Veliká novina o hrozném mordu Šimona Abelese
Kniha vychází s finanční podporou Ministerstva kultury České republiky. © Argo, 2014 Copyright © Marek Toman, 2014 Cover art © Luboš Drtina, 2014 ISBN 978-80-257-1181-1
N I C TA K T E M NÉ H O NE ZA Š L O, A B Y NA S VĚ T L O NE VYŠ L O.
I n q ui s i t o r n í p r oc e s s , 1 6 9 6
Šimon Albrecht 1. Ladislavovi se od chvíle, kdy vešel do bytu, něco nezdálo. Syn za sebou přece při příchodu nezamykal. Sehnul se při zouvání, ale pak zvedl hlavu, aby se podíval k jeho pokoji. Očekával obvyklý obrázek: Šimonovu tvář z profilu, bledě ozářenou svitem monitoru. Uviděl jenom temný obdélník otevřených dveří. Udělal těch pár kroků navíc a rozsvítil, aby se přesvědčil, že tam opravdu není. Vrátil se na chodbu bytu, zastavil se před dveřmi na balkonek a podíval se na osvětlená okna v bytě přes ulici. Občas se tam mihla mladá žena. Jednou ji zahlédl, jak se polonahá pružně sklonila, aby si natáhla tričko. Měla oranžovou podprsenku, a ten zářivý odstín Ladislava zvláštně zasáhl. Jeho bývalá manželka nosila prádlo jenom v bílé, černé nebo tělové barvě. Vzpomínku na ten výjev, spatřený jen na okamžik, dlouho nemohl dostat z hlavy. Místnost naproti byla prázdná. Když rozsvítil, spatřil ve skle balkonových dveří odraz vlastní tváře: obličej čtyřicátníka s prořídlými vlasy a rysy, které začaly ztrácet ostrost. Tvář někoho, kdo měl dost času něco se sebou udělat, ale ještě pořád se mu to nepovedlo. Jenom ty oči, pátravé, neklidné, zůstávaly stejné. Sklonil hlavu, aby se podíval, nakolik mu vypadaly vlasy na temeni. Byl to další bezvýsledný pokus. Vstoupil do kuchyně, s povzdechem otevřel notebook. Pokusil se myslet na výzkum, který se měl rozběhnout už zítra. Otevřel si soubor s popisem Abelesova případu. Připravil mu ho jeho asistent Tomáš; mohl si být jistý tím, že pečlivě. Nejspíš s až příliš velkými detaily. Nedokázal se však soustředit. 10
Šimon chodil ze školy rovnou domů, aby se co nejrychleji dostal k počítači. Ladislav nechtěl panikařit, nakonec mu přece jen zavolal, jenže syn to nezvedl. Postavil se, v malém bytě nedošel jinam než zpátky na chodbu před balkonkem. Otočil se ode dveří k ledničce. Otevřel ji a zahleděl se na kuře potažené igelitovou fólií. Maso mělo bledou barvu, fólie se leskla ve žlutém vnitřním osvětlení. Vzpomněl si, jak syn jednou zavřel do lednice mobil se spuštěnou kamerkou, aby si ověřil, že světlo po zavření dveří opravdu zhasne. Vytáhl balíček a potvrdil si, co věděl. Kuře se musí udělat dnes. Věnoval bytu naproti ještě jeden pohled. Místnost zůstávala prázdná. V kuchyni vyprostil kuře z blány, pod kterou vypadalo trochu jako ostatky světce ve skleněné rakvi v podstavci oltáře, opláchl ho, položil na prkénko. Osušil, posolil. Připravil si cibuli a jablka a začal je krájet, pomalu a pečlivě, aby vyplnil čas. S nastraženýma ušima se snažil zachytit prásknutí vchodových dveří a kroky nohou v konverskách na schodech. Celou dobu se pokoušel zaplašit myšlenku, která ho zasáhla na prahu. Že Šimon nepřijde. Kvůli tomu, co se stalo včera. Kuchyni naplnila sladká vůně pečícího se kuřete, monitor notebooku už dávno přehrál několik geometrických obrazců a potemněl. V místnosti začalo být teplo, zútulněla jako při nedělním obědě, ovšem Ladislav byl sám. Otočil knoflíkem trouby na nejnižší stupeň, čekat dál už nemělo smysl. Vytáhl ještě jednou mobil, Šimon to ani teď nezvedl. Ladislav zkusmo projel kontakty, ačkoli mu 11
bylo jasné, komu musí zavolat. Od rozvodu s Mary nemluvil. O tom, co Šimon potřebuje a kdy ke své matce půjde, si psali v mailech. Už ani nevěděl, kdo z nich s tím začal, ale nepřímý kontakt mu vyhovoval. Nakonec přece jen stiskl zelený telefonek u jejího jména; vzdálil přitom mobil od ucha, jako by ho mohl zasáhnout elektrický výboj. Nezvedla to. Vypnul troubu. Zaváhal s prstem nad tlačítkem notebooku, nedokázal ho stisknout. Výzkum musí počkat. Mohl by si prohlédnout zprávy, jenže co by se asi tak dozvěděl? Nejspíš, jak někde pohřešují nějaké dítě. Měl pocit, že poslední dobou se s podobnými novinkami roztrhl pytel. Skláněl se nad otevřenou troubu a zkoumavě pozoroval chladnoucí, dávno upečené kuře, když mobil zazvonil. Ladislav si s tlukoucím srdcem přečetl na displeji MARY. „No, co je?“ zeptala se. „Ahoj… Není u tebe Šimon? Nepřišel ze školy domů…“ „A proč jako voláš mně? Vždycky jsem pochybovala, že se o něj dokážeš postarat. Je úplně zblblej z toho věčnýho počítače. A je to jenom tvoje vina.“ „Já bych…“ „Ty jsi zase zpitomělej z těch svejch hrobů a kostí. Mrtví jsou ti přednější než živí!“ „To už jsem slyšel.“ „No a? Pořád to platí. Neměl jsi chtít, aby byl u tebe, když na něj nestačíš!“ Ladislav nechal její větu viset ve vzduchu. „Mary, neměla bys číslo na nějakého jeho spolužáka?“ pokusil se smazat ten výrok věcným dotazem. „A kde bych ho asi vzala? Copak se dá se Šimo12
nem rozumně mluvit? Když je u mě, pořád by tvrdnul před kompem. Mluvím do něj horem dolem, a stejně z něj nic nevypadne!“ „Mary…“ „Jako z tebe!“ Zavěsila. Ladislavovi se vlastně ulevilo, že u ní Šimon není. Každá výjimka by znamenala porušení slova a měl ještě v živé paměti, s jakými obtížemi se před rozvodem dopracovali k dohodě. Překvapilo ho nasazení, s nímž se do něj pustila. Že by chtěla pokračovat v minulých hádkách? Její maily byly přece docela střízlivé, někdy skoro přátelské. Ne, někde v pozadí tušil jiný důvod, na který nemohl přijít. Kupodivu ji neudivilo, že Šimon je pryč, uvažoval. Celý rozhovor vlastně probíhal tak, jako by nechtěla pustit Ladislava ke slovu. Možná by k ní měl zajít, aby si ověřil, jestli nemá kluka nakonec u sebe. Zahnal tu myšlenku s pocitem, že začíná být paranoidní. Zašel k synovi do pokoje, prohrábl změť pomačkaných a proškrtaných papírů před monitorem. Vybral použité papírové kapesníčky a hodil je do přeplněného koše. Samozřejmě, žádná telefonní čísla neobjevil. Šimon je má ve svém supermoderním mobilu, který si vyžádal k narozeninám. Ladislava chaos na synově stole jako obvykle naštval, pak ale začal papírky třídit. Kdyby tak měl Šimona před sebou, s očima přilepenýma k monitoru. Představil si, jak by natáhl ruku, aby mu prohrábl vlasy na temeni. Kdysi běžné gesto bylo už dlouho nepřípustné, protože Šimon teď vždycky podrážděně ucukl. V kuchyni Ladislav naporcoval kuře, naložil si na talíř, přidal vychladlou rýži. Zbytek kuřete 13
vrátil do trouby a zaváhal, jestli ji nenechat běžet na nejnižší stupeň. Pak ji vypnul. Po pár minutách položil příbor, znovu vyšel na chodbu. Od bytu naproti ho dělilo v téhle čtvrti z přelomu devatenáctého a dvacátého století nanejvýš patnáct metrů, nevedla tu žádná hlavní třída, ale ulice určená k bydlení. Koruny stromů, které kdysi dávno vysadili při okraji chodníků, se teď nad vozovkou propojovaly. V tom bytě svítili ve druhém okně, kam Ladislav neviděl, protože větve mu bránily ve výhledu. Listí na nich sice chybělo, ale jak se pohybovaly v únorovém větru, vytvářely neprostupnou clonu.
Šimon Abeles 1. Když služka oznámila Hermanovi, že ho hledá nějaký chlapec, sevřelo se mu srdce. Mohli za ním poslat pomocníka z tiskárny, stejně však ucítil předzvěst blížící se pohromy. Zbytečně příkře poručil Máří, ať hocha přivede. Za okamžik zaskřípaly schody. Herman se ještě stačil zhluboka nadechnout; rozhlédl se přitom po studovně, kde se vršily knihy jako důkaz jeho úspěchu. Ze všeho nejdřív si všiml chlapcova pohledu. Byla v něm zvláštní směs očekávání, naděje a strachu. V okrouhlém obličeji měl stroupky po vyrážce. Hermanovi ho bylo trochu líto, zároveň v něm nevzbuzoval žádné zvláštní sympatie. Vypadal chytře, ale té inteligence bylo na dětskou tvář až trochu příliš. Herman se mu radši zadíval na klobouk. Padal hochovi přes uši, očividně si ho vypůjčil od někoho dospělého. Kabát na něm podivně visel, jako by ho zdědil po starším sourozenci. 14
Takhle se oblékali chudí; Herman přesto ještě víc znervózněl. „Nech nás o samotě, Máři,“ nařídil služce. Zastavila se na prahu a přeskakovala pohledem z Hermana na chlapce, nejspíš si uvědomila, že něco visí ve vzduchu. Už si asi představovala, jak bude popisovat tu návštěvu služkám u kašny. „Běž už!“ vyhrkl Herman. „Hirši,“ hlesl hoch, sotva se za ní zavřely dveře, „nech mě u sebe.“ Herman zalapal po dechu, pak mimoděk udělal gesto, které se naučil od Bešoniseda. Milostivě pokynul rukou, aby si kluk sedl na štokrle. Majitel tiskárny, kde Herman pracoval, se takhle choval, kdykoli po něm někdo chtěl vrácení dlužných peněz. Tím obřadným pohybem přesvědčoval věřitele, že se přece jenom dočkají. Herman si dal načas, aby se uvelebil v učeneckém křesle s vysokým opěradlem. Hoch zůstal stát. Ve studovně se rozprostřelo ticho. Za oknem se sneslo několik osamělých vloček únorového odpoledne. V krbu zapraskalo poleno v plamenech a Herman si uvědomil, že kluka nedokáže prostě vyhodit. Hirši. Takhle mu nikdo neřekl celá léta. Nejmenoval se Hirš. To jméno patřilo do jeho minulého života, kterého se zbavil a na který se snažil zapomenout. Věřil, že se mu povedlo minulost rozmetat jako starou sazbu. Hoch si sundal klobouk. Ze spánků se mu spustily prameny vlasů, jaké tady nikdo nenosil. „Neříkej mi Hirši,“ zabručel Herman a zároveň uvažoval, jestli Máří neposlouchá za dveřmi. „Co po mně chceš?“ 15
