XII. listopad 2013 Milí přátelé, bratři a sestry, vzpomínám na Vás při modlitbě, ale i při svých biskupských aktivitách. Je jich mnoho. Návštěvy farností, rozhovory s kněžími, starost o naše bohoslovce i o naše budoucí jáhny. To patří k mým povinnostem. Proto my, biskupové, potřebujeme Vaši pomoc modlitbou. A když je podpořena ještě osobními oběťmi, znamená to mnoho. Církev je společenství bratří a sester, kteří putují dějinami a podávají svědectví o Boží dobrotě a spáse člověka. Při této službě prožíváme mnoho radostí a objevujeme vždy nové a nové věci a získáváme i nové zkušenosti. Vážíme si toho, že se za nás biskupy a kněze modlíte a velmi nás to povzbuzuje. Děkuji Vám za to a prosím, vytrvejte v tom. Denně Vám žehnám, abyste náročnosti života nesli v duchu víry a s křesťanským optimismem. Váš biskup + Josef ×××
Sestry a bratři, jistě si uvědomujeme, že křesťanství není v žádném případě pohodlnou záležitostí. Už bible podtrhuje úlohu nás lidí, když charakterizuje Stvořitelův úmysl slovy: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby.“ Písmo tedy nevidí člověka jako výsledek slepého vývoje, ale jako bytost, která stojí před Stvořitelem. A ten chce skrze člověka vyjadřovat svou pravdu i lásku, v jeho určení a poslání zjevovat sebe sama, svou vůli i moc; člověk je a bude vždycky tvorem na svém Tvůrci závislým, který své plnosti může dosáhnout jen ve vztahu k Němu. Pán všehomíra, který je zosobněnou láskou, od nás čeká nejen to, že se budeme chovat odpovědně vůči němu, ale očekává od nás podstatně víc: že se jako Boží obraz budeme rozvíjet, a utvářet a přetvářet svět podle stvořitelského úmyslu, který je zdrojem naší důstojnosti. Jan Pavel II. v této souvislosti, zvláště ve své první encyklice Redemptor hominis, připomněl, že si máme stále nově uvědomovat své lidství, které nám bylo darováno, ať jsme mladí nebo staří, zdraví nebo nemocní. Dějiny nejsou pouhým vývojem směřujícím do nejisté budoucnosti, ale přímým a vědomým rozvíjením Božího obrazu, jímž člověk od počátku je. Pro křesťana je předobrazem tohoto rozvoje Ježíš Kristus, Syn Boží a syn člověka, který za nás všechny smířil padlé stvoření jednou provždy s Bohem. Uvědomujeme si význam tohoto smíření? Dává nám jasnou orientaci ve zmatcích, zvláště morálních, dnešních dnů? Podle papeže Františka je každý křesťan nositelem Krista. Každý z nás si musí klást otázku: vnímají lidé, se kterými se setkáváme, vřelost naší víry? Spatřují v naší tváři radost ze setkání s Kristem? Zpytujme tedy svědomí a ptejme se, zda naše víra je natolik pronikavá a radostná, že se šíří kolem nás a posiluje ty, kdo podléhají všeobecné skepsi z prázdnoty svých dnů. Mnozí z vás jste upoutáni na lůžko a jste nuceni snášet obtíže vnitřních i vnějších zranění, ale i s vámi náš Pán počítá a potřebuje vaše modlitby a oběti k šíření jeho království. Každý z nás má být na svém místě misionářem – to mějme na paměti! Bratrsky vás zdraví P. Miloslav Fiala OPraem. 1
Zprávy z diecéze Na začátku října biskup Jan Vokál požehnal nové sousoší Anděla a fatimských pasáčků v Koclířově, sídle Českomoravské Fatimy. Socha je přesnou kopií té, která stojí v portugalské Fatimě, známém místě mariánských zjevení. Anděl se tam malým pasáčkům zjevil opakovaně, vyzýval je především k modlitbám růžence. --V polovině října se biskup Jan v Římě zúčastnil zasvěcení světa Neposkrvněnému Srdci Panny Marie papežem Františkem. Na Svatopetrské náměstí při té příležitosti připutovala socha Panny Marie z Fatimy. „Byla tam už potřetí a vždy jsem měl možnost u toho být – jako seminarista, jako kněz a nyní jako biskup,“ řekl biskup Jan, kterému je mariánská spiritualita velmi blízká. K zasvěcení světa Panně Marii se přidá i královéhradecká diecéze. Biskup ji zasvětí Neposkvrněnému srdci Panny Marie 1. ledna při odpolední mši svaté v katedrále. Při té příležitosti představí nový diecézní znak, kde tradiční svatodušní holubici doplní právě mariánské „M“. --V pátek 18. října navštívili hradecké biskupství zaměstnanci diecézní kurie z Litoměřic v čele s biskupem Janem Baxantem. Společný program začal Mší svatou v katedrále, poté si hosté prohlédli Nové Adalbertinum, Biskupskou knihovnu a reprezentační prostory biskupské rezidence. Po společném obědě navštívili své protějšky v jejich kancelářích. Návštěva navázala na loňský výlet hradecké kurie do severočeského biskupského města. Na závěr návštěvy biskup Jan Baxant po 280 letech převzal jmenovací buly litoměřického biskupa Jana Adama Vratislava z Mitrovic, které zůstaly v královéhradeckém archivu v jeho pozůstalosti. Biskup Jan Vokál dostal na oplátku sošku Panny Marie Mater Formosa z Hejnic. --Ve středu 6. listopadu se dva diecézní seminaristé Filip Dušek a Miloš Pachr stali kandidáty jáhenství a kněžství. Zařadil je mezi ně biskup Jan Vokál při ranní mši svaté v kapli biskupské rezidence. Krátce před tím diecézní biskup navštívil českou papežskou kolej Nepomucenum v Římě, kde debatoval s tamními bohoslovci. Královéhradecká diecéze tam má čtyři zástupce. Kolej Nepomucenum má od srpna nového rektora P. Petra Šikulu, biskup Jan Vokál ho při té příležitosti představil prefektům vatikánské Kongregace pro klérus a Kongregace pro katolickou výchovu. --V půlce listopadu biskup Jan zastupoval Českou biskupskou konferenci na třídenním zasedání biskupů Evropské unie v Bruselu. Komise, které předsedá německý kardinál Reinhard Marx, jednala o problémech imigrantů a uprchlíků. K jejich řešení vyzval Svatý otec František při návštěvě italského ostrova Lampedusa, kam mnoho uprchlíků přijíždí po moři. Biskup Jan Vokál se bude jednání komise účastnit pravidelně dvakrát ročně, úkol delegáta převzal od litoměřického biskupa Jana Baxanta. PS 2
×××
Listopadové zamyšlení Každý měsíc má své kouzlo. Příroda se v každém z nich projevuje tak, jak to k ní patří. V listopadu vidíme podzimní krajinu v barvách všech odstínů. Člověk si bezděky povzdychne „jak je to kolem krásné, proč by to tak nemohlo zůstat“. Nejsme pány přírody a nemáme ve svých rukou plány Stvořitele. Učíme se jen vděčně přijímat sebe, druhé i svět jako projev Boží lásky. Listopad začíná v církevním kalendáři Slavností Všech svatých. Myslíme na společenství těch, kteří už jsou v nebi. Nejsou tam jen, aby se radovali a přijímali odměnu za svou věrnost a lásku ke Kristu. Společenství našich přátel v nebi je otevřené a komunikativní společenství. Především je ve spojení s námi, kteří „v potu tváře putujeme po cestách tohoto slzavého údolí“. Jejich vzájemné spojení s námi se nejvíc projevuje při liturgii. V ní jsme si zvlášť blízko. Slavnost Všech svatých je předznamenáním svátku všech věrných zemřelých. Vzpomínáme na ně modlitbou a návštěvou míst, kde jsou pohřbeni. Hrob není místo, kde triumfuje smrt. Křesťan věří ve vzkříšení mrtvých a život věčný. Neunesli bychom tíhu umírání, kdybychom neznali Kristovo „Já jsem Vzkříšení a Život. Kdo věří ve mne, nezemře na věky“. Všechny symboly dušiček – světlo, květiny, modlitba, jsou vyjádřením víry ve vítězství života nad smrtí. 11. listopadu je svátek svatého Martina. Letos nepřijel na bílém koni. Možná někde vysoko v horách ano. Ale tento sympatický světec přichází každý rok s připomínkou skutku milosrdné lásky, když mečem odsekl kus svého pláště a věnoval ho žebráku u cesty. Jak velkou moc a sílu má jeden jediný skutek vykonaný v duchu Ježíšova „cokoliv jste učinili jednomu z mých nejmenších, mně jste učinili“. 13. listopadu je svátek sv. Anežky České. Už 8 století nás tato královská dcera provází dějinami našeho národa. Zůstává v jeho paměti jako ta, která nám svou přímluvou dopomohla ke svobodě v roce 1989. Příklad jejího života je zároveň pro nás Čechy programem pro další cestu po sametové revoluci. Pokora, věrnost Kristu, láska k bližnímu, rozhodování v duchu evangelia, to jsou konkrétní požadavky, se kterými přichází svatá Anežka, pro neklidné dny nejen nás Čechů. Svatý Martine, svatá Anežko a všichni svatí orodujte za nás. Mons. Josef Socha ×××
7. – 10. listopadu 2013 se konala národní pouť do Svaté země, které se účastnili čeští biskupové, kněží i laici. S otcem biskupem Janem Vokálem po této pouti hovořil Mons. Josef Socha.
Otče biskupe, čím byla pro vás tato cesta do Svaté země nová? Svatá země mě vždycky osloví novým způsobem, jako bych tam pokaždé přijížděl poprvé. Vždy na každém místě objevím a prožiji něco nového. V poslední době si svatá místa stále více spojuji s mariánskou úctou, na všech Krista doprovázela Panna Maria – v Betlémě, kde ho porodila, v Nazaretě, kde Svatá rodina žila, v Jeruzalémě, kde Matka Boží trpěla pod křížem. Tato národní pouť mě však zvlášť oslovila také krásným společenstvím modlitby, které jsme při ní vytvořili. Tisíc poutníků z naší země se spojilo při bohoslužbách, další stovky či tisíce je sledovali na dálku. Krásné bylo prožít tyto dny také ve společenství ostatních biskupů, myslím, že nás to všechny velmi obohatilo. Naše setkání doma bývají spíše pracovní, ve Svaté zemi jsme mohli pocítit pravé bratrské společenství. 3
Mohl byste uvést místo, které máte v zemi, kde se narodil Pán Ježíš, nejraději? Nemůžu jmenovat jen jedno místo. Nejsilněji na mě působí pochopitelně ta přímo spojená s nejdůležitějšími událostmi dějin spásy – Bazilika Božího hrobu, Betlém, okolí Genezaretského jezera. Pokud bych měl zmínit jedno méně obvyklé místo, pak je to Jakubova studna v Samařsku, kterou známe ze 4. kapitoly Janova Evangelia. Ježíš se u ní dal poznat Samaritánce slovy: Já jsem ten, který s tebou mluví. Tuto pasáž Evangelia mám velmi rád. Ke studni se však nedá běžně dostat, nechodí k ní výpravy turistů. Trvalo mi delší dobu, než jsem ji mohl vidět a zmíněný příběh Evangelia u ní znovu prožít.
Co přinesla tato národní pouť do Galileje, Betléma a Jeruzaléma českému národu? Pouť jistě obohatila každého z poutníků, věřím, že oživila a prohloubila víru nás všech, dala nám zakusit krásu společenství, duchovně nás posílila na dlouhou dobu. Ale nejen to. Jsem přesvědčen o tom, že tato velká pouť, při které se za náš národ modlilo na svatých místech tolik lidí, přinese duchovní plody i těm, kteří se jí neúčastnili, tedy celému národu. K modlitbám za oživení víry jsme připojili i modlitby za duchovní povolání, aby toto oživení víry přineslo své plody i tam.
×××
Milí přátelé, na sklonku Roku víry poslal celé církvi Svatý otec František encykliku Lumen fidei – Světlo víry. Jedinečná je v tom, že na ní pracovali 2 papežové. Benedikt XVI. ji začal psát, papež František ji dokončil a přidal některé své myšlenky. Posíláme Vám část textu z prvních kapitol ke čtení i k zamyšlení. Iluzorní světlo? 2. A přece, mluvíme-li o světle víry, je možno zaslechnout námitku mnoha našich současníků. V novověku se ujal názor, že toto světlo snad mohlo stačit starověkým civilizacím, ale nové době, člověku, který dospěl, pyšní se svým rozumem, budoucnost chce zkoumat novými způsoby, už nic nepřináší. Z tohoto hlediska se víra jevila jako nějaké iluzorní světlo, které člověku brání s odvahou vykročit za novým poznáním. Mladý Nietzsche vybízel svou sestru Elisabeth, aby riskovala a vydala se „novými cestami... v nejistotě autonomního jednání“. A dodal: „V tomto bodě se cesty lidstva rozcházejí. Chceš-li usilovat o pokoj duše a štěstí, pak věř, chceš-li však být učednicí pravdy, hledej.“ Jako by víra byla neslučitelná s hledáním. Odtud Nietzsche začne odvíjet svou kritiku křesťanství, které údajně oklešťuje rozsah lidské existence tím, že odnímá životu novost a dobrodružství. Víra by pak byla jakoby iluzí světla, jež je pro nás svobodné lidi překážkou na cestě k zítřku. 3. V tomto procesu začala být víra nakonec spojována s temnotou. Aby bylo možné ji zachovat, hledal se pro ni nějaký prostor, kde by mohla existovat zároveň se světlem rozumu. Takový prostor pro víru se otevíral tam, kde rozum nedokázal osvěcovat, kde člověk nebyl schopen dosáhnout jistoty. Víra tak začala být chápána jako skok do prázdna, k němuž se uchylujeme při nedostatku světla, vedeni slepými emocemi; anebo jako subjektivní světlo, jež snad může zahřát u srdce a přinést osobní potěšení, ale nemůže se předkládat druhým jako objektivní a společné světlo, které osvěcuje cestu. Postupně se však ukázalo, že světlo autonomního rozumu není s to dostatečně projasnit budoucnost. Ta nakonec zůstává v temnotě a ponechává člověka ve strachu z neznáma. A tak člověk rezignoval na hledání velkého světla, velké pravdy a spokojil se se světélky, která krátce zasvítí, ale cestu ukázat nedovedou. Když chybí světlo, je všechno zmatené, není možné rozlišovat dobro od zla, cestu, která vede cíli, od té, jež nás vodí stále dokola, aniž by někam směřovala. 4
×××
Fatima – místo pravdy a modlitby V minulém Dopisu jsme vzpomínali pouť našich biskupů Jana a Josefa s bohoslovci do Fatimy. Dnes se s Vámi podělíme o další odpovědi na předložené otázky. Mariánské poutní místo v portugalské Fatimě je známé po celém světě. Navštívil jsi ho v těchto dnech poprvé. Co jsi od této společné i osobní pouti očekával? František Filip (konvikt – přípravný ročník teologického studia): Popravdě řečeno jsem žádné konkrétní očekávání neměl. O Fatimě jsem předtím mnoho nevěděl. Byl jsem si však vědom, že je to pro mě veliká milost. Také jsem se těšil na společné setkání s otci biskupy a královéhradeckými bohoslovci. Jaké byly tvé dojmy, když jsi procházel místy, která mají přímý vztah ke zjevení Panny Marie v roce 1917? Josef Haman (konvikt – přípravný ročník teologického studia): Místa, kde se zjevila Panna Maria, jsou pro mě posvátná. Připadá mi, že je dobré „zout opánky“ a nechat se tímto místem naplnit. Na jedné straně jsem viděl prostotu tehdejšího života pasáčků a na straně druhé velkokapacitní mariánské poutní místo, které nese poselství dané do rukou třech prostých dětí. Při různých příležitostech bohoslužebných i jiných jsi slyšel, viděl i osobně prožíval mnoho nových skutečností, které souvisí se zjevením Panny Marie ve Fatimě. Co tě nejvíc zaujalo? František Filip: Pro mě bylo celé fatimské poselství v podstatě nové. Nikdy jsem se s ním předtím nesetkal v ucelené podobě. Velmi mě oslovila modlitba růžence, ke které jsem dříve nacházel cestu s velkými obtížemi. Také životy Lucie, Františka a Hyacinty jsou pro mě velmi příkladné a inspirující. Luboš Mareček (student 2. roč. CM fakulty v Praze): Asi nejvíce jsem byl zaujat živostí tohoto místa. Den co den jsem mohl na vlastní oči sledovat davy lidí z celého světa, které připutovaly na pouť do Fatimy. Navečer se poté všichni sešli u kaple Zjevení Panny Marie a účastnili se modlitby svatého růžence a průvodu se svíčkami, to byl velmi silný zážitek. Nezapomenutelná byla také nedělní mše svatá, které se účastnily desetitisíce poutníků.
4. V čem je poselství Panny Marie zjevené třem malým dětem Lucii, Františkovi a Hyacintě vybízející k pokání a obrácení živé a dodnes aktuální? Tomáš Enderle (student 5. roč. na Lateránské univerzitě v Římě): Tak to je tuze snadné říci. Přeci v samotné výzvě k pokání a obrácení, které byly během století také zlehčovány, vysmívány nebo špatně chápány, ale nikdy neztratily nic ze své aktuálnosti. 5. Svým obsahem je fatimské zjevení evangelní. Nehovoří o pravdách, které by nebyly jádrem Božího zjevení završeného Kristovým příchodem. Proč na tato místa přicházejí poutníci tak rádi a cítí velmi silně potřebu modlitby? Luboš Mareček: Jedním z důvodů může být i to, že ve světě je mnoho utrpení, beznaděje a zla a takováto mariánská poutní místa mohou být chápána jako ostrovy naděje, kam se lidé přicházejí se všemi problémy svěřit Bohu skrze Pannu Marii. 5
6. Co mohou říci fatimští pasáčci Lucie, Hyacinta a František svým životem člověku 21. století? Jan Kafka (student 3. roč. CM fakulty v Praze): Fatimští pasáčci mohou být pro svět vzorem svou vytrvalostí – vytrvalostí v modlitbě, v postoji držení se pravdy, přijímání utrpení, obětování se za obrácení hříšníků a jejich vztahem k Neposkvrněné Matce Boží. 7. Jak mohou fatimské děti svým životem ovlivnit Tvou přípravu ke kněžství a čím jsou ti vzorem? František Filip: Mohou mi pomoci, abych si uvědomil pravý smysl svého života, smysl všech svých skutků. I ony se zcela oddaly Pánu a toužily mu celým životem sloužit. Jsou mi vzorem v horlivosti, radikálnosti života pro Boha. František je vzorem modlitby, hlubokého vnitřního spojení s Bohem, Hyacinta nesmírné obětavosti a lásky k ostatním lidem, zvláště k hříšníkům, a Lucie, ta je příkladem vzorného Božího nástroje, člověka, který se dá plně k dispozici Bohu, aby Bůh mohl jednat jeho prostřednictvím. Mons. Josef Socha
×××
Drazí nemocní, nedávno mě oslovila vám všem dobře známá sestra Mlada s prosbou o výpomoc. Poukázala na to, že sama už bývá občas unavená a bolavá a že by byla ráda, kdybych převzala její prapor. Byla jsem překvapená a v první chvíli chtěla i odmítnout, protože jsem se necítila tak silná a moje literární schopnosti se nedostaly o mnoho dál za slohové práce střední školy. Navíc od té doby uběhla už pěkná řádka let. Ale pak jsem přikývla a tak mě tady máte. Pracuji v domově důchodců a někdy se za pouhý den setkám s takovou dávkou bolestí, že sama pochybuji, k čemu vůbec může být dobrá. Ale minulý týden se mi náhodou do ruky dostal článek o obrazu nazvaném „Neviditelný klášter Jana Pavla II.“ Jáhen Martin Codou měl v den pohřbu Jana Pavla II. při adoraci vizi. Viděl obraz kříže. Jeho příčné břevno symbolizovalo náš současný život. Balancoval na něm obrovský dav lidí, kteří se kloní k dobru i ke zlu a spadli by do propasti, kdyby konce břevna nebyly podpírány dvěma pilíři a uprostřed kopulí baziliky svatého Petra. Levý pilíř, který podpírá břevno pozemského života, jsou dnešní mučedníci. Pravý pilíř tvoříte vy, trpící, nemocní, postižení. A oba pilíře pak měla ve svých rukou Panna Maria, Královna a Pomocnice. Dnešní svět se utrpení bojí. Jak často slyšíme větu: Sestřičko, babička má bolesti, dejte jí nějaký prášek. Jako by existovaly kouzelné lentilky, které vyřeší každý problém? Ale mnohá babička by bolest ráda snášela, jen kdyby vnučka nebo dcera poseděla, podržela ji za ruku a povyprávěla, co celý den dělala, nebo co ji čeká zítra. Jenže utrpení samo o sobě nemá opravdu žádný význam. Blahoslavený Jan Pavel II., který o utrpení nejen rozjímal, ale měl s ním i obrovskou osobní zkušenost, napsal: „Vykupitel trpěl místo člověka a pro člověka. A každý člověk má svým způsobem účast na vykoupení. Každý je také povolán k účasti na utrpení, jímž jsou vykoupeny všechny lidské strasti.“ Každý člověk tak může mít účast na Kristově utrpení, protože „k podstatě Kristova utrpení patří i to, že chce být neustále doplňováno. Kristus sice dokonal vykoupení plně až do konce, ale zároveň je neuzavřel.“ A tak vy všichni, kteří víte a přijímáte, že vaše těla jsou údy Kristovými, se stáváte členy „neviditelného kláštera“. Vy, kteří jste třeba roky uzavření mezi čtyřmi stěnami svého pokoje, na nemocničním 6
lůžku, v pečovatelském domě nebo ve svém utrpení na uzavřeném oddělení psychiatrie. Když se odevzdáte Pánu Ježíši, obětujete mu své modlitby a bolesti, pak žijete ve společenství všech lidí na celém světě, kteří se jako vy stávají „živými hostiemi“. Dnešní svět potřebuje připomenout, že i vy, kteří se třeba někomu zdáte bezcenní, nejslabší, postižení, trpící a v pokročilém věku, prostě „k ničemu“, že i vy máte svou hodnotu. Hodnotu přítomnosti. Máte velice důležitou roli v předávání naděje a lásky. A také máte úkol: nás mladé, zdravé, ctižádostivé, naučit trpělivosti. Teď mi už nezbývá než se s vámi rozloučit a přát si, aby se z nás jednou stali tak dobří přátelé, že budu moct napsat: Moji drazí. Vaše Marie
×××
PAPEŽSKÉ SRDEČNÍ TABLETY Moji milí, pomalu nám končí nejpochmurnější období roku, kdy se příroda vysvléká z bohatého šatu plodnosti a krásy, aby se, zahalujíc svou nahotu jen sporým oparem sychravé mlhy, uložila k vydatnému spánku zapomnění. Jak nepříjemně mnohdy šátrají její studené prsty po srdci, které vzpomíná na ty, s nimiž se muselo rozloučit. Doba plná tajemného zápasu mezi věčností a nicotou, která se snaží udusit jakýkoli záblesk pokoje, naděje a radosti. Člověk by v těch chvílích nejraději zalezl sto sáhů pod zem nebo alespoň zachumlaný v peřinách přečkal ten čas s horkým nápojem v ruce a mnoha prášky na nočním stolku. Kdo jste se v neděli modlili Anděl Páně se Svatým otcem Františkem, víte, že nám tabletky pro toto sychravé období daroval. 49 tabletek pro srdce – jak je nazval a uložil do krabičky od léků s obrazem srdce s cévami – pro dobrý oběhový systém s nápisem Slitovníček. Všichni na náměstí je obdrželi zdarma, jako plody Roku víry, aby všude, kam přijdou, přinesli pokoj a milosrdenství. Bělostný růženec a text korunky k Božímu milosrdenství vložil v tu chvíli papež do rukou nám všem, aby plody roku víry byly dostupné všude a pro všechny. ...a já vás chci o něco poprosit... V naší pražské arcidiecézi se začalo cosi probouzet. Něco, co léta spalo obrostlé růžovým keřem zapomnění. Nikdo z nás domácích si už ani neuvědomoval, že nám cosi podstatného schází. Že jsme si nechali sebrat to, co už teď ani nepostrádáme. Sejde z očí, sejde z mysli... tak nějak v kostele sv. Jiří na Pražském hradě, obrostlá trním zapomnění a pevně zamčená puncem kulturní památky, spala matka Čechů, babička knížete Václava. Poklad země dušený stále, jako tehdy šálem vrahovým, dnes škrcený výdělečnou rukou národa. Pevně uzamčený okov nedaleko svatyně, aby lid nemohl čerpat dosyta z pramene milosti, nemajíc nádoby, kterou by do něj spustil. 16. října, v den 35. výročí papežské volby Jana Pavla II., byla pod záštitou arcibiskupa pražského Dominika kardinála Duky odstartována novéna za národ. Modlitby začínaly vždy ve svatováclavské kapli a končily u hrobu sv. Ludmily v kostele sv. Jiří. Přes všechny nesnáze, 7
které se snažily zabránit konání novény, se dílo zdařilo a lidé se chtěli modlit dále. 28. října tak vzniklo společenství, které zahrnuje kohokoli a kdekoli, kdo se chce modlit za náš národ. Svatá Ludmila se nám bohatě odměnila již během novény a ... když jsem díky televizi NOE sledovala národní pouť ve Svaté zemi, bylo mi jasné, že místo jejího závěru bylo vybráno Ludmilinou pečlivou rukou. Až mi zamrazilo, když jsem si uvědomila tu souvislost. Babička Václavova svěřila jeho dědictví, svůj národ, babičce Ježíšově! ...a odtud, z Jeruzalémského kostela sv. Anny, vytryskla i má prosba k vám, mnohdy skrytému a uzamčenému pokladu svatodušní diecéze. K nejstarší generaci krajiny, kterou si vybral Boží Duch, snad pro nejvyšší horu Čech ležící na jejím území, odkud nejlépe může vanout a kam bezpečně se vracet. Vždyť i orel si staví hnízdo v nepřístupných výšinách, kde bdí nad svými mláďaty. Kdo jiný, než vy mu pomůže roznést tu krabičku s léky pro českou zem – Františkův slitovníček – milosrdné býlí z Krakonošovy zahrádky. Kdy jindy než teď, když se blíží 350. výročí založení svatodušní základny – sedmé milostivé léto této země – plnost svatodušních darů, které se chtějí rozlít do kraje. Raketa v odpalovací rampě je již nakloněna v správném směru, jen palivové nádrže čekají na své naplnění. Nikdo z mladých nemá tu odvahu ani moudrost, která zvolí správnou směs... a nezná ještě lásku, která svolí k zážehu... ...moc prosím za svatodušní slitovníček... pilulky pro srdce v nevlídném počasí... babiččinu náruč a dědovo odhodlání... DAR naděje pro naši Českou zem. Lucie
×××
Milí přátelé, po dlouhých letech vydávání Dopisů nemocným dnes postrádáme příspěvek sestry Mlady. Jak už jste se dočetli, předala pomyslný prapor své nástupkyni. Sestra Mlada tento prapor nesla hrdě a statečně a z Vašich ohlasů víme, jak moc si jí vážíte a máte ji rádi. Mnozí si s ní dopisujete, ona zná Vás a Vy znáte ji, i když jste se třebas nikdy nesetkali. Modlila se a modlí se za Vás v rokolském údolí a my věříme, že nás čas od času potěší alespoň krátkým pozdravem. Dnes za Vás všechny posíláme do Rokole pozdravy a poděkování: Sestro Mlado, za všechnu tu lásku, se kterou jste každý Dopis připravovala, ZAPLAŤ PÁN BŮH!
Dopis pro Vás tentokrát připravili a požehnaný Advent vyprošují Mons. Josef Socha, P. Miloslav Fiala D OPraem., Petr Suchomel, Marie Borecká, Lucie Moravcová a Anna Hrčková. O Naše adresa je Biskupství královéhradecké, Dopisy nemocným, Velké náměstí 35, Hradec Králové, N PSČ 500 01. Telefon 495 063 611, e-mail:
[email protected]. Případné příspěvky můžete zasílat na účet P ččíslo 1006010044/5500, VS 21003. Pán Bůh odplať! 8
