Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XVIII. (XL.) • č. 4 • 2014

Detail okna olbramovického špýcharu, který je zbytkem původní tvrze datované do 14. století (foto: R. Cáder; k článku na straně 14).

Historie loutkového divadla v Týnci nad Sázavou se začala psát již na konci 1. světové války, od té doby se vystřídalo v Týnci mnoho loutek a herců (archiv V. Koláře; k článku na straně 22).

OBSAH ČÍSLA Co dělají vážky v zimě? (L. Hanel) ................................................................................................................................. 2 Staré odrůdy jádrovin na Podblanicku (8) - Muškatelka letní a Boskova láhvice (P. Jakubův) ................................ 3 Naučná stezka s geocachingem v Týnci nad Sázavou (D. Povolný) ............................................................................ 4 Zakladatel první svépomocné záložny v zemích Koruny české – Jan Pláteník a budova Občanské záložny ve Vlašimi (J. Moudrý) ............................................................................................................... 5 Sázavské Slavíny (M. Štědra) .......................................................................................................................................... 8 Karl Auersperg a Vlašim počátkem I. války (J. Nusek) ............................................................................................. 10 Zmizel němý svědek zašlé slávy (M. Votruba) ............................................................................................................. 12 Stavebně historický vývoj špýcharu (K. Císař) ........................................................................................................... 14 Z pamětní knihy jankovské farnosti (J. Coufalík) ...................................................................................................... 15 Výstava k 100. výročí založení Československých legií (J. Kulík) ............................................................................. 19 Loutkáři v Týnci nad Sázavou (J. Konvička) .............................................................................................................. 22 PŘÍLOHA Ze starších čísel Generál Stanislav Čeček (A. Kroutil) ......................................................................................................................... I Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie Dopis z fronty (4) (J. Jindráková) ............................................................................................................................. II Regionální literatura Mezi mořem a řekou – Kronika pozemského putování svatého Prokopa (M. Štědra) ....................................... III Múza hudební (J. Pavelka) ....................................................................................................................................... III Kalvárie u Miličína (J. Nusek) ................................................................................................................................. IV Chocerady v pohlednicích (M. Štědra) ..................................................................................................................... V Zprávy a sdělení Krásy Podblanicka v barvách dřeva – intarzie Antonína Brožka st. (E. Hájková) ............................................. V Základní kámen Vodního domu byl položen (T. Ptáčková) ................................................................................... VI Slavnost v Šetějovicích (J. Dědič) ........................................................................................................................... VII Pravidelná dávka inspirace (J. Dufalová) ............................................................................................................... IX Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (S. Němec) ............................................................... X Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli ............................................................................................................................ XI Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim ................................................................................... XII

VÁŽENÍ ČTENÁŘI, Ročník XVIII. (XL.), číslo 4, 2014 Vlastivědný čtvrtletník Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví. První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce 1921. Po padesátileté odmlce bylo roku 1997 jeho vydávání obnoveno. Vydává Český svaz ochránců přírody Vlašim a Muzeum Podblanicka ve spolupráci s AOPK ČR, Správou Chráněné krajinné oblasti Blaník. Adresa redakce: Podblanické ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965 E-mail: [email protected] Internet: www.csopvlasim.cz Administrace: Dagmar Tlustošová Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc. Mgr. Václav Kovařík PhDr. Jindřich Nusek Ing. Pavel Pešout (předseda) PhDr. Ivana Preislerová Slávka Rýdlová Milan Štědra Mgr. Jan Urban PhDr. Libuše Váňová Ing. Jana Zmeškalová Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice Uzávěrka tohoto čísla: 15. 11. 2014 Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97 Evidenční číslo MK ČR E 10738 ISSN 1213-1040 Cena: 20 Kč vč. DPH, pro členy ČSOP Vlašim zdarma Předplatné časopisu a inzerci lze objednat na adrese redakce. Název a logo Pod Blaníkem je národní ochranná známka zapsaná v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. Časopis Pod Blaníkem a další regionální publikace lze zakoupit na následujících prodejních místech: Benešov: Knihkupectví Daniela, Masarykovo nám.; Turistické informační centrum, Masarykovo nám.; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny Hergeselová; Sázava: Infocentrum; Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek Vlašim; Knihkupectví Žížalová, Komenského ul.; Podblanické infocentrum, zámek Vlašim; Zvěstov: Smíšené zboží Žák.

uplynulý rok 2014 se nesl mimo jiné ve znamení sta let, jež uplynuly od vypuknutí první světové války. Také náš časopis se ve svém XVIII. ročníku tomuto tématu pochopitelně na svých stránkách věnoval a ani v jeho posledním čísle tomu nebude jinak. Jak probíhaly první válečné roky ve Vlašimi, přibližuje ve svém příspěvku J. Nusek, působení československých legií pak dokumentuje výstava, o níž informuje J. Kulík. V příloze je ze starších ročníků převzatý příspěvek A. Kroutila věnovaný rodáku z našeho kraje a „hrdinovi od Zborova“ generálu Čečkovi, také zde naleznete otištěnou čtvrtou, poslední část dopisu Jana Dvořáka z válečné fronty a příspěvek J. Dědiče je dokladem, že na padlé v této válce nezapomněli v Šetějovicích, kde jim byl odhalen nový pomník. Ale nejen příspěvky s tematikou první světové války našly své místo v tomto vydání. Kromě mnoha dalších zajímavých článků je věnován velký prostor též památkám a historickým objektům. Ať už těm, které mají to štěstí a i v současnosti slouží lidem k potěše i poučení, o takových jsou příspěvky J. Moudrého o vlašimské záložně, M. Štědry o sázavských hřbitovech, K. Císaře o špýcharu v Olbramovicích nebo J. Dědiče o opravených kapličkách v Šetějovicích a Dolních Rápoticích, i těm, které to štěstí neměly a nenávratně zanikly, což je případ Kotrčova mlýna v Trhovém Štěpánově, kterému je věnován příspěvek M. Votruby. Více než potěšitelné je i to, že ani v tomto čísle našeho časopisu nechybí zprávy o budování nových atraktivních cílů na Podblanicku – D. Povolný informuje o nové naučné stezce v Týnci nad Sázavou a T. Ptáčková o položení základního kamene Vodního domu u vodní nádrže Švihov. A závěrem mi dovolte malou všetečnou otázku – víte, co se ukrývá za zvukomalebnými názvy Muškatelka letní a Boskova láhvice? Pokud netušíte nebo máte jen velmi mlhavou představu, co by to mohlo být, pak si rozhodně nenechte ujít další díl zajímavého seriálu P. Jakubův věnovaného krajovým odrůdám jádrovin na Podblanicku. Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (1. číslo XIX. ročníku) bude 20. února 2015. Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky vítáme v elektronické podobě, ale přijmeme je v jakékoliv písemné formě. Články pokud možno doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi. Jménem redakční rady vám přeji příjemné čtení a do roku 2015 mnoho zdraví a štěstí. Radovan Cáder

CO DĚLAJÍ VÁŽKY V ZIMĚ? Vážky patří mezi všeobecně známé nápadné živočichy, kteří se objevují v blízkosti vod. Jejich aktivita je výrazně ovlivněna teplotou a slunečním zářením. Patří mezi typické heliofilní živočichy, jejichž chování je výrazně ovlivněno Sluncem. Stačí, aby v letní den Slunce zašlo na chvíli za mraky, a vážky obvykle přestávají létat a často usedají na vegetaci. Jakmile začne Slunce opět zářit, vážky opět začnou čile létat. Toto charakteristické chování bylo ověřeno na Podblanicku i během zatmění Slunce v roce 1999, kdy se náhle zešeřilo a došlo ke zřetelnému snížení teploty. Vážky na tuto skutečnost reagovaly obdobně jako každý den navečer, neboť odlétaly do okolních porostů přečkat domnělou noc. Jakmile zatmění pominulo, vážky se vrátily zpět na své stanoviště a pokračovaly v denní aktivitě. Na sklonku léta a na podzim vážky z okolí vod ubývají a jakmile se začnou objevovat noční mrazíky, zmizí docela. Kam se ale poděly? Pozdní druhy vážek létají někdy až do časného podzimu a na konci jejich života můžeme nacházet jedince s omšelým zbarvením a často poškozenými, do různé míry potrhanými křídly. To naznačuje konec jejich životní pouti. Ostatně z přírody mizí i jejich přirozená potrava, kterou tvoří především různé druhy drobného hmyzu. Jak je ale možné, že se vážky opět v hojném počtu objeví následující jaro? Odpověď je nabíledni, zimu totiž přečkávají jejich vajíčka nebo larvy žijící ve vodě. Nabízí se tedy konstatování, že všichni dospělci našich vážek

na podzim uhynou. Ale to není pravda. Z tohoto obecného pravidla totiž existují v našich podmínkách dvě výjimky. Jedná se o dva druhy drobných hnědavě zbarvených šidélek, která přezimují ve stádiu dospělce. Takřka po celém území našeho státu se vyskytuje šídlatka hnědá (Sympecma fusca), mnohem vzácnější je šídlatka kroužkovaná (Sympecma paedisca), která se objevuje jen na relativně malém území v západních Čechách. Na zimu tyto šídlatky zalézají v závětří do vhodných úkrytů a škvír ve vlhké dřevinné vegetaci, která je dostatečně zastíněná. Zde přečkávají zimu až do prvních jarních dní, kdy je sluneční záření znovu probudí. Jedná se vlastně o první druhy vážek, které se někdy již v předjaří v naší přírodě objeví. Jsou odolné na chlad a bylo zjištěno, že se mohou pohybovat (lézt) ještě při teplotě -4 °C (to je teplota, která naše ostatní druhy vážek již zahubí). Na Podblanicku se z uvedených druhů objevuje nenápadná šídlatka hnědá. Tento druh lze zastihnout od února až po počátek listopadu. Často odpočívá na rostlinách nad vodou, na březích či v blízkém okolí vody. Šídlatka hnědá patří mezi téměř ohrožené druhy. Dne 3. 11. 2014 jsem pozoroval pomalu šplhajícího jedince této šídlatky na omítce budovy Správy CHKO Blaník v Louňovicích. Pomalu směřovala k dřevěnému balkonu a možná, že ve zdejších škvírách mezi prkny nalezla vhodné místo na přezimování. Lubomír Hanel Foto: autor

Šídlatka hnědá (Sympecma fusca). 2

Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

STARÉ ODRŮDY JÁDROVIN NA PODBLANICKU (8) Pokračujeme v našem seriálu o starých odrůdách, se kterými se můžeme na Podblanicku setkat:

Muškatelka letní

Muškatelky byly dle odborné literatury vždy velmi oblíbené a hojně pěstované hrušky. V naší krajině se osvědčila hlavně Muškatelka letní. Tato hruška neznámého původu byla vysazována hlavně na Moravě, ale své místo si našla i v Čechách. Na polohu není náročná, i když ve vyšších polohách by se měla vysazovat do teplejších míst. Ovoce rodí malé až střední velikosti, pěkného hruškovitého tvaru. Plody mají žluto-zelenou barvu, při dozrání na osluněných částech může červenat. Slupku mají hrušky tenkou a mastnou. Muškatelka se využívala hlavně jako stolní ovoce, případně byla vhodná pro zavařování či sušení. Dužnina je chutná, velmi sladká a výrazně muškátové chuti. Na teplých stanovištích dozrává v první polovině srpna a jako ostatní letní hrušky je vhodné ji česat asi 10 dní před uzráním. Bohužel i přes její údajné dřívější velké rozšíření se nám Muškatelku letní při našem mapování starých odrůd zatím na Benešovsku nalézt nepodařilo.

Boskova láhvice

Jinak na tom je další zajímavá stará odrůda hrušky s názvem Boskova láhvice. Tato odrůda je zastoupena jedním exemplářem i v sadě starých odrůd jádrovin u Jetřichovic na Sedlecku-Prčicku. Tato stará odrůda pochází pravděpodobně z Belgie nebo Francie. V dřívějších dobách se pro své kvalitní vlastnosti velice rychle rozšířila po celé Evropě. Jak již její název napovídá, jedná se o hrušku s typickým lahvovitým tvarem. Hodí se spíše do teplejších oblastí a nižších poloh. Již ve středních nechráněných oblastech rodí drobné ovoce. Plody jsou kryty jemnou rzí a po úplném dozrání získávají zvláštní hnědo-pomerančovou barvu. Dužninu má jemnou, máslovitou, velmi sladkou a šťavnatou. Plody dozrávají počátkem října až do listopadu. Dříve se využívala hlavně jako stolní ovoce, pokud bylo těchto hrušek přebytek, dají se plody zužitkovat do povidel, na křížaly nebo do zavařenin. Pavel Jakubův

Plody Boskovy láhvice (Moravské ovoce, František Suchý 1907). Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

3

NAUČNÁ STEZKA S GEOCACHINGEM V TÝNCI NAD SÁZAVOU Již před čtyřmi roky se na půdě Vlastivědného klubu města Týnec nad Sázavou a okolí zrodila myšlenka na vybudování naučné stezky v Týnci a okolí, protože zde dosud žádná nebyla. Zajímavý nápad byl na světě, ale dále bylo nutné sehnat peníze na projekt a jeho realizaci. S pomocí Lucie Onderčaninové jsme potom podle tehdejších podmínek programu Leader Místní akční skupiny (dále též MAS) Posázaví vypracovali náš první projekt a požádali o dotaci. Jak už to někdy bývá, hned napoprvé jsme neuspěli a více štěstí jsme neměli ani s dalšími třemi žádostmi o dotaci do podobných programů na republikové i regionální úrovni. Teprve jako žadatelé 11. výzvy Strategického plánu Leader 2007 – 2013 jsme se konečně dočkali a na jaře letošního roku získali prostřednictvím MAS Posázaví dotaci 948.179 Kč na náš projekt. Po letech čekání a zklamání jsme se mohli pustit do práce. Realizace byla rozdělena na dvě etapy – rekonstrukci historické stezky od řeky ke hradu (nová cesta s kamennými schody a dřevěným zábradlím) a na instalaci naučných panelů s herními prvky včetně jejich výroby. Obojí se podařilo zpracovat a dokončit v době prázdnin – rekonstrukce skončila v červenci a instalace panelů proběhla v srpnu. Město Týnec nad Sázavou se na projektu podílelo finančně, protože dotace pokryla pouze část nákla-

dů na rekonstrukci historické stezky a zbytek by vlastivědný klub jen stěží zajistil z vlastních zdrojů. Administrativní vedení projektu rovněž zabezpečilo město prostřednictvím projektové manažerky, abychom správně splnili všechny podmínky dotace. Na tvorbě obsahu panelů jsme se však podíleli rozhodující měrou spolu s dalšími dobrovolníky z řad místních občanů, příznivců geocachingu a zdejších skautů. Vznikly tak krátké, ale výstižné texty z oboru historie, biologie, geografie a geocachingu doplněné fotografiemi a zajímavými herními prvky pro děti. Výsledkem projektu je 5,5 km dlouhá městská naučná stezka s devíti zastaveními. Část naučné stezky vede i lesem a v úseku od Památného dubu na Cihelnu je nutné překonat převýšení 70 m. Odměnou za namáhavější výstup je krásný výhled a romantické místo uprostřed přírody. Návštěvníci se tak zhruba během dvou hodin seznámí s nejdůležitějšími přírodními krásami a kulturními památkami Týnce a nejbližšího okolí. Stezka se však bude využívat nejen k volnočasovým aktivitám, ale také ke studijním účelům. Žáci a studenti si tak mohou přímo v terénu ozřejmit a upevnit teoretické znalosti z učebnic, nemluvě o lepším pochopení celého kontextu probírané látky. Projekt by měl také pozitivně ovlivnit vztah dětí a mládeže k jejich regionu a místu, kde žijí. Věříme, že naučná stezka zaujme

Rekonstrukce historické stezky od hradu k řece (foto: MěÚ Týnec nad Sázavou). 4


Slavnostní otevření naučné stezky 13. září 2014 (foto: I. Povolná). všechny generace a bude dobře a dlouho sloužit obyvatelům i návštěvníkům města. Široké veřejnosti se stezka představila v sobotu odpoledne 13. září, kdy se uskutečnilo její slavnostní otevření. V 16.00 se tak u prvního panelu stezky (Nádraží) na autobusovém nádraží i přes občasný déšť sešlo na 40 občanů, členů vlastivědného klubu a zástupců města. Po slavnostním zahájení provozu stezky a spuštění internetové aplikace ke geocachingu, se účastníci přesunuli na MěÚ v Týnci, kde na ně čekalo drobné pohoštění. V 16.30 se poté většina z nich odebrala k druhému panelu u mostu, kde začala komentovaná procházka po trase stezky. U každého zastavení (Most, Řeka

a mlýn, Kostel, Mokřad, Památný dub, Cihelna, Janečkova vila a Infocentrum) se tak občané z úst autorů historických a přírodovědných textů i herních prvků pro děti (různé hlavolamy a buzola na Cihelně), mohli dozvědět leccos zajímavého o Týnci a jeho blízkém okolí. K poslednímu zastavení u Infocentra došly po třech hodinách chůze téměř tři čtvrtiny návštěvníků. Procházku po týneckých pamětihodnostech by si však neměli nechat ujít ani přespolní, turisté a cyklisté. Průvodcem jim přitom bude malý roztomilý čertík, který přijel do Týnce Posázavským pacifikem z Prahy. Tak tedy šťastnou cestu. Daniel Povolný

ZAKLADATEL PRVNÍ SVÉPOMOCNÉ ZÁLOŽNY V ZEMÍCH KORUNY ČESKÉ – JAN PLÁTENÍK A BUDOVA OBČANSKÉ ZÁLOŽNY VE VLAŠIMI U kolébky této první svépomocné záložny byl vlašimský rodák obuvník Jan Pláteník. Tento rok uplynulo 195 let od jeho narození (21. 7. 1819) a 120 let od jeho úmrtí (14. 1. 1894). Myšlenka založení záložny vznikla v roce 1858 a u jejího vzniku byl Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

také Pláteníkův přítel Vojtěch Červ, krejčí a krupař, a P. Josef Korlus. Otec Jana Pláteníka byl také obuvnický mistr a syna chtěl mít učitelem. Proto jej posílal ještě na hodiny panu řídícímu učitel Antonínu Hellerovi 5

Jan Pláteník (1819 – 1894). ve Vlašimi, který, jak známo, byl otcem významných synů. Ferdinanda (1824 – 1612), hudebně vzdělaného po otci, vedl s Bedřichem Smetanou v Praze klavírní ústav a byl autorem hudby k tehdejšímu tanci Česká beseda. Saturnina (1840 – 1884), žáka arch. Josefa Zítka, tvůrce Národního divadla v Praze, o kterém bude ještě v tomto článku řeč. Za zmínku stojí i třetí syn učitele Antonína Hellera, Servác (1845 – 1922), žurnalista, spisovatel a redaktor Národních listů, který také redigoval s básníkem Svatoplukem Čechem časopis Květy. Vraťme se však k životní pouti Jana Pláteníka. Nějaký čas žil u příbuzných v Prešpurku v Uhrách, kde měl chodit do školy, ale nakonec se u otcova bratra vyučil obuvnickému řemeslu. Po šesti letech se vrátil do Vlašimi, jeho rodiče již nežili a dědictvím byla zadlužená chalupa a starost o rodinu. Jan Pláteník však byl člověk velmi přičinlivý, pustil se do práce, začal provozovat obuvnické řemeslo a ve Vlašimi byl brzy oblíben. Nebyl jen zručným řemeslníkem, ale i znamenitým muzikantem. Společně s hodinářem Vojtěchem Kulíčkem založili ve Vlašimi hudební sextet. V něm hrál první housle, působil v mnoha kulturních spolcích, např. v pěveckém spolku „Blaník“. Ze starých písemných pramenů je známo, že Jan Pláteník byl člověk vytrvalý, důvěřivý a dobrý vlastenec. V roce 1847 byl také zakládajícím členem prvního „Čtenářského spolku“ ve Vlašimi, ten byl základnou k posílení národního uvědomění. 6

V roce 1857 byl Jan Pláteník již zmíněným sousedem Vojtěchem Červem upozorněn na články o zakládání záloženských kas v zahraničí. V neposlední řadě to byl také článek z roku 1857 redaktora časopisu „Posel z Prahy“ Františka Šimáčka s názvem: „Záložní kasy, ústavy k pomožení stavu pracovnímu čili cesta k nabytí zámožnosti“. Této myšlenky se Jan Pláteník horlivě ujal a k poradě o tomto záměru také pozval vlasteneckého kněze P. Josefa Korluse. Výsledkem bylo, že dne 14. 3. 1858 spolu s dalšími 18 sousedy, mezi kterými byli také např. Jan Slabý, František Havlík a František Zenkl, a s vlašimskými vlasteneckými kněžími založili svépomocné úvěrové družstvo, první „záloženská kasa“, neboli první peněžní ústav toho druhu v zemích Koruny české. Cesta k tomuto cíli, jak to ostatně bývá, nebyla jednoduchá. Tehdejší vlašimský purkmistr František Říha nebyl tomuto počinu příliš nakloněn, ale po projednání u podkrajského Jírovce byl zaznamenán úspěch. Prvním sídlem této nové záložny byl přízemní dům čp. 313, který stál v Loretské, dnešní Komenského ulici, zhruba proti dnešní Střední průmyslové škole. Domek vlastnil Jan Pláteník a zde také bydlel. Na tomto domě byla dne 28. září 1908 osazena pamětní deska při oslavách 50. výročí vzniku záložny, nyní je tato deska uložena Muzeu Podblanicka ve Vlašimi. Tolik jen velice stručně k historickému nahlédnutí do začátků vzniku tohoto prvého peněžního ústavu v Čechách a k osobnosti zakladatele Jana Pláteníka. Za pozornost zajisté stojí monumentální budova Občanské záložny, čp. 48, postavená v roce 1872 na nároží ulic Pláteníkova a Na Valech jako pozdější sídlo záložny, která dodnes patří k nejhezčím ve Vlašimi. Tato ušlechtilá stavba, která stojí předsunutou lodžií a ustupující nástavbou nad balkonem lodžie, musí jen trochu citlivějšího pozorovatele upoutat. Připamatuje mu něco tak známě milého, k čemu se stavba dá přirovnat. Při bližším prohlédnutí upozorňují jemně profilovaná římsoví, ušlechtilý dekor fasády, čtyři pilastry s hlavicemi římských kompozit, členící lodžii, opatřenou třemi frontálními, polokruhovými okny s jednoduchým ostěním na podobný, ovšem honosnější dekor, známé vynikající budovy. Po straně fasády jsou obdélná jednoduchá i sdružená okna, s pilastry s jónskými hlavicemi. Jemné kuželky nesou římsoví a živočišný dekor včelky, zdobí stěny stavby, jako symbol spořivosti. Ale nade vše komponovaná nástavba s piastry a okénky doPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

Občanská záložna ve Vlašimi, 2014 (foto: J. Moudrý). Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

7

Ukázka zápisu v jedné z prvních členských vkladních knížek vlašimské záložny, 1858 (archiv autora). vede vybavit pozornému a znalému pozorovateli monumentální budovu – Národního divadla v Praze, provedenou v témže slohu, ovšem samozřejmě honosněji.

Budova bývalé Občanské záložny ve Vlašimi je skromnější, ale velmi ušlechtilou replikou naší kapličky nad Vltavou. Vaše pozorování Vás vede na správnou cestu, neboť stavitelem této pěkné budovy je žák geniálního Josefa Zítka, již zmíněný v tomto článku, Saturnin Heller, v jehož díle jest dobře patrný vliv velkého učitele. Vlašim má tak zajímavou a cennou památku z této české slohové epochy a svědčí o dobrém uměleckém cítění ředitelstva peněžního ústavu. Budova je zachována v její vzácné slohové podobě do dnešních dnů. První svépomocná záložna v zemích Koruny české založená ve Vlašimi v roce 1858 byla na zemské jubilejní výstavbě v Praze roku 1891 vyznamenána Diplomem uznání s heslem: „Přijímá vklady do každé výše a zúrokuje tyto co nejvýhodněji.“ Budova odpovídající svému průkopnickému poslání krášlí město Vlašim dodnes. Záložny při všem svém konání měly na mysli prospěch celku – obce, národa. Také Vlašimská záložna od počátku své činnosti se snažila prospět obci. Tuto skutečnost potvrzuje výstavba nové Obecní a Měšťanské školy ve Vlašimi (dnes SPŠ), v letech 1873 – 74 od stejného stavitele, tedy Serváce Hellera, s neocenitelnou zásluhou právě Občanské záložny. Záměr postavit důstojný pomník Janu Pláteníkovi před budovou Občanské záložny vznesený dne 9. dubna 1938, při 80. Valné hromadě se neuskutečnil. O symbolickou vzpomínku u příležitosti 155. výročí založení Občanské záložny se v minulém roce postaralo Město Vlašim instalací pamětní tabulky na tomto objektu. Josef Moudrý

SÁZAVSKÉ SLAVÍNY Prostor dnešního města Sázavy byl od pradávna důležitým přechodem přes stejnojmennou řeku. Není tedy divu, že na katastrech města bývala celá řada pohřebišť. Nejstarší dochované je slovanské mohylové pole z 9. století ležící nad Čertovou brázdou u Mělníka. Po příchodu poustevníka Prokopa na počátku 11. století se stal jím založený klášter nejvýznamnějším pohřebištěm celého údolí. Sám Prokop byl slavnostně pohřben v kostele, který zbudoval, a jeho hrob se stal uctívaným poutním místem. V roce 1204 byl Prokop kanonizován a úcta k němu dostoupila vrcholu. Když po husitských válkách začal klášter chátrat, nechal v roce 1588 císař Rudolf II. ostatky přenést na Pražský hrad do kos8

tela Všech svatých. Z antropologicko-lékařského výzkumu prof. Emanuela Vlčka v roce 1987 však vyplynulo, že přenesené ostatky zřejmě nepatřily sv. Prokopovi, a tak se naskýtá hypotetická možnost, že jeho ostatky jsou ukryté před husity někde v klášteře. Když v 18. století při přestavbě klášter vyhořel, dal opat Ananstazius všechny náhrobní kameny „a pomníky mužů slavných a starých rodů českých, kteří z úcty a důvěry ke sv. Prokopu na Sázavě, zvláště v křížové chodbě konventní místo posledního odpočinku byli zvolili, jichž počet byl prý dosti znamenitý, vybourati a do základů nové stavby vložiti, aniž se byl předtím o opis neb výkres Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

Slavnostního otevření a vysvěcení pietního místa se ujal kardinál Dominik Duka. jejich postaral.“ Tak podle historika Františka Krásla zanikl jeden ze sázavských Slavínů. Někdy od konce 14. století se až do třicátých let minulého století pohřbívalo u kostela sv. Martina. Na tomto hřbitově skončila řada zajímavých osobností, jako obrozenecký spisovatel a farář Jan Chmela, herec Národního divadla Alfréd Karbus nebo malíř Soběslav Hippolit Pinkas, dědeček Jiřího Voskovce, jehož hrobka s deskou od Bohumila Kafky je v areálu U Martina zachována. Po zrušení hřbitova u sv. Martina byl založen v roce 1925 nový hřbitov. Leží za městem na jižní stráni nad starou pražskou cestou u kaple sv. Anny, ze všech stran obklopen lesem. Je zde pohřbena řada významných osobností společenského a kulturního života. Po zbourání rodinné hrobky Kavalierů v roce 1981 byly ke sv. Anně do nově zřízené hrobky přeneseny ostatky zakladatele sklárny Františka Kavalíra (1796 – 1853) a jeho ženy Antonie, rozené Adlerové (1804 – 1879), pisatelky slavných Pamětí babičky Kavalírové, Josefa Kavaliera (1831 – 1903), syna zakladatele a majitel sklárny (1856 – 1903), Vladimíra Kavaliera, syna Josefa a majitele sklárny (1907 – 1919), hudební skladatelky Marie Srbové, rozené Kavalierové (1860 – 1933) a dalších členů rodiny. Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

Na hřbitově je také pochován divizní generál Karel Voženílek (1883 – 1943), ruský legionář, účastník bitvy u Zborova, dobytí Penzy a bojů u Čeljabinska, velitel 1. pluku ruských legií a velitel 1. střelecké divize. Po návratu do ČSR se stal velitelem 1. pěší divize čs. armády a později přednostou 1. odboru MNO, kterým byl až do svého předčasného penzionování po mnichovské zradě. V levém horním rohu hřbitova je hrobka rodiny Voskovcovy. Je zde pochován JUDr. Prokop Voskovec (1893 – 1977), bratr Jiřího Voskovce, překladatel z angličtiny, francouzštiny a ruštiny. Mimo jiné přeložil i hru Alfreda Jarryho Král Ubu. Je zde také jeho syn Prokop Voskovec (1942 – 2011), surrealistický básník, který po podepsání Charty 77 emigroval do Francie a dožil v Paříži. Jsou zde ostatky Adrieny Borovičkové (1922 – 2009), neteře Jiřího Voskovce, překladatelky z francouzštiny a autorky vzácné knihy Voskovec a Wachsmanni (z rodinné kroniky a dopisů). V kolumbáriu nalezneme pamětní desku akademického malíře Jaroslava Verise (1900 – 1983), žáka prof. Preislera, Nechleby, Krattnera a Františka Kupky. Stal se členem Podzimního salónu a Salónu nezávislých umělců v Paříži. Měl tam i několik svých výstav. V Paříži zůstal až do počátku II. světové vál9

Pohled na Sázavský hřbitov, na kterém je pochována řada zajímavých osobností. ky, kdy se vrátil do své rodné vlasti. V letech 1944 – 1945 byl vězněn v koncentračním táboře Klettendorf u Vratislavi. Teprve koncem války se vrátil do Čech. Koncem života se natrvalo usadil v Sázavě. Na sázavském hřbitově je také pochován spisovatel Vladimír Tupý (1940 – 2013), akademický malíř Otakar Oppl (1887 – 1966) a celá řada dalších zajímavých osobností. Letos po delší době prošel hřbitov u sv. Anny rekonstrukcí, jejíž součástí byla přestavba vstupní brány,

kolumbária, cest a studny. Součástí rekonstrukce hřbitova se stala exhumace ostatků čtyř německých vojáků padlých během II. světové války. Jejich ostatky byly exhumovány a převezeny na německé pohřebiště v Chebu. Opravu za téměř tři miliony korun ze dvou třetin pokryla dotace ze Strategického plánu Leader. Pietní místo bylo po úpravách slavnostně otevřeno v neděli 12. října za účasti kardinála Dominika Duky. Milan Štědra Foto: V. Trmal

KARL AUERSPERG A VLAŠIM POČÁTKEM I. VÁLKY Majitel vlašimského velkostatku Karl Auersperg patřil k předním zastáncům válečné odvety Srbsku. Spolu s prezidentem panské sněmovny Alfredem Windisch-Graetzem se dobrovolně přihlásil již 27. července 1914 u ministra zeměbrany Friedricha Georgiho. Dva dny po vyhlášení částečné mobilizace jako záložní rytmistr jezdectva. Dobový tisk zdůrazňoval, že knížeti „jest 54 let“ a že nastoupil „současně se svým povolaným synem“. Auersperg vstoupil do 13. divize Zeměbraneckého pluku hulánů č. 5. ve Stockerau u Vídně a byl rychle povýšen na plukovníka. Po 6. srpnu se zřejmě podílel na organizaci odjezdu pluku na haličskou frontu. Pro postižené válkou věnoval již před 20. srpnem 10 000 korun, z toho 3 000 Červenému kříži a 1 500 výpomocné válečné kanceláři. Důležitých bylo 5 000 korun „na podpory rodin místních narukovaných vojínů a jiných, následkem války trpících“ v obvodech jeho velkostatků.

10

Pro obyvatele bývalého panství Vlašim připadlo 2 000 korun. Auerspergovy zámky se připravily na „převzetí a zaopatření raněných a zotavujících se vojínů“. Ve Vlašimi tak bylo po 20. srpnu přijato 10 raněných a 12 rekonvalescentů. V zámeckých prostorách vznikal na podzim 1914 lazaret Červeného kříže, kam směřovali zřejmě i ranění z Auerspergova pluku. Ve Vlašimi se tehdy léčili také vojáci původem přímo z Haliče jako např. Anton Kott ze Zubromostů (okres Žólkiew), Jedrzej Mandowski ze Stojanova (okres Radziechów), Josef Zastawnik z Lahodówa (okres Bródy) či Chaim Haipern ze Lvova. Zprávy o rodinách se jim snažila zprostředkovat vlašimská pracovnice kříže Marie Prachenská. Obyvatelům Vlašimi také pomohlo Auerspergovo nařízení, aby velkostatek půjčoval „od počátku války každodenně jeden dvouspřežný potah zdarma“. A to rodinám nezvládajícím polní práce následkem odvePod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

dení mužů nebo odevzdáním koní či povozů. Velkostatek sledoval i zásobovací situaci ve městě, kde pod tlakem dodávek pro armádu přibývaly incidenty. Již 31. srpna 1914 byla prověřována zásilka ovsa Bedřicha Roubíčka „pro vojenské zásobovací skladiště“. Revizoři zjistili, že „oves jest vlhký, páchne ztuchlinou“ a je v něm „přimícháno starého spařeného ovsa, prachu, písku a nečistoty“. Zásilka byla zabavena, Roubíček zatčen a poslán ke krajskému soudu v Táboře. O rok později řešil vlašimský soud např. předražení drůbeže: Božena Vondráková z Kladrub „za kachnu požadovala 3 k 20 h“ a byla odsouzena „k vězení na 3 dni a k pokutě 10 kor.“. Stejný trest vyslechla i Anežka Koutová z Radošovic, když „za 14denní housata žádala po 2 k“. V červnu 1915 byl pak souzen rolník Jan Říha, který „ve Znosimi prodal Marii Tůmové 3 a půl q brambor, a sice 1 q za cenu 16 kor.“ a „chtěl využitkovati válečným stavem vyvolaných mimořádných poměrů“. Na rostoucí ceny potravin reagoval Karl Auersperg v červnu 1916 dalším nařízením pro „ředitelství velkostatků ve Vlašimi“. A sice, aby mléčné výrobky „i nadále prodávalo za ceny dosavadní tj. 1 litr mléka za 20 ha, 1 kg másla za 4 k.“ Končily první roky války, které ve Vlašimi soudně vrcholily kauzou bývalého správce okresní hospodářské záložny „A. K.“ Ten opakovaně expozituře nenahlásil zásoby osiva a komise u něj „při prohlídce vykonané za četnické asistence“

nalezla „pod postelemi a v jiných úkrytech přes 100 kg žita“ a přibližně stejně pšenice i ovsa. Po přiznání odešel v dubnu 1916 od vlašimského okresního soudu s pokutou 10 korun a zabavením zásob. Ve Vlašimi již tehdy působily dva lazarety organizované Červeným křížem – v zámku a hostinci Na Knížecí. V kříži se významně angažovala i nejmladší sestra Karla Auersperga, Aglae. Nejmladší Karlův bratr, Franz Auersperg, byl vrchním lékařem opavské skupiny Červeného kříže v Haliči. Tam také v Rzeszówě zemřel vyčerpáním 16. února 1918. I přes strádání auerspergských obvodů v čele s Vlašimí zůstával Karl Auersperg vlivným zastáncem války. Strávil ji převážně na „politické frontě“ panské sněmovny, kde vystupoval proti státoprávním požadavkům národních frakcí. Především proti haličskému Polskému klubu. Nezviklala ho ani bratrova smrt a v březnu 1918 hlásal v Říšské radě, „že se válčiti bude dále až do konečného vítězství“. Jindřich Nusek Z použitých zdrojů: Deníky Bohemia, Národní listy a Národní politika z let 1914 – 1918. Šedivý, J.: Češi, české země a Velká válka 1914 – 1918. Praha 2003. Nedorost, L.: Češi v 1. světové válce 1. Praha 2006.

Bojová scénka vojáků před vlašimským zámkem (foto po r. 1914, archiv Muzea Podblanicka). Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

11

ZMIZEL NĚMÝ SVĚDEK ZAŠLÉ SLÁVY Kotrčův (Zemanův) mlýn Za posledních 30 let zmizela z města Trhový Štěpánov řada rodinných domků a různých objektů. Žádný z nich však nezaujal občany města a okolí jako demolice Kotrčova mlýna. Nejen proto, že při pohledu od Chlumu a Javorníka působila nevalným dojmem chátrající budova, ale zejména proto, že v minulém století bývaly mlýny jednou z dominant krajin, obcí a městeček. Na mlýnech bylo do jisté míry závislé zemědělství. Jména a názvy jako pan otec, stárek, mládek, krajánek, zámel apod. byly všeobecně známými pojmy. V životě obcí sehrály i velkou roli hlavně za druhé světové války, jak vděčně vzpomíná řada našich občanů. Kolem mlýnů bylo neustále živo a nejinak tomu bylo i v případě našeho zdemolovaného Kotrčova mlýna. Celý objekt sestávající z náhonu, splavu, velkého a malého stávku, budovy se šalandou, dvora, pily a zahrady byl „eldorádem“ kluků z dolního konce obce. Jedna z posledních žijících pamětnic a zároveň sousedka mlýna paní Anežka Zemanová vzpomíná. V dávné minulosti jejich usedlost včetně polí a mlýna s celým příslušenstvím měla jednoho majitele a ženěním a vdáváním a tím i odkazy došlo k rozdělení. Protože jméno „Kotrč“ se v análech Zemanova rodu od 18. století nikde nevyskytuje, má pamětnice za to, že jde o přezdívku kvůli rozlišení různých Zemanů v Trhovém Štěpánově. Opak je pravdou, neboť Kotrčův mlýn byl právě pod tímto jménem, stejně jako Holubův (pozdější Klinkerův) a Panský (pozdější Tomaidesův) zapsán už v Berní rule z roku 1654. Krajánci (chudí vandrovníci), kteří byli vždy s mlýny nerozlučně spjati, přicházeli vždy po potoce od Rataj a rádi v mlýně přebývali zvláště v zimě, kdy podmínky pro přežití byly nejhorší. Zůstávali i o Vánocích a v době zimních zabijaček byly výrobky pro ně určené (vánočka, mazanec, jaternice, jelita apod.) vždy o poznání chudší, protože ani v mlýnech nebylo nazbyt a muselo se hospodařit. Přinášeli různé zprávy a novinky ze světa, vypomohli při mletí, ale i na louce, na poli a pak pokračovali ve své pouti k dalšímu mlýnu. V mnoha případech se jednalo i o šikovné řemeslníky, truhláře, tesaře apod., kteří opravili, předělali a různě vylepšili stávající složení nebo ostatní mlýnská zařízení. Pokud chodili ve skupinách, provedli i vyčištění přívodního a odvodního potoka. V mnoha případech měli mezi sebou i har12

monikáře a pak se po večerech v okolí mlýna dlouho do noci nesly různé melodie známých i neznámých písniček, takže zde bývalo živo a veselo. Ve mlýně našli příležitostnou práci i místní občané, hlavně za druhé světové války, kdy byla nouze o potraviny. Bochník chleba nebo pytlík mouky byly lepší odměnou než peníze, protože v té době byl zaveden lístkový systém téměř na všechny produkty potřebné k životu. „Pan otec“ měl takovou zvláštní libůstku, že při odměňování těchto pracovníků (mouka, chleba) si při odchodu jmenovaných dotyčného zavolal zpět a s úsměvem přidal vždy ještě dva krajíce chleba. Ovšem to všechno bylo za války nebezpečné, přísně sledované, hrozilo udání protektorátním úřadům, internace v koncentračních táborech, někdy i smrt. „Pan otec“ byl váženým občanem, byl volen do zastupitelstva obce a byla mu všude prokazována úcta a pozornost. Vzpomínají ale i další občané. Z potoka, který napájel oba stávky, se nechalo vytvořit na přilehlé louce v zimě kluziště jeho zahrazením několika otýpkami slámy. Došlo to až tak daleko, že v padesátých letech minulého století starší mládež za pomoci několika dospělých zaplavenou a zamrzlou louku ohradila mantinely v rozměrech normálního kluziště na hokej, a dokonce instalovala osvětlení, což byl na tehdejší dobu unikát nemající v širokém okolí obdobu. Ze vzpomínek nejmladší generace (dnes střední) ožívají jména a zážitky blízkého souseda pana Pavla Chvojky. V té době se již v mlýně nemlelo, ale sloužil ke šrotování obilí pro potřeby zemědělského družstva. Přesto ale hlavně jeho okolí mělo pro tehdejší mládež svoje kouzlo. Když maminky z dolního konce obce postrádaly necky na praní a máchání, bylo jisté, že se na nich na obou stávcích prohánějí jejich ratolesti, a jména pachatelů nejen z dolní části, jako Pavel Chvojka, Marcel Jiran, František Tříška, Zdeněk a František Zabloudilovi, Vladimír a Zdeněk Hotovcovi, Jaroslav Zenáhlík, ale i ostatní, Stanislav Martínek ze školy, Antonín Hejný z Belíka nebo František Albrecht až od Paseky, ožívají dnes už jen ve vzpomínkách. Zvláště posledně jmenovaný se v té době proslavil, když při chytání ryb pod splavem vytáhl z vody velkého pstruha, běžel s ním doprostřed louky za ohromného řevu: „Klucí, chytil jsem velrybu!“ Pro dnešní mladou generaci, která vidí potok i „louži“ pod splavem téměř bez života, nutno říci, že se jak v potoce, tak v hluboké Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

Bývalý Zemanův mlýn (foto: P. Pýcha). velké tůni pod splavem neproháněla jen malá „chamraď“ jako vranka, střevle, mřenka nebo hrouzek, ale i tloušť, pstruh a někdy i štika. Pod splavem se mohlo koupat a ze splavu do hluboké tůně skákat. Vzpomíná i Jaromír Veselý, jak skočil kamarádovi na hlavu. V potoce byla i spousta raků, kteří se dali chytat do ruky. Na březích potoka i stávků rostly houby, především kozáci a křemeňáci, takže když se u Chvojků vařila bramboračka, byly v ní čerstvé, ráno přinesené houby. Hustě porostlé břehy potoka, včetně malého lesíka na stráni u splavu, tekoucí voda a její šumění při pádu do jezírka pod splavem, zpěv ptactva a zvláště doba při západu slunce, zde vytvářely krásnou romantickou atmosféru. Tomuto kouzlu propadala i mládež, která se života kolem mlýna zúčastňovala. Vodní meandry, různá zákoutí a skrýše bývaly svědky prvních dětských lásek, slibných pohledů, Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

nesmělých objetí a polibků, zvláště v máji, kdy rozkvétající příroda, večerní zapadající slunko a šumění padající vody působily na duše tehdejší mládeže. Zvláště některá děvčata z dolní části obce by mohla vyprávět… Ale i řada ostatních zde podobné pocity spojené s doprovodem domů, často v jinou hodinu, než rodiče určili, prožívala, takže veškerá romantika pak mizela pod přísnými pohledy rodičů. Ale i to všechno patřilo ke kouzelné romantice mlýnského období. Tohoto života, o kterém se zde píše, se samozřejmě zúčastňovaly i mlynářovy dcery Jitka, Marie a Božena, které již nejsou mezi námi. Neúprosný čas spojený s pokrokem však všechno odvál do nenávratna. Zbyly po něm jen hezké vzpomínky v řadě již značně prořídlých pamětníků. Při pohledu na zatím holé místo, kde mlýn stával, zůstanou v jejích myslích až do konce života. Miloslav Votruba 13

STAVEBNĚ HISTORICKÝ VÝVOJ ŠPÝCHARU Nejstarší feudální sídlo se v Olbramovicích předpokládá v sousedství kostela Všech svatých nejpozději na přelomu 12. a 13. století. Postupem času zde vznikly dvě až tři tvrze, neboť rozrod Olbramoviců to vyžadoval – Čejkové z Olbramovic, Dvořečtí z Olbramovic a odtud také významná pražská větev. Současná sýpka později hospodářského dvora, od kostela západně položeného je zbytkem jedné z těchto tvrzí. Zemská stezka zvaná Vitorazská z Lince přes Tábor do Prahy vedla v dálkovém pohledu v Olbramovicích sice směrem na kostel, ale detailně v místě se jednoduše klikatila přes náměstí. Západně od náměstí stála samostatná tvrz. Jednalo se o malou stavbu středověkého feudálního sídla s přímým sousedstvím vesnice. Sice v rovině, ale s obranným systémem také pomocí zavodnění místa. Vyhodnocení půdorysu přízemí sýpky vykazuje na jihu čtvercovou místnost jako součást celého obdélného půdorysu. Tato místnost má na stěnách výrazné otisky skoro půlkruhových čel valených kleneb s fragmenty starých omítek.

Dnes je zastropena dřevěným rámovým stropem. Prostor této místnosti byl přístupný jen z vrchního podlaží. Tato obranná věž navazovala na zděnou obvodovou zástavbu. Typologicky se jednalo o kvalitativně nižší typ tvrze, které lze běžně zařadit do 14. století. Přech Olbramovec (†1562) si vložil sobě dědictví své znovu v desky 1550. Avšak Bohuchval Dvořecký (†1584) vzal tvrz pustou Olbramovice, při tvrzi dvůr poplužný, pustý jeden a druhý na kterémž sedí. Bohuchval seděl na dvoře Olbramovickém nějaký čas, a jak se zdá, tvrz novou vystavěl (přestavěl). Neb r. 1575 vložil si v desky zase Olbramovice tvrz se dvorem. Jednalo by se tedy o renesanční přestavbu zase obytného charakteru. Do té doby lze zařadit sgrafita na staré věži. Okna na věži, ale i na obytném stavení, která byla segmentově (snad) zaklenuta a větší, povětšině v osách dnešních oken. Také v interiéru patra sýpky na východní zdi původně věže jsou psané renesanční fragmenty. V témže roce, tedy v roce 1575, prodává Bohuchval Dvořecký (†1584)

Špýchar ve své současné zrekonstruované podobě (foto: Z. Bursík). 14


statek Olbramovice panu Adamovi Velemyskému z Velemyšlovsi (†1609), který v roce 1590 a 1595 Olbramovice vkládá znovu v desky. Jeho děti však dlouho Olbramovice nedrželi, neboť již 1614 je prodali Dorotě z Fürstenberku a na Léštně. V tomto majetku se však olbramovické zboží špatným hospodařením dostalo do zadlužení, přecházelo na dědice nezletilé, kteří měli ustanovené poručníky, docházelo tak ke spravování cizího majetku, nemohlo být děleno na několik dílů, takže zemskými komisaři k tomu nařízenými bylo prodáno 1672 Ferdinandu Františkovi (†1686) hraběti z Vrtby na Oticích a Janovicích jako stavební tvrze velmi sešlé. Přestavba tvrze, stále pro obytné účely, po této koupi dokládá vložení dřevěného trámového stropu do čtvercové místnosti s otisky, tehdy již bez kleneb. Dendrochronologický průzkum zachytil časový horizont lesní těžby zdrojových stromů (vesměs jedle) do roku 1664. Objekt sloužil pak dále k obytným účelům až do první čtvrtiny 18. století, kdy byl skutečně přestavěn na funkční sýpku. Sem byly vloženy dnešní dřevěné konstrukce (mimo strop nad místností s otisky) stropů. Dendrochronologický průzkum datuje těžbu

zdrojových trámů (jedle, smrk) do roku 1715. V první třetině 18. století dostalo průčelí architekturu s lizénami dole, se soklem nahoře asi s profilovanou podokapní římsou, s okny dnešního tvaru, které byly vestavěné do ploch starších okenních otvorů. Sjednocená nová byla i barevnost, jistě s různou barvou v padlé ploše a jinou na lizéně, soklu. V majetku Vrtbů byly do roku 1807, kdy přechází odkazem Františka Josefa hraběte Vratislava z Mitrovic (1775 – 1849), V polovině 19. století dostala sýpka (možná část, protože zde měřením byl zachycen požár) současnou krovovou konstrukci, dendrochronologicky zachycena doba těžby zdrojů do roků 1838 – 39. Sem patří také dnešní jednoduchá čtvrtkruhová štuková podokapní římsa. Dalším majitelem byl Jakub Polák, který kupuje sýpku s hospodářským dvorem, ale i s dalším starým obytným stavením v roce 1873. Blízko po tomto roce je možné zachytit i romantickou záchranu na průčelích objevením a někde i doplněním renesančních sgrafit, zkracování nebo i odstraňování lizén, výzdoby nad dveřmi vstupními otvory, vložení nové kordonové římsy mezi lizény. Karel Císař

Z PAMĚTNÍ KNIHY JANKOVSKÉ FARNOSTI

Ve druhé polovině 17. století procházelo Podblanicko po třicetileté válce – podobně jako celé Čechy – velmi těžkým obdobím, příznačným snahou o postupnou obnovu válkou vyčerpaných a z velké části zničených měst a vesnic. Dlouholetá válka značně oslabila hospodářství i správu, a proto se usilovalo o jejich obnovu. V církevní oblasti se to i na Voticku projevovalo zdokonalováním soustavy far a jejich obvodů. V Jankově byla v tu dobu fara zničená a neobsazená a duchovní správu tam od roku 1656 zajišťovali faráři z Postupic. V roce 1703 převzali tuto správu už přímo v Jankově kněží, kteří tam působili ve funkci administrátorů, a poté, co byla jankovská administratura v roce 1761 opět povýšena na faru, ve funkci farářů. Když byl v letech 1720 – 1738 administrátorem jankovské farnosti Kryštof František Pelikán, založil v roce 1734 pamětní knihu této farnosti. Kniha v rozsahu 221 stran byla zpočátku psána latinsky, později německy a poté tvoří její většinu česky psaný text. Záznamy v ní pocházejí z období od roku 1734 do roku 2001. Nejsou sice soustavné, avšak i tak pamětní kniha obsahuje řadu zajímavých sdělení, která jsou zdrojem poučných a zajímavých informací i pro dnešní generace. Některé mají charakter Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

církevní, zatímco jiné odrážejí obecnější dějinné a hospodářské události, jak se projevovaly v Jankově a jeho okolí. Nechybí ani zmínky o přírodních jevech či o extrémním počasí. Záznamy církevního charakteru se týkají například generálních vizitací, které v Jankově konali pražští arcibiskupové. Farář Jan Cvrček do pamětní knihy zapsal zprávu o vizitaci arcibiskupa kardinála Bedřicha Schwarzenberka, který byl v Jankově 22. července 1867 a o den později pak v Ratměřicích a Šlapánově. U příležitosti těchto vizitací se také udělovalo biřmování, jehož se třeba v onom roce 1867 zúčastnilo přes 500 biřmovanců. Roku 1901 vykonal v Jankově vizitaci arcibiskup Lev Skrbenský z Hříště. V roce 1924, když se v Jankově světily nové zvony, přijel je světit pražský světící biskup Dr. Antonín Podlaha. V roce 1927 zase byl v Jankově na vizitaci arcibiskup Dr. František Kordač a o deset let později kardinál Karel Kašpar. Když v roce 1979 zemřel jankovský farář Jindřich Hasík, sloužil v Jankově zádušní mši kardinál František Tomášek. Řada záznamů v pamětní knize vypovídá o uskutečněných opravách kostelů sv. Jana Křtitele v Jankově a sv. Havla v Ratměřicích (filiálním kostele farnosti), o opravách jejich mobiliáře nebo var15

han, které jsou často doprovázeny údaji o výdajích na ně, popř. o dárcích, kteří výdaje pomohli uhradit. Protože po většinu popisovaného období byla využívána instituce patronů kostelů, jimiž zpravidla byli majitelé panství nebo velkostatků, figurují v těchto záznamech i jejich jména. Například ve 2. polovině 19. století to byl hrabě Otto Chotek, tehdejší vlastník ratměřického zámku. Když hrabě Chotek v roce 1889 zemřel, napsal o něm farář František Svobodný: „Dne 23. listopadu zemřel Jeho Excellencí pan hrabě Otto Chotek, majitel panství Radměřického a patron zdejšího beneficia, c. k. tajný rada, člen panské sněmovny atd. ve Vídni v stáří 73 let a byl dne 26. t. m. na centrálním hřbitově ve Vídni pochován. Reqiescat in pace. Zvěčnělý byl lidumil veliký, což uznávají nejen jednotlivci, ale i celé obce. Kdokoli jej o pomoc požádal, zajisté ji také obdržel, nemohl nikomu ničeho odepříti. Chudí ztratili mnoho, velmi mnoho. Zvláštností jest, že zemřelý nikdy tak dlouho se zde nezdržel jako letos, neboť odjel do Vídně teprv 12. listopadu zcela zdráv. Pak úmrtí jeho každého překvapilo; právě za 14 dní po svém odjezdu z Radměřic měl pohřeb.“ Zaznamenány jsou i údaje o stavbě drobnějších církevních staveb v okolí. Farář Jan Cvrček do pamětní knihy napsal: „V roce 1865 vystavěli si nábož-

ní občané Skrýšovští zvoničku pěknou kamennou prostřed návsi s plechovou vížkou svým nákladem a s přislíbením, že chtějí o její další trvání a zachování v dobrém stavu pečovati. Zvonek z Prahy si na mou radu od Bachmana přivezli a dali jej od p. t. p. vikáře Votického Antonína Mládka v Arnoštovicích posvětiti. Já pak s jeho zplnomocněním jednoduchým posvěcením jsem tu zvoničku vysvětil u přítomnosti osadníků skoro ze všech bližších vsí dne 15. října 1865 v neděli 19. po sv. Duchu odpoledne.“ Farář František Svobodný zase píše o posvěcení nového jankovského hřbitova v listopadu 1887: „Všecky spolky a mnoho lidu věřícího jak domácího, tak i přespolního neobyčejné slavnosti té se zúčastnilo.“ V roce 1901 se zase u záznamu o posvěcení kapličky v Hrzíně uvádí, že „obec se písemně zavázala, že vždy v dobrém stavu bude udržovaná.“ V listopadu 1909 farář František Svobodný také píše o posvěcení rozšířeného hřbitova v Ratměřicích. Smutné jsou záznamy o rekvizicích zvonů v době první i druhé světové války, kterými utrpěl jankovský i ratměřický kostel navzdory pokusům o jejich zabránění. V roce 1942 farář Karel Pražák o tom napsal: „Z Jankova 2 zvony zrekvírovány. Umíráček s odůvodněním, že je prasklý, nebyl vydán. Na rozkaz německého důstojníka, aby byl vydán i „prasklý“ zvon, musil být tajně u Otrado-

Kostel sv. Jana Křtitele v Jankově. 16


Kostel sv. Havla v Ratměřicích. vic rozbit a pak teprve odevzdán ve sběrně v Olbramovicích.“ Zajímavé jsou v pamětní knize i zápisy, které dokreslují atmosféru zaznamenávané doby. Již zmíněný farář Jan Cvrček v roce 1866 píše: „Zle matičko zle – Brandenburci zde!! Nejenom ale v naší milé české vlasti, kterou zpustošili a oloupili, nýbrž i na požehnané Hané na Moravě v přemnohých místech strašlivě hospodařili. … České Království potřebuje oddechu i odměny za své utrpení a za své obětě. … Bída jest veliká, zvlášť v zpustošených krajích. U nás chvála Bohu válka nezuřila, ovšem ale předce při návratu Prušáka přes Tábor dílem i přes městečko Hory, Mladou Vožici jsme i v Jankově byli postiženi jejich návštěvou. Já sám ve faře měl jsem je ubytované 4kráte ve 2 týdnech. An příměří bylo a mír již podepsaný se očekával, nečinili žádné rekvisice – avšak předce jest to pro faráře v skrovném bytu obtíží tolik cizích hostí ubytovati a živiti. Ovšem chovali se slušně. Měl jsem na nebevzetí P. Marie v domě farním oberšta, majora, 8 koní a pět mužů. Hned na to zase leutnantka mladého se sloužícím. Potom přijeli dragouni – měl jsem rytmistra, 6 koní a 3 muže. Konečně pěchota přibyla v značném počtu, neb an omylem snad Jankov považovala za větší město, bylo ustanoveno pro Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

Jankov 15 důstojníků, 826 mužů a 35 koní. Mým prostřednictvím bylo něco mužstva do dvou nejbližších vesnic přeloženo, avšak předce jankovští sousedé měli i po 23 mužích. Já měl setníka, důstojníka, 4 muže a 4 koně. … Domkáři ubozí měli také po 2 mužích. … A však nemilého hosta strašlivého nám v Čechách zanechali – choleru!“ Ve stejném roce farář Jan Cvrček také zapsal: „Bída veliká o peníze i výživu. Lůzy bez práce jest mnoho, jest drzá, poroučí si. Například onehdy po obědě jsem četl v mém pokojíčku. Tu z čeledníku slyším jakousi vádu. Přijda tam slyším od domácích nářek, že jakýsi potula žádal o almužnu a když mu děvečka dobře uvařenou a upravenou mrkev na míse podala, on ji odstrčil řka: Takový neřád nejím ani s masem, dejte mi telecí pečeni. To je smělost! Já spěchám za ním, bych ho pokáral, darebák ale byl již pryč.“ V závěrečném období první světové války zase farář Karel Pražák, který v Jankově působil v letech 1918 – 1948, do pamětní knihy napsal: „Poměry válečné těžce dolehly na naši vlast. Vdovy truchlily nad padlými manželi, dítky sirotci plakaly a trpěly, mnozí rodiče želeli ztrátu padlých synů vojínů. Lidé trpěli mnoho. I o vezdejší chléb byl takový nedostatek a bída, že bochník chleba poklá17

dá se za veliký dar. Daleko větší však byla nouze o potraviny ve městech, zvláště v Praze, odkudž přicházeli k nám do Podblanicka lidé i zámožní prosíce o trochu brambor, jichž zde byla hojná úroda. Za chléb, omastek, maso nabízeli tito hladoví i zlato a stříbro, knihy a předměty luxusní i pro každodenní užívání. Bohužel někteří lidé omámení penězi využívali bídy chudáků ke svému obohacení. Ale za to jsem mohl na druhé straně pozorovati sebezapření a obětavost. Přišli do jistého statku chudáci: válečná vdova a sirotci. V předsíni spatřili vařené brambory pro dobytek. Prosili hospodáře, jenž právě s rodinou seděl u oběda, aby jim dovolil vzíti si aspoň několik brambor. Bída, jež prosícím dívala se z očí, byla tak veliká, že hospodář s manželkou i dětmi vstal od oběda a řekl ubožákům: „Pojďte, sedněte si a najezte se!“ Dal jim svůj vlastní oběd.“ Atmosféru, která byla v Jankově na konci první světové války, dokresluje tento záznam: „Koncem léta 1918 zavedli jsme v kostele zpěv národní hymny „Kdo domov můj“. Lid s takovým nadšením na sv. Václava ji zpíval, že až k slzám to dojalo. Cítil každý, že to je hymna, která vytryskla z české duše bohumilé.“ Avšak i v tu dobu se ještě projevily důsledky strastiplného válečného období. Farář Karel Pražák o tom psal: „Začátkem října 1918 dostala se k nám „španělská chřipka“. Prvý případ byl ve mlýně „Pila“, kamž chodili s mletím lidé z Neustupova a jeho okolí. Celý říjen leželi mnozí ve veliké horečce. Zaopatřování bylo mnoho. Sotva jsem přijel od jednoho, již u fary čekal zase povoz. Škola musila se zavříti, skoro v každém domku leželi těžce nemocní, jimž mnohdy ani neměl kdo posloužiti.“ Po asi dalších dvaceti letech (v roce 1938) najdeme v pamětní knize tyto záznamy: „V září vyhlášena byla mobilisace. Všichni vojíni rychle nastupovali ke svým plukům, neboť republika byla krajně ohrožena Německem pod vůdcovstvím Adolfa Hitlera. Dne 26. září mluvil Hitler. Napadal lživě Československo, líčil útisk Němců. Vše byla pomluva, neb u nás byl klid a pořádek a blahobyt. Lid zachoval všude klidnou rozvahu, i když mu byl sdělen strašný mnichovský diktát.“ A o několik měsíců později: „Dne 15. března překročila německá vojska hranice drahé republiky. Naše vojsko staženo do kasáren, kdež plakali naši obránci, že nebylo jim dopřáno krev i život dáti za drahou vlast. Tanky a obrněné vozy uvázly v závějích u Miličína, do Jankova dostaly se až třetí den. Pancéřová jednotka byla umístěna ve Voticích, kdež na náměstí stály obrněné vozy a u radnice vlála německá vlajka s hákovým křížem.“ Zajímavé jsou v pamětní knize i zápisy popisující 18

extrémní přírodní živly či počasí. Tak v roce 1906 do ní farář František Svobodný napsal: „Dne 17. června 1906 o ½7 byla zde silná bouře, krupobití a průtrž mračen. Hráz u Pilského rybníka se protrhla, most v Plačku stržen, louky zaplaveny, škrobárna v nebezpečí, na Karlově se lidé museli z domů vystěhovat. Zem z polí odnesena, silnice poškozeny, mosty odplaveny. Následkem přívalu vod strhán i jez u Betaně, protrhána hráz u rybníka Marjána a spousty vod se valily k Popovicům, kde hráz prorvána a 13 stavení i s mlýnem buď odplaveno, nebo částečně pobořeno. I několik životů lidských přišlo na zmar.“ Z roku 1929 zase pocházejí tyto zprávy: „Kruté mrazy až do poloviny března. Děti kališťské navštěvující školu budenínskou, musily zůstati 1 noc u známých v Budeníně, neboť nebylo možno ten den pro vánici pro ně přijeti.“ A pak z léta téhož roku: „Dne 4. července ve čtvrtek k večeru klesl tlakoměr hluboko pod normál zdejší dávaje tušiti blížící se bouři. A skutečně brzy ohromnou rychlostí přihnal vichr černé mraky prachu. Síla větru byla taková, že málokterá střecha jí odolala. Střecha fary na straně západní a jižní skoro úplně zbavena byla taškové krytiny a voda protékala stropy. Lesní cesty zataraseny spletí dřev. Značně utrpěl les Opatov mezi Skrejšovem a Hrzínem.“ V roce 1944 byly do pamětní knihy vloženy vizitky švédských důstojníků, kteří tehdy v okolí Jankova prováděli odborný historický průzkum bojiště, na němž v roce 1645 bojovalo švédské vojsko ve známé bitvě u Jankova. Výsledky jejich průzkumu pak byly zařazeny do knihy „Slaget vid Jankow“ pojednávající o bitvě, která vyšla ve Stockholmu v roce 1945. Jak je patrné, záznamy v pamětní knize mají nejen charakter dokumentů o uskutečněných činnostech janovských farářů, ale ukazují i jejich smýšlení a postoje k závažným obecnějším událostem a vývoji. Zvláštní významnou hodnotu pak představují ve vztahu k poznávání regionu, v němž vznikly. Jaromír Coufalík (foto: K. Coufalíková)

Literatura: 1. Liber memorabilium ecclesiae Jankoviensis. 2. Podlaha, Antonín: Posvátná místa Království Českého, Vikariáty Berounský, Bystřický a Plzeňský. Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, Praha 1908. 3. Podlaha, Antonín: Posvátná místa Království Českého, Vikariáty Sedlčanský a Votický. Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, Praha 1912. Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

VÝSTAVA K 100. VÝROČÍ ZALOŽENÍ ČESKOSLOVENSKÝCH LEGIÍ Pod tímto názvem byla v úterý 28. října 2014 otevřena zajímavá výstava v nově zřízené galerii v přízemí bývalé záložny v ulici Na Valech ve Vlašimi, mimo jiné vzácné památkově chráněné budovy, ve které byla dříve, ještě před časy České spořitelny, první Občanská záložna v Čechách… Československé legie jsou alespoň u starších čtenářů dokonale známy, mladí vědí o nich už poměrně málo, často vůbec nic. Českoslovenští legionáři byli z řad válečných zajatců, především zajatců na rusko-rakouské frontě. Tito vojáci prošli ohněm prvé světové války na straně protirakouské koalice a byli významným fenoménem, který přispěl ke vzniku samostatného československého státu. Legie byly téměř na všech frontách první světové války. Zmíníme jen dvě stěžejní události: bitvu u Zborova a sibiřskou anabázi, při které Legie ovládly téměř celou Transibiřskou magistrálu.

Bitva u Zborova Bitva vzplála ráno, či spíše již dopoledne 2. 7. 1917 jako součást Kerenského ofenzívy. Tři střelecké pluky Mistra Jana Husa (původně pluk sv. Václava, přejmenován T. G. Masarykem), Jiřího z Poděbrad a Jana Žižky z Trocnova nastoupily proti přesile dobře vystrojené a vyzbrojené rakouské armády. Na straně Legií se nedostávalo hlavně kulometů. I přes tento handicap byl díky ráznému a drtivému útoku legionářů výsledek bitvy jasný. Těžká porážka rakouské armády pochopitelně nebyla pro Legie zadarmo. Legionáři měli 185 padlých a 700 zraněných. Nejvíce padlých bylo při dobývání strategického návrší Mogila, kde padlo právě nejvíc vojáků z řad legionářů. Tato bitva výrazně změnila postoj ruské vlády natolik, že zrušila jakákoliv omezení z formování Legií z řad válečných zajatců v Rusku, ale i výrazně změnila vnímání naší snahy o vznik vlastního státu Čechů a Slováků celou světovou veřejností.

Sibiřská anabáze Jiná situace nastala po tzv. Říjnové revoluci, kdy nová bolševická vláda po tomto říjnovém puči uzavřela 3. 3. 1918 separátní mír s Německem. Ostatně nejen uchopení moci v Rusku, likvidace carské vlády a hlavně totální rozvrat ruské armády byl pravý účel revoluce. Jak již dnes víme, Lenin sám, který se tohoPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

to úkolu zhostil velmi zdatně, byl financován a podporován německými bankami a předními finančníky z dalších zemí. Přesné číslo neznáme, ale hovoří se o více než 15.000.000 říšských marek. Toto číslo bude zřejmě ještě vyšší, historici se na přesné částce stále nemohou shodnout. Každá revoluce něco stojí a speciálně tato; později vyšla celý svět neskutečně draho. Nejen tedy, co se peněz týká. Pitoreskní je především to, a také pro komunisty zcela nestravitelné, že celý útok na Zimní palác jako takový byl v podstatě divadelně-operetní puč. Vše potřebné pro revoluci bylo řečeno a uděláno již dříve. Útok na Zimní palác, který „vešel do dějin“, jak nám ve škole říkali, měl význam víceméně symbolický, jakési představení pro širokou veřejnost, nebo ještě lépe, řečeno moderními slovy, taková revoluční „public relations“. Aurora střílela slepými náboji, Zimní palác, klenot ruské neoklasicistní architektury, přestál revoluci bez větších škod, nepočítáme-li několik rozbitých oken. Celá tato estráda byla navíc poměrně chaoticky organizovaná. Pokud byste tou dobou v Petrohradě byli, tak „zásadní změnu světových dějin“ bylo možno zaregistrovat jen obtížně. Tramvaje v Petrohradě normálně jezdily, obchody byly otevřeny, divadla hrála (dokonce v těch dnech zde vystupoval světově známý ruský operní pěvec Fjodor Ivanovič Šaljapin, burza pracovala, a to dokonce bez znatelných otřesů. Děsivá zvěrstva rudé totality, gulagy, čistky a popravy přijdou až o pár let později… Situace Legií se změnila zde dne na den; nová ruská vláda (především Lenin, Trockij, Stalin) měli zájem na eliminování poměrně dobře vyzbrojeného a hlavě vysokou morálkou a kázní pověstného kontingentu čs. vojáků. Tedy odzbrojit a poslat směrem na sever (Archangelsk) a zřejmě zpět do Německa. To však bylo pro legionáře zcela nepřijatelné. Vojákům hrozilo následné vydání rakouské armádě, obvinění z vlastizrady a následky s tím spojené. Jejich snaha byla jiná: Dojet do Vladivostoku po Transsibiřské magistrále a odtud po moři do Francie, kde se měli opět tito vojáci zapojit do bojů na západní frontě. Situace se neustálým jednáním protahovala, napětí rostlo. Zásadní rozbuškou tohoto dramatu byl incident na stanici Čeljabinsk, kdy záměrným vyhozením těžké železné kolejové spojky z projíždějícího trénu s německými a maďarskými zajatci byl vážně zraněn jeden z legionářů stojící poblíž trati. Legionáři okamžitě vlak zastavili, došlo k bitce a nucenému vydání viníka incidentu. Ten byl 19

následně rozhořčenými legionáři lynčován a zabit. Na oplátku místní sovět zatkl a uvěznil bez udání důvodu deset našich vojáků, kteří se navíc dobrovolně dostavili na sovět k jednání o urovnání vzniklé krize v Čeljabinsku. Už nebyla cesta zpět. Legionáři se vyzbrojili v místních skladech zbraní, přepadli budovu sovětu a osvobodili zajatce. Bylo rozhodnuto. Vlastní silou a i třeba za cenu bojů se dostat po magistrále do Vladivostoku. A to i přes intriky ruské vlády a Trockého obzvláště, který prosazoval totální odzbrojení legionářů a tvrdé sankce za neuposlechnutí tohoto nařízení. Ruská vláda dělala jednu fatální chybu za druhou. Nechala zatknout členy České národní rady, kteří s Leninem a ostatními vyjednávali. Tím se už nadobro odřízla od možnosti alespoň nějakým způsobem kontrolovat téměř 40.000 mužů ve zbrani. Vojenské trény vyjely na východ. Zatčeného člena Národní rady Maxu donutil Trockij odeslat legiím telegram s příkazem ke složení zbraní. Následkem bylo pouze to, že se ustavil nový Provizorní výkonný výbor (Gajda, Čeček, Vojcechovský a další), který jakékoliv odzbrojení vojáků striktně odmítl a o postupu do Vladivostoku bylo rozhodnuto definitivně. Sibiřská anabáze, jak je tato legendární cesta nazývána, započala. Nebyla jednoduchá, první válečný incident se stal hned u Omska na stanici Marianovka, kdy část českých transportů

postupujících po magistrále na východ, dojely dva ruské, dobře vyzbrojené trestné vlaky. Pokud Rusové předpokládali, že se legionáři vzdají, byl to jejich tragický omyl. Pro Rusy to byla ukázkově tvrdá lekce, jak se vede železniční válka a bilance pro ně byla víc než děsivá: Oba vlaky byly ztraceny (zajaty Legiemi) a také na ruské straně 250 padlých a 128 zajatých vojáků. Poměrně velká část bolševiků navíc již v začátku boje utekla. Naši legionáři ztratili pouze 28 vojáků a 15 jich bylo raněno. Legie se stále, i přes fatálně vyhrocenou situaci, snažily ujistit sovětskou vládu, že se nebudou (pokud to půjde) vměšovat do vnitřních věcí Ruska a pakli to bude možné (což s bolševiky nebylo až na výjimky téměř nikdy), budou s nimi spolupracovat ve věci hladkého průjezdu po magistrále do Vladivostoku. Také to podle toho vypadalo. Trockij jednal dokonce i se spojenci o zastavení a eliminaci Legií. Naše vojáky ale už nemohlo zastavit nic. Byli nuceni kvůli postupu za Bajkal zničit celou Golikovovu armádu. Legionáři zajaté bolševiky (Rusy) většinou propouštěli, ale Němce a Maďary, včetně čs. bolševiků někdy popravovali. Mistrovským kouskem bylo potopení celé Bajkalské flotily, zastavení a zajetí ruského broněviku, tedy obrněného vlaku, který legionáři vylepšili, upravili pro svoje potřeby a přejmenovali na „Orlík“. Dále pak tuhé boje o mosty a tunely

Slavnostního otevření výstavy se zúčastnil majitel galerie Milan Bísek (stojící vlevo) a také známý režisér Zdeněk Troška. 20


Expoziční část ukazuje návštěvníkům jedinečnou sbírku artefaktů. na Krugobajkalské železnici1. Operace v oblasti Bajkalu vedené gen. Gajdou byly pro význam mise stěžejní. Nešlo ale jen o bojové akce. Legionáři museli udržovat magistrálu přes rozsáhlé sabotážní aktivity z ruské strany v provozu, zvládnout železniční technologie, signální systém, zajistit vodu a palivo pro lokomotivy, opravovat škody na vozovém parku, mostech a železničním svršku. Většina vojenských trénů se tak přes Čitu a Mandžurii dostala pak do Vladivostoku a pak velmi komplikovaně po moři zpátky domů. Válka mezitím už skončila, ale i tak se vrátili do svých domovů až v roce 1921, kdy část legionářů objela vlastně celý svět. Doma to pro mnohé legionáře nebylo jednoduché. Válka skončila a byl druhý rok míru. A také, což je u vojáků prošlých ohněm bitev obvyklé, těžko nesli pokřivenou morálku a salónní mravy tehdejších, hlavně regionálních a komunálních politiků. Docházelo k ostrým konfrontacím a často i otevřeným nepokojům a vzpourám, (Železná Ruda, Oslavany) kde v druhém případě bylo dokonce vyhlášeno v lokalitě stanné právo. Na Krugobajkalce je mimo mnoha mostů i 40 tunelů, o které byly sváděny tuhé boje mezi Legionáři a bolševiky. 39 z nich legionáři uchránili před destrukcí a zavalením, jeden byl sice poničen, ale záhy opraven.

1


Připomínkou na původní účel budovy, ve které nyní sídlí Galerie Občanská záložna, jsou pamětní zdobné dlaždice. 21

Rusové na mnohé legionáře, hlavně vysoké důstojníky „nezapomněli“. Mnohé z nich dostihla první světová válka a především tedy konflikt s bolševickým Ruskem paradoxně ještě v roce 1945. Když se k nám dostala na jaře tohoto roku Rudá armáda, společně s ní šla pochopitelně i NKVD a její skutečně nekompromisní odnož SMERŠ, podléhající přímo Stalinovi. Rudí komisaři této kontrarozvědky si bývalé bojovníky legií našli i po letech. Ti z legionářů, kteří měli tu smůlu, že byli odvlečeni do tehdejšího Sovětského svazu, skončili bez návratu v sibiřských koncentrácích. Čs. legie se tak významně zapsaly v dějinách vojenství, že jsou porovnávány svou strategií, statečností a kázní k dávným bojovým formacím antických dějin. Pokud historici říkají, že bez Legií by nebylo nového samostatného Československého státu, není to nadsazená chvála. Je to nezpochybnitelný fakt.

Výstava v Občanské záložně Výstava byla otevřena za účasti mnoha hostů slavnostní vernisáží v nové soukromé galerii p. Milana Bíska Na Valech, tematicky je zaměřena na Čs. Legie v Rusku. Uvidíte mnoho vzácných a naprosto ojedi-

nělých artefaktů. Mimo trojrozměrných exponátů, vzácných řádů a medailí, chladných a střelných zbraní, vojenského technického materiálu, uniforem, najdete zde velmi cenné dokumenty, mapy a fotografie. Některé jsou zcela ojedinělé v celé České republice. O to cennější je to, že celá tato výstava je postavena pouze na základě sbírky soukromé sběratelky Terezie Vejvodové, která tak pokračuje v mnohaleté práci svého otce. Mimo naprosto unikátních exponátů tu najdete i málokdy viděný drobný vojenský materiál, jak pomůcky pro kartografy, dělostřelce, zdravotníky a spojaře. Výstava je o to cennější, že v době po informačním embargu v letech 1948 až 1989 jsme nevěděli o Legiích vůbec nic. Velké díky patří nejen majitelům sbírky, ale i všem, kteří se na instalaci výstavy podíleli, sponzorům a v neposlední řadě archiváři, p. Pavlu Slabému, který se postaral o výběr, instalaci, popis a potažmo celkovou koncepci výstavy. Vzhledem k tomu, že národní uvědomění soustavně upadá, je takovýto počin dvojnásob chvályhodný, o vztahu k národní minulosti nemluvě. Výstava potrvá zhruba, především i podle zájmu publika do Vánoc 2014. Jan Kulík (foto: K. Matulová, A. Talpa)

OCHOTNICKÉ DIVADLO NA PODBLANICKU XXXIX. Loutkáři v Týnci nad Sázavou

Ke konci l. světové války místní osvětová organizace „Sdružení studujících“ si dala za úkol pečovat o rozvoj kultury v obci. Tito mladí lidé (22 členů) nejdříve spolupracovali s divadelními ochotníky. Později se rozhodli k založení a zakoupení loutkového divadla. Svá představení pro děti hráli ve staré škole a také v hostinci „U Korbelů“. Později se rozjížděli i do okolních vesnic. Divadlo si vozili na trakaři. Tato činnost se datuje až do roku 1922. Po ukončení studií předali studenti divadlo obci – Osvětové besedě, poté je zapůjčováno spolku Sokol. Další loutkové divadlo stejného typu (Alšovy loutky) bylo založeno na popud Jaroslava Bárty ze spolku Kovodělníci Týnce v roce 1932 a působilo tři roky. Obě tato divadla skončila svoji slávu opět na půdě místní školy. Na podzim roku 1936 jsou tito malí dřevění herci vytaženi na světlo zásluhou bratrů Josefa a Ludvíka Boháčků. O opravu oblečení se postaral učitelský sbor (učitelky Pohlová a Lukášová). Scéna byla vybudována v pomocné třídě v 1. patře hospody 22

U Korbelů. Všechna hraná představení byla vždy vyprodána a výnos z představení ponechán škole pro takzvané „polévkové akce“. Poté převzali divadlo žáci vyšších tříd – opět pouze na dva roky. Nové vzkříšení sahá až do doby okupace, a to do roku 1940 – 1941 pod hlavičkou Osvětové besedy. Hrálo se v hotelu v Týnci i v Brodcích. Po postavení nové jídelny v Týnci bylo dohodnuto pořádat představení pro děti zaměstnanců. Závod divadlo povolil, a tak se 1. února 1942 zde začalo hrát. Hrálo se každou neděli na provizorní scéně - návštěvnost až 350 dětí. 20. února 1942 bylo v Táboře zakoupeno nové divadlo s loutkami vysokými 60 až 70 cm. Od 1. března 1942 tyto nové loutky rozesmívaly děti v Týnci. Úspěch byl veliký, na první představení přišlo až 700 dětí i dospělých. Na představeních účinkoval o přestávkách i před začátkem devítičlenný učňovský orchestr. Divadlo dle kronik mělo i slušné vybavení kulisami a pět souprav stylového nábytku. Tato scéna loutkářů rozdávala po dobu 2. světové války radost a smích všem dětem. V roce 1944 byly Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

objednány další velké loutky a zvířátka (celkem 30 kusů). V tuto dobu mělo již divadlo profesionální úroveň. Loutky vodili Miroslav Červený, Jan Vajner, bratři Ludva a Pepa Janouškovi, Ing. Oplt, Mirek Jenč a další. Později se divadlo přestěhovalo do učňovských dílen závodu Jawa Brodce. Odsud po zbourání této části se přestěhovalo do dřevěných budov „Na Pražské“ k silnici na Čakovice. Zde mělo divadlo obrovské prostory. A sem také nastoupila další loutkoherecká generace. Vedení převzal cukrář Ota Šimůnek z Podělus. O loutky se pečlivě starali Zdeněk Husák a Marie Mlejnská. Techniku zajištoval Luděk Rohlíček, kulisy vytvářel Jiří Konvička. Celý soubor získal brzy velký ohlas, hrávalo se pro dětské domovy v Neveklově, v Holešovicích i pro dospělé v Bělici. Se souborem také spolupracovali Ing. Josef Bayer a Dana Křížová. Tato doba byla nejplodnější. Spolupracoval s námi i herec a dělník Jawy Týnec p. Kovařík, dále obě pí. Mlejnské, sl. Papežová a učitelka Dvořáková i mnoho dalších. Po dostavbě kulturního domu Metaz bylo rozhodnuto o přestěhování této scény do prostorů v kulturním domě. Tato doba se vyznačuje právě zkázou a rozkradením této vzácné scény. Při stěhování se začaly ztrácet nejen dekorační látky, ale hlavně loutky. Po vytvoření nové scény v kulturním domě převzal vedení Luděk Rohlíček. Měli jsme krásné vytápěnou místnost vedle kina, vodící lávky a své znalosti v oboru

práce s loutkou jsme si doplňovali na kurzech v pražském divadle Sluníčko. Po několika letech začal opět soumrak divadélka. V prostorách scény se vytvářelo kino i s vestibulem. V této stěhovací etapě do patra kulturního domu byla zkáza dokonána. Zmizely krásné „Štolovy kulisy“. Šest loutek jsme našli u kolegů ve škole v Krhanicích. V tuto dobu přináší správce kulturního domu Václav Kolář nápad hrát maňásky. To už ale moc úspěch nepřinášelo. Nikdo z tehdejšího vedení nechtěl pátrat po zmizelých loutkách. Vše bylo majetkem ROH a závodního klubu. Později se nakoupily nové sádrové loutky (vysoké 25 cm) a byla postavena nová scéna v klubu mládeže. Ta také neměla dlouhého trvání. Vedení Metazu pak dalo scénu rozštípat. Na poslední chvíli Jiří Konvička a Jiří Čech odvezli loutky do školní družiny v Týnci nad Sázavou. Tím byly asi zachráněny. Jejich další osud není nikomu znám. Tak skončila velká éra loutkářství v Týnci nad Sázavou. Jiří Konvička Poznámka redakce Vzpomínky Jiřího Konvičky jsou se souhlasem autora převzaty z publikace Týnec nad Sázavou – k historickým kořenům města vydané Městem Týnec nad Sázavou v roce 2006. Od té doby byl v souvislosti se vznikem nových divadelních spolků v Týnci, kterým patřil článek v minulém čísle našeho čtvrtletníku, oživen v roce 2006 i maňáskový soubor pod vedením Václava Koláře při divadelním spolku Netopýr.

Členové týneckého maňáskového divadla pod vedením Ivana Skřivánka – první zleva (foto: MěÚ Týnec nad Sázavou). Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4

23

Dokumentační fotografie z archivu Václava Koláře. 24


ZE STARŠÍCH ČÍSEL

GENERÁL STANISLAV ČEČEK Vyšel z kraje pod památným Blaníkem, o němž praví stará báj, že v něm dřímají ozbrojení rytíři a čekají na den, kdy bude českému národu třeba jejich pomoci. Tahleta báj o tajemném Blaníku se uskutečnila. Z podblanického kraje vyšli hrdinové, rytíři nové doby, bojovníci za vlast a za svobodu národa v době opravdu nejtěžší, v době světové války. Mezi prvními byl generál Stanislav Čeček. Narodil se 13. listopadu 1886 v Líšně u Bystřice. Jeho otec byl na tamním panství lesmistrem. Panství to náleželo rodině Daňkově. Otec Stáňův byl vzdělaný, bystrý muž a měl milou povahu, pro kterou byl všeobecně oblíben. Malý Stáňa, jak mu doma říkali, byl nejmladší ze čtyř sourozenců. Byl malý, zavalitý, hezký, živý, veselý a nebojácný. Do obecné školy chodil do Bystřice. Byl velmi nadaný a učil se snadno a dobře. Rád si hrával s kamarády a už od nejmladších let prozrazoval vůdcovské nadání a byl také od všech kluků jednomyslně za vůdce uznáván. Bývaly to všelijaké kousky, které tenkrát vyváděli, a dodnes si na ně jeho bývalí druhové vzpomínají. Léta v obecné škole utekla jako voda a z malého Stáni se stal studentík. Chodil do gymnasia v Táboře a když vychodil čtyři třídy, odešel na obchodní akademii do Prahy. Když i tuto vystudoval, odejel do Lipska na vysokou obchodní školu. Na prázdniny do Líšna se vždycky těšil. V Líšně se scházel se svými kamarády z chlapeckých let a bývalo mu tady nejlépe a nejveseleji. Léta utíkala a změnila i Stáňu v mladíka národně uvědomělého, pevného charakteru, nadšeného obdivovatele národních hrdinů a pracovníků; měl dobré srdce, milé chování a byl hned zaujat pro všechno krásné, dobré a ušlechtilé. Své večery o prázdninách trávíval ponejvíce v sokolské tělocvičně, cvičil, připravoval slavnosti a účastnil se hojně hnutí Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4 – příloha

ve studentském omladinářském kroužku, který se jmenoval „Bystřická legie“. V tomto studentském sdružení se stal prvně legionářem a v něm byla studnice jeho živého, národního cítění, odvážných plánů a smělých snů. Po studiích konal vojenskou službu u benešovského pěšího pluku číslo 102 a byl povýšen na záložního poručíka. Roku 1911 odejel do Ruska, kde se stal úředníkem filiálky české továrny na automobily Laurin a Klement z Mladé Boleslavě. Žil v Moskvě, kde se velmi brzy stal váženou osobností v obchodním i průmyslovém světě. A tam jej také zastihla světová válka. Příště dále Antonín Kroutil Pod Blaníkem, ročník X., 1930–31, číslo 1

Generál Stanislav Čeček I

REGIONÁLNÍ POVĚSTI, POVÍDKY, VYPRÁVĚNÍ A POEZIE

DOPIS Z FRONTY (4) Jan Dvořák

V pondělí 5. října dosáhla zkouška nejvyššího stupně. Celou noc pršelo a zima, že to jen zuby svíralo, ani slunce nás neráčilo navštívit. Den byl náramně smutný. Žádný ani nepromluvil. Kdo mohl, spal, aby o tom světě nic nevěděl. Já nespal vůbec. Večer jsem se nabídl sám, že budu zas dávat pozor na nepřítele. To byste neřekli: V tom největším hlomozu a třeskotu a dešti kulí hoši usnou a spí jak pařezy. Když oheň povolí, je slyšet ze zákopu chrapot až k nepříteli, tak tvrdě spí. Z pondělí na úterý byla tichá noc. Měsíc svítil jako rybí oko a málo se střílelo. Ovšem to bylo jenom ticho před velikou bouřkou. Věděl jsem dobře, že se nepřítel připravuje zas na kruté boje. Ležel jsem celou noc na zádech oči obrácené k měsíci a přemýšlel. Co jakých myšlenek křižovalo mým mozkem, nemohu Vám vypsati. Myslil jsem si také, kdyby nějaká koule přiletěla a mě aspoň lehce zranila, abych byl vysvobozen. Nevětší strach jsem měl o oči a ruce. Bylo asi půl páté hodiny ráno, měsíc zašel, začalo se stmívat před východem slunce. A jak se tak v duchu s tím měsícem loučím, ucítím najednou velké pálení nohy, podívám se a ona bota na levé noze postřelena a z ní tekla krev. V duchu jsem zajásal při té bolesti, botu zul, ránu obvázal a vpravo a vlevo s kamarády se rozloučil. A teď to nejhorší – dostat se tam odtud bez úrazu pryč! Oni po nás střílí jako po zajících! Tak jsem všecko odhodil, co jsem měl, a plazil se po břiše tři čtvrtě hodiny cesty až do vesnice, kde byla stanice lékařská. Došel jsem tam šťastně, byl jsem znovu obvázán a mohl jsem si lehnout na slámu. Koule lítaly až do vesnice za námi. Když nás bylo asi třicet, naložili nás asi na pět vozů, zapřáhli koně, odpoledne to šlo jedním tryskem zpět. Jeli jsme asi čtyři hodiny, když jsme přijeli opět na to místo, kde jsme překročili řeku Sávu. V duchu jsem zajásal, když jsem neslyšel žádnou palbu. To tak pomalu a pomalu miII

zelo, až nebylo vůbec nic slyšet. Most tam ještě stál, tak to šlo přes most na rakouskou půdu. Přijeli jsme tam o jedné hodině v noci. Noc byla studená jako led. Vzpomínal jsem na kamarády v zákopech. Na nádraží byla připravena vojenská ošetřovací stanice. Byli jsme přivítáni vojáky, kteří zde v městečku, co jsme byli dopraveni drahou, když jsme jeli tam. v noci. Vedli nás do vytopeného sálu, přinesli teplou polévku a maso a čaj. To byly časy! Byl jsem přešťastný. Něco jíst, teplo a pod střechou a beze strachu o život, to si nedovedete představit. Lehl jsem do slámy a zase jednou spal, ale jak uhodily dveře, už jsem zas myslil, že nás bombardují. Nemohl jsem se toho zbavit. Ráno jsem se probudil, ale potřeboval jsem asi čtvrt hodiny, než jsem se mohl upamatovat, kde jsem a co se se mnou děje. Přišly pěkné postele, byl jsem na takovou jednu opatrně položen, dekami pěkně obvinut, hrníček čaje a do vlaku i s postelí a už se jelo. To jsem si hověl. Na to nezapomenu do smrti. Jeli jsme do vojvodinských „Nových Sadů“ na Dunaji. Složili nás a přišli jsme do plovoucího špitálu na Dunaji. Ten byl přivázán na parník a jelo se po Dunaji nahoru asi čtyři dny, to byly časy na té lodi! Jíst dost, dobře, hezky teplo, hezké teplé postele a obsluha až nadevšecko přívětivá. Dne 12. října přijeli jsme do Budapešti a zde jsme byli přeneseni do jedné nemocnice, kde se doposud nalézám. Zde je nám velice dobře. Každý den přijdou zámožné uherské dámy na návštěvu a vždycky něco přinesou s sebou. Tak je zde dosti veselo. Rána se mně docela dobře hojí a až toho rána dovolí, že bude lékař určitě vědět, že se to nezhorší, dostanu nějakou dovolenou asi čtrnáct dní, kdy bych Vás navštívil. Váš syn Jan Dvořák Jana Jindráková Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4 – příloha

REGIONÁLNÍ LITERATURA

MEZI MOŘEM A ŘEKOU – KRONIKA POZEMSKÉHO PUTOVÁNÍ SVATÉHO PROKOPA Nakladatelství Triton právě vydalo knihu Bohumila Svobody Mezi mořem a řekou - Kronika pozemského putování svatého Prokopa. Pro autora je téma sázavského opata důvěrně známé, jako editor v roce 2000 zpracoval rukopis Methoda Klementa „Jsem ražen z českého kovu“, v roce 2009 práci Dominique Patiérové „Svatý Prokop a Byzanc“ a s Jiřím Reinsbergem „Legio angelica a P. Method Klement OSB“ v roce 2000. Na zadní straně obálky je krátká anotace: Oblíbená sympatická postava sázavského světce k sobě stále přitahuje zájem české společnosti, věřící i nevěřící. Svatý Prokop je v chápání českého člověka přímo vzorem svatosti: Tak nějak si naši lidé představovali a představují světce: chudého, skromného, laskavě ochotného ku pomoci nejenom ve věcech duchovních, ale i světských, hmotných. A navíc českého, obhájce nejcennějšího pokladu národa, jeho řeči. Sázavský klášter, který založil, se stal ostrovem slovanského jazyka, staroslověnštiny uprostřed latinizujícího prostředí střední Evropy. Na Sázavě se používal jak staroslověnský, tak latinský jazyk, stejně jako římský i východní obřad. Proto se také Sázava stala symbolem boje proti pronikající germanizaci, takže její odkaz byl v dějinách často vyzvedáván právě v obdobích pro český (a slovanský vůbec) jazyk nejnebezpečnějších. Avšak není bez zajímavosti, že největšího rozkvětu kultu a uznání se sv. Prokopovi dostalo v době vlády Karla IV., jenž založením kláštera v Praze „Na Slovanech“ jasně naznačil směr vývoje, kterým by si přál vidět rozvoj země v budoucnosti –

ve směřování k sjednocené církvi západní i východní. Karel ho – prvního našeho světce, jenž nezemřel násilnou smrtí – také bez zaváhání postavil do řady našich přímluvců, větší to armády, jak krásně napsal Jaroslav Durych, než jaká byla a je tady na zemi. Knihu je možné zakoupit v Informačním centru v Sázavě na nám. V+W za 140 Kč. Milan Štědra

MÚZA HUDEBNÍ Další „čtverec“ (čtvercový formát) z autorské dílny Mgr. Stanislava Příhody byl pokřtěn ve středu 27. listopadu 2014 v Podblanickém ekocentru ČSOP Vlašim. Jedná se již o šestý titul v této ediční řadě, která si drží svou strukturu. Brožovaná kniha má 115 Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4 – příloha

stran a je rozdělena na dvě části – „Múza hudební“ a neobvykle z druhé strany „Příhodovky“. Múza hudební dokumentuje hudební život autora od dětství až po dětské estrádní pořady během pedagogické praxe. Milou vzpoIII

mínku v podobě textů a fotografií naleznou účastníci i diváci pořadů, za kterými stál autor

knihy. Ohlédnutím za hudebními uskupeními a kulturními pořady, jako je Kouzelná píšťalka, Tajemný kufr, G-manéž a další, první část nekončí. Hudební život je dále dokumentován seniorskými aktivitami – Příhoda a jeho hosté, pořady pro domovy seniorů, hudební skupina „KP“ (Kluci Příhodovi), které pokračují do současnosti. Příhodovky přináší pro pamětníky a milovníky hudby zpěvník, ve které naleznou notové záznamy, rytmy a texty písní z kulturních pořadů. Název druhé části knihy pochází z familiárního pojmenování autorových písní dětmi a zanotovat si tak můžete písně z popisovaných pořadů v první části knihy. Knihu je k zakoupení v Podblanickém ekocentru ČSOP Vlašim a v knihkupectví Žížalová ve Vlašimi. Jiří Pavelka

KALVÁRIE U MILIČÍNA Letos si připomínáme 100. výročí obnovy křížové cesty na vrchu Kalvárie u Miličína. Tak zní také celý název příležitostné publikace, vydané obcí Miličín a připravené ko-

IV

lektivem autorů. Celobarevná publikace o 26 stranách stručně přibližuje fenomén křížových cest a hlavně celý příběh té miličínské. Vyobrazeno je všech 14 žulových kapliček, které v roce 1914 nechala vlastním nákladem zřídit učitelka Barbora Králíková. Nahradily starší žulové kříže, které vedly k osmiboké kapli Utrpení Páně z let 1747 – 49. Pro vylíčení staršího vývoje křížové cesty je citováno z knihy kaplana Františka Teplého Paměti starožitného města Miličína a jeho okolí (Praha 1899). Zřízení nové cesty a její „život“ do roku 1948 je sledován ve farních a obecních kronikách. Smutné dějství cesty v totalitní éře připomínají mj. citace z dopisů faráře Karla Tomšů. V letech 1966 – 67 byla kaple vykradena a poškozena a od roku 1973 ji ohrožoval kamenolom. Po roce 1989 začala obec Miličín s postupnou opravou areálu křížové cesty a v roce 2006 byly obnoveny malby jednotlivých zastavení. Cennou součástí publikace je i kapitolka o původních křížích miličínské cesty, z nichž se podařilo Vlastivědnému klubu Votice dohledat dosud 12 kusů. Důležitou stránkou celého pamětního tisku je obrazový materiál, včetně map. Jindřich Nusek Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4 – příloha

CHOCERADY V POHLEDNICÍCH Kniha Chocerady v pohlednicích vyšla v nakladatelství Baron již v roce 2012. Ke mně se dostala teprve nedávno. Je v ní stodevadesát pohlednic ze sbírky Bedřicha Salátka, které mapují choceradskou historii od konce 19. století po současnost. Jednotlivá témata jsou stručně popsána v několika kapitolách, celkový dojem je ponechán výhradně na výtvarném působení pohlednic. Chocerady jsou významné posázavské letovisko, a tak kniha jistě potěší milovníky Posázaví. Je k dostání v Infocentru v Sázavě za 200 Kč. Milan Štědra

ZPRÁVY A SDĚLENÍ

KRÁSY PODBLANICKA V BARVÁCH DŘEVA – INTARZIE ANTONÍNA BROŽKA STARŠÍHO Čínský pavilon, Domašínská brána, Vlašimská brána, Starý hrad ve vlašimském zámeckém parku, hrad Český Šternberk nebo Hrádek u Vlašimi a mnoho dalších památek Podblanicka zachytil ve svých intarziích Antonín Brožek starší (nar. 1944 v Bystřici u Benešova), kterému se obrazy poskládané z kousků různobarevného dřeva staly dlouholetým koníčkem. Umění tohoto nám dosud téměř neznámého lidového umělce ze Zdebuzevsi představí výstava ve Spolkovém domě, kterou budou moci návštěvníci shlédnout od 26. února do 5. března 2015. „S technikou intarzie jsem se poprvé seznámil během svého učení v Lišově na počátku 60. let,“ uvádí Antonín Brožek a dodává: „Intarzii nám tenkrát jako mladým truhlářským učňům představil náš mistr, na kterého dodnes velmi rád vzpomínám, protože to byl takový správný chlap, který nás dokázal nadchnout pro řadu zajímavých věcí a byl pro nás skutečnou autoritou.“ Antonín Brožek po vyučení věnoval především truhlařině (pracoval například v truhlárně Blanických strojíren nebo jako rámař obrazů v komunálních službách ve Vlašimi), k návratu k intarziím ho přivedl až pracovní úraz a odPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4 – příloha

chod do předčasného invalidního důchodu na počátku 90. let. Dlouhé chvilky doma si začal krátit tvorbou intarzovaných obrazů – jako předloha mu sloužily fotografie památek a zákoutí z různých koutů Podblanicka. „Intarzie je technikou, která vyžaduje velkou míru trpělivosti a preciznosti, neboť všechny části dřevěné dýhy, ze kterých se obraz skládá, musí do sebe přesně zapadat,“ odkrývá tajemství svých obrazů pan Brožek a pokračuje: „Nejdříve je třeba motiv předkreslit na čtvercový papír ve skutečné velikosti obrazu, jednotlivé části papíru se pak rozstříhají, přiloží na dřevěnou dýhu požadovaného druhu dřeva a barvy, části se vyřežou a začnou skládat do sebe. Nakonec se vzniklý obraz nalepí na podkladovou desku tak, že výsledný výjev je obrácen zrcadlově. Následuje jemné zbroušení a lakování – nejen kvůli ochraně obrazu, ale také aby lépe vynikla barva, nakonec se obraz zasadí do rámu a je hotov.“ Na rozdíl o dalších výtvarných technik jako je např. malba, má ten, kdo vyrábí intarzie, k dispozici omezenou škálu barev – je odkázán na hnědé, okrové či smetanově bílé přírodní odstíny různých druhů dřev. Proto pan Antonín Brožek vedle dýh z českého dřeva používá V

Antonín Brožek st. se svým obrazem Domašínská brána.

i dýhy z exotických druhů. Také struktura dřeva hraje při skládání intarzií svou roli – dřevo s rovnými liniemi dobře vystihne charakter rovného tvaru budov, dýhy s vlnovkovou kresbou jako například finská bříza se naopak hodí zachycení organických tvarů korun stromů a keřů nebo tekoucí vody.

Věříme, že výstava obrazů pana Antonína Brožka zvýší povědomost o tomto skromném a talentovaném umělci a že si jeho umění najde v našem regionu další příznivce. Eva Hájková (foto: autorka)

ZÁKLADNÍ KÁMEN VODNÍHO DOMU BYL POLOŽEN Připíjelo se stylově vodou ze Želivky Položení základního kamene Vodního domu proběhlo 21. října přímo na místě, kde bude toto návštěvnické středisko stát, u hráze vodní nádrže Švihov nedaleko Hulic. Slavnostní události, která oficiálně zahájila výstavbu Vodního domu, se zúčastnil také hejtman Kraje Vysočina Jiří Běhounek. Pro zhotovení základního kamene byl vybrán hadec, který se v této lokalitě vyskytuje. (Národní přírodní památka Hadce u Želivky, která byla vyhlášena v roce 2011, zahrnuje katastr VI

obcí Bernartice, Hulice a Borovsko.) Po poklepání základního kamene následoval přípitek všech účastníků na zdar projektu Vodního domu. Také ten pocházel z lokálního zdroje – připíjelo se totiž vodou ze Želivky. Přítomní návštěvníci si potom mohli prohlédnout vystavené vizualizace návrhů, které se účastnily architektonické soutěže o výslednou podobu Vodního domu. Při příležitosti položení základního kamene Vodního domu podepsali zástupci Kraje Vysočina, Středočeského kraje, Hlavního města Prahy a státního podniku Povodí Vltavy memorandum, obsahující závazek spolupráce všech Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4 – příloha

signatářů na aktivitách a projektech, směřujících k ochraně vodárenské nádrže Švihov na řece Želivce.

Co nabídne Vodní dům Vodní dům bude moderní návštěvnické středisko s interaktivní expozicí, která návštěvníkům představí dvě tváře vody: vodu jako nezbytnou podmínku života – nenahraditelnou surovinu a vodu jako biotop pro rostliny a živočichy. Vodní nádrž Švihov je začleněna do evropské soustavy chráněných území Natura 2000 a právě druhy vázané na vodní nádrž a její okolí budou ve Vodním domě představeny. Expozice bude koncipována tak, aby návštěvníky učila prostřednictvím neobvyklých zážitků a zajímavých pozorování. Její součástí bude několik akvárií, z výstavní síně povede průhled rovnou do expoziční nádrže, kterým budou návštěvníci moci pozorovat vodní rost-

Hadec je tmavý kámen dekorativního vzhledu. Tento pochází z lomu v Bernarticích.

liny a ryby, jakoby se dívali na skutečné dno nádrže. Důležitou roli v ní budou hrát zvuky. V atriu Vodního domu budou prvky pro hrátky s vodou, které dětem i dospělým umožní prozkoumat si její fyzikální vlastnosti. Venkovní částí expozice, kde bude k vidění jezírko,

Zleva Ing. Pavel Pešout (ZO ČSOP Vlašim), MUDr. Jiří Běhounek (hejtman Kraje Vysočina), RNDr. Petr Kubala (Povodí Vltavy), RNDr. Marcela Dvořáková (Veolia Česká republika) a Martin Kapek (starosta Hulic) poklepávají na základní kámen Vodního domu. Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4 – příloha

VII

mokřad či hadcová skalka, povede naučná stezka. Projekt je financován z Evropského fondu pro regionální rozvoj v rámci Operačního programu Životní prostředí, partnery ČSOP při jeho rea-

lizaci jsou společnost Veolia Česká republika a státní podnik Povodí Vltavy. Vodní dům bude pro návštěvníky otevřen v srpnu/září 2015. Tereza Ptáčková (foto: K. Kříž)

SLAVNOST V ŠETĚJOVICÍCH V sobotu 20. září 2014 uspořádala obec Šetějovice slavnostní předání opravených kapliček v Šetějovicích a Dolních Rápoticích občanům a zároveň pietní akt odhalení nového pomníku zdejším vojákům padlým v první světové válce. Obě zrekonstruované kapličky září novotou. Byly opraveny omítky a provedeny jejich nové nátěry. V Dolních Rápoticích byl současně zbudován ke kapli přístupový chodník a také zre-

Ke zrekonstruované kapličce v Dolních Rápoticích, u které stojí zrestaurovaný litinový kříž s betonovým podstavcem, se dostanete po novém přístupovém chodníku. VIII

staurován litinový kříž s kamenným podstavcem. V Šetějovicích byla dokonce provedena vodorovná izolace obvodových zdí kaple proti zemní vlhkosti, bylo zrekonstruováno upevnění zvonů a zřízen jejich elektrický pohon. Opravu obec zajistila z dotačního programu Ministerstva pro místní rozvoj ČR a se spoluúčastí vlastních zdrojů. Součástí slavnostního odpoledne bylo i odhalení pomníku padlým vojákům první světové války, stojící před budovou obecního úřadu (bývalou školou) v Šetějovicích. Z naší obce na frontách bojovalo 57 vojáků, osm jich padlo (z Šetějovic Čeněk a Josef Olišarovi, z Dolních Rápotic Bohumil Červenka, Josef Jelínek, Jan Marek, František Veleta, Antonín Vík a ze Žibřidovic Jan Váňa) a sedm vstoupilo do řad Československých legií. Někteří další utrpěli trvalá zranění a zemřeli po několika letech v důsledku prožitých válečných útrap. Již v roce 1915 byly před budovou školy žáky vysazeny dvě lípy na paměť války a v roce 1918 „Lípa svobody“. Z těchto stromů dva stále rostou. Po skončení války v roce 1918 zdejší obce a osady hospodařily samostatně a společný pomník padlým tehdy nezřídily. Ovšem jako vyjádření radosti nad vyhlášení samostatného Československa a zároveň jako výraz úcty legionářům, byl na jejich počest vysázen v roce 1919 ovocný sad nazvaný „Sad legionářů“. O zřízení důstojné památky mladých mužů padlých ve válečné vřavě jsme uvažovali několik let. A je symbolické, že se to podařilo v letošním roce, kdy si připomínáme sto let, jež uplynuly od vypuknutí první světové války. Na zrekonstruovaném kamenném pomníku byla osazena pamětní deska se jmény osmi mužů ze Šetějovic, Dolních Rápotic a Žibřidovic, kteří zahynuli na frontách velké války. Během slavnosti oběma zrekonstruovaným kapličkám, které tvoří dominanty obcí, Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4 – příloha

a nově odhalenému pomníku požehnal pan farář P. Maximilián Rylko OP z naší farnosti. U pomníku padlých promluvila za Asociaci nositelů legionářských tradic (ANLET o.s. Praha) paní PhDr. Jindra Svitáková, která ve svém projevu mimo jiné připomněla tradici nošení květu vlčího máku jakožto připomínky všech obětí válek. Přítomné pak také pozdravil pan Mgr. Radovan Cáder z Muzea Podblanicka. Na závěr slavnostního odhalení pomníku byla čestnou stráží vystřelena čestná salva a vše-

mi přítomnými zazpívána státní hymna. Jako součást slavnosti připravil obecní úřad ve společenském sále malou výstavu, kterou tvořily jednak kopie zápisů z šetějovické školní kroniky z let 1914 – 1918 a jednak nástěnné panely věnované historii první světové války a vzniku Československa, které zapůjčila Asociace nositelů legionářských tradic (ANLET o.s. Praha). Jaroslav Dědič Foto: autor

PRAVIDELNÁ DÁVKA INSPIRACE Přes 50 pedagogů ze Středočeského kraje se dne 5. listopadu 2014 sjelo do Podblanického ekocentra ve Vlašimi na XIV. ročník pedagogické konference o environmentální výchově. Konference probíhá v rámci projektu M.R. K.E.V., který zajišťuje metodiku a realizaci k environmentální výchově na školách. Od tohoto projektu je odvozeni i její oficiální název Středočeská MRKVOVÁ konference. Akce byla určena pro učitele mateřských, základních i středních škol. Pro jednotlivé stupně škol byly připraveny krátké semináře, zaměřené na témata související s ekologickou výchovou. Na programu byla například tvořivá dílna o bylinkách, kde si paní učitelky vyrobily bylinkovou sůl, mast a zkoušely další zajímavé dobroty, které pak mohou vyrábět s dětmi. Paní ředitelka Mateřské školy Semínko při Toulcově dvoře předvedla jednoduché ukázky, jak lze venku podporovat celkový rozvoj dítěte a připravit ho na úspěšný vstup do školy. Dále byl představen výukový program Podblanického ekocentra s názvem Lesní detektivové. Děti se během něj stávají pomocníky detektiva Fouska, který pátrá po zvířátkách, co se ztratili v lese. Pomáhat ale nemůže každý, jen ten, kdo projde detektivním výcvikem a osvědčí své pátrací dovednosti. Učitelé 2. stupně základních škol se seznámili s portálem Svět geologie, který je především neživé přírodě, ale mnozí pedagogové při něm ožili a určitě se s chutí pustí do výuky geologických témat. Další seminář byl zaměřen na rostliny a zajímavým způsobem bylo vyzdvihnuto, jak ovlivPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4 – příloha

nily historii lidstva. Na programu bylo i uplatnění metod kritického čtení myšlení a lektor PhDr. Roman Andres představil zajímavé náměty do výuky environmentální výchovy na středních školách. Konání pedagogické konference finančně podpořil středočeský krajský úřad. Záštitu převzal PhDr. Marek Semerád, náměstek hejtmana Středočeského kraje. Jana Dufalová (foto: E. Merklová)

Účastníci dílny si vyrobili například bylinnou sůl, kterou si také odnesli domů. IX

ZPRÁVY ZE ZÁCHRANNÉ STANICE PRO ŽIVOČICHY ČSOP VLAŠIM Léto je za námi a máme tu opět podzim. Boom ptačích a savčích mláďat skončil, nicméně začala takzvaná ježčí sezóna. Ježků nám ve stanici pomalu ale jistě přibývá. Jedná se převážně o ježky s nízkou hmotností, nedostačující k úspěšnému zazimování. Pro to, aby ježek mohl úspěšně zazimovat, musí mít v měsíci listopadu 500 g, ideálně však 600 g. Ježkům s nižší hmotností by během zimního spánku mohly dojít zásoby energie pro úspěšné přezimování a probudili by se dříve, než nastane období hojnější potravy. Pokud lidé najdou ježka, který má nízkou hmotnost, volají na pohotovostní telefon záchranné stanice. Pracovníci vždy ochotně nálezcům poradí, jak dál s ježkem naložit a jestli je nějaká další pomoc vůbec nutná. Dostávají se k nám i ježci, kteří jsou po úrazu nebo jsou vysílení například v důsledku nemoci. Momen-

tálně máme ve stanici okolo 25 ježků. Jsou to ježci s nízkou hmotností, ale i zranění jedinci. Kromě ježků samozřejmě na podzim přijímáme i další zvířata. Například v měsíci říjnu jsme měli telefonát z obce Tupadly na Čáslavsku. Labuť při přistání na místní rybníček zřejmě zavadila o dráty elektrického vedení a bylo zde podezření na popálení proudem. Při odchytu labutě pomáhali pracovníkům ze záchranné stanice místní obyvatelé, přičemž někteří neváhali do studené podzimní vody dokonce i skočit. Odchyt labutě se asi po dvou hodinách povedl. Labuť naštěstí nebyla popálená elektrickým proudem, jen měla naražené křídlo. Momentálně se zotavuje v záchranné stanici. Koncem září jsme vypustili zpět do volné přírody dva výry velké. Jeden byl náš odchovanec, kterého jsme přijali jako pár týdnů staré mládě. Tento výr nyní střeží lesy poblíž Poříčí

Odchyt poraněné labutě v Tupadlech na Čáslavsku trval asi dvě hodiny a s pomocí místních obyvatel byl úspěšný. X

Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4 – příloha

nad Sázavou. Druhého výra jsme přijali jako vyhladovělé mládě a i on se vrátil zpět do vysočinské přírody – na Pacovsko. V letošním roce jsme 20. října oslavili 20 let fungování Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim. K této příležitosti jsme měli 4. října Den otevřených dveří v jinak veřejnosti nepřístupné léčebné části záchranné stanice, kde se lidé mohli zúčastnit komentovaných prohlídek stanice. Celkem na Den otevřených dveří přišlo 80 lidí. Zajímavým případem byl puštík nalezený v krbu rodinného domu. Někdy se stane, že sovička zalétne do komína v domnění, že se jedná o dutinu stromu. Takovéto komíny přitom stačí zabezpečit mřížkou, pletivem nebo lapačem jisker. Někdy sovy zůstanou v komínu, kde se zaseknou či propadnou do krbu.

Při tom může sova utrpět různě vážná zranění. Tento puštík měl však štěstí, jelikož propadnul do krbu bez jakékoliv újmy. Puštíka jsme z krbu vyndali, prohlédli a zjistili, že neutrpěl žádná zranění. Proto jsme mohli sovičku opět vypustit na svobodu. Během pozdního léta a podzimu jsme vypustili zpět do přírody desítky zvířat – zástupců pěvců, vrubozobých, dravců a sov. Dále jsme přenášeli škeble z vypuštěných rybníků – takto jsme přenesli okolo 700 exemplářů. Pokud naleznete zvíře v nouzi nebo jen budete chtít poradit ohledně zvířat z naší volné přírody, neváhejte volat naši pohotovostní linku 777 80 460. Více informací o záchranné stanici naleznete na www.pomoczviratum.cz. Stanislav Němec DO TOHOTO ČÍSLA PŘISPĚLI

Arch. Karel Císař, Erbenova 233/1, 150 00 Praha 5 ([email protected]) Ing. Jaromír Coufalík, CSc., Cílkova 4, 142 00 Praha 4 ([email protected]) Jaroslav Dědič ([email protected]) Ing. Jana Dufalová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Mgr. Eva Hájková, Spolkový dům sourozenců Roškotových, Palackého nám. 65, 258 01 Vlašim ([email protected]) Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem ([email protected]) Ing. Pavel Jakubův, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Jana Jindráková, Pražská 1687, 256 01 Benešov ([email protected]) Jiří Konvička, Jílovská 292, 257 41 Týnec nad Sázavou Jan Kulík, Rádio Sázava, Husovo náměstí 472, 258 01 Vlašim ([email protected]) Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected]) Ing. Stanislav Němec, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Jiří Pavelka, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Mgr. Tereza Ptáčková, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Milan Štědra, Anenská 171, 285 06 Sázava ([email protected]) Miloslav Votruba, K Pasece 294, 257 63 Trhový Štěpánov Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4 – příloha

XI

PŘEHLED PLÁNOVANÝCH AKCÍ MUZEA PODBLANICKA A ČSOP VLAŠIM

MUZEUM PODBLANICKA – ZÁMEK VLAŠIM http://www.muzeumpodblanicka.cz VÝSTAVY Otevřeno úterý – pátek 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. 3. 2. – 1. 3. 2015: Výstava ze soutěže Malujeme s muzeem. Obrazy dětí z mateřských, základních a středních škol na téma Lidé a hudba při příležitosti Roku české hudby. 5. 3. – 29. 3. 2015: Obrazy – František Matula. PŘEDNÁŠKY Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h. Úterý 13. 1. 2015: Skandální chirurg prof. Strauss a Kladruby za II. světové války. Přednáší PhDr. Jindřich Nusek. KONCERTY Zámek Vlašim Čtvrtek 22. 1. 2015: Dialog na hranicích možného – Kateřina Englichová – harfa, Vilém Veverka - hoboj. Začátek v 19.00 hodin. Čtvrtek 26. 2. 2015: Václav Hudeček – housle, Martin Hroch – cembalo. Začátek v 19.00 hodin. Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, tel.: 739 203 301 Otevřeno (březen – prosinec) úterý – sobota 10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. 3. 3. – 30. 5. 2015: Antonín Bulíř - kresby a studie. Otevřené expozice: Expozice města Benešova a okolí; Náš pluk

ČESKÝ SVAZ OCHRÁNCŮ PŘÍRODY VLAŠIM http://www.csopvlasim.cz

Z důvodu probíhající rekonstrukce Podblanického ekocentra v rámci projektu „Ekocentrum otevřené“ budou omezeny akce pro veřejnost do června 2015. Aktuality naleznete na webových stránkách.

Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.

XII

Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 4 – příloha

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Recommend Documents