Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XVII. (XXXIX.) • č. 2 • 2013

Pohled z Palackého náměstí na vlašimský zámek a kostely nabízí horní část vitráže v budově bývalé vlašimské spořitelny (foto: Pavel Jakubův; k článku na straně 8).

Slavnost ke stému výročí narození Františka Palackého (archiv Muzea Podblanicka, sbírka fotodokumentace; k článku na straně 13).

OBSAH ČÍSLA Ocenění Blanický rytíř v roce 2013 (P. Pešout) ..................................................................................................... 2 Staré odrůdy jádrovin na Podblanicku (2) – Míšeňské a Kalvil červený podzimní (P. Jakubův) .................... 6 Podpora hnízdních možností ptactva (M. Kysela) ................................................................................................ 7 Spolková spořitelna ve Vlašimi (J. Moudrý) .......................................................................................................... 8 Barokní kaplička sv. Prokopa v Sázavě slaví 300 let (M. Štědra) ...................................................................... 10 Palackého náměstí ve Vlašimi (I. Preislerová) ..................................................................................................... 13 Hansonova předloha k malbě v zámecké kapli ve Vlašimi (J. Nusek) .............................................................. 16 Vzpomínky na Vladimíra Cidlinského (A. Fassatiová) ...................................................................................... 17 Dějiny Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličín (1) (M. Filip) .............................................................. 19

Příloha

Ze starších čísel Výstava (J. Machovský) ...................................................................................................................................... I Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie Na zabraném (3) (J. Košťák) ............................................................................................................................ II Regionální literatura Zvěstov včera a dnes (R. Cáder) ...................................................................................................................... V Zprávy a sdělení Dobrovolníci letos opět uklidili hladinu a břehy řeky Sázavy (J. Tůmová) ................................................ VI Rozhledna Špulka – nově se rodící symbol regionu (M. Kratochvíl) ......................................................... VII Ohlédnutí za dalším ročníkem soutěže ke Dni Země (I. Křížová) ............................................................... IX Návrh pamětní mince Jana Pláteníka (J. Urban) .......................................................................................... XI Značku KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt® získalo pivo i loutky (K. Červenková) .... XII Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (M. Musilová) ............................................. XIV Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli ............................................................................................................. XVIII Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim ...................................................................... XVIII

Vážení čtenáři,

Ročník XVII. (XXXIX.), číslo 2, 2013 Vlastivědný čtvrtletník Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví. První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce 1921. Po padesátileté odmlce bylo roku 1997 jeho vydávání obnoveno. Vydává Český svaz ochránců přírody Vlašim a Muzeum Podblanicka ve spolupráci s AOPK ČR, Správou Chráněné krajinné oblasti Blaník. Adresa redakce: Podblanické ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965 E-mail: [email protected] Internet: www.csopvlasim.cz Administrace: Dagmar Tlustošová Redaktor: Jiří Pavelka Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc. Mgr. Václav Kovařík PhDr. Jindřich Nusek Ing. Pavel Pešout (předseda) PhDr. Ivana Preislerová Slávka Rýdlová Milan Štědra Mgr. Jan Urban PhDr. Libuše Váňová Ing. Jana Zmeškalová Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice Uzávěrka tohoto čísla: 30. 4. 2013 Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97 Evidenční číslo MK ČR E 10738 ISSN 1213-1040 Cena: 20 Kč vč. DPH, pro členy ČSOP Vlašim zdarma Předplatné časopisu a inzerci lze objednat na adrese redakce. Název a logo Pod Blaníkem je národní ochranná známka zapsaná v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. Časopis Pod Blaníkem a další regionální publikace lze zakoupit na následujících prodejních místech: Benešov: Knihkupectví Daniela, Masarykovo nám.; Infocentrum, Malé nám.; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny Hergeselová; Sázava: Infocentrum; Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek Vlašim; Knihkupectví Žížalová, Komenského ul.; Podblanické infocentrum, zámek Vlašim; Zvěstov: Smíšené zboží Žák.

právě otevíráte druhé letošní číslo vlastivědného časopisu Pod Blaníkem. Možná v něm najdete inspiraci pro výlet pro nadcházející období prázdnin a dovolených. V této souvislosti bych vás rád upozornil na příspěvek Miroslava Kratochvíla ve všité příloze tohoto čísla. Popisuje v něm vznik nového turistického cíle Podblanicka – rozhledny „Špulka“ na vrcholu Březák (533 m n.m.) u Lbosína. Rozhledna Špulka by měla být otevřena na podzim letošního roku. Její význam umocňuje komunitní příprava a zajištění její výstavby. Kolik je dnes rozhleden v České republice není jednoduché zjistit. Jednotlivé prameny uvádí od 300 do 450. Zaleží také na tom, co vše ještě za rozhlednu považujeme. Každopádně však je možné konstatovat, že Česká republika patří v počtu rozhleden na čelní místo na světě. Můžeme navštívit množství jednoduchých dřevěných či ocelových až po opravdové architektonické skvosty s často pohnutou historií a osudem. Za první rozhlednu na území ČR lze považovat Minaret v Lednickém parku z r. 1789 (dokončený v r. 1802). K nejslavnějšímu období výstavby rozhleden patřila druhá polovina 19. století, kdy romantici objevili jejich kouzlo. Tehdy také vznikla naše nejznámější rozhledna, Petřínská věž, postavená za pouhé čtyři měsíce v r. 1891. Nejvyšší rozhledna je již ze současnosti a je také v Praze – 216 m vysoký žižkovský televizní vysílač. Nejvýše položenou rozhlednou u nás je však rozhledna na televizním vysílači na hoře Praděd v Hrubém Jeseníku. Na Podblanicku máme rozhleden také několik, samozřejmě tou nejznámější a nejnavštěvovanější je rozhledna na hoře Blaník (z r. 1941). Nejstarší rozhlednou v regionu je rozhledna na Neštětické hoře, postavená v r. 1927, která si zaslouží celkovou obnovu včetně zvýšení nad koruny stromů. Dlouhodobě nepřístupná je věž na vrchu Mezivrata u Votic z r. 1938. Mezi vyhledávané rozhledny patří věž hradu Šelmberk, věž zámku a husitského kostela ve Vlašimi a věž kostela ve Voticích. Mnoho let se plánuje stavba rozhledny na Javornické hůře. I když je na Podblanicku více přístupných rozhleden, lze si jen přát, aby se podobně jako u nové rozhledny Špulka našla skupina nadšenců pro obnovu rozhledny na Neštětické hoře. Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (3. číslo XVII. ročníku) bude 31. července 2013. Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě na disketě, nebo e-mailem. Příspěvky pokud možno doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi.

Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení. Pavel Pešout

Ocenění Blanický rytíř v roce 2013 Dne 29. března 2013 bylo již popatnácté uděleno ocenění Blanický rytíř třem fyzickým osobám, které se významně zasloužily o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka. Ocenění udělují třem navrženým kandidátům neziskové organizace Podblanicka, konkrétně Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim (administrátor ceny), občanské sdružení Chlum Čerčany, Vlastivědný klub P. A. N. Vlasáka Vlašim, Vlastivědný klub Votice, Vlastivědný klub Český Merán, o. p. s. Český Merán, Sdružení Přátel Chotýšan, Český svaz ochránců přírody Benešov, Český svaz ochránců přírody Kladruby, Český svaz ochránců přírody Sázava, Český svaz ochránců přírody Střítež, Český svaz ochránců přírody Votice, Vlastivědný klub Šternberk, Vlastivědný klub Týnec nad Sázavou a okolí, Podblanický vědeckotechnický klub železniční, Podblanické infocentrum, občanské sdružení Podblanickem, Posázaví o. p. s., Posázavský pacifik, Vlašimské hudební mládí a Vlašimská astronomická společnost.

Prof. PhDr. Josef Petráň, CSc. z Ouběnic Antonín Podzimek ze Sedlce-Prčice Jaroslav Pouzar z Vlašimi PhDr. Eva Procházková z Benešova PhDr. Pavel Radoměrský, CSc. z Prahy Alexej Salzman z Mladé Vožice Václav Stejskal z Týnce nad Sázavou František Svatoň z Čestína Jan Svoboda z Vlašimi Hana Šedivá z Benešova Jiří Šlehuber z Dolních Kralovic a Libže Milan Štědra ze Sázavy Josef Tomaides z Trhového Štěpánova Antonín Toula z Křivsoudova PhDr. Jiří Tywoniak z Benešova Rudolf Vaňkát z Vlašimi Jarmila Zábranská z Vlašimi Jan Zajíc z Vlašimi Doc. RNDr. Václav Zelený, CSc. z Prahy a Pařezí MVDr. Josef Zemánek z Benešova

Pro připomenutí – dosud jsou nositelkami a nositeli ocenění Blanický rytíř (podle abecedy):

V letošním roce porota vybírala ze sedmnácti nominací. Porota složená ze zástupců jednotlivých nevládních organizací nakonec rozhodla o udělení ceny těmto třem nominovaným:

Ing. Karel Bárta z Křížova Miroslav Berka z Týnce nad Sázavou Radko Bílek z Vlašimi Prof. RNDr. Zdeněk Brandl, CSc. z Českých Budějovic Jozef Cáder z Louňovic pod Blaníkem MUDr. Jiří Čermák z Vrchotových Janovic Barbora Čmelíková z Bukovan u Týnce nad Sázavou Eva Dočkalová z Českého Krumlova Mgr. Věra Dudíková z Benešova Jaroslava Hocková z Benešova Antonín Holubovský z Votic MVDr. Jiří Hostek Ing. Mojmír Chromý z Benešova Karel Kočí z Divišova Ing. Jiří Kofroň z Ostravy a Jetřichovic Vlasta Kořínková z Miličína Mgr. Ladislav Kotek z Neveklova Mgr. Václav Kovařík z Benešova František Mika ze Sedlce-Prčice František Müller z Vlašimi Prof. Jaroslav Pánek z Prahy Pavel Pavlovský z Votic

Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Milada Justová z Votic zejména za obětavou činnost v Sokole a dlouholetou činnost ve Vlastivědném klubu ve Voticích. Milada Justová se narodila 3. prosince 1933 ve Voticích. Již od roku 1938 je členkou Sokola Votice a je začleněna do kategorie žactva. V roce 1948 se aktivně zúčastnila jako dorostenka XI. Všesokolského sletu v Praze. V roce 1952 byl Sokol zrušen tehdejším totalitním režimem. Činná je v Sokolu od znovuobnovení jednoty ve Voticích, a to od roku 1992, kdy byla jedním ze šesti členů – obnovitelů Sokola ve Voticích. Ti se poprvé sešli v roce 1991 a do konce tohoto roku obnovili jednotu a zvolili výbor, kde byla zvolena náčelnicí. Začátkem roku 1992 začala pracovat jako náčelnice tělocvičné jednoty Sokola Votice, dále byla také zvolena náčelnicí župy Jana Žižky z Trocnova. V této župě pracovala až do konce roku 2002, kdy došlo z důvodu státoprávního uspořádání ke změnám v některých župách. Změna se týkala i župy Jana Žižky z Trocnova, a proto v roce 2003 začala pracovat „nová“ vytvořená župa Blanická,

2

Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2

V roce 2013 obdrželi ocenění Blanický rytíř – zleva: Erich Renner z Benešova, Milada Justová z Votic a Stanislav Příhoda z Vlašimi (foto: P. Jakubův). do které byla Milada Justová zvolena opět náčelnicí. Zde pracuje po boku zvoleného župního náčelníka br. Františka Slavíka. V tělocvičné jednotě Sokol Votice pracuje po celou dobu její novodobé existence jako cvičitelka odboru všestrannosti a vede oddíl „Rodiče a děti“ a „Ženy“. Organizuje různé akce jak v jednotě, tak v župě. Nacvičovala a sama cvičila v několika sletových skladbách od XII. Všesokolského sletu v roce 1994 až po XIV. Všesokolský slet v roce 2006. Navázala tak na své sletové cvičení při XI. Všesokolském sletu v roce 1948. V loňském roce 2012 Sokol opět uspořádal XV. Všesokolský slet v Praze. Jako cvičenka se jej nemohla ze zdravotních důvodů zúčastnit, ale jako župní náčelnice byla přítomna jako divák nejen na stadionu, ale i při průvodu cvičenců Prahou. Byla na čestné tribuně po boku hlavních činovníků České obce sokolské před Rudolfinem. Milada Justová také působí velmi aktivně ve Vlastivědném klubu Votice od jeho založení v roce 1982. V oblasti tělovýchovy a kultury vykonala ve Voticích mnoho příkladné práce. Vždy, kdy bylo třeba, obětavě pomáhala. Za tuto její neúnavnou a nezištPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2

nou činnost si plně zaslouží ocenění Blanický rytíř. Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Stanislav Příhoda z Vlašimi za iniciování vzniku Podblanické galerie a mnohaleté působení v oblasti výtvarného umění. Pan Mgr. Stanislav Příhoda se narodil 19. listopadu 1936 v Humpolci. Dětství prožil v Senožatech na Vysočině, kde získal základy pro svoji budoucí výtvarnou, hudební a literární činnost. Po vystudování pedagogického gymnázia v Jihlavě začal působit jako učitel na podblanických školách. V roce 1965 dokončil dálkové studium na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy a od roku 1970 vyučoval ve Vlašimi. Tam také svou 46letou pedagogickou praxi ukončil. Vedle pedagogické praxe věnoval Stanislav Příhoda veškerý svůj volný čas výtvarné tvorbě, hudbě a sportu. Celý život vedl různé dětské soubory, orchestry a sportovní družstva. Výtvarnému umění se věnoval od dětství, později se vzdělával pod vlivem malíře Jiřího Mádla, Jaroslava Šámala nebo Jaroslava Hlaváčka. V obrazech Stanislava Příhody pře3

Z proslovu starostky Votic Jany Kocurové Dostalo se mi veliké cti promluvit na dnešním slavnostním setkání, setkání k příležitosti předání ocenění Blanický rytíř za rok 2012. Setkání slavnostní nejenže budou oceněny osobnosti našeho regionu, ale také proto, že je to již popatnácté. Ti, co stáli na mém místě v minulých létech, vyjádřili mnoho krásných myšlenek a slov, se kterými se ztotožňuji. Je obtížné vyjádřit něco nového a neotřelého. Je obtížné prostými slovy a stručně vyjádřit poděkování a úctu všem dnes oceněným Blanickým rytířům. Všem, včetně pořadatelům této slavnostní akce, patří náš veliký dík. Z historie víme, kolik utrpení a příkoří naše země prožila, a legenda o Blanických rytířích byla v těch dobách pro náš národ nadějí. Novodobí Blaničtí rytíři nejsou legendou, jsou to skuteční a výjimeční lidé, kteří žili nebo žijí mezi námi. Čím více povládá krajinářská tvorba, do které se promítá rodná Vysočina i současná celoživotní láska – bájná hora Blaník a Podblanicko. Po technické stránce se autor věnuje převážně olejomalbě, poslední roky také olejovým monotypům. V průběhu tvorby se měnila nejen technika, ale také barevné provedení obrazů, ve kterém zpočátku převažoval modrý tón. Posléze došlo k uvolňování barevné tvorby a kolorit se měnil do teplejších tónů – hnědé, oranžové a okrové. K tomu přicházela výtvarná zkratka kombinovaná s pastózní špachtlovou technikou. Výsledky výtvarného snažení prezentoval autor v celé České republice i mimo ni, je členem Sdružení výtvarníků České republiky a celkově se podílel na 140 výstavách. Ve Vlašimi stál Stanislav Příhoda u zrodu Klubu přátel výtvarného umění a v roce 2006 inicioval vznik Podblanické galerie ČSOP Vlašim, při které založil také Klub přátel Podblanické galerie. Tímto počinem zpřístupnil galerii veřejnosti a představuje zde díla profesionálních i neprofesionálních výtvarníků z Podblanicka. Návštěvníci mohou tak zhlédnout obrazy, plastiky, keramiku a další exponáty, a také nahlédnout do ateliéru Stanislava Příhody, který se zde nachází. Český svaz ochránců přírody Vlašim ve spolupráci se Stanislavem Příhodou tak doplňuje svůj dlouhodobý program na ochranu a péči o přírodní a kulturní dědictví Podblanicka. Mimo práci v galerii Stanislav Příhoda neúnavně pořádá pro členy Klubu přátel Podblanické galerie pravidelné schůzky Hodinka v ateliéru, klubové besedy, zájezdy, výstavy a další akce. Z nich má již 4

dobných osobností bude mít náš národ, tím méně bude zapotřebí upínat se k legendám. A proto, i přes vážnost dnešního okamžiku, mi dovolte zakončit nekonvenčně, slovy veršovanými a neumělými, ale vystihujícími moje pocity. Každý rok na Velký pátek lid k Vlašimi zamíří proběhne proslulý svátek, přibudou noví rytíři. Těm co dřímou v nitru kopce u svatého Václava, dají města, spolky, obce další tři (víc se jich ročně nedává). Zase se zkrášlí Blaník listím, rytíři přijdou ? - nevíme. Kéž se ale jednou zjistí, že už k nim všichni patříme. mnohaletou tradici Podblanický plenér, který probíhá v září v zámeckém parku ve Vlašimi. Jedná se o tradiční výstavu obrazů regionálních výtvarníků a Dnů evropského dědictví. Letos proběhne úctyhodný sedmnáctý ročník. Malíř Stanislav Příhoda se věnuje také literární tvorbě, do které promítá zážitky ze svého života i z výtvarné tvorby. Stanislav Příhoda je malířem velice poučeným, jeho tvorba stojí na pevných základech hlubokého studia komplexních malířských dějin a technik, ale stejně tak rezonuje se současnými trendy v oblasti zobrazujícího umění. Autor velmi šťastně navazuje na odkaz všech našich slavných krajinářů. Vydává se však vlastní originální a nezaměnitelnou cestou bravurního rukopisu, kterým přenáší na plochu své výtvarné vidění české krajiny, se kterou je od dětství nerozlučně spjat a která mu přináší jak nevyčerpatelný zdroj inspirace a životní síly, tak i zároveň záminku pro vznik svébytných uměleckých artefaktů. Právem si tedy zaslouží ocenění Blanický rytíř. Rozhodnutím neziskových organizací z Podblanicka získává čestnou cenu Blanický rytíř za celoživotní dílo Erich Renner z Benešova zejména za badatelskou a publikační činnost v regionální vlastivědě. Pan Erich Renner se narodil 24. ledna roku 1933 v Liberci. Po studiu na gymnáziu v Písku, kde odmaturoval v roce 1953, odešel studovat do Prahy na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Jak vyplývá ze vzpomínek socioložky Jiřiny Šiklové, Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2

která byla během vysokoškolských studií Rennerovou kolegyní, již tehdy se u něj plně projevovaly dva základní charakterové rysy, které PhDr. Rennera provází po celý jeho život, totiž jasně formulovaný osobní názor a snaha obhájit ho ve veřejné diskusi. Po zdárném ukončení vysokoškolského studia a krátkém učitelském intermezzu na Základní devítileté škole v Kozmicích nastoupil v roce 1960 PhDr. Erich Renner jako pedagog na benešovské gymnázium. Zde prožil mimo jiné rok 1968, do jehož dění se velmi aktivně zapojil. Trest za toto politické angažmá na sebe v době nastupující normalizace nenechal dlouho čekat. V roce 1972 byl PhDr. Erich Renner „z politických důvodů“ přeložen na gymnázium do Dobříše. I tam na něj byl nadřízenými orgány vyvíjen silný tlak, který ho měl přimět k odchodu ze školství. Ovšem PhDr. Renner díky své houževnatosti, názorové pevnosti, lásce k pedagogickému povolání a především díky velké podpoře své ženy a také některých kolegů vytrval a na dobříšském gymnáziu působil až do roku 1989. Poté se vrátil zpět na gymnázium do Benešova, kde vyučoval až do roku 2004, kdy odešel do penze. Pan PhDr. Erich Renner se jako pedagog zapsal nesmazatelně do vzpomínek mnoha svých studentek a studentů. Především jako charismatický profesor se silnou osobní autoritou, neobvykle širokým záběrem znalostí v předmětech své aprobace, kterými je český jazyk a dějepis, a často také svým osobitým břitkým sarkasmem, kterým výklady učiva provázel. Díky svým výborným pedagogickým schopnostem dokázal mnohé své žáky nadchnout pro další studium humanitních věd a řada z nich pak dosáhla na tomto poli výrazných úspěchů. Kromě svého pedagogického povolání působil PhDr. Erich Renner také jako vlastivědný badatel. Zpracoval velké množství studií a drobnějších prací z dějin Podblanicka, zvláště se pak zaměřil na dějiny města Benešov a osobnosti spjaté s tímto městem. Dlouhodobě publikuje jak v denním tisku (například v Jiskře a Benešovském deníku), tak v popularizačních, vlastivědných a odborných periodikách (například v Benešovském kulturním kalendáři, vlastivědném čtvrtletníku Pod Blaníkem nebo ve Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka). Zcela mimořádný je jeho přínos na poli popularizace historie a kulturních dějin regionu u široké laické veřejnosti. Jako jeden z nejpádnějších důkazů významu práce PhDr. Ericha Rennera, jakožto pedagoga a vlastivědného badatele, může sloužit sborník z roku 2006 s názvem Stopy dějin pod Blaníkem, který nese výPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2

mluvný podtitul Pocta Jiřině a Erichu Rennerovým od jejich kolegů, přátel a žáků. Mezi autory, kteří se na tomto sborníku podíleli, můžeme nalézt kupříkladu jména Josef Petráň, Jaroslav Pánek, Jaroslav Šebek, Eva Procházková, Bohumil Jiroušek či editor sborníku Luboš Velek a mnohá další. V neposlední řadě si pan PhDr. Erich Renner ocenění zaslouží i za své občanské postoje, které mnohdy i za cenu ústrků a postihů zastával. Vždy, když to bylo díky okolnostem doby jen trochu možné, se aktivně angažoval ve veřejném životě Benešovska. Nebál se veřejně vystoupit proti nepravostem a naopak zastávat se věcí prospěšných. Často se vyjadřuje prostřednictvím tisku. Výbor novinových statí pana PhDr. Rennera může zájemce nalézt ve sborníku Proč to píšu z roku 2004, který je mimo to ještě doplněn o osobní vzpomínky kolegů a studentů na pana PhDr. Rennera a dokumenty vztahující se k jeho nelehkému životnímu období po roce 1970. A není snad ani nutno dodávat, že i za vznikem tohoto sborníku je nutno hledat studenty pana PhDr. Rennera. Svou pedagogickou a publikační činností a svým veřejným vystupováním patří pan PhDr. Erich Renner k nejvýraznějším osobnostem Podblanicka a jeho nominace na ocenění Blanický rytíř je tudíž více než oprávněná. Slavnostního udělování, které proběhlo v obřadní síni vlašimského zámku, se účastnilo na padesát hostů kulturního, společenského i politického života regionu. Pozvání přijali zástupci Parlamentu České republiky, krajské samosprávy, řada zástupců měst a obcí Podblanicka, ředitelé škol z Podblanicka a mnoho dalších hostů. Za hosty k rytířům promluvil poslanec PČR Ing. Václav Zemek, náměstek hejtmana Středočeského kraje pro oblast životního prostředí a zemědělství PhDr. Marek Semerád a starostka města Votice Jana Kocurová. Nechybělo ani přivítání od starosty Města Vlašim Mgr. Luďka Jeništy. Blaničtí rytíři obdrželi již tradičně kromě pěkného diplomu každý svou originální, velmi hodnotnou pískovcovou sochu Blanického rytíře od akademického sochaře Daniela Talavery. Pořízení těchto soch sponzoroval generální sponzor udělování ocenění Blanický rytíř firma Rabbit a. s. Trhový Štěpánov. Na závěr slavnostního aktu byla zveřejněna výzva k nominování na Blanické rytíře za rok 2013, kteří budou vyhlášeni na Velký pátek 18. dubna 2014. Nominována může být fyzická (nikoli tedy právnická) osoba, která se významně zasloužila o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanic5

ka. A to za mimořádný čin v uplynulém roce (popř. dokončený v uplynulém roce) nebo za celoživotní dílo (ve výjimečných případech může být ocenění uděleno i in memoriam). Nominaci může podat kdokoli, tedy jednotlivý občan, obec, zájmový spolek písemně na adresu Podblanického ekocentra ČSOP

Vlašim, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim. Nominace musí obsahovat titul, jméno a příjmení kandidáta, datum jeho narození, odůvodnění nominace a jeho kontaktní adresu popř. telefon. Uzávěrka nominací je na konci března 2014. Pavel Pešout

Staré odrůdy jádrovin na Podblanicku (2) Míšeňské a Kalvil červený podzimní V minulém díle série článků o starých odrůdách jádrovin jsme si představili Gdánský hranáč a hrušku Pstružku. Další velmi starou a v krajině již velice

Ilustrační kresba plodů odrůdy Míšeňské (SUCHÝ, F. Moravské ovoce.).

vzácnou odrůdou je Míšeňské. Jedná se o odrůdu původem pravděpodobně z Čech, která byla také hojně rozšířena v Německu. V našich zemích se pěstovala již v 15. století. Tato odrůda je vhodná pro vysokokmenné podnože. Stromy jsou typické slabým a pomalým vzrůstem. Koruna je kulovitá, vznosná a objemná. Tvoří slabé jednoleté přírůstky. Míšeňské patří mezi málo plodné odrůdy a do plodnosti vstupuje velmi pozdě. Plody jsou malé, ploše kulovité, pravidelné a vyrovnané. Míšeňské jablko má otevřený kalich a sedí v mělké jemně prorezavělé jamce. Slupka je hladká, po otření lesklá, žluté barvy s červeným líčkem nebo žíháním. Plody mají na povrchu typické rzivé bradavičky či roztroušenou rez. Dužina je nažloutlá, hutná až tvrdá velmi dobré, osobitě navinule sladké chuti. Sklizeň plodů probíhá koncem října a dozrává koncem listopadu. Při dobrém skladování vydrží až do dubna. Hodí se k přímému konzumu, na sušení, kompoty, povidla a ovocné víno. Míšeňské jablko je velmi náchylné

Plod odrůdy Kalvil červený podzimní (foto: R. Pešek). 6


na omačkání, o čemž také svědčí následující lidová píseň: Chovejte mě, má matičko, jako míšeňské jablíčko, chovejte mě, má matičko, jako z růže květ. Jen až vy mě vychováte, pak se na mě podíváte, jak mě bude pěkně slušet bílý kabátek. Další zajímavou jabloní je Kalvil červený podzimní, a to především svým netradičním zbarvením dužniny, která je červeně mramorovaná. O této velmi staré odrůdě, pocházející pravděpodobně z Francie, je doložena první zmínka již z roku 1565 ze Stutt-

gartu. Výrazně žebernaté (pětihranné) plody střední až větší velikosti mají sytě červenou krvavou barvu místy s fialovým ojíněním. Stopka je středně dlouhá vycházející z hluboké paprskovitě rzivé stopečné jamky. Slupka plodů je jemná, ve zralosti výrazně mastná Při skladování se vylučuje další vosk, nejchutnější je při sklizni potom rychle moučnatí. Dužnina je jemná, šťavnatá, dobré chuti, příjemně navinulé s osobitou malinovou příchutí. Stromy plodí bohatě a plodnost nastupuje poměrně brzy po výsadbě (do pěti let). Sklizeň probíhá koncem září a konzumní zralost trvá do konce října. Tato odrůda je vhodná pro bujné i slabé podnože do všech poloh. Pavel Jakubův

Podpora hnízdních možností ptactva Vyvěšování ptačích budek patří mezi tradiční ochranářské aktivity v ochraně ptáků. Řada druhů našich ptáků umísťuje svá hnízda do stromových dutin. Někteří jako např. datel, strakapoudi, žluny či některé sýkory si takovou dutinu tesají sami. Většina ostatních (např. sýkory, lejsci, brhlík, rehek zahradní, šoupálci, většina sov) je však odkázána na dutiny již existující, tedy buďto vyhnilé, nebo vytesané jejich původními obyvateli. Staré stromy, v nichž se přirozené hnízdní dutiny nacházejí nejčastěji, z krajiny, lesů i zahrad zmizely a stále mizí. Tento negativní jev je možné kompenzovat vyvěšováním ptačích budek. Je nutné mít na paměti, že se jedná pouze o náhradní řešení a hlavní snažení by mělo být směrované k zachování stávajících doupných stromů, případně k jejich aktivnímu tvoření. V rámci činnosti ZO ČSOP Vlašim dochází již řadu let k vyvěšování ptačích budek v lesních komplexech na Podblanicku. Vlastní aktivita vychází z programu Podpora hnízdních možností ptactva v lesích, který je výsledkem spolupráce ČSOP a Lesů ČR, s. p. Spolupráce funguje tak, že Lesy ČR dodají budky, které jsou vyráběny v jejich režii, a ČSOP zajistí po dohodě s lesním správcem jejich vyvěšení, údržbu a kontrolu do lesů s právem hospodaření Lesů ČR, s. p. V roce 2010 byla obnovena činnost ČSOP Vlašim v tomto programu a navázána spolupráce s lesními správami. V roce 2012 probíhalo vyvěšování budek na území tří lesních správ, a to Lesní správy Tábor, Lesní správy Konopiště a Lesní správy Kácov. Vyvěšování budek proběhlo prozatím v sedmi různých lokalitách, jmenovitě v lesních komplexech u KvašPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2

ťova, Miličína, Bolechovic, Větrova, Uhlířských Janovic, Vlkové a Klučenic. Budky jsou vyvěšovány podél lesních cest z důvodu lepší orientace při dalších kontrolách, může to mít ale i vliv na nabídku potravních příležitostí pro pěvce, neboť na světliny okolo cest je vázáno větší množství hmyzu. Budky jsou vyvěšovány v průměrné výšce 2,5 m, většinou s orientací vletového otvoru východ-jih. Budky jsou

Sýkorník v lokalitě Bolechovice. 7

brhlíka lesního, šoupálka, rehka zahradního, lejska šedého, vrabce polního a krutihlava obecného. Některé budky obsadí jiný druh živočichů – myšice, vosy, sršni nebo čmeláci. Vyvěšování ptačích budek je aktivita, kterou se dá poměrně snadno a úspěšně nahrazovat ptákům nedostatek přirozených dutin. To by nás ale nemělo vést k pocitu, že je možné tímto relativně „umělým“ způsobem řešit jejich ochranu, která by měla spočívat hlavně v zachování přirozených hnízdišť, jimiž jsou duté, staré a suché stromy. Realizace programu je umožněna díky vstřícnosti pracovníků Lesů ČR, s. p., poděkování zaslouží Ing. Pavel Uhlíř z LS Tábor, Ing. Stanislav Znamenáček z LS Kácov a Bc. Jiří Kabíček z LS Konopiště. Martin Kysela Foto: autor Tabulka č. 1: Počet vyvěšených budek na lokalitách. Obsazená budka s hnízdem vrabce polního. vyvěšovány v předjaří, na přelomu května a června probíhá kontrola obsazenosti budek, v zimním období se provádí čištění a opravy budek. K dnešnímu dni bylo vyvěšeno celkem 272 ks budek pro dutinové pěvce a 2 ks budek pro sovy. Obsazenost budek se liší v jednotlivých letech i lokalitách, v průměru ale bývá obsazeno cca 40 až 50 % budek. V druhovém spektru jednoznačně dominují sýkory, a to sýkora modřinka. Z dalších druhů bylo během tří let zaznamenáno hnízdění řady druhů dutinových ptáků – sýkory úhelníčka, sýkory parukářky, sýkory babky,

Číslo lokality

Lokalita (okres)

Počet budek (ks)

1

Kvašťov (BN)

65

2

Bolechovice (PB)

32

3

Miličín (BN)

59

4

Větrov (TA)

31

5

Klučenice (PI)

20

6

Ratajská obora (KH)

40

7

Vlková (KH)

25

SPOLKOVÁ SPOŘITELNA VE VLAŠIMI „Ukrytá“ vitráž z roku 1938

V tomto roce je tomu již 140 let, kdy byl ve Vlašimi, v městě čítajícím v té době necelých 3 000 obyvatel založen v roce 1873 druhý peněžní ústav spolková Spořitelna. Prvním předsedou této Spořitelny se stal jeden ze zakladatelů, knížecí auersperský nadlesní Antonín Doležal. Po dvaceti letech, když Antonín Doležal zemřel, byl druhým předsedou Spořitelny zvolen Jan Neubauer, stavitel. Protektorem spolkové Spořitelny byl Karel, kníže Auersperg. V té době byla ve Vlašimi již od roku 1858 první česká Občanská svépomocná záložna, založená vlašimským občanem Janem Pláteníkem (je tomu 155 let). 8

Tehdejší spolková Spořitelna zahájila svoji činnost v původním hostinci „Na Knížecím“ (nyní KD Blaník), čp. 22. Krátce na to tehdejší vrchnost zakoupila dům čp. 47, do kterého se také spolková Spořitelna v roce 1881 přestěhovala. Činnost spolkové Spořitelny byla zakončena 31. prosince 1925 a v následujícím roce 1926 po 53 letech trvání se přejmenovala s veškerými aktivy i pasivy a závazky na novou Městskou spořitelnu ve Vlašimi. Svoji činnost zahájila v místnostech Spořitelny, na náměstí Svobody, později přejmenované na Husovo, čp. 47, v budově kdysi první vlašimské školy, proti zámku. Prvním předsedou výboru a ředitelství Městské spořitelny ve Vlašimi se stal Josef Vosátka, obchodník ve Vlašimi, zastupující stranu Národně-demokraPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2

tickou. Ve výboru Městské spořitelny byly tehdy zastoupeny všechny politické strany. V té době mělo město Vlašim již pět peněžních ústavů. Mimo dvou již jmenovaných byly ve Vlašimi Zemědělská lidová záložna, založená v roce 1926, Komenského 535 (dům již nestojí), dále Okresní záložna hospodářská, Pláteníkova 264 a Živnostenská záložna, Palackého nám. 64. Stará část stávající budovy, čp. 47, se za krátký čas stala nevyhovující. Tak vznikla před 75 lety nová, na tu dobu moderní, přístavba východní části tohoto domu, kde mu tvoří pozadí ušlechtilá barokní budova vlašimského děkanství. Slavnostní předání nové Městské spořitelny veřejnosti se konalo 26. května 1938, a to ve velkém sále sokolovny. Vlastní slavnost byla zahájena v 10 hod. dopoledne Bendlovým Chorálem národa českého, který zazpívalo pěvecké sdružení „Blaník“. Slavnost pak zahájil předseda spořitelny odborný učitel Antonín Matějovský uvítáním hostů. Po jeho projevu zazpívalo opět pěvecké sdružení „Blaník“ pod taktovkou sbormistra Vlastimila Hada „Píseň spořivosti“, věnovanou spořitelně k otevření nové budovy. Na to přednesl slavnostní projev vrchní ředitel Svazu spořitelen, JUDr. Jindřich Wild na téma „O současných hospodářských otázkách“. Ve svém projevu se také zmínil o současné vážné situaci v našem státě (tehdy na samém prahu druhé světové války). Po něm celý vývoj spořitelny od vzniku až po tehdejší slavnostní den vylíčil ředitel spořitelny

Barevná vitráž v budově bývalé vlašimské spořitelny navržená Jindřichem Bárnetem, o provedení se postaral Jan Jaroš (foto: P. Jakubův).

Původní Městská spořitelna, Husovo nám. 47, naproti parku (BÁRNET, J. Šedesát let bývalé spolkové Spořitelny nyní Městské spořitelny ve Vlašimi.). Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2

9

Nová Městská spořitelna, přístavba na východní straně budovy, čp. 47 (zdroj: Almanach okresu vlašimského svým příznivcům na r. 1942 věnuje Městská spořitelna Vlašimi). Jindřich Bárnet. Zdravici pronesl také okresní hejtman Karel Steinhauser a za město Vlašim starosta František Průcha. Za důvěru a podporu poděkoval projektant a architekt nové budovy Václav Müller. Nová budova Městské spořitelny (kde v pozdějších letech pak byla poliklinika) byla bezesporu architektonickým obohacením města Vlašim. Její střídmá, ale ušlechtilá moderní budova účelově stavěná na ideách moderních zásad architektury, tvoří zajímavý kontrast svojí jednoduchostí, rozvlátým formám děkanství a vzrušenému postoji barokní svatojánské sochy (ta stála tehdy naproti). V nové budově na čelní straně vstupní haly se nalézá tak trochu „ukrytá“ snad i pro mnohé „utajená“ pěkná skleněná barevná vitráž s celko-

vými rozměry na výšku 230 x 150 cm, lemovaná zelenými listy. V horní, asi 2/3 části vitráže se nachází nahoře znak města Vlašimi (AKZP) a pohled z Palackého náměstí na vlašimský zámek a kostely. Ve zbývající dolní části vitráže je znázorněna nově postavená východní část Městské spořitelny v roce 1938. V pravém dolním rohu horní části vitráže se nachází text: Navrhl a nakreslil Jindřich Bárnet. Provedl: Jan Jaroš, Praha II. Josef Moudrý

Literatura: Hlasy od Blaníka, Vlašim 1938, r. III., č. 11 – 13. Almanach Městské spořitelny, 1938 – 1942. Šedesát let bývalé spolkové Spořitelny nyní Městské spořitelny ve Vlašimi, Jindřich Bárnet, 1933.

Barokní kaplička sv. Prokopa v Sázavě slaví 300 let Před třemi sty lety, v roce 1713, benediktýni nákladem sázavského kláštera a za pomoci tehdejšího vlašimského děkana Jana Chmelvody vybudovali na místě údajného setkání poustevníka Prokopa s knížetem Oldřichem zděnou kapli. Hned vedle vodního pramene, který podle některých badatelů byl uctíván již od 8. století starými Slovany z nedalekého hradiště Na Šancích pod Dojetřicemi. Zde prý sv. Prokop vykonal první zázrak, když vodu 10

proměnil ve víno. Mnich Fabricius ze sázavského kláštera ve své knize Požehnaná památka velikého světa divotvorce sv. Prokopa z roku 1764 o studánce napsal: „Voda z té studánky pramenitá, čistá a čerstvá, jest velmi chutná k pití; a jsouc požehnána od sv. Prokopa, mnohým neduživým a rozličnými nemocemi obtíženým lidem, kteří ji s důvěrností pili, ne tak přirozeným minerálním způsobem jako zázračným působením pro zásluhy sv. Prokopa, mnohým praPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2

vím, byla velmi prospěšná a užitečná. Nebo skrze pobožné a důvěrné pití té vody dosáhli mnozí slepí zrak a nemocní zdraví, též i kontraktilí, kteří se v ní myli, uzdraveni byli…“ Vzhledem k tomu, že pramen vykazoval léčivé účinky, benediktýni kapli zmodernizovali. Na štítu zděné barokní síňové kaple je deska s nápisem: „Poutníče křesťanský, čiň zastavení, neb vidíš před sebou krásné znamení milosti Boha, jenž jak otec pravý, k našemu spaseni chrámy staví. Sem kníže Oldřich, pán český, zabloudil, kde pramen čistý ze země se proudil. Poustevníka našel zde nábožného, Prokopa z Chotouně, muže svatého; ten nabrav koflík, křížem požehnal, Oldřich však za dobré víno to seznal. Pročež mu věnoval tuto krajinu, postavil nádherný klášter v pustinu, to léta Páně tisícím devátým. Buď nám Bůh milostiv Prokopem svatým!“ V roce 1750 vybudovali benediktýni v okolí kapličky teplé i studené vanové lázně, které však poměrně brzy zanikly. Zbyla dvě obytná stavení, která koupil v druhé polovině 19. století pražský fiakrista pan Kofroň, aby znovu obnovil lázně a hostinec. Ty zanikly až dalším majitelem sklářským brusičem panem Karbanem a definitivně byly zbořeny při stavbě železnice v roce cca 1900. Z ruin sklepení jedné z budov vznikla romantická napodobenina Proko-

povy jeskyně, do které se ještě nedávno chodívali modlit basiliáni spravující sázavskou farnost. V roce 1924 byla kaple zrekonstruována nákladem rodiny Krátilovy, dokonce proti odporu některých velice levicově smýšlejících obyvatel Sázavy převážně z řad učitelstva. Uvažovalo se dokonce i o zboření kapličky. Krátce předtím, po první světové válce, už došlo k podobnému incidentu. Socha sv. Prokopa byla z kapličky vynesena a položena na železniční trať, která v blízkosti kapličky vede, aby byla zničena a nestrašila děti. Strojvedoucí však sochu na trati včas zpozoroval a vlak zastavil. Polychromovaná dřevěná barokní socha je zřejmě z okruhu pražského sochaře Františka Preisse. Byla zrestaurována při opravě kapličky v letech 1995 až 97 akademickým malířem restaurátorem Pavlem Šmejkalem a je z bezpečnostních důvodů uložená v kostele sv. Prokopa v bývalém klášteře. Poslední oprava kapličky V Lázních a parková úprava okolí proběhla v letech 2009 až 2010 z dotace Státního zemědělského intervenčního fondu za podpory MAS Posázaví. Kaplička sv. Prokopa V Lázních zvaná Vosovka je i dnes legendárním poutním místem a cílem tisíců poutníků a turistů. Milan Štědra Foto: archiv autora

Obraz kapličky s lázněmi z roku 1895 těsně před jejich zánikem. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2

11

Kaplička sv. Prokopa před rokem 1924, tedy před Krátilovou přestavbou v původní barokní podobě z roku 1713.

Současná podoba kapličky po poslední rekonstrukci z roku 2010. 12


Palackého NÁMĚSTÍ ve vlašimi Druhá procházka Vlašimí počátku 20. století

Po dobrém šálku čaje vyrážejí pánové Vondráček a pan C (náš fiktivní cestující z minulého dílu) ke společné cestě na Palackého náměstí. Nejdříve však vcházejí do budovy děkanství – pan C potřebuje vyřídit vzkaz panu děkanovi Josefu Suchému. Budova děkanství je před nutnou opravou1. Má za sebou již dlouhou historii, vlastně je to štěstí, protože většina vlašimských budov vyhořela v roce 1808 při požáru, který propukl na Velkém rynku2. Obrázek o tom, jak byla tato oprava nutná, si můžeme udělat z následující příhody: Když se pan děkan Suchý 30. října 1906 vracel z výuky náboženství, viděl, jak se z budovy děkanství vyvalil oblak prachu. Nejdříve si pomyslel, že budovu zachvátil požár, ale později zjistil, že došlo ke zřícení stropu nad pokojem v prvním patře. Na faře pracovali řemeslníci na opravě krovu, který byl silně poškozen zatékáním. Když vyměňovali trám, nadzvedli krov a v tomto okamžiku se pod nimi zřítil strop a dva z nich propadli do pokoje nad kuchyní. (Srov. Preislerová Ivana, Vlašim nejen ve 20. století, Vlašim 2010, s. 87). 2 4. června 1808 nešťastnou náhodou v čp. 249 chytilo hospodyni na plotně máslo a mašlovačka při pečení bábovek. Požár se záhy rozšířil na celou chalupu a dále na čp. 133 k Léblovům. Bylo horké a suché léto a požár se rychle šířil dále. Za dvě a půl hodiny lehlo popelem 127 stavení, zachovala se jen ta, která stála osamoceně. (Srov. Moudrý Josef, Svoboda Jan, Vlašim nejen na starých pohlednicích, Vyšehrad 2003, s. 34). Domy byly tehdy převážně roubené, s doškovou střechou, ohnivé zkáze tedy podléhaly velice snadno. Jako opatření proti ohni se proto domy začaly omítat. Takovým stavením se říkalo „roubenka v kožiše“. Ve Vlašimi je ještě jedno takové stavení zachováno. Jedná se o památkově chráněný objekt čp. 123 poblíž lávky. 1

Budova děkanství pochází z roku 1704 a byla postavena hraběnkou z Weissenwolfu. Jedná se o barokně souměrné jednopatrové stavení s volutovým štítem, kde je umístěn znak hrabat z Weissenwolfu3. O dobrodiní hraběnky z Weissenwolfu se vyprávěla ve Vlašimi pověst o tom, že paní hraběnka vystavěla děkanství, než se pan děkan vrátil z lázní. Pověstí byla naznačena rychlost, kterou byla budova děkanství vybudována. Pan děkan vede návštěvníky do rozlehlé zahrady, která zabírá plochu od kostela až před zámek, kde se přimyká k budově čp. 64. Po prohlídce zahrady se oba pánové rozloučí. Jejich kroky směřují do budovy spořitelny. Pan C si zde potřebuje vyzvednout menší obnos pro případné další nákupy. Budova současné4 spořitelny nese čp. 47. Jedná se o jednopatrové ze všech stran volné stavení, průčelím a pravým bokem obrácené k silnici. Budova je zdobena mocnými lizénami5, římsami a štítem. Původně se jednalo o budovu staré školy, kde se narodili slavní bratři Hellerové. Po postavení nové školy objekt koupil kníže, který budovu ozdobil knížecím znakem a upravil ji pro potřeby spořitelny. Weissenwolfové se zasloužili o řadu církevních památek ve Vlašimi, jako byla Loreta, socha sv. Jana Nepomuckého, umístěná původně před budovou děkanství (dnes stojí před kostelem), oratorium a dveře do kostela. 4 Tedy počátku 20. století. 5 Lizéna je plochý svislý architektonický dekorativní prvek členící fasádu, na rozdíl od pilastru (polosloupu) nemá hlavici ani patku. 3

Budova spořitelny a spořitelní sady v roce 1905 (archiv SOkA Benešov, sbírka fotodokumentace). Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2

13

Pohled na nový most a Palackého náměstí v roce 1917 (archiv SOkA Benešov, sbírka fotodokumentace). Po vyřízení této úřední návštěvy se naši přátelé vydávají směrem k budově občanské záložny čp. 48. Míjejí budovu čp. 264, kde bydlí významný vlašimský advokát JUDr. Václav Pittermann6 a přicházejí k budově záložny. Je to architektonicky velmi pozoruhodná stavba, která byla dokončena v roce 1872 nákladem 37.000 zlatých. Projekt zhotovil Saturnin Heller v novorenesančním stylu. Náš pan C je zaujat především průčelím s rizalitem, velkými okny a římsami. Jako nejpozoruhodnější se mu jeví ta strana budovy, která je situována do dnešní Záloženské ulice. V přízemí jsou zde umístěny tři malé krámky. „Tupý úhel půdorysu přeměněn zde na několik malých pravých úhlů a výstupků, takže celá budova má neméně než 15 rohů a koutů, což je ovšem rozloze a účelnosti některých místností na újmu. Velmi výrazné a bohaté římsy, balustry a jiné štukatérské ozdoby dodávají ceny této rovněž tak důkladné, jako úhledné stavbě.7“ Naši pánové už ale scházejí z kopce dolů k novému mostu. Pan C se ptá Jana Vondráčka na osud mlýna u řeky Blanice čp. 57. Jan Vondráček mu sděluje: „Mlýn před půl stoletím zakoupil velkostatek, aby zaokrouhlil své pozemky. Mlýn však v roce 1894

vyhořel, nyní je zde jen strojní čerpadlo, které žene vodu nahoru do hospodářských a průmyslových závodů. V obytném stavení bývají přes léto ubytováni slovenští dělníci, které kníže najímá na sezónní práce.8 Ale teď už pojďme k novému mostu9. Popravdě, představovali jsme si ho jinak. Most je snad pevný, ale pěkný a příhodný není, jeť smutným obrazem výsledkův, když se v říšské ústřední kanceláři dělají plány bez ohledu na místní poměry.10“ Dále se pan C dozvěděl, že stavba mostu začala dne 7. července 1902, dlouho byla jen slibována a město na stavbu mostu skládalo peníze. Vždyť starý dřevěný most byl již tak chatrný! Zednickou práci na mostě provedla firma Emanuela Vrzala z Votic, konstrukci dodala Českomoravská strojovna a dlažbu firma Hrůza Rosenberg. Naši pánové pokračují po mostě na Palackého náměstí. Pan C podotkl: „Moje maminka mluvila o tomto náměstí jako o náměstí Malém?“ „Ano, náměstí bylo přejmenováno před šesti lety, v roce 1898, ku příležitosti stého výročí narození Františka Palackého11. Slavnost se těšila takovému účastenství a takové okázalosti, že by i mnohé lidnatější a bohatší obci byla ku cti. Všeobecná výzdoba, velké

JUDr. Václav Pittermann (1857 – 1911) byl nejen významným advokátem, ale také aktivním členem městské rady, předseda mnohých spolků. Známý je také jeho syn Emil Artur Longen. I sám pan advokát Pittermann měl umělecké sklony a zasáhl do kulturního života města. 7 Vondráček Jan, Místopis města Vlašimě, Vlašim 1904, rukopis, nestránkováno.

Dnes budovu využívá Český rybářský svaz. Dne 26. června 2008 byl ve Vlašimi otevřen současný most, jenž most „nový“ z doby pana Vondráčka nahradil. 10 Vondráček Jan, Paměti vlašimské z roku 1902, rukopis získala autorka díky paní Marii Dvořákové. 11 Vondráček Jan, Rok 1898 v obci vlašimské, rukopis, nestránkováno.

6

14

8 9


stožáry, alegorické vozy, ohňostroj, místní medaile a úchvatná řeč žurnalisty doktora Serváce Hellera na náměstí, to vše posilnilo uvědomělé národovce a probudilo liknavé. Na trvalou paměť jest nazváno Malé náměstí náměstím Palackého.“, odvětil na zastřenou otázku svého spolucestujícího Jan Vondráček, který byl proslulý svými encyklopedickými znalostmi. Dále panu C vysvětlil, které budovy na tomto náměstí stojí za povšimnutí. Hned nalevo se nachází budova čp. 58. Tato budova byla při každé úpravě silnice stále více „utápěna“, zejména v letech 1880 a 1902, takže nápis „hostinec“, jenž byl umístěn ve štítě, je nyní asi v úrovni samé silnice. Původně se zde vybíralo mýto. Pan Vondráček pokračuje ve výkladu: „Stejnou svízelí trpělo i následující stavení čp. 59. Je to nevelký, šindelem krytý domek s krámkem. Zajímavý je tím, že je to jedna z nejstarších usedlostí ve městě, již od roku 1760 náleží jedné rodině.“12 Jako stavbu „důkladnou“ označuje Jan Vondráček čp. 61, založené „pro hospodářství polní“. Další budova čp. 62 byla vystavěna v roce 1840, nalézá se zde pošta a hostinec. V době první poloviny 19. století potřebám pošty zcela vyhovovala, neboť veškerou agendu pošty vyřídila jedna osoba za tři hodiny denně. I v domku čp. 64 se nachází malý krámek. Pan Vondráček nyní zachází do obchůdku sousedního domu čp. 65. Budova je o něco větší než stavení předchozí a zdobí ji balkon13. Bydlí zde soudce Roškot, postrach všech tuláků a vandráků.14 Po chvíli se pan Vondráček vrací k panu C a již oba stojí před dalším číslem popisným. Pan Vondráček vypráví. „Zde u Balíků scházeli se v sedmé desítce minulého věku15 vlašimští studující. Tři domácí nabyli hodnosti doktorů práv. Studenti bouřili národní uvědomění časovými okázalostmi, jako byly tábor na Blaníku a převoz kamene do základů Národního divadla.“ Oba pánové míjejí menší domky čp. 67 (rovněž s obchůdkem), 68 a 69 a zastavují se u čp. 7071. Je to soubor budov a pozemků, který v šedesátých a sedmdesátých letech 19. století koupil a zvelebil František Neubauer.16 Rozlehlé stavení čp. 71 vystupuje třemi liniemi do prostoru náměstí a ukazuje, kde Vondráček Jan, Místopis města Vlašimě, Vlašim 1904, rukopis, nestránkováno. 13 Dnes je to Dům sourozenců Roškotových, tedy Spolkový dům. 14 Otec Kamila Roškota (narozeného 1886) a Anny Roškotové (narozené 1883). 15 Tedy 70. letech 19. století. 16 František Neubauer (1818 – 1883) byl jedním z nejvýznamnějších vlašimských starostů a dobrodinců. Blíže Preislerová Ivana, Vlašim nejen ve 20. století, Vlašim 2010, s. 10-14. 12


stávala městská brána.17 V hlavní zdi byla zabudována kašna, v čase pana Vondráčka již vyschlá, do které byla svedena voda ze soukromého vodojemu. Pánové nyní přecházejí ulici a jejich kroky vedou k čp. 105, tedy k Vopálkovům. Pan C zde krátce navštěvuje Antonína Vopálku. Setkal se s ním vloni v zimě v hostinci U Prokopů, kde Antonín Vopálka patřil k vítaným hostům, hlavně pro jeho sečtělost. Pan Vopálka měl dobráckou povahu, i když někdy mohl překvapit prchlivou reakcí, a společnost rád bavil vyprávěním inspirovaným četbou knih. Na ty měl tento hospodář však čas jen v zimě. V létě se rodina měla co ohánět v hospodářství o rozloze kolem pěti hektarů. Do práce byly zapojeny i děti. Teď se tu zrovna dvě proháněly bosé a hrály si se špačkem. Usedlost Antonína Vopálky sousedí s jednopatrovým velkým domem s krámem čp. 106. Je to největší budova v této řadě náměstí. I budova sousední se honosí kupeckým krámem, ale je to stavení jen přízemní. Stavení čp. 108 má sice jen šindelovou střechu, ale jinak je to dům „velmi důkladný“, má „ozdobené kamenné veřeje na 2 schodech, docela vnucují myšlénku, že nebyly dělány pro tento dům, nýbrž že sem byly přeneseny z některého zaniklého, snad panského [stavení]. Následují dva menší domky, stojící těsně u sebe, každý s výstupkem na pěti stupních. To ukazuje na původní nerovnost náměstí. I v těchto domcích se nacházejí kupecké krámky. V usedlosti čp. 112 je od nepaměti zřízena kovárna, vozy přivezené k opravě často zabírají plochu ke středu náměstí. Široká vrata sousedního domu čp. 113 poukazují na rolnickou usedlost. Před domem stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Následuje čp. 114, dům dost rozlehlý s lomenou šindelovou střechou, obsahující v přízemí obchod a nahoře v patře hospodu, do níž se vchází po schodech přímo z náměstí. Následující domy čp. 115 a 116 náměstí zužují, neboť vystupují z řady o jeden metr dopředu. Stavení mají jedno průčelí. Do každého domu se vchází krámem. Nejníže položená usedlost na této straně nese čp. 118. Je to nevelká hospodářská budova bokem a vraty otočená do náměstí, dlouhou stranou pak k řece. Pan C již musí svou dnešní prohlídku ukončit. Za dvacet minut mu odjíždí vlak. Pánové si podávají ruce, a zatímco pan Vondráček odbočuje k radnici, pan C chvatně stoupá do kopce k nádraží, aby stihl odjezd vlaku. Však se s panem Vondráčkem zase uvidí. Tak zajímavé obchůzky Vlašimí si nemůže nechat ujít. Nikdo by mu o tomto městě neřekl více, než právě Jan Vondráček. Ivana Preislerová 17

Ulici vedoucí za tímto nárožím se říkávalo Za Branou. 15

Hansonova předloha k malbě v zámecké kapli ve Vlašimi Malbám v zámecké kapli ve Vlašimi byla věnována v letech 2009 – 2010 větší pozornost. Při restaurování byl u postavy apoštola Marka dokumentován nápis s datací a signaturou autora. Starší dokumentace potvrdila, že malbu na suchou omítku vytvořil roku 1849 Josef Fritz. Ve Vlašimi je doložen jako „lesní inženýr“ Carlose Auersperga, ale dostával zřejmě i výtvarné úkoly. Podobně jako později nadaný zámecký správce Jan Trislík. Výsledky výzkumu shrnul v roce 2011 příspěvek v „Památkách středních Čech“.* Do doby romantických úprav zámku kladla malby již předchozí stylová analýza. Zvláště u postav sv. Václava a Krista na Olivetské hoře. Fritzův Václav se v rámci českých zemí vymyká ikonograficky. Nevyužívá tehdy prosazovaný typ, ovlivněný sochou z pražské katedrály. Ani doznívající podobu světce v kanelované zbroji či jiné vzory. Naopak Fritz byl silně ovlivněn parléřovským náhrobkem Přemysla Otakara II. Pro postavy apoštolů a scény Zvěstování * Nusek, J.: K obnoveným malbám v zámecké kapli ve Vlašimi. Památky středních Čech 2/2010, s. 89-93.

využil starších, převážně barokních předloh. Např. u Zvěstování se stal základním vzorem populární obraz Eustacha Le Sueur. Postavy „panovníka“ a „panovnice“ byly ikonograficky nově určeny jako sv. Jindřich a Kunhuta. V roce 2012 byla potvrzena předloha pro výjev Krista na Olivetské hoře v klenebním poli č. 4. Fritz poměrně věrně převzal obraz Christiana Heinricha Hansona (1790 – 1863) s kompozicí anděla podpírajícího Krista. V ní se shodují gesta, členění draperie i mimika. A to i po narušení malby během oprav klenby počátkem 80. let 20. století. Malby rozsáhle restauroval v letech 1986 – 1987 ak. mal. Svatopluk Klimeš. Bohužel některé detaily nebyly pro poškození zcela obnoveny. Snímek z roku 1981 ale dokládá, že se Josef Fritz držel Hansonovy předlohy i v podání pozadí. Po stranách Krista najdeme dva náznaky architektury Jeruzaléma. Výzdoba nesla několik přemaleb, zřejmě souvisely již s návštěvou korunního prince Rudolfa roku 1878. Ačkoliv scénu s Kristem limitují Fritzovy malířské schopnosti, předloha Ch. H. Hansona je zřejmá. Tento německý malíř působil po římském pobytu v Mni-

Detail grafiky Krista na Olivetské hoře podle obrazu Ch. H. Hansona (foto: V. Hanusová). 16


chově (od 1831) a později v Hamburku (od 1850). Proslavily ho žánrové obrazy z italského venkova a náboženské náměty. Obraz Kristus na Olivetské hoře (Christus am Oelberge) vytvořil Hanson v roce 1836 a dnes je považován za nezvěstný. Zřejmě po roce 1837 ho litograficky převedl německý rytec Bonaventura Weiss. Grafický list pak vydal známý mnichovský závod „Piloty u. Loehle“. Podle tohoto listu nepochybně maloval ve Vlašimi i Josef Fritz. Výjev byl tedy, na rozdíl od dalších scén v kapli, dobovou „novinkou“. Výzkum přitom ukázal, že grafika Hansonova obrazu nebyla ve své době rozšířená. Není zastoupena ani ve Sbírce grafiky a kresby Národní galerie v Praze, ani ve Staatliche Graphische Sammlung v Mnichově, která vlastní většinu grafik, vydaných v Mnichově. Jeden z mála

dochovaných exemplářů má ale ve svém fondu Muzeum Podblanicka. Pochází z vlašimského prostředí a okolnosti naznačují souvislost se zámkem. Je tedy velmi pravděpodobné, že jde o list, s kterým pracoval v roce 1849 přímo Josef Fritz. Cenná grafika z Muzea Podblanicka tak vzbudila v únoru 2013 pozornost pražských a mnichovských kolegů. Za spolupráci je třeba poděkovat především Mgr. Petru Šámalovi z Národní galerie a Dr. Andreasi Stroblovi ze Staatliche Graphische Sammlung. Mírně poškozená litografie Hansonova Krista na Olivetské hoře bude v letošním roce ošetřena a časem příležitostně vystavena veřejnosti. Malby v zámecké kapli byly ošetřeny v roce 2009 ak. mal. Milanem Kadavým a je možné je vidět celoročně. Jindřich Nusek

Vzpomínky na Vladimíra Cidlinského Tento název nesla výstava, která proběhla v Muzeu umění a designu od 12. dubna do konce května 2013. Výstavou chtělo Muzeum umění vzdát poctu výtvarníkovi, pedagogovi, galeristovi, dlouholetému členu Muzejní rady a hlavně znamenitému člověku, který náhle zemřel 7. dubna ve věku 78 let. Znala jsem ho nejen jako výtvarníka, organizátora, ale hlavně jako člověka, který byl kdykoliv ochoten přispět radou či jinou pomoci. Ještě dva dny před jeho náhlým odchodem jsme společně v jeho ateliéru Na Karlově přemýšleli o koncepci připravovaného Bienále výtvarníků Benešovska, o tom, že bude členem komise, která vybere mladého výtvarníka na Cenu Města Benešova. Jako vždy pohostinný chtěl vařit kafé… Již ho spolu nevypijeme, ale budu ráda vzpomínat na občasná setkání. A myslím, že stejně tak si na něj vzpomene spousta Benešanů, jeho přátel, bývalých žáků, ale i děti, které jsme k němu vzali naposled při podzimních prázdninách v minulém roce. Provedl nás svým ateliérem, povídal o technikách, které používá při své tvorbě, zhlédli jsme film a došlo i na zpěv a hraní při jeho oblíbeném klavíru, obdivovali jsme jeho vtipně řešení systému ukládání grafik a obrazů, jeho miniaturní zahrádku. Měl dar přiblížit se dětským posluchačům, vzpomínal na svůj život. Nyní vzpomínky zůstávají na nás. Narodil se v Benešově 12. srpna 1934. Zde také absolvoval gymnázium, v letech 1956 – 1961 studoval na Pedagogické fakultě UK v Praze obor výtvarná výchova – matematika. Pedagogicky ho vedl Prof. Cyril Bouda a Karel Lidický, velký vliv však na něj měl Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2

ak. malíř Václav Pavlík. Převážná část jeho pedagogické praxe po skončení studií byla zaměřená na výtvarné vedení žáků Umělecké školy v Benešově. V sedmdesátých letech patřil k hlavním organizátorům výtvarného života v Benešově. Připravoval schůzky s uměním pro své žáky i širokou veřejnost. Byly to večery, kde se konaly besedy s předními

Vladimír Cidlinský. 17

Vladimír Cidlinský: Monotyp bez názvu z 90. let. 18


výtvarnými umělci i teoretiky. V roce 1990 založil v Benešově první soukromou prodejní galerii v Benešově – Galerii C a snažil se rozvíjet mezinárodní styky s výtvarníky. Vladimíre, již Tě nebudeme vídat vždy usměvavého v ulicích města, ale v našem benešovském Muzeu umění se s Tebou budou návštěvníci potkávat

i nadále – prostřednictvím Tvých maleb, monotypů, grafických prací. I nyní můžeme v Benešově vidět návrhy Tvých plakátů, které zvou na koncerty hudebního festivalu Jaro Josefa Suka. Anna Fassatiová Foto: archiv Muzea umění a designu Benešov

OCHOTNICKÉ DIVADLO NA PODBLANICKU XXXVI. Při zpracovávání historie ochotnického divadla v obcích a městech našeho okresu navštěvujeme kronikáře obcí, seznamujeme se se starými kronikami, vyhledáváme pamětníky a vše co zjistíme, zaznamenáváme. Nejinak tomu mělo být i ve městě Miličíně. Zde jsme však našli něco skutečně obdivuhodného. Jedná se o bakalářskou práci pana Martina Filipa, který vyčerpávajícím způsobem zpracoval právě historii ochotnického divadla v Miličíně. Jeho práce nebyla nikde publikována, a tak jsme se rozhodli seznámit s ní, se svolením autora, čtenáře našeho periodika. Jak autor upozornil, byla práce obhájena na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v roce 2002. Za tu dobu se objevily nové skutečnosti, zejména z konce 19. století, které již nemohl do práce zaznamenat a najdou se na webových stránkách OÚ Miličín v sekci spolky a sdružení – Spolek divadelních ochotníků. Pro rozsáhlost práce bude tedy historie ochotnického divadla v Miličíně publikována v upravené verzi a na pokračování. (Slávka a Karel Rýdlovi)

Dějiny Spolku divadelních ochotníků ve městě Miličín (1) Úvodem

Nejdelší tradici z miličínských spolků si udržuje Spolek divadelních ochotníků ve městě Miličíně. Začal pracovat v roce 1875 a kromě dvou přestávek (v letech 1914 – 1915 a 1966 – 1996) působí dodnes – byť pracoval v rámci různých organizací: od roku 1923 byl spolek členem Ústřední matice divadelního ochotnictva československého, v roce 1951 začleněn do Osvětové besedy a od roku 1996 pracuje v rámci místní organizace Tělovýchovné jednoty Sokol. A právě vývoj miličínského amatérského divadla by měl přiblížit tento text.

Působení spolku do vzniku Československé republiky

K nejstarším dějinám miličínského ochotnického spolku, tedy k období od roku 1875 do konce první světové války, se váže velmi málo dochovaných písemných dokladů. V podstatě jediným pramenem zůstává První pamětní kniha města Miličína, založená v roce 1839 městským tajemníkem Josefem Kulišem. Ta však obsahuje zpočátku velmi kusé záznamy, které v roce 1897 ustávají zcela. Místní učitel Ludvík Traxler, který byl roku 1922 pověřen obnovením kroniky, proto požádal činovníky jednotlivých spolků o shrnutí jejich činnosti v době první světové války. Za Spolek divadelních ochotníků ve městě Miličíně se tohoto úkolu ujal jeho jednatel Vít Kraupner. Ten hned v úvodu svého pojednání píše: „Spolek di-


vadelních ochotníků v Milčíně jest nepochybně jeden z nejstarších místních spolků. Neznám data založení, píši tak, jak slýchám z úst pamětníků. Nejstarší protokol, který mám po ruce, datuje valnou hromadu ochotnického spolku v roce 1887.1“ Divadelní spolek byl však zcela určitě založen již o 12 let dříve. Rok 1875 jako datum vzniku ochotnického spolku připomíná miličínský kaplan František Teplý ve své knize Paměti starožitného města Miličína a jeho okolí.2 Ta vyšla v roce 1899 a je dodnes nejlepším pojednáním zejména o starší historii Miličína. Záznam o vzniku spolku však nakonec najdeme i v samotných kronikách. V roce 1935 totiž Vojtěch Kraupner, který se vedení pamětní knihy chopil o dva roky dříve, píše: „Oslava 28. října byla letos zvlášť slavnostní, jelikož spolek slavil součastně své 60 leté trvání. Jubileum této krásné a ušlechtilé práce oslavil spolek slavnostním představením dne 27. října 1935, k němuž vybrán tentýž kus, s nímž spolek před 60 léty poprvé (22. srpna 1875) zahájil svou činnost: hrán Chudý písničkář od Rud. Kneisla za režie Viléma Švelbra (před 60 léty měl režii Frant. Červencl, který letos 8. září zemřel). Chudého písničkáře hrál letos Jan Přibyl učitel.“3 Kuliš, J., Traxler, L., Kraupner, V.: První pamětní kniha města Miličína. Miličín, 1839 – 1925, s. 69. 2 Teplý, F.: Paměti starožitného města Miličína a jeho okolí. Praha, 1899. 3 Kuliš, J., Traxler, L., Kraupner, V.: První pamětní kniha města Miličína. Miličín, 1839 – 1925, s. 290. 1

19

Když pak Vojtěch Kraupner začíná v roce 1945 psát III. pamětní knihu, najdeme v ní podobný záznam: „Ochotnický divadelní spolek v Miličíně prokazoval od svého založení bohatou činnost. Již dlouho před I. světovou válkou hrál v Miličíně divadelní představení; byl založen r. 1875...“ 4 Divadelní představení se patrně hrála v Miličíně již před rokem 1875,5 organizovaný spolek se však formoval právě až k tomuto datu – tedy v době, kdy „po obnově ústavních svobod v 60. letech nastal znovu rozkvět českého ochotnického hnutí... zákony o právu spolčovacím a shromažďovacím z roku 1867 daly této činnosti legální základnu...“6 Známe-li přesné datum založení divadelního spolku (respektive datum sehrání prvního představení), máme naopak o jeho činnosti do konce první světové války jen velmi kusé zprávy. Jediný zápis v kronice pořídil městský tajemník Bareš, který připomíná, že se spolek 28. února 1894 zúčastnil spolu s dalšími miličínskými spolky průvodu k uvítání nového faráře Matěje Layera.7 Vít Kraupner ve svém pojednání v kronice vzpomíná na předválečnou činnost takto: „Tenkráte hrávalo se častěji nežli za doby naší, měliť hojnosti sil a snad i více chuti. V pozdějších letech jeví se ochablost spolku. Nebyla činnost spolku občanstvem oceňována a potom i výnos z divad. představení hradil sotva kromě obvyklé režie hudebníky, kteří byli sem ze vzdálenějšího okolí jednáni (nejvíce z Neustupova)“8. Počátek první světové války vedl k tomu, že se „v letech válečných 1914 a 1915 činnost spolku zastavila pro nedostatek sil. Seznam členů v r. 1913 vykazuje 29 členů, z nichž opravdu činných bylo asi 12. Za války narukovalo 16 členů.“9 Přestávka vynucená tíživou dobou ale netrvala dlouho. Už 5. října 1916 uvedli ochotníci za režie J. Smrčky hru Staří blázni. I zde však 4 Kraupner, V.: III. pamětní kniha města Miličína. Miličín, 1845 – 1975, s. 940. 5 Císař, J. a kol: Cesty českého amatérského divadla – vývojové tendence. Praha, 1998, s. 45. V publikaci se nachází přetisk mapky Františka Černého, autora kapitoly o ochotnickém divadle v době národního obrození – v této mapě je Miličín uveden mezi městy, v nichž se ve 30. a 40. letech 19. století hrálo ochotnické divadlo. Na území dnešního okresu Benešov už se v té době hrálo pouze v samotném Benešově, ve Vlašimi a v Sedlčanech. 6 Tamtéž, s. 58. 7 Dále se účastnily tyto spolky: hasičský, veteránský, živnostenský a pěvecká jednota Malát. 8 Kuliš, J., Traxler, L., Kraupner, V.: První pamětní kniha města Miličína. Miličín, 1839 – 1925, s. 69. 9 Tamtéž, s. 69.

20

Plakát na představení Mlynář a jeho dítě od Ernsta Raupacha (1884). zasáhly válečné okolnosti – čistý výnos z představení (asi 40 korun) musel být podle nařízení okresního hejtmanství v Táboře zaslán ve prospěch vdov a sirotků po padlých vojínech. Na stejný účel putovalo i 50 korun získaných jako výtěžek z představení Hospodář a výměnkář (28. února 1917) a 53,50 korun z dvou představení Furianta 22. a 31. října 1917 – mimo toho bylo ještě 10 korun zasláno „na válečné hroby“. 10 K této situaci jednatel spolku Vít Kraupner v roce 1922 poznamenal: „Ve prospěch spolkové pokladny, jako za dob dřívějších, dle nařízení okr. hejtmanství se hráti nesmělo, nýbrž všechen výtěžek měl býti věnován ku prospěchu rakušáckých dobročinných účelů. Ale funkcionáři spolku našeho dovedli i tento příkaz obejíti, neb pokladní kniha v tom čase vykazuje různé i větší dary od ,nejmenovaných‘. (Byly to neodvedené zbytky z výtěžku divadelních představení).“11 V roce 1918 se však situace alespoň částečně mění. Byly sehrány dvě hry – v dubnu Zlatý pavouk 10, 11

Tamtéž, s. 69. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 2

a v červnu Hříšnice. Z celkového výnosu bylo 190 korun zasláno Českému srdci, 40 korun věnováno miličínskému okrašlovacímu spolku a 230 korun konečně putovalo do spolkové pokladny. Navíc ochotníci vystoupili s hrou Hříšnice ještě v nedalekých Chotovinách ve prospěch tamního spolku. Za války se také konaly dvě valné hromady spolku. V roce 1917 se zúčastnilo pouze 7 členů, o rok později již 23 členů. Na vojně bylo 16 členů spolku, 4 byli raněni,

1 zemřel, 2 skončili jako invalidi. Jako legionáři se vrátili Václav Budílek, František Jenšík a Jaroslav Kuchta. V říjnu 1918 se pak divadelní spolek zúčastnil „korporativně s ostatními spolky miličínskými všech významných oslav.“12 Martin Filip (foto: archiv autora) (redakčně upravil Jindřich Nusek) 12

Tamtéž, s. 70.

Herci miličínského ochotnického spolku (oba snímky).

Ze starších čísel

Je na Roudném ještě zlato? Když pojedete z Vlašimě do Louňovic, míjíte po levé straně mohutné zalesněné kopce Blaníků, opředených bájemi: o rytířích, o lesní studánce, o tajemných chodbách a bohatství zlata, které v celém tom kraji hlídají podivní skřítkové. Krásné poslouchání za dlouhých zimních večerů při draní peří. Ale my se podíváme na skutečnost. Ba, pravda – zlato – točil se kolem toho drahého kovu svět dříve jako teď. Zlato, zlato – volala nešťastná žena na Velký pátek, když byla v hoře zanechala dítě. Zlato, zlato – státní poklady stěhují se v moderní době z jednoho státu do druhého, ba i přes moře spěchají do bezpečí. A tu právě stojíme v kraji, kde hluboko pod našima nohama leží poklady, o kterých se nám ani nezdá. Kousek za starobylými Louňovicemi je místo, kde všetečný člověk už dávno před

Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha

staletími vyrušil z klidné práce sedm pidimužíků – horníků. Zlato zde hledali už na úsvitě českých dějin, asi v 10. až 12. století, a bylo dolováno za Petra z Rožmberka a za hrabat Auerspergů. V 19. století bylo dolování obnoveno v roce 1883 na radu prof. Pošepného, ale jen v menším rozsahu. V roce 1903 převzali důl Angličané a roku 1929 koupil Roudný francouzský průmyslník A. Blachon. Roudenský vrch je složen většinou z rudy, v které se vyskytují čočkovité vložky zrnitých vápenců. Pěkné to nerosty do sbírky minerálů. A což teprve kousek žuly, ze které je složen samotný Blaník! V té jsou pořádné šupinky slídy, až oči přecházejí. Vlastní roudenské ložisko je naleziště rázu žilnatého, s žilami zlatonosného křemene, s převládajícím arsenopyritem (jedovatá slou-

I

čenina arsenu a železa) a pyritem (kyz železný). Tím vším pronikají ony vzácné jemné žilky zlatonosných minerálů, vzniká tak zvaný žilník, složitá hornina, prostoupená hustou sítí žilek, takže je jí nutno dobývati v celku. Jak a kde to vše vlastně vzniklo? Těžko na tuto otázku odpovědět. Před milionem, dvěma miliony let? Učenci soudí, že roudenské ložisko vzniklo v době karbonské, v době, kdy v našich krajinách rostly jako stromy vysoké přesličky, kapradiny a podivné stromy jehličnaté, z kterých pak po tisíciletí se tvořilo kamenné uhlí. Ovšem, uhlí zde není, protože to vše se nějakou strašlivou silou, výbuchem, zpřevracelo, z nitra zeměkoule vytryskla žhavá žula a vytvořila dnešní Blaník. Zlato na Roudném se dolovalo na 14 obzorech čili patrech. Patro je celá soustava chodeb, hnaných v určité hloubce dolů, všelijak se točících, stoupajících a klesajících podle výskytu hledaného nerostu. První patro je v hloubce 60 metrů, poslední, čtrnácté, v hloubce 420 metrů. Obzor v hloubce 450 m nebyl ještě dostatečně otevřen. Do těchto pater sjížděli horníci svislou chodbou, šachtou. Takové šachty jsou na Roudném dvě: šachta Václav a šachta Aleška. II

Při dolování se dosáhlo hloubky 450 m a celkem se od r. 1904 do r. 1930 zpracovalo 664.000 tun rudy a získalo se 5.770 kg ryzího zlata. Chcete se trochu pocvičit v dělení? Vypočítejte, kolik vagonů po 100 q vydolovali horníci na Roudném a jak dlouhý by byl vlak z těchto vagonů? Vypočítejte, jaká byla průměrná zlatonosnost rudy. Zlato vyrábělo se nejdříve pomocí rtuti. Rtuť spojí se se zlatem z rudy v sloučeninu (amalgam) a potom se opět ryzí zlato od rtuti oddělí. Sloučeniny rtuti jsou prudce jedovaté, a proto tato výroba velmi ukrádala zdraví dělníků, kteří byli zaměstnáni při práci. Pak se rudný rmut, to je směs vody a rudy, na zvláštních, rychle se kmitajících stolech (Ferrarisovy splavy) třídil na kaly, písky a kyzy. Z písků se získávalo zlato louhováním. Kyzy se posílaly do Saska v Německu, kde z nich také získávali zlato. Kaly se pouštěly do velkých nádrží (kalojemů) a nechávaly vyschnouti. Když přijdete na Roudný, jistě si ihned povšimnete ohromných hromad krásného, jako mouka jemného, mírně nažloutlého písku. Ani sebemenší rostlinka na hromadách neroste, ač tam už leží písek mnoho let. To jsou ty kaly. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha

Přes 200.000 tun váží jejich hromady. Třeba byste mně to nevěřili, ale pan inž. Hofmann by vám potvrdil, že v těch hromadách je ještě několik set kilogramů zlata. Zlatodůl Roudný zaměstnával stále průměrně 300 dělníků a 30 úředníků a poskytoval i jinak velkému počtu nepřímo zaměstnaných lidí v celém okolí slušný výdělek. Vždyť pod kopcem vznikla celá malá hornická vesnice. Práci na dole nezastavili pro vyčerpání zlatých ložisek, neboť Roudný patří k těm zlatodolům, u kterých jde ruda do neomezené hloubky. Byla zastavena pro nízkou cenu zlata. Těžba se nevyplácela, zvláště nebylo peněz na vyhloubení dalších pater pod posledním obzorem (horizontem) v hloubce 450 m a hlouběji. Komín roudenské kotelny už dlouho nehoří, dávno už se nerozběhl setrvačník parního stroje a obrovský rumpál na těžní věži, spouštějící

dělníky do šachty, už dávno nezazpíval veselou písničku práce. Tabulky v oknech velikých budov praskají pod údery větrů; kola drahých strojů rezivějí, tovární dvůr zarůstá travou, dole ve vsi už dávno se neozvala hornická písnička… A v zemi, v úzkých, tajemných chodbách, láme se jistě jedna dubová opěra za druhou. Vznikají nenahraditelné škody. A přece je ještě naděje. Cena zlata v poslední době opět značně stoupá. Snad se dočkají roudenští skřítkové, že v tajemné jejich říši zasvítí zas brzy hornický kahanec a zazní ocelový krumpáč člověka. Text a kresby: Richard Dušek Podle řed. Ing. A. O. Hoffmanna. Pod Blaníkem, ročník XX., 1940 – 41, č. 1

regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie

NA ZABRANÉM (2) Soused a druhý malér „To je rožum, to je rožum, šlepice do pytle,“ polohlasně šišlal a mudroval jediný a nejstarší soused, jemuž už táhla jistě devadesátka. Chvíli ho prý mátinka poslouchala, pak dostala zlost, ale několikaletá služba u strýčka v hotelu ji naučila jednat s většími protivy a dostat je na svou stranu. „Ale pane …“ – „Komárek, Komárek jméno mé, a váš dobrý šoused.“ „Tedy pane Komárku, když dobrý soused, tady je má ruka na přátelství. Ale půjčte mi dvě slepice, nosnice, rozumíme si? Asi tak na měsíc, abych dětem přilepšila. Pak si je přivezu od sestry. Do té doby si na zahradě můžete sekat jetel. Máte králíky, ne?“ „Jo, děkuju učtivě a …“ a málem dodal „služebník“. Nečekaný kšeft byl uzavřen a šlo se vařit. Ale kamna přece nebyla hotova! V hromadě žulového písku vyhrábla lopatou díru, usadila pár cihel a přes ně položila sporákové pláty dovezené ze školy. Pak už stačilo pár odřezků dřeva, papír z pytlů od cementu a už se mohl postavit hrnec s vodou. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha

Pár brambor bylo také po ruce, vajíčka se naštěstí při převozu nerozbila a kromě polévky udělat svítek na rendlíku – to byla minutová záležitost prvního oběda. Od začátku se muselo šetřit, protože cukr, mléko i mouka byly na příděl a ostatní už z obchodů v třetím roce války zmizelo. Druhý malér se dostavil koncem týdne. To už byl bývalý pan řídící ve škole. Svítilo sluníčko a prvních pár narychlo přepraných kousků dětských plenek rychle usychalo. Před pátečním polednem se zdálky ozývalo „Poštáá“. Jen bylo divné, že paní listonoška má doprovod. „Peníze. A potřebuju podpis,“ vysvětlila listonoška. Z doprovodu se vyklubal hajný Klasna. „A já si je hned vezmu!“ nenechal nikoho na pochybách. I bez flinty připomínal spíš loupežníka než strážce sázavských lesů. Po třinácti stech dvaceti protektorátních korunách sahaly cizí ruce. Listonoška byla rychlejší. Peníze bleskově shrábla do příruční „šrajtofle“. Chtěla nejdřív podpis. Dostala ho. Klasna pak vyškubl třináct stovek – prý za nedoplacené dřevo. A ještě měl řeči, že mu nějaká měsíční jízdenka na dráhu pro III

syna za šedesát korun může bejt ukradená, že taky chodí pěšky a do Benešova že je to kousek. Hned nato se poroučel. „Mám to oznámit, paní řídící? Jistě by mu vysvětlili, jak se má chovat!“ „Raději ne. Asi jsme měli dluh. Velké peníze vždycky platil manžel. Jen je mi divné – s panem Pechou jsme vždycky vycházeli v dobrém. Navíc byl z jedné vesnice.“ „Dobře, jak myslíte,“ pravila listonoška, „kdyby se to však za měsíc opakovalo, odmítněte peníze přijmout. Já vám ráda vyhovím. A na mne si netroufne. To už by si flintičku asi nikdy nehodil přes rameno, na to jsou …“ – chvíli hledala vhodné slovo – „no, ti černí, pořádně ostrý.“

Naposledy v hospodě Ve Vodslivech měli jedinou hospodu, „U Šálů“ se tam říkalo, to podle majitele. Tam pan řídící chodil na dvě piva a partičku mariášku. Nejvýš dvakrát, třikrát do měsíce. Tuhle malou vášeň podědil po svém psinickém tatínkovi. Tomu dělalo dobře, že u stolu sedával s panem řídícím, s panem starostou a někým ze statku. Byl rád, když uhrál nějaký šesták navíc, ale současně si považoval za čest, že ho „vašnostové“ vzali mezi sebe. Ve Vodslivech „U Šálů“ to bylo jiné. Na místní nestačil, jejich karetním „fíglům“ můj tatínek neporozuměl, a když se nejvíc soustředil a toužil vyhrát, „kibic“ mu upíjel pivo. Pak ho nechali vyhrát pár korun, ale paní řídící před obědem, ještě než skončilo vyučování, musela vyslechnout lamentování, nejčastěji staré Kašové, že pan řídící včera starýho obehrál, že nemá na cukr a žid Knobloch jí už „na futro“ nedá. Co měla dělat? Scénu? Poradit paní Kašové, aby si udělala doma pořádek a manželovi hospodu zakázala? Ji, babku nad hrobem, má poučovat mladá holka, byť matka tří dětí? V tichosti jí strčila do kapsy zástěry peníze na cukr, přidala šesťák na kvasnice a vzkázala, aby pan Kaše přišel v sobotu, až bude pan řídící s chlapci v choceradském kostele, na polívku. Věděla, že na tři neděle bude pokoj. Jednak měl Jarka rozepsaný článek, jednak ho pan inIV

spektor zdvořile upomenul, co bude se Záhonky? To byla totiž cvičebnice, jejíž první vydání ve Státním nakladatelství v Praze mělo úspěch a udělalo slávu benešovskému okresu. A přece jeho poslední návštěva v hospodě měla dramatický výstup. V kartách prohrával už druhou pětku, ale možná jen proto, aby přistihl toho „slintu“, co mu upíjí pivo. Podařilo se. Jednou rukou ho bafl pod krkem, druhou za ruku s půllitrem. Nedávno složené zkoušky z tělocviku na měšťance mu nechtíc vtiskly sílu i do rukou. Bál se však, že mu něco udělá, a proto raději zavolal hromovým hlasem: „Pane hostinský, jsem vám milejší jako štamgast já, nebo tenhle …“ – na jazyku měl „otrapa“. Hostinský ho chytil za límec, nasměroval už k pohotově otevřeným dveřím, nazvedl a vykopl. Do ticha lokálu cinkly peníze od pana řídícího, a sbohem. Už nikdy tam nevstoupil.

Hospodský dlabanec s následky Poříčské tři hospody poznal, když stavěl a už mu nechutnala voda k pití. „Lahváče“ tenkrát nebyly. Hospoda u železniční zastávky mu připadala moc „nóbl“. Dole u mostu, U Plachých, ochutnal pivo, a protože měl velký hlad, i velkou porci brambor s kyselými přísadami. A protože ho považovali za prominentního hosta, přidali i kousek „fašírky“ načerno, tedy bez lístků na maso. Byl moc spokojen. Stačil ještě okouknout, kde sedávají natěrač Jarda Vojtěchů, povozník Limon a pisklavý Novák ze Svárova, kvůli budoucí výpomoci. Netušil, že tahle povědomost mu umožní, aby si daleko později živě představil místo maléru. Tenkrát neměli čtvrtého do mariáše, kterým byl obvykle kostelníkův strýc Doležal, a proto se pustili do zpěvu „odrhovaček“. Malý Bubeník, otec snad už šesti dětí, skočil do kuchyně pro „fňuknu“. Prohrábl klávesy, … a červený šátečku kolem se toč. Písnička rázem ovládla hospodu. Na chvíli. Už musela být pěkná zimní tma, když němečtí vojáci z poříčské posádky po přečtení „befélu“ a poučení, jak se zachovat k civilistům, vyrazili místo do biografu do hospody. Asi měli Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha

dost německého „ajntopfu“, i dostatek marek, aby se česky „rozšoupli“. Čekal je bramborový salát a pro ně specialita – teplý chleba. On se totiž podle německých předpisů musel prodávat až po čtyřiadvaceti hodinách. Prý kvůli trávícím problémům. Ve skutečnosti, aby se ho méně snědlo. Starý Plachý byl však koumák, vážil si tržby, a těm věčně hladovým „klukům německým“ nechal chléb rozpéct v troubě. Stačilo mu pochvalné „gut“ a dobré „gut zahlen“. Tedy, že je „dobrý“ a „dobře zaplatit“. Parta kolem „fňukny“ a dorazivšího Doležala provokativně začala. Jestli to bylo studeným chlebem, to už nikdo nezjišťoval. Najednou přešli od českých národních do odrhovaček. Hostům se asi moc nelíbily. Ti také neuspěli se svými Volkslieder. Rostlo napětí. Vyvrcholilo, když lakýrník Vojtěch spustil zakázanou: Sušelka nám píše až z německej říše, že jim kručí v břiše. I vy Němci (někdo vyřvával) žraví, nehrajeme s vámi. Co jste si tam nadrobili, sežerte si sami. Halt! Genug! Halt! Ruhe! Čeští slavíci dobře rozuměli, že mají zmlknout. Ale pokračovali další slokou. Do toho spustili vojáci „Deutschland“ a samozřejmě se postavili do pozoru, po jejich „do haptáku“. Snad písklavý Novák po nich hodil půllitrem a stodvacetikilový Limon židlí. I když se netrefili, vypukla mela. Výstřel do stropu znamenal obrat. Hostinský chtěl kasírovat a vyklidit tak lokál. Nestíhal. Utíkalo se. Němci okny, Češi dveřmi do kuchyně a šup pod postel. Jen na posledního, Doležala už nezbylo místo. Chvíli bezradně postával, jestli se někdo smiluje a na kousek ho pustí. Marně. Vyběhl na dvůr. Na silnici už bylo rušno, hlídka snad dorazila pohotovostním autem. Začala v tichosti obkličovat hospodu. Doležal se rozhodl doběhnout domů a v krajním případě zmizet na faře. Cestu zahradami znal, tam se jim lehce schová. A boty zablácené také mít nebude. Hodí je psovi do boudy. Vyskočil na taras a ještě se přesvědčil, že na cestě směrem domů nikdo není. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha

Prásk! Byla to první vražda na zabraném území. Úředně však byla německy dodatečně označena jako „nutný zákrok v sebeobraně“. Druhá část zesílené německé hotovosti začala prohledávat hospodu „U Plachých“. Pro ně úspěšně, neboť tři zbývající zpěváci už nekladli odpor. Před dveřmi do lokálu byli zadrženi. Do týdne putovali do pracovních táborů, naštěstí pro rodiny bez poznámky „Návrat nežádoucí“.

Na poště „Proboha paninko, tři ostře sledované adresy popravených, různí odesilatelé a všechno psáno stejnou rukou! Kdybych vás udal, mne pochválí, ale pro vás za to je v nejlepším případě koncentrák s návratem nežádoucím. Je válka a oni pořád ještě vítězí!“ Za „šaltrem“ pošty v Sázavě nad Sázavou na sebe hleděla překvapeně šestice očí. Dva páry – poštmistra a mé matinky – přecházely do vyděšenosti. Ten třetí pár patřil mně, asi tak dvouletému chlapci se zájmem o dění, protože se mi líbily údery poštovního štemplu na složenky a rychlá výměna peněz, kterou jsem bral jako málokde vídanou hru. Teprve když zmizely hromádky protektorátních bankovek v šuplíku, tři poštovní stvrzenky v nákupní tašce a zbytek doličného předmětu byl zamíchán mezi ostatní, znovu se ozval poštmistr: „Jsem podle jiných dobrý Čech, a proto budu mlčet. Ale prosím vás, podruhé už sem s takovými věcmi nechoďte a v pomoci buďte vy a hlavně asi váš muž opatrní. Takový hezký chlapec…“. – Pak vyhrkl: „Prosím, už běžte a nevracejte se! Také jsem sledován. Naštěstí jsme tady byli sami.“ Cesta se mnou na zádech, s košíkem jablek a s velikou taškou potravinové výslužky od choratické babičky v ruce vedla do prudkého kopce a zdála se nekonečně dlouhá. Naštěstí byla obě dvě těžká zavazadla šikovně svázána provázkem a navíc omotána kapesníkem. Druhá maminčina ruka mi dokonale zabraňovala v bláznivých pokusech o samostatné ťapání. Jaromír Košťák (Pokračování příště.) V

regionální literatura

Památky středních Čech 2/2012 Na konci roku 2012 vydal Národní památkový ústav druhé číslo 26. ročníku časopisu Památky středních Čech, které mimo jiné obsahuje i dva příspěvky vztahující se k našemu kraji. Článek Ernesta Fábika s názvem „Poslední roubené vesnické stavby na severním Benešovsku“ podrobně mapuje dochované obytné i hospodářské roubené objekty v Petroupci, Třemošnici, Petroupimi, Vlkově, Vodslivech, Údolnici, Křešicích, Myslíči, Čakově, Xaverově a Jezeře. Dalším příspěvkem vztahujícím se k našemu regionu je článek Jany Svobodové „Železniční most u Žampachu poblíž Jílového u Prahy“, který je věnován historii a obnově této unikátní technické památky (oprava mostu probíhala v letech 2011 – 2012). Radovan Cáder

Regionální vlastivědná periodika a jejich místo v historiografii Ve dnech 24. – 25. listopadu 2011 hostil vlašimský zámek konferenci Regionální vlastivědná periodika a jejich místo v historiografii, kterou uspořádali Muzeum Podblanicka, Státní oblastní archiv v Praze a Státní okresní archiv Benešov u příležitosti vydání padesátého ročníku Sborníku vlastivědných prací z Podblanicka. Konference věnovaná problematice regionálních periodik přilákala pozornost mnoha zájemců z řad odborné veřejnosti, a to nejen z České republiky, ale také ze Slovenska. Většina referátů, které na konferenci zazněly, a řada dalších příspěvků mapujících problematiku regionálních vlastivědných periodik byla otištěna v publikaci nesoucí stejný název jako konference, která vyšla v prosinci roku 2012. Radovan Cáder

VI


zprávy a sdělení

Činnost Správy CHKO Blaník v roce 2012 V roce 2012 vykonávali na Správě CHKO Blaník, sídlící v Louňovicích pod Blaníkem, veškerou činnost čtyři zaměstnanci. Kromě vlastního území CHKO Blaník (41 km2) spadají do kompetence správy ještě národní přírodní rezervace Drbákov-Albertovy skály, Voděradské bučiny a Ve Studeném a národní přírodní památky Chýnovská jeskyně, Kaňk, Rybníček u Hořan, Luční, Stročov, Jankovský potok, Medník a Hadce u Želivky. V těchto chráněných územích Správa CHKO Blaník zajišťuje managementové zásahy a vykonává státní správu ochrany přírody.

Státní správa V roce 2012 bylo Správou CHKO Blaník vedeno 17 správních řízení, vydáno 119 stano-

visek, 36 vyjádření a bylo podáno na 60 informací žadatelům. Dobrá spolupráce je s místními obecními úřady a Městským úřadem ve Vlašimi a Voticích. V roce 2012 byly provedeny metodické kontroly na Obecním úřadě Kondrac a v ZO ČSOP Vlašim (kontrola dodržování rozhodnutí Správy). V roce 2012 bylo provedeno 9 kontrol na obecních úřadech Kondrac, Ostrov, Zvěstov, Veliš, Pravonín, Kamberk a Vracovice a na úřadech Městyse Louňovice pod Blaníkem a Městyse Načeradec ve věci projednání aktuální situace výstavby a stavu územních plánů. V roce 2012 bylo provedeno 120 kontrol stavu přírodního prostředí a lokalit v CHKO Blaník a 65 kontrol v NPP a NPR.

Exkurze v přírodní rezervaci Podlesí (foto: I. Křížová). Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha

VII

Praktická ochrana přírody Každoročně Správa CHKO Blaník financuje opatření v chráněných územích, která jdou nad rámec běžného hospodaření a mají mnohdy zásadní význam pro zachování chráněných fenoménů. V roce 2012 byl objem prostředků z Programu péče o krajinu vložený do krajiny Podblanicka 1,6 mil. Kč. Významnou akcí roku 2012 byla obnova tří historických tůněk v obci Ostrov o celkové rozloze téměř 1000 m2. Obnova tůněk proběhla i v PR Podlesí, kde byla obnova provedena ručním vytrháním nárostů orobince. Další významnou akcí bylo letnění Velkého Býkovického rybníka v PR Podlesí. Dno rybníka s narostlou vegetací bylo ve dvou fázích posečeno a na hrázi rybníka byl proveden průklest dřevin. Již tradičně bylo v CHKO Blaník financováno ruční sečení mokřadních luk na více než 32 ha, případně byly příspěvky využity na seč ve více fázích na pozemku. V Křížovském lomu bylo provedeno prosvětlení náletového porostu (0,2 ha), byly odtud odstraněny nepůvodní akáty. Na jalovcové stráni u potoka Brodec (0,5 ha) byl proveden výřez keřů pro podporu teplomilné vegetace. V lesích Velkého Blaníku byly vybudovány nové oplocenky v délce 700 m a dosazeno 1500 ks buku a jedle pro obnovu přírodě blízké druhové skladby lesa. U Křížova byla vysázena alej 75 třešní. Komplikovanou akcí bylo ošetření dvou památných lip v Libouni. U obou staletých lip byla provedena redukce koruny pro zlepšení stability, lípa velkolistá byla nově podepřena sloupem. Důležitou činností Správy CHKO Blaník je budování a údržba návštěvnické infrastruktury. V roce 2012 byly obnoveny informační tabule v Hrajovicích a ve Veliši. Každoročně Správa CHKO Blaník přispívá na opravy a údržbu naučné stezky „S rytířem na Blaník“, kterou využívají tisíce turistů ročně. Správa CHKO Blaník realizovala v roce 2012 managementová opatření i ve spádových NPR a NPP: dosadby lesních dřevin (NPR Drbákov-Albertovy skály), odstraňování nárostů řas (NPP Rybníček u Hořan), sečení hráze (NPP Luční) nebo speciální opatření na podporu VIII

hadcové květeny – strhávání drnu (NPP Hadce u Želivky). V NPP Kaňk se již druhým rokem pase stádo ovcí s velmi dobrými výsledky pro obnovu území. Na NPP Hadce u Želivky a NPP Medník bylo nově instalováno hraniční značení. Jako odborný podkladový materiál byl v roce 2012 zpracován plán péče pro Národní přírodní památku Hadce u Želivky. Správa CHKO Blaník zpracovala Souhrny doporučených opatření pro evropsky významné lokality Vlašimská Blanice, Želivka, Střední Povltaví u Drbákova a Chýnovská jeskyně.

Odborná činnost Pracovníci Správy CHKO Blaník se v rámci svých odborností věnují průzkumům a sledování stavu chráněných území. V rámci „Monitoringu krajinotvorných opatření“ byly sledovány lokality Podlesí, Částrovické rybníky, Žďárská louka nebo tůně u Lesáků, Křížova a v Ostrově. Monitoring obojživelníků a vážek probíhal v přírodní rezervaci Podlesí na Malém Býkovickém rybníce. V rámci celostátního mapování se i Správa CHKO Blaník věnovala aktualizaci údajů o biotopech ČR – 2012 aktualizován 1 okrsek. V roce 2012 byl proveden monitoring populace puchýřky útlé (Coleanthus subtilis) na dně vypuštěného Velkého Býkovického rybníka v PR Podlesí. Na téže lokalitě byl v CHKO také nalezen kamyšník vrcholičnatý (Bolboschoenus yagara) jako nový nález nejen pro CHKO Blaník, ale i pro region. V roce 2012 pokračoval celostátní projekt AOPK ČR na sledování stavu NPR a NPP, kdy byly nově založeny trvalé monitorovací plochy v NPP Stročov, NPP Hadce u Želivky a NPR Drbákov-Albertovy skály. Tento projekt je realizován s podporou Evropské unie.

Práce s veřejností Správa CHKO Blaník pořádala pro veřejnost a školy exkurze a přednášky. V roce 2012 se uskutečnily 4 školní exkurze s účastí 160 osob a 5 exkurzí pro veřejnost, odborníky a firmy s účastí 120 osob. Několika společnými akcemi pokračovala spolupráce s Podblanickým ekocentrem ČSOP Vlašim, které je krajským střediskem environPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha

Ošetření památných lip v Libouni (foto: M. Klaudys).

mentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. V rámci této spolupráce proběhl v roce 2012 již 22. ročník výtvarné a 19. ročník literární soutěže pořádané při příležitosti Dne Země pro žáky Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha

základních a středních škol s tématem „Tajemná ptačí říše”. Do soutěže bylo zasláno téměř 500 prací, které byly vystaveny v Podblanickém ekocentru ČSOP ve Vlašimi. IX

Ekostezka pod Velkým Blaníkem uspořádaná ke Dni Země (foto: I. Křížová).

Nakládání posečené trávy na louce u Ostrova (foto: M. Klaudys). X


Správa CHKO Blaník spolupořádá s Podblanickým ekocentrem ČSOP Vlašim pravidelné akce ke Dni Země. Dne 14. 4. 2012 se 50 dětí se svými rodiči zúčastnilo ekostezky s hravými úkoly pod Velkým Blaníkem. Dne 13. 9. 2012 se Správa CHKO Blaník podílela na lektorování semináře „Lesní poklady“ věnovanému geocachingu a ochraně přírody pořádaném Podblanickým ekocentrem ČSOP Vlašim. Ve dnech 21. až 22. 9. 2012 proběhlo ve Vlašimi krajské kolo Ekologické olympiády, kterou pro žáky středních škol pořádá Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim ve spolupráci se Správou CHKO Blaník. Správa CHKO Blaník spolupracovala v roce 2012 se školami na tradičních přednáškách a seminářích. V březnu se uskutečnil seminář pro studenty SOŠ Benešov ke Světovému dni vody a jako každoročně v listopadu pořádala Správa CHKO Blaník dvě přednášky „Ochrana přírody na mapách (aneb pohledy shůry i zblízka na přírodní rezervace)“ při příležitosti mezinárodního dne GISDAY na Gymnáziu Vlašim. Zde se studenti seznamují s moderními přístupy k ochraně přírody založenými na geografických informačních systémech. Velký úspěch zaznamenal již 5. ročník Výstavy hub blanických lesů. Více než 350 návštěvníků budovy Správy zhlédlo 22. 9. 2012 rekordních 220 běžných i vzácných druhů hub.

Výstavu poutavým výkladem doprovodil mykolog Pavel Špinar. Jako příspěvek k dalšímu vzdělávání učitelů organizovala Správa CHKO Blaník v roce 2012 dva třídenní semináře v rámci projektu „CHKO Blaník jako didaktický prostor“ pro učitele středočeských ZŠ. Celkem 33 učitelů biologie v jejich rámci absolvovalo 6 exkurzí a 4 přednášky o ochraně přírody v CHKO Blaník. V dubnu se uskutečnilo jednání s občany obce Býkovice v souvislosti s managementem (upuštěním) Velkého Býkovického rybníka. V České televizi bylo odvysíláno vystoupení týkající se ochrany a péče o NPP Medník s výskytem chráněné rostliny kandíku psího zubu.

Publikační činnost pracovníků správy se vztahem k CHKO či Podblanicku Hanel L., Hartvich P. 2012: Zprůchodnění jezů pro ryby na řece Blanici. Pod Blaníkem, 3: 4 – 6. Klaudys M. 2012: Nové botanické nálezy v přírodní rezervaci Podlesí. Louňovický zpravodaj, 3: 14. Další informace o CHKO Blaník, maloplošných chráněných územích v kompetenci Správy CHKO Blaník a o činnosti správy jsou přístupné na webových stránkách AOPK ČR (www.blanik.nature.cz). Lubomír Hanel, Martin Klaudys, Ivana Křížová

Výtvarná soutěž „Hradní a zámecké slavnosti“ Také v roce 2012 proběhla soutěž „Malujeme s muzeem“, pořádaná Muzeem Podblanicka v rámci dlouhodobého projektu „Historický rok“. Tématem z regionální historie byly „hradní a zámecké slavnosti“ a zúčastnilo se osmnáct škol. Své práce zasílali žáci i studenti v období od 1. 10. do 30. 11. 2012. Partnery soutěže byly tradičně Středočeský kraj, Město Vlašim, Město Benešov a Město Votice. V kategoriích mateřská, základní a střední škola se představily techniky ve škále od akvarelu po kombinace materiálů. Účastníci si při výuce připomněli hradní a zámecká sídla na PodblaPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha

nicku. A měnící se zábavy i stolovací zvyklosti od středověku po 19. století. Tématicky převažovaly u soutěžících turnaje, lov a hostiny. Pozornost vzbudily „prostorové“ práce dětí vlašimské MŠ Ke Spravedlnosti. Výsledky soutěže byly slavnostně vyhlášeny 13. 12. v obřadní síni vlašimského zámku. Na vítěze čekaly zajímavé ceny. Všechny práce byly pak vystaveny v prostorách Muzea Podblanicka (zámku Vlašim) od 15. 1. do 15. 2. 2013. Jindřich Nusek, Veronika Hanusová XI

Veronika Stejskalová (15 let), ZŠ Netvořice: Tajemný rytíř. 1. místo v kategorii 2. stupeň základních škol. XII


Vendula Kříženecká, Gymnázium Vlašim (16 let): Tanec. 1. místo v kategorii střední školy.

Kamila Pejšová, ZŠ Votice (5. A): Na slavnosti. Čestné uznání v kategorii 1. stupeň základních škol. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha

XIII

Benešovský Pivovar má chmelnici, naučnou stezku a atrakce pro děti Nová chmelnice, naučná stezka, informační systém i atrakce pro děti vznikly v areálu benešovského Pivovaru Ferdinand a.s. v rámci projektu nazvaného Pivo, chmel, slad – to mám rád. Připravily a realizovaly ho společnosti Posázaví o.p.s. a Rakovnicko o.p.s. s cílem přiblížit veřejnosti jedno z řemesel typických pro oba regiony – pivovarnictví. Celkové náklady na projekt dosáhly 2,5 milionu korun, z toho většinu pokryla dotace z Programu rozvoje venkova v rámci Projektu spolupráce. „Snažíme se pivovar maximálně otevřít veřejnosti a propojit ho s městem Benešov. Aby lidi, kteří tady žijí, věděli, že tady mají pivovar, na který můžou být hrdí. Na druhou stranu aby návštěvník, který do Benešova přijede, našel něco, co ho provede pivovarem a zároveň mu ukáže, jak se pivo vyrábí, proč se vyrábí zrovna tímto způsobem. Že heslo ‚Skutečné pivo‘

má nějaký smysl v tom, že to, co do něj dáváme a jak ho děláme, je poctivá výroba,“ řekl předseda představenstva společnosti Pivovar Ferdinand a.s. Petr Dařílek. Pivovar nabízí návštěvníkům také prohlídky vybraných provozů, které jsou v současné době přístupné na objednávku. Nově si příchozí budou moci prohlédnout také výstupy projektu Pivo, chmel, slad – to mám rád. Je mezi nimi například sloupová drátěná chmelnice s odrůdami Žatecký poloraný červeňák a Bor. „Podle dostupných dokumentů stabilního katastru v Benešově od roku 1848 žádná chmelnice nebyla. Myslím si ale, že před tímto datem, od raného středověku, se tady chmel určitě pěstoval, protože si každý podnikavější měšťan v malém a podomácku vařil pivo sám, byl tady i klášter, kde si ho duchovní dozajista taky vařili,“ uvedl architekt projektu Tomáš Reml.

Malá chmelnice. XIV


Informační systém s naučnou stezkou.

Prostřednictvím malé naučné stezky se návštěvníci dovědí, z čeho a jak se benešovské pivo vaří. Například že pivovar má dvojitou varnu, že pivo kvasí v otevřených spilkách

spodním kvašením a dokvašováním v ležáckých sklepích. Tato technologie se používá výhradně v českých zemích a pouze v některých českých pivovarech, čímž se stává naprosto jedinečnou. Výsledkem je pivo poctivé, typicky české, prostě „skutečné“. Součástí projektu je i nový informační systém, který ukáže, kde a co je například spilka, sudárna, požahovna nebo ledárna. Nejmenší návštěvníci si mohou zahrát venkovní hru Člověče, nezlob se nebo kuželky. „Projekt vznikl v rámci podpory regionálních výrobců. Hledali jsme další společné téma s Rakovnickem a našli jsme pivovarnictví a chmelařství,“ řekla ředitelka společnosti Posázaví o.p.s. Bohuslava Zemanová. Benešovský pivovar na tuto myšlenku přistoupil a aktivně se zapojil do její realizace. „Navázali jsme na jeho aktivity a propagaci, jejichž prostřednictvím se snaží získat zpátky zákazníky. Je to ještě běh na dlouhou trať a náš projekt byl jedním ze střípků mozaiky. Pokusili jsme se ukázat pivovar trošku z jiného pohledu a co nejširšímu okruhu lidí. Výrobě piva jsme proto věnovali také jedno číslo barevného dětského časopisu Posázavské Kukátko,“ dodala Bohuslava Zemanová. Jaroslava Tůmová Foto: autorka

Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim Přes zimní období bývá obvykle ve vlašimské záchranné stanici klid a zvířecí pacienti letošní zimu přibývali jen pomalu. Ošetřovatelé pečovali především o ježky, kteří před zimou nenabrali dostatečnou hmotnost pro její úspěšné přečkání pomocí hibernace a o probuzené netopýry. Tuto zimu ve stanici přečkávaly celkem dvě desítky ježků, kteří se museli denně čistit a krmit. Na jaře je pak po probuzení čekala cesta zpět za svobodou. Podobná byla situace i s probuzenými netopýry, kteří se však na rozdíl od ježků museli krmit nejprve ručně z pinzety a postupně si navykat na misku. Netopýrů bylo ve stanici okolo třiceti a jednalo se o netopýry rezavé, pestré a zástupce rodu Pipistrellus. Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha

Do konce února bylo do stanice přijato již 34 zvířat a téměř polovina z nich byli právě netopýři. Z těch, co se podařilo navrátit zpět do přírody, lze zmínit dvě poštolky, puštíka a krahujce. Samotné vypuštění vyléčených zvířat se dvakrát konalo i před zraky veřejnosti, a to s mateřskou školou v Říčanech a základní školou v Neveklově. Ostatní zvířata zatím zůstávají v léčení. Například káně lesní se zlomeninou loketní kosti, která k nám byla přivezena v lednu. Díky včasnému nalezení a šikovným rukám naší veterinářky se podařilo kost operativně zpevnit pomocí ocelového hřebu. Po čtyřech týdnech byl tento hřeb ze zlomeného křídla vyndán a káně byla přesunuta do velké rozletové voliéry, kde se nyní rozcvičuje v létání. XV

Vypouštění puštíka zraněného nárazem do překážky se odehrálo v lednu u Kupsova mlýna (foto: J. Hromas).

Na začátku února bylo do stanice přijato také první mládě zajíce polního, které tak odstartovalo sezónu mláďat a přípravu na jarní a letní shon s dokrmováním osiřelých nalezenců. Mladí zajíčci se do stanice dostávají často po donesení psy nebo kočkami jejich majitelům anebo jinak poranění. Mnohdy nám jsou však bohužel donášena i zdravá mláďata odebraná z neznalosti. Proto apelujeme na všechny, neodebírejte z přírody mláďata savců, jako jsou XVI

zajíci, srny atp. Rodiče mají na blízku a pokud jim nehrozí bezprostřední nebezpečí, nechejte je na místě, postarají se o ně. V druhém areálu naší stanice, v paraZOO ve Vlašimi, bylo přes zimní období zavřeno. Kdo se chtěl podívat do této expozice, mohl využít prvního vánočního svátku, kdy zde probíhala akce „Vánoce se zvířátky“. Návštěvníci tento den mohli zvířatům přinést nějaký dárek v podobě krmení či hračky. Doprovodným proPod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha

Prvním mládětem roku 2013 byl malý zajíček přinesený psem své majitelce (foto: P. Vach).

K zimujícím pacientům v Záchranné stanici pro živočichy patří i dvě labutě. Mládě má poškozené letky a dospělý samec utrpěl zlomeninu křídla (foto: J. Hromas). Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha

XVII

gramem byla i tvořivá dílna, kde si rodiče s dětmi vyzkoušeli výrobu tukového krmítka. Akce se vydařila a za celý den zavítalo do paraZOO okolo dvou stovek lidí. Všem, kteří přinesli krmení či přispěli do kasičky, velmi děkujeme! ParaZOO je opět otevřena veřejnosti od 1. března, a to mimo pondělky, mezi 10.00 –

16.00 h., od dubna bude pak otevřeno až do 18.00 h. večer. Pokud budete potřebovat jakékoliv rady týkající se volně žijících zvířat, obraťte se na pracovníky Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim na tel. č. 777 800 460. Jakub Hromas

do tohoto čísla přispěli

Mgr. Radovan Cáder, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem ([email protected]) Mgr. Veronika Hanusová, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Mgr. Jan Heřman, V Štíhlách 3/1311, 142 00 Praha 4 – Krč ([email protected]) Bc. Jakub Hromas, DiS., Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (jakub. [email protected]) Ing. Pavel Jakubův, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (pavel.jakubuv@ csop.cz) Ing. Mgr. Martin Klaudys, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem (martin. [email protected]) Mgr. Jaromír Košťák, J. Morávka 423, 254 01 Jílové u Prahy ([email protected]) Bc. Ivana Křížová, AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem ([email protected]) Josef Moudrý, Pod Tratí 1556, 258 01 Vlašim ([email protected]) PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) PhDr. Ivana Preislerová, Severní 968 Vlašim ([email protected]) Mgr. Stanislav Příhoda, Dolnokralovická 1298, 258 01 Vlašim ([email protected]) Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov Bedřich Švejda, Řimovice 64, 258 01 Vlašim ([email protected]) PhDr. Jaroslava Tůmová, Kancelář Posázaví o.p.s., budova piaristické koleje, Masarykovo nám. 1, 256 01 Benešov ([email protected]) přehled plánovaných akcí muzea podblanicka a ČSOP Vlašim

Muzeum Podblanicka – Zámek Vlašim http://www.muzeumpodblanicka.cz Výstavy Otevřeno: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno). 4. 4. – 5. 5. 2013: Výtvarné práce žáků a studentů ZUŠ. Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 4. 4. 2013 v 16.00 h., vystoupí na ní žáci literárně-dramatického oboru pod vedením Mgr. Miloše Povolného, hudební část zajistí žáci hudebního oboru. XVIII


9. 5. – 2. 6. 2013: MOJE SMEČKA. Portréty z let 2010 – 2012. Akademická malířka Eva Čedíková-Žáčková, která ve Vlašimi prožila nejdůležitější léta života, svými portréty vytváří obrazárnu svých nejbližších – příbuzných a přátel. Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 9. 5. 2013 v 17.00 h. 6. 6. – 30. 6. 2013: Josef Buršík – obrazy. Vernisáž se uskuteční ve čtvrtek 6. 6. 2013 v 17.00 h. PŘEDNÁŠKY Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h. Úterý 25. 4. 2013: Architekt Kamil Roškot. O životě a díle vlašimského rodáka přednáší prof. Ing. arch. Vladimír Šlapeta, DrSc. Úterý 14. 5. 2013: Nové objevy v Egyptě. Přednáší PhDr. Hana Vymazalová, Ph.D. KONCERTY Zámek Vlašim. Středa 3. 4. 2013: Koncert učitelů ZUŠ Vlašim. Začátek v 19.00 h. Pondělí 8. 4. 2013: Koncert pěveckého oddělení ZUŠ Vlašim. Začátek v 16.00 h. Čtvrtek 18. 4. 2013: Trio DuBois. Irvin Venyš – klarinet, Jan Thuri – hoboj, Martin Petrák – fagot. Začátek v 19.00 h. Středa 24. 4. 2013: Absolventský koncert žáků ZUŠ Vlašim. Začátek v 19.00 h. Čtvrtek 9. 5. 2013: Koncert vítězů Mezinárodní pěvecké soutěže Jakuba Pustiny. Začátek v 19.00 h. Čtvrtek 6. 6. 2013: Cimballica. Housle – Filip Prechtl, Alena Řeháková, viola – Jaroslav Vlasák, violoncello – Alena Tokarová, kontrabas – Marek Osička, cimbál – Barbora Jagošová. VÝZNAMNÉ DNY Čtvrtek 18. 4. 2013: Mezinárodní den památek a sídel. Vstupné do expozic je 10 Kč. Sobota 18. 5. 2013: Mezinárodní den muzeí. Vstupné do zámku za 10 Kč. Čtvrtek 6. 6. 2013: IX. zámecká muzejní noc. Otevřené expozice: Zámecké parky; Historie zámku Vlašim; Příroda Podblanicka; Zrcadlo minulosti – dlouhodobá výstava; S přesnou muškou – tradice lovectví a zbrojařství, Tajemství sklepení, Město pod věží aneb Vlašim na dlani. Pobočka Benešov, Malé náměstí 74, 256 01 Benešov, tel.: 739 203 301 Služby pro veřejnost: 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. (pondělí zavřeno). 7. 3. – 20. 4. 2013: Velikonoce a jejich sváteční okruh. Výstava. 18. 4. 2013. Mezinárodní den památek a sídel. Vstupné do expozic je 10 Kč. 2. 5. – 1. 6. 2013: Richard Pachman a jeho tvorba. Výstava. Sobota 18. 5. 2013: Mezinárodní den muzeí. Vstupné do zámku za 10 Kč. 13. 6. – 7. 9. 2013: Jak se lidé oblékali – Barbie jako manekýnky. Výstava. Otevřené expozice: Expozice města Benešova a okolí; Náš pluk Pobočka Růžkovy Lhotice, Zámek 1, 257 65 Čechtice, tel.: 317 842 927 Prohlídky na objednání. Otevřené expozice: Hudební tradice Podblanicka Exteriér: Procházka krásnou zahradou Pod Blaníkem, roč. XVII. (XXXIX.), čís. 1 – příloha

XIX

Český svaz ochránců přírody Vlašim http://www.csopvlasim.cz pejskařské povídání Setkání pro ty, kdo pořízení pejska plánují nebo ho už mají a chtějí se dozvědět něco nového nebo jen tak si popovídat o pejscích. Začátek v 18.00 h. Středa 3. 4. 2013: Nejčastější zlozvyky a jejich odstranění. Středa 8. 5. 2013: Kynologické sporty aneb neseď doma na gauči. Středa 5. 6. 2013: Cestování se psem. Další akce 6. 4. – 7. 4. 2013: Kurz domácí výroby sýrů. Lektor Petr Rys seznámí účastníky ve dvou praktických jednodenních seminářích s domácí výrobou mléčných výrobků a sýrů. Semináře je možné absolvovat pouze společně. 5. 4. – 6. 4. 2013: Noc s Andersenem. Oslavy Mezinárodního dne dětské knihy. 13. 4. 2013: Kurz domácí výroby bylinných mastí. Jednodenní kurz lektorky Gabriely Zemčíkové zaměřený na netradiční a méně obvyklé výrobní postupy domácích mastí. 27. 4. 2013: Exkurze po místních zemědělských farmách. Zájemci o farmářrské produkty se budou moci podívat na několik místních farem produkujících potraviny, seznámit se s jejich majiteli a s podmínkami a prostředím, ve kterých produkty vznikají. 25. – 26. 5. 2013: Kurz Permakultura v praxi. Volné pokračování pro pokročilé. 29. – 30. 6. 2013: Kurz stavění hliněné pece na chléb a pizzu. Dvoudenní kurz bude zaměřen téměř výhradně na praxi, kdy budeme krok po kroku společně stavět venkovní hliněnou pec. 1. – 14. 7. 2013: Letní tábor Bang! Letní pobytový tábor pro děti, který se bude tradičně konat v přírodní památce Na Ostrově u Nemíže. Změna programu vyhrazena. Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj.

Ekoporadna – Poradenství a pomoc v otázkách životního prostředí

Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264, Vlašim, vlevo za hlavním vchodem. Osobně: duben až září: úterý až neděle 10.00 – 18.00 h., říjen, listopad, březen: úterý až neděle 10.00 – 16.00 h. prosinec až únor: pondělí a středa 10.00 – 17.00 h., úterý, čtvrtek, pátek 10.00 – 16.00 h. Písemně e-mailem: [email protected], telefonicky: 317 845 169, 317 845 965.

Webové rozhraní: http://www.csopvlasim.cz/ekoporadna XX


Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Recommend Documents