PŘÍLOHA ČASOPISU SENÁT 1/20
VÍTĚZNÉ PRÁCE STUDENTŮ LITERÁRNĚ-VĚDOMOSTNÍ SOUTĚŽE K 10. VÝROČÍ USTAVENÍ ČESKÉHO SENÁTU
DVOUKOMOROVÝ PARLAMENT V ČESKÉ R EPU BL IC E V D R UH É POL OVIN Ě 21 . ST OL ET Í Jak by se měl vyvíjet dvoukomorový Parlament v České republice v 21. století? Měl by zachovat dosavadní podobu, či se podvolit příchodu nové doby a dát prostor novým možnostem a modernizacím? Odpověď není zcela jednoznačná. Není pochyb o tom, že čas jde dál a my se mu musíme přizpůsobit, ale v jakém rozsahu? Dnes na toto téma existuje několik teorií. Alespoň z mého hlediska jsou ne vždy úplně rozumné a reálné, to však záleží pouze na pohledu a posudku každého z nás. Např. přímá demokracie. Někdo si možná položí otázku, jestli by mohlo něco takového existovat v desetimilionovém státě, málokdo si však uvědomuje, že částečná přímá demokracie existuje i u nás. Zdá se mi nemožné, aby nastala úplná přímá demokracie a zcela odstranila současnou demokracii parlamentní, na to ještě nejsme připraveni, ale je nepochybné, že se bude stále více používat a dostávat do popředí. Různých referend bude přibývat stá-
le víc a víc, tudíž bude přibývat i přímé demokracie. Parlament však je a bude potřeba i nadále. A právě jako nejlepší parlamentní systém se mi jeví ten náš systém dvoukomorový. Dvě komory v parlamentu by měly umožnit větší objektivitu, záleží však také na rozdělení jejich úloh. Již od té doby, kdy se kromě jedné komory vyskytuje v parlamentu i komora druhá, se vedou diskuse, k čemu vlastně slouží, jaký má význam. A není se čemu divit. Pravomoci naší horní komory, čili Senátu, opravdu nejsou příliš velké a ani ve světě tomu není jinak, přestože se vyskytuje v 11 z 25 členských zemí EU, v USA, Japonsku… Její možnosti jsou velmi omezené. Když Senát zamítne zákon a Poslanecká sněmovna ho znovu nadpoloviční většinou hlasů schválí, jaký to má pak význam? Rozhodně bych Senátu přidělila větší pravomoci a možnosti. Vždyť jsou v něm zralí lidé, kteří již o politice něco vědí, proč by tedy jejich hlas měl mít tak malou váhu?
Myslím, že by se mělo více dbát na názory senátorů a obě komory by mezi sebou měly více komunikovat. Pokud se nedohodnou, jestli daný zákon schválí či nikoliv, mohli by se sejít a prodiskutovat to společně. Neříkám, že to musí být jednoznačně u každého zákona, na kterém se neshodnou, ale alespoň u těch důležitějších, které by mohly ve větší míře ovlivnit životy občanů. Role obou komor je potřeba lépe rozdělit. Jestliže jedna komora musí být dominantní, rozdíly mezi nimi by neměly být tak velké. Je pravda, že dříve v konstitučních monarchiích neměla druhá komora nějaký zvláštní význam, existovala spíše jen aby vládnoucí šlechtu doplnili zástupci měšťanů, později občanů (většinou bez jakýchkoliv pravomocí či pouze s pravomocemi malými), jenomže my nemáme konstituční monarchii, nýbrž parlamentní demokracii! Když už Senát funguje, je potřeba, aby se plně uplatnil a s poslaneckou komorou vzájemně doplňoval. Zpětné kontroly Senátu je jednoznačně třeba, žijeme v době plné korupcí a podvodů, kdy se bez tohoto neobejdeme! A nejenže, jak jsem již řekla, by úkoly a možnosti Senátu měly být větší. Měl by o sobě také dávat více informací a zpráv. Naprostá většina obyvatelstva vlastně neví, v čem tkví povinnosti a práva Senátu, a tak není divu, že se objevují alarmující čísla, jako je tak malé procento obyvatel, kteří se dostavili k volbám do Senátu. Trvale se udržuje pod 30 %! Zaslouží si to Senát? Myslím si, že ne! A co se Senátu týče, udělala bych ještě jednu menší změnu. V tomto ohledu bych si vzala za vzor Španělsko. Přesněji řečeno,
přidělila bych ještě jedno privilegium prezidentovi České republiky. Po skončení své funkce by se mohl automaticky stát členem Senátu. Nezaslouží si to snad člověk, který byl natolik významný, že se stal hlavou státu? Má se snad tento člověk, svého času nejvýznamnější v republice, odebrat do důchodu? Zastávám názor, že si toto malé privilegium zaslouží! Jsem si vědoma, že by to částečně ovlivnilo chod Senátu, horní komora by tak již dále neměla stálý počet členů, ale pouze stálý počet volených členů (navíc by byli členové nevolení, bývalí prezidenti). Záleželo by pouze na uvážení bývalé hlavy státu, zdali využije tuto možnost, či nikoliv. A nyní bych se z horní komory pomalu přesunula do té dolní, čili do Poslanecké sněmovny. Rozdělila bych rovnoměrněji moc její a Senátu. Dále musím uvažovat o počtu poslanců. Proč zrovna toto číslo? Proč zrovna 200? Hned jako první mi v mysli vyvstane, proč je číslo sudé. Nejenže liché číslo by ulehčilo spoustu věcí (nedocházelo by k patovým situacím…), ale musíme vzít v úvahu, že všechny rady i zastupitelstva obcí i krajů musí mít ze zákona lichý počet členů, tak proč by tomu mělo být ve sněmovně jinak? Dále mne celkem zarazila výše tohoto čísla. Rozhodně bych volila číslo menší. Vzhledem k tomu, že máme poměrný hlasovací systém ve volbách do Sněmovny, nenaruší nižší číslo ve velké míře rozložení jednotlivých politických stran a hnutí, ale mohlo by pomoci snazší domluvě mezi jednotlivými členy, a jak všichni dobře víme, ono méně někdy znamená více a v tomhle případě tomu nebude jinak. Za vzor nám mohou posloužit čísla z jednotlivých zemí. V České republice připadá na jednoho poslance asi 51 230 lidí, naproti tomu např. ve Velké Británii je to celých 91 457 lidí a to je skoro dvojnásobek! A v takovém Německu na poslance připadá dokonce 123 205 lidí a ve Francii 104 721. Já osobně bych se nepřikláněla k tak razantním změnám. Jako vzor bych použila Belgii, která je na počet obyvatel přibližně stejně velká jako Česká republika. V belgické Poslanecké sněmovně sedí 150 poslanců, my však potřebujeme číslo liché, a tak bych jako nejvhodnější číslo pro náš systém volila 151. Nyní se musím pozastavit ještě nad jednou skutečností, kterou bych v obou komorách pozměnila. Jak jistě všichni víme, Senát i Poslanecká sněmovna jsou způsobilí se usnášet, pokud je přítomna 1/3 členů. Běžný zákon mohou přijmout, pokud z přítomných souhlasí alespoň jedna polovina. Z toho vyplývá, že stačí souhlas 1/6 členů! Není to přece jenom trochu málo? Navrhovala bych, aby se všichni členové obou komor museli dostavit alespoň na 80 % zasedání. Je přeci dobré, aby hlasování bylo co možná nejvíce objektivní. Za zmínku stojí samozřejmě spousta věcí, ať již jsou s funkcí komor více, či méně spjaty. Jaký má např. smysl imunita, kterou jsou členové parlamentu obdařeni? Z jakého důvodu ji mají na rozdíl od ostatních lidí? Určitě by bylo potřeba, alespoň částečně, omezit její rozsah. Ať je tomu jak chce, 21. století určitě přineslo a hlavně přinese určité změny a záleží pouze na lidech, nakolik se těmto změnám poddají. Parlament sám o sobě již existuje velice dlouhou dobu. První parlament je datován už roku 930, kdy byl údajně na Islandu založen nejstarší parlament světa. Vždyť všichni lidé si nemohou navzájem vládnout, nikdo nemůže být odborníkem ve všem. Musí být zvolena určitá skupina, která bude rozumět státním záležitostem a povede zemi k rozkvětu a prosperitě, a tou má být právě parlament. Dokud bude fungovat parlament, bude fungovat i Česká republika. Dokud budeme rozhodovat sami o sobě, bude i náš stát státem samostatným! Lucie Dvořáčková, 15 let Gymnázium Tišnov
PŘÍLOHA ČASOPISU SENÁT 1/200
DVOUKOMOROVÝ PARLAMENT V ČESKÉ R EPU BL IC E V DR U H É POL OVIN Ě 2 1 . ST OL ET Í 1. červen 2006. Den, který jsem očekávala ještě více než kdy jindy. Slavila jsem své 18. narozeniny, ale to nebyl jediný důvod, proč jsem se tak těšila. Další den začínaly volby a já jsem je stihla doslova za „pět minut dvanáct…“ Naše volební místnost byla malinká, útulná. V ruce jsem držela volební lístek a chystala jsem se ho vhodit do volební urny. V tu chvíli se z holčičky, která se až do této chvíle schovávala za máminu sukni, stala již velká slečna. Měla jsem pocit, že i tento jeden lístek, který jsem žmoulala v ruce, může všechno ovlivnit… A nyní, když jsem vycházela z volební místnosti, jsem si vzpomněla na všechny ty, kteří jsou věčně nespokojení, bouří se a demonstrují, místo aby přišli k volbám. Čekají, že se tu něco změní ze dne na den, ale bez přispění každého z nás to nepůjde. V tu chvíli jsem si přála, aby i oni pocítili tu hrdost, že i jejich hlas není zbytečný. Možná by se mi vysmáli a dodali: „Teď jsi mladá a plná síly a chuti do života. Počkej ale, až budeš stará. Však ono tě to hlasování také přejde…!“ S tímto názorem však nemohu souhlasit. O politiku jsem se začala zajímat již na základní škole, kde jsem byla mimo jiné členkou Školního parlamentu. Prostřednictvím něho jsme se jednoho krásného dne vydali na exkurzi – do pravého Parlamentu ČR. Doslova mě uchvátil. Stejně jako návštěva jedné z poslankyň u nás na základní škole. Vždy mě fascinovalo a zajímalo, kam putuje zákon, než je definitivně přijatý, jaké máme politické strany a jaké jsou jejich programy. Mnohým mým vrstevníkům přišla politika nudná, pro mě však byla vždy zábavná. A i když byly mnohdy dlouhé tahanice a politici se nemohli dohodnout, neodradilo mě to. Byla jsem jí stále věrná. Přirovnala bych to k fotbalu – pro mnohé (zejména pro muže) – je to fascinující a dobrodružný sport. Je v něm spousta adrenalinu. Lidé se kvůli němu hádají, ale také přátelí. Je to pro ně koníček, na který by nikdy nezanevřeli. Stejně jako já na politiku. A proč jsem začala tímto „narozeninovým volebním příběhem“. Chtěla jsem názorně ukázat, že demokracie začíná i končí u lidí. Jsou to právě oni, kteří tvoří dějiny. Jsou to ti, kteří léčí, učí, válčí, vynalézají léky proti zákeřným chorobám… A v neposlední řadě jsou to ti, kteří tvoří zákony. Opona se zvedá a pod ní se objevuje stoleček. Vespodu je napsáno dolní komora, na stole si hoví horní komora. A u obou stolů se to hemží človíčky, kteří mají v ruce lejstra. Tak takhle jsme měli v občanské nauce vykreslený Parlament ČR. Jako dva kamarády, kteří obývají jeden stůl. Skutečnost je ale bohužel jiná. Každá komora chce být důležitější a touží po tom, aby ji lidé měli rádi. Zatímco ta první, dolní, je docela spokojená a její činnost je v médiích popisována, horní komora začíná ronit první slzy. Samozřejmě je to nadsazené, ale skutečnost od pravdy není tak daleko. Myslím si, že obě komory by měly více spolupracovat a rivalita by měla jít stranou. Všem by mělo jít primárně o jeden cíl, a tím by měl být dobře fungující stát se spokojenými obyvateli. Z dolní komůrky i z řad lidu před časem zaznívalo: „Zrušme Senát!“ S tímto heslem nyní před senátními volbami přichází i nová politická platforma Politika 21. Tím by se ale dle mého názoru nic nevyřešilo. Chyběl by zde totiž zpětný kontrolní orgán. Politika 21 sice počítá s jakousi komisí, která by ho mohla nahradit, ale je zde plno nejasností. Představují si to tak, že by po jeho zrušení měl mít určitý okruh poslanců své poradce. Ti by však měli hlasovat jen o důležitých a zásadních zákonech. Kdo ale posoudí, jak moc je ten který zákon důležitý? Myslím si tedy, že tento návrh je čistě populistický.
A i kdybychom připustili, že by se Politice 21 podařilo zrušit Senát, jak by postupovali při sestavování náhradní komise? Musela by se vytvořit jiná instituce – s novým názvem – a to by byla ztráta času, peněz i papírů. Proč rušit něco, co zde má tradici? Vždyť již František Palacký, první Čech jmenovaný do Panské sněmovny, je živým důkazem toho, že obdoba Senátu měla své místo už i v dobách dávno minulých. Smysl Senátu dokazuje i počet kandidátů do podzimních voleb. O dvacet sedm míst se utká dvě stě deset uchazečů, mezi jinými i manželka předsedy vlády Pavla Topolánková, básník a žurnalista Jiří Dědeček nebo moderátorka Mirka Čejková. Mnozí jsou k mediálním tvářím skeptičtí a moc šancí jim nedávají. Já si však myslím, že tento fakt hraje u lidí velkou roli. Představme si, že by neznámý pan Novák chtěl kandidovat a proti němu by stála celebrita. A lidem bude jedno, že pan Novák bude mít tři vysoké školy a o politiku a její dění se zajímá několik let. Není mediálně „propíraný“, nikdo o něm neví. Síla médií je v tomto směru neuvěřitelná. Práce senátora však nespočívá jen v tom, aby zvedal ruce pro návrhy. Správný senátor by měl svůj post chápat i jako plnění role „ombudsmana“ za daný volební obvod. Občané by se na něj obraceli se svými problémy a on by je řešil, jak nejlépe by uměl. Argumenty jsou na stole, někteří mohou být přesvědčeni, jiní ale stále tápají. V čem? Ve velikosti Senátu. Je na pováženou, jestli by měl být Senát zachován ve své původní velikosti. Někteří volají po jeho redukci, jiní jsou štědřejší a přejí mu. Já osobně bych prosazovala a souhlasila s druhou stranou, která by počty senátorů mírně navýšila, ne fakticky, ale o 13 krajských hejtmanů a pražského primátora, kteří by vedle své funkce plnili i funkci senátora. Nyní se Senát cítí trochu dotčeně a myslím, že oprávněně. Jeho „vyléčení“ by například mohlo pomoci dorovnání do 95 senátorů (81 stávajících senátorů + 13 hejtmanů a pražský primátor). Polovina z nich by byla volena každé čtyři roky a při této příležitosti by mohli lidé volit přímou volbou i předsedu Senátu. Odpadly by proto jedny volby a lidé by neměli pocit, že je v našem státě „převolbováno“. Občané by se cítili více důležití, kdyby věděli, že nevhazují lístky do volebních uren jako na běžícím pásu. Naopak by se těšili a nemohli by se dočkat, kdy zase půjdou volit. Dobře, uznávám, toto je spíše pohádkový scénář než realita všedního uspěchaného dne… Ale… Nejsme na tom tak špatně. A i když je stále co zlepšovat, jsem hrdá na to, že jsem občankou České republiky. Celý svůj život žiji v demokracii a nedovedu si představit, že by se to někdy změnilo. Ač má každá demokracie své mouchy, je to demokracie a toho bychom si měli vážit. Vždyť na světě je stále tolik států, kde vládnou diktátoři a lidé jsou utlačováni. Jak se musí cítit asi oni? Jejich způsob života je pro ně však už asi standard. Nejspíše si neumí představit, že někde daleko za hranicemi je jiný, lepší svět. Svět bez násilí, hladu a chudoby. Na druhou stranu je v těchto dobách i svět plný teroru a zbytečných obětí. Slova demokracie, svoboda slova a tisku a právo na život se ztrácí v kalužích krve. Krve, která je vždy prolita zbytečně. A ať se snaží civilizované společnosti sebevíce, obávám se, že nad některými fanatiky a fundamentalisty je zvítězit velmi obtížné… A i když se přece jen podaří zvítězit a paní Demokracie si najde skulinku, jak do takto pošramocené země vklouznout, jak velká cena vykoupení zde byla? Kolik mužů, žen a dětí, vojáků ze zahraničí a dobrovolníků muselo za demokracii padnout? Není to až příliš velká cena za něco, co
je u nás samozřejmostí? Kolik matek nyní čeká doma na své syny s tušením, že už se nikdy neshledají? Kolik žen doma vyhlíží své manžely? Kolik dětí doma uléhá do postýlek s pocitem, že jejich tatínek je někde hodně daleko a možná se vůbec nevrátí? Pro nás, kteří tyto strašné zprávy denně vidíme v televizi, je to neuvěřitelné. Ale co teprve pro samotné aktéry? Jsou to hrdinové. Bojují za demokracii a vydávají ze sebe maximum. Rodina i přátelé musí jít stranou. Jsou zde a bojují za vlast. Mají vyšší poslání než my obyčejní smrtelníci. Všichni bychom jim měli vzdát hold. A slovo demokracie je důležité i v dalším kontextu. Česká republika funguje na principu parlamentní demokracie. To znamená, že my všichni se podílíme na vládě prostřednictvím námi zvolených reprezentantů. Volíme si do parlamentu své zástupce z řad politických stran, hnutí a nezávislých kandidátů. Nemůžeme si tedy stěžovat na vládu, jakým způsobem jedná a pracuje. Dalo by se říci, že platí – kvalita před kvantitou. Do parlamentu se pravidelně dostávají strany, které již mají dlouholetou tradici, výjimku letos tvořila jen Strana zelených. Ta slavila triumfální úspěch. Podařilo se jí do té doby něco nevídaného. A ukáže až čas, jak tato strana zamíchá stojatými vodami politické scény. A i tímto příkladem jsem chtěla navázat na fakt, že opravdu každý v naší zemi má možnost podílet se na moci. Může si založit vlastní stranu a je jen na něm, jakou má píli a výdrž. Cesta k úspěchu je mnohdy trnitá a zdá se i nemožná, ale když má člověk dostatek odvahy a sebevědomí, určitě to dokáže. Představme si však, jak by to vypadalo, kdybychom zde měli přímou demokracii. Nad tímto nápadem by jistě mnoho lidí zprvu zajásalo. Myšlenka, že by se přímo podíleli na vládě, by je jistě zaujala. Ale na jak dlouho? Jsem přesvědčena, že přímý podíl na vládě formou referenda by byl finančně i organizačně velmi náročný. Dále bychom mohli vést diskuzi i o účasti v referendech. Myslím si, že neustálé rozhodování by občany brzo omrzelo. Proto bych formu přímé demokracie uplatňovala pouze ve výjimečných případech. Otázka americké raketové základny je toho zářným příkladem. Kdo jiný by měl rozhodovat o osudu základny než sami občané? Ovšem obzvláště citlivé je toto téma pro naše starší spoluobčany, kteří mají zkušenosti s rokem 1968. Sovětští vojáci přišli naši zemi „ochraňovat“, avšak tady poněkud zaspali a zůstali trochu déle … Proto se domnívám, že náš model parlamentní demokracie s občasným prvkem – referendem – je tou nejlepší kombinací. Lidé mají pocit důležitosti, že mohou o takto ožehavých tématech sami rozhodovat, na ty další tu mají odborníky ve vládě. Někteří lidé jsou ale i přesto stále a se vším nespokojeni. Je velmi jednoduché poslouchat paní Novákovou, která si všem sousedkám stěžuje na to, jak vláda špatně hospodaří, jak se náš stát zadlužuje a že v Poslanecké sněmovně poslanci nic nedělají. Pak ale ani nejde k volbám a když dopadnou patem, je opět nespokojená. V této jediné věci s ní ale souhlasím. Ani mně se patová situace nelíbí. Počet poslanců bych upravila tak, aby jich byl lichý počet. Tím bychom zabránili příštímu možnému patu a řadě měsíců vyjednávání o nové vládě. Nicméně bezesporný fakt je, že mnozí občané mají velmi zkreslené představy o tom, jak funguje stát. Představují si, že je jedna velká pokladnička, ve které je spousta peněz, přímo se tam sypou. Ale jak je tam dát nazpět? O tom už nikdo nemluví. O čem se naopak začalo mluvit, je počet žen v české politice. Jako zástupkyně něžného pohlaví si samozřejmě přeji, aby jich
v Poslanecké sněmovně a v Senátu bylo co nejvíce. Ovšem pozor – feminismus stranou! Muž a žena – to je symbol komplexnosti a souhra. A ta by měla být samozřejmě i v politice. Nejsem ale zastáncem násilného vniknutí žen do takovéhoto víru dění. Myslím si, že schopná a cílevědomá žena si prosadí svou a do Poslanecké sněmovny či do Senátu si najde cestu sama. Samozřejmě ale není na škodu tyto talentované ženy podporovat. Tím se nic nezkazí. Ba naopak. Dodá to potřebnou odvahu těm, které o tom zatím jen uvažují a hledají si svůj vzor. Páni politici vnášejí do svého jednání rozum, političky cit. A právě kombinace těchto dvou prvků je to, co každá demokracie potřebuje. Protože ne pouhý rozum si dokáže odůvodnit všechny věci. Je proto velmi důležité, aby například zákon o interrupcích neprojednávali jen muži. Ti to vidí ze svého pohledu. A proto by bylo jistě špatné, kdyby se o těchto tématech jednalo „o ženách bez žen“. A fandila bych nejen ženám. Slovo bych dala, jak jsem již zmínila, také hejtmanům a pražskému primátorovi. Stále se mluví o tom, že je špatná komunikace mezi hejtmany a státem. A řešení? Hejtmani s primátorem do Senátu! Zní to neuvěřitelně? Je to však tak jednoduché! Pražský primátor a všichni hejtmani by měli statut senátora, čímž by byli blíže státním orgánům a stát by byl blíže krajům. V konečném důsledku by však byl nejblíže lidem, o které tu jde prioritně. Všichni občané by byli prostřednictvím hejtmanů zapojeni do politického dění a to by byl jen malý krůček k tomu, aby viděli pravou tvář politiky. A nejen tu, kterou znají mnohdy zkreslenou z médií. V konečném důsledku by si polepšil hlavně Senát. O jeho činnosti by se začalo více mluvit, na povrch by vyplula jeho potřebnost. Vždy je však co zlepšovat a to je na tom to krásné. Senát by se mohl dočkat například jakési komise. Ta by byla složena z ústavních odborníků, právníků a profesorů z vysokých škol, kteří by dávali stanoviska k jednotlivým návrhům projednaných Poslaneckou sněmovnou ČR. Zkoumali by, zda daný zákon je v souladu s ústavou, zda není v rozporu s jinými zákony… Došli bychom tak k „legislativní čistotě“, což je nezbytný aspekt posilování právních jistot občanů, organizací a podnikatelských subjektů. A nyní mi již dovol, slovutný Senáte, pár milých slov na závěr. Vím, jaké to je, když je člověku 10 (to si ještě pamatuji až velmi dobře). A vím také, jaké to je, když je člověku čerstvě 18. Najednou se cítí více samostatný a zodpovědný. Je to krásný věk, ale musí se k němu člověk postupně propracovat. Také jsem vždy chtěla být hned velká a dělat vše, co smí jen dospělí. Ale věř, že právě to mládí je krásné. Je krásné a nerozvážné, má spoustu chybiček. Ale pamatuj, chybami se člověk učí! A až Ti bude 18 jako mně, jistě i Tebe budou všichni brát jako rovnocenného partnera. Přeji Ti všechno nejlepší k Tvým 10. narozeninám a hodně zdaru do dalších let! P. S. Až budeš sfoukávat svůj narozeninový dort, samozřejmě nezapomeň na sebe a přej si hodně štěstí, zdraví… Ale pamatuj prosím také na nás, na všechny ty, kteří k Tobě vzhlížíme. Přej si svobodu, mír a ať nám parlamentní demokracie a celá Česká republika (nejen) ve 21. století vzkvétá ještě více než dosud! Veronika Valentová, 18 let Českoslovanská akademie obchodní, Resslova 5, Praha 2
MÁ EXISTENCE SENÁTU SMYSL? Česká republika patří mezi 12 z 25 států Evropské unie, kde parlament pracuje na principu dvoukomorového systému. Zákonodárnou moc tak netvoří pouze Poslanecká sněmovna, ale též Senát. V České republice byla horní komora ustanovena poměrně nedávno, před 10 lety. A možná právě proto, kvůli oné novosti, této instituci podle dlouhodobých průzkumů věří pouze 20 % lidí. O skutečné příčině tohoto nízkého čísla se můžeme jen dohadovat. Možná je způsobeno omezenými pravomocemi Senátu. Lidé pak mají pocit, že je vlastně zbytečný. A proč potom chodit k volbám? Hlasovat o něčem, co je zbytečné, co mě nezajímá? Existuje přece mnoho jiných lepších způsobů, jak využít čas. Nestačí, že ze svých daní platím úřad, který nepodporuji a neuznávám? Přemýšlí-li ale 80 % Čechů tímto způsobem, jaký je potom vůbec smysl existence Senátu? Není lepší jej zrušit? To je poměrně zajímavá otázka, neboť Senát je signifikantní právě svojí „nezrušitelností“. Ústavní zákon, který by to umožňoval, by totiž musel Senát sám odhlasovat. A na ústavní zákony má Senát právo absolutního veta, takže jej Poslanecká sněmovna nemůže přehlasovat. Bylo snad ustanovení Senátu před 10 lety nenapravitelnou chybou? Ne tak docela. V historii už jsme několikrát zažili přeměnu dvoukomorového parlamentního systému na jednokomorový. Mohli jsme to pozorovat například na začátku 60. let minulého století na Novém Zélandu.Tehdy získala v obou komorách totální převahu strana, která měla zrušení Senátu v pro-
gramu. V roce 1970 zase Švédsko nabídlo senátorům doživotní rentu ve výši jejich platu, když bude Senát zrušen. Česká republika ale není natolik ekonomicky na výši, aby si něco podobného mohla dovolit – navíc by tento krok jistě vyvolal vlnu protestů z řad občanů, především pak zástupců středních a nižších sociálních vrstev. Stejně tak by bylo bláhové předpokládat, že jedna strana získá drtivou převahu, aby sama dokázala vytvořit kvalifikovanou většinu. Nejefektivnějším řešením by pak nejspíš bylo sloučení Poslanecké sněmovny a Senátu v jeden úřad čítající 281 členů. V takovém případě by Česká republika plynule přešla na jednokomorový parlamentní systém. Tímto způsobem je vykonávána zákonodárná moc např. v sousedním Slovensku, dále v Lucembursku, Řecku, Portugalsku, ale také ve skandinávských zemích, jež řadíme mezi nejvyspělejší státy světa. Otázkou ale zůstává, kdo v těchto systémech plní onu nutnou pojistku demokracie a kdo vrací nepovedené zákony k opětovnému projednání. Dokáže posílení prezidentského veta vyřešit vše? A jak si můžeme být jistí, že prezidentská kancelář něco nepřehlédne? Jaká je vlastně výhoda jednokomorového systému? Že je levnější? Relativně. Ale proč potom počet dvoukomorových parlamentů ve světě neustále stoupá? Nemůže to znamenat, že Senát má i svá pozitiva? Victor Hugo dokonce kdysi prohlásil, že jednokomorový parlament je jako oceán, kterým zmítá bouře. Český Senát již navíc prokázal, že jeho existence není neopodstatněná. Výrazně se
podílel např. na řešení vládní krize v roce 1997 a při přijetí zákona o referendu pro vstup České republiky do Evropské unie. Málokdo asi ví, že ke dni 30. 9. 2006 vrátil Senát Poslanecké sněmovně s pozměňovacími návrhy 313 zákonů, z toho 3 ústavní. Celkem 77 zákonů horní komora zamítla. Asi v 11 % případů byl však Senát přehlasován. I přesto můžeme tyto výsledky považovat za uspokojující. Dohodli jsme se tedy, že dvoukomorový systém je výhodnější. Co ale musíme udělat, aby dosáhl též adekvátního uznání veřejnosti? Já osobně nalézám dvě možná východiska z této situace. První z nich pracuje na jednoduché úvaze. Když není technicky možné Senátu odebrat jeho pravomoce a zrušit jej, co mu naopak nějaké pravomoce přidat? Lidé by pak viděli větší pracovní výsledky Senátu, více by si jej vážili. Druhý způsob vzdáleně vychází z irského modelu. Tam je menší část senátorů jmenována prezidentem a volena na vybraných univerzitách, většina je ale volena sborem volitelů tvořeným poslanci sněmovny, odstupujícími senátory a členy okresních zastupitelstev. Můj návrh spočívá především v přehodnocení současného volebního systému. Přikláněla bych se také k jinémurozdělení Senátu. Jednotliví senátoři už by neměli
představovat různé územní celky republiky, ale pouze být součástí určitého odborného kruhu. Takových by mělo být několik a jejich zaměření by mělo přibližně postihovat zaměření jednotlivých ministerstev vlády. Kandidáti by pak měli být odborníci, podnikatelé či jinak pracující lidé z daného oboru. Stejného zaměření by měli být i voliči, tudíž lidé angažovaní, znalí poměrů v tom kterém oboru. Senát by tímto způsobem sice možná přišel o post instituce, která zajišťuje zapojení širšího politického spektra do činnosti parlamentu, ale já bych v tom žádný velký problém neviděla, neboť senátor má stejně rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a ne podle stranické příslušnosti. Já opravdu netuším, zda je tento můj návrh z politologického hlediska správný či proveditelný, jelikož přesně nevím, jak funguje ten velký politický kolotoč, ale co vím bezpečně, je to, že kdyby se podobně zamýšlel každý, tak postupně dospějeme k tomu skutečně správnému řešení.
Vyhodnocení a zhodnocení obou soutěží naleznete uvnitř časopisu na str. 40-41.
Hana Kotková, 17 let Gymnázium Moravský Krumlov
