Navzájem se neznali. O podobnosti mystické zkušenosti a kulturních systémů Daniila Andrejeva a Johna Tolkiena Tři prsteny pro krále elfů pod nebem,
Sedm vládcům trpaslíků v síních z kamene, Devět mužům: každý je k smrti odsouzen, Jeden pro Temného pána, jenž dlí na trůně v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem. Jeden prsten vládne všem, Jeden jim všem káže, Jeden všechny přivede, do temnoty sváže v zemi Mordor, kde se snoubí šero se šerem. J. R. R. Tolkien, Pán prstenů1
Podobnost a vzájemná přitažlivost ruské a anglické kultury nejenže překvapuje, ale jeví se i poměrně paradoxní, ačkoli se snad jedná o jeden z těch paradoxů, které utvářejí kvetoucí složitost Bohem stvořeného světa.2 Počínaje 18. stoletím se staly Rusko a Anglie takřka na dvě stě padesát let dvěma skutečně nejzuřivějšími nepřáteli. Ve spojení s Napoleonem hodlalo Rusko natrvalo zlikvidovat Velkou Británii jako významnou mocnost. Anglie byla ještě činorodější: od konce 18. až po začátek 19. století se její velvyslanci účastnili úspěšných spiknutí proti zákonné ruské moci. Velká Británie byla pro Rusko zvláště nebezpečná jako její spojenec: jak bychom mohli nevzpomenout na počátek První světové války, kdy britská admiralita do Černého moře, jako dárek svému spojenci, vpustila německé křižníky Goeben a Breslau.
1/5
www.rodon.cz
Na vrub Angličanů je možné připsat i strašnější prohřešek: byly to právě jejich úřady, které v roce 1945 ze všech nejaktivněji pracovali na vydání stovek tisíc Rusů (kozáků, vlasovců, uprchlíků) do pařátů Stalina, vstříc trýznivé smrti. Buďme však spravedliví, Angličanem byl i polní maršál Alexander, jenž se snažil této podlé zradě zabránit, byl jím rovněž lord Bethell, který o této události sepsal pravdivou knihu. Angličané byli koneckonců jediní, kteří po knize lorda Bethella vztyčili památník zrazeným a zahynulým Rusům. Mohlo by se zdát, že důvodů ke vzájemné nevraživosti je víc než dost. Rozvíjení vztahů mezi oběma kulturami v průběhu mnoha staletí však svědčí o opaku. Ještě v době panování Michaila Fjodoroviče instaluje anglický mechanik Christopher Galloway hodiny na Spasskou a Trojickou věž Kremlu. Podoba vrchních pater těchto věží neoddiskutovatelně svědčí o vlivu pozdní anglické gotiky. V letech 1770–1790 pak anglická neogotika podnítila zrod raného ruského architektonického romantismu v dílech M. Kazakova, V. Baženova, J. Feltena (G. Veldtena). I anglický park určil tvářnost klasického „šlechtického hnízda“, tedy ruských usedlostí konce 18. století. Mimochodem nelze opomenout ani to, že dub byl posvátným stromem jak starých Britů, tak i starých Slovanů!
Jedna z největších epoch co do projevu ruského uměleckého génia, epocha modernismu konce 19. a začátku 20. století, rovněž vstřebávala zřetelné podněty spojené s anglickou kulturou: dílo prerafaelitů a práce W. Morrise. Ruský sentimentalismus a romantismus se zases uznáním učil z tvorby L. Sterna, G. Byrona či W. Scotta. Ve snaze obnovit původní ruské aristokratické tradice uvažoval car Alexandr I. o přenesení organizačních principů sněmovny lordů na ruskou půdu. Právě tehdy k nám také z anglického právního myšlení přichází i princip dělbymoci. Mnohé normy anglického soudnictví byly využity v rámci soudní reformy Alexandra II. (1862). Zajímavou skutečností je i to, že nositeli ruské anglománie začasté vůbec nebyli hrubozrnní západníci, nýbrž hlubocí tradicionalisté, takoví jako pravoslavný patriot, filantrop, znalec a milovník lidového umění Vasilij Ivanovič Kirejevskij, otec dvou čelných slavjanofilských myslitelů. Heraldika, směřující přinejmenším do hlubokého středověku, je nepochybně odrazem netoliko historických okolností, nýbrž i duchovní podstaty národa. Je zvláštní, že doposud nikdo neupozornil na následující absolutní shodu. Vlajka Velké Británie sdružuje kříž svatého Ondřeje s křížem svatého Jiří. Ruská vlajka je nahodilá, nemá národní kořeny. Něco jiného je však znak. Co zde vidíme? Spojení symbolů svatého Jiří a svatého Ondřeje! Tato skutečnost by jistě vzbudila zájem Daniila 2/5
www.rodon.cz
Andrejeva, který poukázal na vedoucí úlohu Ondřeje Prvozvaného při utváření naší metakultury. Výše uvedené nám poskytuje podklad k vyvození závěru o hlubinné shodě dvou národních tradic. Dokonce i hymnus „Bože, ochraňuj cara“ je vytvořen podle britského motivu, a z angličtiny přeložený „Večerní zvon“ je na celém světě přijímán jako charakteristický plod ruského ducha. Na straně druhé i Anglie vnímavě naslouchala hlasu Ruska. Do anglického jazyka byla překládána zejména díla Gogola a Dostojevského. Po Mezinárodní výstavě v roce 1901 v Glasgow ruská secese významnou měrou ovlivnila anglickou architekturu, k čemuž přispělzvláště v grafice v Rusku působící skotský architekt W. Walcot. Angličané byli vždy výjimečně otevření vrcholným projevům duchovního života Ruska. O tom svědčí například korespondence velikého Chomjakova s učeným anglickým jáhnem W. Palmerem, jenž hodlal konvertovat k pravoslaví. Od poloviny 19. století se pak často hovoří a píše o sblížení, ba znovusjednocení pravoslaví a anglikánství, jež je pro pravoslavné věřící bezpochyby tím nejbližším západním křesťanským vyznáním. Nakonec zmiňme opomíjený, nicméně však důležitý fakt: od prvního vydání stěžejního díla svatého Jana Kronštadtského Můj život v Kristu (1894) stačily pouhé dva roky na to, aby se objevilo i v anglickém překladu. V životě společnosti je oběma národním tradicím vlastní antibyrokratismus, upřednostňování volených osob před úředníky na všech úrovních správy. Ruské zemstvo[3] nachází velké množství paralel v municipálních institucích Anglie. Zárodečná forma soudních porot v Rusku koření v hlubokém středověku, instituce „gubného starosty“je nicméně přímou paralelou anglosaského šerifa. Angličané stejně jako Rusové projevují obdobný vztah k monarchistické tradici. Jak sir Arthur Conan Doyle ve svém historickém románu Bílá společnost poznamenal, Angličané nikdy nebyli bezvýhradnými poddanými krále, stejně tak se z nich ale nikdy nestali ani republikáni. Totéž je možné říci o neúplném rozvinutí demokratického vědomí v carském Rusku. Na tomto místě je rovněž vhodné poukázat na překvapivou shodu církevní historie obou národů: anglikánství se svého času rozešlo s Římem, na rozdíl od jiných protestantských církví však nenarušilo mystický život Církve a uchránilo si svátost kněžství. Také ruská církev pozbyla své spojení se svou starší sestrou, konstantinopolskou církví, ale pravoslaví obdržené od Řeků uchránila neporušené. Budeme-li dále pokračovat ve srovnávání anglické a ruské kultury, můžeme konstatovat, že ve 20. století to byly pouhé dvě literatury, které v mnoha svých dílech zobrazily skutečnost zla ve světě a současně i nutnost trvalého boje s ním netoliko modlitbou, netoliko slovem, ale rovněž i mečem. Každý z nás navždy zůstává člověkem své země, epochy, kultury a koneckonců i vlastního životaběhu. John Tolkien a Daniil Andrejev – představitelé prakticky jedné epochy a takřka stejné generace – nemohli o sobě navzájem nic vědět ani jeden druhého přímo ovlivňovat. Když Andrejev opustil Vladimirskou věznici, nezbývalo mu více než dva roky života. V téže době Tolkien uskutečňuje první vydání svého Pána prstenů. Přesto se zde odvažuji vyslovit myšlenku o spřízněnosti individuální duchovní zkušenosti, ba dokonce jisté názorové blízkosti těchto dvou spisovatelů. Tak kupříkladu Daniil Andrejev nejenže s oblibou chodil naboso, ale považoval tuto aktivitu za mimořádně závažnou. Tolkienovi milí hobiti nenosili obuv. Tolkien, stejně jako všichni členové skupiny Inklings, nechoval v oblibě strojovou civilizaci, u Andrejeva pak neobvyklé intenzity inženýrsky „chladného racionalismu“ dosahuje ďáblolidstvo jigvů. Nyní se pokusím uvést několik tezí a současně u obou spisovatelů srovnat názory na svět a v něm 3/5
www.rodon.cz
probíhající zápas a také na kontakty s jinohmotnými vrstvami. O tom, že Tolkien přisuzuje dalekosáhlý význam vizi duchovních hierarchií světa, se můžeme dostatečně přesvědčit, nalistujeme-li oddíl Valaquenta v Silmarillionu. Také Daniil Andrejev poskytuje odpověď těm, kteří duchovním hierarchiím nepřikládají význam, kteří pozornost k duchovním silám a andělům považují za bizarní projev pohanství a mnohobožství.[4] Andrejev i Tolkien restaurují starověké představy o neobyčejně mocných živlech tohoto světa. Jak se praví v oddíle Valaquenta: „Pánů Valar je sedm a Valier, valarských královen, je také sedm.“[5] A v Růži světa čteme: „Nejvyšších stichiálií je sedm“ (s. 218). Oba autoři se zaměřují na možnost, kdy duch, potažmo anděl, vykonává poslání v materiálním světě, což plně zapadá do křesťanské tradice a nachází ohromné množství paralel v asketické literatuře 4.–7. století. Těmi anděly, kteří u Tolkiena získali nejen viditelnou podobu, ale i materiální tělo, jsou čarodějové či starci, v quenijštině – istari, tj. například všem známý Gandalf. V tomto smyslu je obzvláště zajímavým nevelké pojednání o nich obsažené v knize Nedokončené příběhy. Pro popis obdobných bytostí Daniil Andrejev zavádí a opakovaně používá označení „lidský duch“. V dílech obou autorů bychom jen stěží přehlédli společné prvky ve výkladu zvláštního „národně vůdčího“ poslání, jímž jsou pověřeni velcí rekové, vůdci a králové. U Daniila Andrejeva jsou to rodomyslové, pro jejichž poznání je vhodnější poéma Ruch než Růže světa. V této souvislosti vzpomeňme Tolkienovy krále a zvláště poslední Aragornův rozhovor s matkou před její smrtí v Pánu prstenů. Nejsmělejší paralelou, na niž si zde dovolím upozornit, je podobnost mezi bojem v jinohmotných vrstvách Šádánakáru (viz kapitoly o metahistorii v Růži světa) a bitvou sil v oddílu Quenta Silmarillion (kapitola 3.). V posledně jmenovaném případě probíhá bitva, kterou elfové nevidí, cítí pouze zemské otřesy. Za těmito obrazy samozřejmě leží pro křesťanství zásadní idea prvotního hříchu, zvláště pak hříchu a následného pádu andělů a vítězství archanděla Michaela nad Satanem. Nelze tak přehlédnout skutečnost, že oba autoři společně sdílí vidění událostí, jež určují tvář světa. Na závěr bych rád poukázal na zcela překvapivé a snad i hrozivé shody, které nemají analogie u jiných autorů, jež však nacházíme jak u Tolkiena, tak u Andrejeva. V Pánu prstenů Tolkien vyslovuje chmurný předpoklad, že silám zla se podaří stvořit potomstvo křížením lidí a orků. Andrejev zase v apokalyptických kapitolách Růže světa předpovídá, že síly zla mohou získat své potomstvo od lidí a jigvů. Jak kdysi poznamenala Taťána Antonjanová, jakoby se zde ozývala tatáž jména: planetární démon Daniila Adrejeva nese jméno Gagtungr, u J. R. R. Tolkiena je pánem temnoty Sauron neboli Gorthaur Ukrutný. Z tvorby obou autorů vysvítá přesvědčení, že lidé starověku vládli značnými magickými schopnostmi, které však nevyužívali ke kontaktům se silami zla. Nynějšímu člověku je magie zapovězena, poněvadž pozbyl způsobilosti k bílé magii. Vzpomeňme rozhovor hobitů s vládkyní Galadriel, v němž je poprvé předpovídáno vymizení bílé magie poté, co prsteny opustí svět. Totéž prosvítá u Daniila Andrejeva. To, co se v religionistice, a nyní i v teologii, označuje „teorií degenerace“, je mnohem zřetelněji vyjádřeno u Tolkiena. V jejím základu leží domněnka, že lidstvo postupně ztrácí pravdivé vědění o Stvořiteli a světě. Zatímco v Pánu prstenů se setkáváme pouze s ozvuky této teorie, Silmarillion celý je její ilustrací či interpretací. V kapitole o ruské historii Daniil Andrejev zmiňuje rodomysly, kteří podlehli démonickým involtacím a zrazují své poslání (Ivan IV.). A v kapitole o metakulturách se dozvídáme, že světlá část kultury postupně opouští Enróf, kdežto její zbývající část ztrácí 4/5
www.rodon.cz
předcházející jas a dobrotivost. J. R. R. Tolkien i D. Andrejev před nás tedy předstupují nejen jako mistři slova, ale rovněž jako chrabří a odhodlaní bojovníci se zlem. Výše jsem konstatoval, že každý člověk náleží své zemi a kultuře. Zde si troufám vyslovit domněnku, proč tito dva lidé reprezentovali právě Rusko a Anglii. Proč Rusko, není těžké se dovtípit: jen stěží bychom nalezli stát, jemuž bylo tak jako Rusku 20. století přisouzeno tolik utrpení. Zde se odehrála skutečná Golgota našich dní. No, a proč Anglie? Právě proto, že je to ta nejlépe zařízená země světa, nikoli nejbohatší, ale v maximální míře člověku přizpůsobená. Tolkien tvořil zemi hobitů právě z Anglie a odtud, z tohoto podivuhodného kraje vřesových plání, zelených trávníků a pohodlně vybavených domečků, muselo být obzvlášť jasně vidět, že se svět nemění k lepšímu. Autor: Vladimir Leonidovič Machnač
5/5
www.rodon.cz
