Psaní písmena ě 1. ve skupinách dě, tě, ně označuje výslovnost [ď, ť, ň] + [e]; např. dělat, mládě, na hradě, tvrdě; tělo, kotě, v plotě, krutě; něco, koně, ženě, věrně; 2.
1. po souhláskách b, p, v, f označuje výslovnost [j + e]; např. oběd, pěst, věda, fěrtoch; hříbě, o lípě, hravě, na harfě; ve slovech, v nichž se ke kořenu počínajícímu skupinou je- připojuje předpona ob- nebo v-, se ovšem píše -je(nikoli -ě-); např. objevit, objet, vjezd; 2. po souhlásce m označuje výslovnost [ň + e]; např. měď, měkký, jmění, měnit se, měsíc, město; umět, tamější (odvozeno od tam příponou -ější), soukromě; mě (2. a 4. p. od já). Tam, kde je souhláska [ň] nebo [n] i v jiném tvaru slova nebo v slově příbuzném, píše se mně; např. zapomněl (pomni), rozumně (rozumný), uzemnění (uzemnit), domněnka, domnělý (domnívat se).
Kdy se píše i, í a kdy y, ý, stanoví tato pravidla: 1. Po písmenech h, ch, k, r, označujících tzv. (pravopisně) tvrdé souhlásky, se píše y (ý); např. hynout, hýbat, chytat, nachýlit, kynout, kýta, ryba, rýč; ťuhýk, měchýř, žákyně, rorýs; nohy, měchy, vlaky, hry; drahý, suchý, měkký, dobrý; 2. y (ý) se píše také po písmenech d, t, n, pokud se jimi označují souhlásky tvrdé [d], [t], [n]; např. dychtit, dýha, ty, týkat se, nynější, nýbrž; hrady, rudý, boty, stý, brány, věrný. Pozn. Toto pravidlo není závazné pro slova zvukomalebná, např. kikirikí vedle kykyryký, hihihi. 3. Po písmenech ž, š, č, ř, j a zpravidla i po c, která označují tzv. (pravopisně) měkké souhlásky, se píše i (í); např. živý, žít, široký, šíp, čistý, čípek, hřib, říkat, jitro, jízda, cizí, cítit; družice, sušit, lučina; muži, běží, kaši, sluší, oči, mlčí, bratři, dobří, hraji, mají, chlapci, vedoucí; 4. i (í) se píše také po písmenech d, t, n, pokud se jimi označují souhlásky měkké [ď], [ť], [ň] (které se jinak píšou s háčkem, jako ďábel, rtuť, kůň); např. divoký, dítě, tisk, tíseň, nitka, vnímat; Miladin, mladík, tetin, proutí, vinice, zedník; hadi, mladí, kosti, svítí, (na) kameni, nemocní. 5. Po písmenech b, f, l, m, p, s, v, z, označujících tzv. (pravopisně) obojetné souhlásky, se píše jednak i (í), jednak y (ý). O tom, kdy psát y (ý), platí tato pravidla: V kořenech slov domácích se píše y (ý) ve slovech dále uvedených (a v jejich tvarech) a ve slovech, která jsou od nich odvozená nebo jsou s nimi příbuzná. (Výčet slov odvozených a jmen vlastních není vyčerpávající.) 6. by,bý: být (bych, bys, by, bychom, byste, abych, abys, aby, bývalý, byt, bytná, bytový, bytelný, bytost, bydlit, bydliště, obydlí, bydlo (tj. příbytek, živobytí), dobýt, dobyvatel, dobytek, dobytče, dobytkářství, nabýt, nabývat, nábytek, obývat, obyvatel, obyvatelstvo, odbýt, odbyt, neodbytný, pozbýt, přebýt, přebývat, přebytek, přibýt, přibývat, příbytek, ubýt, ubývat, úbytek, zbývat, zbytek, zabývat se), obyčej (obyčejný), bystrý (bystře, bystrost, bystřina, Bystřice), bylina (býlí, býložravec, černobýl, zlatobýl), kobyla (kobylka, Kobylisy), býk (býček, býčí, býkovec), babyka; Bydžov, Přibyslav, Bylany, Hrabyně; Zbyněk. Pozn. Ale bít (tlouct), bidlo (tyč, žerď). ly,lý: slyšet (slyšitelný, slýchat, nedoslýchavý), mlýn (mlynář, mlýnice), blýskat se (blýsknout se, zablýsknout se, blýskavice, blýskavý, blyštět se), polykat (zalykat se), vzlykat (vzlyknout, vzlyk, vzlykot), plynout (uplynout, rozplynout se, rozplývat se, splynout, splývat, oplývat, vyplývat, plynulý, plyn, plynný, plynárna, plynoměr, plynojem), plýtvat, lysý (lysina, lyska, Lysá, Lysolaje), lýtko, lýko (lýčí, lýčený (tj. lýkový), lýkovec, lýkožrout), lyže (lyžovat, lyžař), pelyněk, plyš, slynout, plytký, vlys (vlýsek, vlysový); Volyně.
Pozn. Ale mlít, líčený (předstíraný, strojený), vlis (k vlisovat), lísat se, lišaj, lišej, ližina (trámec, podklad pod břemeno). my,mý: my (zájmeno 1. os. č. mn.), mýt (mycí, myčka, umýt, umývat, umývadlo i umyvadlo, umývárna i umyvárna, pomyje, mýval, mýdlo, mydlit, mydlář, mydlina), myslit i myslet (mysl, myšlenka, pomyslit i pomyslet, pomýšlet, přemýšlet, vymyslit i vymyslet, vymýšlet, výmysl, úmysl, usmyslit si i usmyslet si, smýšlení, smyšlenka, smysl, smyslný, nesmyslný, průmysl, myslivec, myslivna, Nezamysl, Nezamyslice, Přemysl), mýlit se (mýlka, mylný, omyl, zmýlená), hmyz (hmyzí, hmyzožravec), myš (myší, myšina), hlemýžď, mýtit (mýtina, vymýtit, vymycovat), zamykat (odmykat, nedomykat, vymykat se, výmyk, přimykat se), smýkat (smyk, smýčit, smyčec, smyčka, průsmyk), dmýchat (rozdmýchat, dmychadlo i dmýchadlo), chmýří, nachomýtnout se (ochomýtat se), mýto (mýtné, Mýto), mykat (mykaný), mys, sumýš; Litomyšl, Kamýk. Pozn. Ale mi (3. p. os. zájmena já), mít (být vlastníkem). py,pý: pýcha (pyšný, pyšnit se, zpychnout, pýchavka, pych, přepych, Přepychy), pytel (pytlovina, pytlák, pytlačit), pysk (pyskatý, ptakopysk, Solopysky), netopýr, slepýš, pyl (opylovat), kopyto (sudokopytník), klopýtat (klopýtnout), třpytit se (třpyt, třpytivý, třpytka), zpytovat (jazykozpyt, nevyzpytatelný), pykat (odpykat), pýr (pýřavka), pýří, pýřit se (zapýřit se, pýřivý, čepýřit se), pyj; Chropyně, Pyšely; Spytihněv. Pozn. Ale píchat (bodat), pisk (pískot; základ ptačího pera). sy,sý: syn (synovský, synovec, zlosyn), sytý (sytost, dosyta, nasytit, nenasytný), sýr (syreček, sýrař, sýrárna, syrovátka), syrový (syrovinka), syrý (tj. syrový), sychravý (Sychrov), usychat i usýchat (vysychat i vysýchat), sýkora (sýkořice), sýček, sysel, syčet (sykat, sykot), sypat (sypký, sýpka, sypek, nasypat, násyp, násypný, osypaný, vysypat, zasypat, zásyp); Bosyně. Pozn. Ale sirý (osiřelý), sirup, sirob, sípat (chraptět), sivý (šedivý). vy,vý: vy (zájmeno 2. os. č. mn.), vykat, vysoký (vysočina, Vysočany, vyšší, výše, výška, výšina, povýšit, vyvýšit, vyvýšenina, zvýšit, převyšovat, Vyšehrad), výt (zavýt), výskat (výskot, zavýsknout), zvykat (zvyk, zlozvyk, zvyknout, zvyklost, navykat, navyknout, návyk, odvykat, odvyknout, obvyklý), žvýkat (žvýkací, přežvykovat, přežvýkavec, žvýkačka), vydra (vydří, vydrovka, Povydří), výr (pták), vyžle, povyk (povykovat), výheň, cavyky, vyza; Vyškov, Výtoň. Pozn. Ale vír (krouživý pohyb vody nebo vzduchu), vískat (probírat se někomu ve vlasech), vít (vinout), vížka (věžička); Vizovice. zy,zý: brzy, jazyk (jazýček, jazykozpyt, jazykověda, dvojjazyčný, jazylka), nazývat (se) (vyzývat, vyzývavý, vzývat, ozývat se); Ruzyně. Pozn. Ale brzičko (je odvozeno příponou -ičko), zívat (únavou, touhou po spánku), nazívat se (mnoho zívat). 7. Po písmenech f, c se v základech domácích slov y (ý) nepíše. Pozn. Vlastní jména, zvl. příjmení, se pravopisným pravidlům, a tedy ani pravidlům o psaní i (í) a y (ý) vždy nepodřizují; tak vedle Syrovátka je i Sirovátka, Zíval i Zýval, Zima i Zyma, Mlynář i Mlinář apod. 8. V předponě vy-, vý- se píše y (ý). Např. vyslechnout, vyvařit, vyvářka, vyzděný; výslech, výstava, výborný, výzkumný atd. Pozn. Ale visutý (visící, např. visutá hrazda).
9. Přípony s y (ý) jsou nečetné. V převážné většině přípon u odvozovaných slov se píše i (í) měkké. Např. -ice (pravice), -ička (včelička), -ík (balík), -ín (vltavín), -ina (vzteklina), -inka (syrovinka), -írna (papírna), -íř (šermíř), -isko (letovisko), -iště (učiliště) atd. 10. V koncovkách podstatných a přídavných jmen se řídí psaní i (í) a y (ý) po souhláskách obojetných v zásadě podle toho, patří-li jméno ke vzoru tvrdému, nebo ke vzoru měkkému.
V koncovkách podstatných jmen vzorů muž, stroj; růže, píseň, kost; moře a stavení se píše vždy jen měkké i, í: učiteli, Francouzi, penězi, jeteli, košili, košilí, větvi, větví, větvích, obuvi, obuví, poli, polí, polím, polích, obilí, obilím; větvemi, stepmi, soukolími. V koncovkách podstatných jmen vzorů hrad, žena a město se píše tvrdé y: duby, domy, stavby, lampy, slovy, mýdly kromě koncovky -ích v 6. p. č. mn. u některých podst. jmen vzoru hrad, např. lesích, sklepích, kostelích, a koncovky -ami v 7. p. č. mn. vzoru žena, např. ženami, vrbami. V koncovkách podstatných jmen vzoru pán se píše měkké i v 1. a 5. p. č. mn.: lvi, holubi, orli, chlapi, psi, plazi; měkké i je také v koncovce 3. a 6. p. č. j. -ovi: chlapovi, psovi. Tvrdé y se píše ve 4. a 7. p. č. mn.: lvy, holuby, orly, chlapy, psy, plazy. Pozn. Také podstatná jména vzoru hrad zakončená na c mají v koncovce -y, např. tácy, puncy, nespisovné placy, kecy aj. V koncovkách přídavných jmen vzoru jarní se píše vždy jen měkké -í: holubí, sokolí, čapí, psí, soví, kozí, holubího, sokolímu, psích, kozími; cizí, ryzí ap. - V koncovkách přídavných jmen vzoru mladý se píše tvrdé -ý: veselý (člověk), bílý (mrak), veselým (hochem, hochům, ženám, děvčatům), veselých (hochů, hoších, žen, ženách, děvčat, děvčatech). V koncovce 7. p. č. mn. -ými se píše po m měkké i: veselými (hochy, chlapci, ženami, dětmi, písněmi, děvčaty). Podobně je tomu i v koncovkách přídavných jmen přivlastňovacích, např. otcovým (bratrem, bratrům, kabátům, sestrám), otcových, otcovými. 11. V tvarech 1. a 5. p. č. mn. mužského rodu životného se píše -i, -í: veselí (hoši), hoši se vrátili zdraví a veselí (viz § 13 a násl.); otcovi bratři, Jiráskovi "Psohlavci", mladí manželé Novákovi. 12. Psaní -i a -y v 1. p. č. mn. přídavných jmen a v příčestích (v č. mn. minulého času a v jiných složených tvarech slovesných) slouží jako prostředek mluvnické shody přísudku, resp. doplňku s podmětem. Platí zde tato pravidla: A. 1. Je-li podmětem jméno mužského rodu životného v množném čísle, píše se v koncovkách příčestí a jmenných tvarů přídavných jmen -i. Např.: Účastníci zájezdu se vrátili z hor do hněda opáleni. Nejlepší absolventi školy byli vyznamenáni. Naši přátelé nám dobře poradili. Zvědové přinesli důležité zprávy. Hoši se rozběhli bosi po louce. Platí to i v případech, kdy je v podmětu užito podstatného jména mužského rodu v tvaru životném, ale označujícího věci neživé, např. Na dvoře stáli dva obrovští sněhuláci. Hadroví strašáci se kolébali ve větru. Pozn. 1. Některých jmen mužského rodu se užívá v tvarech životných i neživotných, i když označují jen věci neživé, např. slanečci i slanečky, uzenáči i uzenáče, ledoborci i ledoborce, ukazatelé i ukazatele apod. Životné tvary podstatných jmen vyžadují ve shodných tvarech jmen přídavných a příčestí měkké -i, neživotné tvary tvrdé -y. Např. Uzenáči byli na skladě vedle Uzenáče byly na skladě. Mohutní ledoborci vypluli na pomoc vedle Mohutné ledoborce vypluly na pomoc. Na poradě byli zhodnoceni ukazatelé prosperity podniku vedle Na poradě byly zhodnoceny ukazatele prosperity podniku. Pozn. 2. U některých jmen odpovídá rozdíl mluvnické životnosti a neživotnosti rozlišení významovému. Např. Unavení nosiči odpočívali, ale Železné nosiče zrezavěly. Podobně též: Zkušení vodiči velbloudů jsou nepostradatelní při cestách, ale Kovy jsou dobré vodiče tepla. Draci z pohádky strašili chlapce ve snu, ale Kovové draky letadel ležely připraveny v tovární hale. 2. Je-li podmětem jméno mužského rodu neživotného v množném čísle nebo jméno rodu ženského v množném čísle, píše se v koncovkách příčestí a jmenných tvarů přídavných jmen -y. Např. Motory automobilů se na znamení rozběhly. Počítače se staly součástí našeho života. Na poradě vedoucích pracovníků se stanovily nové výrobní programy.
Učitelky nám připravily hezký výlet. Otepi slámy se vršily ve stoh. Bezručovy Slezské písně byly přeloženy do několika cizích jazyků. Pozn. 1. Podstatná jména rodiče, koně, lidičky mají koncovky jako neživotná, avšak shodu jako jména životná: Svědomití rodiče by to nedopustili. Čtyři vraní koně táhli kočár (ale V tělocvičně nebyly koně připraveny). Pozn. 2. Podstatné jméno den má v 1. p. č. mn. dva tvary: dny a dni; oba však mají pouze shodu jako jména neživotná: Dny (dni) se krátily. Uplynuly tři dlouhé dny (dni). Pouze u knižního a zastaralého tvaru dnové je shoda jako u podstatných jmen životných: Krásní dnové minuli. Pozn. 3. Podstatné jméno dítě má v j. č. tvar středního rodu, ale v č. mn. tvar ženského rodu děti, a tedy i shodu v ženském rodě, např. Děti běhaly na pláži bosy. Všechny děti se shromáždily na školním dvoře. B. Tvoří-li podmět několik souřadně spojených jmen, řídí se psaní -i nebo -y těmito pravidly: 1. Je-li mezi podstatnými jmény alespoň jedno rodu mužského životného, píše se -i. Záleží však i na postavení podmětu vzhledem k přísudku: a) Předchází-li podmět před přísudkem, píše se -i vždy: Otec i matka šli večer do divadla. -- Režisérka filmu a autor scénáře měli největší úspěch. -- Tento hráč, ba celé mužstvo zklamali. -- Slepice, kuřata a kohouti utekli před psem. -- Žáci a žákyně, kteří mají výborný prospěch, byli veřejně pochváleni. -- Naši závodníci a jejich stroje budili zaslouženou pozornost. b)Následuje-li podmět za přísudkem, je možná shoda i podle nejbližšího jména několikanásobného podmětu, pokud je toto jméno v množném čísle: Předmětem studia se staly kosatky a delfíni vedle Předmětem studia se stali kosatky a delfíni. -- Na koncert šly všechny žákyně, ale jen jediný žák vedle Na koncert šli všechny žákyně, ale jen jediný žák. -- V soutěži vystoupily pěvecké sbory i sólisté vedle V soutěži vystoupili pěvecké sbory i sólisté. Ale: Večer šli otec i matka (vedle matka i otec) do divadla. 2. Není-li mezi jmény v podmětu jméno mužského rodu životného, píše se -y (shoda je podle jména rodu mužského neživotného nebo podle jména rodu ženského): Hřeben a žínka ležely na stole. -- Místní úřad a vedení podniku uzavřely prospěšnou dohodu. -- Elektrotechnická fakulta ČVUT a Dům techniky se dohodly na uspořádání dne otevřených dveří. -- Krávy i všechna telata byly očkovány. -- Po skončení výstavy se stoly, křesla a židle naložily na vůz a odvezly. Pozn. 1. Je-li v několikanásobném podmětu několik jmen rodu středního a alespoň jedno z nich v čísle jednotném, píše se pak -y (shoda je jako u neživotných jmen rodu mužského a ženského): Kotě a kuře zůstaly na dvoře samy. -- Švédsko a Finsko podepsaly dohodu o kulturní spolupráci. -- Předsednictvo vlády a jednotlivá ministerstva přistoupily k přípravě vládního programu. Pozn. 2. Vedle toho přídavná jména a příčestí mohou ovšem mít v přísudku i tvary jednotného čísla nebo množného čísla středního rodu, pokud to podmět umožňuje: Večer šel otec i matka do divadla. -- Na uspořádání dne otevřených dveří se dohodla Elektrotechnická fakulta a Dům techniky. -- Zítra budou očkována všechna telata i jalovice. C. Mluvnická shoda se uplatňuje vždy tehdy, nabízí-li se mluvnický rod podmětu jako zřejmý a jednoznačný. Jinak nastupuje tzv. shoda podle smyslu a psaní -i nebo -y se řídí těmito zásadami: 1. Ve větách s podmětem vyjádřeným osobním zájmenem nebo tvarem pomocného slovesa píše se -i nebo -y podle toho, zda se vztahuje k osobám rodu mužského, nebo rodu ženského, tj. uplatňuje se zřetel k přirozenému rodu podmětu:
Co (my) jsme se vás s tím natrápily! (jde-li o ženy) -- Co (my) jsme se vás s tím natrápili! (jde-li o muže a v případech ostatních). 2. Ve větách s podmětem všeobecným (jímž se rozumí "někdo, lidé") je shoda vždy podle rodu mužského životného: Zvonili poledne. -- Otiskli to v novinách. -- Utíkal, jako by ho honili. -- Všem školám! Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy žádá, abyste oznámili výsledky zkoušek nejpozději do jednoho týdne. 3. Ve větách s podmětem slovně nevyjádřeným má přísudek shodu a) s podstatným jménem, které se vyrozumívá jako podmět na základě toho, že je ho užito v oslovení (vyjádřeném 5. pádem podstatného jména), které věta obsahuje. Např. Kam jste se, kluci, schovali? -- Vážené posluchačky, byly jste již informovány o změněném začátku našeho pořadu? -- To jste, děti, dělaly samy? Pozn. Hlediska uvedená v 1. a 3.a) se mohou spojovat. Např. Co jste nám, děvčata, připravily (nebo připravila)? b) podle přirozeného rodu podmětu ve větě předcházející; pak je mluvnický vztah přísudku k podmětu volnější. Např. Na sportovním soustředění se sešla samá děvčata; brzy se navzájem poznaly a prožily krásné dva týdny (vedle poznala a prožila); c) s podstatným jménem, kterého je užito ve větě předcházející v jiném než 1. pádě. Např. Vedoucí pomohl mladším chlapcům postavit stany, protože to nikdy nedělali (tj. chlapci). Často to bývá zejména u výrazů vyjadřujících množství. Např. Stovky posluchačů se sešly na náměstí, aby slyšeli (nebo slyšely) oblíbené zpěváky. -- Miliony lidí se dnes spojily, aby zachránili (nebo zachránily) život na naší planetě. -- Většina pracovnic se rozhodla odejít ze závodu, našly si totiž lepší zaměstnání. -- Skupiny dobrovolníků pracovaly celou noc, aby vyprostili (nebo vyprostily) zasypané horníky. D. Několikanásobný podmět obsahující jména živých bytostí různého rodu může být vyjádřen též nesouřadně (zejména s předložkou s). Pokud pak jsou příčestí a jmenný tvar přídavného jména v čísle množném, -i nebo -y se píše podle obdobných zásad jako při vyjádření souřadném: 1. Podmět předchází před přísudkem: Eva s Pavlem přišli pozdě (vedle přišla pozdě). -Eva s oběma bratry přicházeli po cestě (vedle přicházela po cestě). Jsou-li obě jména v čísle množném, je však možná i shoda podle jména v předložkovém pádě: Výletnice s průvodci se vrátili (nebo vrátily) k odpolednímu vlaku, jen studentky se svými instruktory byli pozváni (nebo byly pozvány) na večeři do chaty. -- Všechny ošetřovatelky včetně lékařů měli (nebo měly) plno práce. -- Děvčata s hochy cvičili bosi (vedle cvičila bosa). 2. Následuje-li podmět za přísudkem, je obvyklá shoda s prvním jménem (v 1. pádě): Vrátily se už výletnice s průvodci? -- Byly už pozvány studentky se svými instruktory? Pozn. Nechápe-li se však 7. pád s předložkou s jako součást podmětu, ale jako výraz rozvíjející slovesný přísudek (příslovečné určení), nemá vliv na shodu: Dívky s hochy závodily (= dívky závodily s hochy), podobně Děvčata s hochy závodila (= děvčata závodila s hochy). V některých případech je ovšem možné pojetí obojí.
Psaní slov přejatých A. Slova obecná O pravopisu přejatých slov obecných rozhoduje především míra jejich zdomácnění a rozšíření v češtině. Slova řídká a úzce odborná se píšou pravopisem původním, tj. tak jako v jazyce, z kterého byla přejata; slova zdomácnělá se zpravidla píšou podle zásad českého pravopisu. Mezi nimi jsou četné přechody podle stupně zdomácnění slova. Vedle toho se uplatňují činitele stylové, zvyklostní atd. Proto je také možno v textech určených širší veřejnosti psát i slova úzce
odborná způsobem počeštěným a naopak při odborném, vědeckém užití a vůbec ve "vyšším stylu" lze u slov jinak pravopisně počeštěných ponechat podobu původní. I. Slova psaná pravopisem původním 1.Slova omezená na úzký okruh uživatelů, slova úzce odborná nebo knižní, slova mající povahu mezinárodních značek (např. v chemii), slova, která označují skutečnosti týkající se pouze cizích zemí, a slova, která si podržují vztah k zemím svého původu, se píšou pravopisem původním, popř. mezinárodně vžitým. Např. abbé, enjambement, lemma, rendez-vous, scirocco, vaudeville, brutto, netto, watt, joule, wolfram, ytterbium. 2.Původním pravopisem se také píšou některá slova (většinou anglická a francouzská), která jsou sice částečně zdomácnělá, avšak u nichž se výslovnost od psané podoby podstatně liší. Např. bulletin, causerie, interview, outsider, résumé (i resumé), revue. Pozn. Protože zdomácňování slov probíhá postupně, píšou se některá slova dvojím způsobem: rallye i rely, runway i ranvej, trust i trast aj. 3.Důsledně pravopisem původním se píšou citátové výrazy z jazyků užívajících latinky. Např. ad hoc, curriculum vitae, status quo, de iure, via facti; pour féliciter; anno dazumal; výrazy hudební, např. adagio, allegro, arpeggio, crescendo, pianissimo atd. II. Slova pravopisně počeštěná Slova zdomácnělá, tedy obecně v jazyce rozšířená, a běžné výrazy odborné, se píšou podle zásad českého pravopisu; způsob psaní zpravidla odpovídá jejich české spisovné výslovnosti (s některými odchylkami, viz dále). 1.Odstraňuje se psaní skupin ae, ai, oe, pokud se vyslovují jako [e], [é], a některých dalších skupin samohlásek. Např. aféra, etiologie, gynekologie, prémie, sféra, pré-/pre- (prézens, prehistorický, ...), paleo- (paleologie, ...), hema- (hematit, ...), peda- (pedagog, ...), eko- (ekologie, ekonomie), rentgen. Psaní samohláskových skupin zůstává však tam, kde se jejich samohlásky vyslovují (kánoe, aeroplán, aerobní atp.). 2.Písmeno c vyslovované jako [k] se píše jako k (ať jde o slova přejatá z latiny, nebo z jiných jazyků); qu jako kv, gu jako gv; w jako v; i/y vyslovované jako [j] se píše jako j; rh se zjednodušuje v r; ck vyslovované jako [k] se zjednodušuje v k. Např. abstraktum, kakao, kaňon, streptokok; kvóta, kvinta; lingvista, sangvinik; tramvaj, bonsaj, bojkot, jachta, konvoj, loajální, rajon; rododendron; hokej, šok. 3.Skupina th v slovech řeckého původu nebo utvořených z řeckého základu se píše jako t. Např. antologie, ateizmus//ateismus, antropolog, autochtonní, estetika, éter, etika, étos, etnografie, etan, metyl, metoda, mýtus, mytologie, patos, teologie, teorie, terapie, téma, teze, -lit (monolit, ...), -téka (kartotéka, ...), -téza (syntéza, ...). Psaní th se zachovává ve slovech úzce odborných a jejich odvozeninách (dithyramb, paramythie). V úzce odborných textech lze užít podoby s th i u termínů běžných (ethan, methyl, methylalkohol). 4.Zjednodušují se písmena zdvojená (ss, ll, nn, mm, dd apod.). Např. adresa, agrese, expres, glosa, komise, mise, stres; alergie, bula, buldozer, ilegální, pulovr; inovace, tenis; dilema; mezanin; puding//pudink; iracionální; fotbal, basketbal. 5. Psaní s a z a)Ve slovech zdomácnělých se původní s vyslovované v češtině jako [z] píše z. Např. analýza, azyl, báze, bazilika, buržoazie, dezerce, dezert, dimenze, emulze, epizoda, exploze, expozice, filozofie, fúze, gnozeologie, gymnázium, iluze, intenzita, invaze, izobara, izolace, kazeta, koroze, lyzol, nervóza, oáza, organizace, organizovat, pauza, penze, plazma, poezie, prézens, prezentace, prezident, provize, próza, revize, rezignace, rezistence, rezoluce, rezonátor, rezultát, senzace, torzo, tranzistor, trezor, univerzita, uzuální, verzálka apod.
b)Podle výslovnosti v nepřímých pádech se píše z v slovech jako dispenz, exkurz, impulz, komparz, konkurz, kurz, pulz, rekurz, reverz aj. a ve slovech od nich odvozených, např. dispenzární, impulzivní, komparzista, konkurzní, kurzovné, pulzovat, reverzibilní aj. c)V některých slovech se píše s i z ve shodě s dvojí spisovnou výslovností, např. buzola i busola, dezén i desén, diskuze i diskuse, dizertace i disertace, kazematy i kasematy, plizé i plisé, renezance i renesance, rezort i resort, režizér i režisér aj. d)Vyslovované [z] se píše jako z i s v příponě [-izmus] a v ostatních slovech zakončených na [zmus]: romantizmus i romantismus, pluralizmus i pluralismus, mechanizmus i mechanismus, spazmus i spasmus, tenezmus i tenesmus aj. e)Po předponě lat. původu kon- v slovech zdomácnělých, v nichž se počáteční kon- v češtině jako předpona nepociťuje, se píše z. Např. konzerva, konzervativní, konzervatoř, konziliární, konzistence, konzistoř, konzul, konzulát, konzultace, konzum, konzument, konzumpce. Jinak se píše s (ve shodě se spisovnou výslovností), např. v slovech konsekvence, konsenzus, konsonant, a v slovech od nich odvozených, např. konsekventní, konsonantický aj. f)Při psaní slov s původními předponami des- a de- a v slovech od nich odvozených se řídíme spisovnou výslovností. Např. dezaktivace, deziderát, deziluze, dezinfekce, dezorientace; ale desant, paradesantní, designovat, designovaný, desublimace aj. g)Jen s se píše v slovech s původní latinskou předponou dis-. Např. disharmonie, disident, disimilace, disociovat, disoluce, disonance, diskrepance aj. h)Pouze s se píše v slovech pravopisně nepočeštěných, jako cirrhosis, laser. 6. Označování délky samohlásek Délka samohlásky se označuje zpravidla tam, kde se ve spisovné výslovnosti vyslovuje dlouhá samohláska bez většího kolísání. a)Délka se označuje aa)v základech slov: např. akvárium, anémie, anténa, árie, islám, konkrétní, kostým, malárie, móda, oáza, panoráma, plénum, pól, rádio, tón, fúze, túra, kúra, série, sérum, schéma, téma; ab)v zakončení slov: -é: filé, resumé (i résumé), paré, ...; -ém: emblém, ekzém, parfém, problém, ...; -én: bazén, refrén, suterén, terén, marokén, ... (avšak v názvech chemických prvků a sloučenin aj. srov. § 50); -ér: guvernér, instalatér, startér, ...; ale bojler, boxer, dribler, kontejner, manažer, revolver aj.; -éza: protéza, polonéza, syntéza, vegetarián, ...; -iér: ateliér, interiér, hoteliér, konferenciér, ...; -iéra: bonboniéra, kariéra, voliéra, rubín, karmín, margarín, albín, delfín, cherubín, rabín, srov. § 50); -ína: angína, disciplína, doktrína, drezína, limuzína, pelerína, vakcína, vazelína, vitrína, ...; -má: angažmá, apartmá, aranžmá, ...; -oár: budoár, repertoár, rezervoár, ...; -óza: celulóza, nervóza, tuberkulóza, ... a též -ózní: nervózní, tuberkulózní, kuriózní, ...; -ózový: celulózový, ...; -ýn: blondýn, harlekýn, manekýn, dyftýn, trikotýn, terpentýn, ...; -ýza: dialýza, analýza, U přídavných jmen odvozených od slov, v jejichž základě je samohláska dlouhá, se někdy tato samohláska krátí, jindy zůstává dlouhá. Dlouhá samohláska zůstává zachována, a proto se také označuje u přídavných jmen s příponou -ový: kostýmový, materiálový, ekzémový, sériový, prémiový, ... a -ský: diktátorský, instalatérský, partyzánský, ...; u přídavných jmen s příponami -ní a -ný zůstává délka v základu rovněž obvykle zachována (instruktážní, efemérní, módní, monotónní, ...). U přídavných jmen odvozených jinými příponami se dlouhá samohláska základového slova většinou krátí, např.: -ární: plenární, polární, ...; -ický: efemerický, schematický (avšak sférický, múzický). b)Délka se neoznačuje ba)v zakončení odborných názvů -- chemických prvků, sloučenin, názvů biologických a lékařských -- na -en: acetylen, benzen, karoten, molybden, naftalen, selen, toluen, ...; -gen: analgen, fosgen, ... a na -in: albumin, amin, anilin, globulin, glycerin, morfin, papaverin, penicilin, pepsin, stearin, streptomycin, vitamin apod.;
bb)v zakončení slov na -iv: aktiv, fixativ, motiv, archiv, masiv, ...; -iva: definitiva, lokomotiva, defenziva, ofenziva, ...; -ivum: aktivum, substantivum, pasivum, pasivní, ...; -ida: bronchitida, faryngitida, ...; bc)v zakončení slov na -emie: blasfemie, epidemie, leukemie, scenerie, ...; -erium: magisterium, presbyterium, ...; -orium: ambulatorium, auditorium, krematorium, moratorium, oratorium, teritorium, ...; bd)v zakončení slov na -on: aceton, balon, balkon, citron, etalon, fejeton, hormon, karton, mahagon, medailon, ozon, peron, rajon, silon, šampon, špion, talon, tampon, telefon, vagon, milion, bilion, ...; -onek: balonek, balkonek, fejetonek, telefonek, ...; -onový: balkonový, citronový, mahagonový, vagonový, ...; -ona: fazona, flegmona, sezona, ...; -onka: elektronka, fazonka, peronka, vagonka, ...; be)v zakončení slov na -ura: bravura, brožura, inventura, korektura, kultura, literatura, struktura, ...; -urka: brožurka, miniaturka, ...; -urní: kulturní, strukturní, bf)v zakončení slov na -una, např. laguna, tribuna. c)Dlouhá nebo krátká samohláska se píše v názvech chemických prvků: bor i bór, brom i bróm, fluor i fluór, chlor i chlór, chrom i chróm, jod i jód a v odvozeninách na -ový: borový i bórový, bromový i brómový, fluorový i fluórový, chlorový i chlórový, chromový i chrómový, jodový i jódový. Je-li jich užito v textu odborném, zpravidla se délka nepíše. 7.Provádějí se i jiné úpravy podle zásad českého pravopisu. Podle české výslovnosti se tedy píše např. atašé, biftek, bujon, dispečer, donchuán, džem, gauč, gól, gurmán, kečup, klaun, kovboj, lynčovat, ofsajd, refýž, rezervoár, smeč, šofér, víkend, žánr aj. Při počeštěném psaní se však podle původního pravopisu zpravidla zachovává 1.psaní i, y: např. hydrant -- hiát, brachylogie -- chirurg, gymnázium -- gigant, kyanid -- kino, dynastie -distribuce, tyfus -- titul, krystal -- kritika, cyklus -- cirkus, symbol -- situace, analyzovat -aklimatizovat, polytechnika -- poliklinika; s i se píšou slabiky di, ti, ni, i když se vyslovují [dy, ty, ny, popř. dý, tý, ný], např. diktát [dy-], politika [-ty-], nitrid [ny-], komunikace [-ny-]; recidiva [-dy- i dý-], lokomotiva [-ty- i -tý-], femininum [-ny- i -ný-]; Pozn: V slovech zcela zdomácnělých se však píše po h, ch, k, d, t, n, r písmeno y bez zřetele k původu slova, např. rytíř, trylek, tygr, kytara; krokodýl, bernardýn, terpentýn, trenýrky, kantýna, inženýr, pionýr. 2.psaní písmena x (většinou v slovech původu řeckého a latinského): např. luxus, maximální, index, praxe, reflex, text, exkomunikace, expres; existence, exaktní, exhumace; 3.psaní skupin souhlásek, bez zřetele k tomu, zda ve výslovnosti dochází k znělostní spodobě; bývá to zejména u slov složených nebo odvozených s předponou: např. fotbal, ab- (absence, absorpce, ...), ad- (adsorpce, ...), ek- (ekzém, ...), sub- (subtilní, subskribovat, ...). B. Vlastní jména I. Jména osobní 1.Jména pocházející z jazyka, který užívá latinské abecedy, se většinou píšou pravopisem původním. Např.: Ludwig van Beethoven, Albert Schweitzer, Daniel Defoe, Thomas Jefferson, Georges Bizet, Paul Gauguin, Carl von Linné, Gyula Andrássy, Ivo Andri#, Publius Ovidius Naso, Ivanhoe, Othello, Manon Lescaut. U jmen některých známých historických osobností se užívá rodné (křestní) jméno, popř. celé osobní jméno, ve vžité počeštěné podobě. Např.: Tomáš Alva Edison, Kryštof Kolumbus, Mikuláš Koperník. Většinou v počeštěné (popř. přeložené) podobě se užívá jmen cizích panovníků, feudálů, papežů, světců atp. Např.: Ludvík XIV., Richard Lví srdce, Vilém Oranžský, Tomáš Akvinský. 2.Jména osob pocházející z jazyka, který užívá jiného písma než latinky, se přepisují podle zavedených transliteračních nebo transkripčních pravidel. Např. Alexandr Sergejevič Puškin, Mahátma Gándhí, Nizámí. II. Jména zeměpisná
1.Zeměpisná jména pocházející z jazyka, který užívá latinské abecedy, se píšou většinou pravopisem původním. Např. Barcelona, Bordeaux, Cádiz, Edinburgh, Glasgow, Haag, Chicago, Le Havre, Monte Carlo, Provence. 2.Zeměpisná jména pocházející z jazyka, který užívá jiného písma než latinky, se přepisují podle zavedených transliteračních nebo transkripčních pravidel. Např. Astrachaň, Charkov, Írán, Pákistán, Peking, Soul. Pozn. U četných jmen orientálních apod., která k nám dříve přicházela prostřednictvím angličtiny, francouzštiny apod., se nyní užívá zpravidla podoby odpovídající výslovnosti (Dillí, Kalkata). 3.U jistého počtu zeměpisných jmen se užívá vžitá podoba počeštěná (s důsledným označováním délky samohlásek a měkkosti souhlásek). Např. Alžír, Bělehrad, Berlín, Hamburk, Helsinky, Londýn, Norimberk, Paříž, Vídeň, Záhřeb, Ženeva; Nil, Temže; Apeniny, Pyreneje; Austrálie, Belgie, Španělsko.
Souhlásky párové 1. Na konci slov (před pauzou) se párové znělé souhlásky vyslovují jako neznělé a tím ve výslovnosti mizí rozdíl mezi b -- p, d -- t, ď -- ť, h -- ch, v -- f, z -- s, ž -- š, v přejatých slovech též g -- k. Pravopis však k tomu nepřihlíží; na konci slov se tedy píšou písmena označující souhlásky znělé tam, kde se v jiném tvaru téhož slova nebo ve slovech příbuzných souhláska znělá také vyslovuje, např. had (hada), hoď (hodit), hloh (hlohu), žab (žába), vítěz (vítěze), než (nežli), pod (pode); gong (gongu) atd. 2. Skupina párových souhlásek se vyslovuje celá buď zněle, nebo nezněle, ale označování jednotlivých hlásek se řídí podle toho, které hlásky jsou v jiných tvarech téhož slova nebo ve slovech příbuzných, např. vézt (vezu), kavka (kavek), sjezd (sjezdu), lehký (lehounký), hebký (hebounký).
Skupiny souhlásek Ve spisovné výslovnosti se některé skupiny souhlásek někdy zjednodušují nebo jinak pozměňují, ale v písmu zůstávají většinou beze změny. I. Skupiny beze změny: 1. v kořenech slov; např. srdce, dcera, džbán, který, švestka, tkadlec, tkanička, hřebík, jméno, půjčit, jdu, jsem, lžíce, čtyři, čtvrtek; 2. při ohýbání; např. vraťte, choďte, otce, krabičce, matce, kostce, zahrádce, racci, v pecce, ze Skutče, vlastnostmi, nesl; 3. při odvozování a)předponami; např. podzemí, předzpěv, nadšení, odsunout, předškolní, bezstarostný, rozsypat, oddělení, sčítat, rozzlobit, oddech, oddálit, poddaný, nejjasnější; b)příponami; např. bohatství, dětský, dětství, ženský, slezský, voličstvo, soudce, svědčit, Hradčany, zaměstnání, krátce, hladce, matčin, babiččin, křeččí, kratší, sladší, tužší, nižší, užší, tišší; hanba, klenba, šťastný, vlastní, hrstka, tloušťka, měkký, řemeslník; kamenný, souhrnný, vinný (k víno i vina; stejně i tvary vinna, vinno, vinni k vinen), denní, ranní (k ráno), ramenní (podobně i imunní, spontánní apod.); Pozn. Přídavná jména jako havraní, krocaní, kuní atp. se píšou jen s jedním n (jsou odvozena příponou -í, nikoli -ní). 4. při skládání; např. čtyřruční, půlletní, leccos. S dvěma n se píšou i přídavná jména složená, jako (jedno)stranný, (čtyř)hranný, (rovno)ramenný, (tenko)stěnný, (krátko)vlnný, (hrubo)zrnný, (rovno)cenný. II. Změny v souhláskových skupinách při odvozování příponami 1. Před příponami -ka, -ky zůstává ď, ť, ň většinou beze změny, např. loďka, laťka, síťka, dršťky, klíšťky, baňka, jablůňka, kuchyňka, laňka, síňka; někdy se však mění v d, t, n a pak se tak píše:
choutka (chuť), oprátka (oprať), zídka (zeď), pečínka (pečeně). V některých slovech jsou dvě podoby: měšťka i měštka, skříňka i skřínka. 2. Souhláskové skupiny vznikající z poslední souhlásky základového slova a z přípony -ský, -ství, -stvo někdy zůstávají, někdy se zjednodušují. a) Je-li poslední souhláskou základového slova ž, š, č, z, nemění se: -ž-ský: mužský, pařížský, záporožský (č. mn. mužští, -š-ský: ašský, krkonošský, lotyšský (č. mn. ašští, lotyšští, ...); ale -š-ština se zjednodušuje: lotyština; -č-ský: haličský, ledečský, přeloučský (č. mn. haličští, ...); holičský, voličský, měřičský (ale měřický, měřictví ve významu geometrický, geometrie); -z-ský: francouzský, knovízský, slezský (č. mn. francouzští, knovízští, slezští; francouzština, ...). b) Je-li poslední souhláskou základového slova s, c, zjednodušuje se: -s-ský v -ský: brandýský, koněpruský, lyský (Lysá), oděský, peloponéský, plaský (Plasy), pruský, ruský, saský, tiský (Tisa), tuniský (č. mn. brandýští, lyští, ruští atp.; ruština, ...); podobně -s-ství se zjednodušuje v -ství; -c-ský v -cký: hradecký, lobkovický, lužický, pankrácký (č. mn. hradečtí, ...; lužičtina, ...). c) Je-li poslední souhláskou základového slova k, h, g, ch, mění se: -k-ský v -cký: otrocký, písecký, řecký (č. mn. otročtí, ...; řečtina, ...); -h-ský v -žský: pražský, volžský, zbirožský (č. mn. pražští, ...; pražština, ...); za -g-ský je v tradičních případech -žský (bývá to zejména u jmen slovanských), např. ladožský, oněžský, rižský (č. mn. oněžští, ...); většinou však dnes zůstává -g-ský: bruggský, chicagský, tobagský; za -ch-ský je -šský: curyšský, lašský, vlašský (č. mn. curyšští, lašští, vlašští; ale laština, ...). -- K jménům Čech, Čechy je však přídavné jméno český (č. mn. čeští; čeština). d) Je-li poslední souhláskou základového slova d, t, n, ď, ť, ň, zůstávají skupiny nezměněny: např. poděbradský, kamarádství, bohatství, ženský, panství; radhošťský, hradišťský; koňský, plzeňský, vídeňský; odchylně je -ck- u některých odvozenin od podstatných jmen vzoru "kuře", např. knížecký, zvířecký, a -ctv- za -tstv- u slov jako knížectví, zvířectvo (ale dětský, dětství). e) Je-li poslední souhláskou základového slova ř, zůstává zpravidla -ř-ský: kovářský, mořský; vinořský (Vinoř); řidčeji -r-ský: pohorský, rudohorský. f) U přídavných jmen odvozených od místních jmen na -nná, -nné, jako Jablonná, Hostinné, příponou -ský se píše jen jedno n: jablonský, hostinský. U jmen cizího původu na -berg (-berk), -borg, -burg (-burk), -burgh, -ing, -inky se odsouvá před -ský koncové -g, -gh nebo -k: vorarlberský, nymburský, edinburský, helsinský; totéž platí o jménech na -k a -ka, předchází-li souhláska: newyorský, aljašský, jamajský, kamčatský. Přídavná jména k vlastním jménům na -sk, -sko atd., jako Minsk, Rovensko, Etruskové atd., jsou minský, rovenský, etruský. 3. Souhláskové skupiny vznikající při stupňování přídavných jmen na rozhraní slovotvorného základu slova a přípony -ší se zachovávají. Např. dražší, sušší, chudší, čistší; snazší, zazší; hladší, kratší, užší; vyšší, hlubší. Některá přídavná jména na -ký však mají v 2. stupni zakončení čí; např. hezčí, mělčí, měkčí, trpčí, hebčí, křehčí, tenčí.
Zkratky a značky Některá často se vyskytující slova i celá slovní spojení se v psaných projevech různým způsobem zkracují. Zkratky, které vznikly zkrácením názvů psaných s velkým písmenem na začátku, se píšou s počátečním písmenem velkým. Ostatní zkratky se píšou zpravidla s počátečním písmenem malým. (Odchylně se užívá velkých písmen u některých značek.) 1. Nejobvyklejší způsob takového zkracování je ten, že se vypíše první písmeno slova nebo slov daného spojení anebo charakteristická počáteční skupina písmen, někdy slabika nebo i více slabik, pokud možno tak, aby zkratka končila souhláskou. Za slovem takto zkráceným se píše tečka. Některé zkratky jsou ustálené, píšou se vždy stejným způsobem. (Zkratky přitom zpravidla slouží pro všechny tvary zkracovaných výrazů v různém pádě i čísle.)
Např. p. = pan, pana atd. i pánové, pánů atd., s. = sestra, stránka atd., sl. = slečna, sv. = svatý, č. nebo čís. = číslo, č. p. nebo čp. = číslo popisné, č. j. nebo čj. = číslo jednací, j. č. = jednotné číslo, mn. č. = množné číslo, r. = rok, t. r. = toho, tohoto roku, t. č. = toho času, v. r. = vlastní rukou, a. s. = akciová společnost, n. m. = nad mořem, n. l. = našeho letopočtu, př. n. l. = před naším letopočtem, př. Kr. = před Kristem, pod. = podobně. Neznamená-li však zkrácení podstatnou úsporu, nebo pokud by zkratka nebyla jednoznačná, ponechá se slovo v plném znění. Velmi často se zkracují jména rodná (křestní), a to buď počátečním písmenem, např. A. = Adam, Aleš, Alice, Anežka, charakteristickou počáteční skupinou končící souhláskou: Al. = Alois, Alexandr, ..., Ant. = Antonín, Jar. = Jaroslav, Jaromír, ... apod. Podobně se zkracují přívlastky a bližší místní určení v zeměpisných jménech, např. Ml. Boleslav, K. Vary, Mor. Krumlov, Týn n. Vlt., Rožmitál pod Tř. Závaznou podobu mají - ve shodě s platným zněním vysokoškolského zákona - oficiální zkratky současných a v minulosti udílených akademických titulů nebo vědecko-pedagogických hodností: MUDr. (z lat. medicinae universae doctor = doktor medicíny), MVDr. (doktor veterinární medicíny), PhDr. (doktor filozofie), PaedDr. (doktor pedagogiky), JUDr. (doktor práv), PhMr. (magistr farmacie), RNDr. (doktor přírodních věd), Ing. (inženýr), Bc. (bakalář), Mgr. (magistr); dále CSc. (kandidát věd) a DrSc. (doktor věd). Jiným způsobem se zkracují tituly jako Ing. arch. (inženýr architekt), akad. arch. (akademický architekt), akad. malíř aj. Zkratka vědeckopedagogické hodnosti profesor a docent se píše s počátečním písmenem malým (prof., doc.). Obdobně se píšou neoficiální zkratky vědeckých a akademických titulů, např. dr. (doktor), ing. (inženýr), čestného titulu dr. h. c. (doctor honoris causa = čestný doktor) apod. Některé ustálené zkratky jsou tvořeny tak, že se píšou jen (ne vždy všechna) písmena pro souhlásky a písmena pro samohlásky se vypouštějí. Tak se např. zkracují některé vojenské hodnosti: mjr. = major, kpt. = kapitán; některé odborné názvy, např. rkp. = rukopis(ný), mld. = miliarda. Složená slova se zkracují tak, že se spojí počáteční písmena, resp. skupiny písmen obou částí: čs. = československý, český, stč. = staročeský, sevvých. nebo sv. = severovýchodní apod. Obdobně se píšou některé zkratky ustálených slovních spojení dohromady, jako by šlo o zkratku slova jednoho: atd. = a tak dále, ap., apod., atp., atpod. = a podobně, a tak podobně, aj. = a jiné, mj. = mimo jiné, tj. = to je(st), tzn. = to znamená, např. = například, na příklad, kupř. = kupříkladu, ku příkladu, popř. = popřípadě, po případě, tzv. = takzvaný, tak zvaný. Pozn. Za zkratkami pí = paní, fa, fy, fě atd. = firma, firmy, firmě atd. se tečka nepíše. 2. Jako značek se užívá jednak zkratek s ustáleným grafickým obrazem, jednak písmen z cizích abeced a zvláštních nepísmenných grafických znaků. Velká většina značek vznikla ze zkratek slov domácích i cizích, odlišila se však od vlastních zkratek tím, že se stala přímým označením pojmu, nevázaným již na jeho jazykové vyjádření; užívá se v nich písmen určitého typu (např. v matematice: # = vektor, # = množina reálných čísel), písmen různě upravených (např. Ď = libra), popř. písmen z jiných abeced než latinské (např. řecké: ¶ = mikro- na rozlišení od m = mili- i od M = mega-) i znaků, které nejsou vůbec písmeny, tzv. ideogramů, např. § = paragraf, š = stupeň (např. 16 šC), % = procento (např. 5 %). Na rozdíl od zkratek se za značkami nepíše tečka. Kdy se píše písmeno malé a kdy velké, je u jednotlivých značek přesně stanoveno. a) K značkám písmenným náleží zejména značky měr, jako m metr, cm centimetr, km kilometr atd., m2 čtvereční metr, m3 krychlový metr, ¶m mikrometr, l litr, hl hektolitr, a ar, ha hektar, ks kus; značky vah, jako g gram, dg decigram, dag dekagram (dř. dkg), kg kilogram, q cent atp.; značky měn, jako h haléř, Kč (česká) koruna, fr frank atp.; značky fyzikálních veličin a jednotek, jako f síla, t čas, s dráha, g zemské zrychlení, s sekunda, cd kandela, lx lux, V volt, A ampér, W watt, hPa hektopascal atp.; značky pojmů matematických, jako r poloměr (rádius), sin sinus, tg tangens, log logaritmus atd.; značky pojmů hudebních, jako p piano, ff fortissimo atp. U značek chemických prvků (ve vzorcích chemických látek) se píše počáteční písmeno vždy velké, např. C uhlík, Fe železo, H2O voda, NaCl chlorid sodný atd.
Mezi číslicí a značkou je mezera, např. 10 km = deset kilometrů, 5 % = pět procent, mezera však není, jestliže se jimi vyjadřuje přídavné jméno, např. 50km rychlost = padesátikilometrová rychlost, 6V baterie = šestivoltová baterie, 3% roztok = tříprocentní roztok, 60š úhel = šedesátistupňový úhel, 12š pivo = dvanáctistupňové pivo. Bez mezery se píšou tyto výrazy také v případech, kdy je značka vyjádřena slovně: 50kilometrová rychlost, 3procentní roztok, 60stupňový úhel apod. Podobně se píše 20x = 20krát (bez mezery), 20násobný (nikoli 20tinásobný) = dvacetinásobný. b) Jako značky se píšou bez teček i tzv. iniciálové zkratky (tj. zkratky z počátečních písmen víceslovných názvů psané velkými písmeny). Jsou to např. názvy států, jako ČR Česká republika, názvy různých institucí a organizací, jako OSN Organizace spojených národů, ARO anesteziologicko-resuscitační oddělení aj., názvy podniků, jako OKD Ostravsko-karvinské doly, názvy veřejných akcí, jako MFF Mezinárodní filmový festival v (Karlových Varech) aj. Povahu značek mají též ustálené zkratky názvů novin a časopisů, jako LN Lidové noviny, VTM Věda, technika a my apod. c)Značkami jsou i číslice (tzv. arabské: 1, 2, 3, ...0 a římské I, V, X, L, C, D, M) a jejich seskupení (4256, 2 750 035; MCMLXVIII). Za číslicemi, které označují číslovku řadovou, se píše tečka. Např. o 8. hod. = o osmé hodině (ale v 8 hod.); 1. = první, prvý; 2. = druhý; 1. máj = První máj (mezinárodní svátek práce), 28. října = dvacátého osmého října; XIX. ročník nebo 19. ročník = devatenáctý ročník; ve 3. svazku = ve třetím svazku; 2. odstavec 7. kapitoly = druhý odstavec sedmé kapitoly; 4. nebo IV. patro = čtvrté patro; Karel IV. = Karel Čtvrtý. Jestliže se číslo může číst jako číslovka základní i řadová (v tom případě stojí číslice vždy za jménem), tečka se nepíše. Bývá to zejména při údajích letopočtu, při údajích bibliografických (knihopisných), při řadových číslovkách udávajících díly nebo svazky knih a ročníky časopisů, stránku knihy nebo časopisu, kapitolu, odstavec, řádek, verš, paragraf apod., při označování administrativních částí a složek, jako městských obvodů, čtvrtí, poštovních úřadů, závodů apod. Např. Smetana se narodil r. 1824 v Litomyšli. - V Praze 17. listopadu 1989; viz Jungmannův Slovník V, 113 = Jungmannův Slovník, díl V, strana 113; § 9 odst. 2 písm. a) zákona č. 87/1991 Sb.; Praha 4-Nusle, Za Zelenou liškou 17; pošta Praha 36 apod. Jestliže se v datu označuje den a měsíc jen číslicemi, píše se za nimi tečka: 8. 5. 1945 nebo 8. V. 1945; je-li však den a měsíc psán pomocí lomítka, tečky za číslicemi se nepíšou: 8/5 1945 nebo 8/V 1945. Pozn. Mezi číslicemi označujícími hodiny a minuty se píše tečka: 7.30. Mezi celky a desetinnými zlomky se píše čárka: 3,141 59, 12,50 Kč. Časové údaje při sportovních výkonech se píšou takto: chůze na 50 km: 4:30:41,00 (bez označení časových jednotek). V obchodní korespondenci se psaní číselných údajů řídí platnou normou o úpravě písemností psaných strojem nebo zpracovaných textovými editory.
Psaní spřežek 1.Příslovečné spřežky Spojení podstatných jmen, zpodstatnělých jmen přídavných, zájmen, číslovek a příslovcí s předložkami někdy nabývají platnosti prostých příslovcí, popř. se stávají spojovacími nebo předložkovými výrazy. Tento přechod bývá pravopisně vyjádřen tím, že se uvedená spojení píšou dohromady. Protože hranice mezi chápáním výrazu jako jednoslovného nebo víceslovného nejsou přesné a protože ve výslovnosti není pro jejich stanovení žádná opora (spojení předložky se jmenným výrazem má jediný hlavní slovní přízvuk stejně jako jediné slovo), projevuje se v psaní spřežek hojné kolísání. a) Spojení předložek se jmény podstatnými Obojím způsobem se píšou např. tyto výrazy: bezesporu i beze sporu, bezpočtu i bez počtu, bezpochyby i bez pochyby, kupodivu i ku podivu, kupříkladu i ku příkladu, na příklad i například, obden i ob den, vpodvečer i v podvečer, vpůli i v půli, zdáli i z dáli, zjara i z jara, zpočátku i z počátku. b) Spojení předložek se zpodstatnělými jmény přídavnými
Obojím způsobem se píšou např. tyto výrazy: donedávna i do nedávna, doširoka i do široka, načerno i na černo, nakřivo i na křivo, naprázdno i na prázdno, naživu i na živu, odmala i od mala, podomácku i po domácku, zastara i za stara, zasucha i za sucha, zatepla i za tepla, zblízka i z blízka apod. Možnost tvořit takové nové spřežky, zvláště s předložkami do a na, je téměř neomezená, např. šaty dozelena i do zelena, natřít nazeleno i na zeleno. c) Spojení předložek se zájmeny a číslovkami Obojím způsobem se píše např. mimoto i mimo to, poprvé i po prvé, podruhé i po druhé, pokaždé i po každé, zasvé (vzít) i za své. 2. Jiné spřežky a) Obdobné zásady jako při psaní příslovečných spřežek platí i pro psaní spřežek jiných. Píšeme tedy např. pravděpodobný -- pravděpodobnost, práceschopný -- práceschopnost, dlouhohrající, kolemjdoucí, takzvaný atd., podobně jakživ aj. Některé z těchto spřežek lze však psát i jako spojení slov samostatných, např. takzvaný -- tak zvaný, jakživ -- jak živ, nížepodepsaný -- níže podepsaný, výšeuvedený -- výše uvedený. b) Dohromady se píšou složené číslovkové výrazy jedenadvacet, dvaadvacet, ..., čtyřiapadesát, ..., devětadevadesát; jedenadvacetkrát, ..., jedenapůl (vedle jeden a půl), jedenapůlkrát, devítistý, stopadesátý. Odděleně se píšou výrazy jako: dvacet jedna, ..., padesát čtyři, devět set, ..., dva tisíce (jedno) sto šedesát osm, tisící devítistý padesátý šestý, stý padesátý, ale stopadesátý. Pozn. Jen v obchodních písemnostech (na účtech, poštovních poukázkách atd.) se takové číslovkové výrazy píšou dohromady jako jedno slovo: třitisíceosmsetčtrnáct Kč.
Spojovací čárka (spojovník) Spojovací čárka neboli spojovník je grafický znak v podobě vodorovné čárky kladené bez mezer mezi slova nebo jejich části. Užívá se, chceme-li vyjádřit, že jím spojené výrazy tvoří těsný (slovní nebo souslovný) celek. Spojovník se graficky i funkčně odlišuje od pomlčky. I. Podstatná jména U podstatných jmen se píše spojovník: 1. a) zpravidla v příjmeních složených ze dvou samostatných jmen téhož slovního druhu, např. Joliot-Curie, Rimskij-Korsakov, Otýlie Sklenářová-Malá; Pozn. Básnická jména mající podobu přídavného jména jsou připojována bez spojovací čárky, např. Karel Havlíček Borovský, Václav Beneš Třebízský. b) v místních jménech a názvech správních oblastí, např. Frýdek-Místek, Rájec-Jestřebí; AlmaAta; Praha-východ, Ostrava-město, Brno-venkov; 2. ve spojeních, jejichž složky jsou ve vztahu souřadném, např. propan-butan; kuchař-číšník (vykonává povolání kuchaře a číšníka), malíř-lakýrník. Pozn. 1. Je-li však ve významově nedílném spojení druhý člen členem určujícím, spojovací čárka se zpravidla nepíše, např. chemik analytik (odborník se specializací analytická chemie), matematik statistik, javor klen, hřib satan. Pozn. 2. Spojovací čárka se píše mezi částmi některých slov přejatých, např. ping-pong, džiudžitsu, moucha tse-tse. Pozn. 3. Spojovací čárku je vhodné klást mezi členy spojení typů C-vitamin, °-záření, alfa-záření, Rh-faktor. Při opačném pořadí členů se spojovníku neužívá: vitamin C, záření alfa, faktor Rh. II. Složená přídavná jména A. Spojovník se píše tehdy, jestliže obě složky jsou ve vztahu souřadném a první složka je zakončena na -sko, -cko, -ně nebo -ově; je to:
1.u přídavných jmen jako zemědělsko-potravinářský, společensko-politický, hygienickoepidemiologický, literárně-hudební, obsahově-významový, analogově-číslicový; 2.u přídavných jmen, jejichž členy jsou ve vztahu vzájemnosti, např. česko-francouzský, labskooderský, analyticko-syntetický. B. Spojovník se však nepíše u složených přídavných jmen: 1.která vznikla z ustáleného spojení přídavného jména a jména podstatného, např. vysokoškolský (k vysoká škola), nízkofrekvenční (k nízká frekvence), latinskoamerický (k Latinská Amerika), občanskoprávní (k občanské právo), zahraničněpolitický (k zahraniční politika); 2. jejichž obě složky jsou ve vztahu slučovacím a první složka není zakončena na -sko, -cko, -ně nebo -ově, např. hluchoněmý, sladkokyselý, červenomodrý; 3. u kterých je první člen tvořen podstatným jménem, např. palivoenergetický, osinkocementový, struskovápenný. Pozn. U některých přídavných jmen slouží rozdílný způsob psaní k významovému rozlišení, např. politickoekonomický (tj. týkající se politické ekonomie), politicko-ekonomický (tj. politický a ekonomický); podobně též žlutozelený (tj. žlutý odstín zelené barvy), žluto-zelený (tj. žlutý a zelený). Od složených přídavných jmen je třeba odlišovat spojení příslovce s přídavným jménem, např. průmyslově vyspělý, objemově závislý, časově ohraničený, odborně zaměřený. III. Spojka -li se připojuje spojovníkem zpravidla k prvnímu slovu věty, např. víš-li, říkám-li, mohl-li bys, ne-li. Tam, kde -li je jen součástí složené spojky jediné, píše se bez spojovací čárky (dohromady): ačli, čili, neboli, pakli, pakliže, zdali, jestliže (hovorově jestli). IV. Dělení slov Je-li nutno slovo na konci řádku rozdělit, platí při tom následující pravidla: Dělí se jen slova víceslabičná, a to na hranici slabik. Zpravidla se však na řádku nenechává jediné písmeno, i když označuje slabiku. Kde nejsou hranice slabik jednoznačné, je tato zásada doplňována zřetelem ke složení slova: 1. a) Slova, která se zřetelně pociťují jako složená, se dělí především podle částí složeniny: tmavo-vlasý, velko-výroba, země-koule, boje-schopnost, samo-uk, míru-milovný, kolem-jdoucí. b) U slov, u nichž lze zřetelně rozeznat slabičnou předponu, se odděluje především tato předpona: do-mluvit, na-jde, na-zdar, nej-lépe, ne-jsem, ne-lze; ne-bez-pečí, pře-tlak, roz-hraní, sou-struh, pod-robit (např. národ) proti po-drobit (např. ubrus), nad-užívat, roz-ohnit se. c) Kde je jasná hranice mezi základem slova a koncovkou nebo příponou začínající na souhlásku, je tato hranice zpravidla také hranicí pro dělení. Např. starost-mi, hlub-ší, soutěž-me, vrať-me, padnuv-še, tisk-li; kost-ka, dět-ství, stateč-ný, tvár-livý, kamen-ný, měst-ský, zvlášt-ní, abstrakt-ní, stár-nout. Jestliže už je stavba slova ze současného hlediska nezřetelná, je možno dělit slovo na kterékoli jeho slabičné hranici, např.: zam-knout i za-mknout, nad-chnout i nadchnout; bás-ně i bá-sně; cit-ron i ci-tron; dok-tor i do-ktor; hr-dlo i hrd-lo; myš-lenka i my-šlenka; se-stra, ses-tra i sest-ra; vlastnos-ti i vlastno-sti; čes-ký i če-ský; všich-ni i vši-chni; pras-kat i praskat atd. Pozn. Hranice slabik je také mezi dvěma samohláskami, které netvoří dvojhlásku: individu-ální, mili-on (ovšem jen lou-ka, pau-za, leu-kemie, neboť ou, au, eu jsou tu dvojhlásky). 2. Cizí slova se mohou dělit podle týchž zásad jako slova česká, tj. přihlíží se pouze k jejich výslovnosti v češtině: alle-gre-tto, Rou-sseau (vysl. ru-so), Bo-cca-ccio (vysl. bo-ka-čo). Kde je složení cizího slova jasné, může se dělit v souhlase s ním: Ant-arktis, inter-regnum, knokaut. Vždy je možný i způsob dělení, který je obvyklý v příslušném cizím jazyce: Boc-cac-cio, Southend, Read-ing, Han-nover.
Pozn. Zpravidla se neodděluje spojení neslabičné předložky se jménem a spojení zkratky rodného jména s příjmením; např. k vlasti, s matkou, v práci, z nás, J. Novák, popř. k vla-sti, s mat-kou, v prá-ci. Pokud možno se neoddělují ani spojení jako 10 m, 5 kg, 100 Kč, 50 % atp.
Členicí znaménka Členicí neboli interpunkční znaménka jsou tečka, otazník, vykřičník, čárka, středník, dvojtečka, tři tečky, pomlčka, závorky, uvozovky. Jejich užívání se nazývá interpunkce. Tečka Tečku (.) píšeme: 1. Na konci výpovědního celku (věty jednoduché nebo souvětí), jestliže nevyznačujeme jeho zvláštní povahu znaménkem jiným, zejména vykřičníkem, otazníkem, dvojtečkou, popř. pomlčkou nebo třemi tečkami. Tečka zakončuje především výpovědi s formou věty oznamovací, ale někdy také rozkazovací a přací (v mluvené řeči klesáme na konci takových výpovědí hlasem a děláme větší přestávku). Např.: Univerzita Karlova byla založena v roce 1348. -- Kniha -- přítel člověka. -- Svítá. -- Dobře. -- Hodně zdraví, štěstí, spokojenosti do dalších let. -- Vyschlé řečiště, nahoře skály, všechno bez života. -- Nikdy nezapomeneme památky těch, kteří obětovali své životy, abychom my mohli žít. -Určete průnik trojúhelníku ABC s rovinou ä. Najděte podmínku řešitelnosti. -- Příspěvky zasílejte na adresu redakce. 2. Za nápisy a nadpisy (i když nemají obvyklou formu větnou), pokud jsou součástí textu a nejsou od ostatního textu odděleny jiným grafickým prostředkem. Např.: Mluvnice češtiny. Část III. Skladba. -- Slovo a slovesnost. (Časopis pro otázky teorie a kultury jazyka.) -- Poznej svou vlast. Soutěžní pořad. Pozn. 1. Jestliže však stojí takové celky na samostatném řádku anebo jsou-li dostatečně odlišeny od ostatního textu grafickou úpravou, tečka se za nimi nepíše. Bývá to zejména na titulních listech knih, v nadpisech článků, kapitol, v novinových titulcích, v legendách k obrázkům, v označení institucí, podniků, organizací, na vývěsních štítech, na uličních tabulkách, v nápisech na plakátech, vývěskách atp. Z týchž důvodů se nepíše tečka (ani čárka) za výrazy v adrese, na navštívenkách, za podpisy, za daty v dopisech, za jmény autorů ukázek, citátů atp., pokud stojí na samostatném řádku. Např.: Pan Jaroslav Horák Březinova 8 272 00 Kladno Rovněž se nepíše tečka (ani jiné interpunkční znaménko) za výrazy v rubrikách, v tabulkách apod. Např.: 1. Den, měsíc a rok narození: 5. července 1952 2. Místo narození: Zahořany (okres:) Domažlice 3. Národnost: česká Pozn. 2. Jestliže končí věta zkratkou jako apod., atd., aj., další tečka se na konci věty nepíše. Tečka a závorka Je-li výraz v závorkách součástí výpovědi, píše se tečka až za závorkou, v ostatních případech před ní. Např.: O tom byla řeč již dříve (na s. 38). -- V mírném pásmu převládají lesy jehličnaté (smrk, borovice, modřín). -- Jaderné palivo je v reaktorech obklopeno takzvaným moderátorem (je to například grafit nebo voda). Ale: K výchově mladé generace. (Příspěvek k diskusi.)
Tečka a pomlčka Není-li výpověď ukončena a naznačuje-li se její neukončenost pomlčkou, tečka po pomlčce se zpravidla nepíše. Např.: Když jsi takový -- Je to s těmi dětmi -Čárka Čárkou (,) se oddělují: A. věty v souvětí, B. složky několikanásobných větných členů, C. výrazy, které jsou do věty vloženy nebo k ní volně připojeny. A. Čárka v souvětí 1. Čárkou se oddělují souřadně spojené věty hlavní i vedlejší, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, či s významem slučovacím. Např.: Pravdě se nelze naučit, pravda se musí žít. -- Byl již počátek června, ale stále bylo chladno. -- Sběr různých druhů léčivých rostlin je povolen, musí se však provádět šetrně a ohleduplně. -- Umění není dílem jednoho národa a jednoho věku, nýbrž vznikalo, rostlo a stále pokračuje společnou tisíciletou prací mnoha národů. -- Úrodná půda představuje pro každý stát velké bohatství, neboť je základem výživy národa. -- Mluvené vyjadřování bývá živější než písemné, proto se v tisku zpracovávají některá témata formou rozhovoru. -- Obědvali jsme později, nemám proto vůbec hlad. -- Tato látka je pro lidský organizmus nebezpečná, rozpouští totiž červené krvinky. -- Někteří lidé všechny nepotřebné věci z domu vyhazují, zatímco jiní je vždy někam pečlivě uloží. -- Lesy skýtají nejen cennou surovinu, ale jsou i významnými činiteli životního prostředí. -- Na táboře se děti jednak zotavily, jednak se naučily mnoha novým věcem. -- Přáli bychom si, aby lidé byli na vlastní práci hrdi, aby se jí při vší skromnosti a pokoře pyšnili. -- Je škoda, že si někteří lidé neumějí vážit ticha, že některým dokonce snad vadí. -- Divili se, jak rychle se rozšířila ta zpráva, jaký vzbudila rozruch. Čárka se klade před spojky a, i, ani, nebo, či, mají-li jiný význam než slučovací (odporovací, stupňovací, vylučovací, důsledkový, vysvětlovací apod.). Např.: Míjely hodiny, a vlak se z místa nehýbal. -- Nechtěl jít do muzea sám, a čekat také nechtěl. -- V první řadě jsou ionty v atmosféře podrobeny vlivu elektrického pole, a v důsledku toho se musí pohybovat kladné ionty směrem k zemi, záporné směrem vzhůru. -- Již léta svými obrazy okouzluje návštěvníky výstav, i kritika jeho tvorbu hodnotí s nadšením. -- Tento jev není popsán v učebnicích, ani odborná literatura se o něm nezmiňuje. -- Zdržíš se ještě, (a)nebo už půjdeš? -Pospěš si, nebo přijdeš pozdě. -- Ujasněte si, zda výklad je podán deduktivně, nebo induktivně, či zda se obě metody střídají. Čárka se proto píše před spojovacími výrazy a proto, a tudíž apod. Např.: Dlouho pršelo, a proto byla cesta špatně sjízdná. -- Ochuravěl, a tudíž nemohl přijít. Podobně se čárka píše před víceslovnými spojovacími výrazy se spojkou a, vyjadřují-li jiný významový vztah než prostě slučovací. Např.: Směr znal, a tak se mu podařilo dojít tam ještě včas. -- Bylo už k jaru, a přece mrzlo. -Věděl o tom, a přesto zůstal doma. -- Chodíval pouze do zahrádky, a to jen když byl k tomu vyzván. Pozn. Čárka se neklade před nebo, zvláště jde-li o výčet možností: Vrátím se už ve středu večer nebo tam zůstanu až do čtvrtka. 2. Čárkou se oddělují věty podřazené od vět nadřazených (závislé od řídících). Např.: Kdo si výstavu prohlédl pozorně, jistě odešel zamyšlen. -- Všechny životní projevy, kterými se vyznačují organizmy, se vyskytují již u buňky. -- Je-li předpověď správná, nastane brzy oteplení. -- Většina současných hypotéz předpokládá, že sluneční soustava vznikla z oblaku mezihvězdné látky, který byl tvořen hlavně vodíkem a heliem. -- Skoro si nyní přál, všechno aby zůstalo při starém.
Pozn. 1. Před přirovnávacími spojkami než, jako, jak klademe čárku pouze tehdy, když uvozují větu, nikoli jen slovní výraz. Např.: Je lepší, než jsem si myslel. -- Jsem na tom lépe, než jsem byl tehdy. -- Spal, jako by ho do vody hodil. -- Ale: Je lepší než já. -- Jsem na tom nyní lépe než tehdy. -- Spal jako zabitý. -Mám ho ráda jako vlastního bratra. Pozn. 2. Spojuje-li spojka než dvě slovesa v tvaru určitém při témže podmětu, je někdy obtížné stanovit, zda jde o několikanásobný přísudek, anebo o dvě věty v souvětí. Proto se čárka před spojkou někdy píše, jindy nepíše. Např.: Víc ležel, než seděl nebo Víc ležel než seděl. Pozn. 3. Závisí-li věta vedlejší na příslovečném výrazu s oslabenou větnou platností, obvykle ji čárkou neoddělujeme. Např.: Jistě že přijde. -- Hlavně když to víš. -- Možná že zapomněl. -- Hlavně abys to udělal. -Raději abys ještě nějaký čas počkal. Pozn. 4. Výrazy vzniklé z vedlejších vět, které pozbyly větné platnosti, se obvykle čárkou neoddělují. Např. ať dělá co dělá; ať chce nebo nechce; dělej co dělej; ať je jak je; ať je jaký chce apod. 3. V složitějších typech konstrukcí se klade čárka takto: a) Stojí-li před spojovacím výrazem vedlejší věty zesilující nebo vytýkací výrazy teprve, právě, jen, zvláště apod., klade se čárka už před nimi, a nikoli až před spojovacím výrazem. Např.: Dejte se do psaní, teprve když jste věc dobře zvážili. -- Vlak se rozjel, právě když jsme přicházeli k nádraží. -- Pište, jen bude-li u vás něco nového. -- Pustil se do toho, hned jak se vrátil z dovolené. Někdy je možné i jiné členění: Pustil se do toho hned, jak se vrátil z dovolené. b) Setkají-li se mezi větami dva spojovací výrazy, z nichž každý patří k jiné větě, píše se čárka ve většině případů jen před prvním z nich. Např.: Platí stará zásada, že když neznáš obsah cizího slova, nemáš ho používat. -- Odpovězte prosím obratem, nebo kdyby to nebylo možné, nejpozději do konce tohoto měsíce. -- Seděl dlouhou chvíli bez hnutí, a teprve když se za ním již zcela setmělo, vstal a přistoupil k oknu. c) Je-li mezi souřadně spojenými větami umístěna věta podřazená, odděluje se z obou stran čárkami. V takovém případě se čárka píše i před slučovacími spojkami a, nebo atd. Např.: Amazonské pralesy odpařují vlhkost, za niž Brazílie vděčí polovině svých dešťových srážek, a naopak zadržují dešťovou vodu. -- Obilí kvapem rostlo, a nežli jsem se nadál, bylo vyšší než já. -- Pověz mi, co čteš, a já ti povím, jaký jsi. d) Čárkou se obvykle oddělují infinitivní konstrukce s významem podmínkovým a možnostním. Např.: Potkat ji jinde, byl bych ji nepoznal. -- Nebýt oné náhody, nebyli by se potkali. -- S chutí by se protáhl, mít o trochu víc místa. -- Nevěděl, kam skočit dřív. -- Přemýšlel, jak uspořádat knihovnu. Čárkou se však neoddělují infinitivní konstrukce závislé na slovesech být (nebýt) a mít (nemít), pokud tvoří s infinitivem těsnou významovou a zvukovou jednotu. Např.: Není co jíst. -- Není kam jít. -- Je co dělat. -- Nemá oč se opřít. B. Čárka ve větě jednoduché I. Čárkou se oddělují složky několikanásobného větného členu, tj. větné členy ve vztahu souřadnosti, nejsou-li spojeny spojkami a, i, ani, nebo, či s významem prostě slučovacím. Jednotlivé složky takového několikanásobného větného členu jsou: 1. přiřazeny k sobě bez spojek: Např.: V úrodných nížinách se pěstuje pšenice, žito, ječmen a kukuřice. -- Cesta vedla suchými, divoce zarostlými, nebezpečnými končinami. -- Mluvil pomalu, klidně, s pečlivou výslovností; 2. spojeny různými spojovacími výrazy:
Např.: Požadavky zahrnují absolvování vysoké školy, řídící schopnosti, jakož i znalost dvou světových jazyků. -- K přípravě chlorovodíku lze užít kyseliny chlorovodíkové, popřípadě chloridu sodného. -- To je věc těžká, ba nemožná. -- Jemnými, ale pevnými kořeny se netřesk snadno zachytí na kamenitém podkladu. -- Je to zajímavá, ač poněkud náročná kniha; Podobně: Podařilo se získat mladé, a přesto schopné pracovníky. 3. spojeny dvojitými spojovacími výrazy: Např.: Práce zemědělců zajišťuje nejen potravu pro všechny, ale i důležité suroviny pro průmysl. -- Páteř je držena nejen vazy a ploténkami, nýbrž především zádovým a břišním svalstvem. -Vyniká jak svědomitostí, tak houževnatostí. -- V každé větě můžeme rozeznávat jednak stránku významovou, jednak formální. -- Byl to člověk na jedné straně velkorysý, na druhé straně zas malicherný. -- Také hudba se vyjadřuje řečí buď realistickou, nebo abstraktní. Pokud spojky a, i, ani, nebo, či vyjadřují jiný význam než pouhé sloučení, píše se před nimi čárka; např. Kouření je drogová závislost, a ne pouhý zlozvyk. -- Některé zelené řasy nerozlišíme pouhým okem, ani mikroskopem. -- Je tato píseň v tónině durové, nebo mollové? -- Často se diskutuje, zda měnit, či neměnit odborný název. Čárkou se neoddělují: složky několikanásobného větného členu spojené a) spojkami a, i, ani, nebo, či s významem slučovacím: Ta práce byla pro něho koníčkem a rozptýlením i zdrojem nového poznání. -- Dnes ani zítra nemohu přijít. -- Testy bývají založeny na výběru jedné nebo několika odpovědí. -- Neumíme si už představit život bez rozhlasového či televizního přijímače; podobně též jsou-li výrazy připojeny slučovací spojkou a ve spojení s vytýkacími příslovci nebo částicemi a také, a rovněž, a zároveň i aj.; např. Publikace podává popis, výklad a také hodnocení dynamických společenských procesů; b) členy ustálených (často frazeologických) spojení, jako křížem krážem, staří mladí; rukama nohama, zuby nehty; hory doly; dva tři lidé, před pěti šesti lety; daleko široko, sem tam, nahoru dolů; hlava nehlava, cestou necestou; v zimě v létě, ve dne v noci; jakž takž, jakýs takýs; čím dál tím více; chtěj nechtěj apod.; c) přívlastky postupně rozvíjející, např. přední světová hokejová družstva; včerejší ranní směna; omšelý starý borový kmen; d) nesouřadná, i když stejnorodá příslovečná určení, např. letos v zimě; v lese na pasece, vlevo nahoře; e) údaje místa a času v datech, např.: V Praze (dne) 9. května 1985; Nové Město na Moravě 1. 10. 1987 apod. Pozn. Přídavná jména, která stojí vedle sebe, mohou mít dvojí významovou platnost: buď jsou složkami několikanásobného přívlastku (oddělují se čárkou), nebo jsou složkami přívlastku postupně rozvíjejícího (a čárkou se neoddělují), např. druhá, závažná otázka (druhá otázka je závažná) vedle druhá závažná otázka (závažná otázka v pořadí druhá). Někdy je odlišení několikanásobného přívlastku od přívlastku postupně rozvíjejícího obtížné. Je-li možné pojetí obojí, užití čárky záleží na pisateli, např. dlouhé černé vlasy i dlouhé, černé vlasy; starý kamenný dům i starý, kamenný dům. II. Čárkou se oddělují větné členy i jiné výrazy jen volně připojené nebo do věty vložené (v mluveném projevu bývají zpravidla jejich hranice vyznačeny intonací a pauzami). 1. Závazně se odděluje a) výraz, který tvoří s členem předcházejícím volné přístavkové spojení. Je k němu buď prostě přiřazen, nebo je přístavkový vztah vyjádřen výrazem spojovacím. Do přístavkového spojení vstupuje jako jeho druhá složka slovo nebo slovní spojení, které označuje aa) stejnou skutečnost jako předcházející člen: Např.: Maminka, chudák, zůstala na všechno sama. -- Nežárka, přítok Lužnice zprava, je dlouhá 85,5 km. -- Kongres se konal v Sofii, hlavním městě Bulharska. -- Koupil to lacino, za pár korun. --
Vracel se do republiky, domů. -- Nový technologický postup, totiž lisování bočních dílů, podstatně urychluje práci. -- Psal to včera, tj. v pondělí. -- Stupně jsou originálně zpevněny, a to dřevěným pražcem; Pozn. 1. Jestliže je první složkou spojení vlastní jméno, chápe se toto spojení jako volné a druhý člen se vždy odděluje čárkami: Bedřich Smetana, zakladatel české národní hudby, se narodil v Litomyšli. Jako těsné se obvykle chápe spojení titulu a jména: přednosta kliniky profesor MUDr. Jiří Novák. Pozn. 2. Výrazy spojené spojkami vyjadřujícími totožnost (neboli, čili, aneb) se čárkou neoddělují, např. skladba neboli syntax; chlorid sodný čili kuchyňská sůl; Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka. ab) výčet toho, co předcházející člen označuje souhrnně: Např.: Mými prvními přáteli byly její tři děti, Jenda, Mařka a Pepík. -- Máme tu potřebné místnosti, tedy byt i ateliér, konečně pod jednou střechou. -- Kysličník rtuťnatý se teplem rozkládá na dvě nové látky, totiž (tj.) na rtuť a na kyslík; ac) shrnutí toho, co bylo v předcházejícím členu vypočteno: Např.: Výstava potěší dospělé, mládež, děti, zkrátka (krátce řečeno, slovem, tedy...) každého. -- Vagony jsou určeny k přepravě uhlí, rudy, štěrku, prostě sypkých substrátů; ad) část celku označeného předcházejícím členem, která je uvedena jako příklad, hlavní složka atp.: Např.: Většina oceněných výrobků, například (mimo jiné...) konfekce, je však zatím určena pro vývoz. -- Ve vodách, zejména (především, zvláště...) v moři, se vznášejí miliony drobných živočichů. -- Velké nároky na zásobování vodou mají průmyslové a hustě zalidněné oblasti, jako Podkrkonoší, Ostravsko, Kladensko a velká města; Pozn. Jestliže výraz uvozený spojkou jako omezuje významový rozsah předcházejícího členu, jde o těsný vztah, takže se čárka nepíše: Jazyky jako čeština a latina mají velmi rozvinuté skloňování a časování. b) osamostatněná část výpovědi: ta je ba)ve větě zastoupena zájmenným výrazem: Např.: Plevel, ten se nedá tak snadno vyhubit. -- Domino, šachy, dáma, toho jsme se nahráli! -Chodit do lesa na houby, to byla jeho radost. -- On neměl nikdy dost, ten chamtivec! -- Byla to perná práce, přesvědčit ho; bb) k větě připojena výrazem spojovacím: Např.: Dotazník vyplňte ve všech rubrikách, a to na stroji. -- Byl taky v Paříži, dokonce dvakrát. -Rodiče nám pomohli, ale neochotně. -- Nakonec všechno snědl, i když s nechutí; c) vokativ (5. pád): Např.: Děti, pomozte babičce! -- Letní ty noci zářivá, jak tebou srdce okřívá! -- Chci se ti, milý příteli, svěřit se vším; d) volný přívlastek (tj. rozvitý shodný přívlastek stojící za nadřazeným podstatným jménem, který nezužuje jeho významový rozsah). Vyjadřuje se nejčastěji přídavným jménem, někdy infinitivem: Např.: Tato kniha, vydaná ještě před válkou, patří k autorovým nejlepším pracím. -- Probíráme teď katalyzátory, urychlující chemické reakce. -- Okouzleně hleděl na Hradčany, kralující pražskému panoramatu. -- Měla takový nepříjemný zvyk, stále mluvit jen o sobě; Pozn. Volný přívlastek přináší informaci víceméně samostatnou, takže ji lze beze změny smyslu přesunout do výpovědi jiné. Např.: Tato kniha patří k autorovým nejlepším pracím. Byla vydána ještě před válkou. Odlišení přívlastku volného od těsného je někdy věcně důležité, takže na interpunkci záleží, zda čtenář správně pochopí obsah výpovědi. Např.: První Smetanovou operou, napsanou na libreto K. Sabiny, jsou Braniboři v Čechách (tj. jeho první operou vůbec), ale První Smetanovou operou
napsanou na libreto E. Krásnohorské je Hubička (tj. první z těch, jejichž libretistkou byla E. Krásnohorská). Rozdíl mezi přívlastkem volným a těsným závisí někdy na značně širokém kontextu. Proto je možno psát oběma způsoby např. Na horním toku Otavy jsou rozlehlé šumavské lesy(,) poskytující řece dostatek vody. -- Velké dělnické bouře(,) spojené s rozbíjením strojů(,) propukly v Praze v r. 1844. e) volný doplněk, vyjádřený podstatným jménem ve 4. pádě, nebo v 1. pádě: Např.: Na kameni sedí pěnkava, hlavičku na stranu. -- Procházíval se po parku, knihu vždy v ruce. -- Získal si, chlapec tehdy ještě ne devítiletý, obdiv a vážnost dospělých; f) citoslovce: Např.: Ach, jak je tu krásně! -- Haló, počkejte! -- Propána, kam jsme se to dostali! Pozn. Následuje-li po citoslovci ještě jiný, důraznější výraz zvolací, s kterým citoslovce tvoří jediný rytmický celek, spojení se čárkou neodděluje, např. Ó kéž by už zavládl na světě mír! Čárkou se též neodděluje citoslovce, pokud je větným členem, např. Ze všech stran se ozývalo hromové hurá. -- Kočka vtom hop z pece dolů. 2. Některé členy je možné (ale nikoli nutné) čárkou oddělit, chápe-li pisatel informaci, kterou výrazy přinášejí, jen jako doplňující, dodatečně připojenou atp., zejména jde-li o výraz bohatěji rozvitý nebo rozšířený (tvoří tedy samostatnější rytmický celek). Čárkou lze tedy oddělit: a) vsuvku, pokud si uchovává větnou povahu: Např.: Zašlete nám(,) prosím(,) svůj nejnovější ceník. -- Tato věc je(,) upřímně řečeno(,) velmi nepříjemná. -- Je to(,) celkem vzato(,) zbytečné; b) doplněk vyjádřený ba) přechodníkem: Např.: Zanechav za sebou doširoka otevřené dveře(,) vyšel do polí. -- Schoval se v nejtemnějším koutě, tiše sténaje a zatínaje si nehty do dlaní; bb) příčestím nebo jmenným tvarem přídavného jména: Např.: Požehnáním přátel provázena, odjela na venkov. -- Tady v té chýši jsem ležel, nemocen na smrt a sám jako postřelená kočka; Pozn. Oddělit čárkou však není možno takový doplněk, jehož vypuštěním by se stala věta neúplnou. Proto se píše jen: Cítil se oklamán rodinou, přáteli, celým světem. -- Vypadala potěšena blahopřáními a dalšími pozornostmi. Nerozvitý doplněk zůstává obvykle bez čárky: Odešel nerozloučiv se. -- Vyvázli jsme živi. -Doběhl do cíle pátý. -- Zelenina je zdravá syrová. c) dodatkově připojený větný člen: Např.: Tatínka vzali četníci, kvůli letákům. -- Petr pečoval o babičku, léta. -- Seděl v té chvíli na zahradě a četl, snad nějakou detektivku. -- Pracoval v novinách, jako korektor. Dodatkově lze v podstatě připojit každý další větný člen, ale jen v případě, že i bez něho by věta byla mluvnicky úplná. Středník Středník (;) stojí svou platností mezi tečkou a čárkou. Neosamostatňuje úseky jazykového projevu do té míry jako tečka, ale nahrazuje hlubší, výraznější předěly než čárka. Proto se ho užívá tam, kde chceme naznačit různé stupně obsahové souvislosti mezi částmi výpovědního celku. Bývá to zvláště 1. mezi souřadně spojenými větami hlavními anebo mezi souřadně spojenými souvětími, zejména v souvětích složitějších:
Např.: Krasobruslení má stále své příznivce; svým důrazem na počet i obtížnost skoků však již výrazně změnilo svůj charakter. -- Hnědé uhlí se těží lomovým způsobem v okolí města Sokolova; spaluje se v místních elektrárnách, lisují se z něho brikety, slouží k výrobě plynu a rozváží se do jiných částí republiky; 2. mezi souřadně spojenými výrazy, zejména při výčtu, je-li třeba členit ho na větší skupiny: Např.: Do skupiny západoslovanských jazyků patří: čeština a slovenština; horní a dolní lužická srbština, polština; vymřelá polabština a pomořanština. (Viz také kap. Psaní velkých písmen, § 103.) Otazník Otazník (?) je znaménko pro označení otázky. 1. Píše se na konci tázacích výpovědí, ať mají formu věty, souvětí, nebo samostatného výrazu nevětného. Např.: Přihlásíš se do soutěže? -- O čem se včera jednalo? -- "Kdo souhlasí s návrhem?" zeptal se Jindra. -- Kam na dovolenou? -- Co je třeba dělat, abychom odstranili všechny tyto překážky? -- Jaká jsi, mladá generace? -- Jak chápat hudbu, jak vychovávat hudebníky? -- Opravdu? -Zítra? 2. Uvnitř věty se někdy píše otazník v závorkách. Naznačuje se jím pochybnost o tom, zda předcházející výraz je tu na místě, anebo o platnosti předcházejícího tvrzení. Např.: Mluvívá se o nadčasových, věčných (?) mravních hodnotách. Pozn. Za otazníkem se tečka a zpravidla ani čárka nepíše. Např.: "Co to?" obrátil se na přítomné, "co se zase stalo?" -- Kdy přijdeš? zeptal se. -- Na druhý pád se ptáme otázkami koho? čeho? čí? Jestliže by se však větná stavba stala v takovém případě nezřetelnou, doporučuje se klást za otazníkem ještě čárku, např.: Zeptala se již po několikáté: Co bylo ve škole? Máš nějaké úkoly?, a když nedostala odpověď, rozzlobila se. Vykřičník Vykřičník (!) je znaménko pro naznačení výrazné zvolací povahy výpovědi. Píše se: 1. Na konci výpovědí, které jsou tvořeny samostatným citoslovcem, oslovením v 5. pádě nebo jiným výrazem neslovesným, pokud má výrazně zvolací ráz. Např.: Hej! -- Haló! -- Kolegyně a kolegové! -- Milá maminko! -- Konečně! -- Ticho! -- Pomoc! 2. Na konci vět rozkazovacích a přacích, jestliže chceme dát rozkazu nebo přání zvláštní důraz. Např.: Mlč! -- Pojď honem, Jirko! -- Na brzkou shledanou! -- Stát! -- Mlčíš už! -- Umět tak zpívat! -K poctě zbraň! 3. Na konci vět oznamovacích, jen mají-li výrazný zvolací ráz. Např.: S tím nechci mít nic společného! -- Ta kniha je velmi zajímavá! Zvolací ráz bývá často naznačen citovými částicemi, např. Je to ale krása! -- Vždyť jsem po celý život čekal na tuto příležitost! Pozn. Za větou s 5. pádem, s citoslovcem nebo se slovesem v rozkazovacím způsobu se píše vykřičník, jen má-li ráz zvolací. Jinak píšeme tečku: To není správné, Karle. -- Ach, to je omyl. -Tak pojďme. 4. Uvnitř věty se někdy užívá vykřičník v závorkách. Vyjadřuje se tím nesouhlas, údiv apod. Např.: Síla ženy rovná se asi polovině (!) síly muže. Pozn. Za vykřičníkem se tečka a zpravidla ani čárka už nepíše.
Např. "Je to ale krása!" zvolal. -- Očekával jsem aspoň trochu nostalgie z loučení, ale on pouze zvolal: Tak ahoj! a než jsem se nadál, byl pryč. Jestliže by se však větná stavba stala v takovém případě nezřetelnou, doporučuje se klást za vykřičníkem ještě čárku. Např.: Kolikrát jsem ti radil: Dej si pozor!, ale nadarmo. -- Řekl: "Na shledanou!", i když věděl, že se už nevrátí. Dvojtečka Dvojtečka (:) uvozuje část textu (nadvětný, větný nebo nevětný výraz), která svým obsahem z předcházející části vyplývá nebo ji rozvádí, doplňuje atp. Píše se: 1. Mezi uvozovací větou a přímou řečí (a též tzv. nevlastní přímou řečí). Např.: Táta říká: "Pojeď se mnou, je to krásná cesta dvěma lesy." -- Lékař se usmál: podíváme se. Pozn. Je-li uvozovací věta vložena do přímé řeči, neodděluje se dvojtečkou, nýbrž čárkou: "Odpusťte," řekl, "rád bych se vás na něco zeptal." 2. Za větami, které uvozují citát. Např.: V současném světě technických vymožeností nezapomínejme na Čapkova slova: "Zvykne-li si člověk bavit se náhražkami života, ztrácí schopnost bavit se životem samým." Za nevětnými výrazy uvozujícími citát se dvojtečka zpravidla nepíše, zejména ne tehdy, je-li citát v uvozovkách nebo je-li odlišen typem písma. Např.: Heslem tělovýchovy se stalo Tyršovo "V zdravém těle zdravý duch". 3. Za větami nebo výrazy, které uvozují výčet povahy přístavkové. Např.: Severočeský kraj se dělí na tři oblasti: severočeský hnědouhelný revír, zemědělskoprůmyslový jih a průmyslový severovýchod. -- Ústrojí smyslové: 1. oko, 2. ucho, 3. ústrojí čichové, 4. ústrojí chuti, 5. ústrojí hmatu. 4. Mezi předtiskem (označením rubriky) a vlastním údajem na obchodních a úředních formulářích apod. Např.: Jméno a příjmení (vypište strojem nebo hůlkovým písmem): Karel Novák. 5. Někdy se odděluje dvojtečkou doložení, vysvětlení, odůvodnění uvedené skutečnosti (ve smyslu výrazů "totiž", "tj.", "a to", "neboť" apod.). Např.: Není už o čem uvažovat: všechno je logické a jasné. O tom, kdy se píše po dvojtečce písmeno velké a kdy malé, viz kap. Psaní velkých písmen, § 102 a 103. Uvozovky Do uvozovek, tj. mezi uvozovací znaménka, se dávají ty části projevu, které doslovně citujeme nebo které chceme z různých důvodů od ostatního textu odlišit. Do uvozovek se tedy dává: 1. Přímá řeč, popřípadě jednotlivé úseky přímé řeči oddělené větou uvozovací. Např.: "Sledujte tyhle šlépěje, pane komisaři," pravil pan Rybka rozechvělým hlasem. Pan komisař si svítil elektrickou lampičkou. "Já nevím, co se vám na těch šlépějích nelíbí." -- "Já bych chtěl jenom vědět, kam se poděl." 2. Doslovné citáty. Např.: "V nouzi poznáš přítele," říká naše přísloví. -- "Proto budiž učitelům zlatým pravidlem," říká Komenský, "může-li něco býti vnímáno najednou více smysly, budiž to předváděno více smyslům." -- U Jiřího Wolkra smrt "není zlá", je jenom "kus života těžkého", protože není osamocením člověka. -- Tvé včerejší "ano" neznělo příliš přesvědčivě. 3. Někdy se též do uvozovek dávají:
a) přesné názvy (tituly) knih, skladeb, filmů, článků atp., avšak jen tehdy, žádá-li to zřetelnost; bývá to hlavně u názvů delších, aby se zabránilo jejich splynutí s ostatním textem. Např.: "Co by to bylo, kdyby to byla láska" je kniha od J. Kostrhuna, "Dívka, na které nezáleželo" od P. Francouze. -- Vyslechli jsme symfonii "S úderem kotlů" od J. Haydna; b) výrazy z cizího prostředí, dále výrazy, od nichž se autor distancuje z důvodů obsahových, stylových, z důvodů spisovnosti apod. Např.: "Klasický" tlumič je vzhledem ke své konstrukci schopen zachytit poměrně úzký rozsah kmitočtů zvukových vln; c) výklady významů slov. Např.: Sloveso abstenovat znamená "zdržet se hlasování"; d) výrazy, jichž se záměrně užije v jiném (nejčastěji opačném) významu, než který je obvyklý; mnohdy bývají míněny ironicky. Např.: Známe jeho "nezištnost". -- To tedy byl opravdu "úspěch". Uvozovky a jiná rozdělovací znaménka Je-li v uvozovkách celá věta, píšou se příslušná interpunkční znaménka (tečka, čárka, vykřičník, otazník) na konci této věty před druhým uvozovacím znaménkem. Např.: Zeptal se ho: "Na co myslíš?" -- "Vrať se zpátky," zavolal. -- Podivila se: "Proč bys tam nešel?" Je-li uvozovací věta do přímé řeči nebo citátu vložena, označuje se uvozovkami dole i nahoře každý jednotlivý úsek přímé řeči nebo citátu. Druhé uvozovací znaménko se píše až za tečku, čárku atd. Např.: "A to všechno," povídá Jarmila nahlas, "je mou vinou." Jestliže se do výpovědi začleňuje část jiného textu, aniž se uvádí větou uvozovací, klade se druhé uvozovací znaménko před tečku, čárku, středník, otazník nebo vykřičník. Např.: Masaryk často zdůrazňoval, že "demokracie je názor na život", že je uskutečnitelná jen tam, "kde si lidé navzájem důvěřují a poctivě hledají pravdu". Pomlčka Pomlčka (--) naznačuje větší přestávku v řeči nebo od sebe výrazně odděluje části projevu. Píše se zejména: 1. Má-li se naznačit, že výpověď není ukončena. To bývá, když se mluvčí úmyslně odmlčí, např. proto, že si náhle uvědomí nevhodnost toho, co chtěl říci, nebo že nenachází vhodný výraz nebo obsahovou souvislost apod. Např.: Už toho mám opravdu dost, ty -- No, ujde to s nimi; někdy ovšem -- ale co dělat, vždyť jsme my také lepší nebyli. 2. Místo čárky, chceme-li vyznačit výraznější oddělení: a) vsuvky; např.: Lidé celého světa -- žádný národ nevyjímajíc -- touží po míru; b) osamostatněné části výpovědi; např.: Chodit do lesa na houby -- to byla jeho radost. Hory a oceán -- to jsou dva živly, jichž je plna jeho poezie; c) vlastního jádra sdělení, na které se tím zvlášť upozorňuje; např.: Malebnými údolími, pestrými loukami, lesními zákoutími, kolem skalnatých strání a vrchů prodírá se bublající potok -- Kačák. Chlapík se díval potměšile, uhýbal -- nestál o konkurenci; d) někdy se pomlčka užívá i v souvětích souřadných, v nichž poměr mezi jednotlivými větami není vyjádřen spojkou; např.: Slova povzbuzují -- příklady táhnou. 3. V heslech, nápisech, průpovědích atp. Např.: Kniha -- přítel člověka. Zdravě -- chutně -- hospodárně. Tři tečky
1. Tři tečky (...) za větami, mezi úseky anebo jednotlivými slovy ve větě naznačují řeč přerušovanou (vzrušenou, přerývanou apod.). Např.: Pak se přece jenom zmužil, a pohlédnuv do očí své třídy, zkamenělé zlou předtuchou, chraplavě koktal: "Vaši... vaši... spolužáci... byli zatčeni... Jaké... absurdní... nedorozumění... moji... moji žáci..." 2. Na konci výpovědi naznačují tři tečky někdy její citové vyznívání anebo zámlku. Např.: Peníze nebo jídlo... O čem může chudý člověk mluvit! -- Já jsem také nejednou na vás vzpomněla, že snad byste..., ale to jsem jen tak vzdechla. V platnosti odst. 1 a 2 může být i pomlčka (viz § 141). 3. V citátu se třemi tečkami naznačuje, že se vypouští některá jeho část, protože není pro daný účel důležitá. Např.: Masarykovi se význam krásné literatury jeví v tom, že "veliké masy národní přijímají z umění ... své ideály mravní a sociální". 4. Třemi tečkami se ve výčtu naznačuje, že není úplný. Např.: Od kmene přítomného se tvoří jednoduché tvary určité, např. dělám, děláš, ...; dělej, ... Pozn. Tři tečky nemají členicí funkci, proto užijeme za nimi ještě náležitého členicího znaménka tam, kde je to pro pochopení větné stavby nutné (kromě tečky). Závorky Do závorek se dávají větné nebo nevětné výrazy, které jsou do výpovědi volně vloženy, popřípadě které nejsou součástí vlastního projevu. Závorky mohou mít různou podobu, např. () // [] <>. Dáváme tedy do závorek: 1. Vložené výrazy, kterými vysvětlujeme, objasňujeme nebo doplňujeme obsah výpovědi. (Místo závorek se někdy mohou použít i pomlčky, anebo i čárky.) Např.: Hornictví dodává průmyslu jednak zdroje energie (uhlí černé a hnědé), jednak důležité suroviny. -- Příslovečné určení blíže určuje místo (na otázky kde? odkud? kudy? kam?), způsob (na otázky jak? jakým způsobem?) a příčinu (důvod a účel) (na otázku proč?). 2. Často též výrazy, které nenáleží k vlastnímu projevu, jako např. scénické poznámky v divadelních textech, jméno autora, výrazy ohlasu u posluchačů při zápisu řeči apod. (potlesk, projevy nevole, poznámky). Např.: Ano, je a musí být jedna základní etika pro všechny lidi stejná; ale tuto základní etiku neskládá žádný filantrop, nýbrž všichni lidé dohromady svým denním a pracovním životem. (Potlesk) -- Nebát se a nekrást! (T. G. Masaryk) Pozn. V jazykových příručkách se v hranatých závorkách uvádívá výslovnost. Např.: causerie [kózrí].
