Veřejnost a veřejné mínění Studijní opora
Veřejnost Veřejnost představuje spíše volný souhrn jednotlivců spojených elementárním zájmem o určitou věc. Veřejnost není organizovaná, ale musí mít možnost komunikovat, vyjadřovat souhlas či nesouhlas. Mínění představuje zájmově podložený vztah člověka k určitým jevům objektivní skutečnosti, jde o verbalizovaný postoj. Mínění vykazuje určitý prvek stability, trvalejší tendenci hodnotit něco určitým způsobem. Konkrétní podnět je vnímán a zpracováván v intencích (v záměru) stávajícího postoje nebo hodnot, a pak vyjádřen jako mínění, jako individuální názor. Protože je mínění jednou z forem postojů, vyznačuje se podobnými vlastnostmi, jako jiné formy postojů (smýšlení, víra, předsudky, názory, tendence, intence). Vlastnosti veřejného mínění Mínění má:
určitý směr, zaměření (vztah k něčemu),
určitou intenzitu, sílu (prosazování a obrana mínění),
určitou frekvenci (míra výskytu v rámci populace),
polaritu (každé mínění má polární protiklad, např. přátelství-nepřátelství),
určité trvání (krátkodobé a dlouhodobé),
obsahovou a výrazovou stránku (obsahová stránka je provázena nějakou formou chování, jednání, řeči nebo výrazu),
komplexní charakter (je to komplexní psychický jev; obsahuje složku emotivní, kognitivní, akční).
Mezi vlastnostmi postojů (i mínění je postoj) existují vztahy. Intenzivní postoje mají menší frekvenci než postoje méně intenzivní. Negativní postoje jsou nejintenzivnější, neutrální postoje mají nejmenší intenzitu. Mínění (stejně jako ostatní druhy postojů) obsahují i citově vyjádřenou postojovou složku – sentiment. Za veřejné záležitosti považujeme ty společenské vztahy a hodnoty, které jsou v rámci určitých skupin nebo i společnosti jako celku „otevřené“, a jsou předmětem diskuse a vzájemné komunikace jejich členů (lidé se o ně zajímají a veřejně o nich mluví). Veřejnými jsou ty záležitosti, které mají pro danou skupinu nebo společnost význam jako celek a jejichž veřejný význam její členové uznávají. Veřejné mínění jako společenské vědomí Veřejné mínění lze charakterizovat jako složku společenského vědomí, které je utvářeno souborem společných názorů, hodnocení a soudů lidí ve skupinách či společnostech. Nejde o mechanický součet názorů a soudů individuí, ale o sku2
pinově společenskou syntézu. Stejný názor (mínění) lidé sdílejí proto, že mají společné zájmy, životní postoje, materiální postavení. Veřejné mínění hraje důležitou roli v procesu utváření společenských hodnot. Vyjadřuje tyto hodnoty, různým způsobem je interpretuje, ale i kritizuje. Spirála mlčení Veřejné mínění se nemusí projevovat vždy otevřeným způsobem (nahlas). Sociologové popsali mechanismus „spirály mlčení“. Jestliže se o určitém problému z jakýchkoliv důvodů raději nemluví (pod tlakem „shora“, pod tlakem většiny, z obavy z nepříjemností), připojují se k tomuto „mlčení“ postupně široké vrstvy. Vzniká tak zdání, že je vše v pořádku, že alternativní názory a postoje neexistují, ale neřešené problémy a rozpory se dále prohlubují. Kolektivní jednání Veřejné mínění si libuje v záhadách, fámách a senzacích. V těchto případech dokáže informace předávat rychle, ale bez možnosti kontroly a ověření. V takovéto situaci celkem snadno převažují emoce nad racionalitou a výsledkem je často kolektivní jednání (kolektivní chování). Kolektivní jednání je možné pojímat jako relativně spontánní a nestrukturované chování skupin lidí reagujících na společné ovlivnění v nejasné situaci (N. Smeller). Do této skupiny chování je možné zařadit některé formy davového chování (včetně hromadných sebevražd a lynčování), paniky, fámy, veřejné mínění v užším slova smyslu, sociální hnutí. Jejich zvláštností je, že se v nejasné situaci vynoří nová, emergentní norma (norma, která nemá formální charakter a v dané situaci převyšuje normy ostatní). Kolektivní jednání využívá principu kumulace a nabalování (oslavující sportovní fanoušci mohou do akce zatáhnout i náhodné kolemjdoucí). Shromáždění mohou být i pravidelná, významná je shoda časových schémat a zvyklostí. Podobnými pravidly se řídí i šíření poplašných zpráv a nákupních horeček. U paniky je rozhodující značně rozšířená obava, většinou spojená s představou reálného ohrožení. Někdy bývá ke kolektivnímu jednání přiřazována i móda; ale na rozdíl od jednotlivých výstřelků či kampaní představuje kontinuální proces podléhající jistému přijetí ze strany společnosti. Netýká se jen oblékání, prolíná celým životním stylem. Jednou z příčin podléhání módě je snaha napodobovat prestižní skupiny a populární osobnosti. Fámy Zvláštní formu kolektivního jednání vyvolávají fámy. Fámy můžeme charakterizovat jako dílčí informace získané neformálně k interpretaci nejasné situace. Nelze-li si informaci ověřit, nebo když se jeví jako zábavná a pravděpodobná, stoupá pokušení jí uvěřit. Proto se nejčastěji šíří fámy o slavných a významných 3
osobnostech. Fámy mohou někdy podporovat readaptaci na možnou událost (nepotvrzené informace o připravovaném zrušení podniku); fámy mohou při souhře okolností ohrozit i prosperitu podniku (rozšíření informace o nesolventnost banky může vést k hromadnému výběru úspor a následnému krachu banky). Pro takovýto případ definoval R. K. Merton princip sebenaplňujícího se proroctví. Stejně tak se můžeme setkat s prognózami, které se nikdy nenaplnily díky úsilí a snaze aktérů předvídaný výsledek odvrátit. Občanské iniciativy a sociální hnutí Občanské iniciativy a sociální hnutí jsou považovány za „nepolitické“ formy ovlivňování a integrace lidí z různých vrstev k akcím za společný cíl (mírová hnutí, ekologická hnutí). Zdůrazňování „nepolitických“ hodnot nevylučuje orientaci hnutí na získání moci. Cílem akcí může být jak změna, tak zachování daného stavu. K mobilizaci může vést jak relativní deprivace (nemožnost uspokojování potřeb) a subjektivně pociťovaný nepoměr mezi očekáváním a realitou, tak i možnost získání nebo využití dalších zdrojů za přispění vůdců (propojování a vzájemná podpora hnutí). Společenská hnutí většinou nevolí cestu konfliktu, snaží se protestovat, vyvíjet nátlak a vyjednávat. To však nevylučuje střety se státní mocí (např. akce hnutí Greenpeace). Může se stát, že v rámci jedné společnosti se střetnou hnutí s protichůdnými cíli (hnutí proti potratům a hnutí za právo žen na svobodnou volbu). Jinou variantu představují občanské iniciativy, hnutí na pomoc nespravedlivě pronásledovaným nebo obětem trestných činů. V těchto případech se iniciativa orientuje nikoli na veřejnost a vládnoucí složky, ale na nejbližší okolí, na klienty. Výzkum veřejného mínění Výzkum veřejného mínění studuje postoje obyvatelstva ke všem stránkám společenských vztahů, jak k otázkám ekonomickým, politickým, sociálním i k různým oblastem kulturního života. Proto nemá výzkum veřejného mínění speciálně vědní charakter; tvoří jednu ze složek sociologie jako vědy o společnosti a bývá propojen s ostatními druhy výzkumů. Výzkum veřejného mínění se provádí na reprezentativním vzorku populace, nejde o vyčerpávající šetření. Výzkum veřejného mínění na reprezentativním vzorku dotazovaných má své počátky před volbou amerického prezidenta v roce 1936. Na relativně malém reprezentativním vzorku dotázaných tehdy George Gallup se svým výzkumným týmem (dosud existující prestižní Gallupův ústav pro výzkum veřejného mínění) správně předpověděl volbu Franklina D. Roosevelta prezidentem, zatímco list Literary Digest na základě několika tisíc odpovědí čtenářů, kteří se účastnili novinové ankety, nesprávně předpověděl vítězství Alfreda Landona. 4
Výzkum veřejného mínění se dnes používá v mnoha oblastech. Kromě volebních předpovědí a otázek veřejného zájmu se používá při výzkumu trhu, při podnikovém a firemním dotazování, při zkoumání public relations, v publicistice, pro potřeby vlády a státní správy, a také jako nástroje všech společenských věd i lékařství. Pro masovou společnost se výzkum veřejného mínění stal nepostradatelným pomocným prostředkem, protože o tak velké a abstraktní společnosti, která uniká přímému pozorování, se nedají jinak získat spolehlivé informace. U nás pracoval velmi úspěšně Ústav pro výzkum veřejného mínění v letech 1946 – 1948, kdy provedl úspěšné výzkumy politických a ekonomických postojů, náboženství, názorů na plánování, školství aj. Tento ústav byl zrušen a teprve v roce 1967 byl založen nový Ústav pro výzkum veřejného mínění. V současné době se u nás veřejným míněním zabývá několik výzkumných pracovišť. Je to především Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) při Sociologickém ústavu akademie věd ČR, STEM -Středisko empirických výzkumů, TNS AISA a další. Úkoly pro samostatnou práci: 1. Co si představujete pod pojmem veřejnost? 2. Které vlastnosti jsou charakteristické pro postoje? 3. Co je to veřejné mínění a jak vzniká? 4. Jakou formu může mít kolektivní jednání? 5. Kdy se šíří fámy a jaké mohou mít důsledky? 6. Vyhledejte na internetu nebo v tisku výsledky některého výzkumu veřejného mínění. Literatura BURIÁNEK, J. Sociologie. 2. vyd. Praha: Fortuna, 2003. ISBN 80-7168-754-5. HAVLÍK, R. Úvod do sociologie. 4. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-2460381-0. NOELLOVÁ, E. Výzkum veřejného mínění. Praha: Svoboda, 1968. ŠUBRT, J. Kapitoly ze sociologie veřejného mínění: Teorie a výzkum. Praha: Karolinum, 1998. ISBN 80-7184-522-1.
5
