Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Vydává Podblanické ekocentrum ČSOP a Muzeum Podblanicka • Ročník XVIII. (XL.) • č. 1 • 2014

Expozice skla v Centru sklářského umění, Huť František v Sázavě (foto: M. Vojtěchovský; k článku na straně 11).

Kolorovaná pohlednice kasáren 102. pěšího pluku v Benešově z přelomu 19. a 20. století (zdroj: sbírka Muzea Podblanicka).

OBSAH ČÍSLA Nominujte nové Blanické rytíře (J. Pavelka) ................................................................................................................... 2 Revitalizace Blanice ve Vlašimi (T. Just) ......................................................................................................................... 3 Staré odrůdy jádrovin na Podblanicku (5) – Kožené renety a Pastornice (P. Jakubův) .............................................. 7 Historie včelařské organizace pro Benešov a okolí (1) (H. Chmelová) ......................................................................... 8 Centrum sklářského umění v Sázavě se brzy otevře (M. Kulhavá) ............................................................................. 11 Žampašský most ve zlatě (J. Košťák) ............................................................................................................................. 13 Tichonický půlrok Jakoba Grünberga (J. Nusek) ........................................................................................................ 15 Vladimír Grégr – projektant budovy sedlecké pošty (M. Kovalová) .......................................................................... 17 Měl Jiří z Poděbrad dceru Elišku? (J. Jindráková) ....................................................................................................... 20 „Eliška z Poděbrad“ a krypta v Divišově – poznámka historika (J. Nusek) .............................................................. 22 Hudební skladatel Josef Suk (V. Kochánek) .................................................................................................................. 23 Z historie ochotnického divadla v Heřmaničkách (S. Rýdlová) .................................................................................. 25

PŘÍLOHA

Ze starších čísel Zajíci od Hadové strouhy (E. Vaněček) ......................................................................................................................... I Regionální pověsti, povídky, vyprávění a poezie Dopis z fronty (1) (J. Jindráková)................................................................................................................................. IV Regionální literatura Posázavský pacifik z Prahy do Čerčan a Dobříše na starých pohlednicích (M. Štědra) ........................................ V 110 let včelařské organizace pro Benešov a okolí (P. Pešout) ................................................................................... VI Posázaví (J. Pavelka) .................................................................................................................................................... VI Zprávy a sdělení Činnost Správy CHKO Blaník v roce 2013 (L. Hanel, M. Klaudys, I. Křížová) ..................................................... VII Výtvarná soutěž „Cestování v minulosti“ (J. Nusek, V. Hanusová) ......................................................................... XI Masopust v Načeradci (P. Jakubův) ......................................................................................................................... XIII Na letní tábor s ekocentrem (J. Pavelka) ................................................................................................................ XTV Zprávy ze Záchranné stanice pro živočichy ČSOP Vlašim (P. Švingr) ................................................................. XV Do tohoto čísla Pod Blaníkem přispěli ......................................................................................................................... XVII Přehled plánovaných akcí Muzea Podblanicka a ČSOP Vlašim ................................................................................... XIX

VÁŽENÍ ČTENÁŘI,

Ročník XVIII. (XL.), číslo 1, 2014 Vlastivědný čtvrtletník Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví. První číslo Pod Blaníkem vyšlo v roce 1921. Po padesátileté odmlce bylo roku 1997 jeho vydávání obnoveno. Vydává Český svaz ochránců přírody Vlašim a Muzeum Podblanicka ve spolupráci s AOPK ČR, Správou Chráněné krajinné oblasti Blaník. Adresa redakce: Podblanické ekocentrum ČSOP, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim Tel./fax: 317 845 169, 317 845 965 E-mail: [email protected] Internet: www.csopvlasim.cz Administrace: Dagmar Tlustošová Redaktor: Jiří Pavelka Redakční rada: Mgr. Radovan Cáder Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc. Mgr. Václav Kovařík PhDr. Jindřich Nusek Ing. Pavel Pešout (předseda) PhDr. Ivana Preislerová Slávka Rýdlová Mgr. Jan Urban Milan Štědra PhDr. Libuše Váňová Ing. Jana Zmeškalová Tiskne: VaMB s. r. o. Štěchovice Uzávěrka tohoto čísla: 31. ledna 2014 Registrováno OkÚ Benešov, č. 43/97 Evidenční číslo MK ČR E 10738 ISSN 1213-1040 Cena: 20 Kč vč. DPH, pro členy ČSOP Vlašim zdarma Předplatné časopisu a inzerci lze objednat na adrese redakce. Název a logo Pod Blaníkem je národní ochranná známka zapsaná v rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. Časopis Pod Blaníkem a další regionální publikace lze zakoupit na následujících prodejních místech: Benešov: Knihkupectví Daniela, Masarykovo nám.; Turistické informační centrum, Masarykovo nám.; Kamberk: Smíšené zboží; Kondrac: Potraviny Macešková; Louňovice p. Blaníkem: Infocentrum; Smíšené zboží; Načeradec: Potraviny Hergeselová; Sázava: Infocentrum; Vlašim: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim; Muzeum Podblanicka, zámek Vlašim; Knihkupectví Žížalová, Komenského ul.; Podblanické infocentrum, zámek Vlašim; Zvěstov: Smíšené zboží Žák.

„tak nám zabili Ferdinanda!“ Letos uplyne právě 100 let od chvíle, kdy měla tuto slavnou větu vyřknout vpravdě asi nejznámější literární posluhovačka všech dob paní Müllerová, když oznamovala Josefu Švejkovi, že dne 28. června 1914 byl v bosenském Sarajevu spáchán atentát na následníka rakousko-uherského trůnu Františka Ferdinanda d´Este a jeho choť. Další vývoj událostí pak o několik stránek nesmrtelného Haškova románu dále lakonicky předpověděl sám Josef Švejk, když prohlásil – „Válka bude, víc vám neřeknu.“ Nemýlil se. Válka vskutku byla a nikoli jen literární, ale skutečná a strašlivá. Poprvé v dějinách, a jak víme bohužel nikoli naposledy, zasáhla celý svět a dostala proto později svůj název Velká válka nebo také první světová válka. V uniformách válčících států narukovalo do jejích zákopů více než sedmdesát miliónů mužů, z nichž během čtyři roky trvajících bojů zahynulo 9,5 miliónů vojáků a milióny dalších se vrátilo domů zraněných, zmrzačených a nemocných. Další milióny obětí si vyžádala na civilním obyvatelstvu. Válka pochopitelně zasáhla také náš kraj. Tisíce mužů z Podblanicka bojovalo v řadách rakousko-uherské armády, mnozí z nich později přešli do řad československých legií. A mnoho se jich domů již nikdy nevrátilo, jak dokládají pomníčky a pamětní desky obětí zbudované v mnoha obcích, městečkách a městech. První světová válka bude v letošním roce připomínána často a ani v případě našeho časopisu tomu nebude jinak. V každém letošním čísle budeme přinášet fotografie a články věnované tomuto tématu. A po celý rok budeme na pokračování v příloze přetiskovat dopis Jana Dvořáka, který jakožto voják prodělal boje na srbské frontě v roce 1914 a popisuje své hrůzné válečné zážitky. Válka ovšem zdaleka nebude jediným tématem, o kterém se budete moci v časopise Pod Blaníkem dočíst. V čísle, které právě držíte v ruce, naleznete také množství dalších zajímavých příspěvků. Například Tomáš Just nás podrobněji seznámí s dokončovaným projektem revitalizace řeky Blanice ve Vlašimi, Martina Kulhavá zase s projektem Centra sklářského umění v Sázavě. Milovníci historie si jistě nenechají ujít dva články z pera Jany Jindrákové, respektive Jindřicha Nuska, věnované otázce, zda je skutečně v Divišově pohřbena údajná dcera Jiřího z Poděbrad Eliška. Přírodovědně zaměřené články zastupuje pokračování seriálu Pavla Jakubův věnované starým odrůdám jádrovin na Podblanicku. Z tohoto, byť velmi neúplného výčtu příspěvků, je zřejmé, že i toto číslo našeho časopisu přináší mnoho zajímavého čtení. A závěrem mi dovolte ještě jednu výzvu k vám čtenářům – nezapomeňte také letos navrhovat osobnosti na titul Blanický rytíř, uzávěrka nominací je již 15. března. Uzávěrka dalšího čísla časopisu Pod Blaníkem (2. číslo XVIII. ročníku) bude 12. května 2014. Uvítáme kratší i delší příspěvky o přírodě, krajině, životním prostředí, historii, kultuře i současném dění na Podblanicku. Podělte se o své poznatky a dojmy z malebného Benešovska, Vlašimska, Voticka, Dolního Posázaví, Českého Meránu a České Sibiře. Příspěvky přijímáme v jakékoliv písemné formě, vítáme v elektronické podobě na CD nebo e-mailem. Příspěvky pokud možno doplňte fotografiemi, pérovkami či jinými ilustracemi. Jménem redakční rady Vám přeji příjemné čtení. Radovan Cáder

NOMINUJTE NOVÉ BLANICKÉ RYTÍŘE V roce 2014 bude již pošestnácté udělováno ocenění Blanický rytíř fyzické osobě, která se významně zasloužila o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka. Ocenění udělují třem navrženým kandidátům neziskové organizace Podblanicka, konkrétně Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim (administrátor ceny), občanské sdružení Chlum Čerčany, Vlastivědný klub P.A.N. Vlasáka Vlašim, Vlastivědný klub Votice, Vlastivědný klub Český Merán, o. p. s. Český Merán, Klub mladých Sedlec-Prčice, Sdružení Přátel Chotýšan, Český svaz ochránců přírody Benešov, Český svaz ochránců přírody Kladruby, Český svaz ochránců přírody Sázava, Český svaz ochránců přírody Střítež, Český svaz ochránců přírody Votice, Vlastivědný klub Šternberk, Vlastivědný klub Týnec nad Sázavou a okolí, Podblanický vědeckotechnický klub železniční, Podblanické infocentrum, občanské sdružení Podblanickem, Posázaví o.p.s., Posázavský pacifik, Vlašimské hudební mládí a Vlašimská astronomická společnost o.p.s. Od počátku vyhlašování v roce 1999 obdrželo ocenění neziskových organizací již čtyřicet pět

osobností, o kterých se více podrobností dozvíte např. zde: www.csopvlasim.cz/cs/oceneni-blanicky-rytir. Návrhy lze podávat do 15. března 2014. Nominována může být fyzická (nikoli tedy právnická) osoba, která se významně zasloužila o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka. A to za mimořádný čin v uplynulém roce (popř. dokončený v uplynulém roce) nebo za celoživotní dílo (ve výjimečných případech může být ocenění uděleno i in memoriam). Nominaci může podat kdokoli, tedy jednotlivý občan, obec či zájmový spolek písemně na adresu: Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim. Nominace musí obsahovat titul, jméno a příjmení kandidáta, datum jeho narození, odůvodnění nominace a jeho kontaktní adresu, popř. telefon. Nominaci je třeba podat písemně s podpisem a kontaktem na navrhující osobu nebo organizaci. I tentokrát bude ocenění udělováno na Velký pátek, letos tedy 18. dubna 2014 od 13 hodin v obřadním sále vlašimského zámku. Jiří Pavelka

Fotografie loňských držitelů ocenění Blanický rytíř – zleva E. Renner, M. Justová a S. Příhoda (foto: P. Jakubův). 2

Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

REVITALIZACE BLANICE VE VLAŠIMI Řeka Blanice na území Vlašimi prodělala v poslední době velké změny. Od roku 2012 tu probíhala stavba, úředně zvaná „Zkapacitnění toku Blanice přírodě blízkým způsobem v intravilánu města Vlašimi“. Řeka při ní byla přestavěna od starého zimního stadionu v zámeckém parku až po dolní okraj města k čistírně odpadních vod. Stavba patří do kategorie tak zvaných intravilánových revitalizací. Ty se snaží dát korytům vodních toků v zastavěných územích průtočnou kapacitu, potřebnou pro přiměřenou protipovodňovou ochranu okolní zástavby, a zároveň v rámci možností zachovat jejich přírodě blízký charakter. Vodní tok by měl provést i velké povodňové průtoky, ale přitom by měl alespoň částečně vypadat a fungovat jako řeka, ne jako kanál. Území podél vodního toku by mělo být zajímavé pro lidi nejspíš jako „povodňový park“. U nás se tento směr nakládání s vodními toky v obcích a městech začíná teprve rozvíjet. Dlouho bylo běžné, že tam kde byla povodňová v sídlech zvětšována, činilo se tak jednostranně technickými prostředky, proměnou koryt v tvarově a proudově silně zjednodušené kanály. Při tom trpěl jak ekologický stav vodních toků, tak využitelnost jejich prostoru pro pobyt a rekreaci obyvatel. V pokročilejších zemích Evropské unie však trend přírodě blízkých protipovodňových úprav koryt v zastavěných územích nastoupil zhruba v sedmdesátých letech 20. století. Například v sousedním Bavorsku jsou dnes tyto úpravy stavbami, které obce a města nejvíce očekávají a žádají ze strany státní správy vodních toků. Při svém rozsahu a pojetí může být úprava Blanice ve Vlašimi pokládána v podmínkách České republiky za významný pilotní projekt. Podstatného připomenutí potřebnosti protipovodňových opatření se městu Vlašimi dostalo v roce 2006, kdy byla Blanice po delším relativně klidném období dost aktivní. Prvotní návrh opatření, který po analýze vlastnických poměrů v okolí řeky obsahoval všechny zásadní prvky vč. protipovodňových opatření, cest, lávek, rybochovů apod., zpracovala vlašimská organizace Českého svazu ochránců přírody ve spolupráci s osvědčeným projektantem revitalizačních akcí Ing. Petrem Datlem. Pro celou akci se povedlo získat podporu Města Vlašim a posléze i Povodí Vltavy s.p., který se ujal i realizace stavby jako investor. Projekt vyhotovila firma Hydroprojekt Praha, dnes Sweco Hydroprojekt, a.s., Ing. Hynek Tuček. Z výběrového řízení vzešel dodavatel stavby – Hochtief Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

CZ, a.s. Stavba byla provedena díky finanční podpoře poskytnuté v rámci Operačního programu Životní prostředí. Celkové náklady stavby jsou dle rozpočtu 83,2 mil. Kč. Výstavba byla zahájena v roce 2012 a v zásadě byla, z věcného hlediska, dokončena s rokem 2013. Kolaudace by měla probíhat na jaře 2014. Pro přípravu a průběh výstavby byla velmi důležitá stálá vstřícná součinnost Města Vlašimi a městského úřadu. Průběh výstavby ovlivňovala z pozice administrátora Operačního programu Životní prostředí Agentura ochrany přírody a krajiny, krajské středisko Praha a Střední Čechy, která zejména podporovala dostatečně členité, přírodě blízké tvarování koryta a sledovala aspekty migrační prostupnosti řeky. Koryto Blanice ve Vlašimi bylo dříve výrazněji technicky upravené. Neprodělalo sice v celé délce nějakou jednotnou stavební úpravu, historickým vývojem však bylo uvedeno do stavu s poměrně pravidelnými geometrickými tvary. Zejména v oblasti historického středu města, kde zástavba sahá do těsné blízkosti řeky, nemělo koryto ani ve své základní geometrii průtočnost dostatečnou pro větší povodně. Tu ještě omezovala velká množství zemin, letitým vývojem uložená hlavně v březích koryta, a hustá stromová vegetace. Přitom v břehových porostech měly velký podíl topolové kultivary, pocházející ze starších, ne zcela vhodných výsadeb. Pravidelné a stejnověké výsadby stanovištně nepůvodních topolových kultivarů nejsou příliš hodnotné a navíc ve vzrůstném věku dospívají do fáze poměrně rychlého hromadného rozpadu, který může být v místech, kde se častěji pohybují lidé, nebezpečný. Říční pás vlašimské Blanice nebyl dříve přiměřeně využit z hlediska pohybu a rekreace obyvatel, neumožňoval ani souvislý pohodlný průchod. V řešeném úseku se nacházely dva pevné jezy, které znemožňovaly protiproudé migrační pohyby vodních živočichů. V této situaci sledovala revitalizační stavba několik cílů. Na prvním místě bylo dosažení přiměřeně velké povodňové průtočné kapacity. Zde padla volba na průtočnost na úrovni Q100, tedy takzvané „stoleté vody“. To je průtok, který je v dlouhodobé hydrologické statistice dosažen nebo překročen jednou za sto let. (Absolutní ochrana před povodněmi v říčních územích neexistuje. Ochrana na úrovni Q100 je v obcích a městech pokládána za dostatečně vysokou, mnoho sídel se musí spokojovat s ochranou na nižší úrovni.) K dosažení potřebné průtočnosti říčního koridoru ve Vlašimi byly kombinovány dva 3

stavební přístupy. Jednak rozvolnění koryta odtěžením značných objemů zemin z břehů, jednak výstavba nepříliš vysokých, leč účinných ochranných hrázek a zdí, doprovázejících některé dílčí úseky řeky. Projekt stavby se nesnažil ve větší míře aplikovat mobilní protipovodňové zábrany, které mohou zmenšovat spolehlivost ochranného systému – tím spíše, že Blanice je řeka s poměrně rychlým nástupem povodňových vln, tedy s malými časovými prostory pro instalaci mobilních zařízení. S výstavbou protipovodňových zařízení byly nezbytné dílčí úpravy zejména v dešťových odlehčeních městské kanalizace a k odvodnění ploch vně podélných ochranných prvků. Povodňovou průtočnost posílila též rozsáhlá redukce břehových porostů. Dalším cílem bylo zlepšení ekologického stavu vodního toku. Předmětem stavby bylo zlepšení morfologického stavu koryta, tedy zejména dosažení členitosti jeho povrchových tvarů a následně členitosti hloubek vody, rychlostí a směrů proudění. Lze očekávat, že tyto morfologické změny koryta budou mít příznivou odezvu v obohacení života v řece, včetně ryb. Jednalo se hlavně o nové tvarování kynety, tedy té části koryta řeky, v níž se odehrávají běžné průtoky. Tu byla snaha vytvářet zejména modelací záhozů z různě hrubého kameniva dispozičně i hloubkově členité struktury. Ve městě je současný

říční prostor vymezen bez možností významnějšího rozšiřování. Nemůže tedy být řeči o nějaké obnově přírodně autentického morfologického stavu řeky, tedy stavu, který by odpovídal původní, člověkem neovlivněné krajině. V proudnějších částech řeky, hlavně pod jezem u prádelny Kyselý, pak byla snaha vytvořit sled klidnějších a proudnějších míst položením drsných příčných kamenitých pásů do dna koryta. Ve dvou místech, u domu dětí ve středu města a v dolní části úpravy pod prádelnou Kyselý, bylo možné řečiště lokálně rozšířit. V těchto místech byl říční proud rozdělen vytvořením ostrůvků, běžně jen mírně vyčnívajících nad hladinu. V dolním rozšíření vznikl, jako produkt operativní tvorby projektanta a dodavatele, zajímavý ostrůvek s vnitřní tůní. Tyto podrobné povrchové struktury koryta se budou se zarůstáním a s dalšími velkými vodami měnit, některé prvky, vytvořené v rámci stavby, zaniknou, jiné se naopak mohou rozvinout do nových zajímavých tvarů. Součástí zlepšení ekologického stavu řeky bylo obnovení migrační prostupnosti. Zde Povodí Vltavy navazovalo na svoje dvě nedávné akce na Blanici ve vlašimském zámeckém parku. Rovněž s podporou Operačního programu Životní prostředí tam vybudovalo u dvou jezů, u Kamenného mostu a u Znosimské brány, postranní rybí přechody. Nyní

Výchozí stav v roce 2011: Koryto na dolním okraji Vlašimi, pod prádelnou Kyselý. Geometricky pravidelná kyneta, strmé břehy postrádající podrobnou tvarovou členitost. Na březích jsou uložena velká množství úživných zemin porostlých ruderální vegetací. 4


Pohled na čerstvě dokončenou úpravu ve středu města, 2013. Jelikož je zrovna u jezu u prádelny Kyselý otevřena proplachovací propust, hladina je snížená a je vidět soustavu příčných výhonů, zřízených k rozčlenění kynety. Jde o pragmatickou, nikoliv přírodně autentickou formu podpory tvarové a hydraulické členitosti. Patrné jsou ochranné zdi a manipulační cesta. byly rybími přechody opatřeny zbývající dva jezy na území Vlašimi – na horním okraji revitalizované trasy u starého zimního stadionu v zámeckém parku a u prádelny Kyselý. V obou případech zvolil projektant koncept betonového žlabu vloženého do tělesa jezu, uvnitř vystrojeného sledem příčných řad velkých kamenů fixovaných do dna. Ryby jsou v takovém přechodu nuceny překonávat rychlé proudění ve štěrbinách mezi kameny, pro odpočinek a rozjezd před každou řadou jim pak slouží oblast klidnějšího proudění mezi řadami. Oba rybí přechody představují velmi mohutné a poměrně drahé konstrukce. V dnešní době by možná byla zvolena poněkud lehčí řešení, u starého zimního stadionu by také byla zvažována varianta zbourání jezu a jeho nahrazení nižší, přímo migračně prostupnou balvanitou rampou. Nutno však vzít v úvahu, že projekční koncept obou již realizovaných rybích přechodů se zrodil již před několika roky, a od té doby prodělala mladá disciplína obnovování migrační prostupnosti vodních toků významný vývoj. Každopádně trvalá funkčnost obou rybích přechodů bude dost záviset Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

na řádné údržbě, hlavně na čištění štěrbin v řadách kamenů od spláví. Jez u prádelny Kyselý byl rekonstruován, pod jeho přelivnou plochu byl doplněn kamenitý zásyp vytvářející dojem dnové rampy. Oba rybí přechody bude potřeba v následujícím období ještě sledovat, vyhodnocovat jejich funkčnost a provádět případné korekce v zájmu příznivého rozdělení rychlostí proudění vody. Náhradou za dřívější břehové porosty byly v rámci stavby vysazeny porosty nové, výsadby jako subdodávku prováděl Český svaz ochránců přírody. Nové porosty jsou složením a strukturou vhodnější pro úzký říční koridor než dřívější výsadby topolových kultivarů, převážně mají podobu menších, soustředěných skupin stromů a keřů. Třetím nosným cílem stavby bylo otevření říčního koridoru ve městě jako území pro pohyb, pobyt a rekreaci obyvatel. Podél řeky byla vybudována manipulační cesta, která se uplatní jako pěší a cyklistická stezka. Na horním okraji stavby má návaznost na cestní síť zámeckého parku, na dolním okraji stavby a města z ní lze pokračovat po frekventované 5

turistické cestě podél Blanice na Český Šternberk. Ve městě má tato cesta vazbu na příčné komunikace, v rámci stavby byla postavena nová, architektonicky kvalitní lávka u domu dětí. Zajímavá je pasáž podélné cesty pod dolním okrajem zámeckého parku, vedená pod silničním mostem na lehké stojinové konstrukci, vstupující do říčního koryta. Uživatelé cesty by měli mít dost příležitostí sestoupit až k vodní hladině. Začátkem června 2013 byla stavba v podstatných rysech provedena. V této situaci stavbu zastihla povodeň, která byla na Blanici neobvykle velká. (Ve středních Čechách jsou tradičně povodňově nejaktivnější jiné vodní toky, jako třeba Litavka na Berounsku, zatímco Blanice má pověst spíš klidnější řeky. V červnu 2013 se ovšem tato pověst nepotvrdila.) Podle údajů limnigrafů, které fungují nad Vlašimí v Louňovicích a nad ústím Blanice do Sázavy, se odhaduje, že při kulminaci v neděli 2. 6. 2013 teklo Blanicí ve Vlašimi cca 150 m3/s vody. Revitalizační stavba je navržena tak, aby provedla průtok na úrovni Q100, který je uváděn hodnotou 101 m3/s. Tato hodnota byla při kulminaci povodně výrazně překročena, odhaduje se, že kulminační průtok ležel mezi úrovněmi Q200 až Q300. Vzhledem k této

zátěži, významně přesahující návrhové hodnoty, provedla nedokončená stavba povodeň velmi dobře. Došlo k dílčím zaplavením pozemků na horním okraji města, sportovního areálu a několika staveb v dolní části města. Ve středu města se však – za průběžného nasazení hasičské čerpací techniky – podařilo zástavbu ochránit. Bylo příznivé, že nedošlo k zaplavení domu dětí, který se nachází v nedávno nákladně rekonstruované budově staré vlašimské radnice na levobřežním nábřeží. Povodeň způsobila na nedokončené stavbě škody, v některých úsecích bylo potřeba opravovat tvarování říční kynety a podobně. Ale celkově lze soudit, že se intravilánová revitalizace – již před ukončením výstavby a před kolaudací – dobře osvědčila. V roce 2014 vstupuje stavba na vlašimské Blanici do trvalého provozu. Podrobné tvarování říčního koryta se bude dál samovolně vyvíjet. Budou působit procesy odnosu a ukládání spláví (plovoucí předměty od drobných rostlinných zbytků přes rozmanité lidské odpadky po celé stromy) a splavenin (detritus, hlíny, písek, štěrk, kameny). Po každé povodni může řeka vypadat jinak než předtím. Koryto bude zarůstat bylinami a dřevinami, na území Vlašimi se také šíří nežádoucí invazní rostliny, hlavně křídlat-

Dokončování podrobné povrchové členitosti koryta u prádelny Kyselý, podzim 2013. Tento úsek byl upravován již v roce 2012, ale po povodni v červnu 2013 musel být ještě jednou podrobně formátován. Proudnější úsek je tu členěn příčnými pásy kameniva ve dně, takže vzniká sled klidnějších míst oddělených malými peřejkami. Po levé straně obrázku jsou patrné oplocenky s novými výsadbami, realizoval Český svaz ochránců přírody Vlašim. 6


Rybí přechod u prádelny Kyselý, po dokončení, na jaře 2013. Pracovník Agentury ochrany přírody a krajiny ČR Mgr. Pavel Moravec měří rychlosti proudění vody ve štěrbinách mezi kameny, aby posoudil, zda nejsou příliš velké pro ty druhy a velikosti ryb, které se mohou ve vlašimské Blanici vyskytovat. ka japonská. Revitalizace probíhala ve městě a její území bude vystaveno silnějším tlakům lidské civilizace, než běžný úsek řeky ve volné krajině. Správce vodního toku a investor revitalizační stavby, kterým je Povodí Vltavy, s.p., a Město Vlašim budou hledat vhodný model rozdělení úkolů při údržbě objektů a prostoru stavby. Kromě udržování cest, běžného úklidu a péče o výsadby zeleně bude každopádně potřeba potlačovat výskyty invazních rostlin, čistit rybí přechody a přiměřeně udržovat tvarovou členitost kynety koryta. Konkrétní nároky v posledně zmiňované oblasti lze těžko dopředu předvídat.

Bude potřeba sledovat vývoj koryta a podle něj rozhodovat, které jeho změny lze akceptovat a které je potřeba korigovat nějakými zásahy, například odstraňováním usazenin. Říční prostor se otevřel lidem a ti budou víc než dříve sledovat jeho stav, kvalitu a případné znečišťování vody. Funkce dešťových odlehčení z kanalizace i vlastní odtok vyčištěných odpadních vod z městské čistírny budou více pod dohledem veřejnosti, což nemůže řece škodit. Tomáš Just Foto: autor

STARÉ ODRŮDY JÁDROVIN NA PODBLANICKU (5) Kožené renety a Pastornice Kdo se trochu zajímá o starší odrůdy jádrovin, tak se již s touto odrůdou jistě někdy setkal. Možná ji ochutnal i mnohý turista, který si někde v jabloňové aleji utrhl toto na první pohled ne moc atraktivní jablko. Často se mu říká prostě koženáč, což přesně vystihuje jeho typickou vlastnost a tou je velice Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

hrubá a tuhá slupka. Pod tímto nevzhledným zevnějškem se ale skrývá překvapivě výrazná a chutná odrůda. U nás byly vysazovány hlavně odrůdy Kožená reneta podzimní a zimní. Obě odrůdy jsou velmi trvanlivé a Kožená reneta zimní vydrží při dobrém skladování bez problémů do nových jablek. Jedná se o strom bujný, který má širokou a kulovitou korunu. Kvete později na jaře, a proto je 7

Plody Pastornice (zdroj: Moravské ovoce, František Suchý 1907).

dobře opylován. Často plodí ob jeden rok, ale zato velice silně. Dozrává v prosinci a ze stromu by se mělo česat co nejpozději. Jak již bylo zmíněno, díky dlouhé trvanlivosti a výborné chuti se hodí hlavně k přímému konzumu a skladování. Kožená reneta podzimní dozrává dříve a také vydrží o něco kratší dobu, nejčastěji do března dalšího roku. Na koženáče můžeme na Podblanicku ještě poměrně často narazit. Proto pokud toto typické jablko někdy najdete a bude již vyzrálé, neváhejte ochutnat, jistě vás překvapí svou dobrou chutí. Hruška Pastornice byla objevena ve Francii jako lesní semenáč a dříve se u nás těšila velké oblibě. Jedná se o velkou hrušku všestranného použití. Plody jsou velmi velké, lahvovitého tvaru s typicky zahnutou stopkou. Výtečné chuti dosahuje pouze v příznivých půdních a klimatických podmínkách, jinde bývá spíše řepovitá. Dá se skladovat a vydrží přes Vánoce, v některých případech až do února. V dnešní době je tato hruška poměrně vzácná, a proto byla zařazena Českým svazem ochránců přírody do záchranného sortimentu hrušní. Doufejme, že se nejen tuto hrušeň podaří v naší krajině zachovat a navracet do volné krajiny, kde ovocné stromy plní velmi významnou funkci. Pavel Jakubův

HISTORIE VČELAŘSKÉ ORGANIZACE PRO BENEŠOV A OKOLÍ (1) Často slýcháme o tom, že členská základna včelařů stárne a mladé lidi včelaření příliš nezajímá. Nikoho ale asi nenapadne, že jedním z důvodů vysokého průměrného věku včelařů je jeden prostý fakt, a sice že včelaři prostě dlouho žijí. Věděli jste, že podle statistiky je ze dvaceti stoletých mužů sedmnáct včelařů? Stejně dlouhý život jako mají naši včelaři, má i samotné včelaření v naší kotlině. První doložené zmínky o chovu včel u nás pocházejí z 10. století. V nejstarších dobách se med sbíral od divokých včel žijících v dutinách stromů – brtích. První včelaři vyřezávali brtě z kmenů, aby je mohli přenášet blíže ke svým obydlím. Včely usazovali i do vydlabaných kmenů – klátů, chovali je taktéž ve slaměných košnicích. Tyto způsoby včelaření byly postupně během 19. století nahrazovány modernějšími způsoby včelaření, což umožnil zejména vynález rozběrného díla v úlech, rámků, sestrojení medometu a bližší poznání života včel. Rozběrné dílo vylepšené do podoby moderních nástavkových úlů používají včelaři dodnes. 8

Včela je tvor společenský a tak i včelaři začali projevovat touhu sdružovat se. Nejprve se scházeli včelaři ze sousedství neformálně a sdělovali si navzájem své zkušenosti s chovem včel. Ale časem se snažili své setkávání nějak zorganizovat. V době, kdy se začaly formovat první včelařské spolky na našem území, vládla zde ještě rakousko-uherská monarchie. Historicky prvním organizovaným českým včelařským spolkem byl spolek včelařů na Chrudimsku ustavený v roce 1864. Krátce na to následovaly i další nově vznikající spolky. Včelařský spolek pro Benešov a okolí vznikl v neděli 3. května roku 1903 a od tohoto roku funguje prakticky nepřetržitě až do dnešní doby. Každý včelařský spolek má kromě jiných funkcionářů svého jednatele a předsedu. Prvním jednatelem benešovského spolku byl při jeho založení zvolen pan Josef Znamenáček (1866 – 1931), řídící učitel v Chlistově. Zakládajícím předsedou byl pan Jan Párys starší (1827 – 1907), mlynář v Plíhalově mlýně na Racku. U zrodu benešovského spolku stál Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

také František Vohnout (1854 – 1951), řídící učitel z Kozmic a jedna z nejuznávanějších včelařských osobností v Čechách. Po panu Párysovi vykonával funkci předsedy benešovského spolku. František Vohnout je autorem více než osmisetstránkové Včelařovy čítanky, na svou dobu ojedinělé publikace (vydáno 1909), která pojednávala o anatomii včely, včelaření, novinkách ve včelařských vynálezech, významných osobnostech i rostlinách navštěvovaných včelami. Do nově vzniklého benešovského spolku vstoupilo 30 včelařů a jejich počet rychle narůstal. Ránou pro mnohé včelaře byla ale velká povodeň v roce 1906, která postihla včelíny v blízkosti Bystřického potoka a včelíny umístěné pod protrženou hrází Konopišťského rybníka. Po této povodni ztratil spolek benešovských včelařů téměř polovinu členů, mnozí včelaři, kteří přišli o své včelíny, již svou činnost neobnovili. Po počátečním bouřlivém rozvoji přišla první světová válka, která dění v benešovské včelařské organizaci pozastavila. Krátce po válce zaznamenali místní včelaři velké problémy se zdravotním stavem svých včelstev, v roce 1922 zdecimovala jejich stavy nosematóza, která u některých včelařů zapříčinila úhyny 50 až 100 % včelstev. Nicméně naši včelaři se nevzdali a pustili se do obnovy svých včelstev.1 Když se po válce začal v zubožené zemi včelařský život postupně obnovovat, objevilo se v dějinách benešovského spolku několik velmi výrazných jmen. Nejprve Jan Párys mladší na pozici předsedy spolku a především Václav Patka, který tuto funkci vykonával dlouhých 16 let, až do roku 1946, kdy zemřel. Václav Patka (1885 – 1946) byl řídícím učitelem na Chlistově a učitel včelařství. Byl velmi činný, snažil se o popularizaci včelařství, pořádal řadu kurzů pro začátečníky a podílel se na uspořádání několika výstav. Z celé řady úspěšných výstav stojí za zmínku expozice benešovských včelařů na výstavě v Praze na výstavišti v roce 1927 či Výstava podblanického kraje pořádaná roku 1936 v Benešově. Tu navštívil i tehdejší prezident republiky Dr. Edvard Beneš s manželkou Hanou. Václav Patka jí jako dar předal plně zavíčkovanou plástev medu se slovy: „Aby neopomněla každodenně lžičkou pravého medu oslazovat panu prezidentovi jeho těžký a zodpovědný úkol.“ 1 Nosematóza je onemocnění dospělých včel způsobené prvokem Nosema apis, který napadá žaludeční výstelku včel, ty pak nedokážou potravu dobře trávit, projevuje se úplavice, na jaře se nakažená včelstva špatně vyvíjejí, jsou slabá, při velkém oslabení mohou i uhynout.


František Vohnout (1854 – 1921), jeden ze zakladatelů spolku (zdroj: Vančura, B.: Včelařský kalendář 1935, Zemské ústředí včelařských spolků pro Čechy v Praze, Praha 1934). Vedle Václava Patky se zasloužil o rozvoj benešovské organizace včelařů i Jan Horálek (1885 – 1970), nejprve na pozici jednatele spolku, pak působil dlouho jako pokladník. Především díky němu měl benešovský spolek dlouhá léta funkční spolkovou místnost v Tyršově ulici v Benešově, kde se mohli scházet, ukládat své archivní materiály i knihovnu. Na pozici jednatele velmi dlouho svědomitě působil i Vladimír Kejhar (1898 – 1946). Přišla doba okupace a druhá světová válka. Nastala těžká doba nejen včelařům, ale i celému národu. Byla omezována činnost spolku, protože každá schůze včetně programu musela být schvalována policejním úřadem, muselo se hlásit, kdo zastává jakou funkci, byla stanovena povinnost odevzdávat část medného výnosu. Tehdejší hospodářství bylo ve špatné situaci a našim obyvatelům se nedostávalo cukru, takže logicky chyběl také cukr pro krmení včel na zimu. I v důsledku toho byly stavy včelstev skutečně zdecimovány. V letech 1939 až 1942 byly zaznamenány velké úhyny včelstev přes 9

Včelín pana Josefa Hrušky staršího v Dlouhých Polích kolem roku 1900 (zdroj: soukromý archiv Miroslava Hrušky, včelaře z Benešova).

Paní Flóra Jelínková (v kukle), znamenitá včelařka z Vlašimi, prakticky ukazuje, jak chovat kvalitní matky pro svá včelstva. Za ní stojící (zleva): pánové Josef Hruška, Zdeněk Jiroušek a Václav Honner (zdroj: soukromý archiv Miroslava Hrušky, včelaře z Benešova). 10


zimu, a to v rozmezí 30 až 50 % všech včelstev na Benešovsku. Příčinou byl nejen nedostatek cukerných zásob, ale i velmi nepříznivé povětrnostní podmínky v kombinaci s mizivou mednou snůškou v hlavní sezóně. Průměrný medný výnos v těchto letech se pohyboval jen okolo 1,5 kg na včelstvo. Rokem 1942 zápisy ve včelařských kronikách končí, obnoveny jsou až po válce.2 Zatímco činnost včelařského spolku musela být během války utlumena, německé represivní složky se činily. V důsledku zřízení vojenského cvičiště, které zasáhlo i do oblasti Benešovska, bylo v roce 1943 nuceně vystěhováno 16 členů benešovského včelařského spolku. Za odbojovou činnost byl v roce 1944 popraven p. Travěnec. P. Kupša a Tikovský byli téhož roku odvezeni do Terezína. Přes všechny problémy benešovští včelaři dobu německé okupace přečkali a po skončení druhé světové války začali činnost místního spolku opět rozvíjet. Avšak situaci včelařům komplikovala nová nákaza – roztočík včelí, parazit žijící ve vzdušnicích dospělých včel, kde saje jejich hemolymfu. Situaci pak vyřešil vynález nového léčiva BEF. Pak včelařský život nerušeně plynul, benešovští včelaři se významně zapojovali do společenského života, zúčastnili se řady povedených výstav. Za všechny jmenujme okresní zemědělskou a ovocnářskou výstavu v Benešově v roce 1956, kde byl tehdy součástí včelařské expozice i prosklený pozorovací úl se živými včelami přítele Jana Vacka, který se setkal s velPro zajímavost můžeme srovnat s výtěžkem medu dnes, kdy se běžně pohybuje okolo 30 kg medu ročně na jedno včelstvo.

kým zájmem návštěvníků výstavy. Úspěch slavila i včelařská expozice na velké zemědělské výstavě v Černém Lese u Benešova v roce 1967. Často byly v tu dobu pořádány i odborné kurzy a přednášky pro zkušené včelaře i začátečníky. Včelaři se starali nejen o zvyšování výnosů medu, ale uvědomovali si i důležitost péče o krajinu. Každoročně byly dle možností nakupovány sazenice akátů, pámelníku, dalších včelařsky významných stromů a keřů, semena svazenky či bílého jetele. V roce 1963, u příležitosti 60. výročí založení benešovského spolku dostal každý jeho člen sazenice ovocných stromků, aby je zasadil. Takto vzrostlé stromky pak všem včelařům připomínají dlouhou historii organizovaného včelaření na Benešovsku, ale i důležitost péče o včelí pastvu a okolní přírodu. S touto dobou padesátých a šedesátých let jsou neodmyslitelně spjati František Tikovský (1891 – 1973) ve funkci předsedy spolku a Josef Hruška ml. (1903 – 1973) ve funkci jednatele. Velkou zásluhou Josefa Hrušky bylo také zřízení včelařské oplozovací stanice v Dlouhých Polích, na které pořádal celou řadu kursů chovu včelích matek, neboť si uvědomoval, že chovem kvalitních matek může včelař udržet a rozvíjet ty nejlepší vlastnosti svých včelstev. Některé z těchto kursů i sám vedl. Chovatelská stanice byla v provozu mezi lety 1958 – 1993. Hlavně díky jeho pečlivým a systematickým zápisům máme dnes bohaté informace o dějinách naší základní organizace a můžeme se o nich dočíst jak v tomto článku, tak i v článku příštím…

2

Hana Chmelová

CENTRUM SKLÁŘSKÉHO UMĚNÍ V SÁZAVĚ SE BRZY OTEVŘE Zážitkovou interaktivní expozici skla, rezidenční pobyty pro výtvarníky, kurzy pro širokou veřejnost, workshopy, sympozia, konference a další aktivity prezentující sklářské řemeslo bude nabízet nové Centrum sklářského umění v Huti František v Sázavě. Svou činnost zahájí v květnu 2014. V interaktivní expozici skla budou vystavena díla ze sbírky Crystalexu. Doplní je další předměty vybrané s důrazem na zážitkovou rovinu, které návštěvníky seznámí se sklem jako materiálem. Základním spojujícím prvkem budou odpovědi na otázku „Jak“, tedy Jak se dělá?, Jak vzniká? Jak funguje?…, které nabídne expozice určená pro odborníky i širokou veřejnost. Pro děti ze základních


a středních škol jsou připraveny projektové hry vycházející z výukových programů navazujících na Rámcový vzdělávací program, které budou rozčleněny do tří věkových kategorií. Součástí centra je i dílenská část, kde budou probíhat rezidenční pobyty pro výtvarníky, kurzy pro širokou veřejnost, workshopy, sympozia, konference a další aktivity prezentující sklářské řemeslo. Provozovatelem Centra sklářského umění v Huti František je obecně prospěšná společnost Cesty skla. Jejím zakladatelem je Nadace Josefa Viewegha Sklářská huť František. Partnery projektu jsou Uměleckoprůmyslové museum v Praze, Muzeum skla 11

Huť František v Sázavě před rekonstrukcí (foto: archiv M. Štědry).

Celkový pohled na zrekonstruované Centrum sklářského umění v Huti František v Sázavě (foto: archiv Centra sklářského umění v Huti František). 12


a bižuterie v Jablonci nad Nisou a Česká sklářská společnost. Huť František postavil v roce 1882 Josef Kavalier a dal jí jméno po svém otci. Po vybudování nových provozů skláren a nových výrobních hal ale význam hutě František klesal a pomalu chátrala. V roce 2010

byla zapsána na seznam kulturního dědictví ČR. Její záchranu si vzala za své Nadace Josefa Viewegha Sklářská huť František. Náklady na vybudování centra jsou kolem 130 milionů korun a z většiny je pokryje dotace z Integrovaného operačního programu. Martina Kulhavá

ŽAMPAŠSKÝ MOST VE ZLATĚ Jednou ze stavebních i turistických atrakcí na dolním toku Sázavy, kde se Žampašský potok vlévá do ještě nedávno nejčistší řeky, se nachází řada pozoruhodností. V době sezóny je přístupná zlatonosná štola sv. Josefa. Lze spatřit zbytky puchýrny k prvotnímu zpracování horniny s obsahem zlata, stavebně zajímavá továrna na cupaninu pro vojenské účely 1. světové války, ale hlavně kamenný železniční viadukt. Ten je spojen s lokální železnicí ze začátku minulého století. Od podzimu roku 2013 se objevila podoba viaduktu na zlaté pamětní minci, která důstojně propaguje Středočeský kraj.

Stavební nevšednosti viaduktu Když Česká národní banka uváděla na podzim 2013 do oběhu zlatou minci v jílovském Regionálním muzeu s Žampašským viaduktem, nastaly slavnostní okamžiky, kde nechyběli její guvernér, ředitel, nejvyšší krajští zástupci, autor návrhu Zbyněk Fojtů i starostka města Květa Halanová. Samotnou stavbu přiblížila historička muzea Edita Mikolášková. Z její prezentace si připomeňme několik zajímavostí: „Je o jeden metr nižší než pražský Nuselský most. Byl postaven velice známou firmou železničního pro-

Žampašský viadukt – srpen 2013 (foto: archiv Regionálního muzea Jílové u Prahy). Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

13

Emisní den zlaté mince „Železniční most v Žampachu“ se uskutečnil 8. října 2013 (foto: K. Halanová). jektanta O. Žiwotského a jeho společníka J. Hraběte. Most byl slavnostně otevřen 1. května 1900 a s ním celá trať Čerčany – Praha s odbočkou na Dobříš. Je podobný mostu u Červených Peček, který má 7 pilířů při rozpětí 12 metrů. Žampašský byl stavěn o něco později, v letech 1899 – 1900. Nachází se v popředí staré budovy žampašského mlýna, který mlel zlatou rudu těženou v okolí Jílového a ve štolách Kocourkovského údolí, které přemosťuje železniční viadukt. Název existoval už ve 14. století. Byly zde mlýny a zpracovávala se také zlatá ruda. Písemná zpráva se poprvé objevila až roku 1788. Neprošel výraznější rekonstrukční úpravou, pouze roku 1973 proběhla asanace ve spárování zdiva, přespárování, došlo k posílení spodní stavby injektáží a k osazení nového zábradlí. V následujících letech byla provedena sanace ve spárování zdiva, prospárování, dále odstranění náletů z blízkosti, jakož i očištění povrchu zdiva vodní tlakovou stříkačkou. Na fotografii ze srpna 2013 vidíme most po rekonstrukci. Mimo jiné detailní řady vyčnívajících konsolí u patek oblouků. Ty nesly příčné trámy, na něž se stavěly ramenáty (dřevěné obloukové výztuže pod fošnové bednění). Jsou tedy jak technickým prvkem, tak také výrazným estetizujícím a rytmizujícím prvkem stavby, který narušuje monotónnost povrchu pilířů.“

O mincích s mosty Žampašská mincovní podoba není ojedinělá. Předcházely: Dřevěný most v Lenoře a v roce 2012 Negrelliho viadukt v Praze. Už jsou však vyprodány 14

mince s názvy Barokní most v Náměšti nad Oslavou, Renesanční ve Stříbře a Gotický v Písku. Tahle nevšední umělecká díla mají svou hodnotu, která je pochopitelně vyšší než nominální. Žampašský viadukt ve špičkové kvalitě stojí 14.390 a v běžné 13.790 Kč. Od podzimu 2013 ho připomíná podobně jako necelou desítku podobných staveb zlatá pamětní mince v hodnotě 5000 Kč, která zásluhou špičkové kvality a téměř stoprocentnímu obsahu zlata má nejen sběratelskou hodnotu.

Pár čtenářských zajímavostí Desítky let jsou drážní cesta i vlakové soupravy na této trati označovány jako Posázavský pacifik. Zhruba v třicátých letech minulého století umožňoval zejména trampům nejrychlejší přesun do čarokrásného Posázaví. V době houbařské sezóny nejen za jejich plody, ale hlavně na víkendový pobyt tenkrát většinou pod širákem. Z pražského Braníka čekalo na sobotní spoje až 35.000 platících cestujících. M. Berka v publikaci Posázavský pacifik dokumentuje ovzduší pokynem výpravčího k odjezdu vlaku. Slovní pokyn zněl: „Máte volno, odjeďte! Trvale pískejte a pomalu zabírejte, jinak neodjedete. Kdo se chytí, pojede.“ Poslední věta ovšem platila i trampům. Jejich bágly visely z oken, nejodvážnější se usadili na střechách, mnozí jednou nohou spočívali na stupátkách a byli rádi, když se měli čeho chytit. Před tunely museli ale „adrenalinové místečko“ opustit, neboť výškový profil se střešní „okupací“ samozřejmě nepočítal. Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

Z vnitřku se ozývaly kytary a zpěv, který však už za Davlí slábl, protože se vystupovalo. Občas mimo zastávku po zatažení červeného kola ruční brzdy. Podobně tomu bylo i po 2. světové válce. Těm, kteří se mohli rozhlížet z oken, bylo stále na co se dívat. Záběry na řeku střídaly stráně, první spíše chajdy než chaty. Jeden z nejkrásnějších výhledů nabídl Žampašský viadukt. Objevil se nečekaně, v nádražácké mluvě bez avíza, a to hned po výjezdu z posledního tunelu za Lukou pod Medníkem, v nedávné minulosti zvané Mědníkem. Na pár vteřin se objevila krásná propast s hladinou řeky, tovární objekt s komínem, pár lidiček, kteří spíše připomínali trpaslíky, v bujnější fantazii dokonce skřítky s lucerničkou a bílým křemenem zakončeným zlatem.

Stanice Jílové Tady se soupravy z Prahy téměř vyprázdnily. Desítky let je vítalo čisté nádražíčko svým spěchavým ruchem. Několikapatrový hotel Hrádek s předzahrádkami pod košatými stromy lákal majetné a zrovna nespěchající na posilněnou. Také večer však měl co nabídnout. Buď taneční parket, nebo divadlo. Tenkrát jezdila pára a dvě průjezdné koleje kvůli křižování nabídly svým mašinkám příslušný servis v podobě stojanů na doplnění vody, jámy na popel,

ale také ostatním magacíny na přepravované zboží, které tady mělo konečnou nebo čekalo na odvoz. Navíc menší staniční „přístřešky“ pro obslužný personál, mezi který patřil třeba párkr na práci všeho druhu. V nejlepší uniformě a s červenou pokrývkou hlavy se důstojně pohyboval přednosta. Z představ pamětníků nevymizel pan V. Sochor a z let budování paní J. Hanousková. Ta dodnes ve svém úctyhodném věku 85 let bydlí na nádraží a v duchu odesílá a přijímá dnes už moderní nekouřící soupravy směrem Žampach.

Pár velikých drobností o viaduktu Lidově řečeno viadukt stavěli Taliáni, kteří zkušenosti získali v Alpách. Odvedli pořádný kus práce s primitivní technikou, k níž patřily důlní hunty na dopravu opracovaných kvádrů z blízkého okolí, dřevěné lešení a šikovné ruce. Zanechali dílo, které dodnes nepotřebovalo generální opravu. Postačila tak říkajíc popsaná „kosmetická úprava“ v podobě očištění vodou, spárování a na koruně nové zábradlí. K viaduktu vede jedna z turistických stezek. Je vhodná jen pro dobré chodce, kteří navíc netrpí závratí. Už to by vlastně stačilo k tomu, aby „vstoupil“ Žampašský viadukt na zlatou pamětní minci. Jaromír Košťák

TICHONICKÝ PŮLROK JAKOBA GRÜNBERGA Od cholerového roku 1836 působil v Divišově vrchnostenský ranhojič Jakob Grünberg. Absolvoval tři roky na lékařské fakultě a pečoval o pacienty celého šternberského panství. V Divišově zůstal i po roce 1848 a stal se jedním z vůdců židovské komunity. Úspěšně zvládl epidemii cholery v městečku roku 1859 a císař mu propůjčil stříbrný kříž za zásluhy. Zkoušku přinesl i válečný rok 1866, kdy s cholerou bojovala většina Podblanicka. Grünberg významně pomohl několika obcím, včetně Tichonic. S Tichonicemi ho čekaly „horké měsíce“ i o čtyři roky později. Již v únoru 1870 kritizoval anonym z Tichonic v časopise Obrana (4/1870) Grünbergovo působení z roku 1866. Dopis napadal rozhodnutí okresního úřadu ve Vlašimi, který „lékaře“ přidělil Tichonicím „proti vůli ob. zastupitelstva jakož i místního občanstva“. Grünberg byl osočen, že obec „pilně navštěvoval, zemřelé a nemocné sobě zaznamenával; když se ale někdo roznemohl, byl zřídka přítomen.“ Argument, že Divišov „je vzdáPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

len na tři hodiny“ a lékař z Kácova půl hodiny, posunula antisemitská urážka, že Grünbergovi rostly diety, na což on „co žid velikou váhu kladl“. Pisatel především nesouhlasil s nařízením, aby Tichonice zaplatily Grünbergovi „za příčinou léčení cholery a horečky“ 326 zl. 72 kr. Líčil peripetie s odvoláním se obce až k ministerstvu vnitra, které je zamítlo. Totožný dopis proti Grünbergovi a okresnímu rozhodnutí vyšel i v květnovém čísle Obrany (9/1870). V červnovém čísle (11/1870) pisatel z Tichonic upozorňuje na úpadek „rolnictva v okolí“. Opět s antisemitskými poznámkami. Důvodem bídy jsou sice především opakovaná neúroda, „ohromné c. k. daně“ a vpád Prusů. Ale rolníci musí také „pilně mlátit (obilí) a žida, který jim přede žněmi obilí na výživu byl prodal, uspokojit, an jim po žních neustále na zádech sedí.“ Židovského obchodníka viděl v Tichonicích i u nesnází s obilím k osetí. Ve stejném čísle Obrany (11/1870) již Jakob Grünberg nevydržel a v rubrice „Zasláno“ reago15

Hebrejská kniha Chameš megilot z roku 1836, kdy Grünberg začínal na šternberském panství. Měl ji zřejmě i ve své knihovně (foto: archiv Muzea Podblanicka). 16


val na kritiku k roku 1866. Upřesňuje, že k prvnímu případu v Tichonicích byl povolán přímo z obce. Po té byl vybídnut okresním úřadem, aby „po čas cholery nemocné v téže obci léčil“. Odmítá, že by je zanedbával, naopak „ni jednoho dne nevynechal“. Silně se ohrazuje proti údajné „ziskuchtivosti“, neboť jeho vykonávání „povinností co lékaře v tomto ohledu jen ctít a zdobit má“. A dodává: „Toho budiž dokladem, že jsem též otcem rodiny a pro 1 zl. 70 kr. denních diet svůj život v nebezpečí bych nevydal, kdyby mne nebývalo více mé lékařské povolání k tomu nutilo.“ Připomíná, že nemocné „sám osobně obsluhoval“ a „v jednom domě, v kterémž tři těžce nemocní leželi, celou noc probděl, zároveň lékaře, sluhu i děvečku zastávaje“. Na antisemitskou poznámku Grünberg reaguje shovívavě: „Pan dopisovatel praví, že jednal jsem co žid; doufám, že ne co špatný žid, ježto jsem nemocným bez rozdílu vyznání náboženského, jak v Tichonicích tak i v Dráhňovicích, Lbosíně a Dalovech žádný lék neoučtoval, dávaje je z mé domácí lékárny, mimo to ještě sám zaplativ 84 zl. za léky z vlašimské lékárny

vybrané.“ Vlašimské okresní zastupitelstvo mu zaslalo „pochvalný dekret a renumeraci“. Grünberg připomíná, že jeho vinou není, „že okres, ani zemský fond neb státní pokladnice za obec tichonickou“ neplatí náklady za jeho jízdy. Redakce Obrany vnímala Grünbergovu reakci jako přesvědčivou a v čísle 12 uvedla v rubrice „Listárna redakce“ poznámku: „Do Tichonic. Lépe bude již neodpovídati.“ Půlroční kampaň z Tichonic skončila. Jakobu Grünbergovi daly za pravdu i reference z dalších let, kdy nezištně pomohl řadě lidí v nouzi. Doplnil si vzdělání a zřejmě ještě před rokem 1873 získal titul doktora medicíny (Dr. Med.). Pro nové poznatky často navštěvoval pražské nemocnice. Byl divišovským radním a na jeho návrh městečko roku 1888 poslalo malované přání F. L. Riegrovi k sedmdesátinám. Zemřel roku 1899 v 88 letech a svým příkladem patrně ovlivnil i divišovského rodáka Fritze Hitschmanna. Profesora vídeňské univerzity, jednoho ze zakladatelů moderního ženského lékařství. Jindřich Nusek

VLADIMÍR GRÉGR – PROJEKTANT BUDOVY SEDLECKÉ POŠTY Ing. arch. Vladimír Grégr byl významný český architekt meziválečného období, autor slavných vil na Barrandově a mnoha dalších staveb v jiných lokalitách. Před 70 lety, 22. února 1943, ho v Berlíně nacisté popravili za odbojovou činnost. Vladimír Grégr se narodil 3. srpna 1902 v Praze, byl třetím ze čtyř synů spolumajitele tiskárny v Hálkově ulici v Praze „Dr. Eduard Grégr a syn“. Jeho dědeček, MUDr. Eduard Grégr (1827 – 1907), byl známý mladočeský politik, poslanec českého sněmu a říšské rady a spoluzakladatel nakladatelství a tiskárny českého politického deníku Národní listy. Tiskárnu pak po mnoha problémech převzal sám doktor Eduard Grégr, dal jí rodinné jméno a po jeho smrti ji zdědil jeho syn Zdislav, Vladimírův otec. Vladimíra považovala celá rodina, nejen rodiče, ale i bratři, za nejnadanějšího ze sourozenců. Jeho matka vzpomínala, že už jako dítě byl, na rozdíl od svých bratrů, hodný a tichý, většinou byl sám někde stranou a velmi soustředěně něco kutil. Už v dětství se u něj projevil výrazný umělecký talent. Však také někteří přátelé rodiny pohybující se v uměleckých kruzích mu radili, aby se po střední škole dal na ryzí výtvarné umění. Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

Vladimír nakonec zvolil architekturu na pražské technice. Studoval tam velmi dobře a brzo vynikl jako velmi nadaný všestranný architekt. Patřil k nemnoha českým architektům, kteří se dostali v meziválečném období do Spojených států amerických. Americký pobyt zřejmě ovlivnil zásadním způsobem i Grégrovu tvorbu. Zaujaly ho zejména romantické haciendy kalifornských filmových hvězd a tento styl potom s úspěchem aplikoval často i u nás. Po úspěšně ukončeném studiu začal Vladimír Grégr pracovat pro firmu Václava M. Havla. Od samého začátku, vedle dalších projektantů, zasahoval do projektování a výstavby na barrandovském kopci: navrhl projekty na osm barrandovských vil, včetně vzorové vily v duchu „bílého“ funkcionalismu. Tento Grégrův první rodinný dům v zatáčce barrandovské silnice (dnes Barrandovská 46) byl postaven jako takzvaná výstavní vila a po dokončení byla krátce zpřístupněna veřejnosti. Mezi Grégrovými barrandovskými vilami je také luxusní vila stavěná pro Miloše Havla v Barrandovské ulici, která dostala čp. 17. Grégr je také autorem Trilobit-baru na barrandovských terasách, což byla za časů první republiky jedna z nejoblíbenějších intimních restaurací v Praze. 17

Ing. Vladimír Grégr (kolem roku 1930) – fotografie z knihy Historie rodiny od Vladimírova bratra Eduarda. Oblibu měly i Grégrovy interiéry různých hospod a barů, stylem připomínající často krčmy z Divokého západu nebo Mexika. Ve fragmentech se z nich dochoval zřejmě jen známý bar U Černého koně v suterénu pražského paláce Lucerna. Dnes už jen několik odborníků ví, že Vladimír Grégr byl také autorem designu motorového vlaku „Slovenská strela“ s aerodynamickou karosérií, který v roce 1936 vyrobila kopřivnická továrna Tatra. A jen tak mimochodem – tímto vlakem bylo možné se dostat z Prahy do Bratislavy údajně za neuvěřitelné (na tu dobu) 4 hodiny a 18 minut! Grégrova tvorba, ve svých počátcích silně ovlivněná funkcionalistickou estetikou, se po několika jeho cestách do Středomoří začala překlánět do romantičtějších poloh. Podle jeho projektů se nestavělo jen v Praze, ale na mnoha dalších místech Čech, např. v Jevanech, Pyšelích, Velharticích, Novém Městě nad Metují i jinde. Jak se Vladimír Grégr dostal do naší kotliny, není sice nikde konkrétně popsáno, ale zcela jistě to bylo 18

díky rodině. Jeho bratři Eduard a Jiří měli u Veletína pronajatou honitbu od vysokochlumeckého velkostatku. Je o tom krátká zmínka ve veletínské kronice, jak píše Jiří Bečvář (2008). Grégrovi si nejprve v lese, v pronajaté honitbě, postavili dřevěný srub, jehož fotografii můžete vidět také u článku Jiřího Bečváře ve sborníku Český Merán. Někdy kolem roku 1932 si Eduard Grégr postavil na Grošíčku nad Sušeticemi vilu, kterou mu projektoval bratr Vladimír. V roce 1932 mu byl také zadán projekt na stavbu Občanské záložny na sedleckém náměstí na místě, kde stál starý Pavlasův hostinec. V sedlecké kronice je psáno, že byl hostinec zbourán v prosinci 1932, ale zřejmě se tak stalo už dřív, neboť se stavbou Občanské záložny bylo započato už v září 1932 (Šimon 2001). A již 1. 10. 1933 zahájila Občanská záložna v nové budově provoz. Budova se do současnosti vůbec nezměnila, protože její vzhled je, takříkajíc, nadčasový. Od roku 1949 v ní sídlí Česká pošta a v poschodí jsou byty. V zářijovém čísle měsíčníku Vltavské proudy v roce 1933 (Doubravová 2005) je pod logem Českého Meránu napsáno, že arch. Vladimír Grégr z Prahy projektoval v Prčici na Kubátově vrchu: „…velmi pěkný srub, který bude okrasou a pravou atrakcí naší milé Prčic … něco podobného v dalekém širokém okolí dosud nebylo …“ Jestli v naší kotlině Vladimír Grégr projektoval ještě další stavby se mi nepodařilo zjistit. Přestože Vladimír Grégr nepatřil k představitelům levicové meziválečné avantgardy, zapojil se během německé okupace do ilegální činnosti proti nacistům. V lednu 1940 to byl hlavně on, kdo pomohl k útěku před nacisty do zahraničí významnému politikovi a předsedovi agrární strany Ladislavu Karlu Feierabendovi (1891 – 1969), ministrovi zemědělství protektorátní vlády, který se rovněž zapojil do ilegálního hnutí ve skupině Politické ústředí. To byla protiněmecká odbojová organizace působící na území Protektorátu Čechy a Morava v letech 1939 až 1940, která se zaměřovala hlavně na udržování zpravodajských kontaktů s exilem. V jejím čele stál dr. Přemysl Šámal. V organizaci byli zapojeni i příslušníci dalších prvorepublikových politických stran (s výjimkou komunistů), jako např. dr. Prokop Drtina, prof. dr. Václav Klecanda, či dr. Vladimír Krajina a byl v ní i Vladimír Grégr. Odbojová skupina byla prozrazena a v březnu 1940 byl Vladimír Grégr zatčen gestapem. Byl vězněn a krutě mučen na Pankráci, pak byl převezen do Berlína, kde s ním bylo zacházeno ještě hůř, Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

Vila Barrandovská 46 (foto: P. Nejedlý, www.barrandov1928.cz).

Současná sedlecká pošta (foto: M. Kovalová, leden 2013). Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

19

a nakonec byl v nechvalně známé věznici Plötzensee popraven. V roce 1946 sice Grégrův život a dílo připomněla stať v časopise Architektura ČSR, ale později se o něm nepsalo, protože se svými postoji ani původem vůbec nehodil poúnorovému režimu. Jeho dílo není, jak napsal Zdeněk Lukeš (2012), příliš známé ani dnes. Tento vynikající architekt by jistě zanechal světu ještě více pozoruhodných staveb, kdyby nebylo války a nacistů a nebo kdyby on sám byl jiný, zůstal jen u architektury a nezapojil se do protinacistického odboje. Marie Kovalová Vlastivědný sborník Sedlecko a Prčicko 17/2013

Prameny: BEČVÁŘ Jiří: Zapomenutá svědectví o minulosti Českého Meránu, Sborník Český Merán č. 12/2008, vydalo Město Sedlec-Prčice, 2008 DOUBRAVOVÁ Ladislava: Město Sedlec-Prčice na stránkách měsíčníku „VLTAVSKÉ PROUDY“ rok 1933, Sborník Český Merán č. 10/2005, vydalo Město Sedlec-Prčice, 2005 GRÉGR Eduard: Historie rodiny, vlastním nákladem rodiny v Praze 1995 KAPKOVÁ Věra: Bratři Grégrové, Náš domov č. 177/2005, měsíčník Města Sedlec-Prčice, leden 2005 LUKEŠ Zdeněk: Architekt, který stvořil Barrandov, Lidové noviny, 11. 8. 2012 ŠIMON František: Historie pošty v Sedlci, Sborník Český Merán č. 6/2001, vydalo Město Sedlec-Prčice, 2001 Internetové zdroje

MĚL JIŘÍ Z PODĚBRAD DCERU ELIŠKU? Pater Ferdinand Šmíd v brožuře vydané při svěcení zvonů píše mimo jiné i o lidech pohřbených v divišovské kryptě. Hned na prvním místě uvádí Elišku dceru krále Jiřího z Poděbrad. Podle něho zemřela ve věku 50 let v roce 1468. Z tohoto nápisu vyplývá, že se narodila v roce 1418, tedy dva roky před svým otcem, který se narodil 23. (24.) dubna 1420. Někdy je přidáno, že se narodil v den svých jmenin 23. 4. 1420, jenže Jiřího je až 24. dubna. V divišovské farní kronice II se nachází popis rakví uložených v kryptě kostela. Jako první je uvedena Eliška (Alžběta) dcera Jiřího Poděbradského manželka Jana Jiřího Holického ze Šternberka, která zemřela ve věku 50 let v roce 1488. To znamená, že se narodila v roce 1438. V této době Jiří z Poděbrad ještě nebyl ženatý. Mimo to je jasně patrné, že někdo datum úmrtí poopravil. Z první šestky udělal osmičku. Divišovská farní kronika II uvádí k 19. červnu 1760: „Eliška vlastní dcera Jiřího Poděbradskýho toho času krále Českýho, kterážto byla věku svého 53 léta ta měla manžele svého Jana Jiřího Holickýho, která usnula v Pánu roku 1503.“ To znamená, že se narodila v roce 1450. Většina zdrojů uvádí tento rok jako rok svatby Jiřího s Johanou z Rožmitálu, z čehož vyplývá, že by musela být nemanželská. Proč by se k ní nehlásil, když sám byl nemanželský? O jeho matce se nic neví, i manželka jeho otce je neznámá, přestože měla s jeho otcem Viktorínem dvě (tři) dcery. O tom, že v kryptě divišovského kostela je pochována Eliška dcera Jiřího z Poděbrad, píše Ottův slovník naučný. Eliška podle něho zemřela v roce 20

1442, věk neuvádí. Jiří z Poděbrad se poprvé oženil v roce 1441, někteří novodobí historici se přiklání až k roku 1442. August Sedláček ve svém Místopisném slovníku historickém Království Českého se pod heslem Divišov o tom, že by v kostelní kryptě byla pochována Eliška dcera Jiřího z Poděbrad, nezmiňuje. Také v Hradech, zámcích a tvrzích Království Českého není pod heslem Hrad Český Šternberk při vypočítávání majitelů zmínka, že by některý z majitelů měl za manželku Elišku, dceru Jiřího z Poděbrad. František Palacký se v Dějinách rodu Sternbergů o Elišce nezmiňuje. O Elišce se nezmiňuje ani A. N. Vlasák v Okresu vlašimském. Otázka 1: Měl Jiří z Poděbrad dceru jménem Eliška (Alžběta)? S první manželkou Kunhutou ze Šternberka měl následující dcery: Barboru, která se narodila mezi léty 1444 – 1447 a zemřela po roce 1469. Místo jejího úmrtí není známé. Její životní osudy jsou zamlženy, někteří badatelé pochybují o její existenci. Manželem Barbory byl nejprve Jindřich z Lipé a poté Jan Křinecký z Ronova (+ 1487). Barbora měla dva syny – Jiřího a Viktorína. Dosti podobné se sestrou Jiřího Alžbětou (Eliškou). Kateřinu (Kunhutu) narozenou 11. listopadu 1449, manžel uherský král Matyáš Korvín. Zdenku (Sidonii) dvojče Kateřiny, nejdéle žijící potomek Jiřího z Poděbrad. Jejím manželem byl Albrecht III. Odvážný, syn saského kurfiřta Fridricha II. Laskavého. S druhou manželkou Johanou z Rožmitálu měl Jiřík dceru Ludmilu, narozenou 16. října 1456. ProPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

vdala se za Fridricha I. Lehnického, který byl členem knížecího rodu Lehnicko-Brežských Piastovců. Jiří z Poděbrad byl nemanželským synem Viktorína z Poděbrad. Jeho otci bylo 17 let, když se Jiří narodil a zemřel, když bylo Jiřímu 7 let. Toto vše se lze dočíst v knize Poděbradové od kolektivu autorů pod vedením O. Felcmana. Vzhledem k udanému datu narození je zde otázka č. 2. Nejedná se o nevlastní sestru Jiřího z Poděbrad? V knize Poděbradové jsou uvedeny sestry dvě: Markéta a Alžběta (Eliška). Ta druhá žila v období od 11. června 1422 do 13. ledna 1501. Manželem Alžběty byl nejprve Jan z Ronova, poté Mikuláš Kolovrat a nakonec Jindřich Berka z Dubé. Stefan Glogowski v knize Potomci krále Jiřího z Poděbrad píše ještě o třetí sestře Kateřině, provdané za Jana z Vartenberka, vdovci po Kateřině z Donína. Kateřina zemřela 14. února 1480, v roce 1465 porodila dva syny pohrobky. Podle Glogovského se všechny sestry narodily mezi roky 1421 a 1427. Markéta z Kunštátu zemřela v roce 1476 a byla matkou čtyř synů. Jejím manželem byl Bušek ze Žeberka a Plané. Manželem Alžběty z Kunštátu podle Glogowského byl Jindřich Berka z Dubé a Lipé (s ním měla čtyři syny), poté Mikuláš Bezdružický z Kolovrat (s ním měla dceru Annu) a nakonec Jan Křinecký z Ronova (z tohoto svazku vzešli dva synové a dcery Magdalena, Žofie, Sabina, Bernardina a Johana). Tedy žádná Alžběta ani Eliška jako neteř Jiřího. Glogowski se v případě Markéty a Alžběty odvolává na Poprackého Zrcadlo, v případě Kateřiny na Sedláčka O mateři. Otázka č. 3. Kdo je Jan Jiří Holický údajný manžel Elišky? První Jan Holický v genealogické linii, který vlastnil nedaleký hrad v Českém Šternberku, umírá v roce 1550, jeho manželkou byla Dorota Bezdružická z Kolovrat. Kromě uvedených písemných podkladů se záporně k existenci Elišky dcery krále Jiřího z Poděbrad staví: Zdenko Sternberg, Jan Drocár (genealog zabývající se českými šlechtickými rody) a PhDr. Libuše Váňová. Závěr: Aleš Holický ze Šternberka, majitel hradu Český Šternberk byl bratr Smila Holického, otce Kunhuty provdané z Poděbrad. Aleš Holický zemřel 1455. Jeho první manželkou byla Eliška z Dubé, druhou Eliška z Boskovic. Druhá možnost: jednalo se o dceru Jiřího z Poděbrad, jak již dříve uvedeno, počatou mimo manželské lože. Třetí možnost: některé zdroje mluví ještě o Anežce, dceři z druhého manželství, ale neuvádí žádné podrobnosti. Poslední Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

možnost: někteří genealogové mluví o tom, že Petr Holický ze Šternberka, který byl zabit 1. listopadu 1420 pod Vyšehradem, měl kromě syna Petra i dceru Elišku. Jana Jindráková Foto: autorka Použitá literatura: Farní kronika Divišova II. Státní okresní archiv Benešov. FELCMAN, O. – FUKALA, R. a kol.: Poděbradové. Praha, Nakl. Lidové noviny 2008. 761 s. Šlechtické rody Čech, Moravy a Slezska. GLOGOWSKI, Stefan: Potomci krále Jiřího z Poděbrad (Genealogie knížat z Minstenberka) Genealogia Podiebradov. Z polštiny přeložil Karel Müller. Ostrava, Klub genealogů a heraldiků Ostrava při DK ROH Vítkovice 1989.

Náhrobní kamen hraběnky Aloisie Somschizové, který je ve zdi divišovského kostela nad místem, kde je vchod do hrobky. 21

OTTUV slovník naučný. Ilustrovaná encyklopedie obecných vědomostí. 1. vyd. P., J. Otto 1893. Sv. 7. PALACKÝ, František – STERNBERG, Zdeněk: Dějiny rodu Sternbergů. 1. vyd. Moravský Beroun, Moravská expedice 2001. 120 s. POUZAR, V. a kol.: Almanach českých šlechtických rodů. Praha, Martin 1999. 413 s. SEDLAČEK, August: Hrady, zámky a tvrze Království

Českého. 2. vyd. P., Argo 1998. Sv. 15. Kouřimsko, Vltavsko a jihozápad Boleslavska. 340 s. SEDLÁČEK, August: Místopisný slovník historický Království Českého. 2. vyd. P., Argo 1998. 1042 s. ŠMÍD, Ferdinand: Zvony v Divišově. 1. vyd. P., n. v. 1927. 48 s. VLASÁK, Antonín Norbert: Okres vlašimský. Nástin historicko-archeologický. Reprint z r. 1874. Vlašim, nákladem města 2011. 149 s.

„ELIŠKA Z PODĚBRAD“ A KRYPTA V DIVIŠOVĚ – POZNÁMKA HISTORIKA Zmínku o pohřbení „Elišky, dcery Jiřího z Poděbrad“ v Divišově četl asi každý zájemce o dějiny Podblanicka. Již dříve jsem ve Středočeském vlastivědném sborníku (2005) shromáždil údaje k šternberské kryptě v kostele sv. Bartoloměje, kde by Eliška měla odpočívat. Rád připojím poznámku i k textu paní Jany Jindrákové. Rozvedla otázku, která do muzea míří stále častěji. Zmínka o uložení Elišky se v literatuře opakuje od roku 1775, kdy J. Rohn vydal „Antiquitas ecclesiarum“ a následoval J. Schaller s „Topograhie des Königreichs Böhmen“ (1788). Oba uvádí seznam pohřbených v kryptě a u Elišky překvapivě úmrtí v 50 letech roku 1468. Údaj kritizoval již A. N. Vlasák v první verzi „Okresu Vlašimského“ (1855) s tím, že Eliška by se narodila o dva roky dříve (1418) než otec. V knižním vydání „Okresu vlašimského“ (1874) už se ale k Elišce nevyjadřuje.

Král Jiří z Poděbrad (převzato: P. Hora, Toulky českou minulostí 2. Praha 1991). 22

Klíčový pro otázku uložení je zápis v I. díle divišovské farní kroniky: 19. června 1760 cituje svědky, podle nichž v jedné cínové rakvi odpočívá „Eliška vlastní dcera Jiřího Poděbradskýho toho času krále Českýho, kterážto byla věku svého 53 léta ta měla manžele svého Jana Jiřího Holickýho, která usnula v Pánu roku 1503“. U druhé rakve je uvedeno: „Zde pochován jest léta 1504 Jan Jiří Holický [ze] Šternberka dědičný pán na Vlašimi, Trhovým Štěpánově, Konopišti, Poříčí, Uhlířských Janovicích, Radovesnicích, Veltrubech, Českým Šternberce Nejvyšší sudí v království Českém a na Moravě vrchní maršál věku majíce 79 let.“ Určení pochovaného je tedy opravdu oříšek. „Jan Holický“ s úmrtím v tomto roce není doložen a zavádějící je výčet panství. Šternberkové nikdy Vlašim nedrželi, Štěpánov získali až roku 1596 atd. Nepochybně jsou přitom citovány nápisy rakví. Zásadní je ale popis obou rakví, které odpovídají „cínovým truhlám“ pozdně renesančním nebo raně barokním. Osoby byly tedy uloženy druhotně – do novějších rakví. A to asi nejdříve po roce 1600. Nápisy zřejmě vycházely ze staršího torza a sestaveny byly „volněji“. V titulatuře „Jana Jiřího Holického“ se snad spojily dvě postavy. Jan Holický (+ 1548), kterému mohla být připsána otcova hodnost nejvyššího zemského sudího v Čechách. A postava Jana ze Šternberka (+1536), zemského hejtmana a nejvyššího sudího na Moravě. Jeho první manželkou byla navíc „Markéta z Vlašimi“. Epigrafika rakví je tedy nevěrohodná, ale zachovává asi jádro sdělení. Otázka dcer Jiřího z Poděbrad není uzavřená a zmínka o Elišce v ní hraje roli. Její uložení nelze vyloučit, stejně jako sňatek s některým ze Šternberků. Nejasná identifikace by u obou svědčila spíše pro smrt v mladém věku. Ve hře zůstává i zasnoubení. Obě „veliké cínové truhly“ ale směřují k další otázce – podobě divišovské krypty. Ta přežila ničiPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

vý požár roku 1742, kdy byl poškozen a odstraněn vstupní kámen s „kruhovým šternberským štítem“. J. Rohn hovoří o rodinné hrobce jako „pevně klenuté“ a Schaller o „překrásné a pevnou klenbou opatřené“. Druhotné uložení po roce 1600 naznačuje, že prostor byl tehdy upravován. Práce by souvisely se stavebním děním na Českém Šternberku. Ten byl rozsáhle přestavován v 60. letech 17. století za Václava Jiřího Holického ze Šternberka. Je možné, že Schaller odkazoval právě na raně barokní prvky. Možná i na podobu podstatně starší, neboť se pohřbívalo již v původním pozdně románském kostele. Poslední změnu znamenalo překrytí vstupu mramorovou dlažbou kolem roku 1980. Dochovaný stav krypty zhodnotí plánovaný stavebně-historický průzkum. U průzkumu pochovaných bude situace

složitější. V případě Elišky rozhodne možná až analýza DNA. Jindřich Nusek Z literatury: J. Nusek, Šternberská krypta v kostele sv. Bartoloměje v Divišově. K lokalizaci, podobě a obsahu pohřebního prostoru. Středočeský vlastivědný sborník 23, 2005, s. 21-33. J. Rohn, Antiquitas ecclesiarum, capellarum et monasteriorum aliarumque aedium sacrum districtus Curimensis et comitatus Glacensis. Praha 1775. J. Schaller, Topograhie des Königreichs Böhmen X (Kaurzim). Praha 1788. A. N. Vlasák, Okres Vlašimský. Památky archeologické a místopisné I, 1855, seš. V, s. 214-224.

HUDEBNÍ SKLADATEL JOSEF SUK Letos v lednu uplynulo 140 let od narození významného skladatele z Podblanicka Josefa Suka. U příležitosti takovéhoto výročí není určitě od věci si jeho život a tvorbu stručně představit. Josef Suk se narodil 4. ledna 1874 v Křečovicích. Jeho otec působil jako učitel a zároveň řídil vesnické muzikanty, které malý Josef rád poslouchal. Již od dětství měl rád hru na housle, kromě nich se věnoval ještě klavíru a varhanám. Především svým rodičům skládal pro potěšení drobná hudební dílka. Studoval na pražské konzervatoři, kde ho vyučovali významní hudební pedagogové. Housle studoval u Antonína Benewitze a skladbu u Karla Steckera a Antonína Dvořáka. Komorní hře ho vyučoval Hanuš Wihan, se kterým později působil v Českém kvartetu. Během svého studia napsal kvartet B dur a slavnostní mši, ta se proslavila pod názvem Křečovická. Velkým mezníkem v jeho životě se stalo přijetí do kompoziční třídy Antonína Dvořáka. Ten v něm rozpoznal výjimečný talent. Oba si rozuměli jak hudebně, tak povahově a vzniklo mezi nimi celoživotní přátelství. Po skončení svých studií se na letním sídle Antonína Dvořáka seznámil s jeho dcerou Otýlií. Serenáda Es dur je vyznáním jeho lásky k ní. Ještě za studií se stal spolu s Oskarem Nedbalem, Karlem Hoffmannem a Ottem Bergerem členem smyčcového kvarteta, v něm působil až do roku 1933. Toto hudební uskupení světově proslulo a přispělo k šíření české hudby v zahraničí coby České kvarteto. Působení v kvartetu ubíralo Josefu Sukovi Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

čas na skládání, ale na druhou stranu ho zase nutilo, aby tvořil jen myšlenkově a skladatelsky vyzrálá díla. Díky této autokritice vytvořil oproti svým současníkům rozsahem sice nevelké, ale zato obsahově zcela zásadní dílo moderní české hudby. S Otýlií Dvořákovou se oženil v roce 1898. V tom samém roce českou hudební veřejnost upoutal hud-

Josef Suk na fotografii z roku 1906. 23

České kvarteto – zleva K. Hoffmann, J. Suk, O. Berger, O. Nedbal. bou k pohádce Radúz a Mahulena od Julia Zeyera. Ta pronikla do repertoáru zahraničních orchestrů v Evropě i za velkou louží. Na Zeyerův námět vytvořil ještě skladbu Pod jabloní. Složil i hudební hold Praze v symfonické básni Praga. V roce 1904 zemřel jeho milovaný přítel a učitel Antonín Dvořák. O pouhý rok později ho následovala Sukova manželka. Ve stesku nad svými blízkými napsal jednu z nejvroucnějších symfonií české hudby Asrael. Myšlenkově na ni navazuje hudební báseň Pohádka léta, v níž zaznívají nové, optimistické tóny a znovunalezená radost ze života. Slavná Meditace na svatováclavský chorál se v době krátce před první světovou válkou obracela k duchovním hodnotám a vlastenectví. Na konci války složil hudební zamyšlení nad smyslem života a ubíhajícím časem Zrání, jež graduje v Epilogu vzletnou kompozicí mířící ke světlu, které snad na onom světě na člověka čeká. Čtveřice orchestrálních děl Asrael, Pohádka léta, Zrání a Epilog je v české hudbě výjimečná svou kompoziční sevřeností a nebývalou duchovní hloubkou. Z příležitostných skladeb je významný pochod 24

V nový život, který napsal pro všesokolský slet, a také symfonická Legenda o mrtvých vítězích, jež byla věnována obětem první světové války. Za jeho intimní deník se dají považovat klavírní skladby, které zrcadlí nejen jeho radosti, ale i smutky. Nejslavnější z nich je Píseň lásky a dále cykly Jaro, Letní dojmy, O matince, Životem a snem a Ukolébavky. Pro jeho hudební tvorbu je charakteristická melodická zpěvnost, později často smutného, molového ladění, a vroucí cit, jímž jsou jeho skladby prodchnuty. Byl jedním z dovršitelů českého hudebního romantismu a vedle Vítězslava Nováka a Leoše Janáčka též spolutvůrcem české hudební moderny počátku 20. století. Od roku 1922 působil jako profesor skladby na pražské konzervatoři. Mezi jeho žáky patřil například Bohuslav Martinů či Jaroslav Ježek. Josef Suk zemřel 29. května 1935 v Benešově ve věku 61 let. Měl jediného syna Josefa, který se stal zemědělským inženýrem. Rovněž se věnoval hudbě, skládal a hrál v amatérském kvartetu. Měl celkem tři syny. Nejstarší Josef se stal světově proslulým houslovým virtuosem. Byl členem Pražského Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

kvarteta a později Sukova tria, to neslo název jeho dědečka. Stal se sólistou české filharmonie a koncertoval po celém světě. Šestkrát získal francouzskou cenu Grand Prix du Disque. Ke stému výročí narození svého dědečka založil Sukův komorní orchestr a jako jeho umělecký vedoucí působil do roku 2000. Mladší Antonín zemřel ještě v mladém věku a nejmladšího Jana měl jeho otec se svou druhou ženou, ale jeho narození se již nedožil. Jan Suk je esejista, kritik, básník a filozof. S režisérem Petrem Kaňkou vytvořil televizní dokument o svém dědečkovi Dotkl se mě prst boží. Josef Suk patří k nejvýznamnějším českým skladatelům, jehož hudba je dodnes často hrána při růz-

ných koncertech. Na pražské konzervatoři učil řadu významných umělců a sám se stal vzorem pro další hudebníky. Podblanicko a především Křečovice tak mohou být na svého rodáka právem hrdí. Vít Kochánek Foto: http://josefsuk.czweb.org

Zdroje: Haškovec Vít, Müller Ondřej: Galerie géniů: 200 osobností českých dějin, Albatros 2000 Kolektiv autorů: Malá encyklopedie hudby, Supraphon 1983 http://josefsuk.czweb.org – web věnovaný osobnosti Josefa Suka

OCHOTNICKÉ DIVADLO NA PODBLANICKU XXXVII. Z historie ochotnického divadla v Heřmaničkách Při pátrání po historii ochotnických divadel v našem regionu se vždy snažíme o získání co největšího množství pramenů. Pamětníci jsou samozřejmě tím nejlepším zdrojem, který nás však nemůže většinou dovést až k samým začátkům historie ochotnického divadla v místě. Jsme tedy vždy rádi, můžeme-li nahlédnout do starých kronik spolků a obcí, zmiňuje-li v nich kronikář oblast našeho bádání. Nejinak tomu bylo i v případě hledání pramenů o divadelní ochotnické činnosti v Heřmaničkách. Tak jsme se dostali díky paní Marii Spálenkové k vzácným dokumentům, kterými jsou knihy zápisů výborových a členských schůzí Ochotnického spolku Jirásek. Nejstarším datem, které jsme zjistili, je rok 1923. Jedná se o založení Čtenářsko-ochotnické besedy. O sedm let později (1930), v souvislosti s úmrtím spisovatele Aloise Jiráska, dochází k úpravě názvu na Ochotnický spolek Jirásek. O jeho činnosti nejsou do roku 1939 dochované žádné písemné zprávy. Život spolku lze odvodit ze zápisů z výborových schůzí a valných hromad podrobně vedených až od roku 1939. Z nich vyplývá, že spolek vedle činnosti divadelní spravoval knihovnu, pořádal plesy, výroční akademie, maškarní průvody, mikulášské a silvestrovské zábavy. Ve vedení se ve funkci předsedů vystřídali Jan Kyml, Václav Spálenka, Jan Sova, Miloslav Hrubý, Josef Beran a Alena Budilová. Vystoupení se konala v hostinci U Cmíralů. Z pravidelných zpráv pokladníka vyplývá, že byl spolek dobrým hospodářem. Průběžně investoval část výtěžku z akcí do rozšiřování knižního fondu, Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

vybavení jeviště, zhotovení kulis apod. Například v roce 1942 pořídil do sálu „pro zvýšení pohodlí obecenstva“ nové lavice s opěradly, o rok později i osvětlovací techniku. Jeviště bylo zapůjčováno za úplatu i jiným spolkům a od konce války i provozovateli filmových představení. Ze zpráv o činnosti spolku předkládaných každoročně na valných hromadách vyplývá, že počet členů mezi lety 1939 a 1950 byl pohyblivý, ale v průměru se jednalo o sedmdesát osob. Od roku 1939 uvádí spolek jednu až tři premiéry ročně. V repertoáru převažovaly veselohry a česká klasika. Hry byly výpravné a kostýmované, zejména v padesátých letech. Z dobových fotografií je vidět, že tady spolek na výdajích nešetřil. Některé tituly byly pro úspěch vícekrát reprízovány. Zaznamenána jsou pohostinská vystoupení v Olbramovicích a Sedlci. Z tržeb lze odvodit, že představení byla plně navštěvována nejen diváky místními, ale i ze širokého okolí. Ve funkcích režisérů se vystřídali Jan Kyml, František Sova, Karel Bubník, Jan Spálenka, Václav Havlín, Josef Spálenka, Václav Holický a Václav Cmíral mladší. V roce 1946, k výročí ukončení druhé světové války, uspořádal spolek oslavu s bohatým programem, jejíž součástí bylo i uvedení hry Vesnický zrádce. Na výborové schůzi byl potom panem Kymlem podán návrh, aby čistého výtěžku z představení, který činil 1380 Kčs, bylo použito jako základu k postavení kapličky s deskou se jmenným seznamem místních válečných obětí. V témže roce vznikl i nápad na zřízení pošty v obci. Divadelní spolek přislíbil finanční podporu a svému slovu dostál. 25

A. Jirásek – Lucerna, 1949. Je třeba také zmínit, že při spolku byl založen pěvecký sbor „Sláva Tobě, velký Slávy synu“ a hudební dechový soubor „Chudí mniši“. Obě tělesa se podílela v poválečných letech na tvorbě oslavných pořadů k výročí republiky, narození prezidenta Masaryka atd. V roce 1948, u příležitosti 25. výročí založení spolku, byly na slavnostní valné hromadě uděleny diplomy členům, kteří v něm působili od jeho založení. Po skončení předávacího aktu, za účasti přátel a příznivců divadla následovalo vystoupení vlastní kapely. Tady je třeba připomenout, že pořízení vlastního hudebního tělesa mělo i velký význam finanční. Zejména na venkově bylo zvykem prodloužit si večer po divadelním představení tancem. Objednání cizí kapely nebylo levnou záležitostí. K jubileu se začalo i s nácvikem Jiráskovy Lucerny, která se v následujícím roce dočkala premiéry. Velkým zážitkem pro místní občany bylo 20. srpna 1950 provedení hry J. M. Koubka Viktorka, zpracované podle románu Boženy Němcové Babička. Představení se konalo o pouti na zahradě režiséra Františka Sovy. Své zážitky z představení si místní mohli sdělit na taneční zábavě, která v podvečer následovala. A že se dařilo i finančně, bylo vidět na zářijové výborové schůzi, která schválila zakoupení skláda26

cích židlí na možná vystoupení v přírodě, dále pak příspěvek 1000 Kčs k zakoupení loutkového divadla pro místní školu a příspěvek kinu na osvětlení sálu. Celospolečenské změny po roce 1948 se však odrazily i v činnosti Ochotnického spolku Jirásek. Nově zvolený akční výbor v obci žádá seznam členů a v zápětí doporučuje některé z nich vyškrtnout, což spolek odmítl. Napětí a nejistota dospěly až ke konání mimořádné schůze, která se konala 19. prosince 1951 ve spolkové místnosti U Cmíralů, kde přítomné seznámil místopředseda Jan Zoul s přípisem ONV ohledně zapojení spolku do masové organizace ROH při Středočeských pilách v Heřmaničkách s názvem ROH dramatický odbor Jirásek Heřmaničky. Pod zastřešením zmíněného podniku uvedl spolek v letech 1952 až 1956 tři premiéry – J. K. Tyla Strakonického dudáka, R. Piskáčka Perly paní Serafinky a Muziky, muziky Františka Kmocha. Celkově široká činnost spolku ochabovala, až nakonec ustala. Spolek se pokusil o oživení v roce 1959. Jak dále uvidíme, bohužel ne na dlouho. Dne 17. 2. 1959 se sešlo celkem třicetčtyři občanů toužících po ochotnické divadelní práci. Vedlo je k tomu motto uvedené hned v prvním zápisu: „… nyní je zapotřebí chuti, aby ožila kultura v naší vesnici, to znamená hrát divadlo…“. Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

Hned v roce 1959 byla sehrána jedna inscenace, jejíž název jednatel však nezaznamenal. Víme jen, že režie se ujal František Sova, kulisy zhotovil J. Cmíral a „maskování“ provedl Josef Spálenka. Provedení hry bylo pro spolek úspěšné hlavně po stránce finanční, neboť čistý výtěžek činil 1332 Kč. Proto se pro potřeby divadla mohly zakoupit dva reflektory a část materiálu na výstavbu kulisárny. Mimochodem, její výstavbu provázela celá řada potíží, proto trvala několik let. Během tohoto roku prošel spolek zásadní změnou. Na pokyn ONV (Okresního národního výboru) byl začleněn pod Osvětovou besedu s názvem Dramatický odbor Jirásek při OB Heřmaničky. A láme se rok. Vše probíhá podle zvyklostí. Spolek se připravuje na tradiční masopustní průvod a taneční veselici. Začátkem roku 1960 se ujímá Václav Skalický divadelní režie Moliérova Lakomce. Hra byla úspěšná, výtěžek z ní činil 954 Kčs. V zápětí se

začala připravovat pohádka Zkoušky čerta Belínka, která se však realizace nedočkala. Namísto ní došlo k nastudování a provedení estrádního vystoupení. Přímo o divadelní činnosti se v následujících letech zápisy nezmiňují, pouze o pořádání zábav, plesů a maškarních průvodů. Skomírající činnost spolku jakoby předznamenávala ten nejsmutnější zápis, který se datuje dnem 7. 2. 1963: „Přítomní členové souhlasí, aby dramatický odbor Jirásek byl zlikvidován. Kulturní činnost bude řízena Osvětovou besedou. Veškerý majetek i pokladní hotovost budou předány na schůzi OB…“. Tato skutečnost neblaze ovlivnila budoucnost ochotnické činnosti v obci. Uvedením Stroupežnického hry Naši furianti v roce 1966 se uzavřela nejen kapitola ochotnického spolku Jirásek v Heřmaničkách, ale ochotnická divadelní činnost jako takové. Na závěr stojí za zmínku dodatečný zápis v jednací knize spolku datován 18. 8. 1990. V tento den se

L. Stroupežnický – Naši furianti, 1966. Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

27

sešli díky iniciativě paní Marie Spálenkové bývalí členové divadelního spolku Jirásek, kteří považovali svoji ochotnickou práci nejen za zábavu, ale i poslání. Sešlo se jich víc než sedmdesát. Je to počet jistě obdivuhodný. Součástí setkání bylo i poklonění se památce zesnulým členům spolku pochovaných na hřbitově v Arnoštovicích. Na tomto přátelském setkání bylo na co vzpomínat.

Plakát ochotnického spolku „Jirásek“ v Heřmaničkách na představení Viktorka.

Sehraná představení od roku 1938 do roku 1966: 1938 Světlo jeho očí (M. Radoměrská), Stráž na hranicích, 1939 Vítězství fořta Meruzalky, Rodné hnízdo, Bártova pomsta (J. Hora), Věrné naše milování, 1940 Madlenka z kovárny (K. Balák) uvedeno 4 x, Hospůdka u Markytky 2 x, 1942 U panského dvora, Vojnarka (A. Jirásek), 1943 Ostrov milování (J. Stelibský) 6 x, 1944 Okolo rybníka 5 x, Most nejkrásnější (Z. Němeček) 3 x, 1946 Vesnický zrádce 3 x, Poslední muž (F. X. Svoboda), Plody hříchu 2 x, 1947 Buď a nebo 3 x, Falešná kočička (J. Skružný) 4 x, Duše v očistci 2 x, 1948 Valčík panny Apolenky (S. Grohmannová) 3 x, 1949 Lucerna (A. Jirásek) 6 x, Třetí zvonění (V. Štech) 2 x, 1950 Viktorka (J. M. Koubek) 2 x, 1952 Strakonický dudák (J. K. Tyl), 1953 Muziky, muziky (F. Kmoch), 1956 Perly panny Serafinky (R. Piskáček), 1961 Lakomec (Moliére) 2 x, 1962 Sluha dvou pánů (C. Goldoni), 1966 Naši furianti (L. Stroupežnický) 2x. V archivních materiálech je ještě zmínka o dalších inscenacích, bohužel bez možnosti zjistit data provedení: Paní Marjánka matka pluku (J. K. Tyl), Paličova dcera (J. K. Tyl), Maryša (V. a A. Mrštíkové), Otec (A. Jirásek), Kříž u potoka (K. Svoboda). Slávka Rýdlová Foto: archiv autorky

Moliére – Lakomec, 1961. 28

Prameny: Knihy zápisů Ochotnického spolku Jirásek v Heřmaničkách 1939 – 1962 Rozhovor s paní Marií Spálenkovou, bývalou členkou divadelního spolku Votice. Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1

ZE STARŠÍCH ČÍSEL

ZAJÍCI Z HADOVÉ STROUHY (Ostatek) Toho dne zaječice děti neopustila. Brzy zvečera se s nimi vydala lesem a strání k polím. Na konci lesa nemusela už ani děti upozorňovat, aby byly ostražité. Oba větší zajíčkové poskakovali před starou, a když se za nimi přikolébala s loudavým dítětem, seděli již pod borovicí s nataženýma ušima jako svíčky. V polní cestě zarachotil selský povoz. Zajíci poslouchali bedlivě na kraji lesa. Když se hluk blížil a když padly do úvozu lidské hlasy, udě-

Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1 – příloha

lala zaječice několik skoků zpět do lesa a děti za ní. Dál od cesty, po které přejeli s párem koní, přitiskli se zajíci k zemi jako přikovaní. Vůz dohrčel nahoře ve vsi a zajíci znovu přihopkovali k samé cestě. Ale tam už se dlouho nezdrželi. Přeskočili úzkou cestu, přehoupli se po mezi, proběhli mladým žitem a dali se do bohaté pastvy na mladém jeteli. Den ode dne chodila zaječí rodina z mýtiny, vždy se šerem, na jetel k Větrovu. Cestu měla

I

vždy stejnou, vyšlapanou travou, mechem, borovým lesem a mladým žitem. Když odkvétalo žitné pole u jetele, chodívali spolu často na pastvu oba urostlejší zaječí synkové sami. Stará s sebou vodila jen mladou zaječici. Zatím co zajíci vyrazili s večerem vesele vzhůru po stráni k jeteli, přeběhly obě zaječice jahodové pole, louky za ním a pustily se přes Ponělov k maskovickým polím. Zaběhly až k myslivně Tomkovce a vracívaly se domů na mýtinu pozdě k ránu oklikou přes pole nad Hubičkovým Luhem. Uprostřed května začala se stará zaječice toulat po kraji sama, ba nevrátila se často kolik dní do pelechu na mýtině. Její maličká dcerka se přidala k oběma bratrům a vypravovala se s nimi noc co noc na jetelové pole u Větrova. V lukách pod Hadovou strouhou už těžce voněly kupy sena. Tehdy se vrátila na úsvitě stará zaječice k dětem, které se jí narodily v Hadové strouze, na mýtinu a proklímala s nimi celý II

den. Ani večer se od nich neodloučila. Vypravila se s nimi, jak bývalo dříve denně, na jetelovou otavu vzhůru lesem vyšlapanou cestou. A to bylo její neštěstí. Děti, které dováděly před ní, dostaly se až do jetele, ale stará proběhla jen žitným polem. Už jí jen jeden skok dělil od mladých, ale nedoběhla. Odrazila se ještě od udupané cestičky na konci žita, ale cosi ji sevřelo hrdlo tak, že se bolestí svinula do klubíčka. Usedla v žitě a chtěla znovu doskočit za dětmi do jetele. Ale rezavý drát, který ji dusil, nepovolil. Marně se znovu snažila, aby se dostala do jetele. Tvrdé, duté rány v žitě pomalu slábly, až ustaly docela. Když se za Holým vrchem vyhouplo z ranních oparů zkrvavělé slunce, byl už dávno všemu konec. Jeho paprsky padaly na ztuhlé tělo zaječice, po jejímž kožichu pobíhali jako bez rozumu hrobaříci. Na polní cestě u lesa kmitlo se ještě nejmenší a nejmilejší dítě, které se nejdéle zdrželo u mrtvé mámy v udupaném žitě … Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1 – příloha

Ještě toho rána odstěhovali se mladí zajíci z mýtiny uprostřed lesa do své rodné Hadové strouhy. Prohrábli si nové pelíšky, do nichž se potom vraceli po každé noční pastvě. Do jetele pod Větrovem však od osudné noci nezaběhli. Vyšlapali si novou pěšinu spodem lesa ke dvoru Chlístovu, kde objevili hustou jetelovou otavu a vedle ní pruh řepy. Tam se vypravovali každého večera, všichni i bez mladé zaječice, když si odskočila na pastvu blíž. Málem by se jí to bylo nevyplatilo. Když jednou v měsíční noci opět zůstala v poli pod Hadovou strouhou, přeletěl přes ni neslyšně od lesa výr. Jen tak tak, že ji nezahlédl. Přitiskla se zděšeně k zemi a veliký pták přes ni přelétl jako mrak. Srdce ji zděšeně tlouklo ještě dlouho potom, když už výr dávno kroužil kdesi nad Vltavou. K ránu se do Hadové strouhy nevrátila. Zůstala pod hustým bramborovým trsem v brázdě. Když si k poledni vyběhla k lesu, valilo se na ni nové nebezpečí. Ve výši, až kdesi pod oblaky, uviděl ji krahujec. Zastavil se nahoře, a pojednou jako blesk sjel k zemi u samé hlavy zaječice. Vyrazila prudce vpřed a hnala se po cestě pod lesem. Krahujec se jen tak tak kořisti nevzdal. Dorážel na zaječici, kloval ji do hlavy a bil ji křídly do očí, dokud mu zcela nezmizela v husté bramborové nati. Těžký život učil mladé zajíce větší a větší opatrnosti. Poznávali své úhlavní nepřátele a vyhrávali v zápase s nimi rychlým útěkem. Pastvy bylo všude dost a mladí rostli jako z vody. Utekli do Hadové, kdykoli bylo třeba, toulavým psům, kteří slídili v poli hlučně po lupu. Mnohem nebezpečnější byl rezavý kocour, který v podvečer táhl jako duch polem. Krčil se pod mezí, co chvíli se zastavoval a zase kladl neslyšně tlapku za tlapkou do brázdy. V řepné brázdě pod Chlístovem setkal se s zaječí trojicí. Zastavil se a přilepil až k zemi. To už také dávali bedlivý pozor všichni tři zajíci, kteří ztuhli hrůzou. Z brázdy u řepy jim svítil vstříc pár zelených očí. Obrátili se k lesu, ale všichni nemohli hned odskočit z pastvy. Vypasený kocour se vymrštil z brázdy a dopadl vedle zaječího synka jako kámen. Sekl však ostrým drápem už jen po zaječím běháku. Zajíc vykřikl bolestí, prolétl divoce polem a byl v lese. Tenkrát vyděšení zajíci Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1 – příloha

v Hadové strouze hladověli celou noc. Teprve k ránu, ještě za šera, vypravili se k hubené snídani na palouk pod les. Prudké červencové slunce pražilo na cesty. V polích stály řady žitných panáků. Do tiché práce horkého letního dne řinčely žací stroje. Nad lukami se zdvihla čejka a volala na sekáče bolavou písní. Zajíci odpočívali ve vřesovišti. V lese přibývalo neklidu. Červená veverka přeskočila se smrku na smrk, pod nímž supěl kamsi k polím ježek. V jetelišti se rozkřičely koroptve, a sojky, kterých byl pojednou plný les, výstražně povykovaly. Mezi kořeny starých borovic vypjala své hadí tělo kolčava. Navětřila a pustila se přímo k Hadové strouze. Sjela do jejího vřesu a ve chvilce odtud vyrazil se zoufalým výkřikem mladý zajíc. Udělal dva prudké kotrmelce a tloukl hlavou jako pominutý o zem. A hned potom hlasitě zanaříkal, až srdce usedalo. Vyrazil z lesa a hnal se polem přímo k sekáčům. Lidé se zastavovali v práci. Proč vřeští to zvíře? Proč utíká k člověku? Když přiběhl zajíc blíže, pochopili. S krku mu sjela jako blesk lasička a zmizela v myší díře. Lidé stáli ve strništi nad zajíčkem, který prudce dýchal a chvěl se jako osikový list. Z krvavé rány za pravým slechem mu crčela krev a padala po kapkách na žitné klasy. Dlouho se na nohou neudržel. Nakláněl se, až klesl na pravou stranu, na ránu, kterou mu odcházel život, několikrát sebou prudce trhl – a byl konec. Oba osiřelí zajíci se do Hadové strouhy už nikdy nevrátili. Když vykřikl smrtelně jejich druh, přepadený v polospánku kolčavou, vyletěli jako střely do vysokého lesa. Proběhli Bukovcem a zastavili se teprve v porostech pod Větrovem. Opatrně jimi prošli k polím nad Krňany a dali se brázdou pod mezí k lesům nad Vltavou. A zase se řítili, když štěkl za nimi pes, dál lesem. Vtom už zůstali stát jako zkamenělí. Pod nimi dole svítila řeka, až bolely oči. Pustili se opatrně úžlabinou do nitra skal. Chtěli dál, ale od vody sem zalehl lidský hlas, veselý smích a smutný zpěv. Prolezli opatrně skály, slezli až k samé navigaci a znovu se vrátili vzhůru. Pod habrovým křovím, vysoko nad řekou, vyhrabali si pelechy v hrubém písku. III

Úžlabinou, kudy přišli do Dvořákových skal nad Vltavou, vypravovali se vždy s večerem na pastvu do polí. Nikde nebylo nepřítele. Výr přelétl za večera i k ránu nad skalami, ale mladý habr skrýval zajíce docela. Liška se do srázných skal neodvažovala. Lovívala pohodlně dole v hustých porostech a nahoře v pasekách nad skalami. A když padala v polích rána za ranou a polní zajíci hynuli po nedělích, nevěděli oba skaláci

o ničem. Ani potom, když spadl list a na hřebenech skal se objevil lovec, nemuseli se bát. Ať se k nim do strmých skal odváží vylézt újezdský pan řídící a jeho Tomík s křivýma nohama. Nebo netvořský pan řídící s Lepejem. Ať se odváží! Eduard Vaněček Kresba: Josef Lada Pod Blaníkem, ročník XIX., 1939–40, číslo 3

REGIONÁLNÍ POVĚSTI, POVÍDKY, VYPRÁVĚNÍ A POEZIE

DOPIS Z FRONTY (1) V roce 2014 si připomínáme 100 let od vypuknutí první světové války. Bojující státy nasadily do tohoto strašlivého válečného běsnění více než 70 miliónů vojáků (samotné Rakousko-Uhersko 9 miliónů mužů), z nichž jich téměř 9,5 miliónu padlo či zemřelo na následky válečných útrap. Další milióny obětí si válka vyžádala na civilním obyvatelstvu. Také mnoho mužů z Podblanicka se v řadách rakousko-uherské armády a československých legiích zúčastnilo této války. Jako připomenutí hrůz a utrpení, které válka přináší, otiskneme ve čtyřech číslech letošního ročníku časopisu Pod Blaníkem dopis jednoho z podblanických rodáků, který byl přímým účastníkem vojenských operací rakousko-uherské armády v Srbsku v září roku 1914. Jedná se o dopis, který napsal Jan Dvořák v říjnu 1914 svým rodičům z budapešťské nemocnice, kde se léčil poté, co utrpěl zranění na frontě. Přepis tohoto dopisu se nachází ve Farní kronice Divišova, kde jej objevila a pro publikování v našem časopise připravila paní Jana Jindráková. Úryvky z dopisu byly použity také v dokumentárním cyklu České televize Raport o Velké válce. Text dopisu byl redakcí jazykově upraven. Redakce V Budapešti 12. října 1914 Drazí rodiče! Především přijměte ode mne srdečný pozdrav a zprávu, že jsem živ a zdráv až na něIV

jakou maličkost. Zde Vám jenom tak krátce uvedu tu moji cestu do boje. Bylo to dne 23. září, kdy přišel rozkaz do Písku ve tři hodiny odpoledne odjeti. To se rozumí, byla mezi námi všeobecná otázka „kam“. Proslýchalo se, že jedeme na italské hranice, na nějakou pevnost, ale určitě to nemohl žádný potvrdit. Byli jsme okrášleni růžemi a praporečky a písecké obecenstvo nás doprovodilo na dráhu. Představte si to loučení na nádraží. Matky, ženy, rodiče plakali do roztrhání srdce, hudba nám hrála, vpravo a vlevo trati byly postaveny dvě strojní pušky, které nás svým válečným třeskotem doprovázely. Našemu dobrému hejtmanovi, který zůstal v Písku, provolávali jsme za tu jeho dobrotu „třikrát sláva“, kterýž byl tak dojat, že plakal jak malé dítě. Každému z nás podával ruku a přál nám šťastný návrat. Bohužel jeho přání se až slabě vyplní. Ze začátku to šlo zcela vesele. Každý měl s sebou nějakou tekutou posilu a tím přihýbáním se hoši rozveselili. Jelo se na Vídeň. Na hranicích zpívalo se na rozloučenou s českou zemí „Kde domov můj“ asi desetkrát. 24. září přijeli jsme do Vídně, kde jsem se těšil, že navštívím své známé, ale sklaplo mně. Jel jsem jen asi 50 kroků od mého bytu, ale nesměli jsme ani z vozu. Jeli jsme na jižní dráhu, kde jsme byli poděleni bílou kávou a chlebem a cigaretami. Po 20 minutové zastávce jelo se jižní drahou zas dál. Naději, že jedeme na Itálii, jsme doposaváde neztratili, poněvadž jsme jeli tím směrem. Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1 – příloha

Vlevo rozkládala se překrásná rakouská rovina se svými vinicemi, vpravo ukrutné alpské vrchy, kteréž na svých vrcholech byly pokryty sněhem. Někteří tomu nechtěli ani věřiti: v létě a sníh! To jim bylo něco nového. Já jako dobrý znalec rakouské země dělal průvodčího. Seděl jsem za důstojnickým vozem, tak jsem musil v každé zastávce vystoupit a vysvětlit, co to a ono jest, jaký vrch, jak jest vysoký a jak daleký atd., což bylo vždycky nějakým zvláštním doutníkem odměněno. Tak se jelo a zpívalo dále až na to rozcestí, které se nalézá v malém městečku v jižním Tyrolsku. Teď jsme napjatě očekávali toho rozhodnutí, kam vlastně pojedeme. Jedna trať jde na italské hranice a druhá přes Slavonii do Srbska. Dlouho jsme nečekali a bylo to rozhodnuté. Jelo se přes Zombor do Srbska. Teď bylo po všem zpěvu, radovánkách, všecko utichlo jako v hrobě. Každý sklonil hlavu

a potopil se do myšlenek. Teď to byla smutná cesta, viděli jsme, že jsme zklamáni, ale což platno. Jelo se jedním tryskem bez přestávek na srbské hranice. Bylo to asi na to místo, kde před 16 dny vrazili Srbové do Slavonie, ale špatně pochodili. Byli od rakouského vojska tak prudce hnáni zpět přes řeku Sávu, že se jich strašná síla utopila a co se neutopilo, bylo pobito a zajmuto. Naše dělostřelectvo prásklo jim granátem do mostu v té největší tlačenici, když prchali zpět přes vodu. Tak si můžete mysliti, jaký to byl zmatek. Z okna sem a tam už bylo viděti rozrytou zem od šrapnelů a granátů, znamení, že se zde sehrály ukrutné boje. Můžete si představiti, jak takové obrazy na nás působily. 26. září večer přijeli jsme do toho místa, kde se vystoupilo. (pokračování příště) Jana Jindráková REGIONÁLNÍ LITERATURA

POSÁZAVSKÝ PACIFIK Z PRAHY DO ČERČAN A DOBŘÍŠE NA STARÝCH POHLEDNICÍCH V roce 2012 vydalo nakladatelství Tváře ze Žďáru nad Sázavou v rámci řady publikací o železničních tratích na starých pohlednicích výpravnou knihu Posázavský pacifik Světlá – Kácov – Čerčany. Autoři Vladimír Cisár, Karel Černý, Jaroslav Líbal a Martin Navrátil pojali trať netradičně po proudu řeky ze Světlé do Čerčan. Trať, která prochází pohádkovou krajinou a někde tak těsně vedle řeky Sázavy, kudy nevedou ani stezky zvěře, trať plnou technických přírodních i historických zajímavostí, památník tvrdé a poctivé práce našich předků před sto lety zmapovali autoři dobovými pohlednicemi, žánrovými fotografiemi, plánky i jinými dokumenty. Na tuto vydařenou publikaci nakladatelství Tváře navázalo v roce 2013 druhým dílem Posázavský pacifik z Prahy do Čerčan a Dobříše na starých pohlednicích autorů Karla Černého, Jakuba Džurného a Martina Navrátila. Kromě trati slavného Posázavského pacifiku z Prahy do Čerčan pojmenovaného kdysi trampy je zde ještě zmaPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1 – příloha

pována i trať do Dobříše, která má část trasy společnou s tou posázavskou. Obě knihy by neměly chybět v knihovně milovníka Posázaví a už vůbec ne milovníků železnice a hlavně Posázavského pacifiku. Milan Štědra

V

110 LET VČELAŘSKÉ ORGANIZACE PRO BENEŠOV A OKOLÍ

Pod tímto názvem vydala v r. 2013 Základní organizace Českého svazu včelařů Benešov knihu autorů Hany Chmelové a Jana Šímy. Zpracovali zde podrobně historii včelaření a včelařské organizace v Benešově a okolí od založení včelařského spolku v Benešově v roce 1903. Bohatý spolkový život se udržel na Benešovsku i běhěm první a druhé světové války až do současnosti, kdy sdružuje ZO ČSV 91 včelařů obhospodařujících přes 1200 včelstev. Autorům se podařilo shromáždit bohatý materiál, vč. fotografiií, z nichž mnohé mají i velký dokumentační význam. Kniha obsahuje nejen historii včelaření, ale dočteme se zde také o významných včelařích i aktuálním dění ve spolku. Je doplněna přehledem s vývojem členské základny, vývojem počtu ohnisek varroázy na okrese Benešov atd. Vedle dvou muzeí – Včelařského muzea v Louňovicích p. Bl. a Včelího světa v Hulicích představuje publikace další vítaný počin přispívající k popularizaci včelaření. Knihu lze získat v ekoobchůdku nebo na e-shopu Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim (adresa viz tiráž). Pavel Pešout

POSÁZAVÍ Nakladatelství Paseka vydalo v roce 2013 další pokračování edice Zmizelé Čechy, Morava a Slezsko, která připomíná zaniklou tvář měst i celých regionů se zřetelem na jejich historický či umělecký význam a na sílu genia loci, na jehož vytváření se podíleli naši předkové. Autorka Mgr. Veronika Kucrová, absolventka oboru historie na FF UK, přináší v knize Posázaví připomenutí dob, kdy po Sázavě pluly vory nebo kdy byla oblast vysidlována v důsledku zřízení vojenského cvičiště SS. Společně s autorkou proplujete Posázavím od pramene řeky až k soutoku s Vltavou u Davle. Vzpomenete na zlatou éru řeky, zastavíte se u hradů, církevních památek a připomenete si významné osobnosti regionu. To vše kniha nabízí na 192 stranách textu doplněného o 190 dobových fotografií. Vydejte se tedy Posázavským pacifikem, Posázavskou stezkou nebo na lodi a rozhlížejte se společně s knihou Posázaví. Odhalíte kouzlo nádherného kraje, uvidíte stará vodní díla, románské kostely, malebné obce a polozapomenutá městečka. Jiří Pavelka VI


ZPRÁVY A SDĚLENÍ

ČINNOST SPRÁVY CHKO BLANÍK V ROCE 2013 V roce 2013 měla Správa CHKO Blaník, sídlící v Louňovicích pod Blaníkem, čtyři zaměstnance. Kromě vlastního území CHKO Blaník (41 km2) spadají do kompetence správy ještě národní přírodní rezervace Drbákov-Albertovy skály, Voděradské bučiny a Ve Studeném a národní přírodní památky Chýnovská jeskyně, Kaňk, Rybníček u Hořan, Luční, Stročov, Jankovský potok, Medník a Hadce u Želivky. V těchto chráněných územích Správa CHKO Blaník zajišťuje managementové zásahy a vykonává státní správu ochrany přírody.

Státní správa V roce 2013 bylo Správou CHKO Blaník vedeno 7 správních řízení, vydáno 71 stanovisek a 64 vyjádření. Dobrá spolupráce je s místními obecními úřady a Městským úřadem ve Vlašimi a Voticích. V roce 2013 byly provedeny metodické kontroly na Obecním úřadě Zvěstov a Obecním úřadě Pravonín. V roce 2013 bylo provedeno 161 kontrol stavu přírodního prostředí a lokalit v CHKO Blaník, kontrola aplikace biocidů v lesích CHKO a 102 kontrol v NPP a NPR.

Praktická ochrana přírody Každoročně Správa CHKO Blaník financuje opatření v chráněných územích, která jdou nad rámec běžného hospodaření a mají mnohdy zásadní význam pro zachování chráněných fenoménů. V roce 2013 byl objem prostředků z Programu péče o krajinu vložený do krajiny Podblanicka 1,46 mil. Kč. Významnou akcí roku 2013 byl soubor ošetření památných a významných stromů v CHKO Blaník. U lip srdčitých v aleji u Podlouňovického mlýna byl proveden řez pro zabezpečení statiky stromů, odstranění nebezpečných větví bylo provedeno i u jedné z lip u kostela v Louňovicích pod Blaníkem. Zdravotní a bezpečnostní řez byl proveden u dubu letního na Lhotě v Louňovicích pod Blaníkem. Dub tvoří dominantu této části obce. U dvou památných lip v Libouni byla provedena celková Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1 – příloha

rekonstrukce zastřešení dutin jako navazující opatření na statické zabezpečení provedené v roce 2012. Další významnou akcí byla obnova dvou tůní pod Hřivami na místě historického rybníčku. Tůně o celkové rozloze 300 m2 byly vytvořeny díky spolupráci Podblanicko a.s., které obhospodařuje sousední zemědělské pozemky. U zazemněného ramene řeky Blanice u Smršťova byla provedena oprava oplocení, které zabraňuje vyšlapávání tůní zvířaty ze sousedních pastvin. Délka oplocení je více než 0,5 km. V lesích Velkého Blaníku byly vybudovány nové oplocenky v délce 600 m. v lese na Hřivách byla provedena dosadba 300 ks buku lesního pro vylepšení skladby porostu. V CHKO Blaník byly sečeny mokřadní louky na více než 22 ha. Důležitou činností Správy CHKO Blaník je budování a údržba návštěvnické infrastruktury. V roce 2013 byla opravena informační tabule v Ostrově a některé hraniční tabule CHKO Blaník. Nově byly umístěny dvě informační tabule NPP Hadce u Želivky a 12 informačních tabulek v NPR Voděradské bučiny. Každoročně Správa CHKO Blaník přispívá na opravy a údržbu naučné stezky „S rytířem na Blaník“, kterou využívají tisíce turistů ročně. Správa CHKO Blaník realizovala v roce 2013 managementová opatření i ve spádových NPR a NPP: dosadby lesních dřevin (NPR Drbákov-Albertovy skály), odstraňování nárostů řas (NPP Rybníček u Hořan), sečení hráze (NPP Luční), sečení mokřadní louky s rozchodníkem huňatým (NPP Stročov), pročišťování stružek (NPP Jankovský potok) nebo likvidace černých skládek (NPR Ve Studeném). V NPP Kaňk je zajišťována pastva stádem ovcí a redukce křovin s velmi dobrými výsledky. Na NPP Stročov bylo nově instalováno hraniční značení, v PR Velký Blaník a PR Malý Blaník bylo obnoveno pruhové značení. Jako odborný podkladový materiál byl v roce 2013 zpracován plán péče pro národní přírodní památku Stročov a dále plány péče pro příVII

Ošetření dubu letního v Louňovicích pod Blaníkem. VIII


Pastva v NPP Kaňk.

rodní rezervace Velký Blaník a Malý Blaník. Správa CHKO Blaník zpracovala Souhrn doporučených opatření pro evropsky významnou lokalitu Podlesí.

Odborná činnost Pracovníci Správy CHKO Blaník se v rámci svých odborností věnují průzkumům a sledování stavu chráněných území. V rámci „Monitoringu krajinotvorných opatření“ byly sledovány lokality Podlesí, Částrovické rybníky, Žďárská louka nebo tůně u Lesáků, Křížova a v Ostrově. Monitoring obojživelníků a vážek probíhal v přírodní rezervaci Podlesí na Malém Býkovickém rybníce. Na území CHKO a v okolí byli mapováni obojživelníci a plazi, sledován byl výskyt páchníka hnědého ve vlašimském zámeckém parku a výskyt vážky jasnoskvrnné v PR Podlesí. Dokončen byl průzkum ploštic čeledi kněžicovitých (Pentatomidae). V PP Rybník Louňov byl proveden průzkum ptáků a obojživelníků. Mimo CHKO Blaník byl proveden monitoring populace parožnatek na lokalitě Drahňovická Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1 – příloha

mokřadla. Populace kuřičky hadcové (Minuartia smejkalii) byla monitorována v NPP Hadce u Želivky a v PP Hadce u Hrnčíř, v NPR Drbákov-Albertovy skály pokračuje inventarizace tisu červeného. V NPP Kaňk byl ukončen pětiletý projekt sledování vegetace a vlivu pastvy na obnovu vegetace trávníků. V rámci celostátního mapování se i Správa CHKO Blaník věnovala aktualizaci údajů o biotopech ČR – v roce 2013 byl aktualizován jeden okrsek. V roce 2013 pokračoval celostátní projekt AOPK ČR na sledování stavu NPR a NPP, kdy byly nově založeny trvalé monitorovací plochy v NPP Jankovský potok. Tento projekt je realizován s podporou Evropské unie.

Práce s veřejností Správa CHKO Blaník pořádá pro veřejnost a školy exkurze a přednášky. V roce 2013 se uskutečnily dvě exkurze s účastí 72 osob a dvě přednášky o CHKO Blaník s 95 účastníky. Několika společnými akcemi pokračovala spolupráce s Podblanickým ekocentrem ČSOP IX

Obnova dvou tůní pod Hřivami.

Vlašim, které je krajským střediskem environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty. V rámci této spolupráce proběhl v roce 2013 již 23. ročník výtvarné a 20. ročník literární soutěže pořádané při příležitosti Dne Země pro žáky základních a středních škol s tématem „Přání pro Zemi“. Do soutěže bylo zasláno 218 prací, které byly vystaveny v Podblanickém ekocentru ČSOP ve Vlašimi. Ve dnech 20. – 21. 9. 2013 proběhlo ve Vlašimi krajské kolo Ekologické olympiády, kterou pro žáky středních škol pořádá Podblanické ekocentrum ČSOP Vlašim ve spolupráci se Správou CHKO Blaník. Správa CHKO Blaník spolupracovala s Podblanickým ekocentrem ČSOP Vlašim na přípravě Geoparku Kraj blanických rytířů a při udělování regionální značky „KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt®“. Správa CHKO Blaník pořádala v roce 2013 tradiční přednášky a semináře pro školy. Dne 11. dubna se uskutečnil seminář pro studenty SOŠ Benešov ke Světovému dni vody a jako každoročně v listopadu pořádala Správa CHKO Blaník dvě přednášky „Ochrana přírody na maX

pách (aneb pohledy shůry i zblízka na přírodní rezervace)“ při příležitosti mezinárodního dne GISDAY na Gymnáziu Vlašim. Zde se studenti seznamují s moderními přístupy k ochraně přírody založenými na geografických informačních systémech. Velký úspěch zaznamenal již 6. ročník Výstavy hub blanických lesů. Více než 400 návštěvníků zhlédlo 21. 9. 2013 v budově Správy rekordních 225 běžných i vzácných druhů hub. Výstavu poutavým výkladem doprovodil mykolog Pavel Špinar.

Publikační činnost pracovníků správy se vztahem k CHKO či Podblanicku: Hanel L., Klaudys M., Křížová I. 2013: Činnost Správy CHKO Blaník v roce 2012. Pod Blaníkem 1: VII-XI. Hanel L. 2013: Nové nálezy rysa na Podblanicku, Pod Blaníkem 4: 4-5. Lubomír Hanel, Martin Klaudys, Ivana Křížová Foto: M. Klaudys Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1 – příloha

VÝTVARNÁ SOUTĚŽ „CESTOVÁNÍ V MINULOSTI“ Závěrem roku 2013 proběhla tradiční soutěž „Malujeme s muzeem“. Pořádalo ji Muzeum Podblanicka v rámci dlouhodobého projektu

„Historický rok“. Letošním tématem bylo „Cestování v minulosti. Po souši, po vodě a vzduchem“. Žáci a studenti ze čtrnácti škol zasílali

Anežka Horálková – 1. místo v kategorii MŠ. Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1 – příloha

XI

Štěpán Kárník – 1. místo v kategorii I. stupeň ZŠ.

Jakub Trojan – 1. místo v kategorii II. stupeň ZŠ. XII


Václav Skála – 1. místo v kategorii střední školy.

své práce v období od 1. 10. do 30. 11. 2013. Partnery soutěže byly tradičně Středočeský kraj, Město Vlašim, Město Benešov a Město Votice. V kategoriích mateřská, základní a střední škola se objevily techniky od akvarelu po kombinace materiálů. Účastníky zaujalo historické přesouvání od pěší chůze po první letadla a ponorky. Zastoupena tak byla i zajímavá skupina trojrozměrných objektů.

Výsledky soutěže byly slavnostně vyhlášeny 12. 12. v obřadní síni vlašimského zámku. Na vítěze čekaly zajímavé ceny. Všechny práce byly pak vystaveny v prostorách Muzea Podblanicka (zámku Vlašim) od 21. 1. do 21. 2. 2014. Dílka zavedla návštěvníky do starého Egypta i Evropy před druhou válkou. V příloze přinášíme jejich ukázky. Jindřich Nusek, Veronika Hanusová

MASOPUST V NAČERADCI V sobotu 1. března 2014 se uskutečnil celosvětově známý průvod v brazilském Riu de Janeiru. Tento karneval je známý velkým množstvím překrásných kostýmů a takřka nekonečnou zábavou. Na velmi podobnou akci nemuseli návštěvníci a obyvatelé Podblanicka cestovat tisíce kilometrů, ale stačilo o tomto víkendu navštívit městys Načeradec. Co do počtu účastníků zajisté nelze tyto dvě akce srovnávat, ale v nápaditosti a propracovanosti kostýmů se nenechali účastníci masopustního průvodu zahanbit. Průvod vyrazil přesně ve dvanáct hodin od budovy základní školy a za čtyři hodiny prošel Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1 – příloha

doslova křížem krážem celým Načeradcem. Průvodu se účastnilo okolo osmdesáti obyvatel Načeradce a blízkého okolí. Většina účastníků měla velice propracované a v některých případech i velmi technicky náročné masky, které výborně dotvářely atmosféru celého sobotního odpoledne. V ulicích bylo možné zahlédnout klauny, šašky, zástupce šedesátých let z USA a ČSSR. Dále zde pobíhal neposedný vepř, kterému byla v patách skupinka zručných řezníků. Všemu dominoval pojízdný jamajský bob obratně ovládaný celou posádkou „Kokosů na sněhu“ – v podání letošní zimy spíše na blátě. XIII

Průvod procházející Načeradcem.

Průvodu se účastnili také zástupci z řad učitelů i žáků místní základní školy a velký dík za organizaci patří zástupcům městyse a místním dobrovolným hasičům, kteří nad celou akcí drželi ochrannou ruku a hlavně řídili v době průvodu automobilovou dopravu.

Celá akce se velice vydařila a všichni se těší na další rok, kdy opět nebudou muset cestovat téměř 10 000 km do vzdálené Brazílie, aby zažili krásný a hlavně vydařený karnevalový průvod. Pavel Jakubův Foto: autor

NA LETNÍ TÁBOR S EKOCENTREM Český svaz ochránců přírody Vlašim nabízí zájemcům v letošním roce opět dva tábory, a to pobytový a příměstský. Pobytový tábor je určený dětem ve věku od 8 do 15 let. Bude probíhat v přírodní památce Na Ostrově u Nemíže (6 km od Vlašimi) od 30. června do 13. července 2014. Děti budou ubytovány v podsadových stanech, dále budou k dispozici dva velké party stany pro případ nepříznivého počasí. Tábor se ponese v duchu odkazu Jaroslava Foglara a Rychlých šípů. Děti budou lovit bobříky, prožívat strašidelné chvíle ve Stínadlech, pátrat po ježkovi v kleci XIV

nebo stavět Tleskačovo létající kolo. Pokud ovšem rozluští „Tajemství Jana Tleskače“, to je název letošního tábora, jehož cena je 3 600 Kč. Na druhého a dalšího sourozence je poskytována sleva 200 Kč. Příměstský tábor naváže na úspěch tématiky volně žijících zvířat a bude probíhat opět v paraZOO. Termín, kdy bude probíhat, je 11. až 15. srpna 2014. Děti ve věku od 7 do 15 let se mohou těšit na kontakt se zvířaty, jejich krmení, ale také na výlety do přírody a rukodělné dílny. Nebudou chybět společné hry a posezení u ohně. Cena za účastníka je 1 600 Kč. Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1 – příloha

Více informací najdete na stránkách www.podblanickeekocentrum.cz, kde jsou také ke stažení přihlášky. Ty je možné vyzvednout také osobně v průjezdu Podblanického ekocentra

ČSOP Vlašim nebo se můžete hlásit na emailu [email protected]. Jiří Pavelka

Výzdoba oddílových vedoucích dětmi patří mezi oblíbené aktivity tábora (foto: J. Kulíček).

ZPRÁVY ZE ZÁCHRANNÉ STANICE PRO ŽIVOČICHY ČSOP VLAŠIM Letošní zima sice nepřinesla žádné velké mrazy a zatím připomínala spíše prodloužený podzim a občas dokonce i jaro, přesto se však vyskytla spousta zvířat v nouzi potřebujících pomoc Záchranné stanice pro živočichy. Především pro ty druhy ptáků, jež pravidelně neodlétají do teplých krajů, představuje zima velmi náročné období, a to zejména pokud se zvíře nestihne na toto období nedostatku dostatečně připravit nebo ho dokonce potká nějaké zranění. I přesto mají tato zvířata ještě šanci, pokud se včas dostanou do záchranné stanice. Na rozdíl od ježků, kteří momentálně ve speciálně upravených podmínkách v záchranné stanici klidně spí, nepodlehli ošetřovatelé zimnímu spánku. Naopak mají plné ruce Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1 – příloha

práce se záchranou všech ostatních zvířat, pro která zima představuje velmi náročné období z hlediska přežití. Jako každý rok i letošní zimu narůstají případy sražených zvířat na silnicích. Nejčastěji se jedná o káni lesní. Tito dravci se zejména v zimě pohybují v blízkosti silnic, kde se často přiživují na dříve sražené zvěři. Po střetu s automobilem dochází velmi často k frakturám křídel. V lepších případech dochází pouze k lehkým otřesům. Káně lesní patří mezi poměrně houževnatá zvířata a i díky tomu se většinu zraněných kání podařilo s úspěchem vyléčit a vypustit zpět do volné přírody. Vypustili jsme také koroptev polní, která měla být původně umístěna do vlašimské paraZOO kvůli poraXV

Vypouštění puštíka obecného s nálezci (foto: L. Srbová).

nění pánevní končetiny. Ukázalo se však, že koroptev díky své velké plachosti není vhodná pro umístění do expozice. Navíc se stav koroptve v posledních dnech naštěstí zlepšil a posléze bylo rozhodnuto, že nejlepším řešením bude pro koroptev vypuštění zpět do přírody. V prosinci také bohužel došlo k úhynu orlovce říčního, kterého se i přes všechny snahy ošetřovatelů nepodařilo zachránit. Příčinou úhynu byla hepatitida a akutní zánět střev, umocněný stresem vyvolaným ze změny prostředí. Poměrně vysoké teploty, nezvyklé pro toto roční období, zmátly i spoustu zvířat přečkávající zimní období hibernace. V záchranné stanici jsme zaznamenali případy zejména předčasně probuzených netopýrů, ježků a dokonce i krtka obecného, který byl však nalezen příliš pozdě, a proto už se mu nedalo nijak pomoci. Všichni netopýři, které jsme přijali, vykazovali známky silné podvýživy a dehydratace. Momentálně čtyři netopýři rezaví a jeden netopýr pestrý jsou každý den pečlivě ručně krmeni. A bude tomu i nadále, dokud nebudou vhodné klimatické podmínky a vzroste počet nočního hmyzu, jenž tvoří základ jejich potravy. Poté budou vypuštěni zpět do volné přírody. XVI

V polovině ledna jsme dokonce přijali ropuchu zelenou, kterou zřejmě také probudily nezvykle vysoké teploty. Stejně jako netopýrům byly i této ropuše v naší záchranné stanici vytvořeny náhradní podmínky, ve kterých zůstane až do začátku jara. Velké díky patří veterinární lékařce MVDr. Martině Vondráčkové, která se kromě své soukromé ordinace stará i o zvířata přijatá do naší záchranné stanice. Přes zimu bylo pod vedením MVDr. Martiny Vondráčkové provedeno i několik složitějších zákroků. Šlo například o amputaci křídla volavky popelavé nebo léčbu zánětu volete u káně lesní. Dále se paní veterinářce povedlo vyléčit káni, která vykazovala známky otravy. Nedávno jsme přijali káni s otevřenou zlomeninou křídla, kterou se podařilo zafixovat a zlomené kosti vyztužit speciálními šrouby. Operace proběhla úspěšně a pacient se momentálně zotavuje v záchranné stanici. Dalším momentálním pacientem je kalous ušatý se zlomeninou pažní kosti, který se zatím úspěšně ve stanici léčí. Další typickou záležitostí jsou i případy srn, pasoucích se na velice hojně pěstované řepce, která je právě v tomto období pro zvířata jedoPod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1 – příloha

Srnec v Záchranné stanici pro živočichy ČSOP Vlašim přiotrávený řepkou (foto: P. Jakubův).

vatá. Nedávno jsme museli řešit rovnou dva případy otrávených srn. Otrava se projevovala typickými příznaky, kterými jsou absolutní ztráta plachosti a silný průjem. Přestože úspěšnost uzdravení je velmi nízká, podařilo se jednoho mladého srnečka zachránit. Významnou událostí bylo vypuštění výra velkého, který se u nás ve stanici léčil ze zranění, která utrpěl po střetu s kamionem. Výr vzlétl do vzduchu z rukou kutnohorského starosty a ihned s jistotou a nově nabranými silami vyrazil směrem k rozlehlým lesům. Dalším úspěchem záchranné stanice bylo vypuštění mláděte labutě velké, přijaté kvůli zapíchnutému Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1 – příloha

háčku v krku. Labuť byla po důkladném léčení navrácena na rybník zpět ke svým rodičům a dvěma sourozencům v obci Květnice okr. Praha - východ. V léčebné části Záchranné stanice pro živočichy pokračuje rozšíření výběhu určeného pro osiřelá mláďata vyder říčních. Všem čtyřem osiřelým vydřím mláďatům se daří dobře a zanedlouho již budou přesunuty do jejich nového výběhu, kde se budou společně připravovat na návrat do volné přírody. Během zimy se v Záchranné stanici pro živočichy ČSOP Vlašim udála spousta věcí a rukama ošetřovatelů prošlo přes sto zvířat. Co nevidět nastane jaro, období, které bude provázet XVII

Vypouštění káně lesní s pelhřimovským starostou Leopoldem Bambulou (foto: S. Němec).

vypouštění zvířat. Na vypuštění se připravují 1. března bude také po zimní přestávce znovu především netopýři, ježci a další vyléčená zahájen provoz vlašimské paraZOO. zvířata, která jsou nyní v rekonvalescenci. Od Petr Švingr DO TOHOTO ČÍSLA PŘISPĚLI

Prof. RNDr. Lubomír Hanel, CSc., AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem ([email protected]) Mgr. Veronika Hanusová, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Ing. Hana Chmelová, ZO ČSV Benešov, Lísek 075 E, 257 01 Postupice ([email protected]) Ing. Pavel Jakubův, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (pavel.jakubuv@ csop.cz) Jana Jindráková, Pražská 1687, 256 01 Benešov ([email protected]) Ing. Tomáš Just, AOPK ČR, Podbabská 2582/30, 160 00 Praha 6 ([email protected]) Ing. Mgr. Martin Klaudys, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem (martin. [email protected]) Mgr. Vít Kochánek, Vracovice 71, 258 01 Vlašim ([email protected]) Mgr. Jaromír Košťák, J. Morávka 423, 254 01 Jílové u Prahy ([email protected]) Marie Kovalová, ([email protected]) Bc. Ivana Křížová, AOPK ČR, Správa CHKO Blaník, Vlašimská 8, 257 06 Louňovice pod Blaníkem ([email protected]) MgA. Martina Kulhavá, Cesty skla, o.p.s., Na Kácku 218, 285 06 Sázava ([email protected]) PhDr. Jindřich Nusek, Muzeum Podblanicka, Zámek 1, 258 01 Vlašim ([email protected]) Jiří Pavelka, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) Ing. Pavel Pešout, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim (pavel.pesout@ csop.cz) Slávka Rýdlová, Bezručova 1257, 256 01 Benešov Milan Štědra, Anenská 171, 285 06 Sázava ([email protected]) Bc. Petr Švingr, Český svaz ochránců přírody, Pláteníkova 264, 258 01 Vlašim ([email protected]) XVIII


PŘEHLED PLÁNOVANÝCH AKCÍ MUZEA PODBLANICKA A ČSOP VLAŠIM

MUZEUM PODBLANICKA – ZÁMEK VLAŠIM http://www.muzeumpodblanicka.cz

VÝSTAVY Otevřeno úterý – pátek 9.00 – 12.00 h., 13.00 – 16.00 h. 27. 2. – 23. 3. 2014: Ze světa vážek. Výstava fotografií Václava Vilimovského. 28. 2. – 20. 4. 2014: Medvědárium. Výstava sbírky plyšových medvědů Mgr. Vlasty Kubalové. 27. 3. – 20. 4. 2014: Česká krajina – Vladimír Mencl. Malíř, klavírní virtuos a pedagog AMU doc. Mgr. Vladimír Mencl. Narodil se v Českých Budějovicích, jeho obrazy jsou ovlivněny jihočeskou krajinou. Díla představil na více než 150 výstavách u nás i v zahraničí. Jeho obrazy jsou zastoupeny v galeriích i soukromých sbírkách ve většině evropských zemí, v Japonsku, Číně, New Yorku a dalších. Vernisáž ve čtvrtek 27. 3. v 17 hodin. Vystoupí žáci ZUŠ Vlašim. 24. 4. – 18. 5. 2014: Josef Černý. Malíř bez Vlašimi. Obrazy výtvarníka, který pocházel z Pravonína a prožil období ve Vlašimi. Jako tvůrci se prosadili i jeho synové – David a Filip Černí. Vernisáž ve čtvrtek 24. 4. v 17 hodin. 22. 5. – 15. 6. 2014: Výstava výtvarného oboru ZUŠ Vlašim. Výtvarné práce žáků a studentů ZUŠ Vlašim. Vernisáž ve čtvrtek 22. 5. v 16.00 hodin. 26. 6. – 31. 8. 2014: Filmový svět Leopolda Zemana. Vernisáž ve čtvrtek 26. 6. v 17 hodin.

PŘEDNÁŠKY Zámek Vlašim, začátek v 17.00 h. Úterý 8. 4. 2014: Vznik nejstarší čínské civilizace – nové pohledy. Mgr. Jakub Maršálek, Ph.D. (Ústav Dálného východu FF UK). Středa 14. 5. 2014: Počátky husitství a Podblanicko. PhDr. Blanka Zilynská, Ph.D. (Ústav českých dějin FF UK).

KONCERTY Zámek Vlašim, začátek v 19.00 h. Čtvrtek 20. 3. 2014: Jaroslav Svěcený – housle, Julie Svěcená – housle a Václav Mácha – klavír. Vynikající umělci vystupovali na zámku každý sólově a konečně dojde k unikátnímu koncertnímu setkání otce a dcery! Na klavír je doprovodí Václav Mácha. Můžete se těšit na slavnostní večer naplněný nádhernou hudbou a skladbami. Pod Blaníkem, roč. XVIII. (XL.), čís. 1 – příloha

XIX

Čtvrtek 24. 4. 2014: Markéta Mazourová – bicí nástroje. Mladá atraktivní instrumentalistka, absolventka pražské AMU, vítězka v soutěži YMFE 2001 se věnuje sólovému hraní i spolupráci s řadou orchestrů a souborů a také skladatelské činnosti, je autorkou scénické hudby. Vlastní velké množství bicích nástrojů. Hraje rock, jazz, ale i náročné skladby klasického repertoáru. Se svými „výchovnými“ koncerty jezdí po republice i do okolních států a hlavně mladému publiku otevírá nové poznání těchto nástrojů, které se staly rovnoprávnými hudebními nástroji s ostatními Čtvrtek 29. 5. 2014: Koncert vítězů Mezinárodní pěvecké soutěže Jakuba Pustiny. Účinkuje Jakub Pustina – baryton a Richard Pohl – klavír.

ČESKÝ SVAZ OCHRÁNCŮ PŘÍRODY VLAŠIM http://www.csopvlasim.cz

EKOVEČER Čtvrtek 27. 3. 2014: Ekovečer Madeira – ostrov květů. Cestopisná přednáška doc. RNDr. Václava Zeleného, CSc. a Ing. Miloslava Kuklíka přiblíží historii a přírodní zajímavosti ostrova Madeira. Začátek v 17.30 h. DALŠÍ AKCE Pátek 18. 4. 2014: Blanický rytíř. V roce 2014 bude již pošestnácté udělováno ocenění Blanický rytíř fyzické osobě, která se významně zasloužila o ochranu a rozvoj přírodního a kulturního dědictví Podblanicka. Začátek v 13.00 h. v obřadním sále vlašimského zámku. Sobota 17. 5. 2014: Blanický cyklorytíř. Tradiční akce s názvem „Blanický cyklorytíř“, která zahájí cyklistickou sezónu na cyklotrase s názvem „Po stopách blanických rytířů“, tentokrát startuje z Pravonína. Začátek v 13.00 h. Sobota 30. 6. až neděle 13. 7. 2014: Letní tábor. Pobytový tábor na téma „Tajemství Jana Tleskače“, cena 3 600 Kč, sleva 200 Kč na druhého a dalšího sourozence. Pondělí 11. 8. až pátek 15. 8. 2014: Příměstský tábor v paraZOO. Druhý ročník příměstského tábora, který bude zaměřený na paraZOO. Cena 1 600 Kč. ZMĚNA PROGRAMU VYHRAZENA

Činnost a akce Podblanického ekocentra ČSOP Vlašim – krajského střediska environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty – podporuje Středočeský kraj. XX


Ekoobchůdek a E-shop

Ekoobchůdek – Přízemí Podblanického ekocentra ČSOP, Pláteníkova 264, Vlašim, vlevo za hlavním vchodem.

OTEVŘENO

EKOPORADNA a EKOOBCHŮDEK

(přízemí)

duben až září: úterý až neděle 10.00 – 18.00 h. říjen, listopad, březen: úterý až neděle 10.00 – 16.00 h. úterý, čtvrtek, pátek 10.00 – 16.00 h. NABÍZÍME – vlastivědnou a přírodovědnou literaturu, plakáty – biopotraviny z ekologického zemědělství (káva, čaj, čokoláda, sladkosti, třtinový cukr, bylinné a dětské čaje Sluneční brána, biovíno z Moravy a další) – potraviny z konopí (pochoutky, konopný olej lisovaný za studena), konopnou kosmetiku Cannaderm a další textilní výrobky z konopí – ekologické čisticí prostředky Qalt Excel (středočeský výrobce Qalt Rakovník, s. r. o.) a Ecover – keramiku: hrnečky, svícny, aromalampy (ruční práce, vyrábí I. Syslová, Chotýšany) – šperky: originální ruční práce – náušnice, náramky, soupravy – řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, domečky pro hmyz, krmivo pro ptáky a další k přírodě i člověku šetrné výrobky – KRAJ BLANICKÝCH RYTÍŘŮ regionální produkt® (med, mléčné produkty, keramika, regionální literatura, patchwork, zahradnický substrát) – řemeslné výrobky, ptačí budky, krmítka, domečky pro hmyz, krmivo pro ptáky a další k přírodě i člověku šetrné výrobky

E-SHOP: http://www.csopvlasim.cz/eshop/

Vlastivědný časopis Benešovska, Vlašimska, Voticka, Českého Meránu a Dolního Posázaví

Recommend Documents