JV ASIE 2009 ODJEZD den první, den přesunový, kdy se nic moc neděje a den druhý

JV ASIE 2009 ODJEZD 7. – 8. 3.2009 – den první, den přesunový, kdy se nic moc neděje a den druhý Sedím v kavárně na mnichovském letišti, srkám horký čaj na rozehřátí a přemýšlím, zda uţ ten můj velký výlet začal nebo ne. Asi tak nějak napůl, dá se tušit, ţe ten pravý začátek přijde aţ s prvními kroky na thajském území. Jinak se toho dneska moc neudálo a uţ asi ani neuděje. Fakt ţe se nyní nacházím v Mnichově, není ani tak moje libovůle, ţe bych se chtěl podívat, jak vypadá Mnichov na začátku března, kdyţ ještě sněţí, ale je to spíše zvůle letecké společnosti Emirates Airlines, jenţ kašle na střední Evropu a lítá do světa de facto pouze z Německa. Respektive levný letenky do Bangkoku (BKK) byly k mání pouze z Mnichova. Do bavorské metropole jsem vyrazil překvapivě jako za starých reţijkových časů vlakem. Levnější autobus od Studentagency pro mě ztratil smysl v okamţiku, kdy jsme zjistil, ţe zpáteční jízdenka má platnost 60 dní no a můj trip bude trvat jak dlouho? 60 dní! Bohuţel u SA chybí slůvko „včetně“, čímţ se vše přesouvá do jiné cenové hladiny. Vlak jest sice draţší, pomalejší, ale s mnohem lepším příjezdem neţ bus, takţe nemusím tvrdnout na letišti uţ někdy od oběda. Kosa, všude je strašná kosa! Moje taktika několika vrstev letního oblečení a následného přeběhu mezi nádraţími v Praze poměrně vychází, zato v Mnichově vše selhává, protoţe tu sněţí. Zběsile kličkuji mezi vločkami, mrznu v pomalé frontě na drahý lístek na letiště (9,2 €), dostávám omrzliny na peróně, klepu kosu ve vlaku, přebíhám zběsile mezi terminály, aţ končím na čaji za euro v bufíku na letišti. Klasický letištní supermarket má větší výběr věcí proti moskytům, opalováků atd. neţ celé Brno dohromady. A ještě k tomu je to zde levnější, viz např. Daylong. Je to smutné, ale je to realita. Zapomněl jsem ovšem jakékoliv „mazání“ na moskytí štípance, takţe musím obětovat 4€ za Autan Extra a zpětně musím říct, ţe to byla výborná volba a dost to pomáhá. Vypadá to, ţe půlka letadla budou Češi…. Let s Emirates (obecně všechny lety s touto společností) v Airbusu A340-300 je balzám na rozbolavělou cestovatelovu duši. Po všech těch stísněných boeingách 737, kde je to jak v králíkárně a jen tak tak, ţe si tam zapasuju kolena, je tento velkokapacitní luxus docela příjemná záleţitost. A hlavně to jídlo, dobrota a je toho hodně. Časně ranní Dubaj je hodně busy záleţitost poznamenaná mnoha luxusními obchody a mojí hutnou nevyspalostí…. Mají tu levný mobily a elektroniku, jinak mě tu nic moc nezaujalo. V 9:40 odlet na další štaci, do Bangkoku. Tentokrát mě čeká Boeing 777 a já si opět připadám jako malý Jarda. Aspoň, ţe uţ vím na co je ten horký ručník na začátku… Jinak opět servis, bezva jídlo, tisíce hudebních a filmových kanálů. Plus plynulý let, ţádné divoké poskoky, takţe jenom samá chvála. Jen bych trochu změnil výběr filmů, Vicky Christina Barcelona byla dobrá volba s pěknýma herečkama, ale jinak nic moc, samé blbosti . Naštěstí pár dílů Simpsnů, The It Crowd vše zachraňuje. Pilot hlasí, ţe v Bangkoku je 32°C, přistáváme… I po půlhodinovým čekání ve frontě na imigračním, bágly stále nikde. Uţ skoro vidím bágl někde in the middle of nowhere, aţ mě napadne obejít celý pás dokola, abych našel bágl mrsknutej jenom tak v rohu. No nic, měním 40$ a honem do města. Z netu mám vyčtený, ţe by z letiště měl jet i levný local bus za cca 30 bahtů, nicméně je devět večer, coţ není zrovna čas na nějaký velký experimenty, pokud chci dneska ještě zalehnout. Beru tedy express bus za 150 THB s jistotou, ţe mě snad vyklopí na Khaosan Road. Stejně jako ostatní cizinci v buse

jsem poměrně vykulenej, páč vůbec netuším kde vylézt, naštěstí na konečný zařve řidič:“Khaaaaaosaaaan roooaaad“. Co teď? Mám nějaký tipy z netu, tip na ubytko od Lenky, ale i tak bloudím a chodím asi půl hodiny dokola neţ najdu to co chci – asi metr širokou uličku na jejímţ konci je vyhlídnutý Barn Thai Guesthouse. Single room jsou plný, beru teda pro dnešek dvoulůţák za 300 bahtů s tím, ţe se zítra přesunu do o stovku levnější single room. Je tu poměrně čisto, klídek a majitele jsou v pohodě, takţe dobrá volba. Jenom chtějí platit dopředu, ale s tím nenadělám nic. Je vedro, dusno a vlhko. Honem do víru ţivota na slavnou Khaosan road. Na první pohled je to zajímavá směska přímořského korza, matějské, trhu, hospod a červené uličky. Přestárlí hipíci, mladí hipíci, trendy a cool kluci a děvčata především z UK a USA, potetovaní Němci, místní frajírci, prodejci, kšeftaři, směnárnící, čekající kočičky, špulící se kurvičky a plno zvědavých rádoby batůţkářů. Tak tohle je Khaosan. Poflakuju se sem tam, dávám nudle a jedno pivko lokální produkce na pokoj. Pivko je docela dobrý, aby také ne, kdyţ je v něm 6,4% alkoholu, štípají mě první komáři, větrák jede na plno, potím se i za ušima, dneska dobrou… [12 000Kč – letenka Mnichov x Bangkok, 821 Kč – vlak Praha x Mnichov, 9,2€ - S8 vlak na letiště, 28 Kč – kafe ve vlaku, 1,6€ - čaj na letišti, 4€ - Autan Extra 150 baht – bus z letiště na Khaosan, 40 baht – Padthai nudle, 50 baht – 1,5 voda + pivko 0,65l, 20 baht – malá voda+džus, 300 THB - pokoj]

9. 3. 2009 - Bangkok [první regulérní bangkokský den, osm večer místního času, mám pocit, že dneska jím i piju jenom a pouze vodu. Vypil jsem už přes sedm litrů vody a mám pořád žízeň.] Včera jsem nějak prokaučoval výměnu peněz (z jakého důvodu jsme vyměnil pouze 40 doláčů a proč jsem aspoň nevyměnil nějaké další dolary zde v centru??), tudíţ mám dneska hned po ránu o zábavu postaráno. Jako kdybych včera nevěděl, ţe je nutný být na Myanmar embassy co nejdřív, abych včas zaţádal o víza. A opět měním jenom 60 babek a tím pádem teď musím počítat kaţdý baht. Tryskem švihám směr ambasáda, nejdříve jakousi zkratkou k lodní zastávce Tra Phra Athit, odkud lodičkou za 11 bahtů na Taksin, kde se nachází stejnojmenná zastávka Skytrain (něco co můţeme a navěky asi budeme, Thajcům závidět). Jízda je draţší, patnáct bahtů je na jednu zastávku docela dost. Odtud je uţ myanmarská ambasáda coby kamenem dohodil respektive v případě vojenská junty, coby kalašnikovem dostřelil. Otevřeli před chvilkou, ale i tak je fronta docela slušná. Za pochodu vyplňuju dva formuláře a honem zasednou do řady (zde se ve frontě nestojí, ale sedí). Jak se tak zorientovávám, zjišťuju dvě ALE, který budu muset bleskem pořešit. Za prvé zítra Myanmar slaví Full Moon, takţe nikdo nic nedělá, ambasáda má zavřeno a tím pádem se lhůta tří dní posunuje o další den, a to je too bad. No a za druhý, fronta je dlouhá a jde to pomalu, do dvanácti patrně nemám šanci být odbaven. Pokud přijdu na řadu odpoledne, lhůta na vízum se zase prodlouţí. Ach jo. Klimatizace v čekárně je nastavena na 30°C. Další velké ach jo následuje asi o hodinu pozděj, páč je ještě třeba kopie pasu. Další komplikace, naštěstí pán za rohem má podnikavého ducha a za 2 THB okopíruje cokoliv. Přeje mně štěstí, páč jdu na řadu přesně jako poslední před pauzou a dokonce se mě daří otráveného ouřadu ukecat, aby byly víza ready uţ ve středu. Sice jsem musel vyplnit ještě další papíry, vybásnit itinerář a odpřísáhnout, ţe letadlo mě opravdu letí ve čtvrtek ráno a zaplatit o třetinu (225 THB) víc, ale víza budou.

Nazpět stejnou kombinací skytrain + loď, akorát jsem omylem vlezl do ChaoPraya (jméno řeky protékající Bangkokem) Tourist Boat, coţ je sice rychlejší, ale o půlku draţší loďka pro turisty. V praxi to znamená, ţe součástí plavby je děsněj výklad, chlapík řve jak v cirkuse a většina lidí mu to docela ţere. Na GH měním pokoj na single variantu za 200 bahtů a můţe se vyrazit do city. Dle mapky v LP by Královský palác neměl být daleko. Taky ţe není, stačí přehopkat pár několikaproudých silnic (zkušenosti z Íránu se docela hodí), přejít něco co dřív moţná byl park a jsem tam. Je zavřeno, páč tu mají státní návštěvu. Aspoň, ţe je otevřený Wat Phra Kaew nebo House of Esmerald Buddha, a to dokonce zadarmiko. Je sice vedro jako v pekle a lidí jak much, ale jinak je to zde poměrně úţasný, nic takovýho jsem doteď neviděl. Plno pagod, vše pozlacené, Budhové, modlitebny, super. Na závěr dne dojde dokonce na vojenskou přehlídku a vojenskou dechovku. Ty uniformy a huňaté beranice jsem jim rozhodně nezáviděl. Vedlejší Wat Pho dneska vynechávám, mám pocit, ţe by toho bylo dneska aţ moc. Stejně tak jako na Wat Arun, jenţ se nachází na druhém břehu od přístavu Tha Thein Oplenduju okolo, ale dovnitř se mě nechce, jednak v protislunci bych nic nevyfotil a hlavně mám pocit, ţe dneska uţ mám dost. Vedro, vlhkost, dehydratace, únava, jet-lag – to jsou důvody, proč beru loď nazpět a klušu k domovu. Začínám objevovat místní úţasné ovoce, ananas chutná asi tak tisíckrát jinak, je to naprosto sladká a úţasná záleţitost, stejně jako papaya. Prodává se to většinou uţ naporcované a nachlazené, takţe to přijde ve vedru neuvěřitelně k chuti. Cena je všude 10 baht, a to je taky velká pohoda. Sprcha, spánek, sprcha a honem na Khaosan. Na večeři dávám rýţi se směskou a jako dezert luxusní banana pancake. Moc dobré. S těma směskama se to má jednoduše, na výběr je plno hrnců s těţko identifikovatelnýma zelenino-masovýma obsahem. Stačí prstem ukázat na příslušené hrnce a za chvilku je vše včetně rýţe v mém ţaludku. A platí se vţdy aţ po jídle, a to všude v Asii. Mají to dobře vymyšlený. Pivko značky Leo a dobrou noc…myslím, ţe dneska jsem ten den trochu zmagořil, bo se mi zdálo, ţe můj GH se bude stěhovat a já se musím rychle sbalit a vypadnout [11 THB – local boat z Khaosan na Taksin, 15 THB x 2 – skytrain na stanici Sarusak, 4 THB - 2 x kopie pasu, 13 + 13 THB – voda plus nesvaté v plechovce, 18 THB – ChaoPraya Turist boat, 1035 THB – Myanmar visa, 60 THB – předražené nudle, 2 x 3 THB – převoz k Wat Arun, 20 THB – pomerančový džus, 20 THB – plátky papaya (výdrb!), 12 THB – 1,5 voda, 200 THB – pokoj, 35 THB – rýže s čímsi, 20 THB – banana pancake, 41 THB – Leo beer]

10. 3. 2009 – stále v Bangkoku [dle Internetu je v sedm večer 30°C a já si říkal, že se dneska nějak ochladilo…] Poslední české zásoby se loučí při dnešní snídani, nyní uţ jen a pouze Asie, a to je dobře. Na plánu mám dneska zajímavosti, co jsem včera uţ nestihl, konkrétně Wat Pho a Wat Arun, potom vyrelaxovat na pokoj a uvidí se co dál. Jako vţdy vše na mapě vypadá blíţ neţ ve skutečnosti je, tudíţ k Wat Pho je to poměrně slušná procházka po hlavní třídě. Mám pocit jakobych ještě spal, respektive tělo ještě spalo, ale mysl uţ je vzhůru. Prostě ty dva kilometry mě nehorázně unavily. U vstupu platím 50 bahtů, abych hnedle zjistil, ţe Wat má dalších asi deset vchodů, kde se samozřejmě neplatí nic. Ale třeba půjde moje vstupné na dobrou věc . Místní Reclining Giant Buddha má 46m na délku a 15m na výšku - co je moc to je příliš, mám pocit, ţe tohle uţ trochu přepískli. Všude davy lidí, samí zájezďácí, naštěstí je zbytek areálu vůbec nezajímá, takţe je docela klid a pohoda. Poposedávám, šetřím energii a kochám se. Relaxační styl prohlídky se docela hodí na další Wat, konkrétně Wat Arun, páč schodů je

moc a moc a jsou pekelné strmý. Aspoň, ţe výhled je bezva, jenom kdyby se všude nepletli ti Japonci. Musel jsem se smát hlavně Japonkám v sukýnkách, které řešili pekelné dilema – jak sejít ty strmé schody, nespadnout a ještě si nějak šikovně přidrţovat sukýnku, aby náhodou oko cizincovo nespatřilo kousek z jejich bavlněných bombarďáků…. Nazpět stejnou cestou přes That Thien a další lodí na přístaviště Phra Athit blízko Khaosan. Protentokrát volím jinou cestu k GH, čímţ se okamţitě ztrácím. Sice moc nevím, kde jsem a kam mám jít, ale na druhou stranu skvěle a velmi levně jsem poobědval a poznal zase jinou část Bangkoku. Taková polední procházka rozpálenými ulicemi asijské megapole vţdy potěší. Na GH klasika: sprcha, spánek, sprcha, spánek, sprcha a odpoledne je skoro fuč. Tohle je jediná dobrá volba co dělat během poledne, lítat někde po městě a snaţit se všechno vidět je totální nesmysl. Takhle pln energie a sil vyráţím po třetí odpolední na opačnou stranu neţ kam jsem zatím chodil a to k Wat Saket a Ban Baht, coţ by údajně měla jakoţe „původní“ vesnice, kde se vyrábějí modlitební mísy. Něco jako původní vesnice v Bangkoku je poměrně nesmysl,ale jinak to byla docela fine vycházka. Wat Saket je vlastně umělý kopec, na jehoţ vrcholu je krásná zlatá stúpa a úţasný výhled na všechny strany. Kolem stúpy chodila holka s papírkem v ruce, modlila se a pokaţdé kdyţ udělala jedno kolečko, tak udělala jednu čárku na papírek. Ani zde nebylo moc turistů, spíše převaţovali místní, takţe příjemný místo. Ban Baht aka Monk’s Bowl Village je patrně pouze taková úzká ulička, kde místní čekají jak supi na lovnou zvěř, teda na turisty, aby jim prodali modlitební mísy. Takţe jen co jsem nakoukl do uličky, hned jsem raděj vycouval a čel někam jinam. Takţe kromě brutálně tlustých krys zde nebylo nic moc k vidění. Aby Watů nebylo pro dnešek málo, přes Bamrung Meung street, která by se klidně mohla jmenovat Buddha street, protoţe tu nic jiného jak obchody s sochami Buddhů není, jdu k Wat Sarun. Zde se klasicky platí vstupný a opět klasicky pouze u jedné brány, z okolních ulic se dá jít přirozeně zadarmiko. Nicméně je to opět jeden z těch krásných, tichých, pohodových a neturistických chrámů. V jednom ze zadních chrámů zrovna probíhá modlitba mnichů, je to nádherná podívaná, kterou se ani neodvaţuji fotit, vůči tomuhle mám přece jenom respekt a úctu a nerad bych to rušil nějakým pitomým cvakáním. Vepředu se modlí k obrovskému Buddhovi ostatní. Cestou zpět dávám polívku a Colu za 20 bahtů. Snad poprvé a naposledy si vzpomenu na jiţ bývalé zaměstnání, kdy zde mají Colu v prastarých lahvích někdy z devadesátých let a u nás se rok co rok vše mění a všichni se můţou zbláznit. Další sprcha na GH a jiţ dá se říct obligátní courání po Khaosan, na jídlo nějaké nudle, potom na net, psaní zápisků a tak vůbec. [50 THB – Wat Pho, 50 THB – Wat Arun, 20 THB – Wat Sarun, 30 THB – oběd, 10 THB – ananas, 50 THB – pásek, 20 THB – net, 30 THB - večeře]

11. 3. 2009 – poslední bangkokský před cestou do Barmy Dneska budou víza do Myanmaru! Jestli soudruzi nebo spíše generálové nezačali zkoumat pravdivost mých údajů, hlavně co se týká zaměstnání, měl bych víza dneska po třetí hodině odpoledne dostat. Tím pádem tomu dneska hodlám přizpůsobit program, nejdřív nějaké potulky po Chinatown a jak se bude blíţit odpolední hodina, budu se snaţit pohybovat někde poblíţ ambasády, abych to případně nějakou neprokaučoval nějakým zablouděním atd. Jedno z positiv velkého turistického ruchu zde v BKK je, ţe se nemusím nějak extra starat o snídani, páč místní jsou velmi aktivní a jiţ od rána mají otevřené stánky se vším moţným včetně zápaďáckých snídaní, jako je műsli s ovocem. Za 30 bahtů dostávám poměrně velkou porci s kupou výborného ovocem. Ještě koupit lístek na zítřejší ranní bus na letiště za 150

bahtů a můţu konečně vyrazit co čínské čtvrti. Takţe opět na loď směrem zastávka Tha Ratchawong, která je vstupní branou k místní čínské komunitě. Zase se mě někdo ptá, zda jsem byl v Kamerunu, kdyţ mám tričko s nápisem Cameroon. Budu jej muset brzo někde vyhodit, protoţe jinak vypadám jak idiot, kdyţ musím po pravdě vyklopit, ţe jsem nikdy v Kamerunu nebyl. Na první pohled, dotek, vůni se zdá být Chinatown tou pravou Čínou v pravém slova smyslu. Minimálně právě tou směsicí chutí a vůní, prachů a smradů, chaosem, přelidněností, hlukem, dopravou a dostupností neuvěřitelného mnoţství hodně exoticky vypadajících pochutin a ovoce. Třeba z ovoce znám něco málo, zbytek sice můţu ochutnat, ale co jsem jedl, se těţko vůbec někdy dozvím. Ještě neţ se úplně ponořím do čínského zmatku a chaosu, jdu se podívat do místní indické respektive sikhské čtvrti Phahurat. Měl by tu být jeden sikhský templ, nicméně bloudím a bloudím a nic nenacházím, páč mě rozhodně nedocvaklo, ţe sikhský templ bude vypadat jako obchoďák. Odevzdávám svý notně zaprášený sandále, fasuji šátek na hlavu (jenţ si neumím sám uvázat a vypadám tak jako klasický turistický pako) a mířím do 4. patra, kde by měla být modlitebna plus někde vedle by měla být ţrádelna. Tam je bohuţel pusto a prázdno, doba oběda zadarmo evidentně uţ byla nebo teprve bude, škoda. Modlitebna je jinak poměrně hodně moderní, i kdyţ úplně bez atmosféry to není, zvláště pokud se objeví nějací věřící a spustí muzikanti. Jelikoţ jídlo zadarmo nebylo, musel jsem se poohlídnout po něčem, za peníze. V průchodu dávám klasicky rýţi s čimsi + rybka, která by měla jmenovat cuttle fish, ale to se mi moc nezdá, ţe by takhle vypadala sépie…? A ţe by sépie měla tolik kostí…?:). Pálí to jak peklo, ale jinak je to docela dobrý. Pokud mě vyloţeně pálivost nenutí k slzám je to ok. V čínské čtvrti je problém najít cokoliv a to i tak velkou záleţitost jako je další čínský chrám – Wat Mangkon Kamalawat. Klasicky bloudím, přechází, zacházím, aţ nacházím. Ještě k tomu se mně chce brutálně na záchod a v celém Bangkoku nejsou snad jediný veřejný záchodky. Záchrana přichází většinou kolem chrámů, ale ani to není kolikrát jistota. Chrám jsem po čase našel, ale záchody stejně ne. Jelikoţ situace začíná být lehce kritická, volím jistotu a dotaz u mnichů, páč ti by měli něco english rozumět (narozdíl od lokálů) a snad mně i WC ukázat. Vyplatilo se a nemusel jsem tedy pouţít umyvadlo, jak bylo v jedné vtipné historce o Číně. Zvenku není templ nic extra, ale vevnitř je to bezva. Plno místností, mraky věřících, sochy Buddhy a všude vonné tyčinky. Nejzajímavější je prostřední místnost, kde jsou v řadách desítky ţen v komplet bílém, jenţ sedí na malých ţidličkách v řadách a něco tam skládaly, a já nevím co. Krom pokynu, ţe tu nemám fotit, tu totiţ nikdo neuměl ani „hello“ anglicky. Dochází mě baterka v mém Nikonu a zrovna jdu kolem krámu, kde prodávají foťáky a dokonce je zde logo Nikonu, coţ napovídá, ţe by zde mohli mít i origoš Nikon věci. Čekal nebo spíše doufal jsem, ţe kdyţ se Nikon vyrábí v Thajsku, mohly by zde ceny být trochu normální a ne jak v ČR, kde chtějí za baterku třináct stovek. O něco lepší to bylo, ale ne o moc. Za neoriginální baterku chtěli 990 bahtů, tedy asi 550 Kč. Jsem docela na váţkách, zda do toho jít, ale nakonec se rozhoduju pro koupi, přece jenom nabíjet kaţdej třetí den je otrava. V bance tedy měním jednu ze svých hnusných 100$ z roku 1996 a jsem rád, páč většinou s tím jsou dost problémy. Vůbec v bance je legrace, nejdřív pokladní povolá na pomoc půlku personálu a potom mě poprosí, zda bych je nevyfotil. S 3563 bahty v kapse je hned veseleji. No jsem zvědav, co to bude za šmejd ta Oska battery, pro všechny případy si schovávám obal, abych jim případně jít nakopat řiť, pokud to bude opravdu šmejd. Cestou na metro Hualamphong si dávám odbočku k Wat Traimit, ale je to o ničem, takţe v klidu pokračuju dál aţ k vlakáči a stejnojmenné první stanici metra. Ufff, metro je ještě draţší jak skytrain, ale jinak poměrně luxus. Vše můţeme v ČR jenom závidět, páč je nad slunce jasný, ţe tohle k nám nemůţe nikdy dorazit, protoţe by to nikdy neměl kdo zaplatit. Tady to asi neřeší, i kdyţ drahým metrem skoro nikdo nejezdí. Valím na odpolední odpočinek

do Lumphini parku, coţ je prima parčík s jezírkama a výhledem na desítky mrakodrapů kolem. Prostě naprosto jinej svět. Bohuţel na povalování času moc není, stejně tak jako na blízkou čtvrť Patpong a místní proslulou ping-pong show. Tak snad příště. Opět skytrainem na Sarusak. Nějak jsem špatně spočítal zóny a koupil si lístek na menší počet, tudíţ mě turnikety nepustili ven. Mají tu poměrně jednoduchý systém, takţe na černo se jezdí opravdu těţko. Místo lístku mám ţeton, jenţ mě pustí na perón a na zastávce, kde chci vystoupit jsou turnikety, které mě pokud nemám ţeton nebo špatný ţeton jednoduše nepustí. Takhle mě se špatným lístkem zastavila policistka, doplatil jsem rozdíl a s úsměvem a omluvami mě pustila ven. Ani si nechci představit, jak by takováhle situace dopadla u nás. Na barmskou ambasádu jsem sice dorazil včas, nicméně i tak je zde uţ fronta jak ďas, která skoro půlhodiny ani nehne. Ze začátku jsem lehce nervózní, páč údajně vydávají víza jenom do čtyř. Naštěstí po čase se fronta rozbíhá a je dobojováno, mám zpět pas a v něm myanmarské vízum. Vůbec takhle nějak si představuju ţádání o víza do bývalého komunistického Československa, na ambasádě ti dávají jasně najevo, ţe tě tam nechtěj, ale nakonec ti víza dají, páč nic jinýho jim nezbývá. Spálen a unaven švihám zpět na GH, dneska uţ všeho bylo aţ dost, teď uţ jenom sprcha, jídlo a odpočinek. Hledám nějakou kníţku v knihkupectvích na Khaosan, ale buď je to drahý, a nebo mají samý blbiny. Jídlo je tu naopak levný a dokonalý, za kombinaci: nudle s kuřetem, závitek, ananas, banánová palačinka a Singha beer dávám v přepočtu asi 60 Kč. Prostě výborné „complete menu“ za příjemnou cenu. Odolávám nakupování dalších blbin a jdu spát, zítra mě čeká hodně brzký ranní budíček a přesun do Barmy. [13 THB – local boat do Chinatown, 990 THB – baterka do foťáku, 42 THB – jídlo, 20 THB – metro, 20 + 15 THB – skytrain, 30 THB – musli, 13 THB – loď, 125 THB – jídlo a pití večer, 120 THB - knížka ]

12. 3. 2009 – přesun do Barmy [Bago, Myanmar, San Francisco hotel. Unaven jak kotě, ale zato po sprše, páč už teče voda. Mám výhled do dvorka na kadibudku] Věci mám sbalené, budík nastaven na 04:30, takţe vše připraveno na posun dál do světa a konečně taky nějaký cestování. Kupodivu i před pátou ranní je v Bangkoku docela ţivo, i kdyţ teď je to dáno především taxikářema a vracejícíma se kaličema z Khaosan. Na místě včerejšího nákupu lístků na letiště není nikdo, coţ mě zatím netrápí, páč jsme tu brzo, i kdyţ pravda, čekal bych tu aspoň někoho z tý cestovky. Kdyţ ani v pět nikde nikdo začínám být lehce nervózní, nicméně čekám a prozatím se vesele směju nabídkám taxikářů na odvoz na letiště. O nějakých deset minut později, kdyţ se stále nic neděje, vyhlašuji stav pohotovosti, protoţe je třeba něco nějak pořešit, jinak nestihám letadlo. Ptám se tedy chlapíka co oplenduje opodál, zda náhodou taky nečeká na bus. Pokyvuje, ţe ano. Ukazuju mu tedy můj lístek, načeţ on se na něj podíval, dal mi 150 THB a řekl, ať jedu taxíkem. Zvláštní a to hodně, protoţe naprosto netuším, kdo to byl a proč mi vrátil ty peníze. Není čas na nějaké detailnější propátrávání této zvláštní situace, letadlo nepočká. Závodním taxíkem jsem na letišti za cca půlhodiny a skoro o 400 THB (315 bahtů + 75 mýtné) chudší. Důleţitý je, ţe stihám letadlo a vše je v pořádku, ale to zda jsem udělal já chybu nebo se na mě vyflákla agentura, se nikdy uţ nedovím. Let docela v pohodě, ani ne za 1,5hodiny přistáváme na venkovském letišťátku v Rangúnu (Yangoon). Welcome to Myanmar!

Přistání je sice mezi pole, ale jinak letiště je asi nově rekonstruované, takţe vypadá docela dobře (teda kromě letištního autobusu, který se zdá, ţe si odskočil ze sluţby ve městě). Nezbytná fronta na imigračním, počkat na batohy a můţe se vyrazit do města. Hned u pásů mě odchytá taxikář (jakoţe sem má někdo přístup?) s tím, ţe uţ tu má dva lidi a zda se nechcu připojit na sdílený taxi do centra. Tuším nějakou lumpárnu, páč anglicky mluvící taxikář na letišti je dost podezřelá kombinace. A dokonce se zdá, ţe nás nechce okrást, coţ je skoro aţ neuvěřitelný. Částečně pořád ještě zvaţuji variantu vynechat Rangún a jet rovnou do Bago, kde na mě čeká Lenka, ale nakonec (i pod vlivem toho přátelského maníka) se rozhoduju pro Rangún a dělám rozhodně dobře. Za dva dolary jsem za půl hodiny v centru u pagody Sule Paya a ještě spolu s párem z Ruska dostávám plno zajímavých informací ohledně země, poměrů (kdyţ najednou taxikář ztišil hlas s tím, ţe vedle je auto armády, připadal jsem si jak ve špionáţním filmu), výměny peněz a plno dalšího. Beru Okinawa Guesthouse, dormitory za 5$ sice není z nejlevnějších, ale je moţnost potkat další lidi a i tak klimatizace se počítá. Následuje akce zvaná výměna peněz, coţ zde v Barmě není jenom tak, ţe zajdu někam k okýnku a dostanu místní měnu. Oficiální kurz je totiţ poměrně neuvěřitelných 1 USD = 6,5 MMK (myanmarský kyat), přičemţ na černém trhu je kurz 1 USD = cca 1000 kyat. Černý trh je v podstatě oficiální, protoţe jinak dolary ani vyměnit nejdou. Vysvětlení pro tento šílený nepoměr nemám a dost pochybuju, ţe krom paranoidních generálů někdo má. Celá věc má přirozeně ještě další ale, jednak je třeba mít pokud moţno 100 USD bankovky a platí čím má bankovka vyšší hodnotu a pokud je nepřehnutá, nová, nepopsaná a nepomačkaná, tím lepší je kurz. Tohle platí obecně o všech dolarových bankovkách, a to i třeba jednodolarovkách. Jakkoliv poškozené nebo nedej boţe kousek natrhlé jsou bez šance na jakoukoliv výměnu. Uţ jsem se připravil o pár kyatů, kdyţ jsem neměl ţádné jedno dolarovky při placení taxi a musel jsem poměrně nevýhodně zaplatit 20 dolarovkou, takţe teď bych vše rád napravil a dostal pokud moţno kurz přesahující 1000 kyat. A v tom se zdá mi docela přeje štěstí. Hned na rohu u pagody potkávám známý portugalský pár, který uţ něco dojednaného a nyní čekají, aţ dojde „směnárník“. Rád se k nim přidávám, protoţe čím více peněz na výměnu, tím lepší kurz. Chlapík nám nabízí 1050 Kyat/USD, coţ je hodně dobré. Migel dostává balíček a začíná zběsilé přepočítávání. Spočítej sto papírků sloţených v úhledných ogumičkovaných balíčcích na ulici v Rangúnu jenom tak v ruce… Jdeme do hospody pokračovat v počítaní, Portugalci se snaţí, já si mezitím objednávám jídlo a svůj první čaj s mlíkem. Konečně mají spočítáno a přichází řada na mě. Zkouším si vytvořit nějaký systém, ale stejně nakonec skončím u chaotické hromady papírků. Uff, vše souhlasí, „The deal is done“, kdyţ najednou směnárníci začali cosi blekovat a vracet nám naše peníze, s tím, ţe teď tu výměnu nemůţeme provést, protoţe je tu policie atd. Prý, ţe musíme okamţitě jít někam jinam. Divnýýýýý…. Měníme nazpět jiţ vyměněné a to je chyba. Jdeme totiţ ven, kde opět dostáváme balík peněz a znovu přepočítáváme. Ovšem tentokrát má vše mnohem rychlejší spád. Ani jednomu z nás to nesedí, chlapík bere kyaty zpět a mizí pryč. Evidentně to zkusil, ovšem na naši pečlivost byl krátký, tudíţ mu to neklaplo a zmizel. Nedá se nic dělat, musíme zkusit štěstí jinde. Místní nám radí ulici, kde je plno zlatnictví a mají pravdu. Výměna zde je úplně bez problémů, sice s o něco menším kurzem, ale aspoň nás nechce nikdo podrazit a 100 000 kyat je doma. Snad jako v kaţdé zemi je mým prvním nákupem voda, zde mají pouze litrovky za cenu 300 kyat. Aţ na výjimky, které jsou povětšinou dané tím, ţe nás dotyčný chce odrbat, je cena právě těch tři sta kyat a nikdy více. I první barmské jídlo je samo sebou záţitkem, objednávám si Shaan noodles, coţ jsou v překladu takové tenčí ţluté nudle se zeleninovou omáčkou a plus k tomu jakési masové a

ovocem plněné buchty, co jsou povětšinou v indických restauracích vţdy automaticky na stole. Jídlo bylo dobré a první pořádný pokus s hůlkami taky nebyl úplně marný, takţe spokojenost. V Rangúnu je sice hodně vedro a dusno, ale jinak se mi tu docela líbí. Příjemná post koloniálně indická atmosféra daná hlavně architekturou a taky lidma, kteří tu jsou docela smíšení, od Indů přes různá barmská etnika, aţ po Thajce a Číňany. Hned přes ulici je Sule Paya, poměrně zajímavě vyhlíţející pagoda, která hodně profituje z polohy ve středu města, ale jinak ve srovnání s ostatníma není nic extra a já tak za vstupné vyhodil tři dolary. Nejdřív mě u vchodu chtěli prodat kvítí, potom mě donutili dát donation (spíše jsem doufal, ţe uţ od nich budu mít pokoj, tak jsem ty tři stovky obětoval) a jako vrchol všeho mě odchytla příšerně agilní pionýrka, která mě odvedla do jiného křídla budovy, kde jsem musel zaplatil 2000 kyat jako vstupné a 1000 kyat za foťák. Poučení pro příště, protoţe Sule Paya za tyto peníze rozhodně nestojí. A další poučení je: Neřídit se měřítkem mapy v Lonely Planet. V jejich podání je totiţ cca 600m tak 3km procházka na min. ¾ hodiny, a to není zrovna to, co bych rád poledním ţáru podnikal. Kaţdopádně jsem to celé nevzdal a nějak doklopýtal po výpadovce aţ ke kýţenému Kandawgyi Lake. Další překvápko po dlouhé procházce, mě čeká hned za vstupním plotem, kdy se ke mně řítí slečna, ovšem ne aby mě pozdravila, ale aby ode mě vybrala vstupné (2000 kyat). Nemusím dodávat, ţe z místňáků nikdo nikdy neplatí. Našel jsem v parku kýţený stín, vyfotil se místními děvčaty, ale jinak vybírat vstupný do veřejného parku??? Na dohled od parku přes šestiproudou silnici je Schwedagon Paya – hlavní stúpa barmského buddhismu. Po nedávné zkušenosti se vstupným do Sule Paya jsem nyní výrazně opatrnější, ale je to zbytečné, zde se to opravdu (narozdíl od mnoha jiných předraţených památek) vyplatí. Po zaplacení vstupného 5 USD a zapsání se do návštěvnické knihy pro cizince (moc nás tu dneska zatím nebylo), dostávám ještě samolepku s datumem, kterou musím povinně nosit na košili, tak aby bylo všem jasné, ţe jsem zaplatil, a ţe tu můţu fotit. Samolepka je platná jen a pouze na dnešní den. Jako v kaţdé pagodě po celé Barmě se i zde chodí výhradně bosky, obuté boty nebo ponoţky jsou kdekoliv výrazným prohřeškem! První pocit z Schwedagon pagody, kdyţ se přede mnou vynořila skoro 100m metrová zlatá pagoda nelze popsat slovy. Vůbec těch mnoho hodin, které jsem strávil v areálu poposedáním, kocháním, leţením, čtením, obdivováním, focením a vykládáním s místníma se těţko popisuje. Celý areál je poměrně hodně členitý, jsou zde desítky menších stúp, stovky Buddhů a další náboţenských monumentů. Mezi nimi místní a mniši, kteří se buď modlí, anebo tu jenom tak lelkují podobně jak já. Vše je pozlacené, anebo ve zlatě s diamanty jako hlavní stúpa. V celém areálu vládne úţasná atmosféra, daná jednak náboţenským významem, ale také monumentálností, zlatou okázalostí, korzujícími mnichy a jakýmsi zázračným klidem, jenţ je tak daleko od chaosu ulic dole pod námi. Po mnoha hodinách, kdy uţ jsem přece jenom docela unaven, a chystám se k odchodu potkávám opět staré známé Portugalce. Bezvadný, chvíli kecáme, potom bereme taxi a jdeme na něco k jídlu. Volíme indickou restauraci a byla to výborná volba a ještě lepší curry. Spolu s čajíkem za cca 2 dolary. Domlouváme se na večer, ţe společně zajedeme k ještě jednou k Schwedagon pagodě se podívat jak bude nasvětlená. Předtím ještě stihám pomalý net a trochu potrápit moje chuťové buňky plátky zeleného manga s pálivo-kyselou omáčkou, která nebyla moc dobrá. Večerní pagoda je opět úţasná, lidí je tu ještě méně neţ odpoledne, je tu naprostý klid a vše je nádherně nasvětleno, takţe není vidět ani to hrozný lešení. Mít tak stativ, tak udělám i nějaké pěkné fotky. Cestou nazpět jedeme nejdříve do Chinatown, kde je hodně ţivo a prodávají tu strašně moc neznámých druhů ovoce a zeleniny. Potom se uţ jenom touláme po potemnělých ulicích Rangúnu, které se stávají s postupujícím večerem čím dál tím víc pustší, aţ vše

potemní, auta přestanou jezdit, a nikde nikdo. Všude prázdno, ticho a pusto – i takové je hlavní město Maynmaru je jedenáct večer. [385 baht – taxi, 2 USD – taxi z letiště Rangún, 2+1 USD – vstup Sule Paya, 5 USD – vstup do Schwedagon Paya, 2000 kyat – vstup park, 3 x 500 kyat – taxiky po městě, 5 USD – hotel, 5 x 300 – voda, 2100 kyat – večeře u Indů, 1100 – kyat - oběd]

13. 3. 2009 – pátek v Rangúnu s přejezdem do Bago [okachlíkovaný pokoj v Bago, vedro a velký dusno, je půl desáté a elektřina jde, takže rychle něco sepsat ] Snídaně v Okinawa GH nic moc, kafe ze sáčku (jedním z největších barmských hitů je právě káva 3 in 1, na tu jsou vidět reklamy úplně všude a je to hodně populární), vajíčko (jedno), kousek melounu, tousty (dva). Ještě chvíli kecám s lidma z dormitory a volným tempem (jedno z předsevzetí před touhle cestou bylo, ţe se vyvaruji spěchání a shonu) vyráţím na autobusák. Ţádný taxík, draho a v pohodě. Honzík jede za levno, nepohodlně, dlouho a zábavně. Místní busík č. 43 stojí pouhých 200 kyat, údajně má jet na autobusák, kam se skutečně po hodině kodrcání dostáváme. Na autobusáku je to klasika, já vůbec nemám tušení kam mam jít, kdy to jede a kolik to stojí a místní mě posílají pokaţdé někam jinam. Samozřejmě nakonec se vše daří, sedím usazen ve VIP místě hned za řidičem. Má se vyráţet za čtvrt hodiny, ale jede se aţ skoro za hodinu, proč to asi nikdo neví. Cesta je to jenom asi dvouhodinová, ale je to docela výţivné, šineme se klidnou jízdou po naší silnici třetí třídy, v půlce nám praskne pneumatika. Kdyţ vidím ten vzorek, resp. totálně hladkou pneu a místní silnici, ani se nevidím. Ovšem borci v buse to mají nacvičené a za dvacet minut se pokračuje v jízdě. V Bago(Pegu) jsem kolem poledne. Dneska bych tu měl mít sraz s Lenkou a Ľadou (moji budoucí spolucestovatelé) v hotelu San Francisco, tak jsem docela zvědav, zda to skutečně klapne, poněvadţ v zemi, kde nefunguje mobil a Internet je v plenkách, není vše úplně tak jednoduché. Nicméně zdá se, ţe zde skutečně jsou také ubytování, takţe beru taky pokoj za 4 USD s koupelkou a větrákem. Je to dost bída, ale můţe být i hůře. Turistů je zde patrně nula nic, takţe hned jak vystrčím nos z hotelu, jsem odchycen poměrně agilním samozvaným průvodcem Aungnem, který se mi snaţí vnutit výletování na motorce po místních zajímavostech. Tvrdí, ţe kdyţ s ním pojedu, nebudu muset platit vlez, coţ zní sice pěkně, ale zároveň i podezřele zároveň. Ţe by si vláda nechala ujít tučné dolárky z turistických kapes? Chlapík je poměrně sympaťák, dokonce mě doprovází i po městě a pomáhá najít něco k snědku, ale přesto odmítám, protoţe si raději vše zkusím projít sám. V rámci lákání na průvodcovské sluţby mně Aung sděluje kolikrát má doma bum-bum a hned mi nabízí, ţe mně tu taky nějaké bum-bum seţene. Se smíchem odmítám. Bago na první pohled působí jako taková průjezdní špinavá a chaotická vesnice, ale jinak je to zde docela zajímavé, a to asi především tím, ţe je to zde hodně šmrnclé Indií. Mapa v LP mě opět dostává do kolen, tentokrát o to více, protoţe je vedro a dusno jak v pekle. Těch pár metrů na mapě je v reálu minimálně 2x tolik, za pekelného ţáru tak 4x tolik. Kopíruju stejně jako místní stín, plouţím se jak šnek a dělám dlouhé pauzy, ale i tak jdu k obřímu Buddhovi poměrně dlouho. Tento 55m vysoký a 19m vysoký gigant je jedním z mnoha Buddhů, kteří jdou v Bago k vidění, a za které se platí vstupné v dolarech. A to se mně nechce, takţe fotím z dálky (z placeného místa by to bylo stejně v protisvětle) a jinak spíše vegetím ve stánku na limonádu (místní Coca-Cola značky Max, která chutná hodně vzdáleně jak Cola a vypadá dost divně hnědě, ale jinak je dobrá) na ulici a snaţím se rozvíjet konverzaci s místní omladinou. Rozhoduju se, ţe se nemá stejně cenu hnát za dalším

placenýma památkama, kdyţ nebudu platit vstupné a raděj si pomalou chůzí vychutnám zbytek. Ţe je Bago velká vesnice, v které jsme my tři patrně jediní turisté je jasný hned, jak mě zastavuje uţ několikátý motorkář, jenţ mně hlásí, ţe ti druzí dva Češi jsou zrovna tam a tam a co mají v plánu. Prostě cizinců minimum a všichni vědí všechno. Pomalu se sunu dále aţ k Mahazedi Paya, coţ je poměrně klasická paya (pagoda), takţe dovnitř není třeba platit, spíše fotím po venku včetně úţasného modro-ţlutého leguána. Zpátky pěšky rozhodně nejdu, takţe beru mototaxi za 200 kyatů nazpět na hotel. Mám toho dneska docela dost. Vedro, dusno, sprcha, spánek – větrák nefunguje, není elektřina, takţe zase sprcha, deník, sprcha, spánek. A najednou se objevila ve dveřích Lenka s Laďou, mí budoucí spolucestovatelé. Oba přijeli do Bago jiţ včera a dneska byli na motovýletě, na který mě tak dlouho lákala Aung. Prý to bylo bezva a skutečně vstupné neplatili. Další sprcha a jdeme na večeři. Na výběr je buď barmská klasika nebo draţší varianta ve formě klasické restaurace. Tu mají narozdíl od vývařoven na ulici tzv. menu v angličtině a u toho patřičné ceny, které rozhodně nejsou určený pro místní. [3000 kyat – bus z Rangunu do Bago, 2500 kyat večeře, 4 USD – ubytko, 800 kyat – oběd, 5 x 300 – voda, 200 - mototaxi]

14. 3. 2009 – zlatý viklan Vlastně uţ včera, kdyţ jsem se poprvé viděl s L+L, jsme řešili kam dál a co dělat a rozhodnutí zní: pojedeme na Golden Rock aka Kyaiktiyo, coţ by měl být velký pozlacený viklan se stúpou nahoře a je to jedno z nejvýznamnějších míst barmského buddhismu. Busek máme uţ ze včerejška zarezervovaný, tím pádem máme ráno plno času, protoţe moc dobře víme, ţe bus bude mít určo aspoň tři čtvrtě zpoţdění (nakonec měl hodinu). Snídaně u Indů v Hadaya Café ve sloţení čaj s mlíkem a masové buchty je moc mňam a akorát tak vyplnila čekací dobu. Další dobroty čekají o autobusové přestávce asi v půlce cesty, kde se podává „krevetová pizza“ a jako zákusek zapraţený brouk chutnající jako chipsy. Asi extra jako dobrotu si to nekoupím, ale jinak je to váţně docela dobré. Náš bus končí akorát v Kinpunu, coţ je vesnice pod horou se zlatým viklanem, kde bereme hotel Pann Myo Thu Inn za 10 USD za třílůţák. Snaţíme se chlapíka pumpnout aspoň na devět dolarů, aby kaţdý z nás platil rovné 3$, ale bez šance. I kdyţ je zde pusto a prázdno a jsme jediní hosté, je určitá hranice, pod která se nedá za ţádnou cenu usmlouvat. Celá vesnice budí dojem, ţe zde očekávají nával tisíců poutníků, který se nějak nekoná. Svědčí o tom nekonečná řada stánků směrem k falešnému viklanu, kdy jediní potencionální zákazníci jsme my tři. Pokud se nepočítají jakési suchárky v chilli omáčce, tak oběd vynecháváme a jdeme rovnou na truck, jenţ by nás měl dopravit k prvnímu základnímu táboru, odkud by se mělo jít pěšky. Sice 1,5$ by to stát nemuselo, ale jinak to bylo docela zajímavý svezení. Sedělo se na lavicích (prknech) připevněných napříč na zadní korbě. My samozřejmě vyfasovali místo úplně na konci a bez lavice, museli jsme se spokojit s hodně nepohodlnou korbou a hlavně se pořádně drţet. Ze stanoviště uprostřed kopce se šlo jiţ po svých. V průvodci psali, ţe cesta zabere 45 minut, čemuţ jsme se vysmáli, s tím ţe nejsme ţádní sádelnatí Američané, ale měli pravdu. Celé to zabere aspoň 50 minut a minimálně 3x durch propocené tričko. Respekt a bezmezný obdiv mám k nosičům zavazadel a nosítek s movitějšími poutníky. Chvíli jsme se i snaţili s nimi drţet krok, ale bez šance. Na jejich strojové tempo jsme jednoduše neměli.

Před samotným vstupem k zlatému viklanu náš ještě čekalo tradiční rozveselení v podobě placení vstupného. Místní jdou zadarmo, cizinci platí 6$ a další dva dolárky za foťák. Nutno dodat, ţe bylo dost zataţeno a velkej opar, takţe těch pár dobrých fotek vyšlo poměrně draho. A samozřejmě si nás ještě pěkně označkovali jako telátka jdoucí na poráţku. První dojem:“Je to nějaký malý, představoval jsem si to větší“. Druhý dojem:“Je to jenom šutr“. A ještě k tomu je pekelná mlha. Není to vyloţeně zklamání, ale čekali jsme víc. Za ty peníze fotím jako utrţený z řetězu, takţe mám „šutr třicetkrát jinak“. Původně jsme chtěli počkat ještě na západ Slunce, ale nemá to celkem v tom oparu cenu, a krom toho údajně poslední truck jede dolů do dědiny kolem šesté a cizinci nesmí zůstat nahoře přes noc. To druhé bude asi pravda, to první nikoliv – trucky jezdí patrně ještě hodně dlouho, protoţe tento „poslední“ truck je plný cizinců, kdeţto místní zůstávají a naopak ještě stovky dalších přicházejí nahoru vegetit a meditovat. Noční cesta truckem je ještě větší horská dráha, při které je třeba doufat, ţe máme dobrýho šoféra a v pořádku brzdy. Cestou jsem měl pocit, ţe slyším něco jako mňoukání…kdyţ jsme dojeli, tak jsem se dozvěděl, ţe prý to byly vadný brzdy . Tradičně předraţená večeře, nákup lístků na zítřejší , a jelikoţ se tu ţádný noční ţivot nekoná, jde se spát. [850 kyat – snídaně, 6000 kyat – bus do Kyaktiyo, 3300 – ubytování, 2 x 1500 truck na Golden Rock, 7000 kyat – vstup, 2000 kyat – foťák, 2000 kyat – večeře, 300 kyat – pomelo, 300 kyat – smaženky, 4 x 300 - voda]

15. 3. 2009 – z Kyaktiyo do Bago Dneska máme na plánu samé přesuny, pořád dál a dál na sever, nejdříve nazpět do Bago a potom přes noc do horského Kalaw. Není nad pořádnou nudlovou hned po ránu, evropská snídaně (takzvaná) v místním podání je poměrně nic moc, ani dobré a ani na zasycení. Bus má jet 8:30 a jede se kupodivu přesně, jenom asi s 15 minutovým zpoţděním. Cesta do Bago je úplně stejná jako den předtím, takţe nuda. Místo aby nás natvrdlí Asiati vysadili v centru Bago u našeho hotelu, kde máme schované batohy, tak nás tvrdohlavě vezou na vzdálený autobusák. Nemá cenu se rozčilovat. Všechno zlé je k něčemu dobré, na autobusáku můţeme aspoň zkusit další společnosti a zjistit o kolik nás mafián ze stánku v centru natáhl. První cena je 13 000 kyat, takţe jsou to minimálně 2 dolary za sluţbičku. Jelikoţ ale uţ máme zaplacenou zálohu v uţ mnohokrát zmiňované budce, máme na výběr dvě moţnosti. Buď z nich tu zálohu dostaneme anebo je donutíme zlevnit také na 13 000 kyat. Takţe nejdřív jsme začali hučet do holky, co tam chuděra stála, potom do pana Hnusáka jak jej Lenka nazvala, kterýmu trvalo dost dlouho neţ pochopil o co nám jde a zlevnil o poţadované dva dolary. Škodný myslím rozhodně nebyl. Chlapíci z druhé bus kanceláře se zdáli být trochu naštvaní nebo jim to bylo spíše jedno, pojetí konkurence zde je to trochu jinde jak u nás. Kaţdopádně za odvoz těch 500 metrů chtěli půl dolaru – takţe jsme se jim vysmáli a dali jim půlku. Batohy, které jsme nechali v hotelu, stejně jako taška s laptopem, kterou Lenka našla na letišti, vše zůstalo neporušené na místě. Je příjemné vědět, ţe se zde člověk můţe na jisté věci spolehnout a nemusí se bát, ţe jej někdo okrade, a to i v hotelu takové úrovně jako byl náš San Francisco hotel. Laptob byl nakonec celý měsíc uschovaný v hotelu v Bago na dobré slovo a za něco šminek, a přesně jak se dalo čekat, tak se neztratil a snad nazpět v Německu našel i svého majitele… Máme ještě asi dvě hodiny, neţ pojede bus směr Kalaw, L+L jdou na jídlo, já opět k Indům na čaj a potom zkouším poshánět „Shan shoulder bag“, bezva tašku přes rameno co zde má

kaţdý druhý, ale nějak se nedaří, tak snad to najdu i pozděj. Ještě neţ jedeme rikšou nazpět na autobusák, ochutnáváme úţasnou šťávu z cukrové třitiny a pro velký úspěch ještě stejně mňam koktejl z avokáda. Na autobusáku se zase čeká, ale to uţ vůbec neřešíme, jinak to ani být nemůţe. Do Kalaw se má jet údajně 14-16 hodin, a to znamená příjezd někdy k ránu. Cesta ubíhá docela sviţně, aţ do večera, kdy konečně začínáme stoupat do hor. To v barmském podání znamená, ţe prakticky zmizela silnice, zůstal jenom štěrk, zbytky asfaltu a plno výmolů. Dále přibylo o sto procent více zatáček a hlavně těch blíţících se k devadesáti stupňům a rychlost se sníţila tak k 15-20 km/h. I v noci docela záţitková záleţitost, hlavně pokud je třeba se vyhnout nebo předjet místní přetíţené kamióny, tuším, ţe je to boj o centimetry mezi srázem, kamionem, autobusem a silnicí. Mezi občasným troubením sem tam někdo ublinkne. Pomalu ale jistě se suneme nahoru. Ve 04:30 vystupujeme v Kalaw, nikde nikdo a docela zima (tak 20°C). [5000 kyat – bus Kinpun x Bago, 13000 – bus Bago – Kalaw, 1800 – večeře motorest, 850 – buchta + čaj, 200 kyat – cukrová třtina, 200 kyat – avocado koktejl]

16. 3. 2009 - Kalaw Příjezd 04:30 ráno, nikde nikdo vyjma několika zoufalých domorodců, našich spolucestujících a samozřejmě dohazovačů – ti totiţ nikdy nespí. Paní, co provozuje nějaké treky nás dovedla do jiného hotelu, kde vzbudila majitelku a ta nás ve svém Východním ráji (Eastern Paradise) nabídka ubytko za 5USD/osoba včetně snídaně. Cena je nezávisle na velikosti pokoje, takţe L+L berou dvoják a já mám sám pro sebe luxus samostatného pokoje s koupelnou. Zpětně to bylo asi nejlepší ubytování v celé Barmě. Dospáváme pár hodin a vyráţíme na průzkum. Platíme aţ zítřejší noc, ale snídaně v hotelu se dneska nekoná, takţe jdeme k Nepálcům na něco dobrého. Čaj s mlíkem (jenţ si začínám docela zamilovávat), čapátí a „koblíţkové pečivo“ co se máčí v čaji. Krásná ranní pohoda. Ovšem to nejlepší nás dneska teprve čeká – místní trh, jenţ se koná údajně kaţdých pět dní (Ani po několika dotazech nám nebyl nikdo schopen vysvětlit, zda je ten trh kaţdý pondělí nebo jenom pondělí a potom sobota. Kaţdopádně jsme měli docela štísko) a kde prodávají místní z okolních vesnic domácí tovar, ovoce, zeleninu, ryby, kytky, no prostě všechno. Naskytla se nám fantasticky barevná podívaná. Co prodávající to jiný tradiční oděv, vše tak nějak čisté a tradiční bez cetek a suvenýrů pro turisty. A tolik krásných a fotogenických lidí, ţe jsme nevěděli co dřív fotit. Kupujeme nějaké ovoce, meloun a avokáda, jinak celkem nic, ono to ani dost dobře nejde, nemáme to jak to upotřebit. Raději se koukám po něčem na sebe, páč nějak zjišťuju, ţe moc věcí nemám. Padne mi jedna košile za krásnou cenu 1,5$, takţe neváhám. Jak byla levná, tak vydrţela asi měsíc, neţ jsem si musel pro totální opotřebení nechat v Laosu. Na oběd dávám nudlovou polívku, a aby nudlí nebylo málo, tak jako druhý chod taky nudle. Oboje klasicky levné a dobré. L+L nejí, coţ se mi zdá divný. Jenom co vylezeme z labyrintu trhů na hlavní ulici, odchytává nás slečna z další trekařské agentury, zda náhodou nechceme jít zítra na trek. Moc zatím nevíme, takţe trochu mlţím a placám nesmysly. Stejný trek nám nabídla i ţenská co nám ráno dohodila hotel, tak zatím budeme čekat na to, kdo přijde s lepší a levnější nabídkou a potom se uvidí. Ve městě je tak málo cizinců, ţe je jasné, ţe si nás průvodci nějak najdou, takţe jdeme na vycházku za město a nijak se o to nestaráme. Zase ten „lounláč“ (LP), něco tu napíšou, my jim skočíme na lep a potom nevíme kam jít, zabloudíme a nic nenajdeme. Takţe jsme si vyhlídli jeskyni Shwe OO Min a hledali a hledali a nenašli. Místo toho jsme našli vojenské rekreační středisko nebo luxusní vilečky lokálních milionářů. Vilky jsou nicméně hodně cool, není zde totiţ takový vedro a dusno jako dole (Kalaw je 1360 m.n.m.), takţe si zde docela

oblíbili uţ Britové a teď v tom pokračují místní zbohatlíci). Z tohoto důvodu sem taky vede i ţeleznice. Mno, takţe místo jeskyně jsme aspoň našli pagodu stejného jména. Ještě se ptáme místních, ale je to bezvýsledný, někam nás posílaj, ale to je spíše tím, ţe nám vůbec nerozumí. Pagoda pěkná, ale takových tu uţ bylo. Výhled taky slušný, jenom kdyby nebyl ten opar. Je po nás sháňka, aspoň to tvrdí jeden německý pár, prý uţ se jich dvakrát trekaři ptali, zda nás neviděli. V malém městě se nikdo neztratí…skoro vzápětí se objevuje slečna z HTUN HTUN agency a uţ nás masíruje, zda uţ jsme se rozhodli, kam půjdeme atd. Mezitím prochází městem průvod jak na 1. máje, ale není to oslava svátku práce nebo něčeho podobného, ale oslava Buddhy. Mávátka, obrovská socha Buddhy a slušnej virvál, zajímavá taškařice. I kdyţ slečna z Htun Htun uţ prý někoho našla, tím pádem by měla být cena za osobu asi levnější, jdeme se ještě mrknout na hotel, zda tam někde nekorzuje konkurence. Nikde nikdo, tak jdeme nazpět uţ přímo do office, kde uţ na nás Mr. Aung čeká. Po chvíli smlouvání, vysvětlování, přesvědčování, vyhroţování a prosení se dostáváme na cenu 7$/osoba/den, 12 000 kyat za loď pro všechny do Nyungshwe (Inle Lake) a 2000 kyat za poslání batohů. Spokojeny jsou obě strany. Zpětně musím říct, ţe tohle byla cena přímo královská, treky jinde v Asii jsou mnohonásobně draţší. Stejně jako je to i v ostatních barmských městech, i Kalaw doslova umírá s příchodem noci, ulice se vyklidňují, vše zůstává pusté a temné. Tím pádem se zavírá i většina klasických jídelen vyjma tzv. restaurací a to především pro cizince s cenami pro cizince. Typickým příkladem je Everest restaurant, coţ je v LP vyhlášená restaurace, která si je toho bohuţel vědoma, tudíţ ceny jdou nahoru a kvalita hodně dolů. Dahl Bhat za 2 dolary byl docela dobrý, ale účtovat si peníze za další čapátí a vůbec ten jejich přístup, no dost slabota. Ukazuje se jakou moc má LP, snad všichni cizinci, co jsou dneska ve městě jsou zde, a to asi taky není úplně dobře, páč ostatní hospody jsou tím pádem prázdný. Večer chci psát deník, ale místo toho kecám s postarším Brazilcem, klasickým starším hipíkem, jenţ procestoval svět a např. v Barmě byl uţ před dvaceti lety. Prý se tu nic za těch dvacet let nezměnilo…. „Na cestování je nejlepší, že nevíš co bude zítra, nevíš, co tě překvapí, kde budeš a co zažiješ…“ [5USD – ubytko, 600 kyat – oběd, 1500 kyat – košile, 800 kyat – snídaně, 2000+200 kyat – večeře, voda]

17. – 19. 3. 2009 – trek z Kalaw k Inle Lake Aţ na výjimky, kdy se jedná o opravdu nuznou chatrč, je v ceně ubytování vţdy snídaně, která aţ na výjimky za nic nestojí. Klasikou jsou vajíčka, ať uţ ve formě omelety, v míchané podobě nebo vařené. Píšu vajíčka, ale mnohdy se jedná pouze o vajíčko, slovy jedno vajíčko, taková omeleta vypadá na talíři hodně legračně. K vajíčkům patří tousty, a to tousty sladké a k toustům patří margarín (chemickej hnus) a marmeláda. K tomu něco na pití jako čaj nebo kafe, případně dţus. Jistější volba na objednání je kafe, protoţe se často stává, ţe jako čaj je přinesena opět káva s tvrzením, ţe je to čaj. Ovoce bývá taky docela běţné, někdy ve formě jednoho malého banánu, jindy jako velkolepá mísa s ovocem. Celého toto menu se nazývá jako tzv. continental breakfast. Neurazí, ale na zasycení to je málokdy. Druhou moţností je tzv. burmese breakfast, coţ je nudlová polívka nebo nudle plus čaj, kafe, ovoce a dţus. V našem Eastern Paradise byla snídaně výjimkou, jídla bylo dost a bylo výborné, za pět dolarů lze jen a jen doporučit.

A dneska snídáme řádně, páč jen Buddha ví, jak to bude vypadat na treku. Holandský pár Flo a Jovanca, naše průvodkyně – Thiri, kuchtík (Thura) a majitel (Mr. Aung, učitel v důchodu), na nás jiţ čekají. V kanceláři necháváme batohy a můţe se vyrazit. Náhoda tomu chtěla, ţe jdeme ze začátku po úplně stejně trase, jako jsme šli včera. Alespoň konečně víme, kde se nachází jeskyně Shwe Oo Min, a kde bychom ji rozhodně nehledali (hned vedle armádního dovolenkářského komplexu). První cílem je vyhlídka nedaleko Kalaw nazvaná příznačně Viewpoint, kde podnikaví Nepálci otevřeli hospodu. Sice nikde nikdo široko daleko, ale asi to na uţivení stačí. Na čerstvé čapátí se musí čekat, ale jinak jídlo nemá chybu. Nebýt věčného oparu byl by zajisté i pěkný výhled, takhle je to zamlţená klasika. Jde se dál, další zastávka bude prý nějaké nádraţí. Zastavujeme v několika vesničkách (teď především kmene Palaung) po cestě, kde se pokaţdé odehrává úţasné divadlo. Jakmile vejdeme do vesnice, jsme okamţitá atrakce. Oni koukají, my taky koukáme, spíše zíráme. Lenka rozdává různé drobnosti nebo šminky z práce. Místní jsou krásně fotogeničtí a zdá se, ţe jim focení moc nevadí, spíše naopak. Jejich radost, kdyţ se vidí na displeji, je rozhodně nelíčená. Koleje kromě toho, ţe slouţí svému účelu, tedy vlakům, mají i druhou nezanedbatelnou funkci, značí cestu z města do města. Toho vyuţíváme i my stejně jako místní a pokračujeme směr vlakové nádraţí Myin Daik. Koleje jsou obecně v hrozném stavu, plno shnilých praţců, koleje jsou křivé a na sebe nenavazující. Potkáváme skupinku ţelezničních dělníků, kteří mají zrovna (náhodou) pauzu a věnují se ţvýkání betelu, plivání rudých slin a nicnedělání. Thiri nám říká, ať to taky zkusíme, já a Flo jsme rozhodně pro. První pocity? Nic moc, hafo ţvýkání, divná chuť, účinky veškeré ţádné a ani ty sliny nic moc. Na nádraţí Myin Daik panuje docela čilý ruch, zdá se, ţe kaţdou chvíli přijede vlak. A skutečně, štěstí nám přeje, přijíţdí (spíše se kolíbá) osobák směr Kalaw. Následuje neskutečně divadlo: zběsilý nástup, chaotický výstup, rej prodejců všeho moţného (jídlo, květiny, zelenina, ovoce a do toho pár udivených cizinců. Skvělý záţitek, nádhera! Dáváme čajík a pokračujeme dále. Zatím jdeme hodně volně a pomalu, kilometrů sice moc není, ale musíme trochu zrychlit. Míjíme další vesnice kmene Palaung aţ přicházíme do cíle dnešního dne vesničky kmene Danu. Spíme sice ve zděné budově, nicméně i tak je to zde přiměřeně autentické. Vesnička je to opravdu maličká, pár baráků, políčka, sem tam buvol a de facto jediný dotek civilizace je čerpadlo vybudované německou ambasádou. V jedné místnosti je sice TV, ale pokud zde není elektřina, tak nevím, na co zde je. Náš kuchtík Thura připravil vynikající jídlo, které jsme při svíčkách snědli, chvíli se vykládalo (obsah je bohuţel vzhledem k situaci v Barmě nezveřejnitelný) a šlo se spát. Absolutní ticho, klid, milión hvězd a pohoda uprostřed Barmy. Jak se chodí spát se slepicema (kolem osmé), tak se i vstává (kolem šesté a dřív). Po snídani kvapem vyráţíme, dneska máme na plánu cca 25 km. Navštěvujeme opět vesnice kmene Danu a překrásně oděných lidí kmene Pa o. Docela divně se mračí, ptám se tedy Thiri, zda si myslí, ţe bude pršet. Prý ne, jí si myslím, ţe jo, tak se vsázíme o litr (dolar), ţe ano. Netušil jsem, jak rychle se moje předpověď vyplní. Přesně v okamţiku, kdy jsme přišli do vesnice, kde bude oběd, se spustila nefalšovaná tropická průtrţ mračen. Padají neskutečné kýble vody a my si u ohýnku v bambusové chatrč říkáme, ţe jsme měli docela štísko. Po dvou hodinách přestává a my se modlíme, abychom měli i potřetí na treku štěstí a nezačalo znovu pršet. Máme před sebou ještě hodně kilometrů, takţe musíme vyrazit a začít bojovat s blátem. Trek dostává naprosto novou, hodně blátivou, dimenzi. Sandály bláto nestihají, jdu pěšky, začíná opět pršet. Cesta se stává docela náročnou, ale nějak to zvládáme. Špinaví, unavení, promočení – tak takhle jsme dorazili navečer do kláštěra, kde budeme dneska nocovat.

Thura připravil opět vynikající večeři, rozhodně nejlepší barmské jídlo a jde se na kutě. Opravdu jsme ţasl, co všechno byl Thura schopen s minimem zdrojů uvařit. Samo sebou, ţe měl plno věcí s sebou, nicméně zbytek obstarala příroda. Krásný příklad, cestou jsme viděli jakýsi keřík s nádhernými květy. Ty Thura otrhal, smíchal s ořechy a dalšími ingrediencemi a vzniklo nesmírně chutné jídlo. Je zima, zima, hnusná a velká zima. Noc z řádu nezapomenutelných. Spíše nightmare, i pod třema dekama bojuju s příšernou zimou a pořádnou alergií. Těším se na ráno a to ne a ne přijít. Bylo to skoro na modlení, ale nějak jsme to přeţili. V noci se za nás modlili mniši, tedy pouze novici, kteří zahajují den modlitbou ve čtyři ráno. Trvá skoro půl hodiny, aby po chvíli začala další modlitba a takhle aţ do šesté ranní. Utrpení noci vynahrazuje krásné a slunné ráno a modrá obloha. Kluci mnišští se připravují na dnešní vyučování, my na závěrečné kilometry. Přiznám se bez mušení hned, uţ mám chození plné zuby, nejsem zase tak zvyklej chodit, takţe cca 60 km během tří dnů je na mě docela dost. Naštěstí dneska jdeme především z kopce k jezeru Inle, tak to není tak hrozné. Postupně se mění vegetace, lidé a my se těšíme na finish. Po všech těch krásných vesničkách je příchod do Indeinu na břehu Inle docela šok, je tu jeden stánek vedle druhého, prostě vše pro turisty. Posledním jídlem je nudlová polívka a potom uţ šup na lodičku do NyaungShwe. Jízdu máme ještě spestřenou trojnásobnou a poměrně hodně trapnou návštěvou turistických kšeftů na jezeře, nikdo nic nechce, takţe dost zbytečnost. Jelikoţ oblast, kde se vyskytuje kmen s dlouhými krky (kmen Padaung), je pro cizince zavřená, jsou tito long neck people atrakcí aspoň zde na jezeru. Jakmile přijede loďka, dlouhokrké holky vykouknou z okna a milí turisté fotí, no prostě zoo. Pořád něco platíme, nejdříve 12000 kyat za loď (mega předraţené), potom 3 dolary za vstup k jezeru Inle (jak nás ten komouš vystopoval, to mě není jasné, patrně nás musel někdo udat) a v hotelu Teakwood 6 dolarů za noc. Kdybychom neměli v Teakwood GH jiţ batohy, jdeme jinam, slečna provozní je sice děsně akční, ale jinak působí hodně nedůvěryhodně. To se hned potvrzuje, kdyţ se ptám na bus lístky do Mandalaye, kdyţ mě tvrdí, ţe bus do Mandalaye stojí 12 dolarů a pickup na křiţovatku, kde nás nabere bus, jede jenom do tří odpoledne. Jak si hnedle ověřuju v cestovce za rohem, vše je úplně jinak a cena jakbysmet. Jelikoţ hlavní atrakcí je zde jezero Inle a celodenní projíţďky lodí a jelikoţ turistů je málo a naopak lodníků plno, hned co vylezu z GH jeden z nich mě odchytá ohledně projíţďky po jezeře a tak nějak se na zítra domlouváme. Zdá se být sympatický a v pohodě, i kdyţ nabízí stejnou cenu jako všichni ostatní, 10 dolarů na den. Myslel jsem, ţe mniši zde chodí v růţovém a oni to byly mnišky. Kromě toho, ţe zde není prakticky kam jít se večer najíst (buď drahé anebo hnusné – nakonec končíme na rybce ve Four Sisters. Zde drahé, ale dobré.), je zde i Internet poměrně tragický. Drahý a strašně pomalý. Po týdnu bez odezvy je po mě docela sháňka. Mobily zde nefungují, Internet je hodně v plenkách, tak snad, ţe bych příště vyslal poštovního holuba. [21 USD/3 dny, 3USD – vstup, 2400 kyat – loď, 6 USD – hotel, 800 kyat – net na půl hodiny, 2000 kyat – večeře]

20. 3. 2009 – Inle Lake [psáno v Hsipaw, Mr.Charles GH, a bit sick] O co více slibovala naspídovaná Číňanka jaká bude snídaně, a to byla slabší. Těch pár palačinek (slovy dvě) by nemohlo zasytit ani hubené Barmánce. Ještě štěstí, ţe existují indické čajovny, kde se dá po ránu krásně dojíst samosou nebo koblihami. Ještě před výletem na lodičce jdeme koupit lístky na dnešní večer do Mandalaye za 10000 kyat na šestou odpolední, takţe tak kolem sedmé bychom snad mohli vyjet.

Kyaw, náš dnešní průvodce a lodník v jedné osobě, nás jiţ vyhlíţí. Slíbili jsme mu 9 nebo 10 dolarů dle toho jak se bude snaţit. Trošku velkopanský přístup je na místě, páč to jsou poměrně slušné peníze a dost dobrý zisk za pár hodin popojíţdění. Kam pojedem a co bude dělat je těţké určit, nechávám to tedy na Kyawovi, ať nás vezme, kam uzná za vhodné. První zastávkou je pravidelný trh u Phawng Daw Oo pagody. Na pagodu samotnou nezbývá čas, všechny nás tak pohltil trh, ţe zapomínáme na čas. Konečně kupuji Shan shoulder bag, z 5 dolarů usmlouvané na půlku. Je to zde sice výrazněji více turistické neţ v Kalaw, ale i tak je tento trh velmi pěkný, barevný a zajímavý. Dáváme kokosák, různé pamlsky a docela si to zde uţíváme. Inle má přezdívku „první turistické místo v Barmě“ a je to poznat, na Barmu hodně turistů (coţ znamená v porovnání s ostatními země, ţe tu není skoro ani noha, ale přesto) a hodně prodavačů suvenýrů a různých tretek. Nejmarkantnější je to v specializovaných suvenýrových obchodech na jezeře, kde se prodává např. hedvábí, kovodělné výronky atd a kde jsou všechny ceny pouze v dolarech. Pro srovnání, taška přes rameno stojí normálně kolem dvou aţ tří dolarů, v těch „obchodech“ po mě včera slečna chtěla 18 dolarů a strašně se divila, kdyţ sem se tomu hlasitě vysmál. Scénář těchto návštěvy těchto obchodů je vţdy stejný: nebohý cizinec je přivezen nic netušíc k obchodu, následuje úvodní čajík a prohlídka. Nutno ovšem dodat, ţe tu nikdo nikomu nic nenutí a je to vše poměrně klidné. Jakmile turista vstoupí, začne čilý ruch, ţeny začnou jako na povel tkát, kovotepci tepat a stařeny kouřit místní doutníky atd. Prostě divadlo, nicméně některé věci jsou docela zajímavý, např. jak se dělají doutníky apod. Klasickou poslední fází prohlídky a nakupování je znechucení nad cenami v dolarech, lelkování a odjezd. Mnohem zajímavější je průjezd vesničkami, které jsou tvořeny domky a chatrčemi na kůlech na jezeře. Vedle baráků jsou zaparkovány lodičky, jediný dopravní a dostupný prostředek jak se dostat na pevninu, jak nakoupit nebo jak dojet na pole. Políčka jsou taky zvláštní, všechny jsou totiţ přímo na vodě a plavou. Pole je tvořeno plovoucími ostrůvky z jakýchsi plavoucích travin, které nadnášejí hlínu a samotné rostliny, především rajčata. Chtě nechtě masový turismus doţene kaţdého, minimálně při obědě, kdy jsme jako telata dovezeni do turistické restaurace a teď obědvejte. Ceny kolem 2-3 dolarů a jídlo docela slušné. Po obědě uţ moc času nemáme, potřebujeme totiţ být ve vesnici tak kolem čtvrté, tak přes několik opět naprosto úţasných plovoucích vesniček jedeme do posledního atrakce a to je „Jumping Cat Monastery“, kde uţ ale všechny skákající kočky pomřely. Aby se nějak udrţel byznys, mají tu aspoň několik lenivých roztomilých koťat. Kočka jako kočka, nicméně pro zájezďáky, kterých tu je většina, je tohle i tak „amazing“ a „wonderful“. Následuje odjezd do Nyaungshwe a zaplacení – dávám nakonec Kyawovi deset doláčů, docela se snaţil. Oboustranná spokojenost, krom toho, ţe jsem se opět spálil. Vyzvedáváme batohy, suché a čisté věci (ano, stala se ze mě pradlenka) a jde se na stanoviště pick-upů. Dodávka je zde, lidi se scházejí a L+L šli hledat něco k jídlu. Auto nám nakonec neujelo, ale přesto jsem tento přístup nepochopil, osobně raděj stihnu bus a najím se někde po cestě, neţ si komplikovat ţivot a nechat si to ujet… Doprava je zde opravdu na místní poměry drahá, půl dolaru za deset kilometrů je dost. Schwenyung je klasická „dirty hole“, kde nic není a kde není třeba se zdrţovat, pakliţe se ovšem nečeká dvě hodiny na bus. Čekání si krátíme posezením u cukrové třtiny, pojídáním banánů a to je vše, co se zde dá dělat. Bus místo v šest přijel sedm, myslím, ţe to nikoho vůbec nepřekvapilo. Jízda opět stojí za to, za prvních šest hodin jsme ujeli 120 km. Stoupání do hor je opět záţitkem, kdy se suneme za pomalými kamiony a vyhýbáme se dírám ve zbytcích asfaltu. Místní zvrací a já usínám… [3300 kyat loď, 1500 kyat – polívka, 2500 kyat – taška, 500 – kokos, 400 kyat – mega trs banánů, 10 000 kyat – bus, 200 kyat – cukrová třtina, 500 kyat – pick-up]

21. 3. 2009 - Hsipaw První 120 km trvalo šest hodin, dalších 170 km uţ jenom hodiny tři – výsledkem je příjezd do Mandalay ve 04:00 ráno. Taxikáři, nejrůznější naháněči, tma a chaos. Klasika ale co teď? Po chvíli vyjednávání a dohadování se zdá, ţe máme dvě moţnosti. Buď si vzít taxi za cca 5 dolarů na Hsipaw bus station a odtud minibusem nebo počkat a jet odtud velkým autobusem za 8000 kyat. Zdá se to být dost předraţené, ale moc moţností takhle po ránu nemáme. Bereme přímý bus a jdeme do čajovny na snídani. Sotva stačíme vypít čaj s mlíkem a bus je tu, místo o půl šesté přijel uţ v pět, inu zázraky se dějí i v Barmě. Výsuvná televize, klimoška, hlášení ve dvou jazycích (druhým byla čínština) a i na místní poměry šílený řidič. Se zastávkou v Pyin U Lwin jsme v Hsipaw uţ kolem jedenácté. Moc guesthousů zde v nabídce není, bereme profláklý Mr. Charles GH, jako obvykle smlouvat se nedá (i kdyţ je GH poloprázdný) a proto je cena 6 dolarů za osobu v třílůţáku. Přístup, který tu panuje je klasicky orientovaný na peníze, i kdyţ se snaţí, aby tu byla ta správná „backpackers atmosphere“, není to ono…Kapitolu o Hsipaw a guesthousu je snad psaná přímo na objednávku, protoţe úţasně friendly Mr.Charles je ve skutečně poměrně nerudný a otrávený týpek, který jakmile zjistí, ţe z tebe moc peněz nevydoluje, okamţitě ztrácí zájem a dává to hodně okatě najevo. Ptali jsme se na moţnost nějakého výletu, Mr.Charles si nás prohlídl, spočítal si kolik by to trhlo a potom začal líčit kam by se šlo. Namítli jsme, ţe továrnu na doutníky jsme uţ viděli dvakrát, zda nemá v záloze něco jiného. Na to odpověděl, ţe si můţeme udělat výlet sami a uţ se o nás nestaral, coţ bylo asi jedině dobře. S jídlem je to někdy v Barmě dost obtíţné. Jednak výběr, jenţ je kolikrát strašně omezený nebo jídlo vypadá jednoduše nepoţivatelně a i já jsem lehce na pochybách, kdyţ vidím, ţe ty hrnce s jídlem stojí na slunci evidentně mnoho hodin nebo spíše dní. Bohuţel odpoledne většinou moc jiný výběr není. A taky ceny, proč dávat za něco dva dolary, kdyţ vím, ţe normální cena je tak dolar. I dva dolary nejsou moc, ale jde o princip. Takţe to kolikrát dopadá, ţe nemůţeme vůbec nic najíst, buď mají zavřeno, nebo nevaří nebo je to nechutná šlichta nebo chtějí za jednoduchou polívku s kouskem zeleniny dolar. Jako u Mr. Fooda, který je si moc dobře vědom, ţe je v Lonely Planet a tím pádem má zajištěný stabilní přísun dolarových cizinců. Na jeho předraţenou polívku kašlem a jdem o kousek vedle, kde mají sice menu za dva dolary, ale je to menu, z kterého se nají minimálně dva. Hromada mističek, čerstvé zeleniny, neomezeně rýţe a trocha kuřete. Jídlo bylo docela dobrý, ale vysvětlit natvrdlé obsluze, ţe kdyţ máme dva talíře, je to pořád stále jedno jídlo, bylo hodně obtíţný. Přes příjemnou Mahamytmuni Paya jdeme na výlet za město na výhlídku zvanou Five Budha Hill. Orientace dle mapky v LP je jako obvykle zmatečná – směr výpadovka na Čínu a za mostem doleva do kopce, kupodivu jsme to našli. Kdyby nebyl opar, byla by to i docela pěkná vyhlídka. Takhle je to jenom ten opar. Dostali jsme od mnichů čajík, zapsali se do návštěvní knihy (za poslední rok jsme teprve pátí Češi, zde na vyhlídce) lehce jsme pomeditovali a nazpět do města. Šťáva z cukrové třtiny se asi nikdy neomrzí. Deník, Myanmar Beer – jedno z nejhnusnějších piv co jsem kdy pil, jakousi divnou pachuť jsem cítil ještě druhý den ráno (údajně i tak stále mnohem lepší neţ čínské pivo) a spát. [1000 kyat – oběd, 8000 kyat – bus do Hsipaw z Mandalay, 200 kyat – třtina, 1600 kyat – Maynmar Beer, 350 kyat – snídaně, 500 kyat - polívka]

22. 3. 2009 - Hsipaw Dnešek nezačal vůbec dobře. Druhá hodina ranní ohlásila běhavku, no budiţ, s tím se dá ještě ţít, páč pohotovostní Endiaron je vţdy na blízku. Ovšem horší bylo ranní probuzení a pocit jako kdybych dostal nafackováno, zároveň byl po opici, někdo mi dal na nohy závaţí a ještě jsem dostal pořádnou chřipku. Moc dobře jsem tušil, ţe bych měl zalehnout a ani se z postele nehnout, leč jsem se nedal a doufal, ţe to nějak „rozchodím“. Navíc jsem ještě na snídani potkal staré známé Portugalce Joannu a Migela, z čehoţ jsem měl docela radost, takţe jsem se vybičoval a šlo se ven. A to byla chyba a velké trápení hned o začátku. Jakţtakţ jsem se drţel a doklopýtal přes několik vesniček aţ k místu oběda, coţ byl v podstatě obchod, kde nám paní uvařila nudle se zeleninou. Zde uţ jsem jenom bezvládně leţel na křesle, potil se (studený pot, divné v tom vedru) a do toho se nějak snaţil komunikovat english. Docela peklo, evidentně dál nemá cenu jít, rozhoduju se vrátit a nějak to vyleţet. Dobré, ţe tu má motorku kdekdo, za dolar se nechávám svézt aţ k hotelu. Dobrá volba, je mě váţně hodně divně. Portugalci a L+L pokračují dále k vodopádům. Prvně jmenovaní se za chvíli vrátili nazpět, Lenka s Laďou hodně dlouho bloudili, ptali se, vraceli se, stopovali, aţ nakonec našli poměrně malý vodopádek. Prostě trapný potůček, takţe nic moc. Na diety nevěřím, respektive zde to nemá cenu. Pokud jen trochu můţu, tak jím normálně a snaţím se pít co to jde. Výsledkem je spokojený ţaludek a mnoho nočních sezení na záchodě. [1000 kyat – svezení motorkou na hotel, 400 kyat – večeře, 500 kyat – polívka]

23. 3. 2009 – vlakem Pyin u Lwin Ráno je mi relativně líp, mám i docela chuť na jídlo, ale jinak neponechávám dneska nic náhodě a vyzbrojuji se na vlakovou cestu Endiaronem a Paralenem. Teprve čas ukáţe, zda uţ jsme na tom líp… Opouštímě Hsipaw, které se nikomu z nás nijak zvlášť nelíbilo a jedeme do Pyin U Lwin, ovšem nikoliv jako doposud autobusem, je totiţ nejvyšší čas vyzkoušet barmské vlaky. Vlak je docela příhodný, odjíţdět by měl kolem deváté a v Pyin U Lwin (130 km) by měl být kolem čtvrté odpolední. I z toho co jsme slyšeli do Portugalců a i z vlastního přesvědčení bereme nejniţší ordinary class za 2 dolary, kde bude zajisté mnohem více legrace neţ v prominentní first class za 6 dolarů. Jestli se v Barmě něco naprosto nezměnilo od dob Britů, tak je to ţeleznice, která je totálně zapomenutá v čase. Jakákoliv údrţba kolejí, oprava čehokoliv, nic takového se zde nekoná. Výdejna jízdenek připomíná silně prvorepublikové časy se všemi těmi táhly a výdejem jízdenek přes průklepový papír. Platí se samozřejmě, jak je u všeho co je státní, v dolarech, úředník si poctivě přepisuje snad celý pas a vystavuje jízdenky na Mr. Jan, Mrs. Lenka atd. Vlak by měl údajně přijet mezi devátou a půl desátou. Skutečně o půl desáté se přikolíbal. Následuje tradiční divadlo a mumraj, nástup a výstup, nákup a prodej a vykládání a nakládání pytlů, beden, zeleniny, ovoce, motorek, zvířat atd. Jako vţdy velká legrace. Narozdíl od místních máme k jízdence ještě rezervačku, takţe tím pádem můţeme v klidu vykopnout babku, co si na našich sedadlech ustlala a spokojeně se usadit. Jízda „kolíbavka“ začíná. Hned od začátku nabíráme, za zběsilého kolíbání (cca plus minus metr) konstantní rychlost někde mezi 10 km/h a 20 km/h, sem tam to strojvůdce rozjede víc, ale to uţ opravdu reálně hrozí vykolejení, kdy poskakování a kolíbání dosahuje obřích rozměrů. O zábavu je ve vlaku postaráno, kaţdou chvíli prochází nějaký prodejce, ať uţ jídla nebo nejnovější mastičky na potenci. Kdyţ nezpívají oţralí Barmánci za námi, přijdou na řadu místní lidoví umělci. A kdyţ uţ náhodou nic neděje, tak následuje zastávka, a to je vţdy

divadlo samo pro sebe. Hojně se prodává jídlo, pití, sušenky, ovoce a zelenina. Ti nejchudší z nejchudších prodávají vodu ze studně. Odváţnému štěstí přeje, na oběd dávám zajímavě vypadající zelí se zeleninou. Pálí to jak čert, ale jinak dobré. Místní se můţou umlátit smíchy, a to mně to uţ s hůlkama docela jde. Jak plyne čas, i my se měníme, ze zpočátku zvědavých obličejů, se stávají otupělé a neustálým kolíbáním unavené ksichty, které se těší aţ budeme v cíli. Příjemným rozptýlením je mohutný Gokteik viadukt, úchvatný most přes údolí starý více neţ sto let. Prý je ze strategických a vojenských důvodů zakázáno most fotit, na to kašlem a fotíme o sto šest. Do Pyin U Lwin přijíţdíme prakticky na čas, kolem půl páté. Městečko leţící 1060 m.n.m. vypadá na první pohled velice sympaticky. Není tu vedro, není tu klasický bordel, pěkná architektura, městem projíţdí desítky barevných kočárů taţených koníkem, všude klid a pohoda, jako bychom ani nebyli v Barmě. Cestou k vybranému Golden Dream hotelu míjíme plno hotelů, kdyţ se ptáme na cenu, odpovědí je nám, ţe nemají licenci a tím pádem, ţe nemůţou ubytovat cizince. Škoda. Golden Dream je poměrně jednoduchý indošský hotel, já bych bral hned, páč uţ sotva pletu nohama, Lenka ne, takţe jdeme jinam. A nutno dodat Grace hotel 2 byla lepší volba. Za tři dolary mám pro sebe malou špeluňku se záchodem a sprchou na chodbě. Internet je tu v takové kondici, ţe uţ se mně nezobrazí ani můj gmail.com... Ani nevím jak do sebe soukám asijskou klasiku: smaţený nudle se zeleninou, zapíjím colou a zalehávám, páč zdravý rozhodně ještě nejsem...:-(. [2USD – vlak z Hsipaw, 1100 – večeře, 3 USD – ubytko, 300 – net, 600 – voda, 650 – hnusný čínský sušenky]

24. 3. 2009 – Pyin U Lwin Opět po ránu zpívám oslavné písně na indošské čajovny, čaj s mlíkem, samosa, parata, koblíţky, to mě vţdy potěší a nakopne do dalšího cestovatelského dne. Dneska máme v plánu nasávání té pravé koloniální atmošky, to znamená hlavně koukání po těch pravých “old colonial houses”, jízdu droţkou a třeba i návštěvu Kandawgyi Garden, kde má růst i Gingko Biloba, a to uţ je na pováţenou . Plán je to rozhodně výborný, ale moc se nám jej nepodařilo zrealizovat. Jednak je Pyin U Lwin strašně rozpláclé město, všude je to daleko a mě není rozhodně dobře. Hledáme ty colonial houses a pořád nic, starší učitel angličtiny říká, ţe za rohem je uţ uvidíme. Dávám aspoň cukrovou třtinu na povzbuzení, ale ani to moc nepomáhá. Anglické vilky nikde, místo nich jsou zde spíše obrovské haciendy místních boháčů, které moc staroanglické vily nepřipomínají. Je to spíše realita Barmy, kdy se tu boháči prohánějí v Landcruiserech a zbytek země nemá skoro nic. Zahradu Kandawgyi jsme nakonec našli (po několika kilometrech chůze), ale nešli dovnitř. Původní vstupné bylo kdysi 1000 kyat a 2000 kyat za kameru, coţ bychom asi obětovali, nicméně doba se mění, takţe nyní stojí vstup 5000 kyat a 1000 za kameru. Já rozhodně dovnitř nejdu, páč bych se tam akorát někde natáhl na trávník a prospal se, a to by byl drahý spánek a stejně tak L+L. Zahrada bude určo pěkná, ale co je moc to je příliš, zvlášť kdyţ místní platí pouhý dolar (5x méně!!). Postává tu jediný droţkař, tak zkoušíme, za kolik by nás vzal do centra. Chce dolar za kaţdýho, smlouvat nehodlá, tak má smůlu. Je to opravdu někdy divný, místo aby místní aspoň něco vydělali, tak raděj lpí na původní ceně a dál jsou bez peněz. Zkoušíme ještě demonstrativně odejít, ale chlapík se nechytá, takţe má prostě smůlu. Jdeme stopovat a takřka okamţitě nám staví partička v jeepu a bere nás aţ k hotelu.

Zvaţujeme co dál v Pyin U Lwin a nakonec se rozhodujeme ještě zůstat, i vzhledem k tomu, ţe dopoledne zrovna moc nevyšlo podle představ a taky proto, ţe nemá cenu pořád jezdit a někam se hnát. Takţe já mám volbu jasnou, totální relax a odpočinek. Lenka s Laďou jedou k vodopádům, které jsou – jak mám posléze moţnost vidět na fotkách – hodně super a docela jim to závidím. Po paralenovém spánku vyráţím ven, přece jenom je mě uţ snad líp (nebylo!), protoţe jenom tak leţet a čumět na své čtyři stěny mě moc nebaví. Moc jsem nevěřil původní informaci z hotelu, ţe sdílené taxi stojí min. 20 dolarů za celé auto, tak jsme to šel prozkoumat na vlastní pěst a bohuţel se to potvrdilo, 6-7 tisíc kyat za osobu se mě zdá na 60 km poměrně hodně, takţe asi se pojedeme levnějším pickupem. Místní internetová kavárna dostává druhou šanci a tentokrát s lepším výsledkem, na gmail.com jsem se dostal a na své stránky jsem se po půlhodině taky překvapivě probojoval. Zjišťuju, ţe asi přestávám jíst maso, protoţe na dnešním menu je opět rýţe se zeleninou a pořád mě to chutná. Na hotelu se společně přejídáme papayou a tím dneska končím, zítra po ránu se jede na Mandalay. [200 kyat – třtina, 300 kyat – rýže se zeleninou, 400 kyat – snídaně, 100 – ananas, 700 kyat – net, 600 kyat – cola, 3 USD - ubytko]

25.3.2009 - Mandalay Po klasické snídani u Indů máme dneska na plánu přesun do Mandalay. Shared taxi za šest aţ sedm dolarů na osobu jsme jednomyslně zavrhli, pojedeme pickupem za výrazně niţší cenu: 1500 kyat. Dávat sedm dolarů za 60 km je blbost, zvláště v Barmě. Nevýhodou dopravy pickupem je, ţe se musí vţdy čekat, aţ se auto zaplní a i potom se hojně zastavuje, kdy přistupují další lidé, a nakládá se další tovar. Teprve aţ počet osob a materiálu dosáhne cca dvounásobku toho co si Evropan dokáţe představit, je plno. No a potom se ještě různě zastavuje, přeskládává, vystupuje a za pár hodin jsme v Mandalayi. Štěstí nám přeje, kdyţ se daří vystoupit hnedle vedle hotelů a uniknout tak náročnému dusání a hledání hotelu během polední výhně. Zkoušíme Royal GH, mají ještě plno, ale pozděj odpoledne by vše mělo být jiţ připravené. Jdeme tedy počekat do nedaleké kavárny, cola a banánová palačinka za dolar byla výborná volba. Je mně uţ zase hodně divně, nechávám tudíţ L+L svému osudu a se zastávkou na grepový juice jdu zpátky na GH zalehnout do postele. Třílůţák jak se dalo čekat, ještě není ready, po prohlídce dalších místností, beru pro sebe vykachlíkovanou kobku v přízemí za 4 dolary a pro L+L přenechávám dvoják za šest dolarů. Moje cimra sice vypadá jako vězeňská cela, ale momentálně je mě to úplně jedno, bral bych cokoliv, kde se dá spát. Kolem třetí se dávám jakţtakţ dohromady a razím za L+L směr Královský palác. Kdo nám vnukl tento výlet, toho bych poslal do horoucích pekel. Palác včetně vodního příkopu okolo má tak odhadem 3x3 km, coţ v praxi znamená nekonečné ve vedru a smogu kolem výpadovky. Palác má sice několik vstupních bran, ale jak je v Barmě zvykem, pro cizince je povolen vstup pouze jednou branou, z centra tou nejvzdálenější. Hned co jsme přiklusali k vstupní bráně, jsme odchyceni a nasměrování k pokladně, kde máme zaplatit 10$ vstupné. Pevně doufám, ţe podobnou chybu uţ na své cestě neudělám. Nejenom, ţe jsem se musel hned u vchodu pekelně pohádat se soudruţkou u pokladny, poté co odmítla vzít moji lehce pomačkanou jedno dolarovou bankovku, ale hlavně Královský palác je naprosto o ničem a jsou to vyhozené peníze. Je to, jako kdyby byl zbořen Praţský hrad a místo něj postaveno replika ze dřeva a vlnitého plechu. Lístek za deset dolarů platí i pro další pagody a královská města v okolí, smůlou ovšem je, ţe nikde jinde kromě Královského paláce je lístek nekontroluje. Po fiasku v paláci jdeme směr Mandalay Hill, kde byl měl být dle našeho

skvělého průvodce úţasný západ slunce. I kdyţ víme, ţe přes opar a smog nic vidět nebude, snaha tu je. Nicméně vše marné, nenašli jsme ani vstupní cestu na kopec, takţe se otáčíme a po opačné straně Královského paláce si dáváme zpátečních několik kilometrů směrem náš guesthouse. Provoz výrazně zhoustl a ještě k tomu není skoro nic vidět, protoţe na veřejné osvětlení se v Mandalayi nějak pozapomnělo, takţe bezva procházka. Hlavní ulice jsou obecně jakţtakţ v tomto směru ok, ovšem vedlejší jsou povětšinou jenom tma, sem tam osvětlená domácí zářivkou nebo projíţdějící motorkou nebo autem. Silnice připomíná stínové divadlo, kdy většina motorek, aut, kol a lidí je neosvětlena, sem tam projede poloosvětlené auto nebo motorka, ale jinak jsou vidět spíše jenom obrysy lidí, kol a motorek ve zvířeném prachu. Do toho se přidávává hluk z agregátů, který celé představení zvukově dokresluje. Na večeři jdeme k Nepálcům, dávám Parni roti, coţ je placko-omeleta s různýma mističkami se zeleninou a pálivýma směskama. Jídlo ani nedojídám, jasné znamení, ţe ještě zcela ok nejsem. Vynahrazuji si to banánovým lasí a jde se spát, odpočívat a spát. Noční ţivot obecně v Barmě spíše nic neţ moc, takţe spánek se slepicemi je povětšinou ta nejlepší varianta. [3USD – ubytko Pyin U Lwin, 1500 kyat – pick up, 400 kyat – snídaně, 500 kyat – grepový džus, 1100 – banana pancake + cola, 10USD – vstupné, 2000 kyat – parni roti + lassí ]

26.3.2009 – Mandalay, Amarapura, Ava Moji nejlepší kámoši posledních dnů, Paralen s Modafenem jdou opět do akce a zdá se, ţe pomáhají. Uţ je taky na čase, dneska máme na plánu cyklovýlet do bývalých královských měst. Proč se kola nedají půjčit přímo v guesthousu, ale pouze u podnikavého pána, je záhadou. Kaţdopádně za 1500 kyat máme vypůjčené kola na jeden, i kdyţ kola je asi silné slovo. Jedná se o typ obstaroţní „ukrajina“, na kterých tady jezdí všichni. Naštěstí okolí Mandalaye je placka, tak to snad nějak zvládnem. Největší legrace je ovšem asijský provoz ala všichni jezdí všude, kromě jednosměrky, kam jsme zajeli jenom my tři a hned tak ze začátku způsobili trochu zmatku a dvě lehké cyklo kolize. Jinak se po městě jede poměrně dobře, i kdyţ pořád někdo troubí (ne na nás!) a je tu krapet větší provoz neţ kdyţ se jedu projet kolem Tišnova. První pauza následuje ještě v Mandalayi u slavné Mahamuni Paya, která je jednou z nejsvětějších pagod celé Barmy. Osobně mám ale tuto pagodu aţ na spodním ţebříčku navštívených pagod, hodně lidí, hodně divných lidí a pořád po mě někdo chtěl peníze. Vtipné jsou velkoformátové fotky zachycující návštěvy nejvyššího generalissima v pagodě, hustý závan starých sovětských časů. Reputaci si u mě ovšem Mahamumi Paya zachraňuje nabídkou koblih plněných kokosem, coţ přebíjí veškeré zklamání z přecpané pagody. Bylo by fine, kdyby někoho v ČR napadlo plnit místo hnusné marmelády koblihy kokosem…asi utopie, ale bylo by to dobré. Šlapeme jako o závod, předjíţdíme všechno a všechny, aţ do té doby jednoho z nás napadne se zeptat, kde je ta naše Amarapura. Jeden ukazuje doprava, druhý doleva, třetí neumí číst a čtvrtému Amarapura a U Bein’s Bridge nic neříkají. Takţe otáčíme stroje zpět směr Mandalay a zkusíme to najít znovu. Ptáme se hodně poctivě, aţ se nakonec daří a před námi se vynořilo jezero Taungthaman a údajně nejdelší týkový most na světě – U Bein’s Bridge. Chyba byla, ţe jsme se opět moc spoléhali na to, ţe údaje v Lonely jsou v pořádku. Chlapík u mostu po mě chtěl peníze za zaparkování kola, čímţ mě docela rozesmál…vtipálek. Poctivě jsme přešli 1,2 km na druhou stranu, abychom mohli konstatovat, ţe tu rekonstrukci dost zmršili, a ţe je tu hodně málo vody. Prostě dlouhý, lehce nestabilní dřevěný most.

Mnohem zajímavější byla návštěva pagody hned u mostu, kde piknikovala skupin místních ţen včetně jedné mnišky, které nás pozvaly na piknik, ať si přisedneme. Škoda té jazykové bariéry, takhle se jenom usmíváme, ochutnáváme a fotíme. A opět nasedáme na kola a přes alej, kterou jsme dneska uţ dvakrát jeli, se vydáváme do dalšího z královských měst – Inwa (Ava). Překvapivě nebloudíme. Akorát najednou silnice končí, sráz a řeka. Asi tu ještě nedávno byla cesta nebo most, teď je tu místo toho přívoz. Příleţitost dělá byznys, takţe k nám hned klusá místní výběrčí a inkasuje 1500 kyat za cestu tam a zpět. Místní jako vţdy beztak nic neplatí. Dobře, ţe máme kola, protoţe chrámy a vůbec všechno co je zajímavé, je na Inwě docela rozházené a jinak bychom si museli najmout droţku, coţ je zbytečné, ne tak zábavné a taky drahé. Jezdíme nazdařbůh po okolí sem a tam, někde jenom projedeme, jinde se zastavíme něco vyfotit, nebo jak se stalo u jedné pagody, jsme pohoštěni čajíkem a banány. Pohoda a klídek. Ovšem prodejci suvenýrů a pohledů jsou všude, i tam kde spočítáš cizince za den na prstech jedné ruky. S Laďou kupujeme na půl pohledy kvality, jako kdybych si je vytiskl doma, ale lepší v Barmě nejsou a patrně ani nebudou. Američan co přijel droţkou, si mě fotí a obdivně vykřikuje, ţe je to:“cooool“, asi ještě nikdy nejel na kole…. Zpátky na převoz a poctivě do pedálů, den se krátí. Času uţ moc nemáme, ale zvědavost nám nedá, takţe jedeme přes Mekong se podívat aspoň zdálky na Sagaing – stúpy všude kam se podívám. Nemá cenu pokračovat, tohle by bylo na dlouho a mandalajská odpolední špička nečeká. Únava, hlad a najeté kilometry, vše se začíná sčítat dohromady, takţe jsem docela rád, kdyţ nějak za světla dorazíme nazpět, vrátíme kola a konečně slezem z těchto kostitřasů. Ještě před vrácením kol jedeme na vlakáč poinformovat se a případně rovnou koupit lístky na zítřek do Baganu. Dle informací jede vlak v devět večer, na místě bude kolem šesté ranní a stojí 10 dolarů, takţe značka ideál. Platíme v dolarech, ovšem lístky nedostáváme, jenom jakési potvrzení o tom, ţe jsme zaplatili. Lístky prý budou zítra. Kola vrácena, ţaludek uspokojen rýţí se zeleninou, chuťové buňky uspokojeny pomocí lasí s medem a spát… [1500 kyat – kolo, 10USD – vlak, 2x100 kyat – meloun, 200 kyat – papaya, 600 kyat – večeře, 700 kyat – shake, 4USD – ubytko, mnohokrát voda]

27.3.2009 – Mandalay, Mingun Royal Guesthouse není špatný hostel, rozhodně jeden z těch lepších, snídaně jsou rozhodně ale jeho nejslabší částí. Menu je klasika jako všude jinde plus nazelenalý, vše v mini porcích bez moţnosti přidání. Za toust nebo cokoliv navíc se platí. Takţe zase k Indům na dojedení se. Jeţdění na kole bylo uţ více neţ dost, dneska je na programu výlet lodí do dalšího z bývalých královských měst, Mingunu. Kdyţ nevyšla loď do Baganu (rychlá loď je strašně drahá, tzn. více jak 30$ a stejně údajně teď nejezdí), tak snad tahle hodinová vyjíţďka bude malou kompenzací. Výměnu dalších peněz mám ze včerejška jiţ pořešenou, takţe můţeme jít rovnou do přístavu. Mimochodem tahle výměna byla úplně jiná, neţ ta v Rangúnu, zde to mělo poměrně oficiální nádech. Nemuseli jsme měnit někde na ulici, ale našli jsme cestovku, kde jsme byli uvedeni do zadní místnosti. Ihned jsme se domluvili na částce i kurzu, na přepočítávání jsem dostal pomerančový dţus, vše sedělo hned na první přepočet a bylo vyřízeno. Mingun jetty není nic jiného neţ malý, zašlý a špinavý přístav na břehu Ayerwaddy, kde kasírují turisty. A to hned nadvakrát, zaprvé 4500 kyat za cestu (3 x více neţ v roce 2005) a za druhé „vstupné“ v hodnotě 3$. Opět se dá ušetřit a vstupnému se vyhnout, stačí oţelet výstup na Mingun Paya. Zase jsme trochu jako ovečky ve stádu, neboť tahle loď je samozřejmě pouze pro dolarové turisty, bohuţel ţádná jiná moţnost zde asi moc není (je, ale asi po souši přes daleký most a hodně komplikovaná). Místní loďky jsou buďto jenom pro místní a je

těţké nebo prakticky nemoţný se o nich dozvědět nebo vůbec nejedou, případně nikdo neví, odkud a kdy jedou. Je nás moţná deset cizinců včetně holandského páru co s námi šel trek z Kalaw k Inle, je to docela příjemné se takhle po čase zase vidět a porovnat záţitky. Za hodinku poklidné plavby jsme v Mingunu, kde nás prodejci suvenýrů uţ netrpělivě očekávají. „Postcards, Water, Cold Water, Cola“ a další cetky a cetky…pořád dokola, vše prodávané především dětmi školního věku s různou mírou vtíravosti. Kdysi v 18. Století dostal král Bodawpaya nápad postavit gigantickou 150m vysokou pagodu, nějak to ale nejspíš úplně nedomyslel, protoţe za pár let zemřel a z původních plánů zbyly jenom trosky, respektive jenom gigantický podstavec. Ten o pár let později doničilo zemětřesení, takţe je nyní z podstavce velké zbořeniště, kam se dá po schodech vystoupat a kde se platí vstup 3 dolary. Kdyby nebyl opar, byl by z Mingun Paya i pěkný výhled. Kousek dál je pro změnu 90ti tunový největší funkční zvon na světě, dá se do něj vlézt a zazvonit, bezva. Ještě větší je údajně v Rusku (kde jinde, ţe?), ale ten není funkční. Nejpůsobivější z mingunských atrakcí je sněhobílá Hsinbyume Paya, jenţ je i na obálce průvodce. Zbytek času do předem oznámeného odjezdu lodě trávíme potulováním po vesnici a sledováním jak se kopou buráky (dost pracně) a jak se koupají vepříci v řece. Divil jsem se hned dvakrát, za prvý, ţe prase umí plavat a za druhý, ţe prase můţe být tak růţové. V jednu jedem nazpět do Mandalay, kdyţ nic jiného, tak projíţďka lodí byla docela příjemná změna oproti autobusové klasice. Na zbytek odpoledne máme program stanovený Lenkou a nebyl rozhodně nepříjemný, spíše naopak. Lenka se totiţ chtěla podívat do jedné z místních škol (je zde i sirotčinec), které jsou provozovány za podpory mezinárodních organizací a chtěla by zde zkusit najít děti vhodné pro adopci na dálku. Z přístavu tedy bereme místní druh taxi – modrou mini Mazdu na druhou stranu města, kde jak doufáme, najdeme někoho odpovědného za školu a především anglicky mluvícího, abychom mohli probrat vše potřebné. Lenka se bude ptát a já překládat. Ředitel školy (mnich) je evidentně zvyklý na návštěvy tohoto druhu, takţe poměrně rychle chápe, o co nám jde a bere nás do přilehlého sirotčince. Čekáme na vychovatelku/třídní učitelku, která by nám měla představit jednotlivé děti. Lenka by ráda vybrala holku ve věku 10 aţ 12 let, která ztratila oba rodiče. Jak se dozvídáme, převáţná většina sirotků je obětí cyklonu Nargis, jenţ udeřil na Barmu před rokem a vyţádal desítky tisíc obětí. Nakonec se Lence daří vybrat tři holky, pro které snad najde v Německu adoptivní rodiče na dálku. I kdyţ tu jsou zřetelné vidět „západní“ peníze, je to zde takové smutné a depresivní, nicméně pro děcka je to zde pořád neskonale lepší a perspektivnější neţ zůstat na ulici a prodávat vodu nebo pohledy. Zbytek dne do času odjezdu vlaku do Baganu trávíme po městě hledáním něčeho dobrého k jídlu (nakonec to spravily čapátí a jahodové lasí) a Internetu (ten jsem nenašel). Paní z vlakových informací nám včera říkala, ţe máme být na nádraţí minimálně hodinu před odjezdem. Zdá se nám to zbytečný, ale co uţ, kvapíme zpátky na guesthouse vyzvednout batohy…člověk míní, ovšem Barma mění. Na recepci máme totiţ vzkaz, ţe vlak do Baganu byl dneska zrušen. Překvápko, volám ještě na nádraţí, kde nám potvrzují, ţe se nejedná o vtip, ale ţe vlak byl doopravdy zrušen. Takţe co teď? Buď si zaplatíme ještě jednu noc v hotelu a pojedeme ráno a potom se dostaneme do Baganu docela pozdě nebo dneska zkusíme chytit ještě nějaký bus. Buď jak buď, klušu nejdřív s Lenkou na nádr si to vyjasnit a zjistit příčinu, moţnosti atd. Vlak byl zrušen z důvodu deště, bouřky a tím pádem jsou patrně na trati vyvrácené stromy, podemleté koleje atd. Dolary nám bez problému vrátili (ještě štěstí, ţe uţ nemám jízdenky, to bychom měli asi smůlu) a ještě k tomu aktivně zarezervovali lístky s na noční bus do Nyaung U (Baganu) prakticky za stejnou cenu. Není moc času nazbyt, rozhodujeme se rychle. Za 5000 kyat bereme taxi nejdříve na hotel pro bágly a hned obratem na autobusák. Pršelo asi 10 minut a je tu skoro potopa.

Hned jak jsme viděli náš bus směr Bagan, bylo jasné, ţe bude veselo. Stará vyslouţilá herka asi z Číny, která slouţí nejdřív jako náklaďák a teprve potom jako bus. Střecha se prohýbá, záď je plná nevímčeho, pytle s moukou v uličce do výšky sedadel a před busem chumel čekajících cestujících. Za cenu 8500 kyat, coţ je 8,5 dolaru je to velký peklo, ale patrně nemáme jinou moţnost. Lenka je z toho docela špatná, Laďa vypadá smířeně a já se docela těším, i kdyţ je jasný, ţe na spánek můţeme v klidu zapomenout. Nastupuje se podle seznamu, čím výše je dotyčný na seznamu, tím víc dozadu se musí posadit. Naštěstí my jako lehce protekční cizinci jsme aţ na konci seznamu a tudíţ máme „docela pohodlný“ místa vepředu. Venku se zvedá písečná/prachová bouře a my vyráţíme rychlostí max 20 km/h na dalekou cca 200 km dlouho cestu. Ze začátku si poměrně trochu naivně namlouváme, ţe takhle pomalu jedeme proto, ţe hodně prší a tím pádem řidič nic nevidí, páč nemá stěrače. Kdyţ přestalo pršet, svádíme pomalou rychlost na popadané stromy a větve, kterých je na silnici hodně. Kdyţ jsme nakonec vyjeli z bouřkové oblasti, i Laďa nakonec uvěřil, ţe dvacet kilometrů a v očích smrt bude naše maximum. Koneckonců průměr dvacet kilometrů v hodině odpovídá, 200 km = 10h. jako třešnička na dortu je půlnoční prasklá pneumatika a její náročná 1,5h výměna. Postupně jsem vybojoval prostor pro natáhnutí nohou a snaţím se o něco jako spánek…asijská cesta autobusem pokračuje… [8500 kyat bus, + 10$ - vráceno za vlak, 1660 – taxi na autobusák, 4$ - ubytko, 4500 kyat – loď, 3$ - vstup, 200 kyat – zmrzka, 450 kyat – čapátí, 700 kyat – lasí, vody a snídaně – 1300 kyat]

28.3.2009 - Bagan Jízdou se to co nás bus provádí snad ani nazvat nedá, spíše bych řekl, ţe to je „posun vpřed“ směrem k cíli. Večer jsme doufali, ţe ráno bychom mohli být v Nyaung U, ale kdeţe, teprve vstupujeme do závěrečně off- road fáze, kdy silnice mizí a nahrazuje ji udusaná písečná cesta. I krajina se dost změnila, vše je hodně suché a vyprahlé, působí to hodně subtropicky a tak africky. Zastávka na záchod a jídlo, hurááá. V chatrči u cesty je dneska v nabídce rýţe a fazolové placky, za dolar ale dobré. Ptám se nesměle, jak dlouho se ještě pojede, odpověď zní:“ asi tři hodiny, je to ještě 40 mil“. Rychlostní průměr zůstane zachován i po zbytek cesty. Po 12,5h přijíţdíme do 200 km vzdáleného Nyaung U. Vzhledem k našemu stavu to s námi nadháněči z New Heaven Guesthouse nemají moc sloţité. Moc neodmlouváme, souhlasíme s cenou 4$ a hnedle nasedáme na cyklorikšu, sprcha volá. Byla to moje první zkušenost s cyklorikšou a doufám, ţe na delší dobu naposledy. Bylo mně prostě toho chlapíčka líto, za pár mizených šupů se takhle dřít s těţkým Evropanem. I mírný kopeček je pro něj záběr jak blázen, tak raděj na konci sesedám a tlačíme rikšu spolem. Opět jako uţ po několikáté jsme bráni (patrně díky Laďovým šedinám) jako rodinka na výletě. Rodiče si jdou lehnout, synátor je v lepší kondici, spát se mu nechce, tak zase píše deník. Kdyţ tak sedím na terásce, nedivím se, ţe tady lidi zůstávají dýl, je tu příjemně a krásně. Jak je dobrým zvykem v době největšího vedra vyráţíme na výlet do samotného Baganu. Přes třpytivou zlatou pagodu ještě v městě, malé kostelík, velké chrámy aţ do vesnice Old Bagan. Celé odpoledne krásně svítí slunce, modrá obloha, ovšem k večeru přichází tradiční opar a ze západu slunce není nic. A já jsem měl stejně takovej hlad, ţe jsem místo šplhání na další pagodu nebo chrám, šel raději na jídlo. Docela sranda jak jsem zde někdy populární. Kdyţ jsem servírce z vegetariánský restaurace prozradil, ţe jsem single, málem ji to porazilo a nemohla to hned rozdejchat….:-). Zákazníci nikde, ale stejně po nás nudící se droţkáři chtějí 3000 kyat za svezení zpět do Nyaung U, prostě klasičtí asijští „podnikatelé“. Jdeme raději na stop, zastavuje hned první

dodávka plná asi dělníků odněkud z pole a za pár minut jsme doma. Teda doma ještě úplně ne, odchytl nás místní učitel angličtiny a pozval nás k sobě domů, respektive do třídy. A začalo divadlo, usadil nás do lavic, začal ukazovat učebky, kreslit na tabuli, vypočítávat co učí, kolik je 3x5 a tak vůbec. Mezitím manţelka donesla jídlo a pomalovala Lence obličej tanakou (místní make-up vyrobený z prášku získaného ze dřeva a rozmíchané s vodou, proti opálení a jako make-up). Divadlo skončilo, pán nás poţádal o peníze pro školu a bylo. My se vymluvily, ţe nemáme drobné a ţe raděj pro školu koupíme nějaký sešity atd. Chlapíkovi se to úplně nezamlouvalo, ale měl smůlu, cash jsme mu rozhodně dát nechtěli, bůhví kde by peníze nakonec skončily. O co je pomalejší outdoor Internet, o to více mě poštípalo moskytů a jelikoţ moskytů mě poštípalo hodně moc jsem toho na netu neudělal a šel raděj spát. [1200 kyat – večeře, 400 kyat – další večeře, 600 kyat – net, 1000 kyat – snídaně, 900 kyat – voda]

29.3.2009 - Bagan Bagan Bicycle Tour – ještě večer jsme si na hotelu půjčili kola (nebo to aspoň kola připomínalo) a hned z rána jsme vyrazili stylově na východ slunce. Vstávačka v 5:15, odjezd v 5:35, východ slunce po šesté hodině barmského času. Sami jsme na Gyein Gon Paya rozhodně nebyli, ale mohlo to být mnohem horší. Vůbec celý Bagan je, co se týká počtu restaurací a hotelů připraven na turistický boom, který se ale nějak nekoná. Naštěstí. Je tu o něco více cizinců neţ v ostatních částech Barmy, ale ne o moc. Prostě klid a pohoda, ţádné turistické autobusy se zatím naštěstí nekonají. Hmmm, slunce vychází…docela obstojně rudý kotouč nasvítil několik nejbliţších kostelů, ovšem ţádné velké „waw“ se nekoná. Pěkné ale zase ten příšerný opar. Máme kvalitní barmská kola - Laďovi upadla přední brzda a píchl, Lence pro změnu upadlo sedátko. Zpátky v GH sháníme lepší stroje, ale je to těţký, protoţe to nejlepší mezi tím šrotem co tu mají, jsme si uţ vybrali. Breakfast time a můţe se vyrazit na cyklo výlet. Jedeme hodně slowly a v pohodě a tak to má být, nemá cenu se někam hnát. Pagoda, pagoda, samá pagoda a sem tam nějaký kostelík a zase pagoda. Odpoledne uţ je toho moc, všichni postupně dostávám syndrom zvaný „zdp“ („zase další pagoda“). Ohh my Buddha, musíme zvolnit a jít někam na jídlo. V New Bagan (kdysi dávno se vláda rozhodla, ţe všechny vesničany v rámci rozvoje turistického ruchu přestěhuje z původní vesnice Bagan to nové vesnice kousek dál, které bylo dáno jméno New Bagan) je vše předraţené, ale nedá se nic dělat, sníst se něco musí. Turisto, máš peněz plný batoh, tak plať! Nechceš-li polívku za 1200 kyat, máš smůlu. Zpátky do Nyaung U jedem druhou cestou, jiţ prakticky bez zastávek, s výjimkou nádherné Hsu Taung Pyi, která září tak zdaleka, ţe ji nelze minout. Je pozdě odpoledne, prodejci suvenýrů uţ neotravují, krásné odpolední foto světlo, krása. Navzájem se ztrácíme, Lenka jede pryč v domnění, ţe jsme ji ujeli, my čekáme a čekáme, aţ jedem s Laďou nazpět sólo. Trocha bloudění, něco emocí a jsme doma. Byl to dobrý výlet. Na večeři opět na salát z čajových listů, k tomu tradiční čajík a pohoda jednoho z posledních barmských večerů. [200 – třtina, 1200 – polívka, 600 – večeře a plno vody po celý den, 5$ - ubytko, 15 000 kyat – bus do Rangúnu]

30. 3. 2009 – Bagan a moje narozeniny  Dneska mám narozeniny, načínám 29. rok mého brouzdání na tomhle světě. To číslo mě trochu děsí mnohem víc neţ samotný obsah, který si upřímně řečeno moc nevybavuju.

Barma patrně není úplně místo na slavení narozenin, ale mě je to jedno, páč to stejně neslavím. Před třemi lety jsem šestadvacetiny slavil v Turecku při úplném zatmění slunce, letos jsem v Barmě, kde asi budu slavit za rok…?:-). Jaký je dneska plán? Takový nijaký, odpoledne odjíţdím směr Rangún, takţe se bude spíše odpočívat, balit a taky se loučit s L+L, protoţe ti tu ještě den zůstávají. Mně letí letadlo nazpět do Bangkoku uţ zítra, takţe není zbytí. Aspoň mám čas konečně napsat a odeslat pohledy. Ty vypadají sice opět, jako kdybych je vytiskl doma, ale lepší nejsou a je to takhle aspoň autentičtější. Pošta je jako vystřiţená z koloniálních časů s cenami, které se patrně stejně jako interiér od dob Britů nezměnily. Je to skoro, ţe pohledy unikly všeobecnému zdraţování pro cizince, protoţe známka na pohled do Evropy stojí v přepočtu asi 1 Kč. (!!) Cestou na trh se nám naskytl úţasný pohled, objevili jsme totiţ nás autobus, resp. naše vozítko, protoţe autobus je asi silné slovo, s kterým jsme jeli z Mandalay. Nyní jiţ bez nákladu a nám se otevírá krásný pohled na to, jak bus vypadá bez několika tun materiálu. Je pěkně vidět konstrukce, která podepírá střechu a na které jsou umístěny sedačky. Vzadu není vůbec nic, tento prostor prostě slouţí pro náklad. Vůbec netuším, jak to probíhá, kdyţ není co převáţet, kde potom lidi sedí, protoţe sedačky jsou hodně vysoko. Trh v Nyaung U je opět jeden z těch záţitkovějších a barevnějších, hodně se prodává cibule a rajčata, zato kromě banánů ţádné pořádné ovoce. Mají tu plno triček, ale všechno dost nekvalitní šunty, tak raděj kupuju trepky za 2,5 dolaru. Rád bych nakupoval víc, třeba nakládané čajové listy jako Lenka, ale mám před sebou ještě hodně cestování. Poslední cukrová třtina, zpátky na hotel sbalit věci, zaplatit a na autobusák. Ne pěšky, jak je povětšinou zvykem, ale měl by přijet odvoz. Není to sice daleko ale proč ne. Opět je to čínský bus, naštěstí tentokrát se jedná o deluxe verzi, kde je místa habaděj. L+L jdou akorát kolem, tak si můţeme ještě mávnout, neţ se kaţdý vydá svou cestou. I kdyţ asi ani jeden z nás nevěděl přesně, co má čekat, nakonec to myslím dopadlo docela dobře a nějak zvlášť jsme si na nervy nelezli. Písčitou oranici jako při cestě sem sice nejedeme, zde se najde i nějaký asfalt, ale cestovní průměr se moc nemění. V šest stavíme v pustině na jídlo, já platím 100 kyat za nudle se zeleninou, místní borec vedle mě 200 kyat za menu. Prostě klasika, uţ se ani nerozčiluju, nemá to cenu. Zbytek cesty nuda, z asfaltové polňačky jsme přejeli na highway No.1 a frčíme s cyklonem o závod. Jediným rozptýlením je průjezd novopečeným hlavním městem Naypaigat, které vypadá, jako kdyby jej projektovali soudruzi z KLDR. Dálnice – nová, tříproudová, komplet nasvětlená (co na to, ţe zbytek země je ve tmě) a bez aut, viděl jsem jedno kolo a to je vše. Kolem dálnice hotely, luxusní residence, casina – vše hádám komplet bez lidí, vyjma samozřejmě armády, protoţe kde jinde utratit opiové dolárky, ţe? Prostě město duchů. Chce se mně strašně na záchod, nespím a vyhlíţím přestávku. Kdyţ to konečně vypadá, ţe bychom mohli zastavit, jsme v Yangoonu, je 3:30 am. Krásný čas příjezdu, noční idylka. Taxikáři uţ na mě čekají… [1000 kyat – večeře, 200 kyat – třtina, 2500 kyat – trepky, 500 kyat – oběd, 150 kyat – banány, 2x300 kyat – voda, 10$ - 2 x ubytko, 800 kyat – laundry ]

31.3.2009 - Rangún Ráno na rangúnském autobusáku, patrně nic lepšího mě potkat nemohlo. Setřásám taxikáře a jdu na čaj s mlíkem. Koblihy tu maj docela hnusný. Čtvrtá hodina ranní, všude kromě autobusáku je mrtvo, prázdno a pusto. Nechat se teď odvézt za 5$ do centra se mě v tuhle dobu nezdá úplně optimální. Bus bude lepší volba, číslo 43 řeší všechny trable. S výrazem protřelého travellera nasedám a těším na svůj poslední barmský den.

V půl šesté se snaţím dostat do Okinawa GH, stejný hotel jako na začátku, ţádná pecka, ale je to blízko a znám to tady. Je plno, ale prý někdo odjede na letiště a potom se ubytuju, super a jdu zalehnout na kanápko. Jak se mě první den Rangún docela líbil, dnešek byl přesně opačný. Vedro, dusno, prach, divní lidi, divný ceny, prostě všechno divný. Pár pěkných koloniálních budov tu je, ale do přístavu mě nechtěli pustit a jinak opravdu nic zajímavého. Šel jsem kolem soudu a potkal plno lidí v poutech, zvláštní… Kecám s lidma na GH (jedna obrovská výhoda dormitory je, ţe kaţdý si chce vykládat), píšu deník, odpočívám, jdu na Internet. Paní po mě 400 kyat za vodu, kdyţ předtím lokál platil 250 kyat. Uţ se nerozčiluju. V net café mně vypaluji fotky zadarmo, milí to lidé. Ceny v Barmě jsou vtipně flexibilní, schválně jsem zašel do hospody, kde jsem byl i první den. Jako neználek jsem se optal na ceny a vida, oproti prvnímu dni buď zapůsobila inflace, nebo prostě co pingl, to jiná cena. Na dormu kecám s Kanaďanem s knírkem, přichází ještě mistr světa amoleta z Itálie, který všechno viděl, všude byl, ale jinak v pohodě starý hipík. Jdeme na jídlo, místní specialita tzv. barmský kotlíkový guláš a lasí na konec, luxusní tečka. Na zítra máme domluvený společný taxík na šestou ranní, jen co lehám, tak usínám… [200 kyat – MHD do centra, 5$ - ubytko, 500 kyat – snídaně, 900 kyat – oběd, 1000 kyat – večeře, 500 kyat – lasí, 250 kyat – čaj, 900 - kyat - net ]

1.4.2009 – z Barmy do Thajska a možná až do Kambodži Budík zvoní v 5:45 ráno, Rangún zdá se být touto dobou uţ docela probuzen, já o dost míň. Tak akorát si stíhám koupit něco k snídani, kdyţ přicházejí další dva výtečníci z druhého GH, společně bereme taxi za 5 dolarů a za půl hodiny jsme na letišti. Check-in je v pohodě, času plno, tak sedáme na kafe a utrácíme poslední kyatu za kafe. Letištní espreso stojí dva dolary (draho, ale pořád, kdyţ to porovnám…), chybí mě asi 300 kyat, které mě Lorenzo z Itálie půjčuje, takţe dík. Presso je fine, čas příjemně plyne, je čas se rozloučit s Barmou. Velmi rozporuplná země, plná paradoxů, sám teď nevím, jak budu na Barmu vzpomínat…asi v dobrém. Na rozdíl od většiny travellerů jsem ještě v Indii nebyl, takţe nemám tolik s čím srovnávat a tudíţ mám plno vjemů a záţitků poprvé. Zpět po návratu domů musím hodnotit Barmu jednoznačně positivně, je to zvláště odlišný zpět se svojí vlastní poetikou a přístupem. Dobře, hodně věcí mě v průběhu štvalo, zvláště přístup některých lidí a vlády založený na dolarech, ovšem jinak je Barma tak krásně odlišný svět. Zaostalý, krásný, příjemný, usměvavý, zaprášený, totalitní, barevný… Trochu jsem se obával o svůj noţík, který jsem zapomněl v příručním batůţku, ale zde to nikoho netrápilo. Jinak let zpět do BKK probíhal bez problémů, na letišti bez front, další razítko, vyzvednutí báglu a jsem v Thajsku. Dle kusých informací z Internetu by měl 2x denně jet z letiště přímý bus na kambodţské hranice do Aranya Prathet, bohuţel oba jsou pryč (7:15 a 9:45). Slečna z letištních informací mně toho moc o nějaké další alternativě neřekla, pouze mě poslala na hlavní autobusák, ale tam se mě moc nechce, páč se chci rozhodně vyhnout městu a ušetřit tak mnoho hodin. Další moţnost by měl být letištní bus terminál, kam jede shuttle bus zadarmiko. Bohuţel, zde je to stejná písnička, autobusy jsou pryč, naštěstí je tu ještě jedna moţnost, a to je do Sakeo, které by mělo být blízko hranici a odtud uţ nějakým lokálním busem do Aranya Prathet. Bez jakékoliv mapy jsem netušil, kam mě chlapík z informací posílá, ale nezbývá neţ mu věřit. Dávám v bufetu jídlo, plivám oheň, ale aspoň je to dobrý, ne jako některé šlichty v Barmě.

Odjezd je v jednu (143 THB), takţe moje optimistická varianta, ţe bych se ještě dneska dostal do Kambodţi, definitivně padá. Neţ dělat nějaké zběsilé příhraniční akce, raděj si v klidu najdu v Thajsku ubytko a do Kambodţi pojedu zítra brzo ráno. V Sakeo mně hned navazuje další bus do Aranya Prathet, takţe jsem na místě někdy kolem čtvrté odpolední. Na hranice kašlu, jdu hledat hotel. Anglicky tu nikdo moc nevládne, takţe je veselo. Tuţka, papír a posuňky – na základě této komunikace chápu, ţe mě chlapík posílá někam k marketu, kde by měl být hotel za 200 THB. No dobrá, ale jak se tam dostat? Od paní v oranţové vestě (vedoucí motorek) dostávám přidělenou motorku za 40 bahtů a jede se. Nejedná se patrně vyloţeně o hotel, spíše o motel, páč pokoje jsou v jakýchsi garáţích, nicméně za 250 bahtů je to docela změna oproti Barmě – velký pokoj, koupelna, TV, větrák a k dispozici venkovní bazén. Ufff, koupačka v bazénu je jako balzám na tělo a duši, bezvadný. Ještě něco dobrého k jídlu a jsem s dneškem vrcholně spokojen. Moje complete menu ze stánku okolo marketu obsahuje: nudle Padthai za 30 THB, polívka 25 THB a ananas za 10 THB. Má pocit, ţe jsem se strašně přejedl. V TV dávají tenis, koukám co se děje za protesty v BKK, usínám… Kulturní šok – nevěřil bych tomu, ale pár minut tomu tak doopravdy bylo, taková je změna z chudé Barmy do bohatého a nového Bangkoku. Vše je tak strašně jiné, že se tomu ani nechce věřit, ten skok bude tak 50 let, možná někdy i víc. Tak blízko a zároveň tak daleko, jsou tyhle dvě země. [148 + 43 THB – bus do Aranya Prathet, 30 THB – oběd, 10 THB – voda, 30 THB – zelený čaj a voda, 40 THB – mototaxi, 250 THB – pokoj, 30+25+10 THB – večeře, 70 THB – voda, jogurt, žvýkačky 7eleven ]

2. 4. 2009 – z Thajska do Kambodži a dále Hranice se otevírají v sedm hodin, budík mám nastaven na šestou. Je to moţná zbytečně brzo, ale v Asii není nikdy nic jistého, páč jen Buddha víc se přihodí a jak to všechno dopadne. Jak jsem přepokládal, tak ráno před motelem ani noha, respektive ani kolo od motorky, takţe mně nezbývá nic jiného neţ se vydat vstříc centru a hledat nějakého tuktukáře. Nebylo třeba hledat, ani ne po sto metrech, si mě tuk-tuk našel sám. V LP píšou, ţe cena na hranice je pevně stanovena na 80 bahtů, coţ je skutečně cena, kterou mě chlapík nabízí. Moc se mi nechce věřit, ţe by takhle po ránu, dal hned správnou cenu, ale třeba to byl starý poctivec nebo byl stejně nevyspalý jako já. Začínám se dostávat do stádia, kdy mě připadá všechno drahé, i těchto pár km k hranicím za nějaký 50 Kč se mi zdá hodně, i kdyţ ve skutečnosti to není moc. Půl hodina do otevření a uţ je tu slušná fronta. Řadím se poslušně do té pro cizince a Thajce, i kdyţ je to asi jedno a na závěr se to všechno promíchá. Ţebrá tu chlapík bez obou rukou a doprovází ho asi maminka. Jako jediný cizinec jsem samozřejmě první na ráně, ale stejně mu nic dát nemůţu, musel bych potom dát všem, je to hrozný, ale je to tak. Ve vedlejší frontě určené pro obyvatele Kambodţe je celý zájezd prostitutek, holky v mini šortkách s plyšákama v podpaţí. Výstupní razítko, další fotka do thajské databáze, oboje dá se říct formalita. Na kambodţské straně je to o chloupek sloţitější a taky větší šrumec. Nalepil se na mě taxikář a pořád i něco radí, chce mě samozřejmě odrbat, co se dá dělat. Vědom si poučky o úplatcích na tomto hraničním přechodu, hledám cedulku s nápisem Visa 20 USD, abych mohl koupit visa on arrival a nebyl při tom ošizen. Nikde nic. U policajtů uţ skoro v Kambodţi fasuju arrival a departure card a formulář na víza. Kdyţ se ptám na cenu, napsal mi borec na okraj novin, aby to nikdo neviděl cenu 1100 THB. Odpověděl jsem mu, ţe zaplatím dvacet dolarů a ani o chlup víc, načeţ se urazil, vrátil mě pas a začal dělat jako ţe zde nejsu. Takţe znova a

pořádně, vracím se aţ skoro do Thajska a pečlivě hledám místo, kde se dají koupit víza. Slepota obrovská, nyní nacházím okýnko ihned, odevzdávám pas, formulář, fotku a 1000 THB?? Nene, namítám a ukazuji na cedulku, 20$. Nene, namítá celník, 1000 THB. Nene, namítám, 20$ a takhle ještě několikrát, aţ ustoupil a vzal si s pořádným úšklebkem mých dvacet dolarů. Za další minutu jsem měl vízum v kapse, easy job. Tak a teď nazpět k dalšímu oknu, pár razítek a vstříc do hladové náruče místní taxi mafie. Chlapík co mě celou cestu stínoval, mně nabízí cenu 15 THB za svezení na motorce na autobusák. Dobrá cena, a jelikoţ nevím kde autobusák je a jak daleko, souhlasím. Sice si nepřipadám odrbán, ale i tak se hodlám zbavit týpka co nejrychleji, pořád mám totiţ pocit, ţe si chce nějak nekale vydělat. První bus do Battambangu stojí 250 THB (stále se platí v thajské měně), druhý 200 THB, oba vyráţejí ve stejný čas, takţe beru logicky ten levnější., i kdyţ i tak si myslím, ţe jsem dostal turistickou cenu. Opět změna oproti Thajsku, mnohem více chudo, ale oproti Barmě ne tak strašně zaostalo. Kolem 100 km jsme ujeli po bezvadných kambodţských silnících za nějaké dvě hodiny, pořád tomu nemůţu po barmské zkušenosti uvěřit. Před pár lety tu prý byla jenom polní cesta, která byla v období dešťů jedno velké bahnisko a nyní krásná asfaltka. Je hodně vedro, rezignuju na nějaké velké hledání ubytka a beru střešní chýši hotelu Royal za 3 dolary, dost basic – postel, větrák a čtyři stěny, ale co se dá dělat, 7 dolarů se mě vyhazovat nechce. Mám v plánu zůstat v Battambangu dva dny, dneska dát prochajdu po městě, zítra výlet a pozítří ráno odjet autobusem směr Siem Reap. Původně jsem chtěl jet lodí, ale poţadovaných 20 dolarů mě dokonale odradilo, zvláště kdyţ bus stojí pouze 4,5 dolaru a je mnohem rychlejší a ve svém důsledku i pohodlnější. Snad jenom výhled bude v busu patrně o dost slabší. Kromě toho řeka vypadá, jako takový bahnitý potok oproti mohutné Ayerwaddy v Barmě. U přístaviště mě oslovuje sympatický chlapík a nabízí mně projíţďku na motorce. Mluví dobře anglicky a nevypadá, ţe by mě chtěl odrbat, je učitelem, tak mu ţeru sladkobolné řeči o tom, ţe uţ 3 měsíce nedostal výplatu, ţe má plat jenom 15 dolarů měsíčně, a ţe mu doma hladoví dvě malé děti. Podle toho jak rychle zvládnu prohlídku města, pokud bych stíhal, docela bych vyuţil tohoto týpka k nějakýmu výletu mimo město. Zvládl jsem to docela rychle – několik starých koloniálních budov a obchodů ještě z francouzské éry, nádraţí a jinak dá se říct, poměrně normální město. Staré nádraţí uţ rozhodně zaţilo lepší časy, nyní je zavřené, opuštěné, zpustlé, koleje zarostlé. Nádraţní hodiny ukazují stále 8:02. Velká škoda, ţe pravidelný provoz byl před několika lety zrušen, jízda po kambodţských kolejích mohla být zajímavých záţitkem. I tak díky LP zaţívá nádraţí „zlaté“časy, nebýt zmínky v průvodci nikdo by na nádraţí ani okem nezavadil. Nyní se sem courají divní běloši s průvodcem v ruce a tváří se děsně tajemně. Ţe opar, tento můj věčný průvodce po Barmě působil jako přirozený ochranný faktor proti spálení, si uvědomuju aţ příliš pozdě, modré nebe udělalo své a tudíţ jsem opět jako rak. Vzhledem k tomu, ţe mě na první pokus Battambang mocka nezaujal, jdu nazpět na smluvené místo, kde uţ na mě čeká řidič motorky a vyráţíme vstříc Phnom Banan. Po několika kilometrech končí asfalt a začíná polňačka, jejímţ hlavním znamení je prach a prach, červený prach všude. Pravé prachové peklíčko přichází s projíţdějícím náklaďákem… Zdá se, ţe mých 80 kg je na Tee'ho motorku aţ aţ, protoţe těch cca 30 km jedeme více neţ hodinu. U Phnom Banan ani noha, coţ ale nebrání tomu, ţe zde vysedává policista a ţádá 2$. Na můj návrh jednoho dolaru a bez lístku nějak nereaguje, místo toho po mě chce dva dolary, ale taky bez lístku. Na to zase nereaguju já, takţe ani jeden z nás nevydělal. Tee'mu se nahoru moc nechce, říká, ţe jak se oţenil, tak strašně zlenivěl a narostly mu špeky. Schodový výšlap docela stojí za to, košile je propocená minimálně natřikrát. To se patrně zamlouvá partičce teenagerů, kteří se se mnou chtějí za kaţdou cenu vyfotit. Na moje námitky o propocené

košili, smradu a celém zevnějšku plným červenýho prachu nějak nereagují. Jejich problém, moje fotky to nebudou. Slušný výhled, několik khmérských templů, ale za dva dolary?? Zpátky na motorku a druhou trasou na bamboo train. I vzhledem k ceně nemám v úmyslu se této turistické taškařice zúčastnit, bude stačit pár fotek. Stejně není uţ čas, já mám hlad a Tee'mu doma řvou děcka. Nakonec jedeme ještě k Tee'mu domů, podívat se na děcka a manţelku (pěkná). Dostal jsem místní sladkost – nastrouhaný led se sirupem. K mému překvapení jsem si to musel i zaplatit. I tak jsem nakonec mého řidiče odměnil 5$, snaţil a nad plán mi ukázal i jakési ovocné netopýry. I kdyţ evidentně by přijal mnohem více. Poznámka na závěr dne: pokud by měla být část povídaček mého řidiče pravda, kdo si potom kupuje drahé pečivo a bagety za dolar? Patrně jenom majitelů Lexusů a Land Cruiserů. [80 – THB tuk tuk na hranice, 20 USD – vízum, 15 THB – motorka, 200 THB – bus to Battambangu, 2 x 2000 riel – voda, 4500 riel – oběd, 1000 – šťáva z cukrové třtiny, 5 + 2 USD – vyjížďka, 2000+1000 riel – limonády, 4000 riel – bageta, 3000 riel - koláče]

3. 4. 2009 – cyklovýlet okolo Battambang Včera jsem se prozíravě dotazoval na hotelu na cenu zapůjčení kola, odpověď byla 1,5$. Dneska jsem vznesl ten samý dotaz, odpověď byla 2$. Prostě klasika a ani mě to moc nepřekvapilo. Zkusil to, a buď to vyjde nebo ne. Při snídani opět ţasnu nad cenama a opět stejně jako včera dumám, pro koho jsou určeny. Plán dnešního cyklovýletu je následující: vydat se opačným směrem jako včera k chrámu Wat Ek Phnom a cestou se zastavit v Pepsi Bottling Plant, coţ má údajně být stáčírna Pepsi z 60. let, na Slaket Crocodille Farm, coţ jsou překvapivě krokouši a ve vesnici Pneam Ek, kde by se měl vyrábět tradiční rýţový papír, který se pouţívá pro jarní závitky. Z uvedeného jsem nenašel nic, to přiznávám hned. Ovšem ze začátku sem se i docela snaţil, ptal jsem se místních, nicméně to jsem po čase vzdal a vydal se tam, kam mě nohy nesly a kam kolo jelo. Vesničky s bambusovýma chatrčema, rýţová políčka, kokosové palmy, pasoucí se dobytek a místní provolávající své obvyklé: „Helloooouuuu“. Moje pomalé tempo mě dokonale unavilo, dávám lehárko na stromem, nikde nikdo, klídek a pohoda. Kdyby mně nedošla voda, leţím tam dodnes. Chlazená voda v místních „marketech“ není, 1,5 litrová voda taky. Obchod nebo cokoliv tomu podobnému provozuje skoro kaţdá chatrč, sortiment je kolikrát pouze několik věcí, ale pořád je to obchod. Nakonec tedy beru za vděk malou zteplalou vodou, ţízeň je potvora zákeřná. Meloun za čtvrt dolaru, i takové věci se stávají na kambodţském venkově. Příjemné je zjistit, ţe ne kaţdý mě chce mermomocí odrbat. Meloun nemá cenu vozit na hotel, hodlám jej spořádat ve stínu v nedalekém klášteře. Blonďák s propocenou košilí s melounem ovšem nemohl ujít pozornosti mnichů, kterých se sešlo na čumendu hned pět naráz. Nabízený meloun nechtěli, sedli si naproti, koukali a pokuřovali. Přes všechnu snahu s jejich bídnou angličtinou moc nepořídil, víc neţ jak se kdo jmenuje a kolik nám je let, jsem se nedozvěděl. Ale i tak docela legrace:-). Dopoledne jsem u jednoho z dalších klášterů sledoval obětní obřad za zemřelé, tak se tam jedu podívat ještě jednou, jak to vypadá teď. Fáborky na hrobech i obětiny (např. i malý pašík) jsou pryč, škoda. Na hotel, sprcha a pro velký úspěch ještě jeden cyklovýlet, tentokrát na opačnou stranu. Hodlám řešit hlavně jídlo, a to v následujícím pořadí: pomelo za necelý dolar, dobré ale nějak nesladké, zeleninová polívka za 3000 riel a rýţe s čimsi za 2500 riel. Hodně soli a ţádná chuť. Kambodţský internet je jenom o fous rychlejší neţ ten barmský, lepší je stabilita a cena, 1500 riel na hodinu. Pivko na dobrou noc…

[4500 riel – koláče, 2000 – riel voda, 4000 riel – jogurt, 1000 riel – meloun, 3000 riel – pomelo, 1900 riel – Internet, 2500 riel – večeře, 3000 riel – polívka, 2000 riel – pivko, 1,5 USD – půjčení kola]

4. 4. 2009 – z Battambagu ke slavnému Angkoru Uţ se docela těším na Angkor!! Ulehám a vstávám se slepicema, na snídani menu chudého cestovatele – koláče a voda. Na nějaké gastroexperimenty není moc času, v 7:45 mně jede bus směr Siem Reap. Kromě několika postarších Dánů ţádní cizinci. Silnice do Siem Reap byla ještě před pár lety proslulá svým stavem, byla téměř na hranici sjízdnosti. Nyní ale frčíme po nové silnici a vše se neuvěřitelně zkrátilo, i s půlhodinovou přestávkou jsme v Siem Reap kolem 11h. Hotel, hotel a zase hotel, mezitím restaurace a další hotel, Siem Reap není na první pohled nic jiného. Na druhý pohled zde jsou kšefty se suvenýrama, další podniky pro turisty, prodavači všeho moţného, turističtí nadháněči, rikšáci a další pomahači všeho druhů a umyslů. Ti mě začali otravovat hned, jak jsem vystoupil z busu a evidentně v tom budou pokračovat do té doby, neţ město neopustím. Zmíněným nadháněčům srdnatě unikám hned po výstupu z busu, trocha se ztrácím, ale aspoň je klid na rozmyšlenou kam chci vlastně jít. Volba je jasná, chci jít na dormitory, kde aspoň potkám nějaké lidi. Nejbliţší je Garden Village, coţ je klasické bacpackerské ghetto, jenţ je plné „cool“ a „free“ travellerů hlavně z anglicky mluvících zemí. Na dormitory za dolar volno je, ovšem komfort odpovídá ceně, jedná se vlastně pouze o matraci na chodbě a nad ní moskytiéru. To se mi nějak nezdá, opodál stojící bambusové chatrčky za 3 dolary jsou rozhodně lepší volbou. Kola zde půjčují, Internet je zdarma, takţe OK. Některé mé nápady, jako je jít pěšky k chrámům Angkor Wat, asi nikomu nevysvětlím, protoţe i mně samotnému nejsou moc jasné. Moţná se jednalo o zatmění mysli po konzumaci hnusné rybky s rýţí na trhu nebo prostě nevím. Faktem je, ţe jsem se vydal pěšky vstříc angkorským chrámům a nebyl to rozhodně dobrý nápad. Naštěstí prozření přišlo poměrně záhy, asi po dvou kilometrech, kdy jsem se rozhodl vzít si motorku a za dolar dojet zbytek cesty. Samo sebou se cestou stavujeme ještě v ticket office, kde si musím koupit 3denní lístek za poměrně nehorázných 40 (!!)dolarů. Vstupné dost moţná ještě draţší neţ to, které bylo do Petry v Jordánsku, kaţdopádně je to rozhodně nejdraţší vlez v celé JV Asii. Ţe osud dolarů je velmi nejasný mě ani moc nepřekvapilo, část jde na památky, zbytek (vybírá soukromá a všemocná firma) je hodně nejasný. Dědula ze mě evidentně hodlá vytěţit maximum, tudíţ u ticket office ţádá další dolar za pokračování cesty aţ k Angkoru. Následuje hádka, do které se vkládá personál a ještě okounějící policista, no děs. Celkem slušně mě dědek vytáčí, takţe vytahuju pár drobných s tím, ať si je strčí někam, hajzl jeden. To zřejmě zabírá, chlápek souhlasí s jedním dolarem a jede se dál. Stejně jako je na první pohled úchvatný samotný chrám Angkor Wat, tak je i dech beroucí počet stánků, tuk-tuků, lidí a turistů. I kdyţ s těmi to není teď odpoledne tak hrozné, bude hůř. Ze začátku mi přeje štěstí, kdyţ přede mnou je skupinka mnichů v nezaměnitelné oranţové barvě, která dodává jinak poněkud barevně nevýraznému Angkoru zajímavý ráz. Nemám kolo, ani motorku, tudíţ trávím po zbytek odpoledne v Angkoru hlavně popocházením a focením. Skoro se mně ani nechce věřit, ţe je tu takový klid. S tím je konec kolem třetí, kdy se postupně areál zaplňuje zájezďákama, kteří se vrátili z polední pauzy. Čas jít nazpět do centra, tentokrát za inflačního jeden a půl dolaru. Voda, Internet, jídlo, bageta s lančmítem, komáři a spát… [4,5 USD – bus do Siem Reap, 1,5 USD – voda a džus, 4000 riel – bageta, 2000 riel – večeře, 1+1,5 USD – motorka tam a zpět Angkor, 40 USD – vstup, 3 USD – ubytko]

5. 4. 2009 – Angkor, den druhý Kolo – momentálně můj nejlepší kamarád v Kambodţi. Teda občas. Kaţdopádně je to dle mého nejlevnější a nejlepší způsob jak prozkoumat Ankor. Oproti Barmě jsou kola v o něco lepší kondici, nejedná se jiţ o klasické „ukrajiny“, ale spíše jakési skládačky, patrně Made in China. Vše uzpůsobené velikosti místních, takţe já mám kolena u řidítek. Ţádné velké závody, spíše pěkně pomalé popojíţdění, jak se na takové dětské kolo sluší a patří. Poučen ze včerejška, kdy po mě chtěli za malou vodu jeden dolar (inflace čtyřista procent), dneska nakupuju dopředu, voda, koláče, bagety a můţu vyrazit. Pečivo je v Kambo výborný, ale proč je sakra tak drahý? Chrám Angkor Wat jsem prozkoumal včera, dneska tento chrám míjím a pokračuji dále smětem Angkor Thom a slavný chrám Bayon. Nejúţasnější z úţasných, no nevím, osobně mě to zde nepřišlo jinak extra. Co je speciální jsou davy lidí, stánky, sloni apod. Raděj ujíţdím dále, a to tak rychle, ţe někde ztrácím zámek na kolo. Hledám a hledám, ale nenacházím, hold budu muset kolo po zbytek dne pořádně hlídat. I kdyţ kdo by takovou herku kradl. Nemám zámek, všude plno lidí a špatně se fotí (je zataţeno a opar). Bicycle tour pokračuje po 'velkém okruhu', příjemné chrámy a nepříjemní lidé, ukazuje se jako velká výhoda mít kolo a moţnost odjet prodavačům a dalším otrapům. V jednom kuse pištivé: „Heeeyyyyy Sííííííííííííír, coooooooolddddd waaaaater, pineaaaaaaaaaapppppllllleeee“. Tohle moje hlava nebere, v panice sedám na kolo a ujíţdím pryč. Zdá se, ţe platí, čím dál od epicentra dění (Angkoru), tím míň lidí. A to je dobře. Ani potom nemusím tolik hlídat svoje kolo, sice pochybuju, ţe by jej někdo ukradl, ale na co mít zbytečný nepříjemnosti. Pětkrát propocená košile, čtyřikrát sesmaţen zaţiva na přímém kambodţském Slunci, hladov, ţízniv ale spokojen přijíţdím navečer do cíle dnešního cyklo výletu, opět ke chrámům Angkor Thom. V plánu jsem měl ještě západ Slunce nad Angkorem, ovšem kdyţ jsem viděl ty davy lidí, tak jsme si to hnedle rozmyslel a pádil zpět na GH. Stejně bych nemohl nechat kolo bez dozoru a mačkat se někde s ostatníma, to mě nepřijde jako nějaký extra západ Slunce. Ceny okolo Angkoru jsou povětšinou silně turistické, nadsazené co to jde, ale najdou se i výjimky. Viz krásná scénka z jedné vesnice jiţ dále i od Velkého okruhu, kdy jsem si chtěl koupit 1,5l vodu. Přicházím ke stánku, beru si studenou z mrazicího boxu:“ Water, How much?“, následuje klasické peněţní gesto a můj úsměv. Prodavačka se také usmívá a přemýšlí o ceně. Úplně ji vidím do hlavy, kde to zuřivě šrotuje asi v tomhle pořadí: cizinec, voda, dolar, cena, odrbat, neodrbat, odrbat, kolik? dvojnásobek?stejná cena? to ne! dobře, zkusím 3000 riel, třeba se chytne. „Three thousand riel, sir“. Odpovídám:“Three thousand? Nooo, normal price is two thousand, you know it very well“. Slečna evidentně rozumí a je v rozpacích (co teď?): „OK, two thousand“. Klasická scéna, oni to zkusí a já se nedám. Měsíc na cestě (nějak rychle to uteklo) si zaslouţí malou oslavičku, místo večeře na trhu jdu dneska na restaurace, dávám curry v kokosáku s rýţí a ovocný koktejl, vše za 4,5 dolaru. Kdybych jako obvykle nepropotil durch košili během jídla, chutnalo by mně to i víc. [4,5 USD – večeře, 7000 riel – pečivo, 2000 riel – ananas, 2x200 riel – voda, 2000 – 2 x malá bageta, 3 USD – ubytko, 1 USD – kolo, 1 USD - pohledy ]

6.4.2009 – Angkor, den třetí a poslední Kdyţ jsem včera ztratil zámek od kola, čekal jsem, ţe mně (jako cizinci) ztrátu náleţitě osladí aspoň za dolar nebo dva, kupodivu po mě nic nechtěli. Nicméně dneska, kdyţ jsem si půjčoval kolo, tak mi chlapík od kol pohrozil, ţe pokud dneska opět ztratím zámek, tak to bude za dva dolary. Jeho khmero-english jsem sice dobře rozuměl, ale dělal jsem opak, člověk nikdy neví….

Takţe dneska opět na kolo (stejné jako včera) s následujícím programem: snídaně a výlet k Roluos Temples. První část programu se povedla znamenitě, druhá uţ méně. Bageta s lančmítem, zeleninou a salátem byla znamenitá a stála dolar. Výlet ještě prakticky ani nezačal a uţ skončil. Po zjištění jak daleko Roluos Temples jsou, a ţe bych musel jet prakticky pořád po hlavní na Phnom Penh na přímém ţáru, tuto část programu skrečuji a mířím opět směrem Angkor. Jistější neţ se zničit na výpadovce, bude výlet do zalesněného Angkoru a třeba i koupačka v přehradě Western Baray. Velký byznys se vstupným do areálu Angkor plodí zákonitě velký mnoţství kontrol, kdo by si taky nechal ujít tak znamenitý kšeft? První je hned na příjezdové cestě, tu lze ještě bez problému objet a další jsou u všech nejvýznamnějších chrámů. Místní to mají samozřejmě zadarmiko. Včera mě s kolem do Ta Prohm nepustili, dneska zkouším štěstí znova (mám uţ zámek na kolo) a dělám dobře. Sice je tu lidí jak kobylek, ale konečně je tohle chrám jaký jsem si původně představoval, aspoň částečně zarostlý stromy (dţunglí) a polozbořený. Samozřejmě, ţe dneska je všechno uţ plně přizpůsobeno potřebám západních turistů, takţe chodníčky, cestičky, zákazy, průvodci atd. K tomu story o tom jak se zde točil Tomb Raider a povinná fotka u obřích kořenů, které obrůstají zdivo. A honem do autobusu, můţe se jet dál. Ţe některé chodby ještě nespadly, se myslím nedivím jenom já. Jenom co sjedu z hlavní vyasfaltované silnice na polní červenou cestu k Western Baray, jako kdyby se změnil svět, rázem je klid ticho, nikdo neotravuje, nikdo nic neprodává, prostě úţasný. Nevím sice moc kam vlastně jet, ale to mně nevadí, vesele šlapu krajinou, odpovídám na pozdrav a je mi fine. Asi i proto, ţe cizinec na kole zde není běţným jevem, na mě pořád někdo volá:“Síííír, where do you go??“, ze začátku to beru jako klasickou jednu frázi, kterou místní umějí. Mávám kamsi do daleka a ujíţdím dál. Po čase mně to přece jenom nedá a dávám se řeči ohledně směru a udělal jsem dobře. Ne moc velká přehrada, tak jak vypadá v LP, je ve skutečnosti aspoň 10 km dlouhá a bůhví jak jde celá objet. Jinak prý stačí cca 100 doleva přes políčka a jsem u přehrady. Ok, kluci mě přesvědčují, beru tedy kolo pod paţí a následuji je. Vody je minimum, skoro celá přehrada jde přejít po dně, ostatně tak to i praktikují rybáři, kteří chodí po dně a před sebou tlačí zvláštní konstrukci, na které je napnutá síť. Evidentně nic nechytili. Jinak se tu nic zajímavého neděje, takţe po lehké koupačce se dávám na cestu zpět. Dělám dobře, páč i takhle je to ještě k GH pořádný flák cesty, zvláště po místním tankodromu. Hladový, špinavý, unavený…asi moc pěknej pohled na mě na konci cyklo výletu nebyl. Zjišťuju, ţe jsem omezil jídlo na dvě denně a docela to stačí. Mno nicméně nějaká večeře by se hodila, první zastávka u Číňanů se úplně nepovedla, malá porce a nic extra. Druhé zastavení u turistických stánků přineslo rýţi se zeleninou a kuřetem za dolar, coţ byla dobrá volba. Zítra Phnom Penh… [3 USD – ubytko, 1 USD – kolo, 1 USD – bageta, 3500 riel – mango a jackfruit, 7000 riel – 3 x voda, 2 USD – nudle, 1 USD - rýže]

7.4.2009 – z Siem Reap do Phnom Penh Lístky mám koupeny uţ ze včerejška, takţe pryč ze Siem Reap, tři dny byly aţ dost. Lístek mám na první bus v 7:00, přičemţ mám být u autobusové kanceláře uţ v 6:30. Na důvod se neptám, stejně by to nemělo cenu. Skutečným důvodem nicméně bylo to, ţe v 6:30 jsem byl teprve převezen jiným busem na autobusové nádraţí kamsi na periférii, kde jsem teprve přesedal do správného autobusu. Přijít ke kanceláři o něco pozděj, asi utíkám do Phnom Penhu po svých. Cesta ubíhá docela rychle (6h), i díky příjemné spolucestující – paní z PP, která mluví velice slušně anglicky a já se mám tak moţnost konečně něco zajímavého dozvědět. Stíháme probrat

vše moţné od cen a druhů ovoce aţ po politiku a průměrnou mzdu. Paní nadává na vládu, korupci a všudypřítomné Vietnamce, evidentně křivdy z minulosti stále bolí. Průměrná mzda je něco mezi 100 a 200 dolary, paní mi tvrdí, ţe ona má více asi 400 dolarů, protoţe umí anglicky. Příjezd do Phnom Penhu ve 13h (na čas!) hned vedle kanceláře Capital Tours a Capitol GH, kde nabízejí single room s koupelnou za 4 dolary. Výstup z busu, ubytování = 5 minut, zřejmě osobní rekord. Za dalších pět minut uţ sedím na motorce a řídím se směr Lao embassy na Mao Tse Tuan blvd. Příznačné je, ţe komunisti z Laosu mají ambasádu na Maově ulici. Mají ještě zavřeno, coţ zklamává mého řidiče, který uţ plánoval, jak mě potom povozí po městě, ale takhle má smůlu, respektive čekat se mu nechce a já mám aspoň klid a nemusím se s ním uţ dál otravovat. Patřičné vízové náleţitosti: 3 x foto, 2 x vyplněný formulář a 40$ (proč já platím tolik, kdyţ jiné země třeba jenom půlku??) a zítra bude hotovo…. Co s načatým odpolednem?? Koukám do mapy, ţe Tuol Sleng Museum by mohlo být docela blízko a taky, ţe ano, uţ po 15 minutách chůze na mě začínaj mávat tuktukáři, takţe jsem na místě. Na Lexusy a Land Cruisery a další SUV luxusní auta jsem si uţ docela zvykl, ale při pohledu na Jeep Rolls Royce a za ním asi 15m luxusní jachtu uţ váţně nevím, co si mám myslet… Mám opět docela štěstí, je kolem třetí odpolední a právě začíná projekce dokumentárního filmu: Bophana: A Cambodian Tragedy, který líčí tragický osud mileneckého páru za éry Pol Pota, hodně depresivní a mrazivá podívaná. Zvláště závěr, kdy bývalý dozorce celkem sugestivně líčí, jak zacházeli s vězni a jak je popravovali…“museli jsme šetřit náboji, proto jsme je většinou utloukli lopatou…“ Celý areál Tuol Sleng aka S-21 se skládá ze čtyř bloků, bývalé střední školy, kterou Rudí Khmérové předělali pro své účely na detenční a mučící zařízení. Některé místnosti jsou prázdné, jiné plné fotografií vězňů, jak umučených, tak těch, kteří byli teprve přijati do S-21. Bývalé kobky, mučící místnosti, mučící nástroje, ostnatý drát, oprýskané zdi, temné zákoutí, mříţe, krev – celý areál je v de facto původním stavu…hodně depresivní záleţitost. Říká se, ţe na některých místech jsou ještě patrně fleky od krve, ale to potvrdit nemohu, nicméně i tak to co zde Pol Pot (Brother No.1) a jeho kámoši prováděli (a co dodnes zůstalo nepotrestáno, většina vůdců Rudách Khmérů v klidu ţije nebo uţ doţila) je naprostá zrůdná šílenost, jako ostatně všechno co s komoušema a jejich utopickým socialismem souviselo. Na Capitol Guesthouse je to pěšky jenom asi patnáct minut (Phnom Penh je taky taková vesnice). Mám hlad, mám hlad a všude jsou jenom hsopody s turistikým „menu“ a turistickýma cenama, hanba jim. Stejný jídlo za bratru aspoň dvojnásobnou cenu a bez smlouvání. Nakonec dávám „kambodţskou klasiku‟, bagetu plněnou za 1 dolar, i kdyţ to teda docela trvalo, neţ jsem si tuhle správnou cenu vyhádal. Plno přihlouplích Asiatů raděj oţelí kšeft, neţ aby slevnila na skutečnou cenu. Pruţnost a podnikavost zde, stejně jako v Barmě, schází, lidi raději neprodají nic, neţ aby se snaţili a něco na cizincích trhli. Všechny ty řeči kolem Khmer New Year (KNY) mě trochu vylekali v tom smyslu, ţe budou všechny autobusy k moři plný, takţe kupuju lístek do Kepu s dvoudenním přestihem. Samosebou, ţe to bylo zbytečné, ale zde nikdy nevíš…. [5 USD – bus do Kepu, 3000 – motorka, 2 USD – vstup Tuol Sleng Museum, 4000 riel – bageta, 1500 riel – 3 x koláčky s kokosem, 4500 – voda + džus, 2000 riel – voda, 40 USD – víza Laos, 2000 riel – buchty, 1000 riel – ananas]

8. 4. 2009 – Phnom Penh Dnešní program není rozhodně nabitý událostma. Královský palác, Silver Pagoda, popocházení po městě, vyzvednutí laosských víz a kdyţ vyjde čas i nákup i něčeho na sebe. Počítám totiţ první ztrátu, a to patrně v Siem Reap zapomenutý prací prášek a tím pádem zhoršující se stav mého oděvu v důsledku praní v mýdlové vodě, coţ asi není úplně ideální, zvláště kdyţ pot a prach jsou vţdy a všude. Budíček jako vţdy se slepicema, na snídani nudlovka a výtečná kávička. Krásný den. Opět zklamávám čekající motorkáře, co uţ se třesou na to, aby mě někam svezli a pořádně na mě vydělali. Mají ovšem smůlu na Killing Fields se nechystám a po městě se chodit víceméně v klidu pěšky. Stejně tak je to kousek pěšky ke královskému paláci. Na vstup do Královského paláce udeřila inflace, místo ještě loňských 3$ je nyní vstup 6,25$. Elegantne byl totiţ zrušen poplatek za foto nebo video a zahrnut do celkového vstupného. Takţe tak se vydělává na ty Lexusy…. Silver Pagoda je působivá, vedlejší Throne Hall taky, ovšem na Schwedagon Pagodu v Rangúnu nebo Wat Phraw v BKK to nemá. Mno aspoň je zde minimum lidí a dá se pohodlně fotit. Jinak jsem ovšem na placení vstupů u všemoţných chrámů, kostelů a watů docela opatrný, páč platí jedno zásadní asijské heslo: “Same, Same But Different“. Co teď, kam teď? K řece…nedá se, Japonci tu dělají kanalizaci. Na poštu pro známky a pohledy. K Wat Phnom…jediný mini kopec v celkém Phnom Penhu s parkem, kde po cizincích chtějí dolar za vstup. Chaa to tak, sedím na chodníku a dlabu kokosák, na coţ reaguje prostituka nabídkou „bum – bum“. K americké ambasádě…pevnost jako všude na světě, u které se pouštím do rambuntanu. K vlakovému nádraží, kde uţ dlouho nejel vlak. K Central Market, kde sice prodávají milion věcí, ale nic co by se mě hodilo. Cestou do hotelu přikusuju papayu. Chci sprchu. Pas má být připraven aţ kolem čtvrté odpolední a jelikoţ mám plno času, napadá mě, ţe bych se mohl nechat ostříhat. Za dolar a ani to moc nebolelo. Pan holič mě nejdřív poprášil jakýmsi bílým práškem a potom stříhal a stříhal a stříhal. Pomalu a pečlivě, já mezitím opět propotil košili (ne strachem) a za čtvrt hodiny byl účes ala Pol Pot na světě. Za rohem je další market, Psar Russei neboli „ruský trh“ a je to ještě větší marnost neţ ten hlavní market, zde uţ není vůbec nic, leda ţe bych se chtěl oháknout do něčeho bezdomovecky obnošeného. Prostě „third hand shop“. Motorkáři se konečně dočkali, chci jet opět na Mao Tse Tung Blvd pro laosská víza, ale nikdo neví kde to je. Všichni tupě zírají na mapu (těţko říct, zda umí vůbec číst) a nic, naštěstí se po chvíli najde jeden podnikavec, který vypadá, ţe i ví kam jet. Ţe ovšem v Phnom Penhu budu muset navigovat místní, tomu bych nikdy nevěřil Chlapík má totiţ jenom velmi mlhavou představu o směru, nicméně nějak spolu dáváme cestu a směr do kupy a na Lao embassy jsme dorazili. Další samolepka v pase je na světě. Poslední trh a končím, kousek od ambasády je Psar Thoi Tom Pong, kde je konečně to co dneska celý den hledám – trička, bermudy atd. Beru dvě trička, celkem za 4,5 dolaru. Zda to jsou originály Billabong nebo ne, to těţko soudit, ale je to dost moţný. Cena je samozřejmě neporovnatelná s tím co se prodává v Evropě, dva aţ tři dolary, víc ani ránu. Aţ ţasnu, jaký jsem někdy šetřil. Chtěl jsem jet nazpět na motorce, coţ by stálo odhadem kolem 3000 riel, nicméně jsem si u jedné strašně krásné slečny koupil ovocný shake právě za tyhle 3 tisícovky (nešlo jinak!), a tím pádem jsem dupal tak dva kilometry k GH pěšky. Předraţený a hnusný jídlo, pomalý a levný net, opět odmítám koupi marihuany a spát…zítra moře.

[25 000 riel – vstupné Silver Pagoda, 2000 – rambuntan, 1000 riel – papaya, 2000 riel – coconut, 1000 – opečený banán v těstíčku, 500 riel – vafle, 900 riel 3 x malé koláčky, 3000 – ovocný shake, 4,5 – dvě trička, 3 USD – Khmer salad, 2500 riel – Internet, 6000 riel – voda, 3000 riel - motorka]

9. 4. 2009 – z Phnom Penhu k moři… Sedím u moře v městečku Kep, je zataženo a poprchává…že bude zatím nejhorší počasí z celé cesty právě u moře, to byl rozhodně nečekal. Idylka se rozplývá… Poslední ráno v Phnom Penhu, vstávám klasicky kolem šesté, čas akorát tak na sbalení se, snídani dole v kavárně a cestu na autobusové nádraţí společnosti Phnom Penh Sorya. Není to sice nijak extrémně daleko, ale stejně tak není ani extrémně drahá (půl dolaru) motorka, takţe proč se plahočit s báglem v ranním dusnu? Ze všech autobusů, které teď ráno odjíţdějí, je ten do kepu největší herka. Záhy za PP poznávám proč, silnice ve stylu „Barma“ a jízda tomu odpovídající, pomalá, kolíbavá a kodrcavá. Ke konci cesty silnice mizí a nastpuje bahno a polňačka. Většina lidí vystupuje na náměstí, já se nechávám vyvézt aţ nahoru k SeaSide GH, kde mám rezervaci (opět ta paranoia ohledně KNY). Nějaký nával místních rozhodně dneska nehrozí, Kep vypadá dost prázdně a ospale. Není se čemu divit, docela fouká a je hodně zataţeno. I kdyţ u GH není ţádná pláţ, ani molo ale jen betonový břeh, ovšem moře je moře, takţe dávám hnedle první koupačku. Kousek od hotelu je tzv. Crab Market, coţ je spíše neţ trh, několik na sebe přilepených restaurací s rybíma specialitama. Hlavní korzo je sice o něco ţivější, ale ani zde to není s pláţema lepší a ještě k tomu začalo pršet. Místo pláţe tu mají jakési altánky s houpacíma sítěma, ale ono se stejně nikdo nekoupe, takţe je to jedno. Já si jednu koupel dám a hnedle se spustí další průtrţ mračen. Ach jo, je to zde nějaké divné. Dneska uţ to zde nějak vydrţím a zítra přesun na Koh Tonsay (Rabbit Island), kde by to mělo být úplně o něčem jiném. Na hotelu mě nabízejí lístek na loďku za 7 dolarů. Trochu zrada je ale v tom, ţe tento lístek na pouze na jeden den, pokud budu chtít zůstat na ostrově, budu si muset zaplatit další odvoz nazpět na pevninu sám. Hold kvalitní systém na vydělání a odrbání turistů, ale tak to bohuţel chodí. Na večeři na krabí trh, de facto se stejně jinam jít nedá anebo dá, ale já o tom nevím. Ještě neţ přejdu těch 300m, tak se přeţene další vodní smršť, opět kýble vody v bleskovém podání. Na krabím trhu je moţná deset hospod a všechny mají prakticky stejné ceny, takţe opět klasická asijská konkurence. Spíše jenom pocitově vybírám jednu z restaurací, kde si objednávám krevety v pepřové omáčce, velká porce za 5$. Asi nejlepší jídlo co jsem za ty dva měsíce v JV Asii měl moţnost ochutnat. Jenom nechápu, proč jsem si objednal vekou porci, krevety mě ke konci lezou snad i ušima. Mořský potvory na pepřové omáčce jsem si dával i jinde, ale nikde uţ to tak dobré nebylo. [6,5 USD – večeře, 7 USD – loď, 2 USD – polívka na oběd, 2500 riel – koláčky, 2500 riel voda]

10. – 11. 4. 2009 – Koh Tonsay Lístek na loď na ostrov mám uţ ze včerejška, drahé ale patrně jiné moţnosti nebylo. Motorkář mě budí v 8:40, honem honem, loď uţ odjíţdí, nabádá mě chlapík. Ţádná loď ještě neodjíţdí, v mini přístavišti čekáme ještě dobrou hodinu, neţ se slezou všichni účastníci této vypečené tour. Tlustá Američanka přišla o hodinu pozděj neţ ostatní a ani se neomluvila, coţ mě to nepřekvapilo.

Za dvacet minut jsme na ostrově. Mám na výběr dvě moţnosti ubytování, za 5 dolarů se záchodem vzadu za kozím výběhem a sprchou na pláţi a za 7 dolarů s koupelkou uvnitř. Beru to levnější… Většina ostrova je poměrně hustě zalesněná, ovšem zbytek stojí za to…kokosové palmy, píseček, tyrkysové moře, mezi palmami bambusové chatky…no, těţká romantika. Na první pohled takový tropický ráj, teda aspoň tak jak jsem si ho já představoval. Klid a pohodu ruší pouze Khmer teens, kteří stojí po pás ve vodě a strašně u toho ječí. Jako většina místních totiţ neumí plavat a tak je patrně vrcholným adrenalinovým záţitkem voda po pás. Něco jako plavky nebo cokoliv tomu podobné zde prozatím objevila malá hrstka nejpokrokovějších, zbytek obyvatelstva se „koupe“ v běţném oblečení. Lehátko, koupačka, opalování, spalování, kníţka, spánek, klídek, pohoda… Večer klasický kýčovitý západ slunce, moře šumí, do uší duní music, koukám na hvězdy a je mi fine… Jelikoţ tu není elektřina, začínají hučet generátory, které dodají trochu světla do cca 22h, kdy je večerka při svíčkách za příjemného hukotu moře. Dávám na večeři rybku s rýţí, zapíjím pivem Angkor, a protoţe tu jinak není večer co dělat, jde se na kutě. [4 x 3000 riel – voda, 3000 riel – Angkor beer, 4,5 USD – rybka s rýží, 5 USD - ubytko] Ráno na Rabbit Island je překvapivě bez králíků, za to s kupou slepic, krav, ovcí a koz. Tato banda zajišťuje opravdu komfortní budíček někdy kolem šesté. I nevyspalost je pro něco dobrá, protoţe taková komfortní koupačka se jenom tak nezaţije. Dle zvěstí se dá ostrov obejít, tak daleko se sice vydat nehodlám, ale i tak to na krátkou procházku na jiţní cíp ostrova vydá. Příjemné ráno. Došli kokosové ořechy? Co teď? Někdo pro ně musí vylézt, ale já to nebudu. Místní přeborník šplhá asi na 20m palmu jenom tak, bez jištění, má můj obdiv. Chlapík se pohodlně usadí v koruně palmy a začíná sklizeň. Přímou trasou posílá ty přezrálé (tzn. hnědé), coţ mě jednoznačně utvrzuje v domněnce, ţe největší nebezpečí v celé Asii jsou padající kokosové ořechy…bez šance. Moc dobře vím, proč se dřív neţ se usadím na pláţi, dívám nahoru. Ty zelené resp. celý trs zelených kokosáků, které jsou na šťávu a duţninu, posílá chlapík dolů na laně. Pořád nevím, zda tu zůstat ještě jeden den nebo uţ dneska jet nazpět na pevninu a dál pravděpodobně směr Kampot. Na jednu stranu je Koh Tonsay strašně příjemný místo, pohodový a nádherný, tak trochu připomínající tropický ráj. Na stranu druhou tím, ţe jsem zde sám, je tu trochu nuda a takové osamělé. Prostě za celou cestu první a zároveň moţná poslední místo, kde je určo lepší být ve více lidech. Kdyţ ale kolem desáté odchytnu jednoho průvodce, co právě přijel na lodi a domlouvám se s ním na odjezd kolem čtvrté odpolední, je rozhodnuto. Následuje opět válení ale dneska spíše ve stínu, koupání a mořská pohoda. Posledních pár kýčovitých obrázků a nasedat do loďky, tentokrát jedu za pouhé 3$, které jsou přímo lodníkovi. Celkově není 10$ za cestu tam a zpět taková katastrofa, i kdyţ systém je to hodně divný. Původně jsem myslel, ţe počkám na bus směr Kampot, který by měl jet kolem páté, ovšem agilní motorkář můj plán mění. Jde s cenou aţ na úroveň autobusu, takţe je zbytečný čekat a jede se…Borec se patrně chce předvést nebo spěchá domů, protoţe to kalíme hodně rychle, aţ předjíţdíme i osobáky a já ho musím trochu krotit, pokud se chci dostat do Kampotu ve zdraví. Kdyţ si můţu vybrat jestli GH za rohem nebo ten co je 10 min chůze, i k mému překvapení dusám k tomu vzdálenějšímu. Dle LP měl pokoj v Long Villa Guesthouse stát 3 dolary, bohuţel to je uţ minulost a nyní je to za bůra. Opět výmluvy na KNY, začínám tento svátek nesvátek docela nenávidět. Majitel od pohledu těţký anti-sympaťák, nejdřív mě dal neuklizený pokoj, aby mě posléze přestěhoval do jiného pokoje, kde mi zase odepřel ovladač od klimatizace.

Ptám se ho na Bokor Hill Station (de facto hlavní důvod, proč jsem do Kampotu jel), na coţ hnedle chlapík hbitě reaguje, ţe zítra pořádá tour, protoţe u příleţitosti KNY je oblast po roce otevřena a jiná moţnost neţ s tour údajně není. Celá švanda stojí 25 dolarů, takţe docela dlouho rozmýšlím, zda ano nebo ne, abych se nakonec rozhodl vyuţít této příleţitosti a doufat, ţe to bude za ty peníze stát. Takţe místo krabíků je na večeři krapet skromnější menu, plněná bageta a masové špízky, oboje za dolar. [3USD – loď, 2USD – motorka do Kampot, 1USD – bageta, 1 USD – špízky, 2000 riel – kokos, 2USD – snídaně, nudle, 25USD – Bokor Hill Station tour, 2 x 3000 riel – voda, 5 USD - ubytko]

12.4.2009 – Bokor Hill Station Jede se na výlet! Předtím ještě snídaně na trhu, rýţe s nějakou masovou směskou. Místo 4WD jeepu přijela rozhrkaná dodávka Daewoo, místo avizovaných čtyř účastníků nás jede celkem jedenáct, takţe zatím samé překvapení. Jsem docela zvědav, co nás čeká nahoře v národním parku. Bokor Hill Station je opuštěná horská francouzská stanice, která byla minimálně poslední rok zavřená, nicméně při příleţitosti Khmer New Year je na pár dní pro veřejnost otevřeno. Důvodem uzavírky je, ţe nějakého kambodţského (vietnamského) investora napadlo udělat z horské stanice výletní místo, prostě rezort se vším všudy a tak se pořádně napakovat. Nejdřív je ale třeba postavit novou silnici, místo staré výmoly proslulé silničky se dneska buduje doslova dálnice za desítky milionů dolarů. Ţe jsme v národním parku, to nikoho v korupcí prolezlé Kambodţi nezajímá. Bokor Hill Station patrně čeká podobný osud jako Angkor, příliv masové turistiky a pro příště i pořádné vstupné a hotely se vším všudy. Později se dozvídám ještě jednu zajímavou informaci, která trochu osvětluje to drancování. Jedním z důvodů je také těţba kamene a dřevo, coţ je nedostatkové zboţí a to má Vietnam rád a dobře zaplatí. Cesta nahoru je pomalá a hodně kodrcavá. První zastávkou je tzv. Black Pallace, coţ jsou nyní uţ jenom obvodové zdi kdysi luxusní haciendy krále Sihanoukka. Pěkný výhled, několik fotek a jede se dál k Popokvill Falls. Kdysi to bylo pravděpodobně oblíbené piknikové místečko, dneska je všechno zarostlé a zničené. A to je dobře, aspoň není všude tak vyšlapá cestička, a tudíţ návštěva spodního patra vodopádů není tak jednoduchá. Seshora to vypadá jako nic moc, ale dole to pravý opak a docela akční podívaná. Je moţná i koupačka, ale nikomu krom Frantíka co má kocovinu jako řemen a rozhodně to potřebuje, se tam nechce. Následuje obídek a pokračování konečně k Bokor Palace. Ţádné extrémní „wawwwww“ se nekoná, ale je to zajímavé – bývalé kasino porostlé mechem, který všemu dodává takovou zvláštní barvu a nádech, opuštěné a částečně zakryté v mlze - město duchů, které by, nebýt nájezdu místních v Lexusech, vypadalo i docela mysticky. O kousek dál je kostelík, který vypadá z dálky jako by byl ještě v uţívání, ale vevnitř je to vymlácené a pomalované. Bokor byl kdysi díky strategické poloze základnou Rudých Khmerů, kostel zase základnou Vietnamců, a tak se tu navzájem odstřelovali a nakladli miny všude, kde se dalo. To platilo ještě v toce 2000, nyní by mělo jiţ být vše ok. Cestou nazpět všichni krom italských důchodců vystupujem a dáváme si ještě dvouhodinový trek dţunglí. Autentická dţungle to samozřejmě není, po tygrech ani vidu ani slechu, ţádné pijavice a nic podobného, ale přesto dobré. Dole nás opět náš kostitřas nabral a to je konec výletu. Zda to stálo za 25 dolarů nebo ne, to těţko říct, radši po tom moc nepátrat. A večer kalba! Domluvil jsem s několika Francouzema, co se mnou byli na výletě, ţe zajdem na večeři a dopadlo to nakonec tak, ţe jdu já a dalších šest Francouzů, většina tu v Kambodţi pracuje a nyní dostali volno na svátky. Kam jsem včera nešel, protoţe jsem šetřil, tam dneska

dáváme krabíky a krevety v pepřové omáčce. Proti Kepu velká slabota a drahota. K tomu Angkor beer a permanentní snaha se vnutit Francouzům s angličtinou, coţ nemá moc úspěch, jak uţ je ostatně u Francouzů zvykem. Po večeři se pokračuje na diskotéku, kde jsme, jak se dalo předpokládat, jednou z hlavních atrakcí. Okamţitě dostáváme VIP box a přirozeně i VIP nápojový lístek s cenami jako 3,5$ za malé pivko. Vtipný . Pastis není, takţe nakonec objednáváme láhev Martini za 25$ a čekáme, co se bude dít. Holek je tu minimum a všechny vypadají jako štětule, kluků je tady milion a tancují spoju, a to nejsme v gay klubu)). Pár odváţnějších jde vyzvat k tanci Francouzsky a k mému překvapení i mě, s díky odmítám. Největší show je ovšem na WC, kde zatímco stojím u mušle a věnuju se tomu, proč zde jsem, přiběhne chlapík (zaměstnanec diskotéky!) a začne mě masírovat záda. Naštěstí jsem byl připraven, ale i tak mazec, soustředění na věc to tam, rychle končím a mizím. Děvčata prý na WC masáţ nemají…. Martini je prázdné, celkem jednomyslně se rozhodujeme jít někam za lepším a taky levnějším. Šéfík nás vyprovází ven, metá poklony a omlouvá, ţe neměl Pastis, a ţe do příště ho rozhodně seţene. Na to mu kašleme a kupujeme láhev Mekong whisky za 1$ (!!) a míříme na pařbu, kde i náš průvodce z výletu, majitel guesthousu a další. Veselá kalba pokračuje do jedný, kdy nás oţralej majitel rozváţí na hotel, tam se ještě chvíli pokračuje na pokoji…no veselý večírek . [1500 riel – voda, 2000 riel – něco jako meruňky, 3000 riel – rýže plus masová směs, 5$ večeře, 5$ - Martini, 5$ - ubytko]

13.4.2009 – Kampot Ještě včera jsem uvaţoval, ţe bych se dneska někam dál posunul, ať uţ do Phnom Penhu a dále nebo do Sihanoukville k moři. Sice by se vše dalo stihnout, ale nakonec se rozhoduju tolik nespěchat a zůstat v Kampotu ještě jeden den. Dílem je za tímhle rozhodnutí, ţe jsem se vzbudil, tak akorát, ţe bych patrně nestihl bus a dílem právě fakt, ţe se váţně nemá cenu nikam hnát. Procházka po městě, snídaně na trhu, pár minut na netu, návštěva knihkupectví, nákup kníţky o historii Kambodţe a spánek. Tento rozvolněný reţim není rozhodně špatný, i kdyţ mě to baví jenom asi do tří, kdy si půjčuju za dolar kolo a jedu opět na výlet. Konkrétně směrem Pnom Chhnork, coţ by měla být jeskyně sotva pár km od Kampotu. Popis cesty v LP je zmatený a nepřesný, na to jsem si uţ zvykl, ale ţe to bude tak totálně mimo realitu, to mě docela dostalo. Zcela evidentně autor průvodce nikdy na daném městě nebyl a psal cestu na základě popisu místních, kteří jak je známo většinou naprosto postrádají odhad vzdáleností a orientační smysl. Výsledkem je chaos a nebýt náhodného setkání s místním učitelem angličtiny, který mě vysvětlil kam jet a kde odbočit, těţko bych jeskyni našel. Slíbil jsem mu, ţe se cestou zpět stavím na pokec, ale nezbyl čas, škoda. Před jeskyni se na mě nalepili čtyři kluci s tím, ţe budou moji průvodci. Odmítnout se těţko dá, zdají se být docela v pohodě, takţe souhlasím. Je jasný, ţe tím pádem se jeskyně trochu prodraţí, páč zadarmo kolem mě poskakovat nebudou, ale co uţ, třeba půjdou peníze na dobrou věc potřebným. Vstupný do jeskyně je jeden dolar, jak je v těchto končinách zvykem kvůli několika turistům denně je zde vyčleněný zaměstnanec, který vstupné vybírá. Samotná jeskyně není nijak velká, spíše dle měřítek Moravského krasu miniaturní. Kaţdý krápník, výčnělek nebo odstín má své pojmenování dle zvířecí říše, kluci mě ukazují kde co je a já pokyvuji, jakoţe to vidím. Zajímavý je ještě Hindu kostelík uvnitř jeskyně a pryč. Kluci mě nabízejí, zda se k nim nechci podívat domů, nelze neţ nesouhlasit, i kdyţ z lásky k cizincům mě rozhodně nezvou, to je jasné. Klukům jde jízda mezi vyschlými rýţovými políčky po uzounkých cestách rozhodně lépe jak mně. Na první zastávce dostávám čerstvě

utrhnuté kokosáky a kdyby byl zralé, tak i kešu. Konečně mám moţnost vidět, jak roste kešu a uţ chápu proč je to tak drahé. Na keři podobné menší jabloni je hodně listí, ale pouze několik „lampiónků“ na jejichţ konci je jeden kešu oříšek. A ten je zralý aţ nabere rudě červenou barvu. Na druhé zastávce dostávám na košt pro změnu palmový cukr, jenţ chutná jako karamel. Čas na cestu zpět, páč po tmě se mi rozhodně nechce po kambodţských silnicích promenádovat. Kluci si řekli kaţdý o 1$, sice jsem plánoval spíše o něco méně, ale budiţ, docela se snaţili. Mně to nezruinuje a jim to jenom pomůţe. Cestou nazpět se ještě ve městu stavuji pro lístek na zítra do Phnom Penhu (opět draţší díky KNY) a k bankomatu, kde vyzvedávám 200$, coţ by mělo zajistit pohodový zbytek cesty. Po zjištění, ţe na zítra je bus do Sihanoukville plný, tento plán definitivně ruším a tím pádem definitivně vyráţím dále na sever směr Laos. [6 USD – bus do PP, 4000 riel – polívka, 3 x 1500 riel – voda, 1 USD – vstup do jeskyně, 4500 riel – Internet, 4000 riel – bageta, 3000 riel – ráže plus masová směska, 5 USD – ubytko]

14.4.2009 – z Kampotu až do Kompong Cham Bus jede v 7:15 ráno, budík tedy na půl sedmou. Probouzí mě déšť, na co začátku období dešťů asi něco bude. Check-out a 41$ utíká z mé peněţenky…brr. Díky dešti nestíhám snídani, i kdyţ zbytečně, protoţe bus jako obvykle přijíţdí pozdě. Mám hlad, mám ţízeň a my místo toho abychom jeli s větrem o závod směrem PP, tak stavíme na kaţdém rohu, kde nabíráme místní, aby o pár km dále vystoupili. Cesta ubíhá pomalu a moje snídaně stále nikde. Vytouţená polívka přichází aţ kolem desáté, klasicky zeleninová nudlovka a po čase zase za normální cenu. V poledne jsme konečně v hlavním městě. Jak se dalo čekat společnost Hua Lian nemá ţádné autobusy dále na sever směr Kompong Cham, takţe patrně jediná schůdná moţnost je opět z centra s PP Sorya Company. Beru tedy první motorku co se namane s řidičem, který chápe, kam chci jet. Nabízím 2000 riel, chlapík sice něco mumlá, ale bere. Rozhodně nechci zůstávat v hlavním městě a mám štěstí, autobus mým směrem jede ani ne za hodinu (6$ grrrr), coţ je tak akorát čas si zajít někam na jídlo. Menu obsahuje klasické nudle s něčím plus objednávám ledovou kávu, kterou si prostě v Kambodţi nemůţu nechat ujít, úţasná záleţitost!!! Aspoň v něčem se LP nemýlil, všechny busy z PP na sever skutečně zastavují ve městě Skuon, kde se podává místní znamenitá delikatesa – smaţení pavouci. I díky tomu se tomuto místu přezdívá Spiderville. Černé smaţené potvory mají průměr tak kolem 5-7 cm, ţivé bych je ani moc potkat nechtěl, v tomto smaţeném stavu jsou docela v pohodě a poměrně chutní. Chutná to podobně jako smaţení brouci, jako takové chipsy. Není to zlé, ale ani ţádná bomba, zvlášť kdyţ jeden pavouk stojí 1000 riel. Zvláštní, ţe ananas jde v mţiku usmlouvat na půlku ceny, ale s pavoukem nehnu. O půl páté konečně v Kampong Cham, na první pohled poměrně nezajímavé město, no uvidím…Velký výběr guesthousů tu nemají, beru první který je po ruce „hard bone‟ Bophea Guesthouse za 5$ (zase ten KNY!!) pokoj se sprchou. Ţe je místo sítě v okně nataţené jakési zelené cosi s mnoha dírami, si bohuţel všímám aţ po zaplacení a ubytování se. Uţ se těším na noční moskytí nájezd. Stejně jako i jinde v Kambodţi je znát, ţe se slaví Khmer New Year jenom tím, ţe je plno obchodů zavřených a sem tam je na ulici „party“, coţ obvykle obnáší tanec dokola, pudr na obličejích a sem tam dokonce i alkohol. Na večeři jsou tradiční specialitky jako plněná bageta, nudle s něčím a jako aperitiv ovocný koktejl.

[ 25 000 riel – bus z PP do Kampong Cham, 3000 riel – polívka+voda, 2000 riel – motorka v PP, 9000 riel – nudle v PP, 2000 riel – ledová káva v PP, 3000 riel – 2 x ananas + pavouk, 5$ - ubytko, 1$ - bageta, 3000 riel – nudle, 1500 riel – koktejl, 2000 riel - voda ]

15. 4. 2009 – v Kompong Cham Dnešní den mám na to, abych si poopravil počáteční dojem o Kompong Cham, a ten je, ţe to poměrně nezajímavé větší město, kdy jediná atrakce je Mekong. Zatím město připomíná sleepy hollow, kde se nic neděje a kde není co dělat. K tomu abych počáteční, ne úplně positivní dojem mohl změnit, by mělo dneska slouţit kolo, které si půjčuji na hotelu za dva dolary. Opět se jedná o dětskou velikost z Číny, kdy mám kolena u řidítek, ovšem tentokrát s mimořádným zlepšovákem, coţ je přehazovačka. Opravdu moc uţitečná věc, v zemi která je synonymem pro placku. Neţ přejedu těch cca 400m k kanceláři autobusů košile je propocená durch, mekongská vlhkost, co dodat. Myslím, ţe musím vypadat pro místní přinejmenším legračně, na malém kole, propocená košile, rudý obličej…. Kdyţ se ptám na autobus na zítra směr Ban Lung aka Ratanakiri, tak mě milá slečna za okýnkem odpověděla, ţe určitě jede. Kdyţ si na ten samý bus chci koupit lístek dnes, tak volá ústřednu, aby mně s tím samým milým khmerským úsměvem sdělila, ţe bus zítra nejede. Ze dvou moţností kam se zítra dostat, buď Kratie nebo Stung Treng, beru tu první. Je to blíţ a vypadá to zajímavěji. Lístek za 7$ jde opět na vrub KNY, svátku jenţ nikdo neslaví. Lístky mám v kapse a v ţaludku prázdno. Pekárna nikde, rozumná vývařovna s hotovkama taky ne, tudíţ musím vzít za vděk polívkárnou u tlusté Číňanky, která je ještě k tomu v pyţamu. Na druhou stranu tam kde je hodně hostů, většinou vaří dobře a kde je hodně much, tam ještě líp. Na stole mně přistává klasická nudlovka se zeleninou a jako delikatesa vepřové vnitřnosti. Pavouky, brouky dám bez problémů, ale takovýhle humus ne. Sním zeleninu, vypiju vývar z kostí a mám po snídani i náladě. A po snídani na výlet. Ještě koupit vodu a můţu vyrazit na blízký ostrov Koh Paen, kam se dostat přímo z města po hodně vratce působícím, ale patrně hodně stabilním bambusovém mostku. Hodně stabilním proto, ţe udrţí i auto a vratce působícím uţ se samé podstaty bambusu. Jiţ na ostrově na konci mostku si místní podnikavý tlusťoch zřídil budku na vybírání poplatků za pouţití mostu a vstup na ostrov. Zatímco místní platí zcela evidentně 1000 riel, já bych měl platit 4 x více, tedy 4000 riel = 1 dolar. Nadávám, protestuji, zuřím, ale není mě to nic platné. Buď zaplatíš a pojedeš dál anebo nezaplatíš a dál nepojedeš, to se mi patrně snaţí v khmerštině tlušťoch naznačit. A ještě se k tomu jako většina Khmérů po khmérsku usmívá. Nemám jiné moţnosti neţ zaplatit, protoţe na další hádky nemám sílu a ani by to nemělo smysl. Mám za to, ţe plno lidí bere prostě za automatickou věc, ţe ty jako cizinec platíš mnohem víc, a nějak jim vůbec nedochází, ţe by to tak nemělo být. Škoda přeškoda, ţe jsem nevěděl dřív, ţe ostrov vůbec za nic nestojí. Kromě všudypřítomného prachu vířeného motorkami, zde totiţ není vůbec nic. Jako malou satisfakci si aspoň kupuju obří pomelo za 3000 riel a jedu nazpět. Špekoun mně blahosklonně kyne a já mám chuť po něm hodit pomelo. Platí totiţ, kdo je tlustej, ten se má sakra dobře. Jedu nazpět na hotel, koukám střídavě na CNN a Tom&Jerry a cpu se pomelem. Další pokus o cyklo výlet je stejně marný jako ten první. Uţ jenom přejet cca 2km most přes Mekong dá docela zabrat a ten starý francouzská maják za to rozhodně nestojí. Kromě toho mě málem přejela holka na motorce, takţe jsem se obrátil a jel nazpět na hotel a opět CNN, která je plná nepokojů v Bangkoku. Třetí a patrně nejúspěšnější pokus, začíná kolem páté odpolední, cílem je projet se podél Mekongu. Hodně motorek, jedno čerstvě vybourané auto a docela fotograficky vděčné odpolední panorama na Mekongu.

Večeře, vlhko a dusno, ţe se potí místní a asi zatím nejrychlejší Internet. S příchodem tmy zavírá většina obchodů a restaurací, jde se spát. [2 USD – pújčení kola, 5 USD – ubytko, 3000 riel – polívka, 3000 riel – pomelo, 2500 riel – bageta, 1 USD - plněná bageta, 7 USD – bus do Kratie, 3500 riel – Internet, 1 USD – šampón, 3 x 1500 riel – voda, 1500 riel - cola]

16. 4. 2009 – Z Kompong Cham do Kratie V noci (bývá stabilně rozhodně přes 30°C) je ještě větší vedro jak ve dne. Nepomáhá ani větrák na nejvyšší výkon, skoro kaţdou noc se vzbudím ţízní a musím se jít napít. Mám pocit, ţe s hůlkami zápasím uţ docela obstojně, například taková polívka se bez hůlek prakticky jíst nedá, ovšem klíčky s vajíčkem co jsem dneska objevil na trhu, to byla taková vyšší škola obratnosti s hůlkami. Nabrat malý klíček do hůlek a ještě jej nějak dopravit do pusy, to není opravdu jenom tak. Vzhledem k přidané hodnotě (malá) a úsilí (velké), které jídlo vyţaduje, to je dost nevyrovnaný boj. Raděj jdu kousek vedle na ledovou kávu, coţ je opravdu neskutečná dobrota. Malý batoh a minimum věcí je při balení a věčných přesunech z hotelu do hotelu obrovská výhoda. Beru svých pět švestek a pryč odsud. Překvapivě autobus přijíţdí přesně a stejně překvapivě i načas přijíţdíme do Kratie. Město na první pohled působí velmi příjemně. Mám dvě moţnosti, buď v Kratie zůstanu do zítra a pojedu dopoledne busem dál do Ban Lung anebo si teď vezmu taxi za přibliţně 14$ a budu tak v Ban Lung někdy v osm večer. Času mám plno, nemá cenu se tak hnát a zbytečně bych celý den strávil popojíţděním, takţe volím první moţnost. Nabídka i ceny hotelů jsou s předchozím městem poměrně podobné, tzn. nabídka minimální a ceny nadhodnocené. Beru YonHong GH přímo u marketu za novoročních 6$, smlouvat se jako obvykle nedá. Na to, ţe má mít Kratie údajně 79 000 obyvatel, tak centrum odpovídá větší vesnici. Jenom co se trochu rozhlídnu, zhodnotím francouzskou koloniální architekturu a obhlídnu lodičku na ostrov, tak začínají opět padat kýble vody. Průtrţ mračen jak má být, během chvíle na ulicích malá potopa, která po dešti stejně rychle zmizí, jak přišla. A opět krátká procházka, po které opět následuje další dešťová smršť, která mě nedobrovolně uvězňuje v hotelové restauraci na drahém jídle. Rybka na zázvoru byla docela dobrá, stejně jako další kafe. Pořád leje. Internet za dolar… Stále padají kýble vody. Jdu spát. [7000 riel – oběd, 3000 riel – klíčkové placky, 2000 + 3000 riel – ledová káva, 2500 riel – voda, 7,5 USD – bus do Ban Lung, 4 USD – večeře + Internet]

17. 4. 2009 – Kratie, Koh Krong a busem do Ratanakiri Zdá se, ţe se včera vypršelo, obloha je jako vymetená, ideální počasí na další cyklo výlet na ostrov Koh Krong. Autobus dále na severovýchod je po poledni, takţe mám příjemný půlden na to, abych prozkoumal Kratie a okolí. Jinak totiţ kromě profláklých a hodně předraţených delfínů, zde není moc co dělat. Můj nápad, ţe kdyţ půjčení kola stojí dva dolary na den, tak půl dne by mohlo stát dolar, se nesetkal s přílišným pochopením, i kdyţ nakonec jsem půl dolaru slevu dostal. Schválně se ještě před cestou ptám na GH na cenu převozu na ostrov, odpovědí je mi 1000 riel za osobu. Přece jenom po předchozí zkušenosti jsem opatrnější, páč čekám klasický i kdyţ třeba jenom nepatrný rip-off. A taky ţe ano, převozník po mě chce místo 1000 riel dvojnásobek. Takţe zase dohadování, aţ se na konec shodneme na ceně 1500 riel s tím, ţe 500 riel je za kolo. No nevím, jsou to drobné, ale i tak je to turistická cena. I kdyţ je Mekong

v období sucha poměrně klidná řeka, moc dobrý dojem jsem z přeplněné pramice neměl. Převáţí se vše, včetně motorek atd. a kapacita je jak se na Asii sluší a patří neomezená. Koh Krong samotný je uţ od začátku strašně příjemné místo, úplný opak ostrova u Kampong Cham. Klid a pohoda, ţádné motorky, ţádné oblaka prachu a veskrze milí a příjemní lidé. Rozhodně nejlepší je plavoucí vesnička na západním břehu. Několik chatrčí, plovoucí chlívky pro vepříky, u kaţdé chajdy loďka jako jediné spojení s okolním světem. Úţasné, i kdyţ i sem dorazil cestovní ruch. Jakmile jsem byl poblíţ spatřen, vyrazil za mnou klučina s nabídkou projíţďky kolem vesničky. S díky odmítám. Zpátky na ostrově jedu pro změnu na opačnou stranu ostrova aţ na jeho konec, sem tam jsou vidět stromy s jack fruity (největší ovoce na světě) nebo tzv. pomelovník, coţ je k mému překvapení takový větší keřík. Celý ostrov jsem si v klidu projel za kratší čas, neţ jsem původně čekal, tudíţ mám po návratu na pevninu ještě čas se zajet podívat Wat Randal. Na tento buddhistický chrám platí staré známé asijské:“Same, Same But Different“, a to neznamená nic jiného, neţ ţe to byla zbytečná cesta. Je kolem poledne, takţe tak akorát čas na návrat nazpět na GH, vyzvednutí si věcí, sprchu a k autobusové kanceláři. Autobus měl jet o půl jedné, ale přijel aţ skoro za hodinu a ještě k tomu docela narvaný. Naštěstí jako cizinec jsem malinko VIP, takţe nemusím do uličky na stoličku, ale mám dokonce svoje vlastní sedadlo. Jen co vyjedeme za Kratie stavíme na skoro hodinovou pauzu na oběd, coţ by normálně nevadilo, kdybych nešel před odjezdem schválně taky na oběd. Ostatní si dávají pořádně do nosu a já se potím ve vlastní šťávě. Silnice do Stung je bez přehánění dálnice, aut minimálně, takţe nic nebrání řidiči jet na plno aţ do doby neţ sjedeme z asfaltu na ujeţděnou cestu uţ směr Ban Lung. Rychlostí průměr znatelně poklesl a přibylo různých výmolů, ale o to byla zase cesta zajímavější. Míjíme úţasnou krajinu, která je mixem dţungle, políček s banánovníky, chatrčí, palem, buvolů, krav atd. Večer ještě navíc krásně ozářené zapadajícím sluncem. Jako takové plus před koncem cesty začala zlobit převodovka, tím pádem autobus nedá víc jak tak 15-20 km/h, jediné štěstí, ţe do cíle je to uţ jenom pár kilometrů. Dle doporučení na fóru Thorntree se jdu podívat na LakeView Lodge GH, je to sice dál ale snad to bude stát za to. Majitel byl patrně velmi překvapen mým příjezdem, páč mně nabídl (i s tradiční formulkou o KNY) single room za 20$. To mě upřímně rozesmálo, takţe se obracím a jdu pryč. Chlapíkovi to nedá a sniţuje na 10$. Opět odmítám a opět odcházím, páč tohle je pořád mimo realitu. Jako třetí variantu mně nabízí dormitory za 4$, je to dost děs a sprcha je někde na dvoře, nicméně jelikoţ uţ je tma a nikam dál se mě nechce, beru to, s tím ţe si zítra najdu něco jiného. Byla to chyba, velká chyba, ale co stane se. Pokoj je hnus a poměrně smrad, záchod plný pavouků, koupelka (pokud se tomu místu vůbec tak dá říkat) plná dalšího lezoucího i létajícího hmyzu. Co se dá dělat, jdu uţ bez batohů po totálně temných ulicích (jak se teď hodí baterka!) se podívat do města po nějakém jiném ubytku na další dny. Jak se dalo čekat, nebyl to vůbec ţádný problém, za 5$ je k dispozici krásný velký pokoj s koupelnou, TV a větrákem. Pro srovnání se jdu mrknout ještě na jeden GH doporučovaný v LP, Tribal hotel. Poměrně velký GH s různými typy pokojů, de facto srovnatelné s GH ve městě. Ráno se patrně rozhodnu, kam zamířím, asi zvolím hostel dle pocitů, kde bych tak mohl najít nějaké parťáky na trek v dţungli apod. [1,25 USD – snídaně (vajíčka), 0,75 USD – kíva, 2 x 1500 riel – voda, 3000 riel – oběd, 2000 riel – cola, 3500 riel – bageta plněná, 2 USD – lemon grass soup with fish, 2000 riel – voda, 1,5 USD – půjčení kola, 6 USD – ubytko, 2 x 1500 – převoz na ostrov, 1000 riel – šťáva z třtiny ]

18. 4. 2009 – Ban Lung, Ratanakiri Naštěstí noc tak hrozná, jak se původně zdálo, nebyla. Ale i tak hnedle z rána mizím z hotelu pryč. S ţádným check-inem se nikdo neobtěţoval, takţe trochu váhám, zda jim to platit, protoţe za ten jejich přístup by si to jenom zaslouţili. Nakonec vítězí mé dobré já, které nemá ráno průsery a následné tahanice, pokud by si mě majitel v Ban Lung našel. Po krátkém váhání beru nakonec Tribal hotel, i z důvodu, ţe zde bude patrně větší šance najít nějaké parťáky na společné akce. Po ubytování, check-inu a snídani se nabízí otázka, co teď? Na kole se zde nikam moc nedostanu, motorku řídit neumím (to je velká chyba!) a pěšky dojdu tak maximálně k jezeru a to je na celý den zdá se trochu málo. Ptám se tedy na moţnosti na recepci, kde mi hnedle aktivně volají spřízněného průvodce. Jsem docela zvědav, kdo to bude a jaké budou moţnosti, a to hlavně finanční. Nabídka je následující: projíţďka na slonovi za 10$, cesta tam a zpět bude za 5$. Celkově docela ranec, ale co mě zbývá jiného? Na slonovi jsem se projet chtěl a jenom tak popocházet kolem hotelu se mě moc nechce. Nakonec to za těch 15$ rozhodně nestálo, ale popořádku. Vuthy – můj dnešní průvodce – ještě něco obtelefonovává a můţeme vyrazit. Kolem alejí rubber tree (kaučukovník) a cashew nus tree (kešúovník??) jedeme nejdříve k vodopádům Ka Tien, kde se jako obvykle platí vstupné (2000 riel), a které budou rozhodně zajímavější, aţ přijde období dešťů. Jako samostatná cesta by to bylo asi zbytečné sem jet, ale jsem tu spíše z jiného důvodu, čekám na slona. Z opačného směru by měl co nevidět dorazit slon s předchozí výpravou a já bych měl dojet nazpět do vesnice. Avizovaných deset minut se proměnilo skoro na hodinu, ale to mě ani nepřekvapilo. Mezitím se mě Vuthy snaţí zabavit nekonečným vyprávěním o své úţasné přítelkyni, o neméně skvělé svatbě a tak pořád dokola. Kdyţ uţ jenom tak unaveně pokyvuji, přichází Vuthy se sérií kambodţských her, které ovšem mají stejný úspěch jako jeho nekonečné veršovánky na téma moje přítelkyně, takţe toho po chvíli taky necháváme. Konečně přiklusal slon. První překvapení, slon je poměrně malého vzrůstu. Druhé překvapení je, ţe pojedeme stejnou cestou, jako jsme jeli na motorce. Třetí překvapení je, ţe slon jede strašně pomalu a můj mahout (sloní řidič) není ţádný vznešený sloní muţ, ale obyčejný týpek co si cestou zaskočil k jedné chatrči na panáka rýţové kořalky. Poslední překupko bylo, kdyţ po mě chtěl 15$ místo domluvených 10$. No prostě celkové zklamání, nechal jsem se chytnout do klasické pasti pro turisty. Sice si jízdu na slonovi můţu „odškrtnout“, ale jinak to rozhodně za těch 10$ nestálo. Takţe zase na motorku a stejnou trasou nazpět. Vuthy dostal hlad, OK, jdeme tedy na jídlo na trh. Masové směsky jsou tradičně nicmoc hnus, aspoň ţe rýţe je tradičně výborná a zelenina taky. Vuthy prohlásil, ţe nemá peníze, ţe mu to mám zaplatit. Asi doufal, ţe tím pádem ho zvu. Nezval jsem. Kdyţ se ptám průvodce, kde se na trhu prodává káva, nemá nejmenší tušení. Hold kvalitní průvodce. Společně pokračujeme ještě k vulkanickému jezeru Boeng Lom, kde opět jako cizinec platím vstup (1$). Nicméně tento hodně česky vypadající rybník je nádherný a je tu i příjemné koupání, nebýt jen vřeštících teen Khmerů, kteří neumí plavat a jenom se cachtají v plovacích vestách. Celkovou idylu kazí, jako ostatně všude v Kambodţi, hory odpadků, které se kupí všude na břehu. Přepokládám, ţe pokud by i místní museli platit vstup, hned by si tohoto pěkného místa váţili víc. Párkrát jsem se okoupal, snědl celý meloun, dal jsem řeč s Francouzema a jede se domů. Nebyl to špatný den, ale…. Následuje psaní, čtení, psaní a čtení…a večeře v hospodě, kde jsou všechna jídla za dva dolary. Večer opět potkávám Thomasse z Rakouska, chvíli kecáme, aţ se domlouváme na zítra na společný výlet do vesničky Voen Sai. Jsem docela zvědav, protoţe pojedeme poměrně

neznámo kam a pick-up jede pouze jednou denně, takţe nocovka bude patrně někde na laossko-vietnamsko-kambodţském pomezí. [5000 + 1500 riel – snídaně, 4000 riel – oběd, 5 USD – guide, 10 USD – slon, 2 USD – večeře, 1 USD – vstup na jezero, 2000 riel – vstup vodopády, 2 x 2000 riel – voda, 3000 riel – meloun, 2000 riel – džus, 4 USD - ubytko]

19.4.2009 – z Ban Lungu do Voen Sai Vzhledem k tomu, ţe není vůbec jasné, jak dnešek dopadne a kde budu spát, balím ráno věci, odhlašuji se na recepci, bágl nechávám v úschově a jenom velmi nalehko vyráţím s Thomasem směr stanoviště pick-upů. Auto směr Voen Sai by mělo jet kolem půl osmé, ovšem ve skutečnosti se čeká, aţ se sejdou lidi a náklad v dostatečném mnoţství, tak aby se mohlo vyjet. Takţe je hodně času na ranní průzkum trhu a vydatnou snídani. Zjišťuju, ţe včera jsem trochu křivdil místnímu prodejci pečiva, kdyţ jsem měl za to, ţe 500 riel za jeden kousek není správná cena, protoţe překvapivě i místní platí stejnou cenu. Takţe pardon, pane pekaři…. Ţe jsme o půl deváté vyjeli, ještě neznamená, ţe jedeme k cíli. Zatím jedeme pouze pro další náklad, jako krabice a pytle kdoví s čím. Mohl jsem tisíckrát dávat na svůj batoh s foťákem pozor a stejně mně to nebylo po tisíc a jedna nic platné. Chvíli jsem si nevšímal dost důkladně batohu umístěného na hromadě s ostatníma věcma, příliš akční řidič dal batoh na střechu pick-upu, kde se neudrţel a spadl na zem. Následky? Plastová láhev plná vody je rozbitá a ve foto brašně s mým Nikonem to hodně podezřele chrastí. Zbytek cestujících na mě zírá, jak já zírám na tašku s foťákem. Nechápou nic, stejně jako nejsem schopen čehokoliv. Říkám si, co se dá dělat, měl jsem dávat víc pozor, je to prostě součást dobrodruţství…Dodávám si trochu odvahy alespoň na nakouknutí, zdá se, ţe tělo je v pořádku, mno aspoň něco. Krytka objektivu je zapasovaná do závitu, pod tím to chrastí a chrastí…. Během cesty je snaţím utěšit, ţe ještě je přece jenom malinkatá moţnost, ţe se rozbil jenom UV filtr nasazený trvale na objektivu a ne samotné sklo, říkám si, kdyţ o pauze noţem páčím krytku objektivu. A skutečně, malý kambodţský zázrak! UV filtr je na padrť, ovšem objektiv je v pořádku! Filtr je hodně natvrdo zapasovaný do závitu objektivu, ale to snad půjde v ČR nějak opravit, hlavně, ţe to funguje. Po vyloţení melounů a s mojí mnohem lepší náladou pokračujeme po ujeţděné cestě do Voen Sai. Vesnička s 3000 obyvateli je vstupní branou k čínským, laoským a dalším minoritním kmenům a dokonce se zde většinou uţ mluví pouze laossky. Nám je to samozřejmě celkem jedno, tak nebo onak, stejně jim nic nerozumíme. Šťastný konec mého dobrodruţství s objektivem si zaslouţí hnedle po příjezdu pivko, předraţený Angkor beer za dolar….ach, ta úleva . Cesta nazdařbůh (nazdařbuddha) vesnicí je úţasná, odevšad nás zdraví místní, zvou na něco k snědku nebo si chtějí tak popovídat. Smůlou je, ţe nikdo neumí anglicky vyjma jednoho mnicha, který na nás uţ z dálky mává, ať jdeme k němu. Jako kaţdý mnich sympaťák na první pohled, mluví poměrně lámaně anglicky, není divu, kdyţ jsme dle jeho slov první cizinci, s kterými má moţnost mluvit anglicky. Stejně jako mnoho lidí v Kambodţí nemá rád Vietnamce, kteří tu zabírají půdu, vykupují dřevo a de facto i Kambodţi vládnou. Bojovali proti Vietnamcům a teď se jim musí klanět. Po čase konverzační témata docházejí, coţ ovšem ničemu nevadí, páč přichází jeho příbuzný, který umí bezvadně anglicky, čehoţ hned vyuţíváme a domlouváme si na dnešní noc homestay. Chlapík se tváří jakoţe je vše ok a není ţádný problém, ovšem představu kde a jak budeme vlastně spát, evidentně moc nemá. Nevadí, je tu údajně ještě guesthouse, o němţ sice ani místní nevědí, ale my ano.

Jakmile potkáváme Thomassovi francouzský kámoše na motorkách, hnedle měníme plány. Místo loďky na druhý břeh, sedáme na motorky a vyráţíme hledat vesnice Kachon, kde by poblíţ měl být animistický hřbitov. Směr neví nikdo, respektive kaţdý z oslovených místních nás posílá úplně někam jinam, popřípadě se nám dostává odpovědi, ţe se tam vůbec jet nedá apod. Nikon měl dneska smolný den, nejdřív tvrdý dopad a teď během jízdy přímá zásah vodou…ale stále funguje! Takţe nazpět do Voen Sai, převoz na druhou stranu řeky a pokračování do dalších starých laoských, čínských a dalších minoritních vesnic. Chytrá kníţka je stejně k ničemu jako rady čínsky nebo laossky mluvících místních. Takţe opět jedem nazdařbuddha a opět nikam. Nemá to evidentně cenu, obracíme stroje nazpět směr Voen Sai. Tato centrální vesnice není rozhodně turistických rájem, čemuţ odpovídají i moţnosti stravování, které jsou v pozdním odpoledni nulové. Proč by tu taky měl někdo hospodu, kdyţ by do ní nikdo nechodil… Nakonec nás spasí instantní čínská polívka a kafe. Levné a dobré. Navrch dostáváme ještě plody pomelovníku, tedy pomela. Následuje pravá kambodţská hostina, během které následuje pravá kambodţská průtrţ mračen. K všeobecnému překvapení jsme GH v Voen Sai skutečně našli, ovšem není guesthouse jako guesthouse. Tento spíše připomínal rodinnný dům bez majitele, neţ cokoliv jiného. Jenom najít někoho kdo je za tuhle budovu odpovědný a dá nám klíče, bylo poměrně sloţité a zdlouhavé. Opět nepochopitelná neochota v místě, kde by člověk čekal poměrnou vstřícnost vzhledem k očekávanému utrácení, místo toho kyselý ksicht, snaha nás ve finále pořádně oškubat atd. V momentě kdy takzvaná majitelka zjistila, ţe si vezmeme místnost po dvou, tak se snaţila zdvojnásobit cenu za pokoj. K její cti je ale nutný dodat, ţe to jenom zkusila a hned pochopila, ţe tudy cesta nevede. Nádherný západ Slunce, všudypřítomný klid a ticho…nádhera. Jakmile se zapnou večer generátory, zapíná se automaticky televize, kde běţí povětšinou thajské telenovely. Všichni koukají a my chceme jíst. Takţe další kyselé ksichty, drahoty a neochota, ale jinak bychom se těch povařených instantních nudlí s trochou čehosi zeleného nikdy nedočkali. [7000 riel – pick-up do Voen Sai, 2000 riel – voda, 3500 riel – plněná bageta, 2000 riel – pivko, 2 x 500 riel – převoz, 1500 riel – ice coffee, 3000 riel – nudle, 2 x 4000 riel – pivka, 2000 riel – fanta plechovka, 1000 riel – čínská polívka ]

20. 4. 2009 – vlastně poslední kambodžský den Dobré ráno Voen Sai. Na „náměstí“ vládne příjemná atmosféra, zrovna totiţ probíhá ranní mini trh. Opět čirá neturistická krása. Kupodivu je po ránu otevřena ještě jedna hospoda, kde mají dobrou polívku a asi nejlepší kafe v celé Kambodţi. Objednal jsem si zeleninovou polívku a dostal polívku s obrovskou kostí. Na otázku proč mám v polívce maso (kost), kdyţ jsem si objednal polívku bez masa, jsem dostal překvapivou, ale poměrně logickou odpověď: “Máš to bez masa, je to jenom kost“. Thomas odjíţdí první pick-upem zpět do Ban Lung, já se rozhoduji zůstat a ještě se zde trochu porozhlídnout. Údajně by měl ještě jedno auto odpoledne. Vyráţím, kam mě nohy nesou a co v klasickém dopoledním vedru a dusnu vydrţím. Sice není uţ poměrně moc co vidět, ale i tak lepší jak tvrdnout v Ban Lung. I kdyţ nakonec musím poměrně dlouho čekat na auto, tak procházka po obou stranách řeky byla docela příjemná. Problémem je totiţ čas auta, jeden mi řekl, ţe jede v jednu, druhý, ţe v jedenáct a třetí něco mezi. Takţe raděj čekám v předstihu, neţ aby mně auto ujelo. Nakonec vyráţíme kolem půl druhé.

Nazpět v Tribal hotelu jsou na pořadu dne uţ jenom čistě praktické věci jako je praní, psaní deníku, Internet, koupě lístků na zítřejší bus směr Stung Treng apod. Moţností jak se dostat blíţe k hranicím je více, tohle by měl být patrně minibus jedoucí přímo. Druhou moţností je autobus, i kdyţ jednou jsem dostal odpověď, ţe bus jede a podruhé, ţe ţádný bus do Stung Treng není. Následuje uţ jenom večeře, závěrečné pivko s francouzskou partičkou a spát, páč se vstává jak je v JV Asii velmi brzy. [2 USD – Voen Sai GH, 2 x 1500 riel – káva, 3000 riel – polívka, 2 x 500 riel – převoz, 6000 riel – pick up nazpět, 3 x 2000 riel – voda, 1500 riel – sandwich, 3000 riel – net, 7$ - bus do Stung Treng ]

21.4.2009 – pryč k Kambodži, hurá do Laosu V Ban Lung a vlastně tím pádem i v Kambodži jsem zůstal o den dýl, neţ jsem původně předpokládal, ale není čeho litovat. Výlet do Voen Sai a okolí byl úţasný a stejně tak čas a pokec strávený s ostatníma travellery byl bezva. Moje dva měsíce jsou nic proti roční cestě nebo cestě bez hranic, jak to měl naplánované např. Thomass. Odjezd minibusu je v osm, tudíţ dost času na snídani, sbalení věci a nezbytný check-out. Je mi účtována pouze druhá noc za 3$, a to mi rozhodně nevadí. V celkově předraţeném turistickém přístupu v celé Kambodţi je těch pět ušetřených dolarů milou náplastí. Cesta minibusem má do komfortu daleko, protoţe je mnohem více cítit kaţdý otřes, výmol a nerovnost. A ţe jich je hodně po cestě! Aspoň ţe mám moţnost dát řeč s borcem, co nám předevčírem sliboval homestay a potom se vypařil jako pára nad hrncem. Stung Treng vypadá na první pohled jako klasická příhraniční město, kde se nic moc neděje a kde je zvýšená koncentrace chytráků, kteří by si rádi na mně přivydělali. Údajně dle kusých informací co mám, by měl jet na hranice minibus a to dokonce několikrát denně, leč v reálu je situace asi někde jinde. Jeden říká, ţe jede pouze ráno, druhý tvrdí, ţe nejede vůbec a třetí pro změnu, ţe do hodiny zde nějaký minibus bude. Taxi jsou hodně předraţený a nikde nikdo s kým by se dalo eventuálně podělit o náklady. Na to, ţe je teprve poledne, je to poměrně divná situace, takţe jdu raděj na kafe. Kafe dopito, jdu na stanoviště taxíků a čekám…sem tam přijde nějaký taxikář nebo podobný koumák s nějakou výhodnou nabídkou na odvoz na hranice. Odmítám a čekám… Kluk asi mého věku mně nabízí, ţe se podělíme o motorku za 15$, on dá sedm a já zbytek. Po zváţení všech varianta beru, protoţe mně nic lepšího nezbývá. Ovšem potom zase nebudu mít drobné dolary na úplatky na hranících, takţe někde vyměnit peníze, děs, uţ abych byl pryč. Kdybych byl býval věděl, jak bude cesta na motorce vypadat a probíhat, byl bych býval asi čekal ještě teď. Na malé motorce jedeme celkem tři, řidič, laoský student s obřím lodním kufrem a menším batohem a já s velkým batohem na zádech a menším batůţkem na rameni. Sedím nebo spíše balancuji na drţadle co je na konci sedadla a počítat kilometrovníky do cíle. Těch skoro 60 km ubíhalo hodně pomalu, jediné štěstí, ţe cesta byla kompletně bez aut, takţe by případný karambol snad nedopadl moc hrozně. Tím pádem ani stopování by při nulovém provozu (za celých 60 km jsme potkali jedno auto) nemělo ţádný smysl. A stejně jsme nakonec aţ na hranice nedojeli, asi 1,5 km před závorou se zlomili dráty v zadním kole a my museli dojít po svých. Hranice Kambodža x Laos tvoří dvě závory a několik unimo buněk, toť vše. Kolem les, ţádná auta, duty free shopy, prostě nic, konec světa „in the middle of nowhere“. Na kambodţské straně hranice jde všechno jako po másle, bez problémů dostávám nazpět pas i s výstupním razítkem. A kdyţ poté, co uţ mám pas ve své moci, ptá celník na úplatek, tak se

mu akorát vysměju a vesele pokračuju o 50m dál do Laosu. Zde uţ to měli chlapci promyšlené lépe, dokud nedám 1$, tak nedostanu pas. Hádat se nemá smysl. Jsem v Laosu ale co teď? Kam dál? Nikde není ţádné auto, motorka, autobus, prostě nic…mrtvo, pusto a prázdno. Vedro a plno much. Musíme čekat, třeba něco časem přijede. A zcela evidentně to nebude jenom tak hned. Jedinou moţností zdá se být pomoc od holandského páru, pro který by mělo přijet auto od cestovky, které by nás snad mohlo vzít dál. Za necelé dvě hodiny čekání nepřijelo ani neodjelo z hranic jediné auto. Auto z cestovky nás nakonec bere a dokonce zadarmiko, takţe značka ideál. Vystupuji na křiţovatce směr ostrov Don Det, odkud jsem si vzal motorku za 5000 kip do Ban Nakasang, kde uţ na mě nedočkavě čekají hladoví řidiči lodí, kteří chtějí za pár minut na lodi 5$. Strašná inflace a nehorázně okrádání, ale nedá se nic dělat, na doplavání to bohuţel není. Dopoledne by se snad dalo s někým o náklady podělit, nyní v pozdním odpoledni jiné moţnosti není. Don Det, jeden z ostrovů v oblasti zvané „4000 Thousand Islands’, je znám především jako pohodové, lehce hippie party místo, kde se nic moc neděje, ale kde se příjemně vegetí, a kde hodně lidí zůstává mnohem dýl, neţ původně plánovala. Jsem docela zvědav…čekal jsem plno lidí, ale tady skoro nikdo není? Zato klídek tu je, nikdo mě nenutí ubytování, tak nějak moc pocit, ţe se vše hned nějak zpomalilo. Moţností ubytování je tu plno, většinou se jedná o jednoduché bungalovy za plus minus 2-3 €. Rád bych se ubytoval na západní straně, jeţ je honosně nazvaná „Sunset blvd strip“. Pár bungalovů je překvapivě plných, takţe nakonec beru Tena bungalows, chajda za 20 000 kipů (2€). S dolary zde moc velké štěstí zdá se neudělám, potřebuju kipy! Naštěstí samozvané směnárny jsou na kaţdém rohu, po chvilce hledání nejvýhodnějšího kurzu měním 8300 kip za 1 USD. Hned po transakci mně chlapík nabízí ke koupi marihuanu, sáček poněkud zatuchlého matroše za 50000 kip. Tráva je zde patrně velmi slušný byznys. Večer následuje brutální bouřka nad Mekongem, coţ se ukazuje jako naprosto dokonalá zvuková a visuální show, opravdu úţasné divadlo a poté seznámení se spolubydlícíma, kalba se spolubydlícíma a poznatek, ţe většina Finů (to jsou ti moji spolubydlící) jsou blázni (:D) a Lao beer je váţně moc dobré pivko. [10 000 kip – večeře, 3 x 10 000 – Lao beer, 5000 kip – voda, 40 000 kip – loď, 7$ - motorka na hranice, 2000 riel – voda, 1000 riel – 2 x koláč, 1000 riel – bageta, 2000 riel – avocado, 3000 riel – kafe, 1$ - úplatek ]

22.4 & 23.4 & 24.4 – nicnedělání na Don Det Na ostrově Don Det, coţ je jeden z „4000 ostrovů“ není vlastně nic k vidění, nic se tu neděje, nedá se tu pořádně koupat, ale přesto nebo moţná právě proto, je tu báječně. Veget v houpací síti, kochání se výhledem na Mekong, klábosení, čtení, sem tam pivko, sem tam špek, sem tam nějaká činnost jako výlet, koupačka nebo dobré jídlo. Zní to jako příjemně strávený čas. Kdyţ jsem zmiňoval výlet, myslel jsem především další cyklo jízdu na místních minikolech, tentokrát na vedlejší ostrov Don Khon (ostrovy spojuje starý francouzský most, na jehoţ konci je budka a v budce pán a tento pán vybírá peníze) k vodopádům Tat Somphamit. Koupat se zde nedá, utopit by se šlo velmi rychle, a to ještě ani zdaleka nezačala monzunová sezóna. Dalo by se pokračovat kolem ostrova Don Khon, ale jednak mě bolí koleno a za druhé v poledním dusnu, vedru a vlhku se mě moc nechce. Tímto výletem první den jsem prakticky vyčerpal moţnosti individuální turistiky, další moţnosti jako tubing nebo kayaking zde jsou, ale to je většinou pro více lidí a za móc dolárků. Tím pádem byly další dny vyplněny poleháváním v hammocku, čtením o historii Kambodţi

nebo průvodce, pojídáním vybraných dobrot, popíjením bezvadného Lao beeru, klábosením s partou Finů, lehkým pokuřováním laoských travin a kaţdodenním zjištěním, ţe je tu strašně krásně a vůbec se mě nechce pryč. Majitelé Tena Bungalows jsou nesmírně fine, veškeré nápoje a jídlo jsou jako samoška, platí se aţ při odjezdu. Večer paří s náma a před den skvěle vaří. Prostě milí, pohodoví a tolerantní lidé. Taky je tu jeden šílený Němec co umí laosky a dělá jako ţe tu to zde patří, jinak ale chlastá jak ďas. Potom jsou tu další Finové z okolních bungalowů a ti strašně hulí. Taky se zastavil na pokec Anthony z GB, co uţ s přítelkyní dva roky cestuje. A ještě jedna věc, na Don Det panuje legalizace v praxi, takţe v hospodách jsou speciální menu, speciální „happy“ jídla, speciální „happy“ drinky atd. Je tu krásně, příjemná hippie atmosféra, ale uţ je zase čas vypadnout. Finové – Sakku, Wera a Tatu – to taky balí a bez nich by tu uţ zase tak moc legrace stejně nebylo. [296 000 kip + 28 000 kip - komplet útrata v Tena bungalows, 40 000 – hulení, 20 000 – papírky, 13 000 – net, 2 x 2000 kip – samosa, 9000 kip – vstup na Don Khon, 35 000 kip – jídlo v Indické restauraci, 8000 kip – kolo]

25.4.2009 – z Don Det k vodopádům Tat Lo Shodně já i Finové opouštíme Don Det a vyráţíme ráno dál na cestu, já mám poslední zruba dva týdny, oni mají ještě tak rok. Sakku balí ještě poslední joint, honem zaplatit veškerou útratu a zase o kus dál. Uţ ze včerejška mám koupený lístek na bus do Pakse s odjezdem v osm ráno, akorát jsme se zapomněl zeptat, zda je v ceně i loď, no uvidí se. Loď v ceně byla, nicméně není bus jako bus. Z busu se vyklubala místní verze levné hromadné dopravy, coţ je menší dodávka, na jejíţ korbě jsou podélně lavice. Samozřejmě, ţe tento „bus“ nejede hned, ale aţ se naplní a i potom zastavuje, kde se dá a klasicky nakládá a vykládá pasaţeéry i zavazadla. Vlastně mě to ani moc nepřekvapilo, dějí se zde prostě věci, které nemá cenu řešit, mnohem lepší je se tomu přizpůsobit a uţít si to. Mám svých pár cm čtverečních, na kterých sedím a tím pádem je mi fine, nemusím aspoň vlát ve větru a postávat někde na boku, jako zbylí cestující. Cestu všem zpříjemňuje místní oţralý blázen, jenţ baví celé osazenstvo. Mně zase někdo nalil na batoh vodu, takţe všechno je opět krásně navlhlé. No, klasika . Silnice je dobrá, ale i tak cesta zabere kolem tří hodin, ještě ţe v Pakse zastavujeme na Jiţním nádraţí, odkud jezdí autobusy směr Tat Lo. Štěstí mi docela přeje, protoţe bus odjíţdí asi za půl hodiny a tentokrát je doopravdy autobus, ne vozítko jako naposledy. Prakticky okamţitě po vystoupení z autobusu ve vesnici, která by měla sousedit s Tat Lo, se spustily klasické asijské trakače. V dešťové mezi pauze beru s Martinem ze Švédska tuk-tuk na poslední dva kilometry, kde se snaţíme najít nějaký levný ubytko. Moţností moc není, naštěstí de facto jediná levná varianta má jeden volný bungalow, takţe bereme napůl, tím pádem kaţdý platíme celé jedno Euro . A opět začíná pršet a prší a prší…,takţe se jde do jediného zdejšího pouţitelného a hlavně otevřeného restaurantu, kde se překvapivě shlukují všichni (všechno několik) cizinci, kde je dobré jídlo, slušné ceny, obsluhuje zmatená Mama, lítá tu plno much, a kde můţeme sedět, jak dlouho chceme… [40 000 kip - Don Det x Pakse, 25 000 kip – Pakse x Tat Lo, 5000 kip – voda, 5000 kip – tuk tuk, 10 000 kip – ubytko, 41 000 kip – celková v hospodě (jídlo, pivka atd)]

26. 4. 2009 – vodopády Tat Lo kolem a dokola Po včerejším dešti dneska prakticky ani památky, obloha jasně modrá, dusno a vedro, takţe opět staré dobré počasí. Na snídani míříme tam, kde jsme to včera uzavřeli, k Mama & Papa (nebo jak se ten šílený podnik jmenuje), kam evidentně nikdo z místních za celý rok ani hlavu nestrčí a sousto nepozří, nicméně i tak jsou ceny slušné, kvalita standardní stejně jako obsluha poměrně v normě. Snídaňové menu – bageta, omeleta a kafe za 10 000 kipů, a to není špatné. S Martinem ze Švédska vyráţím na výlet ke třem místním vodopádům. První z trojice Tat Hang je vidět prakticky ihned z vesnice, který sice není moc velkolepý, ale na koupání patrně docela dobrý. Nad a vedle vodopádu je několik, na pohled poměrně luxusních chatek, odkud bude asi pěkný výhled, ale kde si asi moc návštěvník, vzhledem hluku padající vody, nepopovídá. Přibliţně 700m dále proti proudu řeky jsou druhé vodopády Tat Lo, které jsou o něco menší a poměrně nic moc. Alespoň je odtud pěkný výhled a hned vedle je docela příjemná tribal village, která sice vypadá dost chudě, ale zdání klame, minimálně půlce chatrčí vévodí satelitní talíře. Třetí, největší a nejlepší je vodopád Tat Suong, který je někde dále proti proudu, ale jak se tam dostat? Cestička tu přirozeně ţádná není a ani místní nám nejsou schopni moc pomoct. Koukají, něco mávají a to je vše. Jako na zavolanou potkáváme Francouze, co bydlí vedle v bungalovu, kteří na rozdíl od nás vědí alespoň směr, takţe vyráţíme. Přes políčka s banánovníky, spáleniště (vypalování je místní velice oblíbená kratochvíle a způsob jak obdělat prakticky cokoliv), pole, keře, ploty se nějak přibliţujeme k vodopádu. Kdyţ uţ jsme skoro na dohled, stojí v cestě řeka. Na druhé straně je patrně nějaký resort, kde by měla být i silnice. A jelikoţ dosavadní cesta je evidentně nuda, jdeme se brodit. Řeka nevypadá nikterak hrozivě, nicméně zdání krapet klame. Poměrně silný proud a nutnost nespadnout, kdyţ mám na zádech batoh s foťákem, udělali z brodu docela akční záleţitost. Mokrou nohou, ale zato se suchým Nikonem pokračujeme dále po silnici k mostu…takţe jsme si zabrodili zcela zbytečně. Vodopád máme jiţ prakticky nadohled, ale jak se k němu skrz zarostlou dţungli dostat? Kluci z vesnice nám nabízejí, ţe nás tam dovedou. OK, jdeme. Přeskočili jsme několik potoků, přebrodili pár potoků, prodrali se baţinou a stejně jsme nikam nedošli. Takţe zase nazpět. Takţe kam dál? Pokračovat dále po silničce směrem totálně od vodopádů nebo zkusit nějak vyšplhat do brutálního kopce mezi banánovníky a doufat, ţe se tam nějak dostaneme? Za bé je správně, bylo to skoro na všechny čtyři, ale nějak jsme se nahoru vydrápali. Třikrát propocené tričko, červená hlína i za ušima, ale stálo to za to, výhled z horního okraje mohutného vodopádu stojí docela za to. Vodopád znamená byznys i v té nejzapadlejší vesničce, v jediném „obchodě“ nám paní vše bez mrknutí oka prodává se stoprocentní přiráţkou. Nemám nic proti podpoře místních, ale někdy co je moc, to je příliš a spíše to připomíná bezostyšné krádání, neţ cokoliv jiného. Nazpět jdeme po silnici, coţ je sice na první pohled výrazně pohodlnější, ale zároveň také mnohokrát delší. Připojují se k nám další Francouzi, co neumějí ani slovo anglicky, nechápu. Vesnice Tat Lo je sice docela příjemná, ovšem klasicky kromě pár hospod a zmíněných vodopádů, zde není aţ zas tolik co dělat. Zbytek dne tedy nakonec trávím převáţně v hospodě povídáním si s dalšími travellery, jídlem a pitím. Batůţkářský průmysl je všude, i v této dědině jsou uţ „knihovny“, kde lze vyměnit knihy nebo si za doplatek koupit další. [10 000 kip – snídaně, 5000 kip – pepsi, 10 000 – lao beer, 3000 kip – fries, 2 x 2000 kip – voda, 5000 kip – velká voda, 7000 kip – papaya salad + sticky rice, 10 000 kip – knížka, 10 000 kip - ubytko ]

27.4.2009 – z Tat Lo do Pakse V noci mně byla trochu zima! Snad poprvé, asi hlavně díky vyšší nadmořské výšce a vzdálenosti od vody, mně byla v noci zima a musel jsem spát pod dekou. Normálně spím v podstatě bez přikrývky nahý a stejně je mně vedro. A opět sbalit veškeré věci, odhlásit se, zaplatit a vyrazit zase o kus dál. Před odjezdem dáváme ještě snídani na stejném místě jako včera a předevčírem. A i tentokrát Mamma zapomněla objednávku a i tentokrát vše trvalo pekelně dlouho, ale v tomhle případě to prostě nevadí, patří to k věci. Pohodová a přátelská atmosféra je důleţitější. Původně jsem měl v plánu stihnout bus z křiţovatky kolem deváté, ale jak uţ jsem psal, Mamma nabrala pozvolné tempo a já vlastně nikam nespěchám. Spěchat se nemusí, ale šetřit ano, takţe ty dva kilometry na křiţovatku jdu pěšky. Aniţ bych znal jízdní řád, tak sedám na limonádu a čekám a čekám. Za hodinu je bus tady, krása. Vítá mě místním profláklým reggae songem:“ du du du“ a jsem zase v myšlenkách někde v houpací síti na Don Det. Můţu být tím nejzkušenějším cestovatelem na světě, ale taxikáři mě vţdycky dostanou. Stačí chvilka nepozornosti, špatný úsudek, nedostatek rozhodnosti a uţ se vezu, kam nechci a za cenu kterou neznám. Takhle se nechám „jako zelenáč“ vylákat ještě před příjezdem autobusu na Southern Bus Station do tuk-tuku a tím pádem mě cesta do hostelu stojí poměrně velkorysé dva dolary. Domluvena byla jiná cena, ale neměl jsem drobné a platil velkou bankovkou a tím pádem mně taxikář vrátil dle svého uváţení. Po strašně dlouhé době jsem se opravdu hodně vytočil, ale ani to nepomohlo. Řidič se svým pomocníkem se na mě usmívali, já se rozčiloval, nadával, bez úspěchu. Dolar mě nezabije, odcházím, zdravím vztyčeným prostředníkem a kašlu na ně. Sabaidy2 Guesthouse má dormitory obsazené, takţe beru single room za 40 000 kip, je to poměrně jednoduchý ale čistý pokoj. Hned vedle pokoje mám umývarky, teplá sprcha, takţe skoro ideální. Hledat něco levnějšího nemá celkem smysl. Odpolední Pakse zrovna nevyhrává soutěţ v zajímavosti a atraktivnosti, snad kromě opět úţasné průtrţe mračen, která během chvilku způsobila docela slušnou potopu. Jak rychle přišla, tak i rychle odešla. Za pár minut je zase stejně vedro jako před deštěm. Renomé Pakse zachraňují internetové kavárny, které jsou doslova na kaţdém rohu a za velice příjemnou cenu. Jak je moţné, ţe provinční laosská díra jménem Pakse má lepší fotbalový stadión neţ např. Brno? Kdo mi tohle vysvětlí?:) Nicméně fotbal hrají docela otřesný, tak aspoň ţe nějaké góly padají. Martin ze Švédska mě docela navnadil na „coffea workshop“ v nedalekém Paksongu (oblast Bolavean Plateau), zkouším proto tuhle akci trochu progoolovat. Jako první nacházím stránky www.paksong.info s přehlednými informacemi a programem workshopu. Zkusmo pokládám dotaz, zda bych zítra nemohl přijít. Odpovědí je mně poměrně bleskové „yes, of course“. Cena je sice trochu vyšší, celkem 25 USD na osobu a den, ale zase očekávám nevšední záţitek a také trochu jinou zkušenost neţ co nabízí kaţdodenní cestování. Stejné peníze se dají utratit například za organizovaný zájezd od GH k vodopádům, a to mně přijde jako poměrně hodně neporovnatelné. Jsem docela zvědav, co zítřek přinese… [25 000 kip – bus do Pakse, 15 000 kip – tuk tuk, 10 000 kip – polívka, 5000 kip – koláče a rotti, 10 000 kip – ubytko, 10 000 kip – snídaně, 2000 kip – voda, 5000 kip – voda, 3000+7000 kip - Internet]

28.4.2009 – Coffee Experience Několikrát jsem měl potvrzené a ověřené, ţe autobus do Paksongu jede jenom a pouze z Southern Bus Station. Ale to bych nemohl být v Asii, aby vše nebylo úplně jinak. Jenom co vylezu z GH a zastavuji první sajdkáru s dotazem ohledně nádraţí, vše se mění. Do Paksongu jezdí údajně auta i z nádraţí, které je vedle centrálního trhu a tím pádem nemá vůbec smysl se trmácet kamsi mimo města na druhé nádraţí. Řidič mě tak vehementně přesvědčuje, ţe mu prostě musím věřit. Ještě domluvit cenu, nasednout a jedem! Štěstí mi přeje, nejenom, ţe řidič nekecal a auto zde skutečně je, ale ještě k tomu jede skoro hned (za hodinu). Tím pádem mám ještě čas na prozkoumání marketu a snídani. Akorát dojídám, kdyţ řidič velí k odjezdu, tedy ne doslova, protoţe následuje tlačení. Zapojují si všichni členové posádky včetně kolemjdoucích. Na druhý pokus se daří a můţeme konečně vyrazit. Jedu klasicky vzadu s místníma, VIP místo vedle řidiče odmítám, je to nuda. Zato vzadu je veselo, společnost mně dělá několik ţen vracejících se patrně z trhu. Tomu odpovídá náklad, mnoho košíků s mangem, maso, rýţe, zelenina, ovoce, zvířata atd. Paní vedle mě se celou cestu baví tím, ţe navléká ţáby na provázek za sebe a vytváří tak jakési ţabí ozdoby, které asi půjdou někde ve vesnici na prodej. Zručnost jí rozhodně nechybí. Uprostřed cesty pomáhám naloţit dvě prastará kola, náklad obnošeného oblečení atd. Prostě pohodová jízda. Mapu, podle které bych našel podnik pana Coffeeho jsem si samozřejmě nevytiskl, takţe samozřejmě bloudím. Jsem skoro aţ za vesnicí (městem), kdyţ uţ se mně to váţně hodně nezdá a konečně mě napadne se někoho zeptat, kde bydlí pan Coffee. Proč jsem úplně bezmyšlenkovitě přešel vedle cedule „COFFEE“ dodnes nechápu, nu aspoň jsem se pěkně po ránu prošel. Mr. Coffee mě uţ zdálky vítá a hned si začal dělat legraci z mé slepoty, ţe jsem velkou ceduli minul. Mr. Coffee je chlapík původně z Holandska, dlouhodobě ţijící v Thajsku a nyní oţeněný a usazený v Laosu. Pěstuje kávu a má se myslím více neţ dobře, uţ proto, ţe dělá to, co ho baví, a to je ta nejlepší volba. Po první ranní kávičce a snídani ve formě výtečných koblih vyráţíme na kávovou plantáţ. Jen co stačím setřást z nohou první pijavice, zvoní telefon, ţe v kanceláři je ještě jeden účastník. Tak se zase vracíme, aspoň bude větší legrace a Mr. Coffee vydělá o příjemných 25 dolarů více. Nabíráme Matjaze ze Slovinska a nazpět na plántáţe k rostlinkám Arabicy a Robusty a všetečným pijavicím v trávě. Dostáváme velmi fundovaný výklad o pěstování kávy, rostlinkách kávy, hnojení, kdy se káva sklízí, proč se sklízí, proč se vedle kávovníků pěstuje guave, jak pěstovat Arabicu, jak pěsto Robustu, no prostě kompletní info o kávě. Jediná škoda je, ţe na plantáţích jsme zrovna v takové liché době, kdy je jednak všude plno pijavic, ale hlavně neprobíhá sklizeň ani nic podobně zajímavého. Po kompletní evkurzi na plantáţi směřujeme na farmu, kde sledujeme klíčící rostlinky a semínka. Pan Káva pěstuje pouze Arabicu, takţe směřujeme ještě jinam, kde obdivujeme obrovské keře Robusty. Paksong je víceméně větší vesnice (1300 m.n.m), kde všichni pěstují kávu, ale nikdo ji nepije kromě Mr. Coffeeho. A všichni tvoří velký Fair Trade, ovšem pan Káva ne. Otázka je, co je na tom pravdy, a kde je ještě byznys a kde uţ ideály, ale budiţ. Po kompletní exkurzi míříme nazpět do základního tábora, kde nejprve kuchtíme oběd (red curry), abychom se následně ponořili jenom a pouze do kávy a učených debat o ní. Velmi důleţitou součástí ponoření se do kávy, je proces praţení. Není to sice nic extra teţkého, ale přece jenom to chce nějakou zručnost a hlavně trpělivost a dobrý timing. Kaţdopádně je důleţité míchat hodně a pravidelně. Ochutnáváme jak v praţené, tak i v tekuté podobě. Skoro mám dojem, ţe uţ tomu rozumím anebo jsem byl moţná spíše totálně předávkován kofeinem . Zajímavá a nevšední kávová zkušenost končí kolem šesté odpolední, kdy jede poslední VIP bus do Pakse. Jedná se shodou okolností o skoro stejný spací autobus, s kterám mám moţnost se svézt další den.

Tep jakţtakţ stabilní, srdce bije poměrně pravidelně, jenom ta hlava by mě z kofeinu nemusela tak bolet. A taky to hučení v uších. Nudle a hodně vody pomáhají, krásně se dneska usíná… Mr. Coffee sice není uveden v LP, ale patrně (dle vyprávění) nemá o zákazníky nouzi…více na www.paksong.info. [ 200 000 kip – workshop, 20 000 – auto do Paksong, 40 000 kip – VIP bus nazpět, 25 000 kip – večeře, 3000 kip – snídaně, 5000 kip – voda, 5000 kip – motorka na autobusák]

29.4.2009 – z Pakse do Vientinne Vţdy kdyţ ráno musím balit věci, jsem tak rád, ţe mám tak málo věcí. Ještě nezbytný ranní check-out a můţe se varzit na poslední z hvězdicovitých výletů z Pakse, a to konkrétně k Wat Phu Champasak, coţ je památka krmérského střihu zapsaná v UNESCO. Pamatuji si, ţe Lenka říkala, ţe tam nemám jezdit, ţe je to o ničem, tak jsem docela zvědav… Před výletem musím ještě nakoupit lístky na večer do Vientine (hlavní město Laosu). Zdá se, ţe nic moc jiného jak spací VIP busy zde přes noc nemají, takţe mně nezbývá neţ uvalit poměrně slušný balík, páč jinak bych nejspíše zkysnul někde po cestě bez šance chytit následný bus do Luang Prabang. Kdyţ chci jet na Champasak musím přes Ban Muang, to je jasná věc. Náklaďák poţadavaným směrem by měl jet opět z trhu, coţ je docela dobrý, aspoň si můţu dát ráno klidovou procházku. Není totiţ vůbec kam spěchat, protoţe auto zde sice je, ale odjezd je hodně v nedohlednu. Místní ţeny mají pick-up především jako zásobovací prostředek, a proto nakupují a nakládají, a my čekáme a čekáme. Tovar se ukládá dle mě záhadného systému, tu nahoru na střechu, tu do kabiny nebo pod sedačky. Během nekonečného čekání se přidala knírkatá Julie z Irska, tak aspoň nebyla taková nuda. Odjezd asi aţ po dvou hodinách. Cestou zastavujeme ještě v masně pro kýtu z buvola. Chytrá kníţka praví, ţe loďka na druhou stranu Mekongu by měla stát cca 2000 kip, ve skutečnosti stojí 5000 kip. Ať děláme, co děláme, srazit cenu se nám nedaří. Inflace 150 procent během dvou let je ovšem slušná. Z druhého břehu jdeme ještě cca 2 km do vesnice Champasak, kde si v GH půjčujeme kola za 1€ na den a nutno říct, ţe to byla asi zatím nejlepší kola, co jsem v Laosu a Kambodţi viděl. Výlet to byl příjemný, nicméně za 30 000 kip patrně nestál. K vidění je de facto úplně to samé jako v Angkoru jenom v daleko menší formě. Chrám je pravda trochu jiný, poloţený na úpatí hory Mt. Penis (a to není vtip:o), tudíţ působí na první pohled trochu jinak, ale přesto měla Lenka pravdu, nestojí to za to. Cesta zpět přes řeku do Ban Muang probíhá v zásadě podobně, jenom s tím rozdílem, ţe se nečekaně rozjasnilo, a tím pádem jsme se poměrně slušně sesmaţily zaţiva. Takţe i po skoro dvou měsících v Asii opět do ruda. Poslední pick-up z Ban Muang by měl jet kolem půl čtvrté, ovšem jak se dalo čekat, nikde nic a nikde nikdo. Teda kromě agilních řidičů, kteří kdyţ vidí cizince, hned zavětří příleţitost. Jejich nabídky jsou ovšem trochu mimo naše finanční moţnosti, takţe co teď? Snaţíme se smlouvat a při tom vymýšlet jak to celé udělat. Výsledkem je cena 120 000 kip za cestu do Pakse a nebo 20 000 kip za cestu na křiţovatku. Prašť, jak uhoď. Nakonec se nám daří cenu ještě stáhnout dolů aţ na 70 000 kip, coţ uţ je jakţ takţ i vzhledem k tomu, ţe nemám zase tolik času, abych si mohl dovolit luxus uvíznutí někde na stopu. Pan řidič poté co se zastavil ještě ve vesnici po cestě a nabral prkna, nás vzal aţ ke GH, takţe to zase tak špatné nebylo. Jenom co jsme vystoupili, tak se opět spustila klasická průtrţ mračen.

Zbývá tak akorát čas na převlečení se do cestovního, Internet a jídlo v nedaleké indické restauraci. Dhal, Gralic Naan a Lassi za 2,5 dolaru, úţasná dobrota. V 19:30 máme hromadný odjezd směr VIP bus station na spací bus do Vientinne. De facto půlku busu obsadili lidi z Sabaidy2 GH. Původem asi bus z Thajska si rozhodně přízvisko King of bus zaslouţí. Bus je vysoký aspoň 4m, rozdělený na dvě rovnocenná patra, kdy jsou vţdy po stranách regulérní postele, bohuţel vţdy pro dva lidi. Zjišťuju, ţe ke spokojenosti mně chybí tak 15 cm na délku (to není lascivní vtip, ale délka postele), ale spát se tu dá, zvláště kdyţ mně přeje štěstí a nemám spolunocleţníka. Moje modlitby, abych nemusel sdílet loţe s tou obtloustlou Američankou, se vyplnili. Na večeři je něco se jídlem ani nazvat nedá, jak já jsem rád, za ten indický dhal… [4000 kip x 2 – 2 x bageta, 10 000 kip + 35 000 kip doiprava tam a zpět do Ban Muang, 2 x 5000 kip – loď, 30 000 kip – vstupné, 10 000 kip – kolo, 6000 kip – net, 20 000 kip – večeře, 150 000 – VIP bus do Vientinne, 2 x 5000 kip – voda, 80 000 – 2 x nocleh]

30.4.2009 – z Vientinne do Luang Prabang Dnešek je dnem přesunovým, dnem strávených v autobuse. Ranní probuzení ve Vientinne, respektive v takové větší vesnici ne nepodobné třeba Brnu . Na Jiţním terminálu jiţ čekají nenasytní taxikáři, kteří mě velmi rádi za 20 000 kipů převezou na Severní terminál. Předraţené jako obvykle. Do Luang Prabang jedou autobusy co hodina, nicméně ten v 7:30 například nejede. Proč to nikdo neví, prostě nejede. V rámci plánu abych byl brzo v cíli, mně nezbývá neţ být opět jako bohatý a zhýčkaný turista a jet VIP busem. Cena je VIP, autobus uţ méně, oproti předcházejícímu je posun dolů, ale zase jede rychle, nikde nestaví a v ceně lístku je i oběd. Snídaně bohuţel v ceně není, ta je v mé reţii. Nádraţka jak někde v Česku nabízí různé pofidérní míchaniny za cca 1€. Hlad je potvora, dávám rýţi s čímsi těţko identifikovatelným, co bylo ale docela dobré a hodně pálivé. Jako zákusek je banana cake, osvědčená lahoda. Ještě neţ dojedem do Van Vieng, coţ jsou cca 3 hodiny od hlavního města, tak tu mám první zvracení, a samozřejmě jak jsem čekal, jedná o moji sousedku. Oběd je docela dobrý a hlavně v ceně. Asie je opravdu „malá“, kdyţ na obědě potkávám Italku, s kterou jsme se potkali u Zlatého viklanu v Barmě. Následujících skoro 180 km jedeme cca 6 hodin, důvodem je asi tak 1000 ostrých zatáček a permanentní stoupání a klesání. Tento fakt patrně nebyl znám mé spolucestující a jejím kámoškám za mnou, které se na obědě pořádně najedli a nyní během cesty zvrací jedna za druhou. Ta moje je extra přebornice, dost se divím, ţe má ještě co zvracet a vţdycky mě nakonec překvapí. Sem tam to holky nestihli, tudíţ to potom odnesla podlaha, okna, oblečení atd. Smrad v autobuse je přímo ukázkový…. V Luang Prabang přistáváme někdy navečer, takţe pokud počítám dobře posledních 20h jsme seděl v buse a ujel přitom kolem 1000 km. Z autobusáku, který je jako obvykle na popud taxikářské lobby úplně mimo město, beru sdílený taxi za standard cizineckou taxu 1€ (10 000 kip) do centra. Jako obvykle beru první vyhlédnutý hostel za 50 000 kip, cena je slušná a pokoj docela taky. Zbývá čas a energie akorát tak na „all you can eat‟ vegetariánský bufet za 5000 kipů, neskutečný ovocný shake a courání se po nočním trhu. Opět zjišťuju, ţe se ze mě stává postupně čím dál víc vegetarián, sice maso sem ta pozřu, ale jinak samé nudle, rýţe a zelenina…. Poměrně nezajímavý cestovní den obveselila večerní příhoda s elektroinstalací. Spát jsem šel docela brzo, kdyţ mně kolem jedenácté lehce probouzí jakési záhadné prskání a jiskření. Ve

spánku mně vůbec nedochází co se děje, beru to jako součást snu, takţe se akorát převalím na druhý bok a spím dál. Kdyţ mě najednou kolem 23h budí ťukání na dveře, nezbývá neţ rychle obléct (spím nahý) a otevřít. Ve dveřích poznávám slečnu z recepce, která se mě ptá, zda mně svítí světlo. Notně rozespalý odvětím, ţe jasně, ještě to zkouším, kdyţ nám oběma dochází, co bylo to praskání. Vadná elektroinstalace, přeškvařené dráty, jiskry a prskání. Uţ dokonale probuzen mně dochází, ţe jsem taky mohl krásně vyhořet. Rychle sebrat věci a urychleně se přesunout jinam…ufff, dobrou… [115 000 kip – bus do LP, 20 000 kip – tuk tuk, 2000 kip – záchody, 7000 kip – banana cake, 10 000 – rýže + směska na snídani, 5000 kip – voda, 10000 kip – tuk tuk, 3000 kip – net, 5000 kip – vegan bufet, 5000 kip – shake]

1. 5. 2009 – Luang Prabang Nový pokoj znamená výrazné vylepšení. Klid, ne takové vedro, 2 x větrák, samostatná koupelna. Je to poměrně velký luxus na to abych platil jenom 50 000 kip, takţe čekám kaţdým okamţikem „ťuk ťuk“ a oznámení o změně ceny. Luang Prabang je zdá se speciální město v Laosu, ceny které platí všude jinde, zde naprosto neplatí. Vše tak 2 x draţší, jediná voda zůstává jistotou v tomhle nejistém asijském světě, 5000 kipů. Cestování nejsou jenom samé radosti, ale taky kupa povinností. Kaţdodení psaní deníku, plánování, vymýšlení anebo třeba psaní pohledů. Ten poslední bývalým kolegům posílám dneska. Známka stojí 7500 kipů, coţ je vlastně jeden dolar, takţe další past na cizince. Kdyţ je učinené povinnostem dnešního dne zadost, je moţno konečně vyrazit na prohlídku města. Watů neboli buddihstických chrámů jsem uţ za celou cestu viděl poţehnaně, takţe nemám pocit, ţe bych zde musel navštívit vše, spíše bych se rád mrknul kolem, trochu se toulal, nasával atmosféru, a kdyţ mě něco zaujme, tak třeba zaplatím drahé vstupné a půjdu se pokochat. Výjimku by měl tvoři chrám Wat Xieng Thong, kde patrně ty dvě Eura zaplatím a odpoledne se tam půjdu podívat. Dopolední prohlídku zakončuji výhledem na Mekong a poměrně dobrou nudlovkou za 12 000 kipů. Je čas začít se chovat jako místní a dát si siestu, přes poledne a v brzkém odpoledni tu nikdo vůbec nic nedělá, takţe není nejmenší důvod, abych byl já výjimkou. Spánek, kníţka a siesta. Sotva po siestě vylezu před GH jsme odhalen a nucen přistoupit na vyšší tarif ubytování. Je to sice moje doposud nejdraţší ubytování, ale co se dá dělat, lepší neţ se zase někam stěhovat a trochu komfortu si taky někdy zaslouţím. Royal Palace Museum mám skoro za rohem, ale dovnitř se podívat nejdu, mám pocit, ţe by to byly vyhozené peníze a tak mě stačí focení v okolí. Opět to vypadá na další odpolední liják, tudíţ se jdu bleskem podívat na Wat Xieng Thong, který je docela pěkný (avšak za 20 000 kipů to stejně nestojí), a který je překvapivě to bez vstupného. Blíţí se pátá hodina a pro mě nutnost začít nakupovat nějaké suvenýry. Moc tohle nakupování nemám rád, ale nedá se nic dělat. Byl to boj, tvrdý smlouvací a vybírací boj s nejistým výsledkem v podobě triček a nějakých cetek. Nic moc. Den zakončuji opět v populárním veganském bufetu, ovocným shakem a Internetem. [10 000 kip – bageta kuřecí, 12 000 kip – polívka, 4000 kip – Miranda, 2 x 5000 kip – voda, 18 000 kip – tričko, 20 000 kip – fisherman pants, 10 000 kip – polštář, 5000 kip – bufet, 5000 kip – kafe, 4000 kip – net, 5000 kip – shake, 10 000 kip – Lao beer]

2. 5. 2009 – Luang Prabang Konkurence!! To je to nejsprostší asijské slovo! Všichni se jej bojí vyslovit a nikdo nechápe jeho význam. Proč jinak by v celém Luang Prabang půjčovali ty stejná malá kola za 20 000 (2€) kipů?? Můj milý GH není výjimkou a místo toho, aby mně dal jakoţto váţenému hostu slevu, tak platím stejnou taxu jako kdekoliv ve městě. Na rozdíl od zbytku Laosu, zde v LP není základní měnovou jednotkou 1000 kipů, ale rovnou 10 000 kipů. Je to škoda, ale přesně tohle je důsledek nezodpovědného chování bohatých západních turistů, kteřé jsou ochotni platit za kaţdou blbost to, co si místní řeknou, čímţ je rozmazlují a ustanovují, tak úplně nové a nesmyslené ceny. Takţe dneska pro velký úspěch opět další cyklovýlet. Cílem by měla být vesnice Ban Xan Khong, cca 3 km vzdálená od LP, kde by mělo být povícero výrobců místních handicrafts, hlavně barvených látek, rušního papíru a dalšího. Je to jiţ taková klasika mého výletu, Lonely Planet se opět vyznamenal, kdyţ mě poslal úplně opačným směrem. Místo abych správně zabočil za mostem doprava, tak mě tahle skvělá kníţka poslala doleva. Takţe místo návštěvy vesnice se zcela nečekaně dostávám opět k Jiţnímu autobusovému nádraţí. Vše špatné je k něčemu dobré, aspoň si zde můţu ověřit cenu autobusu do Van Vieng, která je bohuţel skoro stejná jako do do dále poloţeného Vientinne. Cena je 95 000 kip, cestovky si účtují plus 10 – 15 tisíc kipů, coţ je de facto cena taxi, takţe to vyjde nastejno. Nevydělám ani neprodělám. Z autobusáku opět do centra a následuje druhý pokus. Tentokráte neponechávám nic náhodě, hnedle jak vidím někoho rozumně vypadajícího, tak se ptám. Odezva a výsledek je okmaţitý v podobě polní cestě přesně na druhou stranu, neţ jsem jel poprvé. Klášter, který jsem navštívil po cestě s pěkným výhledem na řeku, byl výrazně lepší, neţ vesnice samotná. S mnichy jsem si opět bezvadně popovídal a vůbec, čím to je, ţe mniši jsou vţdy tak v klidu a pohodě? Zvláštní lidé, vţdy milí a příjemní, většinou velmi vzdělaní a anglicky mluvící s takovou jakoby aurou nad sebou… Ban Xan Khong je moderní turistická vesnice, kde jedinou výhodou je minimum lidí a tím i relativně větší klid na výběr blbinek. Beru nějaké věci z ručního rýţového papíru a rychle pryč. Zpátky ve městě se věnuju oblíbené popolední aktivitě – nicnedělání. I vzhledem k vedru, vlhku a dusnu, je to jednoznačně to nejlepší (do dobře, skoro…:-) co lze popoledni provozovat. Vzhledem k tomu, ţe dnešek je můj poslední den v LP, je to zcela jistě poslední šance nakoupit nějaké suvenýry. Nechce se mi, ale co se dá dělat. Základem budiţ káva. Vybírám různé druhy za dohromady skoro 100 000 kipů. Snad bude chutnat. Dalším bodem je autobusový lístek na zítra a dalších sto tisíc je pryč. Platím za GH, kolo a laundry a dalších dvě stě tisíc je fuč, a to jsem chvíli slastný pocit kipového milionáře. Oj, jak to bylo pomíjivé. Celý Luang Prabang je díky UNESCO a zástupům turistů jedno velké turistické ghetto, kde hrají prim peníze a touha vydělat. A o to příjemnější jsou chvilkové výjimky, jako pán s pojízdným stánkem s cukrovinkama a pečivem. Kdyţ jsem uslyšel, ţe za jeden kousek chce pouhé 2000 kip, měl jsem pocit, ţe jsem se moţná přeslechl, a ţe se jedná o dvacet tisíc. Nebylo tomu tak, tahle neskutečně dobré a levné zákusky byly opravdu za dva tisíce! A večer opět nákupy, chci šetřit, ale moc se nedaří, stejně to asi nemá cenu. Grilované rybce s lepivou rýţí v sáčku (sticky rice) prostě nelze odolat. Nakonec stejně místo nákupů jenom tak korzuju na trhu a uţívám si příjemnou večerní atmošku. Večer končím papaya shakem a spát, je mně nějak divně, tak to raděj ještě jistím paralenem. [110 000 – lístek do Van Vieng, 198 000 kip – 3 x nocleh + laundry + bike, 7000 kip – koláče, 5000 kip – shake, 10 000 kip – bageta, 88 000 – káva, 17 000 kip – ryba + sticky rice, 20 000

kip – šátek, 20 000 – kabela, 2 x 8000 kip – košile + pouzdro, 8000 kip – rýžový papír s mnichy, 2 x 10 000 kip – vějíř, 2 x 5000 kip - voda]

3.5.2009 – z Luang Prabang do Vang Vieng Pryč z LP, dneska mířím, uţ dá se říct, nazpět do Thajska, do města Vang Vieng – proslulého batůţkářského party ghetta. Nejsem si úplně jist, zda je dobrá volba nebo ne, ale snad to bude lepší jak courání se po Vientinne. Není uţ moc času a schůdných a dostupných alternativ k cestování ubývá. V Asii je na všechno plno času, ale na autobusák musím jet uţ s hodinovým předstihem, proč to netuším… I slepý a hluchý by poznal, ţe náš autobus jede do Van Vieng. Bus je plný cizinců, resp tzv. turistů a batůţkářů především z anglicky mluvících zemí, kteří jsou povětšinou strašně „free“ a „cool“, ale hlavně trochu mimo moji realitu. Koho by např. napadlo cestovat po Asii s obřím polštářem?:) Tohle je legrace, horší je, ţe tito „turisté“ na ose Bangkok, Siem Reap, Luang Prabang převaţují a úplně ruinují normální turistický průmysl a šroubují ceny do závratných výšin. Cool and trendy slečny z UK vţdy zaplatí jakoukoliv částku za cokoliv, prostě o tom nepřemýšlejí a platí. A domorodci by byli hloupí, kdyby těchto naivních lidiček nevyuţili. Rohlík se sýrem za 1€? Proč ne…. Dalších asi 1000 zatáček, tentokrá bez zvracení a jsem konečně ve Van Vieng. Sdílený tuktuk za 10 tisícků uţ nikoho nepřekvapí. Beru jeden z velmi levných bungalovů na ostrově za řekou a jdu na průzkum. Ty proslulé bary s permanentné puštěnými Friends skutečně existují, musím se v duchu smát. Jinak ovšem centrum spíše připomíná vylidněné pláţové středisko hluboko po sezóně neţ proslulé party place. Nikde nikdo a nic se neděje a ani ţádné drogy mě nikdo nenabízí. Opravdu jsem čekal vibrující místo plné lidí a všech neřestí světa, ale tohle…? Docela nuda. A opět potkávám starou známou Italku, během těch dvou měsíců je to snad jiţ počtvrté. Asi osud. Tím pádem je hnedle veseleji. Jdeme se k řece koupat, ale proud je tak silný, ţe místo koupání se koná spíše jakési namáčení. Tak aspoň kecáme a kecáme a kecáme. Konečně mám taky moţnost vidět místní drogovou scénu v praxi, a to v podobě neskutečně sjetého týpka, co svůj výlet na traktorové duši po řece, proměnil v jeden extra bad trip. Je mu asi hodně zle, protoţe se třepe, brečí, naříká…hodně těţká vykalenost. A pokračujeme na jídlo a do víru nočního ţivota, který se, zde nějak nekoná. Curry je pálivé peklo, ale bojuji s tím statečně i s pomocí Lao beer. Jako zástupci starší generace volíme místo zběsilé diskárny houpací síť a pivko…příjemná pohoda aţ do brzkého rána….;)

4. 5. 2009 – Vang Vieng Psáno na letišti v Dubaji, kde je tak příšerná zima, že jsem musel jít do McD a dát si kafe, je tak chutný jako dva týdny uleželý vývar z ponožek. Apple Pie je snad ještě menší než v ČR, hranolky jsou bléé a fuj a voda Volvic je pekelně zbytečný luxus, ovšem pořád vodu ze záchodu pít nelze. Mám dojem, že se probouzím ze snu… De facto mám dneska před sebou poslední pořádný den v Asii a určitě poslední pořádný den v Laosu. Další dva dny uţ budou víceméne přesouvací a přesunovací. I kdyţ by poslední den nabádal k zběsilému cestování, opak je pravdou. Mám v plánu se jet podívat k jedné z mnoha jeskyní v okolí, vykoupat se a uţívat si… Vstávám kolem půl osmé, ovšem neţ si vypůjčím kolo, posnídám tuňákový sendvič a vypiju kokosový shake je hodně po desáté. Přim půjčení kola po mě chtějí deposit v podobě pasu, coţ jednoznačně odmítám, tak jim nechávám aspoň klíč od mého bungalovu. Evidentně zde

uţ mají bohaté zkušenosti s výtečníky, kteří kolo buď nevrátili nebo jej v rozjařenosti hodili do řeky. Stejně by mě zajímalo, kde v Laosu všichni nakupují tento jednotný styl kol? Zda je to všechno import z Číny nebo jsou tady tyhle kola skutečně tak oblíbená? Kaţdopádně jízda je docela děs, a to zvláště po „silnici“ nebo spíše polní cestě, která vede k mojí vyhlednuté jeskyni. Dle referencí by měla jeskyně stát za to, a také by zde mělo být výborné koupání v laguně. Na obojí jsem zvědav, i kdyţ na koupání asi vzhledem ke spalujícímu ţáru více. Uţ i most přes řeku je zpoplatněný…ach jo. Těch 6 km ke jeskyni je cesta lemována několika neprosto práznými stánky s občerstvením, prodejnami kdečeho a mnoha cedulemi na naprosto nejlepší jeskyně a naprosto nejúţasnější koupání. Ještě neţ mohu smočit noţku v laguně a vůbec se mrknou co je to za jeskyni, tak turisto zaplať. Deset tisíc pro tebe přece nic není… Ještě si můţu koupit nebo respektive pronajmout za další € baterku, ovšem já jsem chytrý turista, co ví, ţe kdyţ jde do jeskyně, tak tam nejsou okna, ani lampa a baterku mám. Čeho jsme se trochu obával, se při vstupu do jeskyně potvrdilo. Všechny jeskyně světa blednou před Moravským krasem, který je rozlohou, monumentálností, mnoţstvím krápníků úplně někde jinde. Zde je teda navíc Buddha, no dobře. Naštěstí takovou lagunu a krásné koupání v Moravském krasu není. Sice studenější ale o to průzračnější tyrkysová voda, nikde nikdo, pohoda maximální. Ovšem jenom do té doby, neţ se přiřítí parta cool and trendy tlustých Angličanek se svými boyfriendy. Tím končí veškerá zábava je čas jet domů, škoda. Nechci být sexista, ale ty slečny z britských ostrovů váţně nedávám. Povětšinou jsou to dost vypasená selata oblečené v příšerném nevkusu…. V tak skoro 40°C se nazpět šlape opravdu výtečně, v podstatě se koupu podruhé, tentokrát ve vlastním potu. Tudíţ následuje sprcha a relax v mé bambusové chýši. Je to hodně simple ubytování, ale pro mé účelý bohatě stačí. Zbytek dne v single provedení poněkud nuda. Na pivo nebo někam juchat se mně nechce, takţe spíše volím takové reminiscenční menu v podobě klasického jídla JV Asie : Fried noodle with vegetable se zákuskem v podobě neskutečně dobré banánové palačinky, a to vše zapíjím legendárním Lao pivkem. Nad cenou 3 $/h za Internet se nemá cenu rozčilovat…. A jelikoţ zítra vstávám na šestou a nemám co dělat, jdu spát se slepicema. Pevně doufám, ţe slepice mají lepší spánek neţ já a jsou schopné usnout za zvuků vedlejší diskotéky, která hraje naplno, i kdyţ je počet hostů roven nule. [10 000 kip – tuňákový sendvič, 5000 kip – kokosový shake, 10 000 kip – půjčení kola, 2 x 2000 kip – voda, 6000 kip – “vstupné” na most, 10 000 – vstup do jeskyně, 10 000 kip – banana pancake, 10 000 kip – nudle, 10 000 kip – Laos beer, 10 000 kip - net]

5.5.2009 – přesun z Vang Vieng až do Thajska Další den plný přesunů a lepší uţ to nebude. Vstávačka kolem šesté s cílem chytnout bus v 6:30. Překvapivě se daří, i díky tomu, ţe neklusám jako trouba na autobusák, ale v klidu si bus chytnu mávnutím ruky po cestě. Docela by mě zajímalo, proč jsou vţdy autobusáky tak daleko od centra? Důvody jsou dle mého dva, jednak tuk-tukářská mafie, která tím pádem kasíruje a kasíruje a potom cestovky a vůbec turismus, který tím pádem dovoluje různě čachrovat a manipulovat s cenou, odjezdy atd. Dle LP byl totiţ před dvěma lety autobusák v centru, tedy všem na očích, coţ se asi plno lidem nelíbilo, a proto je dneska na periférii. Cesta lokálním autobusem je příjemná, levná a pomalá. Ale to mě nevadí, dneska mám času plno a ţádné povinnosti, v podstatě se potřebuji dostat nějak do Thajska a to je vše. Na druhou stranu by bus mohl jet rychleji, protoţe jsem nějak opomněl snídani. Na tu je čas aţ ve

Vientinne na autobusáku v místním bufíku, kdy to jístí klasické menu: rýţe + směska + kafe. Ták a teď mám dvě moţnosti co dělat. Buď pojedu přímým busem na Nong Khai (Thai) za 15 000 kipů, ale ten jede jenom jednou za hodinu a je hned plný. Anebo pojedu místní dopravou, pěkně s přestupy v přecpaném busíku… Byl bych váţně blázen, kdybych si vybral tu jednodušší variantu, není nad jet někam a nevím kam v přeplněném buse, ale co uţ, legrace musí být a komplikace jakbysmet. Takţe nejdřív najít zastávku odkud jede busna Friendship Bridge (hranice). OK mám nalezeno a teď čekám, čekám a čekám…nedočkám se. Po trapně dlouhé době, kdy uţ mě to přestává bavit, se zkouším pozeptat místních, kteří mě směřují na jiný bus, který je označen jenom v místním jazyce a já tím pádem vůbec nevím kam jedu. Je to levné a já mám pocit, ţe uţ mě nic překvapit nemůţe, takţe jedem. A kupodivu jsem dojel na hranice… Následujíc razítka, ţádné prohledávání, další razítko a jsem v zemi nikoho, kde čeká shuttle bus za 4000 kipů do Thajska. Mekong za mnou, Bangkok přede mnou….a další razítka a jsem konečně v Thajsku, kde uţ čekají otravní tuk-tukáři s předraţenou taxou na nádraţí, ale to uţ patří k věci. I kdyţ jsem se původně trochu obával o volná místa kvůli thajskému státnímu svátku, realita je naštěstí jiná. Druhá třída bez AC je sice vyprodaná, ale jinak pohoda, lůţko s AC za 688 bahtů je moje. Zbývá dobře 6 hodin do odjezdu s výraznou perspektivou nicnedělání. Dávám tedy batoh do úschovny (10 THB) a ptám se, kam jít a kde je centrum. V lámané angličtině se mě dostaně odpovědi, ţe prý k Tescu. Vypadá to sice divně, ale budiţ, za 30 bahtů a pár minut jsem u Tesca, ale nikoliv v centru. Zkouším nějak řidičovi vysvětlit, ţe tohle není místo kam chci jet, nedá si to vymluvit a já zase nemám sil ho dál přesvědčovat. Jde se teda do Tesca. Je to kulturní šok v pravém slova smyslu, z laoského venkova do thajského luxusu. Kromě poměrně levné elektroniky, je to klasická shoppingová nuda. Pryč. Pěšky je to nesmysl, tak mávám na úplně oţralého tuktukáře, který po mě chce jenom 20 bahtů a kdyţ mu je dávám, tak se diví, ţe je to nějak málo. Deník, jídlo, deník, nákup zásob na cestu a vlak za pár minut vyjíţdí. Dávám pivko, vyjíţdíme, padá na mě lehká melancholie v podstatě prácě skončeného výletu, nedá se nic dělat, kaţdá cesta má svůj konec. [30 000 kip – bus do Vientinne, 10 000 kip – jídlo na autobusáku, 5000 kip – kafe, 5000 kip – voda, 2000 kip – záchod, 5000 kip – minibus na hranice, 4000 kip – shuttle bus, 40 THB – tuk tuk na vlakáč, 30+20 kip – cesta do Tesca, 688 THB – vlak, 10 THB – ananas, 30 THB – jídlo Padthai, 40 THB – kořalka, 50 THB – pivko, 5000 kip - cola]

6.5.2009 – opět v Bangkoku Poslední den v Bangkoku a poslední den v Asii. Cesta Bangkokem mně připomíná cestu vlakem do Istanbulu, uţ jsme dávno ve městě, ale trvá to ještě dlouhé desítky minut neţ dojedeme na hlavní nádraţí Hualamphong. Zpoţdění máme asi hodinu, moţná víc, ale to není důleţité. Na nádraţí je plno lidí, většina sedí nebo spí na zemi. I kdyţ mám uţ docela hlad, jdu nejdřív najít úschovnu, kde bych rád uschoval přes den batoh, neţ si jej večer vyzvenu a pojedu na letiště. Cena se oproti Nong Khai docela zvedla, zde za úschovu chtějí 70 bahtů. Patrně i provozovatelům se zdá tato cena příliš vysoká, kdyţ se na letáku omlouvají, ţe je to drahé, ale ţe jako soukromníci nedostanou ţádnou dotaci na provoz atd. Vedro, dusno a vlhko – mám pocit, ţe v BKK je vţdy v tomhle ohledu nejextrémnější počasí. Stejné je to i s jídlem, které je vţdy v Thajsku o chloupek pálivější neţ v okolních zemích. Kdyţ si u malého stánku dávám rýţi s masovou směsí, tak mě málem vytrysknou slzy, a to jsem měl docela pocit, ţe pálivá asijská kuchyně mě uţ nerozhodí.

Po snídani pokračuji pěšky k hlavní řece Chao Phraya s cílem chytnou loďku blíţe k Khao San Road, coţ není dneska úplně jednoduché, protoţe je jednak státní svátek, tudíţ vše jezdí v hodně víkendovém provozu a za druhé jsem si vtipně vybral přístaviště, kde ty hlavní lodě nestaví. Na druhou stranu času mám dost a cíle v podstatě ţádné, na nějaké zajímavosti asi protentokrát kašlu a nechám si je další návštěvy BKK. Spíše bych chtěl na Khaosan, kde bych nakoupil něco drobností, nějaké hodně „značkové“ oblečení, moţná batoh nebo hamaku. A nakonec celé polední a popolední úsilí skončilo následovně. Nejdříve jsem dal hodinku na netu v kavárně, kde byli samí Korejci. Potom jídlo a po jídle ovoce a další ovoce a palačinka a dobroty. Zkouším jedny bermudy, druhé a batoh, aţ se rozhodnu vyměnit ještě nějaké dolary a kupuji bermudy a batoh, obé dohromady za 500 Kč. A najednou je uţ nějak moc hodin, tak zase honem hop na loď, přestup na Skytrain a pro batoh do úschovny na vlakáč. Zde, vědom si toho, ţe mám plno času, si dávám jídlo a poslední ananas. Autobus, jehoţ číslo jsem uţ dávno zapomněl, by mě měl dovézt z Hualamphong k Victory monumentu, odkud by uţ jet přímý autobus na letištní terminál, odkud vezmu další shuttle bus uţ přímo k odletu. Místní bus skutečně přijel a já jen doufal, ţe jede tam kam má a na informacích měli přesně informace. Směr jsme nabrali dobrý, ovšem podcenil jsem jednu věc, a to odpolední bangkokskou dopravní špičku. V pekelném vedru a dusnu se bus pohybuje doslova krokem a mnohdy ani to ne, několik set metrů jedeme skoro hodinu a z původního „hodně času na letiště“ se začíná stávat „ málo času na letiště“, a to ještě moc nevím kde vystoupit a v buse samozřejmě anglicky nikdo moc nevládne. Trocha adrenalinu na konec výletu, tak to má být. Samozřejmě, ţe nakonec mně jako obvykle přeje štěstí. Ujímá se mě paní v autobuse, co částečně rozumí a ví, kde bus na letiště stojí, takţe jenom co dojedeme na místo, tak společně utíkáme přes celý obří kruháč a všechny jeho nadjezdy a nadchody, aţ na druhou stranu kde uţ čeká letištní bus. Lehká úklona, sepnutí rukou, úsměv…lepší poděkování ani nemohli Thajci vymyslet. Cesta busem na letištní terminál je z Victory Monument překvapivě rychlá, mnohem lepší neţ z letiště na Khao San. Na terminálu uţ čeká bezplatný shuttle a konečně na letišti. Ufff. Poslední utrácení na posledním thajském dole v jídelně, polívka se moc nepovedla, ale jinak ty sladkosti byly dobré. Tím, ţe letím s Emirates nemá smysl se nějak přecpávat přes cestou, páč je jasné, ţe v letadle budou opět gurmánské hody. Boeing 777 čeká, odlet 20:30 thajského času. Je zde krásně, snad co nejdřív na viděnou… Jídlo, filmy, hudba, hry, krásné letušky, hladký let, pohoda….jsem v Dubaji….osmi hodinové čekání, pekelná klimatizace, vše drahé, hnusný McD, zima, spánek…další Boeing 777 směr Mnichov…snídaně, filmy, víno, káva, oběd, hladký let, krásné letušky, pohoda…jsem v Mnichově…hledání autobusáku, nikdo zde nic neví a netuší, běhání, internet, druhý terminál, dotaz, pokrčení ramen, konečně, autobus…ujíţdí….a potom jsem čekal ještě hodinu, neţ přijel ten správný a zpoţděný bus SA směr Praha, poté přestup na Brno, klasická D1, pokec se sympatickou medičkou a Brno…a konec.

JV ASIE 2009 Měl jsem jet do Indie, ale nakonec bylo všechno jinak. Příjemná a pohostinná jihovýchodní Asie zvítězila a rozhodně není čeho litovat, bylo to úţasné, nádherné a nezapomenutelné. Barma mě lákala od začátku, měl jsem prostě, ţe tam se musím podívat. Kdyţ je něco tak tajemného, tak to musí být dobré. Prvotní pocity plus vše co se člověk dozví o vojenském reţimu v Barmě, tyto dvě věci jsou asi největším zdrojem rozporuplných pocitů. Barma je prostě zvláštní země, kde vše funguje trochu jinak i na asijské poměry. Na jednu stranu příjemní lidé, minimum turistů neokoukané památky a nezapomenutelné záţitky. Na straně druhé státní propaganda, nesvoboda, zaostalost, nutnost platit dolary, divní lidé, prach atd.

Ten kdo byl v Indii, tomu se v Barmě asi tolik nelíbilo, já v Indii nebyl a mně se v Barmě líbilo, a čím víc o tom přemýšlím, tím více se mně tam zpětně více líbilo. To nejlepší: Nekrásnější a nejbarevnější trhy v Kalaw jaké jsem kdy viděl, trek k jezeru Inle, magický Bagan. A pokud se někdy otevře světu a návštěvníkům i zbytek Barmy, tak třeba někdy na viděnou… Není země v regionu se smutnějším a pohnutějším osudem za poslední desítky let neţ je Kambodža, země jenţ je synonymem pro nášlapné miny a teror Rudých Khmérů. Země vyspělejší neţ Barma, ale stejně kontroverzní. Země s moţná největším počtem luxusních aut a na druhou stranu země, kde neexistuje střední vrstva a plno lidí má doslova dolar denně. Angkor nadchne a uhrane, i přes přebujelý turismus, moře a pláţe také neurazí, „divoký východ“ nebo mocný Mekong se také vryjí nesmazatelně do paměti, ale jinak mně v Kambodţi něco chybělo. Jestli je to lidmi, přístupem nebo je to jenom nějaký můj pocit, těţko říct. Na Laos jsem měl málo času, a to byla asi ta největší chyba, sice jsem stihl pohodový a velmi zajímavý jih, ale na sever prostě čas nezbyl. V Laosu plyne čas pomaleji a je to znát na kaţdém kroku, protoţe se skoro nikde nic neděje a nikdo nic nedělá. Luang Prabang je povinnost bez které se dá obejít, sever, treky v dţungli, chudé vesničky, lokální etnika, Planina dţbánů a další jsou důvody proč bych se do Laosu ještě rád vrátil… Thajsko se nerovná Bangkok, takţe se těch skoro 5 dní v thajské metropoli těţko hodnotí. Nicméně musím uznat, ţe mě Bangkok překvapil, a to poměrně kladně především památkami a atmosférou. Slabší bylo velké dusno, chaos, přelidněnost a prostě vše co k megapoli patří. Suma Sumárum, skvělé cestování a úţasná ţivotní zkušenost!!!