Den kdy se vrátí láska k nám
obsazení:
Tereza – Petra Göbelová Petra – Tereza Agelová
1. scéna – pohoda
Proslov DJ
karaoke party hard – repertoár – Podvod, Holky z naší školky, Pohoda, Den kdy se vrátí láska k nám ukončení párty – závěrečný proslov DJ
Petra: To byla dobrá párty. Tereza: Byla to harty part. Petra: Jo. Ano.
(lehnou si, konec euforie, ticho)
Tereza: Peťo? Petra: No? Tereza: Já jenom jestli nespíš. Petra: Nespím už. Tereza: Aha. (ticho) A proč je ten život tak těžký?
Petra: Když nejvíc chceš se rvát… Tereza: Překvapí tě náhlý pád…. Obě: A já už vím, že nestačí mít rád. Petra: Tak dobrou. Tereza: A proč je ten život tak těžký? Petra: Co myslíš konkrétně? Tereza: No ty peníze na nájem. Petra: To asi teďka nevyřešíme. Tereza: Už to odkládáme dost dlouho. Petra: Já jsem pro ten inzerát. Tereza: A co tam chceš jako napsat. Petra: Já nevím třeba – Dvě holky hledají novou spolubydlící, nájem 2500, adresa Vlhká 4 Tereza: Napiš tam – Vlhká a mokrá hledají novou spolubydlící. Petra: Ty jsi hnusná. Tereza: Nemůžu za názvy zdejších vlhkých ulic. Petra: No tak zítra to už podáme. Tereza: S tou vlhkou to ještě zítra musíme vyřešit, ať to nezní tak blbě. Petra: Dobře. Tereza: Tak dobrou.
(situace bude dále rozvinutá improvizací)
2. scéna – svěřování
Tereza: Jasně, že jsem ten inzerát podat nechtěla. Jasně, že ne. Ale co jsem měla dělat. To jsem za ní měla přijít a říct jí přímo do ksichtu (předvádí) – Já ten zasraný inzerát nechci podávat. To asi nešlo. Ne, nešlo. Prostě tu nechci nikoho cizího. Nesnáším seznamování. Já jsem třeba v pátek byla na párty, to bylo strašně trapné, fakt jako a přišel za mnou jeden divný týpek a hned začal.
Petra (předvádí divného týpka): Ahoj. Hele, my se ještě neznáme. Já jsem Jarmil. Ale můžeš mi říkat Jarin. Tereza: Jak se může někdo jmenovat Jarmil? Jarmila, to bych chápala, ale Jarmil. To jsem mu neřekla. Já na to jen – (mlčí) Petra (předvádí divného týpka): Hele, ty se jako nebavíš, jo… si nějaká netykavka hele. Ty songy dneska, to je vopravdu výborný… Tereza: Hele, no jasný, já toho skvělýho DJ žeru, já na tý muzice vůplně vulejtávám, na večeři jsem měla rejži a tohle je vopravdu hustý mejdlo hele. Já už musím jít. Čau. (jakože odchází) Petra (předvádí divného týpka): Čau. Teď už vím, že nestačí jen chtít.
Nemám ráda divne týpky. Ještě s takovým sexy nářečím. Prostě se bojím cizích lidí, no.
(… vzniká více podobných situací na základě improvizace)
Nesnáším cizí lidi. Nejhorší to je, když je jich hodně v malé místnosti. Jakože je překročena maximální kapacita té místnosti. A všichni na vás čumí. A čekají, že budete mluvit. Ale já nebudu mluvit. Ne, nechce mi.
3. scéna – ponorka
Petra: Jestli ten inzerát nevyjde, tak už nevím. S Terezou už to prostě nejde vydržet. Mám pořád pocit, že se ji musím věnovat. V její přítomnosti si prostě nejde na 30 minut číst. Na dvacet minut. Na 15 minut. Na deset minut. Na pět minut. V její přítomnosti vlastně nejde číst vůbec. Nebo dělat něco jiného, než si s ní PO-VÍ-DAT. Nesnáším, když před spaním řekne – Tereza: Petranko, budeme si povídat? Petra: To je na facku. Vždycky to řekne, když už skoro usínám. Potom je z toho „povídání si“ dvouhodinová konverzace, která mi ukradla drahocenný čas k spánku. Fajn. Když se snažím něco psát nebo vytvářet, najednou něco slyším… (Petra začne hrát na kytaru, postupně zpívá.) Tak nějak nenápadně si začala hrát a potom si začne
zpívat na celé kolo. (Přeřvává ji) Vůbec mě to neruší samozřejmě. Proč máme společný pokoj? Karaoke párty jsou skvělé odreagování, ale nemůže je člověk pořádat pětkrát za den. To nejde. Vždycky jí nakonec zatleskám, jasně.
(dále bude monolog vytvořen improvizací)
4. scéna
Petra: Dneska mi říkala – Tereza: Peti, nemůžeme si udělat dneska fakt dlouhou karaoke párty? Jsem moc moc smutná. Fakt. Měla jsem totálně na hovno den. Prosím. Petra: Tak hele – karaoke párty jsou pravidelně ve středu od 18. Dneska je pondělí. chápeš? Pondělí. Tak tu svou touhu přesuň o dva dny později. (k ní) Jo, jasně, karaoke partoška. Tereza: Díky díky moc. Petra: Máš za co! Tereza (vyhodí na zem kelímek) Petra: Jak ji mám vysvětlit, že se ty plastové kelímky házejí do kontejneru na plast? Chceš, aby naše planeta nějakou dobu existovala, tak ty zasrané kelímky od jogurtu hoď prosím sem a ne sem. Chápeš, Terezo? Asi ne, že. Tereza (zvoní ji budík) Petra: Do prdele. Nemůžu se jednou vyspat. Musí ji prostě permanentně v šest hodin zvonit budík. Vstávat a cvičit ty vole. No jasně. Vůbec vstávat nemusíš, chápeš? Stejně ten budík zaspíš. Proč si proboha ten budík nařizuješ, když pak nevstaneš? Tereza: Protože se mi třeba zrovna zítra bude chtít vstávat v šest, já pak toho více stihnu víš. Petra: No ale mi se zítra zrovna chtít vstávat nebude, víš! Budu si chtít svobodně vychrapávat, do kolika chci já… (k Tereze) Já ten budík stejně neslyším, pohoda.
(dále bude improvizací situace rozvedena)
5. scéna Tereza: Bojím se, jak bude ta nová spolubydlící vypadat. Co když že to bude úchyl a bude se na mě dívat, jak se převlíkám. Nebo ještě hůř, bude mi lozit do koupelny, když se budu sprchovat a bude si chtít se mnou mýt zuby u jednoho umyvadla. Tereza: Co když bude všude nechávat odpadky. Ještě víc než já. Tereza: A co když nemá ráda hudbu?? A já si jen tak v klidu budu potichu hrát a ona mi sebere kytaru a rozfláká ji?! Tereza: Včera se mi třeba zdálo tohle: Přišla jsem ze školy na byt, otevřela jsem dveře do pokoje a tam Petra zpívala karaoke s nějakou úplně cizí holkou, která byla navíc šíleně pod tónem. (dále bude improvizací situace rozvedena) 6. scéna – zvonek (zvoní zvonek – realita.) Tereza: Někdo zvoní. Petra: Jo. Ano. (ticho) Já nemám klíče. Kde jsou? (hledá je). Tereza: Jednou je najdem. Náhodou nás naleznou. Petra: Ale co když je to ten inzerát. Rychle. Tereza: No právě, já jsem žádný inzerát podávat nechtěla. Petra: Ne, ale tos mi neřekla… jak chceš dostat ty peníze, to chceš jít šlapat chodník? Tereza: Nechci. Petra: No, tak… já jiné východisko nevidím. Tereza: Prostě nikdo cizí tady nebude. Tečka. Petra: A to jako proč? Mi další spolubydlící vůbec nevadí. Konečně tu bude normální. Tereza: Co tím chceš říct? Co ti na mě vadí? Petra: Všechno mi vadí. Furt zpíváš a hraješ na kytaru… (Hádka – dále rozvedeno improvizací) … (Zvonek přestane zvonit – pohled do diváků – zazní refrén Den kdy se vrátí láska k nám - tma) *konec*
