10.číslo prosinec 2009
vydává
Úvodní slovo Milé čtenářky a čtenáři, letošní poslední číslo newsletteru Globalizace a rozvojová politika - GaRP vychází v době, kdy v ulicích, obchodech i domácnostech vrcholí předvánoční horečka. S příchodem vánočních svátků a blížícím se koncem roku 2009 se každý snaží dokončit své povinnosti, aby si sváteční dny mohl užít v klidu a pokoji a do Nového roku vstoupil s čistým štítem. Ne vždy se však podaří zdárně a včas splnit všechny povinnosti, a tak si mnozí přenášejí své úkoly i do přicházejícího roku. Mezi ty, kteří budou muset dokončit započatou práci v příštím roce, patří i představitelé 193 zemí světa, kteří se v prosinci sjeli na dva týdny do mrazivé dánské metropole, aby zde rozhodli o budoucí klimatické dohodě. Průběh jednání sledoval až do jeho neslavného konce přímo v Kodani Jan Doležal, který se ve svém článku zaměřil na obsah závěrečné Kodaňské dohody. Pokud jde o klimatické změny, spousta práce čeká nejenom na aktéry, kteří působí na mezinárodní úrovni, ale i na jednotlivé státy. Petr Patočka strávil dva měsíce v zemi, která disponuje velkým potenciálem obnovitelných zdrojů energie a patří ke světovým premiantům v nízké produkci emisí CO2 - v Gruzii. Na první pohled by se mohlo zdát, že gruzínská vláda vlastní know-how jak efektivně nakládat s energetickými zdroji, podrobnější průzkum však ukázal, že i Gruzie má před sebou ještě velký kus cesty směrem k udržitelné energetice.
Ivan Lukáš se ve své analýze věnuje alternativnímu měnovému systému, který je podle něj nezbytným předpokladem pro řešení propadu agregátní poptávky a pro nastolení stabilního mezinárodního řádu. Vytýká účastníkům pittsburghského setkání skupiny G20 a výročního zasedání Mezinárodního měnového a Světové banky, že této problematice nevěnovali patřičnou pozornost, čímž ji odstavili na druhou kolej. Nejen klimatická konference skočila neslavně. Také Světový potravinový summit, který byl svolán o měsíc dříve do Říma, byl ukončen deklarací, která zklamala naděje miliardy hladovějících ve světě. Aurèle Destréeová však nepíše jen o neúspěchu římských jednání. Vyzdvihuje také jeden z prvních důležitých kroků, který byl učiněn na dlouhé cestě směrem k odstranění hladu ve světě. Je jím iniciativa sedmi evropských nevládních organizací, ke které se připojil i Glopolis. Iniciativa má přispět k užší spolupráci mezi Evropskou unií a organizacemi
Obsah Úvodní slovo.........................1 Zaostřeno..............................2 Kodaňská dohoda – jeden krok vpřed, dva nazpět?
Komentář..............................4 Role obnovitelných zdrojů energie v gruzínském energetickém sektoru
Analýza..............................6 Alternativní globální finanční a měnový systém – důležitá podmínka stimulu agregátní poptávky
Nakonec................................9 Boj s hladem: kde začít?
zastupujícími drobné zemědělce v rozvojových zemích a tím k větší efektivitě boje proti hladu. Milí přátelé, přejeme Vám příjemné vánoční lenošení a doufáme, že do Nového roku vstoupíte s chutí a odvahou přijmout výzvy, které Vám rok 2010 přinese. Za tým autorů Ingrid Mitáčková
Koloseum v Římě, shromáždění v podvečer Světového potravinového summitu. Foto Franceso Alesi, ActionAid
(1)
Kodaňská dohoda – jeden krok vpřed, dva nazpět? Představitelé 193 zemí světa, kteří dva týdny jednali v Kodani o klimatické budoucnosti světa, světovou veřejnost nepotěšili. Dlouho očekávaná konference, která měla završit dvouletý maraton jednání pod hlavičkou Rámcové úmluvy OSN o změnách klimatu (UNFCCC), nepřinesla žádoucí výsledek. Místo právně závazného dokumentu, který by zaujal pozici Kjótského protokolu, byla uzavřena pouze kompromisní dohoda s velmi obecnými cíli. Když generální tajemník OSN Ban Ki-Moon v duchu letošní kampaně OSN na podporu nové klimatické dohody v sobotu dopoledne prohlásil, že státníci dohodu konečně přijali, jen málokdo měl důvod k oslavám. Zástupci mnoha nevládních organizací na adresu nové dohody dokonce vzkázali, že je lepší žádná, než špatná dohoda. Obecný jazyk jednotlivých ustanovení dohody dokládá neschopnost světových lídrů dosáhnout pokroku v zablokovaných jednáních a nalézt společnou řeč nad nejdůležitějšími body budoucího režimu na ochranu klimatu. Vlnu nevole vzbudil i způsob přijetí dohody, neboť na vzniku výsledného kompromisního návrhu, tzv. Kodaňské dohodě, se podílely pouze Spojené státy, Čína, Indie, Brazílie a Jižní
Bella Center v Kodani. Foto Jan Doležal
Afrika. Všechny strany úmluvy vzaly její text po celonočním vyčerpávajícím jednání pouze na vědomí. Proti dokumentu vystoupily některé ostrovní rozvojové státy a nejméně rozvinuté země, které poukázaly na jeho neschopnost předcházet dramatickým změnám zemského klimatu. Hlasitými kritiky byly zejména Súdán a některé státy Latinské Ameriky (Bolívie, Venezuela, apod.). Celkově se zdá, že dohoda v určitých aspektech spíše podlamuje akční plán z Bali, než aby ho dále rozvíjela. Kodaňská dohoda přijímá doporučení Mezivládního panelu pro změny klimatu (IPCC), aby nárůst průměrné globální teploty nepřesáhl 2°C. Díky vyjednávacímu úsilí malých ostrovních států může být tento dlouhodobý cíl v případě nutnosti přehodnocen ve prospěch
teplotní hranice, která bude ještě o půl stupně nižší. Součástí textu dohody jsou prázdné přílohy, v nichž by měly rozvinuté a rozvojové země do konce ledna 2010 vyčíslit konkrétní závazky ke snižování produkce skleníkových plynů resp. k omezování tohoto růstu. Dle interních informací sekretariátu UNFCCC, které se objevily v médiích, však dosavadní nabídky ukazují spíše na opačný scénář, který povede k nárůstu průměrné globální teploty o 3°C. Jeden z mála konkrétnějších návrhů představuje vyčíslení finanční podpory, která by měla směřovat do rozvojových zemí. V následujících třech letech by jim rozvinuté státy měly poskytnout 30 miliard dolarů s navýšením na 100 miliard dolarů do roku 2020. Jde o nabídku, která se pohybuje pod úrov-
(2)
ní dřívějších požadavků rozvojových zemí, a nedosahuje ani odhadů Světové banky, nevládních organizací (ActionAid, Oxfam) a Evropské unie. Tento kolektivní závazek rozvinutých zemí má pramenit jak z veřejných a soukromých zdrojů, tak z inovativních nástrojů, které však dohoda blíže neupřesňuje. Finanční toky by měly vycházet z potřeb jednotlivých zemí a poskytovat předvídatelné a nové prostředky jak na adaptační opatření, tak na podporu přechodu na nízkouhlíkový model rozvoje. Největším nedostatkem konečného znění dokumentu je absence podrobnějšího plánu, jak přiblížit vznik nového právně závazného nástroje pod hlavičkou UNFCCC po skončení prvního období platnosti Kjótského protokolu v roce 2012. Hektický a velmi emotivní závěr konference, způsob vytvoření a uvedení konečného dokumentu1, nabízí mnohé náměty k přemýšlení. Netýkají se přitom jen samotné náplně (jednotlivých stavebních kamenů budoucího klimatického režimu), ale i dynamiky vyjednávání mezi rozvinutým a rozvojovým světem. Výsledný dokument vznikl v úzkém kruhu pěti států, ve kterém scházeli nejen zástupci nejméně rozvinutých zemí, ale např. i Evropské unie. Za viníka nedostatečně ambiciózní dohody označují jedni Spojené státy, druzí Čínu.
1
Co však znamená dohoda s takto slabým mandátem pro společný postup mezinárodního společenství v boji s globálním oteplováním? Má světová veřejnost očekávat kolaps mezinárodních jednání pod hlavičkou UNFCCC? Jsou rozpory mezi jednotlivými vyjednávacími skupinami, i uvnitř jich samotných, natolik vážné, že šanci na „úspěch“ má pouze velmi slabý dokument? Počkají změny klimatu, a zejména lidé, jichž se bezprostředně dotýkají, na skutečné „klimatické lídry“? Jaký signál vysílá Kodaňská konference do světa „businessu“ a zájemcům zvažujícím investice např. do energetického sektoru? V tuto chvíli je možné klást tyto a mnohé další otázky, odpovědi však přinesou až následující měsíce. Kodaňskou dohodu musí jednotlivé státy v mezích své zodpovědnosti a kapacit proměnit v činy. Vyspělé země by měly přijít s ambiciózními cíli ke snižování emisí a za pomoci nástrojů zmíněných v dohodě (např. tzv. Copenhagen Green Climate Fund) neodkladně financovat zejména adaptační opatření v nejvíce ohrožených zemích. Při dostatečné politické vůli a skutečné ochotě jednat, může i velmi slabý výstup kodaňské konference pomoci konkrétním lidem. Politici by měli naplnit své nedostatečné sliby a zároveň neodkladně pracovat na jejich posílení.
Plnohodnotného a akce schopného nástupce Kjótského protokolu tak, doufejme, přinesou jednání v průběhu následujícího roku a v jeho závěru summit UNFCCC v Mexiku. autor Jan Doležal
Kodaňská dohoda spolu s dalšími výstupy konference je dostupná na oficiálních stránkách konference . http://unfccc.int/2860.php
(3)
Role obnovitelných zdrojů energie v gruzínském energetickém sektoru Tento článek vznikl na základě dvouměsíčního výzkumného pobytu v Gruzii, který se uskutečnil v období září - listopad 2009. Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci Programu zahraniční rozvojové spolupráce ČR. Obnovitelné zdroje energie (OZE) mají v gruzínském energetickém sektoru nezastupitelnou roli. Podíl OZE na výrobě elektrické energie činí téměř 80 %. Také v produkci skleníkových plynů patří Gruzie mezi světové premianty. V přepočtu na obyvatele vyprodukuje gruzínská ekonomika méně než jednu tunu emisí CO21 a v porovnání s rokem 1990 došlo v produkci skleníkových plynů ke snížení emisí o neuvěřitelných 75 %. Nahlédneme-li však trochu podrobněji pod pokličku gruzínské energetické politiky, uvidíme, že situace není zdaleka tak ideální, jak se na první pohled může zdát. I když je podíl OZE v celkové produkci energií velmi vysoký, je tvořen převážně velkými vodními elektrárnami, zatímco ostatní obnovitelné zdroje jsou značně opomíjeny. Redukce emisí, které Gru-
zie dosáhla v posledních dvaceti letech, nebyla způsobena odpovědnou klimatickou či energetickou politikou, ale především naprostým krachem gruzínské ekonomiky2, který následoval po rozpadu Sovětského svazu a vojenském konfliktu v separatistických regionech Abcházie a Jižní Osetie. Ekonomický kolaps v devadesátých letech negativně ovlivnil také energetický sektor, který byl téměř zničen. Dodávky elektrické energie byly v převážné většině regionů velmi nestabilní a některé horské regiony byly dokonce od elektřiny odříznuty úplně. I když se v posledních letech energetické služby, zejména dodávky elektrické energie a tepla, značně zlepšily, čelí gruzínský energetický sektor stále řadě problémů a výzev. Jedním z největších problémů je vysoká energetická náročnost gruzínské ekonomiky a absence politické vůle vytvářet dlouhodobější strategie udržitelného energetického rozvoje. Navzdory tomu, že gruzínská vláda vydala na konci roku 2007 prohlášení, ve kterém deklarovala zvýšení zájmu o podporu obnovitelných zdrojů (zejména v budování malých vodních elektráren a větrných parků), nebyla dosud vytvořena žádná státní strategie ani akční plán pro rozvoj obnovitelných zdrojů.
Nevyužitý potenciál v produkci obnovitelné energie Gruzie má se svými 26 000 řekami obrovský potenciál pro výrobu elektrické energie z malých a středních vodních elektráren. Podle gruzínské organizace World experience for Georgia je technicky možné instalovat v Gruzii malé vodní elektrárny o výkonu 3000 MW, což představuje o polovinu více ve srovnání se současným instalovaným výkonem jaderné elektrárny Temelín. Také ostatní druhy OZE mají v Gruzii velký potenciál. Podle větrného atlasu, který publikovala organizace Karienergo, je možné vybudovat v Gruzii větrné parky o instalovaném výkonu 2000 MW a roční produkcí 5 TWh, což představuje 60 % současné gruzínské spotřeby elektřiny. Nemalé možnosti skýtá také výroba energie z biomasy. Podle současných studií3 je teoreticky možné produkovat z biomasy 12,5 TWh elektrické energie ročně. Roční průměrná intenzita slunečního záření dosahuje v Gruzii podle odhadů4 1550 kWh/m2, což je téměř o třetinu více než je odhadovaná hodnota v České republice. V současné době se však OZE5 podílejí na výrobě energie v Gruzii pouze třemi procenty. Zásadním problémem nedostatečného využívání OZE je zejména neochota gruzínské vlády vytvářet dlouhodobější systematická opatření, která by výrobu čisté energie podporovala. Již před ně-
Pro srovnání průměrná produkce emisí CO2 v Evropské Unii činí téměř 9 tun v přepočtu na obyvatele, v České republice činí tato hodnota dokonce více než 12 tun. 1
V průběhu let 1990 a 1994 se propadlo Gruzínské HDP o více než 70%. I když od roku 2003 vykazuje Gruzínská ekonomika dosti vysoký hospodářský růst, je stále Gruzínské HDP daleko pod hodnotami z roku 1990.
2
3 N. Arabidze, „Development of efficient schemes for combined thermal power plants working on bio fuel on the basis of synergy and thermodynamic approach“, Tbilisi 2005 4
Winrock intl., „Prospects of Renewable Energy Development in Georgia“, February 2008
Podle usnesení gruzínské vlády číslo 107 ze 18 dubna 2008 je považován jako obnovitelný zdroj energie takové zařízení (elektrárna), který produkuje energii z obnovitelných zdrojů a jeho instalovaný výkon je nižší než 100 MW. 5
(4)
Gruzie Foto Petr Patočka
kolika lety byly zahájeny přípravy na vypracování zákona o obnovitelných zdrojích, avšak do dnešních dní nebyl žádný návrh přijat. Nedostatečné využívání obnovitelných zdrojů energie však není jediným problémem gruzínské energetické politiky. Energeticky neefektivní Gruzie Velkým problémem gruzínské ekonomiky je její vysoká energetická náročnost. Přepočítáno na jednotku HDP se v Gruzii spotřebuje 4,5krát více energie než je průměr Evropské unie. Podle studie, kterou vypracovala gruzínská organizace Energy Efficieny Center, tvoří energie v průměru 50 % koncové ceny u průmyslových produktů. Stejně jako je
6
tomu u podpory OZE, ani energetická náročnost není gruzínskou energetickou prioritou. I když byl zákon o energetické efektivitě vypracován, stále ještě nebyl schválen a pravděpodobně se schválení nedočká ani v blízké době.. Energeticky neefektivní jsou také nové gruzínské budovy. V současné době neexistují žádné stavební standardy, které by zajišťovaly vyšší energetickou účinnost budov.
vý průměr6 - dá se předpokládat, že spolu s ekonomickým růstem a rostoucím životním standardem bude úměrně růst také spotřeba energií. Pokud si Gruzie bude chtít udržet svoji energetickou soběstačnost, musí bezpodmínečně přistoupit k transformaci energetického sektoru, a to zejména vytvořením jasné a zodpovědné politiky. autor Petr Patočka
Energetická daň za blahobyt I když se Gruzie dlouhodobě drží pod celosvětovým průměrem spotřebované energie - celková spotřeba energie v Gruzii přepočítaná na jednoho obyvatele je 2,5krát nižší než celosvěto-
Green Alternative, „Enviroment and Development in Georgia – Policy, Legal and Institutional Challenges in Selected Areas“ Tbilisi 2007
(5)
Alternativní globální finanční a měnový systém – důležitá podmínka stimulu agregátní poptávky Hlavním tématem, které v současné době dominuje globálnímu diskursu, je propad agregátní poptávky jako následek globální nerovnováhy. Ani zářijové setkání skupiny G20 v Pittsburghu, ani říjnové výroční zasedání Mezinárodního měnového fondu (MMF) a Světové banky (SB) v Istanbulu však problematiku alternativního globálního měnového systému, který by mohl zásadní mírou přispět k řešení této palčivé otázky a je nevyhnutelný pro nastolení stabilního mezinárodního řádu, do programu jednání nezařadily. Bohužel, jak si postěžoval guvernér Národní banky Indie, právě agenda summitu G20 a jiných vrcholných schůzek předurčuje témata, kterým se následně věnují analytici a komentátoři, proto byste v jejich analýzách téma alternativního globálního měnového systému hledali jen stěží. Jedním z hlavních důvodů tvorby enormních přebytků a globální nerovnováhy je snaha Číny a jiných vynořujících se trhů chránit se před hrozbou finančních a měnových spekulací (carry trade) a destabilizujícími účinky finančních trhů. Dalším důvodem, proč po krizi z roku 1997 začaly asijské země skupovat americké dluhopisy, byla snaha vyhnout se půjčkám od MMF a jeho následným kondicionalitám. Tyto hrozby by přitom mohlo výrazně zmírnit přijetí alternativního globálního rezervního a transakčního systému měn nebo měny. Tento krok by zároveň přispěl nejen k větší stabilitě mezi-
národních politicko-ekonomických vztahů, ale také k větším souladu se současnou realitou, která se od konce druhé světové války, kdy došlo ke zrodu mezinárodního finančního systému, zásadně změnila. Podívejme se nejdřív stručně na moderní historii monetárního a finančního systému, abychom mohli objasnit tři základní problémy, které ze současného stavu vyplývají. Moderní historie měnového řádu sahá do období před první světovou válkou, kdy byl monetární a finanční systém založen na zlatém standardu s britskou librou jako světovou měnou. Vyznačoval se vysokou mírou integrace a mobility přeshraničních toků peněz a neautonomní monetární a fiskální politikou. První světová válka přispěla k jeho zániku, většina zemí přešla na plovoucí kurzy a dolar vystřídal libru v roli světové měny. Krize z roku 1929 pak ukončila i tento systém a svět se rozdělil na měnové, navzájem nekonvertibilní bloky. Nový systém, označovaný podle místa svého původu jako Brettonwoodský, se zrodil po druhé světové válce a byl založen na standardu „zlato-dolar“. Zúčastněné státy vyhlásily paritní hodnotu jejich měny k obsahu zlata v americkém dolaru. Důvodem pro zavedení Bretonwoodského systému byla diskreditace plovoucích měnových kurzů, které byly spojovány se soutěživými devalvacemi a spekulativními finančními toky. Kromě uvedeného charakterizovaly nový systém další dva rysy: tzv. regulovatelná fixace měn (adjustable peg), která odrážela preferenci pro domácí politickou autonomii, a kontrola kapitálových toků, která byla nezbytná pro nezávislou politi-
ku úrokových měr. Jeho konec byl předznamenám v roce 1971. Toho roku Spojené státy ukončily konvertibilitu dolaru na zlato, což znamenalo zánik vazby ostatních světových měn na dolar (a tedy i na zlato) a přechod k systému plovoucích kurzů. I přes dramatické změny v sedmdesátých letech si však dolar udržuje pozici dominantní světové měny. Je stále užíván pro denominaci mezinárodního obchodu a těší se oblibě jako měna držená vládami v rezervách zahraničních měn. To samé platí také o soukromých mezinárodních finančních trzích, kde dolar jednoznačně vítězí nad ostatními měnami nejen jako rezerva, ale i při denominaci transakcí. Podívejme se nyní na důvody inherentní nestability, které vykazují oba zmíněné systémy – jak standard „dolar-zlato“, tak i systém vzniklý po přechodu na plovoucí kurzy v sedmdesátých letech. Už v roce 1960 upozornil Robert Triffin na to, že v systému, ve kterém dolar slouží jako centrální rezervní měna, může dojít k nárůstu likvidity jedině tehdy, když Spojené státy poskytnou světu více dolarů nárůstem deficitu platební bilance. Čím víc se tak ale děje, tím víc upadá důvěra v konvertibilitu dolaru na zlato. Na jednu stranu odstranilo opuštění zlatého standardu alespoň částečně tento problém, na druhou stranu však dalo vzniknout jiným problémům. Tzv. „Triffinovo dilema“ je v současnosti místo nejistoty udržitelnosti parity „dolar-zlato“ spojováno s velikými výkyvy v nerovnováze běžného učtu Spojených států, s čímž souvisí také nestálost kurzu dolaru. S narůstajícím vnějším deficitem USA pak z dlouhodobého hlediska hrozí ztráta hodnoty rezerv zahraniční
(6)
měny držených v dolarech. Důležitý je také fakt, že poptávka po dolaru umožňovala Centrální bance USA udržovat úrokové míry nízko, což přispělo k nafouknutí bubliny vzniklé z půjček směřujících do soukromého sektoru, které spustily lavinu současné finanční krize. Další z problémů, který vyplaval na povrch už v období studené války, představovala omezení, kterými tento systém zatěžoval monetární a fiskální politiku velkých hráčů, jakými byly Německo, Francie nebo Japonsko. Úsilí Spojených států směřující k mezinárodní makro-ekonomické koordinaci byla motivována především snahou o redukci vlastního vnějšího deficitu tím, že podporovaly změny makro-ekonomické politiky v zahraničí na úkor změn na vlastním dvorku. Německo a Japonsko čelily tlaku směřujícímu k revalvaci a provozování expanzivní domácí politiky. To mělo umožnit Spojeným státům zmenšit svůj deficit nárůstem exportu, aniž by muselo dojít k ekonomické kontrakci domácí ekonomiky. Efektivnost tohoto tlaku a takzvané „dolarové zbraně“ vycházela z role dolaru jako klíčové světové měny. Zkušenosti z let 1985 až 1987, kdy následkem pádu hodnoty dolaru byla japonská centrální banka nucena snížit úrokové sazby a podpořit růst expanzivně vedenou monetární politikou, (podobně pak řešila také krizi v letech 1997-8), opětovně prokázaly škodlivost přílišné závislosti na dolaru. Posledním problémem který vychází ze stávajícího globálního měnového systému, jsou měnové spekulace (carry trade) odpovědné za vznik finančních krizí posledních dvou desetiletí. Spekulanty láká možnost úrokové arbit-
ráže, kterou nabízejí rozdílné monetární politiky jednotlivých zemí. Proto je pro daný stav charakteristický nárůst počtu spekulací v procesu ocenění měn zemí s relativně špatnými makroekonomickými základy (fundamentals). Z hlediska možných typů měnových kurzů panuje v současnosti patová situace, kdy obě možné alternativy, plovoucí resp. řízené plovoucí kurzy i fixace resp. plíživá fixace (crawling peg) vedou k nežádoucím následkům v podobě spekulací a ekonomických krizí, které nejtíživěji dopadají na rozvíjející se země. Podíl plovoucích, nepředvídatelných a nestálých kurzů na vzniku kasínového kapitalismu a krizích posledních dvacet let je dobře doložitelný. Nestabilní kurzy škodí ekonomickému plánování a investicím jak v bohatých, tak v chudých zemích. Méně je však známý fakt, že alternativa v podobě pevného měnového kurzu byla v minulosti stejnou měrou odpovědná za vznik finančních krizí a následného ekonomického pádu. Důvodem je tzv. past přecenění (overvaluation trap). V devadesátých letech to byly například Argentina, Brazílie či Indonésie, které jednostranně připoutaly nominální hodnotu jejich měny k americkému dolaru. Cílem byla stabilizace vnější hodnoty peněz a redukce domácí inflace, kterou měl přinést kompetitivní tlak na domácí producenty prostřednictvím levných dovozů. Tato strategie však znamenala přecenění reálného kurzu domácí měny i přesto, že došlo k omezení inflace. Následovala ztráta zahraničních trhů, zhoršení bilance běžného účtu a ve většině případů vše končilo devalvací (klasickým příkladem je Argentina). Co víc, narůstající deficit je spolu s oceněním interpretován kapitá-
lovými trhy jako indikátor neudržitelnosti, což ve většině případů spustilo spekulativní toky. Z této analýzy vyplývá závažný poznatek, podle kterého je myšlenka národní monetární suverenity v prostředí trhů s volným pohybem zboží a kapitálu iluzí. Jak poznamenává studie UNCTAD (Konference OSN o obchodu a rozvoji), nemožná trojice (impossible trinity) monetární autonomie, otevřených kapitálových účtů a pevného výměnného kurzu je nahrazena nemožnou dvojicí. Za existence otevřených kapitálových účtů nemůže být národní monetární politika nikdy autonomní, protože žádný typ režimu výměnných kurzů nemůže kteroukoli zemi za těchto okolností izolovat. Jaká jsou řešení, která by pomohla odstranit hrozbu „nového Triffinova dilematu“, měnových spekulací a přispěla k větší stabilitě stávajícího systému? Podívejme se na čtyři možné varianty, ze kterých první dvě jsou realizovatelné i v případě zachování vedoucí role dolaru. První variantou je vytvoření multilaterálního finančního systému, který by vyvažoval symetrické závazky přebytkových a deficitních zemí v případě spekulací na měny zranitelných zemí. Ty se nacházejí pod hrozbou, že „přestřelí“ (tzv. overshooting) devalvaci, jejíž zastavení je v případě, že se k němu přistupuje jednostranně, velice nákladné. Velice levné může být naopak v případě koordinace se zeměmi, které se nacházejí na opačné straně barikády, tedy se zeměmi, které revalvují. V případě, že tyto země symetricky intervenují, aby zastavily příliš mírnou výši revalvace (undershooting), mezinárodní spekulace by se ani nepokusi-
(7)
ly proti intervenci zakročit, protože oceňující měna je k dispozici v neomezeném množství – může být jednoduše vytištěna. Nejdůležitější je, že v případě takového systému se odstraní potřeba budování rezerv zahraniční měny, které slouží jako pojistka proti devalvačním tlakům. Druhé řešení navrhuje John Williamson z Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku. Globální nerovnováze by se při zachování centrální role dolaru dalo předejít dosažením nárůstu úrovně SDR (Zvláštní práva čerpání), která by uspokojila rezervní akumulační cíle všech zemí. Odstranila by se tak potřeba Spojených států udržovat deficit, nezbytný pro nárůst nabídky likvidity. Toto řešení by bylo provázeno vytvořením tzv. substitučního účtu, který by umožnil odstranění nadbytečných dolarů, aniž by došlo k tlakům na měnové trhy. SDR by zároveň zajistily daleko spravedlivější distribuci zisků plynoucích ze seigniorage. Ambicióznější jsou pak další dva návrhy, které by znamenaly odstranění dolaru jako (jediné) vedoucí měny. Studie UNCTAD navrhuje jako možné řešení zřídit systém vedoucích měn (planet), který by víc odpovídal současnému multipolárnímu ekonomickému systému. Planety by byly propojeny symetricky řízeným plovoucím systémem a zároveň by na ně byly navázány měnové systémy satelitů neboli regionálních bloků. Posledním řešením je globální rezervní měna, která se skládá z koše měn. Tato alternativa počítá s vytvořením mezinárodní clearingové unie, o které psal už J.M. Keynes, což by znamenalo, že země by nemusely udržovat svoje vlastní valutové rezervy. Mís-
to toho by měly přístup k rezervní zásobě, kterou by tvořily všechny země společně a řídila by ji clearingová unie. Rezervní zásoba by byla denominovaná v nové mezinárodní měně. Už po skončení druhé světové války přišel J.M. Keynes s návrhem na zavedení alternativní globální rezervní měny zvané bancor, kterou se bohužel nepodařilo uvést v život. V šedesátých letech se toto téma dočkalo renesance. Bylo jasné, že jedním z možných řešení Triffinova dilematu by mohlo být právě vytvoření nové mezinárodní měny, zásoby které by se nevázaly na platební bilanci jediný země. Za tímto účelem došlo v roce 1969 k vytvoření SDR, avšak jejich potenciál zůstal nevyužit. Průběh současné globální a ekonomické krize mohl být daleko mírnější, kdyby byly tyto dva návrhy brány vážně. Pokud chtějí evropští státníci přistoupit ke skutečně systémovému řešení globálního ekonomického vládnutí a přispět k nastolení stabilnějšího systému, pak by měli této otázce věnovat daleko větší pozornost. To, že alternativní systém je náročný na analýzu, implementaci a dostatek politické vůle, by nemělo smést úvahy o jeho zavedení ze stolu. Nový systém by měl zabránit měnovým spekulací, které vedou ke tvorbě globální nerovnováhy, což by v konečném důsledku přispělo ke stimulu agregátní poptávky. Zároveň by odstranil prvek „inherentní nestability“ systému spočívajícího na měně a nezdravé monetární a fiskální politice jediné země a došlo by ke stabilizaci mezinárodních měnových kurzů národních ekonomik.
Mezinárodní fotografická soutěž Globální svět: Fotografií za lidská práva Slovinský Institut Ekvilib, partner Glopolis, vyhlásil 10. prosince 2009 u příležitosti Dne lidských práv fotografickou soutěž pod názvem „Globální svět: Fotografií za lidská práva“. Tato iniciativa vychází z přesvědčení, že fotografii lze využít jako účinný nástroj k ochraně a podpoře lidských práv. Tématem letošní soutěže se stala ekonomická, sociální a kulturní práva, která jsou v řadě zemí hrubě porušována. Přesto se jen zřídka objevují v debatách o lidských právech a často jsou představována způsoby, které vedou ke stereotypnímu a zevšeobecňujícímu přístupu. Do soutěže, která potrvá do 1. února 2010, se mohou zapojit jak profesionální fotografové, tak nadšení amatéři se zájmem o problematiku lidských práv. Vítěz získá pokrytí nákladů na cestu a pobyt v rozvojové zemi dle vlastního výběru v celkové výši 1000 eur. Bližší informace spolu s podrobnými podmínkami soutěže naleznete na stránkách Institutu Ekvilib www.ekvilib.org a Glopolis www.glopolis.org.
autor Ivan Lukáš Článek byl publikován také na www.aktualne.cz
(8)
Boj s hladem: kde začít? Pokud bychom chtěli vytvořit seznam nejslabších politických deklarací za rok 2009, nejen klimatická “dohoda” z Kodaně by se skvěla na předních místech. Zdatně by ji mohla konkurovat závěrečná deklarace Světového potravinového summitu, který se uskutečnil 16.18.listopadu v Římě. Toto vrcholné setkání v rámci Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) mělo přijít s konkrétním řešením, jak bojovat s rostoucím problémem hladu ve světě. Chudí obyvatelé Jihu z něj však stejně jako z Kodaně odešli s prázdnýma rukama. Vzhledem k velké politické vůli, jež provází klimatická vyjednávání, se dá předpokládat, že kodaňský debakl má celkem nadějné vyhlídky na brzký reparát. Totéž se bohužel nedá říci o římském neúspěchu. Problém hladu je mnohem letitější než ten klimatický, ale těší se daleko menšímu zájmu veřejnosti, sdělovacích prostředků a tím pádem i politiků (žádná z hlav států Severu se Světového potravinového summitu nezúčastnila). Přestože je hlad méně viditelný než klimatické změny, má na svědomí 17 000 dětských životů denně. Dosavadní neúspěchy boje s hladem se dají částečně vysvětlit přetrvávající tendencí zaměňovat příznaky hladu s jeho příčinami. V důsledku této záměny zůstávají řešení již po desetiletí na úrovni technických opatření, která se zaměřují na zvýšení produktivity a výnosu na hektar (např. pěstováním geneticky modifikovaných druhů zemědělských rostlin). Na zvyšování produktivity není pochopitelně nic špatného,
Evropské nevládní organizace (Evangelical Churches Service in Germany for Development Německo, SOS Faim Belgie, SOS Faim Lucembursko, Vredeseilanden Belgie, Foro Rural mundial Španělsko, Committee for International Solidarity Francie, Glopolis Česká republika, Polski Klub Ekologiczny Polsko) na půdě Evropského parlamentu, 7.12.2009
větší pozornosti nežli půdě by se však mělo konečně dostat i znevýhodněným komunitám, které na ní hospodaří. Hlad a podvýživa bývají nejčastěji spojovány s přírodními vlivy nebo s ozbrojenými konflikty. I když jsou tato vysvětlení relevantní, týkají se rovněž spíše příznaků než příčin. Hlavním důvodem, proč jsou chudí lidé tolik postiženi katastrofami, je skutečnost, že nemají žádné vlastní prostředky ani jakoukoli kontrolu nad zdroji, tedy žádnou moc. Východiskem pro boj s hladem by se tak měla stát užší spolupráce s chudými a znevýhodňovanými skupinami. Jedná se však o aktivitu, které se zatím dostává jen skromné podpory a pozornosti ze strany národních vlád a mezinárodních dárců. V říjnovém vydání Newsletteru GaRP byl uveřejněn článek o prvním důležitém kroku na dlouhé cestě ke spolupráci, kterým je reforma Výboru FAO pro potravinovou bezpečnost.
Nedávná zpráva Evropského účetního dvora poukázala na skutečnost, že se Evropské komisi nepodařilo naplnit závazek zapojit občanskou společnost do evropských politik. Evropské programy na podporu zemědělství, včetně většiny programů mezinárodních, skutečně trpěly jedním zásadním nedostatkem, a sice tím, že se na jejich přípravě a realizaci nepodíleli hlavní aktéři: organizace místních zemědělců. Řada rozvojových zemí (především afrických) přitom vkládá do zástupců drobných zemědělců značnou důvěru, neboť jsou to právě oni, kdo dlouhodobě přispívá do diskusí kolem zemědělských politik, mají zkušenosti a legitimitu. Pokud tedy chceme skutečně usilovat o vymýcení hladu ve světě, je kontraproduktivní a nezodpovědné zástupce zemědělců jakkoli obcházet. Glopolis v prosinci podpořil prosbu sedmi evropských nevládních organizací, které se právě
(9)
v tomto duchu obrátili na předsedkyni Výboru pro rozvoj Evropského parlamentu, Evu Jolyovou. Požádali ji, aby se důrazně zasadila o to, aby nový Evropský komisař pro rozvoj garantoval organizacím zemědělců z rozvojových zemí účast na tvorbě, implementaci a hodnocení evropské podpo-
ry zemědělských politik. K požadavku byla připojena rovněž petice s téměř 5000 podpisy belgických občanů, které se podařilo nashromáždit belgické nevládní organizaci SOS Faim v průběhu letní kampaně. Jolyová potvrdila, že se hodlá spolu s ostatními členy výboru touto věcí vážně zabývat
a bude prosazovat společný postup výboru a nového eurokomisaře při tvorbě příslušných opatření v rámci jeho úřadu. Byl tak učiněn sice malý, ale přeci jen důležitý krok k odstranění hladu ve světě. autorka Aurèle Destrée
Vytvoření Newsletteru bylo podpořeno z prostředků Evropské unie a Ministerstva zahraničních věcí ČR.
Kontakt: Glopolis, o. p. s., Jeseniova 10, Praha 3, tel.: 272 661 132, mail:
[email protected]
www.glopolis.org
(10)
