ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 62
8 ZATÍMCO JSEM DOKONČOVAL PROCES VAŘENÍ, ROSIE PROSTŘELA STŮL – ne obvyklý jídelní stůl v obývacím pokoji, ale improvizovaný stolek na balkoně. Vytvořila ho z tabule s rozpisem, kterou sundala z kuchyňské zdi a položila ji na dva velké květináče, z nichž předtím odstranila mrtvé rostliny. Desku zakryla bílým plátěným ubrusem ze skříňky v kuchyni. Připravila i stříbrné příbory – dárek od mých rodičů „pro domácí pohodu“, který jsem zatím nikdy nepoužil – a vedle postavila slavnostní sklenice na víno. Ničila mi byt! Nikdy mě nenapadlo jíst na balkoně. Když jsem vyšel ven s jídlem, předchozí déšť už ustal. Teplota byla přibližně dvacet dva stupňů Celsia. „Musíme začít jíst hned?“ zeptala se Rosie. Byla to podivná otázka, protože už před několika hodinami prohlásila, že umírá hlady. „Ne, nevystydne to. Je to už studené.“ Uvědomoval jsem si, že mluvím neobratně. „Je tu nějaký důvod k odkladu?“ 62
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 63
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
„Světla města. Ten výhled je úžasný.“ „Bohužel statický. Jak ho jednou prozkoumáte, už není důvod dívat se tam znovu. Je to jako obrazy.“ „Ale pořád se mění. Co třeba brzo ráno? Nebo když prší? Co kdybyste si sem přišel jen tak posedět?“ Nenapadala mě žádná odpověď, která by ji uspokojila. Ten výhled jsem viděl, když jsem byt kupoval. Za různých podmínek se příliš nemění. A chodím sem posedět jen v případech, kdy čekám na nějakou schůzku nebo přemýšlím nad problémem. V tom případě je zajímavé okolí vítaným rozptýlením. Přesunul jsem se za Rosii a nalil jí skleničku. Usmála se. Téměř jistě použila rtěnku. Pokusil jsem se uvařit standardní, zopakovatelné jídlo, ale ingredience se zřejmě týden od týdne liší v kvalitě. Humrový salát ještě nikdy nechutnal tak dobře. Vzpomněl jsem si na základní pravidlo vyptávat se ženy tak, aby mohla mluvit o sobě. Rosie už předtím naznačila téma obtížných návštěvníků baru, takže jsem ji poprosil, aby to rozvedla. To byl vynikající postup. Měla v zásobě spoustu vtipných historek a povšiml jsem si jistých technik mezilidského kontaktu, které by se mi mohly v budoucnu hodit. Dojedli jsme humra. Pak Rosie otevřela kabelku a vytáhla cigarety! Existuje vůbec způsob, jakým bych vyjádřil svou hrůzu? Kouření není nezdravé jen pro samotného kuřáka, ale i pro všechny v jeho blízkosti. Je to jasný důkaz iracionálního přístupu k životu. Proto jsem taky tuhle otázku zařadil na první místo do dotazníku. Rosie si asi všimla mého šoku. „Jen klid. Jsme venku.“ Nemělo smysl se hádat. Po dnešním večeru už ji nikdy neuvidím. Zablýskl se zapalovač a Rosie si vložila cigaretu do svých rudě namalovaných rtů. 63
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 64
G R A E M E
S I M S I O N
„Víte, mám genetickou otázku,“ pronesla. „Vyslovte ji.“ Konečně jsem byl zpátky na dobře známé půdě. „Někdo mi říkal, že se podle velikosti varlat dá určit, jestli je muž monogamní.“ V populárním tisku se pravidelně objevují články o sexuálních aspektech biologie, a tohle nebyla tak hloupá otázka, jak by se mohlo zdát, i když zahrnovala obvyklé nepochopení problému. Napadlo mě, že by to mohl být skrytý sexuální návrh, takže jsem se rozhodl zůstat na bezpečném území a zodpovědět doslova pouze položený dotaz. „To je směšné,“ řekl jsem. Rosie vypadala, že ji to potěšilo. „Jste úžasný,“ prohodila. „Právě jsem vyhrála sázku.“ Začal jsem problém rozebírat do podrobností a viděl jsem, jak se uspokojení z Rosiina obličeje vytrácí. Odhadoval jsem, že tu otázku úmyslně zestručnila, ale ve skutečnosti mluvila o tom, co jsem jí teď detailně vyložil. „Možná existuje jistá korelace i na individuální rovině, ale tohle pravidlo platí v podstatě pro živočišné druhy. Homo sapiens jsou v zásadě monogamní, ale takticky nevěrní. Muži těží z toho, když se jim podaří oplodnit co nejvíc žen, ale jsou schopní podporovat pouze omezený počet potomků. Ženy hledají maximální kvalitu genů pro své děti plus mužskou podporu.“ Vklouzl jsem do své obvyklé role přednášejícího, když mě Rosie přerušila. „A co varlata?“ „Větší varlata produkují víc spermií. Monogamní druhy jich potřebují jen omezený počet pro jedinou partnerku. Lidé jich musí mít víc, aby mohli využívat vzácné příležitosti kopulace a napadat spermie vetřelců.“ „Krása,“ prohodila Rosie. 64
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 65
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
„Vlastně ne. Tohle chování se vyvinulo v dobách našich prapředků. Moderní doba vyžaduje další pravidla.“ „Jo,“ ozvala se Rosie. „Jako že máte žít pro svoje děti.“ „Správně. Ale instinkty jsou nesmírně mocné.“ „To mi povídejte.“ Začal jsem vysvětlovat: „Instinkt je vyjádřením –“ „To byla řečnická poznámka,“ přerušila mě Rosie. „Já v tom vyrostla. Moje matka si nakoupila geny na mejdanu při oslavě promoce na medicíně.“ „To je nerozumné chování. Lidé by úmyslně neměli –“ „To já chápu.“ Pochyboval jsem o tom. Neprofesionálové často objevy evoluční psychologie nechápou. Ale příběh to byl zajímavý. „Chcete říct, že vaše matka měla nechráněný pohlavní styk s někým, s kým nenavázala trvalý vztah?“ „S nějakým spolužákem z medicíny,“ potvrdila Rosie, „zatímco chodila s mým –“ zvedla ruce do vzduchu a dvakrát ohnula na každé ukazováček a prostředníček, „– otcem. Můj skutečný otec je lékař. Jen nevím který. Což mě vážně, ale vážně štve.“ Pohyb jejích rukou mě fascinoval, takže jsem se na chvíli odmlčel a snažil se přijít na to, co to znamená. Dává najevo stres z toho, že nezná svého otce? Pokud ano, tohle gesto jsem dosud neznal. A proč se rozhodla použít ho zrovna k podtržení… samozřejmě! Už to mám! „Uvozovky,“ pronesl jsem nahlas. „Prosím?“ „Udělala jste uvozovky u slova otec, abyste dala najevo, že výraz nemá být interpretován obvyklým způsobem. Velmi chytré.“ „Tak o tomhle hloubáte,“ odpověděla. „A já myslela, že přemýšlíte o tom zanedbatelném problému v mém podělaném životě a že třeba přijdete s něčím inteligentním.“ 65
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 66
G R A E M E
S I M S I O N
„To vůbec není zanedbatelný problém!“ opravil jsem ji a zvedl ukazováček, abych podtrhl důraz svých slov. „Měla byste trvat na tom, aby vás matka pravdivě informovala.“ Stejným ukazováčkem jsem naznačil tečku. To je vážně legrace. „Matka je mrtvá. Umřela při autonehodě, když mi bylo deset. Nikdy mi neřekla, kdo byl můj pravý otec, a Phil taky ne.“ „Phil?“ Nenapadlo mě, jak udělat otazník, a rozhodl jsem se, že té hry prozatím nechám. Teď nebyla vhodná chvíle pro experimenty. „Můj –“ ruce do výšky, ohnuté prsty, „– otec. Který by proskočil stropem, kdybych se ho zeptala na to, co chci vědět.“ Rosie dopila zbytek vína ve své sklenici a dolila si. Druhá malá láhev chablis už byla prázdná. Její příběh byl smutný, ale nikoli neobvyklý. Moji rodiče se sice snažili držet se rutiny a pokračovali v rituálních kontaktech, ale předpokládal jsem, že o mě ztratili zájem už před několika lety. Jejich povinnost skončila, když jsem se začal živit sám. Rosiina situace byla trochu jiná, protože zahrnovala nevlastního otce. Nabídl jsem jí genetickou interpretaci. „Jeho chování je zcela předvídatelné. Nemáte jeho geny. Lví samci zabíjejí mláďata z předchozích vrhů, když se stanou vůdci smečky. „Díky za informaci.“ „Můžu vám doporučit nějakou literaturu, pokud vás to zajímá. Na barmanku mi připadáte poměrně inteligentní.“ „Poklon není nikdy dost.“ Takže si vedu dobře. Dovolil jsem si na chvíli pocítit uspokojení a tlumočil ho Rosii. „To jsem rád. Na schůzkách se mi většinou moc nedaří. Existuje strašně moc pravidel, která se musí dodržovat.“ „Jde vám to dobře,“ ujistila mě. „Až na to, že mi pořád koukáte na prsa.“ 66
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 67
P R O J E K T
M A N Ž E L K A
To mě zklamalo. Rosiiny šaty toho hodně odhalovaly, ale já se snažil udržovat oční kontakt. „Jen zkoumám váš přívěsek,“ namítl jsem. „Je velice zajímavý.“ Rosie ho okamžitě přikryla dlaní. „Co je na něm?“ „Obraz bohyně Isis s nápisem: Sum omnia quae fuerunt suntque eruntque ego. Jsem vše, co bylo, je a bude.“ Doufal jsem, že se mi podařilo ten latinský nápis přečíst správně, protože písmena byla velmi malá. Rosie vypadala, že to na ni udělalo dojem. „A co přívěsek, který jsem měla dopoledne?“ „Dýky se třemi malými rudými kamínky a čtyřmi bílými.“ Rosie dopila víno. Vypadala, jako by nad něčím přemýšlela. Ukázalo se, že to není nic významného. „Nechcete si dát ještě láhev?“ To mě šokovalo. Už jsme vypili doporučovanou denní dávku na osobu. Na druhou stranu, když kouří, asi ke svému zdraví nepřistupuje moc zodpovědně. „Chcete další alkohol?“ „Správně,“ odpověděla podivným tónem. Asi mě napodobovala. Šel jsem do kuchyně pro další víno. Rozhodl jsem se, že snížím zítřejší příjem alkoholu, abych to vykompenzoval. Pak jsem zahlédl hodiny: 23.40. Zvedl jsem telefon a objednal taxík. S trochou štěstí přijede před půlnocí, takže nebudou požadovat noční tarif. Otevřel jsem poloviční láhev shirazu, abychom ji vypili během čekání. Rosie chtěla pokračovat v hovoru o svém biologickém otci. „Myslíte, že by mohlo existovat něco jako genetická motivace? Že chceme vědět, kdo jsou naši rodiče?“ „Pro rodiče je zásadní poznat svoje děti. Aby mohli chránit nositele svých genů. Malé děti potřebují rozeznat rodiče, aby od nich získaly ochranu.“ 67
ROSIEqxp7:sazba
8/9/13
8:13 PM
Stránka 68
G R A E M E
S I M S I O N
„Třeba u mě došlo k nějakému přenosu tohohle pudu do dospělosti.“ „To vypadá nepravděpodobně. Ale možné to je. Naše chování silně ovlivňují instinkty.“ „To už jste říkal. Ale stejně. Hryže mě to. Mám z toho zmatek v hlavě.“ „Proč se těch kandidátů nezeptáte?“ „,Milý pane doktore, nejste náhodou můj otec?‘ To asi ne.“ Napadlo mě něco, co mi vzhledem k mé profesi genetika připadalo očividné. „Máte velice nezvyklou barvu vlasů. Možná –“ Rozesmála se. „Za tenhle odstín zrzavé ovšem žádné geny nemůžou.“ Musela vidět, jak mě to zmátlo. „Tahle barva se prodává v tubě.“ Došlo mi, co mi chce říct. Že si úmyslně nabarvila vlasy nepřirozeně zářivou barvou. Neuvěřitelné. Nenapadlo mě, že bych měl do dotazníku zahrnout i barvení vlasů. Udělal jsem si v duchu poznámku, že to musím napravit. Ozval se zvonek. Neřekl jsem Rosii o taxíku, takže jsem jí to vysvětlil teď. Rychle dopila víno a pak ke mně natáhla ruku trochu neohrabaným způsobem, až mi připadalo, že nejsem sám, kdo se cítí rozpačitě. „To byl ale večer,“ prohlásila. „Tak žijte blaze.“ Nebyl to právě konvenční způsob rozloučení. Rozhodl jsem se přidržet se tradiční formulace. „Dobrou noc. Dnešní večer jsem si opravdu užil.“ A dodal jsem: „Hodně štěstí při hledání vašeho otce.“ „Díky.“ A odešla. 68
