Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XV. (XXXVII.) • č. 1 • 2011

Hadcové skalky s unikátními druhy rostlin (foto: M. Klaudys; k článku na str. 2).

Náměstí v Českém Šternberku na počátku minulého století. Snímek je z fotoalba „Obrazy dráhy Čerčany – Kolín – Kácov 1901 – 02“ (k článku na str. 12).

OBSAH ČÍSLA Dolnokralovické hadce po padesáti letech vyhlášeny chráněným územím (M. Klaudys, P. Pešout) Staré hrušně na Podblanicku (M. Dvořák, V. Zelený) Strnad obecný – pták roku 2011 (P. Procházka) Vysvěcení zvonu v kapličce v Borové Lhotě (M. Pášová) Výročí v Českém Šternberku (J. Dvořák) 120 let od narození vlašimského starosty Františka Průchy (J. Moudrý) „Jaroslav z Divišova“ v dramatu Ladislava Stroupežnického (J. Nusek) Osmdesát let od založení Masarykova tábora YMCA na Sázavě (F. Procházka) Anna Roškotová – ilustrátorka (R. Bílek) Historie ochotnického divadla v Bystřici (S. Rýdlová) Příloha Ze starších čísel Divišov. (J. Honner) Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie Václavický případ (J. Jiráň) Obrázek v lese (J. Jarolímková-Lipinská) Regionální literatura Malíř a krajinář inspirován Podblanickem (P. Pešout) Sborník Sázavsko (XIV, 2010) (J. Nusek) Dobrý zápis dějin Vlašimi 20. století (E. Renner) Zprávy a sdělení Databáze sakrálních staveb v Posázaví (J. Tůmová) Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (M. Musilová, P. Vach) Výtvarná soutěž „Lidové zvyky na Podblanicku“ (J. Nusek, V. Hanusová) Malováním po stopách malířky Anny Roškotové (E. Hájková) Praktické příklady pro zlepšení životního prostředí (J. Urban) Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim

2 8 10 11 12 15 19 21 25 27

I III VII VII VIII VIII X XI XIII XV XVI XVI XVII

Vážení čtenáři, Ročník XV. (XXXVII.), číslo 1, 2011 Vlastivědný čtvrtletník Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví. První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce 1921. Po padesátileté odmlce bylo roku 1997 jeho vydávání obnoveno. Vydává Český svaz ochránců přírody Vlašim a Muzeum Podblanicka ve spolupráci s AOPK ČR, Správou Chráněné krajinné oblasti Blaník. Adresa redakce: Podblanické ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965 E-mail: [email protected] Internet: www.csopvlasim.cz Administrace: Dagmar Tlustošová Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc. Mgr. Václav Kovařík PhDr. Jindřich Nusek Ing. Pavel Pešout (předseda) PhDr. Ivana Preislerová Slávka Rýdlová Milan Štědra Mgr. Jan Urban PhDr. Libuše Váňová Ing. Jana Zmeškalová Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice Uzávěrka tohoto čísla: 31. 1. 2011 Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97 Evidenční číslo MK ČR E 10738 ISSN 1213-1040 Cena: 18 Kč (DPH 10 %), pro členy ČSOP Vlašim zdarma Předplatné časopisu a inzerci lze objednat na adrese redakce. Název a logo Pod Blaníkem je národní ochranná známka zapsaná v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. Časopis Pod Blaníkem a další regionální publikace lze zakoupit na následujících prodejních místech: Benešov: Knihkupectví Daniela, Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé nám.; Jankov: Smíšené zboží, Věra Houdková; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny Hergeselová; Sázava: Infocentrum; Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek Vlašim; Knihkupectví Žížalová, Komenského ul.; Podblanické infocentrum, zámek Vlašim; Votice: Infocentrum; Zvěstov: Smíšené zboží Žák.

právě jste otevřeli první číslo Pod Blaníkem v roce 2011. Od roku 1997, kdy bylo vydávání tohoto vlastivědného časopisu po padesáti letech obnoveno, tak začínáme již patnáctý ročník. Tentokrát časopis otvíráme článkem upozorňujícím na významnou událost, která se v oblasti ochrany přírodního a kulturního dědictví v tomto čase stala. Od 1. března tohoto roku je chráněna oblast Dolnokralovických hadců mezi obcemi Bernartice a Borovsko jako národní přírodní památka. Hlavním předmětem ochrany Národní přírodní památky „Hadce u Želivky“ (tak se oficiálně vyhlášené území jmenuje) je zejména vegetace vázaná na hadec (neboli serpentinit). Hadec je hornina vzniklá z ultrabazických vyvřelin a vyznačuje se vysokým obsahem oxidů hořčíku, někdy se hovoří přímo o toxicitě tohoto podkladu pro rostliny. Hadec se také významně v létě přehřívá. Díky těmto vlivům patří lokality s hadcovým podkladem mezi extrémní stanoviště, na nichž se vyvinula specifická vegetace, kterou nikde jinde nenajdeme. Dokonce i u jinak běžných rostlin se zde projevuje nanismus (trpasličí vzrůst) či jiné odchylky, někdy také nazývané jako tzv. serpentinoformy. Květena hadcového tělesa, kterým prochází Sedlický potok a  Želivka a  které v  podobě skalních výchozů vystupuje na svazích údolí těchto toků, je významná v mezinárodním měřítku. Obsahuje totiž několik kriticky ohrožených druhů včetně endemitů, které se nikde jinde na světě nevyskytují. Celé území bylo zahrnuto mezi evropsky významné botanické lokality. Proto byly hadce u Želivky právem vyhlášeny jako národní přírodní památka, a zařadili se tak mezi více než dvěstě přírodovědně cenných území národního významu chráněných jako národní přírodní rezervace nebo národní přírodní památky. Jen pro připomenutí – na Podblanicku jsme dosud měli v této kategorii vyhlášené pouze na  jeho okrajích Národní přírodní rezervaci Studený u Samechova (komplex pralesa v kaňonu Sázavy), Národní přírodní rezervaci Medník (rozsáhlé listnaté porosty s výskytem kandíku a typické květeny) a Národní přírodní památku Stročov (drobná rašelinná louka s výskytem rozchodníku huňatého u Borotína). Ochrana území je završením více než padesátiletého úsilí zejména podblanických ochránců přírody a přírodovědců, jemuž dosud stály v cestě zejména velké investice (dálnice, přehrada), které také území značně poškodily. Přesto si však mimořádné hodnoty na  zbývajících částech území přísnou ochranu před dalším poškozováním bezesporu zasluhují. Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (2. číslo XV. ročníku) bude 25. dubna 2011. Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a  České Sibiře. Příspěvky přijímáme v  jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě (na médiu či e-mailem). Příspěvky, pokud možno, doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi. Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení. Pavel Pešout

Dolnokralovické hadce po padesáti lEtech vyhlášeny chráněným územím Od 1. března 2011 je vyhlášena Národní přírodní památka Hadce u Želivky. Po více než padesáti letech tak byla završena snaha botaniků a dobrovolných i profesionálních ochránců přírody o ochranu Dolnokralovických hadců jako bezesporu nejvýznamnější botanické lokality na Podblanicku a jedné z nejdůležitějších botanických lokalit v České republice.

Přírodní hodnoty lokality Území Dolnokralovických hadců se nachází na sever a severovýchod od obce Bernartice. Území je poměrně ostře vymezeno svým geologickým podkladem – hadcovým tělesem na oválné ploše cca 3,5 x 1 km protažené ve směru východ – západ. Dolnokralovické hadce se původně pyšnily členitými skalními výchozy nad řekou Želivkou a Sedlickým potokem. Značná část lokality však byla zatopena vodami přehrady Švihov (Želivka) společně s Dolními Kralovicemi, které daly lokalitě jméno. Dalším problematickým zásahem byla výstavba dálnice D1, která prořízla hadcové těleso severojižním směrem. Vlivem těchto zásahů se plocha Dolnokralovických hadců stala nesouvislým územím. Zbylé skály a  skalky nad přehradními vodami osidluje štěrbinová vegetace skal a  drolin, vyvinutá ve  vzácném, na  hadcový podklad vázaném společenstvu rostlin (as. Asplenietum serpentini). Na osluněných skalkách rostou velmi vzácné druhy kuřička hadcová (Minuartia smejkalii), pomněnka úzkolistá (Myosotis stenophylla) a sleziník hadcový (Asplenium cuneifolium). Stinnější polohy osidluje sleziník zelený (Asplenium viride) a osladič obecný (Polypodium vulgare). Nejzachovalejší část území se nachází na březích Sedlické zátoky, kde je zejména v části „V Moravech“ vyvinut lišejníkový hadcový bor. Lišejníkový bor zaujímá jižně až východně exponované svahy, silně osluněné. Bylinné patro s četnými skalkami je málo zapojené s dominujícími trávami – kostřava ovčí (Festuca ovina), ovsíř luční (Avenula pratensis) nebo bojínek tuhý (Phleum phleoides), místy se hromadně vyskytuje bělozářka větevnatá (Anthericum ramosum). Velmi suché, výhřevné a otevřené plochy pokrývají porosty lišejníků, včetně několika vzácných druhů. 2

Na  západně a  severně orientovaných svazích zátoky je lišejníkový bor vystřídán perialpidským hadcovým borem, rostoucím na vlhčích a stinných stanovištích. V tomto zapojenějším typu boru je dominantní pěchava vápnomilná (Sesleria caeruela) a velmi hojný penízek horský (Thlaspi montanum). Na plošině mezi Sedlickou zátokou a přehradou Želivka se rozkládají perialpidské hadcové bory s  nižší reprezentativností a  ochuzenou bylinnou skladbou. I  zde ale nalezneme velmi cenné plochy, jako např. zářez nedostavěné „protektorátní“ dálnice nebo staré lůmky a skalní hřbety. Severně od Bernartic se hadec těží v  činném lomu, který svou činností naštěstí území podstatněji neovlivňuje. Na východním okraji se plošina svažuje k zaplavenému údolí řeky Želivky a na svazích se objevují okrsky kvalitních hadcových biotopů. Květena Dolnokralovických hadců je bohatá na vzácné a zvláště chráněné druhy. Unikátní je výskyt bohaté populace kuřičky hadcové (Minuartia smejkalii), která je endemitem, vázaným výhradně na hadce. Dnes roste v jediné oblasti na světě, a to v České republice na Podblanicku na posledních dvou lokalitách. Kromě Dolnokralovických hadců je znám výskyt několika exemplářů na  Hadcích u Hrnčíř. Kdysi se vyskytovala ještě v přírodní památce Borek u Chotěboře, zde však již vyhynula. Osidluje štěrbiny hadcových skal, kde vytváří rozvolněné trsy. Na hadce má také silnou vazbu mochna Crantzova hadcová (Potentilla crantzii ssp. serpentini), která je kriticky ohroženým druhem naší květeny. Roste roztroušeně po celém území Dolnokralovických hadců. Pomněnka úzkolistá (Myosotis stenophylla) je rovněž kriticky ohroženým druhem. Roste na kamenitých výslunných svazích. Silně ohrožený hvozdík kartouzek hadcový (Dianthus carthusianorum ssp. capillifrons) roste v rozvolněných trávnících v borech. Ohrožená trávnička obecná hadcová (Armeria vulgaris ssp. serpentini) se vyskytuje v ČR kromě Dolnokralovických hadců pouze na hadcích u Mohelna. Na štěrbiny hadcových skal je vázaný silně ohrožený sleziník hadcového (Asplenium cuneifolium). Dále zde rostou ohrožené druhy, volněji vázané na hadcový podklad: chrastavec rolní hadcový (Knautia arvensis ssp. serpentinicola), vítod hořký Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

Vymezení Dolnokralovických hadců a NPP Hadce u Želivky. Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

3

Pohled na Sedlickou zátoku (foto: M. Klaudys).

Hadcový bor s bohatou květenou (foto: M. Klaudys). 4

Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

krátkokřídlý (Polygala amara ssp. brachyptera), penízek horský (Thlaspi montanum) a svízel moravský (Galium valdepilosum). V území bylo zjištěno 156 druhů lišejníků a lichenikolních hub (Kocourková, 2010). Z řady druhů, z nichž některé jsou řazeny mezi ohrožené, jmenujme dutohlávku horskou (Cladonia stellaris), řazenou v červeném seznamu lišejníků jako kriticky ohrožený druh. Postupně jsou doplňovány poznatky o živočiších, obývajících území. V roce 2010 (Skala, Kadlec, 2010) bylo zjištěno, že se zde vyskytuje 29 druhů denních a 194 nočních druhů motýlů. K nejzajímavějším nálezům patří bělásek Leptidea sinapis, který je zde vázán na světliny v rozvolněných hadcových borech.

Historie ochrany lokality Již v roce 1940 geolog V. Čech upozornil botanika J. Suzu na mimořádný přírodovědný význam hadcového tělesa u Dolních Kralovic. Ten zde provedl botanický průzkum, jehož výsledky uveřejnil v roce 1947 v časopise Ochrana přírody, kde také doporučil území k zákonné ochraně (Suza, 1947). Následně konzervátor z okresu Ledeč nad Sázavou A. Kobrle formuloval první návrh na zřízení přírodní rezervace (Kobrle, 1952, 1957). Zejména je třeba zmínit práci J. Čeřovského a E. Průši, kteří v roce 1962 vymezili hranice navrhovaného chráněného území. Ve  zprávě J. Čeřovského a  M. Homoláče z prověrky maloplošných chráněných území (Čeřovský, Homoláč 1963) je uveden návrh na zřízení dvou přírodních rezervací „U Magnezitu I“ v údolí Sedlického potoka a „U Magnezitu II“ na stráni nad řekou Želivkou. Při úřední prověrce provedené v roce 1983 byl potvrzen celostátní vědecký význam tohoto území. Zjevně záměr vybudovat údolní nádrž na  řece Želivce byl hlavním důvodem, proč nebylo unikátní území hadcových borů tak dlouho vyhlášeno. Vody vodárenské nádrže zatopily část skalek v údolí Sedlického potoka a v údolí Želivky a způsobily plošný úbytek stanovišť, který dodnes není úplně vyhodnocen. Dalším zásahem do lokality byla již zmíněná výstavba dálnice D1. Rozčlenění hadcové oblasti dálnicí a  uzavření přístupu do  pásma ochrany vodárenské nádrže přispělo k tomu, že se hadcová oblast dostala do specifického režimu. To paradoxně přispělo k zachování hadcové květeny v reprezentativním stavu do současnosti. Průběžně probíhal botanický průzkum hadců (např. Soják 1960, Zelený 1964, Veselý 1965, Slavíková 1968, Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

Houfek 1969, Pivničková 1980, Knížetová, Pecina, Pivničková 1986, Pešout 1995, Těšínský (nepubl.) ad.). Na starší ochranářské snahy navázal již od počátku své činnosti i Český svaz ochránců přírody Vlašim (ČSOP). Po roce 1992 provedl v území některé managementové zásahy a přírodovědné průzkumy. Pro Okresní úřad v  Benešově byl ve  spolupráci s AOPK ČR (M. Pivničkovou) a Okresním úřadem (J. Zmeškalovou) v roce 1999 připraven nový odborný návrh (Pešout, 2001, Kovařík, Pešout 2000) na vyhlášení zvláště chráněného území, který byl úspěšně projednán s Obcemi Hulice a Bernartice, Lesy ČR s. p. a Povodím Vltavy s. p. Nakonec však nebyl pro zrušení Okresního úřadu v roce 2002 realizován. V roce 2003 ČSOP inicioval nové jednání ve věci ochrany Dolnokralovických hadců s AOPK ČR, která následně zařadila přípravu národní přírodní památky do svého plánu činnosti. V roce 2003 započala se sledováním stavu populace kuřičky hadcové na Dolnokralovických hadcích členka ČSOP Vlašim Hana Pánková v  rámci projektu MŠMT „Priority druhové ochrany“ (Pánková, Klaudys, 2010). Sledování přineslo řadu zajímavých údajů o ekologii druhu, které byly i podkladem pro vyhlášení evropsky významné lokality soustavy Natura 2000 na části Dolnokralovických hadců v roce 2004. ČSOP Vlašim zařadil Dolnokralovické hadce do programu „Pozemkový spolek pro přírodu a památky Podblanicka“ a v roce 2005 projednal význam a ochranu lokality s vlastníky pozemků na lokalitě – Lesy ČR s. p. a Obcí Bernartice. Lesy ČR následně zohlednily nároky ekologie hadcového boru v  lesním hospodaření. Ve  spolupráci s Obcí Bernartice byla v roce 2007 členy ČSOP Vlašim zlikvidována černá skládka odpadu v malém lůmku s  hadcovými skalkami. Při likvidaci skládky byly použity poznatky z ekologie kuřičky a byly cíleně obnaženy skalky a skalní terásky. Kuřička nově obnažené plochy v následujícím roce obsadila. V roce 2007 byly Dolnokralovické hadce zařazeny mezi botanicky významná území České republiky (Čeřovský, Podhajská, Turoňová, 2007). V roce 2008 zpracovala AOPK ČR, Správa CHKO Blaník návrh vyhlášení Národní přírodní památky Hadce u Želivky, která pokrývá ochranou nejzachovalejší části území Dolnokralovických hadců. Při přípravě chráněného území byly využity starší odborné práce i předchozí návrhy chráněného území. 5

6

Sleziník hadcový (foto: M. Klaudys).

Trávnička přímořská (foto: M. Klaudys).

Mochna Crantzova (foto: M. Klaudys).

Poměnka úzkolistá (foto: M. Klaudys). Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

Dne 25. ledna 2011 podepsal ministr životního prostředí Mgr. Tomáš Chalupa vyhlášku zřizující s účinností od 1. 3. 2011 Národní přírodní památku Hadce u Želivky. Národní přírodní památka je vyhlášena na celkové ploše 34,04 ha s ochranným pásmem 9,89 ha a zasahuje do katastrálních území Bernartice, Hulice a Borovsko. Vedení hranice je zobrazeno na mapce. Vyhlášením zvláště chráněného území tak vyvstává před ochranou přírody významný úkol – zajistit ve spolupráci s vlastníky zachování a zlepšení stavu lokality a jejích přírodních hodnot. Dolnokralovické hadce vyžadují řadu zásahů – ochranu lišejníkových ploch před zvěří, lokální narušování zapojeného drnu u hadcových skalek, odstraňování odpadků po neukázněných návštěvnících nebo odborné lesnické zásahy v borech. I část Dolnokralovických hadců, která není zahrnuta do NPP Hadce u Želivky, si zaslouží ochranu – i zde se vyskytují vzácné druhy. Ochrana zde bude spočívat zejména v šetrném hospodaření vlastníků na lesních pozemcích. Martin Klaudys, Pavel Pešout

Literatura: Čeřovský J., Homoláč M. (1963): Závěrečná zpráva z  prověrky chráněných území Středočeského kraje za rok 1962. SSPPOP, 158 pp.

Kuřička hadcová (foto: M. Klaudys).

Likvidace černé skládky členy ČSOP Vlašim (foto: K. Kříž). Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

7

Čeřovský, J., Podhajská Z., Turoňová D. (2007): Botanicky významná území České republiky. Agentura ochrany přírody a krajiny ČR, Praha. Houfek, J., a kol. (1956): Příspěvek ke květeně Čech. Preslia 28:193-211. Praha Knížetová L., Pecina P., Pivničková M. (1986): Prověrka maloplošných chráněných území a jejich návrhů ve Středočeském kraji v letech 1982 – 1985. Bohemia Centralis 16:1-262. Kobrle A. (1952): Hadce u Dolních Kralovic reservací. – Ochrana přírody 7: 64. Kobrle A. (1957): Ochrana hadcové oblasti u Dolních Kralovic. – Ochrana přírody 12:264-267. Kocourková J. (2010): Lichenologický průzkum v území Hadcových borů u Sedlic a Bernartic navrhovaném na NPP Hadce u Želivky. Ms., depon. in Správa CHKO Blaník. Kovařík V., Pešout P.  (2000): 100 let ochrany přírody a krajiny na Podblanicku. 179 pp. ČSOP Vlašim a Muzeum Podblanicka. Pánková H., Klaudys M. (2010): Ochrana kuřičky hadcové na  Podblanicku. Krása našeho domova X/2: 2- 4. Pešout P. (1995): Zajímavější floristické nálezy na Vlašimsku. Zpr. Čes. Bot. Společ., Praha, 30:117-118.

Pešout P.  (2001): Záchrana Dolnokralovických hadců a části vltavských strání ve spolupráci s vlastníky, obcemi a OkÚ Benešov. Závěrečná zpráva projektu. Ms. depon. in ČSOP Vlašim. Pivničková M. (1980): Botanický IP nSPR Dolnokralovické hadce. 19 pp. ms. depon. in AOPK ČR Středisko Praha. Slavíková J. (1968): Květena okolí Dolních Kralovic. SVPP 9:7-24. Soják J. (1960): Potentilla crantzii, nový relikt v české květeně. Preslia 32:369-388. Praha Správa CHKO Blaník (2008): Plán péče o NPP Hadce u Želivky 2011 – 2020. Ms. depon. in Správa CHKO Blaník. Skala J., Kadlec T. (2010): Inventarizační průzkum fauny vybraných skupin motýlů (Lepidoptera) na území plánované Národní přírodní památky Dolnokralovické hadce. Ms., depon. in Správa CHKO Blaník. Suza J. (1947): Dolnokralovické serpentiny s hlediska botanického. Ochrana přírody 2: 1-4. Veselý K. (1965): Pozoruhodná hadcová oblast u Dolních Kralovic. SVPP 6: 40–48. Zelený V. (1964): Příspěvek k výzkumu květeny Vlašimska – II. SVPP 5:24-31.

Staré hrušně na Podblanicku Z našich ovocných stromů se kromě jeřábů oskeruší, pěstovaných většinou jen v nejteplejších oblastech republiky, dožívají nejvyššího věku hrušně. Problém je však v tom, že o jejich původu ani stáří nemají současní majitelé prakticky žádné záznamy a pamětníci již dávno vymřeli. Literatury, vztahující se k dříve pěstovaným ovocným stromům, je velmi málo. Patří k ní např. stručná zpráva kronikáře a kostelníka J. Šilhy z Chotýšan (1972) o dříve pěstovaných ovocných stromech v obci a blízkém okolí. V publikaci o památných stromech Podblanicka (Kovařík, Pešout et Zelený 1996) jsou z památných ovocných stromů uvedeny jen dvě hrušně, a  to v Ješeticích (zahrada, strom neměřitelný) a u Přibyšic (pole „Na Krasnici“) s obvodem v prsní výši 297 cm. Druhý z autorů tohoto příspěvku navštívil lokalitu u Přibyšic v roce 2009 a bohužel zjistil, že dolní část kmene hrušně je do výšky asi 180 cm téměř do poloviny odlomená větrem, takže z hrušně zbylo jen torzo. Velmi starou hrušeň v Chotýšanech u stavení pana  S. Matouška uvedl Zelený (1999). V tom roce měla 8

obvod 240 cm, v  lednu 2011 pak 248 cm. Strom však již odumírá, jedna z větví v rozvětvení koruny je téměř suchá a v tomto místě kmen zahnívá. Strom sice dosud kvete, ale drobné plody jsou nepoživatelné. Další staré hrušně rostou v Semtínku u Olbramovic na pozemku rodiny Dvořákových čp. 1. Jedna (světelka) asi 60 m od obytného stavení při cestě k potoku má obvod 216 cm a výšku asi 14 m (sousední trojkmenná není měřitelná), další nad obytnou budovou na zahradě Dvořákových s obvodem 224 cm, ale již s několika odlomenými větvemi. Záznamy o jejich stáří chybějí, ale z přiložených starých fotografií je patrné, že to byly vzrostlé stromy již ve třicátých letech minulého století. Vzhledem k podobným obvodům pocházejí pravděpodobně z jedné výsadby. Domníváme se, že byly zasazeny někdy koncem 19. století, takže by mohly být zařazeny do nově doplňovaného seznamu památných stromů Podblanicka. Zajímalo nás, které jsou nejmohutnější a  tedy pravděpodobně nejstarší evidované hrušně v českých zemích. Podle výpisu v Ústředním seznamu Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

Semtínek, hrušeň s obvodem 216 cm, léto 2010 (foto: V. Zelený).

Semtínek, hrušeň světelka v sadu, obvod 224 cm, léto 2010 (foto: V. Zelený).

Neznámý chlapec před hrušní a alejí jasanů v Semtínku u čp. 1, foto z přelomu 20. a 30. let 20. století (foto: soukromá sbírka M. Dvořáka).

Zleva Marie Dvořáková (provdaná Bartůšková) ze Semtínka s matkou Marií Dvořákovou, Annou Hovorkovou a Milanem Hovorkou před hrušní v Semtínku u čp. 1, 1. polovina 40. let 20. století (foto: soukromá sbírka M. Dvořáka).

Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

9

památných stromů ČR na Agentuře ochrany přírody a krajiny v Praze je evidováno celkem devadesát hrušní s  obvodem od  140 do  435 cm, z  toho pět s obvodem nad 400 cm. Nejmohutnější zvaná „Pastýřova hruška“ roste u Únějovic v západních Čechách a má výšku 13,5 m. Podle místních občanů se u ní kdysi scházeli pastevci, ale její okolí postupně zarostlo lesem. Ten byl však nedávno vykácen a koruna hrušně je zpevněna popruhy. Fotografie tohoto stromu je ve velmi pěkné publikaci J. Michálka a V. Lepše (2010). Otázka věku nejstarších hrušní však zůstává v podstatě nezodpovězená. Podle zkušených ovocnářů se solitérní stromy dožívají kolem 120 let, semenáče v krajině i více. Na základě největších

obvodů stromů v uvedeném seznamu předpokládáme, že to může být až kolem 200 let. Miroslav Dvořák, Václav Zelený

Literatura: Michálek J. et Lepš V. (2010): Památné stromy Plzeňského kraje. – Plzeň. Pešout P. (1996): Památné a významné stromy Podblanicka mimo zámecké parky. – In: Kovařík V., Pešout P. et Zelený V.: Zámecké parky a památné stromy Podblanicka. – ČSOP Vlašim. Šilha J. (1972): Staré ovocné stromy v  Chotýšanech a okolí. – SVPP, Jemniště, 13: 233-235. Zelený V. (1999): Pozoruhodná vitalita. – Pod Blaníkem, ČSOP Vlašim, 3/2:3.

Strnad obecný – pták roku 2011 Již od  roku 1992 Česká společnost ornitologická (ČSO) vyhlašuje vybraný druh ptákem roku. Tato kampaň je zaměřena na  širokou veřejnost, jejím posláním je upozornit na ptačí druhy žijící v našem okolí a  zapojit veřejnost k  jejich sledování a  praktické ochraně. Jubilejním, již dvacátým ptákem roku, se v  letošním roce stal strnad obecný. Jedním z důvodů, která vedla ornitology k této volbě, je postupný úbytek strnadů z naší krajiny. Za posledních třicet let od nás zmizelo půl až jeden milion strnadů. Příčiny tohoto poklesu jsou známy, na vině je současná intenzifikace zemědělství.

Strnad obecný (kresba: P. Procházka). 10

Opatření, která by zastavila nepříznivý stav, jsou dostatečně známa, ale našimi zemědělci málo využívána. Určitou nadějí do budoucna by se mohla stát Společná zemědělská politika Evropské unie, do které se snaží ČSO spolu s Birdlife International (mezinárodní organizace na ochranu ptáků) prosadit změnu hospodaření, která je šetrnější k přírodě. Nové postupy by pomohly nejen strnadovi, ale i dalším živočichům a rostlinám. Ani Podblanicko nezůstalo ušetřeno proměně zemědělské krajiny, také zde je patrný úbytek strnadů, přestože zde stále patří mezi nejhojnější ptačí druhy vůbec. Z jednoho místa často můžeme zaslechnout několik zpívajících samečků, kteří jsou od sebe vzdáleni jen několik desítek metrů. Druh je snadno poznatelný, velikostí odpovídá zhruba vrabci, samečci se vyznačují sytě žlutě zbarvenou hlavou a žlutavou spodní částí těla. Samičky a mladí ptáci mají žluté méně a její odstín není tak výrazný. Zobák je krátký a kuželovitý, typický pro všechny naše druhy strnadů. Často se zdržuje na zemi, kde si opatřuje potravu. Jako typický druh zemědělské krajiny obývá zarostlé meze, stromořadí a  křoviny podél cest a  silnic, břehové porosty kolem vod, lesní okraje a  v  menší míře také rozsáhlejší lesní paseky. Od podzimu do jara se shlukuje do větších hejn, v této době je výhradně semenožravý, proto ho najdeme nejčastěji na strništích nebo v okolí zemědělských objektů. Intravilánu obcí se vyhýbá, proto ho lze zastihnout u krmítka uvnitř zástavby náhodně. Spíše ho můžeme pozorovat na  okraji sídel, kde na zemi konzumuje semena vypadlá z krmítka. Naši strnadi jsou stálí, po celý rok se zdržují v širším Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

okolí hnízdiště. Kroužkováním bylo prokázáno, že v některých zimách k nám přilétají ptáci z Finska, Estonska a Ruska. Po polovině dubna začíná se stavbou hnízda. To je umístěno buď na zemi v suché trávě, nebo nevysoko nad zemí v keřích, často prorostlých kopřivami. Hnízdní sezóna je dlouhá, strnad může mít i tři snůšky do roka, a poslední mláďata tak opouštějí hnízdo až v polovině srpna. Pokud strnada ještě neznáte, vydejte se za ním do zemědělské krajiny. Nejlépe je zvolit vycházku po polních cestách, v jejímž okolí se nachází roztroušené stromy a keře, skupiny dřevin nebo v okolí jsou rozptýleny polní lesíky. Jistě nebude trvat dlouho a uslyšíte jednoduchý, často opakovaný zpěv, který naši předkové přepisovali různými způsoby, např. „sesesesedláčku pojď sít“. Samečka najdete

vyzpěvovat na vyvýšeném místě, např. na vrcholku keře, na hromadě suchých větví nebo na kůlu. Ve  svém evropském areálu rozšíření nezpívají strnadi všude stejně. Existuje několik dialektů, které se od sebe liší výškou a délkou závěrečných slabik. Tato nářečí nikdo dosud nestudoval, přesto se zdá, že Českou republikou nejspíše prochází hranice mezi hlavními evropskými dialekty. K vyřešení otázky, jakým dialektem u nás strnadi zpívají, můžete přispět i vy, pokud se zapojíte do projektu „Nářečí českých strnadů“. Stačí si opatřit přístroj, s  jehož pomocí budete pořizovat digitální nahrávky. Podrobný návod jak postupovat najdete na  stránkách ČSO (http://www.birdlife.cz/index. php?ID=2077). Pavel Procházka

Vysvěcení zvonu v kapličce v Borové Lhotě Borová Lhota je jednou z částí města Pyšely. Žije zde necelá stovka obyvatel. Na jižních svazích kopců v okolí Borové Lhoty je několik desítek chat, v nichž se rekreují převážně občané z Prahy. Borová Lhota je obklopena lesy, v blízkosti protéká Sázava. Zkrátka, ideální místo pro život na venkově a k odpočinku. Již před dvěma lety se místní obyvatelé rozhodli, že si zkrášlí náves, a od myšlenky k činům nebylo daleko. Svépomocí postavili novou kapličku, v jejím okolí vznikl malý parčík se zelení. Pomáhali též sponzoři z řad místních podnikatelů. V blízkosti kapličky byly usazeny lavičky a  stoly pro besedy sousedů. Nové kapličce však ještě chybělo něco důležitého – zvon. I o jeho instalaci se však místní postarali. Každý zvon by měl být vysvěcen a pro tento akt byl vybrán 30. říjen 2010. Překrásné, slunné a teplé odpoledne přilákalo na slavnostní svěcení zvonu v kapličce na Borové Lhotě nejen občany z této části našeho města, ale i  z  Pyšel a  okolí. Slavnostní rámec této události podtrhovaly i  uniformy přítomných členů pyšelského sboru hasičů a myslivecké uniformy hudebníků – Loveckého dechového tria Okresního mysliveckého spolku Benešov pod vedením ing. Jana Slabého. Hospodyňky z Borové Lhoty připravily chutné a rozmanité pohoštění, koláče, buchty, záviny, chlebíčky, teplé i studené nápoje, prostě jako na svatbě. Kaplička na návsi byla krásně vyzdobena, nově usazený zvon zářil v jejím vrcholu. Slavnostního vysvěcení zvonu se ujal pan farář P. A. Porochavec, který velice krásnými a vřelými slovy Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

ocenil „Borováky“ za to, že v každodenním shonu si najdou čas na přátelská setkání, besedu na návsi, že zachovávají tradice, že prostě žijí tak, jak kdysi v dávných dobách na venkově bylo zvykem. Tento jev je v dnešní, moderní a uspěchané době zvláště

Kaplička sv. Prokopa z roku 2008 nově osazená věžičkou zvonem. 11

Slavnostního vysvěcení zvonu 30. 10. 2010 se zúčastnilo mnoho místních i přespolních. cenný. Hovořil o krásném Posázaví, životu v něm a o tom, že do těchto míst rád jezdí za odpočinkem. Zvon zasvětil sv. Prokopovi, patronu Posázaví, sv. Václavovi a sv. Vojtěchovi. Poté přistoupil ke kapličce a Borovou Lhotou se rozezněly čisté tóny nového zvonu. Děkujeme všem občanům z Borové Lhoty za to,

že obnovují tradice, za to, že žijí spolu a ne vedle sebe, za to, že jsme se s nimi mohli podělit o jejich radosti. Přejeme jim, aby jejich společné úsilí o zpříjemnění života přinášelo další takovéto milé chvíle a zážitky. Marie Pášová (foto: Jan Kostrhoun)

Výročí v Českém Šternberku Hrad Český Šternberk nese stejné jméno jako obec pod ním, vzdálená 12 km severně od Vlašimi. Gotický hrad byl založen kolem roku 1241 Zdeslavem z  Divišova, od  roku 1242 ze Sternberga. Název byl odvozen od erbu rodu Divišovců – zlaté osmicípé hvězdy (Stern = hvězda, Berg = hora). Zdejší vesnice vznikla v průběhu 13. století jako podhradí. Spolu s hradem se vesnice rozšiřovala až do své současné podoby. (Dne 10. 10. 2006 byl obci se 150 obyvateli vrácen status městyse.) Obyvatelé Českého Šternberka byli dříve většinou zaměstnáni 12

v provozech panského velkostatku. Rekrutovaly se z nich také četné party vorařů, plavců, kteří sváželi dřevo z panských lesů k vodě a jako plavci je plavili až do Čerčan. Další pracovní příležitostí pro místní obyvatele byla stavba železniční dráhy a  objektů přináležejících. Letos je tomu 110 let, co se první parní lokomotiva rozjela s vlakem pod mohutnou stavbou zdejšího hradu, který v tomto kraji stojí už 770 let. Ano, to jsou dvě výročí, která se vztahují k tomuto sympatickému letovisku. Dne 6. srpna 1901 se tato část Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

řeky Sázavy a její údolí ponořily do kouře z parního stroje, protože byl zahájen veřejný provoz do Kácova. Tento úsek posázavské železnice byl dokončen koncem července 1901, za necelých 24 měsíců, firmou Osvalda Žiwotského. (Stavba byla zadána 30. 8. 1899.) Vlaky tak mohly jezdit z tehdejší konečné v Kácově až do Čerčan. Trať byla vystavěna na základě koncese, udělené dne 10. 5. 1899 tajnému císařskému radovi hraběti Leopoldu ze Šternberka. Po jeho smrti přešla koncese na Filipa hraběte ze Šternberka. V  současnosti jsou v  Českém Šternberku dvě stanice. Nádraží začalo po vybudování sloužit pro nakládku vozových zásilek pro Šternberk a okolí a také pro městečko Divišov. Větší osobní frekvence však dodnes bývá na zdejší zastávce, která se nachází naproti hradu. Bývaly doby, kdy osobní vlak za motorovou lokomotivou čítal několik čtyřnápravových vozů, které zaplnilo mnoho trempů. Ti vyráželi do zdejší posázavské krajiny od Kolína, Kutné Hory, Benešova, Havlíčkova Brodu či od Prahy. Před motorizací tratě tu s dvounápravovými osobními vozy zase bafaly parní lokomotivy. O slunných letních víkendech se stávalo, že vlak

přetékal lidmi. A když v něm nebylo místo, několik mužů s tornami, kytarou a bendžem se usadilo nejenom na otevřené plošině, ale někdy i na střeše. A už se hrála píseň Lokálka od  Eddy Fořta: „Kampak to lidi spějete, kdepak za chvíli budete? Každý se souží, po autu touží, na něco skoro při tom zapomenete. Je to ta lokálka udýchaná… Lokálka hvízdá jako vyděšená, taky je príma celá ověšená, na střeše bývá totálně vzduch…“ Dnešní trať Světlá nad Sázavou – Čerčany je stále lákavou. Nejenže věrně kopíruje z 80 % klikatící se Sázavu, ale také s meandrující řekou obtáčí mnoho historických památek. Hradů, zámků, klášterů…, z nichž tou nejhezčí a nejvzácnější perlou je Český Šternberk. Vlakem je sem dozajista romantické cestování, je na co se z oken vagónu dívat, ale doba jízdy ze vzdálenějších míst je zdlouhavá. Ze Světlé je lepší sedět na levé straně vozu po směru jízdy, protože vlak na trati kopíruje pravý břeh řeky. Od  Ledečka do  Čerčan kopíruje zase levý břeh. Takže po směru jízdy i toku řeky čekají hezčí rozhledy z pravých oken. Jan Dvořák

Slavnostní zahájení jízdy na trati Čerčany – Kácov (fotoalbum „Obrazy dráhy Čerčany – Kolín – Kácov 1901 – 02“ z archivu Ireny Šmídové). Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

13

Výdejna jízdenek u zastávky Český Šternberk v létě roku 1984. Snímek jistě nevypadá jako z doby nedávné, ale jako ze začátku 20. století, kdy zde železnice byla v začátcích provozu. Dnes je toto již historický snímek, protože toto místo vypadá zcela jinak a bez výdejny jízdenek (foto: archiv autora).

Orchestrion M 152.0435 v létě roku 1984 v Českém Šternberku (foto: archiv autora). 14

Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

120 let od narození vlašimského starosty Františka Průchy František Průcha se narodil 6. října 1891 v Domašíně. Učednická a tovaryšská léta strávil v Budapešti a ve Vídni. Ve svých 23 letech byl povolán na  vojnu a  odveden na  srbskou frontu. Stalo se tak krátce po vzniku první světové války, kdy císař František Josef I. po atentátu na následníka habsburského trůnu Františka Ferdinanda d´Este vyhlásil dne 28. července 1914 Srbsku válku. Jak známo, krátce na to si totiž vzájemně vypověděly válku také ústřední mocnosti (Německo a Rakousku–Uhersko) a velmoci Dohody (Británie, Francie, Rusko). Na konci července 1914 byla pak u nás, tedy v Rakousku–Uhersku, vyhlášena všeobecné mobilizace, na základě které byl dne 27. července 1914 František Průcha povolán do války. Na srbské frontě byl zajat a následně se po delší době dostal přes Itálii do Francie, kde nejprve pracoval na železniční trati. Ovládal dobře několik jazyků, hovořil maďarsky, německy, francouzsky a italsky. Do československých legií ve Francii se František Průcha přihlásil na konci roku 1916 a na jaře roku 1917 byl do legií přijat. Přidělen byl k 22. pěšímu pluku. Bojů se zúčastnil u Terronu a Vouziers. Na stejné frontě s Františkem Průchou u Vouziers bojoval také o pět let starší vlašimský rodák Jan Mančal (1886 – 1918), ten však zde padl (jeho ostatky byly převezeny do Vlašimi, kde se mu dostalo důstojného pohřbu). Po skončení války, na jedné z pohlednic ze dne 13. 7. 1918 zaslané z Paříže, píše František Průcha kamarádovi: „Přijmi ode mne srdečný pozdrav z Paříže. Jsme první českoslovenští vojáci, kteří defilovali v Paříži. Pochodovali jsme v zástupech při zvuku naší hudby a zpěvu do kroku. Hleděli jsme hrdě. Pařížané nám hází různé předměty a cigarety, ale my kráčeli hrdě za zpěvu dál, vyslovili se, že takové vojsko ještě neviděli. Zdraví tě tvůj komponista Franta.“ Z Francie se František Průcha vrátil v roce 1919. Ve Vlašimi zakoupil od svého jmenovce Jana Průchy dům čp. 244 v samém cípu Žižkova náměstí na začátku dnešní Poděbradské ulice. Zde se stal řezníkem a hostinským. Po volbách do obecního zastupitelstva, byl 1. prosince 1935 zvolen za Stranu Československou živnostensko–obchodnickou středostavovskou členem obecního zastupitelstva a 20. prosince 1935 se stal členem městské rady. Starostou města Vlašimi byl Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

František Průcha zvolen 7. ledna 1937. Za necelé dva roky byla 23. září 1938 vyhlášena v ČSR mobilizace a krátce nato bylo obsazeno německým vojskem české pohraničí. V roce 1939 vzniká Protektorát Čechy a Morava. V této a pozdější době stává se funkce starosty města velmi nelehkou profesí. Jeho syn Lumír na otce vzpomíná: „Není toho mnoho, času měl otec velmi málo, zastával funkci starosty města, byl řezníkem a hostinským. Za války, v době německé okupace, mě jednou vzal za ruku a  odvedl do  hračkářství ke  Skořepovým (bývalý krámek v hospodě Na Nové, pozn. autora), abych si vybral, co budu chtít (vybral jsem si dřevěné kuželky). Slíbil mi, že až budu větší, tak mi bude vyprávět o jeho zážitcích z války. Jméno Lumír mi dal po kamarádovi (Lumíru Březovském, francouzském legionáři, po kterém je pojmenována jedna z vlašimských ulic, pozn. autora), který padl mezi prvními na francouzské frontě v roce 1914.“ Funkci starosty města musel v  době okupace opustit. Dne 23. 11. 1941 obdržel písemný výnos č. 174/41 Olr. od  tehdejšího okresního hejtmana

František Průcha, starosta města Vlašimi (1937 – 1941). 15

Cestovní list (pas) Františka Průchy (přední strana). 16

Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

Cestovní list (pas) Františka Průchy (zadní strana). Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

17

Členská legitimace Františka Průchy od Československé obce legionářské v Praze.

Hostinec „U Průchů“, dům č. p. 244, na začátku Kostelní, nyní Poděbradovy ulice ve Vlašimi. (Pohlednice z roku 1907, archiv autora). 18

Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

Fotografie z pohřbu Františka Průchy. Smuteční průvod šel přes Žižkovo náměstí, podél Neubauerova nábřeží směrem do ulice Na Valech ve Vlašimi (retuš: Jan Kulík). Okresního úřadu ve  Vlašimi, kterým se rozpouští zastupitelstvo, v  nichž starostové jsou bývalí legionáři. František Průcha předčasně zemřel již ve svých 51 letech ve Vlašimi, dne 20. února 1942. Na jeho pohřbu se sešlo velké množství nejen vlašimských občanů, byla to také určitá demonstrace proti německé okupaci.

Je to jeden z mnoha životních příběhů osobností, které ve  své životní pouti zažily dvě mobilizace. Děkuji Lumíru Průchovi za  zapůjčení obrazových a písemných dokumentů. Josef Moudrý

„Jaroslav z Divišova“ v dramatu Ladislava Stroupežnického V roce 2011 si připomínáme narození sv. Anežky Přemyslovny (1211). Fiktivní jubileum čeká i bájnou bitvu s „Tatary“ u Olomouce, kladenou do 25. června 1241. Mýtus vítěze z rodu Šternberků začíná v 15. století u polského kronikáře Jana Dlugosze. Přímo „Jaroslava ze Šternberka“ jmenuje až Václav Hájek z  Libočan a  případ vrcholí zařazením básně „Jaroslav“ do podvrženého „Rukopisu královédvorského“. Dvojí výročí vybízí vzpomenout Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

zapadlé drama Ladislava Stroupežnického „Velký sen“ z roku 1884. Autor v něm s fantazií rozvinul vztah Anežky a „tatarobijce“. Důrazně ho přitom nazývá „Jaroslavem z Divišova“. Spojení hrdiny s podblanickým Divišovem, jako „kolébkou“ Šternberků, použil již roku 1848 Josef Kajetán Tyl v próze „Tataři u Holomouce“. Oproti předchozím zpracováním (J. Linda, F. K. Klicpera aj.) úmyslně opěvoval reka s  titulem 19

Jaroslav z Divišova a Anežka Přemyslovna (perokresba – neurčený autor, převzato: Stroupežnický, L.: Velký sen. Historické drama o pěti dějstvích. Praha 1884). „pána z Divišova“. Český predikát využil pro Jaroslava i Ladislav Stroupežnický. „Velký sen“ jako „historické drama o  pěti dějstvích“ prvně uvedlo Národní divadlo 17. prosince 1884. Jde o nacionální agitku, která v době česko-německých střetů zažila dočasný úspěch. Již následujícího roku psal např. Josef Kuffner o těžkém soustředění diváka „na jednu hlavní postavu a jedno kolo děje“ (Květy, 1885, sv. 14, s. 241). Historickým předobrazem látky je revolta mladého Přemysla Otakara II. proti králi Václavu I. z let 1247 - 1249. Stroupežnický fakta převrací a vytváří příběh odboje vlastenecké šlechty proti králi Václavu I. Vyšehradský sněm vyčítá králi, že chce darovat „německým pánům“ tvrze a hrady „vyzdvižené… na obranu proti Tatarům“. Požaduje také ukončení českého „poddanství císařům německým“ a vyhlášení nezávislosti na říši. K povstalcům se přidá mladý Přemysl Otakar II. a je prohlášen novým králem. Václav však 20

za pomoci německých posil korunu uhájí a kralevice uvězní. Vůdcem „Čechů“ a  prakticky  hlavní postavou je Jaroslav z Divišova. Stroupežnický dělí osoby na českou a německou stranu i pomocí jmen. Jaroslav jako „pán z Divišova“ hájí před králem usnesení sněmu „županů, kmetů a vladyků“. Po jeho boku stojí fiktivní velmistr templářů „Mikuláš z Ostrova“ i reálný biskup „Mikuláš z  Újezda“. U  něj autor záměrně potlačil častější přídomek „z Riesenburgu“. Patří sem i  „Tobiáš“ (z  Bechyně), uvedený jako „probošt pražský“. Na německé straně stojí „Kunrát z Kunrinku“ (Kuenringu), „Ojíř z Friedenberka“ (Friedbergu) a „Havel z Lövenberka“ (Löwenbergu). Důležitý je rok, v  němž se drama odehrává – 1248. Většina autorů, Hájkem z Libočan počínaje, uvádí Jaroslava v bitvě u Olomouce roku 1241 jako „pána ze Šternberka“. Nedoložený člen rodu tak dostává přídomek, známý až o rok později. A to v souvislosti se Zdeslavem ze Šternberka (Zdeslaus de Sternberc) – stavitelem hradu nad Sázavou. Stroupežnický jde jinou cestou. Pro potřeby hry zdůrazňuje Jaroslavův český původ a příslušnost k domácí šlechtě. Přídomek „z Divišova“ je důležitým symbolem. Autor tak prodlužuje až do roku 1248 spojení hrdiny s původním podblanickým sídlem. „Pánem z Divišova“ zůstává Jaroslav u Stroupežnického i po roce 1240, kdy přídomek v pramenech mizí. Romantickou fikcí je také vztah hrdiny s Anežkou Přemyslovnou. Projeví se, když je Jaroslav uvězněn králem na Zvíkově a čeká na smrt. Hrdina se vyznává, že při návratu od Olomouce v jeho „duši vzplanul… plápol lásky posvátné“. Anežka mu vyznání opětuje. „Hrdinný vítěz nad Tatary zaujal duši [její] i srdce [její] navždy.“ Jaroslav také Anežce svěřil svůj „velký sen“. Sen „o příští mohutnosti a slávě české země“. Přemyslovna pomohla hrdinovi uprchnout. Král ho ale zajal podruhé a nechal popravit (pěti šípy) jako „všech bouří původce“. Umírání slavného reka je citově nejvypjatější scénou hry. Loučí se s Anežkou jako nenaplněnou láskou, které „všechny touhy srdce svého navždy zasvětil“. Mýtus vítěze od Olomouce 1241, definitivně stvořený Tomášem Pešinou z Čechorodu, končí prakticky s boji o „Rukopisy“. Roku 1886 vydává Jaroslav Goll přelomový historický rozbor básní (včetně básně „Jaroslav“) a Berthold Bretholz roku 1897 odhaluje archivní „tatarská falza“. „Velký sen“ patřil k  významným pozdním ohlasům legendy. Stroupežnický obohatil líčení o vztah k Anežce i smrt hrdiny. Podání Jaroslava jako „pána z Divišova“ Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

v  období 1241 – 1248 má svůj význam při studiu nacionálních tendencí konce 19. století. Historickou vratkost děje kritizoval již např. Jaroslav Kamper (Časopis Českého musea, 1900 /74/, s. 548549). V souvislosti s fiktivním jubileem olomoucké bitvy připomeňme, že Jaroslav byl od  16. do  19. století vnímán jako největší český hrdina. Hr-

dina spojovaný svým původem s  Podblanickem, u  Tyla i  Stroupežnického zdůrazněný jako „pán z Divišova“. Jindřich Nusek

Základní zdroj: Stroupežnický, L.: Velký sen. Historické drama o pěti dějstvích. Praha 1884.

Osmdesát let od založení Masarykova tábora YMCA na Sázavě Úvod První pracovníci YMCA, křesťanského sdružení mladých mužů založeného v Londýně v roce 1844, přicházeli na území Československé republiky spolu s vracejícími se příslušníky československých legií v roce 1919. Jednalo se o profesionální pracovníky organizace ze Spojených států. Od počátku byla YMCA podporována význačnými představiteli Československé republiky a politického života. Sdružení YMCA organizovalo svou činnost jak mimo církve, tak v rámci církví a přinášelo do společnosti nové myšlenkové proudy. Dnes se uznává, že YMCA nebyla v období tzv. první republiky nijak zařaditelná do existující společenské struktury. Článek shrnuje informace obsažené ve  zdrojích uvedených na závěr.

ky těchto almanachů je možné dodnes získat v antikvariátech. Počet absolventů letního tábora YMCA se do roku 1939 počítal na tisíce. V Československu se YMCA od počátku setkávala s aktivitami Sokola. Kromě orientace na křesťanské základy viděli funkcionáři Sokola rozdíly v  tom, že YMCA chápala tělesnou výchovu jen jako rekreaci a přenášela se přes národní moment. Z druhé strany byl zase Sokol chápán jen jako tělocvičná jednota, která neměla tak široký program jako YMCA. V  roce 1938 byl v  táboře natočen film uváděný v  nedávné době v  České televizi v rámci vzpomínkových pořadů pod názvem „Ráj chlapců“.

Tábor na Sázavě 1921 – 1939 Letní tábor YMCA v meandru na pravém břehu řeky Sázavy mezi Kácovem a Českým Šternberkem byl postaven v roce 1921 a je pokládán za nejstarší letní tábor pro mládež v českých zemích. YMCA měla v té době již dlouholeté zkušenosti s provozem obdobných táborů, neboť první letní tábor organizovala již v  roce 1885 (4). Jméno táboru propůjčil osobně prezident T. G. Masaryk, který byl velkým propagátorem hnutí YMCA. Pozemek pro tábor věnoval YMCA tehdejší majitel Českého Šternberka. Oficiální název tábora byl „Masarykův letní tábor YMCA na Sázavě“. V dobových průvodcích bylo místo označováno i jako letní kolonie YMCA. Symbolickým znakem sázavských táborníků se stala želva. Účastníci tábora vydávali po jeho absolvování publikaci Almanach letního tábora YMCA. Tento dokument obsahoval popis aktivit, seznam účastníků, seznam ocenění, různé statistiky. VýtisPod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

Almanach tábora 1933 – obálka. 21

Titulní strana Příručky pro vůdce letního tábora.

Organizace a vybavení tábora Na fotografiích tábora z roku 1921 můžeme registrovat osm objektů. Patřila k nim jídelna, šest velkokapacitních stanů a objekt pro správu tábora. Součástí tábora byl i provizorní most, který se však nedožil konce tábora, protože stál v cestě plavcům na vorech. V roce 1928 dosáhl tábor asi největšího rozkvětu. Na dochované mapě lze identifikovat sportoviště (např. pro volejbal a košíkovou), pískoviště, indiánskou vesnici, přístaviště lodí a kanoí, strážní most, skluzavku, loděnici, elektrárnu,

kino, spalovací stanici (tzv. krematorium), čítárnu, studnu, dílny, místo pro hlídače, pekárnu, temnou komoru a hygienická zařízení. V rámci tábora se usilovalo o to, aby byli táborníci rozděleni podle tělesné zdatnosti na  stopaře (do 13,5 roku), průkopníky (od 13,5 do 15,5 roku) a kamarády (od 15,5 do 18,5 roku). Vedení tábora se pak dělilo zpravidla na ředitele nebo vedoucího tábora, instruktory, táborového lékaře a vůdce chat. Ideovým cílem bylo, aby v táboře fungovala samospráva. Zahrnovala táborový výbor, ve kterém byl zastoupen zástupce každého stanu, táborový senát, výkonný výbor, který byl nejvyšším orgánem a jehož rozhodnutí ve všech věcech bylo konečné. S pobytem v táboře byly spojeny i zálesácké rituály, jako je zapalování táborového ohně křesáním anebo třením. Po zapálení byla louč předána čtyřem strážcům ohně – krásy, statečnosti, pravdy a lásky. Při vlastním zapalování ohně pak strážci pronesli příslušné zákony. Jedním ze zákonů krásy např. bylo: Buď přítelem všeho neškodného života přírodě, ochraňuj lesy a květenu a snaž se zabránit požáru kdekoliv. Letní Masarykův tábor na  Sázavě byl místem, kde se provozoval ještě tenis, ping-pong, volejbal, košíková, házená, softbal, fotbal, ragby, lukostřelba a golf. V rámci tábora se konala také volejbalová nebo fotbalová utkání mezi městečkem Kácovem a reprezentací tábora. Tábor byl i místem žertů a veselí. K populárním úkolům nováčků patřilo leštění blízkých vlakových kolejí skelným papírem. Zatímco nevědomý nešťastník čistil koleje, jeho kamarádi se dusili smíchy za nejbližšími keři. Rysem, kterým se tábor odlišoval od jiných táborů ve světě, byl záchranný sbor. Ten byl zaměřen zejména na záchranu tonoucích, aby byla bezpečná i pro zachránce a maximálně účinná pro tonoucího. Přelomem ve vybavení tábora byl rok 1928, kdy tábor zasáhla divoká bouřka doprovázená větrnou smrští a  padajícími stromy. Pro zajištění většího bezpečí účastníků byly v následujícím roce namísto stanů vybudovány pro účastníky dřevěné chaty se zděnými základy.

Pohled na tábor v prvních letech. 22

Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

Josef Antonín First J. A. First (*1894, Březnice u Příbrami, †1986) je v dobových encyklopediích charakterizován jako ředitel YMCA, organizátor tábora na Sázavě, největšího a nejlepšího v Evropě, věnujícího se osvětové činnosti mezi studenty a učni, redaktor, absolvent vysoké školy tělesné výchovy ve Springfield College, Massachusetts, USA (1). Bývalí táborníci ve svých vzpomínkách potvrzují, že se jednalo o ústřední postavu tábora. Původně vyučený tesař se stal postupně v Československu význačným profesionálním pracovníkem YMCA. Aby byl vyslán na proškolení do Spojených států, musel osvědčit značné schopnosti. Speciální dvouletá škola YMCA ve Springfield College představovala významný institut, je to i místo, kde byla vymyšlena a poprvé provozována prof. J. Naismithem košíková. V době svého pobytu v USA navštívil Josef Antonín First v roce 1927 i E. T. Setona, amerického přírodovědce, zálesáka, malíře, spisovatele a pedagoga pokládaného za jednoho z „otců zakladatelů“ československého trampingu. Do Československa se vrátil se svou americkou manželkou jako americký občan a začal používat pseudonym Joe First. V soběšínském táboře mu od té doby neřekli jinak než Prvouš. S manželkou, která se účastnila rovněž táborového života, měli dva syny: Pavla a Jaroslava. Josef (Joe) Antonín First byl i autorem teoretických příruček o nových sportech a táboření v přírodě. Podle dochovaných zpráv (9), se po  roce 1950 Josef First stal dlouholetým správcem rekreačního střediska Československé akademie věd v Borotíně, místě, které leží na druhém břehu Masarykova letního tábora YMCA na Sázavě. Jeho památku uctívají sázavští senioři na zbraslavském hřbitově u kostela sv. Havla, kde je pochován spolu se svou manželkou.

Joe First. b) Výchova k  vůdcovství a  charakteru, výchova k občanství – v rámci tohoto záměru byl předkládán T. G. Masaryk jako jeden z vzorů hrdiny, kterého je třeba následovat. (Úkolem táborníka bylo seznámit se s dílem T. G. Masaryka.) Demokratické principy byly prosazovány při jed-

Myšlenkové zdroje činnosti tábora Je nesporné, že YMCA dosáhla úspěchů, které se opíraly o aplikaci řady myšlenek a idejí. Z tohoto hlediska lze vystopovat následující směry: a) Teze YMCA – vedení ke spolehlivosti a službě druhým. Co se týče křesťanství, v České republice platila YMCA v dané době jen za organizaci hlásící se k protestantské tradici a tedy orientaci, která nebyla nepodobná vládním představám. Mottem tábora byl výrok z bible „Aby všichni jedno byli…“ (Jan 17, 21). I když byl tábor otevřen jakýmkoli zájemcům, předpokládalo se, že se všichni účastní nedělní bohoslužby. Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

Cesty a cíle našich táborníků. 23

Kanadská chata v táboře na Sázavě. nání – diskuze a připouštění všech zainteresovaných stran. c) Výchova k rozvoji schopností, zručnosti a poznávání přírody. Tato tendence nacházela výraz při seznamování se s indiánskými tradicemi a přístupy woodcraft – lesní moudrosti. V táboře si táborníci osvojovali ruční výrobu indiánských potřeb, základy táboření, úkolem bylo osvojit si znalosti přírody. Aby absolvent uspěl v získání odměny, musel poznat a popsat aspoň 20 ptáků, 20 stromů, 10 skal nebo kovů (rud), 25 zvířat, 20 květin, 15 brouků, 10 ryb, 5 hvězd atd. d) Upevnění zdraví – pěstoval se sport, zejména vodní a nově formované disciplíny (viz výše). Ze Spojených států přinášela YMCA nové metodické přístupy, kterými se inspirovaly i ostatní tělovýchovné organizace.

Historie tábora po roce 1939 Krátce po vzniku protektorátu byla činnost YMCA omezena. Letní tábor YMCA na Sázavě byl zabrán pro potřeby Hitlerjugend. Po ukončení války obnovila YMCA činnost i v letním táboře v Soběšíně. Jedním ze záměrů bylo v  této době postavit zde památník s více než třemi sty jmény členů YMCA – Sázavanů, umučených, popravených a padlých na bojištích druhé světové války. Podle zjištění badatelů se YMCA stala v českých zemích organizací s největšími ztrátami na životech svých členů, a to hned po židovské obci. 24

V roce 1948 začala být práce YMCA znovu omezována, roku 1950 na ni byla uvalena národní správa, v lednu 1951 musela svou činnost ukončit a majetek „darovat“ státu. Provoz v letním táboře YMCA Soběšín byl ukončen v roce 1949, následně se zde konaly pionýrské tábory. Od roku 1957 nesl tábor název Pionýrský tábor Slávy Horníka. Bylo to na počest toho, že o několik set metrů níže u pily se konal v roce 1933 Leninův letní tábor Rudých průkopníků vedený radikálním komunistou učitelem Slávou Horníkem. Později byl tábor převeden do majetku Československého svazu mládeže a byly zde organizovány mezinárodní tábory mládeže. Jako Junior Centrum byl tábor v roce 2002 vrácen YMCA. V  letech po  druhé světové válce byla YMCA v  Československu hodnocena oficiální ideologií jako organizace anglo-amerického původu, která pod rouškou sociální činnosti a kulturně-výchovné práce propagovala americký politický systém a způsob života. Mělo jít o organizaci, která sdružovala mládež z buržoazních a hlavně maloburžoazních vrstev (8).

Závěr Sdružení YMCA prošlo od založení tábora svým vlastním vývojem, který se odrazil v úpravě cílů i prostředků. Českým ekvivalentem názvu YMCA je dnes „Křesťanské sdružení mladých lidí“. YMCA je v současnosti největším sdružením mladých lidí na světě a má možnost předávat své zkušenosti i ve svém táboře na Sázavě. Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

Masarykův letní tábor YMCA na Sázavě byl místem, kde se objevovaly prvky obsažené a rozvíjené dnes v rámci ekologických aktivit a šetrného vztahu k přírodě. Je i dokladem o pestrosti společenského života na Podblanicku. Ve své době přesáhl daleko regionální rozměry. František Procházka Literatura: 1. Dolenský, A.: Kulturní adresář ČR. Biografický slovník žijících kulturních pracovníků a pracovnic. Praha, nakl. J. Zeibrdlich 1934. 586 s. 2. First, J.: Návštěvou u E. T. Setona. Protein, měsíčník YMCA v ČR, r. 8, 2006, č. 2., s. 12 – 13. 3. First, J.: Vzpomínám na doby zašlé… (Převzato z Táborového zpravodaje 4, 1928, 5, s. 1 – 4 časopisu Náš úkol, 2, 1928, 5.) Protein, měsíčník YMCA v  ČR, r. 8, 2006, č. 5, s. 13 – 15.

4. First, J., Bradáč, J.: Cesty a cíle našich táborníků. Účel a cíle letních táborů YMCA. Praha, V. Horák 1935. 62 s. 5. First, J.: Příručka pro vůdce letního tábora. Praha, YMCA 1930. 74 s. 6. Chlápek, P.: Tábory a táborníci. (Výtah z diplomové práce autora YMCA a její význam pro čes. společnost, Katedra církevních dějin ETF UK, Praha 2004, s. 168 – 173.) Protein, měsíčník YMCA v ČR, r. 8, 2006, č. 5, s. 4 – 6. 7. Klíma, J.: YMCA Praha a já. Zdroj: www.ymca.cz/protein 8. Koessl, J., Krátký, F., Marek, J.: Dějiny tělesné výchovy II. Praha, Olympia 1986. 263 s. 9. Stopy černého vlka. Čin, č. 6, 1966, s. 18. 10. Weigner, K.: Tělesná výchova v programu YMCA, YWCA, v Čsl. červeném kříži. Sokol, r. 54, č. 5 – 6, 1928, s.120 – 124. 11. Zpráva o Senior klubu YMCA na setkání všech ymkařských skupin 15. – 17. května 2009. Protein, měsíčník YMCA v ČR, r. 9, 2009, č. 2, s. 7.

Anna Roškotová – ilustrátorka Připomeňme si opomíjenou část tvorby Anny Roškotové, kterou jsou ilustrace. Doprovodila například knihu úvah a statí Antonína Veselého. (Proto si později něco povíme i o jeho díle, které se vzta-

hovalo také k Podblanicku.) V prvním případě se jedná o titul z roku 1943 Než zajde poutník.1) Anna Roškotová, jako ilustrátorka, volila techniku barevného akvarelu nebo lavírované tuše. Mimo

Titulní strany publikací ilustrovaných Annou Roškotovou (archiv autora). Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

25

přebalu – první a čtvrté strany obálky – kde ztvárnila akvarelem interiéry chrámu sv. Jakuba v Praze, spatřujeme na předsádce lavírovanou krajinu s do-

minantním Řípem. Výtvarný doprovod tvoří celkem 18 obrázků v obou zmíněných technikách, kde Roškotová šla doslova ve stopách poutníka. Když se vrátíme k ilustracím, tak za stranou 224 nalézáme akvarel nazvaný Podblanická krajina, který volně doprovází Veselého poetické zamyšlení Na Blaníku. Druhá knížka, kterou ilustrovala Anna Roškotová, má zcela odlišný charakter, je o přírodě a životě zvířat. V tvorbě má ilustrátorka doložitelné období, kdy se zabývala studiem fauny, od skicování až k finálním rozměrným plátnům, kde malovala své psy. To nepochybně bylo důvodem, proč přijala práci na knížce, kterou napsal norský spisovatel Mikkjel Fønhus. Próza má podtitul Román o stříbrné lišce,2) ale jedná se však o lišáka, který se jmenuje Jaampa, jehož osudy jsou adekvátně vyjádřeny na 27 kresbách v textu a na 8 dvoubarevných ofsetových přílohách. Ilustrační tvorba Anny Roškotové potvrzuje skutečnost, že práce v akvarelu jí byla velice blízká a  patří k  vrcholům jejího snažení. Akvarely prezentovala nejen doma, ale i v zahraničí. V katalogu k  pražské výstavě v  roce 1943, kde vystavovala akvarely v Galerii Jos. R. Vilímka, ohodnotil její práci v této technice renomovaný historik umění Jan Květ jako úspěšnou. Když Květ uspořádal již

Ilustrace Anny Roškotové k románu o stříbrné lišce Dobrodružství lesů od M. Fønhuse (archiv Muzea Podblanicka). 26

Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

v roce 1940 reprezentační publikaci Má vlast. Česká krajina v dílech našich malířů, tak tam zařadil pod číslem 68 reprodukci jejího akvarelu z roku 1939 Podzim v Lánech. Nakladatel svěřil Roškotové, jistě pod dojmem této výstavy, práci na zmíněné Fønhusově knížce, kterou vydal roku 1947. Zajímavé by bylo porovnání jejího skicáře, což však dnes není možné. Skryté nám zůstává její působení v Kruhu výtvarných umělkyň, kdy v roce 1935, za jejího předsednictví, redigovala Sborník Kruhu výtvarných umělkyň. Zajímavé by bylo např. i zjištění o jejím krátkém poválečném členství ve  Svazu výtvarných umělců Mánes (1946 – 1949). Její bratr Kamil byl členem uvedeného

Svazu od roku 1924 do své smrti v roce 1945. Předkládaný článek je pouze drobným střípkem k poznání osobnosti i díla Anny Roškotové, ale chtěl by se stát, s následným pokračováním, příspěvkem do umělecké mozaiky podblanické kraje. Radko Bílek 1) Antonín Veselý, Než zajde poutník. Ilustrace Anna Roškotová. Grafická úprava Miroslav Šelbický. Vydal Atlas Praha 1943, 250 stran. 2) Mikkjel Fønhus, Dobrodružství lesů. Román o stříbrné lišce. Přeložil Hugo Kosterka. Ilustrace a obálka Anna Roškotová. Vydal Jos. R. Vilímek Praha 1947, 167 stran.

Ochotnické divadlo na Podblanicku XXVII. Z historie ochotnického divadla v Bystřici Počátky historie ochotnického divadla v  Bystřici jsou doloženy v obecní kronice z roku 1874, kdy byly 8. listopadu sehrány dvě jednoaktovky, Osudný deštník a Frajtr Kalina. První pokusy o divadlo v obci však prý mají být o něco starší, snad už z doby, kdy v nedalekém Benešově v roce 1832 vystoupil s benešovskými ochotníky K. H. Mácha. Podrobnější zápisy se v obecní kronice nacházejí až od roku 1918. V tomto roce se hlavním organizátorem kulturního života v obci stává Tělocvičná jednota Sokol. Divadlo se hrálo v hostinci U Hlaváčků, kde v roce 1922 proběhla rozsáhlá rekonstrukce sálu a jeviště. Největší rozsah divadelní ochotnické činnosti je zaznamenán v letech 1918 až 1932. Kromě Sokola, který uváděl i několik premiér ročně, hraje divadlo i školní mládež, Osvětový sbor, Sdružení křesťanské mládeže, Živnostenský dorost a později i Sbor dobrovolných hasičů, Orel a Podpůrný a vzdělávací spolek benešovských kamarádů. Z hraných titulů uvádíme: J. Skružný – Pojď na mé srdce a Zázračný panák, J. Štolba – Zlatá rybka, A. Jirásek – Vojnarka, R. Starý – Dědečkovy housle (opereta), J. Hlavatý – Bílá myška, I. Hermann – Vdavky Nanynky Kulichové, A. Jirásek – Emigranti. Návštěvnost představení byla úctyhodná. Kronikář uvádí např. u  Jiráskovy hry Emigranti 520 osob. Divadlo se hrálo i v letech druhé světové války. Část produkcí se konala také v hostinci U jelena, tady mělo svoje zázemí zejména Sdružení křesťanské mládeže. Po zatčení pěti členů TJ Sokol v roce 1939 dochází i k zákazu jeho činnosti. Navzdory tomu uvádí skupina nadšených divadelníků v roce 1941 pod hlaPod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

vičkou Sportovního klubu Šamberkovo Jedenácté přikázání. O dva roky později dochází k založení divadelního spolku nesoucího jméno známého českého divadelního umělce Jindřicha Mošny. Divákům se představil Götzovou hrou Soupeři. Při svém založení vykazoval 28 členů a v jeho čele stál Josef Hovorka. V roce 1951 spolek uvedl hru bratří Mrštíků Maryša, kde v roli Vávry vystoupil jako host herec Národního divadla Zdeněk Štěpánek, rodák z nedalekých Tvoršovic. Koncem téhož roku byl spolek začleněn do Závodního klubu n. p. Interier Bystřice. Za své existence pak docházelo k časté změně zřizovatelů. V lednu 1952 byla uvedena premiéra Moliérovy hry Jeho urozenost pan měšťák a v srpnu v přírodním divadle Pod Homolí Jiráskova Lucerna, kterou shlédlo přibližně tisíc diváků. Koncem padesátých let přichází do  Bystřice na zdejší základní školu Ludvík Němec, výborný učitel a zapálený divadelník. Tady začíná slavné období bystřického divadla druhé poloviny dvacátého století. Soubor se postupně pod vedením Ludvíka Němce vypracuje mezi uznávané soubory a stává se hostem mnoha divadelních festivalů a téměř každoročně Národní divadelní přehlídky vesnických souborů ve Vysokém nad Jizerou. Z dramaturgie uvádíme: N. V. Gogool – Ženitba, J. Drda – Hrátky s čertem, F. Šrámek – Léto, Loupežník a Měsíc nad řekou, E. Rannet – Kriminální tango, G. Figuereido – Liška a Hrozny, J. Zeyer – Radúz a Mahulena, O. Daněk – Z daleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo, M. Abdulin – Třináctý předseda, L. Němec – Tenkrát v Mykénách 27

Plakát na představení komedie Loupežník od K. Čapka (1961). Za působení Ludvíka Němce je třeba také zmínit vznik tehdy módního Divadla poezie z řad členů stávajícího souboru. Představilo se veřejnosti se scénicko-hudebním pásmem z veršů Fráni Šrámka pod názvem Zní vítr stříbrný. Po vítězství v soutěži divadel tohoto žánru reprezentovalo Středočeský kraj na celostátní soutěži. V letech své existence (1961 – 1965) uvedlo dále scénická pásma Zpěv lásky k  životu, O  Španělsku si zpívám, Hamlet, slon a pampelišky a Z klavíru vyletěl racek. Vedle Ludvíka Němce se začala režií zabývat i členka a herečka souboru Marie Neradová, která se po jeho odchodu do divadelního nebe ujala vedení spolku a režie. Soubor v současnosti pracuje pod zastřešením Kulturního střediska Městského úřadu Bystřice. Jmenovaná režisérka vede ještě dětský divadelní soubor. O velkém zájmu občanů o ochotnickou divadelní činnost svědčí i to, že v obci od roku 2004 pracuje ještě další divadelní spolek pod vedením Marie Hruškové s názvem Chodidlo (od roku 2008 registrovaný jako občanské sdružení). Uvádí jednu premiéru ročně a orientuje se převážně na hry pro děti a mládež. 28

Nedílnou součástí historie ochotnického divadla je také práce s loutkou. Loutkové divadlo se v obci hraje od dvacátých let minulého století. Trvale pak od  roku 1954, kdy Sdružení rodičů a přátel školy zakoupilo sadu loutek v hodnotě 2000 Kčs a v n. p. Interier byla zhotovena scéna dočasně umístěná ve školní třídě. Roku 1957 se loutkaři přestěhovali do sálu bývalého hostince U jelena, kde ve  spolupráci zmíněného závodu Interier a mnoha místních občanů vzniklo moderní loutkové divadlo, jedno z nejlepších ve Středočeském kraji. V čele souboru stál legendární principál Ladislav Jedlan. Ve spolupráci s ochotnickým divadelním souborem a Zdeňkem Juřenou, šéfem výpravy Divadla Spejbla a Hurvínka v Praze, byl položen základ k  nejúspěšnějšímu období v existenci loutkového divadla v Bystřici. Mezi lety 1957 až 1962 vznikla řada představení, se kterými se soubor zúčastnil jak Národní přehlídky v Ústí nad Labem, tak celostátních přehlídek Loutkářská Chrudim. Z  nejúspěšnějších představení uvádíme: K. S. Macháček – Ženichové, V. K. Klicpera – Hadrián z Římsů, L. Aškenázy – Šlamastyka s Měsícem, K. H. Borovský – Král Lávra a Kiplingovy Bajky. Až do roku 2007, kdy vznikl nový loutkařský soubor Kulíšek, bylo loutkové divadlo s delšími či kratšími přestávkami stále provozováno. Je třeba také zmínit Dny loutkového divadla organizované Kulturním střediskem od roku 1990 jako celotýdenní akce pro veřejnost, mateřské školy a nižší stupně základních škol Bystřice a širokého okolí. Ve dvou představeních denně se divákům představují svými hrami amatérské i profesionální soubory. Současný loutkařský soubor Kulíšek má velkou členskou základnu, dostatek nadšení pro nesnadnou divadelní práci s marionetami a chuť navázat na léta největší slávy bystřického loutkařství. Uvádí v režii vedoucího souboru Miroslava Macháčka několik premiér ročně, mezi nimiž byla i úspěšná hra z éry šedesátých let Hadrián z Římsů V. K. Klicpery. A tak závěrem našeho zastavení lze konstatovat, že divadlo v Bystřici stále žije a množství zapálených jedinců pro věc dává naději i do dalších let. Ve spolupráci s Marií Neradovou připravila Slávka Rýdlová Prameny: Obecní kroniky Výroční publikace Obecního úřadu Bystřice (1871 – 1971) Rozhovory s pamětníky Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1

Karel Čapek: Loupežník (1961).

Zní vítr stříbrný od Fráni Šrámka v provedení souboru Divadla poezie SZK Bystřice u Benešova (1962).

Oldřich Daněk: Zdaleka ne tak ošklivá, jak se původně zdálo (1985).

Stálá výstava podblanických umělců ve Vlašimské bráně V květnu a září otevřeno v sobotu a neděli v období od 1. června do 31. srpna denně od pondělí do neděle, po předchozí dohodě i mimo sezónu. Provozní doba: 10.00 – 12.00 h. a 13.00 – 16.00 h. www.csopvlasim.cz

Ze starších čísel

Divišov ivišov je městečko se starobylou minulostí. Staré a  slavné. Vyrůstali tam odjakživa lidé přemýšliví a  rozumářští. Ale má smutný osud: vylidňuje se. Ještě v roce 1869 tam bylo 1.857 lidí, 1880 dokonce

1.864, ale už 1890 tam bylo 1.744, roku 1900 – 1.716, 1910 – 1.517 a o posledním sčítání lidí roku 1921 klesl počet lidí na 1.321. Zašel domácí průmysl tkalcovský, báby hauzírnice pomřely a i kdysi tak slavné divišovské sametářství vzalo za své.

Chaloupka v Divišově. Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

I

Chaloupka v Divišově.

Bývalý mlýn v Dolech u Divišova. II

Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

V Divišově bylo několik velikých požárů, největší 8. června 1842, kdy lehlo popelem přes 40 domů, mezi nimi i kostel, radnice, děkanství a škola! Ale ještě dnes tam najdete chaloupky dřevěné, sehnuté a nizoučké. Chaloupky, které mají už hodně křížků na zádech. Otiskujeme obrázky některých. Největší je obrázek bývalého mlýna v „Dolech“, údolí na jih od Divišova. Oba další obrázky jsou ukázky starého Divišova. Obrázek bývalého mlýna je původní dřevoryt benešovského malíře Vladimíra Antůška. Je vyřezán do dřeva a tiskne se přímo. Další dva

jsou linoryty od téhož malíře. Jsou vyřezány do linolea. Kraj kolem Divišova je chudý. I lidé tam nemají nazbyt. Ale tuhý život je naučil houževnatosti a vytrvalosti. A snad právě proto mají divišovští tolik rodáků, kteří se vlastní silou a vytrvalou prací dopracovali k pěknému postavení. Také by nám mohli z Divišova o nich hodně napsat. Jakub Honner Pod Blaníkem, ročník VIII., 1928 – 29, č. 9

regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie

Václavický případ Byl večer 10. dubna 1939. Bylo asi měsíc po okupaci. Nikdo netušil, k čemu mělo dojít. Ve  Václavicích se pořádala tradiční velikonoční zábava, kterou pořádal místní starosta Antonín Čermák, majitel hostince, v němž se konala. Po silnici od Benešova přicházeli, bylo jich pět, jedno děvče a čtyři muži. Děvče mělo asi 17 let a jmenovalo se Frieda Jirků. Byla to sudetská Němka, která se do Benešova přistěhovala před několika lety. Měla velmi nechvalnou pověst. Dva muži z  jejího doprovodu, Petr a  Fridrich, byli od  četnictva, Hermann byl ze Schutzpolitzei, neboli z německé pořádkové služby, a Georg byl z gestapa a byl oblečen do civilu. Na zábavu dorazili k večeru. U vchodu potkali výběrčího vstupného Josefa Šacha. Ten je oslovil: „Vstup je pět korun nebo jedna marka.“ Georg se zatvářil opovrženě a  dotčeně a na něco se zeptal Friedy. Ta mu rychle přeložila slova Josefa Šacha. Na to Friedě něco opět řekl a  Frieda přeložila do  češtiny: „My vstupné platit nebudeme, není to potřeba.“ Odstrčili ho a v klidu vešli do víru taneční zábavy, našli si prázdný stůl a hned si objednali. Samozřejmě že alkohol. Hostinský Čermák přišel k jejich stolu a vyzval je: „Zaplaťte vstupné!“ Na to se na sebe podívali a pohoršeně zatvářili. Petr po  chvíli mlčení vytáhl z  kapsy dvě koruny. Pro změnu se pohoršeně díval hostinský. „To je málo,“ řekl důrazně. Frieda se Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

na něho podívala povýšeně, ostatně jak Němci měli ve zvyku, a pevně prohlásila: „Přišli jsme pít, ne tančit, to musí stačit.“ Začali hrát waltz. Hermann požádal Friedu o tanec. A přece šli tančit. To se však nelíbilo hostinskému. Také atmosféra v hospodě začala houstnout. Hostinský vešel na taneční parket a vyzval tančící pár, aby zaplatil vstupné. „Jsme již na odchodu,“ prohlásila skálopevně Frieda. Sál nakonec opustila Freida s Georgem. Zbylí tři Němci zůstali a popíjeli dál objednané pivo. Asi po půl hodině se vrátili. U vchodu pořád vybíral vstupné Josef Šach. „Vstupné,“ vyzval oba znovu příchozí, „musí mít alespoň slečna, jinak vás dovnitř nepustím!“ To by tak hrálo, aby nás nějaký Čech nechtěl pustit dovnitř, blesklo Georgovi hlavou. A vytáhl pistoli. V Josefovi hrklo. Přece jenom už nebyl nejmladší. Rozhodl se je pustit. V sále by se napětí dalo krájet. Oba došli ke stolu, kde seděli před tím. Mezitím ostatní tři muži vytáhli také své pistole a položili je na stůl. Tato demonstrace síly nezůstala bez odezvy. Hostinský vida, co se děje, zašel za velitelem celníků Maxou, aby zavolal někomu, kdo by s těmi Němci mohl něco udělat. Velitel celníků Maxa poté volal benešovské gestapo. V  sále se mezitím začali shlukovat lidé. Chtěli se hlavně bavit tancem, ne se vybavovat s nějakými Němci. Němci vycítili, že atmosféra v sále není už tolik přátelská. Zvedli se a kryje se zbraněmi, pomalu odcházeli. Ve dveřích se III

Hermann otočil a namířil pistol na strop, jako by chtěl vystřelit. To rozbouřilo zvláště mladým Čechům krev. Ti se vypravili za  Němci a s výkřiky: „Táhněte pryč, odkud jste přišli!“ nebo „Smrt Německu!“ a brali plaňky z plotů od domu, který stál naproti hospody. Bylo tam dobrých dvacet mladých Čechů, kteří se pustili za Němci. Němci, aby ukázali, kdo má navrch, vstřelili pár výstřelů do vzduchu a kvapně odcházeli k Benešovu. Mládenci se vrátili zpět do hospody, aby se bavili dál. Klid však nastat neměl. Zábava sice pokračovala, ale Němci, kteří se vraceli k Benešovu, cestou potkali auto člena četnictva, zastavili ho a donutili ho, aby je odvezl do Benešova. Výsledek tohoto potkání na sebe nenechal dlouho čekat. „Jedou Němci!“ křičel kdosi a  běžel směrem k  hostinci, aby tam stačil včas všechny varovat. Měl pravdu. K  Václavicím se blížili dvě nákladní vozidla asi se čtyřiceti příslušníky Schutzpolitzei. Vracela se s nimi i skupina, již známých Němců. Zastavili před hostincem. Během chvíle vyskákali z koreb aut, ukázněně, rychle a beze slova. Jejich velitel, jakýsi Heinz, rychle rozkazoval: „Jeden kulomet do  okna hostince, zabezpečte, ať nikdo neunikne.“ Jak řekl, tak se taky stalo. Během momentu byli v hostinci a jeden lehký kulomet byl v  okně. Druhý zůstal na korbě auta. Mezitím zavládlo v hostinci zděšení. Spousty se jich snažilo utéct. Okny, dveřmi. Většinou se jim to nepovedlo a byli Němci vráceni zpět. Okny, dveřmi. Kudy vyšli ven. Mezi těmi mály, kteří utekli, byl i starosta Čermák. Do hostince vstoupila Freida a velitel Heinz. „Kdože to dělal ten bordel?“ zeptal se velitel. „Bylo jich asi patnáct, ukážu vám je,“ řekla povýšeně Freida. A už jen ukazovala. Zatkli jich nakonec třináct, byli mezi nimi Jaroslav Šach, za to, že řekl, že skupina Němců neměla vstupenku, a tudíž neměla v sále co dělat. Velitel se na  něj podíval podrážděně a  s  lišáckým úsměvem se napřáhl a vrazil mu ránu pěstí do obličeje, až mu s nosu proudem vytryskla krev. Další zatčení byli Václav Vitejček z Chlistova, úředník Černohorský ze Zlenic a  další byli Bukovan, Chářovic a z jiných vsí z okolí. Posledním zatčeným byl čeledín Rýdl. Byl až moc nápadně podobný starostovi Čermákovi, a  Němci si tudíž mysleli, že je to starosIV

ta. Jaroslava Šacha shodili na zem a zbili ho a zkopali. Zlomili mi při tom dvě žebra a vyrazili několik zubů. Poté byl naložen na korbu auta k ostatním. Byli odvezeni do  Benešova do  budovy Schutzpolitzei. Byli donuceni zazpívat Němci píseň „U našich kasáren“. Tedy píseň, kterou si několikrát nechali na zábavě zahrát a která parodovala Hitlera. Stačilo pár pohledů na sebe a už věděli. Zpívat začali, ale původní verzi této písně. Jak dozpívali, vyhnali je Němci na chodbu, postavili čelem ke zdi a bili je. Po bití zjistili, že nemají hostinského Čermáka, ale čeledína Rydla. Odvezli ho tedy domů, kam se pro něj po pár hodinách vrátili, aby ho odvezli do nemocnice a nechali mu spravit žebra a dát mu zlaté zuby. Zemřel pět let po tomto incidentu. Zbylých dvanáct převezli do věznice benešovského soudu. Zde zjistili špatný stav Jaroslava Šacha. Odvezli ho do nemocnice a více se již o něj nestarali. Zbylých jedenáct zůstalo ve vězení. Ve  Václavicích se situace zatím uvolnila. Lidé mohli jít ze zábavy domů. Většina odcházela zadem, přes ploty. V jednu chvíli nečekaně zaštěkala kulometná salva. Všichni v okolí rychle zalehli k  zemi. Jediným zasaženým byl František Merkserhaur, a to nad kolenem. Za pomoci známých se dostal domů. Po chvíli odjelo i druhé německé auto. V tuto dobu byl už hostinec prázdný, a tak se do něj vrátil hostinský Čermák. Před hostincem stáli jen místní celnici, které dobře znal. Řekl jim: „Když se tu objevej Němci, tak mi řekněte, že jedou, abych moh utéct, jo?“ otázal se jich. „Dobře, až se budou vracet, tak od nás uslyšíš ‘Heil Hitler‘,“ řekl mu velitel četníků Maxa. Vrátil se tedy starosta Čermák zpět do hostince a pro uklidnění si udělal velkou černou kávu. Sedl si v lokále a koukal kolem sebe a urovnával si myšlenky. Támhle na zemi byla krev. Hodiny ukazovaly jedenáct večer. Byli tu Němci. Zatkli tu mé přátele. Ani nevím pořádně koho. Tyhle všechny myšlenky se mu honily hlavou. Najednou se však ozvalo: „Heil Hitler!“ Když to uslyšel, utekl. Noc strávil u svého dobrého přítele Františka Žížaly. Němci však nejeli pro starostu. Hledali zraněného Merkserhaura po  kulometné salvě. Po chvíli vyptávání ho našli. Odvezli ho do benešovské nemocnice. Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

V tu dobu se již blížila půlnoc. Ani v tuto pozdní dobu nebyl dopřán obci klid. K vesnici se blížilo další, zatím neznámé auto. V tomto autě sem přijížděl Harald Wiesmann, velitel místního gestapa. Zamířil hned na četnickou stanici. „K čemu tady sakra došlo?“ začal hned nadávat, přičemž vytáhl parabelu a přitiskl ji veliteli Maxovi na krk. Maxa ucítil ledovou hlaveň parabely. Na čele mu vyrazil studený lepkavý pot. Poté lehce vyděšeným hlasem začal popisovat nedávnou událost. Jak se rozmluvil, uklidnil se a za chvíli na něm nebyla znát žádná sebenemenší známka strachu. „Jestli to bylo takhle, tak...“ Ani nedokončil větu. Po té se otočil a se svým pobočníkem odjeli zpět do Benešova. Ale ani teď pořád nebyl klid. V  noci mělo dojít k  ještě jedné důležité věci. Přijela totiž Schutzpolitzei a  hledala starostu Čermáka. Nenašla ho. Provedla u něj doma důkladnou domovní prohlídku. Nic ovšem nenašli. A jak se dalo očekávat, odjeli, aniž by se namáhali s úklidem. Prostě rozhrabali byt a odejeli. Jak ostatně měli ve zvyku. Úterý mělo být ve  Václavicích už klidnější než den předešlý. Ale lehké být nemělo. První věc, která se stala, byla ta, že se opravil poškozený plot před hostincem. Opravovalo ho několik mladíků, kteří se včera účastnili zábavy. Starosta Čermák se probudil u svého přítele Františka Žížaly. Posnídal společně s jeho rodinou a po  snídani se pustil do  rozhovoru s Františkem. „Nemoh´ bys mě odvést do Benešova? Zkusil bych udělat něco pro kluky, který chytili.“ „Beze všeho,“ odpověděl mu na to František. „Ovšem. Neměli bysme jet po silnici, vem to polma přes Žabovřesky.“ „Myslíš zadem? Tak to se to ale protáhne.“ A během pár chvil si to už jeli po polní cestě do Benešova. Dojeli až na náměstí. Tady zastavili a starosta Čermák sestoupil z motorky. „Drž se a ať se ti to podaří,“ popřál štěstí František svému kamarádovi. „Dík,“ poděkoval starosta Čermák a pokynem ruky mu naznačil, ať se nezdržuje a jede. Poté zamířil směrem na okresní úřad, kde se po chvíli čekání dostal za hejtmanem Dr. Tomsou a jeho zástupcem Dr.  Klimentou. „Jsem rád, že tě tu vidím celýho,“ spustil Dr. Tomsa dřív, než mohl starosta Čermák cokoli říct. Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

„Smutný, co se teď děje,“ přitakal Dr. Klimenta. „Jo, a může to bejt ještě smutnější, když je postřílej. Doufám, že se s tím dá něco udělat, protože já v tom ty kluky nechci nechat samotný,“ reagoval energicky starosta Čermák. „No něco by se snad udělat dalo, ne?“ a s tázavým pohledem se Dr. Tomsa podíval na svého zástupce. „No,“ a se zamyšleným pohledem se začal drbat za uchem: „Zítra ráno jedu do Prahy, můžu tě vzít s sebou, jako svého asistenta a stavíme se v kanceláři Souručenství, kde se můžeme pokusit něco dojednat, protože pochybuju, že by Heinz ty kluky jen tak propustil, když teď za ním stojí gestapo, které to vyšetřuje. Musíš jim tam dát vědět, aby neudělali kravinu a nějak to tam sfoukli, aby to nepadlo na Čechy,“ skončil svůj malý proslov Dr. Klimeta. Dr. Tomsa mezitím něco napsal a potvrdil to razítkem. „Tady máš zaručení bezpečnosti,“ řekl Dr. Tomsa a podal mu ten dokument. „Dík, ale stejně se radši nebudu v Bene zdržovat. Moh´ bych si dvakrát zavolat?“ poděkoval a  zeptal se starosta Čermák. „Jistě,“ dovolil mu pokynem ruky na telefon Dr. Tomsa. Starosta poté volal četnickému veliteli Maxovi, aby se nějak domluvil s  lidmi, které by mohli případně vyslýchat. Druhý telefonát byl do  Mysliče, kde žil jeho bratranec. Domluvil se s ním, že u něj přespí. Myslič leží kousek od Benešova, takže se tam bez problémů dostane vlakem. Ve Václavicich zatím byl vyhlášen zákaz vycházení a na jeho dodržování dohlíželi příslušníci Schutzpolitzei. Večer do  Václavic opět přijelo gestapo. A opět si to namířili na četnickou stanici. Harald Wiesmann pokračoval ve  vyšetřování. Přijela s ním i Freida Jirků. Dřív než začal Wiesmann vyšetřovat, došel s ní k hospodě, kde měly být židle a stoly poničeny od rvačky Němců s Čechy a veškeré půllitry přitom měly být rozbity. Hospodský lokál byl ovšem v pořádku. Ani plot, který byl včerejší večer rozebrán, nebyl poškozen, protože byl již opraven. Na stanici byli zatím předvedeni Josef Dráb, Jan Fulín, František Šindelář a  Josef Překčil. S nimi bylo zahájeno vyslýchání, kvůli včerejší události. Weismann, který si zřejmě liboval v ohrožování kohokoli svojí parabelou, ji tentoV

krát namířil na prsa přítomných a začal vyslýchat. Rozepisovat se o tomto výslechu by bylo zbytečné, protože vyslýchaní byli s místními celníky o odpovědích již domluvení a navíc neříkali moc lži, protože tlumočili včerejší události. Ve středu ráno se sešli Dr. Klimenta a starosta Čermák, jak se předchozí den dohodli. „Jedna malá změna,“ začal Dr. Klimenta, „odpadlo mi to naplánované jednání, takže pojedeme rovnou do tý kanceláře.“ „No,“ pronesl významně starosta Čermák, „to je dobrá zpráva.“ Cesta do Prahy jim zabrala asi hodinku jízdy a hledání kanceláře Souručenství další půl hodiny. Když už se jim ji podařilo najít, naštěstí dlouho nečekali a byli po chvíli čekání přijati. Mluvil s nimi český úředník Ing. Macík, o to jednání bylo lehčí. Když pečlivě vyslechl, k čemu došlo, a přeptal se na věci, které mu nebyly jasné, se po krátkém rozmýšlení rozhodl takto, doslovně: „Odjeďte zpátky do Benešova, ustavte vyšetřující komisi složenou z Vás, starosto Čermáku, Dr. Tomsy, z velitele Schutzpolitzei Heinze, gestapáckého velitele Wiesmanna, z předsedy okresního soudu Janoty a od nás přijedu já s několika mými kolegy, komise zasedne ve čtyři hodiny odpoledne v budové okresního soudu.“ Komise se opravdu sešla ve  čtyři hodiny. Předsedal jí soudce Janota. „Jako první dostane slovo václavický starosta Čermák,“ řekl soudce po své úvodní řeči. Velitel Heinz a gestapák Wiesmann sebou podivně škubli, když to uslyšeli. Vždyť to byl muž, kterého po  celou dobu hledali! „Je to politováníhodné, že věc musela zajít až tak daleko,“ začal svoji řeč starosta Čermák. „Všichni víme, že k tomu nemuselo dojít,“ přičemž se významně podíval na  přítomnou Freidu Jirků. „Nebudu tady teď rozebírat, k čemu došlo, protože to všichni moc dobře víme. Já jen žádám, aby se vše vrátilo k normálnímu. Chtěl bych, aby byl zrušen výjimečný stav. Chci, abyste propustili zatčené, za nic nemohou. Chtěl bych, aby byli všichni zranění a  potlučení vydáni lékařům a poté domů. Oni ten incident nezavinili, byli to ti příchozí Němci!“ „Tohle poslouchat nebudu!“ ozvalo se v sále. Byl to Wiessman. „My nikoho netlučeme! To je sprostá pomluva!“ Další, komu vzkypěla krev, byli úředníci z kanceláře Souručenství. „Předveďte tedy zadržené!“ ReVI

agovali na to jednohlasně. Ovšem ozvalo se to v češtině i němčině. „Ticho v sále!“ ozval se soudce Janota. Sál se po chvíli opravdu uklidnil. „Pošlu pro zadržené jedno mého úředníka. Ostatní zatím zůstanou zde,“ domluvil. Úředník se vrátil asi až za hodinu a půl. Bylo to více, než se čekalo. Vrátil se sám. To bylo další překvapení. „Nikdo již zadržený není. Někam je převezli,“ to byla jediná slova, která řekl. Všichni byli v úžasu. Jediný, u kterého se zdálo, že ho to nepřekvapilo, byl velitel Heinz. Tvářil se dokonce spokojně. Byla to pravda. Všech zbylých jedenáct vězňů bylo již tou dobou doma. Němci je rozvezli po jejich domovech, ale každému, než ho pustili, dali pár ran, aby si pamatoval, že nikomu nemá nic říkat. Komise se potom dohodla, že prohřešky na straně Čechů vyřeší protektorátní orgány a na straně německé orgány německé. Zadržení měli být propuštěni. Zákaz vycházení měl být zrušen. Zrušen byl v pátek. Další vyšetřování přineslo asi 80 spisů tak bezobsažných, že žádný soudní proces otevřen nebyl. Bylo vedeno jen neformální jednání soudu asi za tři týdny. To nepřineslo nic nového. Pořádné soudní procesy se vedly až v roce 1945. Freida Jirků byla odsouzena ke čtyřem rokům vězení a byla v rámci odsunu Němců odsunuta do Rakouska. Harald Wiesmann byl za své pozdější činy odsouzen k trestu smrti. Hlavně kvůli vyhlazeni Lidic. Naštěstí k tomuto incidentu došlo asi měsíc po okupaci. V tuto dobu byli naštěstí protektorátní úřady pořád činné a na jejich slova byl brán zřetel. Také Němci se snažili ukázat, že nejsou nepřátelé, nýbrž ochránci, proto nedošlo k ztrátám na životech. O  měsíc později došlo k  podobnému incidentu v  Domašíně. Ale tam už byla ztráta na lidském životě... (Děkuji panu kronikáři Plavcovi z  Václavic za pomoc.) Jan Jiráň Zdroje: Václavická kronika, zápis p. Víška, str. 51 – 61. Podblanicko proti okupantům, str. 56 – 57. Jiří Tywoniak: Léta okupace na Benešovsku I. (1939 – 1945). Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

Obrázek v lese Uprostřed lesa obraz se skrývá, Maria z něho s láskou se dívá na svoje děti, jež kráčí kolem v radosti, štěstí, či se svým bolem. Každého blaží ten úsměv sladký, provází všechny pohledem Matky.

Ať v zimním čase, ať v letní době, patří vše krásné, Maria Tobě. Hrst polních květů, kytičku vřesu z upřímné lásky darem Ti nesu, modlitbu šeptám chudýma rtama. U Tebe, Máti, všude jsem doma.

Přibývá léta v té lesní tíši mohutné stromy modlitbou dýší k ní, každý keř a každičká jíva, sbor lesních pěvců „ave“ jí zpívá. Líbezným dechem celý les voní, kol všechny květy kvetou jen pro ni.

Zde ráda dýcháš prosby svých dětí, jež k Tobě vzhůru s důvěrou letí, nižádný člověk není Ti cizí, každičká starost u Tebe zmizí. Ó, kolik štěstí do srdce vnese Rodičky Boží obrázek v lese! Jaroslava Jarolímková-Lipinská regionální literatura

Malíř a krajinář inspirován Podblanickem Posláním Českého svazu ochránců přírody Vlašim (ČSOP) je ochrana a  péče o  přírodní a kulturní dědictví Podblanicka. Důležitým počinem v rámci uchování regionálního kulturního bohatství bylo zřízení Podblanické galerie ČSOP ve Vlašimské bráně před pěti lety. Podblanická galerie shromažďuje výtvarná díla od profesionálních i amatérských umělců tvořících v regionu. Dosud bylo shromážděno několik set uměleckých děl. Galerie také usiluje o dokumentaci života a díla vybraných výtvarníků a osvětu veřejnosti v oblasti výtvarného umění. Při galerii působí Klub přátel, pravidelně jsou pořádány výstavy zejména obrazů, jednotliví autoři jsou popularizováni na stránkách našeho časopisu Pod Blaníkem. Vybraným autorům a jejich dílu jsou věnovány i monografie v podobě samostatných příloh časopisu Pod Blaníkem. Na počátku roku 2011 se podařilo vydat publikaci věnovanou Augustinu Satrovi (1877 – 1909), jednomu z „Mařákovců“, tedy krajináři Mařákovy školy. Tento kouřimský rodák tvořil po několik let také na Podblanicku. Namaloval zde řadu půvabných krajinářských plenérů. V  publikaci najdeme text Jarmily Štogrové věnovaný A. Satrovi, který byl také na  pokračování otištěn v  minulém ročníku Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

časopisu Pod Blaníkem, a  stať věnovanou krajinářům Mařákovy školy od PhDr. Martina Kodla. Díky Galerii Kodl se podařilo shromáž-

VII

dit známá díla A. Satry se vztahem k Podblanicku. Reprodukce všech byly otištěny v knize společně s  výběrem olejomaleb a  perokreseb publikovaných v časopise Zlatá Praha v letech 1902 až 1916. Na závěr je třeba dodat, že díky výborné spolupráci s  Galerií Kodl se podařilo také

uspořádat výstavu unikátního souboru obrazů Augustina Satry v  Podblanickém ekocentru ČSOP. V kraji pod Blaníkem měl tak Augustin Satra výstavu znovu po  více než sto letech. Pavel Pešout

Sborník Sázavsko (XIV, 2010) Nové číslo sborníku Sázavsko nabízí čtrnáct zajímavých příspěvků. Například Josef Bubeník se zabývá prokopskou literaturou poslední doby a  Soňa Hendrychová zaniklou osadou Přibyslavice. Libor Elleder přibližuje historické povodně ve středním Posázaví a kouzlo mají osobní vzpomínky Emila Pohorského na Jana Wericha. Milan Štědra mj. upozornil na písničku, připomínající stavbu dráhy z Českého Šternberka do Soběšína. Ostatní příspěvky: Hégétmatia. Jmenovala se tak Sázava ve středověku?; Znovu k lokalizaci zaniklé středověké osady Křivolaje; Kapitoly z ikonografie Posázaví; Vzpomínky na Sázavu v třicátých letech; Generál Karel Voženílek; Moje vzpomínka na události roku 1968; Během posledních dvou let… a První nadace v Sázavě vznikla před 15 lety. Sborník, který vyšel s  finanční podporou Středočeského kraje a  k  dostání je v  Informačním a  kulturním středisku na  náměstí Voskovce a Wericha v Sázavě, opět přispívá k poznání dějin města Sázavy a okolí. Jindřich Nusek

Dobrý zápis dějin Vlašimi 20. století Město Vlašim vydalo na konci minulého roku v nákladu 2000 výtisků knihu PhDr. Ivany Preislerové „Vlašim nejen ve 20. století.“ Dílo o více než 500 stranách splnilo to, co titul oznamuje. Preislerová chtěla přímo navázat na Slavíkovy Dějiny Vlašimě, a to zajišťuje první kapitola její knihy Ohlédnutí za 19. stoletím. Dílo je rozděleno do šestnácti kapitol, každá začíná stručným přehledem událostí obecného charakteru a pak následuje výklad místních témat. Začíná hlavním fenoménem příslušného období a pak následuje VIII

výklad jednotlivých částí života města – hospodářství, komunální politiky, dopravy, zdravotnictví, školství, církve a dalších. K  zpracování tématu přistoupila Preislerová dobře odborně připravena a  s velkou odpovědností. Bohatě využila všech pramenů, čerpala z archivu města, z městských a  církevních kronik, využila rukopisů (26), většinou seminárních prací svých gymnaziálních žáků. Cenným pramenem byly také výpovědi pamětníků a regionální noviny. Historici už využívají Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

moderní média, Preislerové posloužily internetové stránky velkou měrou. Autorka chtěla podat co nejvíce informací dokumentární formou, nechává raději mluvit přímo prameny, omezuje jejich interpretaci. Někdy však nadměrný počet tabulek a  statistických přehledů potlačuje narativní složku výkladu a  snižuje čtenářskou přitažlivost. Tu naopak posiluje velký počet (138) fotografií. Kniha je opatřena spolehlivým jmenným rejstříkem (autorka ho nadneseně označila jako Rejstřík osobností), který mnohdy chybí i u prací s celostátní tématikou. Nové a cenné informace přinášejí také její medailonky osob (Neubauerové, Stanislav Příhoda, Jaroslav Pouzar a další). Některé vyzní trochu suchopárně, ale to je způsobeno omezenými prameny. Dostupných pramenů Preislerová plně využívá. Projevuje se to rozsáhlými citacemi z výpovědí pamětníků. Řeknou o  době hodně, ale někdy unaví délkou, zvlášť když se Vlašimi přímo netýkají (vzpomínka učitele Horálka). Zato posudek ing. Jana Línky o vlašimských panelácích je přesný a přesvědčivý. Autorka provede čtenáře životem Vlašimi od konce 19. století až do počátku toho nynějšího. Pročteme se dobou první republiky, vývojem vlašimských podniků (velkostatek, Sellier a Bellot, obuvnictví Schiller), průběhem a důsledky hospodářské krize. Popis let okupace opřela o knihu Podblanicko proti okupantům. Jistě celá Vlašim nežila odporem, nebo dokonce odbojem proti okupaci. Okrajově je sice zmíněn udavač Otto Janouš, ale zápisy z činnosti vyšetřovacích komisí a mimořádného lidového soudu by umožnily podat úplnější obraz tohoto těžkého období. V popisu doby po roce 1945 subjekt autorky poněkud ustupuje, hodnocení a interpretace pramenů schází. Např. věta „Aby se členové (Sokola) nadále nescházeli, byli … tři uvězněni. Trest je tvrdý – patnáct let,“ měla být doplněna, jaké provinění si soud vymyslel. A soud nebyl „tvrdý,“ ale protiprávní, drastický, až bestiální. U veřejných soudů s „reakcionáři“ mělo být uvedeno, jací lidé tvořili publikum a proč, jak byl tento odporný spektákl přijímán veřejností. Pamětníci by to jistě pověděli. Např. násilná kolektivizace zemědělství je slovy pamětníka MVDr. Jiřího Hostka popsána pravdivě a sugestivně. Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

Preislerová usiluje o  maximální míru objektivity, ale místy je spíše objektivistická. Do Vlašimi jistě také, i když v mírnější vlně, dorazila tsunami prověrek a  čistek po  srpnu 1968. Autorka však jmenuje jen změny na vedoucích místech, jejich příčiny neuvádí, jak se „normalizace“ dotkla obyčejných občanů, se nedozvíme. Nepodává také charakteristiku jednotlivých osob, nedozvíme se, kdo byl obětí a kdo iniciátorem bezpráví. Např. u  Jaromíra Škorpy uvedla jakýsi náznak hodnocení mírným konstatováním, že byl „velmi aktivní.“ Jistě, mnohé prameny byly po listopadu 1989 skartovány, ale hodně si ještě sami pamatujem. A to by se pro paměť zapsat mělo, dokud tu ještě jsme. Žádné lidské dílo není bez nedostatků, ale v Preislerové dějinách Vlašimi ve 20. století nad nimi stonásobně převažují klady. Její práce je velmi hodnotná a potřebná, stěží by se našel historik, který by zpracoval toto téma lépe. A Preislerová to dokázala vedle svého náročného učitelského povolání. To zasluhuje obdiv. Erich Renner IX

zprávy a sdělení

Databáze sakrálních staveb v Posázaví Posázaví má novou databázi drobných sakrálních staveb. Vznikla jako součást projektu „Kulturní dědictví Posázaví a  Rakovnicka“, na němž spolupracovaly místní akční skupiny obou regionů. Projekt získal podporu z Programu rozvoje venkova ČR. Ucelený seznam bude sloužit obcím, městům, odborníkům památkové péče, pedagogům, kronikářům, knihovníkům i široké veřejnosti. Databáze je volně přístupná na webových stránkách www. leader.posazavi.com v rubrice Rozvoj cestovního ruchu. Informace z ní se také stanou součástí cyklistických a turistických tras. Každá obec má nyní zpracován katalog památek. Jeho součástí jsou evidenční listy jednotlivých staveb. Na nich je uveden typ daného objektu, přesná lokalizace místa, na němž se nachází, parcelní číslo a vlastník. Nechybí tam ani architektonický nebo stavebně technický popis stavby, její historie a současný stav.

X

Obce tím získaly podrobný přehled o drobných sakrálních památkách na svém území. Mohou z něj vycházet při plánování oprav těchto objektů a při získávání dotací na jejich rekonstrukci. Jen v Posázaví databáze obsahuje na 1700 křížků, kapliček, božích muk, zvoniček, mlýnů a kamenných mostů, které se dají označit za památkové. Seznam ale není konečný. Mohlo se stát, že z něj neúmyslně vypadla nějaká památka, nebo že se na ni třeba už zapomnělo. Každý, kdo nějakou takovou stavbu zná a v seznamu ji nenašel, nebo ve zveřejněných informacích odhalil chybu či by chtěl známá fakta doplnit o nové poznatky (třeba i fotografie nebo videa), může kontaktovat provozovatele databáze – společnost Posázaví o.p.s. Podklady pro seznam poskytli obce a památkáři, čerpány byly i informace z knihy Příběh kapliček, kterou vydaly ZO ČSOP Vlašim a Muzeum Podblanicka v roce 2001. Majitel agentury, která

Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

vyhrála výběrové řízení, pak téměř rok objížděl obec po obci, mapoval, popisoval a fotil památky. Svou troškou do mlýna přispěli také obecní kronikáři, kteří poskytli pověsti a legendy vztahující se k jednotlivým památkám. Součástí projektu se proto stala také malá brožurka nazvaná Stopy v  krajině Posázaví, která vypráví příběhy deseti vybraných křížků, kapliček, poutních míst a soch. Jejich obrázky jsou také na novém turistickém suvenýru Posázaví – kulaté dřevěné známce. K dostání jsou v turistických informačních centrech. Historické informace společnost Posázaví o.p.s. předává i  dětem, a to prostřednictvím barevného časopisu Posázavské Kukátko aneb Na cestě krajinou. Jsou v něm ilustrované básničky a pověsti, kvízy nebo omalovánky. Jaroslava Tůmová

Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim Rok 2010 je za námi. Do Záchranné stanice pro živočichy ve Vlašimi jsme v něm přijali celkem 646 živočichů. Nejčastějšími pacienty byli ptáci a savci poranění po střetu s osobními automobily, dráty elektrického vedení, pokousaní jiným živočichem, osiřelá mláďata či například

jedinci předčasně probuzení ze zimního spánku. Zpět do volné přírody se nám podařilo vypustit více než 50 % přijatých zvířat. Od začátku letošního roku do půlky února jsme ošetřili již 29 zvířecích pacientů. Prvním byla kavka obecná s komplikovanou tříštivou zlomeninou

První přijaté letošní mládě – zajíc polní (foto: V. Kaštálek). Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

XI

První úspěšně vyléčený a vypuštěný pacient roku 2011 – krahujec obecný (foto: V. Kaštálek).

levého křídla. Toto zranění bohužel i po zhojení znemožňuje její návrat zpět do  volné přírody, a tak zůstává natrvalo v péči naší Stanice. Neméně zajímavým případem byl příjem prvního letošního mláděte, kterým byl ně-

Mladý srnec obecný otrávený řepkou (foto: P. Vach). XII

kolikadenní zajíc polní. Ten bohužel i  přes intenzivní péči uhynul. Umělý odchov zajíců a hlodavců je velmi složitý a málokdy se podaří. Proto nálezce naléhavě žádáme, aby se za každou cenu nesnažili pomáhat mladým zajícům, kteří jen tiše leží v podrostu. Jejich matka je přirozeně odkládá a vrací se k nim pouze na  dobu krmení. Je to jejich obrana před predátory. Pokud není takové mládě viditelně zraněné či zmateně nepobíhá a nevolá svoji matku, nechte jej v klidu na místě a raději se vzdalte. I pouhé pohlazení lidmi může způsobit, že ho jeho matka už s největší pravděpodobností nepřijme. Samostatnou kapitolou je příjem srnčí zvěře otrávené řepkou. Tento zdroj potravy je pro ně velice atraktivní a v době nedostatku zeleného krmiva také snadno dostupný. Bohužel se jedná o nebezpečnou a hlavně pro mladé kusy smrtelnou pochoutku. Při nadměrném příjmu řepky dochází u postižených jedinců k závažným zažívacím potížím a rozpadu červených krvinek, což má za následek poškození mozku a následné typické změny chování, jako jsou ztráta plachosti, nedostatečné reakce na zrakové, sluchové a pachové podněty. Jedovaté látky uvolňující se při Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

rozpadu krvinek navíc poškozují ostatní vnitřní orgány, hlavně ledviny a játra, a vedou k celkovému selhání organismu a následné smrti. Jedinci, u kterých jsou pozorovatelné typické změny v chování, mají velice malou šanci na přežití. To potvrzuje i smutný úhyn dvou srn přijatých do naší Stanice právě s těmito příznaky. Kromě ošetřování nově přijatých pacientů ve Stanici zimujeme na čtyři desítky ježků přijatých na podzim minulého roku coby pozdní mláďata s nízkou hmotností pro úspěšné přečkání zimy pomocí hibernace. Dále se staráme také o řadu ze zimního spánku předčasně probuzených netopýrů. Prvním úspěšně vyléčeným pacientem roku 2011, který mohl být navrácen zpět do volné přírody, se stala samice krahujce obecného, u níž byl diagnostikován otok ramenního kloubu znemožňující let. Ke svému úrazu přišla pravděpodobně při lovu, který je v krahujčím životě jednou z nejvíce adrenalinových a nebezpečných činností. Krahujci pronásledují mezi stromy vysokou

rychlostí svou ptačí kořist, která se snaží zachránit úkrytem do hustého větvoví. Naše samice krahujce zřejmě při jednom takovém divokém útoku „nezvládla řízení“. Uzdravené pacientce přejeme šťastný let! Pokud chcete podpořit činnost Záchranné stanice pro živočichy ve  Vlašimi, můžete tak učinit odesláním finančního daru na  účet č.: 322147339/0800 nebo dárcovské SMS ve tvaru DMS ZVIREVNOUZI VLASIM na číslo 87777 (účtování DMS: 30 Kč, Záchranná stanice obdrží nejméně 27 Kč). Můžete přispívat také pravidelně každý měsíc po dobu jednoho roku – odesláním dárcovské SMS ve  tvaru DMS ROK ZVIREVNOUZI VLASIM na číslo 87777 (každý měsíc Vám bude automaticky odečtena částka 30 Kč, Záchranná stanice obdrží nejméně 27 Kč). Pokud naleznete zraněného nebo jinak postiženého volně žijícího živočicha, volejte, prosím, na  pohotovostní telefon naší Záchranné stanice pro živočichy tel: 777 800 460. Michala Musilová, Petr Vach

Výtvarná soutěž „Lidové zvyky na Podblanicku“ Tématem letošního ročníku soutěže „Malujeme s muzeem“ byly „Lidové zvyky na Podblanicku“. Zapojilo se deset škol z regionu, které zasílaly práce žáků a studentů v období od 15. září do 30. listopadu 2010. Hlavním organizátorem bylo Muzeum Podblanicka a  partnery Středočeský kraj, Město Vlašim, Město Benešov a Město Votice. V kategoriích mateřská, základní a střední škola se představily techniky od  akvarelu a  pastelů po  kombinované materiály. Soutěž přiblížila schopnosti žáků, ale i jejich představy o lidových tradicích. Vedle „klasických“ zvyků jako masopust, pálení čarodějnic či zabijačka se objevil i „netradiční“ halloween. Výsledky soutěže byly slavnostně vyhlášeny 15. prosince v obřadní síni vlašimského zámku. Vítěze čekaly zajímavé ceny. Všechny práce byly pak vystaveny v  prostorách Muzea Podblanicka (zámku Vlašim) od 25. ledna do 25. února 2011. V příloze přinášíme ukázky z prací všech kategorií. Jindřich Nusek, Veronika Hanusová (foto: autoři) Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

David Cieślar (6 let): Mikulášská nadílka. 1. cena v kategorii mateřských škol, MŠ Divišov. XIII

Anna Kuklíková (9 let): Dýně. 1. cena v kategorii I. stupeň základních škol, ZŠ Vorlina Vlašim.

Michaela Chroustová (14 let): Tradice Všech svatých. 1. cena v kategorii II. stupeň základních škol, ZŠ Sídliště Vlašim. XIV

Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

Malováním PO STOPÁCH MALÍŘKY ANNY ROŠKOTOVÉ Své výtvarné cítění, malířské dovednosti, ale i znalosti regionální umělecké historie mohou od poloviny ledna do konce března t.r. rozvíjet účastníci kurzu „Malováním po stopách Anny Roškotové“, který každé úterý pořádá Spolkový dům ve Vlašimi. Cílem kurzu je účastníky seznámit se základními principy akvarelu a zároveň proniknout do tajů umělecké tvorby významných malířů Podblanicka (především Anna Roškotová, Richard Dušek, František Motejzík, Vladimír Motyčka, Stanislav Příhoda a Svatopluk Zapletal). Vlašimská výtvarnice Jana Petrásková v průběhu deseti lekcí postupně seznamuje celkem patnáct účastníků kurzu se vzájemným působením akvarelových barev, jejich mícháním, vrstvením a  tónováním, učí je práci s  kompozicí a perspektivou obrazu či sestavování zátiší. „Velký přínos kurzu vidím v  možnosti vzít po letech do ruky štětec a barvy a vědomě tvořit s asistencí lektorky, která nás naučí základní principy malování. A také soustředěně se věnovat nevšední činnosti,“ uvedl jeden z účastníků kurzu. Kurz „Malováním po stopách Anny Roškotové“ pořádá Kulturní dům Blaník – Spolkový dům v rámci projektu „Podblanické tvoření pro šikovná stvoření“, který je spolufinancován Evropskou unií v rámci Programu rozvoje venkova prostřednictvím realizace místní rozvojové strategie MAS Posázaví. Výstupem kurzu bude výstava vybraných prací účastníků v přednáškovém sále, kterou návštěvníci budou moci zhlédnout od 26. března do 10. června 2011. Spolu s touto výstavou se v setkávací místnosti uskuteční také výstava akvarelů Anny Roškotové, a to v termínu od 26. do 31. března 2011 od 10 do 17 hodin. Anna Roškotová (1883 – 1967) po sobě zanechala rozsáhlé dílo, vyznačující se řadou technik, žánrů, námětů a stylů. Z malířských technik se nejvíce věnovala olejomalbě a také akvarelu, na který se právě zaměří letošní výstava. Návštěvníci výstavy uvidí řadu dosud nevystavovaných akvarelů především z archivu Města Vlašimi, které vlastní většinu autorčina uměleckého dědictví. Dosud málo známé Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

Malování zátiší na kurzu „Malováním po stopách Anny Roškotové“.

jsou například její malby hor ze studijních cest do Krkonoš, vyznačující se především tónováním jedné barvy do různých odstínů, nebo naopak zářivě barevné pohledy do údolí Blanice. Letošní výstava, kterou pořádá Spolkový dům ve spolupráci s Muzeem Podblanicka ve Vlašimi, dále představí také její portrétní tvorbu či studie zvířat. Vernisáž se uskuteční v rámci Slavností sourozenců Roškotových v sobotu 26. března 2011 od 14 hodin. Jejich návštěvníky čeká také bohatý výtvarně-tvořivý program pro všechny věkové kategorie. Tímto kurzem i  výstavou Spolkový dům (neboli také Dům sourozenců Roškotových) navazuje na odkaz původních obyvatel domu a  vlašimských rodáků akademické malířky Anny Roškotové a významného funkcionalistického architekta Kamila Roškota. Eva Hájková (foto: autorka) XV

Praktické příklady pro zlepšení životního prostředí V roce 2010 realizoval Český svaz ochránců přírody asistenční program pro obce v  okrese Benešov, jehož cílem bylo zlepšení životního prostředí. V mnoha obcích dochází během údržbových a modernizačních zásahů či běžného výkonu veřejné správy k  přímému ovlivňování životního prostředí, často i k nevratnému poškození či zanedbávání. Jedním z výstupů projektu je deset příkladů kvalifikovaných řešení v následujících tématech: - Zachování druhové rozmanitosti při údržbě obecních vodních ploch - Odborná péče o zeleň - Veřejné osvětlení a  slavnostní osvětlování budov - Udržitelná spotřeba v úřadu (zelené úřadování)

- Snižování dopadů nadměrné dopravy - Veřejný prostor a vzhled obcí - Používání chemických prostředků na veřejných prostranstvích - Využívání místních zdrojů - Invazní druhy rostlin - Průchodnost krajiny a údržba a obnova cest U  každého tématu je uveden příklad negativního zásahu, návrh řešení, doporučená literatura, internetový zdroj a zobecnění. Projekt byl finančně podpořen v grantovém řízení Ministerstva životního prostředí a jeho výstup najdou zájemci o lepší životní prostředí na internetových stránkách http://www.csopvlasim. cz/ekoporadna/projekty.php. Jan Urban

do tohoto čísla přispěli

Radko Bílek, Blanická 1299, 258 01 Vlašim ([email protected]) Jan Dvořák, Tyršova 4, 120 00 Praha 2 ([email protected]) Miroslav Dvořák, Semtínek 1, 259 01 Olbramovice ([email protected]) Mgr. Eva Hájková, Dům kultury – Spolkový dům, Palackého nám. 65, 258 01 Vlašim ([email protected]) Mgr. Veronika Hanusová, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Jaroslava Jarolímková-Lipinská, Kandertova 11/1608, 180 01 Praha 8 Jan Jiráň ([email protected]) Ing. Mgr. Martin Klaudys, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem (martin. klaudys@nature. cz) Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected]) Bc. Michala Musilová, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Marie Pášová, Městský úřad, Náměstí T. G. Masaryka 4, 251 67 Pyšely ([email protected]) Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) XVI

Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

PhDr. František Procházka, Mánesova 41, 120 00 Praha 2 ([email protected]) Ing. Pavel Procházka, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) PhDr. Erich Renner, Bezručova 1257, 256 01 Benešov ([email protected]) Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov PhDr. Jaroslava Tůmová, Kancelář Posázaví o.p.s., budova piaristické koleje, Masarykovo nám. 1, 256 01 Benešov ([email protected]) Mgr. Jan Urban, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Bc. Petr Vach, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc., Veverkova 12, 170 00 Praha 7 ([email protected])

přehled plánovaných akcí muzea podblanicka a ČSOP Vlašim

Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim http://www.muzeumpodblanicka.cz Od úterý 1. března 2011 jsou expozice opět zpřístupněny. Od ledna je vybírán příspěvek za členství ve Vlastivědném klubu P. A. N. Vlasáka Vlašim na rok 2011, senioři 50 Kč, pracující 100 Kč. Výstavy Otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno). 3. 3. – 3. 4. 2011: DAHAEX 2007, jihoamerická ochutnávka. Výstava je uspořádaná z fotografií, které vznikly z desetitýdenního putování po Jižní Americe. Autorkami jsou matka a dcera, Hana a Dana Verzichovy. 7. 4. – 1. 5. 2011: Motivy (středo)českého venkova. Kresby akademického malíře Ladislava Hojného. Vernisáž ve čtvrtek 7. 4. 2011 v 17.00 h. Zajímavé vyprávění malíře putujícího krajinou. 5. 5. – 29. 5. 2011: Výtvarné práce žáků a studentů ZUŠ Vlašim. Vernisáž ve čtvrtek 13. 5. 2011 v 16.00 h. Slovo k výstavě Mgr. Jan Dvořák. 9. 6. – 28. 8. 2011: Zdravíčko, pane doktore. Muzejní výstava s lékařskou tematikou. Vernisáž ve čtvrtek 9. 6. 2011 v 17.00 h. PŘEDNÁŠKY Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h. Úterý 8. 3. 2011: Hana Verzichová – Putování Dahaex 2007. Poutavé vyprávění o desetitýdenní výpravě po Jižní Americe. Úterý 12. 4. 2011: Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc.: 30 let Chráněné krajinné oblasti Blaník. Úterý 10. 5. 2011: MUDr. Mirka Štelclová: Orientalista a spisovatel Alois Musil. KONCERTY Zámek Vlašim, začátek v 19.00 h. Čtvrtek 17. 3. 2011: Duo Teres. Duo Teres vzniklo v roce 2007 při studiu komorní hry na JAMU v Brně pod vedením MgA. Miloše Vacka. Soubor tvoří slovenská houslistka Lucia Kopsová Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

XVII

(*1986) a český kytarista Tomáš Honěk (*1985). V repertoáru jsou zastoupena díla od období baroka až po hudbu 20. století. Snahou dua je interpretovat především díla určená původně pro housle a kytaru a také díla soudobých českých i zahraničních autorů. V roce 2009 získalo duo 1. cenu na mezinárodní soutěži Concorso di chitarra classica Enrico Mercatali v Gorizii (Itálie) a 1. cenu a diplom absolutního vítěze na mezinárodní soutěži komorní hry Karla Ditterse z Dittersdorfu ve Vidnavě. Koncert se uskuteční za podpory Nadace ČHF. Čtvrtek 21. 4. 2011: Koncert. Edita Randová (mezzosoprán), Vladimír Strnad (klavír). Úterý 17. 5. 2011: Romeo a Julie. Komponovaný pořad k Mezinárodnímu dnu muzeí. Účinkují prof. PhDr. Martin Hilský, CSc. a Daniel Dobiáš. Čtvrtek 19. 5. 2011: Setkávání – odcházení. Ensemble Martinů (Miroslav Matějka – flétna, umělecký vedoucí; Radka Preislerová – housle; Simona Hečová – violoncello; Štěpán Kos – klavír. VÝZNAMNÉ DNY Sobota 16. 4. 2011: Mezinárodní den památek a sídel. Neděle 1. 5. 2011: Májové slavnosti ve Vlašimi. Vstupné do zámku za 10 Kč. Sobota 7. 5. 2011: Vítání ptačího zpěvu. Sraz účastníků je v 6.30 h. u kapličky v obci Jezero. Neděle 15. 5. 2011: Mezinárodní den muzeí. Vstup do zámku za 10 Kč. Srdečně zveme na jarní prohlídku muzejních expozic v zámeckých prostorách za jedinečnou cenu. Čtvrtek 9. 6. 2011: VI. ZÁMECKÁ MUZEJNÍ NOC ve spolupráci s Podblanickým ekocentrem ČSOP Vlašim a Podblanickým infocentrem Vlašim Zámek Vlašim a Vlašimská brána – Podblanická galerie ČSOP ve Vlašimské bráně: otevřeno 17.00 – 24.00 h. 17.00 h.: Vernisáž výstavy Zdravíčko, pane doktore. 18.00 h.: Procházka Vlašimským zámeckým parkem s prohlídkou Starého hradu a Čínského pavilonu. Sraz před Podblanickým infocentrem na nádvoří zámku. 20.00 h.: Koncert TWO VOICES na nádvoří zámku Vlašim. Jana Rychterová – šansoniérka, Edita Adlerová – mezzosopranistka. Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, tel.: 739 203 301 Služby pro veřejnost: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno). 17. 3. – 23. 4. 2011: Výstava Týnecká kamenina ze sbírek Muzea Podblanicka. Připomene 145 let ukončení provozu továrny na kameninu v Týnci nad Sázavou. 5. 5. – 11. 6. 2011: Repliky středověkého skla. Autor Jan Tureček. 16. 6. – 17. 9. 2011: Historické panenky. Ve spolupráci s Klubem panenek ČR. Otevřené expozice: Historie města Benešova a okolí; Náš pluk VÝZNAMNÝ DEN Sobota 16. 4. 2011: Mezinárodní den památek a sídel. Sobota 14. 5. 2011: Mezinárodní den muzeí. Vstup do expozic za 10 Kč. Pobočka Růžkovy Lhotice, Zámek 1, 257 65 Čechtice, tel.: 317 842 927 Otevřeno od 3. května, úterý – neděle, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00, na objednání Otevřené expozice: Hudební tradice Podblanicka Exteriér: Procházka krásnou zahradou Změna programu vyhrazena. XVIII

Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

český svaz ochránců přírody Vlašim http://www.csopvlasim.cz VÝSTAVY Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim. Otevřeno ve všední dny, 9.00 – 12.00 h. a 13.00 – 17.00 h., vstupné dobrovolné. 21. 3. – 1. 4. 2011: 40 let od založení literárně dramatického oboru ZUŠ Vlašim. Vernisáž výstavy ke čtyřicetiletému trvání literárně dramatického oboru ZUŠ Vlašim se uskuteční 22. 3. 2011, začátek v 16.00 h., v programu vystoupí žáci LDO a DPS „Decháček“ pod vedením Mgr. Miloše Povolného. Úvodní slovo: PhDr. Eva Houdková. 13. 4. – 4. 5. 2011: Den Země 2011. Výstava prací z 21. ročníku výtvarné a 18. ročníku literární soutěže pro základní a střední školy okresu Benešov u příležitosti Dne Země a 30. výročí vyhlášení CHKO Blaník. Vernisáž výstavy se uskuteční 12. 4. 2011, začátek ve 13.00 h. PŘEDNÁŠKY, TÉMATICKÉ DNY, DÍLNY, VYCHÁZKY Přednáškový sál v přízemí Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim, vstupné dobrovolné. Čtvrtek 24. 3. 2011: Kvetoucí Kréta. Cestopisná přednáška zaměřená na rostlinstvo Kréty v širších souvislostech. Dozvíme se i řadu geologických, geografických i historických zajímavostí. Přednášející: Ing. Miloslav Kuklík (MŽP) a Doc. Václav Zelený (ČZU Praha). Začátek v 17.30 h. Neděle 27. 3. 2011: Jarní vycházka za lýkovci na Kupsovu skálu. Vycházku za kvetoucím lýkovcem jedovatým s Ing. Mgr. Martinem Klaudysem ze Správy CHKO Blaník. Sraz v 8.00 h. v parku u Znosimské brány. Trasa: Znosim – Polánka – Nesperská Lhota. Cestou pozorování rostlin a živočichů. Návrat po stejné trase do 12.00 h. Akce je zdarma. Změna programu vyhrazena. Stálá výstava Vlašimský zámecký park (ve Starém hradu). Výstava kolorovaných rytin A. Pucherny s historickými motivy parku, informační panely a exponáty k historii parku, jeho obnově, přírodních zajímavostech apod., vyhlídková věž. Výstava je součástí exkurzního okruhu vlašimským zámeckým parkem zajišťovaného Podblanickým infocentrem.

Ekoporadna a Ekoobchůdek

Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264, Vlašim, vlevo za hlavním vchodem. Ekoporadna – Bezplatné poradenství a pomoc v otázkách životního prostředí. Osobně pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h. nebo písemně, telefonicky či emailem). Ekoobchůdek – otevřeno: pondělí až pátek, 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 17.00 h., v období od 1. 5. do 30. 9. také o víkendech (10.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h.). Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.

Pod Blaníkem, roč. XV. (XXXVII.), čís. 1 – příloha

XIX