Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XIV. (XXXVI.) • č. 2 • 2010

Zrekonstruovaná kuchyň v nově otevřeném Farním muzeu v Kondraci. (K článku na str. 12).

Vlaková stanice Stříbrná Skalice s nejbližším okolím na dobové fotografii (k článku na str. 20).

OBSAH ČÍSLA Ocenění Blanický rytíř uděleno podvanácté (P. Pešout) Nový areál Záchranné stanice pro živočichy ve Vlašimi (Š. Tlustá) Obnovená naučná stezka Drbákov – Albertovy skály (I. Křížová) Farní muzeum v Kondraci (P. Zapletal) Jan Očko z Vlašimi (asi 1294 – 1380) (J. Moudrý) Znovu k lokalizaci zaniklé středověké osady Křivolaje (J. Bernat, M. Štědra) K vampýrům a filipojakubským obřadům na Vlašimsku (J. Nusek) Kaplička a studánka sv. Prokopa V Lázních (M. Štědra) Malíř a literát Jan Eduard Herold na Podblanicku (F. Procházka) Okolnosti vzniku sokolských jednot na Podblanicku po roce 1890 (F. Procházka) Historie ochotnického divadla ve Václavicích (S. Rýdlová)

2 6 10 12 16 20 24 25 26 27 32

PŘÍLOHA Ze starších čísel: Kronika (J. Honner) Publikace: Kořeny a kořínky Vladimíra Tupého (M. Štědra) Pověsti a povídky Pod Skálou (8) (J. Jarolímková-Lipinská) Zprávy a sdělení Dub u Měchnova – finalista ankety Strom roku 2010 (J. Urban) Nejlepší ekoporadenský počin roku (1) (J. Urban) Děti nás provedly světem stromů (I. Křížová) Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim

I III III III VIII X XI XIII XIV

Vážení čtenáři, Ročník XIV. (XXXVI.), číslo 2, 2010 Vlastivědný čtvrtletník Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví. První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce 1921. Po padesátileté odmlce bylo roku 1997 jeho vydávání obnoveno. Vydává Český svaz ochránců přírody Vlašim a Muzeum Podblanicka ve spolupráci s AOPK ČR, Správou Chráněné krajinné oblasti Blaník. Adresa redakce: Podblanické ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965 E-mail: [email protected] Internet: www.csopvlasim.cz Administrace: Dagmar Tlustošová Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc. Mgr. Václav Kovařík PhDr. Jindřich Nusek Ing. Pavel Pešout (předseda) PhDr. Ivana Preislerová Slávka Rýdlová Milan Štědra Mgr. Jan Urban PhDr. Libuše Váňová Ing. Jana Zmeškalová Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice Uzávěrka tohoto čísla: 30. 4. 2010 Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97 Evidenční číslo MK ČR E 10738 ISSN 1213-1040 Cena: 18 Kč (DPH 10 %), pro členy ČSOP Vlašim zdarma Předplatné časopisu a inzerci lze objednat na adrese redakce. Název a logo Pod Blaníkem je národní ochranná známka zapsaná v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. Časopis Pod Blaníkem a další regionální publikace lze zakoupit na následujících prodejních místech: Benešov: Knihkupectví Daniela, Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé nám.; Jankov: Smíšené zboží, Věra Houdková; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny Hergeselová; Sázava: Infocentrum; Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek Vlašim; Knihkupectví Žížalová, Komenského ul.; Podblanické infocentrum, zámek Vlašim; Votice: Infocentrum; Zvěstov: Smíšené zboží Žák.

právě jste otevřeli druhé letošní číslo časopisu Pod Blaníkem, snad v  něm opět najdete zajímavé příspěvky, které Vám zpestří některý z příjemných letních dnů. Zejména v čase dovolených se často vypravujeme do přírody a rád bych Vás proto upozornil na příspěvek Ivany Křížové věnovaný obnovení naučné stezky v národní přírodní rezervaci Drbákov – Albertovy skály. S naučnými stezkami jste se jistě již setkali, obvykle jsou značeny bílým čtvercem se zpravidla zeleným úhlopříčným pruhem. Naučné stezky nám zprostředkovávají poznání o přírodním a kulturním dědictví přímo v terénu. Často nás zavedou na místa, která bychom jen obtížně hledali, či upozorní na zajímavé fenomény, které bychom bez povšimnutí minuli. Stezky jsou tradičně vybaveny naučnými panely či tabulemi, v poslední době se však čím dál častěji objevují i alternativní formy řešení, např. stezky s  tištěnými průvodci vázanými na místa vyznačená v  terénu, stezky vybavené interaktivními prvky apod. Příkladem rodinné interaktivní naučné stezky v  našem regionu je naučná stezka „S rytířem na Blaník“. Lze odhadnout, že v  České republice dnes existuje kolem 500 naučných stezek, z toho 10 na Podblanicku. Zejména po roce 2000 jejich počet značně narostl v souvislosti s otevíráním nových dotačních programů. Čas ukáže, které naučné stezky mělo smysl budovat a naopak o které není zájem a časem zaniknou. Na Podblanicku byla první plnohodnotná naučná stezka otevřena na Medníku již v roce 1965, nicméně historie budování naučné stezky Národní přírodní rezervací Drbákov – Albertovy skály sahá již do padesátých let minulého století. Začal ji zde v tu dobu vytvářet jediný člověk – Karel Bartůněk, který původně žil na samotě poblíž plavecké hospody Sejec. Odtud se při napuštění přehradní nádrže musel vystěhovat. I když byl pouze samouk, měl velké přírodovědné znalosti. Jako téměř šedesátiletý začal ručně, sám, bez nároku na odměnu, jen za pomoci krumpáče budovat mezi zdejšími skalami stezku. Určitě tato stezka, v současnosti obnovená, stojí za návštěvu. Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (3. číslo XIV. ročníku) bude 20. srpna 2010. Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě na disketě nebo e-mailem. Příspěvky pokud možno doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi. Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení. Pavel Pešout

blanický rytíř vyhlášen V pátek 2. dubna 2010 bylo již podvanácté uděleno ocenění Blanický rytíř třem fyzickým osobám, které se významně zasloužily o ochranu a rozvoj přírodního a  kulturního dědictví Podblanicka. Ocenění udělují třem navrženým kandidátům neziskové organizace Podblanicka, konkrétně Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim (administrátor ceny), občanské sdružení Chlum Čerčany, Vlastivědný klub P. A. N. Vlasáka Vlašim, Vlastivědný klub Votice, Vlastivědný klub Český Merán, Český Merán o.p.s., Klub mladých Sedlec-Prčice, Sdružení Přátel Chotýšan, Český svaz ochránců přírody Benešov, Český svaz ochránců přírody Kladruby, Český svaz ochránců přírody Sázava, Český svaz ochránců přírody Střítež, Český svaz ochránců přírody Votice, Vlastivědný klub Šternberk, Vlastivědný klub Týnec nad Sázavou a okolí, Podblanický vědeckotechnický klub železniční, Podblanické in-

focentrum, občanské sdružení Podblanickem, Posázaví o.p.s., Posázavský pacifik, Vlašimské hudební mládí a Vlašimská astronomická společnost. Pro připomenutí – dosud jsou nositelkami a nositeli ocenění Blanický rytíř (podle abecedy): Ing. Karel Bárta z Křížova Miroslav Berka z Týnce nad Sázavou Prof. RNDr. Zdeněk Brandl, CSc. z Českých Budějovic Jozef Cáder z Louňovic pod Blaníkem MUDr. Jiří Čermák z Vrchotových Janovic Barbora Čmelíková z Bukovan u Týnce nad Sázavou Prom. ped. Eva Dočkalová z Českého Krumlova Jaroslava Hocková z Benešova Antonín Holubovský z Votic MVDr. Jiří Hostek

V roce 2010 obdrželi ocenění Blanický rytíř Jiří Šlehuber, Hana Šedivá in memoriam (cenu převzala dcera Petra Šedivá) a Eva Procházková. 2

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

Ing. Mojmír Chromý z Benešova Ing. Jiří Kofroň z Ostravy a Jetřichovic Mgr. Ladislav Kotek z Neveklova Mgr. Václav Kovařík z Benešova František Mika ze Sedlce-Prčice František Müller z Vlašimi Prof. PhDr. Jaroslav Pánek, DrSc. z Prahy Pavel Pavlovský z Votic Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc. z Ouběnic Jaroslav Pouzar z Vlašimi PhDr. Pavel Radoměrský, CSc. z Prahy Alexej Salzman z Mladé Vožice Václav Stejskal z Týnce nad Sázavou František Svatoň z Čestína Jan Svoboda z Vlašimi Josef Tomaides z Trhového Štěpánova Antonín Toula z Křivsoudova PhDr. Jiří Tywoniak z Benešova Rudolf Vaňkát z Vlašimi Jarmila Zábranská z Vlašimi Jan Zajíc z Vlašimi Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc. z Prahy a Pařezí MVDr. Josef Zemánek z Benešova V letošním roce porota vybírala z více než tří desítek nominací, přičemž v  deseti případech šlo o nominace z loňského roku. Porota složená ze zástupců jednotlivých nevládních organizací nakonec rozhodla o udělení ceny těmto třem nominovaným: Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo paní PhDr. Eva Procházková z Benešova. Paní Eva Procházková se narodila 6. února 1950 ve Velkých Chvalovicích na Nymbursku. V letech 1965 až 1968 vystudovala poděbradské gymnázium a poté absolvovala v letech 1968 až 1973 studium archivnictví a historie na Univerzitě Karlově. Po ukončení studia nastoupila jako archivářka v  Okresním archivu v  Benešově, který od  roku 1975 fakticky vedla, v roce 1978 se stala jeho ředitelkou i titulárně a tento post zastává dodnes. Během svého působení ve Státním okresním archivu v Benešově se vždy snažila a snaží o jeho povznesení a modernizaci. V 70. a 80. letech 20. století rozhodně nepatřilo archivnictví k preferovaným oborům veřejné správy a v době příchodu PhDr.  Procházkové samotný benešovský archiv neměl právě nejlepší renomé. Jeho existenční podmínky, zajištění jeho činnosti po hmotné i odborné stránce byly na velmi špatné úrovni. Eva Procházková se však odhodlaně pustila do boje za zlepšení Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

tohoto stavu a s neúnavností sobě vlastní se postupně zasazovala o nápravu. Jistě nejviditelnějším úspěchem její profesní kariéry bylo otevření nové budovy Okresního archivu v Benešově v roce 2000. Benešovský archiv se za vedení PhDr. Procházkové rozrostl do nebývalých rozměrů a dnes má kolem 1900 archivních fondů v rozsahu zhruba 3800 běžných metrů. Stejně tak se rozrostla archivní historická knihovna s výrazným regionálním zaměřením, která díky soustavné akviziční péči Evy Procházkové dosáhla v roce 2009 počtu 28.700 svazků a která je z velké části opatřena digitálním katalogem. A především se podařilo benešovskému archivu v uplynulých letech zpracovat a  tím pádem i  zpřístupnit badatelské veřejnosti velké množství archivního materiálu. Organizační schopnosti projevila Eva Procházková při pořádání výstav a konferencí. Díky velmi dobré spolupráci a vzájemnému porozumění mezi benešovským okresním archivem, vlašimským Muzeem Podblanicka a pražským státním oblastním archivem, popřípadě i dalšími institucemi, se podařilo uspořádat několik výstav, které přispěly k  propagaci historického poznání a k oživení kulturního života na Benešovsku. Stačí zmínit několik větších výstav z poslední doby – Blaník (2004), Historie požární ochrany na Benešovsku (2005), Život na Podblanicku za protektorátu (2005), Tajemství paravánu následníka trůnu (2006), Pohlednice z Podblanicka ze sbírky Františka Kavky (2007), Slavné osobnosti ve fondech středočeských archivů (2008) a Přemysl Pitter – Pavla Moudrá. Milíčův dům na pražském předměstí: příklad česko-německo-židovského soužití (2009) a další. Eva Procházková také stála u několika vědeckých zasedání, které měly tematické zakotvení v regionu, ale jejichž význam značně přesahoval Benešovsko. V roce 2003 se konaly dvě takové konference – v souvislosti se Sázavským klášterem Opat Prokop a jeho doba a ve vztahu k místním institucím 300 let benešovského gymnázia. Bohatá je také její přednášková a popularizační činnost vč. historických přednášek v rozhlasovém vysílání nebo v přípravy podkladů pro dokumentární filmy o Benešově a Benešovsku. Eva Procházková dlouhá léta věnuje mimořádnou pozornost také redakční práci v regionu. Od roku 1996 je redaktorkou Středočeského sborníku historického a jako dlouholetá členka redakční rady a kmenová autorka od roku 2004 převzala podstatnou část redakčních povinností ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka. Obě periodika si i díky její obětavé práci dlouhodobě udržují vysoký 3

standard a svými kvalitami a významem překračují regionální rámec. Významná je samozřejmě pro Podblanicko badatelská činnost Evy Procházkové. Vynikajícím způsobem zpracovala řadu témat z dějin regionu, z nichž jí nejbližší je hrdelní soudnictví na Podblanicku. Dalším velkým tématem, kterému se dlouhodobě věnuje, je korespondence dvou význačných osobností Přemysla Pittera a Pavly Moudré. Je autorkou řady odborných studií a článků z dějin Podblanicka. Z jejích knižních publikací, které zpracovávají vysoce odborným a zároveň pro čtenáře přitažlivým způsobem historii regionu, je možno jmenovat Benešov v edici Zmizelé Čechy (2005), Načeradec. Dějiny městečka a okolních obcí (2006) nebo Bukovany. Kapitoly z dějin posázavské vesnice (2009). Jako autorka se spolupodílela kupříkladu na publikacích Benešovsko – Podblanicko (1985), Týnec nad Sázavou. K historickým kořenům města (2006) a celé řadě dalších. Ač pochází z Polabí, již téměř čtyřicet let života zasvětila našemu kraji. Zatímco většina dnešních archivářů klesá pod tíhou úředních povinností, ona je suverénně zvládá, ale navíc věnuje všechen volný čas vědecké a popularizační práci pro náš region. Dlouhá léta je jedním z garantů fundovaného studia historie zdejšího kraje. Poznání historie a kultury Podblanicka by bez jejího příspěvku bylo mnohem chudší. Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo paní Hana Šedivá z Benešova, in memoriam. Paní Hana Šedivá se narodila v Benešově 29. července 1955, dětství prožila v Chalupách u Postupic, po absolvování Střední zdravotnické školy v Benešově po celý život pracovala jako zdravotní sestra v Nemocnici Rudolfa a Stefanie v Benešově. Se svou rodinou bydlela v Lísku u Postupic. Vedle svého časově náročného zaměstnání se ve volném čase věnovala množství obecně prospěšných aktivit. Velmi ji zajímala historie rodného kraje, proto dlouhodobě spolupracovat s  Vlastivědným klubem P.A.N Vlasáka ve Vlašimi a okresním konzervátorem. Sama působila jako zpravodaj státní památkové péče. Podílela se na zmapování historie Postupic a na soupisu drobných sakrálních objektů na Podblanicku, který byl otištěn v knize „Příběh kapliček“, kterou vydal Český svaz ochránců přírody Vlašim a Muzeum Podblanicka v roce 2001. V 90. Letech minulého století také iniciovala opravu několika božích muk v okolí Postupic. 4

Aktivně se zapojovala do ochrany přírody a krajiny. Byla členkou Českého svazu ochránců přírody, kde působila jako místopředsedkyně základní organizace v Benešově. Byla členem úzkého organizačního týmu, který připravil a zrealizoval dvě naučné stezky na Konopišti: Naučnou stezku věnovanou historii a přírodě Konopišťského zámeckého parku a Lesní naučnou stezku Ferdinanda ďEste. Podílela se na pěti ročnících výstav v Domě dětí a mládeže v Benešově, šestileté sérii přednášek pro veřejnost o ochraně životního prostředí a cestování, organizaci vycházek do přírody, soutěží, úklidu černých skládek odpadů, mapování a  označování stromů v Konopišťském parku a mnoha dalších činnostech. Protože byla Hana Šedivá členkou nebo spolupracovnicí mnoha organizací a občanských sdružení, pomohla realizovat ideu spolupráce různých spolků na jednotlivých projektech, nejznámější je dnes již tradiční aktivita Den stromů v Konopišti – soutěžní a poznávací odpoledne pro rodiče s dětmi i pro děti z Dětského domova Racek, kde program společně připravují jednotlivé spolky okresu Benešov, mající vztah k přírodě a krajině. Věnovala se organizované práci s dětmi a mládeží. Od roku 2001 působila v občanském sdružení pro volnočasové aktivity dětí a mládeže Amáls, kde pomáhala organizovat různé akce, sháněla potřebné finanční prostředky apod. Jako dobrovolná pracovnice Svazu tělesně postižených ČR, místní organizace Benešov, se podílela na organizování přednášek a jiných aktivit pro postižené spoluobčany a byla vždy ochotna jim pomoci. Spolupracovala s K-centrem v Benešově při výchově problematických dětí, pomáhala několika spoluobčanům upoutaným na lůžku nebo postiženým nemocí, věnovala se propagaci homeopatie a přírodních způsobů léčby, ráda poslouchala hudbu a s rodinou a přáteli cestovala po kraji a poznávala jeho historii, tradice a krásy přírody. Hana Šedivá byla stále nabitá energií a touhou pomáhat, neuměla nečinně sedět a neuměla odpočívat. I když vážně onemocněla, dál rozdávala radost a pochopení. Nadšení ji neopustilo do poslední chvíle. Odkazem paní Hany Šedivé je nejen záchrana kulturních i přírodních památek okresu Benešov, ale zejména výchova k dobrým vztahům mezi lidmi bez ohledu na jejich zájmy, povahy, věk či postižení. Hana Šedivá byla rytířkou své doby, vždy připravena podat pomocnou ruku, nastavit svou náruč a nakazit všechny svým nadšením a optimizmem. Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

Ocenění obdrželi diplom a pískovcové sochy Blanických rytířů od akademického sochaře Daniela Talavery. životní dílo pan Jiří Šlehuber z Dolních Kralovic a Libže. Pan Jiří Šlehuber se narodil 18. března 1930 v  Dolních Kralovicích, kde vychodil obecnou i měšťanskou školu. V roce 1949 maturoval na Státním reálném gymnáziu v Benešově. Po dálkovém studiu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy nastoupil první učitelské místo ve  Zruči nad Sázavou. Po návratu ze základní vojenské služby učil rok na Jedenáctileté střední škole v Ledči nad Sázavou. Od 1. září 1954 byl jmenován ředitelem Národní školy ve Studeném, kde působil do roku 1963, než s ním byl rozvázán pracovní poměr pro jeho náboženské přesvědčení. V té době koupil rodinný domek v Libži u Vlašimi a nastoupil jako pomocný dělník ve  skladě Blanických strojíren. V letech 1965 až 1968 vystudoval Střední průmyslovou školu ve Vlašimi. Po pražském jaru 1968 byl rehabilitován a působil opět ve školství jako učitel Základní školy v Domašíně a v Chotýšanech. V roce 1996 odešel do důchodu. Pan Jiří Šlehuber se aktivně účastní práce samosprávy v Libži, mnoho let vede kroniku obce, zasloužil se zde o obnovu kaple. Od roku 1965 působí Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

jako varhaník na poutním místě Panny Marie hrádecké na Hrádku u Vlašimi, mezi lety 1971 a 2001 i v Trhovém Štěpánově. Protože jako rodilý „Královák“ nemohl zapomenout na krásná místa, která musela ustoupit navždy vodě údolní nádrže Želivka, začal v roce 1990 navzdory různým překážkám ve Vlašimi organizovat pravidelná setkání rodáků a přátel starých Dolních Kralovic. S obrovským úsilím a nadšením tato setkání organizuje dodnes. Vzpomínky na Dolní Kralovice a celou zatopenou část a setkání rodáků sepsal do knihy „Pojďte se mnou do našich Dolních i Horních Kralovic, Příseky, Stříteže a Bezděkova“. Byla vydána v roce 2001 a pro velký zájem bylo v roce 2002 ještě dotištěno několik set výtisků. Pan Jiří Šlehuber se v letošním roce dožívá 80. narozenin. Slavnostního udělování, které proběhlo v obřadní síni vlašimského zámku, se účastnilo na padesát hostů kulturního, společenského i politického života regionu. Na  půdě města přítomné přivítal starosta Vlašimi Mgr. Luděk Jeništa. Pozvání přijali zástupci Parlamentu České republiky, krajské samosprávy, řada zástupců měst a obcí Podblanicka (jejich jménem promluvil místostarosta Benešova 5

Ing. Roman Tichovský), ředitelé škol z Podblanicka a mnoho dalších hostů. Blaničtí rytíři obdrželi již tradičně kromě pěkného diplomu každý svou originální velmi hodnotnou pískovcovou sochu Blanického rytíře od akademického sochaře Daniela Talavery. Pořízení těchto soch sponzoroval generální sponzor udělování ocenění Blanický rytíř firma Rabbit a. s. Trhový Štěpánov. Na závěr slavnostního aktu byla zveřejněna výzva k nominování na Blanické rytíře za rok 2010, kteří budou vyhlášeni na Velký pátek 22. dubna 2011. Nominována může být fyzická (nikoli tedy právnická) osoba, která se významně zasloužila o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědic-

tví Podblanicka. A  to za  mimořádný čin v  uplynulém roce (popř. dokončený v uplynulém roce) nebo za celoživotní dílo (ve výjimečných případech může být ocenění uděleno i in memoriam). Nominaci může podat kdokoli, tedy jednotlivý občan, obec, zájmový spolek písemně na adresu Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, Pláteníkova 264, 258  01 Vlašim. Nominace musí obsahovat titul, jméno a  příjmení kandidáta, datum jeho narození, odůvodnění nominace a jeho kontaktní adresu, popř. telefon. Uzávěrka nominací je na  začátku března 2011. Pavel Pešout (foto: Jana Havelková)

Nový areál záchranné stanice pro živočichy ve Vlašimi U Vlašimi vzniká nový areál pro léčení volně žijících živočichů. Záchranná stanice pro živočichy ve Vlašimi funguje již 16 let, za  tuto dobu byla schopna vypořádat se s mnoha problémy. Jako klíčové se však, stejně jako v ostatních záchranných stanicích, v posledních letech ukazují prostorová omezení a stále se zpřísňující veterinární a hygi-

enické podmínky. Český svaz ochránců přírody Vlašim jako provozovatel tak byla postaven před otázku, zda se pustit do finančně a organizačně náročné modernizace nebo se smířit s tím, že záchranná stanice postupem času pravděpodobně zanikne. Zvolili jsme tu první možnost a po téměř čtyřleté přípravě projektu započala výstavba nového areálu.

Ledňáček s poraněným křídlem. 6

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

Moderní komplex nemocnice pro zvířecí pacienty.

Zahrada ekocentra je koncipována jako návštěvnický okruh, který povede kolem expozic s trvale handicapovanými zástupci živočichů. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

7

Mláďata veverek nalezená po bouřkách vypadlá z hnízd patří k častým pacientům záchranné stanice. V  současné době je provoz záchranné stanice omezen na prostory Podblanického ekocentra nalézajícího se v centru Vlašimi v zástavbě rodinných domů. To rozhodně není optimální jak z hlediska možných veterinárních rizik, tak vzhledem k omezenému prostoru potřebnému k  dalšímu rozšiřování. Počet živočichů přijímaných do  záchranné stanice rok od roku roste, v posledních letech se jejich počet pohybuje kolem pěti set ročně. Vzhledem k těmto souvislostem se Český svaz ochránců přírody Vlašim rozhodl tuto situaci řešit a již v roce 2006 se jeho pracovníci pustili do náročného projektu, jehož cílem je přesídlení léčebné části záchranné stanice mimo město. Náklady celého projektu byly vyčísleny na 70 milionů korun. Na většinu z nich se podařilo získat dotaci z Operačního programu Životní prostředí Evropské unie. Tato dotace však nepokryje celou částku potřebnou k realizaci náročného projektu, proto by k jeho uskutečnění nemohlo dojít bez podpory Středočeského kraje a Města Vlašim. A jak bude „nová“ záchranná stanice vypadat? Bude rozdělena do dvou částí, na léčebnou a expoziční. Léčebná část se bude nacházet mimo město 8

a  bude určená pouze k  příjmu a  léčení pacientů a  k  jejich přípravě na  vypuštění. Expoziční část zůstane na zahradě Podblanického ekocentra, aby byla snadno dostupná veřejnosti i školám a bude sloužit k osvětové a výchovné činnosti a propagaci Stanice. Pro léčebnou část byl vybrán pozemek o ploše přes 3,5 ha přibližně 4 km od Vlašimi poblíž výpadovky na dálnici D1 u Pavlovic. Na něm vyroste moderní komplex nemocnice pro zvířecí pacienty. Pacienti budou přijímáni v prostorách hlavní provozní budovy, která vyroste u vstupu do areálu. Budova bude vybavena moderní veterinární ordinací s operačním sálem, prostory určenými pro umístění nově přijatých pacientů a pro pacienty vyžadující intenzivní péči. Dále zde bude soustředěno administrativní a provozní zázemí stanice. Pro pacienty, kteří jsou ještě v léčení, ale již nevyžadují intenzivní péči, budou v  areálu vybudovány početné léčebné komory. Pacienti vodních ptáků budou mít k dispozici dostatek vodních ploch. Vyléčené pacienty nemůžeme jen tak bez přípravy vypustit zpět do přírody, na svůj návrat se musejí náležitě připravit. Ať už jde např. o obnovení Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

či zdokonalení funkce létacích svalů po  úrazech či osvojení základních dovedností u odchovaných mláďat potřebných k jejich přežití (např. létání, ulovení kořisti). K tomu budou sloužit velké rozletové a vypouštěcí voliéry. Pro zraněné kopytníky a jejich mláďata poslouží rozlehlé výběhy s přístřešky. V areálu bude zbudován také samostatný objekt karantény splňující veškerou evropskou legislativu týkající se ochrany zdraví obyvatel, životního prostředí i zvířat. Celý areál je koncipován jako nízkoenergetická stavba šetrná k životnímu prostředí a citlivě zasazená do okolní krajiny. Zahrada ekocentra se po rozsáhlé rekonstrukci promění v  oázu odpočinku i  ponaučení. Je koncipována jako návštěvnický okruh, který povede kolem expozic s trvale handicapovanými zástupci živočichů žijících na našem území. Jedná se o živočichy, kteří prošli léčbou ve stanici, ale jejich návrat do přírody není možný vzhledem k trvalým následkům utrpěných zranění. Tato zvířata pak slouží k ekologické výchově a osvětě veřejnosti. Všechna

takto chovaná zvířata dostanou nové prostornější výběhy tak, aby lépe vyhovovala jak zvířatům samotným, tak návštěvníkům Většina stávajících expozic bude zrušena a na jejich místě vzniknou expozice zcela nové. Nově tu vznikne například výběh pro vydry s proskleným bazénem a návštěvníkům se tak naskytne příležitost pozorovat tato zvířata i pod hladinou. Část stávajících expozic bude dále přebudována. Velkou rekonstrukcí projde například velká rozletová voliéra, ve které budou chováni zástupci našich dravců. Návštěvníci jí budou moci procházet po vyvýšeném dřevěném chodníku a dostanou se tak blíže k chovaným druhům ptáků. V zahradě se budou moci seznámit nejen s osudy jednotlivých zvířat ve Stanici, ale uvidí i názorné ukázky nástrah číhajících na živočichy v přírodě a dozví se, jak jim lze předejít. Najdou tu také tipy pro oživení svých zahrad, např. hmyzí domečky, jezírko nebo bylinkovou spirálu, která na malé ploše vytváří široké spektrum stanovišť s různými podmínkami vhodnými pro pěstování rozličných bylin.

Slavnostní poklepání základního kamene nově vznikajícího areálu pro léčení volně žijících živočichů u Vlašimi. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

9

Návštěvníci se také mohou těšit na nejrůznější zábavné a naučné prvky rozmístěné v areálu zahrady. Např. na dendrofon, na který si budou moci zahrát pomocí dřevěné paličky a seznámit se tak se zvukovými vlastnostmi dřeva; na hmatový chodník, po kterém se budou moci projít naslepo a bosky, a zjistit tak, zda rozliší nejrůznější přírodní materiály, po kterých kráčí; na hřbitov odpadků, kde se dozví, jak dlouho přírodě trvá, než rozloží rozličné materiály; nebo na vor přes jezírko, na kterém si malí návštěvníci budou moci nejen užít dobrodružství při přeplavování jezírka pomocí lana ale také se seznámit s vodním ekosystémem. V současné době již probíhá výstavba léčebného areálu. Koncem dubna t. r. byl slavnostně položen základní kámen za účasti představitelů kraje, města Vlašim, státní ochrany přírody a dalších institucí. Celá stavba by měla být dokončena v polovině roku 2011 a po svém dokončení bude patřit mezi nejmodernější stavby svého druhu v České republice i v Evropě. Šárka Tlustá (foto: archiv ČSOP Vlašim)

Pracovníci ČSOP Vlašim ukazují, jak bude areál vypadat.

Navštivte obnovenou naučnou stezku Drbákov – Albertovy skály V sobotu 8. Května 2010 Správa CHKO Blaník slavnostně otevřela zrekonstruovanou naučnou stezku Drbákov – Albertovy skály.

Naučná stezka nás provází jedním z nejkrásnějších koutů Sedlčanska, národní přírodní rezervací Drbákov – Albertovy skály, která se nachází na

Vyhlídka z Albertových skal na Drbákov. 10

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

Návštěvníci slavnostního otevření u jednoho ze zastavení naučné stezky Drbákov – Albertovy skály.

Desáté zastavení naučné stezky u vyhlídky na Albertově skále. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

11

strmých skaliskách a slunných stráních lemujících pravý břeh Vltavy mezi obcemi Oboz a Častoboř. Navazuje na původní stezku, jejíž základy zde již koncem 50. Let minulého století položil Karel Bartůněk. V jeho činnosti pokračoval František „Robin“ Veselý, který se v následujících desetiletích zasloužil o rozšíření stezky o její jižní část – svahy Drbákova. Naučná stezka je okružní a je dlouhá 7,35 kilometru. Návštěvníci najdou na trase stezky 11 obnovených naučných zastavení, která se věnují jednotlivým přírodním společenstvům chráněného území. Vyskytují se zde společenstva suťových lesů se zastoupením chráněného tisu červeného, zakrslé doubravy, dubohabrové háje, habrové bučiny a společenstva skalní stepi s výskytem vzácných a ohro-

žených druhů rostlin a živočichů. Z význačnějších druhů rostlin zde nacházíme bělozářku liliovitou, bělozářku větvitou, chrpu Triumfettiho, koniklec luční načernalý, lilii zlatohlavou a další teplomilné druhy charakteristické pro kaňon Vltavy. Drbákov je hnízdištěm výra, krahujce a dalších dravců, vyskytuje se zde užovka hladká, ještěrka zelená a bohatá fauna měkkýšů a hmyzu. Protože značná část stezky vede „horským“ terénem s poměrně velkými výškovými rozdíly, je její zdolání fyzicky náročné. Odměnou pro návštěvníky je však překrásná příroda s četnými vyhlídkami na údolí Vltavy s vodní nádrží Slapy. Ivana Křížová

Farní muzeum v Kondraci Původní umístění kondracké fary ani její podobu neznáme. První zmínka o ní se objevuje roku 1345. Podací právo ke kostelu a faře se od poloviny 14. století dělilo mezi vlašimské pány a vladyky na místní tvrzi. Posledním katolickým knězem před

vypuknutím husitských válek byl Mikuláš z Pelhřimova, později nazývaný Biskupec. V husitské době nebyla fara dlouhou dobu obsazena a obec s  okolními vesnicemi spadala pod farní správu ve Vlašimi. Potom převzali faru kněží vyznávají-

Rekonstruovaná budova fary, nyní Farní muzeum. 12

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

Pracovna faráře. cí pod obojí, o nichž se prameny poprvé zmiňují v roce 1536. Zásadní význam pro duchovní dějiny obce a okolí má založení katolické fary v Kondraci roku 1683. Pod zakládací listinou je podepsána dědička a nejstarší dcera Beaty Benigny z Porcie Františka Benigna provdaná z Weiszenwolfu. Farnost se sídlem v Kondraci byla oddělena od vlašimského děkanství a skládala se z filiálního kostela ve Zdislavicích a dvou kostelů ve Veliši a Hradišti, spravovaných kaplany. K farnosti Kondrac patřily ještě vsi Vracovice, Krasovice, Dub, Ostrov, Skalkovský a Částrovský dvůr. V zachované zakládací listině je uveden i popis budoucí fary, na kterou již bylo připraveno dříví, což naznačuje, že šlo o roubenou stavbu. Popis zní takto: „Světnice 2, komory 2, kuchyně klenutá, 1 sklípek pro pivo, 1 maštale pro 4 koně, chlívy pro krávy a drobný dobytek, stodolu na obilí, kdy ji zapotřebí bude. Plot plaňkový pod šindelem Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

okolo celého farního domu, studnice obroubena a vyčištěna“. Toto roubené stavení nahradila někdy mezi lety 1780 – 1800 kamenná novostavba, jež se ve své hmotě zachovala dodnes. Teprve od roku 1804 můžeme sledovat osudy fary pomocí záznamů ve Farní kronice. Roku 1836 získala fara novou střechu, pravděpodobně valbového tvaru. K roku 1859 díky štědrosti knížete Karla Auersperga dostala farní zahrádka nový plaňkový plot a čeledník v rohu u vrat byl přeměněn v domov faráře a pokoj nejbližší kuchyni se stal čeledníkem. Z uvedeného zápisu vyplývá, že kondracký duchovní si držel čeledníky a měl i jistý hospodářský majetek. Již roku 1865 se zmiňuje o vybílení stájí na hovězí dobytek a o opatření nových kamenných žlabů. Z pozdějších zápisů je patrné, že farář vedl spor s místní školou o blízké chlévy, tento spor později v roce 1877 vyhrál a hospodařil na nich. Fará13

řův majetek byl častým terčem zlodějských aktivit. Co chvíli si stěžuje, že mu bylo opětovně ukradeno prase, slepice nebo nářadí. Dne prvního května 1871 vypukl v obci zničující požár. Za oběť mu padlo několik stodol a celkem patnáct čísel popisných včetně místní školy. Ve farní kronice čteme: „… fara byla v největším nebezpečenství a zvlášť chlévy na 3 sáhy vzdálené od  venkovského špýcharu hořícího. Plápol ohně dorážel strašně na  hasiče na  farských chlévech se nalézajících sice tak, že zdálo se, že chlévy tyto i stodola farská musí se zhoubnému živlu za oběť ponechati. Zachránilo se vše. Podle letopočtu na bočním průčelí byla farní budova upravena v novogotickém slohu roku 1889. Při této přestavbě vzniklo jižní průčelí se štítem a dekorativními nadokenními římsami, jak jej známe dnes. V roce 1906 nastoupil na kondrackou faru kněz Antonín Filip, který se jako první zdejší farář stal

vikářem a později i kanovníkem Staroboleslavské kapituly. Je pochován na zdejším hřbitově. Těsně před první světovou válkou došlo ke změně vnitřní dispozice. Roku 1913 farář pořizuje následující zápis: „… Do rohového pokojíku ke kostelu a ke škole muselo se choditi velikým pokojem, což mělo mnoho nepříjemností zvlášť, když byl farář nemocen jako v roce 1911. Vzadu tak zvaný archiv a  stará černá kuchyň v  pořádku. To mínil farář na svůj náklad opraviti. Probourala se zeď z kuchyně do pokoje, dáno nové futro a dveře, v kuchyni (vzadu) vystavena nová příčka u pekárny, spraven a nahozen strop, potom podlahy dány nové, ostatní se spravilo, celá se žlutá natřela (dvakrát). Tak z „archivu“ učiněn byl pokojíček, v němž možno ubytovati. Dříve ani kamna tam nebyla.“ V roce 1930 byla do fary a přilehlých hospodářských budov nainstalována elektřina. V srpnu 1940 přišel do Kondrace farář Rudolf Bouška a  obnovil Němci zakázané večerní po-

Pec (kamna) v kuchyni. 14

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

Pohled na Farní muzeum ze zahrady. božnosti, za což mu bylo vyhrožováno gestapem. Těsně před koncem války si Jihočeská autobusová společnost (JAS) schovala na faře jeden svůj vůz před ustupujícími Němci. Autobus nakonec zabavili Sověti, kteří když nemohli projet vraty fary, uřízli z něho střechu a zanechali ji na farském dvoře. Od roku 1961 zůstala kondracká farnost trvale neobsazena a její pozemky byly zmenšeny záborem pro stavbu družstevního kravína. V letech 1962 – 2007 byla farnost spravována ex curendo duchovním Římskokatolické farnosti Zdislavice. Od počátku roku 2008 byla kondracká farnost administrativně zrušena a sloučena s Římskokatolickou farností Vlašim. V současnosti je budova fary i s přilehlým dvorem dlouhodobě pronajata obci Kondrac, která realizovala projekt obnovy celého farního areálu. Farní areál s  hospodářským zázemím, márnicí a románským kostelem sv. Bartoloměje nyní nabízí autentický interiér fary z přelomu 19. a 20. století, ve kterém získají návštěvníci informace o životě Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

na faře. V budově je také řemeslná dílna s možností výroby svíček, ručního papíru či tisku obrázků s dobovou tématikou svatých. Před farou se nachází bylinková zahrádka vysazená z rostlin se symbolickým christologickým a  mariánským významem, místo pro odpočinek i pastvu ovcí a koz, které k farnímu hospodářství patřily. Příjemný pobyt doplní i procházka po cestě z Kondrace do Ostrova, která je lemována čtyřmi interaktivními panely s tématem „Rok na vsi“. Projekt s celkovými náklady 14.184.000 Kč byl financován z Regionálního operačního programu NUTS II Střední Čechy, oblasti podpory 2.2. Veřejná infrastruktura a služby cestovního ruchu. Výše dotace ze Strukturálních fondů EU a  národních zdrojů je 92,5  % celkových přijatelných výdajů. Na základě podkladů připravených Mgr. Vladimírem Rišlinkem pro expozici a  tiskové zprávy obce Kondrac sestavil Petr Zapletal (foto: Jitka Jandová) 15

JAN OČKO Z VLAŠIMI (asi 1294 – 1380) Významná osobnost na  dvoře českého krále a římského císaře Karla IV. Za jeho nepřítomnosti byl pověřován správou českého království. Patřil k  jeho  předním rádcům a  důvěrníkům. Byl jmenován jako první Čech kardinálem. Zemřel před 630 lety. Velice stručně si připomeneme životní pouť této osobnosti českých dějin, které dosud nebyla věnována rozsáhlejší publikační pozornost. Věřme však, že tomu tak v  budoucnu bude. Nadějným autorem samostatné publikace se zdá být historička prof. PhDr. Zdenka Hledíková, CSc., která se specializuje na dějiny středověké církevní správy a paleografii a jež do roku 2008 čtrnáct let působila jako ředitelka Českého historického ústavu v Římě. Můžeme se těšit, neboť autorka po své dosavadní publikační činnosti, naposledy monografii o Arnoštu z Pardubic (Vyšehrad 2008), má v úmyslu zpracovat zevrubněji i Jana Očka z Vlašimi. Jí také patří poděkování za některé cenné poznatky k tomuto článku. Jan Očko z Vlašimi pocházel z českého šlechtického rodu spjatého tradičně s církví a neposlední řadě dvorskou politickou. Pokud přistoupíme na  jednu z  verzí o  roku jeho narození 1294, jak

Znak Jana Očka z Vlašimi (podle Z. M. Zengera). 16

Vyobrazení busty Jana Očka z Vlašimi v dolním triforiu katedrály sv. Víta na Pražském hradě. K. V. Zap, Česko – moravská kronika, II., Praha 1906. uvádí časté historické zdroje, tak Jan Očko z Vlašimi se dožil věku 86 let. Historické zdroje o datu jeho narození se však navzájem liší. Jeden například uvádí, že zemřel ve věku asi 88 let (K. V. Zap, Česko – moravská kronika, 2. díl, s. 449, Praha 1906). S  jistotou jen víme, že zemřel 14. ledna 1380, tedy před 630 lety. Vraťme se o několik stovek let zpátky, do doby slavné vlády Karla IV. (1346 – 1378), bezesporu nejvýznamnějšího panovníka našich středověkých dějin a do doby největšího rozkvětu Českých zemí zvláště pak do Prahy jako sídelního královského města, jež zásluhou hnutí Matyáše z Arrasu, později Petra Parléře a dalších měnila svou tvář. Již otec Jana Očka z Vlašimi, Jan, byl dvorním kancléřem otce Karla IV. českého krále Jana Lucemburského (1310 – 1346), jak uvádí Kronika českých zemí, 2. díl, 1250 – 1470, Fortuna Libri, Praha 2008. I Janovi tři synové pokračovali v královských službách. Michal se stal purkrabím královského hradu Svojanov u dnešní Poličky a od roku 1363 pánem na Vlašimi, zemřel roku 1368 v Boloni, kam odešel ještě na studia a je tam též pohřben. Jeho Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

bratr Pavel se po smrti Michala ujal vlašimského panství; byl dlouholetým notářem královské komory, později zakoupil hrad Jenštejn u Prahy. Jeho synem byl třetí pražský arcibiskup Jan z Jenštejna, byl tedy synovcem Jan Očka z Vlašimi. Třetím synem Jana – kancléře – byl Jan Očko; přesné narození nevíme a bude asi těžké ho z určitostí někdy zjistit. Přízvisko „Očko“ souviselo s nápadně menším levým okem, které bylo pravděpodobně postiženo očním zákalem. O sestře bratrů je jen známo, že byla jeptiškou a v roce 1368 již nežila. Rod měl ve znaku dvě supí hlavy s červenými krky v bílém poli. Již za  svého mládí byl Jan Očko přítelem  budoucího krále Karla IV., po studiích působil v jeho dvorských službách. Vysvěcen na kněze byl někdy po roce 1344. V roce 1346 je již Jan Očko nazýván sekretářem dvorské kanceláře, tajemníkem Karla IV. a stává se vratislavským kanovníkem a prvním proboštem u Všech svatých na  Pražském hradě. V roce 1353 byl Jan Očko jmenován olomouckým biskupem, jako tamní biskup nastoupil po Janu VII.

Největší pečeť (sigillum nostrum maius) arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi z 25. dubna 1368, vtištěná do červeného vosku (výška 86,5 mm, šířka 55 mm). Josef Dobiáš, Dějiny královského města Pelhřimova, díl I., tab. VIII, č. 3. Pergamen originál Národní knihovna Praha č. 346. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

Volkovi z rodu Přemyslova, což jistě svědčí o povaze služeb, jež králi prokazoval; byl tedy v Olomouci Janem VIII. O dva roky později dne 5. dubna 1355 doprovází Jan Očko z Vlašimi jako biskup s dalšími církevními hodnostáři a šlechtici Karla IV. a jeho manželku Annu Svidnickou do Říma ke korunovaci římským císařem. Dne 27. března 1357 se za účasti císaře Karla IV. a jeho manželky a za účasti biskupa Jana Očka z Vlašimi konalo vysvěcení hradu Karlštejn arcibiskupem Arnoštem z Pardubic. Po  smrti významného rádce císaře Karla IV., prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic (zemřel 30. června 1364) byl Jan Očko jmenován jeho nástupcem. Tak se stává dosavadní biskup v Olomouci Jan Očko z Vlašimi dne 12. července 1364 druhým pražským arcibiskupem. Na jeho místo v Olomouci byl ustanoven stávající litomyšlský biskup Jan ze Středy, který stál jedenadvacet let (1353 – 1374) v čele císařské kanceláře jako její kancléř. Litomyšlským biskupem se stal Albrecht ze Šternberka, dědic šternberského panství na Moravě, pozdější arcibiskup magdeburský. I oba jmenovaní biskupové byli věrnými přáteli a rádci císaře Karla IV. Jan Očko z  Vlašimi nechal vlašimský hrad přestavět na  reprezentativní arcibiskupské sídlo s kaplí sv. Erharda a sv. Otýlie. Stejnou kapli nechal postavit později v roce 1379 v chrámu sv. Víta na Pražském hradě; ta je zvána též Vlašimská kaple. Její stavebník je v ní pohřben, o té až později. Reprezentační úroveň podoby vlašimského hradu ve druhé polovině 14. století potom nepřímo dokládá častý pobyt obou arcibiskupů z rodu z Vlašimi a datování několika listin jimi zde vydaných. Dne 5. ledna 1365 provedl nově zvolený arcibiskup Jan Očko z Vlašimi svůj první veřejný obřad, vysvěcení dvojího kůru v novém chrámu sv. Víta na Pražském hradě, neboť stavba chrámu byla již v té tobě v dolních částech dokončena. O měsíc později 9. února 1365 odjíždí s císařem Karlem IV. a jeho dvorem opět na Karlštejn, kde tentokrát on vysvěcuje známou kapli sv. Kříže. Před vchodem do této kaple je na fresce vyobrazena scéna, jak Karel IV. ukládá relikvie a v zástupu okolostojících je vyobrazen také Jan Očko z Vlašimi. Arcibiskup Jan Očko z Vlašimi podporoval přívržence reformního hnutí Jana Milíče z Kroměříže, který kázal česky od roku 1364 u sv. Mikuláše na Malé Straně a u sv. Jiljí na Starém městě v Praze. Je známo, že císař Karel IV. se řídil především rady ve svých činech panování Arnoštem z Pardubic a Janem Očkem z Vlašimi, který byl také vel17

Votivní obraz (deska) Jana Očka z Vlašimi, 1371. Ústředním motivem nebeské sféry je Panna Marie trůnu. Po její pravici klečí Karel IV. se svým patronem sv. Zikmundem za zády. Po její levici je to klečící Václav IV. s českým patronem sv. Václavem. V dolní části světská sféra obrazu ukazuje druhého pražského arcibiskupa Jana Očka z Vlašimi (donátora obrazu) s erbem svého rodu a pražské kapituly. Kolem něho jsou shromážděni zemští světci, vpravo sv. Prokop a sv. Vojtěch a vlevo sv. Vít a sv. Ludmila. Národní galerie Praha. kým milovníkem umění. Jan Očko nechal zhotovit známý votivní obraz pocházející z někdejší arcibiskupské kaple v Roudnici, vysvěcené v roce 1371. Votivní obraz je rozdělený na dvě části – světskou a nebeskou, dnes je uložen v pražské Národní galerii. Podrobný popis uvádí text u jeho vyobrazení. V  roce 1365 byl arcibiskup Jan Očko z Vlašimi jmenován stálým papežským legátem s pravomocemi i nad diecézemi bamberskou, řezenskou a míšeňskou, tuto hodnost stvrdil papež zvláštní bullou dne 28. května 1365. Je také známo, že Jan Očko 18

z Vlašimi vynikl všestranností, byl obratný diplomat, nacházel se velmi často v Karlově blízkosti při významných jednání nejen v Praze, ale i na svých diplomatických cestách. Mladšímu českému králi Václavu IV. byl pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi poručníkem a přítelem. Později dne 17. listopadu 1370 byla manželka Johanna Bavorská Janem Očkem z Vlašimi pomazána na  Pražském hradě na českou královnu. Na sklonku života je dne 17. září 1378 Jan Očko z Vlašimi jmenován papežem Urbanem VI. jako Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

první Čech kardinálem. Záhy na to, dne 29. listopadu 1378 umírá na Pražském hradě český král a císař Karel IV. Zádušní slavnost se konala 16. prosince 1378, sloužil ji tehdy kardinál Jan Očko z Vlašimi za asistence dvanácti biskupů a pronesl nad rakví císaře Karla IV. proslulou řeč. Jan Očko z Vlašimi se snažil pokračovat v intencích svého předchůdce Arnošta z Pardubic. V letech 1352 až 1364 nechal postavit pod Vyšehradem špitál Pokory Panny Marie pro zchudlé šlechtice a v roce 1370 na Hradčanech špitál sv. Antonína a sv. Alžběty pro zestárlé duchovní. Jak již bylo uvedeno, kardinál Jan Očko z Vlašimi zemřel 14. ledna 1380, ve stejný den tehdy také zemřel Albrecht ze Šternberka. Byla to doba, kdy byly Čechy zachváceny morem. V kronice se uvádí, že například v Novém Městě pražském zemřelo 3500 lidí. V Janu Očkovi ztratil král Václav IV. tak říkajíc svého druhého otce.

V chrámu sv. Víta na Pražském hradě zanechal svůj pomník ve výzdobě tzv. Vlašimské kaple, tam nalezl svůj poslední odpočinek. Jeho náhrobek zobrazuje ležící postavu kardinála v liturgickém oděvu. U nohou mu leží pes, jako symbol věrnosti. Náhrobek byl zhotovený už kolem roku 1378, proveden ze sliveneckého mramoru a pochází z parléřovské dílny. Jan Očko z Vlašimi je také zobrazen na freskách Mistra Osvalda v  této kapli, jednou jako biskup a jednou jako kardinál. V dolním triforiu katedrály sv. Víta na Pražském hradě je umístěno jedenadvacet pískovcových byst, které představují osobnosti, jež se o stavbu katedrály zasloužily: Karla IV., příslušníky jeho rodiny, oba stavitelé chrámu a  ředitele stavby z  řad pražských kanovníků a v neposlední řadě, také pražské arcibiskupy, mezi kterými je i kardinál Jan Očko z Vlašimi. Závěrem cituji větu z knihy historika, památkáře a archeologa Dr. Antonína Podlahy (1865 – 1932)

Náhrobek kardinála Jana Očka z Vlašimi v kapli zvané Vlašimská, sv. Erharda a sv. Otýlie (také sv. Jana Nepomuckého), katedrály sv. Víta na Pražském hradě, z doby kolem roku 1378. Foto: Václav Vilimovský / 2007. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

19

„Posvátná místa království českého. Arcidiecéze Pražská …“, s. 94, Praha 1912, reprint 1996: „Kardinál Jan Očko z  Vlašimi je největší osobností a ozdobou města Vlašimi a zasloužil by si tam mít pomník na hlavním náměstí, jeho pomníkem je i zámek ve Vlašimi, kde založil kapli ve věži původně zasvěcenou sv. Eduardu a Otýlii.“ Josef Moudrý Literatura Slavík František Augustin, Dějiny města Vlašimě a jeho statku, s.13 – 20, 1889, reprint Vlašim 1994. Zap Karel Vladislav, Česko – moravská kronika, 2. díl, s. 291, s. 309, s. 332, s. 240, s. 366 – 7, s. 383, s. 389, s. 432 – 4, Praha 1906. Podlaha Antonín, Posvátná místa Království Českého, Arcidiecéze pražská, Vikariáty: Sedlčanský a Votický, s. 94, Praha 1912, reprint 1996. Dolenský Jan, Obrázkové dějiny národu českého, šesté rozšířené vydání, s. 150, s. 153, s.159, s. 164, Praha 1910. Dobiáš Josef, Dějiny královského města Pelhřimova, díl I., Pelhřimov 1927. Ryneš Václav, K osudům a ikonografické náplni votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi, Umění, r. 15, 1967, č. 1, s. 104 – 8.

Kašička František, Novosadová Olga, Zámek ve Vlašimi a jeho stavebně historické přeměny, Památky a příroda, V., s. 129 – 140, 1980. Hora Petr, Toulky českou minulostí, 2. díl, s. 184, Praha 1991. Svoboda Jan, Vlašimská kaple v katedrále sv. Víta v Praze, Zpravodaj Vlašim, č. 13 a 14/1994. Pouzar Jaroslav, Podblanickou minulostí, s. 73, 1996. Fišer František, Karlštejn, s. 23, s. 33 – 34, Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří 1996. Vránová (Preislerová) Ivana, Jan Očko z Vlašimě, Zpravodaj Vlašim, č. 2/1998. Čechura Jaroslav, České země v  letech 1310 – 1378, Lucemburkové na českém trůně I.., s. 171 – 2, s.159, s. 176, s. 240, s. 245, Praha 1999. Neubert Karel, Stejskal Karel, Dějiny umění na dvoře Karla IV., druhé vydání, s. 68 – 71, Praha 2003. Royt Jan, Lesk královského majestátu ve středověku, Jan Očko z Vlašimi jako objednavatel uměleckých děl, s. 259 – 263, Praha – Litomyšl, 2005. Svoboda Jan, Moudrý Josef, Vlašim po stopách předků, s. 84 – 91, Vyšehrad 2006. Hledíková Zdenka, Arnošt z Pardubic, s. 39, s. 57, s. 75, s. 101, s.150 – 152, s. 173, s. 180, s. 202, s. 238, s. 246, Vyšehrad, 2008. Kolektiv autorů, Kronika českých zemí, 1250 – 1470, 2. díl, třetí vydání, s. 179, LN, Fortuna Libri, Praha 2008.

Znovu k lokalizaci zaniklé středověké osady Křivolaje Středověkou ves Křivolaje z  majetku kláštera sázavských benediktinů uvádí na základě historických zmínek ve svých dílech a soupisech řada historiků a badatelů. Polohu vsi určují jen přibližně do okolí kláštera. Jako první se o přesnější lokalizaci zaniklé vesnice pokusil až archivář a vynikající znalec místopisu a historie Benešovska PhDr. Jiří Tywoniak. V urbáři hrádeckého panství (Komorní Hrádek, okr. Benešov) z roku 1601 objevil totiž ještě zmínku o Křivolajích, které tehdy spadaly pod rychtu choradskou (Choratice, okr. Benešov), měly však již jen jedinou usedlost Kříže Křivolajského. Ten hospodařil na poměrně velikém gruntě o 50 str. rolí, na kterých bylo 20 str. porostlin, z luk sklízel sena na pět vozů a otavy na jeden. Vrchnosti odváděl pololetně úrok 1 k. a 26 gr. a ještě jako zvláštní plat místo roboty 14 1/2 gr., z naturálií 10 slepic a 30 vajec. V berní rule z roku 1654 však už Křivolaje 20

uvedeny nejsou. Půda patřící zpustlému gruntu byla po roce 1693 přidělena ke zřízenému poplužnímu dvoru v  Choraticích, ze kterého vznikla později ves Xaverov. Z toho J. Tywoniak usoudil, že právě v místě dnešního Xaverova nebo v jeho nejbližším okolí ležely někdejší Křivolaje: „Možno tak soudit z toho, že patrně hlavní díl půdy nového dvoru pocházel od jejich pustých gruntů (další půda byla od tří pustých gruntů choratických). Potvrzení tohoto určení lze nalézt v uvedeném urbáři z roku 1601, kde v rejstříku míst je u Křivolaj pozdější rukou připsáno: „teď Xaverov“ (přípisek asi z poloviny 19. století). Anonymní glosátor nám tak zachoval zřejmě místní tradici, která v současné době už tu známa není“ (Tywoniak 1972). Jiné novověké písemné památky, které J. Tywoniak zřejmě nevzal v úvahu, hovoří však proti domněnce o poloze Křivolaj v prostoru Xaverova. Je to např. Smlouva o statky mezi opatem sázavským Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

Oblast polohy Křivolaj na mapách I. vojenského (josefského) mapování. Danielem Ildefonsem Nigrinem a hrabaty z Valdštejna na Komorním Hrádku, uzavřená v roce 1667, ve které jsou ještě pro toto období Křivolaje několikrát zmiňovány jako hrádecké zboží a je zde také přesný popis nové hranice klášterního panství, která jen těsně míjí polohu současného Xaverova: ... Item pod polmi bělokozelskými, jdouce po potoce dolů až pod Drahňovice, slove les Radlice. Zase od téhož potoka dělí druhý potůček malý, vedle dlouhé Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

léče až po jámu vlčí, jdouce od Choratic k Bělokozlům, Radlici, k sv. Prokopu, a dlouhá léč k Hrádku náleží. Item od té vlčí jámy, Volešek, Radloučka, nad palouk Zvěřinův, zase na cestu druhou, jdouce od Choratic k Bělokozlům, odtud vedle křoviny, konec pole Šebestového, potom po hřeben v Čertových dolech, přes rokle až nahoru k vlčí jámě, pod kamenný vrch tak řečený, vedle mokře, cestou jdouce k Dojetřicům ... (Krásl 1895). Popis je ze 21

samotného svého účelu velmi realistický a jmenuje kromě obcí i některé, dosud živé pomístní názvy. Zajímavou podrobností je i zmíněná vlčí jáma. Nebylo to jen označení lokality, ale skutečná, patrně uměle vykopaná jáma, jejíž zbytek mi před časem ještě stačil ukázat dnes již zemřelý xaverovský starosta pan Pecka (bylo mu tehdy asi 82 let). Za jeho dětství byla dokonce ohrazená, ale dnes je zavezená odpadem a v terénu téměř neznatelná. Podstatné však je, že v souvislosti s popisem průběhu hranic panství v úseku, kde by podle J. Tywoniaka (1972) měly Křivolaje ležet, nejsou vůbec uvedeny. Pokud by zde byly, jistě by přitom neunikly pozornosti a využití jako orientační bod. Pro určení polohy Křivolaj i dalších zaniklých vsí sázavského kláštera je také důležité pořadí jednotlivých vesnic v listinných pramenech. Podle polohy dosud existujících vesnic v okolí Sázavy si určitého systému ve výčtu majetků podle jejich geografického umístění ve vztahu k poloze kláštera bezpochyby povšimnul již F. Krásl, když soupis vsí řečeného kláštera také publikoval: „ Jmenujeme tudíš prostě zboží sázavské před rokem 1421, počínajíce od osad klášteru bližších a postupujíce ke vzdálenějším po levém břehu Sázavy: Přívlaky, Čeřenice, Bělokozly, Choratice, Blatce, Dojetřice, Oclivy (Vodslivy), Lešnice, Mstišovice, Samechov, Křivolaje, Píseč. Po pravém břehu Sázavy: Pyskočely, Rovná, Skalice hor stříbrných (Stříbrná Skalice), Chlum, Kozly, Vlkančice, ...“ (Krásl 1895). Vycházel přitom z  opisu textu smlouvy, původně z roku 1436, mezi králem Zikmundem a Janem Zajímačem z Kunštátu. Výčty částí klášterního majetku podle pramenných edicí i prací různých autorů byly v původních různých čteních a přepisech nedávno publikovány v souvislosti s lokalizací další zaniklé středověké vsi Bílče M. Baštářem (2003): Samochov – Sanachov, Piskočely, Křivolaj – Křivolej, Pisoč – Pisoř, ... (Čelakovský 1890); ... Samochov, Piskoczely, Vzirodleg – Kržiwolage dvůr, Piesecz, ... (Turek 1970). Křivolaje jsou tedy v textech umísťovány mezi doposud existující Pyskočely (katastr Vlkančice, okr. Praha – východ) a rovněž zaniklou Píseč (Krásl 1895 klade Křivolaje mezi Samechov /okr. Benešov/ a Píseč). Vrátit se musíme znovu k  F. Kráslovi, který k otázce lokalizace Křivolaj už vlastně na sklonku 19. století vytěžil důležité informace studiem farních „kronik“. Podle nich náležely k farnosti sázavské na počátku 18. století nejen samoty u vsí podaných klášteru: Bártův mlýn, Blatce, Kačkov, Skelná huť, Vesce, ale také blíže položené samoty vsí cizích panství. Byly to Křivolaje, Puchýrna, 22

Stará Hůra, Poříčko (Krásl 1895). Většinu samot dokážeme přesně lokalizovat. Zmíněná Skelná huť je s největší pravděpodobností bývalá Nechybská sklárna (1709 – 1719), protože Nechyba patřila ke klášternímu zboží. Ze samot sousedních panství se např. Puchýrna nacházela pod hrází dnes již zaniklého rybníka u Pyskočel (1. vojenské mapování; Tywoniak 1971; 1972a). Podle Krásla (1895) však Křivolaje měly ležet na opačné, jižní straně řeky a jestli existovaly v 18. století, mohlo je zachytit I. vojenského mapování (1764 – 1767). V příslušné mapové sekci jsou v blízkosti Choratic, mezi nimi a Samechovem, v údolí bezejmenné vodoteče, nad jejím soutokem s Dojetřickým potokem, zakresleny dvě samoty. Severnější z nich, vzdálená od Choratic asi 2,5 km, je na mapě označená jako Ras a jižnější, asi 1,5 km od Choratic, jako Schlader (při II. voj. mapování jako Apdecker). Obě samoty byly tedy rasovny a mohly být pozůstatkem Křivolaj vzhledem k blízkosti Choratic, pod jejichž rychtu spadaly. Problém však je, že ve výše zmíněné smlouvě z roku 1667 s popisem hranic panství, jsou i tato místa dobře popsána: ... cestou jdouce k Dojetřicům, vše pořádně laffováno až k palouku neb k rybníčku Machovému, tu všechny mezníky a grunty mezi horama svatoprokopskými a hrádeckými, které vrchnosti přináleží docházejí. Toliko porostliny sousedův dojetřických tu vedle polí se nacházejí, ostatní hory všechny k Hrádku jsou a patří. Více nacházejí se na horách hrádeckých rybník sluje Šafrov, pod ním luka sousedů dojetřických, a doleji Jana koláře sázavského pusté dva rybníčky již porostlé dřívím“. O Křivolajích, tu znovu není ani zmínky. Přitom, jak už bylo řečeno, jsou v ostatním textu v jiných souvislostech několikrát jmenovitě připomínány. Obě samoty, zakreslené na zmíněných mapách 18. a 19. století, ale v citované smlouvě zde ještě neuvedené, patřily navíc k panství sázavskému. Těsně pod popisovanými místy se dosud v údolí dají pozorovat pozůstatky jiné zaniklé vsi. Bývala zde středověká osada Bílče (Baštář 2003), která sice není zachycena na žádné z map, ale povědomí o vsi a její poloze přetrvává u místních lidí i v dosud živém pojmenování kopce Bílč nad někdejší vsí. Podle již uvedené posloupnosti vesnic ve výčtu zboží, původně sázavských benediktinů, k roku 1436 jsou Křivolaje umístěny mezi dosud existující Pyskočely (katastr Vlkančice, okr. Praha – východ) a rovněž zaniklou Píseč neznámé polohy. F. Krásl (1895), klade pak Křivolaje mezi Píseč a Samechov /obec Chocerady/, okr. Benešov). Na Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

základě dostupných údajů musely i ve skutečné krajině Křivolaje ležet někde mezi Pyskočely a Samechovem. Spolehlivost dohledání polohy zaniklého středověkého sídla s využitím jeho pořadí či pozice ve struktuře majetkového soupisu byla už ověřena u podobných případů v jiných regionech (Černý 1997). Přímo pod Samechovem, na levém břehu Sázavy proti Pyskočelskému mlýnu a v blízkosti jezu, zachytilo ještě první i druhé vojenské mapování samotu. Podrobněji situaci ukazuje Císařský otisk stabilního katastru z roku 1841, na němž je vyznačeno i starší umístění přívozu mezi skupinou staveb pod Samechovem a ostrovem u mlýna. Z bezprostřední blízkosti, z okolí dnešní železniční zastávky Stříbrná Skalice, pocházejí starší náhodné archeologické nálezy, z nichž se v Muzeu Podblanicka v Benešově dochovalo několik zlomků středověkých keramických nádob. Ty se sice hlásí do staršího období (asi 12. až 13. století), než je historická zmínka Křivolaj, ukazují však k sídlištnímu využití této levobřežní terasy Sázavy ve středověku. Nad železniční zastávkou se ve svahu vedle silnice zachovaly staré úvozy odtud k Samechovu, z kterého vede i dnes lesní cesta téměř po rovině až do Choratic. V roce 1205 (zmínka se ale týká už dřívější doby) daroval jakýsi Pravota Choratice (podle originálu Horutice, později i Choradice nebo Koratice) klášteru Ostrovskému a to mimo jiného i s přívozem přes Sázavu (Friedrich 1912). Choratice totiž leží uprostřed půloblouku řeky, která se stáčí nejprve od jihovýchodu k severozápadu a potom na západ. Vzdálenost z Choratic k řece je v jejím uvedeném zákrutu od jihovýchodu k severu přibližně stejná, asi 4 kilometry. Nejpříhodnější přechod přes řeku v tomto úseku však už spravoval klášter benediktinů sv. Prokopa, další brody nebo přívozy u Malovid nebo Poříčka neměly příliš dobrý přístup. Jako příznivý přechod přes Sázavu, ačkoliv se zdá být od Choratic daleko, byl přívoz pod dnešním Samechovem. Z druhé strany řeky sem přicházelo patrně několik důležitých komunikací: ze západu od Mnichovic přes Čapík, od severu přímá pražská cesta spojená u Rovné s českobrodskou, od severovýchodu z Kouřimi přes Vlkančice a od východu přes Krkavčí skály z kláštera sázavských benediktinů (Bernat, Štědra 2004). Mohlo se tedy velmi pravděpodobně jednat právě o tento přívoz na důležité křižovatce komunikací, který byl předmětem Pravotova daru Ostrovskému klášteru (Bernat, Štědra 2004). Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

Právě u někdejšího přívozu, na levém břehu Sázavy pod Samechovem, ležely nepochybně Křivolaje. Ještě nedávno jsme si takovou lokalizací nebyli jisti a spíše jsme zde uvažovali o chybějící Písči, a to vzhledem k  písčitým náplavům, které zde tvoří říční terasu Sázavy (Bernat, Štědra 2004). K umístění středověkých Křivolaj pod Samechov, mezi polohou Ve Studeném a dnešní železniční zastávku Stříbrná Skalice, ukazují i archeologické nálezy (Bernat, Štědra 2004). V raném novověku zůstalo ze sídliště zřejmě jen jedno stavení, dvůr Kříže Křivolajského, spadající pod jurisdikci choratické rychty (Tywoniak 1972). Označení dvůr v tomto případě nevyjadřuje ani tak velikost usedlosti, ale spíše její osamocenost. Sídlištní tradici zde až do 20. století udržovala (možná přímo na místě uvedeného dvora) samota nad pyskočelským jezem. Dům se samostatnou hospodářskou stavbou, jak situaci zachycuje stabilní katastr v roce 1841, zmizel až v souvislosti se stavbou tzv. Čepičkovy vily nad jezem v polovině 20. století. Pamětníkem zaniklé samoty, jmenované Rybárna, je pan Šusta (Samechov č.p. 46 u žel. zastávky). Ve vzpomínkách si vedle Rybárny vybavuje zbytek velkého sklepa další stavby, podle jeho otce bývalého ovčína. Jako mimořádně přesvědčivý pramen k umístění středověkých Křivolaj na levý břeh Sázavy pod Samechov se ukazují být nakonec matriční zápisy sázavské fary, které ještě v průběhu 18. a celého 19. století znají mezi místy narozených a zemřelých Křivolaje a hned vedle nich objevuje se jako místo narození i zmíněný ovčín (!). Křivolaje bývaly vždy asi jen malou osadou, což je možná příčina, proč v Pravotově obdarování nejsou jmenovitě uvedeny. Byly zřejmě považovány především za součást choratického majetku. V novověku zbyla z Křivolaj jediná usedlost, z které byl tradičně do 19. století obsluhován přívoz. Samotě se později říkalo Rybárna a její demolicí v polovině 20. století zmizely vlastně i Křivolaje a vytratily se z obecného povědomí. Jiří Bernat, Milan Štědra Použité prameny a literatura: 1. vojenské mapování 1764 – 1767: Sekce Čechy, mapový list č. 144 2. vojenské mapování 1836 – 1852: Sekce Čechy, mapový list O 9 IV Baštář M. 2003: K lokalizaci zaniklé středověké osady Bílče, Sázavsko 10, 56 – 65. 23

Bernat J., Štědra M. 2004: Starší středověké osídlení u přechodu přes Sázavu mezi Stříbrnou Skalicí a Samechovem, Archeologie ve středních Čechách 8, 605 – 619. Císařský otisk stabilního katastru 1841: Samechov. Černý E. 1997: Postup při identifikaci a lokalizaci některých zaniklých středověkých osad na bývalém holštejnském panství, Život v archeologii středověku. Praha. Čelakovský 1890: O domácích a cizích registrech, zvláště o registrech České a jiných rakouských dvorských kanceláří. Praha. Friedrich G. (ed.) 1912: Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae. Praha. Krásl F. 1895: Sv. Prokop, jeho klášter a památka u lidu. Praha.

Profous 1947: Místní jména v Čechách. Praha. Roubík F. 1959: Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách. Praha. Turek R. 1970: Příspěvky k historické topografii středního Posázaví, Sborník vlastivědných Prací z Podblanicka 11, 116 – 176. Tywoniak J. 1971: K dějinám železného hamru v Pyskočelích, Středočeský sborník historický 6, 93 – 99. Tywoniak J. 1972: Zaniklé osady Bílava (u Keblova), Knínice (u Voračic), Křivolaje (u Xaverova). Příspěvek k jejich lokalizaci, Acta regionalia 1970 – 1971, 200 – 204. Tywoniak J. 1972a: Ještě k železnému hamru v Pyskočelích, Středočeský sborník historický 7, 163 – 166.

K vampýrům a filipojakubským obřadům na Vlašimsku V kalendáři uplynul 30. duben a tedy i noc sv. Walburgy, po staletí spojovaná s čarodějnicemi a démony. „Strašidelné“ postavy najdeme v příbězích a pověrách na Podblanicku ještě v polovině 19. století. V  Pod Blaníkem 4/2008 jsme připomněli několik pověstí zaznamenaných Josefem Virgilem Grohmannem v „Sagen-Buch aus Böhmen und Mähren“ (Praha 1863). Za zmínku stojí i jeho práce „Aberglauben und Gebräuche aus Böhmen und Mähren“ (Band I), vydaná v Praze a Lipsku roku 1864. V kapitole „Todt und Begräbnis“ (Smrt a pohřeb) se Grohmann dostává k lidovým představám o „posmrtném životě umrlců“ a zmiňuje přímo Vlašim. Podle něj tu přežívala víra v postavu „morouse“ jako umrlce, který v noci obchází a „vysává lidem krev“. (Grohmann, 1863, s. 191) Odkazuje zároveň na svou první práci (Sagen-Buch), kde se „morousem“ zabýval podrobněji. Vycházel především z vyprávění jisté ženy, zprostředkovaného „R. Czermakem“. Ten Grohmanna zásoboval lidovými příběhy z Vlašimi a okolí. „Morous“ byl českým pojmenováním pro postavu „Alpa“. V českých představách prý nesál z obětí jen „mléko“ ale i krev, byl tedy vampýrem. Podle vyprávění ženy z Vlašimska „přepadala lidi během sání mdloba“. Při procitnutí nacházeli na levé ruce malou červenou tečku, „jako od bodnutí jehlou“. Alp pak přicházel „ke stejným lidem devětkrát za sebou“. Postupně zemřeli a stali se také Alpy. Při deváté návštěvě mohl prý oběť zachránit „člověk, který ještě nebyl Alpem napaden“. Když Alp podeváté přicházel, měl mu zachránce před obličejem přidržet svaté ostatky a třikrát zvolat: „Následuj!“ S ostatky pak 24

Vlevo: Umrlec z perokresby Mikoláše Alše k písničce „Mirotický kostelíčku“, verze z roku 1875. Vpravo: Umrlec z Alšovy perokresby k téže písničce, verze z roku 1902. (Oboje převzato: Aleš, M.: Špalíček národních písní a říkadel. Praha 1985.) Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

postupoval na hřbitov a Alp ho musel následovat. Tam opakoval zvolání tolikrát, dokud Alp „ve jménu Božím neustoupil“. Poté nechal oběti v pokoji. Žena, která o Alpovi vyprávěla, se v něm snažila poznat zemřelého obyvatele vesnice. Bylo to tehdy, když „Alp napadl jistou nevěstu“. Ženich ho dovedl přímo na hřbitov, aby se s ním ona žena setkala. Ta se však ve strachu schovala za strom. Alpovi totiž „hrozivě svítily oči“. (Grohmann, 1864, s. 208 – 210). Přímo k noci před 1. květnem, svátkem sv. Filipa a Jakuba, se pak váže zvyk zachycený Václavem Krolmusem (1790 – 1861) na  „Chlumu Vlašimském“. Vlastenecký kněz, sběratel lidové slovesnosti a archeolog jej publikoval v práci „Staročeské pověsti, zpěvy, hry, obyčeje, slavnosti a nápěvy s ohledem na bájesloví českoslovanské. Sv. II.“ (Praha 1847, s. 417 – 418). Zvyk prý prováděl „ještě před několika lety“ jistý Šimánek „před prvním májem sv. Filipa a Jakuba po západu slunce po vykonaném obřadu domácím“. Po 11. hodině před půlnocí pokryl krávu, ozdobenou „zelenou ratolestí“, čistou plachtou. Vedl ji pak nahý a později

nasedl a jel potají na křižovatku k „mukám Božím“ (kříži). Zde seskočil a „modlitbu a službu Boží vykonal“. Krávu uvázal ke kříži a sejmutou plachtou nabíral jarní rosu z trávy a obilí. „A když ji hojně rosou navlažil“, vložil ji opět na krávu a vydali se domů. Krávu uvázal Šimánek ve stáji a „plachtu na bidlo v světnici zavěsil do nové nádoby“. Ždímal plachtu za čtyři cípy, jako by dojil. Získal tak „jarní rosu“, kterou dával kravám pít před krmením, „aby krávy zdravé a dojné měl“. Krolmus pak připomíná, že jsou „na mnohých místech v Čechách“ takovéto „čarodějnice“ časté. Hospodáři sebou nosí „hřebla, plachty, hrnce neb dížky čisté“ a sbírají rosu na polích a lukách. Rosu pak „dobytku na křižovatkách ku požívání o půlnoci podávají“. Do východu slunce „musí být všecken obřad v největší tichosti“, aby nebyli lidé káráni, „vykonán“. Jako svědci vyprávění o Šimánkovi a obřadech na křižovatkách jsou uvedeni „Jan Bažant, rychtář z Křesejna“ a „Josef Petera, učitel a pěstoun na Chlumu Vlašimském“. Jindřich Nusek

Kaplička a studánka sv. Prokopa V Lázních Kaplička a studánka na levém břehu řeky Sázavy na okraji města Sázavy pod Dojetřickým vrchem má hned několik názvů: V Lázních, U Prokopa, Vosovka. Název Vosovka je podobný názvům ostatních studánek se svatoprokopskou tradicí po okolí jako Rakovka pod Bílým Kamenem nebo Habrovka v Čeřenicích. Název je prý odvozen od osiky, které se dobře daří v blízkosti vody (Maštalíř). Kovář Stanislav Kuna ve své Kronice městečka Sázavy se však zmiňuje, že dříve se zde správně říkalo U Vozovky, protože mezi kaplí a řekou byla vozová cesta, která byla zrušená stavbou železnice. Název prý zkomolil německý inženýr geometr, který neuměl vyslovit slovo vozovka. Na současných katastrálních mapách se pozemky v okolí jmenují Nad Vozovkou. Ovšem v  polovině 18. století mnich sázavského kláštera Hugo Fabricius uvádí ještě starší název Wosuňka, takže výklad Kunův je zřejmě mylný. Wosovku registruje také katastrální mapa z roku 1841. Název V Lázních vznikl v 18. století, když nedaleko studánky, která prý vykazovala léčivou moc, vybudovali benediktini v roce 1750 teplé i studené vanové lázně. Původní dřevěná kaple, jejíž podobu známe z rytiny Daniela Dvořáka ilustrující Bridelovu knihu Jiskra slávy svatoprokopské z roku 1699, byla přestavěna v roce 1713 nákladem mnichů sázavského Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

kláštera. V roce 1924 byla kaple opravena nákladem rodiny Krátilovy, vlastnící sousední vilu. Studánka před kaplí byla vyzděna kamenem s  pískovcovou obrubou a železnou mříží, ke které byl připevněn dřevěný okov na nabírání vody. Na odpadovou vodu byl pískovcový kalich, dodnes zachovaný. K němu se váže lidová pověst o čertovi, který chtěl kalich ukrást, ale ruka se mu do něho zabořila a on nemohl utéci. Dodnes se ukazuje otisk pěti ďábelských pařátů v kamenném kalichu. Komu se podaří vložit prsty do všech důlků, splní se mu tajné přání. Také se vypráví, že když se děvče o pouti napije z této studánky, do roka se určitě vdá. V roce 2008 získalo Město Sázava za spolupráce s MAS Posázaví o.p.s. dotaci Státního zemědělského intervenčního fondu z programu Leader na opravu areálu kaple sv. Prokopa V Lázních. Areál kaple sv. Prokopa a studánky V Lázních v Sázavě je chráněná kulturní památka, vztahující se k historii sázavského kláštera. Místo je od nepaměti uctíváno jako místo setkání knížete Oldřicha a poustevníka Prokopa a učinění jeho prvního zázraku – proměny vody ve víno. Areál je cílem tisíců poutníků, turistů i místních obyvatel, kteří chodí do studánky pro dobrou, údajně léčivou vodu. 25

Opravenou kapli sv. Prokopa V Lázních vysvětil pražský arcibiskup Dominik Duka.

Celý areál pomalu chátral a  zasloužil si uvést do stavu, který by reprezentoval tuto význačnou památku podle současných měřítek. Při úvahách o  rekonstrukci tohoto areálu se zapojili do  projektu i majitelé pozemku, kteří velkoryse darovali městu Sázava část pozemku, na kterém kaplička stojí. Cílem projektu byla celková oprava kaple sv. Prokopa, studánky včetně nejbližšího okolí, zpřístupnění části areálu a  jeho parková úprava, které by zachovaly kvalitu památky a zvýšily její atraktivnost. V dubnu 2010 vysvětil čerstvě opravenou kapli sv. Prokopa V Lázních pražský arcibiskup Dominik Duka. Byla to jedna z jeho prvních cest mimo Prahu v nové funkci. Po mši svaté v kostele sv. Prokopa se Dominik Duka vydal na staré poutní místo v procesí za doprovodu zpěvu a desítek lidí, kteří chtěli spatřit nového arcibiskupa a českého metropolitu na vlastní oči. V Lázních v krátkém programu přednesli projevy starosta města Sázavy Petr Šibrava a ředitelka MAS Posázaví o.p.s., Bohuslava Zemanová. Potom pan arcibiskup kapličku vysvětil. Milan Štědra (foto: Vladimír Trmal)

Malíř a literát Jan Eduard Herold na Podblanicku Jan Eduard Herold (1820 – 1895) se intenzívně zajímal o  české dějiny. Vyhledával romantické kouty a historické památky, staré hrady, zříceniny, chrámy a kostely. Své četné topografické veduty zveřejňoval v  časopisech Světozor, Zlatá Praha, Květy, Erinnerungen. V roce 1870 zavítal také na  Podblanicko a poznatky z těchto cest zveřejnil v časopise Květy. Následuje text a obrázek týkající se cesty z Kralovic do Čechtic. (Květy, ročník V, č. 2, s. 14 a 16.) Text je jazykově upraven.

Z Královic do Čechtic Mezi ovocným a lípovým stromovím leží vesnice Alberovice, kde vysoká lípa zastává místo zvonice. Z Alberovic přijdeme do pustého Křivsoudova, kde stál hrad vystavěný již od Přemyslovců, který později náležel sedleckému opatu Heidereichovi. V 16. století náležel Křivsoudov pánu Střelovi z Rokyc na Čechtě. Jindřich Střela ztratil po bělohorské bitvě svoje dědictví; když Sasové (1631) měli v držení Prahu, odvážil se sice přijít do Křiv26

Čechtice Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

soudova, byl však zatčen a děkoval za své osvobození pouze několika zmužilým děvčatům. Roku 1715 shořel městys i hrad. Městys dosti nuzně znova vystaven, hrad však byl roku 1773 na rozkaz tehdejšího majitele Palma rozbořen. Místy jsou posud vidět některé pilíře. Jméno Křivsoudov prý pochází z toho, že tam kdys nevinného odpravili. Nedaleko odtud leží Čechtice, v nichž je kostel sv. Jakuba a izolovaná zvonice. Městečko roku 1824 vyhořelo, bylo dříve prostrannější, mělo svůj vlastní soud; pole jedno dosud má dle toho jméno, nedávno na něm vykopány kosti a všelijaká mučidla. Za kostelem stál kdysi hrad obehnaný příkopy, na nějž upomíná dosud jméno hradiště a pak příkopy. Před sto lety v zříceninách usadil se chudý sedlák a vystavěl si tam z kamení chýši. Tím zmizely jaksi poslední zbytky hradu. Čechtické tržiště je dlouhé a svahovité. Uprostřed stojí socha sv. Václava a panny Marie. Rad-

nice, mimo některé listiny a  privilegie z  času Rudolfa II., má také jednu listinu od Marie Terezie, v níž tato svému tajnému radovi, komořímu a nejvyššímu hofmistru Vilému, knížeti Trautsonovi město Čechtice konformuje s listinami císaře Rudolfa. Ze starožitností vidíte tu kus šibenice a hedbávnou čapku, kterou mívali na hlavě židé, když přísahali. Pravidelnost náměstí ruší starý pustý zámek, na jehož bráně je číslice 1656. Kolem dvora jsou pusté arendy plné pavučin a totéž lze říci o komnatách hořejšího patra. V jednom pokoji jsou staré obrazy z doby copů bez umělecké ceny. Zajímavá jsou fantasticky postavená kamna. Zahrada je velká a byla jednou slavná. Co však kníže Auersperg dal pomeranče a  jiné ušlechtilé stromoví přenést do Vídně, zpustla docela. František Procházka

okolnosti vzniku sokolských jednot na Podblanicku po roce 1890 V letech 1889 – 1893 je v Čechách českoněmecká otázka živá a hledá se řešení, které by uspokojilo obě strany. Existuje předběžný návrh na rozdělení Čech na oblast německou a oblast česko německou. Tento způsob řešení nenalezne potřebnou podporu. V zákonodárných sborech dochází k lepšímu zastoupení českého rolnictva. Ve volbách do českého sněmu v roce 1889 získává mandát nebývalé množství rolnických poslanců za mladočeskou stranu. Ve volbách do říšské rady v roce 1891 jsou pak poprvé zvoleni za stejnou stranu dva rolničtí poslanci. V roce 1869 začal v Čechách platit říšský zákon o „školách obecných“, kterým byl zaveden tělocvik jako povinný předmět. V návaznosti na tento zákon začaly v následujících letech probíhat kurzy i pro učitele tělocviku. Problematika tělocviku se tak dostala ve společnosti mezi diskutované otázky.

Sokolské hnutí V  roce 1889 dochází v  Praze k  založení zemského spolku sokolských žup v Čechách pod názvem „Česká obec sokolská“. Účelem spolku bylo „pěstování a šíření cvičení tělesných v království Českém“. V zahajovacím projevu J. Podlipný přivítal i  účastníky od  bájíplného Blaníku a  ladné Sázavy. Stanovy spolku uváděly deset prostředků pro dosažení popsaného cíle: sjednocování jednot Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

v župy, sjezdy a výlety, přednášky, cvičitelské kurzy, školský tělocvik, jednotná metodika tělocviku, zajišťování financí a vydavatelská činnost. V té době všechny jednoty Německa a Rakouska věnující se tělocviku tvoří jednotný celek „Deutsche Turnenschaft“. Jeho cílem je vedle tělesných cvičení i vlastenecká výchova směřující ke sjednocení a obraně německého národa. Rakouský kraj má 15 žup, z  nichž je v  Čechách 8, mezi nimi i  vltavsko-labská župa. Oblasti působení německých turnerských žup zahrnovaly i Čechy a Moravu, kde župy pořádaly jako na svém území své slavnosti a měly zde širokou členskou základnu. V roce 1892 bylo v Čechách 255 turnerských spolků s 28.500 členy a 182 sokolských jednot s 20.500 členy. Hlavním organizačním útvarem sokolského hnutí byly župy. Důvodem bylo, že spojení více jednot v jeden celek umožňuje vzájemnou pomoc a dohled, vyřizovat společné záležitosti a potřeby, podnikat společné kroky. Úkolem žup bylo i vyhledávat místa, kde je možné založit nové jednoty, přičinit se o jejich založení, obstarat jim cvičitele, podporovat je návštěvami, výlety apod. „Sokol pražský“ se ujímá vedení a výcviku cvičitelů. Objevují se nové způsoby tělovýchovné činnosti: jízda na koni, vodní sporty, cvičení s kužely a další. V dobovém sokolském tisku jsou analyzovány podmínky pro vznik sokolských jednot. Typická 27

členská základna (1887) se opírá o dělníky a pomocníky (30,0 % členské základny, 18,6 % samostatní řemeslníci, 10,9 % úředníci, 10,5 % obchodníci, poslední větší skupinou jsou studenti). Angažovanost rolníků je minimální a je soustředěna na aktivity v zimních měsících. Podmínkou založení jednoty je dostupnost finančních prostředků, neboť tělocvik je poměrně drahou záležitostí. Předpokládá se i angažovanost osob orientujících se v právních otázkách, protože je třeba úřadům předložit smysluplné stanovy. Ve dnech 28. a 29. 6. 1891 se koná v Praze II. Všesokolský slet. Vyvrcholením sletu byl slavnostní průvod, ve kterém šlo 210 sokolských jednot se 163 prapory a 5530 sokoly v krojích. Jako největší vada sletu je identifikována neúčast mládeže. 25. března 1892 se pak schází v Praze II. Valný sjezd Obce sokolské. V roce 1892 zakládá Sokol přednáškový fond, jehož účelem je vysílání řečníků do vesnických jednot.

Žižkova župa Hlavním organizačním článkem sokolského hnutí na Podblanicku byla od roku 1885 Žižkova župa, jejíž sídlo bylo v Táboře. K dalším důležitým činnostem žup patřila organizace župních cvičení a sletů. Celé Podblanicko bylo v Žižkově župě zastoupeno od počátku pouze Benešovem. Členové Sokola se ale objevují i na dalších místech Podblanicka. Dne 21. května 1889 tělocvičná jednota Sokol v Mladé Vožici pořádá s vršovickými bratry výlet přes zříceninu hradu Šelmberka na památný Blaník. V roce 1890 je Žižkova župa rozdělena na dvě samostatné jednotky. Župu Husovu a župu Žižko-

Sokolské hnutí mimo Prahu a na venkově Sokolské hnutí bylo v té době nejsilnější ve velkých městech, kde docházelo k názorovým střetům jak ve vztahu k národně, politicky a nábožensky orientovaným skupinám, tak i ve vztahu mezi pojetím tělocviku a sportem jako hrami a kde se řešily i další otázky. Odborné publikace tento stav ale hodnotí s tím, že mimopražské a venkovské organizace linii vedení ignorovaly a vycházely z místních podmínek a potřeb. Na otázku, zda je zapotřebí lidu zemědělskému cvičení v tělocvičně, si sokolské hnutí odpovídalo tak, že vesničané, jak mladí tak dospělí, konají mimo přestávky v době zimní po celý rok tělesné práce a provádějí tedy tělesná cvičení po celé týdny a na zdravém vzduchu. Venkované svou prací mají tedy dostatečně postaráno o tělesná cvičení. Podle závěrů vedoucích funkcionářů sokolského hnutí se dařilo zakládat sokolské jednoty spíše tam, kde obyvatelstvo méně lpělo na  tradicích a  kde průměrná vzdělanost byla vyšší než „normál“ venkovského člověka. Nicméně je zdůrazňována důležitost sokolské jednoty pro venkovskou mládež, neboť jde o užitečné vyplnění volného času a možnost dalšího vzdělávání. I  na  venkově je důležitá přednášková činnost, protože se tak odstraní lhostejnost členů k národním věcem. Historické přednášky jsou tady proto na prvém místě. 28

Obrázek člena sokola, který čte časopis Květy – 1870 (výřez z dřevorytu A. Koeniga). Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

Záhlaví dobového časopisu Sokol se sokolskými hesly. vu. Dělící čárou je tok Vltavy. Sokolské jednoty na západ se spojily v novou župu Husovu se sídlem v Písku, jednoty na východ zůstaly ve staré župě Žižkově. Župa Žižkova měla nyní 11 jednot s 984 členy a hlavními středisky jsou Tábor a Jindřichův Hradec. V roce 1891 je založena sokolská jednota v Sedlci. II. Všesokolského sletu se ze Žižkovy župy účastní 12 jednot s 259 členy, z nichž 104 členů cvičilo prostná cvičení a na nářadí cvičilo 7 družstev. V roce 1892 přibyly na Podblanicku k benešovské jednotě jednoty ve Vlašimi a Voticích. Žižkova župa nepatřila k nejvzornějším. V roce 1893 je veřejně kárána v časopise Sokol, že jako jediná neodevzdala statistické výkazy. Uvádí se, Žižkova župa je jedna z těch žup, které uvádějí vyšší počet členů, ale když dojde na základě výkazů k placení členských poplatků, nechtějí se k tomuto číslu již znát. Žižkova župa se bránila s tím, jak má platit za zakládající členy, když tito ve svých mateřských jednotách nic neplatí. Nejvýznačnější osobností Žižkovy župy byl Dr. Hynek Lang z Tábora. Ve dnech 4. až 6. června 1892 zorganizovala Středočeská župa a Pražská jednota výlet do krajin Horní Sázavy. Cílem výletu byla města Světlá na Sázavou, Ledeč nad Sázavou, Zruč nad Sázavou, Vlašim a Benešov. Výletu se účastnila i sokolská jednota z Benešova. Padesátičlenný sbor sokolských borců vedl cvičitel pražského Sokola bratr J. V. Alexandr. Proklamovaným cílem výletů bylo jednak upevnit Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

svornost v jednotě a jednak povzbudit bratrské jednoty a sokolské hnutí.

Sokolská jednota v Benešově Benešovská sokolská jednota byl založena v roce 1869 a její počátky jsou popsány v dostupné literatuře (Tywoniak, J.). V benešovské sokolské jednotě došlo postupně k prolínání sokolského a hasičského hnutí. Dobrovolní hasiči vykazovali jako své členy tělocvičné jednoty, které provozovaly hasičství. Jednalo se o obecný jev vedoucí k omezení vlastní činnosti sokolských jednot. Významný sokolský činitel a benešovský rodák J. Scheiner upozorňuje, že k nemalému rozkvětu benešovského Sokola přispěli bývalí cvičitelé pražského Sokola Dr. E. Engel a Dr. V. Hearing. Z významných akcí před rokem 1890 je v sokolském tisku zaznamenáno jedno veřejné vystoupení benešovského Sokola v roce 1885. V roce 1891 pořádala jednota cvičení, kterého se účastnili i cvičenci z Tábora, v roce 1892 se účastní sokolských výletů na Konopiště, sletu Žižkovy župy v Sedlci, výletu na Hlásku, slavnosti na počest 300 let narození J. A. Komenského. V  roce 1893 oznamuje zavedení cvičení učňů. II. řádného sjezdu České obce sokolské se benešovská jednota neúčastnila. Velkou bolestí benešovského Sokola je malý počet pravidelně cvičících členů. Na počátku devadesátých let 19. století šlo o jednotu s velkou tradicí a bohatými zkušenostmi. 29

Sokolská jednota ve Voticích

Dobový obrázek sokola s šerpou. Nošení šerpy bylo později kolem roku 1892 zakázáno jako nevhodné.

Sokolská jednota v Sedlci V Sedlci byla sokolská jednota založena v roce 1891 s tím, že jde o jednotu nejen pro Sedlec, ale i  okolí. Přípravných schůzí se účastnili zástupci z Benešova, Sedlčan, Tábora a Milevska. Starostou jednoty byl zvolen E. Celerýn, náměstkem J. Černický, jednatelem a  pokladníkem K. Harmach. Náčelníkem jednoty byl J. Šourek, jeho náměstkem J. Smetana. Jednota měla 62 členů. Během přípravných prací v roce 1890 uspořádala jednota slavnostní večery k poctě Jindřicha Fügnera a Miroslava Tyrše. II. Všesokolského sletu v roce 1891 se účastnilo 28 členů, z toho 13 v kroji. V roce 1891 vykazovala jednota účast na veřejných cvičeních v Milevsku, Táboře, Sedlčanech a Benešově. Cvičení vedl cvičitel J. Vaniš. Cvičilo se na bradlech, koni, s tyčemi a činkami, provozoval se skok, prováděla se prostná a  pořadová cvičení. Jednota pečovala o  hrob sedleckého rodáka P. Chocholouška. 30

V roce 1890 jsou Votice hodnoceny v sokolském tisku jako sokolský úhor, neboť podle statistiky z roku 1880 je ve Voticích 1125 mužů a přesto zde není sokolská jednota. V květnu roku 1892 se ve Voticích sešel přípravný výbor pro založení Tělocvičné jednoty Sokol po  šestiletém snažení obrozených votických občanů, kteří se hlásili k myšlence sokolství podle hesla „Rovnost, volnost, bratrství“. Výnosem místodržitelství ze dne 5. srpna 1892 bylo schváleno založení votického Sokola. Dne 18. září 1892 se sešlo 22 votických občanů na ustavující valné hromadě. Prvním starostou se stal JUDr. Čeněk Pinsker, místopředsedou Karel Hruška, jednatelem Jan Vlček a pokladníkem Josef Novák. První výborová schůze se konala o dva dny později a ta rozhodla, že se cvičení budou konat pravidelně jednou týdně. První cvičení se uskutečnilo již 28. září v hostinci Františka Veselého. V roce založení votického Sokola byl zakoupen prapor a kroje. V následujícím roce – v únoru 1893 – založil bratr Vlček stavební fond, kde byly shromažďovány prostředky na stavbu sokolovny. V tomto roce se konala i návštěva členů benešovské sokolské jednoty ve Voticích, kde benešovští borci cvičili.

Sokolská jednota ve Vlašimi I Vlašim je v roce 1890 hodnocena v sokolském tisku jako sokolský úhor, neboť podle statistiky z roku 1880 je v ní 1250 mužů a přesto zde není sokolská jednota. Dne 16. září 1890 se ve Vlašimi konal Tyršův večer s přednáškou bratra sokola B. Šavrdy, které se účastnilo 35 osob. Rovněž ve Vlašimi dochází v roce 1892 k založení tělocvičné jednoty Sokol a i její počátky jsou zmíněny v dostupné literatuře. O jejím ustanovení referuje článek v časopise Sokol jako o vzniklé, ale dosud nezařazené jednotě. Stanovy tělocvičné jednoty Sokol ve Vlašimi byly schváleny c. k. místodržitelstvím pro království české dne 19. června 1892. První valnou hromadu v místnostech Besedy zahájil JUDr. Václav Pittermann, advokát ve Vlašimi, vzletnou řečí za přítomnosti 28 členů. Do výboru byli zvoleni: starostou JUDr.  Václav Pittermann, advokát; náměstkem starosty Bedřich Vošahlík, kontrolor spořitelny; náčelníkem Jan Jindřich Svoboda, továrník, dozorci účetnictví Rudolf Pánek, Karel Friml; delegátem Č.O.S. JUDr. Pittermann; praporečníky Jaroslav Průcha a František Šimek. Jak uvádí Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

zpráva, po vyčerpání programu byla valná hromada ukončena provoláním Na zdar! plodné činnosti mladého Sokola a „poté setrvalo členstvo zpívajíc národní písně pohromadě do dvanácté hodiny noční.“ Dne 21. července 1892 započal výbor svou činnost, zvolil za jednatele Vil. E. Rychlíka, pokladníka, správce domu, zapisovatele a cvičitele. Mezi jiným se výbor usnesl, že se jednota přihlásí za člena České obce sokolské, předplatí si časopis „Sokol“, bude vybírat příspěvky spolkovým sluhou, jehož remunerace byla stanovena, pořídí si spolkové razítko a členské legitimace tištěné na národních obětinách. Během roku vedení sokolské jednoty ve Vlašimi již získalo dostatek zkušeností a o své valné hromadě z roku 1893 publikovalo v časopise Sokol již vzorný protokol. V něm konstatovalo, že vlašimská obec přijala založení Sokola dosti chladně. Hlavním důvodem bylo to, že město čítalo již 13 spolků vzdělávacích, zábavných a dobročinných. Velikou ztrátou pro vlašimskou jednotu byl odchod prvního cvičitele bratra Antonína Mencla v činnou vojenskou službu. Jednota veřejně poděkovala správě vlašimské obce, která místnosti školní tělocvičny i s nářadím ochotně propůjčila pro potřeby jednoty. I když měla vlašimská jednota přes třicet členů, pravidelně cvičilo pouze osm. Při statistické analýze prováděné Československou obcí sokolskou bylo konstatováno, že šest z osmi cvičenců zde tvoří skupina složená z úředníků, doktorů a písařů, což se zcela vymykalo běžnému standardu sokolských jednot. V červnu roku 1884 vykonala jednota první pochodové cvičení ve stejnokroji z Vlašimi přes Zdislavice do Štěpánova. Dne 24. června toho roku se konal výlet s „Besedou“ na Loretu, 29. července se konalo první veřejné vystoupení s výletem na Loretu, 19. srpna se jednota účastnila veřejného cvičení v Mladé Vožici a 26. srpna sletu Žižkovy župy v Benešově. Vyvrcholením sokolské činnosti byly všesokolské slety. Nebylo snad od  položení základního kamene Národního divadla slavnosti, která by tak mocně vzpružila národ, jako všesokolský slet. Účast na sletu byla pro většinu účastníků podmíněna osobní obětí spojenou s částečným postem, protože jen takovým způsobem bylo tehdy možné našetřit potřebné krejcary na slet. O úspěšném rozvoji sokolské myšlenky na Podblanicku svědčí následující fakta: Ve slavnostním průvodu na III. Všeobecném sokolském sletu v Praze v roce 1895 šlo již 32 borců z Benešova, 17 ze Sedlce, 17 z Votic a 12 z Vlašimi. Prostných cvičení se účastnilo 18 borců z Benešova, 7 ze Sedlce, Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

Dobový inzerát dokládající nákladnost sokolského kroje. 8 z Vlašimi a 7 z Votic, cvičení družstev dvě družstva z  Benešova a  po  jednom ze Sedlce, Votic a Vlašimi. Na nářadí, rozestavěném v prostorách, kde se neprováděla prostná cvičení, cvičila družstva z Podblanicka takto: Benešov: bradla, koza, kůň na  šíř; Sedlec: kůň na  šíř; Vlašim: hrazda a koza; Votice: bradla. Na závodech se účastnila družstva v těchto disciplínách: Benešov a Sedlec: skok do dálky; Votice: skok vysoký. Z jednotlivců vynikli: z Benešova Jaroslav Dlabola a Michal Matura. I  když nové jednoty musely ve  svých počátcích překonávat řadu překážek a u mnohých jednot převládal v té době počet přispívajících členů nad počtem cvičenců, staly se počátkem struktury, o  kterou se opíral další rozvoj sokolského hnutí na Podblanicku. František Procházka Literatura III. Slet sokolský. Pamětní list. Československá obec sokolská 1895. Praha: F. Šimáček. 107 s. Fikar, A.: O sokole a sokolství. (Příručka pro nové členy.) 31

Praha: Nakl. Československé obce sokolské 1947. 46 s. Jandásek, L., Pelikán, J.: Stručné dějiny sokolstva. Blatná: Nakl. Československé obce sokolské 1946. 67 s. Kessl, J., Krátký, F., Marek, J.: Dějiny tělesné výchovy II. (Od roku 1848 do současnosti.) Praha: Olympia 263 s. Kronika Sokola ve Vlašimi. Ve: Moudrý, Josef, Svoboda, Jan: Vlašim. Po stopách předků. Vlašim, Nakl. Vyšehrad a město Vlašim 2006, s. 240. Pouzar, J.: Historie vlašimského Sokola. Ve: Podblanickou minulostí, Díl. II., Praha: nakl. a vyd. VIDA 2004, s. 113 – 122. První valný sjezd české obce sokolské. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 15, 1889, č. 4, s. 82 – 85. Scheiner, J.: Dějiny Sokolstva v prvním pětadvacetiletí. Praha: Grégr 1887. 135 s. Stanovy České obce sokolské. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 15, 1889, č. 3, s. 53 – 56. Tywoniak, J,: Benešov a Konopiště v minulosti. Benešov: Městský úřad Benešov 1993. 337 s. Z Benešova. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 19, 1893, č. 4, s. 109.

Z Benešova. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 19, 1893, č. 7, s. 173. Z Mladé Vožice. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 15, 1889, č. 2, s. 44. Z Vlašimi. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 18, 1892, č. 8, s. 189. Z Vlašimi. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 19, 1893, č. 2, s. 50. Z Vlašimi. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 21, 1895, s. 83. Ze Sedlce. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 16, 1890, č. 5, s. 126 – 126. Ze Sedlce. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 16, 1890, č. 10, s. 176 – 177. Ze Sedlce. Ve: Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, roč. 18, 1892, č. 12, s. 125 – 126. Zpráva o činnosti České obce sokolské v prvním tříletí 1889 – 1891. Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný, 1892, roč. 18, č. 4, Příloha, s. 97 – 104. Zprávy župní. (Ze župy středočeské.) Sokol. Časopis zájmům tělocvičným věnovaný 1993, č. 3, s. 75 – 77. http://www.mesto-votice.cz

Ochotnické divadlo na Podblanicku XXV. Historie ochotnického divadla ve Václavicích První zprávy o ochotnickém divadle ve Václavicích pocházejí z kroniky založené roku 1912 řídícím učitelem Janem Šímou. Ten uvádí, že v roce 1890 se školní mládeží secvičil a uvedl pohádkovou hru Mikuláš. Jména Jana Šímy a místního kupce Václava Stehlíka jsou uvedena také v souvislosti se založením Ochotnického spolku J. K. Tyl. Bohužel bez datového zařazení. Existenci spolku dokládá plakát z roku 1904, kdy ochotníky byla 4. dubna sehrána Prodaná nevěsta. Představení se konala v hostinci U Čermáků, kde bylo pořízeno jeviště. Obecní kronika, kterou od roku 1921 vedl řídící učitel František Novotný, uvádí, že v roce 1925 majitel hostince sál rozšířil a v souvislosti s tím došlo i ke zvýšení a rozšíření jevištního prostoru. Staré zařízení proto spolek prodal Agrárnímu dorostu ve Vranovské Lhotě. Práce na novém jevišti byla svěřena místnímu truhláři Josefu Řezníčkovi. Přemalování kulis pak zadáno dekoračnímu malíři z Vinohrad. Finanční náklady byly uhrazeny z výtěžku ze sehraných představení. Ve vedení spolku se v těchto letech vystřídali učitelé František Novotný, Antonín Chuchvalec a Josef Dvořák. O repertoáru kronikář napsal: „Hrány byly hry převážně domácí tvorby, střídány veselohry s kusy vážnými, zájem o přestavení byl značný“. 32

Více i když převážně jednostranně se o divadle dovídáme z kroniky školní. Např. roku 1908 nacvičil se školními dětmi divadelní představení správce školy. Sehrána byla celkem tři představení, a to na  závěr školního roku a  o  prázdninách. Zápisy z let 1922 – 1933 dokládají, že téměř každoročně byla uvedena pro potěšení veřejnosti alespoň jedna premiéra. Například A. Plumlovské Honza pán, J. Kvapila Princezna Pampeliška, E. Krásnohorské Přišla do rozumu. Představení byla uváděna nejčastěji při příležitostech oslav vzniku ČSR, vánočních svátků a Svátku matek. Zmínka z roku 1934, že Ochotnický spolek J. K. Tyl z každého představení již druhým rokem věnoval část výtěžku na polévkový fond pro přespolní děti, zároveň také dokladuje jeho činnost v meziválečném období. Ve složce Divadelní spolek J. K. Tyl Václavice uložené ve  Státním okresním archivu se nachází pouze 10 ks plakátů a pokladní kniha založená roku 1945. Nejstarší plakát, jak už jsme se zmínili, pochází z roku 1904 a další dvojjazyčný ze začátku 2. světové války, kdy byla uvedena Branaldova hra Šumařova píseň. Ostatní jsou datovány až po roce 1945. Díky pokladnímu deníku je lépe zmapované období po roce 1945. Občané Václavic, okupanPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

ka hru Václava Štecha Třetí zvonění a  o  tři roky později hru O. Dubovského Kamarádi a  pohádku J. Smutného Kouzelný koberec. K Mezinárodnímu dni žen připravila v roce 1961 učitelka H. Klauzová pohádku Zlaté srdíčko a  divadelní spolek veselohru z družstevního prostředí Návštěva nepřichází. V  letech 1962 až 1975 se divadelní činnosti věnovala pouze škola. Uvedla v  nastudování svých žáků například Andersenovu Sněhovou kálovnu, J. Toucové Červánkové střevíčky, B. Němcové Sůl nad zlato. Dětský soubor hostoval i  v  Benešově, Netvořicích a Týnci nad Sázavou. Poslední zápis o  působení Ochotnického spolku J. K. Tyl pochází z roku 1975. „Po delší přestávce zahájil svoji činnost ochotnický kroužek J. K. Tyl  pod vedením Jaroslava Šindeláře hrou V. K. Klicpery  Ženský boj. Představení bylo sehráno 31. května a 1. června za velké účasti diváků“. Klicperova hra se však stala labutí písní. A na jak dlouho se neví. Z archivních materiálů zpracovala Slávka Rýdlová. Prameny Kronika obce Václavice Školní kronika Spolková pokladní kniha

ty od  jara 1942 vystěhovaní z  obce, se vracejí do svých domovů. Divadelní spolek obnovuje činnost i  své členství v  Ústřední matici divadelních ochotníků českých. Už v roce 1945 uvádí premiéru hry Písnička česká. Spolek pořádá silvestrovské zábavy s programem, mikulášské a masopustní merendy. V  letech 1945 až 1953 se divadlu daří. Premiéra stíhá premiéru, upravuje se jeviště, rozšiřuje se inventář souboru. K  1. lednu 1953 má spolek na  svém účtu u  Okresní hospodářské záložny v Benešově 34.503,60 Kč. Na václavickém jevišti se vystřídala řada hraných titulů. Například Lešetínský kovář Svatopluka Čecha, Václav Hrobčický z Hrobčic L. Stroupežnického, Paličova dcera J. K. Tyla a Poslední muž F. X. Svobody. Ve funkcích režisérů jsou uváděna jména J. Kuhnela a J. Matouška. Divadelní představení byla pro velký zájem diváků hrána i dvakrát denně. V  roce 1953 přechází spolek pod Osvětovou besedu. O dva roky později uvedl v režii J. Matouš-

Ze starších čísel

kronika Úbytek dětí v školním okrese benešovském. V tomto čísle otiskujeme velmi zajímavý i poučný diagram, na kterém je nakreslen úbytek žactva na  obecných a měšťanských školách školního okresu benešovského (horní silná čára), úbytek žactva jen z obecných škol (pro-

střední přerušovaná čára) a  přírůstek žactva na měšťanských školách (dolní tenká čára). Svislé sloupce označují školní léta od školního roku 1918 – 1919 počínajíc a letošním školním rokem končíc; vodorovné sloupce označují počet žactva.

V číslicích je vývoj takovýto: Školní rok

Počet žactva na školách obecných

měšťanských

celkem

1918–1919

11.569

850

12.419

1919–1920

11.210

1.211

12.421

1920–1921

11.025

1.473

12.498

1921–1922

10.710

1.692

12.402

1922–1923

10.097

1.709

11.806

1923–1924

9.191

1.933

11.124

1924–1925

7.052

1.926

8.978

1925–1926

6.579

1.888

8.467

1926–1927

6.553

1.782

8.335

1927–1928

6.688

1.557

8.245

1928–1929

6.961

1.280

8.241

1929–1930

7.302

1.096

8.398

1930–1931

7.671

1.207

8.878

1931–1932

7.797

1.551

9.348

Podle diagramu i podle čísel je zřejmo, že nejmenší počet žactva na  obecných a  měšťanských školách byl v  školním roce 1928 až 1929; potom nastává vzestup. Rozdíl mezi největším počtem dětí (v školním roce 1920/21 – 12.498) a mezi nejmenším (v  školním roce 1928/29 – Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

8241) činí 4257. Je to jistě hodně. Pozorujeme-li však jen počet žactva z  obecných škol, poznáme, že největší jejich počet byl v školním roce 1918/19 (11.569) a nejmenší v školním roce 1926/27 (6553). Rozdíl činí 5013. Na  měšťanských školách po válce žactva stále přibývá: je to I

42 tříd a  chodí do  nich průměrně 1551 dětí; na 1 třídu připadá také asi tolik, jako na obecných školách. Jak umírají lidé v  našem kraji. Krajinský list „Tábor“ otiskl v  36. čísle LXV. ročníku tato zajímavá čísla: V roce 1930 umřelo v soudním okrese benešovském 434 lidí, v  neveklovském 215 a  na  vlašimském 352, dohromady 1001 člověk. Zdálo by se, že na Benešovsku lidé nejvíce umírají; třeba však připomenout, že je v Benešově okresní nemocnice a že se do ní uchyluje hodně lidí z Neveklovska a  Vlašimska, z  nichž část v  ní umírá. – Zajímavá jsou i čísla, na co lidé umírají. Nejsou to všechny nemoci; jen ty nejznámější. Je patrno, že dnešní doba, plná ustavičného shonu po výdělku, nejvíce ničí srdce. Potom je to zhoubná rakovina, která se čím dále tím více rozšiřuje, nervové a smyslové choroby a tuberkulosa. Je ku podivu, že hodně lidí umírá na zánět plic. Na sešlost věkem umírá nejvíce lidí na Vlašimsku. Zdá se, že je tam nejzdravěji. Jakub Honner Pod Blaníkem, ročník XI., 1931–32, č. 1

hlavně proto, že po  převratu vznikaly nové měšťanské školy. Ale již v školním roce 1927/28 je patrný úbytek, který trvá až do školního roku 1929 – 1930. Teprve v školním roce 1930 – 31 žactva přibylo; v letošním školním roce také, takže bylo třeba zřídit nové pobočné třídy na  měšťanských školách v Benešově, Načeradci, Štěpánově Trhovém, Týnci nad Sázavou a Vlašimi. Úbytek žactva byl zaviněn válkou. Poměry se od  školního roku 1929/30 sice zlepšují, žactva pomalu přibývá, ale stále ho není tolik jako před válkou. Úbytek žactva se jeví i tím, že je dnes nedostatek učňů. Pro některé živnosti nelze učňů dostati vůbec. Lze proto s jistotou podle výše uvedených čísel předpovídati, že v příštích letech (asi tak od r. 1940) bude velký nedostatek pracovních sil. Počet škol a tříd v školním okrese benešovském. V školním roce 1931/32 je u nás opět 68 obecných a 9 měšťanských škol. Obecné školy mají 210 tříd a chodí do nich 7797 dětí; na 1 třídu připadá průměrně asi 37 dětí. Měšťanské školy mají

Nemoc

Benešovsko

Neveklovsko

Vlašimsko

Rakovina

44

19

47

Tuberkulosa dýchacích orgánů

27

18

30

Epidemické choroby

18

8

11

–

–

4

Nervové a smyslové choroby

44

30

35

Srdeční choroby

88

26

46

Zánět plic

33

22

34

Sešlost věkem

31

17

40

Sebevraždou

3

5

12

Tuberkulosa jiných orgánů

II

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

regionální literatura

Kořeny a kořínky Vladimíra Tupého Vladimír Tupý předkládá veřejnosti již svoji třetí knihu. Po  dvou úspěšných dílech Putování obratníkem raka aneb jak přežívám rakovinu, nabízí exkurs do deníků svého otce, který popisuje válčení na italské frontě, vznik československých legií i život četnického strážmistra za první republiky. Vypráví např. i historii četnické stanice v Ouběnicích. Deníky jsou doplněny komentáři rodinných příslušníků a poznámkami s historickými souvislostmi. Kniha byla původně určena pouze příslušníkům rodu Tupých, ale autor usoudil, že její historický exkurs je natolik obsáhlý a historické souvislosti natolik poučné, že by bylo škoda nenabídnout ji širší veřejnosti. Knížku Vladimíra Tupého Kořeny a kořínky mohou čtenáři zakoupit v Informačním centru v Sázavě za 140 Kč. Milan Štědra pověsti a povídky

Pod skálou (8) Sluníčko, které každé ráno vyjukne za  Blaníkem a večer za votickými vrchy uléhá do červánkových nebo oblakových peřinek, neúprosně měří čas. Ve shonu každodenních událostí a povinností si to člověk uvědomí jen málokdy. A  zvláště v  mládí školní rok se zdá nesmírně dlouhý a prázdniny – nepřehledná řada šťastných dnů. A  najednou si Lída uvědomí, že nadešel její poslední školní rok a že to pohádkově krásné období života pomalu končí. Již chodí poslední rok do školy. Co se za tu dobu všechno změnilo. Z chalup v Lipinách vymizely tkalcovské stavy a motovidla. Staří hospodáři na  nich v  zimě smotávali a  tkali selkám doma upředený len na domácí plátno. Ale do módy přišlo plátno bavlněné, které je Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

levné a jemnější a starý stav se stěhoval na  půdu. Na  polích se objevily sekačky a když v Bedřichovicích z velkostatku vyjel na pole samovaz, ubylo dělníků, kteří dříve sekali obilí a vázali snopy. Také sedláci už mají velké mlátičky, čističky na motorový pohon. Jen v Lipinách dosud kravky zapřažené do žentouru a poháněné většinou dětmi pomalu chodí stále dokola. Řemen od žentouru napojený na hnací kolo mlátičky je roztáčí, aby běžel ozubený buben mlátičky a zpracovával snopy, kterými lidé stále krmí její nenasytná ústa, dokud se všechno nevymlátí. Pak se obilí ještě „mlejnkuje“, aby bylo čisté. V Lipinách také ještě není elektrika. Svítí se petrolejkou. Tlumené světlo lampy svolává večer rodinu do jejího okruhu k důvěrnému spoleIII

čenství. Jaký rozruch ve vsi způsobí Josef Jindrů a později i Venouš domácích, když přivezou domů z Prahy malé rádio na krystal a na sluchátka. Lidé žasnou, že slyší mluvené slovo a hudbu až z Prahy. Každý si to chce vyzkoušet a vyposlechnout. A když večer někdo při delším poslouchání usne, ostatní se mu smějí, že „chytal Sibiř“. Jarda Vilímků, strejka Bláži a Máni, si koupil nový fotoaparát. Fotí rodnou chalupu, Skálu i Paseku a všechny svoje příbuzné. Také ve vsi má mnoho zájemců. Každý chce mít obrázek na památku. A strejda fotí a rozdává celkem zdařilé obrázky a všichni mají radost. V  osudí času se prolínají každodenní povinnosti, svátky církevního roku, život i smrt. Vše je tak přirozené v běhu života. Na podzim a hlavně na jaře hospodáři sejí a sázejí, čistí pole a okopávají. Ale vědí dobře, že bohatá úroda není jen plodem jejich námahy. Že je to Bůh, který posílá slunce a déšť a který zrnu dává vzrůst a zrání. Proto zbožný venkovan v neděli spěchá do kostela a spíná v důvěře své mozolné dlaně před nejvyšším Hospodářem. O  křížových dnech a  na  sv. Marka se koná procesí ke křížům do polí. K modlitbám a zpěvu lidí se připojují svou písní skřivani nad mladým osením. O Božím Těle u oltářů prosí kněz opětovně: „Od moru, hladu a války – od blesku a záhubné bouře – ochraň nás Pane Ježíši Kriste!“ Snad proto se Boží požehnání vznáší nad krajinou. Na  jaře se vyklubou z  vajíček drobná kuřátka a žlutá housátka. Šáryně se narodila tři skotačivá kůzlátka. Občas v některé chalupě zapláče nově narozený Pepíček, František nebo Mařenka. Posvátné tajemství života se zjevuje dětem jen pozvolna a důstojným způsobem. Stejně posvátným tajemstvím je i smrt, i když do rodiny přináší bolest. Zemřelý je oblečen do svých nejlepších šatů. Až do pohřbu je ponechán doma mezi svými. Odpočívá na  posteli nebo později v rakvi, obložen svatými obrázky. Za hlavou mu hoří hromnička a sousedé se přicházejí k němu pomodlit. Pak jej všichni doprovodí na  poslední cestě IV

do kostela a na svaté pole. Tam je uložen jako obilné zrno, aby byl jednou vzkříšen k věčně šťastnému životu. Už je půl prosince a Vánoce se blíží tiše a  měkce jak po  kočičích tlapkách. Děti po večerech obalují staniolem ořechy a vyrábějí papírové řetězy na vánoční stromek. Ve škole se učí zpívat nové koledy nebo zpívají ty, co znají z kostela. Předhánějí se, kdo bude vícekrát v rorátech. V kostele znějí tklivé a líbezné adventní písně a také doma si je rodiče při práci prozpěvují. Lída dnes není na rorátech. Opozdila se. Do kostela už by přišla pozdě, ve škole je příliš brzy. Stojí u okna a dívá se na silnici, na kostel a na protější faru. Vtom se ze hřbitovní branky vyhrnou děti, které byly v kostele, vycházejí dospělí, ale jsou všichni nějak vzrušeni a tvoří hloučky. Najednou se něco zabělá. To dva muži nesou pana faráře z kostela do fary. Ornát z něho sundali a nesou ho v albě. Děti zatím vběhly do  třídy a  o  překot vyprávějí: „S  panem farářem je zle. Ranila ho mrtvice. Asi nám umře.“ „Ku konci mše svaté se zhroutil na oltář.“ „Ještě, že tam byl Toníček Konopištský. Podepřel ho a pomohl mu, aby dokončil mši svatou. No a potom pan farář div neupadl a museli ho odnést do fary.“ Za malou chvilku vidí děti Toníčka, místního bohoslovce, který je tu na vánočních prázdninách, jak běží celý pobledlý a vyděšený do fary. Brzy potom utíká sehnat povoz, aby někdo přivezl pana doktora. Pan farář Štefek ještě týden zápasí se smrtí. Potom tiše a  odevzdaně, po  těžkém a obětmi naplněném životě, odchází na věčnost. Celá farnost je smutná. Všichni měli pana faráře rádi. Měl sice několik zavilých nepřátel, protože poválečná proticírkevní bouře zasáhla i  sem. Ale ti zůstávají skrytí. Z celého okolí přišli lidé na pohřeb, ze všech přifařených obcí, všichni se s ním přišli rozloučit. Děti mu nad hrobem zazpívaly. Farnost osiřela. Osiřela i  Mařenka, mladičká neteř pana faráře, která sem přišla až z dalekého Chodska. „Co si Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

počne? Co si počne farnost bez kněze? Kdo nás bude učit?“, ptají se děti. Všem je smutno. Prozatím, skromně a nenápadně, dochází na výpomoc pan farář z Louňovic. Jmenuje se Kartšovský – dovídají se děti. Louňovští o něm říkají, že je to světec. Že všechno rozdá, až toho někteří zneužívají. Také on se mnoho modlí a velice ctí Pána Ježíše a Nejsvětější svátost oltářní. O polední přestávce po náboženství vodí děti do kostela před svatostánek. Učí je adorovat jim srozumitelným způsobem. Má takový milý a trochu plachý úsměv, když vykládá o pánu Bohu. Děti ho pozorně poslouchají. Lidé ho začínají mít rádi, i když často vzpomenou na  svého zemřelého pana faráře. Škoda, že tenhle není také jenom náš a že tu není stále s námi. Teď teprve poznávají, jak je to dobré, když je kněz stále ve farnosti, jako otec mezi svými dětmi. Není tu teď každý den mše svatá. Také v neděli je jen jedna a ne ranní a  velká, jako dříve. Nejtěžší je to o  Velikonocích. Chudák pan farář, kde má být dříve. Proto dělá velikonoční obřady střídavě na obou farnostech. Na Velký pátek jde Lída do Louňovic. Musí k řezníkovi koupit kousek masa. A protože je to na svátky a přijedou kluci, musí ho koupit trochu více. „Vem kilo hovězího na polévku a kilo vepřového!“ přikazuje maminka. Po nákupu se Lída zastaví v kostele. Pomodlí se u Božího hrobu a sleduje obřady u oltáře a zpěvy na kůru. „Lide můj, lide můj, co jsem ti učinil?“ vyčítá Pán Ježíš. „Já jsem před tebou otevřel Rudé moře a  tys kopím otevřel srdce Spasiteli svému.“ Když jde potom Lída domů, do kopce ke Hřivům, ještě jí v duši doznívají ohlasy pašijí. Na  kopci se obrátí. Louňovice jsou rozloženy v údolí a nad nimi ční Velký a Malý Blaník. „Jestlipak se při pašijích otevřel?“ vzpomněla si Lída na  pověst. Netouží po pokladech, ale aspoň maličko by neškodilo, aby tatínek a maminka neměli tolik starostí. Když vklouzne do lesa, zapomene na poklady. Břízy a jívy nabíhají jarní mízou a stříbrošedé šošolky kočiček svítí v jarním slunci. Také smrčky se chlubí svěží zelení svých letorostů a vztyPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

čené výhonky borovic vypadají jako svíčky na vánočním stromku. Les je prosycen omamnou jarní vůní. Musím se podívat k Sedlečku, jestli už rozkvetly podléšky, pomyslí si, když jde kolem obrázku Panny Marie. Pokřižuje se, pozdraví nebeskou Matku a  za  malou chvilku seběhne s kopečka a je z lesa venku. Po silnici k sedleckému křížku je to malý kousek cesty. „Za  chvilku jsem na Skále a doma“ a vesele si poskočí. Pod modrou oblohou se předhánějí v  jarních chválách drobní skřivánkové. „Vzkříšení bude, vzkříšení bude,“ radují se všichni. Pan farář ho udělá u nás trochu dříve a potom teprve doma v Louňovicích. Také dopolední obřady jsou brzy ráno. V kostele je to smutné. Oltáře jsou holé, svatostánek otevřený a  prázdný, věčné světlo zhasnuté. Jen u Božího hrobu jsou na oltáři květiny a hoří svíce. Dole, v Božím hrobě je uložena socha mrtvého Pána Ježíše s ranami v rukou a nohou a v boku. A nad ním na svatostánku tlumně prosvítá monstrance, zahalená bílým závojem, jako oblakem. Z ní jemně prozařuje veliká bílá svatá Hostie. Ježíš je tu! Mrtvý a přece živý. Hoši v ministrantském obleku se tu střídají na stráži. Lidé přicházejí, poklekají, líbají rány Kristovy na kříži a každý chvíli setrvá v modlitbě a klanění. K  večeru, jako potůčky k  řece, sbíhají se proudy věřících z okolních vsí ku kostelu. Hasiči jsou připraveni v plné parádě. Nástroje hudebníků se lesknou ve světle svící. Po krátké pobožnosti u Božího hrobu, pan farář sejme závoj s monstrance, pozdvihne ji do výše a zazpívá: „Vstalť jest této chvíle ctný Vykupitel ...“ Lidé se připojí a pokračují ve zpěvu této starobylé písně a průvod se vydá uspořádaně na cestu. Vítěz nad peklem a smrtí, přítomný v bílé Hostii, je nesen celou vsí, aby jí požehnal, i celé farnosti. Zvony zvoní, hudba hraje a lidé zpívají. A ve všech oknech září světýlka. Za  okny, na  svícnech, které mají tvar písmene A, jsou na svislých stěnách i na té příčné připevněny malé svíčky. Žádné okno není temné. I v židovské rodině u Seidlerů září svíčky. V

Průvod se vrací do kostela a po svátostném požehnání všichni radostně zpívají: „Vesel se, nebes Královno“ a „Bože, chválíme Tebe.“ Když se lidé vracejí do svých domovů, v oknech ještě dohořívají svíce a na nebi září tisíce hvězd. Duše je zjihlá takovou zvláštní vnitřní radostí. Jsou Velikonoce, svátky obnoveného života, jak v přírodě, tak v lidských duších. A nástup jara pokračuje novou svěží zelení modřínů a bříz, vůní kvetoucích třešní a jabloní. Jen v čase, kdy rozkvetly trnky, se na pár dní ochladí, vane studený vítr a honí po obloze šedivé mraky. Ale zanedlouho zase slunce svým teplem dýchne na zkřehlou zemi a všichni tvorové zase ožijí. V teplých podvečerech se ve zpěvu předhánějí kosové, až se zajíkají, z Paseky se k nim přidávají drozdi. A brzy zrána začne ten koncert nanovo. Je mnohohlasý a zvučí nesčetným chorem ptačích zobáčků a hrdélek. Když o svatém Janu Nepomuckém začnou v Lipinách májové pobožnosti, přidávají se ke zpěvu ptáčků i lidé. Z malé kapličky zní mariánské písně a Skála je násobí ozvěnou. Před májovou se sejde u kapličky celá ves. Děti dovádějí, dospělí si sdělují denní zážitky a starosti, když přijde ten, kdo pobožnosti vede, obyčejně někdo ze starších, všichni se nahrnou do  kapličky. Kdo se tam nevejde, stojí v hloučku u dveří. Po litaniích a známých modlitbách si všichni od  srdce zazpívají a ještě potom chvíli pobesedují. Ale děti musí jít hned „na  kutě“, aby ráno nezaspaly do školy. Než se naděješ, v Pasece i na Skále se začínají červenat první jahody a už se pomalu chýlí ku konci školní rok. Děti se těší na školní výlet, který vnese vítanou změnu do všedního života. Letos učitelský sbor určil za  cíl výletu staroslavnou Sázavu. Do Domašína se půjde pěšky na vlak. Lída doma uškemrala, že na ten poslední školní výlet smí jet také. Cesta vlakem tolik nestojí. Nějaké jídlo na cestu dostane a pár korunek na přilepšenou má našetřeno. Za krásného červnového rána se vydává VI

celá třída i s paní učitelkou na cestu k Domašínu. Jdou stinným Hájem, Nesperskou Lhotou a mizí v domašínských lesích, kde je ukryto malé nádražíčko. Za  veselého štěbetání a  zpěvu ji cesta krásně uběhla. A už přisupěl vláček zvaný „Vlašimka“, děti do něj naskáčí jako hejno vrabců a již za okny ubíhá krajina, blízká a přece tak málo známá. Kdy se sem jinak děti dostanou? V Benešově je krátká zastávka. Na nádraží je čeká jejich bývalý pan řídící Vojta. S pýchou jim ukazuje novou, velkou benešovskou školu, na které učí už sedmý rok. Je čtvrtek, škola má prázdno a pan řídící provádí své dávné žáky budovou. Ukazuje velké jasné třídy, tělocvičnu, kabinet s množstvím obrazů a účelných pomůcek. Potom děti pokračují vlakem do  Čerčan a podle řeky Sázavy až do stejnojmenného městečka. Řeka dole tiše plyne, nad ní se z obou stran zvedají zalesněné stráně a mezi nimi se bělají vesničky a chaty. Vše je takové jiné než u nás doma. Snad proto, že tam nemáme tak velikou řeku. Ta naše milá Blanice je místy jen jako trochu větší potok. Od vlaku jdou naši výletníci okolo svatoprokopské studánky. Děti žíznivě pijí čistou, pramenitou vodu a zapíjejí svačinu, kterou stačily sníst ve vlaku. Taštičky jsou značně splasklé. V prostorách bývalého kláštera obdivují vysoké lomené oblouky dávno nedostavěného gotického chrámu. Vstupují tiše do  kostela a  paní učitelka jim ukazuje všechny pamětihodnosti kostela a bývalého kláštera, založeného kdysi českým knížetem Oldřichem. Venku potom jim paní učitelka připomíná celou událost, popsanou ve známé básni, která začíná: Bouří to dnes, bouří sázavskými lesy, lovčí trubky znějí, všecko vůkol děsí. Tamo laň se bílá houštinami žene, za ní Oldřich, kníže, šípy napřažené... Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

Hrádecká Madona (kresba: Marta Řeřábková).

A báseň dále popisuje setkání knížete Oldřicha se svatým Prokopem. Na  tom místě potom kníže založil kostel a klášter. Svatý Prokop zde byl prvním opatem. Zde se svými bratry, benediktinskými mnichy, pěstoval a udržoval bohoslužbu v jazyku slovanském. Odtud se šířila vzdělanost do celého okolí. Bratři učili lid číst a psát, rozvíjet zemědělství a starali se o chudé a nemocné. Po smrti svatého Prokopa byli odtud vypuzeni lidmi, kteří nepřáli slovanské bohoslužbě. Po létech se sem ještě na  čas vrátili, než byli nuceni odejít navždy. Zbyla tu jen trvalá památka na jejich působení a na svatého Prokopa. Nestačí jenom poučováním krmit ducha. Také věčně hladové žaludky a mlsné jazýčky se hlásí o své právo. Děti se rozhlížejí, kde by si za zbylé korunky koupily něco dobrého, aby toho byla hodně a aby to moc nestálo. Je to těžká volba, ale nakonec jsou spokojeni všichni. Po poledni se jdou ještě podívat do „čertovy brázdy“, kterou podle pověsti svaPod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

tý Prokop vyoral s  čertem zapřaženým do pluhu. Děti se diví, jak mohl vyorat tak hlubokou brázdu. Paní učitelka jim vysvětluje, že je to míněno obrazně. Že svatý Prokop tak ďáblovi odporoval a nedal se od něho svést ke zlému, že ho svým svatým a ukázněným životem tak přemáhal, jako by s ním oral. A ďábel byl proti němu bezmocný. „To si, děti, dobře pamatujte, nikdy se nedejte přemoct zlem, ale přemáhejte zlo dobrem!“ Návrat z výletu je veselý. Děti se už zase těší domů a sdělují si vzájemně své zážitky a dojmy. Spolužák Jenda měl dnes zvláště šťastný den, vyhrál ve štěstí. Štěstí za korunu – však to znáte. Vytáhne se obálka nebo lísteček a  to vyhrané štěstí je buď malý prstýnek, tužtička, pár korálků nebo nějaký bonbón. Ale Jenda vyhrál celou malou bonboniérku. To je něco, co děti tak často nevidí. „Ukaž nám ji,“ prosí Lída. Děti se mlsně a zálibně dívají na čokoládové bonbonky ve  staniolu, krásně rozložené v krabičce. Ale potom Lída krabičku rázně zavře. „Tumáš,“ říká Jendovi, „abys neměl strach, že ti to sníme.“ Paní učitelka se jen po straně usmívá dětské filosofii. Lídě se zdá, že je to nedávno, co začala chodit do školy, a už si nese domů propouštěcí vysvědčení. Ale ještě než škola skončila, rozvíří klidnou hladinu života na vsi zpráva, že se v Praze chystá celostátní katolický sjezd. Pan farář o tom mluví v kostele, vybízí věřící k účasti, nabízí legitimace, které také umožňují značnou slevu na jízdném do Prahy. Starší kamarádky pojedou na sjezd v krojích katolické mládeže. Lída ještě členkou SKM není, ale ráda by na sjezd jela také. Vyprosí si doma dovolení, poprosí pana faráře o legitimaci a všechny ostatní starosti ustupují v těšení na tu velkou událost. Josef čeká na  Lídu v  Praze na  Vinohradském nádraží. Jdou spolu ke strejdovi a tetě do Týnské ulice. Všude je plno lidí, slavnostní nálada a  velké očekávání. Do  Prahy přijede vyslanec svatého Otce, pan kardinál Verdier. „Povezou ho VII

z nádraží ve zlatém kočáře až do arcibiskupského paláce,“ říkají si lidé a každý je zvědavý také na ten „zlatý“ vůz. Potom jej vidí, tažený bělouši, veliký, zasklený, dřevěný, krásně vyřezávaný a pozlacený kočár. Sedí v něm vzácný host a vedle něho se usmívá náš pan kardinál Kašpar. Lidé je radostně pozdravují a také Lída si tuto krásnou podívanou nenechá ujít. Druhý den má být velká eucharistická pobožnost na Václavském náměstí. U sochy svatého Václava je postaven veliký oltář s křížem. Nad oltářem svatý vévoda jakoby se vznášel na svém koni a  svatí patronové drží stráž: svatý Vojtěch, svatý Prokop, svatá Ludmila a  blahoslavená Anežka Česká. Nad Prahou na Strahově září modravým, neonovým světlem obrovský kovový kříž. Dlouho před začátkem pobožnosti už je Václavské náměstí přeplněno. Jsou přeplněny i Příkopy a přilehlé ulice a stále sem proudí davy a davy. Lída s tetou Mařkou hledají nějakou skulinku, kudy by se protáhly, ale je to marné. „Vidíte, na co jste se sem trmáceli. Oni vás sem pozvou a pak vás tam nechtějí pustit,“ popichuje škodolibě nějaký nevěrec. Ale nikdo si ho nevšímá. Všichni jsou rádi, že jsou při tom a že jsou jich takové zástupy. Zato v neděli na Strahovský stadion se vešli všichni. Celý je jak rozkvetlá louka barevností národních krojů. Uprostřed u oltáře slouží papežský legát za  velké asistence slavnou mši svatou. Zpěv se rozléhá po celém prostranství. Lidé nadšeně zpívají nebo se zbožně modlí. Když je rozdáváno svaté přijímání, mnohé oči se zarosí slzami dojetí a tváře mladých krojovaných dívek i tváře starších žen jsou prozářeny vnitřním

jasem a vroucností. Blažené společenství s Ježíšem a všech se všemi. Veliká posila ve víře pro budoucí roky těžkých zkoušek, teď ještě netušených. A pak se mohutná lidská řeka valí ze Strahova, zaplňuje Prahu a odnáší si nezapomenutelné zážitky, každý do svého domova. Lída opouští Prahu, aby se sem po krátkém čase vrátila. Musí se vrátit, aby nastoupila svou životní dráhu, nový úsek života. Jaká bude ta životní cesta? Ví, že nebude lehká. Co může čekat od života chudé děvče, bez prostředků a bez protekce? Ale ví, že nikdy nebude sama. Že je zakotvena v tom, který je Cesta, Pravda a Život. A On, že ji ani v nejtěžších nesnázích neopustí. V těchto myšlenkách otevřela Lída v kostele svou modlitební knížku. Její pohled utkvěl na slovech žalmu 91: Kdo přebýváš v ochraně Nejvyššího, kdo dlíš ve stínu Všemocného, řekni Hospodinu: „Mé útočiště jsi a má tvrz, můj Bůh, v něhož doufám.“ Uchrání tě svými perutěmi, schýlíš se pod jeho křídla, štít a pavéza je věrnost jeho. Nemusíš se bát noční hrůzy, šípu létajícího ve dne, nákazy, jež pustoší o polednách ... Celý ten žalm je plný útěchy a  naděje a  Lída má pocit, jakoby byl napsán jen pro ni. Je to takové předznamenání pro celý život, který se pro ni teprve otvírá, ale do kterého vstupuje s důvěrou. Jaroslava Jarolímková-Lipinská zprávy a sdělení

DUB U MĚCHNOVA – FINALISTA ANKETY STROM ROKU 2010 Také v letošním roce se do finále ankety Strom roku 2010 probojoval strom z Podblanicka. Tentokrát se o hlasy obdivovateVIII

lů krásných stromů bude ucházet památný dub letní u Měchnova, kterého navrhli žáci a pedagogové Základní školy Divišov Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

Krása měchnovského dubu vyniká i v zimě a brzy zjara, kdy chybějící olistění podtrhuje mohutnost kmenu a typické členění větví. Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

IX

a také členové Českého svazu ochránců přírody Vlašim – ti ho vybrali na základě podzimní exkurze po cca třiceti významných stromech na  Podblanicku vedené doc. Václavem Zeleným. Nominační text přineseme v příštím čísle Pod Blaníkem. Měchnovský dub můžete podpořit svým hlasem také Vy, a sice zasláním dárcovské SMS ve tvaru: DMS STROM7 na telefon-

ní číslo 87777 (cena jedné SMS je 30 Kč, Nadace Partnerství obdrží 27 Kč do veřejné sbírky na výsadby stromů) nebo svým podpisem na hlasovacím archu, který je k  dispozici u  navrhovatelů stromu, tedy v Divišově a ve Vlašimi. Hlasovat můžete až do 10. října 2010. Jan Urban

NEJLEPŠÍ EKOPORADENSKÝ POČIN ROKU (1) Síť ekologických poraden STEP, jejímž zakládajícím členem je také Český svaz ochránců přírody Vlašim, vyhlásila první ročník soutěže „O  nejlepší ekoporadenský počin“, a  založila tak tradici propagace příkladů dobré praxe v  ekoporadenství. Do  soutěže byly vybrány projekty členů STEP, které se mohou stát příkladem a které metodicky ostatním ekologickým poradnám umožní dobré využití těchto zkušeností. Odborná porota vybrala na  základě inovativnosti projektů a  přístupů, vazby na  potřeby klienta, zobecnění výstupů a prostoru pro plošné využití, profesionality a dopadu projektu

X

na životní prostředí a komunitu. Od roku 2011 bude soutěž otevřena všem ekoporadnám v  České republice. V  tomto a  v  následujících číslech Pod Blaníkem představíme některé ze soutěžních projektů. Podpora druhové rozmanitosti v zahradách Analýzou struktury dotazů občanů při práci Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim byla vytipována témata vhodná pro širší osvětu veřejnosti – tak vnikla sada letáků zaměřených na jednotlivá témata.

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

Ježci – jak jim pomoci – Leták obsahuje informace o  hlavních antropogenních vlivech na  populace ježků (ztráta přirozeného životního prostředí, automobilová doprava a  používání pesticidů), výčet základních případů, kdy ježek potřebuje pomoc člověka (zranění nebo nemoc, denní aktivita, přerušená hibernace, zachycení v pasti, nízká hmotnost na podzim, osiřelost mláděte) a základy péče o ježka (zbavení parazitů, ubytování, potrava, péče o mláďata, zazimování a vypouštění). Mláďata – kdy potřebují naši pomoc? – Leták popisuje problematiku péče o osiřelá mláďata vybraných volně žijících druhů zvířat (zajíc, srna, veverka, ježek, kuna, zpěvní ptáci, sovy a  dravci a  nekrmiví ptáci) a  výčet případů, kdy mláďata potřebují lidskou pomoc (zdravotní potíže, apatie, podchlazení, promoknutí, napadení psem, kočkou, parazity, úhyn rodičů či sourozenců, bezprostřední nebezpečí od aut, psů a koček, malých děti, neopeřenost u ptáků mimo hnízdo, osamocenost u  nekrmivých ptáků, faktická opuštěnost).

Domov pro živočichy na  zahradě – Leták zachycuje hlavní náměty a návody pro opatření na podporu rozšíření výskytu volně žijících živočichů v blízkosti lidských sídel, zejména v zahradách (divoký koutek, suchá zídka, hromada kamení, větví či listí, budka pro ježka, napajedlo, malé zahradní jezírko, kvetoucí rostliny, domečky pro čmeláky a další hmyz) a odkazuje na celosvazový projekt Živá zahrada. Ptačí budky – Leták přináší základní zásady při výrobě a vyvěšování ptačích budek a polobudek, při kontrole a péči o ně a při budování výklenků. Dále nabízí další možnosti, jak ptákům pomoci (napajedla a koupadla, vysazování domácích druhů stromů a keřů, ozeleněné střechy, zimní přikrmování, nepoužívání chemických postřiků a umělých hnojiv). Letáky s kontakty na Záchrannou stanici pro zvířata ČSOP Vlašim a možnostmi finanční podpory jejích aktivit jsou distribuovány sezónně prostřednictvím letákových kapes a také na besedách s občany či žáky škol, jsou také přístupné na webových stránkách www.csopvlasim.cz volně ke stažení. Jan Urban

Děti nás provedly světem stromů Správa CHKO Blaník ve  spolupráci s  Podblanickým ekocentrem ČSOP Vlašim a  Domem dětí a  mládeže Benešov uspořádala v letošním roce již 20. ročník výtvarné a  17. ročník literární soutěže ke  Dni Země. Soutěže se zúčastnilo 31 základních a  středních škol a  školských zařízení okresu Benešov. Porota vybírala z více než 300 prací v pěti věkových kategoriích. Děti tvořily umělecká díla na téma „Stromy“. Jejich obrázky a  trojrozměrné předměty zobrazily stromy v  nejrůznějších podobách, barevné stromy v průběhu Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

ročních období i jejich zvířecí obyvatele. Děti využily rozmanité výtvarné techniky, k vidění byly malby, kresby, lepené koláže z látek i přírodních materiálů, keramika a prostorová díla z papíru a dalších materiálů. Literární část soutěže nás provedla světem stromů prostřednictvím básniček a pohádkových příběhů. Všechny soutěžní práce mohli návštěvníci zhlédnout na výstavě v  Domě dětí a  mládeže Benešov od 19. dubna do 5. května 2010. Ivana Křížová XI

Výsledková listina výtvarné (20. ročník) a literární (17. ročník) soutěže na téma „Stromy“ ke Dni Země 2010

Výtvarná soutěž

I. kategorie (1. – 2. třída) 1. místo: Kristýna Mláková, 8 let, 2. A, ZŠ Dukelská, Benešov 2. místo: Petr Belovický, 8 let, 2. C, ZŠ Týnec nad Sázavou 3. místo: Michala Bláhová, 6 let, ZUŠ Vlašim Čestné uznání: Míša Stehlík, 8 let, 2. ročník, ZŠ a PŠ Konopišťská Benešov Kateřina Holakovská, 7 let, výtvarný kroužek při MěDDM Vlašim II. kategorie (3. – 4. třída) 1. místo: Anna Šeborová, 9 let, 3. B, ZŠ Jiráskova, Benešov 2. místo: Šimon Formánek, 9 let, ZŠ Sídliště, Vlašim 3. místo: Pavla Hvězdová, 10 let, 4. třída, ZŠ Netvořice Čestné uznání: Anna Fragnerová, 8 let, 3. třída, ZŠ Divišov Hana Novotná, 10 let, 4. třída, ZŠ a MŠ Miličín III. kategorie (5. – 6. třída) 1. místo: 6.C – kolektivní práce, 11 let, ZŠ Vorlina, Vlašim – keramické kachle

2. místo: Dominik Novák, 11 let, 6. třída, ZŠ Čechtice 3. místo: Kamila Zelingrová, 10 let, 5. B, ZŠ Sídliště, Vlašim Čestné uznání: Dana Turynová, 12 let, 6. třída, ZŠ Netvořice Kateřina Červeňáková, 12 let, 5. ročník, ZŠ Březinská, Vlašim Klára Brzoňová, 12 let, 6. třída, ZŠ a MŠ Dolní Kralovice Martina Vašíčková, 13 let, 6. třída, ZŠ a PŠ Konopišťská, Benešov Prima – kolektivní práce, 11 až 12 let, Gymnázium Benešov IV. kategorie (7. – 9. třída) 1. místo: Sekunda – kolektivní práce, 13 let, Gymnázium Benešov 2. místo: Štěpán Strnad, 14 let, 9. třída, ZŠ Divišov 2. místo: Gabriela Čápová, 14 let, ZUŠ Vlašim 3. místo: Vendula Kříženecká, 13 let, 8. A, ZŠ Sídliště Vlašim Čestné uznání: Jan Pilar, 16 let, 9. ročník, ZŠ Březinská, Vlašim 6. a 7. třída – kolektivní práce, ZŠ Zdislavice V. kategorie (střední školy) 1. místo: 2L – kolektivní práce, SPŠ Vlašim

Kolektivní práce Sekundy Gymnázia Benešov – 1. místo ve IV. kategorii výtvarné soutěže. XII

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

2. místo: M. Prilová a V. Pulcová, SOU Benešov, Jana Nohy 3. místo: Anna Kucharčíková, 16 let, ZUŠ Vlašim Čestné uznání: Veronika Marešová, 17 let, 2. B, SOŠ Černoleská, Benešov Valerie Kamererová, 16 let, DDM Benešov – Barvínek při EKO Trnka

Literární soutěž: I. kategorie (1. – 2. třída) Čestné uznání: 2.C, ZŠ Týnec nad Sázavou, kolektivní práce – Javor

II. kategorie (3. – 4. třída): neobsazena III. kategorie (5. – 6. třída) 1. místo: Gabriela Švejcarová, 11 let, 5.B, ZŠ Čerčany – Strom 2. místo: Veronika Stejskalová, 12 let, 6. třída, ZŠ Netvořice – Kouzelný příběh 3. místo: Denisa Kadeřábková, 12 let, 6. třída, ZŠ Netvořice – Stromy

Čestné uznání: Josef Krejčí, 12 let, 5.B, ZŠ Čerčany – Stromečky IV. kategorie (7. – 9. třída) 1. místo: Alena Jankovská, 14 let, 9. ročník, ZŠ a MŠ Zdislavice – Návštěva stromů v lese 2. místo: Klára Krásenská, 8.B, ZŠ Bystřice – Paní lesa 3. místo: Petr Míka, 15 let, 9. ročník, ZŠ a MŠ Zdislavice – Stromy chodí do nebe 3. místo: Michal Brixí, 15 let, 9. ročník, ZŠ a MŠ Zdislavice – Stromy, Osamělý strom Čestné uznání: Adéla Naglová, 15 let, 9. ročník, ZŠ a MŠ Zdislavice – Dopis stromu

V. kategorie (střední školy)

1. místo: Dana Ondráčková, 3HT, SOŠ a SOU Vlašim, Zámek 1 2. místo: Veronika Netolická, 18 let, septima, Gymnázium Benešov – Jmelí 3. místo: Kristýna Šaldová, 1KM, SOŠ a SOU Vlašim, Zámek 1 – Stromy do tohoto čísla přispěli

Jaroslava Jarolímková – Lipinská, Kandertova 11/1608, 180 01 Praha 8 Bc. Ivana Křížová, AOPK ČR – Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem ([email protected]) Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected]) PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody Vlašim, Pláteníkova 264, 258 01 ([email protected]) PhDr. František Procházka, Mánesova 41, 120 00 Praha 2 ([email protected]) Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov Milan Štědra, Jiří Bernat, Anenská 171, 285 06 Sázava nad Sázavou ([email protected]) Mgr. Šárka Tlustá, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Mgr. Jan Urban, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim [email protected]) Petr Zapletal, Buchov 3, 257 01 Postupice ([email protected]) Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

XIII

přehled akcí

Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim

http://www.muzeumpodblanicka.cz Výstavy Zámek Vlašim, otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno). V červenci a srpnu je prodloužena prohlídka do 17.00 h., poslední prohlídka v 16.30 h. Do 5. 9. 2010: Obnovená staletí. O restaurování předmětů ze sbírek Muzea Podblanicka. Stálé expozice: Zámecké parky, Historie zámku Vlašim, Příroda Podblanicka, přesnou muškou – tradice střelectví a zbrojařství, Zrcadlo minulosti Otevřené výstavy: Město pod věží aneb Vlašim na dlani, Prohlídka zámeckého sklepení s expozicí Tajemství sklepení, Vyhlídka ze zámecké věže Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno). Do 11. 9. 2010: Soudobé panenky. Zejména miminka, Klub panenek ČR. Otevřené expozice: Historie města Benešova a okolí, Náš pluk Pobočka Růžkovy Lhotice, Zámek 1, 257 65 Čechtice, otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno), na objednání. Otevřené expozice: Hudební tradice Podblanicka Exteriér: Procházka krásnou zahradou

Český svaz ochránců přírody Vlašim Výstavy

http://www.csopvlasim.cz

Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim. Otevřeno ve všední dny, 9.00 – 12.00 h. a 13.00 – 17.00 h., vstupné dobrovolné.

Do 27. 8. 2010: Žena a výtvarné umění Podblanicka.

Prodejní výstava představující tvorbu žen – výtvarnic. Vystavují: M. Venderová, A. Fraitová, J. Petrásková, D. Hulmáková, K. Hulmáková, I. Syslová, I. Švajcrová, H. Cejnarová, L. Zelenková, D. Hálová, I. Vychopňová, D. Slaninová, D. Svobodová, M. Poupětová, M. Blažejová, Š. Blažejová, H. Kubíková, J. Němečková.

13. – 30. 9. 2010: Výstava Ekofór.

Ekofór je soutěž kresleného ekologického humoru pořádaná Hnutím Brontosaurus. Putovní výstava představuje výběr vtipů z období 2004 až 2009. Hlasujte o nejlepší Ekofór.

XIV

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

4. – 27. 10. 2010: Zátiší, figury, portréty, objekty.

Vystavují žáci 1. a 9. třídy a absolventi přijatí na umělecké školy, kteří navštěvovali kurzy kresby a malby pod vedením Mgr. Drahomíry Svobodové. Vernisáž výstavy se uskuteční ve čtvrtek 7. 10. 2010.

1. – 25. 11. 2010: Informační výstava Zaostřeno na hypermarkety.

Výstava představuje téma expanze obřích nákupních řetězců. Na celkem deseti panelech pomocí textů, fotografií, tabulek i grafů ukazuje, jaké jsou dopady neregulované expanze nákupních center v ČR. Výstava nabízí pohled i do zahraničí a seznamuje se zkušenostmi jiných zemí s nákupními centry. Věnuje se též možnostem řešení problémů spojených s dalším růstem obřích obchodních center.

29. 11. – 3. 12. 2010: Předvánoční prodejní výstava UNICEF.

Tradiční prodejní výstava. Výtěžek z  prodeje pohlednic, blahopřání a  dárků s  logem UNICEF slouží k  financování celosvětových programů UNICEF na  pomoc znevýhodněným dětem ve  světě. Zakoupením (adopcí) panenky přispíváte na očkování jednomu dítěti v rozvojových zemích.

PŘEDNÁŠKY, TÉMATICKÉ dny, dílny Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, vstupné dobrovolné.

Úterý 21. 9. 2010: Tématický den pro biopotraviny

Tématický den zaměřený na zdravou výživu a biopotraviny. Celý den ukázka, ochutnávka a možnost zlevněného nákupu biopotravin. Večer tématická přednáška.

Pondělí 4. 10. 2010: Jak chytit krajtu v paneláku

Veselé i vážné historky z praxe populárního brněnského zoologa Ing. Romana Zajíčka z Agentury ochrany přírody a krajiny ČR. Jeho specialitou jsou odchyty nejrůznějších našich i exotických zvířat ve městě Brně. Mnohdy se jedná o exotická zvířata,uprchlá chovatelům, často se ale jedná i o druhy, o kterých obyvatelé Brna ani netuší, že žijí společně s nimi. Přednáška u příležitosti Dne zvířat začíná v 18.00 h.

Úterý 23. 11. 2010: Tématický den pro ekologicky šetrné výrobky

Tématický den zaměřený na používání výrobků, které při výrobě a zpracování šetří životní prostředí. Celý den ukázka a možnost zlevněného nákupu k přírodě i člověku šetrných výrobků.

Středa 8. 12. 2010: Tančící stoly – Vánoce v Ekoateliéru

Výtvarné hraní pro malé i velké. Proměny odpadových materiálů a přírodnin při přípravě kouzelných Vánoc. Výroba dárků, balení dárků, zdobení stromečku, výroba přáníček, dekorace v interiéru, slavnostní stolování, svícny … Jednoduché a efektní mašle z odstřižků, výroba papírových andělů.

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2

XV

Stálá výstava Vlašimský zámecký park (ve Starém hradu) Výstava kolorovaných rytin A. Pucherny s historickými motivy parku, informační panely a exponáty k historii parku, jeho obnově, přírodních zajímavostech apod., vyhlídková věž. Výstava je součástí exkurzního okruhu vlašimským zámeckým parkem zajišťovaného Podblanickým infocentrem.

Podblanická galerie Stálá výstava podblanických umělců ve Vlašimské bráně. V květnu a září otevřeno v sobotu a neděli, v období od 1. 6. do 31. 8. denně, po předchozí dohodě i mimo sezónu. Provozní doba: 10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.

Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.

Ekoporadna a Ekoobchůdek Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264, Vlašim, vlevo za hlavním vchodem. Ekoporadna – Bezplatné poradenství a pomoc v otázkách životního prostředí. Osobně pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h. nebo písemně, telefonicky či emailem). Ekoobchůdek – otevřeno: pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h., v období od 1. 5. do 30. 9. také o víkendech (10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.). Nabízíme - vlastivědnou a přírodovědnou literaturu, plakáty - biopotraviny z ekologického zemědělství (káva, čaj, čokoláda, sladké sušenky, slané krekry, sladkosti, koření, třtinový cukr, bylinné a dětské čaje Sluneční brána, těstoviny a další) - potraviny z konopí (pochoutky, pivo, limonády, konopný olej lisovaný za studena), konopnou kosmetiku Cannaderm a další výrobky z konopí, - řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, krmivo pro ptáky - ekologické čistící prostředky a další k přírodě i člověku šetrné výrobky. XVI

Pod Blaníkem, roč. XIV. (XXXVI.), čís. 2