Vnější činnost Unie, společná zahraniční a bezpečnostní a obranná politika EU

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva a veřejné správy

Vnější činnost Unie, společná zahraniční a bezpečnostní a obranná politika EU Bakalářská práce

Autor:

Anna Soukupová veřejná správa a EU

Vedoucí práce:

doc. Ing. Štefan Danics, Ph.D

Písek

Duben, 2011

1

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci „Vnější činnost Unie společná zahraniční a bezpečnostní a obranná politika EU“ zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

V Písku, 28 4.2011

Anna Soukupová 2

Poděkování: Děkuji touto cestou vedoucímu bakalářské práce doc. Ing. Štefanu Danicsovi, Ph.D za cenné rady a metodickou pomoc. Dále bych chtěla poděkovat své rodině a přátelům za podporu trpělivost a pochopení, které se mnou všichni měli celé tři roky, kdy jsem se více neţ jim věnovala studiu. 3

Anotace V prosinci 2007 zástupci členských zemí Evropské unie oficiálně podepsali Lisabonskou smlouvu v portugalském hlavním městě v klášteře Sv. Jeronýma. Stalo se tak v průběhu portugalského předsednictví Evropské unii. Lisabonská smlouva byla ratifikována všemi členskými státy a vstoupila v platnost 1. prosince 2009. Do přijetí této smlouvy měl kaţdý členský stát svou vlastní zahraniční, bezpečnostní a obrannou politiku. Popravdě řečeno společná zahraniční, bezpečnostní a obranná politika činěná v Evropské Unii byla, ale přijímána případ od případu a nebyla závazná pro členské země. Cílem mé práce týkající se společné zahraničí, bezpečnostní a obranné politiky je ukázat, jaká situace byla před přijetím Lisabonské smlouvy, jaká jsou ustanovení Lisabonské smlouvy, jaké je vytváření nových institucí pro vnější vztahy, jak podstatné jsou tyto změny a jaké důsledky mají pro Evropu.

Annotation In December 2007 Representatives of the member countries of the European Union officially signed the Treaty of Lisbon in the Portuguese capital in Mosterio das Jerónimos. It was during Portuguese presidency of the European Union. The Treaty of Lisbon was ratified by all Member States and entered into force on December 1, 2009. Until this basic agreement each member of the European Union had its own foreign, security and defence policy. In reality, the common foreign, security and defence policy decision making process within the European Union was applied on case to case basis and was not binding for the Members States. The aim of my work on the issue of the common foreign, security and defence policy of the European Union is to show what happened before the Lisbon Treaty came into force, what are the provisions of the Lisbon Treaty as well as the process of creation of the institutions for external relations, as these changes are essential and will have consequences for Europe as a whole.

4

Obsah ÚVODNÍ............................................................................................................................................... 6 1

ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKA EU ..................................................... 7 1.1 1.2 1.3 1.4 1.5 1.6 1.7 1.8 1.9 1.10

2

HISTORIE SNAH O SPOLEČNOU ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKU V EVROPĚ ........... 7 SMLOUVA O ZŘÍZENÍ EVROPSKÉHO SPOLEČENSTVÍ UHLÍ A OCELI (SMLOUVA O ESUO) .. 10 EVROPSKÉ SPOLEČENSTVÍ (ES) ......................................................................................... 11 EUROATOM ..................................................................................................................... 12 EVROPSKÉ HOSPODÁŘSKÉ SPOLEČENSTVÍ (EHS) .............................................................. 12 VZNIK SPOLEČNÉ ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKY EU ........................................ 13 MAASTRICHTSKÁ SMLOUVA (SMLOUVA O EVROPĚ) ......................................................... 14 AMSTERDAMSKÁ SMLOUVA .............................................................................................. 15 SMLOUVA Z NICE ............................................................................................................... 16 SMLOUVA O ÚSTAVĚ PRO EVROPU .................................................................................... 17 LISABONSKÁ SMLOUVA A ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKA 19

2.1 2.2 2.3 3

SMLOUVA O EVROPSKÉ UNII (VE ZNĚNÍ LISABONSKÉ SMLOUVY) ..................................... 19 LISABONSKÁ SMLOUVA A ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKA ................................ 20 USTANOVENÍ O SPOLEČNÉ BEZPEČNOSTNÍ A OBRANÉ POLITICE ........................................ 32 VNĚJŠÍ POLITIKA EU V ROCE 2010 .......................................................................... 35

3.1 3.2 3.3 3.4 3.5 3.6 3.7 4

VNĚJŠÍ POLITIKA EU V ROCE 2010 ................................................................................... 35 VNĚJŠÍ POLITIKA EU VE VZTAHU K USA........................................................................... 36 VNĚJŠÍ POLITIKA EU VE VZTAHU K RUSKÉ FEDERACI ...................................................... 36 VNĚJŠÍ POLITIKA EU VE VZTAHU K ČLR ........................................................................... 37 VNĚJŠÍ POLITIKA EU VE VZTAHU K INDICKÉ REPUBLICE .................................................. 38 VNĚJŠÍ VZTAHY EU SE ZEMĚMI LATINSKÉ AMERIKY........................................................ 38 VNĚJŠÍ VZTAHY EU K ZEMÍM AFRIKY, KARIBIKU A PACIFIKU ......................................... 39 VZNIK A ČINNOST DIPLOMATICKÉ SLUŢBY EU ................................................. 40

4.1 4.2 4.3 Závěr

EVROPSKÁ SLUŢBA PRO VNĚJŠÍ ČINNOST (ESVČ) ............................................................. 40 DŮVODOVÁ ZPRÁVA K ROZHODNUTÍ RADY O ORGANIZACI A FUNGOVÁNÍ ESVČ ........... 40 ROZHODNUTÍ RADY O ORGANIZACI A FUNGOVÁNÍ SLUŢBY PRO VNĚJŠÍ ČINNOST ............ 43 45

Seznam pouţité literatury ................................................................................................................. 47 Seznam pouţitých zkratek a pojmů ................................................................................................. 48 Seznam grafů ..................................................................................................................................... 49

5

ÚVODNÍ Jako hlavní důvod, proč jsem si vybrala problematiku společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU byl můj zájem o současnou zahraniční politiku evropských zemí. Domnívám se, ţe evropské státy se ocitly v poznání, ţe pouze jako jednotný celek mohou hrát důleţitou roli ve světě a nepřipustit válečné hrůzy, které v minulosti postihly Evropu. Svojí jednotnou zahraniční, bezpečnostní a obrannou politikou mohou evropské státy zajistit mír, rozkvět Evropy a blaho občanů Evropy. Ve své práci jsem povaţovala za nutné se zmínit o snahách spojit Evropu v jednotný celek v minulosti nejen z důvodů poukázat na minulé snahy, ale především ukázat na postupný vývoj idejí a reality při vytváření společné zahraniční politiky. V prvé kapitole jsem věnovala svoji pozornost historii snah o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku v Evropě od antických dob aţ do přijetí Lisabonské smlouvy. V této kapitole jsem zmínila zaloţení evropských institucí a Maastrichtskou smlouvu, Amsterdamskou smlouvu, Smlouvu z Nice a Smlouvu o Ústavě pro Evropu. Pro výklad dalších částí práce jsem chtěla poukázat na historický vývoj, jak sloţitá cesta plná nezdarů vedla ke vzniku společné zahraniční politiky Evropy. V druhé kapitole jsem se zaměřila na ustanovení Lisabonské smlouvy

a

Smlouvy o

fungování Evropské unie. Oba smluvní dokumenty jsou velice obšírné a v souladu se zadáním jsem se zabývala společnou zahraniční a bezpečnostní politikou obsaţenou ve smlouvách. Třetí část mé práce odráţí ve stručnosti vnější politiku EU v roce 2010. Omezila jsem se na výklad zahraniční politiky EU na teritoriálních principech především ve vztahu k světovým velmocím ale i zájmovým oblastem EU v Latinské Americe, Africe a Pacifiku. Nejsloţitější část při zpracování byla kapitola, která se týkala vzniku a činnosti nové diplomatické sluţby EU. Mimo denních informaci tiskových agentur z Bruselu o činnosti Evropské sluţby pro vnější činnost, které ale byly často rozporuplné, jsem vycházela ze schváleného návrhu Důvodové zprávy Vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku a Rozhodnutí Rady EU o organizaci a fungování ESVČ, kterou se mi podařilo získat v ESVČ. Jak je patrné z mé práce, společná zahraniční a bezpečnostní politika Evropské unie je cestou k zajištění zahraničně-politických a hospodářských zájmů Evropy, jakoţ i zajištění bezpečnosti a obrany Evropy. 6

1 ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKA EU 1.1 Historie snah o společnou zahraniční a bezpečnostní politiku v Evropě Od kdy je moţné hovořit o snahách a pokusech o vznik společné zahraniční a bezpečnostní politiky na evropském kontinentu. Od antických dob, středověku v době pokusů o evropské sjednocení či aţ v procesu evropské industrializace? Celá řada politologů klade první náznaky do antického Říma, do doby úsilí Římské říše o sjednocení a především do integračních tendencí středověké Svaté říše zaloţených na universalistickém ideálu křesťanství.1 Při porovnávání snah o sjednocení Evropy v době minulé nalézáme dvě základní tendence a to snahu uplatnění moci na větším teritorii, efektivnější spolupráci s cílem zajistit obranu území a prostřednictvím úzké politické spolupráce dosáhnout minimalizace nebezpečí válečných střetů.2 Je zřejmé, ţe nositeli této koncepce byli především panovníci a vojevůdci. Na druhé straně s myšlenkou společné Evropy přicházeli i političtí myslitelé a filosofové, kdy podstatnou záleţitostí bylo rozšířit ideál křesťanství. Jejich představy, ať panovníků či filosofů, vzdáleně slouţily jako „zázemí pro moderní realizaci této myšlenky ve druhé polovině dvacátého století“. 3 Mezi osobnostmi je potřebné především zmínit reformátora Piere Dubois, českého krále Jiřího z Kunštátu a Poděbrad a vévody Maxmiliena de Bethune. Právník Piere Dubois (1250-1320) navrhoval stálé shromáţdění vyššího stavu a po konzultacích s panovníkem zabraňovat válkám a především arabským nájezdům. Český král Jiří z Poděbrad (14201471) připravil pravděpodobně v roce 1462 projekt „Unie evropských států“, který uţ obsahoval bezpečnostní záruky4 a byl sepsán v jazyce latinském – „Tractatus pacis toti christianite fiende“ („Smlouva o nastolení míru v celém křesťanstvu“).5 Jeho poselstvo, které navštívilo královské dvory v Evropě, však neuspělo a návrh upadl na několik staletí do zapomnění. Není moţné zapomenout na Maxmiliena de Bethune, vévody ze Sully (15601641), jehoţ účast na tehdejších mírových jednáních za třicetileté války umoţnila, aby jako diplomat vytvořil model, jak garantovat celkovou bezpečnost Evropy vytvořením rady

1

EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 33 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 34 3 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 34 4 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 34 5 ČEŠI A EVROPA, A. Ort, Občanské sdruţení Dům Evropy Praha, vydal Akcent, s.r.o., 2. Vydání, Zavlekov 2008, str. 7 2

7

zastřešující patnáct evropských křesťanských států.6 Bohuţel ţádný z těchto návrhů se nepodařilo uskutečnit, přesto je zde vidět, ţe o společné zahraniční a bezpečnostní politice se jiţ tenkrát v určitých především vyšších kruzích vedly diskuse. Idea parlamentarismu zasáhla i do představ především filosofů sedmnáctého století o moţnostech společné politiky a obrany Evropy. Významnou postavou byl Angličan William Penn, abbé de Saint-Pierre, Immanuel Kant a Claude Henri de Saint-Simon. Kvakker William Penn (1644-1718) navrhl uţ v roce 1693 vytvoření Evropského parlamentu, kde kaţdý člen měl počet hlasů podle ekonomického výkonu územního celku a rozhodnutí by se přijímala dvoutřetinovou většinou. Abbé de Saint Pierre (1658-1743) se podrobně zajímal o plány pro Evropu zaloţenou na konfederačním přístupu. Byl si vědom, ţe bezpečnost Evropy je nedostatečně zajištěna formou bilaterálních smluv. Jeho návrh zřízení konfederace evropských panovníků měl znamenat závazek věčného společenství a konflikty se měly řešit výlučně mírovou cestou. Abbé měl připraven projekt společné obrany a sankcí pro členy. Immanuel Kant (1724-1804), německý filosof, ve svém díle O věčném míru, vydaném v roce 1795, kladl podmínku pro bezpečný ţivot v Evropě zřízením federace na základě evropské ústavy. Claude Henri de Saint-Simon (1760-1825) vyzdvihoval ideu Spojených států evropských a se svým přítelem Augistinem Thierrim uveřejnili práci Organizace evropské společnosti. Saint Simon si byl vědom, ţe jeho návrh je nerealistický a o realizaci sám prohlásil, ţe můţe být uvaţována aţ parlamentarismus zvítězí v Evropě. Ke konci devatenáctého století nastává období mezinárodní spolupráce. Vznikají mezinárodní organizace nového typu, které odráţejí potřebu zvýšení obchodování. Dochází k podpisu dohod, které odpovídají integraci především v technických aspektech7. V roce 1923 vychází dílo Rakušana hraběte Richarda Coudenhove Kalegri8, rodem z Poběţovic u Domaţlic,9 který je povaţován za otce „panevropského hnutí“. Ustanovení Spojených států evropských bylo prvním skutečným předchůdcem integračního procesu. Rakouský aristokrat si jako jeden z prvních poloţil otázku, zda Evropa ve své roztříštěnosti je schopna si zachovat mír a samostatnost anebo je potřeba, aby zde vznikla na záchranu své existence společenství států10. Myšlenky Panevropské unie zaujaly celou řadu politiků, kteří se domnívali, ţe evropská federace bude zárukou mírového vývoje Evropy. Byl to francouzský ministerský předseda Aristinde Briand, který se svým německým kolegou 6

EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 34 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 36 8 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 36 9 ČEŠI A EVROPA, A. Ort, Občanské sdruţení Dům Evropy Praha, vydal Akcent, s.r.o., 2. vydání, Zavlekov 2008, str. 24 10 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 36 7

8

ministrem zahraničí Gustavem Stresemannem se stali hlasateli myšlenek Spojených států evropských. Jejich návrh panevropského paktu nezískal podporu, coţ bylo dáno především hospodářskou krizí. V období druhé světové války se

Panevropská unie věnovala přípravě právního a

ekonomického vývoje v Evropě po válce. Snaha představitelů panevropského hnutí, ale skončila jako utopie přes celou řadu myšlenek, které zapustily kořeny. V této souvislosti je nutné zmínit činnost odbojových skupin na území dnešní Evropy v době druhé světové války. V Ţenevě se 21. května 1944 sešli představitelé evropských odbojových skupin a jejich jednání se zabývalo formulováním zásad výstavby politické unie na federalistickém základě. Jednání se rovněţ zúčastnili zástupci odboje z Československa a mimo jiné obsahem jednání bylo i zřízení společných ozbrojených sil, jeţ by nahradily dosavadní národní armády.11 Tragické následky války ukázaly na nutnost řešit do budoucna problémy Evropy a nepřipustit opakování válečných hrůz v Evropě. Bohuţel pokusy evropských federalistů se ukázaly jako liché a jediným výsledkem bylo navázání úzké spolupráce a sumarizace mimo jiné představ a konstrukcí o společné zahraniční politice a obraně. V roce 1947 byl ustaven přípravný výbor tzv. Hnutí za společnou Evropu a čestným předsedou se stal Sir Winston Churchill.12 Evropský kongres v Haagu svolalo Hnutí za spojenou Evropu do Haagu na 7. května 1948. Mezi více jak 700 delegáty byli přední evropští politici, kteří přijali řadu dokumentů slouţících jako podklad pro zřízení Rady Evropy. Jiţ tehdy se projevily dvě tendence a to zastánců mezivládní spolupráce a zastánců nadnárodního modelu. S tím úzce souvisely představy o suverénním postavení členských států a na druhé straně opozice prosazovala vznik nadnárodní autority vybavené zcela novými kompetencemi.13 Ačkoliv Evropský kongres v Haagu svými výsledky byl zklamáním, přijetí dokumentů na závěr Evropského kongresu se stalo impulsem pro vznik Rady Evropy zaloţené v Londýně 1949. Členy Rady Evropy se staly Velká Británie, Francie, Belgie, Nizozemsko, Lucembursko, Dánsko, Norsko, Irsko, Itálie a Švédsko. Jednání o Radě Evropy především prosazovala Francie, která měla zájem zapojit západní Německo do západoevropských struktur.14 Hospodářská situace v poválečné Evropě byla podstatným důvodem ke vzniku především hospodářské, ale i politické integrace. Evropským zemím bylo zřejmé, ţe 11

EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 39 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 40 13 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 41 14 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 41 12

9

potřebují značné finanční prostředky z USA. Dne 5. června 1947 americký státní tajemník generál G. C. Marschall vystoupil na Harvardské univerzitě a představil plán pomoci Evropě. V rozmezí let 1948-1952 USA poskytly příspěvek ve výši více jak 12 mld. dolarů na hospodářskou pomoc Evropě. Úkol přerozdělování finanční pomoci dostala na starost nově zaloţená Organizace pro evropskou hospodářskou situaci. Tato organizace

byla

odpovědna za projekt obnovy Evropy a měla i důleţitý úkol v poradenství v oblasti mezinárodního obchodu. Můţeme konstatovat, ţe hospodářská spolupráce v rámci Marschallova plánu přivedla v roce 1950 francouzského ministra zahraničních věcí Roberta Schumana k myšlence zaloţení společného evropského trhu. Autorem Schumanova plánu byl Jean Monnet, ředitel francouzského Vysokého plánovacího úřadu. Schumanův plán vycházel z nutnosti vytvořit společný trh pro uhlí a ocel a tím vytvořit pro státy prosperitu a nepostradatelný sociální vývoj. Jedním z důvodů vzniku nové mezinárodní ekonomické organizace v Evropě bylo i budoucí řešení politických vztahů Francie a Německa. Při jednání francouzská delegace prohlásila, ţe pokud nebude zájem o organizaci ze strany ostatních evropských zemí, vstoupí Francie s Německem do bilaterálního vztahu, protoţe francouzským cílem vzniku organizace je, aby se válka mezi Francii a Německem jiţ nikdy nemohla opakovat.15 Projekt byl podporován USA, ale především podpora projektu společného trhu přišla z Německa. I ostatní evropské země se chtěly angaţovat v připravovaném Evropském společenství uhlí a oceli.

1.2 Smlouva o zřízení Evropského společenství uhlí a oceli (Smlouva o ESUO) Smlouva o vniku organizace na podporu společného trhu uhlí a oceli byla podepsána v Paříţi 18. dubna 1951 na dobu 50 let. Oficiálně se nazývala Smlouva o zřízení Evropského společenství uhlí a oceli (Smlouva o ESUO). Členy organizace se staly Německo, Francie, Nizozemí, Belgie, Lucembursko a Itálie. V čele společenství byl nezávislý Vysoký úřad a Rada. Dalšími orgány ESUO bylo Shromáţděni ESUO a Soudní dvůr ESUO. Sídlem Soudního dvora ESUO se stal Lucemburk a sídlem Shromáţdění ESUO se stal Štrasburk. Vznik ESUO ovlivnil především hospodářskou spolupráci v západní Evropě. Tato integrace měla však i politicko-bezpečnostní aspekty budoucí evropské integrace. Členské země

15

EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 51

10

ESUO byly vystaveny tlaku USA na zapojení Německa do vojenské organizace NATO a tím řešit bezpečnostní situaci v Evropě. Na rozdíl od západoevropských vlád Francie chtěla řešit postavení Německa jinou bezpečnostní organizací. Francouzský projekt se stal základem návrhu na zaloţení EOS-Evropského obraného společenství.16 Smlouva o EOS byla podepsána ministry zahraničních věcí států ESUO 27. května 1952. Byl to jeden z významných pokusů o integraci evropských bezpečnostních vazeb, skončil neúspěšně v důsledku, ţe Francie EOS neratifikovala. Na této skutečnosti se odrazila tehdejší mezinárodní situace. Západoevropské země za situace neúspěchu smlouvy o EOS uvaţovaly o vzniku nové budoucí organizace. Probíhala sloţitá mezinárodní jednání a 23. října 1954 byla podepsána Smlouva o západoevropské unii (ZEU). Jedním z výsledků tohoto bezpečnostního seskupení bylo plné začlenění Německa do této organizace a ukončení okupačního statutu západního Německa. Smlouva o ZEU se stala pokusem o uspořádání poválečných vztahů, ale nikoliv reálným bezpečnostním seskupením.17 Vzhledem k tomu, ţe členské země ZEU byly i členy NATO, význam ZEU postupně klesal, aţ došlo k útlumu této organizace.

1.3 Evropské společenství (ES) Na rozdíl od ZEU mezinárodní organizace ESUO byla úspěšná. Zájem členských zemí ESUO se přesunul také do oblastí jaderné energetiky, dopravy a zemědělství. Ukázalo se , ţe spolupráce evropských zemí je nereálná v existujících evropských organizacích. Po konzultacích ministrů zemí ESUO byl dalším jednáním pověřen výbor vedený belgickým ministerským předsedou Paulem-Henri Spaakem k vedení jednání o nové organizaci v Evropě. Stalo se tak 20. června 1955.18 Jednání rychle pokračovalo a Spaakův výbor uţ jako přípravná konference předloţil dokumenty tzv. Římské smlouvy. Výsledné dokumenty – Smlouva o zřízení Evropského hospodářského společenství (Smlouva o EHS) a Smlouva o zřízení Evropského společenství pro atomovou energii (Smlouva o EUROATOM) byly podepsány 27. března 1957 v Římě. Západní Evropa zaloţením dalších dvou organizací zahájila úzkou spolupráci.

16

EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 59 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 63 18 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 67 17

11

1.4

EUROATOM

Smlouva o EUROATOMU se týkala vytvoření společného trhu s nukleárními materiály a podpory mírového vyuţití atomové energie. Cílem bylo vyvíjet společné atomové technologie a budovat jaderný potenciál. S postupem let

EUROATOM

převzal řadu

nových úkolů, především se výrazně podílel na vývoji bezpečnostních systémů jaderných elektráren.

1.5

Evropské hospodářské společenství (EHS)

Téhoţ dne jako byla podepsána Smlouva o EUROATOMU, byla podepsána Smlouva o Evropském hospodářském společenství (EHS). Obě smlouvy byly ratifikovány a vstoupily v platnost 1. ledna 1958. Smlouvu podepsalo 6 evropských zemí: Francie, NSR, Itálie, Belgie, Lucembursko a Nizozemsko. Projekt tří evropských společenství (EUROATOM, EHS,ESUO) byl úspěšný a to především budováním společného trhu a oţivením evropských ekonomik.19 Společná zahraniční a bezpečnostní politika členských zemí EHS a později zemí Evropského společenství nebyla centrem zájmu členských států. Přesto evropské země začínaly mít potřebu koordinovat své mezinárodní vztahy. Nezájem o společnou zahraniční politiku byl dán především skutečností, ţe všichni členové společenství byli rovněţ členy vojenského seskupení NATO. K podstatné změně došlo v roce 1970, kdy Společenství přistoupilo na určité prvky koordinace zahraničních politik a nazvalo je Evropská politická spolupráce (EPS).20 Z výše uvedeného důvodu podstatné otázky zahraničně-politické spolupráce byly projednávány aţ v době, kdy se uskutečnily zásadní politické přeměny ve východní Evropě. Na jednání v Haagu 1 -2. prosince 1969 byla zmíněna moţnost spolupráce členských zemí v zahraničně politické oblasti. Na tomto jednání bylo rozhodnuto, aby byla utvořena skupina pod vedením Etienna Davignona, která by se zajímala politickou spoluprácí.21 Jejich zpráva byla v roce 1970 projednána Radou ministrů zahraničních věcí. Dne 27. října 1970 zprávu projednali nejvyšší představitelé členských států ES, tím byla zaloţena zahraničně politická spolupráce s označením Evropská politická spolupráce /EPS/ . V prvním roce své činnosti EPS zahájila svoji činnost pravidelnými konzultacemi ministrů zahraničních věcí členských zemí ES. V roce 1973 byla na zasedání Rady ministrů v Kodani předloţena druhá Davignonova zpráva. Zpráva označila za uţitečné uskutečňovat čtyři

19

setkání ministrů

EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 72 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 589 21 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 592 20

12

zahraničních věcí za rok a vytvořit spojení mezi ministerstvy zahraničních věcí.22 V roce 1974 byla zaloţena Evropská rada na mezivládní úrovni. Následujícího roku bylo přijato rozhodnutí Evropské rady zasedat společně s ministry zahraničních věcí.23STR596 K podstatnému zlomu došlo ve vývoji EPS bylo přijetí Jednotného evropského aktu (JEA) v únoru roku 1986. Ustanovení článku 30 JEA propojuje

aktivity EPS s agendou

Společenství. EPS sídlilo v Bruselu a byl zřízen jeho sekretariát.

1.6

Vznik společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU

Co předcházelo vzniku nové společné zahraniční a bezpečnostní politice EU /SZBP/ začátkem devadesátých let minulého století? V Evropě došlo k podstatným změnám politické orientace států ve střední a východní Evropě. V březnu 1990 na tyto skutečnosti reagovala belgická vláda svým memorandem, kdy navrhla celou řadu doporučení, které se týkaly především potřeby vypracovat novou strategii Společenství a zahrnutí bezpečnostních otázek do EPS. Součástí doporučení téţ návrh vytvořit skupinu diplomatů a expertů, kteří se budou zabývat společnou zahraniční a bezpečnostní politikou EU. Belgické memorandum upozorňovalo na nezbytnost definování postavení a úkolů Komise v oblasti zahraničních vztahů.24 Neméně důleţitým podnětem bylo společné prohlášení francouzského prezidenta Mitterranda a německého kancléře H. Kohla z dubna 1990, které se uţ zmiňuje o potřebě vytvoření SZBP. Výzva se odrazila na zasedání Evropské rady v irském Dublinu a dne 26. června 1990 členské státy přijaly důleţité rozhodnutí, ţe společná zahraniční a bezpečnostní politika bude předmětem jednání na samostatné konferenci. Před zahájením mezivládní konference dne 15 prosince 1990 předloţila francouzská a německá diplomacie projekt moţného spojení ZEU se Společenstvím. Na konferenci byl 4. února 1991 projednáván plán ministrů zahraničí Francie a SRN H. D. Gensera a Rolanda Dumase, který obsahoval i navázání spojení mezi NATO a ES. Velká Británie a Nizozemí stejně jako Dánsko, Řecko a Irsko plán odmítly. V průběhu roku 1991 probíhaly spory o tomto návrhu. Především se jednalo o pozici Lucemburska, která jako předsedající země navrhlo celou problematiku řešit novou Smlouvou o Evropské unii a reformovat EPS. Jakmile předsednictví převzalo Nizozemí, zaujalo k této myšlence negativní postoj. Členské státy EU však nepodpořily postoje Nizozemí. 25 22

EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 594 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 596 24 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 605 25 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 605 23

13

Začlenění SZBP do nové smlouvy provázely od samého začátku konference hluboké neshody mezi členskými státy EU. Skupina zemí okolo Velké Británie a Francie kladla důraz na zachování suverenity v oblasti zahraničních vztahů a obrany. Na druhé straně především SRN prosazovala podstatné změny v zahraničněpolitické agendě ve prospěch EU. Rozdělení v postojích bylo dáno těsnými vazbami na NATO, ale i zájmy velkých bývalých koloniálních mocností. Při jednání důleţitou roli sehrály i nově přijaté neutrální státy. Stanoviska jednotlivých členů i celých skupin států byly rozdílné. Byl i odlišný postoj velkých států a malých států, ale nemalou roli hrálo i veřejné mínění občanů některých členských zemí EU především Velké Británie, které vyjadřovalo svůj nesouhlas se změnami. Po sloţitém vyjednávání členské země dospěly ke kompromisům a konsensem přijaly tzv. pilířovou koncepci chrámu. Reformovaná EPS byla rozšířena o bezpečnostní rozměr a oddělena od ostatních aktivit uvedených v 1. pilíři Smlouvy o Evropě.26

1.7 Maastrichtská smlouva (Smlouva o Evropě) V nizozemském Maastrichtu se konala ve dnech 9-10. února 1992 mezivládní konferenci a na závěr zasedání Evropské rady byla přijata Smlouva o Evropě, která dala vznik nové mezivládní společné zahraniční politice /SZBP/ Evropské Unie. Preambule Smlouvy o EU zmiňuje SZBP, podrobně pak v Hlavě V. a v deklaracích provázející Smlouvu o EU. Členské státy se rozhodly uskutečňovat SZBP včetně eventuální tvorby společné obrané politiky, která by mohla vést ke společné obraně a posilovat tak evropskou identitu a nezávislost, a to v zájmu podpory míru, bezpečnosti a pokroku v Evropě a ve světě.“ Článek 3 Smlouvy o EU pak konkretizuje úvodní ustanovení. Ustanovení o SZBP ve Smlouvě o EU předběhlo dobu a vzniklý kompromis se odrazil ve skutečnosti, ţe ačkoliv smlouva vstoupila v platnost, její praktické uplatňování narazilo na celou řadu administrativních překáţek, které ve svém důsledku znamenaly, ţe se SZBP nenaplňovala. Přesto je nutné stručně zmínit cíle, nástroje SZBP, protoţe smluvní dokument byl předobraz pozdějších smluv a východisko ke tvorbě Smlouvy o Evropě.27 Cíle SZBP jsou uvedeny v Hlavě V. a vedle ustanovení o zabezpečení společných hodnot základních zájmů a nezávislosti EU, je zde zmíněno posilování bezpečnosti EU i jejich členských států, posilování míru a mezinárodní bezpečnosti v souladu se zásadami OSN a Helsinského procesu, podpora mezinárodní spolupráce, upevňování

demokracie, právního státu a

respektování lidských práv a základních svobod. Čl. J 1 Smlouvy o EU. Smlouva

26 27

EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 607 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 608

14

vyjmenovává nástroje SZBP a to konzultace, vzájemné informování členských států, spolupráce diplomatických misí a konzulárních zastoupení. Smlouva zmiňuje i spolupráci misí u mezinárodních organizací. Konkrétní nástroje, které jsou ve smlouvě definovány jsou tzv. společný postoj

a společná akce. Vymezení společného postoje není ve smlouvě

konkretizováno, pouze čl. J 2 Smlouvy uvádí, ţe Rada přijímá postoj, kdykoliv to povaţuje za nezbytné a členové EU zajistí soulad své politiky s těmito postoji. Společné akce jsou přijímány na úrovni Rady ministrů na základě doporučení Evropské rady. Akce podle smlouvy jsou prováděny v oblastech důleţitých společných zájmů. Čl. J 1 Smlouvy o EU. Oba konkrétné nástroje zavazují členské země při provádění konkrétní zahraniční politiky. Státy jsou vyzvány , aby se zdrţely jednání v rozporu se zájmy EU a jednaly v duchu loajality a vzájemné solidarity. V oblasti financování Smlouva zmiňuje, ţe výdaje vzniklé v souvislosti s realizací SZBP budou rozděleny na administrativní a operativní, přičemţ administrativní výdaje mají být hrazeny z rozpočtu EU. Podle Čl. J 11, pokud Rada rozhodne jednomyslně, operativní výdaje budou hrazeny z rozpočtu Společenství. Otázka financování SZBP se stala předmětem stálých neshod členů a bylo zřejmé, ţe financovaní SZBP je nutné novelizovat a najít řešení, se kterým budou souhlasit všichni členové EU.

1.8 Amsterdamská smlouva V březnu 1996 byla zahájena mezivládní konference členských států EU, která měla především za úkol zjednodušit fungování EU. Na závěr konference v červnu 1997 byla připravena Amsterdamská smlouva, podepsána v říjnu 1997, která vstoupila v platnost 1. května 1999. Výsledkem konference byl kompromis členských států v jejich přístupu ke Společné zahraniční a bezpečnostní politice. Důvodem, proč Amsterdamská smlouva přijala řadu ustanovení týkajících se SZBP bylo i očekávané rozšíření o nové členy a SZBP potřebovala operativnost i pruţnost.28 Společná strategie Evropské rady byla novým nástrojem, který stanovil cíle v přístupu k určitému regionu nebo problému a prostředky, které dle ustanovení Amsterdamské smlouvy jsou poskytovány EU a členskými státy. Další změnou byl proces rozhodování v rámci SZBP. Otázka jednomyslnosti při rozhodování SZBP byla jednou z příčin neúspěchu do přijetí Amsterdamské smlouvy. Smlouva zavedla v rozhodování o společných akcí a společných postojích tzv. kvalifikovanou většinu. Smlouva

28

Evropská integrace a Česká republika, Pertrám Antonín a kolektiv, Grada publising, a.s., Praha 2009, str. 28

15

umoţnila národní veto, které znamenalo moţnost pro členský stát odmítnout rozhodnutí EU ze závaţných důvodů národní politiky.29 Znamenalo, ţe hlasování se neuskuteční. Před přijetím Amsterdamské smlouvy byla komplikovaná situace při zajišťování zastupování EU v bilaterálních vztazích v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích. Nedostatek byl dán omezeným počtem diplomatů zvláště malých předsedajících zemí. Proto byla Amsterdamskou smlouvou vytvořena funkce Vysokého představitele pro SZBP. I nadále předsedající stát zastupoval EU v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích, ale nápomocen mu byl Vysoký představitel pro SZBP, který byl generálním tajemníkem sekretariátu Rady. Rovněţ byl zřízen nový politický útvar nazývaný „Útvar pro politické plánování a varování“.30 V praxi se ukázalo, ţe Amsterdamskou smlouvou byly zpřesněny cíle a nástroje SBZP, ale nebyly podpořeny institucionální strukturou a prostředky. Podstatné na Amsterdamské smlouvě bylo jmenování „Vysokého představitele pro SBZP“, který řídil sekretariát Rady. EU tímto rozhodnutím získala v mezinárodních vztazích zastoupení navenek. Nedostatkem rozhodnutí bylo, ţe Evropský parlament neměl vliv na výběr či volbu Vysokého představitele pro SBZP. Přijetí Amsterdamské smlouvy bylo impulsem pro rozvíjení společné obranné politiky a umoţnilo pozdější nasazení vojenských sil v misích EU.

1.9 Smlouva z Nice Další konferencí důleţitou pro reformu II. pilíře bylo jednání v Nice, jehoţ výsledkem byla Smlouva z Nice, podepsaná ministry zahraničních věcí EU dne 26. února 2001. Ačkoliv výsledkem jednání byla nedostatečná reforma ustanovení SZBP, ukázalo se, ţe je nutné přijmout nová ustanovení týkající se Evropské bezpečnostní a obrané politiky (EBOP). Úvahy o moţném propojení EU a ZEU a dále na NATO se ukázaly jako nereálné. Aktivity Západoevropské unie (ZEU) byly postupně omezovány a docházelo k jejímu utlumení. Západoevropská unie však nezanikla. Součástí SZBP se stala Evropská bezpečnostní a obraná politika, která se realizovala po přijetí Amsterdamské smlouvy. Proces její realizace byl zahájen na neoficiálním jednání ER v říjnu 1998.31 Rozvíjení EBOP souviselo se snahou členských států EU reagovat na vzniklá mezinárodní rizika. V Helsinkách na zasedání ER v prosinci 1999 členské státy dospěly k rozhodnutí, vybavit EU kapacitami ke zvládání krizí a tím plnit tzv. Evropské základní cíle 29

Evropská integrace a Česká republika, Pertrám Antonín a kolektiv, Grada publising, a.s., Praha 2009, str. 98 Evropská integrace a Česká republika , Pertrám Antonín a kolektiv, Grada publising, a.s., Praha 2009, str. 100 31 Evropská integrace a Česká republika , Pertrám Antonín a kolektiv, Grada publising, a.s., Praha 2009, str. 107 30

16

a nasadit jednotky rychlé reakce.32 Poţadavky na nasazení jednotky rychlé reakce byla schopnost nasadit 15 brigád velikosti aţ do 60 tis. muţů s leteckou a námořní podporou čítající aţ 500 letadel a 15 lodí. Brigády musí být připraveny do 60 dnů, část však do 48 hodin. Dalším poţadavkem k udrţení operace aţ po dobu jednoho roku byla moţnost disponovat armádním velením, řízením, komunikací, průzkumem a logistikou.33 S vytvářením moţností nasadit jednotky rychlé reakce bylo na helsinském jednání rozhodnuto v prosinci 1999 o vytváření nových institucí a to Politicko-bezpečnostního výboru, Vojenského výboru, Vojenského štábu. Jedním z výsledků Smlouvy z Nice byly vojenské operace EU jako například „Concordia“ v Makedonii a „Operace Artemis“ v Kongu. Při přípravě operací EU byly navázány vztahy k NATO. 34

1.10 Smlouva o Ústavě pro Evropu Na závěr konference v Nice přijala Evropská rada v prosinci roku 2000 „Deklaraci o budoucnosti unie“. Zmocnila švédské a belgické předsednictví zahájit diskusi o budoucnosti Unie.35 V červnu 2001 se konala konference Evropské rady v Goeteborgu, ze které vyšla zpráva a následně Evropská rada přijala v prosinci 2001 v Laekenu v Belgii „Deklaraci o diskusi“ s tím, ţe závěry zhodnotí Mezivládní konference v roce 2004. Přijatá Laakenská deklarace rozhodla o konání Konventu o budoucnosti Evropy v březnu roku 2002. \Dne 28. února 2002 Konvent zahájil svou práci a členové Konventu byli významní evropští politici. V prvé fázi jednání Konventu tzv. naslouchací fázi Konvent projednávali otázky, které se nepřímo dotýkaly vnějších vztahů Unie.. Teprve v červnu roku 2002 předsednictvo Konventu rozhodlo o připojení otázek vnějších vztahů EU a obranné politiky. V průběhu roku 2003 byl projednáván návrh závěrečného dokumentu za široké účasti zástupců EU, nevládních organizací, odborů, mládeţe. V návrhu článku 1.7

36

Smlouvy o Evropské unii Evropská unie získala právní subjektivitu. Návrh obsahoval celou řadu změn a v souvislosti se společnou zahraniční politikou se navrhovalo zřídit funkci ministra zahraničí, kdy mělo dojít ke spojení dvou funkcí a to komisaře pro zahraniční

32

Evropská integrace a Česká republika, Pertrám Antonín a kolektiv, Grada publising, a.s., Praha 2009, str. 107 33 Evropská integrace a Česká republika, Pertrám Antonín a kolektiv, Grada publising, a.s., Praha 2009, str. 107 34 Evropská integrace a Česká republika, Pertrám Antonín a kolektiv, Grada publising, a.s., Praha 2009, str. 109 35 EVROPSKÁ UNIE, P. Fiala a M. Pitrová, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, str. 172 36 SMLOUVA O ÚSTAVĚ PRO EVROPU, Evropské společenství, Lucemburk 2005, str. 19

17

záleţitosti a vysokého představitele pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Současně měl být místopředsedou Komise a volen Evropskou radou. Smlouva o ústavě pro Evropu obsahovala v hlavě V. ustanovení o vnější činnosti Unie a to v článcích III 292 aţ v článku III 329.37 Právním základem SZBP byla Hlava V Smlouvy o ústavě pro Evropu. Cíle SZBP byly definovány jako -

zajištění společných hodnot, základních zájmů, integrity a nezávislosti Unie

-

posílení bezpečnosti EU

-

podpora mezinárodní spolupráce

-

rozvíjení demokracie a respektování lidských práv a základních svobod 3

Smlouva o Ústavě pro Evropu zakotvovala vznik diplomatické sluţby Unie nazývané Evropský útvar pro zahraniční činnost. Konvent o budoucnosti Evropy v červenci 2003 ukončil svou práci na návrhu Ústavy pro Evropu. Dne 24. října 2004 byla v Římě přijata Smlouva o Ústavě pro Evropu, přičemţ smlouvu podepsali nejvyšší představitelé členských zemí, za Českou republiku Smlouvu o Ústavě pro Evropu podepsal Stanislav Gross, předseda vlády a Cyril Svoboda, ministr zahraničních věcí. Podmínkou vstupu v platnost bylo vnitrostátní projednání ve všech členských zemích Unie. Dne 29. května 2005 probíhalo referendum o Smlouvě o Ústavě pro Evropu ve Francii a francouzští voliči dokument odmítli. Totéţ se opakovalo v Nizozemí 1. června 2005, kdy voliči rovněţ dokument neschválili.38

Graf č. 1: Vývoj smluv v historii snah o společnou evropskou a bezpečnostní politiku Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Maastrichtsk%C3%A1_smlouva ze dne 18.4. 2011

37 38

SMLOUVA O ÚSTAVĚ PRO EVROPU, Evropské společenství, Lucemburk 2005, str. 19 EVROPA VE 12 LEKCÍCH, Pascal Fontaine, Evropská komise, Lucemburk 2007, str. 62

18

2 LISABONSKÁ SMLOUVA A ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKA 2.1 Smlouva o Evropské unii (ve znění Lisabonské smlouvy) Dne 9. května 2008 bylo uveřejněno v Úředním věstníku EU znění Smlouvy o Evropské unii (Úřední věstník C115, 9. 5. 2008, str. 1). Dokument byl zpracován s vyuţitím konsolidovaného znění Smlouvy o Evropské unii. Pozdější opravy jazykových chyb byly ve smyslu článku 79 Vídeňské úmluvy o smluvním právu do dokumentu začleněny 39. V platnost vstoupila Lisabonská smlouva dne 1. prosince 2009. Ve stejný den Lisabonská smlouva vstoupila v platnost i pro ČŘ. Parlament ČR a prezident ČR Lisabonskou smlouvu ratifikoval a u vlády Italské republiky, depozitáře Lisabonské smlouvy, byla uloţena ratifikační listina ČR dne 13. 11. 2009. Smlouva o EU prošla víc neţ sloţitým vznikem. Původně byla přijata Smlouva o Ústavě pro Evropu. Tato smlouva měla nahradit Smlouvy o ES a o EU. Předpokládalo se, ţe Ústava pro Evropu zruší prameny primárního evropského práva. Zmíněný dokument však nebyl ratifikován Francii a Nizozemím a proto bylo nutné hledat jiná řešení. V době německého předsednictví se podařilo dojednat nový text a právním základem EU je pozměněna Smlouva o EU, Lisabonská smlouva, která si ponechává svůj název a Smlouva o ES je přejmenována na Smlouvu o fungování Evropské Unie. Lisabonská smlouva je výsledkem konsensu všech členských zemí EU. Ratifikace členskými státy byla velice sloţitá, podmínkou vstupu v platnost bylo, ţe dnem 1. 9. 2009 budou uloţeny ratifikační listiny. Nestane-li se tak, Lisabonská smlouva vstoupí v platnost prvním dnem měsíce následujícího po uloţení ratifikační litiny tím signatářským státem, který tak učiní poslední40. Nejsloţitější situace nastala v ratifikačním procesu v Irské republice, kdy v referendu za účasti 53,13% oprávněných voličů dne 12. 6. 2008 se vyslovilo proti 53,4% oprávněných voličů.41 Irská republika poţádala o dodatečné garance s tím, ţe pokud tyto garance obdrţí,

39

Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 14 40 Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 10 41 Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str.10

19

referendum zopakuje. Sloţitý ratifikační proces byl rovněţ v SRN, Polsku a České republice. Na výsledek 2. irského referenda čekal polský prezident s podpisem smlouvy. V Německu byla Lisabonská smlouva předloţena Spolkovému ústavnímu soudu k přezkumu. Teprve v podzimních měsících roku 2009 byla ratifikace Lisabonské smlouvy ukončena. Německý Spolkový ústavní soud vydal nález, ţe smlouva je v souladu s německým ústavním řádem. Součástí nálezu bylo i poukázání na nedostatečnou právní úpravu pravomocí Spolkového sněmu a Spolkové rady na evropském zákonodárném procesu a příp. změnách smlouvy42. Dne 25. 9. 2009 na základě poţadovaných úprav prezident SRN smlouvy ratifikoval a téhoţ dne u italské vlády byla uloţena německá ratifikační listina. Dne 18-19. 6. 2009 proběhlo zasedání Evropské rady, které přijalo záruky pro Irsko a nic nebránilo novému referendu v Irské republice. Irové se referenda zúčastnili vyšší účastí neţ v předcházejícím referendu a překvapivě 67,13% voličů bylo pro přijetí Lisabonské smlouvy. Ratifikační listina na základě podpisu prezidentky Irské republiky byla uloţena u italské vlády dne 23. 10. 2009. Následně polský prezident ratifikoval smlouvu 10. 10. 2009 a listina byla uloţena 12. 10. 2009. Sloţitá situace byla i v ČR. Dne 6. 5. 2009 vyslovil se smluvními dokumenty souhlas Senát ČR a parlamentní část ratifikace byla ukončena. Následně nedošlo k podpisu prezidenta, coţ umoţnilo skupině senátorů dne 29. 9. 2009 podat návrh Ústavnímu soudu s poţadavkem, zda smlouva je či není v souladu s právním řádem ČR. Dne 3. 11. 2009 Ústavní soud vynesl rozhodnutí, ţe smlouva není v rozporu s českým právním řádem a dne. Následně 13. 11. 2009 na základě ratifikace českého prezidenta byla uloţena ratifikační listina České republiky a Lisabonská smlouva vstoupila v platnost. ČR byla poslední členskou zemí EU, která Lisabonskou smlouvu ratifikovala a umoţnila tak vstup v platnost dne 1. 12. 2009.

2.2 Lisabonská smlouva a zahraniční a bezpečnostní politika Smlouva o EU ve znění Lisabonské smlouvy v hlavě V obsahuje obecná ustanovení o vnější činnosti Unie a zvláštní ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice43 a ve Smlouvě o fungování EU ve znění Lisabonské smlouvy v části prvé obsahující zásady.44

42

Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 10 43 Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 33-51 44 Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str..65

20

a části páté nazvané Vnější činnost Unie hlava I Obecná ustanovení vnější činnosti Unie, článek 205. 45 Odstavec 1 článku 21 Smlouvy o EU zmiňuje činnost Unie v mezinárodních vztazích spočívající na základních zásadách, které se uplatnily při jejím zaloţení, jejím rozvoji a jejím rozšiřování, které hodlá podporovat v ostatním světě: demokracii, právní stát, univerzálnost a nedělitelnost lidských práv a základních svobod, úctu k lidské důstojnosti, zásady rovnosti a solidarity a dodrţování zásad Charty Organizace spojených národů a mezinárodního práva. Unie usiluje o rozvíjení vztahů a budování partnerství se třetími zeměmi a mezinárodními, regionálními nebo světovými organizacemi, které sdílejí zásady výše uvedené. Unie podporuje vícestranná řešení společných problémů, především v rámci Organizace spojených národů.46 Odstavec 2 článku 21 Lisabonské smlouvy konstatuje, ţe Unie vymezuje a provádí společné politiky a činnosti a usiluje o dosaţení vysokého stupně spolupráce ve všech oblastech mezinárodních vztahů ve snaze: chránit své hodnoty, základní zájmy, svou bezpečnost, nezávislost a celistvost, upevňovat a podporovat demokracii, právní stát, lidská práva a zásady mezinárodního práva, zachovávat mír, předcházet konfliktům a posilovat mezinárodní bezpečnost v souladu s cíli a zásadami Charty Organizace spojených národů, jakoţ i v souladu se zásadami Helsinského závěrečného aktu a s cíli Paříţské charty, včetně těch, které se týkají vnějších hranic, podporovat udrţitelný rozvoj v hospodářské a sociální oblasti a v oblasti ţivotního prostředí v rozvojových zemích s hlavním cílem vymýcení chudoby, povzbuzovat zapojení všech zemí do světové ekonomiky, včetně postupného odstraňování překáţek mezinárodnímu obchodu, přispívat k vypracování mezinárodních opatření pro ochranu a zlepšení kvality ţivotního prostředí a udrţitelné hospodaření se světovými přírodními zdroji, aby se zajistil udrţitelný rozvoj, pomáhat lidem, zemím a regionům čelícím přírodním nebo člověkem způsobeným pohromám a podporovat mezinárodní systém zaloţený na posílené mnohostranné spolupráci a na řádné správě věcí veřejných v celosvětovém měřítku.47

45

Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 183 46 Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 34 47 Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 34

21

Při vypracování a provádění vnější činnosti v jednotlivých oblastech podle této hlavy a podle části páté Smlouvy o fungování Evropské unie, jakoţ i vnějších aspektů ostatních politik, Unie zachovává zásady a sleduje cíle uvedené výše. Soudrţnost mezi jednotlivými oblastmi své vnější činnosti a mezi těmito oblastmi a svými ostatními politikami je jedním z úkolů Unie. Rada a Komise, jimţ je nápomocen vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku je nápomocen Radě a Komisi, které zajišťují tuto soudrţnost a za tímto účelem spolupracují (odstavec 3 čl. 21 LS). Článek 22 LS upravuje určování strategických zájmů a cílů Unie a způsob rozhodování. Evropská rada je pověřena určováním strategických zájmů a cílů na základě zásad a cílů uvedených v článku 21. Předmětem rozhodnutí Evropské rady o strategických zájmech a cílech Unie je společná zahraniční a bezpečnostní politika v oblasti vnější činnosti Unie, která můţe se týkat vztahů Unie s některou zemí nebo regionem, nebo být zaměřena tematicky. Evropská rada stanoví jejich trvání a prostředky, které mají poskytnout Unie a členské státy. Evropská

rada rozhoduje jednomyslně na doporučení Rady, které Rada

přijímá způsobem stanoveným pro kaţdou oblast. Rozhodnutí Evropské rady se provádějí podle postupů stanovených Smlouvami. Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku v oblasti společné zahraniční a bezpečnostní politiky a Komise v ostatních oblastech vnější činnosti mohou Radě předkládat společné návrhy. Součástí této hlavy jsou zvláštní ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice, která jsou obsaţené v kapitole 2 hlavy V Lisabonské smlouvy. V oddíle 1 zmiňované kapitoly jsou uvedena společná ustanovení a to v článcích 23 aţ 41. Lisabonská smlouva převzala v tomto oddíle takřka všechna ustanovení původních článků Smlouvy o EU. Činnost Unie na mezinárodní scéně podle této kapitoly spočívá na zásadách, sleduje cíle a je prováděna v souladu s obecnými ustanoveními, která jsou obsaţena v kapitole 1. hlavy I LS. (článek 23 LS)48 Původní článek 11 Smlouvy o EU je v Lisabonské smlouvě označen jako článek 24 a týká se pravomocí Unie v otázkách společné zahraniční a bezpečnostní politiky, která se vztahuje na

48

Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 36

22

veškeré oblasti zahraniční politiky a veškeré otázky týkající se bezpečnosti Unie a to i postupného vymezení společné obranné politiky vedoucí ke společné obraně. Společná zahraniční a bezpečnostní politika podléhá zvláštním pravidlům a postupům. Je vymezována a prováděna Evropskou radou a Radou jednomyslně, nestanoví-li Smlouvy jinak. Přijímání legislativních aktů je vyloučeno. Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku vykonává v souladu se Smlouvami vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a členské státy. Soudní dvůr Evropské unie nemá v souvislosti s těmito ustanoveními pravomoc, s výjimkou své pravomoci kontrolovat dodrţování článku 40 LS. Zmiňovaná ustanovení článku 40 stanoví, ţe provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky se nedotýká uplatňování postupů a rozsahu pravomocí orgánů, které Smlouvy stanoví pro výkon pravomocí Unie uvedených v článcích 3 aţ 6 Smlouvy o fungování Evropské unie. Článek 3 Smlouvy o fungování Evropské unie se týká oblastí, kde má unie výlučnou pravomoc a to: Unie má výlučnou pravomoc v těchto oblastech: celní unie; stanovení pravidel hospodářské soutěţe nezbytných pro fungování vnitřního trhu; měnová politika pro členské státy, jejichţ měnou je euro; zachování biologických mořských zdrojů v rámci společné rybářské politiky; společná obchodní politika. Ve výlučné pravomoci Unie je rovněţ uzavření mezinárodní smlouvy, pokud je její uzavření stanoveno legislativním aktem Unie nebo je nezbytné k tomu, aby Unie mohla vykonávat svou vnitřní pravomoc, nebo pokud její uzavření můţe ovlivnit společná pravidla či změnit jejich působnost. Článek 4 Smlouvy o fungování EU stanoví, ţe Unie sdílí pravomoc s členskými státy, pokud jí smlouvy svěřují pravomoc, která se netýká oblastí uvedených v článku 3 a 6. Hlavní oblasti, kde smlouva stanoví sdílenou pravomoc Unie a členských států je: vnitřní trh; sociální politika, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě; hospodářská, sociální a územní soudrţnost; zemědělství a rybolov, vyjma zachování biologických mořských zdrojů; ţivotní prostředí; ochrana spotřebitele; doprava; transevropské sítě; energetika; prostor svobody, bezpečnosti a práva; společné otázky bezpečnosti v oblasti veřejného zdraví, pokud jde o hlediska vymezená v této smlouvě.

23

Odstavec 3 článku 4 se týká činnosti v oblasti výzkumu technologického rozvoje a vesmíru zejména vymezování a provádění programů, kdy Unie má pravomoc vyvíjet zmíněnou činnost, ale výkon této pravomoci nesmí členským státům bránit ve výkonu pravomocí. Poslední odstavec článku 4 stanoví, kdy Unie má pravomoc vyvíjet činnost a provádět společnou politiku v oblasti rozvojové spolupráce a humanitární pomoci. Rovněţ výkon této pravomoci nesmí členským státům bránit ve výkonu jejich pravomocí. Článek 5 Smlouvy o fungování EU se týká koordinace politiky v rámci hospodářské politiky v rámci Unie. Rada přijímá opatření především hlavní směry těchto politik, přičemţ zvláštní ustanovení se týká zemí EU, které přijaly jako svojí měnu euro. Dále EU přijímá opatření ke koordinaci a vymezování směru politiky zaměstnanosti. Článek 6 Smlouvy o fungování EU stanoví, ţe Unie má pravomoc provádět činnost podporující, koordinující nebo doplňující činnost členských států na evropské úrovni a to: ochrana a zlepšování lidského zdraví;

průmysl; kultura; cestovní ruch; všeobecné

vzdělávání, odborné vzdělávání, mládeţ a sport; civilní ochrana; správní spolupráce. Další výjimkou LS je ustanovení, ţe Soudní dvůr nemá v souvislosti s těmito ustanoveními pravomoc s výjimkou soudního přezkoumávání legality některých rozhodnutí, jak stanoví čl. 275 druhý pododstavec Smlouvy o fungování Evropské unie. Soudní dvůr Evropské unie však má pravomoc kontrolovat dodrţování článku 40

Smlouvy o Evropské unii a

rozhodovat o ţalobách podaných za podmínek stanovených v čl. 263 čtvrtém pododstavci této smlouvy, které se týkají přezkumu legality rozhodnutí, jimiţ se stanoví omezující opatření vůči fyzickým nebo právnickým osobám, přijatých Radou na základě hlavy V kapitoly 2Smlouvy o Evropské unii. Nicméně v prvním pododstavci článku 275 je zdůrazněno, ţe Soudní dvůr EU nemá pravomoc ve vztahu k ustanovením o společné zahraniční a bezpečnostní politice ani k aktům přijatých na jejich základě.49 Odstavec 2. článku 24 stanoví, ţe v rámci zásad a cílů své vnější činnosti Unie vede, vymezuje a provádí společnou zahraniční a bezpečnostní politiku zaloţenou na rozvoji

49


24

vzájemné politické solidarity mezi členskými státy, na určení otázek obecného zájmu a na stále se zvyšujícím sbliţování činností členských států.50 Důleţité ustanovení LS je, ţe členské státy aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a respektují činnost Unie v této oblasti. Členské státy mají povinnost spolupracovat na rozšiřování a rozvoji své vzájemné politické solidarity, jsou povinni se zdrţet jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo můţe sniţovat účinnost jejího působení jako soudrţné síly v mezinárodních vztazích. Úkolem Rady a vysokého představitele je dbát na dodrţování těchto zásad. Původní článek 12 Smlouvy o EU převzala LS a vtělila text do svého článku 25 stanovící, jak Unie vede společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a to vymezováním obecných směrů, přijímáním rozhodnutí vymezujících akce, které má Unie provést a postoje, které má Unie zaujmout včetně podrobnosti provádění rozhodnutí týkajících se zmíněných akcí a postojů a posilováním systematické spolupráce mezi členskými státy při provádění jejich politiky.51 Obsah bývalého článku 13 Smlouvy o EU začleněn v Lisabonské smlouvě do článku 26, který se týká především strategických zájmů Unie a kdo vykonává SZBP Unie. Za vyuţití vnitrostátních prostředků členských států a prostředků Unie SZBP vykonává Vysoký představitel Unie pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku a členské státy. Strategické zájmy Unie, cíle a obecné směry společné zahraniční a bezpečnostní politiky, nevyjímaje záleţitosti související s obranou stanoví Evropská rada, která rovněţ přijímá nutná rozhodnutí. V případě váţnosti mezinárodní situace je úkolem předsedy Evropské rady svolat mimořádné zasedání Evropské rady, která

v

konkrétním případě vývoje

mezinárodní situace vymezuje strategické směry politiky Unie. Společnou zahraniční a bezpečnostní politiku vypracovává Rada na základě obecných a strategických směrů vymezených Evropskou radou, která přijímá rozhodnutí nezbytná pro í

50

Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 37 51 Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 37

25

a provádění této politiky. Jednota, soudrţnost a účinnost postupu Unie je jednou z prioritních úkolů Rady a Vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku.52 Reakcí na kritiku některých členských států EU ohledně ustanovení funkce ministra zahraničních věcí EU ve smlouvě o EU byl do této kapitoly začleněn článek 27, který ozřejmuje činnost nové funkce ve vedení EU a to Vysokého představitele EU pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku předsedá Radě pro zahraniční věci, předkládá své návrhy k vypracování společné zahraniční politiky. Dále zajišťuje provádění rozhodnutí přijatých Evropskou radou. V záleţitostech společné zahraniční a bezpečnostní politiky zastupuje Unii Vysoký představitel pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Jménem Unie vede politická jednání se třetími stranami a vyjadřuje postoj Unie v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích. Vysoký představitel se při výkonu své funkce opírá o Evropskou sluţbu pro vnější činnost. Zmíněná sluţba působí ve spolupráci s diplomatickými sluţbami členských států a skládá se z úředníků příslušných oddělení generálního sekretariátu Rady a Komise a také z diplomatů a administrativních pracovníků členských států vyslaných svými ministerstvy zahraničních věcí. Organizace a fungování Evropské sluţby pro vnější činnost je dána rozhodnutími Rady, která rozhoduje na návrh vysokého představitele po konzultaci s Evropským parlamentem a po obdrţení souhlasu Komise.53

52


26

Původní článek 14 Smlouvy o EU je nyní označen jako článek 28 a týká se operativních akcí Unie. Rada přijímá nezbytná rozhodnutí, vyţaduje-li to mezinárodní situace. Cíle, rozsah, prostředky, podmínky, jejich provádění a doba trvání jsou dány rozhodnutím Rady. Rada má rovněţ pravomoc měnit zásady a cíle pokud došlo k podstatné změně okolností. Členské státy EU jsou vázány rozhodnutím Rady při zaujímání prostojů a provádění činnosti. Povinností členského státu je informovat při operativní akci Unie, s takovým předstihem, aby Rada mohla provádět předběţné konzultace. Je-li mezinárodní situace natolik váţná, členské státy s ohledem na obecné cíle mohou přijímat okamţitá opatření, avšak mají povinnost okamţitě informovat Radu. Rada projednává a hledá odpovídající řešení, jestliţe je vyrozuměna členským státem a nastanou-li větší potíţe. Členské státy mají povinnost, aby jejich vnitrostátní politika byla v souladu s postoji Unie, přijaté Radou vymezující přístup Unie v konkrétních otázkách zeměpisné nebo tematické polohy. (článek 29 LS)54 Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku je oprávněn z vlastního podnětu při váţnosti situace nebo na ţádost člena EU svolat mimořádné zasedání Rady a to ve lhůtě 48 hodin, ale i ve lhůtě kratší. Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku i kaţdý členský stát mají oprávněni předkládat Radě podněty a návrhy a dotazovat se ve všech otázkách společné zahraniční a bezpečnostní politiky. (článek 30)55 Článek 31 upravuje rozhodování Evropské Rady i Rady v záleţitostech společné zahraniční politiky, které musí být jednomyslné, není-li stanoveno jinak. Ustanovení tohoto článku vylučuje přijímání legislativních aktů. Ustanovení umoţňují členům rady zdrţet se hlasování s tím, ţe učiní formální prohlášení. Člen Rady není povinen provést rozhodnutí, ale je si vědom, ţe rozhodnutí je závazné pro Unii. Ostatní členské státy jeho postoj uznávají a členský stát, který se zdrţel hlasování, neprovádí činnost v rozporu s činností Unie v daném případě. Ustanovení článku 31 upravuje situaci, kdy rozhodnutí není přijato, jestliţe třetina členských států učinila takové prohlášení, a obyvatelstvo těchto zemí tvoří jednu třetinu obyvatel Unie.

54


27

Odstavec 2 článku 31 upravuje odchylně od předešlého rozhodování Radou kvalifikovanou většinou: – přijímá-li rozhodnutí, které vymezuje akci nebo postoj Unie na základě rozhodnutí Evropské rady týkajícího se strategických zájmů a cílů Unie podle čl. 22 odst. 1, – přijímá-li rozhodnutí, které vymezuje akci nebo postoj Unie, na návrh, jenţ jí předkládá Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku na základě zvláštní ţádosti, kterou mu Evropská rada předala z vlastního podnětu nebo z podnětu vysokého představitele. Jestliţe člen Rady uvede, ţe nesouhlasí s přijetím některého rozhodnutí kvalifikovanou většinou, hlasování se nekoná. Vysoký představitel po jednání s dotyčným státem, který se zamýšlí postavit proti, hledá řešení pro tento stát. Za situace, ţe se nepodaří nalézt řešení, Rada je oprávněna většinou a to kvalifikovanou poţádat, aby záleţitost byla předloţena Evropské radě k jednomyslnému rozhodnutí. Předcházející ustanovení se nevztahují na rozhodnutí, které mají souvislost s vojenstvím nebo obranou. Rada rozhoduje v procedurálních otázkách většinou svých členů. Pokud jednomyslně přijme rozhodnutí, Evropská rada je oprávněna stanovit, ţe Rada rozhoduje kvalifikovanou většinou i v jiných případech, neţ bylo uvedeno.56 Podle článku 32 LS členské státy v Evropské radě a v Radě vedou vzájemné konzultace o všech otázkách obecného zájmu týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky s cílem vymezit společný přístup. Rovněţ členský stát neţ uskuteční jakékoli kroky na mezinárodní scéně nebo přijme jakýkoli závazek, který by mohl mít dopad na zájmy Unie, vede v Evropské radě nebo v Radě konzultace s ostatními členskými státy. Sbliţováním činností zajišťují členské státy, ţe je Unie schopná prosazovat své zájmy a hodnoty na mezinárodní scéně. Členské státy jsou mezi sebou solidární. V případě, ţe Evropská rada nebo Rada stanoví společný přístup Unie, Vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku a ministři zahraničních věcí členských států koordinují svou činnost v Radě.

56


28

Delegace Unie ve třetích zemích a při mezinárodních organizacích spolupracují s diplomatickými zastoupeními členských států Unie a vytvářejí a provádějí společný přístup (článek 32 LS, bývalý článek 16 Smlouvy o EU).57 Činnost v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích členské státy koordinují a zastávají postoje Unie. Organizaci této koordinace má na starost vysoký představitel Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku. Nastane-li situace, ţe na mezinárodních konferencích a v mezinárodních organizacích se neúčastní všechny členské státy, zúčastněné státy zastávají postoje Unie. Povinností členských států je aktivně a bezvýhradně podporovat zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity a respektovat činnost Unie v této oblasti, coţ je jeden z důvodů, proč členské státy zastoupené v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích, kterých se nezúčastní všechny členské státy, průběţně informují nezúčastněné členské státy a vysokého představitele o všech otázkách společného zájmu. Členské státy, které jsou současně členy Rady bezpečnosti OSN, sjednocují svůj postup, plně informují ostatní členské státy a vysokého představitele a při výkonu svých funkcí hájí postoje a zájmy Unie. Jejich odpovědnost podle Charty OSN nesmí být dotčena. Jestliţe na pořadu jednání Rady bezpečnosti OSN je projednávána otázka, ke které má Unie svůj postoj, členské státy v RB OSN poţádají, aby vysoký představitel byl pozván k přednesení postoje Unie (článek 34 LS).58 Článek 35 Původní článek 20 Smlouvy o EU týkající se diplomatických a konzulárních zastoupení členských států a delegace Unie ve třetích zemích a na mezinárodních konferencích a jejich zastoupení při mezinárodních organizacích stanoví, ţe mise členských států EU a delegace EU spolupracují, aby zajistily dodrţování a provádění rozhodnutí, která vymezují postoje a akce Unie, přijatých na základě této kapitoly. Rovněţ prohlubují spolupráci výměnou informací a vypracováváním společných hodnocení. Občané Unie mají právo na diplomatickou a konzulární ochranu na území třetí země, kde členský stát, jehoţ jsou státními příslušníky, nemá své zastoupení a to kterýmkoli členským státem za stejných podmínek, jako mají státní příslušníci tohoto státu. Členské státy přijmou 57


29

nezbytná ustanovení a zahájí mezinárodní jednání pro zajištění této ochrany. Rada má moţnost po konzultaci s Evropským parlamentem zvláštním legislativním postupem přijímat směrnice o opatřeních v oblasti koordinace a spolupráce nezbytných pro usnadnění diplomatické nebo konzulární ochrany (článek 35 LS).59 Ustanovení Lisabonské smlouvy ukládá vysokému představiteli provádět pravidelné konzultace s Evropským parlamentem, týkající se hlavních hledisek a základní volby společné zahraniční a bezpečnostní politiky a společné bezpečnostní a obranné politiky. Vysoký představitel informuje Evropský parlament o vývoji těchto politik a zajišťuje, aby názory Evropského parlamentu byly náleţitě brány v úvahu. Evropský parlament můţe Radě a vysokému představiteli klást dotazy nebo jim podávat doporučení a dvakrát ročně koná rozpravu o pokroku při provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky, včetně společné bezpečnostní a obranné politiky (článek 36 LS).60 Původní článek 25 Smlouvy o EU přenesený do LS jako článek 38 ukládá politickému a bezpečnostnímu výboru sledovat mezinárodní situaci. Činí na ţádost Rady, na ţádost vysokého představitele nebo i z vlastního podnětu a to podáváním stanovisek Radě. Sleduje také provádění dohodnutých politik, aniţ jsou dotčeny pravomoci vysokého představitele. V rámci této kapitoly vykonává Politický a bezpečnostní výbor pod odpovědností Rady a vysokého představitele politickou kontrolu a strategické řízení při operacích k řešení krizí podle článku 43.61 Rada můţe za účelem operace k řešení krizí a po dobu jejího trvání, jak ji Rada určí, zmocnit výbor k přijímání vhodných rozhodnutí týkajících se politické kontroly a strategického řízení operace. Článek 39 V souladu s článkem 16 Smlouvy o fungování Evropské unie a odchylně od jeho odstavce 2 přijímá Rada rozhodnutí, které stanoví pravidla o ochraně fyzických osob při zpracovávání osobních údajů členskými státy, pokud vykonávají činnosti spadající do

59

Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 43 60 Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 44 61 Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 44

30

oblasti působnosti této kapitoly, a pravidla o volném pohybu těchto údajů. Dodrţování těchto pravidel podléhá kontrole nezávislými orgány. Článek 40 (bývalý článek 47 Smlouvy o EU) Provádění společné zahraniční a bezpečnostní politiky se nedotýká uplatňování postupů a rozsahu pravomocí orgánů, které Smlouvy stanoví pro výkon pravomocí Unie uvedených v článcích 3 aţ 6 Smlouvy o fungování Evropské unie. Stejně tak se provádění politik uvedených v daných článcích nedotýká uplatňování postupů a rozsahu pravomocí orgánů, které Smlouvy stanoví pro výkon pravomocí Unie podle této kapitoly. Závěrečný článek 41 kapitoly 2 hlavy V se týká finančních výdajů, které vznikají v souvislosti s prováděním společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Výdaje jsou rozděleny na výdaje správní a výdaje operativní. Správní výdaje jsou hrazeny z rozpočtu Evropské unie stejně jako operativní výdaje. Výjimkou jsou operativní výdaje, které se týkají vojenských nebo obraných případů, kdy Rada jednomyslně rozhodne, ţe nebudou hrazeny z rozpočtu Unie. V tomto případě členské státy hradí výdaje podle klíče hrubého národního produktu pokud Rada jednomyslně nerozhodla jinak. Jestliţe zástupci členských států učiní i formální prohlášení, ţe neprovedou rozhodnutí Evropské unie podle článku 31 odstavce 1 druhého pododstavce Lisabonské smlouvy, nepodílejí se na financování vojenských nebo obranných opatřeních. Rada konzultuje s Evropským parlamentem o zvláštních postupech pro zajištění přístupu k naléhavému financování v rámci SZBP především přípravným činnostem pro mise podle článku 40 a 43 Lisabonské smlouvy. Jestliţe aktivity pro přípravu misí podle shora uvedených článků nejsou hrazeny z rozpočtu unie, vytváří se fond pro zahájení operací z příspěvku členských států. Na návrh vysokého představitele Rada přijímá kvalifikovanou většinou rozhodnutí, kterými stanoví postupy vytvoření a financování fondu pro zahájení operace; zejména finanční částky, přidělené fondu; postupy správy fondu pro zahájení operace; postupy finanční kontroly. Rada pověří vysokého představitele vyuţitím fondu pro zahájení operace financovaného příspěvky členských států, jestliţe mise nemůţe být hrazena z rozpočtu Unie. O provedení tohoto rozhodnutí Rady, vysoký představitel předkládá Radě zprávu.

31

2.3 Ustanovení o společné bezpečnostní a obrané politice „Společná bezpečnostní a obraná politika je nedílnou součástí společné zahraniční a bezpečnostní politiky, která se opírá o civilní a vojenské prostředky. Unie je můţe pouţít pro mise vedené mimo území Unie k udrţení míru, předcházení konfliktům a posílení mezinárodní bezpečnosti v souladu se zásadami Charty Organizace spojených národů. Plnění těchto úkolů je zaloţeno na vyuţití schopností poskytnutých členskými státy.“62

Úvodní ustanovení zcela jasně stanoví, ţe mise vedené mimo území Unie k udrţení míru, předcházení konfliktům a posílení mezinárodní bezpečnosti mohou být vedeny pouze v souladu se zásadami Charty OSN. Společná bezpečnostní a obranná politika je podle odst. 2 čl. 42 postupné vymezení společné obranné politiky Unie, která povede ke společné obraně na základě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady. Členské státy tak činí na základě doporučení Evropské rady v souladu s jejich ústavními předpisy. Pokud členské státy jako členové Organizace severoatlantické smlouvy mají závazky plynoucí ze Severoatlantické smlouvy, ustanovení článku 42 se těchto států nedotýká. V článku 42 je podstatné ustanovení týkající se „Evropské obranné agentury“ zřízené pro oblast rozvoje obranných schopností, výzkumu, pořizování a vyzbrojování, která určuje operativní potřeby a ostatní nutné potřeby v oblasti obrany. Rozhodnutí týkající se společné bezpečnostní a obranné politiky přijímá Rada jednomyslně na návrh vysokého představitele Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Toto rozhodnutí můţe přijmout Rada rovněţ z podnětu členského státu. Komise ale i vysoký představitel mají právo navrhnout v souvislosti se zahájením mise, aby byly vyuţity nástroje Unie i vnitrostátní prostředky.63 V souladu s článkem 51 Charty OSN členské státy mají povinnost poskytnout pomoc a veškerou podporu, které jsou v jejich moci členskému státu, který se stane cílem ozbrojeného napadení. Článek 43 vyjmenovává druhy společných akcí a to: „mise v oblasti odzbrojení, humanitární a záchranné mise, poradní a pomocné mise ve vojenské oblasti, mise pro předcházení konfliktům a udrţení míru, mise bojových sil k řešení krizí včetně misí pro prosazování míru 62


32

a stabilizačních opatření.“ Při plánování a provádění shora uvedených misí Unie můţe pouţít civilní a vojenské prostředky. Ustanovení článku 43 odstavce 1 zcela jasně stanoví, ţe vyjmenované mise mohou přispívat v boji proti terorismu a to i k podpoře boje proti terorismu třetích zemí na jejich území.64 Odstavec 2 článku 43 stanoví, ţe rozhodnutí o misích přijímá Rada a vymezí jejich cíle, rozsah a obecné podmínky k jejich provádění. Důleţitá role je svěřena vysokému představiteli, který pod vedením Rady a v kontaktu s Politickým a bezpečnostním výborem koordinuje civilní vojenské aspekty misí. Ustanovení článku 44 ukládá členským státům - účastníkům mise povinnost informovat o vývoji mise, jakoţ i o moţných podstatných následcích provádění mise a to z vlastního podnětu nebo na ţádost jiného členského státu.65 Úkoly Evropské obranné agentury jsou uvedeny v článku 45. Pod vedením Rady Evropská obranná agentura: a) přispívá k určení cílů vojenských schopností členských států a hodnotí dodrţování závazků týkajících se schopností přislíbených členskými státy; b) podporuje harmonizaci operativních potřeb a příjímání účinných a slučitelných akvizičních metod; c) navrhuje mnohostranné projekty pro plnění cílů z hlediska vojenských schopností a zajišťuje koordinaci programů prováděných členskými státy a řídí zvláštní programy spolupráce; d) podporuje výzkum v oblasti obranných technologii, koordinuje a plánuje společnou výzkumnou činnost a studie technických řešení odpovídající budoucím operativním potřebám; e) přispívá k určování a případně k provádění všech účelných opatření pro posílení průmyslové a technologické základny v oblasti obrany a pro zlepšení účinnosti vojenských výdajů.66

64

Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 48 65 Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 49 66 Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str .49

33

V souladu s ustanovením článku 45 odstavec 2 je Evropská obranná agentura otevřena všem členským státům a Rada kvalifikovanou většinou přijímá rozhodnutí o statutu, sídle a způsobu financování Evropské obranné agentury.67 Závěrečná ustanovení v oddíle 2 kapitoly 2 „ Ustanovení o společné bezpečnostní a obranné politice“ jsou uvedena v článku 46 a týkají se stálé strukturované spolupráce. Spolupráci se věnuje Protokol o stálé strukturované spolupráci. Ustanovení článku 46 stanoví podrobnosti o podmínkách účasti členského státu ve strukturované spolupráci o rozhodování Radou o potvrzení účasti členského státu. Rada v případě nesplnění kritérii dostát svým závazkům můţe přijmout rozhodnutí o pozastavení účasti členského státu. Na druhé straně, pokud členský stát si přeje odstoupit ze strukturované spolupráce, své rozhodnutí oznámí Radě.68

67

Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str. 50 68 Lisabonská smlouva, konsolidované znění smlouvy o EU a smlouvy o fungování EU, druhé přepracované a doplněné vydání, odbor informování o evropských záleţitostech, Úřad vlády ČR, 2009, str.50

34

3 VNĚJŠÍ POLITIKA EU V ROCE 2010 3.1 Vnější politika EU v roce 2010 V členských státech Evropského společenství ţije více jak půlmiliarda lidí. Hrubý domácí produkt EU je zhruba 22% světového hrubého domácího produktu. Vedle tradičních velmocí USA a Ruské federace a velmocí, které rozvíjejí své ekonomiky jako je Čína, Indie a Brazílie, patří Evropská unie mezi největší exportéry zboţí a sluţeb a její podíl na světovém obchodu činí 23%. V oblasti hospodářství je síla EU na předním místě. Jinak tomu bylo v oblasti mezinárodních vztahů do přijetí Lisabonské smlouvy. EU trpěla roztříštěností své zahraniční politiky. K zásadnímu zlomu však došlo přijetím Lisabonské smlouvy. EU zřídila Evropský útvar pro vnější činnost v čele s vysokým představitelem Evropské unie pro společnou zahraniční a bezpečnostní politiku. Nyní rozhodování v otázkách zahraniční politiky spadá do rozhodování kvalifikovanou většinou. Neméně podstatný jev je vytváření vlastní obranné politiky EU, zvyšování vojenských kapacit EU a realizace vojenských misí pod hlavičkou EU. Rok 2010 byl v oblasti zahraniční a bezpečnostní politiky po přijetí Lisabonské smlouvy rokem jedna. Převáţně se vytvářely podmínky pro vnější činnost, kdy nové vedení Evropského útvaru pro vnější činnost zajišťovalo obsazení diplomatů a administrativních pracovníků v ústředí a na delegacích a rovněţ materiální zajištění chodu úřadu. Tato skutečnost se odrazila i v zahraničně-politických aktivitách. Vysoká představitelka v zastoupení EU se účastnila bilaterálních jednání, ale i mezinárodních konferencí především na půdě OSN. Neméně aktivní byla při návštěvách ministerstev zahraničních věcí členských zemí EU. Počáteční nemoci vzniku Evropského útvaru pro vnější činnost se odrazily i na zahraničně-politických aktivitách především jejích stanoviscích k jednotlivým zahraničně-politickým problémům.69

69

http://www.euroskop.cz/8915/sekce/evropska-unie-a-svet/ ze dne 20.4.2011

35

3.2 Vnější politika EU ve vztahu k USA Vedle Čínské lidové republiky a Ruské federace jsou nejdůleţitější zemí pro Evropskou unii Spojené státy americké. V současné době USA jsou největším obchodním partnerem pro EU a jak USA, tak EU jsou významnými vzájemnými investory. USA a EU velice úzce spolupracují ve všech oblastech vzájemných vztahů. Mimo politické a ekonomické spolupráce USA a EU spolupracuji v oblasti vojenské a obranné. Není tajemstvím, ţe spolupráce se odvíjí i v oblasti výměny zpravodajských informací především v oblasti mezinárodního terorismu. Zahraniční vztahy mezi EU a USA, které dopadají na aktivity nového útvaru pro zahraniční činnost, nejsou prosty sporů a rozdílných názorů. V uplynulém roce EU se neztotoţňovala s praxí a názory USA, především v otázkách ochrany osobních dat cestujících na transatlantických letech, další existencí tábora pro vězně na Guantanámu a na problematiku Kjotského protokolu o sniţování emisí. Celkově je však moţné říci, ţe EU a její nejbliţší zahraničně-politický spojenec USA se vzájemně na všech úrovních podporují.70

3.3 Vnější politika EU ve vztahu k Ruské federaci Zcela odlišná situace je v zahraničně-politických vztazích EU s Ruskou federací. Rusko je z hlediska dodávek ropy a zemního plynu nejdůleţitějším obchodním partnerem EU. Politické vztahy mezi EU a Ruskou federací jsou značně komplikované především odlišnými postoji Ruské federace v oblasti svobody a spravedlnosti neţ má EU. Rovněţ přístup k otázkám ţivotního prostředí je odlišný stejně jako k zahraničně-politické praxi Ruské federace. Jako příklad je moţné uvést jaderný program Iránu, gruzínsko-ruský střet. Především však zahraničně-politické vztahy EU a Ruské federace jsou komplikovány rozdílnými stanovisky jednotlivých členských zemí EU. V obecné rovině členské země podporují kritiku Ruské federace v celé řadě otázek. V prohlášeních EU v zahraničněpolitických vztazích vůči Ruské federaci je však cítit opatrnost a to především z důvodů, ţe Ruská federace je pro řadu členských zemí největším dodavatelem surovin. Představitelé Ruské federace především prezident Ruské federace a předseda vlády Ruské federace umějí této skutečnosti dovedně vyuţívat. Poslední vzájemná prohlášení však hovoří o perspektivě vztahů a moţné úzké spolupráce mezi EU a Ruskou federací.71 70 71

http://www.euroskop.cz/8915/sekce/evropska-unie-a-svet/ ze dne 20.4.2011 http://www.euroskop.cz/8915/sekce/evropska-unie-a-svet/ ze dne 20.4.2011

36

3.4 Vnější politika EU ve vztahu k ČLR Vztahy Evropské unie k Čínské lidové republice jsou především dány hospodářskými vzájemnými vztahy. Čína se stala největším dovozcem spotřebního zboţí do EU. Na druhé straně EU se stala největším obchodním partnerem Číny, kde nahradila USA. Čína je nejen jedním z nejdůleţitějších hospodářských partnerů EU, ale stále se zvyšují zahraničněpolitické vazby mezi Čínou a EU. Zahraniční politika Číny díky hospodářské politice podpory rozvojových zemí způsobuje, ţe v celé řadě rozvojových zemí se jejich vlády se přiklánějí k zahraničně-politickým stanoviskům Číny. Prohlášení EU k Číně se snaţí upozorňovat vedení ČLR na řešení lidských práv v Číně. Tato prohlášení jsou však zeslabována rozdílnými stanovisky členských zemí k tomuto problému. Dále zahraničněpolitické vztahy jsou komplikovány rozdílným postojem ČLR k otázkám zbraní hromadného ničení či energetické bezpečnosti. Na opačné straně Evropský útvar pro vnější činnost ocenil v roce 2010 pragmatický přístup ČLR k nukleárním hrozbám severní Koreje. Vzájemné politicko-hospodářské vztahy probíhaly také v roce 2010 na vrcholných setkáních EU a výsledky těchto setkání byly ze strany EU pozitivně oceňovány, například přísliby čínské strany k otázkám duševního vlastnictví a EU je povaţovala za povzbudivé. Jako zajímavý se jeví výsledek loňských rozhovorů mezi představiteli EU a ČLR a otevření funkční delegace Evropského útvaru pro vnější činnost s tím, ţe EU vyzvalo malé a střední podniky k vytváření svých zastoupení v Číně s tím, ţe tato zastoupení budou ze strany EU podporována.72

72


37

3.5 Vnější politika EU ve vztahu k Indické republice EU i v roce 2010 povaţovala Indickou republiku jako svého potencionálního partnera. Země jako Indická republika je jednou z nejlidnatějších zemi

světa a je faktorem stability

v zahraničně-politických otázkách u svých sousedů. V mnohém EU a Indie v zahraničně politických postojích jsou ve vzájemném schodě. Indie, země, kde je vysoká míra chudoby, disponuje však vysokým stupněm vzdělanosti, má tak šanci během blízké budoucnosti zaujmout jedno z vedoucích míst ve světovém hospodářství. Evropský útvar pro vnější činnost plně podporoval nejen hospodářské vztahy mezi Indii a EU, ale i poskytoval zahraničně politickou podporu Indické republice na mezinárodních jednáních a konferencích.73

3.6 Vnější vztahy EU se zeměmi Latinské Ameriky EU se snaţila v roce 2010 o zintensivnění hospodářských ale i zahraničně-politických vztahů se zeměmi Latinské Ameriky. Zahraničně-politické vztahy probíhaly především na bilaterální úrovni a kaţdé dva roky se konají vrcholné setkání představitelů EU a Latinské Ameriky – Karibská oblast. Poslední setkání se konalo loňského roku v Madridu. Obdobně je tomu tak ve vztahu EU a skupinou Rio. Hlavní roli ve vztazích k Latinské Americe hrají diplomaté Evropského útvaru pro vnější činnost původem ze Španělska, Portugalska a Itálie. EU má rozdílnou úroveň zahraničně-politických vztahů se zeměmi Latinské Ameriky. Příkladné jsou s Chille, Argentinou, Brasilií a Mexikem. Evropský útvar pro vnější činnost v roce 2010 věnoval zvýšenou pozornost vztahům s Kubou a snaţil se především dosáhnout změny postojů Kuby k lidským právům.74

73


74


38

3.7 Vnější vztahy EU k zemím Afriky, Karibiku a Pacifiku Evropský útvar pro vnější činnost v roce 2010 navázal na zahraničně-politickou podporu EU v zemích Afriky, Karibiku a Pacifiku. Vztahy s většinou zemí z těchto oblastí byly dány historickými vztahy evropských zemí, kdy celá řada zemí například v Africe byla koloniemi tehdejších evropských mocností. První zařizovací týmy Evropského útvaru pro vnější činnost navštívily vyjmenované oblasti a začaly připravovat podmínky pro otevření zastoupení – delegací EU. Jedná se o cca 80 zemí. Mimo osvětlování zahraničně-politických postojů EU se diplomaté Evropské unie snaţili o zajišťování rozvojové pomoci, zlepšování stavu demokracie a právního státu. V roce 2010 probíhala jednání o doplnění Dohody z Cotonu.75 Jak uţ bylo řečeno, stanoviska zahraniční politiky EU a její prosazování v roce 2010 bylo omezeno skutečností, ţe nebyl naplněn stav diplomatů v ústředí EU i na delegacích EU, stejně jako z objektivních důvodů nebyla plně zajištěna materiální podpora delegací. Například jen pro vozový park delegací EU bylo objednáno 140 pancéřovaných limuzín, několik set počítačů a značné mnoţství telekomunikační techniky.

75


39

4 VZNIK A ČINNOST DIPLOMATICKÉ SLUŽBY EU 4.1 Evropská služba pro vnější činnost (ESVČ) Na základě článku 6 odstavce 2 Lisabonské smlouvy vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009 Lisabonská smlouva. Evropská unie stála před vytvořením zcela nové „Evropské sluţby pro vnější činnost (ESVČ)“. Do čela této sluţby byl ustanoven vysoký představitel, který vede společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie, předsedá Radě pro zahraniční věci a v Komisi odpovídá za záleţitosti v oblasti vnějších vztahů, koordinuje vnější vztahy a podporuje a usnadňuje spolupráci mezi Radou a Komisí, aby zajistil soudrţnost mezi jednotlivými oblastmi.76

4.2 Důvodová zpráva k rozhodnutí Rady o organizaci a fungování ESVČ Vysokou představitelkou Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku byla jmenována Catherine Margaret Ashtonová, baronka Ashton of Upholland z Velké Británie a funkci vykonává od 1. 12. 2009. Vysoká představitelka od vstupu v platnost Lisabonské smlouvy koncem roku 2009 projednávala s orgány Unie návrh rozhodnutí, který předloţila spolu s důvodovou zprávou Radě. Návrh byl projednán nejen s členskými státy Unie, ale i s Komisí a Evropským parlamentem a byl předloţen Radě v březnu 2010.

Vysoká

představitelka jej nazvala „Návrh rozhodnutí Rady o organizaci a fungování Evropské sluţby pro vnější činnost“. Návrh byl Radou přijat a projednán v parlamentech členských států EU. Vznikl dokument, který umoţnil vytvoření nové instituce pro zahraniční záleţitosti Unie. ESVČ je moţné přirovnat pouze k podobným institucím pro zahraniční politiku velmocí a to State Deparment ve Spojených státech amerických, Ministerstvo zahraničních věcí Ruské federace a čínskému Ministerstvu zahraničních věcí Čínské lidové republiky. Na rozdíl od amerického State Departmentu, který zaměstnává okolo 30 000 zaměstnanců, ESVČ počítá, ţe po naplnění plánovaného počtu zaměstnanců bude mít ve sluţbě minimálně 7 000 diplomatů v 140 zemích a mezinárodních organizacích. Před vysokým představitelem a jeho spolupracovníky stál velice náročný úkol, kdy jejich povinností bylo zajistit lidské zdroje k výkonu činnosti ESVČ, ale i nutné finanční 76

Návrh Vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku Radě EU o organizaci a fungování ESVČ spolu s důvodovou zprávou ze dne 25.03. 2010, č.j. 8029/10, str. 2

40

prostředky pro chod této instituce a materiální potřeby včetně budov ústředí a delegací, bez kterých by ESVČ nemohla fungovat. Podle přijatého návrhu ESVČ je zcela nezávislou institucí EU a především poskytuje podporu vysokému představiteli. Dále ESVČ je nápomocna předsedovi Komise a Komisi, předsedovi Evropské rady a všem orgánům a institucím Evropského parlamentu.77 Vysoký představitel jmenoval v ESVČ generálního tajemníka, 2 náměstky generálního tajemníka a generálního ředitele ESVČ. Hlavní náplní práce generálního tajemníka, jehoţ postavení je moţné přirovnat k funkci prvého náměstka na ministerstvu zahraničních věcí nebo státního tajemníka je koordinace mezi ESVČ a delegacemi Unie. Dále dohlíţí na spolupráci s útvary Komise a generálním sekretariátem Rady.78 Obdobně jako ministerstva zahraničních věcí, která mají v zahraničí velvyslanectví, ESVČ vytváří v zahraničí delegace Unie. Místo označení velvyslanec, delegace pouţívá název „vedoucí delegace“, který je odpovědný za veškerou činnost delegace a řídí podřízené a činnosti delegace. Personální obsazení delegací tvoří zaměstnanci ESVČ, ale i zaměstnanci Komise. Delegace EU mají za úkol plnit úkoly dané Radou, Komisí, Evropskou radou a Evropským parlamentem. Podstatnou naplní jejich činnosti je získávání informací u přijímajícího

státu

nebo

mezinárodní

organizace,

jakoţ

i

výměna

informací

s diplomatickými misemi členských států Unie. Delegace EU podporuje mise členských států v diplomatických a konzulárních vztazích.79 Zaměstnanci ESVČ se při své činnosti řídí výhradně zájmy Unie – toto je stanoveno v článku 11 Sluţebního řádu. Jsou povinni vykonávat sluţební povinnosti objektivně, nestranně a v souvislosti se zásadou loajality. Podle směrnice zaměstnanci ESVČ by měli být státní příslušníci všech členských států a úředníci EU. Zaměstnanci ESVČ mají stejná práva a vztahuje se na ně sluţební řád a pracovní řád. Rada předpokládá, ţe jakmile dojde obsazení pracovníků ESVČ zaměstnanci členských států budou představovat 1/3 všech zaměstnanců ESVČ. Významnou roli při náboru nových zaměstnanců ESVČ hraje „Poradní výbor“ pro jmenování, který poskytuje vysokému představiteli podporu při výběru zaměstnanců a dbá na vyváţené zastoupení ţen a

77

Návrh Vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku Radě EU o organizaci a fungování ESVČ spolu s důvodovou zprávou ze dne 25.03. 2010, č.j. 8029/10, str. 3 78 Návrh Vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku Radě EU o organizaci a fungování ESVČ spolu s důvodovou zprávou ze dne 25.03. 2010, č.j. 8029/10, str. 4 79 Návrh Vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku Radě EU o organizaci a fungování ESVČ spolu s důvodovou zprávou ze dne 25.03. 2010, č.j. 8029/10, str. 5

41

muţů a na vyváţené zeměpisné zastoupení.80 V případě přijetí vysoký představitel přiděluje pracovní místo novému pracovníkovi. Obdobně, jako na ministerstvech zahraničních věcí členských států je praxe týkající se střídání pracovníků mezi ústředím a velvyslanectvími, je tomu mezi sídlem ESVČ a delegacemi. Pravidlem rotace pracovníků je, ţe střídání by mělo probíhat kaţdé 4 roky a pokud se jedná o pracovníka vyslaného členským státem, členský stát by mu měl zaručit při návratu z delegace návrat na původní pracoviště. Vysoký představitel je zcela odpovědný za rozpočet SZBP, za komunikaci a veřejnou diplomacii, dále odpovídá za volební pozorovatelské mise. Vysoký představitel rovněţ rozhoduje o bezpečnostních pravidlech ESVČ za účelem, aby ESVČ řešila rizika hrozící zaměstnancům. Diplomatické sluţby členských států mají přijmout veškerá opatření pro vedení bezpečnostních pravidel v rámci ESVČ. V souvislosti se zajištěním bezpečnosti ESVČ rovněţ bylo přijato ustanovení, pokud se týká ochrany utajovaných informací a opatření pro případ nedodrţení ze strany zaměstnanců ESVČ.81

80

Návrh Vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku Radě EU o organizaci a fungování ESVČ spolu s důvodovou zprávou ze dne 25.03. 2010, č.j. 8029/10, str. 6 81 Návrh Vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku Radě EU o organizaci a fungování ESVČ spolu s důvodovou zprávou ze dne 25.03. 2010, č.j. 8029/10, str. 9

42

4.3 Rozhodnutí Rady o organizaci a fungování služby pro vnější činnost Samotné rozhodnutí Rady velice podrobně popisuje organizaci a fungování ESVČ. Jak uţ bylo výše řečeno, ESVČ poskytuje veškerou moţnou podporu a informace týkající se zahraničí Evropskému parlamentu, Komisi i Radě. Mimo pravidel v oblasti bezpečnosti a ochrany utajovaných informací se na úředníky ESVČ vztahuje protokol o výsadách a imunitách Unie.82 Rada přijala rozhodnutí o povaze a oblasti působnosti ESVČ, má právní způsobilost a je funkčně nezávislou institucí EU oddělenou od Komise a generálního sekretariátu Rady. ESVČ tvoří ústředí, delegace unie ve třetích zemích a při mezinárodních organizacích.83 Podpora ze strany ESVČ vysokému představiteli se týká vedení společné SZBP EU a zajišťování soudrţnosti vnější činnost SZBP . Dále ESVČ podporuje působení vysokého představitele v jeho funkci předsedy Rady pro zahraniční věci. Rovněţ poskytuje podporu vysokému představiteli v jeho funkci místopředsedy Komise.

ESVČ

řídí generální

tajemník, kterému jsou nápomocni 2 náměstci. Ústřední správa ESVČ se člení na generální ředitelství a to: -

generální ředitelství, která pokrývají všechny země a regiony světa, jakoţ i mezinárodní organizace

-

generální ředitelství pro otázky správy personálu, rozpočtu, bezpečnosti, komunikačních a informačních systémů,

-

ředitelství pro řešení krizí a pro plánování, útvar schopnosti civilního plánování a Vojenský štáb EU.

Ústřední správa zahrnuje také právní oddělení a specializovaná oddělení jako např. oddělení vnitřního auditu a oddělení inspekcí.84 Podle článku 4, který se týká delegace Unie, odstavce 6 vysoký představitel je povinen uzavřít s hostitelskou zemí nebo mezinárodní organizací nezbytná ujednání aby hostitelské státy a mezinárodní organizace poskytly pro pracovníky delegace Unie a jejich majetek

82

Návrh Vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku Radě EU o organizaci a fungování ESVČ spolu s důvodovou zprávou ze dne 25.03. 2010, č.j. 8029/10, str. 13 83 Návrh Vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku Radě EU o organizaci a fungování ESVČ spolu s důvodovou zprávou ze dne 25.03. 2010, č.j. 8029/10, str. 14 čl. 13 DOPLNÍM 84 Návrh Vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku Radě EU o organizaci a fungování ESVČ spolu s důvodovou zprávou ze dne 25.03. 2010, č.j. 8029/10, str. 18 čl. 5

43

stejné výsady a imunity dle Vídeňské úmluvy o diplomatických stycích ze dne 18. dubna 1961.85 Vysoký představitel po konzultaci s Radou a Komisí přijímá rozhodnutí o otevření delegace a o uzavření delegace.86 Rozhodnutí Rady o organizaci a fungování ESVČ je stručný dokument EU. Rozhodnutí je vyváţené, co se týká ustanovení pravomocí orgánů Unie, vysokého představitele, ústředí, delegací a i zaměstnanců ústředí a delegací při plnění záleţitostí vnějších vztahů. Vysoký představitel a i jeho náměstci byli velice často terčem kritiky ze strany poslanců Evropského parlamentu a i ze strany medií. Je nutné si ale uvědomit, ţe rok 2010 byl pro ESVČ rokem jedna, rokem hledání a rokem prvních výsledků. Na druhé straně je nutné konstatovat, ţe některá zahraniční prohlášení ESVČ přicházela pozdě nebo byla poplatná skutečnosti, ţe ESVČ dodrţovala pravidlo, ţe prohlášení ESVČ mají respektovat ne vţdy totoţná stanoviska členských státu k mezinárodním otázkám a ESVČ musela hledat kompromis.

85

Návrh Vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku Radě EU o organizaci a fungování ESVČ spolu s důvodovou zprávou ze dne 25.03. 2010, č.j. 8029/10, str. 17 čl. 4 86 Návrh Vysoké představitelky pro zahraniční a bezpečnostní politiku Radě EU o organizaci a fungování ESVČ spolu s důvodovou zprávou ze dne 25.03. 2010, č.j. 8029/10, str. 18 čl. 5

44

Závěr Cílem mé práce je ukázat, ţe SZBP EU je v bytostním zájmu nejenom Evropské unie, ale i samotné ČR. Jako malá země ČR, pouze jako člen EU má naději, ţe její zahraniční a bezpečnostní zájmy budou ve světě respektovány. Předpokládá to aktivní přístup české zahraniční politiky a českých vedoucích představitelů k SZBP, stejně jako je nutné všemi dostupnými prostředky zabezpečit efektivní přístup k EU a při jednáních o obsazování nové diplomatické sluţby EU vytvářet podmínky, aby ČR měla dostatečné zastoupení v Evropském útvaru pro vnější činnost. Evropa a tím i ČR jako jednotný zahraničně-politický a hospodářský celek má naději v současném globálním světě si zajistit své zahraniční, bezpečnostní, obranné a hospodářské zájmy. Pokud tomu tak nebude, Evropa ztratí své postavení a Evropě hrozí, ţe se stane v budoucnu druhořadou mocností. Ustanovení Lisabonské smlouvy týkající se vnějších vztahů nejsou tak ambiciózní jako ustanovení Smlouvy o Evropě. Skutečnost, ţe členské státy přistoupily na ustanovení SZBP, bylo vyvoláno mimo jiné postavením jednotlivých evropských států v současném globalizovaném světě. K dosavadním mocnostem USA a Ruské federace přibyly další velké země a to především Čína a Indie a neméně důleţitou roli začíná hrát i Brazílie. Jedině díky SZBP EU se Evropská unie stává partnerem při jednáních s ostatními mocnostmi a její stanoviska jsou brána v úvahu. Samostatné postoje evropských zemí v zahraničních a bezpečnostních otázkách jsou předem určeny k neúspěchu. Obdobně je tomu i v případných postojích v mezinárodních organizacích a na mezinárodních konferencích. Obtíţná ekonomická situace vytváří tlak, který v budoucnu bude ještě znatelnější, na sniţování nákladů vydávaných na zahraniční sluţby jednotlivých členských států EU. I větší země neţ ČR přijímají úsporná opatření, aby sníţily výdaje na zahraniční sluţby. Pokud počet pracovníků zahraniční sluţby v Evropě je odhadován cca na 95 000 pracovníků a několik stovek velvyslanectví a misí, je pravděpodobné, ţe v nedaleké budoucnosti dojde ke sniţování stavů diplomatů a omezování počtu velvyslanectví a misí evropských států ve světě. Zvláště, pokud zde bude plnohodnotná evropská zahraniční sluţba. Na příkladu USA a dříve zahraniční sluţby SSSR je vidět, ţe vyuţívání moţností vytvořené společné evropské diplomatické sluţby je reálné, hospodárnější a s hmatatelnějšími výsledky.

45

Obdobná situace můţe dříve či později nastat i v bezpečnostní a obranné politice členských zemí EU. Nyní kaţdý člen EU má své vlastní příslušné ministerstvo obrany, bojové jednotky a administrativu, kde jsou zaměstnány desítky tisíc lidí. Postupně budou vznikat vojenské útvary, které budou mít společné evropské velení, které bude odpovědné za zajištění obrany a bezpečnosti v Evropě. Jiţ nyní evropské státy mají povinnost vystupovat jednotně v otázkách SZBP. Můţe nastat situace, kdy členská země z různých důvodů např. geografických či historických, bude mít odlišné stanovisko od postojů EU. Bude záleţet na citlivém přístupu vedení SZBP EU, aby bylo dosaţeno konsensu anebo členský stát, který má odlišnou pozici, nejednal proti zájmům ostatních členů Unie. Z dlouhodobého pohledu se bude zahraniční politika evropských států měnit. Některé činnosti diplomatické sluţby jednotlivých členských států Evropy budou odumírat. V budoucnu je vice neţ sporné, aby například Dánsko a ČR měly svá vzájemná zastoupení, pokud bude fungovat efektivní SZBP. Jinak je tomu v konkrétní činnosti například v konzulární sluţbě jednotlivých zemi členů EU. Tato sluţba je určena především zájmům občanů. Přesto bude moţné krátit finanční výdaje a cestou vytváření společných konzulárních zastoupení plnit úkoly. Toto v případě politické vůle by bylo moţné například vytvářením společných konzulárních úřadů pro občany ČR a SR, kde nejsou jazykové problémy a existuje obdobný právní řád. Všechny země v EU přijetím SZBP omezily svá suverénní práva. Prosazování SZBP bude mít celou řadu nepřátel. Musíme realisticky přiznat, ţe členské státy mají a i v budoucnu budou mít své vlastní zahraniční a bezpečnostní zájmy, které nemusí odpovídat zájmům velkých zemí Evropy, či zemí, které jsou členy NATO. Bude zde nutné hledat kompromisy. Na druhé straně prováděním SZBP klesá moţnost nebezpečí teroristického napadení evropských zemí. Na hrozbu teroristického napadení té, které evropské země musí SZBP Unie hledat východiska a společné akce. Skutečnost, ţe v současné době jsou především USA, RF a Indie bezpečnostně ohroţeny teroristickými útoky, nemusí trvat věčně a Evropa se můţe stát cílem těchto útoků, přičemţ zatím je logistickou základnou různých teroristických skupin. Společná zahraniční a bezpečnostní politika EU, jak je patrné z výše uvedeného, je nezbytnou a významnou politikou, která umoţňuje efektivně prosazovat zahraniční i bezpečnostní zájmy nejenom Evropské unie, ale i České republiky.

46

Seznam použité literatury LITERATURA a PRAMENY: LITERATURA: 1) ALEXANDR ORT, Češi a Evropa, Občanské sdruţení Dům Evropy, vydal Akcent, s.r.o., 2. Vydání, Zavlekov 2008, IBN 978-80-87018-02-6, 50s. 2) FIALA PETR A PITROVÁ MARKÉTA , Evropská unie, Centrum pro studium demokracie a kultury, Brno 2009, ISBN 978-80-7325-180-2, 803 s. 3) KLVAČOVÁ EVA A KOLEKTIV, České národní zájmy v procesu evropské integrace, Newtoncollege, a.s., 2008, ISBN 978-80-86946-89-4, 126 s. 4) PASCAL FONTAINE, Evropa ve 12 lekcích, Evropská komise, Lucemburk 2007, ISNB 972-79-02876-X, 63 s. 5) PERTRÁM ANTONÍN A KOLEKTIV, Evropská integrace a Česká republika, Grada publising, a.s., Praha 2009, ISBN 978-80-247-2849-0 OSTATNÍ ZDROJE: 1) LISABONSKÁ SMLOUVA, konsolidované znění smlouvy o Evropské unii a Smlouvy o fungování Evropské unie, Úřad vlády České republiky, Praha 2009, 539 s. 2) NÁVRH VYSOKÉ PŘEDSTAVITELKY PRO ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKU RADĚ EU O ORGANIZACI A FUNGOVÁNÍ ESVČ SPOLU S DŮVODOVOU ZPRÁVOU ze dne 25.3.2010, č.j. 8029/10, s.30 3) SMLOUVA O USTAVĚ PRO EVROPU, Evropské společenství, Lucemburk 2005, ISBN 92-824-3108-8, 482 s. 4) SPOLEČNÁ ZAHRANIČNÍ A BEZPEČNOSTNÍ POLITIKA EU (SZBP) II. PILÍŘ, Eurocentrum Praha, Praha 2010 – propagační materiál Eurocentrum Praha INTERNETOVÉ ZDROJE: 1) Evropská unie a svět – dostupné na www.euroskop.cz 2) Wikipedie – Maastrichtská smlouva (encyklopedie) –dostupné na:http://cs.wikipedia.org/wiki/Maastrichtsk%C3%A1_smlouva ze dne 18.4. 2011

47

Seznam použitých zkratek a pojmů ČLR

Čínská lidová republika

ČR

Česká republika

EBOP

Evropská bezpečnostní a obraná politika

EHS

Evropské hospodářské společenství

EOS

Evropské obrané společenství

EPS

Evropská politická spolupráce

ES

Evropské společenství

ESUO

Evropské společenství uhlí a oceli

ESVČ

Evropská sluţba pro vnější činnost

EU

Evropská unie

EUROATOM

Evropské společenství pro atomovou energii

JEA

Jednotný evropský akt

LS

Lisabonská smlouva

EURO

Evropská měnová jednotka

NATO

Organizace severoatlantické smlouvy

OSN

Organizace spojených národů

RF

Ruská federace

RB OSN

Rada bezpečnosti Organizace spojených národů

SRN

Spolková republika Německo

SZBP

Společná zahraniční a bezpečnostní politika

SBOP

Společná zahraniční a obraná politika

USA

Spojené státy americké

ZEU

Západoevropská unie

48

Seznam grafů 1) Graf č.1 Vývoj smluv v historii snah o společnou evropskou a bezpečnostní politiku…………………………………………………………………………str.XY (Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Maastrichtsk%C3%A1_smlouva ze dne 18.4. 2011)

49

Vnější činnost Unie, společná zahraniční a bezpečnostní a obranná politika EU

Recommend Documents