Dialogy. se psy. Jaroslav Monte Kvasnica. Napsal. Úvodní slovo imona Drábková

Dialogy se psy

psí kusy

Úvodní slovo ·imona Drábková

Napsal Jaroslav Monte Kvasnica

o bsah 3

Úvodní slovo



O lidsko-psí komunikaci

6 Mimika,

brána do světa komunikace

6 16

10 Řeč těla I.

aneb psí pantomima

12 Řeč těla II. 14 Výmluvné oči 16 Akustická komunikace I. 18 Akustická komunikace II. 20 Zázračný čich I.

aneb Řeč pachů

22 Zázračný čich II.

Válení v páchnoucích látkách

26 Co říká ocas I.

14

28 Co říká ocas II. 30 Když uši mluví 32 Pes v zrcadle 36 Na konec

Vítací rituály

20 26

2

32

ú vodní slovo

O lidsko-psí komunikaci

K

omunikace mezi námi lidmi a psy probíhá dnes a denně, v každém koutu planety. Porozumět psí řeči není snadné, může vám to zabrat celý život. Ale když budete dostatečně mnoho času trávit pozorováním psího chování a číst knihy či práce, jako je ta, kterou pro vás připravil Jaroslav Monte Kvasnica, máte šanci, že dokážete psům v mnohém porozumět. Ale pozor: jak je to naopak? Dokážou psi číst naše chování a řeč? Ano, dokážou. Psi jsou skvělí pozorovatelé, mnohem lepší než my, lidé. Avšak mnohdy jim to pozorování velmi ztěžujeme. Jak? Tím, že na stejnou situaci reagujeme různě, podle nálady. Jednou přicházíme domů a jsme nadšení, že nás pes vítá, podruhé, když se vracíme z divadelního představení v obleku

či večerních šatech, psa ve stejné situaci a za stejné chování peskujeme. Jednou je nám příjemné, když nám pes jde dělat společnost na gauč, ale pak ho z něj vyhazujeme. Co si pak o tom chudák pes má myslet?

Nerozumí slovům, ale citům Co teprve situace, kdy říkáme něco jiného než to, co cítíme? Psi umějí rozpoznat naše nálady velmi dobře. Jsou psi více a méně citliví k našim náladám, ale přečíst nás dokážou všichni. Znáte tu situaci, kdy pes ukradne ze stolu kus masa, ale udělá to takovým způsobem, že se musíte smát? A vy jej - smějícím se hlasem – hubujete? Myslíte, že pes

chápe, že jej právě teď káráte? Kdepak, reaguje na tóninu hlasu, a ta je v takovém případě jednoznačně přátelská. A zrovna tak situace, kdy jste maximálně vytočení, dusíte vztek v sobě a chcete pochválit svého psa, který za vaši zlostnou euforii vůbec nemůže. Podaří se vám to? Bohužel ne, pes ve vašem hlase slyší zlobu a hněv a jako pochvala pro něj vaše slova nezní, i když vyslovujete slovo „hodný“. Tohle naše lidské rozpolcené jednání, kdy říkáme něco jiného než cítíme, je pro psy nepochopitelné a stresující. Psi nerozumí naší lidské řeči. Zvládnou se naučit povely. Spojí si „sedni“ s tím, že se mají posadit, a „k noze“ s tím, že mají jít u nohy. Ale pokud má někdo dojem, že psi chápou slovo od slova

3

ú vodní slovo divným dvounohým agresivním tvorům nedůvěřuje. Co když nás nějaký cizí pes očichává, přiblížil se k nám? Znamená to, že nám tím projevil svou náklonnost? Kdepak. Čich je psův nejvyvinutější smysl. Pomocí čichu zjišťuje, kdo že to jsme, asi tak, jako my si druhého prohlížíme. A prohlížení ještě neznamená, že se s druhým člověkem, nebo i psem, chceme seznamovat a kamarádit, že? Možná se nám naopak zdá podezřelý, a proto si jej důkladně prohlížíme. A co to věčné hlazení nebo dokonce plácání po hlavě? Kdo to vymyslel, že psi stojí o to, aby jim kdekdo sahal na hlavu? Mnoha psům je to nepříjemné, i když to dělá jejich vlastní páníček. Podívejte se někdy na kynologickém cvičišti nebo ve psí škole, co se děje, když psovod psa po cviku hladí po hlavě. Velmi často se pes oklepe nebo olízne. To proto, aby ze sebe setřásl stres ze sahání na jeho hlavu.

Naučte se v něm číst v dlouhosáhlém monologu, kdy si jim stěžujeme na příkoří, jež nás v životě potkala, tak se mýlí. Psi rozumí tónině hlasu, který mu ty křivdy přednáší, a proto se tváří také zkroušeně, jakoby rozuměli. Mnohdy pes vypadá roztomile, když otáčí hlavičkou ze strany na stranu, kdekdo si říká, že rozumí každému slovu. Ale kdepak, pes je sice úžasný tvor, ale slovům nerozumí – jen se snaží se svému člověku zavděčit stůj co stůj. Pokud tedy ví, že páníček bude spokojený, když mu na jeho věty bude naklánět roztomile hlavu, příště to udělá zas. Protože ví, že tím člověku udělá radost. Zkrátka, psi to s námi nemají lehké. K tomu připočtěte velmi časté prohřešky psí etikety ze strany lidí. Víte, že v psí komunikaci je neslušné nakráčet ke druhému jednici napřímo? Ba dokonce to může znamenat i výzvu k souboji. A jak často lidé chodí přímou cestou i k cizím psům a očekávají, že psi budou tenhle jejich neslušný prohřešek brát jako přátelské gesto! Co na tom, že nakonec k psovi napřáhnete dlaň, aby si ji očichal, a tváříte se mile. Je to jako by směrem k vám šel cizí člověk a pod bundou držel cosi, co se chystá vytasit. „Že by zbraň? Nebo hledá telefon? Ale proč kráčí přímo ke mně?“, napadne vás. A když ta osoba vytáhne čokoládovou tyčinku s tím, že si může ochutnat vzorek zdarma, nejspíš na tu čokoládu ani nebudete mít chuť, že?

Záhada modrých očí Že lidé mají divné zvyky, to psi často překousnou. Pochopí, že dvounožci na první pohled jasnou výzvu

4

Stejně jako lidé i psi mají svůj osobní prostor, a není k souboji ve skutečnosti jako nepřátelské gesto vůvhodné jim ho narušovat. I když to pes většinou od bec nemyslí, ba naopak. A dokážou se přizpůsobit. svého pána strpí, stejně není vhodné se při běžné Ale často jsou námi lidmi takto nuceni komunikovat manipulaci nad psa příliš naklánět a dýchat mu na i se svými druhy. Jak a kdy? Když na ulici se psem krk. Zvláště pro malé pejsky je to jako by se nad ně na vodítku míjíte jiného psa, pes vás táhne do straskláněl obr. Přitom psa můžete obléknout do kšírů ny a rád by šel obloukem a psu proti sobě naznačil, i tak, že se k němu sehnete na bobek, není třeba se že nemá žádné nepřátelské úmysly. Vy ale chcete, po něm „sápat“. aby šel u nohy, cuknete jím zpět a donutíte jej míjet Jaké jsou další obvyklé prohřešky lidí v komunikaci druhého psa napřímo. Když po sobě psi vyjedou, směrem ke psům? Například: páníček volá na psa, dáváte to za vinu jednomu či druhému. Ale kdo je ten je ale natolik zaujat jiným psem nebo čicháním ve skutečnosti strůjcem konfliktu? Ano, dvounožec trsu trávy, že nevnímá první zavolání. To jeho pána na druhém konci vodítka, který znemožnil psům rozzlobí a volá na něj už přísným, káravým hlasem. komunikovat v rovině slušnosti a v přátelském To se pes probere a míří k pánovi. Ale chce jej duchu. trochu uklidnit, říci mu, že vše je fajn, už jde a není Další z neslušných prohřešků proti psům je zírání třeba se hněvat. Proto jde přímo do očí. Vždyť to je obloučkem, ne přímo. To ve psí řeči výzva k poKdyž chcete psovi ale člověka nazlobí ještě měřování sil! Skutečně se te víc, protože si podle něj vyzýváte toho krásného že mů ne vyhubovat, pes dělá, co chce. Ale psa, co stojí přivázán u toho smát chyba lávky, pes dělá před samoobsluhou, to, co po něm pán chce, k souboji? Že, ne? Jen si jde k němu a navíc se snaží rozzlobeného pána jej prohlížíte? Tak to ale nedělejte přímým zíráním. uklidnit, proto ta oklika. Na konejšivý signál psa Dívejte se jemně, periferně. Často se stává, že psi tak jeho psovod reaguje ještě větším rozzlobením s modrýma očima jsou nedůvěřiví k lidem. Že by a křikne ještě silnějším hlasem. Pes se snaží situaci modré oko bylo geneticky spojeno s plachostí? zachránit a očicháváním země vysílá k člověku Problém bude jinde. Jeho zajímavé modré oči jsou další konejšivý signál - nezlob se, vše je fajn. zvlášť pro laickou veřejnost jako magnet. Lidé zírají Mnoho lidí to ale bere jako ignoraci neposlušného modrookému psu přímo do těch jeho magických očí psa, který si místo přiběhnutí hodlá čuchat, a začne a ještě si navzájem říkají a ukazují: „Koukejte, ten vidět rudě. No řekněte, pak se v tom má pes vyznat. pes má ale divné, zajímavé, hezké oči!“ Denodenně On uklidňuje, ale místo zklidněného pánečka se mu tak chudák modroočko zažívá od kolemjdoucích lidí dostává až agresivní odezvy. jednu výzvu k souboji za druhou. Není divu, že těm

Po internetu kolují videa nebohých psů, kteří se štěstí, že jsi uhnul, že tě ten pes jenom škrábnul“. podle těch, co stáli za kamerou, tváří provinile. Skoro mi to přijde úsměvné, že si snad někdo může Pán přijde z práce domů a najde vysypaný koš na myslet, že má rychlejší reakce než psovitá šelma odpadky po celé kuchyni. Pes se v koši hrabal ráno, (ano náš pes je zdomácnělá šelma). Pes kousne hned po odchodu pánečka do práce, a teď už vůbec jen tolik, kolik chce. Je to podobné, jako kdybyste netuší, co bylo před osmi hodinami. Těší se, že pán řekli svému kamarádovi, který dostal facku od své přijde domů a konečně bude mít společnost. Co se milé, protože se celou noc ale nestane, páneček neozval a přišel až k ránu, vezme pár odpadků, kdy ona už málem umřela e pn Pes po vás chňa jde ke psovi, dívá se strachy: „To jsi měl štěstí, přesně tak silně, mu do očí a temným že ti dala jen facku, mohla hlasem říká „Kdo to tě bodnou nožem.“. Proč jak potřebuje byl?!“. Zmatený pes by to dělala? Dala mu se snaží pánovu agresi najevo svou nelibost přesně tak, jak ukonejšit, co to jde. Vysílá jeden signál za druhým. v tu chvíli chtěla. Stejně jako onen pes, který člověOdvrací hlavu, stahuje uši, mrká očima, olizuje se. ka upozornil štípnutím bez roztržení kůže. Pes dal A opět je nepochopen. Člověk zcela neporozuměl, člověku přesně takovou lekci, jakou měl v plánu. že pes mu naznačuje „ať tě rozzlobilo cokoliv, já tě Stejně tak jako není označována ona dáma, rád vidím, nezlob se a pojď se přivítat“. Mylně se jež uštědřila svému milému jeden pohlavek, za domnívá, že ten proradný pes dobře ví, že rozsypal agresivní, není třeba označovat za agresivní bestii koš, což neměl, a teď zpytuje svědomí, je mu to líto psa, jenž vycení zuby, naznačí kousnutí či štípne. a stydí se. Na usmiřovací gesta pes dostává od svéOn jen komunikuje, stejně jako podrážděná žena. ho člověka na oplátku jen víc a víc tlaku a kárání. Varovala či prosila svého muže, aby se jí ozval, když se někde zdrží přes noc. Nedbal. Stejně jako mnoho lidí nedbá na upozornění psů. Mnohdy jsou Sledujte varovné signály psi dokonce za ta upozornění, nebo spíš prosby Pokud chcete svému psu porozumět, nekoukejte na „tohle mi nedělej“ káráni a trestáni. Bohužel jediný psí řeč jen tak ledabyle, soustřeďte se na drobné výsledek je ten, že pes se kvůli trestům odnaučí signály, kterými si psi mezi sebou řeknou tolik varovat, když se mu situace nelíbí. A pak je tím věcí. Však tyhle signály najdete i u lidí. Už se vám spíše označen za bestii, jež útočí bez varování. Kdo stalo, že jste se v nějaké situaci mrkli na hodinky, je tedy vinen? Pes, který byl tak dlouho vystavován ale ve skutečnosti vás vůbec nezajímalo, kolik je tlaku se zákazem upozornit okolí na jemu nepříjemhodin, jen jste potřebovali trochu zlehčit napjatou né chování, že ztratil trpělivost, a tak kousl? Anebo situaci? A co prohrábnutí vlasů, olíznutí rtu? Ani toto ten, kdo psa k takovému činu dohnal? gesto nemá vždy původ v neupraveném účesu či Odpovězte si každý sám a pak se ponořte do suchých rtech. Stejně tak čichání, olizování se či následujících stránek, které popisují úžasný svět psí drbání u psů. To vše nemusí znamenat, že si pes komunikace. Pozorujte, pozorujte a pozorujte psy, potřebuje očichat patník, že jej něco svědí nebo že kteří spolu komunikují. Jednou se jim jistě naučíte má na něco chuť. Je to jen signál pro okolí, kterým porozumět. se snaží okolí i sám sebe uklidnit a ujistit, že je vše Šimona Drábková v pořádku. Možná si teď říkáte „Probůh, vždyť já tomu psu vůbec nerozumím! Proč neexistuje nějaký pso-lidský slovník?“. Takové slovníky jsou, jeden máte právě v ruce. Když nepropadnete účelným reportážím, které psy líčí jako krvelačné bestie, zjistíte, že pes má úžasnou komunikační škálu. A lidmi nezkažený pes, kterému komunikace není zakazována, vysílá mnoho signálů o tom, co mu je a není příjemné. Většina psů, než někoho kousnou, vyzkouší nejprve jemná i hrubší varování. Začnou odvracením hlavy, mrkáním očí, olizováním se, pak případně přidají jemné vrčení a cenění zubů, silnější vrčení a chňapnutí, a když nic nepomáhá, kousnou. Často slýchám od neznalých lidí: „Měl jsi

Dialogy se psy samostatná publikace Vydává, adresa redakce: Časopisy pro volný čas, s. r. o. Táborská 5, 140 00 Praha 4 Šéfredaktor: Dušan Stuchlík [email protected] tel.: +420 226 517 958 fax: +420 226 517 959 Ilustrace: Ludvík Kunc Foto: Zdenka Prokešová, Shutterstock a archiv Grafická úprava: David Růžička Korektury: Eliška Krausová Inzerce, marketing: Tereza Krejžíková mobil: + 420 606 053 132 [email protected] Předplatné: Michaela Volfová tel.: +420 226 517 917, tel.: 800 444 445 fax: +420 226 517 960 [email protected] Distribuce: Tomasz Olszar tel.: +420 226 517 916 fax: +420 226 517 960 [email protected] Registrace: MK ČR 17913 ISSN: 1802-8578 Vyšlo: 17. 12. 2014 Foto titul: Thinkstock Žádný písemný materiál, fotografie a ilustrace, které jsou obsahem tohoto titulu, nejsou nabádáním, podporou ani propagací jakéhokoliv nezákonného a nehumánního jednání. Svoboda projevu a názoru, právo na jeho šíření, stejně jako právo na informace, jsou součástí ústavního pořádku ČR Autorská práva vykonává vydavatel, užití částí nebo celku, rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem (zejména mechanickým nebo elektronickým) bez výslovného souhlasu vydavatele je 5 zakázáno.

p sí kusy

Mimika, brána do světa komunikace „Vlci,“ vysvětloval Torak, „nemluví tolik hlasem jako my, ale spíš svými packami a ocasem, slechy a srstí a – prostě celým tělem.“ „Jenže ty ocas nemáš,“ namítla tehdy Renn. „Ani srst. A ušima nepohneš. Tak jak se s ním domluvíš?“ „Snažím se to aspoň trochu napodobit,“ odpověděl. „Není to lehké, ale rozumíme si.“ Citát z knihy Michelle Paverové Toulavý duch předznamenává, čemu se budeme věnovat. Tedy dorozumění a komunikaci mezi námi a našimi čtyřnohými přáteli.

6

K

omunikace psovitých šelem je rozmanitá, bohatá a fascinující. A studovat ji můžeme nejen u psů, ale i u jejich prarodičů, vlků. Dialog se psy člověk nemůže zaměňovat za povely či cviky – v nich pouze prosazuje svou lidskou vůli. Psovité šelmy náleží k typicky sociálním zvířatům s dokonale rozvinutou komunikací. Roger Abrantes v knize Vývoj sociálního chování psů a dalších šelem psovitých říká: „Sociální zvíře je speciální tím, že je schopno kompromisů, vítězství a porážek, a přesto vytěží z každé situace to nejlepší. To znamená, že dokáže užívat i jiné mechanismy než velké motivátory – strach a agresi.“ Základem komunikace psovitých šelem je jejich mimika, řeč těla, akustické projevy, pachová komunikace a mnoho a mnoho dalších jemných nuancí a jejich vzájemných kombinací a propojení. „Právě výrazy tváře a těla podávají podrobné informace o tom, co pes chce nebo nechce, jaký je jeho záměr nebo dokonce jeho nálada,“ vysvětluje Roger Abrantes v knize Řeč psů. Pokud budeme pozorně sledovat a respektovat psí komunikaci, pomůže nám to nejen proniknout do jejich světa, ale napomůže to i našemu vzájemnému porozumění, důvěře a harmonickému soužití. Stejně jako dokonalá socializace, i vhodná vzájemná mezidruhová komunikace umožní našemu psu, aby se stal šťastným tvorem, nikoliv pouze jeho vystresovanou karikaturou.

Převislé uši a zkrácená čenichová partie boxera významně omezují jeho mimiku, zkreslují a ztěžují komunikaci.

Z psovitých šelem mají nejvyvinutější mimiku tváře vlci. Je to díky výrazné fyziognomii, která vytváří jejich charakteristickou obličejovou masku. Ze psích plemen mají nápadnou mimiku tváře například aljašští malamuti, sibiřští huskyové, lajky, shiba inu, akita inu, karelští medvědí psi, českoslovenští a Saarloosovi vlčáci a další. Avšak domestikací a vytvářením rozličných plemen se změněnou fyziognomií byla mimika psů mnohdy razantně

Aljašský malamut náleží ke čtrnácti nejstarším psím plemenům a je nositelem původního jazyka vlčích prarodičů

potlačena. Jednobarevnost, povislé uši a zkrácená čenichová partie některých plemen velmi omezuje jejich mimickou komunikační srozumitelnost a čitelnost pro ostatní přírodní plemena. Z toho mohou plynout zásadní nedorozumění.

Základní mimické výrazy „Usmívající se“ Typický výraz spokojeného, vyrovnaného zvířete, které je v pohodě: tlama je uvolněná a pootevřená, jazyk viditelný (u řady psích plemen volně visí přes spodní zuby). Signalizace výrazu pozorovateli prozrazuje: pohoda, klídek, nic mě neohrožuje. „Vážný“ Zavře tlamu a získá pozorný výraz. Změní se i postavení uší: nasměrují se směrem k pozorovanému objektu. Nově vzniklá situace vyžaduje jeho reakci. „Vážný“ vlk je mimickou mezipolohou: pes zjišťuje, vyhodnocuje a rozhoduje se. Pokud – podle jeho úsudku – o nic nejde, může se pes vrátit k výrazu „usmívajícího se“ vlka. Pokud se však cítí ohrožen, získá pes výraz signalizující znepokojení nebo hrozbu. Znepokojení Pes mírně ohrne pysky (takže odhalují zuby, avšak čelisti jsou většinou sevřené); pes mlčí – nevrčí. Takto často reaguje při setkání s cizím psem, s nímž nemá ujasněnou hierarchickou pozici. Výraz signalizuje neklid, mírnou nejistotu, ale rovněž se v něm může skrývat stopa dominance nebo naopak strachu. Pokud se pes začne ozývat slabým

7

p sí kusy – nízkým a chvějivým – vrčením, dává signál cizímu psu, aby odešel, nebo aby udržoval diskrétní vzdálenost. Pes dává mimikou najevo: „Jdi pryč, vadíš mi!“ Hrozba Pokud ohrne pysky, zvrásní kůži na čenichu a odhalí tesáky, pootevře tlamu a vrčí temnějším tónem – dává výraznou výstrahu. Když má pes postavené uši vzhůru, jde o dominantní projev sebevědomého psa. Má-li uši přitažené vzad k hlavě, jde o defenzivní hrozbu submisivního zvířete, které se cítí být ohroženo. Význam v obou případech je jednoznačný: „Už ani krok! Pokud mě ohrozíš, budu bojovat!“ Pokud tento signál vysílá pes směrem k cizímu člověku, má možnost nejlépe zůstat v klidu stát nebo couvat, a to obličejem směrem ke psu, avšak bez upřeného pohledu. Ten totiž rovněž znamená hrozbu a výzvu k boji. Polnice k útoku Tento signál je očividně výraznější než signál samotné „hrozby“: Pysky jsou maximálně ohrnuty, hřbet čenichu je silně zvrásněn, všechny zuby jsou odhalené a i dásně horní čelisti jsou dobře viditelné. Pes vydává silné temné vrčení. Situace

8

Vlevo: defenzivní hrozba = uši položené vzad, nakrabacený čenich, odhalené zuby Vpravo: dominantní hrozba sebevědomého vlka = vztyčené uši, upřený pohled, nakrabacený čenich, odhalené tesáky

je nebezpečná a signál jasný: „Poslední varování! Zmiz, nebo tě zničím!“ Útok může být nastartován v tisícině sekundy: Adrenalin v psovi vře, emoce dostupují vrcholu a zvíře čeká na sebemenší podnět k případnému boji. Souboj ovšem není neodvratný, záleží na reakci protivníka – pokud uplatní chlácholivé podřízené signály, může se situace uklidnit. Pokud tento signál vysílá pes směrem k neznámému člověku, v žádném případě se nesmí osoba otočit a prchat. Úprk je spouštěč! Psovité šelmy mají ve svých genech zakotveno pronásledování

kořisti. Úprk by u takto vydrážděného psa okamžitě spustil razantní útok.

Jiné mimické signály Zívání Psí zívnutí je fyziologicky totožné s tím, jak se vysvětlovalo to lidské: okysličuje mozek, pomáhá udržet se v bdělém stavu či se po spánku rychleji uvést do stavu bdělosti. Jenže, stejně jako ukazují nejnovější studie u lidí, má také psí zívání i jiné

mutů, grónských psů či sibiřských huskyů vyvrhují potravu štěňatům zcela běžně. V dospělosti se tento rys chování udržuje jako rituál při projevech submisivity. Olizování tváře mezi dospělými zvířaty ve smečce je projevem respektu k vůdci smečky či k výše postavenému druhu v žebříčku hierarchie. „Při olizování psi obvykle přikrčí tělo, aby se zdáli menší a vzbudili dojem chování mláďat,“ píše Stanley Coren. „Pes, jemuž jiný vzdává hold olizováním tváře, naznačuje dominanci vzpřímeným postojem, ale druhého psa neolizuje.“

ují Stresovaní psi často „oliz vzduch“, což je znakem jejich nejistoty a obav

Psímu jazyku se člověk učí celý život.

příčiny, jejichž význam většině lidí uniká. Psi často zívají, pokud jsou pod velkým psychickým tlakem. „Jedním z nejzajímavějších způsobů využití zívání je vyslat pacifikační poselství,“ uvádí známý odborník na psí chování Stanley Coren. „Toto slovo má latinské kořeny, vychází ze slov pax = mír a facire = dělat. Toto zívání nemá prvky strachu, dominance ani agrese. Je to prostě opak hrozby. Když se vlk cítí obtěžován agresivními signály jiného vlka ze smečky, může mu jednoduše odpovědět tím, že zívne. Je to mírumilovné poselství. Současně ovšem zívání není známkou podřízenosti. Vyhrožující pes často přeruší své agresivní chování, jen co zívání u jiného spatří,“ vysvětluje Coren. Pro ověření není třeba chodit daleko. Pokud jsou autorovi malamuti obtěžováni malými nervózními psíky, kteří na ně dorážejí ze strachu, zpravidla zívají. Vysílají tak signál nezájmu (celkem přátelského), které malé neurotiky často uklidní. Sám využívám zívání při uvykání štěňat na rušivé podněty cizího prostředí. Pokud „novicové“ projevují strach na vlakovém nádraží či v rušných ulicích, hlasitě (a neslušně) zívám s nezakrytou pusou. Mnohokrát jsem si ověřil, že to má na štěňata uklidňující dopad. Zívání používám i ke zklidnění dospělých psů např. při každoročním silvestrovském ohňostrojovém běsnění.

Olizování Původním impulzem k tomu, že vlčata olizují koutky úst rodičů, je donutit je vyvrhnout jim potravu. Tento rodičovský zvyk přetrvává i u některých přírodních psích plemen. Například matky aljašských mala-

Psi olizují tvář svého pána, aby tím projevili svou mírumilovnost a náklonnost. Nelze ovšem vyloučit, že je to rovněž signál přímé výzvy ke komunikaci. Je nutné registrovat, že nás psi olizují, i když jsou vylekaní nebo nejistí a hledají u nás oporu. Olizování patří k ritualizovanému projevu chování: vystrašený pes si například olizuje pysky – podobně jako si nervózní člověk kouše do rtů nebo si okusuje nehty. Stresovaní psi, třeba u veterináře nebo pod přílišným tlakem na kynologickém cvičišti často „olizují vzduch“, což je znakem jejich nejistoty a obav. Submisivní psi olizují vzduch, když se k nim např. přibližuje dominantní pes nebo když jsou pánem ostře káráni. 

Komunikace mezi rodičem a mládětem umí být jemná i něžná, že by i lidé mohli závidět

9

p sí kusy Řeč těla I. aneb psí pantomima Je třeba mít na zřeteli, že vlk a psovité šelmy obecně využívají všech částí svého těla k vyjádření emocí, nálad, přání a informací.

J

edním z nejdůležitějších prostředků psího vyjadřování je „hlava“, čili oči, zuby, pysky a vrásky na čenichu – a těmi jsme se zabývali v předcházející kapitole, v níž jsme se zaměřili na psí mimiku. Ale nesmírný význam v komunikaci psovitých šelem má především řeč těla, od které se odvíjejí další komunikační signály. Zásadního významu řeči vlčího těla si povšiml již Charles Darwin. A už v roce 1872 své knize The Expression of the Emotions in Animals and Man postřehl, že základními postoji při setkání dvou psů jsou postoje (figury) dominance a podřízenosti.

Postoj dominance Toporný vzpřímený postoj na napjatých nohou příchozímu neklamně signalizuje: „Jsem obr! Nikdo tu není větší! Jsem šéf!“ Figura značí určitou výstrahu. Po tomto signálu samozřejmě ani zdaleka nemusí automaticky následovat útok na vetřelce: záleží na tom, zda se „protivník“ podřídí a uzná nadvládu či se zachová jinak diplomaticky. Každopádně dominantní pes se zpravidla nemusí pouštět do boje,

Vpravo postoj dominance hierarchicky vysoko postaveného zvířete, vlevo podřízený postoj

očekává totiž od partnera vhodnou odezvu. Ve vlčí smečce je řada komunikačních projevů ritualizována a obejde se bez skutečně nebezpečných šarvátek, (mějme na paměti, že slovo rituál vzniklo z latinského ritualis, což v překladu znamená obřad nebo zvyk). Potíž je v tom, že většina domestikovaných psů nežije ve smečkách a řada z nich sebe sama, pochopitelně neoprávněně, považuje za psího Napoleona. A jediným řešením je správná socializace ve štěněcím věku! Ale to jsme odbočili. Po postoji dominance může následovat cokoli. Pokud jsou oba psi dobře socializovaní a vycítí, že jsou si rovni, obcházejí se, zrychleně mžikají očima, většinou se očichají, zdvihnou ocasy a „zkontrolují“ si anální oblast a mohou se rozejít, nebo seznamovací rituál může přejít ve hru vzájemných honiček. V jiném případě uzná jeden ze psů dominantní postavení

druhého a dá najevo, že je se situací srozuměn a respektuje ji. Jestliže jde o setkání psa a fenky, bývá náhodné rendez-vous většinou bez problémů. Pokud však psi – a není podstatné, zda jde o samce či samice – pokračují v dominantním vzpřímeném postoji a obcházejí se s upřenými pohledy do očí na „prkenných“ nohou, může vzplát boj. S návalem emocí se psům zježí na kohoutku srst, jelikož chtějí vypadat ještě větší a hrozivější. Po temném zavrčení, nakrabacení čenichů a obnažení zubů může následovat útok a boj. Tady je nutné upozornit na jeden praktický aspekt. Jestliže setkání dvou psů vypadá na smírnou remízu, může vše zvrátit příchod pána jednoho z nich – pes, jehož pán se přiblížil, cítí významnou posilu vůdce smečky a může se pustit do boje, i když předtím váhal. Příchod pána může být polnicí k útoku. Vlci ve volné přírodě to mají v tomto směru nepoměrně jednodušší a v soužití ve smečce dávají jednoznačně přednost ritualizovanému chování, které blokuje nepřiměřenou agresi, při níž by mohlo dojít ke zranění. Šelmy se instinktivně zranění vyhýbají a nebezpečí se snaží minimalizovat. O divoké šelmy nepečuje armáda starostlivých pánečků a veterinářů, jejich zranění znamená vážné ohrožení, v horším případě smrt. Tudíž filozofie: „Nač riskovat, když to nikomu a ničemu neprospěje?“ je v jejich případě zjevně na místě.

Postoj podřízenosti

Mláďata se u psovitých šelem těší privilegiím. Sedmitýdenního Taigu (československý vlčák) nechá dvanáctiletý malamut Misha přednostně napít.

10

Tento postoj je opakem předcházejícího. Pes učiní podřízené gesto – nakrčí se, chce být „nejmenším na celém světě“. Svým chováním dává najevo, že uznává vůdčí či hierarchicky vyšší postavení jiného psa, čímž neguje případný konflikt. Po tomto signálu zpravidla nepřichází oboustranný seznamovací

Štěňata jsou k příslušníkům svého druhu neodolatelně přitahována. K jejich dobré socializaci jim pomůže kontakt s dokonale socializovanými dospělými psy

Totální podřízenost (ležící zvíře)

„menuet“, ale podřízený pes v klidu stojí a nechává se očichat psem dominantním. I tímto způsobem vysílá signál, že je se svým zařazením v hierarchii spokojen nebo smířen. Je důležité pochopit, že ritualizovaný postoj podřízenosti není zpravidla signálem emočního strachu, nýbrž diplomatickým řešením konkrétní situace. Emoční strach může naproti tomu způsobit velmi silnou expresivní agresi. Pes v postoji podřízenosti často používá i dalších pomocných signálů, například „olizuje vzduch“, zrychleně mrká, o čemž se zmíníme jinde.

Totální podřízenost Pes vleže na zádech odhaluje před nadřízeným jedincem břicho a odvrací pohled. Tato póza je důkazem absolutní podřízenosti, při němž se podřízený jedinec „vzdává“. Pro „normálního útočníka“ to znamená naprostou blokádu agrese. Není proč pokračovat v konfliktu: vzdávající se zvíře transparentně projevuje strach a uznává vůdce. Při této Hravá dominance (submisivní vlk vlevo však ihned zaujímá podřízený postoj)

póze může pes žalostně kňučet a uronit kapky moči (reflex ze štěněčího věku), čímž dává najevo, že pro soupeře není nebezpečnější než pouhé bezbranné štěně. Pes, který se takto vzdal, však může opustit svou pozici teprve potom, když se dominantní pes odvrátí jinam. Předčasná změna pozice by mohla opět nastartovat agresivní chování.

Lekce ze psí diplomacie Dobře socializovaní psi jsou ve vzájemných kontaktech mistry diplomacie, se kterou dokážou odvrátit hrozící konflikt a využít situace ve vlastní prospěch. Mezi základní finty, které vyřazují agresi druha či silnějšího soupeře ze hry, patří obyčejné usednutí, drbání za uchem, očichávání země a zírání „za obzor“.

rozdíl, menší a slabší pes často v klidu, bez známek podřízenosti, usedne. Tím pes neguje veškeré signály jak strachu, tak i naopak provokace nebo výzvy. Ostatně této akce–reakce je možné využít i v praxi: Pokud se setkáme s jiným psem, který vysílá agresivní signály, dáme svému psu (je-li ovladatelný) povel: sedni! Takto můžeme potenciálního agresora zklidnit.

Drbání Zkušený pes, který se chce vyhnout konfliktu, může využít další diplomatické metody „přezírání“ – prostě se posadí a začne se škrábat za uchem. Této finty často užívají starší ostřílení psi v konfrontaci s mladšími ambiciózními jedinci.

Sednutí

Očichávání země

Pokud se setkají dva sebevědomí dominantní psi, mezi nimiž je ovšem markantní velikostní a váhový

Někdy se sebevědomý, ale slabší pes vyhne konfliktu s provokatérem jiným způsobem přezírání – s velkou zaujatostí očichává „cosi nesmírně důležitého“ na zemi a naprosto ignoruje hrozby možného soupeře. Z provokatéra často po tomto ignorování touha po konfrontaci vyprchá a odezní. „Čichač“ je očividně sebevědomý a zkušený pes-diplomat.

Zírání do prázdna Ohrožovaný pes má ještě další možnosti k ignorování rivala: může „cosi veledůležitého“ sledovat na obzoru, což je jinou variantou očichávání země. I toto chování může „vypnout“ a zablokovat provokatérské chování případného agresora. Problematika řeči psího těla je značně široká, obsahuje mnoho figur a příznačných signálů, jejichž význam si ještě vysvětlíme. 

11

p sí kusy

Řeč těla II. „Dobře se dívej,“ řekl mi kdysi blahé paměti švédský zoolog Erik Zimen (1941– 2003), který v Bavorském lese choval po léta ve velkých oborách vlky. „Sleduj řeč jejich těla, otevře ti to branku do jejich mozků, do jejich myšlení. Jejich těla vyprávějí příběhy mnohem starší, nežli jsou příběhy Starého zákona.“ Strkání čenichem: Jsem kámoš! Ve štěněcím věku má kořeny „pošťuchování“ čenichem. Vlk či pes s přikrčeným tělem strká čenichem do čumáku dominantního jedince, čímž se dožaduje nejen jeho přízně, ale zároveň ho ujišťuje, že uznává jeho nadřazenost. Tento signál užívají často psi i ke „svým“ lidem: šťouchají je nejen do tváře, ale i do rukou nebo nohou, a vynucují si tak jednak jejich pozornost, žádají je o pomazlení či je vyzývají ke hře nebo k procházce, ale zároveň tímto gestem uznávají i jejich společenskou nadřazenost v hierarchii smíšené smečky.

Přátelská dominance: náraz Při hrách používají dominantní vlci náraz ramenem: nejde o agresi, ale o sebevědomé gesto

„T“ pozice je signálem mírumilovné nadřazenosti. Podřízené zvíře respektuje druha výše postaveného v hierarchii smečky

vědomé nadvlády. Význam je jasný: „Jsem tady král!“ Tohoto gesta často využívají vůdčí vlci při hrách ve smečce. Význam je jednoznačně přátelsky dominantní. Nárazů do stehen používají i domestikovaní psi nejen při vzájemných hrách, ale také vůči svým pánům a přátelským lidem. V tomto případě se však rozhodně nejedná o projev dominance, nýbrž o ujištění o přátelské náklonnosti.

Mírumilovná nadřazenost: „T“ pozice Tento postoj je nesmírně důležitý a značí mírumilovnou nadřazenost: podřízený jedinec stojí v klidu bez stopy strachu či nejistoty a hledí do dáli,

Bohaté osrstění komplikuje psům řeč jejich těla

12

zatímco ten dominantní se postaví kolmo k němu s čenichem situovaným nad hřbetem podřízeného zvířete. Podřízený vlk či pes dává najevo, že respektuje autoritu nadřízeného, ale bez újmy na vlastním sebevědomí a vlastní důstojnosti. Z této popsané situace se takřka nikdy nevyvine konflikt či agrese. „T“ pozice patří k velmi často frekventovaným „pantomimám“ v repertoáru vlčí smečky. Tuto pozici velmi často zaujímají i domestikovaní psi při kontaktu „na volno“ se známými psími kamarády, s nimiž mají vyjasněné sociální pozice.

Dědictví z dětství: twistové chování Významným uklidňovacím, konejšivým či chlácholivým signálem je takzvaný twistový pohyb: zviře vytočí jednu zadní nohu výrazně do strany. Kořeny tohoto chování je nutno hledat ve štěněcím věku, kdy fenka obrací štěně na hřbet tak, že mu čenichem tlačí pod zadní nohu a tak mu nožku vytočí. Možná tento akt není pro štěňátka v zásadě příjemný, ale má slastný happyend: matka je obrátí a příjemně jim olizuje bříško. Jak rostou, dělají štěňata twistový pohyb sama – jako uklidňující signál vysílaný matce; v dospělosti ho pak využívají podřízení jedinci jako konejšivý signál směrem k výše postaveným druhům. Toto chování můžeme považovat za ryze přesměrované. Toto gesto používají často mladí vlci při společné hostině na kořisti.

Podřízeným postojem (vlevo) projevuje submisivní vlk respekt nadřízenému dominantnímu druhovi

psům „pohlédnout do hlav a do srdcí“, musíme pozorovat jejich hry. Pozorovat a postupně chápat.

Blaho: válení na zádech

Výzva ke hře Vlci, stejně jako psi hyenoví, kojoti, šakalové, ale také domácí psi, neztrácejí s dospělostí touhu po hře: hra je pro většinu psovitých šelem nejen vášní a nezbytností, ale i celoživotním „hobby“. Ve hrách se udržuje soudržnost smečky, hra je prostředkem komunikace, lekcemi vlčí výchovy mláďat, odbouráním frustrací i rituálem námluv před pářením. Mláďata se při hrách mezi sebou i s dospělými učí prvním lekcím psí etikety a pochopitelně i komunikace. Hra je povyražením, školou, zábavou i odreagováním. Gesto, které znamená výzvu ke hře, je zřetelné a nepřehlédnutelné: vlk přilehne hrudí k zemi s široce roztaženýma předníma nohama, zadek se vztyčeným ocasem pozdvihne vzhůru a tvář (většinou široce „rozesmátou“ dobrou náladou a vzrušením) obrací k tomu, koho ke hře vyzývá. Gesto pro výzvu ke hře dokáže člověk bez potíží napodobit: stačí snížit trup k zemi, oči upřít

na psa, rozpažit ruce a prudce vyrazit. Psi výzvu k „psině“ okamžitě pochopí a s nadšením se k bláznivostem přidají. Celoživotním hitem her šelem psovitých je honička! „Běh je pro psy tím, čím je tanec pro lidi,“ tvrdí Stanley Coren. „Je to jejich způsob, jak splývat s rytmem vesmíru.“ Je třeba si uvědomit, že pokud chceme vlkům či

Fenka Saarloosova vlčáka při kontaktu se samcem aljašského malamuta zaujala podřízený postoj: snížené těžiště těla, uši přitisknuté k hlavě, ocas vtažený mezi nohy

Vlci i naši psi se často válejí v trávě, na sněhu či na jiném podkladu na zádech a potom výrazně třou na podkladu čumák. Jde o spokojené gesto – před nebo po příjemném zážitku. Stanley Coren soudí, že je to především po příjemném prožitku. Naši aljašští malamuti však toto gesto často dělají před vycházkou. A naše štěně československého vlčáka to dělá prostě vždy, když je na vrcholu blaha. V každém případě lze toto chování charakterizovat jako známku absolutní spokojenosti.

Klamání tělem aneb Kauza exteriér Člověk řízeným chovem vytvořil nepřeberné množství psích plemen. Exteriér některých může vést k nepochopení přírodními plemeny. Například pruh

Twistové chování má své kořeny ve štěněcím věku a patří ke konejšivým signálům

obrácené srsti na hřbetech rhodeských a thajských ridgebacků může být chápán jako hrozba (zježená srst). Některá extrémně chlupatá plemena, třeba komondor, puli, bobtail, pekingský palácový psík, skajteriér, polský nížinný pes pastevecký a další – svou řeč těla „skrývají“ pod chlupatou nádherou a mohou mást jiné psí partnery, a v kontaktu tak může docházet k nedorozumění. Také sestřih a úprava srsti některých plemen (např. u pudlů) komplikuje a mate komunikaci těla. Známá bioložka, znalkyně vlků a spisovatelka Lois Crislerová ve své knize V arktických pustinách vyjádřila rozdíl mezi psem a vlkem takto: „V ničem se tak neprojeví ten nedostižný, základní rozdíl mezi psem a vlkem, jako při hře. Pes si prostě skáče a vyskakuje. Podstata jeho života je závislost, tudíž poměrná nedůležitost. Vlk není nedůležitý ani při hře. Jeho život je založen na odpovědnosti. Pro vlka je hra pouze přísadou k jeho vážnému úsilí sehnat živobytí. Vlk je ohromně veselé zvíře, ale není frivolní.“

13

p sí kusy

Výmluvné oči Dialog je pouze zvuk mezi jinými zvuky, něco, co lidem vychází z úst, kdežto oči vyprávějí to důležité. Alfred Hitchcock

S

taré přísloví praví, že „oči jsou okna Submisivním, nejistým, bázlivým psům se oči do duše“. Světoznámý režisér Ingmar Berg„zmenšují“ a především zešikmují. Také proto man do svých filmů nikdy neobsadil herce, při uklidňujícím chlácholení dominantního zvířete který nedokázal „hrát očima“. má podřízený vlk nebo pes oči uzoučké a šikmé Býložravci – potenciální kořist šelem – mají oči a může je i zavřít. po stranách hlavy, aby v panoramatickém pohledu Některá plemena – se změněnou fyziognomií – obsáhli takřka 130 °. Naopak predátoři mají oči však klamou tělem: chovem a šlechtěním se u nich namířené ve své tváři stabilizovaly velké (někdy dopředu, což jim umožvyboulené) oči, poněvadž ňuje binokulární vidění, se lidem zdálo, že tak Upřený pohled signalizuje které výrazně posiluje mají soucitný, roztomilý, i nc na jednoznačně domi schopnost odhadu vzdátéměř lidský výraz. Přílenosti prchající nebo kladem může být třeba pasoucí se kořisti. Zorné bostonský teriér, francouzský buldoček, pekingský pole vlků je 100 °. Zrak psovitých šelem zaznamepalácový psík a další. nává nejlépe pohyb. Oči šelem zaměří kořist jako Obecně lze říci, že rozzuřený, ale i naopak poděšebodové reflektory. ný pes či vlk má oči kulatější a větší. Ve skutečnosti Nás ovšem bude zajímat, že oči psovitých šelem se svaly pod okem napnuly – to způsobila mimika, neslouží „jen“ k vidění, ale mají i relevantní význam pokrčení čenichu a čela – čímž vznikl tlak na oko, v jejich vzájemné komunikaci. V dialozích očního takže se bulva mírně vysunula. Oko tak vypadá kontaktu vynikají zejména vlci – a jejich pokrevní větší. Opačná činnost svalů při pocitech submisivity bratři – domestikovaní psi. způsobuje, že oko se jeví naopak menší a užší.

Tvar očí

Zornice

U vlka a přírodních plemen, která si částečně vlčí fyziognomii uchovala, je to zdánlivě jednoduché: sebejisté, dominantní zvíře má oči široce rozevřené.

Bělmo je v očích psovitých šelem vidět poměrně málo – jen jako bílý půlměsíček. Bělmo vidíme zřetelně jen tehdy, když je zvíře nadšeno vzrušením

Některá plemena, například francouzský buldoček, mají oči vyboulené, což jim komplikuje oční komunikaci.

14

Upřený pohled násobí strach bázlivých psů.

nebo když je naopak silně stresováno. Když pes nebo vlk vidí něco, co ho zaujme nebo provokuje, rozšiřují se mu panenky. Když se zvíře naopak bojí, panenky se mu prudce zúží a vzápětí rozšíří.

Význam upřeného pohledu Upřený pohled s široce otevřenýma očima signalizuje jednoznačně dominanci, případně výhružku či výzvu k boji. Pokud dominantní zvíře takto hledí na jiného, požaduje okamžitou adekvátní odezvu. Pokud níže postavený člen smečky přeruší oční kontakt, odvrátí se nebo si dokonce třeba lehne, dává najevo, že respektuje své postavení v hierarchii smečky a uznává nadvládu svého protějšku. Pro majitele psů je podstatné vědět, že např. „psí loudění“ před stolem, když rodina jí, není tak nevinné, jak by se mohlo na první pohled zdát. Pes při „žebrání o jídlo“ zpravidla sedí před stolem a upřeně na jedlíky zírá. Pokud je vyslyšen a dostane od stolu pamlsek, je psí logika jednoznačná: člověk projevil gesto podřízenosti, pes dosáhl svého, respektive projevil svou dominanci a postoupil v žebříčku hierarchie smíšené smečky nejméně o jeden stupínek výše. Kvůli zbytečnému soustu si tak nepoučený majitel zadělává na závažný problém, který může být velmi obtížný a nepříjemný i u malého plemene. Upřeným pohledem můžeme vhodně ovládat

pouhou vodou, ale jsou součástí oběhového a usměrňovat vlastního psa, ostatně u dobře vychosystému; slzy zásobují kyslíkem a živinami buňky vaného psa často pouhý pohled zamezí nevhodrohovky a mimo jiné obsahují lysozym, který zabíjí nému chování. Pes na náš upřený pohled většinou bakterie, odstraňuje z oka prach a nečistotu. reaguje podřízenými a uklidňujícími gesty. Téměř tři čtvrtiny tekutin ze slzných žláz se ovšem Při případném konfliktu s cizími psy se naopak shromaždují v nosních očního kontaktu vyvarujeme: cestách – to udržuje psí dominantní pes by čenich vlhký a bez baknaše „zírání“ považoval Výrazné obočí pomáhá terií. Zrychlené mrkání za výzvu, bázlivý pes by komunikaci má ovšem komunikační naopak mohl ze strachu výpověď: submisivní pes reagovat až hysterií. tak dává najevo svou podřízenost (stejně tak i pes Platí totiž rovnice, že upřený pohled násobí strach před svým pánem) a nejistotu. A zrychlené mrkání bázlivých psů. psa při výcviku může signalizovat, že na něj jeho Jak vyplývá z předcházejících řádků, odvrácení popán vyvíjí až přílišný tlak. Mrkání vlků hraje důlehledu, tedy přerušení očního kontaktu, signalizuje žitou a ritualizovanou komunikační roli zejména podřízenost a někdy i strach. při setkání zvířat z vlastní smečky: níže postavený člen smečky přichází se sníženým těžištěm těla Mrkání k dominantnímu zvířeti a „olizuje vzduch“ před Mrkání je nezbytné a přirozené, poněvadž oči čenichem vůdce. Ten několikrát rychle mrkne, se musejí udržovat vlhké a čisté. Mrkání vytváří podřízený mrká v delší frekvenci a dále „olizuje na oční bulvě film ze slzných žláz. Slzy nejsou vzduch“. Někteří sibiřští huskyové mají nádherně blankytně modré oči, což jim soužití s lidmi neulehčuje.

Co to znamená? Přátelství je potvrzeno, ovšem při dodržování stanovených „kast“!

Olizování očí Olizování očí, vylizování uší, šlechtění – to je součástí pečovatelského chování: dospělí jedinci ve vlčí smečce se intenzivně zajímají o mláďata a pečují o ně. Toto pečovatelské chování je přeneseno i mezi dospělce: projevují si tímto způsobem přízeň a utužují tak těsné rodinné a přátelské vazby uvnitř smečky. Ritualizované pečovatelské chování se často projevuje i mezi dospělými psy, kteří jsou chováni ve smečce.

Obočí Obočí hraje ve fyziognomii člověka a primátů obecně důležitou komunikační roli. Psovité šelmy se nepotí (s výjimkou potních žláz mezi polštářky tlapek) a klasické obočí nemají. Mají však jakousi obdobu obočí, které zvýrazňuje pohyby svalů v okolí očí, což napomáhá komunikaci. „Technicky vzato, psi obočí nemají,“ tvrdí Sophie Collinsová v knize Řeč psího ocásku, „ale pohybům kůže v oblasti nad očima můžeme rozumět podobně jako pohybům lidského obočí.“ Roger Abrantes toto téma ilustruje takto: „U dominantního jedince bývá obočí zvýrazněné a velmi dobře viditelné, zatímco submisivní pes se snaží, aby bylo patrné co nejméně. Pohyb očí podtrhuje výraz očí při projevech nadřazenosti i podřízenosti.“

„Čtyřocí“ psi Přírodní národy si důkladně všímaly takzvaných „čtyřokých psů“, tedy psů se světlými (nebo naopak černými) skvrnami nad očima. To je obvyklé třeba u aljašských malamutů, sibiřských huskyů, karelských medvědích psů, grónských psů, shiba a dalších. Některá etnika takové psy ctila, jiná se jich naopak obávala. Lidé se totiž domnívali, že tito „čtyřocí psi“ mají výjimečné psychické a mystické schopnosti, že mají např. možnost vidět duchy, démony a podobně. „Myslím si, že je jim tento mystický talent připisován proto, že se jejich výraz čte snáze než u jiných psů,“ domnívá se Stanley Coren. „Je to proto, že kontrastně zbarvené skvrny usnadňují rozpoznání pohybu svalů kolem oka.“ Abychom správně pochopili a vyhodnotili význam komunikace očí a pohledů psovitých šelem, musíme je vnímat komplexně spolu s dalšími komunikačními kanály: s mimikou, s řečí těla, polohou uší, akustickými projevy atd. V příštím díle se budeme zabývat právě akustickou komunikací.

15

p sí kusy

Akustická komunikace I. Pohlédl jsem z okna a uzřel první záchvěv svítání a zaslechl vytí smečky vlků. Hraběti zasvítily oči. „To jsou děti noci, jak překrásně zpívají.“ Bram Stoker: Drákula

Vytí psovitých šelem můžeme považovat za „nakažlivé“ chování

P

sí prarodiče – vlci – se hlasově projevují v mnohém odlišně od psů. Vlci se ozývají vytím, kňučením, vrčením, varovným zaštěknutím… Typický psí štěkot však v jejich hlasovém rejstříku chybí. Nelze ovšem tvrdit, že by vlci nebyli klasického štěkání schopni, což dokazuje následující příklad: V sedm­desátých letech byl v kanadské provincii Yukon realizován výzkum etologie a biologie vlků. K vědeckým účelům bylo chyceno a označeno mnoho šelem. U šesti vlků bylo zjištěno vážné onemocnění dýchacích cest, které vyžadovalo okamžité léčení antibiotiky, aby se zamezilo šíření nákazy mezi vlčí populací. Nemocní vlci byli umístěni do oploceného výběhu poblíž osady, ve které obyvatelé chovali mnoho saňových psů. Vlčí smečka tedy dočasně žila v území „naplněném“ psím štěkotem. Zhruba po měsíci nuceného zajetí se chování vlků počalo měnit: když se ošetřovatelé přiblížili k oplocení – vlci začali štěkat. Zvuk byl sice hlubší a chraptivější než psí štěkot, ale způsob naprosto imitoval psí ňafání – ve frekvenci tří a více

štěků s krátkou mezipauzou. Vlci se tedy naučili po pouhém měsíci napodobovat hlasové projevy psů. Na otázku „proč?“ nebyla dána hodnověrná odpověď, i když hypotéz se nabízí hned několik. V každém případě zde však sehrálo významnou roli vlčí vědomí sounáležitosti smečky, jejich zvědavost a schopnost a chuť učit se.

Vytí Vytí je jedním z nejznámějších vlčích rituálů. Vlci vyjí z mnoha důvodů. K těm základním patří vymezování hranic teritoria, avizování nároků na vlastní

území, které je vysíláno sousedícím smečkám. Vytí svolává smečku, posiluje ducha a sociální pouta v jejím rámci a konečně vytí umožňuje osamělému vlkovi nalézt partnera či novou smečku. Samozřejmě může mít mnoho dalších důvodů a může přinášet důležité informace, třeba svolávání k lovu nebo jiné „zajímavosti“. Vlci zpravidla vyjí ve dvacetisekundových sekvencích s následnou přestávkou. Pokud zaslechneme výt vlčí smečku, lze podle jejich „zpěvu“ jen stěží odhadnout, jak je ve skutečnosti početná. Naši domestikovaní psi zdědili schopnost vytí po vlcích; tyto charakteristické zpěvy však mají v jejich mordách zcela odlišný význam. Psi většinou vyjí, když se cítí osamělí a přivolávají členy smečky – tedy i svého pána, nikoliv však z teritoriálních důvodů. Často také reagují vytím na výrazné akustické podněty z okolí: na sirény sanitek, hasičských či policejních vozů nebo na zvuk zvonů, motorových pil, sekaček a podobně.

„Nakažlivé“ chování Vytí patří k alelomimetickému – dá se říci „nakažlivému“ – chování. Tedy k chování, které nutí ostatní zvířata stejného druhu, aby dělala totéž. Všimněme si, že pokud začne výt jeden pes, začnou postupně výt všichni další psi z blízkého i vzdáleného okolí. Některá plemena psů vyjí častěji a „náruživěji“, například psi severských tažných plemen a samozřejmě i českoslovenští a Saarloosovi vlčáci.

16

tónu: Pes takto vyhlašuje poplach; volá smečku (svého pána), aby mohli společně zasáhnout. Narušitel vnikl na jejich území a blíží se. Plynulé štěkání s pomalejší kadencí a s hlubším tónem: Pes vetřelce analyzoval, považuje ho za nebezpečného a cítí se jím ohrožen. Připravuje se tedy k obraně či k útoku.

Ritualizovaný štěkot Psí štěkot má mnoho podob a variant a každá z nich skrývá svůj význam a poselství.

„Slovníček“ štěkotu Psovité šelmy samozřejmě spolu komunikují i prostřednictvím zvuků, respektive zvukových signálů. „Psi jsou obecně mnohem hlučnější než vlci,“ upozorňuje Roger Abrantes ve své encyklopedii psího chování Řeč psů, „což je způsobeno selektivním chovem, kdy člověk už od začátku preferoval hlučnější zvířata. Schopnost štěkat byla asi jednou z vyžadovaných vlastností u prvních psů nebo vlků, se kterými přišel člověk před 14 000 lety do styku.“ Člověk na psu oceňoval štěkot, který ho varoval před vetřelci, nepřáteli, šelmami a všemožným nebezpečím. Vlk naopak potřebuje být při lovu nenápadný a nesmí na sebe upozorňovat. Jednotlivé štěky v sériích po třech až čtyřech s pomlkami ve středním tónu signalizují, že pes něco podezřelého zaznamenal, ale dosud neanalyzoval, zda to může být nebezpečné. Je to výzva ostatním členům smečky (samozřejmě též pánovi), aby se přiběhli podívat, zda se na hranici jejich území neobjevil vetřelec nebo nepřítel. Nepřerušovaný štěkot v rychlé kadenci ve středním

Z předcházejících řádků vyplývá, že psí štěkání mělo původně poplašnou a výstražnou funkci. Pokud se však přidají hlasové odstíny a rozdílná frekvence štěkotu, vzniká ritualizovaný štěkot s různým významem. Prodloužené štěky jsou prokládány středními až dlouhými pauzami: Jde o „tázavý“ tón; pes sděluje, že je už dlouho sám a potřebuje kamaráda. Poněvadž pes je od přírody smečkové, společenské zvíře, samota je pro něj stresující. Pokud psy chováme jednotlivě, samota na ně doléhá plnou silou. Zvyšující se stres z osamělosti poznáme na tónu štěkotu – pokud se zvyšuje a štěkot přechází do zavytí, je smutek psa z osamění tíživý. Jeden či dva krátké ostré štěky s velmi vysokým tónem: Radostný pozdrav, jímž pes zdraví svého pána či velmi dobrého přítele. Na tyto štěky plynule navazuje bouřlivý vítací rituál. Jediné krátké, ostré a hluboké zaštěknutí: Tímto zvukem zpravidla fena svolává svá štěňata nebo jím nastoluje mezi nimi pořádek. Zvuk znamená úlek a snahu přerušit nějakou „nepřístojnou“ činnost štěňat. Zvuk podobný popisovanému psímu projevu používá i vlčice nebo jiný člen rodinné smečky při varování mláďat. Jediné krátké, ostré zaštěknutí se středním tónem: Jedná se o modifikaci předchozího, liší se předeI českoslovenští vlčáci často vyjí. Fenka československého vlčáka Taiga vyla dokonce již v jedenáctém dni svého života.

vším výškou tónu. Tento zvuk znamená údiv nebo překvapení. Pokud se toto štěknutí opakuje dvakrát či třikrát, se zřetelnými mezerami, je zřejmé, že pes předmět svého překvapení půjde pečlivě prozkoumat. Zároveň je to výzva pro pána (nebo jiného psa), aby šel předmět zkoumat s ním. Výška tónu může být vyšší i nižší; pokud je vyšší, signalizuje klíčící strach z neznámého, když je nižší, pes se hotoví k obranné reakci. Tento typ štěkání může mít i jiné významy. Pokud jsou štěky méně krátké, ne tak ostré a jsou naopak uvolněné, znamená to přivolávání pána (či psích druhů). Psi tak často vítají i příchod pána s krmením. Pokud tento typ štěkotu ztratí na ostrosti a je uvolněný, oznamuje spokojenost, třeba při zábavné činnosti, či před odchodem na procházku.

Výzvy ke hře Zajíkavé štěkání ve středně vysokém tónu: Význam je jednoznačný – výzva ke hře, k honičkám. Tento typ štěkotu je obvykle doprovázen hravým „pukrletem“: pes položí přední nohy na zem, zadní nohy má napjaté, zadek vytrčený vzhůru a vzrušeně mává ocasem. Pes, který je vyzýván ke hře, odpoví stejným hravým štěknutím a obvykle rovněž zaujme hravé „pukrle“, načež honička nebo přátelská potyčka může vypuknout. Stoupající štěkání: Štěkot začíná na středním tónu a zvolna se zvyšuje, někdy končí krátkým zavytím. Tyto zvuky prozrazují zábavu, psi jej používají především při přátelských potyčkách a drsných (ale přátelských) zápasech. Psi takto často reagují i při hrách s pánem.

Nevděk světem vládne Člověk preferoval při domestikaci štěkající psy, neboť potřeboval dobré a spolehlivé hlídače a ochránce. V současné společnosti je však často uštěkanost na obtíž – když ne majiteli, tak jeho sousedům. Navíc je třeba si uvědomit, že pes zákonitě více štěká, pokud mu jeho pán nedopřává možnost k odreagování nashromážděné energie. Nadměrné štěkání rovněž bezprostředně souvisí se snadnou vzrušivostí psů. V uštěkanosti kralují třeba malí teriéři, špicové, malí knírači, bíglové, štěkavých plemen je spousta. Na druhé straně je možno zvolit plemena, která jsou téměř „němá“ – jako třeba basenži. „Mlčenlivostí“ jsou vyhlášeni například chrti, kteří byli přezdíváni „němými lovci“. Jak by také ne: chrti loví především očima a svýma rychlýma nohama – a štěkání bere dech. Ten potřebuje sprintující chrt – stejně jako „němý“ lovící vlk – na něco docela jiného.

17

p sí kusy

Akustická komunikace II. Podívejme se na další zvuky, které mají naši přátelé v repertoáru.

A

si nejméně oblíbený psí hlasový projev je vrčení. Tento zvuk neslyší chovatelé u svých čtyřnohých svěřenců většinou moc rádi: Zpravidla totiž signalizuje výstrahu, varování, hrozbu a je projevem agresivního chování, ať již z pocitu dominance, či z pocitu ohrožení. Vrčení má člověk ve svém vědomí spojeno s velkými šelmami – lvem, tygrem, levhartem, vlkem. Pikantní skutečností však je výsledek výzkumu přírodovědce Eugene Mortona. Ten zkoumal zvuky šestapadesáti druhů ptáků a savců a zjistil, že používají obdobné „pravidlo výšky“ výstražného zvuku. Temné hrozivé vrčení, jaké používají šelmy, využívají samozřejmě s různou intenzitou i sloni, pelikáni, krysy, vačice, bažanti obojkoví, někteří králíci a mnoho dalších zvířat. Základní význam je jednoznačný: „nepřibližovat se!“, „stůj!“, „moje!“ či třeba „zmiz!“. Vrčení však může mít různou intenzitu, různou hloubku (výšku) i několik dalších modifikací – a tím pádem samozřejmě i jiné významy. Tiché, ale hluboké vrčení Zdá se, že vychází jakoby z hrudi. Jedná se o projev výstrahy dominantního jedince, který hlasového projevu používá k zastrašení potenciálního soupeře. V podstatě znamená: „Pozor na mne, tady šéfuji já!“ Rozumný soupeř opustí prostor. Pokud výstrahu ignoruje, s největší pravděpodobností vyprovokuje útok a vypukne boj. Jestliže pes, který hluboce vrčí, zmlkne, ovšem jeho postoj se nezmění, jde do tuhého. Právě se totiž rozhodl k frontálnímu útoku. Většina skutečně nebezpečných a cílených útoků se děje takřka nehlučně. Tiché vrčení, avšak s vyšším tónem Pozorovateli se jeví, že vychází z mordy a pes má zřetelně ohrnuté pysky. Akusticky se člověku může zdát, že vrčení jako by přecházelo v kničení. Toto vrčení má totožný význam jako předchozí. Zásadní rozdíl je v tom, že vrčí zvíře na nižším stupni společenské hierarchie smečky, které není dostatečně sebevědomé. Varuje, ale rozhodně si nepřeje bojovat. Pokud boj vypukne, bude toto zvíře k souboji „dohnáno“, respektive – bude k němu přinuceno. Hlasité vrčení středního nebo i vyššího tónu s neodhalenými zuby a bez výstražného „šklebu“

18

Přátelským vrčením naznačuje Fram psímu kamarádu: Nech toho!

Toto vrčení často používají psi při přátelských hrách i při hrách s pánem nebo s ostatními lidskými přáteli. Můžete to sledovat při hře u vlků, když se přetahují o kůži, paroh, velkou kost, nebo u psů, když se přetahují mezi sebou či s pánem o hračku. Důležitý znak: vrčení je zřetelně slyšet, ale zvíře při něm nemá odhalené zuby! U mladých zvířat jde někdy i o hravou (předstíranou) agresivitu. Psi při hře mohou vrčení přerušit sérií krátkých (zřetelně oddělených) štěknutí. Vibrato Vrčení, které mění výšku, osciluje mezi vyšším a hlubším a naopak a může být děleno do jednotlivých frází přerušovaných zaštěknutím, je projevem nejistého zvířete. Toto vibrující vrčení je znakem nerozhodného zvířete – jednak bázlivého a zároveň agresivního, v němž kolísá touha po útěku (zachránit se) a snaha neprodat kůži lacino a bojovat.

Hluboké vrčení, které přechází v štěkot Je to ono známé „vrrrrr – haf“ (temné vrčení přechází ve vyšší štěk). Význam tohoto zvuku je složen ze dvou antagonistických významů – vrčení znamená dominantní výstrahu a výzvu k boji, kdežto vyšší štěk naopak značí nejistotu či bázeň s podtextem agresivity. Tento varovný signál kategoricky vyzývá potenciálního soupeře či vetřelce k odchodu. Pes, který tento zvuk vydává, nutně potřebuje pomoc své smečky, případně pána. V „překladu“ bychom ho mohli popsat jako: „Budu bojovat, ale nutně potřebuji pomoc!“ Vrčení se štěkotem v ještě vyšším tónu Tento zvuk je variantou předchozího. Pes je vystrašen, jeho sebevědomí je malé, strach velký. Vetřelci dává najevo: „Mám strach, ale budu se bránit!“ Pes si je vědom, že je ohrožen a že je patrně slabší než soupeř, ale rozhodně nehodlá prodat svou kůži lacino.

Dospělý československý vlčák (vlevo) signalizuje něžným vrčením štěněti, že je příliš dotěrné

Kňučení Význam typického kňučení psovitých šelem je jednoznačné – vyjadřuje bolest nebo strach či děs. Vlk při něm odvrací pohled od ostatních členů smečky; pes odvrací pohled od lidí či od psů, kteří jej obklopují. Tento zvuk se velmi podobá nářku štěňat, když jsou vyděšena nebo mají hlad (žadonivé kňučení). Když tento zvuk vydávají dospělá zvířata, prodělávají značnou fyzickou bolest či psychickou zátěž.

„Jódlování“ Naříkavé „jódlování“ nemá s bolestí či strachem naprosto nic společného – znamená vzrušení a radost. Tento zvuk používají pouze někteří psi; Stanley Coren jej popisuje jako cosi mezi vytím a zíváním.

Zvuky bolesti Jednotlivý štěk (či vyjeknutí) Psí reakce na neočekávanou bolest; pes tak často reaguje na nepřiměřeně silné kousnutí při divoké hře ve smečce. Chovatelé často slyší podobné zvuky při divokých hrátkách dospívajících štěňat. Stanley Coren zvuk překládá jako ekvivalent lidského „au!“ Ňafání v sériích Zvuky pro bolest nebo velký strach. Pes jej používá i při zranění. Pokud tyto zvuky zazní při hře, hra okamžitě končí. Pokud zraněný prchá, druhý pes ho již nepronásleduje (série ňafnutí značí i podrobení silnějšímu). Nářek – ječení Nářek trvá několik sekund a s krátkou přestávkou se opakuje. Značí, že zvíře je bolestivě a patrně

vážně zraněno nebo se cítí ohroženo na životě a volá o pomoc. Zaslechnou-li vlci či jiné šelmy psovité takto naříkat člena své smečky, okamžitě se k němu rozběhnou zjistit, co se stalo. Ale nepřiřítí se k němu, naopak se opatrně blíží a jistí, zda šelma či jiné nebezpečí neohrožuje i je. Jinými slovy – zjišťují stav. Nutno zdůraznit, že psovité šelmy žijící v divočině používají „zaječení“ jen opravdu v nouzi nejvyšší! Tento instinkt ovšem domestikovaným psům již chybí – nejsou výjimkou případy, kdy zaslechnutí tohoto zvuku v cizím psu vzbudí instinkty predátora a napadne zvíře, které zvuky vydává. „Není to známka zlovůle útočníka,“ píše Stanley Coren v knize Co má pes na jazyku. „Musíte mít na paměti, že psi jsou lovci a každý masožravý dravec reaguje na hlas raněného zvířete. Znamená to pro něj, že oběť je raněná a méně schopná se bránit.“

jsou vystaveni zneklidňujícím či ohrožujícím situacím (přestože nejsou vystaveni vysoké vzdušné teplotě), začínají vzrušeně oddechovat, supět. Tento akt je symptomem vzrušení, nervozity, napjatosti, nemusí to být ovšem nutně způsobeno pouze zápornými okolnostmi. Navíc některá plemena se zkrácenou čenichovou partií, třeba mopsové, angličtí buldoci a další při vzrušení funí až pochrochtávají.

Další zvuky Vzdychání Význam těchto zvuků musíme identifikovat podle konkrétních situací. Pes třeba spokojeně vzdychá, když se ukládá k odpočinku. Nespokojené vzdychání, s široce otevřenýma očima, může mít různé důvody, značí však zklamání. Výrazné oddechování (supění) Jak známo, šelmy psovité nemají v pokožce vyvinuty potní žlázy a potní žlázky jsou vyvinuty jen mezi prsty tlapek. Regulují tedy svou tělesnou teplotu oddechováním s vyplazeným jazykem a otevřenou tlamou. Není tajemstvím, že stres, nezvyklé neurotizující situace, strach či třeba pocit ohrožení zvyšují tělesnou teplotu živočichů. Psovití nejsou výjimkou. Když

Někteří psi nemilují příliš těsná objetí. Aljašský malamut Fram jemným vrčením dává najevo, že panička příliš narušuje „jeho kruhy“

19

p sí kusy Zázračný čich I. aneb Řeč pachů Když jsem hltal útlou knížku kanadského spisovatele a biologa Farleyho Mowata Nedělejte poplach, dokonale jsem se bavil. Třeba v pasáži, kdy zoolog vypil hektolitry čaje, aby si ve vlčím teritoriu mohl označit hranice svého tábora: „Můj ostrůvek ve vlčím území zůstal nedotknutelný, jakmile jsem jej formálně obsadil a jakmile jeho existenci vlci ratifikovali,“ popisuje čtenářům Farley Mowat.

P

achové signály jsou pro psa velice důležité, protože má výborně vyvinutý čich, zdůrazňuje Roger Abrantes v knize Řeč psů. „V porovnání s člověkem má pes mnohem větší plochu olfaktorického epitelu, tedy tkáně v nose, která registruje pach. To dává psu možnost určit extrémně slabý pach a přesně pachy odlišit.“ Problematikou pachové komunikace, především vlků, se detailně po léta zabývá americký vědec Roger Peters; výsledky jeho bádání shrnul Barry Holstun Lopez ve své knize O vlkoch a ĺuďoch do několika vět: „Podle Peterse má teritoriální značení jen druhořadou funkci. V první řadě jde o to, aby se podle určitých pravidel vyznačilo

Vzájemné očichávání je pro psovité šelmy nesmírně důležité

teritorium ve prospěch členů smečky, která obývá území. Značky slouží mladším vlkům k vytvoření vnitřních poznávacích map, mentálních obrazů a představ o rozsahu jejich domácího území. Podle toho poznají, kde se nacházejí vzhledem k určitým řekám, kopcům či k ulovené kořisti, a jak se mohou dostat tam, kam si přejí jít. Druhořadě pomáhají pachové značky vlčí smečce k dorozumívání, když je rozdělena. Čtením pachových značek může vlk určit, zda se na jeho území nedávno lovilo, kde je další člen smečky nebo kdo a s kým tudy šel nedávno před ním. Peters zdůrazňuje, že pachová komunikace slouží k účelnému využití všech částí teritoria smečky. Podobně by si mohli obyvatelé lesa nechávat zprávy vyřezáváním zářezů do kmene určeného dubu.“

Pachové značky Roger Peters dělí pachové značky do čtyř druhů: močení se zdviženou tlapou, močení v podřepu, defekace (kálení) a přihrabávání nebo odhrabávání trusu.

Značení močí

Větření – pachy přinášejí psům pro člověka nepředstavitelné množství informací.

20

U vlků se obecně považuje za nejdůležitější močení se zdviženou zadní tlapou – tímto způsobem značkují vůdčí (dříve označováni „alfa“) jedinci, a to zejména samci. Vůdčí vlk, který volně putuje územím své smečky, pečlivě zkoumá pachové značky a alespoň jednou za dvě minuty označí močí pro

něj důležitá místa. Níže postavení vlci často močí „na holčičku“. U psů je situace jiná – domestikovaní dospělí psí samci, kteří sami sebe pasovali na „Napoleony“, značí – jakmile dospějí či se dospělosti přibližují – se zdviženou nožkou takřka všichni. Šelmy psovité s oblibou využívají ke značení objekty nad úrovní okolní země s vhodným odpařovacím povrchem (čímž se zesiluje intenzita pachu); v zimě zvýšený objekt chrání značku před pokrytím sněhem. Takovými „hraničníky“ jsou třeba balvany, kmeny stromů, vývraty, pařezy… Domestikovaní psi berou ve městech zavděk patníky, stěnami budov (preferují rohy), kmeny stromů v parcích, dopravními značkami či třeba odpadkovými koši. „Pachové značení teritoria nemá pro domácího psa prakticky žádný význam, ale je nepostradatelné pro vlka a jiné divoké psovité šelmy, hlavně v oblastech, kde mají smečky sousedící teritoria,“ výstižně poznamenává v knize Řeč psů Roger Abrantes. Tady stojí za zmínku, že někteří bojácní, nejistí a krajně submisivní psi si netroufají močit, jakmile opustí své domovské teritorium: nechtějí totiž na sebe upozorňovat a zanechávat značky na území. Nesmíme opomenout fakt, že u psů močí se zvednutou nohou (vzácně) i některé fenky. „Většinou jsou to starší tetky s výrazným smyslem pro územní vlastnictví a své přednostní postavení,“ ocejchoval fenky s takovými projevy Eberhard Trumler. Ale mějme na paměti, že vývoj domestikovaných tvorů je nekompromisní: některé typické psí projevy přešlechtěných psů jsou oslabeny či se vytrácejí úplně.

Očichávání hraje důležitou roli i při seznamování

Značení močí je výsadou zejména samců. Fenky častěji značí pouze v období estru

Mnohá zvířata imponují výškou umístění svých značek na značkovacích stromech, třeba medvědi svými drápy a zuby. Výška značky močí však u psů zásadní roli nehraje. „Už jsme chovali velké i malé psy,“ píše Eberhard Trumler v knize Tykáme si se psem. „Ale nemyslím, že velký pes je v očích (rozuměj: nose) ostatních psů něčím víc jen proto, že zvedá nožičku výš!“ Podívejme se zpátky k vlčí smečce. Tam je tomu obvykle tak, že níže postavení vlci nožičku nezvedají vůbec. To je privilegium silného, velkého vůdce. Území vlčí smečky tedy značkuje zpravidla šéf sám. V sousedním teritoriu provádí značkování zase vůdce smečky, a ten je určitě stejně velký a silný jako jeho soused. Když vůdčí vlk narazí na milník, který byl označkován jiným vlkem, tak ho prostě přeznačkuje, tedy umístí pachovou značku na značku druhého, aby ji překryl.

stabilní plemenný pár, který se většinou jako jediný ve smečce rozmnožuje. Ostatní členové smečky žijí v „dobrovolném“ celibátu. Slůvka „dobrovolném“ užívám záměrně: zvíře považuje za životně důležité zůstat členem smečky. Smečka totiž znamená jistotu. Až u něj převáží touha po hledání partnera, smečku opustí a putuje za svou nejistou budoucností. Nelze dokonce vyloučit, že někteří vlci (zejména submisivní) zůstávají v celibátu doživotně. Ostatní vlčice ve smečce mají potlačené hárání. Pokud si mladá zvířata chtějí opatřit partnera, musejí smečku opustit a hledat družku či druha a vlastní teritorium.

Hárání neboli estrus Značení močí je rovněž nesmírně důležité v období estru (hárání), kdy samice psovitých šelem značí po kapkách velmi často. Vysílají tak pachové zprávy potenciálním partnerům, že „čas lásky nastal“. „Pes a fena se ještě ani nemuseli vidět tváří v tvář, ale díky svému značkování se už dávno znají a v době lásky k sobě pak najdou cestu,“ poznamenává v knize Tykáme si psem Eberhard Trumler. „Pes je takto průběžně informován o fyziologickém stavu ‚přítelkyně‘ a přesně ví, kdy nadešel správný čas. Fena určitě také zjistí, že pes ví o její háravosti, protože v té době umisťuje více močových značek. Když náš pes kvůli samotnému značkování ani neslyší, víme už, že v blízkosti je nebo byla háravá fena. Pak nezbývá nic jiného, než ho vzít (urychleně – pozn. aut.) na vodítko, jinak za ní uteče.“ Ve vlčí smečce je situace jiná: vlci nejsou – na rozdíl od psů – promiskuitní a udržují zpravidla

Defekace Pachová komunikace pomocí defekace (kálení) je dosud prozkoumána jen velmi povrchně. Již zmiňovaný Roger Peters několikrát pozoroval, jak vlci v rezervaci Superior National Forest káleli na pivní plechovky. Vědci jsou přesvědčeni, že výkaly, stejně jako ostatní pachové značky, vysílají čichové (ale i vizuální) signály. Peters si všiml, že vlci mohou svými výkaly upozorňovat jiné členy smečky na předměty, které pokládají za nebezpečné, údajně tak varují především mláďata a nezkušené „dorostence“. V minulosti již bylo několikrát hodnověrnými svědky zaznamenáno, že vlci svým trusem výstražně označili železa, tedy ocelové pasti i otrávené návnady.

kovat ani dešifrovat. Čich není, na rozdíl od šelem psovitých, naší informační zónou. Naopak pro vlky a jejich příbuzné je čich nejdůležitějším smyslem! Člověk jen v němém obdivu sleduje, jak vlci poznají čichem zdravotní stav potenciální kořisti – zda má hlísty, zda je napadena larvami střečků, jaký je stav jejích zubů. Oportunistická šelma dává jednoznačně přednost snadné kořisti a úzkostlivě se vyhýbá zranění, které ji může ohrozit na životě. A člověk je fascinován i čichovými schopnostmi psů (i když jsou vlivem domestikace oproti divokým předkům již zřejmě omezenější), kteří objevují pašované drogy, nacházejí zavalené osoby, identifikují místo úniku plynu, lokalizují výbušniny, jsou schopni rozeznat tvořící se rakovinové nádory… Jak je čich pro psy důležitý, transparentně poznáme v jejich stáří, když někteří ohluchnou a oslepnou: jejich orientace na domovském území i v terénu je i za pomoci pouhého čichu obdivuhodná. Problematika komunikace pomocí pachů je natolik obsáhlá a složitá, že se jí budeme věnovat i příště.

Svět pachů Proniknout do světa pachů psovitých šelem a pochopit, jaké informace mohou z těchto prchavých zpráv získávat, je pro člověka neobyčejně obtížné a stále se spíše pohybuje v matné sféře a mlhovinách hypotéz. Náš čich je ubohý: stačí nám na obdiv vonící růže a na odpor rozkládající se mršiny. Jemné nuance nedokážeme ani identifi-

Psi „čtou“ nosem své okolí takřka neustále.

21

p sí kusy

Zázračný čich II.

Válení v páchnoucích látkách Touha vyválet se občas v něčem – řekněme nechutném – je psí koníček, který nejednoho majitele dokáže více než potrápit. Není to jen vlastnost domácích psů, ale i jejich dalších příbuzných – psovitých šelem. Je zajímavé, že dosud nebyla spolehlivě objasněna a vědci tápají mezi několika možnými významy.

V

álení se v něčem, co zanechává pachové Tato hypotéza, i když pronikla do starší „odborné“ značky, je činností, kterou se pokoušejí kynologické literatury, je očividně neudržitelná: vysvětlit vědci různě. Například americký blechám, klíšťatům, vším atd. rozhodně odporný odborník Barry Holstun puch v ničem nevadí. Lopez se domnívá, že Další hypotéza předpokláS nejpravděpodobnějším vlkovi umožňuje předá, že šelma chce přinést li iš př vé pr nášet pachy kamkoliv pachovou informaci pro po ím vysvětlen jinam. Ale přiznávám, že jiné členy smečky: Našel evolucionisté Lopezovo vysvětlení mě jsem něco, co sice páchpříliš neuspokojuje. ne, ale je to jedlé. Ani Dlouho bylo tradováno, že psi (a psovité šelmy tento názor na mne nepůsobí příliš věrohodně. obecně) se válejí ve zdechlinách, hnoji, na leklých Jiná teorie vysvětluje „parfémování“ tak, že se zvíře rybách, v lidských a jiných výkalech a jiných „poválející se v páchnoucích látkách nesnaží získat chutinách“ proto, aby se zbavili zevních parazitů. cizí pach, nýbrž naopak „smrad“ překrýt vlastním

22

pachem. I tuto hypotézu považuji za scestnou; vychází totiž z jiného faktu: členové smečky se často o sebe třou, vyskakují na sebe, „bodyčekují se“, čímž vlastním pachem značí příslušníky své smečky (totožný význam má situace, kdy se psi – a dokonce i kočky – třou o nohy svých pánů). Třením plecí si někteří psi označují třeba i novou deku v pelechu. To však s válením v silně páchnoucích látkách nemá patrně nic společného.

Že by maskování? S nejpravděpodobnějším vysvětlením poprvé přišli evolucionisté: Psovité šelmy se instinktivně pokou-

Psi zkoumají svět svým neuvěřitelně citlivým čichem

parfémovaní“ jedinci jsou ostatními členy smečky šejí zamaskovat vlastní pach, což jim může pomoci vzrušeně „obletováni“ a zkoumáni. Proto může mít při lovu. Hugo van Lawick při studiu psů hyenových pravdu Eberhard Trumler, když tvrdí: „Štouchání a šakalů čabrakových často pozoroval, jak se šelmy nosem a očichávání válejí v trusu antilop, které srsti by tedy mohlo se chystaly lovit. Není tak zcela jednoduché znamenat otázku: Čím Eberhard Trumler v knize ům ch pa ým ses tak nádherně naTykáme si psem uvádí, že jak , at ov identifik kromě psího extatického t parfémoval? Ale proč k parfémování dávají přednos se naši psi parfémují válení ve výkalech, mršitímto způsobem – tuto nách a obsahu kravského otázku zodpovědět nemohu, a pokud znám odboržaludku sledoval tři měsíce staré štěně, které takto nou literaturu, dosud nebyla zodpovězena ani tam. reagovalo na psí koláč, na kterém se prvně vyválelo Někdy si myslím, že nádherný oblak pachu zvyšuje (byl to pro ně neznámý objekt), a pak ho teprve vážnost ve smečce, ale pravděpodobnější je, že tak sluplo. Mnoho terénních zoologů si všimlo, že „na-

chce pes překrýt vlastní pach – pach šelmy – aby se mohl nepozorovaně přiblížit ke zvěři. To je však jen jedno z možných vysvětlení.“ Barry Holstun Lopez píše: „Zvyk psů válet se v hnilobných látkách pozorujeme i u vlků. Zdá se, že pachy, které získají tímto způsobem a přenesou je na ostatní členy smečky, mají nějakou komunikativní funkci.“ Není tak zcela jednoduché identifikovat, jakým pachům k parfémování dávají psovité šelmy přednost. V přírodě jsou to bezesporu pro člověka odpudivé, rozkládající se látky – mršiny savců, ptáků i ryb a výkaly. Psy fascinuje totéž – navíc hnůj, kejda a podobně. Avšak Lois Crislerová, která chovala vlky na Aljašce a v Coloradu (vydala o tom svědectví ve svých dvou mimořádných knihách: V arktických pustinách a Život s vlky), když chtěla své chovance rozptýlit a potěšit, polila voňavkou hadr a nabídla jej vlkům. Ti se o něj nadšeně otírali krkem a plecemi. Lze tedy tvrdit, že psovité vábí k parfémování silně aromatické látky. Není divu, že nás vášeň k parfémování u našich psů nikterak netěší. Psy však není možné za jejich instinktivní puzení trestat; trestali bychom je za jejich přirozenost, což je hloupé a zavrženíhodné. Byl by to navíc jen důkaz naší neznalosti a našeho totálního nepochopení.

Vzájemné očichávání U společenských smečkových zvířat, jakými většina psovitých šelem je, hraje důležitou komunikační

Očichávání sebe sama se řadí ke komfortnímu chování

23

p sí kusy

Ukaž občanku: kontrola vůní okolo pohlavních partií

roli vzájemné očichávání pohlavních orgánů. Pach v okolí pohlaví a rovněž análních žláz informuje o věku, zdravotním stavu a postavení konkrétního jedince v rámci hierarchie. Podřízený člen smečky může nadřízenému „kolegovi“ nabídnout své genitálie „k čichové kontrole“ twistovým pohybem, tedy nadzvedne zadní nohu do strany. Očichávání pohlavních orgánů a análních částí je přátelským gestem, „kontrolou pasů“ či „výměnou vizitek“, utužením ducha smečky i výměnou informací. Roger Abrantes v Řeči psů výstižně zdůrazňuje: „Majitelé psů by měli dovolit psům navzájem se očichat, protože toto chování je součástí jejich vítacího rituálu. Majitelé mohou nechtěně způsobit rvačku tím, že psům nedovolí se vzájemně takto přivítat.“ Barry Holstun Lopez v knize O vlcích a lidech píše: „Sekrety žláz vytvářejí čichové podněty, které hrají důležitou úlohu i v komunikaci uvnitř smečky, ale o tom víme málo. Mezi samci vlků je běžná obhlídka análních žláz. Dominantním samcům ostatní ochot-

24

ně prezentují svoji anální část, ale před podřízeným zvířetem anální část odtahují nebo ji prezentují jen neochotně. Samice se nechají jen zřídka zlákat k anální prohlídce, s výjimkou období rozmnožování, kdy je podobně jako samce může přitahovat prezentování vulvární krve. K dalším žlázám patří nadocasní žláza u kořene ohonu, která je obvykle naznačena tmavou cestičkou nebo zřetelně ztvrdlými chlupy; žlázy mezi prsty tlapek a v okolí líce.“ Ostatně asi kdekdo si všiml, že psovité šelmy rovněž věnují velkou pozornost očichávání cizího trusu; pach jim nepochybně přináší řadu konkrétních informací.

Očichávání sebe sama „Očichávání sebe sama patří do funkčního okruhu komfortního chování,“ charakterizoval tento úkon Eberhard Trumler v knize Tykáme si se psem. „Tak se vyjadřují etologové, když shrnou všechny úkony, které patří k péči zvířete o vlastní tělo. My lidé pro

to používáme souhrnný pojem hygiena. “Při hygieně pochopitelně šelmy psovité nevynechají ani svou genitální oblast. „Nikdy nepochopí, proč na něj při tom člověk volá ‚fuj!‘, protože považuje za svou povinnost dbát na to, aby byl čistý i na těchto místech,“ píše Eberhard Trumler.

Čenich pod sukněmi Domestikovaní psi, kteří zákonitě považují „své lidi“ za členy své smečky, provádějí „kontrolu rozkroku“ pochopitelně i jim a zpravidla i cizím lidem, pokud k tomu mají příležitost. I když se to může zdát k nevíře – v „zemi neomezených možností“ – v USA – je možné skutečně takřka vše. Soudy zde již totiž několikrát projednávaly žaloby žen (zřejmě zanícených feministek), které žalovaly majitele psů pro sexuální obtěžování za to, že je jejich pesani očichávali pod sukněmi. Požadovat po psech chápání lidských norem slušného chování, taktu a lidské etikety je vrcholem

větří,“ vysvětluje Stanley Coren. Mohou však psi člověku sdělit, jakou zvěř stopují? Na první pohled se to zdá nemožné. Ale v USA se vyprávějí celé legendy o některých jedincích Redbonova mývalího psa. Toto u nás téměř neznámé plemeno má několik variet, které se odlišují barvou. Modré mývalí psy už desítky let chová v Kentucky baptistický kněz – reverend John, který tvrdí, že mu jeho psi spolehlivě říkají, čemu (komu) jsou na stopě. Bratr John si toto plemeno vybral, poněvadž Hlásím, co čichám ho již před třiceti lety ohromilo svým výborným Vlci a jiné psovité šelmy jsou na lovu prakticky čichem, ostrostí a vášnivostí v lovu. Když Johnův nehluční. Nemají důvod se hlasově projevovat, pes stopuje králíka, ozývá se vysokým štěkotem a protože loví především ve štvanici a jódlováním; je-li na – šetří dech! Domácí stopě mývalovi – jódluje, , ělit sd ku vě člo i ps ak psi jsou naopak často pokud štve medvěda vš ou Moh „užvanění“. Jejich – vrčivě štěká; honí-li jakou zvěř stopují? hlasové zvyky člověk kočku – štěká fistulí, dokázal podpořit a vyutéměř ječí. Všichni psi žít. Záchranářští psi označují štěkotem nalezenou ve smečce reverenda Johna nehlásí stejně, on osobu, stejně tak lavinoví psi atd. I hlasitost však vybírá do chovu především ty, kteří hlasově loveckých psů na stopě je pro myslivce výhodná; odlišují zvěř, kterou stopují. preferuje se například u honičů. Lovec musí vědět, O vzrušujícím světě pachů, které hrají tak zásadní kde se psi a štvaná zvěř nacházejí. Štěkot „je roli v intimním světě i v komunikaci psovitých šelem, významný způsob, jak psi svému čichově hendikemáme jen kusá fakta. Budoucí výzkumy vědců nám povanému lidskému pánovi sdělují, co právě nepochybně připraví ještě mnohá překvapení.  stupidity. Naštěstí soudci prozatím vždy rozhodli v tomto duchu. Psi očichávají muže i ženy na citlivých místech bez rozdílu. Je ovšem třeba přiznat, že ženy je k očichávání přitahují zvláště když menstruují, když mají krátce po porodu a kojí nebo v období ovulace. Rovněž je provokují k očichávání lidé, kteří měli krátce předtím sexuální styk.

Vzájemným očicháváním získávají psovité šelmy takovou škálu informací, že si to lidé většinou ani nedokáží představit.

Inzerce

UŽ JSME V POHODĚ. TY BUDEŠ TAKÉ! Vyzkoušejte také přírodní možnost léčby i prevence. www.dokonalalaska.cz

Partnerským obchodem na Slovensku je www.superpes.sk 25

p sí kusy

Co říká ocas I. Co se na vlkovi nejméně podobá psovi, je jeho ohon. Jeho ohon běží, jeho ohon myslí, vyjadřuje jeho náladu a dokonce ho usměrňuje... Jejich ohon běží stejně jako jejich páteř, vlčí ohon se vznáší. Jediné postavení, které ohon nikdy nezaujme, je prohnuté postavení vzhůru jako u tažného psa. (Lois Crislerová: V arktických pustinách) Výzva ke hře fenky sibiřského huskyho

Kupírovaný ocas omezuje komunikaci

Ř

eč ocasu domácího psa možná není tak výmluvná jako řeč ohonu vlka, ale i tak prozrazuje velmi mnoho. Pokud člověk u některých psích plemen ocásky kupíruje, vyřazuje těmto jedincům „z provozu“ důležitý komunikační kanál – je to jako když vypneme televizi a obrazovka zčerná… Roger Abrantes v knize Řeč psů píše: „Nedorozumění často vznikají u psů s kupírovaným nebo deformovaným ocasem, hlavně na větší vzdálenost.“ Řeč ocasu bychom neměli posuzovat odděleně: psi svým ohonem v podstatě zdůrazňují další signály, které vyjadřují např. řečí svého těla, svou mimikou i hlasovými projevy. Asi není obecně známo, že malá vlčátka (a samozřejmě i rovněž štěňátka) v útlém mládí ocasem vrtět nedokážou. Nejmladší štěňata začínají ocáskem vrtět výjimečně ve stáří osmnácti dnů, zpravidla však až ve stáří jednoho měsíce nebo ještě později. Plně vyvinuto je „mávání“ ocasem teprve u štěňat starých devětačtyřicet dní. Z tohoto faktu jasně plyne, že štěňata začínají používat ocásek až tehdy, když potřebují vstupovat do sociální komunikace. Do té doby jen sají mléko a spí. Kontakt s matkou i s bratry a sestrami je omezen na tulení – tedy zajišťování tělesného tepla – a na vyhledávání matčiných mléčných bradavek.

Bílá vlajka Štěňata ve stáří šesti týdnů se již učí hrou: neohrabané honičky a první potyčky jsou školičkou komunikace. Jakmile nastane doba kojení, je třeba vyhlásit příměří: mávání ocasem funguje v této situaci jako bílá vlajka. Vlčata také často vrtí ocásky například při žebrání o potravu u dospělých členů smečky. Vlci (a některá psí plemena) mají huňaté – dobře viditelné – ohony. Většina divokých psovitých

26

šelem má rovněž jinak zbarvenou špičku ocasu: bíle nebo naopak tmavě. „Tmavý vrchol ohonu tvoří jednoduchý kontrast kvůli zvýšení viditelnosti a též vyznačuje prostor, ve kterém se pohybuje chvějící se ocas – znak vzrušení,“ píše v knize O vlkoch a ĺuďoch Barry Holstun Lopez. To jiným členům smečky umožní lehce a zřetelně identifikovat polohy ocasu a jeho pohyby. Psovité šelmy využívají ohonu ve třech aspektech informací: tvarem, polohou a pohybem. „Protože vlci mají ohon dokonale ‚všestranně uvolněný‘, vrtí jím trochu jinak než psi,“ píše Lois Crislerová v knize V arktických pustinách. „Vrtí ohonem přibližně při stejných příležitostech, ale nenamáhají se a začnou vrtět jen kořenem ohonu. Ostatní část ohonu se pohybu poddává a vlaje malátně delsartovským gestem, přičemž špička vlaje k západu, zatímco kořen jde k východu. Když vlk vyřadí ohon z provozu, dochází k naprostému uvolnění; ohon visí jako velký střapec, ovládaný pouze větrem a přitažlivostí zemskou.“

Základní polohy ocasu

1

Pes (vlk) nese ocas vodorovně, nikoliv však strnule: psa zaujalo něco, co vyžaduje jeho pozornost. Tuto pozornost vyvolává nějaká akce v jeho okolí či pohybující se předmět v dálce. Samozřejmě impulsem může být i zajímavý pach, který pes zaznamenal při větření. Ocas je napjatý ve vodorovné poloze a je strnulý: tato pozice vyjadřuje stoupající agresi či výraz dominance. Tento postoj však zaujímají i neznámí psi při seznamovacím rituálu. Pes má šikmo zdvižený napjatý ocas: jde o jasný signál dominance, ve kterém nemá aktér pocit ohrožení. Pokud pes uvolní napětí a špička ocasu zamíří dopředu, znamená to důkaz jeho sebevědomé nadřazenosti.

2 3

Zatočený ocas seveřanů

Vysoko postavený ocas dokonale spokojeného sebevědomého psa

4 5 6

Pokud má pes ocas zdvižený a lehce zakřivený nad hřbetem, dává najevo, že si je plně vědom svého nadřazeného postavení a očekává, že tak bude svým okolím přijímán a respektován. Pes nese ocas lehce svěšený (ale v dostatečné vzdálenosti od zadních nohou) – nebo svěšený dozadu a lehce zatočený vzhůru: je to známka klidu, odpočinku a nesoustředěnosti. Tedy pohoda, nic nehrozí. Pokud nese pes ocas svěšený v bezprostřední blízkosti zadních nohou, dává najevo svou nejistotu, sklíčenost, obavu, podřízenost. (Tato poloha může být ovšem též známkou nastupující nemoci či lehčího zranění.) Při této poloze ohonu se mění i pozice psího těla: je přikrčenější, submisivní. Ocas stažený mezi nohy je signálem strachu. Pes se cítí ohrožen dominantním silnějším soupeřem, blížícím se nebezpečím, neznámým

7

hlučným prostředím nebo jinými rušivými vlivy, které v něm vyvolávají nejistotu, bázeň nebo dokonce děs.

„Průkaz totožnosti“ Také anální žlázky jsou „průkazem totožnosti“ psovitých šelem: slouží k identifikaci konkrétního zvířete. Postavený ocas vystavuje anální žlázky, které svým pachem hlásají celému vlčímu a psímu světu, kdo je jejich nositelem. Dominantní zvířata tak dávají svou identitu na odiv. Vrtění ocasu navíc napomáhá šíření osobního pachu. Naopak nejistí submisivní psi se svou identitou „nechvástají“: ocas přitažený mezi nohy částečně omezuje funkci jejich pachových signálů (nejraději by byli v nejisté situaci inkognito). A jelikož ocas je psí nástroj veledůležitý, budeme se mu věnovat i v příštím díle, kde se podíváme zejména na to, co znamenají jeho různé pohyby.

Absolutně submisivní postoj štěněte československého vlčáka: snížené těžiště těla, ocas mezi nohama přitisknutý k břichu

27

p sí kusy

Co říká ocas II. Nakousli jsme téma, jak zásadním komunikačním prostředkem je psí ocas. Podívejme se, jak s ním naši čtyřnozí přátelé pracují a co všechno nám i svým psím kolegům dokážou sdělit.

Č

lověk nemusí být ani zdaleka znalcem psích mravů, aby věděl, že chlupáči umí svojí oháňkou vrtět či dělat různé pohyby. Tak se podívejme, co vlastně znamenají: Jemné mávání v malém rozsahu: jde o pozdrav při setkání dvou přátelských zvířat, rovněž vítání psa s pánem či oblíbenou osobou. Takový pohyb ohonu může vyvolat i pouhý pohled, který pán na psa upře. Tato „kategorie pohybů“ spadá do společenské pozornosti smečky, kterou si její členové navzájem vyměňují a dávají najevo, že nehodlají narušovat společenskou hierarchii. Široké máchání ocasem, které zasahuje až ke kyčlím: signalizuje setkání skvělých důvěrných přátel po dlouhém odloučení. Může ho vyvolat jen samotné zaslechnutí oblíbené osoby, i když ji pes zatím nevidí. Před pánem může pes snížit záď a ocasem takřka zametá zem. Je to projev úcty! (Vlci tak zdraví vůdce smečky a zároveň tak tlumí jakoukoli případnou agresi.) Široké mávání ocasem – menšího rozsahu než předešlé: přátelská signalizace, často výzva ke hře doprovázená poštěkáváním u psů a laškovným chňapáním u vlků i psů. Pes je spokojen, je hravý a dává průchod svému štěstí a spokojenosti. Mávání nízko neseným ocasem signalizuje projev určité nejistoty nebo nerozhodnosti. Pes prozatím neví, co může od momentální situace očekávat.

Pes je používá např. ve výcviku, kdy zcela nechápe, co po něm pán chce. Socializovaný pes tak může vítat i cizince, jehož úmysly si dosud není zcela jist a neměl ještě čas a prostor vyhodnotit situaci.

Pro majitele psů: Pozor!

nou, čímž demonstrují svou absolutní a bezvýhradnou podřízenost. Nezapomeňte: v předchozím dílu jsme si řekli, že mluvu ocasu musíme chápat v souvislostech s řečí těla, mimikou a hlasovými projevy! Vždy jde o komplexní vnímání vysílaných signálů.

Rozdíl mezi psy a vlky Vrtění ocasem nemusí být za všech situací znakem „Vlk svého ohonu používá velmi intenzivně přátelských úmyslů. Když se můj malamut Fram a uvědoměle jako páté nohy,“ vysvětluje Lois vrhne s vražednými úmysly na ježka, vrtí ocasem. Crislerová. „Vlk třeba silně Jemné vrtění vysoko plácne ohonem po hřbetě postaveného ocasu Vrtění ocasem nemusí být jiného vlka, který běží vedle znamená dominanci! něho.“ Toto jsem nikdy (za Pokud je ocas níž a pes za všech situací znakem desítky let) neměl možnost jím mírně vrtí, může se přátelských úmyslů pozorovat u psů. hotovit k útoku na soka. Psi severských tažných Štěňata – ale i mladí psi plemen nosí své huňaté ohony posazené vysoko a někteří velmi submisivní jedinci – vrtí ocasem přitaa stočené nad hřbet; tuto polohu nikdy vlčí ocas ženým mezi nohy vleže na zádech, někteří si i ucvrk28

Pozorný člověk vyčte z „řeči ocasu“ různé praktické informace

nezaujme! Zmíněná poloha není u psů severských tažných plemen samoúčelná: musherovi (jezdci se psím spřežením) signalizuje psychický i fyzický stav jeho spřežení. Stočené ocasy nahoru dávají zprávu: spřežení je v pořádku. Strnulé ocasy signalizují možnost rvačky mezi některými zvířaty. Svěšený ocas naopak signalizuje vyčerpání nebo zdravotní problémy dotyčného psa.

Jasné signály Pozorný člověk vyčte z „řeči ocasu“ různé praktické informace. Když irský setr nebo gordonsetr vystaví zvěř a přesně určí její polohu, zkamení stejně jako jeho huňatý ohon. Je to bezděčný signál pro myslivce, aby nevyplašil jejich „kořist“. Pastevečtí psi nosí své ohony zpravidla svěšené a pohybují s nimi zvolna a klidně, jakoby v prodloužení osy svého těla. Je to proto, že směr pohybu stáda udává především postoj pasteveckého psa. Například ovce ve stádu sledují zejména hlavu psa a jeho postoj.

Z hlediska psí komunikace rozhodně ano. V rámci objektivity je však třeba zmínit ještě další aspekty. Kupírování ocasu se realizovalo u více než pěti desítek psích plemen. Zejména u loveckých plemen se provádělo (alespoň původně) nikoliv kvůli šlechtění exteriéru, nýbrž z praktických zdravotních důvodů: Psi, kteří se prodírali hustou (i trnitou) vegetací či zarostlým skalnatým terénem, si totiž ocas často velmi bolestivě poranili. Kupírování ocasu riziko poranění významně snižovalo. Například ve Švédsku od roku 1989, kdy bylo kupírování ocasů psů zakázáno, výrazně stoupl počet zraněných německých krátkosrstých ohařů.

Inzerce

Je kupírování hloupost?

Dobrá zpráva „Čím je vlk veselejší, tím nese výše ohon,“ tvrdí Lois Crislerová ve své knize V arktických pustinách. „Stačí jeden pohled na jeho ohon a poznáte, jakou vlk má náladu. Když je vlk v dobré náladě, je pro jeho ohon typické, že se nese 3 cm vodorovně a pak spadá dolů.“ Dobrou zprávou pro milovníky psů je, že i psí ocasy jsou dostatečně výmluvné a spolehlivě nám prozradí momentální rozpoložení našich čtyřnohých přátel.

V dnešní době bychom na dobrmana s kupírovaným ocasem již neměli narazit.

29

p sí kusy

Když uši mluví Že i psí uši umí „mluvit“, tedy přesněji vyjadřovat stav mysli svého nositele, toho už si zřejmě všiml snad každý majitel. A co jednotlivé pohyby a postoje znamenají?

U

 vlků, nejbližších příbuzných našich psů, postavení uší velmi výrazně signalizuje různé druhy nálad, hierarchický stav ve smečce i případné následné vlčí chování. Podíváme-li se ovšem na psí plemena se svěšenýma, klopenýma, povislýma ušima, je jasné, že mají „čitelnost“ tohoto komunikačního kanálu značně omezenou či „docela němou“. To jim ovšem může při kontaktu a komunikaci se psy, kteří mají uši vztyčené, způsobovat mnohá nedorozumění i problémy. V přírodě mají všechny druhy divokých psovitých šelem uši vzpřímené, a to nikoliv náhodou: Uši jsou pohyblivé, umožňují natáčení do různých stran, aby mohly lépe zachycovat a identifikovat zvuky. Pohyb uší je také mnohem méně nápadný než samotné otáčení celé hlavy, což je logicky výhodné pro šelmu číhající na kořist v úkrytu nebo skrývající se před potenciálním nebezpečím. Při komunikaci ve smečce vysílá poloha uší jednotlivých zvířat jasné signály, které jsou ovšem srozumitelné především v součinnosti s dalšími komunikačními kanály, například s řečí těla, mluvou očí, zvukovými signály a podobně.

Nejobvyklejší pozice uší Vzpřímené uši namířené vpřed – vlk či pes je pozorný a klidný, přitom vnímá – „studuje“ okolí, pátrá po informacích. Pokud zvíře zavře tlamu s upřeným pohledem určitým směrem, jeho pozornost se

Nařasená „paruka“ velkého pudla vyřazuje řeč uší a komplikuje vnitrodruhovou komunikaci.

30

zvyšuje. Jestliže pes naopak hledí s pootevřenou tlamou a nakloní lehce hlavu na stranu, značí to určitý údiv nad něčím neobvyklým nebo neočekávaným. Když s ušima namířenýma vpřed k rušivému jevu nakrčí nos a vycení zuby (případně slabě vrčí), vysílá varovné signály sebevědomého, dominantního jedince. Uši položené vzad, přilehlé k hlavě – tuto pozici používají málo sebevědomí, submisivní jedinci, kteří mají pocit, že jsou ohroženi. Pozice těla je přitom nahrbená, snížená k zemi. Pokud vlk nebo pes s touto pozicí uší nakrčí nos a vycení zuby (může i vrčet), je to projev agresivity vyvolané úzkostí a pocitem přímého ohrožení. Mějme také na mysli, že projevy agresivity ze strachu jsou mnohem častější u psů, u vlků se projevuje spíše výjimečně. Uši přitažené vzadu k hlavě, zavřená tlama (při této pozici vypadá čelo jako „vyžehlené“ – bez vrásek) – pes vysílá mírumilovné, podřízené, odevzdané signály. Tělo je přikrčené k zemi a gesto doprovází zeširoka rozmáchlé vrtění ocasem. Tento signál dává sice najevo absolutní podřízenost, ale také naprostou důvěru tomu, komu je adresováno: a to ať už nadřízenému členu smečky – člověku – či jinému psovi. Jestliže jedinec ponechá uši vzadu u hlavy, pozdvihne ocas vzhůru a zrychleně mžiká – vysílá signály hravého přátelství. Gesto pak může přejít v hravou úklonu a zaštěknutí – jakoby zajíkavé (opětovná výzva ke hře).

Pozorně nastražené uši: devítiměsíční štěně československého vlčáka něco zaujalo.

Problém psů: převislé boltce Jak už jsme naznačili, psi s převislými boltci mají „komunikaci uší“ značně omezenou. I oni se svýma ušima „pracují“, tudíž lze z postavení jejich uší do jisté míry identifikovat polohu dominantní (uši se rozklesnou) či podřízenou (uši jsou přitisknuty vzad). Jde však o signály nepříliš výrazné, takže je třeba je doplnit jinými komunikačními kanály – např. řečí těla, hlasovými projevy a podobně. Lze tedy tvrdit, že lidé, kteří vytvářeli rozličná plemena a geneticky ovlivňovali mimo jiné i tvary psích uší, zároveň omezili možnosti psí komunikace.

„Práce“ uší

Kupírování

Název této mezikapitolky vyjadřuje činnost vlčích či psích uší, kterou je snadné sledovat, ale nesnadné popsat. Jde o lehké stříhání dopředu a vzad nebo do stran. Toto stříhání je znakem určité nejistoty nebo podřízenosti. Někteří psi takto stříhají ušima, když jimi cloumají emoce, ve kterých prozatím sami nemají tak docela jasno. Stříhání ušima může mít ovšem i jiný význam, jak správně poznamenává Rogers Abrantes v knize Řeč psů: „Pokud pes vítá nás nebo jiné psy, je běžné, že ušima pohybuje nahoru a dolů. Většina psů reaguje na hlas svého pána tím, že pohybuje ušima. Toto není známka měnící se podřízenosti a nadřazenosti, ale jen projev pozornosti psa.“

Kupírování uší dnes již patří téměř minulosti. Kdybychom pohlédli do dob, kdy se s kupírováním boltců začalo, zjistili bychom, že zpočátku skutečně nešlo o důvody vylepšení exteriéru některých plemen, například boxerů, dobrmanů, německých dog a dalších. Uši jsou citlivým orgánem a při rvačce se mohou lehce zranit. Ostatně když pes pevně uchopí svého soupeře za ucho, způsobí mu velkou bolest a paralyzuje ho. Nejzranitelnější jsou pochopitelně velké „plandavé“ uši. A právě proto se z bezpečnostních důvodů některým plemenům – především těm, která se užívala ke strážení majetku a objektů či ke služební účelům – uši kupírovaly. Rovněž se někdy kupírovaly uši plemenům, která střežila stáda před šelmami – například středoasijský pastevecký

ovšem lze tvrdit, že všechny šelmy psovité dokážou zaznamenat zvuky na značnou vzdálenost, přesně je lokalizovat, a je-li to pro ně nutné (a výhodné), také identifikovat původce zvuku.

Rada pro majitele: Nekřičte

Československý vlčák se exteriérem velmi podobá psímu prapředku – vlku. I „práce“ jeho uší se velmi blíží prapůvodnímu jazyku psovitých šelem

pes, kavkazský pastevecký pes, anatolský pastevecký pes a další. Kupírováni bývali i psi, kteří se využívali k nezákonným psím soubojům v arénách, tedy třeba američtí pitbulteriéři.

Vylizování uší V rámci soužití a komunikace ve smečce hraje důležitou roli vzájemné šlechtění. K důležitým uklidňujícím, chlácholivým aktům patří vylizování uší. V některé literatuře se dočtete, že uši vylizují podřízení členové smečky svým druhům, kteří stojí na hierarchickém žebříčku výše. Moje zkušenosti to však nepotvrzují. Podle mých pozorování i nejvýše postavení jedinci vylizují uši níže postaveným a naopak. Je možné se domnívat, že v tomto chlácholivém aktu nehraje nejdůležitější roli „výše hodnosti“ ani různost pohlaví. Myslím, že tu jde především o přátelství a vzájemné sympatie. Jako by gesto říkalo: „Je nám spolu fajn!“

jídelníčku. Někteří ruští biologové, kteří se na studium psovitých predátorů specializují, dokonce tvrdí, že vlci loví častěji podle zvuků než podle pachů, a že dokonalost jejich zvukového rozlišování činí z jejich sluchu nejdokonalejší vlčí smyslový orgán. Je nutné ale zmínit, že tento názor není obecnou vědeckou veřejností kladně přijímán; obecně je za nejdokonalejší vlčí smysl považován jednoznačně čich. Moje zkušenosti rovněž preferují vlčí čich jako jejich nejdůležitější smyslový orgán. Vesměs

Asi autor není sám, koho na vlakovém nádražním nástupišti napadá – když člověku příšerné zvuky brzdícího vlaku hrozí protrhnout ušní bubínky – jak to, že psi, sedící u nohou, kteří slyší mnohem lépe a intenzivněji, jsou v pohodě a klidní. Zřejmě jsou prostě uvyklí na lidský hlomoz a patrně ho berou jako nutné zlo. Na závěr ještě jednu radu, kterou bych považoval za zbytečnou, kdybych se dnes a denně nesetkával s opakem. Je prostá: nekřičte na psy. Tímto způsobem jim rozhodně nedáte najevo, že jste vůdcem smečky, že jste „jejich pánem“. V očích vlka byste byli blázny a psa jen zbytečně znervózníte a uvedete ve zmatek. Pes potřebuje především pozitivní motivaci. „Křičením se žádný problém nevyřeší, dokonce se může ještě zhoršit,“ naprosto výstižně tvrdí Roger Abrantes. „Zmatený pes nám neporozumí o nic lépe, pokud na něj budeme křičet, a křičením ho v žádném případě ani nemotivujeme. Pro majitele psů je velmi důležité vědět přesně, jak jejich psi vnímají svět a naše signály. Efektivnost učení záleží na použití vhodných výukových metod stejně jako na znalosti způsobu, jakým žák vnímá.“ K porozumění je nezbytná komunikace. Vzájemná komunikace!

Německá doga toho ušima „řekne“ přece jen výrazně méně než psi se stojícími boltci

A uši i slyší Hovoříme-li o „řeči uší“, neměli bychom vynechat otázku kvality psího sluchu jako velmi významného smyslového orgánu psovitých šelem. Není tajemstvím, že psí sluch je vyvinut mnohem lépe než lidských sluch. Pes zachytí zvukové signály v rozmezí od 67 do 45 000 kilohertzů (kHz) a vlci ještě znatelně lépe. Tak trochu zůstává záhadou, co si vlci s vysokofrekvenčními informacemi vlastně počnou. Určitě jim to však významně pomáhá přesně lokalizovat pod sněhovou pokrývkou hlodavce, kteří jsou v dobách nouze významnou složkou vlčího

31

p sí kusy

Pes v zrcadle Když už pes pohlédne do zrcadla, tak jen na pokyn (a snad, aby udělal páníčkovi radost)

„Každému je dána řeč, jen nemnohým moudrost.“ latinské přísloví

P

odle většiny odborníků hraje sebeuvědomění nesmírně důležitou roli v životě vyšších živočichů. Sebeuvědomění začal zkoumat již kdysi dávno sám Charles Darwin, když použil obyčejné zrcadlo. Po něm to opakovalo a opakuje spousta následovníků. Je známé, že na svůj vlastní odraz v zrcadle velmi živě reagují lidoopové. Na odraz v zrcadle však reaguje i mnoho ptáků – známý je test se strakou (který bez problémů objevíte na internetu), já osobně jsem zažil zoufale zamilované vlaštovky, nakrucující se u zrcadla a okouzlené vlastním obrazem. Některá ze zvířat reagují na svůj obraz agresivně, jako na soka, jiná se s ním chtějí „přátelit“ a další svůj zrcadlový odraz prostě ignorují.

32

K této třetí sortě patří psovité šelmy. Zrcadlový test“ rozvinul k dokonalosti psycholog ze státní univerzity v Albany Gordon Gallup, který jím testoval šimpanze. Zjistil, že šimpanz se pozná, i když má pomalovanou tvář. „Zvířata se chápou jako individuality,“ tvrdí Gordon Gallup, „a když se odrážejí v zrcadle a obraz se mění, soudí, že ona sama se mění také. Orangutani, gorily a delfíni reagují stejně, a když se dívají do zrcadla, poznávají se.“ Protože psi a jiné psovité šelmy svůj obraz v zrcadle ignorují, řada zvířecích psychologů je zařadila do šuplíku „natvrdlých“, respektive na ně pohlížela jako na tvory, kteří nemají sebeuvědomění. To je samozřejmě holý nesmysl – primáti, ptáci, delfíni atd. jsou tvorové, kteří zkoumají svět především očima. Zrak je jejich nejdůležitějším smyslem. Psovité šelmy však vnímají svět nejdříve nosem, čich je jejich prvořadým smyslem, a pokud je něco zaujme, pak teprve použijí i svých dalších smyslů. Proč by tedy věnovali pozornost vlastnímu odrazu v zrcadle

– ten je přece zcela „sterilní“, bez pachu – a tedy pro ně prakticky bez významu! Biolog Marc Bekoff z univerzity v Coloradu ve svém výzkumu potvrdil, že psovité šelmy jsou daleko méně vizuální než např. lidoopové. Totožnost (a tedy i vlastní totožnost) si ověřují naprosto jinak. „Psi rozeznávají čichem známé psy i lidi a znají samozřejmě i vlastní pach,“ vysvětluje Marc Bekoff, „takže jim vlastní odraz v zrcadle nic neříká.“ Psí identifikaci známých osob čichem si můžeme ověřit i jinak: Stačí za šera změnit svou siluetu (nasadit si například kuchařskou čepici nebo si přes ramena přehodit pytel) a přibližovat se z dálky ke svému psu. Ten na okamžik zpozorní, vzápětí však zapojí čich – a už vesele mává ohonem a začne s vítacím rituálem. Stejně to dopadne, když si nasadíme „strašidelnou masku“: pes na sekundu zpozorní – a vzápětí nás identifikuje čichem. Psi nás nemilují pro „krásu“, ale pro něco docela jiného. Naštěstí.

I takové zdánlivé maličkosti, i když sebeuvědomění rozhodně maličkost není, napomáhají pochopení psího myšlení a naší vzájemné mezidruhové komunikaci. Mnohokrát jsem si ostatně ověřil, že štěňata jsou daleko vizuálnější než jejich starší pobratimové. Mladé psíky často jejich vlastní odraz nakrátko zaujme – reagují na něj buď štěkotem nebo výzvou ke hře – jakmile však odraz důkladně prozkoumají, ztratí o něj zájem.

Vlčí finty Ve vlčí smečce jsou mláďata neprivilegovanějšími členy smečky, to ovšem zdaleka neznamená, že by nebyli rodiči a ostatními dospělými členy smečky vychováváni. Vlci, přestože to jsou velké šelmy, se dokážou v krajině pohybovat jako stíny a žít velmi nenápadně. Ostatně i v tom se skrývá – po staletích nemilosrdného lidského pronásledování – tajemství jejich úspěšného přežití. Vlčata však samozřejmě svoje hlasové projevy zpočátku nekontrolují. Pokud se hlasitě ozývají v brlohu, jsou celkem v bezpečí. Riziko stoupá, jakmile odrůstají, hrají si před rodnou norou a nebo se pohybují v bližším či vzdálenějším okolí doupěte. Jejich pronikavý hlas by na ně mohl

upozornit nepřítele, který by neváhal je zabít. Proto tečnit takto: Vsuneme levou ruku pod obojek pro ně mají vlci naprosto spolehlivý povel „ticho!“ na hřbetní straně psa, zatáhneme zpět, bez Tento povel vydává některý z rodičů nebo kterýkoliv zbytečného škubání, a současně pravou dlaň polojiný dospělý člen smečky. Položí mláděti svou spodžíme psovi na čenich a jemně stlačíme směrem ní čelist na čenich (nebere jeho čumáček do tlamy), dolů. Současně s tímto gestem dáme klidným, nevyvine nepatrný tlak směrem dolů a krátce, temně vzrušeným, ale nekompromisním hlubokým tónem zavrčí (tzv. prsní zavrčení). Tento hluboký povel „ticho!“ Pokud naše temný zvuk je kratičký snaha nezabere napoprvé, a není daleko slyšitelný. Vlci, přestože to jsou velké povel několikrát opakuKdyby dospělý vlk štěně jeme. Úspěch je zaručen. šelmy, se dokážou v krajině Jestliže to používáme kousl – byť jemně – do čenichu, jak je tomu od štěněte – je cesta pohybovat jako stíny u jiného typu trestů, k úspěchu kratičká, povyvolal by zaječení kud ovšem začneme až s psím seniorem, obrňme mláděte a jeho snahu uprchnout. Naopak tlak se trpělivostí. na čenichu nevyvolává u mláděte žádnou bolest, je však jasným příkazem „mlč!“, kterého vlče okamžiVlčí tresty tě uposlechne. Tento povel z bohatého rejstříku vlčí Vlčí rodiče i ostatní členové smečky musejí mlářeči lze výhodně využít i při komunikaci s našimi ďata vychovávat. Nemají k dispozici srolované domestikovanými psy. Jistě víte, jakými způsoby se noviny, vodítka ani elektronické obojky a další mnozí z kynologů (v tomto případě spíše pejskařů) „vymoženosti“ lidské civilizace. Jejich výchova snaží své hlučné kamarády umlčet – od hystericje láskyplná, pečlivá a důsledná. K tomu, aby kého křiku „fuj!“ přes fyzické tresty a podobně. dosáhli svého cíle, využívají mnoho zvukových Všechny tyto prostředky se často míjejí účinkem signálů, gest a mimiky, o nichž jsme se již poa spíše ještě další štěkot podněcují. drobněji zmiňovali. Jedním z nekompromisních Vlčí recept v lidském provedení můžeme uskuPes nemá důvod věnovat svému odrazu v zrcadle pozornost

33

p sí kusy vlčích trestů je uchopení mláděte za volnou kůži na hřbetě a nepatrné zatřepání, úkon je často provázen varovným zavrčením. Tento vlčí trest můžeme dobře využívat i při výchově psího štěněte. Psy malých plemen je možné takto – pokud je to nutné – „trestat“ za prohřešky celoživotně. U velkých plemen by to bylo směšně nesmyslné: jak zvedat za kůži na hřbetě irského vlkodava nebo bernského salašnického psa? O bernardýnovi ani nemluvě.

Ochrana potravy To štěňata neučte! Ve většině případů nám při výchově štěňat domácích psů prospěje, když se poučíme od praktik vlčích rodičů. Neplatí to však ve všech případech dogmaticky,

jak ostatně demonstruje následující případ. Odstavená vlčata, která již pravidelně nesají mléko matky, jsou krmena vyvrženou natrávenou stravou, kterou jim poskytují rodiče a ostatní dospělí členové smečky. Jakmile se jim prořežou zuby, nahrazuje natrávenou potravu pevná masitá strava. V té době dospělí vlci vlčatům krmení často ostentativně „kradou“, aby podnítili u mláďat vlastnický pud, donutili je potravu si bránit a rozvinuli rejstřík signálů (vrčení, cenění zubů, výhružný postoj a další), které budou mladí vlci – v rámci svého hierarchického postavení – nezbytně potřebovat při soužití ve smečce. My domestikované psy rozhodně něčemu podobnému neučíme, právě naopak. Již malé štěně vychováváme tak, abychom mu mohli kdykoliv během krmení sáhnout do misky, misku vzít do ru-

kou (čili krmení „přerušit“), v průběhu krmení psíka pohladíme atd. Vlastnické projevy obrany potravy u psa důsledně (ovšem nenásilně) potlačujeme. Vyvarujeme se tím budoucích problémů, kdy by nám z roztomilého štěněte mohl vyrůst obtížný tyran.

Vlčí šéf se neomlouvá! Pokud při výcviku či hře psu nedopatřením šlápnete na nohu nebo mu jinak nechtěně způsobíte nějakou minimální bolest, neomlouvejte se! Žádné „pojď sem, ty můj chudáčku, páníček nechtěl, pofoukáme to…“ Uvádíte ho tím ve zmatek! Že zakvičel? V pořádku – upozornil šéfa, aby se mírnil. Při divokých hrách a honičkách vlčí smečky hra nezbytně utužuje vztahy mezi jejími členy, dojde k různým nárazům, úderům, pádům a jiným nehodám, při nichž postižení jedinci zaječí. Dominantní vlk se však nikdy neomlouvá. Naopak podřízení členové ho hned bohatým rejstříkem své gestikulace, olizováním a mimikou přesvědčují o své oddanosti. Pokud pes cítí „ke svému člověku“ absolutní důvěru, nechápe nedopatření jako příkoří nebo trest. Když některému z mých psů nechtěně šlápnu na tlapku, vyjekne, ale okamžitě se mi usilovně snaží olíznout tvář a ujistit mě o své bezbřehé přízni. Netvrdím, že jsem se sám psu nikdy neomluvil – je to přirozená lidská reakce, v tomto případě však naprosto zbytečná.

Duch smečky

Psy neobelstí žádné masky. „Svého“ člověka bezpečně rozpoznají

34

Ve vlčí smečce, stejně jako třeba ve smečce psů hyenových, existuje nesmírně pevné pouto mezi jejími jednotlivými členy. Mezi vlky se projevuje nejen hierarchie (nikoliv neměnná), která umožňuje vedení a organizaci celku, ale i neobyčejně silná vzájemná solidarita (což potvrzuje nejen společná výchova mláďat, ale často i starostlivost o přestárlé členy smečky). Cizí zvířata stejného druhu nejsou automaticky vítána ani do smečky přijímána a začleňována. Důkazem je vysoká mortalita cizích vlků, kteří pronikli na území konkrétní smečky – viz poslední výzkumy z amerického národního parku Yellowstone. Přijetí cizích vlků do smečky je možné jen za určitých výhodných podmínek a po absolvování velmi složitých rituálů. Jak „příjem“ dopadne, je sázkou do loterie. „Tak jako vlk jsou i psi smečková zvířata, což znamená, že mají velký podíl genů, které je programují tak, aby se u nich vyvíjel sociální charakter, který jim umožňuje používat konkrétní signály a chápat signály druhých,“ tvrdí Roger Abrantes v Řeči psů. „Když člověk domestikoval psa, vybíral si zvířata, která mu vyhovovala nejlépe. Vybírali jsme si zvířa-

ta, která měla největší genetické předpoklady, aby byla schopná komunikovat s člověkem.“ Žijeme se svými domestikovanými psy zdánlivě ve stejném světě, ovšem v různých semiotických nikách. („Semiotická nika je definována všemi signály, které převažují v ekologické nice určitého druhu. Semiotická nika je definovanou částí globální semiotické sféry, soustavou všech signálů. Určitá populace musí ovládnout semiotickou niku, soustavu vizuálních, akustických, olfaktorických, hmatových nebo chemických signálů, aby obstála v semiosféře.“ Roger Abrantes) Prastaré soužití lidí se psy jasně prokázalo, že i když oba živočišné druhy žijí v rozdílných semiotických nikách, jsou dorozumění a vzájemná spolupráce mezi nimi možné. Roger Abrantes zdůrazňuje: „Ovšem spolupráce není totéž co plné porozumění – to je chyba, kterou dělá mnoho majitelů psů. Nikdy nebudeme schopni plně porozumět světu psů, i když jsme schopni si vyjít vstříc za hranice své semiotické niky a pozitivně spolupracovat. Pouto člověka a psa není unikátní, je mnoho příkladů pout mezi příslušníky různých živočišných druhů, které jsou výhodné pro obě strany.“ 

Svět psa je světem pachů. Pachové informace jsou pro něj ty nejzákladnější

Inzerce

GESU N DE ER NÄH R U NG, DI E K AT ZEN SCH M ECKT

Kvalitní německé krmivo pro psy a kočky spolehlivě a výhodně přímo od výhradního dovozce

www.meradog.cz

35

p sí kusy

Na konec

Vítací rituály

„Pes vám skočí na klín, protože vás má rád; když to ale udělá kočka, je to proto, že na klíně je tepleji.“ Alfred North Whitehead

Dobře socializovaní psi často vítají i cizince. Takto nadšeně mne přivítal neznámý československý vlčák.

Vítací rituál samce (vlevo) a feny: vzrušená něha!

H

ned v počátku si řekněme, co to vlastně rituály jsou. V podstatě se jedná o formy chování, které v průběhu vývoje pozbyly své původní funkce, zato získaly nový smysl. (Rituál – latinsky ritualis; ritus – znamená ceremonii či zvyk, respektive zvyklost.) Rituál je atributem diplomacie: u společenských zvířat zprůhledňuje vztahy, láme hroty případným konfliktům (čímž jim vlastně předchází) a minimalizuje třecí plochy. Smečková zvířata se vyznačují rozličnými formami ritualizovaného chování. „Čím agresivnější je druh, tím důležitější jsou rituály,“ tvrdí Roger Abrantes v Řeči psů. „Například ritualizace agrese umožňuje mírumilovné řešení konfliktů. Rituály také posilují pouto mezi členy smečky. Rituály jsou způsoby chování, které mají zvláštní význam pro zúčastněné strany. Kolektivní rituály (jako například vítací rituál či vytí, pozn. aut.) také slouží skupině jako celku.“

36

Sociální zvířata, žijící ve společenstvích, jsou geneticky naprogramována k nedůvěře k „cizincům“. Právě proto hraje v jejich životě zásadní roli takzvaný vítací rituál, který např. vlci a psi hyenoví dovedli k naprosté dokonalosti. Vítací ritus je způsobem chování, kdy se jedinci téhož druhu navzájem ujišťují o svých mírumilovných úmyslech a o vzájemném přátelství. Takže v praxi – i když se setkají dvě cizí zvířata, u nichž převažují agresivní pocity – mohou použít – a často používají – vítací rituál, který agresi „uhasí“. Vítací rituál je modifikací dvou vzorců chování: sexuálního a rodičovského. Složitý ritus počíná vyčkávavým očicháváním – nejprve čenichů, posléze genitálií. Zvířata si během seznamování vyjasňují postavení, poté začíná hra. Podřízený vlk (pes) aktivně předvádí svou podřízenost, tedy sklopí uši, přimhouří oči, stáhne pysky, šťouchá čenichem

a olizuje svůj protějšek v okolí koutků tlamy. Dominantní vlk (pes) rovněž demonstruje vlídnou přátelskost: přivírá oči, poněkud klopí uši a často odvrací hlavu – tímto gestem odkrývá své hrdlo. Pokud je podřízené zvíře velmi submisivní, používá „štěněcí taktiku“, čili maximální pasivní podřízenost: uléhá na záda, odhaluje břicho a vyzývá hodnostně výše postavené zvíře, aby mu očichalo genitálie. Pokud má podřízené zvíře strach, může vypustit pár krůpějí moči, aby zdůraznilo svou odevzdanost. Pokud se člověk seznamuje s cizím psem, musí mu dopřát dostatek času k uvítacímu rituálu. Postup: přikrčíme se a odvrátíme hlavu, vyhýbáme se přímému pohledu z očí do očí. Měli bychom vyzařovat sebejistotu i přátelskost zároveň – dobře socializovaný pes nám projeví přátelství. Mějme na mysli, že nesocializovaný pes to má těžké: často nerozpozná přátelské chování u psů ani u lidí a může zaútočit bez předběžného varování. Za špatnou socializaci pes nemůže – „jeho člověk“ mu socializaci neumožnil. Ve volné přírodě neexistuje ani jediný nesocializovaný vlk! Psi své „pány“ vítají nadšeně: skáčou na ně, olizují, vrtí ocasem, vokálně se projevují. Bez psů by bylo na světě smutno!

Duch smečky Ve vlčí smečce, stejně jako třeba ve smečce psů hyenových, existuje nesmírně pevné pouto mezi jejími jednotlivými členy. Mezi vlky se projevuje nejen hierarchie (nikoliv neměnná), která umožňuje vedení a organizaci celku, ale i neobyčejně silná vzájemná solidarita (což potvrzuje nejen společná výchova mláďat, ale často i péče o přestárlé členy smečky). Cizí zvířata stejného druhu nejsou automaticky vítána ani do smečky automaticky přijímána a začleňována. Důkazem je vysoká mortalita cizích vlků, kteří pronikli na území konkrétní smečky – jak například ukazují poslední výzkumy z amerického národního parku Yellowstone. Přijetí cizích vlků do smečky je možné jen za určitých výhodných podmínek a po absolvování velmi složitých rituálů. Jak „příjem“ dopadne, to je sázka do loterie. „Tak jako vlk jsou i psi smečková zvířata, což znamená, že mají velký podíl genů, které je programují tak, aby se u nich vyvíjel sociální charakter, který jim umožňuje používat konkrétní signály a chápat signály druhých,“ tvrdí Roger Abrantes v Řeči psů. „Když člověk domestikoval psa, vybíral si zvířata, která mu vyhovovala nejlépe. Vybírali jsme si zvířata, která měla největší genetické předpoklady, aby byla schopná komunikovat s člověkem.“

Na závěr Náš seriál si vytkl za cíl pomoci vnést do soužití člověka se psy porozumění, respekt a úctu k těmto úžasným čtyřnohým bytostem, které spojily svoje životy s naším. Jazyku psů se člověk učí po celý svůj život, ale nikdy – přes veškerou snahu – nemůže dosáhnout dokonalosti. Krůček po krůčku se však – chce-li – vytoužené metě blíží. Buďme

Co se nevešlo aneb Lidské omyly ve světě psů Lidé si většinou řadu projevů psího chování nesprávně vysvětlují. Nejmarkantnější případy: pes pokládá tlapku na stehno (nebo koleno) sedícího pána. Lidé si toto gesto vysvětlují jednoznačně jako snahu psa vynutit si mazlení. Je to sice opravdu vynucování pozornosti, ale zároveň se jedná o projev dominance. Jinými slovy pes zkouší, zda by přece jen nemohl postoupit výše v žebříčku hierarchie smíšené smečky. Dalším často nesprávně vysvětlovaným gestem je přetlačování nebo-li opírání. Vlci ve smečce často odpočívají tak, že se například tlapkami lehce dotýkají jeden druhého (i člověka se tak pes může zlehka dotýkat třeba při lenošení v trávě). To se nazývá kontaktní ležení, které je charakteristické pro některé psovité šelmy žijící ve smečkách. Kontaktní ležení utužuje „ducha smečky“. Přetlačování či opírání je však něco docela jiného. Kdo chová alespoň dva psy, jistě si povšiml, že například při odpočinku se jeden pes opírá o druhého, vyvíjí při tom tlak, a donutí jej povstat, změnit pozici a uvolnit místo, byť by to bylo jen o několik centimetrů. Toto chování je mírným projevem dominance, které používají i vlci ve smečce. Pokud se náš pes o nás opírá (a vyvíjí tlak = přetlačuje), vyjadřuje nad námi svou dominanci, což rozhodně není dobré tolerovat – neustupujme! Když na nás pes při vítacím obřadu vyskakuje a snaží se nám olíznout tvář, jde o pozdrav. Pokud se však pes (velký) snaží položit nám tlapy na ramena, je to opět projev dominance: stejně tak pokládá vlk tlapu na plece submisivního druha. Lidé často nechápou, proč se k nim jejich pes při přátelské komunikaci točí zadkem. Přitom je to typické pozdravné chování, které patři k bontonu psovitých šelem. Pes dává jasně najevo, že si plně uvědomuje rozdíl v sociálním postavení v hierarchii smíšené smečky, projevuje svému pánovi respekt, ale zároveň i maximální přízeň a plnou důvěru. Stejně tak nastavuje záď podřízený vlk dominantnímu vůdci.

empatičtí jako naši psi! Tolik se nám snaží přizpůsobit! Nyní je řada na nás. Nechci, aby má slova vyzněla jako slova Brama Stokera (legendárního tvůrce Drákuly): „Nenutím nikoho, aby mi uvěřil, já důkaz nepotřebuji.“ Důkazy potřebujeme všichni. A užívat vlastního rozumu! Pamatujme na přísloví indiánského kmene Hopi: „Staří vlci vlčata nekoušou.“ Text: Jaroslav Monte Kvasnica Foto: Shutterstock, Zdenka Prokešová a archiv

Soužití se psy vyžaduje empatii. Psímu jazyku se autor horlivě učí už třiapadesát let.

Vítání v kruhu smečky

37

Objednejte si předplatné na celý rok 2015

ušetříte              

■ jedno vydání ročně dostanete zdarma ■ navíc nemusíte časopis shánět, dostanete jej pravidelně až domů ■ každý nový předplatitel získá s předplatným hodnotný dárek

Nebo věnujte předplatné s certifikátem jako dárek E-mail: [email protected] Telefon zdarma: 800 444 445 Internet: www.psikusy.cz Písemně: Časopisy pro volný čas s.r.o., Táborská 5, 140 00 Praha 4