Vodní mlýny v Čechách V

JOSEF KLEMPERA

Vodní mlýny v Čechách V.

Č E S KO B U D Ě J OV I C KO, J I N D Ř I C H O H R A D E C KO, V LTAVO T Ý N S KO, TÁ B O R S KO, S T R A KO N I C KO, Č E S KO K RU M L OV S KO, M I L E V S KO, P Í S E C KO, P E L H Ř I M OV S KO

NAKLADATELST VÍ LIBRI PRAHA 2002

S L OVO Ú VO D E M

Kamkoli se obrátíš a pohlédneš, poutníče, v tom milém Jihočeském kraji, všade najdeš památná místa, která vyvolávají vzpomínky na dobu minulou, na časy bohatýrské i bolestné. Písek nám zní milostnou notou Fráni Šrámka z dob, kdy tu bydlil v domě U Koulí poblíž Putimské brány. Ano, to bylo jeho i naše město s Měsícem nad řekou a se Stříbrným větrem. Naléhavě se nám připomínají Mirotice v Alšově mistrném rukopise, v kresbě, v malbě. A zaznívá tu také verš Ladislava Stehlíka, rodáka z Bělčic u Blatné, se svou měkkou melodií: „Voněly vodou večery...“ V tomto jižním kraji museli se rodit vždy celí muži, aby dokázali nejen zušlechtit pole a porvat se s půdou o úrodu, ale bude-li zapotřebí, uchopit též cep a sudlici a ubránit ženu, děti i milovanou vlast před nepřítelem. Dodnes nám zní ozvěnou jejich vítězná husitská píseň z Tábora i odjinud. Zcela na jihu tě uvítá, poutníče, i tichý lesní pás Šumavy. Ve slunci zavoní čerstvě vytrysklou pryskyřicí, sladkou i nahořklou vůní přemnohých bylin. Odtud vykročila do Čech stříbropěnná matka řek Vltava, tiše plyne zlatonosná Otava i Lužnice. A vedle nich mlčí blata a melancholicky se třpytí hladiny vodňanských rybníků s množstvím ryb. Tady v jižních Čechách se vskutku dokáže snoubit krása přírody s bělostnými oblaky a sluncem. A najde se tu také množství vodních mlýnů na potocích, řekách i při rybnících. Zastav se, poutníče, zaposlouchej se, a možná v ptačím zpěvu i ve skotačivém proudu potoka uslyšíš klapot točících se vodních kol. Bude ti znít jako radostná a krásná píseň volné přírody a lidské činnosti. Bude znít harmonií uplynulých let, kdy v tom bohumilém jihočeském kraji vodní mlýny zhusta ještě mlely. A ve dveřích mlýnice vítával příchozí bodrý „pan otec“ v bílé moučné čepici přátelským slovem i poctivým stiskem ruky. Pojď dovnitř, do mlýna, a naslouchej vyprávění o historii a osudech mlýnů a mlynářů. J. K.

V O D N Í M L¯ N Y V âECHÁCH

/ 77

P O D Ě KOVÁ N Í

Autor děkuje Marii Vrátné, Lnáře, Pavlu Landíkovi, Praha 4-Spořilov, Janě Runštukové, Praha 2, Aloisi Sassmannovi, Malšice, Margot Tuhačkové, Praha, Miloslavu Paulíkovi, Jindřichův Hradec, Janě Bartošové, Sušice, Jiřině Valáškové, Doubravice, Františku Melicharovi, Želiv, Jiřímu Kurkovi, Pelhřimov, Anně Kubíkové, České Budějovice, A. Rytířové, Mladá Vožice, Janě Kakosové, Sepekov, Bohuslavu Krchovi a Františku Fučíkovi, Lišov, Vladimíru Veselému a Vítězslavu Veselému, Tábor, Vladislavu Šibalovi, Milevsko, Martině Krausové, Týn nad Vltavou, Zdeňku Souhradovi, Bernartice, Miroslavu Dvořákovi, Semtínek, Janu Rejdovi, Protivín, a dalším. Za obrazový materiál mlýnů v Českých Budějovicích děkuji Jiřímu Dvořákovi, České Budějovice, a za poskytnutí pramenů Technické knihovně v Českých Budějovicích.

8 / VV OâDENCÍ HMÁ LC¯HN Y

O mlýnech a mlynář ích

M LY N Á Ř I M A J Í PA M ÁT N Í K Kdepak, i když od dob první světové války uplynulo již na devadesát let a od druhé světové války téměř šedesát, ve Vodňanech na své mlynáře nezapomněli. Vždyť právě oni pomáhali v těch těžkých a strastiplných letech překonávat bídu, hlad, válečnou nouzi základní potravinou – moukou a dalšími mlýnskými výrobky. „Tady svou roli, jež dostává nezměřitelný lidský rozměr právě v dobách nejtěžších,“ píší Vodňanské noviny dne 6. prosince 2000 u příležitosti odhalení mlynářského památníku, „čestně a opravdově sehráli snad doslova všichni okolní mlynáři. Pod zvýšeným tlakem moci okupačních úřadů vymílali více obilí, než měli povoleno, a zejména v dobách druhé světové války tak riskovali své životy, či přinejmenším internaci v koncentračních táborech za takové delikty vůči velkoněmecké říši. Mouka ,navíc‘ putovala z mlýnů v ruksacích, na vozících i nejrůznějšími cestami dalšími k lidem, pro které znamenala často to nejcennější – chléb. Sám osobně vzpomínám na noční cesty se svým otcem do mlýna Martinců, na ,pana otce‘, když nám usypával přichystanou mouku nebo alespoň šrot na šišky pro husu, kterou maminka vykrmovala na vánoční svátky...“ Ano, vzpomínejme, jak se mladým i starším rozzářily oči, když při podobných svátečních příležitostech nezůstal stůl prázdný, ale objevil se na něm uprostřed pecen chleba, mísa buchet či koláčů. A tu radost, ty rozzářené oči způsobily obětavé ruce a dar mlynářů. Však si to mlynáři z povodí Blanice i odjinud plně zaslouží, aby památník ve Vodňanech trvale připomínal jejich obětavou činnost nám i příštím generacím. Tohle všechno by ale mělo jen podobu vzpomínek, kdyby se nenašel nikdo, kdo by si vzal za úkol vyslovit konečně mlynářům trvalý a symbolický dík. Pan Eduard Štědronský (vodňanská osobnost známá V O D N Í M L¯ N Y V âECHÁCH

/ 99

z celé řady prospěšných aktivit) přišel před necelým rokem s námětem dát této myšlence podobu skromného kamenného památníčku. O svém záměru a důvodech pro postavení památníku se vyjádřil takto: „Při příležitosti výročí osvobození naší vlasti a také ukončení druhého tisíciletí se naskytla příležitost veřejně vyjádřit poděkování a naši vděčnost příslušníkům mlynářského cechu, kteří obětavě přispěli v období obou světových válek k přežití svých spoluobčanů. Jen Městský znak Vodňan pamětníci těch dob mohou nejlépe posoudit, kolik v té činnosti bylo skryto pomoci, nebezpečí i určitého hrdinství. Domnívali jsme se proto, že tito neokázalí hrdinové by si zasloužili veřejné poděkování alespoň formou trvalého památníku, který by též připomínal budoucím, že zde v minulosti bylo významné výrobní odvětví a jeho stateční lidé. Původně zamýšlené omezení na místní oblast bylo změněno na označení celého povodí řeky Blanice. Žádný z těch mlýnů již neslouží svému původnímu účelu – mletí obilí. Některé jsou přeměněny v kempy, rekreační střediska, pily, na úpravny krmiv, odchovny drůbeže a jiných hospodářských zvířat, autoopravny a podobně. Většina z těchto mlýnů již také není v majetku původních držitelů nebo jejich příbuzných.“ Postupně začali nápad na postavení pomníku mlynářům podporovat další a další lidé (např. pan Vladimír Křížek či ing. Viktor Blaščák), myšlenka našla příznivou odezvu i mezi starší generací žijících mlynářů, za svou ji přijala také vodňanská radnice a nakonec – protože i sebelepší záměr má základ finanční – se našli vodňanští sponzoři (pan Miroslav Novák a zejména Otakar Dubský), a tak památník mohl začít dostávat konkrétní obrysy. Základní návrh připravil pan Štědronský. Nakonec došlo k některým úpravám, zůstal však prvek dominantní – autentické staré kamenné mlýnské kolo (z mlýna Mosteckých) – a na něm symbolická slova připomínající smysl památníku, navržená ing. Blaščákem: „Chléb je život“. Z možných variant umístění byla nakonec vybrána


Památník mlynářů ve Vodňanech. Na fotografii zátupci vodňanských mlynářů (zleva): E. Koritta, J. Mostecký, Fr. Majer (sedící) a R. Žahourová s rodinnými příslušníky

travnatá plocha za Žahourovým mlýnem (Řepišů), na dohled od mlýna Majerů a na druhé straně Wölflů, kde v pozadí zní voda protékající dnes už nefunkčním náhonem. Lze jen potvrdit, že jde o místo jako stvořené pro památník. Dne 17. listopadu roku 2000 byl malý kamenný památník věnovaný mlynářům odhalen. Stojí na něm: „Památce cechu mlynářského v povodí řeky Blanice za pomoc v nouzi 1914–18 a 1939–45“. Za jejich nezištnou a obětavou činnost patří nejen vodňanským, ale i ostatním mlynářům poděkování, jež by mělo znít hodně nahlas, upřímně a trvale!

O M LY N Á Ř S K Ý C H A R T I K U L Í C H A JINÝCH ZVYKLOSTECH O mletí obilí máme vskutku prastaré doklady: již ve starověku existovaly ruční mlýny, otočný žernov – otáčivé mlýnské zařízení – se objevoval již od 3. století před Kristem, mlýn na spodní vodu byl též znám již ve starověku. Mlýny na svrchní vodu začaly vznikat ve 14. století a máme doklady o tom, že v Praze na Vltavě stály mlýny na vodě, tzv. škrtnice, již ve 13. století. V O D N Í M L¯ N Y V âECHÁCH

/ 11 11

Jakmile však začalo mlýnů přibývat, potřebovali se mlynáři řídit nějakými pravidly. K nim patřily i Artikule mlynářů starších přísežných z roku 1530. Uvádíme zde úryvek z předmluvy: „(...) předloživše sobě znamenitou potřebu jmenovaného řemesla mlynářského, kterýmž netoliko městům slavným pražským, ale vší zemi koruny české buďto měrami na vodách, na jezech, na mlýnech posluhujíce a rozličnými instrumenty vody na hradby a k městům dodávajíce, užitky mnohé přivésti i také od budoucích škod vystříhali umějí a znají (…), protož s dobrým rozmyslem artikulů níže doložených starším mlynářům přísežným jsme dál schválili a potvrdili.“ Jedním z posledních mlynářských „artikulů“ je Mlecí nařízení z roku 1804, podle něhož mlynář nesměl bez povolení vrchnosti provádět žádné úpravy a změny v navádění vody, ve způsobu mlýna, změny zařízení a podobně. Uvádějí se tu také omezení pro stavbu nových mlýnů. Císařské nařízení mělo celkem 25 paragrafů a mimoto ještě dalších 15 paragrafů pro agrární mletí; my z nich uvádíme jen malou část: „My František První, z Boží milosti císař rakouský, král uherský, český, haličský a lodoměský etc., arcikníže rakouské etc. a etc. (…) Při tom také káže potřeba, lid před všelikým podskokem těch obchodníků v bezpečnost uvésti a přísným potrestáním každého zanedbání a podvodu takovému neřádu průchod zameziti. (…) Každý mleč má svobodno jíti do kterého [chce] mlýna – tím však není dotčena služebnost jednotlivých mlýnů. Zařízení a všechno mlynářské nádobí má být v pořádku, též v mlejních náležitá čistota. V mlejnu se nesmí nic jiného mlíti, než co dovoleno. Za mlynářského chasníka se smí přijmout jen, řádně-li se vyučil řemeslu. Každý mleč může své vlastní obilí sám semleti a od mlynáře takové připravení a zostření kamenů žádati, jakého druh mouky potřebuje. [Mlynář však ručí jen za chod stroje, ne za váhu a jakost.] Mlynář má po zostření kamenů nasypáním jedné míry otrub kámen náležitě vyčistit. Mleč má právo při mletí svého obilí v mlýně zůstati. Jejich obilí, pokud 6 měr vynáší, zvláště mlíti a nesmí se s obilím jiných mlečů proti jejich vůli smíchati.


Mlynář nesmí používati přezmen [váha bez mís]. Stanoví se, kolik si smí mlynář nechati ze semletého obilí. Místní práva mají alespoň 1x měsíčně dohlédnouti na mlýn, zda dobrý stav strojů, čistota atd. Přestoupení tohoto řádu se trestá 10 zlatými. Při opakování přestupků po čtyřikrát má být mlynář zbaven svého obchodu. Nesmí špatnější žito za horší zaměniti, mouku vlhčiti. Aby se žádný nevědomostí vymlouvati nemohl, má při každém přijímání učedníka a při jeho přestoupení za mlynářského tovaryše jemu přítomný patent od staršího mlynářského pořádku aneb představeného přečten, a že se to stalo, ve vyučícím listu aneb kunštoftu doloženo býti, kteréžto přečtení také při shromáždění mlynářského cechu každý rok nejméně jednou v přítomnosti vrchnostenské osoby se státi má.“ Jakási pravidla pro kontrolu mlynářů však existovala i dříve. Tak například roku 1751 zaplatil mlynář Pavel Dlouhý pokutu 4 zlaté 40 krejcarů za blíže neurčený přestupek proti pravidlům. Ještě asi v polovině 19. století museli mlynáři vést mlecí knihy, do nichž se zapisovali mleči. V roce 1854 dostal mlynář Josef Veselý od hejtmanství pokutu 1 zlatý za to, že neměl mlecí knihu. V Černovicích na Táborsku existoval v polovině 19. století cech mlynářský a pekařský, jak dokládá úvodní zápis všech členů cechu při založení nové cechovní knihy mistrů roku 1866: „My páni a páni starší mistři od čestného mlynářského a pekařského cechovního pořádku v Černovicích v známost uvádíme, že před nás předstoupil a za mistra přijat byl: (…).“ Zde stojí za sebou, pravděpodobně podle stáří, jména všech žijících členů cechu. První byl zapsán František Volf, mlynář z Dobešova (tedy zřejmě mlynář Volf z Panských mlýnů). Dále kromě 35 pekařů je tu uvedeno čtrnáct mlynářů z Černovic a dva z Vlčevsi. Posledním mlynářem uvedeným v cechovní knize mistrů ještě roku 1890 byl Jan Pařízek z Vackova. Zachovala se též zápisová kniha mlynářských tovaryšů. Začíná stejným rokem jako kniha mistrů. Jako první mlynářský tovaryš je zapsán Antonín Loucký a jako poslední v roce 1887 František Hromadník. Celkem se v knize nachází jména třinácti tovaryšů z Černovic a sedmi z okolních míst, a to z Hojovic, z Vlkosovic, Velmovic a Metánova. Tato kniha také končí rokem 1890. „Oheň roku 1857 vše ostatní strávil,“ říkají cechovní knihy. Dodejme ještě, že jak se podařilo zjistit, celkový počet mlynářů, kteří kdy působili na Černovicku, je 136. V jednotlivých stoletích byl V O D N Í M L¯ N Y V âECHÁCH

/ 13 13

jejich počet následující: 16. století – 13 mlynářů; 17. století – 25; 18. století – 38; 19. století – 51; 20. století – 9 mlynářů. Po d l e Ru d o l f a M e l i c h a r a , Č e r n ov i c e

O S Y N OV I M LY N Á Ř E Z K L E T E Č N É „Na levém břehu Želivky, poblíž vodního toku, v zátiší věru rozkošném a velebném vybudován je památný klášter premonstrátský ... A dál a dál proti vodě, za panskými lesy ... Selská hubená políčka, suché palouky chudobně se tu tísní jako přílepky panských úrodných lánů. Ve zdejší zemi urodí se sotva brambory, oves, řípa, žito a pícní rostliny. Věřte, v Zálesí je země tvrdá, vzdorovitá a nevyzpytatelná…“

František Hamza s manželkou Julií


Tak charakterizoval svůj rodný kraj – Humpolecko na Českomoravské vrchovině – univerzitní profesor, spisovatel a lékař lidumil František Hamza. Mlýn Honzových v Kletečné, malé vísce v Zálesí, byl jeho rodištěm (6. března 1868). František Hamza měl bratra Jindřicha, jenž byl po mnoho let starostou zdejšího Společenstva mlynářů. František vystudoval nižší gymnázium v Pelhřimově, poté vyšší gymnázium v Německém (Havlíčkově) Brodě a po gymnazijních studiích odešel na lékařskou fakultu v Praze. V roce 1897 promoval a jako praktický lékař odešel do Luže pod Košumberkem. Z vlastních prostředků založil ústav pro skrofulozní a tuberkulozní děti, který přivedl na světovou úroveň. Tady byla kolem roku 1912 léčena i moje matka, Marie Čermáková. Jako dítě jsem se jí ptával, od čeho má nad kotníkem dvě jizvy. A matka zavzpomínala: „Bylo mi tehdy dvanáct let, když jsem při česání švestek spadla ze stromu a poranila si nohu. Nu, nebylo to poprvé, ale tentokrát se rána ne a ne zahojit. Místní lékaři léčili bez výsledku. Co dělat? A tu babička, u které jsem byla na vychování, se dozvěděla o ústavu v Luži Košumberku, ústavu doktora Hamzy.“ Matka se na chvíli odmlčela a pak v zamyšlení pokračovala: „Doktor Hamza byl pán jemný a neobyčejně citlivý. Chodívala jsem k němu na prohlídku ráda a vždy s pocitem jakéhosi tepla a přátelství, i když léčba se někdy neobešla bez bolesti. Ale z jeho pohybů, pohlazení a slov byla cítit důvěra. Mnohdy s námi poseděl, na leccos se pozeptal a povyprávěl... I když od té doby uběhlo několik desítek let, mám ho stále před očima.“ František Hamza nebyl jen lékařem, ale i spisovatelem. Napsal řadu knih, povídky, črty i drama, ale hlavně román Šimon kouzelník, obsáhlou kroniku z rodného kraje mezi Humpolcem a Želivem, kolem vsí Mladé Bříště, Kletečná, Sedlice, Jiřice, Šimonice, Hněvkovice a Záhoří. V této knize vykreslil i rozvážného a klidného, ale ve svém odporu k vrchnosti hrdého a pevného mlynáře Bořka. Svobodomyslného českého mlynáře, jehož znal z vlastní zkušenosti a z jednání na rodném mlýně v Kletečné, líčí takto: „A kdo je ten třetí, ve vysokých botách, v soukenném bílém šatu, s placatou čepicí na hlavě? Nemýlím se, po kroji mlynář? A vlídný člověk, že? Usmívá se a pokyvuje si hlavou... Svobodník, mlynář, pan otec Bořek, rychtář z Kletečné. Aminus Domini, inimicus dominorum. Jeho Milost mu říká ,Můj pane otče‘ a zvěčnělý opat Sigmund Hemerka mu říkal: ,Ty, Františku.‘ – Běda, že stojí vždy mezi vrchností a lidem – klidný, usměvavý, zdvořilý... Ale V O D N Í M L¯ N Y V âECHÁCH

/ 15 15

Titulní list románu Františka Hamzy Šimon kouzelník

v každé jeho vrásce leží skrytá zmije, v každém úsměvu ošemetná past, v každém slovu nekonečná robotnická pýcha proti vrchnosti!“ Takto možná vylíčil František Hamza mlynáře podle vzoru vlastního otce, též mlynáře. MUDr. František Hamza se oženil roku 1897 s Julií Závodskou, dcerou soukeníka z Kletečné, měl dva syny, jejichž potomci žijí v Praze a ve Švýcarsku. Doktor Hamza, řádný profesor Masarykovy univerzity v Brně, zemřel 4. června 1930 a byl pochován v urnovém háji v Praze-Motole. U příležitosti stého výročí jeho narození byla na budovu školy v Kletečné umístěna pamětní deska s reliéfem od sochaře Milana Knoblocha. J. K.


Vodní mlýny v Čechách V

Recommend Documents