DOPISY
Znali se uţ dlouho. Pamatoval si Blanku ještě z doby, kdy studovala na filosofické fakultě. Tenkrát spolu měli krátký románek, ale později se vídali jen zřídka. Po letech se setkali v hospodě, kde měli oba řadu přátel. Jeden z nich zařídil pronájem horské chaty, a kdyţ se rozdělovala lůţka, oba byli dotázáni, zda mohou spát s dalším párem na čtyřlůţkovém pokoji. Jediní z celé party ţili sami - a tak z nich bezděčně vznikl pár. Společný týden na horách byl příjemný pro oba. Pak se delší dobu neviděli a setkali se aţ v létě. Pavel potřeboval konzultaci a při té příleţitosti se sblíţili. Děti se od nich uţ odpoutávaly, takţe oba měli dost volného času. Konečně našla někoho, kdo s ní chodil na koncerty, do divadel a na výstavy. Jezdili se spolu koupat, chodili do kina, povídali si a také spolu střídavě v jednom ze dvou bytů spávali. Kdyţ si prohlíţel její knihovnu, tak zjistil, ţe mají stejné kníţky a stejné gramofonové desky. Měli i stejné zájmy, stejné přátele a známé. „Víš, co mám tady?“ ukázala na krabici od ţehličky. „Dopisy, které mi dala Jana, kdyţ se dozvěděla, ţe umře. Nechtěla, aby je Jirka po její smrti našel.“ Jana byla její nejbliţší kamarádka. Spřátelily se uţ na fakultě a pak spolu strávily mnoho let. Po převratu pracovaly na klinice, ale i předtím se denně scházely. Jezdila s Janou a jejím muţem často i na dovolenou ve třech. S ţádným muţem dlouho nevydrţela, zatímco Jana ţila aţ do smrti s přírodovědcem Jirkou, kterého si vzala uţ na škole. „S kým si psala?“ „S jedním farářem z Čech. Jana se dala v posledních letech na víru, ale nikdo to nevěděl.“ „Kvůli nemoci?“ „Ne, to bylo uţ dřív.“ „A kde se seznámili?“ „On dřív dělal psychoterapii. Potkala ho na výcviku, byli jsme tam spolu. Nikoho neměla, tak se dala sbalit. On pak odešel z profese a stal se knězem.“ „Nikoho neměla?“ usmál se. „Vţdyť byla vdaná.“ „To jo,“ mávla rukou, „ale vţdycky k tomu musela mít ještě někoho.“ „A co je v těch dopisech?“ „Nevím, já to nečetla,“ řekla podráţděně a po chvíli dodala: „Ale moc charakterní člověk to není.“
1
Pohlédl do krabice, sáhl si na dopisy a prohlíţel písmo na obálkách. Víc neţ sto dopisů od faráře? To uţ něco znamená. „Proč si myslíš, ţe není charakterní?“ „Kdyţ pak na tom byla špatně, tak se na ni vykašlal. Přestal jí psát a nepřijel, ani kdyţ umírala. Právě proto bych se toho ráda zbavila.“ Její zloba vůči tomu muţi byla divná. Není to ţárlivost na člověka, který jí vzal kamarádku? „Proč by to dělal? A zvlášť kdyţ byl farář?“ divil se. Věděl, ţe Blanka je nevěřící a podezříval ji, ţe trochu zveličuje. Pokrčila rameny a řekla jasně: „Já to tady nechci.“ „A co s tím budeš dělat?“ „Myslela jsem, ţe by se to mělo spálit.“ Zřejmě si tím nebyla jistá, kdyţ řekla „mělo“ namísto „měla spálit“. Snaţil se představit si, co si asi píšou dva starší lidé, kteří se milují. A pak najednou spatřil jejich slova v plamenech. Připadalo mu to děsivé a pálení hned v duchu odmítl. „Není to škoda? Vţdy´je to vlastně něco velice zajímavýho a cennýho.“ „Já to nikdy číst nebudu a nikomu to nedám. Jana by nechtěla, aby to někdo četl.“ „Někdo je můţe najít za sto let, a pak si to všechno přečte a uţ to bude anonymní. Třeba to bude pro někoho moc zajímavý, je v tom přece svědectví o naší době. Spousta citu, a myšlenek. Taková věc by se neměla ničit.“ „A co teda s tím?“ zeptala se smutně. „Nevím. Někam to dej! Třeba do sklepa.“ Blanka na něj pohlédla káravě. „Tam by za rok shnily a nikdo by si je stejně nepřečet,“ namítla. „A za druhý se tam bojím chodit, protoţe nesnáším pavouky. A za třetí by se tím stejně nic nezměnilo. Zase bych to měla v domě. A já to tady nechci!“ řekla důrazně. „Mohl by sis je vzít ty, ale já ti je dát nemůţu, slíbila jsem, ţe je nikomu neukáţu. Já uţ jsme o tom několikrát přemýšlela, ale opravdu nic jinýho nezbývá. Musíme je spálit.“ Pavla napadlo, ţe na to sama moţná neměla sílu. Potřebuje někoho, kdo by ji podpořil. Někoho, kdo Janu taky dobře znal. A to jsem právě já, pomyslel si. „O tom se musíš rozhodnout sama,“ řekl po chvilce přemýšlení. „Ty jsi byla její kamarádka.“ Zamyslila se a uloţila krabici zase dolů pod polici s knihami. „Já bych to spálila na nějakým krásným místě. Nepojedem se v neděli vykoupat?“
2
„Dobře,“ řekl Pavel. Pochopil, ţe se rozhodla uţ dávno a on do toho nemá co mluvit. „Jestli bude v neděli hezky, tak se vykoupeme a zkusíme najít nějaký vhodný místo.“
Kdyţ ráno otevřel oči a uviděl, ţe protější zeď je ozářená sluncem, hned se mu ulevilo. Celou sobotu pršelo, a kdyţ odpoledne navštívil Blanku, několikrát pohlédl na krabici pod knihami. Myslel na to, jak asi Janě bylo, kdyţ dopisy Blance předávala. Vstal a přistoupil k oknu a vychutnával modré nebe bez mráčků. „Je tam krásně!“ oznamoval nadšeně Blance, kterou telefon probudil. „Vstávej lenochu, jedeme na výlet!“ Za dvě hodiny uţ seděli v autě. Krabice leţela na zadním sedadle vedle tašky s plavkami, dekou a ručníky. „Kam pojedeme?“ protahovala se Blanka na ostrém slunci. Měla ráda teplo a moc často si ho neuţila. „Do písečňáku za Moravskou Ves. To jsou vybagrovaný jezera podél Moravy. Kolem jsou listnatý lesy a je to tam moc krásný. Nemám rád koupaliště ani přehrady. Rád se koupu v rybnících a v jezerech.“ „A v moři,“ souhlasila s ním Blanka. Pavel moře rád neměl, tak raději mlčel, aby nekazil náladu. O tom, kde dopisy spálí, zatím nemluvili. Pomalu projeli Moravskou Vsí a obdivovali klid a květiny před hezkými domky. Za vesnicí u fotbalového hříště zastavil u malého bufetu. Měl chuť na pivo a lákalo ho posezení na terase mezi vesničany. Seděli tam v montérkách, hleděli do krajiny a mlčeli. Blanka si přála víno, ale kdyţ neměli druh dle jejího vkusu., dala si minerálku. Kdyţ odešla na záchod, muţ v montérkách od sousedního stolu náhle promluvil. „Ţenské nejsú nikdy spokojené,“ řekl s potměšilým úsměvem. Pavel přitakal, napil se piva a vychutnával pohodu. „Kde to spálíme?“ zeptala se Blanka, kdyţ se vrátila. Pavel pohlédl na venkovana a představil si, jakou by měl radost, kdyby se začali dohadovat. „Nevím,“ řekl tiše, přestoţe ho uţ něco napadlo. Zaparkovali na louce mezi ostatními auty a šli zvolna po náspu k jezerům. Pavel drţel v ruce deku a kníţku. Byli uţ skoro u vody, kdyţ se náhle zastavil a začal prohledávat kapsy. „Nemám klíč od auta,“ oznámil Blance. „Myslím, ţe jsem ho drţel v ruce a někde mi vypadl.“ „Proč si´s ho nedal do kapsy?“ řekla přísně. „Vţdycky ho nosím v kapse, ale teď jsem ho nesl s dekou v ruce.“
3
Vrátil se na louku, ale klíč nebyl ani zastrčený v autě, nenašel ho ani v trávě na parkovišti a nebyl ani na cestě, kterou prošli. Věci v autě včetně krabice s dopisy byly na svém místě. „Musím zavolat Katku,“ řekl Pavel a hned zmáčknul telefon. Jeho dcera byla na chatě, asi třicet kilometrů od Brna. „No co je, tati?“ ozvalo se v telefonu. „Katuško, zase dělám zmatky, nezlob se. Zajeď, prosím tě, domů, v první zásuvce mýho stolu je náhradní klíč od auta. Já jsem ho ztratil. Jsem teď u Hodonína a nevím, jak bych se dostal domů. Jel bych autobusem, ale pak bych se musel vrátit pro auto.“ Katka hned pochopila, ţe je zbytečné tátovi něco vyčítat. Jiné řešení nebylo a tak se klidně domluvili, kde se sejdou. Pavel jí vysvětlil, kde je Moravská Nová Ves, parkoviště a poprosil ji, aby ho prozvonila, aţ se bude blíţit k místu setkání. „Za jak dlouho tady bude?“ zeptala se Blanka, kdyţ odloţil telefon. „Asi tak za hodinu a půl. Pojďme se zatím koupat!“ Nálada nebyla nejlepší, ale Blance se koupání v jezeru pod vysokými duby a buky líbilo. Kdyţ se Kateřina ozvala, ţe se uţ blíţí k Moravské Vsi, Blanka ho chtěla na parkoviště doprovodit. Doposud ji svým dětem nepředstavil a ona to chtěla změnit. Připadala si pořád jako utajovaná milenka, ačkoliv Pavlova ţena uţ dávno odešla. „Půjdu sám, zaběhnu si tréninkovej kilák,“ vymluvil se. Během koupání ho napadlo, ţe bude moţná zbytečně spěchat a mohla by se nabourat. Teď byl šťastný, ţe dojela v pořádku. Nač jí zrovna dnes ukazovat cizí ţenskou? Určitě by jí to nepotěšilo. Cestou se díval na silnici a do trávy, jestli přece jen klíč nenajde. Šel přesně stejnou cestou jako poprvé, ale bez výsledku. Kdyţ uviděl Katku, tak s ulehčením zjistil, ţe není mrzutá ani rozrušená, ale milá a veselá. Dala mu náhradní klíček, pusu, vzala čtyři stovky za benzin a hned zase odjela. Ještě dlouho za ní mával a pak šel odemknout auto. Šlo to bez potíţí. Teprve za volantem si všimnul, ţe za stěračem je papírek. Vystoupil a četl: „Příště si klíč hlídejte, vaše auto se nám moc líbilo, ale nakonec jsme vám ho nechali. Máme u vás pivo - tel. 777325416. Klíč je pod předním kolem.“ Opravdu tam byl. Najít auto, které ke klíči s kosočtvercem patří, nebylo těţké. Na parkovišti byl jen jeden Renault - ten jeho. Pavel si uvědomil, ţe papírek byl moţná za stěračem uţ ve chvíli, kdy byl u auta poprvé. Předek vozu byl obrácený směrem do pole, takţe si ho asi nevšiml. Katčina tříhodinová
4
cesta byla zbytečná. Snad se to nikdy nedozví, pomyslel si a vyťukal číslo 777325416. Telefon zvonil a nikdo ho nebral, ozval se jen záznamník. Kdyţ se vrátil k jezeru, ukázal nejprve jeden klíč a pak se smíchem druhý. A ukázal i papírek. „Tak na ten záznamník namluv vzkaz, ţe v bufetu u hřiště mají zaplacená piva,“ navrhla mu Blanka. To se mu líbilo. Ještě jednou skočil do vody, aby smyl pot ze dvou kilometrů běhu a pak neznámým nálezcům na záznamník řekl, ţe budou mít v bufetu zaplacená piva. Sbalil deku s věcmi a pomalu se vraceli k parkovišti. „Kdyţ sem přijdou kluci, co našli klíček od auta, tak jim dejte tři piva,“ řekl výčepnímu a ten to kupodivu hned pochopil. „A kdyţ nepřijdou?“ dodal věcně. „Tak si to za rok přijdeme vypít sami.“ Výčepní souhlasil, Pavel mu dal padesátikorunu, a jeli. „Co kdybychom to spálili na Pálavě? Jana tam ráda chodila na jedno místo,“ řekla tiše Blanka. „Myslel jsem na jeden prázdnej písečňák, ale Pálava je lepší,“ souhlasil Pavel a odbočil na Břeclav. Tři vrchy nad jezerem uţ byly v dohledu. Projeli městem, v Poštorné odbočili doprava a za pár minut zastavili nahoře mezi posledními domky Klentnice. Natáhl se na zadní sedadlo pro krabici, ze schránky vzal připravené zápalky a pomalu stoupali vzhůru k fotbalovému hřišti. „Kde je měla?“ zeptal se. Dopisy se mu stále vkrádaly do myšlenek. „Na klinice, v pracovně.“ Za hřištěm se vynořovala plochá krajina jiţní Moravy. „Ty jsi za ní chodila aţ do konce?“ zeptal se po chvíli. „Jo,“ řekla stručně. Ale kdyţ se dál nevyptával, začala na Janu vzpomínat sama. „Po operaci se zdálo, ţe se ten štěp chytil, jenţe pak to začalo znovu a nemocná tkáň tu zdravou vytlačila.“ „Já jsem jí viděl ještě vloni na jaře s Jirkou v Italské kavárně.“ „Tam oni rádi chodili,“ přikývla Blanka a dodala: „To bylo asi naposled. Pak uţ se vrátila zpátky do nemocnice.“ „Vypadala dobře, byla moc hezká.“ „Ona vypadala vţdycky dobře. I v nemocnici, i kdyţ byla hodně zdeptaná. Byla vzteklá, ţe za ní nikdo nechodí.“ „Ale na pohřbu bylo neuvěřitelně moc lidí. Ani se nevešli do obřadní síně. Přitom nešlo o ţádnou známou osobnost.“
5
„Na pohřeb přišli, ale do nemocnice nechodil nikdo. Jenom já. A vţdycky jsem to slízla za ty ostatní. Nenesla hořce, ţe umře, ale ţe ji všichni opustili.“ Vystoupali jsme na hřiště a spatřili nad sebou hrdou hradní zříceninu. To bylo místo, kde chtěla Blanka dopisy spálit. „Vidíš,“ řekl tiše. „A já ji taky nenavštívil. Měl jsem ji moc rád. Dobře jsme se znali ještě z dob, kdy bydleli u nás na sídlišti. Pamatuju, jak se schovávala, kdyţ byla těhotná. Nechtěla, aby ji někdo viděl v tomhle stavu.“ „Jana byla děsnej narcis,“ přikývla Blanka. „Ale měla proč. Byla neuvěřitelně hezká. I kdyţ umírala. Ale byla hrozně hubená. Skoro průsvitná. Moc si přála, aby za ní přijel, ale nedočkala se. Kdyţ se vrátila do nemocnice, tak uţ se neozval. Strašnej hajzl,“ poznamenala a zlobně pohlédla na krabici, kterou nesl pod paţí. „Proč měla celej ţivot pořád nějaký milence?“ zeptal se trochu tvrdě, aby připomněl, ţe ani Jana nebyla nějaký svatoušek. „Protoţe celej ţivot touţila po lásce. Od Jirky ji nedostala, on je hrozně chladnej.“ „Chladnej? Takovej dojem jsem z něj nikdy neměl,“ divil se. „Někdy byl opravdu nesnesitelnej. Znám ho dobře, byla jsem s nima mockrát na dovolené.“ „Moţná byl naštvanej, ţe ses jim pletla do manţelství.“ „Ale kdepak, on byl rád, ţe jsem byla s nima. Aspoň se s ní nemusel bavit. On pořád jen četl, maloval, anebo mlčel.“ Zasmál se tomu, protoţe to asi byla pravda. „Jednou jsem ho kamsi lákal a on mi řekl, ţe je středa a středy má vţdycky Jana. Kdyţ jsem mu navrhnul, aby to s ní vyměnil za čtvrtek, tak mi řekl: To nepůjde. Ona je teď hrozně nervózní, protoţe nemá ţádnýho milence. A dost ďábelsky se usmál.“ „To je přesně on. Na to musí být člověk hodně chladnej, aby tohle řekl.“ „Ale já myslím, ţe ji měl rád.“ „To určitě,“ přikyvovala Blanka. „On byl pyšnej na to, ţe se nerozvedli, ačkoliv jim to všichni předpovídali. A byl s ní aţ do poslední chvíle. Jenom on a já.“ Cestou k hradu potkávali výletníky. Byla slunná neděle a řada rodin se rozhodla, ţe vystoupá na jediný kopec v celém široširém kraji. S tím nepočítali. „Tak to teda nevím,“ řekla, kdyţ viděla ten provoz. „Neboj, já to tady znám,“ uklidňoval ji. „Vylezeme kolem hradu na ten kamenný vršek, tam za náma nikdo nepůjde.“
6
Nebylo to jednoduché, protoţe v hloubi pod nimi byla několikametrová strţ. Ale nakonec se šťastně dostali na skalnatý ostroh a Pavel otevřel krabici. Mnoţství dopisů ho znovu udivilo. „Psali si skoro kaţdý den,“ poznamenala, kdyţ si všimla jeho pohledu. Pořád se k pálení dopisů nemohl odhodlat, zdálo se mu to příliš surové. „Můţu si jeden přečíst?“ „Jo,“ řekla po krátkém přemýšlení. Vytáhl několik dopisů a jeden z nich rozevřel. Blanka zatím vychutnávala pohled na krajinu, která se rozprostírala pod nimi. „Tady jsme sedávali. Na jaře jsme chodili na Pálavu slavit Blahoslava. Tady jsme se spolu vţdycky zastavili. Tohle místo měla moc ráda.“ Pavel zatím luštil farářovo písmo: „……včera jsem si sednul k oknu a představoval si tě za sklem …v duchu jsem se dotýkal tvých vlasů…, představoval jsem si tvoji vůni…, pronikal jsem do tvých očí…, hladil jsem tvé dlaně …“
Podobné věty našel i na dalších dvou stranách. Překvapilo ho, ţe takový dopis psal kněz. Vzpomínky se mu vracely do doby, kdy byla jiná. Tenkrát byla často opilá a zkoušela i drogy. Na večírcích občas usnula vsedě a přitom se zvláštním způsobem předklonila. Tenkrát pro ni s Oldou vymysleli přezdívku Zlomený květ. „Včera jsi mi psala o tom, proč se láska vytrácí, proč sublimuje, ale já s tebou nesouhlasím, myslím, že může i narůstat, tak jako naše láska …“
Vytáhl další dopis odspodu, s úplně jiným datem. Ale obsah byl zase podobný. „Po tvém odjezdu jsem ještě půl hodiny seděl na nádraží a probíral každou chviličku, každou jsme spolu strávili. Snažil jsem se vrýt si do paměti každý tvůj pohyb, každé slovo, každý pohled. Abych tě zas na dva měsíce měl pořád v sobě….“
Blanka seděla vedle něj a hleděla do krajiny zalité sluncem. Dole pod nimi byla Perná, Dunajovice, Brod, vpravo se zrcadlily hladiny jezer. Vítr jí čechral vlasy a do očí se jí dral smutek. „Úţasný,“ řekl tiše Pavel. „Nemyslím, ţe to musí být špatnej člověk.“ „Tak proč se na ni vykašlal ve chvíli, kdy ho nejvíc potřebovala?“ „To nevím. Ale to, co píše je krásný. Ještě nikdy jsem nic takovýho nečetl.“ Podíval se, kdy jsou dopisy datovány. „Kdy umřela?“ „Dnes to je rok,“ řekla tiše.
7
Napadlo ho, ţe se na tuhle situaci asi dlouho připravovala. Ţe tam byli den po výročí její smrti, nebyla náhoda. „Chceš to opravdu spálit?“ zeptal se naposledy. Kdyţ přikývla, vytáhl z krabičky zápalku a škrtnul. Vzplála, ale po závanu větru okamţitě zhasla. Nepodařilo se to ani napodruhé a teprve pak si uvědomil, ţe na hřebenu Pálavy vane dost silný vítr, a dopisy tam asi nepůjde zapálit. Přesunuli se o pár metrů dál, kde je kryla zeď zříceniny. Po jednom z dalších pokusů dopisy konečně chytly. Hořely jen chvilku, a opět zhasly. „Musíme je zmačkat, takhle sloţené hořet nebudou.“ Blanka tedy dopisy mačkala a Pavel je zapaloval. Uţ to šlo lépe a ohníček se rozhořel. Blanka do něj začala dávat i nezmačkané listy, které se rychle kroutily a černaly. Kdyţ zafoukal vítr, hořící dopisy se vznesly a začaly plachtit ve větru směrem k jihu. „Smí se tady rozdělávat oheň?“ řekla náhle Blanka a zbledla. „Asi ne,“ dal si ruku před ústa Pavel. Jak to, ţe ho to nenapadlo hned? Vţdyť Pálava je chráněná krajinná oblast. „Ta tráva je dost suchá, přes měsíc nepršelo,“ řekla mu Blanka. „Tak já běţím!“ řekl Pavel, přeskočil na vedlejší balvan a pospíchal dolů za hořícími listy. Běhal po stráni, chytal je a rozdupával. Na hřebenu kopce se objevila rodinka. Otec ukazoval na Pavla a něco říkal dětem. Jeden z dopisů zapálil trávu. Neţ se stačila rozhořet, Pavel ji umlátil svetrem. Rozběhl se dolů, ale vítr znovu zafoukal, hořící listy se před vznesly a rychle se vzdalovaly. Teď bylo moţné jen doufat, ţe od nich nic nechytne. Aby se vyhnul výletníkům, chtěl obejít zříceninu zleva. Ale i tam narazil na turisty. „Tady se nesmí rozdělávat oheň! Chcete to tady zapálit? Vţdyť je to všechno suché jako troud!“ napomínal ho starší pán a ukazoval holí na letící plamínky. Dole naštěstí kdosi byl a začal dopisy sbírat. „Promiňte, mě to nedošlo,“ omlouval se Pavel a sáhnul si provinile na čelo. „Ale dole je uţ někdo sbírá a tady nic nechytlo, a uţ to pálit nebudem.“ „To jste měl štěstí,“ řekl starý pán a pokynul mu holí: „Běţte to prohlídnout, jestli to někde nehoří.“ Nezbylo neţ poslechnout, přestoţe bylo jasné, ţe uţ ţádné nebezpečí nehrozí. Seběhl dolů a pozdravil muţe, který některé dopisy posbíral a drţel nyní je v ruce. „Doufám, ţe nic nechytlo,“ usmál se na něj. Pavel. „Děkuju vám, já to uklidím,“ řekl a natáhnul pro dopisy ruku. Muţ však nejevil chuť mu je vydat. Prohlíţel si Pavla a pak zeptal: „To jste pálil vy?“ „Tady ve tvrzi je spousta různých papírů a odpadků, tak jsme to chtěl spálit,“ lhal bez uzardění a ukázal směrem ke hradu. „Ale neuvědomil jsem si, ţe fouká a ţe se tady nesmí rozdělávat oheň.“ „Můţu si je nechat?“
8
Zřejmě chce pálení oznámit a ohořelý dopis chce pouţít coby předmět doličný, napadlo ho. „Klidně,“ řekl s úsměvem. „Já jenom abyste se neušpinil. Nashledanou!“ řekl rychle, otočil se a stoupal zpátky do prudké stráně. „Sbohem“ uslyšel za sebou. Kdyţ se nahoře otočil, uţ ho nespatřil. Moţná zmizel za nedalekými stromy. Pavel obešel zříceninu a našel Blanku u bývalé studny. „Tohle není nejlepší místo na pálení,“ řekla mu omluvně. „Spálíme to jinde. Nešlo by to tady u té studny.“ „Ne! Tady uţ nic pálit nebudem.““ „Tak to spálíme někde v kamnech,“ navrhla nesměle. „V jakých kamnech? Vţdyť máme oba plynový topení!“ „Tak zajedem k jezeru,“ ukázala dolů k Pasohlávkám. „Tam je camping, a dál jsou samí rybáři. Těm se to taky moc nebude líbit.“ „Tak najdeme místo, kde nejsou!“ naléhala. Bylo vidět, ţe ji od pálení nic neodradí. „Dobře,“ řekl odevzdaně. „Klidně. Řekni kde, a já tam zajedu.“ Vzal jí krabici, urovnal do ní zmačkané a ohořelé dopisy a vydal se na cestu dolů. Na fotbalovém hřišti se otočil zpátky k tvrzi a opět spatřil muţe v černém. Obešel skálu a pak se vydal pomalu za nimi. „Já bych radši odjel. Ten chlap se po nás pořád nějak dívá.“ „Co nám můţe udělat? Vţdyť nás nezná.“ „Můţe si zapsat číslo auta a udat nás na policii.“ „Tak radši pojď.“ Rychle sešli k autu a odjeli dřív, neţ se muţ v černém stačil přiblíţit.
Dopisy spálili na břehu jezera. Pomalu se vraceli a před Brnem se rozhodli, ţe si ještě dají kávu. Zastavili v malé restauraci, objednali si a mlčeli. Díval se na projíţdějící auta, na lidi na parkovišti a v duchu se vracel k proţitému dni. „Uţ bys mě mohl tvým dcerám představit,“ ozvala se Blanka. „Nevím, proč mě před nima pořád schováváš?“ „O tom nevím,“ namítnul. „Například dneska. Šel jsi schválně k autu sám, aby Katka neviděla, ţe jsi se mnou.“
9
„A proč by tě měla vidět? Byla dost otrávená, ţe musí kvůli zmatenýmu otci jet přes půl Moravy. A ještě aby se seznamovala s nějakou jeho přítelkyní!“ „Nějakou přítelkyní? To mě uráţí,“ řekla Blanka. „Proč?“ „Protoţe mě tajíš! Nepovaţuješ mě za skutečnou známost. Stydíš se za mě.“ Pavel se odmlčel a vzdychnul. Byl po celém dni dost unavený. Koupel, ztráta klíčů, dopisy - a teď ještě hádka s Blankou? Do toho se mu nechtělo. Věděl, ţe kdyby jí oponoval, tak by to asi hádkou skončilo. Nechtěl kazit hezkou neděli a tak raději mlčel. To se jí však nelíbilo. „Řekni, ţe to tak není?“ pokračovala. „Není,“ řekl a mlčel. Pohlédl oknem ven a zbystřil zrak. Ve starším Favoritu seděl muţ v černém a čekal. „Co tady chce?“ blesklo mu hlavou. Asi čeká, aţ vyjdeme ven, aby si potvrdil, ţe ten Renault patří nám. Zapsal si číslo a chce si ověřit, ţe do auta skutečně nastoupíme. A pak nás oznámí kvůli rozdělávání ohně ve chráněné oblasti. „Moment,“ řekl náhle, prudce vstal a vyšel na parkoviště. Uvědomoval si, ţe uţ je dostatečně naţhavený z rozhovoru s Blankou a proto se v duchu mírnil. Musí si dát pozor, aby neřekl něco nevhodného. „Dobrý den! My uţ jsme se dnes viděli. Hledáte někoho?“ zeptal se vlídně muţe v černém, kdyţ stáhl okénko. Neznámý upadl do rozpaků a začal koktat: „Ne, ani ne. Nic… ne-ne-nepotřebuju,“ „Nečekáte na nás?“ „Ne, ne-ne-nečekám,“ řekl zmateně a pak se opravil. „Vlastně čekám.“ „A co pro vás můţu udělat?“ zeptal se Pavel co nejlaskavěji. „No…, já jsem…, mě by zajímalo, kde jste přišel k těm dopisům,“ řekl a kývnul směrem k vedlejšímu sedadlu, kde byly na novinách poloţený ohořelé zbytky. „Proč vás to zajímá?“ nasadil trochu ostřejší tón Pavel. „No, jak bych vám to řekl,“ otálel muţ v autě. „Já jsem totiţ…. Já jsem ten dopis napsal,“ řekl náhle a upřel na něj své temné hluboké oči. Ţe mě to nenapadlo, pomyslel si Pavel. Vţdyť to je on, ten kněz a psycholog! Přesně tak vypadá a přesně tak se chová. Ale kde se tam na Pálavě vzal? Má mu přiznat, ţe uvnitř sedí Blanka? Vţdyť ji musí znát! Ona ho nemá ráda a já nechci být u jejich setkání, řekl si vzápětí. A jeho ústa začala zase lhát. „Já jsem vám to uţ říkal. Pálili jsme zbytky,“ řekl klidně. „Já vám věřil, ale pak mi to přece jen nedalo,“ omlouval se a dodal tiše: „Nic jsem tam nenašel.“
10
„Kdyţ jsme pochopili, ţe se tam pálit nesmí, tak jsme je odnesli pryč.“ „A kde jsou?“ Má mu prozradit, ţe je spálili u jezera? Ale kdyţ mu to nepřizná, tak je bude chtít. A setká se s Blankou. Jen to ne! „Spálili jsme je jinde,“ odpověděl klidně. Muţ pokýval hlavou a mlčel. „Tak jo,“ řekl po chvíli. Uţ se zdálo, ţe se chce rozloučit, ale pak se přece jen zeptal: „Nesedí tam s vámi Blanka?“ To uţ se zapřít nedalo. Proč taky? Mají-li se setkat, ať se setkají. Mně se to přece netýká, pomyslel si Pavel. Proč jsem vlastně lhal? A zrovna knězi, vyčítal si. „Sedí,“ řekl tiše. „A tím pádem asi víte všechno. Lhal jsem vám a nevím proč. Promiňte!“ „To nevadí,“ usmál se muţ v autě. „Všichni chybujeme, jsme lidé. Nechcete se na chvilku posadit?“ řekl a ukázal na sedadlo vedle sebe. Pavel pohlédl k restauraci, obešel auto a pak usedl vedle řidiče. „Já jsem Zdeněk Augustýn,“ představil se kněz. „Pavel Vodák.“ Podali si ruce a muţ se odmlčel. Pak začal mluvit tiše jako při zpovědi. „To není náhoda, ţe jsme se tady sešli. Vydal jsem se tam nahoru v den její smrti asi jako vy. Na její oblíbené místo. Chtěl jsem se tam za ni pomodlit a omluvit se. A teď najednou proti mně letí ten hořící dopis…!“ usmál se nevěřícně, jakoby to znovu proţíval. „Víte, v první chvíli jsem si myslel, ţe je to boţí poselství. Ţe je to zázrak! Ale pak mi to přece jen nedalo. Škoda. Mohl jsem u toho zůstat,“ usmál se hořce na Pavla. „Ale kdyţ jsme si to srovnával v hlavě, tak jsem dospěl k jediné moţnosti, jak se tam ten dopis mohl dostat. Jana chtěla, abych jí psal na kliniku, to je celkem pochopitelné. Měla ty dopisy na klinice. Předpokládám, ţe ve stole. Nechtěla, aby je někdo našel. A jediný člověk, který je mohl odnést, byla Blanka. Třicet let byly pořád spolu. Kdyţ byla Blanka sama, tak jezdila na dovolenou s Blankou i jejím manţelem. Byli spolu v Řecku, v Anglii…“ „Já vím,“ přikývnul. „Znal jsem je uţ od školy.“ „Vím, ţe se na mě Blanka zlobila. Ten dopis byl hořící šíp její výčitky. Bůh ho ke mně nasměroval, abych znovu promyslel své konání. Největší problém, který jsem musel v ţivotě řešit. Ţít v lásce a poslušnosti vůči Kristu anebo ve vztahu s ţenou, kterou jsem miloval jako nikoho na světě? Které jsem se musel zříct a nyní se cítím zodpovědný za její smrt. Jediným světlem je naděje, ţe aţ má pozemská pouť skončí, tak se zase setkáme.“
11
Na chvíli se odmlčel a zdálo se, ţe medituje. „Chcete si promluvit s Blankou?“ zeptal se Pavel, kdyţ chvíle trvala uţ příliš dlouho. „Blanka mě nemá ráda.“ řekl bojácně. „To jsem si všiml.“ „Berte to tak, ţe jejich duše byly propojené. A pak jsem do toho vstoupil já. Sblíţili jsme se a Blanka ji ztratila. Pak zase Jana ztratila mě, ale to jinak nešlo. Láska k Bohu je přednější. Musel jsem ji opustit. A ona to chápala.“ „Tím si nejsem jistý.“ „Je strašné, co jsem udělal, máte pravdu. Jenţe kdyţ jsem se jí vzdával, tak jsem netušil, jak to skončí. Ony prý se uţ potom s Janou neměly rády.“ „Blanka za ní chodila do nemocnice aţ do poslední chvíle. Ale uţ se tak rády neměly, to je pravda.“ „Já vás nenutím, abyste mi věřil,“ řekl kněz tiše. „Takovou cestu mi vybral Bůh. Nemohl jsem jinak. Bůh mě řádně vyzkoušel. A dal mi velké téma na přemýšlení. Aţ do konce ţivota.“ Smutně se na Pavla usmál a vzdychnul. Víc toho neřekl. „Mějte se hezky,“ řekl Pavel a podal mu ruku. „S Pánembohem,“ řekl tiše. Kdyţ se vrátil do restaurace, byla uţ káva skoro studená. „Co´s tam dělal?“ divila se Blanka. „To byl Zdeněk Augustýn,“ řekl jí s úsměvem a Blanka vykulila oči. „To je teda zvláštní náhoda,“ divila se. „Nemyslím. Byl na Pálavě jako ze stejnýho důvodu my. Kvůli Janě. Byl ji tam odprosit za to, ţe ji opustil kvůli Bohu.“ „To jsou celí oni!“ kroutila nad tím hlavou. „Kvůli Bohu opustí umírajícího člověka!“ „Já myslím, ţe je to výbornej člověk,“ řekl a měl chuť se s ní pohádat. „Říkala jsi, ţe byl původně psychologem a pak se stal knězem. Jako psycholog měl milenku, ale jako kněz ji uţ mít nesměl. Přesto si s ní psal dál, ale uţ to byl hřích. Já nevím, jak to bylo, třeba se vyzpovídal a jeho zpovědník mu zapověděl, aby jí znovu napsal. Určitě ho to taky bolelo.“ „A proč jí nenapsal, ţe uţ psát nemůţe?“ „Třeba jí to napsal. Nevíš, jak to bylo. Jana ti moţná neřekla všechno.“ „My jsme si říkaly úplně všechno. Říkala mi, ţe se na ni vykašlal.“
12
„Protoţe musel, kdyţ byl kněz!“ vyhrkl. „Myslel na ni neustále a rok po její smrti přijel na místo, kde spolu byli. Na její nejoblíbenější místo!“ „Pozdě,“ řekla Blanka a zapálila si cigaretu. Tvrdila, ţe přestala kouřit, ale nebyla to pravda. A pravdu měla, kdyţ říkala, ţe ji Pavel nepovaţuje za skutečnou známost. A ţe se za ni před svou dcerou stydí. A na toho kněze opravdu ţárlila. Je to pochopitelné, společných třicet let se nedá smazat. „Taky bych chtěl někomu psát takový dopisy,“ řekl zamyšleně. „Mně je psát nemůţeš?“ obrátila se k němu. „Chtěl bych, jenţe…,“ hledal správná slova. Chtěl být zdvořilý, ale přitom říci pravdu. „To přichází jen samo od sebe.“ Přikývla a zamáčkla cigaretu. Slunná srpnová neděle zvolna dohasínala.
© Jiří Vanýsek 2005 vaný
[email protected]
13
