Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k informaci

Vládní návrh, kterým se předkládá Parlamentu České republiky k informaci Doporučení Mezinárodní organizace práce č. 200 o HIV a AIDS a světě práce a stanovisko vlády k němu

NÁVRH

USNESENÍ

SENÁTU PARLAMENTU ČESKE REPUBLIKY

Senát Parlamentu České republiky bere na vědomí Doporučení Mezinárodní organizace práce č. 200 o HIV a AIDS a světě práce a stanovisko vlády k němu

Předkládací zpráva pro Parlament České republiky Mezinárodní organizace práce (dále jen „MOP”) je mezinárodní vládní organizací založenou v roce 1919. Jejím cílem je podpora sociální spravedlnosti a mezinárodně uznávaných lidských a pracovních práv, jakož i rozvoj sociálního dialogu na tripartitní úrovni (na chodu a řízení MOP se v zásadě rovným dílem podílejí zástupci vlád, zaměstnavatelů i pracovníků). Nejvyšším orgánem MOP je Generální konference zástupců členských států - nazývaná také Mezinárodní konferencí práce (dále jen „MKP”), která se schází pravidelně jednou ročně zpravidla v Ženevě, sídle MOP. Mezi hlavní činnosti MOP patří tvorba mezinárodních pracovních a sociálních norem, které jsou přijímány buď ve formě úmluvy (Convention), jež se po ratifikaci členským státem stává pro tento stát mezinárodněprávním závazkem, nebo/a ve formě doporučení (Recommendation), které se neratifikuje a obsahuje nezávazné standardy zpravidla doplňující některou z úmluv. V případech, kdy je zapotřebí doplnit úmluvu bez toho, aby byla zcela revidována, bývá potřebná úprava přijímána ve formě protokolu, který se řídí obdobným režimem jako úmluvy. Podle článku 19 Ústavy MOP jsou vlády členských států po přijetí instrumentů MKP povinny předložit do jednoho roku tyto nově přijaté instrumenty kompetentním orgánům svého státu k informaci, k posouzení jejich možné ratifikace a vnitrostátního provádění. Těmito orgány jsou zpravidla zákonodárné orgány členských států MOP. Na základě této povinnosti vyplývající z členství v MOP je Parlamentu České republiky předkládáno Doporučení MOP č. 200 o HIV a AIDS a světě práce, které bylo přijato na 99. MKP v roce 2010 (dále jen „Doporučení”). Text Doporučení byl formálně schválen dne 17. června 2010 v plénu MKP významnou většinou delegátů vlád, zaměstnavatelů i zaměstnanců. Příprava nového Doporučení proběhla v rámci standardního mechanismu tzv. „dvojí diskuse“ na 98. a 99. MKP (v letech 2009 a 2010) s cílem sjednotit a podpořit úsilí v boji proti HIV/AIDS a s tím spojené diskriminaci ve světě práce především v zemích třetího světa (zejm. v Africe), kde pracoviště (resp. obecně zaměstnání) sehrává významnou úlohu nejen při pracovní rehabilitaci a překonávání společenské stigmatizace osob s HIV/AIDS, ale také při jejich samotném lékařském podchycení a zdravotní péči. Předmětem jednání se uvedená problematika stala zejména s ohledem na rozsah uvedeného problému i jeho nárůst v posledním desetiletí. Mezi lety 20012007 se počet osob ve věku 15-49 let žijících s HIV zvýšil z cca 29 milionů na více než 33 milionů (nárůst o 14 %), přičemž nejvyšší poměrný nárůst byl zaznamenán ve východní a střední Asii a ve východní Evropě. Naprostá většina osob žijících s HIV se však nachází v subsaharské Africe (odhad 22,5 milionu v roce 2007). I s vědomím toho, že skutečná čísla mohou být mnohem větší – problematika dosažitelnosti a kvality testování v některých afrických oblastech, ekonomická aktivita mladších nebo naopak starších osob atd. – se jedná o významné množství populace 1

v produktivním věku dotčené HIV/AIDS nejen aktivně (infikovaní/pacienti), ale i pasivně (spolupracovníci, zaměstnavatelé, pracovní lékařství). MOP se proto této problematice dlouhodobě věnuje, donedávna však pouze na expertní úrovni (Sbírka zásad o HIV/ADS a světě práce, 2001); v rámci mezinárodněprávního standardu se HIV/AIDS poprvé objevil v textu Úmluvy MOP o námořní práci přijaté v roce 2006. V roce 2010 byla pak schválena aktualizace seznamu nemocí z povolání v rámci Doporučení MOP č. 194, kde byl virus lidské imunodeficience (HIV) zařazen mezi biologické původce infekčních nemocí. Česká republika patří mezí státy s relativně nízkou prevalencí HIV/AIDS, ovšem v posledních pěti letech dochází ke strmějšímu nárůstu nových případů HIV/AIDS. K 31. 12. 2010 bylo v ČR registrováno celkem 1 522 HIV pozitivních případů, u 321 z nich se plně rozvinulo onemocnění AIDS. Nejčastějším způsobem přenosu HIV v ČR je dlouhodobě sexuální přenos. Nejvíce exponovanou populační skupinou zůstávají v ČR muži mající sex s muži, jejichž podíl na nově diagnostikovaných případech HIV je dlouhodobě cca 65 %. Přenos prostřednictvím injekčního užívání drog zůstává dlouhodobě relativně nízký. Údaje Evropského střediska pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) ukazují, že obdobná situace je patrná v mnoha zemích střední a západní Evropy. Aktivity týkající se boje proti šíření HIV/AIDS jsou v České republice koncepčně řešeny od roku 1990, kdy vláda schválila usnesením č. 47/1990 „Národní program prevence AIDS“, na nějž navazovaly střednědobé plány na řešení problematiky HIV/AIDS v ČR. Aktuálním strategickým dokumentem v této oblasti je „Národní program řešení problematiky HIV/AIDS v České republice v období let 2008 – 2012“, který byl schválen usnesením vlády č. 130 ze dne 11. února 2008. Tento dokument je v souladu s cíli Světového programu boje proti AIDS OSN (UNAIDS) a zahrnuje komplex aktivit k realizaci na národní úrovni. Aktivity obsažené v programu vycházejí z vědeckých poznatků a doporučení daných Světovým programem boje proti AIDS, respektují komplexní charakter národní reakce na epidemii HIV/AIDS a jsou založeny na principu ochrany lidských práv a rovnosti mužů a žen. Do aktivit programu jsou zapojeny státní instituce, nevládní organizace, občanské společnosti včetně osob žijících s HIV/AIDS. Dlouhodobě pracuje expertní skupina odborníků na surveillance infekce HIV/AIDS v ČR jmenovaná ministrem zdravotnictví. V ČR metodické vedení prevence šíření HIV/AIDS zajišťuje Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci se Státním zdravotním ústavem, konkrétně s manažerem Národního programu HIV/AIDS. Metodickým vedením v oblasti léčebné péče je pověřeno AIDS Centrum Fakultní nemocnice Na Bulovce (Budínova 2, Praha 8), které je součástí infekční kliniky nemocnice. Toto centrum poskytuje odbornou péči pro 75 % všech HIV/AIDS pacientů v České republice. V případě potřeby je možno kontaktovat i lékaře ostatních regionálních AIDS center situovaných v dalších šesti krajských městech ČR (seznam všech sedmi center je běžně k dispozici, např. na webu www.aids-hiv.cz.). Z výše uvedeného vyplývá, že i přes nárůst počtu nově diagnostikovaných případů HIV pozitivity je situace v ČR dlouhodobě stabilizována. I nadále však

2

nejdůležitějším prvkem ke snižování počtu onemocnění a jeho dopadů zůstává informovanost a prevence. Předkládané Doporučení se vztahuje na všechny pracovníky na jakýchkoli pracovištích a pracující na základě jakéhokoli smluvního vztahu, vč. uchazečů o zaměstnání, nevyjímaje ani neformální sektor. Veškeré kroky učiněné v reakci na HIV/AIDS mají být vedeny v rámci zásad nediskriminace, respektu k základním lidským právům, významu prevence jakožto základního prvku ochrany, ochrany pracovníků v rizikových profesích, ochrany soukromí pracovníků a jejich rodinných příslušníků, dobrovolnosti testování na HIV. Doporučení zdůrazňuje význam sociálních partnerů v oblasti odborné přípravy, zmiňuje potřebu vzdělávání na pracovišti, včetně formálního a neformálního učení, a pracovní praxe. Implementace vnitrostátních programů a politik by měla probíhat v úzké koordinaci mezi jednotlivými složkami veřejné správy a se zapojením sociálních partnerů. Dále Doporučení vyzývá k mezinárodní spolupráci, mj. i s ohledem na migrující pracovníky. Jednotlivé státy by měly usilovat o ustavení vnitrostátního mechanismu pro monitorování vývoje v oblasti HIV/AIDS ve vztahu ke svým národním opatřením s cílem tyto pravidelně hodnotit, aktualizovat a modernizovat. V tomto mechanismu by měli být účastni i sociální partneři. Členské státy by měly také shromažďovat podrobné statistické údaje. Doporučení, shrnující a kodifikující aktuální shodu tripartitních partnerů (zástupců vlád, zaměstnavatelů a pracovníků), není mezinárodní smlouvou, nepodléhá ratifikaci a nevyplývají z něj žádné mezinárodněprávní závazky. Vzhledem k svému doporučujícímu charakteru neobsahuje povinnosti, jež by mohly mít dopad na veřejné rozpočty či podnikatelské prostředí. Doporučení vyzývá k tomu, aby bylo v odůvodněných případech přihlíženo k rozdílnostem mezi muži a ženami. Vláda na svém zasedání dne 11. května 2011 schválila usnesení č. 352, kterým doporučila, aby ministr zdravotnictví a ministr práce a sociálních věcí v rámci svých kompetencí přihlíželi k obsahu tohoto Doporučení. V Praze dne

předseda vlády

3

Obsah Doporučení Doporučení Mezinárodní organizace práce č. 200 o HIV a AIDS a světě práce bylo přijato s cílem reagovat na situaci pracovníků i zaměstnavatelů dotčených HIV/AIDS, definovat základní principy bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, potvrdit význam ochrany osob žijících s HIV/AIDS z hlediska diskriminace, nakládání s osobními údaji a zdůraznit význam informovanosti a prevence. I. Definice Část I obsahuje základní definice bezprostředně se vztahující k problematice HIV/AIDS na pracovišti. II. Rozsah Doporučení se vztahuje na všechny pracovníky pracující na jakýchkoli pracovištích a na základě jakéhokoli smluvního vztahu, vč. uchazečů o zaměstnání, nevyjímaje ani neformální sektor. V kontextu HIV/AIDS si pozornost zaslouží otázka poskytování sexuálních služeb za úplatu. V České republice neexistuje komplexní právní předpis, který by definoval pojem prostituce a její vykonávání. Živnostenský zákon ji vylučuje ze živností (§ 3 odst. 3 písm. p), čímž se na prostituci nevztahují ustanovení nařízení vlády č. 290/1995 Sb., jehož přílohou je Seznam nemocí z povolání. V současné době jakákoliv legalizace prostituce, eventuálně odškodnění na základě nemoci z povolání, je stále v rozporu s Úmluvou o potlačování a zrušení obchodu s lidmi a využívání prostituce druhých osob, která vstoupila v platnost dnem 25. července 1951. Československo k ní přistoupilo 14. března 1958. Tato Úmluva nebyla vyhlášena ve Sbírce zákonů České republiky ani v předchozích obdobných sbírkách. III. Hlavní zásady Veškeré kroky učiněné v reakci na HIV/AIDS podle tohoto Doporučení mají být vedeny v rámci zásad nediskriminace, respektu k základním lidským právům, významu prevence jakožto základního prvku ochrany, ochrany pracovníků v rizikových profesích, ochrany soukromí pracovníků a jejich rodinných příslušníků, dobrovolnosti testování na HIV. Plnění zásad uvedených v Doporučení nepředpokládá pro Českou republiku realizaci nových úkolů a aktivit ani nárůst finančních nákladů, neboť postupy při řešení problematiky HIV a AIDS v ČR jsou dlouhodobě koncepčně ošetřeny v Strategickém dokumentu „Národní program řešení problematiky HIV/AIDS v České republice v období let 2008 – 2012“, který byl přijat usnesením vlády č. 130 ze dne 11. února 2008. Tento plán vyhovuje požadavkům Doporučení. IV. Národní politiky a programy

1

Zdůrazňuje se význam sociálních partnerů v oblasti odborné přípravy; zmiňuje se potřeba vzdělávání na pracovišti, včetně formálního a neformálního učení, a pracovní praxe. Vlády by měly věnovat pozornost vzdělávacím programům pro ženy, jakož i pro specifické skupiny a hospodářská odvětví, a pro osoby se zvláštními potřebami, vč. zaměstnanců, jejichž pracovní místa jsou ohrožena. Diskriminace a podpora rovnosti příležitostí a zacházení Legislativa ČR neobsahuje žádná ustanovení, která by byla v rozporu s lidskými právy z hlediska HIV/AIDS. V posledních letech nebyly v České republice monitorovány žádné prokázané případy diskriminace osob s infekcí HIV/AIDS. Česká republika se řídí • Listinou základních práv a svobod, vyhlášenou pod č. 2/1993 Sb., • zákonem č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací a o změně některých zákonů (antidiskriminační zákon). V § 2 odst. 1 zákona je stanoveno, že „se právem na rovné zacházení rozumí právo nebýt diskriminován“ a dále je v § 2 odst. 3 stanoveno, že „přímou diskriminací se rozumí takové jednání, (...) kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě (…), a to z důvodu (…) pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, (…). Rovnost je tedy v ČR garantována zákonem. • zákonem č. 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu, konkrétně § 55 „Povinnosti pracovníků ve zdravotnictví“, které v písmenu d) stanoví zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dověděl při výkonu svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnost sděluje se souhlasem ošetřované osoby; povinnost oznamovat určité skutečnosti uložená zdravotnickým pracovníkům zvláštním právním předpisem není tím dotčena. Povinností mlčenlivosti není zdravotnický pracovník vázán v rozsahu nezbytném pro obhajobu v trestním řízení a pro řízení před soudem nebo jiným orgánem, je-li předmětem řízení spor mezi ním, popřípadě jeho zaměstnavatelem a pacientem, nebo jinou osobou uplatňující práva na náhradu škody nebo na ochranu osobnosti v souvislosti s poskytováním zdravotní péče, • zákonem č. 101/2000 Sb. o ochraně osobních údajů, konkrétně § 10, který uvádí, že „Při zpracování osobních údajů správce a zpracovatel dbá, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a také dbá na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů“, • metodickým návodem k řešení problematiky infekce HIV/AIDS v ČR HEM-37693.2.03, který v čl. 4 Dodržování povinné mlčenlivosti uvádí v odst. 1: „Ke všem údajům, týkajícím se HIV infekce a AIDS u konkrétních osob, je nezbytné důsledně přistupovat tak, aby nedošlo k porušení povinné mlčenlivosti, uložené zdravotnickým pracovníkům (§ 55 odst. 2 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění).“ Prevence K zásadním úkolům „Národního programu řešení problematiky HIV/AIDS v České republice v období let 2008 – 2012“ patří zajištění všeobecné dostupnosti HIV testování a HIV poradenství jako jedné z oblastí prevence této nákazy. Testování ve všech regionech ČR je zajištěno ve spolupráci vládního a nevládního sektoru. V rámci rezortu zdravotnictví je testování a poradenství zajištěno cestou zdravotních ústavů a dislokovaných pracovišť SZÚ. Významnou úlohu v HIV/AIDS poradenství 2

a testování zastávají AIDS centra, nevládní neziskové organizace – především Česká společnost AIDS pomoc, o.s., Rozkoš bez rizika a další a také některá kontaktní centra pro drogově závislé. V oblasti hlavního strategického cíle programu – zabránění vzniku a dalšího šíření HIV infekce se provádějí dlouhodobě preventivní aktivity zaměřené zejména na mládež, ale i na širokou veřejnost, s cílem dosáhnout zvýšení znalostí o významu bezpečnějšího sexu v prevenci HIV/AIDS a změn sexuálního chování s využitím mediálních výstupů, tištěných preventivních materiálů, videomateriálů, besed, výchovných akcí a dalších aktivit na národní, regionální a místní úrovni. Zvláštní pozornost je věnována cíleně prevenci HIV/AIDS v skupinách mladých lidí a osob s rizikovým sexuálním chováním. Současně probíhají zdravotně výchovné programy a výchova ke zdravému životnímu stylu s důrazem na primární prevenci HIV/AIDS v široké veřejnosti včetně programů podpory zdraví na pracovištích. Zdravotně výchovné působení, poradenství a nabídka testování na přítomnost HIV protilátek je cíleně zaměřena na vybrané populační skupiny se zvýšeným rizikem infekce HIV/AIDS (muži mající sex s muži, osoby poskytující sexuální služby za úplatu a jejich klienti, osoby pracující v erotickém průmyslu, uživatelé drog, zejména injekčních, osoby ze sociálně vyčleněných skupin populace, klienti dermatovenerologických pracovišť zdravotnických zařízení) s cílem omezit přenos infekce HIV/AIDS. Výše uvedené aktivity jsou finančně podporovány z dotačního řízení Ministerstva zdravotnictví „Národní program řešení problematiky HIV/AIDS“. Podporovány jsou projekty vládních i nevládních organizací zaměřené na prevenci HIV/AIDS v populačních skupinách se zvýšeným rizikem HIV/AIDS, na činnost poradenských center, linek pomoci AIDS, odběrových a testovacích míst, na zajištění péče a sociálních služeb pro HIV pozitivní osoby a nemocné AIDS a na proškolení pracovníků v nezdravotnických rezortech. V oblasti zajištění všeobecného přístupu k prevenci, léčbě a péči v oblasti HIV/AIDS se ČR řadí k zemím s nejvyššími standardy. V České republice je zajištěna maximální informovanost všech skupin populace cestou zdravotně výchovných letáků, publikací, internetu, webových stránek, přednášek, besed, kampaní a individuálního i skupinového poradenství poskytovaného pracovníky vládních i nevládních institucí, které se zabývají problematikou HIV/AIDS. Léčba a péče V ČR je zajištěna všeobecná dostupnost léčby HIV/AIDS dle • zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, • zákona č. 48/1997 Sb., o všeobecném zdravotním pojištění (Část pátá – Podmínky poskytování zdravotní péče a její úhrady), • metodického návodu k řešení problematiky infekce HIV/AIDS v ČR HEM-37693.2.03. Dle čl. 3 Zajištění péče o HIV pozitivní osoby odst. 1 „Dispenzární péči, a pokud si to HIV pozitivní osoba přeje, i základní léčebnou péči poskytují AIDS centra (…). V případě, že HIV pozitivní osobě poskytuje základní péči praktický či jiný lékař, je tato osoba o své HIV pozitivitě povinna tohoto lékaře informovat (§ 53 zákona č. 258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví a o změně souvisejících zákonů).“

3

Dle odst. 3 „HIV pozitivní osoba může, pokud není omezena rozhodnutím orgánu ochrany veřejného zdraví a pokud to její klinický stav dovolí, vykonávat své dosavadní zaměstnání, navštěvovat školu, bydlet ve společné ubytovně apod. Zaměstnavatel, popř. vedení školy, nejsou o HIV pozitivitě této osoby informováni. Lékař, který vypisuje u nemocné HIV pozitivní osoby tiskopis o pracovní neschopnosti, o posouzení zdravotního stavu posudkovým orgánem, či jiný tiskopis, který používá mimo zdravotnictví a kde se uvádí diagnóza, používá k jejímu označení číselného znaku nebo slovní diagnózy, která odpovídá některému z příznaků onemocnění.“ Dle odst. 4 „Každý zdravotnický pracovník a každé zdravotnické zařízení poskytuje péči HIV pozitivním osobám v plném rozsahu a bez jakéhokoliv omezení.“ Podpora • Z Metodického návodu k řešení problematiky infekce HIV/AIDS v ČR HEM-37693.2.03 čl. 3 odst. 3 vyplývá, že HIV pozitivní osoba může, pokud není omezena rozhodnutím orgánu ochrany veřejného zdraví a pokud to její klinický stav dovolí, vykonávat své dosavadní zaměstnání, navštěvovat školu, bydlet ve společné ubytovně apod. Zaměstnavatel, popř. vedení školy, nejsou o HIV pozitivitě této osoby informováni. • Zákon 20/1966 Sb. o péči o zdraví lidu v § 77 a § 77a stanoví postup při posuzování zdravotní způsobilosti k práci a vydávání lékařských posudků. Podstatnými údaji z lékařského posudku pro zaměstnavatele jsou údaje o pracovním zařazení posuzované osoby, druhu práce, režimu práce a zdravotních a bezpečnostních rizicích práce, za kterých je práce vykonávána, a míře těchto rizik a závěr lékařského posudku, tedy zda je zaměstnanec zdravotně způsobilý k výkonu dané práce, případně za jakých podmínek s ohledem na vykonávanou práci. Ostatní skutečnosti týkající se zdravotního stavu posuzované osoby jsou citlivými údaji a lze je případně sdělit zaměstnavateli pouze se souhlasem zaměstnance. Případné informování zaměstnavatele lékařem o těchto údajích bez souhlasu zaměstnance je třeba považovat za porušení lékařské mlčenlivosti, za které může být lékař potrestán. Každý zdravotnický pracovník je povinen zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dověděl při výkonu svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnost sděluje se souhlasem ošetřované osoby (§ 55 odst. 2 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb.). Pokud jde o nemoci z povolání, postup při posuzování, uznávání a hlášení nemocí z povolání je upraven vyhláškou č. 342/1997 Sb., kterou se stanoví postup při uznávání nemocí z povolání a vydává seznam zdravotnických zařízení, která tyto nemoci uznávají, ve znění pozdějších předpisů. Seznam nemocí z povolání je uveden v příloze nařízení vlády č. 290/1995 Sb., kterým se stanoví seznam nemocí z povolání. Jedná se o taxativní výčet nemocí, které mohou být za určitých okolností považovány za nemoci z povolání, u některých diagnóz se požaduje i určitý stupeň závažnosti nemoci. K uznání nemoci z povolání je nezbytné prokázat, že onemocnění je uvedeno v seznamu nemocí z povolání, dosahuje stanoveného stupně a současně, že byly splněny podmínky vzniku nemoci z povolání a prokázána příčinná souvislost vzniku nemoci z povolání jejich vlivem. Jsou-li splněny tyto podmínky, je možné onemocnění HIV/AIDS uznat jako nemoc z povolání.

4

Zjišťování, ochrana soukromého života a důvěrnost Testování na HIV je v České republice dobrovolné. Pouze v zákonem stanovených případech (zákon č. 258/2000 Sb.) je toto testování z důvodu předcházení a šíření infekčních onemocnění v rámci ochrany veřejného zdraví povinné. Podmínky vyšetřování nákazy vyvolané virem lidského imunodeficitu stanovuje § 71 - § 75 výše citovaného zákona. § 71 odst. 1 stanoví, kdy se provádí povinné vyšetřování na virus lidského imunodeficitu – dárců krve, tkání, orgánů a spermatu při každém darování. U dárkyň mateřského mléka jednorázově, před započetím dárcovství; odst. 2, kdy je možné provést test bez souhlasu – • u těhotných žen, • u fyzické osoby, která má poruchu vědomí a u níž vyšetření na virus lidského imunodeficitu je významné z hlediska diferenciální diagnostiky a léčení bez provedení tohoto vyšetření může vést k poškození jejího zdraví, • u fyzické osoby, které bylo sděleno obvinění z trestného činu ohrožování pohlavní nemocí včetně nemoci vyvolané virem lidského imunodeficitu nebo z trestného činu, při kterém mohlo dojít k přenosu této nákazy na jiné fyzické osoby, • u fyzické osoby, která je nuceně léčena pro pohlavní nemoc. Relevantní úprava je dále provedena: • zákonem č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně § 55 „Povinnosti pracovníků ve zdravotnictví“ d) zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o kterých se dověděl při výkonu svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnost sděluje se souhlasem ošetřované osoby; povinnost oznamovat určité skutečnosti uložená zdravotnickým pracovníkům zvláštním právním předpisem není tím dotčena. Povinností mlčenlivosti není zdravotnický pracovník vázán v rozsahu nezbytném pro obhajobu v trestním řízení a pro řízení před soudem nebo jiným orgánem, je-li předmětem řízení spor mezi ním, popřípadě jeho zaměstnavatelem a pacientem, nebo jinou osobou uplatňující práva na náhradu škody nebo na ochranu osobnosti v souvislosti s poskytováním zdravotní péče.“ • zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, konkrétně § 10 „Při zpracování osobních údajů správce a zpracovatel dbá, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, a také dbá na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů“. • metodickým návodem k řešení problematiky infekce HIV/AIDS v ČR HEM-37693.2.03 čl. 4 Dodržování povinné mlčenlivosti Odst. 1 Ke všem údajům, týkajícím se HIV infekce a AIDS u konkrétních osob, je nezbytné důsledně přistupovat tak, aby nedošlo k porušení povinné mlčenlivosti, uložené zdravotnickým pracovníkům (§ 55 odst. 2 písm. d) zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění). K tomu je nezbytné přizpůsobit režim přístupu k jednotlivým informacím o zdravotním stavu těchto osob, režim manipulace s jejich zdravotnickou dokumentací a způsob vedení korespondence. Písemné informace se z tohoto důvodu zasílají v obálce označené „Do vlastních rukou" a adresují se lékaři, kterému je informace určena. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci Pokud jde o běžnou práci na běžném pracovišti, zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů v ustanovení § 101 odst. 1 ukládá 5

zaměstnavateli povinnost „zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví, která se týkají výkonu práce“ a dle § 102 mu ukládá povinnost přijímat opatření k předcházení těmto rizikům. Další požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví při práci jsou uvedeny v zákoně č. 309/2006 Sb., kterým se upravují další požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci v pracovněprávních vztazích a o zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při činnosti nebo poskytování služeb mimo pracovněprávní vztahy, ve znění pozdějších předpisů. Další relevantní úprava je obsažena v předpisech, týkajících se předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění, a to zejména v zákoně č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, ve znění pozdějších předpisů a ve vyhlášce č. 195/2005 Sb., kterou se upravují podmínky předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění a hygienické požadavky na provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče. V této vyhlášce jsou stanoveny zásady pro odběr a vyšetření biologického materiálu, včetně povinnosti používat jednorázové injekční stříkačky a jehly, postupy při manipulaci s použitými jehlami, které se nesmí ručně oddělovat od stříkaček, nepřípustné je i vracení krytů na použité jehly, odpad musí být ukládán do pevných uzavřených obalů. Dále jsou stanoveny způsoby dezinfekce a sterilizace, manipulace s prádlem atd. V souladu s požadavky zákona č. 258/2000 Sb. musí být všechny tyto postupy, které směřují k ochraně pacientů i personálu před riziky souvisejícími s biologickými činiteli, zapracovány do provozního řádu, který schvalují orgány ochrany veřejného zdraví. Speciálním předpisem upravujícím ochranu zdraví při práci spojené s rizikem biologických činitelů, který uvedenou směrnici plně implementuje, je v ČR nařízení vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci. V ustanovení § 37 a 38 stanoví hodnocení rizika a minimální požadavky na ochranu zdraví zaměstnanců. Požadavky na zajištění závodní preventivní péče, a otázky týkající zachovávání mlčenlivosti jsou uvedeny v zákoně č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů v § 40 stanovuje povinnost zaměstnavatelům zajistit závodní preventivní péči pro své zaměstnance, a to bez ohledu na počet zaměstnanců a rizikovost práce. § 18a definuje závodní preventivní péči jako službu, která zabezpečuje ve spolupráci se zaměstnavatelem prevenci včetně ochrany zdraví zaměstnanců před nemocemi z povolání a jinými poškozeními zdraví z práce a prevenci úrazů,

§ 35a zakotvuje rámcově povinnosti zařízení závodní preventivní péče, a to v rozsahu vyplývajícím z Úmluvy o závodních zdravotních službách č. 161 Mezinárodní organizace práce, která je v právním řádu ČR zveřejněna jako vyhláška Ministerstva zahraničních věcí č. 145/1988 Sb. a je základním předpisem týkajícím se oblasti závodní preventivní péče Tato problematika je dále ošetřena 6

• •

nařízením vlády č. 361/2007 Sb., kterým se stanoví podmínky ochrany zdraví při práci Hlava VII (Podmínky ochrany zdraví při práci s biologickými činiteli § 37 a 38), vyhláškou Ministerstva zdravotnictví č.195/2005 Sb., kterou se upravují podmínky předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění a hygienické požadavky na provoz zdravotnických zařízení a ústavů sociální péče.

V rámci EU byla v minulém roce přijata směrnice Rady 2010/32/EU ze dne 10. května 2010, kterou se provádí Rámcová dohoda o prevenci poranění ostrými předměty v nemocnicích a ostatních zdravotnických zařízeních, uzavřená mezi HOSPEEM (evropská organizace zaměstnavatelů ve zdravotnictví) a EPSU (Evropská federace odborových svazů veřejných služeb). Ustanovení směrnice budou transponována do právních předpisů ČR tak, aby zaměstnanci v resortu zdravotnictví přicházející do styku s veškerými ostrými předměty (injekčními jehlami, skalpely, předměty na bázi skla atd.) byli v co nejširší míře systematicky chráněni. V souvislosti s prevencí HIV/AIDS je věnována pozornost též příslušníkům Armády ČR, Policie ČR a příslušníkům Hasičského záchranného sboru, zejména těm, kteří jsou vysíláni do zahraničí. Preventivní opatření zahrnují informování vojáků v rámci prováděné zdravotní přípravy před výjezdem do zahraničních misí a dále pak sledování a vyhodnocování výskytu HIV/AIDS a dalších pohlavně přenosných nákaz vojáků AČR po návratu ze zahraničních misí k zajištění včasné diagnostiky a zamezení případného dalšího šíření onemocnění. Příslušníci výše uvedených složek jsou dále informováni o všech využitelných preventivních opatřeních prováděných v civilním sektoru, jako je např. bezplatné anonymní testování na HIV, poradenské služby, apod. Děti a mládež V České republice jsou realizovány pod garancí Ministerstva zdravotnictví preventivní programy HIV/AIDS zaměřené na děti a mládež, konkrétně celostátní projekt „Hrou proti AIDS“ apod. Pro vzdělávání v oblasti prevence HIV/AIDS jsou v gesci rezortu školství, mládeže a sportu klíčové rámcové vzdělávací programy, které se zabývají výchovou ke zdraví, jejíž součástí je i sexuální výchova včetně prevence HIV/AIDS a dalších sexuálně přenosných chorob. Pro tyto potřeby bylo vydáno „Doporučení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy k realizaci sexuální výchovy v základních školách“ a soubor metodických programů v příručce pro učitele „Sexuální výchova – vybraná témata“. Problematika byla zařazena do sekce Digitálních portfolií na metodickém portálu www.rvp.cz. V. Plnění Tato část formuluje určitá doporučení v oblasti implementace vnitrostátních programů a politik z hlediska koordinace mezi jednotlivými složkami veřejné správy, zapojení sociálních partnerů, poskytování školení a informací, jakož i výzvu k mezinárodní spolupráci, mj. i s ohledem na migrující pracovníky. Sociální dialog

7

Všechny kroky zásadní společenské povahy jsou v ČR podnikány ve spolupráci se sociálními partnery, na bázi tripartity. Tripartita jako společný orgán představitelů vlády, podnikatelské sféry (zástupců zaměstnavatelů) a odborových organizací (zástupců zaměstnanců) projednává nejdůležitější předpisy, které ovlivňují podnikání a zaměstnanost. V ČR je tripartitním orgánem Rada hospodářské a sociální dohody. Vzdělávání, školení, informovanost a projednání Povinnost školení a předávání informací v oblasti prevence HIV/AIDS vyplývá obecně z povinností stanovených zaměstnavateli k problematice BOZP, které jsou stanoveny zákoníkem práce (Hlava V). Orgány veřejné správy Aktuálním strategickým dokumentem v oblasti HIV/AIDS v ČR je „Národní program řešení problematiky HIV/AIDS v České republice v období let 2008-2012“, který byl schválen usnesením vlády č. 130 ze dne 11. února 2008. Tento dokument je v souladu s cíli Světového programu boje proti AIDS OSN (UNAIDS) a zahrnuje komplex aktivit k realizaci na národní úrovni. Národní zdravotní politika se v oblasti boje proti šíření HIV/AIDS řídí Společnými směrnicemi Mezinárodní organizace práce a Světové zdravotnické organizace o zdravotnictví a HIV/AIDS, 2005 a její naplňování je závazné pro všechny orgány veřejné správy. Mezinárodní spolupráce Česká republika prostřednictvím manažera Národního programu prevence HIV/AIDS dlouhodobě spolupracuje s mezinárodními organizacemi na poli boje proti HIV/AIDS (Světová zdravotnická organizace „WHO“, UNAIDS, Civil Society Forum při Think Tank pro problematiku HIV/AIDS Evropské komise apod.). VI. Následný proces Jednotlivé státy by měly usilovat o ustavení vnitrostátního mechanismu pro monitorování vývoje v oblasti HIV/AIDS ve vztahu ke svým národním opatřením s cílem tyto pravidelně hodnotit, aktualizovat a reformulovat. V rámci tohoto mechanismu by měli být účastni i sociální partneři. Členské státy by měly také shromažďovat podrobné statistické údaje. Česká republika shromažďuje podrobná data a statistické informace na národní úrovni v oblasti HIV/AIDS s ohledem na požadavky jednotlivých informačních databází a systémů, do nichž je ČR zapojena.

8

DOPORUČENÍ MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE PRÁCE Č. 200 TÝKAJÍCÍ SE HIV A AIDS A SVĚTA PRÁCE, 2010 Generální konference Mezinárodní organizace práce, svolaná Správní radou Mezinárodního úřadu práce do Ženevy, kde se sešla dne 2. června 2010 na svém devadesátém devátém zasedání; berouc na vědomí, že HIV a AIDS mají závažný dopad na společnost a ekonomiku, svět práce ve formálním i neformálním sektoru, pracující, jejich rodiny a osoby, o které pečují, organizace zaměstnavatelů a pracujících, státní i soukromé podniky a že ohrožují výkon patřičné práce a trvalý rozvoj; znovupotvrzujíc význam úlohy Mezinárodní organizace práce v boji proti HIV a AIDS ve světě práce a nutnost, aby Organizace ve všech aspektech své činnosti a mandátu posílila své úsilí směřující k sociální spravedlnosti a k boji s kriminalizací a stigmatizací v souvislosti s HIV a AIDS; připomínajíc význam omezování neformální ekonomiky skrze dosažení důstojné práce a udržitelného rozvoje pro lepší mobilizaci světa práce k boji proti HIV a AIDS; berouc na vědomí, že riziko přenosu HIV, úmrtnost, počet dětí, které ztratily jednoho nebo oba rodiče, a počet pracovníků vykonávajících neformální práci zvyšuje vysoká míra sociální a ekonomické nerovnosti, nedostatek informovanosti a osvěty, absence důvěrnosti, nedostatečný přístup k léčbě a její špatné dodržování; přihlížejíc k tomu, že chudoba, sociální a ekonomická nerovnost a nezaměstnanost zvyšují riziko nedostupnosti prevence, léčby, péče a podpory, a tudíž riziko přenosu; berouc na vědomí, že stigmatizace, diskriminace a hrozba ztráty zaměstnání, kterými trpí osoby nakažené HIV nebo AIDS, brání tomu, aby tyto osoby zjistily svůj status HIV, což zvyšuje zranitelnost pracovníků s HIV a ohrožuje jejich právo na sociální dávky; berouc na vědomí, že HIV a AIDS mají větší dopad na zranitelné a rizikové skupiny; berouc na vědomí, že HIV postihuje muže stejně jako ženy, ale že v porovnání s muži jsou ženy a dívky ohroženější a k infekci HIV náchylnější než muži a jsou pandemií HIV postihovány neúměrně více z důvodu nerovnosti mezi pohlavími, a že tudíž určujícím prvkem celosvětové reakce na HIV a AIDS je posílení postavení žen; připomínajíc důležitost ochrany pracujících prostřednictvím programů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci;

1

globálních

připomínajíc hodnotu Sbírky zásad MÚP o HIV/AIDS a světě práce z roku 2001 a nutnost posílit její působnost, neboť v jejím uplatňování existují rezervy a mezery; berouc na vědomí nutnost podpory a plnění mezinárodních dohod a doporučení týkajících se práce a dalších vhodných mezinárodních nástrojů týkajících se HIV a AIDS a světa práce, včetně těch, které přiznávají právo mít nejlepší zdravotní stav, jakého lze dosáhnout, vhodné životní podmínky; připomínajíc zvláštní úlohu organizací zaměstnavatelů a pracujících při prosazování a podpoře národních a mezinárodních snah vyvíjených jako reakce na HIV a AIDS ve světě práce a jeho prostřednictvím; berouc na vědomí důležitou úlohu pracoviště ve věci informovanosti a přístupu k prevenci, léčbě, péči a podpoře v rámci vnitrostátní reakce na HIV a AIDS; potvrzujíc nutnost pokračování a prohlubování mezinárodní spolupráce, zejména v rámci Společného programu Spojených národů ohledně HIV a AIDS, s cílem podpořit snahy směřující k tomu, aby toto doporučení nabylo účinnosti; připomínajíc hodnotu spolupráce s organizacemi zabývajícími se HIV a AIDS na národní, regionální a mezinárodní úrovni, včetně zdravotnického sektoru a zainteresovaných organizací, především těch, které reprezentují osoby žijící s HIV; potvrzujíc nutnost připravit mezinárodní normu jako vodítko pro vlády a organizace zaměstnavatelů a pracujících při stanovování jejich úloh a odpovědnosti na všech úrovních; rozhodnuvši schválit jednotlivé návrhy ohledně HIV a AIDS a světa práce; rozhodnuvši, že tyto návrhy budou mít formu doporučení; přijímá dne sedmnáctého června dva tisíce deset níže uvedené doporučení, které bude mít název Doporučení o HIV a AIDS 2010.

I. DEFINICE 1. Pro účely tohoto doporučení: a) „HIV“ označuje virus lidské imunodeficience, který napadá imunitní systém. Vhodná opatření umožňují infekci předcházet; b) „AIDS“ je označením pro syndrom získaného selhání imunity v důsledku nákazy virem HIV, která vyúsťuje v pokročilé stadium onemocnění a vyznačuje se výskytem oportunních infekcí a nádorových onemocnění souvisejících s HIV nebo výskytem obou postižení; 2

c) „osoby žijící s HIV“ je označením pro osoby nakažené HIV; d) „stigmatizace“ je výrazem pro společenské poznamenání, které je-li vztaženo na jednotlivce, vede většinou k sociálnímu vyčleňování nebo ztěžuje osobě nakažené nebo dotčené HIV pozitivitou společenský život; e) „diskriminace“ označuje jakékoli rozlišování, vylučování či preferování, které má za následek zrušení nebo zhoršení rovnosti příležitostí a zacházení v zaměstnání či povolání, ve smyslu Úmluvy a doporučení týkajících se diskriminace (zaměstnání a povolání), 1958; f) „dotčené osoby“ je označením pro osoby, jejichž životy byly změněny HIV pozitivitou nebo nemocí AIDS v důsledku širšího dopadu pandemie; g) „přiměřené uspořádání“ znamená jakoukoli změnu či úpravu podmínek v zaměstnání nebo na pracovišti, která je rozumně proveditelná a která osobě žijící s HIV nebo AIDS umožňuje přístup k zaměstnání, udržení si zaměstnání nebo dosažení profesního postupu; h) „zranitelnost“ označuje nerovnost příležitostí, společenské vyloučení, nezaměstnanost a nejistotu zaměstnání, které vyplývají ze sociálních, kulturních, politických a ekonomických faktorů a které zvyšují možnost, že daná osoba bude nakažena HIV a může se u ní vyvinout AIDS; i) „pracoviště“ označuje jakékoli místo, na němž pracovníci vykonávají svou činnost; j) „pracovník“ je označením každé osoby pracující na základě jakéhokoli smluvního vztahu.

II. ROZSAH 2. Toto doporučení se vztahuje na: a) všechny pracovníky pracující bez ohledu na formy a smluvní vztahy a na všechna pracoviště, včetně: i)

osob majících jakékoli zaměstnání či vykonávajících jakékoli povolání;

ii)

osob, které se vzdělávají, včetně stážistů a učňů;

iii)

dobrovolníků;

iv)

osob hledajících zaměstnání a uchazečů o zaměstnání;

v)

pracovníky propuštěné nebo suspendované;

3

b) všechny sektory ekonomické činnosti, včetně soukromého a veřejného sektoru, formální i neformální ekonomiky; c) na ozbrojené síly a uniformované složky.

III. HLAVNÍ ZÁSADY 3. Následující hlavní zásady by se měly vztahovat na všechny aktivity realizované v rámci řešení problematiky HIV a AIDS ve světě práce na národní úrovni: a) reakce na HIV a AIDS by měla být uznána za příspěvek k realizaci lidských práv a základních svobod a k zrovnoprávnění mužů a žen pro všechny, včetně pracovníků, jejich rodin a osob v jejich péči; b) HIV a AIDS by měly být uznány a zohledňovány jako otázka dotýkající se pracoviště, která by měla tvořit jeden ze základních prvků národní, regionální a mezinárodní reakce na pandemii, s plnou podporou organizací zaměstnavatelů a pracovníků; c) žádní pracovníci, zejména osoby hledající zaměstnání a žadatelé o zaměstnání, by neměli být diskriminováni ani stigmatizováni z důvodu svého skutečného nebo domnělého statusu HIV nebo své příslušnosti k regionům světa či skupinám obyvatelstva pokládaným za nejvíce ohrožené či nejvíce zranitelné rizikem nákazy HIV; d) základní prioritou by mělo být předcházení všem způsobům přenosu HIV; e) pracovníci, jejich rodiny a osoby v jejich péči by měli mít přístup k službám prevence, léčby, ošetřování a podpory v souvislosti s HIV a AIDS a mít možnost těchto služeb využívat; úlohou pracoviště by mělo být usnadňovat přístup k těmto službám; f) umožněna a posílena by měla být účast pracovníků na koncepci, uplatňování a hodnocení programů realizovaných na národní úrovni a na úrovni pracovišť a jejich zapojení do těchto programů; g) v rámci své profese by měli mít pracovníci k dispozici programy k předcházení specifickým rizikům přenosu HIV a souvisejících nakažlivých nemocí, jako je tuberkulóza; h) pracovníci, jejich rodiny a osoby v jejich péči by měli požívat ochrany svého soukromého života, včetně důvěrnosti ohledně HIV a AIDS, zejména s ohledem na jejich status HIV; i) žádný pracovník by neměl být nucen podrobit se testu na HIV nebo oznámit svůj status HIV;

4

j) opatření týkající se HIV a AIDS ve světě práce by měla být součástí národních politik a programů rozvoje, včetně těch, které souvisejí s prací, výchovou, sociální ochranou a zdravím; k) ochrana pracovníků působících v profesích obzvlášť vystavených riziku přenosu HIV.

IV. NÁRODNÍ POLITIKY A PROGRAMY 4. Členové by měli: a) přijmout národní politiky a programy týkající se HIV a AIDS ve světě práce a bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud takové ještě nemají; b) vhodně začlenit své politiky a programy týkající se HIV a AIDS ve světě práce do plánů rozvoje a strategií na snížení chudoby, včetně strategií důstojné práce, udržitelného podnikání a strategií generujících příjmy, je-li to vhodné. 5. Při vypracovávání národních politik a programů by měly příslušné orgány brát v potaz Sbírku zásad MÚP o HIV/ AIDS a světě práce, 2001, a její pozdější revize, další vhodné nástroje Mezinárodní organizace práce i ostatní mezinárodní směrnice přijaté k tomuto tématu. 6. Příslušné orgány by měly národní politiky a programy vypracovávat po konzultaci s nejreprezentativnějšími organizacemi zaměstnavatelů a pracovníků jakož i s organizacemi zastupujícími osoby žijící s HIV a s přihlédnutím ke stanoviskům příslušného sektoru, především zdravotnického. 7. Při vypracovávání národních politik a programů by měly příslušné orgány brát v potaz úlohu pracoviště při prevenci, léčbě, péči včetně podpory dobrovolného poradenství a provádění testů na HIV, a to ve spolupráci s místními komunitami. 8. Členové by měli využít každé příležitosti k šíření informací o svých politikách a programech týkajících se HIV a AIDS a světa práce prostřednictvím organizací zaměstnavatelů a pracovníků, dalších příslušných entit zabývajících se HIV a AIDS a veřejných informačních kanálů. Diskriminace a podpora rovnosti příležitostí a zacházení 9. Vlády by měly po konzultaci s nejreprezentativnějšími organizacemi zaměstnavatelů a pracovníků zvážit poskytování stejné ochrany, jakou poskytuje Úmluva o diskriminaci (zaměstnání a povolání), 1958, aby se zabránilo jakékoli diskriminaci z důvodu skutečného nebo domnělého statusu HIV.

5

10. Skutečný nebo domnělý status HIV by neměl být důvodem k diskriminaci, která brání získání nebo udržení zaměstnání a poskytnutí rovných příležitostí, v souladu s ustanoveními Úmluvy o diskriminaci (zaměstnání a povolání), 1958. 11. Skutečný nebo domnělý status HIV by neměl být důvodem k propuštění z práce. Dočasná nepřítomnost v práci z důvodu péče o jinou osobu nebo z důvodu nemoci související s HIV nebo AIDS by měla být s přihlédnutím k Úmluvě o skončení zaměstnání, 1982, pojímána jako nepřítomnost z jiných zdravotních důvodů. 12. Pokud stávající opatření pro případ diskriminace na pracovišti nepostačují k zajištění účinné ochrany proti diskriminaci související s HIV nebo AIDS, měli by členové přijmout a zavést nová opatření a zajistit jejich účinné a transparentní uplatňování. 13. Osobám postiženým onemocněním souvisejícím s HIV by neměla být odpírána možnost setrvání v jejich funkcích, provázená v případě potřeby přiměřenými úpravami, a to tak dlouho, jak jim zdravotní stav dovolí. Je vhodné podporovat vznik opatření k převedení těchto osob na místo přiměřeně přizpůsobené jejich schopnostem, aby měly možnost nalézt jiné zaměstnání podle jejich kvalifikace, nebo k usnadnění jejich návratu do práce, a to s ohledem na vhodné nástroje Mezinárodní organizace práce a Spojených národů. 14. K omezení přenosu HIV a ke zmírnění jeho dopadu by na pracovišti nebo prostřednictvím pracoviště měla být přijata opatření s cílem: a) zaručit dodržování lidských práv a základních svobod; b) zaručit rovnost žen a mužů a posílit postavení žen; c) zaručit aktivity vedoucí k prevenci a zákazu násilí a sexuálního obtěžování na pracovišti; d) podpořit aktivní účast žen a mužů v reakci na problematiku HIV a AIDS; e) podpořit účast na posílení postavení všech pracovníků, bez ohledu na jejich sexuální orientaci a jejích případnou příslušnost ke zranitelné skupině; f) podpořit ochranu sexuálního a reprodukčního zdraví a sexuální a reprodukční práva žen a mužů; g) zaručit skutečnou ochranu osobních dat, včetně lékařských dat. Prevence 15. Strategie prevence by měly být přizpůsobeny národní situaci a druhu pracoviště a měly by zohledňovat rozdíly mezi ženami a muži a další kulturní, sociální a ekonomické aspekty. 16. Programy prevence by měly zaručovat: 6

a) aby byly různými komunikačními dostupnými prostředky všem včas poskytnuty a zpřístupněny správné, aktualizované a náležité informace srozumitelnou formou a v jazyce přizpůsobeném kulturnímu kontextu; b) úplné vzdělávací programy připravené pomáhat ženám a mužům poznat a omezit rizika související se všemi způsoby přenosu HIV, včetně přenosu z matky na dítě, a pochopit, že je důležité změnit riziková chování, která mohou vést k nakažení; c) účinná opatření k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci; d) opatření, která by podpořila pracovníka při zjištění svého statusu HIV skrze dobrovolné vyhledání poradenství a podrobení se testu na HIV; e) přístup ke všem preventivním metodám a kromě jiného poskytnutí potřebných prostředků, jako jsou mužské a ženské prezervativy, v případě potřeby spolu s informacemi o jejich správném použití, a dostupnost profylaxe po vystavení se riziku; f) účinná opatření k omezení vysoce rizikového chování, včetně skupin nejvíce vystavených riziku, s cílem snížit výskyt HIV; g) strategie na snižování rizik vycházející z vodítek publikovaných Světovou zdravotnickou organizací (WHO), Společného programu OSN pro HIV/AIDS (UNAIDS) a Úřadu OSN pro drogy a kriminalitu (UNODC) a jiných relevantních vodítek. Léčba a péče 17. Členové by měli ručit za to, že o jejich národních politikách a zdravotnických programech na pracovištích se bude rozhodovat po konzultaci se zaměstnavateli a pracovníky a jejich zástupci ve spojení s veřejnými zdravotními službami. Měli by nabízet co nejširší škálu vhodných a účinných opatření k ochraně před HIV a AIDS a kontrolovat jejich dopad. 18. Členové by měli zaručovat, aby měli pracovníci žijící s HIV a osoby, o které pečují, dostupnou zdravotní péči, ať v rámci veřejného zdravotnictví, systémů sociálního zabezpečení nebo v systémech soukromého pojištění či jiných systémech. Členové by rovněž měli zajistit výchovu a osvětu pracovníků a usnadnit jim tak přístup k zdravotní péči. 19. Každá osoba, na kterou se vztahuje toto doporučení, včetně pracovníků žijících s HIV, jejich rodin a osob, o které pečují, by měla mít právo na zdravotní služby. Tyto služby by měly zahrnovat volný přístup a dostupnost: a) k dobrovolnému poradenství a testům HIV;

7

b) k antiretrovirové léčbě a k poučení, informacím a pomoci ohledně dodržování léčby; c) k vhodné výživě odpovídající jejich léčbě; d) k léčbě oportunních infekcí a pohlavně přenosných infekcí a všech jiných onemocnění souvisejících s HIV, především tuberkulózy; e) k programům podpory a prevence, včetně psychosociální pomoci osobám žijícím s HIV. 20. Pracovníci a osoby na nich závislé by neměli být objektem diskriminace založené na jejich skutečném nebo domnělém statusu HIV, pokud jde o přístup k systémům sociálního zabezpečení a systémům zaměstnaneckého pojištění nebo v oblasti dávek vyplácených těmito systémy a režimy, včetně zdravotní péče, invalidity a náhrad při úmrtí nebo při odškodnění pozůstalých. Podpora 21. Programy péče a podpory by měly zahrnovat opatření na přiměřenou úpravu podmínek na pracovišti pro osoby žijící s HIV nebo trpící nemocemi souvisejícími s HIV, přičemž by měly řádně zohledňovat národní kontext. Práce by měla být organizována tak, aby umožňovala zohlednit epizodický charakter HIV a AIDS a možné vedlejší účinky léčby. 22. Členové by měli podporovat nepropouštění ze zaměstnání a přijímání osob žijících s HIV. Členové by měli zajistit poskytování pomoci během všech období zaměstnanosti a nezaměstnanosti a podle potřeby nabízet možnosti činností generujících příjem osobám žijícím s HIV a osobám dotčeným HIV nebo AIDS. 23. Pokud lze určit přímou souvislost mezi vykonávanou profesí a rizikem infekce, měly by být AIDS a nákaza virem HIV uznány za nemoc z povolání či pracovní úraz, v souladu s národními postupy a definicemi a s ohledem na Doporučení k seznamu nemocí z povolání, 2002, jakož i s ohledem na další vhodné instrumenty Mezinárodní organizace práce. Testování, ochrana soukromí a důvěrnost informací 24. Testování musí být skutečně dobrovolné a vylučovat jakýkoli nátlak a programy testování musí dodržovat mezinárodní vodítka o ochraně údajů, poradenství a souhlasu. 25. Pracovníci, včetně migrujících pracovníků, osoby hledající zaměstnání a uchazeči o zaměstnání nesmí být nuceni podrobit se testu či jakékoli jiné formě zjišťování HIV. 26. Výsledky testování HIV by měly být důvěrné a neohrozit přístup k zaměstnání, setrvání v zaměstnání, jistotu zaměstnání a možnosti profesního postupu. 8

27. Pracovníky, včetně migrujících pracovníků, osoby hledající zaměstnání a uchazeče o zaměstnání by země původu, tranzitní nebo cílová neměla nutit oznámit informace související s HIV, které se týkají jich samých nebo jiných osob. Přístup k těmto informacím by se měl řídit pravidly důvěrnosti slučitelnými se Sbírkou zásad MÚP o ochraně osobních údajů pracovníků, 1997, a s dalšími relevantními mezinárodními standardy o ochraně osobních údajů. 28. Migrující pracovníci nebo osoby usilující o migraci za zaměstnáním by neměli být na základě svého skutečného či domnělého HIV statusu z migrace vyloučeni zeměmi původu, tranzitními ani cílovými zeměmi. 29. Členové by si měli zajistit postupy vyřizování sporů, které by byly snadno dostupné a umožnily by pracovníkům domoci se nápravy v případě porušení jejich výše uvedených práv. Bezpečnost a ochrana zdraví při práci 30. Pracovní prostředí by mělo být bezpečné a zdravotně nezávadné, tak aby se na pracovišti předcházelo přenosu HIV, s ohledem na Úmluvu a doporučení o bezpečnosti a ochraně zdraví pracovníků, 1981, Úmluvu a doporučení o podpůrném rámci pro bezpečnost a ochranu zdraví při práci, 2006, a na další relevantní mezinárodní instrumenty, zejména na společné zásady Mezinárodního úřadu práce a WHO. 31. Opatření týkající se bezpečnosti a ochrany zdraví při práci zaměřená na prevenci před expozicí pracovníků infekci HIV by měla zahrnovat univerzální pokyny, preventivní opatření proti rizikům a nehodám, jako jsou opatření organizační, technická opatření, preventivní pracovní metody, prostředky individuální ochrany, případně opatření na kontrolu pracovního prostředí, následná opatření k profylaxi po vystavení riziku a další bezpečnostní opatření směřující k maximálnímu snížení rizika nákazy HIV a tuberkulózou, zejména v nejvíce exponovaných povoláních, včetně zdravotnického sektoru. 32. Pokud v práci existuje možnost vystavení riziku HIV, měli by pracovníci obdržet potřebné informace a poučení o způsobech přenosu a opatřeních na ochranu před vystavením se riziku a infekcí. Členové by měli přijmout taková opatření, aby byla zajištěna prevence, bezpečnost a ochrana zdraví v souladu s relevantními standardy. 33. Zdravotní výchova a osvěta by měly zdůrazňovat, že HIV se nepřenáší běžným tělesným kontaktem a že přítomnost osoby žijící s HIV nemusí být na pracovišti považována za nebezpečí. 34. Zdravotnické služby v práci a opatření na pracovišti související s bezpečností a ochranou zdraví při práci by měly HIV a AIDS pojímat s ohledem na Úmluvu a Doporučení o závodních zdravotních službách, 1985, na Společné zásady MOP/WHO o zdravotních službách a HIV/AIDS, 2005, a všechny pozdější revize, jakož i na jiné relevantní mezinárodní instrumenty.

9

Děti a mládež 35. Členové by měli přijmout opatření na boj proti dětské práci a obchodu s dětmi, k nimž může docházet po úmrtí nebo onemocnění AIDS členů rodiny nebo osob, které o ně pečují, a tím snížit zranitelnost dětí vůči HIV, s ohledem na Deklaraci MOP, o základních zásadách a právech v práci, 1998, Úmluvu a Doporučení o minimálním věku, 1973, a Úmluvu a Doporučení o nejhorších formách dětské práce, 1999. Zvláštní opatření by měla být přijata na ochranu těchto dětí před sexuálním zneužíváním a vykořisťováním. 36. Členové by měli přijmout opatření k ochraně mladých pracovníků proti riziku nákazy HIV a k zohlednění zvláštních potřeb dětí a mládeže v národních politikách a programech zaměřených na HIV a AIDS. Tato opatření by měla zahrnovat cílenou výchovu k reprodukčnímu a sexuálnímu zdraví, zejména šíření informací o HIV a AIDS prostřednictvím odborných kursů, programů a služeb pro mládež.

V. PLNĚNÍ 37. Národní politiky a programy týkající se HIV a AIDS a světa práce by měly: a) být prováděny po konzultaci s nejreprezentativnějšími organizacemi zaměstnavatelů a pracovníků a ostatními dotčenými stranami, zejména příslušnými veřejnými a státními strukturami v oblasti ochrany zdraví při práci, a to jedním nebo několika z následujících prostředků: i) národní legislativa; ii) kolektivní smlouvy; iii) akční politiky a programy na národní úrovni a na úrovni pracoviště; iv) oborové strategie, přičemž zvláštní pozornost bude věnována sektorům, v nichž jsou osoby, kterých se týká toto doporučení, nejvíce vystaveny riziku; b) zapojovat jak do přípravy, tak do plnění politik a programů soudní orgány příslušné v oblasti pracovního práva a orgány administrativy práce, přičemž jim v tomto směru musí být poskytnuto zaškolení; c) začlenit do vnitrostátního práva opatření proti porušení soukromí a citlivých údajů a týkající se další ochrany přiznané podle tohoto doporučení; d) zajistit spolupráci a koordinaci mezi veřejnými orgány a dotčenými veřejnými a soukromými službami, včetně systémů pojištění a sociálních dávek či jiných programů tohoto typu;

10

e) propagovat a podporovat aktivity všech podniků realizované za účelem plnění národních politik a programů, prostřednictvím jejich řetězců zásobování a distribučních sítí a s účastí organizací zaměstnavatelů a pracovníků, a zajistit, aby se jim podřídily podniky činné ve volných vývozních zónách; f) podporovat sociální dialog, včetně konzultací a jednání ve smyslu Úmluvy o trojstranných poradách o mezinárodních pracovních normách, 1976, a další formy spolupráce mezi státní správou, státními i soukromými zaměstnavateli a pracovníky a jejich zástupci, s přihlédnutím ke stanoviskům odborníků zabývajících se ochranou zdraví při práci, odborníků v oblasti HIV a AIDS a dalších dotčených stran, včetně organizací zastupujících osoby žijící s HIV, mezinárodních organizací, dotčených organizací občanské společnosti a národních koordinačních institucí; g) být vypracovány, plněny a pravidelně revidovány a aktualizovány s přihlédnutím k nejnovějšímu vědeckému a sociálnímu vývoji a k nutnosti začlenit do nich otázky související s rozdíly mezi ženami a muži a s kulturními aspekty; h) být koordinovány mezi jiným s politikami a programy týkajícími se práce, sociálního zabezpečení a ochrany zdraví; i) zaručovat, že Členové zajistí přiměřené prostředky pro jejich plnění, přičemž budou řádně zohledňovat příslušný národní kontext a schopnosti zaměstnavatelů a pracovníků. Sociální dialog 38. Plnění politik a programů týkajících se HIV a AIDS by mělo být založeno na spolupráci a důvěře mezi zaměstnavateli, pracovníky a jejich zástupci a vládami a s aktivní účastí osob žijících s HIV na jejich pracovišti. 39. Organizace zaměstnavatelů a pracovníků by měly podporovat povědomí o HIV a AIDS, včetně prevence a nediskriminace, poskytováním vzdělávání a informací svým členům. V této souvislosti by měly být brány v potaz rozdíly mezi muži a ženami a kulturní aspekty. Vzdělávání, školení, informovanost a projednání 40. Školení, bezpečnostní pokyny a veškeré nezbytné informace o HIV a AIDS by měly být poskytovány jasnou a přístupnou formou všem pracovníkům a zejména migrantům, nově přijatým či nezkušeným pracovníkům, mladistvým pracovníkům a osobám, které se zaučují, včetně stážistů a učňů. Školení, bezpečnostní pokyny a informace by měly zohlednit rozdíly mezi muži a ženami a kulturní aspekty a měly by být přizpůsobeny charakteristikám pracovníků, zejména s ohledem na rizikové faktory, kterým jsou vystaveni.

11

41. Zaměstnavatelům, vedoucím a zástupcům pracovníků by měly být k dispozici aktuální vědecké a společensko-ekonomické informace, a kde je to potřebné též vzdělávání a školení o HIV a AIDS, aby jim pomohly k zavedení vhodných opatření na pracovišti. 42. Pracovníci včetně stážistů, učňů a dobrovolníků by měli být dostatečně informováni a vhodně proškoleni v preventivních postupech proti nákaze HIV v souvislosti s úrazy na pracovišti a poskytováním první pomocí. Pracovníkům, kterým z důvodu jejich profese hrozí riziko kontaktu s lidskou krví, krevními deriváty nebo s jinými tělními tekutinami, by mělo být poskytnuto doplňující školení v oblasti prevence před nákazou, postupu při evidování expozice a profylaxe po expozici. 43. Pracovníci a jejich zástupci by měli mít právo být informováni a konzultováni o opatřeních přijatých k naplnění politik a programů souvisejících s HIV a AIDS, které se vztahují na pracoviště. Zástupci pracovníků a zaměstnavatelů by se měli účastnit inspekcí na pracovišti v souladu s národní praxí. Orgány veřejné správy 44. V souvislosti s reakcí na HIV a AIDS by měla být revidována a v případě potřeby posílena úloha správy služeb zaměstnanosti včetně inspekce práce a soudních orgánů příslušných v oblasti pracovního práva. 45. Veřejné zdravotnické systémy by měly být posíleny a měly by se řídit Společnými směrnicemi MOP a WHO o zdravotních službách a HIV/AIDS, 2005, a jejich pozdějšími revizemi, zejména k zajištění větší dostupnosti prevence, léčby a péče a podpory, a k omezování další zátěže související s HIV a AIDS, která leží na orgánech veřejné správy a hlavně na zdravotnickém personálu. Mezinárodní spolupráce 46. Členové by prostřednictvím dvoustranných nebo mnohostranných dohod, zapojením do multilaterálního systému nebo dalšími účinnými prostředky měli spolupracovat s cílem realizovat toto doporučení. 47. Země původu, tranzitní nebo cílové země by měly přijmout opatření k zajištění přístupu migrujících pracovníků k prevenci HIV, léčbě, péči a podpoře, a v případě potřeby by dotčené země měly mezi sebou uzavřít smlouvy. 48. Mezinárodní spolupráce mezi členy, jejich národními strukturami zabývajícími se problematikou HIV a AIDS a dotčenými mezinárodními organizacemi, by měla být podporována a měla by zahrnovat systematickou výměnu informací o všech opatřeních přijatých v reakci na pandemii HIV. 49. Členové a mnohostranné organizace by měli při přípravě mezinárodních strategií a programů prevence, léčby, péče a podpory souvisejících s HIV věnovat zvláštní pozornost koordinaci a zdrojům potřebným k uspokojení potřeb všech zemí, zejména zemí s vysokým výskytem HIV. 12

50. Členové a mezinárodní organizace by se měli snažit o snížení cen všech typů prostředků určených pro účely prevence, léčby a péče týkající se nákazy HIV a dalších oportunních infekcí a nádorových onemocnění souvisejících s HIV.

VI. NÁSLEDNÝ PROCES 51. Členové by měli vytvořit nebo využít stávající vhodný mechanismus ke sledování vývoje v rámci své národní politiky týkající se HIV a AIDS a světa práce, jakož i k přípravě stanovisek při jejím přijetí a provádění. 52. V mechanismu sledování vývoje vztahujícího se k národní politice by měly být rovnoprávně zastoupeny nejreprezentativnější organizace zaměstnavatelů a pracovníků. Kromě jiného by tyto organizace měly být v rámci tohoto mechanismu konzultovány tak často, jak je potřeba, přihlížeje ke stanoviskům organizací sdružujících osoby žijící s HIV a ke zprávám odborníků a technickým studiím. 53. Podle možností by členové měli shromažďovat podrobné informace a statistické údaje a zpracovávat studie o vývoji na úrovni národní i na úrovni sektorů ve vztahu k HIV a AIDS, přihlížeje k dělení na ženy a muže a k dalším relevantním faktorům. 54. Kromě podávání zpráv podle článku 19 Ústavy Mezinárodní organizace práce by pravidelný přehled opatření přijatých na základě tohoto doporučení mohl být zahrnut v národních zprávách podávaných UNAIDS a zprávách podávaných v rámci relevantních mezinárodních instrumentů.

13

14

RECOMMENDATION OF THE INTERNATIONAL LABOUR ORGANISATION NO. 200 CONCERNING HIV AND AIDS AND THE WORLD OF WORK, 2010 The General Conference of the International Labour Organization, Having been convened at Geneva by the Governing Body of the International Labour Office, and having met in its 99th Session on 2 June 2010, and Noting that HIV and AIDS have a serious impact on society and economies, on the world of work in both the formal and informal sectors, on workers, their families and dependants, on the employers and workers organizations and on public and private enterprises, and undermine the attainment of decent work and sustainable development, and Reaffirming the importance of the International Labour Organization s role in addressing HIV and AIDS in the world of work and the need for the Organization to strengthen its efforts to achieve social justice and to combat discrimination and stigmatization with regard to HIV and AIDS in all aspects of its work and mandate, and Recalling the importance of reducing the informal economy by attaining decent work and sustainable development in order to better mobilize the world of work in the response to HIV and AIDS, and Noting that high levels of social and economic inequality, lack of information and awareness, lack of confidentiality and insufficient access to and adherence to treatment, increase the risk of HIV transmission, mortality levels, the number of children who have lost one or both parents and the number of workers engaged in informal work, and Considering that poverty, social and economic inequality and unemployment increase the risk of lack of access to prevention, treatment, care and support, therefore increasing the risk of transmission, and Noting that stigma, discrimination and the threat of job loss suffered by persons affected by HIV or AIDS are barriers to knowing one’s HIV status, thus increasing the vulnerability of workers to HIV and undermining their right to social benefits, and Noting that HIV and AIDS have a more severe impact on vulnerable and atrisk groups, and Noting that HIV affects both men and women, although women and girls are at greater risk and more vulnerable to HIV infection and are disproportionately affected by the HIV pandemic compared to men as a result of gender inequality, and that women s empowerment is therefore a key factor in the global response to HIV and AIDS, and Recalling the importance of safeguarding workers through comprehensive occupational safety and health programmes, and Recalling the value of the ILO code of practice An ILO code of practice on HIV/ AIDS and the world of work, 2001, and the need to strengthen its impact given that there are limits and gaps in its implementation, and Noting the need to promote and implement the international labour Conventions and Recommendations and other international instruments that are relevant to HIV and AIDS and the world of work, including those that recognize the right to the highest attainable standard of health and to decent living standards, and 15

Recalling the specific role of employers and workers organizations in promoting and supporting national and international efforts in response to HIV and AIDS in and through the world of work, and Noting the important role of the workplace as regards information about and access to prevention, treatment, care and support in the national response to HIV and AIDS, and Affirming the need to continue and increase international cooperation, in particular in the context of the Joint United Nations Programme on HIV/ AIDS, to support efforts to give effect to this Recommendation, and Recalling the value of collaboration at the national, regional and international levels with the structures dealing with HIV and AIDS, including the health sector and with relevant organizations, especially those representing persons living with HIV, and Affirming the need to set an international standard in order to guide governments and organizations of employers and workers in defining their roles and responsibilities at all levels, and Having decided upon the adoption of certain proposals with regard to HIV and AIDS and the world of work, and Having determined that these proposals shall take the form of a Recommendation; adopts this seventeenth day of June of the year two thousand and ten the following Recommendation, which may be cited as the HIV and AIDS Recommendation, 2010. I. Definitions 1. For the purposes of this Recommendation: (a) HIV refers to the human immunodeficiency virus, a virus that damages the human immune system. Infection can be prevented by appropriate measures; (b) AIDS refers to the acquired immunodeficiency syndrome which results from advanced stages of HIV infection, and is characterized by opportunistic infections or HIV-related cancers, or both; (c) persons living with HIV means persons infected with HIV; (d) stigma means the social mark that, when associated with a person, usually causes marginalization or presents an obstacle to the full enjoyment of social life by the person infected or affected by HIV; (e) discrimination means any distinction, exclusion or preference which has the effect of nullifying or impairing equality of opportunity or treatment in employment or occupation, as referred to in the Discrimination (Employment and Occupation) Convention, 1958, and Recommendation, 1958; (f) affected persons means persons whose lives are changed by HIV or AIDS owing to the broader impact of the pandemic; (g) reasonable accommodation means any modification or adjustment to a job or to the workplace that is reasonably practicable and enables a person living with HIV or AIDS to have access to, or participate or advance in, employment; (h) vulnerability means the unequal opportunities, social exclusion, unemployment or precarious employment, resulting from the social, cultural, political and economic factors that make a person more susceptible to HIV infection and to developing AIDS; (i) workplace refers to any place in which workers perform their activity; and (j) worker refers to any persons working under any form or arrangement. 16

II. Scope 2. This Recommendation covers: (a) all workers working under all forms or arrangements, and at all workplaces, including: (i) persons in any employment or occupation; (ii) those in training, including interns and apprentices; (iii) volunteers; (iv) jobseekers and job applicants; and (v) laid-off and suspended workers; (b) all sectors of economic activity, including the private and public sectors and the formal and informal economies; and (c) armed forces and uniformed services. III. General principles 3. The following general principles should apply to all action involved in the national response to HIV and AIDS in the world of work: (a) the response to HIV and AIDS should be recognized as contributing to the realization of human rights and fundamental freedoms and gender equality for all, including workers, their families and their dependants; (b) HIV and AIDS should be recognized and treated as a workplace issue, which should be included among the essential elements of the national, regional and international response to the pandemic with full participation of organizations of employers and workers; (c) there should be no discrimination against or stigmatization of workers, in particular jobseekers and job applicants, on the grounds of real or perceived HIV status or the fact that they belong to regions of the world or segments of the population perceived to be at greater risk of or more vulnerable to HIV infection; (d) prevention of all means of HIV transmission should be a fundamental priority; (e) workers, their families and their dependants should have access to and benefit from prevention, treatment, care and support in relation to HIV and AIDS, and the workplace should play a role in facilitating access to these services; (f) workers participation and engagement in the design, implementation and evaluation of national and workplace programmes should be recognized and reinforced; (g) workers should benefit from programmes to prevent specific risks of occupational transmission of HIV and related transmissible diseases, such as tuberculosis; (h) workers, their families and their dependants should enjoy protection of their privacy, including confidentiality related to HIV and AIDS, in particular with regard to their own HIV status; (i) no workers should be required to undertake an HIV test or disclose their HIV status; (j) measures to address HIV and AIDS in the world of work should be part of national development policies and programmes, including those related to labour, education, social protection and health; and

17

(k) the protection of workers in occupations that are particularly exposed to the risk of HIV transmission. IV. National policies and programmes 4. Members should: (a) adopt national policies and programmes on HIV and AIDS and the world of work and on occupational safety and health, where they do not already exist; and (b) integrate their policies and programmes on HIV and AIDS and the world of work in development plans and poverty reduction strategies, including decent work, sustainable enterprises and income-generating strategies, as appropriate. 5. In developing the national policies and programmes, the competent authorities should take into account the ILO code of practice on HIV/AIDS of 2001, and any subsequent revision, other relevant International Labour Organization instruments, and other international guidelines adopted on this subject. 6. The national policies and programmes should be developed by the competent authorities, in consultation with the most representative organizations of employers and workers, as well as organizations representing persons living with HIV, taking into account the views of relevant sectors, especially the health sector. 7. In developing the national policies and programmes, the competent authorities should take into account the role of the workplace in prevention, treatment, care and support, including the promotion of voluntary counselling and testing, in collaboration with local communities. 8. Members should take every opportunity to disseminate information about their policies and programmes on HIV and AIDS and the world of work through organizations of employers and workers, other relevant HIV and AIDS entities, and public information channels. Discrimination and promotion of equality of opportunity and treatment 9. Governments, in consultation with the most representative organizations of employers and workers should consider affording protection equal to that available under the Discrimination (Employment and Occupation) Convention, 1958, to prevent discrimination based on real or perceived HIV status. 10. Real or perceived HIV status should not be a ground of discrimination preventing the recruitment or continued employment, or the pursuit of equal opportunities consistent with the provisions of the Discrimination (Employment and Occupation) Convention, 1958. 11. Real or perceived HIV status should not be a cause for termination of employment. Temporary absence from work because of illness or caregiving duties related to HIV or AIDS should be treated in the same way as absences for other

18

health reasons, taking into account the Termination of Employment Convention, 1982. 12. When existing measures against discrimination in the workplace are inadequate for effective protection against discrimination in relation to HIV and AIDS, Members should adapt these measures or put new ones in place, and provide for their effective and transparent implementation. 13. Persons with HIV-related illness should not be denied the possibility of continuing to carry out their work, with reasonable accommodation if necessary, for as long as they are medically fit to do so. Measures to redeploy such persons to work reasonably adapted to their abilities, to find other work through training or to facilitate their return to work should be encouraged, taking into consideration the relevant International Labour Organization and United Nations instruments. 14. Measures should be taken in or through the workplace to reduce the transmission of HIV and alleviate its impact by: (a) ensuring respect for human rights and fundamental freedoms; (b) ensuring gender equality and the empowerment of women; (c) ensuring actions to prevent and prohibit violence and harassment in the workplace; (d) promoting the active participation of both women and men in the response to HIV and AIDS; (e) promoting the involvement and empowerment of all workers regardless of their sexual orientation and whether or not they belong to a vulnerable group; (f) promoting the protection of sexual and reproductive health and sexual and reproductive rights of women and men; and (g) ensuring the effective confidentiality of personal data, including medical data. Prevention 15. Prevention strategies should be adapted to national conditions and the type of workplace, and should take into account gender, cultural, social and economic concerns. 16. Prevention programmes should ensure: (a) that accurate, up to date, relevant and timely information is made available and accessible to all in a culturally sensitive format and language through the different channels of communication available (b) comprehensive education programmes to help women and men understand and reduce the risk of all modes of HIV transmission, including mother-to-child transmission, and understand the importance of changing risk behaviours related to infection; (c) effective occupational safety and health measures; (d) measures to encourage workers to know their own HIV status through voluntary counselling and testing; (e) access to all means of prevention, including but not limited to guaranteeing the availability of necessary supplies, in particular male and female condoms and, where appropriate, information about their correct use, and the availability of postexposure prophylaxis; 19

(f) effective measures to reduce high-risk behaviours, including for the most at-risk groups, with a view to decreasing the incidence of HIV; and (g) harm reduction strategies based on guidelines published by the World Health Organization (WHO), the Joint United Nations Programme on HIV/AIDS (UNAIDS) and the United Nations Office on Drugs and Crime (UNODC) and other relevant guidelines. Treatment and care 17. Members should ensure that their national policies and programmes on workplace health interventions are determined in consultation with employers and workers and their representatives and are linked to public health services. They should offer the broadest range of appropriate and effective interventions to prevent HIV and AIDS and manage their impact. 18. Members should ensure that workers living with HIV and their dependants benefit from full access to health care, whether this is provided under public health, social security systems or private insurance or other schemes. Members should also ensure the education and awareness raising of workers to facilitate their access to health care. 19. All persons covered by this Recommendation, including workers living with HIV and their families and their dependants, should be entitled to health services. These services should include access to free or affordable: (a) voluntary counselling and testing; (b) antiretroviral treatment and adherence education, information and support; (c) proper nutrition consistent with treatment; (d) treatment for opportunistic infections and sexually transmitted infections, and any other HIV-related illnesses, in particular tuberculosis; and (e) support and prevention programmes for persons living with HIV, including psychosocial support. 20. There should be no discrimination against workers or their dependants based on real or perceived HIV status in access to social security systems and occupational insurance schemes, or in relation to benefits under such schemes, including for health care and disability, and death and survivors benefits. Support 21. Programmes of care and support should include measures of reasonable accommodation in the workplace for persons living with HIV or HIV-related illnesses, with due regard to national conditions. Work should be organized in such a way as to accommodate the episodic nature of HIV and AIDS, as well as possible side effects of treatment. 22. Members should promote the retention in work and recruitment of persons living with HIV. Members should consider extending support through periods of employment and unemployment, including where necessary income-generating opportunities for persons living with HIV or persons affected by HIV or AIDS.

20

23. Where a direct link can be established between an occupation and the risk of infection, AIDS and infection by HIV should be recognized as an occupational disease or accident, in accordance with national procedures and definitions, and with reference to the List of Occupational Diseases Recommendation, 2002, as well as other relevant International Labour Organization instruments. Testing, privacy and confidentiality 24. Testing must be genuinely voluntary and free of any coercion and testing programmes must respect international guidelines on confidentiality, counselling and consent. 25. HIV testing or other forms of screening for HIV should not be required of workers, including migrant workers, jobseekers and job applicants. 26. The results of HIV testing should be confidential and not endanger access to jobs, tenure, job security or opportunities for advancement. 27. Workers, including migrant workers, jobseekers and job applicants, should not be required by countries of origin, of transit or of destination to disclose HIV-related information about themselves or others. Access to such information should be governed by rules of confidentiality consistent with the ILO code of practice on the protection of workers personal data, 1997, and other relevant international data protection standards. 28. Migrant workers, or those seeking to migrate for employment, should not be excluded from migration by the countries of origin, of transit or of destination on the basis of their real or perceived HIV status. 29. Members should have in place easily accessible dispute resolution procedures which ensure redress for workers if their rights set out above are violated. Occupational safety and health 30. The working environment should be safe and healthy, in order to prevent transmission of HIV in the workplace, taking into account the Occupational Safety and Health Convention, 1981, and Recommendation, 1981, the Promotional Framework for Occupational Safety and Health Convention, 2006, and Recommendation, 2006, and other relevant international instruments, such as joint International Labour Office and WHO guidance documents. 31. Safety and health measures to prevent workers exposure to HIV at work should include universal precautions, accident and hazard prevention measures, such as organizational measures, engineering and work practice controls, personal protective equipment, as appropriate, environmental control measures and post-exposure prophylaxis and other safety measures to minimize the risk of contracting HIV and tuberculosis, especially in occupations most at risk, including in the healthcare sector. 32. When there is a possibility of exposure to HIV at work, workers should receive education and training on modes of transmission and measures to prevent exposure 21

and infection. Members should take measures to ensure that prevention, safety and health are provided for in accordance with relevant standards. 33. Awareness-raising measures should emphasize that HIV is not transmitted by casual physical contact and that the presence of a person living with HIV should not be considered a workplace hazard. 34. Occupational health services and workplace mechanisms related to occupational safety and health should address HIV and AIDS, taking into account the Occupational Health Services Convention, 1985, and Recommendation, 1985, the Joint ILO/WHO guidelines on health services and HIV/AIDS, 2005, and any subsequent revision, and other relevant international instruments. Children and young persons 35. Members should take measures to combat child labour and child trafficking that may result from the death or illness of family members or caregivers due to AIDS and to reduce the vulnerability of children to HIV, taking into account the ILO Declaration on Fundamental Principles and Rights at Work, 1998, the Minimum Age Convention, 1973, and Recommendation, 1973, and the Worst Forms of Child Labour Convention, 1999, and Recommendation, 1999. Special measures should be taken to protect these children from sexual abuse and sexual exploitation. 36. Members should take measures to protect young workers against HIV infection, and to include the special needs of children and young persons in the response to HIV and AIDS in national policies and programmes. These should include objective sexual and reproductive health education, in particular the dissemination of information on HIV and AIDS through vocational training and in youth employment programmes and services. V. Implementation 37. National policies and programmes on HIV and AIDS and the world of work should: (a) be given effect, in consultation with the most representative organizations of employers and workers and other parties concerned, including relevant public and private occupational health structures, by one or a combination of the following means: (i) national laws and regulations; (ii) collective agreements; (iii) national and workplace policies and programmes of action; and (iv) sectoral strategies, with particular attention to sectors in which persons covered by this Recommendation are most at risk; (b) involve the judicial authorities competent in labour issues, and labour administration authorities in the planning and implementation of the policies and programmes, and training in this regard should be provided to them; (c) provide for measures in national laws and regulations to address breaches of privacy and confidentiality and other protection afforded under this Recommendation;

22

(d) ensure collaboration and coordination among the public authorities and public and private services concerned, including insurance and benefit programmes or other types of programmes; (e) promote and support all enterprises to implement the national policies and programmes, including through their supply chains and distribution networks, with the participation of organizations of employers and workers and ensure that enterprises operating in the export processing zones comply; (f) promote social dialogue, including consultation and negotiation, consistent with the Tripartite Consultation (International Labour Standards) Convention, 1976, and other forms of cooperation among government authorities, public and private employers and workers and their representatives, taking into account the views of occupational health personnel, specialists in HIV and AIDS, and other parties including organizations representing persons living with HIV, international organizations, relevant civil society organizations and country coordinating mechanisms; (g) be formulated, implemented, regularly reviewed and updated, taking into consideration the most recent scientific and social developments and the need to mainstream gender and cultural concerns; (h) be coordinated with, among others, labour, social security and health policies and programmes; and (i) ensure that Members make reasonable provision for the means of their implementation, with due regard to national conditions, as well as to the capacity of employers and workers. Social dialogue 38. Implementation of policies and programmes on HIV and AIDS should be based on cooperation and trust among employers and workers and their representatives, and governments, with the active involvement, at their workplace, of persons living with HIV. 39. Organizations of employers and workers should promote awareness of HIV and AIDS, including prevention and non-discrimination, through the provision of education and information to their members. These should be sensitive to gender and cultural concerns. Education, training, information and consultation 40. Training, safety instructions and any necessary guidance in the workplace related to HIV and AIDS should be provided in a clear and accessible form for all workers and, in particular, for migrant workers, newly engaged or inexperienced workers, young workers and persons in training, including interns and apprentices. Training, instructions and guidance should be sensitive to gender and cultural concerns and adapted to the characteristics of the workforce, taking into account the risk factors for the workforce. 41. Up to date scientific and socio-economic information and, where appropriate, education and training on HIV and AIDS should be available to employers, managers and workers representatives, in order to assist them in taking appropriate measures in the workplace. 23

42. Workers, including interns, trainees and volunteers should receive awarenessraising information and appropriate training in HIV infection control procedures in the context of workplace accidents and first aid. Workers whose occupations put them at risk of exposure to human blood, blood products and other body fluids should receive additional training in exposure prevention, exposure registration procedures and post-exposure prophylaxis. 43. Workers and their representatives should have the right to be informed and consulted on measures taken to implement workplace policies and programmes related to HIV and AIDS. Workers and employers representatives should participate in workplace inspections in accordance with national practice. Public services 44. The role of the labour administration services, including the labour inspectorate, and of the judicial authorities competent in labour issues, in the response to HIV and AIDS, should be reviewed and, if necessary, strengthened. 45. Public health systems should be strengthened and follow the Joint ILO/WHO guidelines on health services and HIV/AIDS, 2005, and any subsequent revision, to help ensure greater access to prevention, treatment, care and support, and reduce the additional strain on public services, particularly on health workers, caused by HIV and AIDS. International cooperation 46. Members should cooperate, through bilateral or multilateral agreements, through their participation in the multilateral system or through other effective means, in order to give effect to this Recommendation. 47. Measures to ensure access to HIV prevention, treatment, care and support services for migrant workers should be taken by countries of origin, of transit and of destination, and agreements should be concluded among the countries concerned, whenever appropriate. 48. International cooperation should be encouraged between and among Members, their national structures on HIV and AIDS and relevant international organizations and should include the systematic exchange of information on all measures taken to respond to the HIV pandemic. 49. Members and multilateral organizations should give particular attention to coordination and to the necessary resources to satisfy the needs of all countries, especially high prevalence countries, in the development of international strategies and programmes for prevention, treatment, care and support related to HIV. 50. Members and international organizations should seek to reduce the price of supplies of any type, for the prevention, treatment and care of infection caused by HIV and other opportunistic infections and HIV-related cancers.

24

VI. Follow-up 51. Members should establish an appropriate mechanism or make use of an existing one, for monitoring developments in relation to their national policy on HIV and AIDS and the world of work, as well as for formulating advice on its adoption and implementation. 52. The most representative organizations of employers and workers should be represented, on an equal footing, in the mechanism for monitoring developments in relation to the national policy. In addition, these organizations should be consulted under the mechanism as often as necessary, taking into consideration the views of organizations of persons living with HIV, expert reports or technical studies. 53. Members should, to the extent possible, collect detailed information and statistical data and undertake research on developments at the national and sectoral levels in relation to HIV and AIDS in the world of work, taking into account the distribution of women and men and other relevant factors. 54. In addition to the reporting under article 19 of the Constitution of the International Labour Organization, a regular review of action taken on the basis of this Recommendation could be included in national reports to UNAIDS and reports under relevant international instruments.

25

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY

USNESENÍ VLÁDY ČESKÉ REPUBLIKY ze dne 11. května 2011 č. 352 o stanovisku k instrumentu Mezinárodní organizace práce, přijatému na 99. zasedání Mezinárodní konference práce v roce 2010

Vláda I. bere na vědomí Doporučení Mezinárodní organizace práce č. 200, o HIV a AIDS a světě práce, přijaté na 99. zasedání Mezinárodní konference práce v roce 2010, uvedené v části IV materiálu č.j. 407/11 (dále jen „Doporučení”); II. schvaluje stanovisko vlády k Doporučení, uvedené v příloze tohoto usnesení (dále jen „stanovisko“); III. pověřuje předsedu vlády zaslat Doporučení předsedkyni Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a předsedovi Senátu Parlamentu České republiky a informovat je o stanovisku; IV. ukládá 1. 1. místopředsedovi vlády a ministru zahraničních věcí oznámit generálnímu řediteli Mezinárodního úřadu práce předložení Doporučení Parlamentu České republiky podle článku 19 Ústavy Mezinárodní organizace práce, 2. ministru práce a sociálních věcí odůvodnit ve spolupráci s ministrem zdravotnictví stanovisko v Parlamentu České republiky;

2

V. doporučuje ministrům zdravotnictví a práce a sociálních věcí přihlížet k Doporučení v rámci svých kompetencí.

Provedou: 1. místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí, ministři práce a sociálních věcí, zdravotnictví

Předseda vlády RNDr. Petr Nečas, v. r.

VLÁDA ČESKÉ REPUBLIKY Příloha k usnesení vlády ze dne 11. května 2011 č. 352

Stanovisko vlády k instrumentu přijatému na 99. zasedání Mezinárodní konference práce v roce 2010

Vláda považuje problematiku Viru lidské imunitní nedostatečnosti a Syndromu získaného selhání imunity (dále jen „HIV/AIDS“) na pracovišti za významnou nejen pro rozvojové státy, kde pracoviště často bývá základním a nezřídka jediným funkčním místem péče o pacienty a distribuci léčiv, ale i pro rozvinutý svět (zejména z hlediska bezpečnosti a ochrany zdraví při práci například zdravotnických pracovníků, ale také diskriminace či ochrany osobních údajů). Proto považuje Doporučení, které obsahuje vodítka shrnující aktuální poznatky a zkušenosti všech tří složek sociálního dialogu - vlád, zaměstnavatelů i pracovníků, za důležitý a užitečný dokument vycházející z podrobné znalosti problematiky pracovních podmínek. Plnění zásad uvedených v Doporučení nepředpokládá pro Českou republiku realizaci nových úkolů a aktivit, neboť postupy při řešení problematiky HIV/AIDS v České republice jsou dlouhodobě koncepčně řešeny ve strategickém dokumentu Národní program řešení problematiky HIV/AIDS v České republice v období let 2008 až 2012, který společně s relevantními vnitrostátními právními předpisy z oblasti léčebné i pracovněprávní řeší uvedenou problematiku v rámci zásad vyhovujících textu Doporučení. Vláda proto doporučuje ministrům zdravotnictví a práce a sociálních věcí aby v rámci svých kompetencí přihlíželi k obsahu Doporučení i v budoucnu v souvislosti s přípravou a implementací koncepčních a legislativních materiálů v oblasti práce a ochrany veřejného zdraví.