prostředků, větší nebo menší volností vězňů uvnitř věznice, ubytováním na ložnicích nebo zařazováním do práce apod.). Rozdíly najdeme také v nabídce a realizaci programů zacházení. Ve věznici s dohledem se zaměřují výchovní pracovníci více na zájmové aktivity vězněných osob oproti zvýšené ostraze, kam jsou umísťovány zvlášť nebezpečné osoby zpravidla s uloženým výjimečným trestem až na doživotí. Tam se aplikují více terapeutické programy zacházení s důrazem na dodržování bezpečnosti, kázně a pořádku. (Řád o výkonu trestu) O umístění odsouzených do jednotlivých typů věznic rozhoduje soud při vynášení rozsudku. Jde o tzv. vnější diferenciaci. Důvodem rozdělení odsouzených je, aby více narušený pachatel trestného činu vykonával trest odděleně od méně narušeného. O konkrétní věznici, kde bude odsouzený vykonávat trest odnětí svobody, rozhoduje dispečer na Generálním ředitelství Vězeňské služby ČR podle pohlaví, délky trestu, věku, zdravotního stavu, pracovní způsobilosti a v neposlední řadě též podle blízkosti bydliště odsouzeného. V jedné věznici může být zřízeno více typů, v žádném případě však nesmí dojít k narušení účelu výkonu trestu odnětí svobody. Nesmí dojít např. ke společnému ubytování, uplatňování stejných bezpečnostních zásad nebo přístupů vyplývajících z platných norem. Do výkonu trestu odnětí svobody se osoba může dostat pouze na základě páchání trestné činnosti, zadržení Policií ČR a následném vznesení obvinění soudem, popřípadě obžaloby a dále na základě rozhodnutí příslušného soudu, který ve svém rozsudku stanoví délku trestu a zařazení jmenovaného do příslušného typu věznice. Rozsudek soudu musí nabýt právní moci. Úkony soudu mohou probíhat, pokud je osoba ve výkonu vazby nebo se pohybuje na svobodě. Do výkonu trestu se tedy osoba dostane buď převodem z výkonu vazby nebo z tzv. „volné nohy“, jestliže byla souzena na svobodě. V druhém případě soud stanoví den nástupu výkonu trestu v příslušné věznici podle místa bydliště. Pokud osoba tuto povinnost požádá soud Policii ČR o její zadržení a dodání do výkonu trestu. Po převzetí z výkonu vazby nebo po nástupu do výkonu trestu odnětí svobody je osoba umístěna na přijímací oddělení, kde by měla pobýt až 7 dnů. V této době je prostřednictvím příslušné přijímací komise ověřována totožnost odsouzeného a případně prováděny další identifikační úkony. Složení přijímací komise je zpravidla následující: Předsedou komise je zástupce ředitele věznice, členy komise jsou psycholog, speciální pedagog, sociální

57

pracovník, vychovatel, lékař. V tomto období je odsouzený prokazatelně seznámen s Vnitřním řádem a se svými právy a povinnostmi. (ZVTOS č. 169/1999) Vnitřní řád věznice je psaná norma předkládaná vězňům v jazyce, kterému rozumí. Jsou v ní zakotvena práva a povinnosti odsouzených, oprávnění vězeňské samosprávy, časový rozvrh dne, jehož obsahem je mimo jiné doba osobního volna, pracovní doba vězeňské prodejny, knihovny, ordinační hodiny lékařů, čas pro výměnu prádla, výplatu kapesného apod. Jsou zde tedy rozvrženy veškeré činnosti odsouzených ve dvaceti čtyřech hodinách. Ve vnitřní řádu věznice jsou také uvedeny adresy státních orgánů České republiky i mezinárodních

organizací

zabývajících

se

lidskými

právy,

s nimiž

vězeň

může

korespondovat, určené postupy při podávání žádostí, stížností apod. Z přijímacího oddělení je odsouzený umístěn na nástupní oddělení, kde by měl pobýt nejméně 14 dní. Pokud si to některý ze specialistů (psycholog, speciální pedagog, sociální pracovník) vyžádá, může zde odsouzený zůstat i déle. V rámci tohoto pobytu je na odsouzeného zpracovávána tzv. komplexní zpráva, která v sobě zahrnuje pedagogickopsychologickou charakteristiku, sociální anamnézu a můžeme hovořit i o „kriminální anamnéze“. Na zpracování této zprávy se podílejí všichni specialisté. Odsouzení, kteří naplňují svým přístupem účel výkonu trestu odnětí svobody, mohou dosáhnout toho, že je soud přeřadí do mírnějšího typu věznice. Stejně tak mohou soudy přeřadit stálé narušitele kázně a pořádku do těžšího typu věznice. Při pobytu ve vězení musí odsouzení dodržovat stanovené povinnosti a mají možnost uplatňovat svá práva daná zákonem. (ZVTOS č. 169/1999) Mezi práva odsouzených patří zejména právo na stravu, na ubytování a vystrojení s přihlédnutím k jeho zdravotnímu stavu, věku, pracovnímu zařazení a klimatickým podmínkám a právo na korespondenci. Orgány Vězeňské služby ČR jsou oprávněny provést kontrolu obsahu korespondence. Do korespondence mezi odsouzenými a obhájcem, státními orgány ČR, mezinárodními organizacemi zabývajícími se ochranou lidských práv, zastupitelskými úřady cizích zemí a soudem se zasahovat nesmí. Při realizaci práva na návštěvu osob blízkých mohou odsouzeného navštívit čtyři osoby včetně dětí. Odsouzený má právo přijímat návštěvy dvakrát za měsíc dohromady v délce 3 hodin. Návštěva se uskutečňuje buď bezdotykovým způsobem, kdy je odsouzený od návštěvy oddělen přepážkou, nebo tzv. „restauračním“ způsobem, kdy návštěvníci s odsouzeným sedí společně ve vyhrazené místnosti, vždy za přítomnosti pracovníka Vězeňské služby ČR.

58

Právo na obdržení balíčku s věcmi osobní potřeby a potravinami může být uskutečněno spolu s návštěvou. Na balíček má odsouzený nárok dvakrát do roka. Je přísně stanoveno, co nesmí obsahovat. S tímto omezením je seznámen i odesílatel. Jsou to např. zbraně, výbušniny, alkoholické nápoje, látky obsahující alkohol (např. kosmetika, vody po holení apod.), léky, tlakové spreje, ředidla, kvasnice, pornografická literatura, literatura obsahující návod na výrobu výbušnin, omamných látek, literatura podporující rasovou, náboženskou nebo politickou nenávist. Zkrátka vše, co by mohlo být zneužito k narušení bezpečnosti ve věznici. Obsah balíčku je proto vždy důkladně kontrolován pracovníky Vězeňské služby ČR za přítomnosti jmenovaného odsouzeného, kterému má být balíček doručen. Obsahuje-li balíček nepovolené předměty nebo látky, vyčlení se, a buď následuje uložení do osobních věcí odsouzeného, které se mu při odchodu na svobodu vydávají, nebo se na vlastní náklady odsouzeného zasílají zpět odesílateli. Nepovolené předměty jsou takové předměty, které ohrožují bezpečnost osob a majetek, mohou být použity k provedení útěku, narušující stanovený pořádek. Nepovolené předměty vymezuje a řeší Zákon o výkonu vazby a Zákon o výkonu trestu odnětí svobody, dále Nařízení generálního ředitele č. 23/1999 a vnitřní řád věznice. Mezi další práva odsouzených nebo obviněných patří péče o zdraví. Sem patří nejen péče lékařská, ale i právo na osmihodinový nepřerušený spánek, hodinovou vycházku denně, prostor pro úklid, osobní hygienu a osobní volno. Vězeň má právo odebírat na svoje náklady denní tisk, knihy i jiné publikace, které jsou v naší společnosti k dispozici. Je tu zřízena ústavní knihovna, jejíž minimální sortiment určuje ministr spravedlnosti. Nesmí obsahovat literaturu, která by narušila účel výkon trestu odnětí svobody. (ZVTOS č. 169/1999) Ve vězeňské prodejně si odsouzený za své peníze může nakoupit věci osobní potřeby a potraviny. Sortiment zboží určuje ředitel věznice na základě stanovisek hygienika. Obecně však platí, že zde nenajdeme nic, co by narušilo účel výkonu trestu odnětí svobody. V mnoha věznicích je již zaveden bezhotovostní platební styk. Pro zajištění účelu výkonu trestu, bezpečnosti a pořádku ve věznicích mají odsouzení stanoveny vedle práv i povinnosti, které jim ukládají dodržovat kázeň a pořádek, plnit pokyny a příkazy pracovníků Vězeňské služby ČR, řádně plnit pracovní úkoly, šetrně zacházet se svěřenými věcmi, dodržovat zásady slušného jednání s osobami, s nimiž přicházejí do styku , a i jinak zachovávat ustanovení vnitřního řádu věznice. (ZVTOS č. 169/1999) Další ustanovení Zákona o výkonu trestu odnětí svobody zakazuje odsouzenému nechat se tetovat, či tetovat druhou osobu, vyrábět, přechovávat a konzumovat alkohol či jiné 59

návykové látky. Odsouzený dále nesmí uchovávat předměty, kterými by ohrozil život nebo zdraví osob, pomocí nichž by provedl útěk nebo jinak mařil účel výkonu trestu. Odsouzený je povinen pracovat, nebrání-li mu v tom jeho zdravotní stav. Při zařazení do práce musí dodržovat zásady bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Je povinen podrobit se osobní prohlídce. Zdůrazňuje se rovněž, že neoprávněné odmítání plnění povinností může být vynuceno prostředky podle zákona povolenými. K naplňování programů zacházení a zároveň k udržení bezpečnosti a pořádku přispívají motivační instituty kázeňských odměn a trestů. Jeden z největších problémů výkonu trestu odnětí svobody ve věznicích je zaměstnávání odsouzených. V minulosti byla více než polovina vězňů bez práce v důsledku nedostatku pracovních míst. Zaměstnávání odsouzených má však vzestupnou tendenci a každým rokem se zaměstnanost odsouzených zvyšuje. Laické veřejnosti se často dostávají zkreslené informace o tom, že se odsouzení povalují a nemusí pracovat. Povinnost odsouzeného pracovat již byla uvedena. Obsah zaměstnávání v sobě zahrnuje společensky prospěšnou práci, odměnu za ni a možnost získání vyšší pracovní kvalifikace či možnost rekvalifikace. Ve věznicích jsou k tomuto účelu zřizována školská vzdělávací střediska. Pracovní postavení a podmínky jsou u odsouzených stejné jako u ostatních pracovníků. Do pracovní doby se nezapočítávají úklidové práce a práce při zajišťování chodu věznice, toto mají započítáváno pouze odsouzení zařazeni jako zaměstnanci pro vnitřní provoz věznice, tzv. chodbaři, úklidáři (odsouzení, kteří uklízejí administrativní budovu věznice), pomocní kuchaři v závodní kuchyni, skladník, knihovník, kotelníci. Zákon o výkonu trestu odnětí svobody upravuje velice důkladně i oblast odpovědnosti za škodu způsobenou odsouzeným na majetku věznice nebo podnikatelském subjektu. Zároveň ale také řeší škodu způsobenou odsouzenému vinou věznice či vinou podnikatelského subjektu. Odsouzený je též povinen uhradit náklady spojené s odvozem (eskortou) a léčením při úmyslném sebepoškození. Odsouzenému může být v průběhu výkonu trestu přerušen trest ředitelem věznice až na dvacet dnů v roce, a to za odměnu nebo ze závažných rodinných důvodů. Přerušení výkonu trestu, kdy v civilním obleku odchází na stanovenou dobu mimo věznici, se započítává do doby trestu odnětí svobody uložené soudem. Ředitel věznice se rozhoduje na základě návrhu komise. Návrh pro něho má pouze doporučující charakter. Součástí řízení o přerušení výkonu trestu je dotazování v místě možného pobytu odsouzeného při realizaci přerušení. Názor 60

místní samosprávy v obci a přilehlého obvodního oddělení PČR není pro rozhodování ředitele ústavu závazný. V případě náhlé hospitalizace odsouzeného v civilním zdravotním zařízení, kdy převoz do vězeňské nemocnice není možný, může ředitel věznice na nezbytně nutnou dobu přerušit výkon trestu. Přesahuje-li doba přerušení třicet dnů nebo si zdravotní újmu způsobil vězeň úmyslně, doba přerušení se nezapočítává do doby výkonu trestu odnětí svobody. Soud může přerušit výkon trestu, je-li odsouzený stižen chorobou nebo jedná-li se o těhotnou odsouzenou ženu nebo o ženu krátce po porodu, když je ohroženo její zdraví nebo zdraví dítěte. Upustit od výkonu zbytku trestu může soud u odsouzeného, který onemocněl nevyléčitelnou životu nebezpečnou chorobou nebo nevyléčitelnou chorobou duševní. V případě odsouzeného cizince může ministr spravedlnosti upustit od výkonu zbytku trestu, jestliže má uložen trest vyhoštění či vydání do ciziny. Nedojde-li k tomuto nebo se cizinec vrátí, může soud rozhodnout o tom, že si zbytek trestu odpyká. Institut podmíněného propuštění v sobě zahrnuje propuštění odsouzeného na svobodu před vypršením trestu. Zabývá se jím a rozhoduje o něm v řízení soud. Soud tuto záležitost projedná na základě žádosti odsouzeného nebo na návrh podaný ředitelem věznice, kde vězeň vykonává trest. Odsouzený může být podmíněně propuštěn nejdříve po polovině vykonaného trestu. Pachatelé zvlášť závažných trestných činů podle § 62 trestního zákona mohou být z výkonu trestu propuštění až po dvou třetinách vykonaného trestu. Soud může přihlédnout i ke společenské záruce, např. zájmového sdružení občanů, kterou se zavazují podílet se na dovršení nápravy odsouzeného po podmíněném propuštění tak, aby vedl řádný život občana. Takto propuštěný odsouzený odchází na svobodu se stanovenou zkušební dobou (podmínkou). Jestliže se v této době neosvědčí a spáchá trestný čin, může soud rozhodnout o vykonání podmíněně prominutého trestu. Odsouzení jsou propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, jestliže uplynula doba trestu a nebylo doručeno nařízení soudu k výkonu dalšího trestu. Dále je odsouzený propuštěn na písemný příkaz a rozhodnutí soudu nebo o propuštění rozhodne prezident České republiky při rozhodnutí o milosti a amnestii. Odsouzený je propuštěn na svobodu, rozhodne-li tak ministr spravedlnosti. Pro odsouzené, kteří vykonávali trest delší než čtyři roky ve věznicích s ostrahou nebo zvýšenou ostrahou, jsou v těchto věznicích zřizována výstupní oddělení. Vězni jsou zde připravováni k opětnému návratu na svobodu. Činnost je zaměřena na sebeobslužné aktivity odsouzených. Povinností orgánů státní správy a územní samosprávy v rámci své působnosti je 61

pomoc při vytváření příznivých životních podmínek pro propuštěné občany. Mají jim být nápomocni zejména při zajišťování zaměstnání a ubytování a tím se podílet na dovršení jejich nápravy. (Hájek, Medvědová, Holubová, 1991) Kontrolu nad výkonem trestu odnětí svobody a dozor nad dodržováním právních předpisů provádí ministr spravedlnosti.

62

6. Teoretické vymezení kvality

6.1 Vymezení kvality života

Kategorie kvality života nespočívá, kvůli svému multidimenzionálnímu, kulturně podmíněnému, dynamickému a značně subjektivnímu charakteru, na jednoznačném teoretickém základu. Spíše bychom mohli tvrdit, že leží na průsečíku mnoha soudobých tendencí a směrů, což má za následek velkou rozmanitost snah ji definičně vymezit. (Dragomirecká, Škoda, 1997) Ústava Světové zdravotnické organizace definuje zdraví jako „stav úplné fyzické, psychické a sociální pohody, ne pouze absenci choroby...“. Z této definice plyne, že nástroje pro měření zdraví musí obsahovat nejen ukazatele změn ve frekvenci a vážnosti nemoci, ale i odhad celkové spokojenosti. Tento objekt může být hodnocen právě měřením změn v kvalitě života v závislosti na zdravotní péči. Jedná se o nástroje WHOQOL-BREF a WHOQOL-100, kterým se detailně věnuji v kapitole 4.

WHO definuje kvalitu života jako jedincovu percepci jeho pozice v životě v kontextu své kultury a hodnotového systému a ve vztahu k jeho cílům, očekáváním, normám a obavám. Jedná se o velice široký koncept, multifaktoriálně ovlivněný jedincovým fyzickým zdravím, psychickým stavem, osobním vyznáním, sociálními vztahy a vztahem ke klíčovým oblastem jeho životního prostředí. (In: www.who.int/evidence/assessment-instruments/qol/index.htm)

Teoretické vymezení QOL pomocí jiných pojmů Dragomirecká v souladu s WHO upozorňuje na posun v chápání kvality života směrem k dosažení souladu mezi jedincem a okolím, ať už ve smyslu naplnění specifických potřeb, očekávání nebo využití individuálních schopností v interakci s okolím, a dále také zaměření se na pozitivní charakteristiky života nemocných, nikoli pouze absenci symptomů. ( Dragomirecká, Škoda, 1997)

Jednou z možností je vymezení kvality života pomocí jiných používaných pojmů, charakteristickým znakem nebo vzájemnou souvislostí těchto znaků.

63

1.Definice QOL pomocí jiného pojmu Z definice zdraví dle WHO vychází Nagpal (Dragomirecká, Škoda, 1997), který definuje kvalitu života jako komplexní měření fyzické, psychické a sociální pohody, štěstí, spokojenosti a naplnění tak, jak je vnímána každým jedincem nebo skupinou. Ze stejného základu vychází i Cambellova a Conversova definice, která kvalitu života vymezuje jako „subjektivně pociťované zdraví“. Autor v České republice používaného dotazníku SQUALA – M. Zannotti (Šefflová, 2001) považuje kvalitu života jako veškeré vnímání spokojenosti či nespokojenosti jedince v celém jeho životě, přičemž spokojenost s různými aspekty má také různou důležitost. Do této kategorie můžeme zařadit i empiricky orientované pojetí QOL T. Halečky (2001). Autor je toho názoru, že kvalita života jako taková neexistuje, význam nabývá jedině je-li vymezeno konkrétní prostředí, ve kterém je měřena. QOL musí být vždy ve spojení s řešením otázky „jaká kvalita a pro koho

2. Definice vyjadřující vztah mezi charakteristikami QOL Tato oblast je úzce spojena s vymezením subjektivní a objektivní dimenze QOL, spokojenosti, naplněním přání, očekávání a potřeb jedince. Kirby (Dragomirecká, Škoda, 1997) z tohoto pohledu vymezuje QOL jako stupeň, v němž prožívání života uspokojuje individuální psychologická a fyzická přání a potřeby. QOL je výsledkem osobních hodnot a životního stylu, skrze něž se je jedinec snaží naplnit. Maslowova pyramida potřeb je základem Dickensovy definice (Dragomirecká, Škoda, 1997) QOL jako měření velikosti nepoměru mezi nenaplněnými a naplněnými potřebami a přáními.

3. Definice zaměřené na typický znak QOL Takto můžeme hodnotit kvalitu života nezávisle na objektivně stanoveném zdravotním stavu. K. Skantze (Dragomirecká, Škoda, 1997) definuje QOL jako subjektivní hodnocení vlastní životní situace.

4. Definice QOL výčtem Toto pojetí kvality života koresponduje s rozlišováním dimenzí kvality života. Např. Bluden (Dragomirecká, Škoda, 1997) vymezuje QOL v rámci čtyř oblastí spokojenosti: •

fyzická pohoda 64

•

materiální pohoda

•

kognitivní pohoda (pocit spokojenosti)

•

sociální pohoda (sounáležitost ke společnosti).

5. Definice QOL jako měřitelné veličiny QOL je v této souvislosti vymezena tím, za jakým účelem je měřena. A. A. Pinkey vymezuje QOL jako hodnotu subjektivně a objektivně změřenou. Do této kategorie lze zařadit také Naessův koncept „vnitřní QOL“ charakterizované vysokou úrovní aktivity, dobrými mezilidskými vztahy a základní dobrou náladou jako tím, co je „objektivně“ měřitelné v psychologii. Unikátnost tohoto vymezení spočívá v jeho snaze o popsání ideálního stavu. (Dragomirecká, Škoda, 1997)

6. Definice zdůrazňující určitou oblast Kvalita života bývá vymezována mnoha způsoby, od velmi obecných definic, např. „schopnost vést normální život“, „seberealizace“, apod. až po rozšířené definice, které se zaměřují na jeden konkrétní aspekt kvality života. •

naplnění osobních cílů

„Stupeň, do kterého je jedinec schopen dosáhnout bezpečí, sebeúcty a možnosti využívat své intelektuální

a

fyzické

schopnosti

na

cestě

k dosažení

svých

cílů.“

(Engquist,

www.vib.no/isf/people/doc/qol/httoc.htm) •

pocit štěstí a spokojenosti

V roce 1989 definoval Hornquist (www.vib.no/isf/people/doc/qol/httoc.htm) QOL jako „intenzita pocitu spokojenosti v oblasti uspokojování fyzických, psychických, sociálních a materiálních potřeb a aktivit“. Do této kategorie lze zařadit i pojetí A. Bottomleyho, zaměřené na pacienty s rakovinou. Bottomley spatřuje QOL jako dvousložkový konstrukt. První komponentou je schopnost provádět každodenní aktivity, které odráží psychickou, fyzickou a sociální pohodu. Druhou částí je jedincova spokojenost s úrovní svých schopností a stupněm kontroly nemoci. (Bottomley, 2002)

65

Dalším možným pojetím je Ferransova definice, která QOL spatřuje jako „jedincův pocit spokojenosti, pramenící z pocitu uspokojení či neuspokojení v oblastech života, které jsou pro něj důležité.“ Matematický přístup zvolili Revicki a Kaplan, jež vycházejí z předpokladu, že pro pacienty i politiky je určujícím faktorem racionální zvážení poměru mezi náklady a zisky. QOL vymezují jako „skóre užitečnosti, které odráží preference určitých oblastí zdraví a umožňuje zlepšení morbidity a mortality spojit do jednoho pojmu - „kvalita vztažených roků života“ (quality-adjusted life years). (www.vib.no/isf/people/doc/qol/httoc.htm)

Vymezení kvality života z pohledu sociologie Pohled na kvalitu života z hlediska sociologie je zcela jiný, než pohled medicíny medicíny, psychologie či psychiatrie, které jsou základem většiny výše uvedených vymezení. V obecné rovině je podle ní QOL určena protikladem k objemovým, ekonomickým a se ziskem souvisejícím kritériím výkonnosti a úspěšnosti společenského systému. Na úrovni života jednotlivce bývá QOL vymezována proti konzumnímu životnímu stylu preferujícímu vlastnictví, které samo o sobě nemůže člověka plně uspokojit a nahradit nedostatek či absenci uspokojování jiných potřeb, zejména duchovního charakteru. Zde QOL překračuje rámec materiálních potřeb, které je možné uspokojit prostřednictvím zboží.

Pojem kvalita života je v sociologii užíván ve čtyřech odlišných určeních: •

QOL jako odborný výraz, vyjadřující a operacionalizující kvalitativní stránky životních procesů a požadavky na jejich hodnocení. Zde se vymezení QOL nejvíce přibližuje pohledu medicíny a ekonomie, protože je posuzována podle indikátorů životního prostředí, mezilidských vztahů, volného času, ukazatelů zdraví a nemoci, úrovně bydlení, dále podle osobní i kolektivní bezpečnosti, možností podílet se na řízení společnosti, sociálních jistot a občanských svobod.

•

QOL jako programové politické heslo, obracející pozornost široké veřejnosti k novým úkolům společnosti, přesahujícím materiální úroveň a vojenskou sílu. Do politiky jej zavedl v 60. letech J. F. Kennedy a L. B. Johnson.

•

QOL jako sociální hnutí („za kvalitu života“) vznikající z iniciativy ekologických, protikonzumentských a protirasových hnutí. 66

•

QOL jako reklamní slogan, nabízející nové oblasti konzumu (zejména volný čas, cestování, bydlení, vnímání umění) a orientující spotřebitele na oblast prestižní, demonstrativní spotřeby.

Koncepce QOL, jakou v 50. letech propagovali J. K.

Galbraith a D. Riesman, obsahovala výraznou kritiku amerického způsobu života. Východisko ze současného neuspokojivého stavu je spatřováno v hledání odlišného způsobu bytí. Zejména od 70. let se prosazuje kvalita života nikoli ve spojení s heslem „žít lépe“, ale „žít jinak“. (Maříková a kol., 1996)

6.2 Rozsah pojetí kvality života

Měření kvality života se neomezuje pouze na konkrétního jedince. Kvalita života individua je pouze dílčí oblastí. Engel a Bergsma (Křivohlavý, J., 2002) rozlišují tři hierarchicky odlišné sféry: •

makro-rovina

Zde jde o otázky kvality života velkých společenských celků, např. dané země, kontinentu. Podle Bersmy jde o nejhlubší zamyšlení nad problematikou QOL – o absolutní smysl života. Problematika kvality života se zde stává součástí základních politických úvah, např. hladomorem, epidemiemi, problematika boje s terorismem, stanovení obsahu základní výuky, apod.. •

personální rovina

Tato rovina staví do popředí život jednotlivce. Při hodnocení kvality života zvažujeme subjektivní hodnocení zdravotního stavu, bolesti, spokojenosti, nadějí atp. Vzhledem k subjektivitě získávaných informací jsou důležité také osobní hodnoty jednotlivce, očekávání, představy, přesvědčení apod., které mohou vnímání QOL značně ovlivnit. •

mezo-rovina

Tato rovina nás vede k měření QOL v malých sociálních skupinách, např. škole, podniku, nemocnici. Do popředí vedle respektu k morální hodnotě života člověka vystupují také otázky sociálního klimatu a vzájemných vztahů mezi lidmi, sdílení hodnot, uspokojování nebo neuspokojování základních potřeb každého člena dané skupiny.

67

•

rovina fyzické existence

Podle Engela a Bergsmy je fyzická existence čtvrtou rovinou, v níž můžeme hovořit o kvalitě života. Jde o pozorovatelné chování jiných lidí, které je možno objektivně měřit a srovnávat, např. chůze před a po ortopedické operaci.

6.3 Multidisciplinární přístup

Odborníci z různých oblastí pohlížejí na pojem „kvalita života“ různě - z perspektivy svého oboru, ovlivněni účelem měření, který je rozdílný u sociologie, pedagogiky, lékařství a všech dalších vědních oborů. OSN ve svém programu Agenda on Ageing for the 21st Century (www.un.org/esa/socdev/ageing/ageraav2.htm) rozeznává šest základních oblastí QOL: psychologickou,

fyziologickou

environmentální.

(medicinskou),

ekonomickou,

sociální,

duchovní

a

Vymětal (2003) v práci o rehabilitaci pacientů přidává rovinu

psychoterapeutickou.

Medicínský přístup ke kvalitě života Hlavními pojmy medicínského přístupu jsou „kvalita života“ a „zdraví“. Pojem „kvalita života“ byl objasněn výše. Teď se pokusíme vysvětlit teoretické vymezení a dimenze „zdraví“. Praktický slovník medicíny (1998) cituje definici zdraví dle WHO jako „stav úplné fyzické, psychické a sociální pohody, nikoliv jen nepřítomnost nemoci nebo tělesné chyby. V opozici ke zdraví nalezneme pojem „nemoc“, který je definován jako „stav organismu, vznikající působením vnějších nebo vnitřních okolností, narušujících správné fungování a rovnováhu. Dochází k poruchám funkce a struktury orgánů, vedoucím k výskytu příznaků nemoci a dalším důsledkům.“

Důkladněji tuto otázku řeší Křivohlavý (2001), který rozlišuje dvě základní dimenze zdraví: •

zdraví jako prostředek k realizaci určitého cíle

•

zdraví jako cíl sám o sobě.

V medicíně se prosazuje označení „Health-Related Quality of Life“, tedy „kvalita života týkající se zdraví“ (Anderson, Aarson, Wilkin, Libigerová, Müllerová, 2001). HRQOL 68

je hodnota, připisovaná životu, modifikovanému postižením, funkčním stavem, vnímáním a sociálními příležitostmi, které jsou ovlivněny nemocí, zraněním nebo léčbou (Patrick & Erickson, 1988, www.vib.no/isf/people/doc/qol/httoc.htm). HRQOL vystihuje subjektivní prožívání nemoci a poskytované zdravotní péče. Jedná se o porovnání skutečného prožívání jedince, zvládnutí sociálních rolí se stavem, který považuje za ideální. Berzon (Libigerová, Müllerová, 2001) uvádí, že účelem měření není zjistit přítomnost a závažnost symptomů onemocnění, ale ukázat, jak jsou projevy onemocnění nebo léčba jedincem prožívány. U nevyléčitelně nemocných osob můžeme kvalitu života považovat za základní výstup při hodnocení léčby. Obecné pojetí kvality života a QOL týkající se zdraví se samozřejmě překrývají. Pacientovu schopnost vyrovnat se s onemocněním výrazně ovlivňují jeho individuální charakteristiky – motivace, typ osobnosti, rodinné vztahy, přátelé, životní prostředí a společenské klima. (Libigerová, Müllerová, 2001).

Psychoterapeutický přístup ke kvalitě života Pro lepší pochopení tohoto je potřeba nejprve vymezit pojem „psychoterapie“, který je základem tohoto pohledu na QOL. „Psychoterapie je především léčbou (sekundární prevencí), ale i profylaxí (primární prevencí) poruch zdraví. Uskutečňuje se výhradně psychologickými prostředky, tedy prostředky komunikační a vztahové povahy. Psychoterapie představuje zvláštní druh psychologické intervence působící na duševní život, chování člověka, jeho meziosobní vztahy, tělesné procesy tím, že navozuje žádoucí změny a tak podporuje uzdravení či znesnadňuje vznik a rozvoj určité poruchy zdraví.“ (Vymětal, 2OO3)

Psychoterapeutický přístup ke QOL se uplatňuje při rehabilitaci pacientů, kdy cílem je nejvyšší možná kvalita života. Psychoterapeutické postupy jsou kombinovány s dalšími rehabilitačními prostředky – fyzioterapie, ergoterapie, atp. Zejména u chronicky nemocných a nevyléčitelných pacientů je kvalita života, jak ji hodnotí pacient, rozhodujícím ukazatelem pro volbu léčby. Kvalitní život v tomto pojetí znamená, že jedinec rozvíjí a naplňuje své pozitivní možnosti, ačkoli mohou být nemocí nebo defektem omezeny. (Vymětal, 2001)

Psychologický přístup ke kvalitě života Objektem zájmu psychologického přístupu je prožívání, myšlení a hodnocení člověka, jeho potřeby a přání, sebehodnocení, seberalizace, sebeaktualizace a negativní indikátory, 69

jako například životní trauma, krize, deprese, poruchy nálad. Opět se setkáváme s definicí K. C. Calmana (The Oncologist, 2002), který říká, že jedinec považuje svůj život za kvalitní, jestliže jsou jeho očekávání ve shodě se subjektivně hodnocenou životní realitou. Vymětal (2001) doplňuje toto vymezení o potřebu uplatnění ve společnosti a prožívání pozitivní citové odezvy. Dostává-li se jedinci této odezvy od blízkého okolí a osob, které jsou pro něj autoritami, roste jeho sebeúcta. Dalšími základními složkami psychologického přístupu ke QOL jsou autonomie, autenticita a kompetentnost člověka. Psychologický přístup pracuje s termínem „well-being“ neboli spokojenost, pohoda. Subjektivní pohodu lze popsat jako výskyt pozitivních emocí v delším časovém úseku absenci nepříjemných tělesných pocitů, pozitivní sebehodnocení - mít se rád a mít rád ostatní lidi (Doležalová, 2003).

Sociologické aspekty kvality života Životní úroveň Životní úroveň je určována reálnými příjmy lidí a vyjadřuje především materiální a ekonomické podmínky člověka. Způsob života ji dává do souvislosti se životními projevy a celkovým průběhem života, prostřednictvím kterého lidé aktivně podřizují podmínky života své vědomé kontrole. (Sičák, 2001)

Způsob života Způsob života je pojem nejen sociologický, je společný pro všechny společenské vědy.

Jako takový vyžaduje komplexní přístup, analýzu z různých úhlů pohledu s

přihlédnutím ke sjednocujícímu vědeckometodologickému hledisku. (Sičák, 2001) Ve společenských vědách je způsob života kategorií, charakterizující život člověka jako celek a zachycující jeho charakter, obsah a strukturu. Způsob života vystupuje jako strukturovaný projev materiálního a duchovního života, jehož součástí je životní úroveň. Zároveň ovlivňuje i způsob životního stylu.

Životní styl Velký sociologický slovník (1996) vymezuje životní styl jako „strukturovaný souhrn životních zvyků, obyčejů, resp. akceptovaných norem, nalézajících svůj výraz v interakci, v hmotném, věcném prostředí, v prostorovém (teritoriálním) chování a v celkové stylizaci“. Předpokládá se, že životní styl nějakým způsobem vyjadřuje i hodnoty a zájmy jedince, skupiny či společnosti vůbec. 70

Sičák (2001) definuje životní styl jako specifický druh chování jednotlivce, resp. sociální skupiny se specifickými způsoby chování, zvyky a postoji. Na životní styl jedince má vliv materiálně-technická úroveň společnosti. Osobní životní styl se formuje pod vlivem výchovy a v obecné rovině

ho můžeme chápat jako odraz duchovního cítění, kultury,

vzdělání a morálky; nejde tedy pouze o touhu vyčlenit se ze skupiny a odlišit se od ostatních.

Životní styl zachycuje vlastnosti zkoumaného objektu v různých rovinách: •

každodenní život – zákonité změny v jednání

•

empirická – pojmenování jednotlivých činností v lidském životě

•

teoretická – systém vědomostí a názorů, který zachycuje a vysvětluje určité zákonitosti v chování lidské společnosti.

Dále je životní styl zkoumán v souvislosti s politickými, hospodářskými a sociálními procesy ve společnosti, napomáhá vysvětlení chování lidí v těchto sférách společenského života. V sociologických výzkumech je tento pojem používán pro charakterizování obecných sociálních podmínek, které determinují kvalitu života a způsob života lidí ve společnosti. Životní styl popisuje obecné sociologické procesy ve společnosti (např. poměr manuální a intelektuální práce) i činnosti v životě jednotlivce, čímž se stává ukazatelem kvality života společnosti i jednotlivce. (Vojtovič, 2001) Kamler vymezuje životní styl jako „souhrnu jednotlivých činností, podřízených dominantním představám a hodnotám člověka a zodpovědných za jeho chování“.

Potřeby Zdrojem lidského chování a také klíčem k jeho pochopení jsou potřeby. Většina potřeb je v moderní společnosti zprostředkována v takové míře, že původní biologický základ ztrácí na významu. Do popředí tak vystupují nové potřeby, jako potřeba řízení a rozhodování a na druhé straně i potřeba integrace. Ze sociologického pohledu by se dalo říci, že se potřeby oddělují od svého biologického předobrazu i od kulturního kontextu. Tvorba potřeb je podřízena potřebám trhu. Potřeba, jejíž uspokojování není trhem nabízeno, není za potřebu uznávána. Naopak vše, co je trh připraven uspokojit, bývá považováno za více či méně podstatnou potřebu. (Keller, 1997)

71

Keller vidí významný rozdíl mezi biologickými a kulturními potřebami také v prahu nasycení. Narozdíl od biologických potřeb, vede uspokojování kulturních potřeb ke vzniku potřeb nových, jejichž saturace vyžaduje stále nové zdroje.

Hodnoty Hodnoty vyplývají ze zájmů a potřeb, představují závažné cíle, ideály, vážou se na smysl i normy lidského života. Hodnoty a hodnotové postoje jsou podstatnou součástí osobnosti. (Jesenský, 2000) Fromm (1992) rozlišuje dva základní způsoby existence, odlišné orientace vůči světu. Tyto charakterizují struktury, z nichž ta, která převládá, určuje celek lidského myšlení, cítění a jednání. Jesenský (2000) je považuje za dva základní druhy hodnot: •

modus „mít“ – charakteristickým znakem je touha vlastnit, dosahovat zisk. Můj vztah ke světu je vztahem přivlastňovacím a majetnickým, v němž já chci učinit každého a všechno včetně sebe sama svým majetkem. Tento modus zajišťuje existenci, ale nezaručuje hodnotný život. Modus „mít“ převládá v moderní společnosti, ve které převládají konzumní hodnoty nad hodnotami kulturního charakteru.

•

modus „být“ – charakterizovaný touhou po poznání, ochotou dělit se, solidaritou, empatií. Bytí je opakem vlastnění a znamená živý a opravdový vztah ke světu.

Hodnotová orientace poskytuje odpověď na dvě otázky: •

Jak se člověk orientuje při vzniku hodnotového systému?

•

Jak vzniklý hodnotový systém orientuje lidské chování?

Systematičnost hodnotové orientace je podmiňována osvojováním si výsledků společenského, historického a kulturního poznání a zkušeností získaných při kontaktu s druhými lidmi. (Vojtovič, 2001)

Kvalita života z ekologického a enviromentálního hlediska Pojem kvalita života je nad rámec jednoho vědního oboru, z tohoto důvodu její zkoumání, definování a praktické zabezpečování vyžaduje systematický přístup. V jeho rámci je nutné zohlednit i ekologický a environmentální rozměr kvality života. Život ve zdravém životním prostředí je jedním ze základních lidských práv. V návaznosti na deklaraci

72

konference OSN o životním prostředí, Stockholm (1972), uvádí deklarace přijatá v Riu de Janeiru (1992), že „lidské bytosti ... mají právo na zdravý a produktivní život, který je v souladu s přírodou“ (Halečka, 2001).

6.4 Principy měření

Měření je proces přiřazování čísel objektům nebo událostem podle určitých pravidel. Jde o proces spojování abstraktních konceptů s empirickými indikátory, které je možno pozorovat.. Měření je přímý, organizovaný plán pro hodnocení dat v rámci základního konceptu. Nástroje jsou používány pro získávání dat. Měření je obvykle realizováno na těchto úrovních:

1. poměrová

2. intervalová – rozdíly mezi proměnnými jsou měřitelné

3. ordinální – proměnné mohou být seřazeny

4. nominální – proměnné mohou být pouze vyjmenovány, nejslabší.

Škála je soubor symbolů nebo číslic, které jsou sestaveny tak, aby symboly nebo číslice korespondovaly s charakteristikami jedince. Stupnice obsahují komponenty, které popisují koncept a sérii odpovědí, jež hodnotí danou oblast.

Pro měření kvality života se používá několik různých hodnotících stupnic: •

oddělené odpovědi – používá kategorie odpovědí jako výborný – dobrý – průměrný – špatný

•

LIKERT stupnice – používá popisy názorů pro určení stupně souhlasu nebo nesouhlasu se sérií tvrzení. Některé stupnice jsou označovány jako podobné LIKERT, neboť hodnotí tvrzení i v jiných dimenzích, např. spokojenost nebo důležitost.

73

•

vizuální analogie – používá škálu, ukotvenou slovy pouze v jejích extrémech, žádná jiná slova se na ní nevyskytují.

•

adjektivní – používá kontinuum odpovědí na škále. Princip je podobný jako u vizuální analogie, pouze s tím rozdílem, že adjektivní škála obsahuje slova. (Burckhardt, www.vib.no/isf/people/doc/qol/htm)

Vlastnosti měřících technik Součástí měření je používání pravidel pro přiřazování čísel jednotlivým rysům objektů a celků. Pochopení základních konceptů týkajících se procesu měření zlepšuje konečný výklad klinických a výzkumných prací, ale i výběr a použití určitých nástrojů pro měření a interpretací naměřených hodnot. Pojmy „nástroj“ a „hodnota“ jsou v tomto textu používány genericky. „Nástroji“ jsou myšleny dotazníky, pozorování, testy, hodnotící stupnice a další prostředky a metody používané k měření a hodnocení konkrétních charakteristik nebo atributů osob, objektů nebo událostí. „Hodnota“ odkazuje na čísla vyplývající z použití/aplikace měřících nástrojů. Tyto hodnoty mohou představovat souvislé nebo kategorické atributy. Měření může být prováděno přímo nebo nepřímo. Fyzické, biologické a chemické charakteristiky obvykle mají fyzikální projevy, které jsou přímo měřitelné. Standardy pro měření fyzikálních vlastností jsou stanoveny (například v USA Národní standardovou kanceláří – U.S. National Bureau of Standards) a relevantní měřicí techniky zahrnují přesnost, pečlivost, citlivost a chybu měření. Naproti tomu mnohé sociální a psychologické charakteristiky, včetně lidského chování, jsou abstraktními konstrukty bez fyzikálních vlastností. Tyto konstrukty mohou být měřeny pouze nepřímo. Zejména proto svou abstraktnost jsou tyto charakteristiky obtížněji definovatelné. Výsledkem je množství pojmových definic. Nástroje pro měření stejného konstruktu (například se stejným názvem) se mohou lišit, což je výsledkem různých formulací daného konstruktu, v praxi potom kvůli obsahové náplni nástroje. Například mnoho nástrojů k měření kvality života týkající se zdraví (HRQOL – health-related quality of life) zahrnuje některá měření symptomů. V obecné rovině sdílejí koncepci přímé souvislosti mezi četností a vážností symptomů a HRQOL, v konkrétních případech se jejich definice relevantních symptomů může lišit (jeden může například zahrnovat položky hodnotící únavu, zatímco jiný je uvažovat nebude). (www.atsqol.org/key.asp) Rozhodující měřící technika, jejíž náležitosti jsou pevně stanoveny (např. v USA Výborem Americké psychologické asociace, Asociací Amerického vzdělávacího výzkumu a 74

Národním výborem pro měření ve vzdělávání), obsahuje koncepci měření, reliabilitu měření a způsob, jakým se stanovuje validita konkrétních interpretací naměřených hodnot. (Standards for Educational and Psychological Testing, 1985, www.atsqol.org/key.asp). Důkladné zvážení těchto náležitostí ve vztahu k nástroji, použitému v konkrétní situaci umožňuje lepší rozhodování o jeho použití, ať už se jedná o finální zhodnocení nebo výběr nástroje pro použití v klinickém výzkumu. Nesoulad často vzniká při výkladu naměřených hodnot a používání nástrojů měření. Toto nedorozumění může souviset se základní koncepcí nebo účelem, pro který byla daná technika vyvinuta nebo s vlastnostmi měření, jako je reliabilita a validita. První chybou je předpoklad, že interpretace hodnot naměřených určitým nástrojem nezbytně zůstává stejná, i když je nástroj použit pro jinou oblast, než pro kterou byl vyvinut. Dokonce ani když autoři výzkumu podali důkaz o distribuci skóre, reliabilitě a validitě konkrétních interpretací těchto hodnot, nelze předpokládat, že tyto vlastnosti jsou stálé a budou relevantní ve všech následných situacích bez ohledu na účel, populaci a prostředí, ve kterém danou techniku použijeme. Dalším mylným předpokladem je domněnka, že určité metody hodnocení nástrojů měření (například test-retest validity) jsou vhodné ve všech situacích.

Reliabilita Teoretický výklad termínu reliabilita a její kategorizace se liší mezi jednotlivými asociacemi a organizacemi pro kvalitu života. Reliabilita techniky měření je míra, do níž měření poskytuje konsistentní, reprodukovatelné odhady toho, co je považováno za základní pravdivé skóre. Současný přístup k hodnocení reliability nástroje, nazývaný „teorie zobecnitelnosti“, umožňuje zkoumání příčin odlišností v hodnotách, včetně odchylek vzniklých na základě chyby měření. Reliabilita může být hodnocena použitím několika různých pokusných projektů.

Každý

z nich je zaměřen na zkoumání míry zavinění konkrétních příčin na chybě měření. Z běžně používaných projektů jsou zejména tři vhodné pro určování reliability nástrojů zjišťujících kvalitu života. Reliabilita oddělených polovin Reliabilita oddělených polovin (split-halves reliability) je označením pro pokusný projekt běžně používaný pro hodnocení reliability nástroje měření. Svoboda a kol. (2001) jej nazývají metodou půlení. V tomto případě je postup takový, že složky jsou náhodně rozděleny na dvě poloviny ( z pravidla „liché kontra sudé“ položky) a počítá se korelace,

75

vycházející z každé z nich. Vysoká úroveň korelace je brána jako důkaz, že dané složky konsistentně měří jeden základní konstrukt. Některé techniky vyžadují, aby osoba provádějící měření učinila rozhodnutí, například ohledně jedincovy způsobilosti v určité oblasti. Jakmile některý z aspektů měření nebo hodnocení vyžaduje lidské rozhodování a tedy i určitý stupeň subjektivity, je třeba vzít v potaz třetí zdroj chyby měření - rozdílnost pozorovatelů a odhadců. Tento zdroj chyby není relevantní pro standardizované nástroje měření, které jsou zapisovány za přísně kontrolovaných podmínek a jsou objektivně hodnoceny. Nespolehlivost měření, způsobená rozdílností pozorovatelů je hodnocena při posouzení průměrných vztahů mezi subjekty a mezi hodnotami obdrženými od různých osob, hodnotících stejný subjekt. Jestliže by toto nebylo zjištěno, výsledkem by byly zjevně optimistické odhady reliability měření a v mnoha případech je stupeň nadhodnocení vysoký.

Výše uvedené zdroje chyby měření jsou tradičně hodnoceny v rámci jednoho nebo více typů koeficientu reliability. Tyto koeficienty se počítají pomocí dat, získaných z různých pokusných projektů a jsou označovány jako koeficient

test – retest reliabilita,

koeficient reliability oddělených polovin, koeficient interní konsistence atd. Tyto klasické, nebo popř. specifické koeficienty by měly být poskytovány tvůrci daného nástroje. S důležitostí měření a hodnocení roste i požadavek na reliabilitu a přesnost měření. Validita interpretace hodnot určitého nástroje je znehodnocena reliabilitou, která není

k této

interpretaci dostatečná. Na druhé straně, extrémně vysoká úroveň vnitřní konsistentnosti reliability může zkomplikovat použití nástrojů pro behaviorální a psychologické měření zaměřené například na predikci, neboť vyžaduje, aby technika měřila pouze jeden velmi úzký konstrukt, a tak může selhat ve snaze postihnout všechny relevantní oblasti. Reliabilita nástroje není nezbytně podrobována zkoušce v každé studii, ale její uživatelé nesou zodpovědnost za sledování dostupných informací, aby rozhodli o tom, zda již bylo dosaženo dostatečné reliability pro jejich oblast výzkumu. Pokud se tak nestalo, jsou zodpovědni za získání a zpracování relevantních informací, podporujících jejich interpretaci hodnot v nové situaci. (www.atsqol.org/key.asp)

Reliabilita vnitřní struktury Reliabilita vnitřní struktury označuje stupeň homogenity jednotlivých článků nástroje nebo hodnocení – rozmezí, v němž se navzájem protínají odpovědi různých komponent určitého nástroje nebo hodnocení nástroje jako celku. Vysoká korelace těchto elementů 76

znamená, že jednotlivé části nebo komponenty měří stejné nebo blízké konstrukty spolehlivým způsobem. Nízká úroveň korelace mezi složkami naznačuje, že konstrukt není měřen spolehlivě – v měření se vyskytly neurčité chyby. Vysoká úroveň je očekávána v případě, kdy jsou všechny články daného nástroje určeny k měření jednoho jednorozměrného konstruktu. Ačkoli, byl-li nástroj vyvinut pro zkoumání mnohorozměrných, komplexních konstruktů, části jednoho okruhu spolu budou navzájem korelovat více, než s částmi z jiných okruhů. Tento model korelace je po právu často předmětem zájmu jako indikátor, že nástroj skutečně zkoumá zadaný jev a dále jako prostředek pro lepší porozumění jejich vzájemnému vztahu. V případě, že je do hodnocení započtena pouze jedna hodnota z celého měření, průměrná korelace všech složek musí být na dostatečné úrovni. Chceme-li však použít hodnoty z jedné nebo více podstupnic, musejí dostatečné úrovně korelace dosáhnout složky jednotlivých podstupnic.

Validita Problematika validity je úzce spjata s výše zmiňovanou reliabilitou. Svoboda a kol. (2001) vymezují validitu jako nejdůležitější psychometrický ukazatel , platnost testu, která vypovídá o jeho praktické užitečnosti a udává, zda test skutečně měří zamýšlený konstrukt. Validita je tedy korelací mezi testem a vnějším kritériem. Dále uvádíme teoretické vymezení a kategorizaci používanou ve Švédsku a v USA.

Hlavními typy validity jsou: •

zjevná (face validity) – Zdá se, že nástroj měří daný koncept?

•

obsahová (content validity) – Jsou jednotlivé složky nástroje adekvátní a reprezentativní pro daný koncept?

•

kritérium (criterion) -

Má měření nějaký vztah k jiným měřením toho samého

konceptu nebo fenoménu?

77

•

souběžná (concurrent validity) – Existuje korelace mezi dvěma měřeními stejného konceptu ve stejném čase? Souběžná validita udává, nakolik test účinně zjišťuje současný stav. (Svoboda, Krejčířová, Vágnerová, 2001)

•

predikční (predictive) – Existuje korelace mezi měřením a dalším budoucím měřením stejného nebo podobného konceptu? Jinými slovy, predikční validita určuje pravděpodobnost shody mezi výsledkem testu a chováním vyšetřované osoby po určitém čase. (Svoboda, Krejčířová, Vágnerová, 2001)

•

konstruktová (construct validity) – Je zkoumaný konstrukt daným nástrojem měřen adekvátně? (Burckhardt, www.vib.no/isf/people/doc/qol/htm)

Důkazy založené na obsahu nástroje Rozmezí, v němž je obsahová náplň určitého nástroje – jeho otázky nebo oblasti – propojena přijatelným (a nejlépe explicitním) odůvodněním s určitou koncepcí měřeného konstruktu, je jedním zdrojem důkazů, podporujících validitu interpretovaného skóre. Tvůrce daného nástroje má nejlepší postavení pro vytvoření takového zdůvodnění. Hodnocení přijatelnosti daného zdůvodnění by však mělo být provedeno odborníky, specialisty na měření a potenciálními uživateli. Pravděpodobnost existence jasného a přesvědčivého vztahu mezi obsahovou náplní nástroje a hodnoceným konstruktem se zvyšuje, je-li konstrukt (například kvalita života) nejprve co nejpřesněji definován psanou formou a tato definice je použita jako základ pro vytvoření nebo výběr oblastí, které budou nástroj tvořit. Při hodnocení dostupných důkazů, podporujících validitu některých závěrů, založených na skóre nástroje měřícího HRQOL, je užitečné zvážit tyto faktory: •

způsob, jakým byl nástroj vytvořen

•

zda existuje přesná definice měřeného

•

jak byla tato definice odvozena

•

zda vynechává důležité nebo obsahuje irelevantní prvky

•

jak dobře je přijímána a

•

jaká je pravděpodobnost explicitního nebo implicitního zdůvodnění pro propojení obsahu nástroje s definicí měřeného.

78

Důkazy založené na vnitřní struktuře Důkazy založené na vnitřní statistické struktuře nástroje jsou dalším zdrojem informací, relevantních pro interpretaci skóre. Tyto důkazy jsou obvykle získávány pomocí technik, jako faktorová analýza, skupinová analýza nebo další metody určující, zda se jedná o měření jednoho, jednorozměrného nebo mnohorozměrného konstruktu, a zda je jejich statistická struktura konsistentní s definicí měřeného konstruktu a zamýšlenou logickou strukturou nástroje.

Důkazy založené na vztahu naměřených hodnot a jiných proměnných Důkazy validity určitých interpretací naměřených hodnot můžeme získat také uvážením míry jejich propojení s jinými proměnnými. Podpůrné důkazy pro určitou interpretaci mohou pocházet jak ze zjištění podobných výsledků, tak z objevené odlišnosti v závislosti na použité proměnné. Proces shromažďování důkazů, potvrzujících nebo vyvracejících vztah mezi určitými interpretacemi skóre nástrojů pro měření QOL, stále probíhá, neboť pro určení validity dané interpretace obvykle nepostačuje pouze jedno vzájemné propojení. Relevantní korelace a spojení by měly být uvedeny tvůrcem, stejně jako při každém dalším použití nástroje, aby následovníci mohli posoudit validitu nástroje ve vztahu k zamýšlenému použití. U nástrojů pro měření HRQOL se často předpokládá, že vážnější nemoc je obvykle příčinou zhoršení kvality života a léčba, směřující ke zmírnění nemoci nebo jejích symptomů, umožní zlepšení kvality života dané skupiny populace. Proto můžeme zkoumat vzájemný vztah naměřených hodnot HRQOL a proměnných, reprezentujících další lékařské ukazatele nemoci. Také zde je však třeba jisté obezřetnosti. HRQOL v obvyklém významu není pouze vyjádřením schopnosti či neschopnosti ve stavu nemoci nebo prostý fyziologický stav – osoby se stejným fyziologickým stavem nebo postižením mohou mít radikálně odlišné funkční statusy a kvalitu života, podle jejich vlastního vnímání a hodnocení. Pokud je HRQOL ovlivňována dalšími charakteristikami a okolnostmi, neschopnost nalézt úzkou korelaci mezi fyziologickými a HRQOL nástroji nesnižuje validitu ani jednoho z nástrojů.

Důkazy založené na vztahu mezi naměřenou hodnotou a kritériem Mezi proměnné, jejichž vztah k naměřeným hodnotám je zvláště důležitý, patří kritériové proměnné. Výběr jediné kritériové proměnné jako „zlatého středu“ je obtížný, ne-li nemožný v případě měření kvality života, protože žádný obecně akceptovaný „průměr“ zde neexistuje. Je obtížné si představit už pouze části, ze kterých by „zlatý střed“ měl sestávat,

79

neboť koncept kvality života (QOL) je alespoň z části subjektivní, jelikož odráží priority a potřeby jedince, jehož kvalita života je měřena a míru, v níž jsou tyto potřeby uspokojovány. Vztah mezi naměřenými hodnotami a externími kritérii může být rozdělen do dvou typů: souběžný a prediktivní. Souběžný vztah je zkoumán porovnáváním naměřených hodnot s jinými proměnnými, obdrženými současně u stejného jedince, nebo zkoumáním rozdílů v hodnotách, naměřených současně u populací, které jsou podobné nebo odlišné z určitého, relevantního hlediska. Prediktivní vztah je zkoumán použitím nástroje na vzorku populace a následným očekáváním, zda se zjištěné závěry potvrdí (například ústup nemoci, smrt, zlepšení nějakého fyziologického parametru). Předpovědní schopnost hodnot naměřených nástrojem obhajuje jeho užitečnost pro daný účel. Prediktivní vztah sám o sobě není důkazem, že nástroj měří konstrukt, který je objektem zájmu. Neschopnost nalézt očekávaný prediktivní vztah ovšem může naznačovat, že zamýšlený konstrukt je měřen nevhodným způsobem nebo že hypotéza vztahu mezi konstruktem a výsledkem měření je diskutabilní Občas se objeví názor, že validita interpretace nebo použití nástroje měření může být posouzena potenciálními uživateli nebo účastníky měření na základě toho, zda se obsah nástroje jeví jako relevantní ke konstruktu, který bude měřen. Taková „zjevná validita“ však může být velmi nespolehlivá a zavádějící. Je třeba počítat s tím, že účastníci měření si vytvářejí názor na náležitost jednotlivých okruhů podle toho, co oni sami považují za účel měření. Není tedy možné vyvodit opodstatněný závěr, hodnotící reliabilitu nebo validitu nástroje, dokud nebyly nashromážděny a zváženy i další informace. Přestože pohledem běžného uživatele se může nástroj jevit jako dostatečně „zjevně validní“, může ve skutečnosti nesplňovat požadavky pro mnoho účelů měření. Naproti tomu i nástroj, který vynechává oblasti podle některých jedinců důležité, může být velmi vhodný pro zamýšlené použití a definici měřeného konstruktu podávanou tvůrcem. Tyto domněnky však v žádném případě neobsahují adekvátní analýzu zdůvodnění, náležitostí a dostupných důkazů, týkajících se zamýšleného použití nástroje. Běžné hodnocení tedy neposkytuje dostatečné důkazy, týkající se validity nástroje. Je však důležité si uvědomit, že pokud osoby, u nichž je daný nástroj použit, jej vnímají jako nevhodný nebo nejasný, mohou měření vzdorovat nebo dokonce aktivně či pasivně odmítat svou další participaci na studii. Výsledkem takového postoje je nedostatečnost nebo úbytek dat, získávaných od těchto osob. Taková situace velmi ohrožuje validitu nástroje v daných podmínkách. (www.atsqol.org/key.asp)

80

Citlivost Citlivost nástroje je při procesu hodnocení klíčová. Citlivost označuje schopnost měření určit hypotetické změny, jako například vliv léčby, v určitém časovém rozmezí. (Burckhardt, www.vib.no/isf/people/doc/qol/htm) Citlivost nástroje značí velikost změny naměřených hodnot, závislých na změně kvality života v časovém

rozmezí

u

stejného

jedince

nebo

mezi

jedinci

či

skupinami.

(www.atsqol.org/key.asp) Citlivost může být zjišťována pokusnými projekty nebo longitudinálním měřením. Pro klinické případy, zejména opakované longitudinální měření stejných jedinců, srovnávání skóre různých skupin nebo rozdíly hodnot „před a po“, je citlivost nástroje měření kvality života klíčovou charakteristikou. Například pokud funkční status nástroje sestává z jediné otázky zjišťující, zda jedinec byl nebo nebyl odkázán na invalidní vozík, není schopen zjistit důležité mezistupně ve vývoji dané schopnosti. Jelikož každý nástroj měření také operuje v určitém rozsahu, jeho citlivost v konkrétní situaci závisí na tom, zda je schopen pojmout hodnoty, vykazované zkoumaným vzorkem populace. Proto může být např. nástroj, vhodný pro měření HRQOL pacientů v ambulantní péči, nedostatečně citlivý pro použití u hospitalizovaných pacientů. Efekt „stropu a podlahy“ (ceiling and floor effect) musí být brán v potaz při výběru vhodného nástroje měření. (www.atsqol.org/key.asp)

81

7. Výzkum

7.1 Výzkumný projekt

Lidská společnost se již po mnoho generací zabývá základními filozofickými otázkami, jejichž součástí jsou i otázky etické, estetické, náboženské apod. V souvislosti s tím hovoříme o filozofii hodnot – axiologii. Uvedenou problematiku nalezneme již v antické filozofii, jež ve výchově vyprofilovala tzv. kalokaghatis, soulad sil tělesných i duševních. Je příznačné, jak by tento filozofický směr mohl ovlivňovat i současnost. Jako samostatná filozofická disciplína se axiologie vyvinula až v druhé polovině 19. století. Nejvíce ji ovlivnil H. R. Lotze, na kterého navázali další významní myslitelé jako M. Schiller a H. Rockery. Právě oni určili nezávislost hodnoty na bytí, hodnoty nemají skutečnou existenci, ale „platí“ – vytvářejí svou vlastní říši platnosti.

V žebříčku lidských priorit stojí nepochybně i kvalita životních hodnot, které jsou většinou abstraktní než konkrétní. Je zcela zřejmé, že k uspokojování lidských potřeb patří hmotné statky (peníze, jídlo apod.), ale bez interpersonálních vztahů, lásky, přátelství, svobody a vůbec psychické pohody se přitom neobejdeme. Fakta o této skutečnosti jsou společností dokladována po staletí, nerozlišují chudé či bohaté, ženy či muže, staré či mladé. Dotýká se všech vrstev obyvatelstva ve všech časových obdobích.

O lidské společnosti a jejich hodnotovém žebříčku je napsána řada odborných pojednání. V lidské společnosti však žije řada jedinců s různými poruchami, o jejichž žebříčku priorit toho mnoho nevíme. S různými úhly pohledu na kvalitu života se setkáme u tělesně postiženého, nevidomého, mentálně postiženého a úplně jiný bude mít třeba jedinec s etopedickým problémem. Vzhledem k tomu, že speciální pedagogika sleduje několik oblastí postižených jedinců včetně kombinovaných vad, nelze se v jedné studii zabývat všemi. Proto si tato práce vytkla za cíl posoudit důležitost jednotlivých hodnot v souvislosti s jejich naplňováním (uspokojováním potřeb) pouze u jedné součásti speciální pedagogiky – u etopedie, a to u jedinců ve výkonu trestu odnětí svobody a jedinců ve výkonu vazby v břeclavské věznici.

82

Vězeňská služba je specifickou sociální službou, která se snaží ochránit společnost před mravně narušenými jedinci a současně se snaží o nápravu odsouzených do té míry, aby dále nepáchali trestnou činnost a pochopili, že cesta k obživě své a své rodiny nevede přes kriminální kariéru, ale prostřednictvím práce a řádného chování, dodržováním zákonů. K usměrnění těchto základních lidských postulátů nám pomůže kvalitní znalost těchto jedinců, ale také znalost jejich vnitřních potřeb a tužeb, jež můžeme pozitivně ovlivnit.

Z hlediska struktury a hierarchie pedagogických disciplín jde o řadu: pedagogika – speciální pedagogika – etopedie – penitenciární pedagogika. Tak jako samotná pedagogika se jako vědní obor prolíná s psychologií, filozofií, sociologií, historií a přírodními vědami, i penitenciární pedagogika jako součást pedagogiky je multidisciplinární vědou, přestože se zabývá úzkým okruhem klientů (asi 19.500 odsouzených a obviněných). Zahrnuje kromě vyjmenovaných disciplín navíc právní vědy, kriminologii, viktimologii, penologii a další, pomocí nichž se snaží narovnat ty nedostatky u odsouzených, jež způsobily v minulosti různé příčiny.

Cílem práce je analýza kvality života u odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody či ve výkonu vazby. Respondenti se měli dotazníkovou formou vyjádřit, jaké hodnoty v životě považují za důležité, jak si jich cení a na druhé straně, jak jsou s nimi v životě spokojeni. Daná zjištění se mohou stát významným faktorem při vytváření programů zacházení s nimi. Výše uvedený cíl je třeba vnímat jako dominantní a ústřední.

Vedle tohoto cíle je v rámci diplomové práce stanovena i řada dílčích parciálních cílů, mezi než patří nalezení vztahů mezi důležitostí a spokojeností, nalezení kauzálních vztahů mezi jednotlivými nezávisle a závisle proměnnými.

7.2 Metodologie výzkumu

Výzkumný záměr je třeba specifikovat ve dvou rovinách, a to v rovině teoretické a empirické. V teoretické rovině se jedná o kvalitativní výzkum zpracovaný monografickou procedurou za použití technik obsahové analýzy, analýzy dokumentů, standardizovaným a nestandardizovaným rozhovorem, kritickou analýzou informačních zdrojů.

83

Empirická část diplomové práce je zpracována statistickou procedurou, má charakter kvantitativního šetření a dominantní technikou byl dotazník.

Analytická jednotka: odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody nebo obviněný ve výkonu vazby

Základní soubor: 176 odsouzených a obviněných ve Věznici Břeclav

Výběrový soubor: náhodný výběr 100 odsouzených nebo obviněných ve Věznici Břeclav

7.3 Hypotézy V rámci výzkumu byly stanoveny hypotézy, které mají za úkol analyzovat vztah mezi nezávisle proměnnou a závisle proměnnou. Tyto hypotézy byly podrobeny analýze a následně verifikovány či falsifikovány.

Rozdělení odsouzených a obviněných ve Věznici Břeclav dle věku

84

věk do 35 let

44%

věk nad 35 let

56%

Respondentů celkem

100

H1: Věkově starší jedinci ve výkonu trestu či vazby považují fyzickou soběstačnost za výrazně důležitější než jedinci věkově mladší. Verifikováno.

Rozdělení

Nezbytné

dle věku

Velmi

Středně

Málo

důležité

důležité

důležité

Bezvýznamné

Do 35 let

9%

64%

25%

-

2%

Nad 35 let

48%

46%

2%

-

4%

H2: Věkově mladší jedinci ve výkonu trestu či vazby považují odpočinek ve volném čase za výrazně důležitější než jedinci věkově starší. Falsifikováno.

Rozdělení

Nezbytné

dle věku

Velmi

Středně

Málo

důležité

důležité

důležité

Bezvýznamné

Do 35 let

16%

32%

48%

4%

-

Nad 35 let

16%

34%

34%

7%

9%

H3: Věkově starší jedinci ve výkonu trestu či vazby považují lásku v partnerském vztahu za výrazně důležitější než jedinci věkově mladší. Falsifikováno.

Rozdělení odsouzených a obviněných ve Věznici Břeclav dle rodinného stavu ve věku nad 35 let

6 14 31 5

svobodný

11%

ženatý

25%

rozvedený

55%

vdovec Respondentů celkem

85

9% 56

Rozdělení odsouzených a obviněných ve Věznici Břeclav dle rodinného stavu ve věku do 35 let

svobodný

77%

ženatý

14%

rozvedený

9%

Respondentů celkem

Rozdělení

Nezbytné

dle věku

Velmi

Středně

Málo

důležité

důležité

důležité

44

Bezvýznamné

Do 35 let

41%

34%

11%

7%

7%

Nad 35 let

30%

52%

11%

-

7%

H4: Věkově mladší jedinci ve výkonu trestu či vazby považují mít aktivní sexuální život za výrazně důležitější než jedinci věkově starší. Falsifikováno.

Rozdělení

Nezbytné

dle věku

Velmi

Středně

Málo

důležité

důležité

důležité

Bezvýznamné

Do 35 let

34%

45%

16%

5%

-

Nad 35 let

36%

43%

18%

1,5%

1,5%

86

H5: Čím starší jedinec ve výkonu trestu či vazby, tím větší preference důležitosti zdraví. Falsifikováno.

Rozdělení

Nezbytné

dle věku

Velmi

Středně

Málo

důležité

důležité

důležité

Bezvýznamné

Do 35 let

61%

39%

-

-

-

Nad 35 let

52%

45%

-

-

3%

H6: Čím mladší jedinec ve výkonu trestu či vazby, tím větší preference důležitosti dobrých rodinných vztahů. Verifikováno.

Rozdělení

Nezbytné

dle věku

Velmi

Středně

Málo

důležité

důležité

důležité

Bezvýznamné

Do 35 let

41%

59%

-

-

-

Nad 35 let

30%

53%

5%

-

12%

H7: Čím nižší vzdělání jedince ve výkonu trestu či vazby, tím vyšší preference spokojenosti se spravedlností. Verifikováno.

Vzdělání

Zcela

Velmi

Spíše

Nespokojen

Velmi

spokojen

spokojen

spokojen

základní

-

67%

33%

-

-

základní

16%

6%

10%

23%

45%

5%

12%

7%

37%

39%

s maturitou

-

-

5%

20%

75%

vysokoškolské

-

-

20%

20%

60%

zklamán

neukončené

střední bez maturity střední

87

Vzdělání odsouzených a obviněných ve Věznici Břeclav ve věku do 35 let

neukončené základní

2%

základní

34%

střední bez maturity

46%

střední s maturitou

18%

Respondentů celkem 44

Vzdělání odsouzených a obviněných ve Věznici Břeclav ve věku nad 35 let

neukončené základní

základní

23%

střední bez maturity

36%

střední s maturitou

29%

vysokoškolské Respondentů celkem 56

88

3%

9%

H8: Čím mladší jedinec ve výkonu trestu a vazby, tím větší preference spokojenosti se svými dětmi. Verifikováno.

Rozdělení

Zcela

Velmi

Spíše

Nespokojen

Velmi

dle věku

spokojen

spokojen

spokojen

Do 35 let

16%

48%

7%

11%

18%

Nad 35 let

34%

25%

20%

12%

9%

zklamán

H9: Čím větší trvalé bydliště odsouzeného, tím větší preference důležitosti peněz. Falsifikováno.

Bydliště

Nezbytné

Velmi

Středně

Málo

Bezvýznamné

důležité

důležité

důležité

28%

40%

24%

4%

4%

42%

47%

11%

-

-

43%

21%

36%

-

-

44%

36%

16%

-

4%

25 Obec do 10000 obyvatel 36 Město do 50000 obyvatel Město do 100000 14obyvatel Velkoměsto nad 100000 25obyvatel

89

Odsouzení a obvinění ve věku nad 35 let ve Věznici Břeclav dle místa bydliště

obec do 10000 obyvatel

30%

město do 50000 obyvatel

34%

město do 100000 obyvatel

9%

velkoměsto nad 100000 obyvatel

Respondentů celkem

27%

56

Odsouzení a obvinění ve věku do 35 let ve Věznici Břeclav dle místa bydliště

obec do 10000 obyvatel

10%

město do 50000 obyvatel

45%

město do 100000 obyvatel

18%

velkoměsto nad 100000 obyvatel

27%

Respondentů celkem

90

44

Hmotné zabezpečení odsouzených a obviněných ve Věznici Břeclav ve věku do 35 let

výrazně podprůměrné

10%

mírně podprůměrné

20%

průměrné

52%

mírně nadprůměrné

18%

Respondentů celkem

44

Hmotné zabezpečení odsouzených a obviněných ve Věznici Břeclav ve věku nad 35 let

výrazně podprůměrné

23%

mírně podprůměrné

18%

průměrné

43%

mírně nadprůměrné

9%

výrazně nadprůměrné

7%

Respondentů celkem

91

56

H10: Čím starší jedinec ve výkonu trestu nebo vazby, tím menší preference spokojenosti s vězeňskou stravou. Verifikováno.

Rozdělení

Zcela

Velmi

Spíše

Nespokojen

Velmi

dle věku

spokojen

spokojen

spokojen

Do 35 let

20%

22%

41%

16%

-

Nad 35 let

16%

18%

43%

14%

9%

zklamán

7.4 Univariační analýza

Kategorie „být zdravý a zdraví“ Hodnocení důležitosti Nezbytné Velmi důležité Středně důležité Málo důležité Bezvýznamné

Počet respondentů 56 44 -

Procento 56% 44% -

Hodnocení spokojenosti Zcela spokojen Velmi spokojen Spíše spokojen Nespokojen Velmi zklamán

Počet respondentů 20 20 31 23 6

Procento 20% 20% 31% 23% 6%

V Zákoně o výkonu trestu odnětí svobody č. 169/1999 je mezi právy odsouzených uvedeno – každý odsouzený má právo na lékařskou péči. Můžeme si zde všimnout, že všichni odsouzení si uvědomují důležitost zdraví, ale jen 40% z nich je se svým zdravím spokojeno. Vyplývá to z toho, že ve Věznici Břeclav je oddělení pro trvale pracovně nezařaditelné (odsouzení se zdravotní klasifikací „F“, která jim znemožňuje pracovat, odsouzení pobírající starobní nebo invalidní důchod) – typ věznice s ostrahou a oddělení pro trvale pracovně nezařaditelné – typ věznice s dohledem.

92

Kategorie „cítit se psychicky dobře a psychická pohoda“ Hodnocení důležitosti Nezbytné Velmi důležité Středně důležité Málo důležité Bezvýznamné

Počet respondentů 35 61 4 -

Procento 35% 61% 4% -

Hodnocení spokojenosti Zcela spokojen Velmi spokojen Spíše spokojen Nespokojen Velmi zklamán

Počet respondentů 17 18 31 31 3

Procento 17% 18% 31% 31% 3%

O psychickou pohodu odsouzených se starají zaměstnanci oddělení výkonu trestu a vazby. V časopise České vězeňství č. 1/2007 psala Mgr. Eva Montgomeryová – „vychovatel to je psycholog, pedagog, sociální pracovník, právník, obhájce, terapeut a často i máma a táta v jedné osobě.“ Mezi další zaměstnance, kteří se starají o psychickou pohodu odsouzených, patří vychovatel – terapeut, pedagog volného času, psycholog, speciální pedagog a sociální pracovnice. Z analýzy vyplývá, že odsouzení považují cítit se psychicky dobře za velmi důležité, ale více než 30% odsouzených nepociťuje psychickou pohodu. Může to znamenat také to, že mezi odsouzenými panují špatné vztahy a záměrně si navzájem škodí.

Kategorie „být fyzicky soběstačný a fyzická soběstačnost“ Hodnocení důležitosti Nezbytné Velmi důležité Středně důležité Málo důležité Bezvýznamné

Počet respondentů 44 51 5 -

Procento 44% 51% 5% -

Hodnocení spokojenosti Zcela spokojen Velmi spokojen Spíše spokojen Nespokojen Velmi zklamán

Počet respondentů 26 27 28 16 3

Procento 26% 27% 28% 16% 3%

Fyzická soběstačnost je důležitá pro všechny samoobslužné činnosti, které lidé denně dělají. Téměř 100% odsouzených ji v hodnocení důležitosti označilo za nezbytné či velmi

93

důležité. Avšak se svojí fyzickou soběstačností je spokojeno zhruba 50% odsouzených. Opět to vyplývá z přítomnosti dvou oddělení pro trvale pracovně nezařaditelné. 3/4 odsouzených ubytovaných na těchto odděleních mají nějaký fyzický handicap.

Kategorie „příjemné prostředí a bydlení“ Hodnocení důležitosti Nezbytné Velmi důležité Středně důležité Málo důležité Bezvýznamné

Počet respondentů 27 56 17 -

Procento 27% 56% 17% -

Hodnocení spokojenosti Zcela spokojen Velmi spokojen Spíše spokojen Nespokojen Velmi zklamán

Počet respondentů 23 17 23 25 12

Procento 23% 17% 23% 25% 12%

Odsouzení ve výkonu trestu odnětí svobody považují zcela zřejmě příjemné prostředí k bydlení za velmi důležité. Z hlediska spokojenosti si můžeme všimnout, že názor odsouzených na prostředí, ve kterém žijí, je velmi rovnoměrně rozprostřen mezi všech pět možností odpovědi. Odsouzení však mají možnost zvelebit své ložnice k obrazu svému.

Kategorie „dobře spát a spánek“ Hodnocení důležitosti Nezbytné Velmi důležité Středně důležité Málo důležité Bezvýznamné

Počet respondentů 33 52 8 3 4

Procento 33% 52% 8% 3% 4%

Hodnocení spokojenosti Zcela spokojen Velmi spokojen Spíše spokojen Nespokojen Velmi zklamán

Počet respondentů 17 22 44 14 3

Procento 17% 22% 44% 14% 3%

94

Z analýzy vyplývá, že 85% odsouzených považuje dobrý spánek za velmi důležité, pouze však 37% je se spánek velmi spokojeno. Vlivů, jež působí na spánek odsouzených, je mnoho. Patří mezi ně – špatný spánek ostatních odsouzených na ložnici spojených s hlasitým chrápáním, noční kontrolní obchůzky dozorců, netolerance mezi odsouzenými apod.

Kategorie „vztahy s ostatními lidmi“ Hodnocení důležitosti Nezbytné Velmi důležité Středně důležité Málo důležité Bezvýznamné

Počet respondentů 15 29 46 6 4

Procento 15% 29% 46% 6% 4%

Hodnocení spokojenosti Zcela spokojen Velmi spokojen Spíše spokojen Nespokojen Velmi zklamán

Počet respondentů 13 22 48 15 2

Procento 13% 22% 48% 15% 2%

V hodnocení důležitosti a spokojenosti se vztahy s ostatními lidmi si můžeme všimnout velké procentuální podobnosti. Je tedy zřejmé, že vztahy s ostatními lidmi řeší odsouzení ve stejné míře, v jaké jsou s nimi spokojení.

Kategorie „postarat se o sebe a péče o sebe sama“ Hodnocení důležitosti Nezbytné Velmi důležité Středně důležité Málo důležité Bezvýznamné

Počet respondentů 45 52 3 -

Procento 45% 52% 3% -

Hodnocení spokojenosti Zcela spokojen Velmi spokojen Spíše spokojen Nespokojen Velmi zklamán

Počet respondentů 26 30 38 3 3

Procento 26% 30% 38% 3% 3%

95

Postarat se o sebe je v popředí zájmů téměř všech lidí v lidské společnosti. Odsouzení tuto potřebu pokládají za velmi důležitou téměř ze sta procent. Ovšem jen nadpoloviční většina je dle analýzy spokojená s péčí o sebe sama. Ve výkonu trestu odnětí svobody v mnoha případech odsouzení přestávají o sebe pečovat z důvodu rezignace se životem. Výkon trestu berou jako nespravedlnost, která je proti lidskému chápání. Jejich postoj k životu a k vlastní osobě tedy ochabuje.

Kategorie „mít koníčky ve volném čase a koníčky“ Hodnocení důležitosti Nezbytné Velmi důležité Středně důležité Málo důležité Bezvýznamné

Počet respondentů 16 32 41 5 6

Procento 16% 32% 41% 5% 6%

Hodnocení spokojenosti Zcela spokojen Velmi spokojen Spíše spokojen Nespokojen Velmi zklamán

Počet respondentů 15 23 37 8 17

Procento 15% 23% 37% 8% 17%

Volnočasové aktivity ve výkonu trestu odnětí svobody zaštiťují vychovatelé – každý po dvou aktivitách, specialisté oddělení výkonu trestu a vazby – každý po jedné aktivitě, pedagog volného času a vychovatel terapeut – každý po čtyřech aktivitách. Téměř polovina dotázaných respondentů považuje využití volného času pomocí různých koníčků za velmi důležité. Z tabulky – hodnocení spokojenosti – je evidentní, že ne všem se kroužky, které Věznice Břeclav nabízí zamlouvají.

Kategorie „práce“ Hodnocení důležitosti Nezbytné Velmi důležité Středně důležité Málo důležité Bezvýznamné

Počet respondentů 39 49 8 4 -

96

Procento 39% 49% 8% 4% -

Hodnocení spokojenosti Zcela spokojen Velmi spokojen Spíše spokojen Nespokojen Velmi zklamán

Počet respondentů 20 33 22 20 5

Procento 20% 33% 22% 20% 5%

Ve Věznici Břeclav je pracovních příležitostí pro odsouzené ve vnitřní režii hned několik. Odsouzení zařazeni do věznice typu s ostrahou mají možnost pracovat v kuchyni nebo ve vězeňských dílnách. Odsouzení, kteří jsou zařazeni do věznice typu s dohledem, mají pracovní příležitosti ve vnitřní režii věznice hned na několika pozicích – uklízeči správní budovy, skladníci – pomocní pracovníci logistického oddělení, knihovník (zajišťující provoz vězeňské knihovny a donášku novin pro ostatní odsouzené), pomocní kuchaři v závodní kuchyni, číšník v závodní jídelně, chodbaři (vydávající jídlo ostatním odsouzeným) a kotelníci, kteří musí absolvovat rekvalifikační kurz s následným přezkoušením. Další pracovní příležitosti jsou mimo objekt věznice. Pracovník referátu zaměstnávání má za úkol zajišťovat pro odsouzené pracovní příležitosti mimo věznici a v současné době je pracovních příležitostí více než odsouzených, které bychom mohli pracovně zařadit. Tyto pracovní příležitosti jsou v různých oborech – potravinářství, stavebnictví, údržbářské práce, lakýrnictví, ošetřovatelství. Věznice Břeclav má v současné době téměř 90% zaměstnaných odsouzených, z analýzy ovšem vyplývá, že ne všichni jsou s prací spokojeni.

Kategorie „dobré jídlo“ Hodnocení důležitosti Nezbytné Velmi důležité Středně důležité Málo důležité Bezvýznamné

Počet respondentů 22 48 25 5 -

Procento 22% 48% 25% 5% -

Hodnocení spokojenosti Zcela spokojen Velmi spokojen Spíše spokojen Nespokojen Velmi zklamán

Počet respondentů 18 20 42 13 7

Procento 18% 20% 42% 13% 7%

Jídlo pro odsouzené ve výkonu trestu odnětí svobody v břeclavské věznici připravují odsouzení zařazení do věznice typu s ostrahou. Z hodnocení plyne, že dobré jídlo je pro

97

odsouzené velmi důležité a také to, že se stravou je nadpoloviční většina odsouzených spokojena.

98

Závěr Výkon trestu odnětí svobody je institut, který působí na odsouzeného a na jeho příbuzné velmi negativně, především po psychické stránce. Odsouzení se musí vyrovnat s tím, že stráví určitou část svého života odloučeni od běžné lidské společnosti a od svých rodin. Ani jeden ze zmíněných faktorů není pro psychickou pohodu člověka pozitivní. Na tom, jak se k odsouzení jedince postaví jeho okolí, značně závisí celý průběh výkonu trestu. Z hlediska nápravy člověka, jež spáchal trestný čin, za který ho soud poslal do vězení, jsou kontakty s příbuznými a přáteli velmi důležité. Nechávají v člověku pocit, že je pořád v centru dění a nechávají ho v naději, že po výstupu z výkonu trestu se odsouzený vrátí do běžné společnosti bez obtíží a povede život řádného občana. Bohužel ne ve všech případech se to povede. Ve věznici typu s dohledem jsou odsouzení, jejichž trestné činy jsou velmi rozmanité. V případě, že odsouzený vzorně plní stanovený program zacházení, chová se slušně k zaměstnancům Vězeňské služby ČR a k ostatním odsouzeným, si může podat žádost k příslušnému soudu té které věznice o zmírnění trestu. Takovým způsobem se mohou do věznice typu s dohledem dostat odsouzení, jejichž původní trest byl stanoven soudem do věznice typu s ostrahou. Zmírnění trestu je tedy dostatečným motivačním prvkem. Výsledkem výzkumu kvality života odsouzených z hlediska prostředí bydlení byla v nadpoloviční většině vyjádřena spokojenost, stejně jako s vězeňskou stravou. Většina z nich je fyzicky soběstačná a také v psychické pohodě. Mají dostatečný spánek a dobré vztahy s příbuznými i se svými dětmi. Péči o sebe sama považují za velmi důležitou a lásku v partnerském vztahu také. Co se týče sexuálního života, téměř všichni odsouzení nehledě na jejich věk, považují toto téma za nezbytné pro spokojený život. Politického života se účastní minimální počet odsouzených. Výzkum také ukázal, že odsouzení jsou spokojeni s pracovním zařazením. Spravedlnost považují za něco, co se v této republice vůbec nevyskytuje a svobodu taktéž. Nadpoloviční většina odsouzených se ráda věnuje kráse a umění. Ale pravda je něco, co odsouzení považují za div světa. Nespokojenost odsouzených se projevuje s množstvím vydělaných peněz. Vzhledem k výzkumu můžeme tvrdit, že spokojených odsouzených vykonávajících trest odnětí svobody v břeclavské věznici je více než těch, kteří jsou ve výkonu trestu nespokojeni. Cíl práce je tedy splněn.

99

Shrnutí Ve své diplomové práci jsem se zaměřila na kvalitu života odsouzených v břeclavské věznici, kde pracuji jako vychovatelka na oddělení výkonu trestu odnětí svobody. Práci jsem rozdělila do sedmi kapitol, z nichž každá má určitý počet subkapitol. V první kapitole jsem s použitím uvedené literatury zpracovala historii ústavní péče, která dala základní kámen pro vznik vězeňství. Druhá kapitola – historie trestu a trestání – nás seznamuje s vývojem trestu od antiky až po současnost. Třetí kapitola se zabývá typologií penologických koncepcí, které se také postupem času modernizovaly. Čtvrtá kapitola – resocializace – je již po mnoho let velmi důležitým tématem českého vězeňství. V páté kapitole – struktuře zaměstnanců – jsem se rozepsala o organizaci vězeňské služby a právech a povinnostech odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody. Šestá kapitola – kvalita života a její měření – je stručný souhrn měřících metod kvality života. V sedmé kapitole vyhodnocuji dotazník a stanovuji hypotézy, které následně verifikuji nebo falsifikuji. Závěrem je vyjádření o zjištěné spokojenosti odsouzených ve výkonu trestu odnětí svobody.

100

Resume The main focus of this thesis is the convicted´s quality of life. It is based upon the specialized literature and the related information I was able to gather. The theme is diferented to seven chapters. The first chapter is about the history of institutional care which was the basic stone of prison service. The second chapter gives an overview of history of punishment to presents. The third chapter deals with typology of penitentiary conceptions which brings up to date during the time as well. The topic of the fourth chapter is reparation of convicteds which is very important theme of prison service all the time. The fifth chapter is about structure of penitentiary personnel and about the rights and responsibilities of convicteds. You can read about the quality of life and its methods of measurement in sixth chapter. The seventh chapter is evaluation of convicted´s quality of life.

101

LITERATURA

1. BAJCURA, L.: Komu detenční ústavy? In: České vězeňství, č. 3, 1994 2. BAJCURA, L.: Práva vězně. Praha: Grada, 1999 3. BAJCURA, L.: Radost jako výchovný prvek. In: České vězeňství, č. 2, 2005 4. BALÍK, ST.: Vybrané kapitoly z dějin státu a práva zemí Afriky, Asie a Latinské Ameriky (středověk). Praha: Karolinum, 1994 5. BEDNÁŘOVÁ, Z.: Nové pojetí práce sociálního kurátora. In. České vězeňství č. 1, 1997 6. BENEŠ, M.: Andragogika. Praha: Eurolex Bohemia, 2003, ISBN 80-86432-238 7. BERÁNEK, L.: Inovace programů zacházení. In: České vězeňství č. 5, 2006 8. BEST, P.: Evropská kriminální politika na konci 20. století. In: České vězeňství č. 4, 2003 9. BÍLÝ, J.: Trojí lid. Panovníci a jejich lid ve středověku. Praha: Libri, 2000. 10. BODLÁKOVÁ,I.: Sociologie ve vězeňství. In: České vězeňství, č. 1, 1993 11. BRICHCÍN, S.: Alternativa péče o nebezpečné sexuální agresory. In: Československá kriminalistika, roč. 25, 1992 12. CZAPOV, C., JEDLEWSKI, S.: Resocializační pedagogika. Praha, SPN 1981 13. COYLE, A.: Řízení věznic v čase změn. Praha: Příloha časopisu České vězeňství č. 1, 2004 14. ČÁP, J.: Psychologie výchovy a vyučování. UK, Praha 1993 15. ČEPELÁK, J.: Penitenciární psychologie. 1. díl, Praha SSNV 1982 16. ČEPELÁK, J.: Několik úvah o problematice penitenciární psychologie. In: Bulletin Vápen SNV ČSR, č. 3, Praha, SNV ČSR 1971, s. 25 – 30 17. ČEPELÁK, J.: Úvod do problematiky penitenciární diagnostiky a penitenciárních skupinových metod. Praha, VÚP SNV ČSR 1979 18. ČEPELÁK, J.: Základy realitní terapie. Bulletin VÚP SNV ČSR č. 1, Praha, SNV 1972 19. ČEPELÁK, J.: Možnosti aplikace principů terapeutického společenství v systému nápravné výchovy. SIM VÚP SNV ČSR č. 2, Praha, SNV 1980 20. ČEPELÁK, J.: Koncept terapeutického společenství v penitenciární resocializaci. Praha, SIM VÚP SNV ČSR, č. 10, 1979 21. ČEPELÁK, J.: Metoda PEN v psychodiagnostické a penitenciární praxi. Bulletin SNV ČSR, č. 2, 1973 22. ČEPELÁK, J.: Skupinové poradenství. Bulletin VÚP SNV ČSR, č. 9, 1972

102

23. ČEPELÁK, J., URBANOVÁ, M.: Testování „kriminálního sklonu“ dotazníkem PEN. In: Sborník prací soudně psychiatrických. 1973 24. ČERNÍKOVÁ, V., KAŠPAROVÁ, Z., ŠTABLOVÁ, R.: K problematice zacházení s drogově závislými v ústavech pro výkon trestu (zkušenosti ze zahraničí). In: České vězeňství, č. 4, 1993 25. ČERNÍKOVÁ, J., MAKARIUSOVÁ, V.: Úvod do penologie. Praha: policejní akademie ČR, 1997 26. ČERNÍKOVÁ, V., MAKARIUSOVÁ, V., SEDLÁČEK, V.: Sociální ochrana. Praha: PA ČR, 1998 27. ČIČ, M.: Ochranná výchova. Bratislava, Obzor 1971 28. ČÍRTKOVÁ, L., ČERVINKA, F.: Forenzní psychologie. Praha: Support, 1994 29. Drobné spisy Bohuše st. Pána Riegra o dějinách práva v Rakousku-Uhersku. Praha: Academia, 1981 30. DRAGOMIRECKÁ, E., ŠKODA, C.: Měření kvality života v sociální psychiatrii. ČS Psychiatrie., 93, 1997 31. DRAGOMIRECKÁ, E., ŠKODA, C.: Kvalita života. Vymezení, definice a historický vývoj pojmu v sociální psychiatrii. ČS Psychiatrie., 93, 1997 32. DOREN, D., K.: Understanding and treating the psychopath. NY. Wiley, 1987 33. DROTÁROVÁ, E.: Kvalita života u vysokoškolákov. Kvalita života a ľudská práva v kontextoch sociálnej práce a vzdelávania dospelých., Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, 2002, ISBN 80-8068-088-4 34. DUBAYOVÁ, M.: Kultúrne tradicie, kvalita života a vzdelávanie – kultúrnoantropologické poznámky. Kvalita života a ľudská práva v kontextoch sociálnej práce a vzdelávania dospelých., Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, 2002, ISBN 80-8068-088-4 35. FRANCEK, J.: Zločin s trest v českých dějinách. Praha: Rybka, Knižní klub, 1994 36. FRK, V.: Kvalita života a kvalita pracovného života. Kvalita života a ľudská práva v kontextoch sociálnej práce a vzdelávania dospelých., Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, 2002, ISBN 80-8068-088-4 37. FOUCALUT, M.: Dohlížet a trestat. Praha: Dauphin, 2000. ISBN 80-86019-96-9 38. HÁJEK, S. – MEDVĚDOVÁ, D. – HOLUBOVÁ, O.: Srovnávací penologická studie Standardních minimálních pravidel pro zacházení s vězni, Evropských vězeňských pravidel, Listiny základních práv a svobod (Ústavní zákon ze dne 9. ledna 1991) a návrhu

103

Řádu výkonu trestu odnětí svobody v nápravně výchovných ústavech ČR. Bulletin studijní a výzkumné skupiny ředitelství SNV ČR, Praha 1991 39. HÁJEK, S.: Úvaha o psychologickém posuzování způsobilosti k výkonu profese ve vězeňství. In: České vězeňství, č. 1-2, 1994 40. HÁJEK, S.: Profilace vězeňských zařízení v ČR. In: Kriminalistika č. 1, roč. 26, 1993 41. HÁJEK, S.: Současné problémy a reforma čs. Vězeňství. In: Normativnost a realita práva. Brno, Masarykova Univerzita, 1993 42. HÁLA, J.: Prevence mimořádných událostí ve výkonu vazby. In: Teorie a praxe vězeňství I., České Budějovice, Jihočeská Univerzita, 1996 43. HALÁ, J.: Teorie a praxe vězeňství. I. České Budějovice, Jihočeská Univerzita Zdravotně sociální fakulta, 1966 44. HALEČKA, T.: Kvalita života a jej ekologicko-enviromentálný rozmer. Kvalita života a ľudská práva v kontextoch sociálnej práce a vzdelávania dospelých., Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, 2002, ISBN 80-8068-088-4 45. HALMAN, L., HOLUBOVÁ, O.: Tvořivé alternativy k věznění. SIM č. 3, 1992, SVS řed. SNV ČR 46. HOSPODKA, M.: K aktuální problematice výkonu vazby a trestu odnětí svobody. Časopis České vězeňství, 2/2006 47. HEŘMANSKÁ, D.: Příspěvek k analýze životních událostí mladistvých delikventních dívek (srovnávací studie). In: Aktuální otázky pedagogiky a psychologie (Sborník katedry pedagogiky a psychologie). Hradec Králové, GAUDEAMUS, 1997 48. HERMOCHOVÁ, S.: Sociální psychologický výcvik pro odsouzené s psychopatickou strukturou osobnosti. Praha, Správa SNV ČSR 1989 49. HRADECKÁ, V., HRADECKÝ, I.: Naděje do roku 1994. (Interní materiál misijní a charitativní iniciativy), Praha 1994 50. HRONCOVÁ, J., EMMEROVÁ, I.: Sociálna pedagogika. Bánská Bystrica: UMB, 2004. ISBN 80-8083-028-2 51. HRUŠKOVÁ, O., MECERODOVÁ, L.: Ambulantní sankce a sociální práce. In: České vězeňství, č. 3, 1995 52. HUBERT,J.: Lze zkušenosti z vězeňské psychiatrie převést do denní praxe pracovníků vězeňství? In: České vězeňství, č. 3, 1993 53. HUDECOVÁ, A.: Problémy kvality života detí ohrozených disfunkčnosťou rodiny a možnosti ich riešenia. Kvalita života a ľudská práva v kontextoch sociálnej práce a

104

vzdelávania dospelých, Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity v Prešove, 2002, ISBN 80-8068-088-4 54. CHALKA, R.: Seminář o alternativách uvåznenia. In: Justičná revue, Roč. 44, Bratislava 1992 55. CHALUPOVÁ, J.: Historie Prison Fellowschip International. In: České vězeňství, č. 3, 1995 56. INCIARDI, J. A.: Trestní spravedlnost. Victoria Publishing, Praha 1994 57. JANOUŠEK, J.: Sociální psychologie. UK, Praha 1978 58. JANSON, B.: Rada Evropy a plán Themis. In: České vězeňství, č. 4, Praha 1994 59. JEDLIČKA, R., BRICHCÍN, M. a kol.: Mládež – drogy – společnost. Praha, Pedagogická fakulta UK, 1997 60. JELÍNEK, J., SOVÁK, Z.: Trestní zákon a trestní řád. Aktualizované 5. vydání podle právního stavu k 1. 9. 1995, Praha, Linde a. s. 1995 61. JŮZL, M., OLEJNÍČEK, A.: Penologie a penitenciární pedagogika. Brno: IMS 2004 62. KAPR, J. a kol.: Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny. Praha: SLON, 1994. ISBN 80-85850-03-6 63. KAPROVÁ,P.: Klinický psycholog ve věznici. In: České vězeňství č. 4, 1993 64. KARABEC, Z.: Problémy vězeňského systému v období přechodu k demokracii. České vězeňství, č. 4, 1993 65. KARABEC, Z.: Nové zákony o výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody. In: Právní rozhledy, č. 1, 1994 66. KEJŘ, V.: Téze k právním dějinám tzv. svaté Říše Římské. Praha: Karolinum, 1980 67. KOCANDA, M.: Vězeňská duchovenská péče a její význam v penitenciární práci. Bakalářská práce PdF UP Olomouc, 1998 68. KRATOCHVÍL,V.: Trestní právo hmotné. Brno, Masarykova Univerzita 1991 69. KRATOCHVÍL, S.: Psychoterapie. 2. vydání, Praha, Avicenum, 1976 70. KRATOCHVÍL, V.: Koncepce rekodifikace trestního práva hmotného v ČR a novelizace obecné části trestního zákona. In: Právní rádce 1/98 71. KOVÁČ, P.: O budování penológie jako vedy z hladiska cielov, funkcií a zamerania penologického výskumu. In: Sborník z 1. konference o uplatňování pedagogiky a psychologie v penitenciární resocializaci (Trenčasnké Teplice, 25. – 27. 9 . 1979 – interní materiál SSNV – SSR – Bratislava) 72. KOUDELKOVÁ, A.: Psychologické otázky delikvence, Praha, Victoria publishing, 1995

105

73. KUČEROVÁ, S.: Člověk – hodnoty – výchova. Prešov: ManaCon, 1996. ISBN 8085668-34-3 74. KUNC, A.: Diferenciace a klasifikace odsouzených ve výkonu trestu. Praha, SIM VÚP SNV ČSR, č. 3, 1978 75. LAKOMÁ, J.: Skupinová psychoterapie v redukačním procesu. Praha, PSYCHÉ 1993 76. LANGMEIER, J., KREJČÍŘOVÁ, D.: Vývojová psychologie. Praha, Grada 1998. ISBN 80-7169-195-X 77. LEWICKI, A., PARYZEK, L., WALIGÓRA, B.: Základy penitenciární psychologie, Praha, Bulletin SNV ČSR č. 3/1971 78. LIBIGEROVÁ, E., MÜLLEROVÁ, H.: Posuzování kvality života v medicíně. ČS Psychiatrie, 97, 2001, č. 4 79. MALÝ, K.: Trestní právo v Čechách v 15.-16. století. UK, Praha 1989 80. MASTEJ, J.: Více čti a méně vynalézej. Časopis České vězeňství, 1/2006 81. MATĚJČEK, Z.: Po dobrém nebo po zlém. O výchovných odměnách a trestech. Portál, Praha 1994 82. MATER, P., SCHELLER, K.: Moderní dějiny státu a práva. Brno: MU 1993 83. MATOUŠEK, O.: Ústavní péče. Praha, Sociologické nakladatelství Slon, 1995 84. MATOUŠEK, O.: Potřebujete psychoterapii? Praha: Portál, 1995. ISBN 80-7178-036-7 85. MATOUŠEK, O., MATULOVÁ, A., KOPOLDOVÁ, B., CHALUPOVÁ, J., HALÍK, T.: Práce s rizikovou mládeží. Praha, Portál, 1996 86. MATULA, Z.: Skupinové metódy a komunitný systém organizácie nápravnovýchovnej činosti. In: Metodické listy č. 3, Bratislava, Ministerstvo spravedlnosti SSR a SZNV 1986 87. MAREŠOVÁ, A.: Sociálně patologické jevy u mládeže a návrh opatření k omezení jejich vzniku. Praha, IKSP, 1997 88. MECERODOVÁ, L.: Současný stav a perspektivy probační služby na obvodních soudech pro Prahu 1-10 a MS v Praze. In: České vězeňství 3/96 89. MEZNÍK, J., KALVODOVÁ, V., KUCHTA, J.: Základy penologie. 1. vyd., Brno, Masarykova Univerzita, 1995 90. MICHL, O.: Parole: To je přece čestné slovo, GŘVS ČR 91. MIKŠÍK, O.: Struktura psychické variability osobnosti a její zjišťování. Praha, VÚPs, č. 2, 1976 92. MIKŠÍK, O.: Studijní materiály k úkolu: Psychické zátěže soudobé společnosti, č. 5, 1976 93. MIKŠÍK, O.: Psychické zátěže v soudobé společnosti. Praha, VÚPs, č. 2, 1976 94. MONESTIER, M.: Historie trestu smrti. Praha: Rybka, Knižní klub, 1996 106

95. „Dohoda o spolupráci a vzájemné pomoci“, uzavřená mezi Generálním ředitelstvím vězeňské služby a Policejním prezidiem České republiky, s účinností dnem 11. 7 . 1996 96. MÜHLPACHR, P.: Sociální patologie. Brno: Masarykova univerzita, 2001 97. MÜHLPACHR, P.: Gerontopedagogika. Brno: Masarykova univerzita, 2004 98. MÜHLPACHR, P.: Schola Gerontologova. Brno: Masarykova univerzita, 2005 99. NEDOROST, L.: Vězeňství a správa vězeňství v ČR. Masarykova Univerzita v Brně, 1995 100.

NĚMEC, J.: Psychopatie a kriminalita. Praha, Centurion, 1993

101.

NĚMEC, J., URBANOVÁ, M.: Sociální psychologický výcvik pro odsouzené

s psychopatickou strukturou osobnosti. Praha, Správa SNV ČSR 1989 102.

NETÍK, K.: Koncepce rozvoje vězeňství v ČR. Bulletin studijní a výzkumné skupiny

ředitelství SNV ČR, č. 3, Praha 1991 103.

NETÍK, K. a kol.: Návrh koncepce rozvoje vězeňství v ČR. Praha, Bulletin ředitelství

SNV ČR, č. 3, 1991 104.

NETÍK, K., NETÍKOVÁ, D.: Vybrané kapitoly z forenzní psychologie pro právníky.

Praha, Univerzita Karlova, 1991 105.

NEZKUSIL, J.: Evropský seminář o alternativách trestu odnětí svobody. VÚK při GP

ČSSR, Praha 1989 106.

NOVÁK, K.: Pedagogické aspekty nápravy osob odsouzených k výkonu trestu odnětí

svobody. (Kandidátská disertační práce), FF UK – Praha 1992 107.

NOVOTNÁ, V., SCHIMERLINGOVÁ, V.: Sociální práce, její vývoj a metodické

postupy. Praha, Univerzita Karlova 1992 108.

NOVOTNÝ, O.: O trestu a vězeňství. Academia, Praha 1967

109.

NOVOTNÝ, O.: Problematika trestu odnětí svobody a jeho důsledky. Přednáška na

právnické fakultě Univerzity Karlovy, Praha, říjen 1993 110.

NOVOTNÝ, O., DOLENSKÝ, A., JELÍNEK, J., VANDUCHOVÁ,M.: Trestní právo

hmotné. 1. část, Praha CODEX 1992 111.

OUŘEDNÍČKOVÁ, L., DOUBRAVOVÁ, D., SOTOLÁŘ, A.: Návrh pilotního

projektu modelových pracovišť Justiční mediační a probační služby. 112.

PÁL,L.: Penitenciárna pedagogika. Správa Zboru nápravnéj výchovy SSR, Bratislava

1985 113.

PÁNÍČEK, F.: O výkonu trestu odňatia slobody v minulosti a dnes. Obzor, Bratislava

1970

107

114.

POKORNÁ, V.: Poruchy chování u dětí a jejich náprava. Praha, Univerzita Karlova,

1992 115.

PÚRY, F., ŠÁMAL, P.: Nad jedním rozhodnutím o probaci, Právní rozhledy 6/97

116.

RŮŽEK, A. a kol.: Trestní právo procesní. Praha, Univerzita Karlova, 1993

117.

RŮŽIČKA, M., KALÁB, M.: Novela trestního zákona. In: Právní rádce 3/98

118.

ŘEHÁČEK, M.: Profilace vězeňských zařízení v ČR. In: České vězeňství, č. 1, 1993

119.

ŘEHÁČEK, M.: Realizace systému kontinuálního resocializačního působení. In.

České vězeňství, č. 5-6, 1996 120.

ŘEHÁK. V.: Závislost na alkoholu a jiných drogách – psychologický přístup.

Olomouc, Univerzita Palackého, 1994 121.

ŘEZNÍČEK, M.: Středisko sociální prevence hl. m. Prahy. In: Etnám, č. 10, 1995

122.

ŘEZNÍČEK, M.: Metody sociální práce. Praha, Sociologické nakladatelství, 1994

123.

ŘÍČAN, P.: Agresivita a šikana mezi dětmi. Portál, Praha 1995

124.

SOLNAŘ, V.: Z dějin českého zemského práva trestního. Praha: Kapras, 1921

125.

SOLNAŘ, V.: Tresty a ochranná opatření. Praha, Academia 1979

126.

SUCHÝ, O.: Probace, postavení a úloha probačních úředníků v mezinárodním

srovnávání. In: Právní rozhledy, č. 7, 1995 127.

SYŘIŠŤOVÁ, E.: Skupinová psychoterapie psychóz (ve vztahu ke schizofrennímu

onemocnění). Praha, Univerzita Karlova 1982 128.

ŠÁMAL, P., PÚRY, F., RIZMAN, S.: Trestní zákon: komentář, Praha, C. H. Beck, 2.

vydání, SEVT 1995 129.

ŠEVČUKOVÁ, A.: Některé charakteristiky osobnosti mladistvých dospělých

odsouzených. Bulletin VÚP SNV ČSR, č. 2, 1979 130.

ŠVANCAR, Z., BURIANOVÁ, J.: Speciálně – pedagogické problémy ústavní a

ochranné výchovy. Praha, SPN, 1989 131.

ULEHLA, I.: umění pomáhat, Písek, Renesance Písek, 1996

132.

URBANOVÁ, M.: Využití metody aktivního sociálního učení programového ve

skupinové práci s odsouzenými. SIM č. 2, Oddělení penologického výzkumu, Praha, SNV ČSR 1986 133.

URBANOVÁ, M.: Příspěvek jk psychologické analýze efektu penitenciární

resocializace. II. Empirická část, Bulletin VÚP SNV ČSR, č. 3, 1977 134.

URBANOVÁ, M., KAPROVÁ, P., SOUČKOVÁ, O.: Sociální kontinuální péče. In:

Bulletin studijní a výzkumné skupiny ředitelství SNV ČR, č. 1, 1992

108

135.

VACEK, E.: Evropská úmluva o zabránění mučení a její naplňování v praxi. In: České

vězeňství, 2, 1997 136.

VACEK, E.: O kontinuální sociální práci s pachateli. In: České vězeňství, č. 2, 1995

137.

VAĎUROVÁ, H, MÜHLPACHR, P.: Kvalita života – teoretická a metodologická

východiska, 2005, ISBN 80-210-3754-7 138.

VÁLKOVÁ, M., MECERODOVÁ, L.: Možnosti uplatnění sociální práce v trestní

justici. (Sborník příspěvků z konference 24. 25. 3. 1995, Praha), Praha, Sdružení pro rozvoj sociální práce 1995 139.

VÁLKOVÁ, J. – SCHEINOST, M. – NOVÁK, K.: Kongresy OSN o prevenci

zločinnosti a zacházení s pachateli. In: Přehled mezinárodních kongresů a dalších akcí. Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1991 140.

VÁLKOVÁ, H., VOŇKOVÁ, J.: Ambulantní sankce jako alternativy trestu odnětí

svobody. IKSP 1992 141.

VEČERKA, K., ŠTĚCHOVÁ, M., CHLEBEČKOVÁ, J.: Občanské a církevní

iniciativy a sociální prevence. Praha, Institut pro kriminologii a sociální prevenci, 1991 142.

VÍTEK, K.: Zločin a prevence. SPN, Praha 1974

143.

VONDRUŠKA, Vl., Katovny a mučírny. Praha: Liberta, 1993

144.

VOŇKOVÁ, J., CHALUPOVÁ, J.: Sociální práce s pachateli. Praha, Leges crimen,

1992 145.

VORLOVÁ, M.: Sociální práce ve vztahu k sociální prevenci sociálně patologických

jevů. Praha, Středisko sociální prevence hl. m. Prahy, 1996 146.

Standardní minimální pravidla OSN pro zacházení s vězni. In: Mezinárodní ochrana

spravedlnosti a lidskosti, (Dokumenty OSN) Praha, Spektrum, 1990 147.

Evropská vězeňská pravidla. (Doporučení č. R/87/3), Rady Evropy, Strasbourg 1991

148.

Rada Evropy: Informace pro osoby, které se hodlají obrátit na Evropskou komisi pro

lidská práva Rady Evropy s individuální stížností. In: České vězeňství, č. 3, Praha 1993 149.

Rada Evropy: Doporučení Evropské rady o výchově ve vězení/R (89) 12 Výboru

ministrů Event. Rady. In: České vězeňství, č. 4, Praha 1993 150.

Rada Evropy: Bulletin d´information penitentiaire, č. 1, Strasbourg 1991

151.

Redakce: Současná etapa transformace vězeňství. In: České vězeňství, č. 6, 1995

152.

Koncepce rozvoje vězeňství v ČR (Obnovené vydání). In: Příloha časopisu České

vězeňství č. 1/1998 153.

Zákon ČNR č. 555/1992 Sb. O Vězeňské službě a justiční stráži ČR

154.

Rozkaz ministra spravedlnosti č. 17/1992 – Organizační řád vězeňské služby ČR 109

155.

Základní informace o vazebních věznicích a věznicích v ČR. In: České vězeňství, č. 4-

5, 1995 156.

Ročenka Vězeňské služby České republiky – 1997. Vězeňská služba ČR, generální

ředitelství – odbor správní, Praha 1998 157.

Zákon č. 293/1993 Sb. O výkonu vazby

158.

Zákon o výkon trestu odnětí svobody č. 169/1999

159.

Vyhláška MS č. 109/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu vazby

160.

Zákon č. 59/1965 Sb. O výkonu trestu odnětí svobody ve znění zákona č. 293/1993

Sb. 161.

Vyhláška MS č. 110/1994 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody

162.

Důvodová zpráva k předkládanému návrhu zákona o VTOS, Praha 1998

163.

Zpráva o plnění programu sociální prevence a prevence kriminality – aktuální stav a

východiska do roku 1996 a Strategie prevence kriminality do roku 2000 164.

Program prevence kriminality do roku 1996 (Úkol resortu ministerstva spravedlnosti

podle bodu 6. usnesení vlády České republiky č. 341 z 15. 6. 1994). In: České vězeňství, č. 3, 1995 165.

Návrh programu sociální prevence. In: Zpravodaj ministerstva práce a sociálních věcí

ČR, č. 4, 1993 167.

www.vscr.cz

Elektronické zdroje http://acqol.deakin.edu.au/index.htm • Australian centre on QOL http://ajp.psychiatryonline.org • The American Journal of Psychiatry http://bjp.rcpsych.org • The British Journal of Psychiatry http://hnb.dhs.gov.au/ds/disabilityimages • Australian QOL Research Institute http://marketing.cob.ut.edu/isqols • International Society for QOL Studies http://cds.hawaii.edu/dsq • Disability and Society http://theoncologist.alphamedpress.org 110

•

The Oncologist

http://www.atsqol.org/key.asp • American Thoracic Society http://www.cordis.lu • QOL and Management of Living Resources http://www.csvs.cz • Memorandum o celoživotním vzdělávání http://www.doh.gov.uk/research/rd3/nh5randd/timeltdprogs/fmh/natprogfmh/suintonreport • QOL in Secure Psychiatric Care http://www.eortc.be/home/qol • EORTC QOL Group http://www.gesis.org/en/social-monitoring/social-indicators http://www.kluweronline.com • QOL Research Journal http://www.mapi-research-inst.com/index02.htm QOL Instruments Database http://www.qol.com http://www.qolid.org • Mapi Research Institute http://www.qualityoflife-2003.de http://www.tc.umn.edu/ syzygy/QOL1.htm • QOL Research Resources http://www.un.org • United Nations http://www.utoronto.ca/qol/projects.htm • QOL Research Unit http://www.vib.no/isf/people/doc/qol/httoc.htm • University i Bergen, Institut for Samfunsmedisinsko Fag http://www.who.in/ew/ • WHO http://www.worldvaluesurvey.org/statistics • Institut for Research of QOL

111

112