ÚVODEM K MONOTEMATICKÉMU ČÍSLU PAMĚŤ MĚSTA

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

ÚVODEM K MONOTEMATICKÉMU ČÍSLU PAMĚŤ MĚSTA Monotematické číslo Českého lidu : Etnologického časopisu, které držíte v rukou, začalo být připravováno v návaznosti na vědeckou konferenci Paměť města: město a jeho obyvatelé ve 20. století, jež se konala na podzim roku 2008. Část autorů a autorek, kteří zde prezentovali příspěvky, se rozhodla na popud organizátorů konference podstoupit náročný proces recenzního řízení a nabídla své příspěvky v textové podobě Českému lidu. Redakce, potěšena tímto zájmem, zároveň vyzvala v otevřeném „call for articles“ další autory – etnology, antropology, sociology či historiky zabývající se z nejrůznějších úhlů pohledu městem a jeho pamětí – k zasílání rukopisů. Těch se nakonec sešlo hojné množství, což svědčí o intenzivním zájmu humanitních a sociálněvědních badatelů ve střední Evropě o otázky každodenního života ve městě v minulosti a současnosti, o utváření urbánního prostoru a proměny jeho funkcí, o život etnických a náboženských skupin ve městech, městské subkultury atd. V neposlední řadě, a to bylo společné většině došlých rukopisů, též o problematiku individuální a kolektivní paměti, lidské zkušenosti, prožívání tzv. velkých a malých dějin vázaných na urbánní prostředí. Recenzenti, kterým je potřeba na tomto místě poděkovat za cenné připomínky k oponovaným rukopisům, redakce časopisu a redakční rada vybrali z došlé nabídky šest textů, které nyní předkládáme našim čtenářům. Stati rozhodně nereprezentují všechna potenciální témata a přístupy k etnologickému a historickému výzkumu města a ani nebylo naším cílem takto monotematické číslo Českého lidu pojmout. Na druhou stranu jde o texty ukazující rozličné epistemologické a metodologické náhledy na urbánní prostředí a jeho obyvatele, články zabývající se otázkami ze současnosti i nedávné minulosti, zaměřené jak na rozsáhlá sídla (Praha, Bratislava, Brno, Plzeň), tak na městské lokality rozsahem menší a specifické (Piešťany). První ze studií z pera Ladislava Lenovského se týká problematiky lázeňských měst (v tomto případě města Pieštan) a multikulturality, která je dle jeho názoru tomuto prostoru imanentní. Autor se věnuje znakům kultury lázeňského města, které jsou „jedinečné a zároveň determinující“, ve spojitosti s multikulturalitou sleduje sociokulturní změny tohoto specifického městského prostředí v minulosti a zejména současnosti. Studie Jany Noskové sleduje pomocí metody orální historie a analýzy textů reprezentace spojené s tzv. brněnským štatlem, který v interpretacích narátorů a v textech představuje určitou specifickou subkulturu nebo specifický vymezený prostor města. Autorka analyzuje, jakým způsobem je tento brněnský „fenomén“ interpretován a využíván v současnosti jako základní bod identity, ale i obchodní značka. Daniel Luther rozebírá vliv změn politických režimů na prostorovou diverzitu Bratislavy, na proměny nejen jejího sociálního a etnického složení, ale také architektonického vzhledu. Jeho studie shrnuje danou problematiku během celého 20. století, procesům po roce 1989 věnuje pak pozornost především pod zorným úhlem přítomnosti, resp. nepřítomnosti lokální paměti a způsobů jejího oživování, globalizace a komercionalizace. Následující studie Petera Salnera se věnuje stejnému městu, upozorňuje však na odlišný aspekt spojený s jeho vývojem ve 20. století – autor zaměřil pozornost na „sociální inženýrství“ politických režimů. Zásahy sociálního inženýrství dokládá na proměnách etnické situace v Bratislavě všeobecně a na osudech židovské komunity zvlášť. Jana Vitvarová se dívá na městské prostředí z odlišné perspektivy – ve své studii zkoumá percepci strachu u obyvatelek města Plzně,

337

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

a to v diachronní perspektivě. Pro výzkum využila rozhovorů a mentálních map, změny ve vnímání nebezpečí sleduje v určitých historických obdobích a snaží se zodpovědět otázku, které faktory ovlivňují vnímání nebezpečí ze strany informátorek a jak se toto vnímání proměňuje. Konečně Lydia Petráňová se vrací aktuálně do roku 1989 a představuje hesla a nápisy na zdech sesbírané pracovníky tehdejšího Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze po 17. listopadu. Zamýšlí se obecněji nejen nad folklorními rysy tohoto materiálu, ale analyzuje i jeho tematiku a charakterizuje jeho typické znaky. Věříme, že předkládané číslo osloví zájemce o problematiku etnologie, antropologie a historie měst v České republice i v zahraničí a podpoří další výzkum v této slibně se rozvíjející doméně výzkumu. Jana Nosková – Jiří Woitsch

Introduction to the monothematic issue Memory of the City The monothematic issue of Český lid : Ethnological Journal arose of the scientific conference „Memory of the city: city and its inhabitants in the twentieth century“ that took place in fall of the year 2008. Some of the authors that presented their papers at the conference agreed to undergo the reviewing process and offered their papers to Český lid. The editors then through the „call for articles“ asked other authors dedicated to the study of the city and its memory to send their texts. The high number of text sent to the editors proves the great interest of Central European researchers in the problems of the everyday life in the city in the past and at present, problems of the making of the urban space and transformations of its functions, problems of the ethnic and religious minorities in cities, the city subcultures etc. The reviewers, editors and editorial board had finally chosen six texts that are now presented to the readers. The first study was written by Ladislav Lenovský. It focuses on the problem of spa resorts (in this case the city of Pieštany) and the multiculturality that, in the opinion of the author, characterizes in an important way this type of spaces. The study of Jana Nosková examines, through the method of oral history and textual analyses, the representations tied to the so called “štatl” of Brno that, in the interpretations of the informants and in the texts, represents a specific subculture or specific urban space. Daniel Luther analyses the influence of the changes of political regimes on the spatial diversity of Bratislava, the changes of not only its social and ethnic composition, but also its architectonic appearance in the twentieth century. The study of Peter Salner is dedicated to the same city, but to a different aspect of its development in the twentieth century. The author focused on the „social engineering“ of the various political regimes and the subsequent changes of the ethnic composition of the city. Jana Vitvarová studied the urban space from different perspective. She analyzed the perception of danger by the female inhabitants of the city of Pilsen in diachronic perspective. For her research she drew on interviews and mental maps. Last but not least, Lydia Petráňová in her study returns back to the year 1989 and presents slogans and street graffiti collected by the workers of the then Institute for ethnography and folklore studies of the Czechoslovak Academy of Sciences after November 17. She thinks over not only the folklore features of this material, but analyses also the themes and characterizes its typical features. We believe that this issue would appeal to those readers interested in problems of ethnology, anthropology and history of cities in the Czech Republic as well as abroad and be an impulse for further research of this promising and rapidly developing research area. Jana Nosková – Jiří Woitsch

338

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

STUDIE

PIEŠŤANY – MULTIKULTÚRNY PRIESTOR LADISLAV LENOVSKÝ

Piešťany – multicultural space Abstract: Health resort Piešťany is an original and specific place. It has for a long time been a multicultural urban space, where the spa guests (bearers of their own cultures) meet the local inhabitants (bearers of the autochthonous culture). Together they create a society of the spa resort that, in spite of being in many respects indifferentiated or even contrasting, in general functions synchronously. The reason is the common adaptation strategy – the culture of the health resort. In the memory and identity of the town, the intense and dynamic sociocultural changes remain present in various ways (from artefacts through socionormatives to ideas). Among the most important belong the cultural landscape, architecture and urbanism, specific stratification of local inhabitants, as well as of the clients. Through historiographical and ethnocultural description it is possible to trace the changes and to identify factors that caused them. Key words: Piešťany, health resorts, spa tourism, cultural landscape, socioprofessional stratification, cultural stratification.

Úvodom Kúpanie patrí medzi tradičné aktivity človeka a v rámci kultúry sa v čase a priestore vyvinulo do rozmanitých foriem. Niektoré sú na úrovni spontánneho „máčania sa“ vo vode, iné sa vyvinuli do zložitejších komplexov a stali sa významnou súčasťou kultúrneho dedičstva a dôležitou charakterovou črtou mnohých národov. Kúpanie v jamách vykopaných priamo na prameňoch, či arabský kúpeľ hammam,1 slovanský suchý parný kúpeľ, podobný saune, alebo rímske thermy, to boli ohniská vzniku, vývoja a tradovania špecifického kultúrneho komplexu, ktorý sa šíril, adaptoval a modifikoval v celom svete. Niekde alebo niekedy kúpeľ plní funkciu nevyhnutného magického alebo náboženského úkonu, inde či inokedy je vnímaný ako výhradne zdravotná, hygienická alebo zábavnorekreačná aktivita.

339

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Téma kúpeľov a kúpeľníctva na Slovensku je dlhodobo, permanentne a pomerne podrobne odborne spracovaná. Literatúra a pramene sa venujú prevažne hydrogeologickým, balneologickým, ekonomickým, historickým, architektonickým, výtvarným alebo literárnym aspektom.2 Antropologickým alebo sociálnopsychologickým už menej. Tie sa viac či menej zriedkavo vyskytujú ako poznámky alebo sekundárne informácie.3 Mesto je predmetom výskumu urbánnej etnológie a antropológie. Príspevok má ambíciu doplniť i reprezentovať tento trend a načrtnúť možný spôsob jeho výskumu.4 Je výsledkom heuristiky a terénneho výskumu uskutočneného v rokoch 2005–2008 v Piešťanoch. Dôvodom výberu lokality je jej medzinárodný význam, multikultúrnosť a nakoniec i schopnosť a možnosť realizovať výskum práve tu. Kúpele a kúpeľníctvo Okolo prameňov termálnej a minerálnej vody často vznikli nielen jednoduché zariadenia k ich užívaniu (altány, studne, prístrešky), alebo zariadenia väčšieho rozsahu (bazény, kúpaliská, dnes populárnejšie aquaparky a aqualandie), ale celé urbanistické celky – osady či mestá, známe s prívlastkom kúpeľné. Výskyt prameňov bol v mnohých prípadoch primárnym predpokladom osídlenia lokality a vzniku trvalých sídiel – kúpeľných miest, so svojou špecifickou societou a kultúrou. Kúpeľníctvo možno chápať ako výsledok procesu prechodu od naturálneho využívania vôd (v pôvodnom prírodnom prostredí, bez zásahov človeka do prostredia, bez organizácie kúpania a bez aplikácie odborných poznatkov o účinkoch jednotlivých druhov vôd), k inštitucionálnemu a odborne riadenému balneorekreačnému procesu. Prebieha v špeciálnych balneologických komplexoch, je transformované na prostriedok ekonomického profitu, na tovar i primárny obsah kúpeľného cestovného ruchu (KCR5). Paralelne s kúpeľníctvom sa teda formuje KCR ako nástroj existencie i rozvoja kúpeľníctva samotného. Je zdrojom príjmov pre majiteľov kúpeľov, pre časť miestneho obyvateľstva a významným determinantom sociokultúrnych javov v jednotlivých kúpeľných mikroregiónoch.6 Kúpeľníctvo a KCR sú zaznamenané v pamäti mesta a z veľkej miery spoluvytvárajú jeho identitu. Kúpeľné mesto a multikulturalizmus V kúpeľnom meste sa stretávajú kúpeľní hostia s domácim obyvateľstvom. Ich rozdielnosť spočíva v rozdieloch etnických, konfesionálnych, sociálnych, profesijných, kultúrnych a iných, navyše v rôznych ich kombináciách. Kultúra cudzincov prichádza do kontaktu s kultúrou autochtónnou. Možno teda konštatovať,

340

Ladislav Lenovský: Piešťany – multikultúrny priestor

že kúpeľné mesto je multietnické, multikonfesionálne a multikultúrne. Situáciu zjednodušene predstavuje model multikulturality kúpeľného prostredia (Obr. 1 – viď obrazovú prílohu I). Autochtónna kultúra (AK) predstavuje kultúru obyvateľov konkrétneho kúpeľného mikroregiónu7 aktívne nezainteresovaných v KCR (napríklad vodiči mestskej hromadnej dopravy, učitelia miestnych škôl, dôchodcovia, deti ap.). Cudzia kultúra (CK) predstavuje kultúru kúpeľných hostí vo svojom domácom prostredí (nemecký učiteľ v Berlíne, sýrsky lekár v Damasku, podnikateľ v Bratislave, invalidný dôchodca v Jeruzaleme). Počas kúpeľnej sezóny (ale i mimo nej) prichádza cudzia kultúra do kúpeľného prostredia. Prechodom zo svojho prirodzeného (domáceho) prostredia do kúpeľného sa modifikuje (adaptuje) na variant (CKv – cudzia kultúra variant),8 napríklad arabskí, nemeckí, židovskí, ruskí alebo českí či slovenskí kúpeľní hostia. AK sa vstupom do kúpeľného prostredia tiež adaptuje a vzniká jej variant (AKv – autochtónna kultúra variant), napríklad kúpeľní lekári, zamestnanci kúpeľov, členovia folklórneho súboru, privátnici, taxikári, prostitútky. V kúpeľnom priestore dochádza ku kultúrnemu kontaktu (KK) a medzikultúrnej komunikácii (MKo). Pobyt klientov nie je viazaný len na balneologické zariadenia, ale využívajú i ponuku mesta a okolia, sekundárne služby, sú v interpersonálnom kontakte s domácim obyvateľstvom. Kultúra kúpeľného mesta je proces, ktorý predstavuje spôsob existencie prítomných kultúr a ich nositeľov podľa špecifických pravidiel. Existuje len v prípade kontaktu a komunikácie AK (resp. AKv) a CK (resp. CKv). AKv je modifikovaná CK a CKv. Adaptácia sa prejavuje dočasnými alebo trvalými, vynútenými alebo nevynútenými exogénnymi zmenami, ktorými je samotná AKv determinovaná (špecifické zamestnania súvisiace s kúpeľníctvom a KCR, jazykové kompetencie, ekonomický profit a následná zmena sociálneho statusu ap.). I vznik CKv je výsledkom dočasnej alebo trvalej, vynútenej alebo nevynútenej adaptácie na AKv. Kúpeľní hostia prispôsobujú svoju kultúru potrebám a požiadavkám kúpeľného prostredia (režim dňa, aktivity, strava, správanie, názory a postoje). Práve adaptácia je hlavným modifikátorom vzniku kultúry kúpeľného mesta. Jej grafickým vymedzením sú celá CKv + AKv + prienik CKv s AK. Ich vzájomné prieniky (CKv s AKv a CKv s AK) predstavujú multikulturalitu. Analýzou CK alebo CKv je možné vymedziť konkrétne kultúry (rozdeliť klientelu na skupiny, napríklad Arabi, Nemci, kresťania, židia, moslimovia, domáci, cudzí, bohatí, chudobní a pod.). Ich koexistencia s AK a AKv vytvára multikulturalitu kúpeľného prostredia – multikultúrny priestor (MP), napríklad balneo, stravovacie, ubytovacie, športové zariadenia, centrum mesta, pešia zóna, nákupné a zábavné zariadenia, kúpeľný park. Komunikáciu prebiehajúcu v kúpeľnom prostredí reprezentujú pobyty klientov prevažne z Európy, Ameriky alebo

341

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Austrálie.9 Časť CKv, ktorá presahuje až do domáceho prostredia predstavuje arabská (od roku 2006 v čoraz väčšom meradle i nemecká a rakúska) klientela, ktorej časť navštevuje kúpele ambulantne, to znamená, že v SLK Piešťany, a. s., využíva len kúpeľnú liečbu, stravuje sa individuálne a ubytováva sa v súkromí – na privátoch. Dlhodobou prítomnosťou kúpeľných hostí sa autochtónna kultúra modifikovala na špecifický variant – kultúru kúpeľného mesta. Je to adaptačná stratégia všetkých prítomných. Nie všetci klienti sú kultúrne rovnakí, ich kultúrna kompatibilita je rozdielna. Špecifické sociokultúrne javy kúpeľného mesta Piešťany Pri úvahách o pamäti kúpeľného mesta a identite jeho obyvateľov sa objavia črty kultúry kúpeľného mesta, ktoré sú jedinečné, originálne a determinujúce. Možno ich zoskupiť do niekoľkých oblastí. Kultúrna krajina je jedna z najsignifikantnejších antropogénnych kategórií v kúpeľnom prostredí.10 V zmysle Chrastinu (2006) ide o výsledok dlhodobého pôsobenia človeka na pôvodnú prírodnú krajinu (resp. o jej kultiváciu). V mnohých prípadoch nie je možné určiť, či ide o výsledok prírodnej alebo antropogénnej činnosti a v kontexte KCR to ani nie je dôležité. Dôležitý je samotný krajinný obraz, ktorého spoluautorom v kúpeľnom prostredí je človek. Podmienkou je, aby krajinný obraz spĺňal estetické a funkčné kritériá KCR. Keď Augé hovorí o identite súčasného urbánneho prostredia, má na mysli predovšetkým veľkomestské konglomerácie a sieť nadnárodných spoločností.11 Možno k nim však priradiť i strediská a zariadenia cestovného ruchu (CR). Kúpeľný charakter priestoru všetkým prítomným oznamuje, že sú v ňom, určuje, ako sa majú správať podľa svojej sociálnej roly, statusu a miesta v sociálnej štruktúre kúpeľnej society. Domáci má poskytovať služby a profitovať z nich, pričom môže využívať zariadenia, inštitúcie a podujatia pôvodne určené pre klientov, a tak sa adaptovať na kultúru kúpeľného mesta. Kúpeľný hosť má využívať služby KCR: a) podľa svojej pôvodnej kultúrnej výbavy, b) podľa zaužívaného správania sa v kúpeľnom prostredí, c) podľa špecifickej ponuky jednotlivých kúpeľov. Parky, lesoparky, športoviská, vodné plochy a iné prvky krajiny sú nevyhnutnou súčasťou primárnej ponuky CR. Príkladom vývoja a vzťahu kultúry a prírody je trend zakladania kúpeľných parkov. Tento fenomén v našom prostredí má počiatky v kláštorných a šľachtických záhradách z obdobia vrcholného stredoveku. Jeho difúzia do kúpeľného prostredia súvisí s rozvojom kúpeľníctva a výstavbou trvalých kúpeľných objektov od 18. storočia, najmä však v 19. storočí. Začína sa meniť „prirodzený“ obraz krajiny. V súvislosti so spomenutými aktivitami má 342


prostredie a jeho parametre determinačný význam. Aktivita človeka, v lokalite podmienená v prevažnej miere prítomnosťou kúpeľníctva a realizáciou KCR, je veľmi presne zaznamenaná prostredníctvom kultúrnej krajiny a vývoja krajinného obrazu i v historických mapách a plánoch kúpeľov a okolia. Najstarší existujúci plán lokality – Hanrichova mapa Piešťan a osady Teplice z roku 1745 zachytáva územie po veľkej povodni v roku 1744. Dve ramená Váhu sa spájajú pri obci Moravany nad Váhom a tečú na juh k obci Banka, kde sa tok stáča na západ. Bočné rameno vytvára ostrov. Pred povodňou bolo hlavným riečiskom. Vyvierajúci termálny prameň sa nachádzal priamo v hlavnom toku, čím bol pre človeka nevyužiteľný. Práve premenlivosť toku Váhu a nestabilita jeho brehov, kde sa vyskytovali termálne pramene, boli hlavným dôvodom, prečo kúpeľníctvo v lokalite i napriek tomu, že pramene boli známe, v porovnaní s inými lokalitami bolo v takmer 200ročnom sklze. Na ostrove ani v okolí prameňov sa nevyskytujú žiadne stavby (Šípoš 1992). Frauenfeldov plán piešťanských kúpeľov z roku 1824 zachytáva ich výstavbu po ďalšej povodni a požiari – kúpeľnú osadu Teplice zvanú Malé Piešťany a Napoleonské kúpele. Kúpeľný ostrov ešte neexistuje. Súčasnú podobu mesta a okolia zobrazuje letecká fotografia (Obr. 2 – viď obrazovú prílohu I). V centrálnej časti obrázku sa nachádza rieka Váh. Jej ľavé rameno (zregulovaný kanál) s pravým („prirodzeným tokom“) vytvárajú „ostrov“ Vrbiny, zvaný Lido. Napravo od Váhu je Kúpeľný ostrov, oddelený od katastrov obcí Banka (zástavba v pravom dolnom rohu obrázku) a Moravany nad Váhom (vpravo hore) Mŕtvym ramenom.12 Zalesnená časť na pravej strane od Krajinského mosta je oblasť Červená veža (lesopark), zalesnená časť na ľavej strane Váhu medzi Kolonádovým mostom (most na Kúpeľný ostrov) a Lidom je mestský park Sad Andreja Kmeťa. V roku 1925 dali Winterovci (najúspešnejší nájomcovia kúpeľov) na holom kopci zvanom Bananský kopec „Bubliščia“ (255 m. n. m.) v rámci projektu jeho kúpeľnorekreačného využitia vysadiť lesopark. Pôvodné využitie odlesneného návršia ako lúk a pasienkov mu prisúdilo názov, ktorý poznajú len najstarší obyvatelia najmä Banky (pretože tí ho využívali) a Piešťan – „Holiny“. „Tam zme sa chodili bit pieščanskí chlapci z bananskími.“ (J. F., nar. 1942, obyvateľ Piešťan) V roku 1929 bola na vrchu otvorená vyhliadková reštaurácia Červená veža, ktorá bola v prevádzke 60 rokov. Nasledujúci názov „Rádiový vrch“ súvisí s jeho telekomunikačným využitím. Využitie v KCR – založenie lesoparku, prechádzkových trás a výstavba spomenutej reštaurácie zmenili charakter tohto územia a dali mu názov, v súčasnosti všeobecne známy a najpoužívanejší, „Červená veža“, i keď pôvodná reštaurácia už neexistuje. Okrem zalesnenia „Červenej veže“ sa v období 30. rokov 20. storočia realizovali mnohé iné zmeny v krajine.

343

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Regulácia Váhu a vybudovanie nábrežných promenád spolu s výstavbou kanalizácie najdôležitejších ulíc sú výsledkom projektu „Memorandum naliehavých prác a sanácie Piešťan“, ktorého autorom bol riaditeľ kúpeľov Ľ. Winter.13 Na kultúrnu krajinu nadväzuje architektúra a urbanizmus, ktoré sú v kúpeľnom prostredí zaznamenané a reprezentované špecifickými formami. Architektonický obraz kúpeľného mesta pozostáva z historických, historizujúcich i moderných objektov. Funkčne slúžia k poskytovaniu balneorehabilitačných, ubytovacích, stravovacích, spoločensko-kultúrnych, športovo-rekreačných, zmenárenských, obchodných a komunálnych služieb (Orieška 1998: 36–38). Zvyčajne sú kumulované v kúpeľnej osade, centre či štvrti. Urbanisticko-architektonický vzhľad kúpeľov je determinovaný prameňom a prístupovými komunikáciami (Husovská – Takátsová 2001). Charakteristickými prvkami sú kolonáda, promenáda (pešia zóna), spoločensko-kultúrne centrum – Kursalón, námestie alebo iné centrum tvorené prvkami architektonickej úpravy prameňov, drobná architektúra,14 hudobný pavilón a amfiteáter. Snaha o symbiózu krajinného a urbanistického je v prostredí kúpeľov permanentná. Rozdiely sú determinované dobovými trendmi, umeleckými slohmi, aktuálnymi materiálmi a esteticko-funkčnými normami jednotlivých období.15 Ako píšu Husovská a Takátsová: „Zachované kultúrnohistorické štruktúry kúpeľov patria ku kultúrnemu dedičstvu našej krajiny. Sú svedectvom rozvoja kúpeľníctva s jeho následným vyjadrením v krajinárskej, urbanisticko-architektonickej a výtvarnej kvalite a štruktúre ...“ (2001: 12) Kúpeľné vily, ktoré tvoria centrum a jeho okolie, v období najväčšieho rozmachu mesta (v 1. polovici 20. storočia) postavili príslušníci vyšších sociálnych vrstiev. Na rozdiel od starších, prevažne secesných z 2. polovice 19. storočia, neobsahujú žiadne prvky dekoratívnosti. V súlade s funkcionalizmom ich vzhľad je podriadený funkcii (napríklad vily: Riviéra, Lívia, Pavla, Anna, Berlín). Vila Anna a Vila Berlín sú architektonicky zaujímavé použitím francúzskych okien a okeníc (Šimová – Krupa 2003). Aj Hotely Excelsior (dnes Jalta), Eden, najstaršia časť piešťanskej nemocnice, vily Astória, Hron, Klára a Šumava sú významnými reprezentantmi tohto štýlu v centre mesta. Neoddeliteľnou súčasťou identity mesta sú štyri mosty. Železný most spája mesto a časť Vrbiny, „Húpací“ most je na lanách visiaci, spájajúci mesto s plážovým kúpaliskom Lido. Tretí je železobetónový Krajinský most z rokov 1930– 1931, jediný pre automobilovú dopravu, štvrtým je Kolonádový most (zvaný aj promenádny), ktorý v roku 1933 nahradil pôvodný drevený. Spája mesto s kúpeľným ostrovom. Spolu s Kolonádovým mostom a sochou Barlolamača16 sú dominantnými symbolmi lokálnej identity obyvateľstva, ale i kúpeľov. V tomto

344


období bolo založené i golfové ihrisko, ktoré po obnovení v 90. rokoch 20. storočia významne dotvára krajinu Kúpeľného ostrova v súčasnosti. Kúpeľné mesto sa musí neustále prispôsobovať aktuálnym trendom, aby bolo schopné získať a udržať si klientelu. Dôkazom sú permanentné globalizačné trendy, prítomné v podstate od vzniku kúpeľov. Založením kúpeľných osád a výstavbou kúpeľných zariadení sa zvyšuje návštevnosť lokality, rozširuje geografický záber klientely, zvyšujú sa požiadavky na služby a vznikajú tak predpoklady doplnkového alebo hlavného príjmu miestneho obyvateľstva. Pôvodne roľnícky spôsob života miestneho obyvateľstva u jeho časti transformoval do kúpeľníctva a KCR. I remeselná výroba, pôvodne orientovaná na roľnícku kultúru, sa u časti remeselníkov modifikovala na doplnkové zamestnania súvisiace s kúpeľníctvom a KCR (napríklad brašnári, obuvníci, krajčíri). Bláha považuje za mestotvorný živel v prvom rade remeselníkov a obchodníkov, ku ktorým sa podľa potrieb pridávali ďalšie povolania (Bláha 1968). Jedným z determinantov vytvárania sociálnej štruktúry a kultúrnych foriem mesta sú profesijné skupiny so svojím vnútorným systémom a zložením (Koštialová 2005). Vznik a nástup týchto vrstiev lokálneho spoločenstva bol v kúpeľných mestách ovplyvnený v prvom rade rozvojom kúpeľníctva. Práve jeho vplyvom sa pôvodne rurálne prostredie mení na urbánne. Mení sa nielen identita lokality, ale lokálna identita každého jeho obyvateľa.17 Špecifické požiadavky kúpeľníctva a KCR si vynútili i špecifickú socioprofesijnú stratifikáciu a štruktúru. Pozostáva zo zamestnaní viazaných výhradne na kúpeľníctvo a zamestnaní, ktoré sa vyskytujú aj v nekúpeľných lokalitách, ale v menšom zastúpení. Najsignifikantnejšími zamestnaniami kúpeľného prostredia sú kúpeľníci, kúpeľní lekári, stravovací personál (čašníci, kuchári), ubytovací personál, privátnici, taxikári, umelecké telesá a umelci, sprievodcovia – tlmočníci, animátori a prostitútky. V súvislosti s kúpeľným charakterom lokality je najvýznamnejšou inštitúciou podnik Slovenské liečebné kúpele Piešťany, a. s. (SLK Piešťany, a. s.). Dlhodobo zamestnáva viac ako tisíc miestnych obyvateľov. V súčasnosti je v piešťanských kúpeľoch zamestnaných viac ako 300 zamestnancov, ktorých pracovná náplň úzko súvisí s kúpeľníctvom, z toho je 225 žien (Interné materiály 2006). V období socializmu malo zamestnanie kúpeľníka povesť lukratívneho. Kúpeľníci dostávali od klientov pozornosti (devízy a nedostatkový tovar). Vo vlastnej profesijnej ale aj lokálnej societe majú názov kúpeľník(-čka), kúpelár(-k; -rka; -čka). „Idem do kúpela“ (do práce). Rozvoj balneológie v priebehu 20. storočia prispel k diferencovaniu práce kúpeľníka. Profesia transformovala do špecializovaných balneorehabilitačných profesií.

345

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Najvyššou autoritou kúpeľného prostredia je kúpeľný lekár. Najvýznamnejší z nich sú dodnes v rôznych formách súčasťou kolektívnej pamäte a identity mesta.18 V období socializmu ideológia zmenila sociálnu štruktúru a dlhodobú sociálnu hierarchiu, a nastolila (manifestovanú) rovnosť. Kúpeľní lekári (ako i ostatná inteligencia) oficiálne stratili svoj prirodzený sociálny status, ktorý ich zaraďoval k lokálnej elite. V kolektívnej pamäti lokálneho spoločenstva však hierarchia latentne pretrvávala i naďalej, pretože bola významnou súčasťou jeho kultúrneho dedičstva a identity. Najmä v súvislosti s významnými (alebo bohatými) osobnosťami sa potichu, ale s neutíchajúcim záujmom tradovalo, čo komu patrilo, ktorá vila patrí ktorému žijúcemu potomkovi. V roku 1989 pracovalo v piešťanských kúpeľoch asi 70 lekárov. Potom jednu ideológiu vystriedala druhá. Reštitúcia majetku, privatizácia kúpeľov, liberalizácia trhu a renesancia kúpeľnej stratégie spôsobili nadviazanie na vývoj predsocialistického obdobia aj v súvislosti s postavením kúpeľných lekárov. Opäť sú súčasťou lokálnej elity. Ich vysoký sociálny status vyplýva z ich spoločenskej využiteľnosti. Mnohí pacienti opakovane navštevujú konkrétne kúpele, alebo ten istý kúpeľný dom práve kvôli konkrétnemu lekárovi. Spokojnosť a návratnosť klienta je primárne závislá na odbornej a ľudskej kvalite kúpeľného lekára. Pomerne početnú profesijnú skupinu kúpeľného mikroregiónu tvoria zamestnanci stravovacích zariadení. Rozvoj kúpeľov od začiatku 20. storočia priniesol požiadavku zvýšenia počtu obslužného personálu. Dôležitým aspektom tohto zamestnania je historická spätosť a tradícia pracovných väzieb predmetnej lokality s Rakúskom a v menšom meradle i s Nemeckom, ktorá začala začiatkom 20. storočia sezónnymi migráciami za prácou. V 2. polovici 20. storočia bola socialistickou ideológiou na polstoročie prerušená. Po otvorení hraníc v 90. rokoch sa kontakty opäť zintenzívnili. Je možné konštatovať istú „kontamináciu“ miestnej kultúry nemecko-rakúskou. Prejavuje sa najmä v oblasti módy (odev z obchodných domov z okolia Viedne, účesy podľa tamojších trendov) a automobilizmu (kupujú si autá prevažne nemeckých značiek, ktoré považujú za najlepšie). Ich relatívne vysoká bonita umožňuje žiť „západne“, čo sa prenáša i do domáceho prostredia. V lokálnej societe majú pomerne vysoký status. Okrem kúpeľov ako podniku socioprofesijnú stratifikáciu výrazne determinujú mimopodnikoví i mimoregionálni participanti na KCR – poskytovatelia analogických či špecifických služieb. Združujú sa do socioprofesijných skupín s originálnymi kultúrnymi charakteristikami v rámci lokálnej society, vytvárajú subkultúry. Medzi základné služby (potreby) klientov patrí transport a doprava do a z kúpeľov, alebo v rámci kúpeľov, najmä ak je klient ambulantný a ubytovaný mimo kúpeľného komplexu. Poskytovanie tejto služby dlhodobo patrí k vý-

346


znamným zdrojom príjmu časti miestneho obyvateľstva. Špecifickí pre kúpeľné prostredie v minulosti boli infanteristi.19 Na konci 19. storočia ich bolo v Piešťanoch 30 (Šípoš 1992). „... na tieto krojované skupiny bol veľmi pekný pohľad zvlášť v nedeľu. Nejeden kúpeľný hosť sa pristavil ..., aby si bleskol fotoaparátom na hlúčky našich krojovaných materí, ktoré niektoré takto upravené v kroji prevážali na dvojkolesových krytých kárach chorých pacientov na procedúry.“ (Haring 2002: 54) Ich nástupcami sú taxislužby a živnostníci–taxikári. Okrem lokálnej prepravy poskytujú služby hlavne pri preprave klientov z letísk vo Viedni, Bratislave, Piešťanoch alebo Košiciach do alebo z kúpeľov. Okrem toho ich klienti využívajú na prepravu do okolitých miest (Trnava, Nitra, Bratislava) na nákupy alebo napríklad do Vysokých Tatier na výlety. V Piešťanoch je približne desať taxislužieb. Taxikári sú výhradne muži vo veku 18–65 rokov. Spoločenský status tejto profesijnej skupiny bol v období socializmu pomerne nízky. Profesiu verejnosť spájala s kriminálnou činnosťou (podvody, krádeže, vekslovanie). Taxikári vo všeobecnosti v povedomí lokálnej society nemajú vysoký kredit ani v súčasnosti. Práca v noci a fakt, že klientov si nevyberajú, ich dostáva do kontaktu s podsvetím.20 Nezákonné aktivity sa v skutočnosti viažu na konkrétnych jednotlivcov a nie na zamestnanie ako také. Významným doplnkovým a v niektorých prípadoch aj hlavným zdrojom príjmov časti obyvateľstva mikroregiónu je poskytovanie ubytovania kúpeľným hosťom v súkromí – na privátoch. Obdobie vzniku tejto socioprofesijnej skupiny je úzko späté so vznikom a rozvojom KCR v lokalite. Samotná aktivita ani jej realizátori nemajú špecifické, všeobecne rozšírené pomenovanie. V prípade potreby bližšie označiť členov skupiny a typ podnikania sa používa opisná formulácia typu „ten, čo ubytováva“, „čo má privát“, „domáci, privátnik, privátnictvo“. Ako hlavný alebo vedľajší zdroj obživy sa vyvinulo nielen z nedostatku ubytovacích kapacít,21 ale aj cenovej výhodnosti, charakteru ubytovania v súkromí a doplnkových služieb, ktoré domáci v snahe udržať si klienta a profitovať poskytujú. Historické súvislosti interpretujú toto zamestnanie ako súčasť kultúry kúpeľného mesta, v ktorej generačne prežíva ako jedna z tradičných možností zdroja obživy. Niektoré „staré“ piešťanské rodiny dodnes profitujú len z vlastníctva nehnuteľnosti. Priváty vybudovali zo starých domov na penzióny s niekoľkými izbami či poschodiami, ktoré sa postupne zaradili do oficiálnej siete ubytovacích kapacít. Ostatní vybudovali priváty postupne a svojpomocne, „z tehál čo sme kúpili na inzerát zo starých domov, čo sme navozili zo svokrom na prívese za otcovou Škodovkou stopeťkou.“ (R. O., privátnik) Prenajímajú „v malom“.22 V období 60.–90. rokov 20. storočia sa v súkromí vo veľkom počte ubytovávali turisti z krajín tzv. východného bloku (NDR, Juhoslávia). Od 80. rokov

347

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

prichádza klientela z arabských krajín. Po roku 1990 i z Nemecka (najmä časti bývalého západného). Komunikujú prevažne v anglickom alebo nemeckom jazyku, výnimkou nie je ani arabský (najčastejšie najpoužívanejšie, v kontakte tohto typu nevyhnutné frázy).23 V prostredí lokality je to priama vynútená exogénna zmena a súčasne nevyhnutná reakcia na podnet vychádzajúci z kultúrnej (jazykovej) rozdielnosti. Frekvencia pobytu hosťa je jedenkrát za rok, dĺžka pobytu je prevažne 14 dní až jeden mesiac. Výnimočne klient zostáva aj dlhšie. Nezriedka sa klienti vracajú na ten istý privát pravidelne aj niekoľko rokov, dokonca desaťročí.24 Vybavenosť privátu je determinovaná klientelou. Niektoré interiérové úpravy sú podmienkou ubytovania klientov. Sú reakciou na kultúrne odlišnosti.25 Medzi prenajímateľmi existujú vzájomné vzťahy a ustálené pravidlá komunikácie. V prípade, že prenajímateľ má privát obsadený, odporučí záujemcov na iný, v závislosti od vzťahov s jeho majiteľom. Za sprostredkovanie si navzájom platia províziu zvyčajne 10 %. Samotná provízia a jej výška tiež závisia od vzájomných vzťahov.26 Podľa privátnikov je v mikroregióne približne 100 privátov priemerne s 3–4 lôžkami (približne 350 lôžok). Do súkromia prichádza približne 2500 arabských klientov ročne. Skutočný počet privátov (a klientov) je pravdepodobne ešte vyšší, pretože niektorí z dôvodu ilegálneho poskytovania týchto služieb chcú zostať v anonymite, alebo neudali skutočný počet klientov. Od roku 2006 sa ubytovávajú na privátoch aj klienti z Rakúska a Nemecka. Je to nový a zatiaľ zriedkavý jav, ktorý má stúpajúcu tendenciu. Prichádzajú na vlastných autách a možnosť bezpečného parkovania vo dvore je výhodou. Sú to prevažne dôchodcovia, ktorí absolvujú ambulantnú kúpeľnú liečbu a stravujú sa individuálne. Dôvodom je nižšia cena. Veľmi zaujímavou súčasťou socioprofesijnej štruktúry kúpeľného mesta je oblasť stomatológie. Dentálna turistika je najmladším, no o to originálnejším odvetvím CR v piešťanskom mikroregióne. Stomatologická ambulancia patrí k základným zdravotným službám kúpeľného prostredia už dlhodobo. Prostriedkom lukratívneho podnikania sa však stala až liberalizáciou trhu v 90. rokoch 20. storočia. Klienti počas trojtýždňového pobytu v kúpeľoch majú možnosť vyriešiť svoje problémy s chrupom na špičkovej úrovni za niekoľkonásobne nižšie ceny ako sú v západnej Európe. Svoju psychologickú úlohu zohráva i relatívna anonymita kúpeľného prostredia. Vyskytujú sa prípady, kedy do Piešťan externe dochádzajú stomatológovia z iných miest a prenajímajú si priestory, v ktorých ordinujú vo vybrané dni v týždni najmä na objednávku zahraničnej klientely. V súčasnosti mnohí klienti cielene spájajú pobyt v kúpeľoch s osadením zubnej protézy alebo implantátov.

348


Mnohé, v minulosti špecifické zamestnania, respektíve ich realizátori už neexistujú, sú však súčasťou kolektívnej pamäti, kultúrneho dedičstva a identity nielen mesta, ale celého kúpeľného mikroregiónu. Napríklad habánski balneátori, ktorí z blízkych Dechtíc a Chtelnice prichádzali k prameňom v období 17. a 18. storočia. Podľa Ehrenpreisovho kódexu z roku 1654 liečili a liečbu odporúčali (Čelko 1972). Ďalej napríklad v minulosti prítomní bulharskí zeleninári z Moravian nad Váhom,27 či hudobné aktivity miestnych cigánskych kováčov–Toráčovcov,28 ktorí hrávali v kúpeľoch. Alebo špecifické sezónne zamestnanie mužov v Piešťanoch – rúbanie ľadu.29 Od medzivojnového obdobia sú súčasťou kúpeľného prostredia zmrzlinári. V minulosti predávali najmä v Tepliciach, ale na bicykli a kárach aj v Piešťanoch. „Ich mená končili zväčša na ič – Bečarevič, Kamberovič, Bugarovič,“ (Haring 2002: 54) čo svedčí o ich balkánskom pôvode. Kultúrna stratifikácia klientely Klientela je významnou súčasťou society kúpeľného mesta. Akým spôsobom sa klientela podieľa na formovaní identity mesta a akú pečať vtláča do jeho kolektívnej pamäte? Kúpeľná liečba v lokalite prebiehala už v stredoveku, no žiadne štatistiky návštevnosti z tohto obdobia neexistujú, pretože ani kúpele ako inštitúcia ešte neexistovali. O prítomnosti kúpeľných hostí svedčí literatúra 16. a 17. storočia,30 kde sa spomínajú cudzinci–významné osobnosti, „hojné“ využívanie prameňov „pospolitým ľudom“, alebo „široko-ďaleko známe“ uzdravujúce pramene, ktorých „chýr prerástol hranice kraja a krajiny“. Bola to klientela predovšetkým z Uhorska, Rakúska, Moravy, Sliezska a Poľska. Značná časť potenciálnych hostí odchádzala do lepšie vybavených a luxusnejších kúpeľov v západnej a južnej Európe. Návštevnosť vzrástla v 2. polovici 18. storočia, kedy už „kúpeľnú osadu Teplice tvorila pestrá spoločnosť zložená s viacerých národností. Bola rušná a veselá.“ (Mulík 1981: 79) Sociálnu stratifikáciu klientely možno predpokladať na základe vybudovaných kúpeľných zariadení. Prechod od feudalizmu ku kapitalizmu, zmena politických pomerov v Európe a následná rekonštrukcia spoločnosti sa prejavili v 2. polovici 19. storočia vo zvýšenom počte hostí z radov vznikajúcej buržoázie. Boli to predovšetkým nemeckí a maďarskí klienti s rodinami (priemyselníci, obchodníci, štátni úradníci). Práve vplyvom prítomnosti takejto klientely sa Piešťany stávajú luxusným medzinárodným kúpeľným strediskom.31 V 20. storočí pribúdajú aj Poliaci, Angličania a Švédi. Špecifickou skupinou klientov, ktorá sa udržala v kolektívnej pamäti miestneho obyvateľstva, boli indickí maharadžovia, ktorí navštevovali miestne kúpele v rokoch 1933–1937.32 Ku klientom 349

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

patria aj osobnosti hudobného, výtvarného umenia a literatúry svetového významu.33 Nestabilita vplyvom 2. svetovej vojny sa negatívne odzrkadlila poklesom návštevnosti, no nespôsobila lokalite také výrazné zmeny ako iným kúpeľným miestam. Klientelu tvorili prevažne domáci obyvatelia, „... čo je...“ podľa dobovej dennej tlače „... dôkazom pomerne dobrej životnej úrovne na Slovensku vo vojnových rokoch. Aj napriek vojnovému stavu prežívalo kúpeľníctvo v tomto období celkový rozmach až do polovice roku 1944.“ (Churý 1995: 55) Societa kúpeľného mesta po vojne naďalej pozostávala najmä z domácich klientov (Čechov a Slovákov). Vplyvom povojnových politicko-hospodárskych pomerov (kolektivizácia, znárodnenie) opäť absentovali hostia z Nemecka, Rakúska, Maďarska, ale aj Poľska. Miestna šľachta a buržoázia bola eliminovaná a zahraničná pochopiteľne volila radšej kúpele v Rakúsku, Taliansku alebo v Nemecku. Klientelu tvorilo prevažne domáce obyvateľstvo (60–70 % robotníci, 40–30 % štátni úradníci a vedúci pracovníci) a zahraniční hostia (najmä robotníci) (Šípoš 1992). Od 70. rokov 20. storočia, najmä po vybudovaní balneologických komplexov, prichádzajú do skúmaného prostredia klienti z krajín východného bloku a po nich aj klienti z arabských krajín. V dôsledku hospodársko-politických zmien v stredoeurópskom priestore v poslednom desaťročí 20. storočia sa kúpele transformovali na akciovú spoločnosť a rozšírili svoje zameranie liečebného ústavu na wellness centrum. Dôkazom vzťahu návštevnosti s historickým, politickým a hospodárskym vývojom sú údaje o počte klientov v piešťanských kúpeľoch s dôrazom na niektoré obdobia a zmeny (graf 1). Evidentná je najnižšia návštevnosť v rokoch 1939 a 1940. Stabilizáciou pomerov v období 1941–1947 stúpa. V období 1947–1950 klesá podiel zahraničnej klientely na minimum (v roku 1950 navštívilo kúpele len 26 zahraničných klientov). Úpadok končí pomerne lineárnym rastom návštevnosti od 60. rokov. Vrchol návštevnosti v 80. rokoch je výsledkom vybudovania komplexu Balnea. V štatistických údajoch o klientoch je najčastejšie používaná diferenciácia na základe občianstva (štátnej príslušnosti) – napríklad krajina pôvodu Česko, Nemecko, Rakúsko, Poľsko, Rusko, Izrael, arabské štáty, USA, ostatné (graf 2). Práve štátna príslušnosť umožňuje relatívne efektívne vopred pripísať konkrétnemu klientovi „kúpeľnú“ identitu, teda zaradiť ho do konkrétnej klientskej skupiny podľa predpokladaných kultúrnych špecifík, potrieb a požiadaviek. Je veľmi pravdepodobné, že prichádzajúci klient z Izraela bude žid a bude mať „príslušné“ potreby a požiadavky, rovnako ako klient z Kuwajtu alebo Saudskej Arábie bude moslim, alebo rodina prichádzajúca z Brna či Bratislavy bude takmer určite kresťanská. Okrem náboženských možno s istou pravdepodobnosťou predpokladať i sociálne, etnické a iné charakteristiky.

350


Okrem oficiálnej kategorizácie klientov, ktorá je limitovaná istými legislatívnymi a morálno-etickými normami (ochrana osobných údajov, právo na ne/ poskytovanie osobných údajov, samotná identifikácia niektorých kontextov identity ap.), existuje v kúpeľnom prostredí i klasifikácia neoficiálna, domácim obyvateľstvom zaznamenávaná a tradovaná prostredníctvom kolektívnej pamäte, reagujúca na mnohé kontexty identity a ich „odtiene“. Stratifikácia klientely ako systém identifikácie klientov domácim obyvateľstvom je odrazom vnímania klientely podľa správania sa, určitých kultúrnych čŕt a stereotypov, ale aj predsudkov. Často používané sú označenia klientov ako židovskí, arabskí, zámorskí, európski. Používaná je etnická diferenciácia, kedy vzniknú kategórie Nemcov, Rakúšanov, Poliakov, Rusov, Izraelčanov (známejších pod názvom Židia), Arabov ap. Konfesionálna vyčleňuje židovských a moslimských klientov, v niektorých prípadoch i pravoslávnych. Možná je i diferenciácia na základe solventnosti, kedy klientela pozostáva z bohatých (najmajetnejšie vrstvy – elita), strednej triedy (najpočetnejšia) a chudobnejších (najmä domáca klientela). Diferenciácia len podľa jedného parametra či kontextu identity (etnicity, štátnej príslušnosti, vierovyznania ap.) nezohľadňuje s istotou komplexnú identitu klienta. Napríklad: klientov–Slovákov identifikuje ako domácich. Rozlišuje podľa regiónu a sociálneho statusu, determinačnými sú lokálna a socioprofesijná identita. Časť ruskej klientely je pravoslávneho vierovyznania, no nie všetci ruskí klienti sú pravoslávni, mnohí sú ateisti a veľkú časť tvoria židia. Okrem etnickej alebo národnej identity v tomto prípade významnú úlohu zohráva i konfesionálna. Židovská klientela prichádza v najväčšom počte z Izraela, no mnohí z nich sú práve imigranti z Ruska, iní zas „domáci“ Izraelčania. Štátne občianstvo vo vzťahu ku konfesii v tomto prípade „zneprehľadňujú“ i židovskí klienti z ostatných európskych krajín alebo zámoria.34 Viacročná permanentná prítomnosť a pomerne vysoký podiel židovskej klientely v Piešťanoch vyústili do príležitostného organizovania osláv židovských sviatkov kúpeľmi. Podujatia sa stali súčasťou ponuky CR, situačne a dočasne stierajú všetky ostatné kontexty identity tejto časti klientely, samozrejme, okrem tej konfesionálnej, ktorej funkcia je v tomto momente primárna.35 Klienti z arabských krajín teoreticky nemusia byť výhradne moslimského vierovyznania, najmä v prípade Sýrie alebo Libanonu, kde je 10% zastúpenie kresťanstva. No prakticky 100 % arabskej klientely kúpeľov sú moslimovia. Situačne (v kúpeľnom prostredí) tak konfesionálna a etnická identita sú v súlade, navzájom sa determinujú, Arab = moslim. Avšak moslimovia z Kuvajtu alebo Saudskej Arábie nie sú „takí istí hostia“ ako tí z Libanonu, Sýrie alebo napríklad z USA.36

351

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Rakúšania nie sú Nemci, ale jazykovo, kultúrne a nábožensky sú pre domáce obyvateľstvo totožní a preto ich takmer nerozlišuje. Naopak, nemecká klientela z hľadiska solventnosti je indiferentná („východní a západní Nemci“).37 Českí a poľskí klienti sa v kúpeľnom prostredí odlišujú len jazykom, ktorý je domácemu obyvateľstvu relatívne zrozumiteľný a preto ich v duchu slovanskej vzájomnosti a vysokej kultúrnej kompatibility „berie“ za svojich. Naopak, jazyková odlišnosť maďarských klientov ich okamžite vyčleňuje do „ďalekého cudzinectva“ (čo je vzhľadom na 1000 ročnú spoločnú minulosť v jednom štáte paradoxom). Stratifikácia klientely sa v čase neustále mení, veľmi citlivo reaguje na všetky zmeny nielen v kúpeľnom meste, ale aj v domácich podmienkach klientov. Vojny, politické turbulencie, objavy, vývoj na svetových burzách a cena benzínu, trendy životného štýlu, manažment kúpeľov, jednotlivci, to všetko modifikuje klientelu v reálnom čase. Záver Pamäť mesta a jeho obyvateľov je vytváraná a modelovaná udalosťami a osobnosťami. Informácie v pamäti sa udržiavajú a tradujú prostredníctvom konkrétnych artefaktov, socionormatívnych regulatívov a ideí. V kúpeľnom prostredí sú reprezentované najmä kultúrnou krajinou, urbanizmom a architektúrou, špecifickými zamestnaniami a socioprofesijnou štruktúrou, klientelou, ale aj ďalšími oblasťami (napríklad špecifickými kultúrnymi inštitúciami a podujatiami). Etnické, konfesionálne, socioprofesijné, lokálne, kultúrne a mnohé iné oblasti života človeka vytvárajú konkrétne kontexty identity, ktoré bežne používame – etnická, konfesionálna, lokálna, kultúrna atď. identita (Lenovský 2006). V kúpeľnom prostredí sa stretávajú rôzne rozmanití jednotlivci a skupiny. Táto societa je homogenizovaná kultúrou kúpeľného mesta. Paradoxne však môže existovať len vtedy, ak rozdielnosť podporuje a tým umožňuje existenciu každého podľa tej svojej kultúry (samozrejme do istej miery). Táto vlastnosť je charakteristická pre kúpeľné prostredie „odzačiatku“ dodnes. Október 2009

352


K problematike arabského kúpeľníctva bližšie napríklad Al-Absi – Al-Absiová 2008. Významným zdrojom informácií je beletria (napríklad o Piešťanoch Haring 2002; Alexy 1934). Ďalej sú to štúdie publikované v zborníkoch Balneologického múzea v Piešťanoch (pravidelne od roku 1967), práce o konkrétnych udalostiach alebo obdobiach v kúpeľoch (Bolerázsky 2004), monografie (Krajčík 1969; Mulík 1981; Šípoš 1992; Rebro 1996; Husovská – Takátsová 2001; Šimová – Krupa 2003), reedície historických balneografií (Wernher 1974 z originálu z roku 1549; Winter 2001), alebo diplomové a rigorózne práce (Žáková 2005; Hadvigová 2005; Kobzová 2007). Interdisciplinárne chápanie kúpeľníctva predstavuje najmä ekonomická interpretácia (Eliašová 2003; Gúčik 2001; Orieška 1998; Kaspar 1995). Metodológiu výskumu reprezentuje Čukan 1997 a Bitušíková 2003. 3 Napríklad Šusteková v rámci štúdie o podomových obchodníkov z dolných Kysúc spomína i Piešťany ako jednu z ich cieľových destinácií (Šusteková 2004: 60), alebo Lenovský šmelinárov a zeleninárov z južného Slovenska (Lenovský 2006). 4 Predmetom záujmu je predovšetkým sociokultúrna funkcia miest: 1. ako centrum vzniku a transmisie kultúry, 2. generátor kultúrnej zmeny a modifikátor kultúrneho vývoja v širšom ponímaní, 3. zdroj integrácie kultúrnych regiónov, vytváranie lokálnej identity a regionálnej populácie (Bitušíková 2003: 8–9). 5 Kúpeľný cestovný ruch možno chápať ako prienik cestovného ruchu a kúpeľníctva (Eliašová 2003). 6 Kúpeľný mikroregión je teritórium najintenzívnejšieho vplyvu kúpeľníctva. Okrem konkrétnej kúpeľnej osady, obce či mesta sú jeho súčasťou i niektoré priľahlé a okolité obce. Vymedzuje územie, ktoré je relatívne homogénne ovplyvnené kúpeľníctvom, napríklad ako spádová oblasť zamestnancov kúpeľov, oblasť výskytu ubytovania v súkromí (privátov), alebo oblasť zdieľania „kúpeľnej“ kultúry. 7 Je ťažké nájsť domáceho obyvateľa, o ktorom možno bezpochyby vyhlásiť, že nijakým spôsobom nie je ovplyvnený KCR alebo kúpeľníctvom. Prinajmenšom využívanie zariadení CR, kúpeľnej krajiny, členstvo v primárnych alebo sekundárnych skupinách, ktorých členovia sú zainteresovaní, ho do AK zaraďuje. Samotná AK nie je od AKv jasne oddeliteľná. 8 Interpretácia kultúry je ovplyvnená prostredím. Inak sa správajú klienti v domácom a inak v cudzom (v tomto prípade kúpeľnom) prostredí. Vo väčšine prípadov nemožno hovoriť o asimilácii, ale len o adaptácii. O etnických procesoch a vzťahoch minority a majority napríklad Michalík 2008. 9 Počet klientov SLK Piešťany, a. s., v roku 2004 podľa jednotlivých kontinentov: Európa – 23 190; Ázia – 754; Amerika – 2 643; Afrika – 102; Austrália – 37 (spolu 26 726) (Žáková 2005: 44). 10 Krajina v sebe nesie stopy predchádzajúcich použití a je jednou z foriem pamäti ľudskej činnosti. O transformácii kultúrnej krajiny pozri bližšie Chrastina 2006. 11 Anonymné a pritom osobné verejné priestory, ku ktorým si človek vytvorí vzťah nie ako k objektu, ale ako k typu, inštitúcii (Augé 1999). Letiskové haly alebo hotelové izby, ktoré sú v rámci sietí rovnaké kdekoľvek na svete, možno rozšíriť aj o kúpeľné prostredie, ktoré je istým spôsobom tiež všade rovnaké. 12 V južnej oblasti, kde sa spája Mŕtve rameno s tokom Váhu, vzniká vzácne piešťanské bahno. Jeho tvorba je podmienená existenciou tohto ramena, ktoré je vo vrchnej i spodnej časti oddelené od hlavného toku a preto sa nazýva Mŕtve. 13 Zmyslom projektu bolo zabezpečiť konkurencieschopnosť a zvýšiť návštevnosť kúpeľov. To bolo možné len odstránením rizika povodní, vybudovaním komunikácie, verejného osvetlenia, kanalizácie a inštitúcií. 14 Napríklad tzv. Jazierka, okrasné jazierka s termálnou vodou vybudované v roku 1934. 1 2

353

ČESKÝ LID 96, 2009, 4 15 Prevládajú klasicistické stavby z 19. storočia, secesné z konca 19. a začiatku 20. storočia. Ďalšia vlna výstavby je z medzivojnového obdobia, ktorá reprezentuje funkcionalizmus. Posledná je zo 70. rokov 20. storočia a tvoria ju moderné integrované balneokomplexy (Husovská – Takátsová 2001). 16 Barlolamač – názov sochy muža lámajúceho na kolene barlu, s ktorou do Piešťan prišiel a po liečbe ju už nepotrebuje, je uzdravený. Socha je umiestnená pri vstupe na Kolonádový most. Je symbolom mesta (nachádza sa v jeho erbe) i kúpeľov (nachádza sa v logu SLK Piešťany, a. s.). 17 Napríklad urbár z roku 1661 uvádza, že v Starých Piešťanoch (pôvodná roľnícka obec) bolo obyvateľstvo predovšetkým roľnícke, z remesiel tu bolo zastúpené kováčstvo, pekárstvo, mlynárstvo a prievozníctvo. V osade Teplice (pôvodne susedná kúpeľná osada, dnes centrum Piešťan) bolo z dôvodu poskytovania služieb kúpeľným hosťom viac druhov živností. V 18. storočí, práve vplyvom prítomnosti klientely najmä v lete stúpa počet remeselníkov. Okrem mlynárov, tesárov a mäsiarov sú spomínaní aj obuvníci, kolári, stolári a barbieri–ránhojiči (Šimová – Krupa 2003). 18 Napríklad E. F. Scherer (pôsobil v rokoch 1829–1879), jeden z najznámejších, okrem odbornej práce bol významnou osobnosťou spoločenského života Piešťan v 2. polovici 19. storočia. (Urbánek 2003) Jeho meno nesie ulica v meste a názov celosvetového kongresu vojenských lekárov, ktorý sa každoročne koná vo Vojenskom kúpeľnom ústave. 19 Dvojkolesové kryté vozíky–infanteristické, sa na dopravu kúpeľných hostí používali do roku 1940. Každý vozík ťahal muž, zozadu ho obyčajne tlačila žena. Ľudia, ktorí ho ťahali alebo tlačili boli nazývaní infanteristi podľa vojenskej terminológie (infanteristi boli pešiaci). 20 „Minule som viezol Apačov (Arabských hostí) do Viedni. Na letisko. Išli zme ale páťi (taxíky). Zavolal mi kamarát, tiež taxikár, že či som volní. Tak som išiel pre nich. Já som bral štiroch. Já som išiel prví. Oni ešte čakali. Na hranicách nás šetkích zobrali policajti. A zavreli vo Viedni v base. Já som bol jediní za mrežami. V tričku, riflách, bosí, ani cigareta. A Apači sedeli na chodbe, telefonovali a fajčili. Potom ma vipočúvali. Že som prevádzač, a oni že sú utečenci, že mali falošné pasi. Že ma obvinia a tak. Po neviem kolkích hodinách ma pustili. Šak som im stále opakuval že ja som len taxikár, že ja nič neviem, že ich beriem z Pieščan, z kúpelov na letisko. Oni, že to hovoria šeci. Potom ma pustili. Že si na mna otteras na hranicách posvietia. A to tam chodím aj každý tíden. Ostatní ani nešli za mnou ces hranice, lebo hentí moji Apači im volali hnet ot hraníc že je problém. Uš vedeli.“ (M. V., taxikár) 21 V súčasnosti kúpele disponujú približne 2 400 lôžkami. Ich obsadenosť je v porovnaní s minulými desaťročiami nižšia. Dôvodmi je zmena kúpeľnej politiky štátu (menej kúpeľných poukazov poistencov zdravotných poisťovní), privatizácia SLK Piešťany, a. s., konkurencia poľských a českých kúpeľov. Počet privátov a ich kapacita sa, paradoxne, zvyšuje. 22 „My ubytovávame od roku 1978. Vtedy svokor staval dom a ešte ho nemal ani dostavaný a už mal spravený jeden privát dole a druhý v starom dome vzadu vo dvore. Aby mal peniaze na dostavanie domu.“ (R. O., privátnik) „Nemám robotu, bývam u mamy, mám voľný dom po babke. Kamaráti, čo majú už dlho priváty, potrebovali ubytovať Apačov (Arabských klientov), tak som im pomohol a odvtedy, keď sú, vždy ich ubytujem a mám peniaze. Pár rokov dozadu to robím.“ (R. Ť., privátnik) 23 „Zavolá mi ... kedy priletí, ... ja sa ho opýtam ako bude oblečený, či bude mať rifle, alebo habit, či black habit, alebo white habit, či a akú bude mať šatku na hlave, či červenobielu, alebo bielu s čiernym pásikom. Keď bude mať červenobielu, to je lepšie, lebo tú nosia iba bohatší. Idem pre neho na letisko. Mám pripravenú takú tabuľku s jeho menom.“ (R. O., privátnik) 24 „Ku mne chodil dvadsať rokov jeden. Vždy na také dva týždne, mesiac prišiel. Boli sme kamaráti. Ale už nechodí, takých 5 rokov. Už je starý a nevládze, ako ja.“ (E. B., dôchodca, narodený v roku 1922) 25 Napríklad v prípade arabských hostí: „kičin“ – kuchyňa, je prvým miestom, o ktoré sa zaujímajú. Dobrý stav (čistý riad, sporák, drez a chladnička) je prvou podmienkou. Mikrovlnná rúra

354


nie je dôležitým zariadením, zväčša ju nepoužívajú, pretože varené jedlá neskladujú ani opätovne neohrievajú. Čo neskonzumujú okamžite, vyhadzujú. „Toalet“ – kúpeľňa a WC sú ďalším objektom záujmu. Toaletný papier nepoužívajú a preto musí byť súčasťou vodovodnej batérie pri umývadle aj hadicová násada na intímnu hygienu. Privátnici zvyčajne zo sprchy odmontujú násadu koncovku. To je jedna z podmienok ubytovania sa. Jej absencia môže byť dôvodom odmietnutia ponúknutého ubytovania. „Tíví“ – TV a satelit s arabskými programami (napríklad Al Džazíra), sú štandardom privátov ponúkaných arabskej klientele. 26 „Ja sa osobne poznám so siedmimi, s ktorými si dohadzujeme keď treba. S niektorými inými nemám najlepšie vzťahy. Keď sa minule boli pýtať na privát, mal som plné a viem, že aj sused o dva domy prenajíma, ale neposlal som ich tam, aj keď viem, že nikoho nemal. Nemáme sa moc radi.“ (R. O., privátnik) 27 Prichádzajú koncom 19. storočia z dôvodu produkcie poľnohospodárskych produktov. Priniesli pracovné postupy pestovania menej známych druhov alebo odrôd zeleniny (cibule, cesnaku, paradajok, papriky, baklažánov a karfiolu). Usadili sa i v Moravanoch nad Váhom. Od grófa si prenajali časť poľa a vytvorili zeleninové záhrady. Pracovali „naboso, s klobúkom zarazeným hlboko do čela“, na základe čoho potom miestne obyvateľstvo používalo prirovnanie: „čierne nohy a biele čelo ako Bulhar“. Postupne asimilovali. (Haring 2002) 28 „Vo voľnom čase muzicírovali, ale len v starých Piešťanoch. Mali svoju bandu. ...na všetky vzácne mená, sviatky, svadby hrávali Toráčovci. Na Teplice nechodili hrať, tam mali svoje bandy, veľaráz cigánske, ale popanštené, noblesnejšie. Ich ženy nechodili bosé, ale v štekloch. Tieto až do Martina, aj neskôr, niekedy i po žobraní.“ (Haring 2002: 56) Pomáhali mužom predávať ich výrobky. 29 Od konca januára a začiatku februára rúbali ľad na važinách a potoku Dubové sekerami a hákmi. Nakladali do vopred upravených vozov, predávali ho za peniaze majiteľom mäsiarstiev, hostincov alebo hotelov. Tí mali vybudované vlastné ľadovne a ponuka miestnych mužov im umožnila zabezpečiť na kúpeľnú sezónu zásoby ľadu, ktorý potrebovali na chladenie nápojov alebo mäsa. Ľad sa udržal i cez letné teplá až do jesene. Vyrúbané otvory v potoku využívali gazdiné na kúpanie husí. Prevládal názor, že párenie husí „na plemeno“ je vo vode kvalitnejšie (Haring 2002). 30 Wernher (1549[1974]), Jordán (1580), Trajan (1642[1999]), Brown (1673[1986]). 31 Kniha návštev sanatória kúpeľného lekára Schmidta pozostáva i z podpisov klientov z USA, Anglicka, Holandska, Talianska, Maďarska, Rumunska, Turecka, Grécka, Indie a Zanzibaru (Urbánek 2003). 32 Bolerázsky v knihe Maharadžovia v Piešťanoch podáva zaujímavé nepublikované informácie o ich pobyte a aktivitách v kúpeľoch a okolí, ich vplyve na miestnu kultúru (Bolerázsky 2004). 33 Napríklad prezident Edvard Beneš, diplomat Jan Masaryk, armádny generál Jan Syrový, premiér Milan Hodža, Andrej Hlinka, Jan Antonín Baťa, umelci Alfonz Mucha, Vlasta Burian, Saša Rašilov, Franz Lehár, Mikuláš Schneider Trnavský, Jaroslav Hašek, Josef Čapek. 34 Židia: a) „židia“ – z Izraela, Európy alebo zámoria – „tí nič nedajú. Páti celí večer pri jednej flaši vína sedia. Vodu bi najračej pili, kebi mohli, hlavne z Izraela. Ostatní ešte dajú volačo.“ „Volaktorí sú ale veľmi milí, to zas netreba šeckích do jedného vreca hádzat.“ „Jedna paňi, čo choďí už ale dvacať rokov, tá mi vždi ňiečo priňesie. Aj pre sina. V leťe som aj bola u ňej robiť. Upratovať dom a tak. Šak pekňe som si zarobila. Sú aj takí, ale málokedi.“; b) „Ruskí židia“ – „tí sú takí milší. Neni sú takí odmeraní, namislení. Sú slušní. Vidno že sú Rusi. Skoro takí ako mi.“ (A. Ž., čašníčka) 35 Tieto akcie pravidelne hudobne sprevádza kaviarenská kapela Jána Analyia. Všetci muzikanti kapely majú štátne občianstvo Slovenskej republiky, etnicitu rómsku, národnosť maďarskú a perfektne ovládajú okrem iného i židovský piesňový repertoár.

355

ČESKÝ LID 96, 2009, 4 36 „Najšpinavší sú zo Saudskej Arábie. Tí normálne pijú a za ženami chodia ako diví. Ale len v noci, keď to Alah nevidí, ako vravia. A ešte viac to robia z Kuvajtu. Zo Saudskej Arábie, Kuvajtu, Bahrajnu a Spojených Arabských Emirátov sú bohatí. Veľa majú aj veľa minú. Príde ich vždy veľa. Niekedy má jeden aj pol poschodia v hoteli. A bordelu čo nechajú po sebe! Najcivilizovanejší sú tí, čo žijú v Amerike, ale aj zo Sýrie a Libanonu. Tí sú čistejší. Sú aj takí belší. Takí obyčajní, normálni. Sú milí, rozprávajú sa, príjemní väčšinou.“ (S. Š., tlmočníčka) 37 Nemci: a) „víchodní Nemci“ – „chudobní a lakomí“, „majú balonáki..., to na nich hnet vidíš, že sú to víchodní Nemci...“, „Tí nikdi nič nedajú.“; b) „západní Nemci“ – „bohatí a lakomí“, „ale občas volaktorí aj volačo dajú“, „kebi aspon takí boli šeci.“ (R. N., čašník) Nemeckí klienti prichádzajú predovšetkým vo dvojiciach (manželia), sú v dôchodkovom veku, a tomu sú prispôsobené ich požiadavky. Zriedka využívajú iné ako zaplatené hotelové služby. Ich prítomnosť je zdrojom príjmu pre umelecké telesá, hudobné zoskupenia, folklórne súbory. Spolu so židovskou a domácou klientelou tvoria obecenstvo promenádnych koncertov a väčšiny kultúrnych podujatí.

Literatúra a pramene: Al-Absi, Marwan – Al-Absiová, Eva: 2008 – Tradičné kúpele v Damašku ako súčasť arabského kultúrneho dedičstva. Kontexty kultúry a turizmu 1: 3–8. Alexy, Ján: 1934 – Piešťanskí maharadžovia. Slovenský denník 29. 6.: 2. Augé, Marc: 1999 – Antropologie současných světů. Brno: Atlantis. Bitušíková, Alexandra: 2003 – Urbánna antropológia. Východiská a perspektívy. Banská Bystrica: UMB. Bláha, Arnošt I.: 1968 – Sociologie. Praha: Academia. Bolerázsky, Andrej: 2004 – Maharadžovia v Piešťanoch. Piešťany: Balneologické múzeum. Brown, Edward: 1986 – Cesta z Komárna do banských miest v Uhorsku a odtiaľ do Viedne. Martin: Osveta. (preklad časti anglického originálu Brief Account of Some Travels in Divers Parts of Europe z roku 1673) Čelko, Elemír: 1972 – Život habánov a ich pôsobenie v zdravotníctve v XVI. a XVII. storočí. Almanach 1972: 33–55. Čukan, Jaroslav: 1997 – Pramene k štúdiu a techniky výskumu v etnológii. Nitra: UKF. Eliašová, Darina: 2003 – Kúpeľníctvo. Bratislava: Ekonóm. Gúčik, Marián: 2001 – Cestovný ruch pre hotelové a obchodné akadémie. Bratislava: Slovenské pedagogické nakladateľstvo. Hadvigová, Zuzana: 2005 – Kúpaliská a rozvoj cestovného ruchu v Piešťanoch. Nitra: Diplomová práca na KMKaT FF UKF v Nitre. Haring, Vojtech: 2002 – Rok v starých Piešťanoch. Piešťany: Paseka. Husovská, Ľudmila – Takátsová, Júlia: 2001 – Slovensko – kúpele. Bratislava: Príroda. Chrastina, Peter: 2006 – Vývoj krajiny Trenčianskej kotliny a jej horskej obruby. In: Krejčiřík, Přemysl (ed.): Krajinářská architektura a proměny historických prostorů. Brno: ZF MZaLU: 120–129. Churý, Slavko: 1995 – Naše kúpele v zrkadle niektorých slovenských periodík z rokov 1940–1944. Balneologický spravodaj 1995: 51–63. Jordán, Tomáš: 1580 – Kniha o vodách hojitelných, neb teplicech moravských. Olomouc: vl. nákl. Kaspar, Claude: 1995 – Úvod do manažmentu cestovného ruchu. Banská Bystrica: EF UMB. Kobzová, Michaela: 2007 – Arabská klientela ako cieľová skupina cestovného ruchu na Slovensku. Nitra: Rigorózna práca na KMKaT FF UKF v Nitre. Koštialová, Katarína: 2005 – Profesijné skupiny a subkultúry mesta (východiská a súvislosti). In: Koštialová, Katarína (ed.): Subkultúry v meste. Etnologické štúdie socioprofesijných skupín. Banská Bystrica: Ústav vedy a výskumu Univerzity Mateja Bela: 9–24.

356


Krajčík, Ján: 1969 – Santovka. Bratislava: Slavín. Lenovský, Ladislav: 2005 – Medzikultúrna komunikácia v cestovnom ruchu. In: Podoláková, Katarína (ed.): Kulturológia ako akademická disciplína: zborník z medzinárodnej konferencie konanej v dňoch 12.–13. 10. 2005 pri príležitosti založenia Katedry kulturológie FiF UK. Bratislava: FiF UK: 244–254. Lenovský, Ladislav: 2006 – Kontexty identity. Ethnologia Actualis Slovaca 6: 12–24. Michalík, Boris: 2008 – Kontexty faktorov etnickej asimilácie. Kontexty kultúry a turizmu 1: 22–24. Mulík, Ján: 1981 – Dejiny kúpeľov a kúpeľníctva. Martin: Osveta. Orieška, Ján: 1998 – Služby cestovného ruchu. Banská Bystrica: EF UMB. Rebro, Augustín: 1996 – Vzácne a obdivované vody Slovenska. Piešťany: Balneologické múzeum a Turista. Šimová, Laura – Krupa, Vladimír: 2003 – Piešťany. Piešťany: Pallas. Šípoš, Ján: 1992 – Piešťany v premenách vekov. Bratislava: Obzor. Šusteková, Ivana: 2004 – Podomoví obchodníci z Kysúc v medzivojnovom období. 1. časť – dejiny. Zborník Kysuckého múzea v Čadci 9: 41–70. Trajan, Adam: 1999 – Saluberrimae pistinienses thermae – Uzdravujúce piešťanské termy. Piešťany: Balneologické múzeum. (preklad latinského originálu Saluberrimae pistinienses thermae z roku 1642) Urbánek, Tibor: 2003 – Kúpeľní lekári v Piešťanoch. Piešťany: Balneologické múzeum. Winter, Ľudovít: 2001 – Spomienky na Piešťany. Piešťany: Balneologické múzeum. Wernher, Juraj: 1974 – O podivuhodných vodách Uhorska. Martin: Osveta. (preklad latinského originálu De admirandis Hungariae aquis hypomnemation z roku 1549) Žáková, Tatiana: 2005 – Marketingová analýza kúpeľného podniku Slovenské liečebné kúpele Piešťany, a. s. Nitra: Diplomová práca na KMKaT FF UKF v Nitre. Interné materiály SLK Piešťany, a. s. 2006. Archív marketingového oddelenia SLK Piešťany, a. s.

Contact: PhDr. Ladislav Lenovský, Ph.D., Katedra manažmentu kultúry a turizmu, Univerzita Konštantína filozofa v Nitre, Filozofická fakulta, Štefánikova 67, 949 74 Nitra, e-mail: [email protected].

357

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Graf 1: Návštevnosť kúpeľov v rokoch 1830–2004. Zdroj: Mulík 1981, Šípoš 1992, Žáková 2005, vlastné spracovanie.

Graf 2: Stratifikácia klientely podľa SLK Piešťany, a. s. Poznámka k legende: za konkrétnymi krajinami je priemerné percentuálne zastúpenie v rokoch 2000–2004. Zdroj: Žáková 2005.

358

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

STUDIE

BRNĚNSKÝ ŠTATL. MEZI MÝTEM, SUBKULTUROU, ZDROJEM IDENTITY A „OBCHODNÍ ZNAČKOU“? * JANA NOSKOVÁ

The “štatl” of Brno. Between the myth, subculture, identity source and “trademark”? Abstrakt: The article focuses on the problem of „štatl“ of Brno and its inhabitants, the so called „štatlaři“. The term „štatl“ can signify the city of Brno itself, or the city center, but also a certain type of subculture and, in connection with the term „štatlaři“, the specific group of the inhabitants of Brno. The core of the article consists in the analysis of images and meanings connected with štatl and štatlaři, their image and interpretation in memories and the exploitation of their image at present (commercial use in advertising). Besides štatl, the article also reflects the specific language, the so called “hantec” that is inseparably connected with štatl. The chronological frame of the article is from the 1960s to the present, but it mentions also the so called “Brno stove” (plotna) from the beginning of the twentieth century that is often mentioned in connection with štatl. The methodological basis of research consisted in especial in oral history and analysis of documents. The basic sources for the article were interviews, memoirs and published scientific articles. The results of the analysis should serve on the one hand as contemporary interpretation of life of certain group of people in urban setting during the period of socialism, on the other hand for better understanding of the processes that are connected to the contemporary creation of local identities, as well as commercial use of cultural artefacts. Key words: local identity – youth – subculture – urban space – socialism – oral history – Brno.

„To byl štatl. Od náměstí Svobody k nádru. Několikrát za den. Potkávat se se známýma, nebo se vůbec s nikým nepotkat. Ale muselo se to projít, skoro jak kdyby se to ‚muselo‘. Potom se tě lidi ptali, proč se to muselo. Na to nebyla odpověď. 359

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Prostě se to muselo absolvovat několikrát za den, zjistit to a nebo tamto. A nebo mózovat jenom tak.“ (Interview s panem E.) Brněnský štatl je „fenomén“. Co přesně se za tímto slovem skrývá, nemusí být úplně jasné nejen obyvatelům jiných měst, ale ani Brňanům. „Štatl“ může označovat město Brno jako celek, nebo specifičtěji určitý městský prostor, centrum města, ale také určitou subkulturu a ve spojitosti s pojmem „štatlaři“ i specifickou skupinu obyvatel města Brna. Štatlu zatím nevěnovali badatelé – etnologové, sociologové, historici – téměř žádnou pozornost.1 Ve svém článku se pokouším analyzovat, s jakými představami je štatl spojován, jaké významy jsou mu připisovány, jak je popisován, jak žije ve vzpomínkách a jak je interpretován, a zároveň, jak jsou představy o něm v současnosti využívány. Nevěnuji svou pozornost pouze štatlu, jeho charakteristickým znakům, ale také lidem, kteří k němu ve všeobecném povědomí patří, tedy štatlařům, a jazyku, tzv. hantecu, který je s ním stejně tak neodmyslitelně svázán. Časově se jedná především o období od 60. let 20. století do současnosti, ale zároveň jsem se nemohla vyhnout odkazu na tzv. brněnskou plotnu, která se časově vrací do počátku a do 1. poloviny 20. století. Pokouším se zařadit „fenomén štatlu“ do širších společenských a dobových souvislostí, studii chápu jako příspěvek ke studiu etnologie města. Mimo sféru mé pozornosti stojí tedy např. štatl a jeho využití v krásné literatuře. Studii jsem rozdělila do několika tematických částí. Metodami výzkumu byly především orální historie a analýza dokumentů, základem studie je analýza a interpretace textů. V analýze využití štatlu v současnosti vycházím především z literatury, která se zabývá problematikou využívání tradic a kulturního dědictví. Prameny Ve svém článku vycházím z písemných a ústních pramenů, které se štatlu většinou věnují s časovým odstupem, jsou vzpomínkového charakteru. V období, kdy – alespoň jak se zdá z interpretací v interview a vzpomínkové literatuře – byl štatl „živý“, tedy v 60. až 80. letech 20. století, o něm téměř žádná literatura nevznikla (ani odborná, ani „aktérská“).2 První skupinu pramenů tvoří vzpomínková literatura, která popisuje jednak dění ve štatlu především v 60., 70. a 80. letech, jednak štatlaře. Nejstarším dílem je útlá kniha Štatl od Pavla Čiči Jelínka, člena brněnské skupiny Karabina, která vyšla poprvé koncem 80. let 20. století v „samizdatu“ – jako rozmnožený cyklostyl, po roce 1989 však byla vydána několikrát; její zatím poslední, páté vydání pochází z roku 2000 (Jelínek 2000). Koncem 90. let 20. století nastal velký „boom“ ve vydávání vzpomínkových knih a knih naplněných veselými historkami týkajícími

360

Jana Nosková: Brněnský štatl. Mezi mýtem, subkulturou, zdrojem identity a „obchodní značkou“?

se typických figurek pohybujících se ve štatlu – z nejznámějších se jedná o Frantu Kocourka, doktora Špínu, Jana Nováka, Žanka Novotného nebo Rudy Kovandu, někdy doplněných písničkami napsanými v hantecu. Pavel Čiča Jelínek se svými spolupracovníky se podílel na vydání dalších knih (Jelínek 2001, 2003; Kopřiva – Jelínek 1999, 2002), které jsou všechny psány v hantecu. V poslední době (po 2003) žádná nová kniha s tematikou štatlu vydána nebyla. Vyšly pouze dvojjazyčné (české a hantecové) brněnské pověsti (Marek 2005). Vzpomínkový charakter mají i některé články dalších autorů – především Karla Fuksy (Fuksa 1991, 2006) nebo Miloše Štědroně (Štědroň 2000). Specifickou vzpomínkou je publikace vydaná k výstavě o štatlu v roce 2005 (Starobrněnský štatl 2005). Druhým pramenem jsou interview provedená během roku 2006 pomocí metody orální historie. Celkem se jednalo o šest rozhovorů s narátory, kteří se především koncem 60. a v 70. letech 20. století pohybovali jako studenti nebo mladí lidé „ve štatlu“. Část se jich považovala za štatlaře, část jich byla v 60. letech napojena na skupinu tzv. brněnské bohémy v čele s demiurgem a absolutním básníkem Janem Novákem (více informací viz Kaprálová 2005), část jich studovala v dané době na vysokých školách. Narátory jsem získávala metodou „sněhové koule“. V jejich výběru jsem se snažila zohlednit určité „skupiny“ lidí, které dle mých znalostí z literatury byly se štatlem spojovány, ale bohužel se mi to ne zcela podařilo. Především umělci se ukázali jako vstřícnější ke vzpomínání na štatl, bylo snadnější je kontaktovat. Jsem si vědoma toho, že dalším z důvodů, proč se mi nepodařilo sehnat více narátorů z „neuměleckých kruhů“, mohl být i zvolený systém „sněhové“ koule – jedna z jeho nevýhod je, že vytipovaní narátoři mohou předávat kontakty pouze na další narátory ze svých sítí, tedy např. umělci na další umělce. Ne vždy se mi podařilo interview uskutečnit, i když jsem získala kontakt na požadovanou osobu – někteří oslovení se odmítli na interview podílet (hlavním důvodem byla příslušnost jednotlivých vytipovaných potenciálních narátorů k různým „skupinám“, které o štatlu v posledních letech publikují, a jejich vzájemná řevnivost), jeden z oslovených narátorů interview sice přislíbil, ale nakonec se nedostavil ani na jednu z domluvených schůzek (jednalo se o žijícího štatlaře známého z vyprávění a tištěných vzpomínek). Při strukturování rozhovorů jsem vycházela z prostudované literatury a z jakéhosi předvýzkumu, který jsem provedla pomocí dotazníků (vyplněno 60 dotazníků s obyvatelkami a obyvateli města Brna různých věkových skupin a vzdělání), jež se ale netýkaly pouze brněnského štatlu, nýbrž šířeji událostí „malé“ i „velké“ historie města Brna. Jedna otázka v dotazníku se vztahovala ke štatlu a ptala se na charakteristiky štatlu a na jakékoliv informace s ním spojené. Ke štatlu se vyjadřovali i narátoři, obyvatelé města Brna, se kterými jsem prováděla

361

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

výzkum biografickou metodou během let 2006 a 2007. I jejich vyjádření používám v tomto článku. Všechna interview obsahují interpretace minulé skutečnosti – narátoři vzpomínali na štatl a štatlaře a vytvářeli pro mě jako člověka o více než generaci mladšího jeho obraz. Tímto způsobem se vedle tištěných vzpomínek stala interview dalším důležitým pramenem pro můj výzkum. Neberu vyprávění narátorů jako „objektivní“ pravdu, ale jako interpretaci, určitou formu reprezentace minulé skutečnosti a zkušenosti. Nebylo mým úkolem analyzovat, který z vyprávěných příběhů – historek – je pravdivý, který smyšlený, resp. jaký je podíl „pravdy“ v jednotlivých historkách, nebo která z historek je již známá z knižních publikací. Zajímaly mě představy, které se v nich se štatlem a štatlaři spojují. Třetím pramenem je odborná literatura, která se nesnaží analyzovat přímo „fenomén brněnského štatlu“, ale věnuje se především jazyku, který je s brněnským štatlem velmi úzce spjat, tedy tzv. hantecu či hantýrce. Tato odborná literatura je omezena vesměs na díla jedné autorky (pokud nepočítáme některé diplomové práce, které vznikly na Filozofické a Pedagogické fakultě MU v Brně), brněnské sociolingvistky Marie Krčmové (Krčmová 1995a, 1995b, 1998, 2007a, 2007b). V rámci svých sociolingvistických bádání se ovšem nevěnuje pouze čistě jazykovědným tématům, ale sleduje hantec (hantýrku) v širších souvislostech. Do této skupiny patří i článek B. Beneše (Beneš 2005). Čtvrtým pramenem jsou novinové články a zprávy z médií, které se týkají štatlu – excerpovala jsem oficiální měsíčník města Brna Brněnský metropolitan (2006–leden 2009), částečně jsem využila i zprávy ČTK, zprávy v regionálních přílohách celorepublikového tisku (např. Kaprálová 2005; Mareček 2006). Brněnská plotna – předchůdkyně štatlu? Z odborné a některé vzpomínkové literatury se zdá, že o štatlu nelze hovořit bez znalosti tzv. brněnské plotny. Její obraz zvěčnil a proslavil jediný autor – dr. Otakar Nováček, když v roce 1929 publikoval knihu, která vycházela – dle jeho vlastních slov – z jeho přednášek a jednotlivých článků publikovaných v denním tisku (například v Přítomnosti; reakce na jeho článek pak v Lidu z 20. 2. 1928, 2. 3. 1928). Svou studii uvedl slovy: „Ve studii, kterou odevzdávám do rukou veřejnosti, pokusil jsem se zachytit pestrý život zajímavé kasty, která je hrdá na svůj brněnský titul plotna (kurziva u autora – pozn. J. N.). Jsou to individua typická pro velkoměsto. Náležejí jaksi k jeho charakteristice a jsou v něm ukryta za jeho anonymitou. Jsou živlem, který každé velkoměsto vzrušuje a dává mu určitou specifickou příchuť, vůni.“ (Nováček 1929: 7) 362


Nováček přirovnal brněnské plotňáky k pražským pepíkům. Oproti nim je ale brněnský plotňák „těžkopádnější, hrubšího zrna, ponurejšího vzhledu, tak víc fuk. Zkrátka, víc moravský. Nemá pohyblivosti ani výřečnosti pepíkovské. Je loudavý, někdy i neohrabaný, málo čilý. Větší flegma a nedůvěrivec“ (Nováček 1929: 12). Srovnává je ale i s vídeňskými Plattenbrüder a Wiener Strizzi nebo s pařížskými Apači. Pokud stručně shrneme obsah jeho knihy, věnoval se charakterovým vlastnostem plotňáků, které jsou, jak píše, většinou negativní (ibid.: 8). Vyzdvihl především averzi k práci (flákačství), vychloubačnost, agresivitu, ale na druhé straně též smysl pro humor a připravenost dělat si z lidí blázny nebo „ideální solidaritu a obětavost do nemožnosti“ uvnitř dané skupiny (ibid.: 10). Typické pro plotňáky byly také „hovory nejrozmanitějšího rázu“ (ibid.: 24) – tematicky se týkající především nemocí, peněz, sexuálních zážitků a potence, sportu a vojny, často byly podávané jako „prášilovské historky“. Nováček popsal také sociální původ plotňáků, upozornil na jejich podléhání módě a popsal jejich šatník. Nejvýraznějším rysem podle něj bylo chování plotňáka na ulici: „Je nevázaného a bujného chování, zvlášť je-li v partii; provádí kousky, nad kterými tak zvaný slušný člověk trne a chytá se za hlavu. Prozrazuje-li plotňáka z jedné třetiny šat a řeč, prozrazuje ho z ostatních dvou třetin chování. Je živelný, nebojácný, z ničeho si nic nedělá, leda srandu. Je mu všechno ‚lokr‘. Rychle se vžívá do náhodných situací.“ (ibid.: 30) Jako nejčastější způsob zaměstnání plotňáka označil drobnou kriminalitu (jednalo se o kapsáře, falešné hráče, vyděrače a pasáky), dále námezdní práci, dělnické profese v brněnských továrnách, profese číšníka či šoféra. Do skupiny plotňáků zařadil i zběhlé studenty. Pokusil se i o jakousi „sociologickou“ analýzu vzniku plotňáctví, když zhodnotil vliv na děti plotňáků po „stránce morální a pedagogické, tak sociální vůbec“ (ibid.: 30) – „nedostatečné ošetření rodinné, sociální mizerie rodičů a špatná výchova“ – jsou podle něj podmínkami pro vznik a růst plotňáckého živlu se všemi jeho negativními vlastnostmi (ibid.: 31, 32). Nevyhnul se ani charakteristice žen plotňáků a z plotny a vztahu mezi oběma pohlavími (vydržování mužů ženami, sexuální náruživost a promiskuita, prostituce, vysoká natalita – ibid.: 34–40). Věkově ohraničil plotnu přibližně 30 roky (i když to není pravidlem), protože pak „vyúsťuje obyčejně do zájmů věcí vážných, životních, touží si najít práci v klidné, slušné službě“ (ibid.: 40). Mezi nejčastější zábavy plotny patřily výlety do okolí Brna, rvačky, časté návštěvy hostinských zařízení, hraní karet a „pěstování her s hadrovým míčem“ (ibid.: 13, 14). Nováček popsal a charakterizoval také jednotlivé skupiny v rámci plotny dané především geograficky, tedy pocházející z různých částí Brna (ibid.: 16–23). Centry plotny bylo jednak vnitřní Brno (Hlavní nádraží), jednak různé části Brna na bližší i vzdálenější periférii. Druhou, stejně zásadní část Nováčkovy knihy tvořily ukázky brněnské hantýrky a její slovník s pokusem o výklad některých slov. Shromážděná slova jsou

363

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

do jisté míry argotickou slovní zásobou – týkají se především oblasti kriminality a sexuality. Mají své kořeny v dvojjazyčnosti města Brna – tedy v němčině, resp. brněnském německém dialektu, a v některých středomoravských dialektech, především z oblasti Hané (Krčmová 1998: 91). Nováček byl vlastně prvním člověkem, který tento pro plotnu typický znak písemně zaznamenal a snažil se jej i jazykovědně rozebrat. V žádném případě nejsou všechny Nováčkem publikované texty „lidové“, jedná se o stylizace. Některé texty v hantýrce vytvářel sám, upravoval slyšené tak, aby získal co nejčistší jazykový hantýrkový tvar, text, ve kterém by mohl použít co nejvíce hantýrkových slov (ibid.: 92). Nováček se počítal k plotňákům z Husovic, psal knihu na základě svého pohledu, tedy z pohledu „insidera“ (v žádném případě nechci posuzovat, zda a do jaké míry šlo o stylizaci autora). V každém případě na konci 20. let 20. století popisoval již jev, který dle něj „dožíval“ nebo téměř neexistoval – za zlatý věk brněnské plotny on sám označil dobu kolem roku 1900 (nejvýše do začátku 1. světové války). Přesněji řečeno byl tento jev dle jeho slov ve 20. letech 20. století již „jiný“. Dodává k tomu: „Mluví se o vymírání plotny. Není to však doslova pravda. Zajisté, ta plotna dřívější neexistuje v pravém smyslu toho slova, ale je tu nový druh plotny, přeorientovaný. (…) je plotňák dnes modernější, poněkud civilisovanější, ale v jádru týž. Do dnešní plotny nutno zahrnout všechny ty dacany (ačkoliv to je jen nadávka), menší chmátkaře, všechny ty flákače, flákotáře, ksandláky atd. Tyto názvy jsou spíše vlastnostní, nežli typické a prolínají se, abych tak řekl, s pojmem plotňáků. Obsahují totiž zpravidla některou z plotňáckých vlastností. Dnešní plotna se tedy liší od starší tím, že má větší touhu fachčit a chce býti řádně vokštelčena.“ (Nováček 1929: 41) Plotna dle Nováčka: „Byla v rozkvětu, když se hospodářská mizerie blížila kulminačnímu bodu, upadala, když se jevily první známky blahobytu.“ (ibid.: 44) S určitou nostalgií uzavřel svou studii o plotně konstatováním, že „její velikáni žijí již pouze v legendách“ (ibid.: 45). O tom, že Otakar Nováček má i v současnosti své příznivce, svědčí skutečnost, že je zařazen mezi „Osobnosti města Brna“ na oficiálních internetových stránkách města, na kterých má i vlastní medailon.3 Jeho význam je zdůvodněn tím, že se zabýval hantýrkou, tedy záležitostí, která poznamenává kulturní atmosféru města, neboť: „Do kulturní atmosféry každého města patří i jevy zdánlivě okrajové, které je však na první pohled (či poslech) výrazným způsobem odlišují od ostatních a vytvářejí jeho charakteristickou tvářnost.“ Svou knihou a přítomností v Brně v 60. a 70. letech 20. století ovlivnil Nováček i pozdější autory, kteří se věnovali štatlu. Jeden z našich narátorů vzpomínal, jak dr. Nováček sedával „U Medvídka“ a žádný z kolemjdoucích mu „neuniknul“ (interview s panem G.). Jeho medailon na internetových stránkách města Brna končí větou:

364


„Nepřehlédnutelná mohutná figura dr. Otakara Nováčka opustila brněnské ulice (kurzíva J. N.) den před jeho 85. narozeninami.“ (http://www.brno.cz/index.php ?nav01=2222&nav02=2220&nav03=2447&idosobnosti=52) „Štatl“ a „štatlaři“ Jestliže plotna a plotňáci našli „svého“ autora v dr. O. Nováčkovi, štatl se poprvé stal hlavním tématem v knize Pavla Čiči Jelínka. Hned v úvodní pasáži autor píše: „Za své rodné město, za jeho atmosféru i jazyk by se žádný člověk neměl stydět a také by ho neměl nikdy zapomenout. Svého brněnského akcentu jsem se nikdy nesnažil zbavit, protože to už bych nebyl já.“ (Jelínek 2000: předsádka) Autor knihu rozdělil do několika částí – v první z nich vytvořil jakýsi „výtah“ z knihy O. Nováčka, v němž chtěl připomenout „zašlou slávu sociální skupiny“ brněnské plotny (Jelínek 2000: 7). Informace z Nováčkovy knihy převedl do spisovné češtiny – Nováčkova studie částečně využívá hantýrky – a zařadil je „z určitého patriotismu ke svému rodnému městu“ (ibid.: 16). První část obsahuje také některé přetištěné texty z Nováčkem vydávaného časopisu Hantýrka. Druhá část zachycuje období od konce 60. let 20. století po současnost; zde již Jelínek věnuje pozornost „štatlařům“, jejich způsobu života a myšlení (ibid.: 7). Jednak definuje štatlaře (dle svého vlastního výzkumu), jednak uveřejňuje veselé historky o štatlařích, písňové texty a básně, přetiskuje i zřejmě nejznámější literární stylizace v hantecu od Franty Kocourka (Jak zkalil Žanek Husa v Pakostnici, Jak Žanek Žižkové šeredně vybóchal křížatý, Mlata na Bílendě 16 kilo 20). Ve třetí části jsou ukázky z písňové tvorby brněnské trampské skupiny Karabina a čtvrtou část knihy tvoří slovník hantýrky neboli brněnského hantecu (ibid.: 55–76), jak „žije a zůstává pouze v Brně“ (ibid.: 7). Podle autora zachycuje stav v letech 1960–1987. Kdo je tedy štatlař? V Jelínkově knize je nabídnuta řada odpovědí: „Štatlař je člověk, které proplóvá životem cestó némenšího odporu. Je většinó furt ve městě, poflakuje se po hospodách a kavárnách. Nemá jasné životní cíl. Faše se vyhébá, a dyž už makat, tak si nande neco lehčího, nezávaznýho, jenom na to, aby se vyhnul konfliktu s paragrafama. No to by šlo! Nebo totok – štatlař je, kdo se córá po Čárce (Česká ulice – J. N.), na roli (na nádraží- J. N.) nebo sedí u Medvídka (náměstí na křižovatce České a Joštovy ulice – J. N.). Só to lidi, co stojijó na kraji společnosti a nemajó žádné životní cíl. Taky se jim nekdy říká hašišáci. Čistě po brněnsku by to bylo asi tak – je to řízek z Brna a je na to hrdé, kóří (umí – J. N.) perfektně hantec, drží se hesla – málo hokny (práce – J. N.), hodně lovů (peněz – J. N.), hodně koc (žen – J. N.) a hodně škopků (půllitrů, piva – J. N.). 365

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Dosť štatlařů pré ale má vysokoškolský diplomy, který só jim vlastně na nic. Voni je majó jen na to, aby se mohli při nejakéch tech nezávaznéch ‚intelektuálních‘ debatách bavit. Štatlaři by taky mohli byt ranaři, kšeftaři, rváči nebo só štatlaři brněnská smetánka vylepená večer v Intru (hotel International – J. N.), v létě na Pryglu (Brněnská přehrada – J. N.) na Sokecu (tzv. Sokolské koupaliště – J. N.) nebo u Šuláka (hostinec – J. N.)? Viděl sem vůbec někdy štatlařa? Néspíš jo, ale sténě nevím, podle čeho bych ho poznal. Štatlaři – ke štatlu patří, ve štatlu žijó a ve štatlu taky umřó. Moc lidí vo těch štatlařích vykládá a každé si je představuje trochu jináč. Snad névystižnější charakteristika, která byla vyslovena bez dlóhýho přeméšlení, jak se říká ‚z kule‘ – ‚štatlař je městské flákač‘.“ (Jelínek 2000: 29) Štatlař je tedy člověk, který má čas a chuť procházet se po městě, resp. po centru města (po štatlu), nedělá nic závažného (pokud vůbec pracuje), nepatří zrovna k „uvědomělým“ občanům, rád užívá života, mluví dobře hantecem. Do jisté míry tak štatlař „reprodukuje“ v Jelínkově podání charakteristiky plotňáka. Existují zde však i rozdíly (o nich více později). Katalog výstavy Starobrněnský štatl hovoří o tom, že štatlaři byli vždy lidé „nekonformní“ a „plnotuční“, a přidává další charakteristiku, která není přímo zastoupena v Jelínkových charakteristikách citovaných výše, ale je typická pro většinu publikací naplněných „veselými historkami“ ze štatlu – štatlaři jsou strůjci srandy. Zároveň ji však posouvá dále, oslavuje štatlaře ve smyslu člověka schopného existovat v období komunistického režimu, z něhož si dělá legraci: „Toto neorganizované společenství není družinou hrdinů. Bolševicky šedé brněnské ulice berou jako přirozené životní prostředí, nehrbí se před ním, ale ani ho neboří. Spokojí se s tím, že se mohou při každé příležitosti establishmentu s gustem vychechtat do tváře.“ (Galík 2005: s. p.) Jak se na štatl a štatlaře dívali oslovení lidé v dotazníku? Na otázku týkající se štatlu odpověděla přibližně polovina z nich. Štatl chápali jako synonymum města (myšleno centrum města) nebo ho jednoduše lokalizovali do centra města, nejčastěji byly jmenovány ulice Česká, Masarykova, dále Hlavní nádraží, objevilo se i místo zvané „U Medvídka“, jedenkrát také Staré Brno a známé bufety 70. a 80. let 20. století Padovec (Masarykova ulice) a Sputnik (roh České a náměstí Svobody). Štatl se stal pro více než polovinu dotázaných, kteří odpověděli, synonymem k významným postavám/figurkám – dle četnosti jmenování by vedl F. Kocourek, následován Rudy Kovandou a dr. Špínou. Přibližně v desetině odpovědí padla zmínka o hantecu. Mezi respondenty ve věku nad 60 let

366


se objevilo i několik negativních hodnocení – jednak plotny a plotňáků jako lidí nevzdělaných, povalečů, alkoholiků nebo přinejmenším „společensky problematických lidí“, štatl pak byl hodnocen jako „pokleslá kultura, která s Brnem nemá co dělat“, štatlaři jako „flákači“. Existenci štatlu datovali dotazovaní jen nepřímo – přes známé figurky, dalo by se říci tedy především do 70. a 80. let 20. století. Někteří však mezi štatlem a plotnou nerozlišovali, oba pojmy jim splývaly. Jedna narátorka v biografickém interview na štatl vzpomíná následovně: „Když se šlo do města, tak se šlo do štatlu. A ti kluci, co tam chodili, tak se jim říkalo štatlaři. To byli takoví jako fešáci. (…) Jen mi to připomíná, že tam byli kluci, oni tam byli pořád. Tak ti spíš vymetali kavárny.“ (interview s paní H.) Jak je štatl charakterizován v interview s narátory? Užití tohoto slova má dva významy, které je nutno odlišit, jež se však volně v rozhovorech prolínají. Jednak se jedná o synonymické slovo k městu – tedy „jít do štatlu“ znamená „jít do města“ (míněno centrum města).4 Jednak je štatl „něco více“ – je sice opět prostorově vymezený středem města, zahrnuje v sobě ale navíc specifický způsob chování určitého počtu lidí. Jedná se tedy o jakýsi konglomerát osob, prostoru, způsobu chování, hodnot a norem (tedy dalo by se říci subkulturu – viz Velký sociologický slovník 1996: 1248). Navíc je prezentován jako časově ohraničený. Pokud bývá v literatuře často odkazováno v souvislosti se štatlem na plotnu a někdy je řešena i otázka vzniku štatlu, je zajímavé podívat se také na názory narátorů na tentýž problém. Odpověď jasná není. Většina narátorů se shodla, že ve 2. polovině 60. let 20. století již existoval, protože se v té době v něm již pohybovali a o centru města hovořili jako o štatlu. Jeden z narátorů shrnul svůj názor na existenci štatlu následovně: „Já si myslím, že potom je to už syndrom. Od konce 60. let už se o tom ví, každej to nějak reflektuje a každej si podvědomě nebo vědomě k tomu vytvoří nějakej vztah. Jestli to budu brat nebo nebudu brat a jestli to budu brat, tak kdy jo a kdy ne. Jestli se s tím ztotožním úplně nebo…“ (interview s panem G.) Většinou dávali narátoři vznik štatlu do souvislosti s uvolněnou společenskou a politickou atmosférou 2. poloviny 60. let 20. století, v kontrastu se „sešroubováním“ atmosféry v 50. letech: „Bylo dobrým tónem (v 60. letech – J. N.) demonstrovat trošku takovou jakoby vnitřní svobodu;“ (interview s panem B.) nebo: „Po válce, po osmačtyřicátým, že to bylo hrozně sešroubovaný a omezený. (…) Mezi rokem 64 a 68 to bylo nejlepší.“ (interview s panem C.) Nutno také říci, že se většina narátorů (kvůli svému datu narození) začala pohybovat ve štatlu právě ve 2. polovině 60. let nebo v 1. polovině 70. let 20. století. Pokud bych srovnala tyto názory s informacemi v literatuře, vyskytnou se však i odlišné názory – například dle Jiřího Kratochvila štatl existoval ve 40. i 50. letech 20. století, ba dokonce byla tato doba jedinou „autentickou štatlařskou

367

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

epochou“ (Kratochvil 2001: 66). Štatl nezničily ani dva zásadní zásahy do života města – německá okupace s likvidací židovského a romského obyvatelstva města a nástup „socialistického životního stylu“ se svou policejní kontrolou každodenního života (je zajímavé, že Kratochvil úplně pomíjí další zásadní zásah do života města Brna, a to vyhnání německého obyvatelstva). Marie Krčmová v jedné ze svých studií hovoří o štatlařích již v meziválečné době (Krčmová 2007a: 8), stejně tak i B. Beneš píše, že plotňákům se po 1. světové válce začíná říkat štatlaři (Beneš 2005: 129), a to, co nastává v 60. a 70. letech 20. století, nemůže být se štatlaři nikterak spojováno, neboť lidé, kteří se tváří jako „původní uživatelé a nositelé“ hantecu, nepatří k povalečům, ale využívají ho jako recese (ibid.: 130). Nicméně Nováček slovo štatl ani štatlař ve své knize neuvádí. Jeden z narátorů k tomu dodává: „Nová situace je teda za komunistů. To znamená od 50. let, kdy teda se asi mění ten plotňák na štatlaře. A ten štatlař, to už je víc lidí, taky studenti, kteří se pohybují ve středu města.“ (interview s panem G.) Dle něj vzpomínka na plotňáky a jejich přelití ve štatlaře přežilo díky „figurkám“, jako byl např. dr. Nováček. Jestliže se štatl zdá být spojen v některých výpovědích narátorů se svobodou, společenským a politickým uvolněním v 60. letech 20. století, je zajímavé, jak je interpretována jeho existence později, v 70. a 80. letech 20. století, když zmiňované společenské uvolnění odeznělo. Bývalý student se výrazně ohradil proti tomu, že by „režim“ měl vliv na jeho pobyt ve štatlu: „Ten štatl samotnej, to nebylo politický. Svoboda, nesvoboda, to nikoho nezajímalo. Šel do štatlu desetkrát, ať byl bolševik, nebo nebyl,“ i když uznává, že někteří lidé ze štatlu zmizeli v důsledku emigrace (interview s panem E.). Příslušníci uměleckých kruhů situaci viděli jinak. Interpretovali existenci štatlařů v 70. a 80. letech několika způsoby – jako ostrůvek svobody nebo „zdánlivé svobody“: „Oni žili tady ti štatlaři jakoby svobodným životem. Oni prostě pařili, oni trošku někdo z nich kšeftoval maličko, nebo naopak od těch rodičů měli ty bony tuzexový, a tak dále. A tím vlastně vytvářeli takovou iluzi nezávislosti,“ (interview s panem B.) jako určité východisko z bezvýchodné situace 70. a 80. let: „Co jsme mohli dělat, to jsme dělali, a tady tuto legraci, která se dělala, tu nám nikdo nemohl sebrat,“ (interview s panem A.) nebo jako možnost, jak projevit opozici proti režimu: „A byla tam dvojice s abnormálně dlouhými vlasy. A ti prostě revoltovali už svým zjevem a byli pokládáni těmi, oni nestudovali, ale študáci je brali v té době jako symboly tehdejšího štatlu. Že to prostě byli oni, kteří vysloveně revoltovali a dávali to najevo i na venek.“ (interview s panem D.) Stejným směrem argumentuje i Jiří Kratochvil, který se domnívá, že štatlaři byli lidé, kteří měli potřebu odlišit se od socialistické uniformity a vytvořit si svůj vlastní, bizarní životní styl (Kratochvil 2001: 66).

368


Zároveň ovšem vystupuje do popředí ve vzpomínkách (na rozdíl od tiskem vydávaných vzpomínek, které sázejí na veselé příhody) určitá „tragikomičnost“ situace a osudů lidí pohybujících se ve štatlu: „Aji na těch figurkách jako byl Eda (dr. Špína – J. N.) bylo vidět, že je prostě semlela doba. Že komunista nepotřeboval chytrýho právníka. Komunista potřeboval blbýho právníka, kterej odsoudí kohokoliv,“ (interview s panem F.) nebo: „To byla tragikomedie tenkrát. Mnohdy tragédie, ale my jsme z toho dovedli tragikomedii a spíš do té komedie to dostat.“ (interview s panem D.) I když je nutné říci, že slovo „tragikomedie“ se často v interview netýká specificky pouze života lidí ve štatlu, ale obecně celého období 70. a 80. let 20. století. Tento rozptyl názorů na protirežimnost (nebo naopak nepolitičnost) štatlařů může souviset s tím, co Radim Marada analyzoval jako typické pro vyjádření odstupu nebo opozice k politickému režimu u nás v 70. a 80. letech 20. století, kterým byl „nějaký druh kulturně kódovaného sdělení, jež mělo nejednoznačný politický status“ (Marada 2003: 24). Podle Marady se k veřejnému vyjádření odporu používaly obecně kulturní projevy (oblečení, umělecký vkus, nekonformní trávení volného času, praktikování víry atd.), jinak byl odpor omezen na neveřejné prostory. Právě nemožnost artikulovat odpor jednoznačně politicky měla za následek, že tyto „kulturní“ formy artikulace odporu nebo rezistence k režimu mohou být značně odlišně interpretovány – jako kulturní vkus nebo jako politický postoj (ibid.: 25), čehož v dané době využívaly obě strany (režim i aktéři samotní) a čehož v interpretacích štatlu a štatlařů využívají v současné době i narátoři. Jak jsem již naznačila v úvodu, štatl je především charakterizován prostorem. Ve vztahu ke štatlu nejčastěji fungují ve vyprávěních ulice v centru města: „zlatá osa města“ – ulice Česká, náměstí Svobody, Masarykova (interview s panem G.), „bermudské troúhelník, který pohltil v té době každýho“ – myšleno ulice Česká, Masarykova a Kobližná (interview s panem F.), „Brno scuclý na pár set metrů“ – myšleno centrum města (interview s panem E.), nebo „Mekka štatlu“ – tedy prostor, malé náměstí na křižovatce ulic Česká a Joštova, zvaný „U Medvídka“ podle fotografického ateliéru, který měl ve výloze foto dítěte s plyšovým medvídkem5 (interview s panem D.). Vedle prostorového ohraničení se štatl definuje v interview, stejně jako v literatuře, pomocí lidí (štatlařů), jejich chování v něm a specifické atmosféry. Již zmíněný citát o „Brnu scuclém na pár set metrů“ pokračuje zmínkou o specifické atmosféře a končí výrokem: „Každý město to má, nějakej takovej genius loci,“ (interview s panem E.) šlo o „scenérii pro setkávání,“ (interview s panem F.) jinak řečeno: „Tak tehdy (60., 70. léta – J. N.) to jeviště světa bylo ty štatlaři. Dějiště brněnského světa. Samozřejmě.“ (interview s panem B.) S tímto souvisí také úzce pocit lokálpatriotismu, který se v interview objevuje velmi často (viz níže).

369

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Jak jsou štatlaři v interview obecně charakterizováni? Velmi podobně jako v knize od Pavla Jelínka.6 Definice jednoho z narátorů zní: „...osoby mužského pohlaví mezi šestnácti a třiceti lety, plus pár figur.“ (interview s panem C.) Většinou se v interview objevují štatlaři jako mladí lidé, kteří měli dostatek času zdržovat se ve městě, „mózovat“ (chodit sem tam – J. N.) ve štatlu: „Já jsem to zažil nejvíc, když jsem byl na vysoké škole těch šest let. To jsme tam byli furt. (…) To člověk nad tím moc nepřemejšlel. To byl zvyk. (…) Mám volno, tak co. (…) To byl fajn pocit.“ (interview s panem E.) Šlo tedy o to procházet se, bavit se se známými, ukázat se v nějakém oblečení „ze Západu“, navštěvovat restaurační zařízení, „lovit koc“. Dva z narátorů – i když s určitou nadsázkou – přirovnali štatl k předválečnému korzu (interview s panem F. a panem B.). Naprostá většina narátorů hovoří o mladých lidech, o „sociální míchanici“ (interview s panem E.), o „mišmaši“ lidí (interview s panem C.). Nejčastěji se mezi nimi objevují vysokoškolští studenti, lidé se svobodným povoláním, sportovci, dále tzv. sociálně slabí, ale také lidé, kteří v době plné zaměstnanosti v období socialismu nemuseli pracovat (lidé v invalidním důchodu, chronicky nemocní, ti, kteří museli strávit na pracovišti jen malou část z 8,5hodinové pracovní doby). Dva narátoři hovořili také o tzv. zlaté mládeži (interview s panem B. a D.). Zda mezi štatlaře zařadit také osoby pohybující se na hraně zákona (např. obchodující načerno se zahraničním zbožím, veksláky atp.), na tom se narátoři neshodují: „Veksláci nejsou typickej produkt nebo neprodukt štatlu. Proto říkám, tam nejde přesně o štatl a štatlařinu. Tam se bral ne tak forma, ale spíš ten duch. I když tam žádnej duch třeba nebyl (smích).“ (interview s panem E.) Naopak narátoři C. a D. mezi štatlaře řadí i příslušníky této skupiny. Rozhodnutí „být štatlařem“ je interpretováno jako reakce na určitou již existující „módní vlnu“ nebo jako druh protestu. Ovšem dalo by se říci, že se v interview jedná často o „heterostereotypy“. Většina narátorů, příslušníků uměleckých kruhů, se ke štatlařům totiž nepočítá, i když jiné z té samé skupiny narátorů k nim řadí. Štatlaři a jejich hlavní, často opěvované charakteristiky pak nabývají ambivalentních hodnocení. Co především vadí, je nejdůležitější charakteristika štatlaře, a to „pouhé štatlování, mózování ve městě“: „Pravověrný štatlař jsem já nikdy nebyl. V tom smyslu, jak my jsme to tehdy chápali. Protože já jsem byl tehdy taková figura s takzvaně uměleckýma ambicema. (…) Jejich náplní bylo právě to štatlování a nic jinýho. Oni se nescházeli za nějakým jiným účelem. Jejich náplní bylo ukázat se. (…) Nicméně musím říct, že já jako, když mně bylo těch sedmnáct let nebo šestnáct nebo patnáct, tak v určitým smyslu jsem tady k těmto štatlařům, k těm předním štatlařům, tak v určitým smyslu jsem k nim vzhlížel,“ (interview s panem B.) ale podobně i pan C. Na druhé straně jeden a tentýž narátor v jedné části rozhovoru hovoří o tom, že nechtěl být „pouhým štatlařem“, tedy člověkem, který „chodí po tom městě a povaluje se u toho Medvídka“,

370


neboť „něco chtěl v životě dokázat“, na jiném místě v rozhovoru ovšem sám sebe jako štatlaře označuje, i když ne jako „ortodoxního“ (interview s panem D.). Jako štatlaři jsou tedy často označováni „ti druzí“ a pak vybrané figurky, které se objevují ve všech zmíněných knihách – na prvním místě vždy Franta Kocourek. Ovšem hovořit o nějaké „skupině“ se dle narátorů nedá, protože nebyla uzavřená: „Byla to množina nebo okruh lidí, kteří takhle ve městě trávili svůj čas.“ (interview s panem B.) „Někdo se tam třeba dva roky scházel, flákal. Pak se voženil, manželka mu to zatrhla a bylo po flákání.“ (interview s panem A.) Důležitou roli hraje tedy „biologický moment“ (interview s panem G.), čímž je míněna skutečnost, že štatlaři byli většinou mladí lidé. Podle narátorů bylo běžné, že štatlaři fluktuovali – jako vysokoškolští studenti byli štatlaři, po studiích odcházeli z Brna, nebo se zapojovali do života charakterizovaného jako „reálný, normální“ (tedy s rodinou, zaměstnáním) a opouštěli dřívější společenství lidí. To je skutečnost typická pro řadu mládežnických aktivit v 70. a 80. letech 20. století.7 Pokud bych chtěla dokončit chronologickou řadu, nabízí se otázka, co se stalo se štatlem dle narátorů v 90. letech 20. století? Zdá se, že štatl již neexistuje – ani ve smyslu pojmu pro označení centra města (narátoři tvrdili, že nevědí, zda toto slovo mladí dnes běžně užívají), ani jako označení pro „subkulturu“. Narátoři poukazovali na to, že o štatlu už nemohou z vlastní zkušenosti hovořit, protože štatl patřil vždy mladým lidem, kterými oni již nejsou, tzn. už do něj nechodí (samozřejmě chodí dále do centra města, ale právě tímto vyjádřením se ukazuje, že štatl je interpretován jako něco více než jen fyzický prostor středu města). Štatl podle některých z nich už nemá ani své „genius loci“, neboť střed města se s novou dobou změnil. A konečně: „Na štatlaření totiž musí být klid – to teď vidim úplně jasně“ (Jelínek 2000: 31) – to je další důvod, který dnes hovoří i podle řady interview proti existenci štatlu. Hantec Nelze nevěnovat jednu část této studie hantecu, jazyku, který, jak se zdá z pramenů, dělá štatl štatlem, štatlaře štatlařem a kterým – tedy alespoň podle mediálního diskurzu a částečně i podle vzpomínkové literatury o štatlu – snad plynně mluví, nebo mu přinejmenším rozumí, každý obyvatel Brna. Například zpráva ČTK týkající se vydání CD Hantec do betle s českými pohádkami v hantecu z 1. června 2006 uvádí: „Pravověrní brněnští ‚štatlaři‘ se už nemusejí obávat, že jejich osobitá mluva – hantec – pod tlakem globalizace vymizí. Dostali totiž možnost, jak ta správná slůvka a obraty vštěpovat malým Brňanům už od útlého dětství.“ Pokračuje o plotňáčtině jako předchůdkyni hantecu a o jeho proslavení díky tzv. brněnské bohémě. Zpráva končí slovy: „Pokud si jej (hantec – J. N.) díky pohádkovému disku oblíbí i nová generace, kdo ví, 371

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

zda se za pár let turista z Prahy v Brně vůbec domluví.“ (Simona Svitáková: Malí Brňané se mohou hantec učit z pohádek – ČTK 1. června 2006) Poslední věta obsahuje obraz, který je v některých vtipech a historkách, jež se vyprávějí v hantecu, přítomný, tedy jistý „odpor“ proti obyvatelům Prahy. Hantec má vlastní internetovou stránku (http://www.hantec.cz), i když se nezdá, že by v poslední době byla příliš aktualizována – poslední revize 4. 4. 2007. Jsou v něm publikovány knihy a vydávána CD (jednak s nazpívanými písničkami v hantecu – kapely Los Brňos, Karabina, Bokomara, jednak s vyprávěními). Marie Krčmová charakterizuje tento jazyk (hantýrku, hantec) jako jazyk určité skupiny obyvatelstva, který měl štěstí, že ho v 60. letech 20. století „znovuobjevila“ skupina umělců (lidé z okruhu tzv. brněnské bohémy a divadla Husa na provázku), kteří mu darovali druhý život (Krčmová 1998: 92). Ve vztahu k jeho mluvčím hovoří tak o novém prostředí uživatelů, které nebylo v 60. letech okouzleno pouze jazykem, ale též některými vlastnostmi starých plotňáků (např. svobodou, opozicí vůči většinové společnosti), které také sloužily jako inspirační zdroje (Krčmová 1995a: 233). Zmiňuje volnost života, „v němž se nikdo nestará, co bude zítra“ (ibid.) a upozorňuje na určitou fascinaci spodními vrstvami společnosti, která se v Evropě projevila např. napodobováním tzv. pařížských Apačů8 (Krčmová 1995b: 50n.). Není pochyb o tom, že obyvatelé Brna běžně hantecem nemluví. Ten není shodný s obecně mluveným jazykem v Brně, kterým se Marie Krčmová ve své práci též zabývala (např. Krčmová 1981). Podobně se k využití hantecu v běžné mluvě vyjadřují i narátoři – hantecem se nikdy nemluvilo, sloužil jako hra. Ale vyjádřeno slovy jednoho narátora: „My tady v Brně zase tolik nemáme. Co tady máme? Masarykův okruh, hantýrku,“ (interview s panem A.) nebo vyjádřeno slovy M. Krčmové – hantec (resp. to, co je dnes jako hantec prezentováno) ztratil svou funkci dorozumívacího jazyka spodní vrstvy společnosti a stal se jevem, který slouží k identifikaci s městem. Krčmová končí své úvahy o hantecu větou: „Hantec prostě žije v myslích lidu českého jako něco, co Brno charakterizuje, tvoří samou podstatu ‚brněnskosti‘. Tak ho chápou i Brňané. Ti ale také vědí, že skutečný hantec jako jazyk běžné komunikace a souvislých rozhovorů je dnes pouhým snem.“ (Krčmová 1995a: 235) Podle M. Krčmové se hantec jako jazyk specifické skupiny mohl stát symbolem města z několika důvodů: roli nehraje ani početnost a kulturní význam dané skupiny, ale spojitost, mezigenerační trvání a barvitost a výraznost typického výraziva (Krčmová 1995b: 48). Identita města M. Krčmová uvádí, že hantec, resp. štatl jsou používány jako symbol města Brna, prostředek k vytváření identity jeho obyvatel. V Brněnském metropolitanu, infor372


mačních novinách statutárního města Brna, které vycházejí jednou za měsíc a měly by být distribuovány zdarma do všech domácností v Brně, se od května 2006 objevuje pravidelně rubrika věnovaná hantecu. Od září 2006 (BM, roč. 1, září 2006, s. 22) se mohou čtenáři zapojit do soutěže překlady krátkých textů a básniček z hantecu do „srozumitelštiny“ (termín použitý jedním z čtenářů – viz BM, roč. 4, leden 2009, s. 11); výherci dostávají knižní odměnu. Soutěž byla reakcí na dopis čtenáře otištěný v květnovém čísle, který pochválil soutěž o historii města zde pravidelně otiskovanou a doplnil: „Domnívám se, že hodně Brňanů přivítá i otázky z brněnského hantecu, neboť ten patří k našemu folkloru a dějinám.“ (BM, roč. 1, květen 2006, s. 14) Ukázky mapovaly a mapují jednotlivé brněnské čtvrti, brněnské pamětihodnosti nebo události z brněnské historie, nevyhýbají se ani „milostné tematice“. V říjnu 2006 otiskla redakce názor, že bude v hantecových ukázkách pokračovat, protože odezva mezi čtenáři byla veliká, i když se objevil též názor, že by neměla popularizovat mluvu „brněnské galerky“ (BM, roč. 1, říjen 2006, s. 8). V lednu 2009 se objevila v Brněnském metropolitanu také hantecová poradna, do které mohou čtenáři psát své připomínky, dotazy atd.9 Reakce čtenářů obsahují v největší míře komentáře k obtížnosti překladu té které básně, výběru námětu atp., ale hodnotí i důležitost hantecu pro budování identity. Se slovem identita operuje i předmluva ke katalogu k výstavě Starobrněnský štatl: „Chceme v (sic) návštěvníkům výstavy připomenout, že toto město (Brno – J. N.) má svoji unikátní identitu, kterou mu mohou celé rojnice měst a velkoměst jenom závidět.“ (Galík 2005: s. p.) Pro Brňany pak mají dle autora předmluvy štatl či plotna „hodnotu rodinného stříbra“, i když „skutečným klenotem se mohou stát jen v srdích (sic) těch, kteří jsou na ně hrdí“ (Galík 2005: s. p.). Identita je pak zmíněna také v souvislosti se skupinou Los Brňos, která „je nositelem kultury slavných brněnských ‚štatlařů‘, jejich mluvy, zvyků, písniček a hlavně recese vůči všemu snobskému, maloměšťáckému, velkopanskému, ale také nebrněnskému“. Zmínka o patriotismu, který obsahují písničky Los Brňos, je doplněna upozorněním na to, že patriotismus je „citlivě vyvážen humornou nadsázkou – ‚čurinou‘“ (Starobrněnský štatl 2005: s. p.). Hrdost na město Brno je cítit i z knížky Štatl od Pavla Čiči Jelínka (viz předmluva). Také ve většině interview je zmiňována jedinečnost štatlu, hovoří se o lokálním patriotismu. „Třeba Praha nemá žádnej štatl. Nevím, jak ostatní města. Bylo to takový naše. Takový brněnský.“ (interview s panem E.) Jeden z narátorů s určitou nadsázkou uzavřel své přemýšlení o jedinečnosti štatlu větou: „No to víte, jak říkal Jan Novák: Brno je střed vesmíru.“ (interview s panem C.) Identitu lze založit na faktech, které jsou dostatečně odlišující – většinou jde o to rychle poznat a být rychle poznán. Stejně tak jsme v posledních desetiletích

373

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

svědky znovuobjevování lokálních tradic. Štatl a hantec pak mohou figurovat jako protiklad globalizace (viz zpráva ČTK) nebo jako příklad lokální „kultury“ (viz Starobrněnský štatl) – ve svém důsledku pak ve stylizované podobě upevňují lokální identitu, stávají se „strategickými prostředky ubezpečení, zakotvení v lokálním prostředí“ (Schneider 2005: 18). Komerční využití štatlu a hantecu Podle narátorů štatl v současnosti již neexistuje. Našel spolu s hantecem ale nové využití, a to v reklamě. Zřejmě nejznámější a také celorepublikově známá (díky vysílání reklamních spotů v televizi a reklamě v tisku) je reklama na pivo Starobrno. Texty k televizním spotům rozebrala po jazykové stránce Pavla Valčáková (2006), která je též se svolením Pivovaru Starobrno, a. s., přetiskla ve znění v hantecu i ve volném překladu do spisovné češtiny. Jak uvádí, použitá slovní zásoba je v nich prezentována jako brněnská hantýrka (Valčáková 2006: 64). Texty jsou vlastně parafrázemi starých českých pověstí o Horymírovi, Praotci Čechovi, o Libuši a Přemyslu Oráčovi upravené k použití s brněnskými (moravskými) reáliemi.10 Do určité míry využívají principu použitého v 70. letech 20. století Frantou Kocourkem, který vytvořil nejznámější literární stylizace v hantecu s tématy z českých dějin. Také reklamy na Starobrno využívají všeobecně známých příběhů z českých pověstí, což jim dodává na srozumitelnosti po celém území České republiky, a zároveň je zasazením do Brna lokálně ukotvují – k čemuž pomáhá i použití hantecu. Reakce na „komerční využití“ štatlu a hantecu v reklamě u narátorů byly vesměs zamítavé: „Já vám řeknu, protivný nám je, když se v tom dělá reklama na pivo.“ (interview s panem C.) Ale stejně odmítavě se někteří staví i k vydávání knih a popularizování štatlu – ať už v podobě historek Miroslava Donutila (tedy člověka stojícího „mimo štatl“), nebo i knih publikovaných Pavlem Čičou Jelínkem: „Propagace a institucionalizace těhle věcí, to není dobrý. Samozřejmě se do toho postavil Donutil, který do toho neměl co mluvit. Vůbec! Začal o tom vykládat. To je zoufalý. (…) Prostě těch lidí tam bylo tolik, pro ten štatl byli, absolvovali to a byli důležití pro ten štatl, kteří by o tom vůbec nic nenapsali.“ (interview s panem E.) Dle tohoto narátora by měl zůstat štatl štatlařům. To nic nemění na skutečnosti, že obraz štatlu a hantecu utvářený médii se především tímto způsobem dostává do širšího povědomí, propaguje lokální záležitost na větším území,11 a tak štatlu a hantecu umožňuje stát se „symboly“, se kterými se dá nyní volně pracovat (Krčmová 1995a: 233). I když si nejsem jistá, co přesně znamená „volně pracovat“ u M. Krčmové, sdílí štatl dle mého názoru v současné době osud s některými kulturními jevy 374


označovanými jako „kulturní dědictví“, kdy jsou „kulturní fragmenty vytrženy z ustáleného použití a jsou přivedeny k druhému životu jako reprezentace sebe sama“ (Hemme 2007: 228).12 Děje se to především připisováním hodnoty a právě tato připsaná hodnota se může stát prostředky nejrůznějších instrumentalizací (tedy i k ekonomickým účelům). Ze štatlu se tak stává „obchodní značka“, což je důsledek „obecného jevu objevení kultury jako ekonomického zdroje, který s sebou nese období globalizace“ (ibid.: 246) a jeho recepce jako značky je konsekventní novou interpretací tradice. Závěr Tradice a dědictví jsou slova, která jsou skloňována i ve vzpomínkové literatuře věnující se štatlu. Například Jiří Kratochvil řeší otázku, zda štatlaři jsou „legitimními dědici“ plotňáků (Kratochvil 2001: 66). I další knihy o štatlu se odvolávají na plotnu, vytvářejí tedy obraz o určité kontinuitě – a protože mohou tyto knihy být pro řadu lidí (i pro mé informátory) zdrojem informací, pomáhají vytvářet a reprodukovat vlastně obraz určité „tradice“. J. Kratochvil se mimo jiné snaží ve své recenzi na knihu Štatl vypátrat, které období štatlu bylo „autentické“ – autentický štatl dožívá podle jeho názoru ještě v 60. letech, ale „úderem sedmdesátých z něho zůstává už jen legenda, mýtus, literatura“ (Kratochvil 2001: 66) – a to včetně figurek, které ho zalidňovaly (ibid.: 67). Autenticita v jeho podání v sobě nese určitou vyšší hodnotu a u některých dalších autorů (např. B. Beneše) může být znakem, na jehož základě striktně rozlišují mezi plotnou a štatlem, resp. mezi plotnou s jejím pokračováním v „autentickém“ štatlu – a štatlem v 60., 70. a 80. letech 20. století. Jak jsem již uvedla, plotna a štatl mohou některým dotazovaným splývat v jedno – v mém případě to byli především respondenti odpovídající na otázky v dotazníku. Netýkalo se to narátorů, kteří však svým způsobem tvoří zvláštní skupinu: buď se sami počítají ke štatlařům, nebo k nim podle jiných patří či mají blízko. Jak je to tedy s obrazy štatlu (resp. plotny) v literatuře a interview? Vykazují shodné, či odlišné znaky, nebo je to – podle vyjádření P. Čiči Jelínka – tak, že „každý si je představuje jináč“, a proto ani nelze o nějakých sdílených představách, které jsou produkovány a reprodukovány, hovořit? Většinou se plotna a štatl odlišují dobou své existence: počátek 20. století versus 60. až 80. léta 20. století (pokud autoři nezpochybňují „autentičnost“ štatlu v tomto období). Liší se také v prostoru, kterému jsou připsány. Plotna byla typická (podle literatury, ale také interview, neboť narátoři vycházejí ve svých výpovědích buď z Nováčkovy studie, nebo z jejího přetlumočení P. Čičou Jelínkem) především pro předměstské části Brna a periferii, štatl se vztahuje pouze 375

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

k centru města (ačkoli v reklamě je již spojován s celým městem). Do určité míry odlišně je nahlíženo i sociální složení plotňáků a štatlařů. Druhé jmenované tvoří z velké části studenti, naopak akceptování drobných „kriminálních živlů“ (což je typické pro plotňáky) jako štatlařů někteří narátoři striktně odmítají. „Politizace“ štatlařů, respektive zdůrazňování jejich protirežimního chování v některých interview, se v případě plotňáků neobjevuje. Obrazy vážící se k plotně i štatlu se shodují jednak ve zdůrazňování specifického dialektu – slangu (i když se nejedná úplně o tentýž jazyk, jak dokazuje M. Krčmová, ale např. také B. Beneš (2005: 129, 130), jednak ve vlastnostech, kterými je představa plotňáka a štatlaře modelována – averze k práci, užívání života, recese. Jak plotňáci, tak štatlaři jsou považováni za záležitost mužů a mladé generace. Literatuře věnované plotně i štatlu a také rozhovorům je společná především nostalgie. Podle J. Kratochvila jsou retrospektivní knihy publikované o štatlu a hantecu v současnosti a obrazy, které produkují, odpovědí na nivelizaci identity města v socialismu, štatl a hantec nabývají v médiích na nostalgické atraktivitě. Tak se dostáváme k dalšímu znaku, který je typický pro štatl – zdůrazňování jeho role pro vytváření identity města a jeho obyvatel. Toto tvrzení není zpochybňováno v knihách o štatlu, ale ani ve většině rozhovorů, nepochybují o něm ani vědci (M. Krčmová, B. Beneš), ani přispěvatelé Brněnského metropolitanu. Pokud si pojem štatl vybrala pro svou celorepublikovou reklamu brněnská firma, pravděpodobně předpokládala, že tento termín bude určitým způsobem rezonovat, že existuje již nějaké spojení mezi ním a Brnem. V každém případě jsou v obrazu štatlu a v jeho figurkách patrné prvky, bez nichž se podle Konrada Köstlina neobejde žádná moderní „identitní bricolage“ (Köstlin 1999: 112), tedy odkazy na etnické, historické a regionální souvislosti – štatl je vytvářen jako pokračovatel historické plotny, jako jev výrazně brněnský, lokální (i ve smyslu protipražském – což např. u Nováčka není významněji artikulováno, spíše se snaží zařadit brněnské plotňáky do evropského kontextu13). Štatl lze na základě analýzy pramenů chápat ve dvou základních významech jako fyzický prostor, část města, nebo jako označení určité subkultury; štatlaři pak označují určitou skupinu lidí. Štatl je popisován především prostřednictvím charakteristik těchto lidí, jejich chování a řeči, jež se mohou v jednotlivých pramenech mírně odlišovat. Domnívám se, že materiály, které jsem shromáždila – týkají se štatlu, štatlařů a hantecu a líčí štatl, jak existoval v 60. až 80. letech 20. století – mohou sloužit na jedné straně k nahlédnutí současných interpretací života určité skupiny lidí v městském prostředí v období socialismu, na druhé

376


straně k poznání procesů, jež se týkají současného vytváření lokálních identit či současného tržního/obchodního využívání kulturních artefaktů. Říjen 2009

* Studie vznikla v rámci výzkumného záměru Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i., „Kulturní identita a kulturní regionalismus v procesu formování etnického obrazu Evropy“, č. AV0Z90580513. 1 Tato studie vychází částečně z mého již publikovaného článku – viz Nosková 2009. Jediným dalším mně známým příspěvkem etnologa je článek Bohuslava Beneše (Beneš 2005), který se věnuje vyprávěním v hantecu a jejich vztahu k folkloru, částečně pojednává ale i o štatlařích a štatlu. „Hantecu“ věnovala řadu studií Marie Krčmová. 2 Jako svéráznou poklonu štatlu a tzv. brněnské bohémě lze chápat román Pavla Řezníčka Hvězdy kvelbu (Řezníček 1992), který vyšel na konci 80. let v samizdatu, stejně tak jako některé další samizdatové publikace, např. tzv. Novákovské sborníky – za upozornění na ně a za zapůjčení děkuji panu prof. Miloši Štědroňovi. 3 Nováček, Otakar (1901–1986): muzikolog, autor prací o brněnském slangu. Studoval na FF MU, na mistrovské škole Leoše Janáčka, na Sorbonně v Paříži, doktorát získal v roce 1927. Žil na „volné noze“, většinou vlastním nákladem vydal několik knih – více informací viz http://www.brno. cz/index.php?nav01=2222&nav02=2220&nav03=2447&idosobnosti=52 (přístup 29-01-2009). 4 Ovšem štatl může být chápán v jiném druhu pramenu i jako synonymum pro celé město – tak ho využívá reklama na pivo Starobrno (viz slogan „Škopek, které hodil méno celýmu štatlu“). 5 I v současnosti slouží tento prostor jako významné místo pro setkávání, mezi mladou generací je známý jako na Čáře/České pod hodinami, označení „U Medvídka“ se již víceméně nepoužívá. 6 Všichni z narátorů jeho knihy zmínili – i když je hodnotili různým způsobem. Stejně tak se všichni vztahovali ke knize Otakara Nováčka. 7 Upozorňuje na to i Miroslav Vaněk, který konstatuje, že určit, jak vysoké procento mladé generace se podílelo na různých mládežnických aktivitách, nelze ani na základě archivních pramenů, ani metodou orální historie (Vaněk 2002: 9). 8 Pařížští Apači – vrstva společnosti známá kolem roku 1900, především mladí lidé, zloději, podvodníci a pasáci. Mimo jiné je zmiňuje i O. Nováček ve své knize. 9 Stalo se tak poté, co redakci došlo velké množství dotazů a připomínek k tomu, zda je výraz Švédi správným ekvivalentem pro Čechy a jak používat známý výraz „cajzli“. 10 Uvádím pouze jeden text: Před těžkéma járama vyhópl prafotr Morava na Špilas a hlásí: „Tady hodíme sicnu!“ A dal fachčit škopek. Sajtna radovanec, jen líní Cajzli se zdekovali do Práglu a glgali svó pasovó zrzku. Naši borci ale zmákli takovó chuťku, že přislintali aj Cyroš s Metudem. Ten špicové hrnek pak hodil méno celýmu štatlu. (Před mnoha lety vystoupil praotec Morava na Špilberk a pravil: „Zde se usadíme!“ A dal vařit pivo. Národ žil v prospěchu, jen Pepíci odešli do Prahy pít to jejich pivo. Ale pivo od Špilberku bylo tak skvělé, že přilákalo i Cyrila a Metoděje. Ten zlatý mok pak dal jméno celém městu.) 11 Globalizace a zdůrazňování lokálního, regionálního jsou však komplementární procesy.

377

ČESKÝ LID 96, 2009, 4 12 O publikovaných vzpomínkových knihách a CD v hantecu nakonec i B. Beneš uvažoval v rámci tzv. druhé existence folkloru (Beneš 2005: 132). 13 Míním tím především odkazy na pařížské Apače, vídeňské strizzi, ale i srovnání s pražskými pepíky.

Literatura, prameny: Beneš, Bohuslav: 2005 – Brněnský „hantec“ a folklor. In: Hlôšková, H. (ed.): Folklór v kontextoch. Zborník príspevkov k jubileu doc. PhDr. Ľubice Droppovej, CSc. Bratislava: Ústav etnológie SAV, Katedra etnológie a kultúrnej antropológie FF UK, Národopisná spoločnosť Slovenska: 129–140. (Etnologické štúdie 12). Brněnský metropolitan (BM) 2006 – leden 2009. Fuksa, Karel: 1991 – Hoši, du tlačit mraky. Krátký a intenzívní život moravského siláka Franty Kocourka. Rok. Revue otevřené kultury 2: 6: 52–57. Fuksa, Karel: 2006 – Na „doktora“ Špínu. Rozrazil. Revue na provázku 3: 121–122. Galík, Pavel: 2005 – Štatl a jeho lidé. In: Starobrněnský štatl. Brno: Brněnské kulturní centrum: s. p. Hemme, Dorothee: 2007 – „Weltmarke Grimm“. Anmerkungen zum Umgang mit der Ernennung der Grimmschen Kinder- und Hausmärchen zum „Memory of the World“. In: Hemme, D. – Tauschek, M. – Bendix, R. (Hg): Prädikat „Heritage“. Wertschöpfungen aus kulturellen Ressourcen. Berlin: Lit: 225–251. Jelínek, Pavel Čiča: 2000 – Štatl. Brno: FT Records. (5. vydání) Jelínek, Pavel Čiča: 2001 – Velká kniha lochecu. Brno: FT Records. Jelínek, Pavel Čiča: 2003 – Velká kniha podělávek, aneb, Nikdy jsem nelhal. Brno: FT Records. Kaprálová, Dora: 2005 – Ne(ž) zemřela slavná Brněnská bohéma. Demiurg a básník Jan Novák stvořil koncem šedesátých let v Brně jedinečnou atmosféru živé a žité poezie. Mladá fronta Dnes č. 269, roč. 16, 18. listopadu 2005, D/5. Kopřiva, Pavel – Jelínek, Pavel Čiča: 1999 – Velká kniha hantecu. Brno: FT Records. Kopřiva, Pavel – Jelínek, Pavel Čiča: 2002 – Velký slovník hantecu. Hanteco-český, česko-hantecový. Brno: FT Records. Köstlin, Konrad: 1999 – Volkskultur als Exotik des Nahen. In: Flotzinger, R.(Hg.): Fremdheit in der Moderne. Wien: Passagen-Verlag: 109–120. (Studien zur Moderne, Bd. 3). Kratochvil, Jiří: 2001 – Malá recenze na Štatl. In: Kratochvil, J.: Brno nostalgické i ironické. Brno: Petrov: 64–67. Krčmová, Marie: 1981 – Běžně mluvený jazyk v Brně. Brno: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně. (Spisy Univerzity J. E. Purkyně v Brně, Filozofická fakulta, sv. 231). Krčmová, Marie: 1995a – Hantec a co k tomu patří. Čeština doma a ve světě 3: 229–235. Krčmová, Marie: 1995b – Hantýrka jako jazykový reprezentant města. In: Sborník přednášek z 5. konference o slangu a argotu v Plzni. Plzeň: Západočeská univerzita: 48–53. Krčmová, Marie: 1998 – Nad jazykem města Brna. In: Kundera, L. et al. (ed.): Duše Brna. Brno: Vutium: 90–93. Krčmová, Marie: 2007a – Brněnské hantec. Geografické rozhledy 17: 5: 8–9. Krčmová, Marie: 2007b – Jak se v Brně pomíchala řeč. Mladá fronta Dnes č. 171, roč. 18, 25. července 2007, B/4. Marada, Radim: 2003 – Kultura protestu a politizace každodennosti. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Mareček, Luboš: 2006 – Recesista. Málem sesadil Gotta. Mladá fronta Dnes č. 163, roč. 17, 15.

378


července 2006, C/6. Marek, Aleš: 2005 – Mezi Svratkou a Svitavou. Brněnské pověsti a legendy I, II. Tišnov: Sursum. Nosková, Jana: 2009 – Der Brünner štatl. Ein Lebensstil im Spiegel der Interviews. In: Bohn, T. (Hg.): Von der „europäischen Stadt“ zur „sozialistischen Stadt“ und zurück? Urbane Transformationen im östlichen Europa des 20. Jahrhunderts. München: Oldenbourg: 273–292. (Bad Wiesseer Tagungen des Collegium Carolinum, Bd. 29). Nováček, Otakar: 1929 – Brněnská plotna. Brno: vlastním nákladem. Řezníček, Pavel: 1992 – Hvězdy kvelbu. Brno: Host. Schneider, Ingo: 2005 – Wiederkehr der Traditionen? Zu einigen Aspekten der gegenwärtigen Konjuktur des kulturellen Erbes. Österreichische Zeitschrift für Volkskunde: 59/108: 1–20. Starobrněnský štatl. 2005 – Brno: Brněnské kulturní centrum. (Průvodní materiál k výstavě BKC Starobrněnský štatl 8. 3.–27. 9. 2005 – Radnická 10, Brno). Štědroň, Miloš: 2000 – Kocór! Pasáž 1: 3: 10–13. Valčáková, Pavla: 2006 – K brněnské hantýrce. In: Hoskovec, T. – Šefčík, O. – Sova, R.: Teorie a empirie. Bichla pro Krčmovó. Brno: Masarykova univerzita: 63–69. Vaněk, Miroslav: 2002 – Úvod. In: Vaněk, M. a kol: Ostrůvky svobody. Kulturní a občanské aktivity mladé generace v 80. letech v Československu. Praha: ÚSD AV ČR, Votobia: 7–10. Velký sociologický slovník I, II. 1996 – Praha: Karolinum. Interview s panem A. – hudebník – Brno, 2. srpna 2006 – sig. I-1, uloženo ve sbírkách EÚ AV ČR, v. v. i., Brno. Interview s panem B. – režisér – Brno, 24. srpna 2006 – sig. I-2, uloženo ve sbírkách EÚ AV ČR, v. v. i., Brno. Interview s panem C. – režisér – Brno, 9. srpna 2006 – sig. I-3, uloženo ve sbírkách EÚ AV ČR, v. v. i., Brno. Interview s panem D. – hudebník – Brno, 1. září 2006 – sig. I-4, uloženo ve sbírkách EÚ AV ČR, v. v. i., Brno. Interview s panem E. – lékař – Brno, 25. září 2006 – sig. I-5, uloženo ve sbírkách EÚ AV ČR, v. v. i., Brno. Interview s panem F. – spisovatel – Brno, 21. září 2006 – sig. I-6, uloženo ve sbírkách EÚ AV ČR, v. v. i., Brno. Interview s panem G. – hudebník – Brno, 15. a 21. srpna 2006 – sig. I-7, uloženo ve sbírkách EÚ AV ČR, v. v. i., Brno. Interview s paní H. – Brno, 25. srpna 2006 – sig. I-8, uloženo ve sbírkách EÚ AV ČR, v. v. i., Brno.

Contact: Mgr. Jana Nosková, Ph.D., Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., pracoviště Brno, Veveří 97, 602 00 Brno, e-mail: [email protected], tel.: 532290265.

379

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Centrum aplikované antropologie a terénního výzkumu (CAAT) při Katedře antropologických a historických věd Fakulty filozofické Západočeské univerzity v Plzni

pořádá workshop

Aplikovaná antropologie v kontextu české vědy a politiky Sociální antropologie se v ČR postupně etabluje jako disciplína, jejíž výsledky jsou (či mohou být) využívány v mimoakademickém kontextu jako východisko pro formulování různých politik, praxí či programů. S uplatněním společenskovědních poznatků a interpretací při ovlivňování procesů sociální změny se pojí řada dilemat, která se v poslední době vynořují především v souvislosti s výzkumy realizovanými z antropologických pozic na zakázku institucí státní správy, samosprávy, nevládních organizací a komerčních subjektů. Cílem pořádaného workshopu je reflexe těchto dilemat, konfrontace různých hledisek a zkušeností, jakož i diskuze teoretických, metodologických a etických principů, o které by se měla zodpovědná aplikovaná antropologie v ČR opírat. Workshop je určený jak akademickým pracovníkům společenskovědních oborů, tak širší odborné veřejnosti, která se potýká s otázkou využití antropologických (resp. společenskovědních) poznatků v praxi. Workshop se uskuteční 5. března 2010 v prostorách Filozofické fakulty ZČU v ulici Sedláčkova 15, v Plzni v místnosti číslo 319. Uzávěrka pro přihlášení je 31. 1. 2010. Více informací a přihlášku naleznete na www.caat.cz/workshop. Těšíme se na Vaši účast. S přátelským pozdravem

380

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

STUDIE

PRIESTOROVÁ DIVERZITA MESTA A LOKÁLNA PAMÄŤ OBYVATEĽOV: PRÍPAD BRATISLAVA* DANIEL LUTHER

Spatial diversity of the city and local memory of its inhabitants: the example of Bratislava Abstract: The social changes throughout the twentieth century had provoked uneven development of cities within the former Czechoslovakia. Each of the political regimes that alternated at the periodicity of approximately twenty years had marked, through the ideology, not only the ethnic and social profile of the city and its districts, but also their urbanistic and architectonical characteristics, symbolism and the outer appearance of the streets. As a result, important changes occurred in the spatial division of the city as well as the identity of city spaces. The author analyzes the impacts of social changes on the spatial diversity of the city and social composition of its districts from the beginning of the twentieth century, but focuses especially on the processes of transformation of the post-socialist city and its present state. Analyses the role of local memory in the politics of the selfgovernment of the city and in the attitudes and activities of its inhabitants. Key words: social change, urban spaces, diversity, local memory.

K predstaveniu problematiky, ktorou sa mienim v tomto príspevku zaoberať, sa dobre hodia slová sociálneho geografa L. Sýkoru: „Přestože jsou města a sídelní struktury formovány a přetvářeny v dlouhodobé perspektivě (Musil 2001), jejich některé části mohou ve specifických obdobích procházet poměrně radikálními proměnami. V takové situaci se v současnosti nacházejí města v postkomunistických zemích.“ (Sýkora 2003: 217) Takýmito špecifickými situáciami prešli mestá bývalého Československa viackrát. V 20. storočí každý z politických režimov, ktorých môžeme napočítať prinajmenej päť, pozmenil z ideologických dôvodov nielen etnický a sociálny profil mesta, ale menil aj jeho urbanistické a architektonické charakteristiky, priestorové členenie mesta, vizuálne znaky, umiestnené vo verejných priestoroch, menil „vzhľad“ mesta. 381

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Takýto etapovitý diskontinuitný vývin má v Bratislave niektoré špecifické odlišnosti. V Bratislave v každom politickom režime boli majoritným obyvateľstvom (počtom aj spoločenským postavením) príslušníci iných národností alebo etnických zoskupení (Nemci s Maďarmi; Česi so Slovákmi). Druhá osobitosť spočíva v tom, že od začiatku modernizačnej etapy rýchleho priemyselného rastu (okolo 1870) je mesto prisťahovalecké s enormným nárastom obyvateľstva: do roku 1945 vzrástlo o takmer 100 tisíc obyvateľov, v rokoch 1945–1950 o 50 tisíc (vtedy však boli k mestu pripojené okolité obce s 36 tisícmi obyvateľov), ale v rokoch 1950–1980 o vyše 250 tisíc. S tým súvisela masívna výstavba satelitných sídlisk, ale aj deštrukcia viacerých štvrtí. Tieto ale aj ďalšie okolnosti historického vývinu musíme brať do úvahy aj pri identifikácii vzťahu medzi priestorovou rozmanitosťou (diverzitou) mesta a lokálnou pamäťou obyvateľov. V sociálnych vedách sa s problematikou sociálneho priestoru častejšie stretávame od 90. rokov minulého storočia. Rozvíja sa najmä v sociálnej ekológii, humánnej geografii i sociológii. V sociálnej antropológii sa koncentruje na analýzu miesta (place) ako priestoru ľudského bytia. V úvode k obsiahlemu zborníku The anthropology of space and place sa uvádza, že antropológovia sa síce vždy o „miesto“ zaujímali, ale často sa ich záujem obmedzil len na opis prírodného prostredia a materiálnych podmienok každodenného života. „Až v posledných desaťročiach sa antropologická perspektíva pohľadu na miesto mení a centrom záujmu sa stávajú priestorové dimenzie kultúry. Priestor sa začína považovať za základný komponent sociokultúrnej teórie.“ (Low – Lawrence-Zuniga 2008: 1) Miesto je definované ako priestor, ktorý nadobúda zmysluplnosť ľudským pôsobením alebo privlastnením a predstavuje kultúrny koncept, ktorý je zásadný na popisovanie existenčných vzťahov ľudí s prostredím. Ako fyzické miesto zahŕňa geografické umiestnenie, miesto, v ktorom obvykle pôsobí, ohraničené prostredie, v ktorom koexistuje (econiche). A ako a prečo individuality a skupiny vkladajú citovosť a emocionálne významy do priestoru a ako určité miesto vyvoláva pocity, to je vyjadrené vedomím identity (Lawrence 2008: 360). Súvislosť medzi miestom a pamäťou môžeme odvíjať od lokálneho ukotvenia identity. Formuje sa od detstva postupným osvojovaním priestoru domu, dvora, ulice, štvrte atď., v ktorej človek vyrastá a v ktorej si vytvára sociálne väzby. Priestorovú diverzitu chápem v tom zmysle, že každá z mestských častí sa prihovára vlastnou rečou symbolov, tvorených skladbou a toponýmiou priestoru, významnými objektmi (sakrálnymi, verejnými, obytnými či fabrickými), ich architektonickým výrazom a estetickým vzhľadom, pamätníkmi, cintorínmi, parkami či ihriskami. Znakovosť dotvára jeho obyvateľstvo, pričom vnímame jeho sociálne a kultúrne charakteristiky, zvyklosti, životný štýl, pouličný život, verbálnu

382

Daniel Luther: Priestorová diverzita mesta a lokálna pamäť obyvateľov: prípad Bratislava

a neverbálnu komunikáciu, zvuky a ruch mesta. Vnímame identitu priestoru. Ako zdôrazňuje Margaret C. Rodmanová, miesta sú lokálne a mnohonásobné: „Pre každého obyvateľa je miesto unikátnou, jedinečnou realitou, takou, ktorej význam zdieľa s inými ľuďmi a miestami.“ (Rodman 2008: 208) Súčasťou kolektívnej identity je aj kolektívna pamäť. Ide o problematiku, ktorá je v poslednom období v sociálnych a historických vedách frekventovaná. Slovenskými reáliami sa zaoberajú najmä práce Vladimíra Krivého a Oľgy Danglovej (2006) a monografia v editorstve Gabriely Kiliánovej, Evy Kowalskej a Evy Krekovičovej (2009). Pojem lokálna pamäť používam vo význame historickej pamäti teritoriálne ohraničeného spoločenstva (lokálneho spoločenstva). V prípade veľkého mesta môžeme hovoriť o jeho spoločnej historickej pamäti, ale aj o lokálnej pamäti jednotlivcov a menších komunít či spoločenstiev, ktoré sa utvárali v jeho jednotlivých častiach. Lokálna pamäť zaznamenáva históriu miest (námestí, parkov, dvorov a pod.), objektov, udalostí, osobností i všedných príbehov každodenného života. Vo svojom príspevku sa opieram o materiály, ktorých sprievodnou funkciou je zaznamenať a uchovávať lokálnu pamäť obyvateľov. Sú to rozmanité texty (archívne a novinové správy, odborné články a memoárová literatúra), dobové fotografie, obrazy, rôzne objekty a miesta pamäti (pomníky, dominantné historické budovy, miestne oslavy a pod.), ako aj orálna história, týkajúca sa spoločenského života v 20. storočí. Rovnako dôležitým zdrojom informácií sú spôsoby, akými je lokálna história v súčasnosti využívaná (napr. v novej výstavbe či prestavbe štvrtí, ekonomike, komerčných aktivitách, v činnosti občianskych združení, ochranárskych aktivitách a pod.). Lokálna pamäť sa formuje prostredníctvom zažitých a sprostredkovaných historických udalostí, ale často zaznamenávame aj stopy súčasných spoločenských procesov. História je súčasťou mestského života. Podľa Pierra Noru sú to miesta pamäti, kde sa stretáva história s pamäťou, minulosť so súčasnosťou. Sú tým, čo produkuje, ustanovuje, zriaďuje, buduje a vyhlasuje spoločenstvo, ktoré prechádza premenou (Nora 1996: 46). Akokoľvek zhmotnené miesta pamäti žijú vďaka svojej schopnosti premeny, v neustálom oživovaní svojich významov (Nora 1998: 24). Za miesta pamäti však môžeme považovať aj celkom všedné mestské priestory, prestavané, zmenené alebo aj celkom odstránené objekty, s ktorými sa spájajú spomienky obyvateľov. K identifikácii procesov, ktoré menili priestory Bratislavy a vplývajú na lokálnu identitu obyvateľov, uvádzam stručné charakteristiky hlavných vývinových etáp mesta. Bratislava pred zlomovým rokom 1918 Mesto na konci monarchie sa považovalo za nemecké a uhorské, hoci etnickým zložením bolo multietnické. Nemeckí, maďarskí, slovenskí, židovskí a ďalší obyvatelia ovládali mestské jazyky: nemčina a maďarčina bola nevyhnutnosťou, 383

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

slovensky sa komunikovalo zriedkavo. Meštianska kultúra mestského centra sa miešala s industriálnymi zónami a proletárskymi štvrťami, ako aj s rurálnou kultúrou poľnohospodárskych sídiel v okolí. Mesto sa členilo na mestské jadro – Staré mesto a na bývalé historické samosprávne osady v okolí. Pri Dunaji to boli Zuckermandl, Weidritz (Vydrica) a Größling, v Podhradí Schloßgrund (Židovňa, bývalé Ghetto). Zo severu bol Schloßberg obstavaný vinohradníckymi domčekmi, nasledovali Pálffyho záhrady s letným palácom, odtiaľ postupne k východu predmestie pri Kozej bráne, stredoveká osada Schöndorf, novší Blumenthal, ďalšie predmestie v okolí mestského lazaretu a špitálu, Mlynské Nivy a vzdialenejšie osady, patriace k hradu alebo mestu: Engerau/Ungerau/Ligetfalu (dnes Petržalka); Oberufer/Feriba (Prievoz). Popri zaužívanej nemeckej a maďarskej toponýmii sa miestami používali aj slovenské názvy. Boli tu už aj nové vilky nad Palisádami a lepšia meštianska štvrť popri Štefánikovej ulici, ale aj robotnícke kolónie, ktoré dostali názvy odvodené od profesie obyvateľov, mena staviteľa – majiteľa fabriky alebo podľa názvu firmy: Robotáreň, Železničiarska, Schulpeho, Klingerova, Szamekova kolónia, Stollwerk, Danubius, Apollo, Kabel a ďalšie (Kovačevičová 1985). Modernizačné prúdy od polovice 19. storočia priniesli výstavbu dopravných, fabrických a obytných objektov na okolí mesta. Čiastočnú demokratizáciu pomerov v Uhorsku mesto využilo na industriálny rozvoj. V rokoch 1870–1900 vzniklo v Bratislave 51 priemyselných podnikov, z toho 13 veľkých (od 100 do 1000 zamestnancov), elektráreň a plynáreň, zreguloval sa Dunaj, vybudovalo nábrežie, prístav, prvý oceľový most cez Dunaj, železničná stanica s tunelom, električkové a trolejbusové spojenie, verejné osvetlenie, dláždenie ulíc atď. Tieto rozsiahle zmeny priniesli nárast obyvateľstva a výstavbu nových častí mesta (10 robotníckych kolónií), ale pôvodný mestský priestor okrem zmien technického charakteru a vybavenosti zostal takmer nezmenený (Kalesný 1985; Kovačevičová 1985)(pozri mapu – obrazová príloha II). Premeny mesta po vzniku ČSR (1918) Bratislava bola vojensky pričlenená k ČSR 1. 1. 1919. Od tohto dátumu do prvého sčítania ľudu v roku 1921 pribudlo v meste 27,5 tisíc občanov z českých krajín alebo zo Slovenska, z toho približne 15,6 tisíc z českej a 12 tisíc zo slovenskej časti republiky (Sčítání lidu... 1927). Identifikovali sa československy a spolu s miestnymi Slovákmi utvorili národnostnú väčšinu (40 % obyvateľov, Nemcov bolo 30 % a Maďarov 24 %). Treba pripomenúť, že v období prevratu odišli z mesta nemeckí a maďarskí strední úradníci a zamestnanci a na ich miesta i do bytov sa nasťahovali Česi a Slováci (Kovačevičová 1987: 273). 384


Vznik Československej republiky a príchod Čechov a Slovákov do Bratislavy po roku 1918 znamenal začiatok etnických zmien, ktoré poznačili sociálnu štruktúru, hospodársky, spoločenský a kultúrny život, zaužívané životné štýly a ďalšie oblasti, vytvárajúce príznačný charakter mesta. Začala sa jeho „čechoslovakizácia“ a postupne „slovakizácia“. Veď už len štatisticky tvorili v roku 1930 49,4 % obyvateľstva. Noví obyvatelia mesta sa stretávali s množstvom problémov vo všetkých oblastiach života (nedostatok bytov, provizórne ubytovanie, umelá drahota, jazykové problémy, sociálne vyčleňovanie z pohostinských zariadení, neochota a ignorancia na mestskom úrade, v obchodoch a pohostinských zariadeniach atď.). S rôznymi formami exklúzie sa stretávali najmä českí prisťahovalci, ktorých považovali za hlavných pôvodcov zmeny politického režimu a štátu, ktorý v meste „nikto nechcel“. Riešením bolo rešpektovanie demokratických pomerov, nastolenie vzájomnej tolerancie a výstavba nových bytových objektov a komplexov v blízkosti starého mesta. Hodnotenie prvého obdobia sa objavuje v spomienke českého legionára: „Příjezdem mnohých Čechů, po dvacátém roce i s rodinami se mi ulevilo. Vznikly české státečky na Tehelném poli, stavěly se vily na vršcích kolem města.“ (Feglová 2008: 116) Skutočná výstavba pre nových obyvateľov mesta sa začala až na prelome 30. a 40. rokov – boli to provizórne tzv. barakové kolónie pre nižšie robotnícke vrstvy, ale aj moderné komplexy pre strednú vrstvu. Napr. v memoároch Štefana Bednára sa uvádza: „Špitálska ulica okolo Metropolky a nemocnice spájala starú Bratislavu s rodiacim sa moderným mestom. Stáli tu komplexy nových činžiakov ako Avion, Unitas, Legiodomy, Nová Doba, Živnodom, ako aj činžiaky železničiarske a kolónie robotníckych domčekov. Tu sa pevne zachytil slovenský a český živel.“ (Bednár 1984: 302) Popri výstavbe nových štvrtí a objektov sa však spoločenská zmena prejavila aj v dominantných vizuálnych znakoch celého mesta: v pomenovaniach ulíc a námestí, charaktere štátnych symbolov, symbolických pomníkov, v presadení štátneho jazyka vo verejnej komunikácii a mnohých ďalších oblastiach. V priestorovom členení mesta pribudli nové štvrte s odlišným etnickým zložením obyvateľov. Verejné priestranstvá sa začali využívať aj na politický zápas. Mesto malo charakter multikultúrny a pluralitný. Mesto pod fašistickým režimom (1939–1945) Totalitné režimy, ktoré začali na Slovensku oficiálne pôsobiť už od jesene 1938, ovplyvnili vývoj slovenských miest ideologicky zameranými zásahmi do štruktúry spoločnosti a spoločenských vzťahov. Takýto diskontinuitný vývin bol 385

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

vyvolaný štátnym dirigizmom, obmedzovaním všeobecných občianskych slobôd, obmedzovaním práv vybraných skupín obyvateľstva a zvýhodňovaním iných (politických, etnických, konfesionálnych, ekonomických). V období vojnového Slovenského štátu sa realizovalo vysťahovanie a deportácie českého a židovského obyvateľstva. Do ich bytov na Podhradí, ale aj inde, sa nasťahovalo slovenské a hlavne nemecké obyvateľstvo z okolia (Kovačevičová 1987: 273). Prirodzený a spoločensky akceptovaný vplyv meštianstva v spoločenstve mesta bol obmedzený zrušením neľudáckych politických strán, mestských samosprávnych orgánov, spoločenských a záujmových organizácií. Nové elity zostavené z vládnucich politických a policajných špičiek a polovojenských útvarov HSĽS, arizátorov a prorežimisticky orientovaných ekonomických kruhov, prisluhujúcej katolíckej cirkvi a inteligencie, sa spoločensky vymedzili a izolovali, ale vytvorili aj odlišný kultúrny a spoločenský profil miestnych elít (Lipták 1998). Znaky totalitného režimu, policajného štátu a vojnovej doby sa premietli aj do kultúrneho profilu miest. V priestoroch mesta sa objavili prejavy politického a nacionálneho diktátu prostredníctvom vlajkovej výzdoby, premenovania ulíc, pochodmi polovojenských oddielov (ordnerov a gardistov), verejného šikanovania občanov a pod. Po skončení vojny v roku 1945 sa časť nemeckého obyvateľstva odsťahovala dobrovoľne. Na základe prezidentského dekrétu boli nemeckí a maďarskí obyvatelia pozbavení občianstva a mnohí z nich (hlavne Nemci) boli vysťahovaní. Táto akcia bola organizovaná plošne v celom meste, ale samozrejme najviac sa dotkla štvrtí v Starom meste a okolí, kde tvorili prevažujúcu etnickú komunitu. Takto boli prakticky vyľudnené väčšinovo nemecké štvrte Zuckermandl, Vydrica, Židovňa, vinohradnícke domy na okolí Suchého mýta a Oberufer, z ktorého sa novým osídlením stal Prievoz. Do bytov sa nasťahovali Slováci a čiastočne aj Česi, ale aj Rómovia, u ktorých sa plánovalo urýchlenie akulturácie (Kovačevičová 1987: 273). Politický a spoločenský revanš viedol k rýchlejšej asimilácii zvyškov nemeckého a mestského maďarského obyvateľstva v meste. Týmito krokmi sa začala etapa úpadku niektorých mestských častí, ktorá viedla k ich zániku. Vojnové udalosti zmenili vžitú etnickú štruktúru mesta aj pravidlá spolužitia medzi spoluobčanmi. Modelovým príkladom uvedených procesov od etapy modernizácie po politické riešenia následkov 2. svetovej vojny je mestská časť Zuckermandl. Odcitujem z publikácie, venovanej jej pamiatke (po demolácii zostalo len niekoľko domov): „Po roku 1851 začal postupný úpadok Zuckermandla. Zámožnejší obyvatelia sa presťahovali do mesta, domy a dvory sa prestavali na nájomné byty nižších kategórií pre chudobnejších, úpravou dunajského nábrežia sa časť domov dostala pod úroveň terénu. Vojnové udalosti po roku 1939 urýchlili úpadok štvrte. Mno-

386


hí Židia zahynuli v koncentračných táboroch, väčšinu Nemcov vysídlili a zanedlho aj majetok zvyšných obyvateľov znárodnili. Schátraná mestská časť kazila obraz mesta, postupne sa strácala. Mnohé sa odstránilo pri budovaní nábrežnej komunikácie, západná časť padla za obeť stavbe troch vežiakov. Pri výstavbe Nového mosta sa rúcalo už do radu.“ (Fiľo – Pöss – Šilbersky 2006: 4). Éra komunistickej moci (1948–1989) V zmenách charakteru mesta, jeho etnickej aj sociálnej skladby, sídelných celkov a prirodzených vnútorných hraníc pokračoval komunistický režim, ktorý z ideologických dôvodov zlikvidoval meštianstvo a stredné vrstvy a postupne formoval unifikovanú vrstvu pracujúcich. Komunistický režim považoval meštianske vrstvy za nepriateľské voči komunistickej ideológii a robotníckej triede. Od nástupu k moci sa začala likvidácia vyšších spoločenských vrstiev (buržoázie), malovýrobcov (maloburžoázie a samostatne hospodáriacich roľníkov) a nastolený bol cielený deštrukčný tlak na meštianstvo ako hlavného predstaviteľa stredných vrstiev, na jeho ekonomické základy a bývanie. Vysťahovaním nespoľahlivých stredných vrstiev z radov meštianstva na vidiek (Akcia B) a prisťahovaním spoľahlivých komunistických kádrov (funkcionárov a úradníkov) sa formovali nové elity proletárskeho pôvodu. Diskontinuita vo vývine mesta bola vyvolaná aj plánovanou industrializáciou a extenzívnou urbanizáciou po roku 1948, spojenou so sociálnym inžinierstvom. Nevyhnutnou podmienkou priemyselného rastu bola masová výstavba celých sídlisk (predovšetkým panelového typu). Cieľom bolo presídľovanie obyvateľstva s prebytkom pracovných síl do tzv. rozvojových regiónov. Urbanizácia prebiehala v duchu vyrovnávania mesta s dedinou. V komunistickom štáte boli nové štátne resp. družstevné byty prideľované preferovaným sociálnym vrstvám (robotnícke povolania, pracujúca inteligencia). Sociálnymi a kultúrnymi dôsledkami bola prevaha prisťahovalcov nad pôvodným obyvateľstvom miest, proletarizácia a difúzia vidieckeho životného štýlu do miest, nízka alebo takmer žiadna identifikácia prisťahovalcov s mestom a postupný zánik tradičného meštianskeho životného štýlu. Triedna štruktúra miest sa menila do unifikovanej masy „pracujúcich“ vo výrobnej alebo nevýrobnej sfére. Už z prvého obdobia komunistickej moci v Bratislave sa uvádza: „Za prvej republiky mesto nemalo celkový generálny plán. Upravovalo sa vo forme dielčích regulácií, pri ktorých sa síce bral zreteľ na rastúce požiadavky dopravy, ale často sa uplatňovala zásada čo najviac využiť stavebné pozemky, aby straty plôch na verejné ciele boli čo najmenšie“ (Zelené námestia... 1948: 3). Komunistická radnica naproti tomu riadila mesto podľa plánovaného územného vývoja a výstavby 387

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

formou dlhodobých hospodárskych a sociálnych plánov: „Päťročný plán socialistickej výstavby má vo svojom programe zbaviť sa v Bratislave zaostalých a nezdravých štvrtí a nahradiť ich priestrannými a vzdušnými priechodmi; Bratislava – predovšetkým stredné staré mesto potrebuje viac voľných priestranstiev, viac zelených plôch, viac vzduchu.“ (Novosti... 1952). Takéto projekty, spojené s asanáciou celých štvrtí, umožňovalo zoštátnenie pozemkov a domového fondu. V duchu modernizačných vízií sa vybrané lokality označili za pamiatkovo bezcenné a boli zbúrané. V prípade Bratislavy to boli historické lokality v Podhradí a vnútornom meste, ale aj prímestské sídla na jeho okraji. Rovnako bola takmer kompletne zbúraná Petržalka. Získali sa tak pozemky na výstavbu mosta cez Dunaj a na veľké panelové sídlisko. Nová výstavba sa začala obnovou vojnou zničených lokalít (Krížna ulica, Šafárikovo námestie, Záhradnícka ulica, ktorá bola bombardovaním najviac zasiahnutá). S povojnovým elánom sa projektovala rozsiahlejšia výstavba mesta. Doba si žiadala tisíce bytov pre tisíce „nových budovateľov Bratislavy“, ktorí prichádzali do mesta zo všetkých kútov Slovenska. Postupne sa stavali nové mestské štvrte na okrajoch mesta (ulica Februárového víťazstva, 500 bytov, Krasňany, Rača, Karlova Ves, Kútiky, Dúbravka, Lamač, Ružinov, Vrakuňa, Dolné Hony, Podunajské Biskupice), ktoré sa stavali v suburbálnej zóne. Z hľadiska diferenciácie týchto nových priestorov mesta treba konštatovať, že dostali pôvodné katastrálne názvy, ale táto unifikovaná nová výstavba sa nevyznačovala nijakými osobitými črtami, ktoré by odlišovali jednu časť od druhej. Názvy týchto priestorov pomáhajú k ich lokalizácii, ale obsahujú minimum osobitých identifikačných znakov. Hranice medzi nimi sa v súvisle zastavaných územiach strácajú. Znakmi tzv. socialistickej prestavby mesta boli premeny funkcií priestorov mesta, nový vzhľad, symboly a dominanty. Najvýraznejším príkladom premeny funkcií je v prípade Bratislavy mestské centrum a jeho špecifický priestor – korzo. Korzovaniu slúžila hlavná trasa v centre starého mesta a najväčšie námestie (Hviezdoslavovo námestie). Tento meštiansky zvyk bol živý ešte v 60. rokoch 20. storočia. V etape dogmatického komunistického režimu (tzv. normalizácie) po roku 1969 nová politická garnitúra mládeži nedôverovala, pretože prejavovali otvorený nesúhlas so zmenou pomerov. Korzo, na ktorom sa denne stretávali stovky mladých ľudí, sa stalo „nebezpečným prostredím“ šírenia slobodomyseľných myšlienok. Policajné kontroly znepríjemňovali stretnutia, vyzývali k opusteniu priestoru a označovali korzovanie za nepovolené zhromažďovanie. Začiatkom 70. rokov korzo zaniklo. Takýto ideologický zásah do života mesta kumuloval nepriaznivé vývinové smerovanie centra mesta, ktoré pôvodne obývali vyššie a stredné spoločenské

388


vrstvy. Po 2. svetovej vojne sa z neho nútene vysťahovalo nemecké a čiastočne maďarské obyvateľstvo. Mesto museli opustiť aj predstavitelia buržoázie a nespoľahlivé rodiny z radov inteligencie (tzv. Akcia B). K výmene obyvateľstva v centre mesta prispel aj nedostatok finančných prostriedkov na obnovu historických objektov a ich zastaralej technologickej úrovne. Obyvatelia menej kvalitných bytov postupne odchádzali do nových štvrtí a lepšie vybavených bytov. Uvoľnené byty sa v duchu sociálneho inžinierstva prideľovali nižším spoločenským vrstvám vrátane rómskeho obyvateľstva. Staré mesto sociálne degradovalo a chátralo. Jeho pôvodnú živosť pripomínala len sieť obchodov, reštaurácií, vinární, kaviarní a kultúrnych inštitúcií, ktoré pomáhali príležitostne zapĺňať centrum mesta. Až približne od 80. rokov sa obnovil záujem občanov o bývanie v historických objektoch. Staré mesto, hoci stratilo mnohé pôvodné funkcie, si však uchovalo povedomie promenádneho, spoločenského a kultúrneho centra mesta. V medzivojnovom období sa trojjazyčnosť stala pre Bratislavčanov nielen komunikačnou všednosťou, ale aj povinnosťou. Verejné nápisy, názvy obchodov, oznamy sa uvádzali v slovenčine, nemčine a maďarčine. Súkromné podniky dbali na nápaditosť a výtvarnú pestrosť svojich výkladov a reklamných pútačov. Po roku 1948 svet súkromného podnikania zanikol spolu s viacjazyčnosťou mesta. Reklama podnikov sa premenila do všednej jednotvárnosti. Výklady obchodov a verejné priestory vôbec sa stali miestom komunistickej propagandy. Politické heslá a znaky režimu (hviezda, kosák a kladivo, zástavy, plagáty, výtvarné diela, pamätné a symbolické objekty, sochy a portréty komunistických vodcov, robotníkov, hrdinov socialistickej práce a pod.) dotvárali vzhľad „socialistického mesta“. Mesto v dobe trhovej ekonomiky Po páde komunistického režimu v roku 1989 boli jeho symboly v meste takmer hneď odstránené. Ako posledné monumentálne betónové súsošie prvého robotníckeho prezidenta, ktoré bez protestov verejnosti odstrelili výbušninami. Tak ako v každom novom politickom zriadení aj po roku 1989 sa zmenili názvy ulíc, ktoré boli pomenované v duchu predošlej ideológie. S transformáciou spoločnosti súvisel zánik viacerých inštitúcií a podnikov, ktoré preberali do vlastníctva globálne pôsobiace svetové firmy s výraznou vizuálnou symbolikou. Verejné zariadenia prechádzali do súkromných rúk. Podnikatelia si hľadali miesto na trhu, v predajniach sa často menil majiteľ, sortiment i názov firmy. Neustálené názvoslovie a vizuálne znaky sťažovali orientáciu v meste. Ekonomická a spoločenská transformácia po roku 1989 sa najviac dotkla Starého mesta. Reštitúcie a predaj mestských objektov do súkromných rúk umožnili, že schátralé budovy začali rýchlo rekonštruovať ich noví vlastníci. Mesto realizovalo 389

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

kompletnú výmenu dlažby ulíc a námestí. V tejto etape vedenie mesta realizovalo projekt revitalizácie historického centra, ktorého súčasťou bola idea „oživenia korza“ (Luther 2003). Predstava živého mestského korza vtedy pomáhala zjednotiť záujmy a urýchliť priebeh prác. Hlavným zámerom bolo vrátiť život do centra Starého mesta. Počítalo sa aj s obnovou bytového fondu a zahustením obyvateľstva. Odklon od zámeru si vynútili ekonomické podmienky. Vysoké náklady na rekonštrukciu historických budov, nedostatok vhodných objektov pre konzuláty po vzniku samostatnej republiky, príliv solventných „západných“ turistov a individuálne podnikateľské zámery limitovali nové funkcie centra. Väčšinu objektov obsadili solventné firmy, banky, konzuláty a komerčne úspešné obchody. Ich podnikateľské aktivity sa zamerali predovšetkým na turizmus: luxusnejšie reštaurácie a obchody, puby, služby typu fast-food, klenotníctva, kaviarne a pod. Popredný environmentalista Martin Huba konštatuje: „napriek všetkým pokusom o krátkodobé oživovanie Starého mesta, toto naďalej umiera priamo úmerne strate trvalých obyvateľov. Niet pochýb o tom, že rekonštrukcia historického jadra sa v poslednom čase rozhýbala, ale rastúca prevaha príliš komerčných či príliš snobských prvkov (banky, luxusné obchody a pod.) a nedostatok zariadení či celých funkcií ‚pre normálneho človeka‘ mu neraz uberá na autenticite“ (Zpravodaj 2008). Charakter a vizuálne symboly staromestského priestoru nesú všetky stopy komercionalizácie a globalizácie. Súbežne s prienikom univerzálnych kultúrnych vzorov sa uplatňuje idea lokálnosti, ktorá sa prejavuje v dvoch polohách – nadväzovaní na typické bratislavské symboly a na slovenské špecifiká. Bola to koncepcia environmentalistov, ktorí ešte pred koncom komunistickej éry kritizovali moc a požadovali ochranu historických pamiatok ako súčasť udržateľného rozvoja. Ich program bol akceptovaný len v počiatkoch transformácie spoločnosti a v jeho duchu sa podarilo vrátiť pôvodný vzhľad architektúry, fontán a iných umeleckých diel, ale len niektorým objektom aj ich pôvodnú funkciu (Cafe Mayer, antikvariát Steiner, vináreň U františkánov, Pod baštou a pod.). Trend k historizmu a lokálnosti je badateľný aj vo výtvarnej výzdobe interiérov verejných podnikov (najmä dobové mapy, grafiky a fotografie mesta). K oživovaniu lokálnej identity patrí legendarizácia známej bratislavskej postavičky – podivína Schöner Náciho a umiestnenie jeho sochy na korze. Početné podujatia organizované na verejných priestranstvách Starého mesta sú často postavené na lokálnych tradíciach a prispievajú jednak k atraktívnosti prostredia pre zahraničných návštevníkov, ako aj k upevňovaniu lokálnej identity a vzťahu k mestu (hlavne viacdňové podujatia Korunovačné slávnosti, Kultúrne leto, Predvianočné trhy, ale aj verejná veľkolepá party na Hlavnom námestí na Silvestra).

390


V prímestských zónach stredné a vyššie zbohatlícke vrstvy vybudovali nové vilové štvrte. Postavené sú tu rozsiahle administratívne komplexy a obchodné centrá. K výrazným priestorovým a vizuálnym zmenám patrí výstavba výškových budov, ktoré rastú bez urbanistickej koncepcie vo viacerých zónach mesta. Z dostupných informácií je zrejmé, že v najbližších rokoch bude v pomerne malom priestore okolo centra mesta stáť viac ako desať výškových objektov. Väčšina vystavaných a projektovaných objektov nerešpektujúce miestnu urbánnu štruktúru, architektúru ani toponýmiu: Twin City, Polus Center, Eurovea, Green Tower, Obydick... Príklon k identite lokality sa objavuje len zriedkavo: Au-park, Appolo, Slovany. Občianski aktivisti upozorňujú na architektonickú uniformitu sklenenohliníkových novostavieb, ktoré neutvárajú osobitosť miesta, identifikačné znaky objektov sú ľahko zameniteľné s inými mestami, nenesú žiadne lokálne znaky a narúšajú miestny urbanizmus. Strácajú sa lokálne znaky mestských priestorov. Lokálna pamäť Ak berieme do úvahy spomínané zmeny mesta v 20. storočí, vynára sa prvý problém riešenia problematiky lokálnej pamäti. Ako sa uchováva a akú má kvalitu lokálna pamäť, keď v Bratislave došlo vo viacerých historických etapách k hromadnému prisťahovaniu, presťahovaniu, výmene obyvateľov? Alebo keď došlo k zrúcaniu štvrte a presťahovaniu do iných častí mesta? Takýmto príkladom prerušenej lokálnej pamäti je bratislavské Podhradie. Ide o priestor, ktorý bol z veľkej časti zbúraný na prelome 60. a 70. rokov. História tejto lokality je však úzko spojená so životom mesta. Malebnosť historických zákutí, osobitosti architektúry, osudov židovskej štvrte a synagógy, Rybného námestia, Vydrice a Zuckermandla sa zapísali do pamäti obyvateľov mesta, spomienky sú intenzívne. Maurice Halbwachs pri formulovaní problému pamäti hovorí, že spomienka sa utvára z obrazov neprítomných vecí. Mozog ich aktualizuje a prispôsobuje jednotlivým situáciám (Halbwachs 1994). Oživená lokálna pamäť, viažúca sa k tomuto priestoru, je kontradikciou súčasných projektov výstavby na tomto území: „Na historicky cennom území podhradia chcú postaviť megakomplex, podobný monolitickým stavbám z čias socializmu. Nedajme si vziať právo cítiť sa v našej Bratislave príjemne a útulne, aby sme sa mohli s hrdosťou prechádzať aj po tejto časti starého mesta a nehanbili sa tadeto previesť aj turistov z cudziny! Nesmieme predsa zabudnúť na historickú cennosť tohoto územia... Ako je to možné, že u nás odborníci nemajú cit pre ‚genius loci‘? Systematicky sa narúša atmosféra starej Bratislavy, ktorú môžeme zažiť už len zo starých fotiek.“ (Vagač 2008: 1) Občianske združenie „Obnovme Podhradie“ a aktívni jednotlivci z úlomkov správ a fotografií spracovali históriu tejto lokality a prostredníctvom miestnej 391

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

tlače, publikácií a web-stránok ju oživili v „pamäti mesta“. V pohostinských zariadeniach centra mesta patria fotografie a grafiky neexistujúceho Podhradia k častému spôsobu výzdoby interiéru. Sú nostalgickou spomienkou na „zlaté časy mesta“, nereálnou históriou. Problém zbúrania tejto časti mesta sám vnímam v romantizujúcej polohe dramatického príbehu, ktorý je práve tým príťažlivý. História mesta sa však v procese renovácie Starého mesta stala aj kultúrnou komoditou, zvyšujúcou atraktívnosť mesta a komerčným artiklom. Proces, akým prebiehala rekonštrukcia Starého mesta a aké funkcie priestor nadobudol, je taktiež príkladom využívania lokálnej pamäti. Myšlienke oživenia tejto promenádnej časti mesta predchádzal koncept tzv. pešej zóny, ktorý dopĺňal stavebný zámer s názvom „korunovačná cesta“ (trasa sprievodu počas korunovácií 19 uhorských kráľov a kráľovien). Po roku 1989 bola do popredia postavená idea „obnovy korza“. Tieto projekty sa stretli so záujmom a podporou obyvateľov. Ale nájdeme aj príklady, kedy lokálna pamäť nezohráva žiadnu úlohu. Takúto situáciu priam modelovo ponúka mestská časť Petržalka, oddelená od mesta riekou Dunaj. Pred jej zrúcaním na začiatku 70. rokov sa členila na viacero osobitých lokalít, ktoré mali názvami odlíšené priestory. V súčasnosti tu stojí najväčšie panelové sídlisko so 115 tisícmi obyvateľov. Pri jeho osídľovaní tu zostala menšia časť pôvodného obyvateľstva, časť sa sem presťahovala z iných častí mesta, ale väčšinu tvoria prisťahovalci. Stratila sa sídelná kontinuita, prerušili sa sociálne väzby na „miesta pamäti“. Výnimkou sú priestory a objekty na pobreží Dunaja, ktoré sa stali súčasťou vedomia o histórii mesta: Aupark – Sad Janka Kráľa s budovou parkového divadla Aréna, Au-café a Leberfinger (bývalý hostinec na ceste do Viedne). Zabudnutou históriou je budova školy, kostolík a cintorín. Po približne 30. rokoch vyšla útla knižočka spomienok na niekdajšiu Petržalku a život v nej, ale medzi novým obyvateľstvom nemohla vzbudiť hlbší záujem. Stará Petržalka/Ligetfalu/ Engerau, sa stala zabudnutou minulosťou. V programoch samosprávy, občianskych združení a aktivistov sa nič z lokálnej histórie nestalo inšpiračným zdrojom revitalizácie. V súčasnosti prebieha rozsiahla prestavba a dostavba nábrežia Dunaja, ako aj prímestských zón. Spôsob prestavby potvrdzuje tézu Anouka Bélangera, že mestské priestory sú v súčasnej dobe prestavované a revitalizované podľa pozície mestskej ekonomiky v medzinárodnej sieti, ktorá neberie príliš ohľad na lokálne podmienky (Bélanger 2002). Obyvateľstvu a návštevníkom mesta ekonomické záujmy ponúkajú veľké zábavno-obchodné komplexy, obytné a kancelárske komplexy, ktoré menia priestorové členenie mesta a ich identitu.

392


Zhrnutie Poznatky z priestorového vývoja Bratislavy v 20. a na začiatku 21. storočia (Gajdoš 2002) ukazujú, že: a/ najväčšie zmeny sa dotkli funkčného využitia, fyzickej štruktúry i sociálnej skladby obyvateľov v centre mesta. Charakter a vizuálne symboly staromestského priestoru nesú všetky stopy komercionalizácie a globalizácie, ktoré sa prelínajú so znakmi historizmu a lokalizmu. Lokálna pamäť zohrala dôležitú úlohu pri prestavbe a projektovaní funkčného využitia centra mesta; b/ oblasťami výstavby „postindustriálneho mesta“ sa stala prímestská zóna, pri ktorej sa nerešpektuje lokálna história a vžité funkcie jednotlivých priestorov. Lokálna pamäť sa premieta do zamietavých postojov miestnych obyvateľov k jednotlivým projektom. Október 2009

Tento príspevok vznikol v rámci riešenia vedeckého projektu VEGA 2/0122/08. *

Literatúra: Bednár, Štefan: 1984 – Bohém hľadá vlasť. Bratislava: Slovenský spisovateľ. Bélanger, Anouk: 2002 – Urban space and collective memory: Analysing the various dimensions of the production of memory. Canadian Journal of Urban Research 11: 1: 69–92. Feglová, Viera: 2008 – Obraz spoločnosti za 1. ČSR v Bratislave. Folia ethnographica 42, Supplementum ad Acta Musei Moraviae: 115–121. Fiľo, Rastislav – Pöss, Ondrej – Šilberský, Aleš: 2006 – Premeny Zuckermandla. Wandel am Zuckermandl. A Zuckermandl változásai. Bratislava: SNM – Múzeum karpatských Nemcov. Gajdoš, Peter: 2002 – Mesto a jeho vývoj v sociálno-priestorových a civilizačných súvislostiach. Sociológia 34: 4: 305–326. Halbwachs, Maurice: 1994 – On collective memory. University of Chicago Press. Kalesný, František: 1985 – K otázke historických premien a etnickej mnohorakosti spôsobu života a kultúry ľudu. Slovenský národopis 33: 1: 7–32. Kiliánová, Gabriela – Kowalská, Eva – Krekovičová, Eva (eds.): 2009 – My a tí druhí v modernej spoločnosti. Bratislava: Veda. Kovačevičová, Soňa: 1985 – K etnografickej charakteristike ľudových štvrtí a kolónií Bratislavy v minulosti. Slovenský národopis 33: 1: 33–87. Kovačevičová, Soňa: 1987 – Ľudové byty, štvrte a centrá Bratislavy v 19. a 20. storočí. Slovenský národopis 35: 2–3: 267–280.

393

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Krivý, Vladimír – Danglová, Oľga: 2006 – Svet mnohých „MY a ONI“. Kolektívne identity na súčasnom Slovensku. Bratislava: Centrum excelentnosti SAV „Kolektívne identity“. Lawrence, Denise: 2008 – Space. The Dictionary of Anthropology. Ed. Thomas Barfield. Maldven – Oxford – Carlton: Blackwell Publishing: 360–361. Low, Setha M. – Lawrence-Zuniga, Denise: 2008 – Locating Culture. The Antrhropology of Space and Place: Locating Culture. Malden – Oxford – Carlton: Blackwell Publishing: 1–47. Lipták, Ľubomír: 1998 – Slovensko v 20. storočí. Bratislava: Kalligram. Luther, Daniel: 2003 – Fenomén korzo. Pokus o revitalizáciu korza v Bratislave. Český lid 90: 3: 257–266. Nora, Pierre: 1996 – Mezi pamětí a historií: problematika míst. Český preklad M. Rybka. Antologie francouzských společenských věd: Město. Cahiers du CeFReS č. 10, Praha: Francouzský ústav pro výzkum ve společenských vědách: 39–64. Nora, Pierre: 1998 – Mezi pamětí a historií: problematika míst. Český preklad K. Thein. Antologie francouzských společenských věd: Politika paměti. Cahiers du CeFReS č. 13, Praha: Francouzský ústav pro výzkum ve společenských vědách: 7–31. Novosti Bratislavy I. 12. 9. 1952: 3. Musil, Jiří: 2001 – Vývoj a plánování měst ve střední Evropě v období komunistických režimů. Pohled historické sociologie. Sociologický časopis 37: 3: 275–296. Rodman, Margaret C.: 2008 – Empowering Place: Multilocality and Multivocality. The Anthropology of Space and Place: Locating Culture. Malden – Oxford – Carlton: Blackwell Publishing: 204–223. Sčítání lidu v republice československé ze dne 15. února 1921. 1927 – Praha: III. díl: tab. XII b. Sýkora, Luděk: 2003 – Suburbanizace a její společenské důsledky. Sociologický časopis 39: 2: 217. Vagač, Matej: 2008 – Obnovme Podhradie! Online: www.bapodhradie.sk, 4. 11. 2008. Zelené námestia v Bratislave. Nový hlas: 4. 1. 1948. Zpravodaj: http://www.stuz.cz/Zpravodaje/Zpravodaj993/huba.htm, 14. 4. 2008.

Contact: Daniel Luther, CSc., Ústav etnológie SAV, Klemensova 19, 811 03 Bratislava, e-mail: [email protected].

394

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

STUDIE

SOCIÁLNE INŽINIERSTVO A (NE)PAMÄŤ MESTA (DESAŤ ROKOV, KTORÉ OTRIASLI BRATISLAVOU)* PETER SALNER

Social Engineering and the City (no)Memory (Ten Years that Shattered Bratislava) Abstract: The article focuses on structural changes in the Bratislava population in the first half of the 20th century. Particularly in the decade of 1939–1948, there was an intense social engineering, i.e. a targeted effort to adjust both the ethnic and social city structures to the contemporary regime needs. The Czechs were the first target of these efforts (1939), followed by the Jewish minority (deportations in 1942); after the liberation, both Hungarian and German inhabitants fell victims to such activities, and after February 1948, this process also affected some social strata of the population. (A mass emigration after August 1968 was due to different reasons.) When analyzing the social engineering, I have used particularly memories of the contemporary witnesses supported by the archive and other sources. Key words: social engineering, the Holocaust, minorities, Bratislava.

Podtitulom tohto príspevku vedome parafrázujem známu knihu amerického novinára Johna Reeda Desať dní, ktoré otriasli svetom. Nie bezdôvodne. Procesy sociálneho inžinierstva existovali síce aj predtým, práve Veľká októbrová socialistická revolúcia ich však naštartovala v dovtedy nevídanej intenzite z hľadiska kvantity i geografického rozsahu. V konečnom dôsledku ovplyvnili nielen mestá, ale aj celé štáty (ZSSR, Čínu, Kambodžu atď.). Nevyhli sa ani Československu a Bratislave. V tomto prostredí viedli k opakovanému narušeniu kontinuity vývoja, čím destabilizovali nielen štruktúru mesta, ale aj (ne) pamäť jeho obyvateľov.

395

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Niektoré pojmy Pod pojmom sociálne inžinierstvo chápem pre potreby tejto práce cieľavedomé úsilie štátnej moci (v niektorých prípadoch aj miestnych či iných nižších orgánov) prispôsobiť štruktúru obyvateľstva mesta alebo celej spoločnosti vlastným predstavám a potrebám. K naplneniu tohto zámeru iniciujú pomocou metódy „cukru a biča“ odstredivé a dostredivé pohyby rôznych skupín obyvateľstva. V praxi pritom využívajú prostriedky pozitívnej motivácie „vhodných“ skupín až po násilné formy vyháňania či dokonca fyzickej likvidácie „nepriateľských“ etnických, náboženských, sociálnych či iných zložiek obyvateľstva. Očakávaným výsledkom má byť adekvátna (väčšinou sa chápe ako homogénna) štruktúra daného prostredia. Zároveň je potrebné zdôrazniť, že nie všetky prípady hromadnej migrácie sú výsledkom sociálneho inžinierstva. Masové vysťahovalectvo za prácou do západnej Európy a najmä do zámoria, ktoré prebehlo začiatkom 20. storočia a neskôr počas veľkej hospodárskej krízy, či alija, v rámci ktorej v rokoch 1945–1949 odišlo niekoľko tisíc Židov do Palestíny/Izraela, neboli iniciované zo strany úradov, hoci tieto (aspoň spočiatku) nekládli ani prekážky. Emigračná vlna po auguste 1968 sa uskutočnila dokonca napriek odporu komunistickej moci. Emigranti boli označovaní za zradcov štátu či nepriateľov socializmu a (hoci v neprítomnosti) odsúdení na tresty väzenia (podrobnejšie sa etnologickými aspektmi tejto problematiky zaoberá Bumová 2006). Bratislava je mesto s bohatou históriou, ale má aj primeranú pamäť mesta? Ak tento pojem definujeme ako faktické či symbolické stopy minulosti, ktoré ovplyvňujú aj súčasný život mesta, potom ide o veľmi torzovitú a skreslenú pamäť. Predstavitelia jednotlivých režimov deformovali pamäťové stopy mesta tak systematicky, že každá nová generácia akoby žila v inom meste než generácie ich predkov. Dobrovoľné alebo vynútené migračné pohyby, vyvolané sociálnym inžinierstvom, ako aj intenzívne budovanie a búranie domov, ulíc či celých štvrtí ovplyvnili tiež fenomén (ne)pamäti mesta a jeho obyvateľov. Ukázalo sa, že „intenzita premien bola taká veľká, že vari každá generácia Bratislavčanov si uchováva v spomienkach svoju vlastnú, od ostatných vekových skupín odlišnú, podobu mesta“ (Obuchová – Salner 1991: 22). Premeny etnickej štruktúry mesta do roku 1945 V priebehu celého 20. storočia Bratislava predstavovala dôležité centrum všetkých štátnych útvarov, do ktorých patrila. Obyvatelia preto pociťovali dôsledky politických zmien výraznejšie než v iných oblastiach Slovenska. Mesto (presnejšie vládnúci režim) mohlo záujemcom ponúknuť (aj odobrať) ekono-

396

Peter Salner: Sociálne inžinierstvo a (ne)pamäť mesta(Desať rokov, ktoré otriasli Bratislavou)

mické, politické i kultúrne hodnoty a pozície. Z uvedeného dôvodu sa tu tlaky sociálneho inžinierstva prejavovali intenzívnejšie. V sledovanom časovom úseku historicky prvým katalyzátorom pohybu je rozpad Rakúsko-Uhorska a vznik Československej republiky. Autochtónni „Prešporáci“ sa hlásili najmä k nemeckej a maďarskej, len v menšej miere aj k slovenskej národnosti. V roku 1910 tu oficiálne žilo 40,5 % Maďarov, 41,9 % Nemcov a 14,9 % Slovákov. O dvadsať rokov neskôr bol pomer v mnohom odlišný. Väčšinovou zložkou obyvateľstva sa stali Slováci (29,8 % a k tomu treba prirátať 21,5 % Čechov). Nemcov bolo 28,1 % a predtým najpočetnejší Maďari tvorili len 16,2 % obyvateľstva (Hromádka 1933: 193). Zdá sa však, že uvedené zmeny nespôsobilo násilné počínanie novej moci. Po príchode československej vlády do mesta vo februári 1919 prebehla síce vlna nespokojnosti a násilia zo strany časti nemeckých a maďarských obyvateľov mesta (pozri Bratislava 1977). Napriek tomu nedošlo k masovému exodu. Odchod si zvolila len časť štátnych úradníkov. Pôsobila skôr pozitívna motivácia prisťahovalectva zo slovenského vidieka (a českých zemí). V roku 1910 malo mesto 78 223 obyvateľov, krátko po 1. svetovej vojne (1919) 83 200, v roku 1921 to bolo 93 189 (Hučko 1966: 147). V roku 1930 tu žilo už 123 844 obyvateľov (Provazník 1966a: 350). Národnostnú štruktúru ovplyvnila tiež skutočnosť, že pri sčítaní ľudu v roku 1930 mnoho Židov, ktorí sa predtým deklarovali ako Nemci či Maďari, využili možnosť a prihlásili sa k národnosti židovskej. Do úvahy treba zobrať aj faktor oportunizmu, ktorý v mnohých prípadoch vyústil do „emigrácie na mieste“. Časť maďarských, nemeckých či židovských Prešpurákov sa z pragmatických dôvodov prihlásili k československej národnosti. Na základe etnologických poznatkov sa potvrdilo, že kvantitatívne rozhodujúca „mlčiaca väčšina“ sa rozhoduje účelovo: „ako celok sa spočiatku len vonkajšími prejavmi, neskôr aj formami každodenného života a systémom hodnôt prispôsobuje víťazovi“ (Salner 1998: 112). Uvedený názor korešponduje aj s poznatkami politológa, podľa ktorého stredná Európa (a teda aj Bratislava) predstavuje pre hrdinské činy mimoriadne nepriaznivú pôdu (Šimečka 1990: 191). Prejavy sociálneho inžinierstva sa zintenzívnili v desaťročí 1939–1949. Nie náhodou historik Ľubomír Lipták (1999: 221) označuje toto obdobie ako „pásmo prevratov slovenských dejín“. Vznik Slovenskej republiky sprevádzalo spočiatku protičeské ťaženie (podrobnejšie Luther 2004). Pre verejnosť bolo zhrnuté v populárnom hesle Češi peši do Prahy. Existovali aj radikálnejšie slogany tohto typu: Čecha do mecha a mech do Dunaja či refrén piesne Rež a rúbaj do krve po

397

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

tej českej kotrbe, pokiaľ pánom na Slovensku Slovák nebude. Veľmi rýchlo však „českú kotrbu“ nahradila židovská (Krekovičová 1995: 65). Sociálne inžinierstvo po 2. svetovej vojne Príchod Červenej armády neukončil polarizáciu spoločnosti, zmenili sa však obete. Nedávnu úlohu Židov nedobrovoľne prevzali maďarskí a najmä nemeckí obyvatelia Bratislavy. Nová moc voči nim uplatňovala postupy, ktoré neraz nápadne pripomínali nedávne protižidovské opatrenia. Príslušníci „porazených menšín“ museli opustiť svoje byty, zažili pracovné nasadenie a nútený pobyt v táboroch, znížené prídely potravín (vrátane mlieka pre deti a tehotné ženy). Nechýbalo ani označenie, len žltú hviezdu mali nahradiť biele pásky na rukávoch. Vyvrcholením bolo násilné vyháňanie z Bratislavy. V prípade Maďarov smerovalo najmä do opustených sudetských oblastí, Nemci boli donútení opustiť územie Československa. V dôsledku sociálneho inžinierstva sa v roku 1950 len 0,6 % obyvateľov Bratislavy prihlásilo k nemeckej národnosti a tento podiel naďalej klesal. V roku 1970 to bolo 0,4 %, o 20 rokov neskôr 0,2 % (Salner 1998: 116). Okrem prirodzeného starnutia populácie tu pôsobil aj fakt, že vláda SRN udelila osobám, ktoré sa v roku 1930 prihlásili k nemeckej národnosti (a ich potomkom), občianstvo a všetky práva. Na základe medzištátnej zmluvy medzi ČSSR a SRN sa mohli legálne vysťahovať, čo mnohí aj využili. K maďarskej národnosti sa v rokoch 1950 a 1970 prihlásilo 3,5 % obyvateľov mesta. V roku 1990 jej podiel výrazne stúpol na 5,3 % (teda o cca 50 %, čo znamenalo približne 7000 osôb). Tento nárast možno pripísať migrácii do mesta, ale najmä „emigrácii na mieste“ v dôsledku zmeny pomerov po novembrovej revolúcii. Nepriamo to ilustruje príklad starého známeho, ktorý moje prekvapenie nad jeho výrokom, že vždy bol Maďar, komentoval slovami: „To je dobré, že o tom nik nevedel“ (Salner 1993: 6). Po roku 1948 sa intenzita sociálneho inžinierstva paradoxne znížila a sústredila skôr na iné než etnické skupiny. Do úlohy nepriateľa sa dostali predovšetkým neproletárske skupiny bratislavského obyvateľstva. K náprave „ideologicky pokrivenej štruktúry“ a vybudovaniu „vzorového socialistického mesta“ mali slúžiť rôzne represie (Akcia B, intelektuáli do výroby atď.). Neskôr sa prejavovalo úsilie prilákať robotnícku triedu do mesta budovaním tovární a poskytovaním bytov či iných výhod. Pre pochopenie rozsahu a dôsledkov sociálneho inžinierstva je dôležitá analýza židovskej komunity v Bratislave. Dlhodobo predstavovala významnú súčasť mestotvorných zložiek obyvateľstva. Podľa výsledkov sčítania ľudu z roku 1930 sa k židovskému náboženstvu prihlásilo 14 882 osôb, čiže 12,01 % Bratislavčanov (Hromádka 1933: 195). A k národnosti židovskej 4 747 osôb, t.j. 4,07 % obyvateľ398


stva (ibid.: 193). V roku 1 940 to bolo dokonca 15 109 osôb (Lárišová 2000: 9). Holokaust prežilo približne 3000–3500 bratislavských Židov. Mnohí z nich zvolili po oslobodení odchod zo Slovenska, predovšetkým do Palestíny/Izraela. Na ich miesto prichádzali, hoci v menšom počte, prisťahovalci z vidieckych oblastí, najmä z východného Slovenska a Podkarpatskej Rusi. V dôsledku toho sa obraz komunity zásadne zmenil nielen kvantitatívne, ale aj kvalitatívne (Eichler 1972). Ďalší zásah do postupne sa stabilizujúcej štruktúry židovskej komunity priniesla masová emigrácia po auguste 1968. Z Bratislavy (i zo Slovenska) odišla prakticky celá mladá a stredná generácia (podrobnejšie Heitlingerová 2007; Salner 2007). Na prvý pohľad oslobodenie mesta prinieslo návrat k etnickej, náboženskej či politickej pluralite, ktorá charakterizovala Bratislavu medzi svetovými vojnami. V uliciach mesta sa ozývala slovenčina, nechýbali ani maďarčina či nemčina, hoci zneli menej a opatrnejšie než v nedávnej minulosti. Do svojich domovov sa vracali preživší Židia, pribudla ruština sovietskych osloboditeľov. Jazyková rôznorodosť ale neznamenala návrat k niekdajšej tolerancii. Prvé povojnové roky neboli ani tolerantné, ani demokratické. Dobový materiál však jednoznačne potvrdzuje, že „by sme sa mali konečne vzdať neudržateľného mýtu, že v rokoch 1945–1948 bola u nás demokratická spoločnosť a všetky zločiny a krivdy, ktoré majú byť dnes rehabilitované, začínajú až od februára 1948“ (Kučera 1993: 57). Ľudský rozmer sledovaných procesov Všetky uvedené pohyby obyvateľstva sa zvyčajne vyhodnocujú kvantitatívne, prezentovaním odstredivých a dostredivých pohybov tisícov ľudí. Takýto prístup azda umožní utvoriť si predstavu o masovosti týchto procesov, nie však o ich konkrétnom priebehu. Pre etnológov je dôležité vždy znovu zdôrazňovať a zohľadňovať skutočnosť, že spoločenské procesy, ktoré skúmame, sa v reáli týkajú konkrétnych ľudí, ich životov a osudov. (V poslednej dobe toto prepojenie všeobecného a konkrétneho možno najlepšie zohľadnila Žo Langerová (2007) vo svojich memoároch.) Ľudský rozmer sledovaných procesov som sa pokúsil charakterizovať prostredníctvom metódy modelovania. Pretože som sa v minulosti podrobnejšie zaoberal holokaustom, prvým východiskom bola známa triáda Raula Hilberga (2002), ktorú v týchto kontextoch často aplikujem. Podľa jeho názoru dobová spoločnosť sa členila na páchateľov, obete a divákov (a na základe slovenského materiálu ako osobitnú skupinu pripájam aj pomocníkov obetí). V praxi to znamená, že tento fenomén sa dotýkal nielen Židov, ale celej dobovej spoločnosti. Hilbergovu schému sa mi však nepodarilo aplikovať na iné prejavy sociálneho inžinierstva. Možno to vyznie nevhodne, ale na základe materiálov, ktoré mám k dispozícii, sa na realizácii tohto fenoménu rôznym spôsobom podieľajú štyri 399

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

skupiny aktérov. V prvom rade sú to stratégovia (plánovači), teda ľudia, ktorí ideologicky zdôvodnia význam daného aktu sociálneho inžinierstva a vymedzia konkrétne skupiny, na ktoré sa pohyby (odstredivé aj dostredivé) budú vzťahovať. Druhú skupinu tvoria vykonávatelia, ktorých možno s dávkou zjednodušenia prirovnať k Hilbergovým páchateľom. Ich úlohou je konkrétne realizovať priebeh sociálneho inžinierstva, zabezpečiť vagóny, ktoré deportujú Židov, označiť a vyhnať maďarských či nemeckých obyvateľov, ale tiež zabezpečiť realizáciu dostredivých tendencií. Pre tretiu skupinu nedokážem nájsť presnejší pojem ako figúry. Na základe pokynov realizátorov sa dobrovoľne, ale častejšie proti vlastnej vôli, pohybujú po pomyslenej šachovnici. Niektorí chtiac-nechtiac opúšťajú mesto či krajinu, iní sú dokonca zatýkaní alebo fyzicky likvidovaní, ďalší ich prichádzajú nahradiť… Poslednou skupinou sú (podobne ako u Hilberga) diváci, pasívni aktéri dobového diania. Často ich označuje termín „mlčiaca väčšina“. Záver Aj uvedený náčrt ilustruje, že v dôsledku sociálneho inžinierstva sa v priebehu 20. storočia viackrát výrazne zmenila štruktúra bratislavského obyvateľstva. Protičeské ťaženie (1938–1939), Ústavný zákon č. 68 zo dňa 15. mája 1942 o vysťahovaní Židov, Benešove dekréty z roku 1945 ohľadne Nemcov, Maďarov a kolaborantov sa potenciálne vzťahovali na viac ako 70 % populácie a väčšiu časť Bratislavčanov aj priamo postihli. Napriek tomu počet obyvateľov vzrástol zo 123 844 v roku 1930 na 143 227 v roku 1945 (Provazník 1966a: 350; Provazník 1966b: 358) a dokonca na 190 554 po pripojení niekoľkých prímestských obcí v roku 1946 (Pleva 1966: 470). Uvedené masové presuny spôsobili viacnásobné prerušenie kontinuity v rámci jednotlivých národností i mesta ako celku. Prejavilo sa to nielen v odlišnej interpretácii minulosti. Z aktívnej pamäti sa stratili niektoré udalosti, hodnoty i celé skupiny obyvateľstva. V konečnom dôsledku mesto na začiatku 21. storočia ponúka celkom odlišný obraz než pred niekoľkými desaťročiami. Spomenuté procesy zároveň významne ovplyvnili (ne)pamäť mesta. Niektoré v minulosti početné skupiny obyvateľstva fyzicky alebo duchovne zanikli alebo sa transformovali do tej miery, že nezodpovedajú pôvodnej „tradičnej“ podobe. Podiel kedysi najpočetnejšej nemeckej menšiny sa podľa sčítaní ľudu z rokov 1950, 1970 a 1990 pohybuje v rozpätí 0,2–0,6 %. Židia, ktorí v medzivojnovom období tvorili viac ako 10 % bratislavského obyvateľstva sa dnes svojím počtom limitne blížia k nule. V minulosti prevládajúci ortodoxní veriaci (pred holokaustom predstavovali okolo 70–80 % komunity, teda cca 10 000 osôb) už v meste nežijú vôbec. Komunitu tvoria kedysi počtom a významom okrajoví sekulárni 400


Židia. Dnes sú jedinými židovskými pamätníkmi obdobia medzi svetovými vojnami. Ich pohľad preto pre nás má byť reprezentatívnym či dokonca jediným zdrojom poznatkov. V súčasnosti teda formujú, reformujú a deformujú obraz doby a vzťahov s majoritným obyvateľstvom. Opakované prejavy sociálneho inžinierstva spôsobili viacnásobné prerušenie kontinuity vývoja Bratislavy a významne zasiahli osudy jednotlivcov i celých skupín obyvateľstva. Ovplyvnili aj naše vnímanie minulosti. Vzhľadom na uvedené je dôležité uvedomiť si, že (ne)pamäť mesta vytvárajú ľudia, ktorí tu v súčasnosti žijú, a nie tí, ktorí tu žili kedysi ako aktívni účastníci dobových udalostí. Október 2009

*Príspevok vznikol v rámci projektu VEGA č. 2/0122/08 „Urbánne prostredie ako priestor diverzity“ a projektu Ústavu etnológie SAV č. 13 „Židovská komunita po roku 1945“. Literatúra: Bratislava, hlavné mesto Slovenska. Pripojenie Bratislavy k Československej republike roku 1918– 1919. 1977 – Dokumenty (eds. V. Horváth, E. Rákoň, J. Watzka). Bratislava: Obzor. Bumová, Ivica: 2006 – Postoj ŠtB k emigrácii československých občanov v rokoch 1963–1983 (s dôrazom na Západoslovenský kraj). In: Luther, D. (ed.): E/Migrácie a Slovensko. Bratislava: Ústav etnológie SAV: 41–74. Eichler, Benjamin: 1972 – Príspevok k histórii Židov na Slovensku z doby druhej svetovej vojny až po október 1972. Toronto. Heitlingerová, Alena: 2007 – Ve stínu holocaustu a komunismu. Čeští a slovenští židé po roce 1945. Praha: G+G. Hilberg, Raul: 2002 – Pachatelé, oběti, diváci. Židovská katastrofa 1933–1945. Praha: Argo. Hromádka, Josef: 1933 – Zemepis okresu bratislavského a malackého. Zv. 1 – Bratislava. Bratislava. Hučko, Ján: 1966 – Postavenie Bratislavy v politickom vývoji Uhorska. In: Dejiny Bratislavy. Bratislava: Obzor: 145–150. Krekovičová, Eva: 1995 – Obraz Žida v slovenskom folklóre. In: Salner, P. (ed.): Židovská identita včera, dnes a zajtra. Bratislava: Zing Print: 41–68. Kučera, Rudolf: 1993 – Sudetští Němci. In: Komentáře. Politické analýzy z let 1990–1992. Praha: 51–61. Langerová, Žo: 2007 – Vtedy v Bratislave. Môj život s Oskarom L. Bratislava: Albert Marenčin. Vydavateľstvo PT. Lárišová, Petra: 2000 – Židovská komunita v Bratislave v roku 1940. Historická demografia na základe sčítania ľudu. Bratislava: Nadácia Milana Šimečku, Ústav etnológie SAV, ŽNO Bratislava.

401

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Lipták, Ľubomír: 1999 – Vonkajšie a vnútorné faktory formovania politických systémov na Slovensku. In: Storočie dlhšie ako sto rokov. Bratislava: Kalligram: 213–225. Luther, Daniel: 2004 – Česká komunita v Bratislave 20. storočia. In: Luther, D. – Salner, P. (eds.): Menšiny a mesto. Bratislava: Ústav etnológie SAV: 9–56. Obuchová, Viera – Salner, Peter: 1991 – O rodine a bývaní. In: Salner, P. a kol.: Taká bola Bratislava. Bratislava: Veda: 22–36. Pleva, Ján: 1966 – Utvorenie Veľkej Bratislavy. In: Dejiny Bratislavy. Bratislava: Obzor: 469–479. Provazník, Dušan: 1966a – Národnostné pomery v Bratislave. In: Dejiny Bratislavy. Bratislava: Obzor: 349–354. Provazník, Dušan: 1966b – Ekonomický charakter Bratislavy do roku 1949 a sociálna štruktúra obyvateľstva. In: Dejiny Bratislavy. Bratislava: Obzor: 354–360. Salner, Peter: 1993 – Život s maskou. Kultúrny život 10: 6. Salner, Peter: 1998 – Premeny Bratislavy 1939–1993. Etnologické aspekty sociálnych procesov v mestskom prostredí. Bratislava: Veda. Salner, Peter: 2007 – Budúci rok v Bratislave alebo Stretnutie. Bratislava: Albert Marenčin. Vydavateľstvo PT. Šimečka, Milan: 1990 – Obnovení pořádku. Brno: Atlantis.

Contact: PhDr. Peter Salner, DrSc., Ústav etnológie SAV, Klemensova 19, 813 64 Bratislava, e-mail: [email protected].

Webový portál Evropské město (www.evropskemesto.cz) vyhlašuje druhý ročník akce Semináře Evropské město s tématem Etnicita ve městě. Výzkumné semináře se budou konat v následujících termínech: 1) Ostrava a Krakov, 16. – 21. dubna 2010, 2) Bratislava a Vídeň, 14. – 18. května 2010, 3) Berlín, 18. – 21. června 2010. Zájemci z akademické obce, žurnalisté a umělci se mohou hlásit do 31. ledna 2010 prostřednictvím přihlašovacího formuláře umístěného na webu Evropské město v sekci Seminars. Pracovním jazykem Seminářů Evropské město je angličtina. Pro informace, které nenajdete na webu Evropské město, můžete kontaktovat koordinátora projektu na e-mailu [email protected].

402

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

PIEŠŤANY – MULTIKULTÚRNY PRIESTOR LADISLAV LENOVSKÝ CUDZIE PROSTR.

CUDZIA KULTÚRA (CK) CUDZIA KULTÚRA VARIANT (CKv)

MULTIKULTÚRNY PRIESTOR (MP) KÚPEĽNÉ PROSTR. CESTOVNÝ RUCH

KULTÚRNY KONTAKT (KK)

MEDZIKULTÚRNA KOMUNIKÁCIA (MKo) AUTOCHTÓNNA KULTÚRA VARIANT (AKv)

DOMÁCE PROSTR.

AUTOCHTÓNNA KULTÚRA (AK)

Obr. 1: Model multikulturality kúpeľného prostredia. Zdroj: Lenovský 2005.

Obr. 2: Piešťany – súčasnosť. Zdroj: Letecké snímky z archívu súkromnej geodetickej kancelárie.

I

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

PRIESTOROVÁ DIVERZITA MESTA A LOKÁLNA PAMÄŤ OBYVATEĽOV: PRÍPAD BRATISLAVA DANIEL LUTHER

Mapa Bratislavy – Staré mesto a historické názvy okolitých štvrtí.

II

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

NEBEZPEČÍ V PAMĚTI ŽEN JEDNÉ GENERACE: PLZEŇ VE 20. STOLETÍ JANA VITVAROVÁ Základní popis informantek Jméno (pseudonym)

rok narození

vzdělání

v Plzni žije od

počet dětí

Lenka

1925

měšťanka

1925

1

Blanka

1923

SŠ - rodinka, zdravotní

1938

0

Alena

1922

SŠ - obchodní akademie

1922

1

Lada

1917

měšťanka

1942

2

Pavla

1928

měšťanka

1952

1

Kateřina

1922

SŠ - dívčí reál. gymnázium

1922

0

Ludmila

1929

SŠ (nespecifik.)

1964

0

Anna

1919

SŠ - dívčí reál. gymnázium

1932

0

Helena

1926

SŠ - obchodní

1926

3 Tabulka

Obr. 1: Mentální mapa paní Aleny: „V Kufru“

III

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

Obr. 2: Mentální mapa paní Blanky: Náměstí a křižovatka u nádraží.

IV

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

KAM S NIMI? HESLA A NÁPISY V ULICÍCH Z LISTOPADU 1989 LYDIA PETRÁŇOVÁ

V

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

VI

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

VII

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

OBRAZOVÁ PŘÍLOHA

0ZcdĻ[]Ħ ehSĻeP]Ĵ Sİ[^ ]T\Ļ e ]PąXRW _^S\İ]ZĻRW ^QS^ Qh 0dcâ bT _^ZdbX[ i\P_^ ePc \^STa]İ ķTbZĴ \âPebZĴ P ķTbZ^b[TibZĴ TeP]VT[XRZĴ RİaZeT P bcPa^ZPc^[XRZĴ RİaZ eT e iT\bZĴ\ b\hb[d 4]Rh Z[^_TSXT ^QbPWdYT _^_Xb YTS ]^c[XeðRW bQâö P RİaZTe]İRW bcPeTQ ĹTbZ^QaPcabZĴ RİaZ eT TeP]VT[XRZĴ ZcTaĻ ei]XZ[P b_^YT]İ\ ķTbZ^YPihķ]ðRW aT Uâ\êP]ðRW P [dcTaĻ]ö ]Ħ ZSTYąİ =Ħ\TRZĴ TeP]VT[XRZĴ RİaZeTB[TibZĴRİaZeTTeP]VT[XRZĴPBcPa^ZPc^[XRZĴRİaZeTIPWa ]dchYb^dcPZĴTeP]VT[XRZĴbQâheCĦąİ]bZdZcTaĴ_^YTWâîSĦ [T]İ_ĉX_PS[h?^[bZdB^dķĻbcİZ]XWhYT^Qąİa]ĻZP_Xc^[Pêðe^YX ķTbZĴW^\âPebZĴW^Pb[TibZĴW^TeP]VT[XRceİPbcPa^ZPc^[XRXb \d ^S ' bc^[Tcİ S^ b^dķPb]^bcX P d\Ħ[TRZ^WXbcâXRZð aîQâ TeP]VT[XRZĴW^RİaZTe]İW^bcPeXcT[bceİec^\c^^QS^Qİi_TaPWXb câXķZhd\Ħ]İ1[P]Zh0[cêĴ?ĉX_^YT]hYb^dX\P_hVT^VaP¤RZĴ Wêðe^YTTeP]VT[XRZðRWRİaZeİPbcPa^ZPc^[XRZĴRİaZeT 465rsq`m+uy-+enqls1/413/llEhSĻeĻ:0;827]PZ[PSPcT[bceİPZ]XWZd_TRceİba^ 9d]V\P]]êP( ?aPWP ?ae]İehSĻ]İ!( :]XWdbX[iT^QYTS]Pc]PPSaTbT)ZP[XRWZ]XW/e^[]hRi SÊĻ]^R!(iSTQdSTZS^bcĻ]İbTb[Te^d! ?ĉTW[TS^_a^SdZRX]PZ[:P[XRWiİbZĻcT]PbcaĻ]ZĻRW) Wcc_)ZP[XRWTeP]V]TcRi

VIII

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

MATERIÁLY

NEBEZPEČÍ V PAMĚTI ŽEN JEDNÉ GENERACE: PLZEŇ VE 20. STOLETÍ JANA VITVAROVÁ

Danger in the memory of women of one generation: Pilsen in the twentieth century Abstract: The perception of danger represents a crucial component of everyday life (not only) in the city. The recording of the development of perception of danger in diachronic perspective of the twentieth century, as it reflected in the memory of the female inhabitants of Pilsen, enables to ascertain some changes that reflect the historical development. In its concrete parts, the research focused on the modes of „making“ of the urban space through the perception of danger (mental topography of danger), the perception of danger in general, as wall as the impact of the danger on the everyday life of the inhabitants. The qualitative methodology of the research included the making of mental maps and the half-structured interviews. The informers were nine women of age 80–91 years. For the purpose of presentation of the results of the research that aimed at ascertaining the ways of perceiving danger by the oldest generation of female inhabitants of Pilsen, the twentieth century was divided into several periods that to great degree reflected the political-historical development: the period before the Second World War; the period of the war; after-war period (1945–1960), the 1960s to 1980s and finally the period after the year 1990 up to the present. In the memory of the informers, these periods were characterized partly by differing types of danger (if danger at all) and their varying intensity. The perception of danger (or the absence of danger) was also influenced by the different development of life cycles in cases of concrete women. Besides individual differences, there was crucial influence of the general social development, the development of the city and the technological development, especially the increase of automobile transport and the media of communication. Key words: Mental maps, danger perception, memory, women, Plzeň, 20th century.

Úvod Percepce bezpečí či nebezpečí náleží k velmi významným aspektům každodenního života (a to nejenom ve městě), proto by ani „utváření“ městského prostoru 403

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

prostřednictvím vnímání některých jeho částí jako méně či více nebezpečných nemělo zůstat mimo zájem sociálních věd. Cílem textu je přiblížit percepci nebezpečí na příkladu jednoho konkrétního města, Plzně, a to tak, jak se vyvíjela v průběhu 20. století. Diachronní perspektiva výzkumu se snaží zachytit zažívání existence reálného či iluzorního nebezpečí v paměti jednotlivých osob – devíti žen narozených v letech 1917–1929. Důraz při sledování tohoto jevu je kladen rovněž na prostorové vyjádření zaznamenané v myslích jednotlivých žen, což je vedle verbálního sdělení umožněno zakreslováním mentálních map nebezpečí jednotlivými ženami. Vzhledem k rozsahu textu a k jeho zaměření především na představení verbální stránky rozhovorů nevěnuji prezentaci a analýze vlastních nákresů mentálních map větší pozornost. Pouze představím dvě z nich pro ilustraci některých dílčích zkušeností, výpovědí informantek. Cílem výzkumu bylo zjistit nejenom samotný obsah, eventuálně formu zakreslení jednotlivých map, ale získat také informace o způsobu, jakým byly utvářeny (na základě jakých skutečností) a zároveň jak dále ovlivňovaly každodenní život jednotlivých osob ve městě. Mentální mapy a nebezpečí K popisu „utváření“ městského prostoru na základě vnímání nebezpečí využívám koncept mentálních map, který je ve větší míře využíván v psychologii, geografii, ale také v oblasti urbánního plánování, sociologie či antropologie.1 Jednotná definice mentálních map neexistuje. V literatuře se nejčastěji setkáváme s rozlišením na dva typy vycházející z pojetí autorů, již je tímto způsobem v 60. a 70. letech 20. století poprvé použili. Jedná se o typ „gouldovský“ podle Petera Goulda (např. Gould – White 1974), který nahlíží mentální mapu jako „obraz atraktivity – prostorových preferencí“, vznikající až sekundárním zanesením slovních informací do mapy (Drbohlav 1991: 164). V předkládaném textu byl (ve dvou případech) využit typ „lynchovský“, kde se mentální mapou rozumí „zobrazení prostoru, vyjadřující jedincovo vnímání rozsahu, umístění, či tvaru elementů v prostředí, jeho prostorovou orientaci apod.“ a jako taková je reprezentovaná konkrétním náčrtkem či schématem (ibid.). Kevin Lynch rovněž v souvislosti s tím zavedl do povědomí pojem „image“ města, resp. prostředí (více viz Lynch 2004). Obraz, jejž si o prostoru utváříme, je ovlivněn celou řadou faktorů, mezi něž náleží klima, krajina, kultura, jazyk, politický názor, dostupnost (Wilde 2007: 121), ekonomické či genetické aspekty (Drbohlav 1991: 164). Mentální prostorová představa je dále ovlivněna osobními zkušenostmi a zážitky, zkušenostmi a názory okolí, informacemi předávanými odborníky či vzdělávacími institucemi a sdělovacími prostředky (Voženílek 1997: 10–11). 404

Jana Vitvarová: Nebezpečí v paměti žen jedné generace: Plzeň ve 20. století

Downs a Stea (1973: 9) definují kognitivní mapování jako „proces, který se skládá z řady psychologických transformací, prostřednictvím nichž jedinec získává, kóduje, drží a dekóduje informace o relativních umístěních a atributech různých fenoménů v jeho každodenním prostorovém prostředí. Lidské prostorové chování je pak závislé na jedincově kognitivní mapě prostředí, v němž se pohybuje“. Na základě uvedené definice a na základě toho, jak mentální mapy nebezpečí pro svůj výzkum koncipuje Brunt (1993), pak mentální topografie nebezpečí v rámci tohoto příspěvku odkazuje k situaci, kdy lidé využívají informací týkajících se městského nebezpečí – na jejich základě si utvářejí kognitivní či mentální mapu, kterou budou používat v rámci svého života ve městě (Brunt 1993: 26). Mapa obsahuje také informace týkající se konkrétních čtvrtí a míst, osob a jejich sídel, popř. zahrnuje městskou historii; lidé se pomocí těchto map snaží jednat a vyvarovat se tak možného nebezpečí (ibid.: 26–27) – v Bruntově pohledu zejm. nebezpečí zločinu. S vnímáním nebezpečí ve městě souvisí rovněž koncept, jenž je v anglosaském světě od 60. let 20. století označován jako strach ze zločinu (Ferraro 1995; Lee 2007; Vanderveen 2006).2 V souvislosti s tímto však považuji za důležité opět zdůraznit, že se ve svém textu nezabývám pouze nebezpečím představovaným zločinem, ale nebezpečím obecně – tím, co samy informantky jako nebezpečí vnímají. Zločin představuje pouze jedno z více možných nebezpečí, jež mohou lidé ve svém každodenním životě pociťovat. Metodologie Zaměření výzkumu na diachronní perspektivu vnímání nebezpečí tak, aby byla zachycena co možná největší část 20. století, vyžadovalo zejména zahrnutí co nejstarší věkové skupiny osob. Proto jsem se zaměřila na výpovědi devíti žen ve věku od 80 do 91 let (pro jejich stručnou charakteristiku viz tabulku – obrazová příloha III). Rozhovory probíhaly v domácnostech informantek resp. v jejich pokojích v domově důchodců. Skládaly se přinejmenším ze dvou setkání. Celková délka rozhovorů s jednotlivými ženami dosahovala v průměru pěti až šesti hodin. Rozhovory byly s výjimkou jediného odmítnutí zaznamenávány na diktafon, následně přepsány a analyzovány. Výzkum probíhal v červnu, září a říjnu roku 2008. Pro naplnění výše uvedených cílů výzkumu se jako nejvhodnější ukázala kvalitativní metodologie, spočívající v metodě zakreslování mentálních map a v semistrukturovaných rozhovorech (Bernard 2000: 191). Rozhovor zahrnoval otázky na základní demografická data týkající se žen samotných i jejich rodin, manželství, mateřství nebo skutečnosti, zda se v Plzni narodily či (a kdy) se přistěhovaly a zda (a jak) měnily za svého života v Plzni své bydliště. Část rozhovoru, jež se vztahovala k percepci nebezpečí, byla zaměřena na způsob, jakým se jeho vnímání vyvíjelo v průběhu času – jak například pociťovaly 405

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

nebezpečí v předválečném období, za 2. světové války, po válce apod. Pro jednotlivá časová období byla využita v podstatě stejná sestava otázek, která zároveň reflektovala místo bydliště žen v dotazovaném čase i momentální období jejich životního cyklu. První sada otázek týkající se percepce nebezpečí a nebezpečnosti některých konkrétních oblastí města se vztahovala k jejich dětství v předválečném období (ty, které dětství neprožívaly v Plzni, do této skupiny výpovědí nebyly zahrnuty). Dotazy se vztahovaly k percepci nebezpečí rodičů (zejm. prostřednictvím zákazů ve vztahu ke svým dětem), ale také k vlastní percepci nebezpečí informantek. Pozornost byla zaměřena jako jinde (kromě jiného) na viktimizaci, způsob získávání informací o možném nebezpečí, způsob ochrany sebe a blízkých osob a majetku (jako možných indikátorů vnímání potenciálního nebezpečí) aj. Pro poválečné období otázky směřovaly ke stejným aspektům sledované problematiky jako pro období předchozí a bylo zjišťováno více časových informací. U žen – matek se pozornost věnovala taktéž významu mateřství ve vstahu ke sledované problematice. Vzhledem ke skutečnosti, že je strach ze zločinu v současném západním světě považovaný za snad největší městský stresor (Baum – Winter – Fleming 1995: 185, cit. v Nasar – Jones 1997: 291), rozhodla jsem se do výzkumu zahrnout také soubor otázek (pro různá období) související s vnímáním nebezpečí v podobě zločinu.3 Zčásti byly převzaty z předchozích výzkumů jiných autorů,4 zčásti bylo k doplnění využito mých vlastních otázek více vhodných pro dané sociokulturně a historicky ukotvené prostředí. Snahou bylo zjistit, jakým způsobem se u informantek během uplynulého století měnilo vnímání zločinu (možnosti jeho hrozby, strachu z něho či obranné strategie jedinců). Součástí výzkumu byla metoda zakreslování mentálních map. Analýza jejich zakreslování jednotlivými ženami se odvíjela od snahy získat vedle verbálního vyjádření také grafické znázornění sledovaného fenoménu, jež může zároveň odhalit některé další prostorové představy lidí o městě. Ženy byly požádány, aby zakreslily Plzeň tak, jak ji s ohledem na možné či reálné nebezpečí vnímaly v určitou konkrétní dobu během minulého století. Dvě ženy tuto techniku odmítly. Ty, které na ní participovaly, nakreslily dvě až tři mapy. 20. století prostřednictvím vnímání nebezpečí ženami v Plzni Členění následujícího textu do určitých konkrétních období 20. století (potažmo současnosti) reflektuje několik skutečností. Jednak v sobě odráží vlastní členění informantek, jednak zobrazuje strukturaci danou způsobem vedení rozhovorů. Samy informantky své výpovědi zpočátku strukturovaly ve stejné míře časově (před válkou, za války) jako podle období životního cyklu (co zažily jako děti, „mladé“ apod.) či věku v dané chvíli, eventuálně podle místa, kde v tu dobu 406


bydlely. V pozdějších obdobích odkazovaly spíše k místům, kde zrovna žily (všechny se během života minimálně jednou – ve většině případů vícekrát – stěhovaly), či k obdobím životního cyklu svého nebo svých dětí (pokud nějaké měly). Vzhledem k tomu, že se způsoby členění u informantek v různých obdobích lišily, rozhodla jsem se upřednostnit strukturaci výpovědí spíše podle obecné historie, která zároveň poskytuje čtenáři možnost porovnání individuálních zážitků a pocitů jednotlivých žen s „objektivní“ realitou doby, v níž byly zažívány. Významnou úlohu ve výpovědích žen hraje (a to i ve vztahu k minulosti) jejich současnost, což je jedním z důvodů, proč také není poslední období limitováno koncem minulého století, ale současností. Samy informantky k ní odkazovaly spíše než k nějakému časovému ohraničení týkajícímu se konce 20. století. Existence takto vyčleněných období však v žádném případě nevylučuje skutečnost, že v řadě aspektů nedocházelo k prolínání jednotlivých fází, na což je třeba brát při čtení zřetel. Předválečné období Předválečné období je v paměti mých respondentek vykreslováno ve většině případů spíše jako optimistické, bezpečné, zvláště ve srovnání s obdobími následujícími (zejm. válkou či současností): „Tenkrát to byl takovej klidnej život před válkou. Pak za války to bylo horší.“ (Alena) Vzhledem k tomu, že byly před válkou malými dětmi, můžeme z jejich vyprávění čerpat informace nejen o jejich vlastním pojetí nebezpečí a způsobech, jak se mu vyhnout, ale také o percepci nebezpečí jejich rodičů (především ve vztahu k nim). Snaha o udržení dětí v bezpečí se u rodičů projevovala zejména zákazy reagujícími na potenciální nebo reálná nebezpečí, jež dětem hrozila. Mezi nejčastěji zakazované činnosti patřilo chození (samotných) do lesa, k vodě (řece, rybníku), v jednom případě na hřbitov. Děti nesměly být samy venku po setmění, ve většině případů ani ve dne – tehdy musely mít doprovod sourozenců, sousedů či samotných rodičů. Například paní Alena uvádí: „Když se setmělo, se rozumělo, že se dostavim, a kdyby ne, tak by bylo zle.“ V převážné většině musely dívky (a to i v dospívání) hlásit kam a s kým jdou: „Rodiče museli vědět, kam jdu, podle toho dovolili; aby mě nechali někam jít a nevěděli kam, to ne.“ (Alena) V dospělejším věku jim přišlo přirozené, že to sdělovaly rodičům dál. V určitou hodinu nebo na večeři musely být doma „v létě do těch sedmi a v zimě, to už jak se setmělo, tak bejt doma“ (Alena). Jako děti měly zákaz chození daleko od domova a s cizími lidmi. Hrály si doma v bytě, na dvorku či před domem na silnici pod dohledem matky. Pokud nebyla matka přímo přítomna, průběžně je kontrolovala oknem (z kuchyně, koupelny). Většinou si hrály ve skupince dětí. Matka paní Aleny jí říkávala: „Sedět doma je nejbezpečnější.“

407

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Zákazy však byly ve své podstatě velmi variabilní. Některé děti nesměly nikam bez dozoru, jiné směly bez jakýchkoliv problémů. Důležitou úlohu v tom sehrávalo rovněž sousedství, které je pro dané období vnímáno velmi kladně a hodnoceno jako přátelské a blízké, ideální pro vzájemné opatření dětí v případě potřeby. Kvalita sousedství hrála významnou úlohu v přístupu k ochraně majetku. Několik žen zmínilo, že se nechávaly otevřené dveře k sousedům. V míře a způsobech zamykání se podle mého názoru dobře promítají jak obavy z možné krádeže, tak kvalita mezilidských vztahů a pocit bezpečnosti. Přes den ve většině případů vůbec nezamykali – pouze když všichni odcházeli, což bylo jen z malé části zapříčiněno tím, že byla zvenku umístěna „koule“. Pokud měli vlastní dům, zamykalo se na noc. Činžovní domy zamykal v určitou dobu domovník. Byt samotný pak rodiče přes den nezamykali, na noc pouze občas. Řetízek a kukátko se objevily pouze v jedné rodině. Vlastní strach z nebezpečí tehdy dívky prožívaly zejména ve spojitosti s lesem, hřbitovem či bouřkou. A přestože jim rodiče nedovolovali chodit ven po setmění, samy to nijak nevyhledávaly, protože se samy ven v noci chodit bály. Cítily se bezpečnější v doprovodu známých lidí. Pro Blanku snad největší nebezpečí jejího dětství představoval výprask v případě, kdyby si učitelé stěžovali rodičům na její nevhodné chování, zároveň se však velmi o své rodiče bála, protože je „velmi milovala“ a bála se bez nich zůstat sama. Nebezpečí pro jednu informantku představovali „cikáni“, kteří stanovali nedaleko místa, kde žila. „Tady byl akorát zahradník a nad ním mezi hřbitovem a tím zahradníkem byl takovej plac a tam stanovali cikáni. [...] A to jsme vždycky utíkaly. [...] Tady jak je teďka ta ulice. [...] Tady vždycky měli ten s tou plachtou. [...] Jako by to dneska bylo. [...] a každej zavíral slepice.“ Ve výroku paní Lenky je obsaženo snad vše důležité. Vidíme zde zdroj nebezpečí („cikány“), jeho přesné umístění v prostoru (na mentální mapě) i obrannou taktiku její (útěk) i ostatních spoluobčanů, zvláště chovatelů slepic. Následující výrok paní Lenky (jako jeden za mnoho dalších) sice chtěně deklaruje její pocit bezpečí ve sledované době, zároveň však v daleko větší míře vypovídá o pocitu nebezpečí zažívaném s ohledem na navýšení dopravy v pozdějších obdobích, zejména v současnosti. „Tak v těch devíti letech nebezpečí nebylo, nejezdily auta. Bydleli jsme v Doubravce. Tam ještě nebyl spoj autobusovej. To až ňák potom. Takže to nebezpečí nastalo až na tej Masarykovej. To už jezdily autobusy. Ale zase to nebylo tak zlý jako teď. To byla hlavní třída. A my jsme ještě hráli na chodníku paňáka nebo jsme hráli školky vo zeď. To už není pravda.“ Na druhou stranu paní Lenka i některé další respondentky uvádějí, že bývaly rodiči již tehdy nabádány k opatrnosti. Vynecháme-li konkrétní jez, kam rodiče dceru (Lenku) nepustili a sama by se tam bála, neobjevuje se v mentálních mapách (nákresech) respondentek příliš nebezpečí. Informace o jeho možném výskytu, jež by mohly sloužit k vytváření

408


pocitu strachu u jednotlivých žen, byly nepatrně získávány prostřednictvím vlastní zkušenosti. Naopak (více než pro jiná období) je informantkami zmiňováno, že díky absenci předchozí viktimizace se nebály: „Mě se nikdy nic špatnýho nestalo, takže jsem se ani nějak nebála.“ (Alena) Dalšími možnostmi byly informace z rádia, novin či „z doslechu“. Ani jedna z žen si nevybavila jakoukoliv historku, která by se vztahovala k nějakému místu, kde by se něco přihodilo nebo které by bylo nějak nebezpečné. Paní Lenka opět částečně na základě srovnání současných zdrojů získávání informací vyjevuje situaci v době svého dětství: „A nebála jsem (se). Mě to nenapadlo. Zajedno nebyla televize, abychom se to dozvěděli. No, a za druhý ňák se to neobjevovalo. Aspoň u nás doma v Doubravce ne.“ Období 2. světové války Druhá světová válka má pro ženy, které ji prožily v Plzni, z hlediska vnímání nebezpečí svá specifika, která spočívala především v hrozících i reálných náletech, ale také v samotné přítomnosti Němců v rámci protektorátu Čechy a Morava. Ačkoliv byla jejich každodennost narušena realitou války, lze alespoň do určité míry (neboť tyto dvě skutečnosti nelze oddělit zcela) rozlišit ženami vnímaná nebezpečí na dvě skupiny – na ta, která souvisela více s válkou, a ta, jež se týkala jejich „běžného“ každodenního života dospívajících či dospělých žen. Válka a jí způsobené komplikace působily ambivalentně. Vedle strachu z Němců, o němž bude pojednáno později, se zde až paradoxně objevoval i pocit bezpečí. Ten popisuje paní Kateřina následovně: „Já vám můžu říct, nejbezpečnějš jsem se cejtila, když jsem z divadla [...] chodila pěšky. Tenkrát se nesvítilo, byla v Plzni tma, bylo zatemnění a já jsem se necítila ještě jistějš nikdy, jako když jsem potmě chodila v noci na ty Slovany. [...] To bylo tak bezpečno.“ Strach z Němců se dle výpovědí informantek projevoval různými způsoby vycházejícími z různých situací, prostřednictvím nichž se s nimi dostaly do styku. U paní Aleny se jednalo o bydlení s Němci v jednom domě, což s sebou neslo větší nebezpečnost provozování ilegálních činností a tedy větší nebezpečí možnosti uvěznění či deportace do koncentračního tábora: „No, zavírali, pořád zavírali do koncentráků. Můj táta poslouchal Londýn pochopitelně a maminka vždycky říkávala: ‚Ticho, vždyť nad námi bydlí Němci! Kdyby nás slyšeli, tak by se něco stalo.‘ To jste slyšela nahoru po schodišti ty vokovaný boty, jak za nima chodili. No, to byl strašnej pocit za války. [...] To byl hroznej strach za Němců.“ Paní Kateřina, skautka, viděla jako největší nebezpečí možné prozrazení blízkých a známých při mučení, proto z něho a z výslechů gestapa měla strach: „Já jsem se jenom bála toho, kdyby mě chytli, tak jak jsem měla tu svou kamarádku ve vojenskej nemocnici, tak ta mi dala něco, abych si dala pod jazyk, abych se

409

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

vyhnula. Já měla strach, aby kdyby mě pak mučili, abych někoho neprozradila.“ Za války ukrývali ze strachu před nacisty dokumenty, které je spojovaly s příslušností ke skautské organizaci, neboť „voni šli po každym, kdo dělal něco, co jim nevyhovovalo. To sme nebyli jenom my. To byli i Sokolove.“ Strach o blízké osoby se projevuje ve všech fázích životního cyklu dotazovaných žen, ve válečném období tato obava dostává poněkud jiný ráz, a to hlavně proto, že se zde objevovala nebezpečí, která nebyla (a nejsou) za „normálních“ okolností přítomna. Vedle obav z jejich prozrazení při mučení souvisela další možná nebezpečí s pracovními cestami partnera přes bombardované Německo – „Strašnej (strach) o toho chlapce, co jsem s ním chodila, když jezdil s těma stromama do tý Francie přes Německo, když tam byly nálety.“ – (Kateřina) a totálním nasazením členů rodiny v Německu (Helena). U paní Kateřiny byl pocit nebezpečí za války spojen s událostí, jež se odehrála na náměstí: „No, ale blbý to bylo ten den, co nás obsadili (Němci). Tak voni potom Hitlerjugend byla tadydle nahoře v těch domech (ukazuje na mapce domy v horní části náměstí) na střeše a těma vykýřema [...] voni začali pálit. Tak jsme se rozutekli, jako když do nás střelí. [...] Když najednou mezi vás začnou lítat kulky, tak nebudu ze sebe dělat nějakýho hrdinu.“ Všechny ženy, které zažily válku v Plzni či nejbližším okolí, uvádějí, že ze všeho nejvíc se za války bály náletů. „Když pustí letadla bomby, tak to bylo strašný, když máte v noci.“ (Blanka) Velmi výrazným způsobem se vryly do paměti mých respondentek prostřednictvím sirén, které se jim při této příležitosti vybaví: „To zahoukala siréna, měli jsme strach!“ (Lenka) Pro ochranu se ukrývali v krytech či ve sklepech domů. Zároveň jsou nálety, ač primárně souvisí s válečnou situací, jednou ze skutečností, na níž lze ilustrovat jejich propojení s činnostmi tak charakteristickými pro dospívání mladých lidí v té době. Například „taneční“: „Jsme byli vošizený v tej válce, vystrašený, když začali houkat, kam se schováme. [...] V tej době jsem zrovna měla taneční.“ (Helena) Další „válečné“ nebezpečí představovali na konci války hloubkaři, letci obsluhující nízko létající letadla likvidující z větší blízkosti menší cíle (vlaky apod.). Tato zkušenost byla mezi informantkami velmi specifická – byla uvedena pouze paní Kateřinou ve spojitosti s jejím dojížděním za zaměstnáním do Rokycan. Snad právě proto lze v její (verbální) mentální mapě zaznamenat rokycanskou silnici jako nebezpečné místo: „Zažívala jsem potom (strach), když jsem jezdila na tom kole a voni si ze mě dělali legraci ty hloubkaří.“ Zpočátku se ze strachu před nimi ukrývala do „škarpy“, později už byla méně vystrašená a neschovávala se, pokud však mohla, po silnici raději nejela. Po skončení náletů se místu vyhýbala, protože zde při svém útěku proudili němečtí vojáci.

410


Na druhou stranu během války mé informantky žily vcelku běžným životem. Všechny uvádějí, že ve dne se venku ani v bytě (nebo domě, kde bydlely) nebály. S pohybem venku v noci byla situace o něco komplikovanější. Některé z žen uvádějí, že v noci ven moc nechodily. Informantky, které alespoň občas navštěvovaly divadla, kina či tančírny, se buď v noci samy venku nebály, nebo měly zajištěný doprovod, popřípadě jim chodili naproti rodiče. Některé z nich ještě měly stanovenou hodinu, do kdy mají být doma, zároveň jim přišlo samozřejmé oznamovat rodičům kam a s kým jdou ven. Na mentální mapě paní Aleny (Obr. 1 – viz obrazová příloha III) si můžeme povšimnout označení „V Kufru“. Jednalo se o jeden z tanečních podniků, který byl vyhlášený tím, že se zde scházeli lidé „nevalné“ pověsti, takže přestože i jiným barům se má respondentka vyhýbala, sem, jak sama podotýká, by „nikdy nešla“. Dále na otázku, zda měla někdy v té době sama venku v noci strach, odpověděla: „Když jsem šla sama domů třeba z divadla náhodou, tak jsem se kolem sebe (u vchodu) tak rozhlídla [...] no, tak nějak ze zvyku, jestli někdo někde není.“ S vlastním pohybem na ulici a přítomností dalších lidí souvisí spíše pocit většího bezpečí daný tím, „že jsem tam nebyla uplně sama“ (Alena). Na druhou stranu se ale zmiňuje o svých obavách, že by to mohl být někdo špatný, a „kdyby se moc blížil ke mně, tak bych měla strach“ (Alena). Pokud se v jejím okolí někdo podezřelý objevil, zrychlila krok, zároveň se nikdy nenechala doprovázet někým, koho dobře neznala. Poválečné období (1945–1960) Poválečné období je z hlediska percepce nebezpečí charakteristické velmi podobnými znaky jako údobí následující. Informantky je zažívaly již jako dospělé ženy a jako čerstvé matky (pokud nebyly bezdětné). V prvních poválečných letech se setkáváme spíše s opětovným pocitem klidu a bezpečí, což bylo dáváno do kontrastu s předchozím neklidným válečným obdobím: „Po válce to bylo takový klidný, zbavili jsme se všeho.“ (Blanka) Následky války se ale v prvních poválečných měsících a letech promítly ve strachu paní Lady z části nazývané Jatka, kam by v té době nešla, neboť zde byl za náletu zasažen kryt: „Tam byly ruce, nohy, hlava, všechno. Tam bych jako nešla,“ což si vysvětluje strachem z „těch mrtvol a tuto“. Důvodem pro vyčlenění tohoto období jako samostatného byla skutečnost výskytu nebezpečí souvisejícího s nastalou historicko-politickou situací – nástupem komunismu a pronásledováním odpůrců režimu či osob jiného smýšlení. Paní Anna, výrazně věřící žena, učitelka, popisuje svou tehdejší situaci následovně: „Potom to bylo horší po tý stránce takový, protože já jsem byla věřící. Potom represálie kvůli tomu náboženství. Jo? To pak jsem musela ze školy! [...] V 50. letech

411

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

jsem nevěděla, jak to dopadne. [...] To jsem měla strach, jestli se někde uplatnim a jak to bude.“ Vedle této tísně se u Anny projevil velmi vážný strach z nebezpečí představovaného samotnými vyslýchajícími a z pobytu ve vězení. Anna se vyznačovala značnou dávkou optimismu, již vztahuje k víře v Boha, kterou můžeme zařadit mezi strategie vyrovnávání se s nebezpečím: „Mně teda strašně pomáhala moje víra, že jsem věděla, že mě Pámbu nevopustí, že se z toho nějak dostanu.“ Období 60.–80. let 20. století „Voni ty šedesátý léta byly celkem klidný. Bych řekla. Jestli si to dobře pamatuju. Čas ubíhal celkem harmonicky. Šlo to takovým jako tempem běžným.“ Uvedeným způsobem vidí 60. léta v Plzni paní Ludmila, která patří k respondentkám, jež z možných nebezpečí v této době připomínají zejména problémy zdravotní. Informantky sledované období prožívaly již jako matky – velká část možných nebezpečí se tedy vztahuje k jejich dětem (pokud je měly) či ostatním členům rodiny. Ani ony (jako jejich matky jim) nedovolovaly svým dětem, aby chodily přes den ven bez doprovodu. Velmi pružně přejaly od svých matek strategii dohlížení na děti při jejich hrách v parku (mezi domy) či na dvoře z okna koupelny nebo kuchyně. Paní Lada uvádí: „Vždycky jsem mrkla, jestli tam jsou.“ V některých případech si děti hrály i na chodníku před domem, jak sděluje paní Lenka: „Chodila s děvčatama s kočárkem nebo s koloběžkou. To ještě šlo. To ještě auta nestály vedle sebe, abyste neviděla na silnici, když vona rostla. To až teďko.“ Na druhou stranu paní Lada konstatuje, že dceru přes více frekventovanou silnici již na přelomu 60. a 70. let raději převáděla. Největší obavou nejen paní Lady bylo, „aby si (dcery) něco neudělaly“. V noci ven jejich děti v mladším věku vůbec nesměly. Specifickou situaci představuje paní Alena, která v období 60.–70. let (v době dětství a dospívání své dcery) bydlela na pivovarském dvoře, kde si dcera hrála na dvoře a „do šesti musely dávat pozor, protože tudy se jezdilo pro mláto“. Věděly, „že nesmí chodit tam na tu cestu, že si musí hrát tadydle po pravej straně, tam to bylo bezpečný, ale na tý cestě bejt nesměly“. Ale s ohledem na bezpečí obecně dodává: „V pivovaře za branou jsem se vůbec nebála. Tam nikdo cizí nesměl.“ V období dospívání a rané dospělosti děti (dcery) ven směly. Většinou měly také stanovenu dobu návratu. Pokud se měly vracet pozdě v noci, měly doprovod nebo jim přišel někdo z rodičů naproti. Důležité pro ženy – matky bylo vědět, s kým a kam jejich dcery jdou, což tvořilo jednu z hlavních podmínek, aby jim vůbec dovolily někam jít: „To jsem věděla, s kým jde. Ale aby si šla sama a bez přátel v noci, to ne!“ (Alena) Informantkami je strach o děti často zmiňován: „Tak to jsem měla vždycky strach, než přišla,“ (Lada) či „jsem se bála [...], aby přišla zdráva, aby ji někdo nepřepad a tak dále.“ (Alena) Paní Lada nedovolila

412


dceři autostop: „Zásadně bych ji zakázala stopovat! To nesměla! [...] A potom se takhle stalo, že je zavezli někam jinam a buď je znásilnili, a i zabili. A je to asi i dodnes.“ Z hlediska obav ze sexuálního násilí převážná část žen, která má dcery, říká, že samy o sebe se v tomto směru nikdy nebály, zatímco o své dcery strach projevovaly; starost neměly pouze v případě, když byly přesvědčeny, že se jejich děti pohybují v prostředí, kde k něčemu takovému nemůže dojít. Paní Lada se spíše než dceřina znásilnění bála toho, „aby si nenašla nějakého lumpa“. Strach o další členy rodiny byl mezi ženami poměrně výrazně zastoupen ve vztahu ke zdraví a životu rodičů či jiných příbuzných. Paní Anna se například bála o zdraví své neteře pracující v laboratoři, kde se nakazila infekční žloutenkou, či o druhou neteř, která v dětství utrpěla obrnu, což vyvolávalo obavy o hladký průběh porodu jejích dětí. Samy o sebe se ženy ve dne na ulici ani v bytě nebály: „Ve dne to ani nikoho nenapadne, máte pořád plno lidí kolem dokola.“ (Blanka) Byt, v němž žily, považovaly za zcela nejbezpečnější místo jak ve dne, tak v noci, zejména pokud bylo zamčeno. V noci venku na ulici byla situace poněkud jiná: „Večer je vždycky takovej, když někam musíte jít, si řeknete, že všelijaký lidi se nacházejí, všelijaký chlapi,“ uvádí paní Ludmila a dodává, že nejlepší strategií je v tuto chvíli „zmizet z dohledu na správné místo“. Zcela nejčastěji uváděnou obrannou strategií, jak bojovat se strachem z nočního vycházení, bylo zůstat doma („Já jsem sama nikdy nechodila takhle v noci.“ – Blanka) nebo chodit v doprovodu. Paní Ludmila k tomu říká: „Mně to vůbec (nebezpečí a ta doba) nejde dohromady. Já jsem dřív, když jsem byla s manželem, žádný nebezpečí nevnímala, protože manžel byl všude jako doma tady.“ Absence strachu z nočního venkovního nebezpečí byla důsledkem toho, že ven v noci bez doprovodu nevycházela. Bez obav z možného nebezpečí se v noci venku pohybovala pouze jedna žena. Sousedství bylo vnímáno již různě, přičemž ke konci tohoto období se začínáme setkávat (zejména od 70. let) s nárůstem určité odcizenosti mezi sousedy. Pokud měly informantky vybírat z určité škály zločinů, z nichž by mohly mít obavy, pak velmi často odpovídaly, že jim tyto zločiny „ani nepřišly na mysl“ – jedná se především o činy jako znásilnění, pronásledování na ulici, vražda, loupež apod. S politickou situací významně souvisí strach paní Kateřiny ze sledování Státní bezpečností, a to snad ani ne obecně, jako spíše konkrétně z jednoho z agentů: „Ten byl jako nebezpečnej.“ Zaměříme-li se na (mentální) topografii nebezpečných míst v Plzni v období 60.–80. let, pak zjistíme, že většina žen žádné takové místo v blízké vzdálenosti (cca jednoho až dvou kilometrů) neměla, popřípadě si nevybaví žádné takové místo ani v rámci celé Plzně. Paní Alena udává: „Nebyly! Tam, co se chodilo

413

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

z pivovára ani tady ze Slovan, tam nebylo nic tak nebezpečnýho.“ Několika z nich byla zmíněna tzv. doudlevecká lávka: „Pak se stala nebezpečnou ta lávka. [...] Opravdu ty úchylove, vite, ženský teda jo. Řikalo se to.“ (Kateřina) Paní Lenka vzpomíná: „Tam jsem Hanině zakázala chodit! To ne, tam nesměla! [...] No, voni tam přepadávali. Teda v noci, jo.“ Způsoby získávání informací pro tvorbu mentálních obrazů o městě se v tomto období rozšířily. Vedle osobních zkušeností, zpráv „z doslechu“, novin či rádia zatím pouze pozvolna nastupuje šíření povědomí o možných nebezpečích (zločinech) prostřednictvím televizního vysílání. Vnímání nebezpečí (zločinnosti) ve vztahu k médiím, resp. míře transmise zpráv o zločinech ukazují některé následující výroky paní Ludmily: „No, možná že bylo. Ale já vám řeknu, tehdy se to tak nějak moc nepublikovalo. Když se s tím člověk nesetkal přímo, tak to možná nevěděl.“ Jinak ženy často uvádějí, že k zločinům spíše asi nedocházelo, neboť o tom nebylo slyšet (či že k nim prostě nedocházelo). Období 90. let 20. století – současnost Období konce století až do současnosti bylo (a je) pro dotázané ženy životním údobím babiček a prababiček, což se odráží v hodnocení řady konkrétních situací. Vedle nebezpečí, která se týkají jich samotných, obracejí pozornost již nejen na své děti, ale také na svá vnoučata apod., jimž hrozí stejná i jiná nebezpečí jako jim samotným. Respondentky z možných nebezpečí asi nejvíce zdůrazňují rizika zdravotní: „Nejvíc se bojím jakéhokoliv onemocnění.“ (Blanka) „Rakovina, to je nebezpečí, abych nedostala rakovinu.“ (Pavla) Často jsou právě tyto obavy umocňovány předchozí zkušeností s úrazem či jeho (pro tento věk) vážnými následky: „Bojím nějak moc se pohybovat venku. Ruku jsem si zlomila, nohu v koleni. To je takový jedno nebezpečí, že s těma kotníkama můžu ztroskotat.“ (Lada) Důležitým faktorem pro tyto obavy je v některých případech zimní období, kdy je větší nebezpečí pádu na namrzlém povrchu. Informantky se bojí i o zdraví (a život) ostatních členů rodiny. Např. Lada uvedla strach z létání svých dětí a vnoučat do ciziny, z možného únosu vnoučat a pravnoučat či jejich možného sexuálního zneužití na dětských táborech, což klade do souvislosti s mediálním rozšířením různých zpráv o tomto druhu činů. Nebezpečí, jež výrazně pociťuje paní Ludmila, jsou lhostejnost a jiný životní styl v současné (porevoluční) době: „Dneska je každý ke každýmu lhostejnej a člověk se bojí, že kdyby vopravu potřeboval, tak nenajde pomoc. [...] V tomhle světě se nedovedu dost dobře vyznat. Byla jsem zvyklá na jinej styl života. Ta morálka lidská je jiná [...] a nemůžete nikomu věřit. [...] Ztráta pevný půdy pod nohama a neznalost věcí, co se může stát, co může člověk udělat, tak to v něm vyvolává pocit nebezpečí.

414


[...] Už není nic, naděje a důvěra, prostě takový dvě ctnosti lidský. [...] Tak tohle by byla taková moje obava z nebezpečí. [...] Třeba i ta finanční stránka, to postihuje všechny. A že já jsem jako vystavená dost tomuhle nebezpečí, že. No, že jsem sama, že se nemám komu svěřit, o koho se opřít a sama sílu nemám a ubývá sil. [...] No, pak tenhle svět zvlášť nás starý lidi ohrožuje. Bojíme se toho, protože to neumíme. [...] Lidi maj jiný zásady, než jsme měli my dřív. [...] Morálku postrádám nejvíc. Zodpovědnost, ta vůbec není. Mluvívalo se o lásce k bližnímu, tak to je vůbec fantazie.“ K tomuto výčtu paní Ludmila ještě připojuje strach z lidské nevěrohodnosti a z narušení zaběhnutého pořádku, na nějž byla (či je) zvyklá. Obavy z různých druhů zločinů ve vyprávění žen výrazněji nastupují až v porevolučním období. Pro předchozí čas uvádějí, že ke zločinům docházelo, ale jsou jimi prezentovány na daleko obecnější úrovni a jako méně časté, zatímco blíže k současnosti se začínají objevovat zločiny, které se jich více týkají (což však může být pouze do určité míry ospravedlněno časovou blízkostí k současnosti). U žen narostl strach z okradení, loupeže či napadení na ulici, jak dokládá i výrok paní Lady: „No, teďko bych se bála ne nějakýho přepadu, ale že by do mě kopali ty surovci takový, když bych jim nechtěla dát peníze nebo by u mě nenašli peníze. A že by do mě kopali. Toho bych se bála. A to prej dělají.“ Obavy o okradení jsou významně reflektovány v nárůstu množství informantkami vzpomínaných historek o krádežích kabelek a olupování starších žen na ulici směrem k dnešku. To velmi pravděpodobně souvisí také s příslušností dotazovaných žen k (nejstarší) věkové skupině, jíž se vyprávění týkají. Mezi skupiny charakterizované jako nebezpečné patří často (ne však vždy) cizinci – Ukrajinci a Vietnamci, a také Romové. Paní Blanka odpovídá na otázku, která místa považuje obecně za nebezpečná: „Jo, tam, kde jsou cigoši a takováhle verbež. A to jsou lidi odjinud.“ Jednu skupinu bezpečnostních obav představuje ta, jež určitým způsobem souvisí s mírou technologického pokroku. Sem lze zahrnout strach z jízdy výtahem, z elektřiny, ale hlavně z nárůstu automobilové dopravy. Strach ze zvětšujícího se dopravního provozu byl zaznamenán již v předchozích dekádách, ve sledovaném období (a zejm. v současnosti) však dostupuje vrcholu. Paní Blanka uvádí: „Kde jezdí auta, tam je všude nebezpečí, protože dneska jezdí auta bez uvážení. Když člověk slyší v rozhlase ty srážky, co lidí tam umře. To za mýho mládí se tak nestávalo, nevim.“ Velmi významně se tato skutečnost projevila i v její mentální mapě, žádné jiné skutečnosti v jejím sestavováním totiž nehrály roli (Obr. 2 – viz obrazová příloha IV). Její obraz o městě představuje jako nejnebezpečnější místa ve městě křižovatku u nádraží („U nádraží, když přijíždějí z různých stran. [...] Je tam ta cesta na Slovany, tramvaj, trolejbus, Americká. To asi nejnebezpečnější místo v Plzni.“) a náměstí, resp. ulice, které jej lemují („Pak to náměstí, všechno

415

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

možný tam jezdí, autobusy. Jako na drahách. Akorát bezpečí uprostřed. Jinak po všech čtyřech stranách to jezdí. [...] je tam celá řada lidí, která tam prochází, auta tam jezdí takovou rychlostí, by byla tragédie.“). Paní Lada zmiňuje obavy o lidi, kteří přecházejí ulici, a o vnuka, který si nedávno pořídil řidičský průkaz: „Jsou to šílencí, co jezdí.“ Mezi další nebezpečná místa patří ta, která jsou nějakým způsobem nevhodná pro bezproblémový pohyb starších osob, což souvisí s již dříve zmiňovanými zdravotními riziky. Paní Kateřina zpříkladňuje: „Tak to byly prudký jenom pěšiny. Tak jsem tam taky jednou padla na zadek. Tam to bylo takhle nebezpečný. Tam šel ten terén prudce dolů [...] schody u nás do baráku, protože jednou neuklidili sníh a já sklouzla po schodu, upadla jsem a to jsem pak měla hrozný bolesti.“ Již dříve jsme se setkali s tím, že místa, kde se nacházelo více lidí, byla preferovaná jako bezpečnější. V posledních letech se ženy ve stejném duchu cítí v ohrožení na místech, kde je málo lidí, což bylo zmíněno v souvislosti s lesem a se hřbitovem, zvláště v souvislosti s předchozí viktimizací svou či jiné osoby. Paní Lenka by se dnes sama bála jít i do lesa či parku, kam ještě po válce mohla chodit sama. V posledních letech by sem již sama nešla, neboť by se bála přepadení bezdomovci a Ukrajinci. I sem se však promítá strach ze zakopnutí přes kořeny a s tím související zdravotní rizika. Mezi velmi časté obranné strategie patřilo nechodit nikam ven, nesdělovat cizím lidem informace, hlídat si své věci, pečlivě zamykat byt nebo dům ve dne i v noci, neotvírat cizím lidem. Přestěhování se do domova důchodců sloužilo jako efektivní strategie, jak předejít vyloupení bytu či vlastnímu ohrožení při případné loupeži. Způsoby přijímání informací zůstaly totožné s těmi z předcházejícího období: vlastní zkušenost s viktimizací či viktimizace známých, přátel, členů rodiny. Ženy bez předchozí zkušenosti na nich spáchaného trestného činu přesto uvádějí: „Ne tady (na Doubravce) jsem se vůbec nebála. Helejte, vono, dokud vás něco nevystraší, dokud se vám něco nestane, no tak asi se nebojíte. Kdybych byla zažila nějakou takovou zkušenost, že by mě někdo přepad nebo něco takovýho, no tak.“ (Kateřina) Naopak jsou lidé, kteří viktimizaci zažili, a přesto se nezačali nijak bát (např. Anna). Tento již tak variabilní soubor je dokreslen příklady žen, jež se nebály, ale po nějaké v tomto směru negativní zkušenosti se o sebe, ostatní, či majetek začaly více obávat. Stále většího rozsahu začínají mezi ženami této generace (možná i jiných) nabývat již zmiňované historky týkající se právě krádeží kabelek apod. Významným zdrojem zpráv jsou stále noviny, ale na rozdíl od předchozího období nastal velmi výrazný nárůst informací přicházejících prostřednictvím televizního vysílání, podle čehož i samy respondentky často hodnotí možné změny v množství uskutečněných zločinů (potažmo zločinů), které by jim mohly hrozit: „Já bych řekla, že jich je víc (zločinů) než tenkrát. Teď je i ta televize. To tenkrát

416


nebylo.“ (Alena) „No, prostě co tak slyším nebo co čtu v novinách nebo v tej televizi, když to vidim. To je hrozný.“ (Lada) „No, a teď se ví, že i tenkrát byly případy. A vono se to taky tak… taky se vo tom tak nemluvilo. Dneska je to v tý televizi a nic jiného tam není, než kdo koho zabil a kdo co kde podpálil. No, toto v nás vyvolává obavu, nejistotu.“ (Ludmila) Shrnutí a závěr Pro účely prezentace výsledků týkajících se vnímání nebezpečí nejstarší generací žen žijících v Plzni bylo 20. století (na základě již dříve uvedených důvodů) rozčleněno na několik časových úseků, které do velké míry odrážejí periodizaci politicko historickou, a to na období: předválečné, válečné (období 2. světové války), poválečné (1945–1960), období 60. – 80. let a konečně od 90. let do současnosti. Výše naznačené rozdělení tak reflektuje historický, společenský a politický vývoj uplynulého století v České republice (Československu), který se také přímo i nepřímo promítl do percepce nebezpečí jednotlivých žen. Vliv politického vývoje, když pomineme skutečnost, že se odráží nepřímo v každodenním životě všech v jakékoli době, se nejvýrazněji projevil v konkrétních případech hlavně ve válečném období – obavy o prozrazení přátel při mučení, strach z náletů, strach z objevení dokumentů nacisty aj. Poválečné období pak bylo právě díky obavám z politicky motivovaného vyšetřování a případného uvěznění vyčleněno jako samostatné. Politická realita Československa je reflektována i v letech 1960–1989, kdy je zmiňován strach z pronásledování a příslušníků StB. Ani přechod k novému politickému uspořádání po roce 1989 nebyl bezproblémový: jsou vyjadřovány větší obavy z nárůstu kriminality, zejména krádeží a loupeží v porovnání s léty předchozími, či nebezpečí spočívající v nesrozumitelnosti nového životního stylu nebo v hmotné nedostatečnosti. Vzrůstající obavy hlavně v posledním období (přestože některé jsou částečně ve zvyšující se míře uváděné i pro období předcházející) souvisejí do určité míry s technologickým pokrokem, jenž život dotazovaných žen ovlivnil přinejmenším dvojím způsobem. Za prvé nárůstem automobilové dopravy jako jediným a snad největším městským nebezpečím, které uvedly všechny ženy. Za druhé významnou měrou přispěl prostřednictvím rozšíření škály sdělovacích prostředků (zejména televizního vysílání) k výraznému navýšení přenosu informací o zločinech. Ostatní potenciální (i reálné) zdroje získávání informací tohoto druhu zůstaly ve své podstatě na velmi podobné úrovni, jako byly v obdobích předcházejících. Směrem k současnosti se stává zřetelnější vliv historek týkajících se okrádání starších žen. Vedle možného objektivního nárůstu těchto krádeží to může být způsobeno právě tím, že zkoumanou skupinou jsou právě ženy spadající do této věkové skupiny. S tím pravděpodobně souvisí i skutečnost, že toto nebezpečí právě nyní 417

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

intenzivněji prožívají. Velmi významné je pro všechny informantky nebezpečí v podobě ohrožení zdraví (strach z nemoci, úrazu apod.). Zatímco v dřívějších obdobích hrál prvořadou úlohu v tomto smyslu jakýsi „altruistický“ strach zejména o členy rodiny, blíže k současnosti přibývá ve značné míře strach i o sebe samé. Rozvoj města je ve vztahu k vnímání možného nebezpečí pociťován také spíše negativně. Informantky zdůrazňují, že místa, kde žily jako děti relativně v bezpečí (dnešní čtvrť Doubravka), jsou dnes součástí města, kde je zvýšený nárůst dopravy a zástavby, která podle nich vede ke zhoršujícímu se stavu sousedství, větší odcizenosti, a tedy i ke zvyšující se možnosti pravděpodobnosti výskytu různých nebezpečí (zločinů), a zároveň ke zmenšující se pravděpodobnosti pomoci ostatních v případě ohrožení. Změny ve vnitřním uspořádání města (vytváření sítí silnic aj.) jsou vnímány také spíše negativně díky pocitu stísněnosti některých míst a většímu nárůstu automobilové dopravy, a tím i nebezpečí pro chodce i řidiče samotné. Významnou úlohu ve vnímání nebezpečí hrají individuální osobnostní charakteristiky jednotlivých žen, neboť jsou mezi nimi takové, jež se, jak samy uvádějí, nikdy moc nebály, nebo naopak ženy, které se bály neustále. Nezanedbatelným faktorem je způsob výchovy i průběh životního cyklu. Relativně větší míra deklarovaného strachu se objevuje u žen, které byly přísněji vychovávány, a u žen vdaných s dětmi. Dokonce i ženy, které děti nikdy neměly, samy od sebe uvádějí, že kdyby děti měly, budou se bát (o ně i obecně) více. Individuální rozdíly spolu s rozdíly v životních cyklech u respondentek umožňují nahlédnout různost druhů nebezpečí a intenzitu jejich působení. Nemalou roli v tomto směru však vzhledem k diachronní perspektivě studia hrají také charakteristické znaky fungování individuální paměti, které si v souvislosti s tímto tématem do budoucna zaslouží daleko hlubšího rozpracování. Životní cyklus se ve výzkumu odráží i s ohledem na metodologii výzkumu, neboť byl samotný částečně založen na jeho potenciálním průběhu, což může částečně zkreslovat výsledky zaměřením na ženy v určitých obdobích (a rolích) jejich života. Na druhou stranu bylo využitím stejné generace žen zajištěno, že jednotlivé životní etapy prožívaly zhruba ve stejných historických obdobích. Další možná zkreslení (či nedostatky) vyplývají z genderové nevyváženosti vzorku: zahrnoval pouze ženy, nemáme tedy možnost porovnání se skupinou mužů, kde by se mohly projevit případné genderové rozdíly. Rozvedením výzkumu do budoucna může být doplnění vzorku o další věkové skupiny, které by ukázaly pohled na nebezpečí v konkrétních (historických) obdobích očima jiné generace. K lepšímu porozumění problematice může přispět vedle vlastních rozhovorů také konfrontace tvrzení s dalšími zdroji, jako jsou archivní prameny, tisk, memoárová literatura apod. Přestože jsem se do textu pokusila zahrnout mnoho témat, která s percepcí nebezpečí a strachem souvisejí, existuje ještě celá řada dalších, která nebylo možné

418


z kapacitních důvodů obsáhnout. K některým z nich náleží např. nebezpečí, která byla/jsou ženami vyhledávána, snaha po překonávání některých druhů strachů, potenciální souvislost percepce nebezpečí s náboženskou výchovou, příslušností apod. Stejně tak je dobré si položit otázku, proč některá nebezpečí explicitně zmíněna nejsou, přestože mohou být implicitně zahrnuta v některých jiných nebezpečích. Je relevantní se rovněž ptát, zda existují nebezpečí, která byla pro informantky důležitá v určitém období jejich života, zatímco dnes nijak artikulována nejsou. Ze shora uvedeného přehledu dále vyplývá, že k popsání percepce urbánního nebezpečí přinejmenším některých skupin obyvatel nestačí využít pouze koncept strachu ze zločinu, neboť variabilita možných nebezpečí v průběhu životního cyklu jednotlivých žen se projevila jako zcela zřejmá. Zároveň se ukázalo, jakým způsobem může být vnímání zločinu (či nebezpečí obecně) ovlivněno společenskou situací. Získaná kvalitativní data však rozhodně nevylučují skutečnost (spíše naopak), že význam kriminality v percepci nebezpečí v průběhu času narostl a nadále vzrůstá – ani tuto oblast tedy nelze opomenout. V textu byla na základě současných výpovědí sledovaných žen nahlédnuta percepce (urbánního) nebezpečí tak, jak se měla projevovat v průběhu 20. století. Jedná se o fenomén v závislosti na různých aspektech lidského života velmi variabilní, a také proto je důležité soustředit se v budoucnu nikoli pouze na jeho diachronní zkoumání, ale také na synchronní perspektivu, která může být v některých ohledech historickou perspektivou vhodně doplňována. Listopad 2009

Poznámky k citacím rozhovorů: [...] – označení pro neuvedenou část rozhovoru (text) – poznámka autorky pro doplnění souvislosti sdělení 1 Vzhledem k zacílení textu nepovažuji za důležité zde uvádět veškerou dosažitelnou literaturu týkající se uvedeného konceptu, neboť je ve svém zaměření velmi rozsáhlá. 2 Kriminologický koncept strachu ze zločinu je v současnosti v anglosaském prostředí natolik studovaným a prezentovaným fenoménem, že začíná docházet k množení kritických ohlasů na jeho studium a projevy tohoto studia v praxi – viz např. Lee (2007), Lee – Farrall (2009). V textu uvedené odkazy jsou pouze vybranými publikacemi představujícími tuto problematiku. Vzhledem k zacílení textu na diachronní perspektivu vnímání nebezpečí (popř. strachu ze zločinu) spíše než

419

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

na analýzu genderových či věkových aspektů neuvádím ve svém souhrnu odkazy na tuto poměrně rozsáhlou oblast studia. 3 Metodologie měření tohoto konceptu je neustále předmětem řady otázek (viz např. Vanderveen 2006), jež zde není prostor rozpracovávat. 4 Pro výzkum byly využity některé z otázek, které jsou přes svou spornost z hlediska účelnosti měření pouze strachu ze zločinu vhodné pro studium percepce (ne)bezpečí jako takového, otázky vztahující se k odhadům strachu z různých trestných činů, resp. odhadu pravděpodobnosti jejich spáchání (Ferraro 1995:132–136). Literatura: Bernard, Russel H.: 2000 – Social Research Methods. Qualitative and Quantitative Approaches. London: Sage Publications. Brunt, Lodowijk: 1993 – Coping with Urban Danger. In: Uherek, Z. (ed.): Urban Antropology and the Supranational and Regional Network of the Town. Praha: UEF AV ČR: 19–40. Drbohlav, Dušan: 1991 – Mentální mapa ČSFR. Definice, aplikace, podmíněnost. In: Sborník České geografické společnosti 96: 3: 163–175. Downs, Roger M. – Stea, David: 1973 – Cognitive Maps and Spatial Behavior: Process and Products. In: Downs, Roger M. – Stea, David (ed.): Image and Environment. Cognitive Mapping and Spatial Behavior. Chicago, London: Aldine, Edward Arnold: 8–25. Ferraro, Kenneth F.: 1995 – Fear of Crime. Interpreting Victimization Risk. New York: State University New York Press. Gould, Peter – White, Rodney: 1974 – Mental Maps. Penguin Books. Lee, Murray: 2007 – Inventing Fear of Crime. Criminology and the Politics of Anxiety. Collumpton: Willan Publishing. Lee, Murray – Farrall, Stephen (ed.): 2009 – Fear of Crime. Critical Voices in an Age of Anxiety. Oxon, New York: Roudledge – Cavendish. Lynch, Kevin: 2004 – Obraz města. The Image of the City. Praha: Polygon. Nasar, Jack L. – Jones, Kym M.: 1997 – Landscapes of Fear and Stress. Environment and Behavior 29: 291–323. Vanderveen, Gabry: 2006 – Interpreting Fear, Crime, Risk and Unsafety. Haag: BJu Legal Publishers. Voženílek, Vít: 1997 – Mentální mapa a mentální prostorové představy. Geodetický a kartografický obzor 43/85: 1: 9–14. Wilde, Andreas: 2007 – Imaginations of a Country. Spatial Perceptions and Mental Mapping in Herat. Asien 104: 119–134.

Contact: Mgr. Jana Vitvarová, Katedra antropologických a historických věd FF, Západočeská univerzita univerzita v Plzni, Sedláčkova 15, 306 14 Plzeň, e-mail: [email protected].

420

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

MATERIÁLY

KAM S NIMI? HESLA A NÁPISY V ULICÍCH Z LISTOPADU 1989* LYDIA PETRÁŇOVÁ

Where to put them? Slogans and street graffiti of November 1989 Abstract: From a distance of twenty years the autor contemplates the short literary texts that accompanied the downfall of the totalitarian regime in Czechoslovakia in the year 1989. Slogans and inscriptions, hanged out by hundreds on the busy places of political protests, belong to the symbols shared in the process of social interaction and, at the same time, are distinguished by many aspects that classify them as folklore. The analysis of their unique character, historical importance and their possible use by other scientific disciplines is based in the collection of these communicates, preserved at the Institute of Ethnology of the Czech Academy of Sciences in Prague. Key words: Velvet Revolution, literary folklore, urban folklore, slogans, graffiti.

Dvacetiletý odstup je nepochybně dosti dlouhý k novému zamyšlení nad povahou malých slovesných útvarů, které se podílely na průběhu tzv. sametové revoluce. Ač inspirován jubileem, nemá být tento článek jubilejním. Spíš pokusem o ověření výpovědní hodnoty ve své době mnohotvárného a rozkošatělého jevu, který se stal mezitím archiválií. Písemné komunikáty vylepované v ulicích explodovaly v listopadu 1989 v míře, již předchozí generace nezažily a která se stěží kdy bude opakovat v éře globální internetové komunikace.1 Jistě tehdy spolupůsobila rozkoš z konzumace zakázaného ovoce: podobné veřejné projevy vlastního názoru vedly ještě před pár dny do kriminálu. Ale i sprejeři a záchodkoví autoři tvoří své pokřivené obrazy skutečnosti s vnitřním potěšením z přestupu hranice povoleného, přesto je jejich kulturní přínos pochybný. Naproti tomu nápisy v ulicích z doby revoluce představují obdivuhodný potenciál svobodného pozitivního myšlení, zralých soudů, důvtipu, společenské kritiky i politických představ. Jako anonymní projevy verbální komunikace v sociální interakci 421

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

„žhavé současnosti“ nabízely před dvaceti lety určitý úhel pohledu na politicky zaktivizovanou část veřejnosti. Mohou, netradičními způsoby uchopeny, přispět i dnes ke kulturním a sociálním studiím? K úvaze nad touto otázkou nám poslouží sbírka hesel a nápisů, uložená v dokumentačních fondech Etnologického ústavu AV ČR (viz Katalog textů v příloze).2 Z pohledu slovesné folkloristiky Do folkloristického bádání uvedli problematiku pouličních hesel a nápisů, které zaplavily veřejná prostranství po 17. listopadu 1989, již počátkem 90. let 20. století B. Beneš (1990), O. Sirovátka (1991) a V. Hrníčko (Beneš – Hrníčko 1993). K označení tohoto typu slovesné tvořivosti užili – v souladu s pestrostí forem i obsahů jeho projevu – výrazů jako verše na zdi, nápisy na zdi, nápisy v ulicích, hesla na zdi, neoficiální plakáty, pouliční noviny, nástěnné politické noviny aj. Pomocí vybraných kritérií, jako jsou míra spontaneity či organizovanosti, míra individuality či nadosobních rysů, anonymita tvůrců, postupné šíření a osvojování a vytváření variant, konečně i zpětná vazba, se zmínění autoři snažili definovat vazbu fenoménu pouličních hesel a nápisů k folkloru a k lidové tvořivosti jako takové. B. Beneš a V. Hrníčko vyslovili názor, že pouliční nápisy „neobsahují tedy všechny prvky, které považujeme za folklórní, i když vyvolávají obdobnou zpětnou vazbu jako folklór“. Jasnou stopu lidové tradice spatřují v tom, že autory a nositeli sdělení vyjadřovaných pouličními nápisy byli příslušníci nevládnoucí vrstvy. Vzhledem k tomu, že většina těchto sdělení byla ryze aktuální s krátkodobou platností, hovoří B. Beneš a V. Hrníčko o „předfolklóru, protofolklóru, neboť teprve budoucnost ukáže, do jaké míry se tyto jinak velmi lidové projevy staly také obecně folklórními“ (Beneš – Hrníčko 1993: 19). O. Sirovátka se přímé kategorizace zdržel s poukazem na to, že na rozdíl od minulých století je komunikace v moderní době jevem natolik komplikovaným, že ani není možné ji jednoznačně vykládat a popisovat. Nicméně o fenoménu nápisů a hesel soudil, že „tyto jevy nelze izolovat od sféry kolektivních, nadosobních a místních kulturních forem jako lidová kultura, umění a folklór“ (Sirovátka 1991: 6). O. Sirovátka vyšel ze vzorku hesel a nápisů, jak je zachytily vybrané publikace z roku 1968 a 1990–1991. Mezi hesly z okupačních dnů v roce 1968 a dnů po 17. listopadu 1989 nalezl řadu shod ve formálním provedení, v distribuci a osvojování. Samozřejmě s tím základním rozdílem, že v roce 1968 se svým obsahem obracely proti završené politické změně, zatímco v roce 1989 se snažily politickou změnu vyvolat. Sirovátkův argument o dvojím rozměru hesel a nápisů v roce 1968 (domácí a zahraniční, resp. ruský) a pouze jediném rozměru v roce 1989 („především a pouze domácí“) je možné odmítnout s tím, 422

Lydia Petráňová: Kam s nimi?Hesla a nápisy v ulicích z listopadu 1989

že zahraniční rozměr vykazovala i hesla v listopadu 1989 (srov. Sirovátka 1991: 5). Na podstavci sochy sv. Václava na Václavském náměstí vznikla např. spontánní vývěska cizojazyčných projevů solidarity a výzev. A pokud komunikace v srpnu 1968 zůstala kvůli uzavřeným hranicím dvoustranná (domácí – okupanti), revoluční Prahu v roce 1989 cizinci přímo zaplavili. Konečně hroutící se systém komunistické totality nebyl jen československou záležitostí. Vzorek publikovaných hesel, jež O. Sirovátka podrobil rozboru, umožnil mu učinit závěr, že v roce 1968 i 1989 šlo o politickou satiru zaměřenou na protivníka a politický dialog s národní veřejností. Jako smysl hesel a nápisů vyzdvihl jejich komunikační a informační funkci a za nejpříhodnější označení zvolil termín „pouliční noviny“.3 Rozborem formy a obsahu svého vzorku dospěl konečně ke čtyřstupňové klasifikaci na ta nejprostší informační sdělení, na hesla s mravním poselstvím využívající sentencí, gnómických moudrostí, citátů a přísloví, dále hesla usilující o estetickou výstavbu (veršovaná či rytmizovaná, často s dvojdílnou či kontrastní stavbou) a konečně kombinace textu s kresbou. Detailním studiem by samozřejmě bylo možné tuto hrubou klasifikaci dále zjemňovat. B. Beneš svou první úvahu z roku 1990 doprovodil ukázkovým rozborem 36 vybraných hesel z formálního, tematického i symbolického aspektu (srov. Beneš 1990). Jako rysy příznačné pro folklorní skladby uvádí: estetické úsilí (intenci), synkretický charakter, paměťové uchovávání, ústní přenášení, možnost historické aktuálnosti, kolektivnost, variabilitu, dialogičnost a zpětnou vazbu. Za protofolklorní považuje takové skladby, které dosud v procesu tradování nepronikly dostatečně do povědomí skupiny vnímatelů. V dialogu nositelů (původců) s vnímateli si zachovávají individuální tvar, který začnou ztrácet až postupnou folklorizací, tj. rozvíjením variant, estetickým tříbením, stoupající rozšířeností a dobově či místně danou tradičností. Protože u většiny heslovitých komunikátů z listopadu 1989 shledal řadu prvků charakteristických pro folklorní skladby, zařadil je mezi protofolklorní. Z hlediska dialogu mezi nositeli (původci) a vnímateli vyzdvihl způsob „sjednocování veřejného mínění prostředky blízkými folklórním postupům“ a vyslovil přesvědčení, že některá hesla formou blízká proverbiím se již dočkala opravdové folklorizace.4 V úsilí definovat pouliční komunikáty z listopadu 1989 jako protofolklor se B. Beneš úspěšně vyrovnal se specifiky městského původu těchto komunikátů a s absencí ústního tradování. Předobraz a inspiraci pro některé z těchto komunikátů shledal – s odkazem na publikace K. Čapka, E. Basse a jiné autory – v pražském městském folkloru. Kategorizaci přísloví J. Mukařovského vzal za základ k významovému roztřídění analyzovaného vzorku hesel, která obsahují zejména: zobecnění daného konkrétního jevu, hodnotící soudy (někdy v metaforické a ironické podobě),

423

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

hodnotící normy obsahující někdy syntagmatickou dvojici schválení–odmítnutí, zjišťující soudy, konečně zjišťující normy (Beneš 1990: 77). Téměř bezprostřední reakce odborníka – folkloristy na nový fenomén anonymní slovesné tvorby zůstane prvenstvím B. Beneše a základem pro další úvahy. Skutečnost, že výtrysk pouličních slovesných komunikátů s více či méně estetickými aspiracemi ve dnech po 17. listopadu 1989 měl život jepičí, že většina z nich ztrácela aktuálnost či byla překryta novou tematikou, až posléze poté, co přispěla ke změně režimu, vymizela z ulic i z povědomí, vedla k novému odbornému přístupu. Publikace autorské dvojice B. Beneš – V. Hrníčko je toho dokladem (1993). Na jedné straně se vytvořením široké databáze komunikátů (cca 900 nečíslovaných položek) posbíraných v ulicích Prahy, Brna a Frýdku-Místku, doplněných excerpty z pěti citovaných do té doby historiky vydaných dokumentačních publikací, snaží fenomén podchytit. Na druhé straně prostřednictvím vkládaných kapitolek situačních a teoretických textů usiluje o zařazení tohoto fenoménu do historického, literárněhistorického a folkloristického kontextu. V knížce, která je bohužel poznamenána zbytečně složitou a nepřehlednou strukturou, není vyznačen podíl jednotlivých autorů, ale ze souvislostí a z porovnání s výše uvedenou studií B. Beneše jej lze přibližně odhadnout. Václavu Hrníčkovi nepochybně autorsky patří osobně laděná deníková reportáž o událostech v průběhu tzv. sametové revoluce a soupis hesel nazvaný Od Národního divadla ke knížeti Václavovi. V. Hrníčko programově utřídil svou sbírku podle ulic, náměstí a pasáží lemujících trasu, jíž údajně chtěli projít studenti 17. listopadu od Národní třídy na Václavské náměstí (Beneš – Hrníčko 1993: 55–88). Hrníčkova sbírka je poté znovu využita v oddílu Abecední soupis nápisů (ibid.: 127–203). Až na výjimky jsou pražská hesla v tomto soupisu datována XII/89, z čehož lze soudit, že sbírka nebyla shromažďována postupně od neděle 19. listopadu, kdy se nápisy počaly v ulicích objevovat.5 Teoretické pasáže v publikaci na řadě míst podrobnou argumentací rozvíjejí názory B. Beneše ze studie uveřejněné roku 1990. Vedle termínu protofolklorní skladby užívají autoři termínů písemný folklor a neoficiální plakát, hesla jsou analyzována a pokud možno utříděna po významové i formální stránce. Publikace je doplněna o výčty sledu událostí v oněch překotných dnech a o popisy mechanismů, jimiž hesla vznikala, byla distribuována a šířena z Prahy do Brna a dalších měst (včetně Košic). Experiment s oral history V době, kdy B. Beneš a V. Hrníčko publikaci společně vydali, byl předmět jejího obsahu již mrtvou literou, částečně uzavřenou do archivních krabic především v Archivu Univerzity Karlovy v Praze a Archivu Masarykovy univerzity v Brně, ale jistě i jiných vysokých škol a institucí.6 V paměti nositelů i vnímatelů řada 424


textů – někdejších písemných komunikátů – přežívala, ale vysloveně v přímém vztahu ke konkrétním listopadovým dnům a událostem. Nedošlo tak k procesu postupné folklorizace, o němž B. Beneš uvažoval ve své první studii. Patrně z toho důvodu a ve snaze nalézt pro výjimečný fenomén nápisů v ulicích patřičné místo ve struktuře slovesných projevů je nově definoval jako ústní dějiny, respektive jako písemnou složku ústních dějin.7 Benešem takto do folkloristiky zavedený český ekvivalent termínu oral history se neujal a z věcného důvodu se v tomto kontextu ani nemohl prosadit. Už v době, kdy se oral history v 70. a 80. letech 20. století jako jedna z metod historikovy práce konstituovala (v německém ekvivalentu užíváno někdy mundlich erfragte Geschichte), zaměřila se na individuum, na jeho osobní zkušenosti a subjektivní prožívání dějin. Podstatou metody orální historie je rozhovor mezi badatelem a narátorem, popřípadě vyprávění. Této metody s úspěchem využívají (a využívali i v minulosti, kdy záznamové techniky zdaleka neskýtaly tolik možností, co dnes) nejen historikové, ale rovněž etnologové, sociologové, psychologové a další. Ve smyslu tohoto chápání oral history nejsou písemné komunikáty z listopadu 1989 ani pramenem, z něhož by mohla oral history bez zprostředkování narátorem těžit.8 V průběhu 90. let 20. století se i v rámci české historiografie konstituovala oral history a není náhodou, že se tak stalo právě na silném tématu politických událostí podzimu 1989.9 Pro významné výsledky, jichž skupina badatelů pracujících touto metodou dosáhla, bývá někdy oral history u nás považována za specifické odvětví historické práce. Terminologický pokus B. Beneše vtělit fenomén nápisů v ulicích do tzv. ústních dějin, ač skončil ve slepé uličce, je součástí přirozeného procesu hledání a ujasňování termínů, který provází každý vědní obor. Slovy Z. Uherka: „Terminologická diskuse je nepřetržitá, neboť jakákoliv změna v oboru, jakýkoli nový poznatek s sebou nese i potřebu tuto změnu a poznatek komunikovat.“ (Uherek 2008: 19) O tom, že se čeští folkloristé dosud zcela nevyrovnali s metodou (specifickým odvětvím historikovy práce?) oral history, svědčí stejnojmenná podkapitola ve shrnující práci M. Šrámkové (Šrámková 2008: 59–62). Autorka se zde snaží vymezit oral history vůči termínům „vyprávění (povídka) ze života“ a „vzpomínkové vyprávění“. Konstatuje, že v 90. letech 20. století se oral history ve folkloristice „chápala jako něco nového, ačkoliv mnohým vůbec nebylo a dosud není přesně jasné, co vlastně oral history je a jaký má tento termín obsah“. Případ zařazení písemných komunikátů v ulicích její slova potvrzuje. V pojetí M. Šrámkové samotné patří do oral history v podstatě veškeré ego- dokumenty včetně fotografií (ibid.: 60). Toto pojetí svědčí o přetrvávajícím terminologickém tápání.

425

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Symboly sdílené v procesu sociální interakce Z pozice interpretativní antropologie přistoupil k výkladu symbolických akcí spojených s pádem komunistické totality v Československu již v roce 1991 Ladislav Holý. Svůj výklad údajně specificky české kulturní konstrukce individuální a osobní identity jako kulturní hodnoty opřel o celou řadu konkrétních symbolů užívaných demonstrujícími proti komunistické totalitě, včetně psaných a provolávaných hesel. Holý vyšel z Geertzova pojetí kultury jako časově a prostorově vymezeného systému zakódovaných symbolů a významů sdílených v procesu sociální interakce (srov. Geertz 2000). Podstatou Holého výkladu je koncept konfliktu národa (respektive nacionalistického cítění demonstrantů) a státu (respektive komunistické vládnoucí garnitury), kdy stát jedná proti zájmům národa. Tento antagonismus společnosti v Československu vrcholí podle L. Holého v krizi, která postihla „celý symbolický řád, kterému říkáme kultura“ (Holý 1991: 77). Svůj až provokující profil českého národa, který L. Holý později rozvinul v samostatné publikaci (Holý 2001), vystavěl na binární opozici české kulturní konceptualizace individua jako součásti národního celku a britské kulturní konceptualizace národní pospolitosti skládající se z různorodých jednotlivců. Přirozeným výsledkem takto konstruovaného konceptu české kultury pak je podle L. Holého skutečnost, že český jedinec se nemůže cítit svobodný, pokud není svobodný jeho národ. Demonstrující proti komunistické totalitě podle Holého nevolali po svobodě jako takové nebo po konkrétních občanských svobodách, ale po svobodě národa. Tato Holého premisa by jistě nevzbuzovala námitky, kdyby demonstrace a manifestace mířily proti víc jak dvacetiletému pobytu okupačních vojsk, evidentní příčině nesvobody národa. Tak tomu ovšem nebylo a písemné komunikáty v ulicích o tom rovněž svědčí, jak dokazuje i sbírka uvedená v příloze. Texty směřují proti KSČ, proti Lidovým milicím jako ozbrojené složce KSČ, proti vládě a konkrétním představitelům moci jako proti blízkým a možná dosažitelným cílům, ale proti sovětským vojskům – cíli vzdálenému a těžko dosažitelnému – nikoliv. Svůj konstrukt konfliktu „národ proti státu“ opírá L. Holý o četné argumenty z oblasti symboliky a vytváří obraz českého národa jako společnosti zahleděné do mýtu o vlastní kulturní a vzdělanostní vyspělosti (Holý 2001: 129), zakotvené ve falešné představě o historické národní porobě a nesvobodě, společnosti se silnými sklony ke kolektivismu, rovnostářství a konformitě, společnosti popírající individuální a osobní autonomii jedince. Není zde místo na vážení jednotlivých argumentů L. Holého, i když některé z nich již při pouhém čtení působí ahistoricky a nepřesvědčivě,10 zatímco jiné kontraproduktivně. Českým národním hrdinou je „antihrdina: malý český člověk“ (Holý 1991: 75). Nicméně 426


demonstranti se odvolávali na tak silně autonomní jedince, jako byli svatý Václav, Jan Hus, Karel Havlíček Borovský, Tomáš G. Masaryk, Jan Palach, Karel Kryl, František Tomášek (viz Katalog textů v příloze, dále jen K), nikoliv na údajně ideální typ člena národa Josefa Švejka. Tato skutečnost má zřejmě daleko širší rozměr, než je mytický sebeobraz vzdělaného a kulturního národa. Nemá-li se kulturní antropolog dopustit zkreslujícího zjednodušení, měl by respektovat onu Geertzovu sociální interakci při výběru a hodnocení symbolů. Etický přístup L. Holého jako badatele tvořícího konstrukci konfliktu byl do jisté míry ovlivněn vlastní životní zkušeností, postojem člověka zklamaného komunismem a sdílejícího „muka kolem problému emigrace“ (ibid.: 76). Tam, kde volí přístup emický a snaží se dešifrovat symboly sametové revoluce prostřednictvím samotných aktérů, vychází z výpovědí omezeného okruhu informátorů a novináři zprostředkovaných informací (často neautorizovaných), nikoliv z vlastního terénního výzkumu, neboť převratných událostí účasten nebyl. Silnými argumenty pro Holého koncept „národ proti státu“ jsou účast herců a dramatiků Národního divadla (prodloužení mýtu Národ sobě), symbol Václavského náměstí se sochou sv. Václava (evokující mýtus blanických rytířů), zpěv hymny, vlajka a trikolora, český lev ve znaku apod. Písemné komunikáty v ulicích tyto symboly v různé míře rovněž obsahují (srov. K č. 9, 31, 68, 114, 182, 205, 222 ad.). Ony symboly ovšem s úspěchem využíval i protihráč (totalitní komunistická moc), aby své manifestační akce veřejně legalizoval. Připomeňme prvomájové průvody se státními symboly na Václavském náměstí či Antichartu podepisovanou kulturními celebritami v Národním divadle. Neobstojí ani další z Holého údajně pronárodních symbolů, totiž zmasakrovaní studenti ze 17. listopadu jako metaforické „děti národa“. Jedním z nejčastěji provolávaných a vylepovaných hesel se studenti hlásili nikoliv k národu, ale k představě demokracie: „My jsme děti Masaryka, / ať si na to národ zvyká“ (K č. 111). Čímž se vlastně distancovali od národa jako mlčící znormalizované většiny. K vlastním symbolům listopadu 1989 patřilo především zvonění klíči, „V“ z prstů, lidské řetězy aj. Okolnosti pádu totalitní moci v Československu, vnitřní proudy ve složitě vrstvené společnosti, příčiny a průběh tzv. sametové revoluce zabírají už tisíce stran historických, sociologických, politologických a jiných publikací.11 Na tomto místě se chceme pokusit o pouhé ověření antropologické konstrukce L. Holého „národ proti státu“ na konkrétním materiálu písemných pouličních komunikátů. Jen pouhých 2,8 % komunikátů z našeho souboru operuje termíny, které by se mohly vztahovat k nacionální koncepci (např. K č. 7, 114). Daleko častěji se komunikáty vztahují k republice, tedy společnému občanskému prostoru (K č. 16, 112, 141, 157, 160, 169). Holého

427

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

premisa nacionalistického cítění demonstrantů jako rozbušky sametové revoluce v tomto případě neobstojí. L. Holý sám v pozdější práci už koncept národ versus stát neprosazoval tak kategoricky, i když nicméně trval na tom, že až „ustanovením Občanského fóra byl konflikt mezi národem a státem redefinován na konflikt mezi občany a státem“ (Holý 2001: 132). Původci a adresáti Písemné komunikáty, které zaplavily výlohy, zdi, stěny, kmeny stromů a kandelábry a jiné sebeméně vhodné plochy na symbolicky významných či frekventovaných veřejných prostorách, byly jedním z prostředků dialogu mezi zaktivizovanou částí veřejnosti a totalitní mocí zosobněnou představiteli vlády a KSČ. Zároveň i prostředkem dialogu mezi aktivně protestující (menší) částí veřejnosti (studenti, herci, demonstranti, postupně se formující Občanské fórum) a částí veřejnosti zatím mlčící či obhajující stávající stav.12 V tehdejším Československu, kde z 15 milionů obyvatel bylo údajně 1,8 milionu členů KSČ a venkov díky dotovanému zemědělství právě v posledních letech dosáhl uspokojivé životní úrovně, byla značná část veřejnosti v počátcích tzv. sametové revoluce pasivní, ne-li přímo odmítavá. K její aktivaci směřovala kromě jiného hesla distribuovaná ze stávkových výborů vysokých škol i z Občanského fóra, ale též individuální komunikáty v ulicích, ať už původní nebo opisované a upravované.13 Konkrétního autora se podařilo určit v jediném případě (K č. 31), i když několik dalších nese jména údajných původců (např. K č. 243). Za anonymní lze v podstatě považovat hesla kolektivní, jejichž autoři vystupují např. jako horolezci z FTVS (K č. 47), SOU společného stravování (K č. 55), lakýrníci z Tatry (K č. 96), porodní asistentky (K č. 144), číšníci (K č. 177) a další. Pokud jde o věk původců, zůstávají vysokoškoláci jaksi uprostřed. K nim se vztahuje přímo 5 % komunikátů, žádajících o podporu či vyjadřujících podporu studentům. Slovesnými výtvory přispěli též středoškoláci (např. K č. 31) a žáci základních škol (K č. 129, 216). Mezi komunikáty se výrazně profilují rodiče studentů (např. K č. 70), ale u většiny textů nelze určit věkovou skupinu pisatelů. Vodítkem pro rozlišení starší a střední generace (ale též základní politické orientace?) by mohlo být dvojí vnímání délky období nesvobody: čtyřicet let od roku 1948 (K č. 14, 15) nebo dvacet let od roku 1968 (K č. 29, 86, 126) aj. Pisatelé komunikátů pocházeli tedy z nejrůznějších věkových kategorií, z různých profesí, z různého sociálního prostředí a světonázorovými postoji se hlásili k nejrůznějším proudům od vyznavačů křesťanských zásad (K č. 63, 153 ad.) až k reformním komunistům. 428


Už se vezou – nebrzdit! Obsah sdělení je značně rozmanitý, od kolektivních proklamací až ke zcela individuálním postojům a přáním. V souhrnu představují onu zaktivizovanou část společnosti jako souhrn svébytných jedinců, nikoliv jako zmanipulovaný dav, respektive tupé stádo (K č. 174). Protože šlo o dialog se státní mocí, směřuje velká část kritických výzev proti vládě (5 % komunikátů) a proti mocenskému monopolu KSČ (9 %) či jejich neoblíbeným představitelům M. Štěpánovi (4 %), M. Jakešovi (4 %), V. Biľakovi a dalším. Výrazné jsou komunikáty zaměřené na ozbrojené úderky KSČ – Lidové milice a obušky v rukou bezpečnostních složek (5 %). V textech z prvních dnů tzv. sametové revoluce silně zaznívá volání po svobodných a pravdivých informacích, proti cenzuře a zvlášť proti Rudému právu (K č. 127, 164). Dokud veřejné sdělovací prostředky informovaly neúplně a zkresleně, plnily vyvěšené komunikáty skutečnou úlohu pouličních novin a přinášely informace o aktuálním dění. Odrážejí také uvolnění informačního toku (K č. 193, 194). Zrcadlí se v nich i další názorové tříbení uvnitř zaktivizované části společnosti na zastánce tzv. přestavby, tzn. vylepšení stávajícího socialistického režimu, a ty, kteří již nepokrytě požadovali odstranění vládního monopolu KSČ (K č. 11). Výzvy směřují proti majetku KSČ (K č. 25) a zvlášť proti výsadám, které komunistům v oblasti zdravotní péče poskytoval Sanops (K č. 18, 166, 218, 237), rovněž proti ekonomickým výhodám tzv. korytářů (K č. 15, 134, 135 ad.). Po 3. prosinci, kdy události nabíraly stále rychlejší spád a komunisté u moci už se vezli, přibývalo komunikátů volajících po svobodných volbách a novém prezidentovi. Jméno Václava Havla figuruje v našem souboru na 12 sděleních, která patřila ovšem k nejčastěji opisovaným a rozšiřovaným. V šesti textech je jako kandidát navrhován V. Komárek, i tyto byly hojně distribuovány, kandidáta Č. Císaře uvádí jediný komunikát (K č. 6), a to odmítavě. Kupodivu absentuje jméno A. Dubčeka, který byl též na prezidentskou funkci uvažován.14 Detailnější rozbor ponechme čtenářům s upozorněním na absenci některých nesporně tehdy živých témat. Komunikáty se vyhýbají přímé kritice hlavy státu, prezidenta G. Husáka, rovněž problému okupačních vojsk. Československou armádu berou v ochranu (K č. 1, 220), na rozdíl od tvrdé kritiky bezpečnostních složek. V souboru jsme nezaznamenali žádné vulgární nebo lascivní prvky. Mohli bychom pokračovat ve vyhledávání dalších, dnes již pozapomenutých, leč tehdy žhavých momentů, jak je sbírka textů odráží. Na řadě míst dává nahlédnout do dobově podmíněných představ části občanské veřejnosti i do individuální psychiky demonstrujících. Pro studia dějin mentalit a pro sociálně psychologická studia poskytují tak nápisy v ulicích z listopadu 1989 ojedinělý studijní materiál.

429

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Kam s nimi? Písemné komunikáty z listopadu a prosince 1989 jsou dosud téměř nevyužitým pramenem nejen pro sociology a psychology. Například pro silný náboj osobitého až karnevalového humoru by mohly poskytnout studijní látku i tak specifické vědní subdisciplíně, jakou je třeba teorie humoru. Na satirickou povahu řady textů upozornili již O. Sirovátka a D. Klímová.15 V edičním souboru B. Beneše a V. Hrníčka i v katalogu připojeném k tomuto článku lze však zachytit mnohem víc, především sociální funkci komiky, která napomáhá při vytváření sociálních vazeb, při odstraňování nevhodných postojových stereotypů a je „nedocenitelným nástrojem sociální kontroly a pro ovládání sociálních konfliktů“.16 Pouliční komunikáty obsahují projevy všech čtyř základních konfigurací komiky (naivita, ironie, humor, absurdita) i jejich různé kombinace, a to v konkrétním společenském kontextu, ve vztahu k reálným sociálním a kulturním skutečnostem (srov. Borecký 2000: 40–41, 143–144). Humorné komunikáty kolovaly a šířily se pouze po omezenou dobu, dokud trval onen konkrétní společenský kontext. S jeho zánikem jejich vtip ztratil smysl a texty nepřešly do kategorie anekdot. Podle P. Janečka patří k základním principům anekdotické tvorby recyklace.17 Jen výjimečně obsahují pouliční hesla prvky recyklace a stěží kdy nastane situace, v níž by mohly být smysluplně recyklovány. Na druhé straně vykazují pouliční komunikáty po formální i obsahové stránce úzkou spřízněnost s drobnými formami slovesného folkloru, jako jsou pořekadla, přísloví, říkadla, anekdotické hádanky, paradoxy, aforismy, perličky, posměšky, pranostiky aj., často jsou jejich přímou parafrází (např. K č. 121, 173, 183). Dokonce zdařile parodují svatoštěpánskou koledu (K č. 207). Stejně se ovšem ohánějí citáty z klasiků, parafrázují i výroky známých osobností a rovněž ty parodují. Exploze písemných komunikátů na frekventovaných a významných místech v listopadu 1989 se stala přebohatou studnicí studijních podnětů, jichž se slovesní folkloristé ujali jako první. Ani po dvaceti letech není tento zdroj bezezbytku vyčerpán, ba ani zařazen do širšího kontextu etnologických a antropologických studií, kam především patří. Otázkou je, zda mají naději na úspěch pokusy zařadit tento těžko uchopitelný fenomén do systematiky jednoho vědního oboru. Jako jedinečný pramen mohou posloužit celé řadě dalších vědních disciplín, pro svou mnohostrannou diverzibilitu především moderním mezioborovým studiím komunikace. Říjen 2009

430


Tento text je součástí řešení výzkumného záměru EÚ AV ČR, v. v. i., AV0Z90580513. *

O souvislostech folkloru a internetové komunikace viz Krekovičová a kol. 2005. Sbírku představuje složka s volně loženými rukopisnými zápisy jednotlivých hesel na lístcích a několik strojopisných celostránkových soupisů bez vyznačení autorství. Přispělo do ní několik pracovnic tehdejšího Ústavu pro etnografii a folkloristiku ČSAV, sídlícího v Lazarské ulici 8 v Praze-Novém Městě. Sběr probíhal jako soukromá iniciativa, bez jakékoliv vazby na odborné aktivity pracoviště, kde teprve postupně docházelo k názorovému uvolnění a tříbení postojů. Sbírka je tedy pokusem o dokumentaci zdola nahlížených převratných událostí listopadových dnů a postrádá jednotící metodický princip. Komunikáty byly opisovány zpravidla v ranních a poledních hodinách cestou na pracoviště a na oběd, a to v prostoru Václavského náměstí, přilehlých pasáží a podchodů u stanic metra Můstek a Muzeum. V odpoledních hodinách byl sběr ztížen množstvím účastníků při každodenních spontánních manifestacích konaných na Václavském náměstí v týdnu od 20. listopadu do generální stávky konané 27. listopadu. L. Holý (2001: 125) uvádí z necitovaného zdroje, že těchto demonstrací se „ve městě s 1 200 000 obyvateli zúčastňovalo 750 000 osob“. 3 O. Sirovátka uvádí, že termín převzal z německého Wandzeitung od M. R. Beer – F. Goëss, Prager Anschläge (Bilddokumente des gewaltlosen Widerstandes), 1968. 4 Jako příklad uvádí heslo Není Vasil jako Vasil, každý sklidí to, co zasil. S odstupem dvou desetiletí je možné říci, že toto dvojverší nezachovala tradice ani v té nejobecnější rovině, o spojitosti s úlohami Vasila Biľaka a Vasila Mohority ani nemluvě. 5 Zápisy ze sbírky úložené v EU AV ČR, viz Katalog textů v příloze, byly pořizovány již od pondělí 20. 11. Částečný překryv se sběrem V. Hrníčka představují jen ta z hesel, která vytrvala po delší dobu, jinak docházelo k rychlé obměně vylepovaných komunikátů. 6 Z Archivu Masarykovy univerzity v Brně čerpali autoři publikace Beneš – Hrníčko 1993, viz signatury u příslušných hesel v abecedním seznamu. V Archivu Univerzity Karlovy v Praze jsou písemné komunikáty tohoto typu uloženy na řadě míst v rozsáhlých souborech nazvaných Sbírka materiálů k 17. listopadu 1989 (značka SL 89) a Sbírka dokumentů 1989–1990 (značka SL 1989-D). 7 Pojetí „ústních dějin“ viz Beneš – Hrníčko 1993: 19–20, 102. 8 Srov. Co je orální historie? In: Otáhal – Vaněk 1999: 31–52. 9 Kromě publikace Beneš – Hrníčko 1993 srov. zvláště Vaněk – Urbášek 2005. 10 Uveďme například fenomén sokolství a sokolských sletů jako výraz nacionalistického narcisismu, nikoliv jako reakci a obdobu německého turnerství. Dále údajný zvyk oslovovat ženy v Čechách nikoliv jménem, ale z titulu manželovy funkce např. paní pokladníková, způsob známý leda z předválečné brakové literatury. Konečně archaické vnímání pojmu Matka Vlast, které je dnes cizí i nejstarší žijící generaci. 11 Srov. alespoň Suk 2003; Saxonberg 2001; naposledy Pithart 2009. 12 Písemné komunikáty v ulicích v sociální interakci nejsou samozřejmě českým specifikem. Ve fotoarchivu EU AV ČR jsou například uloženy fotografie Z. Hanzla, dokumentující hesla a nápisy z doby působení Solidarity v Polsku (výzkum Z. Hanzl a L. Petráňová, Warszawa – Krakow...). 13 O distribuci hesel z Prahy na Masarykovu univerzitu se zmiňuje Beneš – Hrníčko 1993: 94: „Mezitím byl z Prahy doručen soupis aktuálních hesel a výzev, z nichž některá se ani v Brně nerealizovala, např. ...“ 14 V. Hrníčko zaznamenal v prostoru Václavského náměstí, tedy v prostoru našeho sběru, text Dubček = Jednota, který se ovšem nevztahuje k prezidentské kandidatuře. Srov. Beneš – Hrníčko 1993: 75–76. 1 2

431

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Srov. zvláště Klímová 1991. Podle H.Bergsona uvádí Borecký 2000: 106. 17 Rozhovor s P. Janečkem viz J. Čáp, Byl jednou jeden vtip. Lidové noviny 19. dubna 2008, s. 19–20. 18 Narážka na Čestmíra Císaře, v roce 1968 reformního komunistu a v roce 1989 spoluzakladatele Klubu Obroda. Kandidatury na prezidenta se posléze vzdal. 19 Cizojazyčná literatura, Příkopy. 20 Týká se podoby státního symbolu lva, uzákoněné v roce 1960 po prohlášení Československé republiky za Československou socialistickou republiku. Podle ideového návrhu Josefa Macka výtvarně zpracoval Milan Hegar. Varianta viz č. 222. 21 Vztahuje se k události z 21. 11., kdy náčelník Lidových milicí Miroslav Novák povolal některé venkovské jednotky LM do Prahy. Proti stávkujícím nezasáhly a následující den byly odvolány. K tomu varianta: Dělníci a dělnice, zrušte už ty milice. Archiv UK (zapsal J. Dus). 22 Podobně: Bezpartijní na místo bezpáteřných. Více stran, méně ran! Archiv UK (zapsal J. Dus). 23 Varianta viz č. 237. 24 Podobně: Jakou pohádku si čtou na ÚV nejraději? Obušku z pytle ven! 25 Vztahuje se k rekonstrukci vlády 3. 12. 26 Přepsáno z plakátů Občanského fóra. 27 Jediný autorsky ověřený text ve sbírce. Historik Martin Franc autorizoval tento text 20. 6. 2009 a editorce sdělil, že text koloval na sklonku roku 1989 v řadě opisů neznámými osobami, byl pozměňován, dokonce i negativně okomentován. Ve sbírce Archivu UK je uložen podobný text gymnazisty z Dobříše: Studentská dlažba. Proč v dnešní době teče krev, / to ptáme se vás páni. / Pak nedivte se studentům, / že stávkami se brání. / Když pokojně jdou ulicí, / jen svíčky zapalují / a ozbrojená moc je mlátí. / Nedivte se, že stávkují. Archiv UK (zapsal Jan Dus). 28 Podobně: Je opakem glasnosti pštrosí politika? Není, protože odpůrci glasnosti strkají do písku nikoli své, ale cizí hlavy. (Varianta vylepena a vzápětí stržena na Úřadu federální vlády ČSSR.) 29 Pánský střih vlasů „na havla“ se šířil zvláště v 50. letech 20. století. 30 Vasil Biľak (nar. 1917), čelný představitel konzervativních sil v KSČ, jeden z likvidátorů Pražského jara a později odpůrce přestavby. V prosinci 1989 zbaven všech funkcí a 21. 12. téhož roku vyloučen z KSČ. Memoáry vyšly tiskem česky bez jeho svolení v roce 1991 pod názvem Paměti Vasila Biľaka 1–2. 31 Erich Honecker (nar. 1912), v letech 1976–1989 nejvyšší stranický a státní představitel NDR, pod tlakem odstoupil 18. 10. 1989. Miloš Jakeš (nar. 1922), představitel konzervativního křídla v KSČ, který ve 2. polovině 80. let vystupoval jako zastánce přestavby, v letech 1987–1989 generální tajemník ÚV KSČ. 24. 11. 1989 z funkce odstoupil a 5. 12. téhož roku vyloučen z KSČ. Miroslav Štěpán (nar. 1945), 1988–1989 krom jiných funkcí člen předsednictva ÚV KSČ a vedoucí tajemník městského výboru KSČ v Praze. Širokou veřejností vnímán jako původce represí a policejních zákroků proti demonstracím, včetně té ze 17. 11. 1989. Koncem listopadu 1989 odstoupil z funkcí, 5. 12. vyloučen z KSČ, 22. 12. téhož roku obviněn ze zneužití pravomoci veřejného činitele a později odsouzen. 32 Fakulta tělesné výchovy a sportu University Karlovy v Praze. 33 Vylepeno v restauraci Koruna na Václavském náměstí. Podobně: Drogerie z Václaváku / je v centru všeho dění / a její vroucí přání zní / ať se vše v dobré změní. Archiv UK (zapsal J. Dus). 34 Petici Několik vět, kterou v létě 1989 zformuloval Václav Havel jako souhrn opozičních požadavků, podepsalo do podzimu na padesát tisíc osob. 15 16

432


Narážka na pigmentovou skvrnu na čele strůjce perestrojky M. I. Gorbačova. Vychází z obecného mínění, že represi proti studentům 17. 11. vyvolal M. Štěpán. 37 Předlistopadová praxe zahraničních cest byla velice komplikovaná. Cestovní pas a vízum byly bezcenné, když žadatel neobdržel tzv. výjezdní doložku, udělovanou po náležitém politickém kádrování. 38 Vychází ze stranické praxe KSČ vzájemného soudružského tykání. 39 Text se odvolává na populárního hudebníka a režiséra Vladimíra Mertu (nar. 1946). 40 Verše do improvizované soutěže o aktuální rýmování, uspořádané na podstavci pomníku sv.Václava. 41 Připomínka Krylovy pookupační písně Bratříčku... 42 Poukazuje na nepoměr zastoupení komunistů v Adamcově vládě z 3. 12. 1989, kde si komunisté údajně s 1 800 000 členy ponechali 15 křesel, zatímco na většinovou společnost připadlo jen 5 křesel. 43 Varianta k č. 75. 44 Valtr Komárek (nar. 1930), člen korespondent ČSAV 1988, prognostik a ekonom, přední politik Občanského fóra, od prosince 1989 do června 1990 místopředseda vlády ČSFR. 45 Volně využito lidového rčení z komára velblouda (též slona nebo vola) dělati ve smyslu zveličovat, i když zde v opačném gradu. Srov. Zaorálek 2000: 140. 46 Pravděpodobně faktické ohlášení zrušeného koncertu. 47 Vztahuje se patrně ke článku západoněmeckého Die Welt před sametovou revolucí, kde si autor položil otázku, zda je M. Štěpán československý Gorbačov. 48 Týká se rekonstrukce vlády 3. 12., kterou OF ani veřejnost neuznaly. 49 Viz pozn. 21. 50 Obraz T. G. Masaryka nesla již prvorepubliková stokoruna. Heslo může být též výrazem odmítání nové stokoruny, která z rozhodnutí SBČS platila od 1. 10. 1989 a nesla obraz Klementa Gottwalda. Její tisk byl zastaven 4. 12. 1989 a platnost skončila 31. 12. 1990. 51 Viz pozn. 21, varinata č. 104. 52 Vztahuje se k pokojné studentské demonstraci, kde studentky nabízely vyzbrojeným příslušníkům SNB květiny. 53 Petici Několik vět, kterou v létě 1989 zformuloval V. Havel jako souhrn opozičních požadavků, podepsalo do podzimu na padesát tisíc osob. 54 Varianta viz č. 209. 55 Narážka na nejapný projev M. Jakeše v západních Čechách, který se stal předmětem vtipů. Na plakátě četné přípisky, např. „Nejlepší vtip sezóny, shledal jsem v něm 4 skryté významy“, podpis nečitelný apod. 56 Oba vyloučeni z KSČ 5. 12. 57 Přísloví zahodit flintu do žita vykládá J. Zaorálek jako malomyslnost, nedůvěru v sebe, nedokončení započatého díla. Srov. Zaorálek 2000: 64. 58 SOU – Střední odborné učiliště. 59 Ekologické hnutí bylo aktivní v předlistopadové době jako jedna z nezávislých iniciativ. 60 Podobně: Rudému právu se nedá věřit ani datum – noste si s sebou kalendář! Archiv UK (zapsal J. Dus). 61 Dvojsmyslný nápis umístěn na lešení nad vchodem do Polské kultury. 35 36

433

ČESKÝ LID 96, 2009, 4 62 Karel Urbánek (nar. 1941), generální tajemník ÚV KSČ od 24. 11. 1989 do 21. 12., tedy v období naprosté bezradnosti a opouštění stranických pozic. 63 Václav Malý (nar. 1950), katolický teolog, jeden ze zakladatelů Občanského fóra. 64 František Tomášek (nar. 1899), v letech 1978–1991 arcibiskup pražský a primas český. 65 Varinata následující č. 135. 66 Varianta pod č. 200 67 Vztahuje se ke složení nové federální vlády, kterou představil L. Adamec 3. 12. K témuž: Ó velký národe! Ve velké dvacetičlenné radě náčelníků se objevilo opět 15 Komančů a přestárlý Manitou ještě stále sedí ve svém vigvamu! Archiv UK (zapsal J. Dus). 68 Týká se rekonstrukce vlády 3. 12., kde si komunisté snažili udržet pozici. 69 Psáno zrcadlově tak, že obráceno vzhůru nohama se mohlo číst Jaro 68 Podzim. 70 Parafráze otřepaného verše z budovatelské písně padesátých let „Poručíme větru dešti, kdy má pršet a kdy vát...“ s aktualizací na Rumunsko, které bylo poslední baštou totalitního režimu. 71 Narážka na slogan Brontosaurus to nepřežil! 72 Narážka na neuspokojující rekonstrukci vlády 3. 12. 73 Viz pozn. 72. 74 Volná parafráze dětského herního říkadla Chodí pešek okolo, nedívej se na něho. Kdo se na něj koukne, toho pešek bouchne. 75 Narážka na lidové pořekadlo Na Štěpána není pána, které se vztahovalo k termínu výměny čeledi. 76 Patrně narážka na rádobyreformní snahy některých čelných představitelů KSČ v předchozím období. 77 Viz pozn. 21. 78 Staré heslo komunistů uvedené do nových souvislostí. 79 Varianta viz č. 193. Obdoba obecného Lže jako když tiskne! nebo lidového Lže jako noviny!. Srov. Zaorálek 2000: 603. 80 Varianta viz č. 218. 81 Vtip vztahující se k pseudodemokratickým a pseudohumánním proklamacím programu KSČ. 82 Heslo vylepeno na výloze prodejny Československý spisovatel. Zámek v Dobříši sloužil prorežimním spisovatelům k rekreačním i pracovním pobytům. 83 Údajně parafráze názvu desky Michala Tučného. 84 Týká se prohlášení studentů nespokojit se při jednání s premiérem Adamcem polovičním řešením. 85 Vylepeno na výlohách prodejen n. p. Klenoty a Pragoimpo. 86 Heslo španělských interbrigadistů vešlo do obecného povědomí četbou povídky J. Drdy, Němá barikáda. 87 Analogie k lidové pohádce Sůl nad zlato. 88 Analogie k úsloví Škoda rány, která padne vedle! 89 Miroslav Štěpán ve vězení od 22. 12. 1989. 90 Být u lopaty ve smyslu živit se fyzickou prací. Zaorálek (2000) dosud nezná ani jako přísloví, ani jako pořekadlo či přirovnání. Patrně zdomácnělo v průběhu druhé poloviny 20. století. 91 Šestsettrojka (Tatra 603) tehdy již nemoderní vůz, luxusním vládním automobilem byly Tatry 613.

434


ČST – Československá televize. Od 24. 11. počala informovat objektivně. Varianta pod č. 136. 94 Výpůjčka z lidové pohádky, srov. též č. 95. 95 Miroslav Štěpán vyloučen z KSČ 5. 12. 1989. 96 V opisech s malými odchylkami vylepeno na několika místech, též z podpisem Žáci 8.C. 97 Transparent nesený při generální stávce 27. 11. 98 V několika variantách, nejčastěji jako č. 234. 99 Nepochybně míněn Miloš Jakeš, který 24. 11. 1989 odstoupil z funkce generálního tajemníka a člena předsednictva ÚV KSČ a 5. 12. téhož roku byl vyloučen z KSČ. V parafrázi veršů Jana Nerudy pranýřovány Jakešovy nízké vyjadřovací schopnosti. 100 Též Archiv UK, viz přípisek: Vydržíme třeba až do vítězného února! 101 Představa utěšeného království z filmové pohádky Pyšná princezna (Československo 1952, rež.Bořivoj Zeman). 102 Aktualizace vztahující se k vládě jmenované 3. 12. 103 V. Hrníčko četl podpis jako „Dělník Kolár Vladimír, Martin Hendrych, viz Beneš – Hrníčko 1993: 203. 104 Parafráze epigramu K. H. Borovského proti jezuitům. 105 Vylepeno na výloze Muzea Klementa Gottwalda v Rytířské 29, na budově postavené v roce 1891 pro Městskou spořitelnu pražskou, která dnes patří České spořitelně. 106 Graficky zvýrazněna písmena STB. Vasil Mohorita, údajně blízký příbuzný Vasila Biľaka, mládežnický komunistický politik reformního zaměření. Strýček Machalík – kapelník dechovky z oblíbeného šlágru My jsme Valaši jedna rodina... 107 Desítka – číslo volební kandidátky. 108 Narážka na změnu komunistické symboliky v KSČM – rudou hvězdu vyměnili za červené třešně, viz též č. 250, 251, 253–257. 92 93

Literatura: Beneš, Bohuslav: 1990 – Folklór a protofolklór v politické renesanci. Národopisné aktuality 27: 73–80. Beneš, Bohuslav – Hrníčko, Václav: 1993 – Nápisy v ulicích. Brno: Masarykova univerzita. Blahůšek, Jan – Jančář, Josef (eds.): 2008 – Etnologie – současnost a terminologické otazníky. Strážnice: Národní ústav lidové kultury. Borecký, Vladimír: 2000 – Teorie komiky. Praha. Geertz, Clifford: 2000 – Interpretace kultur. Praha. Holý, Ladislav: 1991 – Svoboda, národ a jednotlivec v české kultuře. Český lid 78: 73–78. Holý, Ladislav: 2001 – Malý český člověk a skvělý český národ. Praha: Sociologické nakladatelství. Klímová, Dagmar: 1991 – Česká politická anekdota v kontextu střední Evropy. Slovenský národopis 39: 32–36. Krekovičová, Eva a kol.: 2005 – Folklór a komunikácia v procesoch globalizácie. Bratislava: Slovac Academic Press. Otáhal, Milan – Sládek, Zdeněk: 1990 – Deset pražských dnů. Praha: Academia. Otáhal, Milan – Vaněk, Miroslav: 1999 – Sto studentských revolucí. Studenti v období pádu komunismu – životopisná vyprávění. Praha. Pithart, Petr: 2009 – Devětaosmdesátý. Praha.

435

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Saxonberg, Steve: 2001 – The Fall: A Comparative Study of the End of Communism in Czechoslovakia, East Germany, Hungary and Poland. Amsterdam. Sirovátka, Oldřich: 1991 – Pouliční noviny neboli nápisy na zdi. Národopisná revue 1: 5–8. Suk, Jiří: 2003 – Labyrintem revoluce. Aktéři, zápletky a křižovatky jedné politické krize (Od listopadu 1989 do června 1990). Praha: Prostor. Šrámková, Marta : 2008 – Česká prozaická folkloristika v letech 1945–2000. Praha: Etnologický ústav AV ČR, v. v. i. Uherek, Zdeněk: 2008 – Oborová terminologie a lidové koncepty v pojetí interpretativní antropologie. In: Blahůšek, J. – Jančář, J. (eds): Etnologie – současnost a terminologické otazníky. Strážnice: 19–25. Vaněk, Miroslav – Urbášek, Pavel (eds): 2005 – Vítězové? Poražení? Životopisná interwiev I–II. Praha: Ústav pro soudobé dějiny. Zaorálek, Jaroslav: 2000 – Lidová rčení. Praha.

Katalog textů Ediční poznámka Katalog, sestavený ze sbírky uložené v EÚ AV ČR, v. v. i., nemůže postihnout frekvenci výskytu jednotlivých textů. Z příbuzných variant je zařazena zpravidla jediná, nejbližší normě spisovné češtiny. Slovensky uvádíme pouze dva texty, pro něž nebyl zapsán český ekvivalent (K č. 172, 233). Většina textů, v originále psaných písmeny velké abecedy, byla do běžného úzu přepsána již při sběru a pravopisně upravena. U veršovaných i jinak strukturovaných textů naznačujeme rozdělení do řádek šikmým lomítkem. Vykřičníky, otazníky, tečky a čárky nejsou u sebraných textů uváděny důsledně; interpunkci jsme ponechali beze změn. Poznámky v podobě hesel jsou připojeny v závorkách kurzivou. I když je část textů ve sbírce datovaná dnem sběru, upouštíme od chronologického řazení, neboť nelze určit datum vzniku či prvního výskytu textů, které byly vyvěšovány a vylepovány v mnoha opisech a variantách. Značnou část textů lze datovat událostmi: 18. 11. počala stávkovat pražská divadla, 19. 11. vzniklo Občanské fórum, od 20. 11. stávkovaly vysoké školy a konaly se každodenní manifestace na Václavském náměstí, 27. 11. proběhla generální stávka, 3. 12. představil premiér Adamec novou vládu, 10. 12. nastoupila vláda M. Čalfy, odstoupil prezident G. Husák a OF s VPN oznámily kandidaturu V. Havla, 28. 12. zvolen A. Dubček předsedou Federálního shromáždění, 29. 12. zvolen V. Havel československým prezidentem, 30. 12. ukončili vysokoškolští studenti stávku a počali z veřejných prostranství odstraňovat všechny písemné komunikáty. V záplavě textů sběratelky záměrně ponechávaly stranou agitační hesla na velkých plakátech (projev vizuální politické strategie k uchopení davu), které rozmnožovali studenti a centrum OF. Zapisovaly hlavně texty s vysokou mírou individuality jak po obsahové, tak i po formálně-výtvarné stránce. Do soupisu se tak často dostaly varianty a modifikace oněch agitačních hesel, žijících tak vlastním životem. Neopisovaly ani početná oznámení o pohřešovaných osobách, vylepovaná v oněch pohnutých dnech rodinnými příslušníky. Za metodickou chybu sběru lze dnes označit, že nezaznamenávaly ojedinělá antihesla, tedy texty vylepované odpůrci stávkového hnutí. S ohledem na čtenáře mladší a střední generace jsme se rozhodli krátce komentovat některé skutečnosti, které byly v roce 1989 součástí obecného povědomí.

436


Katalog (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13)

(14) (15) (16) (17) (18) (19) (20) (21) (22) (23) (24) (25) (26) (27) (28) (29) (30) (31)

Armáda slouží lidu, ne této vládě, nenecháme se strhnout k hrubému násilí, nepozdvihneme zbraně. Ať žije KSČ, ale jen ve vzpomínkách. AVE H AVE L Bez rotace kádrů / nesemknem se v kvádru. Bývalý náš disident / asi bude president. Císaře nechceme, chceme presidenta.18 Co Čech, to demonstrant. Čeští nakladatelé nuceně stávkují už 40 let.19 Český lev: vraťte korunu, ta hvězda byla zálohovaná.20 Čím více poznávám některé lidi, tím více si vážím zvířat... (R. Kipling) Čí vinu napravuje přestavba? Nenechte se znovu znormalizovat! Členové milice / opusťte ulice / vraťte se do práce.21 Čtyři artikuly pražské 1. Ať odstoupí Husák, Jakeš, Fojtík, Indra, Hoffmann, Zavadil a ostatní spoluodpovědní za intervenci z roku 1968 a normalizační proces. Politika těchto lidí vyústila do přítomné krize a je největší překážkou národního usmíření. 2. Ať je ústavně zrušen mocenský monopol jedné strany a ať jsou vypsány svobodné volby. 3. Ať je neprodleně uznáno občanské fórum jako zástupce veřejnosti pro jednání s vládou. 4. Ať jsou neprodleně a důsledně vyšetřeny události 17. listopadu 1989 a ať jsou dány záruky, aby podobné zneužívání moci nebylo v budoucnu možné. Povstaň, povstaň, veliké město Pražské / všechna říše věrná této země české... 40 let jsme byli vedeni STRANOU, teď už chceme jít ROVNĚ22 40 let slibovali, že se polepší / 40 let vykládali, že to nové usnesení vyřeší / 40 let u korýtek se jen peleší / neuškodí proto soudruhům nové povětří. Dárek republice – dárek koalice! Dejte do oken vlajky / ať vidí, že jsou nás mraky! Dejte Sanops porodnici / vstanou noví bojovníci!23 Dětem už budeme vyprávět pohádky sami!24 Dělníci a rolníci, stůjte při svých dětech! (tužkou připsáno:) Stojíme. Dělníci, přidejte se! (připsáno:) Dnes byl krásný den! Dělníci, potřebujeme nejen vaše ruce, ale i vaše srdce! Dělníci, studenti! Jedna vlaštovka jaro nedělá! Pokračujme! Demise není cílem, jen první podmínkou.25 Den D Dnem znárodnění majetku KSČ! Dnes pravda, zítra svoboda! Dnešní heslo: předat křeslo! Dnešní lhostejnost se ti zítra vymstí!26 21 let humoru není žádná legrace! Důsledně do svobodných voleb. Nenechme se ukolébat, ještě není vyhráno! Duše je plna hořkých slz / a spousta svíček / a spousta trikolór. / Jako bych zaslechl mohutný husitských chór / jako bych zaslechl stavbu barikád / být policistou, asi se začnu bát. / Ale i teď mi mráz po zádech běhá. / Nesnáším, když teče po ulicích krev, / ale

437

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

(32) (33) (34) (35) (36) (37) (38) (39) (40) (41) (42) (43) (44) (46) (47) (48) (49) (50) (51) (52) (53) (54) (55) (56) (57) (58) (59) (60) (61) (62) (63) (64) (65) (66) (67) (68) (69) (70)

438

doufám, že v lidech zůstane láska a něha / až zařve bojovně svobodný český lev. Martin Franc, gymnázium Libeň.27 Ekonomické ztráty za dvě hodiny stávky mohou nahradit naši státní přestavitelé z vlastních prostředků. Generální stávka 27. 11. = první svobodné volby pro každého. Nečekejme, jak to dopadne. Dopadne to tak, jak budeme chtít. Glasnost, vtip a perestrojka, to je víc než ruská trojka.28 Gorbačov má ideje, Brežněvovi pohrobci mají pendreky. avel H rad Havel nástupce Masaryka! Havla nejen u holiče, ale i na Hrad!29 Havlíček – Havel Havlíček by volil Havla! Heslo: Pusťte veslo! Historici všech zemí, spojte se při studiu knihy Vasila Biľaka Milníky mojho života. Nebo omylníky?30 Hledáme hodnou vládu pro 15 milionů sirotků. Zn. vlídné zacházení. Studenti. Honecker o chlebu a vodě / Jakeš, Štěpán na svobodě.31 Horníci, vydolujte lidem pravdu. Vaši studenti. Horolezci FTVS odstraní zdarma nedůstojné symboly staré doby z vyšších míst (střechy a fasády budov). Adresa: FTVS32 Chceme! Demokracii Tržní ekonomiku Pluralitu Chceme mít ve vládě lidi, kteří do problému vidí Chceme vládu s vyšším IQ Chceme volně dýchat Chceme změny, ne komedie od mafie! Chceme žít tak jak se má, nebo tak jak se dá, ale takhle už ne! Chraňte komunisty, nebudou! I když s cukrem děláme / sladký život nemáme. SOU společného stravování33 Inzerát: Hledá se nestranný účetní pro KSČ. Zn. 42 let praxe a kádrové předpoklady nutné! I ty, Brute? (kresba funkcionáře studujícího na stole položený svazek nadepsaný Několik vět)34 Jakeši, Jakeši, / nemáš flek na pleši. / Je to zlý znamení, / nic se tu nezmění.35 Jakešovo temno, Štěpánův teror.36 Jakeš se svou partou vyčerpali velkou položku, / když si zařizovali trvalou výjezdní doložku.37 Jakpak si má s lidmi tykat, / kdo nám nechce pravdu říkat.38 Já nic, já muzikant. (kresba příslušníka SNB s klarinetem na pendreku.) Je-li Bůh s námi, kdo je proti nám? Je mi jedno, jestli to co je kolem se jmenuje socialismus nebo Kocourkov, ale musí to fungovat. V. Merta39 Jene Palachu, Honzíčku, kdo má duši čistou, nosí tě v sobě. Jen ten, kdo je zběsilý / vyvolává násilí. Ještě není vyhráno, / i když mají nahnáno. Je to k nevíře, že vidím blanický rytíře, / který nám zárukou jsou, že budeme mít plný talíře.40 Jsme malý národ, nemáme nic než ruce a mozky. Nedejme si ruce zpřerážet a mozky vytloukat z hlavy. Jsme s vámi. Vaši tátové a mámy.


(71) (72) (73) (74) (75) (76) (77) (78) (79) (80) (81) (82) (83) (84) (85) (86) (87) (88) (89) (90) (91) (92) (93) (94) (95) (96) (97) (98) (99) (100) (101) (102) (103) (104) (105) (106) (107) (108) (109) (110) (111) (112) (113)

Karle Kryle! Nastala doba, v našich duších se otevřela vrátka pro budoucnost?!41 Každý, kdo jsi otcem, matkou / jistě souhlasíš se stávkou. Každý správný komunista / předá mladým více místa. K čemu jsou nám papaláši, / co nejedí vtipnou kaši. Kdo sahá ke klacku, ten ztratil ideje. K. Marx Kdo se bojí opozice, / ten se bojí o pozice! Kdo Vás učil trojčlenku? Nebo experti nové vlády nezvládli ani trojčlenku? 15...............1 800 000 5.............13 200 00042 Když herci stávkují, hraje nám divadlo ÚV KSČ. Ke klacku sahá jen ten, kdo ztratil ideje. K. Marx43 Komárek na Hrad!44 Komárek premiér, má na to! Komárka místo velbloudů (kresba několika velbloudů)45 Komunismus komunistům, lidem svobodu! Komunisté, komu dáte svůj hlas? Ústřednímu výboru, nebo svému národu? Koncert se překládá na čas svobody (nápisem přelepen plakát zvoucí na koncert České filharmonie.)46 Konec bobříka mlčení (20 let) Konec lhaní! Konec Starých Časů Konec vlády jedné strany Kosmetická úprava není vítězství! Koupím lopatu, platím markami. Štěpán47 Kouzelníci s křesly (kresba tří postaviček, které se střídají na dvou židlích)48 KSČ? Pravda bez záruky KSČ vrať Kčs! Kterou pohádku čtou na ÚV KSČ nejraději? Obušku z pytle ven. Lakýrníci z Tatry jsou našimi bratry. Studenti Lesáci přijeďte, režim se kácí. Lhát nám budou / dokud tady budou. Lidové milice! Vraťte se do práce, stávka bude až 27. 11.!49 Mafie je jen za oponou, žádáme její definitivní odchod ze scény! Masakry? Masaryk! Masaryka na stovku!50 Méně škod způsobí hospodářství dvouhodinové stávky než několikadenní nepřítomnost milicionářů na pracovištích.51 Milice do práce, jejich zbraně do šrotu! Milice, jste opravdu lidové? Ministerské křeslo / není komunistické veslo. / Chcem si taky zaplavat! Místo klid a rozvahu – vytrvat a odvahu! Místo obušků květiny!52 Mluvme pravdu, lež se zhroutí. Musíme se přestat bát, jinak nezmůžeme ani mravence. My jsme děti Masaryka, ať si na to národ zvyká. Nač několik vět, stačí jediná: Chceme už konečně svoji republiku!53 Na Hrad chceme Vaška, ne žádnýho šaška!54

439

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

(114) Národe český, vidíš, jak jsi hloupý, ještě dvacet let a mohl jsi spatřit blanické rytíře. (vyobrazen Jakeš, jak promlouvá od řečnického pultu, dole řada rytířů; sign. TOBI)55 (115) Na rozdíl od praktik vedoucí strany držíme slovo! (116) Na rozdíl od provazochodců nelze politickou vládu držet dlouhým klackem. (117) Naše stávka – ke svobodě lávka. / Naše odvážnost – ke svobodě most. (118) Na volné místo ministra vnitra navrhujeme nestraníky Štěpána a Jakeše.56 (119) Názory tzv. Levé fronty a Mladé levice jsou provokace, s kterými nesouhlasíme!! Studenti (120) Nebijte studenty, ubíjíte pravdu! (121) Neházejte flintu do žita, protože je mnoho takových, kteří ji tam budou hledat.57 (122) Nechceme vládu jedné strany! (123) Nechcem vládu, která promlouvá obušky! SOU obchodní 58 (124) Nechtěl bych být ekolog, / co si píše nekrolog.59 (125) Nejlepší lak je Bilak – už 40 let drží a ještě neodprejsk! (126) Nejsem Pinocchio! Jsem jen Čech, kterého dvacet let tahali za nos! (127) Nekupujte Rudé právo, kupte si noviny.60 (128) Nelezte na lešení / nebezpečí zřícení.61 (129) Nemusíte se nám smát, / my nechcem si jenom hrát. / I my jdeme s vámi / 6. B ZŠ Vodičkova (130) Nenechte se opít! (kresba rohlíku s nápisem Urbánek)62 (131) Není hrdina ten, kdo bojoval a zvítězil, ale ten, kdo zrazen byl a odpustil. (132) Nová republika! Hlava: Komárek / Srdce: Havel / Duše: Malý63 (133) Nový ministr financí by měl být kardinál Tomášek – ví, kde je Bůh, a bůhví, kde jsou prachy.64 (134) Od koryta ke korytu, a to chcete autoritu?65 (135) Od koryta ke korytu, / pak máte mít autoritu. (136) Pády / 1. pád Jakeš / 2. pád bez Štěpána / 3. pád všemu lidu / 4. pád novou vládu / 5. pád Svobodu! / 6. pád o národu / 7. pád s Občanským fórem66 (137) Pánové padla! (kresba hodin s oběma ručičkami na dvanácté) (138) Pendreky do řeky, pendrekáře do žaláře! (139) Pluralismus vane z hesel, / tak proč mají 15 křesel?67 (140) Pluralitu, ne brutalitu. (141) Pluralitu politice – stabilitu republice. (142) Pod stromeček demisi!68 (143) Podzim 89 Jaro69 (144) Pomáháme na svět dětem a od narození jim lhát nechcem. Plně podporujeme OF. Porodní asistentky (145) Poručíte větru dešti? Dnes už jenom v Bukurešti.70 (146) Potřebuju okamžitou změnu ve vedení nebo se zblázním (koláž s kresbou brontosaura)71 (147) Pozdě ale přece. (kresba hodin s časem 12.10) (148) Pozor, apríl je 1. 4., ne 3. 12.!!72 (149) Pozor, stará hra v novém obsazení.73 (150) Prací se nikdy nestrhli, tak alespoň strhávají plakáty. (kresba šipky směřující k čerstvě strhané stěně v podchodu metra) (151) Prací proti vládě! (152) Pravda chodí kolem / nedívej se za ní. / Hned se schovej honem, / než tě někdo zraní.74 (153) Pravda Kristova Tě osvobodí – národe! (154) Proč je Štěpán ještě pán?75 (155) Proč nás drží na obojku / ten co nezvlád perestrojku?76

440


(156) Prosíme občany, kteří tak ještě neučinili, aby si vyzvedli mozky v úschovně. Děkujeme. Pracovníci vládní provozovny (157) Předpověď počasí: Zítra bude na celém území ČSSR všem lidem jasno! (připsáno:) A nad ÚV KSČ bude zataženo (158) Převeďme slepé a hluché soudruhy shora na naši stranu ulice! (159) Reportér: Je pravda, že lidové milice se sjely do Prahy potlačit demonstrace? Odpověď: V žádném případě, přijeli jsme na předvánoční nákupy.77 (160) Republiku si rozvracet nedáme – Charta 7778 (161) Rodiče, držme našim dětem palce, když za nás bojují. Oni nás brání, braňme je také proti lhostejnosti naší vlády! (162) Rodiče, nenechte za sebe jednat jenom své děti! (163) Rozhodně proti provokacím. (164) Rozhlas a televize lžou jako když tiskne Rudé právo.79 (165) Sáh-li hlupák na kormidlo, / vždycky zdražilo se jídlo. (166) Sanops dětem!80 (167) Sejdi z cesty o píď a ztratíš tisíc mil. (Čínské přísloví) (168) Sněží nám svoboda! (169) Soudruhu Štěpáne, věnujte svá konta Republice! Budete mít ještě čistší svědomí! (170) Soudruzi, Občanské fórum nám komunistům ukradlo naše hesla. A co horšího, oni je chtějí uskutečnit!81 (171) Spisovatelé nám píší: ještě spíme na Dobříši.82 (172) Spoločne za demisiu. (173) Staré psy novým kouskům nenaučíme.83 (174) Staronová vládo, nejsme tupé stádo. V sobotu 14.00 na Letné! (175) Stávka trvá!!! Požadavky nesplněny!84 (176) Stávka bez přestávky / zlato se nám vrátí zpátky.85 (177) Studenti, jste chlapíci, jsou s vámi i číšníci! (178) Strach z nebezpečí je tisíckrát horší než nebezpečí samo. (D. Defoe) (179) Svět volá: Pendreky No pasaran!86 (180) Světové agentury uvádějí, že Daniel Granin spolu s dalšími význačnými osobnostmi sovětského společenského života zaslali týdeníku Moskevské novosti otevřený dopis k událostem Pražského jara a jeho likvidace. Z dopisu citujeme: „Byla to první PERESTROJKA v socialistických zemích a my jsme ji rozbili a zničili. Byla to kolektivní vražda... Hospodářské reformy, idea demokracie a glasnosti – to vše začalo Pražským jarem...“ (181) Svoboda nad zlato87 (182) Svrhl pouta český lev, neprobuďte jeho hněv! (vyobrazení prvorepublikového státního znaku) (183) Škoda vlády, která padne vedle.88 (184) Špatná práce – bumerang, / řekl kdysi kdos. / Vrátí se vždy k tobě zpět, / rozbije ti nos. (185) Štěpáne, drž mi tam fleka. Jakeš89 (186) Štěpánovi lopatu? Lopatu ne, on by ji ukrad!90 (187) Štěpán vydržel, vydržíme taky! (188) Takovou a ještě lepší jitrnici si dopřejeme ve svobodné republice. (kresba jitrnice s očima a pusou na způsob dětských kreseb sluníčka) (189) Takovou podporu vládě (nápis umístěn mezi dvě skutečné berle; poprvé použito již 25. 11. na Letné) (190) Tati, mami, pojďte s námi!

441

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

(191) Ten, kdo nezvlád perestrojku, / zaslouží si šestsettrojku / a ne šestsettřináctku / a pivečko na tácku.91 (192) Ten, kdo půjde proti lidu, / sám bude jednou dřít bídu. (193) Televize lže, jako když Rudé právo tiskne. (194) Televize už nelže! (195) Tohle nám nestačí! (vyobrazen ležící človíček, jemuž do otevřených úst odkapává tekutina z nádoby označené nápisem PRAVDA) (196) Tonoucí se ČST chytá!92 (197) Touha žít důstojně a svoboda zvítězí! (198) Totalitní podobě (?) / vstříc duševní porobě. / Z Blaníku teď vyšel hlas / vše je tady teď na vás. / Žádné dlouhé rozbory, / chceme nové odbory! (199) Trpaslíkům nevoní, že je Václav na koni! (200) Umíš česky? první pád: Jakeš / druhý pád: bez Štěpána / třetí pád: k Demokracii / čtvrtý pád: co? Pravdu! / pátý pád: voláme Svobodné volby! / šestý pád: o více stranách / sedmý pád: společně s lidem.93 (201) Uvidí nás páni na Letenské pláni, sobota 14.00 (202) Už na sebe nenecháme šahat! (vyobrazena dvě ženská ňadra s nápisem ZÁKON, vytěsňující zkratku KSČ mezi sebou) (203) Už nikdy Obušku z pytle ven!94 (204) Už se vezou – nebrzdit. (205) Václavák je malej, 23. 11. (napsáno na pohlednici Václavského náměstí) (206) Vánoce vánoce přicházejí, soudruzi odcházejí. (207) Vánoční koleda 1989. Koleda, koleda, Štěpáne, / co to neseš ve džbáně? / Soudruzi a soudružky, / nesu, nesu obušky. / ÚV, ÚV to to bolí / rány pendrekem i holí. / Koleda, koleda Štěpáne, / co máš ještě ve džbáně? / Mám tam kanón na vodu / ten je proti národu. / Když těm živlům něco vadí, / voda horké hlavy zchladí. / Koleda, koleda Štěpáne, / co to neseš ve džbáně? / Co bych nesl? Nesu inu / taky trochu toho plynu. / Slzný plyn prý užít stačí, když nás lidé příliš tlačí. / Koleda, koleda Štěpáne, / co máš ještě ve džbáně? / Mám tam pejsky honicí, / mám tam taťky z milicí. / Nesu zákaz shromáždění / a zákonné opatření. / Nesu, nesu bílé helmy, / zvlášť ty se mi líbí velmi. / Mám tam plastikové štíty / a též libri prohibiti. / Mám tady vzduch plný prachu / nesu atmosféru strachu. / K udržení atmosféry / nesu, nesu transportéry. / Svou vedoucí úlohu / už dál unést nemohu. / Tolik jsem vám toho nesl, / že jsem pod tou tíhou klesl. / Upad jsem na tenkém ledu – / pochopit to nedovedu. / Nesl jsem to ve džbáně, / leč už nejsem ve straně.95 (208) Vaše barva nesmaže naše názory (nápis na zabílené stěně) (209) Vaška místo šaška! (210) Vážení dělníci pozor! Omezení výroby obušků vážně naruší stabilitu našeho národního hospodářství! (211) Vážení spoluobčané! S politováním vám musíme oznámit, že od dnešního dne 23. 11. není ČT v rukou jejích pracovníků. Je to o to smutnější, že se tak stalo v době a ve chvíli, kdy celý národ očekává s nadějí maximálně objektivní informace z hlavního města. Je tedy nutné informovat veřejnost o tomto násilném kroku touto písemnou formou a cestou. Dávejte ji dál! ČT je obsazena! Jsme s vámi, buďte s námi. Pracovníci ČT Praha (212) Vážení televizní diváci, nenechte se zmýlit našimi informacemi. (kresba televizní obrazovky) (213) Včera celá Praha, dneska celá země! (214) Vedoucí úloha strany / způsobila těžké rány. (215) Věříme vám – věřte nám

442


(216) Viděl jsem proud lidí / jak nesou v ruce svíčky. / Viděl jsem lidi, / jak stojí proti lidem. / Viděl jsem pendreky a štíty. / Viděl jsem, jak člověk člověka otlouká o zem. / Viděl jsem ženu, / jejíž hlava byla k nepoznání. / Viděl jsem dítě kopané do těla, / viděl jsem a slyšel, jak lidé křičí / „Máme holé ruce!“ / Viděl a slyšel jsem slovo matky: / „Vždyť jsou tady děti.“ / Viděl jsem červené barety, / jak napomáhají surovosti. / Viděl jsem nenávist. / Viděl jsem a plakal. Žák 8. C ZŠ Litvínovská96 (217) V koalici přes ulici (kresba dvou panáčků držících se za ruce) (218) Vládní nemocnice dětem! (219) Vládu s lidskou tváří, to si přejí drůbežáři.97 (220) Vojáci základní služby nedopustí, aby jich bylo použito proti násilí (?) (221) Volte Komárka, koruna jak marka!98 (222) Vraťte českému lvu jeho královskou korunu. Tento má hlavu ve hvězdách! (223) Všechna cizí slova, uvedená v prohlášeních ÚV KSČ, můžete klidně vyškrtat – text bude nesrozumitelný i bez nich! (224) Všechna divadla stávkují, pouze ÚV KSČ stále hraje. (225) Všichni jsme si rovni, ale někteří jsou si rovnější. (226) Vším, čím jsem bil, bil jsem rád. Myloš99 (227) V roce 1968 jsme stáli těsně nad propastí, od té doby jsme udělali notný krok kupředu. (228) Vůbec nic se nezměnilo. Berme rozum do hrsti! (229) Vydržte, demonstranti! (dětská kresba postavy se svíčkou v ruce)100 (230) Vysávali jste celou zem, co jste ukradli vraťte všem (231) Vyšetření na studentech 17. listopadu 1989 ve filmových podobách: / Úvod: film ČSSR Kladivo na čarodějnice / Poučení: film USA Hlava XXII / Vyhodnocení: film roku Vyšetřování skončilo, zapomeňte! (232) Vzhůru do země krále Miroslava101 (233) Zabraňme spoločně úpadku. Veď už predsa nenie ani kam padať. (234) Za Komárka bude koruna co marka. (doprovázeno kresbou srdce s iniciálami OF uprostřed) (235) Za nové vlády odborníků nebude se reptat na chodníku. Zvolme si ji sami! (236) Zavolejte Gorbačova, chceme začít jinak, znova. (237) Ze Sanopsu porodnici, vstanou noví bojovníci. (238) Zemědělci, přispějte svou troškou do mlýna! (kresba větrného mlýna) (239) Z Hodonína šuhaji / po svobodě volají. / Masaryk se u nás zrodil, / pro naši vlast má svůj podíl. / Ať pochopí soudruzi, / že jen pravda vítězí. (doplněno kresbou stylizovaného lidového ornamentu) (240) Žádáme konec monopolu komunistů!!! Podpořte kandidaturu Václava Havla na presidenta. (241) Žádná moc tohoto světa, a byť by se i s celým peklem spolčila, neudrží národa vzdělaného, ušlechtilého a statečného v poddanosti a otroctví. K. H. Borovský (242) Žádnou podporu Prozatímní vládě. V. I. Lenin 1917102 (243) Žijeme proto, abychom byli šťastni a měli úsměv ve tváři a ne proto, aby z nás monopol jedné strany dělal tělesné a duševní mrzáky. Dělník Kubín Vladimír (dále nečitelné)103 (244) Žijeme vůbec ještě? Dodatek – hesla z přelomu května a června, před parlamentními volbami 8.–9. 6. 1990 (245) Českých knížek hubitelé jistí – / plesnivina, moli, komunisti.104 (246) Komunisti nám tu zase mažou hubu povidly / jen škoda, že nepřiznali, že ten barák ukradli.105 (247) Chceme zpátky ke korytu / budem volit Mohoritu / spojíme se v jeden šik / povede nás Machalík. Štěpán Jakeš a S.T.Biľak106

443

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

(248) Už zas poručil si desítku, / čtyřicetdva má jich na lístku. / Ale co s ním máme dělat? / Podnapilým nenalévat!107 (249) Ovoce z Lenina – přidružený podnik ÚV KSČ108 (250) Třešně nebudou! (251) Že zaručí blahobyt / komunisté tvrdí. / Nenechte se napálit, /vždyť ty třešně smrdí. (252) By získali voliče, /zapřeli i Iljiče. / By získali procenta, / zapřeli i Klementa. (253) Co to tu smrdí? To budou asi ty 42 let staré třešně! (254) Děti, pozor! Neberte si třešně od cizích pánů! (255) Změnila se munice / stejné jsou však cíle. / Dnes lidové milice / pecky budou střílet. (256) Jak asi dopadne ten, kdo třešně zapíjí desítkou? (257) Před volbami třešně, po volbách pecky! (258) Dnes plakáty trhají, / asi je to baví. / Jestli volby vyhrají, / budou trhat hlavy.

Příloha V–VII: Obrazová dokumentace hesel a nápisů z listopadu 1989. Dokumentační fondy a sbírky EÚ AV ČR, v. v. i. Foto: D. Havránková.

Contact: Doc. PhDr. Lydia Petráňová, CSc., Etnologický ústav AV ČR, v. v. i., Na Florenci 3, 110 000 Praha 1, e-mail: [email protected].

ERRATA

V čísle 3 ročníku 96/2009 (s. 263–277) u studie Leoše Šatavy, Etnická identita a jazykové postoje mládeže v Kalmycké republice (Rusko) nebyla otištěna poznámka: Text vznikl jako součást řešení Výzkumného záměru MSM 0021620872 České země uprostřed Evropy v minulosti a dnes, jehož nositelem je Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze. Za nedopatření se autorovi omlouváme. Redakce.

444

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

KONFERENCE EVROPSKÉ MĚSTO – MÝTUS – IDENTITA. PRAHA 4.–5. 12. 2008 Konferenci Evropské město – mýtus – identita uspořádala Fakulta humanitních studií UK v Praze ve spolupráci s Domem národnostních menšin. Na přípravě se podílely B. Soukupová, H. Novotná a J. Nosková. Pořadatelky navázaly tematicky na konferenci Paměť – město – identita konanou před dvěma lety. Podařilo se jim pozvat 28 přednášejících z České republiky, Slovenska, Polska a Německa (resp. Itálie), mezi nimiž byli zástupci několika vědních disciplín – etnologie, antropologie, sociologie, kulturní geografie, dějin umění, hudební a literární vědy, architektury a právní vědy. Jako hlavní téma konference byla zvolena problematika mýtů, které obklopují město ve středoevropském prostoru (jeden z přednesených referátů se vztahoval k městu na Balkánském poloostrově). Jednotliví referující sledovali historický vývoj mýtů, ale věnovali se i jejich současnému životu, resp. sledovali střídání mýtů, koexistenci mýtů starých a nových či jejich transformace. V centru pozornosti některých referátů stálo také pronikání reality do mýtů. Kromě mýtu (ať už v pojetí M. Eliadeho, B. Malinowského nebo R. Bartha) pracovalo několik referátů také s pojmem utopie. Konference byla rozdělena do několika sekcí: Mýtus vzorového socialistického města, Mechanismy vytváření mýtů v minulosti a současnosti, Mýtus hudby ve městě, Mýtus malých měst v Čechách, Mýtus evropských a světových měst, Menšinový

KONFERENCE

mýtus města a mýtus menšin ve městě, Rodinné a dětské mýty ve městě, Mýtus kontrastu města a vesnice. Zmíněné sekce umožnily nahlédnout problematiku mýtů města v různých historických obdobích (nejčastěji se hovořilo o 20., resp. 21. století – např. D. Luther o Bratislavě či J. Mohr o Liberci, ale také o 19. století – budování mýtu města Jablonce na konci 19. a na počátku 20. století ukázala J. Nová) nebo v souvislosti s panujícími politickými režimy (s nejvíce zastoupeným socialismem, kdy se referáty týkaly tematiky „vzorových socialistických měst“, např. Havířova – N. Pavelčíková), s naplňováním požadavků ideologie v praxi a jeho úspěchem či neúspěchem (B. Soukupová, P. Salner, J. Darulová), ale i s nacismem v referátu o přestavbě města Kladna na vzorové německé město (M. Hořejš). Referáty se nevyhnuly ani městům a jejich mýtům v postsocialistické transformaci – týkaly se reinterpretace starých mýtů a vytváření nových – např. v 90. letech 20. století v moderním rámci hledání multikulturality (M. Řezník o Gdaňsku, L. Řezníková a M. Colombi o Praze nebo M. KarpińskaKrakowiak o Lodži), hledání lokální historické paměti pro tvorbu nových mýtů (R. Godula-Weclawowicz, G. E. Karpiňska) nebo skutečnosti, jak se žije v současnosti v materializované utopii „dokonalého průmyslového města“ (L. Galčanová a B. Vacková o Zlíně). Někteří badatelé zvolili jako hlavní téma poslední slovo z názvu konference, věnovali se tedy především problematice identity, i když vázané na prostředí města (M. Vaňková o mýtu Moskopole jako 445

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

prostředku mobilizace etnické identity Aromunů, K. Koštialová o identitě obyvatel Zvolena a jeho mýtu jako lesního města, H. Novotná o městě a každodennosti v židovských vzpomínkách, resp. precizní sonda D. Bittnerové o (dis)kontinuitě identity městské střední vrstvy na základě analýzy vzpomínkových vyprávění). Konference přinesla celou řadu zajímavých referátů. Její jedinou vadou byla časová nedisciplinovanost některých referujících, kvůli níž se konference protahovala a nezbyl tak vždy čas na jistě zajímavou diskusi. Jana Nosková

MEMORY, HISTORY, MORALITY: THE SOCIALIST PAST TODAY – 11.–12. 9. 2008 – SCHOOL OF GEOGRAPHY, POLITICS AND SOCIOLOGY, NEWCASTLE UNIVERSITY Paměť, historie, morálka: Socialistická minulost dnes – tak zní český název konference, kterou uspořádaly Anselma Gallinat a Sabine Kittel na univerzitě v Newcastlu upon Tyne ve Velké Británii jako součást svého projektu zabývajícího se socialistickou minulostí v NDR. Hlavním tématem konference byly otázky spojené s pamětí a historií a jejich vytvářením (pomocí zamlčování, zdůrazňování) v post-socialistickém kontextu, v němž se reprezentace a vzpomínky na minulost objevují často vevázány do současných politických zápasů. Zároveň organizátorky nechtěly pominout ani morální otázku, neboť transformace ovlivňuje normy a hodnoty, dle nichž jednotlivci

446

vzpomínají na minulost a líčí své životy. Byli pozváni především vědci mladé (doktorandi a postdoktorandi) a střední generace, kteří se zabývají minulostí socialistických zemí a jejím zpracováváním v období postsocialistické transformace, a to z pohledu různých vědních disciplín – převažovali však sociokulturní antropologové a historici. Díky účasti vědců, kteří pocházeli z různých bývalých socialistických zemí, a jejich kolegů z Velké Británie, již se zabývají výzkumem socialismu, se podařilo v průběhu konference poukázat na odlišné národní kontexty „zpracovávání“ nedávné historie a vzpomínek na ni. Tematicky byla konference rozdělena do několika sekcí: Vzpomínky na každodennost a v každodennosti, Vyprávění politických příběhů dnes, Vzpomínání na socialistické životy, Urbánní krajiny, Národní kultury vzpomínání, Mezi diskurzem a praxí, Transformování ztráty a oběti, Produkování „minulosti“, Zacházení se „složitými dědictvím“ a Politika paměti aneb prověřování statu quo. Většina příspěvků byla zpracována pomocí kvalitativních metod, jako prameny byly nejčastěji používány rozhovory (volné i semistrukturované), ale také tisk, oficiální dokumenty, dokumentární fotografie či umělecká díla vzniklá v období socialismu nebo se k němu vracející. Použité metody přinesly možnost analyzovat socialistickou minulost jak z pohledu jednotlivců (aktérů), tak i na úrovni kolektivů – ať už národních (např. při budování nových národních mýtů a obrazů národní historie a velkých národních narativů), nebo různých skupin. Řada příspěvků se snažila najít odpověď na otázku, jak docházelo k vzájemnému pronikání veřejné a osobní sféry v období socialismu, jak se vzájemně ovlivňují osobní

Konference

vzpomínky a oficiální diskurzy, jak se proplétají interpretace z období před rokem 1989 a interpretace současné. Část příspěvků se věnovala také kategoriím jako „oběť“, „viník“, „mlčící většina“, neboť hodnocení socialistické minulosti s sebou inherentně nese určitý soud. Příspěvky ukázaly, jak jsou ovšem zmíněné kategorie vyjednávány, definovány a znovu definovány – jak na úrovni jednotlivců, tak například na úrovni oficiální politiky. Referáty neanalyzovaly zmíněné problémy jen v životních příbězích (jakkoli příklon k analýze života „obyčejných“ lidí byl zřejmý), ale věnovali se například i osudu veřejných prostorů. Velmi živá

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

Jacques Le Goff, PAMĚŤ A DĚJINY. Přeložila Irena Kozelská. Praha, Argo 2007, 266 s.– Medievalista J. Le Goff, významný představitel francouzské historické školy Annales, je nám známý mnoha pracemi přeloženými od počátku devadesátých let do češtiny. Recenzovanou knihu charakterizuje autor sám, když v předmluvě k francouzskému vydání (1988) píše, že se jedná „o historii historie, či ještě lépe o historii historických postupů, historických mentalit, o historii historikova řemesla“. Všechny čtyři kapitoly (Minulost/přítomnost, Staré/moderní, Paměť, Historie) byly publikovány nejprve italsky jako encyklopedická hesla. Jejich východiskem se stalo studium vztahů mezi dějinami a pamětí

diskuse se rozproudila také o současném fenoménu nostalgie, resp. ostalgie v bývalých socialistických zemích. V závěrečné diskusi upozornila Anselma Gallinat na skutečnost, že je nutné sledovat jak procesy Vergangenheitsbewältigung (managing the past/ zvládnutí, překonání minulosti), tak procesy Vergangenheitsaufarbeitung (reworking the past / zpracování minulosti). Organizátorky konference připravují internetovou stránku, která by měla sloužit jako diskusní fórum, k výměně informací nebo publikování prací badatelů zabývajících se obdobím socialismu v zemích střední, východní a jihovýchodní Evropy. Jana Nosková

LITERATURA

a vyrovnání se s tendencí klást paměť na první místo, považovat ji za autentičtější než historii, pokládanou za umělou a spočívající především v manipulaci paměti. Ta je ovšem pro badatele této vědní disciplíny surovinou, ať už je myšlená, ústní či psaná. 20. století podrobilo kritice samotný pojem dějepisného faktu – nehledí se už na něj jako na nějakou danost, nýbrž výsledek konstrukce. Zároveň se rozšiřuje pramenná základna budováním orálních archivů, sběrem etnodokumentů; počítače znamenají revoluci v jejich uchovávání. Svoje století Le Goff charakterizuje v názvu jedné podkapitoly: mezi posedlostí minulostí, historií v přítomném čase a fascinací budoucností. Konstatuje, že dějiny se staly podstatnou součástí 447

ČESKÝ LID 96, 2009, 4

potřeby individuální a kolektivní identity, upozorňuje však, že kult minulého významně přispěl ke vzniku krajně pravicových ideologií (fašismu a nacismu). Napříště se průmyslové národy stále více upínají ke svým kořenům, což vyvolává zájem o archeologii a folklor, „módní vlnu etnologie“ a zápal pro fotografii, poskytující cenné služby lidským vzpomínkám. Vlivem industrializace se od 2. poloviny 19. století mění střet starého a moderního; autor v této souvislosti rozeznává tři pojmy: modernismus, jehož se dovolávají literární, umělecká a náboženská hnutí, nebo jsou za něj označena; modernizace, jež vysvětluje jako konfrontaci Evropanů se zaostalými národy, pro něž výraz nabývá smyslu poevropšťování; modernita se obrací k nedokončenému, je „stínem revoluce, jejím rozmělněním a někdy i její karikaturou“, jak napsal filozof H. Lefebvre. Těžko uchopitelný termín paměť leží na křižovatce různých disciplín a Le Goff jej nejprve zasazuje do obecného vědeckého rámce. Co se týče historického studia, rozlišuje mezi společnostmi jednak s dominující pamětí ústní, jednak převážně písemnou a přihlíží k fázi přechodu od ústního tradování k písmu (význam procesu si uvědomují i etnologové – obě formy ostatně ve společnosti koexistují). Dovednost psaní hluboce promění kolektivní paměť, podobně zapůsobí i vynález knihtisku. Další zvraty přijdou po Francouzské revoluci, kdy dochází k budování památníků. Nově uvědomělé národy cestu k uchování poselství pro budoucnost spatřují v budování centrálních archivů a muzeí.

448

Prosazuje se návrat ke vzpomínání na zemřelé (v 18. století ochablo zvláště v protestantských zemích), jež má nový střed – hrob vyčleněný z kostela, nastává „velká doba hřbitovů“. Tento kult znovu zesiluje po 1. světové válce: v řadě zemí vzniká Hrob neznámého vojína, který poslouží k provolání soudržnosti národa ve sdílené paměti, jež po roce 1950 prodělává další zvrat způsobený nástupem počítačové techniky. V posledním oddílu autor uvažuje o dějinách; v této souvislosti řeší například otázku, je-li jeho disciplína vědou o minulosti, nebo „existuje jen současná historie“, zamýšlí se nad pojmy historická objektivita a manipulace s minulostí. Zaměřuje se na jevy, které v jednotlivých epochách ovlivnily historickou mentalitu: za přínosné považuje studium literatury a umění, protože učebnice dějepisu se objevují až od počátku 19. století (výuka tohoto předmětu na středověkých univerzitách chyběla). Zásadní byl vklad dominantní západní ideologie, křesťanství, jež určilo tři pevné body (Stvoření, Vtělení, Poslední soud) a dalo dějinám smysl. Renesance přichází s ideou nové (tj. celkové či úplné) historie a pokrokem v metodologii a kritice. Závěr pojednání věnuje Le Goff dnešku: apeluje na zkoumání „tichých zón“, tedy pátrání po mezerách v historické dokumentaci, opomenutích, dírách a bílých místech historie. Klade důraz na pokračující dialog svého oboru s ostatními vědami a přimlouvá se za rozvoj historické antropologie, formované od 80. let 20. století, a konečně též za úzké sepětí dějepisného bádání s žitými dějinami. Andrea Zobačová

ÚVODEM K MONOTEMATICKÉMU ČÍSLU PAMĚŤ MĚSTA

Recommend Documents