před tím
Zaklínačka Dřív jsem naše město, zahrabaný uprostřed Jižní Karo-
líny – konkrétně v bahnitým údolí řeky Santee –, pokládal za zapadákov. Za místo, kde se nikdy nic neděje a nic nemění. Každej den nad ním znova vyjde nemilosrdný slunce, který se ani nenamáhá obstarat si k sobě trochu vánku. Naši sousedi se zase budou houpat na verandách a ve sklenicích studenýho čaje rozpouštět místo kostek ledu horko a klepy a tajnosti, jako to dělají už přes sto let. Zdejší tradice jsou tak tradiční, že se nedaj ani přesně vystopovat. Jsou vetkaný ve všem, co děláme, a ještě častějc v tom, co neděláme. Metodisti v jednom kuse zpívají – ať se člověk narodí, má svatbu nebo ho pohřbívají. V neděli se chodí do kostela, v pondělí na nákupy do jediný místní sámošky Zastav & zaskoč, jinak přezdívaný Čmajzni & zdrhej. Zbytek tejdne je vyhrazenej nudě a sem tam i pojídání koláčů, pokud má někdo takovou kliku jako já – naše hospodyně Amma totiž každoročně vyhrává okresní soutěž o nejlepší amatérskou pekařku. Stará panna slečna Monroeová, co má jen čtyři
(9)
prsty, pořád učí kotilión a prázdnej prst na její bílý rukavičce vlaje, když krouží po parketě s budoucíma debutantkama. V kadeřnictví Moderní účesy dál stříhá vlasy Maybeline Sutterová, i když kolem sedmdesátky dostala zelenej zákal, takže dost často hrozí, že člověku vystříhá vzadu na lebce holej pruh. Pošťák Carlton Eaton nelení, ať prší, nebo svítí slunce, a před doručením neúnavně otevírá naše dopisy. Když v nich je špatná zpráva, vybalí ji na adresáta ústně. Je přece lepší slyšet to od našince než od cizího. Tohle město si nás přivlastnilo, což má svý příjemný i stinný stránky. Zná z nás každou píď, každej hřích, každý tajemství, každičkej stroupek. Proto se odsaď většina lidí ani nesnaží odejít – a kdo se k tomu rozhoupá, ten už se sem nikdy nevrátí. Nebejt Leny, patřil bych do tý druhý skupiny i já. Zdrhnul bych asi tak pět minut po tom, co by nám na Jacksonově střední škole rozdali maturitní vysvědčení. Jenže pak jsem se zamiloval do Zaklínačky. Do Zaklínačky, která mi ukázala, že v prasklinách našich hrbolatejch chodníků se ukrejvá další svět. Je tam odjakživa, akorát ho člověk neodhalí při zběžným pohledu. Lenin Gatlin je totiž město, kde se toho děje spousta. Fůra neskutečnýho a nadpřirozenýho. A může to snadno změnit někomu život. Jo, a někdy ho i ukončit. Zatímco běžný obyvatelstvo Gatlinu prostříhává růžový keře nebo se ve stánku přehrabuje v červivejch broskvích, zápasej spolu Světlý a Temný zaklínači, nadaný jedinečnou a tajuplnou mocí, ve věčným boji. V občanský válce nadpřirozena, kde není naděje na vyvěšení bílý vlajky. Lenin Gatlin je městem démonů, nebezpečí a kletby, která stíhá její rodinu už víc než sto let. A čím blíž mě k sobě tahle holka pustila, tím víc se mi její Gatlin dostával pod kůži.
( 10 )
Před pár měsícema bych přísahal, že se v tomhle zapadákově nikdy nic zajímavýho nestane. Teď už jsem moudřejší a říkám si, kéž by. Protože od chvíle, kdy jsem se zamiloval do Zaklínačky, tady přestalo bejt bezpečno pro všechny, který mám rád. Lena si myslela, že prokletá je jen ona, jenže to se pletla. Prokletý jsme oba.
( 11 )
15 II
Věčný pokoj Z krempy Amminýho svátečního černýho klobouku cr-
čel déšť. Lena se zhroutila na holý kolena do hustýho bahna před hrobem. Já měl vzadu na krku husí kůži z toho, že se kolem mě shromáždilo tolik bytostí, co k nim Macon patřil. Prostě Inkubů – démonů, který do sebe ládujou vzpomínky a sny Smrtelníků, zatímco spíme. A ten zvuk, co se ozval, když těsně před svítáním s trhnutím rozevřeli poslední kousek temný oblohy a vytratili se… Jako by to bylo hejno havranů, který čerpaj sílu z dokonale sladěnejch pohybů. To byl Maconův pohřeb. Pamatoval jsem si z něj všechny podrobnosti, jako by se to stalo včera, i když jsem pořád stěží dokázal uvěřit tomu, že k němu vůbec došlo. Pohřby mívaj tuhle ošidnou moc. No… život vlastně taky. Člověk v sobě to nejdůležitější zablokuje, ale stejně ho nepřestávaj pronásledovat náhodný a zkreslený útržky, který si v paměti přehrává znova a znova. Já si třeba vybavoval tohle: jak mě Amma v noci budí,
( 12 )
abysme se dostali do Jeho zahrady věčného pokoje před svítáním. To, jak byla Lena zdrcená a otřesená, jak toužila všechno kolem sebe roztřískat na kusy. Vybavoval jsem si Temnotu na obloze i v lidech, co stáli kolem hrobu – v těch, co měli k lidem hodně daleko. Jenže za tímhle vším bylo něco, co jsem si nemoh pamatovat. Bylo to tam, číhalo to někde v zákoutích mýho mozku. Pokoušel jsem si na to vzpomenout ode dne, kdy měla Lena narozeniny. Od jejího Šestnáctýho měsíce, od tý noci, kdy Macon umřel. Věděl jsem jen jedno: že je hrozně důležitý, abych si na to vzpomněl.
•
Noc před pohřbem zavládla venku uhlově černá tma, ale mezi mrakama se prodíral měsíc a jeho světlo dopadalo otevřeným oknem do mýho pokoje. Byla v něm strašná zima, jenže mně to bylo fuk. Ty dvě noci od Maconovy smrti jsem okno nechával otevřený, jako by tudy nebožtík moh zase přijít a na chvíli se posadit do mýho houpacího křesla. Vzpomínám si, jak jsem ho jednou v noci u toho okna načapal, jak stojí ve tmě. Až tehdy jsem zjistil, co je doopravdy zač. Ne upír nebo nějaký jiný vymyšlený stvoření z báchorek, ale démon, co se podle vlastního rozhodnutí neživil krví. Jeho potrava byly moje sny. Macon Melchizedek Ravenwood. Pro lidi z Gatlinu to byl Starouš Ravenwood, místní poustevník. A taky to byl Lenin strejda, i když pro ni spíš táta – jedinej, kterýho poznala. Začal jsem se potmě oblíkat, když jsem v hlavě ucítil horký záškuby: znamení, že je tady Lena. Copak? Lena na mě mluvila z hloubi mý mysli: co nejblíž to šlo, a zároveň co nejdál. Naší mlčenlivý komunikaci se říkalo
( 13 )
kelting a bylo to tajný dorozumívání Zaklínačů, ke kterejm Lenina rodina patřila dávno předtím, než se moje ložnice stala po výstřelech ve Fort Sumteru jižanským územím. Sloužila k nezbytný výměně důvěrnejch informací v době, kdy bejt jinej znamenalo riskovat, že člověka upálej u kůlu. Tenhle jazyk nám dvěma teoreticky nebylo souzený používat, protože já nebyl Zaklínač, ale Smrtelník – jenže z nějakýho nevysvětlitelnýho důvodu to šlo bez potíží. A tak jsme ho používali. Zvlášť když jsme si potřebovali říct něco nevýslovnýho nebo nevyslovitelnýho. Já to nezvládnu. Nejdu tam. Přestal jsem se snažit uvázat uzel na kravatě a posadil se na kraj postele. Stařičký péra matrace pode mnou zaúpěly. Musíš tam jít. Nikdy by sis to neodpustila, kdybys nešla. Na vteřinku se odmlčela. Ty nevíš, jaký to je. Ale vím. Vzpomněl jsem si na chvíle, kdy už jsem takhle seděl na kraji postele a bál se vstát, kdy jsem se bál navlíknout do obleku a připojit k modlitebnímu kroužku, kterej prozpěvoval Kráčej se mnou dál, a potom zamířit v pochmurným procesí na hřbitov pochovat svou mámu. Bál jsem se toho, že teprve pak se ta noční můra promění ve skutečnost. Tyhle zážitky jsem v sobě běžně potlačoval, ale teď jsem se jim otevřel, abych je moh ukázat Leně… Nemůžeš jít, ale nemáš na vybranou, protože Amma tě bere za loket a odvádí k autu a pak do kostelní lavice a do pohřebního průvodu. I když tě sebemenší pohyb bolí, jako by ti tělem zmítala nějaká horečka. Tvoje oči se zastaví na mumlajících tvářích před tebou, jenže neslyšíš, co říkají. Neslyšíš to kvůli tomu vřískotu, co ti naplňuje hlavu. A tak strpíš, aby tě vzali v podpaží a odvedli tě do auta – a pak se to prostě stane. Protože když ti někdo říká, že to zvládneš, prostě to zvládneš.
( 14 )
Svěsil jsem hlavu do dlaní. Ethane – Říkám ti, že to zvládneš, Leno. Nacpal jsem si do očí sevřený pěsti – byly mokrý. Rozsvítil jsem a zadíval se přímo do žárovky. Odmítal jsem mrkat, dokud žár nespálí všechny slzy. Ethane, já se bojím. Jsem tady. A budu tam s tebou. Pak už se nic neozvalo a já se vrátil k vázání kravaty. Přesto jsem pořád cítil, že tam Lena je – jako by se krčila v koutku mýho pokoje. Barák mi bez táty připadal tak prázdnej, ale v chodbě jsem slyšel Ammu. O vteřinku pozdějc se zastavila před mejma dveřma a v ruce svírala svou nejlepší kabelku. Její tmavý oči mě zaujatě zkoumaly. Najednou mi připadala vysoká, i když ve skutečnosti byla tak křehká a sahala mi sotva po ramena. Opatrovala mě jako babička, kterou jsem nikdy neměl. Jako jediná máma, která mi zbyla. Ohlídnul jsem se na křeslo pod oknem, na který mi ani ne před rokem položila sváteční oblek. A pak na žárovku v lampičce u postele. Amma ke mně natáhla ruku. Podal jsem jí kravatu. Někdy mi přišlo, že Lena není jediná, kdo mi dokáže číst myšlenky.
•
Nabídnul jsem Ammě rámě a vydali jsme se do zablá cenýho kopce k Jeho zahradě věčného pokoje. Obloha byla temná. Ještě než jsme vystoupali na vrcholek kopce, rozpršelo se. Amma měla na sobě svoje nejslavnostnější funusový šaty a klobouk se širokou krempou, kterej jí chránil tvář před deštěm. Vyčuhoval zpod něj jenom krajkovej bílej límec upevněnej pod krkem nejlepší broží, jejímž prostřednictvím dávala najevo svůj nejhlubší
( 15 )
respekt. Tohle všechno jsem na ní viděl už poslední dubnovej den loňskýho roku. A stejně jako tehdy jsem v podpaží cítil její nejlepší rukavičky, co mě podpíraly cestou nahoru. Akorát dneska nebylo tak úplně jasný, kdo z nás dvou koho vlastně podpírá. Pořád jsem neměl jasno v tom, proč si Macon přál bejt pohřbenej na gatlinským hřbitově – vzhledem k tomu, jak se k němu místní chovali. Podle Leniný babičky udal Macon v závěti přesný pokyny, kde bylo uvedený, že chce odpočívat právě tady. Už před lety si tam koupil hrob. Jeho příbuzný z toho nebyli dvakrát nadšený, ale babička prosadila svou. Budou respektovat nebožtíkovu vůli jako každá jiná správná jižanská rodina. Leno? Jsem tady. Já vím. Cítil jsem, že ji můj hlas uklidňuje. Jako bych ji tím objal kolem ramen. Zadíval jsem se nad sebe, kde už nás jistila plátěná stříška, připravená na pohřební obřad. Vypadalo to úplně stejně jako každej jinej smuteční obřad ve městě…, což byla dost groteskní představa při pomyšlení, že máme pohřbívat Macona. Bylo ještě dlouho před úsvitem, takže jsem jen stěží rozeznával obrysy postav kolem nás. Pokroucený a rozmanitý. Byly tady prastarý a pokřivený řady náhrobků na hrobech dětí, mohutný rodinný krypty i odrolený bílý obelisky na počest padlejch vojáků Konfederace, ozdobený mosaznejma křížkama. Odpočíval tady dokonce i generál Jubal A. Early – ten, co měl sochu v městským parku. Přešli jsme kolem rodinnýho hrobu nějaký vedlejší větve Moultrieovejch, kterej už tu stál tak dlouho, že do nejvyššího náhrobku prorost hladkej kmen magnólie a nedalo se rozeznat, kde končí kámen a kde začíná dřevo. Tyhle náhrobní kameny byly posvěcený – všechny. To znamenalo, že jsme se dostali do nejstarší části hřbitova. Od mámy jsem z dřívějška věděl, že nápis na každým
( 16 )
starým náhrobku v Gatlinu začíná slovem POSVĚCENÝ. Když jsme přišli blíž a moje oči si zvykly na šero, pochopil jsem, kam ta zablácená cesta vede. Věděl jsem taky o kamenný lavičce v půlce kopce porostlýho magnóliema, kterou míjí. Vzpomínal jsem si, jak na ní seděl táta a nedokázal se pohnout, natož promluvit. Moje nohy to poznaly taky a vzepřely se jít dál. Protože jim došlo to, co mně: že Maconův hrob je jen o jednu magnólii dál než mamčin. Křivolaké cesty jsou rovnoběžné s našimi skutky. Byl to pitomej verš z ještě pitomější básně, kterou jsem Leně napsal k Valentýnovi. Jenže tady na hřbitově se z něj najednou stala pravda. Kdo by si pomyslel, že naši rodiče – koneckonců Macon byl pro Lenu jako rodič – budou navěky odpočívat vedle sebe? Amma mi pevně sevřela ruku a dovedla mě k Maconový rozměrný hrobce. „Teďka se musíš uklidnit.“ Prošli jsme otvorem v černým kovovým oplocení, který mi sahalo do pasu, a který si gatlinskej hřbitov rezervoval jen pro významnější místa na okraji. Jako by to byla čestná stráž pro prominentní nebožtíky. Tenhle plůtek byl z tepanýho kovu a jeho dvířka zely dokořán do přerostlý trávy. A hrobka na mě působila zvláštním kouzlem… tak jako sám Macon. Uvnitř se shromáždila Lenina rodina: babička, teta Del, strejda Barclay, Reece, Ryan a Maconova matka Arelia. Čekali pod černou plátěnou stříškou vedle vyřezávaný černý rakve. Na protější straně rakve postávala skupinka mužů a jedna žena, všichni v dlouhejch tmavejch hábitech a těsně vedle sebe…, jako by si udržovali bezpečnou vzdálenost od rakve i od truchlících pozůstalejch. A všichni dočista suchý. Připomínalo to svatbu v kostele, kde ulička mezi lavicema rozděluje příbuzný nevěsty a ženicha, co se navzájem měřej očima jako dva znepřátelený klany. V čele rakve, hned vedle Leny, stál
( 17 )
nějakej stařík. Amma a já jsme se postavili na kraj pod plátěnou stříšku. Naše hospodyně mi stiskla paži ještě víc než předtím a vytáhla zpod blůzky zlatej amulet, co pořád nosí na krku. Začala ho mnout v prstech. Amma není jen pověrčivá – je Věštkyně. Poslední z pokolení ženskejch, co uměly vykládat tarotový karty a dokázaly promlouvat s duchama. Má talismany a vúdú panenky skoro na všechno. Ten zlatej byl na ochranu. Zíral jsem na srocení Inkubů před náma. Z ramen jim tekly proudy deště, ale oni sami zůstávali úplně netknutý. Zadoufal jsem, že všichni patřej k tomu druhu, co se krmí cizím sněním. Snažil jsem se odvrátit pohled, ale fakt to nešlo. Bylo v nich něco, co si člověka omotalo jako pavoučí síť. Tak to uměj ty nejlepší predátoři. V tý tmě nebylo vidět jejich černý oči, takže vypadali skoro jako normální lidi. Pár z nich se na tuhle příležitost oháklo ve stylu, kterej míval v oblibě Macon – vzali si luxusní tmavý obleky a pláště. Dva připomínali spíš dělníky ze stavby, co si po šichtě zaskočili na pivko, protože byli oblečený v džínách a pracovních botách a ruce si nacpali do kapes bund. Ta ženská byla nejspíš Sukubus. Čet jsem o nich v komiksech, ale vždycky jsem si myslel, že jsou to jen báchorky – jako třeba ty o vlkodlacích. Teď už jsem věděl, že existujou. Tahle postávala uprostřed jejich hloučku, stejně suchá jako všichni ostatní. Lenina rodina se od Inkubů ostře lišila. Všichni měli na sobě smuteční oblečení z duhově světélkující černý látky, která přitahovala a odrážela tu trochu světla z oblohy, takže budili dojem, jako by ho sami vyzařovali. Takhle jsem je ještě nikdy neviděl. Byl to zvláštní pohled… zvlášť vzhledem k přísnejm pravidlům smutečního oblečení, který musely dodržovat všechny Jižanky. Uprostřed toho všeho trpěla Lena. Nevypadala vůbec kouzelně. Stála vedle rakve a měla na ní položenou ruku,
( 18 )
