Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XVII. (XXXIX.) • č. 4 • 2013

Mykologická výstava v Louňovicích pod Blaníkem přinesla nový rekord v počtu vystavených druhů hub (foto: Ivana Křížová; k článku na straně XII).

Zájezdní hostinec Chotýška u státní silnice v Chotýšanech, čp. 51, asi z roku 1920 (archiv M. Švarce; k článku na straně 13).

OBSAH ČÍSLA

Záhadný vrtavec (L. Hanel) ......................................................................................................................................................... 2 Nelehký osud ježků (L. Bohatá) ................................................................................................................................................... 3 Nové nálezy rysa na Podblanicku (L. Hanel) ............................................................................................................................. 4 Staré odrůdy jádrovin na Podblanicku (4) – Grávštýnské a Řechtáč soudkový (P. Jakubův) ............................................... 5 Málo známé hradiště Ledečko – Vraník (J. Bernat, M. Štědra) ................................................................................................. 7 Čtvrtá procházka Vlašimí počátku 20. století (I. Preislerová) ................................................................................................ 10 Císařská – státní silnice z Prahy do Vídně (J. Moudrý) .......................................................................................................... 13 150 let od vysvěcení kaple ve Vracovicích (V. Kochánek) ....................................................................................................... 15 Vzpomínka na krhanického rodáka Jiřího Hájka (L. Kozemský) ......................................................................................... 16 Dějiny Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličín (3) (M. Filip) ................................................................................... 18

PŘÍLOHA

Ze starších čísel Zajíci od Hadové strouhy (E. Vaněček) .................................................................................................................................... I Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie Na Zabraném (5) (J. Košťák).................................................................................................................................................. IV Regionální literatura Šternberkové – panský rod v Čechách a na Moravě (J. Heřman) ...................................................................................... VI Památky středních Čech 1/2013 (R. Cáder) ......................................................................................................................... VII Borovsko (P. Pešout) .............................................................................................................................................................. VII Český Šternberk – Stavebně historický vývoj hradu (J. Nusek) ..................................................................................... VIII Sázavský klášter (S. Matoušková) ...................................................................................................................................... VIII Ze skicáku (J. Pavelka) ........................................................................................................................................................... IX Zprávy a sdělení Brandl in memoriam (R. Cáder) ............................................................................................................................................. X Smutná zpráva pro archivnictví (R. Cáder) .......................................................................................................................... X Myslivecká výstava v Načeradci (P. Říhová) ....................................................................................................................... XI Výstava hub v Louňovicích pod Blaníkem (I. Křížová) .................................................................................................... XII Oslavy 100 let včelařů v Načeradci (P. Říhová) ................................................................................................................. XIV Výstava ovoce v Podblanickém ekocentru (P. Jakubův) ................................................................................................... XVI Podblanický plenér (S. Příhoda) ......................................................................................................................................... XVI Pozvánka na jubilejní 40. ročník závodu Zimní běh na Blaník (O. Pojmon) ................................................................ XVII Fakt-Um (J. Gilchrist) .......................................................................................................................................................... XIX Mladí ochránci přírody Včelojedi uspěli v soutěži Brána k druhým (J. Pavelka) ........................................................... XX Značku „Kraj blanických rytířů regionální produkt®“ má od listopadu pět dalších výrobků a služeb (K. Červenková) .............. XXII Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (L. Bohatá) ....................................................................... XXIII Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim ........................................................................................... XVIV

VÁŽENÍ ČTENÁŘI, Ročník XVII. (XXXIX.), číslo 4, 2013 Vlastivědný čtvrtletník Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví. První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce 1921. Po padesátileté odmlce bylo roku 1997 jeho vydávání obnoveno. Vydává Český svaz ochránců přírody Vlašim a Muzeum Podblanicka ve spolupráci s AOPK ČR, Správou Chráněné krajinné oblasti Blaník. Adresa redakce: Podblanické ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965 E-mail: [email protected] Internet: www.csopvlasim.cz Administrace: Dagmar Tlustošová Redaktor: Jiří Pavelka Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc. Mgr. Václav Kovařík PhDr. Jindřich Nusek Ing. Pavel Pešout (předseda) PhDr. Ivana Preislerová Slávka Rýdlová Milan Štědra Mgr. Jan Urban PhDr. Libuše Váňová Ing. Jana Zmeškalová Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice Uzávěrka tohoto čísla: 31. 10. 2013 Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97 Evidenční číslo MK ČR E 10738 ISSN 1213-1040 Cena: 20 Kč vč. DPH, pro členy ČSOP Vlašim zdarma Předplatné časopisu a inzerci lze objednat na adrese redakce. Název a logo Pod Blaníkem je národní ochranná známka zapsaná v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. Časopis Pod Blaníkem a další regionální publikace lze zakoupit na následujících prodejních místech: Benešov: Knihkupectví Daniela, Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé nám.; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny Hergeselová; Sázava: Infocentrum; Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek Vlašim; Knihkupectví Žížalová, Komenského ul.; Podblanické infocentrum, zámek Vlašim; Zvěstov: Smíšené zboží Žák.

přijměte pozvání na společnou cestu s posledním letošním číslem vlastivědného časopisu Pod Blaníkem a ukraťte si tak dlouhé večery, které jsou nedílnou součástí zimního času. Na začátku naší cesty si nezapomeňte zabalit věci na cestu, ale nechte doma záhadného vrtavce. Pokud nemáte zdání, kdo se k Vám nastěhoval, tak je Vám určen stejnojmenný článek Lubomíra Hanela. Ten Vás seznámí, jací živočichové se vydávají na cestu do našich obydlí, aby se tam ukryli před nepřízní zimního počasí. Připraveni na naši cestu se vydáme vlašimskými ulicemi, kde nás bude čekat rozloučení, protože s posledním letošním číslem končí také tyto retrospektivní procházky Vlašimí počátku 20. století. Poslední procházku zakončuje autorka Ivana Preislerová vzpomínkou na Jana Vondráčka, autora Místopisu města Vlašimě z roku 1904, jehož životní cesta skončila dne 26. června 1906. Každý, i když smutný konec dává vizi novému začátku. Snad tomu tak bude i na cestách, o kterých píše Josef Moudrý v článku „Císařská – státní silnice z Prahy do Vídně“. Zrychlení dopravy zajisté v budoucnu oceníte, ale věřím, že budete raději objevovat rysa ostrovida jako Petra Kornová, která pozorovala živého jedince u Keblova. Bohužel nejen o tomto nálezu se zmiňuje Lubomír Hanel ve svém článku „Nové nálezy rysa na Podblanicku“, ale také o nálezu mrtvého rysa sraženého u dálnice D1. Přesto je jasné, že k cestám patří také návraty a toto jsou důkazy o návratu velkých šelem do České republiky. Zpomalte tedy na naší společné cestě a rozhlédněte se po okolí, uvidíte mnoho konců i začátků, ale nehleďte stále do zpětného zrcátka a jistě vykročte vpřed na šťastnou cestu v roce 2014 společně s čtvrtletníkem Pod Blaníkem. Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (1. číslo XVIII. ročníku) bude 31. ledna 2014. Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě na CD nebo e-mailem. Příspěvky pokud možno doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi. Jménem redakční rady vám přeji příjemné čtení. Jiří Pavelka

ZÁHADNÝ VRTAVEC Před zimou jsou lidská obydlí vyhledávaným místem, kam se stahují před nevlídností nadcházejícího počasí různí živočichové, ať již obratlovci nebo bezobratlí. Z té druhé skupiny se často setkáváme někdy s až masovou invazí některých druhů slunéček, zlatooček či ploštiček obecných. Častěji v tuto dobu můžeme v domácnosti pozorovat i drobného žlutavého brouka se silně klenutým, skoro kulatým tělem, hustě pokrytým zlatožlutými chloupky. Jedná se o vrtavce plstnatého (Niptus hololeucus), dříve také nazývaného vypouklec zlatoplstý, který dosahuje velikosti 3 – 4 mm a je příkladem nelétavých brouků. Patří do čeledi vrtavcovitých (Ptinidae). Nalezneme ho především v lidských příbytcích, ale někdy i ve volné přírodě v hnízdech ptáků, v norách hlodavců a v hnízdech sociálně žijícího hmyzu. Hojnější bývá ve venkovských staveních, v pivovarech či skladištích. Má noční aktivitu. Před zimou často přelézá např. z chladných půdních prostor do o něco teplejších místností, i když je známo, že dokáže krátkodobě přežít i – 4 °C. Předpokládá se, že u nás jde o nepůvodní druh, jehož centrem původního rozšíření byla oblast kolem Černého moře. Na naše území byl kdysi zavlečen neúmyslně zřejmě s potravinami a objevuje se zde již minimálně 500 let. Postupně se

tento vrtavec rozšířil takřka po celém světě, i když se vyhýbá těm nejteplejším oblastem – dokáže sice přežít 30 °C, ale teplota o osm stupňů vyšší ho již spolehlivě hubí. Dospělí brouci i larvy jsou všežravci a požírají všemožné zbytky potravin, mouku, ovesné vločky, části rostlin i sušených bylin, koření, maso, textil, peří, kůži, rákosové rohože, mrtvý hmyz a dokonce papír. K nelibosti sběratelů může vrtavec napadat i entomologické sbírky s preparovaným hmyzem. Samička klade několik desítek bělavých, na povrchu lepkavých vajíček. Běžně vytváří tento brouk jediné pokolení v roce, avšak ve vytápěných domech mohou vzniknout za totéž období i dvě generace. Tito brouci sice nepůsobí velké škody, nepříjemní ale mohou být při větším namnožení, kdy vyvolávají určité obavy. Jako způsob likvidace v případě masového výskytu se doporučuje napadené prostory ošetřit insekticidem na lezoucí hmyz, nejlépe pomocí aerosolových dýmovnic. Na Podblanicku se vrtavec plstnatý jistě bude objevovat na mnohých místech, z vlastní zkušenosti mohu uvést nálezy např. v některých obydlích ve Vlašimi, Louňovicích pod Blaníkem, Kladrubech či Ratajích. Lubomír Hanel

Vrtavec plstnatý (foto: L. Hanel). 2

Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4

NELEHKÝ OSUD JEŽKŮ Lidská činnost se nezpochybnitelně podílí na úmrtnosti ježků. Ať už se jedná o ztrátu vhodných biotopů s dostatkem potravy a úkrytů, fragmentaci prostředí hustou sítí dopravních komunikací, která znemožňuje bezpečné putování ježků přírodou, sečení trávníků nebo hromadění insekticidů v hmyzu a posléze v ježčím organismu. Proto neseme nemalou míru zodpovědnosti za ježčí osudy a nemůžeme ježky v nesnázích nechávat napospas osudu. Na území České republiky se vyskytují dva druhy ježků – ježek západní a ježek východní. Oba druhy jsou si z hlediska jejich biologie podobní. Ježci se živí převážně živočišnou potravou a to zejména bezobratlými, jako je hmyz a měkkýši, ale nepohrdnou příležitostnou konzumací drobných hlodavců či ptačích vajec. Ani rostlinnou složku nezavrhují. Ježčí mláďata se rodí v matkou vystavených hnízdech holá, slepá, neschopná samostatné termoregulace a tudíž zcela závislá na matce. Porodní hmotnost je 15 g, přičemž každým týdnem ježek přibere 50 g. Dospělý ježek může vážit až 1400 g a dožít se de-

seti let. Jako noční či soumrační živočichové přes den spí v úkrytech vybudovaných v hromadách listí nebo větévek, pod pařezy a v různých podobných vhodných skulinách. O tom, zda potřebují pomoc či ne, rozhoduje jejich zdravotní stav, hmotnost a klimatické podmínky. Ježek, který je zraněn nebo kojenec (do 120 g), potřebuje neodkladně odbornou pomoc. Právě denní doba, ve které tohoto hmyzožravce najdeme, nám napoví o jeho aktuálním stavu. Když najdeme ježka přes den, můžeme usuzovat, že je něco v nepořádku. V takovém případě zjistíme, zda zvíře reaguje, jestli se choulí do klubíčka, popřípadě na nás prská a následně je potřeba ježka zvážit. Na úspěšné přezimování musí vážit minimálně 600 g. Na začátku října jsou v ohrožení mláďata do 200 g, ke konci října mláďata do 400 g. Ke konci listopadu by měla mít mláďata požadovaných 600 g, tudíž do konce první poloviny listopadu zachraňujeme ježky do 500 g. Takováto nedostatečně vykrmená mláďata lidé nacházejí za dne, jak shánějí potravu nebo jen bezvlád-

Dobře dopadl příběh ježka západního, který mohl být vypuštěn zpátky do volné přírody (archiv ČSOP Vlašim). Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4

3

ně leží promrzlá a snaží pochytit aspoň minimální zdroj tepla ze slunce. Jak tedy takovému mláděti v nesnázích pomoci? V první řadě ježek potřebuje dostatečné teplo, vodu a krmení. Jakožto hmyzožravce ježky krmíme převážně masitou stravou, uvařeným kuřecím masem, kočičími konzervami a moučnými červy. Pro zpestření přistrouháme jablko, mrkev či uvařené vejce a přimícháme suché ovesné vločky nebo uvařenou rýži. Můžeme podávat i suché kočičí granule. Ježka umístíme do bedýnky o minimálním rozměru 1 m2 s boudičkou na spaní. Je důležité ježkovi zařídit co největší klid a omezit vzájemný kontakt jen na dobu nezbytně nutnou ke krmení a čištění bedýnky. Také je dobré tyto živočichy odblešit a odčervit. Jakmile ježek nabere 500 g, připravíme mu podmínky pro umělé zazimování. Umístíme ho do místnosti s teplotou 5°C a přidáme mu dostatek slámy na vytvoření hnízda s dostatečnou izolační vrstvou. Nadále ho krmíme stejným způsobem. Když zjistíme, že ježek upadl do stavu hibernace, i nadále doplňujeme krmení, v tomto případě už jen suché granule a vodu pro případ občasného probuzení.

S příchodem teplých jarních dnů se ježek začne probouzet. Jelikož přes zimu ztratil pětinu své hmotnosti, znovu začneme s krmením a po nabrání ztracené hmotnosti ježka vypustíme zpět do přírody. Až 70 % mláďat nepřežije první rok svého života. Nebuďme k ježkům lhostejní a pokud můžeme, pomozme jim. Nemusí se vždy jednat jen o záchranu mláďat před zimou, ale můžeme jim i na své zahradě vytvořit příhodné podmínky. Jako „divoký“ koutek, kde necháme růst vysokou trávu, keříky, trouchnivějící dřevo atd. Můžeme ježkům vyrobit domeček přímo na míru. Takový domeček s výškou 30 cm a šířkou 40 cm vysteleme slámou či spadaným listím a umístíme do hromady listí a slámy. Ježci jsou pro zahradníky velice užiteční. Živí se nejrůznějším hmyzem a malými myšmi. Ježek je denně schopen spořádat tolik potravy, kolik sám váží. Pokud jste nalezli malého ježka a necítíte se na to, abyste mu pomohli sami, nebo potřebujete poradit, kontaktujte, prosím, Záchrannou stanici pro živočichy ve Vlašimi. Rádi se ježka ujmeme a rádi vám poradíme. Lucie Bohatá

NOVÉ NÁLEZY RYSA NA PODBLANICKU V časopise Pod Blaníkem byla v roce 2002 publikována výzva k mapování výskytu rysa ostrovida (Lynx lynx) na Podblanicku s upozorněním, že dříve byla známa jeho pozorování z tohoto regionu z Jankova (mapovací kvadrát 6354) u Votic v roce 1993 a z Kožlí (6253) u Janovického potoka z roku 1993. Později Čech (2005) doplnil tyto údaje o neověřené informace o jeho pozorování v okolí Načeradce

(6355) a Milovanic (6254). V roce 2003 byl zaznamenán výskyt rysa u Ledče nad Sázavou (6357) a v oblasti mezi Dolními Kralovicemi a Keblovem (6356). Začátkem roku 2004 se podle zbytků stržené zvěře rys zjevně zdržoval v okolí Světlé nad Sázavou (6358). Jeho stopy a stržená zvěř byla také nalezena u Syrova (6457) nedaleko Děkančic. Citovaný autor dochází k závěru, že ve sledovaném

Uhynulý rys rozšířil řady živočichů končících pod koly automobilů (foto: S. Němec). 4


území se pohybují nedospělí jedinci hledající své stálé pobytové území. Je docela možné, že středním Posázavím a Podblanickem jen procházejí a své útočiště naleznou až v okolních více zalesněných regionech. Před asi dvěma lety byl pozorován rys u Keblova (6356) směrem na Javorník a také u Trhového Štěpánova (6256) – informace poskytl Josef Korn z Keblova. Další doklad o výskytu rysa v oblasti Podblanicka a jeho nejbližšího okolí je nález mrtvého jedince dne 7. 10. 2013 pod svodidly dálnice D1 na 80. km ve směru z Prahy do Brna nedaleko Koberovic (6457) na okrese Pelhřimov. Pravděpodobně zde rys ležel již několik dní. Jelikož měl na hlavě zjevnou krvavou podlitinu, svědčí to nejspíše o střetu s vozidlem, což zřejmě byla příčina jeho úhynu. Podle tělesných proporcí se jednalo o mladého jedince. Usmrcený rys byl převezen na Agen-

turu ochrany přírody a krajiny ČR k dalšímu studiu včetně provedení genetických analýz. Poděkování za informace o nálezu a poskytnutí fotografie patří Ing. Stanislavu Němcovi ze Záchranné stanice pro živočichy Českého svazu ochránců přírody Vlašim. Zatím poslední pozorování živého rysa na Podblanicku pochází z 20. listopadu 2013, kdy byl v podvečerních hodinách pozorován rys u Keblova (6356) u silnice v místě mostku směrem na bývalé nádraží (informaci poskytla Petra Kornová z Keblova). Lubomír Hanel Literatura: Hanel L. 2002: Po stopách rysa na Podblanicku. Pod Blaníkem, 6, 4: 6–7. Čech P. 2005: Výskyt rysa ostrovida na Podblanicku, 9, 1: 6–7.

STARÉ ODRŮDY JÁDROVIN NA PODBLANICKU (4) Grávštýnské a Řechtáč soudkový

V minulých dílech tohoto seriálu článků jsme se něco dozvěděli o odrůdách, které jsou dnes již hodně vzácné a lze na ně v naší krajině narazit jen velmi

zřídka. V tomto článku si přiblížíme o trochu běžnější odrůdy jablek, které jsou ovšem o to zajímavější svými vlastnostmi. První takovou odrůdou je jablko Grávštýnské. Tuto odrůdu se nám povedlo v rámci projektu Záchrana starých a krajových odrůd na Podblanicku v terénu zaměřit již dvakrát. Jedná

Plody odrůdy Grávštýnské (foto: Pavel Jakubův). Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4

5

Dodnes ještě funkční polní sad v osadě Malovidy (foto: Pavel Jakubův). se o jablko střední až velké, často nepravidelného tvaru, žluté barvy, která je téměř do poloviny plodu překryta červenými pruhy. Slupka je výrazně mastná a dužnina je křehká, žlutá a velice šťavnatá. Strom je bujně rostoucí a velmi náročný především na živnou půdu a vlhčí ovzduší. Naopak nesnáší sucho a teplé polohy. Tato odrůda se vyznačuje jako špatný opylovač a vyžaduje tedy cizí oplození. Odborná literatura doporučuje jako vhodného opylovače například dnes ještě hojnou odrůdu Podzimní průsvitné lidově nazývané „Letňák“. Toto jablko je výjimečné hlavně svou lahodnou chutí. Tato vlastnost je dokonce zmíněna i v Malé pomologii 1 (jablka), kde se doslova uvádí, že Grávštýnské patří k nejchutnějším jablkům vůbec (Ing. Karel Kohout). Tuto větu mohu z vlastní zkušenosti jedině potvrdit a lze jen doufat, že se tato odrůda rozšíří i do volné krajiny tak, aby si mohl toto chutné ovoce vychutnat každý, koho v dnešní době ještě napadne utrhnout si třeba na procházce jablko ze stromu. 6

Další zajímanou odrůdou, původem z Německa, je zajisté Řechtáč soudkovitý. Již název této prastaré odrůdy (doložena již v roce 1788) upozorňuje na dvě typické vlastnosti tohoto jablka. Jednou z nich je typický dlouze válcovitý tvar, vzhledem k největší šířce uprostřed plodu podobný soudku. Plody jsou střední velikosti, světle žluté barvy, která je překryta červenými pruhy, mramorováním a tečkami. Ovoce i květy dobře odolávají mrazům a plody drží dlouho na stromě. Poté, co plody dozrají, se uvolňují v prostorném jádřinci jadérka, které při zatřesením s plodem výrazně řechtají. Tato neobvyklá vlastnost dodala této odrůdě druhé jméno. Tuto vlastnost ocení hlavně děti. Jedná se o ovoce chutné, které si dříve našlo místo hlavně v extenzivních a polních sadech1. Pavel Jakubův Jedná se speciální sady, ve kterých se mezi jednotlivými řadami ovocných stromů pěstovaly polní plodiny, které nebyly tolik náročné na světlo. Dnes je možné ještě několik takových sadů na Podblanicku nalézt.

1


MÁLO ZNÁMÉ HRADIŠTĚ LEDEČKO – VRANÍK Těsně za severní hranicí benešovského okresu, ale ještě na jižní straně řeky Sázavy, leží pod osadou Vraník, na katastrálním území Ledečko, pozůstatky poměrně málo známého hradiště. Najdeme jej v poloze Na Skalách nebo Na Skále nad mimořádným přírodním útvarem sázavského meandru nazývaného Přívlacká mušle, podle osady Přívlaky, která se na něm nachází. Areál hradiště zaujal dominantní polohu nad meandrem v okolí kót 402 a 398 m, takže maximální převýšení nad tokem dosahuje více než 100 m. Strmé skalní svahy ostře spadají na sever k nejužšímu místu říčního meandru širokému asi jen 200 m. První písemná zpráva o zaniklém opevnění u Vraníka se objevuje už v roce 1826. Pozůstatky hradiště byly však v rámci tehdejších představ mylně považovány za husitské ležení (Sklenář 1992, 118). Přesnější údaje o nalezišti jsou až ze šedesátých let 20. století. Na hradiště nejprve upozornil J. Maštalíř ve zprávě, která obsahuje také jednoduchý plánek hradiště s vyznačeným průběhem valu šíjového opevnění na jihozápadní nejsnáze přístupné straně (Maštalíř 1965). V průniku polní cesty valem byly tehdy zaznamenány stopy požáru. V tělese valu se nacházely vrstvy popela,

uhlíků i větší kusy zuhelnatělého dřeva. V horní části řezu opevněním se ukazovala mohutná vrstva vypálené hlíny, tzv. mazanice, která místy tvořila celé bloky (Maštalíř 1963). Výška valu se uváděla mezi 2,5 až 3 m, šířka asi 6,5 m. Stopy silného žáru v tělese valu pozoroval také archeolog J. Bubeník, který hradiště uvedl do odborné literatury a podle povrchových nálezů v jihovýchodní části polohy datoval hradiště do raného středověku, a to do 9. a nejspíše i 10. století (Bubeník 1971; 1993; 2001). Dochovaný vnější val, dlouhý asi 400 m je ve skutečnosti pozůstatkem hradby zničené mohutným požárem. Základní konstrukce opevnění byla tvořena armaturou z dřevěných trámů, vyplněnou hlínou a kameny. Koruna přední strany hradby byla nepochybně opatřena dřevěnou předprsní chránící obránce, podobně jako u pozdějších kamenných hradeb cimbuří. Jedna z polních mezí na vnitřní ploše hradiště prozrazuje další pás opevnění. O podobě raně středověké zástavby uvnitř asi 7 ha velké plochy nemáme zatím žádné poznatky. Hradiště však má zřejmě mnohem starší tradici. Ojedinělé keramické zlomky z prostoru hradiště jsou totiž pravěké a hlásí se do doby bronzové nebo halštatské (Bubeník 1989; 1993, 28, 31). Hradiště

Letecký pohled na hradiště Ledečko – Vraník nad Přívlackou mušlí (foto: I. Hornyak). Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4

7

Kresebná rekonstrukce hradiště Ledečko – Vraník podle J. Bubeníka (kresba: M. Štědra).

Rataje nad Sázavou (okr. Kutná Hora) – depot bronzových předmětů od mlýna Kuchelníka (podle Šolle 1947–48). 8


u Vraníka nebylo v krajině osamocené, v jeho okolí je nutno předpokládat hospodářské zázemí jak v pravěku, tak i v raném středověku. Jedno ze sídlišť se nepochybně nacházelo v samotné Přívlacké mušli na jejím severním okraji při břehu Sázavy. Náhodné starší nálezy celých keramických nádob i jednotlivých střepů z několika míst v Přívlacích nebyly odborně datovány a dnes jsou již bohužel nezvěstné. Důležitost polohy dosvědčují také nálezy bronzových předmětů z nedalekých Ratají nad Sázavou (Sklenář 1992) a dokonce i celého pokladu z pozdní doby bronzové se šperky, nástroji i zbraněmi od mlýna Kuchelníka (Šolle 1947/48). Opevněná poloha u Vraníka souvisí totiž také s významnou komunikací, která kdysi spojovala, a to zřejmě už od pravěku, krajinu Polabí s jihem Čech. Na sever od řeky Sázavy se například jedna z tras tohoto komunikačního koridoru do nedávné doby dochovala v podobě legendární tzv. Čertovy brázdy. Směrem na jih, na území Benešovska, se zmíněná cesta přidržovala linie Blanické brázdy. Podobně jako hradiště u Vraníka nacházelo se na trase komunikace také mnohem známější hradiště na hoře Blaník (Šolle 1988). Odtud směřovala k oblouku Lužnice (Květ 1997), kde pod středověkým městem Tábor je doloženo výšinné osídlení ze starší doby železné (Krajíc 1997), podobně jako na Blaníku. Do současné doby neproběhl na hradišti u Vraníka žádný archeologický výzkum. V roce 2005 jsme alespoň provedli revizi lokality a pokusili se o nový povrchový sběr, který znesnadňovalo současné zatravnění téměř celé plochy hradiště. Na okrajových hranách polohy na severní a severovýchodní straně jsme zachytili bohužel jen zlomky novověké keramiky, ale v okolí nejvyššího bodu (kóta 402) a na svahu šíjového valu jsme získali také drobné hrudky mazanice jako doklad požárů hradiště a jeho opevnění (Bernat – Štědra 2005). Při průzkumu opevnění nás kontaktoval PhDr. V. Hrabánek z Vraníka. Podle něj byl v r. 1998 nebo 1999 do úseku vnějšího valu vyhloubena rýha pro dálkový optický kabel. Závažný zásah do terénu mohl alespoň přispět k lepšímu poznání fortifikace, zřejmě však zcela unikl pozornosti archeologické památkové péče. Na výhozech podél výkopu bylo prý velké množství propáleného materiálu. Několik mazanic z prokopaného valu PhDr. Hrabánek uschoval a největší z nich nám předal. Blok mazanice nese na třech stranách otisky plochého, tedy přitesaného dřeva; je tvrdě vypálen do tmavé cihlově červené barvy, jedna strana je až struskovitě spečená. Hradba, jejímž zbytkem je dnešní val, musela skutečně Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4

obsahovat velké množství dřevěných konstrukčních prvků a zaniknout silným požárem. Pod jihovýchodním úsekem vnějšího valu se dochovala zřejmě trasa staršího úvozu, který přesně sleduje patu valu. Pravděpodobně by mohlo jít o zbytek vnějšího příkopu, který byl až druhotně zčásti využit jako cesta. V nejvyšším místě šíje byl příkop přirozeně zcela zasypán v souvislosti se zemědělským využíváním plochy hradiště ve vrcholném středověku a novověku. Celé území hradiště Ledečko – Vraník je chráněnou kulturní památkou zapsanou v ústředním seznamu pod číslem 23421/3-5175. Samo hradiště není v současné době nijak narušováno, ale v jeho bezprostřední blízkosti, v oblouku sázavského meandru, probíhá v posledních letech výrazná výstavba komunikací, inženýrských sítí a nových domů. Nemáme zprávy o tom, že by nová zástavba narušovala archeologické situace, které je v daném prostoru nutno očekávat. V každém případě se jedná o výrazný zásah do jedinečné přírodní scenérie Přívlacké mušle a je s podivem, že k umožnění stavebního rozvoje v tomto území mohlo vůbec dojít. Jiří Bernat, Milan Štědra Literatura a prameny:

Bernat, J. – Štědra, M. 2005: Posázavská hradiště – nové nálezy a poznatky, Archeologie ve středních Čechách 9, 197–225. Bubeník, J. 1971: Slovanské hradiště u osady Vraník, Archeologické rozhledy 23, 58–62, 123–124. - 1989: Vraník, o. Ledečko, okr. Kutná Hora, Výzkumy v Čechách 1986–1987, 215–216. - 1993: Nejstarší osídlení a počátky dějin Sázavy, Sázavsko 1, 36–47. - 2001: Raně středověký hrad u Vraníka, jeho okolí a zázemí. K topografii dávného osídlení okolí dnešního města Sázavy, Sázavsko 8, 34–43. Krajíc, R. 1997: Tábor, okr. Tábor, Výzkumy v Čechách 1993–5, 296. Květ, R. 1997: Staré stezky v České republice. Brno. Maštalíř, J. 1963: Ledečko (Vraník), okr. Kutná Hora, Archiv NZ ArÚ AV ČR, Praha, v.v.i., č.j. 6060/63. - 1965: Ledečko (Vraník), okr. Kutná Hora, Archiv NZ ArÚ AV ČR, Praha, v.v.i., č.j. 6990/65 Sklenář, K. 1992: Archeologické nálezy v Čechách do roku 1870. Prehistorie a protohistorie. Praha. Šolle, M. 1947/48: Halštatský hromadný nález z Ratají nad Sázavou, Památky archeologické 63, 102–104. - 1988: Halštatsko-laténské hradiště Velký Blaník: rekonstrukce archeologického výzkumu z r. 1940, Archeologické rozhledy 40, 97–102. 9

ČTVRTÁ PROCHÁZKA VLAŠIMÍ POČÁTKU 20. STOLETÍ Vlašimskými ulicemi

„Dobrý den!“ „Dobrý den, pane Vondráčku, jak vás rád zase vidím“ odpovídá vesele pan C, který opět přijel do Vlašimi, aby se nechal provést naším známým písmákem po zbytku města. Pánové nemají nikdy času nazbyt, a tak se hned vydávají na cestu. Jejich kroky dnes míří z místa setkání – Velkého náměstí – do první vlašimské ulice, ulice Pavlovské. Pan Vondráček se hned ujal své úlohy osvědčeného průvodce: „Dokud stačilo případné místní pojmenování, nazývala se prostě ‚Ulicí‘1. Starší lidé podnes ostatně říkají ‚V Ulici‘. Ulice tato je po jedné straně přímá, po druhé křivolaká. Jde o ulici značně používanou okresní silnicí, bývá zde tolik bláta, že je obava, že ani nový nákladný chodník jeho nánosu neodolá. Stojí zde 26 domů různého tvaru a zde druhdy nejvíce kvetlo nyní již valně osláblé řemeslo stávkářské a punčochářské a v dlouhé roční době bývalo zde vystaveno plno ‚dešek‘, to znamená stojanů s naraženými červenými neb fialovými punčochami.2“ „Vidím, že tato ulice je po levé straně jednotná, po pravé vybíhá z ní několik odboček a blíže jejího konce se vytvořilo malé náměstíčko,“ vykládá svůj Dnes ulice Vlasákova. Vondráček Jan, Místopis města Vlašimě, Vlašim 1904, rukopis, nestránkováno.

1

pozorovatelský dojem pan C. Pánové již přicházejí k slepé uličce, která nese název Úzká. Druhá ulička odtud vybíhající se jmenuje Kozí. Je tvořena šesti domky, které svou úpravou velmi připomínají venkovská stavení. „Největší ulice vybíhající z ulice Pavlovské jest ulice Římovská s devatenácti domy. Cesta a domky její na některém místě jakoby již spadnouti měly do vedlejší stráně, takovou tvárnost pohorské krajiny má tato ulice a na jejím otevřeném konci, ač k poledni obráceném, stále to fouká,“ komentuje klima ulice, kterou pánové právě procházejí, pan Vondráček a pokračuje: „Sejdeme-li po svahu z Římovské ulice dolů, octneme se v jednom z nejpůvabnějších koutků krajinných. Jsmeť ‚Na Sádkách‘, čili ‚Na Potoce‘. který protékaje hoření lučiny a zastavený rybníkem, dostal se zde do úzkého úžlabu a blíže náměstí do Blanice vtéká. Zde jakoby divadelní stěnou od města oddělena dlí celá roztomilost venkova, kteráž každým krokem stoupá a u rybníčku za mlýnem v pravou idylku přechází. Chaloupky jako v jesličkách, ke dvaceti je jich zde roztroušeno – zahrádky jako v dětských hračkách a cestičky jako v bludišti,“3 popustil z uzdy svůj smysl pro poetičnost pan Vondráček. Pánové dále téměř pohorským stoupáním

2

3

Tamtéž.

Loretská ulice (zdroj: Muzeum Podblanicka, digitální archiv). 10


Hrobka rodiny Vondráčkovy. Fotografie hřbitova se z městského archivu ztratily, publikovaná kopie pochází ze sbírky Jana Svobody. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4

11

pokračují do malé čtvrti nazývané Za Kostelem a odtud pokračují ke kostelu. Ten vynechali při své první procházce Vlašimí. Nyní se však již nacházejí před samotným portálem kostela. „Náš chrám Páně sv. Jiljí zbudován jest na nejvyšším místě staré obce, odkud se místní výška nad hladinou moře 365 metrů čítala. Zdá se od středu obyvatelstva i od zámku jaksi vzdálen, což vysvětluje se tím, že při jeho zakládání vyhledán byl prostor, na němž by církevní nemovitosti, totiž kostel, hřbitov a byty kněží dobře umístěny býti mohly. Páni z Vlašimě tenkráte bezpochyby měli již kapli na svém hradě. A blíže tak příhodného místa nebylo, neboť rychle klonící se půda na straně severní byla pro větší stavby zhola nepříhodná a pokud se týče osazování, byly zajisté původní kmenové držebnosti na dole blíže vody, ktežto beztoho odtud k jihu bývala role panská a půdy málo úrodné. Přibývající pak obyvatelstvo hledělo se pokud to býti mohlo, ubytovati dole poblíže starých usedlíků. Teprve před sto a několika lety vyrůstaly domky na jižní straně při cestě, kteráž vedla na Spravedlnost. Chaloupky, které byla někdejší vrchnost poblíže zahrad směrem k Znosimi oblíbencům svým postavila, nyní jsou všechny již zase vykoupeny a zbořeny,“ uvádí svůj výklad o kostele pan Vondráček a vybízí svého hosta k prohlídce interiéru této pozoruhodné sakrální stavby. Oba pánové s úctou vstupují do jejího prostoru, pokřižujíce se u vchodu. „Stavba našeho chrámu Páně pochází z roku 1522, je gotická, jednoduchá, ale v dobrém stavu chovaná. Půdorys kostela je prostý obdélník, k němuž přistavěny jsou: pětistranný presbytář, čtyřhranná věž se sakristií vlevo a panská oratoř na stupních i zvláštní vchod do kostela vpravo. Mimo to pak přistavěn jest u hlavních dveří ještě jeden vstup s dvojími schody na kůr. Všechny tyto přístavby a opěrací pilíře mezi nimi dodávají kostelů malebného vzhledu. Za výzdobu vysokého prázdného štítu použito devět štukových kamenů po způsobu gotických pyramidek. Kryt na kostele i na věži je taškový. Pěkná práce řemeslná je na obojích dveřích, a to kamenická, jakož i truhlářská a zámečnická z doby uměnímilovných Weissenwolfů. Naproti tomu stavitelská jednoduchost vnitřku až zaráží. Toliko presbytář má gotickou klenbu se žebry a svorníky. V lodi je strop nahozený. Pro varhanický kůr v barokním slohu na dvou mocných sloupech a klenutí spočívající, použito jest zadní části lodě. Okna jsou nyní pěknými malbami opatřena, ale celkový soulad porušen jest tím, že obraz hlavního oltáře, beztoho tmavý, docela není k vidění.,“ kritizuje pan Vondráček centrální oltář. 12

„A co oltáře postranní?“ táže se nesměle pan C. „Oltáře jsou naskrz prostřední ceny. Ale povšimněte si dvou gotických náhrobků, Ve sklepení uprostřed kostela nachází se hrobka některých členů rodů Trčků, Klenovských a Auerspergů, na krycím kameni vytesán jest znak Klenovských. Zvenku kostela jsou ve zdi zasazeny dvě občanské a jedna šlechtická náhrobní deska. Ale pojďme do zvonice.“ Pánové tedy pokračují k severní straně kostela, ke zvonici, jejíž čtyřstranná zděná část poněkud převyšuje kostelní hřeben, vazba přechází v osmihran nahoře korunovaný pěknou bání. Uvnitř nalézají se tři zvony krásného zvuku, který již pan C mnohokrát obdivoval. Ale to již pánové opouštějí vnitřní prostor kostela a jsou k jednoduché kostnici. Prostor kolem je upravený ze starého hřbitova na jednoduchý malý sad, takže chrám není ze všech stran volně přístupný, jak bývá zvykem. Prostor k děkanství je osázen krátkým dvouřadím věkovitých lip, kterým ještě před sedmdesáti lety Vlašimští své milé zemřelé k věčnému odpočinku na hřbitov donášeli. Nyní pohřbívá se na nedaleký „nový“ hřbitov. Ale je již čas se pomalu rozloučit. Pánové sice neprošli ještě dalšími ulicemi tehdejší Vlašimi, ale ty již nejsou tak významné. Patří mezi ně ulice Zákostelní,4 Pod Domašínem5 a ulice Benešovská, z níž vycházel základ budoucí ulice směrem k Divišovu. Byl pozoruhodný kvůli objektu továrny na obuv čp. 328. Jednalo se o cihlovou budovu obsahující jedinou velkou dílnu a dvě úřední místnosti. Ve sklepích byla zřízena kotelna. Pan Vondráček ještě vyprovází svého hosta kousek cesty k nádraží ulicí Loretskou. Je tvořena asi dvaceti domy. Jejich přesný počet se určuje jen obtížně, a to proto, že po pravé straně se ulice prodlužuje řadou menších domů do budoucí ulice Nádražní, posud však bezejmenné. Za těmito domky končilo dříve město a další pěkná cesta, dosud řádkou krásných topolů znatelná, dělila pole městská Dnes Poděbradova. Ulice byla tvořena obyčejnými rodinnými domky. Pozornosti zasluhoval jen domek 299, postavený ve stejné řadě, ale značně delší než domky ostatní. Tento domek byl postaven v roce 1801 na obecním pozemku jako židovský domek č. VI. Dostal však již arabské řádné číslo 299. Do té doby měly totiž židovské domy zvláštní číslování, a to římské, a takových domů bylo ve městě pět. Menší domky měly doškovou, případně šindelovou krytinu. Nedaleko se nacházela židovská synagoga čp. 84, postavená vlašimským stavitelem Františkem Neubauerem. Byla zdobena třemi do výše patra vybudovanými okny s lomeným obloukem a šesti gotickými jehlanci vyčnívajícími nad okraj střechy. Vedle synagogy se nacházel byt kostelníka z poloviny 19. století. 4 5


od panských. Po vystavění pohodlné erární silnice nedaleko odtud upadalo zdejší místo v zapomenutí, dnes se však již rýsuje lepší budoucnost této neplodné rokle – role budoucích částí nové Vlašimi. Naši pánové se loučí podáním ruky a zdvořilou úklonou. Pan C odchází k nádraží. Jeho příští návštěva bude mít smutný účel – doprovodit přítele Vondráčka na jeho poslední cestě. Jan Vondráček zemřel 26. června 1906 a byl uložen na tehdejší nový hřbitov. Dlouhé úcty se však nedočkal, jak dokumentoval Jan Svoboda: „Při zrušení vlašimského hřbitova se mu někdo odvděčil ukradením kovové

plastiky Zmrtvýchvstání Krista, umístěné nad jeho hrobem. Pro jeho ostatky se nenašlo čestné místo na novém hřbitově.“6 K tomu zbývá poznamenat, že vinou zrušení hřbitova uvnitř města takto skončily i náhrobky většiny dalších významných vlašimských rodáků. Naši pouť Vlašimí počátku 20. století končíme – sice nevesele, ale takový už je život. Budoucnost i podoba Vlašimi však otevře i své veselejší stránky. Ivana Preislerová Svoboda Jan, Moudrý Josef, Vlašim po stopách předků, Vyšehrad 2006.

6

CÍSAŘSKÁ – STÁTNÍ SILNICE Z PRAHY DO VÍDNĚ Uplynulo již 190 let, kdy v roce 1823 byla dokončena nová silnice z Prahy do Vídně, jež vedla přes Benešov, Vlašim, Pelhřimov, Jihlavu a dále do Vídně. Při její výstavbě také došlo ve Vlašimi k mnohým změnám. Cestování v dobách před výstavbou této nové silnice, nazývané také „Jihlavská“, „Pelhřimovská“ či „ Novovídeňská“, bylo přes dřívější okres Vlašim

a přes samotné město vedeno po vozových cestách, od města k městu a vesnicemi, různými oklikami bez ohledu na přímý rovný směr. Například vozová původní stará cesta vedla od Kuňovic, přes Miřetice, Bolinu, zde, jak říká pan František Kot, bolinský kronikář (kterému patří dík za mnohé informace, které poskytl autorovi článku), vedla cesta v Bolině kolem čp. 1, říkalo se tam „U Hospodů“, kolem roku

Panský zájezdní hostinec Málkovka v Bolině, čp. 43, kolem roku 1930 (archiv autora). Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4

13

Fotografie hostince v Domašíně pořízená také kolem roku 1930, v té době Františka Šindeláře (archiv M. Kolmana). 1800 zde byl hostinským Vojtěch Johanis. Za tímto čp. 1 stála nejspíše tvrz, dokazují to zbytky sklepení a před časem to také potvrdil při své někdejší návštěvě místa PhDr. Jiří Úlovec. Bylo také zjištěno, že za stávající kapličkou z roku 1884, stával na strategickém místě hrazený vojenský tábor, který hlídal právě onu původní starou cestu – silnici do Vídně. Stará původní cesta pak pokračovala přes Zdislavice, Římovice, pak do Vlašimi Římovskou ulicí, přes Velké náměstí (dnes Žižkovo), po mostě přes řeku Blanici u radnice, Malé náměstí (dnes Palackého) k Domašínu ulicí k hřbitovu, dále přes lesy, kde snad stával „Starý Domašín“ k Chotýšanům a dále do Benešova. Výstavbou nové císařské – státní silnice stavěné v letech 1820 – 1823 vedené z Prahy do Vídně se doprava značně zlepšila, silnice byla většinou přímá a vzdálenost se zkrátila. V samotné Vlašimi mezi domy čp. 71 a čp. 104 (U Vopálků), dům měl štít s barokními prvky obrácený do náměstí, na dnešním Palackého náměstí, domy do dneška vystupují z řady, byla Městská brána, ta byla před stavbou nové silnice v roce 1818 zbořena. Dále byl kolem roku 1820 zasypán dosud existující hradní příkop podél převážně východní části vlašimského zámku. 14

Silnice byla vedena kolem první staré školy, čp. 47 proti děkanství. Zde před touto školou stála socha sv. Jana Nepomuckého, původně polychromovaná z roku 1723, postavená hraběnkou Františkou Antonií z Weissenwolfu. Socha byla při výstavbě nové silnice po 100 letech přemístěna před děkanství, nyní má již třetí místo, stojí v rohu děkanské zahrady před kostelem sv. Jiljí. Silnice pak pokračovala přes Němčí, to byla dnes již zaniklá osada pod poutním místem Loreta. Podél této silnice vzniklo několik chalup, říkalo se tam nejdříve Chalupy, později Bolinka, také Malá Bolina. Následkem výstavby této tehdy důležité silnice se velmi rozmohlo „formanství“. Takové formanské vozy byly k tomu účelu zvlášť stavěné, zvané „fasuňky“, měly železné nápravy, pro zajištění měly přední a zadní „šlajf“, s kolomaznicí vzadu a lucernou zavěšenou vpředu, korba byla opatřena košatinou a plachtou proti dešti. Takový dopravní prostředek táhl pár i dva páry koní vystrojených ozdobnými postroji, které se jen mosaznými ozdobami leskly. Takových formanských povozů se po silnici objevovalo někdy celé řady od rána do večera s různými náklady obilí a různého zboží. Tato formanská živnost přiměla podnikavé šenPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4

kýře, že po celé trase silnice postavili výstavné jednopatrové hostince s velkými uzavíratelnými dvory. Některé zájezdní hostince zanikly a některé ještě do dnešních dnů stojí jako smutní svědkové staré doby. Na vlašimském okrese to byl především již zaniklý a snad pro mnohé zapomenutý zájezdní hostinec v Bolině, zvaný „Málkovka“, čp. 43, býval tu šenkýř Málek, odtud ten název panského hostince. Stál při pravé straně silnice směr Čechtice u odbočky do obce. Zbořen byl v roce 1978. Ve Vlašimi to byl výstavní hotel „Karel IV.“, dnes již zaniklý dům, bývalé čp. 20, dále „Na Pekárně“ pak s názvem „Stará pošta“ či „Na Poště“, čp. 62 na Palackého náměstí, v 80. letech zde byla ještě v provozu restaurace. V Domašíně to byla „Kaňkovského hospoda“. Dále „Chotýšanka“, také Nová Hospoda, nebo „Na Nové“ známá pod názvem „Na Chotýšce“. Tento nový zájezdní hostinec tehdy postavil Jan Jaroš, který pocházel z Pelhřimova. Hostinec Na Chotýšce byl největším ze všech hospod na této silnici, měl velké stáje, přístřeší pro vozy a bohatě vybavené zázemí vč. kovárny. Na dvůr se vešlo až 50 povozů a pryček. Již při výstavbě silnice zde provozoval Jan Jaroš kantýnu pro pracovníky na nové silnici. Maji-

tel v roce 1834 hostinec prodal Františku Kaňkovi z Červené Řečice, který zde hospodařil dalších 30 let. Postupem let se na hospodě vystřídalo několik majitelů a nájemců. Hostinec „Na Chotýšce“ za celá léta nezměnil v zásadě svůj původní vzhled (autor článku děkuje za mnohé informace Miroslavu Švarcovi, kronikáři obce Chotýšany). Další hostinec byl „Na Sušici“ u odbočky na Jemniště, dům stejného vzhledu dosud stojí jako předchozí v Chotýšanech, dále po silnici k Benešovu v zatáčce byla hospoda „Na Nechybě“, ta tam však již stávala daleko dříve, předpokládá se od roku 1672. V Benešově to byla „Koruna“, „Špitál“ a další podél celé nové silnice od Vídně do Prahy. Zdánlivě romantická doba končila v 70. letech 19. století, kdy se stavěla dráha z Prahy do Vídně, k Benešovu, k Táboru a také v neposlední míře, kdy byla postavena nová železniční trať z Benešova do Vlašimi v roce 1895. Tím samozřejmě nastala pohroma pro naše hodné formany a jeden po druhém se loučil s milými koňmi. Doba se měnila, to ostatně k životu mnohdy také patří, podobné změny se v průběhu věků dějí. Tím jsme tak trochu nahlédli do výročí časů minulých … Josef Moudrý

150 LET OD VYSVĚCENÍ KAPLE VE VRACOVICÍCH Dne 1. listopadu uplynulo přesně 150 let od slavnostního vysvěcení vracovské kaple. Jejími patrony jsou svatí věrozvěsti Cyril a Metoděj. V Čechách se nenachází velký počet sakrálních staveb, které by byly zasvěceny právě těmto dvěma národním patronům. Kaple byla postavena na návsi, kde dříve stála kaple s mariánským obrazem. Bohužel se nedochovaly žádné zprávy o tom, kdo a kdy ji nechal zbudovat. Poutní slavnost se zde konala po mariánském svátku 2. července. Nyní se pouť slaví na svátek svatých Cyrila a Metoděje 5. července. Co se týče data konání pouti, nedošlo tedy k výrazné změně. Farní kronika uvádí, že se místní lidé v roce 1892 rozhodli, že místo nutné opravy stávající malé kaple postaví na jejím místě novou a větší. Stavba nové kaple byla dokončena na podzim roku 1863. Nákladem a svépomocí se na její stavbě podíleli zdejší obyvatelé. Slavnostní vysvěcení proběhlo v neděli 1. listopadu na Slavnost Všech svatých arcibiskupským vikářem P. Antonínem Sklenářem, farářem z Louňovic pod Blaníkem. Přítomen byl rovněž Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4

P. Vincenc Macháček, farář z Kondrace. Této slavné události se zúčastnilo veliké množství lidí nejen z Vracovic, ale i z okolních obcí. Rok postavení a vysvěcení vracovské kaple je symbolický, neboť vznikla na památku cyrilometodějského milénia. V daném roce se totiž slavilo tisící výročí příchodu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu. Tato událost mohla být patrně jedním z důvodů, proč se patrony kaple stali právě tito světci. V následujícím roce 1864 sloužil v tamní kapli mši svatou nově vysvěcený kněz a rodák z Vracovic Dominik Brázda. Před kaplí stojí od roku 1908 kamenný kříž, který byl darován manžely Hromádkovými. Po první světové válce byla zhotovena pamětní deska se jmény vracovských vojáků, kteří padli v boji nebo zemřeli na následky válečných útrap. Tato tabule poté byla připevněna na venkovní stěnu kaple. V roce 1957 byla přistavěna postranní sakristie. Nový krov a krytina byly položeny roku 1983 a v následujícím roce se pokračovalo s vnitřní úpra15

Pohled na kapli se sakristií (foto: V. Kochánek). vou. Došlo ke zvýšení obvodového zdiva a byla osazena nová klenba a dlažba. Zároveň byl vystavěn nový kůr a provedena rekonstrukce věže pro zavěšení tří zvonů. Také došlo k přestavbě oltáře, kdy obraz věrozvěstů nahradily jejich sochy. Vyměněn byl i svatostánek, nad kterým se nacházel vyrytý letopočet 1863, který připomínal rok vysvěcení kaple. Na zmiňované přestavbě se velikou měrou podíleli bratři Hrdinové. V kapli jsou rovněž vystaveny sošky několika světců a u dětí je oblíbený betlém od lidového řezbáře Františka Kupsy z Rataj. O stoletém výročí kaple informovaly ve svém článku Katolické noviny (17. 11. 1963). V tomto chrámu se konají pravidelné bohoslužby. Oblíbe-

né jsou májové pobožnosti k Panně Marii a také pobožnosti křížové cesty. Červencová pouť ke svatým věrozvěstům je vždy velikou událostí pro celou vesnici. Slavnostní bohoslužba k 150. výročí vysvěcení byla sloužena v neděli 3. listopadu 2013. O významu této události svědčila její hojná účast jak z řady místních občanů, tak z počtu rodáků, kteří se do Vracovic pravidelně vracejí. Vít Kochánek Použité prameny a literatura:

Farní kronika Kondrac Informační tabule v kapli ve Vracovicích Poche, E.: Umělecké památky Čech IV, Praha 1977, s. 266 Katolické noviny, 17. 11. 1963

VZPOMÍNKA NA KRHANICKÉHO RODÁKA JIŘÍHO HÁJKA Práce pro druhé ho přivedla k těm, kteří hledali rozšíření demokracie v její humanistické a socialistické dimenzi Jiří Hájek se narodil v Krhanicích u Benešova dne 6. června 1913 v rodině venkovského řídícího, matka byla původně též učitelkou. V roce 1924 se s rodiči přestěhoval do Prahy, studoval gymnázium 16

na Vinohradech a v roce 1932 začal studovat práva na Univerzitě Karlově, současně se zapsal i na přednášky do francouzského Institutu Ernesta Denise v Praze. Již jako student se zajímal o politické dění a později vstoupil do organizace mladých sociálních demokratů. Zde zaujímal levicová stanoviska a spolupracoval s mladými komunisty. V roce 1932 spoPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4

luzaložil Socialistický seminář Akademické IMCA, o rok později vstoupil do Jednoty nemajetných a pokrokových studentů, do Sdružení sociálně demokratického studentstva a zúčastnil se mezinárodní konference mládeže proti válce a fašismu v Paříži, kterou svolali Romain Rolland a Henri Barbusse. Po vypuknutí španělské občanské války se aktivně podílel na činnosti Výboru pro pomoc demokratickému Španělsku. V roce 1937 dokončil studia práv a začal pracovat jako úředník okresního finančního ředitelství. Po okupaci v březnu 1939 se účastnil ilegální práce v Národním hnutí pracující mládeže, v listopadu byl zatčen a odsouzen na 12 let vězení, které až do konce války strávil ve věznicích v Německu. Hned po válce chtěl vstoupit do KSČ, ale přátelé a zejména Rudolf Slánský mu doporučili, aby se vrátil do řad sociální demokracie, kde bude užitečný nejen myšlence budování socialismu, ale také dobrým vztahům mezi sociální demokracií a komunistickou stranou. Po návratu domů se stal tajemníkem Ústřední rady odborů a v letech 1946 – 48 ústředním tajemníkem Dělnické akademie. Působil také jako vedoucí činitel v prokomunistickém Svazu české mládeže a v prosovětském Mezinárodním svazu demokratické mládeže. V letech 1945 – 46 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za sociální demokracii. Po únoru 1948 pracoval v aparátu ÚV KSČ a v roce 1950 spoluzakládal Vysokou školu politických a hospodářských věd, na níž se po L. Štollovi stal rektorem. Po zrušení školy v roce 1953 se v roce 1954 stal děkanem Fakulty mezinárodních vztahů UK. Od roku 1948 byl poslancem Národního shromáždění. Zde jako člen klubu KSČ předkládal návrh zákona 231/48, na jehož základě pak byly zřizovány komunistické koncentrační tábory. (K těmto svým aktivitám se později vyjadřoval velmi kriticky.) V říjnu 1954 přešel do služeb ministerstva zahraničí. V roce 1955 jako velvyslanec v Londýně (1955 – 58), náměstek ministra zahraničních věcí (12/1957 – 2/62) a stálý zástupce v OSN (1962 – 65). V letech 1965 – 68 ve funkci ministra školství a kultury a na počátku „pražského jara“ byl v dubnu 1968 jmenován ministrem zahraničí. V krizovém srpnu 1968 byl na dovolené v Jugoslávii. Odtud odcestoval do New Yorku na jednání Rady bezpečnosti OSN. Zde se vyslovil proti sovětskému vojenskému zásahu v Československu, přičemž několikrát použil i pojmu okupace. Cesta do New Yorku stála Hájka post krátce po návratu, a to jako prvního ministra. V září 1968 rezignoval jako ministr zahraničí, v prosinci 1968 výpověď z ministerstva zahraničí, v roce Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4

1969 odvolán z Ústředního výboru KSČ a v roce 1970 byl vyloučen z KSČ. V letech 1968 – 72 pracoval v Historickém ústavu ČSAV, odkud roku 1973 musel odejít do důchodu. Jiří Hájek se stáhl do soukromí, soustředil se na studium otázek spojených s OSN a vyhýbal se konfrontacím s normalizačním režimem. Často se scházel s dalšími představiteli obrodného procesu: Františkem Krieglem, Gertrudou Sekaninovou-Čakrtovou, Zdeňkem Mlynářem, Františkem Vodsloněm, Josefem Smrkovským aj. Pozorně sledoval Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v roce 1975 v Helsinkách. Na podzim roku 1976 se ve svém rodišti v Krhanicích stal obětí napadení neznámých násilníků, poslaných pravděpodobně StB, kteří ho povalili na zem a ukradli mu aktovku s písemnostmi. V prosinci 1976 se podílel na přípravě Prohlášení Charty 77 a společně s Václavem Havlem a Janem Patočkou byl prvním mluvčím Charty 77. Ihned po zveřejnění prohlášení následovaly časté výslechy, domovní prohlídky, odpojení telefonu, sledovači tajné policie ho doprovázeli na každém kroku. Po roce 1979 byl Jiří Hájek v prostředí Charty 77 konzultantem mluvčích a aktivistů, disentu. Charta 77 využívala jeho bohatých historických, politologických a jazykových znalostí i cenných zahraničních kontaktů. Perzekuce se dotkla i jeho

Jiří Hájek (rodinný archiv). 17

rodiny; manželce Marii byl znemožněn výkon jejího povolání a syn Jan nebyl opakovaně přijat na vysokou školu. Teprve po řadě let snažení mu v roce 1986 bylo umožněno začít studovat architekturu v Norsku. Jiří Hájek pokračoval ve svých opozičních aktivitách, v roce 1988 se stal spoluzakladatelem a předsedou Československého helsinského výboru a členem Klubu za socialistickou přestavbu. V listopadu 1989 zažil pád režimu, u jehož zrodu stál a proti kterému na sklonku života bojoval, ale do popředí politického života se již nedostal. O tom, že se nikdy nevzdal svého silně levicového smýšlení, svědčí i jeho nedokončené Paměti. Byl předsedou Československého helsinského výboru, předsedou Nadace Jiřího z Poděbrad pro evropskou

spolupráci, předsedou Sdružení politických vězňů a předsedou Institutu pro studium demokracie. Koncem roku 1992, kdy se jednalo o rozdělení Česko-slovenské federativní republiky, byl Jiří Hájek jeho energickým odpůrcem. Účastnil se vytrvale a neúnavně všech občanských akcí a manifestací za udržení federativního československého státu. Jiří Hájek byl význačný historik, politolog a obhájce lidských práv. Vychoval a ovlivnil řadu význačných osobností. Zemřel v Praze dne 13. října 1993. Veřejné rozloučení s ním, jež zorganizovali zástupci Českého helsinského výboru, se konalo v Betlémské kapli. V závěru tohoto aktu zazněla i československá hymna. Ladislav Kozemský

OCHOTNICKÉ DIVADLO NA PODBLANICKU XXXVI.

Dějiny Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličín (3) Léta válečná a poválečná

Přes nejrůznější problémy neustávali miličínští ochotníci ve své činnosti i během okupace a zaznamenávali četné úspěchy, zejména ve stále se zvyšující návštěvnosti. V roce 1941 píše kronikář Vojtěch Kraupner: „Pro zajímavost uvádím, že v této době válečné jsou divadelní představení hojně navštěvována, poněvadž lidem se začínají hromadit peníze, za které nemohou koupit to, co by si přáli.“1 V roce 1944 připomíná, že „dělný lid však nemá přebytky peněz …“ a stoupající příjmy z jednotlivých představení zaznamenává „jako doklad blížícího se znehodnocení měny.“2 Největší příjem v dosavadních dějinách miličínského ochotnického spolku – 7074 korun – vynesla dvě představení hry Za ranního kuropění, hraná o Velikonocích 9. a 10. dubna 1944. Své zisky spolek v roce 1941 ještě posílil prodejem starého jeviště, které „složené na půdě se stalo neužitečným, protože Sokol pořídil jeviště nové moderní. Proto bylo staré jeviště prodáno Mládeži církve českomoravské v Chotovinách.“3 Za této výhodné finanční situace si mohl divadelní spolek dovolit dosud nevídanou věc – 21. a 22. srpna vystoupil v Sokolovně společně s miličínskými ochotníky v hlavní roli hry J. Říhy Hluchý klas bývalý člen činohry Národního divadla v Praze Jaroslav Hurt, který byl v té době již na odpočinku v Želči u Tábora. Představení režírované Vilémem Švelb1 Kuliš, J. - Traxler, L. - Kraupner, V.: První pamětní kniha města Miličína. Miličín, 1839 – 1925, s. 579. 2 Tamtéž, s. 773. 3 Tamtéž, s. 579.

18

rem zaznamenalo značný úspěch a ochotníci uskutečnili ještě zájezd do Mladé Vožice. Mistru Hurtovi byl vyplacen honorář 1570 korun. Jaroslavu Hurtovi se zřejmě v Miličíně zalíbilo, neboť ještě téhož roku (25. a 26. prosince) zde vystoupil v divadelní hře Lilofee, za což obdržel honorář 1600 Kč. Ani potom však na miličínské ochotníky nezapomínal – o Velikonocích 1944 poslal pozdravný lístek Anežce Šabatkové, která se uzdravovala z těžké nemoci. Otce Anežky Šabatkové Jaroslav Hurt přesvědčoval o jejím talentu a nabízel zajistit místo v divadle v Českých Budějovicích, jeho nabídka však byla odmítnuta a sama paní Šabatková se o ní dozvěděla až po dlouhých letech. Své 75. narozeniny oslavil 15. února 1942 jeden z nejvýznačnějších miličínských občanů a po 50 let člen ochotnického spolku Čeněk Kraupner. Tento vyučený švec se po „zkušené“ ve Vídni vrátil do Miličína a založil si vlastní ševcovskou dílnu, zabýval se také obchodem a v letech 1919 – 1922 byl starostou města. Jako zakladatel a jednatel Okrašlovacího spolku se podílel na změně vzhledu města – s jeho přispěním založené parky a aleje jsou ozdobou obce dodnes. Jako nadšený Sokol stál u zrodu Sokolovny, když na její stavbu věnoval pozemek a množství stavebního materiálu. Účinkoval v dlouhé řadě ochotnických představení, založil divadelní kapelu a organizoval maškarní průvody. Čeněk Kraupner zemřel ve věku 84 let 16. července 1951. Ani slavnostní okamžiky však nedokázaly přehlušit smutnou dobu. V roce 1940 si obecní kroPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4

Plakát představení Návštěva nepřichází, 1960 (xerox, archiv Muzea Podblanicka). nikář povzdechl: „Válka tíživě doléhá, a to bylo příčinnou, že se letos o Božím Hodu vánočním nehrálo v sokolovně divadelní představení – prvně po mnoha letech – bylo ticho toho dne.“4 Problémy působila i cenzura, „která mnohá představení zakazovala a vyškrtávala.“5 Podobně jako za první světové války musel spolek část zisků odvádět – např. v roce 1944 připadlo 50 % ze zisku hry Poslední muž (1049,60 koruny) Národnímu souručenství. Při náletu na Štýrský Hradec zahynul člen spolku Jiří Zahrádka, který byl do Rakouska nasazen na práci. V době války byl předsedou spolku poštmistr Jaroslav Fridrich, místopředsedou krejčí Vilém Švelbr, jednatelem učitel Jan Přibyl, režiséry holič Karel Havlíček a učitel František Prokop, pokladníkem rolník František Suchan, dekoratérem knihař Ladislav Kubíček a revizory účtů František Špaček, Jan Švec, Josef Voříšek a František Řehák. Už po konci války – 6. června 1945 – vzpomněl spolek na výborové schůzi svého režiséra, učitele Františka Prokopa, který byl zastřelen Němci 4 Kuliš, J. - Traxler, L. - Kraupner, V.: První pamětní kniha města Miličína. Miličín, 1839 – 1925, s. 529. 5 Kraupner, V.: III. pamětní kniha města Miličína. Miličín, 1945 – 1975.


v Sedlci-Prčici o květnových revolučních dnech. „Pro nejrušnější rok, jaký dějiny města zaznamenaly,“6 uspořádal divadelní spolek pouze jedno představení – hrál se Lešetínský kovář od Svatopluka Čecha. Po letech půstu se opět mohly pořádat taneční zábavy, pro spolek však jeho první ples 5. ledna 1946 nedopadl nejlépe – příliš drahá Jirotova jazzová a smyčcová hudba z Bystřice (stála 5000 korun) zapříčinila deficit 680 Kčs. Ten však pomohl zacelit výtěžek ze tří představení. Do Miličína se také vrátila maškara, v roce 1946 s aktuálním námětem Norimberský soud – čerti hlídali necky, na kterých bylo vezeno tělo „Emanuela Moravce“, v prasečí kleci byli zavřeni „K. H. Frank“ a „R. Heydrich“. Po letech zákazů se občané Miličína i širokého okolí masově zúčastnili maškarního divadelního představení. V poválečném období hrával spolek většinou tři hry ročně, na repertoáru se objevovaly hry vlastenecké, protiválečné i veselohry. Svou činnost v roce 1946 spolek zahájil hrou Praha je naše, následovala Čapkova Matka. Oblíbeny byly hry Aloise Kuliš, J. - Traxler, L. - Kraupner, V.: První pamětní kniha města Miličína. Miličín, 1839 – 1925, s. 803.

6

19

Jiráska – v letech 1949 a 1951 se hrála Vojnarka, roku 1950 Otec, s Lucernou vystoupili v roce 1951 v Miličíně členové Sokola ze Sudoměřic. Zejména Vojnarka, režírovaná již velmi starým Vilémem Švelbrem, vzbudila značný ohlas nejen v Miličíně, ale i ve Střezimíři, Sudoměřicích a Voticích, kde s ní ochotníci vystoupili. Kromě Viléma Švelbra se režií začal zabývat Ladislav Kubíček (v roce 1950 režíroval veselohru Slovanské nebe), který od roku 1945 vedl i dětský divadelní kroužek v rámci obnovené Tělovýchovné jednoty Sokol. Režisérkou se stala i Anežka Šabatková, která první velkou roli sehrála v roce 1938 ve hře Právo první noci. Jí režírovaný Měsíc nad řekou byl o Vánocích 25. prosince 1951 také poslední hrou, „která byla sehrána samostatným Spolkem divadelních ochotníků v Miličíně, neboť tento spolek byl zařazen pod Osvětovou besedu.“7 Kromě změny názvu na „Osvětová beseda – divadelní soubor v Miličíně“ však spolek pokračoval ve svojí činnosti beze změn. Hrálo se pouze méně představení – většinou jedno, někdy dvě ročně. Většinu her režírovali Anežka Šabatková nebo Ladislav Kubíček, představení Babička však v roce 1960 režírovala učitelka Mária Raková a Její pastorkyňu v roce 1963 učitelka Anna Dvořáková. Soubor se účastnil divadelních přehlídek a podařilo se mu získat i několik ocenění. Začátek konce divadelního souboru v Miličíně znamenala inscenace Tylova Strakonického dudáka v roce 1964. Režisérka Anežka Šabatková v tom roce odmítla vstoupit do bojů o ředitelské křeslo v místní škole tím, že by podpořila skupinu kolem manželů Vološčukových. Učitel Vološčuk poté na poslední chvíli oznámil, že nebude v představení hrát, a navíc zorganizoval scénu Dorotky na Šibeničním vrchu, kterou přislíbil připravit, proti duchu režijního vedení hry. Kvalita představení na to značně doplatila a Anežka Šabatková, režírující od roku 1960 téměř výhradně sama, zasažená navíc úmrtím v rodině, spolek opustila. V roce 1965 ochotníci ještě přece jen sehráli hru Jakub Oberva, ale pak už chyběl zdatný organizátor a miličínský divadelní soubor se po 90. letech činnosti definitivně rozpadl.

Návrat ochotnického divadla do Miličína Kdysi slavná tradice ochotnického divadelnictví v Miličíně byla na počátku 90. let dávno pokryta hustou vrstvou prachu. Zašlou slávu amatérského 7

Tamtéž

20

divadla připomínaly už pouze děti z místní základní školy, které od roku 1975 v dramatickém kroužku vedla učitelka Vlasta Kořínková. Kronikářka Iveta Holasová v roce 1992 poznamenává: „Kulisy jsou ještě z majetku bývalého ochotnického spolku. Kdysi byly určitě výborné a prvotřídní, to je na nich vidět ještě teď, ale čas se na nich nesmazatelně podepsal… …“8 O dva roky později dodává v zápisu o Sokolovně, že jeviště (od roku 1939 stále stejné) je již téměř nepouživatelné. Situace se začala měnit v roce 1996. Za přispění obecního úřadu se začala opravovat Sokolovna a především byly v obci po téměř 30 letech obnoveny masopustní maškary. Vystoupení se skládalo z několika scének hraných dětmi i dospělými. Stejná skupina lidí, která byla u obnovy masopustu, stála i u znovuzrození ochotnického spolku. V květnu téhož roku začali noví ochotníci nacvičovat první hru. Režie se ujala Vlasta Kořínková, která si tak poprvé vyzkoušela vedení dospělých herců. Hrozba ztráty Sokolovny si v Miličíně vynutila i obnovení Tělovýchovné jednoty Sokol, která se stala členem táborské župy Jana Žižky z Trocnova. A protože i vznik Sokola byl záležitostí stejné skupiny lidí jako v případě masopustu a divadla, začlenily se tyto aktivity do sokolské organizace. Na ustavující schůzi 20. září 1996 byl starostou Sokola zvolen Zdeněk Typta, náčelnicí Alena Cikhartová. V roce 1997 se masopustní maškary vrátily k tradici tématických představení na improvizovaném jevišti před obecním úřadem na hlavním miličínském náměstí, v níž pokračují dodnes. S klasickou hrou se ochotníci konečně představili 2. května 1997. Hráli se Hrubiáni od Carla Goldoniho. „Už 30 minut před plánovaným zahájením se od hlavního vchodu sokolovny táhla dlouhá fronta, která jakoby nebrala konce, přestože sál i galerie už byly přeplněny.“9 S představením ochotníci zavítali i do Votic, Sedlce-Prčice, Borotína a Nechvalic. V roce 1998 už ochotníci hráli na prknech nového jeviště (a před novou oponou) – 2. a 9. května se představilo 16 herců s množstvím převleků v italské detektivní komedii Kaviár nebo čočka. V témže roce se někteří členové souboru podíleli na představení Škola základ života, které bylo součástí akademie k 100. výročí postavení budovy školy. Rodinné záležitosti několika členů souboru neumožnily v roce 1999 sehrát žádné představení. Holasová, I.: Pamětní kniha obce Miličín V. Miličín, od 1986, s. 91. 9 Holasová, I.: Pamětní kniha obce Miličín V. Miličín, od 1986, s. 166. 8


ZE STARŠÍCH ČÍSEL

ZAJÍCI OD HADOVÉ STROUHY Pod vysoký jalovec, do břehu Hadové strouhy, který se natočil ke slunci, chodívala přespat stará zaječice. Ani pelech si tu nemusila vyhrabávat. Vykopaly jej větrovské chalupnice, když časného jara sázely do stráně smrkové sazeni-

ce. Neujaly se všecky. Které se chytily v písčité a kamenité strži, obarvily se temně zelenou krví a hnaly se zvědavě vzhůru, po ostatních, které podlehly v zápase s chudou zemí, zůstaly prázdné dolíky, a zarůstaly rychle travou.

Myslivna Tomkovka u Lešan (foto: Marie Linhartová) Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

I

V dolíku pod jalovcem, v němž zhynul stromek, zalehla každého dne, když střídal úsvit noční tmy na pasekách, zaječice. Přihrábla jamku, obrátila se v ní, vtlačila do ní zadek a už bloudila očima po nebi po poslední hvězdě. Slunce vycházelo a zapadalo za tichými lesy. Bylo ještě záhy na jaře. Les mlčel a zaječice byla bezpečná ve svém úkrytu. Když stoupalo slunce po obloze a když se vzpíralo do břehu Hadové strouhy, bylo staré pod jalovcem nejlépe. Rozložila se ze široka, aby mohlo slunce do celého jejího kožichu, a přivírala slastí oči. V prvních dubnových dnech měnil se život na pasece. Ticho lesa ustupovalo podezřelým šelestům. I člověk přešel po okraji Hadové. V pelechu pod jalovcem jakoby se nic nestalo. Ale přece! Vycházela-li zaječice dříve s večerním šerem do polí, opouštěla nyní domov až pozdě v noci a ještě potmě se vracela. Pod jalovcem v Hadové skrývalo se velké tajemství. Objevil je pantáta Hromas z Větrova, když se vypravil s poledne do panského lesa, aby si vybral štíhlý stromek na bičiště. Chodil od kmene ke kmínku, od keře ke keři, a když se zastavil v Hadové strouze, aby si narovnal hřbet, lekl se, až odplivl. Zrovna pod nohama vyhoupl se z vřesu zajíc a zmizel v pasece. Starý neudělal ještě ani dva kroky a pohnul se i vřes, z něhož vyplašil zajíce. Sehnul se k zemi, rozhrnul trávu. A hele! Na dně zaječího pekáče tlačili se k sobě tři malí zajíčkové. Pantátovy oči na nich spočinuly se zalíbením. Zapomněl na svůj drobný pych, sedl do vřesu a prohlížel si mladé. Ani se nepohnuli. Jen se třásli na celém těle a jejich ztrnulé oči dívaly se na člověka. Ne dlouho. Ve chvilce dali hlavy dohromady a odvrátili se ode vší hrůzy, které se prvně dívali do tváře. Starý Hromas mladým neublížil. Co s nimi? Co měli doma z mladých zajíčků, které přinesli před rokem chlapci z lesa? Vyrostli z nich obludní zajíci, kteří se ve vězení steskem po domově, po lese a po běhání v polích skoro utrápili. Nikdo je nechtěl na podzim zabíjet a nikdo také neměl chuť na posvícenský oběd, dokud je měli doma v kleci. Donesli je proto do lesa za ves. Ale necvičení a nevyzbrojení zajíci ze svobody už nic neměli. Oba chytil hned první II

noc Stibůrkův Cikán v trní pod samou vsí, k níž se vrátili. Na to myslil větrovský Hromas u zaječího pelechu v Hadové strouze. Napěchoval si dýmku, zabafal, rozloučil se měkkým pohledem s ustrašenými zajíčky pod jalovcem a odtáhl mladými břízami ke vsi. Bylo to první a také poslední setkání mladých zajíců s člověkem, který neublížil. Stará zaječice dlouho v pasece nevydržela. Strach o děti ji štval do strouhy pod jalovec. Byl ještě bílý den, když se s nimi shledala. Přisedla k nim na chviličku, ale stání už neměla. Vyběhla do strouhy, vrátila se k dětem a už byla zase pryč. Když se vrátila, po třetí, vystrčila všechny tři mladé z pelechu, oběhla je několikrát v kruhu a potom se s nimi pustila dolů na cestu k polím. Byla to první cesta dětí s matkou, která je odváděla do bezpečí. Bála se lidí, kteří našli její schovávačku. Nevěřila jim, protože s nimi měla zlé zkušenosti. Stará táhla zvolna napřed, za ní poskakovaly a posedávaly její tři děti, dvě po stranách, třetí, nejmenší a nejneposednější, vzadu. Zaječice se zastavovala a znovu obíhala mladé, kteří jí nestačili. Na samém kraji lesa se zastavila docela. Posadila se na zadní běhy, vytáhla se jako struna a dýchala rychle vlhký vzduch, který vanul z luk. Dlouho seděla zaječice nehybně na příkopě pod lesem. Ani se nepohnula. V polích bylo ticho. Vzduch byl ještě chladný a noc skoro bez života. Mladí zajíčkové pozorovali bedlivě starou a panáčkovali po ní. Nedařilo se jim to naponejprv, ale učili se vytrvale. Dva silnější ve chvíli seděli při matce jako pěny, ale nejslabší ze tří se dlouho na dvou neudržel. Padal všude, kam si sedl. Když to trvalo příliš dlouho, rozzlobila se stará. Malý nemotora, který byl, dokud zůstávali v pelechu, samé žertování, kutálel se jí zrovna před nohama. Dostal, chudák, předním běhákem ránu, že udělal dva kotrmelce až do brázdy jahodového pole. Zaječice poskočila za nezvedencem. Obě urostlejší děti se daly za ní. Nejmenší si už dávalo lepší pozor na cestu a drželo krok s ostatními. Na palouku pod lesem pustili se všichni do chudé pastvy. Stará se napásla nejdřív. Posadila se potom na mezi a hlídala mladé před nebezpečím. Když bylo po hostině, nevrátili Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

Kresba Josefa Lady. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

III

se zajíci do pekáče pod jalovcem. Zaječice je vedla dál lesem. Usadili se v suché mýti ještě dávno před tím, než se ozval dole v Maskovicích první kohout. Den na to se u nich zaječice vůbec neukázala. Když se vtlačila tma do všech koutů lesa, pobíhali zajíčkové bezradně vysokou a suchou travou. Po každém šelestu usedali na dvou jako přikovaní. Když nehrozilo nebezpečí, hledali v staré trávě drobné zelené listy. Zvykali si pomalu na samotu.

Teprve k ránu, když se poztrácely z lesa mlhy, přiběhla odkudsi od myslivny Tomkovky na mýtinu zaječice. Mladí se k ní přimačkli, jak byli zvyklí z Hadové strouhy, a bylo po samotě i po hladu. Les zticha hučel a v zaječím pelechu v trávě bylo jako v ráji. Eduard Vaněček (Příště ostatek.) Pod Blaníkem, ročník XIX., 1939–40, číslo 2

REGIONÁLNÍ POVĚSTI, POVÍDKY, VYPRÁVĚNÍ A POEZIE

Kam se nesmělo

NA ZABRANÉM (5)

Krátce po válce se začali lidé rozhlížet po místech, která ještě nedávno byla nepřístupná kvůli tzv. Zabranému území. Vždyť Poříčí leželo na hranici, kterou tady tvořil levý břeh řeky Sázavy a silnice kolem románského kostela sv. Petra a Pavla. Ten naštěstí přežil bez poškození, stejně tak jako kostel druhý, zasvěcený sv. Havlovi a postavený u soutoku potoka přitékajícího od Konopiště. Kostel byl postaven o sto let později a uchvacoval překrásným interiérem. Samotný vchod do Božího hrobu pod hlavním oltářem si po staletí udržel punc důstojnosti a umělecké dokonalosti. Také můj papa se staršími brášky Víťou a Marcílkem využili vlastně druhé neválečné prázdniny k prvnímu cestování vlakem. Jak to bylo jednoduché! Stačilo nastoupit do jednoho ze tří dřevěných vagonů. Vlak stavěl pod dvěma velikými kaštany na malém nádražíčku, v jehož štítu byl neodborně zabílen německý nápis Porschitsch an der Sasau a obnoven na Poříčí nad Sázavou na třech stranách přiléhajících k trati. Vláček s parní lokomotivou, služebním vozem čekalo veliké stoupání na samé hranici přípustnosti k první zastávce zvané Svárov. Tenkrát se ještě nepoužívaného názvu Posázavský pacifik. Lokálka dýchavičně dorazila pod rozložité stromy, zapískala a pomalu nabírala rychlost k břehu rybníka, kam moji bráškové se nedávno vydali také poprvé vykoupat. Dlouho zde nebylo koupání povoleno, čekalo se na vojenskou komisi, která měla IV

zjistit, zda do vody nebyly naházeny pancerfausty, tedy pancéřové pěsti či podobně nebezpečný materiál včetně min. Nebyly. Dno bylo čisté, i když sedmihektarovou plochu nebylo asi možno prohlédnout píď po pídi. Úřední oznámení muselo stačit. Plavat bráškové museli umět, protože to byl jeden z předpokladů pro přijetí na gymnázium. Papa je tomu tenkrát naučil v řece u Chocerad. Ale tam se museli spokojit s pár metry, a to ještě dlouho pečlivě hledali místo z břehu Sázavy. Tady na Svárově se nabízela plocha téměř nepřehlédnutelná a s dobrými tři metry hloubky u stavidla. Hnedle do dvou třetin rybníka se udržovala poloviční hloubka. Ó, jaká lahoda! Proto i teď uvažují: Neměli raději vystoupit? Propásli okamžik i proto, že papa byl pohroužen do vzpomínek na jednu svou návštěvu místní hospůdky ještě v době, kdy málokdo pochyboval o vítězství německých zbraní, neboť tenkrát jim patřila téměř celá Evropa a na východě se směřovalo k Uralu i na Kavkaz. Pro hospodské štamgasty do sálu přibyly další dva stoly a bytelné lavice. Venku vzniklo postupně jednoduché zařízení na uvázání koní německých nižších důstojnických šarží a prostor pro zaparkování jednoho, nejvýš dvou terénních vozidel, jejichž poznávací značka začínala písmeny WH. Patřila wehrmachtu. Čeští vtipálkové ji četli – wěnoval Hácha – a vozily se v ní vyšší šarže, které si oblíbily toto místo nejen pro nerušené posezení u dobře ošetřeného piva, ale i přítulnost majitelek. Obou Paulin. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

Sláva hospůdky Hospůdka u Pavlínek však byla známa vlastně ještě dávno předtím, než se stalo místem zabraným. Dlouhé by bylo vypravování a výčet těch, kteří sem znali cestu a byli přitahováni jako mouchy na kapky vybryndaného piva. Většinou pěšky sem chodili statkáři, hlavy velkých selských usedlostí, pár letních hostů z Prahy, kteří si užívali část prázdnin v letních bytech. Manželky s dětmi šly k řece a pánové na pár piv na Svárov. Tady to bylo něco docela jiného, než v plných poříčských hospodách, ať už dole u Plachého nebo v moderní restauraci s okny na vlak a silnici, kterou každou chvíli přehradily dřevěné šraňky s červenobílým nátěrem. Také cestář Žaloudek chodil k Pavlínkám a své věrné posluchače oblažoval řadou báchorek s lechtivým obsahem nejen o mileneckých párech. Vždy začínal veledůležitým obratem – „Víme …“ Místo znali také Pražáci. V letním parnu rádi opustili výheň dřevěných vagonů, aby svlažili žíznivá hrdla. Ti, co se zastavili poprvé a byli vázáni pokročilým zaláskováním, se bláhově domnívali, že v podkroví najdou stejně útulnou „cimérku“ na zbytek noci. Když poznali svůj omyl, buď si odpočinuli v lesíku, ve vrbičkách na břehu rybníka, ale obvykle posledním vláčkem odjeli domů. Jen nesměli ztratit orientaci. Směr kolem rybníka končil v Jílovém kvůli strategicky důležité výrobě „něčeho“ v několika tunelích. Ten první se nacházel před romanticky lákavým viaduktem na Žampachu, jejž však mohli vidět jen z cesty, protože konečná měla český název Jílové. Museli „flamenderzukem“ přes Poříčí do Čerčan s nadějí, že budou mít přípoj na Prahu. Obvykle jim nevadilo ani případné čekání na první pondělní „dělňas“. Určitým způsobem se zde střídali štamgasti. Nebylo totiž dobré, aby se u stolů se objevili tenkrát ještě budoucí „vítězové“ a čeští příslušníci protektorátu. To by nemuselo skončit dobře. Hospodský takt obou Pavlínek však tomu dokázal zabránit. A tak ve všední den se mluvilo německy, v sobotu a v neděli česky. Nepsaný zákon dodržovaly obě strany. Útulnou svárovskou hospůdku nezlikvidovala druhá světová válka. Horší to bylo s občerstvením. Pivo sice nebylo na příděl, zato bylo Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

průhledně slabé, málo pěnivé a znalci tvrdili, že řiďoučké. Také „udělat“ jich deset nebylo dost možné, protože tolik piva nebylo k dostání. Rovněž citrónka nebo malinovka pro dámy, včetně slečen a dětí, ztratily předválečnou úroveň v množství bublinek a následném štípání v nose.

Tragický konec Nikdo však nezabránil tragickému konci majitelek hospůdky. Těžko už by se hledali pamětníci, kteří by věděli, kdo sem v polovině května poslal „študebakr“ se sovětskou posádkou. Možná měli své instrukce k likvidaci známého místa pro nežádoucí spolupráci. Matka Pavla tušila, co by ji čekalo. Dcera se spíš řídila zásadou: „Nějak bylo, nějak bude, ale pivo nepomine.“ Nechápala maminku, že rázně skoncovala se svým životem. Pavlínce německý oficírek, když neměl dost marek na zaplacení, nabídl dámskou šestpětatřicítku. Ta mu prý přebývala. V duchu si Pavlínka slibovala, že se vrátí, aby maminku důstojně pohřbila. Teď jí šlo o život. Spoléhala na své rychle nohy a snad i přízeň u svobodných poříčských „páprdů“, kteří se jí tolik dvořili. Byla by některému z nich možná dobrou hospodyní, kdyby však … Sovětští vojáci, jejichž řeči nechtěla rozumět, byli rychlejší. Zabránili jí v útěku. Její nářek pak následně jednak nikdo neslyšel, protože motor „túrovali“ na plné obrátky. Pak ji za nohy přivázali na hák místo děla a – daváááj! Nežli přijeli na železniční přejezd u Homolky nad Poříčím, provaz už neměl co táhnout. Kameny a prašná cesta beze stopy ukončily, co na mladé Pavlínce bylo tak krásné.

Janečkova vila Nežli se Papa dovzpomínal, vjížděli na týnecký most. Vpravo proti proudu se mihly Brodce. Tam již byla obnovena výroba motocyklů Jawa. Říkalo se jim „pérák“ kvůli odpružení přední nápravy. V Týnci pár minut čekali na příjezd soupravy od Jílového. Tady měly vlaky možnost se křižovat. Týnecké nádraží patřilo počtem kolejí mezi největší. I pivo a limonádu tady pikolíci roznášeli, i když hospoV

da se nenacházela v komplexu budov. Dvě vlečky umožňovaly zásobování obou továren, ale také čekání nejméně dvou souprav, sloužících jako pomocné soupravy pro následné vlakové přípoje. Našlo se místo i pro nákladní vlaky směřující do obou továren. Druhá z nich na opačném břehu produkovala hutní výrobky. „Škoda, že neuvidíme Janečkovu kulatou vilu. Podobala se malému zámku točícímu se za sluncem,“ vyprávěl papa, který se na ni nezapomněl denně poohlédnout z mostu cestou

do měšťanky. Za války dívat se patřilo k málu, co nebylo zakázáno. Tentokráte se Janečkova vila dala jen tušit. Továrna ji dokonale zakryla. Až k Jílovému se bylo nač kolem Sázavy dívat. Daly se zahlédnout kánoe, které se občas mihly v řečišti plném obrovských žulových balvanů. Jen vory už nebylo vidět. Patřily k minulosti, neboť je nahradila levnější doprava na vagónech. Jaromír Košťák

REGIONÁLNÍ LITERATURA

ŠTERNBERKOVÉ – PANSKÝ ROD V ČECHÁCH A NA MORAVĚ Publikace Šternberkové – panský rod v Čechách a na Moravě Pavla Juříka je první pokus o novou monografii Šternberků od roku 1824. Kniha je určena nejširší veřejnosti, která se zajímá o osudy šlechty, historii a dějiny obecně. Bude se líbit milovníkům hradů a zámků, neboť text je doplněn řadou unikátních, barevných snímků autora, archiváliemi, málo znanými portréty

VI

členů rodu, kresebnými rekonstrukcemi pečetí a středověkých hradů od publicisty Jana Heřmana. Text nepostrádá ani zjednodušený rodokmen Šternberků. Kniha je rozdělená do několika bloků: vznik rodu Divišovců – Šternberků, založení hradu Český Šternberk a jeho stavební popis, jednotlivé větve rodu, význačné osobnosti, restituce po roce 1992 a stručný popis jednotlivých dominií rodu v Čechách a na Moravě. Nejsou vynechány ani veřejnosti nepřístupné objekty. Kniha se nevyhnula řadě faktografických nepřesnosti, ne vždy popisuje současný stav, nejnovější archeologické výzkumy a poznatky k rodu. To ale čtenář od autora ani nečeká, protože novým poznatkům jsou vyhrazeny odborné časopisy a sborníky. Autorovi se podařilo vyzdvihnout nejen odkaz tohoto panského rodu, ale i současnou přítomnost pánů ze Šternberka. Obšírně popsal složitou situaci české šlechty, zejména za druhé světové války, po roce 1949, v období normalizace a události na některých hradech a zámcích Šternberků po restitucích v roce 1992. Juříkův pokus o shrnutí informací o tomto šlechtickém rodě, jehož kořeny sahají až k Přemyslovcům, se zdařil. Ukázal cestu dalším badatelům a historikům, kteří na jeho práci o tomto rodě mohou navázat. Kniha rozhodně stojí za přečtení, neboť směruje širší veřejnost k pochopení složité úlohy české šlechty v našich dějinách. Jan Heřman Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

PAMÁTKY STŘEDNÍCH ČECH 1/2013 První číslo časopisu Památky středních Čech (vydávaného Územním odborným pracovištěm Středních Čech Národního památkového ústavu) v roce 2013 přináší mimo jiné i dva zajímavé příspěvky věnované lokalitám z našeho regionu. Článek Dagmar Primusové a Jana Žižky s názvem Z oprav památek na Benešovsku shrnuje informace a poznatky získané v průběhu oprav a rekonstrukcí několika památkových objektů, které se uskutečnily v letech 2006 až 2012. Konkrétně se jedná o opravy zámků v Libouni, Třebešicích a Jablonném nad Vltavou a o opravu kostela sv. Františka Serafinského ve Voticích. Článek Jany Tiché Vzkříšení sklářské huti František v Sázavě – I. část seznamuje čtenáře s minulostí uvedené sázavské sklářské hutě a především s průběhem adaptace této technické památky pro nové využití v rámci velice zajímavého projektu vytvoření Centra sklářského umění Huť František v Sázavě. Radovan Cáder

BOROVSKO Vskutku objemnou knihu „Borovsko 1289 – 2010“ vydal v tomto roce Obecní úřad Bernartice (do jehož působnosti dnešní osada Borovsko spadá). Autorem je borovský rodák Jiří Vilímovský, kterému se podařilo shromáždit pozoruhodné množství fotografií, map a dokumentů k historii obce Borovsko. Jak uvádí autor v úvodu, první část knihy zachycuje nejstarší dějiny obce Borovsko a borovského panství. Je zde popsána historie hradu, tvrze a zámečku s dvorem od roku 1289. Druhá kapitola publikace je věnována zatopené části Borovska. Jsou zde zaznamenány majitelé zatopených domů přibližně od roku 1800 až do jejich nuceného vystěhování. Detailně popsány jsou oba mlýny, borovský kostel, statek, zatopený dálniční most, zrušená železniční zastávka, zrušená hájovna a zatopené údolí Želivky a Sedlického potoka. Kniha pokračuje popisem novější historie a současnosti. Podle Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

VII

popisných čísel mapuje všechny usedlosti, které zůstaly po výstavbě přehrady, jejich historii a majitele od roku 1800 až dodnes. Kniha je nejen obsahově zajímavá, ale také graficky velmi zdařilá. Autorkou grafické koncepce a úpravy je Kristýna Greplová.

Kniha Borovsko 1289 – 2010 by neměla chybět v knihovně žádného milovníka této části Podblanicka. Lze ji zakoupit na Obecním úřadě v Bernarticích. Pavel Pešout

ČESKÝ ŠTERNBERK – STAVEBNĚ HISTORICKÝ VÝVOJ HRADU Plzeňské nakladatelství Ing. Petr Mikota vydalo v roce 2013 publikaci „Český Šternberk. Stavebně historický vývoj hradu“. Autorem je Mgr. Jan Heřman, známý podblanickým čtenářům díky knize „Ikonografie středního Posázaví“ (Vlašim 2009) i dlouhé řadě článků. V drobné publikaci (40 stran) shrnuje autor svůj trvalý zájem o jeden z nejstarších českých hradů. Vždy spojoval historický přístup s výtvarným a výsledkem byla série kresebných rekonstrukcí hradu v různých fázích. Tak je tomu i v této publikaci z edice „České hrady“. V 19 kapitolkách ukazuje vývoj od 40. let 13. století do roku 1992, kdy se vrátilo sídlo opět do rukou Sternbergů. Navazují kapitoly o obci Český Šternberk a okolí. V textu i rekonstrukcích vychází Jan Heřman z dosavadního bádání, ke kterému sám několikrát přispěl. Publikace je obrazově bohatá a pozornost si zaslouží nejen u poučené veřejnosti. Jindřich Nusek

SÁZAVSKÝ KLÁŠTER Sázavský klášter – tak jednoduše se nazývá nová publikace o jedné z nejpozoruhodnějších památek ve středním Posázaví a významném poutním místě, kterou právě vydal Národní památkový ústav v roce 960. výročí úmrtí svatého Prokopa, zakladatele kláštera a českého národního patrona. Na tvorbě této publikace spojilo síly hned několik renomovaných osobností. Úvodní slovo převora benediktinského břevnovského kláštera Prokopa Siostrzonka, OSB, uvádí čtenáře do tajemství poutních míst, významu putování a historie poutní tradice v českých zemích. Poukazuje na samotného svatého Prokopa a jeho stále živé poselství, na svou vlastní osobní VIII

zkušenost s ním a zve k návštěvě Sázavy s cílem pátrat po jádru světcova odkazu právě zde a snažit se mu porozumět. Následné vyprávění o tisíciletých dějinách starobylého kláštera, kterému předchází kapitola o vzniku a rozvoji benediktinských klášterů v západní Evropě, je doménou Prof. PhDr. Petra Sommera, DSc., významného středoevropského experta v oblasti raného středověku a dlouholetého vedoucího archeologického výzkumu v Sázavském klášteře. Velkým přínosem publikace je část, jež byla svěřená renomovanému historikovi umění Prof. PhDr. Ing. Janu Roytovi, Ph.D. Kapitola sv. Prokop – osobnost a kult zevrubně mapuPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

je vývoj úcty ke sv. Prokopovi a její proměny od samých počátků až do novověku, a to zejména ve výtvarném a slovesném umění na celém území Čech i Moravy. Nechybí však ani živé popisy památných poutních zastavení v přírodě v nejbližším okolí Sázavského kláštera, jako jsou studánky, kapličky nebo tajemná Čertova brázda. Publikaci uzavírá procházka klášterním areálem tak, jak jej známe dnes a krátké charakteristiky významných památek v bližším i širším okolí Sázavského kláštera lákajících k procházkám a výletům. Nechybí ani slovníček méně obvyklých výrazů, se kterými se čtenář v publikaci setkává a resumé v anglickém jazyce. Celou publikaci pak provází nádherné fotografie Martina Steckera, pedagoga umělecké fotografie na Filmové akademii múzických umění Univerzity Karlovy v Praze doplněné snímky několika dalších autorů a kresbami Milana Štědry, sázavského kronikáře. Publikace je od konce září v prodeji v pokladně Sázavského kláštera a v Infocentru v Sázavě a stojí 195 Kč. Může být krásným vánočním

dárkem, který potěší příznivce a milovníky českého kulturního dědictví. Slávka Matoušová

ZE SKICÁKU Ve středu 11. prosince 2013 spatřil světlo světa a byl pokřtěn čtvrtý „čtverec“, neboli další kniha z edice autora a malíře Stanislava Příhody. Kniha navazuje na dříve vydané čtvercové formáty Zdislavický volejbal, Převážně vážně a Výtvarné historky. Nově vydaná kniha Ze skicáku nabízí čtenářům 80 stran včetně kreseb z celoživotní tvorby, z nichž část je v barevném provedení. Text se snaží seznámit čtenáře se zákulisím malířovi práce a vtáhnout ho do výtvarného procesu. S autorem se tak vypravíte do jeho dětství, školních let i do prvního zaměstnání. Doplňující text k jednotlivým kapitolám připomíná zajímavosti týkající se kreslení a skicování. Čtenáři se tak mohou nejen poučit, ale také porovnat vlastní názor na umění s malířovým. Přesto není kniha pojata jako odborná stať o výtvarném umění, ale jako čtivá, zábavná a zajímavě pojatá publikace. Dle slov autora má být kniha „Ze skicáku“ malou sestřičkou k obrazům, které máte doma. Pokud chcete rozšířit „knižní rodinu“ nebo si Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

doplnit čtvercovou edici, tak navštivte ekoobchůdek nebo e-shop Podblanického ekocentra, kde lze knihu zakoupit. Jiří Pavelka

IX

ZPRÁVY A SDĚLENÍ

BRANDL IN MEMORIAM

Prof. RNDr. Zdeněk Brandl, CSc. (10. 10. 1939 – 20. 8. 2013) Dne 20. srpna letošního roku přišla z Českých Budějovic smutná zpráva. Toho dne zemřel pan prof. Zdeněk Brandl. Prof. RNDr. Zdeněk Brandl, CSc. byl vynikajícím biologem, uznávaným odborníkem v oboru ekologie a limnologie. Po studiích na Karlově Univerzitě v Praze (obor biologie, spe-

cializace hydrobiologie) začínal Zdeněk Brandl svou profesní dráhu v roce 1963 jako vědecký pracovník v Československé akademii věd. A s Akademií věd pak úzce spolupracoval po celý svůj život. V roce 1989 se aktivně zapojil do příprav založení Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a stál u zrodu zdejší Biologické (nyní Přírodovědecké) fakulty, jíž byl v letech 1998 až 2004 děkanem. V roce 1998 se habilitoval v oboru ekologie, v roce 2003 pak byl jmenován pro tento obor profesorem. V letech 2004 až 2011 zastával post prorektora Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích pro studijní záležitosti. V zahraničí působil opakovaně na univerzitě v kanadském Waterloo a byl pravidelně vyzýván k účasti jako přednášející v postgraduálních kurzech UNESCO v Rakousku. S Podblanickem prof. Brandla, rodáka z Benešova, celoživotně poutaly osobní i pracovní vazby. Od roku 1974 pracoval mimo jiné na terénní stanici ČSAV na Slapech. V tomtéž roce se také stal redaktorem přírodovědné části Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka a tento post zastával až do své smrti. Za svůj mimořádný přínos pro rodný kraj získal v roce 2008 ocenění Blanický rytíř. V osobě prof. Zdeňka Brandla odešel výborný a uznávaný přírodovědec a především moudrý a laskavý člověk. Čest jeho památce! Radovan Cáder

SMUTNÁ ZPRÁVA PRO ARCHIVNICTVÍ

PhDr. Eva Procházková (6. 2. 1950 – 4. 11. 2013) Dne 4. listopadu 2013 zemřela ředitelka Státního okresního archivu v Benešově PhDr. Eva Procházková. Paní Eva Procházková se v roce 1950 narodila ve Velkých Chvalovicích na Kolínsku. Po absolvování poděbradského gymnázia vystudovala v letech 1968 až 1973 archivnictví a historii na Univerzitě Karlově v Praze. Po X

studiu nastoupila jako odborná archivářka do Okresního archivu v Benešově a tomuto archivu zasvětila celý svůj profesní život. V roce 1975 byla pověřena jeho řízením a oficiálně se jeho ředitelkou stala v roce 1978. Tuto funkci pak zastávala až do své předčasné smrti. Během svého působení v benešovském archivu se neúnavně věnovala zlepšování standardů Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

archivní práce a vytváření kvalitního technického a personálního zázemí pro jeho činnost. Vyvrcholením této snahy bylo bezesporu vybudování moderní archivní budovy v Benešově, která byla slavnostně otevřena v roce 2000. Badatelská činnost PhDr. Evy Procházkové byla velice bohatá. Publikovala celou řadu přínosných prací, zabývajících se nejrůznějšími tématy od vrcholného středověku až po 20. století. Na vysoké odborné úrovni dokázala zasazovat regionální témata do širšího rámce českých a evropských dějin. Historickou literaturu obohatila o velkou řadu knih, odborných statí i popularizačních článků v regionálním tisku. Za všechny její práce připomeňme alespoň Benešov (v edici Zmizelé Čechy), Načeradec. Dějiny městečka a okolních obcí, Bukovany. Kapitoly z dějin Posázavské vesnice, Pravonín. Památky a historie obce Pravonín a přidružených obcí. Kromě vlastní autorské činnosti se také dlouhodobě věnovala organizování vlastivědné práce v regionu. Bylo do velké míry právě zásluhou PhDr. Evy Procházkové, že se benešovskému archivu ve spolupráci s Muzeem Podblanicka, městem Benešov a mnoha dalšími vědeckými a odbornými institucemi a nadšenci podařilo připravit celou řadu vynikajících, často svým významem i region překračujících akcí, ať už se jednalo o konference (např. Opat Prokop a jeho doba, Regionální a vlastivědná periodika a jejich místo v historiografii), semináře (např. Dvě církevní kapitoly z dějin Benešov, Lidová kultura Podblanicka), přednáškové cykly (např. cyklus přednášek pro pedagogy, v jehož rámci vystoupili v benešovském archivu mimo jiné tak renomovaní odborníci jako Josef Petráň, Dušan Třeštík, František Šmahel, Jan Galandauer, Petr Sommer a mnozí další) či výstavy (např. Historie požární ochrany na Benešovsku, Tajemství paravánu následníka trůnu, Slavné osobnosti ve fondech středočeských archivů, Přemysl Pitter – Pavla Moudrá).

V roce 2010 obdržela paní doktorka Eva Procházková za celoživotní dílo čestnou cenu Blanický rytíř (foto: J. Havelková).

Zcela nepřehlédnutelnou zásluhu měla PhDr. Eva Procházková o rozvoj regionálních sborníků. Od roku 1996 byla redaktorkou Středočeského sborníku historického a od roku 2004 byla spolu s prof. Jaroslavem Pánkem redaktorkou Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka. Za svou práci získala PhDr. Eva Procházková mnohá ocenění. Mimo jiné jí byla udělena Medaile za zásluhy o české archivnictví, Medaile Přemysla Pittra či titul Blanický rytíř. V osobě PhDr. Evy Procházkové ztratilo Podblanicko výraznou osobnost archivnictví, historie a vlastivědy, která svým významem dalece překračovala hranice regionu. Čest její památce! Radovan Cáder

MYSLIVECKÁ VÝSTAVA V NAČERADCI Myslivecké sdružení Načeradec sdružuje více než tři desítky členů a spolu se včelaři a chovateli patří k velice aktivním spolkům. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

Po letech opět myslivci vystavovali ulovené trofeje, různá paroží, hlavy zvířat, preparáty kožešinové zvěře, divokých prasat atd. VeřejXI

Na výstavě Mysliveckého sdružení Načeradec byly k vidění cenné trofeje, které návštěvníky zaujaly (foto: P. Říhová).

nost tak viděla, co se v této oblasti v posledních letech ulovilo. Trofeje se líbily, a mnohé tak zaujal vztah ke zvířatům. „Tuto výstavu v sokolovně děláme vždy s výročím zdejších včelařů, kteří letos oslavili sto let od svého založení. Já jsem také i včelař, takže jsme se opět rychle dohodli,“ dodal Stanislav Zvára z mysliveckého sdružení. Výstava byla určena nejen samotným myslivcům, ale také zájemcům o trofeje, ale vlastně všem, kteří mají rádi přírodu. „Dobře se nám spolupracuje s vedením místního Agrodružstva Načeradec, jmenovitě s jeho ředitelem Zdeňkem Sedlákem, vycházejí nám maximálně vstříc a patří Agrodružstvu mé poděkování,“ dodal Josef

Janouš, předseda Mysliveckého sdružení Načeradec. Nejeden ze zkušených myslivců má obavy z navrhovaného nového mysliveckého zákona, na jehož přípravě se nepodílejí lidé se zkušenostmi v myslivosti. A názor návštěvníků na mysliveckou expozici? Ten je jednoznačný. Jde o pěkné trofeje. Pokud myslivci svým příkladem dovedou oslovit i mládež a začínající mladé myslivce tak, aby se myslivost stala pevnou součástí jejich chování a života, pak bude reálná naděje, že obětavá a poctivá činnost těch starších se bude v budoucnu rozvíjet a odolávat negativním vlivům a tlakům současné společnosti. Petra Říhová

VÝSTAVA HUB V LOUŇOVICÍCH POD BLANÍKEM Dne 21. září uspořádala Správa CHKO Blaník ve svém sídle v Louňovicích pod Blaníkem výstavu hub nasbíraných v lesích Chráněné krajinné oblasti Blaník a přilehlém okolí. V pořadí již šestý ročník výstavy přinesl opět rekord co do počtu vystavených druhů hub. OrXII

ganizátorům i samotným návštěvníkům se podařilo nalézt celkem 225 druhů nejrůznějších hub, z nichž některé patřily k vzácným. Nejvzácnějším druhem výstavy se stal kriticky ohrožený strmělkovec zardělý (Leucopaxillus rhodoleucus), u něhož se jedná o první Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

RNDr. František Kotlaba ve své poslední práci popsal a nově navrhl nové české jméno – místo běločechratka červenobílá, jak je uvedeno na fotografii, se bude do budoucna používat strmělkovec zardělý.

K rekordnímu počtu nalezených hub přispěl i tento křemenáč krvavý. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

XIII

zastoupení na mykologických výstavách v České republice vůbec. Dalšími kriticky ohroženými druhy byly ryzec bledoslizký a kalichovka Postova. K vzácným druhům se řadí rovněž tři druhy čirůvek – celerová, běložlutavá a modřínová. Mezi 25 vystavenými druhy pavučinců byl nejvzácnějším ohrožený pavučinec nachový. Zajímavostí pro návštěvníky byla jedlá pýchavka obrovská, velká jako lidská hlava, nezvykle velký exemplář ryzce syrovinky nebo lanýž letní. S velkým zájmem návštěvníků se setkaly hřibovité druhy a široké spektrum muchomůrek. Výstava byla doprovázena výkladem mykologa Pavla Špinara, který odpovídal na nej-

různější dotazy návštěvníků a určoval jimi přinesené exponáty. Příchozí se také dozvěděli, jak bezpečně poznávat některé méně známé, avšak výtečné druhy a jak je v kuchyni upravit. Nejvíce dotazů se týkalo rozpoznávání jedlých druhů ryzců a holubinek. Návštěvníků i přes celkem nepříznivé počasí přišel hojný počet – přivítali jsme jich více než 400. V příštím roce bychom rádi pokračovali v tradici a na podzim uspořádali v Louňovicích pod Blaníkem 7. ročník výstavy. Ivana Křížová Foto: autorka

OSLAVY 100 LET VČELAŘŮ V NAČERADCI První písemný zápis o spolku včelařů v Načeradci na Benešovsku je ze dne 22. 11. 1913, kdy se konala ustavující valná hromada včelařského spolku. Té předcházela ustavující valná hromada se zvolením přípravného výboru, předsedou byl zvolen Josef Štamberg

z Olešné. Tehdy měl v Načeradci jediný včelař medomet! I tady šel vývoj dál včetně střídání generací a oslav výročí základní organizace Českého svazu včelařů (ZO ČSV). Počet členů vzrostl na 42. Od roku 1960 je v činnosti i včelařský kroužek dětí při místní

V proskleném úle děti hledaly označenou živou matku včelstva (foto: P. Říhová). XIV

Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

základní škole. Postupně se začala rozvíjet spolupráce se samosprávou okolních obcí s okresním i ústředním výborem ČSV, kdy MVDr. Miloslav Peroutka uspořádal pro tuto ZO řadu odborných přednášek. Oslavy se uskutečnily v místní sokolovně a ve školní jídelně. Už 20. července 2013 se ve školní jídelně konal kurz medového pečiva zaměřený na zpracování včelích produktů. Pod vedením učitelek Dr. Píchové a Mgr. Kortánkové se kurzu zúčastnilo 18 žen z Načeradce a okolí. V sobotu 27. 7. 2013 proběhla v sokolovně slavnostní schůze se vzpomínkami na včelaření s představením oceněných členů ZO atd. Potom došlo k zasazení památné lípy u kostela, kde u jejích kořenů byly uloženy tiskopisy 100 let včelaření v Načeradci a zpravodaje zdejšího městyse. Vše opět proběhlo za účasti Františka Richtra, předsedy ZO ČSV Načeradec a Ing. Jiřího Jelínka, starosty městyse Načeradec. V sále sokolovny se konala i následující den v neděli včelařská výstava historického i současného včelaření s promítáním odborných včelařských filmů, seznámením s činností včelařského kroužku žáků. Pro děti se uskutečnily soutěže a vhod přišla i diskotéka. Prodej včelařských pomůcek zajistil Jiří Smetana z Vlašimi. Výrobu předmětů z vosku předvedl Ing. Jaroslav Forman z Louňovic pod Blaníkem. Paní Marie Šťastná z místní ZO ČSV prováděla pro zájemce medové masáže. Známý včelař pan Hromčík z Nivnice od Uherského Hradiště nabídl návštěvníkům kvalitní medovinu. Odpoledne přednáškou o včelařství provedli Dr. Miroslav Peroutka a Antonín Zrno. Výstava byla pořádána ve spolupráci s Mysliveckým sdružením Načeradec, které mělo v sále svoji samostatnou expozici. Řada zájemců navštívila výstavu i v neděli. Pohoštění a živá hudba vytvářely návštěvníkům pohodu. Duší všech akcí při tomto významném výročí byl František Richtr, předseda ZO ČSV Načeradec. Jemu jsme položili několik otázek. Co všechno zahrnovala příprava oslav? Hodně práce a času. Začali jsme s ní už před rokem a finišovali letos v zimě. Vytvořili jsme několik skupin z našich členů pro oslavy a vlastně pro jejich celý průběh. Snažili jsme se na nic nezapomenout. Jedenáct členů z naší ZO obdrželo ocenění Vzorný včelař Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

od OV ČSV a od republikového výboru pět členů vyznamenání Vzorný včelařský pracovník, k tomu diplom a 500 Kč. Zpříjemnit jsme chtěli programem i věkové kategorie návštěvníků. Nezapomněli jsme ani na děti, které si vyzkoušely stloukání rámků, omalovánky, živé včely v proskleném úle, kvízy, hry a diskotéku. Určitě bychom se neobešli bez sponzorů, kterým bych chtěl touto cestou poděkovat, hlavně Městysu Načeradec, Agrodružstvu Načeradec, Obecnímu úřadu Pravonín a Základní škole Načeradec. Tady v Načeradci jste velkou osobností chovatelů i včelařů. Jak jste se vůbec ke včelaření dostal? Už jako dítě mě ke včelám přivedl otec a do včelařského spolku jsem vstoupil v roce 1965. Pracoval jsem ve výboru naší ZO a patnáct let jsem byl předsedou OV ČSV Benešov. Nyní jsem řadu let předsedou zdejší ZO a v okresním výboru předsedou kontrolní a revizní komise. Bez přímého vztahu ke včelám a k lidem nelze tyto funkce dělat. Potěšilo mě, že zdejší organizace má podrobně vedené tři kroniky. Tradicí vaší ZO se stala práce s dětmi na místní základní škole. Co to pro vaši ZO znamená? Děti a vůbec mládež je základem pro každou činnost. U nás pak přecházejí do ZO. V letech 1960 až 1968 vedl včelařský kroužek na zdejší základní škole pan učitel Burda, který učil tělocvik, občanskou a praktickou výuku. Stačila jim čtyři včelstva. Po roce 1982 kroužek vedl Antonín Smetana a po něm Jiří Peška. Po jeho náhlém odchodu kroužek zanikl a znovu byl obnoven v roce 2004 a jeho vedoucím byl Jiří Richtr, v roce 2007 vedení kroužku převzal učitel Jiří Volek. Kroužek se schází každý týden na základní škole a zúčastňuje se oblastních kol Zlaté včely s velmi pěknými výsledky. V roce 2008 byl i pořadatelem oblastního kola. Členové kroužku se zúčastňují tématických zájezdů. Co byste řekl na závěr včelařům a k oslavám výročí vaší ZO. Včela má nezastupitelné místo, tvoří unikátní díla a produkty. Moudrý člověk v ní vidí přírodu jako celek a ne jen med. Produkce medu, pylu, vosku, propolisu je jen nepatrným zlomXV

kem toho, co umíme ocenit. Chov včel je pocit sounáležitosti s přírodou. Chtěl bych poděkovat všem těm, co nám sponzorstvím, přípravou a průběhem pomohli zvládnout zdárně tyto

oslavy. Nemám rád chválu hlavně na svoji osobu, jsem radši, když mi vytknou chyby a poradí, co bych mohl zlepšit. Petra Říhová

VÝSTAVA OVOCE V PODBLANICKÉM EKOCENTRU

Návštěva žáků Základní školy Načeradec (foto: J. Lorencová).

Ve dnech 8. – 10. října proběhla v přednáškovém sále Podblanického ekocentra výstava ovoce, kterou pořádal Český svaz ochránců přírody Vlašim ve spolupráci s územním sdružením Českého svazu zahrádkářů Benešov. Výstava byla zaměřena na jádrovité ovoce, které bylo vypěstováno zahrádkáři z celého okresu Benešov. Na výstavě bylo k vidění i několik vzorků starých odrůd jádrovin, které se podařilo v letošním roce zmapovat v rámci projektu Záchrana starých a krajových odrůd na okrese Benešov. Celkem návštěvníci mohli na výstavě vidět 75 vzorků, mezi kterými bylo i několik kumoií (ovoce patřící do skupiny asijských hrušní). Výstavu také navštívili žáci Základní školy Načeradec. Pro žáky tak byla tato výstava příjemným zpestřením hodin přírodopisu, kde se právě probírá učivo ovocných sadů a zahrad. Byla pro ně připravena odborná přednáška o významu ovoce a hlavně o důležitosti záchrany starých dnes již běžně nemnožených odrůd ovoce. Po velký úspěch celé výstavy má ČSOP Vlašim v plánu výstavy opakovat i v dalších letech. Pavel Jakubův

PODBLANICKÝ PLENÉR Na Podblanicku vznikla před řadou let ojedinělá kulturní akce s názvem „Podblanický plenér“ – v posledních deseti letech spojovaná i s výstavou obrazů v přírodním prostředí vlašimského parku. Letos byl zorganizován již 17. ročník setkání malířů, který proběhl tradičně ve velice přátelském duchu a na dobré umělecké úrovni. Jistě tomu napomohlo i krásné počasí jakoby přímo objednané pro tento účel. Zúčastnilo se 18 výtvarníků a výtvarnic a své práce představilo na dvaceti panelových plochách umístěných mezi bránou a zámkem v parku. Z Vlašimáků se akce zúčastnili J. Svoboda, J. Buršík, J. Hazmuka, R. Dvořák, S. XVI

Tomaštík, V. Zeman, J. Buršíková a S. Příhoda – navíc z Domašína J. Hauptmann. Velké zastoupení měl i Trhový Štěpánov v osobách V. Švajcra, I. Švajcrové, M. Voigtsové a připočítat můžeme i P. Kadlece z Prahy, ale původem také ze Štěpánova. Dále výstavu svojí účastí výrazně podpořili F. Mrkvička z Bořeňovic, L. Hejzlar ze Zdislavic, F. Matula z Dolních Kralovic, O. Hejzlar z Býkovic a pražský Jan Heřman. Při krátkém a neformálním zahájení byli přítomní autoři představeni návštěvníkům a z rukou Ing. Evy Vaňkové, coby zástupkyně Klubu přátel Podblanické galerie ČSOP Vlašim, přePod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

Návštěvníci plenéru diskutují nad vystavenými obrazy (foto: S. Vrtiška).

vzali upomínkový pamětní list. Proběhla i praktická výměna zkušeností při tzv. „kolečku“, kdy malíři procházeli ve skupině výstavou a hovořili o svých dílech. Za celé odpoledne navštívila tuto kulturní akci asi stovka diváků, potěšila i přítomnost starosty města Mgr. Luďka Jeništy i předsedy ZO ČSOP Vlašim Ing. Pavla Pešouta. Celé sobotní odpoledne bylo zakončeno v ateliéru Podblanické galerie besedou při

moravském vínečku. Hovořilo se o proběhlé akci, vzpomínalo na minulé ročníky, plánovalo do budoucna. A přišlo i kladné zhodnocení podpory ČSOP Vlašim, který je zřizovatelem Podblanické galerie a naplňuje tak své poslání – pečovat nejen o přírodní bohatství Podblanicka, ale i o kulturní dědictví regionu. Stanislav Příhoda

POZVÁNKA NA JUBILEJNÍ 40. ROČNÍK ZÁVODU ZIMNÍ BĚH NA BLANÍK

Bájná hora Blaník není jen českou legendou, ale také legendou běžeckou. Dne 18. ledna 2014 se totiž poběží na její vrchol již po čtyřicáté, a to v rámci extrémního závodu „Zimní běh na Blaník“. Pořadatelé Ondřej Pojmon a Josef Jakl opět slibují skvěle připravenou, i když náročnou trať, kdy si během 18 km trasy sáhnou Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

na dno snad všichni. Závod je náročný nejen svou délkou, ale hlavně počasím. Při startu obvykle svítí sluníčko, ale na Blaníku, tam se čerti žení. Závod odstartuje tradičně v 10.10 h. a závodníci se z místa startu – nádvoří vlašimského zámku dostanou přes obec Kondrac až na již zmíněnou horu Blaník, kde se otočí a poběží XVII

I přesto, že si závodníci sáhnou na dno svých sil, neztrácejí radost z pohybu (foto: D. Karas).

stejnou cestou zpět. Pro doprovod závodníků bude zatím otevřena vlašimská paraZOO, takže budou mít i oni o zábavu postaráno. Závod je tradičně velmi dobře sponzorován, proto se všichni vítězové kategorií mohou těšit na lákavé ceny.

V sobotu 18. ledna 2014 se tedy těšíme na startu „Zimního běhu na Blaník“ i na vás. Další informace na internetových stránkách závodu www.behnablanik.cz. Ondřej Pojmon

FAKT– UM Spolek Fakt-Um je seskupení kreativních tvůrců z Vlašimska a Benešovska. Ti se dali dohromady díky českému portálu fler.cz, který sdružuje zručné lidi všech oborů i technik. Název napovídá, že jde o lidi, kteří své řemeslo a techniky fakt umí. Logem spolku je sevřená pěst s palcem nahoru, které uvedenou myšlenku ještě zvýrazňuje. Na začátku listopadu loňského roku byl spolek oficiálně zaregistrován jako občanské sdružení. A tehdy naplno začala jeho činnost. První akcí, kterou se Spolek Fakt-Um, o. s., představil, byl Podblanický kreativní jarmark ve Vlašimi pořádaný 24. listopadu 2012. Tehdy se v sálech Kulturního domu Blaník prezentoXVIII

valo přes třicet řemeslníků a tvůrců z celého regionu. Mnozí kromě prodeje svých výrobků přímo na místě ukazovali, jak jejich dílka vznikají. Součástí akce byla i módní přehlídka háčkované a pletené módy a doplňků. Jarmark byl velmi úspěšný, proto se spolek rozhodl uspořádat další ročník opět v předvánočním čase. Letošní již 2. podblanický kreativní jarmark ve Vlašimi se konal v sobotu 23. listopadu 2013 a započal spolupráci s Českým svazem ochránců přírody ve Vlašimi. Výtěžek ze vstupného byl věnován vlašimské Záchranné stanici pro živočichy. V sobotu 16. listopadu 2013 se konal také Kreativní jarmark v Benešově v aule gymnázia, který přilákal velký počet návštěvníků. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

V květnu letošního roku byl Spolek Fakt-Um, o. s., spoluorganizátorem akce Květinový den v Sázavě. Ta se konala na podporu obnovy a restaurování barokní fresky v ambitu Národní kulturní památky Klášter. Na nádvoří Sázavského kláštera spolek představil regionální tvůrce s originálním zbožím – od šperků, dekorací a módních doplňků po dřevěné, skleněné, keramické i kované výrobky. Vytrvalý déšť bohužel omezil tvořivé dílničky pro děti, ale ukázky některých řemesel nezastavil. Fakt-Um připojil ke Květinovému dni také dětskou výtvarnou soutěž. Výtvory dětí na téma květiny, svatba, Den matek byly instalovány na chodbách kláštera. Návštěvníci je mohli nejen obdivovat, ale také zakoupit, a přispět tak na dobrý

účel – odkrývání fresek v Sázavském klášteře. Vize spolku mimo jiné jsou: sdružování osob se zájmem o ruční práce a vlastní tvorbu, zviditelnění a přiblížení řemeslných technik široké veřejnosti, podpora, propagace a popularizace řemeslníků a výtvarníků. Na základě toho spolek nyní připravuje tvořivé kurzy pro širokou veřejnost, plánuje organizování dalších jarmarků, prezentaci jednotlivých řemesel a podobné akce. Odpolední i víkendové workshopy nabídnou účastníkům pohled na jeden materiál z mnoha stran. Jaké kurzy, kdy a kde proběhnou, a co dalšího se chystá, se lze dovědět na webových stránkách spolku www.fakt-um.cz. Jana Gilchrist

Náprstkové figurky z plsti tvoří Štěpánka Macková pro své potěšení i pro radost dětí i dospělých (archiv Š. Mackové). Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

XIX

MLADÍ OCHRÁNCI PŘÍRODY VČELOJEDI USPĚLI V SOUTĚŽI BRÁNA K DRUHÝM Dětský oddíl mladých ochránců přírody Včelojedi uspěl v soutěži Brána k druhým, která hledá, ukazuje a oceňuje pozitivní příklady a skutky v naší společnosti, na kterých se podílejí děti a mládež. V kategorii do 18 let získal od odborné komise 114 bodů a umístil se na prvním místě. Soutěž Brána k druhým je v letošním roce organizovaná odborem pro mládež MŠMT a jde již o druhý ročník. Soutěž je určena pro dětské kolektivy a skupiny mladých lidí do 26 let. Jejím hlavním cílem je hledat, ukazovat a oceňovat pozitivní příklady a skutky v naší společnosti, na kterých se podílejí děti a mládež. Soutěže se může zúčastnit jakákoliv skupina, která v období od 31. 8. 2012 do 31. 8. 2013 vykonala nebo vykoná ve svém okolí něco veřejně prospěšného a užitečného pro ostatní.

Oddíl mladých ochránců přírody Včelojedi takovou činnost vykonává, a proto se přihlásil do soutěže Brána k druhým a v letošním ročníku získal první místo v kategorii do 18 let. Toto umístění získal za následující činnost: akce zaměřené zejména na ochranu přírody v místě, ve kterém žijí – úklid parku ve Vlašimi, vypouštění vyléčených zvířat ze záchranné stanice, zajištění dětských stanovišť při výlovu rybníka, výrobu krmítek, výsadbu stromů, sběr suchých plodů pro zvířata atd. Slavnostní předávání ocenění a vyhlášení vítězů se uskutečnilo v pátek 8. listopadu v Praze. Děti z oddílu se tak vypravily do konferenčních prostor hotelu Barceló, kde v rámci Konference o mládeži byl ponechán prostor pro ocenění těch nejlepších z Brány k druhým. Kromě symbolických klíčů a dalších ocenění, které Včelojedi obdrželi, čekal na děti bohatý doprovodný program.

Fotografie z přebírání ocenění Brána k druhým (foto: J. Pavelka). XX


Před samotným vyhlášením výsledků navštívili Včelojedi Český rozhlas Dvojku, kde je čekala prohlídka s průvodcem. Děti se tak setkaly se známými moderátorkami Danielou Brůhovou a Zorou Jandovou, které nám nechaly nahlédnout pod pokličku rozhlasového vysílání. Po milém setkání nás Daniela Brůhová provedla také slavnostním vyhlášením výsledků soutěže, které bylo také natáčené televizí Noe. Děti tak během jednoho dne vyzkoušely stát nejen za mikrofonem, ale také před kamerou.

Doprovodný program nekončil ani vyhlášením ocenění, protože po něm následoval společný odjezd do Národního technického muzea, ve kterém bylo mimo prohlídky expozic nachystáno setkání a beseda s mediálními osobnostmi Táňou Fischerovou a Vladimírem Kořenem. Ti nám předali mnohé zkušenosti i zážitky ze svého dětství a také nám poděkovali za naši práci. V závěru nám popřáli mnoho zdaru do další činnosti. Jiří Pavelka

ZNAČKU „KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ REGIONÁLNÍ PRODUKT®“ MÁ OD LISTOPADU PĚT DALŠÍCH VÝROBKŮ A SLUŽEB Pivo Ferdinand, štrůdl do krabice, ptačí budky, pivovarská hospoda Šalanda a penzion Statek Blaník se od 1. listopadu připojily k dosavadním devatenácti výrobkům a službám se značkou KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt®. Za první dva roky existence značky získala právo užívat logo se svatováclavskou přilbicí pestrá škála devatenácti služeb a výrobků z Podblanicka. Najdete ji na pivu, uzeninách, sýrech, mouce, keramice, koláčích, textilních dekoracích, regionálních publikacích, loutkách i na medu či zahradnickém substrátu. Tabulku se značkou uvidíte v cukrárně, čtyřhvězdičkovém penzionu i venkovské chalupě. Všechny tyto výrobky a služby spojuje nejen dobrá kvalita, ale především jednoznačná vazba k regionu Podblanicka a Posázaví. „Regionální značku by měla nést takový produkt, který byste doporučili dobrým přátelům, kteří chtějí poznat váš region,“ řekla předsedkyně certifikační komise Kateřina Čadilová z Asociace regionálních značek, o. s. K této skupině produktů od 1. listopadu 2013 patří nově i tyto výrobky a služby: • Pivo Ferdinand (Pivovar Ferdinand a.s. z Benešova) • Štrůdl do krabice (Eva Brabcová z Benešova) • Budky a domečky pro živou zahradu (ZO ČSOP Vlašim) • Pivovarská restaurace Šalanda v Kácově (Pivovar Kácov, s.r.o.) Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

• Statek Blaník ve Světlé pod Blaníkem (Miroslav Šubín) „Když se setkávám s držiteli naší značky, zjišťuji, že mají jedno společné – svoji práci považují spíše za poslání než jen za způsob obživy. Do svých výrobků a služeb vkládají sami sebe, svoji kreativitu, poctivý přístup k práci, svoje sny i tradici. Všech pět nově certifikovaných produktů si značku určitě zaslouží,“ řekla koordinátorka značky Kateřina Červenková. Značku KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt® uděluje Český svaz ochránců přírody Vlašim ve spolupráci s Asociací regionálních značek, o. s., Posázavím, o.p.s. a Správou CHKO Blaník.

Štrůdl do krabice paní Evy Brabcové patří nově mezi certifikované produkty (archiv E. Brabcové). XXI

Další zájemci o udělení značky KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt®, ať už výrobci nebo poskytovatelé služeb, se mohou hlásit do další kola certifikace, které proběhne

na jaře příštího roku. Uzávěrka žádostí je 28. 2. 2014. Další informace lze získat zde: http:// www.regionalni-znacky.cz/kraj-blanickych-rytiru. Kateřina Červenková

ZPRÁVY ZE ZÁCHRANNÉ STANICE PRO ŽIVOČICHY ČSOP VLAŠIM Zima se blíží, dny se začínají zkracovat a v Záchranné stanici pro živočichy ČSOP Vlašim máme stále spoustu práce. S koncem léta nám zmizela starost a péče o mláďata, zato přibývá zvířat, která nejsou dostatečně připravena na přezimování a chladné počasí jim nedává moc příležitostí k získání dostatku potravy. Podzim je ve znamení ježků a netopýrů. Momentálně máme ve stanici cca 40 ježků, kteří by zimu bez pomoci lidí nepřežili. Jsou to zejména pozdní mláďata. S příchodem chladného počasí ubývá i přirozené potravy ježků a ti nemají možnost nabrat potřebnou zásobu živin pro zimní spánek. Podobně jsou na tom i netopýři. V průběhu posledního měsíce jsme v naší péči měli 3 netopýry. Nejednalo se o pozdní mláďata, nýbrž o zraněné jedince. Pokud je netopýr zraněn, není schopen letu a nemá možnost získat potravu. Netopýři jsou typičtí tím, že umí lovit jen za letu. Netopýr během své rekonvalescence nežere a ztrácí tak na váze. S ochlazením ubývá i hmyz, kterým se živí a netopýr tak pomalu přechází do hibernace. Pokud nemá dostatečnou zásobu tuku, zimu nepřežije. Dále tu máme čtyři mláďata vyder říčních. Jedna samice byla nalezena v létě nedaleko Pavlova a zbylá samice s oběma samci jsou k nám svezeny z různých částí Čech. Mláďata byla nalezena jako osiřelá a bez rodičovské péče by nepřežila. Nezávisle na tom, jaké je roční období, máme stálé pacienty z řad dravců a sov, kteří byli popáleni od elektrického vedení nebo narazili na překážku. Od začátku září jsme v záchranné stanici měli káně, puštíka, kalouse, výra a poštolky. Puštík obecný k nám byl dovezen ve velmi špatném fyzickém stavu, kdy nebyl schopen ani samostatného nakrmení, natožpak aby si v přírodě kořist ulovil. Naštěstí se nám ho podařila ručně rozkrmit a nyní čeká v rozletové voliéře na vypuštění. XXII

Kromě dravců a sov jsme přijali i zástupce pěvců, za zmínku stojí králíček obecný, který je naším nejmenším ptákem. Dospělí jedinec nedoroste délky 10 cm a váží do 5 g. Z vodních ptáků to je například potápka roháč, kachny divoké a labutě. Potápku roháče jsme měli 3 týdny v rozletové voliéře pro vodní ptáky s poraněním krku. Rána byla poměrně rozsáhlá a musela být sešita, ale potápka se rychle zotavila a nyní už je ve volné přírodě. Spolu s kachnami jí dělaly společnost dvě labutě, které se k nám dostaly jako osiřelá mláďata. Nyní je pravidelně rozlétáváme a doufáme, že se brzy vydají na svůj první let. V posledních dnech nám přibývá případů se zvířaty zamotanými do rybářských háčků či udic. Byl to kačer se zabodnutou třpytkou v noze a labuť, která měla zapíchnutý háček v zobáku a vlasec zamotaný okolo křídla. Na začátku listopadu do naší záchranné stanice přibyla koroptev polní. Z neznámých příčin nedošlapuje na jednu z pánevních končetin. Bohužel tento handicap je trvalý a koroptev by v přírodě nebyla schopna přežít. V paraZoo nyní pracujeme na úpravě voliér pro nová zvířata. Přes zimu do expoziční části přemístíme výše zmíněnou koroptev polní, orlovce říčního, ořešníka kropenatého. Orlovce nám dovezli ze Záchranné stanice Plzeň, kde mu zachránili život amputací křídla. Ořešník byl nalezen nedaleko Vlašimi se zlomeným křídlem a ochrnutou dolní končetinou. Křídlo mu zůstalo špatně srostlé a noha ochrnutá. Dalším přírůstkem v paraZoo se stala ochočená straka, která doplnila dvojici stávajících strak. Kromě volně žijících živočichů nám volají lidé o radu s exotickými zvířaty. Ve velké většině jde o zvířata, která utekla – ulétla svému majiteli nebo byla vypuštěna. Ani jeden z případů není chvályhodný a člověk by měl mít na paměti, Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

Orlovec říční (Pandion haliaetus) s jeho oblíbenou potravou – kaprem (foto: L. Bohatá).

že ochočené či exotické zvíře nemá v přírodě šanci na přežití. Opuštění zvířete majitelem je hodnoceno jako týrání zvířat a je protizákonné. Ojedinělé jsou případy, kdy lidé volají, že v bytě nalezli pavouka a mají obavu o to, aby nebyl jedovatý. V listopadu jsme řešili případ dovezeného balíku z Ekvádoru, kde kromě očekávaného obsahu byl přibalen i pavouk. Naštěstí se jednalo o pavouka rodu Heteropoda, který není nijak výrazně nebezpečný. V případě nálezu zraněného nebo jinak postiženého volně žijícího živočicha volejte, prosím, na pohotovostní telefon naší Záchranné stanice pro živočichy 777 800 460.

Pokud chcete podpořit činnost Záchranné stanice pro živočichy ve Vlašimi, můžete tak učinit odesláním finančního daru na účet č.: 322147339/0800 nebo dárcovské SMS ve tvaru DMS ZVIREVNOUZI VLASIM na číslo 87777 (účtování DMS: 30 Kč, Záchranná stanice obdrží nejméně 27 Kč). Můžete přispívat také pravidelně každý měsíc po dobu jednoho roku – odesláním dárcovské SMS ve tvaru DMS ROK ZVIREVNOUZI VLASIM na číslo 87777 (každý měsíc Vám bude automaticky odečtena částka 30 Kč, Záchranná stanice obdrží nejméně 27 Kč). Lucie Bohatá DO TOHOTO ČÍSLA POD BLANÍKEM PŘISPĚLI

Bc. Lucie Bohatá, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Mgr. Radovan Cáder, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Mgr. Kateřina Červenková, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Bc. Martin Filip ([email protected]) Jana Gilchrist, Spolek Fakt-Um, o. s., Míru 42, 257 22 Čerčany ([email protected]) Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem ([email protected]) Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 4 – příloha

XXIII

Mgr. Jan Heřman, V Štíhlách 3/1311, 142 00 Praha 4 – Krč ([email protected]) Ing. Pavel Jakubův, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Mgr. Vít Kochánek, Vracovice 71, 258 01 Vlašim ([email protected]) Mgr. Jaromír Košťák, J. Morávka 423, 254 01 Jílové u Prahy ([email protected]) Ladislav Kozemský, J. Horáka 1667/1, 256 01 Benešov ([email protected]) Bc. Ivana Křížová, AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem ([email protected]) Slávka Matoušková, Národní památkový ústav, Správa kláštera v Sázavě, Zámecká 72, 285 06 Sázava ([email protected]) Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected]) PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Jiří Pavelka, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Ondřej Pojmon, OPJJ Club, Ke Brodu 901, 285 22 Zruč nad Sázavou ([email protected]) PhDr. Ivana Preislerová, Severní 968, 258 01 Vlašim ([email protected]) Mgr. Stanislav Příhoda, Dolnokralovická 1298, 258 01 Vlašim ([email protected]) Petra Říhová, Mnichovice 52, 257 65 Čechtice ([email protected]) Milan Štědra, Jiří Bernat, Anenská 171, 285 06 Sázava nad Sázavou ([email protected]) PŘEHLED PLÁNOVANÝCH AKCÍ MUZEA PODBLANICKA A ČSOP VLAŠIM

MUZEUM PODBLANICKA – ZÁMEK VLAŠIM

http://www.muzeumpodblanicka.cz VÝSTAVY Otevřeno úterý – pátek 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. 21. 1. – 21. 2. 2014: Malujeme s muzeem. Výstava výtvarných prací ze stejnojmenné soutěže „Malujeme s muzeem“ na téma cestování v minulosti – po vodě, po souši a vzduchem. 27. 2. – 23. 3. 2014: Ze světa vážek. Výstava fotografií Václava Vilimovského. PŘEDNÁŠKY Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h. Úterý 14. 1. 2014: Pevné zdraví, vašnosti. Zdravotnictví na Podblanicku do roku 1945 připomene ve své přednášce PhDr. Jindřich Nusek. Úterý 11. 2. 2014: Pohanství starých Slovanů. Přednáší PhDr. Naďa Profantová, CSc. z Archeologického ústavu AV ČR. Úterý 11. 3. 2014: Hospodářské dvory na Benešovsku. Přednáší Ing. Jan Žižka z Národního památkového ústavu – Územní odborné pracoviště středních Čech. KONCERTY Zámek Vlašim, začátek v 19.00 h. Středa 22. 1. 2014: Jan Páleníček – violoncello a Jitka Čechová – klavír. Čtvrtek 20. 2. 2014: Jarmila Kosinová – mezzosoprán, Anna Trahová – soprán a Daniela Valtová Kosinová – klavír. Čtvrtek 20. 3. 2014: Jaroslav Svěcený – housle a Julie Svěcená – housle.

ČESKÝ SVAZ OCHRÁNCŮ PŘÍRODY VLAŠIM http://www.csopvlasim.cz

EKOVEČER Úterý 18. 2. 2014: Gruzie. Přednáška spojená s promítáním fotografií z Gruzie. Začátek v 18.00 h. XXIV


O to lépe byli ochotníci připraveni na oslavu 125. výročí založení Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličíně. I díky výtěžkům z představení a masopustů byla na jaře roku 2000 po mnoha letech vybílena celá Sokolovna, instalovala se část nového obložení stěn, podařilo se zrestaurovat nástěnné portréty Tyrše a Fügnera a po téměř šedesáti letech odkrýt malbu „Jan Žižka promlouvá nad Miličínem k svému lidu“. Spolek se na plakátech vrátil k svému tradičnímu názvu a nacvičil další z řady svěžích komedií. Molièrův Zdravý nemocný byl sehrán 2., 3. a 4. června 2000 v Miličíně, kde byl na podzim téhož roku ještě jednou opakován a poté uveden v Sedlci-Prčici. Hra, ve které v hlavních rolích zazářili Zdeněk Typta a Hana Beranová, se setkala se značným ohlasem nejen u diváků, ale i u kritiky. „Představení jednoznačně přesáhlo obzor toho, co je možné běžně vidět v rámci amatérského divadla… Jednotlivé scény byly režírovány s citem pro celek, takže hráli nejen ti, kteří vedli dialog, ale i ti, kteří byli na scéně ve druhém a třetím plánu.“10 napsal redaktor časopisu Reflex Tomáš Feřtek. V červenci 2001 následovala v miličínské Sokolovně italská konverzační komedie Obecní hrdina. Feřtek, T.: Miličínští ochotníci hráli Molièra skvěle. In: Votické noviny, č. 5, 2000, s. 14.

10

Závěrem

Je zřejmé, že ve vylíčení dějin Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličíně se nacházejí mezery, které by však bylo možné zacelit pouze s využitím spolkových materiálů, které jsou však nedostupné a patrně ztracené. Vždyť už Vít Kraupner, jednatel spolku, neměl v roce 1922 k dispozici starší materiály než z roku 1887. Spolek obnovený v roce 1996 už se nemůže organizačně, členskou základnou a způsobem nebo kvantitou práce přiblížit období 1. republiky. Nově vznikající a obnovované spolky nestojí na pevné organizační struktuře, ale spíše na nadšení svých členů. Martin Filip (redakčně upravil Jindřich Nusek) Redakční poznámka Tímto posledním pokračováním skončilo zveřejňování vyčerpávající práce Martina Filipa o historii divadelních ochotníků v Miličíně. Autor svoji práci ukončil v roce 2002. Je namístě připomenout, že miličínští ochotníci navazují na bohatou činnost svých předchůdců i nadále. Pod vedením paní Vlasty Kořínkové uvádějí každoročně jednu novou inscenaci. Ve městě Miličíně je o práci souboru velký zájem, o čemž svědčí vždy velká návštěvnost jejich představení. Je záslužné, že Miličín patří mezi obce, kde má ochotnická činnost tak dlouhou nepřerušovanou tradici.

Miličínští ochotníci, záběr ze hry Její pastorkyňa (rok 1963), na společné fotografii souboru stojí první zprava režisérka Anna Dvořáková (osobní archiv Anežky Šabatkové).

Jsme největším firemním dárcem v oblasti ochrany přírody v České republice. Pojďte s námi na výlet! Navštivte přírodně cenné lokality po celé České republice. Vydejte se s námi pěšky, na kole či s kočárky na naučné stezky. Sledujte rostliny a živočichy z vyhlídek a pozorovatelen. Objevte s námi orchidejové louky, pralesy a památné stromy. Podívejte se do nitra obnovených rašelinišť a mokřadních luk.

www.net4gas.cz

Vyberte si výlet na www.blizprirode.cz a vyrazte s NET4GAS a ČSOP do přírody!

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Recommend Documents