Anglie | 1
The Quickening Maze / Vířící bludiště (2010) Adam Foulds (*1974) po absolvování St. Catherine’s College v Oxfordu vystudoval University of East Anglia, v roce 2001 zde získal titul M. A. v oboru tvůrčí psaní. Žije v jižním Londýně. Jeho první román The Truth About These Strange Days (Pravda o těch divných dnech, 2007) vyhrál v roce 2008 cenu novin Sunday Times pro nejlepšího mladého spisovatele roku a také Cenu Betty Traskové. Další v pořadí byla dlouhá epická báseň The Broken Word (Přerušené slovo, 2008). I toto dílo posbíralo mnoho ocenění, v roce svého vzniku bylo nominováno na John Llewelyn-Rhys Memorial Prize, o rok později na již zmíněnou cenu týdeníku Sunday Times a získalo Cenu Somerseta Maughama a Costa Poetry Award. The Quickening Maze (Zrychlující bludiště, 2009), jeho druhý román, získal nominaci na Man Booker Prize v kategorii beletrie. V roce 2010 se Foulds stal členem Královské literární společnosti. Synopse: Epping Forest, 1840. Básník John Clare, svého času obdivovaný kritikou, nyní ale stranou zájmu a ve spárech alkoholu a duševní poruchy, je uzavřen v léčebně v High Beach. Tou dobou se nedaleko odtamtud přistěhuje mladý Alfred Tennyson; jeho bratr Septimus, který trpí melancholií, je také pacientem léčebny. Matthew Allen, charismatický vlastník blázince, se opakovaně propadá do finančních problémů. Již dříve byl za své dluhy ve vězení a doufá, že tyto problémy vyřeší přesvědčováním investorů, mezi jinými i bratrů Tennysonových, aby podpořili jeho špatně vymyšlený scénář. Uzavřený svět léčebny v High Beach je barvitě popsán – obtíže jednotlivých pacientů, šílenci a „jejich pomatená logika, zúžený pohled na svět, jejich smutek, beznaděj a agrese a nevychovanost“, stejně tak naděje a snahy Allenovy, jeho manželky a rodiny. Z originálu přeložil Martin Pokorný. Česky vyšla kniha v roce 2012 v nakladatelství Odeon.
2 | Anglie
Jan šel dál, kolem uhlířů usazených uvnitř chýší, přístřešků z větví pokrytých vykrojenými drny, nejspíš stejně starých jako kterékoli jiné obydlí na světě. Tady musí trávit své dny a hlídat, aby se ohně v milířích nerozhořely, ale jen dříví srovnané pod vrchním krytem pozvolna strávily na uhel. Stoupající kouř byl sladký, mnohem sladší než dým z pecí na vápno, kde Jan čas od času pracoval. Viděl, jak uhlíři zvedají oči a zírají ze tmy, odvážil se pozdravu a smekl klobouk, ale oni se nepohnuli. Pak o půl míle dál na mýtině našel jejich malované vozy zvané vardy, uvázané koně, děti a čadící oheň. Psík, teriér, zachytil Janův pach, stál ve střehu na všech čtyřech, nakláněl se k němu, jako kdyby byl psán kurzivou, a chystal se zaštěkat. Nějaká stařena usazená u ohně s přikrývkou přes ramena zvedla oči. Jan se nehýbal a nepromluvil. „Dobrého dne přeju,“ řekla. „Dobrého dne,“ odpověděl Jan a pak, aby dal najevo, že je zná, že je přítel, řekl: „Kušti hatčintan.“ Udiveně pozvedla obočí. „To ano, je to dobré místo. Ty tedy rozumíš romsky?“ „Trochu. Často jsem pobýval s cikány u méhé hatčintanu v northamptonském hrabství. Strávili jsme spolu mnoho dlouhých nocí. Naučili mě vyhrávat jejich písničky a mnoho dalšího. Abraham Smith a Phoebe. Znáte je?“ „My jsme sami Smithové, ale tvé přátele neznám. Nebyla jsem nikdy v tom hrabství a oni nás tu nenavštívili. Tohle je dobré místo,“ řekla a rozmáchla se rukou. „Spousta půdy a nikdo tě nevyhání. A lesní tvorové, spousta hotčivitčů k jídlu v zimě. Vypadá to, že tuhle společnou půdu nikdo neohrazuje.“ Jan zavrtěl hlavou a odpověděl tónem, jako když spolu mluví dva unavení staří lidé. „Čemu se teď říká zákon, je zločin. Brát lidem společnou půdu je prachobyčejná loupež. Vzpomínám si, když s těmi svými teleskopy přišli k nám do vesnice a začali měřit, oplocovat a parcelovat. Tehdy ty dva cikány vyhnali. A chudáky taky.“ Ke stařeně přiběhlo jedno z dětí a nespouštějíc z Jana oči jí něco zašeptalo do ucha. Ostatní děti stály stranou jako kočky s pohledem mezi větvemi. Teriér, který varoval před Janovým příchodem, teď přiběhl a přidal se k dětskému spiknutí. Stará žena promluvila. „Myslí si, že jsi možná lesník nebo hajný a budeš nás chtít vyhnat.“ Jan toužil zůstat v tomhle pohodlném uvolněném hnízdě se svobodným národem, a tak o sobě prohlásil: „Sám jsem bez domova, spím tady poblíž. A hajní mne mnohokrát zatkli.“ To byla pravda: když se choulil ve křoví a psal básně a neměl žádný jiný důvod, proč tam být, často ho měli za pytláka. „Jak se jmenuješ?“
Anglie | 3
„Jan. Jan Clare.“ „Já jsem Judita Smithová. Jane Clare, beru tě za muže, s nímž lze mluvit: jsi bledý a ztracený, i když dobře živený, ať už jsi kdokoli. Vždycky z lidí vycítím nekalost, nečisté úmysly, a z tebe s tou tvojí bláznivě upřímnou tváří to necítím. Jsem svým předvídáním pověstná a moje předtuchy se prokázaly jako velmi, velmi přesné.“ „Znám spostu balad. Jestli chcete, můžu zpívat.“ Judita Smithová se zasmála a vytáhla z ohně větvičku, aby si zapálila fajfku. „Později, když budeš chtít, až se vrátí ostatní. Uzavírám přátelství rychle, co? Haranti se bojí, ale brzy vychladnou.“ Jan se rozhlédl po dětech; čtyři nebo pět si jich udržovalo velký odstup a čekalo, až se k nim přiřítí ten, který ženě šeptal. „Haranti se musí bát,“ řekl Jan. „Často jim to může zachránit kůži.“ „To je možné. Posadíš se tedy? Můžeš udržovat oheň, dokud nedostaneme něco k vaření. Proto se strachujou. Chlapi odešli sehnat něco k jídlu a oni nechtějí, aby se to pokazilo.“ „A mají pravdu,“ řekl Jan. A tak si Jan přisedl k ní, dloubal do ohně a obracel větve, aby hořely, zatímco děcka se postupně zbavila strachu, přiběhla a sypala na oheň suché listí, čekala, které lístky chytnou a zvednou se k letu v bludných piruetách, které se občas stočily až k nim a vyvolaly mezi nimi vzrušení. Stará žena Janovi nabídla dřevěnou dýmku, troubel poznačenou žlutými vrypy zubů, ale on jí ukázal že má vlastní. Nasál skrz ni se zapískáním nakyslý vzduch, aby ověřil, jestli potáhne, a pak ji naplnil smotkem tabáku, který dostal od ženy. Ten kousek starých novin, do kterého byl smotek zabalený, byl vůkol nejspíš jediným potištěným papírem a Jan si s úsměvem pomyslel, že ho je dobře využito, ta rozetřená slova nepřečtena, ty ostré hlasy nikomu nezazní v hlavě. Zapálil si dýmku hořící větévkou. Mluvili o počasí a o rostlinách. Dlouhé odmlky mezi jednotlivými myšlenkami se zaplňovaly zvukem ohně a neustálým šuměním větru mezi větvemi, letem ptáků, cupotem zvířat. Z vozů vyšly mladší ženy – musely se tam celou dobu schovávat – a Jan se jim představil. Vypadalo to, že v nich vyvolává méně důvěry než u Judity Smithové; odpověděly jen stručným, holým pozdravem a daly se do práce – drhly hrnce, sbíraly dříví na oheň, otíraly dětem špínu ze šatů. Janovi se ten svižný, svobodný, řinoucí se život kolem líbil a s láskou jej sledoval, zatímco oheň rudl proti chabnoucímu slunečnímu svitu. Hlasy mužů se vrátily o pár minut dřív než sami muži. To už oheň hořel na širší ploše a hrnce byly přichystané. Jak se hlasy blížily, děcka se přestala navzájem zahrabávat do listí, a dokonce
4 | Anglie
si i odhrnula vlasy z obličeje. Pes byl jak posedlý, rozštěkal se, pobíhal v kruzích a pořád znovu štěkal. Odběhl mužům naproti a v předstihu se vrátil s několika vytáhlými zlodějíčky a matoucí změtí dalších teriérů. Když Jan spatřil, jak se muži blíží a mezi dvěma z nich se houpá ulovený jelen, zakrytý látkou, ale zřetelně se rýsující, hned věděl, proč všechno to tajnůstkářství. Okamžitě vstal, aby se představil. „Jmenuji se Jan Clare, jsem cestovatel a přítel cikánů. Přináším srdečné pozdravení od Abrahama a Phoebe Smithových z northamptonského hrabství.“ „Je to poctivý chlapík,“ dosvědčila Judita. „Zná rostliny a ví, jak léčit, stejně dobře jako my. Musel s tamtěmi Smithovými zůstat dlouho, protože pro byliny zná všechna jména v naší řeči.“ Vůdce mužů se rozhodl stejně rychle jako předtím Judita. Odpověděl vznosnějším tónem člověka, který mluví jménem celého kmene. „Dokud se nespřátelíš s hajnými a nepustíš se s nimi do řeči, jsi mezi námi vítán, Jane Clare. Mé jméno je Ezechiel.“ A tak Jan mohl zůstat a sledovat muže, které při vyvrhování jelena podle všeho vůbec netížily myšlenky na transport lodí a život pod důtkami v australské káznici. S ohromným potěšením sledoval obratnost těch mužů, jejichž nože byly rychlé jako ryby. Nepromluvili ani slovo, jen se ozývaly zvuky jejich práce: poklepávání na klouby, odlepování vlhké tkáně, chřupnutí, když odkroutili některou část. Napřed vykopali jamku, která měla pojmout a ukrýt krev, pak nad ni jelena zavěsili hlavou dolů z větve. Čerstvě naostřenými noži tělo svižně rozřízli středem a našli první žaludek. Jeden muž ho velice opatrně obkrojil po obou stranách a zavázal kluzké trubice, aby trávicí kyselina nepronikla do masa. Slizký balíček připomínal slaměný polštář, nacpaný nestrávenou trávou. Pak přesně skrz bělostné klouby odřízli přední nohy a oddělili je. Nožem uvolnili kůži a stáhli ji z jelena. Svlékla se čistě s vlhkým mlaskáním a odhalila tmavé maso a kosti pod lesklou modrou blánou. Při vší téhle práci museli muži kopáním odhánět psy, kteří se kupili kolem jamky, aby se nachlemtali krve. Oddělili hltan a z průdušnice vytáhli jícen. Vyčistili z hrudi vnitřnosti. Odštípli srdce a plíce a vložili je do mísy, pak vytáhli dlouhatánská zvlněná lana střev a shodili je do jámy. Postupovali teď odzadu a sňali z hrudního koše a páteře v jednom jediném kuse plec, hřbet i oba boky, teď přetvořené v obrovskou krvavou knihu o velikosti kostelní bible. Tu pak rozdělili na kusy, některé dál nakrájeli na plátky a okamžitě natáhli na rožeň. Ostatní části ženy odnesly. Pak obrali maso z šíje. Jelen teď vypadal divně: celá hlava i se srstí a parohy visela volně, z šíje a těla zbývala jen kostra, ale na nohách měl dál kalhoty z masa. Ty teď také sňali, rozdělili a zabalili.
Anglie | 5
Žebra rozřezali pilou, rozlomili a postavili na oheň. Jelen byl čistě obraný. Kostra se v soumraku matně třpytila, lítostivá hlava se prolínala mezi stíny. Cikáni vykopali druhou jámu a do té kostru umístili, schoulenou jak plod v břiše matky. Jámu zase zasypali hlínou a dané místo překryli natahaným listím a větévkami. Kolem druhé jámy se v oblaku much pošťuchovali psi. Jan slyšel cvakot prázdných čelistí a přerývané zuřivé oddychování. V dýmu teď stoupala vůně zvěřiny, Jan pocítil ostrý hlad a z břicha mu vyšlo dlouhé huhňavé zachrčení, jako když bublá holub. Každý si nalil piva, popilo se a vzduch brzy zaplavila slova hovoru a různé hlasy. Jan se do řeči příliš nezapojil, ale naslouchal jejímu proudu a zákrutám a vnímal romská slova, která znal, ale sám už skoro zapomněl. První žebro mu podali se slovy: „Krev na tvých rukou, příteli. Jsi v tom teď s námi.“ Maso bylo vynikající: sežehnutý sval k ohryznutí a pak hladký jemný tuk. Sníst toho jelena, mínil Jan, neznamená žádnou škodu: udržují se sami a je jich v lese spousta. Procházejí mezi stíny a nikdo je nepočítá. Po jídle následovalo znovu pití a hudba, zatímco jim nad hlavami probleskávali netopýři při jednom z posledních letošních letů. Svoje tvrzení, že jejich hudbu zná, Jan dokázal, když přijal nabízené housličky. Hrál melodie z northamptonského hrabství a cikánské popěvky. Zahrál jednu, která se točila jak kolotoč a refrénem je všechny povznesla a přiměla ke smíchu. Zahrál píseň, která se vzpínala a napřahovala a rozrůstala mezi stromy. Zahrál nápěv plochý a osamělý jako blata a studený jak zimní mlhy. Zahrál jednu písničku pro Marii. Když dohrál, rozezvučel se zpěv; Jan naslouchal spojení silných hlasů a přidal k němu vlastní harmonické tóny, jeho duševní zrak sklouzl jinam a on je všechny spatřil uprostřed potemnělého lesa, ve světelném kruhu ohniště, psi se zakrvavenou tlamou roztažení vedle svých nacpaných břich. Ti lidé vytvořili studnu písní, která se z té chvíle rozlévala do věčnosti jako pramen. Lehl si na záda, přemožen tím vším, a skrz skoro holé větvoví viděl hvězdy. Zavřel oči a ležel tam, uprostřed světa, zbaven manželek a domova, ale s přáteli a v míru. Nakonec zpívání přestalo a chvíli nato ucítil, jak přes něj někdo přetáhl přikrývku. Otevřel oči a viděl, že zarůžovělý oheň dál dýchá v srdci z žárem bělostných klacků. Sova vydala svůj vyprahlý, drsný výkřik a netopýři kolem něj rozeseli korálky zvuku. Dal by za to cokoli, takhle ležet v klíně nepřerušeného lesa, kde kořání pojídá hnilobu listů a les krouží. Jen pro potěchu, aby si ozdobil stezku ke spánku, si v duchu prošel inventář lesních tvorů. Viděl stromy – břízu, dub, habr, lípu, cesmínu, lísku – a bobule, rozmanité houby, kapradiny, mech, lišejníky.
6 | Anglie
Viděl hbité, plazící se lišky, rozechvělou vysokou, osamělé kočkovité šelmy, těžkopádné, ale odolné jezevce, nejrůznější myši, netopýry, zvířata denní a noční. Viděl šneky, žáby, můry, které vypadají jako kůra, a velké můry se strašidelnými křídly, motýly: bělásky, perleťovce, čárkované motýly se zubatými okraji křídel. Prošel si v duchu včely a vosy. Pomyslel na všechny ptáky, ťukající datly a chechtavé datly zelené, na proužek brhlíka, hákovitý zoban krahujce, na kosy a šoupálky, jak cukavě poskakují po kmenech stromů. Viděl modré sýkorky, jak poskakují po větvích, bílý záblesk zadku odlétající sojky a potichu a odděleně sedící holuby, společně na jednom stromě. Viděl bojovného čermáka se sladkým hlasem. Viděl vrabce. A těsně předtím, než usnul, viděl sám sebe, hlavu vcelku, tělo stažené na vlhkou kostru, jak je, schoulen, jemně ukládán do díry v zemi.
Seriál je připravován Českou kanceláří programu EU Culture ve spolupráci s Institutem umění – Divadelním ústavem a Zastoupením Evropské komise v ČR. O Ceně Evropské unie za literaturu se dozvíte více na www.euprizeliterature.eu, další úryvky laureátů jsou ke stažení na www.programculture.cz/cs/eulp.
