VERONIKA NEDBALOVÁ zdravotní sestra
Společně s manželem se starají o tři vlastní a tři pěstounské děti ve věku 1 – 13 let.
„O naši první pěstounskou dceru jsme si zažádali, když jsem zjistila, že už další děti mít nemůžu. Vždycky jsem si přála mít velkou rodinu a nechtěla jsem, aby byla dcera jedináček. Širší rodina i většina kamarádů nás v tom podporovala. Měli jsme štěstí. Hned první den po ukončení povinné přípravy nám zazvonil telefon a na nás čekala naše dvouletá princezna. Za nějaký čas se ovšem z princezny vyklubal malý drak a její hyperaktivita překvapila nejen nás, ale hlavně naše okolí. Někteří nás proto od dalších pěstounských dětí odrazovali, ale nedali jsme se a do péče jsme si vzali ještě dvě holčičky – sestry. Jako za odměnu jsem potom ještě otěhotněla, takže aktuálně mám ke čtyřem děvčatům ještě dva vlastní kluky. Abych mohla alespoň na
částečný úvazek do práce, zůstal s dětmi doma manžel a zvládá to skvěle. Kluci jsou ještě malí, ale holky mají různé zájmy: nejstarší fotografuje, jezdí na koni, všechny sportují nebo chodí na výlety. Kvůli některým specifickým potřebám chvíli trvalo, než jsme našli dobrou školu a školku, kde se cítí dobře i jedna z našich dcerek, která trpí poruchou autistického spektra. Štěstí jsme měli na skautský oddíl, kde se našim holkám vedoucí moc hezky věnují. Dětem nelžeme o jejich biologických rodičích a s rodinami holčiček se často vídáváme, navštěvujeme se pravidelně, jezdíme i za otcem jedné z nich do věznice. Víme, jak je pro každého důležité vědět o svých kořenech, přestože to občas vyžaduje odvahu a značnou dávku tolerance na všech stranách.“
FRANTIŠEK ŠTEFEK skladník
S manželkou mají tři vlastní dospělé děti a sedm dětí v pěstounské péči ve věku 10 až 17 let.
„Když se nám narodil třetí syn, byli oba starší sourozenci o více než deset let starší. Aby nebyl sám, rozhodli jsme se mu pořídit sestru nebo bratra, kteří mu budou věkem blíž. Původně jsme do pěstounské péče plánovali jedno nebo dvě děti, ale sociální pracovnice z krajského úřadu nám vždycky zavolala, jestli bychom nechtěli přijmout ještě další. Takže teď nás bydlí doma deset. Razím teorii, že tři nebo osm dětí už není takový rozdíl, jen se vaří ve větších hrncích. Některé k nám přišly jako hodně malé, ty si zvykaly rychleji. Starší děti to mají těžší. Často mají za sebou zážitky, které si ani nedokážete představit. Vlastní rodiče našich pěstounských dětí byli do jednoho zbaveni rodičovských práv, takže se s nimi nevídají. Děti nám
říkají mami a tati a chtěly se jmenovat po nás - Štefkovi. O jejich původu jim nic netajíme. Ti starší si pamatují na svou původní rodinu nebo dětský domov, ale ty malé ne. Když jsme se naposledy snažili vysvětlit nejmladšímu synovi, že nejsme jeho vlastní rodiče, tak si vedl svou a říkal: „Já jsem se stejně narodil vám!“ Bydlíme na vesnici, takže taková velká rodina samozřejmě působí pozdvižení. Zvlášť když jsou všechny přejaté děti romského původu. Slyšel jsem i fámu, že na jedno dítě jsme dostali milion korun. Upřímně řečeno, hodně známých se s námi přestalo bavit, na druhou stranu jsme získali nové přátele, na které se můžeme spolehnout.“
LUBOŠ LEXA elektromontér
S manželkou vychovávají jedenáctiletého vlastního syna a dvě dcery mají v pěstounské péči ve věku 6 a 9 let.
„Dcery jsme si do pěstounské péče vzali proto, že jsme chtěli mít větší rodinu a nedařilo se to. Holky máme odmala, takže si zvykaly velmi rychle. Zvláště ta mladší, kterou jsme dostali ve čtyřech měsících, to bylo pohodové miminko. Byl jsem s ní na mateřské, což bylo tehdy něco naprosto nevídaného. Nevěřili mi, že to myslím vážně, takže jsem ji musel jako důkaz přinést v autosedačce do firmy ukázat. Starší dceru jsme dostali až skoro jako roční a spousta zážitků u nás pro ni bylo nových. Třeba se třeba šíleně bála hmyzu, protože ve sterilním prostředí kojeňáku něco podobného nezažila, nechtěla se za
žádnou cenu koupat ve vaně a hlavně vůbec nereagovala na své jméno, jako by neexistovalo. Netušila, co to slovo znamená. Taky pořád chtěla jíst. Ne, že by ji trápili hladem, ale jídlo byla chvíle, kdy měla někoho jen pro sebe. Od té doby nežvýkáme žvýkačky, protože na jakýkoli podobný náznak dcera reagovala křikem, že má hlad. Přestalo to po roce a půl. Teď už byste nepoznali, které dítě je naše vlastní a které pěstounské. Mám vždycky velkou radost, když někam společně vyrazíme. Holky jsem naučil jezdit na kole, a i ta mladší už rok lyžuje. Když vidím, že je něco baví a jsou v tom dobré, jsem šťastný.“
PAVEL VANČÁK IT analytik
S manželkou vychovávají dva vlastní syny ve věku 11 a 2 roky, kromě nich mají v pěstounské péči dvanáctiletého chlapce a desetiletou holčičku.
„S tím, že se postaráme kromě vlastních dětí ještě o nějaké další, přišla moje žena. Skoro bych řekl, že to bylo jedno z důležitých kritérií pro výběr jejího budoucího partnera. Jako malá totiž vyrůstala nedaleko dětského domova a rozhodla se, že takovým dětem jednou bude pomáhat. Mně to problém nedělá, takže dnes máme dvě děti z vlastních zdrojů a dvě jsme si outsourcovali. Prošli jsme přípravou na pěstounskou péči a pak chvíli čekali. Chtěli jsme, aby náš syn trochu vyrostl, než mu přivedeme nového sourozence. Když mu byly tři roky, doslova jsme si vybojovali kojeneckého ústavu bratra a sestřičku ve zhruba stejném věku. Syna jsme na nové sourozence dlouho připravovali, hodně se na ně těšil, chystal jim
v pokoji postýlky, ale pak musel taky skousnout, že už pozornost nebude upřená jen na něj. Naše pěstounské děti si zase musely zvykat na jiný řád a pravidla, a také na lásku a vztahy (povinnosti a zodpovědnost), které dříve neměly. Dneska se hašteří jako každé jiné děti, občas se dohadují, jestli je lepší být „ten vlastní“, nebo „ten, koho si vybrali“. Ale když jsou v neznámém prostředí, drží vždycky při sobě. Mám štěstí, že jsem celkem imunní vůči různým narážkám, ale žena řeší nepochopení ze strany jiných lidí více a třeba ve škole, kam děti chodí, dělá osvětu na téma romství i pěstounské péče. Být pěstounem znamená být překvapený každý den. To nejhezčí překvapení pro mě bylo, když mi děti začaly říkat tati.“
JOSEF LUSTIG svářeč
S manželkou se starají o tři pěstounské děti ve věku 6, 7 a 8 let. Mají vlastní dospělou dceru a vnuka.
„Když se nám odstěhovala dcera skoro na druhý konec republiky, uvažovali jsme s manželkou, že bychom si brali pravidelně nějaké dítě z dětského domova na hostitelskou péči. Šli jsme se poradit na úřad a nechali jsme se přesvědčit na pěstounskou péči. Naše původní představa byla, že bychom vychovávali jedno dítě v předškolním věku. Pokud by to byli dva sourozenci, tak bychom si vzali oba. Za tři měsíce po skončení přípravy nám volali z krajského úřadu a nabídli nám tři sourozence, nejmladšímu byl tehdy rok a půl. Neváhali jsme, i když jsme tím trochu překvapili naše příbuzné a známé, kteří o našich plánech věděli. Manželka odešla na mateřskou dovolenou, takže mohla s dětmi zůstat doma. To byla velká výhoda, protože
děti z dětského domova vyžadují větší pozornost a kolikrát si taky nesou jizvy na duši a některé i na těle, pokud byly týrané. Když se jim věnujete, vidíte hned pokroky. Naše děti byly ještě malé, když k nám přišly, takže si na své rodiče ani na pobyt v dětském domově nepamatují. Matka o děti nejeví příliš zájem, ale kontaktu s ní se nebráníme. Setkání probíhají na neutrální půdě – na úřadě a domlouvá je sociální pracovnice. Je to pro nás i pro děti lepší. Občas jedeme i na nějakou akci dětského centra, kde děti žily, než se dostaly k nám domů. Kdykoli tam přijdu, hned mi visí na ruce pět šest dětí, protože chlap je v dětském domově nedostatkové zboží. Když to vidím, jsem moc rád za to, jak jsme se rozhodli, protože dětem je v rodině mnohem lépe.“
IVETA HRUŠKOVÁ privátní bankéřka
S manželem vychovávají dceru z prvního manželství I vety a další čtyři děti mají v pěstounské péči.
„Po rozvodu jsem zůstala s patnáctiletou dcerou sama. Obě jsme si přály pro Katku nějakého prima bráchu, a tak jsem si zažádala o svěření dítěte do pěstounské péče. Krátce nato jsem se seznámila se svým mužem, a tak jsme přípravu na pěstounskou péči absolvovali s manželem společně. Místo bráchy nám svěřili hned dvě holčičky – sestry, které se ale navzájem neznaly, protože každá vyrůstala jinde. A tak nás bylo najednou pět. Koupili jsme starý dům, postupně ho opravovali a učili se spolu žít. Někdy to byly situace na zabití, a kdo by čekal nekonečnou vděčnost, ten by to asi brzy vzdal. My
jsme si s manželem ale vzali ještě další dva kluky z dětského domova. Děti jsou velmi temperamentní a lidé kolikrát hledají důvody, proč to vlastně děláme. Pěstounská péče není adopce. Dítě není vaše, má své rodiče. Můžete ho milovat, ukazovat mu cestu, ale nikdy si ho nesmíte přivlastnit. Když za tím někdo vidí peníze, říkám ironicky: tak si to zkus sám. Můžu zodpovědně říct, že je určitě tisíc lepších způsobů k vydělání peněz a pro peníze se pěstounská péče dělat nedá. Já rozhodně nelituji, mám prostě ráda ten mumraj doma a ubíjí mě představa, že bych přišla do prázdného bytu a dívala se na televizi.“
MARTIN ČUNEK pastor
S manželkou mají v pěstounské péči na přechodnou dobu tříletého chlapce. Mají čtyři vlastní dospělé děti.
„Jako pěstouni na přechodnou dobu musíme být připraveni postarat se o dítě, které to právě potřebuje. A že je takových dětí v kraji dost, je zřejmé i z toho, že jsme nečekali dlouho. Vychováváme teď malého chlapce, o nějž nebyli schopni postarat dobře ani rodiče, ani jeho blízcí příbuzní, u kterých byl v pěstounské péči. O to bolestnější pro něj muselo být, že ve třech letech už vystřídal různá prostředí a i my ho teď musíme citlivě připravit na to, že od nás jednou odejde do nové rodiny. I když nám hodně přirostl k srdci, nechceme a ani nemůžeme v něm vzbudit nereálná očekávání. Naše role není starat se o něj do dospělosti, ale poskytnout mu útočiště do té doby, než se pro něj najde stabilní rodina. Zpočátku nám nedůvěřoval
a také se mu hodně stýskalo, ale teď už je mnohem klidnější. Je to vnímavý kluk a velmi rychle se učí. To nám dělá velkou radost. Když k nám přišel, neuměl skoro mluvit, teď se na všechno ptá a sám vypráví. Jsme rádi, že mu můžeme ukázat, jak funguje normální rodina a že dokáže „odkoukat“ vlídné a ohleduplné chování. Nic se ale nezměnilo jako mávnutím kouzelného proutku a příchodem do pěstounské rodiny se rázem nesmažou všechny bolesti a traumata, kterými dítě prošlo. Chce to hodně trpělivosti, tolerance a znalostí. Hodně nám pomohla naše vlastní rodičovská zkušenost, ale také vzdělávání, kterým musí každý pěstoun projít, a místní doprovázející nezisková organizace. Sdílíme zkušenosti a navzájem si pomáháme.“
RICHARD VESELÝ havíř
S manželkou mají tři dospělé dcery a jako pěstouni n a přechodnou dobu pečují hlavně o děti v kojeneckém věku.
„O pěstounské péči na přechodnou dobu se manželka dověděla od své téty v době, kdy to byla novinka. Radili jsme se o tom doma a dcery byly nadšené, tak jsme do toho šli. Museli jsme absolvovat pohovory, testování a hlavně odbornou přípravu. Na tu jsme chodili s manželkou společně. Rozhodli jsme se s manželkou pečovat o děti do tří let. Nejčastěji k nám jdou miminka přímo z porodnice, pro které se hledají adoptivní rodiče. Už jsme měli doma i dvě holčičky - sestry, které se narodily v rozmezí jedenácti měsíců. To bylo celkem náročné. Hlavní starost je na manželce, ale pomáhat se snažíme všichni, jako
by to byly naše děti. Je to ale hodně jiné, než když byly dcery malé. Máme na děti v pěstounské péči více času, děti se nekojí, ale dává se jim umělá výživa, a v obchodech je teď tolik hezkých věcí, že bychom jim nejraději koupili všechno. Jediné, co nás nepříjemně překvapilo, je vyřizování spousty formalit a dokumentů, které dítě potřebuje. Největší radost máme, když vidíme, že děti od nás odcházejí do dobrých rukou. S adoptivními rodiči jsme v kontaktu i po předání dítěte, posílají nám fotky a my sledujeme, jak „naše“ děti rostou.“
ANTONÍN SCHNEEBERGER hasič
S manželkou mají dvě už dospělé děti ve věku 21 a 27 let, vychovávají děti do tří let v pěstounské péči na přechodnou dobu.
„Jako hasič mám dobrou průpravu, moc toho nenaspím. Kolikrát chytnu a podám dítěti ve spánku spadlý dudlík ještě v letu –dřív, než stihne zabrečet. Péče o tak malé děti je celkem náročná. Nejen fyzicky, ale i psychicky. Bojíme se o ně víc než o vlastní a věnujeme se jim opravdu 24 hodin denně. Máme to s manželkou rozdělené. Ona koupe, přebaluje a chystá pití, já mezitím miminko zabavím. Neumím odhadnout, jak dlouho se dá taková profese dělat, ale s nadsázkou říkám, že jako hasič přece nemůžu vyhořet. Každopádně uvažujeme o tom, že bychom později pečovali o starší děti. Někteří nám vyčítají, že máme kamenné srdce, když se dokážeme rozloučit s dítětem,
o které se několik měsíců staráme. To je ale sobecký pohled. My to neděláme pro sebe, ale právě kvůli tomu dítěti. Každý pěstoun na přechodnou dobu vám potvrdí, že nejkrásnější je právě ten okamžik, kdy k vám přijdou adoptivní rodiče, a vy vidíte, jak jsou šťastní, že se konečně dočkali dítěte. Od nich máme také skvělou zpětnou vazbu. Oceňují, že bylo o jejich syna nebo dceru od prvních dnů dobře postaráno. Ne všechny děti ale odcházejí k adoptivním rodičům, jedno z našich dětí se mohlo vrátit zpátky ke své biologické matce. Pokud dokáže vytvořit dítěti rodinné zázemí, je to ta nejlepší možnost.“
ALEXANDRA VALCHÁŘOVÁ grafička a interiérová designérka
V pěstounské péči na přechodnou dobu má děti do tří let, vychovala s manželem tři vlastní děti, kterým je dnes 18, 20 a 22 let.
„Pěstounkou bych se nestala nebýt neteře, která o pěstounské péči na přechodnou dobu sama uvažovala. Velkou oporou je mi manžel. Právě on dal impulz k tomu, ať to zkusíme. Ke konečnému rozhodnutí nám pomohl i pozitivní přístup a nadšení sociálních pracovnic na krajském úřadě v Ostravě. Potom jsme se s manželem školili ve skupině budoucích pěstounů, se kterými máme dodnes nadstandardní vztahy, navzájem si radíme a pomáháme. Dnes už se cítím jako profík, ale stále se mám co učit. Staráme se už o páté děťátko v řadě. Bude u nás doma tak dlouho, dokud se vyřeší jeho životní situace. Potom
půjde buď zpátky k rodičům, nebo do adopce, případně do trvalé pěstounské péče. Děti předáváme pomalu, postupně a snažíme se, aby se také rodiče cítili dobře a mohli si naplno užívat radost ze svého děťátka. Nejtěžší pro mě není předávání, ale prožívání traumatu s dítětem, které bylo odebráno z rodiny. Myslím si, že by se vyplatilo, pomáhat ve větší míře nejen samotným dětem, ale celé rodině, aby děti nemusely být od svých rodičů odebírány. Má nová profese je někdy těžká, ale pocit užitečnosti a smysluplnosti to vše plně vyváží.“
