VIII. únor 2013 Bratři a sestry v Kristu, během postní doby všichni usilujeme o své obrácení. Jako vhodné prostředky k pokání Písmo svaté a církev zvlášť doporučují půst, almužnu a modlitbu. Vás, jimž nemoc či stáří ubírá sil, chci poprosit, abyste se zaměřili především na modlitbu. Mladí a zdraví lidé její sílu mnohdy podceňují. Právě modlitba však dává ostatním druhům pokání smysl, zejména v osobním rozhovoru s Kristem se naše srdce otevírá jeho Slovu a obrací se k Němu. Po lidech nemocných a starších šedesáti let církev nežádá, aby se citelně omezovali v jídle ani na Popeleční středu a na Velký pátek. Netrapte se tedy tím, že vaše tělo nemá dost sil, abyste zachovali tuto součást postu. Místo toho se snažte právě o prohloubení modlitby a darujte tak celé církvi i tento důležitý rozměr postní doby. V různých etapách života dostává člověk od Boha rozmanité úkoly. Nepostradatelným posláním starých, nemocných a slabých je posvěcovat společenství křesťanů vytrvalou osobní modlitbou. Je to služba, bez které se církev bojující v tomto světě neobejde. Někteří nemocní naříkají, že nemají dost síly, aby se na modlitbu pořádně soustředili, často je trápí, že jejich modlitbu nedoprovází takový duchovní prožitek, jaký by očekávali. Jistě, pokud je to možné, je třeba modlit se soustředěně. Ale nenechme se zmást svými pocity. I modlitba, která je sice pro naši slabost nedokonalá, zůstává rozhovorem s Kristem a je pro nás velkým přínosem. Děkuji Vám za tuto každodenní službu a prosím Vás, abyste v ní vytrvali. Váš biskup
×××
Sestry a bratři, představte si, že i filozofové umějí vyprávět pohádky: např. dr. Jolana Poláková píše o starém muži, který žil na okraji pouště v chatrči s dcerou Agapé, která okouzlovala lidi také svou dobrotou. Ucházelo se o ni mnoho ženichů, ale ona si stanovila podmínku, že svůj život spojí jen s tím, kdo jí dokáže vystavět na poušti velký a pevný dům. Bylo to téměř nesplnitelné: pouštní písek se stále pohybuje, a tak na něm nelze vystavět nic trvalého. Nedaleko od starcova domku bydlelo se svými rodiči 7 bratrů, a jak postupně dospívali, zamiloval se každý do Agapé: každý byl ochoten podstoupit cokoliv, aby ji získal. První se do pouště vypravil nejstarší a postavil dřevěný dům, o kterém sebevědomě prohlásil, že nikdy nemůže spadnout. Ale v noci přišla písečná bouře a vítr odnesl celý dům daleko do pouště a mladý muž v něm zahynul. Druhý bratr tento dům podkopal a vybudoval hluboké základy, ale když byl v nejlepším, písek se pod vahou domu pohnul a kopajícího mladíka pohřbil. Podobně dopadli i další bratři. Až nejmladší z nich stále přemýšlel, kde se stala chyba, a hledal pravdivou cestu ke krásné dívce. A tak odešel na poušť a začal hloubit základy. Práce mu šla dobře od ruky, ale on nepropadl pyšnému opojení, že se mu dílo daří, naopak – pokorně naslouchal vážnému tichu noční pouště, a to ho vnitřně proměňovalo, a snad se i modlil. Opotřeboval už všechny nástroje a musel pokračovat holýma rukama, až mu došly síly. A teprve tehdy se to stalo: země se náhle otevřela a vytryskl z ní proud vody. Nádherná fontána se stříbřitě zaleskla proti slunci. Životodárná voda zalila všechno kolem a probudila k životu semínka zaschlá mezi pískem. Vyrostla tráva a na ní velká zelená palma. Mladý muž pod ní vyčerpáním usnul. Když se probudil, zpívali nad ním ptáci a u něho seděla Agapé, která mu řekla: „Splnil jsi mou podmínku, postavil jsi pro mě dům života.“ Pohádka chce napovědět, že charakteristickým rysem dnešního života a světa je jakási písečná pohyblivost, která všechno znejišťuje a utvrzuje člověka v přesvědčení, že neexistuje nic pevného, žádná velká pravda, která by vysvětlovala záhady života a vedla ke štěstí a k pokoji. Všechno je relativní, nic není jisté, život se pohybuje v určitém panoptiku, kde vládne virtuální, neskutečná realita a povrchnost. Jak čteme v Janově evangeliu, Ježíš se setkává u Jákobovy studnice se Samaritánkou, aby ji a její okolí přivedl k poznání té pravdy, která není poplatná proměnlivosti všeho stvořeného, protože vychází z nekonečných zdrojů Boží moudrosti. Té ženě řekl: „Každý, kdo se napije vody, kterou mu já dám, nebude žíznit navěky, ale voda, kterou mu dám já, stane se v něm pramenem vody tryskající do života věčného.“ Doba pokračujícího postu se svou výzvou k obrácení a k pokání nás chce přivést právě k těmto zdrojům živé vody, kterými jsou Ježíšovo působení i v dnešním světě a jeho vítězství nad hříchem a nad smrtí. Důraz se zde neklade na vnější skutky, na „žíněné roucho a popel“, ale na obrácení našeho srdce. Bez něho zůstávají kající
1
skutky neplodné a zbytečné. Vnitřní obrácení naopak nutí k tomu, aby se tento postoj projevil i navenek. Neboť hlubší forma vnitřního pokání znamená radikální zaměření celého našeho života směrem k oživujícím pramenům Ježíšovy nauky; a přináší také rozchod s hříchem a odvrácení od zla všeho druhu. Lidské srdce je ovšem těžkopádné a bývá i zatvrzelé. Podobně jako mladík v úvodní pohádce i nás stojí hodně vytrvalé námahy obrátit své srdce k tomu, který byl proboden pro naše hříchy. Sv. Klement Římský napsal: „Upírejme pohled na Kristovu krev a uvažujme, jak byla drahá pro Boha, jeho Otce; vždyť tím, že byla vylita za naši spásu, nabídl Bůh celému světu milost obrácení.“ Vnitřní pokání může mít rozmanitou podobu. Písmo i církevní Otcové zdůrazňují zvláště modlitbu a obětování nejrůznějších potíží, kdy máme vzít svůj kříž a následovat Krista. Sv. Augustin v kázání řekl: „Změň se, dokud můžeš: orej a převracej ostrým a tvrdým pluhem, vyhazuj z pole kameny a bodláčí. Neměj tvrdé srdce, v němž by Boží slovo rychle odumřelo. Ať tvá země není mělká, že by v ní nemohla hluboko zakořenit láska. Neudus svými světskými starostmi a žádostmi dobrou setbu, kterou ti nabízí naše víra.“ P. Miloslav Fiala OPraem.
Rok víry – rok Svatého otce Rok víry vyhlášený Svatým otcem připomíná papež při každé příležitosti. Tomuto tématu věnuje promluvy při generálních audiencích. I dnes platí slova listu sv. apoštola Jana: „Nad světem zvítězilo právě toto: naše víra.“ (1 Jan 5,4) Pán Ježíš začíná své veřejné působení. „Čiňte pokání a věřte evangeliu.“. Vírou se stává člověk mocný a silný. Dokáže často i to, co se zdá být nemožné. Alžběta blahoslaví Pannu Marii za to, že „uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána“. Člověku nestačí jen víra v pokrok vědy a techniky. Nestačí nám, když si navzájem pomáháme a důvěřujeme si. Člověk člověku může dát jen to, co je v jeho lidských schopnostech. Člověk však potřebuje Boha. Jeho dobrotu a lásku. Jeho moc a slávu. Jeho odpuštění a jeho slovo. Víra není ideologie. Věřit neznamená jen přijmout určitá životní pravidla a zařídit se podle nich. Není to jen jiný životní styl, v němž propagujeme hodnoty, na které svět zapomíná. Víra v Boha znamená přijmout Boha jako svého Pána. Důvěřovat jeho slovu a jeho vedení. Žít s ním a pro něj v každém okamžiku života. Rozhodnutí Svatého otce vzdát se služby nejvyššího pastýře církve nás překvapilo. Je to projev jeho živé víry. Vyjádřil to i ve svém prohlášení. Je přesvědčen, že právě toto od něho v této chvíli žádá Bůh. Přijímáme toto jeho rozhodnutí a věříme, že Kristovo „brány pekelné ji nepřemohou“ se v dějinách naplňuje i dnes. Děkujeme Benediktu XVI., že nás, Boží lid, provedl úskalím téměř 8 let pro církev v nesnadné době. Moudrost, vzdělanost, víra a láska k Bohu i k člověku, byly nadějí pro každého z nás. Papežové minulého století byli velkými osobnostmi. Byli darem celému lidstvu. Na těchto velkých postavách jsme se mohli přesvědčovat o tom, co dává člověku Kristovo evangelium. Pius XII. (1939 – 1958) – papež velkého formátu, s velkou trpělivostí a diplomacií lásky, pracovitý trpitel a strážce práv člověka v dobách pro církev nelehkých. O jeho statečnosti a odvaze za II. světové války začínají promlouvat archivy v jeho prospěch. Jan XXIII. (1958 – 1963) – „člověk mezi lidmi“, pastýř a kormidelník, který II. vatikánským koncilem otevřel okna církve problémům lidstva. Jeho „aggiornamento“ je totéž, co dnes nová evangelizace. Papežskou diplomacii posvěcoval dobrotou srdce a dá se o něm říci „i zdravým selským rozumem“. Pavel VI. (1963 – 1978) – diplomat s velkou zdatností ducha, rozhledu a moudrosti srdce. „Flos florum – květ květů“ tak je v řadě Malahiášových proroctví tento pontifex nazýván. K jeho zásluhám patří i to, že se ujal po smrti Jana XXIII. koncilu a dokončil ho. Zanechal zde svou elegancí slova i činů nesmazatelné stopy. Jan Pavel I. (1978) – muž úsměvů. V krátkém pontifikátu trvajícím 1 měsíc nás tento muž na Petrově stolci učil usmívat se. Vtiskl službě papeže jednoduchost, srozumitelnost a kladl důležité akcenty na věci v křesťanství téměř zapomenuté. Jan Pavel II. (1978 – 2005) – muž, který dal svou službou církvi do pohybu celý svět už tím, že ho jako poutník procestoval. Svými encyklikami se otcovsky, odvážně, pravdivě a s láskou dotkl všech problémů našeho světa. Svým „otevřte brány Kristu“ je jeho hlas stále přítomný. Kultura smrti a kultura života jsou termíny, za nimiž stojí dnešní lidstvo. To, jak prezentoval svým utrpením důstojnost člověka ve stáří i v nemoci, dokáže jen ten, kdo následuje v životě ideál svatosti. Benedikt XVI. (2005 – 2013) je nejen důstojným pokračovatelem – kontinuátorem Jana Pavla II. Právě on svou vzdělaností ukazuje, že církev dnes potřebuje víc teologické zdatnosti postavené na základech zdravé víry. Otcovsky a odvážně vstoupil do dialogu se všemi, s nimiž ještě nesdílíme plné společenství. Děkujeme tomuto papeži za to, co pro církev i pro svět vykonal v našem zmodernizovaném novověku.
2
Kdo bude jeho nástupcem? Jakého papeže si přejeme mít? A jakého potřebuje církev? Tyto otázky si budou klást kardinálové v konkláve. Jejich nelehký úkol zvolit novou hlavu církve můžeme podpořit svou modlitbou. Ježíšovo „ty jsi Petr, skála a na té skále zbuduji svou církev“ zůstává platným příslibem i pro tuto historickou událost, jakou volba nového papeže je. Věříme, že Duch svatý, kterého kardinálové v konkláve budou denně vzývat, ukáže na toho, koho chce mít na Petrově stolci Bůh. Církev dnes potřebuje papeže s velkým srdcem, moudrou rozvahou a především s velkou láskou k Bohu i k člověku. Modleme se za takového papeže. Mons. Josef Socha
×××
Zprávy z diecéze V týdnu modliteb za jednotu křesťanů od 18. do 25. ledna se křesťané na celém světě modlí, aby se naplnila touha Ježíšova srdce „aby všichni byli jedno“. Křesťanský svět i přes velké pokroky bolestně prožívá skutečnost rozdělení. Ekumenickou bohoslužbou 18. ledna se v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové duchovní i věřící různých vyznání společně za tuto jednotu modlí. V bohoslužebných textech letos zvlášť silně zaznívala prosba, aby oltář – místo oběti, byl brzy znamením společenství jednoty ve víře. Kázáním nám posloužil bratr farář Martin Legát z Církve bratrské v Hradci Králové. Zdůraznil stálou potřebu prohloubení osobního vztahu ke Kristu přítomného ve světě i v církvi. Po bohoslužbě pozval biskup Jan Vokál všechny duchovní k přátelskému posezení do budovy biskupství. Jednota křesťanů patří k prioritám nové evangelizace. Pravá jednota vyrůstá nejen z lásky, ale i z pravdy, jejímž ručitelem i zvěstovatelem je Kristova církev. --V sobotu 2. února, na svátek Uvedení Páně do chrámu, se uskutečnilo setkání královéhradeckého biskupa Mons. Jana Vokála s řeholnicemi a řeholníky diecéze. V kapli sv. Klimenta, patrona diecéze, pan biskup posvětil hořící svíce a za zpěvu „Pán je světlo národů, Pán je spása svého lidu“ se průvod odebral do katedrály. Po mši svaté setkání pokračovalo v Novém Adalbertinu hodnotnou přednáškou P. Miloslava Fialy OPraem. „Nová evangelizace,“ jak uvedl, „žádá nové pohledy a akcenty i v řeholním životě.“ Otec biskup Jan pak odpovídal na otázky kněží i sester. Společenství Bohu zasvěcených osob patří k životu církve. Slib chudoby, čistoty a poslušnosti je i v naší postmoderní době vyjádřením naděje, že Pánem dějin i lidského života je Kristus – Světlo národů. --Na přelomu ledna a února se program biskupa Jana Vokála nesl ve stopách svatého Jana Bosca. Otec biskup nejprve navštívil české salesiánské misionáře v Bulharsku a za několik dní jsme pak v královéhradecké diecézi uctili ostatky zakladatele této kongregace, které putují světem před blížícím se 200. výročím jeho narození.
Návštěva Bulharska V Bulharsku čeští salesiáni pečují o děti a mládež, provozují středisko pro volný čas v městečku Kazanlak a působí také v romské komunitě nedalekého města Stará Zagora. Biskup Jan se seznámil s jejich službou a oslavil s nimi slavnost jejich zakladatele Dona Bosca. „Návštěva ve mně zanechala hluboký dojem. Komunita salesiánů má v úmyslu své působení ještě rozšířit, už se jim například podařilo koupit pozemek, kde chtějí vybudovat novou školu. Jejich služba v Bulharsku je velmi požehnaná,“ řekl po návratu biskup Jan. Do Bulharska ho pozval P. Martin Jílek, jeden ze salesiánů, který je zároveň knězem královéhradecké diecéze. Biskup se během cesty setkal také se sofijským apoštolským exarchou Christem Projkovem a nunciem Januszem Bolonkem. V Sofii na českém velvyslanectví také volil v prezidentských volbách, protože jejich termín se křížil s dlouho plánovaným termínem cesty.
Don Bosco v Hradci Králové Na začátku února do Litomyšle a do Hradce Králové přijela velká socha s ostatky Dona Bosca, zakladatele salesiánů. Biskup Jan Vokál při té příležitosti sloužil mši svatou v královéhradeckém kostele sv. Anny, při které věřící ostatky uctili. „Odkazem Dona Bosca je mít neustále na zřeteli výchovu mládeže a s odvahou se jí věnovat. Mládež dnes velmi často nenachází vztah ke správným hodnotám u dospělých. Naší hlavní pedagogickou metodou by přitom měla být láska ke Kristu, tak jako u Dona Bosca,“ řekl biskup Jan a vyzval k větší úctě k tomuto světci v českém národě.
Návštěva nemocných a lékařů
---
O Světovém dni nemocných, v pondělí 11. února, biskup Jan Vokál spolu s generálním vikářem Josefem Sochou navštívil královéhradeckou fakultní nemocnici. Setkali se s pacienty gerontometabolické interní kliniky a diskutovali
3
s lékaři. V onkologickém pavilonu následně sloužili mši svatou pro nemocné i zaměstnance nemocnice. „Kultura života vyrůstá z lásky a láska vrcholí v obětavé službě druhým,“ řekl Mons. Vokál v homilii. Poděkoval také vedení kliniky, že zde mohou pro nemocné působit duchovní. Člověk v nemoci potřebuje blízkost Boží milosrdné lásky. Po mši svaté přednášel Jaromír Matějek z Ústavu etiky 3. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Praze na téma eticky sporná otázka rozhodování za pacienta v situaci, kdy za sebe nemůže rozhodovat sám. O tomto problému se následně ještě diskutovalo se zaměstnanci nemocnice v čele s ředitelem Romanem Prymulou. Světový den nemocných se ve všech zemích slaví na popud papeže Jana Pavla II. od roku 1993. Připadá vždy na svátek Panny Marie Lurdské. Do Lurd, poutního mariánského místa ve Francii, jezdí lidé z celého světa za uzdravením těla i duše. JS ×××
Ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové pracují od září r. 2001 řeholní sestry z komunity Společnosti Dcer křesťanské lásky sv. Vincenta de Paul. Na jejich příchodu se významně podílel zemřelý prof. Zbyněk Vobořil, přednosta chirurgické kliniky. Na otázky Mons. Josefa Sochy odpovídá sestra Adriana Mihová.
1. Co pro Vás znamená řeholní povolání a za co mu vděčíte? Povoláni k zasvěcenému životu je dar. Dar Boha člověku; dar, který je daný z lásky, který je projevem lásky. Nic mi neubírá, ale vede mě blíže k Bohu, a doufám, i k člověku. O tento dar stojím, vážím si ho a snažím se o něj pečovat. Vážím si i našeho řádu (naší společnosti), že své řeholní povolání prožíváme konkrétním skutkem blíženecké lásky, konkrétní službou. V našem případě je to služba nemocným v nemocnici. Žijeme ve společenství sester, kde se spolu modlíme, sdílíme víru, radosti i starosti, ale nežijeme uzavřeně – jsme součástí pracovních kolektivů, kde se společně s dalšími odborníky podílíme na léčení a ošetřování nemocných. Povolání prožívám jednak jako dar a projev lásky, a ve stejné míře i jako projev důvěry Boha vůči mně. Každý křesťan je povolán vnášet Boha, Boží lásku do společnosti, o to více zasvěcená osoba, která se mu zcela odevzdala. Za co vděčím řeholnímu povolání? Myslím, že můžu říci za vnitřní proměnu – za proměnu mé vůle, mého pohledu na svět, na člověka, na události. Bůh se sklání k člověku s láskou, s odpuštěním, s milosrdenstvím, s nadějí, s pokojem – vždyť On sám je Láska, Naděje, Pokoj, Dobro. I já se nechávám proměňovat Bohem a snažím se o tyto postoje nejen navenek, ale i v srdci, v mysli, v citu, ve vůli.
2. Pracujete na klinice v Hradci Králové. Jak vnímáte tuto službu člověku a čím nemocní obohacují Vás? Sloužit člověku je vysoce humánní postoj. Množství lidí vykonává různé činnosti v pomoci člověku velice kvalitně. Od mnohých z nich se učím obětavosti, vynalézavosti při zkvalitňování péče. Mě provází vědomí, že Kristus se ztotožňuje s každým člověkem – tak jako o tom píše sv. evangelista Matouš – „cokoliv jste udělali jednomu z těchto mých nejposlednějších bratří, mně jste udělali“. Prožívám službu jako reálné naplnění mého řeholního povolání – sloužit Bohu a bližnímu tělesně a duchovně. Službu na chirurgické klinice jsme začaly, protože byl zájem ze strany vedení kliniky i ze strany biskupství, aby řádové sestry sloužily nemocným jako zdravotní sestry. Tato jedinečná příležitost být nenuceným a nenásilným způsobem v pravidelném kontaktu s personálem a pacienty nám umožňuje aspoň nepatrným způsobem vnášet evangelijní a křesťanské hodnoty do konkrétní reality. Čím mě nemocní obohacují? Každá událost, každý člověk je originální, neopakovatelný a já se snažím chodit s otevřenýma očima. Vnímám, že nemocní zůstávají tváří v tvář nemoci pokorně, bez otázek „proč já a proč takhle“. Často vidím, jak si zcela neznámí lidi, kteří se ocitnou na stejném pokoji, vzájemně pomáhají, snaží se společně nést břímě nemoci, které je tíží. Jsou si vzájemně blízko, jsou si bližními. Rovněž nemohu opomenout i úsilí kolegů a kolegyň při práci – odpovědnost, rozhodnost, otevřenost.
3. Člověk si v seniorském věku, v čase nemoci, víc uvědomuje, že nemá život ve své moci. Jak se snažíte pomáhat lidem, aby se v takových chvílích zahleděli do událostí života víc, hlouběji, s pokorou a nadějí? Pacienti přicházejí do nemocnice léčit tělo. Jsou připraveni podstoupit náročné zákroky, aby se zbavili nemoci, aby utlumili bolest. Přicházejí s nadějí i s obavou, se strachem i s odvahou. Asi není člověk, který by nepozvedl mysl, srdce k Bohu v prosbě o pomoc. Mnoho lidí přijímá skutečnost, že „je něco nad námi“ – nějaká inteligence, energie. Bohu díky, jsou i pacienti, kteří v duchu křesťanské víry věří v Boha, v Osobu, která náš život spravuje a chce ho dovést do úspěšného cíle. Míra vhledu do života víry závisí od otevřenosti a připravenosti pacientů; snažím se je však vždy ujistit, že se svým utrpením nejsou sami, že je tu Bůh, který jim pomáhá na životní cestě, který taky nese kříž i ten jejich, ujišťuji je také o mé modlitbě za ně. Pacienti přijímají slovo, se kterým se na ně obracím, a už to pokládám za velké gesto, že ho přijímají, že ho neodmítají. Do jaké míry se jich dotkne, neumím posoudit. Určitě je velkým vkladem, když pacient prožívá svoji víru a konfrontuje i celý život s ní. Když opomeneme příklad Krista, který se
4
podrobil utrpení a dal mu spásonosnou hodnotu, každá úvaha o utrpení nikam nevede, možná k beznaději. Proto přeji všem nemocným velkou víru a velkou schopnost přijmout utrpení jako účast na Ježíšově poslání; jako okamžik života, který nás učí nové dimenzi – pokoře, trpělivosti, vděčnosti za pomoc druhých, i jako způsob našeho očišťování.
4. Jak Vám v náročnosti služby zdravotní sestry na chirurgii pomáhá Vaše duchovní zasvěcení a jak se ho snažíte v maratonu povinností také žít? Dnes často slyšíme o vyhoření, o tom, že člověk už nemůže dál, je vyhaslý, vyčerpaný, bez energie, vnitřní síly. To se lehce může stát komukoliv. Náš životní rytmus – i když dost nepravidelný díky službám – nám dává prostor pro osobní i společnou modlitbu, četbu, rozjímání i dělbu. Modlitba – to je setkání s Bohem, s tím, který je Světlo, Moudrost, Pokoj – a tím vším člověka obdařuje, naplňuje. Nevím, co by ze mě bylo bez modlitby, ztišení, bez pohledu na Boha. Služba zdravotní sestry není jenom zaměstnání – je to povolání, které prožívám na jedné straně v rutině ošetřovatelských úkonů, ale na druhé straně je přede mou člověk, který prožívá možná strach, obavy, bolest, samotu, beznaději atd. Pohled do tváře pacienta, do jeho očí, je pro mě pohled do tváře Krista, který trpí. Je to také i pohled do tváře světa, který rovněž trpí. Také pracuji v kolektivu, kde každý něco prožívá, něco nese, s něčím zápasí. Tyto všechny situace čekají na soucit, pochopení, pohlazení, přijetí. Zasvěcení se Pánu Bohu – podle ducha naší Společnosti – prožíváme konkrétním skutkem milosrdné lásky. Obětovali jsme se Bohu pro službu nemocným – to je centrum všeho našeho snažení – života modlitby, slibních závazků a ctností. Služba není něco okrajového nebo přidaného. Naším klášterem jsou ulice města, klášterní celou pokoje nemocných. Jsem si vědomá, že své povolání prožívám a naplňuji velice nedokonalým způsobem, ale i tak jsem za něho vděčná, cítím se jako ryba ve vodě.
5. Jak a čím byste povzbudila naše seniory, nemocné a osamělé v jejich časté opuštěnosti, někdy i bezradnosti a nejistotách? To jsou všechno náročné okolnosti – samota, bezradnost, nejistota. Neumím dát jinou odpověď, než je odpověď věřícího člověka. Můžeme se i uprostřed společenství cítit osamělí, ale i v krajní opuštěnosti naplnění, plnohodnotní. Celý náš život patří Pánu Bohu a směřuje k Němu. On kráčí s námi a žije náš život. Jeho utrpení jako projev smíření nám otevřelo nebe a naše utrpení ve spojení s Ním přináší ovoce věčného života. I tento svět potřebuje lidi, kteří mají smysl pro Boží cesty, pro Boží způsoby, kteří mají odvahu vydat se na cestu, kterou kráčel Kristus – přijatého a obětovaného utrpení. Pán Bůh nám nedává nic, co by nás zničilo, ale posílá příležitosti, aby nás zušlechtily, zdokonalily. Ve všech situacích všem nemocným a jakýmkoliv způsobem trpícím a strádajícím přeji a v modlitbě vyprošuji otevřené srdce pro všechno, co jim Pán Bůh dává, velkou víru, která dává smysl tomu, čemu svět nerozumí a bez víry nerozumíme ani my.
6. Co Vám v poslední době připravilo velkou radost? Já jsem člověk, který má rád všednost – a v té všednosti vnímám krásnou přítomnost Boha, který se o nás stará. A těch příhod by bylo na delší povídání. Já mám radost, že fungují mezilidské vztahy, spolupráce, že jsme si vzájemně bližní. Musím přiznat, že mám velikou radost, že naše společenství se obohatilo o další spolusestry, které začaly službu v Hradci Králové. Letos mám tu milost prožít exercicie – duchovní cvičení – v našem Mateřském domě v Paříži, kde je rovněž i kaple zjevení Panny Marie a poutní místo. Být v srdci Společnosti – i když jenom několik dnů, být na místě, kde se viditelně ukázala Boží Matka, a kam denně putují tisíce poutníků, je událost, která hřeje u srdce, naplňuje vděčností a radostí.
×××
Posilujme nemocného ve víře, naději a lásce Naše křesťanská víra je náboženstvím lásky. Když se jeden z farizejů zeptal Ježíše, které přikázání je v zákoně největší, on mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. To je největší a první přikázání.“ Druhé je mu podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe“ (Matouš 22, 37-39). To platí o vztahu k nemocnému dvojnásob. Víra, naděje a láska, to jsou tři základní hodnoty, které je nutno u nemocného a ve vztahu k nemocnému posilovat, aby lépe snášel utrpení, která nemoc s sebou přináší. Píši tyto řádky jako lékař, který pečuje o svou manželku trpící nevyléčitelnou chorobou, při které postupně ztrácí svou paměť tak, že nepoznává ani své příbuzné, její řeč se stává nesrozumitelnou a schopnost komunikace ztrácí zcela. Jak společně prožíváme její nemoc? Zpočátku, když v paměti zůstaly ještě vzpomínky na rané dětství a kdy ještě byla schopna hovořit, ráda vzpomínala, jak v Příbrami chodívala se svou tetou na Svatou Horu, jak se jí líbil zpěv svatohorských zpěváčků a jak si moc přála, aby měla takové šaty jako ministranti, nebo jak chodívala jako družička
5
do průvodu na svátek Božího těla. Tyto vzpomínky, které jediné jí utkvěly v paměti, byly pro ni velmi příjemné a pokud byla schopna ještě hovořit, denně jsem se jí ptal, jak to tenkráte bylo a ona s radostí znovu opakovala. Časem i tyto vzpomínky z paměti vymizely. Modlitba, a zvláště společná modlitba, je nepochybně posílením víry i naděje. Slova modlitby „Pod ochranu Tvou se utíkáme, svatá Boží Rodičko, neodmítej naše prosby v našich potřebách…“ nabývala u nás obou hluboký význam. Současně jsem denně svědkem toho, jak manželka stále ještě prožívá, když ji ráno probouzím polibkem na čelo a po probuzení dodám: „My se nikdy neopustíme, viď, maminko!“ Nyní, kdy z celé komunikace zůstalo jen několik izolovaných slov, na její tváři se objeví lehký úsměv a zašeptá: „Ne.“ Je to pro ni jistě příjemný vstup do nového dne, kdy projevovanou náklonností a láskou po celý den se naše vzájemné pouto ještě po šedesátiletém manželství utužuje a jí snad dodává vědomí a naději, že není a nezůstane sama, že je tu někdo, kdo ji má rád. Prof. MUDr. Ladislav Chrobák, CSc. ×××
Milí přátelé, nechce se téměř věřit, že se už ohlásil nový rok. Prvního ledna jsme do něj vstoupili ruku v ruce s Matkou Boží Pannou Marií. Kdysi byl v kalendáři svátek Obřezání Páně, a protože se při mši svaté četlo v evangeliu o této události, býval hned druhý den zasvěcený Nejsvětějšímu Jménu Ježíš, aby bylo toto Jméno co nejvíce zdůrazněno a oslaveno. Poprvé je vyslovil anděl, když zvěstoval Panně Marii, jaký úkol jí svěřuje nebeský Otec: „Budeš mít syna a dáš mu jméno Ježíš!“ Potom také svatý Josef zaslechl ve snu: „Dáš mu jméno Ježíš!“ Zvěstované Dítě má být Spasitelem, Zachráncem všeho lidstva a on, prostý tesař, jeho zákonitým otcem. Protože však má být Ježíš zachráncem všech, nejen Izraele, vyvoleného národa, musí být jeho narození oznámeno i zástupcům pohanských národů. Vedeni Božím znamením – zářivou hvězdou na obloze – hledají nového židovského krále mudrci z východních zemí. (Mt 2, 1-2). Také v našich farnostech se začátkem měsíce ledna objevili „tři králové“; nepřijeli sice na velbloudech a koních, ale i oni se vydávali s nadšením za světlem hvězdy a jistě udělali Spasiteli radost. Mohly jsme je přivítat i my a věříme, že také vy jste se s nimi setkali. Letos jsme vstoupili do liturgického mezidobí brzy, my jsme si dokonce Vánoce trochu prodloužily. Hned začátkem roku měli u nás exercicie naši bohoslovci z konviktu – „nultého“ ročníku olomouckého semináře a my jsme pro ně chtěly udržet trochu vánoční nálady, když zde právě v té době nebylo mnoho sněhu. Sníh však potom začal pěkně padat, takže si to také ještě mohli užít. Měly jsme radost, že se studenti cítili dobře – až tak, že se některým ani nechtělo odjet. Následující týden přišlo první setkání rodin v poutním domě, a tak nám opět začíná „normální“ provoz. Na svátek Uvedení Páně do chrámu – „Hromnice“ - se některé z nás mohly zúčastnit, jako každoročně, setkání řeholníků a řeholnic v katedrále, abychom spolu se Simeonem přivítaly „Světlo k osvícení národů a ke slávě svého lidu“. Tento rok bylo i venku poměrně teplo a to se příjemně odrazilo v kapli svatého Klimenta, kde vždycky setkání začíná. Otec biskup Jan krátce zahájil slavnost a po evangeliu jsme šli průvodem s rozžatými svícemi do katedrály. Tak se jednou v roce naplní katedrála sestrami i kněžími všech řádů, kongregací a institutů, kteří působí v královéhradecké diecézi. I když je to radostný zážitek, přece jen na druhé straně – kdybychom si jen představili, kolik jich zde, a třeba jenom v samotném městě, bylo dříve… Ale: Pán Bůh si jistě dovede poradit – je však potřeba stále se modlit za nová dobrá povolání! * * Po mši svaté následovalo setkání v Novém Adalbertinu s vynikající promluvou P. Michaela Fialy O.Praem, doplněnou otcovskými slovy otce biskupa Jana – je to jako „nabití“ novou energií do dalších dnů. Jenže po obědě bylo nutno se zase rozloučit. Přesto samozřejmě: Díky Bohu za krásné setkání! A opět je před námi postní doba. Jako dětem nám kdysi připadalo těch šest týdnů tolik dlouhých! Snad proto, že jsme je i doma prožívali jinak. Neměli jsme samozřejmě televizi, ale ani rádio. Doma se hodně zpívalo – v postě to však bylo to, co jsme slyšeli v kostele a ovšem jsme hodně znali zpaměti. Často lituji nové úpravy písní, ty už neumím. A hlavně se mi zdá, že při veškeré práci, které bylo vždycky hodně, bylo přece jen na všechno nějak víc času. Je to vlastně samozřejmé, že se dnešní doba, plná shonu a hluku, aspoň nějakým způsobem odráží na tom, že čas rychle utíká. Možná, že si třeba také někdo řeknete: nedávno jsme měli Vánoce – a už za chvilku budou Velikonoce, je to vůbec pravda…? Ale abychom se neutápěli ve vzpomínkách na „to, co bylo“, jak nás to svádí! Nejen my, „dříve narození“ bychom se měli snažit, abychom ten čas, který nám ještě Pán Bůh dává, co nejlépe využili. Vždyť i mladého člověka si může zavolat a třeba ještě zítra, ještě dnes, to nikdo z nás neví! Netušila jsem, že než tato slova napíšu, budu se s vámi muset rozdělit o vlastní, nejčerstvější, velice bolestný zážitek. Právě jsme dnes končily oběd, když najednou sestra představená vyskočila a přeběhla k vedlejšímu stolu – právě včas, aby ještě zachytila hroutící se sestru Marii. Během čtvrthodinky zde sice byla záchranka, ale přes okamžitou pomoc už ani hradecká klinika nedokázala zdolat záchvat mrtvice, s nímž ještě dva dny naše sestra Marie statečně bojovala, než ji Otec zavolal Domů. Snad vám příště budu moci napsat víc, teď to prostě ještě nejde… Raději teď obrátím list.
6
Mám před sebou takový „návod“, který kdysi napsal P. Prokop Siostrzonek – něco vám z něj opisuji, ono se stává, že nám taková zkušenost druhého může dobře poradit: „…Nauč mě, Pane, abych dovedl mlčky snášet své nemoci a obtíže. Přibývá jich, a také stále roste chuť o nich hovořit. Netroufám si prosit, abych uměl s radostí poslouchat druhé, když mi líčí své nemoci, ale nauč mě aspoň trpělivě je snášet. Také se neodvažuji prosit o lepší paměť, ale jen o trochu větší skromnost a menší jistotu, když se má paměť neshoduje s pamětí druhých. Nauč mě té velké moudrosti, abych dovedl uznat, že se mýlím. Drž mě, abych byl, jak jen možno, laskavý. Starý morous je korunní dílo ďáblovo. Nauč mě odhalovat nečekané schopnosti jiných a dej mi krásný dar také se o nich veřejně zmínit. Nechci si, Pane, stěžovat, ale tobě to říkám: bojím se stáří. Je mi tak, jako bych se musel rozloučit, nemohu zastavit čas. Pomoz mi však přijímat život tak, jak jej ty řídíš. Ne mrzoutsky, ne lítostivě, se skleslou náladou, ale vděčně a připravený ke všemu, k čemu ty mě ještě povoláš. A dej mi k tomu všechnu sílu srdce. Díky!“ Ale abychom si nemysleli, že je třeba v postní době chodit v černém a sypat si na hlavu popel, už ve Starém zákoně prorok napomíná: „Roztrhněte srdce svá a ne roucha svá!“ a Pán Ježíš: „Když se postíš, umyj se a pomaž si hlavu olejem, aby nebylo vidět, že se postíš….“ V tom vnějším půst vůbec nezáleží! P. Nevtípil říkával, že půst znamená, že chci aspoň něco málo „oPUSTit“, tj. něco si odříci z lásky k Pánu Ježíši, nebo naopak udělat něco dobrého, k čemu nemám chuť a podobně. A mohu se přitom usmívat. Důležité je dělat to RÁD! Vždyť přece, a to jistě ze zkušenosti všichni víme, i když mám udělat něco těžkého, nebo vydržet něco nepříjemného pro někoho, koho mám rád, způsobí mi to dokonce radost, i když se o tom nikdo, ani on, nedoví – a možná, že právě tehdy, když se o tom nedoví. Opravdová láska osladí každou hořkost. A to je právě to – zde nám vlastně dává Pán Bůh příležitost, abychom mohli ukázat Pánu Ježíši, že ho máme rádi. Vůbec není třeba vymýšlet si nějaká kdovíjak těžká sebezapírání, stačí maličkost – přerušit co dělám a odpovědět hned, usmát se při vyrušení, o trochu méně cukru do kávy, vybrat si něco, co mi moc nechutná, ráno hned vstát – na každém kroku zavadíme o takovou „prkotinku“ a právě tou můžeme udělat něco velkého. Jak řekla svatá Terezička: „Když zvedneš jen špendlík z lásky k Bohu, můžeš tím zachránit duši.“ Nakonec vám přidám malou příhodu starého obvodního lékaře Dr. Zezulky. Byl to syn známé spisovatelky Vlasty Javořické, snad i proto rád své příhody psával… „Jeden můj kolega lékař šel navštívit jiného kolegu lékaře. Že byl zdvořile vychovaný a nechtěl ho rušit v práci, posadil se chvilku v čekárně. Co tak tu chvilku čekal, rozhlížel se, využíval vzácné volné chvilky. Po chvíli už ze samé nudy bloumal očima i po stropě, a tam, až docela nahoře, spatřil něco, co v čekárnách běžně neuvidíte. Totiž krabici od bot. Bytelná, dole ještě s firemní značkou a cenovkou, připevněná ke stropu jako velmi netradiční lustr, či jako prapodivný domeček pro panenky. Nu, domeček to nakonec byl. Kolega chvíli seděl a lámal si hlavu, k čemu může být dobrá krabice od bot, připevněná ke stropu. Vtom se něco mihlo vzduchem, proletělo to střemhlav kolem jeho hlavy, nato se ozval ptačí křik a za chvíli se z krabice sypaly rozčilené ptačí hlásky – jak vlaštovčí matka přinesla sousto pro své děti. Tak tedy nad tou krabicí, pěkně v soukromí a přepychu, bylo vystavěno vlaštovčí hnízdo. Prý to znamená, že v místě bydlí dobří lidé. A domu, kde se ubytují vlaštovky, to přinese štěstí. Asi o tom ten pan doktor věděl. A věděl, že nemocný člověk potřebuje štěstí do zásoby. A pak nakonec, asi aby bylo jasno, že v čekárně je dost místa pro všechny – pro lidi, vlaštovky i pro sny, bylo jednou provždy energicky vysazeno okno, aby mohla vlaštovčí návštěva přilétnout, kdy se jí zachce. No co. Čerstvý vzduch je zdravý a léčivý. A vlídný lékař dvojnásob.“ Milí přátelé, prožijme co nejlépe postní období, abychom se mohli radovat ze Vzkříšení! Vzpomínám na všechny v modlitbě s vděčností za vaše modlitby. Vaše sestra M. Mlada ×××
A UVIDÍTE, CO JSTE NEVIDĚLI ... Svět se probudil do mrazivého rána. Štědře nadité krmítko za oknem, romanticky pokryté načechranou sněhovou peřinou, otevírá vyzývavě svou náruč. V brzkém úsvitu se rýsují zástupy načepýřených kuliček řadící se k rannímu občerstvení. Výsměšně prozpěvujíc, slétají se k radostné hostině, natruc mlsnému kocourovi, jehož ošizený jazyk zanechává viditelné stopy na zrádném skleněném vězení. Pozoruji tento směšný výjev z rozehřátého objetí své postele. Nemohu, než se v duchu pousmát. Jaký má jen Pán Bůh smysl pro humor! S elegancí jemu vlastní mi nastavuje zrcadlo mého neoblomného odhodlání. Začíná postní doba. Tentokrát vydržím a nezklamu. „Tak budeš už konečně vstávat?!“ Nepříjemně ostrý tón projel mými odpočívajícími bubínky. Vzteklost v něm patrná přeřízla šňůru mých úvah ostřeji, než bolestný skalpel chirurga. To bude zase den! Nervy našponované na nejvyšší stupeň odolnosti mě vymrštily z postele v očekávání dalšího útoku. Dveře pokoje se rozletěly. „Jak dlouho ti to ještě bude trvat?!“ Připadám si o sto kilo těžší, jako by dusivá tíha ovzduší zabraňovala mým údům v pohybu. Rozlícená tvář bičující mě svým pohledem nemá pranic společného s rysy té, kterou bych nevyměnila za nic na světě. „Mami... co...?“ Němá otázka mi jen proběhne hlavou. Mlčím. Co jiného mohu dělat. Každé slovo by jen přidalo páry do kotle. Zdrcena jak odsouzenec na galejích vypravuji se pomalu k odchodu.
7
„Co ti mám udělat k večeři?“ Jasný dotaz je vhozen do ticha jak rukavice k boji. „Nic. Víš, že je dnes pátek. Koupím si jen kus chleba.“ „No jistě!“ Úsečná odpověď spouští záplavu unikátní samomluvy, deptající mou nervovou soustavu silou kyseliny sírové. Začátek pracovního dne mě poznamenává puncem krutosti. Ploužím se bez zájmu liduprázdnou ulicí. Jed vstříknutý pod kůži začíná cirkulovat v krevním oběhu. Co se stalo? Co jsem udělala? Neví, kolik sil mě i bez toho stojí zachovat si předsevzetí? Tatam je radostnost postního dne. Kyselost mého výrazu jistě nepřesvědčí mé spolupracovníky o radosti z odříkání o nic více, než popelem posypaná hlava farizeje doby Ježíšovy. V hlavě mi hučí. Mám hlad. Jsem hrozně nervózní. Ráno zraněná duše by potřebovala ošálit tělo přísunem sladkostí. Ale já to vydržím. Každou středu a pátek. Nechci zklamat. Ale koho vlastně, sebe nebo tebe? Můžeš vůbec přijmout takový půst? S kým mám udělat kompromis, se svým okolím nebo s tebou, Otče? Kolegové si už zvykli, že s nimi neobědvám. Nikdo se neptá, proč v ústraní žvýkám svůj příděl chleba. Podivínství je tu na denním pořádku a dieta držená většinou žen svou strohostí už téměř vytlačila kantýnský všehopach z podnikových chodeb. Včerejší šumava zapíjená vltavskými loky mi pomalu začíná kvasit v žaludku. Zvuky, připomínající jelení říji v lesní tišině, přerušovanou pilami dřevorubců, se linou z mých útrob silou zahánějící mě do nejpustší samoty. Nepřátelská skýva je téměř pokořena, ale mně to radost nepřináší. Co asi bude doma? Pokoj, který půst dává srdci křesťana, je v mém případě nahrazen výhní pekelnou. Co dělám špatně? Ranní šero si podalo ruku s večerní temnotou. Přesýpací hodiny pracovních povinností se vyprázdnily do posledního zrníčka a unavený den zaměnil zlatavé roucho za magický plášť noci. Vyčerpanější než on procházím vítězoslavně domovní brankou. Vydržela jsem to! Nezklamala jsem! Neznámé zvuky mě přinutily přidat do kroku. Sousedka s náručí plnou kastrólů se na mě vyčítavě podívala. „Maminka mi telefonovala. Udělalo se jí špatně.“ Přelétla okolo mě jako stín a ještě jednou se obrátila. „Ty nevíš, že musí pravidelně jíst?“ Zůstala jsem jako opařená. „Mami, co se děje? Proč sis nic neuvařila?“ Postava schoulená v křesle se na mě provinile otočila. „Víš, já nedokážu vařit sama pro sebe. A ty ode mě nic nechceš! Já to už o chlebu nevydržím.“ Pláč studu mi vysvětlil záhadu té ranní masky. Krve by se ve mně nedořezal. Mlhy přede mnou se rozestoupily a já vyjeveně hleděla do očí pravdě, která ze mě udělala sobeckého šaška. Místo Bohu jsem sloužila své pýše, jen abych zachovala pravidelnost své křesťanské dokonalosti. Proto jsem nepociťovala žádnou radost. Kdo nepodá chléb hladovému, nenasytí ani tebe, Pane. Trám v oku mi zabránil vidět, že tříska v očích mně nejbližších, je pouze bolestnou navštívenkou jeho samého. Dnes už vím, že teplé jídlo u společného stolu může být odříkáním daleko větším. Duchovní půst od sebelásky daleko převyšuje hranice postu tělesného. Pán chtěl, abych se zřekla vlastní dokonalosti; individualismus byť sebelepší se nevyplácí. S hlavou v oblacích Ježíše následovat nemůžeme, je přítomen pouze ve společenství. Proto mě srazil na zem ... aby se roztříštilo mé skleněné vězení, a já se mohla radovat a hodovat s ostatními... chtěl, abych Ho našla. Lucie Moravcová ×××
Milí přátelé, setkáváme se prostřednictvím Dopisu v postní době. Jedním z dopisovatelů je tentokrát pan profesor Chrobák. Prof. MUDr. Ladislav Chrobák CSc., emeritní profesor Univerzity Karlovy, promoval na Lékařské fakultě UK v Praze v roce 1951. Od roku 1953 je jako internista a hematolog trvale pracovníkem Lékařské fakulty UK v Hradci Králové. Docentem se stal v roce 1965, profesorem byl jmenován v roce 1991. Ve fakultní nemocnici založil v roce 1971 oddělení klinické hematologie. I pro postní dobu Roku víry napsali naši diecézní kněží meditace, tentokrát k textům evangelia. Soubor zamyšlení na každý den byl podobně jako adventní meditace vydán v brožurce s názvem Půst – paenitemini, credite evangelio (čiňte pokání, věřte evangeliu). Celý náklad byl téměř rozebrán, ale nějaké výtisky pro Vás k dispozici ještě jsou. V případě, že o brožuru máte zájem, napište nebo zavolejte. Jednotlivé úvahy na každý den jsou také zveřejněny na stránkách www.bihk.cz. Naše adresa je Biskupství královéhradecké, D opis y ne mo c ný m , Velké náměstí 35, Hradec Králové, Psč: 500 01 (tel. 495 063 611, e-mail:
[email protected]). Případné příspěvky můžete zasílat na účet č. 1006010044/5500, VS 21003. Pán Bůh odplať! Postní doba je časem milosti. Bůh je nám blízko svou milosrdnou láskou. Přejme si, abychom tyto dny prožívali v usebrání, v pokoře, v kajícnosti a s radostným výhledem přes Kristův kříž ke slávě Zmrtvýchvstalého. Těšíme se na další setkání s Vámi. Dopis pro Vás připravují Mons. Josef Socha, S. M. Mlada Kozlová, P. Miloslav Fiala OPraem., Lucie Moravcová a Anna Hrčková.
8
