Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví
Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XVII. (XXXIX.) • č. 3 • 2013
Nově otevřená technická naučná stezka ukazuje návštěvníkům nejvýznamnější části bývalého zlatodolu Roudný (foto: P. Jakubův; k článku na straně 2).
Kresba Rudolfa Pešiny zhotovená rytcem Rybičkou, která zachycuje město Sázava po požáru v roce 1848 (archiv autora; k článku na straně 13).
OBSAH ČÍSLA Naučná stezka Roudný (P. Jakubův) ...................................................................................................................... 2 Svatojánští broučci (L. Hanel) ................................................................................................................................ 4 Staré odrůdy jádrovin na Podblanicku (3) – Krvavky a Červený válec (P. Jakubův) ....................................... 7 Třetí procházka Vlašimí počátku 20. století (I. Preislerová) ................................................................................ 8 Areál bývalého hřbitova a kostela sv. Martina v Sázavě (M. Štědra) ............................................................... 13 K zaniklým auerspergským pomníkům v kostele sv. Jiljí ve Vlašimi (J. Nusek) ............................................. 16 Medaile vydaná s tematikou města Vlašimi (J. Moudrý) ................................................................................... 18 „Kus života těžkého“ občana Jiřího Škvora a básníka Pavla Javora (E. Renner) .......................................... 19 Dějiny Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličín (2) (M. Filip) .............................................................. 22
Příloha
Ze starších čísel Výr obecný „král noci“, v lesích posázavských (V. Barchánek) ...................................................................... I Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie Na zabraném (4) (J. Košťák) ........................................................................................................................... III Regionální literatura Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 50/2 (R. Cáder) ........................................................................ V Sedlecko a Prčicko (V. Kovařík) ..................................................................................................................... VI Průvodce naučnou stezkou Roudný (P. Pešout) ........................................................................................... VII Zprávy a sdělení V Podblanickém ekocentru se lidé mohou učit „staronovým“ dovednostem (L. Suchanová) ................. VII Na letní tábor s ekocentrem (J. Pavelka) ........................................................................................................ X Posázaví jako zdroj a podklad pro odborné práce studentů (B. Obstová) ................................................ XII Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (S. Němec, L. Bohatá) .................................. XV Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli ............................................................................................................... XVII Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim ...................................................................... XVIII
Vážení čtenáři, Ročník XVII. (XXXIX.), číslo 3, 2013 Vlastivědný čtvrtletník Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví. První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce 1921. Po padesátileté odmlce bylo roku 1997 jeho vydávání obnoveno. Vydává Český svaz ochránců přírody Vlašim a Muzeum Podblanicka ve spolupráci s AOPK ČR, Správou Chráněné krajinné oblasti Blaník. Adresa redakce: Podblanické ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965 E-mail:
[email protected] Internet: www.csopvlasim.cz Administrace: Dagmar Tlustošová Redaktor: Jiří Pavelka Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc. Mgr. Václav Kovařík PhDr. Jindřich Nusek Ing. Pavel Pešout (předseda) PhDr. Ivana Preislerová Slávka Rýdlová Milan Štědra Mgr. Jan Urban PhDr. Libuše Váňová Ing. Jana Zmeškalová Tiskne: VAMB s. r. o. Štěchovice Uzávěrka tohoto čísla: 31. 7. 2013 Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97 Evidenční číslo MK ČR E 10738 ISSN 1213-1040 Cena: 20 Kč vč. DPH, pro členy ČSOP Vlašim zdarma Předplatné časopisu a inzerci lze objednat na adrese redakce. Název a logo Pod Blaníkem je národní ochranná známka zapsaná v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. Časopis Pod Blaníkem a další regionální publikace lze zakoupit na následujících prodejních místech: Benešov: Knihkupectví Daniela, Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé nám.; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny Hergeselová; Sázava: Infocentrum; Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek Vlašim; Knihkupectví Žížalová, Komenského ul.; Podblanické infocentrum, zámek Vlašim; Zvěstov: Smíšené zboží Žák.
v třetím letošním čísle vlastivědného časopisu Pod Blaníkem najdete opět množství zajímavých příspěvku z kraje pod Blaníkem. Tentokrát využiji možnost upoutat Vaši pozornost k jednomu z článků z poněkud netradičního důvodu. V každém čísle časopisu ve všité příloze v rubrice „Ze starších čísel“ přetiskujeme vybraný příspěvek z čísel otištěných ve starých ročnících Pod Blaníkem z první poloviny dvacátého století. Tentokrát jsme zařadili více než osmdesát let starý článek lesníka Václava Barchánka. Bezesporu šlo o velkého milovníka přírody, který v časopisu Pod Blaníkem i jinde uveřejňoval svá pojednání věnovaná lesům a přírodě v širším okolí Českého Šternberka. Přetištěný článek se věnuje výru velkému a jeho využití v myslivosti. Byť v úvodu i závěru Václav Barchánek naznačuje vzácnost, ohroženost a potřebu ochrany této sovy, přesto článek popisuje tehdy běžnou praxi, která je dnes již veskrze nezákonná. V dnešní době nepřipadá v úvahu legálně mládě výra vybrat z hnízda, je v rozporu se zákonem (dokonce hned několika včetně zákona o myslivosti) využívat výra na výrovce, stejně jako střílet některé ze jmenovaných druhů v článku, které dnes patří mezi zvláště chráněné druhy. Mnozí se jistě pozastaví nad některými konstatováními v článku typu „Na výrovce pomocí výra odstřeluje se všechna škodná havěť, jako vrány šedivky, straky, krahujci, ostříži aj. dravci…“. Je však dobré si připomenout jednu z tradičních mysliveckých činností tak, jak se tehdy provozovala. Populace výrů byly drasticky sníženy na celém území ČR v důsledku jeho odstřelů (a vybírání hnízd) běžně prováděného až do počátku dvacátého století. To se samozřejmě týká i Podblanicka. Dnes zde každoročně hnízdí 20 – 30 párů výrů. Přesto i dnes mláďat vyvedou velmi málo, ať již z důvodu jejich rušení na hnízdě, či dokonce v důsledku aktivní likvidace snůšky (např. propichování vajec). Výr si proto přísnou ochranu zaslouží. Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (4. číslo XVII. ročníku) bude 31. října 2013. Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku – v Kraji blanických rytířů. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě na disketě, nebo e-mailem. Příspěvky pokud možno doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi. Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení. Pavel Pešout
Naučná stezka Roudný Asi pět kilometrů na jihozápad od Louňovic po Blaníkem se nachází malá dnes již poněkud zapomenutá osada Roudný. Tak tomu ale nebylo vždy. V nedávné minulosti patřil Roudný s jeho rozsáhlým zlatodolem k významným místům Podblanicka. Zlatodůl patřil k nejvýznamnějším zaměstnavatelům tohoto regionu a jeho sláva sahala daleko za hranice Podblanicka. Od definitivního uzavření zlatodolu okolo roku 1950 neuplynulo zase tolik času, i přes to o této technické památce slyšel málokdo. Již v minulosti byla snaha tuto lokalitu zatraktivnit pomocí naučné stezky, která by lidem připomenula již dávno zašlou slávu dolování zlata na Podblanicku. Bohužel zub času se na této původní naučné stezce podepsal podobně jako na areálu zlatodolu a ze stezky zbylo postupem času jen několik zašlých značek na stromech. Snahu o znovuzpřístupnění celé lokality měl Český svaz ochránců přírody Vlašim již několik let a tato snaha vyvrcholila v sobotu 13. 7. 2013, kdy byla oficiálně otevřena nová naučná stezka, která návštěvníkům přibližuje historii tohoto svého času
velmi významného zlatodolu. Na místě bývalého zlatodolu Roudný vznikla první technická naučná stezka na Podblanicku. Její trasa o celkové délce cca 4,5 km prochází nejvýznamnějšími částmi této unikátní památky. Celkem na šestnácti informačních tabulích, které jsou umístěny na stojanech ve tvaru štolní výdřevy, takže imitují vstup do štoly, se mohou návštěvníci seznámit s historií a fungováním zlatodolu od dob středověku až po 50. léta 20. století, kdy proběhly poslední průzkumné práce na tomto ložisku. Na každém zastavení se mohou návštěvníci setkat s permoníkem Rudou z Roudného, který přibližuje činnost v dole nejmenším návštěvníkům. Všechna hlavní zastavení jsou doplněna dalšími deseti panely s historickými fotografiemi umístěnými na místech, odkud byly před lety vyfotografovány. Návštěvník tak může porovnat současný stav s fotografií starou i přes 100 let. Aby byla stezka ještě o něco atraktivnější, bylo na trase stezky vybudováno pět „hravých“ zastavení, na kterých se mohou návštěvníci například sami přesvědčit, jak velká je krychle zlata vážící jednu tunu nebo si mohou vyko-
Instalace informačních tabulí na stojany. 2
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Usazování důlního vozíku u úvodního zastavení.
Ukázka informačních tabulí. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
3
Zastavení s porovnáním hustoty vody a zlata. pat a odnést střepy z tavicích nádob používaných při získávání zlata. Protože stezka prochází velmi členitým terénem, bylo na trase vybudováno necelých 80 m zemních schodišť a ručně urovnáno několik desítek metrů cest. Celý terén znemožňuje projetí trasy na kole, a proto je stezka vhodná především pro pěší. Tyto úpravy značně zpříjemnily návštěvu lokality a zvýšily celkový komfort. Doplňkové informace k naučné stezce jsou uvedeny v nově vydaném průvodci, kterého je možné získat na informačních bodech Kraje blanických rytířů nebo v Podblanickém ekocentru ČSOP. Celý proces budování stezky začal již zhruba před rokem a půl, kdy byla ČSOP Vlašim přidělena dotace z Programu rozvoje venkova. Po zpracování administrativní části dotace byly zahájeny práce na shroma-
žďování historických dat o zlatodolu včetně opravdu velkého množství fotografií, které se z činnosti na Roudném zachovaly. Historické fotografie jsou stěžejní částí celé naučné stezky a pomáhají návštěvníkům vytvořit si představu o tom, jak se na Roudném žilo v době, kdy se tu těžilo cenné zlato. Na podzim roku 2012 byly zahájeny terénní práce na lokalitě a bylo nutné vyřešit mnoho technických nesnází, které nebylo při tvoření projektu možné předpovídat. Naštěstí se vše povedlo vyřešit a na Roudném je dnes velmi atraktivní naučná stezka, která, jak všichni doufáme, nedovolí, zapomenout na část naší historie, která je s tímto jedinečným místem spojena. Pavel Jakubův foto: autor
Svatojánští broučci Zoologové již popsali přes 600 živočišných druhů, které dokážou světélkovat. Chceme-li namátkou uvést nějaký příklad, napadne nás patrně světluška. Lidově se jí říká svatojánský brouček, svatojánská muška nebo také svatojánek. Název je odvozen od toho, že se ve větší míře objevují obvykle 4
v době letního slunovratu, v červnu kolem dne, kdy má svátek svatý Jan (24. června). Pozorovat svítící světlušky lze pak v době od června do srpna, někdy až do září. Jistě snad všichni z nás za teplých nocí někdy spatřili něžná mihotavá světélka v porostu nebo přímo létající i několik metrů nad zemí. SilPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Sameček světlušky menší.
Na pátém a šestém článku na spodní straně zadečku je u samečka světlušky menší dobře patrný jeho světélkující orgán. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
5
Samička světlušky menší. něji zářící místa, která se nepohybují a probleskují na listech keřů a v trávě, jsou samičky. Poletující zářivé body jsou samečci, kteří po samičkách pátrají. Světlušky svítí od setmění až asi do jedné hodiny ranní, někdy i déle. Všechny světlušky dávají přednost vlhčím místům s bujnou vegetací. Vyhýbají se silnému umělému osvětlení. Kdybychom si světlušky podrobněji prohlédli, zjistili bychom, že to jsou nenápadní hnědaví brouci s krovkami jemně rýhovanými a ochmýřeným tělíčkem. Hlava je skrytá pod hrudním štítkem. Samičky světlušek nemají křídla ani krovky. I shora je tak vidět jejich mléčné až žlutavé článkované tělo. Na Podblanicku byly potvrzeny všechny tři druhy známé v České republice. Méně častými druhy jsou světluška krátkokřídlá (je nejvzácnější a samečci tohoto druhu nelétají) a světluška větší. Naším nejhojnějším druhem je světluška menší, která je zachycena na fotografiích. Sameček světlušky menší měří kolem 6 – 8 mm, samička dorůstá až 1 cm. Tento druh vydává jemně nazelenalé světlo. Samičky musí svítit silně, aby je nápadníci spatřili již z dálky a přilétli za nimi. Snaží se proto vylézt na vyvýšený bod na rostlinách, aby svítily do dálky jako majáček. Když sameček samičku nalezne a přistane u ní, přestane samička plýtvat světelnou energií a zhasne. Páření tak probíhá již za tmy. 6
Světlušky světélkují díky speciální chemické reakci v těle, jde o tzv. chemoluminiscenci (bioluminiscenci). Ve zvláštních buňkách pod průsvitnou pokožkou je látka zvaná luciferin, která je štěpena enzymem luciferázou a uvolněná energie je vyzářena jako světlo, které lze označit za studené, neboť na teplo se přemění jen nepatrný zlomek energie. Zatímco samečci svítí pouze spodní částí konce zadečku, samičky svítivý dojem umocňují postranními svítivými políčky na několika tělních článcích. Když se cítí světluška ohrožena, dovede svůj svítící aparát ihned zhasnout. Zastaví jednoduše přívod kyslíku do svítivých buněk a zde probíhající reakce ustane. Je známo, že i larvy světlušek mají vyvinutý svítivý orgán a mohou jemně světélkovat, slabé světlo mohou dokonce vyzařovat i vajíčka, která samičky kladou do půdy. Po vylíhnutí mají dospělé světlušky před sebou již jediný a poslední úkol. Najít druhé pohlaví, spářit se a naklást vajíčka. Ani potravu již zřejmě nepřijímají. Poté, co tento úkol splní, brzo uhynou. Zato jejich larvy žijí poměrně dlouho a přezimují až do následujícího roku. Jsou dravé a živí se, což jistě ocení každý zahrádkář, i malými plži. Naleznou je tak, že sledují jejich slizovou stopu. Kořist larvy usmrcují působením sekretu, který vstřikují do oběti kanálkem v kusadlech. Sekret rozkládá i bílkoviny, Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
takže larva pak nasává zkapalněné tkáně své kořisti. Během svého života larvy několikrát svlékají tuhou pokožku, aby mohly povyrůst, a nakonec se zakuklí. Z kukly se pak vylíhne dospělá světluška. „Svatojánské mušky“ se dostaly do mnoha pověstí, legend i pohádek jako stvoření někdy dobrá, která člověku dokázala pomoci, jindy zlá, aby jej svedla na scestí a on bídně zahynul kdesi v bažinách. Každopádně lidé dlouho nemohli pochopit, jak je možné, že tyto „mušky“ svítí, a proto jim často připisovali nadpřirozenou moc. Světlušky jsou
známé také díky pozoruhodné knížce Jana Karafiáta „Broučci“, který ji napsal již v roce 1876. Kniha se dočkala mnoha vydání (nezapomenutelné je to s půvabnými obrázky Jiřího Trnky) a byla přeložena do několika světových jazyků, byla i námětem pro televizní zpracování do Večerníčků. Až zase někdy za vlahých nocí spatříte v temnotě drobná mihotavá světélka, již budete vědět, co se za nimi skrývá. Lubomír Hanel Foto: autor
Staré odrůdy jádrovin na Podblanicku (3) Krvavky a Červený válec
Velmi zajímavou skupinou hrušek jsou takzvané Krvavky (Krvavničky). Jedná se o hrušky, které jsou v naprosté většině případů malé velikosti (plody málokdy přesahují hmotnost 60 g) s výrazně červenou dužninou. Tvar plodů bývá většinou kulovitý či baňatý se širokým krátkým hrdlem. Slupka může mít různou barvu, od zelené až po hnědočervenou. U některých typů se zelenou nebo žlutě zelenou barvou slupky se vyskytují oranžově červené až hnědo červené skvrny v okolí lenticel1. Dužina bývá růžová až červená, většinou intenzivnější od slupky a od jádřince. Hrušky jsou velice sladké a kořenité chuti. Plody dozrávají koncem srpna. Dužnina poměrně brzy hniličí a obsahuje velké množství sklereidů2. Pro přímý konzum je vhodná jen velmi krátkou dobu a je konzumována spíše pro zajímavost. Jinak se používá na sušení, povidla i k pálení. Celkově jsou tyto hrušně mrazuvzdorné a dlouhověké. Starou odrůdu jabloně Červený válec se podařilo objevit při mapování v roce 2012 nedaleko obce Líšenec na Voticku. Jedná se o starou německou podzimní odrůdu, která se v Čechách sporadicky vyskytovala v domácích zahradách. Plody jsou tvarově nevyrovnané a velice variabilní, středně velké většinou válcovitého tvaru. Povrch plodů je hrbolatý i žebernatý, na stranu sražený v horní i spodní části. Plody se vyznačují pevnou až nepříjemně mastnou slupkou. Základní barva je žlutá, po celém plodu překryta krvavě červenou barvou. Charakteristické pro tuto odrůdu jsou velké, řídce rozmístěné lenticely1 světlé barvy. Dužnina je jemná a velmi šťavnatá, Bradavičnatý útvar na povrchu některých částí rostlin, který je funkcí podobný průduchům. 2 Jedná se o speciální druh pletiva se ztloustlými buněčnými stěnami. Toto pletivo je velmi tvrdé a je typické pro hrušky, kde se většinou vyskytuje v oblasti kalichu. 1
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
krémově bílé barvy, která se u starších plodů mění v hnědou. Jablko je dobré chuti vzdáleně připomínající chuť rozmarýnu. Ke konzumní zralosti dozrává v říjnu a vydrží až do konce Vánoc. Červený válec lze snadno zaměnit za červený soudek, který je na první pohled velmi podobný. Věděli jste, že mnoho starých odrůd vzniklo náhodným křížením? Jedním příkladem může být odrůda Golden Delicious, kterou jistě všichni znají z pultů supermarketů. Tato odrůda byla ob-
Zanedbaný strom odrůdy Červený válec nalezen ve stromořadí podél silnice. QR kód odkazující na webovou stránku krajové odrůdy ovocných dřevin. 7
jevena jako náhodný semenáč v USA okolo roku 1890. Dnes představuje nejvýznamnější tržní odrůdu jablek a těžko by někdo hádal, že se vlastně jedná o starou odrůdu. Golden Delicious je velmi náchylný na strupovitost, a proto je třeba na vyprodukování krásných plodů aplikovat opravdu velké množství chemických přípravků. Tuto informaci si
ovšem u krásně vypadajících plodů v obchodě nikde nepřečtete. Více se o programu záchrany starých odrůd jádrovin můžete dočíst na webu www.csopvlasim.cz. Pavel Jakubův Foto: autor
Třetí procházka Vlašimí počátku 20. století Dnes mají pan Vondráček a pan C sraz před budovou radnice, k níž mířil při poslední vycházce náš sečtělý průvodce. Z budovy radnice vychází starosta Jan Němeček a zdraví se s našimi příchozími. Pan C potřebuje vyřídit několik úředních záležitostí a při této příležitosti mu Jan Vondráček vypráví o budově radnice: „Pohlédněte na sílu hlavních zdí. Jsou tak mohutné, že zajisté přetrvaly veliký požár a pocházejí z původní stavby, tedy z poslední čtvrti XVII. věku. K původní stavbě bylo po zakoupení čísla 120 přistavěno ve dvoře křídlo s hlavním stavením souběžné. Při přestavbě v r. 1810 nebyla již na stavbě zřízena věž a zvon zvaný „Na pokoj“ je nyní uchován uvnitř budovy. Původní budova radnice se na-
cházela na Velkém náměstí, asi tam, kde nyní stojí kašna, jak o tom svědčí listina z roku 1578, v níž se píše, že obec má radnici nad masnými krámy na Velkém náměstí.“1 Po chvilce Jan Vondráček dodal: „Jsou takoví, kteří pomýšlejí na přeložení radnice v jiná místa, ale starosti takové by bylo dobré obrátit k starým potřebám naléhavějším, které moderní obec vyžaduje, neboť nepřihlížeje ani k bodu historickému, je zde poloha i pro budovu monumentální překrásná a důvod odlehlosti padá, neboť místo není středu města a vzájemným styků občanstva nikterak Vondráček Jan, Místopis města Vlašimě, Vlašim 1904, rukopis, nestránkováno.
1
Velké náměstí, západní část, počátek 20. století, kolorovaná pohlednice (archiv I. Preislerové). 8
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Plánek Velkého náměstí, Vondráček Jan, Místopis města Vlašimě, Vlašim 1904, rukopis, nestránkováno. Plánek doplnila o čísla popisná I. Preislerová. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
9
Velké náměstí, pohlednice z r. 1899 (Moudrý J., Svoboda J., Vlašim nejen na starých pohlednicích, Vyšehrad 2003, s. 69). vzdáleno. V domě nalézá se úřadovna, poradní síň, spisovna a čtyři byty, z nichž jeden obývá městský tajemník. Umístěna je zde i okresní stravovna a obecní nemocnice.“ „Jakou funkci má okresní stravovna?“ ptá se svého průvodce pan C. „V těchto stravovnách nacházejí přístřeší pocestní. Do vlašimské stanice docházejí cestující z Benešova, Mladé Vožice, Votic, Pacova, Pelhřimova, Kácova a Dolních Kralovic. Cestující zde dostávají od radnice zelené poukázky na vydávání večeří a snídaní. Jídlo vaří hostinský Ferdinand Biskup z Malého náměstí, tedy z domku čp. 58. Bývá to někdy veselý život, když přicházejí v létě cestující sluncem opálení, jindy umoklí či zasněžení, ale baví se mezi sebou jako dobří přátelé, vandráci, nebo jak si také říkají – zeměměřiči.2 No, ale pokud máte své věci vyřízeny, projděme se nyní Podskalím.“ Naši přátelé se tedy vydávají od radnice cestou podle řeky směrem k Březině. Pan Vondráček se opět ujímá slova: 2 MÚ Vlašim, Pamětní kniha města Vlašimi, s. 208. Srovnej též Preislerová Ivana, Vlašim nejen ve 20. století, Vlašim 2010, s. 180 – 181.
10
„Číslo 122 je, jako i všechna ostatní stavení v této ulici, prostým venkovským příbytkem. Vzniklo v roce 1778 na dvoře čp. 123 přestavbou z chléva a kůlničky. Před sedmi lety stavení koupil Jan Selinger.“3 Pánové přecházejí k přízemnímu domku čp. 123. Toto stavení leží ve snížené poloze u řeky, má polovalbovou střechu a za ním se stojí kůlna a stodola. Původní stavení vyhořelo v roce 1808 a na jeho místě byl postaven tento domek o dvou oknech směrem k radnici.4 Další obydlí v řadě měla šindelovou a doškovou střechu. Řada usedlostí byla ukončena čp. 128, stojícím u samé řeky. Říkalo se zde kdysi Na Ostrově. Pánové se zvolna vracejí k budově radnice a odtud se vydávají směrem k Velkému náměstí.5 Pan Vondráček podotýká: „Prohlédneme si zde jen ty nejzajímavější budovy.“ 3
Moudrý J., Svoboda J., Vlašim nejen na starých pohlednicích, Vyšehrad 2003, s. 45.
Dodnes se jedná o tzv. roubenku „v kožichu“. Roubená stavba se z vnější stavby omítla. Byla tak odolnější vůči požárům.
4
5 Jak jsme již podotkli při naší první vycházce, název Žižkovo náměstí neslo náměstí od roku 1924.
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Pan C souhlasí, musí stihnout večerní vlak domů. Začínají tedy u budov čp. 131 a 132, kterými začíná samotné Velké náměstí. Domy vystupují o jeden sáh do popředí a oba jsou jednopatrové. První nese lomenou šindelovou střechu a druhý je zdoben štítem. Nachází se zde kupecký krám. Domy jsou už od roku 1694 v držení rodiny Šavrdovy.6 Velmi pozoruhodný je i sousední dům čp. 133. Dům tento ustupuje oproti předešlému o jeden metr, od něj je už stavební čára rovná. Byla zde zřízena první lékárna ve městě, a to v roce 1815. V roce 1812 se zde narodil kněz a vlastivědec Norbert Vlasák. Jeho osobnost připomíná pamětní deska.7 „Dobrý den, pane Vondráčku“, ozvalo se těsně za oběma přáteli, až úlekem nadskočili. To se s nimi zdraví Kristián Kittl, místní lékárník, svérázná to postava, ve Vlašimi všeobecně známá. Pan C si prohlíží jeho malou postavu s rudým nosem a obdivuje se jeho čiperným pohybům. A to již pan lékárník mizí za dveřmi domu. Pan Vondráček vysvětluje panu C: „Pan Kittl patří mezi velké dobrodince města, rodina je bezdětná, a tak často myslí na vlašimské chudé. Je příbuzný světoznámé zpěvačky Emy Destinnové Kittlové. Chceme navrhnout, aby se stal čestným občanem města. Snad návrh příští rok projde.“8 6 Antonín Šavrda byl městským tajemníkem v období starostování MUDr. Morice Schidlofa. Srovnej Preislerová Ivana, c. d., s. 16 a další.Osudy rodiny Šavrdovy jsou vylíčeny v publikaci A. Šavrdy, Kronika rodu Šavrdova z Vlašimi a rodů s ním příbuzných, Baňov 1926. V čp. 132 se nyní nachází restaurace Plzeňská krčma.
V domě bydlel i pozdější vlašimský starosta Ladislav Bureš. Jeho dcera Anna, provdaná Procházková, vystudovala farmaceutickou fakultu a v lékárně pracovala. Od roku 1936 byla majitelkou lékárny. V pozůstalosti této rodiny byl nalezen i spis Jana Vondráčka, jak jsme již vícekrát připomínali. 8 Otcem Emy Destinnové byl majitel pivovaru a nemovitosti v Praze Emanuel Jan Kittl. Srovnej http://rodopisna-revue-online.tode.cz/regiony/emma-de.pdf. Kristián Kittl (1826 – 1904) dosáhl farmaceutického diplomu a v roce 1852 koupil dům čp. 133, a to bez rolí. Na tento dům bylo vtěleno jeho právo lékárnické. Nad vchod do domu umístil nápis Lékárna a pod něj menší Apotheka. V roce 1901 se stal čestným měšťanem Vlašimi. Vlašimským chudým odkázal 4000 korun, z tohoto odkazu byla zřízena Kittlova nadace. Městu Vlašim odkázal jako dar 3000 K na stavbu radnice. Na město tedy nezanevřel, a to i přes to, že na městu musel často vymáhat peníze za léky za léčbu chudých, například při ohrožení města cholerou. V roce 1902 věnovali Kittlovi 200 K na opatření vyučovacích pomůcek pro mateřskou školu. Srovnej SOkA Benešov, AM Vlašim, č. k., Zdravotnictví a veterinářství 1851 – 1913. 7
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Ale to již pánové stojí před čp. 135. Bydlí zde vlašimský rodák MUDr. Karel Hellmuth, známý praktický lékař a autor odborných spisů.9 Pánové dále procházejí kolem čp. 137, moderní jednopatrové budovy s pěkným novým kupeckým krámem, míjí dva malé staré domky se štítem čp. 138 a 139, které již volají po přestavbě a jdou k čp. 140, který se honosí moderním kupeckým krámem. Krám se nalézá i v sousedním jednopatrovém domě čp. 141. V sousedství stojí malý domek čp. 142, ale hned vedle se rozkládá už pouhé staveniště, oddělené od náměstí plotem. „Pouze barák v pozadí slouží majiteli za obydlí. Smutný to obraz nepodnikavosti, neboť nejdelší prostora v této reprezentační řadě leží zde, co lidé pamatují, ladem,“ nevesele podotýká Jan Vondráček. Z náměstí je možné pokračovat do Pavlovské ulice a od ulice Na Potoce, ale naši pánové neopouštějí náměstí a pokračují k čp. 226, k Nové hospodě. Jednopatrové průčelí hospody tvoří východní stranu náměstí. Jeden bok stavení vede do ulice Pavlovské, zadní strana čelí potoku a čtvrtá stěna tvoří vlastní uličku. Pan Vondráček vysvětluje: „Název Nová hospoda pochází z roku 1668, kdy ji na spáleništi vystavěla vrchnost, která dům později prodala, avšak s předkupním právem. V roce 1892 ji získává soukromník za 10.000 zlatých od kněžny Arnoštky z Auerspergu. Veřejnost vytýkala tehdy správě města, že si dala ujít příležitost k nabytí tak vzácného pozemku, který by získala levněji než kdokoli jiný. První patro budovy bylo postaveno teprve ve 30. letech minulého věku. Roku 1817 při stavbě nynější erární silnice bydleli zde inženýři a povídá se, že nemoudré s nimi nakládání zavinilo, že směr silnice svedli mimo město, kdežto by jinak byla vedla přes náměstí a Římovskou ulicí dále k Pelhřimovu. V roce 1840 zde byla otevřena první pošta ve Vlašimi. O pohodlí, jakým byl tento dům svého času zařízen, svědčí široké dveře na straně poboční, přímé, pohodlné schody zrovna z ulice a nahoře při nich velká síň – mazhaus, jaké se již jen ve starých domech nejvzácnějších rodin velkých měst nalézají. V minulosti byly zde také střídavě umístěny školy, úřady, továrny i byty. Za domem je zřízeno čerpadlo, do něhož se táhne voda z řeky.“ MUDr. Karel Hellmuth (1845 – 1909) vystudoval německou univerzitu, docenturu složil na univerzitě české. V roce 1875 koupili Hellmuthovi dům čp. 135, v přízemí domu byla zřízena čekárna s ordinací. Karel Helmuth byl řadu let jediným lékařem ve městě i dalekém okolí. Držel si pár koní, kočár a kočího. Oženil se s M. Lingart (narozena 1859). Byl aktivním členem městské rady a patřil mezi zakládající členy dobrovolných hasičů. Do praxe uvedl svého nástupce MUDr. Karla Jelínka. Bratr Karla Hellmutha MUDr. Bedřich Hellmuth byl známým chirurgem a porodníkem, lékařem knížete Františka Lobkovice.
9
11
Velké náměstí, severní spodní část, pohlednice z r. 1903 (Moudrý J., Svoboda J., Vlašim nejen na starých pohlednicích, Vyšehrad 2003, s. 55). „Tak teď nás čeká prohlídka horní části náměstí a pak abych běžel, musím se dnes dostat domů dříve,“ podotkl smutně pan C. „Tak tedy neztrácejme čas,“ odpověděl pan Vondráček a hned se pustil do výkladu: „Tato horní strana náměstí, která přece nejspíše bývá obhlédnuta, je jedna z nejméně pěkných a vkusných partií ve městě. Velkou závadou je ovšem nerovná poloha a té se po věky vyhovovalo, místo aby byla se přemáhala, ale vedle toho má ještě každý sousední dům jinou výši, šíři, sloh, přední čáru a mezi nimi jsou ještě vrata, dvorky, okapy a vyčnívající schody. Teď stojíme u čp. 244, které činí v tupém a lomeném úhlu přechod z ulice Zákostelní na náměstí. V novějším čase bylo úhledně přestavěno, vznikl zde hostinec, krám a v podkroví byly zbudovány světnice. Sousední malý domek čp. 245 s krámem vystupuje i s následujícím domem do popředí, čímž se nepravidelnost náměstí ještě zvětšuje.“ Pánové dále procházejí kolem čp. 246, malé šindelové chaloupky s krámem. Šindelem je krytý i sousední širší dům s dvojitou střechou. Je to na pohled stará stavba, ale majitelé tu nedávno také zřídili krámek. Sousední čp. 249 se smutně zapsalo do dějin města, neboť právě zde vypukl v roce 1808 požár, který strávil 127 stavení, tedy celou polovinu tehdy stojících domů po obou stranách řeky. 12
„Na upamatování této katastrofy chodívalo potom až do osmdesátých let 19. století tohoto dne procesí z kostela na náměstí“, připomíná ještě pan Vondráček. Další čp. 250 označuje Jan Vondráček jako nejvkusnější stavení v horní řadě staveb na náměstí. Jedná se o staré jednopatrové stavení s lomenou šindelovou střechou a s plochými štukovými ozdobami. Zato další domek čp. 251 míjí bez povšimnutí a upozorňuje na skutečnost, že následující stavení čp. 252 a 253 jsou vlastníkem a vnitřním zařízením spojené, ale zvenčí posud tak rozdílné, že druhý, jednopatrový, s krámem vedle svého staršího bratra vypadá jako věž. Čp. 254 je nové, ale malé jednopatrové stavení s dvorkem otevřeným do náměstí. V přízemí se nachází obchod a nad ním v patře byt. Čp. 255 se panu Vondráčkovi jeví jako „nevelký, však slušný, jednopatrový městský dům.“ „Čp. 267 je nyní užívané jen jako skladiště, jedná se o malé zděné stavení. Za povšimnutí stojí ještě čp. 256, jednopatrový nárožní dům, kterým přechází náměstí v tupém úhlu do Záloženské ulice. Dům obsahuje kupecký krám a velké skladiště koloniálního zboží.“ „Tak se blížíme k závěru dnešní procházky,“ podotkl pan C. „Ano, přejdeme k západní části náměstí. Tvoří je domy čp. 52, 53, 54 a 55. Tyto domy se musely náročPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
ně vyrovnat se sklonem náměstí. Nejpatrněji se tato skutečnost projevila u čp. 53. Náhlý sklon půdy neuměli v době jeho stavby překonati jinak než dvěma schody, do náměstí nepěkně vystrčenými. Za zmínku stojí ještě stavení čp. 54. Jde o zánovní, jednopatrový dům, do něhož je vchod toliko krámem. Na přední dolní straně je sklon náměstí řešen zděným výstupkem se zábradlím. Poslední dům v této řadě, a tudíž dům nárožní, je čp. 55. Ustupuje o celou hloubku vedlejšího stavení nazad. Tady je nerovnost půdy upravena tím, že vjezd do domu nalézá se na straně náměstí a sestup na silnici je po schodech podle domu. V průčelí se rozprostírá zahrádka a před ní se tyčí kříž. Vozní váha před domem naznačuje, že je zde obchodní dům s velkými sklady.“ „Pane Vondráčku, děkuji vám za váš vyčerpávající výklad. Čas pokročil a já se budu muset odebrat na vlak, i když bych vás rád poslouchal i nadále,“ s vděčností v hlase prohodil pan C.
„Ale vždyť není snad ještě všem dnům konec. Budete-li chtít, můžeme se domluvit na další schůzce. Ale ještě vás doprovodím Záloženskou ulicí, tuto cestu máme přeci společnou,“ s úsměvem připomíná Jan Vondráček. „Svatá pravda, byl bych zapomněl,“ klepl se do čela pan C. „Stojí některá ze záloženských budov za větší pozornost?“ ptá se již za chůze pan C. „Většina domků nemá velký význam, majitelé se věnují obchodu, proto ve valné části z nich je také umístěn krám, stejně jako ve staveních na náměstí. Pohleďte, čp. 261 je sice malý a vetchý domek, ale podle polohy se zde říkávalo druhdy „Na Skalce“ a z ulice vede k domku zvláštní pěšinka. Až k němu ale nepůjdeme, když už musíte spěchat na vlak.“ „Ano, máte pravdu, ještě jednou děkuji za váš čas, pane Vondráčku,“ podává již ve spěchu pan C ruku panu Vondráčkovi a ještě jednou se vděčně ohlédne.
Ivana Preislerová
Areál bývalého hřbitova a kostela sv. Martina v Sázavě Město Sázava letos splnilo sen několika generací sázavských občanů, když úpravou bývalého hřbitova kolem kostela sv. Martina a opravou barokní márnice uzavřelo smutnou etapu nejstarší památky městečka Sázavy. Jeho hlavní dominantou je bývalý farní kostel zasvěcený sv. Martinovi. Jednolodní gotický kostel vznikl ve 14. století, v polovině 18. století byl barokně přestavěn, gotická věž však zůstala z větší části zachována, ale byla otočena orientace kostela presbytářem k západu, aby její průčelí směřovalo do centra městečka. Při přestavbě vznikla též barokní hřbitovní kaple, jedna z mála budov, které přežily požár 6. srpna 1848, při kterém vyhořel celý kostel sv. Martina a dvaašedesát stavení v městečku. Kronikář Stanislav Kuna píše: „Dle výpovědí přítomných lítaly hořící došky až do Radvanic a Čekánova.“ Kostnice stávala až do roku 1867 u hřbitovní zdi, ale po řádění cholery v těch letech byl hřbitov rozšířen o část školní zahrady a kostnice se ocitla uprostřed hřbitova, tak jak ji známe dnes. Před druhou světovou válkou vznikla sbírka na opravu střechy, avšak peníze se rozkutálely a přes dvě stovky let stará střecha nakonec spadla. Původně byla kostnice uvnitř i z venku ozdobena malbami. Ty maloval nebo opravoval počátkem 19. století Filip Sedláček, syn prvního učitele sázavské školy Josefa Sedláčka. Měl handicap, byl hrbatý, Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Kresba původní podoby hřbitovní kaple od sázavského kronikáře Stanislava Kuny asi z roku 1918 (archiv autora). 13
ale byl to prý nadaný malíř. Kuna píše: „Také chodil vyučovat po vesnicích děti do domu, kde nebyla škola, například v Čeřenicích. Vyučoval psaní, čtení, počtům a různým předmětům. Byl i velice vážen vzdor tomu, že nebyl učitelem. Pan dr. František Kavalier, bratr majitele sklárny Josefa, jej žádal, aby ho vymaloval na plátně ku zvěčnění. Když byl obraz vymalován, donesl jej malíř Sedláček panu Kavalierovi a ten mu obraz vrátil s podotknutím, že prý není k němu podobný. Malíř Sedláček si z toho nic nedělal, vzal onen obraz zase zpět domů a na obraze, který měl představovat pana Františka Kavaliera, přimaloval ratolest do rukou a pak jej o pouti svatoprokopské prodal jedné panímámě do Třemošnice za obraz svatého Františka Serafínského.“ Maloval i opravoval kostelní malby. Například vytvořil nápis do štítu kaple sv. Prokopa V Lázních nebo vymaloval kostel ve Stříbrné Skalici. Barokní kostnice, ze které zbyly pouze rozpadlé obvodové zdi, byla celá opravena, včetně barokní šindelové střechy, která je přesnou kopií té původní. Nyní tvoří druhou dominantu staré Sázavy. Na hřbitově u sv. Martina bylo pochováno mnoho občanů sázavských, ale i z širšího okolí. Mezi nimi je mnoho zasloužilých a zajímavých osobností. Například: 14
Jan Chmela byl obrozenecký spisovatel. Narodil se v roce 1740 v Netolicích a zemřel v roce 1817 v Sázavě. V roce 1757 vstoupil do tovaryšstva Ježíšova a po jeho zrušení se stal světským knězem. Od roku 1792 až do své smrti byl farářem v Sázavě. Po opravách chrámu sv. Prokopa a jeho oltářů obrátil svoji pozornost na sázavskou školu. Zasloužil se o přeložení školy z malých a vlhkých místností do konventní budovy zrušeného kláštera. Vyjednal zřízení druhé školy v osadě pro vsi na levém břehu řeky – Bělokozly, Přívlaky, Poříčko, Vraník, Čeřenice, Choratice a Xaverov. Veškeré jmění poručil na dotaci školního pomocníka v Sázavě. Pochován je před prahem kostela sv. Martina. Další zajímavou osobností z jiného oboru byl Alfréd Karbus, herec Národního divadla. Narodil se v roce 1861. Od roku 1876 působil v Prozatímním divadle a přešel pak s celým činoherním souborem k ND, jehož členem byl do roku 1894, kdy pro těžkou chorobu odešel na odpočinek. Zemřel v roce 1895, pochován je na hřbitově u sv. Martina. Nejzajímavější osobností je však malíř Soběslav Hippolit Pinkas. Narodil se v roce 1827. Studoval na pražské malířské akademii. Nebyl tam však spokojen. Proto po dvou letech podle rady přítele Josefa Mánesa odešel na malířská studia do Mnichova. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Areál bývalého hřbitova u sv. Martina v Sázavě po revitalizaci (foto: B. Vtípil). V polovině 19. století se v malířské tvorbě začínal prosazovat nový styl, který kladl důraz na zobrazení skutečné přírody, na zvýraznění světla a vzduchu. Centrem nového pojetí malby se stala Paříž. Soběslav Pinkas tedy odjel do Francie, aby se mohl stát žákem barbizonské školy. Tam se také zamiloval do francouzské dívky Adrieny Denoncinové, která se stala jeho ženou. Tento náš malíř vystavoval v pařížském Salónu a kolem roku 1857 se jeho obrazy objevily také v Praze. Asi roku 1885 si nechal v Černých Budech u Čertovy brázdy postavit chalupu ve slohu českých lidových staveb. Zde se mu narodil vnuk Jiří Voskovec. Soběslav Pinkas zemřel 30. prosince 1901 na Kampě v Praze. Je pochován na hřbitově v Sázavě vedle své manželky Adrieny. Na hrobě má desku od sochaře Bohumila Kavky. Posledním pohřbeným na tomto hřbitově byl syn Soběslava Hyppolita Pinkase JUDr. Ladislav Pinkas, president ústřední správy Odkolkových mlýnů v Praze. Kronikář Kuna o tom píše: „Na svou vlastní žádost byl pohřben na sázavský starý hřbitov vedle hrobu svých drahých rodičů. Vzdor tomu, že se již na sázavském hřbitově u sv. Martina nepohřbívalo, vyžádal si dotyčný před třemi lety u Zemské správy politické Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
v Praze povolení, což mu bylo dovoleno, ovšem jen pro jeho osobu. Pohřeb se konal dne 3. března 1936 ve 4 hodiny odpoledne v tichosti za účasti vynikajících jeho přátel a spolupracovníků i nepřehledného množství lidu, kteří se přišli rozloučiti s tím, který tolik miloval to sázavské údolí. Přes 50 nádherných věnců bylo darováno od jeho milých přátel. Z květinářského závodu v Praze byly na zvláštním voze přivezeny do Sázavy. Na 46 automobilech přijely se rozloučit vynikající zástupci různých úřadů civilních tak i vojenských se zástupci milého národa francouzského s generálem Fochem v čele.“ Od roku 1925 byl zřízen nový sázavský hřbitov u kaple sv. Anny v Černých Budech, který slouží dodnes. Na hřbitov u sv. Martina se od té doby přestalo pohřbívat. Samostatným příběhem hřbitova u sv. Martina je zaniklá hrobka „rytíře“ u východní strany kostela. Řada sázavských občanů si pamatuje na dominantní hrobku s masivní deskou opatřenou kovovými kruhy jakéhosi rytíře, která byla v sedmdesátých letech minulého století bez dokumentace zlikvidována. Šťastnou náhodou si však pan František Václavík kdysi nápis z náhrobku opsal. Byl zde pochován: „Jindřich Tiegel, rytíř z Lindenkronu, 15
Kostel sv. Martina se zbytky hřbitovní kaple v 80. letech minulého století (archiv autora). CK rytmistr, který zemřel 16. 3. 1881 ve stáří 57 roků, dále dcera Olga zemřelá 16. 12. 1886 ve stáří 24 roků a syn Maxmilián zemřelý 19. 12. 1876 ve stáří 8 roků.“
Jejich předek Vilém Tiegel, rytíř z Lindenkronu koupil v roce 1808 panství a bývalý klášter, který přestavěl na zámek. Jeho hrobka z dílny Prachnerů je však před kostelem sv. Prokopa v bývalém klášteře. Po zrušení hřbitova a po rozpuštění benediktínů v roce 1941 přestal sloužit církevním účelům i kostel sv. Martina a chátral. V šedesátých letech minulého století bylo odvezeno zařízení kostela a církevní správa nabídla kostel ke světským účelům na zřízení obřadní nebo rozlučkové síně. Po roce 1970 byl objekt darován Národnímu výboru k občanskému využití. Byla získána dotace na opravu kostela a v roce 1984 zde byla otevřena Kulturní a výstavní síň. Chybělo jí však hygienické zařízení a zázemí. To bylo postaveno vedle kostela na zpustlém bývalém hřbitově a slavnostně otevřeno v červenci 2000. V přízemí se šatnami účinkujících, sociálním zařízením a archivem MÚ. V patře sídlila nadace Světový étos. V současnosti je v přízemí pobočka Základní umělecké školy J. L. Dusíka v Čáslavi. V dubnu 2013 poskytl Středočeský kraj – Fond rozvoje obcí a měst dotaci na projekt Revitalizace bývalého hřbitova u kostela sv. Martina v Sázavě, dokončený v červenci 2013. Z vlastních zdrojů investovalo město 164.050 Kč, z dotace kraje 3.116.940 Kč včetně DPH. Při té příležitosti byl iniciativou faráře Martina Duchoslava nabídnut zpět ke sv. Martinu oltářní obraz sv. Martina od malíře Josefa Vojtěcha Hellicha, který byl vytvořen do obnoveného kostela po požáru v r. 1848. Obraz bude postupně zrestaurován a pověšen do čela výstavního prostoru. Prostor areálu, proměněný v park, je přístupný veřejnosti. Milan Štědra
K zaniklým auerspergským pomníkům v kostele sv. Jiljí ve Vlašimi S trochou otazníků zůstává odstranění auerspergských pomníků – náhrobníků z kostela sv. Jiljí ve Vlašimi. Vlevo od mariánského oltáře stál od roku 1848 novogotický pískovcový pomník o výšce 400, šířce 150 a hloubce 70 cm. Nesl auerspergský a valdštejnský erb. Mramorová deska česky připomínala Viléma I. Auersperga a jeho ženu Leopoldinu Waldstein-Wartenberg. Zároveň také, že byl pomník postaven „od jejich vnuka Karla Viléma.“ Druhý pomník nechal Karel Vilém zřídit se svou ženou, bratrem a švagrovou roku 1870 vpravo od oltáře sv. Jana Nepomuckého. A to Johanně Fes-
16
tetics, rozené Kotz von Dobrsch, která byla tchýní obou bratrů. Pomník o výšce 3 m byl litinový v podobě novogotických božích muk. Podle A. Podlahy ho tvořila „kaplice na oblém sloupci s lupenovitou hlavicí.“ Německý nápis připomínal věnování „od truchlících dětí.“ Nápisy obou pomníků cituje v „Dějinách města Vlašimě“ i F. A. Slavík. Pomníky stály na svých místech ještě roku 1956. Na žádost administrátora ThDr. Josefa Babky je 20. dubna „prohlédl“ konzervátor památkové péče Karel Jiroušek. J. Babka totiž „projevil přání, zda by tyto pomníky mohly být odstraněny z kostela, neboť Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
ruší jeho prostor“. Podle K. Jirouška nesl pískovcový pomník nátěr „tmavošedou emailovou barvou.“ V dobovém duchu vnímal jeho styl jako „gotický sloh bezcenný“, s dodatkem „umělecká a historická hodnota žádná.“ U litinového se zdržel poznámek zcela. Po debatě s Babkou se Jiroušek domníval, že jediné místo, kde by „pomníky mohly být umístěny, jest vnější část kostela, a to v části nepřístupné obyvatelstvu.“ V případě demontáže pískovce pak „není záruka, že nedojde k poškození.“ Odlišně ale auerspergské pomníky hodnotil Dr. Ing. Josef Šebek ze Státní památkové správy v Praze. Kostel navštívil společně s J. Babkou a K. Jirouškem 18. září 1956 během inspekce ve Vlašimi. Pískovcový pomník z roku 1848 doporučil „zachovati a očistiti od emailové barvy.“ Litinový označil za „vzácnou hutnickou práci“ s poznámkou, že „rovněž je třeba jej chránit.“ Doporučení byla respektována, stejně jako v případě vedlejších oltářů. Ty dostaly ještě v září barevný nátěr blízký hlavnímu oltáři a obnovena byla i elektroinstalace. Pomníky zanikly zřejmě při úpravách presbytáře a lodi na jaře 1966. Tehdy byla odstraněna panská oratoř, jejíž „prohnilé dřevo hrozilo sesutím.“ Zrušeny byly i „mřížky před oltářem“ a „stupeň presbytáře byl prodloužen a vyrovnán se stupni bočních oltářů.“ Na úpravách se významně osobně podílel Ing. Zdeněk Čížek.
Torzo pomníku baronky Johanny Festetics, otočeno podle původní pozice (foto: V. Hanusová, srpen 2012). Z pískovcového pomníku zůstala pouze soklová část, dnes uložená v Českém Krumlově. U litinových „božích muk“ z roku 1870 nebyl pozůstatek předpokládán. Až v srpnu 2012 zdokumentovali pracovníci Muzea Podblanicka jeho torzo na zahradě vlašimského děkanství. Jde o sloupkovou část s hlavicí z probraných listů vinné révy. Dřík je reliéfní a nasedá na čtvercový postament. Sloupek byl při ohradní zdi zahrady stranově otočen a druhotně využit. Torzo litinového pomníku baronky Johanny Festetics bude v blízké době ošetřeno a zapůjčeno pro expozici v Muzeu Podblanicka. Jindřich Nusek
Torzo pomníku baronky Johanny Festetics, detail hlavice (foto: V. Hanusová, srpen 2012). Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Z použitých zdrojů: Děkanská kronika Vlašim II. SOkA Benešov. F. A. Slavík, Dějiny města Vlašimě a jeho statku. Vlašim 1889. A. Podlaha, Posvátná místa Království českého, Arcidiecese pražská III. Praha 1909. Další zdroje viz archiv autora. 17
Medaile vydaná s tematikou města Vlašimi O vlašimském prvenství, spočívajícím v založení svépomocné Občanské záložny v roce 1858, se již v minulosti hodně napsalo. Ani jméno vlašimského rodáka Jana Pláteníka (1819 – 1894), spoluzakladatele této první záložny v zemích Koruny české, není pro většinu občanů, zvláště pak obyvatel města Vlašimi, pojmem neznámým. Připomeňme si, co založení tohoto peněžního ústavu s největší pravděpodobností předcházelo. V útlém časopisu (osmerkové velikosti) Františka Šimáčka s názvem „Posel z Prahy“ z května roku 1857 vyšla mimo jiné stať „Záložní kasy“. Tento
Avers a revers pamětní medaile (foto: J. Pavelka). 18
časopis si vypůjčil vlašimský krupař Vojtěch Červ od duchovního P. Josefa Kolruse a zašel s ním k Janu Pláteníkovi, který mu mnoho vyprávěl o spořících spolcích v cizině, jak je poznal při svých cestách. Jan Pláteník poté obešel další podobně smýšlející občany ve Vlašimi a vzniku zdejší Občanské záložny již nic nestálo v cestě. Ač mohl s myšlenkou založení jakési peněžní instituce přijít i vzpomínaný P. Josef Kolrus, prvenství bylo přiznáno Janu Pláteníkovi, a ten se stal dne 14. března 1858 prvním ředitelem záložny. V letošním roce tak od této chvíle uplynulo již 155 let. Před pěti lety, v roce 2008, při výročí 150 let spořitelnictví ve Vlašimi (1858 – 2008), které bylo poměrně komorně oslaveno, byla vydána zřejmě první pamětní medaile s tematikou města Vlašimi. Vydala ji Česká spořitelna a.s., která někdy bývá pokládána za pokračovatelku někdejší svépomocné Občanské záložny ve Vlašimi. Současně také vydáním medaile oslavila
Přiložený text k vydané medaili s názvem „150 let spořitelnictví ve Vlašimi (1858 – 2008)“ (archiv autora). Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Rodný dům Jana Pláteníka, čp. 313 ve Vlašimi stával proti budově dnešní Střední průmyslové školy v Komenského ulici (kresba odborného učitele Richarda Duška z roku 1948). 15. výročí působení své vlašimské pobočky v nové budově v Lidické ulici, v níž sídlí od roku 1993. Jelikož tato medaile je málo známá, uveďme zde její základní popis: materiál: patinovaný bronz, průměr 30 mm, tloušťka 3 mm, avers: hlava s částí poprsí Jana Pláteníka s tex-
tem: „Jan Pláteník spoluzakladatel 150. let spořitelnictví ve Vlašimi (1858 – 2008)“, revers: vyobrazení nové budovy České spořitelny ve Vlašimi, Lidická ul., čp. 1697 s textem: „15. výročí v nové budově (1993 – 2008) Česká spořitelna, a.s. Vlašim“ Josef Moudrý
„Kus života těžkého“ občana Jiřího Škvora a básníka Pavla Javora Jiří Škvor se narodil roku 1916 v Martinicích u Votic v selské rodině agrárního poslance. Dětsví prožil v Myslíči u Benešova a v letech 1928 – 1935 studoval na benešovském gymnáziu. Nepatřil zpočátku mezi dobré žáky, na jeho vysvědčení převládaly známky dostatečné, a to i z tělocviku, v kvintě skládal opravnou zkoušku z matematiky. Od sexty se však zlepšoval, maturoval z většiny předmětů známkou velmi dobře, jen z té matematiky dostatečně. Z češtiny byl hodnocen jakousi jedničkou s hvězdičkou, známka byla doprovozena poznámkou, že prokázal neobyčejný přehled o současné literatuře a samostatný názor. Po maturitě se zapsal na právnickou fakultu, ale studium přerušilo uzavření vysokých škol roku 1939. Práva dokončil po roce 1945. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Škvor se od mládí účastnil veřejného života. Byl členem České kulturní rady, předsedou Svobodného učení selského, jednatelem Masarykova lidovýchovného ústavu. V letech 1943 – 1945 byl internován v německém pracovním táboře. Po válce vstoupil do národně socialistické strany a byl redaktorem Svobodného slova. Po únoru 1948 uprchl před zatykačem do západního Německa. V nepřítomnosti byl odsouzen na doživotí a jeho otec k patnácti letům vězení. V Německu prošel uprchlickým táborem, pak pracoval jako dělník a později jako poradce Mezinárodní organizace pro uprchlíky. Roku 1950 odešel do Kanady, zde se živil jako kovboj nebo tovární dělník. Pak získal místo redaktora v kanadském 19
Jiří Škvor (TYWONIAKOVÁ, Jana. Podblanická čítanka: Benešovský okres v beletrii. Benešov Muzeum okresu Benešov, 1990, 62 s.) rozhlasovém zahraničním vysílání, dosáhl doktorátu na univerzitě v Montrealu (disertační prací ve francouzštině) a stal se na této škole profesorem. Stále se angažoval pro českou věc, redigoval čtvrtletník Proměny a ve Slovanském nakladatelství řídil knižnici Dobrá kniha. Po jeho smrti bylo zjištěno, že od roku 1956 byl agentem StB. Byl vycvičen v tajném písmu a řízen vysílačkou. Škvor za své služby požadoval, aby jeho žena a malý syn mohli vycestovat do Kanady, aby jeho otec a vězněný švagr byli propuštěni na svobodu a jeho rodiče dostávali od státu měsíčně 2 000 Kčs. Všechny tyto požadavky byly splněny. Postupně však česká strana došla k poznání, že Škvor je pod dohledem kanadské výzvědné služby a pracuje pro ni. Od roku 1970 s ním StB přerušila spojení. Český stát přišel „špion“ Škvor na 17.200 kanadských dolarů. V lednu 1981 se Škvor v montrealské nemocnici podrobil banální operaci a nečekaně zemřel udušením. Jeho smrt byla podezřelá i kanadské policii a ta v této souvislosti vyšetřovala Škvorovu vdovu a syna Pavla. Jiří Škvor byl plodným básníkem a jeho poezie měla dobrou úroveň. Z jeho více než desítky sbírek je namístě uvést Modré studánky (1944) s dominantní melodií selství, českého venkova. Sbírka 20
Kalendář (1946) vyslovila tísnivé pocity člověka v okupované vlasti a Daleký hlas (Toronto 1953) zněl ještě nadějí na návrat do Čech. Jeho jediná delší próza Kus života těžkého vyšla v Torontu roku 1967. Pětisetstránkové dílo autor výstižně charakterizoval podtitulem Námět k románu. Jde opravdu o faktograficky bohatou přípravu materiálu k možnému uměleckému dílu. Škvorův text stojí na rozmezí mezi autobiografií a fikcí. Autor zapisuje doslovně svůj vlastní příběh, ale zároveň ho dotváří literárním výmyslem. Do textu včleňuje skutečné osoby i s jejich občanskými jmény (prof. Růžička, JUDr. Klouda, JUDr. Schenk, spolužák Skopec) a konkrétní místa (Skalice, Pecínov, Struhařov, Budkov, Podhájí). Osoby však nejsou umělecky zobrazenými postavami, také jejich promluvy jsou často jen schematickými, většinou politicko propagačními úvahami Příběh románu je zhruba tento. Petr Radvan z Mysletic (Myslíč) okusil po studentských demostracích v listopadu 1939 v koncentráku teror nacistů. Po propuštění má možnost pracovat v Lidovýchovném ústavu, který pomáhá udržet českou kulturu pořádáním koncertů a výstav. Radvan váhá, má oprávněné obavy, že by svou veřejnou činností mohl vyvolat podezření z kolaborace. Jeho gymnaziální profesor Růžička ho však přesvědčí, aby místo přijal, že mu vždy přátelé dosvědčí jeho vlasteneckou bezúhonnost. Kolaboruje prý vlastně každý, kdo něco dělá, a na hrdiny si hrají jen ti, o které okupanti nestojí. V ústavu se Radvan brzy ocitá v nebezpečí. Je zatčen a gestapem mučen, aby udal spolupracovníky, že poskytovaly ústavní peníze na ilegální činnost. Z gestapácké mučírny ho vysvobodí intervence rodinného přítele protektorátního ministra zemědělství Adolfa Hrubého. Brutální nátlak však pokračuje. Radvana zasáhne poprava milovaného strýce pecínovského statkáře V. Škvora (skutečná postava a příběh). Hrubý chce využít Radvanovy popularity mezi zemědělskou mládeží k tomu, aby stal se jejím vůdcem. To by však vyžadovalo veřejné vystupování i spolupráci s kolaborantským Kuratoriem pro výchovu mládeže, v jehož čele stojí spolužák s gymnázia Teuner. Radvan se zoufale brání, předstírá nemoc, sabotuje nařízené projevy. Jeho svědomí je tišeno tím, že je členem ilegální organizace Terra. Její odbojová činnost je v románě nereálně zveličena. Podporuje ho také jeho otec, spolu plánují, jak se vyhnout spolupráci s okupanty a kolaboranty, přemýšlí, jak by na německou agresi reagoval Masaryk, jak Beneš, kriticky si uvědomují rozdíly mezi nimi, chápou, že „svět jde doleva,“ ale mají obavy, aby neuhnul až příliš. Druhou oporou je Radvanovi vroucně miloPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
vaná maminka, jeho komplikovaný milostný vztah ke Květě ho spíše zatěžuje. Jistotou nezranitelnou je mu láska k rodnému kraji. Lány obilí, skřivánci na obloze, plující lodě mraků jsou mu erbovními klenoty rodného kraje a vyvolávají nesplnitelnou touhu zůstat navždy v Mysleticích a sedlačit. Když už nebylo možno tlaku ke kolaboraci dál odolávat, odešel Radvan do ilegality. Skrývá se v zapadlé hájovně a pak odchází na slovenské pomezí vyhledat partyzány. Chce, aby účast v přímém boji znemožnila obvinění, že byl kolaborantem. Partyzánské skupiny se však utápěly v sebevražedném chaosu nebo byly manipulovány sovětskými komisaři. Radvan si odnesl jen prostřelenou paži a obavy z poválečného vývoje Ty byly oprávněné. V osvobozené Praze je svědkem bestiálního řádění Revolučních gard. V ústavu, kde pracoval, vládnou všehoschopní kariéristé, programoví zbabělci a s Radvanem jednají povýšeně jako s kolaborantem. Projde třemi očistnými komisemi, ovšem žádné obvinění mu nelze prokázat. Nejhoší je jednání očistné komise v Benešově. V čele okresu stojí Franta Podzimek, dříve zlodějíček, tulák a ochlasta a jemu podobní sedí i v očistné komisi. Radvan je obviněn, že s Teunerem naháněli mladé lidi na práci do Německa, že jako kulturní funkcionář okrádal výtvarné umělce. Skupina výtržníků v sále měla vyjadřovat vůli lidu a nenávistnými výkřiky provázela obžalobu. Statečné vystoupení MUDr. Macha a perfektní právní výklad JUDr. Kloudy rozbily obžalobu na padrť. Kromě zadostiučinění se však Radvan dočkal také zklamání. Profesor Růžička, který ho přemluvil k práci v Lidovýchovném ústavu a stále ho ujišťoval, že obvinění z kolaborace všichni radikálně odmítnou, se ho slovem nezastal. „To víte, mám malou penzičku, a kdyby na mě soudruzi zanevřeli…“. Typ ustrašeného českého intelektuála, který celý život přísahal na masarykovské ideály, a pak ještě před vítězstvím komunistické totality přejde na její stranu. Pavel boj za demokracii nevzdal. Vstoupil do národně socialistické strany, byl zvolen poslancem a v novinách odhaloval záměry komunistické strany. Už zde zažil mnohá zklamání. Šokuje ho ohromující volební výsledek komunistů, přiznává si, že získali i četné hlasy bývalých agrárníků. Povzbudí ho zpráva, že by Beneš přivítal vznik nové politické strany. V únorové krizi Radvan očekával, že prezident rozpustí Národní shromáždění, vyhlásí výjimečný stav a povolá na obranu demokracie sokoly, skauty, orly. Po porážce demokracie uprchl před zatykačem do západního Německa. Doma musel nechat manželku, malého syna a rodiče. Vstup do Německa je drsný. Vysídlený sudeťák ztropil Radvanovi na ulici Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Obálka knihy „Kus života těžkého“ Pavla Javora (archiv autora). nenávistnou scénu. Radvan nejdřív dře u hamižného sedláka, pak pracuje jako dělník v továrně, později ho krajan z Benešova JUDr. Schenk vyzve k práci v mezinárodní organizaci pro uprchlíky. Pak Radvan odchází do Kanady do stejně těžké existenční situace. Pracuje jako kovboj v podhůří Skalistých hor v úplné odloučenosti od civilizace, kde je například sodomie pastevců běžně tolerována. V této odloučenosti od vlasti, rodiny, přátel poznává dno vyhnanství. Nekapituluje však a vypracuje se až na místo profesora na montrealské univerzitě. Hmotně je zabezpečen, ale dál strádá odloučením od rodiny, otec je ve vězení, matka skomírá, žena a synek se pochopitelně odcizují. Ale také boj emigrantů proti komunistické totalitě naráží na nepochopení místních obyvatel. Nechápou vůbec situaci za železnou oponou, protikomunistická agitace vyvolává u kanadské vlády nevraživost, protože by mohla škodit obchodním stykům s Východem, politika mírové koexistence socialistického a demokratického světa vylučuje boj za osvobození porobených zemí od sovětské nadvlády. Porážka maďarské revoluce 1956 definitivně potvrdila, že Západ se s rozdělením světa 21
smířil. Emigranti si navíc uvědomují, že lidé doma si na komunistický režim zvykli, že ho přijali. Radvan poznává, že jeho boj je zbytečný, že jeho životní cesta byla mylná. Navíc je zatažen do špionážního příběhu. Aby zachránil otce, vydá StB důležitý dokument, tím vlastní zradí celý svůj život. V zoufalství zvolí dobrovolně smrt. Román Pavla Javora není dovršeným uměleckým dílem, ale má značnou vypovídající hodnotu. Hodně řekl o problému kolaborace v době německé okupace,
o charakteru části české inteligence a Čechů vůbec, o osudech poúnorové politické emigrace, o jejím boji za svobodu, který se nakonec ukázal marný, zbytečný. V této výpovědi je cena Javorova románu, pro ni by se měl stát součástí naší literatury, naší historické paměti. Erich Renner Prameny a literatura: Pavel Javor: Kus života těžkého Toronto 1967. Slovník české literatury po roce 1945.Třídní výkazy benešovského gymnázia.
OCHOTNICKÉ DIVADLO NA PODBLANICKU XXXVI.
Dějiny Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličín (2) Období První republiky – vrchol spolkové činnosti
V nové situaci samostatné Československé republiky se spolek brzy velmi dobře zorientoval a aktivně se zúčastňoval všech akcí spjatých s novou republikou. Už 4. května 1919 se ochotníci účastní sázení lípy svobody na miličínském náměstí. Když je potom 18. září 1919 v Miličíně založen komitét Československé péče o dítě, přispívá spolková pokladna 32,50 korun a navíc ve prospěch komitétu organizuje loutkové představení s výnosem 567,54 korun. V roce 1920 sehráli ochotníci dvě hry – Noční šichta a Smír. Na valné hromadě 7. ledna 1923 byl na návrh místoředitele spolku, obuvníka Antonína Petráně, spolkový výbor pověřen postarat se o nové jeviště. Na výborové schůzi, která se konala o čtyři dny později, bylo rozhodnuto prodat staré jeviště – to bylo inzerováno v Lidovém deníku a prodáno do Jivan u Jičína za 1500 korun. Dále bylo obecní zastupitelstvo požádáno o zapůjčení 3000 korun, které spolek věnoval do fondu na stavbu spolkového domu. Později byly převedeny do fondu pro stavbu měšťanské školy. Ředitel spolku Mikuláš Ohnesorg a choť jednatele spolku Karla Hauptová provedli podomní sbírku, která vynesla 415 korun. Když pak 11. dubna dorazilo jeviště od firmy Petránek z Prahy, zapůjčil Mikuláš Ohnesorg spolku 500 korun. Celkové výdaje se nakonec vyšplhaly na 8490,20 korun (7200 korun stálo samotné jeviště, 685,70 prkna a dříví na spodek, 754,50 řemeslné práce a 150 korun doprava). Zahajovací představení bylo na novém jevišti, umístěném v sále hospody u Burianů, kde měli ochotníci zázemí, sehráno 29. dubna a opakováno 1. května. V Psohlavcích od Antonína Fencla tehdy účinkovalo 38 krojovaných herců a představení vyneslo 477,60 korun. Ještě
22
téhož roku se spolkový výbor na schůzi dne 11. října usnesl na členství v Ústřední matici divadelního ochotnictva československého. Spolek byl zařazen do okrsku číslo 2 se sídlem ve Voticích. Výbor spolku, který byl zvolen na valné hromadě na počátku roku 1923, pracoval ve složení: „ředitel – Mikuláš Ohnesorg, řezník; místoředitel – Petráň Antonín, obuvník; jednatel – Haupt František, odb. učitel; pokladník – Havlíček Josef, holič; režisér – Švelbr Vilém, krejčí; archivář – Hrachovec Bohumil, I. dekoratér – Vojtěch Král; II. dekoratér – Josef Šmelc; správce domu – František Jára, bednář; revisoři účtů – Chytra Jan, rolník; Jenšík Frant., rolník; nápověda – Čáp Josef 1“. Celkem měl spolek v té době 67 členů a přispívajících a za rok 1923 sehrál čtyři představení s celkovým čistým výnosem přes 1400 korun. V roce 1924 sehrál spolek sedm představení, o rok později už devět. Ochotníci pravidelně připravovali program k oslavám narozenin prezidenta Masaryka, každoročně se účastnili Husových oslav a oslav výročí vzniku republiky (například 28. října 1924 se hrála hra o Janu Žižkovi Otec božího lidu). Za pozornost stojí představení z roku 1924 Staročeská svatba, které se hrálo od sobotního večera 14. září i po celou neděli, až do zakončení večerní muzikou. Spolek často organizoval maškarní, mikulášské i silvestrovské zábavy. V roce 1924 se předsedou stal František Jenšík a František Haupt se kromě funkce jednatele ještě věnoval režii. Představení se hrála v hostinci U Burianů, jehož majiteli Josefu Burianovi bylo odváděno 15 % z hrubého příjmu každého představení. Vstupné bylo odstupňováno: I. – III. kategorie míst stály 5 – 3 Kč, vstupenka k stání byla za 2 koruny. Kuliš, J. – Traxler, L. – Kraupner, V.: První pamětní kniha města Miličína. Miličín, 1839 – 1925, s. 107.
1
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Stanovy miličínských ochotníků (xerox, archiv Muzea Podblanicka). V době největšího rozvoje miličínského divadla se pak 18. dubna 1925 schází slavnostní valná hromada, na které spolek slaví 50. výročí zahájení činnosti. Přítomen je starosta města Jan Chytra, zástupci Sokola, Sboru dobrovolných hasičů, Osvětové komise, Okrašlovacího spolku, Společenstva živností, Spořitelního a záložního spolku, Divadelních ochotníků v Chotovinách a Šmahova okrsku z Tábora. Na valné hromadě byl pak čestným členstvím a diplomem oceněn Čeněk Kraupner – po čtyřicet let činný člen spolku, zakladatel Okrašlovacího spolku, nadšený sokol a bývalý starosta města. Ten také sehrál hlavní úlohu ve hře F. X. Svobody Poslední muž, kterou byly 13. a 14. srpna zahájeny spolkové oslavy. Činnost spolku vyvrcholila v roce 1926. Na počátku roku se na valné hromadě stal místopředsedou spolku Vít Kraupner a jednatelkou Karla Hauptová, spolek měl 49 členů, uskutečnilo se 17 výborových schůzí. Mimořádná valná hromada se konala 29. června – čestným členem na ní byl jmenován učitel František Štefl, který ve spolku působil dvacet dva let. Toho roku odcházel do Skýchova, kde byl ustanoven řídícím učitelem. Společně se Sokoly uspořádal divadelní spolek na rozloučenou s ním „přátelský večírek”, na kterém byly sehrány jednoaktovky a odevzdán čestný diplom spolku. V rámci Tylových slavností uspořádal spolek „Večer písní” (5. dubna) za účasti Jihočeského učitelského pěveckého kvarteta a „Tylův večer” (23. května), při kterém byly sehrány dvě Tylovy aktovky. Při obou večerech byla pronesena přednáška o Tylovi jako průkopníku českého divadelnictví. Dne 8. prosince organizoval spolek pro své členy kurz o mimice a maskování vedený Václavem Štíkovcem, členem divadelní společnosti ředitelky Zdeňky BenátovéPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
-Heidlerové, která na ochotnickém jevišti u Burianů sehrála v listopadu několik přestavení. Celkem se v roce 1926 ochotníci představili v 11 jednoaktovkách a 6 celovečerních představeních. Počet představení se nesnižoval, většinou se hrálo 6x – 8x ročně. Ze zisků bylo pořízeno například rampové elektrické osvětlení jeviště za 1350 Kč (v roce 1927), 54 nových židlí za 2565 Kč (1930) nebo divadelní rekvizity za 560 Kč. Od roku 1929 pořádal ochotnický spolek společně se Sokolem každoročně šibřinky. Rozrůstala se i členská základna: jen v samotném roce 1931 přistoupilo devět členů. Téhož roku se stal předsedou Karel Šťastný, o rok později ho vystřídal Vilém Švelbr. V repertoáru převažovaly hry českých autorů. V roce 1928 byli dokonce dva členové vysláni k účasti na režisérském kurzu v Táboře. Rozložení jednotlivých představení v průběhu roku se na malém městě muselo přizpůsobit rytmu života, který určovalo převážně rolnické zaměstnání obyvatelstva. Termíny premiér byly téměř každý rok stejné – kolem narozenin prezidenta Masaryka (7. března) a kolem Velikonoc. Téměř vždy se hrálo 28. října, často kolem svátku Všech svatých a „dušiček” (1. a 2. listopadu), činnost uzavíralo představení na Boží hod vánoční a někdy až o Silvestru (pokud se nekonala zábava). Na valné hromadě 7. ledna 1934 převzal Čeněk Kraupner čestné uznání za 43 let ochotnické činnosti udělené Šmahovým okrskem v Táboře. Na „tučný čtvrtek” – 8. února – pořádal spolek přátelský večírek, na kterém byly předány diplomy zasloužilým ochotníkům. Po uvítací řeči předsedy spolku Karla Šťastného a po sehrání aktovky Nový Herodes je obdrželi: František Jenšík, Vilém Švelbr, František a Karla Hauptovi. K naro23
zeninám T. G. Masaryka se 4. března hrál kus Věrni panu presidentovi, 24. června se ochotníci loučí s Františkem a Karlou Hauptovými, kteří se stěhují do Tábora; k oslavám vzniku republiky je předveden „obraz ze života” s názvem To za Rakouska nebylo. O Vánocích – 25. prosince – pak ochotníci oslavili stoleté výročí hymny Kde domov můj. „V proslovu promluveném učit. Janem Přibylem vylíčeny poměry vlastenecké před 100 lety, v době, která byla kolébkou naší milé hymny. Pak po živém obrazu Hold hymně sehrány 2 dobové obrázky ze života tvůrců naší hymny Jos. Kajetána Tyla a Františka Škroupa Země česká domov můj…“2 V roce 1935 se rozhodl Čeněk Kraupner věnovat Sokolu část své zahrady a množství stavebního materiálu, aby mohla být vystavěna sokolovna, ve které by cvičenci, putující po sálech miličínských hospod, našli své zázemí. Nová sokolovna by přirozeně sloužila i jako divadelní sál s moderním vybavením. Čeněk Kraupner stanovil v dopise Bratrské tělocvičné jednotě Sokol z 3. září 1935 přesné podmínky, za kterých jeho nabídka nabere platnosti: zastřešená hrubá stavba musela být na nabídnuté zahradě o výměře 640 m2 postavena do 30. června 1936, množství zdarma poskytnutého stavebního materiálu muselo začít být využíváno do 1. listopadu 1935. Kus sousední zahrady o výměře 218 m2 nabídli sokolské jednotě i manželé Vojtěch a Ludmila Královi. Zároveň se množí nabídky na finanční i pracovní pomoc od soukromých osob (včetně poslance Národního shromáždění Adolfa Křemena) i od městské rady.3 Za této situace se 12. října 1935 schází mimořádná valná hromada Sokola, na které je „povstáním jednohlasně rozhodnuto nabízený dar přijmouti.“4 Aby byly splněny mecenášovi podmínky, je stavba sokolovny dne 7. října 1935 zahájena. Miličínští ochotníci se 14. června 1936 zúčastnili slavnostního položení základního kamene. Za spolek pronesl projev Vilém Švelbr. Po prohlídce staveniště sehráli ochotníci na zámeckém nádvoří představení Naši furianti. Po necelých dvou letech od položení základního kamene se sokolovna 17. července 1938 konečně slavnostně otevírala.5 Patronát nad slavnostním aktem přijal poslanec Národního shromáždění Adolf Křemen, pocházející ze Záhoří u Miličína. ModerTamtéž, s. 250. Město věnovalo 300 m3 nalámaného kamene a 10 m3 stavebního dřeva. 4 Sokolovna v Miličíně, In: Votické noviny, 1936. 5 Původně se slavnostní otevření mělo konat 25. května, ale bylo odloženo, aby se zabránilo šíření epidemie slintavky a kulhavky. 2 3
24
ní budova byla velmi dobře zařízena, kromě cvičebního sálu v přízemí a galerie byl v suterénu byt pro správce budovy (sokolníka). Nechyběla šatna v předsálí, sociální zařízení a sklady. K velkému sálu přiléhala menší místnost, která sloužila jako šatna pro herce. V budově také byla promítací kabina pro filmové projekce s vlastním vchodem. Zavedeno bylo horkovzdušné vytápění. Stavitel a architekt Vojtěch Kraupner (syn Čeňka Kraupnera) nejenže vypracoval bez nároku na odměnu projekt budovy a sám řídil její stavbu, ale navíc ještě vyzdobil sál a galerii do omítky malovanými (a dodnes unikátními) obrazy Miličína a jeho okolí a rozměrnou malbou „Jan Žižka promlouvá nad Miličínem k svému lidu“ nad jevištěm. V roce 1939 se sokolovna konečně stala domovem také pro ochotnický spolek. Sokol do ní totiž pořídil nové moderní rozkládací jeviště s kruhovým horizontem od firmy Drobný z Místku. K slavnostnímu předání jeviště došlo 14. května 1939 a bylo spojeno s oslavou svátku matek. Šedesát sokolských dětí při této příležitosti sehrálo před zaplněným sálem pohádku Lípa. Slavná éra miličínského ochotnického divadla však se soumrakem První republiky také pomalu končila. Za vrchol tohoto období můžeme považovat dvě představení sehraná v přírodním divadle na hoře Kalvárii v letech 1934 a 1937. K 20. výročí bitvy u Zborova připravili režiséři Ladislav Šabatka a Mikuláš Ohnesorg na 11. července 1937 výpravnou inscenaci hry o pěti dějstvích od J. Zemana Zborov. V té účinkovalo přes 100 osob, selská jízda i četa československého vojska (včetně účastníků zborovské bitvy). První představení přerušila po prvním jednání silná bouřka, a proto musela být hra opakována 25. července. Na obrovskou účast obecenstva můžeme soudit podle příjmu z představení – při cenách vstupného 3 a 5 Kč činil neobvyklých 6620 korun. Je možné, že se návštěva přiblížila té z roku 1934, kdy ochotníci sehráli v přírodním amfiteátru podobnou hru Zborováci – pořadatelé tehdy napočítali 3 000 diváků. Předání jeviště v Sokolovně však znamenalo na dlouhou dobu poslední radostnou událost v životě spolku, který v roce 1939 sehrál pouze tři představení. V Miličíně byly toho roku zakázány tradiční maškary, které k městečku neodmyslitelně patřily již od 1. poloviny 19. století, ve kterých často účinkovali i ochotníci. Činnost Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličíně však přes nejrůznější problémy neustala ani v letech válečných. Martin Filip (redakčně upravil Jindřich Nusek) Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
Ze starších čísel
Výr obecný „král noci“, v lesích posázavských Málo kdo z vás, milí čtenáři, ví, že odedávna hnízdí v Posázavských lesích, a to zvláště v lesích velkostatku šternberského, výr obecný, jemuž se říká „král noci“. Tento král jest vskutku řídký zjev a také brzy po převratu z toho důvodu, aby výr nebyl vyhuben, byl prohlášen polit. úřady za přírodní památku a požívá ochrany. Často i v dalekém okolí za noci je slyšeti jeho mocný hlas, uhu-uhu! Loví i na místech tři hodiny vzdálených od svého hnízda. Jelikož je výr opravdu zajímavý přírodní zjev, bude poučné,
povíme-li si něco o něm, o tomto záhadném a tajemném „kubovi“, jak mu přezdívají myslivci. Výr je noční dravec, patřící mezi sovy, jichž všech jest generálem. Dorostlý kuba měří 60 – 70 cm výšky v rozpjatých křídlech až 180 cm. Na hřbetě má peří barvy temně hnědožluté a černé, vlnité, na prsou má peří o něco světlejší, na hrdle skorem bílé. Zobák mohutně zakřivený jest černý, oči (myslivci říkají „světla“) jsou pomerančové a kolem nich se vine
Skály nad Sázavou u Českého Šternberka, v kterých hnízdí výr obecný. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
I
Výr. kruhový „závoj“. Nad otvory ušními má výr chvostek z několika per se skládající. Nohy (po myslivecku „stojáky“) jsou až po drápy porostlé hustým žlutavým chmýřím, drápy jsou silné a velmi zakřivené. Samice je statnějšího těla než samec a její peří jest též více do temna. Zevnější prst může výr dopředu i dozadu otáčeti, a nazýváme proto také tento prst „vratiprstem“. Zvláštní je vnitřní ústrojí výra. Nemá totiž volete a ze spolknuté potravy odloučí se mu v žaludku stravitelné látky od nestravitelných (od srsti, kostí, peří) a ty pak po částech v chuchvalcích vyvrhuje. Má velmi vyvinuty sluch a sebemenší a vzdálený šustot jej z klímání vyruší, jak lze pozorovati na výrovce. Výr hnízdí u nás ve skalách koberských u Čes. Šternberka, jindy zase ve skalách nad řekou Blanicí, zv. „Ve výrovce“ nebo i na Vrábově. Párek výří opanuje vždy určitou krajinou, v níž jiného druha nestrpí. V těchto skalách volívá II
si za skrýš skalní rozpukliny, dost nepřístupné, kdež si také upraví ze silných větví hnízdo, v průměru měřící až 1 m. Do toho klade v dubnu výřice dvě bílá, drsná vejce, ze kterých se ve třech týdnech líhnou mláďata, neustále se po potravě shánějící. A proto není divu, že staří „lupiči“ mají se svými dětmi velkou starost, neboť je musí zásobovati neustále čerstvou a chutnou masitou stravou. Když mláďata počnou létati, hned je staří opouštějí a více si jich nevšímají. Právě v té době dají se dobře v hnízdě i mimo hnízdo chytit. Za noci vylétá výr ze své skrýše a poletuje po svém království tak tiše a obratně, že se nelze tvoru, na nějž zamíří, spasiti. Vrhá se na všechna pernatá i srstnatá zvířata. Pohubí též hodně myší a v tom ohledu je užitečný. Je zvláštním ctitelem zajíců a mladého srnčí. Z hladu žere i žáby, hady a ještěrky. Má-li hojnost potravy, vybírá si z kořisti jen plíce a játra, ostatek pak nechává. Je-li hladov, polkne celou kořist jako jahodu. Nadmíru je zajímavé, že v zajetí nejraději požívá lasičku, kdež to ve volnosti si jí nejméně povšimne. Mladého výra hledí myslivec získati hlavně pro výrovku. Na výrovce pomocí výra odstřeluje se všechna škodná havěť, jako vrány šedivky, straky, krahujci, ostříži aj. dravci. Vůči tomuto „králi noci“ projevují velkou nenávist hlavně vrány. K odstřelu škodné udělá se na příhodném místě bouda, aby se mohl do ní střelec ukrýti. Výr se uváže před boudou na kůl, na němž je napříč přibitá krátká lať. Uváže se tak, že se mu na každý stoják připne kožené pouto, které se skládá z pásku, jejž možno přezkou libovolně stáhnouti nebo uvolniti. V každém pásku je upevněn kroužek, oba jsou spojeny mezi sebou jinými koženými pásy, na nichž se kroužek houpá a do něho se zaklesne tzv. karabinka od řetízku 2 – 3 m dl., již výra poutáme ke kůlu čili k berle. Místo na výrovku vyhlédneme v blízkosti nějakého stromu. Na výra dorážející škodná usedá na tento strom a myslivec z boudy ji střílí. Také se říká, že se prý výři dají rozmnožovati v zajetí. Ale není tomu tak. Pro odstřel škodného ptactva pomocí výra jest nejlepší podzim a jaro. Rovněž před východem slunce se lépe daří lovci na výrovce než v jinou denní dobu. Dříve, než slunce vyjde, Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
vylétá na výrovku káně a za ní ostatní ptactvo, a k 9. hodině dopoledne vracíme se již s bohatou kořistí domů. K večeru na výra ptactvo netluče, zvláště vrány, tak ohnivě, jako časně zrána. Bohužel, málo se projevuje odstřel škodné na výrovce. Příčina je v tom, že není výra, kterého v poslední době úžasně ubývá. Jinde zase namítají, že pro něj neseženou dostatek potravy. A pak to časné vstávání! Kdož by se týral – zvláště když nemusí.
Dík všem okolnostem zachoval se nám tento tajemný „král noci“ v Posázaví dosud ještě ve volné přírodě, třeba už jen v míře velmi skrovné. Václav Barchánek Správce šternberského polesí, okres. lesní technik Pod Blaníkem, ročník X., 1930 – 31, číslo 8
regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie
NA ZABRANÉM (4) Rádio Každý radiopřijímač v Říši musel mít vedle ovládacích knoflíků upevněno papírové výstražné upozornění, že poslouchání Říši nepřátelských stanic se trestá smrtí. Ti šťastní, kteří unikli odbornému „vykuchání“ především krátkých vln zvaných lidově „čurčilek“ (podle anglického ministerského předsedy W. Churchilla), mohli se sice odvážit v pravidelných večerních hodinách naslouchat, ale jen s velikou opatrností a za permanentního strachu z odhalení. Po vsi se velice tiše pohybovaly hlídky, které měly ilegální poslech odhalovat. Poslechu propadli Mickovi v uličce, kde byl nedávno zastřelen strýček Doležal. Pantáta Václav se zeťákem Šimákem však dříve, než přitiskli uši k bedýnce, vyslali ženské hlídat. Panímáma s pometlem čistila předzahrádku s brankou a v případě, že by se někdo blížil, měla zaklepat na okno nebo násadou přejet po dřevěném plotě. Mladá chodila po dvoře a hlasitým podrážděným hubováním na slepičí „holotu“, která opět nedá pokoj a nezalezla do kurníku, varovala před slídivou návštěvou. Oba posluchačské spiklence občas navštívil pan řídící. Důvod měl promyšlený a byl připraven ho přednést i německy. Se svolením oberlandrathu směl obdělávat zahradu, to znamená sít trochu obilí, zasadit brambory, pár řádků řepy a máku. K tomu však potřeboval potah a s pantátou Mickou, se kterým si rozuměli, šel dojednat kdy. Navíc starý pan Micka nebyl drahý a vždy se dohodli i na čase. Říkával: „Máte Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
těch dětí …“ a panímáma pokaždé při placení přibalila hrudku másla a pytlík s tvarohem.
Anekdoty ve vlaku Dlouho asi vrtalo mému papovi hlavou, kde berou spolucestující v raňasu tak trefné vtipy. Ty si vyslechl až po hezkých pár týdnech, když mu začali věřit. „To víte“, začal vysvětlovat nedůvěru mladý Kučera, k jehož otci chodili pro vodu. „Vaše povolení k dokončení stavby nám bylo divné. Vždyť tady se vystěhovávalo, všechny domy i nuzné baráky po pravé straně za mostem přes potok sebrali, ale vám naopak pomohli! Pak nás napadlo, že jim sloužíte. Nic ve zlém, pane učiteli, ale my jsme si vás proklepli. Vona fabrika má různé možnosti. No a kromě tý němčiny a německých novin, které musíte odebírat a pro které vaše paní chodí v neděli na poštu a uniformovaní ji zdraví – Heil! – jste čistej. A toho si vážíme.“ Tento vlastně monolog se odehrál v kupé za tmy, takže můj papa nevěděl, kdo tam ještě sedí a sleduje. Aby to bylo zakončeno převedením na jiné myšlenky, optal se nevinně pan Kučera, jak se německy řekne utíkat, tedy ve smyslu ustupovat v boji. „Laufen?“ To zavrhl a vzápětí dodal „Rommeln. Dobrej vtip, ne?“ Měl na mysli spojení se jménem jednoho německého už ustupujícího vojenského velitele. A hned pokračoval, jestlipak ví pan učitel, co dostane Hitler od Anglánů a Taliánů k naroIII
zeninám? Sám si také odpověděl: „No přece štafle a štětku, co mu doma sebrali. A od těch druhých ponorku, aby mohl udělat přehlídku potopeného námořnictva.“ A z druhého rohu se ozval neznámý hlas, jestli vědí o malérech v pražských divadlech? Že ne? „Tak tedy Goebbels – nemusím snad dál představovat – byl hrozně naštvanej z Prodaný nevěsty. Zjistil, že tam vystupuje ještě větší Kecal, než je sám! A proto ji sofort zakázal.“ A protože už minuli Bukovany, musel si anonymní vypravěč pospíšit ještě s jedním vtipem. „Vlasta Burian prý přivedl na jeviště tři malá prasátka se sviní. Tu označil jako jejich vůdce. Obecenstvo ho odměnilo ohromným potleskem, ale Buriana zavřeli. Po návratu se scéna opakovala. Herec ukazoval, diváci křičeli – Jejich vůdce – Ale kdepak! To je ta mizerná svině, za kterou jsem byl zavřenej.“
Mapa a nezavřená ústa Také Poříčím směrem k bývalému okresnímu městu směřoval stále větší počet hlavně nákladních aut, jejichž armádní espézetka začínala písmeny WH. Čeští vtipálkové ji četli – věnoval Hácha, vrátí Hitler. Tihle dva představitelé se stali trvalým terčem humoru. Dokonce se na jedné pražské zdi objevil nápis, že vůdce je vůl. Konfrontovali samotného prezidenta E. Háchu, cože tomu říká. Díky svým diplomatickým schopnostem odpověděl: „Stále jim říkám, aby to psali nejdříve německy.“ Poněkud stranou benešovské silnice, hned pod sokolovnou, se rozkládala spíše povoznická než selská usedlost rodiny Doležalovy. Zbyl už vlastně jen syn Josef, kterému ti, kteří mohli, říkali Pepa. S Pepou žila matka. Oba srostli s kostelem nejen kvůli sousedství. Rodina obdělávala farská pole a z Pepy se stal pan kostelník. Monsignor Tichý, jak se pan vikář nechával titulovat, se všestranně staral o své věřící. Měl složitou pozici, protože noví vládci doma katolickou církev v nejlepším případě neuznávali, ale v protektorátě ji zatím tolerovali. Naštěstí neměli tušení, co se odehrává za zdmi fary nebo v překrásné bílé vile, která se stala soukromou rezidencí monsignora. Protože v ní bydlela ještě početná rodina spřízněná nejen s církví, čtvereční metry nebyly IV
natolik nadbytečné, aby se řešil nucený nájem. Asi první zatěžkávací zkouškou se stal pohřeb zastřeleného F. Doležala. Brzy poté zase německý tank přejel na železničním přejezdu školou povinného žáka, když se ze zvědavosti a klukovského zájmu o vše vojenské usadil na patníku co nejblíže projíždějících. Zda to byl pohyb pákou nezkušeného řidiče nebo jistá dávka frajeřiny, to nikdo nikdy nezjistil. Monstrum sebou nečekaně smýklo, silné přidání plynu přivedlo stroj do obrovského řevu i vybočení a chlapec skončil pod pravým pásem. A pohřbu z kostela se zúčastnilo až provokativně moc lidí. Na faře se tajně scházela špička věřících v konečné vítězství nikoliv Němců. Už samotná tato myšlenka byla trestná. A což kdyby někdo vyzradil poslech rádia naladěného na Kroměříž, jak se v hantýrce nazývalo vysílání z Londýna nebo z Moskvy. Nasloucháním to však nekončilo. Přítomní se věnovali vývoji situace na frontě, v této době už německému postupu do předem připravených pozic, jak se dobově nazýval jejich ústup. Ten navíc pečlivě zanášeli do obrovské mapy Evropy a špendlíky s barevnými hlavičkami zachycovali situaci na bojištích. Kvůli objektivitě však sledovali také hlášení Hlavního vojenského stanu, tedy německého. Vznikaly i vtipy. Třeba o tom, že Německo má dostatečné zásoby benzinu na pět let. Do zapalovačů. Nebo že Angličané jsou chudáci. Nemají ani na šaty, a proto je šijí z vlny. Oni vůbec ti od „Churchilla“ prý dělali jednu volovinu za druhou. Teď prý brali míru – Hitlerovi na rakev. Posluchači zaručených zpráv i vtipů se naučili smát potichu, jakoby vnitřně, beze svědků hlasitého projevu. Obávali se totiž „krojclerů“. Tak lidově nazývali v civilu chodící příslušníky gestapa. Ti se poznali podle dobře padnoucího saka s hákovým křížem, umístěného viditelně nebo tajně na druhé straně levé klopy v oválném rámečku. A právě jeden z nich občas natahoval uši ve vlakovém kupé. Zrovna minulý týden zaslechl kritiku na toho lotra a zloděje, který celý svět uvedl do takového neštěstí… To kreujclerovi stačilo. Výhružně se vztyčil, otočil klopu s hákovým „šperhákem“ a jedovatě se optal, koho tím myslel, a prstem ukazoval na šiřitele podvratné šeptandy. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
„No přece toho …,“ ostatní strnuli, neboť nebylo úniku, „toho … Čurčila,“ dořekl bezelstně. Gestapákovi se překvapením zapomněla zavřít ústa. Ještě však musel vyslechnout pohotovou otázku: „A koho vy?“
Košťata a granát Občas se připomínaly některé kontrasty – německá žena nekouří. O české se mlčelo, ale každá dostávala příděl kuřiva, samozřejmě na lístky. Těm se říkalo tabačenky a mnohdy to byl základ k výměnnému kšeftování, což Němci pronásledovali, ale i hrdelně trestali jako ohrožení zásobování. Také z vystěhovaného území vycházely informace, že v uzavřeném prostoru, kam běžný Čech neměl přístup, existují obchody výhradně pro vyšší šarže, kde jsou k dostání pomeranče, citrony, francouzská paštika i čokoláda. Vstup na toto exteritorium hlídala stráž a závora. A ty jen v samotném Poříčí měly post nejméně na třech místech. „Paní, jde jeden hlas, že to Říše do roka prohraje.“ A odvážnější dokazovali tvrzení tím, že Rusové ustupují před mrazem na západ. Ne všichni a ne všechno se dalo řešit šprýmem, který vtipálkové označovali jako zavírací ve smyslu následků. Ale nikomu tenhle humor neulehčoval živobytí, a proto se hledaly jiné cesty k přežití. Hlavně prací navíc. V naší rodině vyřešil papa problém přivýdělku dohodou se správcem v nedalekých Pomněnicích s tím, že jim bude vyrábět březová košťata pro úklid snad dokonce konopišťského parku. Padla suma za balík zametadel po deseti s tím, že odpad může ztopit v kamnech. První fůru tvořily skutečně jen vytříděné haluze, ale s další si už tolik práce nedali, a proto
se tam objevily už slušně silné větve, i když bříza sama o sobě hoří sice syrová, ale tepla vydá jen o něco víc než roští. Jenomže i tohle palivo bylo vítáno. A tak po večerech a nedělích se v kuchyni odšoupl stůl k oknu, pan řídící pod sebe rozložil kus plachty, k nohám položil silnější ohoblovanou pletku s provazem na utahování vytříděného březového proutí, vpravo kolo vázacího drátu, kleště a nůž. Pak vypukl praskavý koncert pro dvě ruce a nohy. Málokdy vůně oběda trumfla březový ozón. Hotové výrobky si nechával správce odvážet, ale podle dohody si pro výdělek si musel Herr Oberfachlehler persönlich, tedy osobně. Z Týnce to bylo kousek pěšky a zhruba stejný úsek na vlak do Benešova s tím, že byl obtěžkán nějakou potravinovou drobností do kuchyně. Poslední taková cesta se uskutečnila někdy na přelomu už posledního rozbláceného válečného jara. Kupodivu vlak jel načas, přestup v Čerčanech byl trochu komplikován na čtvrté průjezdní koleji vojenským transportem. Ten nebylo možno obejít ani podlézt, a proto dost dlouho hledal papa vagon s pomocnou brzdou v kryté budce a se schůdky. Když se to podařilo a měl už jen pár kroků k lokálce domů, „zahaltoval“ ho německý strážný se samopalem skloněným k zemi. Na poslední stupínek položil granát a štěkl: „Nimm!“ – „Ber.“ „Das brauche ich nicht, ich bin doch kein Soldat!“ – „To nepotřebuju, nejsem přece voják!“ štěkl stejným tónem. Voják pochopil, že tady s provokací nepochodí. Otočil se, sebral granát a zmizel v budce s brzdou. Jenomže až do Poříčí se papa klepal strachem. Tentokráte ho vlastně zachránila němčina. Jaromír Košťák (Pokračování příště.)
regionální literatura
Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 50/2 V červnu letošního roku vyšlo druhé číslo 50. ročníku Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka, který vydávají Muzeum Podblanicka, p. o. a Státní okresní archiv Benešov. Oddíl Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
věnovaný přírodním vědám uvozuje článek věnovaný nálezu tzv. benešovských meteoritů, který se významně zapsal do dějin světové astronomie. Dále jsou zde publikovány články V
věnované střevlíkovitým broukům na Velkém a Malém Blaníku a výzkumu ledňáčka říčního na Podblanicku a ve středním Povltaví. Společenskovědný oddíl sborníku je z velké části věnován příspěvkům, které zazněly na semináři Lidová kultura Podblanicka. Ten byl v roce 2010 uspořádán při příležitosti 100. výročí narození Marie Kovářové. Tři příspěvky jsou proto věnovány přímo působení této vynikající regionální národopisné pracovnice, dalších pět příspěvků se pak zaobírá obecnějšími etnografickými otázkami souvisejícími s Podblanickem. Na tematický blok věnovaný semináři Lidová kultura Podblanicka navazují příspěvky, které mapují problematiku církevních poutí na Svatou horu u Příbrami a historii včelařství na Ouběnicku. Číslo uzavírají dvě stati věnované vystěhování Neveklovska a retribučnímu soudnictví v poválečném Československu. Jak je patrno, Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 50/2 opět přináší mnoho zajímavých příspěvků a podnětného čtení pro všechny zájemce o přírodu a historii Podblanicka. Radovan Cáder
Sedlecko a Prčicko Vlastivědný sborník 17/2013 navazující na sborníky Český Merán S tímto pojmenováním vydala Marie Kovalová svým nákladem sborník, který navazuje na předchozích 16 svazků vydaných Městem Sedlec-Prčice a nazvaných Český Merán. Zaměření i úprava tohoto periodika zůstalo zachováno. Z významných osobností je na prvním místě pojednáno o sedleckém rodákovi Jiřím Načeradeckém (nar. 1939), absolventovi a později profesorovi na Akademii výtvarných umění v Praze. Dále je zde připomínán Ing. arch. Vladimír Grégr (1902 – 1943). Proslavil se zejména jako projektant vil v Praze na Barandově a v Českém Meránu byly podle jeho projektů postaveny občanská záložna v Sedlci, Háskova chata na Kubátově vrchu v Prčici a vila jeho bratra Eduarda na Grošíčku. Za druhé světové války byl Němci popraven za odbojovou činnost. Třetí vzpomínanou osobností je doc. JUDr. Zdeněk Kratochvíl (1922 – 2012), který se věnoval i literární činnosti a svůj důVI
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
chodový věk nejraději prožíval na své chalupě v „Zahrádkách“ u Jetřichovic. Tři články se vztahují k výstavbě města Sedlec-Prčice. Obsáhlý příspěvek popisuje podrobně výstavbu nové základní školy v Sedlci, která byla otevřená 60 lety. Důkladně je též zpracován stavební vývoj Zahradní ulice v Prčici. Kratší sdělení připomíná výstavbu mostu přes Sedlecký potok v Jetřichovické ulici, od níž uplynulo 50 let. Jediný přírodovědný článek popisuje byliny listnatých lesů. Zajímavé sdělení o úspěšném vystoupení
sedleckých a prčických žen na druhé celostátní spartakiádě v Praze potvrzuje tradičně dobrou činnost místní sokolské organizace. Ve sborníku si též přečteme o neprokázání návštěvy K. H. Máchy na hradě Borotíně v roce 1829, co psaly „Vltavské Proudy“ v roce 1940 o Českém Meránu, jak se zvalo na plesy v první polovině 20. století a také pověst o starém dubu v Bolechovicích. Václav Kovařík
Průvodce naučnou stezkou Roudný Pod tímto názvem vydal v roce 2013 Český svaz ochránců přírody brožurku k nově vybudované originální geologické naučné stezce věnované zlatodolu Roudný a přírodním hodnotám vázaným na opuštěné hornické dílo. Publikaci sestavil a fotografiemi vybavil Pavel Jakubův. Průvodce je zpracován tradiční formou – obsahuje mapku s vyznačením trasy naučné stezky a základní informace o zlatodolu Roudný a naučné stezce. Originální je však otištěním několika srovnávacích fotografií. Na panelech naučné stezky je velké množství fotografií, technických výkresů a dalších ilustrací, které nám přibližují dnes již zaniklé unikátní technické dílo, na které v terénu zůstalo velké množství památek. Můžeme si tak porovnat současný stav se stavem budov a zařízení zlatodolu v období jeho rozkvětu. Fotografie míst – původního stavu a současného pro srovnání – která nelze na naučné stezce navštívit, přináší
právě tištěný průvodce k naučné stezce. Průvodce je také originální svou grafikou, ostatně osobitá je i vlastní naučná stezka. Průvodce lze zdarma získat v Podblanickém ekocentru ČSOP Vlašim (adresa viz tiráž). Pavel Pešout zprávy a sdělení
V Podblanickém ekocentru se lidé mohou učit „staronovým“ dovednostem Od července 2012 probíhá za spolupráce Podblanického ekocentra a Spolkového domu sourozenců Roškotových projekt Čtyři blaničtí rytíři, v rámci kterého se mohli obyvatelé Podblanicka zúčastnit mnoha zajímavých aktivit a kurzů zdarma. Cílem projektu je umožnit lidem získat dovednosti a zkušenosti, které jim pomohou k větší spotřebitelské samostatnosti Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
či hodnotnému trávení volného času. Některým z kurzů, které v rámci projektu proběhly, by se naši předci možná upřímně zasmáli. Jde často o dovednosti pro naše babičky a dědy samozřejmé, jako je kosení kosou, pletení košíků, háčkování, drátkování či zpracování mléka. V naší době snadných nákupů v supermarketech a času, který se draze cenní, jde ale VII
Návštěva u včelaře Petra Samka z Řimovic v rámci exkurze po místních zemědělských farmách (foto: M. Andresová).
Stavba hliněné pece na chleba a pizzu (foto: L. Suchanová). VIII
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
Účastníci kurzu kosení kosili jinošovské louky (foto: L. Suchanová).
o dovednosti často již zapomenuté. Přesto, jak vidno z velkého zájmu o kurzy, v nás někde doutná touha nezapomenout zcela a uchovat si schopnost vyrobit z proutí košík, z mléka tvaroh, z vlny oděv, z mouky chléb, z hlíny pec, … Další zajímavou akcí projektu byla exkurze po místních zemědělských farmách. Na ní jsme s více než třiceti účastníky navštívili drobné zemědělce z okolí a zjistili, jaké produkty od nich můžeme kupovat a jak tyto produkty vznikají. Byli jsme na návštěvě u pana včelaře Samka v Římovicích, na statku manželů Pešoutových v Želichově či na statku rodiny Šmakalů v Okrouhlici. Na terénním kurzu pro rodiče s dětmi v Chotěticích jsme si zase na týden vyzkoušeli, jak se asi žilo našim předkům a zahráli jsme si na mlynáře, provazníky, bylinkáře, kováře i statkáře, navštívili jsme skanzen a strávili celý týden v bezprostředním kontaktu s hospodářskými zvířaty. V mediálních kurzech, které budou probíhat ještě i na podzim tohoto roku, mají zájemci možnost nakouknout pod pokličku médiím a zjistit, na jakých principech fungují novinové redakce, časopisy, televizní zprávy či internePod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
tové sociální sítě, jak nás ovlivňují a jak s nimi pracovat, aby nám nebyli ke škodě, ale k užitku. Pravděpodobně celostátní novinkou byl kurz Na média společně. S pěti rodinami jsme si ozkoušeli v zahraničí používaný model kurzu, který je společný pro rodiče i jejich děti. Je na něm tak možné za doprovodu zkušeného lektora otevřít i otázky jinak v rodinách často citlivé týkající se času tráveného s médii, možných hrozících nebezpečí, způsobů, jak se jim vyhnout, či otázce reklam a jejich vlivu na naše spotřebitelské rozhodování. Projekt se tak snaží propojit staré a nové, lidi, kteří něco umí, s těmi, kdo se to chtějí naučit, ty, kdo něco dobrého nabízejí s těmi, kdo to potřebují. Doufáme, že se nám to bude dařit ještě i v nadcházejícím podzimu 2013. Kurzy, které máme ještě před sebou, najdete v rubrice „Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim“. Na kurzy je možné se přihlásit u Lenky Suchanové na telefonu 317 845 169 nebo na adrese lenka.
[email protected] . Více informací najdete na stránkách www.csopvlasim.cz. Lenka Suchanová IX
Na letní tábor s ekocentrem Podblanické ekocentrum uskutečnilo o prázdninách pro děti se zájmem o přírodu dva tábory. První proběhl od 1. do 14. července 2013 v přírodní památce Na Ostrově u Nemíže a jednalo se o klasický stanový tábor na zelené louce. Téma pobytového tábora bylo inspirováno oblíbenou karetní hrou „Bang!“ a tábořiště se tak proměnilo v Divoký západ plný kovbojů. Celkem 26 dětí se mezi sebou denně utkávalo v různých soutěžích, hrách i vědomostních disciplínách. Na táboře mladých ochránců přírody nemohl chybět také program zaměřený na ochranu přírody, proto jsme ve spolupráci se Záchrannou stanicí pro živočichy ČSOP Vlašim vypouštěli vyléčenou káni lesní. Protože děti za svou snahu v celotáborové hře získávaly také dolary, mohla proběhnout nefalšovaná dražba o to, kdo bude moci káni vypustit na svobodu. „Vyvolávací cena byla 200 dolarů. Tato částka rychle vzrůstala. 500 $, 600 $, 1000 $,… až jeden z táborníků vyřkl cenu 3000 $. A tak
bylo rozhodnuto…“ uvádí ošetřovatel Stanislav Němec. „Chlapce jsme seznámili s tím, jak má káni držet a jak vypouštět, aby to bylo jak pro něj, tak pro káni bezpečné. Pak si ji převzal a káně vzlétla směrem k lesu. Teď se děti těší z toho, že jim káně bude dělat během jejich pobytu Na Ostrově u Nemíže společnost,“ dodal pan Němec. Botanickou část programu zajistil Martin Klaudys ze Správy CHKO Blaník, který děti seznámil s rostlinami v okolí, připravil seznam rostlin k poznávání a také s nimi pohovořil o pro lokalitu Na Ostrově významném jalovci obecném. Táborníci se také aktivně zapojili do výsadby stromů v blízkém lese, kam zasadili 18 stromů a v průběhu tábora je chodili zalévat. Díky zaměření souřadnic vysazených stromů můžeme v budoucnu pozorovat, jak se jim daří a jak rostou. Na letním táboře nemohly chybět ani noční hry a dvoudenní výlet. V rámci výletu děti navštívily zámek ve Zruči nad Sázavou a pivovar
Na letním táboře mladých ochránců přírody nečeká účastníky jen zábava, ale také smysluplná práce (foto: J. Kulíček). X
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
Podojit kozu, to byl jeden z úkolů, který čekal na děti na příměstském táboře (foto: J. Matějovský).
v Kácově. Během výletu absolvovaly noc pod širákem, vaření na kotlíku a putování krajinou. To vše zůstane již jen ve vzpomínkách účastníků, z nichž někteří se snad sejdou opět za rok v „Tichém údolí“ Petřínského potoka na letním táboře mladých ochránců přírody. Druhý tábor byl příměstský, děti nocovaly doma, a uskutečnil se od 12. do 16. srpna 2013. Protože Podblanické ekocentrum provozuje paraZOO, unikátní expozici zástupců volně žijících živočichů České republiky, byl příměstský tábor zaměřen právě na paraZOO. Na třicet přihlášených zájemců čekal bohatý program, který dovolil účastníkům nahlédnout do zázemí paraZOO, přímý kontakt s některými živočichy (včetně jejich krmení) a exkurze do zajímavých míst v okolí Vlašimi. První den byl tematicky zaměřený na paraZOO a děti si vyzkoušely, co všechno taková práce obnáší. Pro mnohé to byl jedinečný zážitek zakončený divadelním představením Živá zahrada, které ukazuje nástrahy čekající Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
na volně žijící zvířata a možnosti podpory výskytu živých zvířat na našich zahradách. V úterý se program přesunul do vlašimské obory, kde čekal na děti poutavý program nejen s jeleny, ale také s myslivostí a testem našich vědomostí. Na nejlepší čekala zasloužená odměna. Odpoledne jsme se schovali do maskovacích barev zvířat a vyzkoušeli jsme si nabatikovat vlastní tričko. Ve středu byla hlavním bodem dne exkurze do domácího muzea v Milovanicích, kde čekalo na odvážlivce dojení a krmení koz. Čtvrteční den vrátil děti do práce zachránců zvířat, protože celý den probíhal v Záchranné stanici pro živočichy ČSOP Vlašim. Zde jsme navštívili i veterinární ordinaci a zhlédli ukázku psího výcviku. Pátek jsme zakončili geocachingovou hrou a pohledem ke hvězdám na vlašimské hvězdárně. Všem, kteří se podíleli na realizaci nejen příměstského tábora, děkujeme a těšíme se za rok na viděnou v paraZOO. Jiří Pavelka XI
Posázaví jako zdroj a podklad pro odborné práce studentů Propagace Posázaví jako atraktivního místa pro rekreaci a odpočinek by měla být zároveň spojena s osvětou, jak se mají obyvatelé a návštěvníci daného regionu chovat. Nárůst sportovně-rekreačních aktivit totiž negativně ovlivňuje životní prostředí, a je proto třeba ho regulovat. Vyplývá to z výsledků bakalářské práce studentky Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze Barbory Obstové. Barbora Obstová se ve své bakalářské práci zabývala problematikou cestovního ruchu, tedy aktivity lidí, versus životní prostředí. Tento vztah porovnávala na dvou vybraných úsecích řeky Sázavy, a to na základě předem stanovených ukazatelů.
Stanovené ukazatele: } Ukazatel dopravní dostupnosti } Ukazatel zastoupení ubytovacích kapacit } Ukazatel návštěvnosti } Ukazatel sportovně rekreačních aktivit } Ukazatel rekreační funkce lesa } Ukazatel ochrany přírody a krajiny } Ukazatel zastoupení pobytové rekreace } Ukazatel vybavenosti infrastruktury cestovního ruchu Závěrečné zhodnocení analyzovaných ukazatelů přináší následující tabulka. Ta potvrzuje diametrální odlišnost mezi jednotlivými úseky.
Tabulka 1: Bodové zhodnocení jednotlivých úseků. Ohodnocení z hlediska dopadů na životní prostředí
ÚSEK Č. 1
ÚSEK Č. 2
Ukazatel návštěvnosti
3
2
Ukazatel sportovně rekreačních aktivit
2
1
Ukazatel rekreační funkce lesa
3
1
Ukazatel ochrany přírody a krajiny
1
1
Ukazatel zastoupení pobytové rekreace
4
2
Ohodnocení z hlediska komfortu poskytovaných služeb
ÚSEK Č. 1
ÚSEK Č. 2
Ukazatel dopravní dostupnosti
3
3
Ukazatel zastoupení ubytov. kapacit
1
2
Ukazatel vybavenosti infrastruktury CR
2
1
Stanovení klasifikace 0 – žádný dopad 1 – mírný dopad 2 – střední dopad 3 – vysoký dopad 4 – extrémně vysoký dopad 0 – žádný komfort 1 – minimální komfort 2 – střední komfort 3 – vysoký komfort 4 – maximální komfort
norodost sportovního vyžití v podstatně větší míře.
Ukazatel návštěvnosti [Ú1] se jednoznačně prokázal s problémem velkého zatížení a tlaku rekreace. Limit únosnosti nejvíce frekventovaného vodáckého úseku č. 1 v letním období je nejenom dosažen, ale dokonce v některých místech překročen. Naopak v [Ú2] je zvýšená návštěvnost pouze v okolí kulturních památkách, v ostatních částech působí klidným dojmem.
Ukazatel rekreační funkce lesa [Ú1] oproti [Ú2] ukázal četnější případy střetů zájmů na lesních pozemcích (např. porušování zákazu vjezdu motorových vozidel, porušování zákazu rozdělávání ohňů v lese, odhazování odpadků a tvorba černých skládek, vandalismus).
Ukazatel sportovně rekreačních aktivit [Ú1] oproti [Ú2] se potýká s většími dopady na složky životního prostředí, neboť nabízí růz-
Ukazatel ochrany přírody a krajiny U obou úseků lze souhrnně konstatovat malý vliv turistů na modelová chráněná území, jakými byly NPP Medník a PP Na Stříbrné.
XII
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
Vymezené úseky v povodí Sázavy, měřítko 1:500 000 (zdroj: autorské zpracování na základě Linhartová a kol., 2006).
Ukazatel zastoupení pobytové rekreace [Ú1] disponuje enormním množstvím souvislých chatových objektů individuální rekreace. Zastoupení rekreačních objektů v [Ú2] je mnohem menší a mezernaté. Ukazatel dopravní dostupnosti Dopravní dostupnost obou úseků je vyřešena na odpovídající úrovni. Ukazatel zastoupení ubytov. kapacit [Ú1] poskytuje menší zastoupení ubytovacích kapacit. Slabinou se jeví i nízká úroveň kvality zázemí. [Ú2] má zastoupení dostačující a poskytuje kvalitnější a originálnější služby. Ukazatel vybavenosti infrastruktury CR [Ú1] má rozmístění terénní rekreační infrastruktury pro pěší a cyklisty celkem rovnoměrné. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
[Ú2] obsahuje pouze základní terénně rekreační infrastrukturu pro pěší a cyklisty. Výsledkem jsou i mimo jiné návrhy a řešení opatření pozitivního vlivu turismu na ochranu přírody a krajiny. Bára Obstová doporučuje například zvýšit dopravní kapacitu pro přepravu jízdních kol, rozšířit nabídku ubytovacích služeb v trampském duchu či zlepšit vybavenost kempů a vodáckých tábořišť. V obecném zájmu je nutné usměrnit a začít regulovat vodní turistiku, aby nedošlo do budoucna k devastaci řeky. Je potřeba více zajistit dodržování lesního zákona. V NPP Medník je žádoucí v době květu kandíku zachovat pravidelné kontroly zaměstnanci správy CHKO Blaník. V chatových lokalitách je důležité zabezpečit nevyhovující stav likvidace odpadních vod a zamezit tak přímému vypouštění nečištěných odpadních vod do vodního toku. Z celé bakalářské práce vyplývá, že je nutné věnovat pozornost především [Ú1], kde je hlavně v létě enormní množství turistů a toto zatížení je nutné začít nějak regulovat. HlavXIII
Vodní turistika na řece Sázavě.
Rekreační chaty v údolí řeky Sázavy. XIV
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
ním cílem by měla být optimalizace poměru návštěvníků a poškozování životního prostředí tak, aby návštěvníci při příjezdu do lokality měli stále kvalitní životní prostředí a mnoho důvodů se tam opět vracet. Současně sportovně rekreační aktivity by měly být nejen objektivně
limitovány na základě únosné kapacity zájmového území, jako i s předpokladem ekologického smýšlení nejen návštěvníků, ale i místních obyvatel. Barbora Obstová Foto: autorka
Zprávy ze záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim Léto je v plném proudu a Záchranná stanice pro živočichy ČSOP Vlašim má spoustu práce s přijatými živočichy a to hlavně s mláďaty. Letos je to ve znamení ptáčat, která nám lidé vozili především po přívalových deštích a silných větrech, jež zasáhly Středočeský kraj a Vysočinu. Takovíto ptáci byli často shozeni z hnízda anebo celé hnízdo bylo úplně zničeno. Řadu pěvců se nám podařilo zachránit a vypustit zpět do přírody. Některé máme ještě v léčení či je jenom dokrmujeme. Kromě pěvců jsme přijali také desítky dravců a to především poštolek, které byly zraněny elektrickým proudem. Bohužel tato zranění jsou
ve většině případů smrtelná. Naopak se nám spoustu dravců podařilo vypustit. V červnu jsme přijali do záchranné stanice tři malé kalouse ušaté, kteří měli ještě prachové peří. Tito kalousi k nám přišli jako osiřelá, prochladlá a vyčerpaná mláďata, která jsme po ošetření dokrmovali. Během července a srpna jsme všechny úspěšně vypustili do volné přírody. Společně s kalousi se nám také podařilo vypustit káně, poštolku, holuby hřivnáče, kavku obecnou nebo také žlunu zelenou. Momentálně máme v léčebné části záchranné stanice v rozletové voliéře tři poštolky, dvě káně, jednoho puštíka a výra velkého, kteří čekají na vypuštění.
Osiřelá vydra říční ve stanici (foto: S. Němec). Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
XV
Vypouštění poštolky obecné s letním táborem pořádaným SEV Mravenec Pelhřimov (foto: S. Němec). XVI
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
V letním období oslovujeme především dětské tábory, kde se snažíme jak u dětí tak dospělých vzbudit zájem o ochranu přírody. Děti seznamujeme s úkolem záchranných stanic a jak se zachovat v případě nalezeného zvířete, které potřebuje odbornou péči. Činíme tak nenásilnou formou, kdy děti seznámíme s konkrétním uzdraveným jedincem, kterého společně vypustíme do volné přírody. Další nedílnou součástí naší záchranné stanice jsou savci české fauny. Od začátku léta se k nám dostávají především čerstvě narozená mláďata, která vyžadují nepřetržitou péči. Jsou slepá, s nedostatečně vyvinutou termoregulací a závislá na mateřském mléku. V záchranné stanici se takovým mláďatům poskytuje intenzivní péče, při které se mláďata krmí po třech hodinách a to i během noci. Letošní léto jsme měli v péči mláďata ježků, zajíců, kun, lišek, srnčat a momentálně se staráme o osiřelé mládě vydry.
Čas od času nám zavolají lidé, že je na jejich zahradě ohrožuje zmije. Pokud jsou přesvědčeni, že je potřeba provést odchyt, rádi pomůžeme. Když nejde o zvíře v nouzi, tak takový výjezd je zpoplatněn. Ve většině případů se však jedná o neškodnou užovku obojkovou, hladkou či podplamatou. Se zmijí si je nejvíce podobná užovka hladká, která má na zádech tmavé vzory. Tyto vzory nejsou jednotně spojené, jak je tomu u zmije. Dalším poznávacím znakem jsou zornice. Oční zornice zmije jsou svislé, naopak zornice užovek jsou kulaté. Pokud i Vy naleznete zvíře v nesnázi nebo jenom budete chtít poradit, jak naložit s opuštěným mládětem nebo zraněným živočichem, neváhejte volat naší pohotovostní linku 777 800 460. Více informací o naší záchranné stanici naleznete na www.pomoczviratum.cz. Stanislav Němec a Lucie Bohatá
do tohoto čísla přispěli
Bc. Lucie Bohatá, Michelská 89, 141 00 Praha 4 – Michle Mgr. Radovan Cáder, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim (muzeum-vlasim@iol. cz) Bc. Martin Filip (
[email protected]) Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem (
[email protected]) Ing. Pavel Jakubův, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (pavel.
[email protected]) Mgr. Jaromír Košťák, J. Morávka 423, 254 01 Jílové u Prahy (
[email protected]) Mgr. Václav Kovařík, Bezručova 1254, 256 01 Benešov Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim (
[email protected]) Ing. Stanislav Němec, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (
[email protected]) PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim (muzeum-vlasim@ iol.cz) Bc. Barbora Obstová, DiS. (
[email protected]) Jiří Pavelka, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (jiri.pavelka@ csop.cz) Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (pavel.
[email protected]) PhDr. Ivana Preislerová, Severní 968 Vlašim (
[email protected]) PhDr. Erich Renner, Bezručova 1257, 256 01 Benešov (
[email protected]) Mgr. Lenka Suchanová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (lenka.
[email protected]) Milan Štědra, Anenská 171, 285 06 Sázava nad Sázavou (
[email protected]) Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
XVII
přehled plánovaných akcí muzea podblanicka a ČSOP Vlašim
Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim http://www.muzeumpodblanicka.cz
Otevřeno úterý – neděle 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. Výstavy Otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno). 12. 9. – 20. 10. 2013: Malířka Anna Roškotová. Výstava připomene tvůrčí etapy a životní příběh Anny Roškotové. Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 12. 9. 2013 v 17.00 h., na klavír zahraje Jiří Straka, student konzervatoře. Slovo k výstavě PhDr. Jindřich Nusek. 24. 10. – 17. 11. 2013: Návraty – Viktorie Chaloupková. Výstava obrazů. Vernisáž se uskuteční 24. 10. 2013 v 17.00 h. PŘEDNÁŠKY Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h. Úterý 8. 10. 2013: Podblanické parky v proměnách. Ohlédnutí za dlouholetými výzkumy připomene ve své přednášce Mgr. Václav Kovařík. VÝZNAMNÉ DNY Pondělí 28. 10. 2013: Den Středočeského kraje. KONCERTY Zámek Vlašim. Čtvrtek 17. 10. 2013: Korngold Quartet. Kristina Hrubá Czajkowská, Václav Zajíc – housle, Klára Hegnerová – viola, David Hrubý – violoncello. Začátek v 19.00 h. Pondělí 28. 10. 2013: Vojtěch Vrtiška – kytara. Kytarový recitál mimořádně talentovaného studenta, letošního absolventa HAMU ve třídě Prof. Štěpána Raka. Otevřené expozice: Zámecké parky a historie zámku ve Vlašimi; Příroda Podblanicka; Zrcadlo minulosti – dlouhodobá výstava; S přesnou muškou – Tradice lovectví a zbrojařství, Tajemství sklepení, Město pod věží aneb Vlašim na dlani. Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, tel.: 739 203 301 Otevřeno úterý – sobota 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. 19. 9. – 2. 11. 2013: Hrachov u Sedlčan – centrum ochrany fauny ČR. Výstava. Otevřené expozice: Historie města Benešova a okolí; Náš pluk Pobočka Růžkovy Lhotice, Zámek 1, 257 65 Čechtice, tel.: 317 842 927 Otevřeno úterý – neděle, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h., na objednání. Otevřené expozice: Hudební tradice Podblanicka Exteriér: Procházka krásnou zahradou XVIII
Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
Český svaz ochránců přírody Vlašim http://www.csopvlasim.cz Farmářské trhy Pátek 18. 10. 2013: Podblanické farmářské trhy ve Vlašimi. Na trhu budete moci nakoupit zemědělské produkty a potraviny přímo od farmářů. K mání budou též řemeslné produkty se značkou KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt®. Žižkovo náměstí, 10.00 – 17.00 h. pejskařské povídání Setkání pro ty, kdo pořízení pejska plánují nebo ho už mají a chtějí se dozvědět něco nového nebo jen tak si popovídat o pejscích. Začátek v 18.00 h. Středa 2. 10. 2013: Vyrábíme přetahovadla. Středa 6. 11. 2013: Zdravá výživa psa. Další akce 12. – 13. 10. 2013: Permakultura a budoucnost. V kurzu s podtitulem „OSIVO jako důležitý zdroj kulturního dědictví“ se s lektorkou Kateřinou Horáčkovou budeme věnovat pěstování a uchovávání vlastního osiva coby základního prvku trvale udržitelného pěstování. 2. a 16. 10. 2013: Fotografování pro nefotografy. Jak fotografovat, aby výsledkem nebyla jen náhoda a nemilé překvapení? Workshop pro ty, co se nechtějí příliš zabývat fotoaparáty ani technikou focení, ale chtějí si uchovat pomíjivé okamžiky v obrazech. 7. 10. 2013: Stvoření pro tvoření. Co všechno lze s dětmi (pro děti) vyrobit a nekupovat, aby z toho měly radost, zabavily se, získaly dovednosti a vztah k věcem okolo sebe? Proč ustupovat návalu věcí „na chvilku“? Přijďte si to s dětmi vyzkoušet a inspirovat se. 19. 10. 2013: Děti v síti. Kurz určený všem rodičům, kterým záleží na tom, aby se jejich děti nezapletly v síti. Cílem kurzu je seznámit rodiče s hlavními tématy, na něž by měli být připraveni a která se týkají vztahu dětí a internetu. 25. – 27. 10. 2013: Kurz „Jaké je mé poslání?“. Intenzívní třídenní kurz určený všem, kdo jsou právě na rozcestí nejen své profesní životní dráhy, ale hledají, kterým směrem zamířit dál a do čeho se pustit. Seminář je interaktivní a vede ho vyškolený psycholog Mgr. František Zimmel. Změna programu vyhrazena. Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty
– podporuje Středočeský kraj. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3 – příloha
XIX
Stálá výstava podblanických umělců ve Vlašimské bráně
V květnu a září otevřeno v sobotu a neděli v období od 1. června do 31. srpna denně od pondělí do neděle, po předchozí dohodě i mimo sezónu. Provozní doba: 10.00 – 12.00 h. a 13.00 – 16.00 h. www.csopvlasim.cz
Aukční, prodejní a výstavní síň založená na více než stoleté rodinné sběratelské tradici Zaměřuje se na nákup a prodej obrazů, kreseb, grafik a plastik českého výtvarného umění 19. a 20. století.
Galerie Kodl s.r.o.,
Vítězná 11,– příloha Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 3
[email protected] | www.galeriekodl.cz
XX
Praha 5 – Malá Strana
Ekoobchůdek a E-shop
Ekoobchůdek – Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264, Vlašim, vlevo za hlavním vchodem.
OTEVŘENO
EKOPORADNA a EKOOBCHŮDEK (přízemí) duben až září: úterý až neděle 10.00 – 18.00 h. říjen, listopad, březen: úterý až neděle 10.00 – 16.00 h. úterý, čtvrtek, pátek 10.00 – 16.00 h. NABÍZÍME – vlastivědnou a přírodovědnou literaturu, plakáty – biopotraviny z ekologického zemědělství (káva, čaj, čokoláda, sladkosti, třtinový cukr, bylinné a dětské čaje Sluneční brána, biovíno z Moravy a další) – potraviny z konopí (pochoutky, konopný olej lisovaný za studena), konopnou kosmetiku Cannaderm a další textilní výrobky z konopí – ekologické čisticí prostředky Qalt Excel (středočeský výrobce Qalt Rakovník, s. r. o.) a Ecover – keramiku: hrnečky, svícny, aromalampy (ruční práce, vyrábí I. Syslová, Chotýšany) – šperky: originální ruční práce – náušnice, náramky, soupravy – řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, domečky pro hmyz, krmivo pro ptáky a další k přírodě i člověku šetrné výrobky – Kraj blanických rytířů regionální produkt® (med, mléčné produkty, keramika, regionální literatura, patchwork, zahradnický substrát) – řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, domečky pro hmyz, krmivo pro ptáky a další k přírodě i člověku šetrné výrobky
E-SHOP: http://www.csopvlasim.cz/eshop/
Jsme největším firemním dárcem v oblasti ochrany přírody v České republice. Pojďte s námi na výlet! Navštivte přírodně cenné lokality po celé České republice. Vydejte se s námi pěšky, na kole či s kočárky na naučné stezky. Sledujte rostliny a živočichy z vyhlídek a pozorovatelen. Objevte s námi orchidejové louky, pralesy a památné stromy. Podívejte se do nitra obnovených rašelinišť a mokřadních luk.
www.net4gas.cz
Vyberte si výlet na www.blizprirode.cz a vyrazte s NET4GAS a ČSOP do přírody!
