26. prosince: Svátek sv. Štěpána, prvomuč., B I Církev se rozchází se synagogou Drazí bratři a sestry, v prvním čtení ze Skutků apoštolů jsme dnes měli o jáhnu prvotní Církve svatém Štěpánovi. Říkalo se tu, že byl plný milosti a síly, že dělal mezi lidem veliké divy a znamení. Ale tu zasáhli někteří ze synagógy a začali se s ním přít. Avšak nemohli obstát před moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Svatý Štěpán nejprve začíná evangelizovat své krajany, což byli Židé z diaspory, helénisté řecky mluvící. Svědectví Kristu jej přivádí do konfliktu s nimi a brzy nato i s veleradou, a ta jej odsuzuje pro rouhání na smrt. A tu si můžeme porovnávat smrt Kristova učedníka se smrtí jeho Mistra. Kristus Pán odpověděl Kaifášovi: „Od této chvíle bude Syn člověka sedět po pravici všemohoucího Boha.“ Svatý Štěpán v posledním okamžiku svého života zvedne oči k nebi a zvolá: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici.“ Ježíš na kříži zvolal mocným hlasem: „Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha.“ Kamenovaný Štěpán má na rtech stejnou modlitbu: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha.“ Posledním úkonem ukřižovaného Krista je spása kajícího lotra, která následuje po slovech odpuštění: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ Když Štěpán padá pod deštěm kamenů, volá: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ Štěpánovou smrtí se Církev definitivně rozchází s oficielním židovstvím. Učedníci jsou pronásledováni, utíkají z Jeruzaléma a evangelium se šíří v Judsku i v Samaří. Současně přicházejí do Církve první pohané, jáhen Filip křtí úředníka etiopské královny, svatý apoštol Petr pohana Kornelia. Tak Církev začíná plnit světové poslání, které jí určil Ježíš při svém nanebevstoupení, a tak překračuje hranice Asie a šíří se do celého tehdy známého světa. A co bylo příčinou rychlého rozšíření křesťanství? Krev mučedníků je semenem křesťanů. Toto pravidlo platilo ve všech dobách církevních dějin. Křesťanští čtenáři Písma svatého jsou přesvědčeni, že jejich výklad Starého zákona, ačkoli se výrazně liší od výkladu židovského, odpovídá smyslu, který je v textech. Tak jako vývojka při vyvolávání fotografií, i Ježíšova osobnost a události, které se tehdy staly, vystupuje na světlo plnost smyslu Bible, který nebylo předtím možné ještě vůbec nijak vnímat. Tato plnost smyslu pak zakládá mezi Novým a Starým zákonem trojí vztah: na jedné straně je tu vzájemná spojitost a souvislost, na druhé straně je zde též veliká rozdílnost, neboť jde o veliký pokrok v náboženském myšlení. Nový zákon sice uznává autoritu židovského Písma, ale neustále se snaží ukázat, že události, které se staly v souladu s tím, co bylo předem ve Starém zákoně ohlášeno, zároveň plně shrnují vše důležité z izraelské víry a posunují k budoucnosti. Pán Bůh je jeden, on svým slovem podpírá celý vesmír včetně nás lidí, kteří i přes svoji ubohost jsme velcí a vznešení. Když Bůh k lidem mluvil, vyvolil si k tomu jeden národ a mnohokrát jej vysvobodil a navázal s ním vztah založený na smlouvě. Bůh mu nabídl svou milost a Kristova osoba a jeho dílo, založení Církve, začleňují se do prodloužení této historie, která otevírá vyvolenému národu obzory skvělé
budoucnosti. Potomstvo slíbené Abrahámovi, zaslíbená země jako místo k přebývání, nepřetržité trvání a nastolení Božího království předvídají všeobecné požehnání dané tomuto praotci. Avšak nedá se popřít, že přechod od Starého zákona k Novému s sebou přináší i určité zlomy. Vztah souvislosti pozůstává v tom, co je podstatné, ale mnohé ze Starého zákona jako jeruzalémský chrám, levitské kněžství, staré bohoslužby s obětí zvířat a jiných náboženských praktik a rituálů, jako je obřízka, rozlišování čistého a nečistého, předpisy o jídle, nedokonalé zákony a jejich nekompromisní výklad již mizí. Z hlediska židovského šlo o velmi zásadní věci, ale ty se už ztrácejí jen v minulém, kdežto budoucnost začíná jiná. Tyto rozdíly však přinášejí velký pokrok. Nový zákon dosvědčuje, že Pán Ježíš se ani v nejmenším nestavěl proti Bibli Izraele či že by chtěl cokoli zrušit nebo odvolat, ale naopak je dovádí k naplnění, a to svou osobou, svým posláním a obzvláště svým velikonočním tajemstvím. Nový zákon nekompromisně uchovává víru v jednoho Boha, který je stále jen jeden jediný. Boží Syn však nicméně má účast na tomto tajemství, které se od té doby vyjadřuje trojiční symbolikou, k níž Starý zákon vzdáleně připravoval cestu. Bůh zajisté stvořil všechno svým slovem, avšak toto Slovo bylo již předtím u Boha a je Bůh. Poté, co se Bůh v průběhu dějin vyjádřil prostřednictvím celé řady osob jako Mojžíše, proroků, prostě jeho hlasatelů, nakonec se vtěluje v Ježíši z Nazaretu. Bůh stvořil všechno dechem svým úst a tímto dechem je Duch svatý, kterého Otec posílá skrze vzkříšeného Ježíše. Lidská bytost byla stvořena s velikou důstojností k Božímu obrazu. Nejdokonalejším obrazem neviditelného Boha však je Ježíš Kristus. I my jsme povoláni k tomu, abychom se stali Kristovými obrazy, novým stvořením. Bůh nás jistě zachraňuje a vysvobozuje z našich tísní a běd, ale činí tak jedině prostřednictvím Ježíše, který zemřel za naše hříchy a byl vzkříšen pro náš život. Nový zákon přejímá jako neodvolatelnou skutečnost vyvolení Izraele, který si uchovává své nedotčené výsady a své prvořadé postavení v dějinách. Avšak Bůh Izraeli nabídl novou smlouvu, která má svůj základ v Ježíšově krvi. Církev se skládá z Izraelitů, kteří tuto novou smlouvu přijali, i z dalších věřících, kteří se k nim připojili. Církev jako lid nové smlouvy si je vědoma toho, že existuje pouze díky přilnutí k Ježíši Kristu, izraelskému Mesiáši, a díky jeho svazků s apoštoly, kteří byli bez výjimky Izraelité. Aniž by se Církev stavěla na místo Izraele, zůstává s ním solidární. Svatý apoštol Pavel prohlašuje křesťanům pocházejícím z pohanských národů, že byli naroubováni na ušlechtilou olivu, kterou je Izrael. Církev si je přitom vědoma, že jí Kristus dává univerzální otevřenost v souladu s povoláním Abraháma, jehož potomstvo se od té doby rozrůstá do obrovské šíře díky synovství založenému na víře v Krista. Boží království už není vázáno pouze na Izrael, nýbrž je otevřeno všem, včetně pohanů, a zvláštní místo v něm patří chudým a pronásledovaným. Naděje spojená s Davidovým královským domem se znovu stává podstatným klíčem k četbě dějin: nyní se soustřeďuje na Ježíše, pokorného vzdáleného Davidova
potomka. Co se týče izraelské země, včetně jejího hlavního města a chrámu, Nový zákon vede mnohem dále proces symboliky započaté již ve Starém zákoně. Zjevující se Bůh podle křesťanů příchodem Krista a jeho Církve vyslovuje své poslední slovo. Z LITURGIE: VSTUPNÍ ANTIFONA Štěpán viděl nebesa otevřená a jako první z mučedníků vešel do nebeské slávy a získal věnec vítězství. Uvedení do bohoslužby Svátek svatého Štěpána nám připomíná, že samotný příchod Vykupitele ještě neznamenal, že ze světa je odstraněno zlo a utrpení, ale že už začalo tříbení duchů na Ježíšovy věrné a na Ježíšovy protivníky. Do které skupiny může Pán Ježíš zařadit mne, tebe, nás? Zamysleme se nad tím a vyznejme se pokorně ze své váhavosti a malověrnosti. Říká se Sláva na výsostech Bohu VSTUPNÍ MODLITBA Nauč nás, Bože, žít podle toho, co dnes slavíme, ať milujeme i naše nepřátele, a tak následujeme svatého Štěpána, modlícího se za ty, kdo ho kamenovali. Prosíme o to skrze tvého Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků. - Amen. Uvedení do 1. čtení Svatý evangelista Lukáš nám ve Skutcích apoštolů zachoval životní historii jáhna svatého Štěpána. Poslechněme si část vyprávění o jeho umučení a zeptejme se sami sebe: Nebojím se já smrti? Štěpána smrt naplňovala radostí, neboť trpěl pro Krista a viděl nebesa otevřená. S příchodem Krista na svět již smrt není koncem, ale začátkem života v Božím náručí. 1. ČTENÍ Sk 6,8-10; 7,54-60 Vidím nebesa otevřená. Čtení ze Skutků apoštolů. Štěpán, plný milosti a síly, dělal mezi lidem veliké divy a znamení. Ale tu zasáhli někteří z tak zvané synagógy propuštěnců s lidmi z Kyrény, Alexandrie, Kilíkie a Asie a začali se přít se Štěpánem. Nemohli však obstát před jeho moudrostí a Duchem, který z něho mluvil. Když to slyšeli, velmi se rozzuřili a skřípali zuby proti němu. On však plný Ducha svatého, pohleděl k nebi a spatřil Boží slávu a Ježíše, jak stojí po Boží
pravici. A zvolal: „Vidím nebesa otevřená a Syna člověka, jak stojí po Boží pravici!“ Oni se však dali do velkého křiku, zacpávali si uši a všichni se na něho zuřivě vrhli. Pak ho vyhnali ven za město a začali ho kamenovat. Svědkové si přitom složili svrchní šat k nohám jednoho mladého muže - jmenoval se Šavel. Tak Štěpána kamenovali. A on se modlil: „Pane Ježíši, přijmi mého ducha!“ Klesl pak na kolena a hlasitě zvolal: „Pane, nepřičítej jim tento hřích.“ A po těchto slovech skonal. Slyšeli jsme slovo Boží. Žl 31,3cd-4.6+8ab.16bc-17 Odp.: 6a Odp.: Do tvých rukou, Hospodine, - svěřuji svého ducha. Buď mi ochrannou skálou, - opevněnou tvrzí k mé záchraně, - vždyť ty jsi má skála a má tvrz, - pro své jméno mě povedeš a budeš řídit. Odp. Do tvých rukou svěřuji svého ducha, - Hospodine, věrný Bože, ty mě vysvobodíš. - Budu se veselit a jásat nad tvým slitováním, - že jsi shlédl na moji bídu. Odp. Vysvoboď mě z moci mých úhlavních nepřátel! - Svou jasnou tvář ukaž svému služebníku, - zachraň mě svou slitovností. Odp. ZPĚV PŘED EVANGELIEM Žl 118,26a.27a Aleluja. Požehnaný, kdo přichází v Hospodinově jménu. Bůh je Hospodin a dopřál nám světlo. Aleluja. Uvedení do 2. čtení Dnes z evangelia slyšíme rady, které Pán Ježíš dává všem svým učedníkům, když se rozcházejí do světa, tedy i nám. Pramenem statečnosti svatého jáhna Štěpána byl Duch svatý, kterého Pán Ježíš slibuje všem, kdo celou svou naději kladou ve svého Vykupitele. Nebo: Budeme zde číst úryvek evangelia, který popisuje osud pronásledovaného Kristova učedníka. V násilné konfliktní situaci má mít Ježíšův učedník neochvějnou jistotu, že nikdy nebude sám. Vláčen před soudy, bičován, souzen mocnými, nemá si připravovat s právnickou vychytralostí žádné dlouhé obhajovací řeči. I jeho Pán, když byl vláčen před vojenské a náboženské představitele, buď mlčel, nebo prohlásil pravdu. V něm mluvil Otec, v učedníkovi bude mluvit „Duch Otce“. Osamocenost bude úplná, pronikne i do
rodinných vztahů, učedníka obklopí se svou ledovou silou nenávist. Ale poslední slovo bude mít naděje na spásu. „Kdo vytrvá až do konce, ten bude spasen.“ EVANGELIUM Mt 10,17-22 To už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce. Slova svatého evangelia podle Matouše. Ježíš řekl svým apoštolům: „Mějte se na pozoru před lidmi! Budou vás totiž vydávat soudům a bičovat v synagógách, budou vás vodit před vladaře a krále kvůli mně, abyste vydali svědectví jim a také pohanům. Až vás vydají soudu, nedělejte si starosti, jak nebo co máte mluvit, protože v tu chvíli vám bude dáno, co máte mluvit. Neboť to už pak nemluvíte vy, ale mluví skrze vás Duch vašeho Otce. Bratr vydá na smrt bratra a otec syna, děti povstanou proti rodičům a způsobí jim smrt. Budete ode všech nenáviděni pro mé jméno. Ale kdo vytrvá až do konce, bude spasen.“ Slyšeli jsme slovo Boží. K ČEMU TAKOVÝ VYKUPITEL? Včera jsme si na potkání podávali ruce a přáli si: „Šťastné a veselé svátky!“ Včera za zvuku koled a v ovzduší betléma znělo to „šťastné a veselé“ hezky. Ale dnes stojíme zase už nad mrtvým mladým chlapcem, který šel sloužit a pomáhat potřebným, jak se to od tohoto Mesiáše naučil. Proroci slibovali, že až ten Mesiáš, Osvoboditel, přijde, že učiní vše nové, že přinese na svět spravedlnost a pokoj. Znělo to slibně a krásně. Celé generace se tím po dlouhá staletí utěšovaly, když se jim zdálo, že současný stav je neudržitelný, že už to tak dál nejde. A teď se konečně dočkali. Mesiáš přišel. A co se změnilo? Zas tu leží mrtvý. Jeho vyznavač byl ukamenován. Jak se tyhle zážitky stále znovu vracejí! Také jsme čekali na osvobození. Po dlouhá desetiletí jsme čekali a doufali, že jednou přijde vysvobození, že nastane spravedlnost a pokoj. A vysvobození přišlo. První vánoce po změně jsme prožívali šťastné a veselé, že teď už nebudou naši mladí Štěpáni pro víru kamenováni, že teď už přišel čas vykoupení, spravedlivého řádu. Jenže dnes už víme, že kamenování pokračuje. Že pokračuje ze století na století, z roku na rok, jenže v jiných podobách. Jen technika se mění. K čemu tedy takový Vykupitel, když dopustil, aby jeho vyznavač byl ubit kamením? Když stále dopouští další kamenování svých věrných? K čemu tedy takový Vykupitel? Proč vlastně přišel, co lidstvu přinesl? Zřejmě nepřišel udělat ze svých přívrženců kastu nedotknutelných a všemocných straníků. Ježíš přišel
změnit k lepšímu život všech, celého lidstva. Ovšem, všichni jeho nabídku už tenkrát nepřijali. V žádné generaci ji nepřijmou všichni. Ale těm, kteří jej přijmou, otvírá opravdu nový život: Je Boží Syn a přichází jim zjevit nebeského Otce. Je člověk a přichází se jim nabídnout za bratra. To je nabídka přicházejícího Ježíše i nám, i naší generaci: kdo za ním půjde, bude žít svůj život jako Boží syn, jako Ježíšův bratr a bratr všech lidí. Kdybychom byli dost moudří, o nic bychom neusilovali víc, vždyť právě to chybí nám a celému světu. Bez povědomí Božích dětí a lidského bratrství se cítíme osamělí a bezmocní. Má to teď všelijaká módní jména jako stres či deprivace. U lidí moc společenství nepochytíme. Osamělost zažívají už malé děti: maminka nemá čas na pomazlení a popovídání si. Pokračuje to v dospívání: tatínkové nemají čas na kamarádství se svými dětmi. A vrcholí to v dospělosti: životní nejistoty dorůstají často do obřích rozměrů. A nebýt této vánoční události, nikdy bychom se z těchto nejistot a úzkostí nedostali. Je tu Boží Syn a nabízí nám svého Otce, abychom nemuseli žít v pocitu nejistoty. Nabízí se nám za bratra, abychom nezůstali osamělí. Ani o letošních vánocích se nezmění běh světa. Dál budou ve světě kamenováni Štěpáni, dál budou řádit teroristi, dál budou politici plánovat války a atentáty. Dál tě bude trápit zlý soused. Dál si budou sadisté vymýšlet, jak ti ublížit. Dál zůstaneme my křesťané menšinou uprostřed lhostejného a nevědomého světa. A téhle menšině nás křesťanů říká Pán Ježíš nejen: „Nebojte se!“ Říká víc: „Jděte bez bázně do toho lhostejného světa a buďte v něm světlem!“ Není to zvláštní? Menšiny jsou vždy v nebezpečí, že je většina bude utlačovat, kamenovat, a proto se bojí. Raději se krčí. A my jsme vysílání mezi lidi, abychom jim svítili, abychom jim byli světlem a kvasem. Proč vlastně my máme být světlem? Snad proto, že jsme lepší než ostatní lidé? To asi ne, jsme také hříšní a zlí. Ten důvod je jinde. Ne že bychom my osobně byli lepší, ale proto, že náš Bůh je lepší než modly, kterým se klaní nevěřící svět. Ale co my můžeme ve světě dokázat, když je nás tak málo? Vzpomínám na jednu starou moudrou pohádku, možná, že ji znáte také. Byl jednou jeden král a ten měl dva syny. Když synové vyrostli a král zestárnul, rozhodl se, že předá království tomu, který prokáže, že je moudřejší. Řekl synům: „Dám království tomu z vás, který zaplní víc místa v trůnním sále za peníze, které vám dám oběma ve stejném obnosu.“ Jeden syn koupil stoh slámy a zaplnil trůnní sál víc jak z poloviny. Druhý si koupil malou svíčku a krabičku zápalek. Když v sále svíčku rozsvítil, zaplnilo její světlo celičký sál od země až do stropu. A tak se králem stal ten druhý. Bratři a sestry, vy, jen hrstka křesťanů, jste to světlo světa. Ne nějaká sláma, světlo jste! To je způsob práce našeho Boha. U něj malé příčiny mají veliké následky. Panna Maria ve skrytosti Nazaretu změnila malým slovíčkem „Ano“ osudy celého světa. Malé dítě v jeslích se stává mezníkem světových dějin. Malé příčiny přinesly velký účinek. Nic si z toho nedělejte, že je nás málo. Bůh je mocný. Svět nevěry může osvítit svíčička naší pevné víry, klidné důvěry
a vlídné laskavosti. Každý malý člověk pevné víry je velkým majákem svému okolí. Jen se nechme zapálit od vánoční hvězdy! Jen se nechme rozzářit vánoční radostí! Jen sviťme svou laskavostí tam, kde žijeme! DVĚ GENERACE KŘESŤANŮ Slyšeli jsme ve čtení ze Skutků, jak první mladá generace křesťanů byla ohrožena na životě ve střetnutí s nekřesťanským světem. Naše dnešní generace mladých křesťanů si ohrožuje život leda sama. Ale kdybyste se jich zeptali, zda zakouší pronásledování, zda jsou mučedníci, tu by vám přemnozí bez váhání odpověděli, že ano. Že jsou pronásledováni moc, že jsou hotoví mučedníci. Doma trpí od té starší generace bezpráví a pronásledování a ještě moc jiného, až po omezování svobody a lidských práv! Mluvíme-li o dvou generacích doma, je to, jako bychom řekli: dvě nepřátelské fronty. Mluvívá se o tom tak, že tam vzájemné boje, spory a nedorozumění být musí. Ale tak všeobecné to není. Je mnoho rodin, kde se generační spory vybíjejí vzájemným škádlením v lásce a humoru. A i tam, kde spory jsou, nebývá to ve většině případů ve věci zásadní, ale jde o okrajové maličkosti, věci nepodstatné a povrchní. U mladých to pramení z puberťáckého pohrdání vším, co udělala generace starší. U starší, rodičovské generace, se výhrady týkají většinou vnější dekorace jejich ratolestí, tedy jejich vkusu při oblékání, jejich vkusu v hudbě, jejich nakládání s volným časem. A když obě strany přinutíš, aby si klidně sedly a pověděly, co vědí o sobě navzájem dobrého, pak se zjistí, že by rodiče svého čahouna zanic nechtěli měnit za cizího, že znají i jeho dobré stránky. A to bývá první krok k usmíření domácích válek: Snažit se porozumět postoji druhé strany a jeho situaci. Je to už starý poznatek, že lidská bystrost je nejvyšší tak po patnáctém roce. Pak se ještě hezkou řádku let drží, ale poklesá už v době, kdy rodičům dorůstají děti. V tom je tedy jeden generační rozdíl: Rodiče mají mnoho zkušeností pro situace běžné a obvyklé. Děti mají větší čipernost pro řešení situací neobvyklých. Tohle zjištění by nemělo vás, tatínky, zarmoutit, ale potěšit! Ono také v životě je těch zcela neobvyklých situací málo, zato ty běžné jsou každodenní. Stojí tu tedy vyšší inteligence na straně dorůstající mládeže proti převaze životních zkušeností na straně rodičů. To je zdroj generačních konfliktů, pokud si to obě strany neuvědomí a nedají to dvojí chytře dohromady. Rodiče pak nebudou říkat svým patnáctiletým ratolestem, že jsou hloupí, nebudou je zavalovat svými zkušenostmi a budou mít porozumění pro to, že jejich děti si ty zkušenosti teprve pracně pořizují. Další kámen úrazu mezi mladými a starými je čas. Mládí nezajímá minulost, to hledí dopředu. Staří žijí většinou v minulosti a z minulosti, ze zkušeností minula. Rodiče dospívajících dětí jsou někde uprostřed. Umějí ještě hledět do budoucna, ale zpravidla se starostí, jak dopadnou jejich děti, umějí se i ohlížet na své zkušenosti z minula. Rodiče teprve teď správně chápou své
dětství a mládí, kolik chyb udělali, co zanedbali. Teprve teď pochopí své rodiče a jejich postoje a napomínání. A tohle vše by moc rádi předali svým dětem, aby je ušetřili vlastních omylů. A tak je honí, aby si vážili času, aby jej nemarnili, aby se učili, aby, samé aby… a začíná kolotoč rodičovského honění. Děti totiž nejsou schopné mít v patnácti moudrost čtyřicetiletých. Závěrem bych vám rád přečetl úsek dopisu. Šestnáctiletý syn píše před vánocemi mamince: „Budeš se mě zase ptát, co bych chtěl k vánocům. A já ti asi zase řeknu, že tu a tu bundu nebo jiný nesmysl. A to, co bych nejvíc od tebe a od táty chtěl, to bych zase neřekl. Tak vám to oběma píšu. Já bych chtěl takovýto dar: Abyste konečně někdy měli pro mně trochu času. Celý den se nevidíme, večer čučíte do bedny. Když číhám, až to zhasnete a pak s něčím přijdu, táta zívne a řekne: „Promluvíme si o tom zítra. Teď se mi už chce spát.“ A je domluveno. A když začnu o něčem mluvit v neděli, třeba při obědě, nenecháte mě nic dopovědět a snad mne ani neposloucháte. Sotva řeknu tři věty, táta mi do toho skočí: „To já, když jsem byl mladý“ a vykládá po padesáté, co už všichni známe nazpaměť. A co já, s kým mám o svých problémech mluvit, když ne s vámi? A když se mi přece někdy podaří naskočit s něčím do vašich řečí, slyším odpověď: „To, co říkáš, je blbost! To je vidět, jak jsi ještě hloupý! To já když…“ Z takového odbytí, drazí rodičové moc nezmoudřím. A co bych chtěl ještě: Abyste hned všechno nevztahovali na sebe. Zeptám se, kdy bude oběd, a ty, mami, hned spustíš: „Zázraky dělat neumím. Nemáš, kluku, kousek uznání!“ Nejde přece o uznání, ale o to, že mám hlad. A pak je tu vaše víra. Kdybyste o ní méně mluvili a prostě podle ní jednali a žili, snad by mi byla srozumitelnější. Jsou tu také ty vaše věčné zákazy. Ať přijdu s čímkoli, už to předem vím: Bez rozvažování a bez rozmýšlení, jako střelba od boku zazní vaše: „ne“. A abyste nakonec přece jen něco povolili, to se necháte půl hodiny uprošovat. Je to tak potřeba? Šetřete energií, starouškové! A pak: uznej, mami, konečně aspoň to, že jsi mne od těch tří let už naučila, abych se uměl sám obléci. Proč tedy každý den slyším, že si mám vzít košili tu a tu, svetr ten a ten, boty ty a ty? A ještě mám toto velké přání: Mám svou světničku. Chtěl bych, aby byla opravdu má. Abyste mi tam neuklízeli a nic neprohlíželi. Já si chci udělat sám pořádek, svůj pořádek a mít kus svého soukromí! Já vlastně vůbec nevím, zda porozumíte, co vám píšu, nebo zda se jen maminka rozpláče a tatínek rozzuří, že jsem drzý a nevděčný klacek, nespokojený s tím, co mám, když on toho měl jako mladý méně. Ale přesto vám ten dopis dám. Říci bych to nikdy nemohl, vskočili byste mi do řeči. Ale snad si to klidně přečtete. A to bych moc rád! To by byl prima dárek k vánocům: Kdybychom si lépe rozuměli. PS: A ještě poznámku, asi také drzou: Smějte se také někdy doma! Copak dospělost znamená ztratit smysl pro legraci? To bych pak asi raději ani nechtěl dospět.“ Tolik dopis. Půjdeme-li dnes domů s vůlí víc se zamýšlet o druhých kolem sebe, bude to dobrá realizace vánočního školení v lásce.
Přímluvy Spolu se svatým jáhnem Štěpánem a se všemi svědky víry teď prosme Pána Ježíše: Za nová povolání ke kněžství: povolej mladé muže, kteří by s Církví slavili svátostná tajemství. Za Církev po celém světě; aby všude svědčila o kráse Kristova evangelia. Za lidi, kteří jsou nespravedlivě pronásledovaní, aby našli statečné obránce a ochránce. Za nepřátele a pronásledovatele víry, aby poznali, co je světu k pokoji. Za nás všechny, abychom uměli odpustit těm, kteří nám ubližují. Za mladé lidi naší farní rodiny, aby měli Štěpánovu statečnost k boji s vlastními chybami a nedostatky. Aby si mládež uchovala své ideály a vychovávala se ve statečné a charakterní lidi. Pane Ježíši, vítězi nad smrtí a hříchem, pomoz nám vítězit nad vlastní malostí a nad naší nezralostí. Dej nám odvahu a sílu vydávat svědectví o kráse víry v tebe, jenž žiješ a kraluješ na věky věků. – Amen. MODLITBA NAD DARY S těmito dary, které klademe na oltář při výroční oslavě slavného prvomučedníka Štěpána, přijmi, Bože, i naše upřímné odhodlání zcela se ti odevzdat. Skrze Krista, našeho Pána. - Amen. Preface o Narození Páně ANTIFONA K PŘIJÍMÁNÍ Sk 7,59 Kamenovali Štěpána a on se modli: Pane Ježíši, přijmi mého ducha! MODLITBA PO PŘIJÍMÁNÍ Bože, ty nás živíš tělem a krví svého Syna, jehož narození nám přineslo spásu, a povzbuzuješ nás příkladem svatého Štěpána, abychom se k tvému Synu statečně hlásili; děkujeme ti za to a prosíme tě: dej, ať se na nás dílo tvého milosrdenství naplní. Skrze Krista, našeho Pána. - Amen.