4. VELIK. NED. A I - Nezbytnost křtu sv. ke spáse Drazí bratři a sestry, když nastaly letnice, nastal i zmatek v srdcích mnoha zvědavců, kteří se seběhli k domu, kde přebývali apoštolové. Lidé zmateně pozorovali apoštoly a s úzkostí se ptali, co se to vlastně děje. My jsme dnes slyšeli z 1. čtení ze Skutků apoštolů, jak v ten den svatý apoštol Petr vystoupil a slavnostně promlouval k lidem, že Pánem a Mesiášem Pán Bůh ustanovil Ježíše, kterého židé ukřižovali. Když to uslyšeli, proniklo jim to do srdce a ptali se Petra: "Co máme dělat?" Petr jim dává vysvětlení a vyzývá je, aby se obrátili a dali se pokřtít na odpuštění hříchů. Jako dar dostanou Ducha svatého stejně, jako jej dostali už apoštolové. Ti, kdo jeho slovo přijali, byli pokřtěni. Ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí a tak začíná své působení Kristova Církev, tak začínají její dějiny. Tehdy mnozí nastoupili novou cestu víry v Ježíše Krista, i když někteří brzy museli vydat svědectví své víře v Šavlově pronásledování. Kdo však vytrval, nelitoval. Petrova řeč je jasným dokazováním nezbytnosti svatého křtu ke spáse. Už sám Pán Ježíš tvrdí při setkání s Nikodémem, že křest je nezbytný pro spásu, když říká: „Amen, amen, pravím ti: Jestliže se nenarodí někdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do Božího království.“ (Jan 3,5) Proto přikázal svým učedníkům, aby hlásali evangelium a křtili všechny národy: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa!“ To jsou slova Páně, která asi většina z nás zná zpaměti už od doby, co jsme chodili na vyučování náboženství v dětských letech. Křest je ze všech svátostí nejpotřebnější, protože bez křtu nemůže nikdo být spasen a nemůže přijmout ani ostatní svátosti. Křest je vskutku nutný a nezbytný ke spáse pro ty, jimž bylo hlásáno evangelium, a kteří mají možnost požádat o tuto svátost, neboť Pán Ježíš řekl: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen; kdo však neuvěří, bude zavržen.“ (Mr 16,16) Víra a křest jsou podmínkami spásy. Ode dne slavného seslání Ducha svatého je hlásáno evangelium, uděluje se svátost křtu, neboť jak to řekl Petr: „Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, které si povolá Pán, náš Bůh.“ Církev nezná kromě svatého křtu jiný prostředek, aby zajistila vstup do věčné blaženosti; proto se varuje toho, aby zanedbávala poslání, přijaté od Pána, dát se znovu zrodit z vody a z Ducha všem těm, kteří mohou být pokřtěni. Obřad svatého křtu vodou, jak tuto svátost uděluje Katolická Církev, je krásný. Ale existuje ještě také křest krve a křest touhy. Bůh spojil spásu se svátostí křtu, nicméně on sám není na své svátosti vázán. Církev Ježíše Krista byla vždy pevně přesvědčena, že ti, kteří podstoupili pro víru smrt, aniž ještě přijali křest, jsou pokřtěni vlastní smrtí pro Krista. Tomuto říkáme křest krve. Stávalo se během pronásledování křesťanů, že byli zabiti a mučeni také ti, kteří se teprve na křest připravovali, tzv. katechumeni, a u nich křestní vodu nahradila vlastní krev. Tento křest krve, stejně jako křest touhy, přináší plody křtu, i když není svátostí.
Když někdo touží po křtu, avšak z nějakých důvodů nemůže být pokřtěn, jako například katechumeni, kteří zemřou před křtem mimo pronásledování, jejich výslovná touha přijmout křest spojená s lítostí nad vlastními hříchy, s láskou jim zajišťuje spásu, kterou nemohli dostat skrze svátost. Kristus totiž zemřel pro spásu všech lidí, prostě za všechny, a protože poslední povolání člověka je ve skutečnosti jen jedno, totiž božské, musíme být přesvědčeni, že Duch svatý dává všem možnost, aby se přičlenili k tomuto velikonočnímu tajemství způsobem, který zná jen Bůh. Každý člověk, který hledá pravdu, hledá-li z podnětu Boží milosti upřímně Boha a usiluje plnit Boží vůli tak, jak ji poznává, může být spasen, i když nepoznal Kristovo evangelium a jeho Církev. Dá se předpokládat, že by tyto osoby projevily výslovnou touhu po křtu, kdyby poznaly, že je nezbytný. Možná, že jste se setkali s takovouto námitkou: Když Pán Ježíš říká: „Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen,“ tedy člověk musí nejprve uvěřit a teprve potom přijmout uvědomělý křest! A my přece nejen v Katolické Církvi, ale ve všech větších církvích, křtíme už malé děti. Není to proti příkazu Božského Spasitele? Není. Víru dítěte tu zastupuje sama víra Církve, farní společenství, rodiče a kmotři dítěte, ale musí tu být také zaručena pozdější náboženská výchova. Proto naši kněží křtí jen na přání vlastních rodičů dítěte a nikoli babiček a dědečků, ledaže by oni byli z nutnosti vlastními vychovateli dítěte. Církev křtí děti, neboť tím, že se narodily s dědičným hříchem, mají zapotřebí být osvobozeni z moci zlého ducha a být přeneseny do království svobody Božích dětí. Za nemluvně skládají křestní slib rodiče a kmotři. Přesto jsme povinni plnit tento slib, který za nás učinili, poněvadž oni slíbili jen to, co je potřebné každému člověku ke spáse. Jakmile dítě dospěje k užívání rozumu, pak má samo za sebe častěji obnovit křestní slib zvláště v den svých narozenin, ve výročí svého křtu a v den svým jmenin. A co se týká dětí, které zemřely bez křtu, byly sice obtíženy pouze dědičným hříchem, který je vylučuje z nebeské blaženosti, ale podle názoru některých teologů přijdou do tzv. limbu - předpeklí, v němž duše spravedlivých lidí zemřelých před Kristem očekávaly vykoupení Kristem. Dnes zase někteří teologové toto popírají, takže Církev nemůže nic jiného než tyto nepokřtěné děti svěřit Božímu milosrdenství, jak to dělá při pohřebních obřadech za ně, neboť velké je milosrdenství Boha, který „chce, aby se všichni lidé zachránili a došli k poznání pravdy.“ (1 Tim 2,4) Ježíšova něha k dětem ho pohnula ke zvolání: „Nechte děti přicházet ke mně, nebraňte jim.“ (Mk 10,14) To nám totiž dovoluje doufat, že je nějaká cesta spásy pro děti, které zemřely bez křtu. Tím naléhavější je proto výzva Církve nebránit dětem, aby přicházely ke Kristu prostřednictvím daru svatého křtu. Ježíš Kristus o sobě prohlásil: „Já jsem světlo světa. Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotě, ale bude mít světlo života.“ (Jan 8,12) A také: „Já jsem cesta, pravda a život.“ (Jan 14,6) Kdo jde s Kristem, zvládne v naprosté důvěře všechny úkoly svého života, ten jistě dosáhne svého cíle, vždyť jsme byli pokřtěni v jeho jménu!
Z LITURGIE: VSTUPNÍ ANTIFONA Země je plná Hospodinovy milosti; jeho slovem vznikla nebesa. Aleluja. Uvedení do bohoslužby Dnes se nám Pán Ježíš představuje jako dobrý pastýř všech oveček světa. Ne tedy jen někteří, jen nějaká elita, ale my všichni pokřtění jsme Bohem pozváni k následování Dobrého Pastýře, Pána Ježíše. A po vzoru Ježíšově máme být všichni dobrými pastýři těm, kteří žijí kolem nás. Postavme se tedy v duchu před Pána, našeho Dobrého Pastýře a poprosme ho v pokoře o pomoc. Nebo: Lidská slabost a Ježíšova velikost patří k sobě. Právě proto, že mnohé neumíme a nedokážeme, můžeme na Ježíšovu blízkost spoléhat. Nepřišel vyznamenat ty, kdo od nikoho, a tedy ani od Boha, nic nepotřebují, ale přišel, aby přivedl k cíli života ty, kdo o své slabosti vědí a nezakrývají ji. A cíl, ke kterému nás tento Pastýř vede, přesahuje všechny naše představy. I proto se zdá být některým lidem tak vzdálený. VSTUPNÍ MODLITBA Všemohoucí, věčný Bože, tvůj Syn, Dobrý Pastýř tvého lidu, předešel nás do tvé slávy; posiluj jeho slabé stádce, aby došlo za svým vítězným Pastýřem do nebeské radosti. Neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. - Amen. Uvedení do 1. čtení Dnes bude před námi stát svatý Petr jako kdysi před jeruzalémskou obcí a bude nás vyzývat: „Nechte se zachránit, rozhodněte se pro Ježíše!“ Nebo: První věta dnešního 1. čtení je závěrem Petrova letničního kázání a zároveň hutným shrnutím prvokřesťanského vyznání víry: "Onen ukřižovaný Ježíš je Pánem a Mesiášem!" Tou nejsprávnější reakcí na takovou zvěst je tu otázka: "Co máme dělat?" Správná reakce i ve všech dalších generacích je obrácení, návrat, změna smýšlení, to vše zpečetěné křestním vyznáním Ježíše jako Mesiáše a otevření se darům Ducha svatého. 1. ČTENÍ Sk 2,14a.36-41 Bůh ho ustanovil Pánem a Mesiášem. Čtení ze Skutků apoštolů. V den letnic vystoupil Petr s ostatními jedenácti apoštoly a slavnostně promluvil k lidem:
"Ať je úplně jasno celému izraelskému národu toto: Pánem a Mesiášem ustanovil Bůh právě toho Ježíše, kterého jste vy ukřižovali." Když to uslyšeli, proniklo jim to srdce a ptali se Petra i ostatních apoštolů: "Bratři, co máme dělat?" Petr jim odpověděl: "Obraťte se! A každý z vás ať se dá pokřtít ve jménu Ježíše Krista, aby vám byly odpuštěny hříchy, a jako dar dostanete Ducha svatého. Vždyť to zaslíbení platí vám i vašim dětem, ale také všem, kdo jsou ještě daleko, které si povolá Pán, náš Bůh." Ještě mnoha jinými slovy je zapřísahal a vybízel: "Zachraňte se z tohoto zvráceného pokolení! " Ti, kdo jeho slovo ochotně přijali, byli pokřtěni. A ten den se k nim přidalo na tři tisíce lidí. Slyšeli jsme slovo Boží. Žl 23,1-3a.3b-4.5.6 Odp.: 1 Odp.: Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám. Nebo: Aleluja. Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám, - dává mi prodlévat na svěžích pastvinách, - vodí mě k vodám, kde si mohu odpočinout, - občerstvuje mou duši. Odp. Vede mě po správných cestách, - pro svoje jméno. - I kdybych šel temnotou rokle, - nezaleknu se zla, vždyť ty jsi se mnou. - Tvůj kyj a tvá hůl, ty jsou má útěcha. Odp. Prostíráš pro mě stůl - před zraky mých nepřátel, - hlavu mi mažeš olejem, - má číše přetéká. Odp. Štěstí a přízeň mě provázejí - po všechny dny mého života, - přebývat smím v Hospodinově domě - na dlouhé, předlouhé časy. Odp. Uvedení do 2. čtení Starozákonní Izrael považoval každé trápení za Boží trest. Dnes od svatého Petra uslyšíme úplně jiný názor na smysl utrpení. Nebo: Upřený pohled na trpícího a trpělivého Krista posiluje k následování jeho příkladu "neodporovat zlému zlým". Ježíšovo snášení zla vyvrcholilo nesením našich hříchů a zranění. Naše urážky a provinění vůči němu samotnému nám Ježíš neoplatil stejnou měrou podle starozákonního "oko za oko, ránu za ránu", ale naopak! Ježíš nám oplatil za rány uzdravením, za provinění spásou. On je ten Dobrý Pastýř, který naplňuje Boží příslib u Ezechiela: "Hle, já sám vyhledám své ovce a budu o ně pečovat. Jako pastýř pečuje o své stádo, tak budu pečovat o své ovce a vysvobodím je ze všech míst, kam byly rozptýleny." 2. ČTENÍ 1Petr 2,20b-25 Vrátili jste se k pastýři svých duší.
Čtení z prvního listu svatého apoštola Petra. Milovaní! Když děláte dobře, a přesto musíte trpět, je to milé Bohu. K tomu jste přece byli povoláni. Vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. 'On nezhřešil a nikdo od něho neslyšel nic neupřímného.' Když mu spílali, on jim to spíláním neoplácel, když trpěl, nevyhrožoval, ale ponechal vše tomu, který soudí spravedlivě. On sám na sobě vynesl naše hříchy na dřevo kříže, abychom byli mrtvi hříchům a žili spravedlivě. Jeho ranami jste uzdraveni. Byli jste kdysi jako bludné ovce, ale nyní jste se vrátili k pastýři a strážci svých duší. Slyšeli jsme slovo Boží. Zpěv před evangeliem Aleluja. Já jsem dobrý pastýř, praví Pán, znám svoje ovce a moje ovce znají mne. Aleluja. Uvedení do 3. čtení V evangeliu mluví Pán Ježíš o sobě a dobře si všimněme, že nepřednáší žádnou teologii, ani žádné dogma. Předkládá živý obraz, podobenství, a na nás je, abychom si je domysleli a přenesli do svého života. Nebo: Ve vstupní obrazné řeči se předpokládá ke statku přilehlý dvůr s jedinými dveřmi, u nichž hlídá dveřník. Přístup k ovcím měl jen pastýř, kterého dveřník znal. Ten pak vyvolával ovce svého stáda vábením či lichotivými jmény z množství ostatních a vedl je na pastvu. Ovce následují jen tento jim známý hlas. Pán Ježíš tu pak vznáší jedinečný nárok být jediným prostředníkem našeho života. EVANGELIUM Jan 10,1-10 Já jsem dveře k ovcím. Slova svatého evangelia podle Jana. Ježíš řekl: "Amen, amen, pravím vám: Kdo nevchází do ovčince dveřmi, ale vniká tam jinudy, to je zloděj a lupič. Kdo však vchází dveřmi, je pastýř ovcí. Vrátný mu otevře a ovce slyší jeho hlas. Volá své ovce jménem a vyvádí je. Když všechny své ovce vyvede, jde před nimi a ovce ho následují, protože znají jeho hlas. Za cizím však nikdy nepůjdou, ale utečou od něho, protože hlas cizích neznají." Ježíš jim pověděl toto přirovnání, ale oni nepochopili, co jim tím chce říci. Ježíš proto řekl znovu: "Amen, amen, pravím vám: Já jsem dveře k ovcím. Všichni, kdo přišli přede mnou, jsou zloději a lupiči, ale ovce je neuposlechly. Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet i
vycházet a najde pastvu. Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a působil zkázu. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti." Slyšeli jsme slovo Boží. KŘESŤANSTVÍ JE NÁSLEDOVÁNÍ KRISTA Pán Ježíš objasňoval mnoho věcí v podobenstvích. Dnes nám vypravuje podobenství o sobě samém: Je jako dobrý pastýř, který zná své ovce, volá je a jde před nimi. Ony ho znají a jdou za ním. Špatný pastýř, ten jde za ovcemi a žene je před sebou křikem a bičem kam nechtějí. Tuhle pastýřskou činnost Ježíšovu ztotožňujeme zpravidla se službou kněží a biskupů. Jako kněz mám za úkol být vám dobrým pastýřem, jít před vámi, tj. být o kousek dál, vpředu, směrem ke Kristu. My kněží máme za úkol nehonit vás hubováním a napomínáním, ale jít vpředu, vést vás živým příkladem našeho života. Je to dobře, si občas připomenout, že kněz má jít vpředu. Někdy totiž lidé říkají, že dobrý kněz má jít s lidem, vedle nich, jak v jejich práci, tak při jejich odpočinku a zábavě. Pán Ježíš to říká jinak: „Dobrý pastýř jde před ovcemi. A ovce mu věří a jdou za ním, protože poznaly, že je vede k životu pokojnějšímu a radostnějšímu, k „životu v hojnosti“. Ale dobrými pastýři po Ježíšově vzoru nemáme být jen my kněží, to bych si tu dnes kázal do vlastní kapsy. Pastýři lidí kolem sebe jste i vy všichni, buď dobrými nebo špatnými. Každý jsme pastýřem někoho, ať si to uvědomuje, nebo ne. Jak to myslím? Takhle: Každý z nás má kolem sebe někoho, koho vychovává a ovlivňuje, komu je vzorem: rodiče dětem, děti mladším dětem, dospělí mládeži, babička vnoučeti. My všichni máme podíl na Kristově kněžství, na Kristově pastýřství. Každý z nás má být někomu jakoby živým Ježíšem. Vzpomeň si na to, maminko, když ti dochází trpělivost s dětmi. Vzpomeň si na to táto, když máš chuť vychovávat pohlavkem místo klidným rozhovorem. Když si každý z nás v každé napjaté chvilce uvědomíme:teď mám jednat, jako by na mém místě jednal Pán Ježíš. Pak nám nejen dojde, jak máme jednat, co je správné, ale pomůže nám to ovládnout rozmrzelost či zlost. Všichni smíme, ba máme následovat Krista. To je to, čemu se říká být křesťanem. Smýšlet a jednat, jako by na mém místě smýšlel a jednal Kristus. Toto povolání k následování Krista je něco jen a jen křesťanského, jinde to nikde nenajdete. Nikoho nenapadne, že by měl následovat osobní život třeba Mohameda, Napoleona nebo jiného velikána dějin. Zabýváme se jejich dílem, ale ne jejich osobou, ne soukromým životem jako vzorem, který bychom měli v našem životě následovat. Ježíš je však ztělesněním svého učení. Co učil, to také dělal. Ježíš nežádá po svých vyznavačích, aby uctívali jeho mrtvolu v nějakém mausoleu,
ale žádá, abychom následovali jeho jednání a žili v duchu jeho života. Následování Krista, to není bezmyšlenkovité kopírování, napodobování jeho života znamená uskutečňovat jeho zásady, životní styl v našem vlastním životě a tak se stát živým vzorem k následování mladším generacím. Na tom tedy záleží: natolik jsme křesťané, nakolik se denně snažíme pořádat svůj život podle zásad Ježíše Krista, v jeho duchu, nakolik svou osobou zobrazujeme Krista mladším generacím. Není tedy křesťanství nějakou vědeckou teorií, je to konkrétní živé následování příkladu Ježíše Krista. A kam nás chce vést toto následování Krista? Snad k dělání nějakých zvláštností, abychom se oblékali jinak, než ostatní, abychom nosili nebo nenosili vousy, abychom bydleli v jiné zemi? Křesťan se neliší od ostatních ničím jiným, než tím, že je laskavý. Žije stejně jako ostatní, až na toto: Křesťan nikomu neublíží, ale když může, pomůže; raději se směje, než mračí; má víc důvěry než strachu; je klidnější a radostnější, než ti kolem něj. Když takový není, když to tak nedělá, tak to asi pořádný křesťan není, jen to světu i sobě předstírá. Pověděli jsme si tu dnes docela srozumitelně, co to je následování Krista, co to je být dobrým pastýřem. A pak jsme tu nebyli nadarmo, jestliže si vzpomeneme, co jsme si řekli, až na nás přijde pokušení k zlosti: křesťan se neliší od ostatních lidí ničím jiným než tím, že je laskavý. Přímluvy V neděli Dobrého pastýře jsme vyzýváni ke společné modlitbě za kněžská a duchovní povolání. Spojme se v duchu s Církví po celém světě a prosme našeho Vykupitele: Pane Ježíši, jako jsi povolal první učedníky a učinil je rybáři lidí, ať také dnes stále zní tvé pozvání: „Pojď a následuj mne!“ Prosme Pána za nová kněžská a řeholní povolání: Dej, aby i z našich rodin vycházeli noví kněží a jejich pomocníci. Dej mladým mužům a ženám milost, aby na tvoje volání ochotně odpověděli. Stůj při našich biskupech, kněžích a řeholnících v jejich namáhavých pastoračních pracích. Dej vytrvalost našim seminaristům a všem, kteří se snaží uskutečnit ideál odevzdání se do tvé služby. Pošli dělníky na svou žeň a nepřipusť, aby lidstvo pro nedostatek kněží a misionářů málo znalo evangelium. Probuď v mladých lidech touhu být apoštoly tvého království. Dej, ať se nikdo k Božímu volání nechová jako hluchý. Bože, povolej dělníky na svou žeň, aby naše kostely nezůstaly zavřené, aby lidé mohli slyšet evangelium Ježíše Krista, našeho Pána. - Amen.
MODLITBA NAD DARY Dej nám, Bože, ducha vděčnosti, ať tě účastí na Kristově oběti nikdy nepřestáváme chválit, aby ustavičná obnova díla naší spásy byla zdrojem naší trvalé radosti. Skrze Krista, našeho Pána. - Amen. ANTIFONA K PŘIJÍMÁNÍ Dobrý Pastýř, který dal svůj život za své ovce a byl ochoten umřít za své stádce, vstal z mrtvých. Aleluja. MODLITBA PO PŘIJÍMÁNÍ Dobrý Pastýři, pečuj s láskou o svůj lid, vykoupený tvou drahocennou krví, a nepřestávej mu dávat pokrm věčného života. Neboť ty žiješ a kraluješ na věky věků. - Amen. K ZAMYŠLENÍ Bezpečí hledá v životě snad každý, a přece víme, že žádné místo na zemi není a nemůže být tak chráněno, aby v něm byl člověk natrvalo bezpečný. A žádná situace lidského života není tak jistá a nepohnutelná, že by se nemohla zvrátit. Ježíš jako dobrý pastýř nenabízí cestu do bezpečné pozemské pevnosti, ale nabízí jistotu vztahu. On je ten, kdo člověka nevydá moci zla, kdo se ho nechce zříci, kdo ho nezavede na scestí. Nechce nás opustit na našich životních cestách. Proto si zasluhuje naši svrchovanou důvěru. Není třeba ho přesvědčovat, aby nás neopouštěl. Je třeba být s ním, a to vždy a stále.
