VLASTNÍ ŽIVOTOPIS RUDOARMĚJCE DANIILA LEONIDOVIČE ANDREJEVA, VOJÁKA POHŘEBNÍHO KOMANDA 196. STŘELECKÉ DIVIZE RUDÉ HVĚZDY
1
1. Narozen v listopadu roku 1906 v rodině spisovatele LEONIDA NIKOLAJEVIČE ANDREJEVA. Matka Alexandra Michajlovna, rozená VELIGORSKÁ, vnučka básníka T. G. ŠEVČENKA2, zemřela několik týdnů po mém narození. Poté jsem byl vychováván její sestrou a mojí tetou a kmotrou Jelizavetou Michajlovnou Dobrovovou, provdanou za doktora Filippa Alexandroviče Dobrova, bytem v Moskvě. Dětství jsem strávil většinou v Moskvě, v rodině Dobrovových, zčásti u otce ve Finsku, kde vlastnil dům. V roce 1908 se otec podruhé oţenil s Annou Iljičovnou Děnisevičovou. Z prvního manţelství měl, kromě mě, ještě syna Vadima, z druhého syny Savvu a Valentina a dceru Věru. Vztahy mezi mojí macechou a rodinou DOBROVOVÝCH byly velmi špatné, s dětmi z otcova druhého manţelství jsem se stýkal málo a téměř si na ně nevzpomínám. V roce 1914 jsem byl naposled u otce ve Finsku; v tomto roce bylo rovněţ rozhodnuto, ţe zůstanu u DOBROVOVÝCH. Otce a bratra Vadima jsem naposledy viděl v roce 1916, v létě, kdyţ přijeli k DOBROVOVÝM na letní byt do Butova (u Moskvy). Po revoluci a osamostatnění Finska zůstal otec s celou svojí rodinou (kromě mě) na druhé straně hranice; zemřel ve Finsku v roce 1919. Po jisté době odjela jeho rodina do západní Evropy, kde se rozdělila: bratr Vadim nejprve studoval na Berlínské univerzitě a poté přešel na paříţskou Sorbonnu, kde zakončil filozofickou fakultu; macecha ţila nejdříve s dětmi v Římě a poté kdesi u Paříţe. V roce 1924 jsem od ní dostal dopis s prosbou, abych jí poslal plnou moc k disponování s finským domem a jeho zařízením. Plnou moc jsem poslal a více jsem od macechy nedostal ani řádek. Z Vadimových dopisů jsem se dozvěděl, ţe macecha dům prodala na materiál, zařízení a knihovnu rozprodala v draţbě a to nejcennější odvezla do Francie. S dětmi z otcova druhého manţelství jsem si nedopisoval nikdy, ale některá fakta jsem se o nich dozvěděl z dopisů bratra Vadima. Savva Leonidovič se stal tanečníkem a v letech 1
Kopie autobiografie se zachovala v básníkově pozůstalosti, poprvé publikovaná byla in: Даниил Андреев в культуре ХХ века. Публ. и предисловие А. А. Андреевой, Москва 2000. V originále je text psaný kurzívou podtrţen, snad badatelem. 2 Zde je D. L. Andrejev nepřesný, Je. V. Veligorská (roz. Ševčenková) byla dcerou V. G. Ševčenka, prabratrance ukrajinského básníka.
1
1936–1937 ţil ve Spojených státech. Valentin Leonidovič, povoláním geograf, ţil v Lyonu (Francie). Věra Leonidovna ţila v Československu, kde se vdala za českého inţenýra. Po roce 1937 nemám o nikom z nich ţádné zprávy. S Vadimem Leonidovičem jsem si dlouho dopisoval. Po zakončení Sorbonny se musel místo filozofii věnovat rozváţení mléka a másla na trakaři po paříţském předměstí. Později se kvalifikoval na filmového střihače, coţ mu umoţnilo ţít poměrně snesitelně. V roce 1929 se oţenil s umělkyní Kolbasinovou. Měl dvě děti – dceru Olgu a syna Alexandra. Podle jeho mnohých vyjádření v dopisech se mu velmi stýskalo po vlasti; odjezd celé rodiny v roce 1919 z Finska do západní Evropy a nikoliv do Ruska povaţoval za osudovou chybu; snadno lze proto rozumět tomu, ţe veškeré jeho sympatie jsou na straně SSSR. Dvakrát řešil otázku přijetí sovětského občanství. Naposledy se této záleţitosti ujal A. M. Gorkij, veliký přítel našeho otce (a můj kmotr). Předloţil ji Josifu Vissarionoviči, od kterého získal ústní souhlas. Zbývala uţ jen řada formalit, kdyţ Alexej Maximovič zemřel. Jeho ţena Jekatěrina Pavlovna Peškovová mi poradila napsat dopis Josifu Vissarionoviči, coţ jsem udělal, ale odpověď jsem nedostal. Brzy po tomto krachu pokusu o brzký návrat Vadima Leonidoviče do SSSR se přerušila i naše korespondence. Poslední jeho dopis byl napsán, pokud se nemýlím, v květnu roku 1938. Od té doby o něm nemám ţádné zprávy.
2. V roce 1917 jsem byl přijat na Moskevské soukromé gymnázium Je. A. Repmanové, jedno z nejpřednějších a nejdemokratičtějších gymnázií v Moskvě, ve kterém se jiţ před revolucí praktikovala společná výuka – koedukace. Zakončil jsem jej v roce 1923 (v té době to jiţ byla 90. moskevská sovětská škola) a následující rok jsem byl přijat do Literárního institutu3, kde jsem studoval přibliţně tři roky. Odešel jsem ve třetím ročníku na vlastní ţádost (čehoţ jsem později litoval). Několik let jsem se věnoval drobné literární práci: recenzím pro moskevská nakladatelství „Kruh“ a „Federace spisovatelů“4, vědeckopopulárním studiím pro mládeţ a dětské literatuře. V roce 1929 jsem redigoval a komentoval sborník „Requiem“ (Реквием)5, věnovaný desetiletému výročí smrti mého otce. Do tohoto sborníku byly zařazeny některé jeho dopisy, které nebyly dosud publikovány, úryvky z deníku, vzpomínky na něho od V. Veresajeva a jiných spisovatelů. Sborník byl vydán nakladatelstvím „Federace spisovatelů“ v roce 1930. 3
D. Andrejev má na mysli Vyšší literárně-umělecký ústav V. Brjusova přeměněný v roce 1925 na Vyšší státní literární kurzy Mosfobru, ze kterých D. L. Andrejev odešel v únoru roku 1927. 4 Jedná se o vydavatelství „Federace“ (Федерация). 5 Реквием. Сборник памяти Леонида Андреева, Андреев Д. Л., Беклемишева В. Е. (edd.), Москва 1930.
2
Do roku 1934 jsem disponoval dědickým právem na literární díla mého otce. Kromě odpočtových plateb za prozaická díla, vydávaná Státním literárním nakladatelstvím (Goslitizdat) a jinými nakladatelstvími, jsem dostával ještě regulérní autorské platby od organizace dramatiků Vserosskombrat6 za divadelní hry mého otce, které byly po dlouhou dobu hrány, především v provincii. Ze zahraničních vydavatelství, která vydávala literární dědictví mého otce, jsem nikdy neměl ţádné příjmy. Zdá se, ţe většinu honoráře ze zahraničních vydání získala macecha. Několik procent dostával i Vadim Leonidovič. V roce 1932 jsem nastoupil do moskevského závodu Dinamo do redakce závodního časopisu „Motor“, kde jsem nejprve pracoval jako literární redaktor a poté jako vedoucí sociálního oddělení. Zaměstnán jsem byl asi dva měsíce a odešel jsem na vlastní ţádost, neboť jsem v sobě nenašel vlohy nejen k novinářské práci, ale ke stálému zaměstnání vůbec. Od té doby jsem nebyl nikdy a nikde stále zaměstnán. V roce 1932 jsem začal pracovat jako výtvarný umělec na dohodu v různých moskevských muzeích a na výstavách. V roce 1935 jsem vstoupil do Moskevského městského výboru výtvarných umělců, jehoţ jsem dodnes členem. Vzhledem ke specifickým podmínkám krátkodobé práce na dohodu jsem během tohoto desetiletí spolupracoval s mnohými muzei, na četných výstavách a jiných kulturních akcích. Nejčastěji jsem pracoval v moskevském Polytechnickém muzeu a v moskevském Komunálním muzeu, v muzeu moskevského uměleckého divadla, Muzeu hygieny, v různých pavilonech Zemědělské výstavy, v Parku kultury a oddechu M. Gorkého atd. Práce spočívala v návrhu expozice, sestavení projektů a nákresů výstavních panelů, v kresbě diagramů a kartogramů, plánů a schémat nejrůznějšího druhu, ve fotomontáţi, malbě nadpisů atd. Vydělával jsem dobře, coţ mi umoţnilo nejen pomáhat rodině, ale sám jsem mohl podnikat dlouhé letní výlety a exkurze na Krym, Ukrajinu, do brjanských lesů atd. Na uspokojení této lásky k cestování a také vášně ke knihám jsem vydával větší část svého výdělku. Ještě během studií na Literárním institutu jsem se oţenil se svojí spoluţačkou Alexandrou Lvovnou GUBLJOROVOU (literární pseudonym Gorobovová). Společně jsme ţili pouze několik měsíců a v únoru roku 1927 jsme se rozešli. Ţil jsem dál v rodině DOBROVOVÝCH do roku 1942. V dubnu roku 1941 zemřel náhle můj adoptivní otec doktor F. A. DOBROV. V červenci roku 1942, po čtyřměsíční těţké nemoci zemřela moje adoptivní
6
Správně: Vseroskomdram – Všeruský výbor dramatiků.
3
matka Je. M. Dobrovová a v lednu roku 1943, jiţ v době, kdy jsem slouţil v armádě, zemřela má teta Je. M. Mitrofanovová, která ţila s námi. Z celé rodiny zůstala pouze moje sestřenice Alexandra Filippovna DOBROVOVÁ-KOVALENSKÁ a její muţ Alexandr Viktorovič KOVALENSKIJ, beznadějně nemocný tuberkulozou páteře (povoláním překladatel). Udrţuji s nimi korektní, ovšem vnitřně vzdálené vztahy, které se v nedávné minulosti zkomplikovaly jistými rozpory hospodářského charakteru. V současné době jsem ţenatý s Taťjanou Vladimirovnou USOVOVOU, vědeckou pracovnicí Ústavu geologie Akademie věd SSSR. Manţelství není registrované. 7 Vzhledem k nemoţnosti vyměňovat pokoje během války ţijeme v různých bytech. V říjnu roku 1942 jsem byl mobilizován. Půl rok jsem pracoval jako písař Politického oddělení 196. divize Rudé hvězdy. Poté, co se tato funkce stala externí, jsem byl převeden na analogickou funkci ve štábu KAD, poté do štábu 863. SP a nakonec zařazen do pohřebního komanda v Týlovém oddělení 196. divize Rudé hvězdy. Zde též působím ve strážní službě. Se svojí současnou prací jsem velmi spokojen, neboť kancelářská práce mě neuspokojovala a necítím k ní nejmenší zaujetí. 3. Náboţenské přesvědčení Domnívám se, ţe náboţenství není pro lidstvo funkcí vyplývající z ekonomických faktorů, ale jeden z prvních lidských impulzů podobně jako hlad nebo láska. V závislosti na ekonomických, geografických a jiných podmínkách se vytvářejí, mění a vyvíjejí pouze formy poznávání Boha. Myslím si, že postupně, se stabilizací socialistického zřízení a na jeho základě, vznikne také nová forma teologie, která si pro sebe určitě najde i odpovídající vnější podobu a vytvoří nový náboženský systém. Ovšem představit si nyní tento náboţenský systém budoucnosti povaţuji za nemoţné. Všechny náboţenské formy neodpovídají novým poţadavkům a novému světonázoru. Proto je pro mě v této oblasti nejvyšší autoritou můj vlastní ţivý a bezprostřední pocit přítomnosti boţského počátku v přírodě i v člověku. Z existujících náboţenských systémů jsou mi některými svými aspekty nejbliţší křesťanství a pozdní hinduismus. (Obecně mě indická kultura velmi přitahuje a cítím ji, jako něco velmi blízkého mé duši.) 4. Vztah k sovětskému zřízení a válce 7
O vztazích s T. S. Usovovou viz vzpomínky I. V. Usovové: АНДРЕЕВ Д., Собрание сочинений в трех томах, sv. 3, kn. 2, Москва 1997, s. 397–451, 535–537. V dopise společnému příteli z 3. dubna 1943 T. I. Morozovová napsala: „Daniil mi dělá velké starosti. Zatím neoficiálně se oţenil s Taťjanou Vl. Usovovou – činorodou ţenou, která si ho velmi váţí.“ (archiv V. V. Palicynové).
4
Nevím, jestli mám speciálně odůvodňovat, že mi sovětské zřízení připadá jako nejrozumnější, nejúčelnější a nejspravedlivější ze všech existujících systémů. Jediná věc, ve které jsem se rozcházel s ideologií strany, byla náboženská otázka; nyní, když se změnil vztah k sovětské moci ze strany náboženských organizací a jejich aktivní pomoc při obraně naší vlasti změnila i vztah k nim ze strany sovětského státu, zmizela poslední překážka k mému absolutnímu a naprostému přijetí našeho státního zřízení. Na německý fašismus nemohu nahlíţet jinak, neţ jako na reakční sílu, která ohroţuje samotnou existenci ruské kultury a ruského národa, jehoţ ţivým členem se cítím a povaţuji se za něj. Mám velmi rád starou kulturu Německa a Itálie, německou hudbu a poezii, italské malířství a architekturu. O to strašnější mi připadá rakovinový nádor vyrostlý na těle těchto kultur v podobě fašismu, který musí být odstraněn tvrdým chirurgickým zákrokem. Proto podle mého názoru nemůže být probíhající válka ukončena jinak, než úplnou a nezvratnou likvidací fašistického režimu, který vyvolal takové hrůzy, o nichž dosud ve světových dějinách nebylo nic známo. Sám osobně považuji za povinnost zapojit se do našeho osvobozujícího boje. Onemocnění kořínků zádových nervů – tzv. spondilo-artritida (několik let jsem nosil železný korzet a sundal jsem ho krátce před mobilizací, neboť jsem si ve válečných podmínkách nemohl objednat nový) – toto onemocnění mi nedovoluje vykonávat řadovou vojenskou službu a jsem lékařskou komisí osvobozen od pochodu a fyzické práce. Nedokáži si však nyní představit jiné místo pobytu a jinou práci než v armádě. Mé místo je tady. Zde plně cítím sice malý, ale reálný uţitek, který přináším společnému dílu, a zde se chci podílet na všech válečných nebezpečích s výkvětem našeho lidu – Rudou armádou. Jisté morální zásady, které jsem si v dětství osvojil a které ve mně navţdy zakořenily, mi přikazují nevyhýbat se nebezpečí ani otevřenému boji. Ovšem nedovolují mi podílet se na takové práci, ve které by byl obsaţen prvek lţi, třebaţe přípustný ve válečných podmínkách. Například bych nechtěl a nemohl být rozvědčíkem. Moţná, ţe tato moje pozice můţe být jen těţko zaloţena a obhájena z hlediska logiky, ale spočívá v pocitu silnějším a imperativnějším neţ je logika, a nemůţe být v ţádném případě přehodnocena. 5. Adresa příbuzných 1. ANDREJEV Vadim Leonidovič (bratr) – 2. DOBROV Alexandr Filippovič (bratranec), výtvarník, Moskva, Pljuščicha, č. 34, p. 19. 3. CHANDOŢEVSKÁ Galina Jurjevna (jeho ţena, výtvarnice), tamtéţ.
5
4. DOBROVOVÁ-KOVALENSKÁ Alexandra Filippovna (sestřenice), Moskva, 34, Levšinská ul., č. 5, p. 4. 5. KOVALENSKIJ Alexandr Viktorovič, její muţ, tamtéţ. 6. USOVOVÁ Taťjana Vladimirovna, ţena. Moskva, ul. Stanislavského, č. 5, p. 6. 7. TROJNOVOVÁ Jevgenije Viktorovna – sestřenice – Moskva, ul. Soljanka, číslo domu se nepamatuji. 8. VELIGORSKÁ Natalja Petrovna (sestřenice), Gorkij, ul. Novaja, č. 46. 9.-10. VELIGORSKÝ Igor Petrovič a IVANOVOVÁ Alexandra Petrovna (bratranec a sestřenice), Gorkij, přesnou adresu neznám. 11. ANDREJEV Leonid Arkaďjevič (bratranec, inţenýr) – Leningrad, ul. Krasnaja, č. 15, p. 19 (nebo naopak). V současné době v Rudé armádě. Nemám o něm zprávy od podzimu roku 1941. 12. OLOVÁ Galina Andrejevna (sestřenice) – evakuovaná z Leningradu do Sverdlovska. Adresu neznám. 13. REJNFELDOVÁ Jevgenije Nikolajevna – jediná známá (nikoliv příbuzná), která zůstala v Leningradu, – Leningrad, ul. Mochová a Pestěľova ul., č. 25, p. 3. 4. GOROBOVOVÁ Alexandra Lvovna (první ţena), spisovatelka. – Moskva, ul. Stanislavského, č. 18 (pokud se nemýlím). Nikdo z mých příbuzných nebyl stíhán ani nyní ani v minulosti. Má civilní adresa: Moskva, 34, Levšinská ul., č. 5, p. 4. Rudoarmějec (Andrejev) 4. 6. 1943
Při kompletním či částečném vyuţití tohoto materiálu je vyţadován odkaz na www.rodon.cz.
6