Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XIV. (XXXVI.) • č. 1 • 2010

Nově opravená fasáda domu čp. 140 na vlašimském Žižkově náměstí (k článku na str. 6).

Opravená fasáda domu čp. 135 v severním průčelí Žižkova náměstí ve Vlašimi (k článku na straně 6).

OBSAH ČÍSLA Nález největšího zimoviště netopýra hvízdavého na území ČR (V. Hanzal, K. Kříž, P. Pešout, B. Obstová) Kulík zlatý na průtahu Podblanickem (P. Procházka) Program obnovy fasád historických domů ve Vlašimi (I. Hořejší) Obnova sochy „Samsona“ ve vlašimském parku (P. Pešout, D. Talavera) Vlašimští zvonaři v 17. a 18. století (J. Moudrý) Založení pošty ve Vlašimi (2) (J. Moudrý) Zmizelý kouř Posázavského Pacifiku (J. Košťák) Podblanické výlety Václava Vladivoje Tomka (J. Nusek) Ubytovací zařízení pro turistiku na Podblanicku v roce 1974 (F. Procházka) Z historie ochotnického divadla v Borovnici (1912 – 1948) (S. Rýdlová) PŘÍLOHA Ze starších čísel: Pod Blaníkem (L. Kuba) Publikace: Zdislavický volejebal (D. Tlustošová) Kousek starých vltavských břehů (P. Pešout) Praha – Prčice. 40 ročníků pochodu (J. Urban) Bukovany. Kapitoly z dějin posázavské vesnice (R. Cáder) Jan Disman Zelenka Pověsti a povídky Pod Skálou (7) (J. Jarolímková-Lipinská) Zprávy a sdělení Kraj blanických rytířů – bilancování (P. Zapletal) Začátek roku v Záchranné stanici pro živočichy ČSOP Vlašim (Š. Tlustá) Středočeská síť ekoporaden (J. Urban)

2 5 6 8 9 12 15 18 20 22

I III IV IV V V VI VIII X XIV

Vážení čtenáři, Ročník XIV. (XXXVI.), číslo 1, 2010 Vlastivědný čtvrtletník Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví. První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce 1921. Po padesátileté odmlce bylo roku 1997 jeho vydávání obnoveno. Vydává Český svaz ochránců přírody Vlašim a Muzeum Podblanicka ve spolupráci s AOPK ČR, Správou Chráněné krajinné oblasti Blaník. Adresa redakce: Podblanické ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965 E-mail: [email protected] Internet: www.csopvlasim.cz Administrace: Dagmar Tlustošová Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc. Mgr. Václav Kovařík PhDr. Jindřich Nusek Ing. Pavel Pešout (předseda) PhDr. Ivana Preislerová Slávka Rýdlová Milan Štědra Mgr. Jan Urban PhDr. Libuše Váňová Ing. Jana Zmeškalová Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice Uzávěrka tohoto čísla: 28. 2. 2010 Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97 Evidenční číslo MK ČR E 10738 ISSN 1213-1040 Cena: 18 Kč (DPH 10 %), pro členy ČSOP Vlašim zdarma Předplatné časopisu a inzerci lze objednat na adrese redakce. Název a logo Pod Blaníkem je národní ochranná známka zapsaná v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. Časopis Pod Blaníkem a další regionální publikace lze zakoupit na následujících prodejních místech: Benešov: Knihkupectví Daniela, Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé nám.; Jankov: Smíšené zboží, Věra Houdková; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny Hergeselová; Sázava: Infocentrum; Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek Vlašim; Knihkupectví Žížalová, Komenského ul.; Podblanické infocentrum, zámek Vlašim; Votice: Infocentrum; Zvěstov: Smíšené zboží Žák.

před dvaceti lety (25. 9. 1990), byla založena v erbovní síni zámku ve Vlašimi základní organizace Českého svazu ochránců přírody (ČSOP) Vlašim. V roce 1991 si tato organizace schválila plán činnosti, který zahrnoval m. j. tyto aktivity: Obnova zámeckého parku ve Vlašimi, ochrana povodí Blanice (jako tehdejšího zdroje pitné vody pro Vlašim) před znečištěním, ochrana a péče o zeleň ve městě, vybudování naučné stezky parkem, řešení dopravní situace ve městě, zajišťování ekologické výchovy, péče o chráněná území a realizaci programů druhové ochrany. Od té doby výroční členská schůze schvaluje aktualizované plány činnosti pravidelně každý rok. Velmi si však vážím toho, že první plán se podařilo splnit a zejména, že se činnost vlašimské organizace ochránců přírody po celých dvacet let od cílů formulovaných při zahájení své existence neodchýlila.

Výročí založení organizace ČSOP ve Vlašimi si připomeneme ve třetím čísle našeho časopisu Pod Blaníkem, který tato organizace spolu s Muzeem Podblanicka od roku 1997 nepřetržitě vydává, a také samostatnou publikací, o jejímž vydání Vás budeme na stránkách časopisu informovat. Celý rok nás také bude provázet logo, jehož autorkou je Lenka Suchanová: Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (2. číslo XIV. ročníku) bude 30. dubna 2010. Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě na disketě nebo e-mailem. Příspěvky, pokud možno, doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi. Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení. Pavel Pešout

Netopýr hvízdavý (foto: K. Kříž).

Nález největšího zimoviště netopýra hvízdavého na území ČR Netopýr hvízdavý (Pipistrellus pipisterllus) je spolu se svým dvojníkem netopýrem nejmenším (Pipistrellus pygmaeus) náš nejmenší netopýr. Vzájemné rozlišení obou nedávno odlišených podvojných druhů je však velmi obtížné a spolehlivé jen s využitím molekulárně genetické analýzy. Dalším zásadním znakem jsou rozdíly v koncové frekvenci echolokačních hlasů. Z morfometrických rozdílů je zásadní poměr délky 2. a 3. článku nejdelšího (3.) prstu křídla, tvar čenichu a zbarvení penisu. Situaci navíc komplikuje značná podobnost s dalším zástupcem rodu Pipistrellus netopýrem parkovým (Pipistrellus nathusii). Pro přesnou determinaci těchto hnědavě zbarvených druhů je tak třeba mít dlouholeté zkušenosti a v případě nálezu je vždy nutné obrátit se na místně příslušného odborníka (muzea, akademická pracoviště, pracoviště AOPK ČR, základní organizace ČSOP). Netopýr hvízdavý obývá celou západní polovinu palearktické oblasti od Portugalska po Balchašské jezero, na jihu od marockého Atlasu přes středozemní ostrovy, Malou Asii, Írán, Afghánistán až 2

po severní Indii, na severu od Orknejských ostrovů a jižního Švédska, přes Estonsko a Bělorusko až po jižní Ural. V Evropě chybí pouze na Islandu a v severní Skandinávii. Na většině našeho území jde o druh poměrně běžný, avšak v některých oblastech takřka zcela chybí (Českomoravská vysočina) nebo se objevuje teprve v posledním desetiletí (střední Čechy, Polabí). Jinde naopak tradičně vystupuje jako jeden z nejhojnějších druhů (Plzeňsko, Pošumaví, Nízký Jeseník). Rozšíření tohoto druhu však bude nutné revidovat, neboť zahrnuje i výše zmíněný nově odlišený druh, netopýra nejmenšího. Je to typický štěrbinový druh a jako všichni naši netopýři (na území ČR je k dnešnímu dni evidován výskyt 26 druhů) přečkává zimní období ve stavu hibernace, kdy se výrazně snižuje intenzita metabolických pochodů, a  dochází tak ke  značným úsporám energie. Všichni evropští netopýři tímto způsobem de facto přečkávají období bez potravní nabídky – jsou totiž výhradně hmyzožraví. Zmíněná úspornost metabolismu pak mj. patrně přispívá Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

k výrazné dlouhověkosti netopýrů. Kroužkováním totiž byl u netopýra hvízdavého zjištěn maximální věk 16 let (nejvyšší věk mezi netopýry vůbec byl zjištěn u netopýra velkého – 38 let). Zimuje nejčastěji v  různých sklepních prostorách, ale i ve skulinách zdí budov či např. za obrazy v klášterních chodbách. Ve štolách a jeskyních bývá nacházen výjimečně. Nápadný je poměrně malý počet nálezů ze zimovišť oproti frekvenci nálezů z léta a z období pozdně letních a podzimních přeletů. Největší a vlastně jediné masové zimoviště na území ČR bylo do této doby známo v nadzemních prostorách kostela ve Šternberku u Olomouce, kde pravidelně zimuje 500 až 1300 jedinců. Letní kolonie (20 až 600 jedinců) nacházíme především ve štěrbinových úkrytech různých budov, ale také v budkách a stromových dutinách. Některé z nich se objevují ve stejných úkrytech po řadu let, jiné jsou využívány vysloveně krátkodobě. Charakteristické jsou pro netopýra hvízdavého pozdně letní a podzimní migrace, které díky své masovosti vzbuzuje často značnou pozornost. V první fázi přeletů (srpen – začátek září) naletují celé početné zbytkové kolonie (často stovky kusů), tvořené vesměs mláďaty, do nejrůznějších úkrytů v budovách – vyhle-

dávají štěrbiny za okenními rámy, prostory mezi okny, skuliny v místnostech, za obrazy či ve skříních apod. Často je tomu tak i uprostřed velkých měst (Brno, Plzeň, Klatovy, České Budějovice). Tyto kolonie většinou po několika dnech zmizí, resp. se rozpadnou na menší skupinky (3 až 40 ks), které postupně obsazují vhodná zimoviště.

Popis zimoviště

Nově objevená lokalita je situována na  pravém břehu Vltavy (230 m n. m.) na samém kraji okresu Benešov (katastrální hranici tvoří přímo tok řeky) cca 300 m pod hrází vodního díla Slapy. Nachází se v  místě legendárních Svatojánských proudů. Přes řeku, na protějším břehu, se nachází obec Třebenice. Jedná se o  obtokový tunel vylámaný v  letech 1949 – 1951 při stavbě Slapské přehrady. Má podkovovitý tvar s  plochou profilu 100 m2 a  jeho délka byla v době stavby přehrady 360 m. Po dokončení stavby přehrady a před jejím napuštěním byl v roce 1954 uzavřen. Spodní část tunelu – cca 200 m – je až k betonové uzávěře zatopená a přístupná pouze loďkou. Obtokový tunel měl být rovněž plánovanou součástí lodního zdvihadla pro lodě s výtlakem do 300 t, z jeho realizace z finančních a časových důvodů však nakonec sešlo.

Kolonie netopýra hvízdavého v obtokovém tunelu VN Slapy (foto: K. Kříž). Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

3

Vstupní portál do obtokového kanálu (foto: M. Klaudys).

Popis nálezu

Při první kontrole 4. 12. 2010 byl zjištěn pouze 1 exemplář netopýra velkého (Myotis myotis), 1 ex. netopýra vodního (Myotis daubentonii) a 1 ex. netopýra hvízdavého. Dále byly pozorovány výlety z dutin ve stěnách tunelu (ve výšce cca 4 m nad vodní hladinou) několika jedinců (cca 15), pravděpodobně rovněž netopýra hvízdavého. Kontrola však proběhla v dopoledních hodinách za nízkého stavu vodní hladiny. Z tohoto důvodu nebylo možné detailně prohlédnout všechny části tunelu (dutiny, škvíry), neboť se nacházely příliš vysoko. Proto se druhá návštěva lokality uskutečnila 3. 2. 2010 až ve večerních hodinách (20.00 – 23.00 h.), kdy je stav vodní hladiny naopak nejvyšší, cca o 2,0 až 2,5 m více než v dopoledních hodinách (plán provozu Vltavské kaskády). Při této kontrole bylo zjištěno opět po 1 ex. netopýra velkého a netopýra vodního. Dále však bylo nalezeno 3909 ex. netopýra hvízdavého. Ti zimovali jednotlivě či v menších skupinkách do 10 jedinců, ale také v koloniích čítajících až 500 ex. Zjištěná početnost netopýra hvízdavého je pak na úrovni minimálního odhadu, neboť jednotlivá seskupení by4

la pozorována i v horních částech tunelu, ale přes vysoký stav vodní hladiny opět nebylo možné počty jedinců v těchto koloniích přesněji specifikovat.

Zhodnocení nálezu

V  obtokovém tunelu pod VN Slapy byl prokázán výskyt 3 druhů netopýrů: netopýra velkého, netopýra vodního a netopýra hvízdavého. Význam lokality však zvýrazňuje výskyt posledně jmenovaného druhu, především ve  vztahu k  zjištěné početnosti. Výše již bylo uvedeno, že údaje o výskytu netopýra hvízdavého ze zimovišť na území ČR, obzvláště pak z jeskyní a štol, jsou nepočetné. Největší doposud uváděné zimoviště ve Šternberku u Olomouce čítá až 1300 jedinců. Mezi masová evropská zimoviště pak patří jeskynní systém Sura Mare v Rumunsku s počtem okolo jednoho sta tisíc jedinců, jeskyně Erňa na Slovensku s desítkami tisíc exemplářů, anebo zimoviště v Marburgském zámku v Německu s pěti tisíci jedinci. Z uvedených skutečností vyplývá, že obtokový kanál pod VN Slapy představuje největší doposud zjištěné zimoviště netopýra hvízdavého na území Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

ČR a řadí se mezi největší zimoviště druhu v Evropě. Samostatnou kapitolou zůstává ověření možného výskytu podvojného netopýra nejmenšího, se kterým může netopýr hvízdavý tvořit směsné kolonie. Vladimír Hanzal, Karel Kříž, Pavel Pešout, Barbora Obstová Literatura: Anděra M., Hanák V. (2007): Atlas rozšíření savců v České republice – Předběžná verze V. Letouni (Chiroptera) – část 3. Netopýrovití (Vespertilionidae – Vespertilio, Eptesicus, Nyctalus, Pipistrellus a Hypsugo). Národní muzeum, Praha.

Matis S., Pjenčák P.  et Uhrin M. (2002): Zimovania netopierov v  Hačavskej a  Marciho jaskyni. Vespertilio, 6: 231 – 233. Nagy Z. et Szanto L. (2003): The occurence of hibernating Pipistrellus pipistrellus (Schreber, 1774) in caves of the Carpatian Basin. Acta Chiropterol., 5: 155 – 160. Rumler Z. (2001): Šternberk – unikátní zimoviště netopýrů v nadzemních úkrytech. Vespertilio, 5: 251 – 255. Sendor T., Roedenbeck I., Hampl S., Ferreri M. et Simon M. (2002): Revision of morphological identification of pipistrelle bat phonic type (Pipistrellus pipistrellus Schreber, 1774). Myotis, 40: 11 – 17.

Kulík zlatý na průtahu Podblanickem Kulík zlatý je dnes systematicky řazen do řádu dlouhokřídlých, podřádu bahňáků, který ještě v nedávné době figuroval jako samostatný řád bahňáci. Patří spíše mezi větší zástupce řádu, je jen o málo menší než známá čejka chocholatá. Ta spolu s ostatními kulíky tvoří nejbližší příbuzenstvo tohoto druhu. Druhový název pochází od výrazného žlutookrového skvrnění vrchní části těla i hlavy. Takovéto vybarvení je výrazné pouze u ptáků ve svatebním

šatě, u nás jej nosí v jarním období pouze menší část ptáků. Hnízdním rozšířením je omezen na severní Eurasii. Nejbližší hnízdní populace od nás se nalézaly v Pobaltí (Německo, Polsko), dnes již ale neexistují nebo jsou blízko vyhynutí. Při jarním návratu na hnízdiště a během podzimního průtahu do zimovišť v západní Evropě a Středomoří se pravidelně objevuje na území České republiky. V načasování jeho jarní zastáv-

Kulík zlatý (foto: Roman Fišer). Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

5

ky na našem území došlo za posledních přibližně dvacet let k výraznějším změnám. Dříve první ptáci přilétali v první dekádě března a ještě během dubna se objevovali ve větším množství. Od devadesátých let jsou první kulíci zlatí registrováni již v poslední dekádě února, většina jich protáhne během března a v dubnu ho lze pozorovat méně často než dříve. Výrazný posun nastal také v poměrném zastoupení na obou tazích. Četnější podzimní výskyt, ještě donedávna udávaný v literatuře, je již minulostí. Nyní silně převažují údaje z jarního období, také velikost skupin v této době je násobkem podzimních hodnot a v některých oblastech jsou pravidelně pozorováni v hejnech přesahujících 100 ex. Podblanicko nepatří svým kopcovitým charakterem krajiny k oblastem, které by protahující kulíky lákalo k zastavení. Vyhovuje jim spíše rovinatá zemědělská krajina s loukami a vlhčími poli. Do roku 2002 je známo pouze sedm záznamových dat, z toho čtyři z jarní migrace v rozmezí od 8. 3. do  29. 3., tři podzimní údaje pochází z  období 3. 10. až 30. 11. (Vašák a kol. 2006). Po roce 2002 jsem zaznamenal další tři výskyty kulíků zlatých. Spolu se členem České společnosti ornitologické J. Veselým jsme zjistili 25. 2. 2008 11 ex. na poli západně od  Velkého rybníka nedaleko Jezera.

Ptáci sbírali potravu na ozimu v sousedství čejek chocholatých. V roce 2009 při sledování průtahu ptáků u rybníka Klen severozápadně od Postupic jsem 8. 11. zaslechl několikrát opakované volání jedince přeletujícího východním směrem, ptáka se mi nepodařilo během krátké doby přeletu zahlédnout. Naposledy jsem měl možnost pozorovat kulíky 3. 3. 2010 opět u Jezera. Tentokrát jsem je nalezl na rozhraní louky a ozimu jihovýchodně od rybníka Havras. Hledali si potravu na podmáčených místech v sousedství menší skupiny čejek chocholatých. Na lokalitě v té době ještě převažoval sníh, jen mozaikovitě byly vytvořeny sněhuprosté plochy na zamokřených částech zemědělských pozemků. Z deseti dosud shromážděných dat na Podblanicku jsou tři situovány do okolí Jezera. Relativně rovinatá oblast polí v okolí jezerské rybniční soustavy nejspíše láká protahující kulíky zlaté k odpočinku častěji, než je patrné z dosud známých údajů. Po většinu roku ornitology často navštěvovaná oblast je ale v časném období předjaří, v době tahu kulíků zlatých, kontrolována sporadicky. Pavel Procházka

Literatura: Vašák P. a kol. 2006: Ptáci Podblanicka. ČSOP Vlašim. Muzeum Podblanicka, Vlašim

Program obnovy fasád historických domů ve Vlašimi V roce 2009 byla zvětšiny provedena realizace stavby „Obnova historického centra města Vlašim“, v rámci které budou upravena tři historická náměstí a  související prostory (více viz Nusek, Pešout 2009). Během projektu se ukázalo, že by bylo vhodné také opravit alespoň hlavní průčelí domů orientovaných do  náměstí. Proto byla již v  únoru 2008 vypracována Architektonickým ateliérem 2H s.r.o. studie úprav hlavních průčelí domů na  Žižkově a  Palackého náměstí a tato studie se stala podkladem programu úprav fasád. Zastupitelstvo města Vlašim na  začátku roku 2009 schválilo program finanční dotace úprav fasád z rozpočtu města a schválilo pravidla pro použití prostředků s termínem do konce roku 2009. O příspěvek byl poměrně značný zájem a bylo podáno 25 žádostí o poskytnutí příspěvku. Žadatel musel předložit popis a výkres úprav, před projednáním měli žadatelé možnost konzultovat své návrhy s autory studie úprav fa6

sád. Po vyhodnocení žádostí rozhodla pro tento účel ustanovená komise o výši příspěvku na jednotlivé fasády. Dnes je možné konstatovat, že program byl úspěšný. Celkem 21 fasád domů na historických náměstích bylo do  konce roku 2009 opraveno a některé z nich velmi zdařile. Opravená průčelí a  úpravy parteru náměstí značně pozvednou estetickou kvalitu historického centra Vlašimi. Bohužel ještě zůstalo několik domů, jejichž majitelé ponechali domy v původním stavu a program nevyužili. Dalším obtížně řešitelným problémem je nevhodné umísťování reklam a  nápisů, které i u některých hezky opravených domů působí rušivě. Ivan Hořejší (foto: autor) Literatura: Nusek. J., Pešout P.: Obnova historického centra ve Vlašimi. Pod Blaníkem XIII/2:3-7. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

Železářství (čp. 130) u západního vjezdu na Žižkovo náměstí.

Opravená fasáda domu čp. 54 v západním průčelí Žižkova náměstí ve Vlašimi. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

7

Obnova sochy „Samsona“ ve vlašimském parku Zámecký park ve Vlašimi byl založen po roce 1771, kdy byly zbourány hradby včetně většiny nárožních bastionů, a zámek si tak vytvořil přímý kontakt s okolním přírodním prostředím. Park proslul zejména množstvím drobné architektury, která byla inspirována antikou, gotikou, orientem, ale i přírodou a dalšími vzory, což plně odpovídalo romantickému parku konce 18. století. Jednotlivé parkové objekty vznikly z většiny mezi lety 1775 – 1785 (Pincová V. 2005). Od roku 1994 probíhá rozsáhlá rekonstrukce celého zámeckého parku (Pešout P. 2006) – přírodních prvků i staveb. Většina velkých stavebních památek je již zrekonstruována, některé dochované prvky drobné architektury ještě na obnovu čekají. Jednou z nich je socha Samsona, resp. Herkulův sloup, který je umístěn na vrcholu skalního masivu nad řekou Blanicí v zadní části parku a byl znovu zpřístupněn nově obnovenou cestou a schodištěm. Herkulův sloup (vysoký 260 cm) je zhotoven z  jemnozrnného pískovce neznámým autorem. Z válcovitého do země zapuštěného sloupu vyrůstá

mýtická polopostava Herkula, držící v obou rukách balvan. Současný stav sochy je značně problematický. Vážně je narušena statika sloupu. Povrchová eroze a postupné obrušování kamenného materiálu vandaly zapříčinilo zeslabení především jeho horní části. V minulosti byl celý sloup zpevněn (zesílen) vrstvou hlazeného betonu. Toto opatření částečně vyřešilo statické zajištění, nastal však další problém. Pod neprodyšnou betonovou vrstvou začalo docházet ke zvyšování koncentrace solí, způsobujících degradaci kamene. Laboratorní analýza odebraného vzorku kamene pod vrstvou betonu potvrdila vysoký obsah chloridů a síranů, jejichž zdrojem je vzlínající voda z půdy a kyselé deště. Betonová vrstva zadržuje v kameni vodu. Zřejmě vlivem zmrznutí zadržené vody v zimních měsících došlo v betonové vrstvě k podélné prasklině. Povrchová modelace sochy je značně poškozena množstvím vrypů způsobených vandaly. Před delším časovým úsekem došlo k odlomení celého předloktí pravé ruky a pravé části hlavy. Povrch

Herkulův sloup (tzv. Samson) je nejohroženější památkou ve vlašimském zámeckém parku. 8

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

kamene je porostlý mechem a lišejníky, místy je socha znečištěna barvou. Socha Samsona je bezesporu nejohroženější dochovanou památkou v parku a její stav se rychle zhoršuje. Proto Český svaz ochránců přírody Vlašim inicioval v roce 2009 její obnovu a zadal restaurátorský průzkum. V závěru roku 2009 pro Město Vlašim, které je vlastníkem sochy, zpracovali vlašimští ochránci přírody za pomoci náměstka hejtmana prof. Zdeňka Seidla žádost o finanční podporu na obnovu sochy z  Programu záchrany kulturního dědictví Středočeského kraje. Z důvodu velmi špatného stavu sochy bylo nakonec po konzultaci s památkáři rozhodnuto, že bude socha sejmuta, restaurována a originál bude umístěn ve zpřístupněném zámeckém sklepení. Na jeho místo nad Blanicí bude zhotovena kopie z pískovce odpovídající původnímu Herkulovu sloupu před poškozením vandaly. Pavel Pešout, Daniel Talavera (foto: D. Talavera) Literatura: Pincová V. (2005): Historie zámeckého parku ve Vlašimi. 30 s. Město Vlašim. Pešout P. (2006): Rekonstrukce vlašimského parku. Pod Blaníkem X/1:7-13.

Samson – celkový pohled od svahu.

Vlašimští zvonaři v 17. a 18. století Připomeňme si úvodem nejstarší stavební památky na Vlašimsku, kterými bezesporu jsou kostely z doby románské. K těm z 12. století patří kostel sv. Petra a Pavla v Načeradce, kostel sv. Bartoloměje v Kondraci a kostel sv. Václava v Libouni, inklinující k  zaniklému louňovickému klášteru, zbořeného husity v roce 1420. V Louňovicích se z té doby zachovaly jen zbytky některých zdí a část klášterních základů, jak se o nich zmiňuje Pavel Radoměrský (Blaník a Louňovice pod Blaníkem. Historicko-archeologický přehled /1966). Nelze opomenout zbytky kamenných valů na  Velkém Blaníku, pocházející snad z doby knížecích Čech. Právem lze předpokládat, že i v některých dalších obcích se zachovaly podobné zbytky zdiva, bude tomu jistě i ve Vlašimi, před stavbou jednoduché gotické stavby z let 1522 – 1523. I když dochované písemné zmínky o vlašimském kostelu pocházejí až ze začátku 14. století. Z  málo pozdější doby, ze 13. až 14. století pocházejí kostelíky v severní části Vlašimska, jež lze řádit mezi ty nejstarší. Jsou to především kostel sv. Martina v Měchnově, Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

kostel Všech Svatých v Třebešicích a kostel Nejsvětější Trojice v Psářích, blíže někdejšího kláštera sázavského, ale také kostel sv. Jakuba v Souticích a kostel sv. Prokopa v Tehově, pocházející také ze 14. století. Již v 16. století byl ve Vlašimi, můžeme-li to tak nazvat, čilý drobný průmyslový život. Vlašim patřila významnému rodu rytířům Vostrovcům z Kralovic (1588 – 1621). Ve městě byli řemeslníci, jako mečíř, uzdař, ručnikář (puškař) a další. Vyráběly se zde také umělecké předměty, jako měděné nádobí, konvice, svícny a také zvony i jiné světské a sakrální výrobky. Velká většina těchto předmětů pocházela z řemeslné dílny provozované na Velkém, dnešním Žižkově náměstí (čp. 133). Původní dům, který byl v minulosti několikrát přestavován, naposled vyhořel v roce 1808, dnešní podoba domu s mansardovou střechou pochází z doby po roce 1808. Byl to dům, kde se dne 11. 1. 1812 narodil známý badatel, historik, spisovatel P. Antonín Norbert Vlasák, na dolní části náměstí, ve kterém je již od roku 1824 lékárna. 9

Faksimile nápisu na zvonu z roku 1322 (Antonín Podlaha, Soupis památek historickýcha uměleckých, okres Benešovský, 1911). Mezi velmi stará řemesla patří bezesporu zvonařství. Lidé zvonům, které byly od pradávna spojeny s jejich životem, dávaly a dávají jména, a tak je povyšují i na něco víc, než jen na pouhý výrobek, a dobrý zvonař vždy usiloval, aby byl také dokonalým hudebním nástrojem. Živnost konvařskou, chcete-li zvonařskou, provozoval ve zmíněném domě do roku 1598 Matyáš konvař. Po jeho smrti tento dům koupil Jakub Klobása, konvař, nebo jak zní nápis na jeho zvonu „Jakub konvař Vlašimský“. Již v 16. století patřil Klobásův rod mezi nejstarší ve Vlašimi a také mezi ty zámožné, jež vlastnily slušný majetek. Mnozí z rodu zastávali významné funkce (městský úředník, městský písař) a v roce 1574 se stal Jan Klobása vlašimským purkmistrem.

Přibližme si nyní příběh o zvonech, které vznikly ve vlašimské zvonařské dílně. Známy jsou dva zvony, které byly na  začátku 17. století, na sklonku rudolfínské doby, péčí dílny Jakuba Klobásy ulity ve Vlašimi. Jeden do děkanského chrámu sv. Mikuláše v Benešově Na Karlově a druhý do kostela Proměnění Páně v Kožlí u Ledče nad Sázavou. Benešovský zvon je z roku 1603. Je 70 cm vysoký, o průměru 88 cm a hmotnosti 428 kg, nazvaný Salvátor. Zvon byl zdokumentován dne 22. 2. 1989 v Manouškově dílně ve Zbraslavi panem Mgr. Petrem Váchou z  Národního památkového ústavu (pracoviště Středočeského kraje v Praze). Zvon je podrobně popsán takto: Koruna zvonu je se 6 uchy se stupňovitými patkami. Ucha jsou zdobena rytím: krokve, vně stylizovaná, provazec a linka. Na patkách v dolní části zářezy v  podobě V. Základ široký se 6 žebérky výraznými, nedosahujícími k okraji. Základ v horní části trychtýřovitý, dole šikmý s fabionem. Na horním okraji: Kolem provázku(?) ovíjející se rozviliny. Dvojlinka. Zavěšený ornament: v linkách perlovec (2 perly kulaté, 1 protáhlá), zavěšený akant (plastický ozdobný prvek odvozený od  listů paznehtníku – pozn. J. M.), střídaný liliovitým lalokem s květem v horní části (polovina květu). Na čelní straně nápis: LETHA PANIE 1 6 0 3 TENTO ZWON GEST VDIELAN ZAGEHO MILOSTI VROZENEHO PANA PANA ARKLEBA ZKVNO WICZ NABRODIE VHERSKEM HLVKV AKONOPISSTI (I)AKVB KONWARZ WLASSIMSKY

Benešovský zvon z roku 1603, zhotovený Jakubem Klobásou z Vlašimi (archiv Muzea Podblanicka, pobočka Benešov, PhDr. Libuše Váňová). 10

Po stranách hlavičky andílků. Nahoře a dole ženská hlavička v kartuši. Na zadní straně dva světci: sv. Petr s knihou v pravé ruce, v pozdvižené levé drží klíč; sv. Juda (?) s knihou v pravé ruce a s kyjem. Věnec oddělen linkou – lištou – linkou. Zavěšený akant ve dvojím plánu. Dole hladká obruba. Zvon je prasklý a  je v  současné době uložen v kostele. Na  základě tohoto zjištění lze konstatovat, že údaje o váze zvonu jsou v pracích Františka AugusPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

tři zvony. Ve farní kronice se o jednom z nich píše: Největší zvon má průměr 84 cm, výšku 59 cm. Text legendy na plášti zvonu – písmo gotická majuskule (písmo velké abecedy – pozn. J.M.), zní takto: PŘI POŽARŮ DNE 14. SRPNA 1868 BYLY ZWONY ROZLITY A Z OSTATKŮ ZWONOWINY ZA ČASU P. WACLAWA HERTIGA A DŮSTOJNÉHO P. ANTONINA ŠTIKY, DĚKANA LEDECKEHO WE WÍDEŇSKÉM NOWOMĚSTU OD HYNKA HILZERA A SYNA R 1875 ZASE ULITÉ.

Dobová rytina zvonařské dílny z 16. století (archiv autora). tina Slavíka, Dějiny města Vlašimě a jeho statku, 1889, reprint 1994, str. 120, a Antonína Norberta Vlasáka, Bibliotéka Místních dějepisův, svazek III., okres Benešovský, 1874, str. 31, jen odhadnuté. V prvém případě je uváděna váha zvonu asi 900 kg, v druhém případě asi 1000 kg. Druhý zvon z kostela v Kožlí u Ledče nad Sázavou (také Kožlá, Kožly, nebo Kožlé), zhotovený taktéž Jakubem Klobásou z Vlašimi, pochází z roku 1609. Jeho příběh je však o mnoho pestřejší a snad i zajímavý, nahlédneme-li až do dnešní doby, nebylo jednoduché se dopátrat, jaký byl jeho osud. Začněme však od začátku. Původní farní kostel v Kožlí se uvádí již v letech 1370 a patřil mezi kostely, které náležely k arciděkanství Štěpánovskému. Z děkanské kroniky z Ledče nad Sázavou se na straně 728 dovídáme, že nápis na zvonu zněl takto: LETA PÁNIE 1609 TENTO ZWON JEST SLÍVÁN K OHLAŠOWÁNÍ JMÉNA BOŽÍHO, A JEST SLÍWÁN NA MIESTIE WLAŠÍMI OD JAKUBA KONWAŘE V roce 1868 zachvátil kostel v Kožlí požár, ten vyhořel, a zvon z roku 1609 vyrobený ve Vlašimi se roztavil. Po letech byl kostel obnoven a dostal nové Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

Na druhé straně pláště se nalézá reliéf krucifixu. Horní a dolní okraj je oživen renesančním ornamentem. Tak zanikl původní zvon, a tento nový z roku 1875, v kterém byla použita „vlašimská zvonovina“ byl pak navíc zrekvírován Němci v počátcích druhé světové války. Příběh zde však nekončí. Po mnoho let neměl kostel v Kožlí hlavní zvon. Změna nastala až v roce 1999, kdy se splnilo přání pana Zdeňka Belady z Kožlí. V tomto roce byl opět instalován a vysvěcen nový zvon, který nese jméno Zdeněk. Váží 95 kg a odlil jej Petr Rudolf Manoušek ze Zbraslavi. Byla to právě Zdeňkova maminka Margita Beladová, která věnovala synovy finanční úspory společně s dalšími farníky na pořízení opět nového zvonu, on sám se však nového zvonu nedožil, tragicky zahynul při dopravní nehodě. Na  jeho památku byl zvon pojmenován Zdeněk. Tím končí příběh původního zvonu z roku 1609 z Kožlí u Ledče nad Sázavou, pocházejícího z vlašimské zvonařské dílny. Umění zvonařské se však rozvíjelo ve Vlašimi i v 18. století. Je znám zvonař Kristian Joachim Jihlavský, který ve městě provozoval zvonařskou dílnu. Zda sídlil v již zmíněném domě čp. 133 po Jakubu Klobásovi s  jistotou však nevíme. Je však jisté, že jsou známy tři zvony, které byly péčí Kristiana Joachima Jihlavského v jeho dílně ve Vlašimi ulity. První do kostela sv. Petra a Pavla ve Zdislavicích, pochází z roku 1701. Zvon byl 60 cm vysoký, o průměru 79 cm, na plášti nahoře byl nápis: GOSZ MICH CHRISTIAN JOACHIM MEISTER VON IGLAV IN WLASCHIM 1701. Druhý zvon byl ulit do kostela sv. Bartoloměje v Kondraci také v roce 1701. Zvon byl vysoký 45 cm, o průměru 60 cm. Nápis v horní části zvonu byl stejný jako na zvonu ve Zdislavicích. Třetí zvon byl ulit Kristiánem Joachimem Jihlavským ve vlašimské zvonařské dílně v roce 1720 jako velký zvon do klášterního chrámu Páně v Želivě. Žádný z jmenovaných třech zvonů 11

SVATÝ VÁCLAVE NEDEJ ZAHYNOUTI NÁM NI BUDOUCÍM KONDRAC LP 1983. Oba zvony mají na zadní straně korpusu: ULILI MATOUŠKOVI ooo PRAHA: ZBRASLAV. Uprostřed textu jsou značky autorů: malé reliéfy zvonku, květiny a klíče (Rudolf, Květa a Petr). Není bez zajímavosti, že nejstarší zvon v  Čechách (pocházející z roku 1322) se nachází u nás na Podblanicku je v Benešově Na Karlově. Je umístěný v nízké hranolovité zděné zvonici v blízkosti zřícenin někdejšího minoritského kostela, pocházejícího z konce 13. století, vypáleného a zbořeného v roce 1420. Josef Moudrý

Zvon z roku 1322 ze zvonice v Benešově vedle zřícenin minoritského kostela Na Karlově (Antonín Podlaha, Soupis památek historických a uměleckých, okres Benešovský, 1911). se však do dnešní doby nezachoval, byly zrekvírovány v první nebo druhé světové válce. V Kondraci byly v roce 1986 instalovány nové dva zvony. Větší zvon o hmotnosti 186 kg a spodním průměru 64,9 cm byl laděn na nárazový tón hlavní D2, má nápis: SVATÝ BARTOLOMĚJI PATRONE NÁŠ ORODUJ ZA NÁS LP 1983. Menší zvon o váze 90 kg a spodním průměru 52,2 cm byl laděn na nárazový tón hlavní Fis 2, má nápis:

Literatura: Slavík František Augustin, Dějiny města Vlašimě a jeho statku, 1889, reprint Vlašim 1994, s. 120 s. 125, s. 257. Podlaha Ant., Soupis památek historických a uměleckých v politickém okresu Benešovském, Praha 1911, s. 19, s. 36 – 37, s. 111, s. 293, s. 299. Podlaha Ant., Posvátná místa království českého, Arcidiecese Pražská, díl III., Viktoriát: Vlašimský, Praha 1909, s. 174 – 183. Vlasák Ant. Norb., Bibliotéka místních dějepisův, okres Benešovský, svazek III., Praha 1874, s. 31. Gedenkbuch des decanat Der stadt Ledeč, 1847, s. 725 (Pamětní děkanská kniha, Ledeč n. Sáz.). Růžička Josef, Nejstarší stavební památky na Vlašimsku, Pod Blaníkem, r. XIX. / 1939 – 40, č. 6, s. 82 – 84. Švastal Josef, Gotická a barokní proměna románského kostela sv. Bartoloměje v Kondraci u Vlašimi, Památky 1991, s. 331 – 345. Moudrý Josef, Svoboda Jan, Vlašim nejen na starých pohlednicích, Vyšehrad 2003, s. 120, s. 138.

Založení pošty ve Vlašimi (2) Od 16. října 1869 byla zavedena přímá poštovní doprava mezi Vlašimí a Kolínem, přes Kácov a Uhlířské Janovice. V roce 1873 vznikl požadavek vlašimského velkostatku, aby poštovní správa zřídila ve Vlašimi také telegrafní úřad. Záměr se uskutečnil a v rohové věžičce u hostince „Zur Stadt München“ (dnešní Blaník) v prvním patře, s vchodem z ulice, na jehož střeše byl kozel držící nádobu s pěnícím pivem (Bockbier). Telegrafní stanici tehdy obsluhoval špatně mluvící Němec, jmenoval se Brener, pamětníci o něm říkali, že jeho doručované české telegramy, byly hotovými rébusy. 12

V té době byl již poštmistr Karel Blabol po druhé ženatý. V roce 1858 se oženil s druhou ženou Julií Šubrtovou-Eggerovou z Pardubic, měl s ní celkem 15 dětí, čtyři hochy a jedenáct dcer. Za deset let po té byl zvolen jako radní do zastupitelstva města Vlašim a v roce 1872 byl Karel Blabol c. k. poštmistr spoluzakladatel bývalé Spolkové spořitelny, později Městské spořitelny ve Vlašimi. Nyní jaký byl provoz na tehdejší vlašimské poště kolem roku 1874. Jednokoňská pošta vyjížděla pravidelně v 6 hodin ráno z Vlašimi přes Louňovice do Načeradce a vracela se v 8 hodin večer. DvouPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

spřežní pošta vyjížděla v 8 hodin ráno z Vlašimi přes Kácov do Kolína, a vracela se v 6 hodin večer. Kolem poledne se křižovaly ve Vlašimi poštovní vozy od Benešova a od Čechtic a po předání zásilek a vystoupení nebo nastoupení cestujících odjížděly opačným směrem. Totéž se provozovalo mezi jednou a půl druhou hodinou v noci. Navečer pak po šesté hodině odjížděla jízdní pošta z Vlašimi do Benešova a vracela se kolem páté hodině ranní. Cestující měl právo na zavazadlo do hmotnosti 30 liber, což se rovnalo něco málo přes 13,5 kg. Poštovní vozy mezi Vlašimí, Benešovem a Čechticemi doprovázel pokaždé konduktér, který přijímal a odváděl poštu. Měl vyhrazené sedadlo na zadní straně vozu, po levé straně. Postoupil-li konduktér dobrovolně své místo uvnitř vozu pasažérovi a sedl si ven na sedadlo vedle postilióna, patřila mu náhrada od cestujícího. Mezi Benešovem, Vlašimí a Čechticemi jezdily dva druhy vozů. Vůz pro zrychlenou jízdu (Eilpost), při které musela pošta přijmout neomezený počet cestujících a nestačil-li jeden vůz, musel poštmistr dodat druhý nebo více, kolik jich zkrátka bylo potřeba. Poštmistr pro tyto případy musel mít v zásobě další kočáry a koně.

Bylo však obvyklejší, že měl s mnohými občany, kteří měli kočár a koně smlouvu, že tuto službu za sjednanou cenu za něho zajistí. Tato neomezená jízda byla však dvakrát dražší. Druhý druh dopravy byla jízda omezená (Malepost). Přijel-li do Vlašimi vůz zcela obsazený, poštmistr nemusel dát další vůz, pokud bylo ve voze volné místo, obdržel jej ten, kdo si zakoupil lístek dříve, ostatním jízdné poštmistr vrátil. Je třeba však říci, že každý cestující měl právo žádat na poštmistrovi zajištění zvláštního vozu (Extrapost). Tento druh dopravy by se dal asi přirovnat k dnešní taxi službě. Tato jízda byla však velmi drahá. Ceny byly však předem pevně stanoveny, včetně spropitného pro postiliona. Mimo tyto jízdy chodili denně, kolem poledne, pěší poštovní poslové, kteří poštu přinášeli a zase odnášeli. Byly to směry: Štěpánov – Soutice, Zdislavice a Pravonín. Do Divišova bylo poštovní spojení přes Benešov, ale poštovní soukromý posel docházel denně 12 kilometrů do Vlašimi, poštu bral také pro Radošovice a tuto doručoval. Vlašimské úřady a velkostatek si dávaly poštu doručovat svými sluhy. Pro ostatní venkov obstarával tehdy

Pohlednice hotelu „Na Knížecí“, s přístavbou pošty, zprovozněné 1. června 1926, vydaná hoteliérem Otakarem Freiwaldem v roce 1929. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

13

Fotografie z oslav konce 2. světové války z roku 1945 před Poštovním úřadem ve Vlašimi, Komenského ulice. doručování pošty posel Vejvoda. Ve Vlašimi se roznášela pošta dvakrát denně. Zajišťoval ji starý Ferdinand Straširybka. Býval ve Vlašimi puškařem v čp. 23 a když řemeslo upadalo, dal se najmout jako listonoš již prvním poštmistrem Josefem Blabolem. Postilioni při příjezdu a odjezdu poštovního vozu troubívali na poštovskou trubku nám všem známou písničku: „Jede, jede poštovský panáček…“, říká se, že obyvatelé města prý si podle troubení mohli řídit čas. Poštmistr Karel Blabol stárnul. Vedle svého úřadu řídil poměrně rozsáhlé hospodářství, která čítalo více než 44 ha půdy. Byl tedy čas se poohlédnou se po svém zástupci. Za svého nástupce si vybral svého nejmladšího syna Bohumila, narozeného 1. listopadu 1871, který se po studiích stal magistrem farmacie ve vlašimské lékárně. Na žádost otce opustil lékárnu a po absolvování předepsaných zkoušek byl dekretem poštovního a telegrafního ředitelství jmenován dne 30. ledna 1896 poštovním expeditorem ve Vlašimi. Místo poštmistra bylo tehdy finančně velmi výhodné, neboť vlašimská pošta vynášela čistých ročně 6 000 zl., což se rovnalo 96.000 prvorepublikových korun. Tehdejší 14

nejvyšší státní úředník ve Vlašimi mohl dosáhnout nejvyššího ročního služného jen 2.240 zl. Prostě, místo poštmistra nebylo k  zahození, zvláště pak v souvislosti s výnosem značného hospodářství, neboť poštmistr držel tehdy pro poštu a hospodářství 14 i více koní. Karel Blabol se proto snažil vlašimskou poštu i hospodářství udržet pro syna. Všechny pokusy však selhaly, neboť ředitelství v Praze si přálo osobu na místo poštmistra služebně staršího, Bohumil Blabol byl pro ně příliš mladý úředník. Byl to důvod k tomu, aby se Bohumil Blabol vzdal nároku na řízení vlašimské pošty, a vrátil se zpět k lékárenství. Zemřel v roce 1936 jako majitel vlašimské lékárny. Na poště bylo pořád dost práce, poštovní vozy přijížděly a odjížděly od časného rána až pozdě do večera a pak opět v noci. Bylo mnoho spěšné práce, a proto vypomáhaly nejen všechny k tomu schopné děti, ale i poštmistrova manželka. Na poště se také vystřídalo hodně potřebných pomocných sil. Byl to Koštialovský, který byl pak poštmistrem v Divišově, Karel Toula, později poštmistr v Blovicích, dále Antonín Podbrdský, potom poštovní oficiál v Praze, Schack, Kamenický, Eduard Schulz a další. Když již poštmistr Karel Blabol nemohl stačit na Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

řízení pošty, byl do Vlašimi dosazen administrátor p. Škoda a o něco později v roce 1926 se stal poštmistrem ve Vlašimi p. Paďour. Vlašimská pošta se v červnu 1926 přestěhovala do nové přístavby, tehdejšího hostince „Na Knížecí“ (dnešní Blaník) v Komenského ulici, zde sídlila do roku 1966. V tomto roce byla dokončena stavba nové, na tu dobu moderní, nynější pošty na rohu ulic Blanická a Velíšská. Tak končí krátký příběh o vzniku vlašimské pošty protkaný převážně rodinou prvního poštmistra.

Karel Blabol zemřel ve věku 78 let dne 15. února 1904. Bohumilem Blabolem, lékárníkem, vymřel rod Blabolů ve Vlašimi po meči, ač byli čtyři bratři, všichni, ale zemřeli svobodni. Rod Blabolů pak žil jen po přeslici a to: Paní Julie Burešová, roz. Blabolová, manželka řídícího učitele a bývalého vlašimského purkmistra Ladislava Bureše, a jejich dcery, paní PhMr. Anna Procházková, bývalá majitelka lékárny, a paní Anna Zimová, vdova po státním lesním radovi. Josef Moudrý (foto: archiv autora)

Zmizelý černý kouř Posázavského pacifiku Snad každý technický přínos – ať už je to železnice, dálnice, vodní cesta nebo letiště – nám vždy něco přinese a něco vezme. Zhruba před 110 lety končilo budování lokálky Dolního Posázaví z Čerčan do Davle, kde se Sázava spojuje s mocnější Vltavou. Úsek z Braníka do Modřan byl uveden do provozu dříve, stejně jako některé úseky vedoucí z čerčanské úvratě (odbočky). Řece vzala voraře, ale v přilehlých lesích ponechala kameníky, dřeva-

ře, občasné pytláky. Do romantické krajiny začala vozit první trampy, pak chataře a naději průmyslového probuzení. To se uchytilo v Týnci a v přilehlých Brodcích, hlavně z Pecerad se vozily žulové kvádry k dalšímu opracování do Kamenného Přívozu, kde se navíc také kámen úspěšně těžil zásluhou konopišťského následníka rakousko-uherského trůnu. Na lokálce bodovaly hlavně Modřany zásluhou cukrovarů. Druhou vlnou využití byla stavba

Tradicí na tratích Posázavkého Pacifiku jsou výletní parní vlaky, většinou vedené parní lokomotivou 434.2186, která představuje typickou lokomotivní řadu pro hromadu tratí. Na snímku postrk zvláštního vlaku v úseku mezi zastávkami Petrov u Prahy a Luka pod Medníkem (foto: Jakub Džurný). Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

15

Zamračená 749.006 v čele osobního vlaku na mostě přes Benešovský potok (foto: J. Kulíček). přehrad. První měla stát v Kamenném Přívoze, ale kvůli sanatoriu v Prosečnici se neuskutečnila. Pak vznikla ve Vraném, za války ve Štěchovicích a v letech 1949 – 1954 na  Slapech. Svou roli sehrály za druhé světové války drážní tunely.

Trochu historie

V druhé třetině 19. století byla dostavěna základní síť železničního spojení. Platil ji erár RakouskaUherska a  hlavní tahy směřovaly na  Vídeň. Stavební zkušenosti, sehrané party dělníků a  jejich mistrů, ale také šikovně sestavené zákony, z nichž poslední ze 17. 12. 1892 umožňoval pokračování výstavbou lokálních tratí formou stavebních družstev pro jednotlivé úseky. Tak se začala vznikat vedlejší trať kopírující břehy Sázavy od Davle do  Světlé nad Sázavou v  délce 157 kilometrů. K  celkové trase musíme připočítat úsek z  Braníka. Už v  roce 1882 se jezdilo do  Modřan, hlavně do cukrovaru. Že nebylo vše tak říkajíc košer, svědčí chybějící tramvajová linka z Prahy do Braníka a  také několik let přeprava osob po  vlečce od vápenek v Michli, která nesla jméno „Izidorka“ po příslušném ministru Dr. Isidoru Zahradníčkovi. Veřejnost i  přepravní předpisy vymohly tramvaj i regulérní vlakové spojení. Při stavbě se, dnešními slovy, lámaly časové rekordy. Také se však šetřilo. Z hlediska technického se budovaly malé oblouky, šetřilo se na materiá16

lu svršku pod kolejnicemi, protože se nepočítalo s  rychlíkovými soupravami, s  nejkratším odklonem v místech, kde se nemohl kopírovat břeh řeky. V úseku Poříčí – Svárov se jen těsně nepřekročil přípustný limit stoupání ve výši 24 promile. Škudlilo se při stavbě nádražních budov. Už tenkrát byly typizované a podle místa i ty nejjednodušší měly byt pro přednostu, výdejnu jízdenek, nechyběla uzavřená a  v  zimním období vytápěná čekárna, venkovní přístřešek s lavicemi, ale také vždy suché WC v uctivé a označené vzdálenosti. Samozřejmostí byl drážní telefon, většinou telegraf, venku rampa, skladiště, obvykle také nákladní váha a pracovní zázemí pro pomocný personál. Mzda a  naturální nároky byly odstupňovány. Od kapesních hodinek – cibulí, protože dráha musela jezdit přesně – po kožich, až na počet vyřazených švelí (tvrdé dřevo pod kolejnicemi) jako prostředek k  topení doma. Zaměstnanci dráhy – ajzboňáci – byli pod penzí. A to byl důvod, aby si lidé vážili práce, případně u jistých kategorií zákonného i platového postupu.

Neokrajoví cestující

Byla to zvláštní sorta mladých lidí, jež opouštěli na několik hodin město. Do noci vysedávali u táboráku v blízkosti Zlaté řeky (Sázavy) a jejích přítoků, hodně dlouho zpívali bez vlivu alkoholu a přespávali pod širákem. I jinak se chovali mravně, protože se obávali postihu zvaného „Lex Kubát“. Pan doktor Kubát byl totiž v první polovině minulého století ministr, jenž dbal prostřednictvím četníků, policie i starostů, aby nepobývaly spolu ve  volné přírodě nesezdané páry. Zákon měl vážnost, a proto byl dodržován! Trampové, kteří se většinou zhlédli v mužích Divokého západu, ironicky přejmenovali místy pomale se vlekoucí lokálku na Posázavský Pacifik. Zejména v úseku stoupání k prvnímu z pěti tunelů od Braníka musela občas lokomotiva zastavit, topič usilovně přiložil, aby nadělal páru. Stroj zabafal, vyvalil se mohutný černý kouř a mohlo se pokračovat. A protože zejména v sobotu byl lid trampský přizdoben na hlavě širáky typu Mexiko či Divoký západ, dole okovanými šněrovacími botami, kanadami, později půllitry, uprostřed širokým opaskem s nožem v pouzdře, polní lahví a mezitím bytelnými kalhotami, strakatou košilí, po poslední válce kožešinovými vestami z armádních přebytků. Do torny či ruksaku se vešlo vše nezbytné včetně stanových celt nebo spacáku. Navrchu nosili dovedně připevněný ešus, kotlík a nejméně jeden z deseti pak sladké dřevo v podobě hudebního nástroje. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

Tohle těžké vybavení svádělo k vystupování mimo zastávky. Buď se lokomotiva „zakuckala“, a proto vyskočit (po předcházejících boulatých zkušenostech) nebyl problém nebo se pomohlo zatočením brzdy, která měla podobu kola a byla umístěna u výstupních dveří. Ještě v šedesátých letech minulého století patřily k vozovému parku dřeváky (dřevěné vozy) či dokonce vylepšené nákladní vozy, kterými se zdolával nával cestujících ve sváteční dny. Výhodné vystupování nastalo před tunely. Předpisy nařizovaly zpomalení a dlouhé pískání. Ovšem tunely v době deště posloužily dokonce jako přístřešek.

Pozapomenutá tajemství

Týká se pěti tunelů (skochovický, libřický, havelský, pikovický, jílovský). V červenci 1942 byly „zrekvírovány“. Postupně sem bylo dopraveno 1200 Moravanů na výrobu v závodě – český název Avia Letňany. Tunely byly chráněny před napadením vzdušnými torpédy zvláštními uzávěry. Vnitřek byl teplovzdušně vytápěn, kolejnice ponechány a nad ně byly umístěny na důkladných pilotech „chytré“ mašiny. Pravděpodobně se vyráběly některé ze součástí k německým raketám s označením

Modernizovaná motorová jednotka řady 814 tvoří současnou tvář vlaků na trati Posázavského Pacifiku. Snímek z března 2008 ji zachycuje u mechanických návěstidel na odbočce Skochovice (foto: Jakub Džurný). Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

V1 a V2. Oblast byla přísně střežena. Zaměstnanci byli ubytováni v provizorních stavbách na stanici Luka pod Medníkem a u tunelu zastávky Libřice. Z místních lidí byl zaměstnán zřejmě pouze jediný, a to B. Kufner z Luk pod Medníkem. Když končila druhá světová válka, stal ten první tunel středem zájmu. Údajně tady hlídkovala německá trysková letadla i Američané. Ne dlouho. V  květnových dnech se zde samozřejmě objevili sovětští vojáci. Svědci mi vyprávěli o požáru nákladního vagonu naplněného elektronem. Prý to byl takový žár, že se roztavil i  podvozek včetně nápravy a kol. A měl jsem si představit, že kolem se nacházely hromady třeba pancéřových pěstí a spousty „diváků“.

TOO

To byla vlastně zkratka, která znamenala Technicko-organizační opatření a měla zabránit zranění cestujících při nastupování do Posázavského Pacifiku v Braníku v dobách, kdy denní kapacita činila 35.000 sobotních zájemců v odpoledním čase třicátých let. (To se pracovalo ještě do 12 hodin.) Japonský vynález postrkovačů sem nepronikl. Příkaz k odjezdu se v těchto chvílích nekonal úřední výpravkou (plácačkou) a hvizdem, ale slovy z bezprostředního kontaktu s mašinfýrou a vlakvedoucím, který se přesunul na lokomotivu. Pokyn byl dlouhý, ale jednoznačný. Zněl asi takto: „Máte volno, odjeďte! Trvale pískejte a pomalu zabírejte, jinak se nerozjedete!“ Většinou se všichni někam vtěsnali. Na  WC, na střechu, odvážlivci seděli na náraznících, torny visely z oken. Až k prvnímu tunelu se jelo hlemýždím tempem kvůli přetížení. Pak se ozvaly pokyny vlakového personálu. „Opusťte střechu, přijdete o kebule!“ Pokyny byly přerušovány trvalým pískáním, okolí pokryl černý kouř. Tenkrát výjezdní nádraží Braník splňovalo skutečně všech 5 P. Plné pražské perony psanců a pistolníků. To poslední naštěstí jen obrazně. Ovšem ještě v šedesátých letech, kdy jsem víkendové soupravy i v podobě tzv. hytláků (nákladní vagony opatřené jednoduchými lavicemi) využíval k cestě na Dobříšsko, jsem občas vyslechl zpověď průvodčích. „Jsme rádi, když nastoupíme, i když by bez nás vlak neodjel.“ A kontrola jízdenek? „Prosím vás, doma mám tři děti! Což, oni mě nevyhodí. Dráha, ani trampové. Ale přimáčknout žebra, to sem zažil(a) mockrát. Takže – nevidím, neslyším kritiku, ale také se neodvážím kontrolovat jízdenky. Zato poslouchám živou hudbu, obdivuji nekonečný repertoár i výkony třeba trumpetistů a ob17

čas se snažím zapamatovat něco legračního z jejich fórů. Většinu cestujících znám od vidění. A když chtějí vystoupit mimo štaci – děj se jejich vůle! V tichosti pohnu kolem, abych soupravu odbrzdil(a) – a hotovo, šinem se dál!“

Pár postav

S Davlí jsou spojovány postavy Ing. V. Kryšpína i Ant. Borovičky. Ten byl konstruktérem parních lokomotiv za  Rakouska-Uherska. V  roce 1901 obohatil tento dopravní svět rychlíkovou lokomotivou, která dosahovala rychlosti 140 km/h. Tenkrát to byl technický zázrak. Prospěšný ve svém oboru byl i v novém státě. Ten druhý skládal populární polky a valčíky. Luka pod Medníkem jsou spojována v polovině 20. století s Bobem Hurikánem, vlastně Josefem Peterkou a jeho usměvavou více než družkou Bó. Před válkou se věnoval trampu, v 50. letech, když se budovala Slapská přehrada, zprvu nedobrovolně pomáhal obsluhovat lanovku dopravující písek, cement a štěrk. Žampašský viadukt můžeme v době válečné výroby spojit se jmény Ing. Fischera a B. Kaufnera. První byl Rakušan a údajně řídil práci více než tisícovky Moravanů včetně 30 kantorů. Druhý byl z Luk a snad jako jediný z místních do tunelů dovážel na vozících bez lokotky vše potřebné. V Prosečnici pobývalo v plicním sanatoriu také hodně umělců a  techniků. Jen zmapování zatím chybí. Na Kamenný Přívoz a jeho J. Morávka se

nezapomnělo. Leč to by bylo dlouhé vypravování o vorařích i lidu chudém, ale bohatém láskou i jistým druhem nenávisti. Jako vojín základní služby jezdil do  posádky W. Matuška. Vystupoval v Krhanicích. Nevím, zda se někdy setkal s  básníkem  Fr. Hrubínem, který tudy jezdil do nedalekých Lešan, dokud je neměl zakázány v padesátých letech. Hned za Janečkovým Týncem (výrobky značky Jawa) se nachází ruina někdejší hradu Kostelce. Pod ní na  louce „křtil“ trampský potěr extramp J. Hartman. Důstojný, zásluhou vlasů a vousů bělošedý muž, který byl nazýván Kostelíkem. V Poříčí nad Sázavou se scházela v třicátých letech minulého století pestrá paleta kumštýřů. Přitahoval je v době letního pobývání poslední český bohém, ale také spisovatel E. A. Longen. Snad i M. Kuděj se tady na chvíli zastavil s J. Haškem. Daleko častěji sem zavítal S. K. Neumann. Pamětníci vyprávěli o jejich cestách pěšky do Čerčan. Kvůli povídání, ale také dobré hospodě, když je ta poříčská už neměla čím překvapit. A po válce? No přece komik Fr. Filipovský. Ten už tady měl jednu z prvních, ale pěkných chat. Jaromír Košťák Prameny: M. Berka: Posázavský Pacifik J. Snížek: Posázaví (encyklopedie, 1913). Soukromé paměti autora

Podblanické výlety Václava Vladivoje Tomka Dílo i život Václava Vladivoje Tomka, předního českého historika 19. století, se těší v posledním desetiletí zvýšenému zájmu. K 100. výročí jeho úmrtí proběhla v dubnu 2005 v Hradci Králové konference „Historie jako politika (1818 – 1905)“ se špičkovou odbornou účastí. Tomkovou vášní zůstaly po celý život výlety „ku poznání míst historicky důležitých neb pro vyhlídky zajímavých“. Nověji se jeho zálibou zabýval např. Tomáš Kalina (Václav Vladivoj Tomek, chodec a výletník ve světle svých vzpomínek. Stopami dějin Náchodska, 12 [2008], s. 279 – 290). Postřehy z cest, podnikaných často z Prahy a pěšky, se objevují ve dvou svazcích Tomkových „Pamětí z mého života“ (Praha 1904). Několikrát mířil také na Podblanicko nebo jím alespoň procházel. Již v dubnu 1835 se Tomek, jako student filozofie, vypravil s bratrem Josefem pěšky na schwar18

zenbergský Orlík. Pozval je přítel, zámecký kaplan P. Josef Rozsypal. Dne 3. dubna odpoledne vyšli Vyšehradskou branou a po noclehu v Kamenném Přívoze pokračovali na jih podblanickou krajinou. Kopcovitý terén s cestami „brzy nahoru brzy dolů“ Tomka unavoval. Byl zvyklý „dotud jen na rovinu Hradeckou a na širokou silnici císařskou z Hradce do Prahy“. Nebyli si často jisti směrem „na cestách, na kterých se méně chodí než po hlučné silnici“. Potkávali málo lidí a  „povětří bylo velmi proměnlivé“. Z podblanických zastávek připomíná Tomek Netvořice a Krchleby, kde obědvali. Směřovali na Osečany a Sedlčany, „kde pro déšť musili zastaviti v jakési vinárně“. P. Rozsypal je na Orlíku uvítal 5. dubna kolem poledne. Tomkovy nohy byly „schvácené a potlačené i puchýřů plné“. (Tomek, Paměti… I., s. 40 – 41) Na zpáteční cestu se vydali 13. dubna přes Příbram, Dobříš a Zbraslav. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

Prof. Václav Vladivoj Tomek. „Po nějakém aspoň kratším výletu z Prahy“ zatoužil V. V. Tomek také v létě roku 1841, již jako absolvent práv a  „kriminální praktikant“. Jednu srpnovou neděli tedy vyrazili kolem čtvrté ráno s  bratrem Dobrodějem, několika spolubydlícími a přáteli po „Táborské silnici“ na „pěší cestu, jejímž cílem bylo pobřeží Sázavy“. Spočinuli „pod památnými zříceninami hradu Kostelce“ a dali se převézt do Týnce. Tam poobědvali a pokračovali v procházkách po levém i pravém břehu. Z Kamenného Přívozu se pak vrátili přes Jílové a Zlatníky do Prahy asi „po deváté hodině večír“. (Tomek, Paměti… I., s. 173) Přímo cílem se stal „zámek Kostelec nad Sázavou“ o 31 let později. Na cestu se V. V. Tomek, tehdy již dlouholetý profesor rakouských dějin na pražské univerzitě, vydal 1. května 1872 s Vilémem Gablerem, ředitelem Vyšší dívčí školy v Praze. Vyjeli „v 6 hodin ráno po železnici Františka Josefa až do Čerčan“. Odtud pokračovali pěšky do Poříčí nad Sázavou a dále do Benešova, kde „si oběd zamluvili“. Přes Nespeky a Ledce došli k zříceninám Kostelce, které „stojí... na vršku na pravém břehu řeky Sázavy“. Po průzkumu se vydali zpět přes Pecerady k Poříčí. Odtud vyrazili v půl páté na čerčanské nádraží a vlakem zpět do Prahy. (Tomek, Paměti… II., s. 235) S  přítelem P.  Meinradem Dvořákem, farářem v Břevnově, podnikl Tomek cestu 21. až 23. července 1873. Hlavním cílem bylo Meinradovo roPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

diště – Prčice, „malé městečko ležící v krajině mezi Benešovem a Táborem“. Vyjeli ráno „po železnici až na  stanici v  Heřmaničkách mezi Votici a  Miličínem“. Poprchávalo, tak se svezli „odtamtud po poště jezdící do Sedlce“. V Prčici se ocitli ve tři čtvrtě na jedenáct a byli „hostinsky přijati od pana vikáře Buriana“. (Tomek, Paměti… II., s. 262) Podrobněji připomněl prčickou výpravu M. Fiala v měsíčníku „Náš domov“ (březen 2006, s. 9 – 10). V  červnu 1874 navrhl Tomkovi kolega, profesor matematiky František Josef Studnička výpravu do Benešova a okolí. Dne 7. června provázel Studnička otce jedoucího vlakem do Soběslavi a v Benešově vystoupil. V. V. Tomek za ním vyrazil „v půl druhé odpoledne z  nádraží Františka Josefa“. Ženskou společnost mu dělaly příbuzné a známé: Fanynka Wolcová, Gustynka Wintrová, Paulinka Keindlová, Ludmila Kawková a Liduška Swobodová. Studnička se jich ujal na benešovském nádraží a vedl je „přes tak zvanou Šibernu, venkovskau restauraci, na pěkný zámek Konopištský“. Ten „ze všech stran ohledali“ a při zpáteční cestě na Šiberně poseděli. Potkali se tu „s paní Zapovau vdovau, tehdáž v Benešově přebývající“. Do Prahy odjížděli vlakem v devět večer. (Tomek, Paměti… II., s. 283) Výlet si zopakoval Tomek se společností i o rok později. Dne 13. června 1875 vyrazili do Benešova s prof. Studničkou, literárním historikem Josefem Jirečkem, jeho synem Josefem a dámským křídlem: „Fanynkou, Karolkou, Marynkou Straubovic a slečnou Paulou“. Vlakem vyjeli tentokrát ráno v  devět hodin a  měli „tudy víc času než v  loni

Prof. František Josef Studnička. 19

k ohlédnutí se po Benešově samém“. Prohlédli si piaristický kostel, farní kostel i zříceniny „někdejšího kláštera Františkánů“. Odpoledne navštívili Konopiště a nevynechali Šibernu. Ku Praze odjížděli z Benešova ve tři čtvrtě na pět. (Tomek, Paměti… II., s. 304 – 305) V  hvězdné sestavě se pak odehrála výprava do Vlašimi a okolí 4. června 1881. Tomek se opět vydal „na cestu k poznání krajin českých, tentokrát do jihovýchodní části země“. Účastnilo se jí „šest společníků, dobrých známých“: prof.  Studnička, poslanec Toman, cukrovarník Swoboda, ale především docent českých dějin Josef Kalousek, docent všeobecných dějin Antonín Rezek a profesor všeobecných dějin Jaroslav Goll. Vyjeli vlakem v devět hodin ráno a v Benešově se oddělil Studnička, který mířil do Soběslavi. Ostatní pokračovali dvěma objednanými kočáry „v stranu východní do Vlašimě“. Tam poobědvali a odpoledne vyrazili do Kondrace, kde je „zajímal starožitný kostel“. Dojeli do Louňovic, „městečka se zámkem se čtyřmi věžemi“

a vystoupali na památný Blaník. Z Louňovic pokračovali kočáry na Jankov a do Votic „k železnici zpět“. (Tomek, Paměti… II., s. 406) Až v půl dvanácté v noci dorazili do Tábora, kde je na nádraží čekali gymnaziální profesoři Kolář a Šanda. Druhý den vyšli po prohlídce města na Choustník a setkali se s kněžnou Helenou, rozenou z Auerspergu, manželkou prince Ludvíka de Rohan-Guémenée. Bratrem jejího dědečka Františka Xavera byl vlašimský Karel Josef z Auerspergu. Jejich cesta pokračovala do Jindřichova Hradce a Jihlavy, odkud se 8. června vraceli vlakem do Prahy. O rok později čekala profesora Tomka, autora proslulého dvanáctisvazkového „Dějepisu města Prahy“, další akademická pocta. Byl zvolen prvním rektorem nově oddělené české univerzity. Milovaných výletů se ale nevzdal, ani po  jmenování poslancem panské sněmovny roku 1885. „Místa historicky důležitá“ ho vábila do konce života. Jindřich Nusek (archiv Muzea Podblanicka)

Ubytovací zařízení pro turistiku na Podblanicku v roce 1974 Rekreační aktivity v Československu kolem roku 1970

V Československu (v období vyhlášeném jako období vytváření materiálně technické základny pro přechod ke komunismu) byly oficiálně rekreačními aktivitami: různá tělesná cvičení, sport, brigády, cestování, turistika, pobyt a táboření v přírodě, práce na zahradě, četba, hudba, zpěv, hry, přednášky, divadla, koncerty, biografy, rozhlas, televize a jiné. (1) Turistika byla chápána jako jedna ze základních forem tělovýchovného systému. Byla ale zároveň i  součástí cestovního ruchu, který byl členěn na organizovaný a volný. Základním předpokladem pro širší rozvoj turistiky byla ubytovací zařízení, která byla chápána jako součást pohostinství. V teorii cestovního ruchu se ubytovací zařízení řadí mezi realizační faktory, které mají zásadní úlohu při konečné fázi uskutečňování cestovního ruchu. Spolu s  dopravou, stravovacími, sportovními a zábavnými zařízeními tvoří tzv. nabídkový strop pro realizaci jednotlivých akcí. Historicky se novodobá ubytovací zařízení vyvinula z  taveren

20

ve starověku, přes kláštery s refektáři pro poutníky a ubytovací hostince vzniklé při poštovních stanicích. Formálně začíná tradice českého pohostinství v roce 1918. Článek mapuje situaci ubytovacích zařízení na  Podblanicku (dle vymezení (5)) v  roce 1974 a ilustruje stav oblasti určenou oficiálně pro rekreaci a turistiku pracujících.

Kategorizace ubytovacích zařízení

Výnosem ministerstva obchodu ČSR a SSR byla ubytovací zařízení rozdělena podle kvality a rozsahu vybavení do  různých kategorií na  základě tříd A, B, C a D. Jednalo se o: 1. hotely, 2. motely, 3. botely, 4. ubytovací hostince, 5. turistické ubytovny, 6. chatové osady (nejméně 8 chat anebo 25 lůžek), 7. autokempinky, 8. stanové tábory. Pro každou kategorii byly stanoveny minimální úrovně poskytovaných služeb.

Obce s turistickým zařízením

Turisté organizovaní v Československém svazu tělesné výchovy umožňovali na základě příslušné smlouvy s  ubytovacími zařízeními zvláštní tzv. všeobecné turistické služby ostatním turistům. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

Registrovaná turistická zařízení na Podblanicku v roce 1974 Pro volný turistický ruch byla podle (4) na Podblanicku registrována k 1. 1. 1974 následující zařízení podle měst a obcí. Č.

Název

1 Hotel „Pošta“ 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14

Turistická ubytovna Na stadionu Hotel Hotel „Škvor“ Hotel „Park“ Hotel „Pod hradem“ Stanová osada (tábor) u řeky Sázavy Tábořiště Hotel „Praha“ Hotel „Ostende“ Hotel „Vila“ Tábořiště Ubytovací hostinec Hotel „Jednota“

Město a adresa Benešov, Tyršova ulice 163

Počet lůžek/ kapacita tábořiště

Provozovatel

50 (nouzově + 10) Podnik: Restaurace a jídelny

Benešov, na stadionu Bystřice u Benešova, Náměstí Čerčany Český Šternberk Český Šternberk

50 11 10 21 15

Český Šternberk

30

Český Šternberk, u mlýna na břehu Sázavy Hvězdonice Chocerady Kácov nad Sázavou Kácov nad Sázavou, na břehu Sázavy Kácov nad Sázavou, u železniční stanice Konopiště, pod zámkem

200 m2 30 36 32 50 m2 6 68 44 15 Hotel „Myslivna“ Konopiště, pod zámkem (nouzově + 10) 16 Hotel „Motel“ Konopiště 80 17 Autokemp Konopiště, pod motelem 80 18 Ubytovací hostinec „U mostu“ Ledečko nad Sázavou, čp. 31 12 19 Ubytovací hostinec „U nádraží“ Ledečko nad Sázavou, Nádražní 94 5 20 Hotel „Česká Sibiř“ Miličín 40 21 Hotel Nespeky čp. 42 13 22 Turistická ubytovna Neveklov, Rákosníková 162 50 23 Ubytovací hostinec Poříčí nad Sázavou čp. 90 5 24 Tábořiště „Velká Baba“ Poříčí nad Sázavou, na levém břehu Sázavy 200 m2 25 Hotel „U Břečků“ Rataje nad Sázavou, čp. 18 14 26 „Hotel Pošta“ Rataje nad Sázavou, čp. 38 25 27 Tábořiště (vodácké) Rataje nad Sázavou, na břehu Sázavy 200 m2 28 Autokemp Sázava nad Sázavou, proti sklárnám 36 kapacita 29 Tábořiště Sázava nad Sázavou, u rybníka Pstruhovec nevymezena 30 Hotel „Český Merán“ Sedlec-Prčice, čp. 5 32 31 Ubytovací hostinec Teplýšovice, sokolovna 70 Týnec nad Sázavou, pravý břeh Sázavy, 32 Tábořiště 400 m2 nad mostem proti proudu 33 Hotel „Blaník“ Vlašim, Komenského 22 15 34 Hotel „Budvar“ Vlašim, Lidická 902 14 35 Hotel „Sport“ Vlašim, u železniční stanice 34 36 Hotel „Na Vorlině“ Vlašim, u železniční stanice 30 37 Hotel „Modrá hvězda“ Votice, Komenského nám. 141 37 38 Turistická ubytovna „U nádraží“ Votice, vedle nádraží 25 „Sázavan“, 39 Hotel Zruč nad Sázavou 60 společenský dům 40 Tábořiště

Zruč nad Sázavou, na levém břehu Sázavy pod mostem

pro obě tábořiště ve Zruči nad Sázavou: 500 m2

41 Tábořiště

Zruč nad Sázavou, na levém břehu Sázavy nad mostem

pro obě tábořiště ve Zruči nad Sázavou: 500 m2

Tělovýchovná jednota: TJ ČSAD Podnik: Restaurace a jídelny Lidové spotřební družstvo Jednota Lidové spotřební družstvo Jednota Lidové spotřební družstvo Jednota Zařízení obce: Komunální služby Divišov Obec: Místní národní výbor Lidové spotřební družstvo Jednota Lidové spotřební družstvo Jednota Lidové spotřební družstvo Jednota Obec: Místní národní výbor Lidové spotřební družstvo Jednota Lidové spotřební družstvo Jednota Podnik: Restaurace a jídelny Podnik: Interhotel Podnik: Interhotel Lidové spotřební družstvo Jednota Lidové spotřební družstvo Jednota Lidové spotřební družstvo Jednota Lidové spotřební družstvo Jednota Tělovýchovná jednota Sokol Lidové spotřební družstvo Jednota Obec: Městský národní výbor Lidové spotřební družstvo Jednota Lidové spotřební družstvo Jednota Obec: Místní národní výbor Organizace: Svazarm Město: Městský národní výbor Lidové spotřební družstvo Jednota Tělovýchovná jednota Sokol Město: Městský národní výbor Podnik: Restaurace a jídelny Podnik: Restaurace a jídelny Národní podnik Technosport Lidové spotřební družstvo Jednota Lidové spotřební družstvo Jednota Lidové spotřební družstvo Jednota Podnik: Restaurace a jídelny Organizace: Svazarm Město: Městský národní výbor

V odkazovaném seznamu je rovněž uveden hotel Sázava v Sázavě nad Sázavou s poznámkou, že ubytovací zařízení není dosud v provozu. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

21

Šlo o  tyto služby: zavedená turistická kuchyňka, úschova zavazadel, sušárna oděvů a jiných svršků, zařízení turistického kabinetu (s mapami, průvodci, jízdními řády, apod.), půjčovna táborových potřeb a dobré stravovací služby. Na Podblanicku existovaly v roce 1974 tyto obce se zavedenými turistickými službami: Benešov, Bystřice u  Benešova, Čerčany, Český Šternberk, Hvězdonice, Chocerady, Konopiště, Miličín, Nespeky, Neveklov, Poříčí na Sázavou, Prčice-Sedlec, Teplýšovice, Týnec nad Sázavou, Vlašim a Votice.

Závěr

Dnes jsou ubytovací zařízení na  Podblanicku v roce 1974 hodnocena v rámci celkového turistického ruchu v letech 1945 až 1989. Uvádí se, že „v domácím cestovním ruchu převládal krátkodobý, neorganizovaný cestovní ruch, koncentrovaný do letní sezóny, který se odehrával z 90 % formou chataření, chalupaření, stanování a cest za příbuznými a známými.“ (1) V roce 1974 již bylo pohostinství ve volném turistickém ruchu na Poblanicku rozděleno do několika organizačních celků, z nichž nejvýznamnější byly Interhotely určené pro zahraniční hosty, Restaurace a jídelny, mající své provozovny ve městech, a družstevní podnik Jednota, do jehož sféry patřilo pohostinství na venkově. Charakter pohostinství na Podblanicku byl dán tím, že 19 podniků z 33 objektů s lůžky, tedy největší část, provozovalo Lidové spotřební družstvo Jednota, 6 podnik Restaurace a jídelny, 2 Interhotely, 3 tělovýchovně jednoty, 1 podnik městských komunálních služeb, 1 národní podnik Technosport (Vlašim) a 1 organizace Svazarmu. Tábořiště byla provozována obcemi – MNV – místní nebo městský národní výbor a v jednom případě organizací Svazarm. Ubytovací zařízení v turisticky atraktivních místech Podblanicka byla v letní sezóně přednostně zařazována do nabídky cestovních kanceláří, především cestovní kanceláře REKREA (patřila do družstevního vlastnictví a specializovala se na venkovskou klientelu).

Kvantitativně vyjádřeno existovaly na Podblanicku tyto ubytovací možnosti ve volném turistickém ruchu: 1080 lůžek v 33 objektech a 8 tábořišť s  kapacitou 1550 m2 vymezené plochy. Největší počet objektů pro ubytování se nacházel v Benešově včetně ubytovacích zařízení Konopiště (6), pak ve Vlašimi (4) a Českém Šternberku (4), což zhruba odpovídá koncentraci na tři nejdůležitější turistická místa v regionu: Konopiště, Blaník a řeku Sázavu s dominantou Českého Šternberka. Největší ubytovací možnosti na Podblanicku nabízel hotel „Motel“ Konopiště s 80 lůžky a autokemp „Konopiště“ s 80 lůžky, a to pro zahraniční hosty. Nejmenší ubytovací možnosti pak existovaly v ubytovacím hostinci v Poříčí nad Sázavou a ubytovacím hostinci v Ledečku nad Sázavou, vždy po 5 lůžkách. Ubytovací zařízení na Podblanicku využívali i filmaři – vedle motelu „Konopiště“ (Televizní seriál 30 případů majora Zemana: Díl 1973. Růže pro Zemana) je ve světě asi nejvíce znám hotel „Sázavan“ ve Zruči nad Sázavou z filmu Lásky jedné plavovlásky Miloše Formana. Ve srovnání s údaji uvedenými v publikaci z roku 1964 (2) zanikly (případně přestaly být uváděny jako ubytovací zařízení splňující požadovaná kritéria) během deseti let ubytovací možnosti v hotelích a ubytovacích hostincích v Bělokozlech, Čechticích, Divišově, Dolních Kralovicích, Domašíně, Načeradci a Trhovém Štěpánově. František Procházka Literatura: Česká centrála cestovního ruchu – CZECHTOURISM. Ve: http://www.czechtourism.cz/ Doubek, E., Tomášek, R.: Posázaví. Praha, Sportovní a turistické nakl. 1964. 199 s. Heslo rekreace. Ve: Příruční slovník naučný, Praha, Academia, 1966. Veselý, F., Murin, M. a kol.: Přehled hotelů, turistických ubytoven, tábořišť a autokempů v ČSSR. Praha, Sportpropag Praha 1975. 311 s. Kovařík, V., Pánek, J., Pešout, P.: Geografické vymezení Podblanicka. Pod Blaníkem, 2 (XXIV.), čísl. 4, 1998, s.1 – 5.

Ochotnické divadlo na Podblanicku XXIV.

Z historie ochotnického divadla v Borovnici (1912 – 1948) Nejstarší písemná zmínka o ochotnickém divadle pochází ze zápisu ve školní kronice Obecné školy v Borovnici z období vedení školy řídícím učitelem F. Forstem. „Dne 8. února 1912 bylo se22

hráno žáky zdejší školy divadelní představení hry F. Pravdy Učitelem ve francouzském zajetí v režii učitele Václava Zvoníka, které bylo 11. února reprizováno pro veřejnost.“ Jak dále praví zápis, Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

Titulní strana stanov Spolku divadelních ochotníků pro Borovnici a okolí. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

23

finanční zisk nebyl velký, jelikož výlohy spojené s  pořízením celého nového jeviště byly značné. Záznam pokračuje sdělením, že toto první dětské představení za spoluúčasti dospělých z řad veřejnosti mělo za  následek založení Ochotnického sdružení v Borovnici. V archivním fondu se nacházejí z téhož roku ručně psané, velmi podrobně propracované stanovy Jednoty divadelních ochotníků, které vymezují účel založení spolku slovy: „Povzbuzovati a pěstovati ušlechtilé zábavy, zejména dramatické umění a  podporovat národní a dobročinné podniky.“ Záznamy o činnosti Jednoty od jejího založení až do roku 1925 se nezachovaly. Dá se však předpokládat, že činnost s delšími či kratšími přestávkami probíhala, což potvrzují jednatelské knihy (zápisy z členských schůzí a valných hromad) vedené podrobně v letech 1925 až 1940. Dne 11. ledna 1925 na  členské schůzi vedené místopředsedou Jednoty Antonínem Klepáčem je konstatováno, že se jednání koná po delší odmlce. Po zprávě pana Martínka o stavu pokladny, ze které vychází, že vydání převýšilo příjmy a je tedy nutné ho vyrovnat z další činnosti, došlo k volbě výboru. Předsedou Spolku se stal J. Turek, jednatelem J. Kačírek, pokladníkem K. Šindelář. Dále byla jmenována revizní komise a za režiséry ustaveni pánové A. Klepáč a F. Nebřenský. Následně bylo jednáno o výběru titulu pro chystanou premiéru. Volba padla na veselohru J. Kühnla Následky dostaveníčka. Premiéra se odehrála 15. února za velké účasti publika. Po představení následovala taneční zábava. Příjem z představení vyrovnal pokladní manko. Zkoušky na další hru J. Skružného Románek na horách probíhaly ve škole. Premiéra se konala 15. března. Zápisy hovoří tentokrát o malé účasti veřejnosti způsobené nepříznivým počasím. Všechna představení, schůzky vedení spolku a  valné hromady se konaly od  založení spolku v hostinci U Martínků. Přibližně šest let uplynulo od posledního jednání výboru, kdy na 22. listopadu 1931 byla svolána valná hromada. V úvodním projevu A. Klepáč připomněl zakladatele spolku F. Forsta a  apeloval na  zvýšení činnosti spolku. Ve volbách výboru se stal předsedou F. Nebřenský. Součástí jednání bylo i ověření evidence členů, kteří mimo domácích docházeli do spolku z Chmelné, Kuňovic a Otročic. Závěrem bylo rozhodnuto sehrát o koledě veselohru, uspořádat první divadelní ples a připravit masopustní průvod. Závěry, které vyplynuly z valné hromady, byly naplněny. 24

Z jednací knihy vyplývá, že činnost spolku v letech 1931 až 1939 byla pravidelná a bohatá. Spolek organizoval vedle divadelní činnosti plesy, taneční zábavy, masopustní a silvestrovská vystoupení. Ze zisku zakoupil skládací lavice do sálu hostince, nové kulisy a rekvizity. Na jevišti se střídaly veselohry, např. R. Mařík – Hvězda veletrhu, K Novák – Není zajíček jako zajíček, R. Branald – Dva vojáci od muziky. Ve funkci předsedy se vystřídal s F. Nebřenským A. Klepáč z Chmelné. Jeviště bylo zapůjčováno i Sdružení katolické mládeže, které v roce 1936 sehrálo dvě představení ve prospěch nově ustavenému Hasičskému sboru ve Chmelné. Valná hromada konaná 17. ledna 1937 rozhodla o změně názvu spolku a přepracování stanov. Oficiální název Spolek divadelních ochotníků v Borovnici a okolí a stanovy spolku pak byly v květnu téhož roku zaregistrovány na Zemském úřadě v Praze. Soubor v té době eviduje 31 činných členů. Na valné hromadě, konané 13. června 1937, byl do funkce předsedy opětovně zvolen A. Klepáč. Valící se historické události spojené s okupací otřásly i členskou základnou spolku. Valná hromada 30. dubna 1939 se pro nedostatečný počet členů nebyla schopna usnášet. Okresní úřad v Ledči nad Sázavou opětovně žádal potvrzení o pokračování činnosti spolku. Dne 15. května, po delší diskusi přítomných na valné hromadě, byla do Ledče odeslána kladná odpověď. Zápisy v jednací knize ubývají. Dne 19. dubna 1941 informuje jednatel na valné hromadě o vyúčtování divadelního představení a o daru spolku ve výši 700 Kč od Národního souručenství. Na vědomí je vzato odstoupení předsedy spolku Antonína Klepáče z důvodu mnoha neodkladných povinností. Následně byl zvolen novým předsedou F. Kletečka. Záznamy z let 1942 až 1943 hovoří pouze o členské základně čítající okolo třiceti evidovaných členů. Jednací kniha se uzavírá rokem 1948, kdy 19. prosince zaznamenal jednatel zprávu o vyúčtování sehraných představení a o stavu financí. Spolek divadelních ochotníků pro Borovnici a okolí vlastnil v té době na vkladních knížkách cca 15 000 Kč a na hotovosti 4 002 Kč. Zápis stvrdil předseda spolku pan Kletečka. A tady končí exkurs do počátků historie ochotnického divadla v Borovnici a okolí. Slávka Rýdlová

Prameny a použití literatura: SOA Benešov Školní kronika obecné školy v Borovnici Jednací knihy spolku

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

Ze starších čísel

Pod blaníkem Napřesrok tomu bude čtyřicet let, co se ke  mně přihlásil v  Mnichově (München) jako krajan a malíř vysoký mladý muž mohutné postavy, mohutných svalů a vousů, které splývaly na hruď tak hluboce, že ani nevím, nosil-li kravatu, v kterémžto případě by se mohlo mluvit o  dvojnásobném přepychu. Byl to šestadvacetiletý kouřimský rodák Augustin Satra, kterého jsem znal již dříve z ilustrací v Zlaté Praze, jež na  sebe upozorňovaly ráznou kresbou a světelností. Šel do ciziny, protože dostal stipendium. Maloval již také na Jadranu, a to ho ke mně přilákalo. Přivítal jsem ho srdečně a od té doby k nám občas zašel. Vypravoval mi, že začíná pracovat v podblanickém kraji, že se mu tam líbí a že kondracký rodák dr. Navrátil mu tam poskytuje všecku pomoc, ba, že mu v Kondraci chce uspořádat potom výstavu. Dodám k tomu hned, že se Satra asi za dvě, tři léta poté pustil do Ameriky, z  čehož jsem soudil,

že jeho podblanické údobí i  s  výstavou (ke  které došlo) mu nepřineslo kýžené ovoce. Ale ani v Americe nenašel štěstí, nýbrž jen předčasnou smrt. Byl to člověk od rány: přímý a otevřený, což jeho postavě, vhodné pro hodnost spolkového praporečníka, dobře slušelo. Chci touto zmínkou nadanému a záhy zesnulému malíři vzdát čest, ale přece mu nemohu odpustit, zejména teď, kdy jsem Podblanicko poznal, že mi tehdy o zajímavém kraji nic neřekl, co by ve mně vzbudilo touhu, abych si tam zajel. Nepotřeboval jsem tenkrát mnoho. Ač poděbradský rodák, snil jsem od malička o Sázavě a Blaníku a sliboval jsem si, že se tam podívám. A potom téměř celý život – až do svého sedmasedmdesátého roku – jsem si vyčítal, že tam nejdu. Kdyby se mi Satra rozpovídal o  krásných stráních pohádkové hory, o  Kondraci, Libouni, Louňovicích, Načeradci a o Blanici, která se jako užov-

Ludvík Kuba: Nejstarší část Louňovic. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

I

Ludvík Kuba: Louňovice pod Blaníkem.

ka svíjí mezi lučinami a pod stínem vrb, jistě bych se tam dostal dříve. I když snad znešvaření románského kostelíčka kondrackého nebo hříšné zanedbání krásné rotundy libouňské způsobilo, že si Satra těch míst nevšiml, proč, proboha, jako krajinář nespustil u mne chvalozpěv na Louňovice, kde historie, archeologie a stará architektura umělecká i lidová jsou modrými rybníčky a zeleným stromovím setkány v guirlandu tak půvabnou, že zdejší pivovar (ostatně se chlubí, že jeho sklepy jsou z roku 1350) je snad jedinečný na celém světě v tom smyslu, že tvoří se svým okolím překrásný poetický obrázek, ať za kterékoliv doby denní či roční.

Tak jsem se pod Blaník dostal o hodně později. Zatím bylo aspoň kdy, aby se stavitelský nešvar s  kondrackého kostelíka odstranil. Ovšem také zas mnohé uteklo, co nemělo utéci. Strašné mrazy před jedenácti lety zbavily Louňovice více než tisíce stromů. Ale tak to na světě chodí: život, jako řeka, na jedné straně ubere, na druhé nanese. Jen snad lidé se v Louňovicích nezměnili. Či snad nebyli dříve tak hodní a polepšili se? Zažil jsem tam totiž při svém malířském řemesle něco, co se mi ještě nikdy nikde nepřihodilo. Stávalo se, že jsem z neznalosti místních poměrů strádal ledajakým nedostatkem a  byl jsem tak zdržován

Ludvík Kuba: Starý Špýchar v Louňovicích. II

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

v  práci, ale nikde mi nebyl naopak překážkou v díle, jako v Louňovicích, kde mi děda Kožíšek, když jsem maloval za dopoledního slunka nádherný starý špýchar a dychtivě chytal měnící se světla a barvy, přinesl na čistém papíru krajíc chleba, namazaný medem, a hrníček mléka. Podával mi to, neznámému cizinci, tak mile, tak neodolatelně, že jsem mu proti své nejlepší vůli nemohl odříci, že jsem položil štětce a pustil se do jídla. Milý pane Kožíšku, jste hodný člověk, mám vás rád – ale věřte, že tenkrát jsem měl na vás nehorázný dopal! Ludvík Kuba Ludvík Kuba, významný český malíř, hudebník a spisovatel, narodil se dne 16. dubna 1863 v Poděbradech. Již v mládí projevoval nadání k  malířství a  hudbě. Roku 1871 odešel na varhanickou školu do Prahy, ale ani tam neutuchl jeho zájem o malířství. Od r. 1879 navštěvoval učitelský ústav v Kutné Hoře, kde vydal r. 1882 svou první hudebně etnografickou práci. Roku 1885 se vzdal učitelství a věnoval se

sbírání písní. Roku 1884 je začal vydávat pod názvem „Slovanstvo ve  svých zpěvech“. V roce 1891 vstoupil na pražskou malířskou akademii a v letech 1896 – 1904 studoval na malířské akademii v Mnichově (München). V minulém roce mu byla udělena státní cena za celoživotní práci. V poslední době tráví akademický malíř Ludvík Kuba každé léto v Louňovicích pod Blaníkem, jejichž krása a krása jejich okolí jej přilákala do  našeho kraje. Vítáme jej v něm i v našem měsíčníku „Pod Blaníkem“ a děkujeme mu za článek, který nám do tohoto čísla poslal, i za obrázky, které dovolil bez jakéhokoli honoráře v našem vlastivědném sborníku otisknout. Děkujeme také panu řídícímu Vencourovi z Louňovic, že se o to velmi přičinil. Pod Blaníkem, ročník XXI., 1941 – 42, č. 9 Poznámka redakce: V termínu od 6. prosince. 2010 do 31. ledna 2011 připravuje Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim ve svých prostorech výjimečnou výstavy obrazů Augustina Satry. regionální literatura

Zdislavický volejbal Publikaci zpracoval učitel a malíř Podblanicka Stanislav Příhoda, jenž stál u zrodu organizovaného volejbalu ve Zdislavicích.

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

Zachycuje hlavně období let 1959 až 1970, kdy místní volejbal dosahoval mimořádné úrovně v  rámci celého kraje. Muži hráli krajskou soutěž, žáci dvakrát získali titul „Přeborníci Středočeského kraje“, dorostencům scházelo málo k účasti v celostátní lize. Oddíl získal osm titulů „Přeborník okresu“, muži reprezentovali Středočeský kraj na celostátním turnaji v Dřevěnicích, dorostenci na Slovensku, podnikli i historicky první zahraniční zájezd do Bernburgu. Ve Zdislavicích byl také zorganizován celostátní turnaj žactva. Kniha, ve které je velké množství historických fotografií, tabulek, přehledů (místo pro vzpomínání dostali i pamětníci), je k dostání na Úřadu Městyse Zdislavice, který ji v roce 2009 vydal. Dagmar Tlustošová III

Kousek starých vltavských břehů Veden snahou nahlédnout a zavzpomínat na časy „staré řeky“, kterou lemovaly potahové stezky, vesnice, mlýny a samoty, plavecké hospody a kamenolomy, zpracoval autor Jiří Staněk velmi hezkou knížku plnou dokumentační fotografií. V jejím závěru uvádí: „Touto knihou jsem chtěl dát dohromady obraz žebrákovských a protějších břehů Vltavy tak, jak ji stvořila sama

příroda, ale i na odvěkou snahu člověka o  její podmanění a  využití. Napsat o  lidech, kteří u vody žili své životy, o rodinách, které musely opustit své domovy …, ze kterých zbyly povětšině jen hromady kamení pod hladinou nebo ruiny při břehu řeky. Hromady a  ruiny, které při snížení hladiny přehrady jakoby ožijí a přitáhnou zpět nejen jejich původní majitele a rodiny, cítící, že právě zde mají své kořeny, ale i lidi hledající ve své představivosti, jak tady asi „stará řeka“ vypadala. …“ Záměr se autorovi bezesporu vydařil. Na  130 stranách nás v  osmi kapitolách s textem bohatě doplněným dobovými fotografiemi i snímky ze současnosti provází břehy Vltavy přibližně v úseku od Solenic až po osadu Břehy. V knize je přetištěno i několik výtvarných děl. Publikace vyšla v roce 2008. Pavel Pešout

Praha – Prčice. 40 ročníků pochodu „Chodec je druh nepřizpůsobeného vozidla.“ – tak začíná útlá brožurka o snad nejznámějším českém pochodu. První myšlenky na opravdu dlouhý pochod se zrodily

IV

na sklonku padesátých let minulého století, kdy členové Tlupy, jak si parta mladých lidí z  TJ AZKG Praha založená Janem Květem kolem roku 1960 říkala, zkoušeli, jak dlouho vydrží člověk beze spánku a co to s ním udělá či kolik může normální smrtelník ujít na  jeden zátah. První dálkový pochod u nás se uskutečnil 1. června 1963 a mířil z Čechtic do Prahy. V následujících letech se chodily další „stovky“ a  v  této vlně zájmu vznikl i  Klub přátel dlouhých kilometrů v Sedlci-Prčici, který své kilometry šlapal i v dalekém zahraničí. První Pochod Praha – Prčice se šel 17. dubna 1966, publikace Stanislava Rataje popisuje i  všechny další až ke  40. ročníku v roce 2005. Připomíná i jednotlivé organizátory a  vůdčí osobnosti této masově turistické akce, nejrůznější zajímavosti kolem pochodu (mýty o vzniku či úrazy) i píseň Ivana Mládka. Publikace vyšla v roce 2006 v Sedleckém knihkupectví Antonína Podzimka. Jan Urban Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

Bukovany. kapitoly z dějin posázavské vesnice V  roce 2009 vydala Obec Bukovany knihu věnovanou své historii s  názvem

„Bukovany. Kapitoly z  dějin posázavské vesnice“. Jméno autorky PhDr. Evy Procházkové je dostatečnou zárukou vysoké odborné kvality publikace. Stejně jako v předchozích obdobných pracích se autorce podařilo zdařile skloubit mikrohistorii malého území s dějinami širšího regionu a zasadit ji do obecného rámce. Čtenář má možnost se seznámit s tím, jak probíhalo osídlování Bukovan a okolí od nejstarších historických dob, s vývojem vlastnických práv v obci či se způsobem venkovského života v průběhu staletí. Velkou pozornost věnuje kniha též vývoji obce ve 20. století a nechybí ani chronologický přehled života obce po roce 1989, který vypracoval autorský kolektiv pod vedením starosty obce Miroslava Šišky. U knihy je nutno vyzdvihnout vysokou úroveň zpracování. Precizně připravený text, kvalitní grafika a tisk, množství zajímavé obrazové dokumentace, to vše činí z publikace o obci Bukovany další vítaný přírůstek při mapování dějin našeho regionu. Radovan Cáder

JAN DISMAS ZELENKA O této knize se zmiňuje literatura k článku „Výročí Jana Dismase Zelenky a jeho dílo“, uveřejněném v č. 2/2009. Kniha autora prof. PhDr. Jaroslava Smolky, DrSc., známého českého muzikologa a skladatele, vypráví velice obšírně příběh života a tvorby tohoto významného českého skladatele vrcholného baroka, louňovického rodáka. Umělecké kvality a hodnota tvorby J. D. Zelenky byly modernímu světu 20. století dlouho utajeny. Autor knihy zde uvádí velké množství zajímavých postřehů o tomto hudebním velikánu v přehledu jeho děl. Konstatuje, že Jan Dismas Zelenka je rovnocenně řazen k Johannu Sebastianu Bachovi, Georgu Friedrichu Handlovi, Antoniu Vivaldimu a dalším vrcholným hudebním tvůrcům baroka. Dosud žádná monografie Jana Dismase Zelenky či jiná rozsáhlejší knižní publikaPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

V

ce o jeho osobnosti a uměleckém přínosu však dosud neměla česká muzikologická literatura, tedy kultura národa, ze kterého skladatel vzešel a k němuž se po celý život hlásil. Je jí až tato kniha, která přináší i nové poznatky a charakteristiky děl dosud v literatuře podrobněji nerozebíraných. K četným tvrzením předchozích autorů se staví kriticky, některé prameny čte jinak než oni. Postupuje chronologicky, člení skladatelův život na deset období, kterým odpovídá deset prvních kapitol. Autorovi se podařilo do knihy zařadit nejen ukázky z  originálů jeho partitur, ale i dosud nejrozsáhlejší přehledný rejstřík

více než 200 děl Jana Dismase Zelenky, což je bezesporu velkým přínosem této zajímavé publikace. Knize lze snad vytknout jediné – výtisk poměrně velkého rozsahu, s množstvím vyobrazení, jmenným rejstříkem apod. na 338 stránkách byl vydán v brožovaném vydání. Publikaci vydala Akademie múzických umění v Praze roku 2006. Josef Moudrý Uvedené publikace si lze vypůjčit v Knihovně přírodovědné a regionální literatury v  Podblanickém ekocentru ČSOP Vlašim. pověsti a povídky

Pod skálou (7) Červencové dny vrcholí. Rána jsou svěží a  zářivá a  sotva sluníčko vyjukne zvědavou tvářičkou za  Blaníkem, hned se všechno rozzáří. Maminka jde časně ráno králíkům na  trávu do  Paseky. Lída jde s  ní, aby jí pomohla odnést těžký košík. V trávě se červenají jahody, rudé jako rozsypané korále. Trávnice jsou větší a  mají takovou zvláštní dobrou chuť. Lída tu voňavou nádheru sbírá, má jich plné hrstě pro sebe i pro maminku. A ještě navléká na dlouhé stéblo trávy, aby si trochu té pochoutky odnesly domů. Sluníčko pálí stále více, vzduch se jen tetelí a také ptáčkové po ranním koncertování pomalu utichají. Žita už zbělela a domácích se chystají kosit. Lída půjde s nimi na pole a budou s  Máňou dělat povřísla. Maminka doma pro všechny uvaří. Panička jí říká, aby uvařila bramboračku a  slívové knedlíky. „Však víte, kde co máme, tak si vemte, co je potřeba.“ U domácích ani u Jindrů se nezamyká, věří jedni druhým. Kosit se začíná na Žebráku. Sotva se kosa zakousne do žita, vyběhne z obilí zajíc a peláší do Paseky. Pan domácí seče dlouhé rovné řady, panička sbírá a holky se předháněVI

jí, která dříve položí povříslo. Napřed se musí zkusit přes koleno, jestli je dost pevné. Josef domácích váže snopy a než zazní z kapličky polední Anděl Páně, leží už na poli snopů, jako padlé vojsko po bitvě. Všichni jsou zpoceni, mládež stahuje snopy do jedné řady a rodiče panákují. Občas zavane větřík, který je jak vlahé a občerstvující pohlazení. Brzy stojí na poli řada panáků a také na vedlejších polích u sousedů jich přibylo. Domů jdou znaveni prašnou cestou mezi poli a  přes Paseku. Pestří motýlci létají nad mezemi s květu na květ. Po cestě pospíchá velký, kovově zářivý střevlík. Lída si ho dá na ruku a říká: „Majko, majko, dej mi masti na bolesti!“ Majka vytlačí na ruku na svou ochranu trochu žlutavé tekutiny, sklouzne z ruky a snaží se rychle zmizet. Lída jí nebrání. Panička se zlobí: „Co to děláš? Hned si běž umýt ruce do rybníčka, vždyť je to jedovaté!“ Maminka už má uvařeno. Bramboračka voní na stole a slívové knedlíky, posypané mákem a  omaštěné máslem, se jen v puse rozplývají a jsou příjemně nakyslé. Slívy jsou malé, tmavé, kulaté plody, dozrávají právě ve žních, zatímco švestky až Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

na  podzim. Všude jich mají kolem plotu nebo alespoň jeden strom na zahrádce. Také v létě dozrávají velké blumy, ale ty jsou dobré za  syrova. Odpolední práce na poli pokračuje až do večera. Lída odchází trochu dříve, protože musí napást Šárynu. Máňa jde domů pro husy, aby je vzala na strniště. Ty si, ale, umějí nacpat volátka, hnedle po zobák. Hlavu mají nahoru a domů se sotva kolébají, pěkně v řadě, jedna za druhou. Po svaté Maří Magdaleně je na Malém Blaníku pouť. Již v sobotu večer jde procesí z Louňovic na jeho vrchol. Přitom se modlí křížovou cestu a zpívají. Putují pomalu přes Lhotku a lesem vzhůru. Když docházejí k vrcholu, je již tma. Ale je teplý letní večer, na nebi září tisíce hvězd. Zpěv poutníků se rozléhá lesem a z druhé stany jakoby jim odpovídali poutníci z blízkých Býkovic. Nahoře se obě procesí setkají, vykonají krátkou pobožnost u  kapličky a pak se vracejí domů. Lída jde s jednou sousedkou setmělým lesem Hřivami. Teď už je tichá letní noc. Ani ptáček nezapípá, jen hvězdy se třpytí a les voní. Lída s „tetou“ mluví jen potichu, aby ten poklid nerušily. Zato druhý den je zase zářivý a jasný. „Magdalenka bude plakat, zmokneš,“ varuje maminka Lídu, která se chystá znovu na Blaník. Bude tam velká poutní mše svatá a  z  Louňovic zase půjde procesí. Tentokrát po  silnici, pak po  široké lesní cestě, s  hudbou, družičkami a  korouhvemi jako při každé řádné pouti. I  kramáři sem na  vozíku s  koníkem vyvezli své zboží. Po slavné mši svaté, která se koná pod přístřeškem u oltáře se sochou svaté Maří Magdaleny, se děti rozběhnou ke  krámkům s  pouťovým zbožím. Potom v letním stínu posvačí a vydávají se na  zpáteční cestu. Ubíhá jim vesele a  už jsou za  louňovickou cihelnou. Ale maminka měla pravdu. Než děti došly do „višňovky“, na obloze se nakupily černé mraky, hřmí a zvedá se vítr. Za chvíli padají první velké kapky deště. „Pojďme se schovat do panáků,“ volají děti. „Tam Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

ne, do těch bije hrom. Pojďme radši pod lísku. Do lísky nikdy neuhodí,“ radí dětem Lída. A když se všichni krčí pod hustým keřem, Lída pokračuje: „Četla jsem takovou legendu o  Panně Marii, jak utíkala s Ježíškem před králem Herodesem. Vojáci je pronásledovali a žádný strom jim nechtěl poskytnout úkryt. Jen líska sklonila své větve až k zemi a skryla Matku Boží i s Jezulátkem. A ještě jim poskytla sladké oříšky, aby se na  cestě posilnili. Proto do lísky nikdy hrom neuhodí.“ Bouře se přehnala, děti jsou trochu umáčené, ale to osuší sluníčko, které se zase usmívá na modré obloze. Prázdniny se pomalu chýlí ke konci. Strniště jsou holá a na nich se popásají hejna hus. Nikdo je nehlídá a večer napasené husy, volátka plná až po  zobáky, seřadí se jedna za druhou a zamíří každá řada do svého domova. Dny jsou teplé, že se dá ještě koupat v rybníce. Švestky se zapalují a dozrávají raná jablka. Ale maminka je smutná a potají si často zapláče. Teta Sluková, její jediná sestra, se jí takřka ztrácí před očima. Přemáhá se, den za dnem bere na sebe svůj kříž, který je čím dál těžší. Nedá si poradit, aby hledala pomoc, protože ví, že už jí pomoci není. Její krásné oči jsou hluboko zapadlé a stále smutnější. Ví, že už brzy ty její dvě děvenky tady zůstanou bez mámy, a proto chce s nimi a pro ně využít každého dne. Aby je ještě, co jí síly stačí, hřála svou láskou. Ta láska a to utrpení ji zbavuje síly. Jednoho dne najdou tetu ve stodole ve slámě, zhroucenou, promodralou a blízkou smrti. Celý týden zápasí lékaři v benešovské nemocnici o její život, ale marně. Osmého září, v den svátku narození Panny Marie, ukládají tetu do hrobu k její mamince, babičce Ludmile. V  chalupě je najednou tak prázdno, smutno a studeno. Dvě opuštěná kuřátka bloudí po domě, po dvoře a po zahradě, ale maminka není nikde. Už ani nepláčí, jen udiveně a  zaraženě čekají, co bude dál. Když přijdou k  Jindrovům, teta nad nimi zapláče, potěší je dobrým slovem a snaží se jim něčím přilepšit. Lída je časVII

to navštěvuje. Jsou jí blízké, jakoby to byly její sestřičky, a snaží se je zabavit. Ještěže už je zase škola, tam se na žal na chvíli zapomene. Strejda Sluků mnoho nemluví. Zdá se, že sirotkům přivede novou maminku. Ale jaká bude? V  bolesti i  radosti, jako černé a  bílé ovečky, utíkají dny. Už je po Dušičkách. Už napadl první sníh. Večery jsou dlouhé. Někdy je venku nevlídno a sychravo a tak ani v neděli odpoledne se dětem nechce ven. Máňa domácích už do školy nechodí. Když je v Sedlečku muzika, stojí pod okny nebo v  síni hospody, dívá se na  tančící páry. Natřásá se, nohy jí brnkají v rytmu hudby a potom si doma pobroukává písničky, co tam slyšela. Ale s dětmi ještě občas drží partu a ráda si s těmi většími někdy zahraje. Sem tamto zkoušejí i  s  divadlem, jen tak pro sebe. Máňa ráda čte románky a když si přečetla „Vdavky Nanynky Kulichovy,“ rozhodla se, že to s dětmi zahraje. Hned se také ujímá režie. Děti se v  nedělním odpoledni zamkly u Kuthanů v parádní světnici, hra se provádí ve zkratce. Hlavní věcí jsou přece námluvy a svatba. Rekvisity jsou na místě. Máňa a Lída si obléknou sváteční kazajku a sukni tety Kuthanové. Sukně je dlouhá a Lída si na ní šlape, div neupadne. Proto si ji musí podkasat. Pepík vytáhne ze skříně tatínkovy nedělní kalhoty a sako. Toník hraje zamilovaného pana učitele Dundra. Také pro něho se najde něco ve  skříni,

pěkný tvrďák. Bláže hraje Nanynku a nastrojí se, jak umí nejlépe. Hra může začít. Milenci se procházejí pod velkým parapletem a „rodiče“ besedují opodál. S námluvami se nedělají veliké průtahy a hned je svatba. Hosté zasedají za stůl. Cinkají lžícemi o talíře a „jako“ jedí. Připíjejí si malovanými skleničkami a  zpívají. Když jsou v nejlepším, zabuší teta Kuthanová na dveře. Nikdo nemá odvahu otevřít. Teta bouchá po druhé a už se zlobí: „Zpropadená holoto, otevřete!“ Mezi svatebčany nastává zmatek. Rychle se herci odstrojí, ani nestačí „kostýmy“ složit. Nahrnou se za  dveře, otevřou a  vyřítí se jak velká voda, div tetu neporazí. Teta spráskne ruce nad tou spouští. Nic není sice rozbito, ale ten nepořádek. Pepik a Růža pak dostanou své, mají domácí vězení a musí vše uklidit na místo. Ostatní děti se tetě Kuthanové nějaký čas vyhýbají, ale teta se ani doopravdy nezlobí. Musí mít dobré nervy, aby zvládla svých sedm čiperných potomků. Také ve škole se zkoušejí a hrají divadla, většinou pohádky. Lídě nevadí, že jsou líbivé role vyhrazeny jiným. S chutí si zahraje babku kořenářku, nebo Barušku, ševcovu ženu. Ale když na ni potom kluci pokřikují „Baruško“, má na ně dopal. Snaží se s nimi vypořádat po svém, i když se jí to většinou nedaří. Jaroslava Jarolímková-Lipinská (dokončení příště) zprávy a sdělení

Kraj blanických rytířů – bilancování V roce 2010 se uskuteční již čtvrtá turistická sezóna, ve které region Podblanicko vystupuje pod novým turistickým názvem Kraj blanických rytířů. Cílem záměru, který se zrodil v Českém svazu ochránců přírody ve Vlašimi v roce 2005, bylo posílení regionu v oblasti cestovního ruchu především s akcentem na jeho udržitelné formy. V našem případě je to především pěší turistika a cykloturistika. VIII

Díky usilovné práci, finančně podpořené ze strany partnerských měst, obcí a dalších partnerů i dotacemi Evropské unie, jsme vyhledali všechny turistické zajímavosti a možnosti turistického rozvoje regionu. Na základě analýzy vznikly propagační materiály v jednotné grafice s dominantním motivem blanického rytíře na kole. Každoročně materiály aktualizujeme a přidáváme další témata. V loňském roce jsme Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

vydali souborně základní turistické a pěší trasy i tipy na výlety. V následujícím období připravíme přehled naučných stezek na území regionu. Propagace se kromě tiskových materiálů, jejichž součástí jsou i nové publikace, zabývá také propagací na internetu (www.blanicti-rytiri.cz) a  publicitou v  tištěných i elektronických médiích. Aktivita kolem Kraje blanických rytířů se nesoustředí pouze na  propagaci, ale jde o širší iniciativu, jejímž výsledkem je rozvoj turistické infrastruktury, který dostal od roku 2004 významný impuls díky Strukturálním fondům Evropské unie. Na  relativně malém území je již realizováno nebo vzniká mnoho zajímavých projektů, které by měly svým charakterem naplnit původní záměry rozvoje regionu v oblasti cestovního ruchu. Mezi první aktivity patří dvě fáze rekonstrukce zámeckého parku ve Vlašimi, jejichž součástí je i cyklotrasa „Vlašimské aleje“ a projekt „Po stopách blanických rytířů na kole i pěšky“, který přispěl ke vzniku cyklotrasy „Po  stopách blanických rytířů“, ubytovny v Kondraci s půjčovnou kol i naučné stezky. Dále následovaly projekty interaktivní naučné stezky „S rytířem na Blaník“ a „Farní muzeum v Kondraci – návštěvnické centrum“. Před realizací jsou projekty interaktivního muzea „Včelí svět v Hulicích“, naučné stezky kolem bývalého zlatodolu Roudný a rekonstrukce zahrady Podblanického ekocentra ve  Vlašimi na  návštěvnickou stanici s  výběhy pro divokou zvěř. V  přípravě jsou projekty „Domu přírody“ v lokalitě pod Velkým Blaníkem, „Vodní dům“ u  přehradní nádrže Švihov na Želivce, rozhledny na Javornické hůře a rekonstrukce kostnice ve Zdislavicích.

Jsme přesvědčeni, že všechny plánované projekty vhodně doplní turistickou nabídku Podblanicka, jemuž vévodí zachovalá příroda a i přes zvýšenou návštěvnost turistů, která každoročně stoupá, přispějí k šetrnému rozvoji regionu. Projekt Kraj blanických rytířů je postaven na  partnerství Českého svazu ochránců přírody ve  Vlašimi s  obcemi Kamberk, Kondrac, Načeradec, Pravonín, Ratměřice, Veliš, městysem Louňovice pod Blaníkem, městem Vlašimí a mikroregionem Český smaragd. Nově se k projektu přidaly také městyse Čechtice a Křivsoudov. K dalším partnerům patří např. Muzeum Podblanicka, Správa CHKO Blaník i někteří podnikatelé v ubytovacích službách. Petr Zapletal

Začátek roku v Záchranné stanici pro živočichy ČSOP Vlašim Dlouhotrvající mrazy a vysoká sněhová pokrývka, tak typické pro letošní začátek roku, dolehly i na volně žijící živočichy. Ti se často ve snaze najít potravu stahovali Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

do blízkosti lidských sídel, kde na ně však kromě potravy čekalo i mnoho nástrah – haly, prosklené plochy, automobilová doprava, volně pobíhající psi apod. Do naší IX

Záchranné stanice se tak během prvních měsíců roku dostávali kromě vysílených živočichů hlavně živočichové zranění. Šťastný konec měl náš první letošní zásah, kdy jsme byli přivoláni k odchytu kosa uvízlého ve  výrobní hale v  Benešově. Kosa se podařilo úspěšně odchytit a  vzhledem k  tomu, že nejevil žádné známky poranění, mohl být obratem vypuštěn zpět do přírody. Bohužel další uvízlý kos, tentokrát v obchodním domě v  Pelhřimově, již takové štěstí neměl. Při svém pokusu o  únik ze zajetí narazil do skla a způsobil si natolik závažná poranění, že mu již nešlo pomoci. Zranění způsobené nárazem do skla si tak vybralo svoji daň, stejně jako v případě dalšího kosa, jehož téměř bezvládné tělíčko k nám donesli žáci základní školy z  Vlašimi. Náraz do  skleněných ploch

je pro ptáky velmi nebezpečný, záleží na rozsahu poranění, které zvíře utrpělo. Někdy již bohužel nelze zvířeti pomoci, jindy jsme naopak schopni zvíře zachránit. Důkazem toho je vyléčený a zpět do přírody vypuštěný zvonek zelený, který narazil do prosklených dveří rodinného domu. V zimních měsících roste také počet živočichů, kteří jsou do záchranných stanic přijímány se zraněními způsobenými  dopravními prostředky. Vysílená zvířata, především dravci a sovy, se stahují k silnicím, které jsou v důsledku solení a prohrnování často jediným místem v krajině bez sněhové pokrývky. Dravci a sovy se zde snaží ulovit potravu nebo se živí živočichy sraženými auty, přičemž se však často sami stávají oběťmi silničního provozu. Způsobená zranění jsou bohužel často velmi závažná, ať

Zvonka zeleného jsme po pár dnech péče v Záchranné stanici mohli vypustit zpět do přírody. X

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

Káně s trvale poškozeným křídlem po střetu s autem.

už jde o různé komplikované zlomeniny či vnitřní zranění, často se jedná také o kombinace více vážnějších zranění a zvířata již nelze zachránit. Jediné, co pro ně lze udělat, je alespoň bezbolestně zkrátit jejich utrpení, neboť v přírodě by umírala dlouhou a často krutou smrtí. Proto má bez pochyby smysl dovézt k nám i takovéto zvíře a ne jej ponechat bez povšimnutí svému osudu. Bohužel není výjimkou, kdy se setkáme nejen my, ale často také sami nálezci zvířat, s bezohledností a nepříjemnými poznámkami řidičů. Následkem srážky s  automobilem se k nám dostala např. káně lesní, kterou se podařilo sice zachránit (vinou svého trvale poškozeného křídla se však zpět do přírody již nikdy nevrátí), nebo dva kalousi ušatí nalezení u silnice s komplikovanými mnohačetnými zlomeninami obou dolních končetin. Podobný osud stihl i zajíce polPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

ního, který utrpěl poranění páteře a přerušení míchy, což mělo za následek ochrnutí zadních končetin. Velmi závažná jsou také zranění způsobená popálením elektrickým proudem. To dokládá i případ káně lesní nalezené nedaleko sloupů elektrického vedení se zcela obnaženou loketní kostí bez kůže a svaloviny, od které zcela chyběl zbytek křídla. K tomu přidejme šok a silné krvácení. Také v tomto případě platí zvíře alespoň co nejrychleji a bezbolestně utratit. Letošní dlouhá a tuhá zima si vyžádala své oběti také z řad vodních ptáků, kteří jednak trpí nedostatkem potravy, což může vést až k totálnímu vyčerpání organizmu s následkem úhynu jedince, a jednak jim hrozí přimrznutí k zamrzlé vodní hladině. Volavce popelavé, nalezené na ledě řeky Sázavy, bohužel již nebylo pomoci. Byla XI

Hrůzný pohled na káni popálenou elektrickým proudem.

Tato volavka popelavá uhynula následkem totálního vyčerpání organismu. XII

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

Probuzení netopýři jsou v zimních měsících častými pacienty záchranných stanic.

natolik slabá a vyčerpaná, že jsme při našem příjezdu sebrali již jen jedince s velmi slabounce bijícím srdcem. Stejný osud stihl i další volavku popelavou odchycenou na potůčku ve Vlašimi. Početnou skupinu zvířat přijímaných v zimních měsících tvoří také probuzení hibernanti. Jedná se především o  ježky a různé druhy netopýrů. Tito živočichové zůstávají v péči naší stanice do doby, než budou moci být vypuštěni zpět do přírody. A na závěr dovolte ještě prosbu. Blíží se jaro a  s  ním období mláďat, což mnohé

lidi nutí k tomu tyto „bezbranné tvorečky“ zachraňovat. Nesbírejte prosím bezhlavě každé mládě, které v přírodě najdete. Ne každé mládě potřebuje zachránit. Pomáhejte jen těm živočichům, kteří to opravdu potřebují. Svým zásahem můžete zvířatům často více ublížit než pomoci. Pokud si nejste jistí, co v konkrétní situaci dělat, zavolejte do Záchranné stanice pro živočichy, kde Vám její pracovníci rádi poradí (pohotovostní telefon: 777 800 460). Šárka Tlustá (foto: Marta Kravčíková)

Středočeská síť ekoporaden V  lednu tohoto roku byl ve  Vlašimi a na dalších místech Středočeského kraje zahájen dvouletý projekt „Středočeská síť ekoporaden“. Jeho cílem je zajištění standardizovaných ekoporadenských služeb, které pomáhají občanům, veřejné správě, podnikajícím fyzickým a právnickým osoPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

bám, neziskovým organizacím při řešení konkrétních otázek a životních situací souvisejících s životním prostředím na území Středočeského kraje. Standardizované ekoporadenské služby se týkají kvality infrastruktury (bude zajištěna dostupnost ekoporadenství a kvalitní XIII

materiálně-technické a personální zázemí ekoporaden), procesů (ekoporadny např. garantují lhůtu na  odpověď a  její správnost), každá ekoporadna také bude mít zpracován koncept zeleného/udržitelného úřadování v ekoporadně. Projekt „Středočeská síť ekoporaden“ naplňuje požadavky Rozvojového programu environmentálního poradenství v České republice pro období 2008 – 2013 a Koncepce environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty Středočeského kraje v letech 2003 – 2010. Jednotlivé účastníky směruje k dodržování základních principů environmentálního poradenství, kterými jsou nezávislost, týmová práce, profesionalita, sepětí s regionem, preventivní ochrana životního prostředí, udržitelný rozvoj a pilotní řešení. Občanům Středočeského kraje pomáhá projekt řešit konkrétní otázky a životní situace související s životním prostředím na  území kraje prostřednictvím přímého poradenství (osobně, telefonicky, e-mailem, přes webové rozhraní), dále osvětovými aktivitami (přednášky, semináře, workshopy, přímé akce v  terénu, vydávání tiskovin, publikace v médiích apod.) navíc podporovat změnu návyků směrem k environmentálně příznivějšímu chování a  jednání, propagovat environmentálně příznivé produkty a služby, umožnit osobní účast na  ochraně přírody a  životního

prostředí a  v  procesu rozhodování o  životním prostředí v  jejím bezprostředním okolí. Pracovníky veřejné správy projekt orientuje na oblast zeleného/udržitelného úřadování, podnikající fyzické a právnické osoby projekt vede k environmentálně příznivému podnikání a ekoporadcům projekt vzděláváním, výměnou zkušeností a stážemi zvyšuje kvalifikaci. Projekt spolufinancuje Státní fond životního prostředí ve spolupráci s Ministerstvem životního prostředí částkou 2.951.670 Kč. Na  realizaci projektu se podílí Český svaz ochránců přírody Vlašim jako realizátor spolu s následujícími partnery: Ekodomov Kutná Hora, Český svaz ochránců přírody Vrané nad Vltavou, Muzeum Říčany, Český svaz ochránců přírody Polabí a  Centrum ekologického výzkumu a  výchovy ve Svatém Janu pod Skalou. Jan Urban

do tohoto čísla přispěli

Mgr. Radovan Cáder, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) RNDr. Vladimír Hanzal, AOPK ČR, Nuselská 39, 140 00 Praha 4 ([email protected]) Ing. arch. Ivan Hořejší, Architektonický ateliér 2H s.r.o., Brdlíkova 285/1b, 150 00 Praha 5, Motol ([email protected]) Jaroslava Jarolímková-Lipinská, Kandertova 11/1608, 180 01 Praha 8 Mgr. Jaromír Košťák, J. Morávka 423, 254 01 Jílové u Prahy ([email protected]) Ing. Karel Kříž, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected]) PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Barbora Obstová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) XIV

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) PhDr. František Procházka, Mánesova 41, 120 00 Praha 2 ([email protected]) Ing. Pavel Procházka, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov Mgr. Daniel Talavera, akademický sochař a restaurátor, Pod Lihovarem 2232/2, 256 01 Benešov Mgr. Šárka Tlustá, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Dagmar Tlustošová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Mgr. Jan Urban, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Petr Zapletal, Buchov 3, 257 01 Postupice ([email protected]) přehled akcí

Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim http://www.muzeumpodblanicka.cz PŘEDNÁŠKY A BESEDY

Zámek Vlašim, přednáškový sál, začátek v 17.00 h. Úterý 11. 5. 2010: Z ikonografie Posázaví (II. část), Mgr. Jan Heřman. VÝSTAVY Zámek Vlašim, otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno) Do 9. 5. 2010: Dřeva a dřívka (Oldřich Jahodář), Obrazy a obrázky (Libuše Ladianská) 13. 5. – 6. 6. 2010: Výtvarné práce žáků a studentů ZUŠ Vlašim. Vernisáž ve čtvrtek 13. 5. 2010 v 16.00 h. Slovo k výstavě: Mgr. Jan Dvořák. 27. 5. – 13. 6. 2010: Obrazy. Gilda Solis (mexická malířka), přednáškový sál. KONCERTY 20. 5. 2010: Quartetto Telemann. Vladimír Petr – flétna, altová zobcová flétna, pikola; David Prosek – hoboj; David Holý – mandora, kytara; Václav Petr – violoncello. Koncert k 20. výročí založení souboru se koná za podpory Nadace Leoše Janáčka (na programu: G. Ph. Telemann, J. S. Bach, J. Ch. Naudot, A. Vivaldi, J. N. Hummel, J. D. Zelenka, A. Dvořák, L. Janáček, W. A. Mozart. Sobota 1. 5. 2010: Májové slavnosti ve Vlašimi. Vstupné do zámku za 10 Kč. Neděle 16. 5. 2010: Mezinárodní den muzeí. Vstup do zámku za 10 Kč. Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno) Otevřené expozice: Historie města Benešova a okolí; Náš pluk Pátek 7. 5. 2010: VI. muzejní noc. Otevřeno do 24 hodin Sobota 15. 5. 2010: Mezinárodní den muzeí. Vstup do expozic za 10 Kč. 29. 4. – 29. 5. 2010: Výstava – Netradiční šperky Bohdany Homolkové. Pobočka Růžkovy Lhotice, Zámek 1, 257 65 Čechtice Otevřeno od 4. května, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno), na objednání tel.: 317 842 927 Otevřené expozice: Hudební tradice Podblanicka; Exteriér: Procházka krásnou zahradou Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

XV

Český svaz ochránců přírody Vlašim http://www.csopvlasim.cz

Výstavy Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim. Otevřeno ve všední dny, 9.00 – 12.00 h. a 13.00 – 17.00 h. Do 2. 5. 2010: Výstava Velká výzva. Informační výstava Hnutí DUHA představuje návrh jízdního řádu pro snižování skleníkových exhalací v České republice. Jednotlivé panely přibližují příležitosti pro omezování emisí v energetice, dopravě, nakládání s odpady, zemědělství či lesním hospodářství. Úvodní a závěrečné panely představují ekologický projekt Hnutí DUHA s názvem Velká výzva, který usiluje o přijetí přelomového zeleného zákona o snižování znečištění. 19. 4. – 24. 4. 2010: Záchranná stanice pro živočichy. Vždy v 16.00 h. komentované prohlídky Záchranné stanice pro živočichy s odborným průvodcem, vstup zdarma. 10. – 28. 5. 2010: Pohledy do přírody. Putovní výstava fotografií s přírodní tématikou představuje vítězné práce z 14. ročníku fotografické soutěže Pohledy do přírody, vypisované každoročně Sdružením Mladých ochránců přírody ČSOP a Lesy ČR, s.p. Soutěž je určena pro děti a mládež. Mohou se jí zúčastnit všichni, kdo mají zájem o fotografování a pozorování přírody. Soutěž je podporována Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy ČR. Vystavené fotografie zapůjčil pořadatel soutěže Sdružení Mladých ochránců přírody ČSOP. 23. – 24. 4. 2010: Výstava k 20. výročí založení ČSOP Vlašim. U Městského úřadu Vlašim (u supermarketu Albert). Ve stanu budou připraveny i aktivity pro děti, vstup zdarma. Otevřeno: 23. 4. od 12.00 do 20.00 h., 24. 4. Od 8.00 do 16.00 h. Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.

Ekoporadna a Ekoobchůdek Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264, Vlašim, vlevo za hlavním vchodem. Ekoporadna – Bezplatné poradenství a pomoc v otázkách životního prostředí. Osobně pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h. nebo písemně, telefonicky či emailem). Ekoobchůdek – otevřeno: pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h., v období od 1. 5. do 30. 9. také o víkendech (10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.). Nabízíme - vlastivědnou a přírodovědnou literaturu, plakáty - biopotraviny z ekologického zemědělství (káva, čaj, čokoláda, sladké sušenky, slané krekry, sladkosti, koření, třtinový cukr, bylinné a dětské čaje Sluneční brána, těstoviny a další) - potraviny z konopí (pochoutky, pivo, limonády, konopný olej lisovaný za studena), konopnou kosmetiku Cannaderm a další výrobky z konopí, - řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, krmivo pro ptáky - ekologické čistící prostředky a další k přírodě i člověku šetrné výrobky. XVI

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 1

Severní průčelí

č. p. 129

č. p. 130

č. p. 131

č. p. 132

č. p. 133

č. p. 134

č. p. 135

č. p. 136 č. p. 137

č. p. 138

č. p. 139 č. p. 140

č. p. 141

č. p. 142 č. p. 1730

č. p. 17

Východní průčelí

č. p. 244

č. p. 245

č. p. 246

č. p. 247

č. p. 248

č. p. 249

č. p. 250

č. p. 251

č. p. 252 č. p. 253 č. p. 254

č. p. 255

č. p. 267

č. p. 256

č. p. 53

č. p. 54

Severní průčelí Východní průčelí

č. p. 71

č. p. 104

č. p. 104

č. p. 106

č. p. 107

č. p. 108

č. p. 109

č. p. 111

č. p. 112

č. p. 113

č. p. 114

č. p. 115

Západní průčelí

č. p. 58

č. p. 59

č. p. 60

č. p. 61

č. p. 62

č. p. 64

č. p. 144

Západní průčelí

Jižní průčelí

č. p. 175

č. p. 19

č. p. 65

č. p. 66

č. p. 67

č. p. 68

č. p. 69

Návrh úprav průčelí domů na Žižkově náměstí (nahoře) a Palackého náměstí (dole) ve Vlašimi (Architektonický ateliér 2H s.r.o.) – k článku na straně 6.

č. p. 71

č. p. 118

č. p. 1860

Stálá výstava podblanických umělců ve Vlašimské bráně Otevřeno

od května do září Od 1. 6. do 31. 8.

denně

od pondělí do neděle po předchozí dohodě i mimo sezónu. Provozní doba:

10.00 – 12.00 hod., 13.00 – 16.00 hod. (v květnu a v září je výstava otevřená jen o víkendech)

Významné dny Den Země a akce k Týdnu Země Neděle, 18. 4. 2010: Den Země na Blaníku. Přijďte na Den Země na památnou horu Blaník. Na začátku naučné stezky u parkoviště u Louňovic od 9.30 do 14.00 h. ekostezka pro rodiče a děti, infostánek s materiály ČSOP Vlašim a CHKO Blaník, zdarma průvodce po naučné stezce. Akce probíhá ve spolupráci se Správou CHKO Blaník.

Sobota, 24. 4. 2010: Den Země ve Vlašimi 8.00 – 16.00 h. stan s výstavou k 20. výročí založení ČSOP Vlašim u Městského úřadu Vlašim (u supermarketu Albert), pro děti 13.30 – 16.00 h. prohlídky Záchranné stanice pro živočichy (zdarma) v Podblanickém ekocentru 13.00 – 16.00 h. otevřen ekoobchůdek v Podblanickém ekocentru (sleva 15% na certifikované zboží) 13.00 – 16.00 h. výstava Velká výzva – ekologický projekt Hnutí DUHA, který usiluje o přijetí přelomového zeleného zákona o snižování znečištění.

Sobota, 1. 5. 2010: Májové slavnosti Stanoviště Podblanického ekocentra (v parku za Vlašimskou bránou). Program: jak sázet stromy, představení činnosti Záchranné stanice pro živočichy, prezentace ekologicky šetrných výrobků, aktivity pro děti, vyrábění, prodej sazenic okrasných dřevin s poradenstvím, ukázka vaření na solárním vařiči a další. V Podblanickém ekocentru bude otevřena výstava Velká výzva, ekoobchůdek, Záchranná stanice pro živočichy. Bude otevřena Podblanická galerie ve Vlašimské bráně.

Neděle, 23. 5. 2010: Vycházka přírodou Podblanicka Přírodovědná vycházka do okolí Louňovic pod Blaníkem pod vedením Ing. Mgr. Martina Klaudyse ze Správy CHKO Blaník se koná u příležitosti Evropského dne parků. Sraz účastníků na autobusové zastávce v Louňovicích v 8.30 h., konec tamtéž v cca 12.00 h. Akce je zdarma.

Stálá výstava

Vlašimský zámecký park (ve Starém hradu)

Výstava kolorovaných rytin A. Pucherny s historickými motivy parku, informační panely a exponáty k historii parku, jeho obnově, přírodních zajímavostech apod., vyhlídková věž. Výstava je součástí exkurzního okruhu vlašimským zámeckým parkem zajišťovaného Podblanickým infocentrem.