Jizerky 2009 Každý rok se do nich rád o prázdninách vracím. Je to kraj mého dětství, letních prázdninových pobytů. Jezdím tam už téměř 60 let a sleduji, jako pamětník tamější vývoj. Bohužel je to rok od roku horší. Od kdysi kvetoucího průmyslu lidově demokratického Československa a vysoké životní úrovně až do bídy první republiky, dnes řečené demokratické České republiky. Už se tam teď jídlo v krámech nakupuje zase na dluhové knížky, trvale uložené u pokladní. Peníze se tu nepoužívají nebo jen jednou měsíčně, po vyplacení dávky v nezaměstnanosti. Mé letošní postřehy se týkají vesnic Bílého Potoka pod Smrkem, Hejnic, Lázní Libverdy a Nového Města pod Smrkem. Vyjížděl jsem letos z Prahy a už tu mi docházel benzín. V Hloubětíně byla pumpa Shell. Obsluha byla ruská a mluvila na mě jenom rusky. Neokradli mě a prodali mi dokonce i kvalitní benzín. Cesta do Liberce byla jen obyčejná a klidná. Za Libercem je silnice velmi nebezpečná, s mnoha nepřehlednými zatáčkami a stoupáními. Přede mnou jel moc pomalu „létající montgomerák – hadraplán, trojkolka“. Jel pomalu a hrozně z dvoutaktního motoru čmoudil. V mém autě, jedoucím za ním jsem se začal dusit. Také nebylo nic vpředu vidět. Musel jsem ho s nasazením života předjet. Přežili jsme to oba. Dojel jsem do lázní v páteční odpoledne. Noc před mým příjezdem byla v republice hrozná bouře s blesky. Zle poznamenala i tento kraj. Blesky vyvrátily stromy, sloupy elektrického vedení a zapálily transformátor. Po příjezdu nešel elektrický proud. Pivo neteklo, pekaři neměli na čem upéct! Pečivo a chléb se muselo dovézt z Polska! Tak jsem si po dojetí poručil místní láhvové pivo Konrád Henlein. S chutí jsem se naklonil nad sklenici. Z brýlí mi vypadlo sklo, až na dno půllitru. Nerozbilo se přes měkkou pivní pěnu. Jízdou v autě se mi v brýlích sám povolil šroubek. Nevydloubal jsem sklo prstem a tak jsem musel pivo dopít až do dna. Pak přiběhla s dlouhým nožem mladá a krásná servírka. Ten mi svou špičkou posloužil jako provizorní brýlový šroubovák. Ubytoval jsem se v penzionu a vyhrabal z brašen ten pražský a správný šroubovák. Dotáhl šroubek a konečně zahájil dovolenou – nic neděláním. Vyšel jsem v bílých kalhotách před můj pension, poručil si černou kávu a nabídl tykání velkohoteliérové Pižlavé. Hned byla pro a štěstím vyvýskla. Přiťukli jsme si bouřlivě, ona pivem já kávou. Tmavou kávu jsem měl hned v rozkroku, na světlých kalhotách. Byl jsem z toho rozmrzelý, nemám tam čím to vyprat. Pižlavá mě utěšila tím, že mi ukázala na své světlé blůzičce barevné skvrny od omáček za celý týden. Tím bylo naše tykání stvrzeno. Letos jsem platil velkohoteliérce Pižlavé penězi. Loni to šlo platebními poukázkami, na erotické masáže, které jsme v práci dostávali prý na „zotavení“! Ráda je ode mne ode mne brala, smála se na mě významně, jak skončily v jejím požehnaném věku a s tou její tučnou postavou nevím? 1
Jen v Novém Městě (podle přehršle Cikánů řečeném bělochy Černé Město) se tamní cigoši plynule „přeprasují“. Po soumraku je pro běloškou menšinu i Viet Cong kolonisty nebezpečné vycházet na ulice! Cikáni se v tuto dobu probouzí a v tlupách vyráží do ulic, páchat zločiny. Dvoučlenné bělošské policejní hlídky se jich bojí a raději sedí tiše ve tmě a bezpečí služebního vozu. Město je proti nemakačenkům bezmocné, to by trestáním proboha porušilo jejich lidská práva! Už si to tam obhlíží bílí členové budoucí „národní gardy“ - skinheadi, členové Dělnické strany a Národního odporu. Ti umí pěstmi aspoň dočasně zklidnit přičmoudlou pakáž, bezpracně žijící z daní nás, ještě pracujících! V Bílém Potoku (podle množství Cikánů řečeném Černý Potok) je situace opačná. Většinové tmavé obyvatelstvo se tu nemnoží. Ke zdejším Cikánům už nejezdí jejich bohatší příbuzní v Mercedesech a BMW. Ve dne už ve vsi není vidět ani živáčka. Jako by tu začalo válečné stanné právo. Obyvatelstvo všech barev pleti se raději přestěhovalo do hrobů, na místním hřbitově. Živé tu čeká jen ještě horší život, než byl ten v krizích 1. republiky! V jediném obchodu s potravinami se nakupuje chléb na dluhovou knížku. Mladý cigoš se při nákupu docela ukázal. Koupil na sekeru bochník chleba, dva rohlíky a celkem 6 jednotlivých kusů cigaret. Pak chtěl koupit na sekeru ještě na neděli syrové maso. To mu ale prodavačka odebrala a ani nenapsala. Přesto se v tomto současném obchodu pulty prohýbají nadbytkem zboží (v 50. letech tomu bylo opačně, nedaly nebo jen s obtížemi se tu daly sehnat brambory nebo dokonce i holé kosti od masa)! S postupem času minulého režimu obce ale začala díky rozvoji textilního průmyslu bohatnout. S příchodem demokracie textilky musely být zničeny, uvolnil se tak trh asiatům. V Bílém Potoku ještě stojí kdysi věhlasná hospoda Poledník. Nyní je liduprázdná. Jen nad WC se pyšní nápis: Poplatek za použití půl eura nebo 15 korun! Asi je to jejich jediná tržba! Tím dosáhla tahle hospoda světovosti. Koktavka je má tamní libverdská favoritka. Kdysi to byla švadlenka ve vzdálené továrně. Živí ji teď už dlouho jen malý invalidní důchod. Sotva si z něj zaplatí činži! Ona má penzi za koktavost. I když už dávno nekoktá, pobírá ho dále. Stejně by tu žádnou práci nesehnala nebo jen za mzdu ještě menší, než je ta její penze! Nechává se živit 3x denně od rodičů – také penzistů (moc jí při jídle nadávají za darmožroutství)! Asi je opravdu trochu nemocná. Při jedné jízdě mým autem dostala několikaminutový hysterický smích. Ani druhý den mi nebyla sto vysvětlit, čemu se to v tu chvíli vlastně smála? Je to erotická nádenice. Milence mění 2x ročně. Posledního, toho cikánského vypudila z bytu ještě před mým letošním příjezdem. Měl nejen malý plat ale i velkou a doživotní exekuci na něj! Nahradil ho nyní běloch, 2x rozvedený a teď už zase na chvilku pracující zedník. Je z něj přešťastná, pomůže jí s placením nájemného. Koktavka má teď sexuální střídmost. Amant je pořád na zednických cestách a tak má na ni čas jen tři hodiny týdně. Musí vyjít jen s tolikem. Pro ukojení nejnižšího pudu, při nedostatku chlapů
2
má ve skříni čtyři elektrické „robertky“ a balík náhradních silných baterií. Jen já ji mohu oslovovat podle „strojů“ lásky Robertku. Ona už také není nejmladší. Jiní zdejší mladí lidé mají podobný úděl (ti mají invalidní penze za píchání v zádech či dloubání v koleni)! Šli jsme s Koktavkou jeden večer spolu tancovat do místní kavárny. Kromě starého zablešeného a potrhaného nábytku měla kavárna u stěn moderní koše na deštníky. Lázeňští hosté do nich ale odkládali berle! Tanečnice v kavárně (lázeňačky 80 - 90 let) se snaží být krásné a zdravé. Pak už jen dychtivě čekali na mladé tanečníky. Nepřicházali však ani ti staří! Naproti nás v ten večer seděl už 10x trestaný Cikán. Kazil mi svou přítomností dojem toho večera. Nakonec vstal, padl na podlahu a odtáhli ho rádi, i bez placení. Zapomněl na stole zapalovač, Koktavka ho hned ukradla a dala mi ho. Má opravdu dobré srdce. Místní fotograf v Hejnicích mě letos opravdu moc potěšil. Byl to mladý ale už bělovlasý, vyhaslý a asi bývalý „obšourník“. Před časem mi v Praze vykradli byt včetně japonského fotoaparátu na kinofilm. Fotografování mi léta chybělo, bylo mým koníčkem už od dětství. V Hejnicích jsem u něj uviděl foťák SONY a hned se mi zalíbil. Prodavač ho chválil a já mu slíbil, že se na tu koupi vyspím ještě jednu noc. Ráno jsem byl rozhodnut k nákupu. Zajel jsem z Libverdy do Hejnic a zaparkoval před cukrárnou. Kde se vzala, tu se vzala, stála za mnou Koktavka! Už jsem ji nemohl setřást. Nedala jinak, než že půjde se mnou koupit ten fotoaparát. Prodavač mi mašinku vybalil a předváděl mnoho jejích předností. Pak mi to vše spočítal. Měl jsem dohromady zaplatit skoro 5 000 korun. Odešel jsem si pro ně do bankomatu naproti. V krámě zůstala jen Koktavka a fotograf. Hned mu vyklopila můj věk. On, znalec lidských tváří, mi hádal o 14 let méně! Po nákupu jsme šli popíjet nealkoholické limonády. Fotoaparát dostal ode mne přezdívku Soňa – manželka Sony. Hned jsem začal fotit Koktavku a ona mě. Ještě jsem neměl přečtený návod a tak jsem nakonec všechny ty nové fotky omylem smazal. Také jsem si zablokoval focení makro. Musím s tím později zajít do záruční opravny na periferii Prahy. První Servírka v Libverdě je dvojitá svobodná matka. Je na své nemanželské děti pěkně pyšná a předvádí je hrdě, na jídlo přicházejícím k hotelovým hostům. První dítě má s německým turistou. Ke svatbě ale nedošlo, byl prý zakrslý, na pro muže důležitém místě! Letos povila další dítě s ukrajinským řidičem. Také si ho nevzala. Byl „tam“ prý vyvinutý až moc! Tak si zůstává u náhodných známostí s německými motorkáři. Ti jsou narostlí všude a přiměřeně. Ještě jí navíc ráno dobře a v eurech zaplatí. Druhá Servírka v Libverdě mě obsluhovala po celou dovolenou. Nelíbily se mi její křečové žíly na nohách. Jen jsem odjel, dostala první infarkt! Už mě nikdy neobslouží. Ten večer před jejím srdečním selháním ještě Němcům zatančila charleston. To byl její skoro konec. Viet-Cong zbankrotoval v Hejnicích už ve dvou podnicích (tedy zde ve všech). V pověstně dobré vývařovně Belgické Kongo (jedl tu i herec Rudolf Deyl 3
starší) se už nevaří. Letos už nejsou na talíři žraločí ploutve, chobotnice ani kačeny. Čepují jen pivo a může se tam prohrávat na hracích automatech. To vše nabízí pro naši zábavu. Druhý luxusní hotel Zvon v Hejnicích už ani asiaté neutáhli! Je úplně uzamčen. Naši noví spoluobčané přešli na to jednodušší, prodej textilu z Polska a Asie. Nádražní restaurace v Hejnicích byla po léta demokracie vyhrazena mladým narkomanům. Letos ale už v ní nevysedávali. Seděli v ní jen tři omšelí a bezzubí nezaměstnaní. Nudící se výčepák, na mě mezi dveřmi jásavě volal: Objednává se u mě! Raději jsem vycouval, pít s nimi v té špíně jsem neměl chuť. V Hejnicích železniční šraňky letos doznaly obrovský pokrok. Ještě loni se spouštěly ručním točením kliky mrňavou to nádražačkou. Letos už jsou na elektrický pohon! Žasnou nad nimi všichni, místní i rekreanti. Taková je to zdejší novinka! V tomto drsném pohraničním kraji si horskými túrami každoročně testuji můj aktuální zdravotní stav. V mém věku 64 let jsem byl letos opět mile překvapen. Kuřácké srdce a plíce fungovaly jako švýcarské hodinky. Že mě pak trochu kloktaly kolenní klouby, bolela chodidla a píchalo v zádech mi ani nevadilo, stejně tak to bolelo i v mých mladších letech. Za tři dny po „výlezu“ do kopců se to vždy vše samo uzdraví. Šel jsem letos na dvě túry. První byla na horu Paličník (vysokou pod 1000 m). Vyjel jsem nahoru autobusem, určeném především cyklistům, na horskou chatu Smědava. Tamní jediná hospoda otevírá ale až o hodinu později než přijíždí autobus. Samota Smědava (poslední po Němcích neshořelá budova) má horskou chatu s vývařovnou. Když tam přijede dopolední autobus mají pro turisty zamčeno. Tak musí odejít za hladu a žízně! Je to jako s ochočováním slonů v Indii. Ti si tam také zvykají na člověka o hladu a žízni! Šel jsem se podívat na bunkr č. 314, který byl součástí řady obranného opevnění ČSR proti Hitlerovskému Německu, z roku 1937. Stavěla ho tehdy známá pražská stavební firma Nekvasil. Po válce už měl bunkr železná vrata vylomená a tak jsem do něj jako kluk lezl. Později ne jen sám! Letos byl už tak zarostlý, že jsem ho vůbec nenašel! Není divu, od války a jeho výstavby uplynulo skoro 70 let. Vzdal jsem to marné hledání a krásné vzpomínky potlačil. Tak jsem se šel aspoň podívat na základy spáleniště další chaty na Smědavě. Tu také už dávno zapálil blesk a ona úplně shořela. Před válkou v ní bydlel tehdy jen zeměměřič, ale i pozdější spisovatel Franz Kafka. Cyklisté z autobusu se po chvilce rozjeli a já se vydal dál pěšky a silnicí skoro sám. Cestu, už dál po kilometrech zaplňovaly staré turistky a jejich vyčvachtané čubky. Všechny mi kazily dojem z výhledu do překrásného kraje. Bylo jich najednou jako v prvomájovém průvodu. Nedaly se předejít, ani mým počkáním se neoddálily. Každá baba měla jeden tlumok. Zastavovaly se a pořád si v nich 4
hrabaly. Nakonec vytáhla jedna toaletní papír a zmizela v roští. Ostatní na ni dlouhou dobu čekaly. Pak v hejnu popošly o pár metrů a přišlo to zase na tu druhou. Když to čubky uviděly, také najednou musely do „kytiček“. Byly jako mor! Nebralo to konce. Zaneřádily svými výkaly okolí několikakilometrové horské silnice! Sestupoval jsem pak po výstupu na skálu Paličníku krkolomnou stezkou – korytem Hájného potoka do údolí Bílého Potoka. Tam mám oblíbenou restauraci Bártlova bouda se skvělým vařením. Návrat do civilizace nebyl letos tak jednoduchý. Po nedávné bouři ležely přes cestu vyvrácené letité stromy. Musel jsem je přelézat či podlézat. Jeden most, přes dravý kamenitý a ledový potok byl vyvráceným kmenem rozdrcen a propadlý. Tak jsem musel bystřinu přebrodit polonahý, jako ve středověku. Plazil jsem se po obrovských a slizkých žulových balvanech a šplhal nahoru jako v amerických westernech. Několikrát jsem sklouzl do „kdysi ledovcové teď už jenom ledové vody“. Nakonec jsem se z koryta bystřiny vydrápal na lidskou stezku. Šel jsem dolů údolím úplně sám, jen s mobilním telefonem. Hory jsou teď skoro liduprázdné. Těšil jsem se na řízek v Bártlově boudě. Udělají mi ho jako „štamgastovi“ i když není na jídelním lístku. Dostal jsem tentokrát opravdu protekčně velký. Jedl jsem ho s velkou chutí. Poslední kousek masa jsem obrátil, to jsem ale neměl. Byla na něm zespoda přilepená obrovská moucha. Raději jsem pinglovi nic neřekl. Po túře jsem musel v Libverdě tři dny odpočívat! Bolela mě záda a chodidla. Druhá túra byla na nejvyšší horu Jizerských hor Smrk (1124 m). Nahoru nic nejede a tak jsem musel jít obě cesty pěšky. Cestou jsem potkal jen jednoho turistu. Zrovna si pral ponožky a myl nohy ve studánce s pitnou vodou. Rozhledna je na vrcholu poměrně nová a kovová. Má kryt proti bleskům a v kukani je pamětní kniha s razítkem na řetězu (to minulé bez řetězu ukradli už do týdne). Minulou dřevěnou rozhlednu spálil blesk v 50. letech minulého století. Výhled byl až do Krkonoš i na Ještěd. Dolů jsem se vydal cestou zvanou Nebeský žebřík. Pro krkolomnost sestupu opravdu příhodný název! Byla označena částečně umazaným nápisem pro chodce: Zákaz vstupu do zasněných ploch! U cesty rostly a kvetly několikametrové náprstníky. Zdejší nadbytek vody světla jim v růstu do výšky vyhovuje. Jsou to rostliny zákonem chráněné. Vzal jsem si proto jen jejich semeníky. Ty sázím v mém suchém středočeském Hnojákově, kde dorůstají jenom několika decimetrů. Kvetou všude až po dvou letech. Při zpáteční cestě dolů jsem zabloudil a zašel jsem si o několik kilometrů. Večeře se podávala v 18 hodin. Přišel jsem až v 19. Ani mi nenadávali. Trvalo mi těch 25 kilometrů 8 hodin chůze! Pak jsem zase musel zase 3 dny odpočívat. Má nová ctitelka se tu v Libverdě náhle objevila po přečtení několika mých příběhů. Donesla jí je k přečtení Koktavka. Ctitelka je chromá penzistka s množstvím zvířecích blech v bytu. Pozvala mě na návštěvu. Nakonec pozvání odvolala, prý ať přijdu až příští rok; nejprve provede doma odblešení a vymaluje si byt. CIKÁNĚ A CEDULE Koupaliště u pensionu Hubert je zadarmo. Je to spíše rybník po odsunutých Němcích. Koupají se v něm Cikáni a jen malá bělošská menšina. Hned u vstupu do 5
vody je velká cedule s nápisem: Zákaz koupání psů! Zrovna jsem u ní stál, když kolem mě běžel mladý cigošík s čubkou v náruči. Hned spolu vlezli do vody. Vůbec zákaz nerespektoval a běloši se neodvážili ho pokárat, natož převychovávat! Podřezali by je! Pak prý má cenu a je smysluplné Cikány vzdělávat? Není to pravda tlachaná neinformovanými venkovskými politickými neuměly, sídlícími za dobré peníze v Praze! I když cigoše bílí naučí písmena, slova a holé věty, oni si to nezařadí do svého „myšlení“. Natož aby něco respektovali. Je to marnost nad marnost! Vše je s nimi zbytečné! PUNČOCHÁŘ v Libverdě Živí se výrobou a prodejem ponožek. Živoří. Je ženatý a s dítětem. Váží čtvrt tuny a kupodivu k sádlu na těle je prý mužsky velmi vyvinutý! Jeho manželka chodí do hospody každý večer a stěžuje si nahlas na mimořádnou výkonnost manžela. Požaduje na ní milostné hry každou noc, až do rána. Je z toho úplně roztrhaná! Sotva chodí a jen tak tak se udrží na nohách! CENTRUM DUCHOVNÍ OBRODY v Hejnicích mělo letos neobyčejně živo. Přijeli katoličtí kněží - negři. Také i jiné barvy pleti s katolickou vírou, hnědí a žlutí. Všechny místní světlovlasé katoličky tu měly v tu dobu nepřetržité služby a pohotovost, ve všem. Ve dne i v noci musely doprovázet sluhy Boží a ve všem jim vyhovět! Bylo zajímavé, že barevní cizinci si v restauracích poroučeli jen světlá jídla. Jejich světlovlasé průvodkyně pak černá piva a tmavé omáčky!? Mám v kraji oblíbenou jídelnu U rytíře, za Hejnicemi. Letos byla zavřená. Když nový majitel uviděl kolik toho denně vydělá a kolik z toho musí měsíčně zaplatit, skončil podnikání. Podřezal se!
LÁZNĚ LIBVERDA Ve vsi jsou tu teď už jen dva velkohoteliérové – oba „velká křesťan“. Cajdl kupuje každoročně penziony vlevo od silnice, vpravo od ní nakupuje domy Pižlavý. Třetího, přespolního rádoby „podnikatele“ tu nedávno zatkla naše policie na příkaz Interpolu, jako známého a dlouho hledaného mezinárodního zločince. Udělal i tady strašlivé manko! Už je teď zase v kriminále, tedy pro něj „doma“! Majetek po něm koupil Cajdl. Z prvotřídního hotelu si udělal noclehárnu a prádelnu. Když uviděl to nabytí zase nového majetku u konkurenta a soka, koupil si natruc Pižlavý městskou divadelní budovu. Míchaná vajíčka k snídani jsem si tu letos už opět mohl dát. Krámská má v zadní místnosti už elektrický keramický vařič a pár míst k sezení. Porce stála 25 korun. Velkohoteliér Cajdl letos vyměnil svou opilou samici za mladší. Ta je pro něj ale moc drahá a tak nemá peníze na dokončení rekonstrukce svého lázeňského objektu, ba ani na výplaty zaměstnancům. Staveniště je obehnáno textilní síťovinou a kolonáda je jen obtížně přístupná. Nevadí mu to. Velkohotelierová Cajdlová si z manželovy nové milenky ve vaně podřezala žíly. Vytáhli ji ale ještě včas; tak jímá na krku dál!
6
Mladí závidí starým jejich jisté měsíční státní penze. Ty jsou proti eventuálním výdělkům mladých neuvěřitelně vysoké. Mladí na podporách si musí přivydělat v Německu. Buď tam jedou krást kožené bundy nebo podstoupí lékařské pokusy s novými léky. Mohou je za to zavřít nebo mohou po pokusech zamřít (kdysi takové podobné dělal na lidech nacistický doktor Mengelle). Historie se opakuje. Lékařské pojistky jsou v Německu ale výhodné a tak své české rodiny, i po své smrti, dobře a dlouhodobě zabezpečí! Hořekují si tu nahlas místní, nad jejich překrásným a kdysi bohatým krajem. Krávy prý moc bučí, ptactvo řve, vzduch zapáchá; s těmito rčeními odchází večer spát, s beznadějí do dalšího dne! Už jsem měl těch 10 dnů horské dovolené dost. Chtěl jsem do údolní Prahy. Pobrat tam čisté prádlo a vydal se skutečně odpočívat do mé středočeské chaty. V ní se tolik nesedřu, není tam a ani kam a proč vycházet. Po několika dnech odpočinku se z hor tam vždy vzpamatuji. Příští rok ale pojedu trpět do Jizerských hor zase. Miloš Nekvasil
7
