Velevážené obecenstvo, lejdýz end žántlmans!

Velevážené obecenstvo, lejdýz end žántlmans! Jaro nám klepe na dveře a literární cirkus H_aluze se dostal k magickému číslu tři. Tři byli veteráni, tři byli kačeři z Kačerova, plní se tři úkoly, než se zachrání princezna a dokonce války jsou tři-cetileté. Posilněni těmito významnými příklady jsme vložili do nové H_aluze co šlo a opět Vás chceme pobavit, ukázat nové neokoukané tváře. Protentokráte se pokusíme i malounko rozvířit poklidné vody severočeského rybníčku. Již v první H_aluzi jsme deklarovali, že bychom nechtěli zůstat jen u literatury, ale že sem tam zabrousíme i na půdy více ožehavé, označitelné, s lehkým nadhledem, za půdy publicistické. Doposud se jednalo spíše o terra incognita, jenže doba se mění. V třetím čísle nabízíme hned tři příspěvky, které třebas vyvolají i nějaké zpětné (snad ne odvetné) reakce. První z nich, zamyšlení nad problémem konformity v dnešní společnosti pochází z pera Tomáše Čady, následuje kritika „klauzur“ na katedře výtvarné výchovy od Tomáše Suka a vše završuje rozhovor s ředitelem Činoherního studia Jaroslavem „Achabem“ Heidlerem. A co nabízí zbytek H_aluze? Klasické knižní recenze jsou doplněny jednou netradiční. Vojta Kolář, u nás již publikující, přináší recenzi na japonskou knihu Brooch, již nepřečetl. Ovšem ani zbývající tři publikace nejsou nezajímavé. Míša Uhlířová si vzala na paškál nový román Philipa Rotha, Tomáš Suk antologii „neexistujícího“ severočeského komiksu Bublifuk a Tomáš Čada představuje básnickou sbírku Ivana Pasadeny, jenž se představil v minulé H_aluzi. Nezůstáváme jen u recenzí knižních, vrací se i recenze filmová. Zhodnocen je tentokrát dokumentární snímek Pavla Kouteckého a Miroslava Janka Občan Havel. Jako výrazné pozitivum nového čísla beru fakt, že se nám konečně podařilo sehnat texty z oblasti hudební. Rozhovor s v Česku opomíjenou a v Americe obdivovanou skupinou Už jsme doma na frontmanovi skupiny vyloudili Alice Prajzentová a Jan Bárta. A ten samý Jan Bárta Vám přináší i malé nahlédnutí do hudební scény 80. let. Ale tak! Máme přinášet nové literární masíčko a zatím o něm nebyla zmínka. Kdo je tedy první pán na holení? Pardon, paní. V poezii jistě zaujmou verše Pavly Waňkowské-Šuranské. Když si uvědomíme, že texty vznikaly v autorčiných 13 letech a přesto nabízejí kvalitní, často až nepříjemně pravdivou poezii, nezbývá než závidět. Další zvláštností

jsou básničky Marie Maděrové s názvem SMS z vlaku tento soubor mírně upravených textů (pro nedostatek místa bylo třeba některé vynechat) tvoří jakousi minisbírku. Milan Hrabal nám zaslal ukázky z lužickosrbské antologie s poetickým názvem Jazyk, jímž porozumíš větru, ze které Vám přineseme ukázku i v příští H_aluzi. A protože není problematika Lužických Srbů jistě z nejznámějších, doplnil Zdeněk Valenta novou H_aluzi krátkým shrnutím jejich historie. Avšak zpět k básním. Posledním básnícím je Ondra Soukup se svou ryze moderní poezií. Ani kategorie prózy nepřišla zkrátka. Nejprve dáma. Alice Prajzentová a její povídky o To a Ono. Po dámě následují zřejmě dva největší úlovky beletristické H_aluze. Svou právě vyšlou prózu Anděl odešel nás nechal okoštovat Martin Fibiger a rozsáhlou povídku poskytl redaktor HOSTU Jan Němec. Ale to není vše! Jeho jmenovec Vojta Němec, kterému stejně jako Martinu Fibigerovi nedávno vyšla kniha s názvem Uroboros, předkládá úryvek z velkého prozaického pásma. A vše uzavírá Tomáš Suk s experimentem Petrův úskok. Pokud jsme Vám nenabídli patřičnou knihu v našich recenzích, ale přesto byste si rádi početli, předkládáme novou, doufejme pravidelnou, rubriku ...doporučuje, premiérově s pražsko-jabloneckým básníkem a spisovatelem Josefem Strakou. Protože však k literatuře nepatří jen beletrie, tak pro poučení přidáváme text, opět již v H_aluzi publikujícího, Honzy Kubíčka o erotičnu v Knize lesů, vod a strání. Výtvarné umění zastupuje krátká reportáž Míši Uhlířové z mostecké výstavy s názvem City jsou přežitek. A to vlastně není z výtvarna vše. I když nakonec si šáhneme pěkně do minulosti. Matěj Kruntorád nás obeznámí nejen s problematikou studia dějin umění a s tím jak se pozná středověkář, ale také přidá pár informací o krucifixech ze 13. století. Po stručném shrnutí obsahu bych se za ansámbl cirkusu H_aluze rozloučil a upozornil na drobnou změnu. Tondu Děkanovského v roli grafika vystřídal Miloš Makovský (třetí číslo=třetí grafik). Snad mu to vydrží. Prosím všechny čtenáře třikrát zaťukat na něco tvrdého.

Jak se Mičurinec stal zastáncem ústecké kultury Rozhovor s ředitelem Činoheráku Jaroslavem „Achabem“ Heidlerem (1958) probíhal v prostorách divadla. Achab nejprve připravil kávu a začalo příjemné povídání, které poněkud zhoustlo ve chvíli, kdy se řeč stočila na chystané slučování Činoherního studia se Severočeským divadlem opery a baletu. Achabovi viditelně není vůbec jedno, co se s jeho divadlem stane. A my jako diváci bychom si měli jen přát, aby se mu jeho boj o udržení značky Činoherní studio podařil. Co jste chtěl dělat, když jste byl malý kluk? Jejdamane, nejdřív jsem chtěl bejt Mičurinec. Chtěl jsem zkřížit kozu s králíkem. Měli jsme rádi králičí ledviny a ty byly hrozně malý. Vždycky jsme se o ně s bráchancem prali. Pak už to šlo tak nějak samo. Naši mysleli, že budu něco jinýho. Komunisti mysleli, že budu něco jinýho. A skončil jsem jako spojovej mechanik. Dostal jsem se k divadlu a jsem u něj dodnes. Brno je veliký divadelní město, a když je člověk náhodou malilinko použitelnej, tak se určitě neztratí. V Ústí jste od roku 1989, nenudí Vás to tady trochu? Pořád na jednom místě. Na týhle scéně mě to určitě nenudí, protože já mohu zůstávat a ansámbl se mění. Když si řekneme, že je dneska sezóna 2007-2008 a já začínal jako ředitel 1994, je to už čtvrtá éra. Tři roky je to vždy stejný a začíná se od znova. Navíc magistrát mi dává pohulit tak každých pět let nějakým slučováním. Fakt se nenudím. Kromě toho když má člověk výbornej štáb, dá se dělat spousta jinejch věcí. A tim, že mě děti pustěj na jeviště, mám pocit, že se nezastavim celej den. Co je náplní ředitele Činoheráku? Polyká prášky, aby se nezbláznil. Nebo můžu bejt takovej ředitel, jako jsou ostatní. Uděláš si nějakou manažerskou školu a s těma dětma se nebavíš. Když máš málo peněz, můžeš říct: „Inscenace se hrát nebude.“ Místo pěti premiér do roka jsou jenom čtyři. Místo čtrnácti herců jenom dvanáct. Bereš svý ředitelský peníze, řešíš faktury, nemají tě rádi. Podle mě se takovým způsobem divadlo hrát nedá. Když je člověk ředitel a zároveň hérec, tak většinou vyměkne a kope sám proti svýmu vlastnímu ředitelování. Takže se snaží aby těch inscenací bylo pět. Aby udržel ty herce v tom stavu čtrnácti. Nezjednodušuje si život. A pak ho stejně nemaj rádi. Myslej si, že je měkkej. Takže stejně to na prášky je. Ale je v tom víc divadla než ouřadování.

Co je podle Vás třeba k tomu, aby člověk dokázal hrát? Nějaký vnitřní problém a nějaká vnitřní odvaha. Když je člověk jenom exhibicionista, tak se na to většinou nedá koukat. Jsou za ním vidět kulisy. Je třeba bejt hravej a hrát si rád. Je jedno jestli se sám se sebou v něčem pereš, nebo jsi jen velký děcko a nikdy si z toho nevyrost. Plus nějaká snaha nestydět se za to, když se oblíkneš do příběhu. A ten zdravej exhibicionismus je třeba taky. Na co se můžeme jako diváci těšit v budoucnu? Měl bejt Malej Princ, ale nebude. Určitě Fight Club a nějaká pohádka jsou takový styčný body. To je na Činoheráku neuvěřitelně krásný, trvalá improvizace za pochodu. Cílem je, aby se hrálo divadlo, na který se dá koukat. A přímo specifikovat co bude? To teď nikdo neví. Třeba nebude vůbec nic. Třeba nás spojej s Operou a budem v ňákejch baletních nebo pokud možno operetních představeních hrát malé nezpívané role. Proč nebude Malý princ? Osobně jsem se na něj moc těšil. Já taky, ale jsem docela rád, že nebude. Autorský práva byly tak horentní, že bychom ožebračili město. Navíc Malého prince každej tak miluje, že by to byla obrovská sázka do loterie. My nemáme klíč, my máme jen svou představu a stačí abychom se nevešli do představy lidí, a uděláme propadák. Již dvakrát jsme na téma během rozhovoru narazili. Takže jak je to se slučováním, co berete jako největší negativum této městem vymyšlené akce? Ve škole jste určitě probírali Mnichov. A Mnichovu se říkalo z jednoho pohledu Mnichovská dohoda z druhýho pohledu se tomu říká Mnichovskej diktát. A já to vnímám jako diktát. Než aby nás spojili, tak radši jít

cestou samostatnosti, ale i to je cesta do pekel. Za největší negativum beru skutečnost, že si město dovolí svejm občanům lhát. Nikdo jim nestojí za to, aby řekli, kolik jsou ochotný do kultury investovat. Kdyby to řekli, tak se buďto zjistí, že nejsou ochotný. Pak by se celý jednání odvíjelo jiným způsobem. Anebo by zjistili, že slučování je ptákovina, protože ten výslednej efekt úspory se dá udělat jiným způsobem. Je štve, že provoz velký kultury (pozn. Severočeské divadlo opery a baletu) je drahej. A mně se nelíbí, že to máme odsrat my. Vypadá to, že město bude diktovat, jak bude nová OPSka (pozn. obecně prospěšná společnost) vypadat. Dá nám jenom deset milionů, což je při naší potřebě asi 14-ti milionů hrozně málo. My jsme schopný vydělat tak 1,4 milionu, ale najednou musíme vydělat čtyři. To nejde, pokud vy nemáte platit 250 korun za návštěvu. Ale úplně nejzákladnější problém vidím v tom, že si prostě někdo, kdo město má řídit, dovolí lidem lhát. Nemyslíte si, že vám město ubližuje, když šetří na vás a mělo by asi spíše šetřit na Opeře? Město se bojí udělat politicky nepopulární krok tím, že se snaží, aby ostrouhala jedna organizace, to znamená Opera. Chce rozmazlovat druhou organizaci, to znamená Kulturní dům pana Dostála. A nechá jakž takž s vodřenejma ušima existovat třetí organizaci a to je Činoherák. Aby se dalo propouštět v Opeře, musí dojít ke spojení. Vytvoří se takovej kočkopes, a když už se kácí les, lítají třísky na všechny strany. Půlku baletu šup pryč, trochu zkrátíme orchestr a před divákem si to ustojíme. Udělali jsme geniální řešení. Ale nechci, aby to vypadalo, že Činoherák, kterej je zatlačenej do kouta, říká, že Opera je špatná. Ať soudí někdo jinej. To by se jim totiž líbilo, abychom se my hádali. Co si myslíte o názoru pana Tomáše Šimerdy (ředitel Severočeského divadla opery a baletu) publikovaném v Ústeckém deníku? Na otázku, zda by rozdílnost diváků Opery a Činoheráku mohla přinést nějaké potíže, odpověděl: „Problém opravdu nevidím. Dokonce si myslím, že běžný divák ani žádnou změnu nezaznamená: i nadále budou po městě samostatné plakáty s programem ČS i SD.“ Ono se hrozně dobře říká, že bude všechno v pořádku, ale slušnej člověk chce nějaké důkazy. Jestli má pan Šimerda pocit, že kulturou je, když v tomto městě budou viset dva typy plakátů, tak jsme město fakt kulturní. Protože na výlepovejch plochách visí víc jak dva typy. Jestliže on bude donucenej k razantním opatřením, tak musí zkrátit orchestr natolik, že se tu už nebude hrát Wágner. Jestliže propustí baletní soubor, bez ohledu na to, jakej je vztah diváka k baletu, tak ochudí svoje divadlo o něco, co mu přinášelo dokonce vavříny na zahraničních soutěžích. Takže jestli nevidí problém,

měl by říct: „Nevidím problém, protože v podstatě se ušetří jen tolik a tolik pracovníků.“ A on to ze sebe dosud vůbec nevyrazil. Takže výpovědi pana Šimerdy považuji za argumentačně nepodložené a tedy směšné. Změnilo oznámení o slučování nějak vztahy uvnitř souboru? Jestli se podíváte na naše stránky www.cinoherak.info, kde si děláme srandu ze sebe, z primátora, vůbec ze všeho, uvidíte. Já to spíš cejtim tak, že nás to hrozně stmelilo. A je důležitý, že se našli, lidi který v průseru pořád tvořej. Ty lidi vědí, do čeho jdou, tady to není boj o křesla. Prostě když město nastaví podmínky špatně, holt pudou mladý talentovaný lidi tam, kde si mohou furt hrát. Tam kde nebudou muset poslouchat někoho, kdo jim řekne: „Já bych si přál, abyste tady měli plněji, než máte.“ A změnil se nějak vztah diváků? Jsou solidárnější. Já nevím, jestli je to masopustem, ale bylo zkouškový a máme furt nabito. To je pravda. Také jsem si všiml, že je Činoherák stále vyprodaný. Lidi choděj, aby vše ještě viděli, protože už to dlouho nebude. (smích) Jinak by chtěli podepisovat petice, protože žijeme tu VIP dobu – dobu virtuálně petiční. Na to je ještě čas. Ale přicházejí i solidární maily. Kdyby došlo ke sloučení divadel, pokoušel byste se o místo ředitele obou spojených organizací? Původně jsem se domníval, že ano. Ve chvíli kdy město neřekne, za jakých podmínek má ředitel těchto dvou divadel fungovat, do toho asi nepůjdu. Protože to je podvod. Já nebojuju o svý křeslo, tak prostě budu nezaměstnanej, no co? Ale nedá se tady dělat kultura za nasčítaný peníze. Takže si myslíte, že hlavním důvodem pro sloučení je zrušení části Opery? Přesně. A nikdo to zatím nevyvrátil. Aby to nebolelo, tak to musíme odsrat taky. Vy jste mluvil o Kulturním domu, jak je to tedy s ním? To je taky příspěvková organizace města. A když se člověk podívá na jejich rozpočty, kdy my máme 40 zaměstnanců, Opera jich má přibližně asi 210 a oni maj dejme tomu 20 zaměstnanců. My máme 11,5 milionu, z toho nám dělají asi těch 10 milionů náklady na mzdy a barák. Oni mají příspěvek na provoz, ne na investice, 8-9 milionů. Takže oni jsou rozmazlovaný. To se potom vozí jazz s prodělkem, když dostanou takový peníze od města.

Když se na ty vyhlídky koukám, co vás vlastně baví na ředitelování Činoheráku? Poslední dobou to, jak to dopadne. Jinak nikdy nic. Faktury razítkovat mě nebaví, buzerovat lidi mě nebaví, dlouhý porady mě nebaví. Já mám rád, když lidi chytnou za práci a ono to odsejpá. Je pěkný vézt se na té vlně důvěry. Ale teď, když jsme v prčicích, nebo kdykoli to hrozilo, tak to mě vždy baví jít a bojovat jak to jde.

je to zase na stole.

Řešila se již nějaká podobná situace od obnovení Činoherního studia, jako se řeší teď? Každých tak pět let. Jenže poprvý je napadlo, že to vytroubí takhle. Vždycky chtěli slučovat z jinejch důvodů. Aby velký divadlo bylo trojsouborovým divadlem, kvůli příspěvkům z ministerstva. A před tím to taky bylo z důvodů provozně-ekonomickejch. Ale vždy to každej odbouchnul a odpískal, protože to zkrátka nešlo. A teď

A teď se domníváte, že to je opačně? Teď se domnívám, že si s námi mocipáni velmi nonšalantně utírají dolní ústa. Myslí si, že si mohou dovolit vše. Nepartneřej. Pokud se někdo na svou otázku: „Proč?“, dozví z úst svého úředníka slova: „Proč bych ti to říkal?“, je to docela fatální selhání něčeho, čemu se říká veřejná moc.

Co byste si teď nejvíc přál? Aby nepřišly povodně. A aby se lidi naučili klást otázku PROČ. Když se lidi naučej ptát na to, co je za slovama, řeknou: „Pardon, ale ještě jste mi neodpověděl na mou otázku.“ Tak by se nám vrchnost mohla stát partnerem a ne drábem.

Popereme se s Rothem?

Philip Roth Umírající zvíře Mladá fronta, Praha 2007 Přeložil Jiří Hanuš

Narodil se roku 1933 v Newarku ve státě New Jersey. V roce 1955 vystudoval Chicagskou univerzitu a sám učil na ní i na jiných univerzitách. Psal povídky do časopisů, které v roce 1959 shrnul s úvodním románkem do svazku Sbohem město C – za něj dostal o rok později Národní knižní cenu. Nejvíce se ale proslavil románem Portnoyův komplex. Celý západní svět šokoval, když pouhou dekádu po holocaustu odmítl své židovské postavy zobrazovat – buď jako hrdiny, nebo jako mučedníky – za což ho řada ortodoxních rabínů obvinila z antisemitismu. Můžeme to považovat za paradox, protože zde hovoříme o posledním žijícím autorovi z hvězdné trojice amerických židovských prozaiků, kam dále patří Saul Bellow a Bernard Malamud. Za trilogii Americká idyla obdržel v roce 1998 Pulitzerovu cenu. A o kom že je řeč? O muži, který se během své spisovatelské dráhy stal jedním z nejúspěšnějších a nejuznávanějších amerických spisovatelů – o Philipu Rothovi. V loňském roce vydalo nakladatelství Mladá fronta, v překladu Jiřího Hanuše, další Rothův román s názvem Umírající zvíře. Roth zde své alter – ego, postaršího muže žijícího na venkově, Nathana Zuckermana (objevujícího se v několika předchozích románech, například Elév, Lidská skvrna) vymění za úplný protiklad. David Kepesh učí na univerzitě, vystupuje v televizních debatách, žije na Manhattanu, ale hlavně se ve velké míře věnuje sexu. Ten kdo by čekal nevinnou zpověď sedmdesátiletého profesora, bude zklamán. Pro Phlilipa Rotha totiž neexistuje žádné tabu. A románem rozhodně vyvrací domněnku, že sex se na lidi v pokročilém věku nevztahuje. Základem je ale titul knihy, ve kterém objevíme hlubší podtext. Titul nás odkazuje k básni slavného Ira Williama Butlera Yeatse. Básník hovoří o lidském srdci,

nemocném touhou, které je připoutáno k umírajícímu zvířeti. Roth tím zřejmě naráží na podobnost katolického Irska a puritánské Ameriky. „Naše“ Umírající zvíře ale rozhodně puritánské není! David Kepesh se oddává aférkám se svými studentkami. Dokonce se i rozvedl, aby si volnou lásku mohl vychutnávat naplno, čímž již od dětství trpí jeho syn - svého otce nazývá osamělým starým smilníkem a za každou cenu chce být lepší. Jakkoli rád se Kepesh věnuje mladým ženám, nejdůležitější pro něj je udržet si od nich odstup, oddělovat sex od citů. To se mu daří do doby, než pozná čtyřiadvacetiletou, velmi vyvinutou studentku kubánského původu, Consuelu. Kepesh zažívá dosud nepoznanou žárlivost, kterou nazývá jedem, který ho stravuje.

Později Consuela navštíví Kepeshe se zprávou, že má rakovinu prsu a čeká ji operace, při které ji ho odejmou. Kepesh je zdrcen a ke konci knihy přemýšlí, zda s Consuelou zůstat či ne. Roth používá velice popisný jazyk. Sex popisuje jako pomstu smrti, a že smrt není daleko, si hrdina románu často uvědomuje. Nedá se říct, že by zatím poslední Rothova kniha patřila k jeho nejlepším. Dle mého názoru je oproti například Lidské skvrně slabší, ale rozhodně zde oceníme Rothův vypravěčský talent, ač v některých popisech by stručnost nebyla možná na škodu. V jednom z rozhovorů Roth říká: „Měli byste nechat čtenáře, ať se s knihami poperou sami, ať si sami zjistí, čím pro ně knihy jsou a čím ne. O tom se nedá mluvit. Jakmile začnete zevšeobecňovat, dostanete se z literatury do úplně jiného světa a už nenajdete cestu zpátky.“ Zde jsou proto

mé snahy vyčerpány a vy se, podle rady Philipa Rotha, poperte s knihou sami.

Japonská fantazijní vizualizace Yoshie Watanabe a Yayako Uchida Brooch Little More,Japan 2004 Řekla mi, že se jmenuje Brooch. Byla tajuplná a na první pohled pohádková. Však také musela urazit velice dlouhou cestu, než se dostala až ke mně. Když přišla, trochu jsem se bál. Však to znáte, jiný kraj, jiný mrav, zkrátka jsem nevěděl jak ji přivítat. S rozpaky jsem k ní přistoupil a ona mě hřejivě objala, až mě to samotného překvapilo. Posadili jsme se a ona mi začala vyprávět příběh. Avšak mluvila cizí řečí a já jí nemohl rozumět. Zkoumavě se na mě podívala a odněkud vytáhla štůsek papírů tak tenkých, až skrze ně bylo vidět. Otočil jsem první z nich a před očima se mi začaly objevovat obrazy. Její příběh. Začal se mi odvíjet pod rukama a s každým otočeným listem jsem se do něj čím dál tím víc nořil. Až jsem se ponořil úplně. Do světa mořských panen žijících v nekonečných moří, nad kterými létají pestrobarevné vzducholodě. Do světa mámivě vonících květin, volně žijících zvířat a upřímných a milujících lidí. Do pohádky. Minulý rok vyšla v japonském nakladatelství Little more výjimečná výtvarně pohádková kniha jménem Brooch. Přestože asi nikdy nevyjde v českém překladu, a možná ani v anglickém, určitě stojí za naši pozornost. Autorkou textu je Yayako Uchida, bohužel pro nedostačující znalost japonského znakového písma nemůžu příběh hodnotit z literárního hlediska. Jenže to mojí recenzi vůbec nemusí vadit, protože podstatnou složkou vyprávění a celé knihy je především kresba a design výtvarnice Yoshie Watanabe. Její originální umělecký

koncept staví na použití papíru tak tenkého, že skrz jednu obrazovou vrstvu je vidět i na jednu až dvě vrstvy další. Tím dosahuje nejen nesmírně působivého výtvarného efektu, ale především vnáší i něco nového do samotného příběhu. Kniha dostává nový rozměr a zapojuje do čtení nové smysly. Čtenář je neustále v očekávání nových obrazů, které se tajuplně, jakoby z mlhy, z knihy, vynořují, a každý nový list mu přináší do chápání knihy nové skutečnosti. Může se podívat důkladně na jeden list, nebo ho srovnat zároveň s

pozadím budoucích anebo minulých obrazů. Již viděné je možné nahlížet doslova v jiném světle, kniha se totiž úplně jinak čte (prohlíží/dešifruje) v přítmí, večer u lampičky nebo za svitu slunce. Její čtení je jako pohled na svět krasohledem, kdy každá denní doba slibuje jiné vizuální zážitky. Samotná kresba by se dala srovnat s tvorbou pro děti Petra Nikla v jednodušší podobě. Ilustrace Yoshie Watanabe vypadají jakoby je namalovaly děti s výjimečným výtvarným citem. Některé pasáže se ale vymykají zajetému srozumitelnému ilustrování příběhu. Na papíře zničehonic vyskakují květiny měnící se do minimalistických abstraktních obrazců, vyobrazené výpravné situace jsou překrývány bizarními oponami a malebné kresby pastelkou se mění na jednoduché kontury tužkou. Umělecké tendence neoslabují pohádkový příběh, ba naopak ho posouvají do ještě tajuplnějších a pohádkovějších končin. Když si ve svém srdci přeberu tu kupu pocitů, které mě při prohlížení přepadly, nedokážu si představit, jak

silně by na mě tato knížka působila, kdybych rozuměl japonskému vyprávění. Brooch je neobyčejná knížka, která se dozajista stane nezapomenutelným zážitkem pro statisíce dětí. A nejen dětí.

Brooch byla oceněna cenou One show design 2007, prestižní New Yorskou cenou za výtvarné řešení.

Vojtěch Kolář Narozen na Vysočině. Přijat na gymnázium. Přijat na Vyšší odbornou školu publicistiky. Bude přijat do prestižního časopisu na pozice redaktor, fotograf, typograf, editor a šéfredaktor. Buď v tomto pořadí, nebo naráz. Vezme si o něco starší ženu. Bude mít dvě děti. Pohřben bude pod osamělým košatým dubem. Učit se o něm nebude.

I pár slov dělá báseň Antropotyjátr sumasumárum čaj rum bum Ivan Pasadena Vydavatelství Jaroslav Hrůza 2006 Název sbírky Antropotyjátr sumasumárum čaj rum bum mladého královéhradeckého básníka Ivana Pasadeny odkazuje nejen na říkanku, která je jistě všem známá, ale neologismus antropotyjátr nám ukazuje lidský element, jenž celou sbírku stmeluje a již prostupuje. Tyto dva faktory si s dětskou hravostí smícháme a sesumírujeme a máme knihu. BUM!

Na první pohled mírně nesrozumitelné slovní spojení vcelku výstižně osvětluje, s jakými texty budeme mít tu čest. Anthrópos = člověk; tyjátr = divadlo. Pasadena předkládá jako na jevišti obraz lidského chování zakuklený v krátkých, vtipných a leckdy morbidních říkankách, mezi nimiž se často skrývá velmi zdařilá báseň. Proč používám slovo říkanka?

Sbírka totiž trpí značným množstvím textů, které jsou sice vtipné, ale za básně těžko považovatelné. Spíše by se pro ně hodilo označení slovní hříčky. Posuďte sami: pes/roztrhal/ves//ves/nu. Tyto miniaturky prokládá chytrými a vypointovanými básněmi: domov je/doupě/teplé/pěny//domov je/stisk/stesku. Ivan Pasadena vytvořil svou prvotinu z textů sepsaných v rozmezí let 2004-2006 a za jejich ústřední motiv vybral již zmíněný lidský element. Sbírku rozdělil do osmi oddílů a doplnil rozsáhlejší básní Antropotyjátr sumasumárum čaj rum bum. Jak je z výše uvedených ukázek zřejmé, nenabízejí zrovna přehršel slov a málokdy se stane, že se jich na jednom řádku vyskytne více jak dvě tři. Zajímavá je také koncentrace slov jedno až dvouslabičných a neurčitých slovesných tvarů. Autor často opakuje slova homonymně nebo částečně homonymně znějící (myš mšice/lev lvice/ves svíce/plac plíce...), používá

zvukosledu, vrší aliterace (...domov je/stisk/stesku) a anafory či epifory (...Kruhy kruhy kruhy/pod očima/ před očima...). Strohost je však dvousečnou zbraní a básník si jejím užitím sám na sebe upletl bič. Dík ní totiž každé slovo získává jedinečný a silný význam a je vždy nutné jej brát plně v úvahu. Psát tímto stylem není tak snadné, jak se na první pohled může zdát. Každá chybka je hnedle daleko viditelnější. Je třeba pečlivě volit výrazivo, aby básně nezaběhly do nic říkající banálnosti. Musím uznat, že se Pasadena se zvoleným stylem popasoval důstojně. Většina textů je vtipná, chytrá a často skrývá nějakou hlubší myšlenku. Kritika společnosti leckde bodne či vyloudí lehké pousmání. Nesrozumitelnost, která hrozí při přílišné stručnosti, se vyskytne málokdy, a i tehdy si čtenář pomyslí, zda není jeho chybou, že básníkovi nerozumí. On totiž Ivan Pasadena není žádný hlupák. Pohrává si s latinou, němčinou, angličtinou, odkazuje na antické myslitele, užívá latinských citátů, atd., atd., atd. Jeho oříšky je leckdy těžší rozlousknout. Vše je působivé, jaksi rozmarné. Na druhou stranu je třeba říci, že nadšení zřejmě nepotrvá po celou dobu čtení knihy, sbírka je příliš rozsáhlá na to, aby stejné postupy fungovaly neustále. Navíc trpí roztříštěností pramenící z množství použitých básní. Autor by se měl zamyslet, zda by nebylo pro příště vhodnější provést pečlivější selekci. Takto se čtenář cítí mírně utopen a zpočátku chytlavé slovní obraty přejde s mrknutím oka. Graficky knihu doprovodila akademická výtvarnice Petra Marečková, která vytvořila i originální linoryt, jenž je ke knize přiložen. A ač nejsem znalcem výtvarného umění, musím uznat, že její ilustrace sbírce prospívají. Leckdy básnické texty dokreslují a dodávají jim na působivosti. Prvotina Ivana Pasadeny není vůbec špatnou knihou. Kdyby nebylo přílišné rozsáhlosti, působila by jistě lépe. Uceleněji. Rozhodně však považuji Pasadenovy básně za originální a pozornosti hodné. A nejsem sám, vždyť autor byl oceněn třetím místem na Vokolkově Děčíně. Na Pasadenovi si navíc cením jeho lásky k literatuře. Svou prvotinu si vydal sám na vlastní náklady, a tudíž ji v knihkupectvích jen tak nenaleznete. Proto bude závěr malou reklamou. Kdyby vás autorův styl zaujal a stáli byste o Antropotyjátr, není nic znažšího, než obrátit se s prosbou o jeho zakoupení přímo na básníka: [email protected].

Opět další antologie, tentokrát však Bublifuk Bublifuk Jaroslav Balvín ml. Grafobal Přes 2007 Známý severočeský editor a organizátor akcí všeho druhu, Jaroslav Balvín ml., si dal opět jednou práci a přišel se zajímavou knihou. Tentokráte ne však s knihou poezie nebo rozhovorů, jak učinil u Skrytých vrstev (2007), ale představil nám antologii severočeského komiksu. V rozhovoru, který byl uveřejněn na portálu české literatury (http://www.czlit.cz), Jaroslav Balvín říká: „Specifikem severočeského komiksu je, že žádný není.“, od této věty se také odvíjí celá koncepce antologie. Kniha je výborem fragmentů komiksů, které se objevovaly v minulých třech desítkách let na severu Čech. Z těch nejstarších autorů můžeme jmenovat například Zdeňka Koška, jehož jméno rozhodně ostudu Bublifuku nedělá. Antologie je uspořádána částečně chronologicky a částečně tematicky. Celkově si myslím, že se uspořádání komiksů povedlo a nedochází ke kontrastům, což je časté u knih, které mají výtvarný obsah. Podíl na konečném kvalitním výsledku má jistě také grafik Jiří Hanek, jehož grafický podpis rozpozná každý čtenář Pandory. O tom, že si editor na práci dal opravdu záležet, svědčí i zpracování úvodního slova, což je taková ministudie, která je nazvaná jak jinak než „Severočeský komiks“. Díky této předmluvě je antologie něčím víc, než jen sebráním nějakých těch komiksů. Předmluva dává knize odbornou podobu. Stejnou funkci plní i medailonky autorů na konci knihy. Díky těmto drobnostem je výsledek dokonale ucelený a veškeré informace, které čtenář potřebuje vědět o severočeském komiksu, nalezne v jednom svazku. Jelikož se tu bavíme o komiksech, přistupme tedy k nim. Materiál, který byl vybrán a zařazen do antologie, rozhodně netvoří jeden celek. Najdeme tu profesionály i amatéry. Mezi tu první skupinu patří světově uznávaný umělec Karel Kopic se svým projektem „Plamatý“. Kdo by neznal jeho streetart projekt a věty typu: „Tuším cosi plamatého.“ nebo „Cítím cosi plamatého.“ K dalším profíkům patří také Dan Černý nebo umělecká skupina Rizoto. Antologie se však nebrání ani komiksům amatérským. Najdeme zde například Radima Neuvirta, jehož komiks je

spíše experimentem humoru a ztotožňuje se s ideou známého radikálního baletu „Vyžveklá bambule“, tj. zesměšnit vše co se tváří vážně. Radim Neuvirt má i osobitý styl tvoření, jeho komiksy nevznikají nijak jinak než v známém editoru „Malování“. Antologie severočeského komiksu Bublifuk rozhodně není jen další grantovou knihou s hloupými texty. Jistě by bylo dobré, kdyby vznikalo více takových projektů, protože tohle jsou přesně ty věci, které si zaslouží pozornost a na které byly peníze správně využity. Snad nepřijde práce lidí kolem Bublifuku vniveč a těch čtyři sta výtisků, což je samo o sobě směšné číslo, se rozebere a nebude trapně ležet u editora pod postelí.

Lidský dokument o politikovi? Občan Havel Pavel Koutecký a Miroslav Janek 2007

Na dokument o tak významné a rozporuplně vnímané osobnosti českých novodobých dějin jako je Václav Havel jsem se opravdu těšil. Jedni jej milují, druzí nenávidí, a přesně tak bude vnímán i tento snímek. Od dokumentu by většina lidí asi čekala silnější výpovědní hodnotu, než nám snímek nabízí. Občan Havel je spíše jakýmsi dokumentárním sitkomem, který se ani nesnaží příliš věcí sdělit. Spíše si libuje v budování milé atmosféry. Ano, film sice nechává mírně nahlédnout do problémů kolem prezidentování, jenže zábava je na prvním místě. Člověk hledající fakta a poučení do značné míry ostrouhá. Přesto bych to nebral jako negativum. Avšak případný divák by se na to měl připravit a neměl by na film klást zbytečné nároky. Zásadní problém „koukatelnosti“ vyvstává pro skupinu diváků, kterou Václav Havel nezajímá, s Václavem Havlem nesouhlasí, nezajímají se o politiku. Tato skupina bude zřejmě filmem podrážděna, rozčarována, naštvána, popřípadě znuděna. Občan Havel je film z velké části pro lidi, kteří si Václava Havla váží, ostatní jej zřejmě odsoudí. Přístup autorů totiž není ani náhodou nestranný. Lidé, jež Havel neměl rád, ze snímku nevychází zrovna nejlépe. Jenže vzhledem k tomu, že autoři nezamýšleli udělat sondu do prezidentské funkce, ale jejich snahou je nám přiblížit jednání a chování občana, i když prezidenta, tak je neduh jednostrannosti tolerovatelný. Vše je

jednoduše nazíráno Havlovým pohledem a jeden člověk nemůže brát věci nezaujatě. Film je souhrnem neuvěřitelné trpělivosti a práce Pavla Kouteckého, který se bohužel výsledku nedožil. Ale jeho 14 let trvající natáčení sklidilo své ovoce. Celý neuvěřitelný projekt působí po shlédnutí lidsky, mile a přátelsky. Je těžké a navíc zbytečné spekulovat, jak by film vypadal, kdyby se i na závěrečném střihu a zpracovávání podílel Koutecký. Dle mého názoru si i Miroslav Janek s materiálem poradil, jistě po svém, a odvedl kus dobré práce. Václav Havel je nám představen jako člověk vtipkující, recitující, rozčilující, smutnící i chybující. Divák si sice občas nemůže odpustit myšlenku, zda vše není trochu zkreslené. Neboť když přijde situace kdy se má Havel zlobit, tak se zlobí, když má být vtipný, vtipným opravdu je atd., atd. Ale ani toto bych nepovažoval za negativum. Ony chyby totiž ukazují pana Havla nejen jako člověka s vlastním názorem, tak jak ho většina z nás zná, ale i jako člověka přitlačeného do kouta, tápajícího a nejistého. Co se názorů a postojů Václava Havla týká, film nenabízí příliš nového. Za takovou vlaštovku lze brát vyjádření pana Havla k situaci kolem prodeje Lucerny. Snímek ani nenabízí příliš informací o vykonávání prezidentské funkce. Lakonické sdělení, že ten řečnický pultík je hnusný, je sice z úst Havlových zábavné, ale o těžkostech prezidentování toho příliš neřekne. Kde je pro mne Občan Havel silný, je zobrazení důležitosti rolí jak Dagmar Veškernové-Havlové, tak Olgy Havlové, po prezidentově boku. Zejména paní Dáša mne zaujala, neboť jsem ji dík její prezentaci v médiích vnímal poněkud záporně a zde i to bulvarizované pískání ve sněmovně bylo veskrze sympatickým gestem. Občan Havel je pro mne milým a příjemným filmem o člověku, kterého mám rád. Takže pokud zvládnete dvouhodinovou stopáž a jste havlomilci, neváhejte a vyražte do kina. Pokud ne, doporučuji obezřetnost, ať poté nenadáváte na zbytečně utracené peníze.

Až každý učitel bude umělec… Od revoluce se naše instituce stále přejmenovávají a proto není nic divného, když loňského roku změnila svůj název katedra výtvarné výchovy na katedru výtvarné kultury. Příběh začíná asi takto. Po odchodu profesora Bartůňka z postu vedoucího katedry výtvarné výchovy, nastoupil do této funkce doktor Mrázik a shodou okolností se mění i název na „Katedra výtvarné kultury“. Příchodem pana doktora Mrázika začíná v této bývalé školce nový věk. Katedra se přiodívá do hávu svého rivala FUDu, ale ne jen řečmi, jak to bylo dosud, ale i činy. (Myslím, že historie soupeření FUD a KVK je tak známá, že ji není třeba představovat, jen nastíním, že dříve se jednalo o jeden obor, z kterého se dnešní FUD trhnul a budovu si zabral pro sebe.) Nastává nepochopitelné a absurdní porovnávání umělecké školy a učitelského oboru. Učitelé na výtvarce začínají ze svých studentů dělat „umělce“, aby celému světu dokázali, že oni na to mají, a zvolili si k tomu originální způsob. O zkouškovém období se zvedla na katedře výtvarné kultury značná vlna nevole ze strany studentů. Pan doktor Mrázik si vymyslel systémovou obrodu. Zavedl takzvané prezentace, které nápadně připomínají klauzury a skutečně se tak zprvu jmenovaly. Ty se, jak jinak, praktikují na FUDu. Započal dělat z budoucích učitelů výtvarné výchovy, možná v budoucnu výtvarné kultury, umělce první kategorie. Každý ze studentů si musel zvolit obor (grafika, kresba, malba,…), ve kterém bude dělat prezentaci. Po celou dobu byl pod vedením jednoho z pedagogů a ten ho měl dovést k zdárnému konci. Tato prezentace výtvorů se totiž musela obhajovat před komisí, která byla, jak jinak, složena z pedagogů katedry. Prezentace dopadly tak, jak dopadají nepromyšlené činy a reformy. Jakmile začala obhajovací část prezentace, bylo zřejmé, že se záměr jaksi nepovedl a nikdo pořádně nevěděl, cože se má od výtvarných produktů očekávat. Porota se handrkovala, jaké dílo uměleckou kvalitu má, co je pouhý paskvil a studenti byli naštvaní, jelikož jejich konzultant jim nedokázal správně poradit. Byly i takové případy, že porota ocenila umělecká díla, která jejich konzultant zavrhl a doporučil předělat. Výtvarné umění zkrátka není matematika a je až s podivem, že si tohle pedagogové na katedře výtvarné kultury neuvědomili. To vše by až dosud mohlo působit jako komedie, ale chyba lávky. Ono totiž, aby tento akt měl nějakou

hodnotu, bylo nutné splnění prezentace k zápočtu z toho daného oboru. Jenže komise se vám nebude přeci scházet každý týden, aby vám stále, a ještě k tomu rozporuplně, vytýkala, že váš výtvor je špatný. Stačí se jednou neshodnout a konec. Nemáš? Nemáš ani zápočet. A že jsme si to vymysleli na začátku semestru a pro vás jako budoucí učitele je to absolutně k ničemu? Takovýhle argumenty nás vůbec nemusí zajímat. Doufám, že se na katedře bohemistiky nenechají inspirovat, protože bych byl asi v rozpacích, kdyby po mně chtěli napsat povídku na padesát stran, kterou bude hodnotit porota, a která bude podmínkou k zápočtu. To, že když budu chtít sám od sebe a katedra mě bude podporovat, je samozřejmě věc jiná. Ale zavádět takový systém pro pedagogy, je podle mého neúčelné. Tento krok byl zkrátka ubohým gestem, jak se zpodobnit s FUDem. Vedení katedry by si mělo uvědomit, jaké lidi vychovává a k jakému povolání. Mělo by směřovat své cíle poněkud jiným pedagogičtějším směrem. My jsme totiž především učitelé, i když ne každý si to uvědomuje. Ještě pár slov k tomuto textu. Určitě nejsme časopisem jedné strany a myšlenky. Zmatek, který vznikl na katedře výtvarné kultury by rozhodně stál za vysvětlení. Pokud by chtěl někdo z pedagogů podat stručnou informaci k celé skutečnosti, jistě by tak potěšil všechny, a nejvíce studenty. My nemáme zájem pouze kritizovat, abychom si dokázali, že na to máme, ale chtěli bychom věc spíše ujasnit, jelikož dění na katedře výtvarné kultury nám rozhodně není lhostejné.

Mgr. Martin Mrázik, Ph.D., vedoucí katedry výtvarné kultury PF UJEP, v jednom z ateliérů budovy KVK ve Staré ulici

Sladká vůně konformity Ač příliš rádio neposlouchám, potěšila mě iniciativa posluchačů ČRo1 Radiožurnál, kteří se rozhodli, že změny provedené na jejich oblíbené stanici je nenechají chladnými a budou si svou stanici bránit. Tito posluchači tvrdí, že opatření provedená novou ředitelkou Barborou Tachecí, přivádí ČRo1 příliš blízko komerčním vodám. Že se z Radiožurnálu stává další rádio odlišitelné od ostatních jen názvem. (Pokud ani vy nesouhlasíte s postoji vedení Radiožurnálu, není nic jednoduššího, než se připojit k protestujícím na stránkách www.iprotest.cz) Není rozhodující, zda svým vystoupením něčeho dosáhnou, sympatické na jejich konání je již to, že stále existují lidé, kteří umí jít proti proudu a čeřit uklidňující se vody. Dnešní doba je totiž zvláštní. Co je konformní, to je správné, sledované a obdivované. Odlišnost se trestá. Nezájmem, přehlížením či horšími postupy (viz. prezidentská volba). Nejenže mi tuto myšlenku potvrdila paní Tachecí a její politika vedení Radiožurnálu, našel jsem daleko silnější příklad v Ústí nad Labem. Tamější Činoherní studio se má sloučit se Severočeským divadlem opery a baletu. Důvod? Prý je příliš nákladné starat se o chod obou institucí, na které město ročně dává 67 miliónů korun (pro rok 2007). Částka je to slušná, ale Ústí nad Labem je přeci krajským městem a krom investic do výstavby „inteligentně“ situovaných obchodních domů a podpory hokejových a fotbalových klubů, by se slušelo přispět i trochou na místní kulturu, která existuje velkou měrou právě díky Činohernímu studiu. Je však pravdou, že tento fakt se asi větší části občanů Ústí nedotkne, protože je stejně divadlo nezajímá (Rozumějte, mají svých starostí dost.). I když se domnívám, že kdyby si někdo troufl přispět menší

částkou na sport, nebo nepostavil zmíněný obchodní dům, hned by byl oheň na střeše. Takhle v místním tisku proběhne pár zpráviček, rozhovorů a jede se dál. Důležitá je přece většina. Máme demokracii, většina vládne, velí a má ten správný názor. Vláda lidu! To „malé“ procento lidí, kterým vadí, že Ústí nad Labem přijde o jeden z mála klenotů, na který může být opravdu pyšné, je nepodstatné. Navíc z pohledu vládnoucí garnitury je návštěvník divadla přeci jen přemýšlivější a svého názoru schopnější než například fotbalový fanda (nic proti fotbalovým fanouškům), a tudíž mu leccos nevoní. Proto - zbavme se individualit postupným odbouráváním věcí, nad kterými je třeba přemýšlet. Konformita hadr. Nebo se pletu? Ale nad čím tu pláču? Vždyť již Platón chtěl ze svého ideálního státu vyloučit všechny básníky, protože jejich myšlenky nebyly státotvorné. A to se musí nechat, Platón byl hlava. Proč tedy nepokračovat v jeho tradici a místo Františka Vláčila, který zaujme jen ty přemýšlivé, nesponzorovat Rafťáky a Snowboarďáky pro masy? Proč neposlouchat Kabáty nebo Helenku Vondráčkovou, ta nikomu neublížila už za komunistů, takže teď to udělá těžko? Proč si raději nezajít na nákupy, než do divadla? K mainstreamovému Radiožurnálu zmainstreamujeme i Vltavu, což jistě přitáhne posluchače, a místo do Činoheráku si zajedeme do Prahy na Golema, a bude taky dobře... Pozn. V době psaní tohoto textu byla Barbora Tachecí ještě ředitelkou Radiožurnálu. Článek je osobním názorem autora a jakákoli polemika s ním bude jistě vítána. Autor se totiž domnívá, že když už máme tu demokratickou společnost, tak by jedním z nástrojů demokracie měla být diskuze.

Erotika Knihy lesů, vod a strání Jan Kubíček Je studentem bohemistiky na pražské filosofické fakultě. V noci chodí rád Prahou, ve dne polem. Tvrdí o sobě, že je z Jižních Čech, ale není. Kuřák.

Stanislav Kostka Neumann je snad nejproměnlivějším básníkem v české literatuře. Zasáhl výrazně do všech fází vývoje české poesie od dekadence po proletářskou poesii, přitom by bylo nespravedlivé nařknout ho z eklekticismu či epigonství. Patří zároveň mezi básníky nejplodnější a následkem toho úroveň jeho tvorby značně kolísá. Většinou literárních historiků

bývá za vrchol jeho tvorby považována Kniha lesů, vod a strání, vydaná v r.1916. My se chceme v naší krátké studii věnovat jednomu z nejmarkantnějších rysů sbírky, a tím je její erotičnost. Kniha lesů, vod a strání je výrazem vyzrálého životního postoje, vědomí harmonické jednoty člověka a přírody, kterého Neumann dosáhl při svém moravském pobytu. V úvodní básni se objevuje tradiční symbol matky-země. Země, z níž člověk vyšel a vůči níž má určité závazky, země, která je mu štědrou živitelkou, a země, do níž se člověk po smrti zase vrátí. Neumann ji však vnímá nejen jako matku, ale i jako - milenku. Z jeho básní sálá přímo fyzické vzrušení. Neumann noří prsty do hlíny, vdechuje vůni lesa, noří se do rozkvetlé louky s pocity euforie. Příroda je tak přímo pansexualizována. Erotizovány jsou zde dokonce elementární fyzikální substance a procesy, přírodní živly: půda a voda v b. Zpěv země nebo Střevlíci, v b.Villegiatura dokonce horký vzduch. Dále pak rostliny (b. Dub) či živočichové, a to při činnostech, které původně erotické vůbec nejsou (hemžení hmyzu v Písni světlušek). Žena pak v tomto světě je pouze částí přírodního celku, je rovnocenná ostatním a zaslouží si stejný díl lásky, ne větší než ostatní příroda. Všimněme si také, že žena se u Neumanna nikdy neobjevuje jako hlavní téma básně (snad až na b. Chvála nahoty), ale často úplně nakonec, a to nikoliv jako středobod, k němuž se všechno sbíhá, ale spíše jako určité doplnění předchozího, dotvoření koloritu. Žena se tak v hierarchii témat dostává na úroveň čmeláka, posekané trávy, břízky. Neumannovi však nestačí být pouhým pozorovatelem. Chce více, usiluje stát se součástí přírodního dění, ba přímo fyzicky s ním splynout. Zřetelné je to v b. Poledne v seči, ve které básník leží v trávě a má „plná ústa pryskyřic a barev plný zrak.“ Toto splývání s přírodou je zde obrazně vyjádřeno metaforou moře a námořníka ztroskotance, který „život pod hladinou teď se milovati učí.“ Motiv moře se vůbec ve sbírce objevuje několikrát, což můžeme interpretovat takto: člověk v moři je vzdálen všemu ostatnímu, zůstává s mořem zcela sám, stejně tak Neumann chce být sám s přírodou, s tímto „mořem zeleně“.(viz např. b. Na skalkách, svérázná parafráze na Rimbauda). Advent Já nejsem žena, já jsem strom. Někdo mi jaro dal, odešel. Nevíte, lidi, o někom, kdo by mi větve podepřel, Já jsem tak těžká svým plodem…!

Neumann si ale bolestně uvědomuje, že absolutní splynutí prostě není možné (leda po smrti, tuto možnost Neumann ale neřeší). Pokračuje dál tedy alespoň na rovině obraznosti. V b. V Modřínech se touží stát stromem, v b. V seči lituje toho, že nemůže „Tříprstníku sametovému (...) jehož něha hledá kvítí (...) nabídnouti rtů svých jako retům žen.“ Na jedné straně erotizuje jevy neerotické, na druhou stranu vyjadřuje touhu prožít skutečnou erotiku přírody zevnitř, tady z pozice květiny oplodňované hmyzem. Na tomto místě se pokusíme postihnout jeden specifický rys Neumannovy poetiky v této sbírce. Použijme k tomu metodu komparační. Vezměme Neumannovu zmíněnou b. V modřínech a Šrámkovu b. Advent ze sbírky Splav (srovnáváme ženy u Šrámka, u Neumanna lyrického mluvčího). V obou nacházíme básnický obraz člověka jako stromu. Záměrně používám obecného pojmu obraz, nikoliv metafora. Chci ukázat, že způsob zobrazení se u obou zásadním způsobem liší. U Šrámka jde o tradiční metaforu, kdy mezi člověkem a stromem vzniká analogie, která slouží k vyjádření básníkovy ideje, vyjádření jeho názoru na lidský život. U Neumanna se však neobjevuje metafora člověka-stromu, nýbrž člověk, který touží stát se stromem. A to je zásadní rozdíl. Když Neumann ve sbližování se s přírodou narazí na nepřekonatelné fyzikální hranice, nezastaví se a pokračuje dál duchovní cestou. Tento proces pak popíše v básni. Domnívám se, že Neumannova b. V modřínech není založena na metafoře, nýbrž na přímém básnickém pojmenování, které doslovně vyjadřuje básníkův duševní stav, totiž „pocit stromu.“ Báseň není obrazná, ale popisná. Stává se jakousi duchovní metamorfózou. V závěru b. V modřínech tak čteme „les v nitro vcházel mi pomalu a všemi smysly mými“. Dá se říci, že takováto místa přesahují onen „materialismus“ u Neumanna tak často zmiňovaný, a získávají meditativní až transcendentální ráz. Čtenář může číst Neumannovu poesii jako jakési návody k meditaci, směřující k hlubšímu poznání přírody a vcítění se do ní. A právě v této návodnosti je dle mého názoru jedna z nejvyšších hodnot jaké může poesie nabídnout.

Já nejsem strom. Já žena jsem, trochu mne udivil svět. Kam že mne povedeš, slabá jsem, a on mne ved, a on mne ved - co to máš, má milá, za pasem – Červený květ! Červený květ!

Potichu! Tichoučko! V noci dnes usmál se ve mně, já to vím, ručičky kamsi vzhůru vznes, prosil mne, ptal se, zdali vím, že je tam dole a že tam hajá - potichu, tichoučko! Hajá!

V modřínech V květnovou zeleň modřínů, ve smaragdovou lázeň hodil jsem srdce únavu a mozku střízlivou kázeň.

Tak zatraceně býti nah! Tak moudrý, pevný, svěží! Tak samozřejmě přijímat měnlivý život, jenž běží!

Dostal jsem ukrutnou, divou chuť celý se ponořit do ní; ne jako člověk, jak strom se chvět pod cvalem větrných koní.

Celý jsem vtiskl se do stráně, jí sestoupil jsem až ke dnu, čekal, až zapustím kořeny a větve zelené zvednu.

Modřínů vlající chocholy nad hlavou šuměly mi, les v nitro vcházel mi pomalu a všemi smysly mými.

SMS z vlaku Marie Maděrová, *1982, pracuje jako dětská etopedka, žije v Liberci, básně píše do mobilního telefonu jako sms. -1Zapomínám, mám strach, že jednou potkám svoje pocity a budem´ si muset být představeni. S lidmi je to jednodušší, před těmi můžu zkusit skrýt své rozpaky. -2Zkus oblíznout naostřené ostří tak, aby ses nezranila, bože Emily je to slastný pocit, vím, že nechápeš, ale chápala bys, kdybys to musela jednou zkusit. -3Svého psychologa neoklameš, stejně tak, jak nelze plnit předvolební sliby… …můžeš mu lhát, ale on stejně vyhraje skrz tvou vnitřní nejistotu… …a nejspíš to ani nebude chtít. -4Svěřím se ti – umřel, už je to pár let – přiznávám – držím ho tu stále navzdory svému přesvědčení – představ si – namlouvám si, že se ho snažím milovat skrz jiné muže – poslechni – jen on mě může dokonale milovat – víš – on jediný mě už nemůže zlomit.

-6Odvážím děti, řidič se utápí v marasmu rasismu, míjíme Děčín, vzpomínám na Evu, nevzpírám se jeho hrubostem, venku je jarní prosinec, ty děti ho slyší, vztekem křičí už i havrani pod stromy, já tupě mlčím s trapným výrazem a vytřeštěnou duší. -7Odpověz mi Alex, čím nejvíc okouzlím muže? Co v něm vzbudí tak strašnou touhu, že nebude spát? Co ho přiměje dělat dokonalé hlouposti? Co v něm probudí chuť plnit mi všechna přání? Kvůli čemu zapomene na chvíli sám na sebe? …jen prosím tě neříkej, že kvůli té druhé. -11Mám pocit, jako bys přede mnou stála nahá a nejsem si jistý, že se mi to líbí – – tohle si tenkrát řek´ a bylo mi pochopitelně trapně. Od těch dob jsem si toho tvého pocitu všimla na tvářích lidí, kterým jsem bezděky svěřila část své přítěži v naději, že bude o něco lehčí, až ji potáhnu dál. Ty rozpaky nad mou nahotou vás tak ochudily o lukrativní přítěž k přemýšlení.

Pavla Waňkowská-Šuranská se narodila 18. 5. 1982 ve Zlíně. Vystudovala sólový zpěv na konzervatoři Jana Deyla pro nevidomé a slabozraké. Psát začala ve třinácti letech. Z tohoto období pochází i publikované texty, dnes se psaní už nevěnuje. Žije v Teplicích. V příštím roce se chystá ke studiu Českého jazyka a literatury na UJEP. V současné době je uhranuta těmito autory: Radek Fridrich, Patrik Linhart, Svatava Antošová, Petr Payne, Jaromír Typlt.

Malý princ Malý princ kreslil zavřené a otevřené hroznýše. Lidé si mysleli, že jsou to klobouky, a měli ho za blázna. Malý princ, daleko od své planety, hledá cestu domů. Jsem jeho růže. Pyšná, zlá, skromná, hloupá. Je mi zima, tolik bych si přála, aby se ke mně vrátil. Dny plynou v hrůzném čekání. Prošel jsi celý svět, malý princi, a pokládáš mu otázky. Vítr mi donesl zprávu o tom, že umíráš člověku v náručí, tak sis ho zamiloval! Já, již nikdy nemilována, umírám pod dvěma vyhaslými sopkami a čekám na jejich výbuch. Ucelenost Nikdo dosud nevyslovil, co by mě k němu blíže vázalo. Vyjádřit slovo, které se třese v úzkosti, která mu umožňuje bezprostřední lásku k jazyku. Víš, slova jsou krupky větru, jež nám přivál svůj celek. Hledám ucelenost slov, jejich tvar, ta slova mi však proudí do mých otevřených ran. Země nikoho Do země nikoho může vstoupit jen nikdo. Viděla jsem jeho tvář. Před očima mžitky z chlastu, pod očima deprimující spokojenost ze svého

bezmezného života, a ve svém srdci mě. Chvíli jsme se nasávali pohledem a on usoudil, že ho asi neuspokojím v jeho osamělých nocích. Čekala jsem, že mě ze svého království vyžene. On si mě dal do překrásného akvária, v němž se nedalo téměř dýchat, a pro psy, kteří se mi lepili na oči, jsem vůbec nic neviděla. Jen v koutku srdce jsem našla kousek myšlenky, která ještě psala. Něco málo o slunci Na lávce u říčky sedí básník. Má rozedranou košili z papíru a na klobouku pero z myšlenek se zlomenou špicí. Chci se k němu přiblížit a odvést ho k sobě domů. Nevím ale jak a nemám odvahu. Po velkém boji se strachem jsem k němu přistoupila. Jeho děsivé oči se na mě dívaly a ze zkrvavených rtů kanula šílenost. Vzal mě za ruku a bez jakýchkoliv formalit mi podal sbírku. Jmenovala se Něco málo o slunci. Co vše postrádám? Postrádám rozvolněnost mysli i oponu oblohy. Postrádám svůj pravdivý portrét, ale na oko se budu tvářit vesele, abych nevyvolala revoluci nebeských obyvatel. Kdybych si vzala svůj vlastní skalp, bylo by to hrozné, neboť bych slyšela zvuk zapadajícího slunce. Nikdy jsem nepoznala tu příjemnou slast spánku. Často se potloukám tím samizdatovým světem a ráno křičím do noci.

Elegie hrůzy Nořím se do hlubin vany a tělem mi proudí drogové blaho. Náhle slyším nářek pod oknem koupelny. Jsou to mé zpitomělé elegie, nebo stále se prohlubující strach? Zaposlouchávám se víc do toho ječivého nářku a zjišťuji,

muž bez podstatného jména na stehnech zvuky ,a ,le sou zvuky v kapsách snaží se s e j í t skrz kalhoty vejít do prstů znít ? ? a ? ?j m a? ? k é ? ?á? ? š ? vlasy ? ? ? ,vestičku z krásy říkám mu nesmíš od tt !!! ejí !! !!

že je to výplod tvrdého kočičího sexu. Já, obnažena, suším své tělo a natírám si bytí přípravkem z kravského vemene. Bohužel si musím obléknout bílou noční košili a nechat v uších znít jaro, aniž bych se sama zúčastnila.

/název chybí/

Postavme se, abychom aspoň zkusili odejít

Tktk tk tk tktk tktk tk tk tktk

setkání se ženami, náměstí míru prochází, těhotné kouřem doprava bez pachu

černí bubeníci rozehrávají popelnicové symfonie

já tudy chodím, tak jako ony každý den, vydýchám 10 kilowatt mám plnou duši štěrku

analogové brutality kolemjdoucích nedoléhají do naší /8-bitové uličky/ naruší nepřeložitelné zpěvy sirén vakuum našeho polopropustného světa

Ondřej Soukup (*9.4.1989) Narodil se v Ústí nad Labem a tam také stále žije. Tuto severočeskou perlu se však chystá brzy opustit, neboť právě dokončuje gymnázium a chystá se studovat v Praze. Dětství má údajně šťastné. Za básníka se nepovažuje, jelikož jím není.

Svět bez naděje, nikoli beznaděj otvory v betonových zdech nazýváme okny řekl ten muž a pak dodal že pohádky jsou pro sebevrahy nebo beznadějné optimisty

Díváš se na život s nosem přimáčknutým na skle, nezúčastňuješ se, vždyť je to pouhá fraška.

Stovky vagónů za sebou Pojí železné opratě. Míjící se spřežení plynou dál. Kde asi končí?? Ve stanici NEVYSTUPOVAT.

Co je horší..povinná školní docházka, nebo povinná školní procházka???

Po čem se měří krása? Po pohledech? Po náznacích? ……………. Po zlomených srdcích!

Divná vzpomínka Rozpůlené máchající se citróny v houbě devátá desátá jedenáctá gambrinus pomočuje hltan a člověk chápe smysl restaurace lidi a chlast pro princip trapný v módě underground

Macešín II zhýbu tě nevyndám, ale zhýbu!

Zimní Krápání snů: Sleduj – sněží. Sníh se sype. Slyšíš? Sýkorka – Smíšku! Smutná, skleslá. Sýkorčí sonáta.

Jazyk, jímž porozumíš větru Tři desítky let uplynuly od posledního knižního vydání rozsáhlejší knižní antologie lužickosrbské poezie připravené básníkem Josefem Suchým (Vřesový zpěv, 1976). Nyní přichází Milan Hrabal s antologií nazvanou Jazyk, jímž porozumíš větru (Protis, 2007), která vědomě navazuje na Vřesový zpěv a mapuje to nejpodstatnější z lužickosrbské poezie zhruba posledních tří desetiletí. Obsahuje ukázky z tvorby dvanácti básníků básnířek a my přinášíme ochutnávku od každého z nich. Současně zveme na ústeckou premiéru knihy ve Státní vědecké knihovně 28. dubna 2008. Hlavním pořadatelem akce je UJEP. Tomasz Nawka

Benedikt Dyrlich

Beno Budar / Pijácké verše

Franz K.

Odlišně

Rozpolcené je mé já vzdálené a každý hrob je v trávě plod a hnije odtud to vede až kam

Přišel jsem k tobě a brzy zase šel. Nic nebylo: Tys mě chtěla navždy, já využít čas.

Vypij, kdo ví kolik, dvě láhve, tři nebo pět, abys řek jen tolik, cos chtěl dnes povědět. * Ať máš chotěbuzskou žitnou nebo piješ nóbl gin, stejně vědět musíš kolik, jak a s kým. * Po dešti vše roste znova, mně po vínu rostou slova. * Když Srbové v pivu tají, rázem víc jazyků znají.

nevykřiknu stížnost já ověnčený hvězdami chladnými a blízkými její lesk bude zapomenut proč jsem sám vyslovil své rozhodnutí miluji tě do moře nevede má cesta míří do nikdy vrátí se k prameni řeka šumí noc všechno mám nemám nic Marja Krawcec ...

Benedikt Dyrlich Být poslední První vylezou z pytle. První jsou vždycky vpředu. Srbové dostanou zbytky. Kito Lorenc Co jsou ta kamna A co jsou ta kamna která jsem jí dal protože jsem je už dva roky nepotřeboval tak jsem jí v nich zatopil

zdálo se mi že v roce 2007 my s šedivými vlasy co jsme přelstili svět zlobili jsme se na ty z roku ´77 kteří právě tenkrát byli my

v těch kamnech a řekl Dva roky jsem už v těch kamnech netopil a zapomněl jsem jak se v nich topí A ona řekla Vidíš člověk nepotřebuje nejdřív zemřít aby zapomněl A já řekl Víš co to můžeme rovnou dál žít

Z hornolužické a dolnolužické srbštiny přeložil Milan Hrabal

Róža Domašcyna / Úplně se rozdat Když někdo odejde, má s sebou vzít všechno. Šel a rozdával se po kouscích, aby ho nikdo neměl úplně. Nevzala jsem si nic – a měla ho celého ve svých ukrytých pěstích. Naučila jsem se křičet ze spaní, putovat k mostům, zírat do olejově kalné vody, házet udice ponořit srdce, kotvu a kříž, do okna stavět svíčku, v zrcadle číst mezi řádky, ptát se karet, halíře od štědrých počítat… Naučila jsem se svůj nůž správně vehnat do vln, do vlastního masa, pokud tam z něj něco je, nezranitelné.

Ono a To Ono Klesá. Nemyslí si, že by to bylo nějak moc závažné, ale klesá a u toho se i maličko stydí. Neví, jak se tvářit. Tenhle pocit nezná a neumí s novou zkušeností naložit. Je třeba ji někam zařadit, ale jak se to dělá? Ono neví. Myslí si, že je proto špatné. Ale tak to přece není! Ono je zmatené. Pláče, ale zároveň je tuze šťastné. Už zná nový pocit. To To čeká. Nejprve čekalo, až se rozední. To má rado den. A teď čeká, až přijde Ono. Asi se někde zdrželo. Ono hledá tašku Má v ní důležité věci. Ty věci umí mluvit a Ono je chce ukázat svému příteli. To nemá ani tašku, ani mluvící věci. Ono a To Ono a To spolu sedí nad čajem. Nepovídají si spolu, jen na sebe hledí. Ono a To spolu mlčky sedí nad čajem. Neznají slova, a tak je nepoužívají. Proto Ono hledalo tašku s věcmi, co to dovedou. Ono a kreslení Ono umí kreslit. Včera nakreslilo pána, jak sedí na houpačce a na klíně má kočku. Ono by také chtělo kočku. Nebo kocoura. Na tom Onu nezáleží. Ale má alergii, a tak žádnou kočku mít nemůže.

Petrův úskok Šel, nebo stál, také možná ležel, i snad spal. Jak si zakládáme na popisu děje. Ujednoťme to. Zkrátka přemýšlel. Časem v nevědomí. Jak se vůbec přemýšlí v nevědomí? Čumí se do blba? Měl zavřené oči. Zespoda pozoroval svá víčka. Věděl o tom? Cuknul sebou. Nechtěl, bránil se, chtěl, toužil, ztrácel čas. „Teď,“ říkal si. Takže ležel, ale ne dlouho. Vstával. Právě teď. Zvednul se. Ztuhlé oči, trpké svaly. Co chce dělal dál? Nevím. Dokonal jen do půli. Sedí. Čekejme… Tohle nemá cenu. Tak se třeba postaví. Ano, postavme ho. Stojí. Zajímavá figurka. Je to docela vtipný. „Jdi doleva.“ Jde doleva. Můžu si s ním dělat co chci. „Podrbej se.“ Škráb, škráb. Zkus něco sám. Dávám ti volnost. Ukaž co umíš. Stojí. Nic nedělá. Má na rukou neviditelné provázky. Je líný hýbat se. Ne, je líný přemýšlet. Ale ne, beru zpět. Jak může postava

v povídce přemýšlet. Já přemýšlím. Možná. Tak si zase lehni a spi. Spíš? Dobře. Jsi tu zbytečný. Zbytečnost. Spí tiše. Chci aby spal tiše. Chci aby spal tiše pro vás. Co by mohl dělat když spí. Mohla by se mu rytmicky nadýmat hruď. Chroptit ústa. Vousy se hýbat pod proudem vzduchu. Takže tichý není. Řekl jsem, že bude spát tiše a nespí. To ne. Výplode! Dá se považovat život ve mně za život reálný? Hranice? Kde? Když jsem tu já, proč by tu nebyl i on? Když o něm píšu, tak tu přeci je. A kdo? Já? Já ne, on. Nejsme jedno. On si dělá co chce. Je to jeho text. Já jsem zprostředkovatel. Která z nás je vymyšlená bytost. „Jaký je rozdíl mezi tebou a mnou?“ „Co mám jistějšího než ty?“ Stejná jistota-delít. Co jsi vlastně udělal. Postavil ses a lehnul sis. No a? Kdo to nedělá. Dělá to každý. Postaví se a lehne si.

Opus Pictus (úryvek) Stává se to i v lepších knihách: Autor se setká se svou postavou. Na autorském čtení, v divadelním sále, v přítmí hlediště, sporé světlo na jevišti, kde já, židle (na ní sedím), stolek, (o něj si opírám lokty a to, co držím je) kniha a z ní čtu: „To světlo k němu mluvilo, ale on tomu jazyku nerozuměl. Pokoušel se pochopit vzorec, rozluštit kód, ale nakonec to vzdal. Už mu bylo jasné, že člověk nemůže pochopit. Zaslechl volání čtvrtého jezdce. Prozřel. Rozlomil pečetě.“ Vzhlédnu od stránek a uvidím publikum: dva, tři, pět, osm, deset posluchačů, připomene mi to večer noc strávenou v hlubokém lese, spáče kolem ohně, jakási prapůvodnost, začátek vyprávění. A On: proč tu je? Kde vzal odvahu? Pamatuji si záblesk Jeho očí, kdy já v teple v přítomnosti mého jediného opravdového přítele Piva, kdy On v zimě v kalužích, neporozumí řeči očí, nevejde dovnitř, nedovolí skleněným dveřím, aby se otevřely a rozbouraly hradbu světů, nepřisedne si, protože se bojí, chce být vzdálen, nejasný, a přesto v mé moci. Domnívám se, jak studuji pohledy přítomných a zvažuji, zda má smysl číst dál, že mě nepoznal. Čím to asi je? Možná okolnostmi, špatným osvětlením, zlou náladou, mlžnou atmosférou. Nebo snad Jeho zmoudřením. Mohl poznat, že nemá smysl lekat se při každém pohledu do mých zorniček drobounkých jak tečka za větou. Třeba v jednom ze svých snů uviděl mé alter ego jako svého pokrevního bratra. Možná, že si ze slov uhnětl masku jako to dělali dělají nebudou dělat šamani severoamerických indiánů, pardon, domorodých Američanů, aby se chránili proti démonům. Jisté je však to, že teď, i když v šeru sedaček nejdou rozpoznat výrazy tváří, je vidět, jak se Jeho oči zapichují do mých, zarývají se, prolézají do myšlenek - oči se ptají: Co to všechno znamená?, Proč zrovna já?, Proč zrovna ty?, Kdo vlastně jsme my dva?, Proč tu jsme? A tak z mých úst zní závěrečné věty dnešního autorského večera - nečtu je, kniha tiše čeká: „Každá bytost, třeba Vy“ ukážu na Něj „je zmnožena pohledy všech, kteří se na ni dívají - a to nejen bytost, ale i umělecké dílo. V některých případech je člověk sám o sobě uměleckým artefaktem, majícím nějakou funkci v kontextu díla, respektive světa.“ zmatení ve tvářích všech přítomných „A tak i knihu“ ukážu na Ni „můžeme chápat jako živoucí bytost, protože s námi komunikuje, pokud ji čteme, je to golem oživený šémem autorovým, ano, homunkulus, se kterým se čtenář vypořádává, šotek, múza, dryáda, anděl či ďábel, i nástroj, ale vždy esence myšlenek. Na knihu, stejně jako na člověka, měníme své názory, rozčilujeme se kvůli ní, hádáme se

o ni, sníme o ní, usínáme a spíme s ní, pomlouváme ji pokaždé, když není na blízku, upalujeme ji, stejně tak i stavíme na piedestal vítězů. Jestli je tato kniha“ ukážu na stolek, kde naslouchá „zázrakem či zrůdou, je mi jedno. Důležité pro mě, jako autora, je to, že existuje a je schopna se vkrádat do myslí čtenářů. Jestli je vnímána jako skřet nebo jako múza, je věc vedlejší. To je vše, co jsem dnes chtěl říci, a děkuji všem statečným za pozornost. Nashledanou.“ Zatímco se rozcházeli - a On odcházel jako poslední, otočil se ke mně a položil další otázku, ale ta už nešla dešifrovat - přemýšlel jsem nad tím, co jsem řekl a neřekl a zatajil, a také o tom, že hlína a z ní uválený šém ha m´foráš bude něco, co se octne v rukou Hrdiny. :hcáhink hcíšpel v i ot es ávátS Postava se setká se svým autorem. Prý První kniha o všem a o ničem to zní zajímavě název mi něco připomíná jak to tenkrát kdesi kdosi cosi pravil jak jsem dnes šel po ulici stařenka s vnukem děti přestaly pomáhat stařenkám s taškami stařenky začaly pomáhat dětem s taškami mládí vpřed stáří vzad už na skautingu jsme se před lety učili dobrým skutkům tak se tomu říkávalo teď když mi bude dvacet jsou jen skutky ani dobré ani zlé prostě tak třeba skutky skautských oddílů nahánět uprchlé stařenky do transportů už přestaly pomáhat vnukům vnuci začali pomáhat pro dobro vlasti a ekonomického růstu už to umím vyslovit jsem dospělý člověk pořád mám v hlavě vzpomínku na chvíli nevím proč si takovou marginální záležitost pamatuju podivného pána tehdy to pro mě byl pán protože mi bylo sedm nebo osm let který znal mou mamču pak se mi ztratil v davu chtěl se mnou na zmrzlinu nebo na pařížský dort tehdy se s tím začalo deportace důchodců státu se ulevilo můj děda tehdy zmizel nikdo ho už nespatřil babička těsně před tím než ji vřeštící odvezli snila o něm jak ji vábí do krajiny plné stromů a slunce byl jsem v první nebo v druhé třídě pančelky nám vyprávěly o velké chytrosti pana prezidenta a jeho rádců opíraly se o katedry a obracely oči v sloup skoro omdlévaly při pomyšlení nevím na co pak obracely zbožné pohledy k portrétu otce vlasti nahoře u stropu tradice už od dob před oběma světovými bude třetí říkávali říkávají štamgasti zahrabaní v prázdných půllitrech psi vylizují zbytky teď ten chlapík na jevišti chce se mi spát ale slušnost mi nedovolí směšně vážný vždyť je mladý o něco starší než já tak proč není hej proč není do skoku mládí vpřed ale počkat něco na jeho pohybech mluvě očích už viděno nevím kdy jak a za jakých okolností něco tu je už se mi

nechce spát sleduji jeho obličej oči teď jsem zachytil jeho pohled jsem uvnitř ukazuje na mě nevnímám ho nejsem žena abych stihl oboje soustředím se jen na panenky něco povídá slyším jen zlomky knihu dryáda jedno vše pozornost nashledanou vše ostatní se vytrácí někdo ruší spojení nedokázal jsem si vzpomenout nebo spíš si uvědomit kde jsem viděl tu tvář čtení skončilo kniha o ničem mě nezajímá jdu si po svých ale nezbavím se pocitu jakéhosi nevím jak to popsat jen podivnost ještě se po něm ohlédnu a vidím mladou ale už unavenou bytost člověka zničeného sebou samým zdrceně sedícího na židli v prázdném sále jen se svojí knihou o všem ale je to jenom můj pohled. Dosud jsem nepopsal, v jakém prostředí žiji a tedy i píši, tento prohřešek napravuji nedbalými linkami: Jedno okno, ze kterého vidím staré a starší osoby prohrabující se v popelnicích, jež, pokud si nedají pozor, jsou spolknuty těžkými víky kontejnerů, v jejichž vnitřcích žravě vydechují mikrobi zavařenin, nahnilých jablek, amputovaných končetin nábytku, vykloubených kleští, plesnivějících hadrů, nemocničních skel, a podobných a nepodobných věcí, ale to jsem se nechal unést, tak zklidním, jedna židle, jeden stůl, na něm jeden počítač, v rohu druhý stůl, na něm Nermal na hanbě, protože mi neustále odmlouvá, ze stropu jeden zdroj světla, poletující mušky, zář, buď umělá, nebo přírodní, ale uměle zastřená nízkými, modrými, žlutými, červenými mračny venku nad žvýkajícími popelnicemi, ozařuje (a to buď modře, žlutě nebo červeně) postel, na ní chuchvalec peřiny, záhyby vypařujících se snů, proslintaný polštář, spánek stočený do klubíčka, můj důvěrný přítel konejšící sladkými sny, pravda, i znepokojivými, mé snění je náladové, nikdy nevím, proč a nač ta všechna zuřivost vtělená do dění pod očními víčky, tehdy se probouzím, ne výkřikem, ale mlčenlivým smířením s nadvládou snu, protože usnout musím a otíráním očních koulí o vnitřky víček si vyprošuji vstup nebo sestup do průrvy, kde se znovu setkám se svým nejbližším, přítel, zamýšlím se nad tím slovem, říká se, že v nouzi jej poznáš, platí také, že v takových chvílích poznáš i nepřítele, když píšu tyto znaky písmena slova věty nevěty, vzpomínám si také na to, jak jsem psal o podivném přátelství Hrdiny a Chlapečka, vztahu, který se zrodil z hnisu lítosti, poskytoval Mu snad Chlapeček jisté služby za doručování marných dopisů?, dělal Mu snad dobře v zšeřelých, všemi opuštěných místnostech, tu a tam mezi vycpanými zvířaty, zrůdami telat prasat naloženými v

lihu?, je to docela dobře možné, ani bych se nedivil, kdyby se v Chlapci (zanechme už těch infantilních deminutiv) zčista jasna objevil zárodek lásky, který by v něm rostl až do té doby, kdy by vytrysknul ven v podobě... ani se mě neptejte čeho, bylo by to setřeno, prostě někam uklizeno, zapomenuto, úvaha pluje dál, chová se náš Hrdina homosexuálně?, a pokud ano, tak proč?, nebojím se odpovědi: z lhostejnosti, protože co na tom sejde, jestli Mu za zaklapnutými a zamčenými dvířky kabinky vykouří Chlapec či dívka, zkrátka zavře oči?, opravdu?, ptám se Ho, když spí, je to jediný způsob, jak s Ním komunikovat na větší vzdálenosti než je trojskok pohledu, opravdu to tak cítíš děláš?, ano, odpovídá mi v paralýze snu, a já už vím víc, a mohu to napsat tak, jak jste četli mnoho potem čpících řádků nad. Jak přežíval Muzikant, démonem posedlý, s krysami na ramenou, ve vlhku hnilobě nemocech kanalizačního labyrintu? Jedl své krysy - děti, které byly obětovány jemu, bohu zvuku. Každá jeho myšlenka vysílala vlnění, a to se rozlévalo jako neviditelná mlha veškerým Podsvětím (směle tak to místo nazvěme), a bylo jako boží slovo, prozatím nefixované písmem, neohraničené jazykem, jen zvukem. A tak, v kruhu svých služebnic, vládl nástroji pohyby prstů, a dřevěné stěny instrumentu moci oscilovaly hymnou, a on, s cukajícími mimickými svaly, žvýkal chlupaté tělíčko obětiny, myslel na své místo na světě a mezi světy, myslel na hranice, na slizké zdi prohnilého vězení, na nemocné uprchlíky z trestaneckých kolonií tam-někde-nahoře, kteří sem, do pekla, přišli chrchlající zajít a spadnout do řeky splašků, plovat s obličejem obráceným k bahnitému dnu, nafouknout se metanem a rozložit se, utéct z věznice a stát se potravou vězňů. Ale nebyli to vězni. Ty všechny, menší i větší, ve velikostech psů, s mozky vychytralých spratků, všechny krysí (teď mám nutkání nazývat je s velkým písmenem na začátku a taky to tak dělám) Děti byly šťastnými obyvatelkami království podzemského. Byla to jedna uzavřená společnost s centrálním mozkem a s kolektivním vědomím, sametově svázaná pouty poslušnosti. Rád bych, ctěný čtenáři (a abych vyhověl feministkám, tak: ctěná čtenářko), nakreslil Hrdinu: Jak již bylo vymyšleno a napsáno, je podoben Otci, ale, otázka provokativně zní: „Kdo je Jeho otcem?“ Zde si dovoluji prozradit jistou poťouchlost, kterou jsem spáchal

- Otec Našeho není Ítý - ten s nenávistí ke zvířatům zahnízděné v morku kostí, nýbrž já, ten s malíčky na A a Ů, s prsteníčky na S a L, s prostředníčky na D a K, s ukazováčky na F a J, s palci na . Oplodnil jsem ji, neposkvrněnou, a ta pak, v domnění, že hlavička stvoření, které se prodralo na svět reflektorů a zatleskání ruky o zadek (o Hrdinově slávě v šoubyznysu budu ještě vyprávět), je jednou stranou rovnice (Rodič + Rodič = dítě, abych se vyhnul nedorozumění). To bylo jen tak na okraj, aby bylo čtenáři (a čtenářce) jasné, proč se Hrdina nepodobá Otci, jenom Matce. (V jednom z Jeho barvitých snů tedy mohu vystoupit jako černě oděný rytíř s respirátorem zabudovaným v helmě a teatrálně vyslovit větu: „Jsem Tvůj Otec, Kluku!“) Konečně se dostávám k popisu: Vždy, dokonce i v dobách, kdy Mu táhlo na třicet, a procházel po ostatky posetém, jako stát velkém bojišti, šedým popelem a bílým kosterní hmotou, vypadal jako dítě, které si chce hrát. Oči, přimhouřené, určitě i tehdy, kdy vála bríza nesoucí částečky spálených těl a vápno sesutých domů. Přimhouřené, jako kdyby neustále o něčem pochyboval, ale nepochyboval, protože věděl nebo přinejmenším tušil, jak co kdy. Jako kdyby zkoumal, snažil se zaostřit zrak na vše, co Mu stálo za to pochopit, odmaskovat. Říká se, že vysoké je čelo učence. U Něj je vysoké nikoliv touhou pochopit svět, ale pochopit sebe sama. Ústa nevýrazná, jako mrtvole vtisknutý cejch konečnosti - brada naopak vyjadřující nutnost slova, žít, mluvit, tedy být, jak říkával, jazykem posvěcovat symbol své vlastní bytosti, donekonečna zdůrazňovat své já (a v této rovině s Ním sympatizuji). Vlasy - ač Jeho oči pokožka pohyby nos chování připomíná uličníka s prakem - jsou stříbrné paprsky Měsíce, kytice jmelí. Postava, jak již naznačeno v předchozí větě, je postavou kluka ne z plakátu, ale z Knihy. Pokud bychom se zaměřili na detaily, všimli bychom si absence ukazováku pravé ruky - jakpak o něj asi přišel? - povšimnutí by pokračovalo vyraženým zubem, pokud bychom Ho rozveselili, kulhavou chůzí, pokud by se nám Jej podařilo vylákat do vystříleného atomového krytu, aby se přesvědčil, zdali Mu tam nenechali něco k snědku. Takový je, ale: plně si uvědomuji nedůležitost, i když určitou zajímavost Jeho zevnějšku a pociťuji důležitost Jeho uvažování, chování a jednání. (Pozn. aut.: Tento odstavec vzniknul jednak proto, abych předešel poznámkami o tom, jak nevážně beru své spisování, a jednak proto, že má pedantická nátura nemohla být překryta leností.) Co mělo znamenat strážníkovo zmatené hlášení a co se událo v hlubokém lese? Znamenalo policistův pobyt u psychologa, pak u psychiatra, pak na halabala rozmístěných lavičkách

pod střechou i pod nebem, s hrstí plnou drahých pilulek. Ale to nás zase tolik nezajímá, přesuňme se tedy tam, kde dávají vlci dobrou noc. Abych vysvětlil: Lítost sražená do jednoho strupu a sloupnutá nehtem, ne, musím být nad Měsíc jasnější, tedy, strach (už mám toho slova po krk) a agrese vystupňovaná do svržení Nejslabšího z římsy do nehloubky betonu, zpěněná krev obětiny a zní znovu povstalá Afrodíté. Vzpomněli jste si už? Celá škola se dívala na pokroucené údy a rozemleté kosti a zuby vyražené pěstí gravitace a dech svrženého zakletý v stojatých vodách těch několika vteřin. Nikoho to neprobudilo z náhlého zkamenění, když si nahá bohyně klekla a naslouchala kryse, jedné z Dětí. Nikdo na sobě nedal znát zhnusení provinění, byla to chvíle obřadu, posvátný moment. Kdyby odněkud přichvátal ledajaký fotograf, tisknul by spoušť jak pominutý, do mozolu palce, do té chvíle, kdy by krysa zmizela v návratnu a bohyně neodcválala čistotou laně, vytrhnul bych mu aparát z ruky a triumfálně vytahal pásku filmu, kdyby měl digitální, jednoduše bych spáchal jeden ze smrtelných hříchů, utekl bych s ním, aby se obrázky nedostaly tam, kam neměly. Kam jsem se to jen... Aha, hluboký les: tam docválala nelaň Afrodíté, tam z nudy žehnala pářícím se divokým prasatům, datlům, ježkům, hlemýžďům, sovám, veverkám, pavoukům, srnám, jezevcům, střevlíkům, kunám, žábám, lasičkám. Zkrátka: všichni si přišli na své. Z dlouhé chvíle byla najednou pohroma - ten rok vypukla v lesích populační exploze všech bytostí zmíněných o dvě věty zpátky. Tlaková vlna slepých, slizkých, skořápkou kloboučnatých, ulitou zatěžkaných mláďátek smetla všechny krmelce i s balvany soli, ptačí budky i s kostřičkami bývalých nájemníků, oblačné hrady vosích hnízd, šišky, smetávala květináče na krajích měst, odvála vlajky na počest hrdinů, kteří se sebrali ze svých pomníků, aby v ulicích mlčky skandovali Vraťte nám čest a slávu, srážela chodce na ulicích, na kterých létaly odpadky jak na skluzavce. Nějak se to pokazilo a myslivci nestačili střílet škodnou, vytvářeli v těch dobách rojnice a žhavě rychlým olovem zabíjeli na potkání, stávaly se i nehody, neuvědomělé vraždy, kdy zašustilo křoví, a promluvila kulovnice. Lesníci nestíhali klást feromonové lapače na lýkožrouty - ti sežrali všechny suvenýry z chráněných krajinných oblastí vyrobené z lýčí: střevíčky, košíčky, ozdobné mašle, miniaturní kroje s texty lidových písní, květy, keltské opasky. Mladí milenci neměli na mechu nebo u potůčku mezi kapradím klid: tady školka malých prasátek, prasnice chtěla hájit své mladé, támhle rodinka vysoké, samotářský šestnácterák, tuhle klubko zmijí čerstvě se vylíhlých na fleku prosluněné stráně, houbaři se báli smeček vlků, tak zůstávaly košíky pověšené na háku a smaženice musela být

oželena. Nebylo bezpečno. Počkat, jen se vrátím k... ano, Afrodíté, má mně se vyhýbající entita! Když přišla půlnoc, oblékla se do tmy, navoněla se svitem Měsíce a vyšla z lesa. Zbytek - nebo alespoň jistou část - už znáte. Policajt v domnění, že má vidiny a soulož. Tak přeci! Nebyl to můj pouhopouhý výmysl! Ano, bylo

to tak a všichni víme, co muselo nutně následovat: potomek. Bohyně lásky se naplněná Spasitelovým semenem vrátila do v budoucnu zvířaty zamořených hvozdů, nechala se zasypat listím olší, na posteli z vlhkého mechu prospala dni a noci, probudila se a sedmý den noc povila Poloboha.

Vojtěch Němec Narozen 25. 11. 1983. Je líným mutantem na PedF UJEP, kde se pokouší studovat češtinu, ačkoliv si do svých devatenácti let myslel, že se bude věnovat malbě a grafice. Před rokem mu v Plzni vyšla prvotina nazvaná Mozkobouře (jakási sbírka povídek). Před pár týdny mu v Praze vyšla druhotina Uroboros (vydaná vlastním nákladem autora a pokřtěná v ústecké Mumii). Autor je členem plzeňského Ason-klubu a Střediska západočeských spisovatelů, je cinofilem nižšího řádu. Publikoval v Plži a na stránkách internetového magazínu Dobrá adresa. Experimentuje ve vodách tzv. literárních serverů a je držitel keramického plže, zvadlé květiny a udělátka na přichycení výše zmíněného ocenění za prózu pro rok 2006. Nyní se zabývá komponováním velkého prozaického pásma (zřejmě něco jako román), jehož úryvek si dovoluje v tomto čísle otisknout.

Anděl odešel Do Stínek, poslední vesnice před hranicemi, doputovala obálka letecké pošty. Ležela na dubovém stole v hostinci Hubertus. Dopis přečetli jenom staří, kývali nad ním hlavami. Přijede Josef, Čechoameričan, aby navštívil nedaleký Vitín, kde se narodil a více než půl století nebyl. Žádá, aby mu ve Stínkách zajistili ubytování a sděluje, že to byl tenkrát porod na návštěvě. Jeho rodiče prý sice bydleli ve Stínkách, avšak těhotná matka se rozhodla porodit právě ve Vitíně, a tak se i stalo. Dva týdny nato přichází druhý dopis. I ten jde mezi starými z ruky do ruky. A nejstarší z nich, Emil Katze, dokonce předčítá nahlas: Tak teda přijedu. Chci se eště jednou dotknout tech míst, kde jsem se narodil a na které mám hezké vzpomínky. Rád bych si taky prošel ty Stínky, setkal se s někym, kdo zná tu historii tam, ale hlavně tim Vitínem, nebo pořád Wittinem? Tahle návštěva je jedna z posledních možností, když ne ta poslední. Tuhle jsem se ráno nemoh ani postavit na nohy, každou chvíli se mi teď něco přihodí a trvá to už mnohem dýl, než se z toho vyberu. Joseph

… Bylo už předjaří šeravě mlhavé, když se Josef objevil ve Stínkách. Vystoupil z vlaku na perón a hned jak poslední vagón zmizel za zatáčkou, aby pokračoval dál proti proudu řeky směrem do českého vnitrozemí, položil kufr na zem a rozhlédl se kolem sebe. Údolí mu z paměti nevymizelo. Silnice tudy nevedla ani v době, kdy tu žil, avšak už tehdy se po obou březích táhly koleje železničních tratí. Řeka byla stejně temná, pořád protékala rychle, jako by někam spěchala. V době dešťů obvykle všechno kolem zaplavila. Dostat se odtud buď znamenalo přejít hory po svých, anebo se přeplavit loďkou, která bývala u každého domu, protože v nedobrých časech nejezdil přívoz. Cítil kouř. V údolí se držíval celý rok, ve vlhkých kamenných domech se muselo topit i v létě. Lehce vzdychnul. Popadl kufr. Cíl měl na dohled. Kamenný Café restaurant, podle vývěsního štítu hostinec, ovšem s původním názvem Hubertus, byl vidět už z nástupiště. Zamířil k němu pomalým krokem, nespouštěl z něho zrak. Přitom si uvědomil, že z toho sto let starého domu dosud nezmizela pýcha. Stále měl v sobě cosi z honosivé, byť mizející krásy, v černočerných kamenech zůstávala tajemnost vzbuzující zvědavost a očekávání.

Stará hostinská vyhlížela za špinavý sklem. Jen co se přiblížil, rozrazila okenice a vykřikla: „Tak vás vítám, Josefe!“ Její hlas zněl radostně. Podal ruku do otevřeného okna. Aby dosáhl, musel se mírně předklonit, zároveň očima zapátral v jejím obličeji: „Dobrý den. Jak se máte?“ „Ale to víte,“ mávla rukou. „No jen pojďte dál. Podkrovní pokoj dostanete. Synův. Teda bejvalej synův.“ Sklopila oči, nato dodala se slyšitelným smutkem v hlase: „Můj Martin bydlí od loňskýho léta ve starym mlejně...“ „Děkuju…“ „…Však jinej ani nemám.“ Zvedla oči. „A mimochodem, jste poslední host, hospoda končí!... A jakpak dlouho se vlastně zdržíte?“ „Jednu noc… Zejtra se vracim domu.“ „Jen jednu noc? A to vám stojí za to vláčet se přes celej svět?“ Josef se pousmál: „Já myslim, že jo.“ Zavírala okna, vtom je zas otevřela: „Teďkonc je ale plnej bylinek. Řekněte, když vám budou smrdět, vyhodím je.“ „Žádnej problém,“ kývl rozpačitě hlavou. … „Eslipak tady je vodovod?“ zeptal se rozcuchaný Josef zrcadla, zatímco si z oprýskaného lavoru chrstal do obličeje studenou vodu. „Nebo že by se voda eště pořád nosila ze studní?“ „Vodovod tu je,“ uslyšel ženský hlas ode dveří, „ale jen dole.“ Rychle si vytíral oči. „No tak už se na mě, sakra, aspoň podívejte,“ řekla hostinská jakoby dotčeně, vzápětí se dala do vysvětlování: „Tuhle černou večerní róbu s jemně zlatým ohňostrojem jsem našla ve skříni. Do šatů jsem se nasoukala a docela se před zrcadlem bavila do tý doby, než jsem zjistila, že je nesundám. A pak už jen doufala, že brzy někdo přijde do hospody a pomůže mi z nich. Jako naschvál nikdo nepřišel... Ale do rakve by se docela hodily, co vy na to? Vypadalo to, že se jí chce smát i plakat zároveň. Josef Martin Fibiger se narodil 28. ledna 1964 v Ústí nad Labem. Prozaik, filmový a divadelní kritik, publicista; jako vysokoškolský pedagog (katedra bohemistiky PdF UJEP) se věnuje především současné české próze a didaktice literatury. V Ústí nad Labem, kde žije, pořádá kulturní festivaly i autorská čtení. V nové H_aluzi přináší ukázku z nové prózy Anděl odešel.

k ní přistoupil: „Můžu?“ „No bodejť! Dolu s nima!“ Zapraskaly nitě ve švech. Šaty z ní stáhl jak králičí kůži. „Uf… tak už zas můžu dejchat… Děkuju, Josefe, zachránil jste mě… A pokud dostanete do večera hlad, zastavte se dole ve výčepu, něco dobrýho k snědku určitě připravím.“ Sebrala šaty ze země. Než zmizela, spiklenecky mrkla: „Ale v kuchyni mi sere papoušek…“ Ještě když bral do prstů zažloutlou pohlednici s nápisem Gruss aus Witin, tvářil se pobaveně. S brýlemi na očích se pak na chvíli zadíval i do papírů, které ležely na stole, nepozorně očima přelétl několik řádků: Die Gemeinde Zinken bestand aus der Ortschaft Zinken und den getrennt gelegenen Ortsteilen Tschirte (teils) und Goldener Ranzen. Innerhalb der Ortschaft wurden ferner unterschieden: Oberort, Mittelort („Lehmsche“ im Lehmischbachtal) und Unterort („Gelobt“ oder „Klopt“) Gesamtfläche der Gemeinde: 1216 ha, davon etwa 80% links und 20% rechst der Elbe. Bei der sächsischen Gelobt-, Klopt- oder Grenzműhle markiert der hier in die Elbe műndende grenzbach gen. „Wiesenbach“ die linkselbische Landesgrenze zwischen Böhmen und Sachsen. Etwa gegenűber befindet sich am rechten Elbeufer der kleine Ortsteil Goldener Razen…

Pusa nosem Vlastně tu brigádu vzal hlavně kvůli tomu, jak bizarně to znělo. Žádné zvláštní peníze za to nebyly, přilákala ho formulace na letáku: pracovník úseku testování pachových stop. Ještě než tam šel vůbec poprvé, představoval si, že až se jednou bude hlásit na nějaké seriózní místo, nesmí tuto zkušenost (ať už to bude cokoli) ve svém životopise opomenout – zeptají se ho, společně se zasmějí a uvolní se atmosféra. O několik dní později nastartuje v podzemní garáži služební auto a v zrcátku se bude dívat, jak volá – jak někdo volá – své přítelkyni… Seriozní práce ale byla daleko, teď se už dva měsíce pravidelně skláněl k násosce a s prstem na tlačítku čekal, až ucítí první poryv pachu. Vedoucí právě dala pokyn: „Tak začínáme, a jedeme zase série po dvou.“ Osm studentů, rozsazených v kruhu kolem podivného přístroje, sklonilo hlavy. Po několika minutách ucítil lepidlo na boty a začal snít. To se mu na té práci líbilo, že může mít zavřené oči. K takzvanému výkonu práce potřeboval jen soustředění a palec na spoušti. Rychle tu činnost zautomatizoval, a tak mohl zároveň relaxovat, přemýšlet, anebo si představovat, co s tou dívkou, která teď seděla přes židli napravo. Než zavřel oči, měla na sobě letní šaty na ramínka, jimiž stoupal tvar prsou, ještě víc ho však fascinovaly jemné modré žilky, které se jí na hrudi větvily těsně pod kůží a malinko prosvítaly. Mohlo jí být tak dvacet a byla přesně ten znělý typ, typ ženy flétny, kterou si buď přiložit k ústům, a pak jste Apollón, pasáček všech múz, anebo si zalít uši voskem a neohlížet se. Ucítil, jak ho pálí na ušních lalůčcích, někdo mi vrážel úzkou svíci hluboko do ucha a pak milostně šimral knotem. Byla tu vlastně už několikrát, ale ještě se nenašla příležitost, aby spolu promluvili. Lepidlo ze zlínské továrny čpělo čím dál výrazněji, a když se konečně všichni brigádníci dvakrát po sobě shodli na spoušti, přístroj se automaticky vypnul. Místnost s oním patafyzickým strojem německé výroby, kterému se říkalo olfactometr a který nesl sériové číslo TO8-8, byla ve starém objektu, jehož půdorys muselo pokrývat více chodeb a schodišť než místností. Majitel tu rozhodně nic neinvestoval, pouze pronajímal kanceláře. Na konci jedné chodby se sice někdo pokusil vybudovat nové záchody, ale s obkládačkami skončil v půli a záchodové mísy už nedovezl vůbec. Jedinou výzdobou dlouhých koridorů byly hasící přístroje a deset let starý impresionistický kalendář, jehož listy

dekorovaly patra jednoho z vedlejších schodišť. Z chodeb vedlo mnoho dveří, jedny byly dokonce ocelové a s několika zámky jako do trezoru. Vůbec nejraději však chodil do úzké prosklené chodby, která několik metrů nad zemí spojovala dvě křídla budovy. Na rozdíl ode všech ostatních míst sem dopadalo slunce, lak na okenních rámech se působením tepla odchlipoval a loupal, dřevo bylo prohnuté. Písková okna se vzorem ledových květů se dala otevřít jen mírně. Stoupl si na špičky, aby mohl horní škvírou vyhlédnout ven. Slunce ho oslnilo, téměř srazilo zpět. Sedl si na schodiště a matně uvažoval o životě. Právě sem za ním měla o přestávce přijít, v této přeexponované chodbě by se měl poprvé letmo dotknout jejího boku. Kdyby se věci řídily touhou, a ne strachem. V další sérii už nebylo cítit téměř nic, moderní čistička odpadních vod pracovala bez zápachu. Jen vychrtlý bílý pes v tom horku náruživě lízal ledové květy, až se okenní tabulky staly čirými a já přes ně uviděl sklad moštárny. Jablka byla připravena v obrovských bednách a létaly kolem nich vosy. V krátkých přestávkách, způsobených výměnami vzduchového kontejneru, pak hleděl pod stůl na osm párů nohou v sandálech. Prsty měla dlouhé, na levém nártu se červenala malá ranka. Doma si uvařila čaj, posbírala jahody, které přes den uzrály, a večer šla se psem kolem vody. Kdyby to byl věděl, poslal by jí po řece loďku z voskovaného papíru. I kdyby si jí náhodou všimla, nemohla by přece poznat, že je od něj. Nikdy totiž nevěděl, jak ženám dávat najevo zájem. Zjistil, že existují dva druhy žen, a všiml si, že první druh dělá na stejnou hudbu přesně opačné taneční kroky než druhý. S některými ženami si pak připadal jako na ocelové tyči – chtít se k nim přiblížit se ukázalo zcela marné, protože vzdálenost na tyči byla pevně daná jako mezi hráči stolního fotbalu a každý pohyb k nim ve skutečnosti znamenal pohyb právě jen té vzdálenosti; on udělal krok dopředu, ony krok dozadu – on dozadu, ony dopředu, stále na délku paže jako v barokním tanci. Problém byl v tom, že tento typ nikdy předem nedokázal odlišit od těch druhých; zároveň věděl, že i tyto ženy jsou dostupné, jen jiným způsobem. Kdyby mohlo být jen po jeho, poslal by vždy kytici jednadvaceti tulipánů a s čistým svědomím by čekal, co se bude dít dál. Vaše řeč budiž ano a ne… – ale to bylo jako chtít po mužích, aby si pamatovali cyklus svých partnerek. V poslední době se však vzdaloval i těmto úvahám,

které patřily mládí a trochu nejapnému filosofování po čajovnách. Cítil, jak na něj zepředu doléhá něco dalšího, a tento pocit ho někdy přímo zastavoval na ulicích. Nešlo přitom o žádnou konkrétní předtuchu, nemělo to jasné obrysy, pouze hmotu. V posledních letech prošel několika dlouhými tunely, na jejichž konci byl ten stejný svět. Byla vůbec otázka, zda se v něm (v tomto mladém muži i ve světě kolem) může ještě něco velkého stát. Po několika dnech ji tam opět potkal. Zářila zevnitř. Její obličej byl z těch, které snadno propouštějí vnitřní hnutí. Nemohl z ní odtrhnout oči, ale nemohl se ani dívat příliš nápadně. Každý ve své kóji se společně skláněli k násosce a jeho uklidňovalo, že čichají stejný pach. Postupoval rychle, teplo unavovalo a za několik minut už vězel obličejem jinde. Chvíli to byl teplý štrúdl, k němuž čichal poté, co ho maminka vytáhla z trouby, pak rozkrojené ovoce na nějakém večírku, kde byla spousta rozesmátých přátel a jeden z nich mě fotil, ponořeného do mísy s melounem, až jsem se konečně trefil přímo mezi její stehna. Štrúdl i ovoce rychle zmizelo. Měkce jsem se zakousl jazykem a veplul do vln, které se pod mírným tlakem rozevřely. Přišlo němé zkoumání ryby, němé nabývání, a to pleskání břišních ploutví, které jsou náhle obnažené a začínají se mrskat jako na suchu; tehdy už ryba nepustí. Rukama jsem ji chytil za boky a snažil se teď už zachytávat její pohledy do svých, ale když se mu to několikrát podařilo a její pohled se na chvíli skutečně opřel, byl to on, kdo první nesměle uhnul. V první pauze ten den se dozvěděl, jak se jmenuje. „Lucie,“ řekla. „Lucie,“ zopakoval. Takové jméno se skvěle hodí k její světlé kůži. „A co děláš?“ Věděl, že když se zeptá, Lucie mu otázku oplatí. „Práva… A ty?“ „Divadlo. Tady na JAMU.“ „Já jsem si myslela, že něco tím směrem.“ „Jak to?“ „Nevím…Je v tobě něco… Snad to na tobě je nějak vidět tady mezi všemi těmi biology...“ Ještě omámený nedávnou představou by ji nejradši nalákal do té slunečné chodby a tam přitisknul na okno, projel jí jako blesk z čistého nebe. Opravdu, přiložit si tuto flétnu na ústa, přiložit si ji na ústa a zahrát všem hadům v okolí melodii, ze které by se zauzlovali. Měla dnes na sobě bílé tílko, které po stranách držely jen tkanice, takže od podpaží až k bokům prosvítala kůže, ta kůže, o niž se před chvílí zapíraly jeho ruce, a k tomu zeleno-modrou sukni, která v pohybu měnila barvy, odrážejíc světlo chvíli matně a chvíli leskle.

Odešla na záchod a on si šel sednout na schod do té světlé chodby a doufal, že za ním přijde. Když tam opravdu nahlédla, srdce se mu rozskákalo jako na trampolíně. Nesedla si však, jen se úkosem podívala na špinavý schod. „Za chvíli už se zase začne.“ Zůstala trochu v rozpacích. „Chytnou se za ocásky, je to hrozně legrační, a takto putují po mořském dně.“ „Cože?,“ naklonila hlavu. „Mořští koníci přece. Tys je nikdy neviděla? Putují po mořském dně a jeden druh dokonce mění barvy. Samička začne a sameček se musí přizpůsobit, jinak si samička najde jinýho, když spolu neladí.“ „To je dobrý… Dost jinak než u lidí, ne? S tím, že se přizpůsobuje sameček.“ „Asi. Vlastně určitě, když pak samička naklade vajíčka do samečkova břicha a v něm se pak ti pidi-koníci vylíhnou.“ Chtěl ji vzít za ruku, v tomto světle ještě světlejší, dotknout se její bílé paže a přejet prstem shora dolů jako když sjíždí kapka, bržděná jemnými chloupky. Chvíli se mu zdálo, že z toho světla a tepla a její přítomnosti dostává bílou horečku. V hlavní chodbě byla náhle tma. Později toho odpoledne se zvedl vítr a obloha se během půl hodiny zatáhla bouřkovými mraky. Ze dvorů bylo slyšet práskání oken, sem tam se do vzduchu zvedl dvojlist novin, narazil o stěnu a šustivě se sunul dolů. Spustil se déšť, ale nebyl nijak prudký. Místo průtrže, která by vyplavila z města všechno sucho a prach, padaly těžké, ale nijak husté kapky, které se rozbíjely o parapet a stříkaly dovnitř. Začátek deště se sešel s koncem pracovní doby. Dal si záležet, aby s Lucií odcházeli společně. Už když se obloha zatahovala, napadlo ho, kolik milostných příběhů začalo v kavárně, kam se dva lidé z ulice schovali před deštěm; přítmí, vůně mleté kávy, příjemná servírka s pruhovanou zástěrou a ulice za výlohou rozpitá deštěm. Navíc miloval, když měly ženy mokré vlasy, vždy to z nich uvolní vůni. Propletli se labyrintem temných chodeb, přede dveřmi do dvora Lucie krátce zaváhala. „Prší,“ řekla, jako by to oba nevěděli. „To je vlastně hezké, že prší,“ prošla dveřmi a chvíli jen tak stála, zatímco kolem ní přeběhli další brigádníci s deštníky a taškami nad hlavou. Cosi se na krátký okamžik nečekaně zastavilo: několik vteřin vypadlo z času jako kuličky z ložiska. Vnímal v ten okamžik velmi ostře, jakoby z nebe nepršela voda, ale vývojka, pod kterou se rodil nový obraz. „Jen aby mi moc nepromoklo tričko,“ řekla Lucie s rozkošnou obavou a v gestu, o němž záhy věděl, že ho jen tak

nezapomene, si z rukou na několik vteřin udělala stříšku nad ňadry. Přál si, aby pršelo víc, a společně se vydali po ulici Cejl (kde žádné kavárny nejsou, jen herny a špinavá bistra) na nejbližší zastávku tramvaje. Dostal hlad, a tak si v krámu po cestě koupil půlkila angreštu. Stála v tu chvíli za ním a čekala, až zaplatí. Stále měl chuť vzít ji za ruku, začít to hned teď a tady mezi naskládanými bednami, ve stísněné zelenině nějakého Albánce plné banánů a jahod a nektarinek. Ovoce. Jenže většina se toho zatím odehrála jen v něm. Počkali společně na tramvaj číslo 4, která na své trase spojuje nejbohatší městskou čtvrť s místy, kam se po setmění nechodí, a odjeli směrem do města. V kloubu tramvaje se pak Lucie rozpovídala. „Já vždycky angrešt vycucávám, slupka je moc kyselá, jen to zkus. Jenže to asi musí být ty srstky větší, tyto jsou moc malé, to u dědy na zahrádce… Teda než to předloni napadla ta choroba a děda musel všechny angrešty vykácet…“ A jemu skoro vylézaly oči z důlků, jak je zkoušel vycucávat, ale nešlo to, a ona se smála, uměla se navíc tak krásně smát, jako když z drahého dřeva ještě vystoupí kresba. Stále ho ještě neopustila představa kavárny, ale nakonec ji zlákal jen na zmrzlinu. Než dojeli do města, přestalo už úplně pršet a oni, ještě citliví uvnitř nosu, profesionálně deformovaní pracovníci úseku testování pachových stop, cítili ostře, jak se ze všech věcí zvedá odér. Voněla nedávno posečená tráva, vietnamské bistro se hlásilo směsí přepáleného oleje, sojové omáčky a kuřecích stehen, po kočkách zavanula chodba otevřeného domu. Věděl, že teď je chvíle, kdy by ji měl něčím zaujmout, teď by se měl předvést, zaseknout háček, ale bylo mu najednou líto mluvit o sobě, když tu byli spolu. Vzpomněl si nakonec na jednu divadelní hru, ale záhy si uvědomil, že je příliš složitá, než aby se dala vyprávět člověku, kterého ještě nezná, a skončil v rozpacích. Pak začal o fotografování a Lucie ho rychle přerušila. „To já jsem úplně nefotogenická.“ „Samozřejmě, naprosto.“ Znal tuto hru. „Potkal jsem už dost krásných holek, ale ještě žádnou, která by řekla opak,“ a doufal, že bude brzy příležitost ji přesvědčit. Lucie pak navázala, že možná bude mít přes léto ještě jiné brigády. „Na jedné reklamní akci pro novomanžele budu dělat nevěstu, takové šatičky…“ švitořila. Usmál se, propadal jejímu kouzlu čím dál víc, ale když mu o tom pověděla víc, ta představa se ho najednou nepříjemně dotkla. „Chvíle, kdy se poprvé oblečeš do svatebních šatů, by se neměla prodávat zrovna obchodu s ledničkama..“ Řekl to snad až příliš vážně, ale takový už byl. Navíc v něm ta představa svatebních šatů opět vyvolala krátký atak bílé horečky, záchvat

vědomí, který už jej ten den několikrát zasáhl. Ani nesnědla kornoutek a už se s pohledem na hodiny v mobilu omlouvala, že musí jít na autobus a ještě předtím koupit domů mléko. Bydlela jen s matkou, malým bratrem a se psem, nedaleko za městem. „Ano, máma potřebuje mléko přímo z Tesca – ne, ani já to nechápu.“ Takže co si počít v tu chvíli, v tu noc. Bylo mu dvacet pět, ale ty obavy jsou vždy stejné. Bude o něj stát? Prožívá teď ve svém pokoji něco podobného? Může ji něčím zaujmout, ji, která je krásná, a musí to o sobě jako všechny krásné ženy naneštěstí vědět? Ano, co si tedy počít v tu chvíli, v tu noc, kdy se po dlouhé době zdá, že na někom opravdu záleží, že někdo by mohl… Jak se chovat? Rád by byl věřil tomu, že stačí být sám sebou, kdyby lidé, kteří to říkají, sebe sama někdy opravdu poznali a ve svých vlastních životech nedělali z lásky výběrová řízení, anebo se už vážně nezabývali jen sexem. Samozřejmě zase nespal, skrčený seděl na balkoně, díval se do zamračeného měsíce, přes který tu a tam přeletěl netopýr, a upíjel čaj, jemuž se říká obočí dlouhého věku. Opět na něj doléhal ten zvláštní pocit sebe sama, ta kombinace smutku a vzácnosti, podprahový buben šamana, jehož chvění ho teď často zastavovalo, ale který evidentně nikdo jiný neslyšel. Že je opravdu zamilovaný, to si uvědomil o hodinu později, když nedokázal masturbovat. Okna na balkon byla otevřená, proudil jimi noční vánek. Ležel odkrytý na lehké dece, vybavil si ji, vzpomněl si jasně na své denní představy, do nichž se ponořil s obličejem u olfactometru, a chtěl je teď pro sebe dovést až do konce. Začal se dotýkat v klíně, dráždil si bradavky, které měl citlivé jako žena. Obrátil se na břicho a třel se o deku, pohyboval se tam a zpět jako by opravdu byl uvnitř ní. Jenže nic nepomáhalo, tělo bylo mdlé jako z gumy. Po tom odpoledni ji teď už nedokázal tak snadno zneužít; nedokázal si ji najednou představovat, když tam nebyla. Opět seděl u kulatého stolu s modrým olfactometrem značky Ecoma. Vedoucí dala pokyn, osm hlav se sklonilo k násoskám, na přístroji se v pravidelných intervalech rozsvěcuje červená kontrolka, trubicí střídavě proudí čistý vzduch a vzorek. Když něco ucítí, musí zmáčknout drátovou spoušť, nejpozději do dvou vteřin. Série se opakuje dvakrát nebo třikrát, počítač vše vyhodnocuje, tiskárna vytiskne protokol, pak se vak se vzorkem vymění za další kontejner z jiné lokality. Měří se kdeco: čističky odpadních vod, sušárny mléka, skládky, lakovny, lihovary, cukrovary, jednou zažili i dost nepříjemnou kafilérku. Přístroj se pak musel tři

dny čistit, protože vše bylo cítit jenom mršinami. Lucie opět sedí přes jednu židli napravo. Neustále dnes žertuje s Martinem, který se za ní naklání až do kóje. Na sobě má opět šaty. Ranka na nártu se jí pomalu hojí a tmavne do stroupku, šlapky pod stolem má neklidné: prsty se o sebe třou, šlapka levé nohy přejíždí po nártu té pravé. Pravidelně pije z plastové láhve a vyhýbá se pohledem. Pach v prvních sériích je silný a nepříjemný, chudáci lidi, kteří v tom udírenském provoze dělají. Zavírá oči a rád by snil, s ní naproti to je možné, jako by pouhá její přítomnost byla generálním souhlasem, ale představy se dnes ne a ne utrhnout, pach je příliš agresivní. Až později, když se vymění vzduchový kontejner a vzorek je téměř bez zápachu, uvidí její tělo celé zabalené v igelitu. Lucie je na louce a válí sudy, v tom igelitu vypadá jako nějaká larva nebo socha před odhalením. Přicházím od lesa a vidím, jak se po stráni skutálela až dolů k rybníku, okamžitě se postavila a začala snožmo, úporně skákat zpátky nahoru. Když se ocitne nedaleko mě, volám na ni, ale asi neslyší, skáče dál až úplně k lesu, odkud jsem přišel, a tam si lehne a opět se valí dolů jako lavina. Dostávám strach, že se tentokrát nezastaví a skutálí se až do vody, kde jí omotaný igelit utopí. Utíkám proto na břeh, mezitím automaticky mačká tlačítko, protože vzorek je zase cítit, a tam na ni čekám. Chce opět skákat nahoru, předurčená jako Sisyfos, ale zadržím ji. Najdu konec igelitu a pomalu ho odmotávám. Na svrchní vrstvě je spousta pylu z květin, které zvalchovala, na hladké ploše drží působením statické elektřiny: jakmile se dotknu, dostanu ránu, pyl opadává a vytvoří jí kolem nohou kruh. Odmotávám ji víc a víc, její tělo prosvítá, kdesi nahoře se usmál tomu fetišismu, a za chvíli už tu stojí nahá a nehybná. Nereaguje. Vítr odfoukl igelit na hladinu, krátce jsem se ohlédl. Obejmu ji. Objímám ji čím dál silněji, koleny se jí opírám o kolena, pánví o pánev, cítím její hebkou kůži, břicho, pevná prsa, která se do mne otiskují. Chce se mi vzít je do ruky, mazlit se s ní, ale pořád převažuje strach z toho, co se jí stalo. A co se to tady vlastně děje. Dám ji pusu a jen matně vnímá, že se mění jeden vzduchový vak za druhý, zůstává skloněný k přístroji a líbám Lucii ještě jednou. Tentokrát silněji. Pomalu přichází k sobě, položí mi ruku na hlavu, úplně nahoru, jak se lidé normálně nedotýkají, a já ztrácím vědomí. O chvíli poději ležím ve vodě, v bahně na kraji rybníka, lapám po dechu a zdá se mi, že po tom jejím. Přichází z vody a má náruč plnou leknínů, které však v okamžiku, kdy se na ně podívám, všechny vzplanou. Je zase nahá, ale teď jsme při vědomí a najednou oba víme, že ano. Ano, jako když nad polem přeletí dravec, bezrozporné ano na šířku křídel. Stojí nade mnou, chytám ji za

kotník a všimnu si, že má na nártu čerstvou ranku, z níž vytéká pramínek krve a točí se ve vodě jako cigaretový dým. Projede mnou obava, aby se nepřiblížili žraloci. Jsou v rybníce? Lehá si na mě a začíná se milovat. Brzo ji cítím všude kolem sebe. Je to pružné a pevné, jako bychom byli spleteni z čerstvě nařezaných prutů. Obracíme se ze všech stran. Náhle nás něco třetího chytne za lýtka a zatáhne hloub do vody, směrem doprostřed rybníka. Vidím tlustý kořen, který se omotává, omotává a táhne jako naviják. V jednu chvíli nás pak ohromnou silou vyzvedne nad rybník a chystá se s námi mrštit o hladinu. A tam nahoře v oblouku toho pohybu opět z času vypadne několik vteřin a já si uvědomím, že jsme pořád spojeni. To je přesně ono. Čas znova naběhne, padáme dolů k vyvrcholení a je to asi jako když rybář chce omráčit rybu úderem o pařez. Červená kontrolka inhalace bliká jako srdce na nějakém lékařském přístroji nebo jako oči angorských králíků, napadlo ho, když potom otevřel oči. Na poslední chvíli ještě několikrát zmáčkl spoušť, ale samozřejmě by ho vůbec nepřekvapilo, kdyby se tato série musela opakovat. Toho dne Lucie neměla čas. Odjížděla pozítří na tábor a chystala se odpoledne vyrábět s kamarádkou zpěvník. Přesvědčil ji nicméně, aby se potkali zítra. Nemohl už čekat. Setkali se na hradbách, kde jednu část schodů tvoří efektní koryto plné cirkulující vody; cákaly se tam polonahé děti. Přišel o něco dřív, a protože nedokázal zůstat v klidu opřený o zídku, brouzdal se korytem mezi těmi dětmi, voda vystřikovala až nad kolena. Lucie se objevila nahoře nad schodištěm. Letní sukně, bílé tílko, světle hnědé vlasy sepnuté nahoře tak, aby nerušily v obličeji. Spěchal jí naproti (ve skutečnosti se k ní nevydal nijak rychle, ale přesto bylo jasné, že spěchá). Zamávala mu, a když od sebe byli na několik metrů, vesele mu místo pozdravu hodila nakousnuté jablko. To nečekal. Jablko mu propadlo náručí, odrazilo se od nohy a skákavě pokračovalo dolů, hop, hop, hop. Skončilo až v malém bazénku pod schodištěm. V tu chvíli udělal tento ztrémovaný mladý muž další chybu, že se pro ně vydal. Měl na ně raději zapomenout, nepřikládat tomu žádnou důležitost a dojít k Lucii, to samozřejmě mělo v plánu věcí přednost. Takto však ke své nešikovnosti připoutal pozornost a udělal z ní téma. Seběhl k bazénku a začal jablko lovit. To se mu sice bez dalších problémů podařilo, ale jaká to byla trofej, s níž konečně k Lucii přišel? Jablko, která mu laškovně hodila na pozdrav, se během minuty dokonale proměnilo „Tady je,“ řekl s nataženou rukou. „Dík… a vlastně ahoj. To nic,“ a schovala je do sáčku a do tašky.

Vydali se pak přes hradby do Denisových sadů. „Jak dopadl ten zpěvník?“ – „A na jak dlouho vlastně na ten tábor jedete?“ Nedokázal teď mluvit volně, tahal ze sebe věty jako špagety uvízlé ve dřezu. Najednou se zcela vyklonil z dráhy, po které posledních několik dnů rotoval, a začal se chytat nejbanálnějších věcí. Nudil sám sebe, musel nudit i ji, nemohl si to neuvědomovat, a to všechno ho odstředivě vyhánělo dál a dál od žhavého jádra, ve kterém s ní ještě před půlhodinou doufal shořet. Kdysi to uměl, uvědomil si hořce, kdysi to bylo právě tak, že touha brala všechno kolem jako povodeň nebo jako se říká, že vítěz bere všechno. Ano, kdysi touha zcela samozřejmě vítězila nad všemi obavami z toho, že se touha nenaplní. Zdálo se však, že Lucie celé situaci intuitivně rozumí a je tam s ním. Zde je třeba říci, že skutečně byla spíše tím prvním typem ženy, měla toho v sobě ještě mnoho nehratelného, opravdového a prvního, co se později tak rychle vytrácí. Každopádně nepřišla být obléhána ani obdivována, přišla sama za sebe, se svým vlastním očekáváním – a, ovšem, ze zvědavosti a se zvědavostí. Všimla si ho na čichání snad ještě dříve než on jí, ale neudělala tenkrát žádný konkrétní závěr. Působil jinak než kluci, kteří ji obvykle zvali a vyzývali, něco ji zaujalo, ale když většinu přestávkového času trávil kdesi na chodbách jako bludný Holanďan a neprojevoval o ni zájem, vytratil se z její pozornosti. Pak si ale všimla, že přes ni bloumá očima a sleduje ji dokonce i přes vzduchový vak naražený v přístroji uprostřed stolu. Poznala, že se mu líbí, a to se jí zalíbilo. Když se pak k sobě poprvé opravdu dostali, zůstala překvapená, jak snadno s ní mluví způsobem, jako by si už byli blízcí. Dráždila ji ta náhlá otevřenost, to, že se v samozřejmém gestu, které doprovázelo vyprávění, několikrát dotkl jejího předloktí a jednou jí dokonce stiskl paži až těsně pod ramenem, jako by si ji kroužkoval. Teď se ovšem také cítila poněkud nepohodlně, hledala slova stejně těžce, navíc se strachem, aby neřekla něco hloupého. „To bude jen na týden, ten tábor, a tady kousek u Křtin… Nikdy jsem ještě vedoucí na táboře nedělala, ale snad mě děti budou poslouchat. Mám sama vést jeden oddíl, to se právě trochu bojím, že tam na ně budu sama, na kluky, kdoví jací budou.“ „To zvládneš. Já taky dělal vedoucího na táboře, dokonce u postižených a všechno bylo v pohodě. A kluci si tě rychle zamilují, budeš se jim líbit.“ Seděli v trávě, asi hodinu se takto informovali a jediným zpestřením byli dva policisté, kteří se rozhodli legitimovat několik podezřelých případů na okolních lavičkách. A pak se v něm náhle cosi zlomilo. Zahnán až do kouta rozporem mezi tím, co doléhalo zevnitř a co se dělo tady, přestal věřit na postupnou evoluci a rozhodl se k svrchovaně tvůrčímu gestu mladého boha. Nebylo

prý co ztratit, našeptal v tu chvíli mladému bohu starý démon, a ona na to beztak čeká. Naklonil se jednoduše nad ležící Lucii, zeptal se jí krátce očima, a když neporozuměl odpovědi, políbil ji překotně na ústa. Vysmekla se téměř okamžitě. Sedla si. V tu chvíli udělal další chybu (raději už je dnes nepočítat), že se začal omlouvat. Když už něco, měl jí teď všechno říct. Jak o ní sní u olfactometru, co prožívá po večerech, měl ji přimět a ona by se třeba poddala. Každopádně ale neměl zatlačovat lávu tímto gumovým špuntem. „Promiň, já…“ Zdála se trochu překvapená, ale pak jí po tváři přeběhl lehký úsměv. Sama na to sice nemyslela, ale vlastně proč ne? Byly přece prázdniny. „Tak někdy?“ nadhodil při loučení a doufal, že mu třeba dá číslo, aby nemusel čekat, kdy se zase sejdou na čichání. „Budu teď pryč, ale pak se potkáme…“ Obrátila se k odchodu. Pak se obrátila zpátky, a aniž o tom příliš přemýšlela, přičichla mu ke kůži na krku. Taková pusa nosem. Měl tedy před sebou volný týden. Záhy si uvědomil, že ho prožije opět v nejistotě. Jakmile vyvanul první příjemný pocit, začal jejich poslední setkání zpytovat. Přehrával si každou její reakci v domnění, že z toho jako detektiv citu bude moci uzavřít celý případ. Stopy se však rozcházely do všech stran, láska je asi dvanáctinohá obluda na teleskopických končetinách, napadlo ho, na nohách, které zároveň kráčí všemi směry, a její tělo se zvedá vysoko nad městem jako křehcí sloni na Dalího obrazech. Ale kdo tu mluví o lásce? Vyšetřit si srdce! Ale když může i z promazaného ložiska času vypadnout náhle několik vteřin a rozbít se do konkrétní věčnosti okamžiku (stříška nad jejími ňadry, zinková běloba té chodby, dotek paže), proč by z tepu srdce nemohlo vypadnout několik úderů mimo krevní oběh? A nejsou právě toto ony bubny šamana, uvažoval tento mladý muž dále, vzácně vyšetřené údery mimo nutnost neustálého pumpování krve? Takové a ještě jiné myšlenky ho napadaly, když v tom týdnu, kdy Lucie odjela na tábor starat se o malé chlapečky, bloudil o pauzách šerými chodbami, stoupal po vedlejších schodištích a marně se snažil zkompletovat ten impresionistický kalendář: únor, červen a listopad zkrátka chyběly. Možná, že když z minut mohou vypadnout vteřiny, z roků občas vypadávají celé měsíce, napadlo ho. Zneklidňující bylo, že se Lucie na čichání neobjevila ani následující pondělí. Seděl na svém místě u olfactometru až příliš bdělý. Co hůř, Lucie se neobjevila ani v úterý, a když ji neúspěšně očekával ve středu, přesunul svou naději na čtvrtek, ale nejspíš na táboře něco chytila,

chlácholil se v pátek. O víkendu pak sám radši odjel z města. Další pondělí se však kromě osazenstva kolem stolu nic nezměnilo. Čichal usilovně, až se mu před koncem pracovní doby zdálo, že cítí i dvě umělé slunečnice, které ze všech sil krášlily parapet v jinak holém prostoru. Zvedl se od stolu jako poslední a prošel úzkou chodbičkou do přední místnosti. Nechal odejít všechny brigádníky, a protože vedoucí ještě něco dodělávala vzadu na počítači, zůstal tu chvíli sám. Přistoupil opatrně k jejímu pracovnímu stolu a začal se probírat formuláři. Věděl, že tam někde musí být i harmonogram, do kterého si vedoucí zapisuje alespoň dva týdny dopředu, kdo se má dostavit. A tady je. V levém sloupci rychle našel Luciino příjmení a prstem cestoval po řádku, hledaje křížek pod nějakým z příštích dnů. Nic, chlívky vymetené. Všiml si jen několika protlačených křížků z minulého týdne – evidentně tam byly a někdo je gumoval! Co se stalo? Slyšel, že se už vedoucí blíží, a proto rychle poodstoupil. Nezbývalo mu, než se přímo zeptat. „Potřebuji Lucii něco vrátit, je to několik knih, tak abych se s nima nemusel pořád tahat.“ Vedoucí byla sympatická žena kolem čtyřicítky a v jeho prosbě neshledávala nic podezřelého. Vytáhla další harmonogram ze zásuvky a začala v něm hledat. „Ne, nic nevidím, počkejte ještě… ne, tady vůbec není. Já si to přesně nevzpomínám, ale myslím, že ona už potom o srpnu nemluvila. Každopádně až do patnáctého tady určitě nebude, to už je plné.“ „A minulý týden? Byli jsme totiž spolu domluvení a ona tady nebyla…“ „Ano, to se tu stavovala, omlouvala se, že nemůže chodit… Má doma malého bratra, který onemocněl.“ Suše poděkoval. „Ale tak to ona si pro ty knihy určitě přijde, ne, přece vám je nenechá?“ zauvažovala ještě vedoucí povzbud ivě. Nemínil se tentokrát tak lehce vzdát. Znal její jméno a malé město, kde bydlí, určitě by se tam doptal. A vzpomněl si také, že mluvila o svatebních šatech, do kterých ji chtějí obléci jako reklamu na 10% slevy praček, ledniček a všech dalších přístrojů, které tak příjemně pobrukují v novomanželských bytech (a těžce dodělávají o pár let později, jistě, stále v souladu). Nevěděl jen, který z prodejců tento báječný nápad dostal, a tak se vydal na okružní cestu po obchodech s bílou technikou (všude samá bílá: od chodby přes její tričko, přes psa, který líže ledové květy na skle, až sem, všechno jeden přerušovaný, ale vracející se bílý záchvat toho léta). Městské autobusy byly plné potu. Jezdil s nimi z

jednoho konce města na druhý. Předpokládal, že půjde o nějaký obchod ve velkých nákupních centrech, které v posledních deseti letech vyrostly za městem podél dálnic. Linky jezdily zdarma, cena benzínu a plat řidiče byly několikanásobně připočteny k ceně zboží. Propadal v tom horkém prostředí dusných autobusů a rozpálených parkovišť melancholii, pomalu ztrácel odhodlání. I když ji třeba někde najde, co jí vlastně řekne? A co řekne ona? Dojel na další konečnou, tentokrát u výpadovky na Svitavy. Z autobusu se vyhrnuly desítky lidí, přes parkoviště spěchaly k plastovým stříškám s obrovskými nákupními koši. Tak velké nikdy nebyly. Vsunout žeton a jízda začíná. On se pochopitelně bez košíku obešel (nebo že by si ji odtud rovnou odvezl?), vydal se přímo do točitých dveří, které jej vyplivly do klimatizovaného světa nevtíravé hudby. Vše tu bylo shromážděno pod jednou střechou, velký hangár plný součástek života středních tříd. Přes oblečení a regál s knihami došel až do sekce s domácími spotřebiči. Kromě znuděného prodavače, který toho v noci zjevně moc nenaspal, tu nikdo nebyl. Pro jistotu se ještě zeptal: „Neprobíhá tady nějaká akce pro novomanžele?“ Prodavač se ušklíbl. „Tak akce s nevěstou?“ „Ne, já ne, to… tak asi nic, že?“ „Jediná akce, o který tady dnes vím, je, že v potravinách krmí děcka výživou. Už jsme měl pětkrát, běžte si taky dát.“ Rychle odtamtud vypadl, možná ještě stihne toho stejného řidiče, se kterým přijel. Zastávka už byla plná lidí, kteří zaujali pozice před odhadovanými dveřmi autobusu. Sotva se tam namačkal. Dojel zpátky do města, koupil si něco na jídlo, chvíli ležel v parku. Pak se opět vydal pokračovat v pátrání, tentokrát do nákupních center ve směru na Bratislavu. A opět ho přepadaly pochyby, které se za toho tepla množily jako plísně ve vlhku. Co to vlastně dělá? Co si myslí – že se ještě dá něco změnit? Vše v posledních letech tak ztvrdlo. Únava z toho všeho. Život je rýha, která zůstane za nehtem, když přejede po ocelové desce. Našel si tentokrát místo k sezení. Autobus se kolébal v zatáčkách, točil na kruhových objezdech, pomalu se posunoval v koloně. Z dálky bylo slyšet štafetové troubení. Únava. Zavřel oči. Jedu za tebou prostě s tím, že se mi líbíš. No co. Vím, že tě za tu krátkou chvíli nemohu znát ani milovat, ale možná bych to časem uměl, kdo ví. Kolem je spousta šílených věcí a já teď potřebuji tvoji měkkost, tvoji něhu. Skládací, přenosný chrám z našich prstů. Mám rád Paula Klee a Johna Cage, ale to teď není moc důležité. Můžeme spolu poslouchat, co budeš chtít, a můžeme se milovat kdekoli. Jedu za tebou s tím, že tě

chci poznat, protože mě přilákala vůně světla ve tvých očích. Jsme mladí. Vanilková vůně světla. To přece stačí. Vždycky to sakra stačilo…

váhavě přibližuje. Pak se zase otevřely a jeho napadlo (byl už prostě takový), že přijít k Lucii znamená v tento okamžik už jen projít sám sebou.

A právě takto Lucii o chvíli později spatřil v otevřených dveřích Electroworldu: Bílá nevěsta v úzkých svatebních šatech, které obepínaly její štíhlou postavu, teď ještě prodlouženou lodičkami. V rukou držela stříbrný tác plný svatebních koláčků vyskládaných do pyramidy, které s lehkou úklonou nabízela vstupujícím zákazníkům. Její kolegyně, také ve svatebním (vrchol té perverze: dvě nevěsty vedle sebe, jedna figurína ženicha z kartonu), vybavovala zákazníky letákem s informacemi. Za nimi bylo vidět stohy ledniček, mrazáků a myček, asi padesát televizních obrazovek, na kterých jel ten stejný program. Pak se zrcadlové dveře na fotobuňku zavřely, protože chvíli nikdo nešel, Lucie zmizela a on v nich uviděl sebe, jak se sám k sobě

Jan Němec (*1981), studoval sociologii na Fakultě sociálních studií MU (nyní postgraduálně) a divadelní dramaturgii na JAMU; publikuje v Respektu, Literárních novinách a časopise Host. Knižně vydal sbírku poezie První život (Větrné mlýny, 2007). Spolu s přáteli pořádá v Brně mezinárodní festival současného tance Natřikrát.

Ptali jsme se Josefa Straky, které knihy za rok 2007 bychom si rozhodně neměli nechat ujít. Významnou knihou vydanou v roce 2007 je sbírka esejů a kritik Jana Štolby Nedopadající džbán (Torst, datováno 2006, vyšla 2007). Jan Štolba nahlíží a reflektuje českou poezii svým básnickým nazíráním, chce především porozumět, dostat se až k autorovi a k jeho psaní. Být mu co nejblíže, chce odhalovat jemné souvislosti a předivo v tvorbě každého básníka. Dostává se do textu, do básní na základě třeba jen několika veršů nebo básnických sentencí, přesto však podává ucelený, vnímavý a soustředěný pohled na autorovu poetiku a na jeho přemýšlení o poezii i o světě, ve kterém žije. Dalším doporučovanou je kniha básní a próz Petra Krále Svědek stmívání, která vyšla na sklonku roku 2006 v nakladatelství Host. Je to aspoň pro mne po autorových Základních pojmech jeho nejzásadnější kniha. Kniha, kde se prolíná jeho nažívání města (Paříže) , pěší chůze po jeho perifériích s jeho životním příběhem. Reflexe jeho života, které nalézáme v jakýchsi doprovodných prózách nebo zamyšleních vždy sousedící s básní, která odkazuje zas k jinému, možnému „pochopení“. Je to

opravdu jakýsi pěší román, jak je uvedeno na obálce, ale román ve fragmentech, útržcích pospojovaný básnickou senzibilitou, „vnitřním“ příběhem autora a příběhem města jeho kroků. Pro mne určitým zjevením posledních let jsou knihy Stanislava Dvorského a také poslední sbírka jeho básnických textů vydaná v Knihovně Jana Drdy, rovněž na sklonku roku 2006 je až existenciálním ponorem vycházející z nesčetných autorových reflexí vlastního života, ale také z jeho osobitého nazírání světa a jeho neustálého promýšlení a prověřování. Prověřování skutečnosti, která se nabízí, která je, která by mohla být, vše neskonale propojeno v jednotu básnického uchopení. Nakonec bych rád doporučil knihu autorky, které si nesmírně vážím pro její chápání a porozumění druhému člověku, pro její Bytí pro druhého, což je i ústřední, prolínající se linie v její zatím poslední básnické sbírce Předkonec ( Agite/Fra, 2007). Její texty jsou prodchnuty starostí o člověka, nesmírně procítěné, jsou vždy dotykem lidskosti a pochopením pro strasti, které nás potkávají.

Josef Straka, narozen 1972, externí spolupracovník PSÚ UK FF, redaktor revue Weles a knihovník. Časopisecky publikoval ve Tvaru, Hostu, Pandoře, Věstníku Společnosti Franze Kafky, Veronice, Babylonu, Plži a Welesu. V polštině pak v časopisech Portret a Bohema. Vydal dvě básnické sbírky: a...jiné časy (G Tisk, Liberec, 1994), Proč. (edice Tvarz, Tvar, Praha, 1995). Dvě knihy básní a krátkých próz: Hotel Bristol ( Medard-Cherm, Praha 2004), Město Mons ( Cherm, Praha, 2005). V roce 2008 mu vyjde další kniha básní a krátkých próz v nakladatelství Cherm s názvem Kostel v mlze. Prosinec 2007

Dne 14.12.2007 vystoupila v ústeckém rockovém klubu Ulita jedna v zahraničí z nejznámějších a zároveň nejoriginálnějších skupin české rockové scény, původně tepličtí Už jsme doma. Energické vystoupení bylo průřezem již přes dvacet let dlouho trvající tvorby skupiny společně s písněmi z doposud posledního alba Rybí tuk (2003). Je jen s politováním, že divácká kulisa nebyla přeci jen důstojnější, zvláště na takřka domácí ústecké scéně. Po vystoupení jsme oslovili vedoucího skupiny Miroslava Waneka s žádostí o rozhovor pro H_aluzi. 1. Nedávno jste se vrátili z amerického turné, ale nějaký čas jste tam nebyli. Jaké byly Vaše pocity, jak na Vás reagovali fanoušci? Současné turné bylo hodně zvláštní, jelikož jsme tam během posledních pěti let nebyli a tamější scéna se během té doby hodně změnila. Nyní jsem tam měli jen pár známých, a proto jsme své publikum jakoby museli znovu hledat. Rozdíl pěti let je i v technologiích, které pokročily, a lidé nás tam znali pomocí My Space a Youtube. Měli jsme plno zážitků tohoto typu a celkově turné bylo úspěšné, protože jsme si získali „novou generaci“. 2. Jak vás napadají texty? Píšete spíše ve dne, nebo v noci? Každé naše CD má ústřední téma, které je pak rozvíjeno v jednotlivých písních, téma je nahlíženo z různých úhlů. Vymyslet téma je to nejobtížnější a probíhá to vždy několik let. Když je ale téma na světě, přichází opět velmi dlouhá konzultace s Martinem Velíškem, hledá se výtvarná podoba. Pak pomalu vznikají skladby, hudební nápady, linky a struktura, až jsou na světě jednotlivé písně, ovšem zatím bez textu. V podstatě nevím ani po dopsání hudební části písničky o čem ta píseň bude. Pak nastává pro mě obtížné období, kdy dopsání textu neustále odkládám a při posledních dvou CD jsem nakonec psal texty ve studiu až tu úplně poslední noc před natáčením zpěvů. Technicky vzato je to pak „jen“ vyplňování křížovky - je hotová linka o přesném počtu a délce tónů, je zpracovaná struktura o přesně daném počtu frází, slok, refrénů a vsuvek. Začínám psát aniž bych věděl konkrétně o čem. Ale protože to téma je tak dlouho promýšlené, hned po prvním slově se chytnu a vždycky z toho něco vyleze. Takhle vznikaly Uši i Rybí tuk a o tom většina kritiků napsala, že je tím nejlepším, co jsem kdy napsal. 3. Které vaše CD byste vyzdvihl? Nedá se určit jen jedno, pokaždé, když něco stvoříte, tak o tom máte vždy pochybnosti. Autocenzura je veliká, deska je něco jiného než koncert, z té nic

nevymažu, je to veliká zodpovědnost. Pokud bych měl ale nějaké cd vyzdvihnout, bylo by to cd Pohádky ze Zapotřebí. Dopadly sice nejhůř zvukově, ale mně jsou ty písně jako takové nejbližší, nejintimnější. 4. Je skutečně současná česká hudební produkce tak tristní? Já to skoro nesleduji, nic neposlouchám, moc se v tom nevyznám. Takže nejsem fundovaná osoba na to, abych to dovedl nějak posoudit. Co ale posoudit můžu a co je skutečně tristní, je textová scéna. Dodnes jsem až na výjimky nenašel mladou skupinu, která by byla textově na přijatelné úrovni. Ty syčáci, Psí vojáci, Dybbuk z těch starších a třeba Sestry Steinovy a Neočekávaný dýchánek z těch mladších, tam je práce s jazykem výborná. Co se týče textů, nasazují velmi vysokou laťku. V mnoha takových případech by se dalo mluvit o poezii. Písňový text má svá specifika a oni to dotáhli k dokonalosti. Jinak ale ve vodách české hudby plave spousta balastu, teď mne v souvislosti s tím napadá Hutkův výrok: „Nejsou zločiny, za které by se mělo střílet, pouze za lež, která se pravdě podobá.“ Takoví jako Koller, Kodym, Kryštof, Kocáb…. to je kýč! Kýč, který se tváří jako něco hlubokého, pravdivého, ale je to podfuk. Tím, že je to denně v médiích a také tím, že jiné věci jsou ještě horší, vzniká dojem, že toto je ta umělecká laťka, dostávají různé ceny, prodávají desetitisíce desek a přitom se tváří jako „independent“. Naproti tomu např. Neočekávaný dýchánek má texty úžasné, velmi pravdivé a ve své jednoduchosti velice hluboké, ale nikdo je nezná. 5. Skupina UJD pochází z Teplic. Jak si vysvětlujete, že právě toto město a obecně i celý severočeský kraj, bylo taková hudební líheň? Nebyla to taková líheň před FPB (Fourth price band)1, ale Teplice byly vždy kulturní město. Poté, co vznikli FPB, začala se kolem nich motat celá řada lidí, někteří chodili na zkoušky, jiní se scházeli v hospodě nebo posedávali na Benešáku. Těm jsme říkali semínka.

Z toho okruhu se pak rekrutovali hudebníci, kteří zakládali nové a nové skupiny. Takových center v Teplicích ale bylo víc, v daném případě mluvíme o punku a alternativě, také o patafyzice. Důležitou postavou toho boomu byl a je Petr Růžička, je to trochu kontroverzní postava, ale měl veliký vliv jak na počátky punku, tak na jeho propojení s Jazzovou sekcí, tak i na pozdější šíření po republice i mimo ni. Díky FPB a Růžičkovi se pak o Teplicích hovořilo jako o punkových. Kapela Už jsme doma vznikla v Teplicích v roce 1985. Asi po půl roce do kapely přišli Miroslav Wanek a Romek Hanzlík z legendární punkové skupiny FPB. Hudba UJD je již od počátků punkově přímočará, přitom však velmi rafinovaně propracovaná po kompoziční i textové stránce. Pokud jde o stylovou charakteristiku, je velmi obtížné ji zařadit, jak v České republice tak v zahraničí není nic podobného k nalezení. Jisté jsou punkové kořeny a vliv avantgardní hudby. Na české scéně patří UJD do duchovní rodiny skupin jako jsou Psí vojáci, Dunaj, Dybbuk, Ženy, Krásné nové stroje, Zkopce a Tíha Toulá se v nás tíha zdvíhá prachbídný prach Jak skřípání křídy slídí nám ve vzpomínkách

nebo Dvouletá fáma. Především díky své originalitě pronikli UJD po roce 1989 do evropských klubů a vzápětí i na severoamerický kontinent a do Japonska. V USA a Kanadě odehráli více než 600 koncertů, díky nimž jsou tam dnes rozhodně nejznámější českou rockovou kapelou. UJD často podnikají exkurze rovněž do dalších oblastí. Pravidelně spolupracují např. s Aurelem Klimtem na hudbě k jeho animovaným filmům a k divadlu. Miroslav Wanek byl za hudbu k filmu Fimfárum Jana Wericha nominován na Českého lva. Jako v minulých letech, i letos UJD pokračují ve své frenetické koncertní činnosti (cca 100 koncertů ročně) a to jak Čechách, tak i v zahraničí. Kapela v brzké době dovrší svůj dvoutisící koncert. Adam Tomasek, Pepa Cervinka, Tomas Paleta, Martin Velisek, Miroslav Wanek, 2007 Foto © Karel Šuster - www.fotografuje.cz Fourth price band – teplická punková skupina založená v první polovině 80. let. 1

Toulá se v nás tíha Zvídá kam až smí kam až se smí …..

Tíha větví které tíha zlomí

Tíha věcí které tíha změní

Tíha nakupená Tíha roztroušená

Tíha nedočkavá Tíha vytrvalá

Tíha z procitnutí Tíha zdání Tíha z nevědomí

Tíha z pokušení Svůdná tíha Tíha zauzlení

Tíha na zalknutí

Tíha k zadušení

Táhne k zemi jak dlouhý plášť Svírá srdce každému zvlášť Říká že nás neporaní Říká že je z našich dlaní stvořená Rybí tuk (Indies Rec, 2003)

Česká nová vlna osmdesátých let Hudební skupina Už jsme doma vznikala v období hudebně neskonale pestrém – osmdesátých letech. Přední čeští hudební publicisté označují uvedenou dekádu, společně se šedesátými lety, jako dobu

největšího rozmachu české rockové scény a zároveň ji klasifikují jako období z nejkreativnějších. V širších souvislostech náleží neoficiální česká hudební scéna osmdesátých let do éry nástupu punku a nové vlny, které se v jejich první polovině dostávaly i přes zdánlivou neprostupnost železné opony ze západní Evropy do tehdejšího socialistického Československa. Oba hudební směry poté zaznamenaly neskonalý zájem tehdejší mladé generace, zejména pro rockovou hudbu znovunalezený potenciál generační výpovědi. Mladí lidé začali zakládat amatérské hudební skupiny

a pro generaci kapel vzešlých z první poloviny 80. let se začalo užívat jednotícího označení „česká nová vlna“. Přes jistou nejednoznačnost samotného pojmu se většina českých muzikologů shoduje na tvrzení, že se jednalo o amatérské soubory, přestože stylově často zcela odlišné, tak s jednotným vyjádřením, jemuž dominovaly černý humor, sarkasmus a jistá míra excentričnosti. Hudebníci se převlékali do často bizarních kostýmů, hojné byly doprovodné divadelní soubory dokreslující vystoupení vizuálním způsobem. Potvrzením fenoménu humoru naplňující produkce tehdejší hudební scény byly zároveň názvy skupin – originální a české – Třírychlostní Pepíček, Máma Bubo, Jasná páka, Pro pocit jistoty, Krásné nové stroje, Slepé střevo... Toto nikterak formulované, avšak přesto programové, přihlášení se k českým pojmenováním si lze vyložit rovněž jako zpětné nalezení identity v češtině, její barevnosti a možnostech, jež jazyk nabízí. Vyústění tohoto trendu se plně odrazilo v rovině hudebních textů, přinášejících kritiku společnosti ironickou, sarkastickou a vysmívající se formou. Často nedostatečnou instrumentální zdatnost nahrazovala energie, nadsázka, výtvarné pojetí a divadelnost. Lze říci, že s novou vlnou nastoupila na počátku 80. let v Československu nová generace. Jednalo se o mladé lidi z punkových a novovlnných kapel, kteří již nebyli zasaženi traumatem roku 1968, vyrostli v normalizované společnosti a na začátku osmé dekády se vůči ní začali ostře vymezovat. Terčem kritiky byl nejen politický systém, jak by se mohlo schematicky nabízet, ale zároveň maloměšťáctví, šeď a odcizenost samotného města, sídlištního života, ekologické problémy apod. Samotný komunistický režim posuzoval uvedený hudební proud jako nástoj „ideologické diverze“ směřující z kapitalistických zemí a jeho reakce se zhmotnila zvláště v článku „Nová vlna se starým obsahem“ napsaném pro stranický týdeník Tribuna v roce 1983 dosud neznámým – zřejmě smyšleným Jan Bárta (1982) se narodil ve Varnsdorfu. Žil a studoval v Liberci na pedagogické fakultě češtinu a dějepis, rigorózní práci obhájil na Ústavu českých dějin FF UK. V současné době externí spolupracovník Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR a učitel dějepisu na pražské ZŠ a gymnáziu. Odborně se zabývá vztahem neoficiální hudební scény a státní moci v 80. letech v ČSSR. Má rád Liberec a lidi v něm žijící, kladenský hokej a psa Ferdinu.

– redaktorem Janem Krýzlem. Zničující článek zformulovaný v duchu rétoriky 50. let znamenal počátek období represí, jejichž podoba nabývala např. jednak formy sledování ze strany StB, ale zejména pak využití byrokratických prostředků směřujících ke ztrátě tzv. „zřizovatele“ a zastavení činnosti, řečeno tehdejší terminologií „závadových“ souborů. Zájem mladé generace však narůstal a zásahy státní moci především z první poloviny desetiletí vyvolaly spíše zcela opačný efekt znamenající masový nárůst počtu hudebních skupin i jejich příznivců. Od druhé poloviny 80. let tzv. „česká nová vlna“ postupně zanikla pod přívalem nových směrů – metalu, reggae anebo pop music. Přesto stojí zmíněný historicko-umělecký fenomén za pozornost. Velká část skupin a hudebníků z něho vzešlých se stala jednak stavebními kameny kapel rockové scény devadesátých let a zároveň i přes samozřejmou dobovou vyčpělost části tvorby všech tehdejších uskupení zanechávají si přesto některé texty i po čtvrtstoletí svěží aktuálnost. Jede, jede Marek Brodský, Nahoru po schodišti dolů band (1984)

Jede, jede, jede popleta jede vlakem českej bigbít do světa buchty, termosku a holení Mašina má už deset let zpoždění Máničky i punci kožený brzo zvadnou, to je ložený Svět nás přece jenom ocení český kotvaldění – hložení Rozmetáme Evropu i Státy český ruce, Tesla aparáty Jede, jede českej bigbít do světa není lehká ta kulturní osvěta

Jsou city přežitek? Tvorba čtveřice mladých autorů, absolventů Akademie výtvarných umění a VŠUP v Praze, se během ledna a února představila ve Zlaté síni městské výstavní síně Zlatá trojka, spadající pod Městskou knihovnu v Mostě. Malíři Karel Balcar, Ivana Štenclová, Vladimír Věrtrovský a Šárka Zadáková přišli s opravdu netradiční výstavou, nesoucí název City jsou přežitek. Díla vypovídají o povrchních, konzumních a agresivních vztazích, se kterými se setkáváme v dnešní moderní společnosti. Autoři se zaměřují na agresi, která plyne ze vztahů rodinných, milostných nebo partnerských. Účastníci v malbách Karla Balcara jsou oběťmi sadismu. Ivana Štenclová pomocí hraček, nebo rodinných příslušníků, kteří jsou zobrazeni, jak si vzájemně ubližují, ukazuje na bezemoční vztahy dnešního světa. Na obrazech Vladimíra Větrovského nalezneme především mrtvá zvířata a zvířecí lebky. Vzpomínky na tyto předměty si autor, podle vlastních slov přinesl z dětství v myslivecké rodině. Šárka Zadáková obrazem představujícím přelidněnou pláž kritizuje masovou konzumnost. Malíři se snažili zobrazit zejména netypický postoj k prožívání událostí. Na výstavě se představily různé autorské přístupy a malířské techniky. Vzhledem k předcházejícím výstavám ve Zlaté síni

Zlatá trojka se sice jednalo o netradiční ukázku děl, avšak o výstavu velmi povedenou. V přemíře výstav o starém Mostě přináší tato jistou změnu. Při prohlídce nepocítíme sice žádné uspokojení (pokud v nás ovšem není skryt určitý druh sadismu), ale přinutí nás (možná) k přemýšlení o dnešním světě a chování většiny z nás.

Vladimír Větrovský: Andelpalba. Olej a akryl, 35x30 cm, 2005.

Lužice a Lužičtí Srbové Do oblasti mezi Labem, Sálou a Odrou přišly slovanské kmeny v VI. století. Jednalo se o kmeny srbské, obodritské a lutické. Srbské kmeny osídlily území v prostoru vymezeném na západě řekou Sálou, na východě řekou Bobrou, na jihu Krušnými horami a na severu sahalo až k Berlínu. K srbskému kmenovému svazu patřili např. Daleminci, Milčané a Lužičané. Milčané jsou předkové dnešních Hornolužických Srbů a Lužičané Dolnolužických Srbů.

německé rozpínavosti. Po porážce německého krále Dagoberta roku 631 se srbský kníže Dervan připojil k Sámově říši. Část srbského území patřila také k Velké Moravě. V letech 869–990 dochází k německo-srbským válkám, ve kterých si Němci postupně podmanili všechny srbské kmeny. Roku 990 byl dobyt Budyšín, poslední středisko srbských Milčanů. V roce 1002 se Lužice zmocnil polský kníže Boleslav Chrabrý, což rozpoutalo válku mezi Polskem a Německem. Polský stát si podržel Lužici do roku 1032, kdy byla vojensky obsazena míšeňským markrabětem.

Tyto slovanské kmeny musely už od VII. století čelit

Od poloviny XI. století až do roku 1254 byla Lužice

Lužičtí Srbové spolu s Čechy, Poláky, Slováky a Kašuby patří k západním Slovanům.

s většími či menšími přestávkami součástí českého přemyslovského státu. Lužici se podařilo připojit k českému státu za vlády Karla IV. Bohužel se nedá říci, že by germanizace byla zastavena. V zemi už vládli Němci, kterým sociálně slabší Lužičtí Srbové podléhali. Karel IV. sice nařídil Zlatou bulou roku 1356, aby se kurfiřti a jejich děti učili slovanskému jazyku pro lepší vykonávání vlády nad svými poddanými, ale vše zůstalo jenom na papíře. Nicméně dobrá vůle Karla IV. se zachovala v pověstech. Vypráví se o Zlaté knize, která je schována v Praze. Jsou v ní zapsána lužickosrbská práva. Jakmile bude kniha objevena, vstoupí tato práva v platnost a Lužičtí Srbové budou opět svobodní. Další pověst je o vzácném kameni, v němž jsou vyryta srbská práva. Tento kámen má být ukryt rovněž v Praze. Po husitských válkách a později s nástupem Habsburků na český trůn germanizace ještě více zesílila. Ke ztrátě Lužice přispělo české stavovské povstání a třicetiletá válka. Volba protihabsburského kandidáta Fridricha Falckého na český trůn přiměla Ferdinanda II. Habsburského ke spojenectví se saským kurfiřtem Janem Jiřím I. Smlouvou ze 6. července 1620 byla Sasku odevzdána Lužice jako náhrada válečných útrap. Bezprostředně nato zahájila saská vojska okupaci Lužice. Po porážce stavovského povstání uzavřel Jan Jiří s Ferdinandem II. dohodu o zastavení Lužice až do vyplacení válečných škod, odhadovaných na 6 miliónů tolarů. V průběhu třicetileté války se ovšem Jan Jiří I. odklonil od Ferdinanda II. a spojil se roku 1631 proti němu se švédským králem Gustavem Adolfem. Po drtivé porážce Švédů u Nordigenu v létě 1634 bylo obnoveno jednání o mír mezi Janem Jiřím a Ferdinandem. Pražským mírem z 30. května 1635 získal saský kurfiřt definitivně Lužici jako dědičné léno s podmínkou, že po vymření panujícího rodu v Sasku po meči připadne opětně k zemím Koruny české. Důležitým ustanovením bylo, že českým panovníkům nadále příslušela ochrana katolické církve v celé Lužici. Významnou událostí v lužickosrbských dějinách bylo založení Lužického semináře v Praze na Malé Straně v roce 1706. Zde se na katolické kněze vzdělávala lužickosrbská mládež. Tím docházelo ke sbližování Čechů a Lužických Srbů. Velké vazby na Čechy byly a jsou právě z katolické Lužice. Další upevňování česko-lužickosrbských vztahů nastává v době národního obrození. Obrozenci z celého slovanského světa, zvláště však z Čech, pomáhají probudit

Lužické Srby k vlastenecké činnosti. V roce 1845 po vzoru Matice české vzniká Matice lužickosrbská. Konají se lužickosrbské pěvecké koncerty, vycházejí noviny a časopisy. Je složena hymna „Rjana Łužica“, ustanovuje se modro-červeno-bílá vlajka. V roce 1904 je založen „Serbski dom“. V roce 1912 vzniká „Domowina“, organizace sdružující kolem sebe všechny lužickosrbské spolky. Spolupráce mezi československo-lužickosrbskými vlastenci nabývá na intenzitě. Český slavista Adolf Černý informuje o Lužických Srbech v zahraničí. V roce 1901 se stává prvním lektorem lužické srbštiny na Karlově univerzitě. Dochází ke spolupráci s československým Sokolem. T. G. Masaryk navštěvuje lužickosrbské vlastence. Všechny tyto aktivity přerušuje I. světová válka. 28. října 1918 vzniká Československo. Podle mapy budoucího Československa, kterou vypracoval ¨T. G. Masaryk v roce 1915, mělo být součástí Československa také území obydlené Lužickými Srby. Jednalo se zhruba o 4000 km čtverečních. Lužickosrbský národní výbor ovšem 1. ledna 1919 vystoupil s proklamací, v níž žádal vytvoření samostatného lužickosrbského státu a obrátil se na mírovou konferenci. Za lužickosrbskou delegaci odjel do Paříže poslanec saského sněmu Arnošt Bart. V Paříži požádal československou delegaci, aby hájila jejich zájmy. 5. února 1919 přednesl ministr zahraničních věcí Edvard Beneš tento projev: „Druhý problém je budoucnost Lužických Srbů, posledních zbytků polabských Slovanů v Německu. Čechoslováci nežádají Lužické Srby pro sebe, ale žádají od mírové konference, aby nedala neněmeckým národům zahynout v německém moři. Tato otázka je stejně tak politická jako morální.“ Mírová konference se odmítla požadavkem Lužických Srbů zabývat a smetla ho se stolu. Výsledkem nakonec byly razie německé policie v bytech lužickosrbských vlastenců. Po návratu do Německa byl Arnošt Bart zatčen a uvržen za vlastizradu do žaláře v pevnosti Golnow u Štětína. Propuštěn byl až po internačním zásahu T. G. Masaryka. Po všech těchto zastrašujících akcích nakonec v Lužici došlo k částečnému uvolnění. V roce 1919 byla založena jako akciová společnost Serbska ludowa banka, zahraniční podporu měla v Pražské úvěrové bance. Vzniká Serbski Sokol, je rozvíjena literární tvorba, vycházejí lužickosrbské noviny a časopisy.

Vlastní svoji tiskárnu i knihkupectví. V roce 1933 se v Německu dostává k moci Adolf Hitler. Byla pozastavena činnost Sokola, vlasteneckých spolků. Gestapo obsadilo Serbski dom, zabavilo tiskárnu. Lužickosrbští vlastenci jsou posílání do koncentračních táborů, inteligence musela pobývat v emigraci (Československo). Byla zesílena germanizace. Tyto akce vyvolávaly v Evropě vlnu protestů. Na tyto protesty reagoval A. Hitler projevem, který přednesl 17. května 1933 v Říšském sněmu: „Lpíme sice s neomezenou láskou a věrností na svém němectví, respektujeme však národnostní práva také všech ostatních národů, právě na podkladě tohoto našeho smýšlení chtěli bychom s nimi z nejhlubšího srdce žít v míru a přátelství. Proto také neznáme pojem germanizace.“ Po obsazení Československa byli čeští prolužičtí vlastenci pozatýkáni a podrobeni výslechům na gestapu. Mezi obětmi byl také Josef Páta, významný český sorabista, který byl 24. června 1942 popraven. Porážka Německa a osvobození Lužice v květnu 1945 mělo obdobný průběh jako po I. světové válce. Znovu se jednalo o připojení Lužice k Československu. Již 9. května 1945 posílá z koncentračního tábora v Dachau farář Jan Cyž, předseda Lužickosrbské národní rady, telegram prezidentu E. Benešovi a československé vládě, aby pomohli Lužickým Srbům. „Zbývá nám jen jediná alternativa: buď věčně žít v rámci Československé republiky, nebo na věky zahynout v germánském moři.“ 12. května 1945 bylo psáno J. V. Stalinovi a E. Benešovi memorandum podobného znění. V druhém memorandu, vydaném Lužickosrbským národním výborem v Budyšíně dne 1. června 1945, prohlašují podepsaní, že Lužičtí Srbové chtějí připojení k Československu a žádají o obsazení československým vojskem. V závěru pak čteme: „Chceme svobodu, chceme připojení naší země k Československu pro tradiční, kulturní a hospodářské styky, jelikož věříme Čechům a Slovákům, že v jejich státě se nám bude dařit lépe.“

V Praze ba jiných městech se konaly demonstrace za připojení Lužice, z Prahy vysílal lužickosrbský rozhlas, vycházely lužickosrbské noviny, byly otevřeny pro lužickosrbské děti gymnázia v Rumburku, Varnsdorfu, České Lípě a Liberci. Mezitím, co byly z naší strany vyvíjeny snahy o připojení Lužice, bylo z Polska a Čech odsunuto na 10 miliónů Němců. Mnoho jich bylo usazeno na lužickosrbském území, čímž nabývali Němci převahy. Marné byly protesty Lužických Srbů. Lužice k Československu připojena nebyla. Pro Sovětský svaz bylo nepřípustné, aby se Lužice se svým nerostným bohatstvím odloučila od tehdejšího sovětského pásma. V roce 1948 byla Lužickým Srbům přiznána rovnoprávnost a vládou NDR zaručen svobodný národní rozvoj. Lužičtí Srbové, kteří působili v Československu, se museli vrátit domů. Vláda NDR sice vytvořila širokou síť lužickosrbských institucí, zřídila lužickosrbské školy, obnovila periodika a podporovala lužickosrbskou literární tvorbu, ale výsledkem nakonec byl úbytek Lužických Srbů ze 150 000 na 50 000. Zapříčinil to především asimilační proces, posílený německými přesídlenci z Čech a Polska. Dalším negativním faktorem bylo hnědé uhlí, pro které byly zlikvidovány desítky lužickosrbských vesnic. Lužických Srbů je dnes okolo 50 000. Sídlí ve dvou navzájem teritoriálně oddělených jazykových oblastech – v Horní Lužici (Sasko) v okolí Budyšína a v Dolní Lužici v okolí Chotěbuze. V těchto oblastech se vyskytují dvě formy lužické srbštiny – hornolužická, kterou hovoří asi 40 000 lidí, a vymírající dolnolužická. Budoucnost Lužických Srbů není příliš příznivá. Asimilační proces je natolik silný, že už se nedá zastavit. Negativně také působí nezaměstnanost, která v těchto oblastech dosahuje až 40%. Lužičtí Srbové jsou pak nuceni hledat práci ve vnitrozemí, což oslabuje slovanský živel.

Moravské krucifixy 13. století a kol. 1400 Aneb kdo je, a jak pracuje historik umění středověku „Co že to vlastně studuješ?“ „No, dějiny umění.“ „Aha, to musí být zábava, chodit si do galerií a debatovat o moderním umění, to by mě taky bavilo...“ „Ale já se zabývám spíš starým uměním, třeba středověkým.“ „Jo, to jsou takový ty divný sochy, ošklivý Ježíškové a tak? To musí být dost nuda, ne?“ „Náhodou je to až taková detektivka, jestli chceš, můžu ti o tom něco říct, třeba o Ukřižovaných na Moravě, dejme tomu kolem roku 1400, co ty na to? Zrovna se tím trochu zabývám.“ „No tak dobře, ale jestli mě to nebude bavit, tak skončíme, jo?“ „Domluveno.“ Na začátek se podíváme ne to, jací lidé se pohybují na katedrách dějin umění. Celkem lehce zde totiž můžeme rozpoznat tři skupiny lidí: modernisty, barokáře a samozřejmě středověkáře. Poznáte je na první pohled. Člověk zabývající se moderním, popř. současným uměním, je typický alternativec, ale první zdání klame. To, co vypadá jako ledabyle poskládané oděvní doplňky, je ve skutečnosti pečlivě komponovaný objekt z těch nejkvalitnějších materiálů. Zvláštním tvorem je barokář/ka (většinou se jedná o ženu): vždy elegantní, upravená, dokonalá. Barokářky občas mívají zvrácený smysl pro humor a některým stačí sklenka vína k obdivuhodným pohybovým kreacím. Často jsou poněkud odměřené, ale debatérkami, zvláště na téma baroko nebo gotika, bývají skvělými. Poslední skupinou historiků umění jsou středověkáři či středověkářky. To jsou ti ostatní, co vypadají divně, chovají se divně a zajímají je divné věci. Většinou to jsou lehce psychicky vyšinutí jedinci, kteří jsou až chorobně zapálení pro obor. Nosí ošuntělé oblečení, často hnědavých či okrových barev, někdy doplněné o bláznivou ozdůbku (např. fialovou růžičku). Mužští jedinci nosívají delší nebo neupravené vlasy, ženy si potrpí na alternativní náramky či náhrdelníky. Jsou to vesměs milí a veselí lidé, někteří nedělají nic jiného, než že zmateně pobíhají, něco si pro sebe mumlají a překotně rychle mluví. Toto odpozorované rozdělení sedí na 80 % historiků umění, zbytek tvoří ti, co se zabývají tím, co se jim zdá nejjednodušší a průměr nám tak trošku kazí. A teď k tomu vážnému a, pro většinu populace, nezáživnému. Středověká Morava (ale samozřejmě i Čechy, dokonce i Ústí, kterému to zůstalo dodnes) byla temným místem. Ale pro středověkáře zároveň místem úžasným. Protože stačilo vstoupit do kteréhokoli kostela a naskytl by se mu pohled, který by leckterého uvedl do mdlob. Interiér byl pokryt zářivými nástěnnými malbami, hlavní loď byla od závěru oddělena chórovou přepážkou plnou vyřezávaných soch a reliéfů a končící příčným břevnem s Kalvárií (pro neznalé – skupina

osob s Ukřižovaným Kristem, Pannou Marií a sv. Janem Evangelistou, popř. dalšími). Hlavní oltář byl mohutnou stavbou o několika křídlech, obsahoval několik deskových maleb, reliéfů i samostatných soch. A to jsem popsal pouze obyčejný farní kostel v lecjakém městě. Co teprve velké kostely v Brně, Olomouci či Jihlavě? A co se nám z těchto tisíců uměleckých děl zachovalo? Ze 13. a počátku 14. století možná tak desítky... A Ukřižovaných? V celé Moravě, pro celé 13. a 1. pol. 14. století století, pouze šest. Jak jsme si řekli, minimálně jedna taková socha byla v každém kostele. Je to smutné, ale pochopitelné. Masová produkce uměleckých děl v pozdní gotice a pak zejména baroku většinu těchto artefaktů nahradila. Ale s tím zbytkem bych vás rád, aspoň lehce, seznámil. Nebude se zabývat takovými věcmi, jako je formální analýza nebo komparace, i když to je gró studia dějin umění. To bychom ale sklouzli k příliš odborným věcem, které by vás nemuseli zajímat,a které by mne nutily opatřit článek poznámkovým aparátem či použitou literaturou. Půjdeme-li chronologicky, tak jako nejstarší se nám jeví torzo Krista z Polné. A jsme hnedle u dalšího problému: pokud se nám už, díkybohu, něco dochovalo, je to často torsální. Kristus z Polné nemá ruce, nemá dokonce ani špičky nohou, stejně jako část hrudníku, vršek hlavy nebo nos. Navíc neměl zrovna příjemný osud: když ho za první republiky, pro dějiny umění (tzn. byl již bezpochyby znám dříve, ale ne uměleckohistoricky), nalezl jistý polenský dobrodruh, zvaný Indián (pobýval několik let v Americe), byl v zuboženém stavu. Indián se však nezalekl ničeho a jal se torzo ponořit do necek se šelakem. Necky se normálně používaly na zabíjačky, teď si představte, že tam místo vykuchaného vepře leží Kristus. Šelak je pryskyřice používaná na leštění nábytku. Tímto ortodoxním způsobem však dílo zachránil. Dochovala se nám tak jedna z nejstarších gotických dřevěných soch u nás, i když notně prožraná červotočem. Její vznik snad můžeme klást do druhé poloviny 13. století, jak, doufám, prokáži v chystané

bakalářské práci. Na tomto ukřižovaném je nejhezčí obličej, zračí se v něm pokora, bolest, ale i důstojnost a velikost ducha. Smyslné rty jsou pootevřené, oči zavřené a hlava lehce předkloněná a natočená doprava. Další krucifix si můžeme prohlédnout v brněnském kostele sv. Jakuba. Bývá datován k roku 1400 nebo před něj a je jediným zkoumaným ukřižovaným, který stále plní svou náboženskou funkci ve farním kostele, kde zaujímá čestné místo v severní boční lodi. Jedná se o monumentální, takřka dva metry velkou plastiku. Míra expresivity tu je o krok dále než v případě polenském. Tvář má zalitou krví, ústa s tenkými rty odhalují zuby, propadlé tváře svědčí o fyzickém strádání. Až budete v Brně, zajděte se na něj podívat, kostel je takřka nepřetržitě otevřený a sama jeho architektura stojí za pozornost. Velmi duchovní prostor... Pak tu máme další torzo v Olomouckém diecézním muzeu. Na první pohled by se mohlo zdát podobné tomu polenskému, ale pozor! Středověkář nemůže dát na první dojem, protože pak by mu přišly stejné všechny krucifixy. Podíváme-li se pořádně, shledáme podobnost jen v tom, že se jedná o polonahého muže visícího na kusu dřeva. A to je kámen úrazu zvláště v tom případě, kdy máme za úkol nalézt co nejpodobnější díla. A o tom to je, porovnávat, porovnávat a zase porovnávat. Nejzajímavější asi budou Ukřižovaní na Stromě života, jaké známe z Jihlavy (tzv. Přemyslovský kříž, dnes v Obrazárně Strahovského kláštera) a z Moravských Budějovic (dnes v Moravské galerii v Brně). Kristus visí na naturalisticky podaném stromě a ruce má přibité k jeho dvou větvím, kmínek bývá sukovitý,

s odřezanými větvemi apod. Takový typ kříže se poprvé objevuje hluboko ve 13. století v iluminovaných rukopisech v Itálii či ve Skandinávii. Sochařsky je znám hlavně z Kolína nad Rýnem. Tento typ se vyznačuje až drastickým zobrazením Kristova utrpení. Paže jsou tenké, prsty zkroucené ve smrtelné křeči, tělo lukovitě prohnuté, nohy pokrčené. Tvář je pokryta krví z čela drásaného trnovou korunou, krev stéká i z ran na rukou a z boku. Zvláště jihlavská socha patří mezi nejdůležitější zástupce mystických krucifixů. Je vysoký bezmála dva a půl metru a budí vskutku monumentální dojem. Takové dílo muselo neobyčejně silně působit na středověkého diváka. Kostely byly často komponovány jako tzv. biblia pauperum (bible chudých), sloužily tak pro negramotné věřící a snažily se jim co nejpřesněji zprostředkovat text bible. Vypjatě expresivní krucifixy často bývaly v klášterních kostelech ( jako tomu bylo i v Jihlavě u dominikánů) a pomáhaly mnichům v modlitbách. Řeholník mohl daleko snáze a hlouběji pochopit Kristovo utrpení a jeho oběť. Ukázali jsem si tedy, že takový krucifix zaujímal a dodnes zaujímá jedno z nejdůležitějších míst ve výbavě kostela. Ukřižovaný Ježíš je tím nejelementárnějším, co člověk zná z křesťanství a pro historiku umění je jedním z nejvděčnějších témat. Doufám, že jsem vás aspoň trochu navnadil na studium dějin umění středověku a ukázal tak, že to není žádná nuda. Nebo je? Příště se podíváme třeba na Madonky... Vzpomeňte si, až potkáte člověka, který se fotoaparátem hlava nehlava řítí k nějakému gotickému portálu. Pravděpodobně to bude středověkář...

Matěj Kruntorád Po absolvování jihlavského gymnázia jsem se dal na studium dějin umění. Činím tak třetím rokem v Brně, na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity. Letos bych rád absolvoval prací Torzo Ukřižovaného z Polné. Kromě umění mě ještě zajímá památkové páče, příroda, hudba, film a mnohé další.

zleva: Torzo Ukřižovaného z Polné Ukřižovaný ze Sv. Jakuba v Brně Ukřižovaný z Jihlavy, detail

redakční rada: tomáš čada / [email protected], alice prajzentová / [email protected], tomáš suk / [email protected], míša uhlířová / [email protected] redakční email: [email protected], [email protected] internetové stránky: www.h-aluze.cz grafické zpracování: miloš makovský foto na přebalu: alice prajzentová spolupracovali: karolína baštářová, jan bárta, martin fibiger, milan hrabal, monika kabátová, vojtěch kolář, matěj kruntorád, jan kubíček, michaela lišková, marie maděrová, jan němec, vojtěch němec, ondřej soukup, josef straka, zdeněk valenta, pavla waňkowská-šuranská