IX. květen 2013 Milí přátelé, bratři a sestry v Kristu, v tomto měsíci máji bych Vás všechny rád svěřil pod mateřskou ochranu Panny Marie. Ona je vždy tam, kde je Kristus – porodila ho v Betlémě, vychovávala, provázela na cestách, stála pod křížem, z něhož nás Pán Ježíš skrze apoštola Jana svěřil do její mateřské péče. Od té doby Panna Maria zůstává u svého Syna jako naše nejmocnější přímluvkyně. Matka Boží, která provázela Pána Ježíše na Golgotu, je zvlášť nablízku všem trpícím, nemocným a opuštěným. Svěřme jí proto všechny své bolesti, problémy a starosti. Víme také, že Panně Marii zasvětil svůj pontifikát náš nový Svatý otec František. Měl jsem možnost se s ním v Římě před pár dny setkat a pozdravovat ho jménem všech věřících naší diecéze. On mě v tu chvíli prosil, abychom se za něj modlili. Tlumočím Vám tedy tuto jeho prosbu a věřím, že na něho budete ve svých modlitbách pamatovat a vyprošovat mu hojnost darů Ducha Svatého. Ze srdce Vám žehnám. Váš biskup ×××
Sestry a bratři, vzorem, stále přitažlivým a potřebným, je nám Panna Maria, mladá dívka z nevýznamného provinčního města. Celým svým životem dotvrzovala, že plně přijala Boží slovo jako základní jistotu, která zcela naplnila její srdce. Jsem služebnice Páně, odpověděla v pokoře na andělovo poselství, které zachovávala v mysli a rozvažovala o něm. Byla tak připravena ke službě Slovu za všech okolností, i těch nejpohnutějších. Vertikálu Božího tajemství účinně spojovala s horizontálou pozemského života v Nazaretě a jinde. Svým postojem vytváří duchovní střed mezi Izraelem a Kristovou církví. Učí nás tedy moudrosti, která umí naslouchat a odlišit slova pouze lidská od poselství shůry, od Otce světel. Panna Maria je uznávána a ctěna jako pravá matka Boha a Vykupitele a je tím i matkou všech, kdo patří do církve založené Ježíšem. Spolupracuje svou láskou a blízkostí k Synu, aby věřící posilovala ve víře a aby skrze ně svět uvěřil. Se Synem byla zcela sjednocena a své spojení udržovala důsledně až ke kříži: tam stála věrně podle Božího plánu, svou mateřskou duší se připojila k Ježíšovu utrpení a láskyplně souhlasila, aby byl zabit jako obětní dar, který ona zrodila. A když její Syn umíral, dal ji za matku učedníku Janovi se slovy Ženo, to je tvůj syn… Po Nanebevstoupení pomáhala svými modlitbami prvotní církvi a spolu s apoštoly vyprošovala všem dary Ducha Svatého, který ji zastínil už při zvěstování. Mariino mateřství trvá neustále – zcela podle Božího plánu – od okamžiku jejího souhlasu, který s hlubokou vírou vyjádřila při zvěstování a bez váhání zachovala pod křížem. Když byla vzata do nebeské slávy, zůstala věrná svému poslání a svou mocnou přímluvou nám vyprošuje dary, které potřebujeme, abychom nezbloudili na své pouti a došli do cíle. Proto ji vzýváme jako pomocnici, ochránkyni a prostřednici všech milostí. Její mateřská úloha vůči lidem nijak nezastiňuje ani nezmenšuje jediné prostřednictví Kristovo, ale ukazuje jeho sílu. Podle papeže Pavla VI. Maria, nová Eva, Matka církve, pokračuje v nebi ve své mateřské úloze ve prospěch Kristových údů, tím že spolupracuje při zrození a rozvoji božského života v duších. Víra je milostí, kterou uděluje Bůh, a o tento dar víry také pro druhé je třeba prosit a nepodléhat skepsi, když pozorujeme tolikerý odpad od církve a znevážení jejích zásad. Sociologové sice mluví o zmenšující se síle křesťanství, která se projevuje zvláště v Evropě a tedy také u nás. Ale podívejme se, jak na podobnou situaci reagoval Ježíš, když mnoho z jeho učedníků odešlo a už se k němu nevrátili. Zůstává klidný a ptá se apoštolů, zda i oni chtějí odejít. Petrovu odpověď známe: Pane, ke komu půjdeme? Ty máš slova věčného života, a my jsme uvěřili a poznali, že ty jsi ten Svatý Boží! A Maria na svatbě v Káni svým slovem posílá služebníky za Ježíšem, a výsledek její přímluvy známe. Prosme Pannu Marii, aby se přimlouvala za církev i za nás, abychom ve vzájemném společenství dokázali vnášet Boží světlo pravé víry do srdcí všech hledajících, ke kterým nás denně posílá náš Pán. Aby v duších převládla ochota k vzájemnému odpuštění a spolupráci podle úmyslů Tvůrce, aby zavládl pokoj a dobrá vůle a aby rostl počet těch, kdo naslouchají Božímu hlasu a přijímají nadějná poselství Roku víry. P. Miloslav Fiala OPraem.
1
Svatý otec František „Habemus Papam – Máme nového papeže“, zaznělo z balkónu svatopetrské baziliky v Římě v podvečer 13. března 2013. Jorge Mario Bergoglio SJ byl pro mnohé velkým překvapením. I při této volbě jako při každé jiné se Duch Svatý projevil ve své kreativitě, síle i nápaditosti. Od prvního okamžiku, kdy Svatý otec František oslovil zaplněné náměstí ve Vatikáně památným „Buona sera – Dobrý večer“ byl přijat s otevřenou náručí celosvětovou veřejností, která se s velkým očekáváním připravovala na volbu nového římského biskupa – papeže. Svatý otec už několikrát ukázal, že je charismatický člověk, a že chce oslovovat člověka na celém světě svou láskou k Bohu i k lidem. V jednom ze svých projevů řekl: „Nebuďte nikdy smutní, křesťan nemůže být smutný. Nenechte se ovládnout bezmocí.“ A při prvním setkání se sborem kardinálů v Klementinském sále Apoštolského paláce, který ho zvolil za viditelnou hlavu církve, řekl: „Nepoddávejme se nikdy pesimismu, nepodléhejme oné hořkosti, kterou nám denně nabízí ďábel. Nepodléhejme pesimismu a sklíčenosti: mějme pevnou jistotu, že Duch svatý svým mocným vanutím dodá církvi odvahu vytrvat a také hledat nové způsoby evangelizace, abychom přinesli evangelium až na konec země.“ Děkujme Pánu Bohu za tohoto muže církve, který i přes svůj věk 77 let má v srdci velkou touhu hlásat Kristovo poselství milosrdenství a lásky našemu neklidnému světu. Modleme se za něj a vyprošujme mu všechno, co potřebuje pro svou službu světové církvi a celému lidstvu. „Svatého nám otce, Bože, v lásce chraň a zachovej.“ ×××
Hradecký biskup se Svatým otcem sloužil mši svatou, hovořili spolu o pastoraci v diecézi i o postavení církve v české společnosti. Po generální audienci ve středu 8. května ve Vatikánu měl královéhradecký biskup Jan Vokál možnost pozdravit papeže Františka jménem celé diecéze, pomocného biskupa, všech kněží i věřících. Svatý otec ho při té příležitosti pozval na druhý den na svou ranní soukromou mši svatou v kapli vatikánského domu Svatá Marta, v němž od svého zvolení bydlí. Ve vatikánských úřadech byl ve čtvrtek volný den kvůli Slavnosti Nanebevstoupení Páně, a tak se i papežova ranní mše svatá v kapli nesla ve velmi komorním duchu. Po bohoslužbě, při níž královéhradecký biskup s papežem koncelebroval, s ním pak mohl také v soukromí posnídat. „Měl jsem možnost se Svatým otcem mezi čtyřma očima hovořit o některých konkrétních pastoračních záležitostech. Papež František mě velmi potěšil svým pochopením a otcovským nadhledem. Jeho bezprostřednost, pokora a laskavost, kterými je znám, jsou skutečné, opravdové,“ řekl po setkání královéhradecký biskup. Řeč přišla i na aktuální problémy církve v české společnosti. Papež František také zmínil zemřelého českého kardinála Tomáše Špidlíka, který byl stejně jako on jezuita a kterého velmi uznával. S omluvným tónem Svatý otec sám připomněl, že nemůže přijet na Velehrad na oslavy cyrilometodějského jubilea, kam ho čeští biskupové pozvali. převzato z www.bihk.cz ×××
Zprávy z diecéze Pouť Rodiny Neposkvrněné na Velehradě V sobotu 4. 5. 2013 jsem se zúčastnil, jako už asi 15 let, na Velehradě pouti Rodiny Neposkvrněné. Je to společenství lidí, kteří se snaží své utrpení a bolesti spojit s Kristovým křížem a vnímají, že jsou duchovní rodinou, kterou shromažďuje Panna Maria. Zakladatelkou je ještě žijící ctihodná sestra z kongregace sv. Vincence tzv. Satmarky Bernardeta Pánčiová. Pouť se koná každoročně a střídá se místo Velehrad a na Slovensku Šaštín nebo Martin. Převážná část členů Rodiny Neposkvrněné je ze Slovenska a vedou ji spolusestry Satmarky. Za Moravu a Čechy je zodpovědná za tuto rodinu paní Bohunka Vystrčilová z Bánova. Jednou za dva roky pořádá Rodina Neposkvrněné týdenní vlakovou pouť do Lurd, které jsem se také asi před pěti lety zúčastnil. Zvláštní a výsadní místo mají v tomto společenství vozíčkáři – ve dvou řadách obklopují oltář. Protože letos se tato pouť sešla na stejné datum jako Sarkandrovská v Olomouci, padla na mne povinnost hlavního celebranta a kazatele. Snažil jsem se povzbudit tyto trpící duše, které pozitivně zpracovávají svá utrpení a z hlediska všeobecného kněžství je invalidní vozík nebo lůžko jejich oltářem. Bůh o vás ví, i když se svým bolestným údělem si můžete často připadat jako nepochopeni, osamoceni a téměř vyloučeni ze společnosti dnešního světa, který hledí jen na úspěšnost. V závěru promluvy jsem členům Rodiny Neposkvrněné vyslovil srdečný dík i jménem svých spolubratří biskupů a kněží za jejich modlitby umocněné skutečností utrpení. A to chci vyslovit i vám, čtenářům Dopisu nemocným. Jsem přesvědčen, že vaše modlitby jsou velkou silou apoštolátu. + Josef Kajnek, světící biskup
2
Kněžská pouť na Velehradě Na Velehradě se 15. – 17. dubna 2013 konala pouť kněží Čech i Moravy. Po tři dny, od pondělí do středy, se víc jak 800 kněží radovalo ze svého společenství na místech poznamenaných nezapomenutelnou misí svatých Cyrila a Metoděje. Přednášky, diskuze, společná modlitba, výměna zkušeností, vzájemné povzbuzení... to vše určovalo ducha tohoto setkání v Roce víry. Vyvrcholením byla přednáška otce Rupníka, blízkého spolupracovníka kardinála Špidlíka, pohřbeného právě v bazilice na Velehradě. Hlavním celebrantem při slavnostní mši svaté byl moravský metropolita arcibiskup Jan Graubner spolu s kardinály Dominikem Dukou a Miloslavem Vlkem. Koncelebrovali téměř všichni biskupové naší vlasti. Na Velehrad přijel i pan nuncius Mons. Giuseppe Leanza. Zvlášť si kněží vážili toho, že do jejich společenství přijel Mons. Stanislav Zvolenský, bratislavský arcibiskup metropolita. Je to vždycky velký zážitek, slyšet zpěv liturgických textů tak velkého množství kněží. Projevuje se tak síla nejen liturgického zpěvu, ale i společné modlitby u oltáře, kterou se zpřítomňuje tajemství našeho vykoupení. Kněží si považovali této příležitosti, byli vděční, že mohou být pospolu a povzbudit se v náročnosti své služby. JS
Setkání organizace Renovabis v Trieru
---
Na pozvání organizace Renovabis, která už 20 let pomáhá věřícím ve střední a východní Evropě, se 26. – 28. dubna 2013 účastnil Mons. Josef Socha jako zástupce z Čech jejích oslav 20 letého jubilea. Trier je jedno z nejstarších měst v Německu, kde se už v roce 250 po Kr. ústy misionářů hlásalo evangelium, a kde jsou z této doby základy starobylého chrámu. Do Trieru přijeli i biskupové z Ukrajiny, Chorvatska a Rumunska. Spolu s nimi přijelo i několik lidových souborů, které se představily se svým programem. Protože mottem tohoto setkání byla „služba dětem s postižením“, účastnilo se setkání v tomto asi stotisícovém městě v blízkosti Belgie několik mladých na vozíčku a jinak hendikepovaných. Bylo dojemné, když se tito mladí představili s tím, co se jim podařilo nacvičit. Při reprodukované hudbě předváděli někteří na invalidním vozíku taneční kreace, které měly místy charakter akrobatických výkonů. Organizace Renovabis těmto hendikepovaným stále pomáhá, aby se mohli i při svém znevýhodnění realizovat ve svých možnostech i schopnostech. Poznali jsme, že tito mladí potřebují nejen pomoc druhých, ale že i oni sami mohou obohacovat svět kolem sebe. Organizace Renovabis pomáhá dál kněžím i farnostem u nás doma. Poblahopřáli jsme této organizaci k jejímu 20 letému požehnanému působení alespoň svou přítomností a uznáním. JS ×××
Vzpomínka na S. M. Elišku Pretschnerovou OSF, někdejší generální představenou sester františkánek Lidský život je jedinečný, neopakovatelný a originální plod Božích záměrů. Ty nejsou poplatné politickým vizím, hospodářským vymoženostem a lidské šikovnosti. Plány Boží, do kterých zapadá život každého člověka, nejsou ani výsledkem naší geniality. Každý člověk má v Božích plánech nezastupitelné místo. Čím víc vnímáme tajemství Božích plánů, čím víc do nich vrůstáme svou vůlí, svobodou i svou láskou, tím víc poznáváme, co to znamená být člověkem a co také od nás žádá Bůh. Tím se také stává člověk víc Božím tvorem. Proto jen Bůh může dostatečně a kvalifikovaně oslavit člověka. Na sestru Elišku Pretschnerovou jsme zavzpomínali při slavnosti 20 letého jubilea od její smrti 4. května ve Slatiňanech, kde prožila ve službě trpícím dětem mnoho pěkného. Uvědomili jsme si přitom, že její život nejen doznívá, ale přeznívá naše lidské plány a zaznívá stále silněji svou neopakovatelností, jednoduchostí, prostotou, pevností, vírou a láskou. Zdá se nám, že její život je stále nový a dává i našemu životu potřebnou dynamiku. Stačí se jen zaposlouchat do jejích dnes už známých slov, které vyčteme z jejího deníku a vidíme, jak je sestra Eliška stále přítomná a blízká a jak v naší mysli není pouze jen vzpomínka na ni. Zadíval jsem se na chvíli na fotku, která byla pořízena u jejího hrobu před deseti lety. Je to fotka s otcem, dnes už kardinálem Dominikem, modlili jsme se za naše zemřelé. Modlitbou u hrobu vstupujeme do blízkosti Boží a tedy i do nového života a světa, v němž, jak věříme, sestra Eliška už žije. Jaký je její odkaz? Co bychom dnes mohli znovu po tolika letech zachytit z bohatství jejího srdce? Sestra Eliška prožila dvě totality – nacismus a komunismus. Zakusila, jak člověk dovede být k člověku tvrdý, nekompromisní a nelidský, ale objevila i hodnoty evangelia a pochopila, že když člověk otevře své srdce Pánu Bohu, vstoupí do něho síla Boží moci a Boží milosti. Potom je mocnější a silnější v zápase se zlem, má víc odvahy přijmout dar života se vším, co k němu patří. Co je na sestře Elišce po tolika letech také sympatické, je to, že svůj život, svou odpovědnost, která jí byla svěřena, postavila na lásce k Bohu. Vnímala tak svět a život nejen pohledem kongregace, kterou měla ráda, ale pohledem univerzální Kristovy církve. Tento pohled ji obohacoval. Dovedla najít skulinku pro evangelizaci i tam, kde se už zdálo být všechno neprůchodné. Člověk, který je pod zónou milosti, najde vždycky cestu, jak prosazovat plány
3
Kristova evangelia. I to, jak zrealizovala požadavky II. vatikánského sněmu, zvlášť v oblasti liturgické reformy, byl projev její lásky k církvi, která – i když v Čechách postrádala svobodu – přesto žila a oslavovala Pána Boha někdy i utrpením. I její klidné, tiché dožití života na Hoješíně ukázalo zřetelně na originalitu jejího života nasměrovaného k vrcholům svatosti. Právě toto je znamení životnosti jejího příkladu pro naši dobu, v níž, bohužel, někdy převažuje průměrnost, lhostejnost a únava. Jsme vděční, že nejsme odkázáni jen na lidské vzpomínky, když myslíme na ty, kteří byli před námi. Modlitbou, obětí mše svaté a duchem živé víry můžeme už nyní v tomto světě, jehož tvrdý osten sestra Eliška poznala, zakoušet aspoň něco z toho, co má být jednou naší věčnou radostí a slávou. Mons. Josef Socha Pozn.: Proces blahořečení (beatifikace) S. M. Elišky Pretschnerové OSF byl zahájen v roce 2001 a probíhá. ×××
Od dubna letošního roku poskytuje Oblastní charita Hradec Králové novou sociální službu nemocným – domácí hospicovou péči. O jakou službu se jedná konkrétně, jsme se zeptali paní Petry Zíkové. Co všechno si můžeme představit pod pojmem domácí hospicová péče? Místo toho, aby nevyléčitelně nemocný, u kterého byla ukončena aktivní léčba, ležel v nemocnici, může být doma a veškerá odborná péče se přesouvá k němu domů. Doma ho navštěvuje lékař, zdravotní sestry, dle přání také sociální pracovník, pečovatelka, psychoterapeut, duchovní a dobrovolníci. Lékař a zdravotní sestry pečují o zdravotní stav pacienta a společně s ostatními se snaží vytvořit podmínky pro klidné a důstojné prožití posledních dnů. Předpokládejme, že se rozhodnu poslední chvíle strávit doma… Pokud jste z Hradce Králové a okolí do 20 km, můžete se přímo obrátit ve všední den na koordinátorku domácí hospicové péče Mgr. Martinu Hovorkovou v době od 7.30 – 15.00 na tel. 775 442 405, nebo ve svém okolí vyhledat službu domácího hospice. Pracovníci domácího hospice vám poradí, případně Vás doma navštíví a podají všechny potřebné informace. Obecně je podmínkou pro poskytování domácí hospicové péče, aby s nemocným zůstával doma po celou dobu alespoň jeden člen rodiny. Aby nemocný nebyl doma nikdy sám. Jak probíhá péče doma? Po vzájemné domluvě a podepsání smlouvy je péče v domácnosti zahájena. K nemocnému dochází lékař a zdravotní sestry. Pacient a rodina má kontakt na zdravotní sestru a v případě zhoršení zdravotního stavu nemocného ji může kontaktovat 24 hodin denně. Zdravotní sestry se snaží nemocnému porozumět, péči přizpůsobit denním zvyklostem nemocného a jeho rodiny. Podávají léky na tišení bolesti, infuze, převazují rány, pečují o dutinu ústní a sledují celkový zdravotní stav. Můžou navštívit pacienta i několikrát denně. Spolupracují s praktickým lékařem pacienta a s lékařem pro léčbu bolesti. A další členové hospicového týmu, které jste již zmiňovala? Ano, nejsme zaměřeni jen na zdravotní stránku pacienta. Nabízíme pomoc psychoterapeuta, který se postará o duševní pohodu nemocného i jeho blízkých. Sociální pracovnice zase například pomůže vyřídit příspěvek na péči. Rodina s jejich podporou nezůstane sama ani v době truchlení. Je možné na přání zprostředkovat návštěvu duchovního či využít času a zájmu proškolených dobrovolníků. Co když rodina nebude zvládat chod domácnosti? Součástí nabídky služeb je i domácí sociální péče. Charitní pečovatelská služba nabízí pomoc s hygienou, oblékáním, se zajištěním stravy i jejím podáním, pomohou s úklidem, nákupy. Zajistí dohled u nemocného po dobu nepřítomnosti člena rodiny nebo během jeho odpočinku. Jejich péče je samostatně zpoplatněna. Musím využít pomoc celého týmu Domácí hospicové péče Hradec Králové? Určitě nemusíte. Základní je domácí zdravotní péče. Pomoc ostatních je možné domlouvat až v průběhu dní. Vždy se po nějakém čase projeví, jak pacient i rodina situaci zvládají, jak jsou na tom se silami a jaké mají potřeby a možnosti. Rodina je v neustálém kontaktu s ošetřující zdravotní sestrou domácí hospicové péče. Ta již dle domluvy zařídí potřebné. Kolik zaplatím za služby Domácí hospicové péče Hradec Králové? Poplatek za poskytování péče činí 150 Kč na den. Pokrývá náklady, které nejsou hrazeny zdravotními pojišťovnami.
4
Zahrnuje dostupnost péče lékaře a zdravotních sester 24 hodin denně, konzultace s lékařem, sociální poradenství, psychoterapeutickou péči a zajištění pomoci dobrovolníků. Děkujeme za rozhovor. Adresa: Kontakty: Domluva o péči:
DOMÁCÍ HOSPICOVÁ PÉČE HRADEC KRÁLOVÉ Na Kropáčce 30/3, 500 03 Hradec Králové Tel.: 495 530 188, mobil: 775 442 405, e-mail:
[email protected], www.charitahk.cz Pondělí – Pátek 7.30 – 15.00 hodin Petra Zíková, 774 836 276, Oblastní charita Hradec Králové, www.charitahk.cz ×××
Milí přátelé, dočkali jsme se jara a s ním velikonočních svátků. Těšili jsme se na ně – už je to všude veselejší, jsou delší dny, venku je více tepla a světla a jaro jako kdyby všechno kolem nás probouzelo k novému radostnému životu. Pro nás by to však ještě nebyla ta opravdová, ta velikonoční radost, kdybychom se předtím nesnažili doprovázet Pána Ježíše také bolestnou cestou k dovršení jeho vykupitelského poslání. Byla by naše radost opravdu úplná, kdyby měla být jenom „zadarmo“? Pohled na kříž nám vždycky připomíná, jaká cena musela být zaplacena k vymazání dávného dluhu prvních lidí a přece jen je spravedlivé, když se člověk aspoň trochu na tom zaplacení podílí. Během šesti postních týdnů jsme měli možnost častěji se zamýšlet nad liturgickými texty při mši svaté, jež nás vedly dějinami spásy až k těm posvátným třem dnům Svatého týdne. Čím hlouběji se člověk snaží do nich proniknout, tím osobněji a radostněji může mít potom podíl na velikonočním „Aleluja“, zaznívajícím při slavnosti Vzkříšení na Bílou sobotu. Když se několik věrných přátel Páně vracelo v onen hrozný předvelikonoční pátek od zavřeného hrobu, v němž byly pohřbeny s milovaným Mistrem všechny jejich naděje, jak byli plni hořkosti! I celá následující sobota byla ve znamení černého smutku. Co teď? Teď se už nedá vůbec nic dělat! Učedníci, kteří se tak zbaběle rozprchli, se pomalu shromažďovali ve večeřadle, kde s Pánem seděli naposledy a asi se styděli podívat se navzájem sobě do očí. Jak horlivě mu slibovali věrnost a jak to dopadlo! Což teprve Petr, který si natolik věřil, že si troufal jít za svým zatčeným Mistrem až do veleknězova domu – možná, že stále ještě doufal, že v poslední chvíli se Ježíš opět ukáže jako pán situace, jako už tolikrát – a nakonec zbaběle veřejně prohlásil, že Pána vůbec nezná! Teď je všemu konec a on to už nemůže nijak napravit. Jinak chápaly situaci ženy. Ony šly s Ježíšovou Matkou až na Kalvárii a vytrvaly s ní až do konce. Pomáhaly Ježíšovo zmučené tělo pohřbívat a viděly, jak spěšně si museli muži počínat. Ony nyní nedovedou sedět nečinně. V sobotu sice není dovolena žádná práce, ale mohou se poradit, jak by mohly aspoň mrtvého Pána ještě uctít. Nevěděly o chrámové pečeti ani o vojenské stráži u hrobu. Jakmile tedy s prvním rozbřeskem skončil sobotní klid, nakoupily, co potřebovaly, a vydaly se ke hrobu. Teprve cestou si uvědomily, že jejich síla nebude stačit na těžký hrobový kámen. Ani statečný mladý Jan tady není, koho teď mohou požádat o pomoc? V ranním šeru ale zdálky spatřily ke svému zděšení, že kámen je od hrobu odvalený. To jistě někdo ještě i mrtvé tělo odnesl, aby je zneuctil! Impulsivní Marie Magdalena na nic nečeká a utíká za Petrem. Ostatní tři se však nejdříve chtějí přesvědčit, co se vlastně stalo, a tak se opatrně blíží ke hrobu. A tam se jako první ze všech dověděly úžasnou novinu: On žije! On vstal! Roztřeseny radostí i bázní spěchají také ony k apoštolům, stále ještě s obavou, aby se nemýlily: mohou tomu opravdu věřit? A tu se – jako první ze všech – setkají s živým Spasitelem. Pán Ježíš jim hned sám vyšel vstříc – jak povzbudivě zazněla první slova z úst Zmrtvýchvstalého: „Buďte zdrávy! Nebojte se, ale jděte říci mým bratřím, aby šli do Galileje, tam mne uvidí!“ Teprve teď se odvážily přistoupit k němu, opět se mu poklonit a dotknout se ho. Je to trochu zvláštní, že se o tomto prvním setkání skoro nemluví – a přece bylo spravedlivé, že ty, které v těch nejtěžších chvílích Pána neopustily, mohly ho jako první spatřit a dovědět se, že opět žije. Když však plny radostného nadšení o svém setkání vyprávěly, apoštolové nebrali jejich neuvěřitelnou zprávu vážně. Sám Pán Ježíš musel jejich nedůvěrou zatřást, když jim ukázal své oslavené rány, Tomášovi dokonce nestačilo ani svědectví jeho druhů a chtěl se osobně přesvědčit. O Letnicích však dostali sílu Ducha Svatého, a potom byli způsobilí jít ke všem národům a podle poslání, které jim Pán svěřil, získat pro něho celý svět. A v letošním roce, Roce víry, by měl převzít toto poslání každý křesťan, zvláště pokud také dostal pečeť Ducha Svatého ve svátosti biřmování. V posledním dopise jsem vám slíbila napsat něco o naší zesnulé sestře Marii a někteří už mě sami upomínáte, abych nezapomněla, chci tedy svůj slib splnit. Nebude ovšem tak snadné její bohatý život aspoň trochu zachytit na této stránce, vždyť byl celý jako jediné veliké „Boží dobrodružství“… Když Marie končila obchodní školu, představovala si svůj život asi jako ostatní dívky jejího věku. Ani s náboženstvím si nedělala problém. Potom jí její katechetka Liduška Hejzlarová nabídla, aby život začala účastí na studentských exerciciích. Marii se příliš nechtělo, na nějaké „modlení“ nebyla nijak zvědavá, ale nechtěla přímo odříci, a tak s ní jela. Vrátila se plná nadšení – to bylo něco! A právě tam se exercitátor zmínil o schönstattském hnutí a novém společenství Mariiných sester;
5
byla to skutečně jen zmínka, vždyť existovalo teprve nějakých deset let, ale bylo tu něco, co studentku oslovilo. Protože hnutí, které přinesli z Německa do Čech právě královéhradečtí bohoslovci a mladí kněží, mělo své centrum v malé kapličce v Rokoli nedaleko Mariina rodiště, mohla se dovědět více, a pak už se nedala ničím odradit. Čím více nových informací získávala, tím více poznávala, že právě zde je její cesta a dovedla jít energicky za svým cílem. Sedmnáctiletá se v rokolské kapličce plně zasvětila Panně Marii a o rok později už přes mnohé překážky odjíždí do Schönstattu, aby se stala Mariinou sestrou. To už se v Evropě naplno rozhořela válka. Pronásledování církve v Německu zasáhlo i schönstattské hnutí. Právě několik týdnů po obláčce mladých sester, k nimž také Marie patřila, byl zakladatel uvězněn gestapem a dostal se do koncentračního tábora v Dachau. Opravdu jen díky zvláštní Boží ochraně se tam dočkal osvobození americkým vojskem. Po noviciátě mohla jet Marie na dovolenou domů a z této dovolené si přivezla do Schönstattu novou sestřičku. Doma se také s radostí dověděla, že zájem o mladou společnost vzrůstá a hlásí se další dívky. Ty se ovšem po válce nemohly dostat do Německa. Našla se však cesta přes švýcarskou provincii, a tam za nimi v adventu 1946 přijelo sedm českých postulantek. Zakladatel hnutí P. Kentenich tušil, že politická situace se nebude po válce v Evropě vyvíjet směrem k demokracii, a právě proto se snažil tyto mladé sestry připravit na možné těžkosti. Za svého pobytu v Římě se setkal s tehdy právě jmenovaným novým českobudějovickým biskupem Josefem Hlouchem, který hnutí znal a podporoval. Ten je chtěl přijmout do své diecéze, a tak měly sestry doma cestu poněkud připravenou. (Do královéhradecké diecéze jít nemohly. Biskup Dr. Pícha odmítal schönstattské hnutí, protože vycházelo z Německa.) O Vánocích 1947 přijel P. Kentenich do Švýcarska a české postulantky s radostí přijaly šaty sester z jeho rukou. A na svátek Mláďátek k velkému překvapení všech tam ustanovil českou provincii sester. Byl to akt téměř nepochopitelné důvěry a velké riziko, vždyť šlo o zcela mladé sestry, novicky, a situace byla víc než nejistá, on ale svěřil malý český hlouček Panně Marii a spolehl se na její pomoc a vedení. Všichni radili, aby se sestry nevracely do Čech, kde stále více moci získávali komunisté, i když je srdce táhlo domů. Bylo nutno rozhodnout se – přestávala jim platit víza. Sestra Marie, která byla jmenována provinční představenou, se v této věci spolehla na radu P. Kentenicha, kterou jim kdysi, když se myslelo, že bude další válka, dal. „Vaše místo je u vašeho národa – tím spíše, kdyby měl trpět.“ Bylo rozhodnuto. Tak se 9. března 1948, ve dnech, kdy se mnozí snažili co nejdříve odejít za hranice, vrací devět mladých sester do vlasti… Přijal je pan biskup Hlouch: „Sestry Mariiny, buďte mi vítány! Vždyť já jsem bratr Mariin! Přijďte co nejdříve, potřebujeme vás.“ Začínaly tedy pracovat v českobudějovické diecézi. Jejich prvním působištěm se stala Třeboň. První začátky ve starém augustiniánském klášteře nebyly lehké, ale vnější nedostatky doplnilo nadšení a sestry si záhy získaly respekt i u původně nepříliš jim důvěřujících kněží, když se osvědčily jako pečovatelky a katechetky a vzaly si na starost i domácnost, která nevypadala příliš povzbudivě. Brzy mohla sestra Marie přivítat první dívky, které se chtěly k nim připojit, a po několika měsících zažila Třeboň malou slavnost – obláčku sedmi nových sester. To přijel sám pan biskup Hlouch, který měl velkou radost ze slibného začátku. Když se potom hlásily opět další postulantky, mohly sestry pokračovat v Krumlově a brzy pak také v Domažlicích. Jenže – to už bylo zakázáno nové zájemkyně přijmout; ale přesto ještě mohl, už neveřejně, Otec biskup „obléknout“ několik nových sester. A přišel padesátý rok, kdy byly kláštery zlikvidovány. „Strana a vláda“ si trochu nevěděla rady, co s novým institutem – jsou to také „jeptišky“, anebo nejsou? Dali tedy sestrám na vybranou: buď svléknou řeholní šaty a vrátí se do civilu, anebo půjdou do internace jako všechny ostatní řády a kongregace. Jako sekulární institut mohou žít Mariiny sestry interním i externím způsobem, nosit civil i společný šat, a tak se rozhodly bez dlouhého uvažování pro první možnost. Musely ovšem opustit jižní Čechy. Tím začala nová kapitola i pro sestru Marii, na které teď ležela odpovědnost za celé společenství. Spolu se sestrou Janou, která měla na starosti novicky, si pronajala malou chalupu na Novém Hrádku, aby se také mohly starat o kapličku v Rokoli. Našly si zaměstnání v továrně a sestry za nimi bez nesnází mohly jezdit. V Novém Městě se stal děkanem P. Štěpánek, který ještě jako bohoslovec první poznal schönstattské hnutí a získal pro ně své další spolubratry. Sestry měly tedy oporu i v něm a byly jim k dispozici i prostory ve velké budově děkanství. Tam se mohly lépe scházet a nebylo to také tak nápadné. Po krátké přestávce mohla sestra Marie přijímat nové kandidátky. Milí přátelé, vidím, že dnes opět s vyprávěním o sestře Marii neskončím, ale snad se mi to už příště podaří. Byla jsem ostatně pozadu se vším – letošní Velikonoce jsem strávila jen „lenošením“ – několik týdnů jsem byla nemocná. Teď se už také u nás konečně ohlásilo jaro, které letos na sebe nechalo delší dobu čekat, a tak dáváme do pořádku okolí kapličky a domu. Když začne svítit sluníčko, je hned všechno veselejší. Pro dnešek se musím s vámi rozloučit, ale slibuji, že v kapličce nezapomenu. Všechny svěřuji mocné přímluvě naší nebeské Matky a srdečně vás zdravím. Vaše sestra M. Mlada ×××
Ve službách Kněžny máje Dlouho jsem přemýšlela, jestli událost, která mne vtáhla do svého tajemného nitra, má zůstat poselstvím jen pro mne nebo zda ji mám postoupit dál. Stále víc však cítím, že se mám o ni podělit. Ale s kým? Je třeba zvolit dobrého důvěrníka, aby smysl této příhody zůstal nezkreslený a sloužil k dobrému. Komu jinému mám dát důvěru, než tobě, kdo právě pročítáš tyto listy. Není snad nejlepší svěřit se staršímu sourozenci, který ve své moudrosti a životní
6
zkušenosti jen soucitně pokývne hlavou či rázně zvedne ukazovák na znamení, že tudy cesta nevede nebo výstražně pozvedne obočí, pokud má teze bude příliš odvážná? V každém případě to ale zůstane v rodině a já nemusím mít obavy ze své smělosti, protože u tebe je mé tajemství v dobrých rukou. Kdo z nás by si někdy neprožil chvíle, kdy cítí, že všechno je jinak, než má být. Já vím, že ty si také dobře vzpomínáš nebo to snad právě prožíváš a říkáš si: „Co tady vůbec dělám? To nemůže být pravda, to je snad zlý sen.“ Já si tak připadám víceméně stále. Pořád čekám, že se vše urovná a budu konečně tam, kde mám být. Snila jsem vždy o dobrodružném zaměstnání, kde o něco jde. Být stále v akci, to mě přitahovalo. Když pominu touhu po námořní akademii, zůstává mi sen být členem horské služby, záchranářem, kaskadérem. Můj život ale plynul v poklidných vodách služby českému filmu s touhou, že jednou přijde den, kdy budu moci naplno sloužit jen české církvi. Když jsem před rokem a půl ztratila své dlouholeté zaměstnání, byla jsem úplně v klidu. Ten den nastal, blíží se chvíle, kdy se mi sen splní. Ale ouha! Je dost těžké prožívat postupnou proměnu počátečního nadšení ze změny života v naprosto odevzdanou agónii bezmoci, kdy člověk konečně pochopí, že o něj vlastně nikdo nikde nestojí. Že všechny jeho plány a vize byly jen utopií. Pokud dnes člověku chybí jakékoli zázemí, nezbývá nic jiného, než svinout plachtu a nechat se unášet proudem v naději, že prudké poryvy větru smýkající životní skořápkou o drsné břehy, ji nakonec potlučenou přece jen vyplaví na místo určení, aby si posádka v klidu ovázala své rány. Tak nějak jsem se, po roce marné snahy uplatnit se na trhu práce, vyplavila já na centrálním břehu Vltavy přímo proti zlaté národní kapličce. Přistála jsem v projekční kabině pražské FAMU a nechala se zaměstnat za podmínek, které nikdo jiný nepřijal. Určitá výhra tu byla – zůstala jsem více méně u svého oboru. Jen místo postupu vpřed mě proud zanesl o několik desetiletí zpátky. Znovu k pověstné píce, či z bláta do louže a tak všelijak podobně. „Co já tu vlastně dělám?“, projelo mi hlavou, když jsem se poprvé prodrala pochmurnou chodbou paláce Lažanských a nechala se šipkami přes zakouřené schodiště dovést do krcálku, jehož jediný výhled vedl přes špinavé okno do Divadelní ulice. Protější budova Akademie věd slibovala jistý vhled do kulturního prostředí a krátký průzor na oblohu dával tušit, že bude možná slunný den. Hm, tak to bychom měli. Víc už asi neuvidím. Podlaha projekční kabiny, zvednutá do poloviny zaskleného průzoru, nedovolovala spodní, snad nikdy nemyté, okno zcela otevřít. Ve vzniklé prohlubni odpočívala hromada krabic a harampádí a na nich těžký uzavřený kus nábytku, sloužící za varný a odkladový stolek. Neuzvedla bych ho ani omylem. Nad ním malé zábradlíčko bránící zaměstnanci vypadnout z okna, kdyby se snad chtěl nalokat čerstvého vzduchu. Za tím účelem se horní okno dalo otevřít a vystrčit špičky prstů do prostor okenního rámu. Toť vše. O důvěrnější kontakt s vnějškem se rychle postaral smogový odér z Národní třídy, zmateně uniknuvší do postranní Divadelní uličky, která jej s neomylnou přesností zdymadla dopravila do druhého patra mně pod nos. Projekce si mě zamilovala stejně rychle, jako já ji. V den nástupu do zaměstnání jsem zapnula hlavní jistič a tím hned odpálila několik drahých projekčních zařízení. Elektrikář mě uklidnil, že se to tu občas stává, jen ne v takovém rozsahu. Jenže mně se to povedlo ještě několikrát. Začalo to být podezřelé. Neminul den, aby se něco nepřihodilo. Cítila jsem, že mě ta projekce nemá ráda, jako bych tam vadila. Po prvním měsíci zápolení se věci trochu uklidnily, ale psychicky to nebylo stále ono. Stále neutuchající problémy a neutěšenost prostředí. Ani modlit se tam nedalo. Tedy dalo, ale s velkou námahou. Opravdu to byla vždy duševní „fuška“, když náhodou vybylo trochu prostoru mezi povinnostmi a já se snažila nějak smysluplně využitkovat čas. Tak uběhlo půl roku a nastal den 29. 4. 2013. To ráno jsem zaspala a letěla na poslední chvíli, abych stihla promítání od devíti hodin pro kameramanskou katedru. Už na mě čekal student s notebookem, že dnes bude zase specialita, jako posledně. Po dvacetiminutovém výzkumu, přepojování a prošení kabelů, aby se vše rozjelo jak má a já z toho vyšla trochu se ctí, jsem se zdrceně usadila do křesla pod svým oknem a vařila kafe. Chtěla jsem se konečně nasnídat. Teroristický film pro kameramanskou výuku spokojeně běžel a mně nastala jedna z těch mála chvil klidu... něco mi říkalo... je čas na růženec. Ještě vyvětrám. Vzduch by se tu dal krájet. Pootevřela jsem vrchní okno, stáhla kontrolní odposlech ze sálu a začala svůj obvyklý famácký zápas se zdrávasy .... radostnými ... bylo pondělí. Po prvním desátku jsem už měla hrozný hlad. Káva byla akorát, tak jsem si říkala .... že bych teď ... ale ono ne ... něco mě stále nutilo modlit se dál. Zvláštní... byl klid, nikdo po mně nic nechtěl, nikdo nevyrušoval... jen to jídlo a hlad. Poslední zdrávas mi dozněl v mysli a já se v křesle pod oknem, zády k němu, chopila vystydlé kávy a vychutnávala svou tatranku. 09:56. V tu chvíli za mnou v dálce něco spadlo. Ne ... to bylo pode mnou .... nebo kde ... taková divná dutá rána. ... už je i tady ... proniká mně vnitřnostmi ... Co se to...??? Pryč...!!! Projel mnou záchvěv smrtelné hrůzy a obrovská detonace mě vymrštila z křesla. Tlak vzduchu a šílená panika mě jako smršť vyhodily z projekce na chodbu. Kolem mne létaly úlomky ... z čeho ...? Co se ...??? ... Kde...? Všechno se chvělo. Konečně jsem se ohlédla. Z kabiny se valil oblak kouře. Zavřela jsem pusu a nechápavě pohlédla na hrnek s kávou stále v mé ruce. Vybouchl projektor! První, co mě napadlo. Rychle jsem vyběhla po schodech do kabiny.
7
Všechno bylo pokryté úlomky zdiva, obložení, chuchvalci smetí a prachem... ale projektor stále jede... pořád promítám! Naprosto zmatená jdu k otevřenému oknu. Těžký stolek, před kterým jsem seděla, na metr odlétl, spodní okno tlakem otevřené... ale jak se to .... co to ....??? Okna protější Akademie věd jsou všechna vymlácená... asi tam byla bomba. Nic jiného mě nenapadá. Už slyším přijíždět hasiče. To musela být bomba! Naprosto vygumovaně hledím do protějších oken, jak se řítí dolů celý strop. Pomalu přicházím k sobě. Na chodbu se začínají sbíhat kolegové z fakulty. Co se stalo? Všechna okna sousedních místností jsou rozbitá. Jen to okno v mé kabině se nevysklilo, bylo štěstí, že jsem větrala. Všichni jsme v šoku. Nikdo nic neví. Za půl hodiny jsme evakuováni kvůli stále unikajícímu plynu. AHA! Jdu se podívat na Národní třídu, co se vlastně stalo. Výbuch plynu zřejmě v sousedním domě, ale celé okolí je ihned uzavřeno, zatím nemám šanci to zjistit. Jdu pěšky po nábřeží a stále se chvěji tím otřesem. Až zprávy v televizi mně objasnily, co se vlastně stalo. Výbuch plynu v domě sousedícím s mým pracovištěm. 46 lehce zraněných, jeden těžce. Nejvíce výbuch, kromě galerie Hollar, kde bylo epicentrum výbuchu, odnesla protější Akademie věd. Na sousední FAMU ani jeden zraněný. Z oken obrácených do Divadelní ulice zůstala ze všech pater neporušená pouze okna projekční kabiny a projekce (i ta, která jsou nefunkční po rekonstrukci kinosálu), přestože je velmi blízko epicentru. Tlaková vlna vyrazila okna i za rohem na Národní třídě a v Bartolomějské ulici. Když jsem si všechny zprávy dávala po celý den dohromady, najednou mně svitlo. Že by .... ale to je asi až moc odvážná hypotéza ... já nevím. Pak přišly ještě hlavní večerní zprávy. Majitel galerie, kde došlo k výbuchu, vypověděl, že je nesmírně rád, protože všichni jeho blízcí a jeho rodina přežili výbuch bez větší újmy. Zachránilo je naprosto nepochopitelně to, že přesně tu chvíli před výbuchem šli každý jinam, než obvykle chodí. Zaplavila mě vlna naprostého štěstí. Byla to jen setina vteřiny, ale v ten okamžik jsem s naprostou jistotou věděla, že dnes jsem v tu hodinu byla tam, kde jsem měla být. A to ne ze své vůle. Nebylo v mé moci naplánovat, kdy dozní poslední radostné zdrávas. Ale někdo tu chvíli počkal, dokud nedoznělo... A co dál? Nevím... jen se zas nechám unášet proudem... ještě mnohokrát zřejmě musím tvrdě narazit na břeh... a víš proč? ... Ještě jsem se totiž nemodlila celým srdcem... a zraněných je kolem nás stále mnoho! Chápeš, co všechno máme ve svých rukou????? Lucie Moravcová ×××
Milí přátelé, květnový Dopis nemocným uzavíráme na konci velikonoční doby, těsně před svatodušními svátky. Je věnován naší mocné přímluvkyni v nebi Panně Marii. Prostřednictvím otce biskupa Jana jsme měli možnost setkat se se Svatým otcem Františkem, mj. jsme i trochu nahlédli do života řeholních sester. S nadějí je vítána i nová služba charity, díky které je možné, aby lidé mohli poslední chvíle života prožít doma v kruhu svých blízkých namísto nemocnice, léčebny dlouhodobě nemocných či domova důchodců. Péče o těžce nemocné je téma, které se v určité chvíli dotkne každého z nás, ať už jako toho, kdo bude pro své blízké možnosti péče řešit, nebo jako nemocného. Je určitě dobré vědět o všech možnostech a vybrat tu nejpřijatelnější. Péče o nemocného doma vyžaduje kromě osobního nadstandardního nasazení i nesmírnou odvahu, ale je-li to jen trochu možné, stojí to za to. Naši blízcí si to zaslouží. Tyto společně strávené chvíle jsou obohacující i pro pečujícího. V takových obdobích mnohdy i dozrávají vzájemné vztahy. Děkujeme Vám za Vaše milé dopisy, budeme se snažit alespoň pár řádky osobně odpovídat. Naše adresa je Biskupství královéhradecké, Dopisy nemocným, Velké náměstí 35, Hradec Králové 500 01 (tel. 495063611, e-mail:
[email protected]. Případné příspěvky můžete zasílat na účet č. 1006010044/5500, VS 21003. Pán Bůh odplať! Pro velikonoční dobu byla vydána brožura s meditacemi kněží královéhradecké diecéze VELIKONOCE – Resurrexit Alleluja, která navazuje na brožury Advent a Půst a tvoří s nimi trilogii „myšlenek na každý den“ k Roku víry. Informujeme Vás o tom, bohužel, se zpožděním, přesto – kdybyste o ni měli zájem, je možné si ji objednat na výše uvedených kontaktech. Těšíme se na další setkání s Vámi. Dopis pro Vás připravují Mons. Josef Socha, S. M. Mlada Kozlová, P. Miloslav Fiala OPraem., Lucie Moravcová a Anna Hrčková.
8
