Jaroslav Mostecký ČÍSLO SE SMRŤÁKEM

Jaroslav Mostecký ČÍSLO SE SMRŤÁKEM

Jaroslav Mostecký ČÍSLO SE SMRŤÁKEM

Copyright © Jaroslav Mostecký, 2012 (2011) Cover and layout © Lubomír Kupčík & Lukáš Tuma, 2012 (2011) Published by Nakladatelství Epocha, s. r. o., 2012 ISBN (e-pub) 978-80-7425-825-1 ISBN (mobi) 978-80-7425-826-8

PŘIHÁNĚČ Hnali se za mnou mlčky, a o to děsuplněji. Jako trojrozměrné oživlé stíny, které odpolední slunce vrhalo na dachsteinský ledovec. Už jsem to zažil, možná třicetkrát, možná čtyřicetkrát, ale na tohle se nedá zvyknout. S vytřeštěnýma očima a s dokořán otevřenými ústy, jako by je zapomněli zavřít… Štvali mě jako zvěř, a já jako zvěř prchal před nimi. V děsivé ouvertuře představení, jemuž se měla rozhrnout opona až o nějakých tři sta metrů dole pod ledovcovým splazem. Ohlížel jsem se, křičel o pomoc, a jakoby v zoufalství jsem se otočil, narychlo umačkal v dlani sníh a mrštil po prvním z nich. Ledová koule se roztříštila o jeho hlavu a na okamžik jej oslepila. Zapotácel se a zpomalil. Mrkl jsem dolů po ledovci. Nebylo nic vidět. Jen pusto a prázdno, kameny a led. V pořádku… Jiný by se možná spokojeně zasmál, ale já jsem moc pověrčivý. Jako bych to přivolal, krucinál! Noha se mi sesmekla. V té staré muldě byla jenom ledová tříšť a mačka se neměla do čeho zaseknout. Zoufale jsem zamával rukama, ještě chviličku jsem se pokoušel udržet rovnováhu, nohama jsem odšlapával… A hlavně tím ztrácel čas. Kdybych se normálně skulil na zem, zvedl se a utíkal dál, nikdy by mě nedohnali. Byli přece jenom pomalejší, i když se mrtváci s mačkami na botách a s cepíny v rukou dokážou držet v závěsu jako hladová vlčí smečka. Přece jsem to ustál! Ohlédl jsem se. Za těch pár vteřin se dostali hrozně blízko. „Krucinál!“ Snad to ani nebyla obyčejná mulda, teď už to vypadalo jako trhlina v ledu, zanesená odlámaným a natátým firnem. Bylo to jako past. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby to tu nachystali. Mrkl jsem dolů po svahu. Pořád nebylo nic vidět. Stejně jsem byl moc daleko. Kdyby se teď starý Dieter pokusil zakročit, tak jako tak by na tu vzdálenost nikoho z nich nedostal – a navíc by se zbytečně prozradil. Celý den by byl na houby. Nakonec jsem stejně spadl, a už tu byli… Bleskově jsem si klekl a chtěl vstát, ale to už mi Hans, co umřel loni, přidupl prsty. Přemrzlý firn dokáže být zatraceně ostrý. Hans vzrušeně nasál vůni krve a zaťal mi prsty do ramene. Šíleně to zabolelo. Mají sílu, tihle parchanti. Za ním se ke mně hnal zbytek party. Většinou byli do půl těla nazí, špinaví a s prázdným výrazem v ksichtě… Vytrhl jsem se Hansově pracce a po čtyřech se rozběhl do svahu. Ani se nesnažil šplhat za mnou a seběhl pod muldu, aby mi odřízl jedinou únikovou cestu odtud. Aspoň si to myslel. Pár kroků nad ním jsem se zastavil. „Mají tě na mušce, kámo,“ zadrkotal jsem zubama. Studený vítr se mi dostal pod propocenou košili. Ohlédl se a chvíli pozorně přehlížel dolní okraj splazu. „Museli by zastřelit i tebe!“ opáčil a zašklebil se. Tohle mu taky ještě šlo, konečně nebyl po smrti zase tak dlouho, a navíc od té doby strávil celý čas na ledovci a v horách. Pokrčil jsem rameny. „Stejně už jsem odepsanej, nemyslíš?“ Teprve teď se mu pořádně rozsvítilo v palici. Doposavad bych to hádal tak na čtyřicet procent. Ne že by mrtvým svítalo o něco později, ale nejspíš i ty neurony v chladu fungujou trochu pomaleji. „Richtig,“ kývl hlavou. Držela dobře, taky mu mohla upadnout. „Ty jsi přiháněč, že jo?“ „Mají na puškách infradalekohledy.“ „To jsi zase řekl pitomost, Leo,“ zachechtal se Hans. „Vychladl jsem už loni o dožínkách.“ To rande se protáhlo na moc dlouho. Skočil jsem mu pod nohy a srazil ho na led. Stačil mě ještě sevřít mezi nohama, ale to byla poslední chyba, kterou po své smrti udělal. Natáhl jsem po něm ruce a popadl ho za krk. Začali jsme po ledu ujíždět dolů. Pokusil se ještě vytrhnout, ale marně. Koutkem

oka jsem ještě zahlédl zklamané protáhlé obličeje těch ostatních. Udělali několik váhavých kroků za námi… V duchu jsem si pogratuloval, že jsem si vzal šusťáky. Unikali jsme jim. Oba. Otáčeli jsme se kolem své osy a pomalu nabírali rychlost. Hans ve snaze zabrzdit zasekával prsty do ledového příkrovu, ale dosáhl jen toho, že se mu tři odlomily v kloubu, nějakou dobu směšně poskakovaly za rukou, až nakonec odpadly docela a ztratily se kdesi ve zvířených krystalcích ledu a sněhu. Nadzvedával jsem hlavu, jak to nejvýš šlo, abych si ji na nějakém zlomu neurazil. Obrátil jsem oči směrem k němu a ušklíbl se. Pod vrstvou ledové tříště si toho ale stejně nemohl všimnout. „Těšíš se?!“ zařval jsem. Po té jeho mrtvácké aroganci nezbylo ani ň. „Proč to děláš?“ odpověděl mi co nejvíc nahlas. Zapadli jsme do muldy a vzápětí vyletěli do vzduchu jako na skokanském můstku. „Za každýho z vás dostanu padesát marek.“ „Dám ti víc!“ zaječel. Nedalo se zastavit, a jak jsme se blížili ke spodnímu okraji splazu, začínal být nervózní. Muselo mu být jasné, že chlapi čekají právě tam. Svah se zmírnil. Hans se pokoušel brzdit už i mačkami, ale pokaždé, když je trochu víc přitlačil k ledu, zabořil se mu stehenní kloub hlouběji do břicha a on se otočil hlavou po svahu. Přehnali jsme se pod Hořcovou stěnou, která bývá v červnu vždycky úplně obsypaná modrými květy, vyjeli do svahu proti ní, lehce jsme se od ní odrazili a zůstali jsme bez pohybu. Zaťal jsem mu prsty do paží, aby neutekl, a přitáhl si ho blíž. „Mám nahoře spoustu prachů…“ zkusil kňouravě. „Drž hubu!“ Ze všech stran k nám přibíhali chlapi, kteří stáli pod spodním okrajem ledovce se zlomenými puškami a čekali, až někoho přivedu. Nechal jsem jim ho a odkutálel se stranou. „Dobrý, Leo,“ zaslechl jsem pochvalu starého Dietera Hoenesse, co už předloni musel kvůli té verbeži zavřít penzion. K Hansovi doběhl první. Rozkopl mu ruce, kterýma si kryl obličej, a ze dvou kroků mu těžkými broky prošpikoval hlavu. Bylo po něm, tentokrát nafurt. Starý Dieter se otočil ke mně, očistil si v natátém ledu boty a několikrát zadupal. Pak sáhl do kapsy a vytáhl peněženku. „Nějak se snažíš, Leo,“ říkal, když mi podával papírovou padesátimarkovku. „To už je tenhle tejden potřetí, co jsi přiháněl.“ Pokrčil jsem rameny. „Přece víte, pane Hoeness. Potřebuju peníze. Chci se ženit…“ *** Prudce jsem zahnul do hlavní ulice a vztekle jsem zanadával. Kde se tady ti lidé vzali, hergot? Strhl jsem řidítka stranou, abych nenarazil přímo do největšího hloučku, a zmáčkl jsem brzdu. Zanaříkala skoro jako u auta. Bicykl nadskočil na kočičích hlavách a zadní kolo v zatáčce podklouzlo. Bleskově jsem osvobodil nohu z klipsny a na poslední chvíli jsem se stačil opřít o zem. Dál se jet nedalo. Hlavní ulice, která začínala dole u nádraží a stoupala skrz celé městečko až nahoru k terase dávno nejezdící lanovky, byla zaplněná lidmi. Táhli od nádraží jako vždycky, když je to chytne a přijedou… Nejspíš se sem dostali nočními vlaky, na Pulkertově louce si postavili stany a ve svatém nadšení se ráno ani nestačili nasnídat. Už jsme je tady všichni znali. Divný svit v očích, jako mají všichni ti pitomci, kteří si myslí, že dělat randál a bordel je jejich svaté právo. Starý Dieter Hoeness vždycky říkal, že by jich stačilo pár kopnout do rozkroku a ostatní by zase šli protestovat jinam. Třeba proti tomu, že si někdo dovolil napomenout nějakého ožralého blbce, který mu vyřvával

noc co noc pod oknem. Teďka táhli vzhůru městečkem s černými šátky na tvářích. Někteří z nich tu lanovkovou terasu už znali pomalu líp než místní. Scházeli jsme se tam vždycky před čekanou. Starý Dieter Hoeness, Frank Müller, který dělával lyžařského instruktora, dokud se ještě jezdívalo v zimě na hory, bývalý tankista Gustav Jelen… Nejlepší střelci z okolí; a taky paní Hartmannová, která vždycky hodinu předtím, než se na terase sešli střelci a já, už dávala dohromady propanbutanový vařič, chystala se vařit čaj, schovávala láhev rumu, aby ji nikdo nevypil dřív, než udělá grog, a kontrolovala si kapsy, jestli nezapomněla skořici na svařák… Pár místních, co stáli na chodníku, se jim cosi snažilo vysvětlovat, ale bylo jim to houby platné. Oni tady nebyli ani tak pro věc samotnou, ale proto, aby se mohli opájet vlastní důležitostí. Kolem kamer, s nimiž tu pobíhali chlapíci v kšiltovkách s nápisem PRESS, jen nevšímavě procházeli, vystupovali na špičky a snažili se dohlédnout až tam nahoru, na terasu, kde už se nejspíš kouřilo z grogu a čekalo možná jenom na mne. Blesklo mi hlavou, že jestli se bude chtít Hoeness vyhnout konfrontaci, tak vyrazí co nejdřív. A jestli nebudu na místě… Na možnost zaběhnout si jako přiháněč čeká dalších deset… Šlápl jsem do pedálů, aby mi nějaký snaživec nevyfoukl kšeft. Pravda, dalo se běhat i pro jiný střelce, ale u Dietera Hoenesse si člověk mohl být jistý, že ho nenechá na holičkách. Už to několikrát dokázal. Jeho přiháněč na ledovci nikdy nezůstal. Prokličkoval jsem mezi mlékařem a pekařským autem a vjel na hlavní ulici. Dál se nedalo. Byli všude. Slezl jsem z kola, vyběhl s ním pár metrů do kopce, kde bylo uzenářství strýce Wilibalda, a zajel s ním do dvora. „Schovám si tu kolo!“ houkl jsem do krámu. „Nikam nechoď, Leo!“ zarazil mě ve dveřích. „Dole na nádraží prej čekaj policajti.“ „Co nám můžou?“ ušklíbl jsem se. „Pan Hoeness přece nestřílí všechny mrtváky, ne? Jenom mozkožrouty. Třeba té mrtvácké osady, co je u trati, jsme si vůbec nevšímali…“ „Tady vůbec nejde o mrtváky. Ten kluk, ten demonstrant, co ho minule vzal starej Dieter pažbou, prej měl moc dobře a vysoko postavenýho papínka. A loni v Archenau dostal přiháněč čtyři roky natvrdo. Paragrafy jsou dneska už na všechno, Leo. Copak chceš strávit zbytek života v lochu?“ Na klidu mi to nepřidalo a nejspíš jsem dost pobledl. Aniž bych se ho ptal, jestli můžu, protáhl jsem se kolem pultu dozadu, vyběhl po schodech až do podkroví a půdním okénkem jsem se podíval k nádraží. Fakticky, byli tam! Čtyři antony! Ještě nikdy si toho policajti nevšímali a byli spíš rádi, že si lidi z hor dělají pořádek na svém území sami. Tohle opravdu vypadalo špatně. Ale nepřijít na terasu? To bych mohl Hoenessovi rovnou říct, že u něj končím. *** Odlepil jsem se od zdi a zapletl se mezi dav řvounů. Ochotně mě mezi sebe pustili, nejspíš se ani neznali, a tak nemohli tušit, že je mezi nimi vetřelec. Usmál jsem se na hezkou holku, která šlapala docela sama, a nezdálo se, že by tady k někomu patřila. Černé šponovky, černá péřová bunda a kolem krku černý, modře lemovaný šátek jí ale umožňovaly perfektně zapadnout. V krátkých vlasech měla dvě sponky, co vypadaly jako kopretiny, a na levém obočí nejmíň deset stříbrných kroužků. „Já jsem Leo,“ zkusil jsem. „Já zas Anika,“ odpověděla mi a hned pokračovala. „Jsem tu sama, ale žádný místo ve stanu mi

nenabízej, jo?“ „Žádnej stan nemám,“ zabručel jsem a stoupl si na špičky, abych viděl, co se děje vepředu. Rozesmála se. „Promiň, to bylo ze zvyku. Vy máte všichni dojem, že tu jsem sama a že mě musíte chránit, a mě to už dost votravuje, víš?“ Zmlkla a dál šlapala vedle mě. Jestli snad měla dojem, že jsem pochopil, co mi chtěla říct, tak ten dojem byl hodně špatný. Nechtěl jsem moc předbíhat, abych na sebe zbytečně neupozorňoval, a tak jsem stoupal do kopce vedle ní. „Já sem vlastně ani tak moc nepatřím…“ Jejím dalším slovům jsem už nerozuměl. Frenetické skandování proti zabíjení mrtváků získalo na síle a rozplizovalo se do nesrozumitelného jeku. Kdosi praštil klackem do zaparkovaného auta a v houkání poplašného systému zanikla Aničina slova. Dostali jsme se až nahoru. Teď už jsem viděl dobře. Hoeness s ostatními stáli na terase a rukama jim kolovala láhev bylinné hořké. Průvod se zastavil. Nemělo smysl zůstávat na místě. Musel jsem se nějak dostat dopředu a vymluvit se. Přítomnost policie z města v našem údolí napovídala, že se něco semele, a u toho jsem nemusel být. Strýc Wilibald mohl mít pravdu. „Půjčila bys mi ten šátek?“ otočil jsem se na Aniku. Loupla po mně podezřívavýma očima. „A ještě budeš potřebovat adresu, kam mi ho máš přivézt, ne?“ „Za chvilku ti ho přinesu. Na tohle místo, platí?“ Asi jsem nevypadal zrovna jako zloděj textilu. Odmotala si ho z krku a rychle, dřív než ostatní něco zpozorují, si natáhla kapuci. Jenomže já si toho všiml, a taky to na mně bylo vidět. Rozpačitě se ušklíbla, pokrčila rameny a podala mi ten šátek. „Blbý, co?“ ucedila. „Jak pro koho,“ překvapil jsem ji. To se ví, že jsem si té strangulační rýhy na krku všiml. Byla mrtvá už několik dní. „Podle mě jsi jediná tady z tý party, kdo má aspoň trochu rozumnej důvod protestovat.“ Pročísla si rukou vlasy. Opatrně, aby si neshodila kopretinové vlásenky, a trochu se usmála. „Jenomže já tady neprotestuju, víš?“ ztišila hlas, abych to slyšel jenom já. „Chci se dostat do hor.“ *** Přední řada těch supermanů v černém stála nějakých třicet metrů pod terasou. Hleděli do hlavně Hoenessovy pušky, ale nepřestávali pořvávat. Jako slepice, když se k nim vplíží kuna. Protlačil jsem se mezi nimi a mlčky začal šplhat do svahu k terase. Na chviličku jsem požíval bezmezný obdiv těch pod sebou. Dokud si neuvědomili, že nemám na sobě černý hadry, a tudíž to se mnou nebude tak docela v pořádku. Ve chvíli, kdy jsem zdravil starého Dietera Hoenesse, se jeden z nich sehnul k zemi pro kámen a mrštil ho po mně. Trefil se přesně mezi lopatky. Hekl jsem, zalapal po dechu a padl jsem na kolena. To už jsem viděl, jak z terasy seskakuje Frank Müller a běží ke mně. Pan Hoeness dvakrát vystřelil anarchistům k nohám a odštěpky z makadamu, politého asfaltem, je krvavě poštípaly na lýtkách. „Kurva, rozbijte mu hubu, hajzlovi!“ ozvalo se kdesi za mnou, ale vzít terasu ztečí se neodvažovali. Na výrazu starého Hoenesse bylo znát, že by v téhle chvíli zase neviděl tak velký rozdíl v tom střílet mozkožrouty, nebo to napálit do živých. Frank mě dvakrát udeřil do zad a pomohl mi vstát. Hvízdalo to ve mně jako ve staré lokomotivě. Zalykavě jsem se nadechoval a nechal se vést nahoru. „Pa… Pane Hoeness…“

„Klid, chlapče,“ usmál se, ale ani na okamžik nespouštěl oči z těch pitomců pod námi. Napadlo mě, že už ví o policejních vozech dole u nádraží a rozhodl se, že když má jít do lapáku, tak ať mají alespoň důvod. Otočil jsem se čelem k davu a pokusil se najít očima Aniku. Na místě, kde mi půjčila šátek, už nestála. Pokrčil jsem rameny, a pak jsem si jí všiml. Vycouvala dozadu, teď stála před cukrárnou a mávala mi rukou nad hlavou. Kývl jsem hlavou tak, aby si toho všimla. Šel bych za ní hned, ale sejít z terasy dolů by teď znamenalo totéž jako skočit pod vlak. „Pojďte se dohodnout!“ ozvalo se zdola. „O čem asi tak?“ protáhl Hoeness a plivl směrem k tomu klukovi. „Běž raději domů, mladej…“ Ten blázen s vystouplým ohryzkem a s plackou Ligy za lepší zítřek se ale nedal. Asi neznal Dietera Hoenesse. „Přece takoví jednou budeme všichni!“ vyhrkl a zašermoval rukama. Už i vystoupil před ostatní, asi aby byl ve večerních zprávách nejlíp vidět. „Každý umře, hergot! A tak už dnes bychom se měli starat, aby nám po smrti bylo dobře! Ve městech to už pochopili! Mrtví tam mají stejná práva…“ „Zlatý voči!“ štěkl Hoeness. Ledabyle opíral hlaveň o dřevěné zábradlí a občas si přihnul svařáku. Bylinná už došla. To si ještě dají grog a potom v hospodě pivo, a zítra je nikdo neuvidí ani na dvoře, jak jim bude mizerně. „Když jsem tam byl v létě, říkal mi taxikář, ať se jdu podívat do přístavu. Viděl jsem peklo, mladej! Starý překladiště, bezodtokový betonový plochy – a všude hromady mrtvejch, co oživli, ale neměli prachy, aby na sebe mohli trochu dbát! Nemohli chodit, některý z nich už dávno neviděli… Ležej tam na hromadách a čekaj, až shnijou definitivně. Že maj právo na život? Věř, mladej, že by to pitomý, nic neřešící právo moc rádi vyměnili za pořádnou ránu krumpáčem do vlastní lebky! A proč?“ Odplivl si a rozhlédl se. „Protože bandy takovejch hňupů, jako seš ty, do omrzení žvaněj o právech mrtvejch a za pár let se dozvíme, že tahle země vlastně nepatří nám, ale jim. Nebylo by to poprvý, co by pár všivejch novinářů a pár zkurvenců, jako seš ty, obrátilo svět naruby.“ „Jste rasista!“ Starý Dieter se rozchechtal: „A co jsou ti mrtví za rasu, ty blbečku? Nebo se v tom tvým vajíčku, co máš na krku, vylíhlo, že mi vaděj prostě proto, že jim po pár dnech zčernaj prsty? Houby! Já prostě jenom říkám, že dobrej mrtvej je mrtvej mrtvej, a basta!“ „Vy jste –“ Frank Müller položil ruku na hlaveň Hoenessovy pušky. „Uklidni se!“ křikl místo starého Dietera. „A ty, kluku, popřemýšlej, než něco řekneš! Placka na klopě ještě nikoho neudělala chytřejším.“ Nedal se odbýt. Posunul si prstem brýle na kořen nosu a jeho ohryzek chvilku poskakoval jako zpětná klapka při slabém tlaku. „Čím mi vyhrožujete? I mezi mrtvýma jsou právníci, pane!“ Přeskočil mu hlas a teatrálně si strhl z bundy odznak Ligy pro lepší zítřek a hodil ho na zem. „Placku už nemám, a přece si myslím pořád to samé, pane!“ usmíval se a zkoušel to s tou přihlouplou asertivitou. „Jestli to Bůh nebo kdokoli jiný zařídil tak, abychom pár dní po smrti znovu oživli, pak mají ti mrtví právo –“ „Hovno maj právo!“ ozval se znovu Hoeness a otočil se k němu. „Přišli do našich hor? Přišli, fajn, potřebujou bejt v chladnu a každej nemá na pořádně velkou ledničku jako zazobanci ve městech. To by mě nežralo, přisámbůh! I na kafe bych je pozval. Ale začali tu lovit, mladej, to mně a všem občanům tohodle městečka vadí! V horách se ztrácejí lidi, a když se nějaký tělo náhodou přece jenom najde, má vymlasknutej mozek, víme? Kamzíci tohle nedělaj, to mám ověřený! Horolezci sem přestali jezdit, vysokohorská turistika je zábava jen pro sebevrahy, lyžování dneska patří k extrémním sportům, a proč, krucinál? Protože všichni mrtváci nejsou stejný. Proč, sakra, někteří z nich dokážou žít v těch svejch vesnicích a jsou celý šťastný, že jim Bůh nebo kdo nabídl druhej život, a další z nich maj hlad a nedokážou se ovládnout? Proč se sem každej bojí jezdit? Já nemám z čeho žít, penzion mi chátrá, a tadyhle Frank, kterej každou zimu učil nafrněný slečinky

lyžovat, dneska nemá do čeho píchnout…“ Začali jsme se tomu dvojsmyslu chechtat, jenom ten vystouplý ohryzek zčervenal jak rak. „Oni –“ Zprudka jsem vydechl a konečně zkusil začít mluvit. „Dneska nemůžu, pane Hoeness,“ zachrchlal jsem. Blesklo mi hlavou, že ani nemusím hrát nějakou angínu. Klidně jsem se mohl vymluvit na tu ránu kamenem. „Už tak mě drápalo v krku, a teď ty záda…“ „Bolí to, co?“ houkl starý Dieter. „A angína je taky prevít. Jdi se vyležet, mladej, a kdyby ty záda do zejtřka nepolevily, zajeď si do města do nemocnice. Mohlo by to bejt naražený žebro nebo, nedej Bože, lopatka. Byla by škoda, kdybys s tím promarodil celou zimu. Ještě tě budeme potřebovat,“ uchechtl se, strčil ruku do kapsy a zachřestil drobnými. S bolestivým výrazem jsem si pokusil prohnout rameno dozadu. „A kdo vám dnes poběží, pane Hoeness?“ Pokrčil rameny. „To nevím, ale jestli se bojíš, že bys mohl ztratit flek, tak bez starosti. Povídals, že se chceš ženit, ne? Přece nemůžu dopustit, aby takovej dobrej přiháněč ztratil nevěstu kvůli tomu, že má málo peněz!“ Přátelsky se zachechtal a poplácal mě po zádech. Vyjekl jsem bolestí a do očí mi vyhrkly slzy. „Hergot!“ zaklel a bylo vidět, že ho to opravdu mrzí. „Omlouvám se…“ Už to nedořekl. Zespodu od nádraží vyjížděla do kopce těžká cisterna s vodním dělem na střeše. „Cizí návštěvníci, rozejděte se!“ křičel kdosi z amplionu na policejním voze. „Vaše demonstrace je zbytečná a nepovolená. V této obci ani v jejím okolí nedochází k žádné protiprávní genocidě mrtvých spoluobčanů, jak znělo udání.“ Překvapeně jsme se nejen já, ale i Frank Müller ohlédli po starém Hoenessovi. Jenom se usmíval. „Jsou na naší straně?“ vykulil jsem oči. „Přece jsem slyšel, že ten kluk, co minule dostal pažbou, je syn nějakýho papaláše…“ „Jo, to byl,“ zašklebil se Hoeness. „Ten mladíček nás měl za idioty, a tak se chtěl domluvit s mozkožroutama… Cha! Hádej, v jakým stavu ho našli? To i z takovýho pseudohumanisty, jako byl jeho fotřík, udělá člověka s rozumným pohledem na svět.“ Hlouček demonstrantů odmítl uhnout projíždějícímu vozidlu a pokusil se je vzít útokem. Proud vody je srazil na silnici a několik metrů je kutálel po asfaltu pryč. Hlas z megafonu křičel dál: „Šetřením bylo zjištěno, že došlo pouze k likvidaci společensky nebezpečných jedinců, která bude postupně v celém regionu dokončena i za pomoci ozbrojených bezpečnostních složek.“ Dole pod námi už vypukla úplná válka. Vodní dělo bylo jen jedno, a nedalo se s ním šikovně manipulovat v úzkých uličkách, kde každé nepřesné zacílení mělo za následek smetené pelargonie z oken a dřevěné ostění domů. Od nádraží nejen hlavní ulicí, ale i těmi souběžnými, vyrazili policisté se štíty a s puškami nabitými gumovými projektily. Nadšeně jsem se koukl po Frankovi. Chytil jsem se starého, vyschlého dřeva zábradlí a vyklonil se, abych líp viděl. Jako píst tlačili policisté dav v černých bundách a svetrech ven z města. Řvouni se rozbíhali do všech stran, sbíhali k trati, anebo se zase pokoušeli šplhat až k Hořcové stěně a dál po stezce, která je mohla přivést jedině přes předěl do Wolfgangovy rokle… Aspoň by se potkali s mrtvými kamarádíčky. Policisté postupně ovládli město. Už za hodinu bylo zase tiché a ospalé. Z komínů stoupal dým k obloze a odkudsi bylo slyšet bečení ovcí. „Teď to máme posvěcený,“ řekl starý Hoeness. „Vyže nem všechny mozkožrouty z hor i z městečka, a kdo nepůjde dobrovolně –“ „Počkej, Dietere,“ našel jediný Frank Müller odvahu s ním nesouhlasit. „Mozkožrouti jsou přece v horách. Ti, co jsou v městečku, nic špatnýho nedělaj!“

„Každej mrtvák je potenciální mozkožrout!“ odsekl hádavě Dieter. „To je přece proti přírodě, aby mrtví chodili po ulicích! Jdeme, sakra!“ Hrál to na nás, jako by se zrovna rozhodl, ale bylo nad slunce jasné, že už mu to tepalo v palici pěkně dlouho. „Každej z nich patří do země, a já jim tam pomůžu! A vy se mnou…“ „Taky budeš jednou mrtvej,“ ozval se Frank ještě jednou. „Jo. Toho se děsím,“ přitakal Hoeness. „Slibte mi, že mi potom prosypete palici brokama, jako to teď budeme dělat všem ostatním. A já vám slibuju to samý.“ „A když nechci?“ zeptal jsem se já. „Tvůj názor je takhle malinkej, Leo! Co bychom tu za pár let dělali, kdyby těch mrtvejch pořád přibývalo, he? Povídal jsi, že máš před svatbou. Kde budete bydlet? Že je jich zatím málo a jsou až na výjimky hodní? Počkej si pár let a uvidíš, jak jim stoupne hřebínek! Bude jenom stačit, až v televizi párkrát řeknou, že se k mrtvákům chováme špatně a že by to mělo bejt lepší…“ Cítil jsem, jak mi vstává po zádech husí kůže, a pokradmu jsem se po něm ohlédl. Usmíval se a svíral v prstech pažbu pušky tak silně, až mu zbělely prsty. Ještě ten večer začal v městečku první pogrom na mrtvé. *** Znovu někde venku práskl výstřel. Skla v oknech zařinčela a kdosi vykřikl. Hádal jsem to na dům vedle cukrárny, kde jsme seděli. Stuckovi měli doma v extra chlazené sklepní místnosti syna, který před rokem a půl umřel na infarkt. Starý Dieter to bral z gruntu. „Proč jsi to nezkusila, když tu byl ten rachot?“ Anika byla nervózní a každý výstřel s ní pořádně trhal. Jenomže někde jsme museli počkat, než je to pro dnešek přestane bavit. U nás doma to nešlo. Byl tam dědeček, a tak bylo jasný, že k nám přijdou taky. „No tak, proč?“ Anika mi neodpovídala. Přehrabovala se v poháru se zmrzlinou a pokukovala po servírce, až konečně vypadne. Měla smůlu. Ta servírka se jmenovala Hilda Kratschmerová a byla to nejlepší kamarádka mojí mámy. Tančila kolem nás a okukovala Aniku ze všech stran. Už teď jsem slyšel, jak večer vyčítá mámě, že jí neřekla o té mojí nové holce. A máti se zase děsně vytočí, že to Hilda věděla první. Konečně zmizela. Anika rozepnula batůžek a chvilku cosi hledala. Hilda tu vzápětí byla zase. „Nechcete čistý ubrus?“ „Asi půjdeme do jinýho podniku,“ zavrčel jsem. Tohle zafungovalo. Byli jsme konečně sami, tentokrát nejmíň na tak dlouho, než ty svoje zmrzlinové poháry sníme. Anika se kradmo rozhlédla kolem sebe, vytáhla z batůžku termosku a pro jistotu si kápla do zmrzliny deci formaldehydu. „Jak to chutná?“ zeptal jsem se. „Počkej si,“ odsekla cynicky. Zamíchala dva kopečky pistáciové, kopeček meruňkové a formaldehyd do sebe a zamyšleně olízla lžičku. „Na co ses ptal?“ „Proč jsi nezmizela do hor, když to bylo jednoduchý. Nikdo by si tě nevšiml.“ „Já tady přece netrefím ani k holiči,“ zavrčela. „Nebudu riskovat, že za nejbližším hřebenem narazím na nějaký vrahy s puškama.“ „To nejsou vrazi,“ opravil jsem ji. „Jenom se brání. Sebe, svoje rodiny a každýho návštěvníka, který přijede do hor. Jenomže těch už je málo…“ „Termín kati s puškama by se ti líbil víc?“

„Mně se líbíš ty,“ odpověděl jsem. Vzápětí jsem zalapal po dechu. Takhle to říct holce jsem právě dokázal poprvé v životě. To, že byla Anika mrtvá, mi hodně pomáhalo. „Fuj!“ uzemnila mě. „Takže nekrouš?“ „Ani náhodou,“ pokračoval jsem ve své statečnosti. „Mně se nikdy žádná mrtvá holka nelíbila. Až dnes ty… Kdyby sis nesundala šátek, tak jsem to ani nepoznal.“ „Dík…“ Zavřískly dveře. Ohlédl jsem se, a když jsem si všiml Dietera Hoenesse, v duchu jsem zasakroval. Naklonil jsem se k Anice a cvrnkl ji do cípu límce. „Dělej, sprav si to,“ sykl jsem, ale už zbytečně. Sama si všimla zlomených pušek v Dieterových a Frankových rukách a rychle si upravila límec tak, aby ta její temně fialová rýha na krku nebyla vidět. „Copak tu děláš, Leo? Neříkal jsi, že seš nemocnej?“ Ten hlas naštěstí nezněl zle. Opravdu jsem si to u Hoenesse nechtěl podělat. Otočil jsem se a postavil se jako školák, co neumí. „No, když –“ „Nemusíš se omlouvat, chlapče, zvládáme to i bez tebe. Ale příště, když ti přijede ta tvoje nevěsta, řekni to rovnou a hloupě se nevymlouvej.“ Loupl po ní očima. „A vy, slečno, ho nenechte se flákat, jináč si nenašetří ani na utěrky.“ Tím to zhaslo. Prošel se celou kavárničkou, a když neviděl nikoho, kdo by mohl patřit k mrtvákům, zase se otočil ke dveřím. „Jo, ještě něco, Leo,“ řekl, než odešel, a vrátil se k pultu. Poručil si prcka becherovky a vytáhl ho na jeden ráz. „Velitel policajtů mi řekl, že ta mozkožroutská banda, co je nahoře v horách, na nás vyhlásila odměnu. Na mě, na tebe, tadyhle na Franka… I na Hartmannovou, co nám vaří grog, představ si to! Ta odměna je prej dost vysoká, mohla by zlákat leckterýho živýho. Lidi jsou parchanti! Tak bacha! Jo, a chystej se na víkend! Těch pár dnů do soboty si ještě tokej, ale to ráno nech nevěstu nevěstou a o šesti přijď na terasu. Podíváme se do Wolfgangovy rokle.“ Nezmohl jsem se na odpověď. Vyšli ven a Anika mě sevřenou pěstičkou bouchla do ruky. „Tak nevěsta, jo?“ Šklebila se mi do tváře, ale dřív se určitě uměla usmívat jinak. Hezčeji. Měla takové rty, co se usmívají do obloučku. „Chtěl sis se mnou oslavit svobodu?“ „Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. Tón jejího hlasu se změnil, začala být zlá. „Člověk má zkusit všechno, že jo?“ „Přestaň, ano?“ tlumeně jsem vybuchl. „Žádnou nevěstu nemám! Potřebuju jenom nějaký důvod pro lidi, když se vyptávají, proč tolik škudlím, jasné?“ Nabral jsem si vrchovatou lžičku zmrzliny a strčil jsem si ji do pusy. Studila na zuby a trvalo hodně dlouho, než jsem mohl zase mluvit. „Takže promiň, ano? Jsi hezká, ale mě to teda nezajímá, když si to tak přeješ. Chceš do hor, prosím, zavedu tě tam, ale všechno něco stojí.“ „Tak přece?“ Naštvaně se zvedla: „Jsi hnusnej!“ „Tebe nechci, sakra!“ zavrčel jsem a za rukáv bundy ji stáhl zpátky. Hilda Kratschmerová už zase nakoukla, mrcha zvědavá. „Kolik nabídneš?“ Kousla se do rtu: „Právě že nic. I to, co mám na sobě, jsem musela ukrást.“ „Počkej,“ vyhrkl jsem. „To není žádná sranda procházka! Já dost riskuju!“ „A co?“ opáčila. „Už jsem se stačila přeptat, víš? Ty jsi přiháněč. Spousta mrtvých kvůli tobě umřela znovu!“ Pokrčil jsem rameny. „Já potřebuju peníze!“ „A já zas žádný nemám!“ vyjela. Snad si vážně myslela, že s ní půjdu do hor ze soucitu. Mlčel jsem a čekal, až zase promluví. „Vlastně mám dvanáct marek,“ pípla za chvilku. „Sotva půl kilometru za posledním stavením už číhají. Většinou.“ Natáhl jsem ruku a stihl ji pohladit už jenom po prstech, než ucukla. „Za dvanáct marek si přece nenechám rozlousknout lebku, to snad

pochopíš, ne? Aniko…“ „Tak neotravuj!“ Třískla dveřmi a zmizela venku. Napadlo mě, jaký asi musí mít důvod taková hezká holka k tomu, aby si zadrhla smyčku kolem krku. Jedině lásku, jedině! Možná proto je tak opatrná. Celkem logicky ji musí napadnout, že jako mrtvou ji každý kluk opustí ještě dřív, než se jí to stalo zaživa. Jenomže to mě nezná, kačenka… Seděl jsem tam až do tmy. Někde pod Hořcovou stěnou se plahočila Anika, po čtyřech se snažila šplhat ledovcem vzhůru a jenom si při každém uklouznutí a následném pádu rozbíjela tělo. Bez maček a cepínu se nahoru nedostane. Slíbil jsem si, že ráno vstanu co nejdřív, najdu ji a odvedu do hor. A pak… Houby, nepůjdu pro ni. Ani kdyby na kolenou prosila. Přece nemám zapotřebí loudit pusu od mrtvé holky. Aspoň zatím… *** Zdálo se mi o ní. Do rána jsem věděl, že jestli někoho nenávidím, tak je to ten parchant, kvůli kterému si hodila mašli. Když jsem o tom tak uvažoval a přemílal to v hlavě, skoro jsem nabýval dojmu, že na něj ještě pořád myslí. Jenomže ten mohl být bůhvíkde, a já jsem tady! Plány jsou na pendrek, když do nich zasahují jiní. U ucha mi zazvonil budík už o půl šesté ráno, i když jsem na beton věděl, že jsem si ho tam před usnutím nedával. „Co je, sakra?“ zavrčel jsem a srazil ho ze stolku na podlahu. Na schodech se ozvaly máminy kroky. Hned mi došlo, o co jde. Otevřela dveře a zůstala stát na prahu: „Zvládneš to, Leo?“ „Nejsem malej kluk! Snad si ještě umím zapnout pár knoflíků!“ Se zalepenýma očima jsem šmátral po košili a začal si natahovat ponožky. „Pospěš si, nebo ti ujede vlak!“ Nejradši bych si zase lehnul. „Mně se tam nechce, mami. Co se můžu dozvědět novýho? Radši bych měl vydělávat prachy.“ Otočila se jako balon na lachtaním čumáku. Stejně rychle a stejně tak hrála všemi barvami. „Včera večer, když se tu zastavila na kafi, mi Hilda řekla –“ „Je moc ukecaná…“ „Byl jsi tam prý s nějakou dívkou, Leo. A navíc že prý jste se ještě nepohodli. Musíš tu nebohou dívenku trápit?“ „Není to žádná nebohá dívenka! Má v obočí deset stříbrnejch kroužků! Vždycky jsi přece říkala, že tohleto nosej jedině lehký holky. Nebo už ne?“ Ošila se. „Tak jsem to nemyslela. Jestli pro tebe něco znamená… Víš, co myslím. Neměl bys ji trápit.“ Ztuhl jsem. „Jsi stejně křivá jak ten svět kolem! Brát ohledy? Na koho, krucinál? Kdo se ptá mě, co mi vadí?“ Úplně se mi z toho rozčilení zatočila hlava. Musel jsem se zachytit opěradla židle. Najednou mi cosi blesklo hlavou: „Jak to, že mám jet do města? Měl jsem to naplánovaný přece až na příští měsíc…?“ „Včera volali. Máš přijet co nejdřív.“ A je to tady! Ztuhl jsem podruhý. Co nejdřív? To určitě! Přece nejsem blbej! Rychle jsem se oblékl a vyrazil ven. Anika byla pro tu chvíli zapomenutá. Kolik mi zbývá času, než jim ve městě dojde, že nepřijedu? Dva dny? Týden, nanejvýš! A pak pro mě pošlou. To už musí být po všem. Chybělo mi ještě nějakých dvacet tisíc marek, a potom sbohem, Alpy!

Chybělo mi dvacet tisíc marek a pořádná kupa štěstí. A měl jsem týden, nanejvýš… Krucinál! Stejně musím do města! A ještě dnes, zítra by už mohlo být pozdě. *** Podsunul jsem pokladní složenku pod sklem a přidal průkaz totožnosti. Blondýnka na druhé straně ťukla těch mých pár písmen do počítače a zase na mě jukla zpátky: „Pan Leo –“ „Máte to snad v průkazu, ne?“ nenechal jsem ji domluvit. Ztišila hlas. „Nemůžu vám vaše peníze vyplatit! Nemocnice naší bance doporučila, abychom dočasně zablokovali váš účet. Je mi líto.“ Musel jsem se chytit, aby to se mnou neseklo. To si pospíšili, parchanti. „To je… proti zákonu,“ zmohl jsem se na slaboduchou odpověď. Odpověděla mi jen pokrčením ramen. „Proti zákonu by bylo, kdybychom to udělali napořád. Blokování po dobu jednoho měsíce je povoleno.“ Takže už jenom měsíc? No, aspoň jsem to věděl. Statečně jsem polkl. „Kolik z toho chcete?“ „Přece si můžete ten měsíc počkat?“ zeptala se, jako kdyby to byla ta největší husa. „Za měsíc už byste mi to nedali.“ Vytřeštila oči: „Já myslela, že nemocnici něco dlužíte.“ „Ani floka. Prostě jim nejde o nic jinýho, než si rozdělit těch mejch sto padesát tisíc. Vy jste tady nová, že?“ Vyhlédla, kolik lidí stojí za mnou ve frontě, a když zjistila, že nikdo, přikývla. „Dělá se to tak, slečno… Když si přijde prachy vybrat mrtvák, nikdy nedokáže napodobit podpis, aby odpovídal toleranci. Přece jenom se tihle borci pohybují trochu trhaně. Podpis vypadá podle toho.“ Pochopila rychle. „Když člověk nečeká smrt a nevybere si peníze dopředu, tak po procitnutí zůstane na mizině?“ Přikývl jsem. „Jo. Nemocnice dá bance echo, zablokuje se účet, a pak se šábnou. Krucinál!“ V jejích očích se objevil soucit. O to jsem tak stál. „Takže vám zbývá…“ Zase jsem přikývl. „Podle té lhůty… měsíc života, nanejvýš.“ Vůbec se jí to nelíbilo. Celá zrudla ve tváři. „Přijďte před devátou večer, to tu je nejmíň lidí. Přepadnete mě a odnesete si ty peníze, ju?“ „Co za to?“ Pokrčila rameny. „Chci mít prostě dobrý pocit.“ *** Nešlo jen o ten dobrý pocit. K mým sto padesáti tácům přidala dalších sto a ukázala mi vizitku se svou adresou. Nebyla to žádná kačenka. Věděla, že budu na den dva potřebovat úkryt, a těch sto tisíc byla podle ní odpovídající činže. Tak jo. Postříkal jsem objektivy kamer barvou ve spreji, shrábl balíčky bankovek do igelitové tašky a vypadl ven. Vzal jsem si taxíka a nechal se odvézt na předměstí, kde už dávno žádní živí nebydleli. Nejspíš jsem mrtváka hrál moc dobře, protože taxikář ke mně neprohodil ani slovo. Vysolil jsem mu peníze za cestu a trochu trhaně vystoupil ven. Jestli to policie zbaští, tak bude pátrat po mrtvákovi,

který si chtěl pořídit peníze na luxusní mrazák. Nejhorší ale bylo teprve přede mnou. Dostat se odsud. Mrtváky se mi ošidit nepovede, to teda ne. Ze tmy se vynořil první, a už si to namířil ke mně. Ve městech se mozkožroutství prý moc neprovozovalo, ale kdoví? Nemělo smysl otálet a doufat ve šťastnou hvězdu. Byl jsem přiháněč, a hodně dobrý a rychlý… Rozběhl jsem se ulicí ve směru, kde se v šeru rozplynula zadní světla taxikářské cortiny, a stejně jako v horách se za chvíli za mnou hnala smečka mrtvých. Jenomže tihle neměli šanci. Ani zdaleka nebyli v takové kondici jako ti na ledovci. Pokročilé stadium rozkladu se tomu myslím říká. *** Zpátky jsem jel o dva dny později. Peníze na mě čekaly v docela jiné bance v trezorové úschově, ale ještě mi něco chybělo. Vlastně jedině proto jsem se vracel. Vystoupil jsem o zastávku dřív. Na znamení. Bodejť ne, když byla vesnice u trati dávno opuštěná. Bydleli tu už jenom mrtváci, ale žádní mozkožrouti. S touhle partou jsem se po kopcích nehonil. Žili po svém, a když je člověk jako já náhodou potkal, koukali se do země, jako by se styděli, že jim srdíčko už dávno netluče. Vyskočil jsem z vagonu a hned jsem vběhl mezi nízké smrčí, aby mě náhodou někdo z vlaku nepoznal. Počkal jsem, až mašina zase odfuní, vrátil jsem se na peron a pustil se k vesnici. Vypadala jako po vymření. Cha – to je přesný! Jenom sem tam na schůdcích k domovním dveřím seděl někdo z těch starších, cucal nějakou pryskyřici s balzamovacím účinkem a zdvořile se otáčel mým směrem, jako kdyby mu vrány dávno nevyzobaly oči. Mířil jsem ke kostelu. Faráři, kteří to mají za sebou, většinou bývají jediní, s nimiž se v těchto komunitách dá rozumně mluvit. Černé svědomí, že celý život lidi obluzovali samými nesmysly, jim nedovolí zakuklit se. Snaží se využít těch pár posledních dnů nebo let (v tom nejlepším případě), než se jim rozpadne tělo a napravit, co zvrtali. Otec Ralf byl přesně takový. *** „Hej!“ křikl jsem do kostelní tmy. Uvnitř mezi lavicemi to příšerně zaskřípalo. Pro jistotu jsem couvl. „Otče?“ „Hned budu u tebe, synu,“ odpověděl mi známý hlas. „Jsem teď trochu pomalejší. To víš, poznal jsem pravdu a pravda mě vysvobodila, jak je psáno v Janovi,“ dodal sarkasticky. Z temnoty vyjel otec Ralf na invalidním vozíku. Couvl jsem ještě víc. Když jsem se s ním potkal posledně, nohy ještě měl. Dneska mu končily pod koleny. „To jsi ty, Leo?“ zeptal se a mhouřil oči proti podzimnímu slunci. „Ještě pořád mezi živými? Važ si toho, chlapče. Život Lazarů není to pravé ořechové. Už proto, že člověk nemůže dohnat to, co za života zanedbal. Někdy toho dost lituju, chlapče. Když si vzpomenu, co to se mnou dělalo při zpovědích mladých hříšnic.“ Zachechtal se úplně příšerně. Ten třičtvrtěrok, co byl mrtvý, provedl s jeho hrtanem hrozné věci. „A vidíš, pak mi to jednou upadlo a už ani nevím, kde…“ „Myslel jsem, že byste mě k někomu zavedl.“ „To už nepůjde, Leo,“ zachrčel a poplácal se po stehnech. „Vlci jsou tenhle podzim hrozně drzí. Kampak bys vlastně chtěl?“

„K mozkožroutům.“ „Všichni jsme mozkožrouti,“ odpověděl pateticky. „Ale já a většina z nás se dokážeme ovládnout. Někteří ne. Slyšel jsem, že se s nimi kočkuješ a honíš po horách?“ „Chci se zeptat, jak se k nim dostanu.“ „Kdysi bych šel s tebou a řekl jim: Kdo z vás je bez hříchu, první hoď kamenem! To jsem ještě myslel, že se po smrti probudím někde úplně jinde než tady.“ „Jak se k nim dostanu?“ „Nejsi sám, viď? Táhnete se zbraněmi a chcete jim vzít i to poslední, co jim ještě zbývá.“ „Zítra je sobota, otče. Ráno v šest se stane přesně to, o čem mluvíte. Dieter Hoeness vyrazí do hor a nepůjde jenom po mozkožroutech. Má namířeno i sem.“ Zpozorněl: „A co má být?“ „Neříkejte, že jste nepochopil! Tady, ve vaší vsi, mrtváky, kteří by se mu dokázali postavit, nenajdu. Musím za těmi do hor. Taky se mi nelíbí, že jde i po vás. Chci těm v horách pana Hoenesse vydat.“ „Řešil bych to jinak,“ posmrkl a zase se začal tím hrůzu nahánějícím hlasem smát. „Ale, konečně, to já jsem jim celé roky říkal: Modlete se a budete spaseni. Nyní je na mně, abych jim to zklamání aspoň trochu vrátil. A starý Dieter jim už vážně bral klidné spaní… Jako kdyby nějaké měli, cha!“ Povyjel s vozíkem až na práh a ukázal mi stezku, vinoucí se od vodního mlýna přímo nahoru na hřeben, za nímž byla Wolfgangova rokle. „Až na dně rokle uvidíš oheň, to budou oni. Plameny zahánějí vlky. Ty potvory sežerou všechno. Hádal bych, že v těch svých nohách musím za těch deset měsíců už dávno mít litry klobásovýho jedu, ale hele! Zachutnalo jim to a napadají nás pořád častěji! Kdyby měl jeden jistotu, že se po další smrti už opravdu neprobudí, prohnal by si hlavou něco hodně ostrýho…“ Najednou vzlykl. „Popřál bych ti hodně štěstí, Leo, ale k mé hrůze je mi to jedno.“ *** Listí mi šustilo pod nohama a podvědomě jsem zpomaloval. Přece jenom jsem lezl do jámy lvové. Každý z nich mě tam zná a někteří viděli na vlastní oči, jak jsem předevčírem chytil Hanse a sjel s ním v objetí až Dieteru Hoenessovi před pušku. Během dvou hodin jsem vystoupal až k zubatému skalnímu hřebenu a začal hledat místo, kudy by se dalo přešplhat na druhou stranu. „Co tady chceš, přiháněči?“ ozvalo se znenadání nade mnou. Koukl jsem se nahoru. „Mám pro vás nabídku!“ Chlápek se uchechtl. Měl vypadané všechny zuby a na ruce si přidržoval lehkou dvouhlavňovku: „Nová léčka? Kde máš střelce?“ „Ve vrtulníku nad tebou!“ Poplašeně se ohlédl a málem z toho svého skalního posedu spadl. Něco zavrčel a pohodil hlavou: „Vtipy máš blbý. Co ta nabídka? Hádám, že ses nerozhodl pro sebevraždu? Mezi našima lidma bys ji měl dost těžkou!“ „Chci mluvit s vaším šéfem!“ „Předevčírem jsi ho odkrouhnul.“ „Novýho nemáte?“ „Zrovna se o tom dole dohadujou.“ „Tak mě nech projít!“ „Nejdřív tu nabídku!“

Usmál jsem se a chvilku ho nechal umírat zvědavostí. „Chcete starýho Dietera Hoenesse?“ Kdybych mu nabídl vlastní mámu, překvapilo by ho to míň. „A co za to?“ Dělal jsem, že přemýšlím. „Třicet tisíc!“ řekl jsem nakonec. Zaťukal si na čelo, aby mi dal najevo, že jsem pošuk. „V těchhle horách zlato není, přiháněči!“ „Přece jste vyhlásili odměnu na jeho hlavu,“ nadhodil jsem. „A na mou dalších dvacet tisíc, ne?“ odsekl jsem. „Prostým početním úkonem zjistíme, že –“ Pokrčil rameny. „Hele, jdi dolů. A dej si bacha, mám tě na mušce. Jestli dneska po týhle stezce přijde ještě někdo, máš v zádech díru jak od kulečníkový koule.“ *** Wolfgangova rokle je divné a strašidelné místo, kde se dali potkat neživí už v době, kdy ještě mrtví z hrobů nevstávali. Aspoň se to říkalo. Na planince proti lesu, odkud zřejmě za tmy přicházeli vlci, hořelo několik ohňů. Na ojíněném pařezu před stavením, které kdysi sloužilo jako turistická ubytovna, ležela šachovnice a bílé věže nebezpečně ohrožovaly černou dámu. Hráči byli uvnitř. Popošel jsem doprostřed planinky. Mohl jsem jenom doufat, že nenávist ke starému Dieterovi mnohonásobně předčí tu ke mně. Mezi zřícenými balvany z hřebene nad roklí se ukázal první z nich. Hned nato další. Nořili se z temných, studených slují ve skalní stěně a cenili na mne mrtvé, zmrzačené dásně, z nichž už dávno vypadaly zuby. Blížili se v soustředných kruzích stále blíž a blíž… Po zádech mi přeběhl mráz. „Kdo je vůdce?“ křikl jsem. Neposlouchali, nebo neslyšeli? V té chvíli to bylo fuk. Sehnul jsem se a zvedl ze země kus klacku. „Stát!“ pokusil jsem se je varovat. Mladík, který se dostal ke mně nejblíž, zrychlil krok. „Kdo je vůdce?“ Nic. Uskočil jsem před útočníkem a ranou shora mu rozdrtil lebku. Klekl si a dřív, než stačil padnout tváří k zemi, vrhli se k němu ostatní. Holými prsty vylamovali skořápky z lebeční kosti ven a pokoušeli se na prsty nabrat aspoň trochu hmoty, která byla pod tím. Už dávno neměla šedou barvu, ale jim jako by to nevadilo. Ani mě nenapadlo, že jdou i po svých. To vypadalo nadějně. I kdyby se mnou nechtěli nic mít, stačí občas rozbít jednomu z nich hlavu a získat tak trochu času k útěku… „To stačí!“ ozvalo se od chalupy. Otočil jsem se po hlase a ztvrdl. Chlápek, který promluvil, vypadal jako Kinkaš Martinko z té pohádky. Prostě zákeřný a nabubřelý trpaslík. Pohled na něj by mě tolik nevzal, i když na rozdíl od ostatních měl ještě hodně zubů a hlavně obě oči. Nejspíš si dával pozor, aby si nelehal vedle mraveniště. To, co mi vyrazilo dech, byla Anika. Stála za ním a byla napůl nahá. To ostatně všichni, jenom mrtvej blbec se oblíká. Jenomže na ní to vypadalo hrůzostrašně. „Co tady chceš, přiháněči?“ přerušil Kinkaš Martinko moje myšlenky. A tak jsem mu to řekl. *** „…jednoduše řečeno,“ odmlčel jsem se a polkl. „Na mě jste vypsali dvacet táců. Na Dietera Hoenesse

padesát. Z toho plyne, že by pro vás mohl bejt dobrej obchod, kdybych vám vydal Hoenesse a vy byste mě odbyli jenom třiceti tisíci.“ „A co ty potom? Chceš převzít jeho gang?“ Zachechtal jsem se. „Žádnej gang není. Jenom lidi vzali spravedlnost do svých rukou. Můžete je zase na čas zastrašit.“ Kinkaš Martinko si to, zdálo se, srovnal v hlavě a přistoupil až ke mně: „Proč to děláš?“ „Potřebuju peníze. To vám musí stačit.“ Zachytil jsem Aničin pohled a usmál se na ni. „Počkám u ohně, než se dohodnete,“ hodil jsem k ostatním. Vyrazil jsem dopředu, popadl Aniku za ruku a opatrně, abych jí ji neutrhl, jsem si ji přitáhl k sobě. „A tu si beru jako rukojmí!“ Dřív, než se vzpamatovali, jsem se obrátil a skoro přeběhl planinku k nejbližší vatře. Pokusila se mi vyškubnout. „Nechci tam…“ Polonahá a v těch svých černých šponovkách vypadala uboze a šíleně. „Co tady děláš?“ zeptal jsem se hned, jak jsme se dostali z doslechu. „Tohle jsou ti největší rabiáti! Ty přece mezi takový nepatříš!“ Konečně se jí podařilo vyškubnout se mi, ale neutekla. Jenom si zkřížila ruce na ňadrech. „A kam patřím, Leo?“ „Jsou mrtváci, kteří by pro mozek nikdy nikoho nezabili.“ „Já jsem jiný nenašla.“ „A líbí se ti tu?“ zeptal jsem se. Zase pokrčila rameny. „Lepší než v hrobě.“ Uvažoval jsem, jestli jí to mám říct. Byl jsem čím dál víc přesvědčený, že Anika je to, co by mi potom chybělo. Nakonec jsem se rozhodl pro opatrnou variantu. „Některý lidi, co jsou na tom jako ty, si kupujou domek na severních ostrovech, na Špicberkách nebo na Faerech, na Novoj Zemlji…“ Ušklíbla se: „Blbá rada. Na takovou parcelu nemám.“ A tak jsem jí to ukázal. Ten papír, se kterým jezdívám už dva roky do města do nemocnice. Přečetla si ty doktorské čmáranice a podívala se na mě docela jinýma očima. „Kolik času ti zbývá?“ Pokrčil jsem rameny: „Před třemi dny telefonovali mámě, že mám nastoupit do nemocnice. Takže tak měsíc, možná… Odtamtud bych se už nedostal a já potřebuju prachy, abych potom mohl aspoň trochu slušně žít.“ „Existovat,“ opravila mě. „Slyšíš? Počítám, že do měsíce exnu taky.“ Zase se ušklíbla. „To vypadá skoro jako vyznání lásky.“ „Přestaň s tím sarkasmem, kruci! Já parcelu mám. A až mi vaši zaplatí za Hoenesse, budu mít dost peněz, abych si tam postavil prima domek.“ Kdyby ještě měla funkční slzné kanálky, bulila by jako po cibuli. Pohladil jsem ji po vlasech a sotva letmo se dotkl tmavofialové čáry na krku: „Neboj se. Kvůli mně nic tak hroznýho nebudeš muset udělat. Aniko…“ Zarazila se, a pak teprve jako by se jí zablýsklo. „Tohle?“ zeptala se a ukázala si prstem na strangulační rýhu. „Je šikmá, nebo vodorovná?“ Vytřeštil jsem oči. Najednou mi to došlo. „Vodorovná,“ zašeptal jsem. „Žádná sebevražda, Leo,“ zavrtěla hlavou. „Prostě někdo přišel zezadu a navlíkl mi to na krk.“ „A potom?“ „Jak to mám vědět, hernajs?“ vyjekla. „Po smrti se přece probereš až po pár dnech, ne? Já nevím, co se mnou potom dělal! Rozumíš? Ale nejsem žádná nanynka od zelí, abych si to nedokázala domyslet, víš? Jenom si představím, že bych měla být s tebou… s jakýmkoliv chlapem o samotě, tak…“

„A co tady mezi nima?“ zeptal jsem se žárlivě a váhavě se dotkl nahé kůže na její paži. Ucukla. Nebylo jí to příjemné. „Každý občas zkusí něco, na co už nemá, víš? Dali mi vybrat, když jsem sem přišla. Polovina z nich tady si na mě lehla, i když už jim to chybělo. Pak se vzpamatovali, pitomci.“ „Souhlasíme!“ přerušil ji Kinkašův hlas. Trpaslík seskočil z verandy a podával mi ruku. „Kdy a kde?“ *** V sobotu o šesté ráno byla ještě tma. Od úst nám stoupala pára, a kdyby starý Dieter Hoeness kvůli utajení nezakázal kouřit, nejspíš by žmoulal hořící cigaretu v prstech každý z nás. Stejně nás odněkud pozorovali. Kinkaš a ostatní se měli skrývat někde tady, i když mi přesné místo vůdce mrtváků pro jistotu neprozradil. Starý Hoeness čekal ještě pár minut, než zvedl ruku na znamení odchodu. Bylo nás pět – jako jindy. Jenom tentokrát kolovala bylinná tiše a bez jediného slova. Všichni měli před očima prosebné pohledy v mrtvých očích, pláč paní Stuckové, která podruhé v životě viděla umírat svého syna. „Až zlikvidujeme tu sběř z Wolfgangovy rokle, tak se na to vykašlu,“ promluvil Frank Müller. „Už mě nebaví zabíjet ty chudáky. Slyšíš, Dietere?“ „To už jsme probrali,“ odsekl starý Hoeness. Otočil se k nám zády a začal první stoupat úzkou, kamenitou stezkou vzhůru na hřeben, kde je křižovatka turistických cest. Postupovali jsme jeden za druhým a každých deset výškových metrů jsme odpočívali. Pot se z nás jen lil a studený vítr od ledovce nás nepříjemně ochlazoval. Na ramenou se nám pohupovaly zbraně a mezi zuby jsme si protlačovali žvýkačku. Slunce už vyšlo, když jsme konečně dospěli až nahoru. „Pauza,“ houkl Hoeness. Vytáhl si z kapsy chleba, zabalený v ubrousku, a promaštěný papír s kusem špeku. „Dneska to skončíme, chlapi,“ promluvil konečně k věci. Stáli jsme na hřebenové cestě a rozhlíželi se. Hluboko pod námi se v údolí roztahovalo městečko. To nás teď tolik nezajímalo. Na druhé straně předělu padaly skály kolmo dolů do Wolfgangovy rokle. Hoeness tam dolů nahlížel tak dlouho, až nám bylo jasné, že tentokrát jdeme na ty pravé. Až odsud byla vidět chalupa, ve které jsem se včera konečně znovu potkal s Anikou. Dívka tam teď nebyla. Jen nějaké dvě mátožně se pohybující postavy nás měly ujistit, že se nic neděje… „Jak to chceš udělat, Dietere?“ zeptal se Frank. Prohlížel si planinku na dně rokle optikou zaměřovače a přejížděl od chalupy k vyhaslým ohništím a zase zpátky. Krucinál, mihlo se mi hlavou. Jestli si starý Hoeness všimne, že se přestali starat o oheň, tak mu dojde, že něco není v pořádku. A kde vůbec jsou? Tady nás přece měli dostat? Nenápadně jsem se rozhlédl. Nic. Jestli se skrývají v těch několika keřících kosodřeviny, tak musím být úplně slepý. A někde ve skalách? Ti, kteří nás sledovali už při ranním srazu, musejí být na stezce někde pod námi, ale ti ostatní? Hluboko pod námi třeskl výstřel. „Do prdele!“ zaječel Frank a ukázal dolů na městečko. Z několika domů začal stoupat dým. „Mrtváci napadli město! Oni museli vědět, že odcházíme!“ V té chvíli jsem pochopil, že mě Kinkaš Martinko dostal. Jako malou holčičku na bonbon. Frank se nerozhodně podíval po Hoenessovi: „Jestli má tam dole někdo z našich pušku, tak určitě ne žaludek. Co teď, Dietere?“ „Než seběhneme dolů, tak bude po všem,“ zavrčel starý Hoeness. „Gustave! Jsi nejlepší střelec…

Zkus to!“ Gustav Jelen si zarazil pažbu do ramene a zamrkal, jako by si chtěl procvičit oko, než začne mířit. Tam dole byla moje máma a já tušil, že to s ní nedopadne dobře. „Tak běžíme, ne?“ zařval jsem. Jestli mě Kinkaš takhle podrazil, nemůžu čekat, že mi dá prachy, které mi dlužil za zradu. Zpětný náraz zarazil pažbu Gustavovi do ramene. Výstřel zaburácel mezi skalními štíty a stokrát se ještě vrátil. „Trefils!“ vykřikl Frank s dalekohledem v ruce. „Kolik jich tam ještě je?“ „Tak padesát!“ „Do prdele!“ Ta další rána bouchla mnohem blíž a neměla takovou sílu. Ale stačila. Gustav Jelen padl na kolena. Zbraň mu vypadla z rukou, sklouzla po kameni, a strhávajíc s sebou drobné kamínky poskakovala po stále příkřejším svahu dolů. O nějakých dvacet metrů níž se odrazila od skalního výčnělku a obloučkem padala dolů do Wolfgangovy rokle. Gustav se otočil ke mně a v jeho očích jsem uviděl slzy. Jako kdyby tušil, že jsem ten Jidáš já. Odtrhl dlaň od hrudi a mezi prsty mi ukázal krev. „Já nechci,“ zašeptal najednou bezkrevnými rty. Hlasitě klapla západka Hoenessovy zbraně. Věděl jsem, co chce udělat. „Ať mi dá šanci,“ zaslechl jsem ještě Gustava. Jenomže já jsem věděl, že tu šanci nemá. Nikdo z nás ji nemá. I kdyby mu teď starý Hoeness nechtěl vystřelit mozek, pochutnali by si na něm ti, kteří k nám přicházeli po hřebenovce ve směru od Dachsteinské vidlice. Konečně mi to došlo všechno. Kinkaš rozdělil síly; byl by to možná dobrý partyzánský velitel… „Na toho bylo deset táců!“ zaslechl jsem mrtváka, kterého jsem neznal. Bok po boku s ním přicházela Anika. Mířila mi na prsa a divně se smála. „Co je?“ křikl jsem a zpotil se strachy. Hoeness konečně vystřelil. Gustavova hlava mi v tu chvíli připomněla strouhaný salát z červené řepy. „Do prdele!“ vykřikl Frank. Teprve teď se pohnul. „Tvoje nevěsta, co?“ houkl na mě a rozběhl se zpátky po cestě, kterou jsme sem vystoupili. Ani on neměl naději. Po stezce vystupoval Kinkaš Martinko, a určitě nebyl sám. „Aniko!“ křikl jsem. Maličko pohnula hlavní a vystřelila. Starý Hoeness rozhodil rukama a svezl se na kamení. „Dobrou chuť!“ křikl jsem. Bylo vidět, že chtějí mít naše hlavy v poživatelném stavu. „Dobrou chuť, Aniko!“ křikl jsem ukřivděně. „Jsem zvědav, jak ti bude chutnat mozek, kterej na tebe pořád myslí!“ „Jsi hnusnej!“ křikla a vystřelila. Hvízdlo mi to kolem uší. Už jsem nesměl ztratit ani vteřinu. Vrhl jsem se do kosodřeviny a rozběhl se na opačnou stranu. Koutkem oka jsem viděl, že se ošidit nedala. Měl jsem ji v patách… Hluboko ve svahu pod námi třeskla dvojice výstřelů. To Frank narazil na Kinkaše. Mrkl jsem dolů. Městečko bylo v plamenech. Možná začínala ta nejhroznější válka, jaká vůbec jen mohla vypuknout, a mrtví ji nemohli prohrát. Ještě jsem měl šanci… Vyklopýtal jsem z kosodřeviny zpátky na cestu a pustil se dolů k Brunhildině studánce. Byl jsem tu nejméně dvacetkrát, ale nikdy by mě nenapadlo na téhle krkolomné stezce, která daleko víc připomínala řečiště vyschlého potoka, běžet. Větve zakrslých borovic mě šlehaly do tváří a od studeného vzduchu mě začínalo píchat v hrudníku. Anika se hnala za mnou. Nejspíš si řekla, že sbalí odměnu za mne a Hoenesse a odjede někam na sever sama. Kdybych jí to já pitomec nevykdákal, tak ji něco takového nikdy nenapadlo.

Ta poslední myšlenka mi vyskočila z hlavy, jako by pochopila, že je tam už zbytečná. Až o zlomek vteřiny později jsem ucítil šílenou bolest mezi lopatkami, na hrudi se mi otevřela díra, cosi se mi mihlo před očima a zmizelo to kdesi vepředu. Setrvačností jsem se ještě několik kroků hnal o zlom krk dál, než jsem konečně klopýtl a hlavou napřed zajel mezi kosodřevinu. Víc nevím… *** Procitl jsem. To by znamenalo, že žiju. Pokusil jsem se pohnout, ale nepovedlo se, jenom jsem se tak nějak divně zazmítal. Nemělo cenu to prodlužovat. Otevřel jsem oči a zaječel jsem hrůzou. Visel jsem ve výšce nějakých tři sta metrů nad propastí. Myslel jsem, že jako chuťovka pro ptáky, ale pak jsem si všiml těch fáborů, které na mně visely a šustily jako hodně uhozený kondolenční listy. Dole, hluboko pode mnou, jsem viděl jen vrcholky stromů, skaliska a divokou zpěněnou bystřinu valící se z ledovců. Zamlel jsem sebou. Byl jsem omotaný jako balík červeným horolezeckým lanem, které se do mě zařezávalo jak síťovka do kapra, a to samé lano viselo od spodní hrany skalního převisu nade mnou jako vlákno od pavouka. Nezbývalo mi než zírat dolů a modlit se. Vlastně proč? Jestli se to utrhne, tak se zase tolik nestane. Všechno nasvědčovalo tomu, že si mě tady někdo ulil jako živou konzervu. Až bude mít chuť, prostě přijde, vytáhne si mě a vymlaskne mi mozek. Do té doby budu čekat a dívat se na stromy a peřeje. Peřeje a stromy… Stromy a peřeje… Ještě že aspoň po setmění bude jiný program a celou noc budu zírat do temnoty. *** Pátý den mě přišla vytáhnout. To už vojsko vyhladilo mrtváky z celého okolí Dachsteinu. Dokonce jsem kousek téhle honičky mohl sledovat shora. „Jak se vede?“ ozval se nade mnou její hlas, když se mnou konečně někdo smýkl na zem a nohou mě otočil na záda. Toho chlapíka jsem neznal, ale Aniku jo. „Co chceš?“ zeptal jsem se. Fakticky jsem měl strach. „Tvoje peníze. Budeš je asi mít v nějakým bankovním trezoru, nemám pravdu?“ „Ani kdybys –“ „Jestli mi je nedáš, Leo, tak nás tenhle ten ještě dneska udá. Mrtváci jsou v týhle zemi už tejden škodná.“ „Na co je chceš?“ „Zaplatit mu, přece! Myslíš, že jsem tě takhle dokázala svázat a spustit dolů já?“ „Dostalas… Dostalas přece za mě a za Hoenesse –“ „Za to už jsem koupila na Špicberkách senza domek. Ještě něco dlužím a…“ Zamlel jsem sebou a konečně se zbavil těch smyček. „A…?“ „…zaplatím tady tomu klukovi a až se setmí, aby nás nikdo neviděl, vyrazíme k odpočivadlu, kde jsem nechala auto.“ Pořád jsem nechápal. „Kinkaš…“ „Kdo?“ „Kinkaš Martinko. Ten váš vůdce, já mu tak říkám…“

Zasmála se. „Přece sis vážně nemyslel, že by ti ty peníze dal? Živýmu?“ Vstal jsem a opatrně se protáhl. Kdo ví, kolik toho tohle mrtvé tělo vydrží. Pohladil jsem ji po tváři a jen se ušklíbl, když jsem si všiml opovržlivého pohledu toho chlápka. „Aniko…“ „Žádný sex, Leo,“ hlesla vážně a potichu, aby jí ten její průvodce nerozuměl. „Ale jinak…“ „Ale jinak?“ „Přece si můžeme dokazovat lásku i jinak, ne?“ Zasmál jsem se. Nevěděl jsem, co má na mysli, ale tak nějak mi stačilo, že je vedle mne. Že jsme spolu. Jako princ a princezna, kteří jestli neumřeli, tak žijí dodnes…