3. KAPITOLA: HORKÝ JE HOTOV (DÜRICHŮV NÁROD VERSUS BENEŠOVO OBECENSTVO)

3. KAPITOLA: HORKÝ JE HOTOV… (DÜRICHŮV NÁROD VERSUS BENEŠOVO OBECENSTVO)

Rozchod s „carem“ Masarykem Na jaře roku 1918 došlo v historii československého odboje i v Horkého životě k důležité události. Masaryk opustil Rusko a vstoupil na americkou půdu. Když se 5. května objevil v Chicagu, udivené město sledovalo, jak ho v ulicích nadšeně vítá sto tisíc, a podle některých odhadů dokonce dvě stě tisíc lidí. Masaryk se ubytoval v hotelu Blackstone a ve svém pokoji kromě jiných přijal i Horkého. Ten o setkání hodně usiloval, sliboval si od něj vyjasnění sporných záležitostí týkajících se Edvarda Beneše a Josefa Düricha. Netrpělivě se těšil na politického vůdce, jehož už dvě desetiletí uznával jako nespornou autoritu. „Snad nikdy nebyl jsem tak rozechvěn jako při této rozmluvě, od které očekával jsem přímo zázraky,“115 vzpomínal. Průběh schůzky ho však zdrtil. Horký uváděl, že zcela otevřeně a upřímně přednesl své výhrady vůči vedení odboje, hovořil o Štefánikovi a Dürichovu případu a také o pochybnostech ohledně finančních sbírek a jejich vyúčtování. Tvrdil, že Masarykovi přiblížil námitky vůči jeho „až příliš zjednodušenému finančnímu hospodářství“ a varoval ho, že toto „notýskové účetnictví českoamerických, do milionů franků sahajících sbírek, neobstojí v Čechách nikdy před žádným čestným peněžním odborníkem“. Odpovědi, které si vyslechl, ho však těžce zklamaly. Masaryk si jeho vášnivou obhajobu Düricha vysvětloval především příbuzenským svazkem. Již po dvou minutách Horký seznal „ohromující fakt“, že Masaryk nejen nesdílí jeho přesvědčení o „mravní degradaci hnutí“, ale je o všech záležitostech informován a schvaluje je. Během rozhovoru prý na vznesené připomínky reagoval 115

Horký, K.: „Předmluva a slovo k době“, in: Vlast. 1. vyd., K. Horký, Klášter nad Jizerou 1921, s. 9.

– 345 –

Karel Horky Rytir ulice.indd 345

5.2.2015 9:01:26

KAREL HORKÝ – RYTÍŘ ULICE ŽIVOT A DÍLO NOVINÁŘSKÉHO BUŘIČE

nedůtklivě a podrážděně, uhýbal před otázkami, a navíc spěchal na vlak – jako obvykle.116 Když Horký hotel Blackstone opustil, přestal doufat, že by mohla být omezena vzrůstající Benešova moc, jak si přál. „Návštěva ta skončila naprostou neshodou. Spisovatel Horký, neviděv ani jediného důkazu Dürichovy viny, po jehož opatření tak dychtil, odnesl si z komnat paláce dojem, že prof. Masaryk má o své kompetenci, o podstatě činů p. Píseckého a dra. Štefánika, o účtování sbírek zahraničních, jakož i o jiných vážných věcech názory úplně jiné, než má obhájce Dürichův,“117 konstatoval v Poděbradce. Později volil o poznání méně vybraná slova. „Ano, tenkráte, v květnu roku 1918, nebylo vlastně již žádného Masaryka a všecky hradby nedorozumění již padly,“118 uvedl na začátku roku 1919. „Mé rozechvění bylo naivní, anachronické a v té době již úplně bezpředmětné, neboť z Masaryka zbýval již jenom ten širák, v němž později jako dobrý znalec davů navrátil se do Čech,“119 ohlížel se Horký v roce 1921. Je ovšem možné, že své líčení schůzky postupem času přibarvoval. Pravděpodobné například není, že by se Masaryk zaplétal do „nervózních, podrážděných a logicky neudržitelných výkladů“120 – ač musel být vznesenými výtkami jistě rozladěn. Své mínění o Horkém a jeho konfliktech s Benešem či Sychravou Masaryk přiblížil při rozmluvě s českými 116

Viz týž: „Z Vašich rukou! (Věnováno československým vojákům)“, Poděbradka, roč. 1, 1917/1919, č. 19–22, s. 280. 117 Týž: „Shledání (Slovo znovuzrozené Poděbradky ku starým čtenářům)“, Poděbradka, roč. 1, 1917/1919, č. 14, s. 192. 118 Týž: „Z vašich rukou!“, Poděbradka, roč. 1, 1917/1919, č. 19–22, s. 280. 119 Týž: „Předmluva a slovo k době“, in: Vlast. 1. vyd., K. Horký, Klášter nad Jizerou 1921, s. 9. 120 Viz týž: „Z vašich rukou!“, Poděbradka, roč. 1, 1917/1919, č. 19–22, s. 280.

– 346 –


5.2.2015 9:01:26


a slovenskými novináři v USA. „Pokud se týče Horkého, vážím si jeho literární práce, ale v obhajobě Dürichově zaujal naprosto nesprávné stanovisko,“ tvrdil. Pomýlenost se podle něho projevila hlavně tím, že se Horký vrhnul na oba zmíněné představitele odboje, přičemž u Beneše bylo zdůrazněno, že je neúnavný a krajně obětavý pracovník. Jestliže si pak Sychrava vysloužil hněv tím, že nepřijímal nabízené příspěvky, „jinak jednat nemohl následkem jistých okolností, o nichž je v zájmu p. Horkého dobře pomlčet“. Masaryk tím měl jistě na mysli tolikrát propíranou podporu rakouského konzulátu. Co se týče Düricha, nevinil ho ze špatných úmyslů, nebo dokonce zločinných plánů. Horkého tchán se jen ukázal „velkým naivním důvěřivým dítětem“, jež se nechalo využít carskou policií, a kdyby nebylo zastaveno, mohlo to zahraniční akci zasadit smrtelnou ránu. Dürich to prý uznal a Masarykovi podepsal, že doslova „dá pokoj“.121 Pokud se ho v Americe někteří lidé zastávali, vysvětloval to Masaryk tím, že byli neúplně a jednostranně informováni. V každém případě aféru pokládal za vyřízenou a nepřál si, aby docházelo k dalším roztržkám. Přestože setkání v hotelu Blackstone pro Horkého představovalo přelomovou událost, která mu přivodila těžkou deziluzi, v Poděbradce pokračoval v umírněném duchu, jak avizoval po přesunu do Chicaga. „S rozvahou a vědomě ustupujeme před přesilou červenobílého teroru,“122 sdělil v srpnu 1918. V časopise, pro který jeho příznivci založili fond Cent důvěry, do něhož denně odváděli příslušnou částku, kromě jiného agitoval pro založení Muzea samostatnosti české, resp. Muzea svobody. V září 1918 dokonce 121 122

„Aféra Dürichova“, Československá samostatnost, roč. 3, 1917/1918, č. 16, s. 5. „Poděbradka budoucnosti“, Poděbradka, roč. 1, 1917/1919, č. 14, s. 206.

– 347 –


5.2.2015 9:01:26


vznikla Společnost pro založení Muzea svobody, ale poté, co se její představitelé setkali s odmítavým postojem Českého národního sdružení, byla zase rozpuštěna. „Vyvrhelům jest přáno toliko cítit, nikoli pracovat,“123 glosoval Horký, čímž ovšem posiloval obraz „mučedníka“, který mu v dané situaci vyhovoval. V létě a na podzim 1918 už jen sledoval, jak Masaryk s Benešem a Štefánikem i bez Düricha slaví vítězství na všech frontách. Zatímco představitelé odboje jednali s delegací domácích politiků v čele s Karlem Kramářem v Ženevě, 28. října převzal v Praze Národní výbor úřední moc a i Horkému se nakonec splnil sen, o němž tak procítěně psal – vznikla Československá republika. „Máme ji tedy již konečně – máme – tu drahou, zlatou vysněnou svobodu svoji, vrátila se ti, národe, po třech stech letech vláda věcí tvých,“ radoval se Horký. „Je to opojení, které v prvním okamžiku světového převratu hraničilo se závratí smyslů. Vylétnuvše ze své bělohorské, krví slepené kukly, potáceli jsme se od štěstí k štěstí jako opilý motýl,“124 popsal euforii v prvním popřevratovém vydání Poděbradky, které ovšem vyšlo jako čtyřčíslo až v březnu 1919. Nadšenými slovy začínala rozsáhlá stať „Z vašich rukou!“ Oslavný úvod, v němž Horký vyhlášení samostatného státu zasadil do kontextu českých národních stereotypů zahrnujících letitý útisk a příkoří, mohl čtenáře zmást. Pokud se tak v očekávání smířlivého tónu stalo, o to větší překvapení jim bezpochyby přinesly následující pasáže. Vyplynulo z nich totiž, že se Horký navzdory toužebně očekávané historické události rozhodl pustit se znovu do boje, a to s razancí, která 123 124

Horký, K.: „Muzeum svobody“, Poděbradka, roč. 1, 1917/1919, č. 17–18, s. 246. Týž: „Z vašich rukou!“, Poděbradka, roč. 1, 1917/1919, č. 19–22, s. 265.

– 348 –


5.2.2015 9:01:26


připomněla jeho předchozí skandální spis Dürichův národ a Benešovo obecenstvo. Podtitul „Věnováno československým vojákům“ odkazoval na to, ke komu se obracel tentokrát. Autor složil emocionálně laděný hold legionářům, kteří stáli za dobytou svobodou – jedině od nich ji totiž podle Horkého převzal obrozený národ. „Z vašich rukou, českoslovenští vojáci! Z vašich – a z rukou nikoho jiného. Z rukou nikoho jiného!“ opakoval. Jakoukoli jinou interpretaci považoval za falešnou a nebezpečnou. „Pro pravdu, pro neúprosnou, ale ryzí, svatou, očistnou pravdu namáčím dnes bez váhání své pero,“ vysvětlil svou motivaci, a znovu se tak zaštítil vznešeným posláním. „Náš osvobozený národ očekává dnes práce přeúsilná, práce konstruktivní a základová – a my do této dějinné pracovní epochy nemůžeme vstoupit se lží,“125 nabádal. Cítil přitom, že je nejvyšší čas tomu zabránit – pokud už není pozdě. „Vy i my pohlížíme dnes na český národ jako na oběť nejvyšší mystifikace a největšího dějinného podvodu, jaký kdy viděl svět,“126 zobecňoval. Českou politickou reprezentaci a legionáře v tomto pojetí dělila ostrá čára. Horký byl přesvědčen, že republiku vybojovali na frontě vojáci, ale veškerou pozornost a zásluhy se na sebe snažili strhnout politici. To vnímal jako „první opičí scénu z jeviště české republiky“. Vyslovil se proto radikálně proti „diktátorům a autokratům“, kteří chtěli „dát nám sebe místo vás a místo vašich mohyl dát nám svoje modly“. Vůdčí osobnosti protirakouského odboje vinil z toho, že odhodily veškeré zásady, morálně devastovaly legie v Rusku a jejich úspěchy bezohledně zneužily k vlastnímu vzestupu a propagaci. „Vy jste ti praví, věrní synové vlasti, vy jste ti praví, 125 126

Tamtéž, s. 266. Tamtéž, s. 273.

– 349 –


5.2.2015 9:01:26


čestní přátelé české republiky,“ ujišťoval legionáře. „Jen s vámi a ve znamení vašeho praporu ona žije a věčně bude žít, bez vás by byla bublinou politické pomíjivosti a nicoty a eldorádem politických agentů a komisionářů. Bez vás nebylo by ničeho, s vámi je všecko.“127 Horký se stylizoval do role důvěrníka vojáků, kteří se podle něho cítili podvedeni a zrazeni a hledali pochopení a podporu. Své politické odpůrce ztotožnil s despotickými veliteli a demoralizátory, kteří nad armádou získali moc. „To sokolí, co ve vás bylo, pouštěli prostě v Paříži do kanálu,“128 tvrdil. Aby podložil své závěry alespoň něčím konkrétním, uváděl, že pravé cítění legionářů poznal v dopisech, jež navzdory „červenobílé cenzuře“ dostával během pobytu ve Spojených státech. A nebyl prý sám: spolu s jinými adresáty takových listů vytvořil „zahraniční stranu veliké lásky, mravního protestu a národní čestnosti“. Ta však byla od domova odříznuta záměrným informačním embargem, naopak monopol na oficiální výklad odboje Horký přičítal časopisu Československá samostatnost nebo petrohradskému Čechoslováku, oporám protirakouské propagandy. „Lež, připravivší nás už dávno o svobodu tisku a vůbec jakéhokoli volného projevu, má okupovány všecky spojovací sítě, všecky dopravní prostředky. Všecky do jednoho. Snad již i vzduch a letadla. O tobě, šťastná Praho, slyšíme stále – ale ty o nás nesmíš slyšet ničeho,“129 stěžoval si. K zásadnímu posunu došlo v Horkého hodnocení nejvýraznějších osobností zahraniční akce. Největší prostor nově věnoval Masarykovi a poprvé uveřejnil jeho zdrcující kritiku. Jako 127

Tamtéž, s. 267. Tamtéž, s. 270. 129 Tamtéž, s. 273. 128

– 350 –


5.2.2015 9:01:26


by ztratil veškeré zábrany, jež ho dosud zdržovaly od otevřeného útoku a jako největšího odpůrce před něho stavěly Beneše. Sám chtěl tento zvrat objasnit, ačkoli bylo zřejmé, odkud vedly jeho kořeny – z hotelu Blackstone, kde proběhlo „setkání mužika s carem“. Masaryk ve své „ideální“ podobě z roku 1914 už pro Horkého neexistoval. Zatímco Dürich těžce pracoval v Rusku, sbíral politické úspěchy a zastřešil spontánní vznik legií, rozvíjel svou teorii Horký, „česká trojka“ ve složení Masaryk, Beneš a Štefánik se rozhodla, že se jich zmocní: „Úlohy dány jsou samy sebou: dr. Beneš ukradne armádu, Štefánik zabije morálně Düricha a Masaryk to bude soudit…“ Situace mezi Čechy v carském Rusku sice na přelomu let 1916 a 1917 vyžadovala, aby ji Masaryk přijel vyřešit, ale on se tomu v Horkého interpretaci promyšleně vyhýbal, seč mohl. „Obezřetný kandidát diktátorství dbát musí co nejvíc, aby se předčasně neopotřeboval stykem s lidem,“130 vysvětloval Horký a dodával: „československý Dalajláma“ se uměl udělat vzácným, a navíc vypočítavě a s klidem filozofa čekal na bouři, která by poměry v Rusku změnila. Legionářům se přijel ukázat až po únorovém převratu roku 1917, ale dlouho odpíral Dürichovi setkání, na němž by si vyjasnili své postoje. Štefánik se mezitím snažil Horkého tchána všemi možnými způsoby očernit a zesměšnit na vlivných místech i v průběhu cesty do USA. „Tupí nejhnusnějšími způsoby Düricha, posílá jej na lucernu, vykládá bajky o jeho prodejnosti a prostopášnictví a nejzářivějšími tahy líčí martyrium paní Masarykové a žalářní vzdechy choti doktora Beneše,“131 tvrdil Horký v narážce na propagandistické aktivity řízené – často poněkud svérázně – zejména Voskou, který pro tento účel využíval útrap nejbližších rodinných příslušníků 130 131


– 351 –


5.2.2015 9:01:26


odbojových vůdců.132 „Štefánik organizuje blátem v Spojených státech, Masaryk kadidlem organizuje v Rusku,“ pokračoval Horký v líčení událostí. Beneš odmítal opustit Paříž, nechtěl se vzdát svého „Vatikánu“ a zpřetrhat diplomatické nitky. Rozsáhlý zpravodajský aparát zdůrazňoval a zveličoval úspěchy a vlohy jmenované trojice politiků a pečlivě informoval o ztrátách v řadách legií, aby zvýšil zájem velmocí a podložil oprávněnost českých požadavků. „Prapor české armády stává se reklamním plakátem jejich kandidatury diplomatů, státníků, prezidentů a ministrů a s pokrvácenou čepicí československého legionáře chodí se vybírat mezi českoamerickým lidem na nová a nová nosítka model,“133 přiblížil svůj pohled Horký. Legie se tak ocitly „ve službách lží, autokracie a diplomatického hochštaplerství“. Vůči Masarykovi už byly vzneseny těžké výhrady a jeho schopnosti hodnoceny slovy, která přecházejí v urážky. Československého prezidenta Horký pojednou bez rozmyslu obvinil z „naprosté státnické bezradnosti a absolutní politické neschopnosti“, která byla geniálně maskována. Už ne Beneš, ale Masaryk dokázal český národ „obloudit, zmystifikovati a do osidel autokracie přivést“. „Ubohá Čechoslovakie – anebo jak ti to říkají – tvůj první prezident je figura 132

Voska se snažil „zhodnotit“ také zprávy o zatčení Masarykovy dcery Alice a záměrně vypustil do tisku dezinformaci, že byla popravena. Dagmar Hájková ho charakterizuje jako „špiona oplývajícího bujnou fantazií, jenž si nedělal starosti s ověřováním zpráv a mnohdy se sám podílel na výrobě senzací s úmyslem prokázat dobrou službu české věci“. Propagandě se hodil i nátlak c. a k. úřadů na Masarykovu manželku Charlottu a Hanu Benešovou. Viz Hájková, D.: „Role propagandy ve válečných aktivitách T. G. Masaryka od vypuknutí války do ledna 1917“, Historie a vojenství, roč. 49, 2000, č. 1, s. 32–34. 133 Horký, K.: „Z vašich rukou!“, Poděbradka, roč. 1, 1917/1919, č. 19–22, s. 278.

– 352 –


5.2.2015 9:01:26


politická, za jejíž státnickou trpasličí malost jsme tisíckráte měli příležitost se stydět ve chvílích, když tobě za hlaholu zvonů a za tlukotu bubnů byla každá Masarykova zahraniční nemohoucnost a bezradnost líčena jako obří hnutí politického Gullivera,“134 přidal Horký. Co ho vedlo k tak břitkému odsudku? Masaryk si podle něho nevěděl rady s měnícími se politickými poměry v Rusku, a tak svou bezradnost nahrazoval „skoky skutečně klokaními“, čímž se podobal „směšnému klokanovi“. Když v Rusku nakonec zvítězil bolševismus, opustil v Horkého verzi krvácející legionáře a raději odjel do Spojených států, aby za pomoci Karla Perglera, jenž ovlivňoval českoamerický tisk, podepřel své prezidentské ambice. „O národě Husově se ví v Americe málo, ale o Masarykovi všecko,“ glosoval Horký Perglerovu efektivní činnost. Masarykovu cestu z Londýna do Ruska a Spojených států nepovažoval za promyšlený plán, nýbrž pouze za směsici bezradnosti, nemohoucnosti a nahodilostí. „Klokaní instinkty […] by dovedly postrčit londýnského filozofa třeba až k Tahiti,“135 ironizoval. Ve svém hněvu ale zašel tak daleko, že si místy i protiřečil: Masaryka nejprve odsoudil za to, že ponechal legionáře v Rusku jejich osudu, zároveň ho však kritizoval za vyjednávání s bolševickou vládou ohledně jejich transportu do Francie. Vrcholem pro něho pak bylo, že Masaryk poté podpořil protibolševický postoj evropských velmocí. Prezidentovi, jehož vykreslil jako politika zbaveného zásad čestnosti a posedlého smrtelnou ctižádostí, Horký upřel kvality státníka a v tomto duchu také nacházel jeho pozici v evropské diplomacii. Předpovídal totiž, že jako československý prezident bude po čtyři roky „mezinárodním hadrem“. 134 135


– 353 –


5.2.2015 9:01:26

3. KAPITOLA: HORKÝ JE HOTOV (DÜRICHŮV NÁROD VERSUS BENEŠOVO OBECENSTVO)

Recommend Documents