ivad HaD ální ent erim
Roz 4/2008 Tour de Culture Ústav hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Exp
s Jiř or hov a db hu
ra atu r e lit
lo
Visions of Light
u lico av ím P
Tour de Culture 4/2008
film dlo a div
se
tí z
tk
ín
eh
sJ
m
u 6
4
8
5
r
co
y
nte
MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO, HUDEBNÍ SCÉNA 20. 4. Igor Butman Quartet, 19.30 Gustav Brom Bigband představuje Igora Butmana a Petera Lipu JAZZOVÝ BAR U KOUŘÍCÍHO KRÁLÍKA 21. 4. Monster Jam session, 20.00 28. 4. Petr Zelenka Quartet, 20.00 STARÁ PEKÁRNA 22. 4. Oláh Szabolcs Quartet, 20.00
8 9
t
i
as
ce
ou
H
tni
l ae
ich
a et
k
An
14
m he
vrá
Visi
ons
igh of L
sM
HADIVADLO 16. 4. Věc Makropulos 21., 22. 4. Indián v ohrožení 30. 4. Doma u Hitlerů
13
12
m
O
h
dětec
10
nto
Indián v ohrožení
ch a rodičí
REDUTA 2. 4. Picasso, Divadlo Ungelt 7. 4. Cyrano, Divadlo v Celetné 15. 4. Brněnský proklatec, one-man-show Arnošta Goldflama
Fa
Komiks
Xavier Baumaxa + Propaganja, 20.00 Reggaenerace, 20.00 Creativity Night, 20.00
hudba
FLÉDA 10. 4. 12. 4. 15. 4.
SEMILASSO 10. 4. Horkýže slíže, 19.00 16. 4. Kamil Střihavka & Leaders, 19.30 22. 4. Žlutý pes, 20.00
Jazz Fest Brno
y
vli
ou
db
Pa
hu
iří
ové
u
ořiny skříňk
uh
ín
dr
zic
o
xpo
aš
aE
án
Enc
děje z Pand
é
nu
dn
léd
ho
ALTERNA 9. 4. Jan Budař & Eliščin band, 20.00 13. 4. Monika Bagárová Band, 20.00 20. 4. Miriam Bayle Quintet, 20.00 22. 4. My Awesome Mixtape, 20.00 24. 4. Sax & Crime, 20.00 30. 4. Lesní zvěř, 20.00
HUSA NA PROVÁZKU 3. 4. Cirkus aneb Se mnou smrt a kůň 5. 4. Bestiář podle Dostojevského, Svlékání z kůže
FLÉDA 23. 4. 27. 4.
Roman Pokorný Trio, 20.00 Aga Zaryan, 20.00
SEMILASSO 24. 4. Radio String Quartet, 20.00 25. 4. Bashavel, 20.00 29. 4. Vertigo Quintet feat. Dorota Barová, 20.00 DIVADLO NA PROVÁZKU 26. 4. Josefine Lindstrand A David Dorůžka Trio, 20.00 DIVADLO U STOLU 14. 4. Zapomenuté světlo 28. 4. V poli mnoho bylin stojí (Kytice) 30. 4. Večer pro Pavla Fajta DĚLNICKÝ DŮM 17. 4. Domovní Requiem, Divadlo Líšeň DIVALDO POLÁRKA 12. 4. Broučci 16. 4. Romeo a Julie MĚSTSKÉ DIVADLO BRNO 20. 4. Orchestr Gustava Broma
divadlo
Hudební na
Oh
Ná
Tour de Culture doporučuje v dubnu
fejeton
14
Fantom vrátnice (made in FF MU) Před chvílí jsem se probudil a vylezl ze svého pelechu. Hned po probuzení jsem zvyklý snídat a teprve poté provádím ranní hygienu. Naštěstí je vždy poblíž něco dobrého k snědku. Dnešek nebyl výjimkou. Zbývalo nějakých pár desítek minut do doby, než se začnou na fakultu trousit první ospalí studentíci, a tak jsem vyběhl na dvůr a chvíli lelkoval před budovou C. Mám zjištěno, že spousta studentů na dvorečku FF MU kouří (i přes zákaz kouření), a nejenže tihle rebelanti kouří, ale navíc ještě někteří odhazují nedopalky na zem, což je jistě zavrženíhodné, ne však pro mou maličkost, která si rovněž po ránu s chutí dopřeje nějakou tu nikotinovou pochoutku. Mám v rámci celého areálu pár tajných skrýší, ve kterých se krom jiného nachází i zapalovač či sirky, ovšem tyhle své zdroje rozhodně prozrazovat nehodlám, nemusíte vědět všechno, zvědavci! No, nic ve zlém. Vyfoukl jsem poslední kouř proti ostrému rannímu slunci a cestou nazpět k vrátnici potkal pana děkana. Dělal, že mě nevidí a že má hrozně naspěch. Já si to však nebral osobně, protože jsem dosti empatický a dovedu pochopit tuhle jeho malou osobní zášť; žárlí totiž na onu skutečnost, že jsem na fakultě známější a populárnější než on, což je samozřejmě nezpochybnitelný fakt. Kdekdo si mě fotí a natáčí (většinou je to příjemné, někdy mě to však obtěžuje, což dávám ihned najevo), zatímco jemu – panu děkanovi – se takových výsad dostává jen stěží. Ale není se co divit, protože jsem oduševnělý, roztomilý a taky dobře stavěný, zkrátka on – pan děkan – pro mě nepředstavuje nějakou větší konkurenci a mám ho vcelku rád. Byl nejvyšší čas zaujmout pozici na svém tradičním místě naproti vrátnici, protože se blížila osmá hodina ranní. A už se začaly trousit první filozofické vlaštovky, první z nich byla mužského pohlaví (předstíral jsem, že hluboce spím), ale mnohem častěji přicházely do školy slečny a dívky a já seděl ve svém pelíšku, tvářil se přívětivě a nechával se hladit a drbat za ušima a taky jsem „pěkně po našem“ předl, aby měla děvčata radost a mazlila se se mnou ještě víc. Jediné, co nesnáším, je takové to infantilní oslovování mé osoby, něco na způsob „ťuťuňuňu“ a „micinko“, eventuálně „ty seš krásnej kocourek“ (ne že bych s obsahem informace nesouhlasil, ale irituje mě ten příšerný tón) a je jasné, že s lidmi, kteří řeknou „to je ale tlustá kočka“, se vůbec nehodlám zahazovat. Někde jsem se doslechl, že prý se jmenuji Vašek, což mě teda, po pravdě řečeno, zhnusilo na nejvyšší možnou míru. Vašek. Pch. Blbější a obyčejnější jméno mi snad ani nemohli vybrat. To už bych se rovnou mohl jmenovat Hugo nebo Čestmír. Já, který mám rád filozofii (zvláště pak antické myslitele, Schopenhauera, Nietzscheho a existencialisty) a české Svého kocoura mají i na Univerzitě v Kostnici. samizdatové či exilové autory, se mám jmenovat takto? Ale už Foto archiv uni-kater-sammy.de jsem si zvykl na to, že mě tak někteří oslovují a blahosklonně jim to toleruji. Kdyby však bylo po mém, tak kupříkladu jméno Sokrates by nebylo úplně k zahození. Kolega Schopenhauer říká: „Krása je otevřený doporučující dopis, který pro nás již předem získává srdce druhých“. A tak se řídím jeho moudrým výrokem, sedávám naproti vrátnice či pod stojanem na noviny a časopisy, pozoruji to bohemistické, uměnovědátorské, hudebněvědátorské, filologické, estetické, religionistické a jiné hemžení, získávám si srdce druhých, kteří mě často „laskají“ a v duchu se vysmívám rozumbradům, kteří za pomocí složitých teorií řeší nesmyslné esence a pravá podstata všech věcí – totiž něha, jídlo, spánek a duševní menu; tedy vše, čeho se mi dostává – jim uniká mezi prsty, ale já se za to na ně nezlobím, protože nás dokonalých je skutečně málo… Chcete-li o mě vědět něco více, doporučuji mrknout na www.youtube.com a do vyhledávání zadat Fantom vrátnice. Nemůžete udělat chybu. David Osvald
S jarním obdobím přichází snad i sluncem prohřáté dny, díky nimž se také ohřívá krev v žilách a přichází pudové nutkání všech obyvatel živočišné říše k reprodukci svého rodu. Kocour, který je tento měsíc opěvovaným hrdinou fejetonu a také fakultního foyer, má ovšem s podobnými radostmi života utrum. Když si pustíte dokumentární opus ze života kocoura Vaška, na nějž naleznete internetový odkaz dle pokynů našeho každoměsíčního fejetonisty, tak se v jedné humorně pojaté replice dozvíte i o procesu, kterým kromě pěvců s fistulí musel projít také náš fakultní „fantom“. Věřím, že kdyby byl tohoto mučivého zákroku ušetřen, tak by naše fakulta během jara ožila pěkným přírůstkem roztomilých koťat a na pohlazení by se čekala fronta v ucpaném vestibulu. Ovšem není kocour jako kočka (pobídka k divoké diskusi s fanoušky genderu). Kastrační lékařský zákrok bych totiž nechal s chutí podstoupit babiččinu kočku, která sice není zvířecí lady Chatterleyová, ale možná právě proto si svou energii vybíjí ve hře „sekni co nejvíc můžeš, ať je slyšet pořádný řev“, jejímž jsem často nedobrovolným účastníkem. Za takové zářezy na končetinách by se nestyděl ani emař s těmi nejsebevražednějšími sklony. Na každého prostě působí jaro jinak – kocouři by se pářili a kočky by kolem sebe sekaly... nebo naopak... Martin Gillár
Tour de Culture FF Kulturní měsíčník FF MU 14. číslo Duben 2008 Evidenční číslo MK ČR 17015 Šéfredaktor Martin Gillár
[email protected] Redakční rada Lilly Kunčarová David Osvald Jirka Bernkopf Jana Hnojská Manažer Jana Hnojská Design a sazba Milan Vlček Jazykoví editoři a korektoři Zuzana Ryčlová Martin Gillár Vydavatel ÚHV FF MU Gorkého 7 Brno 602 00 tel.: 549497478
Tour de Culture FF vzniká za podpory Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity
Tisk Coprint Kratochvilka 113 Ivančice 664 91 tel.: 731473404
TdC: Co tě přivedlo ke skladbě? M.M.: Přestože nepocházím z hudební rodiny, měl jsem od malička rád hudbu a napadaly mě melodie, a tak jsem si řekl, proč toho nevyužít. TdC: Z čeho ve své tvorbě vycházíš? Jaká hudba, nebo co pro tebe bývá největší inspirací? M.M.: Plánovitě nevycházím z žádného konkrétního stylu, spíše mě inspirují lidské emoce a příběhy. A ty se pak snažím vyjádřit hudbou a předat hudbou lidem. TdC: Pro jaké obsazení nejraději skládáš? M.M.: Z technického hlediska pro smyčcový orchestr. Rád bych psal pro velký symfonický orchestr, ale zkuste sehnat 50 hráčů, kteří by byli ochotni hrát zadarmo. TdC: Pokud vím, vedeš svůj komorní orchestr při FF MU. Jaké jsou vaše největší úspěchy? Interpretujete jen vlastní repertoár či skladby jiných mistrů? M.M.: Za největší úspěch považuji, že se mi daří
TdC: Jaké jsou tvé nejvyšší cíle, sny? Čeho by si chtěl ve své tvůrčí činnosti dosáhnout? M.M.: Mám rád divadlo a film. Takže bych byl moc rád, aby se mně podařilo veřejně provést všechna díla, popřípadě některá zfilmovat. TdC: Zřejmě tvá prozatím poslední kompozice se jmenuje 6OO holubiček. Proč zrovna tato spíše depresivní a vážná tématika? M.M.: Atomová bomba je pořád jednou z nejhrůznějších zbraní, jakou lidstvo vymyslelo. Není dobré zapomínat na následky této ničivé zbraně. Navíc americké filmy se mnohdy snaží následky těchto zbraní bagatelizovat. TdC: Ostatní skladby jsou víceméně romantické a řekla bych sentimentální. Má na tvůj skladatelský počin vliv doba, ve které žijeme či návrat k opravdovému historickému romantismu? M.M.: Upřímně řečeno nemám rád, když se mě někdo snaží někam zaškatulkovat. TdC: Při jaké nejbližší příležitosti mohou čtenáři Tour de Culture ochutnat skladby z tvého „hrnce“? M.M.: V úterý 22. dubna ve 20.00 bude v divadle Barka uvedena repríza díla 600 holubiček. Podrobnosti mohou čtenáři zjistit na www.mazanek.org
4
Setkání v Cikháji probíhalo už v šedesátých letech. Foto archiv Zdenky Rusínové
Tak se zatím měj hezky, milý Cikháji, vesničko má, bohemistická… David Osvald
Doc. PhDr. Michaela Soleiman pour Hashemi, CSc. (1958) je literární teoretička a historička, na Ústavu české literatury působí od roku 1997. Odborně se zaměřuje na starší českou literaturu (zejména barokní) a didaktiku češtiny. Je členkou redakční rady časopisu Studia Comeniana et historica a fakultního sborníku literárněvědné řady (V). TdC: Jak vzpomínáte na hodiny literatury za vašeho studia na střední škole? M.H.: Ráda. Naše literární hodiny byly náročné a zajímavé, ostatně náš češtinář (i třídní) Robert Gill patřil k brněnským spisovatelům 60. let. Jeho výuka mne nakonec ovlivnila natolik, že jsem se pro studium češtiny na filozofické fakultě rozhodla.
Děkuji za rozhovor Anna Juhásová
Nová hudba: kytara a šroubovák? To je ještě málo Začátkem března se nad Brnem přehnala hudební vichřice. Intenzivní zážitky jménem Night of a Mackerel, Expozice nové hudby, křest nového alba Květů a Messiaenova Turangalîla v těsné návaznosti. Na takové situace nejsem dostatečně vybavena, ale zatím se zdá, že jsem přežila bez úhony. Expozice předčila očekávání. Zhlédnuté performance jsou naprosto nemožné zachytit slovy, toto klišé se stalo skutečností. V mém okolí nebyli dva lidé, kteří by se shodli v názoru na to, co zrovna slyšeli. Jeden vychválil, druhý zatratil. Druhý byl z dalšího vystoupení nadšen, první byl znuděn... Rozhodně stálo za to slyšet i ty kusy, které jste si téměř protrpěli, byla to zajímavá konfrontace s vlastním pojetím hudby. Většinu toho co jsem slyšela, jsem nedokázala zařadit mezi mně známé věci. S odstupem času se navíc žebříčky proměňují. Zřetelně si pamatuji Phosphor, ansámbl z Berlína obsluhující tyto nástroje zároveň: bicí,
Na sobotní večer připadl filmový seminář, jehož součástí bylo také promítání filmu a následná diskuse. Oskary ověnčený film Tahle země není pro starý i jeho knižní předloha spisovatele Cormaca McCarthyho nenechaly téměř nikoho ustrnout v apatickém mlčení. Největší kuriozita celého setkání byla bezesporu spojena s mailem, ve kterém byl jistý rozhořčený student velmi udiven názvem celé akce. Název Cikháj v něm prý evokuje „ono známé Sieg Heil“ a celý jeho mail se točil ve víru obvinění z nepřímé propagace fašismu. Buďme rádi za takové sofisty, kteří se zřejmě na fakultě sem tam vyskytují. Kdybychom je neměli, nebyla by v noci ze soboty na neděli ani zdaleka taková legrace, spojená s vínem, parafrází onoho mailu a následně s různými variacemi na téma setkání bohemistů – propagace fašismu. Chudák naše malebná obec Cikháj, jejíž vznik spadá až někam do druhé poloviny 14. století.
literatura
TdC: Jak dlouho se skladbě věnuješ? M.M.: O první skladby jsem se pokusil tak před deseti lety, ale aktivněji komponuji přibližně od roku 2004.
udržet tak skvělý kolektiv muzikantů pohromadě. Co se týče interpretace děl, na programu se často objevují díla Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta a dalších hudebních skladatelů.
anketa
hudba
Proč by měly být hudební naděje z Pandořiny skříňky zastoupeny jen kapelami? Vždyť spoustu cenných skladeb v současné době slýcháme i od nejrůznějších nápaditých jedinců. Tím, kdo úspěšně komponuje a zároveň studuje na brněnském Ústavu hudební vědy, je mezi mnoha jinými také Martin Mazánek …
bohemistika
pokračování ze strany 12
Hudební naděje z Pandořiny skříňky
trubka, laptop, tuba, elektrická kytara, mixážní pult, akustická kytara, elektronika a gramofon. Byla jsem sice částečně ochuzena o vizuální stránku (obzvlášť lahůdku v podobě hry smyčcem na polystyren), protože jsem inteligentně zaujala pozici ve stínu kamery. Musela jsem si vystačit s pohledem na gramofon, po němž klouzala plastová lžička. Tento jev nervové tiky nevyvolával. Leč tohle uskupení předvedlo skutečně velmi dobrou živou improvizaci. Dále velmi zapamatovatelní byli Text Of Light v čele Lee Ranaldem ze Sonic Youth, který se postaral o to, aby oproti komorní atmosféře z minulého dne bylo v sále narváno. Improvizovaná hudba na kytary a saxofon k filmu The Text of Light (pod pojmem „film“ si představte videoprojekci) byla vzhledem k Phosphor sluchu velmi lahodící až kontemplující, ale to by byl snad i grindcorový koncert. Vizuálně mi uvízlo v paměti tahání kytary pokračování na straně 5
TdC: Několik let jste sama působila jako profesorka na gymnáziu. Co je podle vás nejtěžší na práci učitele? M.H.: Často se uvádí, že je obtížné být současně dobrým odborníkem a pedagogem, skloubit náročnost a invenčnost vyučování. Sama však pokládám za podstatné to, co je důležité u každé profese, která má být posláním: dobře rozlišovat mezi podstatným a nepodstatným a předčasně „nevyhořet“. TdC: Vyučovala jste mimo jiné i na univerzitě v Soulu, jak byste porovnala korejské studenty s českými? M.H.: Srovnání není snadné – základní rozdíl vidím ve výraznějším prožitku vysokoškolského života v kolektivu - korejští studenti svými aktivitami připomínají spíše naše středoškoláky. Překvapila mne jejich hudebnost, většina mých korejských bohemistů se velmi rychle naučila české a moravské písničky a na základě videozáznamu i polku, jejíž perfektní prezentaci připravili ku příležitosti našeho loučení. TdC.: Kromě pedagogické činnosti se věnujete zejména studiu starší české literatury. Jistě tedy máte řadu oblíbených staročeských autorů. Jakého však máte favorita mezi moderními spisovateli? M.H.: Spíše než jednotlivé spisovatele preferuji jejich určité texty, tak například Legenda Emöke ano (Konec nylonového věku ne)…Přece bych však našla jednoho svého „favorita“, jehož texty mám ráda snad úplně všechny. Je to ten, který nám svými čtyřveršími například říká, že nebloudí jen velbloud, ale především my sami. V jeho tvorbě oceňuji, pomůžu-li si aluzí na jiného svého oblíbeného autora „tu bdělou vážnost nad přípravou slova“ a hlavně jeho opravdovost, jako hodnotu, které si vážím nejvíce jak v literatuře, tak v životě. Děkuji za rozhovor a přeji vše nejlepší k životnímu jubileu. Ondřej Leger
13
bohemistika
Ideou festivalu je projekce vizuálně průlomových filmů. Foto archiv festivalu Visions of Light
12
Více informací na www.visionsoflight.cz Tereza Frodlová
Od pátku 14. do neděle 16. března 2008 se uskutečnilo tradiční, v pořadí již páté bohemistické setkání, které se konalo v prostorách rekreačního střediska Masarykovy univerzity v Cikháji, tedy v obci, která se nachází v chráněné krajinné oblasti Žďárské vrchy, takřka na severní hranici kraje Vysočina. Setkání bohemistů je workshop studentů a pedagogů bohemistiky FF MU, který vítá i zájemce z dalších oborů, fakult a universit. Již zmíněná tradice akce Setkání bohemistů sahá svými kořeny do 60. let 20. století. Brněnská bohemistika na tuto tradici pravidelně navazuje od roku 2003. Hlavním dnem setkání byla sobota 15. března, kdy probíhaly nejrůznější odborné referáty a diskuze: rekreačním střediskem tak poletovala genericita spolu s poznámkami k fonologii českého jazyka, pozadu nezůstala ani Set-merge teorie, o slovo se přihlásily i jerjokmeny, které pendlovaly od sufixu ke koncovce a zase zpět. Toto jazykovědné menu se podávalo
Alan Licht z Text of Light. Foto Leoš Horký
středa 2. dubna
Ježíš revival – Ethiopunk religious/experimental/alternative
pátek 4. dubna
Pafoto večírek – Byl Pes, Monty Pičusův létající pes, Fkletzi alternativní rock, Brno, Praha
pátek 11. dubna
Setkání bohemistů – Cikháj 2007/2008
slyšet extrémy sluchu nepoddajné, nemůže být řeč - muž, který seděl v řadě za mnou sladce usnul a doprovázel houslistu zřejmým zvukem. Někteří evidentně přišli na houslový koncert a ne na Novou hudbu. Stejně tomu bylo i na Messiaenově symfonii Turangalîla v podání brněnské filharmonie. Lidé chodí nejspíš do „divadla“ a „filharmonii“. Doufejme, že takových počinů jako Expozice nové hudby a uvedení děl soudobých skladatelů na brněnské scéně bude přibývat. Pak si snad posluchači začnou číst i program. AnSh
Takoví ňácí bigbeat, Brno
v dopoledních hodinách a některé výstupy vzbudily v posluchačích bouřlivé reakce, které záhy vyústily v hlasité polemiky, takže setkání mělo i patřičný emocionální náboj. Odpolední literární menu už bylo uvolněnější, a tak nás v poklidu mohly navštívit poznatky o novele Jaroslava Havlíčka Jaro v domě, s Vilémem Mrštíkem jsme cestovali po Rusku, pohovořili o homiletických textech se svatební tematikou a rovněž o staročeských legendách, ve kterých se některým postavám zdají sny, které se – jak jinak – nezdají jen tak náhodou. Prostor mezi dopoledním a odpoledním cyklem přednášek a diskusí vyplnila mimo jiné i příjemná procházka po okolí, která se – díky na místní poměry nezvykle příznivému počasí – opravdu vydařila, a tak si paní docentka mohla spokojeně libovat, že nás má svatý Petr rád. Svatý Petr je zřejmě tak trochu i patronem bohemistů. pokračování na straně 13
hudba
Ze starších zmiňme snímek Příšerná chvíle, který koncem dvacátých let přišel s inovativními postupy ozvláštňujícími hororový žánr, slavnou gangsterku Howarda Hawkse Zjizvená tvář nebo ironizující western Sh ane z éry slavných amerických westernů 50. let. Nejen příznivcům proudů a kaluží krve a divokého sexu na plátně je určeno Faster, Pussycat! Kill! Kill!. Z dalších zajímavých titulů uveďme střihový dokument z tragického koncertu skupiny Rolling Stones Gimme Shelter nebo novější variace snímků The Killers a Zjizvená tvář. S přihlédnutím k různorodosti žánrového spektra a časovému rozpětí bezmála osmdesáti let vyvstává otázka po odvážné dramaturgické koncepci programu. Fakt, že poněkud nesourodou směsici snímků pojí americký původ a vizualizace zla a násilí je však podle Petra Šoupala spíše shoda okolností než promyšlený dramaturgický tah. Primárním záměrem bylo nabídnout českému publiku filmy, které mimo vizuální zajímavosti pojí zvláště nezájem ze strany české filmové a televizní distribuce. Kromě nabídky více či méně lákavých filmů přicházejí pořadatelé s ideou navrátit kinoprojekcím jejich někdejší punc jedinečnosti a zprostředkovat divákům, kteří jsou ochotni na několik večerů opustit své televizory, neobyčejný zážitek, slovy Duncana Hendyho „vizi sdílenou z osamocené perspektivy kina.“ Přehlídka proto nenabízí jen projekce, ale také krátký lektorský úvod před každým filmem a další doprovodné kulturní akce.
po zemi a hraní na ni šroubovákem, efektní i zvukově. Trio Text of Light, myslím, nikoho příliš neurazilo. Jinak to bylo s Clemensem Merkelem a jeho houslovým recitálem. Ač se jednalo o koncert víceméně zapadající do škatulky artificiální hudba, a bylo předem vcelku čitelné co se bude na pódiu odvíjet, o přestávce nastal masový úprk ze sálu. Nepochopitelné. První skladba, Clinamen od Christophera Butterfielda, byla vyloženě v duchu „co s nástrojem dokážu“, s bravurně zahranými technicky obtížnými prvky. O tom, že by byly
středa 16. dubna
Betonovej Bez undeground, Brno
pátek 25. dubna
skleněná louka
V roce 2006 se v Kabinetu múz představil první ročník přehlídky filmů, jejichž společným jmenovatelem je výrazná, mnohdy až šokující a provokující vizuální stránka. Z iniciativy dvojice milovníků filmu, pořadatelů Petra Šoupala a Duncana Hendyho, se letos počátkem dubna odehraje druhý ročník uvedené přehlídky, příznačně nazvaný Visions of Light. Přehlídka nabídne třináct nedistribučních titulů, které budou uvedeny ve dnech 4. – 6. dubna ve velkém sále kina Art. Během tří festivalových dnů budou diváci moct zhlédnout průřez vizuálně atraktivními a svého druhu průkopnickými snímky americké kinematografie od dob němého filmu po současnost.
pokračování ze strany 4
Cuprum rock
Justin Lavash & Guests (GB) psychedelic blues neděle 27. dubna
Triptych no. 7 další pásmo scének studentů Jamu s neopakovatelnouatmosférou
středa 30. dubna
Andrea Rottin (IT) Indie/acoustic/electroacoustic
Atlantic Cable blues/folk/country, Praha
Fiat Eno Alternative/punk/pilch, Brno
Pravidelné hudební večery Sklepní scéna, Kounicova 23, Brno
film
Visions of Light: artikl vizuální atraktivity
5
Prvotním impulsem bylo naplánování vánočních koncertů. S Jakubem jsme si řekli, že by bylo dobré se setkávat i jinak, proto byl například v létě koncert na Velehradě. TdC: Zpívat naturelem musí být obrovská dřina. Jak si udržujete hlasivky? J.P.: Zpíváme různě, ale většinou tím „natur“ hlasem. My z toho zas takovou vědu neděláme. Leccos o tom víme a každý si určitou hlasovou průpravou prošel. Pochopitelně si každý potom najde způsob, jak si ten hlas šetřit. Je to individuální přístup. TdC: Máte před či po koncertě nějaký rituál? Například Kantiléna si před koncertem prochází partituru. Dáte si například skleničku dobrého vína? J.P.: Rád říkávám, že jsme soubor individualit a klub sólistů, který je dobré stmelovat. Jsou to přece jen už zralí lidé a každý má svůj prostor a svůj způsob koncentrace před vystoupením. Rozhodně je to něco jiného v počtu šesti lidí než v počtu šedesáti, jak je tomu u Kantilény. U ní se jisté kolektivní myšlení musí udržovat i určitými vnějšími mechanismy. My se v souboru známe už natolik, že poznáme na tom druhém i jistá duševní rozpoložení a podle mých gest už ostatní vědí, jak ta vystoupení budou probíhat. Tím, že jsme spolu sehraní a umíme jakoby spolu dýchat, tak při živém koncertu si mohu dovolit i gesta či vybočení, která bych jinak neudělal.
Jiří Pavlica. Foto archiv Hradišťanu
TdC: Pane Pavlico, jak jste se v roce 1978 k vedení Hradišťanu vlastně dostal? J.P.: Dostal jsem se k tomu dřív než v roce 1978. Ale uvádím to proto, že zakladatel Hradišťanu Jaroslav Staněk, po kterém jsem vedení převzal, v tom roce zemřel. Takže v tom vidím logickou kontinuitu. TdC: Jakým stylem u vás probíhá výběr hráčů? J.P.: Vyhlásíme konkurz, vybereme ty nejlepší a pak je zkušební doba. Dělali jsme to tak, že jsme vybrali dva a oni se jistou dobu střídali. Hodně záleží na tom, jak se lidé sžijí osobnostně a lidsky. Čas a praxe ukáže, kdo lépe zapadne.
6
TdC: Zajímalo by mě, co vás vedlo ke spolupráci s Kantilénou? J.P.: Chtěl jsem spolupracovat se sborem, který je na úrovni a který zvládne zazpívat i náročnější věci. Takový sbor existuje v Brně, a tím je Kantiléna.
TdC: Ze které generace se profilují vaši nejčastější návštěvníci? J.P.: Máme více publikum městské než vesnické, více publika vysokoškolského a středoškolského, a to napříč generacemi. Chodí na nás důchodci s vnoučaty, teenageři, lidé duchovně založení i naopak ti spíše pragmatičtější. Obecně bych ale mohl říci, že na nás chodí vzdělanější a duchovnější publikum TdC: Jak jste se dostal k tomuto hudebnímu žánru? Je to odraz rodinného zázemí nebo místa, kde jste vyrůstal? J.P.: Nejdříve mě ovlivnilo zpívání doma s maminkou. Dalším vlivem bylo školství. Prošel jsem liduškou, konzervatoří, akademií a hudební vědou. To mě logicky poznamenalo. Třetím neopomenutelným prvkem bylo i místo bydliště. Narodil jsem se a vyrostl ve Starém Městě u Uherského Hradiště, tedy v srdci Slovácka, regionu žijícím lidovou tradicí. Ovlivnilo mne tedy jak místní prostředí, tak profesionální hudební průprava, a proto se rád pohybuji mezi žánry. pokračování na straně 7
povedená, totiž dokládá režisérovo stoprocentní nasazení a filmařskou jistotu, jakkoli mu místy chybí odvaha vzdálit se tempu i formě knižní předlohy, již představuje mezigenerační dialog otce a syna (Josef Somr a David Novotný). Další z pravidelných celodenních procházek Prahou, na níž táta s klukem dohánějí, co během dlouhých let zameškali, nese rozměry životního bilancování. To působí místy naprosto přirozeně a nenuceně vyplývá z rutinních činností a jako takové paradoxně nachází vrchol ve skvěle inscenované a rytmizované sekvenci přípravy karbanátků, která důmyslně uvádí na scénu obě, respektive všechny čtyři, postavy. Film pak nejlépe funguje právě tehdy, když využívá podobných každodenních banalit „ze života“, jako je čtení jídelního lístku k definování vztahu mezi hrdiny. Nepřetržitý diaolog je však neméně často hlavním úskalím Michálkova filmu a forma, jenž vyprávění poháněla se stává jeho křečovitou brzdou. Michálek má však nesmírný cit pro detail, a to především při vedení herců, jejichž takřka bezchybná souhra je tím skutečným motorem vyprávění. Somrův přesný, střídavě kultivovaný a nervní projev má skvělou odezvu v Davidu Novotném, jehož postava není ani zdaleka karikaturou svobodného čtyřicátníka, který se nedávno dozvěděl, že má dospělého syna (přiměřená showmanská kreace L.
film
Jiří Pavlica je třicet let neodmyslitelně spjat s hudebním souborem Hradišťan, kromě toho se však průběžně angažuje i ve filmové, televizní a divadelní hudbě a během své kariéry také spolupracoval se Spirituálem kvintet nebo s pěveckým sborem Bambini di Praga. Před Vánoci se také jeho Hradišťan objevil po boku brněnského pěveckého sboru Kantiléna a Filharmonie Brno.
pokračování ze strany 10
David Novotný a Josef Somr dohánějí ztracená léta. Foto archiv csfd.cz
Kostelného, doplňujícího hereckou trojici). Takže ano, i nejnovější Michálkův film je „nevyvážený“. Nepostrádá ale osobitost a především si vůbec na nic nehraje. O rodičích a dětech (2008). Režie Vladimír Michálek. Hrají: Josef Somr, David Novotný, Lubomír Kostelný, Mariana Kroftová, Zuzana Stivínová, Jiří Lábus a další. 110 minut. Lenka Křesťanová
Mgr. Pavlína Míčová (1973) externě přednáší na FAV FF MU a na Gender Studies FSS MU. V rámci pedagogické, publicistické a kurátorské činnosti se věnuje mj. současnému videoartu a filmu z perspektivy gender studies. Spolupracuje rovněž na uměleckých vizuálních projektech s absolventkou AVU Terezou Janečkovou. Pracuje jako manažerka komunikace ve vydavatelském domě Mladá fronta.
anketa
interview
hudba
Náhodné setkání našeho druhu s... Jiřím Pavlicou
TdC: Předmětem vaší pedagogické i publicistické činnosti je mimo jiné videoart. Videu se však věnujete i v praxi. Kde nastal přelom? P.M.: Upřesňuji: přelom se ještě nekonal. Současnému videoartu se věnuji teoreticky, nicméně doposud jsem žádný videoart nevytvořila. V autorské dvojici s Terezou jsem podepsaná pod cyklem maleb, fotografickou instalací, net artem, videoinstalací a animací. Tedy cesta napříč uměleckými formami a médii se prozatím s videoartem minula. Nehledejme v tom však žádný konstrukt. Jednoduše forma videoartu doposud neodpovídala žádnému našemu tvůrčímu záměru. TdC: Jak probíhá vaše spolupráce s Terezou Janečkovou? P.M.: Spolupráce probíhá ve vzájemné kooperaci a míra tvůrčího vkladu je v rovnováze, řekla bych. Samostatnou roli má Tereza v rámci postprodukce a technické realizace, já naopak připravuji textové materiály, vyžaduje-li to situace. TdC: Jsou vám v umělecké praxi užitečné poznatky, které jste si osvojila coby absolventka filmových studií? P.M.: Na štrece vzdělávání jsem pochytila leccos. Dostávám se tak nyní k vaší první otázce. Studovala jsem grafický design na SŠUD v Brně (dříve SŠUŘ) a knižní grafiku na VŠVH v Praze, a až poté jsem se věnovala studiu estetiky a filmu na FF MU. Domnívám se však, že vzdělání by nás mělo především kultivovat, nemusíme ho nutně uplatňovat. Osobně více sleduji interpretační střet na úrovni teoretické, to jest otázka, jak je audiovizuální umění (například videoart, experimentální film, animace, videoklip) analyzováno z perspektivy filmových teoretiků a kunsthistoriků. Doporučuji k pozornosti. Lukáš Skupa
11
film
TdC: Nemáte občas pocit, že s nástupem populární hudby jsou lidovost a folklor odsunovány na vedlejší kolej? J.P.: Ani ne. Vidím to jako zákonitý proces vzdalování se a přibližování „kořenům“, který se v určitých vlnách opakuje. Dnešní svět se díky mediálním a komunikačním propojením neustále „zmenšuje“, kulturně unifikuje a vykořeňuje. To ovšem vyvolává reakci a lidé začínají pociťovat potřebu objevování svých kořenů. Toto uvědomování si vlastní identity dnes reprezentuje etnická hudba nebo tak zvaná world music, ale „návraty“ k vlastním kořenům se dnes objevují ve všech hudebních žánrech.
Jedna z oceněných fotografií loňského ročníku fotosoutěže. Foto Michal Marenčík
Více informací na www.phil.muni.cz/music. Martin Gillár
Febio fest Sluníčko konečně začíná vládnout ztřeštěnému jarnímu počasí a společně se svými prvními teplými slunečními paprsky nás zve do rozkvétající zelené přírody. Ale kdepak do lesa. V dubnu se musí do kina! Z Prahy se k nám do Brna stěhuje letošní Febio Fest a jen blázen by si ho nechal ujít. Od 14. do 18. dubna v kinech Art a Scala proběhne přehlídka téměř třiceti filmů rozdělených do několika sekcí, pečlivě vybraných odbornou porotou, které tento rok předsedali Hana Cielová a Štefan Uhrík, ředitel celého projektu. Můžeme se tak těšit na filmy z Evropského, Amerického, Asijského, ale i Latinskoamerického panorama a nebude chybět ani překvapení v podobě Kina extrémů. Festival zahajuje Schröderův báječný svět od Michaela Schorra, absurdní komedie z německočesko-polského pohraničí, kde se realita postupně mění ve sny. Ve filmu se objeví i dva zástupci české kinematografie - herci Igor Bareš a Lucie Benešová, kteří by se měli podle slov Hany Cielové slavnostního
brněnského zahájení osobně zúčastnit. Film, kteří filmoví kritici spojují s klišé „jeden z nejlepších filmů posledních měsíců“, je snímek Paula Thomase Andersona Až na krev. Vypráví o snaze chudého horníka dosáhnout bohatství, kterému však stojí v cestě závist sousedních obyvatel. V hlavní roli exceluje britský herec Daniel Day-Lewis. Mimořádný zážitek by měl také nabídnout polský film Fígle Andrzeje Jakimowského, který má už mezinárodní renomé a spekuluje se o něm jako o vítězi celého festivalu. Příběh sleduje počínání šestiletého Stefeka, jenž v úsilí naleznout dávno ztraceného otce nebezpečně pokouší osud. Letošní festival bude zakončen vyhlášením vítězů hlavní soutěže, což je na Febiofestu s patnáctiletou tradicí úplná novinka, a tak doufejme, že vše proběhne hladce a změna nenaruší dobrou atmosféru „nesoupeřícího“ festivalu. Hana Černá
No tak, tati!
10
Česká novinka O rodičích a dětech se už skoro měsíc tiše, ale sebejistě promítá v tuzemských kinech. Její návštevnost tedy ani zdaleka nedosahuje na oba „hvězdné“ Václavy, navíc po uplynulém víkendu jí na čelních pozicích snad ještě neohroženěji konkuruje Slámův „světový“ Venkovský učitel. Další, některými lidmi dlouze očekávaný, film jednoho z nejnadanějších režisérů polistopadové generace (zde nikoli žurnalistické klišé) nese stopy jak Michálkových naprosto suverénních dramatických
pecek (Je třeba zabít Sekala, Zapomenuté světlo) tak autorova odvážného, i když nevyváženého, experimentování (Anděl Exit) i životního bilancování (Babí léto) s mistrnými záblesky. Zbytečně spekulovat, zda látka (oceněná knižní předloha Emila Hakla), kterou si Vladimír Michálek po sedmi letech hledání vybral pro svůj následující film, byla správnou volbou. Takřka každá minuta filmu, ať ta více či zrovna méně pokračování na straně 11
Jiří Pavlica s Hradišťanem. Foto archiv Světlušky
TdC: Dočetla jsem se, že jste autorem divadelní a filmové hudby. Která z nich se vám zdá nejzdařilejší? J.P.: Z těch filmových asi Král ozvěny, potom Příští život dubu, to jsem získal i nějakou cenu v bývalé Jugoslávii. A napsal jsem třeba takovou malou vánoční mši, Missa brevis pastoralis, pro soprán, tenor, smíšený sbor a komorní orchestr. Dále jsem napsal Oratorium smíru, které čeká na svoji revizi, na níž se vrhnu po novém roce. Je to skladba pro soprán, alt, tenor, bas (sólový), pro smíšený sbor, dva recitátory a pro velký symfonický orchestr. Texty jsou v pěti jazycích (od starořečtiny, latiny, přes staroslověnštinu). Zatím poslední větší věcí byl projekt „Chvění“. TdC: Právě na projekt „Chvění“ s podtitulem „Suita dialogů“ jsem se chtěla zeptat. Na internetových stránkách jsem se dočetla, že jste na tom spolupracoval i mimo jiné s Filharmonií Brno a Petrem Altrichterem. Jak se vám s ním spolupracovalo a proč jste zvolil právě toto těleso? J.P.: Ono to bylo trošičku jinak. Byl jsem osloven Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, abych pro ně připravil celovečerní program. Vytvořil jsem suitu Chvění a jim se zamlouvala. Premiéra byla na festivalu Smetanova Litomyšl se Symfonickým orchestrem FOK, potom pražské premiéry byly ve Smetanově síni v Obecním domě také s FOK. V Litomyšli dirigoval Rastislav Štúr, který
se pár dní před pražskou premiérou těžce zranil při autohavárii, a tehdy dokonale profesionálně zaskočil Petr Altrichter. A když začal Petr Altrichter dirigovat, vznikl nápad suitu Chvění reprízovat i v dalších velkých městech. Když to mělo být v Brně, tak proč vozit FOK do Brna, když je tu vynikající Filharmonie Brno? Koncert v Janáčkově divadle v Brně se podařilo natočit, sestříhat a CD je na světě.
hudba
Ústav hudební vědy již na podzim avizoval druhý ročník studentské fotografické soutěže, který tentokrát nese podtitul Hudba obrazem, z čehož lze vysledovat určité užší tematické vymezení oproti ročníku loňskému, jehož téma Kouzlo okamžiku bylo zvoleno spíše pro forma. „Oproti loňskému ročníku jsme se tentokrát rozhodli obměnit i pravidla. Letos je podmínkou přihlásit do soutěže cyklus pěti fotografií, které budou tvořit logicky ucelený soubor. Jde nám o to, aby autoři dokázali u fotografování i přemýšlet,“ podotýká jedna z organizátorek soutěže Helen Trčková. „Limitace tématu ovšem pro autory není nikterak omezující, neboť si jej každý může přizpůsobit svým vlastním potřebám,“ doplňuje Trčková. Porota také doporučuje fotografie doplnit o vlastní interpretaci snímků, která by měla utvrdit určitý umělecký záměr a motivaci autora. Uzávěrka soutěže je v plánu na polovinu dubna, po ní bude následovat internetové hodnocení snímků a vyhlášení vítězů, pro něž jsou přichystány finanční odměny.
pokračování ze strany 12
interview
fotografie
Další ročník fotosoutěže
TdC: Zaujalo mě, že na tomto projektu se podílela rovněž alikvótní skupina zpěváků ze sibiřské Altaje. Vy jste byl na Sibiři? J.P.: No, na Sibiři jsem byl. (smích) Já jsem se s tímto druhem zpěvu setkal již před deseti lety v Mongolsku, pak jsem teprve poznal zpěváky z Altaje. Ale pojďme ke smyslu dialogů v Chvění. Dialogy jsem chtěl záměrně vést takhle odstředivě. Jedny jsou vedeny napříč staletími, jakýmsi historickým řezem, šel jsem až k těm nejzazším kořenům, což jsou Konstantinova slova z devátého století: „Cožpak nesvítí slunce všem stejně? Cožpak nepadá déšť všem stejně?“ Překoná to někdo? A proč to nepřipomenout v původní staroslovenštině? Druhý logický průnik je napříč světem. Můžeme vést dialog my dva, ale můžeme vést dialog i v rámci celého světa. Proto jsem si záměrně vybral typově jeden z nejvzdálenějších kulturních projevů – alikvotní zpěv. Spolupracoval jsem s Afričanem, Eskymákem, Japoncem, černošskou zpěvačkou z Ameriky, a teď jsem si záměrně vybral altajské hrdelní alikvotní zpěváky. Tohle jsem si jeden den vymyslel a druhý den mi volala pro mě neznámá paní z Prahy, že ví, že jsem přístupný různým spolupracím a že by ráda přivezla do Čech jednu altajskou skupinu. Asi to byl osud. Takže jsem se sbalil a odletěl na Dny altajské kultury do Moskvy a tam si vybral skupinu Altaj Kai, kterou jsme pak mohli vidět a slyšet v Brně. TdC: Spolupráce s Jihoafričanem Dizu Plaatjiesem byla také záměrná? Vy asi hodně rád cestujete... J.P.: No, to není tak docela pravda, cestování vnímám jako průvodní jev svého povolání. Spolupráce s Dizu Plaatjiesem byla naprosto programová. Seznámila nás tehdejší generální konzulka v Kapském Městě paní Gita Fuchsová a nad celou spoluprací měla tak trochu patronát. S Dizu jsem si velmi rozuměl, on totiž zná autentické projevy africké kultury a současně působí jako lektor na univerzitě v Kapském Městě. Měl jsem možnost trávit s ním vyučovací hodiny na univerzitě a současně mi umožnil nahlédnout do míst, kam se žádná turistická cestovka nikdy nedostane. To byla velká poznání. Děkuji za rozhovor Tereza Dvořáková
7
program
Tradičně budou představení probíhat na několika scénách - v Divadle Husa na provázku, HaDivadle, Divadle Bolka Polívky a na dvou scénách Divadelní fakulty JAMU - Studiu Marta a Kabinetu Múz. I tento rok bude na konci festivalu mezinárodní porota udělovat sošku Marty za mimořádné umělecké výkony. AnSh
Úterý 15. dubna
Čtvrtek 17. dubna
Romeo & Julie v tančírně (Vídeň, Salzburg), 12.30, 18.00, Divadlo Husa na provázku Bertolt Brecht: Dobrý člověk ze Sečuanu (Krakov), 15.00, 20.30, Divadlo Husa na provázku Vasily Sigarjev: Beruška (Mostar), 15.00, 20.30, Studio Marta
Bulat Okudjava: Hodně štěstí, chlapče! (Moskva), 11.00, 18.00, Kabinet Múz Charles Mee: Velká láska (New York), 13.00, 19.30, Divadlo Husa na provázku William Shakespeare: Cymbelín (Riga), 16.00, Divadlo Bolka Polívky Ingmar Bergman: Ze života loutek (Lodž), 15.30, 19.30, Studio Marta
Středa 16. dubna
Pátek 18. dubna
Vasily Sigarjev: Beruška (Mostar), 11.00, Kabinet Múz Slavko Grum: Událost v městečku Goga (Brno), 13.00, 21:00, Kabinet Múz Bulat Okudžava: Hodně štěstí, chlapče! (Moskva), 19.00, Kabinet Múz William Shakespeare: Půjčka za oplátku (Lille), 13.00, 18.00, Divadlo Husa na provázku Biljana Srbljanovic: Rodinné příběhy (Novi Beograd), 16.30, Divadlo Bolka Polívky
David Mamet: Sexuálna perverzita v Chicagu (Bratislava), 13.00, 17.30, HaDivadlo Nikolai Gogol: Bláznovy zápisky (Vancouver), 15.30, 18.30, 21.00, Studio Marta William Shakespeare: Titus Andronicus, Let mouchy (Praha), 18.00, 20.30, Divadlo Husa na provázku
Sobota 19. dubna
komiks
F. M. Dostojevskij: Hráč (Moskva), 13.00, Divadlo Bolka Polívky
8
Zatímco loni touto dobou bylo Hadivadlo zosobněním vyhaslé avantgardy, která paběrkuje na své slavné minulosti, od premiéry Věci Makropulos v červnu 2007 začaly v pasáži na Poštovské tát ledy a autorská inscenace hostujícího Jiřího Havelky Indián v ohrožení, premiérovaná začátkem ledna, je dobrým příkladem návratu k experimentálním kořenům. Zpočátku hry divák přemítá, zda-li ne/ šťastným omylem nezabloudil k Cimrmanům na vědecký seminář. Zatímco se návštěvníci usazují, činí totéž odborní asistenti před připravenou tabulí, evokující univerzitní posluchárnu, než jsou z klidu vyburcováni příchodem nevyzpytatelného a ležérního profesora fyziky v podání Cyrila Drozdy. Ten umožní i humanitně vzdělanému divákovi dohnat nepochopené středoškolní lekce teorie relativity, ke které celý úvodní výklad o pohledu na základní přírodní děje směřuje. Přítomní jsou rychle vtaženi do hry na zvídavé posluchače a panteistického kantora, který asistentům věnuje blahovolné úsměvy a projevy galantnosti za jím kladené otázky a vysvětlené pojmy, aby jeho genius vynikl v prostotě výkladu o Newtonových zákonech a posléze Einsteinových teoriích jako k bráně relativizujícího 20. věku, ve kterém se stálý bod fyzikální i osobní stává podezřelou raritou. Profesorův čím dál unylejší výklad posléze vystřídá praktická ukázka Einsteinovy teorie, etuda s vlakem směřujícím kam jinam než do Curychu, do kterého přistupují Einsteinovy klony, napodobující kostýmem a parukou velkého vlasatého fyzika. Chronologický banální příběh několika bezejmenných postav se však posléze zastaví a divák jej může sledovat z druhé strany nádražního perónu, aby se v závěru dostal průvodčí ve vlaku (Miroslav Kumhala) spolu s divákem do umně vygradovaného psychického presu, v důsledku
prolínání několika současně probíhajících dějů, resp. jednoho, sledovaného pod několika zornými úhly pohledu. V závěru se mírně dezorientovanému a lehce unavenému divákovi znovu několikrát zjeví postava mírně letargického profesora fyziky s houslemi v rukou, aby za doprovodu uhrančivé hudby (Dominik Renč), světelných a scénických efektů (Dáda Němeček) vyvolal vzpomínku na muže, který otřásl vírou indiánů o středu vesmíru v místech, v nichž právě stojí a otevřel stavidla postmodernímu relativismu.
Experiment Indiána v ohrožení. Foto archiv Hadivadla
Pokud jste pod dojmem předchozích řádek zavrhli recenzovanou novinku z HaDivadla jako intelektuální suchárnu pro přírodovědce a labužnické teatrology, dejte ji šanci nejen pro většinou dobrý stupeň herectví, ale hlavně pro příběh, který přitažlivou formou zpracovává to, čemu jste na střední škole chtěli rozumět, ale nestihli či nemohli jste. Druhá hra cyklu Proměny 20. století v Hadivadle není k zahození. Zdeněk Moravec
Duben, ještě tam budem Ne a ne. V dubnu za kamnama už nebudu. Jaro se mnou zmítá prakticky od ledna, takže v březnu se přestávám vracet domů a o to hůř v dubnu. Musím prostě vidět a slyšet vše kvalitní, co se v Brně zažít dá. Naprostou prioritou jsou derniéry - je to poslední možnost. Dvě jsou v dubnu na Provázku. Legendární Cirkus, vrcholné dílo tvorby Evy Tálské a fenomenální 15-ti hodinový maraton Svlékání z kůže. Jedinečná šance jsou také hostování v Redutě- Divadlo Ungelt, Divadlo v Celetné a proklatý večer Arnošta Goldflama. Nepropásnout! Dále tu máme brněnský repertoár. Netahala bych vás na nějaké všední zážitky. Dovoluji si zmínit jenom tu nejšpičatější špičku brněnského divadelního ledovce: Hadivadlo boduje Věcí Makropulos (Kamila Kalousová
divadlo
Festival divadelních škol Setkání / Encounter letos zahajuje 18. ročník, tentokrát se koná od 15. do 19. dubna. Co přinese navíc oproti minulým ročníkům? Především se můžeme těšit na nové zahraniční zástupce – z Francie, Srbska, Bosny a Hercegoviny a Kanady. Doprovodný program se bude odehrávat v tématu “Pět smyslů”. Dále se setkáme se soubory z minulých let z Německa, Rakouska, Ruska, Polska a Slovenska, Lotyšska a USA. A nebude chybět domácí zastoupení z Prahy a samotných organizátorů - brněnské JAMU.
HaDi konečně opět experimentuje
v režii Ondřeje Elbela), stoupá k nebesům scénkami z Hitlerovic kuchyně (bravurní Hitler Petr Jeništa) a dovádí k největšímu diváckému uspokojení Indiánem v ohrožení (nová teorie vesmíru zrežírovaná nadějným mladým Jiřím Havelkou). Tak takhle ano! V patách za Hadama valí Polárka. Tam stojí „za to“ úplně všechno. A to i přesto, že je to určeno pro děti. Jedná se o divadelní delikatesu. V dubnu je také v Brně k vidění Domovní Requiem Divadla Líšeň. Je to drsný, ale trefný. O to byste neměli přijít. Byla by to bývala hrozná škoda. Otočte se taky v Divadle U stolu, jo? To vás uklidní. A nakonec hezký fosilní zážitek v Městském divadle - Orchestr Gustava Broma. Potlesk prosím! Monika Morganová
deník Moniky Morganové
divadlo
Encounter 2008
9
