VĚŽNÍK
VĚŽNÍK KOMPAS TŘEŠŤSKÉ FARNOSTI
Dovolená, prázdniny... . . . . . . . . . . . . 4
Konečně teplo, konečně dva měsíce prázdnin, konečně už to spěje k závěru, konečně mohu jet na dovolenou, odpočinout si, konečně už je to tady, hurá!!! ...
Soustředění „dospělé“ mládeže na Mrákotíně . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
2. července 2006 - č. 43
... Na sobotní dopoledne jsme naplánovali „soukromou“ mši sv. s obnovením biřmovacích závazků. Někteří zpívali, někteří četli Písmo, někteří ministrovali a někteří celebrovali mši svatou ...
KOMPAS TŘEŠŤSKÉ FARNOSTI
www.farnosttrest.me.cz
[email protected] Šéfredaktor: Ing. Vladislav Hynk (VH)
O BS S AA H H OB
Obsah
VĚŽNÍK
VĚŽNÍK
Obsah . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 Úvodní slovo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 3 Dovolená, prázdniny - čas k odpočinku . . . . . . . . . . . . . . . . 4 Neobyčejné příběhy / Statistika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 5
Redakce: Mgr. Květa Zažímalová (KZ)
Kdo byli? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
Další autoři příspěvků: Josef Bílý (BJ) Pavel Kovář (KP)
Z diáře otce Tomáše . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Jazyková korektura: Mgr. Květa Zažímalová
Vzpomínky na Velikonoce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10
Grafická úprava a předtisková příprava: David Zažímal
Poutní zájezd na Křemešník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12
Tisk zajistil: Zlatý dvůr, spol. s r.o.
Soustředění „dospělé“ mládeže . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
Distribuce: Distribuci zajišťuje redakce nákladem 210 výtisků. Adresa redakce: Svat. Čecha 1395, Třešť 589 01 Kolportéři: redakce & Jiří Staněk, Tereza Staňková, Jana Duchanová, Marie Bambulová, Michael Bambula, Michael Bambula ml., Ondřej Zažímal a kolportéři z bratrských farností Stanovisko redakce se nemusí ztotožňovat s obsahem zveřejněných příspěvků. Anonymní příspěvky nezveřejňujeme!
Třešťské dřevořezání . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
Zamyšlení nad Otčenášem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8
Maminkám „vstup zakázán“ / Maminky a ti ostatní . . . . . . 11
Reakce na „Dochvilnost“ / Hodnota úsměvu / Šťastnou cestu . . . . 13
Toulavý fotoaparát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 Prosebná pobožnost za dání úrody / Teplo / Hosana 3 . . . . . . 17 Zpravodajství TJ Orel . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 18 Něco málo z ministrantského koutku . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19 Reakce na „Končíme“... / Reakce . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 Schůzka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Informace k bohoslužbě s papežem . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22 Reakce „Končíme?“ . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Informace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Uzávěrka příštího čísla bude 13. srpna 2006!
Úvodní slovo
editorial Vážení a milí farníci, máme za sebou období, ve kterém se hodně diskutovalo o budoucnosti farního časopisu. A výsledek? Zatím to vypadá, že „tu káru“ potáhneme dál. ALE! Máme vytipováno několik z Vás, které osobně oslovíme s prosbou o spolupráci. To ale nebrání nikomu dalšímu, aby se jakkoli zapojil - rádi Vás mezi sebou uvítáme. Koncem května se v Brně uskutečnila již druhá diecézní konference (bohužel jsem se jí osobně nezúčastnil), zabývající se radostmi i problémy farností. Docela zajímavé jsou poznatky z pracovních skupin, uvádím ty, které se týkaly farních věstníků. Poslání a smysl farních věstníků: Informovat o dění ve farnosti, ale podporovat vědomí, že farnost je součást celku – diecéze. Zainteresovat i staré a nemocné lidi, aby se (např. díky tomu, že mají přehled o tom, co se děje) cítili součástí farnosti a mohli pomáhat modlitbou. Obsah, rozsah a úroveň farních časopisů: Nechat vykrystalizovat pevné rubriky podle specifika farnosti. Obohacovat např. recenzemi knih, rozhovory s osobnostmi i myšlenkami duchovního růstu. Rozšiřovat teologické vědomosti. Nezapomenout na fejetony i humor. Rozhodně nedávat rozsáhlé monotématické příspěvky, omezit rozsah na max. 1,5 strany/článek. Psát o událostech, které se připravují a kterých je možné se zúčastnit (nejen zpětně popisovat v reportážích apod.). Vítané jsou i zprávy z biskupství. Jak získat a udržet spolupracovníky: Tvorba farních věstníků je rozhodně týmovou záležitostí! Je dobré mít pevnou redakční radu (cca 5 – 6 lidí) - osvědčilo se oslovovat konkrétní lidi s konkrétními prosbami o spolupráci. Jako motivaci pro spolupracovníky je dobré alespoň jednou za rok uspořádat společné setkání a samozřejmě nezapomenout poděkovat. Tak toto vše trápí nebo i posiluje farnosti naší diecéze. Myslím si, že i pro naši farnost jsou tam zásadní a důležité myšlenky. Bylo by dobré - jak je také psáno v jednom z dnešních článků - vybrat několik témat, na která bychom mohli psát příspěvky. Samozřejmě, pokud budete psát i o jiných, aktuálních věcech, budeme rádi. A jaká jsem pro příští číslo vybral témata? Tady jsou: • co jsem prožil/a o prázdninách (a nejenom o těch letošních) • modlitba růžence • dětské mše svaté Přeji Vám všem hezké a klidné prožití prosluněných prázdnin, předem Vám děkuji za příspěvky do dalšího čísla i za modlitbu, kterou nás podporujete. Věřím, že i u dalšího čísla se budeme moci společně setkat ... a třeba i u Vašich příspěvků (a nenechávejte je, prosím, až na poslední chvíli ;o)))
Vladislav Hynk šéfredaktor
Slovo duchovního otce Dovolená, prázdniny - čas k odpočinku těla i k přemýšlení nad životem Konečně teplo, konečně dva měsíce prázdnin, konečně už to spěje k závěru, konečně mohu jet na dovolenou, odpočinout si, konečně už je to tady, hurá!!! Tyto výroky nás samotné napadají, a nebo je v těchto dnech můžeme slyšet od různých lidí podle toho, čím kdo žije, na co se těší a podobně. Kromě toho prožíváme také období, ve kterém se odehrává, jak mnozí víte, mistrov-
ství světa ve fotbale v Německu, které pro naše reprezentanty bohužel už skončilo. Když jsem tak sledoval jednotlivé zápasy našich fotbalistů, napadlo mě, že pravidla fotbalu a vůbec hra se tak trochu mohou podobat našemu životu s Bohem. Náš život je skutečný boj na život a na smrt, v tomto životě jde o mnoho, zde se rozhoduje o naší budoucnosti, o věčnosti. Musíme bojovat sami se sebou, svými chybami, a nezastavit před žádnou překážkou, kterou nám staví život do cesty. Největší tragédie je, když to člověk vzdá a je spokojený s tím, jak to je. Naším soupeřem, protivníkem není nějaký slaboch, ale Zlý, který chce nad námi za každou cenu zvítězit všemožnými intrikami. Zná naše slabá místa a tam útočí. Ale nemusíme se ho bát, vždyť hrajeme za mužstvo, které má nejlepšího trenéra, jímž je Ježíš Kristus, který nás vede k vítězství. Trenér zná silné a slabé stránky hráčů. Povzbuzuje své hráče, dodává jim odvahy a síly. Sám nám svým životem ukazuje, co dělat a jak dosáhnout nejvyšší odměny. Dává nám rady, své Boží slovo, jak dosáhnout vítězství.
V mužstvu hraje důležitou roli kapitán (v církvi - kněz, biskup), má mít úlohu povzbuzovatele a tahouna. I on hraje za své mužstvo, je jeden z hráčů. Čas hry je limitován, taktéž i náš pobyt na této zemi (životním hřišti) je omezený. Hra začíná a končí písknutím rozhodčího. Kdo to všechno řídí, je sám Bůh. Pánem nad naším životem a smrtí je Bůh. Všichni máme stejný dres, který jsme dostali při křtu, reprezentujeme ve světě křesťany. K tomu, aby celé mužstvo zvítězilo, je tedy potřeba umět spolupracovat, nahrávat si, pomáhat si, abychom míč života společně dopravili do vítězné branky. Každý hráč je potřebný a důležitý, ať už hraje v obraně, v záloze, v brance či v útoku. Aby fotbalista byl dobrým fotbalistou, musí trénovat, posilovat, běhat atd. Hrát sólově nemá cenu, hrozí velké nebezpečí, že přijdeme o míč. Jsme zodpovědní jeden za druhého. Když jeden z hráčů hru podcení a nedá do toho všechno, tak tím trpí celé mužstvo. Hřích jednotlivce oslabuje v podstatě celé mužstvo – církev. Fotbal má svá pravidla hry, taktéž i křesťanství, a tím je desatero a evangelium. Sponzorů televizních přenosů a vůbec našeho týmu bylo mnoho a jeden z nich, konkrétně výrobce piva Gambrinus, měl slogan: „Češi myslí na jedno.“ Na co myslí křesťané, o co nám v životě jde? Jde nám o jedno? V měsíci červenci budeme slavit slavnost sv. Cyrila a Metoděje a v srpnu slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Obě dvě slavnosti nám nahrávají a vybízí nás k zamyšlení nad tím a povzbuzují nás k tomu, o čem jsem se už zmínil. Slavnost věrozvěstů – jak poslouchám a žiji z a podle Božího slova a slavnost Panny Marie ukazuje cíl lidského života, důsledek života s Bohem. A tak Vám všem a sobě přeji, abychom čas, který je před námi, využili k občerstvení těla i duše a stali se tak aktivními hráči na herním poli církve, vzájemně si pomáhali a šlo nám o jedno – o spásu duše. otec Tomáš
Bohosloví
Neobyčejné příběhy z obyčejného kněžského semináře „PÁTEČNÍ PUNTKA“ V ten pátek by se nestalo nic neobvyklého..... Je zvykem, že každý pátek máme od 20:30 společné zakončení celodenní adorace a po ní následují punkta (punkta = myšlenky, které nám dávají naši spirituálové pro ranní rozjímání). Tentokrát si zakončení adorace připravili kluci z 5. ročníku. Věru, do svěcení to mají „za pár“, a tak adorace měla hluboké myšlenky. Zaměřili se na Nejsvětější Trojici. Po slavnostním požehnání přistoupil k ambonu otec Michal, krátce se pomodlil a začal s přednášením punkt. Vybral si zcela vážné téma – smrt. Člověk by nevěřil, jak může po tomto tématu odcházet z kaple veselý.
Otec Michal, jak bývá u něj zvykem, začal vážným tónem: „My často na smrt myslíme, jenom když umře někdo z našich příbuzných a známých.“ Ale pak přišla ta osudná věta: „Stačí ale, když potkáte na ulici před seminářem rychlejší auto jednoho z olomouckých kanovníků, a budete o Nejsvětější Trojici vědět více než papež.“ V tu chvíli byste nenašli v kapli bohoslovce, který by nevybuchl smíchy. Nejenom, že to byla krásná věta na odlehčenou po náročném dni, ale druhý den si na ni každý vzpomněl a mohl rozjímat nejenom o vlastní smrti, ale i o Nejsvětější Trojici. Marek Bambula
Statistika 1. sv. přijímání: Třešť:
Jan Petrák Vojtěch Havlíček Jiří Frantál Jordán Mirčev Patrik Pečenka Veronika Vejmělková Eva Buláková Tereza Šteflová Petra Šindelářová Anežka Procházková Veronika Jelínková Gabriela Nováková
Růžená: Monika Štumarová Markéta Příhodová Ivana Smrčková
Křty: Třešť:
Aleš František Háva Viktorie Barbora Šteflová Tereza Ludmila Šteflová Jan Halík
Růžená: David Kodys Jakub Šimon Maryška
Svatby: Třešť:
Marek Paulas a Ludmila Jelínková Jiří Staněk a Tereza Novotná
Růžená:
Jaroslav Fous a Daniela Javůrková Jiří Mezera a Jiřina Kružíková
Pohřeb: Třešť:
Cecilie Vrátilová
Kdo byli? Kdo byli?
Svatá Marta
Marta žila spolu se svou sestrou a bratrem Lazarem v malé vesnici Betánii poblíž Jeruzaléma. Krista spojovalo se sourozenci úzké přátelství, v jejich domě často prodléval. Marta si vždy počínala jako čilá hospodyně. Když si jednoho dne stěžovala Ježíšovi, že Marie jí nikdy nepomůže, nýbrž stále jen naslouchá jeho slovům, řekl jí Kristus: „Marto, Marto, jsi pečlivá a staráš se o mnoho věcí. Jedno však je potřebné.“ Marta těmto slovům ještě neporozuměla. Když ale zemřel Lazar, zvolala Marta v pláči: „Pane, kdybys tu byl, nezemřel by můj bratr. Věřím, že jsi Kristus, Syn Boží, který přišel na tento svět.“ Po tomto jejím vyznání věrnosti Ježíš probudil Lazara znovu k životu. Pak zmizela Marta v temnotě dějin. A tady pokračuje legenda. Podle ní byla Marta spolu s Marií a Lazarem židy vyhnána a připlula do Marseille. V blízkosti města zřídila prý klášter a vedla spolu s dalšími ženami panenský a asketický život. Některá podání říkají, že tento Martin klášter byl základem křesťanství v Provenci. Svátek svaté Marty slavíme 29. července.
Již od roku 2002 se tradičně začátkem prázdnin setkávají v našem městě řezbáři z různých koutů naší republiky i ze zahraničí. Každý z nich přijel, aby spolu s místními řezbáři vytvořil před zraky návštěvníků novou figurku do společného betléma. Vzniku této tradice předcházel mezinárodní betlémářský seminář, konaný na třešťském zámku v roce 1999. Seminář se konal při příležitosti oslav 650. výročí první písemné zmínky o Třešti. Zúčastnilo se ho 77 betlémářů z Čech, Rakouska a Slovenska. Již od tohoto semináře jsme ve spolku přemýšleli o akci, která by byla přínosem pro betlémářství a vyplnila z betlemářského hlediska méně exponované období prázdnin. Tak spatřilo světlo světa setkání řezbářů, které jsme nazvali Třešťské dřevořezání. V době, kdy jsme organizovali první setkání, existovala již v České republice řada podobných akcí. Vznikem našeho „Dřevořezání“ byla podle knihy Rok se svatými zpracovala - KZ - řezbářům nabídnuta další akce, na které mohou v době prázdnin prezentovat své umění. Během přátelského povídání si řezbáři mimo jiné vyměňují Informace poznatky o termínech a místech konání různých Ježíšova učednice setkání. Těchto akcí je o prázdninách tak velký narozena: kolem Kristova narození počet, že není v silách jednotlivce všechna setkázemřela: v 1. století patronka hospodárnosti; hospodyň; kuchařek, ní a jarmarky navštívit. Tím více si proto ceníme služebných, dělnic, pradlen, domácích zaměst- skutečnosti, že právě do našeho města každý rok nanců; hostinských; majitelů hotelů, sochařů, přijede okolo dvaceti řezbářů předvést své umění. malířů; proti krvotoku; umírajících
Informace
TŘEŠŤSKÁ DŘEVOŘEZÁNÍ
š š Drevorezání Betlémů je k vidění v našem městě mnoho. Naleznete je většinou v rodinách betlémářů, kteří po celou vánoční dobu velmi obětavě umožňují jejich zhlédnutí snad každému zájemci. Pokud přijedete do Třeště jako turista v létě, máte možnost navštívit betlémy, vystavované v Schumpeterově domě v expozicích muzea a Spolku přátel betlémů. Zde se také můžete dozvědět více o tradici třešťských betlémů i o jejich vystavování v rodinách v období Vánoc. Betlémářský spolek zajišťuje pro řezbáře, kteří se Dřevořezání účastní, ubytování a stravování v místních podmínkách. Dále zajišťuje pracovní stoly, židle, přístřešky a podle možností organizuje i doplňující program na večery. U pracovního stolu řezbářského kroužku Domu dětí a mládeže si mohou návštěvníci sami zkusit, jaké to je dávat dřevu novou tvář, když máte k dispozici pouze nůž a pár vlastních rukou. Pro ty, kteří v „konkurzu“ na řezbáře utrpí nějaký ten šrám, je k dispozici solidně vybavená lékárnička. Pro pořadatele je každoročně hmatatelnou odměnou za všechnu práci a námahu během Dřevořezání více jak třicet nových figurek do společného betléma a k tomu ještě řada oveček, stromů a dalších doplňků. Aktuální stav rozšiřujícího se betléma může každý zájemce zhlédnout na výstavě betlémářského spolku v Schumpeterově domě. Dnes betlém čítá více než 130 figurek, desítky oveček i jiných zvířat a slušné množství stromů a staveb. V současné době již betlém zabírá plochu více než 15 m2. Tento betlém se stává betlemářským unikátem, a to nejen v České republice.
Pokud členům spolku vydrží dosavadní chuť k řezání, budeme muset během několika málo roků hledat pro rozšiřující se betlém nové místo. Dalším posláním Dřevořezání je postupné zhotovování poutače, který je tvořen sochami Svaté rodiny v betlémském chlévě v životní velikosti. Již hotová je socha Josefa, socha Panny Marie je rozpracovaná. Zhotoveny jsou již i hlavy zvířat do chléva - vola a osla. O umístění poutače ještě není definitivně rozhodnuto. Na letošním Dřevořezání budou obě sochy k vidění na náměstí. Při Dřevořezání vznikají nové vztahy a nová přátelství mezi lidmi - řezbáři a betlémáři. Také třešťští řezbáři vyjíždějí ukázat svoje umění do řady míst a měst naší republiky. Místní řezbáři přispívají do spolkového betléma Spolku příbramských betlémářů. Příbramský spolek začal s tvorbou betléma o několik let dříve než my v Třešti. Podobný betlém od více tvůrců mají možnost vidět i návštěvníci hradu Křivoklát. V prostorách tamní sýpky je na formanském voze vystavený betlém, který vytvořili řezbáři během tradičních setkání, kterým zde říkají Křivořezání. V Plaveckém Čtvrtku na Slovensku můžete zase obdivovat zahradní galerii pana Aloize Machaje, který vytváří velké sochy. I o letošních prázdninách jste srdečně zváni ve středu a ve čtvrtek 5. a 6. července na třešťské náměstí, kde se opět sejdou řezbáři při tradičním Dřevořezání. Za Spolek přátel betlémů Pavel Brychta
Z diáře otce Tomáše 5.7. 8:00 6.-7.7. od 10.7. 15.7. 17.-22.7. 23.7. 7.-15.8. 27.8. - 1.9. 2.9.
mše sv. - Slavnost sv. Cyrila a Metoděje návštěva tábora dětí v Chlumu u Třebíče oprava fasády kostela sv. Martina Kostelní Vydří – kněžská pouť dovolená s mladými pouť Růžená dovolená dovolená pouť rodin do Žďáru nad Sázavou
Zamyšlení
Zamyšlení nad Otčenášem (esej o Božím království)
Na pravidelných sekáních seniorů se v poslední době zabýváme tématem o modlitbě, a na úplně posledním setkání o modlitbě Otčenáše. Meditace o druhé prosbě Otčenáše – Přijď království Tvé – mě dovedla k následující úvaze, co je a kde je ono království Boží, o které prosíme. Ve škole nám pan katecheta vysvětloval: zde na zemi není spravedlnost. Jelikož však Bůh je spravedlivý, musí být dán průchod spravedlnosti jindy a jinde, a to může být až po tomto životě – v nebi pro ty, kterým se spravedlnosti nedostalo na zemi, nebo v pekle pro ty, jež nespravedlnost páchali. Takto chápané Boží království bylo odsunuto z tohoto světa někam jinam a také do daleké budoucnosti. Také naši staří při různých příležitostech vinšovali jeden druhému: Všechno nejlepší na zemi a po smrti království Boží. Máme ho tedy očekávat až v budoucnu? Když se začteme do Písma (NZ), najdeme tam mimo jiné mnoho citací o království Božím. Kromě nesčetných podobenství o království Božím také přímé poukazy na ně, které ale jsou v rozporu s našimi představami. Tak např. když Pán Ježíš rozesílá učedníky, přikazuje jim: „Hlásejte, přiblížilo se k vám království Boží.“ (Mt 10,7; Lk 10,9) Není tedy podle jeho slov daleko v čase ani prostoru. Jinde zase říká: „Království Boží je mezi vámi“ či „je ve vás“. My si ale neumíme představit, že to, co kolem sebe vidíme, by mělo být království Boží. I když v podobenstvích, která nám Pán Ježíš předkládá, abychom to mohli lépe pochopit, nahlížíme z různých stran, jak se může Boží království projevovat a jak ho máme chápat, přece ho nevnímáme, i když „je mezi námi“. Kde tedy je? Domnívám se, že se skutečně dá nalézt. Ale asi v jiné podobě než existuje v našich představách. Musíme se jen podívat jiným pohledem na život kolem nás a možná ho objevíme, někdy možná nečekaně blízko. Možná, že má i takovou podobu, jakou jsem postřehl v několika následu jících zážitcích a životních zkušenostech. Vzpo-
menu snad tři až čtyři z mnoha jiných. Snad každý z nás si ještě pamatuje dvě starší ženy – paní Vranou a paní Hartmanovou. Dvě zcela obyčejné, „normální“ ženy jako spousta ostatních. V jednom však byly zcela odlišné od jiných – měly vždycky čas, na rozdíl od nás ostatních, uspěchaných, kteří ho máme pořád málo, pořád kvaltujeme a přesto nestíháme. A co je ještě zajímavější, měly čas pro druhé. Když k nim kdokoliv přišel na návštěvu či v nějaké záležitosti, přivítaly ho jako vzácného hosta. Uvítaly, podle svých možností vždycky něčím pohostily, zanechaly však svých činností a věnovaly se příchozímu. Nikdy nedaly najevo, že návštěvník narušil jejich rozvrh nebo záměr, že je vyrušil z práce nebo modlitby nebo nějaké jiné činnosti. Příchozí měl dojem, jako by na něho čekaly a těšily se z jeho přítomnosti. Nikdy z mnohých svých četných návštěv jsem neměl jiný pocit, a docela jsem to pokládal za samozřejmé. A tak i všichni ostatní, co jsem se tam s nimi setkal, jak jsem si příležitostně ověřil. Každý se tam cítil jako doma (někdy i lépe), krásná pohoda (i když často pěkně bouřilo v okolí i ve společnosti), bez nářků, stěžování si, bez utrápených obličejů, setkal se tam i s pochopením svých těžkostí, a nad to i s útěchou a podporou a porozuměním i přesto, že samy měly mnoho těžkostí. Čas tam ubíhal v pohodě a člověk často najednou zjistil, že jeho návštěva už trvá dlouho, že už dávno měl být někde jinde. Nebo přišla další návštěva. Dům totiž býval otevřený ve všední den, v neděli, po celý den a pro každého. Pro ilustraci připomenu jednu příhodu. Při jedné z mých nečekaných návštěv jsem přijímal omluvu, že se mi nevěnují úplně, že totiž musí dohnat nějaké zdržení a vysvětlily mi, že měly dlouhou návštěvu. Nějaká paní z jedné z okolních vsí byla u lékaře a po vyřízení všech záležitostí měla čekat delší dobu na odjezd dopravního prostředku. Přišla tedy na návštěvu se slovy: Mám ještě spoustu času, než mi pojede autobus. Tak jdu k vám, aby
Zamyšlení mi to uběhlo. Hostitelky mi neřekly, jak dlouho ona paní zaháněla dlouhou chvíli, ale z toho, co jim ještě zbývalo vykonat a dohonit, jsem odvodil, že to bylo hodně dlouho, a přesto zmíněná paní ani nepostřehla, že by snad byla na obtíž. Rychle jsem tedy vyřídil svou záležitost, kdyby snad přišla ještě další návštěva, protože se nezavřelo… Nebylo snad Boží království ve své nějaké částečné podobě právě tady? Až v pozdějším svém i jejím věku jsem trochu blíže poznal slečnu Fandu Kubíkovou. A to pro její činnost a způsob života. Je jistě mnoho lidí, kteří ji znali déle a blíže než já, více o ní vědí a byli s ní v užším styku. Já jsem ji znal jen z jedné stránky, jako obětavou nebo lépe řečeno sebeobětující bytost docela odlišnou a rozdílnou od nás ostatních. Zatímco my se ve velké většině snažíme svůj volný čas trávit co nejpříjemněji a v pohodě, tak říkajíc užít si ho, pohovět si, zmíněná slečna ho využívala zcela jinak – službou bližním. Ve svém volném čase chodila po návštěvách nemocných, osamělých lidí, kteří neměli nikoho blízkého, a těm byla sestrou, pečovatelkou, společnicí, pomocnicí. Svůj volný čas, zejména neděle a svátky, trávila často objížděním domovů důchodců v blízkém i vzdálenějším okolí a návštěvami známých v nemocnici. Často byla jedinou návštěvou… Také ona, myslím, zpřítomňovala a sama zažila Boží království na zemi a roznášela ho a šířila kolem sebe. Jako další podobu – opět jinou – by mi mohl posloužit způsob života či životní styl pana J. Tůmy, a i několika dalších stejným nebo obdobným stylem života. Šikovný, velice skromný člověk, který neuměl zarmoutit. Odborník a „koumák“, jak mu říkával můj otec, který často využíval jeho šikovnosti a znalosti ve svých potřebách, tak jako spousta jiných občanů.V dobách, kdy „nebylo nic k dostání“ a kdy nebylo možné sehnat někoho – rozuměj řemeslníka, opraváře, člověka na práce všeho druhu – v těch dobách, ať kdokoli přišel, že něco potřebuje, nikdo nebyl odmítnut, každému bylo v rámci možností vyhověno, a to bez otázky, co za to, která je dnes snad nejfrekventovanější větou. Je jistě ještě mnoho takových či podob-
ných nebo i zcela odlišných příkladů a okolností či prožívání životního běhu, kterých jsme svědky nebo účastníky. V Markově evangeliu (Mk 12,34) říká Pán Ježíš jednomu zákoníkovi, který za ním přišel: Nejsi daleko od Božího království – to když zmíněný zákoník říká, že milovat Boha z celého srdce a rozumu a z celé duše a ze vší síly, a bližního jako sebe je víc než všechny oběti a dary. Je tedy království Boží tam, kde vládne vzájemná láska a dobrota srdce. Dokonce i tam, kde si myslíme, že se rozpoutalo fyzické peklo na zemi – např. při těžkých živelných katastrofách – viz. tsunami, zemětřesení, tajfuny apod., i tam se dle mého názoru nalézá a projevuje Boží království, totiž tam, kde je plno nezištné a obětavé lásky k bližnímu v podobě usilovné a obětavé pomoci. Rovněž v našem nejbližším okolí a v současné chvíli žije kolem nás a vedle nás a s námi nemálo lidí, kteří jednak zasvětili celý svůj život službě druhým a Bohu, nebo těch, kterým nezištná práce pro druhé je samozřejmostí, nebo takových, v jejichž společnosti se cítíme dobře právě díky jejich srdečnosti a dobrotě. Snad by se chtělo opáčit, že vedle království Božího je analogicky přítomno i království satanovo. Ano, jistě, rozšířilo se všude tam, kde láska zašla na úbytě a místo ní nastoupilo sobectví, chamtivost, závist a nenávist, a to dokonce i mezi nejbližšími. I to je objektivní skutečnost a bohužel možná i častější v našem současném světě a dokonce záměrně šířené. Není mým úmyslem vnucovat druhým své představy o Božím království. Vždyť ani z více než třiceti podobenství, které můžeme číst v evangeliích, si nedokážeme udělat představu, jak skutečně vypadá. Tato moje sentence je pouhý pokus o porozumění části modlitby, kterou denně vyslovujeme. Každý z nás může mít jiné zkušenosti, jiné poznatky, představy a přání, jak by si Boží království představoval, ale může je všechny včlenit do invokace Přijď Království Tvé. 6.6.2006 - BJ
Vzpomínky
Vzpomínky na Velikonoce Poslouchám přání redaktora Vládi a budu psát tedy krátké články a zkušenosti (- ale ty prý jsou nesdělitelné -, ale ANO, jen je dokázat sdělit, pohovořit, promluvit, popovídat…). Též plním slib, že napíši, jak jsme prožívali největší svátky v roce – Velikonoce (slíbila jsem mladé mamince). Z pamětí nás osmdesátníků nejméně vyprchává VZKŘÍŠENÍ, jak Pána Ježíše tak přírody…
Příprava v naší katolické Církvi byla po lednu a Hromnicích dlouhá. Po páté neděli postní – zvané Smrtná – jsme se těšili na neděli Květnou, svěcení ratolestí. Jívy kvetly v naší zahradě, býval to strom – keř zvláště s velkými „kočičkami“, jenž zasadil náš tatínek a my potom později též rozmnožily a pěstovaly na vlhké mezi pod Roháčkovými. Používaly se pak a řezaly pro zdejší kněze a ministranty. Vznikla tak na jívě „hlava“, ale kmen po několika letech uschnul. Avšak „zdobí“ náš betlém… Svěcení ratolestí bývalo venku před kostelem – jako nyní. Jáhen zpíval latinsky antifonu a z průvodu dva zpěváci vešli dovnitř postranními dveřmi (síňky), zpívali obráceni ke dveřím první sloku chvalozpěvu Gloria, kterou opakoval kněz a ti, co zůstali venku. Potom jáhen zatloukl patou kříže na dveře, jež se otevřely, a průvod vešel 10 do chrámu, kde opět za zpěvu responsoria zača-
la mše svatá. Po žalmech sbor zpíval pašije dle evangelisty sv.Matouše. Na nás děti a mládež vše působilo velice slavnostně, ozdobené ratolesti, zvláště chlapci z okolních vesnic – Hodic, Bukové, Jezdovic – mívali svázané dlouhé pruty jív a zvedali je v kostele, aby měli co nejvyšší a aby je přítomné baronesy na oratoři viděly. Pamětníci vzpomínají, že se odpoledne nosívaly na vzrostlá žitná pole a políčka hospodářů, aby vyrostlo velké obilí s velkými klasy a bylo dostatek chleba. Obřady Svatého týdne bývaly ve všední dny ráno: v pondělí mše sv. – vše dle ustanovení posvátného sněmu tridentského, z příkazu sv. Pia V., papeže, vydaný a péčí dalších papežů doplněný, s vlastními svátky církevní provincie české a moravské. Vše v jazyce latinském, přeložil a poznámkami opatřil Dr. Antonín Stříž, kanovník na Vyšehradě, L.P. 1945. V úterý Svatého týdne mše svatá a při ní pašije podle sv. Marka, ve středu též, ale podle sv. Lukáše a další příslušné modlitby. Zelený čtvrtek – Slavnost večeře Páně. Preface o sv. Kříži, umývání nohou, průvod s Nejsvětější Svátostí do kaple, nešpory recitované. Velký pátek tak, jak prožíváme nyní, pašije dle sv. Jana. U Božího hrobu pak stávala po celý den stráž s rozsvícenými fagulemi – svítilnami. I obřady Bílé soboty bývaly dopoledne a Vzkříšení v 18 hodin, kolem farního kostela, kde za velkého shromáždění farníků kněz pod baldachýnem žehnal lidu. Vůně kadidla i fialek na trávníku kolem zdi bývalého hřbitova se nesla vzduchem za slavného zpěvu ALELUJA… To vše bylo vyvrcholením radosti, že jsme mohli ve společenství všech slavit Velikonoce – tuto oběť našeho Pána Ježíše Krista – již od dětství. (Změny v bohoslužbách pak nastaly po koncilu v roce 1985 – všichni se učili.) Lidmila Vokřínková
Maminky Maminkám „vstup zakázán“!?
Možná se čtenář podiví názvu článku, ale myslím, že může vystihnout pocity mnoha maminek s malými dětmi (a nejen jich). Nedávno jsem viděla v televizi v pořadu, který je určen právě ženám, diskusi s paní Ruth Kolínskou, která je zakladatelkou mateřských center v České republice. Tématem byly problémy maminek s kočárky. Je logické, že toho, kdo si nezkusil jízdu s kočárkem či invalidním vozíkem či chůzi o dvou berlích, v podstatě nenapadne, co vše může být pro tyto lidi překážkou, ať už to jsou nevybudované bezbariérové přístupy do některých úřadů, na poštu, k lékaři, do obchodů, neuklizený chodník v zimě, rozkopané chodníky na obou stranách silnice, psí výkaly, mezi nimiž je třeba „proslalomovat“ atd. Některá mateřská centra dokonce pořádají každoroční „jízdu s kočárkem městem“, ke které vždy získají některého ze zástupců místního úřadu. Myslím, že to vůbec není špatný nápad, když se někdo, kdo chodí jen „po svých dvou zdravých“, dostane do kůže někoho, kdo je na tom jinak. Nedávno jsem také slyšela o podobné akci, která měla pomoci nevidomým, pro něž je pohyb po ulicích také velmi náročný. Je proto velmi milé, když se najdou tací, kteří výše zmíněným maminkám, ale také všem, kdo se nemohou sami dostatečně pohybovat, pomohou. Díky za ně za všechny Vám všem, kteří jim pomáháte! P.S.: Já osobně bych chtěla poděkovat všem, kteří mi pomáhají s kočárkem dostat se do kostela. Petra D.
Maminky a ti ostatní Musím se přiznat, že si někdy připadám, že maminky s dětmi jsou nějaký zvláštní „druh“, něco jako ET mimozemšťan, který by se neměl „mísit“ mezi ostatní obyvatelstvo. Utvrdil mě v tom jeden z mých zážitků, kdy jsem s dítětem chtěla přijít na jednu výstavu, která mě velmi zajímala. Po asi pětiminutovém pobytu, kdy ze dveří vyšla paní, která výstavu organizovala a zděšeně vykřikla: „Čí je to dítě?!!!!“ jsem raději takticky „vycouvala“. Zřejmě nejsem z maminek jediná, kdo má tento zážitek, a tak myslím, že takový zážitek vede u mnohých jen k tomu, že prostě nějakou „kulturu“ vzdají. Jistě se dá namítnout, že dítě může dát maminka někam na hlídání a pak si může prohlédnout výstav kolik chce. Nabízí se zde ale jednoduchá otázka: proč by se maminky (a třeba i ostatní lidé) měly přizpůsobovat organizátorům výstav a jiných akcí, proč to není naopak? Chtěla bych k tomu uvést jeden zážitek – není to dávno, co jsme byli na návštěvě ZOO Ohrada a moc mě překvapilo, jak je to tam pěkně přizpůsobeno pro děti (některá zvířátka mohou děti nakrmit, některá i pohladit), ale nejen pro děti. U každého živočišného druhu byl na zemi kámen a na něm kovová destička. Nevěděla jsem, co to přesně je, tak jsem se sehnula – a na kameni bylo v destičce vyryto slepecké písmo. Myslím, že právě to je ten správný přístup ke všem, kteří nejsou „dospělými nebo zdravými dvounožci“. Někdo by mohl namítnout, co by slepec dělal v ZOO, když nic nevidí, ale myslím, že je to právě naopak, že takový člověk tím více vnímá prostředí a atmosféru, která ho tak obohacuje. A stejně je to i s dětmi, mnohdy si myslíme, že děti z některých věcí nemají rozum, a když ho pak mají, tak si stěžujeme, že nejeví o nic zájem, jsou zlobivé atd. Ale právě od dětského věku je přece dobře na děti působit, obohacovat je i duchovně, je i dokázáno, že od prenatálního věku děti např. vnímají zvukové podněty. Tak proč jim, jejich maminkám a často i dalším spoluobčanům svým postojem zavíráme dveře? Nejsme právě my, ač vidoucí, často těmi slepci, kteří nevidí to dobré, co děti všem přinášejí, a kteří se jen vymračují 11
Poutní zájezd na maminky s dětmi, které je „obtěžují“? Ono je to často pohodlnější „odsunout“ někam to, co nás ruší – „neposlušné maminky s dětmi“, „neposlušné“ vzpomínky ve svědomí…, ale to, že něco odsuneme, se nám vždycky nějak vrátí zpět, nedá se to „vymazat“. Dnešní společnost není zatím moc příznivá k maminkám s dětmi a nevychází jim vstříc, což je škoda. Myslím, že maminky s dětmi by se neměly cítit jako méněcenné, právě naopak, mělo by se jim vycházet vstříc, ať už je to ulehčení v podo-
bě pohodového ježdění kočárkem po ulicích, přístupu na výstavy a podobné kulturní akce a také v zaměstnání (pružná pracovní doba, zkrácené úvazky). Je to na nás všech, na celé společnosti, ale také na maminkách samých, zda se dokážou ozvat, aby se postoje některých lidí změnily. Takže přeji všem maminkám úsměv na tváři a nenechte se zastrašit některými „mračouny“! Petra D.
Poutní zájezd na Křemešník dne 13.června (svátek sv.Antonína z Padovy)
12
Přijala jsem pozvání vedoucí Domu s pečovatelskou službou a jela na milý Křemešník. Odjížděli jsme dvěma autobusy spolu s těmi, jež jsou na vozíčku či musí používat berle. Pěkné letní dopoledne s krajinou naší Vysočiny a poli a loukami slibujícími dobrou úrodu nás provázelo právě tak, jako sestřičky, které se obětavě staraly a pečovaly spolu s pomocníky – ke spokojenosti všech. Přivítal nás chrám Nejsvětější Trojice, kde pokračují ve velkých opravách, ale oltáře byly ozdobené od nedělní hlavní poutě. V 10 hodin sloužil mši sv. náš otec Tomáš. O léčivou vodu ze studánky pod křížovou cestou se postaral Stáňa Novák, který pomáhal své babičce. Děkujeme, je nad všechny léky, dobrá, ledová v těchto horkých dnech. Ovšem někteří ke studánce spěchali… Letní den provázel i školní mládež a další návštěvníky – poutníky, rodiny.
Ovšem také spěchali k rozhledně či hrádku… Jen mě zarmoutilo, když jsem se v hotelu po obědě tázala mladých dívek, odkud jsou, odpověděly, že z Jihlavy. Sdělila jsem jim, že my jsme z Třeště a ví-li, kde to město je. Nevěděly, ani malá rodinka, která můj dotaz slyšela.Tak jsem je „podarovala“ kartičkami Třešť z TIC a pozvala na Dřevořezání… Věřím, že všechny tato pouť osvěžila, posílila na duši, i když někteří měli obavy, že nedokáží… Otci Tomášovi děkujeme za promluvu a doufáme, že se mohl v tichu lesa duchovně pozvednout, a dá-li Pán … za rok! Lidmila Vokřínková
Reakce Reakce na „Dochvilnost“ Chtěla bych pár řádky zareagovat na článek paní Vokřínkové Dochvilnost. Patřím k lidem, kteří si potrpí na přesnost obecně a tudíž i na dochvilnost. Musím říct, že se mi dařilo téměř vždy přicházet na bohoslužbu včas. Bohužel od chvíle, kdy se nám narodil syn, již tomu tak není, protože s malým dítětem vypravení trvá poněkud déle a vše se musí podřídit jemu. Tím se ovšem nechci nějak vymlouvat, protože je mi opravdu nepříjemné a stydím se, když přijdeme do kostela, bohoslužba již začala a ještě rušíme ostatní. Vím, že máme být přítomni na celé bohoslužbě, tj. od znamení kříže až po závěrečné požehnání, proto mě pozdní příchod opravdu mrzí a mám vztek sama na sebe, zvláště když jde o nedělní bohoslužbu. Na druhou stranu si myslím, že sice platí „kdo pozdě chodí, sám sobě škodí“, ale že je také pravda „lépe pozdě než nikdy“. Jistě ze mě bude mít Pán větší radost, když na bohoslužbu přijdu o pět minut později, než když si řeknu, že už to stejně nestihnu a zůstanu doma. Nebo když přijdeme později, ale zato celá rodina, než včas, ale sami, bez dětí. Zde bych ještě chtěla podotknout, že některým lidem přítomnost malých dětí v kostele a jejich vyrušování vadí, a jsou i toho názoru, že by je rodiče měli raději nechávat doma. Myslím si, že je ale přirozenější, když si děti zvyknou chodit do kostela odmalička, než když se zúčastní bohoslužby po prvé někdy ve třech letech. Ale zpět k dochvilnosti. Chtěla bych ještě říct, že nemáme právo nikoho odsuzovat či kritizovat, protože nikdy nevíme, z jakého důvodu dotyčný přišel pozdě. Mohl cestou potkat někoho, kdo potřeboval pomoc a jistě by se Pánu nelíbilo, kdyby ho odbyl s tím, že spěchá na mši, aby nepřišel pozdě. Srovnejme si to tedy každý sám ve svém svědomí a soud nad ostatními nechme na Pánu.
Hodnota úsměvu P. Fáber Úsměv nestojí nic a přináší mnoho. Obohacuje, aniž by ochuzoval toho, kdo jej dává. Trvá jenom chvilinku, ale vzpomínka na něj je někdy věčná. Nikdo není tak bohatý, aby se bez něj obešel, a nikdo není tak chudý, aby jej nemohl darovat. Úsměv vytváří v domě štěstí, ve starostech je oporou. A je citlivým znakem přátelství. V únavě přináší odpočinek, ve slabosti vrací odvahu. Ve smutku je potěchou. A pro každou bolest je přirozeným lékem. Je dobře, že jej nelze půjčit, koupit, ani ukrást, protože má hodnotu od chvíle, kdy se dává. A kdybys potkal někoho a neměl pro tebe úsměv, i když na něj čekáš, buď velkodušný a oblaž ho svým úsměvem ty, protože nikdo tak nepotřebuje úsměv jako ten, který jej nemá pro jiné.
K zamyšlení všem předává
O. Hrbková
Šťastnou cestu!
Toto upřímné přání jsme už slyšeli, zdá se, že to není tak dávno!? Čas je jako rozvodněná řeka a v jejích vlnách pluje loď „ŠKOLA“; už opět dalších pět měsíců! Po krátkém odpočinku se třídní osádky odrazily od břehů a z přístavu „POLOLETÍ“ nastoupily na další plavbu. Cesta nebyla vždy snadná. Všichni cestující proplouvali nejenom klidným řečištěm, ale také museli překonávat různé peřeje a zákruty. Pod dobrým vedením obětavých kapitánů i plavčíků se všichni dostali do vytouženého cíle - do přístavu „PRÁZDNINY“ ... „Hurá, už jsou tady!“ Krásné, sluníčkové, ve zdraví prožité (pisatelka je redakci známa) prázdniny pod ochranou ANDĚLA STRÁŽNÉHO. „Šťastnou cestu po vodě i po souši!“ Vám všem přeje O. Hrbková 13
Mrákotín
Soustředění „dospělé“ mládeže na Mrákotíně Začalo to návrhem Evy, která nezůstala jen u nápadu – udělat setkání biřmovanců naší farnosti z roku 2004 – , ale začala shromažďovat tým lidí, kteří by jí pomohli tento nápad uskutečnit. Začalo se domlouvat a domlouvat, určilo se datum a místo setkání – Mrákotín (Pá)12.- (So)13.5. 2004 s možností zůstat až do neděle. Mrákotín se nabízel a datum byl vybrán jako jediný volný termín o. Romana, který by tam jako kněz, který nás připravoval k biřmování, asi měl být:-). Nejprve nás ne zrovna mile překvapil poměrně malý zájem (z 40 lidí se nám přihlásilo 14). Můžeme jen diskutovat, kvůli čemu se nás do Mrákotína vydalo tak málo – kdo nemohl a koho jsme naší nabídkou moc nezaujali. Navzdory takovému malému zájmu se setkání přece jen konalo, když o. Roman naznal, že i takto to má cenu. Nakonec jsme to shrnuli Kristovými slovy, „kde jsou dva nebo tři v mém Jménu, tam jsem i Já.“(...). Tak nastal den D. Každý se tam dostal dle svých možností. Někdo dřív a někdo zase později, takže jsme začali s mírným zpožděním. Když se nad tím zamyslím, toto setkání se neslo v duchu změn, mírných nedostatků a improvizace, ale svému cíli (i když jen pro několik málo lidí) učinilo za dost, aneb jak stálo na pozvánce: znovuobjevili jsme tajemství společenství a zajisté probudili dary Ducha sv., které nám byly dány ... . Začali jsme tedy mší svatou, ve které jsme naše soustředění vložili do Božích rukou, zvláště tedy Ducha sv. Následovalo tělesné posílení (večeře) a po ní jsme si dohromady sedli do kroužku a každý se z několika malých předmětů snažil vytvořit „svět“ kolem sebe – rodinu, kamarády ... a o. Roman to poté shrnul krátkým povídáním o rodině. Měla následovat modlitba a zakončení dne, ale neuskutečnilo se, neboť mnoho z nás mělo odjet už v sobotu, a tak bychom přišli o diskotéku/ taneční zábavu, a navíc když se kvůli tomu vzala technika... No moc jsme si 14 „nezatrsali“, moc lidí se k tomu nemělo. (Někdy
modlitba může být mnohem „zdravější“ než snaha o vlastní zábavu...). A tak jsme se odebrali, po krátkém „poklábosení“, na kutě. Na sobotní dopoledne jsme naplánovali „soukromou“ mši sv. s obnovením biřmovacích závazků. Někteří zpívali, někteří četli Písmo, někteří ministrovali a někteří celebrovali mši svatou (o. Roman s dorazivším o. Tomášem). Namísto kázání jsme každý zhodnotili, co nám biřmování dalo a jaké jsou naše další plány, což bylo zajímavé zpestření. Každý obnovil svůj biřmovací závazek (na mši svatou dorazilo asi 10 lidí a 2 kněží) a na konci nad každým z nás se naši kněží společně modlili nad našimi individuálními úmysly při vkládání rukou zakončeném osobním požehnáním. Následoval další program, který se po náhlé změně nestačil doladit, ale zvládli jsme to dobře. Zatímco dvě z nás vařily něco do našich žaludků, vydali jsme se na malý výlet do okolí. Měli jsme štěstí a dorazili jsme (po další změně plánu) tam, kam jsme chtěli – k malému rybníku za Mrákotínem. Tam jsme na břehu soutěžili ve dvou týmech – červených a černých. Nejprve měli v týmech hádat dětské hádanky typu „Čtyři rohy, žádné nohy...“. Ten tým, který jich uhodnul nejvíce, si mohl vybrat, zda-li půjde zpět dřív nebo později. Na zpáteční cestu se totiž připravila „šipkovaná“ – hra s otázkami, kterými jsme se tentokrát zaměřili na naše již minulé biřmování, Ducha sv. a P. Marii, neboť květen, měsíc P. Marie, byl v plném proudu. I když černí vyrazili dřív, každý z týmů odpověděl docela zdárně a rovnocenně, takže vyhrál každý a odměnou byly koláče. Mezitím jsme si stihli netradičně zasoutěžit v poznávání koření „po čuchu“. Dalším důležitým bodem měla být 2 „kázáníčka“ :-) na téma komunikace od našich kněží, ale nakonec o. Roman nám dal 2 úkoly na komunikaci, které jsme docela zvládli a následně zhodnotili. Také shrnul několik věcí o komunikaci a tím „vzal vítr z plachet“ o. Tomášovi, s kterým
Cestopis Zkrátka, když jsme odjížděli, byli jsme jsme tedy dělali jinou důležitou práci – dohroma- dy jsme se zamysleli nad naší farností, jaké změ- naplněni nejen duchovními zážitky a myslím, že ny bychom mohli provést nebo jestli vše jde, jak se tam každému z nás líbilo. má. K čemu jsme došli, se možná dozvíte někdy časem. Martin Trojan
Toulavý fotoaparát Vážení čtenáři Věžníku, dlouho jsem přemýšlel, jak podpořit výzvu šéfredaktora k zapojení do tvorby časopisu, až mne při sledování mého oblíbeného pořadu „Toulavá kamera“ napadlo podělit se s vámi o zážitky mého „toulavého fotoaparátu“. Možná se vám bude zdát divné, dávat do duchovně zaměřeného časopisu jakési cestopisy, ale domnívám se, že historie Čech a Moravy je tak hluboce spjata s křesťanstvím, že pohled do historie na krásy vytvořené s láskou a vírou rukama našich předků snad nebude tolik „od věci“. A konec konců, jak říkával nejmenovaný ředitel nejmenované televizní stanice – když se vám to nebude líbit, stačí otočit čudlík, tedy v tomto případě stránku. Naší první zastávkou je jeden z nejstarších a nejvýznamnějších hradů v celých Čechách – královský hrad KŘIVOKLÁT. Vznikl v první polovině 13.stol. za vlády Přemysla Otakara I. nebo jeho syna Václava I. jako náhrada starého přemyslovského hradiště, zmiňovaného již v roce
1110. O hrad bylo vždy velice dobře pečováno a byl samozřejmě i rozšiřován a upravován dle dobových potřeb, vč. oprav po několika požárech. Hrad často navštěvoval Přemysl Otakar II. a Karel IV. Velké oblibě se těšil u krále Václava IV., který často zajížděl lovit do okolních hlubokých
lesů a hledal zde útočiště a klid v dobách sporů s odbojnou českou šlechtou. Za husitských válek padl Křivoklát několikrát do rukou obou znepřátelených stran. Na výsluní se dostal ještě jednou – gotickou přestavbou za vlády Vladislava Jagellonského na přelomu 15. a 16.stol. Pak ale na český trůn usedli Habsburkové a z Křivoklátu se stalo pouze státní vězení. Pravděpodobně nejzná- 15
Cestopis mějším vězněm zde byl alchymista císaře Rudolfa II., Angličan Edward Kelley, který byl vězněn ve věži zvané Huderka. Odtud se pokusil uprchnout, ale po pádu skončil se zlomenou nohou.
Později byl znovu uvězněn na hradě Most, odkud se rovněž neúspěšně pokusil uprchnout, a tak v roce 1597 spáchal sebevraždu otravou jedem. Jeho stín prý dodnes, spolu se stíny dalších vězňů, bloudí po Křivoklátu. Po požáru v roce 1643 byl hrad dáván panovníky do zástavy a když jej v roce 1685 koupili Valdštejnové, stal se již trvale majetkem šlechty. Vlastníka měnil ještě dvakrát – v roce 1733 jej získal rod Fürstenberků, kteří zde zřídili pivovar a v okolí provozovali několik železáren, ale po požáru v roce 1826 hrad začal chátrat. Bývalý středověký vzhled mu vrátila až nákladná rekonstrukce ve druhé polovině 19.stol. až první třetině 20.stol. Od roku 1929 patří hrad Křivoklát českému státu. K zajímavostem patří několikaletý pobyt kralevice Václava – pozdějšího českého krále a římského císaře Karla IV. Ten se sem vrátil se svou první ženou Blankou z Valois a aby zmír16 nil její stesk po domově, nechal do okolí vypus-
tit množství slavíků, kteří měli mladou královnu potěšit svým zpěvem. Uvidíte zde také jednu z nejkrásnějších a umělecky nejcennějších hradních kaplí u nás. Současná podoba je z let 1499 – 1516, cenná oltářní archa je přibližně z roku 1490. Tradiční pohled na Křivoklát se vám naskytne z vyhlídkové plošiny, kde stojí novogotický pomník knížete Karla Egona Fürstenberka. Po jeho smrti jej nechali zbudovat sloužící z hradu z úcty ke svému milovanému pánovi. My jsme zde potkali naši krajanku, která se zde se svým manželem věnuje řezbářství, malířství, divadlu a dalším uměleckým činnostem. V malém obchůdku jsme si hezky popovídali a dostali pozvání na tradiční křivoklátské „Křivořezání“ (o třešťském „Dřevořezání“ paní věděla a tuším, že se ho i zúčastnila). Ještě vám doporučím zastavit se cestou kolem Berounky ve starobylé vsi Zbečno. Býval zde lovecký dvorec českých knížat a v prosinci roku 1100 zde byl po návratu z lovu zavražděn kníže Břetislav II. Vrah jménem Lorek při pronásledování zahynul pádem do rokle a tak je důvod smrti českého knížete dodnes obestřen tajemstvím. Lovecký dvorec, předchůdce hradu Křivoklátu, tady dnes již nenajdete, uvidíte zde ale vzácnou památku lidové architektury – roubený „Hamousův statek“ – bývalou rychtu, a to v původní podobě z roku 1760. Nás uvítal průvodce v šatech mlynářského pana otce a ukázal nám muzejní expozici, umístěnou doslova od sklepa až po půdu. Zařízené světnice, zemědělské potřeby a vše, co patřilo k životu na venkově, stojí za to vidět. Vím, že jsme se napoprvé zatoulali od Třeště trochu dál, ale věřte, že přírodní scenérie, vytvářené řekou Berounkou a ozdobené množstvím památek, si to zaslouží. Tak cestování zdar a tomu po naší zemi zvlášť. Text a foto Zdeněk Havlíček (s využitím své nedokonalé paměti a odborné literatury)
Hosana 3 Prosebná pobožnost za dání úrody Prosebná pobožnost za dání úrody zemské a žehnání našeho o. Tomáše polím, lesům a zahradám v neděli 28. května, u kříže rodiny Štumarovy na Lávecké cestě. K 16. hodině jsme se vydali od farního kostela parkem kolem zámku a za modlitby sv. růžence (předmodlíval se o. Tomáš) po „staré cestě“ – kolem vodojemu a alejí dubů ke kříži. Počasí bylo aprílové, bouřkové, ale více ledové mraky nás provázely a u zastavení a modliteb u kříže se přihnal ledový vítr, že i jistě Ládíkovi Š., jenž měl jen krátké rukávy, byla zima. Proto ta nepohoda, kterou nám sv. Petr seslal – byla o to větší jen proto, abychom si zasloužili dobrou úrodu, neboť zní:„Proste a bude vám dáno…“ Věřím, že v budoucnu budeme prosit na sv. Marka. P.S. : Důvod malého bloudění v zámeckém parku mohu vysvětlit zájemcům. Otče Tomáši, děkujeme Pánu, že jste z toho neměl nachlazení… Nápis vytesaný na kamenném kříži zní: Pochválen buď Pán Ježíš Kristus. V kříži spása, v kříži vítězství,v kříži základ národů. Ke cti a chvále Boží na poděkování Bohu za ochranu památce svých rodičů věnovali manželé Josef a Marie Štumarovi. 1912 Lidmila Vokřínková
Teplo… Teplo čekali všichni po dlouhé zimě i květnovém „aprílu“… Zvláště starší lidé neradi a těžce snáší zimu, sněhy a ledy, ale i o teplo „bojovali“ havíři v dolech po dlouhá léta. Otec Karel Obrdlík nám zaslal text vzpomínkových oslav ze Zbýšova, kde působí – o havířích, kteří tam fárali i umírali v celé Oslavanské pánvi. Doposud náš průmysl, zvláště tepelné elektrárny, uhlí potřebuje. My topíme plynem, toužíme po topení
solárním a vůbec topení a ohřívání vody je tak různé a nevíme, jaké bude v budoucnosti. Záleží, co Matička Země všemu řekne, i vědci, ale my, křesťané, říkáme tak, jako naši předkové: Jak Pán Bůh dá! Prosím farníky a čtenáře Věžníku, kteří by si přáli číst vše, co otec Karel Obrdlík přednesl a napsal za velké účasti celého okolí Zbýšova, aby mi sdělili (nebo redakci Věžníku). Lidmila Vokřínková
Vychází zpěvník Hosana 3 Po deseti letech od vydání druhého dílu Hosany vychází v nakladatelství Portál třetí díl tohoto oblíbeného zpěvníku křesťanských písní, tentokrát ještě obsáhlejší než díly první a druhý. Obsahuje na 350 nových písní od známých autorů (Karel Řežábek, Jiří Černý, Jana Svobodová-Březovská, Bob Fliedr), ale i od dosud ne tolik známých hudebníků (Martin Gřiva, Vojtěch Král, Benedikta Forejtová, Petr Šabaka a další). V Hosaně 3 najdete kromě písní vhodných k liturgii také písně, které se hodí ke zpěvu v křesťanských společenstvích, při setkáních mládeže a při jiných příležitostech. Nová Hosana obsahuje také řadu nových mešních ordinarií a v jejím třetím oddílu naleznete kompletní soubor písní pro děti jak z obou předchozích Hosan, tak mnoho zcela nových dětských písniček. Hosana 3 vyjde v polovině června 2006. Běžná cena je 290,- Kč, při hromadných objednávkách nad 10 ks u obchodních zástupců Portálu, nebo poštou na adresu Portálu, nebo el. poštou na adresu
[email protected] lze získat 10% slevu.
17
TJ orel
Zpravodajství TJ OREL TŘEŠŤ březen – červen 2006
kompletní informace na www.triesteeagles.blogspot.com
18
** Dne 18.3. jsme odehráli poslední dva zápasy Okresní soutěže ve futsale. Náš tým se ve značné konkurenci v poslední chvíli vyhoupl do poloviny tabulky na 6.místo. Pomohla nejvyšší výhra sezóny proti rezignujícímu týmu SB Euroclub a také důležité 3 body v utkání se Salavicemi. Brankář Šebesta vytáhl z kapsy nevídaný zákrok a konečky prstů vytěsnil soupeřův pokutový kop. V tabulce střelců na prvním místě od začátku soutěže setrval výrazný ale někdy i smolný Hynek Novotný. Z obránců je na tom gólově nejlépe Radoslav Budař, současný kapitán týmu. “Za sebe říkám:dobrá sezóna!“ uvedl pro internetový zpravodaj nejlépe střílející útočník TJ OREL. ** Dvěma kamerami (Koháček, Rameník) bylo natočeno utkání ze dne 12.3. právě proti Salavicím. Zpracovaný materiál bude ve finále přetaven do krátkého filmu. Jeho premiéra bude v den slavnostního ukončení sezóny po přátelském utkání s Černou Smrtí Třešť. Přesný datum a čas hledejte na našem internetovém serveru (viz. adresa v záhlaví článku). Kopii zpracovaného utkání za cenu nosiče si můžete objednat na elektronické adrese
[email protected]. ** V roce 2006 odehráli naši florbalisté dva turnaje, ten druhý v první půli dubna v Bystřici nad Perštejnem. Celé naše působení posílené o několik cizích hráčů se dá hodnotit jako
cesta za zkušenostmi. Velkým plusem je z naší anabáze vyčnívající porážka Kněžic 3:2, kde za nastupující generaci vstřelil gól děravým míčkem Martin Nosek. Z mladších snaživě chytal Kamil Hamerník a obstojně hrál i Karel Mareček. Starší generace hráčů nezafungovala příliš jako opora, a tak jsme se neprobojovali ze skupiny. Třešť– Telč 2:4. Třešť – Rovné (pořadatelé) 1:3 – velmi vyhrocený zápas. ** V dubnu Orel Třešť podporoval CaplanCa Cup skupiny Natvrdlí. Jedná se o turnaj ve stolním hokeji, který má své místo ve sportovním kalendáři už několik let. Sami pořadatelé ovšem vládnou vrchním příčkám turnaje rychlou, zažitou kombinací. Malé škobrtnutí Miloše Kameníka nezviklalo a o to přesvědčivěji vyhrál 5:2 ve finále proti Džanymu (Honza Roháček). Třetí příčku obsadili svorně a šťastně outsideři Lukáš Toman a Lukáš Nosek skončivší svou pouť ve čtvrtfinále. Citujeme ze zápisu o utkání: “Vítězem CCC 2006 se stává Miloš Kameník, kterého porazil pouze Korejs a to už ve skupině.” ** Budoucnost. Vše je odvislé na penězích, které nám na jednotu doputují. Sponzorské dary jsou další alternativou umožňující dosažení nových horizontů. Naše snahy se ubíraly i tímto směrem a byly zpola úspěšné. Nové dresy a náš internetový zpravodaj ponese logo firmy Tilo Jihlava (5000,-Kč). Kontaktovali jsme i další firmy z našeho města, jež ovšem reagovaly zamítavě. Sponzor je stále hledán, neboť chceme do nové sezóny vkročit v novém hávu, což ovšem nevnímáme jako absolutní nutnost. Dál Vás budeme informovat o našich sportovních úspěších i neúspěších. Orel Třešť musí být synonymem pro nebojácnost a fair play na sportovištích. V době, kdy český fotbal zažívá krizi důvěry, je nutné, abychom vše přerodili od základů, a tím mohou být právě týmy jako je Orel Třešť. Tomáš Niederhafner
Ministranti
Něco málo z ministrantského koutku ... Domnívám se, že si vzpomínáte na ministrantskou hru „Honba za pokladem“, o které jsme Vás informovali na minulých stránkách Věžníků. Ministranti tuto hru zakončili o Vánocích a závěrečné vyhlášení výsledků a předání cen proběhlo v sobotu 4. 2. 2006, kdy jsme naše ministrování a výkony ve hře na začátku a na konci závěrečného dopoledne svěřili do modlitby. Ministranti si dle svých zásluh vybrali každý nějaké věcné ceny. (Zde se musím velmi omluvit, že jsem se k napsání zprávy z tohoto počinu dostal až teď – dříve mi to nějakým způsobem nevyšlo ;-) ). Zde jsou výsledky: 1) Sára Kolbová 452 b./1 600 peněz/5. místo 2) Karel Kokej 287 b./3 300 peněz/1. místo 3) Vlastík Rod 281 b./2 500 peněz/3. místo 4) Vojta Havlíček 264 b./1 400 peněz/6. místo 5) Filip Vejmělek 245 b./2 700 peněz/2. místo 6) Mirek Pernička 238 b./2 300 peněz/4. místo 7) Dominik Nosek 208 b./500 peněz/7.-9. m. 8) Patrik Pečenka 116 b./500 peněz/7.-9. m. 9) Dominik Roháček 35 b./500 peněz/7.-9. místo - jen připomínám, že body ministranti dostávali za ministrování a min. schůzky a peníze z menší části za body, ale hlavně za úspěšnost při hledání pokladů na herní mapě, kde si každý poklad museli zasloužit zodpovězením nějaké otázky nebo provedením nějakého úkolu (srov. Věžník č.35, s.22). Musím také zdůraznit, že ne každý ministrant „projezdil“ v daném termínu všechny své body, takže výsledky by mohly být trochu jinačí, ale pravidla a konec hry byly pro všechny známé, a tak nezbývá než pogratulovat vítězům. A jak to u ministrantů vypadá teď? Myslím, že každý z nás může být rád, že máme čtyři nové ministranty - Daniela Havlíčka a Míšu Hinka (od 25. 12. 2005), Martina Požára a nakonec i Vaška Havlíka (od 11. 6. 2006). Doufám a věřím, že je tato služba naplňuje a nepřestanou se v ní zdokonalovat.
Dále jste si mohli u ministrantů v liturgii všimnout některých změn (postřehli jste??). Napovím, že to bylo zejména na začátku vánoční a velikonoční doby. Martin Trojan Milý pane Hynku, ve Věžníku č. 42, myslím, že je to dubnové číslo, jsem si přečetla Váš článek - Končíme?! - Má to cenu? Dovolte, abych k tomu řekla pár slov. Myslím, že by byla velká škoda, kdyby Věžník skončil. Patří k těm nejlepším farním časopisům v brněnské diecézi (nakolik je možné srovnávat nesrovnavatelné, protože každý farní list vychází za jiných ekonomických i technických možností) a je mostem, který spojuje lidi, kteří náležejí do jedné farnosti. Chtěla bych Vás i Vaše spolupracovníky povzbudit, abyste vydrželi „po letech tučných i ty roky hubené“ a nevzdávali to, i když se možná vše nedaří tak, jak by mohlo nebo jak byste si představovali. Vydávání časopisu je služba a každá služba s sebou přináší radosti ale i těžkosti. Není těžké začít ani ukončit vydávání časopisu, ale je možná už neuskutečnitelné jeho činnost po nějaké době obnovovat. Svědčí o tom zkušenosti jiných farností. Možná si řeknete: To se jí to mluví, když nenese starosti se sháněním článků do Věžníku, s jejich zpracováním, tiskem, distribucí, ap. Z určitého pohledu máte pravdu. Nepřísluší mi „přemlouvat vás“, protože neznám podmínky, ve kterých pracujete. Chci Vás jen ujistit, že se za Vás všechny modlím a prosím, abyste s Boží pomocí našli to správné řešení. Upřímně zdraví Martina Jandlová (tisková mluvčí biskupství brněnského)
19
Reakce Reakce na „Končíme?!?! … Má to cenu?“ Po přečtení článku Končíme?!?! … Má to cenu? jsem se rozhodla, že také přispěji svou troškou do mlýna. Ačkoli nejsem pravidelnou čtenářkou Věžníku, vždy, když se mi tento časopis dostane do rukou, s radostí a zájmem si jej přečtu. Už jen proto, že se týká naší farnosti a tudíž je nám více než blízký. Mrzí mě, že byl pan šéfredaktor nucen napsat výše uvedený článek, aby nás pasivní trochu vyburcoval. Jsem přesvědčena, že každý si – stejně jako já – Věžník rád přečte, ale už – stejně jako já – je pohodlný se na něm nějak podílet. Možná by se někteří zapojili, ale možná – stejně jako já – mají problém s tím, co napsat. Proto bych, pokud mohu, navrhovala, aby bylo například zadáno nějaké téma či témata, na která bychom mohli psát své příspěvky, zkušenosti apod. Vypadá to možná trochu jako domácí slohová práce, ale třeba by to mohlo fungovat a alespoň nějakou prázdnou stránku Věžníku něčím možná i zajímavým zaplnit. Abych uvedla konkrétní příklad, napadlo mě, jednak v souvislosti s nedávným prvním svatým přijímáním, jednak po přečtení Omluvy pí Vokřínkové /Věžník č. 42, str.8/, například téma Moje první svaté přijímání – zajímavá by byla zkušenost a vzpomínky starší generace. Dalšími tématy, co mě jen tak namátkou napadají, by mohla být například Můj kontakt s jinými náboženstvími, Moje cesta za vírou, Moje oblíbené místo v Bibli apod. Jsou to ovšem důvěrné věci, což možná opět někoho odradí… Závěrem bych v každém případě chtěla moc poděkovat panu šéfredaktorovi, redakci a všem, kdo se na Věžníku jakýmkoli způsobem podílejí, protože si zřejmě ani neuvědomujeme, co všechno tomu předchází, než se nám takový časopis dostane do rukou. Proto velký dík za veškerou vaši práci, starost, obětavost, trpělivost, vytrvalost a čas, který tomuto věnujete, obzvláště vám, kteří to stíháte při dětech. Ať vám všem Pán i nadále žehná ve vaší činnosti. 20
Reakce Když jsem v minulém čísle psal článek „Končíme?!?! ... Má to cenu?“, měl jsem k tomu své důvody. Byl jsem rád, že jsem tímto článkem vyvolal určité reakce - zaznamenal jsem jich několik - asi ta největší byla od otce Romana Kubína, který je „šéfem“ Diecézního centra života mládeže v Osové Bítýšce a každý z nás ho dobře zná. Dokonce se i u nás doma zastavil ;o). V přívětivé atmosféře, ve které jsme probírali mnoho různých témat, jsem mu slíbil omluvu, že jsem ve zmiňovaném článku uvedl informaci o naší mládeži a negativním vlivu mládežnického centra v Osové Bítýšce. Vycházel jsem z informací, které jsem měl z „druhé ruky“ či z doslechu. Jak mi ale otec Roman osvětlil, v současné době pravidelné kurzy animátorů navštěvují dva až tři třešťští mládežníci! Tato informace mě ale vede k otázce: KDE TI MLADÍ TEDY JSOU? Asi mají svoje vlastní problémy, starosti, třeba i nově objevené „životní“ lásky ... a třeba nám o tom do dalšího čísla napíší! Ale budu krotit svůj optimismus ... (moc díky Martine!) Vladislav Hynk
P.S.: K náplni DCŽM nám otec Roman – a nyní mi to také připomenul – do jednoho z minulých čísel napsal: Závěrem ještě vysvětlení, kam mne pan biskup posílá. Mám být knězem, který bude žít pro mládež v diecézi. Pro mládež biskupové ve svých diecézích založili DCŽM - Diecézní centra života mládeže. To jsou domy, ve kterých stabilně žije kněz ve společenství s několika mladými lidmi. Tento dům má být domovem mládeže, kde se mohou setkat s živým Kristem v tomto společenství. V brněnské diecézi je tímto centrem Osová Bítýška. Tento způsob je poměrně nová věc v církvi, zdá se však, že přináší ovoce. Tímto bych chtěl také pozvat mladé, aby přijížděli do Osové Bítýšky načerpat nové síly, nové povzbuzení, či odpočinek, či nové poučení. Aby mohli být mladými křesťany, kteří žijí podle Krista ve své farnosti, ve své škole, zaměstná(pisatelka je redakci známa) ní ...
Setkání
Schůzka Vážení a milí čtenáři Věžníku, v neděli 4. června, jak na ranní tak i na večerní mši svaté, šéfredaktor našeho časopisu prosil o schůzku, která by měla vyřešit problémy dopisování do tohoto našeho farního časopisu.
není. Ať si lidé uvědomí, že u počítače nebo televize nemohou zažít to, co vy. Letos jsem k narozeninám dostal knihu „100 nejkrásnějších divů světa“. Kdo z nás dříve narozených neměl tuto možnost, tají se mu dech. A dnes ti, kteří tu možnost mají, zachytí tyto věci do kamer, a pak se s námi o to mohou podělit. Ale odbočil jsem, nevím, jak kdo z účastníků byl zklamán. Já ano. Čekal jsem, že se nás sejde 8 -10. Takže kromě pana faráře, Vládi a paní Květy jenom my 4 - slovy čtyři! Čekal jsem z Hodic - měli by do Věžníku napsat něco o tom, co je nového se stavbou kostela. Dělá se také jakýsi soupis křížů a božích muk - jistě zajímavá práce. Z Jezdovic a Bukové, Čenkova a Růžené; ale což třeba v Třešti se čeká jenom na to, až zase vyjde nové číslo? Je také zapotřebí doplnit redakční radu. Z šesti členů jsem v posledním čísle zaznamenal: šéfredaktora, za členy paní Květu a jejího manžela. Dost možná, že ne vždy se celá redakce sejde, ale ti hlavní vždy. Přijďte jim pomoci! Jestli vás někdo z redakce osloví, zamyslete se nad tím, opravdu - zamyslete se. Byla by věčná a nenahraditelná škoda zánik takového časopisu. Ne všude mají tak obětavé a hlavně mladé lidi, kteří s touto iniciativou přišli a začali tento časopis vydávat. Pomozme jim, je to opravdu na nás. Neříkejte, že máte práci - oni také. Neříkejte, že nemáte čas - oni také. Redakce musí celý časopis dát dohromady. Vy „případně jenom“ napsat článek. Na to by vám mohly stačit 2-3 hodiny, jednou třeba za půl roku. Dohodněte se s redakcí. Děkuji jim za všechnu práci, kterou doposud pro tento časopis vykonali a věřím, že i s naší pomocí do budoucna vytrvají.
Rozhodl jsem se, že na schůzku půjdu. Přeslechl jsem čas začátku a chtěl jsem jít o hodinu dříve. Nic by se nestalo, jistě by se tam někdo našel, kdo by přišel dřív, a nebo bych si mohl pohovořit s panem farářem, pokud by měl čas, ale nakonec dcera zavolala Vláďovi, a tak jsem šel až na stanovený čas. Když jsem na faru přišel, tak tam již na lavičce seděl pan farář, Pepík Bílý, bratr a Jenda Pantůček, který potom odešel s paní Cahovou do kostela. Přišel ale Vláďa a tak jsme se odebrali do fary. Ještě než jsme začali, přišla paní Zažímalová. Během zahájení přišla paní Vokřínková. O čem jsme jednali? O tom, proč lidé nepíší do Věžníku a je opravdu o čem? Ale také o tom, proč byla tak malá účast. Což nemáte zájem o to, aby Věžník vycházel, abychom měli zprávy o tom, co se ve farnosti - a nejen ve farnosti - děje? Také třeba i o tom, kde jste byli, co jste tam zažili. Můžete tak dát podnět i druhým, kde je v naší vlasti krásně. A vy, co jedete „ven“, podělte se se svými zážitky - ne každý má třeba tuto možnost. Není to o tom, že oni na to mají. Tak to přece
Zamyslete se!
Jos. Vrátil 21
Papež Benedikt XVI.
Informace k bohoslužbě s papežem Benediktem XVI. 12. září 2006 na Islinger Feld v Řezně
Místo bohoslužby na Islinger Feld
Islinger Feld se nachází v řezeňské městské čtvrti, leží jižně, bezprostředně mezi dálnicí A3 a nově vystavěnou čtvrtí Burgweinting Nordwest a Oberisling. Na tomto místě se budou nacházet areály určené pro ministranty, kněze, diakony, řádové bratry a sestry a lidi s postižením a pozvané hosty. Ostatní areály jsou bez rezervace.
Příjezd
Program
Příjezd musí být organizován farním úřadem, spolkem nebo jiným zařízením! Prosím, cestujte autobusem a veřejnými hromadnými prostředky. Prosím, naplánujte si více času na cestu pešky k místu bohoslužby. Podle toho, kterým dopravním prostředkem přicestujete, muže cesta pešky trvat až dvě hodiny. Vydejte se na cestu včas!
Papež Benedikt XVI. přicestuje 12. září Cesta autobusem kolem 9.30 hod. na místo bohoslužby, projede Nejsnazší a nejpohodlnější je cesta autobupapamobilem a bude zdravit věřící a žehnat jim. sem vypraveným farním úřadem, spolkem, nebo jinou podobnou organizací. Přihlášení je bezpod Mše svatá začne v 10 hod. a potrvá asi dvě mínečně nutné! hodiny. Prosím, dostavte se pokud možno již před 9. hodinou.
Cesta vlakem
Využijte, prosím, četných nabídek pra Jste všichni srdečně zváni zúčastnit se bohoslužby se Svatým Otcem, setkat se s ním a videlných i zvláštních linek německé železniční dopravy. O zvláštních nabídkách německých společně se pomodlit. drah se lze informovat na tel. čísle (0221) 141 11 Prosím, přečtěte si důležité informace na 33. (Z ČR 0049 221 141 11 33). Přicestujte pokud možno včas, protože se počítá s velkou návštěvnásledujících řádcích. ností. Z důvodu omezené kapacity bude ve většině vlaků zakázáno přepravovat jízdní kola.
Přihláška
Pro účast na bohoslužbě je potřeba se bezplatně přihlásit. Toto je možné pouze formou přihlášky nebo prostřednictvím farního úřadu, spolku nebo jiného zařízení. Na místě, kde jste se přihlásili, obdržíte začátkem července bezplatně 22 vstupenky!
Cestování osobním automobilem ke sběrnému parkovišti (Park&Rail)
Cestování osobním automobilem se nedo-
Pocta poručuje! Očekává se velká dopravní zácpa s dlouhou čekací dobou při příjezdu a odjezdu z velkých parkovišť. Vzhledem k zvýšenému dopravnímu ruchu a úplnému uzavření provozu dálnice A3 12. září 2006 muže dojít zvláště v oblasti nájezdu na dálnice u Nittendorfu a Rosenhofu k značným dopravním omezením. Z tohoto důvodu se nedoporučuje jezdit v den bohoslužby do oblasti Řezna. Využijte možnosti zaparkovat Váš osobní automobil v Eggmühl, Saal, Schwandorf a Straubing (příp. Parsberg nebo Neumarkt) a odtud se vydejte zvláštním vlakem německých drah na cestu. Také zde počítejte s dostatečně včasným odjezdem!
Místní plán Islinger Feld
Další informace
Na internetové stránce www.benedikt-inbayern.de, nebo na telefonním čísle (0941) 597 12 34 (Z ČR 0049 941 597 12 34)
Vydavatel
Biskupský ordinariát Řezno, Niedermünster 1, 93 047 Regensburg Bližší informace k návštěvě Svatého otce Benedikta XVI. každé úterý od 9:00 – 10:30 hod. na telefonním čísle: (0049 941) 597 10 13 http://www.benedikt-in-bayern.de/EMF163/ EMF016214.asp informace poskytl Elmar Pürkenauer
Reakce „Končíme?“ Milí farníci! Čas od času se s některými z vás setkám a jsem rád za každé setkání. O tom, jak žijete v Třešti, vím od otce Tomáše, od Lidušky Štrejbarové, která je v týmu našeho centra, a dalších. Také se těším na nová čísla Věžníku, za který touto cestou děkuji. Z povzdálí sleduji, co se v Třešti děje a jsem s vámi spojen. Nechci zasahovat do dění v Třešti, mám „svých“ starostí dost :-). Přesto mi to nedalo, když jsem v minulém čísle Věžníku četl cosi o negativním vlivu mládežnického centra v Osové Bítýšce. Chápu to správně? To, co děláme, dělá škodu v Třešti? A tak jsem nelenil a zavolal šéfredaktorovi: „Co děláme špatně?“ Vláďa byl překvapený z mého telefonátu. Zjistil jsem jeho postoje a informační s-toky a mávl jsem nad tím rukou. Z dalších setkání jsem však vyvodil, že negativní vliv mládežnického centra je jakési klišé, které obchází po Třešti, a proto píšu tyto řádky. Mnozí mluví o tom, jak třešťská mládež –„a nejhorší jsou animátoři“ – jezdí do Bítýšky a doma nic nedělají. Pokud je tomu tak, je to chyba. Naším cílem není vytahovat mládež z farností, ale pomáhat prohlubovat jejich život. Mládež se dnes moc neváže na farnosti, jede kam chce, kde se jí líbí, kde nachází žité společenství víry. K tomu má sloužit i naše centrum. My, kteří v Bítýšce žijeme, se chceme setkávat s Bohem a umožnit to i všem, kteří k nám přijedou. Snad se nám to daří, a proto sem i mladí jezdí. Nejlepší bude, když se na vlastní oči přijedete podívat na to, jak „negativně“ působíme na mládež, a to nejenom třešťskou. Tak snad i ty návštěvy v Bítýšce přinesou jednou dobré ovoce. Věřím, že i když život mladých lidí, jejich zapojení do života farnosti nebude podle našich – vašich představ, snad bude podle Božích plánů. Za to se také modlím. S pozdravem a požehnáním Roman Kubín
23
Svatba Církev Expedice ...
Informace
Mistrovství České republiky ve znalostech Bible V letošním roce proběhne již 5. ročník Mistrovství ČR ve znalostech Bible. Bude se konat 16. září 2006 v Jednacím sále Senátu Poslanecké sněmovny ČR. Organizátoři (Česká biblická společnost, Biblická jednota a další) předpokládají, že se jej – stejně jako v předchozích letech – zúčastní soutěžící 11 denominací. Mistrovství umožní poměřit si znalosti Starého i Nového zákona, ale především chce obrátit pozornost obyvatel naší vlasti ke Knize knih. O historii soutěže a jejich propozicích je možné dozvědět se na http://www.icej.cz.
Vychází kniha vzpomínek z brněnské diecéze Více než 300 autorů s více než pěti sty příběhy se podílelo na vzniku publikace, která vychází k 230. výročí založení brněnské diecéze (5.12.1777). Brno: „Brněnská diecéze (1777-2007) – Historie a vzpomínky“, to je název publikace, která vznikala v uplynulých dvou letech z podnětu otce biskupa Vojtěcha Cikrleho. Kniha o 340 stranách s několika sty fotografiemi z rodinných alb ale i od profesionálních fotografů je kronikou velké diecézní rodiny. Vzpomínky na osoby, události či setkání vytvářejí plastickou mozaiku osudů jednotlivců i společenství, kteří žili a žijí na území diecéze, jejíž 230. výročí založení bude připomínáno příští rok. „Děkuji vám všem, kdo jste vyslyšeli mou prosbu a jakýmkoliv způsobem ke vzniku této publikace přispěli,“ vzkazuje biskup Vojtěch Cikrle, který v úvodu knihy píše: „Příběh, z něhož žije malý okruh lidí, může vyvolat nejen vlastní, třeba už dávno zapomenuté vzpomínky, ale také vytvářet šanci pro Ducha, který umožňoval přežít těžké chvíle tlaku zla – a je jedno, jestli osobního nebo nacistického či komunistického. Ducha, ze kterého čerpali i lidé, o nichž
jste se rozhodli napsat. Ducha, jenž stojí v pozadí popisovaných událostí. Ducha, o kterém věříme, že spojuje Otce a Syna v jednotu. A právě v tomto Duchu vám, tvůrcům i čtenářům této knihy, s radostí žehnám k vytváření vlastních příběhů, kterými budete proslavovat naši diecézní rodinu i celou církev.“ Publikace bude od 1.8.2006 k dostání přímo i na dobírku na oddělení Služeb brněnského biskupství (Petrov 5, 601 43 Brno, tel. 543 235 030 kl. 211, e-mail:
[email protected]), stejně jako v prodejně Donum, Petrov 9, 602 00 Brno, tel. 543 237 047, e-mail: donum@volny. cz). Předpokládaná cena: 500,- Kč
Vzpomínka Dne 5. července tohoto roku vzpomeneme 25. výročí okamžiku, kdy Pán vinice k sobě povolal svého služebníka P. Františka Přívětivého, který byl farářem v naší a růženské farnosti. Poděkujme Pánu Bohu za jeho službu, kterou zde vykonal, a vzpomeňme tichou modlitbou. - KP Vtip tohoto čísla Jeden mladý mnich se rozhodl, že odejde do horského kláštera a podstoupí těžkou zkoušku mlčenlivosti, která mu dovoluje říci jen dvě slova za deset let. Po prvních deseti letech jde za otcem představeným. Vejde do kanceláře, otec přikývne a on povídá: „Mizerné jídlo!“ Otec znovu kývne a ukáže rukou ven. Mnich tedy odejde. Uplyne dalších deset let a audience se opakuje. Mnich tentokrát říká: „Tvrdá postel!“ Konečně po třiceti letech mnich předstoupí před otce se zamračenou tváří a říká: „Odcházím odsud!“ A otec se jen tak mírně usměje a povídá: „Ani se nedivím. Co jste tady, pořád si jen stěžujete.“
