Takže jsem ležel v pokoji, Sama jsem měl na hrudníku a vysvětloval mu, že není jednoduché se rozhodnout mezi dívkou, kterou miluji, ale která ani

ROAD MOVIE

Ten zvuk jsem znal. Bylo to, jako když na pouti upouštíte čerstvě nafouknutý balónek, jen trošku uvolníte provázek, do éteru vyletí trochu umělého plynu, hned zase stáhnete... a pak ještě asi třicetkrát. Dokud nemáte z balónku splasklý citron. Obešel jsem pumpu a nakouknul dozadu. Byla tam stará restaurace, dveře měla pootevřené, a uvnitř byla tma jak v pytli. Jedno jediné okno bylo zatlučené čerstvými prkny, na parapetu byla igelitová taška a pod ním hromada harampádí, které se z ní nejspíš vysypalo. Zahlédl jsem na dálku zmuchlanou krabičku od marlborek. Tyhle barvy poznám i poslepu. Zaplaťpámbu, že jsem toho už nechal. Udělal jsem pár kroků a nechal čerpadla za sebou. Barák nevypadal tak zpustle, jen tam prostě už nikdo nebyl. Pekelně široký kaštan zastiňoval půlku domu a skoro celé malé parkoviště bylo poseté starými uschlými listy. Tipoval bych, že se na to vykašlali tak před rokem, maximálně před dvěma. A ani jsem se jim nedivil, tohle nebyla zrovna frekventovaná silnice. Ne že by tu nic nejezdilo, ale nebylo to tak žhavé, o turistech ani nemluvě a pokud si pamatuji, poslední vesnice, kterou jsme projížděli, byla dobrých dvacet kilometrů zpátky, takže odtamtud taky moc strávníků mít nemohli. Sotva jsem trošku popošel, už se to ozvalo zase. Pfííííííííííííííííí Bylo to přesně ono, na to bych dal krk. Vzpomínal jsem si, odkud jsem to znal a rozhodně to nebyly nepříjemné vzpomínky. Pod nohama mi křupaly kamínky a já došel až k pootevřeným dveřím. Byly na nich zvenčí dva plakáty, jeden zval na nějakou diskopárty v okresním městě („skvělá zábava, osvědčený moderátor Jarek Suchý a DJ Cook, dobrou náladu s sebou“) a druhý byla vybledlá zvětšenina nějakého lokálu s přitloustlým mužem v bílé zástěře opírajícím se o výčep. Nejspíš fotografie zdejšího baru. Otevřel jsem dveře dokořán a přivřel jsem oči, jako bych se podvědomě snažil ztlumit skřípání pantů, které zákonitě musí přijít. Ale neozval se sebemenší zvuk. Jako by byly dveře denně v provozu. Byla tam tma, až na proužek světla, který vycházel z otevřených dveří za barem. Nejspíš tam byl sklad a v něm nezatlučené okno. Pfííí – íííííííííí Rozhodně to nebylo odsud, to jsem si byl jistý. Ten zvuk byl sice tlumený, ale jinak. Nevycházel z žádné místnosti, spíš zněl, jako by ho vydávalo něco, co je ukryto za rohem. Nedalekým rohem. Nechal jsem dveře otevřené a vydal se po parkovišti podél budovy. Po cestě jsem odkopával listí, čistil jsem vybledlé čáry natřené kdysi bílou barvou a přemýšlel o tom, jestli to je náhoda, nebo ne. Jistě, že je to náhoda. Nemohlo to být nic jiného. Sam je už sedm let pod zemí a žádný kouzelník ho odtamtud nemůže dostat. O to příjemnější je ten zvuk znovu slyšet. Jako bych se vrátil o těch sedm let zpátky, když jsem se rozhodoval, na kterou školu to vlastně půjdu, jestli na nějakou integrovanou vymývárnu mozku, kam šla Pavla, kterou jsem už od páté třídy tak moc zbožňoval, že jsem si její jméno nechal dát na narozeninový dort místo svého, nebo na průmyslovku, kam se mne snažili protlačit rodiče, protože tradice se přece nemá porušovat, a když tam byl dědeček a po něm tatínek, co bych to byl za syčáka, kdybych tam taky nešel. To se rovnalo prakticky přetržení rodinného svazku a to by rodiče vydýchávali dost těžko.

Takže jsem ležel v pokoji, Sama jsem měl na hrudníku a vysvětloval mu, že není jednoduché se rozhodnout mezi dívkou, kterou miluji, ale která ani neví, že existuji, a kdyby mne občas nepředběhla ve frontě na oběd, ani by neznala můj obličej, a rodiči, které taky miluji, ale nepodporuji jejich fanatismus v pokračování tradic. A neopomněl jsem připomenout, že se mi ani na jednu z těch škol nechce. Jedinou jeho reakcí bylo nepatrné zdvižení hlavy a krátké zastřihání ušima. To dokázal nejlépe. Pohladil jsem ho prsty po čumáku a on mi je olízl a pak složil opět hlavu na původní místo. Jako pes byl sice nepoužitelný, jako domácí mazlíček ale nenahraditelný a já si na tuhle jeho funkci zvykl a už jsem bez něj vlastně nemohl být. Jako někoho uklidňovala cigareta, mne uklidňovala jeho přítomnost. A teď se to jeho pfííííííí ozývalo tak blízko, až se mi z toho ježily chloupky na předloktí. Nakoukl jsem za roh a to chlupaté klubko tam leželo u zrezivělé misky a čumák mělo opřený o okraj. „Tady ti nikdo nic nenalije, kamaráde.“ Udělal jsem pár kroků a pes zdvihl hlavu a zároveň s ní i levé ucho já si pomyslel – bože! To přece musí být on! Ta podoba je až děsivá. Tom od silnice zatroubil a hafan popoběhl ke stěně vyšisované od sluníčka a tam si dřepl na bobek. Poklekl jsem k misce, vzal ji ze země a vyklepal z ní suchý písek. Pak jsem ji položil zpátky a vrátil se přes parkoviště k autu, kde stál můj spolujezdec opřený o kapotu. „Tak vyčuráno, milostpane?“ Otevřel jsem zadní dveře a sáhl po jedné láhvi vody. „To bys nevěřil.“ Tom vyšpulil rty. „Věřte – nevěřte... tak cos tam našel?“ „Svýho psa.“ „No to gratuluju. Který zvíře ho mohlo pohřbít na takovýmhle místě?“ Zavrtěl jsem hlavou a zkontroloval obsah láhve. To by mu mohlo stačit. „On je živej.“ „Hele, jestli jsi objevil hřbitov domácích zvířátek, tak startuju a mizím.“ „Já vím, že to není ON.“ Podíval jsem se na něj dotčeně. „Myslíš, že jsem blbej? Ale je mu podobnej až k nevíře. Taky je tak hnědej, má stejný pohyby. A kdybys slyšel to kníkání... vyprávěl jsem ti o tom.“ Toma jsem poznal na střední škole, neměl tu čest se se Samem seznámit. Neměl vlastně čest seznámit se skoro s nikým z naší rodiny, vyjma mé sestry, kterou platonicky miloval. To věděl každý. Zkrátka... Nejlepší přátelé se hledají těžko. Pokud se to vůbec dá takhle vyjádřit. Ti musí přijít. V jednu chvíli je člověk sám a najednou bác ho! a vy si uvědomujete, že paříte a krafete a blbnete a smějete se a vůbec trávíte nějak moc času s tímhle nebo s tamtím člověkem a je vám s ním dobře. A rozumíte jeho názorům a rozumíte jeho humoru. Milujete jeho humor. A znovu bác ho! ono už to je pět let, co ho znáte a pomalu vám dochází, že to je nejdůležitější osoba ve vašem životě. A že si nedovedete představit život bez něj. Jistě - ponorka padne na každého, ale váš vztah je tak vyvážený, že prostě nemáte potřebu se hádat. A tak se pomalu rodí závislost. A vcelku zdravá závislost. Já mám pocit, že jsem si ji vytvořil někdy kolem druhého ročníku, kdy jsem si přes prázdniny hledal brigádu a Tomovi rodiče mi nabídli flek u nich v pekárně. Jeho otec mi první dny asistoval, když jsem se snažil válet rohlíky. Vysvětloval jsem mu, že tohle asi nezvládnu, že na to nemám papír, o rukách ani nemluvě, ale on mě nechtěl poslouchat a trpělivě mne vedl, když jsem nešikovně z hrudky válel jakés takés patvary. A ty se ke konci druhého dne konečně začaly podobat rohlíkům, které paní Tichá prodávala za dvě koruny, a já byl hrdý na to, co jsem dokázal. Jenže třetí den jeho tatínek zmizel, nechal mi tam jen papír, že tam zůstáváme my dva (tím druhým myslel jeho blonďatého syna s nevymáchanou pusou, jak jsem později zjistil), dva pekaře u pecí a dvě brigádnice, které se budou starat o běh obchodu.

Objednávky surovin byly na Tomovi a lehároš na chatě v zahraničí zase na rodičích. Jak prosté. První kolaps se mi dostavil, když jsem si přečetl ten papírek zašpiněný od cukru. Druhý kolaps, když jsem zahlédl, s jakou bravurou si Tom nadhazuje těsto a na vál mu padá prakticky hotový rohlík, divil jsem se, že se cestou i neupekl. A celá série kolapsů se dostavila, když jsem zjistil, že ty dvě brigádnicky jsou absolutně neheterosexuálně zaměřené. To, že se líbaly tajně před tím, než jsme ráno odemkli dveře do krámu, bylo ještě v pohodě. Ve svých šestnácti letech jsem byl mistrem v pornokomentářích, což byla soutěž, která běžela po škole u nás na intru, kdy jsme komentovali ztlumené porno, a originální hlášky byly oceňovány hlasitým smíchem. Takže líbaček jsem viděl nepočítaně. Ale když si při prodeji sahaly navzájem mezi nohy a pak vesele zákazníkům nabízely pečivo, to už mi přišlo z drsnějšího soudku. Každopádně mi ty tři týdny stačily na to, abych se s Tomem sblížil. A tohle sbližování pokračovalo i po začátku školního roku, přetrvalo do matury a vyústilo v tuhle cestu. Zkrátka jsme si dva roky po škole řekli, že by to chtělo nějak zajímavě strávit dovolenou. Žádná Itálie nebo Španělsko. Na Brazílii jsme neměli a návštěva příbuzných nám přišla ještě větší vopruz než derivace. Takže jsme dali dohromady patnáct tisíc, sehnali jsme bledě modrý a značně unavený selfmobil a narvali kufr až po okraj vším, co by se nám mohlo hodit na cestách. Tom si vzal krabičku od sušenek nacpanou k prasknutí kondomy (samozřejmě ne kondomy k prasknutí, takové neštěstí jsme si nemohli dovolit), rakety na badminton a dvě deky pro nenadálé mrazy. Já přibalil karty, jako obvykle haldu knih a křížovek, kápézetku, kterou jsem měl už od skauta a hakisak. A pak jsme to dovršili oblečením, vodou a jídlem. Výsledkem byl značně nakloněný chudák vůz, ale pojízdný byl a to bylo důležité. Měli jsme v plánu vyrazit někam na východ. Možná severovýchod, lákaly nás chmelnice, kterými se to tam jen hemžilo. A potom dál, možná někam na Moravu. Ale rozhodně jsme nehodlali vyrážet z republiky. I u nás je spousta míst, která stojí zato vidět. Takže jsme teď postávali na odpočívadle někde mezi Mostem a Teplicemi, venku se pomalu smrákalo a já držel v ruce poloprázdnou láhev, z které jsem hodlal nalít vodu svému mrtvému psovi. Totiž psovi, který vypadá jako Sam. Trochu mě rozbolela hlava, tak jsem přivřel oči, aby mne zbytečně nedráždilo slunce, které v dálce zapadalo. Někde za lesy, kterými jsme tak před dvěma hodinami projížděli. „Jak dlouho že jsme to na cestě?“ zeptal jsem se a promnul si oči. Bolest pomalu odeznívala. „Asi čtyři hodinky. Chci dorazit minimálně do Teplic. Proč?“ „Jen tak.“ „Hm. Stavíme každých deset minut. Kdo by krucinál čekal, že je po cestě tolik zajímavých věcí?“ „Počítáš mezi ně i ty šlapky, mezi který jsi po cestě házel z okýnka kondomy?“ Tom vyprskl a vyškubnul mi láhev. „Davaj loka.“ Jen co se napil, už se zase smál. „Ty byly nejzajímavější.“ „A nejfilckovatější,“ přisadil jsem si. „Vítej v Severních Čechách.“ „Nehraj si laskavě na hostitele.“ Sebral jsem mu láhev a vrátil jsem víčko na místo. „Nechceš mu to snad všechno vypít. Něco mu musí zbýt. Kdybys viděl tu prázdnou misku.“ Jenže Tom ji neviděl. Větší problém byl, že jsem ji neviděl ani já. A neviděl jsem ani Sama. Tedy psa, který vypadal jako Sam. Trošku mě zamrazilo v zádech a Tom překvapeně zdvihl obočí.

„Tak kde ho máš?“ „No tak to vážně nevím.“ Došel jsem až k té sluncem vybledlé zdi a sedl si do prachu. Utrhl jsem jetel, který vedle mne rostl v prasklém asfaltu, rukou ho rozžmoulal a pokrčil jsem rameny. „Byl tady.“ „No a teď tady není.“ „Není,“ souhlasil jsem tupě. „Ani miska.“ „Byla tu nějaká miska?“ Tom popošel ke mně a ochotně si ke mně dřepl. „Myslel sis, že mi zapanáčkuje a já mu to naliju přímo do tlamy?“ „Hm. Tak holt někomu patří. Aspoň tě nemusí trápit jeho žízeň. On si už poradí.“ „Jasně,“ řekl jsem zamyšleně a nechal mezi prsty propadávat zbytky jetele. Tom mne přátelsky praštil do ramene. „Sam to nebyl, to ti snad je jasný. Nemohl to být on. Určitě byl milej a hladovej a měl žízeň, ale nebyl to Sam. Ať už byl kohokoli, on se o něj postará. A jestli ne, tak ať shoří v pekle.“ „Jasně,“ zareagoval jsem ještě zamyšleněji. Pomalu jsem otočil hlavu na svého nejlepšího kamaráda. Jetel už se dávno válel na zemi a ve vznikajícím šeru vypadal mrtvolně šedý, spíš než růžový. „Víš co?“ „Ne, to teda nevím.“ „Jsou tu naše stopy.“ Od rohu benzinové pumpy vykukovaly čtyři řady stop. Jedny Tomovy a tři moje, z mé první a druhé návštěvy. Bylo tam v zlatém písku vytlačené kolečko od kolene, když jsem ho opíral o zem a vyklepával z misky písek. Ale široko daleko nebyla jediná psí stopa. Nabral jsem hrst kamínků a hodil ji do míst, kde ležela zrezivělá miska a na ní se líně povaloval od slunce spálený čumáček. „Můžeš mi říct, kde jsou?“ pronesl jsem pomalu. „Kde doprdele jsou?“

Výňatek z denního tisku, Mladý Život, 5.5.2048, str.3 Ve věku šestaosmdesáti let zemřel včera ráno náhle jeden z nejmovitějších lidí v republice Vítězslav Kunc. Majitel několika prosperujících podniků nedávno koupil prvoligový klub, před dvěma lety se stal spolumajitelem letecké společnosti AIROFFICE a jeho majetek byl koncem letošního roku odhadován k dvěma miliardám korun. Před dvěma roky si vzal novinářku Pavlu Strnadovou, která se stala jeho třetí ženou, podle všeho nejmilovanější, a jeho kontroverzní svatba, při které ubil do bezvědomí mladou novinářku, byla dlouho propírána v tisku Jeho život ukončila mozková příhoda. Zanechal po sobě jednoho syna z prvního manželství a spoustu peněz, o kterých ještě jistě uslyšíme. Rozloučení s jednou z nejpozoruhodnějších postav naší republiky se bude konat v pátek 9.5. a je na žádost rodiny veřejnosti přístupné. Vítězslav Kunc za svůj život stihl procestovat většinu světa, nadělat si spoustu přátel, ale i nepřátel, kteří...

Leželi jsme vedle sebe na sklopených sedačkách a papírky od sýru byly bezpečně zavázané v igelitovém pytlíku pod našima nohama. Počítali jsme s tím. Studená večeře,

studená snídaně. Možná trošku teplý oběd, ale třeba ne pravidelně. Když jsem si bral dovolenou z továrny na pseudokinetické čipy, kde jsem měl teplou stravu zaručenou, slyšel jsem to ze všech stran. Dej si pozor na vředy, Marku, to budou samý konzervy, paštiky, studený limonády a piva, to ti rozkvete v břiše jako nic. No dobrá. Nečekal jsem, že se mi po těch chemických srágorách začne stýskat hned první den, ale něco do sebe to mělo. A krůtí roládu tam uměli jako málokde. Ono to vůbec nebylo jednoduché Radek Sajdl, který mi tam dělal mistra, koulel očima, když jsem mu vysvětloval, na co chci čtrnáct dní dovolené. Řekl jsem mu to před třemi týdny u mašiny, dodělával zrovna nějaký nový čipy pro Neosověty a začal mi tam prskat něco o nedostatku lidí, o nemocích a o tom, že to stoprocentně teď nestihne. Že mu Neosovětská strana zvalchuje prdel, jestli to včas nedodá. Že ho určitě nepovýší. Už jsem měl pocit, že začne vytahovat i svou rodinu, u které už tři roky nebydlel. Tak jsem já vytáhl fakt, že jsem za celé dva roky, které jsem tam od školy pracoval, neměl víc jak dva dny v kuse volno. A že jestli mám nárok někdy na dovolenou, tak je to teď. A bylo to. Tom to měl mnohem jednodušší. Po škole se chytil jako fotograf u Posledního odboje. Poznali v něm talent a nabídli mu plat, který se neodmítá a asistentku, kterou neodmítá on. Takže si vesele dva roky užíval na volné noze, dělal momentky z politických akcí, nejdůležitějších zápasů sezóny a jiných událostí. Měl čuch na to, kdy a kde se co stane. To mu záviděla polovina jeho konkurence. Ta druhá půlka ho jen pokorně sledovala z uctivé vzdálenosti při práci a dělala si poznámky. Když jsem se ho zeptal, proč si na svou první placenou dovolenou nevzal foťák, odvětil mi otázkou, kolik mám s sebou pseudočipů. Abych řekl pravdu, tak jsem jeden měl, v hakisaku, ale ony se už bez nich beztak nevyráběly, takže to se nemohlo počítat. Samozřejmě jsem byl rád, že jsem si od nich odpočinul. A stejně tak on od fotografování. „Stejně to nechápu,“ dožvýkal jsem poslední sousto a zapil to vodou. „Byl tam. Skákal a ňafal vedle mě, otíral se o mě. Nejsem blbej. Věříš mi snad, ne?“ „Jasně že jo.“ A taky mi věřil, o tom jsem byl přesvědčený. „Tak musí být nějakej důvod, proč tam pak nebyl. Napadá mě holografická reklama, jenže tys vyklepal tu misku, co? A ani ta tam nebyla. To je divný.“ „Já pro to fakt nemám vysvětlení.“ „Nějaký být musí.“ „Reklama je blbost, co by dělala na takovým místě? A proč bych to potom už neviděl?“ „Hm, to je fakt. To by padlo zároveň s tou benzínkou.“ „Přesně.“ Tom pootevřel dveře, aby nám do auta před usnutím proudilo trochu teplického vzduchu. Ne že by tu byl nejčistší, ale pořád je to mnohem lepší než na Jižní Moravě. Prý už místní močály zbavili metanu, ale já tipuji, že drtivá část bude ještě tak třicet let neobyvatelná. Ale to bylo jedno, stejně plánujeme objížďku. „Skoro bych si myslel, že tam ty stopy někdo schválně zametl.“ „Jo? A kdo?“ „To nevím.“ „Pěkná blbost.“ „Já vím,“ řekl důrazně, „ale prostě mě nic jinýho nenapadá. Já toho psa neviděl. To ty.“ To byl holý fakt. On mi mohl z kamarádství chtít pomoct, mohl mi dávat rady a utěšovat mne, ale Sama jsem viděl já. Jeho to trápit nemuselo.

Půl hodinky jsme tak leželi a vzpomínali na školu, na poslední zvonění, kdy jsme si roztrhli kalhoty, když jsme se snažili dostat přes zadní zahrady do školy. Na největší mejdan ve čtvrťáku, při kterém se náš učitel porval do krve s jedním naším spolužákem, který už tehdy dělal brigádně vyhazovače, a zadělal mu tak na podmínečné propuštění. Na šmírování Terezy Komňacké ve třetí třídě. Po tělocviku jsme koukali, jak se ve křoví převlíká a málem jsme se počůrali smíchy, když jsme zjistili, že se nám oběma postavil. Na brigádičky u Tomových rodičů, na jejich ohrabávající se brigádnice a pečivo, které se potom dozajista každému rozplývalo v ústech. Potom jsem se obrátil na druhý bok, protože už se mi zařezávala do kůže úchytka pásu a přivřel jsem oči. Bylo čtvrt na dvanáct, další den nás podle plánu čekala cesta přes Severní Čechy, návštěva Děčína, hodláme zajet do Liberce zdevastovaného po Vodní epidemii, tedy pokud nás tam pustí přes vstupní bránu a večer to zapíchneme někde před Prahou. Pokud to stihneme. Plánuje se to hezky, ale bůhvíjak to bude. „Víš co?“ prohodil jsem skrz koutek namáhavě. Oči už jsem nehodlal otevírat. Bylo mi fajn. Nejlepší kámoš vedle mne, třináct dní dovolené přede mnou a ta otročina pod Sajdlem za mnou. Teď se mě žádné pseudokinetické čipy netýkají. „Ne,“ odvětil Tom stejně přiblblým hlasem. „Kašlu na toho psa. Prostě tam byl a potom ne. Tečka. Sam to nebyl a to je důležitý.“ „To se schvaluje.“ „Dík.“ „Zítra bude fajn.“ „To teda bude.“ „Tak dobrou.“ „Dobrou.“

Výňatek z denního tisku, Lidové Noviny, 2.2.2044, str.2 Bezdomovci stále mizí V centru Falknova stále mizí bezdomovci. Potvrdil to našemu tisku nadstrážmistr místní policie Gustav Kruml. První nezvěstný byl kolegy ohlášen na konci listopadu minulého roku, dalších pět se ztratilo kolem vánoc a po Novém roce přibylo dalších šest případů. Koncem ledna to vypadalo, že náhlá zmizení ustala, ale tento případ vyprovokoval zdejší policii k několika krokům a jak tvrdí, něco se musí stát. „Dvanáct lidí se jen tak nepropadne do země,“ prohlásil na tiskové konferenci tento týden před zraky několika desítek novinářů. „Jsou to sice jen bezdomovci, ale pořád lidé a my nepřestaneme, dokud nezjistíme, co se s nimi děje.“ Tak teď nezbývá občanům, než policii věřit a doufat, že je nadstrážmistr Kruml muž na svém místě. Nebo si přát, aby se partička bezdomovců rozhodla, že odejde z Falknova za lepším, pořídila si propustku přes bránu a toulala se nyní neznámo kde. Protože jinak je možné, že začnou mizet i slušní občané našeho města. Jak nám sdělil přítel jednoho ze zmizelých Václav...

Výňatek z denního tisku, Mladý život, 28.6.2048, strana 3. Dědictví po zemřelém přiklepnuto synovi. Pohádkové bohatství je rozděleno. Pokud se tomu tak dá říci. Dědictví po zemřelém multimilionáři Vítězslavu Kuncovi, čítající řádově několik set miliónů eurokorun, přidělil včera západočeský soud jeho jedinému synovi Marku Kuncovi. Vleklé spory se vyhrotily v polovině tohoto měsíce, kdy si po tom, co se manželka zemřelého Pavla Strnadová vzdala jakéhokoli nároku na dědictví, na peníze začal dělat nárok spolumajitel společnosti AIROFFICE Simon Lecleur. „Jsem moc rád, že se výjimečně české soudy nezalekly světové společnosti, nedaly se uplatit a prokázaly, že ještě mají na to, aby jim lidé věřili. Peníze byly mého otce a nyní po právu náleží mně,“ prohlásil před soudní budovou Kuncův mladý syn. Na otázku, co si s tolika penězi počne, se jen usmál a začal na prstech vypočítávat svou matku, přítelkyni, nezapomněl zmínit svého nejlepšího přítele a jeho vášeň pro fotografování a uzavřel to tím, že je vždy za co utrácet...

Stalo se přesně to, co jsem očekával. Do Liberce nás nepustili. Dorazili jsme ke vstupní bráně někdy kolem půl čtvrté odpoledne a hlavní strážný nás s rukou na služební pistoli rovnou směroval zpátky. Nepomohly ani oba naše doklady dohromady, které prokazovaly, že jsme Pracující. Hlavně od toho Tomova jsem si dost sliboval, novinářský papír je vstupenkou skoro všude. Jenže sem zkrátka ne. Sice to bylo spíš vrakoviště než město, ale pár rodin tu ještě žilo a správu tu měli taky. Tak s tím nemuseli dělat takové cavyky. V Teplicích rozhodně taková byrokracie nepanovala. Ten blonďák na tamější bráně nás pustil s mávnutím ruky. Jenže to bylo tam a my chtěli sem. Tak jsme museli sklopit ocasy a nechat si o Liberci zdát. Myslel jsem, že budu první, kdo tam od nás z práce bude, ale vážně nebylo tak snadné se tam dostat. Momentálně jsme projížděli jižní osmiproudovou dálnicí na Prahu, Tom byl za volantem a zběsile kroutil knoflíkem na prehistorickém blu-ray přehrávači s nadějí, že se mu podaří naladit něco poslouchatelného. Byl docela divný den, všude hráli buď moderní cyberpop („zooooom... zooooom... moje lá-á-áska, je do života sá-á-ázka... zooooom... zooooom“) – nejsem fanda domácího násilí, ale tohohle DJ Smashe měl někdo odmalička bít, aby pochopil, že v showbyznysu nemá co dělat) nebo nějaké vykopávky, o kterých jsem v životě neslyšel („vzhůůůůru na páááálubu, dálky volají...“). Podle toho, co říkal moderátor té obstarožní stanice, byla ta píseň z nějakého hodně starého britského seriálu. Kdo si to má kruci pamatovat? Natáhl jsem se přes sedačku dozadu a vzal z chladicího boxu jednu pepsi. „Zírej!“ zahulákal jsem na Toma, protože z přístrojové desky se právě linulo nějaké příšerné kvílení. Doufám, že najde něco, při čem nebudou trpět naše uši. „Jen zírej, brouku, tohle jsem chtěl vždycky udělat.“ Odtáhnul jsem kryt na střešním okně a protáhl se nahoru. Slunce bylo teď někde ve třech čtvrtinách své cesty, příjemně hřálo a vítr byl tak akorát, aby při osmdesátikilometrové rychlosti příjemně cuchal vlasy a chladil pokožku. Mrknul jsem na ukazatel a zjistil, že do Prahy to je ještě šedesát pět kilometrů po téhle dé pětce, akorát tak deset kiláků před městem sjedeme na menší okresku, abychom se dostali

k nějaké vedlejší vstupní bráně. Ty čtyři hlavní bývají v pátek večer stoprocentně narvané k prasknutí. Kousíček ode mne se vynořila část Tomovy lebky a já zhlédl jeho tvář rozzářenou od ucha k uchu. Přesně na tenhle úsměv balil holky. Ten úsměv v kombinaci s jeho blonďatou hřívou, která začínala trošku předčasně mizet (nicméně neubíralo mu to na jeho přitažlivosti a on to věděl, zmetek jeden), byl pro ně smrtící. Tou hřívou mne teď lechtal zespoda na ruce, kterou jsem se opíral o teplý okraj okna. „Kolu!“ zařval jsem na něj. „Cože?“ Chechtal se jako blázen, možná ani on sám nevěděl čemu. Taky jsem se musel usmívat. Ukázal jsem na svoji plechovku. „Kolu! Bez tý mi sem nechoď!“ „Jasně!“ zaječel zjančeně, ponořil se zpátky do auta a za pár minut už se okolo mne prodíral se studenou plechovkou v ruce. „Jak se chceš naučit řídit, ty vole, když všude používáš autopilota?“ neodpustil jsem si rýpnutí. Věděl, že jeho řidičské umění za moc nestojí. Stejně jako poloviny lidí ve státě. Jen pokrčil rameny a loknul si. Trošku jsme tam byli natěsno, ale v tu chvíli to bylo úplně jedno. Zvesela jsme si ťukli plechem a Tom zvedl ruce do vzduchu a začal něco řvát. Jenže vzápětí je sundal, respektive namířil víc vlevo, jelikož jsme projížděli kolem otevřeného mercedesu, nebo co to bylo, a na třech sedačkách seděli tři velmi spoře oblečené dívky. Ta bruneta za volantem měla sluneční brýle, výstřih, že jím bylo vidět skoro na pedály, a s úsměvem na nás zamávala. Tom na ni s ještě větším úsměvem zaječel „no nazdááááár“, dvě špinavé blondýnky na zadních sedadlech okamžitě odhodily časopisy a ta silnější odpověděla „týýýý brďo“. A to byla pro Toma jasná známka konverzace. Nechtěl jsem s ním o tom polemizovat, i když mi tam chyběla smysluplnější slovíčka. Nechtěl jsem polemizovat, nic řešit, chtěl jsem si jen užívat. Můj spolucestující se bleskově ztratil dole, já cítil, že zpomalil auto na jejich rychlost a pak se vynořil zpět se třemi dalšími plechovkami. „Chytejte, holkýýýý!!“ křičel jak blázen, rozmáchl se a jedna plechovka prosvištěla vzduchem, na rozpáleném vzduchu jsem zahlédl pár kapek, jak se oddělilo od plechu a zůstalo někde za námi a pak dopadla na sedačku přesně mezi blondýnky. „Robin Hood hlásí zásah!“ zahalekal Tom a napřáhl se ještě dvakrát. Druhá plechovka opustila naše auto a já zřetelně slyšel, jak cvakla o nehet jedné blondýnky. Jestli ji to bolelo, nedala nic znát. Nicméně skóre jsme měli skvělé, dva hody, dvě trefy. Pokazilo se to až třetí kolou, která letěla daleko za auto a zmizela ve křoví za odpočívadlem, jež jsme zrovna projížděli. Tom řekl něco jako do háje, přinesl další kolu a pořád s úsměvem, ale tentokrát už vyrovnaným, mi oznámil, že víc jich plýtvat nebude. Nemusel. Nápoj skončil na místě určení a řidička si ho pohotově nehtem otevřela. Ukázala mi palec nahoru a mrkla na mne. To mne trošku povzbudilo, tak jsem zařval, jak se jmenuje. Prý Líba. A kam Líba jede? Na rockový festival do Prahy. Oznámil jsem Líbě, že je moc milá. Líba zaječela, že my dva taky. Pak zahulákal Tom, jestli Líba ukáže kozy. Líba přeřadila na vyšší rychlost a během pár sekund zbyl z jejich auta jen malý flek na obzoru lesa. „Skvělý,“ oznámil jsem suše Tomovi, „čtyři koly v prdeli.“ „No co, jsou to citlivky.“ „Mohla být sranda, zazdil jsi to moc brzy.“ „Peč na to.“ Plácnul mne po zádech a mně málem vylítla plechovka z ruky. Zrovna jsme projížděli okolo dalšího odpočívadla. Nápis hlásal, že se to tam jmenuje Rozkvetlé pole. Už zdálky jsem viděl restauraci s rozkvetlou zahrádkou, několik obsazených stolů a volejbalové hřiště, na kterém se potily dva páry. Další nápis vzápětí hlásal, že do Prahy zbývá

šedesát pět kilometrů a pod ním vyhazovala do kontejneru silnější asi padesátiletá žena v zástěře pytel plný odpadků. Zvedla hlavu a Tom zahulákal ahooooooooj a namířil prázdnou plechovku přímo do kentajneru. Naklonil jsem hlavu až k němu. „Hlavně po ní nechtěj, ať nám ukáže kozy,“ Zachechtal se a zvesela mi oznámil, že si doplní náboj. Zmizel dole a já sledoval odpočívadlo, jak mizí v dálce, jak korpulentní žena odchází do malého baráčku s nápisem SPRÁVA, jak mladý muž v oranžových tříčtvrťákách dává nad sítí smeč a potom to slaví divným tancem, jak si malé děťátko hraje s něčím chlupatým u stolu, za kterým mladý pár, pravděpodobně jeho rodiče, rozlévají do dvou hrnků něco z termosky. A potom to pomalu všechno mizelo. Nejdřív hřiště, človíček po človíčku, za ním tři domy a naposled zahrádka, která byla nejblíže silnici. Otočil jsem hlavu a přede mnou byla jen obrovská rovinka, čtyři proudy tam, čtyři proudy zpátky, na jedné straně vyvýšené louky a na druhé nic jiného. Ráj všech svobodných, řekl by můj moudry prosycený otec. Tom mne zespoda zatahal za nohavici a já pohlédl dolů. Nejdřív jsem zahlédl jeho bezkrevný obličej, pak prsty, kterými rejdil na přehrávači, a nakonec se mi do mysli zahryzly jeho oči, které bloudily z palubní desky na mne, pak někam ven a zase zpátky na desku. Znova mne zatahal a já se pomalu nasoukal zpátky. „Co se děje?“ podíval jsem se na něj nechápavě. Ale zároveň s obavami, takhle jsem ho už dlouho neviděl. Jenom mlčel a ukazoval na místo, kde ještě před chvílí ladil stanice. Ozývalo se odtamtud jen praskání. Vytrvalé nic neříkající šumění, proti kterému je i cyberpop hudba z Marsu. Sáhl jsem na knoflík a chtěl to přeladit, jenže on mi zastavil ruku a pak si položil ukazováček na rty. „Jen buď zticha a poslouchej,“ zašeptal. „jen poslouchej, ono se to zase ozve.“ „Co se o-“ přiložil mi ruku na pusu a ukázal na desku. Tak jsem tam stočil pohled a vyplašeně poslouchal monotónní chrčení, které místy přecházelo až v pištění. Chrrrrr...... dzzzzzzzzzzzzzzrrrr...vvvvvvvvvdzzzzzzzzzzzzzzz Nechápavě jsem pokrčil rameny. Autopilot už dávno odpočíval, jeho pseudočipy se potichu samy dobíjely a já studoval Tomův obličej. Oči přivřené, panenky strnulé, řasy se jemně třásly. Tváře jako by se mu vcucly do obličeje a najednou vypadal minimálně o pár kilo hubenější. Byl to samozřejmě jen dojem, ale nemohl jsem si pomoct. Barva v obličeji zůstala, nemůžu říct, že by nějak zbělel, ale rozhodně se s ním během těch několika málo sekund nějaká změna udála. Gzzzzzzzz..... chrrrrrrrrrrrrrr Palcem si pořád přejížděl po ukazováčku druhé ruky. Asi by mu bylo milejší, kdybych pohled upíral na rádio, ale mě tohle přišlo o moc zajímavější. Co se mohlo v tom rádiu ozvat, že takhle strnule sedí? Jako by tušil, že o něm přemýšlím, položil si znovu prst na ústa. Jakoby se mi snažil zakázat, abych přemýšlel. Dzzzzzzzzzzzz...muněk... rrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr Okamžitě jsem obrátil hlavu k přehrávači a automaticky sáhl na knoflík hlasitosti, ale Tom mi zastavil ruku. „Je to dost hlasitý,“ řekl potichu. „Zkoušel jsem to, lepší už to nebude.“ .........pros.....chrrrrrrrr....... dyťhozab................ dzzzzzzzzzchrrrrrrrrrr........... prosímjestlijstelidiprosímpom......................rrrrrrrrrrrrrrrrrr..... stáválegracetonevidíte.......... Během pár vteřin se mi prošel ledový prst po zádech. Začal někde u kostrče a stoupal pěkně nahoru, hajzl, nevynechal ani místečko, a když se mi dostal pod krk do míst, kde to nejvíc studí, stály mi už chlupy po celém těle a já si říkal, že takováhle zima mi už dlouho nebyla. Není léto? Je normální, aby mi během léta byla ve třicetistupňovém horku zima?

Je normální, abych si nevědomky mačkal prsty u nohou a držel se za břicho, jako kdyby mi bylo bůhvíjak šoufl? Je normální, aby hysterický hlas v rádiu prosil o pomoc? Na normál se nehraje, dnešní svět je šílený, stačí se jen rozhlédnout. Pěkně doleva na zástupy elektrizujících lidí, kteří se bouří po celé střední Evropě. Kdo jim to provedl? Moderní technika? No jasně. Dokážete nás vyléčit? Ale kdeže... Tak plaťte. Takový zelektrizovaný člověk se dožije maximálně čtyřiceti let, jaká je dostatečná cifra pro takhle omezený život? Máte takovou kalkulačku? Ne? Tak koukejte, rád vám to napíšu. Cože? Kolik? Uberte nuly, člověče! Ale pane docente, berte v potaz, že už se do konce života nepřiblížím k televizi, k blue-tech-rey, neohřeju si jídlo v posraný mikrovlnce, protože by mi vybuchla do ksichtu a moji kůži by škrábali z oken i sousedi nade mnou. Přijde ke mně dítě s rozbitým elektrickým vláčkem a já ho pošlu za maminkou, protože se tý trapný mašinky nebudu moct dotknout. Dost pravděpodobně ani nebudu moct do jeho pokoje, protože tam bude mít stoprocentně takovýchhle připosraných udělátek haldu. Jen tam ty nuly nechte, ať víte, do čeho jste mě uvrtali. A desetitisíce dalších. A co takhle doprava? Sice je to pohled jen z rychlíku a ještě bez strojvedoucího, ale co takhle ta děsivě veliká skupina Moraváků, která se přiotrávila metanem? Metanem, který stoprocentně na Moravě není. Jste si jistý, pane docente? Naprosto příteli, Já vím, vím, byly tu ty desetileté záplavy, vím to moc dobře, ale už je to odjedované. Určitě? Samozřejmě. A co potom ti všichni lidé? Otrávili se zkaženýma párkama? Ale tak to přece nemůžete vůbec brát, tu oblast jsme vysídlili. Ale nedostatečně široko a kvůli tomu, že je tam nestabilní půda. Údajně. Metan jste zamlčeli. Všechno přece mezi obyvatelstvo pouštět nemůžeme. Bude se šířit panika. Stejně jako ten jed, co? Ale příteli... Neříkejte mi příteli. Nežijeme v idylce. To je mi jasné už několik let. Nevyspěl jsem předčasně, řekl bych, že jsem pořád ještě kluk, ale některé věci dnešního světa už chápu a jiné se snažím pochopit. Nic nejde tak snadno, jak by člověk chtěl, nic nejde věčně v nalinkovaných kolejích. Ať už se rozhodnete tak nebo tak, vždycky je tam nahoře někdo, kdo vaše rozhodnutí upraví, nebo přesvědčí vás, abyste ho ve svém nejlepším zájmu upravili. Protože tak si to přeje národ, tak si to přeje doba. A tak si to přeje ta zkurvená Neosovětská strana, omlouvám se za rouhání, ale jednou to ven musí a neznamená, že když jim vyrábím pseudočipy, že jim budu taky lízat prdele. Od toho pobíhá po světě spousta jiných psů, zamindrákovaným Sajdlem počínaje a tím zrzavým Rauchem konče. Bože proč mě musí vždycky napadnout to největší individuum? No to je jedno. Prostě mně nebaví poslouchat denně v televizi, jak je fajn být Neosovětem, jaké výhody to vynáší a jak se všichni, kteří se Neosověty stali přede mnou, mají skvěle. Hovno se mají dobře. Jen mají dobře namazaný prdele, aby jim tam líp klouzal. Líp to vystihnout nejde. V rádiu zachrchlalo, jednou podivně zasyčelo a pak už se ozývalo zase jen monotónní chrčení. Úplně mě to jedno malé zachrchlání probralo z letargie, já vypustil Neosověty levou nosní dírkou a pravou nasál středočeský vzduch, abych si uvědomil, kde jsem a co jsem prve slyšel. „No ty vole!“ okomentoval jsem to. „Já vím,“ ozvalo se vedle mne. „Kruci.“ „To vím taky.“ „Co to bylo?“ „Tak to už nevím, ale pro začátek bych vyšel z toho, že to byl hlas. Ženskej.“ Tom se na mě kouknul, natáhl ruku k rádiu a otočil z ON na OFF. „Pro dnešek mám veškerýho popíku nějak plný zuby. Uvítám trochu klidu.“ „No sakra.“ „To se na nic jinýho nezmůžeš?“

„Bylo to v rádiu,“ vylezlo ze mě. Pak jsem se trošku probral a dopil zbytek teplé koly, která mi šplouchala v plechovce. Zatáhl jsem střešní okno, zmáčkl tlačítko na přiměřené stažení bočního okénka a rozsekl to. „Jak je to možný?“ Už jsme se z toho trošku probírali. Tomovi se zpět nafukovaly tváře. Přestal si hrát s prsty. Asi jsme nikdy nezažili nic, co by nešlo vysvětlit. Takže tohle prostě muselo jít vysvětlit taky. Jak prosté. Nežijeme v jednoduchém světě, ale všechno, co se děje, je způsobeno moderním způsobem života. Ať už ekologické katastrofy nebo šílené nemoci. Nesesílá je na nás Bůh, vytváříme si je sami, abychom sami sebe postupně vyhubili. Jak prozřetelné. Jak laskavé. „Musela se na nás napojit,“ pronesl rozhodně Tom. Protože mu to přišlo jako jediné logické vysvětlení. A mně taky. „Prostě musela. No uznej. Já nevím, díky čemu to bylo, jestli měla v ruce telefon nebo vysílačku, jestli jsme projížděli nějakým pásmem, kde je zesílenej příjem a ona se naladila na nějakou frekvenci. To fakt nevím. Když budeš chtít vyměnit filtr ve foťáku, tak za mnou klidně přijď. Když budeš potřebovat seštelovat clonu, tak ti rád pomůžu, ale v tomhle se nevyznám. Jenže muselo to takhle nějak být.“ Už jsem si byl jistý, že přesvědčuje hlavně sám sebe. Nekoukal ani pořádně před sebe a při jeho řidičských schopnostech jsem měl docela sevřené půlky. Naštěstí byly silnice poměrně prázdné. „Spíš mě děsí to, co tam ta ženská říkala. Byly to jen útržky... teda já moc nerozuměl... slyšel jsi to?“ Otočil se ke mně. Uvítal bych spíš přímý pohled na silnici. „Slyšel jsem to, co ty. Skoro nic, ale dost na to, aby mi vstaly vlasy na hlavě.“ „Mně se postavily do pozoru i chlupy v prdeli, člověče. Jednu chvíli mrskáš plechovky po roštěnkách a druhou máš v prdeli kovovej kartáč. Nevyžádaný příspěvky nevracíme.“ Musel jsem ho poplácat po tváři. „Zklidni se nebo nabouráme. To tam radši dej autopilota nebo mě k tomu pusť.“ Jeho oči se trochu zklidnily. Panenky zašátraly po autě, přejely přes volant a ruce na něm a zaměřily se na přední sklo, kde v zapadajícím slunci zářila asfaltka. „Jasně,“ pokýval hlavou. „Jasně, to bude dobrý. Za chvíli odbočujeme, co?“ „Nemám páru, jak jsme daleko od Prahy.“ Další ukazatel nám vysvětlil, že nám zbývá třicet pět kilometrů. Ne že by mi to přišlo jako zanedbatelná skutečnost, koneckonců do Prahy jsem se těšil, ať už kvůli tomu pelmelu národností, nebo kvůli holkám, které prostě jinde nespatříte, ale teď to pro mne nějak nebylo podstatné. „Někdo tam prosil o pomoc.“ Spíš jsem tu větu vyfoukl, než řekl. Slova jsem nechal jen tak poletovat ve větru, který dovnitř vpouštěla otevřená okénka, a byl jsem zatraceně rád, že otevřená jsou, protože jsem měl pocit, že by se mohla jinak vrátit a zadusit mne. Zabitý vlastní myšlenkou, to by chtělo někam napsat. „Nějaká holka prosila o pomoc,“ poopravil mě Tom. Nebo spíš přispěchal se svou dedukční troškou do mlýna. „Nevím, jak se to zdálo tobě, ale podle mě to byla holka a podle mě ani nevysílala.“ „Cože?“ „Spíš mi přišlo, že to tam někomu říkala.“ „A komu?“ „Jak to mám vědět?“ „Promiň,“ zvednul jsem v obraně ruce. „Prostě se ptám i na to, na co nejde odpovědět.“ „Bylo to... víš, jako –“ sundal pravou ruku z volantu, lusknul prsty a trošku se zamračil. Všimnul jsem si, že se mu vrásky z čela začínají objevovat nepříjemně vysoko. Jjako když v nějakým filmu někdo lítá od Vietnamčíka k Vietnamčíkovi, má roztrhaný hadry, krvavý nohy, pouta na rukou a na nohou a nedokáže se dívat, jak dávají jeho ještě nedávno čipernýmu kamarádovi elektrický šoky, nebo mu trhají nehty. Ne, spíš ty šoky, ty nehty se

dají přežít. Dávají mu šoky, on si pěkně poskakuje na dřevěný židli, nějakej plešatej Asiat mu cpe diody do poklopce a jemu už jde kouř i z očí, a ten jeho kolega tam tajtrlíkuje a zapřísahá se, že nic neví, aby mu už neubližovali... víš co? Mám hlad.“

Mladý Život, upravený rozhovor,24.10.2048, str.2 Pouze pro náš časopis, exkluzivní interview s dědicem „leteckého impéria“ Markem Kuncem. Přeji krásný den. Jak se cítíte téměř čtyři měsíce po přidělení veškerého majetku vašeho otce vám? (smích) Nechodíte dlouho kolem horké kaše. Jak se cítím? Asi jako každý člověk, který rychle nabude peníze. Chvíli jsem netušil, co si s nimi počnu, ale už se začínám otrkávat. Mám kolem sebe ty správné lidi, kteří mi radí. Přiznám se, že bez nich by to bylo hodně těžké, asi bych si koupil hned první týden tryskáče, z každé série po jednom (smích) Takže vás peníze až tolik nezměnily? Ale tak trošku určitě. Oblékám se jinak, chodím do jiných podniků. Nedávno jsem si koupil menší vilku, ale to nepovažuju za rozmar, to jsem si vždycky přál. A pohybuju se v trošku jiné společnosti. Ale to s penězi přichází, tohle neuhlídáte. V jaké společnosti? V takové, jakou si vyberu. Přátelé, spolupracovníci. Rádci v určitých oborech, jestli to potřebujete vědět. Pořád jste šťastně zamilovaný? Prý jste považováni za dokonalý pár. Tak nás vidí lidi okolo. Určitě je to příjemné a ano – jsem zamilovaný a doufám, že ještě dlouho budu. Peníze přináší i nové ženy. To se mne netýká. Uznáváte absolutní věrnost? Naprosto. Prý plánujete děti. (dlouhý smích) To jsem řekl v rozhovoru pro jiný časopis. Ptali se mne na rodinu a já odpověděl, že se na ní už pracuje. Ale myslel jsem tím svoji přítelkyni. Myslel jsem tím, že s ní hodlám bydlet. Považuji ji po smrti otce za svou rodinu. Dítě ještě neplánujeme, sami jsme děti. Jak se vám hojí modřiny? (úšklebek) Jde to, díky za optání. Vzpomenete si ještě na ten incident v hotelu? Jistě, vždyť je to čtrnáct dní. Ale nezlobte se, nechci o tom mluvit. Ale někde jste to už komentoval. Dokonce si pamatuji věty „Co je horší? Když se váš přítel stane krysou, nebo když se krysa stane vaším přítelem?“ Pamatujete si to velice přesně. Je to pro mne uzavřená záležitost. Takže chcete říct, že se od té doby nic nezměnilo? Jak říkám, je to pro mne uzavřená záležitost. Ale před nedávnem jste –

Ten člověk pro mne skončil a teď prosím obraťme list. Rád si s vámi promluvím o čemkoli ze svého života, ale tohle je tak čerstvé a ještě to bolí, že nemám potřebu se v tom vrtat. A vás žádám o to samé...

Nejbližší vhodné místo bylo odpočívadlo zasazené do březového lesíka asi pětadvacet kilometrů od Prahy. Museli jsme jet už dva kilometry před ním hlemýždím tempem, protože okolo byly vážně jen lesy a skalky a nevypadalo to, že by se tam dalo někde odbočit, tak jsme to nechtěli propásnout. Těsně před cedulí EXIT ŽEBRÁK jsme zajeli na malou asfaltku a před námi se rozevřelo sympaticky vypadající středisko. Nebylo tam venku moc míst k sezení, napočítal jsem šest stolků s lavicemi, ale byl tam menší bar, minigolf a hned u kraje jsem zahlédl automat na točenou zmrzlinu, kterou jsem neměl už snad sto let. Takže bylo rozhodnuto. Mně netrvalo moc dlouho, abych si vybral ovar s křenem a Tom zvolil jednoznačně nějaké těstoviny se sýrovou omáčkou. Prolili jsme to absolutně nezdravě obyčejnou fantou a koukali, jak naproti nám baští čtyřčlenná rodinka. Chlápkovi mohlo být něco přes čtyřicet, omastek mu tekl po vousech až na krk a jeho o dost mladší partnerka mu to s láskou utírala papírovým kapesníkem. Dvě malé holčičky (Daniela a Kamila, jak jsme záhy zjistili) se pod stolem přetahovaly o plyšového pejska a ten chudák každou chvilku vydával elektronické zakňučení, až pozoruhodně podobné opravdovému. Až ho člověku bylo líto. Stačilo nám deset minut k tomu, abychom se přesunuli i s jahodovým dezertem k jejich stolu a dalších deset k tomu, abychom si začali tykat. Byl to pražák jak poleno a rozhodně si nedělal s ničím násilí. Takových lidí člověk na cestě moc nepozná. „Říkáte vedlejšku?“ Další kapka oleje se mu začala řinout od úst a jeho družka neváhala a přispěchala se servítkem. Odměnil ji za to procítěným úsměvem. Takhle kdyby se o mne někdo staral při konzumaci kachny, to by byl ráj. Přikývli jsme. „No tak pojedete za mnou, jasná páka. Vracíme se zrovna z týdenní dovolený v Německu. Nevěřili byste, vážně byste nevěřili.“ Oba naráz jsme vyhrkli čemu? „Jak to mají skopčáci vykoumaný. Fakt nejsou líný používat pazoury, to se jim musí nechat. Ptáky mají zakrslý, srdce perverzní, prasata zatracený, ale v myslivně a v pazourách to mají v cajku. A my si myslíme, jak máme vymakaný vstupní brány, šejó?“ „A jak to mají?“ zeptal jsem se s opravdovým zájmem. Ve Spojeném Německu jsem ještě nebyl. Ale docela mne to tam lákalo. „Přece nejsou o tolik před náma,“ přidal se Tom huhlavě. Měl plnou pusu jahodového pudinku. „No to teda jsou,“ hodil hlavou divoce Zbynda, jak se nám představil. Docela těžko mi to šlo z pusy. „To teda jsou a nechtěj vědět o kolik. Byls tam někdy? Nebyl, šejó? No to o dost přicházíš. Tak si představ, že na polovině vedlejšek už nemaj ani stráže. Bez keců. Mi chlapi v práci vyprávěli, ať se obrnim trpělivostí, že to bude řacha. Ať se připravim na to, že tam ze mě stáhnou i fusekle. Vám řeknu, vyprávěli mi o pauze takový historky, že mi tvrdly i slipy. Prej není nic zvláštního anální inspekce. Anální inspekce! Slyšeli jste to někdy? To zní děsivě, přímo humusácky. A taky prej zabavujou dárky a někomu kdysi zavedli takovou hadičku s kamerou do žaludku, aby zjistili, jestli něco nepovoleného nepřeváží.

Víte co? Kecy. Prdlajs anální inspekce. Jedinou anální inspekci jsem prováděl v Berlíně, když jsem snědl špatný párky a přemýšlel jsem, kterou cestou to ze mě vyleze. A vylezlo to oběma, dokonce si dávaly přednost, která bude první.“ Ta jeho se na něj podívala se směsicí znechucení a pobavení a prohlásila, že to nemusí každému vykládat. „No co,“ zahalekal a zamáchal kachním stehnem, až jsem se bál, že to všichni odneseme, „ať ví, do čeho jdou. Párky tam stojí za hovno, ty jejich syntetický knedlíky obejděte obloukem, nebo vám to roztrhne prdel, pivo mají jak kde. Někde to ujde, ale záleží, do který hospody zalezete. Jsem vděčnej tomu psychopatovi, kterej vymyslel autopilota, v životě mi tolik nechutnala dvanáctka, jako za volantem. No a potom se tam vykašlete na ovoce, to mi říkali taky v práci a měli recht. Já nevim, jakýma sračkam to tam stříkají, ale chutná to jak haribo z pneumatiky. Koupil jsem holkám nějaký švestky, Kamilka to vyplivla hned a Danielka to chvilku převalovala v puse, než přišla na to, že to nemůže spolknout proto, že to odmítá její žaludek, a ne proto, že jí to tatínek málo předkousal. A lepší, když to žaludek odmítne předem, než později, šejó? Ale tak mě napadá, že jste vlastně chtěli k nějaký vedlejší vstupní bráně. Tak až to tady dodrtim, tak nasedneme a vyrazíme. Ona bude většina teď narvaná, ale já už to mám promakaný. Dřív by mě jako domácího pustili bez mrknutí oka, dneska se to ale musí řešit pozornostma. Kriplové hamižný. Mám pro ně v kufru tři pornofilmy. Německý. Nevim, co se na tom komu líbí.“ Mrknul pod stůl, a když zjistil, že jsou jeho dcery zabrané do likvidace hračky, narovnal se a naklonil se k nám tak blízko, že jsem viděl mastnotu na vousech. „Ty Němky jsou chlupatý snad i v peněžence. Jak to může někomu přijít sexy? Jednou jsem kousíček –“ otočil se na manželku, jako by čekal svolení, ale ta raději dělala, že neslyší, tak pokračoval, „- jednou jsem viděl kus porna, ještě než to tady zakázali, krumpáč do krku bych jim za to narval... prostě viděl jsem kus porna, buď německýho nebo rakouskýho, kdo se v tom má vyznat, šejó? a tam je měli zarostlý jak já držku. To by při orálním sexu vypadalo, jak když se líbají dvě fusekle. Hnus. Vstupní brány vymakaný, samej elektronickej udělák, ale žiletky aby u nich člověk hledal s baterkou. A vodkad si to šinete vy, chlapi? Podle značky je mi jasný, že ze západu, takže ze stejnýho směru jako já, akorát já si to trochu protáhl. A jel jsem přes Falknov, teda spíš jen přes jednu jeho část a je to tam docela pěkný. Kupodivu i nějaká zeleň se tam našla. Akorát je to tam už moc cítit Skopčákama. Šlapek tam je víc než chlupů v Yettiho prdeli, na každým rohu nějaká. A mlaďounký, až se o mě pokoušely mdloby, některým ještě ani neuschnul rodnej list. Tak vodkad?“ „Z Falknova,“ odpověděl jsem pobaveně. Když jsem seděl s tímhle chlapíkem, musel jsem se pořád usmívat, prostě rozhazoval dobrou náladu lopatou. Musí být švanda s ním cestovat. Tedy pokud dokáže alespoň někdy zavřít pusu. „No neříkal jsem to? Říkal jsem to, šejó? Hezký město. A z Prahy potom dál?“ „Ještě nemáme plán, vymyslíme ho po cestě.“ Něco mě napadlo. „Nezaslechl jsi náhodou po cestě nějaký zvuky z rádia? Nebo hlasy?“ Odložil okousané stehno na talíř a lokl si piva. Viděl jsem za sklenicí jeho rozmazaný obličej a zdálo se mi, že povytáhl obočí. Koneckonců proč ne, divná otázka, divná reakce. „Hlasy? Jaký hlasy?“ „Zdálo se nám, že slyšíme v rádiu nějaký volání o pomoc,“ vložil se do toho Tom. „Nějaký ženský hlasy. Bylo to dost chrčivý, ale něco rozumět bylo.“ Zbyndova partnerka ho pohladila po ruce a pronesla, že oni rádio vymontovali, že jim ho pořád rozbíjely holky. „Víte,“ vysvětlil to za ni, „odmalička jsou strašně divoký, je peklo je uhlídat. Máme vyzkoušený, že jim stačí dát do ruky něco, co hraje, píská, zpívá nebo tak. Jsou jak elektronickej holocaust. Takže jim dáváme věci, který nepotřebujeme, nebo u kterých nám

nevadí, že z nich zůstanou jen šroubky. A po rádiu šli už v roce a půl. Málem to odnesl blue4-ray, Danielka už měla prsty v mezeře, kam se dávají disky, vypadalo to ošklivě. Nikdy jsem pořádně nepochopil, jak může mít takhle čuch na to, jak co sešrotovat, ale má ho. Takže raději žádná elektronika v našem autě. I přístup k autopilotovi jsem zavařil malou kovovou destičkou a přidělal tam zámek. Taky bych se mohl v autě probrat a být na dně jezera, šejó? Takže hlasy, říkáte? A v rádiu? Tak to je divný. A ženskej? Teda kam čert nemůže, nastrčí ženskou. Nic proti nim, ale občas člověku nedají vydechnout. Možná to bylo nějaký hodně živý vysílání. Nebo jste vážně slyšeli něco, co jste neměli. A s váma ještě několik desítek dalších lidí, který tím místem projížděli. V dnešní době by mě to vůbec nepřekvapilo.“ Kouknul k obzoru a vylezlo z něj, že bychom pomalinku měli vyrazit. Navečer se u bran srocuje nejvíc aut a známosti neznámosti, alkohol nealkohol, nebyla by žádná sranda se tam procpat. A taky by z toho mohlo vylézt čekání do půlnoci. A jelikož to se nám rozhodně nezamlouvalo, poslechli jsme ho, sbalili umělohmotné příbory do sáčků a trochu očistili stůl, aby si tady nemysleli, že se na západě rodí prasata. Podrobně nám vysvětlil cestu. Řekl, že pojede pomalu, ale kdyby něco, kdybychom ho přece jen ztratili, tak ať se rozhlížíme kolem, bude stát na nejbližším možném místě a čekat na nás. Na tom místě, kde my máme odbočit, rozsvítí oba blinkry najednou. Je to prý tak dvanáct kilometrů od Prahy, taková kratší panelová cesta a dva kilometry před Prahou už normální asfaltka. Bude tam tak pět šest aut, tvrdil Zbynda, víc ne. Počkali jsme, až nasedl s rodinkou do svého vozu s obytným přívěsem a nastartovali ten svůj zázrak.

Když jsme odbočovali, nejen že nám dal Zbynda světelné znamení, ale dokonce i parádně zatroubil a my zamávali přes přední sklo oběma holčičkám. Pejska v ruce neměla ani jedna, bůh ví, kde mu byl konec. Bylo to přesně tak, jak říkal. Nepříjemně drkotavá panelová cesta a lesy, lesy a zase lesy. Zatímco se okolo nás míhaly stromy, přemýšlel jsem, co vlastně hodláme dělat v Praze. Na památky moc nejsem, že bych byl bůhvíjaký naháněč šlapek, to také ne, a hlavně jsme zítra dopoledne hodlali jet dál. Také mne tak v duchu napadlo, že ani vlastně nemusíme jezdit dovnitř, že nás nějaká vstupní brána ani nemusí trápit. Jenže byl to Tomův nápad a já mu to nechtěl brát. Tím spíš, když jsem mu viděl na obličeji ten připitomělý úsměv. Prostě měl rád velká města, velkou koncentraci lidí, potažmo žen. Potažmo nezadaných žen a potažmo Tomachtivých žen. Byl jsem si jistý, že při představě ulic plných děvčat v minisukních a minitričkách se mu musí orosit i hodinky. Natolik dobře jsem ho znal. Ale jestli se vytasí zase s tím balícím manévrem, který už vyzkoušel na polovinu žen na téhle planetě, tak se dobrovolně zříkám celého výletu. Každé vysvětluje, jak důležitou má práci, jak vysoko si ve firmě stojí, jak je šikovný a jak to umí s fotoaparátem. Vážně? Jasně. Pro tohle se musíš narodit, to poznáš hned, prsty ti musí krásně tu mašinku obejmout. Hned poznáš, jestli pro to máš vlohy nebo ne. A myslíš, že já bych měla? No to se nikdy neví. Ukaž ruku. Dobrá. Hmmmm, prsty máš krásně poddajný, to je plus, a vůbec se ti neklepou. To je moc důležitý.

Vážně??? Věř mi. A taky to je cítit z tvý postavy, z držení tvýho těla. Říká se tomu soma bla blabla... Ale ukázalo se, že se mu hodinky orosily podstatně dřív. Asi pět kilometrů poté, co jsme se rozloučili se Zbyndou a jeho rodinkou, jsme zahlédli u kraje stát holku v džínových kraťasech a modrém triku. Když jsme okolo ní projížděli, všiml jsem si jejího narvaného batohu, který se povaloval u cesty ledabyle opřený o patník. Ve vlasech měla čelenku, příjemně se usmívala a v obou rukou držela kartonovou ceduli s nápisem KAMKOLI. Jo holka, tam my právě jedeme... Tom vyndal sluchátka vedoucí od autorádia do uší, přiblížil ruku k pojistce autopilota a slabě zapištěl, že bychom mohli zastavit a třeba... vážně jen TŘEBA ji vzít. Nechal jsem ho, ať se to v něm dusí, ať se to láme a ať si to rozhodne sám. Nebyla mi moc příjemná představa další osoby v autě, ale tahle dívčina vypadala bezproblémově. Nezdálo se mi, že by za stromem číhal nějaký její parťák, nebo že by měla u pasu sadu nožů, na každý orgán jeden. Nechtěla se mi narušovat ta pohodová idylka, ale stejně by to nejspíš nebylo na dlouho. Tak jen ať si to rozhodne sám. Musel jsem se usmát. „Skoro ti tečou sliny. Kdybysme tam neměli autopilota, tak jsme dávno mrtví. Hlavně že bys viděl, co se jí mačká pod tričkem.“ „Tak co?“ Dělal, jako by mě neslyšel. „Vezmeme ji?“ „No, nijak nám to asi neublíží.“ „Moje řeč.“ „Ale raději bych to nějak neprotahoval. Tak do Prahy a pápá.“ „Naprosto souhlasím. V autě se stejně tři nevyspíme.“ Ještě nikdy v životě se mi nestalo, aby v tak krátkém rozhovoru bylo tolik mylných vět. Zastavili jsme. Tom zacouval. Slečna se stále usmívala, popadla batoh, ceduli zastrčila do podpaždí a otevřela zadní dveře. Nasedla k nám a my se svorně zeptali, kam jede. Prohlásila, že přece kamkoli, mohli jsme si to přečíst na ceduli. Byla už od pohledu milá a měla příjemný hlas. Byl to ten hlas z rádia.

Výňatek z denního tisku, Lidové noviny, 18.8.2045 Nobelova cena ve správných rukách Shodují se na tom odborníci, shoduje se na tom veřejnost. Naše země je konečně oceněna nejvyšší řádem. Nejvyšším odznakem příslušnosti ke světové elitě. Nemáme už roky špičkové sportovce, kinematografie upadá a o politice se mluví pouze ve špatných souvislostech, o to víc musí náš národ hřát fakt, že Nobelovu cenu míru získal profesor Alexandr Brom, děkan pražské fakulty a dlouhé roky nejvyšší kapacita, co se týče léčby ozařováním. Pryč je doba, kdy s ním byla spojena aféra se zmizelými bezdomovci, pryč je doba, kdy tento národní klenot musel ospravedlňovat své činy před národní komisí. Ale jak už to bývá, ceny se udělují za to, za co by to každý nejméně čekal. Možná ne sám profesor, možná před národem něco tajil, ale fakt, že tuto cenu získal...

Přiznám se, že ticho se dost těžko počítá. Pokud bych ho já mohl počítat na kilometry, hádal bych, že jsme mlčeli tak tři, možná čtyři. Dost dlouho na dva kluky a holku, kterou právě nabrali po cestě. Na Toma to bylo dlouho určitě, znám jeho prořízlou pusu a tok myšlenek, který vždycky teče špatným směrem. Jenže i ten teď nejspíš vyschl. A ono se nebylo čemu divit. Musel to poznat taky. Viděl jsem mu to na očích, i na pravé ruce, která křečovitě svírala řadicí páku. Kdyby to nevypadalo přihřátě, zkusil bych mu ji promasírovat. Někdy po prvním kilometru jsem na ni kouknul do zpětného zrcátka. Měla úplně normální kaštanově hnědé vlasy, čelenka je stahovala dozadu a konečky se jí trochu vlnily a padaly na to modré triko s nápisem YOU’RE BEST. Nevím, kdo tady byl nejlepší, ale s přehledem jsem dokázal odhadnout, kdo tu byl nejposranější a to jsem ani nemusel ukazovat spodní prádlo. A přitom, když jsem na ni koukal, tak jsem to ani pořádně nechápal. Vypadala normálně. A vlastně i mile. Po druhém kilometru jsem se rozhodl, že to začnu považovat za halucinaci. Tedy ne to děvče v autě, ale tu spojitost s hlasem. Pokud si připustím, že nejsem blázen, že my oba s Tomem nejsme blázni, tak jsem zkrátka musel mít halucinaci a jestli se někdo vytasí s tím, že měl můj spolujezdec stejnou, tak mu dám na kokos jednu přesně mířenou. Nikdo takhle klidný nemohl před pár hodinami křičet o pomoc. To dá rozum. Nebyl jsem si jistý, jestli to dávalo rozum i Tomovi, ale ruka na páce už mu tolik nevibrovala a mne pomalu opouštělo nutkání přeřadit autopilota. Nechám ho řídit, aspoň se bude mít na co soustředit. Znovu jsem se zahleděl dozadu a tentokrát už jsem se čelně střetl s jejím pohledem. A v kontrastu se vším, co jsem v tu chvíli cítil, musím přiznat, že ten pohled nebyl vůbec nepříjemný. Nebyl agresivní, nebyl zvědavý, nebyl vtíravý. Byl jen typicky holčičí a nezaujatý. Na sedačce měla vedle sebe rozepnutý batoh a z něho vyčuhovalo pár knih. Nejdřív jsem se chtěl zeptat, co to čte, ale uvědomil jsem si, že by mi z krku vylezlo jen nějaké zakrákorání. Byl jsem jako batole, které se učí chodit a posléze mluvit. A někde na čtvrtém kilometru se nás něžně zeptala, jestli takhle prožvaníme celou cestu. Během sekundy auto stálo a Tom ji rval z auta i s cedulí a batohem, ani jsem mu v tom nestihl nějak zabránit. Možná jsem ani nechtěl. Koukal jsem na to, jak ji tahá ven zadkem napřed, drží jí v podpaždí a ona se mu kroutí pod rukama a pak dopadá s žuchnutím na zem, až jí cvaknou zuby. „Co to-“ zvládla jen říct a pak se chytla za pusu. Vypadalo to na nakousnutý jazyk. Nahlédla do dlaně a pak se zlostně podívala na Toma, sebrala ze země hrst kamínků a hodila to po něm. „Ty hajzle! Víf, jak to bouí???“ Kamínky s žuchnutím dopadly někam na kapotu a pak s nepříjemným chrastivým zvukem na zem. Otočil se na ni a zvedl varovně prst. „Nemluv, vůbec nic neříkej.“ „Tak fo fem puovedua, he? Fo?“ Ani mi nedocházelo, že mám taky ruku před pusou, stejně jako ona. Ale z důvodu naprostého šoku. Stál jsem u dveří, nevěřícně na ni koukal a byl jsem si jistý... i přes to šišlání jsem si byl jistý, že je to ten hlas. Byl nezaměnitelný. Stejně jako její pohled. Milý, nevtíravý. A já nevěděl, jestli mi buší tolik srdce proto, že to vím, proto, že je mi líto, co s ní Tom provádí, nebo proto, že je mi sympatičtější víc, než před chvílí. Ale blbost, troubo, znáš ji čtyři minuty. No jo, tak jak to? Znáš ji čtyři minuty a už stihla tvého nejlepšího kámoše nazvat hajzlem.

No jo, tak krucinál ale jak to? To jsem nevěděl, nicméně mne to nepřesvědčilo k tomu, abych jí šel pomoci. Namísto toho, jsem se posadil zpátky na sedačku a hleděl na ni bočním okénkem, jak si prsty projíždí jazyk, jestli na něm nemá krev. Neměla, aspoň to. Když se začala zvedat a oprašovat si kraťasy, seděl už Tom vedle mě a startoval. „Na tohle nemám,“ prohlásil suše. „Sorry, ale na tohle vážně nemám.“ Nevymlouval jsem mu to, ale jemu to bylo evidentně jedno, spíš to říkal sobě, nebo mluvil do volantu, který byl v té chvíli dozajista chápavější než já. „Vím, že jsem ji chtěl vzít já, ale na tohle já prostě nemám,“ uzavřel konečně téma, na co má a nemá, zařadil jedničku a odlepil se od kraje. Ale stačilo, abych mu vytrvale pár sekund bubnoval na palubní desku a znovu zastavil. Bez známky výčitek se na mě podíval a dlouze mi vysvětlil, že se o tom nechce bavit, a že ji tam taky nechce nechat, ale vzít ji? To je přece na pokraji šílenství. Jenom jsem přikývl. „Máš stejnej názor, že jo?“ Kdyby uměl kňourat, určitě by to zakňoural. Potřeboval slyšet souhlas a já mu ho dal, ať už jsem si o jejích pomněnkových očích myslel cokoli, a ať už mi jejího překousnutého jazyka bylo sebevíc líto. Tom potřeboval souhlas a já ho nenechal ve štychu a tak jsem přikývl. „Ty vole,“ naklonil se ke mně, jako bych ho ze svého sedadla špatně slyšel, „to je ona. Je to ona, že jo?“ Zase jsem začal přikyvovat a on naprosto protichůdně vrtěl hlavou. Přes přední sklo jsme museli vypadat hodně směšně. „Ale jak to?“ Bouchl pěstí do volantu, až jsem nadskočil. „Jak to?“ Jako by mi tu otázku četl v mysli. „Myslel, jsem, že se o tom nechceš bavit,“ řekl jsem konečně a pro mě až překvapivě potichu. „Na to ser!“ zaječel, „já ji slyšel, tys ji slyšel, oba jsme ji slyšeli. Odpřísáhnu ti před porotou, že z toho debilního rádia mluvila ona. Na to mi stačí těch pár slov. A ty to víš. Co se to tady kurva děje? Co se to tu kurvaaaaaa děje?“ „Jak to mám vědět?“ „A jak to mám vědět já?“ „Já se tě ale nep-“ „KURVAAÁÁÁÁÁÁ“, prohlásil procítěně. „A další kurvy k tomu, vyližte mi všichni prdel, já se odsud nehnu, dokud nezjistím, co je ta ženská zač!“ A pěkně zařadil zpátečku a jakoby si ani neuvědomoval, co říká, začal se vracet na místo činu. Kameny nám odletovaly od kol, jak to protáčel. Nebál jsem se, že by mu hráblo, na to jsem ho moc dobře znal, jen občas nevěděl, co dělá. V některých situacích se rozhodoval správně, v některých špatně, v některých zbrkle a v některých příliš váhal. Ale více méně se většinou rozhodoval i za mě, takže jsem ho v tom podporoval. Vůbec mě nepřekvapovalo, že křičí, že se nehne z místa, ale přitom jede tu holku nabrat. Věděl jsem, že dělá správnou věc. Žralo by nás to ještě hodně dlouho a takhle to můžeme nejsnáze vyřešit. A když jsem cítil, že takhle uvažuji, cítil jsem i zároveň, že se dostávám, když ne do normálu, tak k hodnotě jemu dost blízké. A to jsem přivítal. Tom byl možná vyděšený a naštvaný, já začínal být zmatený a zvědavý. Co takhle zkusit to zkombinovat...? Couvání nám netrvalo dlouho, ujeli jsme sotva tři sta metrů. Kdyby se někde šlo otočit, Tom by to určitě udělal, ale silnice byla zatraceně úzká. Raději pozpátku než skončit ve škarpě. Seděla u silnice a v ruce měla knížku. Přišlo mi, že je až směšně klidná. Tak aspoň někdo, holka. Když jsme u ní zastavili, ani nereagovala. A nereagoval ani Tom, protože taky

poznal, že bych pro ni měl zajít spíš já. On stiskl tlačítko na odblokování zadních dveří a ty se otevřely. Pomalu jsem se k ní přišoural a podal jí ruku. Bez mrknutí oka ji chytla a já jí postavil na nohy. Schovala knihu do batohu, zapnula a ho a ceduli odhodila na kraj lesa. „Snad si nemyslíte, že po tom všem k vám vlezu do auta,“ odfrkla a nastoupila si.

Protokol o výslechu svědka ve Falknově dne 26.10.2048 byl(a) vyslechnut(a) svědek(svědkyně) jméno, a příjmení (titul) Albert Tomsa datum a místo narození 05.05.2021 v Turnově trvalé bydliště Falknov, Šturmova 35 zaměstnání a postavení v něm pomocná služba v hotelu Hvězda ve Falknově zaměstnavatel hotel Hvězda místo zaměstnání Falknov průkaz totožnosti OPR 41258 osobní stav svobodný vyslýchán v trestní věci obv. Marek Kunc poměr k obviněnému bez příbuzenského poměru POUČENÍ Budete vyslechnut(a) v trestní věci obv. Marek Kunc, který je stíhán pro trestný čin napadení a ublížení na zdraví, ničení a poškozování majetku Podle § 221 odst.2 písm. b) odst.3 a 4 trestního zákona

Dne 9.10.2048 jsem byl ve třetím podlaží hotelu Hvězda, kde pracuji jako pomocná služba a portýr. V tomto podlaží byli v pokoji 308 ubytováni i pan Tomáš T. a slečna Gabriela S. Přibližně v půl dvanácté odpoledne, kdy je většina hostů na obědě nebo mimo objekt a

probíhá výměna ložního prádla, jsem zahlédl obviněného, jak vbíhá do pokoje 308, křičí na Tomáše T. a vyhrožuje mu zabitím. Poté vzal ze stolu hotelový telefon a udeřil jím Tomáše T. do obličeje. Gabriela S. vyběhla z pokoje a utíkala pro pomoc, já jsem okamžitě volal hotelovou ochranku. Obviněný byl mezitím udeřen opakovaně Tomášem T. do obličeje a poté zavřel dveře. Dvě minuty nato přišla hotelová ostraha a přes protesty obou mužů se dostala do pokoje....

To, co bylo venku, se dalo konečně přirovnat k zimě. Nedalo se říct, že by to vypadalo zrovna pohádkově, větve se pod náporem sněhu neprohýbaly a ptáci nemrzli vestoje v budkách, ale to se nedělo už dobrých patnáct let, takže i těchhle pár centimetrů sněhu muselo udělat zimním nadšencům radost. A dětem obzvlášť. Sněhem byl zavátý hlavně střed města, trošku se ho válelo dole pod stadionem a dokonce to donutilo místního přestárlého knihovníka, aby vytáhl lopatu a trochu si to před knihovnou urovnal. Ovšem v dalších částech to bylo horší. Na většině míst ležely pod zemí trubky s teplou vodou, takže sníh, který dopadal, ihned tál. Po cestě k nemocnici Svatého Jakuba se dal sníh zahlédnout téměř všude. Vypadalo to krásně od hlavní pekárny dolů, u Domu Mládeže se koulovala parta dětí, takže i tam to zavánělo zimou, ale jak se popošlo dál, směrem k okraji města a trojpatrovým garážím, vypadalo to už bledě. A nakonec u samotné nemocnice se dala zima vypozorovat jen ze zaparkovaných aut. Některé měly sněhem pokryté střechy, jiné lehce zavátou kapotu, ale stejně byla většina neposkvrněná. Vstupní hala nemocnice vypadala, jako by vypadla z pětihvězdičkového hotelu. Usměvavý vrátný, který si cvrnknul do čepice, prosklené elektronicky otáčivé dveře, hala plná květin v obrovských květináčích a neméně usměvavá žena za okýnkem. Vzhlédla tak akorát včas, aby zahlédla dva mladé lidi, jak vbíhají dovnitř a řítí se k ní. Mladý muž s blonďatou řídnoucí kšticí a dívka s kaštanovými vlasy a příjemným úsměvem. Ovšem v očích měla strach. Muž netrpělivě poklepal na počítač a prstem si našel své jméno a totéž udělala dívka. Jakmile proběhlo povolení jejich návštěvy, vzali si do ruky štítky se slovem návštěva a rozeběhli se po schodech nahoru. Kam ten spěch, mládeži, usmála se v duchu žena a dívala se, jak oba zmizeli za rohem v mezipatře. Kam ten spěch? Tady u nás se nespěchá. Protože kdo spěchá, ten většinou přichází pozdě.

„Kuleeeeeeee.“ „Hele, kolik jich tam máš? Měníš už počtvrtý.“ „Mám jich tolik, kolik budu chtít.“ „Neumíš prohrávat.“ „Co to meleš? Řekl jsem kule a zůstala mi poslední karta. Jaký prohrávání?“ „Klídek, chlapci, pěkně si oba lízněte.“ „A do háje! Ty si vyl-“ „A prosím bez průpovídek.“

„To mi radši nacpi do pusy roubík.“ „Můžu ho udělat z tvých ponožek? Prostě si lízni a neremcej.“ Tom hrábl na hromádku a s úšklebkem si zařadil do vějíře osmou kartu. Mně zůstávala poslední, zelený svršek a Gábina měla v ruce karty tři. Hádal jsem, že tam má ještě červenou sedmu, ta se tu neobjevila, ale zbytek budou plívy. Taktická bitva vrcholila a vítězi měl připadnout poslední pomeranč. To jsem prostě nemohl prohrát, raději bych vypil nitroglycerin. Lízl jsem si taky jednu, zelenou desítku, ale hned v dalším kole jsem ji hodil na Tomovu žaludovou, takže mi opět osaměl v ruce svršek. A abych je dlouho netrápil, v dalším kole jsem je zařízl, chňapl po pomeranči a zarazil nehet až do dužiny, abych dal najevo, že je můj, že si ho oloupu, a že jim nedám ani měsíček. Tom vyhrál za půl hodiny karbanu pomeranče tři, Gábina čtyři a tohle byl můj první. Bylo to za pět minut dvanáct, ale mně to stačilo a pořádně jsem si zamlaskal, abych jim ukázal, jak je mi dobře. Ať už jsme si mysleli cokoli, Gábina se ukázala jako ta nejobyčejnější holka. Nechápala to, že jsme slyšeli její hlas a nejdřív ani to, že jsme ji kvůli tomu vyhodili z auta, ale pořádně poslouchala a nakonec nám snad porozuměla. Nebo já měl aspoň ten pocit. Víceméně jsem překládal Tomovy věty, protože mluvil hrozně zmateně a trhaně a občas si protiřečil, ale nakonec z toho bylo poznat všechno důležité. Co jsme slyšeli, kde jsme to slyšeli, že jsme to slyšeli oba, a že nás to parádně vyděsilo. Nepamatovali jsme si pořádně, co se tam ozývalo, ale oba jsme se shodli na tom, že ten hlas byl až působivě podobný. Působivě v uvozovkách. A ona nám prozradila, že zmizela dneska ráno z domova. Neutekla, rodičům všechno oznámila, jen prostě potřebovala někam zmizet, nebýt s bratrem v jedné místnosti, poslouchat jeho debilní hlášky a čichat ty děsivé deodoranty, které si na sebe čtyřikrát denně patlá. Jsou čtyřčlenná rodina, mají jedna plus jedna, takže buď může být člověk v kuchyni, nebo v pokoji. Nebo někde mimo dům, ale drtivá většina kamarádek je na dovolené. A když se ještě ke všemu dnes ráno pohádala s otcem kvůli penězům na vysokou školu na příští rok, rozhodla se dát si pauzu. Prostě jen tak zmizet, vzít s sebou trochu peněz, nějaké knížky, spacák a plachtu s kolíky, aby mohla spát pod širákem a nechat tu dusnou atmosféru někde v prachu za sebou. A na cestě je zhruba dvě hodiny, před tím byla doma. Určitě nebyla nikde jinde, určitě nemluvila do rádia a určitě neměla o nikoho strach. Maximálně o to, jestli nebude náhodou pršet. A na to to nevypadalo. Byla tu ještě další zvláštní věc, nad kterou jsem přemýšlel. Ale marně. Chtěl jsem se jí zmínit o tom, že tohle není jediná událost, která stojí za to, že se nám ještě včera přihodilo něco, něco... něco neobvyklého, co nás donutilo přemýšlet. Jenže já si nemohl zaboha vzpomenout, co to bylo. Věděl jsem, že jsme včera k večeru někde zastavili kvůli tomu, že mne bolela hlava. Nebo to možná nebylo kvůli tomu, možná jsem se chtěl napít a pak mne začala pobolívat hlava... nějak jsem v tom měl guláš. Ptal jsem se Toma, ale ten na tom byl ještě hůř, tvrdil mi, že jsme vůbec nestavěli, že poslední pauza byla v poledne na oběd, dělali jsme si v ohni brambory. To souhlasilo, jenže před tím... Hodil jsem to za hlavu, slupl poslední kousek pomeranče a slupky hodil do pytlíku, abych je ráno mohl na nejbližším možném místě vyhodit. Teď už se mi nikam nechtělo. Bylo půl dvanácté, stáli jsme na prázdném odpočívadle pro kamiony několik kilometrů za Prahou a hověli si na sklopených sedačkách. Náš původní plán vzal za své poté, co jsme nabrali Gábinu. Chtěli jsme do Prahy, trochu to tam prošmejdit, vidět noční život, jenže ona právě tam studovala, říkala, že se jí moc nechce na známá místa, že by raději Prahu jen objela a pokračovala někam na východ. A my jsme jí zkrátka nemohli nevyhovět. To nešlo.

Mohli jsme ji jen vysadit a nechat ji, ať si stopne někoho dalšího, nějaká auta tu jezdila, ale ono to prostě nešlo. Z jednoho jediného důvodu. Byla neodolatelná. Neměl jsem pocit, že pro Toma, ale pro mě určitě. Docela jsem se divil, protože on mrká na všechno, co má větší prsa než on, a ona mi přišla vážně roztomilá, ale s ním to zkrátka nic nedělalo. Určitě tam něco bylo, nějaké sympatie, vycítil jsem to, ale bylo to spíš takové kamarádské, pokud se to dá říct po pěti hodinách známosti. A pokud se dá říkat citu po pěti hodinách láska, byl jsem v tom až po uši. A to, co mě nakopávalo, byl pocit, že ona v tom je taky. Tudíž jsme rychle vyškrtli fakt, že tři se v autě nevyspíme, přemluvili jsme ji, ať se vykašle na spacák a plachtu a porychtovali jsme to v autě tak, že se tam mohla mezi nás krásně natáhnout. Ke mně samozřejmě čelem. Tom stejně po pěti minutách tuhnul, tak mu to mohlo být jedno. Dva z jeho tří vyhraných pomerančů se mu válely u hlavy a odfrkoval, až se mu nadzdvihávala tenká přikrývka, kterou měl přitaženou až k bradě. Trochu jsem si natáhl nohy, aby se mi lépe leželo, a přitom jsem kolenem zavadil o batoh, který si Gábina dala k nohám. Čelenka, která na něm byla odložená se sesula k zemi. Tak jsem ji zdvihl, položil zpět a přitom jsem cítil, jak je její zavazadlo napěchované literaturou. Zeptal jsem se, co čte. „Kafku, Marqueze, Ibsena, Ánanda,“ zašeptala a odhrnula si z očí pramen vlasů, protože jak ležela naboku, moc ji neposlouchal. „Líbí?“ Chtěl jsem jí říct, že moc a rozhodně bych tím nemyslel výběr spisovatelů, ale raději jsem jen přikývl a upravil si ještě ruce pod hlavou. Teď už to bylo vážně pohodlíčko. „Mám to po matce, má těchhle pánů plnou knihovnu. Když jsem byla malá, předčítala mi je místo pohádky na dobrou noc. Takže třeba Noru znám úplně nazpaměť. Ale stejně si ji vždycky ráda přečtu. Ani vlastně nevím, jestli proto, že se mi tak líbí, nebo proto, že mi to připomíná dětství. Nějak mi nedochází, že jsem už vyrostla. Už žádný bábovičky,“ usmála se. „Taky mi dochází, že nemládnu. Ale co máš dělat s tím, co nezastavíš, ani nezměníš? Smířit se s tím. Lituju lidi, který se nedokážou vyrovnat se svým věkem, musí to být pro ně hrozný.“ Trochu mne píchlo v hlavě, někde nad pravým okem, tak jsem si to místo promasíroval. „Já vim, že mi ještě není padesát, můžu říct, že mám život před sebou, ale není to ta pohoda, kterou jsem cítil v patnácti. Člověk si myslí v deseti, jaký má problémy, ale to mu ještě není patnáct. Pak si myslí v patnácti, že mu nikdo nerozumí a že jsou všichni proti němu, jenže to mu není ještě dvacet. A ve dvaceti pozná nový problémy a všechny minulý mu přijdou malicherný, protože to už v tom světě vážně je a nejde to vzít zpátky. Rodiče stárnou a on to vidí a najednou mu dochází, že je uvidí umírat. Děsivá představa. Ale to všechno patří k tomu. Nic krásnýho na světě není zadarmo a život už vůbec ne. Víš, já dělám v jedný podprůměrný fabrice, denně mi projde pod rukama tisícovka pseudočipů. Někdo řekne, že je moje práce úžasná a důležitá, že díky mně může třeba jedna rodina používat robota, kterej se za ně postará o nemocnýho dědečka. Nádhera. Nebo že si někdo může zapnout autopilota, když je ráno unavenej a bojí se, že usne. Ona to je všechno pravda, jenže zůstává tu ten fakt, že dělám podřadnou práci za podřadný peníze a ještě mě každej týden seřvou, že dělám málo. A to si nemyslím, že mám špatnou školu.“ „A jakou máš, Marku?“ „Energetickou průmyslovku se zaměřením na robotechniku.“ „Na tu chtěl jít bratr.“ „Není špatná.“ Znovu jí spadl ten pramen vlasů přes oči. Tentokrát jsem jí ho vrátil zpět na místo já a ona se vůbec nebránila. „Nakonec ale šel na obyčejnej gympl. Nevím, kde se s tím chce chytnout.“

„Hm. Chtěl jsem tím říct, že prostě nic není ideální. Nemám přítelkyni, nemám skvělou práci, bydlím v pronajatý garsonce a tak tak mám na nájem, ale nikdy by mě nenapadlo něco měnit. Nikdy bych neměnil lidi okolo sebe, nikdy bych neměnil věci, který jsem prožil, nikdy –“ Najednou mi vůbec nedocházelo, proč to říkám. A taky se mi už neleželo tak pohodlně. Nebo možná leželo, ale spíš se mi stupňovala bolest v hlavě, už mne z toho bolelo celé čelo. Poznal jsem, že Gábina na mne hledí ustaraně. „Je ti něco?“ „Rozbolela mě hlava, ale ono to přejde. Už mě bolela předevčírem, když jsme to –“ Když jsme co? Něco hledali? Zamyslel jsem se. Stavěli jsme u pumpy. Stoprocentně. Chtěli jsme nabrat benzín? Určitě ne, měli jsme plnou nádrž už z Falknova. Co jsme tam chtěli? Co jsem tam chtěl já? Asi si odskočit. Ona ta pumpa vlastně nebyla vůbec funk-“ Hlavou mi projel šíp a já jsem musel zaječet. Periferně jsem zahlédl Toma, jak se bleskově na sedačce posadil a překvapeně i vyděšeně na mě kouká, chtěl jsem mu říct o té bolesti, která se mi zařízla do mozku, jenže v tom přiletěl druhý šíp pěkně zleva a počechral mi kůru mozkovou a já zaječel takovou silou, až jsem se sám divil, kde se to ve mně vzalo. Registroval jsem Gábinu, jak mi přikládá teplé ruce na tváře, konejší mne a mně to bylo strašně příjemné, až moc. A hrozně rád bych řekl, že to za tu bolest stálo, jenže bože nestálo. Další šíp přiletěl vzápětí a já si byl jistý, že mi rozpůlil hlavu i s mozkem, že musí být všechno vidět, všechny závity, které se mi uvnitř otáčí. A pak najednou blik, na vteřinku bolest přešla a blik a Gábina byla v tahu, batoh byl v tahu, pomeranče, které ležely u Tomovy hlavy byly v tahu a byli jsme tam zase jen my dva a mne polila taková hrůza, že na to žádná bolest nestačila, protože jsem před chvilinkou cítil její prsty na tváři... já je tam dokonce pořád cítil. Ty neviditelné prsty s červeně nalakovanými nehty, které mne chlácholily. Jenže ony tam nebyly. Nechápal jsem to, ale než jsem mohl pochopit cokoli dalšího, pustil se do mne jeden šíp za druhým a kolečko se polámalo, já věděl, že tohle je moje poslední minutka, že to vydržím ještě chvilku, déle určitě ne a pak mi exploduje mozek a rozstříkne se všude, po oknech, po kartách, po Tomovi a jak já mu jen tohle vysvětlím, jak mu to jen vysvětlím, jenže bože Tome tometometome tohle je tak děsná bolest, dělej s tím něco, odděl mi hlavu od těla, jen ať už nevidím ty fialové kruhy, ať už mne ty šípy přestanou bodat čtyři jablíčka plus dvě jablíčka tak co vymyslíme letí šíp savanou a kdopak to za ním utíká no kdo to za ním utíká přece Tomášek a je tak směšně oblečenej a má tak směšnou hučku a já bych chtěl utíkat s ním a křičet na něj a pomáhat mu se vším co to dělá otáčí se a volá na mne já už jdu Tomášku jsem za tebou mám tu jablíčka mám tu pět jablíček že jo že je čtyři a dvě pět to dá rozum dám ti tři a budeme mít stejně jen se zastav vážně ti dám tři rozdělím se s tebou úplně o všechno jistě jak by ne mám tě rád mám tě ze všech Tomášků nejraději a už neutíkej mě bolí nohy nožičky mě bolí už s tebou nehraju zlobíš mě jo zlobíš mě takhle si jablíčka nezasloužíš asi si sní Marek všechny sám protože Marek nikdy nezlobí a Marek chce být se všema kamarád tak už pojď a já nechci tu paní v bílým neusmívá se ta paní v bílým vypadá zle tak tady buď se mnou nechci tu být s ní sám prosím nenechávej mě tu s ní samotnýho prosím...

Místnost byla potemnělá, závěsy zatažené, zářivky byly tak akorát schopné osvítit stolek s květinami. Prosklenou stěnou bylo vidět dovnitř kukaně. A nebyl to moc hezký pohled. Chaos, který tam vládl, naznačoval, že něco není v pořádku

Gabriela Sikorová stála u skla, ruce na něm měla položené a smutně hleděla dovnitř na to, jak skupina pěti doktorů v bílých pláštích běhá okolo jednoho lůžka, odpojuje diody, zmateně sleduje počítač i kontroluje text scénáře, jehož věty ubíhaly na malé obrazovce. Tomáš Tichý byl u šestého doktora v místnosti, obličej měl rudý dofialova a snažil se vstřebat základní fakt. On to vážně udělal. Ovšem co už nedokázal vstřebat, bylo, že si na to vybral tenhle způsob, naprosto sebevražedný způsob a s nikým se o tom neporadil. Stačilo by pár slov. Proboha. Stačilo by jen naznačit, co má v plánu. Jenže to samozřejmě nešlo, věděl, že by mu to vymluvili. Totální výmaz paměti stojí v přepočtu šest set padesát tisíc, naprostá vydřidušina, jenže on si to mohl dovolit. Na co čekat několik let, až půjdou s cenou dolů, když to může být rovnou. Tím spíš, když chtěl jen vymazat část, jak mu právě vysvětlil doktor Franc, malý kostnatý mužík s hustými bílými vlasy a obstarožními brýlemi. Pod bílým pláštěm měl černé džíny a v ruce svíral blok s nějakými poznámkami. Vysvětloval Tomovi, že na výslovné přání pacienta nikoho neinformovali o chystaném zákroku. Projel si poznámky a řekl, že rodinu zde napsanou nemá, takže musel v případě komplikací zavolat člověku, kterého zde má uvedeného v kolonce „V případě komplikací?“ našponoval se Tom a byl teď o dvě hlavy vyšší než doktor. „O jakých komplikacích to mluvíte? Tohle nejsou komplikace. Podle toho, co jste nám říkal... ježiši já vám prostě nevěřím.“ Došel ke Gábině, vzal ji zezadu kolem ramen a ucítil na prstech kapky vody, které jí tekly z očí. Obrátila se k němu a Tom ji objal. Tady se nedalo nic říct, byl na tom úplně stejně. Chtělo se mu brečet i křičet zároveň. Znovu se otočil k doktorovi. „Lituju, že toho sráče Broma nikdo nezabil. Nobelovku! Já bych mu narval pistoli do krku a nutil ho dívat se, co se stalo s mým přítelem. Nikdy jsem nevěřil, že sahání do mozku může skončit dobře, věděl jsem, že to může přinést jen problémy.“ Doktor si odkašlal. „Tohle byla vážně nepředvídatelná situace. Víte, váš přítel reagoval úplně jinak, než všechny dosavadní subjekty. Můžeme být jen rádi, že vaše partnerka tu byla dnes dopoledne na návštěvě a že viděla, jak mu teče krev z očí. Naše monitory tohle nedokážou zaznamenat. Nemám pro to vysvětlení, ale bylo štěstí, že tu v tu chvíli byla a že přivolala pomoc. Prozatím jsme-“ Tom ho zpražil pod krkem. „Tohle není subjekt, je to člověk. A jeden z nejpopulárnějších lidí v republice. Máte zatracenej problém, chlape. Raději si běžte ještě vrznout, protože dalších třicet let budete trhat chlupy z prdele největším sviním ve vězení. Věřte tomu nebo ne, ale o tohle se postarám.“ Mužík v plášti se snažil soustředit na další věty, ale evidentně to s ním zatřáslo. „Prozatím jsme neměli sebemenší problém. Od spuštění jsme měli tři klienty. Všichni tři se probudili v pořádku. Neměli nejmenší tušení, kým byli před tím, museli jsme jim vysvětlit situaci, ale byli v naprostém pořádku. Máte... máte vůbec ponětí, jak tohle všechno funguje? Je to vlastně postupné vymazávání paměti. Nejdříve jsme vašeho přítele museli připojit k memoriálnímu segmentu, té velké obrazovce nad lůžkem a – “ Tom mávnul rukou, prohlásil, že ho to nezajímá a díval se do kukaně, kde se Marek pomalu probouzel. Na jeho úsměvu bylo něco tak nepřirozeného, tak umělého... „- a monitorujeme vlastně jeho paměť až do dnešních dnů. Uloží se to na centrální disk a potom si zákazník sám vybere, kterou část svého života chce vymazat nebo změnit. Upravit. Váš přítel si přál smazat dvě věci. Jenže začal reagovat špatně. Máme podezření, že se jeho reakce z běžného života dostaly do spánkového stavu. Vybral si program Road Movie, měl po cestě potkávat osoby, které chce vymazat, nebo prožívat opětovně situace, které chce vymazat. Ale jak říkám, něco bylo špatně. Myslím si, že jeho nitro, nebo jak tomu chcete říkat, cítilo, že něco není v pořádku. Koneckonců byl to uměle navozený spánek.“

Na pár vteřin se odmlčel. „Abych to vyjádřil přesně, vzepřel se programu.“ Tom se na něj nevěřícně zadíval. „Vzepřel?“ „Vypadá to tak. Každý subjekt, tedy člověk, se podvolí scénáři a nechá vše volně plynout. Jak přístroj z centrálního disku pozvolna nenásilně odstraňuje požadované části, mizí i z příběhu. A mizí i z paměti pacienta. Prostě puf – a jsou pryč. Ale tady byl ten zádrhel. Puf se nekonalo. Možná díky příliš silnému poutu k osobám, které chtěl pan Kunc vymazat. To se ale můžeme jen dohadovat, lidský mozek je nevyzpytatelný počítač. Když se rozhodne stávkovat, nikdo mu v tom nezabrání. A abych nezapomněl...“ Vnořil ruku do otevřené přihrádky stolku a v ruce se mu objevila malá bílá obálka s velkými písmeny T a G vpředu. „Napsal to těsně před tím, než se nechal uspat. Je to dopis pro vás oba. Je to běžný postup, pacient počítá s tím, že si nebude nic pamatovat, tak mu doporučujeme napsat něco, co by mu mohlo někdy v budoucnu, když uzná za vhodné, osvěžit paměť. Ale –“ Gábina se otočila od skla, za kterým právě snímali pracně doktoři Markovi diodu z levé části lebky, a on je rozverně tahal za šosy kabátů. Potom krátce zaostřil na sklo, za kterým všichni tři stáli, a pomalu jim zamával. Ruka mu spadla na přikrývku a on se na ni překvapeně zadíval. „Ale co?“ zeptala se, vzala Tomovi obálku z ruky a roztrhla ji. „Ale je tady větší problém.“ „Vymazali jste mu celou paměť?“ Bělovlasý mužík se pomalu otočil směrem k lůžku. „Větší problém.“ Došel ke skleněné výplni. I jemu Marek zamával a doktor pozdrav s úsměvem opětoval. Ovšem zcela bez úsměvu se otočil zpátky. „Mozek vypověděl službu. Váš přítel je retardovaný.“

Nazdar lidi. To zíráte co? Jsem stoprocentně přesvědčenej, že byste nikdy nevěřili, že na to mám koule. Ale já taky ne  Klasika, vždycky mi dole něco chybělo. Ale tímhle jsem to snad rozsekl, teď už bude všechno jinak. Jen se hlavně proboha nelekejte, všechno je ok, jen jsem potřeboval trošku pročistit hlavu. A kam se na tohle hrabe alkohol, to musíte uznat. Co nezvládne kvalitní fernetová lobotomie, to zvládne parta pošahanejch doktorů zaručeně. Jen správně vědět, do který části píchnout. Teda přiznávám, že jsem měl z toho docela vítr (chápete to? Tři lidi přede mnou, teprv tři lidi! To je jako být čtvrtej na Saturnu), ale ten malej vyzáblej pokémon s tikem v oku mi vysvětlil, že se není čeho bát. A hlavně já jsem do toho chtěl jít, to vám asi nemusim vysvětlovat. Vybral jsem si skvělej scénář, Road Movie. Paráda. Stejně víš, Tome, že jsme výlet plánovali dlouho, tak jsem si ho teď užil bez tebe. Nebo vlastně s tebou, jak se to vezme. Ale vážně se na to mrkněte, když už tady jste. Mají to promakaný. Mohl jsem si vybrat, jaký chci počasí, tak jsem si vybral slunečno po celou dobu. Nejsem troškař, co?  A pak komparsisty, takhle říkají postavám, který do toho chtějí vložit. Dal jsem tam nějakou rodinku s přívěsem, ten chlápek vypadal, že může být docela vtipnej, nějaký tři kočky, zasadili je tam do třech míst, takže si možná někde užiješ, ty prasáku... pardon, Gábi. Pak jednoho kamioňáka, kterýmu pomůžeme a ještě něco, nějak si to nevybavuju, půjdu se mrknout do protokolu. Jo –

ještě jednoho poldu, kterej nám pomůže, když zabloudíme a vyklube se z něj pěknej parchant. Nechám se překvapit. Vážně se už docela těšim, podle toho, co mi říkali, je to docela živý. Ale zase abych nekecal. Budete mi strašně scházet. Tak strašně, že mi to asi teď nedochází. Teda nedochází mi to, že si to nebudu pamatovat, takže mi asi scházet nebudete. Tak mi prostě scházíte už teď a tečka. Tak a teď pravdu, nebudu vám věšet bulíky na nos, teda hlavně ne Gábince. Nechal jsem si vymazat jen tebe, zlato. Tebe a Sama. Když už jsem v tom byl, vzal jsem to jedním vrzem. Vždyť oba moc dobře víte, jak se mi po něm stýská, žádný jiný zvíře už nikdy nebudu mít takhle rád. A omlouvám se za to zlato, vím, že jsem ti tak neřekl už... tři čtvrtě roku? Hm, asi tak, od rozchodu. Asi tak přibližně. Ale tohle je nejspíš naposled. Schválně mrkněte do kapsy toho mundůru, co mám na sobě. Napsal jsem si tam poznámky, aby mi bylo všechno jasný. Jmenuju se Marek. Ten vysokej blonďák je můj nejlepší kamarád Tom. Ta tmavovláska je jeho přítelkyně a moje nejlepší kamarádka Gábinka. Vlastním továrnu na pseudočipy, leteckou společnost a dvanáct hotelů v šesti zemích. Nesnáším neosověty (tohle vážně nechci zapomenout  ) A jsem nechutně bohatej. A bohatší. Docela dobrý, ne? Je tam toho víc, jen si to klidně pročtěte. Teda když vás ke mně pustí. Hlavně bacha, hadičky s nitrožilní výživou se tu jen tak válí po zemi, tak mi netípněte příjem. A další věc. Tohle prosím vás roztrhejte a spalte, až to dočtete. Neplatim šest set táců zbytečně, nechci ten lístek pak někde najít a přečíst se ty voloviny, který tu píšu. A že já voloviny umím psát, to vám je určitě jasný. Volovina číslo jedna: Odpouštím vám, děti. Možná si i budete myslet, že není co, a ona to asi bude pravda. Ale tak to prostě je. Já vám odpouštím, hluboko v srdci jsem vám odpustil už ten den, co jste mi to oznámili. A co víc, já vám to vlastně i přál. Jak můžu bránit něčemu, o čem sám vím, že bych to bral všema deseti? Horko těžko. Volovina číslo dvě: Omlouvám se za všechny problémy, který jste kvůli mně museli řešit. Omlouvám se, že jsem si kdy myslel, že jdete jen po mých penězích. Byl jsem slepej, hluchej a blbej. Ale i to k životu patří. Teď už to vím. Prostě jsem si to myslel, jestli mi to máte za zlý, tak se omlouvám ještě jednou, ale bylo toho na mě moc a bylo to moc narychlo. A ještě to dědictví do toho. Vážně jsem si myslel, že jste se rozhodli mě obrat. Kde jsou peníze, paranoia kvete. Teď bych si nejradši nafackoval. Kdybyste nestáhli to obvinění, tak bych teď asi musel chodit kanálama. Volovina číslo tři: Kdybych mohl vzít zpátky tu ránu telefonem, tak to udělám, Tome. Ty víš, jak moc tě mám rád, nemusím tu nic dokazovat, takže určitě chápeš, že to myslím vážně. Volovina číslo čtyři, ale vážně kapitální volovina: Miluju tě, Gábinko. Miluju tě a vždycky tě milovat budu a někde v některým kousku tvýho těla je něco, co tu lásku pořád opětuje. Já jsem o tom přesvědčenej. Ten vztah s tebou, ta láska, kterou jsi mi dávala, to bylo něco neopakovatelnýho a já ti za to budu do konce života vděčnej. I když budeš teď moje nejlepší kamarádka, pro toho Marka, kterej odchází, budeš životní láska. A já doufám, že to nebude takovej buran, že to občas ucítí, že ucítí to teplo, který z tebe sálá a řekne ti něco, co se říká jen lidem, pro který chceš žít. Já pro tebe žít chci. Tak moc, že se vzdávám svýho dosavadního života, vzdávám se svých citů k tobě a nechám vás prožívat si tu lásku po svým. Přesně tak bych to chtěl já. Pokud jsi mě měla kvůli někomu opustit, jsem šťastnej, že je to zrovna tenhle člověk. Každej druhej by mi rval srdce, ale takhle to je v nejlepším pořádku. No skvělý, tak už si pro mě přišli. Vede je ten mrňavej zakrslej, vypadá, že má skoliózu i v péru, hlavně mu to probůh neříkejte, nebo mi dá do trubiček místo výživy savo a budu do konce života chcát prdelí. No fuj, kde se to ve mně bere.

Prej se mám jít umýt. No jasně, budu napojenej nějakých deset dní, to člověk zasmrádne. Doufám, že mě aspoň oholí. Tak já mažu, mám na to půl hodinky a pak jdu do hajan. Projel jsem si to a myslím, že jsem nic nezapomněl, že je tu všechno, co jsem vám chtěl říct. Ale podle mě jste to stejně všechno věděli. Mezi náma se holt nic neutají  Tak na mě počkejte, pěkně se usaďte, a až budu trošku schopnej, zamávám vám přes sklo. Tobě Gábi, trošku zmateně, to víš, nebudu o tobě nic vědět, ale to se srovná. Už se těším na nový začátky. Novej život. Neomezený finanční zdroje, paráda, ne? Mam vás rád víc než sebe. Až se proberu, tak vám to dokážu. Zvu vás na pizzu, tuňákovou, naší oblíbenou. XXL. A teď už pšššt a nechte mě spát a ničeho se nebojte, protože já se vrátím. Vždycky se vrátím. Dobrou.